112
TIME IN 6/2007
profil > carmen morejón
text vojrěch rynda foto roman černý foto asistent monika janoušová make up a vlasy jana šedová styling pavla michálková (pavla & olga original fashion gallery) děkujeme za zapůjčení šatů gábině páralové (strany 116 a 118)
Všechny chuti hudby Za kavárenským stolkem působí jako křehká květinka, ale na pódiu se umí změnit v uragán energie. CARMEN MOREJÓN sice pochází ze Španělska, ale už deset let žije v Čechách. Nadžánrová kapela United Flavour, v níž zpívá, vydává v červnu debutové album, což je samozřejmě pádný důvod k rozhovoru. S Carmen se ale dá mluvit i o konzervatoři, kterou absolvovala, o novinařině, již vystudovala, nebo o Praze, do níž se zamilovala.
profil > carmen morejón
TIME IN 6/2007
113
Narodila ses ve městě Badajoz na jihu Španělska. V jednom rozhovoru jsi řekla, že je tvoje výslovnost ovlivněna arabskou. Zdá se, že tě už místo původu předurčilo k míchání kultur... No jasně, jih Španělska byl dlouho součástí arabské říše. Je to poznat na tom, jak tam lidé vypadají, i na jejich přízvuku. A i takové flamenco má hodně společného s arabskou hudbou. S hudbou jsi začala brzy, osm let jsi hrála na klavír, studovala jsi na konzervatoři. Co že v United Flavour nehraješ na klávesy? Už dlouho jsem nehrála, musela bych si osvěžit paměť. Občas si zahraju doma ve Španělsku, ale jinak ne. Stejně nedokážu hrát, když zpívám, takže mi to moc nechybí. Klavíru jsem nechala už na vysoké, protože jsem studovala v jiných městech a neměla ho tam s sebou. Netušila jsem, že přijedu do Prahy a vrhnu se tady na muziku. Myslela jsem, že budu hlavně novinářka. Ze začátku jsem ale neuměla ani česky, ani moc anglicky, a navíc tady není žádné španělsky tištěné médium, žádný Prague Post ve španělštině. Novinařina tě ale pořád živí. V čem spočívá tvoje práce? Pracuju pro jednu mezinárodní asociaci, která má noviny po celém světě, vydávají články od Havla, Gorbačova, a jiných politiků, filosofů… a dalších lidí. Já sama nepíšu, ale i tak je to fajn, má to aspoň něco společného s tím, co jsem studovala. Dřív jsem pracovala v baru, v pekárně... V kapele všichni pracujeme, hudba nás pořád ještě stojí víc peněz, než kolik si vyděláme. Jako vystudovaná novinářka aspoň můžeš mluvit do práce lidem, kteří s tebou dělají rozhovory a kladou otázky, na něž jsi odpovídala už stokrát. Třeba jak ses dostala do Prahy... S tím nemám problém! Poprvé jsem sem přijela v roce 1996, protože jsem slyšela, že je tu krásně. Strávila jsem v Praze skvělých čtrnáct dní a zamilovala se do ní. To se mi zatím stalo jen se Sevillou, kde jsem studovala, a s Lisabonem. Když jsem se vrátila do
Španělska, zdávalo se mi o Praze, byla jsem jí posedlá. Pak jsem tu byla ještě jednou, v rámci výletů po Evropě, které organizovala univerzita. Tentokrát jsem chtěla jinam, ale většina účastníků vybrala Prahu. Asi to byl osud. Chtěla jsem sem po studiích odjet tak na rok – a už jsem tu deset let. Jak se pro tebe Praha za tu dobu změnila? Je dražší a je tu víc turistů. Lidi se myslím moc nemění. Potkala jsem tu spoustu Čechů i cizinců a jsou většinou fajn. Mám tu dobré kamarády. Ale dobří lidé jsou přece všude. Praha je taky dost kosmopolitní město. Kdo by řekl, že holka z jihu Španělska zapadne ve střední Evropě do africké komunity a začne poslouchat reggae, což se mně přesně stalo. Na začátku jsem tak úplně nevěděla, proč jsem sem vlastně přijela, ale teď jsem si čím dál jistější, že za tím stála muzika. Kdybych zůstala ve Španělsku, asi bych hudbu nedělala. Říkáš, žes strávila hodně času v africké komunitě. Setkala ses tu někdy s rasismem? Ne nějak tvrdě a asi jen třikrát, což za deset let není tolik. Možná jsem jen měla kliku. Ale když se mi něco takového stane, nekoukám nalevo napravo, nevadí mi, že neumím pořádně česky a klidně se rozkřičím na celou tramvaj. Pro tenhle druh blbosti nemám žádnou omluvu. Jsem sice maličká, ale když mě něco naštve, pustím to ven. Dočetl jsem se, že tě muzikanti ve tvé předchozí kapele Hermakuti zasvětili do reggae a rastafariánství. Pokračuješ ve studiu? Nejsem žádná rastažena, to člověk nesmí pít alkohol, musí se hodně modlit a tak. Reggae nicméně miluju a dostávám se do něj víc a víc. Boba Marleyho jsem samozřejmě znala už dřív, ale pořádně jsem reggae objevila až v Hermakuti. Zpívala jsem tam doprovodné vokály, na pódiu nás bylo třeba patnáct z nejrůznějších zemí. Měli jsme dva rappery, dvě holky ze Zimbabwe a ze Slovenska, takový mix mám ráda. Spoustu jsem se toho naučila. Už tehdy jsem měla muziku ráda, ale
později se z ní stala jedna z nejdůležitějších věcí v mém životě. Jak vzpomínáš na vaše první EP s United Flavour, které je dnes k dispozici na internetu? Pořád se mi líbí. Vedlo si velmi dobře, některé songy z něj hráli v rádiu, s písničkou Revolution jsme někde byli dokonce na prvním místě, což jsme rozhodně nečekali. Otevřelo nám cestu. Taky jsem měla kliku, že jsem si mohla vedle angličtiny zazpívat i španělsky; na lidi to zabralo. Co víc si můžu přát? Je tu skvělé a vstřícné publikum, říkají to i kapely, co sem jezdí ze zahraničí. Prý jste před dvěma lety nepostoupili ze semifinále soutěže Coca-Cola PopStar jen kvůli tomu, že jste nechtěli podepsat nevýhodnou smlouvu, navíc v češtině... Papírování mě otravuje nejen v muzice, ale vůbec v životě: třeba papírování spojené s životem cizince a tak. A přístup velkých labelů rozhodně není moc fér – pokud nejsi slavná skupina, což my nejsme, zneužívají tě. Vědí, že je potřebuješ, abys mohl nahrávat, protože hudebníci obvykle mají talent, ale ne peníze. Chápu, že chtějí zpátky, co do tebe investovali, ale myslím si, že si berou příliš mnoho. Mělo by to být aspoň padesát na padesát. Kapela skoro každý den dře, má zkoušky, skládá – a pak někdo přijde a vezme si devadesát procent všeho, co se prodá, plus autorská práva. Takže sorry, to budu radši chudá. Skupinu Temperamento, kteří tehdy Coca-Cola PopStar vyhráli, znám, dokonce jsem s nimi nahrála písničku na jejich album. Podepsali se Sony BMG; respektuju je, ale pro nás by to nefungovalo. Nevím, jak to tehdy vlastně bylo, ale někdo z poroty mi říkal, že kdybychom podepsali, velmi pravděpodobně bychom postoupili dál. Říkala jsi, že budeš radši chudá. Jsi? Nejsem bohatá a nejsem ani chudá, díkybohu mám peníze na to, abych se najedla a zaplatila nájem. Bývala jsem na tom hůř. Peníze pro mě nejsou to hlavní, přátelství, láska, rodina jsou důležitější, než co máš v kapse. Zítra může
United Flavour se zrodili ze skupiny Hermakuti, která na začátku století patřila ke špičce české reggae a dubové scény. V ní se poprvé setkali zpěvačka Carmen a multiinstrumentalista, skladatel, textař a producent Djei. Na jaře 2004 založili kapelu, která původně vystupovala pod názvem Spanish Flavour, ale v rámci vydání debutového EP jej pozměnila na současnou podobu, jež lépe odráží multikulturní a nadžánrový náboj skupiny. Mísí se v ní totiž kulturní vlivy Španělska, Afriky i střední Evropy a přetavují se v mix reggae, latino, soulu, hip hopu, r’n’b, dancehallu a dalších stylů. Kromě žánrové pestrosti kapela šíří i poselství tolerance napříč národnostmi, vyznáními a dalšími zdánlivými odlišnostmi. V United Flavour vedle Španělky Carmen a Djeie původem z Pobřeží slonoviny působí Češi Jaro, Standa a Velocity, Slovák Split a jako host rapper Henry D, narozený v Zambii. Nová deska bude pokřtěna 20. června v Lucerna Music Baru. Pokud si ji objednáte už teď na webových stránkách kapely www.unitedflavour. com, dostanete k ní dva bonusové disky - DVD Live at Lucerna Music Bar a CD Revolution project, které obsahuje různé verze hitu Revolution od přátel kapely. 114
TIME IN 6/2007
profil > carmen morejón
profil > carmen morejón
TIME IN 6/2007
115
116
TIME IN 6/2007
profil > carmen morejón
DJEI Při náslechu nové desky kapelník DJEI zdůrazňoval, že písničky vznikají v různých žánrových verzích. Zkoušíme různé verze, protože chceme, aby to album co nejlépe vypovídalo o tom, jak zníme naživo. Mít na jedné desce tolik stylů sice může působit matoucím dojmem, ale snažíme se, aby byly vzájemně vyrovnané. Doufáme, že si každý nakonec bude moci udělat takovou žánrovou verzi alba, jaká mu bude vyhovovat. Někdo si dá deset tracků jenom reggae, někdo samou latinu, někdo směsku všeho. Snažíme se držet názvu kapely, United Flavour: všechny styly dohromady. Vyrostli jsme na nich. Když posloucháš reggae, nutně se musíš dostat i k hip hopu. A pak zas třeba k r’n’b. A když se z tebe stane muzikant, všechny ty vlivy se pak do tvé hudby promítnou. Vyrostl jsi v Paříži. Kde přesně? Všude. Nejdřív u Gare du Nord, pak na předměstích, potom jsem bydlel u Maison de la Radio, kousek od Eiffelovky. Studoval jsem v SaintDenis, to je předměstí na severu. Hudební tradice je tam hodně smíchaná. A čím dál víc mladých tady v České republice začíná mít stejnou zkušenost, jako když vyrůstáte v Paříži nebo v Londýně. Koukají na MTV, pustí si Jay-Zho a hned potom třeba Green Day. Všechno se to míchá dohromady. Jakým způsobem budou k dispozici verze písniček, které se nevejdou na desku? Dáme je na internet, ale ještě nevíme, přes jakou službu. Problém hudebního byznysu je, že se v něm účtuje strašně moc za distribuci. Čtyřicet procent ceny desky jen za to, že si ji můžeš koupit v obchodě! A autorům z ní nakonec kápne jen deset procent. To je přece nesmysl. Člověku trvá třeba patnáct let, než něco vytvoří. Zkoušíš, hledáš, funguješ na vlastní náklady, platíš za nástroje a zkušebnu, investuješ do sebe. A nakonec ti někdo řekne: půjčím ti peníze, abys nahrál, na čem jsi dělal patnáct let, a vezmu si z toho devadesát procent. Proto odmítáte podepsat smlouvu s velkou firmou? Ano. Vždyť je to moderní otroctví. A proto se taky hudební průmysl hroutí. Dělají v něm lidi, kteří vůbec netuší, čím si musíš projít, abys dal tu muziku dohromady. Teď máme label, který je v pohodě, jedeme padesát na padesát. Musíme ale ještě najít distributora. Deska v obchodě by neměla stát víc než 250 korun. Když si totiž vezmeš minimální mzdu, album za pětistovku je trochu moc. Nemůžeš po lidech chtít, aby tolik vyhodili jen za zábavu. Možná holt budeme muset vzít bágly na záda a donést lidem naši desku až pod nos, aby je to vyšlo levněji. (smích)
profil > carmen morejón
TIME IN 6/2007
117
všechno to materiální zmizet – a co ti pak zbyde, když nemáš tohle? Na koncertech hrajete předělávku Keep on Movin’ od Boba Marleyho a La Bamba. Je jich víc? V La Bamba zpívám kus originálu a pak kus ve stylu raggamuffin, takže to není tak úplně předělávka, ale v Keep on Movin’ se držíme těsněji. Taky hrajeme You Don’t Love Me (No, No, No) od Dawn Penn. Hodili jsme ji do španělštiny, “No me quieres”, takže je to cover ve stylu United Flavour, nic otrocky převzatého. Hráli jste s velkými jmény jako Kelis, Gentleman nebo Manu Chao. Jaké s nimi máte zkušenosti? S Kelis jsme ani neměli šanci se potkat, přijeli těsně před vystoupením a měli moc práce s rozhovory a tak. S Gentleman to byla smůla: setkali jsme se, ale taky pospíchali, hned tu noc pokračovali do Polska. A Manu Chao, to bylo hezké. Když tu hrál poprvé, poslali jsme mu přes kamarády demo Hermakuti. A on odpověděl, poslal mi krátký email, něco jako “nice music, keep going, good luck”. Když jsme se dozvěděli, že zase přijede, usilovali jsme s United Flavour o to, abychom hráli na Rock for People jako on, pokud možno ve stejný den. Nakonec jsme vystupovali hned po něm. Poslouchal nás po většinu našeho vystoupení, pak za námi přišel a říkal, že se mu líbí, co děláme. Jak se vaše muzika dostala do českého filmu Blízko nebe? Náš kapelník Djei tam hrál jednu z hlavních rolí. Když zaslechl, že režisér Dan Svátek hledá muzikanty pro soundtrack, zmínil se, že má skupinu. Takhle jsme tam dostali asi dva songy a Djei pak s dalším členem United Flavour Splitem udělal soundtrack. Jsou tam ale i věci od jiných kapel. Vaše nová deska se míchá a masteruje ve studiu v Paříži. Jste napojeni na tamní scénu? To se stalo díky Big Family, kapele z Martiniku, která sídlí v Paříži a často jezdí hrát i do Prahy. Známe se s nimi, studio jsme sehnali přes ně. Taky nám pomohli s perkusemi, doprovodnými vokály a podobně, obohatili naši “united flavour” o další příchuť. Na té desce se ostatně podílela spousta lidí, což je moc fajn. Jsme za to vděční. Dáváte svoje texty na vaše webové stránky. Kdo je píše? Španělské já. Ty v té zkomolené angličtině taky já. (smích) A ty opravdu anglické, na ty já nejsem, většinu z nich psal Djei. Na albu je i jedna francouzská, Le Petit, taky od něj. Poselství v textech je pro nás velmi důležité. Když mi Djei pouštěl ukázky z alba, říkal, že někteří lidé nominovali na singl krásnou skladbu Dreamland Worker, i když vůbec nerozuměli jejímu spirituálnímu textu... To je zvláštní písnička. Když jsem ji poslouchala při nahrávání vokálů, málem mě rozplakala, a když jsem pak slyšela finální verzi, brečela jsem naplno. Měla jsem husí kůži. Je to krásná věc. Hraješ radši v klubech, halách, nebo na
118
TIME IN 6/2007
profil > carmen morejón
open air festivalech? Hraju ráda všude. Záleží na lidech, na spojení s nimi. Je to jako kruh – nás to baví, je to baví, oni nás povzbuzují, my improvizujeme, uhneme někam úplně jinam podle nálady – za tohle může zpravidla Djei. Najednou ke mě na pódiu přijde a řekne, pojď teď zkusit tohle. Líp se vžívá do lidí, má víc zkušeností s živým hraním. Dělá muziku asi od chvíle, kdy se narodil. (smích) Cítíš tlak, že se musíš při zpěvu přizpůsobovat tolika různým žánrům? Není to ani tlak, jako spíš výzva. A to je dobře, pracuješ, učíš se, zkoušíš... Ale zpěv jsi nikdy nestudovala. Zpívala jsem na konzervatoři ve sboru. Dostávala jsem nižní party, moc vysoko nedosáhnu. A se sestrou a s kamarády jsme zpívali harmonizované vícehlasy, ty miluju. Když vypomáhám jiným kapelám s doprovodnými vokály, lidi se vždycky diví, že mi to jde tak od ruky. A já říkám, takhle jsem přece začínala. Byl to skvělý trénink. Hostovala jsi mnoha jiným kapelám. Djei si ale stěžoval, že žádost o hostování na vaší desce několik lidí odmítlo. V Paříži by se to prý nestalo. Bylo jich jenom pár. Co naděláš, lidi jsou takoví, mají pořád spoustu práce, nebo jim to prostě nevyšlo... Všichni, kdo mohli, do toho s námi šli a my jim jsme za to vděční. Při tom, s kolika lidmi z branže se znáte, se dávno musíte cítit jako součást téhle scény... Když se nás ptali, co jsme za žánr, říkávali jsme, že to je mix r’n’b, kousek reggae, latino... Pak nám někdo řekl, že se tomu říká urban. Konečně víme, co děláme! Máme kliku, že s naší muzikou můžeme hrát na reggae festivalech, latino akcích, hip hopových show... Dokážeme se přizpůsobit. Taky jsme rozjeli “projekt Revolution”, to je asi dvacet verzí a remixů naší písničky Revolution od různých lidí. Nemyslíme to jako násilnou revoluci, jsme proti násilí. Máme na mysli revoluci jako změnu k lepšímu. Urban muzika u nás nemá dlouhou tradici. Máš pocit, že lidí, kteří ji poslouchají, přibývá? Myslím, že ano. Budoucnost – ve všem, nejen v muzice – leží v propojování věcí, ve fúzi. Třeba i v rodině, táta běloch, máma Číňanka, děcka smíchaná, to je přece super. Vyřešilo by to spoustu problémů. A míchání v muzice je napínavé pozorovat. Teď třeba přichází do módy fusion s flamencem – chillout flamenco, hiphop flamenco... United Flavour si na fusion velmi zakládají, taky je vás v kapele hned několik národností. Proč tam ale není slyšet nic českého? Moje čeština není tak dobrá, abych mohla skládat v češtině. A ti členové, kteří se tu narodili, neskládají. Nejdřív jsme měli většinu muziky se španělskými texty, protože jsem se na zpívání v angličtině ještě necítila. Ale proti české kultuře samozřejmě nic nemáme. (I ereased the end of this answer, I did not express myself ok, and it did not make much sense…)
profil > carmen morejón
TIME IN 6/2007
119
