Kam ses to narodil, človíčku?

Kam ses to narodil, človíčku? Sborník prací ze 3. ročníku literární soutěže středoškoláků

ŽIJEME NA JEDNÉ ZEMI Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení

ÚIV 2010

Úvod Sborník představuje nejlepší práce, které zaslali středoškolští studenti do třetího ročníku literární soutěže Žijeme na jedné zemi. Letošní téma, Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení, oslovilo dvě stě padesát žáků z devadesáti středních škol z celé republiky. Soutěž pořádá Ústav pro informace ve vzdělávání v rámci resortního projektu Podpora čtenářské gramotnosti. Vzhledem k tématu převzala záštitu nad letošním ročníkem Národní rada zdravotně postižených, literární soutěž nadále probíhá za podpory České národní komise pro UNESCO. Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení je mezinárodní téma. Přestože Evropská unie patří mezi nejbohatší oblasti světa, 17 procent populace má tak nízké příjmy, že si nemůže dopřát ani základní životní potřeby. Tento neblahý jev se týká širokého spektra populace: seniorů, osamělých rodičů s dětmi, dlouhodobě nezaměstnaných, zdravotně postižených, určitého okruhu imigrantů a sociálně izolovaných osob. Z toho důvodu vyhlásila Evropská unie rok 2010 Evropským rokem boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Cílem je upozornit společnost na tento jev a vzbudit pocit solidarity většiny na straně jedné a posílit pocit odpovědnosti za vlastní osud na straně druhé. Literární porota ve složení spisovatel a publicista Rudolf Křesťan, spisovatelka a překladatelka Daniela Krolupperová a novinářka Radka Páleníková, která práce hodnotila, konstatovala, že téma středoškoláky přimělo k zamyšlení, a v předkládaném sborníku je několik opravdu pozoruhodných prací, které svědčí jak o vysoké úrovni samostatného myšlení, tak o velmi dobré úrovni písemného projevu. Věříme, že všichni autoři příspěvků přistupovali k pracím odpovědně, vypracovali je samostatně a nevyužili částí jiných děl, aniž by je uvedli v citacích. Děkujeme nejen autorům příspěvků, ale i jejich učitelům, kteří nad rámec svých povinností přivedli žáky k napsání soutěžních prací. Ediční poznámka: Jazyková korektura byla provedena tak, aby nenarušila autenticitu jazykového a stylového vyjádření autorů.

3

1. místo Nezvaný host Adam Trybula Střední průmyslová škola strojnická, Olomouc Cvak. Páka vyletěla zpět nahoru jako neřízená střela a spustila lavinu padajícího ovoce. Třešeň. Třešeň. Příval naděje mu explodoval v hlavě a on všechnu svou pozornost upřel na třetí políčko v řadě. Pomeranč, jablko, hruška, třešeň, to ještě nic neznamená, pás má stále dostatečnou rychlost, přemítal a dál sledoval kolotoč ovoce na displeji. Kiwi, pomeranč, jablko, hruška. Ještě jednou, no tak, ještě jednou, téměř zařval a nevšímal si znechuceného obličeje postaršího chlápka u protějšího stolu, který popíjel pivo. Avšak už když to dořekl, věděl, že je konec. Blbá hruška, stačilo jen jedno otočení! Jedno otočení! Opřel se o opěradlo své židle a snažil se pročistit si hlavu. Jak je možné, že mám dnes tolik smůly?! Ještě před necelou hodinkou svítilo na horním displeji čtyřciferné číslo. Ještě před necelou hodinkou měl dobrou náladu. Ještě před necelou hodinkou věřil, že dnes to bude jiné. Nebylo. Už jako obvykle tu dojede na nulu. To přece není možné! „Proč mi nechceš nic dát!“ rozeřval se a vší silou praštil do ďábelské mašiny. Všiml si dalšího znechuceného pohledu muže naproti, ale nevěnoval mu přílišnou pozornost. Teď má mnohem důležitější věci na práci než se znepokojovat nějakým holohlavým chlápkem. Ten se ještě bude divit, až vyhraju, pomyslel si a znovu obrátil pozornost k automatu. Poslední stovka, teď se to musí otočit! Zatáhl za páku. „No tak, pozor, vždyť jsi mě skoro zabil!“ ztrácel se v dáli křik staré ženy, kterou před chvílí málem porazil. Měsíc, zářící jasně bílou barvou, mu svítil na cestu a odkrýval tmavá zákoutí nočního města. Rychle zahnul a vběhl do úzké uličky podél náměstí směrem k obchodnímu domu. Měl štěstí, takhle pozdě večer tu nebylo mnoho lidí. Ale i těch pár, kteří tu procházeli, mu jeho útěk zrovna neulehčovalo. Taktak se vyhnul staršímu páru, který šel proti němu a zamířil k tramvajové zastávce. Však já tě stejně dostanu, to si buď jistý. Ty prachy mi vrátíš, ozýval se z dálky hluboký hlas muže, který ještě před chvílí seděl u protějšího stolu v kasinu. David se otočil, aby zjistil, jak daleko za ním je jeho pronásledovatel, a hned nato zrychlil. Už byl až příliš blízko. Vrazil do muže v obleku a svalil se na zem. Rychle se překulil, vyšvihl se na nohy a pokračoval ve zběsilém úprku. „Už tě skoro mám, ty šmejde!“ To bylo až příliš blízko, už ho měl snad přímo za zády. Chtěl se podívat, aby si to ověřil, ale bylo mu jasné, že tím by ztratil až příliš tolik potřebného času. A najednou ji uviděl. Jakoby odnikud se před ním zjevila zastávka. Teď jen musí mít trochu štěstí. „Ano,“ vydechl a stočil to k pravé stěně obchoďáku. Bleskurychle proběhl kolem plakátu s Leonardem Di Capriem, lákajícím na jeho nový film, a znovu zahnul doprava. Musím to dobře načasovat, musím to dobře načasovat, byla jediná myšlenka, která se mu honila hlavou, když pozoroval přijíždějící tramvaj. Zpomalila a přibližovala se k nástupišti. „Mně stejně neutečeš, ty peníze mi navalíš, to si piš!“ Další dávka hrozeb vehnala Davidovi ještě více adrenalinu do žil. Přidal. Jen aby mu to vyšlo! Už byl zpocený a sotva popadal dech. Tohle byla pravděpodobně jeho poslední šance. Pokud to nevyjde, dostane zřejmě pořádně do huby. Co to mám dneska za den, povzdechl si a s očekáváním sledoval zadní dveře. Otevřely se. Znovu přidal. Už dobíhal k tramvaji. Jen aby to vyšlo. Očima hypnotizoval dveře, ke kterým se přibližoval ohromnou rychlostí, a doufal, že ještě chvíli zůstanou otevřené. 5

Musí. Vběhl dovnitř. „Mně neutečeš!“ „Zavři, zavři,“ zařval David dopředu na řidiče a sledoval, jak plešoun dobíhá k tramvaji. Lidé ve vozidle se mezitím otočili směrem k novému pasažérovi a začali si ho prohlížet. Zaslechl cosi o drogách a alkoholu, ale nevěnoval tomu pozornost. Chlápek už tam skoro byl, už byl skoro vevnitř. Dveře se zavřely. Mladík se usmál a posadil se na sedadlo k oknu. Tohle bylo těsné, pomyslel si a snažil se popadnout dech. Na okno najednou udeřila ruka. David se tak lekl, že málem vyskočil ze sedačky. Úplně zapomněl na plešouna, který byl nyní vzteky bez sebe a snažil se zastavit tramvaj. Ale už bylo pozdě, tramvaj se již rozjela a začala zrychlovala. „Já si tě najdu, buď si jistej a ty prachy mi vrátíš!“ řval zvenku a snažil se udržet krok se stále rychleji jedoucím vozidlem. Tak tohle mi vyšlo, usmál se David a ponořil se do myšlenek o své budoucnosti nevnímaje nevraživé pohledy ostatních cestujících. Crrrr. Vysoký tón zvonku zaplnil místnost za dveřmi, přes které se dostal, sice trochu utlumen, i k Davidovi. Vteřiny ubíhaly, ale nikdo neotvíral. „No tak sakra, otevři,“ lamentoval mladík a snažil se zůstat v klidu. Vždyť je jedna ráno, určitě bude doma, uklidňoval se a znovu zazvonil. Zase nic. Potřetí stiskl tlačítko a ještě k tomu zabouchal na dveře. „No tak, otevři!“ vykřikl a ještě jednou zazvonil. Najednou uslyšel tlumené kroky a cvaknutí, které zřejmě signalizovalo rozsvícení. Přiložil ucho ke dveřím a doufal, že se mu to jen nezdálo. Chvíli bylo hrobové ticho a poté se ozvalo další cvaknutí. „Terezo, to jsem já, David, prosím, otevři mi. Zvuk kroků pomalu utichal, až najednou ustal. „Otevři mi, prosím tě,“ zopakoval, tentokrát už o trochu tišeji. Zase nic. David už pomalu začal ztrácet naději, když vtom tichem pronikl ostrý zvuk otočení klíčem v zámku a dveře se pootevřely. „Co tady chceš?“ zašeptala žena zpoza dveří. „Potřebuji pomoc, nemohl bych tu dnes přespat?“ řekl nezvaný host a doufal v kladnou odpověď, jakkoliv nereálná se zdála. „Ne!“ Tón jejího hlasu byl tak chladný, že měl David najednou chuť co nejrychleji odejít. Tohle možná přece jen trochu přehnal. Když mu minule řekla, že ho už nechce až do konce života vidět, věděl, nebo spíše doufal, že to myslí jen obrazně. Byla tehdy hrozně naštvaná, tak jednoduše odešel s úmyslem dát jí čas na uklidnění. Věřil, že po čase se to srovná a ona mu odpustí. Čas přece spraví vše, nebo ne? „Řekla jsem ti, abys vypadl a už se tu neukazoval, co jsi na tom tehdy nepochopil?!“ David rychle přemýšlel. Musí to nějak urovnat, nemá mnoho času. „Je mi to líto, Terezko, vážně líto, ale teď jsem fakt ve velkých problémech a potřebuju pomoc.“ To zafunguje, musí. Když si Tereza uvědomí, že má problémy, určitě ho nevykopne jen tak na ulici. To by neudělala, na to ji zná až příliš dobře. „Ty máš vždycky nějaké problémy!“ Její odpověď pro něj byla jako studená sprcha. „Nech mě hádat, zase dlužíš peníze, že? Ty automaty tě dostanou do hrobu a já s tebou už nechci mít nic společného!“ To není možné, zradila mě! Jako každá. Pocit zklamání ale okamžitě zmizel a nahradil ho vztek. „To ses teda pěkně vybarvila, po tom všem, co jsem pro tebe udělal. Vykašlala ses na mě, stejně jako všichni ostatní,“ začal řvát přes celou chodbu a bylo mu jedno, kdo ho uslyší. „Mohl jsem si myslet, že to tak dopadne, že mě zradíš a vykašleš se na mě!“ „To myslíš vážně?!“ vyštěkla Tereza. V jejím hlase vycítil snad ještě více chladu a zuřivosti než předtím, ale nevěnoval tomu žádnou pozornost. To on byl v právu, to na něj se všichni vybodli. „Nebyl jsi to náhodu ty, kvůli komu přišli ti Ukrajinci a všechno mi tu rozmlátili? Nebyl jsi to náhodu ty, kdo mi vzal šperky a televizi, aby mohl házet další prachy do té mašiny? Nebyl jsi to náhodou ty, kdo…“ Už to nehodlal dál poslouchat, jenom ho obviňovala a urážela. „Měl jsem problémy! Ale řekl jsem ti, že je mi to líto, omluvil jsem se!“ vykřikl a doufal, že to ta kráva konečně pochopí. „Každý dělá chyby!“ Tato jeho poslední věta ji ale z nějakého, pro něj neznámého důvodu, rozlítila ještě víc.

6

„A můžeš mi říct, kdy že ses to omluvil? Pokud si to pamatuji dobře, tak jediné, co jsi udělal, bylo, že jsi mě neustále oblboval a lhal.“ Začínal mít pocit, že se Tereza dostává čím dál tím víc do ráže. „Zvláštní, že jsi nic nevěděl o té televizi, že jsi nic nevěděl o těch zlatých prstenech po mé babičce, že jsi nic nevěděl o, jak se jen jmenoval…“ „Co to s tím má společného!“ rozeřval se David a nedokázal pochopit, proč je tak zabedněná. „Vasil, tak se jmenoval ten Ukrajinec!“ „Ale všechno jsem ti potom vysvětlil,“ snažil se David zachránit již notně kritickou situaci. „Ale až jsem tě konfrontovala se všemi důkazy,“ vyštěkla a podívala se mu přímo do očí. „Už mě to nebaví, víš co, vypadni, nemám ti víc co říct,“ rázně odpověděla a zabouchla mu dveře přímo před nosem. To snad ani není možné, to je svině. Nedokázal uvěřit tomu, jak ho zpražila. „Však počkej, ještě budeš litovat, to mi věř,“ znovu se rozeřval přes celou chodbu. „Ještě se připlazíš po kolenou!“ křičel a ani si nevšiml, že se otevřely dveře od protějšího bytu. „Co tady hulákáš, ty úchyle, nikdo na to není zvědavý. My chceme spát, tak vypadni!“ ozval se starší muž, který vyšel na chodbu. Tak to už je moc, do mě se dneska už nikdo nebude navážet, pomyslel si a nechal se zaplavit novým přívalem vzteku. „Hele ty plesnivej dědku, buďto hned zalezeš zpátky do bytu, nebo tě zkopu do kuličky a budeš litovat, že jsi ty dveře vůbec otevřel!“ Hněv z něj čišel na všechny strany a mladík hledal někoho, na kom by si ho mohl vybít. Děda jen něco zabručel a rychle zašel zpět do bytu. S pocitem alespoň částečného vítězství vyšel David z baráku a přemýšlel nad tím, kde sežene peníze. „No tak, někde to tady musí být,“ zoufal si David a přehraboval jeden šuplík za druhým. Byl si naprosto jistý, že ve stole v pracovně jsou schované peníze. Táta si je tu vždycky ukládal. Zavřel poslední šuplík od stolu zdobeného čínskými znaky a upřel své naděje ke knihovně. Zabírala celou jižní stěnu. Byla černá s pozlacenými policemi a stejně jako pracovna se nesla ve znamení čínské kultury. Snad celý jejich dům byl poznamenán čínskou kulturou. Jakoby jeho otec měl nějakou úchylku. Na tom ale nyní nezáleželo, hlavní bylo najít peníze. Odhazoval postupně knihy z polic a snažil se najít krabičku nebo cokoliv jiného, do čeho by se mohly uložit peníze. Vrchní řadu projel bez úspěchu, ale nevzdával se. Druhá také nic, následovala třetí. „Ano,“ zajásal, když si všiml krabičky od doutníků zastrčené úplně vzadu za sbírkou knih L. N. Tolstoje. Rychle ji otevřel a zajásal znovu. Nejméně třicet tisíc . A bude po problémech, zaradoval se a strčil bankovky do kapsy. Teď už jen zbývá, abych zašel za… Ucítil úder tupým předmětem přes záda a hned nato se svalil na podlahu. Trochu se mu zatmělo před očima, ale naštěstí neomdlel. „Hned zavolám policii a budeš se jí zodpovídat,“ pronesl muž, který se nad Davidem skláněl a připravoval se k dalšímu úderu, kdyby si to situace žádala. „To jsem já, tati, přestaň,“ halekal David a snažil se postavit na nohy. „Co tady děláš, jak ses sem vůbec dostal?“ zeptal se chladně otec, ale baseballovou pálku, kterou před chvílí přetáhl svého syna, stále držel ve vzpřímené poloze. Bydlel jsem tu sedmnáct let, není těžký si zapamatovat, že necháváte náhradní klíče za květináčem, ušklíbl se David nad naivitou svých rodičů. „Víš co, vždyť je to vlastně jedno, volám policii“, pokračoval otec a Davida začala zaplavovat vlna strachu. „Jak mi to můžeš udělat, vždyť jsem tvůj syn, nemůžeš mě přece jen tak udat,“ začal žadonit a pomalu se postavil na nohy. „Nemůžu asi stejně, jako mě nemůže můj syn okrádat a lhát mi do očí, že?“ odpověděl nekompromisně otec a vytáhl z kapsy mobil. „Předpokládám, že jsi vzal těch čtyřicet tisíc z knihovny,“ řekl a obrátil svou pozornost na knihy na zemi. „Nedělej to, tati, prosím tě,“ naléhal dál mladík, vytáhl peníze z kapsy a položil je na stůl. „Já ti je vrátím, nevezmu si je, jen prosím tě nevolej policii!“ K jeho velké úlevě se táta zarazil a pomalu zastrčil telefon zpět do kapsy. „Nezasloužíš si to, po tom všem, co jsi udělal mámě a mně,“ po-

7

vzdechl si otec a vzal bankovky se stolu. „Díky, je mi to vážně moc líto, nikdy…“ snažil se David alespoň trochu urovnat situaci, ale jeho otec ho okamžitě přerušil. „Tvé omluvy mě už nezajímají, slyšel jsem je tolikrát a pokaždé to dopadlo stejně. Zmiz a už se tu neukazuj, příště ty policajty vážně zavolám,“ zpražil ho otec a odešel z pracovny, jako by se nic nestalo. David tam ještě chvíli stál a poté, až si byl jistý, že je vzduch čistý, vyšel z pracovny a zamířil ke dveřím. Už mi zbývá jenom poslední možnost. Pomalu sešel kamenné schody a pozorně sledoval každého kolem. Pokud si dobře pamatoval, tak naproti baru byl kulečník a hned vedle stolní fotbálek. Ani jedno tu už nebylo, ale přece jen už je to pár měsíců, co tu byl naposledy. No ale automaty tu samozřejmě zůstaly, usmál se a zamířil do zadní místnosti. Na milované mašinky bude mít ještě spoustu času. Opatrně prošel kolem dvou svalovců, kteří hráli šipky, a vešel do soukromého salónku. „Nazdar lidi, tak jak se máte,“ začal a doufal, že optimismus a nadšení v jeho hlase všechny uchlácholí. Bylo tu pár lidí, kteří asi nebudou zrovna nadšeni z toho, že ho uvidí. Ale to nevadí, stačí, když mu někdo půjčí kilo nebo dvě a bude po problémech. Vyhraje, zaplatí všechny svoje dluhy a pak všem ukáže. Všem, kteří na něj zanevřeli, ukáže. „Co ten tady dělá, vy jste ho někdo pozvali?“ zašeptal někdo z rohu místnosti. „Myslím, že ne,“ odpověděl někdo jiný. „Hej, no tak, vždyť jsem byl taky váš spolužák, to nemůžu přijít na sraz?“ řekl a zůstával v klidu. „Ale proč ne, víš, vlastně jsem celkem rád, že ses tu objevil, alespoň mi můžeš vrátit ten litr, co jsem ti půjčoval,“ ozval se hubený kluk blízko okna. Ty jsi byl vždycky blbeček, Rostine, povzdechl si David a obrátil pozornost k brunetě, která zrovna vstala od stolu. „No a mně bys mohl vrátit těch šest kil, co jsem ti půjčovala v lednu,“ pronesla Martina a zpražila ho pohledem. „A mně taky něco dlužíš, pokud si to dobře pamatuju!“ vykřikl kdosi zprava. Najednou se začal každý hlásit ke svým penězům. Jako by snad dlužil úplně všem v této místnosti. „Hele, jsem teď v problémech, ale všechno vám vrátím, nebojte,“ snažil se je uklidnit. „Jen mi půjčte kilo a já vám všechny peníze vrátím, fakt.“ Někteří se najednou začali smát, jiní si akorát povzdechli. „To snad ani nemyslíš vážně, ty jsi fakt přišel kvůli penězům?! Víš co, radši rychle vypadni, nebo tě vykopu sám!“ vykřikl kluk nejblíže u dveří a postavil se. „Klid, není nutné se přece rozčilovat, já vám všechno vrátím, jen potřebuju něco do zálohy,“ mírnil David nepřátelskou atmosféru. „Spíš to všechno prohraješ a budeš dlužit ještě víc,“ odpověděl tlusťoch vpravo a napil se piva. A dost, dneska už je toho vážně dost, řekl si David a přešel do protiútoku. „To je super, není nad to, když se na vás každej vykašle,“ rozeřval se. „Místo toho, abyste svého kámoše podrželi, tak ho jenom obviňujete. Myslíte, že jsem chtěl takhle dopadnout? Nechtěl! Ale vy na mě kašlete a dokonce mě ani nepozvete na třídní sraz. Nebýt facebooku, tak se o tom nikdy nedozvím,“ pokračoval a doufal, že se teď všichni stydí. Ale možná jim později odpustí, teda pokud mu půjčí ty zatracený prachy. „ Nikdo se na tebe jen tak nevykašlal, můžeš si za to sám!“ ozval se kluk vedle něho a přišel k němu blíž. „Od všech sis půjčil peníze, vždy na něco rádoby důležitého. Kdyby tě Filda nenašel v kasinu, možná bysme na tu tvoji závislost ani nepřišli.“ David tomu nemohl uvěřit, jak ho mohou jen tak beztrestně urážet. Ubožáci. „Přísahal jsi, že nehraješ, celou dobu jsi z nás dělal debily. Kolikrát jsi už říkal, že nám ty prachy vrátíš?“ pokračoval kluk a byl čím dál tím víc hlasitější. „A je blbost, že ti nikdo nechtěl pomoc, vím alespoň o 5 lidech, co ti nabízeli pomoc, a to nepočítám tvoje rodiče.“ Tohle je už vážně moc, snad se všichni na tomhle blbým světě spikli proti němu. „Víš, máš pravdu, jsi sám. Jsi sám a každej se na tebe vykašlal. Ale je to jenom a jenom tvoje chyba,“ zakončil čahoun a vystrčil ho z místnosti ven.

8

Nemohl tomu uvěřit. Nikdo z těch, co tam byli, se nepostavil na jeho stranu. Nikdo. Každej, koho znám, je proti mně, přemítal a znovu v něm narůstal vztek. Nával hněvu však zmizel v okamžiku, když si z nudy prohrábl vnitřní kapsy bundy. Sto korun, to snad není možné, zaradoval se a hned zapomněl na všechny problémy. „Konečně mám štěstí,“ šeptal si pro sebe v přívalu neutuchající radosti. Teď jen stačí, abych zašel do nejbližšího kasina, vyhrál peníze, co potřebuju, a bude po starostech. Jak tak ale přemýšlel, začala ho čím dál tím víc znepokojovat myšlenka, která se nenápadně vkrádala do jeho mysli. Co když je vážně závislý. Všichni se na něj vykašlali, ale co když je to opravdu jeho vina? Ano, ostatní mu chtěli pomoci, ale on se jim vysmál. Ba co víc, ještě jim lhal a okrádal je! Co se to ze mě sakra stalo? Ještě se snad najde někdo, kdo by mu mohl nabídnout pomocnou ruku. Určitě. Jen musí chtít. Kdysi kdesi četl, že pokud člověk chce, aby mu někdo pomohl, musí nejdřív sám chtít. Osud je jen otázkou rozhodnutí a voleb. A on se možná nerozhodoval zrovna nejmoudřeji. Jasně, ještě s tím může něco udělat, ještě není pozdě. Zastavil se. V kapse má přece ještě to kilo. Rychle přemýšlel a snažil se přijít na to, co by měl udělat. A pak ho to napadlo. Na tu „správnou“ cestu se může vydat, až vyhraje pořádný prachy. Stále má dluhy a těch se musí zbavit. A on samozřejmě vyhraje, o tom nebylo pochyb. S úsměvem na tváři se vydal do nejbližšího kasina...

9

2. místo Inzerát Zuzana Sakařová Gymnázium, Kroměříž „Třicetiletá, rozvedená, se dvěma dětmi hledá partnera pro společný život.“ „A navíc je momentálně bez práce,“ pronesla jsem jen tak do ticha a odklikla na svém zánovním notebooku značky MSI „odeslat“. Hmm, super. A jsem oficiálně na seznamce. A to jsem se vždycky smála, že zrovna já se přece nemůžu počítat mezi ty zoufalce ze seznamky. Zjevně můžu, no. Ksakru už se vším…! „Mamí, mamí, on mi bere hračky.“ S beznadějí vepsanou snad v každé vrásce se otáčím ke svým dvěma ratolestem. (To se nemůžou aspoň na chvilku přestat o něčem dohadovat?!) „Šup, honem. Vyčistit zuby a hurá do školky. Maminku dnes čeká jeden důležitý pohovor.“ „Mami, a co je to pohovor?“ „To je taková schůzka, na kterou jdu s jedním pánem, abych zase mohla pracovat, víš?“ Odložila jsem děti do školky se slibem, že si pro ně dnes vážně přijdu včas, a pokud mi pohovor dopadne dobře, zajdeme i do cukrárny. Já sama pomalu kráčím k právě přijíždějící tramvaji. Tak tedy vzhůru do jámy lvové! Chjo… Ťuk, ťuk. „Vstupte,“ ozval se drsný, mírně ochraptělý hlas. Nádech, výdech. A jdeme na to. Lehce nervózním krokem vcházím do místnosti. Vypadá to tady jako v nějaké staré pracovně. Všude po stranách stojí police s knihami či spisy, sem tam nějaká květina. Celé této obdélníkové místnosti vévodí masivní dubový stůl, za nímž v měkkém koženém křesle sedí postarší pán s knírkem a pečlivě učesanou pěšinkou ve vlasech. „Dobrý den.“ Můj hlas zní spíše jako kuňkání, ale tak tentokrát už by to mohlo vyjít, ne? „Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?“ „Jmenuji se xxx a přišla jsem se ucházet o místo na osobním oddělení, které nabízíte. Podívejte, tady jsem si vystřihla i inzerát.“ S chabým pokusem o úsměv a´la filmová hvězda roztřesenou rukou podávám přeložený novinový výstřižek. „A doporučení máte?“ „Jistě, samozřejmě.“ A už už sahám do tašky pro poměrně objemnou složku. „Tady to je.“ „Ano, děkuji. Hmmm, vidím, že vaše doporučení jsou vskutku vynikající. Proč jste odešla z předešlého zaměstnání? Nevyhovovaly vám pracovní podmínky? Neshodla jste se s vedením?...“ „Propouštělo se. V první vlně šli lidé, co nepracovali tak dobře, no a ve druhé vlně ti, co měli nějaké závazky,“ přiznala jsem neochotně. „Máte děti?“ „Ano.“ Tak a je to v háji, soudím podle jeho výrazu… Že já jsem vždycky ta pitomá, co všechno přizná! 10

„Ještě se vám ozveme.“ Jasně, ozveme. To určitě. Měsíc, dva… a pořád nic. Možná už bych si konečně mohla změnit ten svůj inzerát, že? „Třicetiletá, rozvedená, se dvěma malými dětmi, které má sice moc ráda, ale díky nimž zřejmě nesežene ani práci, ani pořádného chlapa, hledá partnera pro společný život.“

11

3. místo Pohádka o princezně Jasmínce, spravedlivém Vladimírovi a chytrém šaškovi Dita Stehlíková ZŠ a městské osmileté gymnázium, Bruntál Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami jedno království. A v tom království panoval starý král, který měl jenom jedinou dceru, krásnou princeznu Jasmínku. Jenže král si již začal připadat starý na vládnutí, a protože Jasmínka nedávno oslavila dvacáté narozeniny, usmyslel si, že svoji dceru provdá. Dal vyhlásit po celém království svůj úmysl a vyslal posly na všechny strany se zprávou pro všechny urozené prince v okolních královstvích. Mimo to se zpráva dostala i do jedné malé vesničky v onom království, přesněji řečeno do truhlářské dílny, kde bydlel truhlář s manželkou a synem Vladimírem. „Maminko, tatínku, vydám se do světa, ucházet se o ruku princezny,“ děl jednoho dne mladý, hezký a statný truhlář Vladimír. „Chlapče, jak tě tohle napadlo!“ odložil práci jeho otec a začal spínat ruce. „Vždyť nejsi ani urozeného původu, natož princ!“ „Inu, tatínku, na každého čeká štěstí jinde,“ odpověděl mu s úsměvem jeho syn. „Vládínku, rozmysli si dobře, co činíš,“ domlouvala mu maminka ustaraně. „Nemějte strach, maminko, však já se vám vrátím. I s princeznou!“ „Pán Bůh tě opatruj, chlapče nešťastná…“ A tak si Vladimír sbalil věci, oblékl své nejlepší šaty, osedlal jejich jediného koně a vydal se směrem k zámku. Dorazil za tři dny, přesně v den, kdy byli nápadníci představeni princezně. Do obrovského, krásného sálu, kde byli shromážděni všichni lidé od dvora, v čele s králem a princeznou, představoval a vpouštěl prince lokaj, stojící u dveří. „Princ Zlatomil!“ pronesl lokaj, vešel nádherně oblečený princ, došel až před princeznu a poklonil se před ní. „Princ Vojeslav!“ ohlásil lokaj dalšího šlechtice v honosném brnění, který udělal to samé jako ten před ním. „Princ Vladimír!“ uvedl i našeho milého Vladimíra. Ten byl zpočátku zaskočen skvostnou nádherou všeho kolem sebe. Došel k princezně a taktéž se jí poklonil. „Drahá princezno,“ oslovil ji první princ, „má zem oplývá obrovským bohatstvím. Jako důkaz jsem přinesl tento náhrdelník z pravého zlata s drahokamy, pro Vás.“ Pokynul rukou a sluha jí k nohám dal onen náhrdelník. „Vážená princezno,“ nenechal se zahanbit druhý princ, „zem, které vládnu já, je velice rozlehlá, plná pohoří i nížin, lesů i luk, jezer, a řek. Na Vaši počest Vám daruji jezero, které se bude jmenovat po Vás – jezero Princezny Jasmíny.“ Dal znamení, načež přiběhl jeho nohsled a položil před princeznu stvrzující listinu. „Milá princezno, tam, odkud pocházím já,“ promluvil nakonec Vladimír, „nemáme ani přílišné bohatství, ani tolik lesů a řek. Ale máme spousty zvířat a dobrosrdečných lidí. A tady, princezno – dárek pro Vás,“ poklonil se a složil jí k nohám ručně vyřezávanou dřevěnou šperkovnici. Vyráběl ji sám, jak ho naučil jeho otec. V sále mezi dvořany to zahučelo – takový prostý dárek.

12

„Ano, ano, milí nápadníci,“ vstal z trůnu král a chopil se slova, „princezna Jasmínka převelice děkuje za vaše velkorysé dary. Jistě jste všichni udatní princové, proto prosí také o čas na rozmyšlenou. Zítra vám sdělí, jak se rozhodla, do té doby přijměte, prosím, nocleh v pokojích zámku. To je vše, dobrou noc.“ Místnost se vylidnila, zůstal jenom král a princezna. „Šašku! ŠAŠKU!“ zavolal král. Okamžitě přiběhl za cinkotu rolniček šašek. „Nemám dobrou náladu, ajajaj, to bude těžké vybírání. Šašku, kejkluj!“ poručil král a šašek uposlechl jeho příkazu. „Tak co, Jasmínko. Který z nápadníků se ti nejvíce zamlouval?“ „Inu, princ Zlatomil má jistě velké bohatství…a země prince Vojeslava musí být obrovská…a princ Vladimír…měl takové krásné oči,“ rozplývala se princezna, vzala ze země šperkovnici a hrála si s ní. Šašek začal poskakovat kolem ní. „Ten se ti líbil dcerunko? Vždyť …kdo ví, odkud vůbec byl, neznám ho a dárek, co ti přinesl…obyčejná šperkovnice…pche,“ odfrkl si starý král. „A co princ Zlatomil? Podívej, jaký krásný dárek ti přinesl…a s princem Vojeslavem by ses měla v jeho zemi pohádkově!“ „Ale jak rozhodnout, který z nich bude dobrým vládcem v našem království a dobrým mužem pro Jasmínku? Zvážíme jejich zlato? Změříme hranice jejich zemí? Chachá,“ poskakoval šašek vesele kolem vladaře. „Kuš, šašku!“ odbyl ho král. „Nech ho, tatínku! Máš snad nějaký nápad, šašku?“ „Možná, že mám…možná, že nemám,“ šaškoval. „Tak nám pověz!“ vyzval ho mrzutě král. A šašek se dal do povídání. Druhý den ráno se všichni, včetně princů, shromáždili ve velkém sále. „Milí princové,“ pronesla princezna, „jistě mi máte všichni co nabídnout, takže mé rozhodování bylo obzvláště těžké. Proto vás jistě nepřekvapí, že jsem si ještě nevybrala žádného z vás. Rozhodla jsem se, že dnes uspořádám závod, a ten z vás, kdo projede moji trasu nejrychleji, mě dostane za ženu.“ Sálem zahučelo překvapení. I sami princové byli rozrušení. A dokonce i Vladimír. „Osedlejte své nejlepší koně a shromážděte se před polednem na zámeckém dvoře,“ vyzval je král. A tak se i stalo. „Drazí princové,“ oslovil je sám král, „vaše cesta začne tady. Pojedete podle červených fáborků, které vám budou ukazovat směr. Já budu na čistý průběh dohlížet zde a v cíli na něj dohlédne sama princezna. Hodně štěstí všem. Jako první pojede princ Zlatomil!“ Zlatomil se připravil, a jakmile odbila dvanáctá hodina, vyjel vstříc lesům a polím za princeznou. Jel co nejrychleji to šlo, když tu uviděl u cesty ležet ošuntělého, špinavého žebráka. Věnoval mu jeden krátký pohled, ale jel zase dál. I proto, že byl obtěžkán měšci zlata, které s sebou měl ve zvyku nosit, dojel do cíle přesně za hodinu. Hodinu po poledni dostal od krále pokyn také princ Vojeslav. Jel odhodlaně cestou pořád dál a uviděl toho stejného nebohého žebráka jako princ Zlatomil. Zatáhl za uzdu svého koně, takže zpomalil, ale potom si vzpomněl na to, že se musí co nejrychleji dostat za princeznou a také ujel. Jeho kůň byl zvyklý projíždět se po celé jeho zemi, je-

13

nomže nějaký čas ztratil zastavením u žebráka, takže dojel za stejnou dobu jako jeho sok před ním. Jako poslední vyjel princ Vladimír. Jeho kůň nebyl tak rychlý jako koně obou princů, přesto jel udatně dál. I on dojel k žebrákovi u cesty. Jenže nemusel přemýšlet ani minutu a seskočil ze svého oře. „Pozdrav pánbůh,“ pozdravil ho slušně, „copak se vám stalo?“ „E…e…noha…tady...au au au,“ zašišlal žebrák, který se pokoušel s Vladimírovou pomocí postavit, ale podlomila se mu pravá noha. „Á, pojďte, zavezu vás do města, snad se tam o vás postarají,“ rozhodl se Vladimír a pomáhal tomu muži nasednout na svého koně. Stejně už nedoženu jejich náskok, pomyslel si Vladimír, tak aspoň udělám dobrý skutek. Vždyť co kdybych taky někdy potřeboval pomoc! „Bůh ti žehnej, mladíku, Bůh ti žeh-žehnej, ech ech!“ rozkašlal se ubožák. Zbytek cesty tedy mladý muž svého koně vedl – seděl na něm žebrák. Už si myslel, že až dojede tam, kam má, nikdo z dvořanů tam nebude; jenže opak byl pravdou. „Vítej, princi Vladimíre,“ usmívala se na něj přívětivě princezna a vyšla mu naproti. „Princezno…tenhle muž potřebuje pomoc…ale já…já,“ koktal zmateně princ. „Ale kdepak,“ rozesmála se princezna. I ten žebrák se začal smát a seskočil z koně dolů na zem. „Co to…vaše noha,“ nechápal Vladimír. „Je v pořádku, hehe,“ začal muž poskakovat, dokonce udělal i přemet. Nebyl to žádný žebrák, ale náš starý známý šašek! „Vážení, toto je pravý vladař pro naše království a ten správný muž pro naši Jasmínku! Princ Vladimír!“ zaburácel král a všichni se dali do jásotu. Jenom ostatní dva princové a i sám Vladimír nechápali, co se stalo. „Jak to, já tu byl první,“ překřikovali se vzájemně Zlatomil s Vojeslavem. „Pořád to nechápeš?“ usmála se Jasmínka na Vladimíra. Zavrtěl hlavou. „Jak by mohl být někdo králem, když se nebude zajímat i o toho nejprostšího člověka ve svém království? Ty jediný jsi dokázal, že ti není lidská bída lhostejná, i za cenu, že jsi měl prohrát závod. A to je pravá vlastnost vladaře, princi Vladimíre.“ „Počkejte, princezno. Já nejsem žádný princ,“ sklopil hlavu Vladimír a všichni rázem utichli. „Jsem jen obyčejný tesař z malé vesnice ve vašem království. Celou dobu jsem vás všechny klamal, protože kdybych přiznal, kdo jsem, jistě by mi nebylo dovoleno ucházet se o princezninu ruku…“ „Já si pořád říkala, co mi je na tobě divného,“ usmála se princezna, vzala do dlaní jeho ruku a přejela po prací ztvrdlé kůži na dlani. „Není to princ?“ zeptal se hlasitě král. „Chechee, kdo jiný by dokázal lépe vládnout svému lidu a věděl, co potřebuje, než někdo přímo odtud, chachaaa,“ hopkal kolem krále šašek, sice pořád v žebráckých hadrech, ale už se svojí čepicí na hlavě. „Máš pravdu, šašku. Tak děti, buďte spolu šťastní!“ požehnal jim král. A byla svatba. Pozváni byli rodiče prince, pardon, nyní už krále Vladimíra a slavili a hodovali. A celá země slavila, že získala tak spravedlivého panovníka, jakým Vladimír jistě byl. Vládl moudře po mnoho, mnoho let a s Jasmínkou měli kopu dětí a ty děti…ale ne, to už je zcela jiná pohádka. A šašek? Ten možná na zámku předvádí své kejkle dodnes.

14

Jak krásně by bylo na světě, kdyby všechna království (a nejen ona) měla za krále někoho, jako je Vladimír, kdo by se staral o všechny potřebné a trpící. Moji milí! Dříve jsem býval obyčejným truhlářem. Už od první chvíle, co jsem jako malý chlapec viděl svého otce pracovat v jeho dílně, zatoužil jsem tomuto řemeslu se vyučit; a tak se také stalo. Za mého života jsme s rodiči, díky bohu, nikdy nemuseli třít bídu s nouzí. Avšak byla období, a nebylo jich málo, kdy zboží nešlo na odbyt a vedlo se nám hůř. Možná právě proto jsem se naučil nebýt lhostejný k těm, kteří moji pomoc potřebovali, a to i v době, než jsem se stal králem. Věděl jsem totiž, že jsou i lidé, kteří nemají vůbec nic. A stejně tak jsem si uvědomoval, že mohou přijít i horší období, kdy já budu závislý na pomoci od jiných lidí… A na mé touze pomáhat druhým se nic nezměnilo ani teď, když jsem se stal králem. Možná si myslíte, jestli jsem za svého kralování nezpychl a nezapomněl… Naopak, o to více se snažím, abych využíval moc, která mi byla svěřena, pro co největší dobro všem lidem ve svém království. Vím totiž, že jako jejich vladař mám mnohem více možností a příležitostí než předtím. Avšak příležitost pomoct má každý. A jsem si jistý, že ať už je ta pomoc jakákoliv, bude přivítána s otevřenou náručí. Srdečně vás zdraví Vladimír

15

Čestné uznání Národní rady zdravotně postižených Nejkrásnější iluze Eliška Beranová ZŠ a městské osmileté gymnázium, Bruntál „Viděla jsi někdy čerta?“ zeptal se Armando a zvědavě se ke mně naklonil. Jeho otázka zněla natolik vážně a procítěně, že by vedle něj i ten nejváženější řečník, rozvažující nad otázkami života a smrti, vypadal jako kašpar. Opravdu, tak kouzelně to Armando dokázal. Malé, nevinné dítko, které se snaží urvat pro sebe aspoň kousíček pozornosti. Asi jako každý člověk. Jenže on je přitom tak příjemný a nenucený, že s radostí podlehnete a přistoupíte na jeho hru. „Asi mi nebudeš věřit, ale není tomu tak dávno, kdy jsem jednoho čerta potkala…“ „Kde?!“ vykřikl a upínal na mne své obrovské, tmavé oči. „Zrovna jsem šla parkem – bylo chvíli před půlnocí, když vtom se přede mnou zjevil. Vůbec jsem ho neviděla přicházet, prostě jen bum, prásk, a byl tam. Vyplázl na mě dlouhatánský jazyk, dupal, chřastil řetězem, a aby toho nebylo málo, odporně zapáchal…“ „Bála ses?“ Nevím, zda je to vůbec možné, ale tuto otázku dokázal položit ještě vážněji.„No jo, milý Armando. Dokonce i já se bála…“ zašeptám. Zkušeně kývl hlavou. „Já jednou taky viděl čerta. Taky jsem se bál,“ dodá. „To úplně chápu…“ Přitulí se ke mně a já ho jemně hladím po vlasech. „Ještě…,“ škemrá. „Ty chceš ještě vyprávět o čertech?“ „Jo.“ A tak jsem vyprávěla a Armando vzrušeně přikyvoval. Už jsme takhle o čertech rozprávěli nejmíň tisíckrát, ale on má slova hltá se stejnou pozorností, jako by je slyšel poprvé. Poté mi o nich začne vyprávět dokonce sám, jenže začne mluvit svou „armandštinou“, které ne každý rozumí. Je to takové drmolení, kde se opakuje několik slov jako „čerti, já, viděl, bál“ a do toho přidává, co ho zrovna napadne. Třeba: „Já, jahodové knedlíky u školy, viděl nedávno – čerti na půdě. Krteček jsem se bál.“ Možná si říkáte, že ten chlapeček není úplně normální. Že je přímo divný. Extrémně divný – úplně pošahaný. Ale nenechte se zmást. Takoví už jsou v Domově všichni. Odsouzeni k pochybné existenci. Zachráněni, a přesto ztraceni. Já a spousta dalších dobrovolníků se jen snažíme vnést do jejich duší, odsouzených k smutku, aspoň kapku štěstí. Tím, že vyslechneme jejich bláboly. Že je necháme vyniknout. Nebo je vezmeme na krátkou vycházku do města a zaplatíme každému kopeček zmrzliny. Budujeme iluzi, jak vzrušující životy žijí. Stačí jen pohlédnout na Armanda a pochopíte. Dnes je mu sedm let a strávil u nás asi polovinu života. Když ho přivezli, jen těžko se dal považovat za někoho, komu historikové přezdívají „Homo sapiens sapiens“ – tak moc byl hubený, špinavý a utrápený. Místo mluvení vydával jakési skřeky. Neznal světlo ani teplou vodu. V životě nejedl z talíře. Divil se, když dostal pod hlavu polštář, a málem utrpěl smrtelný šok, když se mu ráno na stole rozdrnčel budík. Stal se z něj takový náš, hodně divoký, nezkrotný mazlíček. Asi jako když se rozhodnete chovat v paneláku tygra a živit ho jen jablky a jahodami. Tak moc se nám zdála vize, že z Armanda jednou bude normální dítě, nemožná. A přesto tu teď s námi sedí u stolu a vede téměř společenskou konverzaci. I když je pravda, že ve společnosti by vzbudil rozruch hned svou první větou. „Jmenuji 16

se Armando,“ zašeptal by dvorně jakési dívce a ta by při představě Armanda ze španělských telenovel buď hlasitě vyprskla smíchy, nebo se cítila jako ve snu, protože pro ni konečně přišel její televizní princ. Ale vlastně je krásné, když má takto výjimečný čertík i výjimečné jméno. Dokonce jsem se jednou dozvěděla, že má ještě dvě starší sestry – Esmeraldu a Pamelu. Jejich matka nejspíš zbožňovala telenovely natolik, že se od bedny nemohla hnout ani na krok. Nemohla se od ní hnout, takže neplatila nájem. Nechodila do obchodu. Že děti brečely hladem a zimou? No co, ať si haranti třeba zdechnou, teď je tam její oblíbená epizoda s Rodrigem… Jen občas se od televize přece jen vzdálila (a o vykonávání potřeby nešlo, to zvládala na gauči), a to když zjistila, že láhev vodky, kterou třímá v ruce, je opět prázdná. A tak prázdné flašky a střepy přibývaly, zatímco existence jejich malých dětí se někam vytrácela a tvořila z nich jakási podivná monstra. Staly se odrazem matčiny duše, jejich životy byly naprosto v souladu s okolnostmi. Ale to se jednoho dne mělo změnit – byly matce, společně s televizí, odebrány a poslány do domovů. Bohužel, ale možná i bohudík, každý do jiného. Tím byla zvětšena šance, že je vychovatelé promění v milé bytosti. Že na sebe nebudou vzájemně působit a napodobovat se, což by jejich proměnu jen komplikovalo. „Děcka, svačina!!!“ Obklopí nás houf malých dětí. Tlačí se ke svým miskám, jako by měly dojem, že jen ti nejrychlejší budou mít na jídlo nárok. Že poslední si zasluhuje akorát pocukrovanou rolku použitého toaleťáku, jak to kdysi jedno z dětí moudře prohlásilo. Stačí jediný pohled na jejich malá, strkající se tělíčka a dojde vám, že ti caparti ví o životě mnohem víc než vy. Že na rozdíl od vás to vše skutečně zažili. Znají cenu i té nejubožejší svačiny. Vědí, že není důležitá značka oblečení, ale to, že vůbec nějaké mají. Klidně se porvou i o obyčejný zápisník, protože na rozdíl od nás, si věcí stále ještě dokáží vážit. Ponořena do svých myšlenek si ani neuvědomím, že na mě řve nejméně pět dětí. Možná žalují na toho druhého. Možná vyprávějí, jak jim to nejde ve škole. A možná jen básní o motorce, která před chvílí projela kolem. Nemůžu si nevšimnout ani pohybujících rtů Armanda. Ach samozřejmě, čerti. Opět ti čerti. Každý se snaží brebentit o čemkoliv, na obsahu nesejde, a to jen proto, aby si užili pocitu, že když takhle mluví, někdo jim naslouchá. Díky těm prázdným slovům, doplňujícím zběsilé cinkání lžiček o porcelán, naplno žijí vlastní životy. S vědomím, že jen ten nejhlasitější se stane terčem mé pozornosti a jeho život tak nabude, po dobu této svačinky, jakýchsi smysluplných rozměrů. Když přijde kdokoliv „zvenku“, je automaticky obdarován obrovskou dávkou citů a pozorností. Tedy, u menších dětí, samozřejmě. A tak je vše stále hlasitější, každý se snaží urvat svou hlavní roli a příbory jako by ani netloukly do talířů, jako spíš do mých spánků. Jednoho by z takového cirkusu rozbolela hlava… „No tak, tygři, buďte přece chvilku zticha! Vždyť takhle nerozumím ani jednomu – zkuste mluvit postupně a uvidíte, že se dostane na každého…“ U stolu to tiše zašumí, cinkání na moment ustane. Armando na mě zmateně zamrká a ani si nevšimne, že mu po bradě stéká proud bílého jogurtu. Jak je při tom všem roztomilý! Napadne mě, jak krásně by se asi vyjímal v reklamě na jogurty pro děti! Kdejaký malý, snobský herec by mohl jen závidět… „Tady Hanička začne, a pak bude pokračovat soused po její levé ruce. A tak dál, a tak dál. Domluveno?“ Kývnou a Hanka začíná mluvit o svém snu, ve kterém jezdila na žirafě. Prý se na ní jen tak proháněla, v centru Prahy, a kolem jezdila auta. Málem způsobila nehodu tramvaje.

17

Usmívám se a se zájmem se vyptávám na detaily celého snu. Kluk po Hančině levé ruce se začíná třást vzrušením, chvíle, kdy bude vyprávět on, již netrpělivě přešlapuje za dveřmi. Možná právě jedna z těchto chvil bude nejkrásnější v jejich životě. Navždy jim utkví v paměti. Jen tak tu sedět, s jogurtem stékajícím po bradě, a vyprávět. Stejně je z toho člověku až úzko, když si uvědomí, jak málo podnětů a zážitků vlastně mají. A přitom, to nadšení. To obrovské nadšení, se kterým by vám člověk zvenku nedokázal sdělit ani tu sebedokonalejší věc. Tak například Armando a jeho čertí. Tato příhoda se odehrála loni na Mikuláše. Ono se vlastně o příhodu ani tolik nejedná. Jde jen o to, že Čert, Mikuláš a Anděl vůbec do Domova přišli. Ano, přesně tak. Z této malé, bezvýznamné akcičky si Armando vytvořil celou mytologii. Dodal vlastnímu životu zajímavé kontury. Když je člověk prázdný, nejspíš se dokáže slastně naplnit úplně čímkoliv, zatímco my jen ohrneme nos a ani nás nenapadne, že se něčím takovým dá nadchnout. Ale co z toho je vlastně správné? Není to nakonec úplně přirozené, radovat se z maličkostí? Nejsme to náhodou my, lidé žijící „na úrovni“, kteří jsou vším tak nezdravě přehlceni, že by je nenadchlo ani zjevení Ježíše Krista v Sex shopu? Kdo je divný? Který z těchto extrémů je přijatelnější? Chlapeček vedle Hanky zrovna začíná mluvit o tom, jak jeho spolužák celý den trapně chodil s rozvázanou tkaničkou, až to nakonec nevydržel, stoupl mu na ni a onen milý spolužák se natáhl a vyrazil si zub. „Však ho to aspoň naučí,“ pochechtával se spokojeně, když vtom se rozletěly dveře do jídelny a vtrhla úplně zoufalá Teta. „Eli, mohla bys jít, prosím tě, se mnou?!...Potřebujeme tě tam…Něco takového jsi ještě neviděla…,“ drmolí a já se kvapně zvedám od stolu. Omluvně mávnu na děti a už jsem jí v patách. Co se tu sakra děje? Všude kolem nás pobíhají další dobrovolníci i zaměstnanci. Rozčíleně na sebe pokřikují: „To je tak nechutné! Jak se může v dnešní době stále něco takového dít?“ „Do prdele, vždyť ten chlap nezasluhuje ani smrt! Já bych ho nechala žít, věčně žít, aby ho přitom trýznily ty nejhorší myšlenky. Ať se z toho pocitu viny úplně zblázní a snaží se všemožně spáchat sebevraždu. Ale nepůjde to, nikdy to nepůjde, jediné, co ucítí, bude stále věší a větší bolest…,“ lká kdosi druhý. „Kdyby bylo něco takového možné…,“ povzdechne si. „I tak by to nebyl dostatečný trest…“ „Jak já tyhle hajzly nenávidím!“ Konečně se protlačíme šokovaným hloučkem a tím se mi naskytne pohled na něco, co jsem snad ani vidět nechtěla. Na něco, nebo spíš někoho, kdo úplně změní můj život. „Co se jí proboha stalo? A kdo… kdo to udělal?“ Vyjeveně zírám na dívku, odhadem podobně starou jako já. Na dívku, které má místo vlasů jen pár odporných jakoby sežehnutých chomáčů, co vypadají jako malé, keřové větvičky. Zbytek hlavy jí zdobí velké červené boláky, které se občas objevují i na tváři. Na tváři, hrající snad všemi barvami. Svůj pohled upírá do země, jako by se jednalo o pokladače kumštýře, který je celý u vytržení ze zde položené podlahy a snaží se zapamatovat si z ní i ten nejmenší detail. Najednou se však něco stane. Asi si všimla, jak upřeně ji pozoruji. Jak srovnávám vlastní existenci s tou její. Zamrká na mě svýma oteklýma očima, ze kterých zbyly jen úzké štěrbinky, a její natrhlý ret se zkřiví v náznak úsměvu. „Denisa,“ zašeptá s překvapivým klidem a natáhne ke mně svou ulepenou ruku. „Vlastní otec jí narval hlavu do trouby. Přitom ji znásilnil.“ „Denisa,“ řekne znovu, stejně klidně, jen trochu hlasitěji, a hloubavě na mě zírá. V tu chvíli jsem omdlela.

18

Od tohoto trapného okamžiku uběhly již tři měsíce a naštěstí to nebylo naposled, kdy mi Denča svou ruku podala. Když k tomu došlo podruhé, hned následujícího dne po tom bláznivém omdlení, třásla jsem jí haksnou tak vroucně, div jsem ji neurvala. „No tak, v klidu, jestli budeš ještě chvíli pokračovat, omdlím ti tu tentokrát já,“ směje se. A já se směji taky a vím, že jsem právě poznala svou nejlepší přítelkyni. V každou volnou chvíli jsem ji brávala ven. Stejně jako dnes. Vždy si vyjdeme do přírody, kousek za město, a jen tak kráčíme podél bublajícího potoka. Voda tiše brouká píseň o důvěře a naprostém souznění dvou duší. A my si povídáme. Ale není to jen obyčejné tlachání, jako se spolužáky o přestávce. Mluvíme o našich nejskrytějších přáních. O tíživých myšlenkách. Ale občas nastanou i dny, kdy se naše „řeč“ omezí jen na dlouhé záchvaty smíchu. Dnes se jedná tuším o koktejl úplně všech chutí. Přesně, jak to v těch nejryzejších přátelstvích bývá. „Říkala jsem ti už někdy, co bych chtěla v životě dělat?“ ptá se a trhá přitom obrovskou kytici kopretin. „Tak to jsem zvědavá, babizno,“ popíchnu ji a ona se poťouchle zasměje. „Chtěla bych vlastnit malý obchůdek na kraji města a prodávat tam květiny… Víš, vlastně bych tím prodávala radost. Takové kytky můžou dát člověku spoustu štěstí …“ Přikývnu. Něco takového by mě nikdy nenapadlo. „Neperspektivní povolání,“ kroutil by pohrdavě nejeden člen naší společnosti. A přesto to bylo krásné. Spasit svět pomocí květin. „Ty si myslíš, že dnešní člověk, prahnoucí akorát tak po penězích, dokáže za štěstí považovat květinu?“ namítnu nakonec. „Ti, kteří prahnou po penězích natolik, aby ani neviděli jejich krásu, a vůbec krásu celého života, nejsou lidé. Takové jsem nemyslela…,“ uzavře to.„Dnes už je takových většina…,“ mračím se trochu. „Možná. Ale stejně ten obchůdek jednou mít budu. A klidně jen kvůli jedinému človíčku… Já totiž jednoho dne orvu všechny růžové keře na světě, naložím je do letadla a to letadlo proletí přímo nad tvou hlavou. V tu chvíli se z něj všechny květiny sesypou a…“ najednou se na mě otočí a mrskne po mě tu velkou kytici kopretin, „..a zažiješ ten nejkrásnější atentát na světě…“ Vesele se rozchechtáme a já ji musím obejmout. „Ty jsi vážně úžasná,“ zašeptám jí do ucha a potom už o něco smutněji míříme zpět k Domovu. Když se loučíme, je opět zamyšlená a uzavřená do sebe – po bezstarostné holčině s květinami ani stopy. Naposled jí zamávám a odcházím. Je zvláštní, že takhle smutnou ji znají všichni. Přijde jim to normální, a vlastně to s ohledem na věci, které prožila, normální je, ale já jsem tím vždy podivně zaskočená. Je mi smutno i za ni a přeji si, aby mohla po celý svůj život jen tak bezstarostně poletovat kolem potoka, dívat se na vycházející a poté zapadající slunce a být šťastná. Taková, jak se vždy jevila mně. Tuto myšlenku vzápětí vystřídá další, která mě zaskočí ještě mnohem víc. Země se pode mnou roztočí a lidé z ulice jakoby zmizeli. Jdu domů, ani nevím kudy a stále na to musím myslet. A je to stále těžší a těžší… „Nenamlouvala jsem si vždy, že jsme s Denčou jako jedno tělo a duše? Že si říkáme všechno, chápeme jedna druhou a dokážeme vystihnout veškeré své emoce? Jasně, občas mi vypráví, jak se v Domově cítí stísněně. A přestože je všude plno lidí, ona je tak sama. Oddělená velkou tlustou zdí. Nejradši by do ní jen celé hodiny tloukla hlavou a nakonec ji úplně rozmlátila a celá potřísněná krví by se stala jednou z nás. Prý se jí z té představy svírá hrdlo. Být uvnitř, či venku – na tom nezáleží, pro ni je všechno marné. A je jí ještě hůř, mlátí do imaginární zdi a hlava ji začíná bolet, jako by údery byly skutečné… Nejdříve mě to vyděsí. Hrozně vyděsí, ale ona se poté jakoby nic sehne k zemi a hodí do vody oblázek. Tak ladně a bezstarostně, že jsem nad vším jen mávla rukou a tíživé myšlenky klesly hluboko do mého podvědomí jako ten kámen. Vždyť

19

jsem byla s ní. S iluzí té krásné a šťastné holky, která dala mému životu smysl… Ale teď vím, že tak jednoduché to není. Denisa je štěstí úplným protikladem, a já to sobecky přehlížela. Naopak mi vždy působilo jakousi rozkoš – opilost lektvarem vlastní naivity – namlouvat si, že dokáži někoho rozptýlit… Jenže má něco takového smysl? Taková ignorace člověka spasí možná na chvíli, ale co bude dál? Víte, jak moc se najednou bojím? Vždyť ani náznakem netuším, na co při trhání těch květin skutečně myslí. Jak rafinovaně své temné myšlenky skrývá… Kurva, můžeme druhému vůbec nějak doopravdy pomoci?... Ale třeba je to celé jen holá lež. Paranoia, zbytečné pochybnosti. Jo, Denisa je jistě skutečně šťastná…“ „Slečno, jste v pořádku?“ Postarší dáma v šedém kabátu mne náhle vytrhne z mých myšlenek. Nechápavě na ni zírám, proč bych jako neměla být v pořádku, a poté mi dojde, že nejspíš nešlo jen o přemítání v mé hlavě, nýbrž jsem vše vyřvávala na celou ulici jako přiopilý básník, velebící kouzlo měsíce. Ruce mám rozmáchlé v podivně teatrálním gestu. „To nic, promiňte. Já se jen… jen trochu zamyslela,“ pípnu omluvně a rádoby vyrovnaně odcházím. Nerozumím jí. Vůbec jí nerozumím. Když jsme se znovu setkaly po několika dnech, bylo to jiné. Zvláštní a jaksi smutnější. A jistě za to nemohlo jen mé „procitnutí“ – v domově mi potvrdili, že Denčin psychický stav se v posledních dnech zhoršil. A já se na ně sebejistě usmívala, že o nic nejde, že jí v několika minutách rozveselím. Místo toho vedle sebe kráčíme téměř mlčky a nakonec začínáme vést filozofické kecy. „Víš, Deny, vždycky jsem na tobě obdivovala, že vidíš život jinak. Naučila jsi mě vidět svět v odlišných barvách. Vnímat květiny a otevřít se tomu druhému, místo vnímání módních trendů a otvírání svého klína frajerům na diskošce, což řeší většina mých vrstevnic.“ „Vidíš, a přesně to mě naopak baví na tobě. Tvé bezstarostné mládí, které si můžeš užívat. Co já bych ve skutečnosti dala za blbou módu a milostné vzplanutí, klidně i v křoví. Vím, možná je to hloupé, taková povrchní a pomíjivá věc. Ale žijeme na jedné Zemi, a tak si každý přeje mít vše, co ostatní. Elementární matematika. Stejná Země = pro všechny stejně dokonalý život… Jenže tak už to prostě nechodí a já musím závidět tobě. A ty zase mně… A naše životy se tak shodují hlavně touhou po něčem, co není a nikdy nebude…“ Naprosto jsem s ní souhlasila. Poté mi vypověděla, jak moc ji poslední dobou tíží její sny. Neustále se jí v nich vrací ta noc a budí se se strachem, že má hlavu opět narvanou v troubě. Když mi to vypráví, zamyšleně zírá na obrovský strom nad potokem. Vhrknou mi slzy do očí, ale nejsem si úplně jistá, proč. Další den nastal podivný zvrat. Po Denčině depce ani vidu, ani slechu. Nejdříve tomu nemohu uvěřit, ale když vypráví vtip o prdícím jezevci, který prý viděla v dnešním snu, pochybnosti se rozplynou. Je zpět, ta má nejkrásnější iluze o rovnosti. Iluze o jediné krásné Zemi s krásnými a šťastnými lidmi. Bohatý nebo chudý, není to jedno? Nevázaně se chechtáme, a tak si skoro nevšimnu jejího zvláštního pohledu, když opět dojdeme k tomu velkému stromu. „Mám tě moc ráda,“ řekne se zajíkavou upřímností a mě by ani ve snu nenapadlo, že je to úplně naposledy. Příštího rána utekla z Domova.

20

„Eli, chápu, jak je to pro tebe těžké. Ale neměj strach. Policie ji musí chytit každou chvíli… Co třeba vzít Armanda ven a přijít tak na jiné myšlenky?... Až se k večeru vrátíte, Denisa bude opět s námi. Uvidíš…,“ přesvědčuje mě Teta, a tak mi nezbývá nic jiného než kývnout. Bezděčně ho vedu stejnou trasou, nevnímám jeho čertovské historky a jen tak přemýšlím, jestli se Denča neschovává někde v trávě. Ale vím, jak je to hloupé. Je pryč, přesně tak, jak jsem se tolikrát obávala, aniž bych tomu skutečně věřila. „Heleee, kam až jsem vylezl!“ zvolá Armando a já s výkřikem pohlédnu na obrovský strom, který Denisa tak často upřeně pozorovala. A zatímco Armando skotačí v jeho korunách, na jedné ze spodních větví se zlověstně kymácí čísi mrtvola. Je mrtvá! Tak přece ty své temné myšlenky nevydržela… Přestávám křičet a skácím se do trávy. To je už podruhé v životě, co jsem omdlela. „Hej, lidi, pojďte sem! Konečně se probrala!“ zmateně mrkám, až postupně rozpoznám obrysy ložnice v Domově, několik jeho pracovnic, Armanda a… a Denisu? Zamrkám znovu. „Deny?... Jsi to ty?...vždyť… tam na tom stromě…tvé mrtvé tělo…“ Její ruka mě pohladí po vlasech a já vím, že je skutečná. „Muselo se ti něco zdát. Moc ses o ni bála… No, tak si z tebe vlastní mozek jednoduše udělal prdel. A také to vysvětluje to tvé omdlení,“ řekne Teta a má pravdu. Poslední dobou toho na mě bylo až moc. Dočista mi přeskočilo. Postupně se dozvím, že se Denča vrátila sama, jen pár minut poté, co jsme s Armandem odešli. Nemohla dál snášet pomyšlení na to, že bych se o ni mohla bát a zbytečně se trápit. A taky jí došlo, že se tu má vlastně docela dobře. Když ji objímám, šeptá mi do ucha, že žít na jedné Zemi ve skutečnosti opravdu znamená mít stejný nárok na štěstí. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a chopit se jej, dokud existuje. Jen si to málokdo uvědomuje. Snad má pravdu. Já se teď rozhodně šťastná cítím a naslouchám Armandovu příběhu o tom, jak hbitě seskočil ze stromu, omyl mi tvář ve vodě a nakonec nesl mé bezvládné tělo až sem. Páni, a máme tu historku předčící všechny čerty! Jako by ten malý klučík úplně procitl. A všichni jsme šťastní. Tak šťastní. Žijeme na jedné Zemi a já bych ráda věřila v matematiku…

21

Čestné uznání České národní komise pro UNESCO Bez konce… Nela Bártová Evropská obchodní akademie, Děčín Každý z vás jistě zažil ten blahý pocit, kdy při pohledu na toho druhého dostal třas nohou, srdce vám tlouklo takovým způsobem, že jste se báli, že každou chvíli vyskočí, a vaše tváře dostaly narůžovělou barvu. Hlas se vám třásl a vaše oči se rozzářily pokaždé, když váš pohled směřoval k němu… „Můj manžel Radim“…bože. „Já s mým mužem Radimem“, né to ne, to je strašný! „Můj Radim…“. Stála jsem před zrcadlem, na hlavě jsem měla malý bílý závoj a na sobě tuctové bílé šaty. Měla jsem pro sebe malou chvíli, a tak jsem si narychlo zkoušela fráze, které mi nějak nešly přes pusu. Narychlo. Všechno je svým způsobem velmi narychlo. Radima jsem poznala před deseti měsíci, za tu dobu jsem stihla otěhotnět a brzy i změnit své příjmení a stát se usedlou ženou v domácnosti. V břiše se mi pohlo cosi, co dokázalo během sedmi měsíců totálně převrátit můj život. Nejdříve se vypoulilo na pravou stranu, po chvíli si to rozmyslelo a překroutilo se na druhou stranu. Pohladila jsem si bříško a znovu se podívala do zrcadla. Kdyby naši nebyli tak zásadoví, svatba mohla být až později. Možná se jen bojí, že by si mě Radim nevzal už vůbec a našel by si nějakou jinou. Hloupost! Radim mě miluje a já miluji jeho. Fakt, že jsem těhotná, nás jen rozhoupal a donutil si svou lásku stvrdit. Vysokou školu jsem tedy přerušila, chtěl to tak i Radim. Chce nás živit. Bože, on je tak ohleduplný a hodný. „Jsem doma!“ Dveře se zabouchly a ozval se dusot nohou jdoucích po schodech. Přišel ke mně, objal mě zezadu a podíval se do zrcadla. „Sluší ti to.“ Podívala jsem se mu do očí a byla jsem šťastná při pomyšlení, že zítra budeme navždy svoji. Z pokoje se ozval brekot a řev. Byla jsem hned vzhůru, jako vždy. Radim se pohnul, pak vstal, vzal si deku a polštář a oznámil mi, že měl velmi špatný den a že by byl rád, kdyby se mohl alespoň vyspat. Pokrčila jsem rameny, ale v hloubi duše mě to velmi zamrzelo. Přeci jen, k Aničce vstávám pokaždé já. Přiznávám, že tuhle noc je opravdu nevrlá, ale komu nerostly zuby. Přijdu k postýlce, pohladím stvořeníčko po zádíčkách, nahmatám v postýlce ztraceného dudlíka a vložím jí ho do pusinky. Chvíli ještě protestuje, po tvářičkách se jí koulí krokodýlí slzy, ale pak jako když utne a je ticho. Musela být už unavená sama ze sebe. Chvíli ještě počkám, aby můj pokus o spánek nebyl opět marný, a pak se vydám do ložnice. Postel je opravdu prázdná… „Ty někam jdeš?“ zeptám se při pohledu na oblékajícího se Radima. „Ále, kluci chtěli jít někam na večeři. Petr má novou babu, tak ji bere s sebou a Lukáš bude mít zítra narozeniny, tak to chceme zapít.“ Přišlo mi to divné. „A Ilona jde taky ?“ Radim se zasměje a odpoví: „No samozřejmě.“ Srdce se mi rozbušilo, ale hlava mi to nebrala. „ Proč jsi mi to neřekl ? Mohla jsem dát Aničku našim a jít s vámi. Stejně už dávno nekojím!“ Radim si zavazoval tkaničky, a když se zvedl, povídá: „Ale no tak, nebuď jak malá! Stejně bys 22

chtěla jít brzy domů a já se nechci omezovat…Navíc, podívej se na sebe, jak vypadáš !„ Radimovi cuknul koutek při snaze se pousmát, ale úsměv byl ještě více neupřímný, než jsem čekala. Dveře bouchly a já stála v té samé poloze, co mě nechal. Přiznávám, že pod očima mám obrovské pytle, které ne a ne zmizet. Mé myší, prořídlé vlasy jsem měla zavázané do drdolu a na sobě jsem měla vytahané špinavé tepláky a jeho obrovské tričko. Měl pravdu. „Potřebuju jít s Aničkou k doktorce, půjdeš se mnou?“ Stojím ve dveřích a můj pohled směřuje na Radima, který seděl u televize, v jedné ruce lahváče, v druhé ovladač. „Už je zase nemocná?“ zvednul obočí, ale oči neodtrhl od televize. „Jen prostá prohlídka, ale ještě jsi tam se mnou ani jednou nebyl. Půjdeš, prosím?“ „V kolik?“ zavrčí. „Jsme objednané na třetí, to končíš v práci, ne ?“ „Prosím tě, sám vím nejlépe, kdy končím v práci. Spíš nerozumím tomu, k čemu mě tam potřebuješ!“ podrbe se na břiše a konečně se na mě podívá. „Nevím, chtěla jsem tě tam mít..“ „A přijde ti to logický?“ zvýší hlas. „Nevím, jen jsem myslela…“ „Tak příště nemysli!“ zakřičel a odešel ke svému rádoby baru, kde si nalil jednu z jeho oblíbených whisek. V noci mě místo Aničky probudil jakýsi hluk. Podívala jsem se na noční stolek, na kterém svítil budík. Na Radima jsem čekala celou noc, ale že přijde ve čtyři, by mě nenapadlo. Otočila jsem se na bok. Asi ho zdrželi kluci. Snad mi to ráno vysvětlí. Náhle vtrhl do ložnice a zakřičel: „Jó, tak ty mě budeš pomlouvat?!“ rozsvítil světlo a zavrávoral. Zamžourala jsem očima, světlo bylo opravdu pronikavé, a když jsem zaostřila, viděla jsem, jak Radim stojí mezi dveřmi, a kdyby se neopíral o futra, zřejmě by upadl. Už na dálku z něj byl cítit alkohol a cigaretový kouř. „Co to povídáš?! Nekřič, vzbudíš Aničku!“ zasyčela jsem. „Ty mi tak budeš říkat, co mám dělat!!“ snažil se jít ke mně, ale moc mu to nešlo. „Radime, o co ti jde? Proč ses takhle opil?“ „Já ti říkám…ty mě nebudeš pomlouvat!“ Zavrtěla jsem hlavou ve snaze něco z toho pochopit, ale bylo to marné. Vstala jsem a šla mu naproti, abych mu pomohla konečně do postele. Když jsem k němu došla, Radim se akorát napřáhl a dal mi takovou facku, že jsem zavrávorala také. Naše oči se na okamžik střetly. Mé byly plné strachu a nepoznání. Ty jeho…Náhle mě povalil na zem a začal ze mě strhávat noční košili. „Radime, co to děláš? Musím jít za Aničkou! Radime, ona brečí..Au, nech mě!“ Nepřestal…Bylo mu jedno, že mě to bolí, že křičím a svíjím se pod jeho tíhou, a hlavně mu bylo jedno, že vedle v pokoji pláče naše dcera. Když skončil, zasmál se, něco nesrozumitelného zamumlal a upadl na postel. Do minuty se ozvalo chrápání. Byla jsem natolik v šoku, že mi chvíli trvalo, než jsem se probrala, oblékla to, co ze mě serval, a utekla za Aničkou. Uchopila jsem ji do náruče a dala se do breku. Klepala jsem se a po celém těle jsem měla husí kůži. V hloubi duše mě něco tlačilo a svíralo. Byla to ukrutná bolest, která mnou proudila od hlavy až k patě. Anička už mi spokojeně usínala v náručí. Kousala jsem se do ruky, abych ji neprobudila svými hlasitými vzlyky. Pak jsem ji uložila do postýlky, přistoupila jsem ke dveřím a zamkla je na oba západy. Sáhla jsem si na pusu, ze které mi tekla krev, a sesunula se

23

na podlahu. Nohy jsem měla přikrčené u sebe a hlavu jsem si položila do klína. Zaťala jsem pěst a nechávala svou bolest odeznívat spolu s tlukotem srdce, do kterého se navždy vryl hluboký šrám… Podzimní paprsky slunce se snažily vkrást pod zatažené žaluzie. Kdo by odolal hřejivému pohlazení. Cestou k oknu jsem si však nemohla nevšimnout připravené snídaně a kytice růží přichystané ve váze. Stejně jako každý den od té doby, co…Odpustila jsem mu. Tolik se polepšil. Nepřišel domů. Čekala jsem celou noc. Nespala jsem. Měla jsem starost. Mobil měl vypnutý. Už je to druhý den, co se neozval. Obvolávala jsem naše známé a nikdo nic neví. Tak moc se o něj bojím. Zkoušela jsem všechno, co bylo možné, ale bez odezvy. Zítra zavolám na policii. Nechápu, jak může jen tak zmizet a nic mi neříct. Ani na chvíli jsem nepomyslela, že by se mu mohlo něco stát. Ani nebudu. Ale proč mi nic neřekl ? Zrovna, když jsem krmila Aničku, někdo se snažil odemknout. Ale očividně mu to nešlo. Za dveřmi se ozývaly tlumené rány, které střídalo padání klíčů. Pak dotyčný kopl do dveří a suverénně se opřel o zvonek. Musí to být on. Došla jsem ke dveřím a podívala se kukátkem, jestli mám pravdu. Nic jsem neviděla. Nikdo před dveřmi nestál. Odemkla jsem a otevřela. Radim ležel na zemi. Byl schoulený do klubíčka a ležel ve svých zvratcích. Oblečení měl špinavé. Nejdříve jsem na něj sáhla. Dýchal, a to bylo hlavní. Zkusila jsem ho zvednout. Nešlo to. Neměla jsem sílu. Nejdříve jsem ho tedy převalila na záda. Všimla jsem si odřenin a podlitin, které měl na obličeji. Nepoznávala jsem ho. Do očí se mi draly slzy. Tahala jsem ho za ruce a zkusila ho opřít o zeď. Stále mi padal. Sebrala jsem všechnu sílu a krátkými tahy za ruce jsem ho dostala alespoň z panelákové chodby do předsíně našeho bytu. Tam jsem ho zkoušela probrat. Marně. Byl celý promrzlý. Trvalo mi snad hodinu, než jsem ho dotáhla do obýváku, který byl blíž než ložnice, svlékla z něj pozvracené oblečení a uložila ho na gauč. Nic jiného jsem dělat nemohla. Uklidila jsem chodbu, vrátila se do bytu a čekala…Byla jsem šťastná, že se vrátil! Ale zároveň jsem v té směsici pocitů netušila, že ze všech nejvíc mě bude obklopovat právě beznaděj. Jen tak jsem tam ležela. Křičela jsem a hystericky brečela. Nemohla jsem se bránit. Facky, které mi uštědřil, mi zanechávaly na obličeji krvavé stopy. Schovávala jsem si hlavu mezi ruce. Prosila ho, ať mě nechá. Ta bolest byla nesnesitelná. Jen tak nade mnou stál a bil mě. Byl opět naprosto opilý a nelíbilo se mu, že jsem se ho zeptala, proč je zase namol. Při poslední ráně jsem omdlela…Nechal mě tam, jen tak, bez pomoci, v bezvědomí. Odešel. Pohled na mě byl skličující. Nepoznávala jsem sama sebe. Na obličeji mi nezbyl jediný kousek, který by včera v noci vynechal. Jedna slza střídala druhou. Ruce se mi třásly. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo, že malá je u našich. Musím jim zavolat a poprosit je, zda by si ji nenechali alespoň přes víkend. Vymluvím se, že jsem nemocná. Nikdy nedovolím, aby mě takhle viděli. Obviňovali by ho a už nikdy by nedovolili, aby se se mnou, natož s Aničkou viděl. To nikdy! Je to jen moje věc a tak to zůstane. Radim by

24

byl nešťastný…A to nikdy nedovolím. Nechci. Vím, že v hloubi duše všeho lituje a navíc, každý z nás dělá chyby. Vždyť ho přeci znám! Domů chodí včas. Je pozorný a hodný. Snažila jsem se nemyslet na to, jak se ke mně choval, když byl opilý. Ani on o tom nemluvil. Naopak, když jsme spolu mluvili, snažil se mi připomínat všechny naše krásné chvíle. Hladil mě po obličeji, nehledě na to, že všechny mé modřiny a krvavé podlitiny se nestihly uzdravit. Nevycházela jsem z bytu, nechtěla jsem, aby se lidé ptali. Ani jsem nemusela. Radim se o mě staral. Vše bylo tak, jako dřív. „Jsem těhotná.“ Radim se zrovna vrátil z práce a převlékal se. Po tom, co jsem řekla tu radostnou novinu, se však zasekl a podíval se na mě. Jeho reakce byla nečekaná. „S kým to máš?“ „Radime, co to povídáš?“ Podívala jsem se na něj nechápajícím pohledem. Natáhla jsem k němu ruku ve snaze se dotknout jeho tváře. Odstrčil mě a začal křičet. „Copak si myslíš, že jsem idiot ? Nebo ho snad ze mě chceš udělat? Já se tě ptám, s kým to máš. Protože moje to teda rozhodně není!“ Stála jsem před člověkem, který mě dokázal obvinit z něčeho takového. Byla jsem natolik zmatená jeho chováním. Dítě jsem považovala za malý zázrak, který pro mě představoval dobré znamení. Ale nic to neměnilo na tom, že mi Radim nevěřil. Přistoupila jsem k němu, sáhla na něj a podívala se mu do očí. Zrovna, když jsem se nadechovala ve snaze mu něco říct, strčil do mě takovým způsobem, že jsem narazila do skříně. Stoupl si přede mě a držel mi ruce. Pak zvedl tu svou a napřáhl se…Jeho oči byly plné hněvu. Neudělal to, pěst přistála přímo vedle mě. „Necháš si to vzít, rozumíš mi?! zařval. Pak ještě jednou bouchl do skříně a odešel. Sesypala jsem se na podlahu. Věděla jsem moc dobře, kdy jsem otěhotněla. Ale nepřekvapovalo mě, že zrovna on si to nepamatuje. A právě o to víc bylo všechno smutnější, než se zdálo být… Začínala jsem pátý měsíc. Bříško jsem měla vypouklé. Anička už chodila, občas sice někdy zavrávorala a byla ráda, že v tu chvíli našla něco, čeho se zadržela. Pořád jsem jí říkala, že bude mít sestřičku nebo bratříčka. Radim se choval normálně, pít nepřestal, ale většinou spal v obýváku a mě se ani nedotkl. Ani se nezajímal o moje rostoucí bříško. Informace jsem mu musela doslova vnucovat. I přes to všechno jsem věřila, že vše špatné bude zapomenuto a to dobré nás teprve čeká. Nikdy bych netušila, že Radim má problémy se svým otcem. Taky jak bych to mohla vědět, když se mnou vůbec nekomunikoval. Slyšela jsem jejich rozhovor po telefonu. Křičeli na sebe a Radim mu dokonce vyhrožoval. Znělo to děsivě. Pak práskl s telefonem o zem a pospíchal do svého baru, kde se ani nenamáhal vzít si skleničku a klopil do sebe whisky rovnou z lahve. Seděla jsem vedle něj mlčky a nevěděla jak začít. Radim mlátil se vším, co mu přišlo pod ruku. Raději jsem vzala zpátečku a vyhnula jsem se mu. Nechtěla jsem zbytečné problémy. On mě však zrovna zaregistroval. „Všichni jste se proti mně spikli !“ zakřičel. Nechtěla jsem mu odporovat, i když jsem absolutně nevěděla, o čem mluví. Whisky ubývalo. Přešla jsem z obýváku do dětského pokoje zkontrolovat Aničku. Když jsem se

25

však otočila, Radim stál přímo přede mnou. Lekla jsem se a narazila do něj. Chytil mě pevně za ruku. Svíral ji plnou silou, až mě pálila kůže. Snažila jsem se mu vyvléknout, ale nešlo to. Díval se na mě pohledem, který jsem se snažila z paměti dávno vymazat. V druhé ruce mu překážela poloprázdná láhev, kterou zahodil. Roztříštila se o topení. Anička se zvuku lekla a rozplakala se. Otočila jsem se ve snaze jít za ní. On mě však chytl za vlasy a strhl mě na zem. Spadla jsem nešikovně na ruku. Byla to obrovská bolest. Na chvíli jsem se mu vytrhla, v ruce mu zůstal chomáč mých vlasů. Už jsem byla skoro u ní, ale nedovolil mi to. Opět mě chytl za vlasy a táhl mě směrem k sobě. Když mě měl u nohou, sehnul se a dal mi obrovskou ránu přes tvář. Pak další a další. Po několika minutách jsem měla natolik rozbitý obličej, že jsem neviděla na jedno oko. To druhé jsem nemohla otevřít, tekla mi přes něj krev z roztrženého obočí. Nemohla jsem se pohnout, seděl na mně plnou vahou a bušil do mě. V jednu chvíli jsem stihla natáhnout ruku k Aničce. To se mu ale obzvlášť nelíbilo, vstal a kopl mě do žeber. Ta bolest byla ukrutná. Vyjekla jsem a snažila se nějak chránit. Když mě kopl znova, trefil se do břicha. Vykřikla jsem bolestí. Udělal to znovu. Snažila jsem se natočit zády k němu, abych si chránila břicho. Prosila jsem ho…Tolik jsem žadonila, aby mě nechal. Ve chvíli, kdy zakopl o poházené hračky, jsem se zvedla a utíkala. Dohnal mě však hned mezi chodbou a obývákem. Povalil na zem a začal mě škrtit. Nemohla jsem dýchat, obepínal mi krk oběma rukama. Natahovala jsem k němu ruce, on však uhýbal a nepřestával. Oči jsem měla vytřeštěné a lapala po dechu. Na stolku, vedle kterého jsem ležela, jsem nahmatala skleněnou vázu. Pevně jsem ji stiskla a vší možnou silou, která mi zbyla, jsem ho s ní udeřila po hlavě. Chvíli to vypadalo, že ránu ustál, pak ale povolil ruce z mého krku a ztratil vědomí. Odstrčila jsem ho ze sebe. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout. Sípala jsem a kašlala. Zkoušela jsem se postavit, nešlo to. Nohy mě neposlouchaly. Nemohla jsem se ani zapřít o ruce, jednu jsem měla zkroucenou a při sebemenším pohybu jsem trpěla. Poslední pokus byl úspěšný. Dostala jsem se do pokoje, uchopila jsem Aničku do náručí a utekla jsem. Venku byla zima a pršelo, svírala jsem dcerku, jak jsem jen mohla, a tiskla ji k sobě. Neměly jsme nic, vyběhla jsem tak, jak jsem byla. Hned na konci ulice jsem naštěstí narazila na telefonní budku. Zavolala jsem si o pomoc. Bolelo mě břicho a krvácela jsem. Tolik jsem se bála o své dítě. Sedla jsem si na studenou zem, přitiskla k sobě Aničku a snažila se nás obě uklidnit. Hladila jsem ji po vláskách a utírala jí slzičky. Pak se mi ale udělalo zle…Snažila jsem se otevřít oči, ale při každém pokusu se mi oči zase zavřely. Mlhavě jsem viděla blikající světlo, které bylo sice nepříjemné, ale pro mě představovalo malý maják naděje. Slyšela jsem hlasy, mluvily na mě, ale já nebyla schopna odpovídat. Pak to přestalo a já se ztratila v nekonečné hloubi své nešťastné duše. „Opravdu stále trváte na tom, že jste upadla?“ tázal se mě nedůvěřivě lékař, když mi sádroval ruku. Kývla jsem hlavou. Nestála jsem o další otázky a tázavé pohledy. Když mi řekli, že navzdory všem vnitřním poraněním je dítě v pořádku, spadly ze mě veškeré obavy a chmury. Nedala jsem o sobě nikomu vědět a Aničku si nechala u sebe. Přede mnou bylo ještě pár vyšetření a v nemocnici jsem si musela ještě poležet. Tu noc mě probudil ošklivý sen. Když jsem se podívala ven, sněžilo. Byla to nádhera. Nikdy bych nevěřila, jak krásný může být pohled z nemocničního okna. Přistoupila jsem k oknu a pokusila se ho otevřít. Podařilo se mi udělat úzkou škvírku, kterou jsem alespoň protáhla mou zdravou ruku a okusila na vlastní kůži první sněhový dech této noci. Dopadající vločky mě šimraly a já pozorovala jejich let. Když jsem okno za-

26

vírala, teprve jsem si všimla, jak mám ruce studené. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Radima. Vždy měl ruce teplé a snažil se zahřívat ty mé. Dýchal na ně svým hřejivým dechem a hladil je… Hned ráno jsem podepsala reverz a opustila nemocnici. Když jsem se objevila před našimi dveřmi, chvíli jsem nedýchala. Srdce mi bušilo a uvnitř jsem cítila obrovský tlak. Pohladila jsem si bříško, ve kterém bylo naše dítě, a podívala se na naši dcerku, která mi spokojeně spinkala v náručí. V tu chvíli jsem se musela rozhodnout. Zazvonila jsem na zvonek. Srdce se mi rozbušilo ještě víc. Chvíli jsem zaváhala. Byl ještě čas, mohla jsem ještě utéct nebo se jen schovat. Neudělala jsem to, stála jsem tam. Chci se k němu vrátit. Vím to. Dveře se po chvíli otevřely a já překročila práh. V tu chvíli jsem měla na vybranou. Možná jsem toho ani nevyužila. Vždycky jsem věřila v dobré konce. A já věřila i v ten náš… Každý z vás jistě zažil ten blahý pocit, kdy při pohledu na toho druhého dostal třas nohou, srdce vám tlouklo takovým způsobem, že jste se báli, že každou chvíli vyskočí a vaše tváře dostaly narůžovělou barvu. Hlas se vám třásl a vaše oči se rozzářily pokaždé, když váš pohled směřoval k němu… Domácí násilí je stále podceňováno. Týrané oběti si neuvědomují hranici mezi pravou láskou a citovým vydíráním. Domácí násilí stále narůstá a nikdy neskončí samo od sebe. K jeho řešení je nutný radikální krok ze strany oběti. Jedna z příčin špatných konců je strach z nedůvěry okolí, popřípadě nepochopení a strach, že okolí nebude schopno dostatečně pomoci. V tomto státě bych zavedla přísnější podmínky pro řešení těchto případů a věnovala jim větší pozornost.

27

Čestné uznání České národní komise pro UNESCO Děkuji Barbora Frumarová Gymnázium Dr. Josefa Pekaře, Mladá Boleslav Sedím vedle holky s krátkými blond vlasy svázanými do culíku, světlou kůží i očima, což výrazně kontrastuje s mými černými dlouhými vlasy a tmavou pletí. Holka se na mě na chvíli podívá, usměje se, ale pak se zase otočí zpět a zaposlouchá se do výkladu učitelky o kvadratických rovnicích. Ty mi problém nedělají a tak se rozhlédnu po třídě. Několik lidí si zapisuje do sešitu, jiní nedávají pozor a pod lavicí posílají zprávy sms. Jeden kluk zírá z okna až do té doby, než ho učitelka vyvolá a vrátí ho tak do reality. Řekli byste asi: obyčejná hodina na nějaké české střední škole. Nic zvláštního, děti už se těší na odpoledne. Výklad o rovnicích? Celkem nuda. Ale já si to užívám. Hltám všechno, co učitelka řekne, a snažím se to s pomocí učebnice pochopit. Jsem šťastná, že tu můžu být. Že si zasloužím tu být. Tak šťastná, že byste nevěřili, že může holka ve škole o hodině matematiky být. Abych začala od začátku – narodila jsem se jako šesté dítě romských rodičů. Nikdy jsem se za svůj původ nestyděla. Ale občas si říkám, jestli to ode mne lidé neočekávali. Byli jsme velká rodina a měli jsme malý byt na velkém sídlišti v okrajové části nejmenovaného českého města. Všechny děti jsme spaly v jednom pokoji, z čehož vyplývaly časté neshody, které jsme mezi sebou měly. Ve vedlejším malém pokoji, který obsahoval jen postel a prádelní skříň, spali rodiče, tedy většinou jen matka, protože otec nespával doma. Nikdy jsem se neptala, kde tráví noci, a ani teď to nechci vědět. Podstatné je, že se vracel ráno a přes den napůl seděl a napůl ležel na gauči, kde spal, nebo se díval na naši starou zrnící televizi, kterou jednou večer přitáhl bůhví odkud. Chodil pouze na úřad pro příspěvky na nás děti a příspěvky pro nezaměstnané. Matka pracovala celý den a vracela se pozdě večer, takže se o nás chodila starat naše babička, starala se nám o jídlo a také o to, aby sourozenci chodili každý den do školy. Já byla ještě moc malá, a tak se mnou babička zůstávala doma. Vlastně mi nahrazovala oba rodiče. Když moje nejstarší sestra otěhotněla, v bytě už nebylo dost místa pro dalšího člena rodiny a já byla nešťastná. Babička řekla, že se přestěhuju k ní. Bydlela jsem s ní ráda. Často mi vyprávěla příběhy a já vždy měla spoustu připomínek a dotazů. Skvěle jsme si rozuměly. Babička říkala, že jsem chytrá a mám velkou fantazii. Než jsem šla do školy, naučila mě číst. Vždycky tvrdila, že jsem jiná než moji sourozenci. Že jsem vážně chytrá, ve škole mi to půjde, dostanu se na dobrou střední a nakonec si najdu dobrou práci, která mě bude bavit. Brala jsem to jako fakt a počítala s tím, že ze mě bude zdravotní sestřička nebo něco takového. Do školy jsem se těšila. Ani babička však nedokázala zvrátit rozhodnutí, že 28

místo do normální školy půjdu do „základní školy praktické“ čili zvláštní školy. Nikdy jsem nepochopila, čí rozhodnutí to vlastně bylo, fakt ale byl, že mě normální základní škola nepřijala. Ale já přece nebyla „lehce mentálně postižená“, jak stálo v mém posudku, nepotřebovala jsem odsunout do zvláštní školy, rozčilovala se babička a zašla za otcem, aby do té školy zašel jako můj zákonný zástupce. Bylo mu to jedno. Řekl, že tam chodí všichni moji sourozenci a já tam budu chodit taky. Nechápala jsem nic z toho. Všechno jsem to pochopila až později. Byla jsem romského původu, moje rodina byla taková, jaká byla, a proto mě na normální škole nechtěli. Bez toho, aby mě vůbec viděli, napsali o mně posudek, který mě líčil jako lehce mentálně zaostalou, asi tak jako všechny moje sourozence. V té době jsem ale nechápala, proč se babička tak zlobí, vždyť je škola jako škola. Hlavně abych už tam byla, těšila jsem se. O to větší bylo moje zklamání, když se můj sem splnil a já tam konečně opravdu začala chodit. Učitelky byly nepříjemné, ostatním dětem trvalo týdny, než se naučily něco, co já pochopila za jedno odpoledne strávené s babičkou nad učebnicí. V hodinách jsem se nudila a neměla co dělat. Po pár letech se rozdíly mezi mnou a ostatními spolužáky ještě více prohloubily a už nebylo nic, co by mě ve škole drželo. A tak jsem začala spolu s několika dalšími romskými dětmi chodit za školu. Kouřili jsme, toulali se po městě a doma z toho nikdo ani neměl problémy. Kromě mě. Babička řekla, že takhle to dál nejde. V té chvíli jí došla trpělivost, za všechny peníze, co měla, nakoupila učebnice a začala se se mnou učit doma. Tak zajistila, že jsem nebyla jen hloupá romská holka, která chodila do zvláštní školy, beznadějný případ. Jednoho dne u našich dveří zazvonila sociální pracovnice, že prý jí volali ze školy kvůli podezření na zanedbávání péče v mém případě. Když se dozvěděla, že nebydlím s rodiči a nic o nich nevím, protože jsem je naposledy viděla před půl rokem, a že babička ví o mém vynechávání školy, začala jednat. Musela jsem opět začít pořádně chodit do školy, jinak by hrozilo, že kontaktují mé rodiče a donutí je situaci nějakým způsobem řešit. Se sociálkou jsme ještě mnohokrát potom měly problémy a nevím, jak by to dopadlo, kdyby babička nevyhledala vnučku jedné své známé. Také pracovala jako sociální pracovnice, byla mladá, těsně po škole, ale hlavně Romka, takže chápala mou situaci. Prohlásila, že odsouvání romských dětí do „praktických“ škol není neobvyklé. Několik měsíců se mým případem zabývala a nakonec se jí podařilo dostat mě na psychologické a vědomostní testy, které ukázaly neoprávněnost rozhodnutí poslat mě do zvláštní školy. Nakonec jsem nevěřila vlastním uším, když mi oznámila, že se jí podařilo dosáhnout úspěchu. Přesunuli mě do normální základní školy. Babička byla šťastná se mnou, ale taky byla skeptická a říkala, že pokud přestoupím do nové školy, nebudu to mít jednoduché. Měla pravdu. Sice jsem základní docházku dokončila v nové škole, s ostatními dětmi, ale fakt, že jsem do té doby navštěvovala školu zvláštní, a také můj romský původ zapří-

29

činily, že čas strávený tam byl snad ještě horší než pobyt v mé předchozí škole. Nenáviděla jsem, jak se na mě spolužáci dívají skrz prsty, ukazují si na mě a za zády si o mně šeptají. V hodinách jsem nestíhala a výsledky jsem měla špatné. Babička onemocněla a já se o ni musela postarat. Měla nastoupit do nemocnice, ale placenou operaci jsme si nemohly dovolit. Před depresí mě zachránila až spolužačka ze třídy, která se stala mou první opravdovou přítelkyní. Učitelka nás k sobě přesadila, a tak jsme se začaly bavit. Když zjistila, že plavu ve fyzice, nabídla se, že mě látku doučí. S její pomocí jsem ve škole většinu učiva dohnala a po deváté třídě jsme se spolu hlásily na střední ekonomickou školu. Obě nás vzali. Babička říkala, že je na mě pyšná, než zemřela. Přestěhovala jsem se ke svému nejstaršímu bratrovi do jeho vlastního bytu a začala chodit do nové školy. Nový začátek, nový život. Naděje. To všechno mi proběhlo hlavou, když jsem se opět zadívala na svou blonďatou kamarádku. Povzdechla jsem si. Kéž bys tu mohla být se mnou, babi. Potřebovala bych vědět, co bys na to všechno říkala. Všechno teď vypadá jinak, dalo by se říct, že jsem šťastnější než kdykoli dřív. Ale už mi je taky o pár let víc a dobře vím, že nesmím podlehnout iluzím. Je mi jasné, že nic nedostanu zadarmo a že se svou tmavou pletí budu muset překonat i jiný typ překážek než moji ostatní „normální“ vrstevníci. Ale jsem ochotná to podstoupit a vybojovat si své místo na slunci. Dlužím to sobě... a taky Tobě, babičko.

30

Čestné uznání České národní komise pro UNESCO Sofie Hai Yen Trinh Gymnázium, Zlín Crrr! Je půl sedmé, pondělí ráno, budík drnčí o sto šest, malá Sofie se probouzí do prosluněného dne. Teprve včera oslavila s rodinou své desáté narozeniny a už se cítí jako velká holka. „Sofie vstávej, nebo přijdeš pozdě do školy!“ volá maminka z kuchyně. Vůně horkého kakaa a koláčků rychle vytahuje Sofii z postele. U snídaně pozoruje svůj domov, útulný, čistý a krásný. Zároveň přemýšlí nad tím, zda byla někdy nešťastná. Ne, má milující rodinu a kamarády, ve třídě je oblíbená. Vždyť život je tak dokonalý! Sofie však netušila, kolik bolesti a utrpení bylo před ní dosud skryto. Dnes pojede poprvé do školy autobusem sama. Před tím, než vyrazí na cestu, cítí mravenčení v břiše, jako by se chystala udělat velký krok do života. Maminka ji učila, že se od této chvíle bude muset chovat zodpovědně a rozumně. Cestou do školy míjela Sofie mnoho lidí, někteří si povídali, smáli se, jiní, třebaže mlčeli, vypadali spokojeně. Malá slečna mezi nimi procházela s hrdě vztyčenou hlavou, když vtom se zarazila. Na chodníku seděl hubený muž ve špinavém oblečení, zanedbaný, to vše ale nebylo tak pozoruhodné jako jeho oči. Sofie stála před ním jako zkamenělá a hleděla upřeně do těch prázdných, zklamaných očí, z nichž přímo sršela beznaděj. Najednou se střetli pohledem. Sofie se v mžiku rozběhla, jako by byla zasažena bleskem. A běžela celou cestu do školy. (...) „Sofie, odříkej nám násobilku devíti,“ vyzvala paní učitelka Sofii. Děvčátko se však dívalo z okna a bylo duchem nepřítomno. Ze zamyšlení ji vytrhlo štípnutí sousedky, která tiše pošeptala: „Násobilka devíti.“ Sofie nezúčastněně zamumlala odpověď a nevnímala. Nemohla z mysli dostat obraz ztrápených očí cizího muže. Nedávalo jí to smysl, dosud bylo vše tak jednoduché a krásné, pak ale stačí jeden člověk, jedny prázdné oči a její vzorec na dokonalý život najednou přestal platit. Když se vracela domů zahloubaná v myšlenkách, opět viděla onoho muže sedět se stejně upřeným výrazem. Pak si vzpomněla na maminku, která ji učila, aby až vyroste, pomáhala druhým. Jak mu ale pomoci? „Vypadá hladově, snad ho aspoň potěší něco dobrého k snědku,“ pomyslela si Sofie. Nesměle k němu přistoupila a beze slov mu podala svačinu, na kterou po celý den ani neměla chuť. Muž ji doslova zhltal, potom se jeho oči upřely na Sofii a ona v nich zahlédla maličkou světlou jiskřičku. Přisedla si k němu, chvíli mlčela, pak ale nabrala odvahu a ostýchavě se zeptala: „Proč jste tak smutný?“ Muž bolestně vzdychl a odpověděl: „Jsi ještě malá, tomu bys nejspíš nerozuměla.“ Sofie však trvala na svém. Neznámý spustil: „Před rokem mě vyhodili z práce a já jsem nemohl sehnat novou. Bylo málo práce a mnoho lidí. Začal jsem se zadlužovat, víš, to je, když si musíš půj31

čit hodně peněz, ale já je neměl z čeho vracet. Proto jednou přišel jeden pán a zabavil mi byt. Moji přátelé mě opustili. Neměl jsem kam jít, pořád nemám kam jít. Je ze mě bezdomovec...“ Když Sofie poslouchala ten příběh, její nevinné oči zvlhly a slzy se kutálely po čistých tvářičkách. Beze slova se zvedla a rozeběhla domů. Mamince pak s hlasitým vzlykotem příběh převyprávěla. Maminka zbledla a najednou začala rozčileně bědovat: „Sofie, už NIKDY nesmíš mluvit s takovými lidmi, nesmíš se s nimi stýkat, jsou zlí, ti lidé jsou ostuda nás všech. Jsou určitě i nebezpeční!“ Sofie se zarazila. Nemohla uvěřit tomu, co právě její dokonalá maminka vypustila z úst. Vždyť ten pán je v tísni, potřebuje pomoc od nás všech, pochopení, ne odsuzování. Vtom si uvědomila, že takových lidí v nouzi by mohlo být více! Zatočila se jí hlava. Tolik lidí zůstane bez pomocné ruky?!

32

Čestné uznání České národní komise pro UNESCO Marie Lucie Hrochová Gymnázium, Ledeč nad Sázavou „Bude to dvacet tři korun, paní!“ oznámila prodavačka stařence stojící ve frontě přede mnou. Babička začala chvějícíma se rukama vytahovat z kapes drobáky. Podívala jsem se na hodinky a protočila oči v sloup. Proč si pokaždé musím stoupnout do fronty, kde někdo zdržuje? Za chvíli mi začíná soukromá hodina klavíru a já určitě dorazím pozdě! Žena konečně položila na pult poslední minci. Prodavačka se na ni dívala s mírným úšklebkem. „Promiňte,“ řekla naoko zdvořile, „ale padesátníky už dávno přestaly platit!“ „Prosím?“ nechápala stařenka. Měla slabý hlásek a tvářila se vyděšeně. „To jste si toho tedy všimla brzy,“ prohlásila prodavačka uštěpačně. „Ještě mi dejte sedm korun!“ „Sedm korun,“ opakovala nešťastně. „To nemám…“ „V tom případě vám nemohu prodat zboží!“ Babička svěsila hlavu. Šedé prameny vlasů jí zakryly její tvář. Shrábla svoje peníze zpátky, nechala zboží na pultu a šouravým krůčkem se vydala k východu. „To je hrozné, ti dnešní důchodci!“ prohlásila prodavačka a vůbec jí nevadilo, že ji stařenka ještě slyší. „Všechny prachy kdoví kde prošustrují a pak neumí ani slušně zaplatit!“ Po jejích slovech se ve mně vzedmula vlna vzteku. Jak může vůbec něco takového říct nahlas! Kdyby si ta paní kupovala cigarety nebo láhev alkoholu, jako to dělají někteří bezdomovci, a pak neměla čím zaplatit, vůbec se jí nezastávám! Jenomže její nákup dohromady čítal tři rohlíky a jedno mléko! „Já to za ni zaplatím!“ řekla jsem a sjela dámu za pultem ledovým pohledem. Kdybych ji tak mohla zmrazit, aby si v tom svém úšklebku zůstala na věky věků! Pokrčila lhostejně rameny a připočítala mi ještě můj nákup. Ani jsem nečekala, až mi vrátí drobné, a běžela jsem za babičkou. Nebylo obtížné ji dohonit, žena se pohybovala velice pomalu. Až teď jsem si ji pořádně prohlédla. Měla malou a drobounkou postavu, modré vodnaté oči a vrásčitý obličej, který poukazoval na to, kolik toho již musela zažít. Zpod vybledlého květovaného šátku na hlavě jí do tváře spadaly prameny dlouhých šedých vlasů. Její tmavá sukně měla hned na několika místech díry a v botách jí musela být v tomto sychravém podzimním období hrozná zima. „Paní, počkejte!“ oslovila jsem ji. „Tohle je pro vás!“ Podávala jsem jí její skromné jídlo a nenápadně k němu přidala i jeden svůj banán a pomeranč. Dívala se na mě nechápavě. „Děkuju, děvenko! To jste nemusela!“ zašeptala po chvilce a znovu začala lovit v kapsách. Nejprve jsem nechápala, co zamýšlí, ale po chvíli mi došlo, že se mi to snaží zaplatit alespoň tím, co má. „Prosím Vás, nechte to být! Žádné peníze nehledejte! To máte ode mě!“ zarazila jsem ji. „Vážně?“ nevěřila tomu, co slyší. „To jste si nemusela dělat škodu, slečno!“ řekla a chytla mě za ruku. Měla pevný stisk dobrého a upřímného člověka. Pak si ale všimla banánu a pomeranče. 33

„Ale tohle je vaše, to vám musím vrátit!“ zděsila se. „Nechte si to, paní! To je pro vás!“ ujišťovala jsem ji. Chvíli jsem váhala, jestli si ze mě náhodou nedělá legraci. Chovala se, jako kdybych jí darovala celé jmění, a přitom nešlo o nic víc než o pár potravin, které mě nestály snad ani pětinu mého kapesného! „Vy jste tak hodné, děvče!“ zalomila babička rukama. „Jak se vám mohu odvděčit?“ „Stačí, když vám bude chutnat,“ usmála jsem se na ni. Úplně jsem zapomněla, že jsem ještě před okamžikem pospíchala na klavír. Dívala jsem se do stařenčiných vážných, smutných a děkujících očí a bylo mi do pláče. Jak je možné, že v dnešním civilizovaném světě, kde si každý může dopřávat větší blahobyt, než si vůbec zaslouží, se najde člověk, jako je ona? Člověk, který je schopný děkovat na kolenou za pár soust jídla, zatímco lidé vedle něj to samé vyhazují do koše? „Kudy máte cestu?“ zeptala jsem se jí. „Parkem.“ „Mohu jít kousek s vámi?“ Stařenka přitakala. Když jsme vyšly ven z obchodu a opřel se do ní studený poryv větru, otřásla se zimou. „Jmenuji se Karolína a vy?“ představila jsem se jí. „Já jsem Marie.“ Chvíli si mě se zájmem prohlížela. „Takových, jako jsi ty, není mnoho, Karolínko!“ Nijak jsem na její slova nereagovala. Nechtěla jsem, aby se mi cítila být tolik zavázaná. Došly jsme až k parku, přičemž jsme si celou dobu povídaly o ničem, které přesto obsahovalo nepojmenovatelné něco. Usedly jsme na lavičku a Marie náhle zmlkla. Nadechla se, jako kdyby něco chtěla říct, otevřela ústa, ale zase je hned zavřela. Až na podruhé ostýchavě promluvila. „Víš, děvče, nerada bych, aby sis myslela, že jsem nějaká žebračka.“ „Ne, to ne-“ chtěla jsem se bránit, ale ona si nenechala skákat do řeči. „Člověk může přijít o peníze i jiným způsobem než tím, že je prohraje v kartách,“ řekla a zasmála se. „Ale jsi ještě moc mlaďounká, nechci tě tím moc zatěžovat. Víš, když mi bylo nejhůř, byla jsem moc hrdá na to, abych přijímala milodary. Jenomže potom mi začalo téci do bot, hrdost jde teď tedy stranou a já dělám, co můžu, abych si zachovala alespoň trochu dobré zdraví. A čím víc jsem starší, tím častěji zjišťuju, že těch milodarů je míň a míň. Svět se mění a točí moc rychle. Připadá mi, že už ho nestíhám.“ „Takhle nemluvte,“ pohladila jsem ji po ruce. „Vypadáte jako někdo, kdo stihne všechno.“ „To už dávno není pravda,“ povzdechla si. S hrůzou jsem si uvědomila, že už se začíná stmívat. Nejenom, že jsem vynechala hodinu, ale možná i přijdu pozdě domů! Zvedla jsem se z lavičky. „Promiňte, už budu muset jít, aby se rodiče nezlobili.“ Stařenka pokývala hlavou, ale zůstávala sedět. „Vy tady ještě budete? Kde vůbec bydlíte?“ „Kde se dá, Karolínko, kde se dá… “ „To znamená, že chcete zůstat přes noc tady? To ale nemůžete, vždyť je zima!“ zděsila jsem se. „Nestrachuj se o mne, holčičko, a utíkej!“ pobídla mě. „Mami, všechny ty věci, které máme na půdě, ještě budeme potřebovat?“ zeptala jsem se hned ve dveřích, jakmile jsem se vrátila domů.

34

„Prosím tě, takové harampádí, co bychom s tím dělali!“ vyslovila maminka odpověď, která splnila moje očekávání. Ihned jsem vystoupala několik schodů a otevřela dveře zaprášené tmavé místnosti, která se tolik lišila od všech ostatních pokojů v našem domě. Všude se povalovaly krabice plné různorodých věcí; od starého oblečení, rozbitých hraček až po zašlé nádobí. Do všech jsem nahlédla, až jsem konečně našla to, po čem jsem pátrala. Jeden pár zateplených bot po prababičce a zimní kabát po mamince, který už dávno vyšel z módy. Měla jsem sama ze sebe radost! Druhý den jsem časně ráno ještě před začátkem vyučování spěchala do parku a našla babičku Marii na té samé lavičce, kde jsem ji včera opustila. Už byla vzhůru a radostně mi mávala. „Karolínko, jsi to ty? Co tady děláš, neměla bys jít do školy?“ Poznala jsem, co si myslí. Nevěřila, že se za ní ještě někdy vrátím. „Vždyť tam také jdu, ale napřed vám tady chci něco nechat,“ řekla jsem, položila vedle ní kabát a boty a utekla dřív, než by mi je babička stačila vnutit zpátky. Nevím, co v sobě ta žena měla, ale stalo se to, že se mi tlustou čarou zapsala do srdce. Navštěvovala jsem ji každý den, alespoň na deset minut. Pokaždé jsem si vzpomněla a něco jsem jí přinesla. Marie se zlobila, že mi to nemá jak vrátit a že už jí nemám nic dávat, ale já jsem ji vždy umlčela tím, že kdybych to nechtěla dělat, nedělala bych to. Připomínala kouzelnou babičku z pohádek. Tolik toho věděla a tolik toho zažila! Její příběhy mi připadaly neuvěřitelné a nedokázala jsem pochopit, jak tohle všechno mohl zažít jen jeden jediný člověk! Jenom o tom, proč zůstala v tak vysokém věku sama a bez zázemí, se nezmínila ani slůvkem. Samozřejmě se jí nedivím, sama jsem si nepřála, aby si vyvolávala nepříjemné vzpomínky… Konec října, kdy jsem se seznámila se svou babičkou, utekl jako voda. Přešel nepozorovaně do listopadu a z listopadu se náhle stal začátek prosince. S první sněhovou vločkou mě navštívila i pořádná rýma a kašel. Nakonec jsem skončila s vysokými teplotami v posteli a doma jsem se zotavovala dva týdny. Nechtěla jsem ale tento čas trávit nečinně, a proto jsem si vymyslela zábavu. Začala jsem se učit plést. Mým prvním dílem se stala světle modrá šála z teploučké vlny. Hned jsem věděla, co s ní udělám. Zabalila jsem ji do vánočního papíru a rozhodla, že ji daruji babičce Marii k Vánocům. Nemohla jsem se dočkat, co na ni řekne, až ji rozbalí a omotá si ji kolem krku! Konečně jsem se uzdravila a směla jít ven. Moje první cesta vedla samozřejmě do parku. Těšila jsem se, až se znovu uvidím s Marií! Zamířila jsem k lavičce, kde obvykle sedávala, ale tentokrát jsem ji tam nenašla. Prošla jsem celý park. Když jsem ji nepotkala tam, zamířila jsem na nádraží, na autobusovou zastávku, prošla jsem všechny bufety ve městě. Nikde o ní nikdo neslyšel. Nechápala jsem, co to může znamenat. Nakonec jsem se celá nešťastná vrátila zpátky do parku. Z toho chození mě bolely nohy a cítila jsem se unaveně. Chtěla jsem usednout na mojí a stařenčinu lavičku, chvíli si odpočinout a popřemýšlet, kde ještě bych mohla pokračovat v pátrání, jenomže lavička už byla někým obsazená. Seděl na ní jakýsi neznámý starý pán. Podíval se na mě podezíravě. „Hledáš tady někoho?“

35

To je to na mě tak hodně vidět? „Ano, máte pravdu. Hledám takovou babičku, jmenuje se Marie a –“ „Jmenuješ se Karolína?“ zeptal se, jako kdyby mu něco došlo. „Ano, jak to víte?“ podivila jsem se upřímně. „Nevím, kde začít. Je mi to moc líto, děvče,“ začal a na dlouho se odmlčel. Pořád jsem netušila, co se děje. „Tak kde je Marie?“ zeptala jsem se o něco ostřeji, když to vypadalo, že už nebude pokračovat. „Je mi to moc líto!“ Ne. Jeho slova bez hlavy a paty mi pomalu začínala dávat smysl, ale nechtěla jsem si ho připustit. „Kde je moje babička?“ vykřikla jsem. „Před týdnem jsem ji tu našel podchlazenou a hladovou. Blouznila. Zavolal jsem jí sanitku. Ještě ten den zemřela,“ oznámil mi a ihned sklopil oči k zemi, jako kdyby se bál, že se na něj začnu zlobit. „Ne,“ řekla jsem prostě. Ten pán je starý, má to v hlavě pomatené a lže mi. Teď se prostě seberu a Marii někde najdu! Obrátila jsem se k odchodu, ale on mě zastavil. „Počkej ještě! Než pro ni přijela sanitka, popsala mi tě a řekla mi tvé jméno. Tohle ti mám dát, nastav ruku!“ poručil mi a vtiskl mi do ní něco malého a studeného. Přes slzy, které se mi koulely po tváři, jsem neviděla, co to je. „Měl jsem ti vyřídit, že jsi pro ni byla to největší bohatství, které ji na sklonku života potkalo. Říkala, že doufá, že ti ta věc, co ti posílá, přinese štěstí!“ Nevěděla jsem, co říct ani co udělat. „Tak to je asi všechno, splnil jsem, co jsem slíbil. S pánem bohem!“ Odešel a nechal mě tam stát samotnou. Setřela jsem si rukávem slzy a otevřela dlaň. Leskl se v ní stříbrný padesátník.

36

Čestné uznání České národní komise pro UNESCO Idiot Veronika Rajnišová Evropská obchodní akademie, Děčín Bylo vážně nádherné ráno. Paprsky slunce hladící mou tvář mi vykouzlily úsměv na rtech. To ráno jsem nechtěla řešit nic. Cítila jsem všude takový přirozený klid. Scházela jsem dolů po schodech, když jsem zaslechla jeho hlas. Ano, mám ho ráda, ale… Museli byste ho prostě znát. Pokud na to nemyslí, tak je to skvělej člověk, ale jelikož nad tím přemejšlí neustále, tak optimismus a dobrá nálada z něj vyprchává rychlostí světla. Je řeč o mym fotrovi. O tom tátovi, kterému jednoduše hráblo. Moje skvělá nálada je ta tam. Super! Vsadim se, že přesně dokážu popsat, co teď dělá v obýváku. Je opět zabořenej do křesla stojícího naproti televizi. Na hlavě má to svoje hnízdo a na tváři prošedivělý strniště, a to mu mamka může říkat tisíckrát, že to strniště vypadá příšerně. V levý ruce má pivko, konkrétně Ambrosius desítku. V pravý ruce má ovladač a neustále přepíná kanály. Vždycky na chvíli nechá puštěnej ten kanál, kde jsou zrovna reklamy nebo politika. Ptáte se proč? Nejdřív si ověřim, jestli jsem měla pravdu. A vy všechno pochopíte. Trefa. ,,No to si dělá prdel ne?! Slyšíš to, Marie? To sou mi ale hovna. Ten Nečas je prostě dement. Zase snižujou platy. Kdybych já měl peněz co on, tsss, nikdy bych je nerozhazoval za ty nepotřebný kraviny. Je takovejch lidí, který potřebujou pomoc. A nejen lidí, ale taky zvířat. Bože prosíím, ať se mi ty peníze dostanou do ruky, já…“ Mamka už je proti tomu dost imunní, ale i tak si to občas neodpustí a zakroutí očima. A co teprve, když jdou zrovna reklamy. ,,Tati! Dej tam prosim tě Novu.“ Sedla sem si vedle na gauč a jen poslouchala tu symfonii složenou z keců mýho věčně nešťastnýho fotra. Teď tam zrovna běží reklama na novou Škodovku. ,,A kde na to mám vzít, hm? Při týhle reklamě bych tu bednu nejradši vyhodil z vokna. Rodino, ČEDOK nám nabízí dovolenou do Brazílie. My tam ale nepojedem, my pojedem do prdele jako každej rok!!“ Vypadla jsem ven. Chtěla jsem si zachovat alespoň kapku dobrý nálady. Sedla jsem si na lavičku, zapálila si a dlouze popotáhla z babiččinýho cigára. Na svoje bohužel nemám, tak musim somrovat, kde se dá. Musím nad tím pořád přemejšlet. Víte, co je nejhorší. Že on takovej nebyl. Bylo mi asi šestnáct a brácha ještě bydlel u nás. Pamatuju si to, jak kdyby se všechno odehrálo včera. Pršelo. Brácha přišel ten den dost pozdě z práce a já se učila na první velkou písemku z účetnictví. A vůbec mi to nelezlo do hlavy. Dělala jsem si zrovna pití v kuchyni, když vtom přišel táta. Výraz v jeho obličeji mě děsil. Vypadal na umření. S vykulenýma očima jsem se ho vyptávala, co se stalo, ale on dál nehybně stál a nevypustil ani slovo. Začala jsem hysterčit a křičet, ať mi to už konečně řekne. ,,Vyhodili mě z práce,“ řekl klidným a zároveň bezmocným hlasem. Mamka stojící vedle mě se musela posadit. Od té doby to bylo hodně špatný. Brácha se pár měsíců po tom odstěhoval ke svojí přítelkyni a založil si svoji rodinu. Občas nám půjčil nějaké peníze, ale nemohl se náma zabejvat věčně. A já to chápu…

37

,,Oběd!“ zvolala mamka na celej barák, i když by stačila polovina decibelů. Podával se vývar s trochou zeleniny. Nebyl to žádnej gurmánskej kousek, ale mně to celkem chutnalo. Pohlédla jsem na tátu a zarazila se. Naprosto zkamenělej seděl a zíral do zdi. Lžíci držel deset centimetrů od úst a moucha sedící na ní upíjela teplou polévku naprosto beze strachu. S nejzvláštnějším výrazem ve tváři se sebral a odešel do sklepa. Týden se ozývaly zvuky cirkulárky a různé neidentifikovatelné rány. Po sedm dní nikdo nesměl dovnitř, jen on pořád lítal ven a zase zpátky. Bylo to vážně dost divný. Konečně vylezl ze sklepa a šel do obýváku. Obě strnulé jsme čekaly, co náš šílený muž a otec vypustí z úst. On nás ale čapnul za ruku a táhnul dolů po schodech. Měla sem trochu strach. Vážně jsem neměla nejmenší představu o tom, co tam celý týden mohl dělat. Zavedl nás do místnosti, kde uprostřed leželo něco dlouhýho a přikrytýho prostěradlem. S úsměvem od ucha k uchu chytl prsty velký kus látky, strhnul ho a zakřičel: ,,Tadááá!“ Matka položila ruku na srdce a zařvala: ,,Ty si se snad dočista zbláznil! RAKEV?!“ Já se kupodivu začala smát. Ve stresu mívám trochu neobvyklý reakce. Byla to vážně estráda. Já se popadala smíchy za břicho, mamka lámala rukama na všechny strany a táta přejížděl prsty po naleštěné rakvi. Nakonec z toho vyplynulo úplně něco jinýho. Naštěstí… Táta totiž našel práci. Po takové době sezení u televize a jen nadávání na celý svět si uvědomil, že to takhle dál nejde. Je to vyučený truhlář. Vzpomněl si na to, jak strašně ho to bavilo, a dal se do práce. Po sousedech sehnal nějaký dřevo, trochu ho natahal i z lesa a vytvořil z toho to, co uměl nejlíp. Potom vypůjčeným autem zajel do firmy, kterou objevil v novinách a která sháněla kvalifikovanýho truhláře. Když jim ukázal svůj výtvor, tak ho bez váhání zaměstnali. V životě jsem neviděla něco tak nádhernýho. Myslela jsem, že se můj otec už nikdy nezmění, ale on začal zase žít. Už ze začátku mu nastavili takový plat, že jsme si toho mohli dovolit opravdu hodně. Překvapilo mě to, ale očividně byl ve firmě nepostradatelnej. Mamku o pár měsíců později přesunuli do skladu a dostala taky přidáno, i když to nebylo nic extra. Přestala jsem si brát obnošené oblečení od kamarádek. Poprvé jsem si koupila svoje cigára. Řídký vývar s trochou zeleniny se změnil na pořádně hustou zelňačku. Lidi na zastávkách už mě nepomlouvali kvůli sukni s fleky nebo děravému batohu. Hlavně jsem se ale těšila, až si adoptuju malýho černouška z Ugandy a budu mu posílat peníze a zařídím mu spokojenej život. Peníze maj v dnešní době opravdovou moc. Hrozně ožil. Často chodil na firemní večírky a kupoval si domů kvalitní alkohol. Zpočátku jsem to brala, že byl v euforii. Vždyť se ze dne na den stal uznávanym pracovníkem, jednou se přiznal, že o něm v práci mluví jako o umělci. Byl jak vyměněnej, ale vypadal šťastně. Ještě chvíli bude takovej rozjetej, ale pak ho to přejde a zase bude mít rád ten svůj klid u televize. Jednou jsme jeli s uznávanym pracovníkem a umělcem nakoupit. Lednice zela prázdnotou, už bylo potřeba ji naplnit. Čapla jsem ten levnej chleba, kterej jsme vždycky kupovali, ale táta mi věc vytrhnul z ruky a vzal chleba o deset korun dražší, přitom v podstatě stejnej. Chvíli jsem si hnědý pečivo prohlížela:,,Tati? Proč nevezmeš ten, co kupu-

38

jem vždycky? Je dobrej a levnej.“ Ignorujíc mě se otočil a pokračoval k zelenině. Udivilo mě to, ale neměla jsem náladu to řešit. Zasekli jsme se v nekonečné frontě. Znuděně jsem nasměřovala svůj pohled do našeho košíku a nevěřila vlastním očím. Košík narvaný k prasknutí byl naplněn samým drahým zbožím. I promnutý oči viděly pořád to samý. Drahé chardonay, olivy s tuňákem (které u nás mimochodem nikdo nejí), časopis o drahejch autech, tři balení obyčejných vod (odmala jsem poslouchala, jak je voda z kohoutku dobrá) a další a další zbytečnosti. Neskutečně mě to mrzelo. Ten člověk, kterej sice každej den řval na televizi a věčně si stěžoval, měl ale zásady, který vždy dodržoval. Teď jak kdyby to byl někdo jinej. Stále jsem ale doufala a raději neřekla ani slovo. Celou noc jsem oka nezavřela. Mozek mi šrotoval a nechtěl ani za nic vypnout. Byla jsem přesvědčená, že ho vrátim do starejch kolejí. A přišla jsem na to! Vždycky pomáhal a byl ohleduplnej. Tohle máme v genech odjakživa. Druhý den dopoledne nepršelo, ale bylo dosti sychravo. S optimistickou náladou jsem vstala, naběhla do obýváku a oznámila tátovi, že se projdeme. Naplánovaná cesta se plnila nešťastnými osudy. Otec s kamenným výrazem sledoval všechny kolem sebe. Bezdomovce, handicapovaný umělce, zaběhlý psy i aktivní lidi, který vybírali peníze na nejeden dětskej domov či útulek. Nedělo se nic, tak jsem popohnala otce, aby přece přispěl na libereckej útulek. Čapl mou bundu a prudce mě posadil na vlhkou lavičku. Zrychlil se mi dech, měla jsem strach. ,,A nám snad někdo pomohl, když nám bylo nejhůř? NE! Polovina si za to může sama. Čum, jak chlastá to pivo. Uvědom si to, Andreo! Ostatní mě nezajímaj. Já se teďka potřebuju soustředit na svoji práci a ne na ňákej smradlavej póvl. Jsem umělec a mám konečně život, po kterym jsem toužil. Jsem teď na jiný úrovni. Jsem někdo! Jsi úplně blbá a naivní, jestli tohle nechápeš.“ Zakroutil hlavou a odešel. Na aroganci v jeho očích nikdy nezapomenu. Seděla jsem mezi tím ,,póvlem“ ještě hodinu. Slza stékající po tváři střídala druhou. Nenáviděla jsem peníze, lhostejný svět a svýho otce – idiota.

39

Kdo je lepší než ostatní Josef Alexa Gymnázium a SOŠ, Moravské Budějovice Na světě žijí různí lidé, různých kultur, povah a zvyků. Avšak ať už jsou rozdíly mezi nimi sebevětší, jedno je spojuje. Každý člověk je něčím tížen. Někdy se jedná o drobnost, jindy o otázku, která rozhoduje o životě a smrti. Žádný problém se nemá zlehčovat, ale nelze srovnávat problémy spojené s rozbitým autem s potížemi lidí, kteří nemají, kde složit hlavu. To se poté zdá každý problém jako maličkost. Na takovéto lidi se pohlíží jako na osoby, které nemají žádné vychování, způsoby a všechny své peníze utratí za alkohol, cigarety, ale ne za něco, co potřebují. Všichni však takoví nejsou. Pojďme nyní nahlédnout do života muže, který v něm postrádá to nejdůležitější, oporu. Na předměstí jednoho malého města žil muž, kterého všichni znali pod jménem „Pastevec“. To proto, že každé ráno chodíval na nedalekou louku, kde se pásly ovce, které patřily jedinému dobrosrdečnému člověku v městečku, hospodáři Doubkovi. Právě on byl jediný, komu „ Pastevec“ nevadil. Naopak, byl velmi rád, že mu tak pečlivě hlídá ovce. Ostatní lidé jím však opovrhovali a nechtěli se k němu ani přiblížit. Nelze říct přesně proč. Buď byli opravdu tak bezcitní, nebo jen nechtěli být viděni, jak hovoří s takovým chudákem, jakým muž bezesporu byl. „Pastevec“ chodil se svojí harmonikou hrát na louku již několik měsíců, ale hospodář Doubek jej tam nikdy nezastihl. Někdy, když zaslechl pastevcovu harmoniku, rychle běžel k oknu svého skromného domku, aby se podíval, zdali tam skutečně muž je. Pokaždé však jen viděl, jak pastevcův kabát mizí za kopci nad městečkem. Přemýšlel, proč to „Pastevec“ dělá, proč se mu nechce ukázat. Nechtěl věřit tomu, co si myslel, a proto se stále znovu pokoušel zahlédnout jej. Doufal, že se mu podaří spatřit ho, jak sedí na kopci a v záři vycházejícího slunce hraje na svoji harmoniku překrásné melodie. Dlouho se mu však nedařilo jej zastihnout, a proto se stále více obával, že to, čemu nechtěl věřit, je holá skutečnost. Pomalu mu docházelo, že „Pastevec“ již nejspíš prošel hotovým peklem. Doubek věděl, že toho muže nemá v městečku nikdo rád, ale zapomněl na to, že se zde najdou i tací, kteří se nespokojí pouze s opovrhováním a nevšímáním si ho. Ne, byli tu i obyvatelé, kteří ho mlátili a z každého místa, kde chtěl pouze dát odpočinout svým unaveným nohám, ho vyháněli. Když si to vše Doubek uvědomil, pochopil, že „Pastevec“ asi k lidem příliš velkou důvěru nemá. Avšak přišel na způsob, kterým by se to snad dalo napravit. Hned druhý den ráno se vydal ze svého domku, který stál nedaleko za městem, k místu, kde každý večer „Pastevec“ skládal svoji hlavu. Procházel město ve snaze najít ho. Zdálo se mu, jako by se proti němu všichni spikli. Ve městě již dlouhou dobu nebyl, a jelikož neměl žádnou manželku ani děti, na jídlo mu vystačilo to, co si sám vypěstoval. Proto do města nechodil. Bylo to sice už asi deset let, kdy sem naposledy zavítal, ale stále si pamatoval, jak to zde tehdy vypadalo. Ulice doslova zářily, obchodníci neustále umývali výlohy svých obchodů a každý člověk, kterého potkal, jej uctivě pozdravil a smeknul klobouk. Ale nyní… nemohl ani uvěřit, jak se město změnilo. Všude byl prach, špína a nedalo se téměř dýchat, lidé byli neochotní, protivní, zlí a navíc chamtiví a neuctiví. Vždyť jen za tu chvilku, kterou zde strávil, potkal desítky lidí, ale ani jeden člověk ho nepozdravil, a to

40

mohl být ještě rád, že po něm neházeli kameny. I když mu městečko připadalo jako na pokraji konce, pokračoval dál směrem k „Pastevci“. Šel již jen chvíli, když tu náhle cosi zaslechl. Znělo to, jako kdyby někdo volal o pomoc. Doubek se bez váhání rozběhl k místu, odkud to vycházelo. Běžel, sic mu nohy stačily, ale i přesto to nějakou dobu trvalo. V momentu, kdy tam doběhl, spatřil něco hrozného, něco, co si myslel, že se mezi lidmi stát nemůže. Uviděl tři mladíky, kteří kopali do nějakého starce ležícího na zemi. Ihned se k nim rozběhl a snažil se je odehnat. Mladíci však byli silnější a nechtěli odtamtud jen tak odejít. Po chvilce na zem povalili i Doubka a začali ho tlouct též. Naštěstí to netrvalo moc dlouho. Muži si uvědomili, že musejí rychle utéct, a proto ve chvilce zmizeli. Po sobě tam ale nechali jednoho starce, který sotva dýchal, a Doubka, jenž byl celý podřený a všechno ho bolelo. Oba ještě stále leželi na zemi, ovšem Doubek vzápětí sebral všechny své síly a pomalu se postavil. Snažil se rychle dostat ke starci, jehož plamínek života pomalu zhasínal. Doubek se k němu sklonil a začal jej ošetřovat. Právě ve chvíli, kdy mu obvazoval rány, se muž probral. Chtěl utéct, ale s poraněnýma nohama se nedokázal sám ani postavit. Velmi se Doubka bál, on mu však stále dokola opakoval, že k tomu nemá důvod a že se mu jen snaží pomoci. Trvalo to dlouho, ale muž se nakonec skutečně uklidnil a hospodář se ho zeptal: „Jak se jmenujete?“ On odvětil: „Pastevec“. Hospodář okamžitě strnul a vše v něm se sevřelo. Nemohl říci jediné slovo, ač chtěl. Po chvíli se ovšem vzpamatoval a řekl „Pastevci“, že ho odnese do svého domku a tam mu vše řekne. Muž souhlasil a po chvíli se již pokoušel, podpírán Doubkem, postavit na nohy. Poprvé se mu to bohužel nepodařilo, avšak nevzdával se. Zkoušel to znovu a znovu. Nakonec se mu to přeci jen povedlo a o chvíli později se vydali na cestu. Jejich cesta směřovala k Doubkovu domu. „Pastevec“ našlapoval jen zlehka, protože ho každý další krok bolel čím dál víc. Bolest se již nedala skoro vydržet, ovšem „Pastevec“ zažil v životě bolest mnohem větší, a proto zatnul zuby a pokračoval dále, aniž by Doubkovi něco řekl. Stále se to ale zhoršovalo a muž bolest asi v půli cesty nevydržel a při dalším kroku se zhroutil na zem a v bolesti vykřikl. Doubka by nikdy nenapadlo muže tu nechat. Rychle k němu proto přistoupil, opatrně jej vzal na rameno a odnesl ho do svého domu. Tam došli kolem poledne. Doubek muže položil na postel a donesl mu jídlo a vodu. Stařec se ihned pustil do jídla a ve chvíli vše snědl. Když hospodář viděl, jak je „Pastevec“ hladový, nedokázal se nezeptat, co je zač. Muž se na něj podíval a pravil: „Nejsem nikdo.“ Hospodář se ale nechtěl nechat jen tak lehce odbýt. Vyptával se ho tak dlouho, až již muži došly výmluvy a řekl: „Dobrá, řeknu ti, co se mi stalo.“ Doubek ho poslouchal jako nikoho před tím. „Býval jsem kdysi jako ty. Měl jsem velký statek a žil jsem klidným a spokojeným životem. Občas si mne někdo zavolal, abych mu přišel něco pěkného zahrát na svou harmoniku. Dostal jsem najíst a poté jsem šel domů. Ráno jsem vyhnal své ovce na louku a při vycházejícím slunci jsem jim hrál melodie, které měly nejradši.“ Doubek byl naprosto okouzlen životem, jaký muž vedl, ale to nevěděl, jak bude pokračovat. „Jednoho dne se ke mně dostala zpráva o tom, že se koná velká soutěž, kterou pořádal jeden z nejbohatších statkářů v zemi. Ve hře bylo obrovské jmění. Já vždy toužil po bohatství a slávě, ale neměl jsem dost peněz ani na zápisné. Musel jsem se úplně zbláznit, protože ještě téhož dne jsem všude rozhlásil, že prodávám statek. Už za pár hodin jsem měl několik zájemců. Vybral jsem z nich toho, který dal nejvíc. Získal jsem přesně tolik peněz, abych se mohl zapsat. O dva týdny později se konala soutěž. Po jednom dni soutěží jsem ale prohrál

41

a všechny moje sny se rozplynuly. V tu chvíli jsem neměl nic. Žádné peníze ani majetek. Všichni mí příbuzní se ke mně otočili zády s tím, že jsem šílenec, přátelé se ke mně neznali a nikdy se se mnou už nepokusili spojit. Vše, co jsem měl, jsem ztratil. Zůstaly mi jen šaty, které jsem měl na sobě, a moje harmonika. Ihned poté jsem si slíbil, že ji nikdy za nic nevyměním,“ a po těch slovech se mu nahrnuly do očí slzy. Ani hospodář Doubek nebyl schopen skrýt smutek z toho, jaký osud muže potkal. Po chvilce však Doubek dostal nápad. Doufal, že se mu podaří změnit starcův osud k lepšímu a pomůže mu získat alespoň některé ze svých přátel, kteří by mu poskytli tolik potřebnou oporu. Řekl „Pastevci“, aby se najedl dosyta a trochu prospal. Hospodář musel na chvilku odejít, ale muž ho zastavil a srdečně mu poděkoval. Doubek však řekl: „To byla maličkost. Na světě nemají být lidé, kteří jsou sami.“ „Pastevec“ neměl slov. To, co mu hospodář řekl, jej hřálo u srdce jako nikdy nehasnoucí oheň. S pocitem radosti ze získání přítele muž tvrdě usnul. Probudil se až den na to, když se blížilo k poledni. Trochu se vyděsil, protože nikoho neviděl a navíc byl stále v cizím domě. Pohlédl však z okna a jeho srdce se ihned uklidnilo. Uviděl hospodáře Doubka, jak právě vyhání ovce na louku. Chvilku je pozoroval a poté si oblékl svůj dlouhý kabát a vyšel ven. Když vyšel z domu, šel přímo k Doubkovi a pozdravil jej. Ten se otočil a s úsměvem na tváři mu odpověděl: „Dobré ráno. Ani nevíte, jak dlouho mě nikdo nepozdravil. Jsem moc rád, že to znovu slyším.“ „Pastevec“ se lehce pousmál a řekl hospodáři: „Ještě jednou Vám mnohokrát děkuji. Jste první člověk po mnoha letech, který se o mne zajímá.“ Doubek ale jen mávnul rukou a pravil: „Už jsem Vám řekl, nikdo si nezaslouží být sám.“ Muž se poté podíval na louku, kde se pásly ovce, a zeptal se Doubka, zdali si může na chvíli sednout nahoru na kopec. Ten mu odpověděl: „Zajisté, na to se nemusíte ptát.“ Stařec poděkoval a pomalu vyšel nahoru na kopec. Tam vytáhl z kapsy svého kabátu harmoniku a začal na ni hrát ty nejkrásnější písně, jaké Doubek znal. Netrvalo to dlouho a všechny ovce se k muži o kousek přiblížily. Za chvíli k němu přišel i hospodář Doubek a posadil se vedle něj. Muž přestal vzápětí hrát a podíval se na hospodáře. Ten pravil: „Promiňte, že Vás ruším, ale chtěl jsem Vám říct něco důležitého.“ Stařec zpozorněl a nastražil uši. „Víte, když jsem poprvé uslyšel, jak překrásně hrajete na harmoniku, nedalo mi to spát, a proto když jste včera spal, zašel jsem ještě jednou do města a zeptal jsem se jednoho svého přítele, který vlastní hospodu, zdali by neměl zájem o hráče na harmoniku. Řekl mi, že by byl moc rád. Prý by konečně něco tu jeho putyku oživilo. A tak se Vás chci zeptat, zdali byste neměl zájem o práci.“ „Pastevci“ se rozzářily oči štěstím a bez váhání tuto nabídku přijal. Hospodář se zaradoval a dodal: „Máme k němu přijít ve čtyři hodiny. To máme spoustu času na to upravit Vás a dát Vám nové šatstvo.“ Déle už neváhali a pustili se do práce. „Pastevec“ se nejprve musel pečlivě vykoupat a vydrhnout, protože se nemyl již celé měsíce. Doubek mu poté přinesl břitvu, aby si oholil svůj plnovous. Muž však již zapomněl, jak se břitva používá, a proto se hned při prvním tahu říznul. Hospodář k němu rychle přiběhl a ošetřil mu ránu. Muž jej požádal, zdali by mu nemohl pomoci. Doubek milerád souhlasil a již po chvíli byl „Pastevcův“ plnovous pryč. Za okamžik přinesl hospodář své nejlepší šaty a dal z nich muži vybrat. Stařec však nevěděl, co se nosí, a proto mu musel znovu pomoci Doubek. Muž byl již téměř připraven na cestu do města, když tu si Doubek vzpomněl na jednu velmi důležitou věc. Řekl: „Všichni Vám říkají Pastevec, ale jaké je Vaše skutečné jméno?“ Muž se podíval na podlahu a s lítostí řekl: „Já nevím. Zapomněl jsem na ně.“ Doubek se zhrozil. Právě viděl prvního člověka, který

42

zapomněl své jméno, ale ne kvůli sobě. Bylo to kvůli ostatním lidem, kteří ho jeho jménem neoslovovali. Hospodář musel něco rychle vymyslet, a jelikož jim nezbývalo moc času, muselo to být něco jednoduchého. „No jistě!“, vykřiknul. „Musíme vám dát nějaké jiné jméno.“ Muž na něj nevěřícně hleděl a řekl: „A jaké asi.“ „To nebude tak těžké. Nechcete se jmenovat například Robert Lípa?“, navrhl Doubek. Muži se jméno Robert Lípa velmi líbilo a po chvilce s tímto jménem souhlasil. Jako poslední přinesl hospodář všemožné vůně. Nyní si už musel muž vybrat sám. Rozhodl se pro takovou, které připomínala vůni luk v jarním rozkvětu. Tu vůni stařec miloval, a chtěl ji proto cítit na každém svém kroku. Poté hospodář přinesl Robertovi zrcadlo, aby se podíval, jak vypadá. Ten ani nemohl uvěřit, že to je on. Očividně se mu jeho současný vzhled líbil mnohem víc než ten předešlý. Doubek k němu přistoupil a řekl: „Hlavně si zapamatujte, že se jmenujete Robert Lípa. Určitě se Vás na to zeptají, tak si to nespleťte.“ Toho se Robert bál ze všeho nejvíc. Uběhla další hodina a oba už byli připraveni vydat se do města. Doubek se oblékl do svých oblíbených šatů a s sebou si vzal jen deštník, protože začalo hustě pršet. Netrvalo to dlouho, a oba se vydali na cestu. Doubek měl bohužel jen jeden deštník, a tak se pod něj museli vejít oba. Robertovi déšť nijak nevadil, ale bál se, aby nezničil jeho vzhled a šaty. Naštěstí nebyla hospoda daleko. Došli tam asi po půl hodině, byli sice trochu promrzlí, ale suší. Hospodský je vítal již ve dveřích a ihned nabídl něco k pití. Doubek si dal trochu piva a Robert vodu. Po chvilce začali muži mezi sebou jednat. Hospodář žádal svého přítele, aby dal Robertovi práci a on tady mohl být každý den, to aby si něco vydělal. Hospodský však chtěl, aby tu byl jen čtyři dny v týdnu. Doubkovi se ovšem po dlouhém umlouvání podařilo hospodského přesvědčit. Ten se podíval na Roberta a zeptal se: „Jak se vlastně jmenujete.“ Ten rychle odpověděl: „Pasteve…, tedy Robert Lípa.“ Doufal, že se opravil dost rychle a hospodský to nezpozoroval. Bohužel se mýlil. Ihned vyskočil od stolu a zakřičel: „Pastevec?! Tys mi sem přivedl toho tuláka. Vždyť on nic neumí, ničeho si neváží.“ „To se pleteš!“, zakřičel Doubek. Hospodský však dodal: „Skutečně? Co kdybych ti řekl, že mě oloupil.“ Hospodář se ve zděšení podíval na „Pastevce“, který sklonil hlavu a neopovážil se Doubkovi podívat do očí. „A co ukradl?“, otázal se hospodář. „Chleba,“ odpověděl hospodský. Doubek se nevěřícně chytil za hlavu a řekl: „Kvůli troše chleba ho zavrhuješ?“ Hospodský zakřičel: „Je mi jedno, co umí, kdo je nebo zdali se napravil, já tady toho vandráka nechci!“ a poté chytil „Pastevce“ za šaty a bezohledně jej prohodil dveřmi ven z hospody. Doubek se k němu okamžitě rozběhl ve snaze mu pomoct. Muž však bezvládně ležel na mokrém chodníku a nehýbal se. Když k němu hospodář přiběhl, „Pastevec“ ještě dýchal. Požádal hospodáře, aby mu podal jeho harmoniku. Doubek mu prohledal všechny kapsy, ale harmoniku nenašel, když v tom náhle uviděl hospodského mezi dveřmi s harmonikou v ruce. „Tady ji máš, ty chudáku,“ a vší silou s ní hodil o zem. Ta se rozletěla na všechny strany a nezbylo z ní vůbec nic. Právě v té chvíli klesla „Pastevcova“ hlava na zem a plamen jeho života zhasl. Doubek na něj naposledy ve smutku pohlédl a v slzách položil svoji hlavu na „Pastevcův“ kabát. To bylo naposledy, kdy svého přítele viděl. Zavolal policii, ale ta dala za pravdu hospodskému, který řekl, že se bránil. Po tom všem sebral Doubek kusy „Pastevcovy“ harmoniky a za prudkého lijáku se vracel domů, kde se ve smutku pokoušel harmoniku spravit. Byl tolik zoufalý. Doufal, že mu to jeho přítele vrátí. Bohužel bylo jeho snažení marné. Po několika letech se mu to však skutečně podařilo. Věděl ale, že je již pozdě a že jeho přítel zmizel nadobro.

43

Nechtěl ale, aby to tak zůstalo. Když zmizel muž, kterého nikdo neznal jako člověka, nedovolil, aby zmizelo i jeho jméno. Po dalších dvacet let psal příběh o jednom neznámém muži se jménem „Pastevec“. A tak se jeho jméno vrylo do podvědomí mnoha lidí, kteří si tento příběh přečetli. Muž jménem „Pastevec“ zmizel, ale jeho jméno zůstalo. Toto je důkaz, že ne každý, který nemá, kde by složil hlavu, je lotr, zloděj a darebák. Jsou mezi nimi i tací, kteří měli v životě jen smůlu. V některých případech si za to mohli sami, jindy se stali obětí nějaké nepravosti. Ať už to bylo jakkoli, nesmí jimi být opovrhováno a jejich problémy nemůžeme přehlížet. Jsou to lidé jako všichni na Zemi, a proto se tak s nimi musí také jednat.

44

Neptej se proč Karin Ghisiová SZŠ, Brno Velká místnost vymalovaná pastelovými barvami, bílá křesla postavena do kruhu, u zdi stojí stůl s občerstvením, vedle malá televize, druhou stěnu zdobí obrovská knihovna s plnými policemi. Na jednom z křesel sedí drobná žena, pozoruje malou holčičku, která si tiše hraje na koberci s plyšovým medvědem a brouká si písničku. Nedalo se říct, že by byla uzavřený člověk. Jen jste si museli získat její důvěru, aby vám o sobě řekla víc. Vždy se bez problémů zařadila do jakéhokoli kolektivu a brzy získala jednu z vedoucích pozic díky svým vyjadřovacím schopnostem a praktickému myšlení. Okolí ji milovalo pro její dobrosrdečnost a schopnost naslouchat ostatním lidem, což je v dnešní době, kdy každý myslí pouze a jen na sebe, dar. Nepodařilo by se vám ji zařadit do žádného ze stylů oblékání, ani temperament byste neurčili, pokud nejste vystudovaným psychologem. Sandra Křížová byla jedinečný člověk a díky tomu měla v životě spoustu štěstí a lásky. Alespoň do té nehody. Psal se 2. říjen 2005, když se poprvé potkali. Jí bylo tehdy šestnáct a právě začínala první ročník na střední škole a jemu „táhlo“ na osmnáct. Vlastně ani jeden nevěděl, proč se tehdy odhodlali na sebe promluvit, ale oběma bylo jasné, že to bylo osudové setkání. Zašli spolu na hrnek čaje do místní kavárny, vyměnili si čísla a několik zdvořilostních frází, načež se oba s dobrým pocitem odebrali domů. Pak jen čekali, jestli se ten druhý ozve. Stalo se tak. Sandra měla s rodiči přímo ukázkový vztah založený na vzájemné absolutní důvěře, upřímnosti a lásce především. Jejího nového přítele Petra okamžitě přijali mezi sebe do rodiny a Sandřin mladší bratr v něm našel svůj nový vzor. Petrova rodina byla něco trochu jiného. Hádky mezi rodiči byly na denním pořádku (většinou kvůli těm nejhloupějším věcem, jaké známe), na rodinných oslavách to byla samá přetvářka, jeden ze členů rodiny pil alkohol víc, než bylo zdrávo, a pro samotného Petra hledali vlídného slova hodně dlouho. Obdivuhodné, že v takovém prostředí dokázal vyrůst chlapec v muže, který je hodný, spravedlivý, nikdy nekřičí a nebojí se postavit na vlastní nohy. Zpočátku jí připadala jeho rodina dokonalá, když si s Petrovou maminkou povídala u kávy – byla laskavost sama. Jenže časem už i ona slýchávala jejich hádky, řev, který se linul z mobilu jejího přítele, když mu volala maminka, a dozvídala se víc a víc špatností, které musel Petr denně snášet. Vše se ještě víc vyostřilo, když ztratil práci. V té době spolu chodili přes tři roky a ji čekala maturita. Rozhodli se, že poté zkusí bydlet spolu a uvidí, jestli to zvládnou. Pochopitelně, že museli snášet všelijaké protesty, ale rozhodli se, že to tak bude nejlepší. Vyhlédli si byt nedaleko domu jejích rodičů (vlastně byl jen o ulici vedle), kteří se mezitím rozhodli, že se postarají o Sandřinu nemocnou babičku s dědou, a nastěhovali si je k sobě. Petr zatím sehnal další dobře placenou práci. 2+1, vhodné pro mladé páry – toto stálo v nabídce jedné z realitních kanceláří a stalo se jejich domovem na příští dva roky. Brzy si jej zařídili podle svých představ – koupili sedačku, na kterou se často chodili dívat do jednoho z obchodních domů, knihovnu, zařídili si komplet novou koupelnu s obrovskou vanou a provedli spoustu dalších úprav. Co chybělo? Už jen dětská postýlka a hračky poházené všude kolem. A i to chtěli společně realizovat. Jenže každý, kdo se jen trochu dívá kolem sebe, už pochopil, jak jsou cesty osudu nevyzpytatelné. Čas od času se musí připomenout i stinná stránka života.

45

Jejich stinnou stránkou života se stala silnice číslo 602 z Ostrovačic do Pelhřimova a malá Anetka Slámová. Byl až příliš teplý jarní den a Petr se Sandrou se rozhodli, že si tuto sobotu zpříjemní návštěvou jejich společné kamarádky ve Velké Bíteši, kde navíc právě probíhaly oslavy hodů. Těšili se na kolotoče, stánky s cukrovou vatou a posezení u kávy na verandě před domem. Jenže tam nikdy nedorazili. Jeli přes okresní silničky, panovala skvělá nálada, hrála hudba a plánovali, co si udělají k pozdní večeři. Minuli jednu z vesnic a ocitli se na úzké asfaltové silnici lemované stromy. Právě si domlouvali, jak oslaví jeho dvacáté třetí narozeniny. Jestli půjdou na oběd do restaurace a co si vlastně k těm narozeninám koupí... Tu se silnice začala pozvolna stáčet do mírného kopce, za kterým čekalo strašné překvapení. Anetka byla obyčejná čtyřletá holčička, která se právě těšila na bratříčka, kterého jí rodiče slíbili. Toho rána vstala dřív než její maminka. V lednici si našla jogurt, nasnídala se a ještě jeden donesla mamince k posteli. Pak čekala, než se probudí… Poté se nechala obléknout do růžové mikiny a modrých tepláků, upletla dva copánky a slíbila, že se půjdou projít a nasbírají nějaké květiny, které pak odpoledne může dát babičce. Málem se babičky nedočkala... Vyšly spolu na louku za vesnicí, opatrně, držíce se za ruce, a kdykoli kolem projelo auto, zastavily se na krajnici a počkaly, než přejelo kolem. Na louce kvetly pampelišky, ze kterých maminka Anetce upletla věneček do vlasů, a vydaly se zpátky domů, aby spolu stihly uvařit oběd. Kráčely po trávě u silnice, malá si prozpěvovala nějakou písničku, kterou zaslechla v pohádce, a hrála si s jedním ze svých copánků. Chvilička nepozornosti, jen několik sekund, a odehrálo se tolik věcí. Zafoukal vítr a shodil Anetce věneček z vlasů, ten dopadl na střed vozovky, děvče se pustilo maminky a rozhlédlo se a rozběhlo se pro něj, za kopcem se vynořil červený Ford se dvěma mladými lidmi v něm, matka vykřikla dívčino jméno, ta nic netušíc se sehnula pro květinový doplněk, poté zkoprněla na místě s ústy dokořán. Sandra v autě vykřikla také a sáhla po volantu, Petr byl rychlejší a strhl plně rozjeté auto do krajnice, stál tam strom. Matka se rozběhla pro dceru, ta se rozplakala, auto narazilo do stromu. Petr se udeřil hlavou a hrudníkem do volantu, nohy mu rozmačkaly trosky auta, ještě dýchal. Sandra se také udeřila do hlavy, ale Petr strhl auto do stromu na řidičově straně. Pamatovala si, jak natáhla pomalu ruku a chytla se jeho, podívala se na něj, byl celý od krve, airbagy nevystřelily, cítila kolem hrozné horko, on jí ruku jemně stiskl a pak ztratila vědomí. ,,Sandro… dceruško moje malá…“ odkudsi z dálky se ozývalo. Chvíli byla naštvaná, že ji maminka budí, ale pak si uvědomila, že už doma nebydlí a že se něco stalo. Něco hrozného se stalo Petrovi a jí. Velmi pomalu se pokusila otevřít oči. Hrozně jí bolelo celé tělo, a to nemluvě o tom štípání a bodání na obličeji. Zhrozila se. Viděla jen tmu. ,,Mami?“ zašeptala skrz hrdlo stažené žízní a pokusila se zvednout ruce a dotknout se tváře. Ale její ruku někdo zarazil a jemně položil opět k boku. Byla tak zmatená. ,,Ach díky bohu, že ses konečně probudila. Jsi v nemocnici beruško, ale nic to nebude, ty se z toho dostaneš. Jen máš teď zavázaný obličej a oči, tak si na něj moc nesahej. Ničeho se neboj, mluvila jsem s doktory a obvaz z očí ti snad sundají už zítra. Díky bohu, že jsi o ně nepřišla. Možná tě do týdne pustí hezky domů. Jen se hlavně ničeho neboj. Budu za tebou každý den chodit,“ utěšovala. Sandra si mlčky ukázala jedním prstem na krk, alespoň doufala, že ukazuje správně. Chtěla upozornit na svoji obrovskou žízeň. O chvíli později cítila, jak jí jemně mezi rty vklouzlo brčko a ona začala hltavě pít, přestože jí to způsobovalo obrovskou bolest. Pak se konečně mohla začít ptát na svého přítele. Bývalého.

46

Sandra pochopila při prvním převazu tváře, že se jí život změnil od základů. Celý obličej totiž měla zohyzděný popáleninami, a tudíž ji čekal život, ve kterém se jí budou ostatní lidé jenom štítit. Přes to všechno jí však nikdy nenapadlo ptát se proč. Brala to tak, že se to mělo stát, a především zachránili život malému děvčeti. Od malička věřila na osud, a toto chápala jako jednu ze svých cest. Byla smířená sama se sebou, ale ne s tím, že ztratila Petra navždy. A to netušila, jak se celá situace ještě zkomplikuje. Nastalo nejtěžšího půl roku jejího života. Pohřeb byl pro ni téměř neúnosný, přestože trvala na tom, že bude poslednímu rozloučení s milovaným partnerem přítomna, podařilo se jí především uvolnit si stehy a dopomoci popraskání strupů na tváři. Neunesla ten hrozný pohled na jeho bledou tvář, zavřené oči, smutný výraz. Nedokázala přestat plakat několik dnů, vždy, dokud neusnula úplným vyčerpáním. Trápily ji příšerné noční můry o jejich autonehodě, viděla pořád Petrovo bezvládné tělo před očima, vracel se pořád dokola a ráno se budila propocená a uplakaná. Všude byly jeho věci a všechno, od lavičky v parku po kartáček na umyvadle v koupelně, jí ho připomínalo. Tak začala jeho věci skládat do papírových krabic, ale přesto se nedokázala zbavit všeho. Nechala si jejich fotku z prvního rande, oblíbenou koženou bundu, několik triček a podobných drobností. Nakonec zbytek vzpomínek odvezl její tatínek a slíbil, že je bezpečně uloží na půdu. O měsíc později, když už byla zase ve svém bytě, který kompletně přestavěla, a v noci spala díky práškům od psychologa, přišla další komplikace. Pro ni velmi radostná, alespoň zpočátku. Čekala totiž vytoužené miminko. Otázkou bylo, co dělat dál. Sandru čekala mateřská dovolená a sama si nebyla jistá, jestli bude dál moci ve firmě zůstat. Už teď ji přesunuli na druhou stranu ode všech, aby nekazila dobrý dojem. Ona pracovala, jak nejdéle jí to zdravotní stav dovolil, ale pak i ji propustili. Peníze rychle docházely. K rodičům se přestěhovat nemohla, jelikož jedni u sebe měli prarodiče, o které bylo třeba se postarat, druzí měli svých starostí dost a nebylo tam vhodné prostředí pro nastávající maminku. Zkoušela se ptát po azylových domech, ale tam měli věčně plno a dle jejich názoru nebyla její situace natolik neúnosná. Zbyly jí tedy dary od přátel, podpora a oči pro pláč. Druhého března se narodila malá Deniska. Naprosto zdravé miminko, tři kilogramy, 49 centimetrů. O týden později už si ji vezla domů. Teď už opravdu žili „z ruky do pusy“. Sandra při každém nákupu přemýšlela, jestli má vzít jedno mléko pro malou, nebo spíš deset rohlíků. Na nic moc víc se nezmohly. Mateřská stačila sotva na nájem a inkaso. Rodiče pomáhali, jak mohli, ale bylo to málo. Domovnice vyhrožovala vyhozením, mobil i internet jí už dávno odpojili, z bytu pomalu mizely věci, protože je musela prodávat. Holčička byla jediným jejím potěšením a pojítkem s normálním světem. Také ji nutila to nevzdat a bojovat dál. A navíc se zdála Petrovi tolik podobná. Holčička skoro neustále plakala, jak jí rostly zoubky. Sousedé ji litovali, někteří odsuzovali, že si do takové situace ještě pořídí dítě, a většina lidí nebyla schopna podívat se Sandře do zjizvené tváře. Teď už i ona ztrácela svůj věčný optimismus, když míjela pána na chodníku, který div že nezakopl, když ji míjel, nebo poslouchala řeči starých žen, které si naivně myslely, že je neslyší. Připadalo jí, že se ostatní lidé pokoušejí zhnusit jí ji samou. Opět začal kolotoč se sháněním práce, jenže mladou maminku s párměsíčním miminkem, a navíc neschopnou firmu jakkoli reprezentovat, nikdo nechtěl. Úřady práce hlásily nedostatek nabídek, na pohovorech šéfové klopili oči do země, nebo se na ni naopak koukali, jako na nějakou karikaturu. Pochopení hledala jen velmi těžko.

47

,,Děkuji, že jste přišla a určitě se vám do konce týdne ozveme, zda Vás zaměstnáme, nebo ne. Moc mě těšilo a na shledanou. Prosím zavolejte mi sem rovnou dalšího,“ stiskl jí jemně ruku zavalitější muž s prošedivělými vlasy a propocenou košilí. Na krátký okamžik se jí zadíval do očí, načež je zase rychle sklopil na desku svého stolu, který zdobily firemní upomínkové předměty a několik lejster se jmény uchazečů na pozici sekretářka. Sandře bylo okamžitě jasné, že ani tady o ni nemají zájem. Byla právě ve čtvrtém patře nově postaveného moderního úřadu v centru města a čekala ji dvacetiminutová cesta k rodičům, kteří jí hlídali malou. Pomalým krokem vyšla z kanceláře a jen co se dostala za roh, už vytahovala z kapsy pomačkaný kapesník, kterým si otírala vlhnoucí oči. Další neúspěch, přestože by se o ni měly firmy přetahovat vzhledem k jejím schopnostem. Jenže světu vládnou předsudky. Naposledy si otřela uslzené tváře a mlčky čekala na výtah, který se během pár okamžiků s cinknutím otevřel a oznámil číslo poschodí, ve kterém se nacházela. V kabině postával pohledný muž kolem třicítky v dobře padnoucím obleku, lehce se na ni pousmál a pokynul jí rukou, aby nastoupila. Poděkovala, a jak už byla zvyklá, sklopila automaticky tvář k zemi, ale nemohla si pomoc a po očku jej pozorovala v odraze zrcadla. Na první pohled ji zaujaly jeho upřímné modré oči a až pak si začala všímat zbytku jeho postavy. Vypadalo to, že nemá jednu horní končetinu. Ruka vykukující z druhého rukávu nesla podobné stopy po popáleninách jako její obličej. Přesto působil tak sebejistě. Letmo zachytil její pohled a dal se s neznámou do řeči. Představil se jako Benedikt Dolák, ředitel organizace Pomoc přijde odkudkoli, což byla organizace na podporu handicapovaných lidí po úrazech, kteří chodili na přednášky a odborníci jim pomáhali vyrovnat se s jejich změněnou životní situací. Kurzy byly věčně plné a sháněli se noví lidé ochotní o svém handicapu mluvit, radit ostatním a podporovat je. Spolu se Sandrou tedy zašel na kávu a o týden později už byla na prvním sezení. Benedikt jí v podstatě zachránil život, protože po úspěšném absolvování sezení, několika kurzech, přednáškách psychologie a množství učení jí nabídl práci ve svém programu, jako lektorce. Dokázala se vypořádat s tím, co ji potkalo, také konečně uživit rodinu a v neposlední řadě mohla dělat to, co chtěla celý život- pomáhat lidem, kteří o to stojí. Velká místnost vymalovaná pastelovými barvami, bílá křesla postavena do kruhu, u zdi stojí stůl s občerstvením, vedle malá televize, druhou stěnu zdobí obrovská knihovna s plnými policemi. Na jednom z křesel sedí drobná žena, pozoruje malou holčičku, která si tiše hraje na koberci s plyšovým medvědem. Usmívá se a lehce hladí dívenku ve vlasech. Ozve se zaťukání na dveře a do místnosti vjede muž na kolečkovém křesle, s úsměvem míří k sedící ženě a před ní zastavuje. Jeho tvář se ještě víc rozzáří a on řekne:,,Měla jste pravdu. Je zbytečné ptát se proč, má to tak být. Děkuji vám, že jste mi pomohla porozumět.“ Chytil ženiny ruce do svých dlaní a lehce ji políbil na hřbet ruky. A rozesmál se ještě víc, když k němu zvedla svoji popálenou tvář, na které pohrával podobný úsměv, a řekla, že není zač.

48

Někteří lidé si stále myslí, že vědění je síla Eva Hemmerová Obchodní akademie, České Budějovice Chudoba. Hlad. Nedostatek vody. Nedostupnost vzdělání. Negramotnost. Nerovnost pohlaví. Dětská úmrtnost. HIV. AIDS. Malárie. Tuberkulóza. Nespravedlivý obchod. Přestože i v Evropské unii má téměř 17 % populace tak nízké příjmy, že si nemůže dopřát ani základní životní potřeby, nemáme právo zavírat oči před problémy celosvětovými. V porovnání s jinými částmi světa se naše problémy jeví zanedbatelně. Chudý Čech je zhruba patnáctkrát bohatší než chudý Afričan. Více než miliarda lidí žije za méně než jeden dolar na den. Celá třetina z nich žije v subsaharské Africe. Na celém světě trpí hladem 850 milionů lidí, jsou to dohromady celé USA, Kanada a Evropská unie. Více než miliarda lidí nemá dostatečný přístup k pitné vodě. Podle odhadů Světové banky se kvůli krizi nově ocitne pod hranicí absolutní chudoby 63 milionů lidí. O dalších 40 milionů víc bude trpět hladem. To jsou fakta. Někteří lidé si stále myslí, že vědění je síla. Planetu Zemi obývá přibližně 7 miliard lidí. Možná je to mnoho. Možná skutečně nemůže naše planeta takové množství uživit. Možná, že lidé budou moci nerušeně žít jen tehdy, když nebudou vůči ostatním živočišným druhům ve většině. Možná to Země prostě nezvládá. Umírá. Už jí odzvonilo. Zdevastovali jsme ji. My. Lidstvo. Obsadíme jednu oblast. Vytěžíme z ní, co se dá. Vyčerpáme ji. Zničíme. Zpustošíme. Zruinujeme ji takovým způsobem, že se nikdy nezotaví. Neobnovitelně ji zdemolujeme. A potom se přesuneme dál. Najdeme si zase jiné místo. A pokračujeme v ničení. Jen jediný organismus se chová jako my. Viry. Možná jsme jen vir planety Země, který se nebezpečně přemnožil. Velmi nebezpečně. A každý ví, že parazité nepřežijí bez hostitele. A možná to tak vůbec není. Možná nás není mnoho, možná to, že většina hladoví, je důsledek toho, že menšina třímá téměř všechen majetek, kapitál, moc. Možná má Adam Smith pravdu a blahobyt menšiny prostě předpokládá bídu většiny. Možná je hlavní problém především v tomto nerovném rozdělení sil. Bohatí bohatnou, chudí chudnou. Nadnárodní korporace nabubřele rostou na úkor menších společností, protože je zákonitostí ekonomiky, že kapitál vytváří další kapitál. Peníze dělají peníze. A peníze jsou moc. A moc korumpuje. A absolutní moc korumpuje absolutně. Kdesi na rýžovém poli v Africe pracuje muž 14 hodin denně, 7 dní v týdnu, dře do roztrhání těla. Přesto si nedokáže vydělat. Nedokáže prodat svou rýži. Protože příliš bohaté státy platí miliony svým příliš bohatým zemědělcům, aby vypěstovali příliš mnoho. A poté svůj produkt vyvezli do rozvojových zemí. Jak snadné je znehodnotit cizí práci, možná i daleko kvalitnější, pokud k tomu člověk má dostatek peněz a moci. Nejchudší ženy světa a jejich děti vyrábí nejdražší značkové oblečení. Možná je čas učinit obchod spravedlivým.

49

Planeta Země, obraz první Lokalizace: Slum, Indie Žena, která vychovává 4 děti – všechny HIV pozitivní, nemá prostředky, aby je nakrmila, dala jim pít, ošatila je, zajistila jim vzdělání. Je sama, protože její manžel zahynul před několika roky při pouličních nepokojích. Musí se začít prodávat, aby si vydělala peníze na antibiotika, která její nejmladší dvouletý syn bezodkladně potřebuje, má angínu, pro většinu civilizovaného světa naprosto banální onemocnění. Bez léků nemusí přežít. To, co my považujeme za nejzákladnější lékařskou pomoc, se může pro jiné lidi jevit jako složitá, téměř nemožná záležitost. Její nejstarší dcera se v sedmi letech stará o sourozence a chodí s nimi denně žebrat. Pro nás tak běžná záležitost jako koupit si knihu, zajít do kina, pro tuto ženu nepředstavitelný luxus. V hlavě má jen jedinou myšlenku. Jen jednu věc, kterou chce, potřebuje a zároveň musí. Zabezpečit sebe a svou rodinu. Planeta Země, obraz druhý Lokalizace: Soukromý ostrov v Tichomoří Muž, který zplodil několik dětí, z nichž ani jedno nevychovává. Je otcem, ale ne tátou. Nachází se na seznamu nejbohatších lidí světa. 13. příčka. Má tolik finančních prostředků, že se on ani jeho potomci pravděpodobně nikdy nebudou muset dotknout nohama země, natož pracovat. Nezná přesný počet vil, pozemků, hotelů, obchodních domů, továren a společností, kterými disponuje. Nezná přesný počet luxusních aut zaparkovaných v nejmoderněji zabezpečených garážích. Jeho jediným problémem je se každé ráno rozhodnout, jakou kravatu si dnes uváže kolem krku. A i na to má své lidi. Oblečení nosí zpravidla na jedno použití. Každý den utrácí miliony za nepotřebné věci. Ta stará známá snaha o uchvácení moci. To mamonářství. Dnes ráno při usrkování nejdražší kávy světa telefonicky vydražil láhev letitého značkového vína. Za 1,25 milionu dolarů. Směšná částka. Kontrast. Černá – bílá. Mrazivá – horká. Hořká – sladká. Tma – světlo. Smrt – život. Bezmoc – moc. Zbytky z popelnic – nejdražší kaviár. Roztažená deka na chodníku v chudinské čtvrti – luxusní ložnice s výhledem na nekonečnou mořskou hladinu. Extrémní chudoba – extrémní blahobyt. Jak z toho ven? Co kdyby to bylo snadné? Co kdyby stačilo jen snížit produkci masa? Co kdyby se dala tato zdánlivě bezvýchodná situace vyřešit něčím tak triviálním? Co kdybychom to dokázali vyřešit? Co kdyby to bylo tak jednoduché? Co kdyby to šlo? „Blbost“ říkáte. Zhruba 80 % světové produkce kukuřice a sóji a třetina světové sklizně obilnin jsou užity ke krmení hospodářských zvířat. K získání jednoho kilogramu masa je zapotřebí až 16 kilogramů krmiva. Na 1 kilogram masa je zapotřebí až 3 700 litrů vody, na 1 kilogram pšenice pouze 120 litrů. Jeden akr půdy vyprodukuje asi 82 kilogramů hovězího masa. Nebo 10 000 kilogramů brambor. Plocha, která nakrmí jednoho masožravce, by mohla nakrmit 5 vegetariánů. Mimo to má živočišná výroba také největší podíl na znečištění zdrojů vody. Celosvětově vyprodukují zvířata ve velkochovech odhadem 8 miliard tun výkalů ročně. Ty

50

pronikají do podzemních vod, znečišťují půdu i vzduch. Chov zvířat pro lidskou konzumaci je také jednou z hlavních příčin změn klimatu. Celých 18 % skleníkových plynů je vyprodukováno hospodářskými zvířaty. Tolik kritizovaná doprava vyprodukuje „jen“ 13 % skleníkových plynů. Velkochovy jsou také zodpovědné za 64 % lidmi vyvolaných emisí čpavku, který je hlavní příčinou kyselých dešťů. Snižme světovou produkci masa o 10 %, nakrmíme Afriku a možná zachráníme planetu. Čísla dodávají tvrzením na věrohodnosti. Pokud napíšeme srdceryvný článek o chudých dětech v Chile, plný empatie a porozumění, článek, který by mohl rozplakat, lidé řeknou: „Hmm, zajímavé, ale kdo ví, jak to ve skutečnosti je.“ Ale přidáme-li pár čísel, procenta a barevný graf, každý hned uvěří. Náš článek bude mít najednou hodnotu. Lidé potřebují čísla. Potřebují fakta. Někteří lidé si stále myslí, že vědění je síla. Možná že problémem není nedostatek potravin, ale jejich využívání. Možná kdybychom místo krmiva pro zvířata používali rostlinnou stravu přímo pro svou obživu, získali bychom takové množství potravy, kterým by bylo možné nasytit všechny lidi na světě. Teoreticky by to šlo. Prakticky je to neuskutečnitelné. Zakažte lidem konzumovat maso, vydejte vyhlášky, zákony, nařízení. Kontrolujte. Konejte razie. Definujte množství větší než malé a zatýkejte. Suďte. Trestejte. A nebude na zemi člověka, který by toužil po mase méně než dřív. Zakázané ovoce chutná nejlépe. Jak tedy pomoci? Tuto otázku se již snažilo vyřešit tolik lidí. Jak zrovnoprávnit všechno obyvatelstvo planety Země? Jak to udělat, aby měli všichni dostatek a nikdo netrpěl? Husité založili Tábor. Všechen svůj majetek odevzdali do velkých kádí, aby byl prospěšný všem. Husité, Karl Marx, Lenin. V podstatě jedna a ta samá utopistická myšlenka ve skutečném světě nerealizovatelná. Zástupci nejrůznějších zemí konají summity, kde se snaží tuto otázku vyřešit. Není to ale jen bezduché tlachání? Nezopakují se jen staré sliby? Plná huba keců – činy žádné. Můžeme být rádi, že existuje mnoho organizací, které se snaží skutečně pomoci. Ale nestačí jen dovézt vodu, jídlo, zajistit přístřeší a základní hygienické a lékařské potřeby. Jednorázová humanitární pomoc je účelná pouze částečně, neřeší dlouhodobý problém. Je potřeba stavět školy a nemocnice. Je potřeba rozšířit infrastrukturu. Je potřeba naučit lidi postavit se na vlastní nohy. Naučit je ctít rovnoprávnost, jako se mimina učí mluvit. Naučit je znát vlastní cenu, jako se batolata učí chodit. Naučit je zodpovědnosti, jako se děti ve školce učí zavazovat tkaničky. Chudé země nemohou očekávat, že to bude snadné, že se jim budeme snažit pomáhat pořád. Musí se angažovat. Zkvalitňovat státní správu, bojovat s korupcí, zlepšit výběr daní, zavádět vzdělávací a sociální programy, respektovat lidská práva.

51

Pokud se rozvojové země rozhodnou spolupracovat a budou aktivně přijímat změny, budou schopny zmobilizovat daleko více finančních a lidských zdrojů, než kdy může pokrýt kdejaká oficiální humanitní pomoc. Prvním krokem k zlepšení celkové situace je otevření očí. Pokud má člověk pocit, že někde něco selhalo a nic s tím neudělá, sám selhal. Všichni jsme součástí lidstva a máme za lidstvo jako celek odpovědnost. Nejsnazší je prohlašovat, že já jako jedinec s tím nemohu nic udělat. Jedinců je nás tady téměř 7 miliard. Máme sílu něco změnit. Pokud by se setřely rozdíly, pokud by všichni lidé měli stejné možnosti, pokud by lidem začalo záležet na druhých, potom bychom mohli říci, že planeta Země je krásným místem pro život.

52

EVA Kateřina Hofmanová Gymnázium Jana Palacha, Mělník Nikdy jsem neměla tu možnost poznat, jaké to je, když člověk nedostane to, co si usmyslí. Občas se stydím za své hysterické scény, které moji rodiče často museli poslouchat, když jsem byla menší. Musím se až smát při pomyšlení na dlouhé seznamy vánočních dárků počínajících kupou oblečení a končících notebookem. Ale časem jsem poznala, že mám neskutečné štěstí. Narodila jsem se do rodiny, která sice nemá financí nazbyt, avšak moji rodiče se vždy snažili mně a mému bratrovi splnit všechna přání. Chod rodiny nikdy nezávisel jen na mně. Samozřejmě, že musím doma pomáhat. Čím víc jsem starší, neberu to již jako svou povinnost, ale zhošťuji se úkolů s mnohem větší zodpovědností a chutí, protože vím, že mamka na všechno sama nestačí. Avšak nikdy jsem se nemusela o domácnost starat jen a jen já. Nemusela jsem se vzdát svého volného času, zavrhnout přátele a možná si i zkazit život. Nevím, zda by ona dívka, o které můj příběh je, souhlasila s tím, že si zkazila život, ale pravdou je, že musela prožít všechny tyto věci a mnohem víc. Jmenovala se Eva. Už si nepamatuji, který byl den, zda zrovna pršelo či svítilo slunce. Ale vím, že všechno začalo v září roku 2007. Bylo to jen pár dní po nástupu do 8. třídy základní školy. Jako každé ráno jsem se se značnou nevolí a nechutí dostavila do školy. Netušila jsem však, že to nebude jen tak obyčejný den. Když jsem ve společnosti několika kamarádů vešla do třídy, ihned mne upoutal jeden menší kluk, kterého jsem v životě neviděla. Seděl v lavici, jež byla až do onoho dne opuštěná, a hrál si se svým již dost starým mobilem. Dívky, která seděla po jeho levici, jsem si ani nevšimla. A jsem si jistá, že jsem nebyla jediná. Když jsme byli velmi zabraní do hovoru, zazvonilo a okamžik na to se přiřítila do třídy naše třídní učitelka. Nastalo zdlouhavé čekání na to, až pár frajírků projeví ochotu přestat se bavit a postavit se, následovalo pár připomínek k batohům na stole, omluvenkám, stížnostem učitelů a podobně. Tedy, jestli všechny tyto skutečnosti probíhaly přesně takto, nejsem schopna určit stoprocentně, ovšem vzhledem k tomu, že takto vypadala každá hodina s naší třídní učitelkou, je to dosti pravděpodobné. ,, A konečně, máte mezi sebou dva nové spolužáky. Patrika Holečka,“ při těchto slovech zmiňovaný chlapec vstal a hluboce se uklonil, ihned mi prolítlo hlavou, že to bude další šašek do naší třídní sbírky, ,, a jeho sestru, Evu. Přistěhovali se k nám z Havlíčkova Brodu. Vy dva se za mnou po vyučování stavíte pro učebnice a musíme dořešit pár věcí. No a my ostatní,“ zvýšila hlas, protože ji již většina lidí začala ignorovat, „budeme pokračovat, navážeme na minulou hodinu.“ Ubíhaly dny a týdny, hlavním tématem se stali oba sourozenci. Ani ne tak Patrik, který se svou zálibou ve všech možných trapných žertech skvěle zapadl mezi zbytek jemu podobných, kteří vlastně tvořili jakousi vládnoucí skupinu naší třídy, ale hlavně jeho sestra. Z počátku mi byla stejně ukradená jako komukoli jinému. Tedy – ukradená – no, jak se to vezme. Se studem se musím přiznat, že i já jsem na ni občas přihodila nějakou tu špínu.

53

,, Ježiš, co to má zase na sobě, podívejte se na ty kalhoty, má po babičce ne?“ ,,Spíš tu síťku na brambory ve vlasech!“ ,,Taky by si mohla na ten svůj obličej hodit vrstvičku makeupu, podívejte se na ty uhry.“ Eva pro nás tehdy byla jiná. Jiná v tom smyslu, že vypadala, jak o ní všichni říkali, promiňte mi to slovo, jako ,,socka“. Já vím, je to ode mne odporné a taky svých tehdejších názorů lituji. V té době, kdy námi nekontrolovatelně zmítaly hormony, nám nezáleželo na tom, jaké má člověk srdce, jakou má duši, zajímal nás lidský zevnějšek. Avšak z Evy se vyklubal úžasný člověk, milý, hodný, laskavý. Dovolím si říci, že takového člověka jsem za svůj život ještě nepotkala a dlouho nejspíš ani nepotkám. Časem mne již začaly pomluvy unavovat a Evy mi přišlo líto. Věděla jsem však, že spřátelení s ní by mě svrhlo až na dno společnosti třídy. Dohromady nás přivedla až jedna hodina tělocviku. Konkrétně běh na 1 500 metrů. Nikdy jsem nebyla dobrý běžec, vlastně jsem byla absolutně katastrofální běžec. Zhruba v půli toho neskutečného trápení se ke mně připojila. Běžely jsme spolu. Její utěšující slova mi dodávala novou a novou energii. Za čas, který mi připadal jako okamžik, jsme spolu přeběhly cílovou čáru. Byla jsem tak zadýchaná, ani poděkovat jsem jí nestačila. Po hodině se vytratila rychlostí blesku. Ostatně jako každý den. A tak jsme se nakonec spřátelily. Uvědomila jsem si, že je to úžasná holka. Bylo mi jedno, jak vypadá a co nosí. Ve škole jí to moc nešlo, ale nechápala jsem proč. Byla velice sečtělá, navíc měla neskutečnou fantazii. Každou přestávku si něco čmárala nebo psala. Její výtvory byly naprosto dokonalé. Nádherné kresby plné fantazie, optimismu, povídky plné něhy a touhy, s překypujícím impulsivním dějem. Bylo mi úplně jedno, co si o ní myslí druzí. Jediné, co mi na ní vadilo, byla její povaha. Introvert a ještě ke všemu melancholik. Na té dívce mi přišlo něco divného, jen jsem nevěděla co. Postupem času začala chodit do školy mnohem méně často. Objevila se na den, na dva a zbytek týdne opět nepřišla. Nevěděla jsem, co s ní je. S jejím bratrem se nedalo mluvit, takže by bylo zbytečné snažit se od něj něco zjistit. Volat jsem jí nemohla, mobil neměla a číslo k ní domů jsem také neznala. Nakonec jsem se spokojila s vysvětlením, že je nemocná. Blížily se Vánoce. Přiznám se, že nemám moc ráda tyto komerční svátky. Avšak pár těch dárků holkám do školy se koupit muselo. Jeden jsem koupila i Evě. Pamatuji si, že to byl kašmírový saténový šátek lehce prošívaný stříbrnou nitkou. Na první pohled mne zaujal a okamžitě jsem se rozhodla ho koupit. Jakmile přišel den před Vánocemi, kdy jsme se rozhodli dát si dárky, dala jsem Evě onen šátek. Ten zmatený pohled, který na mne vrhla, mne velmi vystrašil. Přesněji řečeno jsem nevěděla, co si mám myslet. Po chvilce se vzpamatovala a lehce klepavým hlasem se mě snažila donutit, abych si dárek vzala zpět. ,,Musel být strašně drahý, to si nemůžu od tebe vzít, ne, to nejde, vezmi si ho,“ nedala se odbýt, ,,vždyť já ani pro tebe nic nemám.“ Samozřejmě jsem si ho nevzala, přesvědčila jsem ji, že nebyl tak drahý. Možná, že jsem použila nějakou výhrůžku. Jo, já vyhrožuji neustále, jen to nikdy nemyslím vážně. Také to už o mně každý ví. Nicméně šátek jsem na Evě nikdy neviděla, a to mne mrzelo. Stále jsme se sbližovaly. Ona se svojí melancholickou tichou povahou a já energická a výbušná. Tak nějak jsem na ni nedala dopustit. Pár kluků ode mne schytalo pořádné

54

facky, když měli nějaké nejapné poznámky na Evinu osobu. Po nějakém čase si nás již nikdo nevšímal, bylo mi to jedno, nikdy jsem kolem sebe nepotřebovala mít několik desítek falešných kamarádů, stačí jeden přítel. Jednou jsem se rozhodla pozvat ji k nám domů. Nejprve se zdráhala, potom začala uhýbat, ale umluvila jsem ji. A tak jsme měly před sebou krásné odpoledne. Hodně jsme se ten den rozpovídaly a ten den jsem se dozvěděla něco, co mi vyrazilo dech. ,,A proč jste se vlastně přestěhovali?“ zeptala jsem se po chvíli tlachání. ,,To kvůli tátovi, vyhodili ho z práce a tady si našel nové místo. My se pořád stěhovali. Z místa na místo, z města do města. Strašně mne to unavuje. Nikde se nezdržíme dlouho. No jo, táta a ten jeho věčný chlast. “ ,,Pije? To snad každý, to náš táta taky, mamka vždycky nadává, ale vážně to nemyslí. Spíš ho škádlí.“ A v ten moment se jí na tváři zaleskla slaná slza. A za ní další a další. Propukla v pláč. A já se cítila příšerně. Že já jsem nebyla zticha! „Nechtěla jsem tě rozbrečet.“ ,,Máma umřela, už je to dlouho. Táta to nezvládá. Já se mu nedivím.“ „Nech to být, budeme se bavit o něčem jiném.“ V ten moment si Eva vyhrnula rukáv u mikiny. Ten pohled. Jaká hyena to může provést děvčeti, obyčejné dívce. Ty odporné malé jizvy, dokonale pravidelné. Ta živá představa cigarety pálící bílou kůži. ,,Panebože, kdo ti to? Jak? Proč, jak je to...?!“ ,,Táta se občas neudrží. Myslí si, že já nesu vinu za smrt maminky. Kdybych jí prý více pomáhala a nechovala se jako rozmazlený spratek, “ při těchto slovech jí další hořká slza stékala po tváři, ,, nikdy by se to nestalo. Ale nic to není,“ řekla s povzdychem a podívala se na svou ruku, ,, zvykla jsem si, nebolí to, vážně.“ Chvilku seděla a poté se zvedla. ,, Měla bych jít, je pozdě.“ Já ji však strhla zpět do křesla. ,,Musíš mi říct, co se ti to stalo.“ Vrhla na mě pohled plný zoufalství, ale přece jsem věděla, že mi důvěřuje, že nikdy nic podobného neřekla nikomu. ,,Mamka před pár lety umřela. Táta na nás zůstal sám. Moc nevydělává. Ty peníze, co dostane, nám nestačí. Tak jako pro 5 dětí je to vážně dost málo. Až žalostně málo,“ povzdychla si, ,, je v práci od rána do večera. Všechno na mě padá. To já se musím sta-

55

rat o moje sourozence. To já musím chodit po škole pracovat do zatuchlého baru, makat jako divá, abychom si přivydělali alespoň pár korun. Snášet oplzlé dotyky a dychtivé pohledy. Nejmladší sestra šla teď do první třídy, víš, co to bylo. Koupit novou tašku, oblečení, sešity. To já snáším všechno to ponižování, urážky. To já se cítím bezcenná. Nezvládám to.“ A v ten okamžik propukla v nezadržitelný pláč. Nemělo cenu ji utěšovat. Jen jsem klidně dýchala, zaposlouchávala se do kruté harmonie vzlyků a za oknem sledovala nachovou oblohu se stále slabšími slunečními paprsky. A do měsíce byla pryč. Snad se odstěhovala, snad utekla z domu někam pryč. Nikdy jsem ji už neviděla. Chyběla mi, ale život jde dál. Lidé přichází a odchází. Ale tato neobyčejná dívka obohatila můj život. Uvědomila jsem si, že mám opravdové štěstí, v jaké rodině žiji, moje starosti zdaleka nedosahují velikosti jejích. Ona držela svou rodinu nad vodou, snažila se hospodařit s tou troškou peněz, strádala, aby se jiní měli dobře. Neměla svůj vlastní život. V jejich malém stísněném bytě byla jako postavy z knížek, které sama psala, naprosto sama jen se svými starostmi a myšlenkami. I přes to, že občas měla chuť vše skončit, dále bojovala. S takovýmto příběhem se může setkat každý z nás. Známky chudoby a s ní spojené sociální vyloučení potkáváme na každém kroku. Prakticky každý den. Lidmi, kteří musí prožívat věci, které si mnozí z nás nedovedou ani představit, bývá často opovrhováno, jsou nám lhostejní. Všichni bychom se měli zamyslet nad touto problematikou. V dnešní době nikdo nikdy neví, kdy i on sám bude vděčný za každou projevenou solidaritu okolí. Na úplné dno může spadnout každý, ale najít sílu a dokázat s tím žít, je výsada jen pár lidí. A Eva byla jednou z nich.

56

Krematorium Katka Holubová Gymnázium Christiana Dopplera, Praha 5 - Smíchov Je vlahý podzimní večer. Vánek pofukuje a nocí se ozývá jen ševelení stromů. Všichni živí lidé jsou ukryti v bezpečí svých domovů. Ticho. Klid. Ve vzduchu se těsná pocit tajemna. Na zdíkovském hřbitově se děje cosi magického. Měsíc svítí jasně do noci a na starých radničních hodinách odbíjí půlnoční hodina. Místní krematorium se právě probudilo... „Hele, noviny. Netušil jsem, že se nebožtíkům přidávají do rakve noviny. Neuvěřitelné, ale chvályhodné. Zpráva z tisku: Včera dne 29. 10. nás opustili dva velmi dobří a moudří lidé – Jaroslav Plocka a Jan Král. Moc se nám po Vás bude stýskat. Budiž Vám země lehká... Slyšíte to, pane Plocku, napsali o nás v novinách. Nevím však, kdo psal tak příšerný epilog. Člověk po jediném přečtení podlehne ještě většímu pesimismu, než by mrtvý člověk normálně pociťoval,“ kritizuje Jan Král ze své dřevěné, krásně nalakované a opracované rakve. „Stejně to je na tom našem světě excelentně zařízeno,“ pokračuje jako by nic pan Král, „po vlastní smrti je vám dána do vínku ještě jedna noc zrekapitulovat si celý dosavadní život a nebo ho důstojně uzavřít...“ „Což vo to, dobrý by to bylo,“ brumlá si pod vousy nabubřelý Jarda Plocka ze své strohé, neopracované, dřevěné rakve, „kdybych nemusel trávit svý poslední vokamžiky života s nějakým namyšleným bohatým hejhulou, kterej za celej život nepoznal, vo čem je bída, hlad ani chudoba!“ Jarda se cítil proti panu Královi jako ubohý prosťáček, který ničeho v životě nedosáhl, a proto pohlížel na pana Krále jako na nepřítele. Ještě však netušil, že během večera možná přehodnotí svá duševní stanoviska.„Nic sem neříkal, jenom že můj život nestál ani za zlámanou grešli. Nevím, proč si ho mám vopakovat. To jistě vykoumali ,ti nahoře‘, co sou v politice, ti vymejšlej mnohdy takový hlouposti...“ „To máte sice pravdu, příteli, ale protentokrát se mýlíte. To na nás ušila boudu matka příroda.“ „Pche, ať si sama vopakuje svý svědomí. Nikdy sem nepochopil, jak určuje to, kdo se narodí jako rozmazlenej boháč, anebo kdo se narodí jako ubohej chudák, kterej musí celej život dřít bídu s nouzí. Je to nespravedlivej výběr!“ rozčiluje se pan Plocka. Pan Král se ale brání: „Není pravda, že podle toho, do jaké rodiny se narodíte, podle toho takový musíte být i vy. Pokud byste skutečně moc chtěl, mohl by se z vás stát kdokoliv, i bohatý člověk. Bohatství a chudobu nemají lidé v domě, ale v duši. Stačí chytit tu správnou příležitost za pačesy. Život se skládá z mnoha malých mincí, a kdo je umí sbírat, je bohatý...“ A tak se rozhořela žhavá debata. Jan hájil práva bohatých lidí a Jarda je kritizoval. „...Takže podle tvého názoru, Jardo, člověk, který vlastní trochu více peněz, je jiný druh lidstva?“ „Ne, no tedy, ano, v podstatě ano. Maj všechno, co chtěj a nad chudýma ohrnují svůj zhejčkanej nos. Žijou si bez starostí a nikdy nezažijou smůlu. Říkám jim ,horních de-

57

set tisíc‘, protože maj hodně peněz, nikoho mezi sebe nepouštěj a přihazujou si ,kšeftíky‘jenom mezi sebou,“ vysvětluje Jarda. „Teď jim ale křivdíš. Všichni nejsou takoví, jak se nám předhazuje v médiích. Přestav si, že by ses stal jedním z nich. Jaké by to bylo? Říká se, že svůj život můžeš změnit už jenom tím, že změníš své myšlenkové postoje. Zkus to!“ poňouká Jan Jardu.. „To je těžký, takhle narychlo to nejde..., “ vymlouvá se Jarda a zamyslí se. Po kratičké pauze pokračuje:„Můžu ti říct něco vo mym minulym životě? Máme už málo času do východu slunce a já se potřebuju někomu svěřit. Nevadí ti to?“ „Nevadí mi to, pokud si následně poslechneš ten můj!“s úsměvem dodává Jan Král. „Platí. Víš, celej život sem bojoval s bídou. Pocházím z chudé rodiny zemědělců a často nebylo co jíst. Od rodičů sem často vyslechl, že každej boháč je jen zloděj a vydřiduch. Po čase sem vo tom začal pochybovat. Založil sem si vlastní rodinu. Stal se ze mě horník a moje manželka pracovala jako učitelka. Neměli sme moc peněz. Přesto náš život nebyl zas tak špatnej. Pravá bída je, když pozbudeme všech nadějí, říkávala moje manželka. Furt sem doufal, že jednou bude lépe. Naděje mě držela při životě. Naděje. Nejzákladnější lidská iluze a zároveň zdroj naší největší síly i největší slabosti. Věřil sem, že naleznu poklad, vyhraju ve sportce nebo mariáš v hospodě. Cokoliv. Bída je totiž břemeno, které je tím těžší, čím dýl ho nosíme.Přesto všechno svýho života nelituju. Nechtěl bych bejt nikdy jako ňákej marnotratnej boháč, kterej si ničeho neváží a nikdy nemusel vo nic bojovat. Boháč žije v obrovské iluzi klamu, kterou nikdy neprokoukne. Protože žije jen ve svém světě, světě plném peněz....“ „Promiň mi to, ale musím tě přerušit,“ skočí Jardovi do vyprávění Jan, „ty mluvíš o bohatých lidech jako o zlých příšerách z vesmíru, kteří si ničeho neváží, a to není pravda. Lidé, kteří mají dostatek peněz, aby si dokázali zajistit skvělý život, nežijí vždy podle svých představ. Mnohdy závidí chudákům...“ „Co jim proboha můžou závidět? Vždyť maj všechno!“ opáčí udiveně Jarda. „Ne, ne, nemají.“ Janovi se zamlží oči, protože teď řekne něco, co nikomu ve svém životě ještě nikdy neřekl.„Chybí jim láska a opravdové přátelství. Dva kouzelné pocity, které ti nenahradí ani miliony korun. Tyto pocity ti ukazují, že nejsi na všechno sám. Podívej se na mě, co vidíš?“ otázal se Jan. „Mám říct pravdu?“ „Ano, řekni. Pravda je nebezpečná, já to však ustojím.“ „Tak dobře. Vidím rozmazlenýho boháče, kterej si celej život jen užíval a nikdy nepocítil žádnou bolest,“ popisuje po své pravdě Jarda. „Vidíš a přesto se velmi mýlíš. Ano, měl jsem dostatek peněz na to, abych využil možnosti koupit si vše, po čem mé srdce zatoužilo. Ale k čemu to bylo? K čemu mi byl pětisettisícový plat, když jsem neměl, za co ho utratit. K čemu mi byla vila s bazénem, když jsem žil docela sám, k čemu mi byl nejnovější model BMW, když jsem neměl koho vozit. Být sám je strašlivý osudový úděl a nikomu bych ho nepřál nikdy zažít, ani svému největšímu nepříteli.., Všechno své bohatství bych vsadil za jediný okamžik strávený s rodinou a kamarády. V mé blízkosti se však vyskytovali pouze tací, kteří chtěli z mého přátelství vytěžit co nejvíce materiálních výhod. Trefně to vystihuje jeden známý citát, když jde o peníze, všichni lidé jsou stejného náboženství. Lidé jsou různí a mají různé hodnoty ohledně bohatství. Podle mého názoru pouze ten, kdo je spokojen s tím, co má, ten vlastní největší bohatství. Chudí lidé myslí na peníze ještě více než bohatí a v tom je jejich největší bída. Víš, Jardo, tvůj pohřeb bude možná méně honosnější než ten můj, ale na tvůj pohřeb přijdou lidé, kteří tě mají sku-

58

tečně rádi. A na můj pohřeb? Já mám bohatě vyřezávanou rakev, ale co z toho, když mě přijde uložit jenom pan hrobník,“ dovypráví se slzou na krajíčku Jan Král. Na chvíli nastane mrazivé ticho. Slova se ujme až po dlouhé odmlce Jarda Plocek: „Jane, promiň, co jsem vo tobě dřív povídal. Popřemýšlím vo tom, co si mi dnes povyprávěl. Každej člověk se má tak, jak si svůj život udělá. Ať je bohatej nebo chudej, mladej či starej. Všichni jsme stejní. Brbláme spolu u píva a závidíme druhým to, co my nikdy nemůžeme mít. A pokud to dostaneme, zaobíráme se jen těma zápornýma vlastnostma věci. Kupa zlaťáků v truhle není vždy všechno. “ „Přesto, Jardo, troška peněz navíc v prasátku se vždycky hodí!“ „Jo, to máš pravdu. Z čeho bysme potom platili daně. Ale nejduležitější je, že všichni máme nějaký bolístky a je důležité je umět překonat,“ povídá ze zamyšlení Jarda. Do oken pronikly první sluneční paprsky. „Svítá. Náš čas již nadešel,“ přemítá trochu zklamaně Jan Král. „Jsem rád, že sem poslední vokamžiky svýho života moh strávit právě s tebou, Jane, férovým chlapíkem,“ opáčí uznaně Jarda Plocka. „I já, příteli. Děkuji ti za báječně strávenou noc.“ A napřáhne kamarádsky ruku Jardovi. „Na shledanou v novém životě.“ „Na shledanou, kamaráde, na onom světě,“ oplatí mu Jarda. Sluneční paprsky oslní jejich tváře a oni navždy zkamení. Každý z nich byl jiný, každý měl jiný život... Před smrtí jsou si však všichni rovni.

59

Systém Pavlína Kolářová Gymnázium Zikmunda Wintra, Rakovník Ten pocit nikdy nezapomenu. Je to jako by jste šli dobrovolně do bitvy, která už je předem prohraná a máte jisté jen jedno – smrt. Jakmile projdete bránou, víte, že váš život skončil. Dojde vám, že jste jen součást systému, špatného systému. Všimnete si ostnatého drátu všude kolem sebe a věží, na kterých jsou dost nepřátelští muži se zbraněmi. Ale nejhorší pohled je na články – lidi, kteří jsou součástí stejného systému. Dívají se na vás jako hladová zvěř na svou kořist. Z jejich pohledů poznáte, co se chystají udělat. Poznáte, kdo je šéf, kdo poskok, a víte, že se budete muset naučit nová pravidla. Jste v jiném světě. Ve chvíli, kdy se zabouchly mříže od mé cely, mi došlo, kde jsem, a že zbytek svého života strávím ve vězení… Poslední půlrok se mi opravdu daří. Byl jsem mezi kolegy prohlášen nejlepším dozorcem, dostal jsem vlastní sektor, který se mi za měsíc rozrostl o osm vězňů, zvýšili mi plat a manželka mi porodila syna. Nemohu si stěžovat. Dnes mi přivezou nového vězně, má přidělené číslo 1 212. Trochu mě mrazí při pomyšlení, že právě dvanáctého prosince se mi narodil syn. O to víc, když vím, že ten nový je vrah. První noc je nejhorší. Člověk přemýšlí nad tím, co se stalo a co bude. Myslíte na své blízké a přejete si vrátit čas. Nenáviděl jsem sebe, porotu, soudce, trestní zákon i toho dozorce, kterého se to vlastně ani netýká. Nenáviděl jsem celý svět kromě své ženy a dcerky. To ony jsou ty, které mě drží při smyslech a já nemám chuť umřít. Nenávidím i sebe. Vždy, když mi přivezou nového vězně, mám ve zvyku brát si noční službu a sledovat jeho chování první noc. První noc je těžká a někteří vězni jsou schopni si ublížit. Nechci riskovat a raději si na něj dohlídnu sám. Každou hodinu chodím kontrolovat cely. Většinou není žádný problém. Vězni v mém sektoru už si částečně zvykli a spí. Nováček měl celu celou pro sebe. Těžko říct, jestli je to lepší, nebo horší. Než jsem k němu došel, uběhlo tak 10 minut. V hlavě se mi honilo tolik otázek. Jako dozorce nedostávám detaily zločinů a často ani nevím, za co tady vězni jsou. Takový je systém. Už jsem si na to zvykl, ale u tohoto nového vězně mě něco lákalo. Přišel jsem k jeho cele, vězeň seděl na posteli s hlavou v dlaních. ,,Proč?“ ozvalo se ze tmy za mřížemi. Zvedl jsem hlavu a ve tmě jsem rozpoznal postavu dozorce. Nechápal jsem. ,,Proč jsi ho zabil?“ zopakoval dozorce otázku. V té chvíli se ve mně nahromadil vztek. Srdce se mi tak rozbušilo, že by mohlo způsobit zemětřesení. Vstal jsem. Přiblížil jsem se k mřížím. ,,Stůj! Už ani krok!“ zvýšil dozorce hlas, ale já pokračoval, jako bych ho neslyšel. Pořád jsem slyšel jenom jeho otázku: ,,Proč?“. ,,Vrať se zpátky!“ opakoval jsem stále dokola a sahal jsem po obušku. Co mě to jen napadlo. Nesmíme s vězni mluvit o jejich případech! ,,Máš rodinu? Víš co je to milovat svou ženu a své dítě?“ zašeptal a přiblížil se tak blízko k mříži, že ho osvítilo světlo z druhé strany chodby.

60

,,Já svou rodinu miluji a nedovolím, aby jim někdo ubližoval!“ zadíval jsem se dozorci do očí a poznal jsem, že jsem ho vylekal. Odstoupil jsem od mříží. ,,A co se teda stalo?“ zeptal se trochu váhavě. Ještě chvilku se na sebe mlčky dívali, než vězeň na dozorce promluvil: ,,Je to vlastně skoro až směšné. Jednou jedinkrát jsem zůstal v práci déle. Jedinkrát. Nemůžu si to odpustit. Proč jsem jen nešel dřív, všechno by teď bylo jinak,“ zavřel oči a otočil se zády. Dozorce si tak mohl všimnout čísla 1 212, které měl vězeň našité na zádech. Vzpomněl si na svého syna. Litoval, že není doma s ním a se svou ženou. ,,Když jsem přišel domů, viděl jsem vypáčené dveře. Věděl jsem, že teď se něco stane, ale představa, že moje holky jsou doma a je tam ještě někdo, mě doslova hnala dovnitř. V patře jsem slyšel kroky. Neváhal jsem, vzal jsem si baseballovou pálku a šel po schodech nahoru. Vydal jsem se směrem k ložnici, kde spala moje žena s dcerou. Po pár krocích jsem věděl, že jdu špatným směrem.Otočil jsem se. Stál jsem proti neznámé osobě. Byl to docela robustní muž. Rozběhl se po schodech dolů směrem ven. Při myšlence, že mohl ublížit ženě nebo dceři, jsem se rozběhl za ním. Muž zakopl a když se snažil vstát, dohonil jsem ho a bez rozmyšlení jsem ho přetáhl pálkou. Jedním úderem do hlavy jsem ho zabil.“ Vězeň se vrátil k posteli. ,,To nechápu, bylo to v sebeobraně, za to si nemohl.“ ozval se po chvíli dozorce. ,,V obraně to bylo, ale ne v domě. Kdyby se to stalo v domě, byl bych teď se svou rodinou. Jenže já ho uhodil před domem a tam nikoho neohrožoval. Jak mi bylo u soudu řečeno, takový je systém.“ Dozorce si najednou, a možná právě kvůli vězni číslo 1 212, uvědomil, jak moc svoji rodinu miluje. Nikdy se netěšil domů více než teď. Jediné, co si přál, bylo, aby byl se svou ženou a mohl obejmout svého syna. Být doma každý večer, každou noc. Mít jistotu, že jeho syn sladce spí v postýlce a nikdo neporuší jeho snění. Nikdo. Žádný namíchnutý propuštěný vězeň. Žádný příbuzný někoho, kdo sedí v díře a přeje si třeba mobil. Ještě tu noc napsal výpověď a krátký dopis odsouzenému. Stálo tam jen: Díky!

61

Moje kamarádka Eliška Kovalská Konzervatoř, Plzeň „Mami, mami, dneska přišla do třídy nová holka a sedla si vedle mě!“ křičela jsem nadšeně hned ode dveří. Moc dobře jsem věděla, že maminka z toho bude mít radost. Každý den, když jsem se vrátila ze školy domů, ptala se mě, jestli jsem se s někým skamarádila. Jenže nikdo ve třídě se mnou nechtěl mluvit. Holky měly svou vlastní partu, do které nikoho nepouštěly, a také si vymyslely prazvláštní pravidla. Třeba jakmile vidí, že se holka baví s klukem, začnou si špitat a nakonec se zlomyslně smát a ukazovat prstem. Nebo drží na obědě místo někomu, kdo tam nakonec vůbec nepřijde. Tedy to aspoň říkají, když si k nim chci přisednout. Moje maminka z toho byla moc smutná. Moc si přála, abych měla kamarády, dokonce k nám pozvala spolužačky hned v první den školy! Ale nebylo to nic platné, stejně jsem v lavici i u oběda seděla sama. Až do dneška, kdy si ke mně přisedla naše nová spolužačka. „To mám radost, zlatíčko! Jak se jmenuje? A co dělají její rodiče? Měla bys ji někdy pozvat k nám domů!“ Maminka celá zářila štěstím. „Říkáme jí Lenka, protože její jméno je pro nás moc složité. Jmenuje se Yao-Linn nebo tak nějak. A její rodiče prý bydleli dřív někde, kde je větší teplo než tady. Taky tam prý před padesáti lety byla válka. Teď otevírají ve městě obchod, mají tam spoustu oblečení...“ Chtěla jsem toho o Lence tolik vyprávět, ale nelíbilo se mi, jak se maminka najednou zatvářila. Celá se začala mračit a pak se mi zdálo, jako kdyby měla začít plakat. „Tak mami, můžu ji zítra pozvat k nám domů?“ zeptala jsem se. Na chvíli to vypadalo, že se maminka opravdu rozpláče, ale pak se na mě usmála a řekla: „To víš, že můžeš. A teď si jdi udělat úkoly.“ Večer jsem samým rozrušením z nové kamarádky nemohla usnout. A jak jsem tak ležela v posteli a přemýšlela, zaslechla jsem hlasy maminky a tatínka. Zrovna se hádali. „... a naše dcera si není schopná najít žádné kamarády, kromě Vietnamky, která se sem zrovna přistěhovala!“ „A co ti na tom tak vadí? Kamarádí se s Vietnamkou, no a co! Aspoň jí pomůže trochu zapadnout. Neměla bys odsuzovat její kamarády, když je neznáš!“ „...Ale vždyť je chytrá, hezká a nekonfliktní, tak proč se s ní nikdo nebaví...“ maminka si nešťastně povzdechla. „Netrap se tím,“ chlácholil ji tatínek. „Časem si najde spoustu jiných kamarádů.“ Sice jsem nevěděla, co znamená to nekonfliktní, ale táta mě uklidnil a já konečně usnula. „Mami, mami, mami! Poslouchej! Dá se spát v obchodě?“ „Co to povídáš?“ „Dneska jsem byla u Lenky v obchodě a představ si, že oni tam i spí! No to musí být senzace, proč nemáme taky obchod?“ vychrlila jsem na ni nadšeně. Vůbec jsem nechápala maminčin zděšený výraz. Vždyť udělat si z obchodu svůj domov je vzrušující! „A proč nespí doma? To mají tolik práce?“ zeptala se mě nechápavě.

62

„Ne, oni nemají žádné doma, bydlí v tom obchodě. Lenka mi řekla, že se přestěhují až za nějakou dobu. Mami, měla by ses tam jít se mnou někdy podívat! Mají tam tolik věcí!“ „Ano, to bych měla,“ prohlásila maminka hlasem, který se mi vůbec nelíbil. „Proč si nejdeš hrát do svého pokoje?“ Bylo mi jasné, že se něco děje. Právě přišel tatínek a maminka měla ten svůj nepříjemný výraz, který nevěštil nic dobrého. Odešla jsem poslušně do pokoje, ale uši jsem za dveřmi měla nastražené. „Musíme něco udělat. Tohle už skutečně hraničí. Oni prý bydlí v tom svém obchodě! Nemají ani na nájem bytu!“ „Zlato, mají to těžké. Není to správné, ale popravdě: nejde o nic neobvyklého. Až jim začne obchod vynášet, něco si seženou,“ chlácholil ji tatínek. Ten umí lidi vždy uklidnit. „Nepřeju si, aby naše dcera koukala na takovou bídu a ještě to měla za největší senzaci! Kdybys ji viděl, byla z toho úplně nadšená! Teď jí to bude připadat normální a ani si nebude uvědomovat, že my jsme někdo jiný. Zakážeme jí kamarádit se s tou holkou, já už nemůžu dál poslouchat o tom jejich pitomém obchodě!“ „Tím ničemu nepomůžeš, znáš děti, dělají si, co chtějí. Proč jim radši nepronajmeš byt tvé matky? Je mrtvá už skoro rok a ty s tím pořád ne a ne něco udělat.“ Tentokrát se ovšem i táta utnul. „Na to zapomeň! Nebudu ten byt pronajímat nikomu, natož pak přistěhovalcům!“ Ještě nikdy jsem maminku neviděla tak rozčilenou. Chudák babička, kéž by tu ještě byla... „Jde o rodiče nejlepší kamarádky tvé dcery. Aspoň to bys pro ni udělat mohla.“ Rozbrečela jsem se, protože nic jiného jsem udělat nemohla. Moje kamarádka je chudá a rodiče se kvůli tomu hádají. Ach jo! Budu muset Lence nějak pomoct, je to moje nejlepší kamarádka a nechci o ni přijít. Ale jak? Skutečnost, že nemůžu udělat vůbec nic, mě dohnala jen k dalším slzám. Byla jsem naštvaná nejvíce na maminku, a tak jsem se rozhodla si svou zlost vybít na ní. Původně jsem měla v plánu nebavit se s ní aspoň týden, ale nebylo to v mých silách. Maminka je moc hodná, jen málokdy se chová takhle ošklivě. Jednoho dne jsem přišla ze školy domů a chtěla jsem jako obvykle projít do svého pokoje v naprosté tichosti, abych jí dala najevo, jak jsem naštvaná, ale nedalo mi to. Byla smutná a telefonovala s tatínkem. „Ten ...“ teď následovalo slovo, na které jsem byla ještě malá, takže jsem si zacpala uši, „mi dal výpověď na hodinu! Cože? Ne, neboj se, nic nevhodného jsem neřekla. Dobře, promluvíme si o tom večer.“ Maminka položila telefon, zamyšleně se podívala na mě, pak se usmála a rozevřela svou náruč. Objala jsem ji a zeptala se: „Co se stalo, mami?“ „Mamince se stalo něco špatného v práci. Ale teď budeme nějakou dobu trávit víc času spolu. Máš radost?“ „To jo, mám. Ale mami... My jsme teď chudí?“ „Ne, miláčku, nejsme. Jen už nejsme tolik bohatí. Ale to jsou problémy dospěláků, tím se nezabývej. Co kdybychom si zahrály pexeso?“ Zaradovala jsem se, že si se mnou maminka chce hrát. Předtím na takové věci neměla čas a najednou ... Být chudý – tedy vlastně, jak řekla maminka, nebýt bohatý – je vlastně mnohem zábavnější!

63

Celé odpoledne jsme si náramně užily. Hrály jsme všechny možné hry, vařily večeři a nakonec mě maminka vykoupala a šla mi číst pohádku. Byla jsem v sedmém nebi. Dlouho jsem nemohla usnout, a proto jsem slyšela, jak se tatínek vrátil domů. „Nebudeš mi věřit, ale to dnešní odpoledne jsem si nakonec užila. To byla docela paráda!“ Usmála jsem se, protože mně se to také moc líbilo! „Na užívání jsi nikdy neměla čas,“ potvrdil tatínek, „nicméně – a vím, že tě to moc nepotěší – budeš si muset najít nějakou jinou práci. Věř mi, naše dcera nejí kořínky,“ pokoušel se o vtip. „Já vím. Neboj, začnu si něco hledat. Ale teď si chci zase nějaký čas užívat rodiny. A mezitím,“ usmála se tajuplně, „udělám něco s tím máminým bytem. Co myslíš, přišli by Lenčini rodiče zítra na návštěvu?“

64

Trocha uznání Martin Lyčka SPŠ chemická akademika Heyrovského, Ostrava-Zábřeh Ačkoli bych měl psát o nynější době, o lidech, kteří každodenně strádají, nemyslím si, že by jakýkoli text dokázal v člověku vzbudit dostatečnou solidaritu, aby přispěl na pomoc. Nemusí to být jeho chybou, nemusí být emocionálně vyschlý, ale dostáváme se do doby, kdy mnozí lidé nebudou mít dostatek, aby mohli sami něco věnovat. Stát potřebuje ty, kteří pracují a dovedou pracovat, ale bohužel ne všechny. Stále je u nás vysoký počet nezaměstnaných a číslo se stále zvětšuje, ať se dělá cokoli. Tito lidé, lidé, kteří mohou pracovat a jsou zdraví, mají naději, sice malou, že se jim podaří najít zaměstnání, a zlepší si tím své postavení. Ovšem existuje skupina, co tuto naději z velké části postrádá a je odkázána na nás, naši humanitu a peníze. Postiženým je tato naděje upřena. Někdo bez ruky může vykonávat manuální práci pouze omezeně nebo vůbec. Denně se potýká s hladem a jinými problémy. Existují tací, kteří mají silnou vůli a dokáží svůj handicap překonat, ale pak tu jsou ti, které už síla opustila. Mají pouze naději, že se vše časem zlepší, a snad se mohou radovat alespoň z toho, že nežijí v době před stovkami let. Kolo kočáru zapadlo do bahnem zakryté kaluže a celý její obsah se rozprskl do okolí. „Vstávej, žebráku!“ zařval se smíchem kočí dříve, než povoz, tažený koňmi, odkodrcal za roh ulice. Walter se vyděšeně probudil z hlubokého spánku, když na stěnu, pod níž spal, dopadly krůpěje bahnité vody. Zhnuseně si otřel vazkou látku z otrhaných zakrvácených hadrů a pak se posadil. Cítil, jak mu tělem prostupuje chlad ze země, a počasí blížící se zimy ho příliš nezahřívalo. Horké páry mu unikaly z pusy pokaždé, co vydechl. Třásl se, ale lahve, které měl vedle sebe, už byly prázdné. Takhle se lidé chovají k těm, kteří za ně bojovali? pomyslel si Walter, ale neopovážil se říct své myšlenky nahlas. Uši nevšímavých kolemjdoucích by něco podobného od mrzáka, kripla, jak ho nazývali, nesnesly. Bylo tomu už šest let od doby, kdy Walter, tehdy rytíř, přišel o ruku na bojišti. Hned po úrazu ho vyhnali, zbavili majetku i titulu a odhodili jako rozedřenou onuci. Nikdo nepotřeboval válečníka bez ruky, s níž dříve bojoval, nikdo nepotřeboval mrzáka. Bylo by lepší, kdybych tam zemřel. Nemusel bych alespoň snášet tohle, řekl si v duchu Walter a zhnuseně se odvrátil od páchnoucích odpadků, které někdo vyhodil z vyššího patra domu. Nesmrděly mu. Po jednom roce života ve stokách přestal cítit skoro všechno a proti hadrům, jež měl na sobě, stále voněly. Walter se pomalu zvedl, právě včas, aby se vyhnul špinavé horké vodě vylévané z okna nad ním. Pomalu se šoural širokou třídou na náměstí, kde stál kostel. Jeho věž se tyčila nad všechny štíhlé úzké domy naklánějící se do ulic. Lidé si Waltera přeměřovali podmračenými pohledy a oklikou se mu vyhýbali. Snad proto, že silně zapáchal, nebo kvůli jeho vzhledu. Dlouhé vlasy mu spadaly na ramena stejně jako vousy. Tvář měl špinavou od bahna a za nehty mu zalézala několikatýdenní špína. První rok, který prožil na ulici, měl šanci zlepšit své postavení. Několik žebráků mu nabídlo, aby s nimi přepadával podnapilé měšťany odcházející k ránu z hospod. Upozorňovali ho, že každý den se na hladině řeky protékající městem objeví několik bledých opuchlých mrtvol a nikdo jim nevěnuje větší pozornost. Walter nenáviděl lidi

65

stejně jako oni jeho, ale nehodlal je zabíjet, měl stále svou hrdost. Místo toho, aby jim odpověděl, odešel ze stok. Po měsíci si uvědomil, že ho jejich nabídka zachránila, jednoho rána je nalezl oběšené na náměstí před kostelem. Nelitoval jich ani trochu. Náměstí před kostelem praskalo ve švech. Lidé procházeli kolem stánků stojících vedle prázdných šibenic a pokračovali po dlouhých, širokých schodech až k portálu, který vedl do kostela. Na kamenných výstupcích seděla řada žebráků, slepců a mrzáků, jakým byl i Walter. Bývalý rytíř si povzdechl a protlačil se davem, aby usedl na jeden odlehlý stupínek. Lidé si žebráků příliš nevšímali, ale Walter věděl, že po bohoslužbě se v nich náhle projeví dobrosrdečnost a přispějí skoro každému z nich. Zvon v kostelní věži se několikrát rozezněl, načež se lidé začali hrnout po schodech dovnitř. Walter si vysloužil několik kopanců a musel ustoupit na stranu, aby ho dav neušlapal. Brzy se náměstí vylidnilo a zůstal na něm jediný, společně s žebráky a obchodníky, kteří nehodlali spustit oči ze svých stánků. Ticho prázdného plácku přerušoval kašel a kýchání promrzlých žebráků a kostelní zpěv tlumený silnými zdmi. Walter si podmračeně prohlédl obličeje ostatních jemu podobných. V jejich pohublých hladových tvářích se rýsovala stejná nenávist, jakou cítil on sám. Čím více jich tu bylo, tím menší byla šance, že dostanou něco málo, aby si koupili jídlo. Výraz ve tváři bývalého rytíře se rychle změnil, když si povšiml dvou strážných, kráčejících po dlouhých schodech přímo k nim. Kráčí přímo ke mně. Uvědomil si Walter zděšeně. Cožpak se nezastaví? Nepostojí u jiného žebráka? Nespokojí se s nikým jiným? Bývalý rytíř pohledem těkal, kudy by dokázal uniknout, ale na útěk bylo příliš pozdě. Dvojice strážných s kroužkovými košilemi a žlutočervenými tabardy se znakem fojty se zajímala pouze o něj. „Tak co, kriple, povolení k žebrání máš?“ zeptal se jeden z nich drsným hlasem. Walter byl zvyklý na podobné jednání, ale přesto mu drásavá řeč nahnala trochu strach. „Povolení k žebrání?“ zeptal se roztřeseným hlasem. Druhý strážný hraně zakoulel očima a na tváři se mu objevil nepříjemný úšklebek. „Ano, povolení, díky kterému bys tu mohl sedět a čekat, tupče. Dostals ho od fojty, nebo ne?“ Dříve, než stačil Walter vysvětlit, jestli ho má nebo ne, zvedl ho pár tlustých rukou a mrštil s ním dolů ze schodů. Kutálel se po nízkých schůdcích a hlavou narážel do jejich hran. Cítil, jak se mu čelo roztrhlo a tvář mu zalévá krev. Po chvilce dopadl na zem a hlavou zapadl do bahnité kaluže pod schody. Pár rukou ho opět neomaleně chytil za ruce a pevně mu je roztáhl, i když sebou zmítal. Jakmile mu krůpěje hnědé vody stekly z rozcuchaných vlasů, uviděl tentýž šklebící se uhrovitý obličej strážného. “Žebráky, kteří nemají povolení, nechává fojta věšet. Těš se, až se budeš houpat na jedné z oprátek.” “Mor na vás, paznehti.” zasyčel Walter. Obličej strážného se změnil v nenávistnou grimasu. Zachřestění kroužkové košile dalo znamení Walterovi, že se natahuje k ráně. Bývalý rytíř natočil tvář a zavřel oči, věděl, že bude silná. Proč jsem nedržel jazyk za zuby? Ptal se sám sebe. Rána však nepřišla a po delší chvíli se Walter odvážil otevřít oči. Strážný úzkými prasečími očky těkal ze strany na stranu a bývalému rytíři až po chvíli došlo, čemu se tak diví. Nad městem se rozeznívaly silné údery poplašného zvonu. “Vezmi ho na velké náměstí!” křikl jeden strážný na druhého, jenž Waltera stále pevně svíral. “Co se to, krucinál, děje?”

66

Velké náměstí se hemžilo muži seřazenými do dlouhé řady. Byli to většinou měšťané z kostela nebo žebráci. Zbytek mužů v brnění a strážných stál za fojtou oblečeným v brnění, který si s rezignovaným výrazem prohlížel seřazené muže. Strážný, který Waltera stále svíral, ho kopl. “Stůj tady,” řekl mu, když bývalý rytíř s hekotem dopadl na všechny čtyři vedle posledního stojícího muže, a pak se sám zařadil mezi strážné. Fojta si povzdechl a zkřížil ruce na hrudi. “Z lesů se vyrojila spousta ozbrojenců, můžu se jen domnívat, že je to útok některého ze šlechticů, který válčí s naším vévodou. Prozatím se nám útoky vyhýbaly, ale teď už nemáme takové štěstí. Je jich moc a naše palisády nás neochrání. Musíme se postarat, aby se co nejvíce lidí dostalo pryč z města. Zadní brána je nechráněná a dvě lodě v přístavu dokážou uvézt velký počet lidí. Potřebujeme ale dobrovolníky, kteří by se útok pokusili zpomalit.” “Proč bychom to měli dělat my?!” křikl jeden z měšťanů v řadě, „od toho tu jste vy, máte nás ochraňovat.” Fojta se zamračil. „Strážní vám pomohou, ale ostatní musí doprovodit zbytek, který uteče. Můžete si vybrat, buď utečete a hodně lidí zemře, nebo pomůžete a pomůžete k útěku své rodině a dětem. Vyberte si vy.” Walter se narovnal a vykročil z řady. Pohublé tělo se mu sice třáslo z ran, které mu strážní udělali, ale stále se dokázal vzpříma postavit, jako kdysi. V tom mu chybějící ruka nebránila. „Já pomohu,” řekl pak nahlas. Náměstí se chvíli utápělo v tichu, ale nakonec se z řady a mezi strážnými za fojtou rozezněl smích. Fojta si ho přeměřil vyděšeným pohledem. Walter věděl, nač asi myslí. Jediný, kdo pomůže, je jeden mrzák. Představitel města nakonec kývl a ukázal na dlouhé stoly plné zrezivělých zbraní. Walter přešel ke stolu a sebral do levačky krátký meč a zkusmo s ním švihl.„Umíš s tím vůbec zacházet?” zeptal se s nervózním úsměvem strážný, který stál u zbraní. „Býval jsem rytířem,” řekl Walter. „To ti teď bude stejně platné, jako kdybys býval rybářem,” odvětil mu strážný. „Bez ruky zmůžeš leda tak kulové, ale alespoň jsi strhl ostatní.” Opravdu. Skoro celá řada seřazených mužů nyní stála o dva kroky blíže k fojtovi a šumělo to mezi nimi vzrušením. „Dobrá,” fojta pokyvoval hlavou. “Dobrá, seberte zbraně a na hradby! Jestli budeme mít štěstí, někteří z nás to přežijí.” Sešikovaní muži stáli kolem kolem fojty před branou. Někteří už stříleli z palisád na útočníky, ale nebyl dostatek luků, aby mohl střílet každý. Největší odpor se očekával před branou, ale Walter nepovažoval čtyřicet mužů bez brnění za nějakou sílu.Bývalý rytíř stál vedle fojty v první řadě a nervózně pohazoval krátkým mečem. Brána se už začala rozechvívat pod náporem beranidla a několik mužů na palisádách padlo pod šípy útočníků, zbytek mužů seskočil a zařadil se do šiku. Silnější muži se snažili tisknout k rezonující bráně a udržet ji, ale jejich odpor byl marný. Náhle se ozvala hlasitá rána a beranidlo rozrazilo cestu dovnitř. Několik mužů zavřeštělo, protože je masivní dřevo přitisklo k palisádě, ale brzy navěky utichli. Otevřená brána poprvé dovolila sešikovaným mužům uvidět nepřítele. Prvních deset mužů v kroužkových zbrojích a tabardech odhodilo provizorní beranidlo a s tasením mečů se vrhlo dovnitř. Zbytek, snad desítky nebo stovky dalších, tak dalece Walter neviděl, se dal do pohybu s nimi.

67

První desítka padla pod nátlakem strážných a fojty, ale nakonec je příval útočících rozdrtil. Walter se vrhl do boje a zaútočil mečem na nejbližšího muže v černém tabardu. Dříve, než vůbec stačil promáchnout, udeřil ho někdo hruškou do obličeje a hruď mu proklála čepel. Padl k zemi. Útočníci se přes něj bez ohledu valili, ale on tíhu jejich nohou nevnímal. Zrak se mu zakaloval a vše slyšel jakoby pod vodou. Křik obránců pomalu utichal, až nakonec neslyšel nic než vlastní přerývavý dech. Trochu uznání, chtěl jsem pouze to, byla poslední slova, na která pomyslel, než vydechl naposledy.

68

Človíčku maličký, kam ses to narodil Petra Niklová Gymnázium Dr. Josefa Pekaře, Mladá Boleslav Človíčku maličký, kam ses to narodil, otevři oči. Nechápeš, kde jsi a že svět se točí. Hledáš ruce teplé a známý hlas, ale kde jsou? Proč tak rychle plyne čas? Křičet se ti chce a řvát, „Kde to jsem?“ chceš se ptát. Do jakého světa jsi se narodil, kde své místo máš? Bylo ti přáno? Co ti dal Bůh náš? Všimneš si hned, když dají tě pryč, když žádný známý tlukot srdce neslyšíš. Kde je ten člověk, který pod srdcem tě nosil? Tak kde je? Co provedl jsi? Zřejmě jen špatně ses narodil, a tak bojuj sám, špatně ses probudil. Temná ulice a mnoho stínů na ní, ty ale nebojíš se, to oni se tebe bojí! To ty jsi to zlo, i když nechceš. Co máš ale dělat? Těm šťastným říká se to lehce... Utíkáš z ulice, něco ve své kapse máš. Nechceš to znát, proto utíkáš. Jak ale bojovat proti tomu dá se? Každému jinému zřejmě lehké zdá se, jak prchnout z téhle temnoty. Oni ale nejsou jako ty! Nakrčují nosy a povrchně si tě měří, neznají tě, ale pomluvám okolo věří. A tak chodí dál a dál kolem, ty proklínáš je a soužíš se bolem. A nebo je to nenávist a zloba? Ale proč to? Vždyť uplynula doba... Proč ten smutek nevystřídá snaha? Dostat se až na vrchol blaha. Být bohatým a šťastným... Krásný sen... Je dopřán i těm chudým? A nebo jsou sirotci odsouzeni špatně žít? Nevěř tomu! Musíš se bít! Jsi svobodný. Nikdo ti nevládne. Však jen ty jsi strůjcem svého štěstí. Tvůj život bude pln radostí, či strastí?

69

Snaž se a bojuj! nebo ulice tě ovládne. Říkáš, že snažíš se, ale nejde to? Snažit se podvodem... projde to? Zkus zamyslet se, proč vlastně jsi tady. Proč nemáš peníze, žaludek křičí hlady. Matka tě nechtěla, byla zlá? Plánovala, že se tě vzdá? Co když musela, co když plakala nad tebou, když myslela si, že odloučením se zlé chmury zaženou? nemohla život dobrý ti dát... Doufala zřejmě, že sám budeš se rvát. Netušila, že možná budeš se bát... Viníš ji za to? Ona jen dala ti život, a to je to zlato. To je to, co matka může tobě dát, když nechce, abys ji měl rád. A kdyby chtěla víc ti dát? Mohla by vůbec? Má cenu se ptát? Děti ulice, rodiče, kteří byli chudí... Donutil je život, byl na ně krutý. A mohou za to oni sami? Čím to vlastně je? že někomu se vede... a někomu ne... Můžeme být rádi, že máme místo své ... Ale svět není jen jednostranný, někdo z nich by chtěl zkusit, jaké to je... Ten někdo, koho neznáš, nevíš, jak těžce se mu žije, musí řešit každou nesnáz, SÁM za svůj život se bije. Zkus si jen představit, jaké to je! Nikdy nepoznat rodiče své...

70

I já budu jednou stará Kristýna Pávková SPŠ stavební a Obchodní akademie, Kladno Už týden neustále prší. Všichni nemluví o ničem jiném než o tom ošklivém počasí. Je přeci léto, ne? Mělo by být teplo a svítit slunce, mohli bychom chodit na dlouhé večerní procházky, sbírat lesní jahody nebo si jen tak užívat tu pohodu, kterou nám léto přináší. Bohužel letos nám počasí nepřeje, a tudíž už několikátý den se utápím v pochmurné náladě. Žiju sama, tedy, ne tak úplně sama, žiju se svým milovaným pejskem Bročkem, na kterém je už taky zřejmé, že by nejraději lítal po zahradě a dováděl se sousedovic Alíkem. Jednoho dne jsem se probudila a vykoukla z okna – znovu pršelo. Uvařila jsem si tedy čaj a pustila televizi. Zrovna tam běželo speciální zpravodajství, týkalo se to počasí, samozřejmě, a od sympatické blonďaté reportérky jsem se dozvěděla, že na některých místech v České republice řeky dosáhly povodňového stavu. Díkybohu, že to u nás nehrozí, jelikož tu neteče žádná řeka, potok a ani rybník tu není. Další dny to nebylo o moc lepší. Déšť neustával a všude už se mluvilo o tom, že vypukly jedny z nejhorších povodní u nás vůbec. Každý den jsem bedlivě poslouchala informace a viděla všechny ty lidi, kteří mají zničené domy a své pečlivě opečovávané zahrádky, děti, kterým voda zničila jediné hřiště na vesnici, kde si mohli hrát, firmy a továrny, kde na několik dní až týdnů zavřou provoz a lidé budou bez svých příjmů a možná přijdou o své zaměstnání úplně. Bylo to strašné a pro mě nepředstavitelné a proto jsem se rozhodla, že bych měla pomoct. Druhý den jsem si sbalila batoh s potřebnými věcmi, do auta jsem naložila lopaty, čisté oblečení, různé desinfekční prostředky, hygienické prostředky, jídlo a pití, prostě vše, co jsem považovala za nutné. Bročka jsem posadila na zadní sedadlo a vyrazila jsem 60 kilometrů od domova do města, které to podle všeho odneslo asi nejvíce a lidé přišli téměř o vše. Když jsem dorazila, na vlastní oči jsem viděla, jak otřesné to je, jak lidé jsou zoufalí a že to všechno vypadá daleko hůř než v televizi! Zastavila jsem u místní hospůdky, kde bylo takové centrum dobrovolníků a všech lidí, kteří chtěli jakkoliv pomoct. Předala jsem věci lidem od Červeného kříže s tím, že je předají potřebným. Mě a mého psa doprovodili k domu jedné staré paní. Dům byl opravdu v žalostném stavu, když jsem to viděla, bylo mi do pláče. Žila tam několik let úplně sama, je stará a nemocná, řekli mi, že i jenom psychická pomoc jí pomůže. Vešla jsem dovnitř, všude byla voda, všechno zničené. Paní domu byla nahoře, kam se voda nedostala, šla jsem za ní. Bylo na ní vidět, jak moc je vyčerpaná a nešťastná. Teď mi bylo do pláče ještě více. Seznámila jsem se s ní, uvařila jí čaj s kapkou rumu a společně jsme si sedli na pohovku. Povídala mi všechno, jak v noci spala a kocour strašně mňoukal, šla se podívat dolů a všude byla voda. Myslela si, že to bude její smrt, ale po chvíli přijeli hasiči, vzala si pár potřebných věcí, nasedla na člun a plula do bezpečí. Kocour to bohužel nepřežil, byl to jediný její přítel. Cítí se hrozně a nevěří, že by to tady někdy dala do pořádku. Nemá peníze, nemá sílu, nemá nikoho. Nabídla jsem jí, že tady mohu nějakou dobu zůstat a pomůžu jí se vším. Samozřejmě měla radost, jelikož ona sama se sotva udrží chvíli na nohou. Ihned jsem začala dole vše vyklízet a po několika hodinách jsem byla příšerně unavená, třeštila mi hlava a záda jsem ani necítila. Paní mi nabídla jako místo k noclehu pohovku. Nebyla pohodlná, ale já jsem byla šťastná, že konečně mohu spát.

71

Brzy ráno začalo vše nanovo, ta práce se zdála nekonečná. Paní domu se chtěla také zapojit, ale bohužel kvůli jejímu fyzickému stavu to nešlo. Alespoň mi udělala dobrou polévku na provizorních kamínkách, která jsem přivezla. Dny ubíhaly a já už tam byla téměř týden a pořád bylo tolik práce před námi. Mezitím jsem se o paní Havránkové – tak se jmenovala – dozvěděla spousty věcí, kde žila a jak pracovala, jak byl její muž úžasný, ale bohužel před 5 lety zemřel, a že od té doby je pořád sama. Jednoho rána, někdo klepal na dveře, sešla jsem dolů podívat se, kdo to je. Byli tam dva páni hasiči a ještě nějaký pán v obleku. Tvářili se nešťastně, a tak mi došlo, že nenesou žádné dobré zprávy. Společně s paní Havránkovou jsme si sedli do kuchyně a čekali, co nám řeknou. Pán v obleku se představil jako statik a oznámil, že tento dům se bude muset zbourat. Paní Havránková se málem zhroutila. Věděla jsem, že ten dům je starý a povodeň ho hodně poškodila, ale demolice? Byla jsem v šoku stejně jako paní Havránková. Po dlouhé diskuzi, zda je to nutné a co bude s paní Havránkovou, nám pan statik rázně řekl, že pozítří bude demolice a nejde to změnit. Poté co pánové odešli, nastalo ticho, nechápala jsem, jak to mohou dopustit. To chtějí dát paní Havránkovou do domova důchodců? To by nepřežila, sice už nemá tolik energie, ale v domově pro seniory by se utrápila. Tento dům miluje a má tu přeci tolik vzpomínek! Uvařila jsem nám oběma kávu a paní Havránkové dala navrch šlehačku – přesně tak, jak to má ráda. Já sama žiju ve velkém domě, který jsem zdědila po svých rodičích, a nebýt Bročka, cítila bych se tam velmi opuštěně, jsou tam nevyužité pokoje a mám také zahrádku jako paní Havránková. Napadlo mě, že bych jí nabídla, aby se ke mně nastěhovala. Ano, sice mě nijak moc nezná, ale za tu dobu, co tu jsem, jsme si vážně padly do noty. Trochu ostýchavě jsem tuto nabídku řekla paní Havránkové. Koukala na mě jako na zjevení, nevěřila vlastním uším. Ze začátku to jednoznačně odmítala, že nemůže se jen tak k někomu nastěhovat, že nemůže být někomu na obtíž, ale po dlouhém rozhovoru jsem ji nakonec přesvědčila. Druhý den jsem jí pomohla sbalit všechny věci, které si chce vzít sebou. Bylo na ní vidět, že je z toho všeho smutná, ale byla jsem ráda, že nakonec na mou nabídku kývla. Všechno jsem odnesla do auta a už stačilo jen nastoupit a jet. Ale to nebylo tak jednoduché, paní Havránková svůj dům oplakala a chodila z místnosti do místnosti, několikrát řekla, že tu zůstane, ale přece jenom nakonec nasedla do auta a vyjely jsme. Když jsme dorazily, provedla jsem ji domem, ukázala její pokoj a zahrádku. Vypadala spokojeně. Do její ložnice jsem dala nějaký starší nábytek, který ležel bez využití ve sklepě. Paní Havránková se pomalu zabydlela a ihned se šla podívat na zahradu, co tam pěstuji a co bych pěstovat měla či neměla. Po několika týdnech jsme byly sehraná dvojice. Paní Havránková mi připomínala mou matku, která už bohužel není mezi námi, a já jsem pro ni zase byla jako její dcera, kterou nikdy neměla. Dokonce i po fyzické stránce se paní Havránková lepšila a vypadala opravdu šťastně. Když jsem byla v práci, ona se starala o Bročka a zahrádku. Kdykoliv jsem přišla domů, bylo navařeno, opravdu jsme jedna druhou doplňovaly a i já jsem byla šťastná, že už nejsem v tom velkém domě sama. Život se mi změnil a jsem za to ráda. Myslím, že všichni bychom si měli pomáhat, protože člověk nikdy neví, do jaké situace se může dostat. Už je několik měsíců po povodních a lidé z postižených oblastí se konečně vzpamatovávají z té hrůzy, co se jim stala. Pro všechny to bylo těžké období, nepomohla jsem všem, ale pomohla jsem jedné hodné staré paní a myslím, že jsem pomohla víc, než kdybych pouze seděla před televizí a naříkala, jakou smůlu mají ti lidé. Změnil se mi také pohled na život jako takový a vážím si maličkostí víc než předtím a vím, že ne každý má to štěstí, že má střechu nad hlavou a ještě ke všemu tak úžasnou spolubydlící, jako je paní Havránková.

72

Chci být nejchudší na světě Iva Pecová Gymnázium, SOŠ a VOŠ, Ledeč nad Sázavou Utíkal jsem studeným podvečerem přes naši opuštěnou zahradu. Vzduch voněl po sladké vůni jablek. Tráva byla vlhká a kameny se v záři zapadajícího slunce oslnivě třpytily. Do tiché podzimní nálady občas zaštěkal pes. A já utíkal. Zběsile jsem vylezl po mokrých větvích třešně až na samý vrchol. Věřím, že tato třešeň není pouze dobrým útočištěm pro kluky z paneláků za letních večerů, ale především, že ji stvořil sám Bůh přímo pro mě. Věřím, že když jsem tady, jsem blíže Bohu. Hned po dosažení vrcholu mého stromu jsem propukl v pláč. Byla mi ukradená stále se zvětšující zima, tma nebo třeba sousedka za plotem krmící slepice. V tu chvíli mě nenapadlo dělat něco jiného a doufal jsem, že pak bude dobře. Před očima se mi mihly jedny z nejhorších chvílí mého života. Chodím do školy, stejně jako ostatní normální děti. Možná bych měl slovo normální vyměnit za bohaté a bílé. Přesně podle této rovnice se dnes řídí náš svět. Můžu vůbec říci náš? Neměl bych říci jejich? Patří svět i mně, chudému romskému klukovi, nebo milionům dalších lidí, kteří nejsou podobně normální? Podle mého normálního okolí samozřejmě nikoliv. Dnešní den ve škole se pro mě změnil v peklo. Už poněkolikáté jsem neměl tu krásnou učebnici na přírodovědu, plnou všelijakých květin a zvířat. Byly tam především úchvatné snímky motýlů, které zbožňuji. Všiml jsem si jich jednou, když se nikdo nedíval a já si tajně prohlížel učebnici spolužáka sedícího za mnou. Já sedím sám. Tuto učebnici nemám, ač se stále vymlouvám na to, že jsem ji zapomněl. Moji rodiče musí počítat každou korunu, proto mi ti krásní motýli pořád schází. Když jsem se dnes znovu omluvil, pustil se do mě ošklivě jeden z hochů, jehož rodiče patří k těm nejbohatším a nejváženějším ve městě. „Giuseppe? A nezapomněl sis ji náhodou koupit? A nezapomněl jsi už, jak vůbec vypadají peníze? Ale neboj, do »našeho« obchodu tě stejně nepustí“, zněla jeho slova. Jeho široký úsměv a kyselost v jeho hlase mi krájela srdce na kousíčky tím nejostřejším nožem. Nedokázal jsem na to nic říct. Vše okolo se rozmazalo, vnímal jen jeho pihatou tvář a sprostá a posměšná slova. Všichni okolo se smáli a obdivně ho plácali po zádech. „Giuseppe, odejdi ze třídy,“ pronesla klidně paní učitelka. Mé srdce právě vyrvali z těla a za hlasitého smíchu do něj kopali. „Slyšíš Giuseppe? Odejdi prosím.“ Zvedl jsem se a jako v mrákotách za veselého hlaholu spolužáků odešel. Byla to poslední hodina a já ji strávil sám uprostřed chladné chodby. Ještě nikdy jsem nebyl tak sám. Byl jsem v tu chvíli naprosto omámen a nezmohl se na nic jiného než stát jako solný sloup a tupě zírat do zdi. Staré hodiny hlasitě tikaly a jejich skřípot se s děsivou ozvěnou nesl zpustlou školní chodbou. Vybledlé a špinavé bílé zdi jako by do sebe vtáhly všechnu moji sílu. Připadal jsem si jako cizinec, jako když sem nepatřím. Učitelčino „odejdi prosím“ mi bušilo ve spáncích a zdůrazňovalo, že tu nemám co dělat. Zlo v jejích očích a rozhodnost v hlase mě nadobro vyhodily za dveře k normálnímu světu. Ještě nikdy mě tak moc nikdo neponížil. Ještě nikdy jsem si nepřipadal tak nechtěný.

73

Cestou ze školy na mě každý civěl a ukazoval si na „toho černého hocha“. Alespoň jsem to tak cítil. Pohledy kolemjdoucích byly odmítavé a v očích měli pohrdání. Úsměvy na jejich tvářích se měnily v ostré nože a urážlivá slova na opravdové bodné rány. „Za maminku a za tatínka“, přesně tato slova mě každý den po příchodu domu vítala. Maminka zrovna vždycky krmila mého brášku Bruna. „Ahoj Giuseppe! Ták a ještě za Giuseppeho,“ doplnila maminka a šla umýt prázdnou misku. Bruno mě většinou vítal s širokým úsměvem a upatlanýma ručkama se dožadoval objetí. „Tak co ve škole, Giussi? Dobrý?,“ usmála se na mě maminka od kuchyňského dřezu. Bylo mi do breku. Jako v transu jsem stál ve dveřích a díval se na ušmudlaného bráchu usmívajícího se od ucha k uchu a šťastně máchajícího rukama okolo sebe. Maminka si u mytí nádobí vesele pobrukovala. Nerozuměl jsem tomu. Jak jen někdo může být šťastný uprostřed neskutečné špíny a chudoby a nikdy nekončících odmítavých pohledů? Sakra mami! Mami!!! Křičel někde uvnitř mě maličký uplakaný hlásek. Mami, kdybys věděla… „Nic, dobrý“, odpověděl jsem, „půjdu na chvilku ven.“ Položil jsem tašku na špinavou zem a co nejrychleji utekl. Tenkrát jsem doufal, že uteču navždy. Nevěděl jsem, kam běžím ani jak jsem se ocitl na svém nejoblíbenějším místě – v koruně staré třešně na samém konci naší zarostlé zahrady. Když už jsem seděl na té nejsilnější větvi stromu a zhluboka oddychoval, rozhostil se ve mně obrovský klid. Miloval jsem tiché a opuštěné podvečery, kdy je každý sám a zapadá slunce. Věřil jsem, že jen v těchto chvílích zářivého ticha a klidu jsou si všichni lidé na světě blíže a všichni si jsou rovni. I přesto se mi spolu s prosebným pohledem k Bohu koulely slané proč po tvářích. Zoufale jsem se rozplakal a schoulil se do klubíčka. Mezi zoufalými vzlyky dětského pláče jsem se ptal boha, proč je svět a lidé tak zlí. Hledal jsem spravedlnost a odpovědi na své otázky. Myslím, že nikdy nezapomenu na to, jak jsem tam tehdy plakal. Navždy budu mít v srdci a v hlavě díru, ve které bude místo dětské radosti a snů strach a bolest. Chtěl jsem v tu chvíli vědět, jaké to je nemít žádnou takovou díru, chtěl jsem vědět, jaké to je být šťastný. Když už mi došla síla a nemohl jsem plakat, zůstal jsem tiše sedět na stromě a sledoval západ slunce. Ještě nikdy mi nepřipadala ta hra s barvami na nebi tak krásná jako tehdy. Ohňostroj barev změnil nostalgický podvečer ve veselou přehlídku přírodních krás. Sluníčko se svými ohnivými odstíny šťastně smálo, i když se na obzoru vteřinu za vteřinou zmenšovalo. Jeho odchod byl velkolepý a dokonalý jako ještě nikdy. Zaposlouchal jsem se do ptačího štěbetání, snažil se dotknout teplého vánku, který mě s lehkostí hladil po tvářích a nechtěl být nikým jiným než malým Giuseppem, který díky tomu, že není zaslepen penězi, může vidět něco tak neuvěřitelně krásného. Nechtěl jsem mít bílou pleť nebo třeba značkové oblečení. Chtěl jsem být zrovna tak chudý a černý, aby mi bylo dovoleno splynout s dokonalostí přírody a světa. Jedny z posledních slunečních paprsků mi spolu s první hvězdou daly to největší bohatství na světě a udělaly mě správným člověkem. Slzy štěstí mi stékaly po tvářích, které ozařoval Měsíc…

74

Když už jsem se nasytil té večerní krásy, protančil jsem šťastně tou nejkrásnější zahradou na světě, alespoň pro dnešní večer. Ten večer bylo vše nádherné a dokonalé. Přestala existovat tma, byla to pouze nepřítomnost světla a krása neměla opak. Domem se nesla vůně teplé večeře a větve stromů se nakláněly blíže k domu, aby slyšely maminčinu ukolébavku. Vyběhl jsem po starých skřípavých schodech až do našeho bytu. Ale teď už to nebyly žádné staré skřípavé schody ani plesnivá podlaha nebo děravá podlaha, byl to především můj domov. „Ahoj mami“, objal jsem ji šťastně, „už mám hlad jako vlk“. „Večeře bude za chvilku“, odpověděla mi s úsměvem zaskočena mým chováním. Odešel jsem s tatínkem do obýváku, kde spravoval Brunovi hračku. „Ahoj tati“, pozdravil jsem ho, klekl si na zem a ruce s hlavou složil na tatínkův nízký stůl. „Nazdar Giusse! Nechceš taky něco opravit?“ usmál se tatínek. „Ne ne tati, teď si moc s hračkami nehraju. Buď lítám po venku nebo se učím, víš. Ještě se stejně musím podívat na tu přírodovědu.“ „No jo, málem bych zapomněl, dostal jsem v práci přidáno a koupil ti tu učebnici, jak jsi moc chtěl, jdi se podívat!“ vyzval mě otec a mně se zalily oči slzami. Můj vnitřní hlásek si spokojeně bafal dýmku a šeptal – Ale tati, ty nevíš, že bohatství člověka nespočívá v tom, kolik má peněz? „Ne tati, budu tady s tebou“.

75

Milý bratře Jitka Pokorná Gymnázium, Chotěboř Milý bratře, omlouvám se, že Ti odepisuji až nyní. Mám daleko méně volného času, nežli jsem myslela, že budu mít. V posledním dopise, který jsi mi psal, Tě nejvíce zajímalo, jaké to zde je, jací jsou místní lidé a jaký je jejich všední život. Jak se popasovali s důsledky nedávno skončené války. A s ještě větší chudobou, kterou tato válka s sebou přinesla. A na mé dojmy. Teď se Ti pokusím vysvětlit, jak to zde chodí, a odpovědět na Tvé otázky, ale k tomu ještě stručný úvod: Když jsme sem přijeli, tak jsem očekávala, že na nás lidé budou čekat a pouze vztahovat ruce a prosit o pomoc, čekala jsem lidi na smrt nemocné, vyhublé, zhrzené, neschopné se o sebe postarat, živořící. Čekala jsem lidi bez jiskry života a bez naděje. V podstatě to tak bylo, ale v mých představách jsme byli, my Evropané, superhrdinové, kteří je přijeli zachránit, spasit. A oni byli ti neschopní a stále jen čekající a odkázaní na naši pomoc. Ve skutečnosti bída je tady daleko horší než v mých představách, lidé někdy nejedí i více dnů, ale nejsou neschopní, nenatahují stále bezmocně ruce a stále žadoníce o jídlo o pomoc. Nevím, jestli pochopíš, co Ti tím chci říci. Oni pracují, i když jsou těžce nemocní a skoro nic si nevydělají (v podstatě ani na jídlo), mají naději, i když všechno ztratili, chtějí žít, i když ztratili smysl života, znovu ho hledají. Člověk přicházející z podmínek, jako jsou ty naše doma, to velmi těžko chápe, nedokážu to popsat. Oni v těchto podmínkách dokážou žít, protože se v nich narodili a neznají nic jiného. Nejsou to žádné trosky vydané na milost či nemilost zbytku světa, abys mne špatně nepochopil, myslím to tak, že jsou odkázáni na zbytek světa z materiálního hlediska, ale oni to tak nevnímají. Snaží se být soběstační, nějak se s tím popasovat, ale bez finanční podpory zvenčí to opravdu nejde. Toto jsou lidé z vesnice, ti neřeší, co se momentálně děje ve světě, na který jsou odkázáni, ale snaží se žít, ne čekat s rukama v klíně. Teď jsem se trochu rozvášnila a opět odbočila od reality do světa, který si trochu přikresluji. Lidé se snaží žít, ale je tady alkohol, splín (i když by oni sami to tak nenazvali), vztek na živoření, na to, že jinde se mají daleko lépe než oni, že mají lidé okolo lepší život nežli oni sami, a hrubá a vzteklá nátura mužů, kteří si vztek vybijí na ženách, popřípadě na dětech. Těch žen těch mi je opravdu velmi líto. Říkají mi, muž se opije, přijde vzteklý, opilý a devět měsíců na to mám další dítě a nevím, co s ním, jak jej uživíme atd. Víš Tondo, život se zde s nikým nemazlí. Tito lidé mají city, hrdost člověka, i když jsou vděční za pomoc zvenčí, nechtějí, aby se s nimi zacházelo jako s malými neschopnými dětmi, tedy najdou se zde případy, že nedělají nic a čekají až jim podáte pomocnou ruku, jak jsem si to představovala já. A to není to nejlepší. Ale ne, zase jsem se rozpovídala a odbočila od toho, jak nás zde přijali, uvítali. Po našem příjezdu jsme neměli ustláno na růžích. Moc nám nedůvěřovali. Brali nás jako vetřelce a zároveň potřebovali naše léky. Děti se nás bály, protože je straší tím, že když budou zlobit, přijde si pro ně člověk s bílou tváří, tak jako u nás se straší čertem, zde se straší bledým člověkem. ☺ Lidé k nám neměli důvěru, nedůvěřovali nám. Naše výprava, jak víš, má za úkol sžít se s místními, žít jejich životem, tedy jak jen to bude možné, a zpracovat výsledky naší výpravy pro další a další bádání a pracování s těmito

76

výsledky a zkušenostmi. Byli vděčni za to, že jsme přivezli léky, to bylo velmi zjevné, a díky nim jsme si k sobě pomaličku nacházeli cestičku. Ale nejdůležitější krok byl, tedy alespoň podle mne, ukázat jim, že nejsme nad nimi, že jimi neopovrhujeme, že je bereme také jako lidi sobě rovné. Jak to projevit? No nejjednodušší, co udělat jako první krok, bylo oblékat se podobně jako oni, nenosit naše oblečení, ale podobné tomu jejich, co nejméně mluvit mezi sebou rodnou řečí, ale snažit se co nejvíce mluvit tou jejich. A po těchto malých krocích začaly ty kroky těžší, vyrovnávání se s všudy přítomnou bídou, občasným hladem (voda zde není nejlepší, ale je po celý rok jakžtakž dostupná i dokonce pitná) a těžkou prací, opravování vesnice (celé rozbombardované), obstarávání pole a naše funkce je i výchovná, učit děti ve volných chvílích, aby alespoň něco málo uměly. Ach, jak mi náš evropský svět přijde jednoduchý!! ☺ Válka, bída, to vše je tu znát. Nesmíš si tuto vesnici představovat jako vesnici z chatrčí udělaných z všeho, co najdou. Oni žijí v domech – spíše v ruinách, které zde zbyly po válce. Tyto domy, které jsou tu nyní vybombardované, byly vystavěny tak před sto až dvěma sty lety. Bída křiví charakter lidí. Jako moc peněz také křiví charakter, tak i nedostatek peněz z lidí dělá … jak to nazvat … no, rozděluje je. Je to případ od případu. Někdo je rád, že žije a má co na sebe. Jiní ztratili vše a tím i chuť do života, s těmi to jde z kopce, není jich mnoho, ale jsou zde také. A všechny dohromady spojují peníze. To, že oni živoří, žijí ze dne na den, a jinde se mají jako prasata v žitě. Chtějí se mít také tak. Potom vznikají spory kvůli malichernostem a maličkostem. Někteří mají jen vidinu peněz, které nemají. Chudoba a bída pěstuje v lidech závist, zášť a zlobu více než kde jinde. Jsou si vědomi toho, že oni jsou ten okraj společnosti, sociálně, že jsou rozvráceni, vzniká zde tak veliká nesnášenlivost, až to hraničí s vraždychtivostí. Začaly se tu vyskytovat i pokrevní pomsty. Někdy mne to tady až děsí a bojím se, co bude, jak to tady na Zemi všechno dopadne. Já vím, že tato oblast, ve které se nacházím, není zdaleka ta nejchudší a není zde tolik nemocí jako jinde po světě. Někdy propadám beznaději a nevidím východisko z této války s bídou, chudobou. Ty mne znáš a víš, že někdy dokážu být opravdový pesimista. A to jsou potom perné chvíle… Protože dostat jenom tuto vesnici ze srabu není tak jednoduché a obávám se, že je to marné. Někdy mám pocit, že ten boj jsme už prohráli, bída a chudoba, beznaděj, že zvítězí. Mívám pocit, že Čapkova doktora z Bílé nemoci jsme opravdu ušlapali a nikdo nezná lék na nemoc jménem bída a s ní spojené hrůzy. Ne ne, nebudu už tady dál smutnit!! ☺ Je třeba rozjasnit tvář! ☺ Důležitá je naděje a skutky, které vykonáme, třeba se to teď zdá jako beznadějné a nijak prospěšné pro lidstvo a pro pomoc těmto lidem, ale třeba to pomůže jednotlivému člověku v jeho životě, možná výsledky těchto misí, výprav, dobročinných akcí, dobrovolnictví budou patrné až v budoucnu, doufám, že naše práce má smysl a význam, že to není pouhé fouknutí proti větru. Myslím, že pobyt tady mne zcela změní. Víš, čeho jsem si všimla? Tato odkopnutá společnost, tito lidé na pokraji společnosti se rozdělují na „bohaté“ a „chudé“, tedy chudé a ještě chudší. Prvně mi to přišlo jako absurdita. Ti bohatí, honorace, bydlí v méně rozbitých ruinách, které mají někdy i střechu, dokáží si sehnat více peněz, jsou více či méně gramotní a určují chod vesnice, jsou přirozenou autoritou, někdy to zavání až diktátorstvím. Spíš bych to nazvala, že využívají toho, že jsou velmi málo vzdělaní, pro svůj prospěch nad těmi, kteří jsou negramotní, byť jen v práci, ale využívají. A potom ti chudí, kteří jsou ještě chudší, ti jsou negramotní a jsou rádi, že jsou rádi. Myslím, že se nevědomky snaží podobat vyspělé společnosti. Už musím končit.

77

Měj se krásně, moc na Tebe i na zbytek rodiny vzpomínám! Pozdravuj všechny známé. Moc se mi po Vás po všech stýská a neustále na Vás myslím, jak se máte. Co děda, už je po operaci? Jak mu je? Že mu posílám pusu. ☺ Jinak já se mám dobře, nemůžu si stěžovat. ☺ Zažívám zde radosti i starosti, jako ostatně všude. Nebojte se, už za 8 měsíců jsem doma!! To uteče jako voda v potoce. Omlouvám se, pokud Ti na Tvůj příští dopis neodepíši okamžitě, nemám na to mnoho času ani prostředků. Ale napiš mi prosím!! Moc se na Tvůj dopis těším!! Eulálie

78

Dopis z Afriky Martina Pospíšilová Střední škola zdravotnická a zemědělsko-ekonomická, Vyškov Jmenuji se Tamba Sielou Tolno. Je mi 13 let. Bydlím v Conakry a náš národ se jmenuje Gogové. Něco z mého života: Stal jsem se sirotkem když mi byly čtyři roky. Otec mi zemřel při nehodě, když jel za matkou do nemocnice, a matka mi zemřela na nemoc jen pět dní po otcově smrti. Ujala se mě moje teta Ada. Bydlím teď s ní a jejím manželem Sanjo a jejich dcerou Chaka Zulu. Mám sestru Hasanatu – to znamená štěstí, a bratra Chipoa – to znamená dar. Ještě jsem měl sestry Adowanu a Akilahu, ale ty mi zemřely na AIDS. Moje jméno v překladu znamená život a moudrost. Můj život u Vás asi takhle nevypadá, ale u nás je to tak normální. Naše vesnice je vzdálená asi osm kilometrů od veškeré civilizace. Autobus jezdí do města pouze jednou za týden. Potravu si tak musíme zajišťovat sami. Lovíme zvířata, sbíráme bobule různých stromů a keřů. Chováme například kozy, krávy a máme i jednoho koně. Naše vesnice má i psa, kterému všichni říkáme Diżastru – znamená to neštěstí. Neštěstí mu říkáme proto, že jsme ho našli na našem poli celého potlučeného a hladového. Tak jsem si ho nechali a staráme se o něj všichni dohromady. Naše obydlí je postaveno ze dřeva. Naštěstí u nás nebývají takové bouřky, že by nám zbořily obydlí. Pole máme kousek za vesnicí, na kterém pěstujeme převážně kukuřici, pšenici a zeleninu. Z kukuřice děláme kukuřičné placky, které mi moc chutnají. Z pšenice pak vyrábíme mouku, ze které děláme například s pomocí kozího mléka chappatis. To je taková placka, do které se dává mimo toho mléka ještě mouka, sůl a ghí, což je něco podobného jako u Vás olej. My jej získáváme z rostlin. Vodu si nosíme ze studny, kterou máme uprostřed vesnice. Protože moc prádla nemáme, tak chodíme prát tak dvakrát do týdne k řece vzdálené asi půl druhého kilometru, kde se i koupeme. Naštěstí se v téhle řece nevyskytují piraně ani krokodýli. Naše životní podmínky tedy nejsou právě záviděníhodné, ale přesto si všichni rádi pomáháme. Až pomůžu tetě na poli, podojím kozy a vyženu krávy na pastvu, jdu si zahrát s klukama z vesnice fotbal. Ten mám totiž nejraději. Někdy si jdu zahrát i s holkama na schovávanou. Ale to můžu jen tehdy, když zrovna nevyrábí náramky nebo nepomáhají v příbytku. Do svých jedenácti let jsem nechodil do školy. Ve vesnici mě učila trochu číst a psát moje teta. Její učení skončilo před dvěma lety, když se k nám nastěhoval učitel z města a začal nás každý den vyučovat. Dovezl nám z města knížky, papíry na psaní a tužky. Je na nás moc hodný. Ráno, než jdu do školy, pomůžu tetě na poli a vyženu kozy. Učíme se psát, číst a počítat, a díky tomu jsem Vám mohl napsat i tento dopis. Ve škole mě nejvíce baví zeměpis, ve kterém nám pan učitel vypráví o jiných zemích. Taky mám rád, když nás vezme z obydlí do přírody, a tam nás učí. Jednou za čas nás vezme také po skupinkách autem do města. Zde se jdeme podívat do školy na Vaši moderní techniku. Zajímají nás zejména počítače, i když v naší vesnici zatím počítač nemá nikdo.

79

Pan učitel nám totiž říkal, že v dnešní době má počítač skoro každý, a tak abychom věděli, jak funguje.Taky nám ale říkal, že Vaše děti kvůli počítačům nevědí téměř nic o přírodě, na rozdíl od nás, kteří o ní víme téměř vše.Ve městě jsme poznali autobusy, velké náklaďáky, velké obchody a byli jsme dokonce i u lékaře. Když ve městě nejdeme do školy, tak si jdeme prohlédnout památky, podívat se do knihovny nebo nás pan učitel vezme do cukrárny. Jednou týdně k nám přijíždí náklaďák se zbožím, které potřebujeme. Kupujeme si například oblečení, některé potraviny, které si sami nevypěstujeme, potřeby k lovu a do domácnosti. Peníze získáváme prodejem úrody, kozího mléka, masa a také kůží. Drobné peníze získáváme také prodejem náramků, řetízků a přívěsků, které vyrábějí naše děvčata. Až vyrostu, chtěl bych se stát buď řidičem náklaďáků, nebo jejich opravářem. Tato práce mě ve městě zaujala nejvíce. Taky bych byl moc rád, kdybych se mohl za Vámi někdy přijet podívat. Moc by mne zajímalo, jak žijete, jaké máte zvyky a obyčeje. Přijet byste ale mohli také i Vy. Kdybyste mě navštívili, tak bych Vám ukázal naši vesnici a naše zvyky. Za to, že mi posíláte peníze, za které mohu chodit do školy a vzdělávat se, jsem Vám velmi vděčný. Díky tomu teď vím mnohem víc věcí, než jsem znal dřív. Také MOC DĚKUJI za oblečení, výbavu do školy a další věci, které jste mi poslali. Umožňujete mi tak normálně žít. S pozdravem Váš adoptivní syn Tamba Sielou Tolno.

80

Další ranní úvaha Daniela Procházková Gymnázium, Plasy Je ráno, zima se blíží Musím vstát a hledat Oči se ale samy klíží Není možné se nedat Nedat se zničit ani mrazem Nedat se zničit lhostejností Každý si mě všimne rázem Zatracený naší společností Vstávej a snaž se nedrbat Ještě že nemám zrcadlo Vidět ten odrbaný kabát Co mě to jenom popadlo Bylo tak lehké sem dojít Jedna zrada stačila Přátelé mě nechají pojít A duše mi zvlčila Chci žít a přežívám Chci pít a zvracím Chci jíst a vyžírám Chci spát a krvácím Už nikdy to nebudu mít Co jsem míval kdysi Prý kamarádi – nebudu klít Jsou jak v dece krysy Zrada, lest a peníze To hýbá dnešním světem Jediné co říct tu lze Co dáme jednou dětem? Jenom ty prachy Vy – co po mě šlapete A žádné strachy Nedám si už repete

81

Pro vás jsem odpad Ale není to mojí vinou Špatně jsem dopad Davy kolem mě plynou... Vidí žebráka a trosku A co jsem byl dřív?! Pro ně jsem z vosku Někdo na mě i pliv Chci žít a přežívám Chci pít a zvracím Chci jíst a vyžírám Chci spát a krvácím Falešné kamarády jsem míval A to byl můj konec Veliký zvíře jsem býval Jak Caesar měl věnec Dokud jsem byl bohatý Každý mě znával Teď hrobníku z lopaty Utíkám – má nával Dalších nicek co jako já dopadli Ony lehkovážné dobráky V lidskost věřili na hubu upadli Za sako teď máme modráky Chci žít a přežívám Chci pít a zvracím Chci jíst a vyžírám Chci spát a krvácím

82

Žebrák Ludmila Redererová Gymnázium J. K. Tyla, Hradec Králové Na lavičku v parku usedl stěží, noc, den, noc, den – stále stejně mu běží. Kabát se záplatami či záplaty s kabátem, třese se zimou v parku nad ránem. Vidět jsou malá očka a rudý nos, ústa a tváře zakrývá bílý vous. Oči vzhlíží jasem uštvaného vlka, a za stromy na žebráka slunéčko mrká. Lidé v róbě zdobené i huňatém kožichu parkem kráčí a bída se táhne k svému ženichu. Žebrák klekne a spojí dlaně, ó, jak ta zem studí v časném ráně! Dáma sklání se k němu dojata, však uhne a drobty sype pro ptáčata. Co zbývá než posnídat s ptáky? Než dosnídal, přihnaly se k němu temné mraky. To přišli strážci zákona, zvedají ho ze země – on staroch sám nemoha. Než v temné kobce s krysami si povídat, chci svobodu – řekne si – a začne utíkat. Je však starý, slabý – jak v ohni každý sval, teď by si splnění přání přál. Mít křídla jako anděl nebo pták a k obědu si svobodu dát. Na lavičku v parku snesl se suchý list, a kdesi šum, to křídel ptačích svist. Už není zpátky návratu, a ten list přikryl něčí záplatu.

83

Soucit Silvie Silná Gymnázium, Kroměříž Soucit Tichou noční ulicí se mé kroky ozývají vidím lidi ležící, o něčem si povídají. Nemají kam jít a popelnice vybírají, když hlad jim útroby svírá, na výběr moc nemívají. Zde naděje zmírá. Pro ně je to skutečnost, pro nás jiný svět, jen předstírej netečnost, ale stačí málo, přeplavat na druhý břeh, probudit se ráno ve špinavým koutě, zachumlaný v dece. Neboj, nenajdou tě, každý přehlédne tě lehce. Obejít je obloukem, to není přece řešení, nad nastaveným kloboukem tvářit se, že jsou nám ukradení, myslet si, že jsou prašiví, odvracíš svou tvář, každý z nich je pro tebe lhář. A přitom do nich nevidíš. A tak tam leží opuštění, bez pomocné ruky, žádná věta k utěšení a radostné zvuky, neuslyšíš od nich znít, když je necháš klidně hnít.

84

Vzdor Ale jak pomoct jim chceš, když o to nestojí, jsou v kožiše veš, společnost jak krávu podojí. Vědí moc dobře, jak jít na to, když vyrýžovat chtějí nějaké zlato. A každé slovo z jejich úst je lež. Tak nezastavuj se a běž. Říkají, že potřebují na autobus, v očích plno přesvědčení, pak pod mostem rvou si do žil nějaký hnus. Pro ně druhá šance není. Jen zamyslet se zkus. Opravdu chceš podporovat to, co mělo by se navždy schovat? Nikdy nevíš, co může se stát, obzvlášť když většina z nich je zvyklá brát. Ale častokrát není co na lžičku dát a kapsy jsou prázdné. Pak není čemu se smát a všechno, co předtím bylo krásné, rázem zšedne. A oni začnou se bát a myšlenky mají temné. Jak potom víš, že jednou na jejich strach sám nedoplatíš?

85

Ztráta Lukáš Slovák Střední škola, Vítkov Zabalená v dece, kniha v ruce, dva páry plápolajících svíček a zbytky jídla na talíři. Takhle vypadaly její poslední dny v dosavadním životě, kdy se snažila alespoň na chvíli utéct po večerech před vlastní myslí do knihy, protože poslední týdny jí braly všechnu sílu. Nečekaná ztráta zaměstnání díky neteři vedoucího, která se přes známost dotlačila na její místo, téhle ženě měnila život víc, než si sama připouštěla, a i přes všechnu snahu najít novou práci nesetkala se s ničím jiným než s nezdarem. Stále doufala, že se vše zlepší. Držela si naději. Nejspíš proto, aby z toho všeho nezešílela, protože dobře věděla, co se v následujících dnech bude dít. Její jméno není důležité. Podstatné je, jak se její život začal hroutit takřka během chvíle. V jednu chvíli byla šťastná žena a o pouhý týden později se jí začal hroutit celý život, který si pilně budovala. To že neměla jak vydělat peníze, vedlo ke ztrátě domova a k životu na ulici. K bídnému životu. Teplé jídlo. Pohodlná postel. Vůně domova. Vzpomínáš si na tu vůni? No tak. Vzpomeň si přece! Ležela v polorozpadlém domě na listí, ze kterého si udělala lůžko. Odpadky, co se všude kolem válely, odsunula do vedlejší místnosti, ale stejně se tím nezbavila zápachu, který vám nedovolí nadechnout se víc než z poloviny plic. Hlavu si schovala pod kdysi barevnou deku a snažila se vzpomenout. Nutila svou paměť, aby alespoň na chvíli zachytila vůni, kterou ještě nedávno cítila každý den. Tu nasládlou, uklidňující vůni. Už to bude měsíc, co ji vykopli z bytu. O všechny věci přišla díky dluhům a jediné, co ji čekalo, bylo vypořádat se s životem na ulici. Chvíli trvalo, než si zvykla jíst zbytky jídel, které lidé vyhazovali. Nic jiného ji nezbývalo, a tak každý nový den po probuzení obešla už vyhlídnuté popelnice zbohatlíků a vybírala vše, co se dalo jíst a z čeho by se jí neudělalo špatně. Zabydlela se v tom rozpadlém, páchnoucím, teď už jejím hnízdě, ve kterém se každý večer snažila uklidnit nasládlou vůní v paměti. Snažila se přežít. Bože! To už si nevzpomenu? Proč? Proč se mi tohle děje? Slzy jí stékaly po tváři. Uvědomovala si, že ztrácí i ty poslední věci z předchozího života stejně tak, jak ztrácela sama sebe. Hluboký smutek z její situace a beznaděj v ní zanechávaly rány. Každá noc byla o něco víc chladnější než předchozí. Blížila se zima, a tak krom jídla musela hledat cokoliv, co by ji uchránilo před mrazem. Ještě že lidé vyhazují všechno, co se jim nehodí. Říkala si, když vybírala všemožné staré oblečení z poslední popelnice, kterou mínila tento den otevřít. Měla dost oblečení na to, aby neumrzla, a jídlo, pokud se tomu tak dalo ještě říkat, měla taky. Vydala se tedy na cestu domů. (Ano, čtete správně. Domů!) Byla ráda, že během několika dnů ukořistila přesně to, co potřebovala, snad ještě víc. Pro jednou se těšila na studenou noc, kterou prospí spokojeně a v teple. Už se stmívalo. Přicházela do svého hnízda. Na chodbě vedoucí do místnosti, kde přespávala, strnula a naslouchala, jestli se jí to snad jenom nezdá. Jestli opravdu slyší dobře. Něčí šepot. Další zvuky, nad kterými neměla čas ani přemýšlet. Jediné, co ji zajímalo, bylo, kdo se jí vkradl do jejího příbytku. Pomalu kráčela přes odpadky a nahlédla do místnosti. Zrak jí spočinul na zádech muže nakloněného nad jejími věcmi. Hleděla, jak se v nich přebírá a celé její tělo pohltil mráz.

86

„Snadněji jsem se k tomu nemohl snad ani dostat. To se mi hodí. Jaké já mám dnes štěstí. Hmm. Ani to ještě nepáchne,“ šeptal si muž sám pro sebe. „Hej! Nech to být!“ zakřičela, když si uvědomila, co to dělá. Chce ji okrást, a to si přece nemůže dovolit. „Je to snad tvoje? Vypadni odsaď! Hned!“ křičela. Muž prudce vstal a otočil se. Pousmál se. „Nemyslím si,“ řekl tiše. Uslyšela zapraskání za zády. Chtěla se rychle otočit, ale to už ji někdo chytl a mrštil s ní o zem. Prudce se praštila do hlavy. Přes tupou bolest nedokázala pár sekund vnímat, co se kolem ní děje. To už se nad ní skláněl jeden z mužů. „Myslíš si, že seš tvrdá holčičko? CO?“ třikrát ji udeřil do obličeje. „Myslíš si, že tě necháme v teplíčku a sami budeme mrznout?“ řval na ni se vzteklým výrazem ve tváři. „Vemte si všechno a nech…“ vydala ze sebe a hned byla přerušena tvrdým bezcitným smíchem, který se jí vryl pod kůži. „To si piš, že si vemem všechno, co budem chtít,“ teď zněl jeho hlas chladně a tiše. Přitom se narovnal a začal si rozepínat pásek. Srdce jí začalo bít ještě rychleji. „Ne, prosím, nedělejte to,“ žadonila se slzami v očích. „Na tohle není čas, do háje! Vem ty tašky a mažem pryč,“ řekl druhý muž, když prošel kolem nich s mnoha věcmi v náručí. „Dneska už toho bylo dost!“ křičel z chodby. „Že toho bylo dost? S tebou do háje!“ křičel za ním. „Dneska máš štěstí, holčičko,“ obrátil se zpátky k ní. „Ale nečekej, že se pro tebe nevrátím!“zapnul si pásek. „Dřív či později si spolu užijem spoustu legrace!“ zase se rozesmál. Sebral zbytek věcí a odcházel pryč. Ještě chvíli jen tak ležela a přemílala si v hlavě, co se stalo. Pak se přesunula do kouta a schoulená tiše plakala. Byla vzhůru dlouho do noci. Vystrašená, že by se mohl vrátit ten, jenž jí chtěl ublížit. Hlavou se jí honily představy, co by se mohlo stát, kdyby přišel dokončit to, co začal. Neměla sílu na to, aby se mu ubránila. Dokonce ani žádnou na povzbuzení. Nejraději by utekla někam hodně daleko, jenomže v téhle chladné noci by přespat venku znamenalo smrt. Tady alespoň nefoukal vítr tak strašlivě. Děkovala bohu za to, že neodnesli všechny věci. Pár jich zbylo a už je měla oblečené na sobě. Celá noc byla pro ní temná, studená, s nejhoršími myšlenkami o tom, jak se propadla až na dno s mřížemi nad hlavou. Bez jídla a bez pomoci. Dalšího dne, ještě otřesená z celé noci, se snažila přijít na možnost, která by ji zachránila z této marné situace. Hlad ji týral a jediná myšlenka, která jí napadala pořád dokola, byla si jídlo ukrást. Obešla pár obchodů, ale nakonec uznala za nejlepší jít do supermarketu, kde by měla nejlepší šance. Stála v uličce plné jídla a měla naplánované koupit jednu věc za vyžebraných pár korun (které dostala nejspíš jen z lítosti kvůli modřinám na obličeji) a ukrást tolik, aby přežila další noc. Chvíli ještě váhala, ale nic jiného jí nezbývalo, a tak vyčkala na správnou chvíli a dala se do toho. U pokladny nervózně přešlapovala. Lidem se raději ani nedívala do očí. Viděla by jen zhnusení a opovržení. No tak! Ať už jsem pryč. Musí to vyjít. Přece nechcípnu hlady někde venku jako nějaká krysa! Bloudilo jí hlavou. Přišla na řadu. Zaplatila a rychle se odebrala pryč. Už myslela, že má vyhráno. Ovšem se mýlila. Ani ne patnáct metrů před sebou zahlédla muže v černém oblečení s vysílačkou v ruce kráčejícího pomalu k ní. Okamžitě se dala v opačném směru na útěk. Když se ohlédla, muž běžel za ní. Neměla šanci. Doháněl ji rychle. Začala hmatat pod kabát.

87

První věc, co vyhrabala, byl salát. Za běhu krabičku otevřela, prsty začala nabírat obsah a cpát si jej do pusy. Dojíst ho ale nestihla. Hlad ji dál mučil. Seděla na schodech, nevnímala nic než své myšlenky. Co mám teď dělat? Kdyby mě aspoň zavřeli. Ale oni ne. Po napomenutí ji pustili. Hanbu ani necítila, jenom si dál mumlala. Dobře ví, že bych se v base měla líp než na ulici. Zatracený život! Snažila se najít zbytky jídla v popelnicích. Marně. Většina už byla vybrána a ona neměla sílu, ani chuť snažit se dál. Chtěla jít jen spát. Všechno zahodit. Nevnímat. Alespoň pro dnes. A tak se odebrala domů. Usnula poměrně rychle. Venku mezitím vystřídala noc den. Zdálo se jí, že je vězněm ve špinavém prázdném pokoji, který měl místo oken a dveří mříže a lidé po ní skrz ně házeli odpadky, smáli se jí a sprostě nadávali. Když vše utichlo, někde z dálky slyšela kroky. Pomalé a tiché. Někdo na ni skočil. V šoku otevřela oči. Zmatená, nevěděla co se děje. Chtěla se začít bránit, ale to už byla v pasti a nemohla se ani hnout. Silueta nad ní se zasmála. Hned ho poznala. Vyčítala si, že se tu vrátila. Vyčerpáním usnula tvrdým spánkem. Naivně si myslela, že se mu ubrání tyčí, kterou si pro jistotu obstarala. „Věděl jsem, že si tu na mě počkáš, krasotinko,“ ucítila páchnoucí dech. Vzpírala se ze všech sil. „Nech toho ženská! Budeš litovat!“ následovaly rány do obličeje. „Říkám ti, nech toho!“ další a další. Nakonec podlehla. Cítila stékající krev po tváři. Tupě zírala do tmavého stropu. Nechala pošpinit své tělo tím nejhorším způsobem. Slzy se jí při tom draly z očí. Snažila se nevnímat tvrdé nárazy. Ať už je konec! Prosím! Bože! Polovinu druhého dne jen proležela. Brečela, dokola si vyčítala, že se sem vrátila. Tiše klela. Proklínala ho, sebe, život. Tuhle bídu a špínu, kterou v sobě cítila. Po zbytek dne hledala jiné místo, kde by mohla přespávat. Šla co nejdál od té budovy, na kterou nikdy nezapomene. Dlouho bloudila, než našla, co potřebovala. Další dva týdny přežívala, jak se jen dalo. Prohledávala popelnice. Kradla. Žebrala. Často se v noci probouzela z nočních můr se strachem, že je poblíž někdo, kdo jí ublíží. Sama sebe nepoznávala. Zima byla noc co noc krutější. Kam až klesnu? Ptala se sama sebe při myšlence, jak se zbavit alespoň jedné chladné noci. Vyhlídla si pár hospod, kam podle ní mohly chodit jen trosky, přesvědčila se, že není jiného východiska. Začala odchytávat starší opilé chlapy a nabízet se jim. „Za přespáni u vás udělám cokoli,“ vnucovala se. Setkala se s mnoha nadávkami, ale našli se i takoví, kteří její nabídku přijali. Vrána k vráně sedá, říkala si. Pokaždé se dělo to samé. Osprchovala se, najedla a nakonec došlo na to, při čem bylo jen její tělo. Mysl byla někde jinde, někde mimo, nejspíš proto, aby mohla sama se sebou žít. Tenhle životní styl trval půl roku. Dál už to neuměla snášet, i když mohla být jednou týdně čistá, jíst teplé a čerstvé jídlo, vyspat se pod střechou a občas dostat i zaplaceno. Zima už byla nějakou dobu za ní, neměla tedy nutkání dál se sebou takhle zacházet. Potřebovala se vzpamatovat a cítit se o trochu víc jako člověk, i když bez domova. Téměř celý další měsíc žila jen z toho, co našla. Snažila se najít si práci nebo brigádu. Něco, co by ji dostalo zase na nohy. Setkávala se jenom s neúspěchem, ale nevzdávala to. Potřebovala práci. Peníze. Až konečně našla, co hledala. Za pouhé tři dny měla jít do práce. Naděje na lepší život ji zavalila jako lavina.

88

Nastala poslední noc před pracovním dnem. Musela si zajistit ranní vstávání, a tak si opatřila budík. Připravená neztratit příležitost. Pomalu usnula a těšila se na zítřek. Uprostřed noci ji ale nečekaně vzbudil nepříjemný kašel, který měla už dříve, ale nedávala mu velkou váhu. Až nyní. Vykašlávala hleny a čím dál víc ji bodalo na plicích. Doufala, že se bolest utlumí. Celý zbytek noci se třásla, trpěla, a když už to nemohla snést, sebrala zbytek sil a vydala se směrem do nemocnice. „Máte zápal plic, to je jisté,“ řekl doktor po chvilce studování rentgenu. „Než zjistíme, co to přesně způsobilo, nasadíme antibiotika. Delší chvíli si u nás pobudete, tím si buďte jistá. Zneklidňuje mě ovšem vás krevní obraz. Hned jak přijdou testy, informujeme vás.“ Uplynuly tři dny. Cítila se unaveně. Léčba prozatím moc nepomáhala. Nemohla se dočkat, až přijdou výsledky testů. Dnes by to přece měli vědět. Dnes by mi to měli říct. Ať už mi konečně dají něco, co ztlumí tu bolest, pro Krista pána. Po chvíli přišla sestřička. „Doktor s vámi potřebuje mluvit o samotě. Posadíme vás na vozíček. Nemusíte mít obavy. Po svých nemusíte,“ pousmála se. „Odvezu vás tam.“ Doktor chvíli mlčel, připadalo jí, že nad něčím váhá. Poté se před ní posadil s vážným výrazem ve tváři. „Mám pro vás špatnou zprávu,“ mluvil tichým, zřetelným až soucitným hlasem. „Přišly výsledky testů, které jsme vám dělali. Bohužel vám musím oznámit, že zápal plic, kterým teď trpíte, byl vyvolaný zcela jinou nemocí.“ Zírala na něj a čekala, jak zlý k ní ještě osud bude. „Měla jste hodně pestrý krevní obraz a momentálně trpíte zápalem plic, který se vám může kdykoliv vrátit, což není normální. Jediná nemoc, která tohle způsobuje, je bohužel AIDS.“ Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Zatmělo se jí před očima. Neměla sílu plakat. Neměla ani sílu se s tím prát. Jenom ležela na posteli a koukala z okna na noční oblohu. Upadla hluboko dolů, tak nízko, jak ještě nebyla. Věděla, že není cesta zpátky. Teď už ztratila úplně všechno. Vstala a přistoupila k oknu, otevřela jej, naposled se nadechla na tomhle světě, a už cítila jen vánek na obličeji…

89

Nikdy nevíš, koho potkáš… Kateřina Stádníková Gymnázium Dr. Josefa Pekaře, Mladá Boleslav Byla už skoro půlnoc a já ne a ne usnout. Po další asi půl hodině jsem konečně zabrala. Nespala jsem ani hodinu, když mě ze spánku vytrhla bolest. Moře bolesti. Budu rodit, pomyslela jsem si. Nevěděla jsem, kdy mám termín, k lékaři jsem nechodila a do poradny pro těhotné? To už vůbec ne. Nechtěla jsem dítě. Kdysi možná ano, ale to jsem ještě nevěděla, že jednoho dne přijdu o všechno, že nebudu mít nic. Vůbec nic. Na ten den nikdy nezapomenu. Na den svých jedenáctých narozenin. Ihned po probuzení jsem seběhla dolů. Bylo už po desáté, rodiče už měli být dávno doma. Třeba jsou unavení a šli si lehnout, pomyslela jsem si a běžela do jejich ložnice. Byla prázdná. Celý dům byl prázdný. Určitě se jen někde zdrželi, řekla jsem sama sobě a šla se nasnídat. U snídaně jsem si pustila televizi, dávali zrovna zprávy. A pak jsem to uviděla. Auto mých rodičů. Naše auto! Tedy spíš to, co po něm zbylo po strašlivé autonehodě. „Strašlivou autonehodu nikdo nepřežil“, řekla hlasatelka. Můj svět se v tu chvíli proměnil v prach. Maminka, tatínek MRTVÍ? Co budu dělat? Už nikoho nemám. Moje jediná babička mi umřela, když mi bylo jen pět let a jiné příbuzné jsem nikdy nepoznala. Zůstala jsem sama. Naprosto sama. Ještě ten den si pro mě přijeli. A tak jsem zbytek dětství strávila v dětském domově. Sama, bez rodiny, bez přátel…. SAMA! Vzpomínka na ten osudný den mi proletěla hlavou a už jsem byla zase zpět v realitě, v malé a nevábně vonící místnosti, která se nacházela v polorozpadlém domě na kraji města. Bolest na chvilku odezněla, ale už se zase začala ozývat. Začala jsem křičet. Věděla jsem, že křik mi nepomůže, ale nemohla jsem si pomoct. Dlouho se nocí ozýval jen křik, můj křik. Po několika minutách jsem si uvědomila, že nejsem sama. Došlo mi to, když jsem uslyšela tichý hlas někde vedle sebe. Byl to mužský hlas, který se mě snažil uklidnit. „Už jsem volal záchranku, budou tu co nevidět, jen vydržte.“ Měl pravdu, neuplynulo ani deset minut a už mě nakládali do sanitky. „Gratulujeme, maminko, máte chlapečka. Už víte, jak se bude jmenovat?“ Jen jsem tupě zírala před sebe a nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Chlapečka? Já a dítě? To nejde!!! Sestřička se mě zeptala ještě jednou. „Já to dítě nechci, dejte ho pryč!“ Na víc jsem se nezmohla. Už nikdy jsem svého syna neviděla. Dozvěděla jsem se jen, že se ho hned po porodu ujala jedna rodina. Doufala jsem tedy, že bude mít šťastný a spokojený život. Je to tak dobře, říkala jsem si každý den a snažila jsem se tak přesvědčit sama sebe. Co já bych mu mohla dát? Nic. Sama nic nemám, nemám práci, peníze, nemám dokonce ani domov. S jinými lidmi mu bude líp! To už je šest? Pomyslel jsem si a podíval se na budík. Chvíli jsem mžoural na ručičky svého omláceného budíku, který už zažil několik pádů z nočního stolku, když se mi opravdu nechtělo vstávat. Když jsem opravdu pochopil, že už je něco málo po šesté, vylezl jsem z postele a podíval se z okna. Zatím nepršelo, ale vyjít dnes bez deštníku, to by nebyl dobrý nápad. Potichu jsem se vykradl z pokoje, abych nevzbudil bratry, kteří mohli ještě spát. Žil jsem s mamkou a třemi mladšími bratry v malém domku na kraji města. Měl jsem i tatínka, ale ten jednoho dne odešel a už se nevrátil. Tedy alespoň tak mi to řekla maminka, když jsem se vyptával. Maminka se kvůli tomu často trápila. Viděl jsem to

90

i přesto, že se to snažila skrývat. Tátův odchod nebyl dobrý ani v jiných ohledech. Maminka si musela najít druhé zaměstnání, aby mě a bratry uživila, a přesto nám peníze vystačily jen na jídlo a základní potřeby. Pomalu jsem kráčel ke střední škole, kam jsem chodil už dva roky, a přemýšlel, co mě dnes čeká. Naše třída se skládala převážně z rozmazlených dětí, které měly všechno, na co si vzpomněly, a když náhodou nedostaly jen něco málo z obrovského seznamu přání, byla to pro ně katastrofa. Do této třídy jsem nikdy nezapadl. Nikdy jsem neměl všechno, na co jsem si ukázal. Dárky k narozeninám jsme nedostávali a dárky k Vánocům? To byly jen praktické věci. Ale já jsem si nestěžoval, byl jsem šťastný. Když jsem došel ke škole, bylo něco po půl osmé, ale nemohl jsem si být jistý. Mobil jsem nikdy neměl, neměli jsme na něj. V šatně jsem si sundal bundu a šel do třídy. Většina dětí mě okázale ignorovala, ale některé děti mi dávaly až přehnaně najevo, že jsem něco „horšího“ než ony. Ve třídě jsem si sedl do poslední lavice a nevšímal si poznámek několika dětí, které se ani neobtěžovaly ztišit hlasy. Po několika hodinách konečně zazvonilo. Znamení, že další den ve škole končí. Ten den byl stejný jako ostatní dny, a přesto se v něčem lišil. Přišel jsem domů, kde zatím nikdo nebyl, a přečetl si lístek, který byl položený na stole. Byl to seznam prací, které jsem musel vykonat. Dal jsem se tedy do uklízení. Když jsem se prohrabával hromadou účtů a různých papírů, našel jsem něco, co jsem asi neměl nikdy vidět. V deskách bylo několik papírů a na nich moje jméno. Byly to papíry k adopci. Jsem adoptovaný? Problesklo mi hlavou. Celý den jsem už nedokázal nic udělat, jen jsem seděl a sledoval stěnu pokoje, jak je stále tmavší a tmavší. Probralo mě až bouchnutí dveří a hlasy mojí rodiny. Mojí rodiny? Ano! Pořád je to moje rodina! Maminka rozsvítila v pokoji, kde jsem stále seděl na podlaze a nemohl se pohnout. „Proč pláčeš?“ vyděsila se maminka a pak to uviděla. Papíry v mých třesoucích se rukou. Padla vedle mě na kolena, slzy v očích. „Nechtěla jsem, aby ses to dozvěděl takhle,“ vzlykala a slzy jí stékaly po tvářích. „Chtěla jsi mi to vůbec někdy říct?“ nechtěl jsem se zeptat, ale nedalo se to zadržet. Když jsem to řekl, uvědomil jsem si, že bych raději nic nevěděl. „Nevím,“ odpověděla a začala plakat ještě víc. „Nic se tím nemění, viď, že ne? Pořád jsi moje máma?“ zeptal jsem se a cítil, jak se mi do očí derou slzy. „Ne, nemění!“ odpověděla a objala mě. Nechtěl jsem poznat tu, která se mě vzdala, která mě nechtěla. Nechtěl jsem ji znát, nenáviděl jsem ji za to, ale i přes tu nenávist jsem nedokázal potlačit pocit, že měla dobrý důvod, proč se mě vzdala. Alespoň jsem v to doufal. A i přes to všechno jsem ji jednoho dne potkal. Moje problémy nepřestaly ani po změně školy a začaly se stupňovat, až jsem se jednoho dne dostal do místnosti, která měla na dveřích cedulku „Školní psychologická poradna“. Uvnitř mě přivítala starší paní. Mohlo jí být něco málo přes 40, ale její strhaný a posmutnělý obličej jí přidával na věku. Jen lehce se na mě pousmála, ale přesto vypadala velmi příjemně. O všem si se mnou popovídala a slíbila mi pomoc. Rád jsem si s touto ženou povídal, a tak moje návštěvy byly čím dál tím častější. Že jde o mou biologickou matku, jsem netušil velmi dlouho a jen díky náhodě jsem se to dozvěděl. Do dveří vstoupil chlapec. Kolik mu může být? 17? Víc určitě ne. Může být starý jako on. ON! Můj jediný syn, syn, kterého jsem nikdy nepoznala a nepoznám! Pomyslela jsem si a smutně se na chlapce usmála. Po hodinovém povídání jsme se rozloučili a dohodli se na další schůzce. „Nejste příbuzní?“ zeptala se mě kolegyně, když nás s Radkem vi-

91

děla. Začalo mi to vrtat hlavou. Po několika týdnech čekání mi přišla obálka. Výsledky testů DNA. Mám to otevřít? K čemu mi bude to vědět? Nemůžu mu takto vstoupit do života! Vzdala jsem se ho, tudíž na něj nemám žádný nárok! Žádný! Neotevřu to! Rozhodla jsem se. Nevydržela jsem to a obálku otevřela. Vše se mi potvrdilo. Je to můj syn! Nemůžu mu to říct! To nejde!! Nesmím!! Hádala jsem se několik nocí sama se sebou. Moje maminka se chtěla seznámit s ženou, která mi tak pomohla, a zjistila, že si velmi rozumí. Staly se z nich velmi dobré kamarádky. A tak jednoho dne vyšla najevo skutečnost, kdo tato žena ve skutečnosti je. Moje biologická matka. Ta, kterou jsem nenáviděl, a přesto se s ní chtěl setkat. Tento rok jsem nastoupil na vysokou školu, a jsem šťastný, jako jsem nikdy nebyl. Máme teď sice více peněz, než jsme kdy měli, ale já zbohatl mnohem víc. Získal jsem něco, čemu se žádné peníze na světě nevyrovnají!

92

Skladba roku Vojtěch Sysel Gymnázium, Tišnov Ve večerních hodinách se nepříliš udržovanými ulicemi proháněla skupinka pěti malých dětí mladého předškolního věku. Rádi se potloukali po městě a nejen to. Záměrně si vybírali staré zchátralé domy, o nichž byli přesvědčení, že jsou opuštěné, a v naprosté tichosti se do nich vloupávali. Výjimečně se uchýlili k nevhodnému rozbití okna, ale většinou se jim podařilo dvěma svorkami otočit zámkem a dostat se dovnitř nepozorovaně. Na to byl specialista Ondra, šestileté dítě žijící s rodiči pod polorozpadlým přístřeškem. Ondra chápal vloupání jako zábavu a jen těžko by si dokázal představit život bez vzrušení z temných koutů neznámého místa. Od rodičů se zatím nedočkal žádného výprasku ani ponaučení, proto si ani neuvědomoval, co ve skutečnosti provádí za neplechu. „Jsme tu,“ obrátil se Ondra k ostatním z party, jež ho nevědomky brali za svého vůdce. Zastavili se před posledním domem slepé ulice. „Objevil jsem ho včera, když jsem se sám procházel po ulicích zla,“ naparoval se před ostatními. Ulice zla je zavánějící výraz, ale nemá nic společného se zlem. Parta si je tak pojmenovala po spoustě strašidelných koutů, o nichž byli přesvědčeni, že se v nich vyskytují zlé bytosti. Dětská představivost je úžasná. Přikročili ke dveřím, Ondra si pohrál s klíčovou dírkou a po chvilce napětí a strachu z cizí přítomnosti překročili práh. „Jééé,“ vyjekla nadšeně Dominika, dvojče Ondry. Po celém domě se táhla jediná místnost se skladištěm zastaralých hudebních nástrojů. Ondra zklamaně svěsil hlavu. Očekával skrytý poklad a ne nějaké ubohé nepotřebnosti. „Nic tu není, jdeme pryč,“ rozhodl. Všichni kromě Dominiky si mysleli totéž. Dominika zcela unešená přestala vnímat ostatní odcházející děti. Při pohledu na zaprášený klavír postavený uprostřed místnosti si představila sebe sklánějící se nad klávesy a hrající před publikem. Mysl jí zaplnilo jedno slovo: úspěch. „Dominiko,“ chytl ji za ruku Ondra. „Nic tu není. Jdeme pryč.“ „Ale –“ pokusila se odporovat. „Nic tu není,“ zdůraznil a táhl jí k východu. Dominika se bezmocně ohlédla na klavír. V tu chvíli ji přepadla jistota, že klavír je hodná bytost, která jí pomůže dosáhnout snu o slávě. Brzy se vrátím. Nikam mi neutíkej, promluvila v myšlenkách ke klávesové bytosti. ‘‘‘ O čtyři roky později. Ondra zběsile utíkal po rozbité silnici před pronásledovatelem. V jedné ruce držel tvarohový koláč, ve druhé čokoládovou tyčinku. Prodavači se nelíbilo, že mu někdo krade zboží. Dostal se do slepé uličky. Rozhlédl se kolem sebe. V dálce slyšel přibližující se kroky. Zrak mu padl na poslední dům. Připadal mu povědomý, a protože neměl na výběr, rozhodl se do něj ukrýt. Nemusel vytahovat lupičské sponky, neboť dveře byly odemčené. Vyřítil se do domu a opatrně zavřel za sebou dveře. Nechtěl, aby prodavač poznal, kam se schoval.

93

Klíčovou dírkou uviděl pronásledovatele, jak se zastavil na konci ulice a pln zlosti vypustil z úst sprosté nadávky. Ondra se strachem otřásl; prodavač byl neslýchaný sprosťák. Vzdalující se dusot těžkých bot Ondru uklidnil. Úlevou si zhluboka oddechnul a s chutí se zakousnul do ukořistěného koláče. Otočil se ode dveří. Samým překvapením mu poklesla brada. Uprostřed rozlehlé místnosti seděla u klavíru jeho sestra a vystrašeně na něj hleděla. „Dominiko? Co tu děláš?“ divil se Ondra. „Já…hraju si tu,“ začervenala se a zahanbeně sklonila hlavu. Ondra k ní přistoupil. Na desce klavíru si všimnul krabicového přístroje. „Co je to?“ ukázal na přístroj. Dominika neodpověděla, jen se natáhla a na přístroji zmáčkla tlačítko s vyobrazeným položeným trojúhelníkem. Náhle se po místnosti rozlehla melodická hudba. Začala jednoduchými tóny klavíru a poté se stupňovala do složitějšího celku s přidanými bubny a dvěma dalšíma nástroji. Celá skladba, dlouhá něco málo přes dvě a půl minuty, končila desetivteřinovým klavírním sólem. Ondra vyjeveně doposlouchal. V životě tak krásnou a rytmickou hudbu neslyšel. „Kde jsi ji sehnala?“ chtěl vědět. „Nesehnala. Já ji složila,“ vysvětlila nadšeně. „Lžeš,“ obvinil ji Ondra. „Nelžu!“ ohradila se. „Už čtyři roky sem chodím a učím se hrát.“ Po chvilce zaváhání podala Ondrovi plakát, který dnes sebrala na vývěsné tabuli. „Mezinárodní soutěž Skladba roku?“ podivoval se Ondra. „Chtěla bych jim zaslat svoji skladbu,“ dodala na vysvětlenou. „To je skvělý nápad! Myslím, že vyhraješ!“ povzbudil ji bratr. Dominika si pouze nešťastně povzdechla. „Co se děje?“ „Nemůžu vyhrát.“ „Proč?“ „Musela bych jim poslat kopii na kulatou věc zvanou cédéčko. Navíc, pokud bych byla nominována na cenu, musela bych být ve společenských šatech.“ „No, a co je za problém?“ nechápal Ondra. „Na něco takového nemáme peníze.“ Dominika se srdceryvně rozplakala. Ondra ji objal. „Neboj se,“ uklidňoval ji. „Peníze seženeme.“ „Jak? Vždyť skoro nemáme ani na jídlo. Chodíme ve špinavých a roztrhaných hadrech a smrdíme, pokud se nevykoupeme ve studené vodě,“ zaškytala. „Já chci žít jinak!“ Ondra nepochopil, co je špatného na tom chodit špinavý a neupravený, ale bylo mu sestry líto. „Já ti peníze seženu, slibuju.“ „Opravdu? Jak?“ zapochybovala. „To nech na mně. Seženu ti je,“ slíbil Ondra. Dominika se zaradovala a dala svému bráškovi pusu na tvář. ‘‘‘ Na proděravěnou molitanovou podložku nehlučně dopadl neznámý pytlík. „Snad to bude stačit,“ řekl Ondra stojící u zvlhlých dveří Dominičina skromného pokoje. Podložka ležící u protějšího rohu se v jednom místě prohýbala pod tíhou desetileté slečny.

94

Poté, co prozkoumala obsah pytlíku, vyskočila hbitě na nohy a skočila Ondrovi do náruče. „Díky!“ vroucně poděkovala. „Jak si je získal?“ „Malé tajemství,“ mrkl na ni smějící se Ondra. „Ale pokud to chceš vědět, dostal jsem je od různých lidí. Tví sponzoři.“ Dominika se rozesmála. Obdivovala svého bratra snad ve všech ohledech. Kdyby nebylo Ondry, prožívala by život úplně jinak; smutek, osamělost a deprese. Nyní může doufat v lepší budoucnost. ‘‘‘ „Ondro!“ křičela Dominika. Uprostřed silnice postávající Ondra se otočil. Zahlédl sestru. Spěchala k němu v umaštěných teniskách a v dlani svírala poskládaný list papíru. „Ondro!“ Skočila mu radostí bez sebe do náruče. „Nominovali mě!“ „Cože?“ zarazil se Ondra. Nedocházelo mu, o čem je řeč. Vždyť Dominika poslala cédéčko před měsícem, během něhož zapomněl na sestřino hudební nadání. „Oni mě nominovali do dvou kategorií! Skladba roku a Objev roku!“ Štěstím se třásla po celém těle. „No, jo,“ vzpomněl si Ondra. „Já ti to říkal!“ „Vyhlášení cen bude za týden v sobotu. Pokud vyhraju, zahraju před celým publikem svoji skladbu! Už se nemůžu dočkat!“ „Ty jim to natřeš. Budeš nejlepší, to mi věř,“ prorokoval Ondra. O sestře nepochyboval, pochyboval o sobě, neboť poslední měsíc žil pod tlakem, který se čím dál víc stupňuje. Pochopil, co se kolem něj děje. Bál se. ‘‘‘ „Vypadám dobře?“ zeptala se nervózně Dominika. Za peníze si v koupelnách pro veřejnost dopřála teplou sprchu. Ondra si ji zkoumavým pohledem pod širým nebem prohlédl. Učesané rovné vlasy se konečky dotýkaly ramen, na nichž se třpytily modré šaty, jež jí nesmírně slušely. K tomu linoucí se vůně kokosu dodávala Dominice půvab hodný úspěšných osobností. „Jsi překrásná,“ vydechl Ondra. „Díky.“ „Připravená na tvůj výjimečný den?“ Dominika se zatvářila ustaraně. „Neboj, to zvládneš.“ „Myslíš?“ „Vím to. Je to tvůj den, tak si ho taky užij.“ „Máš pravdu,“ uvolnila se Dominika. „Jsem připravená.“ „Jdeme,“ zavelel Ondra, čímž Dominice připomněl den, kdy se poprvé seznámila s klávesovou bytostí. Jen pro zajímavost, často k ní promlouvala, aniž by očekávala odpověď. ‘‘‘ Noční bezmračnou oblohou prosvítal svit měsíce a vzdálených hvězd. Ondra seděl na lavičce před Národním divadlem a čekal na ukončení soutěže Skladba roku. Dovnitř nesměl. Do divadla by ho v roztrhaných kalhotách a špinavém obnošeném triku nikdy nepustili. Jedna z mála věcí, které chápal. Ojediněle ho nasvítilo projíždějící auto uhánějící udržovanou ulicí do hlubin města osvětleného vysokými lampami.

95

Přemítal nad Dominikou, když si k němu přisedl statný muž v kožené bundě a modrých riflích. Ondra k němu vzhlédl. V očích muže zahlédl náznak lítosti. „Víme všechno,“ pronesl neznámý. „Odvezeme i vaše rodiče.“ „Prosím, jen nechte Dominiku užít si divadlo,“ zažádal se slzami v očích Ondra. „Počkáme tu na ni společně,“ navrhl muž. Ondra několikrát zaškytal a rozplakal se. Muž ho rukou objal kolem ramen. „Já tě chápu. Udělal jsi to, abys splnil sestře sen. Vykonal jsi dobrý skutek špatným způsobem. Ohlásilo se nám šestnáct okradených. Tím jsi nás na sebe upozornil, a když jsme viděli, v jakých podmínkách žijete, nezbývalo nic jiného.“ ‘‘‘ Světla v hledišti zhasla. Na jeviště přistupovala k pultu žena ve stříbrných šatech vyhlásit skladbu roku. Dominika sedící uprostřed třetí řady napjatě očekávala výsledek. Po obličeji jí stékaly slzy až k bradě, odkud spadaly do klína, kde křečovitě v rukou svírala křišťálovou sošku hudební noty postavené na pozlaceném podstavci – udělená cena za Objev roku. Když se její jméno proneslo po celém divadle ve spojitosti s objevem roku, zažila bouřlivý potlesk, dokonce i neskutečný citový výbuch. Chtělo se jí křičet radostí, brečet štěstím, ale současně toužila si s klidnou hlavou vychutnat pocit vítězství. V okamžiku, kdy vstala, upoutala na sebe veškerou pozornost. Mnozí na ni s absolutním ohromením a uznalým respektem zírali. Desetiletá holčička vstoupila na pódium, kde na ni čekala významná umělecká osobnost, aby jí předala cenu. „Třímáš v sobě talent unikátně rozsáhlých rozměrů,“ řekla dojaté Dominice. „Všechna čest.“ Dvouminutová událost Dominiku stačila uvést do transu a teď, při vyhlašování hlavní ceny, hleděla do prázdna. Věděla, že nevyhraje; skladba od slavného skladatele byla nesrovnatelně lepší. To jí však nevadilo. Sen si splnila. Právě toužila vyjít ven a říct Ondrovi, jak moc ho má ráda. ‘‘‘ První účastníci odcházeli ze vstupních dveří. Ondra se zvedl, společně s ním i jeho společník. Mezi houfem lidí se snažili najít malou dívku v modrých šatech. Nemohl se dočkat, až ji uvidí. Na druhou stranu se bál sestřiny reakce poté, co se dozví pravdu. „Výsledek potvrzuje správnost skutku,“ zamumlal muž. „Co?“ nechápal Ondra. „Vysloveno římským filosofem Ovidiem,“ poučil Ondru a ukázal ke kraji divadla, odkud se Dominika rozhlížela na všechny strany. Vzápětí si bratra všimla. Pozvedla ruku nad sebe a nadšeně vyskočila. Ve zdvižené dlani třímala vyhranou cenu. „Dokázala to!“ vykřikl Ondra a rozběhnul se sestře naproti. „Ondro!“ zvolala. Smála se od ucha k uchu. Skočila mu do náruče a Ondra jí radostí ve vzduchu otáčel, dokud mu v rukou neztěžkla. „Jsi skvělá!“ pochválil ji. Z povzdálí uviděl přihlížejícího společníka. Ondra se zachmuřil. „Dominiko,“ oslovil ji a vedl ji k muži. „Musím ti něco říct.“

96

‘‘‘ „Blahopřeji k výhře,“ obrátil se muž na šokovanou Dominiku. „Jsem policejní komisař a jsem tu, abych vás dva odvezl do dětského domova. Budete tam žít tak dlouho, dokud vaši rodiče nedosáhnou minimální životní úrovně.“ Nenadále po silnici projelo policejní auto. Ze zadního okénka vyhlédla smutná známá postava. Křišťálová soška noty spadla na tvrdou zem a roztříštila se. Smyslu zbavená Dominika se rozběhla k autu a pronikavým hlasem naplněným hrůzou zaječela: „MAMI!!!“

97

Jsme prostě lidé Pavlína Šilhánková Gymnázium Jana Palacha, Mělník „Ahoj, jsem ráda, že jsi přišla.“ „To je přeci samozřejmost. Vím, že to nemáš lehký. Je to už lepší?“ „Prosím tě, pořád stejný. No ale, posaď se. Co si dáš k pití? Tady si nabídni koláč.“ „Děkuju, dám si čaj.“ „Dobře, hned jsem zpět,“ odpověděla asi pětašedesátiletá žena a zamířila směr kuchyně. „Můžeš prosím ještě dva cukry?“ „Jasně, tady máš.“ „Díky.“ „Není zač,“ pousmála se. „Tak povídej, jak je na tom Petra?“ „Dělá samý naschvály. Já už nemůžu, nezvládám to. Každou chvíli kvůli něčemu vyvádí, je to čím dál tím horší. Vynutí si něco a za chvíli chce zase něco jinýho. Když jí to nepřinesu, začne se vztekat. Dříve se po chvíli zklidnila a byla zase v pohodě, ale teď se urazí, nechce se mnou mluvit a pak zase vyvádí. Nevím, co mám dělat.“ „Hele, nechceš ji přeci jen někam dát? Určitě jsou na to nějaké ústavy, oni by jí pomohli. Když se to teďka tak rychle zhoršuje…“ „Já doufala, že ji to přejde jako vždycky. Já to ještě vydržím. Zkusím být na ni milejší a třeba to půjde,“ najednou žena změnila výraz, jako by se snažila něčemu vyhýbat. „Evo, prosím tě, on ti ji nikdo nebere, ale vidíš, že takhle to dál nepůjde. Říkám ti to už jakou dobu, dej ji někam, kde se o ni postarají. Třeba se to zlepší a ty ji zase budeš moct mít u sebe. Oni jí pomůžou.“ „Ne, já si ji ještě nechám. Ještě tam šance je. Třeba se zlepší.“ „Evi, nebuď hloupá, vždyť i ty sama se strašně trápíš, je to na tobě vidět,“ přejíždí kamarádka starostlivým a soucitným pohledem po Evě. „Já vím, ale to nejde. Je to moje dcera, nemůžu ji poslat někam do blázince, to nejde!“ „Tak to teda ještě chvíli nech, jak to je, ale měla by sis pomoct nějak i ty. Chápu, že se o ni bojíš, ale nenič se i ty, prosím. Je na tobě až příliš velká zodpovědnost, to nemůže člověk sám zvládnout, ještě se psychicky zhroutíš.“ „Je fakt, že je to strašný. Já v podstatě nežiju skoro celý život. Pořád toho mám plnou hlavu. Nevím, co mám dělat, jak se k Radce chovat.“ „Měla by ses s někým poradit. Nepřemýšlela jsi zase o psychologovi?“ „Já nevím, ale asi nebude jiná možnost. Mohli by mi poradit a Radce by to mohlo pomoct. I když to minule moc nepomohlo. No, tak já to zkusím. Ale půjdu k někomu jinému.“ „Jsem ráda, že tam půjdeš, určitě to pak bude lepší,“ pohlédla Jana s potěšeným výrazem na Evu. „Dále,“ ozvalo se zpoza dveří. „Dobrý den. Vy budete paní Eva, že?“ pozdravila doktorka s úsměvem na tváři. „Ano, dobrý den“ opětovala žena úsměv. „Víte, já jsem u psychologa sice už byla, s dcerou, ale sama ne, takže nevím, jak to chodí.“ „Nebojte se, já vás nesním, jsem tu od toho, abych vám pomohla. Tak povídejte. Copak vás trápí?“ „Trápí mě moje dcera. Vím, zní to divně, když je mi pětašedesát, ale je to tak,“ nejistě Eva pohlédla na doktorku. „Povídejte dál.“ „Ona není totiž psychicky úplně v pořádku. Ale já vám to raději převyprávím.“ „Už je tomu spousta let. Dva roky po svatbě jsem porodila dceru, Radku. Manžel i já jsme byli úplně nadšení. Byla pro nás vším. Každý mi říkal, že mám štěstí, že mám takovou fajn rodinu, ale já to věděla i bez nich. Byli jsme šťastní. Manžel i já jsme pracovali ve státní správě na ne příliš hodnocených místech, takže ty platy od toho taky vypadaly. Ale jelikož jsem dědila po mé matce celý majetek, protože jsem jedináček, o peníze nebyla nouze. Ba naopak, šíleně jsme utráceli. Tehdy jsme si to moc neuvědomovali, měli jsme malou holku a ty peníze nějak utíkaly samy. Začali jsme jezdit na dovolené a žít si tak trochu nad naše poměry, právě z těch zděděných peněz. Teď si říkám, jak jsme byli strašně nezodpovědní. Kéž bych ten čas mohla vrátit. No, každopádně jsme si na to

98

utrácení a mlsání zvykli. Ale hloubka pokladničky nebyla nekonečná a my jsme narazili na její dno. Až v tu chvíli jsme si uvědomili, že jsme všechny peníze takhle rychle prošustrovali. To bylo ale už pozdě. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než žít dále jen z těch našich výplat, které, jak jsem již říkala, nebyly moc veliké. Chvíli to šlo, ale po takové době přepychu jsme se s tím nemohli srovnat. Holka chtěla chodit na kroužky, jezdit na dovolené (to jsme tedy chtěli i my) a prostě nám to všechno strašně chybělo. Následovaly hádky ohledně peněz a celkově se naše vztahy zhoršily. Manžel přemýšlel, jak ty peníze vydělat, a rozhodl se, že začne podnikat. Do začátku si musel velký obnos peněz půjčit. Samozřejmě počítal s tím, že vše půjde jako po másle, obchod bude vzkvétat a půjčku bez problémů splatí. Ono to ovšem tak nebylo, obchod místo vzkvétání spíše odkvétal, takže nebyly peníze na placení půjček. Měli jsme obrovské dluhy. Kvůli hádkám o penězích jsme se s manželem tak strašně odcizili, dcerka trávila co nejvíce času u kamarádek, doma byla hrozná atmosféra. Já jsem si nemohla pomoct a pořád jsem muži vyčítala, že do tohohle nás dostal on, že kvůli němu nemáme skoro co jíst a že to on ničí rodinu. Bože, já jsem byla tak hloupá. Místo toho, abychom se navzájem podporovali, jsem do něho pořád jenom hučela,“ Eva se rozplakala. „Paní doktorko, já nemůžu, já jsem tak blbá, já jsem tak blbá, Pane Bože, já jsem všechno pokazila, já jsem vrah!“ Doktorka najednou vyvalila oči: „Co jste to říkala? Vrah? Prosím vás, co se to pro pána krále stalo?“ „Můj muž na tom byl psychicky dost špatně a já mu nebyla oporou, protože jsem mu vyčítala, že nám pokazil celý život. Nevydržel to a spáchal sebevraždu. Jako kdyby toho nebylo málo, mrtvého ho našla naše dcerka, protože přišla dříve ze školy. Nevím, jak reagovala. Já jen vím, že když jsem přišla z práce, uviděla jsem ji v rohu místnosti. Šla jsem za ní a najednou jsem zahlédla její zkrvavené ruce. Myslela jsem, že se třeba jenom řízla nebo tak něco, ale pak jsem zjistila, že ta krev není její. Po jaké době donucování mě konečně dovedla tam, kde leželo manželovo tělo. Byl to strašný pohled,“ žena se opět rozplakala. Doktorka ji chytla za ruku: „Chápu váš smutek, je mi to moc líto, ale povídejte dál, ať vám mohu pomoci,“ a soucitným pohledem jí dodala odvahu. „Zařídila jsem vše potřebné, i když mi při tom pukalo srdce. Prodala jsem dům po matce, který jsme nechávali pro Radku do budoucna, a z těch peněz jsem zaplatila půjčky. Sice jsme už nikomu nemuseli nic splácet, ale táhla jsem nás jen z jedné chabé výplaty. Ale nejhorší bylo, že Radka na tom byla dost špatně. Přestala s kýmkoliv komunikovat, zavírala se sama v pokoji a nechtěla chodit mezi lidi. Byli jsme i u psychologa. Ten řekl, že je po tak velikém šoku, že nějakou dobu potrvá, než se vrátí do normálu, ale nepomůže tomu, když bude sama zavřená doma, ať chodí do školy a zase si zvyká na lidi. Posílala jsem ji tedy dále do školy v naději, že její stav se co nejrychleji vrátí do normálu. Neměla jsem na ni tehdy moc čas, protože jsem těžce vydělávala potřebné peníze na naši obživu. Jednoho dne mi volala učitelka, zda bych nemohla po práci přijít k ní domů. Bála jsem se, co se stalo, když mě zve rovnou k sobě domů. Tam jsem se dozvěděla, že Radka byla ve škole psychicky šikanována. Prý se na to přišlo ten den. Spolužáci se po naléhání přiznali. Posmívali se jí kvůli jejímu chování. Celé přestávky seděla sama v lavici a s nikým se nebavila. Nosila najednou špatné oblečení, což se u ní předtím nevidělo. Nekomunikovala, nebránila se, nechávala si všechno líbit, a tím se šikana ještě zhoršovala. Kolektiv ji vyčlenil, spolužáci nechápali její bolest a těmi posměšky jí ještě víc ubližovali. Na to jsem se rozhodla, že bude doma, alespoň do té doby, než se nějak srovná. Po nějaké době to bylo lepší. Už se mnou komunikovala a chovala se celkem normálně, takže jsem ji zase začala posílat do školy. Ovšem její špatný stav se zase vrá-

99

til. Brečela, že chce být doma a nechce chodit do školy. Nevěděla jsem, co dělat. Řídila jsem se radou pana doktora, že má být mezi lidmi. Začala jsem ji posílat do speciální školy pro psychicky labilní děti. Vypadalo to, že se zlepšuje. Čas plynul a ona dorostla do věku, kdy by se měla postavit na vlastní nohy. Našla jsem jí práci, ne moc náročnou. Po prvním týdnu se psychicky zhroutila. Nedostala jsem z ní, co se stalo. Nevím to dodnes. Jen jsem věděla, že nedokáže chodit do normální práce. Nezvládala to, nebyla na to připravená. Ona vlastně skoro nic neuměla, ona se spíše učila, jak má sama sebe ovládat. Byla tedy i nadále doma. Její stav se zhoršoval, nic nepomáhalo. Kamarádka mi radila, ať ji raději pošlu do nějakého ústavu, že tam se o ni postarají, ale já jsem zásadně nesouhlasila, chtěla jsem, abych ji měla u sebe. Tak mi poradila, abych se poptala na dílny bez hranic. Tam by mohla být mezi lidmi, naučila by se pracovat a dostávala by i svou, sice symbolickou, výplatu a mohla by se naučit zacházet s penězi. Přišlo mi to jako výborný nápad, tak jsem si o tom zjistila víc. Ve vedlejším městě naštěstí tyto dílny byly, tak jsem jí tam dohodla místo. Sice jsem měla strach z toho, že musí dojíždět sama autobusem, ale nic se nedalo dělat. Roky plynuly a ona tam byla spokojená. Opravdu se o moc zlepšila. Začala dobře komunikovat, ale když do práce z nějakého důvodu nemohla, byla zase vzteklá. Ale byla jsem ráda, že ji to baví a chodí tam ráda. Avšak nemilé překvapení bylo to, že bylo rozhodnuto, že tyto dílny se zruší. On je totiž dotoval stát, ale protože se k moci dostala politická strana, která se rozhodla všude šetřit, hlavně na sociálních dávkách a takovýchto věcech, rozhodla se omezit počet těchto dílen. Rozhodla jsem se, že to takhle nenechám, psala jsem lidem na vysokých místech, snažila jsem se je přesvědčit, aby to nerušili, ale oni se akorát nějak vymlouvali a pak už ani neodepisovali. Musela jsem dostat podporu lidí. Chodila jsem městem kolik dní pořád dokola, žádala jsem lidi, aby podepsali petici, ale většina, když mě viděla, že něco po nich žádám, mě ani nevyslechla. Skoro všem byly problémy jiných úplně ukradený, i když by mohli tolik pomoct jen jedním podpisem. Neřeknu, když odmítnou někoho, kdo nabízí voňavky nebo takové věci, ale tady viděli, že mám jenom papír a nechci je nijak otravovat. Jen jsem chtěla, aby mě vyslechli, jak by mohli pomoci. Jedna paní mě odbyla tím, že strašně pospíchá. Já jsem ušla sto metrů a viděla jsem ji, jak sama sedí na lavičce s rohlíkem v ruce a znuděným výrazem. Takoví jsou lidé, nezajímá je nic jiného než vlastní blaho. Kde skončíme, když se budou takhle všichni chovat? Za kým půjdou lidé, kteří potřebují pomoc? Nikdo je nepřijme, všem je život ostatních ukradený. Každopádně, všechny snahy byly marné. Dílny se zavřely. Radky stav se zase zhoršil, byla jsem tak naštvaná, dělala jsem, co jsem mohla, nikdo nepomohl. Já jsem byla na vše sama.“ „A to jste se nepokoušela si najít nějakého muže? Někoho, kdo by vám byl oporou?“ „To víte, že zkoušela. Ale vždycky po tom, co se dozvěděli, že mám problémovou dceru, utekli. Viděli, že by nebylo vše úplně v pořádku, tak zdrhli. Měla jsem pár let před důchodem a Radky stav se ještě zhoršil, přestávala komunikovat, zavírala se v pokoji, tak jsem odešla do předčasného důchodu, abych se jí mohla více věnovat. Zlepšila se. Je tomu něco přes pět let. Ale teď poslední dobou se to zase zhoršuje, je pořád vzteklá a nedá se s ní mluvit, dělá samý naschvály a problémy. Proto jsem taky tady, paní doktorko, potřebovala bych vaši radu.“ „No, pěkně jste to převyprávěla,“ snažila se odlehčit atmosféru, ale bylo vidět, že to moc nepůjde. „Paní Evo, myslíte, že byste sem mohla Radku přivést? Ráda bych si s ní popovídala.“ „Dobře, přivedu ji, snad nebude moc vyvádět.“ „Zkuste to, tak zítra ve tři hodiny, na shledanou,“ usmála se paní doktorka na rozloučenou. „Dobře, na shledanou.“

100

Den utekl jako voda a obě, matka i dcera, dorazily do ordinace. „Dobrý den, tak jsme tady.“ „Hezký den, paní Evo, mohla byste prosím počkat tady u sestřičky? Já bych si ráda popovídala s Radkou o samotě. Děkuju,“ klidně a příjemně uvítala obě ženy psycholožka. „Tak pojď, posaď se.“ A Radka s doktorkou zmizely za zavřenými dveřmi. „Mohu vám nabídnout čaj nebo kafe?“ zeptala se sestřička. Paní Eva jenom zavrtěla hlavou, že nic nechce. „O čem si tam tak asi povídají,“ točilo se jí hlavou pořád dokola. Čekání to bylo hrozné. Po hodině a půl se konečně dveře otevřely a vyšla doktorka: „Takže, o všem jsme si popovídaly a myslím, že by mělo být vše už v pořádku. Radka v sobě dusila myšlenku, ehm, na jeden takový čin z mládí, se kterým se nedokázala srovnat a díky kterému se sama psychicky ničila. Bohužel si nepřeje, abych vám ho říkala, a já to tedy říct nemohu, ale prosím vás, abyste to z ní netahala, jestli vám to bude chtít říct, řekne to, ale to pochybuji. Když byla mezi lidmi, které měla ráda, nemyslela na to a dokázala být alespoň na tu chvíli sama sebou. Poté si na to sebeterorizování, nebo jak bych to nazvala, zvykla a nedokázala bez toho žít. Cítila se tak provinilá, že se sama ničila a myslela si, že tím si pomůže, ale ono to bylo vlastně naopak. To je asi vše, co bych vám řekla. Teď s ní ještě musíte být trpělivá. Vím, že vám už není nejmíň, ale vydržte to ještě chvíli, naučte ji co a jak, ať je schopná se postavit na vlastní nohy, po nějaké době by to měla zvládnout. Kdyby se něco pokazilo, ihned přijďte, ale snad se to nestane. Přeju vám pěkný zbytek dne a na shledanou.“ Eva nebyla schopna se na nic zeptat, ale pamatovala si vše, co jí paní doktorka pověděla. „Tak pojď, Radko, jdeme domů,“ usmála se na svou dceru, která jí úsměv opětovala. „Lidé jsou tak nezodpovědní, sestři, vidíte, co vše dokáže způsobit utrácení? Pokažené celé životy a i smrt. I přestože to vidíme, děláme to dál a dál, jsme tak nepoučitelní.“

101

Žijeme na jedné planetě? Andrea Španihelová Slovanské gymnázium, Olomouc

Jak je to vlastně na světě? Jak by to mělo být? Žijeme na jedné planetě? Opravdu stačí jen chtít? Stačí jen přihlížet, Na svět se všemi muky? A jen se ohlížet, S mávnutím ruky? Ale toto není život Žádná rána do světa Tímhle tak akorát Zhyne celá planeta. Jenže my žijeme na jedné planetě Proto se tak snažme chovat! Někdo volá o pomoc, támhle ve světě Vždyť stačí málo, třeba poděkovat. Pochválit, povzbudit Pomocnou ruku podat Nikdy nevíte, třeba vy Za ni budete chtít poděkovat.

102

Růžové brýle Jednoho dne, obyčejného, sychravého dne, jsem jako obvykle ztrácela čas tím, že jsem se jen tak poflakovala po městě. Pršelo a moc dobrou náladu mi to nedodávalo. Kráčela jsem parkem a máčela si tenisky skoro v každé kaluži. Byla jsem už celá promáčená, když vtom jsem něco zaslechla. Třeba je takových bláznů jako já víc, co se tady poflakují pro nic. Otočila jsem se. Na lavičce kousek ode mě seděl muž, stejně jako já celý promáčený. Brečel. Skoro nikdy jsem neviděla chlapa brečet. Celkem mě to zarazilo. Podívala jsem se na hodinky, ale měla jsem tolik času, že bych přece nemohla jen tak odejít. Seděl shrbeně a rukama si podpíral hlavu. V tom dešti bylo těžko poznat, jestli mu právě tečou po tváři kapky či slzy. Šla jsem blíž. I když jsem trochu riskovala, protože jsem nevěděla, co je ten člověk vlastně zač, přistoupila jsem k němu a sedla si na okraj lavičky. Rukou jsem si odhrnula mokré vlasy z obličeje a podívala jsem se na něj. Brečel. Nestyděl se za to, jak mu je. Nemohla jsem najít žádné slovo, nic co bych mohla říct. Nemělo cenu mu nabízet kapesník v takovém lijáku, a stejně bych žádný po kapsách nenašla. Jak jsem ho tak pozorovala, začínalo mi ho být líto. Třeba jen proto, že je tak promočený a určitě to není záměrné jako u mě. Díval se do kaluže, která byla pod námi, a občas mu do ní ukápla slza. Sebrala jsem malý kamínek ze země a malým máchnutím ruky jsem ho hodila do kaluže. Po kamínku zbyla jen malá kolečka, která stejně mizela do ztracena. Zvedl hlavu. Oči měl červené od pláče a rukou se snažil utřít si slzy. Musela jsem konečně promluvit. „Nebojte, to...bude to dobrý, určitě…“ Podíval se na mě a zakroutil hlavou. Pokusil se znovu si utřít slzy a zakoukal se na mě. Co mohl vidět? Jenom zmoklou holku s promáčenými vlasy a růžovými brýlemi. Pohlédl směrem někam před sebe. „Jo, slečno, to kdyby, to kdyby…“ Z jeho hlasu jsem cítila strach. Byl nervózní, ale zároveň úplně zmatený a ztracený. „I to „kdyby“ může být jednou pravda.“ Podívala jsem se na jeho obraz v kaluži a snažila se naznačit úsměv. Nešlo mi to. „Jo, jenže život není pohádka, holka, z toho jsem už bohužel vyrost!“, zvedl nohu a silně dupl do kaluže. Jeho obraz se rozplynul. „Nic není přece tak hrozného, nebo ano?“ „Není, že není?“ vykřikl na mě a zamračil se. „ Divila by ses, holka, divila! Všechno je hrozný! Strašný! Všechno už je zcela zbytečný…“ „Tak tohle nikdy neříkejte!“ Najednou jsme se bavili, jako kdybychom se znali už nějaký ten čas. „Proč bych nemohl?! Myslíš si, že můj život, nebo spíš to, co z něj zbylo, má nějakou cenu?!“ „Pane, všechno má cenu…“ „Fajn, jak chceš, děvče,“ řekl mi dodatečně, zvedl se z lavičky a chystal se odejít do spárů deště. Ne! „ Pane, počkejte! Co se Vám vlastně stalo?“ Zarazil se. Zpočátku jen tak stál, ale potom se otočil a snažil se vykouzlit úsměv na svém uplakaném obličeji. Nešlo mu to, ani trochu. Posadil se zpátky. „Divím se ti, že tě zajímají problémy nějakého cizího blbce, který si všechno jen podělal…“, mluvil klidně, ale cítila jsem jeho potřebu to někomu říct. „Ještě předminulý měsíc bylo toto šéfem celého zdejšího tiskového podniku! Toto! Chápeš? Tato troska! Ještě před dvěma měsíci jsem měl práci a mohl jsem být spokojený. Ale teď? Co teď? Právě to je otázka, už nic..“ „Ale vždyť, snad… rodina Vám zbyla…něco Vám zbylo!“ „Jo, děvče, manželka mě opustila. Nemám práci – nechce mě. K čemu bych jí byl taky, že ano?! Utekla za lepším, bohatým. S prací! Nechala nás samotný, mrcha. Mrcha je to!“ Chtělo se mi brečet, ale když řekl slovo „nás“ něco ve mně cuklo. „Nás?“ „Slečno, jediný co mi zbylo, je snad ta poslední jiskra mého života. Matýsek je ještě ve školce, dokud pro něj nepřijdu. Táta. Ne, tomu, co vidíš, se už ani táta říkat nedá. Nechala nás oba, mrcha! Matýsek už nemá nikoho, dobře, tak jednoho mizer-

103

nýho tátu…“ Nemohla jsem popadnout dech ani v sobě najít jedno jediné slovo. Nikdy bych neřekla, co se může takhle člověku přihodit. Ještě před chvílí jsem ho vůbec neznala. A teď? Jenže on pokračoval sám. „Dnešní svět je krutý, slečno, nikdo ti práci nenabídne. Nikdo ti nepodá ruku, když se topíš v tom bahně! Oni nemají zájem, víš. Nikdo! Každej mluví jen o svým štěstí, o sobě. Jenže víš, co je nejhorší? Že já taky takový byl! Byl jsem spokojený a ostatní mě nezajímali. Jenže teď toho lituju, upřímně ano.“ Pohlédla jsem mu do očí. Rozpršelo se ještě víc. „Člověk tu situaci musí poznat, pane, aby věděl, jak na tom ti ostatní jsou.“ Začínal trochu nabírat sebevědomí, i když to bylo opravdu v malých dávkách, skoro až dávečkách, dařilo se. „Jenže myslíš, že mi někdo pomůže? Těžko! Všichni jsou stejní, tak jako já byl!“ „Ale nejsou. Prostě musíte začít nový život. A to ne kvůli mně nebo kvůli ostatním. Ale hlavně kvůli SOBĚ. A Matýskovi. Přece se nevzdáte té šance žít! Každý ji nemá! A vy ji chcete tak zahodit? Ne! Nechápu Vás. Vzmužte se, proboha!!“ vykřikla jsem, zvedla jsem se a pomalu odcházela do průlivu deště. Naštval mě. Jenže já neznala jeho pocity. Zachovala jsem se špatně. „ Slečno, počkej! Prosím!“ Ale já nevnímala a pomalu šla dál. Rozběhl se za mnou. „,Nejsi ty náhodou anděl strážný, slečno?“ Koukala jsem na něj přes své růžové brýle a snažila jsem se usmát. Už mi to šlo líp. I jemu. „Nejsem nic než jen obyčejná holka. Dala jsem Vám pouze naději. Nic víc.“ Usmál se. Už mu to opravdu šlo. Už nebrečel. Už dávno nebrečel. „Celou dobu jsem jen proseděl doma a naříkal. Jenže teď jsem přišel na to, že to nemělo cenu. Ano, to, co jsem dělal až do teď. Všechno se musí změnit! Od zítřka si hledám práci! A budu se snažit být se svým synem, co nejvíce to půjde.“ Z jeho slov čišela radost. Pomalu začínal řešit svůj problém. Někomu to prostě řekl, a hned mu bylo líp. I když si předtím chtěl třeba i nedej bože sáhnout na život, bylo to pryč. „Já jsem Honza, Honza Peroutka.“ „A ty? Jak se jmenuješ ty, slečno?“ Ještě chvíli jsem si s ním povídala. Pomalu přestávalo pršet. Slunce se dralo mezi mraky a nakonec zvítězilo. Vlhkem se mi začaly kudrnatit vlasy. Dívali jsme se na fotky Matýska, které měl v peněžence. Jednu mi věnoval. Usmála jsem se. Už mi to šlo skvěle. I jemu. „Na něco jsem si vzpomněl! Děkuju Ti, slečno! Na tuhle chvíli ti nikdy nezapomenu. Musím do školky pro Matýska! Měj se a díky. Slečno!“ Jen jsem se usmála a zamávala mu. Rozběhl se, do paprsků slunečního svitu. S úsměvem na tváři jsem se vydala domů… O nějakou dobu později jsem hledala v novinách slohové útvary do školy. Když jsem našla již dlouho hledaný fejeton, z nudy jsem si ho přečetla. Článek od nového redaktora tisku. Jeho jméno ve mně vzbudilo radost. Jan Peroutka. Jan Peroutka. Opakovala jsem si pro sebe. Jeho příspěvek byl velmi hezký, byl to jistě velmi talentovaný člověk. A to chtěl zahodit všechno, co mohl a co měl. Jednou jsem ho také spatřila v parku. Hrál si s malým Matýskem v kalužích. Oba plní úsměvu. Nikdo nebrečel. Nikdy jsem nepochopila, jak mu mohlo pomoct naslouchání malé holky. Obyčejné malé holky, která mu nasadila růžové brýle.

104

Pohádka o bleše Adéla Štěpánková Gymnázium, Nový Bydžov Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tématem. Napsala jsem dvě úvahy, ale nakonec se mi nezdála ani jedna dobrá. Potom mně před spaním bleskla hlavou myšlenka. Co na to jít trošku jinak? Rozhodla jsem se, že zkusím vymyslet, jak informace ohledně chudoby a vyloučení nenásilně vysvětlit malým dětem. A jak jinak než pohádkou: Byla jednou jedna blecha. Ale neměla v životě štěstí. Byla opuštěná, neměla pořádně kde bydlet a věčně jí kručelo v bříšku. Žila v kožichu toulavého psa. Každé ráno musela vstávat o celé hodiny dřív, aby zjistila, kde vlastně teď je, a aby trefila včas do školy. Chození do školy ji vůbec netěšilo. Neměla tam vlastně žádné kamarády. A byla z toho opravdu hodně smutná. Celou noc pršelo a pes nenašel žádné přístřeší, nocoval venku. Na něj i na blechu pořád pršelo. Oba byli ráno úplně mokří. Blecha cestou do školy zahlédla za rohem budovy tři své spolužačky – myš, housenku a mouchu. Loudaly se a zrovna probíraly něco móóóc důležitého. „Dámy, představte si,“ začínala svůj monolog myš, „víte, kde jsem včera byla?“ Housenka s mouchou se pokoušely vymyslet, kde jejich kamarádka trávila včerejší odpoledne. Myš je nechala chvíli přemýšlet a pak pokračovala: „To, to prostě nemůžete uhádnout! Je to naprosto neskutečné! Splnil se největší sen mého života! Byla jsem v tom novém módním butiku! Takových modelů... To si zkrátka nedokážete ani představit....“ „Jůůů, a koupila sis něco?“ zajímalo housenku. „No jasně, když navštívíte takový super obchod, je jednoduše hřích odejít s prázdnou taškou,“ poučila myš svou kamarádku. Moucha se neudržela a vybzukla: „Ale to muselo být strašně drahý...“ Myš na ni vrhla nespokojený pohled: „Zlato, když si chceš koupit něco kvalitního, absolutně se nesmíš zabývat tím, kolik to stojí – to je přece logické, ne?“ Na chvíli se odmlčela. „Nejlepší příklad je ta příšerná blecha. Její oblečení prostě nemá styl. Vždyť si ji někdy prohlédněte! Je to prostě nemožný... Ať se nediví, že nemá kamarády, když nedokáže navštívit perfektní butik a koupit si něco fakt in...“ Moucha i housenka přisvědčily, že myš má pravdu. A obě se jí chtěly zavděčit a dokázat jí, že ony styl rozhodně mají. A taky dokážou o módě a oblečení mluvit. Housence se to ale moc nepovedlo: „Přesně tak, blecha má hrůzné oblečení. A neumí si ani pohrát s barvami. Vypadá zkrátka pořád jako myš.“ Než si ale uvědomila, co vlastně řekla, už se myš čertila, prskala a nadávala. „Tak ty mě chceš urážet? Ty mě přirovnáváš k bleše? No, to teda ne! Za to ti neukážu, co jsem si to včera vlastně koupila.“ Housenka „sklopila uši“ a styděla se. Myš byla totiž hodně náladová a zároveň symbolem naprosté dokonalosti. Všichni, kdo neměli vlastní názor, se jí toužili vyrovnat a být její kamarádkou. Housenka proto dostala strach, bála se, že ji myš vyloučí ze své dokonalé společnosti. Blecha tohle všechno viděla a slyšela. Věděla, že ji ostatní nemají moc rádi, ale vlastně pořádně netušila proč. Nikdy by si nemyslela, že to bude kvůli jejímu oblečení. A co má

105

dělat, když na super moderní věci z těch nejdražších butiků prostě nemá? Když je ráda, že někde přespí a nekručí jí v břiše? Celý den ve škole byla hodně smutná, nic ji nebavilo a jen přemýšlela, jak by získala nějaké kamarády. Už ji nebavilo být stále samotná. A moc ji mrzela slova, která ráno slyšela od trojice nafrntěných holek. Proč jim vadí to, co má na sobě, když ji vlastně jinak ani pořádně neznají? Když blecha šla ze školy, zjistila, že „její“ pes se někam ztratil. Hledala ho celé odpoledne. Nikde po něm ani stopy. Nikdo ho neviděl, nenašla ho. Večer si zalezla pod střechu u nějaké kůlny a s hladovým žaludkem usnula. Několik dní strávila hledáním psa. Potom se rozhodla, že si zkusí najít nějaký jiný stálý domov. Trojice tří módních ikon se mohla doslova usmát, když si povídala o bleším problému. Myš rozhazovala rukama: „To je prostě její problém, že nemá kde bydlet. Já mám svoji díru ve zdi v lidském obydlí. A kdo mi ji sehnal? Já sama jsem si ji obstarala – tak ať se taky snaží. Litovat ji rozhodně nebudu.“ Housenka a moucha samozřejmě souhlasily. Housenka přizvukovala úplně všemu, co myš řekla. Byla totiž celá šťastná, že ji myš nevyloučila z okruhu svých přátel. Byla pro myšinu přízeň schopná udělat cokoli. Ani moucha, ani housenka ale netušily, jak špatně je bleše. Moucha bydlela v jednom čistém chlévě, kde bylo stále teplo. A housenka si libovala ve sklepě plném jablek a hrušek. Stále měla co ochutnávat a jíst. Proto bezhlavě přizvukovaly myši. Blecha už přestala doufat ve šťastný konec svého příběhu. Ale z ničeho nic, po tom, co vyšla ze školy – uviděla psa. Obrovského, ušlechtilého psa. Byla to psí slečna. Koukala kolem sebe a vypadalo to, že někoho hledá. Když si všimla blechy, přiběhla k ní a začala si s ní povídat. „Víš, blecho... Já hledám kamarádku. Nechtěla bys u mě bydlet?“ Psí slečna se trochu styděla, že je tak velká a škemrá. Blecha byla maximálně šťastná. Ani v nejkrásnějším snu by ji nic podobného nenapadlo. Pes! A přijde za ní sám! Blecha skočila psovi za krk a začala se zabydlovat. Brzy zjistily, že si obě moc rozumí a mají si o čem povídat. Psí slečna se jmenovala Bony. Nedávno se se svými páníčky přestěhovala a nemohla v novém městě najít žádné přátele. Za blechu byla moc ráda. Když jí blecha vyprávěla svůj smutný příběh, Bony z toho byla moc smutná. Staly se z nich opravdu velké kamarádky. Blecha nacházela u Bonynky doma všechno, co potřebovala. A ještě plno věcí navíc. Dostávala pochoutky, Bony ji každé ráno vozila do školy a každé odpoledne na ni čekala. Potom si společně hrály nebo povídaly. Jednou přišla bleše zajímavá myšlenka. „Bony, tobě nevadilo, že jsem neměla žádné moderní věci, že jsem neměla vůbec nic, že jsem zkrátka byla úplně opuštěná? Mohla sis najít daleko lepší kamarádku, vždyť máte obrovský dům, tví majitelé mají úplně všechno.“ Bony se jen usmála a vysvětlovala bleše, že ona si nemyslí, že velký dům a skvělé oblečení je všechno. Takhle se přece kamarádi nehledají. K blešímu velkému překvapení přišla za několik dní myš se svými kamarádkami. Začala se blechy vyptávat na toho skvělého, krásného psa. Určitě je hodně bohatý, nosí krásné oblečení,... Blecha jen mávla rukou. O takovéhle „kamarádky“ nemá zájem. Přišly, až když se z blechy stalo něco víc. Když byla úplně na dně, jen ji pomlouvaly, vyloučily ji ze společnosti. Pomohla jí Bony, která moc dobře ví, že těm, kteří jsou na tom špatně, je potřeba podat ruku. A ne házet klacky pod nohy.

106

Nedá mi to. Musím dodat úryvek z textu písničky britské skupiny Queen. Jmenuje se The miracle a myslím, že dané téma vystihuje naprosto přesně: „Jedna z věcí, na kterou všichni čekáme, je mír na Zemi a konec válek… Kdyby každý list na každém stromě mohl vyprávět příběh, který se mohl stát, zázrak… Kdyby každé dítě na každé ulici mělo oblečení a potravu k jídlu… To je zázrak – kdyby každý Boží člověk mohl být svobodný, žít v dokonalé harmonii. To je zázrak. Tento čas přijde, jednoho dne uvidíš – až budeme moct být všichni přátelé…“

107

Fatmir Michaela Vařeková Gymnázium, Boskovice Jmenuji se Jacques a je mi třináct let. Bydlím na předměstí Paříže, na moc pěkném místě nedaleko parku, kde si často hraji s kamarády. Moje maminka Irene Bisetová pracuje jako fotografka. Fotí všude a všechno. V malé místnosti osvětlené červeným světlem vyvolává fotografie. Svatební, portréty lidí, skupinové fotky anebo třeba jen pěkné obrázky přírody. Jejím velkým snem je uspořádat výstavu vlastních děl v některé z pařížských kaváren. Můj tatínek Jean Jacques Biset dříve pracoval jako instalatér, teď ale chová ve velkých klecích za naším domem papoušky. Některé druhy jsou opravdu vzácné a drahé, a tak nás tatínkův největší koníček živí. David Artaud, můj spolužák a velký machr, se mi často směje, že je táta prodavač slepic. Ale já si z něj nic nedělám. David je hloupý kluk, co se špatně učí a co vůbec nemá ponětí o tom, jak je těžké se o papoušky dobře starat. Jako nakonec skoro žádný můj spolužák. Až na Fatmira. Fatmira znám sice jen chvíli, ale je to můj hrozně dobrý kamarád. Když nám jednou zadala paní učitelka Poulainová za úkol napsat, čím se živí naši rodiče, a já vyprávěl o tatínkových papoušcích, byl Fatmir jediný, koho zajímali. Tatínek Davida Artauda je pilot. Viděl už celý svět a každý den létá někam jinam. David Artaud stál před třídou na stupínku a četl z pomačkaného sešitu o minulých prázdninách, které celé procestoval se svým tatínkem. Bylo mi to hrozně líto. Jsem si jistý, že ani na jedné ze svých cest neviděli Artaudovi tak krásné papoušky, jaké chová můj tatínek. Nakonec, ať už byl kdekoli, museli bydlet v hotelu a určitě nestihli zajít do žádné zoo, kde by je viděli. A přesto celá třída Davidu Artaudovi záviděla a všichni si prohlíželi jeho fotky ze všech koutů světa, kde byl. Nemohl jsem se na ty obrázky dívat. Na všech byl David Artaud, někdy i se svým tatínkem, a hloupě se šklebil do objektivu. Někde v pozadí pak byla některá z památek anebo staveb z místa, kde byl. A tak měl fotku s egyptskými pyramidami i s Ježíšem z Ria de Janeira nebo s Mickeymousem v Disneylandu. Kdyby ty fotky viděla maminka, určitě by se zhrozila. Ona totiž vždycky věnuje pozornost tomu, aby všichni na fotkách vypadali dobře. A taky by jistě nikdy neudělala fotku, kde by byl David Artaud větší než pyramidy. Měl jsem na sebe vztek. Kamarádi se přetahovali o ošklivé fotky Davida Artaudua a já neměl žádný obrázek tatínkových krásných papoušků. Stál jsem uprostřed třídy sám a kolem lavice Davida Artauda se utvořil obrovský dav lidí. A všichni, i paní učitelka Poulainová, chtěli vidět ty jeho směšné fotky. Mrzelo mě, že jsem nevzal třeba jen sebemenší fotečku s sebou. Jak si taky mohou lidé, kteří v životě viděli maximálně andulku, představit tak nádherná a velká zvířata? A proč jsem vlastně nevzal jednoho z našich papoušků do školy? Nemusel bych brát žádného velkého. Stačil by jeden z tatínkových krásných amazoňanů. Táta jich má mraky a určitě by si nevšiml, kdyby jeden chyběl. Amazoňané jsou zelení , v okolí očí červení a křídla mají modrá. Takový papoušek by jistě všechny zajímal víc než nějaké hloupé fotky Davida Artauda. Z myšlenek mě vytrhl něčí hlas. Otočil jsem se a uviděl Fatmira. Tehdy to pro mě vlastně byl jen nějaký kluk, co se přistěhoval neznámo odkud do Paříže, chodil se mnou do školy a sedával v první lavici. Věčně se na něco ptal a pořád ho něco zajímalo. A strašně mě tím štval. ,,Co chceš?“ zeptal jsem se. ,,Chtěl bych vidět vaše papoušky,“ řekl kluk, a já rázem zapomněl na Da-

108

vida Artauda i jeho nikde nekončící blbost a nadutost. ,,Vážně?“ Kluk přikývl. ,,A kdy?“ ,,Třeba rovnou dneska,“ pověděl a usmál se. Měl jsem obrovskou radost. Vždycky jsem si přál potkat někoho, koho budou naši papoušci zajímat stejně jako mě. Zazvonilo na poslední hodinu a já si strašně přál, aby už skončila. Chtěl jsem jít s tím klukem, co jsem ho ještě neznal ani jménem, k nám domů, ukázat mu všechny klece a všechny papoušky, všechno mu říct a poučit jej, jak se vyměňuje voda a jak se dávkuje zrní. Cestou ze školy jsem na Fatmira vůbec nemluvil. Šel jsem, možná skoro utíkal všemi ulicemi domů s ním za zády a doma jsem jej rovnou vtlačil na dvůr a všechno mu ukazoval. Poučoval jsem Fatmira a prováděl ho voliérou. A on byl hrozně rád a všechno poslouchal. Pak jsem všechno řekl a už neměl co říct dál. Jenže Fatmir vypadal, jakože očekává pokračování. A tak mě napadlo, že je to vlastně pro mě jen nějaký kluk a že nevím, jak se jmenuje. ,,Já jsem Jacques,“ vychrlil jsem a natáhl ruku. ,,Já Fatmir.“ Fatmir k nám pak chodil často. Už se nezajímal jen o papoušky, ale úplně o všechno, co se u nás dělo. Hrozně rád pracoval s počítačem, i když trochu neohrabaně, ptal se, jak funguje Topinkova, nebo zkoušel krájet chléb na kráječi. Jednou odešel z mého pokoje s tím, že jde na záchod. Když se dlouho nevracel, vydal jsem se jej hledat. Nebydlíme ve velkém domě a tak, když nebyl ani v obývacím pokoji, ani v kuchyni, ani v ložnici mých rodičů, ani v koupelně, napadlo mě poslední místo, kde by mohl být. Zaklepal jsem na dveře podkrovní místnosti, kde svítí červené světlo a kde maminka vyvolává své fotografie. Zevnitř se ozval mamčin hlas: ,,Kdo je tam?“ ,,Mami, to jsem já, Jacques. Není tam Fatmir?“ Maminka otevřela dveře. Uvnitř už nesvítilo červené světlo, ale stál tam Fatmir. Celý rozzářený a udivený. Ten den viděla maminka Fatmira poprvé. Vždycky, když byl u nás na návštěvě, jsme byli s Fatmirem ve voliéře u papoušků, anebo byla maminka zavřená v pokoji s červeným světlem. Jakmile se však znali s maminkou, byl u nás Fatmir téměř denně. Hráli jsme spolu fotbal, učili jsme se spolu, povídali si. Fatmir měl pořád tolik otázek, že mě nikdy nenapadlo ptát se na jeho dům a rodinu. Pak byly Vánoce a já našel pod stromečkem dárek pro Fatmira. Moc jsem tomu nerozuměl, ale maminka mi vysvětlila, že jsem si vždycky přál sourozence a Fatmir je prý jako můj bráška. A co bychom byli za rodinu, kdyby tu nebyl ani jeden dárek pro jednoho ze synů? Když Fatmir přišel na návštěvu a vybalil dárek, nevěřil vlastním očím. Dostal fotoaparát po mamince. Starší, ale pořád funkční. Fatmir měl obrovskou radost, která jej ale najednou přešla. ,,Já pro tebe ale žádný dárek nemám,“ řekl smutně a odsunul foťák směrem ke mně. ,,To nevadí ,“ řekl jsem rychle. Maminka říkala, že jsi jako můj bratr. A že bratrům se přece musí dávat dárky. Ale já u vás doma nikdy nebyl, takže jsem ani dárek dostat nemohl,“ ujistil jsem Fatmira. ,,Co tvé další dárky?“ zeptal jsem se, abych odvedl pozornost od mého dárku. ,,Dostal jsem teplý svetr a knížku,“ odpověděl Fatmir a věnoval se nějakému tlačítku na svém novém foťáku. ,,Nic dalšího?“ vytřeštil jsem oči. Podíval jsem se na hromadu svých dárků a barevného balicího papíru na podlaze. Byl tu také teplý svetr a také knížka, ale spousta dalších věcí. ,,Jsme moc chudí. A je nás moc,“ vysvětloval Fatmir a já se cítil provinile. Přemýšlel jsem, který svůj dárek bych mohl dát Fatmirovi, aby jich měl víc. Jenže tu byly jen všechny ty dárky, co jsem si přál já. Bylo mi moc líto, že Fatmir nedostal kolečkové brusle. Chtěli jsme je oba a plánovali jsme, že na nich budeme jezdit v parku, co je nedaleko našeho domu. Jenže teď jsem je měl jenom já. A nemohl jsem Fatmira nutit, aby za mnou běhal. ,,Vem si mé kolečkové brusle,“ řekl jsem a podal je Fatmirovi. Ten ale zavrtěl hlavou. ,,Proč?“ nechápal jsem.

109

,,Protože je to tvůj dárek,“ odpověděl Fatmir a odstrčil od sebe brusle. ,,Ale já ho chci dát tobě. Můžu jezdit na kole a ty budeš jezdit na bruslích,“ strašně jsem si přál, aby si Fatmir brusle vzal. ,,Nevezmu si je!“ řekl Fatmir a ulomil tlačítko na foťáku. Všechno mě mrzelo. Že Fatmir nedostal taky kolečkové brusle, že kvůli mně zničil foťák po mamince, i to, že je Fatmirova rodina chudá. Rozhodl jsem se, že až začne škola, půjdu s Fatmirem k nim domů a poznám všechny členy jeho rodiny. Jenže škola začala a Fatmir nikde. Ani paní učitelka Poulainová nevěděla, kde je. Přišel až za dva týdny. ,,Kde jsi byl?“ ptal jsem se a sledoval, jak je Fatmir ještě hubenější než dřív. ,,Byl jsem nemocný,“ řekl mi Fatmir a prohlížel si obrázky z učebnice. ,,Chtěl bych poznat tvou rodinu,“ nadhodil jsem. ,,To nepůjde,“ odmítl mě Fatmir a zazvonilo. Po škole jsme šli k nám. Fatmir snědl celý maminčin koláč a talíř vánočního cukroví. Nechápal jsem, kam to všechno může narvat. Celý byl ale nějaký divný. Poprvé od doby, kdy se seznámil s mojí maminkou, mě nepřemlouval, abychom se alespoň na chvíli stavili do místnosti s červeným světlem, nechtěl ani zapnout počítač, ani jít do voliéry, ani jezdit s autodráhou. ,,Stalo se něco?“ zeptal jsem se. Bylo mi líto, že je Fatmir smutný. Takového jsem jej neznal. ,,Nechci zpátky do Albánie,“ řekl Fatmir. ,,O čem to mluvíš? Proč bys měl jít zpátky do Albánie? A na jak dlouho?“ ,,Už napořád,“ Fatmir hleděl do prázdna a já ničemu nerozuměl. ,,Proč napořád? Co bys dělal v Albánii? Tady máš školu, spolužáky, mě, maminku, paní Poulainovou …“ ,,Můj otčím pije, víš? Moc pije. Když jsme utekli z Albánie, pracoval jen pár měsíců a pak začal pít. Stejně jako v Albánii. Maminka nemůže pracovat. Má na krku tři malé děti. Proto jsem tě nikdy nezavedl k nám domů. Je to hrozný dům. Vůbec není v ničem stejný jako tenhle váš. A taky je tam on. Věčně opilý. On nechová papoušky a nekupuje mi tolik krásných dárků. On jen pije. A teď nám hrozí, že nás pošlou zpátky do Albánie. Vlastně se nejspíš budeme muset vrátit sami. Tady nemáme peníze na nic. Na jídlo, na učebnice, na oblečení. Jen na jeho alkohol. Nebyl jsem nemocný, když jsem nechodil do školy. Byl jsem doma anebo na ulici. Chodil jsem kolem domů a ptal se, jestli lidé nepotřebují s něčím pomoct. Hodně mě odmítali, ale někteří lidé vážně pomoct potřebovali, a dokonce mi dali i nějaké peníze. Všechno jsem dal mamince a ona koupila jídlo pro moje bratry a sestru. A pro mě. Na ni už nezbylo.“ Fatmir odešel a já byl smutný. Nedokázal jsem si představit, že by odjel do Albánie. Byl to první kluk, který se zajímal o naše papoušky. Byl to můj opravdový kamarád a já si hrozně nepřál, abych o něj přišel. Tušil jsem, jak daleko je Albánie. Věděl jsem, že pokud Fatmir odjede do Albánie, tak ho neuvidím celý rok. Jen o prázdninách. Přemýšlel jsem nad tím, jestli tatínek Davida Artauda létá i do Albánie. A jestli by mě vzal s sebou. Fatmir se vrátil do Albánie i se svou rodinou nedlouho po tom, co mi u nás doma řekl, že asi budou muset odjet. Za chvíli bude léto. Maminka s tatínkem mi slíbili, že pojedeme do Albánie a najdeme Fatmira i jeho rodinu. Šetřím peníze, abych je mohl dát Fatmirovi. Nevím, jestli jsou tam v Albánii na tom líp, ale doufám, že ano. Taky doufám, že není moc rodin, jako je ta Fatmirova. Přijde mi hrozné, že lidé musí utíkat za lepším životem pryč ze svých rodných zemí. Nedovedu si představit, že bych měl opustit Francii. Ale moc se těším, až ji opustím v létě a uvidím se s Fatmirem i jeho rodinou, kterou jsem nikdy nepoznal. Pokud potkáte Fatmira, vzkažte mu, že se mi po něm stýská. A nejen mně. Ale i mamince, tatínkovi, paní učitelce Poulainové, možná i Davidu Artaudovi.

110

Dva Světy v jednom Jan Vinkler Střední pedagogická škola, Boskovice V nejmenovaném Kraji Hoch našel na zemi chleba a ukousl si kus. Oholený Muž v obleku to zahlédl v televizi a řekl si: „Fuj, to je ale hnus!“ V našem Kraji odhání děti od popelnice se slovy: „Hrr na ně!“ „Dáš si džus nebo kafe?“ ptá se žena ráno u snídaně. Zase máme smažený vajíčka, to je hrůza! Spící těhotnou matku přikrývá jen děravá blůza. V hlavě Muže v obleku se zrodilo dilema. BMW nebo Mercedes? Myšlenky Hocha jsou jinde, chce žít, ještě chvíli, alespoň ještě dnes. Kéž bychom tam nemuseli, říkají si děti, když je Muž veze ráno autem do školy. V Kraji děti nosí kameny, těžká vědra s vodou, vyměnili je totiž za voly. Muž se naposledy zpotil, když malovali dětský pokoj a on stěhoval nábytek. Tato ubohá síla je mnohem levnější než se starat o dobytek. Mizernou prací si vydělávají tak málo, že mají pořád hlad. Muž v obleku pociťuje šťastné chvíle, šéf mu právě zvedl plat. Rodinka se těší, až bude zima a oni uvidí za oknem padat sněhovou vločku. Říká se, že hlad je nejlepší kuchař, a proto si dnes v Kraji uvaří mrtvou kočku. V Kraji už dlouho nezapršelo, a tak začali pít vlastní moč. Poškrábali mu lak na autě a on se ptá: „Co jsem komu udělal? Bože, proč?“ Bílá holubice to vše pozorně sleduje z ptačí perspektivy. Cožpak jste všichni slepí? Může přeci pomoct každý, dokonce i vy! Lidičky v Kraji jsou šťastní, jejich malinká políčka právě zrají. V televizi se rozpoutala vášnivá diskuze, zdali ledovce opravdu tají. Ostré ranní sluneční paprsky odhalují spící chudinu na ulici. Zamáčkne budík, vzbudí děti, vyčistí si zuby a pak od kávy olízne lžíci. Děti z Kraje žebrají na ulici a čekají, co jim kolemjdoucí dají. Rozhněvaný je muž v obleku, děti snědly celý dort a teď lživé výmluvy mají. Muž v obleku rodince slíbil, že ji vezme na výlet někam za město. Vědci zjistili, že počet bakterií na prstech dětí v Kraji se přibližuje k číslu sto.

111

Auto s rodinkou zabloudilo, Muž v obleku se rozčiluje a křičí na zmatenou navigaci GPS. V Kraji je klid, každý si hledí svého trápení, jen přes ulici přeběhne prašivý pes. „Určitě jsme se ztratili,“ říká žena Muži v obleku, „nabíhá mi z toho tady husí kůže“! Lidé v Kraji se podivují, co tady dělá tak krásný auto. Že by zabloudilo? No, stát se to může. Žena ječí na Muže v obleku: „Rychle nás odsuď dostaň! Podívej, jak sou vyděšený děti!“ Vtom v tmavé uličce se ptají dva nepříliš sympatičtí chlápci: „Ahoj holšiško, kolikpak je ti?“ Muži v obleku došly nervy, silně se rukama vpil do volantu a noha na plynu mu ztěžkla. Všichni se zastavili a koukali na projíždějící Mercedes, všude bylo ticho, jen nějaká fena štěkla. V jednu chvíli se na jednom místě střetly osudy Chlapce z Kraje a Muže v obleku. Chlapec se rozběhl přes cestu, uviděl totiž u popelnice ležet starou deku. Rozšířené zorničky, křik, kvílení pneumatik, silný nádech, smrti dotek. Všichni měli svá přání, své myšlenky, svého ducha, ale nezbylo nic, už dohořel knotek. Jen bílá holubice je svědkem této nešťastné události. Proč si lidé pořád ubližují, ničí se a likvidují? Je to přímo k zlosti!

112

Nejkrásnější dárek Martina Vrtělová Gymnázium, Kroměříž Městem se nesly údery; hodiny odbily půl dvanáctou. Už jenom půl hodiny. Otřásla se chladem, a tak popošla pár kroků, aby se zahřála. Jako každý rok stála na náměstí u velkého vánočního stromu ozdobeného poblikávajícími světélky. To pro tu pohádku, kterou slýchávala, když byla ještě úplně malinká. Na Štědrý den o půlnoci ke stromečku přilétává andílek s krásnými sněhobílými křídly a všem dětem, které ho uvidí a které byly celý rok hodné, dá ten nejkrásnější dárek. Ačkoli se snažila sebevíc, nedokázala si vzpomenout, kdo jí tu pohádku vyprávěl. Maminka určitě ne, ta žádné pohádky neznala. Jenom někdy, po mnoha úpěnlivých prosbách, zpívala ukolébavku na dobrou noc, i když zpívat moc dobře neuměla, což její dceří vůbec nevadilo. Od některého ze strýčků tu pohádku taky neslyšela, tím si byla jista. Jenže nikoho jiného neznala, tak kdo by to mohl...? Hluboko uvnitř doufala, že to byl on, její tatínek, kterého nikdy nepoznala. Tichým a uklidňujícím hlasem jí vyprávěl jedinou pohádku, co znal. Seděl u její postýlky a neodešel, dokud neusnula. Jenomže to bylo jen v jejích představách, a kdykoli se maminky na něho zeptala, nevrle ji odbyla. To byl taky důvod, proč tu teď poskakovala na místě a třásla se v mrazu. Jejím největším přáním bylo poznat tatínka, a byl by to jistě ten nejkrásnější dárek. Ale kdyby to nešlo, spokojila by se i s panenkou, ale ne ledajakou, porcelánovou. Celá se roztřásla v novém náporu studeného větru. Její tenké rukavičky už byly pořádně ošoupané a místy dokonce děravé, takže si co chvíli vlažným dechem zahřívala ruce. Jenže nikdy na andílka nevydržela čekat tak dlouho, vždycky jí bylo moc zima. A mamince se její večerní výlety taky moc nelíbily. Byla hodně často nervózní, náladová a své dcerky si moc nevšímala. Ale o Vánocích a hlavně na Štědrý den to bylo jiné. Chovala se jinak – tak nějak opravdu maminkovsky. Zašly si spolu na horkou čokoládu, klouzat se na rybníček do parku a večer pak společně strojily stromeček. Nikdy sice nebyl tak krásný a tak bohatý jako na náměstí, ale to jí nevadilo. Ráda obdivovala už trochu oprýskané ozdoby po babičce. Dárky si nedávaly, maminka říkala, že hlavní je, že mají jedna druhou. A opravdu, na Štědrý den se u nich nikdy neobjevil žádný ze strýčků, a tak měla maminku jen pro sebe. Už nemohla déle setrvat na jednom místě. Začala náměstí obcházet kolem dokola, aniž by stromeček na chvíli spustila z očí. Pod několikráte záplatovaný kabátek jí foukal téměř mrazivý vítr. Už by se rozběhla domů, jenže pak si vzpomněla, co jí maminka nakázala, a pak taky na to, že má přiletět andílek. Hodiny na radnici třikrát odbily, tedy už jen čtvrt hodinky... Nikdy ty strýčky neměla ráda, i když se k ní snažili chovat celkem mile a někteří jí i někdy nosili malé dárečky, lízátka nebo punčocháčky... Navíc maminka říkala, že ti strýčkové je podporují a že to jen díky nim se mají tak dobře. Ale ona se s nimi nechtěla smířit, protože jí brali maminku. Čas od času se dokonce některý na ni tak zvláštně zadíval, ale tu ho již maminka odváděla do pokoje, aby mohli společně přepočítávat penízky. A ona tehdy musela vždycky na nákup. Jenže poslední dobou se to nějak měnilo. Strýčci nepřicházeli tak často, což jí nevadilo, ale maminka byla ztrápenější než obvykle a dokonce na ni někdy i křičela. Pak ji ale objímala a plakala, ale to ona nikdy nechápala proč, jen slibovala, že už bude hodná,

113

že bude poslouchat. Penízků u nich bylo míň a míň, až jim začalo hrozit, že přijdou o byt, ve kterém doteď bydlely. A taky musela tuhle zimu chodit ve starém kabátku, ze kterého už dávno vyrostla, protože na nový neměli. Tyhle Vánoce byly vůbec jiné než předtím. Přišel totiž jeden ze strýčků. Marné byly nářky, že tento den přece patří maminka jí. Doslova ji vyhodila na ulici se slovy, ať si jde koukat na stromek a čekat na anděla, který nepřijde. To ji bolelo nejvíc. Nechápala, proč by neměl přiletět, vždyť někdo (snad to byl tatínek) jí říkal, že to je pravda pravdoucí, tak proč maminka najednou říká, že ne? Tím se ještě víc zatvrdila, že vydrží a pak mamince řekne, že andílek přiletěl a že viděla tatínka. Stejně se musela vrátit až po půlnoci. Opět se podívala na velké hodiny. Ručička byla kousek od dvanáctky. Zastavila se v blízkosti stromu a opřela se o studené zábradlí. Jeho chlad už ani necítila. Nevšimla si, že její prsty v mezírkách rukavic modrají, nepostřehla, že ji teď vítr skoro řeže do nohou. Její oči se upínaly na oblohu. Hodiny na věži se ozvaly prvním mocným úderem, pak druhým a pak... Nejdřív to vypadalo, jakoby se jedna hvězdička rozzářila o trošku víc, ale zvětšovala se a zvětšovala a to světlo se přibližovalo. Musela si pro silnou záři zaclonit oči, ale i přesto viděla, že to je on: její anděl. Když před ní stanul, hezky se usmál. „Tak ty jsi anděl?“ žasla nad jeho krásou. „Ano, jsem,“ odpověděl hlasem, jakého doposud neslyšela. „A dáš mi ten nejkrásnější dárek? Celý rok jsem se snažila být hodná!“ přemohla zvědavost ohromení. „Proto jsem přece tady,“ odpověděl jí. „Mně by stačila i porcelánová panenka...“ znejistěla. Co kdyby její přání andílek neuměl splnit? Nechtěla ho přivést do rozpaků. „To by ovšem nebyl nejkrásnější dárek.“ „Takže mi dáš tatínka?“ „Dám,“ natáhl k ní ruku, „zavedu tě za ním.“ Ani vteřinku se nerozmýšlela a chytla se té nebesky čisté ruky. Vzlétli spolu a tentokrát jí záře nevadila. Prohlížela si ty krásné ruce, které ji držely, a pak se trochu zahanbeně podívala na ty své, špinavé. „Vždyť já jsem zapomněla rukavičku!“ uvědomila si a ohlédla se zpátky. Rukavička byla přimrzlá k zábradlí. A pod zábradlím leželo tělíčko bezvládné a rozlámané jako porcelánová panenka.

114

Světla a stíny Barbora Winterová Gymnázium Dr. Josefa Pekaře, Mladá Boleslav Stíny se zrodily. Mnohem dříve, než se zrodil člověk, plaz, bytost. Nebyly, a přesto byly. Zrodily se z Nicotna, ze Všeho a živily se jimi, přetvářejíce je na život. Ne všechen život byl zrozen stíny. Pouze někteří byli zrozeni z jejich vůle, pod jejich krutým požehnáním. Takové bytosti tu byly od pradávna. Umíraly na tisíce, žily ze dne na den, plahočily se pro jedno zrnko potravy, umíraly pod tíhou chorob a nedostatku. Byly i mezi lidmi, už od té doby, co začalo lidstvo pomýšlet na vrchol potravního řetězce a slezlo ze stromů. Od pravěku, kde byly majetkem a lůzou, po dnešní, naši, dobu. Žijí na okrajích, ve špíně a nicotě. Plahočí se pro zrnko potravy a umírají pod tíhou chorob a nedostatků jako prvotní bytosti stínů. Lidská zvířata. Potrava pro červy. A pak se zrodila světla. Vzešla až ve věku lidí. Živily je Představy jejich stvořitelů a Život jejich nositelů. Se světly přišlo dobro. Neurčitý pojem, označující nějakého člověka. Pro každého znamenalo dobro něco jiného, a tak někdo ozářený světlem v mysli jednoho, byl trnem v oku mysli druhého. Proto světla přežívala pouze u lidí a pouze pro někoho. Zvířata byla světlem samým, kvůli jejich myslím neznajícím rozdílu, požitkářství nebo protekce. A tak byla Lidská zvířata bytostmi stínů i bytostmi světla. Neviditelní, nešťastní, ale s neskonalou nadějí. A tak ses zrodil i Ty. Jak ses zrodil? Poslouchám… Domem se rozléhal křik. To se novorozený chlapeček ležící v hebkých modrých peřinkách domáhal potravy. Maminka k němu přistoupila a zvedla ho k bělostnému, pevnému prsu. „Maličký, neplakej…,“ houpala ho v zavinovačce. Ve dveřích se objevil vzteky rudý muž. Jeden z těch, ke kterým byl osud štědřejší. Měl na sobě dražší oblek, měl drahé auto a toto byl jeho dům. Popošel k ženě kojící nemluvně a nevybíravě ji porazil na kožené křeslo. Novorozenec nečekal tak prudký pohyb a opět začal plakat. To muže ještě více rozčílilo: „Umlč už toho parchanta!“ obořil se na ženu. „Jak to mám asi udělat, když mě ho nenecháš nakrmit! Měj k našemu synovi trochu soucitu,“ a zase nabízela miminku prs. „Žádnej náš syn by nebyl, kdybys nebyla tak blbá! Ne,“ praštil pěstí do stolu, „žádnej náš syn není! Já nemám dítě s courou! To není můj syn!“ Mužův obličej začal mít ještě brunátnější barvu. Dítě se znovu rozplakalo. Matka ho uložila na křeslo vedle sebe a pevně obalila dečkou. Po chvíli přestalo plakat. Matka vzhlédla k muži: „Tak dáš mi na něj prachy nebo ne? Musím ho z něčeho živit. A zaplatil sis za to, že to bude bez kondomu, tak na tom máš taky podíl.“ Podívala se na dítě, nyní klidně spící v peřinkách: „Jinak ho zabiju. Nemám na něj prachy.“ Muž složil hlavu do dlaní: „Je mi líto. Nevěřím, že to je můj syn. Kdo ví, s kým ho máš, a já ho budu živit? To tak! Sbohem. Dveře jsou tímto směrem.“ Žena se zvedla, vzala do náručí dítě, otočila se a odešla. „Kdybych tak měla na test otcovství,“ pomyslela si. Je zvláštní, jak se někdy točí kola osudu. Tvoje matka se dlouho rozmýšlela. Když stála na mostě, který se klenul nad řekou, jež měla být pro Tebe smrtící, a představila si, jaká vodní muka by Tě čekala, přivinula Tě k sobě ještě blíž a rozhodla se Ti znovu darovat život. Není to ironické? Být podruhé zrozen toutéž ženou. Rozhodla se však správně? Nedala Ti tím do vínku ještě větší muka? To tenkrát Tě proklely stíny. To tenkrát se rozhodlo. Asi třicetiletý muž seděl na chodníku a byl zvláštní. Nic jiného se o něm nedalo říct. Stejně jako ostatní žebráci napolo seděl a napolo klečel, před sebou misku, a čekal, zda

115

uslyší neskonale blažený zvuk cinkající mince. Nebyl však jako ostatní muži a ženy posedávající okolo. Byl čistý, měl zastřižené vlasy i vousy, a když člověk pohleděl do jeho očí, byl oslněn světly tisíců galaxií v jejich až nepřirozeně světlé modři. Sedával vždy na stejném místě a za peníze horoucně děkoval. Ale zase jinak než ostatní. Člověk, který ho podaroval, se musel pozastavit nad tím, jak nenucené jeho poděkování je. Jak je strohé, a přesto neskonale upřímné. Někdy se dotyčný žebrák posadil na nedalekou zídku, ze které bylo vidět celé město, a dal se s někým do řeči. Mluvit s ním bylo jako mluvit s přítelem, kterého jste od střední školy neviděli. Mluvil o svých všedních radostech a naslouchal vašim starostem. Lidé s ním rádi mluvili a vždy od něj odcházeli s nově nabytou radostí. Také toho o něm díky tomu mnoho věděli, protože někdy, obzvláště navečer, se dostával do nálad, kdy sedě na zídce pozoroval zapadající slunce a jen tak někoho zastavil a vypravoval mu svůj příběh. Jeho matka byla prý narkomanka, která si na drogy vydělávala prostitucí, a tak ho nemohla uživit. Když byl malý, posílala ho někdy do města ukrást něco turistům a pak to prodala, aby měla na drogy. Ale on věděl, že je to špatné, a proto od ní, když mu bylo asi patnáct, utekl. Potloukal se pak na ulici, žebral, občas někomu za pár peněz nebo něco na zahnání hladu pomohl s nějakou podřadnou prací. Co vydělal, nebo vyžebral, to dal za jídlo nebo za oblečení. Proč je tak čistý? Za městem má boudu z plechů u potoka. Není to nic moc, ale snaží se dodržovat hygienu. Člověk najde nůžky nebo žiletky. Zkoušel najít práci? Mockrát, ale má jen základku, to víte, je to pak těžké. A jeho styl života ne každému vyhovuje. Líbí se mu takhle žít? Líbí… To ne, ale nevadí mu to. Člověk má čas na přemýšlení. Všimli jste si někdy, jak létají holubi? Spolu a synchronizovaně, nikdo nikomu nezávidí, jestli letí výš, nebo níž… Tak trávil svůj čas. Poklidně a mile. Seděl zase na zídce, když se vedle něj o zídku opřela mladá žena. Podíval se na ni. Byla narychlo oblečená a ani to, co měla na sobě, nebylo moc nóbl. Měla krásné černé oči zalité slzami a její jako uhel černé vlasy byly rozcuchané. Žebrák ji oslovil: „Krásný večer, co?“ Vzhlédla k němu: „Vypadám na to, že bych měla krásný večer?“ Žebrák sesednul ze zídky a opřel se o ni lokty. „Nemyslím jen ten váš. Myslím všeobecně. Koukněte třeba, jak támhleten parník na řece svítí a ta světla se odrážejí od řeky a splývají se světly domů. Není to krásné?“ Podívala se na obzor. „Je,“ řekla a přestala plakat. Slzy jí však stále tekly. „Copak se vám stalo? Věřte, že vím o zlech života hodně, třeba vám porozumím,“ řekl žebrák a na ženu se usmál. Překvapivě mu opětovala úsměv a její romská krása zazářila v celém svém rozsahu. Vypověděla mu ze svého srdce snad všechen smutek světa. Byla jako malá provdána za muže, který ji bil, a dnes to bylo obzvláště surové. Už to nemohla vydržet. Sebrala proto svou hrdost a odvahu a od surovce utekla „Co ale teď budu dělat? Všechny mé věci jsou u něj. Mám jen pár korun a nějaké šperky, co jsem vzala.“ Žebrák ji chytil za ruku: „Máte ráda výzvy?“ Kývla. „Tak pojďte se mnou!“ a vyprávěl jí o své minulosti i současnosti. Souhlasila. Plechová bouda u potoka se zaradovala. Dnes v ní nebylo osamocení. Kolik peněz člověk dostane za prababiččin granátový náhrdelník? Co se za takový obnos dá pořídit? A jak se s tím dá naložit? Pořídil sis dům. Ty sám? Ne. Se svou láskou. Potkal jsi ji na ulici a mohl jí nabídnout jen chýši. Spolu jste ale poctivou prací a prodejem pár zlatých a pár dřevěných šperků dosáhli na malinký domeček na okraji města. Prodávali jste přírodní šperky, náramky. Jak člověku prosté ozdoby pomohou, když se na ně podívá z druhé stránky? Dávají ti víc než okrasu, jsou tvá zrnka potravy. Vypadáš a žiješ lépe. Hele! Máš práci. Jsi dělník. Ale to je hezké…A tvá žena? Kadeřnice. Další

116

krásné povolání. Jde jí to. A po čase zrodíte nový život. Z lásky a poctivé práce. Je neuvěřitelné, že někdo s tak špatným startem do života jako ty se tak zvednul. Máš normální život, rodinu, všechno. Ale neboj. Tvá stínová kletba nekončí. Domem se rozléhal křik. To se novorozená holčička ležící v růžových peřinkách domáhala potravy. Maminka k ní přistoupila a zvedla ji k opálenému, pevnému prsu. „Maličká, neplakej…,“ houpala jí v zavinovačce. Za maminkou seděl hrdý tatínek. Očividně patřil k těm, ke kterým nebyl osud tak přívětivý. I když mu čas již na temeni prokresloval vlasy světlou linií, jeho oči byly stále stejně svěží a pozitivní. Jemně pohladil po vlasech dceru i její matku a s největší láskou i opatrností ke křehkosti dítěte je objal. Měl na sobě montérky, neměl auto a toto byl jeho dům. I s milovanými uvnitř. Matka ho oslovila: „Nikdy bych nevěřila, že budu s někým tak šťastná.“ Tak běžel den za dnem. Láska, porozumění, práce. Ne že by život této rodiny byl bezproblémový, to víte, všude jsou konflikty, ale byl jedním z nejharmoničtějších soužití. Dokonce bývalý manžel ženy svolil po čase k rozvodu, a tak se otec a matka dcery chystali vzít. „Máš nějaké speciální přání ohledně naší svatby?“ zeptala se jednou budoucí novomanželka budoucího novomanžela. Ten se chvíli rozmýšlel, a pak zavrtěl hlavou: „No, chci si vzít tebe!“ Oba se upřímně zasmáli a rána, na kterou lidé čekali tisíce let, se ozvala. Žena vyjekla a zasažena střepy právě rozbitého skla spadla na zem. Muž se otočil a jeho pohled spočinul na skupině mladíků stojících venku s kameny. Prohazovali je dalšími okny a křičeli. „Ty cikánská děvko!“ ozval se zvučný, i když sotva dospělý hlas a kámen dopadl těsně vedle maličké hlavičky dítěte. Maličká ústa začala okamžitě plakat, i když celé tělo, které je obklopovalo, obklopilo tělo matčino. Ozvala se další velká rána a do místnosti se vplížil černý proužek kouře. „Pryč!“ zakřičel muž, ale větší kámen dopadl na jeho hlavu. Nemohl se hýbat. Jen sledoval, jak jeho domov pojídají plameny. Pach spáleného masa a jekot naplnily vzduch. Hoří. Proč hoří? Kde je Tvá rodina? Tvá rodina! Tvé jediné štěstí se zmítá v plamenech. Zmítáš se v agónii. Hoří ti všechen tvůj majetek. A máš už jen své tělo a svou duši. Rodina už není. Zavíráš oči. Černý stín světla se mihl kolem tebe a vytvořil na pozadí rudé stěny plamenů pitoreskní spirály. Proč tě odnáší? Chceš zůstat se svou rodinou, se svou radostí! Shořet s ní. Proč tolik trpí? Zabijte je! Ukraťte jim trápení! Chceš zůstat se svou rodinou. Ale ta už není. Muž na lůžku otevřel oči a obklopila ho tma. Za chvíli se otevřela i jeho mysl a uslyšel pípot přístrojů. Nemocnice, pomyslel si. Rychle si domyslel záři černých obrazovek s diagramy a bílé stěny. „Jsme rádi, že jste se probudil.“ Ozval se ze tmy někde po jeho pravici ženský hlas, „není se čeho bát. Zrak se vám vrátí do týdne, máte oči podrážděné kouřem.“ Muži se ale vůbec neulevilo. „Co moje rodina?“ zeptal se s nevysloveným strachem z odpovědi. Hlas mlčel. „Prosím,“ zoufale se snažila bytost ležící na posteli, „chci to vědět.“ „Vaše žena utrpěla zranění neslučitelná se životem. Vaše dcera má popálených 70 procent těla. Šance na její uzdravení jsou minimální.“ Hlas mluvil dlouho připravovanou intonací, očividně zvyklý sdělovat podobné skutečnosti. „Jsem vaše právní zástupkyně. Útočníci na váš dům byli zatčeni a…“ „Ven!“ rozkřikl se muž. Obvazy na jeho očích prosakovaly slzy. Jeho všechno je pryč. Prosím! Bože prosím, ať aspoň plod jeho lásky a soužití, ať aspoň ten přežije! Hlas u jeho hlavy se pokoušel uzmout si pozornost: „Nechcete…“ „Prosím, nechte mě tu chcípnout!“ Hlas opustil místnost, o čemž svědčil zvuk dveří a závan čerstvého vzduchu ze světa za ním. Muž sebou zmítal v návalech vzteku a smutku. Jaký cítil žal a jakou touhu, ať přežije aspoň jeho dcera! Když nepřežije ona, nechce přežít ani on! Chtěl se pohnout. Pohnul

117

rukama. Cítil, jak v nich má kapiláry, a cítil jemný tlak tekutiny proudící jimi do jeho žil. Zkusil pohnout nohama. Nohama! Jeho nohy! Opět se ho zmocnil strach. Nemůže hýbat nohama! Jaké je čekání na zrak? Co chce člověk vidět jako první? Krásu světa, nebo jeho realitu? Jaké je čekat na potvrzení strašné předtuchy? Už nikdy nebudeš moct chodit. Nikdy neucítíš dotyk trávy na bosých chodidlech. Nikdy nepoběžíš vstříc své dceři. Byla první, co jsi chtěl spatřit, a když jsi ji spatřil, toužil sis vyškrábat oči. Ta zrůdnost věznící duši Tvého dítěte! V chodbě zaskřípaly dveře a ozval se dívce tolik známý zvuk otáčejících se kol. Tatínek se vracel domů. Mladá dívka mu vyšla vstříc a pomohla mu dostat se do obýváku. Od tragického večera uplynulo 17 let. Všechny terapie na rozpohybování jeho nohou selhaly. Ale soud mu přisoudil velké odškodné, a tak mohl zařídit nové bydlení, sobě kolečkové křeslo a dcerce vzdělání. Byl na ni moc pyšný. Už druhým rokem studovala ekonomku, a to s velmi dobrými výsledky. Sám měl docela dobrou práci prodavače lístků v kině a invalidní důchod taky nebyl nejnižší. „Jak se dneska dařilo?“ zeptala se ho dcera, když mu připravovala večeři. Pohrával si s vidličkou: „Šlo to. Ale byl jsem na poště pro důchod a zase na mě nadávali, víš, jak tam nemaj´ plošinu, nemoh´ jsem se tam dostat.“ Na stole před ním se objevila chutná krmě. Podíval se na svou dceru. I když lékaři odvedli jistě nejlepší práci, její úraz si vybral svou daň. Nemohl si nic nalhávat. Jeho dcera byla zjizvená, namísto nosu měla jen dvě štěrbiny a vlasový porost byl řídký. Proto nosila šátek, pod kterým chodila po vzoru muslimských žen. Nikdy neměla kamarády. Už jako malou ji děti odmítaly a posmívaly se jí. Neměla ráda lidi. Bála se jich. „Jak bylo ve škole? Něco nového?“ Posmutněla. Otec čekal další popis nespravedlností, které jeho dceři spáchali spolužáci. „No, stalo se něco zvláštního,“ zhluboka se nadechla a pokračovala, „máme novýho učitele na společenské vědy. On… je zvláštní. O přestávce měl službu na chodbě a no… viděl, jak se straním ostatních, jak si mě prváci prohlížej, jak se mi starší smějou…“ Slza se neubránila a ukápla. „O přestávce si mě zavolal k sobě do kabinetu a… povídali jsme si a prosí tě, abys přišel za ním do školy. Řekla jsem mu, že jsi na vozíku, víš, že by ses tam nedostal. Tak prý přijde zítra odpoledne sem. Já… měla jsem pocit, že nám pomůže. Nevadilo by ti to?“ Otec souhlasil. Pan učitel seděl v prostorně a skromně zařízeném obývacím pokoji. Naproti němu u stolu seděl vozíčkář, na židli po straně zjizvená dívka. Učitel byl v bílé košili, takže se v ostrém světle zdálo, že září. Ptal se na otázky a ty druhé dvě bytosti v místnosti mu odpovídaly. Byl školním výchovným poradcem a očividně měl mnoho vysokých kontaktů. Po skončení dlouhého rozhovoru poděkoval a odešel. V bytě však zůstalo světlo. A dlouho neodešlo. Tvůj příběh se dostal do novin. Můžeš být na svou dceru pyšný. Je z ní teď mediální hvězda. Všude se o vás mluví. Nový zájem o handicapované, zmrzačené, stínové bytosti. Na poště, kam si „chodíš“ pro důchod, přibyla plošina a škola otevřela po prázdninách své nové, bezbariérové brány. Před obojím září symbol nového světla. To přišlo ze severu, z ostrovů a planin. Šířilo se národ po národu, stát po státu. Jeho symbolem je zářící modrý kruh a hvězdy. I tvé dceři zaplatí nový nos. Jsi na ulici. U známé zídky, kde jsi potkal svou lásku. Díváš se na zapadající slunce. Vedle tebe je velký billboard s fotkou tvé dcery. Nápis na něm hlásá: „I ona chce kamarády! Nedělejte rozdíly!“ Pousměješ se nad jeho marností.

118

Jak málo lidí ho pochopí. Ale někdo ano. Bude jich málo, ale budou. Sleduješ řeku a na ní svítící parník. A vstáváš z křesla a jdeš přes zídku za ním.

119

Sbírka medvídků Sára Zeithammerová Nový PORG, Praha 4 „Mamí! Mamí! Mamí! Mamí…MAMÍ!“ ječelo dítě pod přikrývkou, kopalo vytrvale oběma nohama a křičelo, až se to rozléhalo. Do dveří okamžitě vtrhla bdící Gábina a chytla vzpouzejícího se pětiletého hošíka za ručičky. „Pšššt, pšššt…Davídku…tichoučko,“ konejšila ho Gábina a přejela mu dlaní rozpálené čelo „Copak je?“ Davídek se podíval na Gábinu a otřel si nudli u nosu okrajem peřiny. „Já chci mámu…“ brečel „Dneska měla přijet…“ Gábina ho pohladila po hlavě „Prosím tě, Davídku, neboj se. Hlavně neplakej…zítra maminka určitě přijede, uvidíš…“ Davídek si dal hlavu pod polštář a vyškubl se Gábině, co si otřela ruce o vybledlé džíny. „Nepřijede,“ zahuhlal „Ona ale musí přijet. Slíbila mi to!“ Gábina polkla a zatřásla Davídkovi maličko rameny „No tak, broučku, nevidíš všechno náhodou moc černě?“ Davídek popotáhl a sundal si polštář z hlavy. „Ne, ne, nevidím všechno černě,“ odsekl a otřel si nos. Pak se podíval na Gábinu uslzenýma očima „Vážně zítra máma přijede?“ Gábina mu prohrábla vlasy a pokusila se o úsměv. „Určitě,“ kývla „A teď už spinkej,“ zhasla mu lampičku a pro jistotu mu ještě změřila teplotu. Natřepala mu peřinu a chvíli se mu koukala do očí. „Budeš už spinkat? A žádný pláč jasný?“ Gábina byla ráno jako mátoha, ostatně to bylo pro ni obvyklé. Oblékla si lacláče a šedou mikinu a přitáhla si vlasy do uzlu. Vešla k holčičkám do pokoje a zaklepala. „Tak dámy, vstávat, snídaně je za chvíli,“ zavolala do pootevřených dveří. Když byl zevnitř slyšet šramot otevíraných skříní a dívčí štěbetání, tak vešla ke klukům. Tam už se několik chlapečků převlékalo a házelo po sobě špinavé prádlo. Jedny umolousané tepláky přistály Gábině na klíně. „Pánové, co to tady tropíte, co?“ řekla naoko přísně Gábina „Dámy jsou teda mnohem tišší…“ „Můžu si vzít dneska tyhle nový tepláky Gábi?“ zeptal se Rosťa a zamával s nimi Gábině před očima „Včera mi je přivezla máma. Ty jsou hustý co?“ Gábina pískla. „No né, páni, ty jsou krásný, Rosťo. Klidně si je vezmi, ale neušpinit ano?“ pohladila ho po hlavě. Jindra ale k ní přiskočil a hned žaloval. „Gábi, Gábi, David se zase počůral!“ „No fuj, to je mimino,“ „Mímo, mímo!“ „Nechte toho kluci!“ okřikla je Gábina a prohlédla si prostěradlo a Davida, co se zahanbeně krčil v koutě. Gábina si povzdechla „To nevadí Davídku, to se může stát každému. Dej mi pyžamo, ano, já to strčím do prádla,“ Strhla znechuceně prostěradlo z postele, vysvlékla peřinu a přidala na to promočené pyžamo „Tak dělejte, nebo vám holky všechno snědí,“ Nohou zabouchla dveře a brblajíc se dala chodbou k pračkám. „Zase David co?“ řekla chabě další vychovatelka, Vilma, co byla opřená o pračku a kouřila. Gábina se předklonila a cpala prádlo do pračky. Shrnula si vlasy z čela.

120

„No jasně, nemusela jsem se ptát,“ zamumlala Vilma, přihladila si obarvené vlasy a hltavě potáhla z cigarety „Moc se s nima mazlíš holka. To je snad tenhle tejden potřetí, co se ten malej…“ „Prosim tě, Vilmo, nech toho,“ odsekla Gábina a otřela si ruce „Ten malej je chudák. Nevíš co je s jeho mámou? Měla přece včera přijet ne?“ Vilma pokrčila rameny „Jak se tohle má všechno pamatovat?“ vyprskla znechuceně „Na tuhle práci se asi vážně vykašlu, hele, protože neustále utírat nos těm malejm frackům, to mi už vážně leze na nervy,“ Gábina nasypala prací prášek do pračky a zabouchla dvířka. Gábina si u okénka vzala talíř se snídaní, poděkovala a přisedla si k ostatním vychovatelkám ke stolu. Viděla Vilmu, jak skepticky prochází okolo stolů s jedícími a mluvícími dětmi. „No tak trochu ticha, panstvo,“ řekla hlasitě každou chvilku. „Takovej hluk takhle po ránu.“ „Ta stará čarodějnice má zase kocovinu,“ zamumlala Jana vedle Gábiny a strčila si do pusy lžíci plnou cereálií. „Hm,“ řekla Gábina a zamlaskala. „Hej, co je zase?“ zeptala se Jana „Jseš zase jako strašák do zelí. To jsi zase večer bděla nad mrňatama?“ „Něco takovýho.“ „Proč je nenecháš, ať se o sebe postaraj sami?“ poučovala Jana. „Mě z toho taky bolí hlava, jak furt řvou,“ Gabriela odnesla tácek se skoro nedotčeným jídlem do okénka a šla vystřídat Vilmu. „Proč nejíš Hanko? To budeš dneska jako mátoha.“ „Mně to ale nechutná!“ protestovala Hanka. „Snědla jsem skoro všechno. Davídek si skoro ani nekousnul!“ Davídkův tácek byl skoro nedotčený a Davídek toužebně koukal do sklenice s mlékem, jako by to byla křišťálová koule. „Davide jez,“ řekla Gábina přísně. „Dneska je to dobré, ne? Cereálie jsi měl vždycky rád... přece tě nebudu krmit jako mimino.“ Davídek něco neslyšeně zamumlal. „Davide, mluv nahlas, ne?“ naléhala Gábina. „Máma dneska zase nepřijde…“ vykvikl Davídek a z očí mu vyklouzly dvě slzy. Gábina by sebou vzteky praštila na zem. Už je to tady zase! „Ale přijde, přijde,“ konejšila ho Gábina „Hlavně jez, jinak si tě máma splete s kostlivcem.“ Už jí to pomalu lezlo na nervy. „Nepřijde,“ rozbrečel se Davídek. Kluci a holky v jeho blízkosti odložili lžíce a nože a začali se smát. „Ale no tak, ticho!“ zamračila se Gábina a otřela si čelo „Davídku, už toho nech. Máma přijde co nevidět, uvidíš.“ Po snídani se většina dětí seskupila před velkou televizí a sledovaly dětské pořady, co dávali každou neděli ráno. Gábina si otevřela časopis a posadila se k dětem a snažila se nevnímat upoutávku dětského kresleného filmu. Vilma si několikrát během dopoledne zašla do suterénu zakouřit, a tak Gábina zůstávala s dětmi sama. Když si k ní stará Vilma zase přisedla, čpící kouřem, tak se k ní Gábina naklonila.

121

„Nepřišla ještě Davídkova máma? Já se na ty jeho slzy už nemůžu dívat…“ Vilma obrátila oči v sloup „Nech ho bejt. On se z toho vybulí. Timhletim tyátrem si jenom vynucuje pozornost. Vždyť on moc dobře ví, že ta jeho povedená matka prostě nepřijede.“ Říkala to hezky nahlas, kráva jedna, aby to slyšel celej sál. Davídek zabořil hlavu do svého medvídka a rozbrečel se tak hlasitě a srdceryvně, že to nešlo poslouchat. „Buď ticho, ty mimino, teď jsem to neslyšel.“ „Bulí po mamince jako nějaký mrně, fuj!“ „Ticho, tady se na něco koukám!“ Davídek přestal řvát, ale nezvedl hlavu, jako by ten medvídek byla jeho vlastní matka. Gábina se před obědem vkradla do kanceláře Káti, hlavní vychovatelky. Rozsvítila a vrhla se ke kartotékám. „Co tady prosím tě děláš, Gábi?“ vtrhla do kanceláře Káťa, když byla Gábina zrovna v nejlepším. „Ježiš, Káťo, sorry, já jen…“ „To je v poho, jenom příště klepat.“ Káťa se usadila do židle a dala si nohy na hromadu papírů „S čim potřebuješ pomoct, kotě?“ Gábina si přihladila vlasy. „Já jenom…volala ti máma Davídka?“ Káťa zašilhala na strop. „Takovej ten malej ubulenej blondýn,“ napověděla Gábina. „Já vim, koho myslíš,“ odsekla hlasitě Káťa. „Ta ženská měla přijet včera nebo předevčírem ne?“ „To jo, no,“ řekla Gabriela a opřela se o kartotéky. „Ten malej furt bulí a chce mámu.“ Káťa se podívala na své upravené nehty „To tady chce každý dítě.“ „To je fakt, ale ne tolik jako ten malej Davídek. Mě to fakt trhá srdce,“ Káťa si rychle sundala nohy ze stolu. „Hele, jen tak mezi náma, tyhle dětský domovy jsou fakt šílený. Ženský, co nechtěj děti, nám prostě ty svoje ratolesti položej s igelitkou na zápraží a víc se vo ně nestaraj,“ Káťa obrátila oči v sloup „Je to hroznej stres. Chudáci ti malý.“ „Hm,“ řekla Gábina chabě. „Ale oni nás ty odložený děti potřebujou.“ „Potřebujou nás jenom na to, abychom jim utíraly zadky,“ odfrkla si Káťa pohoršeně. „Pak z nich stejně vyrostou feťáci s psychickejma problémama.“ „Tohle neřikej,“ odsekla Gábina, „oni ty malý za ty svoje rodiče nemůžou.“ „Lidi jsou šílený,“ zamumlala neslyšeně Káťa, „a my jim máme ty problémy řešit. A copak ty, taková mladá holka, patlat se s takovejma mrňatama?“ „Já s nima soucítim. Chci těm dětem pomoct,“ řekla Gábina. „A proto potřebuju najít tu Davídkovu mámu.“ Káťa se k ní naklonila přes stůl. „Hele, dělej si co chceš. Davídkovu složku mám tady,“ zvedla upravenou rukou světle zelenou složku. „Ale nejdřív malou radu, jasný? I kdybys měla to štěstí tu jeho mámu najít, tak to stejně nepřinese nic dobrýho.“ Gábina vzala složku a odešla. Adresa se v té změti papírů našla poměrně snadno, ale když už si Gábina vzala volno a měla za tou matkou dojet, přesto se jí podlamovala kolena. Vsedla na tramvaj a upravila si nový kabát. Snažila se vypadat pokud možno důstojně a autoritativně, ale když už s malým pomačkaným papírkem procházela spoustu ulic snad potřetí, tak uvažovala o tom si koupit něco na sebe a pak odjet zpátky.

122

Konečně ale ten dům našla. Byl to takový starý pavlačový dům, kde na kamenných pavlačích viselo spoustu šňůr na prádlo a trička, kalhoty a ponožky se třepotaly v lehkém větru. Gábina si připadala naprosto bezradně, ale když uviděla asi tak čtyřicetiletou romskou ženu, jak vytřepává na pavlači koberec, tak se u ní zastavila. Nadýchala se prachu a zakuckala se. „Nechoďte příště tak blízko,“ napomenula ji žena a upravila si šátek na hlavě. „Já jen…prosím vás, je paní Váňová doma?“ zeptala se Gábina zoufale a ještě jednou se podívala na adresu. „Měla by bydlet někde tady…“ Žena si dala ruce v bok.„Kdo jste?“ „Jsem vychovatelka jejího syna,“ řekla Gábina důležitě „Jsem tady ohledně jeho psychického stavu.“ Žena se zatvářila vyděšeně, ale pak pokrčila rameny „To jí může bejt jedno.“ „Ptala jsem se, jestli je doma.“ Žena znovu pokrčila rameny. „Bydlí ve třetím patře. Ale doma určitě nebude…vona je někde s chlapama.“ „Tak já počkám.“ „To se načekáte.“ Paní Váňová doma opravdu nebyla, i když Gábina na ni zvonila několikrát. Její sousedka před Gábinou přibouchla dveře, ale ta vedle byla sdílnější. „Ona přijde, ale až večer, ne-li v noci,“ řekla. „Nechcete kafe?“ „V pořádku,“ řekla Gábina, „já počkám.“ Byla fyzicky i psychicky připravená čekat tu celou noc. Ale asi po hodině ta nuda začala být nesnesitelná, stejně jako ta zima. Po dvou hodinách to Gábina vzdala a šla si do vedlejší ulice do trafiky a na kafe. V teplé a příjemné kavárně zůstala až do tmy, protože nejen káva a závin, ale i časopis s nejnovějšími módními trendy byl velmi vydatný. Potom znovu šla do domu a opět zazvonila. Nic. Posadila se na studenou pavlač a čekala. Vytáhla si časopis, ale slaboučká žárovka byla tak slabá, že nešlo číst. Konečně uslyšela někoho na schodech a rychle vstala a nacpala si časopis do kabelky. Po schodech vyšla vysoká hubená žena s dlouhými plavými vlasy v dlouhém lesklém červeném kabátě. Trochu se motala, když z kapsy vytahovala klíče. „Paní Váňová?“ oslovila ji. Žena se na ní podívala skelným pohledem a nechápavě zamrkala. „Co chcete?“ „Jsem tady ohledně vašeho syna, který je v naší péči.“ Žena nakrčila nos. „Na vás teď nemám náladu,“ odsekla a zastrčila klíče do zámku. „Měla jste ho předevčírem navštívit.“ „No a co?“ „Jak no a co? Je to vaše dítě proboha!“ Žena otevřela dveře. „Kdoví čí je to dítě. A vypadněte.“ „Vy jste ho do toho domova dala, nebo ne?“ „Říkám vám, vypadněte!“ žena přirazila dveře, ale Gábina chytla kliku a snažila se vecpat do bytu. Jedním mocným trhnutím se dveře zavřely…ale Gábininy prsty na levé ruce zůstaly uvnitř. Ozvalo se zlověstné křupnutí a Gábina zaječela bolestí. Žena rychle dveře otevřela a Gábina si tiskla ruku v podpaží. Jakmile viděla, že Gábina jenom kňučí a neřve a neburcuje celou pavlač, tak dveře znovu zavřela.

123

„Co jsem ti řikala?“ řekla Káťa, když přišla Gábina celá skleslá a ubrečená do kanceláře. „Nemělas tam chodit. Stejně z toho nevzešlo nic dobrýho.“ Skočila do kuchyně a za chvíli byla zpátky, s kostkami ledu zabalenými v utěrce. „Jseš mimo, Gábi. Víš, že to prostě nemůže fungovat. Ten kluk měl prostě smůlu.“ Gábina přivřela oči a přitiskla si led na pohmožděné prsty. „Asi máš pravdu Káťo.“ Káťa se chabě usmála. „My jsme tady vod toho, abychom těm dětem pomohly. Jsou tady různý nadace, domovy a jsme tu hlavně my.“ Převázala Gábině ruku obvazem. „Nechceš dovolenou? Poslední dobou jsi ze sebe vydávala moc energie…“ „Je to v poho Káťo,“ řekla Gábina. „Musíme jim pomáhat. My dvě nejsme jako Vilma nebo někdo jinej, kdo vo ty děti nestojí. My o ně stojíme, že jo?“ „Jasně že jo,“ řekla Káťa. „Mimochodem, dneska ta nadace poslala nějaký laciný medvídky. Co kdybys to těm malejm rozdala. Nevim, co v týhle kanceláři dělaj…“ Gábina vzala papírovou krabici. Viděla, že je jeden velký pytel růžových plyšáčků a jeden pytel modrých. Děti z toho byly nadšeny a hned si braly své barvičky. Davídek se přišoural. „Přijde máma?“ zeptal se Gábiny, co mu podávala medvídka. Gábina si k němu klekla. „Hele…možná. Dneska, zítra, pozítří, za týden, za měsíc.“ „Nebo taky nikdy.“ „Nebo taky nikdy,“ opakovala. „Ale určitě někdy přijde.“ Davídek tiskl medvídka. „Možná bych mohl sbírat medvídky, nemyslíš? Tohle je už můj třetí.“„Nechtěl bys růžového? Měl bys čtyři. Spousta jich zbylo.“ „Nebudou se mi kluci smát?“ zeptal se Davídek, ale oči se nad medvídky rozzářily. „Určitě ne. Budou ti závidět, kolik máš medvídků, ok?“ „Jasně. Dáš mi nějakýho k narozeninám? A taky napíšu mámě…aby nezapomněla.“ „Nezapomene, neboj.“ Možná jo, možná ne. Hlavní je, že Davídek už ani tolik nebrečí. Ví, že má Gábinu. A také svou sbírku medvídků. Už jich má přes dvacet! A děti se mu nesmějí. Naopak, závidí mu! Davídek je jedno z mnoha odložených dětí. Je to smutné, že je tolik nezodpovědných rodičů, co se na své děti takhle vykašle a nechá je na holičkách. Je ale krásné, že Gábina Davídka postavila na nohy, i když ji to stálo několik pohmožděných prstů. Buďte jako Gábina. Nemusíte zrovna zachraňovat životy ani se nechat najmout do dětského domova, ale věnujte se nadacím a jiným četným projektům na záchranu takových dětí. Ty děti za svou smůlu nemohou, pomozte jim tedy se z té nezaviněné situace dostat! I esemeska na číslo nadace může tolik pomoci! Udělejte to pro ně.

124

Ach, ti kamarádi – umělci Tereza Zyklová Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína, Hradec Králové „Co máš proti tržnicím?“ zeptala se mě Lin. „Já nevím… nemám ráda ten smrad – to, když rozložíš tepláky – jak se musíš chytit za nos, protože tě začne neskutečně pálit. To je hnus…“ „Hmm,“ překvapivě souhlasila má vietnamská kamarádka. „Časem si zvykneš. Moji rodiče už to třeba vůbec necítí, já jo, ale zvykla jsem si to ignorovat,“ přiznala. Napadlo mě, jestli jim to vůbec stojí za to, ničit si čich jen kvůli byznysu. Pak jsem si ale vzpomněla, jak mi Lin vyprávěla o životě ve Vietnamu, a sama sobě jsem si přiznala, že je stále lepší krátit si život výpary z čistě chemicky vyráběných látek, než krátit si ho v továrně (na ony látky), bez klimatizace a tedy i dýchatelného vzduchu, bez pořádného platu a života, a v souhrnu prakticky nebýt svobodný člověk. Zase jsem v duchu poděkovala osudu, že mohu žít tak, jak žiju. Přidala jsem do kroku. Pokud chceme s Lin stihnout autobus domů, budou mít naše nohy ještě plné ruce práce, aby nás k nádraží donesly včas. „To je den, ke všemu začíná pršet,“ zareptala jsem nahlas a vyjádřila tak pocity nás obou, jak mi dala svým pohledem kamarádka vědět. Ve svém spěchu jsme mhouřily oči proti dešti. Tiskly jsme si kapuci k tvářím, aby nám byť jen jediná ledová kapka nedopadla na rozpálený krk a aby zůstaly suché vlasy, které by jej taktéž studily. V dálce už byla vidět světla nádraží, tak jasná a čistá – jen poskvrněná deštěm, jinak dokonalá. Miluju, když je tma a všude kolem mě světla. Každé jinak oslňuje, každé je jiné a přeci stejné. Uprostřed černa není vidět nic jiného, než ta záře. Jako světlo na konci tunelu. Jako ne tak zlý oponent pro překrásný den. Ale nesnáším, když prší… možná jen v mé fantazii mi to nevadí, ale jinak… „Terezo! Tak kam jdeš?? Nádraží je tudy! My to vážně nestihneme!“ probudila mě z mých nesmyslných myšlenek vždy „přismyslná“ kamarádka. To, že se nikdy nedokáže odpoutat od skutečnosti, je jedna z vlastností, kterou na ní neskutečně obdivuji, ale zároveň mě někdy dohání až k šílenství… Třeba když jsem zamilovaná do špatného kluka a ona má neustálou potřebu mi to připomínat. „Může takhle vypadat začátek práce, která vyhraje?“ zeptala se černooká dívka své kamarádky. „Musíš do všeho dávat moje a Linino jméno?“ zeptala se ona. Chvíli na sebe mlčky koukaly. „Musím! Jsem umělkyně.“ „Co je tohle za vysvětlení?“ nechápala Tereza. „Úplně normální vysvětlení – prostě jsem umělkyně. A umělci chtějí dát do svého díla i něco ze sebe, aby bylo víc osobní a aby ledacos vypovídalo o tvůrci.“ „Ale no tak, Sofie, vážně myslíš, že někdo přemýšlí nad tím, jaké jméno mají hlavní hrdinky? Chci říct… někdo možná ano, ale jak by ho napadlo, že jsou ti lidé tví nejlepší přátelé? Vždyť ti, kterým to posíláš, si stejně pravděpodobně nikdy nepřečtou tvoje jiné práce, takže jim ani nedojde, že se ta jména stále opakují…“

125

„To je výhoda i nevýhoda – tím, že zatím nejsem slavná, nedávám kritikům šanci, aby mě roznesli na kopytech za „malou fantazii ve výběru jmen“, ale počkej! Jednou, až umřu – samozřejmě, někdo objeví mou genialitu, projde všechna má díla a dojde mu, jak rafinovaná jsem byla…! Shodou okolností ho i napadne spojit si ta jména s někým, kdo mi byl blízký…! No, a protože se z rodiny, což je jediný dohledatelný pravdivý zdroj, nikdo nejmenuje Lin ani Tereza, spojí si ta jména s mými nejlepšími přáteli…! Takže nechme téhle debaty a buď mi vděčná, že tebe a Lin takhle nenápadně navždy zvěčňuji!“ dořekla Sofie a kamarádku tak na chvíli elegantně umlčela svým zamotaným a přesto srozumitelným „ďábelským plánem“. „Ty jsi vážně blázen,“ řekla jen po chvíli Tereza a nepřestala nevěřícně kroutit hlavou a zářivě modrýma očima. „Myslíš umělec,“ trvala na svém Sofie. „A neodpověděla jsi mi – může takhle vypadat začátek práce, která vyhraje? Nebo se alespoň dobře umístí…?“ „Já nevím, nejsem umělec jako ty, ale mně se to líbí,“ odpověděla zaskočená kamarádka tak trochu sarkasticky. „O čem to má být?“ „Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení,“ zopakovala Sofie zadání literární soutěže, do které se svůj příspěvek rozhodla napsat. „Já vím,“ kývla kamarádka, „myslela jsem, spíš, o čem bude ten tvůj příběh?“ „To ještě tak úplně nevím,“ zamyslela se Sofie a začala listovat stránkami bloku, do kterého rukopis psala. „Někde jsem si tu naškrábala jednoduchou osnovu,“ stále rychleji a rychleji obracela stránky, až jednu z nich natrhla. „Sakra,“ ulevila si, když to zjistila. Byla na své věci pořádná, a tak ji vždy i sebemenší poškození nesmírně štvalo. „No, to je jedno, stejně se obvykle osnov moc nedržím… Doufala jsem, že by to celé mohlo vyznít jako úvaha Čecha o Vietnamcích v Čechách. Trochu by to popisovalo jejich život tady, způsoby, kterými je na ně nahlíženo společností a tak.“ „Aha,“ podivila se Tereza v duchu. Sofie však z jejího hlasu jakýsi údiv vycítila a nedalo jí se jednoduše nezeptat: „Co se ti zase nezdá, co?“ „No nevím, je to asi jen můj názor, ale… Nechápu, proč ty, jakožto…“ „Jakožto Romka, chtělas říct...“ „Jo,“ pokračovala kamarádka a rozpačitě zamrkala dlouhými řasami. „Nechápu proč ty, jakožto Romka, píšeš o Vietnamcích? Není už samotný problém vaše situace v Čechách?“ „Jistě, ale…“ nevěděla Sofie, jak správně vystihnout svoje smíšené pocity. Jak historická chvíle, napadlo Terezu, ale už ne v tom sarkastickém smyslu, jak možná myslíte, ale pouze jí upřímně došlo, jak neobvyklý je tento stav – kdy její kamarádka nemůže najít ta správná slova. Jestli totiž doopravdy je něco její parketou, pak právě rétorika. „Prostě si nemyslím, že bych k tomu měla co hodnotného říct,“ vymyslela konečně Sofie ta výstižná, leč stručná slova. „Ty si to nemyslíš? Proč, prosím tě? Nebo… proč si myslíš, že máš víc co říct k problémům Vietnamců? Zase je asi vidět, že nejsem umělec, ale tohle vážně nechápu…“ zamračila se Tereza. „Když já nevím, jak ti to vysvětlit. Řekněme, že za to může všeobecné zklamání. Zklamání z toho, jak nás obyčejní lidé, lidé jako ty, bílí, prostě Češi… zklamání z toho, jak nás berou. Jak se k nám chovají, jsou plni předsudků. A taky zklamání z toho, jak někteří Romové, nemyslím třeba jako naše rodina, to vůbec ne, ale jak jim někteří Romové nedávají ani jinou šanci, než si to myslet. A já nechci nadávat na jedny nebo na

126

druhé. Nechci ve svých pracích psát o tom, jak příšerní jste vy, jak nás na každém rohu diskriminujete, nebo naopak – jak nenapravitelní jsme my,“ byla ze Sofiina hlasu cítit úzkost a na chvíli se odmlčela. „Každopádně si myslím, že každý Rom, když chce, tak si může vybudovat důvěru kohokoli. Podívej se na nás – co zapříčinilo, že bydlíme v centru města, máme zaběhnutou firmu a spoustu přátel? Jenom to, že táta i máma žili slušně. Že pochopili, že pokud chtějí něco udělat s tím, jak je na ně nahlíženo, tak musí začít pořádně makat. A lidi, co nás znají, jim pak začali věřit a teď už na nás vůbec skrze prsty nekoukají. A to já chci taky, nechci na nikoho nadávat, chci jít dobrým příkladem, chápeš? Chci, aby to jednou bylo tak, že se všichni Romové budou snažit zasloužit si tu důvěru a že vy jim ji dáte… a oni vás nezklamou… Prostě konečně tu bude spravedlivá rovnost mezi všemi Čechy – jakékoli barvy pleti. Nebudou tu vznikat ghetta ani zvláštní školy pro ty odlišné,“ dořekla Sofie a začala znovu listovat zápisníkem, to aby Tereza neviděla do jejích očí, ve kterých se na malou chvíli zalesklo pár slz. Tereza ale nebyla slepá a tak Sofii pohladila po rameni a šla si sednout na postel; čekala, až se její kamarádce bude chtít znovu se na ni otočit, usmát se a položit zase nějakou normální otázku, která nebude vyvolávat ani vztek, ani smutek, ani tu hloupou úzkost. Naštěstí netrvalo dlouho a Sofie všechny tyhle pocity zahnala. „Nepůjdeme už spát? Bude jedenáct,“ navrhla s milým úsměvem, který Tereza vřele opětovala. Ne, že by se se svou nejlepší kamarádkou nemohla bavit o všem, a ne, že by nebylo důležité pochopit názor toho druhého a hlavně říct si jej, ale přeci jen měla radši Sofiinu veselou tvář, než tu ustaranou, smutnou, popřípadě zklamanou. Obě kamarádky na sebe zamrkaly krásně barevnýma očima a začaly hledat svá pyžama.

127

Seznam škol, které poslaly do soutěže práce svých žáků Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína Orlické nábřeží 356/1 500 03 Hradec Králové 3 Evropská obchodní akademie Komenského náměstí 2 406 81 Děčín 1 Gymnázium a SOŠ Tyršova 365 676 19 Moravské Budějovice Gymnázium Boskovice Palackého náměstí 1 680 01 Boskovice Gymnázium Dr. Josefa Pekaře Palackého 211 293 80 Mladá Boleslav Gymnázium Chotěboř Jiráskova 637 583 01 Chotěboř Gymnázium Christiana Dopplera Zborovská 45 150 00 Praha 5 Smíchov Gymnázium J. K. Tyla Tylovo nábřeží 682/12 500 02 Hradec Králové Gymnázium Jana Palacha Pod Vrchem 3 421 276 01 Mělník Gymnázium Kroměříž Masarykovo náměstí 496 767 01 Kroměříž Gymnázium Moravský Krumlov Smetanova 168 671 02 Moravský Krumlov

128

Gymnázium Nový Bydžov Komenského 77 504 01 Nový Bydžov Gymnázium Plasy Stará cesta 363 331 01 Plasy Gymnázium Tišnov Na Hrádku 20 666 01 Tišnov Gymnázium Zikmunda Wintra Náměstí Jana Žižky 186 261 19 Rakovník Gymnázium Zlín Lesní čtvrť Lesní čtvrť 1364 760 01 Zlín Gymnázium, SOŠ a VOŠ Ledeč nad Sázavou Husovo náměstí 1 584 01 Ledeč nad Sázavou Konzervatoř Plzeň Kopeckého sady 10 301 00 Plzeň Nový PORG gymnázium Pod Krčským lesem 25 142 00 Praha 4 – Krč Obchodní akademie České Budějovice Husova 1 370 21 České Budějovice Slovanské gymnázium Tř. Jiřího z Poděbrad 13 779 00 Olomouc SPŠ chemická akademika Heyrovského a Gymnázium Středoškolská 2854/1 700 30 Ostrava-Zábřeh Střední pedagogická škola Komenského 5 680 01 Boskovice

129

Střední průmyslová škola stavební a Obchodní akademie Cyrila Boudy 2954 272 01 Kladno Střední průmyslová škola strojnická Tř. 17. listopadu 49 772 00 Olomouc Střední škola Vítkov-Podhradí 749 01 Vítkov Střední škola zdravotnická a zemědělsko-ekonomická Náměstí Svobody 50 682 01 Vyškov SZŠ Jaselská Jaselská 7/9 602 00 Brno ZŠ a městské osmileté gymnázium Bruntál Školní 2 792 01 Bruntál

130

Obsah 1. Trybula Adam: Nezvaný host . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 2. Sakařová Zuzana: Inzerát. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .10 3. Stehlíková Dita: Pohádka o princezně Jasmínce, spravedlivém Vladimírovi a chytrém šaškovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .12 4. Beranová Eliška: Nejkrásnější iluze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .16 5. Bártová Nela: Bez konce… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .22 6. Frumarová Barbora: Děkuji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .28 7. Hai Yen Trinh: Sofie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31 8. Hrochová Lucie: Marie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 9. Rajnišová Veronika: Idiot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 10. Alexa Josef: Kdo je lepší než ostatní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .40 11. Ghisiová Karin: Neptej se proč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .45 12. Hemmerová Eva: Někteří lidé si stále myslí, že vědění je síla . . . . . . . . . . . . . . . . . .49 13. Hofmanová Kateřina: Eva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .53 14. Holubová Katka: Krematorium. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .57 15. Kolářová Pavlína: Systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .60 16. Kovalská Eliška: Moje kamarádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .62 17. Lyčka Martin: Trocha uznání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .65 18. Niklová Petra: Človíčku maličký, kam ses to narodil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .69 19. Pávková Kristýna: I já budu jednou stará . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .71 20. Pecová Iva: Chci být nejchudší na světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .73 21. Pokorná Jitka: Milý bratře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .76 22. Pospíšilová Martina: Dopis z Afriky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .79 23. Procházková Daniela: Další ranní úvaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .81 24. Redererová Ludmila: Žebrák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .83 25. Silná Silvie: Soucit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .84 26. Slovák Lukáš: Ztráta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .86 27. Stádníková Kateřina: Nikdy nevíš, koho potkáš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .90 28. Sysel Vojtěch: Skladba roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .93 29. Šilhánková Pavlína: Jsme prostě lidé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .98 30. Španihelová Andrea: Žijeme na jedné planetě? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .102 31. Štěpánková Adéla: Pohádka o bleše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .105 32. Vařeková Michaela: Fatmir . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .108 33. Vinkler Jan: Dva Světy v jednom. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111 34. Vrtělová Martina: Nejkrásnější dárek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .113 35. Winterová Barbora: Světla a stíny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .115 36. Zeithammerová Sára: Sbírka medvídků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .120 37. Zyklová Tereza: Ach, ti kamarádi – umělci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .125

131

Kam ses to narodil, človíčku Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení Sborník prací ze 3. ročníku literární soutěže středoškoláků Žijeme na jedné Zemi Uspořádaly: Alice Košková a Ivana Hutařová Vydal: Ústav pro informace ve vzdělávání, Senovážné nám. 26, Praha 1, v roce 2010 Jazyková redakce: ÚIV– Divize informační podpory a služeb Grafická úprava, sazba a tisk ÚIV – divize Nakladatelství TAURIS ISBN 978-80-211-0613-0

132