Návrat k domovu. Řešení pro Evropu. Vlastimil Podracký. Návrat k rodině, k občanské společnosti, k národu a ke státu

Návrat k domovu Řešení pro Evropu Vlastimil Podracký

Návrat k rodině, k občanské společnosti, k národu a ke státu

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS219633

Vlastimil Podracký Návrat k domovu Řešení pro Evropu

Návrat k rodině, k občanské společnosti, k obci, k národu a ke státu

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Copyright © 2016 Vlastimil Podracký Copyright druhého rozšířeného vydání © 2016 Centrum české historie Foto na titulní straně: Shutterstock Všechna práva vyhrazena podle platného znění autorského zákona. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována ani používána bez povolení vydavatele, s výjimkou ukázek určených k její recenzi. ISBN 978-80-88162-04-9 ISBN 978-80-88162-05-6 elektronická kniha


Obsah ÚVOD

8

ODDÍL 1: CO JE TO DOMOV A CO JEJ OHROŽUJE

10

O domově Co je to domov? Co tvoří domov? Význam domova Zanikající domov Co ohrožuje domov? Poutník zanikajícím domovem Relativismus a hédonismus Liberalismus a socialismus

10 10 12 13 17 17 22 29 32

ODDÍL 2: IDEOVÝ ZÁKLAD OBRODY

41

Nadčasový humanismus 41 Přirozený řád, přirozené principy 43 Nezměnitelná a nedokonalá lidská podstata 44 Lidská přirozenost, konstruktivismus, tradiční řád, mravní řád, kosmická kritéria 46 Od Kanta k únikové společnosti 48 Sedm bodů nadčasového myšlení 52 Kritika únikové společnosti z hlediska nadčasového humanismu 59 Přirozené principy v únikové společnosti 59 Národ a vlastenectví 61 Subsidiarita 65 Demokracie a úniková společnost 66 Svoboda a řád 70 Občanská společnost v únikovém paradigmatu 71 Extremismus 73 Rodina, ženská emancipace, feminismus 76 Lidská práva v únikové společnosti 78 Globalizace a integrace 80 Ekologie a zákon přírodního výběru 87 Nezávislá střední třída, její ohrožení a tvorba 91 Péče ve stáří, důchody a úniková společnost 93 Kritika školství a výchovy dětí 94


ODDÍL 3: TVORBA TRVALÉHO DOMOVA

97

Idea domova Sounáležitost jako opoziční princip odloučení Prvky konkrétního politického uspořádání Práva Politický systém. Demokracie Společenský režim Politická ekonomie. Obec Nutnost institucí. Stabilní státní organizace Hospodářský systém. Tržní mechanismus. Kapitalismus Motivační mechanismy Občanská společnost Moc a angažovanost. Pluralita moci Nedomácí činnost Obrana vlasti Ideologie domova Společnost trvale udržitelného života (TUŽ) Výzva technologií Odstranění závislosti zemědělství Obnovitelné zdroje energií. Úspora Nadčasový domov Vzory minulosti Tradice Asketismus a altruismus Mateřský feminismus Život v konzervativním stylu Nadčasová humanitní ekologie. Tradicionalistická ekologie Postmaterialismus Život v rovnováze a návrat přirozenosti Ekonomie; jistota a autarkie

97 97 101 101 105 109 110 113 115 118 118 119 120 121 121 122 122 123 124 126 126 127 128 129 130 131 133 134 136

ZÁVĚR

142

Literatura

143


ÚVOD Migranti nám dnes přinášejí otázku, kde vlastně žijeme a které hodnoty musíme bránit, co je příčinou krize a zamyšlení, jak bránit své domovy. Příčiny jsou příliš hluboké, než aby existovalo snadné řešení nabízené extrémisty, řešení začíná pochopením příčin krize. Když už se musí vzít do ruky puška, bývá pozdě a je to jen signálem toho, že se něco zanedbávalo velmi dlouho. Multikulturalistický1 projekt Evropské unie mohl být přitažlivý pro mnoho lidí různého smýšlení, ale od samého začátku byl východiskem pro nihilistické intelektuály, kteří ztratili už dávno svoje ukotvení v domově, obvykle rezignovali na pevnou a stálou rodinu s dětmi a postupně odmítli původní konzervativní ideály. Tento projekt byl vlastně jakýmsi zbavením se zodpovědnosti v rámci vlastní komunity a pohodlné rozplynutí se ve světě, pro který byla EU jen předstupněm. Přirozené povinnosti života, které požadoval domov, zůstaly nesplněny a civilizace neukotvená v domovech se vzdala budoucnosti výměnou za snadnější existenci svých momentálně existujících jednotlivců. Toto paradigma intelektuální „lehkosti bytí“ už bylo vytvořeno dříve a mnozí příslušníci středních vrstev s ním splynuli velmi rychle, protože pro materialistické a hédonické lidi bylo snadné opustit povinnosti a zodpovědnost, kterou domov vyžadoval, stali se neukotvenými volnými ptáky světového prostoru. Na rozdíl od svých předků jim ani domov většinou existenci přímo nezajišťoval, alespoň ne nějak viditelně, a nepožadoval od nich také, aby recipročně v zachování své existence domovu vraceli to, co jim dal ve výchově a vzdělání. Naopak, domov dával, oni brali a uplatňovali vzdělání a celé vychování jinde, kde byla existence snadnější. Tento nepoměr na úkor domova musel intelektuál cítit, a proto pro něj byl východiskem jakýsi ideový rozchod s domovem a jeho tradicemi a v otevřenosti všemu cizímu, v hledání špatností na domově, v sebemrskačském přístupu k vlastní civilizaci. Multikulturalistický projekt nemohl nikdy vytvořit nosnou kostru budoucího, proti vší logice byl uměle udržován a zhroutil se při první větší zkoušce, kterou je migrační krize. Toto zhroucení nebylo vůbec pochopeno jako přirozený výsledek nefunkčnosti. Nepochopení reality blokuje sebereflexi. Největší nebezpečí je, že realita už „neposlouchá“ humanitu. Společnost, která se už dříve zbavila tradičního řádu a nyní ztratila svoji modlu, je bez vize, neví jak dál a má strach ze svých vlastních přirozených reakcí.

1 Viz literatura 28

8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS219633

Komu není lhostejný domov, kdo ještě cítí zodpovědnost za svěřené dědictví našich předků, pro toho nemohou být lhostejná ohrožení domova. Dnes jsou ohrožení, která nikdy v minulosti nebyla a na která nejsme připraveni vyprávěním dědů, ale ani současnými informacemi vedenými většinou zájmy skupin a jednotlivců. Proto má význam tato publikace, která tato ohrožení rozkrývá a podává řešení, která jsou subjektivní kreací autora, a mohou být tedy diskutabilní, nicméně právě taková diskuse ve společnosti chybí. Toto dílo vyplňuje v ideové diskusi chybějící racionální opozici masivnímu náporu globalismu a kosmopolitismu.


ODDÍL 1: CO JE TO DOMOV A CO JEJ OHROŽUJE

V současné krizové době se stále zabýváme příčinou krize, kterou si děláme především sami. Jednou z hlavních příčin je opouštění domova, mnohdy ani ne fyzicky, ale ve své mysli a srdcích. Mnozí se domnívají, že všechno, co mají, je samozřejmé, je k dispozici, k mrhání a rozdávání. Ale toto vše vytvořili předkové. My to opouštíme, nepečujeme ani o kulturní odkaz, ani o potomstvo, které mnohdy úplně chybí, a prostě znehodnocujeme domov. Možná si předkové mysleli, že když vychovají své potomky k práci a honbě za úspěchem, budou směrovány k domovu automaticky výdobytky této práce. Nikoliv, už je mnoho penězovodů, předmětovodů a lidských proudů nasměrovaných někam jinam. Je v lidské přirozenosti2 se starat o svoje prostředí, o potomstvo a jeho život. Kdo tak nečiní, žije už mimo přirozenost, je pomýlen ideologiemi, falešnými hodnotami, vášněmi, hédonismem a „odloučením“ (nezájmem o druhé lidi); nežije „doma“. To znamená, že se o domov nestará, ale ani není schopen jej bránit proti ohrožení. To v současné době nabývá velkého významu. Nemůže být nic staromódního a překonaného, co je přirozené a člověku niterně vlastní. Nemůže být překonaná rodina, nemůže být překonané lidské přirozené společenství, protože bez něj život nepokračuje, a zdánlivě kulturní modernost bez přirozenosti je cestou k zániku. Veškerá modernost technická je do domova zařaditelná, internet může posilovat usazení na místě, automobil umožňovat bydlení v přírodě, jenom je zapotřebí tomu přizpůsobit konkrétní technické parametry a řád života.

O domově Co je to domov? Domov je pocit, který nás provází celý život, pocit usazení na místě, pocit neurčitý, těžko vyjádřitelný a přece každému jasný. Je to hnízdo k výchově dětí. Domov je cosi zděděného po předcích, možná i zatěžujícího, a proto někdy odmítaného, jakási povinnost k rodičům a tradicím, pro vykořeněné lidi nepochopitelná. Domov dává i omezuje. Dává jistoty a omezuje povinnostmi. Domov nemusí být rodiště, i když takto je to přirozenější. Domov je prostředí, které člověk přijal za svoje. Domov je součástí lidské přirozenosti. Domov je jistota máminy náruče po celý život. Domov, to je chaloupka plná dětí. Domov, to je kostelík na návrší a večerní zvony. Domov je jednotná kultura soužití tolerující to, co domovu slouží.

2 Viz literatura 87, 88, 89

10 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Domov, to je školní lavice pro všechny. Lidé, kteří nezasednou spolu ve školní lavici, se těžko potom u společného stolu někdy setkají. Domov, to je střední třída spojující extrémy do společné péče o domov – zdroj občanské angažovanosti, sounáležitosti, tradičního prostředí a pravidel, schopnosti se bránit. Lidé vychovaní v domově jej nosí v srdci celý život, idealizující představa v nich vytváří pozitivní emoce sounáležitosti a stálého pocitu domov vytvářet – vytvářet jistotu, bezpečí, věrnost. Domov, to jsou děti vedené matkou, to jsou ženy s útěžkem a čas měřený růstem dětí. Domov je všechno to, co úniková modernita nechce, diskredituje a snaží se zničit. Domov je poslední útočiště normálnosti a přirozenosti. Domov je určitou kolektivní záležitostí, je to pokračování lidského prostředí, lidmi vytvářeného dobrovolného kolektivu, pokračováním rodu nebo tlupy, je nezbytností pro člověka jako společenského tvora. I kočovník má domov. Je to skupina lidí, ve které žije a majetek, který s sebou žene. Domovské společenství nahrazuje dřívější rod, obhajoba příbuzenských genů a memů se stala důležitou v situaci, když genetický rod přestal mít hospodářský význam a vznikaly atomické rodiny. Občanství bylo prvotní už ve starověkých městech, dnes je i domov občansky založen. Širší citové vazby se přenesly na národ a obec. Ženy tíhnou daleko více k domovu než muži a žena obvykle muže v domově udržuje. Láska k ženě je obvykle i láskou k domovu, který ona představuje. Žena si zase nedovede představit domov bez muže, a teprve až jej má, vytváří domov. Dětmi se domov potvrzuje. Ženy jsou daleko více udržovatelkami tradic a na jejich vztahu k domovu ve společnosti velmi záleží. Nezájmem žen se teprve definitivně domov rozkládá. Domov by neměl omezovat svobodu, měl by zajišťovat možnost odchodu i návratu, aniž by to bylo výhodné pro ty, kteří migrují a ztrátové pro ty, kteří zůstávají. Domov je nika jistoty, do které by se měl člověk vracet po úspěšné (nebo i neúspěšné) misi v cizině, kdysi po úspěšném lovu nebo válečném tažení. Všechny tyto mise mají pro člověka význam jen tehdy, když za ním stojí domov, kam se může utéci, a který zároveň brání a podporuje. Domov chrání svobodu, protože chrání před nepřátelským světem. Lidé nezajištěni domovem většinou hledají sounáležitost a jistotu v kolektivech zhoubných sekt nebo agresivních spolků. Širší pojem domova je vlast – domovina. Obvykle vzniká z pocitu stejnosti určité skupiny lidí žijících na určitém prostoru a obhajoby a vzájemné interakce společných hodnot. Je to již pojem vyžadující k pochopení určitý nadhled, kulturní zázemí a sdílení s ostatními lidmi. Vyžaduje určitou angažovanost a spolupráci 11 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS219633

v širším rozsahu. Vymezení tohoto pojmu může být v souladu s hranicemi státu, také nemusí, může se týkat jen některé oblasti nebo národnostní skupiny, nebo země, nebo části národa (Jihočeši). Dnešní domov je ohrožen. Je ohrožena rodina a ženy neplní zcela svoji roli strážkyně domova. To samozřejmě není jen jejich vina, ale i celého prostředí a mužů, kteří na ně působí. S rozloženou rodinou se obvykle rozkládá i pocit domova. Všechna ideová působení únikové modernitní společnosti, většina současných idejí liberálních i socialistických domov nepřímo ohrožují. Tím je ohrožen i obecnější pojem domoviny. Opozičním principem lásky k domovu je oikofobie – nenávist k domovu. V nějaké míře bývá součástí pubertálního odmítání řádu. Pokud není výchovné prostředí dostatečně pevné a idea domova dostatečně přitažlivá, pubertální oikofobie se mnohdy podchytí ideály domov popírajícími a zafixuje ideologicky. Toto nebezpečí je dnes větší než kdy jindy, protože ideologie domov rozkládající jsou silné. Co tvoří domov? Domov je budoucnost, domov je minulost, domov jsou tradice. Domov je tedy záležitost kontinuity od minulosti do budoucnosti. Domov je společenskou záležitostí, není to jen hodnota sloužící jednotlivci, ale též jednotlivec sloužící této hodnotě. Bez ostatních blízkých lidí není domova. Proto domov je příroda, lesy, hory a staré hrady, ale i lidé tvořící domov a jejich civilizace. Lidské společenství se snaží o zachování své existence. Jednotlivec ze společenství vyřazený může mít také domov, možná jsou to ony lesy a hory, ale to je jen pocit bez širšího naplnění. Domov tvoří především lidé. Jednotlivec není nic, může se opájet jakýmkoliv pocitem, bez domova je ztracen. Každé lidské společenství si vytváří řád, který jednak ctí tradice a jednak se stará o zachování těchto tradic a zachování fyzické existence lidí. Domov tvoří i občanská společnost, tedy demokratické společenství lidí dovolující vyniknout jednotlivci, zajišťující rovnováhu moci a politické okolnosti zajišťující svobodu člověka. Řád je mnohdy rozdílný nebo částečně shodný s řádem ostatních skupin. Domov je i tradiční morální řád, který je v člověku a je mu dán výchovou. Když matka vychovává děti k vzájemné ohleduplnosti, k úctě k jiným lidem i k věcem a dalším hodnotám, možná to činí zcela spontánně, aniž by k tomu měla nějaké speciální školení; vychovává děti k řádu, ke kterému byla vychována sama, k řádu společenstva, k řádu národa. Řád se vyvinul výběrem úspěšných společenstev. Společenstva, která měla nevyhovující řád (obvykle obsahující nemorální pravidla), zanikla. Proto je řád souborem pravidel, která se osvědčila. 12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS219633

Mluvíme-li o domově, který tvoří humanitní hodnoty – lidi a kulturu, jde také o zemi, přírodní prostředí, památky, tedy o celý útvar, kterému nelze říci jinak než domov, ale také o prostředí celé planety, které k nám zasahuje, včetně globálních ohrožení. Poslední složka dříve nebyla tak vlivná, proto se do domova nepočítala. Externity bylo možno potlačit hranicemi, domácím hospodářstvím apod. To dnes nelze. Proto se nutně (i proti naší vůli) stává celá planeta naším domovem. Domov není jen pro současnou generaci. Přirozený princip 3 domova má trvalou hodnotu přežívající generace. Asi by nebylo správné, aby někdo chtěl domov jen pro současnou generaci a o budoucnost se nestaral. I když to samozřejmě dnes tak mnohdy, možná převážně, vypadá. Dnes ani tak není problém vztahu lidí k současnému domovu, jako k budoucímu. Domov je tedy konzervativní hodnotou, protože zajišťuje kontinuitu lidského rodu od minulosti do budoucnosti. To se dá zajistit pouze vytvořením jednoty názorové i pragmatické, rovnováhou (harmonií) mezi ideály, rovnováhou „rozumu a srdcí“.4 Obec je harmonií lidského uvědomělého chování a samovolně působících přirozených principů5 rodiny, trhu, demokracie atd.6 Význam domova Domov je do jisté míry oddělený svět od ostatních světů. Bývávala města oddělená hradbami, bývaly země od ostatních oddělené horami a lesy. Domov je na oddělení založen. Nemůže kdokoliv přijít a cokoliv si vzít. Domácí mají práva, která příchozí nemá. Domov je kolektivní vlastnictví domácích. Likvidací domova zůstává jen privátní majetek jednotlivců, který se stává stále ohroženější, protože ztrátou kolektivního vnímání domova se ztrácí i vzájemná sounáležitost nutná k obraně společných zájmů. Individualizací se ztrácejí kolektivní ctnosti: věrnost, solidarita, loajalita, úcta atd. Jak říká klasik: „Když chybí úcta, je život jen pohybem mezi despocií a rebelií.“ Individualizace nejen v ekonomické soutěži, ale i jako vnitřní zjednávající pocit provázející všechny vztahy, vypadá jako sofistikovaný projekt liberálů, aby se lidé nesjednocení žádnou sounáležitostí nedovedli spojit v odporu proti vládě peněz, nebo projektu marxistů, aby se nedovedli spojit proti totalitě. Individualizace, jakési rozdrobení lidských zájmů, je příprava na nějakou vládu, která s lidmi nepočítá. Podpoření významu domova snižuje možnost vnějšího diktátu. 3 Viz literatura 1 4 Viz literatura 93 5 Viz literatura 1 6 Viz literatura 8, 47, 64, 69, 90, 75, 79


Někdo může namítnout, že domov je vlastně zbytečný, že je to překonaná hodnota. Dnes máme globální prostředí. Tradice nejsou potřebné, rozplyneme se ve světě, nebudou národy, nebude zakotvení v místě. Bude světoobčanství (nebo euroobčanství). Potom je jedno, kdo odkud pochází a jaké je rasy. Nebudou války a bude nekonečný blahobyt lidstva. Tato představa není uskutečnitelná, a jako všechny sice krásné, ale neuskutečnitelné sny, může být nebezpečná (jako třeba komunismus). Hlavním omylem je absence představy ohledně řádu. Jaký řád bude v otevřeném světě? Kdo bude vládnout? Když nebudou státy, nebudou zákony, nebude právo. Jak se uplatní demokracie? Kosmopolitní liberálové záměrně tuto otázku obchází. Pokud by se mělo něco z jejich myšlenky „otevřené společnosti“ zásadně uplatnit, vznikne bezpráví a nadvláda mafií. To samozřejmě nemluvím přímo o patologických postojích oikofobů. I při osídlení Ameriky evropskými přistěhovalci vznikly nové domovy, nový národ, nová vlast. Konzervativní hodnoty se tedy vytvořily na novém místě s novými lidmi. Nový národ se opět začal odlišovat od ostatních a vytvořil si svoje tradice. Další osídlenci se potom už jen přizpůsobovali. Do Evropy se sice mohou také přistěhovat lidé jiných národů a ras, nový národ ale nevznikne, protože tu již historicky žijí původní národy, mír může být zachován jen, když se přistěhovalci přizpůsobí původním národům a tradicím, tak jako se musí přizpůsobit kdekoliv jinde na světě. Pokud se nepřizpůsobí, mír nebude, rozbroje mezinárodní se dostanou dovnitř a stanou se intenzivnějšími. Mír může být vždy jen na základě rovnováhy. To znamená zachovat oddělené domovy, ekonomickou spolupráci národů, které spojuje pocit vzájemné potřebnosti, nikoli expanze. I mír je domov a domov je mír. Celosvětový jednotný domov není možný, snad pouze jako nějaká zobecněná hodnota domova jednotlivého. Pokud má zůstat zachován vývoj, je nezbytné, aby existovaly jednotlivé autonomní jednotky, nikoliv jen administrativní, ale i citově vázané, tedy státy, země, republiky – prostě jednotlivé domoviny jednotlivých národů, etnických skupin, náboženských okruhů, ve kterých se mohou realizovat svojí odlišnou kreativitou. Domov je harmonie založená na lidské sounáležitosti. Jednotlivé národy vždy mezi sebou soutěží. Tato soutěž sice nebyla v minulosti jen ekonomická, ale i válečná, nicméně poté vítězil řád a režim těch národů, který obsahoval evolučně příznivější pravidla. Touto soutěží lidských společenstev se vyvíjel lidský řád k pokroku, obvykle vítězil ten humánnější, protože lidi lépe spojoval a vedl k solidaritě, tím k dělbě práce a spolupráci, k lepším pracovním výsledkům a k lepší péči o rodinu. Zavedením jednotného světového národa by skončila soutěž společenstev, tím i vývoj řádu, a nastal by


jakýsi, dnes možná ještě ne zcela jasný, ale zcela neodvratný konec civilizace,7 možná světová diktatura některé skupiny. Variace jednotlivých domovin zajišťuje vždy vývoj, pojistku proti celosvětové vládě oligarchů a zachování svobody. Odlišnosti převedené do ekonomické kreativity a soutěže znamenají ekonomický pokrok. V soutěži našeho českého řádu s jinými je onen smysl českých dějin. 8 Domov byl mnohdy zneužit. Byly zneužity pocity domova, vztah k domovu. Zneužily je hlavně totalitní režimy, kterým se mnohdy podařilo ztotožnit jejich zločinný režim s domovem, tvrzením, že oni zajišťují domov a kdo pracuje pro ně, pracuje pro domov. Domov nezajistí žádná ideologie, domov je hodnota sama o sobě a není možno ji identifikovat s nějakým režimem. Proto i tyto režimy se svojí taktikou neuspěly, ovšem porušily tím vztah lidí k domovu. Domov je prostředí lidské angažovanosti. Člověk neovlivní světové dění, protože k tomu nemá pravomoci. Ale opravdové pravomoci může mít ve své obci a městě. Pomocí volených zástupců může potom ovlivňovat dění ve státě a ve světě. Demokracie se může realizovat jen v domově. Mimo domov není demokracie. Jen v domově je potom možnost něco vykonat, spolupracovat s ostatními lidmi, nebýt vyřazen z kreativity a tvorby prostředí. Pocit domova vzniká právě z možnosti prostředí ovlivňovat a z úspěchů, na které může být člověk hrdý. Člověk bez domova obvykle ztrácí přirozené lidské vlastnosti. Stává se konzumentem bez zájmu, světoběžníkem unikajícím zodpovědnosti, cestovatelem od požitku k požitku. Postrádá kontinuitu. Od toho není daleko k vandalismu a nezájmu o okolní prostředí a druhé lidi. Takové myšlení v generační perspektivě vede k terorismu a drogám. Člověk bez domova se stává zbytečným pro společnost, dokonce přítěží; to se obvykle pozná, když je domov ohrožen. Částečně se to děje i s člověkem, který má vztah k domovu oslabený. To neplatí pro poutníky, kteří se domů vrací, aby přinesli zkušenosti a kdoví co ještě. Jen vztah k domovu (vlastenectví) zajišťuje nezištnou angažovanost. Harmonie života musí být v souladu s harmonií vesmíru. Dokonalý život není možný bez rodiny a bez domácího prostředí přátel, spolužáků, spolků a vůbec všech atributů harmonického života. Harmonie pouze vlastní osoby není zařazena do řádu vesmíru, který vyžaduje splnění principů rovnováhy a kontinuity, individuální harmonie je pouze iluzí, která se jednou rozplyne. Domov je cíl. Je mnoho cílů, ale jaký cíl je trvalý a má smysl? Osobní cíle nezařazené do vyšších cílů zároveň s ostatními lidmi obvykle vyprchají a potom zjistíme, že vedly do prázdnoty. Protože za hodnotu považujeme jen cíle nesplněné, může ztratit domov na hodnotě, když přestane být cílem. Má-li 7 Viz literatura 86 8 Viz literatura 22


domov být hodnotou vyšší než jiné, musí se budovat, zdokonalovat, zlepšovat životní prostředí, zajišťovat trvalou existenci potomstva v domově (nikoliv někde daleko), prostě pracovat na domově. Propagace cílů mimo domov je cestou k vynechání domova jako cíle. Udržení domova jako cíle je záležitostí výchovy k domovu. Domov by měl být dobrým místem pro život i pro cizince. Neboť oni jsou zrcadlem, ve kterém se soutěž vzorů jednotlivých domovů zrcadlí. Mám na mysli ty, kteří jsou hosty nebo si náš domov zvolí jako místo pro život dobrovolně a bez nějakého nucení (třeba proto, že se nemohou vrátit domů). Přátelské jednání domorodců k cizincům9 může být samozřejmě výběrové, není povinností tak jednat se všemi. Dobré místo pro život není tvořeno velkým bohatstvím, ale dobrým srdcem lidí. Indiáni dokonce s cizincem vykouří dýmku míru a stanou se bratry. Není špatné mít bratry v celém světě. Naši předkové měli také bratry, obvykle příbuzné národy. Dnes nemáme bratry, protože nemáme sounáležitost ani mezi sebou. Úspěšné národy prováděly taktiku: donášení domů. Švýcaři, chudý národ, vydělávali v cizině, ale služby pořizovali doma. Domů přinášeli vydělané peníze. Dnes jsou nejbohatším národem světa. Tato taktika se také týká výběrového přistěhovalectví. V Americe se uplatnili schopní, neschopní zůstali doma nebo v ghettu, kde postupně zanikli. Dnes je zapotřebí, aby podnikání bylo výhodné pro domov. Centrum korporace a všechny kvalifikované práce by měly být doma. Nekvalifikované a špatně placené práce se mohou dělat jinde. Tak to dělají úspěšné západoevropské národy. K založení rodiny člověk potřebuje domov. To znamená určité jistoty, bydlení a vztahy s okolím. Stálé stěhování za prací, zvláště mladých lidí, nevede k pocitu domova, a tím i k založení rodiny. Manažerům a jiným zaměstnancům nadnárodních společností stále cestujícím po světě, kde služba zaměstnavateli je na prvním místě, neumožňuje zakotvení ani v trvalém lidském vztahu, ani založení hnízda. Pro člověka je taková situace nepřirozená. Lidé měli vždy domov. Nomádi měli alespoň trvalé lidské vztahy a obživu hnali s sebou. Nepřirozená situace se projevuje v nepřirozených reakcích. To je jednak bezohlednost k okolí, nezakotvenost a nezaložení rodiny. Pro to všechno je nutný domov, jeho zachování a rozvíjení. Proto je nutná mocenská rovnováha jednotlivých domovin, tedy států, zemí, obcí. Proto je nutná soutěž ekonomická a soutěž jednotlivých řádů společenstev. Jen tak je zajištěna evoluce, a tím i kontinuita lidského rodu a kultury, tím i kontinuita domova, jako přirozeného prostředí člověka. 9 Viz literatura 72, 73

16 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Zanikající domov Co ohrožuje domov? Kdo nežije domovem, nepřežije. Sociální realitou je nepříznivý demografický vývoj a z něho odvozené osidlování Evropy jinými etniky nesoucími jinou kulturu. Sarrazin 10 vidí problematiku demografického vývoje v těchto bodech: 1. Přesun lidí z kategorie produktivního věku do kategorie za hranicí tohoto věku. 2. Stárnutí výdělečně činného obyvatelstva. 3. Úbytek obyvatelstva od generace ke generaci. 4. Nízká plodnost vzdělaných a vysoká nevzdělaných. Účinky se projeví na celkovém „blbnutí“ a vzniku ghett chudiny. 5. Vzrůstající podíl obyvatelstva s muslimským migračním pozadím, které se straní vzdělání a začlenění do společnosti. V mladé evropské populaci je přibližně 1,2 – 1,4 dítěte na jednu ženu. To znamená pokles o 75 % za tři generace, ale už za jednu generaci o třetinu mladých, což se nemusí poznat v této generaci, protože se zvyšuje věk dožití a přistěhovalectví příbuzných národů, které nás nijak nezatěžuje. Proto může dojít ke „statistickému klamu“, že se vlastně počet obyvatel nesnižuje. V této době žijeme (nikoliv ovšem už Německo nebo Francie). Jestliže ovšem třetina lidí v mladé generaci chybí, projeví se to náhle v okamžiku, když stará generace začne umírat. Už předtím se to projevuje neschopností zaplatit důchody, obrovskými náklady na zdravotnictví, které nelze zaplatit, a nárůst dluhu je toho nejpřesvědčivějším signálem. To všechno vede k přijetí přistěhovalců. Nemyslím si, že příbuzné národy, které mají stejný problém jako my, nás budou „dotovat“ svými lidmi trvale. Nejde o přistěhovalectví několika procent obyvatel, které lze integrovat, jde o masivní přistěhovalectví takového množství, které není integrovatelné, v takovém množství naopak budou migranti vyžadovat, abychom se přizpůsobili my jim, a nás, podle své povahy, buď zcela pohltí, vyženou, vyvraždí nebo alespoň integrují do své kultury. V lepším případě zaujmou celá města, možná celé kraje, a my se staneme vedle nich buď menšinou, nebo prostě něčím, s čím budou stále zápasit, v lepším případě jen kulturně a mocensky. Přesto lze tvrdit, že mírný pokles obyvatel (do 10 % na jednu generaci) lze připustit a o to snižovat počet obyvatel a povolit nějaké minimální přistěhovalectví přizpůsobivých etnik. Nemyslím si naopak, že by měl počet obyvatel růst, protože potřebuje zdroje a životní prostředí. 10 Viz literatura 2


Návrat k domovu. Řešení pro Evropu. Vlastimil Podracký. Návrat k rodině, k občanské společnosti, k národu a ke státu

Recommend Documents