Návrh plánu místního ÚSES k.ú. STOŠÍKOVICE na Louce

LÖW & spol.,s.r.o. Studie, plány a projekty pro krajinu a vesnici Vranovská 102, 614 00 Brno Tel.: 545576740 Fax.: 545576250 e-mail: [email protected]

Návrh plánu místního ÚSES k.ú. STOŠÍKOVICE na Louce

Brno, listopad 2011

Návrh plánu místního územního systému ekologické stability k.ú. Stošíkovice na Louce

Zadavatel: Atelier územního plánování a architektury Ing. arch. Vlasta Šilhavá Štompil 22, 624 00 Brno

Zpracovatel: LÖW & spol., s.r.o. Brno

Zodpovědný projektant: PaedDr. Pavel Hartl, CSc. Spolupráce: Ing. Radka Slatkovská

Brno, listopad 2011

2

OBSAH :

A. TEXTOVÁ ČÁST 1. Úvod

4

2. Popis řešeného území

5

3. Přírodní podmínky

6

3.1. Reliéf

6

3.2. Horniny

7

3.3. Půdy

7

3.4. Podnebí

8

3.5. Vodstvo

9

3.6. Biogeografie a fytocenologie

9

3.7. Zoocenologie

16

4. Popis aktuálního stavu krajiny

16

5. Kostra ekologické stability

16

6. Koncepce návrhu MÚSES

17

7. Závěr

18

B. TABULKOVÁ ČÁST

18

3

A. TEXTOVÁ ČÁST 1. ÚVOD Teoretické základy a východiska Vzhled a ráz každé krajiny určuje soubor ekosystémů, které v ní existují. Každý z těchto ekosystémů má svou charakteristickou strukturu, svou látkovou výměnu a produkci, svou dynamiku, vývoj a stabilitu. Obdobné pochody, interakce a vazby, jaké existují na úrovni jednotlivých ekosystémů, probíhají na vyšší úrovni v krajině, v územním systému. V tomto systému je člověk činitelem, který je schopen svou činností tyto pochody, interakce a vazby usměrňovat, rušit a zakládat. Tím vytváří nové, umělé dílčí systémy, existenčně závislé na jeho činnosti, novou krajinu. Obecně platí, že dlouhodobý vývoj této nové, druhotné krajiny směřuje ke specializaci a rajonizaci krajinných složek, tedy ke značnému ekologickému zjednodušení. To se týká sice v prvé řadě zemědělské krajiny, ale platí to obdobně i pro lesní porosty, jejichž hospodáři sledují zejména ekonomický efekt. Uniformita současné krajiny je dána monokulturním způsobem jejího obhospodařování (maximální zornění zemědělského půdního fondu, zavádění monokultur v lesních porostech). Každá monokultura je po stránce ekologické výrazně zjednodušenou formací: je druhově maximálně ochuzená, není schopná trvalé existence bez dodatkových energomateriálových vkladů, je silně ohrožená škodlivými činiteli všeho druhu a neschopná autoregulace. V krajinném systému taková formace představuje tím labilnější článek, čím je rozsáhlejší a vyhraněnější. Pokud má zůstat krajina trvale produktivní, je třeba její jednotlivé labilní formace navzájem izolovat, vytvořit (často ale stačí jen zachovat) síť záchytných bodů (biocenter) a jejich spojnic (biokoridorů), která by zajišťovala spojení mezi stabilními zónami. Tím se vytvoří sekundární diverzita (druhová rozrůzněnost), která je hlavním základem stability krajiny. V původní kulturní krajině (při malovýrobním zemědělství) šlo o diverzitu na úrovni hektarů, přičemž základem druhotné rozrůzněnosti byly nejen soustavy mezí, úvozových cest apod., ale i v krátkých prostorových intervalech se střídající pestrá mozaika pěstovaných plodin. V dnešní zemědělské krajině jde o diverzitu na úrovni desítek a stovek hektarů, navíc znásobených uniformitou pěstovaných plodin. V těchto podmínkách jsou stabilními a stabilizujícími ekosystémy (krajinnými pufry) taková druhotně a skladebně bohatá a stanovištně odpovídající společenstva a formace, které mají možnost se dlouhodobě dynamicky vyvíjet. Jejich hlavními představiteli jsou lesy, trvalé drnové formace (louky a pastviny a zatravněná lada) a trvalá zeleň rostoucí mimo les, dále pak vodní toky a vodní nádrže a jejich doprovodné břehové porosty, rašeliniště, mokřady a chráněná území. Souborně můžeme tyto formace a společenstva označit jako kostru ekologické stability. Její kvalita je dána typem krajiny, ale především zatížením krajiny antropogenními vlivy. Pro většinu území platí, že kostra není schopna ekologickou stabilitu v krajině zajistit, že je třeba tuto existující, ale často chaotickou složku relativně ekologicky stabilních částí krajiny doplnit na funkceschopný a fungující systém - vytvořit územní systém ekologické stability (dále jen ÚSES). Mezi kostrou ekologické stability a územním systémem ekologické stability je tedy jeden principiální rozdíl: zatímco pod pojem kostra zahrnujeme všechny existující ekologicky relativně stabilní části krajiny, bez ohledu na jejich funkční vztahy, územní systém je síť vybraných částí kostry, doplněná návrhem momentálně neexistujících krajinných segmentů - biocenter a biokoridorů - jejichž úkolem je funkční a prostorové doplnění stávajícího systému do optimálně fungující podoby. Vzhledem k odlišnému charakteru a významu různých území i -jednotlivých ekologicky významných segmentů krajiny a rozdílnému způsobu jejich ochrany a péče o ně rozlišujeme ÚSES podle jejich biogeografického významu na lokální, regionální a nadregionální (popř. v dalším členění provinciální a biosférický).

4

Podklady pro zpracování Při zpracování plánu místního systému ekologické stability (MÚSES) byly jako podklady použity následující materiály : • Územně-technický podklad MMR a MŽP. Praha 1996, • Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje, T-plan, 2011, • Generel regionálního a nadregionálního ÚSES na území Jihomoravského kraje. Ageris Brno, 2003, • Generel ÚSES v k.ú. Bantice, Stošíkovice na Louce, Lechovice, Práče, Prosiměřice, Těšetice, Vítonice, Kyjovice. LÖW & spol., s.r.o., Brno, 1994. • Návrh plánu ÚSES pro k.ú. Práče. LÖW & spol.,s.r.o., Brno, 1998, • Platné územní plány obcí Borotice, Čejkovice, Lechovice, Oleksovice, Práče, Prosiměřice, Vitonice (z podkladů ORP Znojmo), • Návrh plánu ÚSES pro k.ú. Lechovice. Ing. L. Bínová, Spol. pro ŽP, s.r.o. Brno, 1997. • mapy BPEJ • lesní typologické mapy • Studie založení, obnovy a rekonstrukce krajinné zeleně v hosp. obvodu JZD Mír Práče. AGP Brno 1989, • ÚP sousedících obcí Práče, Prosiměřice, Oleksovice, Lechovice, Vítonice, Borotice, Čejkovice, • výsledky vlastního terénního průzkumu Použitá literatura Buček A., Lacina J. (1999): Geobiocenologie II. Skripta, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno. Culek, M. ed. a kol.(1996): Biogeografické členění České republiky. Enigma Praha. Culek, M. ed. a kol.(2004): Biogeografické členění České republiky. Biochory, Rukopis. Demek, J. a kol. (1987): Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Academia Praha. Kříž, H. (1971): Regiony mělkých podzemních vod ČSR.. Mapa 1:500 000. GgÚ ČSAV Brno. Löw J. a kol. (1994): Rukověť projektanta ÚSES. Šťastný,K., Randík,A., Hudec,K. (1987): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v ČSSR. Academia, Praha. Vlček, V. (1971): Regiony povrchových vod v ČSR. Mapa 1: 500 000. GgÚ ČSAV Brno. Vlček, V. a kol. (1984): Zeměpisný lexikon ČSR. Vodní toky a nádrže. Academia Praha. Zlatník, A. a kol.: Biogeografie. Mapa 1:1 mil. list 21. Národní atlas Československa. ÚTP regionálních a nadregionálních ÚSES ČR (1996)

2. POPIS ŘEŠENÉHO ÚZEMÍ Řešené katastrální území Stošíkovice na Louce se nachází zhruba severovýchodně od Znojma, severně od státní silnice Znojmo – Pohořelice. Výměra k.ú. činí 635 ha. Území je typické plochým až mírně zvlněným reliéfem s mělkými údolími. Terén se svažuje od západu z výšky 226 m n.m. ke společné nivě Jevišovky a Skaličky ve výšce 195 m n.m. Odtud se směrem k východu území opět výrazněji zvedá a dosahuje výšek 240 až 249 m n.m. Severní část k.ú. je plochá, tvoří ji rozsáhlá nivní plošina nad soutokem Jevišovky a Skaličky o výšce zhruba 196 m n.m., některé deprese i 194 m n.m. V celém území převažuje zemědělské využití ploch. V západní a severní části dominuje orná půda, ve východní části převažují sady a vinice. Luk a travních porostů je málo. Drobné lesíky a remízky jsou především v nivě Jevišovky a Skaličky a ve východní části území. Ostatní funkce jsou zastoupeny málo (obytná, dopravní) až nepatrně (průmyslová výroba, rekreace). Postavení území z hlediska širších vztahů ÚSES (Uvádíme označení dle ZÚR JmK (T-plan, 2011), v závorce pak označení dle Generelu regionálního a nadregionálního ÚSES na území Jihomoravského kraje (Ageris Brno, 2003).)

5

Řešeného území se dotýkají následující části nadregionálního ÚSES: Územím prochází na jeho jižním okraji, přibližně ve směru V-Z, biokoridor nadregionálního významu NRBK23 (K 162). Tento biokoridor má v celém svém průběhu převažující směr JZ-SV a reprezentuje migrační trasu teplomilné bioty po jihovýchodním okraji Českého masívu (Prebohemikum). Prochází od údolí Wachau v Rakousku přes údolí Kampu a údolí Dyje nad Znojmem směrem k Brnu a dále vyznívá údolími řek do Českomoravské vrchoviny. V úseku mezi NRBC 09 Karlov (N 105 Karlov) a NRBC06 Jankovec (N29 Jankovec) je na tomto nadregionálním biokoridoru položeno regionální biocentrum RBC 112 Zámecký vrch (1985 Stošíkovice). Větší částí své plochy toto regionální biocentrum leží na k.ú. Lechovice, na území katastru Stošíkovice zasahuje pouze svým severním cípem. Ve směru S-J prochází podél toku Jevišovky regionální biokoridor RBK 157 (RK 118) s regionálním biocentrem RBC 216 Stošíkovice (Olšina), ležící převážně v k. ú. Prosiměřice, na území řešeného katastru ho tvoří EVSK Olšina, Směrem k SZ pokračuje koridor podél Jevišovky k RBC 102 Němčičky (RC 1869 Němčičky), směrem k JV k NRBC 09 Karlov (N 105 Karlov). Přibližně 550 m východně od řešeného území probíhá ve směru SV-JZ NRBK 10 (RBK10) propojující RBC 107 Vyhlídka (R 55 Vyhlídka) v k.ú. Hostěradice s RBC 111 Poštovna (R54 Lechovice) v k.ú. Borotice

3. PŘÍRODNÍ PODMÍNKY 3.1. RELIÉF Geomorfologické členění zájmového území (kolektiv GGÚ ČSAV, 1971) řadí území do těchto jednotek: Provincie: Panonská Soustava: VIII - Vněkarpatské sníženiny Podsoustava: VIII A - Západní vněkarpat. sníženiny Celek: VIII A-1 - Dyjsko-Svratecký úval Podcelek: VIII A-1B - Drnholecká pahorkatina Okrsek: VIII A-1B-a Hostěradická sníženina VIII A-1B-b Olbramovická pahorkatina VIII A-1B-c Jevišovická niva VIII A-1B-d Hrabětická plošina Drnholecká pahorkatina je plochá nížinná pahorkatina, se střední výškou 215,5 m, stř. sklonem 1o 23', vytvořená na neogenních a kvartérních sedimentech. Její okraje tvoří stupně vysokých a středních teras Dyje, Jevišovky a Jihlavy. Hostěradická sníženina je sníženina vklíněná mezi Výrovickou pahorkatinu a Bohutický les a na západě je ohraničena výrazným svahem. V severní vystupují horniny Českého masivu, jižní část je vypněna neogenními usazeninami. Olbramovická pahorkatina je nížinná pahorkatina se sklonem k k jihovýchodu, je budovaná neogenními a čtvrtohorními usazeninami. Její jihovýchodní okraj lemují akumulační říční terasy Jihlavy a Dyje. Jevišovská niva je akumulační rovina podél toku Jevišovky. Hrabětická plošina je nížinná pahorkatina je nížinná pahorkatina mezi údolími Dyje a Jevišovky, tvořená neogenními sedimenty a rozsáhlými říčními terasami. 3.2. HORNINY Celé katastrální území obce Stošíkovice je budováno neogenními a kvartérními sedimenty, které zcela překrývají starší horniny. Horniny krystalického podkladu vystupují pouze v širším okolí řešeného území, především západně a severně od Stošíkovic. Tento krystalinický fundament sericitické fylity a migmatizované pararuly a biotitické granity, granodiority a křemennými diority jsou naříznuty údolím Únanovky a Jevišovky. V převážné části území leží však krystalinický podklad

6

v hloubce 80 - 500 m. Všechny tyto starší horniny jsou překryty 80 - 180 m mocnými miocenními sedimenty. Tyto sedimenty jsou tvořeny brakickými až sladkovodními ottnang-eggenburgskými křemennými písky a jíly. Tato souvrství vystupují na povrch především ve východní části území na svazích údolí a temenech hřbetů. Na převážné části území jsou neogenní sedimenty překryty kvartérními štěrky teras (donau - riss). I tyto štěrky však vystupují na povrch pouze v menších plochách na horních hranách údolí a temenech. Naprosto převážná část území je pokryta 0,5 - několik m mocnými sprašemi a v nivách holocénními nivními hlínami. 3.3. PŮDY Téměř celé řešené území pokrývají půdy černozemního typu. Plošně převažují karbonátové černozemě na spraších. Nacházejí se především na plošinách v západní části území a na fragmentech sprašových pokryvů ve východní části území. Jsou to nejhodnotnější půdy pro zemědělskou výrobu (HPJ 01- středně těžké půdy s převážně příznivým vodním režimem). Na hranách údolí a okrajích plošin v místech výstupu štěrkových teras a neogenních písků ve východní části území jsou černozemě nebo drnové půdy černozemní na píscích. Tyto půdy jsou na extrémnějších stanovištích - na píscích s vrstvou spraše max. do 30 cm (HPJ 04 - lehké výsušné půdy). Na úpatí svahů na okraji nivy Jevišovky a Skaličky je pruh černozemí (HPJ 05), který se vytvořil na středně (30 - 70 cm) mocných spraších uložených na píscích, jedná se o středně výsušné půdy. V dolní části strmějších svahů v údolích se vyskytují erodované černozemě (HPJ 08). Jsou to černozemě, hnědozemě, i slabě oglejené, vždy však erodované, převážně na spraších, zpravidla ve vyšší svažitosti, středně těžké. Na slinitých a jílovitých substrátech se vyskytují těžké až středně těžké černozemně typické karbonátové a lužní (HPJ 07). Tyto dva půdní typy se vyskytují v ostrůvcích ve východní polovině území. Na východním okraji území se na zahliněných píscích a štěrcích vyskytují hnědé půdy a rendziny, které jsou vysýchavé (HPJ 22). V nivě Jevišovky a Skaličky se nacházejí půdy naplavené a lužní, glejové a středně těžké. V nivě Jevišovky i na soutoku se Skaličkou jsou nivní půdy glejové na nivních uloženinách (HPJ 58), jsou středně těžké, s vláhovými poměry méně příznivými, po odvodnění příznivými. V nivě Skaličky v severovýchodní části území se vyskytují lužní půdy glejové na nivních uloženinách a spraši HPJ 62). Jsou středně těžké, obvykle dočasně zamokřené podzemní vodou v hloubce 0,5 – 1 m. 3.4. PODNEBÍ Řešené území náleží dle Quitta (1970) do nejteplejší oblasti České republiky - velmi teplé oblasti T4 u její západní hranice. Oblast T4 je charakterizována velmi dlouhým létem, velmi teplým a suchým, s krátkým přechodným obdobím (jaro, podzim), s teplým jarem a podzimem. Zima je krátká, mírně teplá a suchá až velmi suchá, s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. Dle klasifikace užité v Geobotanické mapě ČR leží území v nejteplejším okrsku - teplém, suchém, s mírnou zimou a kratším slunečním svitem. Teplotní poměry v průběhu roku nejlépe vystihuje stanice Znojmo (oC): I

II

III

IV

V

VI

VII

VIII

IX

X

XI

XII

-1,9

-0,5

3,9

8,9

14,1

17.0

19,0

18,1

14,4

8,9

3,5

-0,2

Roční průměrná teplota přitom dosahuje 8,8oC, průměrná teplota vegetačního období je 15,2oC. Vzhledem k tomu, že řešené území leží v průměru o 80 m níže, lze zde předpokládat ještě vyšší teploty, v nižších částech mimo inversní polohy jistě překračující v ročním průměru 9oC. Začátek, konec a trvání charakteristických teplot na stanici Znojmo (308 m n m): Td nad 0oC zač. 17.2., konec 13.12., trvání 300 dní Td nad 5oC zač. 22.3., konec 6.11., trvání 230 dní Td nad 10oC zač. 22.4., konec 9.10., trvání 171 dní Td nad 15oC zač. 25.5., konec 10. 9., trvání 109 dní

7

V řešeném území lze zvláště v teplém půlroce očekávat časnější nástupy daných teplot, pozdější končení jejich výskytu, a větší délky trvání daných teplot. Je zřejmé, že oblast má poměrně kontinentální klima s velkou amplitudou teplot, relativně studeným únorem a delším trváním teplot pod 0oC i delším trváním vysokých teplot. Srážkové poměry (mm) měsíce

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

ROK VO. ZO.

Miroslav 27

28

32

30

55

73

72

68

36

38

36

31

517 336 183

Tvořihráz 27

25

22

29

56

63

78

71

36

39

35

31

512 333 179

Znojmo 33 32 26 35 58 78 77 76 38 43 39 34 569 362 207 V uvedených datech se projevuje vyšší nadmořská výška stanice Znojmo i vyššími srážkovými úhrny. Je zřejmé, že oblast je velmi suchá, neboť leží ve srážkovém stínu Českomoravské vrchoviny. Srážky mají značně kontinentální chod s relativně vysokými úhrny v létě a malými v zimě. Zvláště je to patrné na stanici Tvořihráz, která je řešenému území nejblíže. Co se týče zimních srážek je řešené území (s širším okolím) nejsušší na Moravě. Unikátní je posun srážkových minim na březen, což má i značný dopad na vegetaci, která trpí nevydatnou sněhovou pokrývkou v zimě a v době počínající vegetační doby ještě navíc suchem. Tento stav podporuje rozvoj kontinentálně laděných druhů bioty. Pozoruhodný je též prudký nárust srážek v květnu (nejvýrazněji na stanici Tvořihráz) a sekundární srážkové maximum v říjnu. Oba tyto jevy svědčí o vlivech mediteránního klimatu. Ve směrech větru převažuje SZ směr, druhý nejvýraznější je však směr od JV - nesoucí zmíněné vlivy kontinentálního a mediteránního klimatu. Při JV proudění dochází také při výstupu vzdušných mas k tvorbě letních přívalových dešťů. Převládající makroklima je vlivem utváření reliéfu formováno v přízemní vrstvě do místního klimatu. Vlivem plochého reliéfu je místní klima málo výrazné. Za radiačního typu počasí jsou ve dne teplejší jižně a západně orientované svahy, především strmější svahy v údolí Jevišovky. Toto oteplení se zvláště výrazně projevuje v horních částech svahů. Severní a východní svahy jsou proti průměru naopak mírně chladnější. V nočních hodinách dochází k jiné situaci - na dnech údolí se akumuluje prochlazený vzduch a dochází k tvorbám mírných teplotních inversí. Při inversní situaci může být teplota na dně údolí asi o 2oC nižší než na okolních plošinách. Za větrného počasí a při zamračené obloze se uvedené rozdíly ovšem téměř neprojevují. 3.5. VODSTVO Řešené území patří k povodí Dunaje, jeho přítoku Moravy, dílčího povodí Dyje. Celé dané území je odvodňováno jejím přítokem Jevišovkou. V území nepramení žádný vodní tok, všechny toky tj. Jevišovka a Skalička, přitékají do řešeného území ze západně ležící, výše položené Jevišovické pahorkatiny. Území má z tohoto hlediska výrazný tranzitní ráz. Oba vodní toky se stékají v hydrologickém uzlu v jižně od Stošíkovic. Hydrologické charakteristiky vodních toků: tok

plocha povodí (km2)

spec.odtok (l.s-1.km-2)

p.průtok Q355 (l.s-1) (l.s-1)

Jevišovka,Výrovce

385

1.33

0.51

0.05

Jevišovka,Božice

651

1.23

0.80

0.05

Skalička, ústí

122

1.07

0.13

Únanovka, ústí

37

1.35

0.05

Podle mapy Regiony povrchových vod 1:500 000 (V. Vlček, GgÚ ČSAV Brno, 1971) náleží řešené území do oblasti nejméně vodné se specifickým odtokem 0-3 l.s-1.km-2, nejvodnější měsíce

8

únor a březen, retenční schopnost je velmi malá, odtok velmi silně rozkolísaný, koeficient odtoku velmi nízký. Z uvedených údajů, především ze specifického odtoku, je zřejmé, že území je extrémně suché, specifický odtok patří k nejnižším v České republice. Těmto nízkým hodnotám odpovídají i relativně nízké průtoky v tocích. Navíc většina vody odteče z území při jarním tání a srážkových přívalech vod v létě. Koncem léta trpí vodní toky katastrofálním nedostatkem vody, v suchých letech i na delší dobu zcela vysychají. Je to zřejmé i z Q355, která je na Jevišovce nadlepšována Jevišovickou přehradou a od ní až po ústí do Dyje prakticky nenarůstá. Od dokončení výstavby nádrže nad Výrovicemi se minimální průtoky v Jevišovce podstatně zlepšily, podobná nádrž na Únanovce však takový efekt nemá, neboť nádrž slouží především závlahám a Únanovka pod ní často vysychá. Další nádrž sloužící vyrovnání odtoků a závlahám byla vybudována na Skaličce u Oleksovic. Ekologicky podstatně hodnotnějším způsobem vylepšení odtokových poměrů by bylo zamezit velkým odtokům při přívalech a tání, což úzce souvisí s protierozní ochranou a tím i protierozními systémy trvalé vegetace. Prakticky všechny toky v řešeném území jsou stroze technicky upraveny. Podél upravené Jevišovky jsou vysazeny souvislá topolová stromořadí. Hydrogeologie Dle mapy Regiony mělkých povrchových vod ČSR, H. Kříž, (1971) leží území v regionu 1A1. Region patří do oblasti s celoročním doplňováním zásob podzemní vody vlivem častého tání sněhu v zimě a vyznačuje se i velmi nízkým specifickým odtokem podzemních vod - méně než 0,3 l.s-1.km-2. Region 1A1 je však unikátní tím, že minima hladiny podzemní vody nastávají již během léta - v červenci a srpnu. Tento režim se objevuje v ČR pouze v širším okolí řešeného území a v centrální části Plzeňské pánve. Svědčí o velké suchosti území a kritickém nedostatku podzemní vody pro vegetaci i vodní toky v létě. Zde lze spatřovat i jednu z příčin jejich vysychání. Z hlediska kvality kolektorů podzemní vody lze rozlišit 3 typy. Východně od údolí Jevišovky se vyskytuje převážně kolektor vyvinutý v miocenních jílech a píscích. Pokud je vyvinut v miocenních křemenných štěrcích a píscích který je velmi zranitelný, neboť tyto horniny zde místy vystupují na povrch. Nejlepším kolektorem podzemních vod jsou souvrství miocenních písků s kvartérním štěrkopískovým pokryvem a vrchní izolační vrstvou ze spraší a nivních hlín. Tento typ kolektoru převládá v západní části území. V nivě Jevišovky a Skaličky je v něm však zhoršená kvalita podzemní vody. 3.6. BIOGEOGRAFIE A FYTOCENOLOGIE Dle biogeografického členění ČR (Culek 1996) leží celé území v provincii panonské, bioregionu 4.1 Lechovickém. Biochory v řešeném území: 1RE Plošiny na spraších 1. v.s. 1RN Plošiny na zahliněných štěrkopíscích 1. v.s. 1PN Pahorkatiny na vápnitých píscích 1. v.s. -2PN Pahorkatiny na zahliněných píscích v suché oblasti 2. v.s. 2Nh Užší hlinité nivy 2. vegetačního stupně Převážná část území je dle biogeografické mapy (Atlas ČSSR, 1966, Biogeografie I) řazena do 1. vegetačního stupně - dubového. 2. vegetační stupeň je uváděn na severních svazích údolí. Je však pravděpodobné, že typický 1. vegetační stupeň byl vyvinut pouze na jižních a západních svazích. Na plošinách lze předpokládat spíše 2. vegetační stupeň, avšak vlivem suchosti klimatu by zde byl buk přirozeně potlačen a nahrazen habrem. Společenstva by ale neměla ráz typického 1. v.s. V celém území převažovala trofická meziřada BD - mezotrofně - bázická, která byla vázána především na černozemě na sprašových pokryvech. Na výchozech štěrkových lavic a neogenních písků přecházela pak do řady B - mezotrofní. V nivě Jevišovky s vyzrálejšími půdami lze předpokládat trofickou řadu C - nitrofilní, s přechody až do meziřady CD - nitrofilně - bázické (karbonátové lužní půdy!) a meziřady BC - mezotrofně-nitrofilní.

9

Na daném území zcela dominovala hydrická řada 3 - normální, avšak její varianta x, odpovídající polohám ve srážkovém stínu. Na strmých jižních a západních svazích lze předpokládat přechody do hydrické řady 2 - omezené. V nivě Jevišovky lze v užších úsecích a při zvýšených okrajích předpokládat hydrickou ř. 4 - podmáčenou, ve vlhkých depresích centrálních depresích v nivě řadu 5 - mokrou. Zastoupená STG: 1B3, 2B3, 1BD3, 2BD3, 2BC3-4, 2BC4-5. Dle Regionálně fytogeografického členění náleží celé území do fytogeografické oblasti termofytika, obvodu Panonské termofytikum (Pannonicum). Naprostá většina řešeného území patří přitom do fytogeografikého okresu č. 16 Znojemsko-brněnská pahorkatina. Pouze niva Jevišovky náleží fytogeografickému okresu č. 18 Jihomoravský úval, podokresu a - Dyjsko-svratecký úval. Dle geobotanické mapy ČSSR je převážná část území - okraje plošin a svahy - řazena do dubohabrových hájů (Carpinion betuli). Centrální, zcela rovné části plošin jsou řazeny do subxerofilních doubrav (Potentillo-quercetum, Potentillo-quercetum pannonicum, Lithospermoquercetum). V nivách vodních toků jsou pak rekonstruovány luhy a olšiny (Alno-Padion, Alnetea glutinosae, Salicetea purpurae). Dle Ambrose (1986) leží celé území v oblasti ovlivněné klimatem od Středozemního moře, v podoblasti suché, přirozeně bukem chudé. CHARAKTERISTIKA ZASTOUPENÝCH BIOGEOGRAFICKÝCH JEDNOTEK: 4.1. LECHOVICKÝ BIOREGION

Bioregion leží ve středu jižní Moravy a zasahuje podstatnou částí do Rakouska. Zabírá geomorfologický celek Dyjsko-svratecký úval, ovšem bez širokých niv, bez území východně od Židlochovic a Dunajovických vrchů, naopak na západě zahrnuje okraj Jevišovické pahorkatiny. Bioregion se skládá ze dvou částí oddělených nivami, plocha v ČR je 1085 km2. Bioregion je tvořen štěrkopískovými terasami s pokryvy spraší a ostrůvky krystalinika. Převažuje zde 1., dubový vegetační stupeň, na severních svazích pak 2., bukovo-dubový stupeň. Potenciální vegetace je řazena do dubohabrových hájů a teplomilných doubrav, omezeně i šípakových doubrav. Bioregion představuje část severopanonské podprovincie ovlivněné srážkovým stínem, sousedstvím hercynských bioregionů a s charakteristickým výskytem acidofilních druhů. Bioregion je starosídelní oblastí, proto je dnes biodiverzita nízká, je zde však přítomna řada mezních prvků, probíhá řada okrajů areálů. Významné zastoupení mají submediteránní, ve fauně pontomediteránní druhy. Biochory v řešeném území: 1RE Plošiny na spraších 1. v.s. Půdy jsou téměř výhradně typické černozemě s tmavohnědošedou barvou. V lesících jsou uváděny hnědozemě. Potenciálně je možno předpokládat panonské teplomilné doubravy ze svazu Aceri tatarici-Quercion (Quercetum pubescenti-roboris) a/případně panonské prvosenkové dubohabřiny (Primulo verisCarpinetum). V úpadech u potočních niv lze předpokládat vegetaci olšových jasenin (PrunoFraxinetum). Přirozená nelesní vegetace je vzácná, na vlhčích místech jsou zastoupeny porosty odpovídající vegetaci teplejšího křídla svazu Calthion, místy jsou zastoupeny rákosiny (Phragmition nebo Scirpion maritimi). 1RN Plošiny na zahliněných štěrkopíscích 1. v.s. Proti předchozím typům je charakteristická větší kyselost a suchost půd. Převažují zde arenické černozemě, v extrémnějších místech přecházející až do typických, výjimečně arenických kambizemí. V lesích jsou udávány luvizemě a kyselé hnědé půdy. Vlhčí půdy typu černic se nacházejí ve vzácných sníženinách a prameništích, kde je pokryv štěrkopísků velmi slabý. Půdy mají hnědošedou barvu. Potenciálně je možno předpokládat panonské teplomilné doubravy ze svazu Aceri tatarici-Quercion (asociace Quercetum pubescenti-roboris) a/případně panonské prvosenkové dubohabřiny (asociace Primulo veris-Carpinetum). Podél menších vodních toků lze předpokládat olšovo-jasanové luhy (Pruno-Fraxinetum). V terénních depresích lze očekávat mírné zasolení a brakické rákosiny svazu Scirpion maritimi. 1PN Pahorkatiny na vápnitých píscích 1. v.s.

10

Půdy jsou vysýchavé, ale bazické arenické černozemě, na jílech ostře přecházející do pelických černozemí. V lesích jsou udávány pararendziny a hnědé rendziny. Půdy na pískách (lehčí střední půda) mají šedou barvu, na vápnitých jílech (těžší střední půda) tmavohnědou barvu. V horních částech svahů lze potenciálně předpokládat submediteránní šípákové doubravy (svaz Quercion pubescenti-petraeae), a to zejména dřínové doubravy (Corno-Quercetum). Na konkávních částech svahů a na jejich úpatí na ně navazují panonské prvosenkové dubohabřiny (Primulo verisCarpinetum). V nelesní vegetaci mají význam na konvexkonvexních tvarech porosty drnových stepí svazu Festucion valesiacae, jinde teplomilné trávníky svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, lemy svazu Geranion sanguinei a teplomilné křoviny svazu Prunion spinosae, na ladech teplomilná vegetace svazu Dauco-Melilotion. -2PN Pahorkatiny na zahliněných píscích v suché oblasti 2. v.s. V půdním pokryvu převažují kambizemě typické, místy i kyselé, doplňované mozaikou černozemí, černozemních kambizemí, arenických regozemí (hlavně v lesích), hnědozemí a luvizemí. Varianta moravská: Potenciální přirozenou vegetaci tvoří mozaika panonských teplomilných doubrav ze svazu Aceri tatarici-Quercion, nejspíše asociace Quercetum pubescenti-roboris, které na úsvazích severního kvadrantu a v úpadech přecházejí do panonských prvosenkových dubohabřin (Primulo veris-Carpinetum). Na odlesněných místech se objevují acidofilní teplomilné trávníky svazu KoelerioPhleion phleoidis. 2Nh Užší hlinité nivy 2. vegetačního stupně Půdy v nivách řek přitékajících z vysočin jsou typické fluvizemě, v nejtypičtějších nivách však dominují typické a glejové černice. Vlivem dlouhodobého vyloučení záplav regulacemi toků se půdy vyvíjejí směrem k černozemím. Klima je teplé a mírně suché (T2, výjimečně i T4), vlivem depresní polohy nivy se však vyskytují přízemní teplotní inverze, které společně s vyšší vlhkostí vzduchu nad vlhkými půdami vedou k tvorbě mlh a umožňují přežívání druhů bioty vyšších poloh. Potenciální lesní vegetaci tvoří lužní porosty, v nichž lze předpokládat vegetaci olšových jasenin (Pruno-Fraxinetum), na něž na mezických místech navazují v Čechách a snad i na střední Moravě hercynské černýšové dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum), na jižní Moravě zřejmě panonské prvosenkové dubohabřiny (Primulo veris-Carpinteum). Občas se v depresích vyskytují bažinné olšiny svazu Alnion glutinosae. V mokřadech se vyskytují porosty vysokých ostřic (svaz Caricion gracilis), případně i rákosu (svaz Phragmition), Na loukách se objevuje vegetace svazů Arrhenatherion a Alopecurion, na vlhkých místech přecházející až porostů svazu Calthion. Skupiny typů geobiocénů 1 B 3 Querceta typica - typické doubravy Přírodní stav biocenóz: Hlavní dřevinou je středně vzrůstný dub zimní (Quercus petraea agg.), jednotlivou příměs, zpravidla v podúrovni, tvoří především habr (Carpinus betulus), dále lípa srdčitá (Tilia cordata), jeřáb břek (Sorbus torminalis), javor babyka (Acer campestre). Na jihovýchodní Moravě lze považovat za přirozený výskyt dubu ceru (Quercus cerris) v hlavní úrovni. Nesouvislé, ale druhově bohaté je keřové patro. Jednotlivě až skupinovitě se vyskytují svída krvavá (Swida sanguinea), hlohy (Crataegus monogyna, C. laevigata), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), líska obecná (Corylus avellana), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), řešetlák počistivý (Rhamnus catharticus), růže galská (Rosa gallica), trnka obecná (Prunus spinosa), kalina tušalaj (Viburnum lantana). V druhově bohaté synusii podrostu převažují mezotrofní vesměs teplomilné druhy, snášející vysýchání půdního profilu v letních měsících. Dominují trávy – lipnice hajní (Poa nemoralis), lipnice úzkolistá (Poa angustifolia), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), srha říznačka (Dactylis polygama), kostřava různolistá (Festuca heterophylla), zasahuje sem i kostřava ovčí (Festuca ovina) a některé ostřice (Carex montana, C. humilis). Z bylin se nejčastěji vyskytují hrachor černý (Lathyrus niger), vikev hrachovitá (Vicia pisiformis), jetel podhorní (Trifolium alpestre), čilimník řezenský (Chamaecytisus ratisbonensis), bukvice lékařská (Betonica officinalis), jahodník truskavec (Fragaria moschata), kopretina chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum), konvalinka vonná (Convallaria

11

majalis), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), kokořík vonný (Polygonatum odoratum), tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria) aj. Pouze s malou pokryvností se vyskytují druhy s těžištěm výskytu v oligotrofní řadě – např. smolnička obecná (Steris viscaria) a kručinka německá (Genista germanica). Častěji sem zasahují některé teplomilné druhy s těžištěm výskytu v meziřadě B/D – např. medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), prvosenka jarní (Primula veris), pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma). Cílový stav biocenóz ve skladebných prvcích ÚSES: Cílovým společenstvem biocenter jsou porosty s převahou dubu zimního, které mohou být obhospodařovány i výmladkovým způsobem. Při zakládání nových skladebných prvků je nutno používat semenný materiál dubů z populací místní provenience, neboť zde lze předpokládat výskyt nově zjištěných jihoevropských taxonů. Doplňkovými dřevinami biocenter i biokoridorů jsou habr, lípa srdčitá, jeřáb břek, javor babyka. Zejména na okrajích nově vysazovaných biocenter a biokoridorů by měly být keře – svída krvavá, ptačí zob obecný, hloh jednosemenný a obecný, řešetlák počistivý, trnka obecná, brslen bradavičnatý, kalina tušalaj, růže šípková. Důležitá je přeměna přírodě cizích akátin na přírodě blízká společenstva domácích dřevin. 1 BD 3 Ligustri-querceta - doubravy s ptačím zobem Přírodní stav biocenóz: Hlavní dřevinou je průměrně vzrůstný dub zimní (Quercus petraea agg.), někdy se přidružují dub pýřitý (Quercus pubescens) a dub cer (Quercus cerris). Dřevinné patro je druhově bohaté, pravidelně jsou přimíšeny lípa srdčitá (Tilia cordata), babyka (Acer campestre), habr (Carpinus betulus), jeřáb břek (Sorbus torminalis), výjimečně i jeřáb muk (Sorbus aria) a jeřáb oskeruše (Sorbus domestica). Charakteristické je často až souvisle zapojené keřové patro, druhově bohaté, tvořené teplomilnými druhy. Vždy se vyskytuje alespoň některý z bazifilních mezotrofů a eutrofních bazifytů ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), dřín obecný (Cornus mas), kalina tušalaj (Viburnum lantana), klokoč zpeřený (Staphylea pinnata), višeň křovitá (Cerasus fruticosa), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), růže galská (Rosa gallica). Dále se v keřovém patře uplatňuje svída krvavá (Swida sanguinea), řešetlák počistivý (Rhamnus catharticus), hlohy (Crataegus laevigata, C. monogyna). V druhově velmi bohaté synusii podrostu se vyskytují teplomilné mezotrofní druhy s význačným podílem druhů s kalcifilní tendencí. Pravidelně, často až dominantně zde rostou válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), ostřice horská (Carex montana), ostřice nízká (Carex humilis), ostřice Micheliho (Carex michelii), lipnice hajní (Poa nemoralis), lipnice úzkolistá (Poa angustifolia), strdivka zbarvená (Melica picta). Z nápadných kalcifilních bylin zde charakteristicky rostou medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), kamejka modronachová (Buglossoides purpurocaerulea), třemdava bílá (Dictamnus albus), pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma), hvězdnice chlumní (Aster amellus), plamének přímý (Clematis recta), kosatec různobarvý (Iris variegata), kosatec trávolistý (Iris graminea), černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora), violka divotvárná (Viola mirabilis), violka srstnatá (Viola hirta), plicník měkký (Pulmonaria mollis), prvosenka jarní (Primula veris), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), kopretina chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum) aj. Přidružují se typické hájové mezotrofy např. hrachor černý (Lathyrus niger), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), konvalinka vonná (Convallaria majalis), kokořík vonný (Polygonatum odoratum), rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea). Cílový stav biocenóz ve skladebných prvcích ÚSES: Cílovým společenstvem biocenter jsou doubravy dubu zimního s druhově bohatým keřovým patrem a s hojnější příměsí habru, lípy srdčité, jeřábu břeku, babyky, může se vyskytovat i dub pýřitý a dub cer. Při zakládání nových biocenter a biokoridorů je nutno používat semenný materiál populací dubů místní provenience, neboť je velmi pravděpodobný výskyt nově determinovaných jihoevropských taxonů. Z keřů lze vysazovat všechny druhy, uvedené v popisu přírodního stavu biocenóz, nikdy by neměly chybět ptačí zob obecný, dřín obecný, svída krvavá a řešetlák počistivý. 1 B-BD (3)4, 2 B-BD (3)4 Tili-querceta roboris inferiora et superiora - lipové doubravy nižšího a vyššího stupně

12

Přírodní stav biocenóz: Stromové patro tvoří dub letní (Quercus robur) s příměsí lípy srdčité (Tilia cordata), někdy i dubu zimního (Q. petraea). Z dalších dřevin je vtroušen habr (Carpinus betulus), vzácněji i jilm habrolistý (Ulmus minor), javor babyka (Acer campestre). V nesouvislém keřovém patře se vyskytují hlohy (Crataegus monogyna, C. laevigata), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), svída krvavá (Swida sanguinea) aj. V synusii podrostu převládají druhy mezotrofní, vždy se vyskytují alespoň některé bazifilní mezofyty a druhy snášející střídavé zamokření. Zpravidla převládají trávy – válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), srha mnohomanželná (Dactylis polygama), lipnice hajní (Poa nemoralis), lipnice úzkolistá (Poa angustifolia) aj. Z bylin se charakteristicky vyskytují mochna bílá (Potentilla alba), srpice barvířská (Serratula tinctoria), hvozdík pyšný (Dianthus superbus), bukvice lékařská (Betonica officinalis), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), sasanka hajní (Anemone nemorosa), jaterník podléška (Hepatica nobilis), konvalinka vonná (Convallaria majalis), medovník meduňkolistý (Mellitis melissophyllum) aj. Cílový stav biocenóz ve skladebných prvcích ÚSES: Všechny přírodě blízké segmenty lipových doubrav patří do kostry ekologické stability. Cílovým stavem biocenter jsou vysokokmenné doubravy s dubem letním i zimním, vždy s příměsí lípy srdčité. Příměs mohou tvořit i další dřeviny – habr, jilm habrolistý, babyka, z keřů ptačí zob obecný, svída krvavá a hlohy. 1 BC-C (3)4, 2 BC-C (3)4 Tili-querceta roboris-aceris inferiora et superiora - javorolipové doubravy nižšího a vyššího stupně Především na bázích mírných svahů na přechodu do rovin a ve dnech svahových úpadů s oglejenými půdami s vyšším obsahem dusíku je v přirozených lesních společenstvech na rozdíl od lipových doubrav vyšší zastoupení javorů (Acer campestre, A. platanoides), jilmů (především Ulmus minor), případně i jasanu (Fraxinus excelsior). V bylinné synusii indikují vyšší obsah dusíku v půdách často dominantní druhy s nitrofilní tendencí – např. bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), kopytník evropský (Asarum europaeum), žindava evropská (Sanicula europaea), kuklík městský (Geum urbanum), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), místy i česnek medvědí (Allium ursinum) aj. V nově zakládaných biocentrech by na rozdíl od lipových doubrav mělo být podstatně vyšší zastoupení babyky a javoru mléče, případně i jasanu ztepilého a jilmu habrolistého. 2 B 3x Carpini-querceta typica - typické habrové doubravy Do této skupiny řadíme segmenty geobiocenóz, odpovídající stg Fagi-querceta typica v tzv. suchých oblastech s xerickou variantou 2. bukodubového stupně. V přírodních lesních biocenózách zřejmě chyběl buk lesní (Fagus sylvatica), hlavními dřevinami byly duby (Quercus petraea agg.) a habr obecný (Carpinus betulus). Proto ve skladebných prvcích ÚSES zde nemá smysl buk uměle zavádět. Přírodní stav biocenóz: Hlavní dřevinou přirozených biocenóz je dub zimní (Quercus petraea agg.), významnou stálou příměs tvoří habr (Carpinus betulus). Nepravidelně mohou být přimíšeny lípa srdčitá (Tilia cordata) a jeřáb břek (Sorbus torminalis). Keřové patro není souvisle vytvořeno, pouze ojediněle se vyskytují svída krvavá (Swida sanguinea), hloh jednoblizný (Crataegus monogyna), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum), líska obecná (Corylus avellana), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa). V korunách dubů bývá častý ochmet evropský (Loranthus europaeus). Ráz synusii podrostu udávají druhy trávovitého charakteru. Nejčastěji bývá dominantní lipnice hajní (Poa nemoralis), v Karpatech a v předhoří Českomoravské a Brněnské vrchoviny též ostřice chlupatá (Carex pilosa). Z dalších trávovitých druhů se často vyskytují lipnice úzkolistá (Poa angustifolia), srha mnohomanželná (Dactylis polygama), strdivka nicí (Melica nutans), strdivka jednokvětá (M. uniflora), kostřava různolistá (Festuca heterophylla), ostřice horská (Carex montana). Druhově pestře jsou zastoupeny mezofilní hájové byliny - zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), marulka klinopád (Clinopodium vulgare), silenka nicí (Silene nutans), hrachor černý 13

(Lathyrus niger), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), konvalinka vonná (Convallaria majalis), jahodník truskavec (Fragaria moschata), kozinec sladkolistý (Astragalus glycyphyllos) jestřábník zední (Hieracium murorurm) aj., ze vzácnějších druhů vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), okrotice dlouholistá (Cephalanthera longifolia), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), kopretina chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum) aj. Cílový stav biocenóz ve skladebných prvcích ÚSES: Cílovými společenstvy biocenter jsou dubové porosty s příměsí habru. V nově zakládaných biocentrech je třeba používat sazenice ze semen místních populací, aby byla zachována specifická lokální genetická variabilita dubu zimního a nově vyčleňovaných příbuzných druhů. V lokálních biocentrech je možno zachovat i výmladkový způsob hospodaření, neboť v prosvětlených pařezinách je zpravidla vyšší druhová diverzita xerotermofilních druhů rostlin i živočichů. Hlavními dřevinami nově zakládaných biokoridorů by měly být dub zimní a habr s příměsí lípy srdčité, javoru babyky, jeřábu břeku s keři přirozené dřevinné skladby na okrajích (svída krvavá, hlohy, líska obecná aj.). 2 BD 3x Carpini-querceta tiliae - lipové habrové doubravy Do této skupiny řadíme segmenty geobiocenóz, odpovídající stg Fagi-querceta tiliae, vyskytující se v tzv. suchých oblastech s xerickou variantou 2. bukodubového stupně. V přírodních lesních biocenózách zřejmě chyběl buk lesní (Fagus sylvatica), hlavními dřevinami byly duby (Quercus petraea agg.) a habr obecný (Carpinus betulus). Proto ve skladebných prvcích ÚSES není třeba buk uměle zavádět. Přírodní stav biocenóz: Dřevinné patro je druhově bohaté. K dominantním stromům patří duby, především dub zimní (Quercus petraea agg.), může se vyskytovat i dub letní (Quercus robur) a vzácněji i dub pýřitý (Quercus pubescens). Dále se vyskytují lípy (Tilia cordata i T. platyphyllos), habr obecný (Carpinus betulus), javor babyka (Acer campestre), jeřáb břek (Sorbus torminalis). V keřovém patře se obvykle vyskytuje alespoň některý druh s kalcifilní tendencí - dřín obecný (Cornus mas), kalina tušalaj (Viburnum lantana), na Moravě i klokoč zpeřený (Staphylea pinnata). Hojný bývá ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), přidružují se brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), svída krvavá (Swida sanguinea), řešetlák počistivý (Rhamnus catharticus), hloh jednoblizný (Crataegus monogyna), líska obecná (Corylus avellana), trnka obecná (Prunus spinosa), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) aj. V druhově obvykle bohaté synusii podrostu je charakteristický společný výskyt mezotrofních a kalcifilních druhů, vždy se vyskytují alespoň některé teplomilné druhy. Zpravidla dominují druhy trávovitého vzhledu - lipnice hajní (Poa nemoralis), strdivky (Melica uniflora, M. nutans), srha mnohomanželná (Dactylis polygama), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), kostřava různolistá (Festuca heterophylla), ostřice chlupatá (Carex pilosa), z druhů s kalcifilní tendencí ostřice horská (Carex montana) a válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum). Z lesních mezofytů se nejčastěji vyskytují mařinka vonná (Galium odoratum), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), svízel lesní (Galium sylvaticum), svízel Schultesův (Galium schultesii), hrachor jarní (Lathyrus vernus), jaterník podléška (Hepatica nobilis), černýš hajní (Melampyrum nemorosum), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum), žindava evropská (Sanicula europaea) aj. Z bylin s kalcifilní tendencí se zde často vyskytují medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), prvosenka jarní (Primula veris), kopretina chocholičnatá (Pyrethrum corymbosum), pryšec mnohobarvý (Euphorbia polychroma), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum), violka srstnatá (Viola hirta). Poměrně často právě v lipových bukových doubravách rostou hojněji vzácné dekorativní byliny, jako lilie zlatohlávek (Lilium martagon), střevičník pantoflíček (Cypripedium calceolus), okrotice bílá (Cephalanthera damasonium), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia). Cílový stav biocenóz ve skladebných prvcích ÚSES: Hlavní dřevinou lesních biocenter je dub. Největším problémem při zakládání dubových porostů v biocentrech je správný výběr druhového spektra dubů, neboť v této skupině lze předpokládat přirozený výskyt prakticky všech našich druhů. Vždy by měly být přimíšeny lípy a habr. Široké druhové spektrum přirozeně se vyskytujících dřevin umožňuje regionálně diferencovaný výběr druhů pro nově zakládaná biocentra i biokoridory. Na okrajích biokoridorů je vhodné využít charakteristických keřů lesních okrajů, např. višeň křovitou, kalinu tušalaj, dřín obecný, ptačí zob obecný.

14

2-3 BC-C (3)4Ulmi-fraxineta jaseniny vyššího stupně

carpini

superiora

-

habrojilmové

Přírodní stav biocenóz: Habrojilmové jaseniny v. st. jsou podobně jako v nižším stupni druhově bohatým společenstvem charakteru lužního lesa na přechodu do okolních listnatých lesů na hydricky normálních stanovištích. Na rozdíl od nižšího stupně zde chybí jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia), naopak přibývají javory, zvláště charakteristický je výskyt javoru klenu (Acer pseudoplatanus). V druhově velmi bohaté synusii podrostu s dominancí mezofytů s nitrofilní tendencí se vždy vyskytují hájové druhy a na rozdíl od nižšího stupně pravidelně i druhy submontanní. Nejčastější z nich jsou ptačinec hajní (Stellaria nemorum), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), prvosenka vyšší (Primula elatior), knotovka červená (Melandrium rubrum) aj. Na kontaktu s karpatskou oblastí se v této skupině objevují i kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides) a šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa). Cílový stav biocenóz ve skladebných prvcích ÚSES: V biocentrech i v biokoridorech je třeba zajistit pestrou druhovou skladbu odpovídajících dřevin, a to nejen lužních, ale i javorů, lip a habru. Velmi důležité je pečovat o zastoupení jilmu habrolistého a vazu. Funkci biokoridorů mohou plnit i přírodě blízké nivní louky. 2-3BC-C(4)5a stupně

Fraxini-alneta

inferiora

-

jasanové

olšiny

nižšího

Přírodní stav biocenóz: Stromové patro tvoří olše lepkavá (Alnus glutinosa) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), přimíseny jsou vrby (Salix fragilis, S. alba a jejich kříženci), vzácněji i topoly (Populus nigra, P. tremula). V podúrovni často roste střemcha hroznovitá (Padus avium). V keřovém patře zde rosou vrby (Salix caprea, na březích S. purpurea, S. triandra, S. viminalis), hojně se vyskytuje bez černý (Sambucus nigra), brslen evropský (Euonymus europaea), dále krušina olšová (Frangula alnus) a kalina obecná (Viburnum opulus). Typický je hojný výskyt liány chmele otáčivého (Humulus lupus). V obvykle druhově bohaté synusii podrostu se mísí druhy mokřadní a vlhkomilné s druhy mezofilními, k dominantám patří druhy s nitrofilní tendencí. Nápadný je časný jarní aspekt s orsejem jarním (Ficaria bulbifera), sasankami (Anemone nemorosa, A. ranunculoides), mokrýšem střídavolistým (Chrysosplenium alternifolium), blatouchem bahenním (Caltha palustris), křivatcem žlutým (Gagea lutea), plicníkem lékařským (Pulmonaria officinalis), prvosenkou vyšší (Primula elatior) aj. V letním aspektu patří k dominantám bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), dále se často vyskytují ptačince (Stellaria nemorum, S. holostea), křehkýš vodní (Myosoton aquaticum), potočník vzpřímený (Berula erecta), devětsil lékařský (Petasites hybridus), ostřice lesní (Carex sylvatica), kostřava obrovská (Festuca gigantea), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), kuklík městský (Geum urbanum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum) a mnohé jiné. Pro jasanové olšiny n. st. je charakteristická velká pestrost typů fytocenóz, odrážející jednak rozmanitost hydrických a trofických vlastností půdy, jednak specifické vegetační poměry jednotlivých povodí, včetně regionálních zvláštností. Charakteristická je často také maloplošná mozaikovitost druhového složení synusie podrostu. Typickými druhy pramenišť jsou ostřice oddálená (Carex remota), řeřišnice hořká (Cardamine amara), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), z mechorostů zejména měřík vlnitý (Plagiomnium undulatum). Cílový stav biocenóz ve skladebných prvcích ÚSES: Všechny přirozené segmenty prameništních společenstev je třeba zařadit do kostry ekologické stability a ponechat bez zásahu přirozenému vývoji. Potoční jasanové olšiny tvoří přirozenou soustavu biokoridorů vodní, mokřadní a mezofilní bioty. Hlavními kosterními dřevinami biocenter i biokoridorů jsou olše lepkavá a jasan ztepilý, v biokoridorech je vhodná vyšší účast stromových i keřových vrb (vrba bílá, v. křehká, v. trojmužná, v. košíkářská, v. nachová), vhodná je příměs střemchy hroznovité a

15

alespoň některých keřů z přirozené dřevinné skladby. V biocentrech i biokoridorech je přípustné výmladkové hospodaření. Nikdy by nemělo docházet k úplnému smýcení porostů, nejvhodnější je jednotlivý výběr s ponecháním určitého počtu doupných stromů. Funkci biokoridorů a biocenter plní i nivní louky s převahou přirozeně rostoucích druhů, vyžadující pravidelné kosení. 3.7. ZOOCENOLOGIE Zoocenologický výzkum v řešeném území není zhotovitelům znám, proto se kapitola zabývá pouze významnými živočichy, kteří byly v území zaznamenáni nebo byla patrná jejich přítomnost. Vzhledem k tomu, že je krajina především zemědělsky využívána, převažují v území běžné druhy fauny vázané na odlesněnou krajinu. Objevují se zde drobní savci, zajíci, srnci, divoká prasata. V lesních porostech nebo v jejich blízkosti bylo možné vidět z ptáků dravce (káně, poštolka), bažanty, koroptve, celou řadu pěvců, strakapoudy, žlunu, volavky, lysky aj. Na výslunných stráních ještěrka, slepýš, v podmáčených lokalitách obojživelníci. V nově založených vodních biotopech je velké zastoupení širokého spektra žab (převážná většina je zařazena do seznamu zvláště chráněných druhů), vyskytuje se i užovka obecná. Poměrně široké spektrum hmyzu bylo patrné i bez bližšího určování (zejména motýli).

4. POPIS AKTUÁLNÍHO STAVU KRAJINY Historický vývoj v území je možno sledovat na základě doložených písemných zpráv, kdy v raném středověku došlo k založení obcí v širším okolí – Stošíkovice 1360, (Práče 1190, Lechovice 1278, Oleksovice 1220, Prosiměřice 1226) a znamená to, že i krajina byla člověkem využívána pravděpodobně již před tímto obdobím. Převážná část katastrálního území obce Stošíkovice je v současnosti intenzivně zemědělsky využívána. Zemědělské plochy zaujímají téměř 84 % z rozlohy k.ú. Z toho obsolutně převažují sady 17 %, zahrad, luk a pastvin je málo. Lesy zaujímají více než 5 % z rozlohy k.ú. Vodních ploch je také málo. Západní a severní část k.ú. je rovinatá a mírně skloněná k nivě Jevišovky a Skaličky. Jsou zde velké bloky orné půdy s pravidelným členěním polními cestami, silnicemi a melioračními kanály. Ovocná stromořadí podél silnic jsou částečně prořídlá. Souvislý pruh stromů a keřů je podél cesty na jihozádním okraji k.ú. V nivě Jevišovky a Skaličky jsou ostrůvky lužních lesíků – viz. EVSK. Vodní toky jsou upraveny a jejich vegetační doprovod je redukován na bylinné porosty a topolová stromořadí. Díky upravenému vodnímu režimu nivy je většina plochy využita jako orná půda a zahrady a záhumenky. Západně od obce jsou vybudovány dva rybníčky a mokřina pro obojživelníky. Jihovýchodní a východní část k.ú. je vyšší a členitější. Zde dominují velkoplošné intenzivní sady. Na plochách nevhodných pro zemědělské využití jsou menší lesíky s převahou akátu. V území je patrná větrné eroze i vodní eroze. Cennější porosty se zachovaly pouze v nivě Jevišovky a Skaličky.

5. KOSTRA EKOLOGICKÉ STABILITY V řešeném území byly provedeny terénní průzkumy, vyhodnocena ekologická stabilita a na jejich základě vymezena kostra ekologické stability. Kostra má v řešeném území 6 ekologicky významných segmentů, které jsou popsány v tabulkové části. Mimo tyto ekologicky významné segmenty jsou v území další VKP ze zákona, jejichž stupeň ekologické stability není příliš vysoký. Jedná se především u lesů o akátiny, místy porosty dubu zimního a borovice lesní. Údolní nivy, které rovněž jsou VKP, jsou vlivem technicistních vodohospodářských úprav pouze s průměrným až podprůměrným stupněm ekologické stability. Jako pozitivní vývoj u toků lze zaznamenat sice ojedinělý, ale postupně se zvyšující, výskyt hodnotných druhů flóry jako např. kosatec žlutý, šmel okoličnatý. Jejich zachování ale do budoucna je ohroženo necitlivou (mnohdy i zbytečnou) údržbou toků vzhledem k jejich lokalizaci na rozhraní břehu a vody.

16

6. KONCEPCE NÁVRHU MÍSTNÍHO SYSTÉMU EKOLOGICKÉ STABILITY Návrh plánu územního systému ekologické stability vychází ze širších vztahů v území. (Viz kap. 1) Na nadregionálním biokoridoru NRBK23 (K 162). spojujícím nadregionální biocentra NRBC 09 Karlov (N 105 Karlov) a NRBC06 Jankovec (N29 Jankovec) leží v okolí v řešeného území regionální biocentrum RBC 113 Únanovka (R 56 Únanovka) a RBC112 Zámecký vrch (R 985 Stošíkovice) a dále k JV k RBC 111 Poštovna (R 54 Lechovice). Toto propojení je navrženo na vysýchavých svazích nad nivou Únanovky a Jevišovky. Překonání nivy Jevišovky je navrženo v její relativně úzké části. Aby byly splněny minimální parametry NRBK, byla do koridoru vložena na katastru Stošíkovic dvě lokální biocentra - LBC 1 a LBC2. Další významnou trasou je biokoridor RBK 157 (RK 118) procházející nivou a po vodním toku řeky Jevišovky, která v současné době vzhledem k technicistním úpravám téměř tuto funkci neplní. Směrem k SZ pokračuje koridor podél Jevišovky k RBC 102 Němčičky (RC 1869 Němčičky), směrem k JV k NRBC 09 Karlov (N 105 Karlov). Úsek procházející z.ú. leží mezi RBC 216 Stošíkovice a RBC 110 U náhonu (R 45 U náhonu). Aby byly splněny minimální parametry RBK, byla do koridoru vložena na katastru Stošíkovic dvě lokální biocentra - LBC 1 a LBC6. Tento (dosud jen částečně funkční) systém je na místní úrovni doplněn lokálními biokoridory a biocentry. Vlhké a mokré hydrické řady reprezentuje biokoridor po vodním toku a nivě Skaličky s biocentry LBC1 U mostu, LBC 4 Stošíkovický hájek a LBC 5 U modrého mostu, odkud pokračuje do k.ú Oleksovice (BC U Skaličky). Normální a vysýchavé hydrické řady reprezentuje LBK 4. Tento biokoridor prochází na hranici k.ú. Stošíkovice a Oleksovice od RBC 1985 Stošíkovice k severu po okraji sadů k lokálnímu biocentru V sadech. Odtud lokální biokoridor pokračuje k východu na k.ú. Oleksovice. Součástí územních systémů ekologické stability jsou rovněž interakční prvky, které zprostředkovávají příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní méně stabilní až nestabilní krajinu. Vytvářejí existenční podmínky rostlinám a živočichům, kteří mohou působit stabilizačně v kulturní krajině. V interakčních prvcích nacházejí prostředí pro život opylovači kulturních rostlin a predátoři omezující hustotu populací škůdců. Interakčními prvky jsou například ekotonová společenstva lesních okrajů, remízy, skupiny i solitery stromů. Jako velmi pozitivně působící plošný interakční prvek jsou travinobylinná společenstva, která ve formě lučních porostů by měla být uplatňována zejména v údolních nivách potoků a řek a na obtížně využitelných zemědělských půdách na prudších svazích. Pro návrh plánu ÚSES byly zvoleny tři typy interakčních prvků: a) stromořadí - doprovodná dřevinná vegetace podél komunikací - alejové stromy domácího původu s travinobylinným porostem. Doporučenými dřevinami jsou lípa, javor mléč, jasan, topol černý apod., b) ovocné stromořadí - ovocné stromy s travinobylinným porostem (ořešák královský, švestka, slíva, hrušeň, jabloň atd.), c) lesní pás - liniové porosty stromů a keřů (s druhovou skladbou odpovídající příslušné skupině typů geobiocénů). Pozn.: U nadregionálního a regionálního ÚSES uvádíme označení dle ZÚR JmK (T-plan, 2011), v závorce pak označení dle Generelu regionálního a nadregionálního ÚSES na území Jihomoravského kraje (Ageris Brno, 2003).)

17

7. ZÁVĚR Navržený plán územního systému ekologické stability je pouze nutným předpokladem k realizaci biocenter a biokoridorů (ekologicky stabilních ploch), které by měly být základem pro rozvíjení ostatních nutných prvků zvyšujících odolnost krajiny k antropickým tlakům. Dalšími nutnými předpoklady k větší stabilitě krajiny jsou ekologičtější způsoby hospodaření jak v lese, tak i na zemědělské půdě, zajištění čistoty vod, ovzduší atd. Naznačené předpoklady zvyšující stabilitu krajiny bude tedy třeba dále rozvíjet a realizovat. Zapracováním ÚSES do územního plánu a po jeho schválení se stávají závazným podkladem a je tedy možné je postupně realizovat do funkční podoby. Prvním krokem, který je neméně důležitý, je zajištění ochrany stávajícím ekologicky významným segmentům krajiny, protože zejména na jejich základě je založen i návrh ÚSES.

B. TABULKOVÁ ČÁST

18