Název originálu: STAR TREK THE NEXT GENERATION: DEATH IN WINTER. Obálka: James Wang. Grafická úprava české verze: Jakub Schejbal

Název originálu: STAR TREK THE NEXT GENERATION: DEATH IN WINTER Obálka: James Wang Grafická úprava české verze: Jakub Schejbal Překlad: Mirka Dřínková Redakce: Helena Šebestová, Albert Balatka

Star Trek The Next Generation: Death in Winter by Michael Jan Friedman. Original English language edition copyright © 2005 by CBS Studios Inc. All Rights Reserved. STAR TREK and related marks are trademarks of CBS Studios Inc. CBS and CBS Eye logo are trademarks of CBS Broadcasting Inc. All Rights Reserved. This book is published by arrangement with Pocket Books, a Division of Simon and Schuster, Inc., pursuant to an exclusive license from CBS Studios Inc. All rights reserved, including the right to reproduce this book or portions thereof in any form whatsoever. Copyright © 2014 for the Czech translation by Mirka Dřínková Copyright © 2014 for the Czech edition by Laser–books ISBN 978-80-7193-380-9

Historikova poznámka Tento příběh se odehrává na podzim roku 2379, bezprostředně po událostech filmu Star Trek: Nemesis a těsně před románem ze série Titan: Mezi dvěma světy, který na tuto knihu přímo navazuje.

For the Girgentis, the dessert on the menu of life

SAN FRANCISCO 2348

Manathas se zamračil. Okolnosti mu práci neusnadňovaly ani trochu. A nemohl si odpočinout, dokud svůj úkol nedokončí. Nebezpečí přirozeně číhalo na každém kroku. Bylo mnoho způsobů, jak se mohlo to, co měl na práci, naprosto pokazit. Už dávno se naučil být trpělivý a tiše čekat na příležitost – a bez váhání se jí chopit, jakmile se objeví. A tak se tísnil mezi dalšími formálně oblečenými číšníky a číšnicemi, bavlněné rukavičky, ruce v bok, a zatímco kapela hrála vtíravou píseň o lásce z dvacátého století, sledoval přibližně stovku svatebních hostí v sále, jak večeří. Pevně doufal, že obzvlášť jeden z nich se kuřecí cordon bleu rozhodne ochutnat. Ale onen host – mladý muž se světle hnědými vlasy, výraznými rysy a rozštěpenou bradou, v červenočerné kapitánské uniformě – Manathase opět dokázal zklamat. Hlavního chodu se ani nedotkl a nevšímal si ani své osminky cukrového melounu, saladé niçoise, šampaňského, perlivé vody a dokonce ani černého látkového ubrousku, který měl položený vedle talíře. Picarde, Picarde, pomyslil si Manathas. Už se ho přes hlučnou hudbu stihl diskrétně zeptat, jestli by si raději nedal něco jiného než kuře. Ale Picard návrh přešel mávnutím ruky a mumlal něco o tom, že nemá hlad.

10

Michael Jan Friedman

Manathas se přesto nehodlal vzdát. Můj milý kapitán nakonec povolí. Něco si dá, ať už k jídlu nebo k pití. A až se to stane, já budu připravený. Naneštěstí se musel soustředit i na jiné věci než na Picarda. V místnosti byli kapitáni hvězdných lodí ještě tři, všichni pro něj stejně důležití jako on. Nebylo běžné, aby se čtyři takhle vysocí důstojníci sešli na večeři v jednom sále. Vlastně to spíš bývalo tak, že člověk po celé týdny nenarazil ani na jediného v podobném postavení. A když už se nějaký náhodou objevil, bez výjimky patřil k těm, které už Manathas někdy obsluhoval. A tak pro něj tahle svatební hostina, jakkoli nevkusně mohla z pohledu jeho lidí vypadat, byla svým způsobem také událost, i když trochu jiná, než si novomanželé představovali. Manathas byl dnes plný očekávání a nadějí. Konečně nastal den, na který se tak dlouho připravoval. Walker Keel. Leo Blais. Marielle Kumaretanga. A Jean-Luc Picard, kterého bylo možno zahlédnout jen málokdy, zato o něm bylo často slyšet. Ano, dnešní den toho nepochybně slibuje mnoho. Zatímco Manathas přemýšlel, vstali nevěsta se ženichem k tanci. Ženich byl vysoký, sportovně založený, s nenuceným chováním. Jeho partnerka byla nápadně krásná zrzka – nebo by si to myslel, kdyby se mu líbily pozemšťanky. Jak proplouvali parketem, nevěstiny šaty vlály podobné perlově bílé mořské pěně a hosté tleskali, veselili se a trousili humorné poznámky, o jejichž vtipnosti neměli pochyb. Manathasovi to narozdíl od nich zábavné ale nepřipadalo. Žádné dobré způsoby, žádná zdrženlivost, žádná úcta k závažnosti chvíle. Lidská svatební slavnost byl prapodivný zvyk – nestřídmostí a požitkářstvím se skoro vyrovnal svatbě klin-

Smrt v zimě

11

gonské. Ale lidé vlastně Manathasovi často připadali podivní. Postupně se od více či méně dojedeného jídla zvedaly i další páry a přidávaly se k novomanželům na parketu. Manathas si to zatím namířil k jednomu ze stolů. S sebou přivezl i kovový vozík s plastikovým pytlem zavěšeným uvnitř. Naneštěstí mu bakterie působily jisté obtíže – přesněji řečeno z nich měl fobii. Ale díky tenkým sterilním rukavicím, které si oblékl pod ty bavlněné, mu to nemohlo zabránit ve splnění úkolu. Jeden po druhém sebral stříbrné příbory, které po hostech zbyly, vložil je do plastikového pytle, a nechal servírku, ať připraví novou sadu. Pak se přesunul k dalšímu stolu, kde provedl totéž. Většina příborů skončila halabala v pytli. Pár kousků ale oddělil do menšího sáčku, nenápadně ukrytého v prvním pytli. Manathas si každý nástroj v duchu označil jménem kapitána, který jej použil. Vidlička patřila Keelovi. Lžíce byla Blaisova. A nůž používala Kumaratenga. Ale po Picardovi neměl nic, a tak do sbírky stále chyběl jeden kousek. Doufal ale, že to během večera napraví. Spěšně se rozhlédl po místnosti, aby se ujistil, že mu nikdo nevěnuje nepatřičnou pozornost. Pochopitelně nevěnoval. Nikoho ani nenapadlo, že není jen lidský číšník, jenž se právě zhostil svého podřadného úkolu a uklízí po ostatních. A kdo by ho také měl podezřívat, že je romulanský špeh po plastické operaci – agent vyslaný přes klidnou, ale o to zrádnější Neutrální zónu? Že je součástí plánu, jehož vedení se pro jistotu nezhostil nikdo jiný než sám slovutný prétor? Měli v plánu vypěstovat z genetického materiálu nejvýznamnějších kapitánů Hvězdné flotily klony a při

12

Michael Jan Friedman

vhodné příležitosti za několik let či desetiletí nechtěné potomstvo podstrčit za velitele. Výtečný plán byl slabý výraz. Ale Manathas nebyl vědec. Měl jenom získat pro prétora genetický materiál, ne z něj vyrábět lidské dvojníky. I to bylo dost. Za svou práci byl odměňován štědřeji než prétorovi vědci. A kromě toho měl raději výzvy, které s sebou nesly tajné mise na nepřátelské planetě, než aby trávil čas rozebíráním molekul DNA na obrazovce počítače. I tehdy, když bylo jedinou „výzvou“ sebrat špinavé nádobí. Právě když poklidil třetí a poslední stůl, jeden z hostů, tmavovlasý muž s vystouplými lícními kostmi a uhrančivýma očima posazenýma daleko od sebe, vstal a pozvedl svou sklenku šampaňského. Byl to Keel, mnohonásobně vyznamenaný kapitán lodi Horatio, těžkého křižníku třídy Ambassador. Právě on, jako dobrý kamarád nevěsty i ženicha, před několika měsíci sál zamluvil. „Jsem rád, že vás tu dnes všechny vidím,“ řekl a rozhlédl se po množství uniformovaných i civilních hostů. „No, všechny možná ne,“ zašklebil se. Jeho poznámka byla odměněna posměšným hlaholem. Smích to byl ale dobrosrdečný, takový, jaký slýcháváme mezi přáteli. Keel pokračoval. „Rád bych vám oznámil, že už jsem v životě dosáhl pár úspěchů. Jsem dnes považován za jednoduše nejschopnějšího kapitána ve Flotile –“ Opět následovala vlna nevázaných protestů. „A to nezmiňuji, jak sympatický chlapík jsem –“ Než se smích utišil tentokrát, trvalo to o něco déle. „A kromě toho jsem i nejoblíbenější kapitán v sektoru. Nebo nejolíbanější?“

Smrt v zimě

13

„To už zacházíš trochu daleko,“ podotkl kapitán Blais, vlídný jako vždy. Keel se zasmál. „Možná, že zacházím. Ale vzdor všem mým úspěchům se mi nikdy nepovedlo nic většího než –“ otočil se k nevěstě a ženichovi, „spojit tyhle dva výjimečné lidi, kteří byli stvořeni jeden pro druhého.“ Ženich pohrozil Keelovi prstem. Nevěsta se jen usmála a sklopila oči. „Dámy a pánové,“ navázal Keel, „připijme si spolu. Na půvabnou Beverly Crusherovou a jejího nehodného manžela Jacka – ať jsou celý život stejně šťastni jako dnes.“ Po celé místnosti se ozýval Keelův přípitek. Pak se všichni napili na zdraví novomanželů, jak to na Zemi bývá zvykem. „A teď,“ pokračoval Keel, „přenechávám prostor svému kolegovi Jean-Lucu Picardovi, bez jehož shovívavosti by románek Jacka a Beverly ani nezačal.“ Najednou všichni sledovali Picarda, kterého, jak se zdálo, vývoj událostí překvapil. Mávnutím ruky výzvu odmítl. „Ale no tak,“ pobídl ho Keel. „Bez proslovu od tebe to nebude ono.“ Ostatní se k němu přidali. Postupně se pobídky proměnily v rytmické skandování: Jean-Luc, Jean-Luc... Picard se nakonec přání ostatních hostů podvolil. Zvedl se ze židle, uchopil svou sklenici a přešel ke Keelovi. Pak se rozhlédl po shromáždění. Na okamžik se rozhostilo ticho. Manathas slyšel, jak ve skleničkách cinká led, i podpatky klapající po holé podlaze. Nakonec si Picard odkašlal, pokynul sklenicí k novomanželům a začal mluvit. „Jack vám může potvrdit,“ spustil, „že nejsem zrovna dobrý řečník. V porovnání se slovy našeho přítele kapitána Keela bude má řeč bezpochyby nudná.“

14

Michael Jan Friedman

Ozývaly se nesouhlasné poznámky, Picarda ale, jak se zdálo, nepřesvědčily. „Jen bych rád řekl, jak šťastný jsem, že tu mohu být,“ pokračoval, „a jakou ctí mi je, že mohu být svědkem této veliké události v životě Beverly a Jacka, kteří jsou mi oba nesmírně drazí.“ Celý sál souhlasně pokyvoval. Někteří dokonce pozvedali sklenky. Ještě ale nejásali a zjevně čekali, co přijde dál. „Nesmírně drazí,“ zopakoval Picard. Manathas už žil na Zemi dost dlouho na to, aby se v lidských výrazech naučil číst stejně neomylně jako v obličejích příslušníků svého vlastního druhu. Poznal, když byl někdo naštvaný, vystrašený nebo pobavený, ať už to dotyčný skrýval sebešikovněji. Stejně tak poznal, když byl někdo tím, co se děje, zklamaný. Když si Romulan prohlédl Picarda, neměl o čem pochybovat: tenhle muž byl plný zklamání a bolesti. Někdy bylo těžké určit, proč se lidé cítí tak, jak se cítí. Tohle ale nebyl ten případ. Stačilo, aby Manathas sledoval, kam se Picard dívá... Přímo na nevěstu, která spočívala v náruči svého čerstvého manžela. „Přeji... přeji jim vše nejlepší,“ dodal kapitán. Zdálo se ale, že s tím se hosté nespokojí. Ovšem Picard nic dalšího neřekl. Náhle pozvedl sklenku šampaňského a novomanželům připil. Teprve pak si všichni uvědomili, že Picard už mluvit nebude. V sále se postupně zvedl souhlasný šum; nadšené ovace, které si vysloužil Keel, to ale nepřipomínalo ani vzdáleně. S úsměvem, který působil poněkud ztuhle, se Picard vrátil na své místo. A ačkoli ho okolostojící, když si sedal, přátelsky poplácávali po ramenou, zdálo se, že ví

Smrt v zimě

15

stejně dobře jako všichni ostatní, jak chabé bylo jeho vystoupení. Ale no tak, vždyť byl zamilovaný do nevěsty. Manathas si tím byl jistý. A vzdor skutečnosti, že neměl jediný důvod stát na jeho straně, uvědomil si, že s Picardem tak trochu sympatizuje. Také kdysi ztratil ženu, kterou miloval, protože připadla jinému. Jediné štěstí bylo, že ten jiný nebyl jeho přítel. Podle toho, co si Manathas domyslel, si byli Picard s ženichem docela blízcí. A navíc spolu sloužili na Stargazeru – či, přesněji řečeno, byli ve vztahu podřízeného a nadřízeného. Takže se kapitánovi každý den připomínalo, co ztratil. A pokud nechce zničit přátelství, které ho pojí jak se ženichem, tak s nevěstou, bude muset se svou bolestí bojovat každý den. Na druhou stranu všechno má svá pro a proti a Manathas jedno takové pro rychle našel. Jakmile se Picard usadil, popadl Romulan láhev vychlazeného šampaňského a zamířil k němu. „Dovolíte, pane,“ oslovil ho, když byl na místě. Picard vzhlédl. „Ano?“ „Mohu vám dolít šampaňské?“ Zdálo se, že kapitán nabídku zvažuje nezvykle dlouho. Pak zamrkal a řekl: „Ne. To nebude třeba. Děkuji.“ Manathas doufal, že bude odpověď kladná a že si tak bude moci lépe prohlédnout jeho sklenici. V zásadě na tom ale nezáleželo. Svého mohl dosáhnout stejně. „Odpusťte,“ prohodil, chopil se Picardovy sklenice a přidržel ji proti světlu, „ale je naprasklá. Přijměte mou omluvu.“ „V pořádku,“ pokrčil kapitán rameny. „Za okamžik vám přinesu jinou,“ slíbil Manathas. Sebral sklenici a vytratil se tak nenápadně, jak jen to šlo.

16

Michael Jan Friedman

Nebylo nijak obtížné zmizet s kořistí. Picardův pohled už zase směřoval k nevěstě. Na Manathase kapitán dávno zapomněl. Přesvědčil se, že ho nikdo nesleduje, a přelil zbytek Picardova šampaňského do jiné sklenky, té, kterou před chvílí používala nevěsta. Dával pozor, aby neporušil šmouhu, která na čirém okraji zůstala po kapitánových rtech. Romulan v žádném případě nechtěl přijít o epidermální buňky, které ten člověk na sklence zanechal. Buňky Beverly Crusherové oproti nim neměly žádnou hodnotu. Žádné vesmírné lodi nevelela a tak v prétorových plánech nehrála žádnou roli. Manathas přidal nový úlovek ke své sbírce a namířil si to i s vozíkem do kuchyně. Ukryl se v rohu a odlomil sklenici na šampaňské nožičku. Pak sáček ukrytý ve větším pytli vytáhl a uložil si ho do vnitřní kapsy saka. A je to, pomyslel si. Všechno, co potřebuji, schované tak, že to nikdo nenajde. Později své úlovky – za pomoci ještě kvalitnějších sterilních rukavic, aby s lidskými, bezpochyby smrtelně nebezpečnými bakteriemi nepřišel do styku – pečlivě zabalí a pošle je přes řadu nákladních lodí, z nichž každá má na palubě romulanského tajného agenta, který zajistí bezpečný převoz, zpět na Romulus. A za pár týdnů už bude genetický materiál Jean-Luca Picarda, Lea Blaise, Walkera Keela a Marielly Kumaretangy v držení nejskvělejšího prétora. Ale tím vděk, který Manathas od prétora sklidí, nekončí. Koneckonců ho stálo hodně vytrvalosti a úsilí, než se vypracoval na spolehlivého zaměstnance v hlavní jídelně Hvězdné flotily. A když se vezme v potaz, co všechno se v takovém podniku řeší za témata, rozhodně se tu nabízí víc než jen DNA...

ARVADA III 2339

Jestli Beverly Howardová něco nenáviděla úporněji než růžičkovou kapustu, byl to Bobby Goldsmith. Dnes večer ji čekalo obojí. Dělala všechno, co dovedla, aby to vypadalo, že si nevšimla, jak upřeně ji tmavooký Bobby přes oválnou tabuli sleduje, vydělila z talíře jednu kulaťoučkou kapustičku a naporcovala ji na menší, zvladatelnější kousky. Jeden z nich nabodla a vložila do úst. Beverly by kapustičky nejraději nechala na talíři tak, jak byly, ale babičce by se to nelíbilo. Když bylo něco na talíři, buď se to snědlo, nebo o tom člověk ještě pár hodin poslouchal kázání. „Neplýtvej, neplýtvej,“ ráda opakovala Felisa Howardová, ačkoliv už to bylo dobrých pár generací, co někdo z Howardových trpěl nedostatkem. „Ta růžičková kapusta je výtečná,“ řekla paní Goldsmithová, žena se silnou čelistí a tmavým culíkem, která seděla napravo od Beverly. „Vy to ale musíte umět s replikátorem,“ chválil pan Goldsmith, nakrátko ostříhaný, vysoký muž. „Víte,“ odpověděla s lehkým úsměvem Beverlyina babička, „vlastně jsem je vypěstovala na zahrádce.“ Zdálo se, že se jako jedna ze zakladatelek arvadské kolonie cítí zodpovědná za to, aby se čerství přistěhovalci cítili jako doma. Goldsmithovi přiletěli raketoplánem z Alfy Sindaari

20

Michael Jan Friedman

před třemi týdny spolu s dalšími třemi rodinami. Ale nikdo z nich už nepřivezl puberťáky, uvažovala Beverly. Přála si, aby to platilo i pro Goldsmithovy. Ne že by se snad Bobby choval nezpůsobně a dotíral na ni. Ale kdykoli se ohlédla, zíral na ni tak, že musela uvažovat, jestli nemá špinavý nos nebo něco podobného. Občas se to totiž stávalo – a nešlo jen o nos. Mívala špínu za nehty i zadřenou do dlaní. Vždyť babička se o péči o zahrádku ráda podělila a kromě Beverly už neměla z rodiny nablízku nikoho, kdo by jí pomohl. Na rodiče si skoro nevzpomínala. Zemřeli, když byla ještě maličká, když na jejich výzkumnou loď zaútočili Ubarraci. Od té doby žila s babičkou tady, ve vzdálené soustavě Arvada. „Vy máte zahrádku?“ podivila se paní Goldsmithová. „Vážně?“ Po očku pohlédla na manžela. „Taky bych moc ráda začala zahradničit.“ „Není to tak snadné, jak by to mohlo vypadat,“ odpověděla Beverlyina babička. Navzdory věku měla stále krásné, pevné rysy. Dost se podobala Beverlyinu tatínkovi. „Půda je tady strašně kyselá.“ „Mohli bychom se podívat?“ poprosila paní Goldsmithová. „Ale jistě,“ odpověděla babička, „hned po večeři, jestli chcete.“ Modré, skoro mandlově vykrojené oči, podobné těm Beverlyiným, jí potěšeně zazářily. Koneckonců se zahrádkou nemohla chlubit moc často, a už vůbec se nestávalo, aby ji někdo chtěl vidět sám od sebe. Beverly byla šťastná, že má babička radost, ale doufala, že prohlídka zahrádky nezabere moc času. Čím dřív se jí podaří uniknout z Bobbyho dohledu, tím lépe. Nakonec se ukázalo, že mít na programu prohlídku vůbec není špatné. Aby se mohli Goldsmithovi podívat

Smrt v zimě

21

na zahrádku ještě před setměním, musela se večeře odbýt rychle. Nebo si Beverly alespoň myslela, že to vůbec není špatné. Pak se ale babička na ni obrátila a řekla: „Vy s Bobbym se můžete jít projít, jestli máte náladu. Nejsem si jistá, jestli ho taky zajímají kapustičky.“ Goldsmithovi se zasmáli. Beverly ne. Chtěla odpovědět: „Jestli se s ním chci projít? Nechci s ním ani být na stejné planetě!“ Ale všichni se na ni dívali, a tak nemohla protestovat. Své skutečné pocity udržela na uzdě a s pokývnutím odpověděla: „Samozřejmě.“ Nato dospělí vyšli dveřmi do zahrady, zalité paprsky podvečerního slunce, a Beverly zůstala s Bobbym sama. „Kudy?“ nakrčil kostnatá ramena. Beverly ho beze slova vyvedla před dům. Bylo to stříbřitě bílé, robustní montované stavení s oblými rohy. Bylo před soumrakem, a tak si nebrala ani klobouk ani nic k pití, což by určitě přes den pro jistotu udělala. Howardovi sídlili na nejzápadnějším okraji kolonie, nejblíž ke vzdálenému pohoří. Právě tam se Beverly rozhodla vydat. Koutkem oka viděla Bobbyho, jak ji následuje. Ale neohlížela se na něj. Zrak upírala k pohoří před sebou, které se postupně halilo do nachového příkrovu, jak zlatavé slunce mizelo. Beverly měla tuhle denní dobu ze všech nejraději. Větřík se utišil, padal chlad a kdyby se zaposlouchala, bylo by slyšet křik ptáků. Naneštěstí jí její doprovod neumožnil se zaposlouchat. „Tak, máš to tu ráda?“ zeptal se. „Jde to,“ odvětila. „Už jsi na Arvadě tři dlouho?“ „Od tří let. Teda přesně od tří a půl.“ „Musíš to tu znát dobře.“

22

Michael Jan Friedman

„Znám tu všechno.“ Nebylo to chvástání. „No ale moc tu toho není.“ Beverly často snila o životě na Zemi nebo na jedné z kolonií ve Sluneční soustavě. Dokonce snila i o cizích domovských planetách. Když o nich slyšela, připadala jí taková místa vždycky nesmírně vzrušující a měla pocit, že by tam mohla každý den zažívat něco nového. Ale babička se rozhodně nezamýšlela z Arvady III odstěhovat. Právě tady se rozhodla věnovat exobiologii. Usadila se tady. A Beverly byla jen teenager a na vybranou neměla. Jen počkej až vyrostu, pomyslela si a nebylo to poprvé. To se přidám ke Hvězdné flotile a na všechna ta místa se podívám. Ve Hvězdné flotile nikoho neznala, ale že se v ní uplatní, si byla dost jistá. To poslední, co by chtěla, byl život na vzdáleném kolonizovaném světě, kde z toho, co ji aspoň trochu zajímalo, nebylo vůbec nic. Ale vyhlídka, že jednou babičku opustí, se jí taky nelíbila. I když se ta žena oddala věcem, které Beverly připadaly nudné a triviální, bylo mezi nimi pouto stejně silné, jako bývá mezi matkou a dcerou. Opustit babičku znamenalo ztratit kus sebe. A ačkoli Felisa Howardová nikdy nemluvila o dni, kdy vnučka odletí za vlastní kariérou, Beverly si byla jistá, že se na něj netěší ani trochu. „Máš štěstí,“ prohlásil Bobby. Beverly se k němu otočila. „Proč myslíš?“ „Strávilas tu skoro celý život. Arvada tři je už čtvrtá kolonie, kde budu žít.“ Chlapec si povzdechl. „Jenom doufám, že tady už zůstaneme nadobro.“ Beverly by nikdy nenapadlo, že časté stěhování nemusí být pro každého příjemné. Měla teď o čem přemýšlet. „Chodíš tudy často?“

Smrt v zimě

23

„Občas jo.“ „Je tu hezky.“ Slunce už stihlo zapadnout za kopce, ale na západě obloha ještě matně zářila. Všechno kolem Beverly vypadalo tak jemně, dokonce i skály. „Asi,“ odvětila. „Na Sejjelu pět bylo chladno,“ rozpovídal se Bobby. „Tam jsme žili před tím, než jsme přišli sem. Zima byla dvanáct měsíců v roce. Po setmění nikdo nezůstával venku, protože by umrzl.“ „To je dost chladno,“ připustila Beverly, ale představit si to dokázala jenom těžko. Na Arvadě III bylo chladněji než teď jenom zřídka a jak to vypadalo jinde si nevzpomínala. „Někde, kde je to takové, bys žít nechtěla.“ „To asi ne,“ pokrčila rameny. Její společník už se na nic dalšího neptal; jen kráčel vedle ní, ruce v kapsách. Ale Beverly ptačí zpěv přesto neslyšela. Po chvíli usoudila, že bylo lepší, když mluvili. Když bylo ticho, daleko snáz jí přicházelo na mysl, jak na ni Bobby zírá. Právě se ho chtěla zeptat, co si myslí o místní škole, když znovu promluvil. „Víš,“ řekl podivně zastřeným, pomalým hlasem, „jsi ta nejkrásnější dívka, co jsem kdy potkal.“ Beverly bylo, jako kdyby dostala ránu do žaludku. Zastavila se a pohlédla na Bobbyho, aniž by tušila, co má říct nebo udělat. A na okamžik to vypadalo, že je Bobby stejně zaražený jako ona sama. Pak k ní neohrabaně přikročil a uchopil ji za paži. Z nějakého důvodu to bylo příjemnější, než by si myslela. A jeho oči, které jí šly tolik na nervy, byly náhle teplé, temné a tak hluboké, že se jí zatočila hlava. On mě políbí, napadlo Beverly a srdce se jí v hrudi prudce rozbušilo. On mě políbí.

24

Michael Jan Friedman

To ještě nikdy žádný chlapec neudělal. A rozhodně ne na rty. Ale z toho, jak Bobby naklonil hlavu, poznala, že právě k tomu se chystá. A překvapeně si uvědomila, že chce, aby to udělal. Vlastně se nemohla dočkat. Ještě před minutou by jí z pouhé představy něčeho takového bylo zle. Ale to se kdovíproč během pouhých několika vteřin úplně změnilo. Neodtáhla se, když jí Bobby letmo přejel po rtech, ani když pak svá ústa chtivě, bez rozpaků přitiskl na ta její. Už mě líbá, pomyslela si. A pak si vzpomněla, co o ní řekl. Myslí si, že jsem krásná. Bobby ji objal a nesmírně něžně ji přitáhl k sobě. A dál ji líbal, což se jí líbilo, protože si také přála ho dál líbat. Najednou ji začalo škrábat v krku. Zkusila to potlačit, ovládnout, ale nešlo to. S dalším nádechem ji to muselo přemoci. Pokud by se tomu od počátku nebránila, bylo by z toho jen decentní pokašlání. Ale snaha udusit ten pocit jej proměnila v cosi jiného, v cosi prudkého a chraplavého, co ze všeho nejvíce připomínalo říhnutí. Bobby ji překvapeně pustil a pohlédl na ni udivenýma očima. Beverly by se byla chtěla vypařit, utéct a schovat se. Ale tady, na planině mezi kolonií a horami, se schovat nemohla. Z ničeho nic se Bobby zasmál – a Beverly si překvapeně uvědomila, že se směje s ním. Veškerá vážnost situace byla náhle pryč, všechen stud zmizel. Pak se Bobby smát přestal a hleděl na ni, jako by ji chtěl znova políbit, krknutí nekrknutí. Než se ale vůbec pohnul, na nebi se něco objevilo. Beverly hleděla Bobbymu do tváře, takže první, čeho si všimla, byly světelné body v jeho tmavých očích. Otočila se a spatřila to na vlastní oči – široký pás zla-

Smrt v zimě

25

tých plamenů, padající z nedohledných, temně modrých nebes. Cosi nevěřícně, zděšeně zamumlala. Za okamžik ohnivý pás dopadl za kopci na povrch, až se děvčeti pod nohama otřásla zem. „Co to bylo?“ šeptl Bobby. Beverly zavrtěla hlavou. Kolena se jí třásla strachy, ale, překvapivě, i vzrušením. „Nevím,“ odpověděla, „ale musíme se vrátit do kolonie.“ „Támhle,“ Beverlyina babička ukázala na místo mezi potemnělými kopci. Beverly stála na palubě běžného, ale elegantního suborbitálního raketoplánu vedle babičky a pokoušela se předním oknem zahlédnout alespoň něco. „Kde?“ zeptala se. „Víc napravo,“ odpověděla Felisa Howardová. Dívka upravila parametry. Pohled na tu loď v ní vyvolal nával zvrácené fascinace. Ležela v mělkém údolí, na konci dlouhé ošklivé brázdy, potemnělá a neživá jako pták, co se zřítil z oblohy. Plavidlo velikostí zhruba odpovídalo starším federačním lodím, ale nikdy by ho s nimi nikdo nezaměnil – a nejen kvůli podivné, měděně zelené barvě. Tvar zploštělého cylindru a shluky warp gondol Beverly nepřipomínaly žádné z federačních plavidel, která kdy viděla. „Přistáváme,“ oznámil Amihai Zippor, hezký, tmavovlasý botanik, který kolonii spravoval. Kormidloval tak, aby se dolů snesli ve smyčkách a přistáli na vzdálenější straně ztroskotaného plavidla. Pak otevřel poklop, aby mohli vylézt a přidat se k zachmuřeně působícímu páru, který je ve druhém koloniálním plavidle předstihl. Ve světle paprsků, které spěšně vysílali na všechny strany, viděla Beverly, jaké škody na lodi ohnivý pád

26

Michael Jan Friedman

a tvrdé přistání zanechaly. Trup byl na mnoha místech spálený a zohýbaný a některé úseky působily, jako by se do nich zahryzl jakýsi nestvůrný dravec. Jinak bylo ale plavidlo nepoškozené, jak venku, tak uvnitř. Kolonisté se nejvíce strachovali o warp jádro, ale senzory jim už potvrdily, že je stabilní a neporušené. Nevybuchne a nesmete loď i s kolonisty v záchranném týmu a nezanedbatelným kusem okolní krajiny. Nejlepší zpráva byla, že je na lodi život. Přežily přes dvě desítky bytostí, všechny téhož neznámého druhu. Někteří ale byli naživu jen tak tak. Jestli měli na Arvadě III spatřit úsvit, nemohli se obejít bez rychlé lékařské pomoci. A tady přicházeli na řadu kolonisté se svým záchranným týmem. „Najděte vstup do lodi!“ zachraplal Zippor. Hlas měl zkreslený úzkostí o oběti nehody. Ukázalo se, že najít něco takového nebude kvůli poškození, které loď utrpěla, žádná legrace. Ale přibližně po minutě se ozvalo vítězné zvolání Dara Xaroty, jednoho z lidu Ondu’u, známého úžasnou ostrostí zraku. Použil svou svítilnu jako ukazovátko a paprskem zvýraznil obdélníkový tvar přesně před lodními gondolami, několik metrů nad zemí. Kryt maskoval dlouhý pruh sazí, ale teď, když věděla, kam se dívat, ho Beverly spatřila bez problémů. „Fázery,“ řekl Zippor. Kolonisté, kteří dostali fázery na starost, přístroje vytáhli a přenastavili je, aby si poradily s pláštěm průlezu. Díky noční tmě byly paprsky, kterými ve slitině hloubili otvor, pronikavě karmínové. Ačkoliv byl poklop masivní, silnou palbu kolonistů vydržel jen několik minut. Pak uprostřed povolil, zbortil se a odhalil prostory lodě. Zippor nechal okraje otvoru několik chvil chladnout.

Smrt v zimě

27

Pak se dvěma dalšími kolonisty, s tvářemi napjatými očekáváním, vylezl po Xarotových rozložitých zádech a vešel do lodi. Beverly pohlédla na babičku. V prudkém světle spatřila, jak zamračená je stará paní. Byla na záchrannou misi tak soustředěná, jako by ve ztroskotaném plavidle měla vlastní rodinu. Dívka na to byla hrdá, ačkoliv si nebyla úplně jistá proč – skoro stejně hrdá jako na odhodlání, se kterým si babička prosadila, že Beverly vezmou s sebou na záchrannou operaci. Koneckonců Beverly už dávno nebyla malá holčička a Felisa Howardová se v kolonii těšila příliš velkému respektu, než aby se někdo postavil proti účasti její vnučky. „Jsme v hlavní chodbě,“ ozval se přes komunikační systém v jednom ze suborbitálních letounů Zipporův hlas, zesílený natolik, aby ho všichni slyšeli. „Zatím není po nikom z přeživších ani stopy.“ Jak botanik se svými druhy postupoval, hlásil kolegům před plavidlem každý krok. Byla to bezpochyby nákladní loď, zkonstruovaná spíše s důrazem na velikost úložných prostor než s ohledem na pohodlí pasažérů. Beverly se pokoušela představit si to, ale neměla se moc čeho chytit. Vždyť se zatím na hvězdnou loď dostala jen jednou v životě, a to když letěla na Arvadu III. Najednou se z komunikačního zařízení ozval výkřik. Následoval tišší zvuk, který až příliš budil dojem, že jde o projev lítosti nad cizím neštěstím. „Někoho jsme tu našli,“ oznámil Zippor, „vypadá to, že jsme na můstku. Čekejte.“ Beverly se rozbušilo srdce. Byla teď ještě zvědavější na ty cizí bytosti samé, než na jejich loď. Senzory jí neřekly nic víc, než že se jedná o formu života. Nic o tom, jak ty bytosti vypadají, a tím spíš ani o tom, jak se chovají, se dozvědět nemohla.

28

Michael Jan Friedman

Najednou se zborcený vchod do lodi otevřel dokořán. Zatímco Beverly přešla blíž, aby lépe viděla, Zippor už podával přeživšího Xarotovi a ostatním kolonistům na povrchu. Cizinka byla celá porostlá překrásnou bílou srstí. Srst byla vidět všude, kde ta bytost nebyla oblečená, dokonce i na obličeji. Přesto se ale Beverly nemohla ubránit pocitu, že je ta bytost ženského pohlaví. Jestli byla cizinka zraněná, nedalo se pořádně poznat jak vážně. Zdálo se ale, že má nesmírné bolesti – nedokázala se hýbat ani mluvit a dokonce i dýchání jí křivilo tvář. Kolonisté uložili svůj náklad na nosítka. Pak z ostrůvků světla zmizeli do tmy a přenesli cizinku na jeden z letounů. Provázel je doktor Baroja, vysoký šedovlasý muž a jediný školený lékař v kolonii, který ihned začal vyšetřovat raněnou trikordérem. Beverly ve tmě nedokázala jeho výraz dobře rozeznat, zdálo se ale, že je plný obav i zvědavosti. „Jak na tom je?“ zeptal se Tan, hlavní geolog kolonie. „Má nějaké virové onemocnění. Není to nic neobvyklého, ale její druh je na to zřejmě citlivý. Požírá ji to zaživa.“ Nato cizinku strčili do letounu, takže zmizela Beverly z dohledu. Zippor už jim zatím podával dalšího přeživšího. Dívka ucítila, jak jí babička pokládá ruku na rameno, jak to často dělávala. „Proč nezkusíš raněné trochu uklidnit? Kdo by teď nebyl vystrašený.“ Něco v Beverly by rádo zůstalo stát a pozorovat záchranné práce. Ale přišla přece pomáhat, ne čumět. „Jdu na to,“ odpověděla babičce a šla k letounu, do kterého uložili první raněnou. Doktor Baroja cizinku právě ukládal na křeslo, úplně sklopené. Zblízka, ve stálém osvětlení kajuty Beverly uviděla, že se mýlila; ci-

Smrt v zimě

29

zinka neměla čistě bílou srst. Ve skutečnosti na ní bylo několik černých šmouh. „Mohla by ses o ni postarat?“ zeptal se Baroja. Oči mu svítily, jak to u něj Beverly ještě neviděla. „Proto tu jsem,“ odpověděla. „Hodná holka,“ usmál se doktor. Pak odešel pomáhat s ostatními raněnými. Dívka si dřepla vedle cizinky. Pohled těch duhových očí ji rozrušil. Bylo v něm něco, co dokázalo překonat vzdálenost, která je od sebe dělila. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se Beverly. „Jojael,“ ozval se chraplavý, sotva slyšitelný šepot. Cizinka natáhla ruku. „Pomozte nám...“ Beverly stiskla hustě ochlupenou dlaň. Byla ještě měkčí a teplejší, než by byla čekala. „Budete v pořádku,“ řekla cizince tak přesvědčivě, jak jen to dokázala. Neměla tušení, jestli to nejsou jen prázdná slova. Beverly se zástupem dalších kolonistů postávala v klenuté, tlumeně osvětlené hale, která fungovala jako ošetřovna, a sledovala Zippora, jak se usazuje v křesle vedle Jojaelina lůžka. Doteď tam seděla Beverly, stejně jako v raketoplánu, aby cizinka nebyla sama. Když ale Zippor prohlásil, že by se Jojael rád zeptal na pár věcí – ze všech zraněných se o ni začali starat nejdříve, a tak na tom byla i nejlépe – děvče mu rádo uvolnilo místo. „Jak se cítíte?“ chtěl správce kolonie vědět od pacientky. Jojael se zavrtěla. „Teď už je to lepší,“ řekla. Hlas měla díky lékům proti bolesti o dost silnější. Zněl, jako by se sypalo kamení. „Doktor Baroja byl velice ochotný.“ Zippor se usmál. „Tu ochotu, o které hovoříte, má Baroja v popisu práce. Je doktor medicíny.“

30

Michael Jan Friedman

Jojael se nad tím na okamžik zamyslela. „Pak své povinnosti plnil dobře.“ „Povím mu, že jste to říkala,“ slíbil Zippor. „Jak se mají ostatní?“ zeptala se Jojael. Ještě byla tak zesláblá, že ani nemohla zvednout hlavu. Na totéž už se vyptávala i Beverly, ale dívka odpověď na její otázku neznala. Bezděčně přemýšlela, co asi správce odpoví. Zippor se rozhlédl po sedmnácti dalších lůžkách rozestavených po kupoli. Dalších osm bylo ve druhé hale, kterou doposud používali jako sklad na součásti generátoru. „Někteří zemřeli při havárii,“ odhodlal se nakonec, „ale většina přežila. Jsou ale napadeni nějakým virem, podobně jako vy.“ „Ano,“ potvrdila vážným tónem Jojael. „Mají krvavou horečku.“ „Krvavou horečku,“ zopakoval botanik. „Kdy jste si poprvé všimli příznaků?“ Jojael si těžce povzdechla. „Někteří byli nemocní, už když jsme opouštěli Kevratas. Ostatní onemocněli až na palubě.“ „Kevratas. To je váš domovský svět?“ „Ano,“ potvrdila Jojael. „Prohlédli jsme si navigační deníky na vaší lodi,“ řekl Zippor. „Vypadá to, že pocházíte z druhé strany romulanské Neutrální zóny.“ Beverly horečnatě uvažovala. Jojael i celý národ... mělo pod palcem Romulanské impérium? „Přesněji řečeno,“ pokračoval Zippor, „pocházíte z míst hluboko v prostoru, který Romulané považují za vlastní.“ „Můj domov,“ pousmála se Jojael, „je ve skutečnosti na samé hranici romulanského území. V denících jste

Smrt v zimě

31

viděli, odkud pochází naše loď. Je to planeta, která je Romulu o něco blíž.“ „Dali vám Romulané povolení k odletu?“ „Ne. Odletěli jsme tajně.“ Chřípí se jí zachvělo. „Neměli jsme jinou možnost.“ „A to proč?“ „Protože nám nedali lék proti krvavé horečce.“ „Měli nějaký?“ „Tenkrát ne,“ vysvětlovala Jojael, „ale prétor měl na povel špičkové mozky, celý vědecký tým, který už vyléčil nemálo epidemií. Kdyby si přáli najít pro nás léky, bezpochyby by to dávno udělali.“ Beverly si nebyla jistá, jestli je to pravda. O Romulanech moc nevěděla, a ještě méně věděla o léčení. Jojael znechuceně zamručela. „Impérium bez skrupulí využívá planety, které má v moci. Že by jim mohli být zavázaní a oplácet jim, je ale ani nenapadne.“ „To je ale špatně,“ řekla Beverly – a sama sebe tím překvapila. Rozhodně nechtěla nic říkat nahlas. Prostě se to stalo. Tan, mohutný muž s výraznými lícními kostmi a vlídnýma očima, ji objal. I ostatní kolonisté se tvářili přívětivě. Koneckonců ani oni romulanské chování neschvalovali. „Ano, je to úplně špatně,“ souhlasila Jojael. „Proto jsme našli obchodního kapitána, který přijal naši velkorysou nabídku a prodal nám plavidlo, abychom mohli Impérium opustit a doufat, že nám Federace pomůže.“ Zipper nakrčil obočí. „Domnívali jste se, že my pro vás najdeme lék?“ „Jistě,“ řekla Jojael s odzbrojující upřímností. Duhové oči jí zazářily nadějí. „Vy nejste jako Romulané. Jste jako my. Jste hrdí na to, že můžete pomáhat druhým.“ Beverly viděla, jak se po sobě Zippor s ostatními dospělými podíval, a srdce jí v hrudi ustrnulo. Rozhodně

32

Michael Jan Friedman

si sebou nebyli tak jisti, jako si jimi byla jista Jojael. „Pochopte,“ odpověděl Zippor Kevraťance, „že i když vám chceme pomoci, moc prostředků na vaši léčbu tu nemáme. Můžeme potlačit symptomy a trochu vám ulehčit, ale k nalezení vakcíny bude potřeba tým federačních specialistů.“ „A ti se sem nedostanou hned,“ uzavřela to Jojael. „To není nic nečekaného.“ Botanikovi se zjevně ulevilo. „To jsem rád, že tomu rozumíte.“ Beverly si nebyla jistá, že Jojael opravdu rozumí. Nechala Zippora s Kevraťankou rozmlouvat a vydala se hledat babičku. Našla ji, jak sedí u dalšího z cizinců, léky uspaného muže se ztmavlými, pevně zavřenými víčky. Felisa Howardová věnovala vnučce láskyplný pohled. „Jsi tak unavená, jak vypadáš?“ Beverly na otázku neodpověděla. „Slyšela jsem Zippora mluvit o lékařském týmu z Federace.“ „To jsi slyšela správně. Pro jeden jsme poslali, ještě než jsme se stačili vrátit do kolonie.“ „Jak dlouho bude trvat, než se sem dostanou?“ „Týden a půl. Možná o něco déle.“ Beverly cítila, jak jí po zádech stéká stružka ledového potu. „Ale... stihnou to včas?“ Babičce ztuhly rysy. „V to musíme doufat, a nedoufáme beznadějně. Jistý si ale nemůže být nikdo. Dokonce ani doktor Baroja.“ Děvče se zamyslelo. Přála si, aby Kevraťané nemuseli na lékaře čekat. Přála si, aby virové onemocnění dokázala vyléčit sama. Samozřejmě neměla ani páru, jak to udělat. Ani by nevěděla, čím má začít. Babička odhrnula pramen vlasů, který vnučce spadl do čela. „Chci ti povědět,“ řekla, „jak skvěle sis vedla

Smrt v zimě

33

s Jojael, jak jsi ji dokázala uklidnit a ulevit jí. Lépe, než jsme vůbec mohli doufat.“ Děvče na ni pohlédlo. „Vážně?“ „Vždyť to říkám, ne?“ Beverly přikývla. Howardům o komplimenty nejde. To slýchala často. „Díky,“ odpověděla. „Víš,“ pokračovala Felisa Howardová, „že se po tobě ptal Bobby Goldsmith? Zdá se mi, že jste vedli zajímavý hovor, než přiletěli Kevraťané.“ Beverly si nebyla jistá, co všechno babička ví a co odhadla. „Bylo to fajn,“ odvětila. Ale zdálo se jí, že se to všechno seběhlo strašně dávno. A polibek... stalo se to vůbec? Zdálo se jí to jako sen. Kevraťan vedle babičky najednou začal sténat, víčka bolestně stisknutá. Sedativa přestávají zabírat, pomyslela si dívka. Doktor Baroja byl u nich za pár sekund, naklonil se k cizinci a dal mu dávku z hypospreje. Sténání téměř okamžitě ustalo. „Sakra,“ zaklel doktor. „Je v pořádku?“ zeptala se Beverly. Doktor na ni pohlédl. „Omlouvám se za to slovo. Jenže tihle lidé jsou vůči anestezii dost rezistentní,“ zamával hyposprejem. „A my toho o moc víc nemáme.“ Co když nám dojde? napadlo Beverly. Odpověď už ale znala, a nezněla moc nadějně: Kevraťané to budou muset zvládnout bez sedativ. Alespoň než sem dorazí lékařský tým. Beverly zavrtěla hlavou, zděšená, jak je to všechno nespravedlivé. Ti cizinci byli tak slušní, tak milí, tak vděční za všechno, co pro ně kolonisté dělali. Po tom všem, co už je potkalo, nebylo fér, aby museli tolik vytrpět.

34

Michael Jan Friedman

A tím spíš nebylo fér, aby kdokoliv z nich musel umřít.