<£>
"O |
O)
|0
o
1
00
Mas? co
-
Klášterský
NA ESKÉM JIHU
PG
5038 K53N3 1920 C.l
ROBA
v
^wwvvwww
C< ~L*
7>
ksbjtedu
/f73.
presentedtothe LíBRARY o/ UNIVERSITY
^
OFTORONTO
by
KAREL AND MIROSLAVA
CVACHOVEC
NA ESKÉM JIHU A JINÉ
BÁSN
POÁDÁ FR.
S.
KNIHY ZVONU. - KNIHA 24 PROCHÁZKA. — TISKEM „UNIE" V PRAZE.
ANT. KLÁŠTERSKY:
NA ESKEM JIHU a jín básn
V PRAZE NÁKLADEM ESKÉ GRAFICKÉ UNIE 1920
A. S.
ESKÉM
NA
JIHU.
Hledím s výše, na kraji lesa sed, v širý kraj, jenž leží tu v slunné zái: pole, cesty, luiny, jejichž stedem Blaníce spchá. Bíle svítí
rtu
jako blíž
i
v
v
zeleni
se
dáli
strom
vísky,
rybníky tu tam lesknou,
tyí
se lesné kopce,
modrají hory.
Le
i pes tu slunenou jasnou zái, jak by lehký na kraji ležel opar, jak by úsmv pronikal jemným šláem snní a smutku
Ano, cítím, tuším t, duše kraje, tichá, klidná,
zasnná vždycky
srdci blízká, hloubavá, dobrá
trochu,
—
duše
eského
jihu!
nám od Alp mrazivý vítr duje, erné mraky na plnoc stále stojí,
Zas k nové
lid
náš ekají rvy a boje,
bdy A
a trýzn.
ty jen se usmíváš tiše, klidn, se zachvíváš ve své hloubi jist než ten dub, jenž nade mnou snt svou klene, strachem a bázní.
mí
Umíš mlet, pohrdat v klidu vzdorném, umíš trpt, ale v svém nitru sítáš všecky rány, jimiž
t
zdrali
krut
—
splatíš je jednou!
svj velký vdechla jsi Mistru Janu, dumy Štítnému, Chelickému, hnv tvj zabouil hromným dsem v Zižkov voji.
Klid
svoje ale
vím
v sílu tvou, živou posud; vzdorné Kubáta zvedl elo a tu pdu, kterou dd zrosil potem, posvtil krví. 0, já s ní své
A
zde blízko, Putímský kostel starý kde mi kývá, zíraje v rybník tpytný, u zdi bílé Cimbura Jan tam dímá, silný ten sedlák.
Dímá, s
ale co jich tu žije dále
velkým klidem v hloubavé,
vzdorných hlav a
srdcí, jež
tiché duši,
do dna plny
lásky
k
té
pd.
Sám ji cítím hluboko ve svém nitru chvt se, zpívat, rozpínat k letu kídla, zrak
mj
líbá celý ten kraj tak drahý,
tisknu
jej
k
hrudi.
Zatím pohas na tvái kraje úsmv, erné mraky shlukly se nad Hradištm,
asem
z dáli zaduní dlouze,
temn
hromový
rachot.
mnou oe pole. pohle k tm erným mrakm,
Statný sedlák pode
Nyní
stanul,
mach však rukou,
opratí trh a vzkikl
na kon: „Dále!" Na Hrkách u
Písku 191 3.
HRECKÉ
LESY.
Hrecké
lesy, jaké krásné jste a jak se mi tu ve vás voln dýchá, když cesty plny záe zlatisté a nad hlavou mi šumíte tak zticha! C, jaký klid tu, jaký dech a jas! Jen doupák dumn v hloubi houká kdesi ej,
apku hodím vzhru, zoe Hrecké
vás,
lesy!
Sta úzkých stezek porost petíná a do hlubin se lesních sniv ztrácí, jak v ráj když jde ta každá pšina, a na veer tam sladce pjí ptáci; tu do dubin buk svží mísí vdk, stín jak by stínu padal do objetí, a na sosnách jako by ervánek byl zstal tkvti.
Cikánský tábor nkdy vpadne sem, a dým a ohe krouží tu a plane, však astj dti, každé se džbánkem, mne zdraví, rty od jahod umazané; a ne j astj ni krok, a klidn tká tu v smrí pavouk pízi svoji šedou, a jenom Sen a jenom Pohádka mé kroky vedou.
Tam
do les mne vedou hluboká, šeí, kde za slunných i chvil se kde žluva volá, tetev zatoká a houštiny jsou známé pouze zvi;
vn
kde Luskovec sní rybník, v šlái dum jak snílka duše když se svtu skrývá a v noci k hvzdám, za dne k oblakm se vzhru dívá .
.
.
Hrecké
lesy, ve vás kapradí za letrí noci zel jsem zlatem kvésti, jak nástroj starý dla když naladí, zas v srdci znít jsem slyšel píse štstí, vše trudy zaspal, ve váš klesnuv mech, a nevidl, co jindy bolí, dsí ó, dík a sbohem! se mnou jde váš dech,
—
Hrecké
lesy!
RYBNÍKY. My
z jižních
ech
vidíme dvakrát nebe:
nad hlavou jedno, druhé u svých nohou na hládi rybník, jež, kam jen mohou zalétnout oi, zíme kolem sebe. V té zeleni luk, v úsmvném tom kraji se démanty být rozsetými zdají, jež záí v slunci. Jejich nad hladinou když skláníš se však a hled v dál se híží, jak když se nebe samo k tob níží, oblaka bílá po hládi se šinou, a hvzdy veer planou za soumraku zde pod tebou, i msíc, bledý duch. Ó, kde moh více k lidu mluvit Bh, kde víc se duše zasnít o zázraku žití i smrti, o istot, vin než v tišinách tch, ped tou plání vodní, jež klidná, rovná, zrak svj kamkol vbodni,
v tch starých vrb neb dub,
stín?
olší
Jak ticho tu! Jak mysl zamotává se sama v sebe! Jaký mír a lad! Jen žába žblukne, zavlní se tráva, vlny se zeí vodní havtí, pár bílých rack s kikem peletí, a zase ticho. Nad vrbovkou v kvtu
v letu, Rákos šelestí, jak sladký šepot lásky znl by kradí ti v sluch pln slib, ve sny o štstí,
modravá
sídla stíhají se
a chladná táhne
jak,
A
pivený
vn.
zrak, byl
bys zkolébóváu.
ela tvého chladný tkne
jak když
t
se závan,
ruka milenina hladí
.
.
.
JIHOEŠTÍ
SBDIvÁCI.
Rád jihoeský cli sedlák
mám
tváe vyholené, osmahlé, zrudlé do mák, nos, jenž se
hrd
klene.
velká moudrost v nich vzdorem mísí na starých mincích bronzových jen spatíš také rysy. Žití se
—
se silou,
Je v kostele zím sehnuté, zjasnné, když se oe, a tvrdé tak a nehnuté, když bije do nich hoe.
Ten dvakráte již vyhoel, ten statek ztratil hojný, dva syni tomu
má
ten mrzáka
A
v
jejich
teba
z vojny.
tváích velký
bol nevyteš je
padli, žel,
žít,
klid,
v
jich hledu,
je
teba
sít
—
a tak jde dál vše k pedu.
Ten sedmdesát stár již let, strhne na úboí, ten o svatb své vnuky v sted
vz
tanících
bujn
skoí,
ii
Jak píroda, k níž v hluboku jim dtská láska leží, jim dává radost potok, a klid své plán svží.
Na tráv
ležím
n
lesa
a dívám se, nech po sté, jak sedlák seje. V nebesa až, zdá se mi, on roste.
Jak svta všeho tíž a bol by byl vzal na svá bedra, jak chléb když rozhazuje kol
všem ruka jeho štdrá 1915.
12
.
.
.
Z Po
VLAKU.
kraji lesných
na druhé stran
kopc
jedem,
širý luh.
íka
se krouti luin stedem, zoraných polí tmí se pruh.
Ves kmitne skryta za topoly, kostelík svítí na stráni.
Ddous v
se jakýs, dál dívá, zrak
open si
holí,
zaclání.
A
pole zas. Houf dtí výskne, pasou blízko u trati: mlýn zamihne se, rybník blýskne, jež
kíž v
poli spatíš zaplá/ti.
A
chvílemi se z parostroje bílý v luhy vyvalí a letí nízko, jak by roje vil bílých z les prchaly
dým
.
.
.
13
RODNÉM MÉSTÉ.
ZAS V
mn
Babiko, se zdálo to hned, jak zavel jsem hbitovní dvée (a krok jsem zvuky neslyšel znt), že nkdo za mnou se bére.
A to tys tedy, babiko, jen, však hned jsem poznal to citem, myslil jsem, tvrdý že je tvj sen v tom hrob beanem krytém.
a
Tak
Bh
sám
mst
jsem v rodném
vidíš,
svém
zas.
za kolik rok, a radost mi zít za dlouhý as, ne, tušit jen: po mém jdeš boku. ví,
t
Poj, poj,
ble, statuje
dál s vrchu jde
námstí
dosud zde ní, plocha,
dom
z posledních dní, pár nových tu le ješt i šindele trocha.
Mj
rodný
dm — vidíš?
Z oken jsme tch
asto dívali spolem, a já tam hoch bloudil v závratných snech, až hlava šla kolem a kolem. se
Chtl co
šíit jsem pravdu, být prorok a žrec, duší mi létlo! zda symbol není v tom pec? vidíš
A te 14
plán
—
odtud vedou
si
svtlo.
svatý již Kliment, kde fará mne ktil, rád hledívám do oken fary, neb Vrána v ní psával a Bendi v ní snil; znáš u chrámu pomník ten starý?
Tu
A ješt tu s plesem pozdraví zrak pár starých košatých strom jak, babiko zlatá? že smutno ti tak? Že musíš se vrátit už dom?
—
Nu, nemlas nikdy stání, spch tvj znám dobe, jak na tebe sedá; sbohem a pozdravuj, tak sbohem již
—
ó,
vroucn mi pozdravuj dda.
Ne, sekej
— jen chvíli — jen nkolik
Víš,
vracím
neb
cítím,
zde,
v hloubi
A
a
se
slov:
okát sem, zmoen,
av
té
dáli
mj krb je a krov, mj koen.
pdy,
tém své pnul, tu host jen a cizí; zde starý stíbrný dl, srdcích tu zlato, a ryzí.
jinde
k výši jsem
pec nejsem nech zassut je
v
A
mají
mne
rádi, ne, není to lež,
jak tebe mívali prve,
neb
cítí, jsem jejich a já to vím též, že z jejich, že z jejich jsem krve!
<M»
JS
JIHOESKÁ DUMA. Jaromíru Malému.
Zím-li s výše od lesných Hrek v údol ke tvé vži, Putímský kostelíku, vždy mou myslí táhne jak teplý vánek podivná zvst
ta.
Boj co všude pro víru šílil u nás, v dvojí tábor celý se rozstoup národ, záš a zloba bujela bratra k bratru, zrak žhnul, krev tekla:
V
zdech tvých všecko dýchalo láskou, mírem; lodi pijímal tlo Pán lid jen v chleb, ve druhé sklonn ke rtm kalich též s vínem.
v jedné
A
Bh
jist usmíval v oblaku se láskou, vesnický, prostý chrámku, stejn všecky ty lidi boží vinul v svou náru.
nad tvou jenž
jsi
Jist tehdy na zdech tvých, ímsách, vži jasnj plálo nebeské zlaté slunce, s temných oblak kynuly na pozdrav ti záící hvzdy.
záné nebyly ani hvzdy, jist byly to cherubín, jež se leskly, v nesmírném plesu zíce Ne, to
oi
na zemi k tob. 16
ó, kéž moli bych rozstoupnout dát se zdem tvým, vlast celou rozšíit úzkou lo tvou, strop tvj, klenbu rozklenout smlým vzmachem nad celou zemí!
na
své dum nesmírný vidím chrám ten, druh tam klidn pokleká vedle druha, nedbá, zdali modlitby jiné šepce k lidí všech Bohu.
Ve
Jiné cesty, myšlenky, názor jiný zrak už lidí nenítí divou zlobou, est a život nervou si v boji vzteklém pro barvy rzné.
Je tu, ejhle, pro všecky dosti místa, hlavy úcta ke každé snaze sklání, z úst všech vlní v klenbu se chrámu
mohutný
hvzdnou chorál:
Všichni tápem, veliký všech nás Bože, nikdo neví, kdo ti je blíž, kdo dále,
ve
nám všechnm v temnotách bludné kroky k pravd a svtlu!
1916.
A. Klášterský:
Na eském
jihu. 2.
*7
T. Pod píkrou
t
strání,
mezi ní a
tratí
tmavá v polokruhu ve svží zele mokitého luhu, kde krok se houpá jako v horské slati. rozlévá se
Kdys rameno to Blaniee odízla tra od jejího
as bylo, toku; te krajiny to koutek, milý oku, kde jak by vše jen sob tiše žilo. jež
Jak vyleštn když lesklé na zrcadlo erný mramor, blýská voda místy, kde neskrývají stulík ji listy, by padlo. jichž kvt jak zlatých hvzd pár v je
t
Je slunný veer. Puškvorec kol voní, stín strom na hla tesav se klade; pižmová krysa vyvádí ven mladé; chest kobylek, rej sídel, jež se honí!
Te hmí
kol vlak. I,e z klidu nevyruší
té tiše zde, ni je to
spl
jedním nehne
kvtem
jak svt by píšerným svým letem kol a míjel ztracenou v snách duši.
Dál nad kypré jem krouží polet hravý dvou motýl, co hukot vlaku zniká.
Te
pleskot vln ... to loví asi štika, a vodou kmitne perlín ervenavý.
18
Sedím a je mi, jak když odpryskává mi se srdce tu všedních strastí korá. mj trud i suchá snt jen shora? Pad v Jak voda chladí a jak voní tráva!
t
*9
SUCHO. Parno, sucho. Mraky plynoi jako erných jezdc davy
pes oblohu bled sinou, ale let svj nezastaví.
Zem
puká v nebes
te
trýzni;
— pal žeh' mlí v kruté žízni — v ní — rty okoralé. ji
volala
dále,
již
rýhy
Cesty prašné, pole zprahlá, žito ídké, hluché klasy, a již žloutne zponenáhla bez nadje, beze spásy.
Vysušená eka crí žlutým pískem jako v poušti, vadne listí, v lesním smrí jehliek jen
Mlí
déš
se spouští.
mlýn. I pták
již utich,
píse v pastvách odumela, v lukách žárem sežehnutých
marn
kvt
hledá vela.
ty mraky letí v dáli, nestaví se, dále plynou, jenom jeden mráek malý rozplakal se nad krajinou.
A
—
MOE
LES.
Za lomem živcovým na lesní cesty páse ten pohled
zrakm tvým
arovný
kam
otvírá se: oko jsi jen vznes,
širém po obzore
ó,
jen les a les a
ba les
celé
les,
moe. /
Tu
vlny zelené tu ítí
se zdvíhají,
se záí zlacené v hlubiny svžích mýtí; a zase výš se pnou
a dále rozlévají
mnohokrát nad sebou po Ccrlém slunném kraji.
Tu Kraví Hory
svah, se tyí,
tam Chudý Vrch
a dále v kaskádách podrost trpaslií
pes se
v sterých
odstínech,
modravá, temná, šedá, ta zele vlní v spch, kde Mehelník se zvedá.
Co krásy zakleto v ty zalesnné chlum.} Ó, slyš jen, moe to jak šeptá, huí, šumí,
jak ve svou vábí hloub, kde není zla ni hrzy, jen Ticho, jak bys vstoup, provází v tvé chzi.
t
Hle, kmeny borovic, jak slunce padlo v lesy, jsou,
rudnouce vždy
víc,
jak korálové tesy,
a kdesi, u dna již, zakryty strom meží,
záivé
tn — víš —
jak velké perly
leží.
Jak vzkikneš: Thalassa! tou stoje ped velebou, a náhle rozjásá %e celé moe s tebou, jak vzlétli, tkali by moští kolem \
jeden ze zdálí
ie
k tob míti
ptáci,
vrací.
0, stop mne ve svj ty zelenavé moe,
tvj
stín sled
klín,
skrývá vin,
smývá hoe; jak Harald chtl bych v snách, tvou hudbou temnozvukou tvá vlna
zkolébán, po strunách jen tichoubloudit rukou!
.
.
.
VZPOMÍNKA. Pani
uk! uk! Kdo
G.
V.
to? Klepe
Upomínka.
Otevte jí, pojte, kam vám kývá. Vede vás, kde les i eka zpívá, na pšinu luní ,,u Martínka".
Kam jste ráda chodívala asem, paprsky kdy tpytné v ece hrály, na záící dívala se skály, slov pjíc polohlasem.
píse bez
Vaše dcerka bhala tu ráda za motýli v rejích skotaivých. Les i eka za veer snivých pohádku si nyní o tom spádá
.
.
.
23
NEDÁLNÍ JITRO BENDLA-STRÁNICKÉHO. Kvtem
V
plál sad farský.
stály stromy,
vonl
snžné bli
ranní vzduch;
v korunách kdes bzuely
si vely, ve sny tiché kolébal jich ruch. asem zadul vtík, a tu s výše
bílé lístky snášely se tiše
jako motýli, a mnohý v letu pad Bendlovi i ve vlas, jak tu sedl, písni pnkav naslouchal a hledl kamsi v dál ... i za mez svta snad. stár a pece ve vlas hustý provléklo se stíbra nespoet,
Nebyl
pod brýlemi mdlý bolest
asem
plál,
smutný
hled,
mu ústy, úsmv trpký, tichý,
zaškubla
kolem nichž hrál jak by dl: Hle, stromy plné pýchy!
Pede mnou
to jak byste tu stály,
vy ó, mládí mého ideály, v celé kráse, nežli potom v ráz zlobné vichry v divé nenávisti zurážely haluze i listí a ty kvty bílé spálil mráz
.
.
.
Zaznl krok, a Bendi zvd se v chvatu. Kolem hradby, jíž byl seven sad, v alumn se mihl erném šatu, který vlnil jitní bystrý chlad, bledých tváí vysoký muž mladý,
24
vešel
v
sad, a záila
blížící se
mu
vstíc
k vchodu do zahrady
churavého
knze
vlídná,
líc.
pak? Doma? Kdy pak pijes, hochu, vítr pivál do Volyn? Já tu chvíli okíval jsem v stín, ,,Co
ký
t
nu,
poj, poj, je u vás?"
Jak ,,Co
a
pohovoím
A
zas
trochu.
vážn, temn: tak náhle pivedlo t k nám?
Nu, mám radost, že jsi pišel ke mn, churav jsem a s myšlenkami sám."
•
Le
co klepal na hochovy plece, pohled v zrak mu vlídný knz s libostí a zase s bázní pece, íst tam chtl, co milý hoch mu nes.
pevn
Ale mladý muž zrak sklopil k zemi, stál tu chvíli v rozpacích a a pak pravil bolestn a skromn tesoucím se hlasem, ztrativ klid: Za všecko, co uinil jste pro m, jdu se dnes vám smutkem odmnit.
nmý
—
—
„Smutkem? Ty? Jde o krk mi i o víc?" v úsmv knz své stáhnout tahy. „Zlou zvst jakou neseš z Budjovic?"
zkoušel
— po
Bolí mne, že vám, jenž na zemi otci jste nejvíce mi drahý,
25
—
—
nesu žal však jinak nelze mi ,,Nuže mluv!" dl Bendi, skloniv tváe. Opustit chci sín semináe.
—
Zaražen stál Bendi dlouhou dobu s nachýlenou hlavou tich a nm,
ped ním vstával z hrobu, vlastním se zachvl údlem. Zel se v Praze, v jarých pátel kole, tajemných jak dveí stisk by klí: vlastní život
ped
Nmcovou
s
Janda A pak
pi chudikém stole, hímá žhavý Fric.
dlí
teskní,
s ranou v srdci prchá, štván krutou bídou, jež sn rve mu mlází, váhá z pátel kruhu a v sled vchází do tichého domu chmurných bran. Zí, jak zmítá v loži se, skryt stínem místo žalm touží nad Puškinem; jak se vzchopil setást tžké jamo, vytrhnout se tupé resignaci, ale jak ho nouze nazpt kácí nemá, darmo nemá sil už darmo Vše to zel, ne, vše to cítil znova, vlastního mu žití bylo žel.
—
—
— —
—
To Ke!
,,
ten hoch že též
A pec
zdvih
by
skrá
prožít a ta
ml? dl slova:
Ideály, hochu, ideál}'!
Daleko
sn
cestou
pouš
leží
árná zem,
a moe dost bít se
je
a skály,
máš- li sil s životem?" Pracovat chci teba do úpadu,
—
strádat,
26
trpt o zim a hladu,
.
.
.
pi tom
jen když
Knz
e mu
však v
„íkal jsi, že sloužit chceš po národ sém rozsévat,
vpád:
své vlasti,
k práci nadchnout ty, kdož bez úasti. Já jsem cho, ty pevných zdravých ramen
t
mladického ohn pln a sil, moh bys jiskru moji vzdýmat v plamen, však ty nechceš marný sen to byl."
— Ne, to
— — hoch
chci!
zvolal, záblesk
Nesmaže se, co jak do kovu mého srdce vr} l jste ve hluboku láska k lidu, k mému domovu.
bu
nad posvátné roucho"
—
—
—
7
„Nuž, knzem. Nechrání, nic tu více isté naše snahy
v oku
mj
drahý,
Bendi hbit.
— Nemohu. A ervánkový plam v hocha tvái hoel, rozpait, plaše
tkal zrakem sem a tam.
„Iyáska! vid? ó, víš, co Puškin praví? Že je blažen, kdo jí užil dost
—
a pak
—
vznese
t
sbohem dá
jí?
Na
Také já v jednch oích, v paprscích jejich
výsost
neb strhne v jícen tmavý. jsem vidl svoje nebe se
hál
pízn, zapomínal
sebe v jejich kouzlu, s bídou zlou se rval; pevn slibm lásky svatým,
ve
27
tšil se, že árný písn proutek vykouzlí mi posléz ráje koutek s lásky vrné štstím vrchovatým. Ideály, hochu, ideály I ty krásné, isté oi lhaly, i
—
hýly klam. písahy a sliby S pítelem mým k oltái šla lehce zmák jsem srdce, ztišit se však nechce, a tak lét jsem v náru tmám a tmám. Jako blesk by byl mne s výše srazil, padal jsem vždy hloubej v kal a prach, marný byl již peruti mé vzmach, ne již ráj, já hledal jenom asyl, z
nhož
prcháš."
—
—
Kletba zrádné žen!
hnv mu
zvolal hoch a „Tiše, hochu, já se
z
oí
svit.
modlím denn
za nešastné duše její klid. Vdala se a po hoi, jež snímá v slzách, vrásce viny každé tíž, v dáli odtud dávno v zemi dímá pod hrobními travinami již."
Bendi
ztich, jen rty se dál
mu
chvly,
jako lístky kvtné v dnešní ráno, a jen sluch by byl snad posteh bdlý Anno!" bolestné s nich vanout: „Anno
—
Bylo ticho. Pouze drobní ptáci volali se, písní znaveni, mlel, bylo znát, že ztrácí a
knz
v zpomínek
se
dávných prameni, v asy tmavu
zvlhlé oko skrývá
28
—
rušit jej se býti zdálo hích; teprv zas, když vzhru pozved hlavu, mladý muž dl v zái oích svých:
—
Píbh
ale
puel
váš je smutný, dojímavý, nezvrátí však zámr mj. Jsem jist, že to cit je hluboký a pravý, co mi dáno v drahých oích íst. Známe se již z dtství, mnoho let, dívka má je prostý jenom kvt, z naší
z
domácího kraje, z její hrudy živ,
pdy,
ní vdku život hraje, nestrojená krása našich niv; na rtech to, co srdce její chová, Horáková. vaše žaka je to
eského v
—
—
„Nevím, nevím," pravil
krout hlavou Bendi,
—
s ,,
vážnou
milých sn se, které srostly a tvj otec?"
—
lící,
tžko s
zíci námi,
Hlavu svsil hoch. Rekl jsem
zámr mj.
mu
—
,,A
— Vyítal mi,
všecko, je
mu známý
pramálo
jsi
zmoh."
s
hrozbou,
bouil,
poal
nikdy víc že nesmím pejít práh, sliboval a žádal
mkkou
prostou,
památkou mne matky zapisáh, v pemýšlení kles pak, opev bradu, a ek, u vás že chce hledat radu. 29
Rcete mu, život
mj
ó,
rcete, štstí moje,
a klid že
leží
v tom
.
Bendi mlel, v zadumání stoje, na kvetoucí jen se díval strom. Ale zatím dále u kostela zástupy se zvolna scházely, mnohá hlava stáím sesivlá, selských hoch hlouek zardlý; u kíže, jenž trel pozdvižený ped chrámem, již modlily se ženy v pestrých šátcích, jak bys vidl vonný rznobarvým kvtem záit luh. A v tom také zahuely zvony v sváteního míru plný vzduch hlubokým svým hlasem k povznesení duše z prachu, bolu, poroby, nad krajinou celou v slavném znní,
nad
mstem
v kterých
A knz
30
i polem, nad hroby, spaly prvky nových žití.
-
ekl: ,,as
je
na mši
jíti."
KON. Rád v celém
svt
nikdo nemá kon,
v jihoeském kraji. Eh, budsi, lovk leceho se nají, jen trochu píce když tu zbude pro n! Sám statká ne radš zajde do svých stájí, jak milují
hle,
je
vraník
—
j
ryzka! a
již
jasní hled;
tu hladí srst, tu popleskává hbet, i nohu zvedne, odestírá zuby; hned podá z ruky svému blouši, hned utrhuje, klisnu pokouší a laská se a ped cizími chlubí. A když tak hebec, v oku žár a plam,
svou hlavou hodí, bujn uzdu hryže, jen rukou máchne: Ne, ne, neprodám, lepšího nemá protivínský kníže! Nach veerní když do Blaníce stek, za humny zazní dusot híbátek, a
kon v
brodu nebo v ece
plaví,
sedíce na nich, hoši, jeden smích, a výskají, jak v místech hlubokých z vln vyuhují koním pouze hlavy. ,,Ba, stalo se tu jednou, vzácný pane" ,,z mlýna eledín dl staík bílý zajel píliš do hlubin že s tu v ece práv, dešti rozpoutané; nu, byl to hodný hoch já znal jsem ho
—
—
komi
—
a zachránit se tehdy dobe moh, však, myslím, ani nedbal o život, když tonuli mu kon v klínu vod."
31
Což div, když do vsí pilétla zvst loni, že koní teba do veliké vojny, že z mnohých oí vytryskl proud hojný a mnohá hlava ve statcích se kloní. sedlák zamyšlen, Stál ve stáji víc mazlil se tam, astj hbety pleskal, a potom táhli všichni jeden den, z Putim, Ražic, z Hemane i ze Skal a s veerem až vraceli se dom: ti bez koní, ti vedli si je zpt; kdo nepozbyl jich, ten se tšil tomu, klidný hled, nechal je, kdo v byl pkný zisk a v prsou hálo tady, že jeho kon nejsou bídný brak. Jak prohlížel je ostrý znalc zrak! chválili jen, nenalezše vady.
te
ml
mst
—
A
ad
pešel
dní.
Jdu v
lesy rozlehlé.
Na každém strmku pavuina
bílá,
jak noc by byla samé navsila šáteky s perlami tam. A v tom, hle, mne panímáma s nší dohání a pozdravuje. ,, ernou prý vám vzali." Ba odvedli (vlas rovná na skráni). ,,Nu, jen co pravda, koník dokonalý, sám všim jsem si, ten síly vzhled, ten krok!" Což naše erná! Nelekne se dla. A mli jsme ji rádi; když te rok malá vyvádla! ji chtl prodat ji nejradš, pes celou by ves byl lít k ní, chodil za ní jako pes. A vera (pán se tese, ba, je chladné vera do msta dnes jitro vru)
—
—
—
Kmjml
jsme poslali 3*
ji
— —
je
tam nevsta
—
a ona ,,Co
nákem veer
s
pak
se stalo,
—
dom
vpadne. s námi!"
dve? Pánbh
dím zleknuta a ona stká a stká, až mezi pláem vzlykne od koutka: „Já vidla jsem naši ernou, mami!" ,,Eh, hlouposti," ek táta drsným hlasem. ,,Ne, táti, vte, ernou vidla jsem. nádraží stál koní houfec celý, vyvádli. a vojáci je na Já poznám ernou, je tam mezi nimi,
U
vz
—
a vzkiknu: erná! již si povšímá, pozdvihla hlavu, stíhá ušima a hledí na mne zraky radostnými, a krok, dva chtla rozbhnout se ke mn, v tom voják uzdou trh a ved ji z davu, však ješt po otoila hlavu a mami mami zaejtala temn." A vybhne stkát ven na naše humna. holka nerozumná" Já pravím: ,,Jdi mi a rozsvítit chci tmí se njak, spíše než jindy myslím, v deštivých tch dnech, a po lampice sahám do almary. A tu náš táta: ,, Ješt toho nechl" však njak mkce, nejist a tiše. No, slzel, myslím, též on, táta starý*
—
—
mn
—
—
—
—
1916.
A. Klášterský:
Na eském
jihu.
3.
33
STARÝ UITEL. Panu ed. Vladimíru
Když poznal jsem stár
bezmála
již
ho, byl devadesát
Orltovi.
již
bílý kmet,
let.
ervený však v líci, u syna a ješt den co den ven vyšel v alej neb dál po vesnici Nevelký'-, suchý, žil
a do parku a vracel zveselen v sí svou a pak u stolu se se usmíval, i žert mu se rt sle, když s domácími sedl pospolu a druh dávných vzpomínal i žák (jsou te to hvzdy umní a vd!). Krk tlustý vadil mu, le více zraku jej skliovala slabost.
dom
Tak
víc z- pamti
než z not snad, hrával ješt na klavíru, a jak se první tóny rozletí,
muzikant starý ožívá v
má dosud pevný i
nástroj
cítí,
a
krásn
zní,
duch
hráv
že
a
jich víru;
úhoz, nemate se, mistr sáh,
na
stár.
kamsi do
A
v zpomínkách
dáli se nese
.
.
.
Ach, ano, píse to, již milovala Terezka jeho ... Co již dlouhých rok tlí v zemi svaté! A pec jak by malá jen chvilka byla to, jak vera jen, co,
když
ji
spatil, zaplálo
mu
v oku
a opíjel ho sladký lásky sen. A byl tak plach a bál se jí to íci, co v srdci hárá mu ... Až v staré zahrad 34
"
tam na vodanských parkánech pi ervánkovém arním západ
to bylo
—
j
vzal ve svou ruku její se tak chvící, a srdce se mu na rty prolomilo. Terezka jeho! Z rodiny tak slavné
—
ernic! On spíznn s Jungmannemí On, prostý uitel ... se pýchou dmulo v nm. Však zde v té krásné skíni starodávné, jež památku tak mnohou vzácnou hostí, Svtecká
z
má
rodinné ty staré portréty, miniatury na slonové kosti!
Skí
otevel a v zásuvce se hrabe; tu suchými se zasní nad kvty, tu zadívá v tvá ... A te v ruce slabé list drží starý Otevel jej rue a vytev z oí vlhko, poal íst. Bože, jak to dávno, co ten list mu Amerling psal ze slavné své Budce! jej nítil k práci, snaze, tšil v trudu a povznášel ten vzácný uitel! a vždy i druhy zdravíval, zvláš Dudu. iCde jsou dnes všichni? On tu sám, ó, žel! A vzpomínky jak táhnou jeho hlavou, zas jinde zí se, v nad Otavou .
.
.
Mj
—
—
mst
ve
škole,
v práci
.
.
.
Tam
i
syny
ztratil,
—
pak odešla mu vrná jeho žena nu, po letech zas úsmv tvá mu zlatil, le kdo ví, jaká dána za nj cena? I
Tak v zpomínkách též stíhal ješt,
až
nemoh pak už
pak
žil.
Ale
asem et
i
svta bh z knh,
— a jen poslouchával;
slabosti jej, chorob zchvátil nával
35
—
pak všecka zem a v lože vrh, a pak se zachvla, a sever jako jih a západ jako východ v erváncích stál války rudých, dla houkla temn. On chvl se o vlast, zdali bez pohromy z té boue vyjde, šastná, klidná zas nedoká se as, rád dokal by se ta krutá nemoc dív mu síly zlomí. To bylo v onen nad vše chmurný as, kdy ustupoval Rus a zrada vc svou páše. „Jsou chvíle jeho žití seteny!" .
.
.
.
.
.
dl vážn léka ku plaící snaše. Ta otela zrak slzou zkalený a
šla.
„Tatínku, vítzství
je naše!
Nu, máte radost? Po válce a boji! (Bh odpus lež mi!) Zde to práv
stojí:
Vlast svobodná!"
Kmet pohnul sebou prudce a usmál se a sepial zhublé ruce. Cos promluvit chtl, selhal mu však hlas. „Vlast svobodná" jen sept. A tiše zhas. «M>
36
H A R M ONIKA Odtah chasník do vojny, aby íši dal své síly; slzí píval pehojný
matiny pro oi
—
nm
po Odtah harmonika jeho
lily.
jen tu zbyla
milá.
Rád vždy veer na ni hrál na sad neb za vesnicí, mile znla v tichou dál píse jeho jásající. „Kde domov mj" v cit nával zvlášt
A
pkn
na
ni hrával.
dom
dnes poslal dálné zemi
rann v má tam
list:
leží;
dosti pít i jíst, stží.
ale chodit
mže
Kdyby tak ml po všem aspo harmoniku svoji! Vytáhly
ji
ležela táni
boji
dti ven, v truhle na dn;
zkouší hráti ten i ten, ale nejde to tak snadn.
Zpropadená harmonika, nechce hrát, jen jak když
— vzlyká.
37
ESKÁ
VES.
Ves vážn,
tiše hledí do údolí. Již neviní se kol ní klas le kdo ta role k píští setb zoe? vše na váleném poli. Muž, bratr, syn
moe
—
—
Ó, jaký klid a jaké odevzdání! Dál modrý kou se vine z každé chaty, zvon zvuí, jablek eše se plod zlatý. Dobytek s pastvy do stáje se vhání.
ó,
je to
obraz eské duše celý,
mlí, tichá, trplivá, a zradí vráskou jen, jež elo zrývá, že ve svém nitru hoké skrývá žely. jež trpí,
Mateídouška voní. Cvrek hude. Kol mír. Ni tuchy po boji a válce. V erváncích kíž te v poli zaplál v a okna chat jak oi pláem rudé .
V
3S
záí
1914.
.
.
dálce
ZÁIJOVÁ NEDLE. Nedle smutná. Mrana dešová. Naši se bijí nkde u Lvova .
.
.
Rozvírám knihu. Lásky bol a vzlet? tu chvíli nevím ani, co jsem et.
V
Jaká to híka je ten verš a rým! Slyšet je auto. Jist s ranným.
Snad šach neb dáma neklid pochová naši se bijí nkde u Lvova.
V
—
okna déš smutný pochod bubnuje,
vichry vše Aeol pustil ze
sluje.
Jak kiela by massa stohlasá, dl se okno otásá.
jak stelbou
je v dáli, na tisíce mil, le v kamnech zní to jako mroucích
Ne, to
kvil.
Návštva. Hovor, rukou líbání. Veselým smíchem stesk se zahání. Snad ovoce neb pna cukrová? Naši se bijí nkde u Lvova.
—
1914.
39
NAVRA. Když vystoup z vlaku tichou na stanici, tu bylo mu, jak ovál vzduch mu líc, jak nabrat by ho do plných plic, než pošine dál krok svj belhající, a pít a pít jej žíznivýma rtoma. Ne, nikde pec to nedýše jak doma, tak zdrav a tak sladce. Vítr zpívá tu byste let pes plán a chlumy jak bujný když zavlaje mu híva;
ml
k,
snad
nkomu
je ostrý,
možná
dost,
díví dla tu drásá, ek by host, le rodák ví, jak blaze hladit umí. Zde silný dech a volný šíí prsa, nic nezkiví se a nic nezakrsá; a jemu je, jak kleknout ml by na zem, i
za
sílu
vden,
již
z té
pdy
s ní snesl vše: cest svízel
bainou, i i
srázy,
úpalem
i
v
ssál
cizí
—
dál
mrazem,
noci bez spánku i tíhu denní pršku stel a ohlušné dl hmní.
Rozhled se kolem. Zlatá, zlatá ves! Jak v slunci záí širým za rybníkem a shlíží se v s žlutým kostelíkem, co modrý kou chat krouží do nebes! Ba tak, ó, tak ji v dáli vídal vždycky,
nm
—
—
pimkl oi: rybník kostel statky srdci nosil obraz Boží matky, le v srdci ves. jaký harmonický tu všude mír a jaké ticho svaté! jen
Na
A
Ó, pozdraven
40
bu
domov
tisíckráte!
Po
Le
víc než roce doma! Jaké blaho! pjde, pijde. Nikdo neeká ho,
vše pekvapí. Již slyší starou matku, jak vykikne, jak obejme ho v plái! A pibhne strýc tetka bratr mladší i milá Anka z vedlejšího statku, i ddoušek, ten staec bohabojný,
—
—
se
pišourá pak tžce od
a celou vsí
výmnku,
pjde
za chvilenku, že „Tomáš Hulouc navrátil se z vojny". Den nebude nic dlat, oddychne si, obejde pole, zabhne si v lesy, pak natáhne se na seno neb slámu. Hohó, to nezná starou svoji mámu. Jak bude shánt, šukat v celém dom, nic nebude dbát, že zvyk spávat skromn > nejlepší lžko na noc uchystá mu. již
A
open o hl. v tom shora odkudsi, slyš, „Hat ouha" z dálky znlo. Cos jako jiskra prolétlo mu tlo, zrak zvd a pátrá. Nkdo poblíž orá.
Vykroil,
Ba ovšem
tam na protjším kopci, se lesných níží k obci, pluh ve slunci tom podjarním se blýští. jenž od
že,
Hrek
oi rukou. Postava malá, tmavá pole zorává a pipravuje pro den setby píští. Bože, to je pece jejich pole, to straka s klisnou a to chudák stará sám ddous vždy už vetchý je jak pára, jak zorat sám ty lány holé? Tam orával on, Tomeš. Z polí všech je ne j radš ml, ztad na rybník blesky Zaclonil
tam
Mj
—
mže
41
byl krásný rozhled, na kraj jihoeský a z Hreckých vál les vonný dech; zde vlnilo se vždycky klas moe,
a jak rád rozmach z široka se kosou, asn z rána, vlhké ješt rosou, posekal zrním bohaté tu žito! A te to pole slabý ddek oe.
by
Je ddouška mu náhle njak
líto,
—
než ješt víc, jak slyší „ehy ouha!" pojednou mocná zchvacuje ho touha po práci, které zvyk a již rád.
ml
Od
odboil a v chvat dal tam k tomu poli. Ta prostelená noha ješt bolí, též stanout musil v spchu jedenkrát; cesty ke vsi
se
k
že
dl
lesu
vzhru
kdes rány
slyší, se
mu
zdálo,
le
to jen srdce vlastní zabuchalo sluch jeho. Dále! Co moh, spchal
v k cíli. Pak Haleho! si zavýsk jednu chvíli a udýchán a na ele pot hojný, v sled stanul. „Puste, ddoušku! Bi sem!" ,,I
hrome, Tomeš!
„Ba
Ty
vrátil, vidíte."
A
se's vrátil z
co
dd nm
vojny?"
jak v ustrnutí, Tomeš opra chvátí a obrací již lehce po souvrati, a spež, jak moc když cítí ruky jiné, se rychlej hne, zaskípá bleskný pluh, hloub zajíždí a táhne brázdy pruh, a všecko vped se s novou silou šine.
A
Tomášovi zablýsk živ zrak, vypouštna z mysli strast je mnohá, te zdá se mu, že nebolí ni noha,
v
4*
ráz
ves zapomnna, máma, strýc i svak, a vesele jak obraceje práská a z plných plic jak kií „Hat a Ouhal" spež ovládaje strhy mocnými, snad slyšet to až dole v Putimi, láska, a zní v tom celá k živné již v prsou doba zdržovala dlouhá, a radosti v tom nesmírné zní smích,
pd
že
cítí
vni zem
z
rodných
lích.
1916.
43
ZVÍKOVSKÝ OREL. Na starém hrad Zvíkov za hradní sešlou zdí o ledných horách, nachov
—
jež
u veer
se rdí,
o jezer kráse, srázech skal jat,
v
kleci orel sní,
o druzích,
již
na vichrech
tam
krouží dál
neseni.
když pak ze sn procitne a zí, ó, zázraku! jak do výše se modré pne
A
bl
strmých oblak,
tu zdá se mu, že vidí sníh., velehor obrazy i zamává a sražen v mih, v kik divý vyrazí.
—
Zní touha v tom a bol a vztek, jak smutnjší, a pec když divoký ten stlumí skek
—
a bolest zkonejší; když na pohled už otupen a skleslé perut, tak tich a nmý celý den tu sedí nehnut.
Neb
neslyší již lavin
tesk
do svojich velkých dum, jen klapot mlýna, dtí vesk, kol rachot, eky šum,
44
co vichice hovoí, ucho hor v již neslyší,
jen
džbánky klapat,
slepice
kdákati v nádvoí. slyší, hlahol, ryk a zpv, štkot, koní klus, rušný tanec hoch, dv, pak v tichu kejhot hus a ví, vše znova uslyší, než bude mu zde mít, le nepozná již ve výši ten velký horstva klid
Smích
ps te
Ha starém hrad Zvíkov ped klecí orlovou jsem
pocítil,
snad bláhov,
zas bolest takovou; na rtech mých ležel
nmý
vzdor,
bouil žel, že jsem kdy s výše volných hor
le v v
srdci
kraj nízký zaletl.
45
LETNÍ „NA
ODPLDNE
ÍKÁCH".
Jak vonly
lesy,
jak dýchal mech, jak blýskala záe po stromech! Ted žluva vykikla kdesi. Než jinak byl klid té hlubin šeré, kde k pedu krok man se po špikách bere,
v
by
nerušil lan, k íce jde pít. Jak les a skal
jež
duch ve tmách by stál a prst ke rtm vztah, z nás každý šel plach v to odpldne letní „Na íkách".
Le
z houštiny
setmlé
pišli jsme v mýtiny jasné a veselé,
kde ssály kvtiny slunené pocely;
zá
divizen
v líce, hoely
vysoké
svíce,
šlehla
by
jako
ml
tu dnes ve dne skon svou Oberon.
sejít se s chotí
Jak oblaka jak jak
A 46
táhla,
bzuel hmyz,
pomnnky
zase
pak
svítily
šero,
nad tyrkyz!
smutek a hloub, pestrých hub stero; kam jen krok vstoup, suchý list vzdych. Kouzlo však ticha bylo již smeteno, hovoru živ se toilo veteno, dtský znl smích.
Oi
všem
plály,
rty se jen smály
tch jahod vonících nach, kde slunný byl svah, jako
v
to
odpldne
letní
„Na íkách".
Co ve vzduchu hudby, co na kvtech vel! Jak zpíval by v oblaku Ariel a o lásce, o mládí hud by. Chmurn se mraily velké jen balvany, ty celé omšené a ty tak servány, jak se tu v zakletí
tyí už vky. Ale
již
slyšeti
eky.
jásot je
Mladá a letí
divá,
a zpívá,
setmlé
lesy s
obou
stran;
tu vlna se tíští, tu druhá v mžik píští se se
smíchem vrhá pes balvan.
Ó, cos z toho pekotu,
šumu a výskotu jako by padlo mi v duše chlad. Jak by se vracela síla
mi k
životu,
AT
ml
jako bych znovu jej tak rád, zase b}d mlád; mohl se pes všecky pekážky nésti, setásl vše, duše má trpla; vil jsem v štstí a vítzství snah, a svt mi byl prach v to odpldne letní „Na íkách".
ím
Jak záhy žár zchladl a zhasl vznt! Již
nevím
a v skepsi
Le
zase, že lehko
zím na
vped,
vše jako dív.
Spánku, milostiv, vra, co proud splách, a zanes mne v snách
mn
v
to
chceš-li být,
odpldne
letní
4~fr
4s
„Na íkách".
PANÍ KAN CELÍ STO V A. Co v útulném istém
dom
tu
vystídalo student, kdo sete a kdo poví? se
—
ticet to let již bezmála zde majetná vdova zstala
když
po soudním Bezdtná,
—
kancelistovi.
stala se
matkou všem
a znala, jak elit nemocem i kdo se za kým fantí; a hoši to bývali veselí, le ti, co u ní tu bydleli, vždy samí jen premianti.
Vsak na
n
na všecky vzpomíná, než spaní pijde hodina,
tam v kuchyky
své šeru,
když služky zbaví se nevzhledné a na pohovku usedne svou z doby biedermeier.
Zvláš nyní, co zuí válka ta, je neklidná tak, dojata ti drazí hoši její! a svíku než zhasne a jde spát, vždy proítá z novin seznam ztrát,
—
a
její
ruce se chvjí.
A
na mysli nejvíc tane jí byl školy nadjí ten hoch a bystrá, vtipná hlava. A. Klášterský:
—
Na eském
jihu. 4.
49
A
nikoho neml; bez matky, stisk ruku, obkladky jež kladla na skrá, když žhavá.
vdn
jak
Ni
i
lístku neposlal.
Rann
odvleen byl v
dáli, jat?
snad?
Neb
kulí sklácen již dravou? ó, vzpomnl-li ješt naposled
na
její
domek, mladých let nad Otavou?
mst
zde v
Dnes odpldne zase chýlí skrá a vzpomíná a myslí na.
A
den
je zlatý
a svží,
oknem svit lije se záící v tom kdo se to mihl ulicí a kdo to výkik a bží? a
—
Ó, radostný dne! ó, domove! Ach, jsou mi pkní rekové ti eští poruici!
Zde tenhle jist se nezachvl v dešti kulí, ni v hluku dl,
ni
a nyní slzy
má v
líci.
On nikoho neml a poznova kus našel sladkého domova u staré svojí bytné Kdož teš a chladný dále máš .
hle když 1915.
5°
.
.
lépe nežli já povdít, cos za srdce chytne.
t
cit,
FARÁOVO
TAJEMSTVÍ.
J. Š.
B.
Jak v pohádkách když nikdo vkroiti na zámku nesmí v jednu komnatu, sic trest ho stihne krutý ve chvatu neb divných kouzel padne do sítí, tak mladý fará úzkostliv bdl, by nikdo cizí pes práh nevešel v ten pokojíek jeden na fae. Než sám, když truchlá sklánla ho tíž, když poranil ho zlobou svojí svt neb vichr záští dul mu do tváe,
tam prchal jako v oasu a
tiš
a vycházel vždy jako promnn: zas jeho zrak pln nadje se dívá a úsmv hravý na líci mu zkvet. O, co v té malé jizb se jen skrývá a jaká kouzla chová pokoj ten? Já nahléd jsem a vím. Tam jak by v ráz byl arodj v kraj chodský zanes vás v itulnou istou sí. Tam postel v rohu
prostiká
pikrývky
stála, nalívaly
bílé pletené
ji
vezdy
hvzdy,
a naproti ní stolek; tu as k Bohu se vznášíval kdos asto, elo chýle, snad odešel jen na mžik ped chvílí, vždy vedle pouzdra erného tu brýle
na
A
listech leží velké postihy.
tam polika a sklínky na ní, a památky, jež stáí s láskou chrání, tu
51
obrázky svaté, kíž a rženec, jež tiskla
asto dla
as prací ztuhlá,
a pod polikou stará stojí truhla, a pes ni kvtný hozen chodský šátek, a v rohu tam ó, jaká milá vc, to pravý, starý chodský kolovrátek.
—
asto
Jej
slyšel
tam doma, v
vret fará
as
dáli a jej slyší zas,
když usedne tu za svých tžkých chvil. sedí a te pohnul rtoma,
Te
nm
a rukama
Pro
A by s
te
odešla's
prudce zalomil:
mi jenom,
mamiko
má!
tu jak náhle na zdi povšený oživ obraz rázovité ženy
tím
erným šátkem na
starostné
hlav
a jihly, mkly tvrdé by jí tahy, jak známých krok pár by kol se hnulo, a fará cítí, kdos ho hladí, prav: chlape drahý? ,,Copa se soužíš, ty huž starostí nech, vždy zas dobe bulo." mla ho tak ráda! 0, to je matka
mj
—
A
zastenou tvá,
sedí
nehnut
a cítí, starost zvedla perut a tichý mír se do duše mu vkrádá
52
.
.
.
V DEŠTI. Pani Matyldé Mertové
Ti
dni Zoufale
již prší.
v
Jind. Hradci.
Nelze vyjít nikam.
kouím, v
nud odemykám
zásuvku za zásuvkou ve svém stolku a v papírech se hrabu; bez okolku sta list pálím. A pak zahledím se ven z okna, jak se deštný šlá tam sune, a dívám se, jak vrabec krí k ímse se protjšího domu. Svtlo slunné,
t
rád! teprve te vím, jak mám jak je nyní venku, ješt teba malém, kdes na vsi nebo v kde po silnici nelze probíst kalem, kde nuda skoí každou na myšlenku a sotva vstal jsi, zas už chce se spát! ó,
he
A
mst
Kam náhle vzpomínka mne nese? Zahalen Vajgar ... v mhy se ztrácí hrad, déš pleská, vítr korunami tese
A pec
.
.
.
.
Le
podál,
jejž
arký
.
.
síaích rozlehlého domu, zdobí, jaké ticho milé!
v
nezaléhá vichr v bouné síle, co tepla tu a vzácné krásy k tomu! Portréty staré se zdí vážn hledí;
Sem
zátiší,
zbran
visí
u
krajin;
tu porculán a tam se leskne cín, svit matný bloudí po zarudlé mdi. Skleníky, truhly, skín vykládané a etažéry, skvost kde sterý plane a miniatur krása spíjí hled;
53
sta íší, džbánk, kížk, svícn, tret, dech ti v ústret vane. s nichž pešlých Tu perla tpytne a tam blýskne zlato;
vk
pastýky taní v scénách á
la Watteau, hladkých zamihne se cop, co hodiny všech tvar, zemí, dob stejn jako ped sty lety. as A v to vše radost kií žhavé kvty na plenách, šátcích, které s lesklých skob
dvoan
mí
pnou pestrá kídla. Nyní tiše vchází sem dáma jemných rys. Upírá hled na vše s láskou; skínky otvírá, zvuk hodin zbudí s trojitými rázy; tu ote prach, tam skvrnu zahladí, figurku milou nžn pohladí,
oima
zlíbá truhlu, která praská,
úsmv
jak by v peletu temné barvy zjasnil portrét, jak se vším kol se mazlí tak a
a
její
i
laská.
Pak do
fauteuilu starého si sedne a sní a sní tu v tichu tom a taji. Do krajin dálky zbloudí nedohledné, zí, staré tváe jak se usmívají;
hlaviky krásné vyskakují
z
rámk
a Šeptají jí zkazky starých rodin, a v jednotvárném zvuku vzácných hodin zda neslyší zvst mnohou z pustých zámk? ó, krásných vcí, milých vcí tch slyš, ten tichý vzdechl k ní mluví duše jež po vky v nich ztajena a skryta.
—
—
A
54
venku déš, a strom
se
vichrem zmítá.
V
PÍSECKÉM PARKU.
Píseckým parkem kráí velký kmet, na skráni sníh má, na rtech úsmv svží, a drobných dtí kupa vstíc mu bží, za bonbon mní hubiek jich med.
A kráí dál, a starých strom tlum jak v úct ped ním sklánl by své hlavy, a druhu druh jak v šumotu když praví: To on, náš pítel, básník kvtných dum! Ive ptáci všichni jásají mu vstíc, a starý ermák na kvetoucí snti dí: Pkn! Písním rozumí on, dti, sám vyzpíval jich krašších na tisíc!
Te
bledý student s lávky vstal a smek a za kmetem se velkým sniv dívá, jak na odkryté hlav jeho splývá na aureolu slunný paprsek .
.
.
55
ADOLFU HEYDUKOVL Jak, Otava, jež v daleký kraj luhy, lesy chvátá, že nenosí jak ped již ve svém proudu zlata?
vky
ty, kam jenom vztáhneš páž a v písek sáhneš maní, dál plno zlata nabíráš
Vždy
do svojich obou dlaní.
A t
rozhazuješ s písnmi jak marnotratník pravý své zlato lehce po zemi po všech i mstech v davy.
Po dolinách i po horách po celé svoje žití, a v srdcích, kam tvj padne prach, se leskne to a tpytí.
0, za to zlata bohatství, jež
mj a
rozdas do svých šedin, plesný jásot eských vsí
mst
Mj
a chat a ddin.
dívek rže, dtí smích,
stisk pátel,
a ó,
56
písn dík
vnou pamt
ve srdcích,
zlata rýžovniku!
NA MOST. stál jsem v dum a hledl do vln sporu a slyšel jsem znít šumn hlas plynoucího voru:
Na most
rodného kraje nesu pozdrav velý
,,Z
snílku,
ti,
a
vni
starých les, tvé vždy sply.
kam kroky
Tam k hvzdám s
než topor než proudu strh Ó, jaký
smutný
m
píval.
podíl!
mj
Kam
let
Pro
tam,
m
jsem se tyil,
vtry zpíval, kmen mj zniil,
šuml,
snil,
se jen ítí? kde jsem se zrodil,
nenechali žíti?"
Tak šumlo
mn
to ke výš holých kmen ze sta, a ped mým zrakem jemn se
vyhoup obraz msta.
msta v dáli na behu tiché eky, kde jak by dosud stály ty dávno pešlé vky.
Tichého
57
Tam moh jak
za
jsem
orat,
síti,
dd mj kupit teba, klidné vden žití,
jíst
v míru skývu chleba.
vné
Nepoznat touhy, jen radost, klas že vzrost mi, bez klidu život dlouhý se nervat s pochybnostmi.
nemusil snm planým jsem krutou platit cenou: svým srdcem rozdrásaným, svou duší otrávenou
Tam
.
.
.
Sen zmizel. Dál vor plynul, proud nes jej pehluboký, a po most dál šinul |
jsem do
ulic své kroky.
Le
kudy jsem jen chodil, zevšad slyšel zníti: „Pro tam, kde jsem se zrodil,
já
m
nenechali žíti?"
+4>
$8
VZPOMÍNKY. Pani
Ržen
Orltové v Osov.
ekaje na vlak, sám a sám tu stojím malé na stanici a oi s láskou srdcem chvící na vlnu hbet upírám, kde ve záplav lesy leží a ve tmavou chvoj zele svží nastíkána mladých buk. Kraj tichý. O sluch, zavadí
je
bzuk mouchy. Pjí strnadi, kde travnatá se táhnou lada, a asem z dálky les vpadá i
kukaino
slabé kuku.
m, hocha, asto zvala v tch hlubých les šerý stín, kde hudba bor, doubravin
Ó, jak
m ve a
tišila
sny sladce kolébala
mj
mladý
žal,
jenž srdce moje supem rval, hdy duše dole chladem stydla, výš k slunci chtla oblohou a cítila svá slabá kídla,
vzlett dosud nemohou. chvílí ješt bral jsem dnes se zas tch šerých les stínem a jarního zpit vzduchu vínem, na mkký samet mechu kles. Snad, mladý strmek v ase tom, mne ješt mnohý pamatuje jež
Ped
59
tu statný nyní, silný strom a vážn hlavou pokyvuje, jak šumotem svým chtl by íci: ,,To že jsi ty ten bledolící, blouzniv snivý drobný hoch? Njak porval život, brachu, nuž, dej zas výhost msta prachu a vra se k nám/' Ó, kdybych moh!
t
—
V opanou
stranu zraky šinu,
kde skryta ves je v stromoví a zámek v parku dímá stínu,
A
mých
snech též mnoho ke kamenný jako dvorec obehnaný
jenž o
nejblíž
dm
mn
ví.
zdí kolem kol. Ty na stny se pissává zrak zadumaný. Dnes zase jednou po letech jsem zabloudil v ty jeho sín
a jak host plachý v domovin minulost budil, na rtu vzdech. Vše spláchla vlna dlouhých let, vše má již jiný, jiný vzhled; ni pokoj svj, kde, jak sen neb vzlet jal, nesl citu nával, jsem v lžku verše na zdi psával, bych nepoznal, jak plný zmn. Kde botanik a geolog, starý, správce panský, si strýc na okna, na zem mnohý rok horniny skládal, valouny, alouny, ted! salonek je
m
mj
—
nábytek erný, íiligránský. Obrazy jiné na zdech visí, 60
neznámých tváí,
cize rysy,
mj
man
hledá tu a hled ten starý spinet rokokový, tón jehož bych jak druha z mládí hlas mile známý poznal hned. Oh, as tak krut pes vše pádí, a všecko záhy skryjí rovyi Strýc za kostelem dímá tich, a smdé dívky ernobrvé, mé pošetilé lásky prvé, jak dávno, ach, již doznl smích! Ven, ven radš v starou zahradu se mysl tchy slední chytá tam za vše najdu náhradu, tam jist stará léta skryta! žel! I v tento starý sad as nový útokem svým vpád. Pry staré bezy, slívy, thuje, novými stromy van tu duje, a každý pohled zabolí; pry mišpule je nad basenem, ba ty tam staré topoly, jež vždy se chvly tichým stenem, jakoby deštík padal tichý to letní nocí v luh a líchy! Vše pry, vše pry! A což já sám jsem týž jak dív? Zda v tvá i oko se nevtisknula pehluboko a ješt více v nitro tam, jak s plenem svým as uhání, mi léta práce, zklamání,
—
—
Le
kivd,
bolestí, té
za níž
si,
hoké
ceny,
v posmch sterých muk, 61
.
jen koupíš jména chabý zvuk a klid tak trpce dostižený? Jen zmna stálá. Ale pec vše nepohltil asu píval:
—
dál starý hledí Plešivec, jak v moje sny se mladé díval modrými lesy, šedou mýtí; s Housiny známý dvorec svítí, s Šiberny záí známý vdk, jak její svah, jak v léta jiná,
jakoby suken strakatina, pokryly pruhy políek. Ó, celý tento širý dol, ten ztracený Locksley Halí, mé srdce k sob znovu poutá
mj
pvabem
vzpomínkami; letí kouta hlas mladosti mi zašlé vstíc, ba i ten vítr starý známý, jak byste duje v moji líc. Ó, cítím zase po letech, z
jara,
každého tady
mladosti, zde
tvou
tvj
živý dech,
vni dýchám
pesladkou; moje elo, vracíš, co mi odumelo, zde vím, jsi víc než pohádkou. Do zmlklých strun tvá dla mi sahá, zas jiskrou nítíš suchý troud, ba i ta bolest je mi drahá, jsi
u mne,
mn
líbáš
že leccos odnes divý proud, a sladší nad ples, íší tesk mi ten, jejž tady cítím, stesk
62
.
.
Uitel starý, pensista, pomalu se blíží ke mn, jen málo shrben; v tvái jemn
te
mu hraje záe zlatistá. Mou ruku tiskne, vypráví, zas mrtvých kísí postavy, a co mé dti, a jak bolí ho, teba už to mnohý rok, když musí dol kolem školy;
a vzpomíná si na pár slok, jež napsal jsem, když u piana své uil dti. Dcera vdána, a mají dít, v jeho stáí ta vnuka jako paprsk záí, syn na postup má nadji, le daleko je jaký trud! Co hudba? doposud, jen varhany mu scházejí
—
Uí
.
Naslouchám, kývám, zrak
.
.
se kalí,
a je mi, jak bych žil vše znovu, jak vlaštovky by z milých krov
mne radostn tu
Má vlahým
oblétaly.
teplem jihne hru.
blíží se. Dým všecko halí. Mladosti kraji, sbohem bu!
Vlak
63
ZÁÍ
V Co
A A
1916.
stalo se jenom? Jsem stejný pece jak vera. ješt vera dost oí se na mne mrailo temn. dnes, jak by koupala v mléce mne slova na-
dšení sterá,
tepotn
a na sta se rukou
Sta rží v mé síni mi (Spíš, mrtví druzi, ty Snad za ten nesetný a za ty, jež léta mne
Já vzpomínám
.
.
.
vztahuje ke
mn.
dechem líbezným dýchá vaše ozdobit mli drny!) osten, jenž pálí a píchá, drásaly, bolestné trny.
Písn jsem árnému vil proutku,
s
ním bloudek
te a
(ó,
mládí!)
chtl stanout kdys mezi obry;
zmaten, poplašen trochu, se
íkám
si:
Musíš být dobrý
krím v svém
— tak
koutku,
dobrý
—
tak dobrý!
64
STUDENTSKÝ ASOPIS. Psaníko
pišlo, krasopisn psané Ah! studenti! Nu, co pak chtjí as? prosíme vás, pane studentský list! s píspvkem malým pijte mezi nás
Hm
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Mj Bože! hoši! Vždy se málo hodím v radostný kruh váš mladý, bujarý, to
jako vrak je k novým pipiat lodím, kde vlajky vlají, kynou stožáry.
—
pravda také jsme jej mli, asopis a bude tak snad asy po všecky; vznt mladých duší svých jsme jako vely tam snášeli med sn svých hymettský. .
.
.
—
Jak baviti nás
mly
jak poutat
penos na
síly
když hlavou táhly a slávy sen
.
.
.!
logarithmy,
kladce, písní hravé rythmy
My
žili
v pohádce.
nemyslil z nás, že mu bude páno pravdy velké lidských do hrudí, že jednou veer ulehne a ráno se jako Byron slavný probudí?
Kdo
sít
—
Ty nadšené
i sladkodeché básn, ty povídky z hor, tklivé novelly! A všecko doma opsalo se krásn v sobotu veer nebo v nedli.
A. Klášterský:
Na eském
jihu. 5.
"5
Druhové jež líbaly
milí
.
.
.
zlatí,
milí braši,
kdys Musy na elo,
Holmane, Bieble, Nesý, Matyáši, kam se to štstí naše podlo?
Vy
spíte již, kde slz a shonu není, žijete tak moude, prakticky, jen já se z toho neprobral už snní,
neb
jen já jsem uváz
— na vždycky.
drápkem
Le
rád si zpívám svojí na souvrati a jako skivan vzlétám na blankyt, vím te: sladko na pvce si hráti, pvcem být. než tuze hoko nkdy
a A
—
Klesá moje hlava, mj, níž a níž hoch mj, sextán, pichází a dává mi dobrou noc. „Ach, táti, ty tu spíš?" víte-li
pak
.
.
.
co usmívá se ret
.
.
.
Te
mj
milý hochu, Ne, neusnul jsem, ne, le byl jsem odtud v dáli, daleko, z pout všednosti jsem vytrhl se trochu a roztoulal se jako Aleko.
tváe známé Byl v kvetoucím jsem kraji mžik a milé zase kynuly pár stín pišlo, kterým žehnáváme zas byl jsem mlád .
mn
.
.
.
.
.
.
.
.
A 1918.
44.
66
.
.
.
za
to, hoši, dík!
VÁNONÍ
EPISODA.
Den štdrý se již do soumraku tam rozžíhali. Padal sníh. Jak v mraveništi lid se hemžil,
chýlil
a tu
pílil
neb kupil kolem skíní výkladních.
v msta ruchu, na trh kvtinový pro jmelí a ironicky pousmál se v duchu, kdo nco nadlí. zda asi Šel ulicí jsem, ztracen
si
mn
Nu
— však to znáte: — šála pro mrazy
ovšem, žena, dti
nákrník nový
.
.
.
Ne, ne, to ne; cos, co v té noci svaté jak pravý dárek nebes pichází .
V tom trhnu sebou
mj
odprce
a usmívá se a lítostn dí
.
.
.
.
podává mi ruku pejemnou:
.
— bylo;
.
.
.
Nu, v mládí divé míhají
le daleko zrak jste
.
.
.
m
nehnvejte na
jinak vidím te soudil byste
vás vážil jsem si že mezi námi nerozborná ze.
a že jste
zvuk
pede mnou
eí
,,Už, prosím vás, se
co bylo
pozdrav známých
.
tu stojí
.
.
.
.
.
.
.
.
klamn,
se blesky,
v podzimí, zstal vždy tak cele eský, vidí
vte mn
to
.
.
.
vskutku milý mi!" 67
nm
kývám cosi koktám Já trnu mé fantasie trysk? Je sen to jen? Než ruka znovu vztahuje se ke a já tu ruku z celé síly stisk .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
68
.
.
.
—
však to Pak u nás též vzplál stromek šála na zimu, nákrník nový le mne cos hálo víc, ó tisíckráte víc hálo mne až k spánku pozdnímu.
—
.
mn —
.
znáte:
MANKA. (1857.)
Dr. Josefu
Svitilovi.
„Nu, nepla, Manko, jinde "bude lip milá holka, eo bys u nás mla? Vždy víš to pece, táta posílat ti,
— mj
—
Bože, já nám nemže, a já pro radost lidem píšu pohádky o princech, princeznách, a jejich zámky jsou plny zlata, krmí bohatou se prohýbají stoly u nich tam a sama s dtmi zimou tesu se vyjít skoro nemohu a hladem znáš pec šatník do bot dravých mi tee voda Nu, já vím, já vím, mla's nás ráda, jako vrný pes jsi táhla s námi s místa na místo a s námi tela nouzi. Ale te už svdomí ani nemám mít tu,
—
—
—
—
mj
.
.
.
h—
t
u nás. Svta kraj pec nepjdeš vždy mžeš pibhnout z té nové služby podívat se k nám, na mne i dti. Tak už nepla, jdi!" když
A
stále
je
Manka, hlavu na kuchyském
stole,
stkala a stkala. „Tak už tedy jdu!" posléze ekla, utírajíc zrak. Políbit chtla paní ruku ta ji chytla však a pocelovala;
—
pak i
s
s
novým pláem
dtmi,
jež
rozlouila se tu zaraženy stály, 69
psa pohladila. Vida starého, jenž nechápaje, co se dje dnes, kol pobíhal a vrtl ohonem
—
a pak
dvée zavely.
se za ní
A
bledá paní, jíž ni krutá bída ni starost s tváe shladit nemohla sled velké krásy, sedla s povzdechem si k svému stolku s bustou Goethovou a psala, psala. Dti potichu šly po své práci, Dora šila cos
a Jarouš
kreslil
piln. Ale
všem
smutnjší zdál listopadový nco odešlo ten dlouhý veer se
—
s
tou milou
v
té jejich
Mankou
— trocha veselí
bíd, paprsk poslední
te tma a prázdnota. jak byl by zhas Pak ráno také práce pibylo ale konen, té bledé paní i Dora pomohla a vaiti nebylo z eho, a tak šlo to, šlo jen smutek zstával. i bez Manky .
.
.
—
—
dni. A v tetí veer, když smutná paní hoký psala list, jak žebrat musí už a pátelé ji opouštjí všichni, pojednou
Dva peletly
na dvée nkdo tiše zaklepal. Dti se lekly, sama otevít šla paní tedy, ale
úžasem
ucouvla o krok: „Jak
A Manka a líbala
jí
tam zvyknout" 70
že,
Manko,
pláem k nohám ruce. „Nemohu
s
—
padla
— — stkala — „stýská
se
ty?"
jí
mi tam
a když jsem v noci pipomnla si, byla jsem, a jak jste, paní, pec mne nev} hnali, srdce utrhnout mi moh nevdk necht, necht mne prosím pro Boha, tu mezi sebou mzdy nechci, se vším spokojena jsem, se starým Videm budu dlit se jen mne nevyhánjte!" o krku
v
em
7
mj
—
—
—
Tu
bledé paní, muednici krásné,
jež
po hlav
ji
mkce
hladila,
tvá
ozáilo svtlo útchy, a pozvednuvši Manku, pitiskla
to její
vrné
srdce
na svou hru.
71
VÁNONÍ VZPOMÍNKA. (V Litomyšli 1861.)
Sníh poletuje. Starých
dom
štíty
na hranách, ímsách mají snhu návj a s blí tou se zdají veselejší v svém chmurném stáí. Od snhu se jasní i v svtnici, jež nevlídná a šerá. Z chudého lžka vstala útlá žena; je obleena, a pec krutá zima ji roztásla, je v jizb netopeno. Hodila šátek pes ramena svoje a k stolku vlekla se. V skla stípek bídný, jenž zrcátkem byl kdysi, vzhlédla cestou. 0, Bože, jaká stala se s ní zmna! není stará pec, a vlas, hle, šedý, a oi, ach, ty oi, o nichž Bendi pec íkával, že záí jako hvzdy, jak zkalen}'! Jak sešla, ach, jak sešla!
Vždy
Popošla k oknu. Venku plno snhu, pár lidí zít jen v kožiších a šátcích.
Le
na podsíních kolem
Vždy
vánoce
již
krámk
rušno.
blízko, plesné svátky,
a ona všemi, všemi opuštna, od muže, dtí, od celého svta, v nemoci, bíd! Dovlekla se k stolku a s povzdechem zas péro stiskla v ruce. Je pracovati teba, nebo zhyne, dopsati román, korrigovat piln. Než ruka se jí mdlobou, chladem tásla, a keovitý kašel zchvátil prsa. Vypadlo péro, ruka klesla v dlan. Tak vánoce již. Jak to bylo krásné
72
v ten as vždy doma na Blidle starém, jak babika vždy plno mla práce a Jezulátko ekávaly dti, jak pastý troubil a pln byl štstí! Na oechových skoepinách svíky
dm
—
—
plout nechávaly. Její pamatuje dost plula, ale náhle zhasla dív nežli druhým. Jak to ekla tenkrát
pkn
v moudrosti svojí dtské? Ano, ví již. ,,Co na tom, jen když daleko jsem byla!"
A
nyní, hle, se
vštba vypluje: mladém ješt vku,
o hladu zmírá v
konec
konec. rád snad. Ale dti, dti! Což Karel, ten již neztratí se v svt, le Jarouš, Dora Snad již neuvidí z nich nikoho ... Ta její cesta žitím jak byla tvrdá, tžká, plná bolu, a nyní koní ... ,,Ó, Hynku drahý, miláku" plá lomcoval jí prudký ,,již pijdu lehnout, hochu, zase k tob, jak když jsi churav po v noci volal, nemoha spáti. Usnem spolu tvrd." A její hlava tžce na stl klesla, a tichý její plá znl chladnou jizbou, plá pro ztracené mládí, hoká léta, pro opuštnost a pro skon ten blízký. Než náhle horké osušila slzy, a jak by slabý úsmv rty jí pelít: ,,Co na tom, jen když daleko jsem byla!" Sí stmla se. Sníh venku poletoval je
s ní, ó, cítí, že je
Muž bude
.
mj
—
.
.
mj
—
mn
•
.
.
.
73
NEZNÁMÝ
MISTR.
'ak asto v galeriích, museích „Mistr neznámý" napsáno bývá. pod obrazem tu stává zernalým na rámu starém. Sladkém na jihu, kde v duhovitých barvách odestel se ráj mi krásy, mnohdy moje oi od pyšných jmen v kout jakýs zbloudily, kde visel obraz neznámého mistra. Tu déle jsem než ped jinými stál,
—
v sen zapádal se, v zatmlé již malb ár linií, hru svtla zrakem stíhal, ba každý tah, jímž ruka neznámá tu šttec vedla dávno, dávno již. A vždy jsem ptal se, pro jen zapomnní na jméno jeho strhlo závoj svj, by stajilo je svtu? Jakou íš
hokou ke rtm
zvedala ta dla, tak dlit svtlo, stín v lad nevýslovný? Doby nepíze i sok záš zda list ten vytrhla, kde on byl vepsán? Pochybností erv snad ryl mu v nitru k dílu vlastnímu, as
jež
umla
mu, jest jen odlesk mdlý vidin sladkých, které nosil v duši, a stále ekal, v chvíli jediné až stvoí dílo svoje mistrovské, sám nevda, že políbila skrá mu Sláva již. Ó, velkých slepoto!
jež zdálo se
tch
Snad zneuznáván, zhokl ke všemu a nedbal již, by zachoval svj sled, kde vítzili jiní dílem chudším. 74
Ó, zdálo se mi tenkrát, jeho hlas že slyším, hlas tak na pl zlomený: ,,Ó, což je jméno, milý Jacopo, (neb Andreo)? Jen sklíko barevné, jen pouhý step, jenž zakaluje hled, pranic víc. když na dílo se dívá Ten step-ii záí, také dílo plá v tvém oku skvle, plno žhoucích barev
—
se
a
zdá
ti,
áru, dýchá životem
umním, vad žádných
nevidíš
nedostatk, vše je mistrovské; a nasa sklíko šedé, tam, kde žár je barev, mrtvá rozlízá se še, vše mdlé a chladné, nudné, bez krve ni
a bez pvabu. Ne, ne, Jacopo, (neb Andreo)! to skvlé sklíko pry i šedivé, na mámit lidí zraky? Jen dílo samo stj tu, jaké jest, když odsouzeno bude, jist soud byl spravedlivý, zbožn stane-li kdos ped ním jednou, obraz promluvil sám k jeho duši, ne to, svatý Otec že na ramena kdys ti poklepal neb že tvj obraz jeden do chrámu za znní zvon nesli, zvuku trub." A hlas ten mkký, na pl zlomený já
dosud slyším
75
CAUSERIE V
ROZKOŠI TVOENÍ.
O
dnech mládí, kdy je všecko básní, vkroí, padne hled,
kam noha kdy
bd
tu propast lidských poesie paprsk zjasní: jak vrháme se s vášní slepou v chaotický vír a proud, myšlenky v skráni div tepou, i
nám
sn
a kídla duše dostihnout met hvzdných chtjí v lepším jež blízké se,
kraji,
tak blízké zdají!
Vše mluví k nám v svém septu, zpvu,
šum strom jako zurkot a celý svt je vidin pln, pitvorných elf
ba v
—
vln,
sladkých zjev;
letní noci ševelu
slyšíme
i
let
andl,
od hvzd nesou sladký spánek, by na víka se tiše schvl, a rozpálených výhní el se dotknou jako chladný vánek. již
A
duše chví se jako list, a co v ní bouí, kvílí, jásá, se samo touží v píse vpíst, a vše, i bolest, zlatí Krása. Snad písn zjev nám všeptal svtlý, snad do duše nám od hvzd slétly? Ne, ne, jsou naše, v nich se tese náš tep a cit a nadšení, a v jejich kráse shlížíme se jak mladý Narcis v prameni .
76
.
.
ó, sladká rozkoš tvoení!
Než pozdj nikde v
širé pláni není velkých zlata hrud,
již
sestoupit nutno
kde
v temnou
báni,
hrne odevšud; zapíti mladost, zhrdnout blahem, jež v líném chodu hodin jest, a nedbat záe v oku drahém, ni slunných dní, ni svitu hvzd; smích neslyšet, ni pohanu a pi kmitavém kahanu jen lámat kámen tvrdý, hluchý, pot na skráni a v srdci hnt, a z ran svých asto krvácet a zápasiti s hlubin duchy. A pec jak náhle zrak nám blýsk, když tžké práce malý zisk! stín se
— —
nám tpytne
—
žíla
rudy
zlaté,
když ruka z dolu vynáší to nejhlubší, to nejkrašší, co snili jsme jen v chvíli svaté! Ó, nyní Kráse ukujem nádherné tedy, skvlé zdoby, pro Lásku etz ruka zrobí, a vyzlatíme život všem! když jsme vyšli na povrch, kam podl se ten lesk a prch? To že ten kov, jenž tolik svítil, v tom svtle matném, zrak nám
Le
nítil?
Jak v pohádce když promní se
arodjv záný
jen mine kouzlo, v a na jalové kamení
dar,
pouhý škvár .
.
.
77
ó, sladká rozkoš tvoení!
A
cos-li pec se zachránilo a vzrostlo v píse, v Krásy dílo, již je tu svt a rychlý soud: To bezcenné! To pouhý brak! To nudné! A to staré tak! To zkrátit je! To vyškrtnout! Blesk zkázy rázem všecko stih, a z davu zaznl ostrý smích. A smích ten stále v uchu zní ti, nech íkáš stokrát, že to lež, bdíš i sníš neb pracuješ, se láskou chceš neb vínem zpíti. A posléz, duch jak pohne kídly a v skráni buší krve tep, již ped sebou zíš drzý škleb, zdvih se za tvou židlí. stín tušíš A zas již slyšíš raracha
—
— —
— —
a
—
—
—
—
Cha cha cha! v stedu knih svých, sám tak v ,,0, jaký marný rým shon! To dávno pec už ekli jiní! jízlivé, tiché:
znít
Hle, velkých
bdný
epigon!
Ten malý vzlet, ten chabý vtip! Sám díve vru zpíval lip! Tím, kdož ho chválí, jenom vinni!"
Na
konec nevíš, co je klam, co pravý soud, co piíst zlob, zda do krve jed nevnik tob
a nesmješ se sob sám. Jen víš, že zvolna v troudu hasne, co šlehlo v tob v plameni, že vadne, co snis v chvíli šastné,
síni.
jak v podzim
listí
na kmeni
.
.
.
ó, sladká rozkoš tvoení!
Tož stáhneš brvy, chceš jen klid
svt
práce necháš být. v duše hloubi a chtj i nechtj, cit i jev se zas ti mní v nový zpv a na obrazy sny se snoubí. Jak z mlžné páry kynou vstíc ti drahé oi, krásná líc; krajiny ped zrak se d staví, a
Le
i
dál to raší
hluboké lesy, kvtný luh, kde slunce svit \Aá usmvavý a hudbou vel se vlní vzduch. V svém snní slyšíš hukot moí, zíš tichá plesa, tesy skal, západy, jak když step to hoí,
chatre v horách, plesný sál, dtí, dílny, hukot dav
rej
a strže zas a vývrati .-. a všecko, jen to spádati .
na Umní tom árném stavu. Vše peletí však, stín a svit, a nedbáš již to zachytit. Ohromné stavby tyíš v kráse, kopule, vží na tisíc, a za mžik všecko rozpadá se zas v rum a prach, ne, v pouhé nic. Jsi dít, které z mýdla pouští bubliny vzdušné z okna v let, jsi poutník, jejž jal fantom v poušti a jenž svých krok shladil sled; 79
v dýmu cigaretty jenž vidí tváe, kouzlí svty; ty stavíš, boíš, kleneš znova, vždy plný tvrích sil a tuch, a v mžik vše skácíš beze slova, jsi snílek,
jsi
A
arodj, usmíváš
jsi
mocný bh.
vesmíra ty vládce; radost bez otží
t
se,
pvab
nese: na všem leží, nic nekalí jej, nestírá. Svt v dáli je, kol ani hlasu, jenž znectil by tvé umní, vše rozlévá se v skvoucím jasu, co z duše tvé se temeni .
Ó, sladká rozkoš tvoeníl
80
.
.
CAU SÉRIE
O
POHBECH
LITERÁT.
Elišce Krušnohorské.
Ty
naše tiché
pohby
literát!
Jen málokdy to kmet, jenž vstavil patu na vrchol Umní a hledl zpt v dnech klidu sladkých po dnech práce, bd, jak, co sil s láskou, v srdcích rozkvétá tu; to
astj muž,
jejž
v
práci srazil blesk,
a v hokém pláci žena ruce spíná a pro tatíka skytá drobotina, že srdce utrhnout ti stesk. A nejastj to mladý bledý hoch, jenž kariéru pknou míti moh, le za vidinou spchal svtlou v dáli, v podkroví kdesi trpl mráz i hlad, s horekou v krvi musil psát a psát, co stromy mu a hvzdy šepotaly. A jednou bílý zjev mu ekl: Pojdi tak ve svých snách vždy kreslil si svou cho a ved jej tam, kde nezní rány mlat, kde divných dech mu ve tvá dych, po mihotavých luny paprscích
mže
—
—
kvt
jej
Ty
k toužených hvzd zánému ved naše tiché
pohby
zlatu
.
.
.
literát!
V tom vném
shonu, v tvrdé práce chvatu zde málokdy jen zíme druha druh,
svj každý A. Klášterský:
jinde musí táhnout pluh,
Na eském
jihu. 6.
8
as
není sejít k íši se neb skatu. Jen o tch pohbech vídáme se zas, tak v hloubi divn dojati a tiši, a druhu druh se zdá být njak bližší, a jak by mrtvý k sob tiskl nás. Tak hebce mkkou pedem ei ni: ,,To jsme se dávno nevidli, vi?" A druha druh tak starostliv mí: Jak sestár' onen, sešel v práci ten! A z prsou dere stlumený se sten, jak scházíme se u kostelních dveí, a všem, jak živá stojíme tu ze, jako by tkvlo na rtech: A kdo te? Kdo nyní z nás tu ve smutením šatu nejdíve pjde zaspat lidský soud a na vky si tiše oddechnout, kde thuje šumí, zradí mátu?
vn
Ty
naše tiché
pohby
literát!
Za rakví zídka panstvo vyšších plat,
ád
tpyt. hvzd a Bez knih pec lovk dobe mže žít, a na dnes ješt teba poemat? lesk uniforem,
Le
jestli
sem
z lidí
vždy
pece nkdo zabloudí
—
tch, již hradí srdce zdí v novinách se zítra bude ísti,
—
že na tom pohbu byli ti a ti jak žurnalista jméno jeho zjistí, co nejdíve se zase vytratí.
U
brány zidne hlouek ješt
a posléz zít už jenom
cho
— sestru — matku,
a hrstku starých 82
lidí
víc,
adu:
jež jde
úpjíc,
vrných kamarád.
s hlavou k zemi jako na Golgatu bez hlesu, se zavenýma rtoma (z nich každý myslí na ty svoje doma) v houstnoucím šeru, ve vtru a blátu
Jdou
již
.
Ty
naše tiché
pohby
.
.
literát!
A u hrobu tam z kapsy u kabátu kdos papír vyndá, promluví pár vt o ideálech, arše, k Araratu jež plula, všedném co byl ztopen svt; o národu, jenž chová v pamti, kdo síly své mu všecky zasvtí, o mládeži, jež ješt v pozdních dnech, kdy i prach z tla, jež tu kladem, zmizí, té poesie jeho krásu ryzí dál bude nosit v srdci, na ústech. srdce tvoje seve náhlý bol, když rozhlédneš se kolem kol a kol. mla, Kde je ten národ? iCde ta s níž vidíš náhle slávu svoji spiatu. Plá ženy, dtí, k hrobu klesá má,
A
vdná
hrud dunní sbíraných na lopatu
Ty naše
tiché
pohby
.
.
.
literát!
A
potom každý, citu za rozvratu, by už býti sám a zvláš. Už stmlo se, jdeš po hole jen hmatu a víc se choulíš ve svj teplý pláš; k svým drahým toužíš, cítíš: vše je lež a jenom tam je ješt pramen citu a tepla, lásky, v skrovném teba bytu, a nevíš, kdy jim také odejdeš. jak toužil
6*
83
Le
víš, až
také zasypou
t
hrudou,
í oi pro t vskutku plakat budou, í zalomí se ruce pro tvou ztrátu, í srdce chtít se bude rozskoit .
Již lucerny se
a pár jen
Ty
84
.
.
rozsvcují tíd,
hvzd nad novým rovem
naše tiché
pohby
literát!
plá tu
O
BALLADA SVATOVÁCLAVSKÉM PRAMENI. Jaromíru Boreckému.
kout zpvných pták,
Byl v tichém
starý, stinný sad,
veselých svých druh, kde statných strom chránil stín a chlad, pramínek svatý, isté vody struhu, ó, doušek z ní jak v úpalu šel k duhu! Sám svatý kníže jí kdys požehnal, le pramen ten vždy víc se tratit zdál, co jazyk svtce mizel, v hrob se klonil, a když led vše kol ve své pouto spial, pln
ten pramen starý trpké slzy
ronil.
A
zas to dýchlo jarem jedenkrát eském zuboženém luhu, tam v lázních svtce starý boen ád, ,,Chcem rovni být, ne národem být sluh!" Petr Fastr v nadšených hlav kruhu. bouil, šuml sól, A jako
na smutném
hml
moe
ohe
v oích plál, sta srdcí bilo, dla tiskla dla, plán za plánem se honil, se zas hnal, j jen v zahrad,
a
ten
mocn
pramen starý trpké
slzy ronil.
To zklamané již hoce tolikrát srdce zem lkalo v mládí vzpruhu. v Jak vit v to, co mládež zela plát, ve hvzdu lásky, v míru sladkou duhu? A mlo pravdu. Zchladl v jama tuhu žár vzdorných hlav, zas mrazný vítr vál,
nm
85
a svobody kde vzplanul Ideál, cizí znla, lehký smích tam zvonil, a v zahrad jen v tichu opodál zas pramen starý trpké slzy ronil
e
.
.
.
Poslání. Ó, básníku, ký jímá srdce žal, náš i v tu tis se vdral že drsný a kácí stromy, stín jichž pramen clonil, a ješt víc, zrak eský že jen dál, by jak ten pramen trpké slzy ronil:
vk
86
ESKÁ
KOLEDA.
Bh lásky pro vše národy, n plálo slunce svobody.
Zrodil se
aby na
A my
ješt jako
stále
sirotci
hladem umíráme, pláem do Zrodil se Šli
Bh
jsme k
noci.
— hvzda nad bdou:
lásky
pánm
mocným
z rána koledou.
„Dejte vy nám, dejte, chudý lásky se zrodil všechnm
Bh
je
náš
dm,
národm/'
Jiní odcházeli práv od dveí, dukátky si zlaté nesli nkteí.
Však
ti
mocní páni nejsou kameny, nám dali, jen však mdný.
peníz též
Jura
„Co
dí:
škodí!
Také dobré
je!
nemli jsme beztak mnoho nadje."
—
Matys praví posmšný ,,To je toho!" „naposled je starý nebo falešný!" „Pro
jiné
to jsme
když
mli
zlato bylo
vrátit!"
na
—
míse,
Franta zlobí
se.
87
,
.Sláva!"
„Ml
—
kií sic
„Vsak jsem
„A
já
Štulec
pec
Ondra,
,,
sláva trojníku!" jej!" Vít rýp trošíku.
vezmou nám
—
má to zásluha!" nejlíp zpíval dostal." Šlo to do tuha.
jej
—
sem a zpátky, malý, nemalý pán se tam seprali.
u mocných jsme
A
ten troj nik
pi
tom,
u samých jsme dveí
88
lidé rozmilí,
jej
tam
ztratili.
V
BLOUZNIVÉ
NOCI.
(Vzpomínka na Vrchlického.)
In such a night...
Shakespeare*
Noc, k ránu již. Vše ke blouznní zve. Veliký msíc nad Petínem pluje, jez huí, eka stíbrem svtélkuje, vzduch vidin pln, svt krásy vábivé.
Jak line zá se, miste, s tváe tvé! Jak milý druh své fantasie snuje! A v duši mé se man dopluje verš Shakespearv: Za noci takové
Za noci takové ti bludní básníci z krmy dom, zíce k msíci, bez groše, štváni, na svých cestách
.
.
.
šli
hloží.
A
dkovali nebi za to jen, že zpiti krásou, zrak jich vytržen a nejsou z tch, kdož
dímou
nyní v
loži.
89
NOC NÍ HOST. Noc únorová,
ticho
v celém dom.
Sám pi
íši a knize dál tu bdím. Jak unáší to a jak zvuí rým, hned šepce to a hned zas duní hromn! V tom zdá se mi, jak et jsem rozechvlý, jak by se dvée samy otevely a nkdo vstoup'. Než neslyšel jsem kroku. Postava starce v tmavni haveloku, vlas stíbrný, knír na bradu až padá, na ele vrásky, hojné rýhy v tvái, le jako modré hvzdy v šerá lada oi vlídné, krásné tiše záí. vyskoil jsem v ráz Ó, miste, tys to! to's hodný, že jdeš ke na návštvu, však práv et jsem v knize tvojich
dv
a
slyšel
Poj,
—
—
mn
v duchu lahodný tvj
odlož, sedni
— to
mám
zpv
hlas.
radost
vru,
než promi, prosím, žena spí i dti; nu, budem sami spolu rozprávti, as dlouhý dost, než hvzdy zblednou v šeru. Ty usmíváš se? Bože, to jsem rád, že zas tvé dobré oi vidím plát!
A
odn
v tom chladu Vyšehradu! Což, šetit se, nechápal's nikdy dost! Co noc ti byla a co kouzlo spánku, když vštím okem hleds do ervánk a zval k nám máj, olympských boh host? Penášes hory velkou svojí láskou že tak lehce
a takovou až dálku
jdeš
—
s
—
a zmáhal
90
vrou
titanskou
jsi tíž;
však za to nést ti dali tžký kíž a asto rann surovou bys cháskou. je to už tvrtý rok Le nyní, víš
—
—
psi zalezli, ztich závistník a sok;
jak v mlhách vrch tvé slávy stále roste, jeho dotýká se tém, a na sta jich te znovu vždy a po sté v hloub jeho sjíždí, v slují jeho sple, a kde dív všecko mrailo se temn, zí zlata lesk, zá stalaktit te a na tisíce tpytících se hlatí. Zmlk' pomlouva, dav žasne, zhroucen vztek. pravda, tys to ek': Ty usmíváš se? ,,Ne lovk svtu básník zbude pouze, co uštklo jej, zmij závist, ubka nouze, vše zmizí, vichr bude v prázdno váti prach jeho nepátel však on se vrátí." ano, tys to dl. tak se's vrátil
hvzd samých
—
—
—
A
Než, Bože
Zde
—
mj, jsem pkný hostitel! dobe vím,
cigaretty, prosím
—
jak rád jsi, nové když jsi tvoil svty, jak v mlhy se halil v modrý dým a sladkým jedem tišil duše hnty. le odpus A zde žena šla už spát hledat bezvýsledné: já nenadal se už musíš se mnou pít dnes z íše jedné, nu, budu za to pilnj dolévat. Však víš, jak mnohou noc jsme pili spolu
Bh
—
—
—
v tom úzkém kroužku pátel srdených a jak jsi vpadal v radostný náš smích a zapomínal na balvan svých bol. Dál schzky ty, jen místo tvé je prázdné, a co nám chybíš, drahý
—
-
píteli,
91
te
nebýváme již tak veselí, a asem hovor povážliv vázne. Jen na tebe tam v hospdce té známé vždy, stéle stejn, vroucn vzpomínáme. Jsme zachouleni všichni do svých ulit, starostí kouli vleeni ze dne ke dni; vždy znáš to sám, jak moí trudy denní, a tak smích, humor sám ví, kam ulít'.
— Bh
Le
nkdy
zbloudí pece zas k nám radost mžik a tryská z íše vinné, tu nám, jak bys byl vešel mezi nás, a zrak se man k tvému místu šine.
když tak
Ty usmíváš
se?
že vidím zas
—
Bože, to jsem rád,
tvj milý úsmv
pláti
—
A víš-li pak ó, jist také víš, že Karel* též už nechodí v náš kruh, tys ho rád a byl to milý druh, a v jakous mlžnou odešel nám íš. A nezbyla tu po verše ádka, snad spálil vše, snad nepsal to
ml
nm
kvt
mu
— Bh
su:
tak zavel vrátka a nechal zpustnout sad a zprahnout hru. Tak za listem list zvolna opadává, náš poesie strom již skorém holý; pár listí tu le jedna boue dravá je mže smést a rozvát po všem poli. Než co v ten klid, jen zdánlivý, strom vnoen,
kdos
zlomil, a
—
se jist stáhla míza v jeho koen, a v pravé chvíli, za slunce a dešt, ta do všech cév a vtví pone stoupat, sta, na tisíce nalije se poupat básník Karel Kuera.
92
tak jako díve, ba snad více ješt; mrak listí zhoustne, a strom celý vzplane krásy nevídané. jak v ohni A s vtví všech v svt bude šíit dech, a tisíc se písní šumný píval akkordech s nich pone inout v ladných míval. to rád tys jak všech not a tón, hled? milý mhouíš se, usmíváš Ty Sám strom ten pstil' s pece tolik let.
kvt
A národ náš, víš, cítí nutnost shody po mnohé rv tak pusté a tak plané. ty údy jeho bedn rozmetané již pojí v tlo krpj živé vody. nemá vrážet dýku, Již, druhu druh v hru v dla stisknout dla má svorném jednom šiku, Te poletíme radostn, jak s esla se rozletují vely v kvtný luh, a tupit druha nebude již druh pro odstín apky nebo pouhá hesla. se, íc' chceš, pece jen marný „Hlas v poušti" sten? Ne, nebyl marný. Uil lásce k rodným a úct k práci, vedl k cílm shodným a srážel k bratru napažený kyj
Ty usmíváš
že nebyl
-
Le
noc se
krátí. Prosím,
miste,
.
.
pij.
Co nejdíve již ponou blednout hvzdy a den se bude šeit v jitro zlaté. 0, kdykoli je vítám, pomním vezdy, jak tys mu zpíval, ve své mysli vzaté velký znovu vždy se hroužil, v sen o je v zákmitu jak v djin zkazce
nm
zes
93
a jak's
je volal,
nech
se stín kol ploužil,
to jitro lidstva, úsvit úsvit.
Ty usmíváš
—
se? ne, ne, neusmíváš, ty kloníš hlavu, smutn jaksi kýváš, tys zastel tvá si, rty ti zkivil žal Bože, miste, ty se's rozplakal
mj 1916.
94
—
TÝNSKÉ ZVONY. Rád slýchávám vás podveerem ó,
znít,
Týnské zvony!
kdy jasem blýskne starých
dom
štít
Týnské zvony! Váš zvuk jak pozdrav nes by v šerou výš, kde jako pelud tmí se svatý Vít, ó, Týnské zvony! pešlých zaznl to Jak by hlas nad námstím a ruchem starých tíd, ó, Týnské zvony! Vy duníte tak vážn, hluboce, jak bolestný by ve vás chvl se cit, ó, Týnské zvony! Vy stokráte jste znly na poplach a zely ddy naše v krvi mít, ó, Týnské zvony! A odtud snad váš truchlý zvuk a plá, ó,
vk
jenž
nemže
se
vky
utišit,
ó, Týnské zvony! Pro mrtvou slávu, volnost zdeptanou to ve vás lká, by nezapomnl lid, ó, Týnské zvony! 0, znte mocn, hmte v duši mu, slyší srdce Prahy ve vás bít, ó, Týnské zvony!
a
95
PRAZE. Na
tvojí hrudi teplé pissát, Praho, jak zdí tvých starých zelenavý mech, od dtství dýši, dcka cítím blaho,
m
žít i umít ó, v klín svém Vtšími pvci slavn opvána,
nech!
královno sirá, trnu zbavená, Niobb, hru jíž sterá protkla rána, pohádko básni kamenná; ty, jíž se stokrát valil hromný Osud, orvána dneškem a pec krásna dosud, sil nemám vypt slávu tvou ni hanbu, kdy dáno v plen tvé tlo dravcm naho, eknu místo dithyramb, ó, nech rád, ó, jak jen jak rád mám, Praho!
vk,
a
t
t
Mám i
rád tvá jitra tichá, usmvavá nádherné tvé letní západy,
kdy skrá
ti
vní
sple uliek tvých,
sterá rže žhavá; staré zahrady,
to moe dom, chrám, stech a vží, až tam, kde les linka modravá; tvé kopce, strán zelené a svží, jimž paty myje modrá Vltava, a nad vše mám ten k plái smutný rád k ztrnutí krásný Hradan majestát.
m
Když jako dcko Ti na as vzali, pod širý vezli nebes modrý zákal, já pro tebe jsem prvn hoce plakal, a z niv jen k tob prahl hošík malý. A jak jsem vzkik pak na formanském 96
voze,
když znovu zel jsem tret za msíc tvých vží obrys temný na obloze, když v jitní zái kynula's mi vstíc! A ješt te, kdy nese sluch mj s cest si moe šum, zrak obraz cizích mst, hor snžných tp}'t a lismvného nebe
sytjší, hlubší, skvlý modro jas, v svém srdci otále chovám jenom tebe, v tvé lokty chvátám nedokav zas
a spativ t, vždy znovu v slzách tonu nad krásou tvou, jíž zele svží rám, naslouchám a zbožn, dojat, chorálu starých nesetných tvých zvon, hlubokých, vážných, do nichž jak by slil se s velebou tvou stesk tvých hokých chvil,
nm
varovný hlas tvých muedník, rek, hnv, žaloby tvé na útisky vk, tvé žehnání již
deptána
Rád
mj
se
i
bolest tvoje celá,
jsi,
rvána vytrpla.
krok v ruch skvlých tíd tvých noí,
kde závra jímá, zrak je záí slep, v šum dav, jež jak vlny huí v mo;, neb vím, zde žití tvého prudký tep, to tvá je krev, jež cévami se lije, pokojn kroužíc v jarý kolobh, by v píští mžik, kdy zlá uštkla zmije, zas horeky jí zalomcoval žeh, neb svatý zápal nadšení a vzletu by v kypící ji zbouil var a žár a ukázala's užaslému svtu, jak pes mlád tvé krve ár.
t
ad
A. Klášterský:
vk
Na eském
jihu
7.
97
Le
ješt radš v ty zbloudím klikatiny, kde vlastních krokv ozvuk slyšeti, kde Minulosti tvojí živnou stíny a kde tvá sláva díme v zakletí. Tu v uliek se dlažbu chytá tráva, vlaštovka
z
hnízda u vrat vylétává,
v kovovou svoji zadul polnici i kohout kdes ... že ve snách vidíš dvorce zubaté štíty, v nž plá erven horce, a za topoly skrytou vesnici tišina je stvoená jen k snní, burácení, sem nezaléhá jen legenda tu ve snách šeptá ti, jež v zášeí se chrám starých skrývá; se štít, míží, kružeb krása kývá, .
.
.
Zde
dav
s
íms, lomených stech,
s
Dinzenhofra bán,
sn
opádá tvé skrán, cos pavuím uspati. jak v jiný svt když chce Španlský erný šat, A náhle zíš dvé pán, hlavy jako na talíi
t
.
.
.
v svých varhánkových límcích, vzhru míí na soud neb na snm na královský hrad; na prsou zlaté etzy se lesknou, po plném boku houpá se jim kord
—
och, rozprávku to mají spolu tesknou
o
novém hnutí Machometských hord
A
tamto, hle
.
.
zda pravda to
.
"i
.
.
.
klam?
Vzácného rodu dáma kráí tam v sbíraném límci, v krajek bílých kráse, jde posílit se ve chrám u víe a pomodlit, by celé íši k spáse osvítil ty eské kacíe to kolem tebe toí Ne, ne, to mam se jen ta píze tenká, šedivá
Bh
.
.
98
.
.
.
.
kout mneš si rukou oi, pavuinná trháš pediva, než cítíš, že bys nadarmo se vzpouzel, zapadlých
.
.
.
ta
že lapila tvou duši do svých
a zadrhla
je
sítí
smavá pohádka,
vždy nemžeš
si
cestou odepíti,
bys krásného se netknul klepátka. víš, že palác prázdný, Jím do vrat klepneš le jak to duní! A hned na zvuk rázný .
.
.
-
Nožky slabé v punochách dlouhých, pezky na se otvírají vrata
.
.
.
stevíci,
knihou usmvavý abbé. A uvnit všecko plane v jasu svící, shon sluh, služek jako by tvá rána v sen staletí jim k probuzení padla však není div dnes hrají Don Juana, a knžna Fina jede do divadla. Již pedjel povoz. U schodišt hrab se pohupuje, usmívá se slab, hned prsty hraje bílém na jabotu, hned pobruuje sladkou jakous notu a stále jen: ,,Oh, Mozart, mia cáral" vychází
s
—
—
—
A knžna
jako bílý
kvt
je z jara
v svém obroukovém šat trochu zvadlý le krásný pec v té vzruchu chvilence, a jak by na kvt z jara snhy padly, tpyt pudru hrá na její vlásence. Jen ješt políbení jejích rtík v srst snžn bílou huatému psíku, jejž komorná až dol snesla k ní, .
a koár co
ze vrat
.
.
(noc je tmavá), kol a mává plamenem bílým svojich pochodní Zapadla vrata pohasla vše svtla letí
bhoun ad
.
.
bží
.
.
.
.
.
.
.
.
.
99
Dlím ped palácem prázdným sám a sám. spletla, Eh, zase bujná obraznost vzpomínám ty figurky jsem zel jen kdes v porculárm Jist jenom krysy tam piští v pustých síních paláce,
m
—
—
.
le pec se
.
v noci
.
.
ó,
.
slyš,
.
jak menuet když mísí
klid a zmírá pesladce
.
.
.
m
snní?! Oh, bláhové kam zavedlo vždy opravdu již zhaslo svtlo denní,
pes most starý jak se v dumách vleku, v nichž nejradš bych se ztratil na vždycky, v úplku msíc na msto i eku svj rozlévá svit tichý, magický, v podletní noci záijové vlaho, v effektu árném hloube každý stít>, že splynulo mi man ze hlubin: a
Ó, jak
jsi
krásná, jak
krásná, Praho!
jsi
Le
jak jsou bílé stromy, domy, chrámy všechen ruch tak ztich, v úzkostném snní náhle pipadá mi, že mrtva jsi a to že bílý sníh, že mrtva jsi tak jako tvoje sláva, zasypává. a milosrdný sníh ó, promi mi! Tak nad matkou, jež škádlí, že mrtva, pravíc, svého jedináe, malé ruky klesnou jak stvol zvadlý, a dít kií úzkostí a pláe zraky. a výská zas, jak oteve Pry, pochmurné vy sny, vy mhy a mraky! Ne, ne, tys živa! Hle, tam okno plane, zde druhé, tetí a tam celá ada: v písn kane to uí se taní student
a
krom eky
t
dv
má
—
cit
básníkv
knz
— to uenec tam badá, — politik debatuje, — dlník plány snuje —
modlí se poítá kupec
tam radost zpívá plesnou melodii, hích sílí, láska líbá, bol se svíjí. Ne, ne, tys živa! Nejsi hbitov jen, by syn tvj lkal tam za veerních chvilek, stíny vytržen neb zašlých si vyvolával pošetilý snílek. Ty vykoupená otc potem, krví, když v srdce šleh jim nadšení plam prvý, z otroctví, hanby navrácená dtem,
as
svým pravým dtem,
jež se tisknou blíž,
pracuješ, tvoíš, neznavená hntem, slavíš nový, doufáš, zápasíš a chráníc vše, co sváto nám a draho, se znovu zvedáš na prestolu výš rád, ó, jak rád mám, Praho! 0, jak
vk
.
t
t
.
.
CESTOU
V
ZIM.
Den zimní nevlídný
a šedivý kéž by radj mrznout chtlo ješt!), obloha kalná se až protiví, pes chvíli spouští s oblak se proud dešt. (ó,
Jdu blátem ulic, v duši plno chmar, a koho potkám, sklíen, omrzelý; je je
as, kdy trpe j cítíš kivdy as, kdy hloubej cítíš doby
Tu kolem pekvapen
školy, jak se beru
spár, žely.
te,
stanu: okna otevena,
a jimi lije v smutek, rmut a se jako záe píse zanícená.
še
Jak les pln pták když se rozpje, jak prška perel když to rozsýpá se, ó, jaká víra, jaká nadje a jaká radost zní v tom dtí hlase! I
v mých
dum
se to trhá
mrákav,
a vidím: kol se usmívají lidé, co ulicí zní hlasn, jásav z 1918.
tch
hrdel dtských: Pijde jaro, pijde
PORTRÉT. EHšce Krásnohorské.
V
svém vysokém
stará tu
sedí
zeleném kesle
dáma.
Je v prosté síni zde sama jen s knihami, obrazy starými na zdi. Tvá mnohá již rýha jí brázdí, rys bolestný rty jí stahuje bledé, znak, z íše že hoké jí skytlo dost žití, le v zraku silou ducha to svítí, jíž každá se pekoná muka i rána; jsou její vlasy už šedé, le na ele velkost jest básník vpsána. ticho; jen hodiny Webrovy tikají tiše, a paprsek vklouznuv, krátké líbá jí vlasy.
Kol
Na vzpomíná asi i do jaké hloubky duch její se penes neb výše? Te úsmv rty pelet ... To do žití zbloudila máje,
kdy píse se probouzí v duši a na každé rosy tpyt hraje, kdy kídla duch rozpíná, hvzdy kde tuší; te šumavský prales jí nad hlavou huí a šumí a spádá své dumy, a mohutná píse na rty jí slétá, by pes útisk doby i pes odpor celého svta
pevn ten národ její jak lesné ty chlumy. Ach, národ, ten národ! Pro k slávskému letla
stál
jihu,
by v malátnost jeho a tíhu 103
ztad pinesla nadšení ohe a v chorobný spánek zas volnosti tuchu a vánek;
pro
snila jen, žila
a bila se, bila a pla a psala, nech chromly jí v bolesti ruce, v své samot, hoi a muce; pro uila ženy a kvty stásala dtem a pro skvosty do vínku na jeho skrán se v šeré spouštla bán a hudb svá pjila kídla,
by její nhu i jásání kde srdce by stydla.
A
tak spl
as
roznesla
letem
.
.
svtem,
.
te
deset, sedí tu, elo své chýlí. veliké dožila chvíli, jaká to nadje všechnm kol ve zracích
Let sedmkrát
k
Ví, ví,
hoí, jak po vcích temnot a útisk, kivdy a zloby z té boue a krve zlé doby lid eká a tuší blízkou svou zoi.
A
Zklamáno tolikrát krut, srdce jí chvje se kdy zvábit se dalo vidin a illusí roji a po sladkém doušku jen hokost cítilo rmut, se
.
uvit
bojí.
Jen chvílemi skryt
.
.
—
kol portréty staré jsou
svdci v jejím to zaplane zraku, a úsmv, jak zá by vyšlehla
—
i
tvá
celou
tíž,
s
104
jí
z mraku, a vrásky srovnává hebce, ženy již nesla a se vzdorem muže,
zlatí
nmotou
let,
kivdy a práce a
chorob,
jí
shazuje s plecí,
jakoby v modlitb, šepce: .1" „Oh, kdyby tak peci a
její ret,
.
Já dokreslil portrét.
.
Vy klate sem rže!
1917*
105
v
tžké
chvíli.
Jsou v horách strmých kouty
šeré,
jsou úžlab iny nahých skal, kam slunná zá se neprodere, i
by
nejteplej
vítr vál,
kde, máj co kolem hýí svží a puká do poupat, dál neroztálý sníh jen leží a dál vlá mrazný stín a chlad
zem
.
.
.
Ó, Bože mj, zas dechem jara po krutém ase strohých zim vzduch voní, ve všech duších hárá duch obrození svtem vším! jen ty, má vlasti, jenž tak teple dych, a sníh a led si s beder stásti
Zda pocítit van nemáš,
a rozkvést znovu po vcích?
Být
strží
chladnou na úboí
že krutý osud strojí ti? oh, to by lépe bylo: oi již
uzamknout
... lip nežítil
Ne, neutonu v pochyb moi, své zachytím se nadje. Kde tolik srdcí touhou hoí,
tam
106
se
i
zem
zaheje
.
.
.
SEDMIKRÁSA. „Nebute smutná!" dl jsem k dám milé, „ta válka pejde ... a nám kyne spása s ním zapomnní chvíle Již jaro jde .
.
hle,
.
.
— .
•
zde už kvete bílá sedmikrása!
Kdo myslil by jen na krev za dn máje, kdy omládnout se chystá svt ten celý!" A zachvl jsem se, kvt jí podávaje:
—
Byl jeho okraj všecek zkrvavlý!
107
NEVOLNÍ
PTÁCI.
Rád nemám již
v
žluté kanáry, kleci žít si zvykají,
jimž pi vod a semenci se zdá snad slunném o kraji.
Jim na konec i milá je ta klícka jejich nevelká, a pro ty, kteí vzní je, zpv ine se jim z hrdélka-
A
peci ven, neznají a radji se k vod své a semenci do tsné klícky vracejí. pustí-li je
žít
Radš drozdy mám a slavíky a skivany a pnkavy, ti uvznni, tlukou v klec, až hlaviky si zkrvaví.
A
zapjí-li v poutu pec, tu zní to jako kvil a plá, a prosí, lkají: Puste nás!
A
108
nepustí-li,
pojdou radš!
KAMENY
MLUVÍ.
(1867— 1918.)
Dm
který stavl národ sob,
zlatý,
v nebesa hvzdná kopuli svou zvedá. bledá, Je ticho tu, zá. pohasla v le z hlubin, slyš, zní hlasy v noní dob:
nm
kámen s ípu, jehož prvn patou ech, a já se nezachvju zemtasem! Symbol jsem, že v dj
,,Jsem
se dotkl
ni jen vlastních knize
lid
má
cestu zlatou!"
,,Já s Hostýna jsem, z kraj žírné Hané, a nade mnou když ruch a zpv zní živý, chvím blahem se, jak zel bych dosud v nivy, kde obilí se vlní, slunce plane."
mn —
asto jásot proniká až ke vždycky zdá se, a tu jiný hlas že otvírá se Blaník v jitním jase, kde spal jsem kdys, a spasena že zem." ,,0,
—
•dí
,,Já
mn
blažen jsem, že hrdý
dl kámen
s
Práchn
—
dm
—
ten nesu lásky žár mne heje.
Kéž pravdy duch tu prodchne bájí dje našich lad a lesl" a hudbu
vn
—
hlas vážný v hovor skanul — Jsem s Radhošt kam dávných žrec scházely se ady, ó, pál bych si, by nade mnou i tady vždy ohe svatý jak s mé hory planul!" ,,
109
— —
,,V boj, který dál vždy vlní se a šílí z Trocnova balvan mohutný ted vpadl i v páž i v hru, kde svatý plamen zchladl,
zde teba nabrat nadšení a
síly!"
—
„Tak vrul kámen z Vítkovy vzkik hory, by po dnech krutých útisku a zhouby zpv vítzný i nás tu rozchvl v hloubi, jak zpívávaly husitské ,,Pul století
Zda den
ekáme marn je
zlatý tiše
sbory!"
— bda!
bezdné?" ticho. V nebe hvzdné kopuli svou zvedá.
se blíží radosti té
Kol hluboké
dm
jej
.
.
.
NAŠÍ DOBY.
Z
Bohdanu Kaminskému.
I.
Jak zmnilo se vše, ó, milý druhu, od dob, co psal jsi smutné svoje znlky!
znám
0,
nám
ty chvíle, kdy bol chvátí velký srdce a ret lká: Jsme národ sluh!
Sám ped
lety,
když zel jsem, v bludném kruhu
rozbroj rve nás mlký, jsem k nohám klesal velké Trpitelky
jak zmítáme a nedoufal
Tak kíž tak
A
plni
se,
již
v
mdloby
nm
jaro
eských luh.
byli jsme a tíhy,
smutné knihy,
vlekli, psali
pokorn jsme sklánli svá ela!
dnes náš národ roven bystré ece nás pece její dla.
0, klte válce, libo-li jen probudila hromná
.
.
.
.
.
.
II.
Kdy národ spoután na rukou i nohou, kdy vdce dusí žalání mu koba a houbu plnou octa s žluí mnohou mu nesou k rtm a smje se mu zloba,
kdy Vztek i Msta a nej ast ji oba mu na hranici širou pod oblohou poklady pálí, jež ho vzpružit mohou ne, ne, to není
—
nejsmutnjší doba.
as
nejsmutnjší je, když v resignaci vlee, sklání hlavu v jamo, dost má, když syt, a est i hrdost ztrácí.
lid kouli
Kdy minulost svou zape, tup díme a neví již, co by chtít vše darmo. 0, jaké štstí, že to nyní víme!
ml
.
.
.
III.
Náš
cíl je
a chce
jej
velký, národ pro nj hoí ze vší mysli své a síly.
Jsme zase lo,
jež
smle k pedu
pílí,
ne pustý vrak, jenž zmítá se jen v moi.
Chcem po útisku staletém a hoi zas volni být, jak pedci naši byli, a po tmách noních, kdy jsme slzy svou vytouženou pozdraviti zoi.
Snad útisk pijde
pili,
než vzejde ráno, co hnte nás, co chceme, ne ze srdcí však, co tam žhav psáno. z knih
Iyze
smazat
zas,
lze,
zacpat ústa, by rty byly nmé, my stiskem ruky, ano
le marno vše
my oima
se
.
.
.
pece dohodneme.
IV.
Je silné v nás to jako bylo kdysi. s námi, bdí to s námi v noci, sen plní nám to arovnou svou mocí,
Chodí to leží
to
na
nás,
jí
to s
námi
z mísy.
Hned chmuí to, hned zlatí naše rysy, nás k písním táhne to, jež pli otci, nutí to spory malicherné zmoci, duhy to klene, jako mrak to visí .
.
.
&íkáme: ,, Pkný den!" neb ,,Dnes je ledno", když potkáme kdes pítele a bratra,
le zatím v mysli máme
jen to jedno,
e
O hladu je, o lichváské sbi, le mezitím druh druhu v oích pátrá, zda nezoufá, zda také ješt
ví
.
.
.
V.
Jsou všecky vštby slova jen a slova, Sfinx budoucnost je, hádanky jen dává, je propast, jíž k dnu nedohlédneš, tmavá, kdo moh by zít, co mha v svém klínu chová?
A pec
zel Cazott, jak vždy spouští znova
kat
guillotinu, sterá klesá hlava,
kdy
veselost se smála kol jen hravá,
a duší zachví
A. Klášterský:
vštba Lermontova.
Na eském
jihu. 8.
113
A naše vštby? Staré zkazky lidu, kdy kížovou šel cestou, trpl bídu a divno pec, jak
eí
—
mluví shodnou:
Pád nejhlubší a muka dsná prve, nesmírné boje celé moe krve, než záe slávy zalije zem rodnou.
—
—
VI. Jak, daleký že svt nás uil tomu, že v svobod jen budem doma šastni? Ne, ne, nám Kollár o tom pl v své básni a Palacký nám vryl to bleskem hromu.
Nám
Neruda to etl ve hvzd lomu a Sládek napsal krví svojí vlastní, nes Vrchlický nám vštbu, že se zjasní, pranikomu! a ech své hímal:
Nev
dív
duby, sosny našich les a naše eky lkaly to v hukotu svém podél skalních tes, ó,
tím
i
šumly
než vzpomnli si posléz kdesi v dáli, že právo žít a kvésti bez kivd dsu
má každý
národ svta, teba malý.
VII.
Dál od tch, kdož nám lhát te chtjí lásku, drásali nás celé dlouhé vky!
a
114
Hlas
le
jejich,
srazit s
mkký, nám aspo ástku.
vím, je sladký tak a
cíl chtí
Ne, neskvíme ani zbla, ni vlásku ne, nepohneme se o krok! Pro nás léky již nejsou sliby v obrat nedaleký, jim uvme, a vše jsme dali v sázku.
Dost kupení již bylo v chrám svatém a hrdším v nás, jak bylo, tžko íci, když za cti ztrátu platili nám zlatem. Že zlatem? Ne! Když povrch blýskající otel jen, co bylo pod tím šatem? A krutý smích jak vhánl rumn v líci! se
VIII. (V kvtnové bouce 1917.)
ech ,,No,
Nerudou se rajským sadem brali. slyšs? Naši manifestem nutí
s
ku pedu vdce volnost na peruti prý svtem táhne, as, by zahímali." .
.
.
— Ach,
nyní chápu ... To ten závan malý, jsem ... Já myslil: Stenu dutí! le ne, te vím, to bylo oddechnutí, jak tisícm když tíž se s prsou svalí. jejž cítil
—
„Však mrtvo dost hned pipojil bych víš co,
my
bylo v kraji eském, svj podpis k tomu, se jim podpíšeme bleskem." již
též
"5
— Tak,
tak a
bž
vypjit
se
a
pár
hrom,
márn radost, víš, a tak jde to s teskem a vesele zní to až k nám dom.
a
IX.
Byl jarní teplý den, kdy k Vyšehradu jsem kráel k druhm, již tam tiše dímou.
Když ti
nkdy
srdce
tetelí se
mám
mrtví tší ... a
zimou,
jich
tam adu.
A
jak tu stojím, na hroby dla kladu, jim šeptám: ,, Národ cestu zvolil pímou, jde vped má cíl všech ruce zbran .
.
.
.
.
.
trhnou,
váš sen se plní
.
.
.
zlo se chýlí
Tu suchým vncem,
mn
bylo, jak
„Pij
jestli
v
mém
te vtík
bych známý
íc nám,
A
jak
lid až
k pádu!" tas,
slyšel hlas:
všecku shodí bídu!"
ješt jaká pochybnost
te
srdci zbyla, rázem jí prost, já tiše, ale pevn ekl: „Pi jda!"
X.
mi páno dožíti se jara, kdy v koenech to praská, v sntech raší, kdy pro to, co nám nad vše bylo dražší, procitla v dtech síla naše stará. Dík, že
116
Zas v mladých duších hoí to a hárá, jak kdysi v nás; jak za mladosti naší, dla tiskne dla, zrak vysoko se vznáší, kde hvzdný cíl nám plá již. od Kollára. Hle, jak jdou v adách nadšen a smle, jak zrak jim svítí, z úst se inou písn, vzlétli plochý! hru pýcha dme, že nad
ád
0, Mentorové, rádci, uitelé, vím, musíte se tváit trochu písn, le v duchu také líbáte ty hochy! i.
kvtna
191 8.
XI.
Chcem vytrvat pes moe zla a žlui v té zemi, krví vykoupené draze, a sami být jí hradby chcem a hráze, kdy píboj ve a nebe plno tuí.
Chcem ku pedu
kepí
jít
tak a ruí,
—
míti blaze ó, na tisíce ruk, hle, ku písaze jak zdvíhá se a ,, Pisaháme!" huí.
pro
její
volnost
žít
i
Cos jako svatá hrza jímá duši, ruka zvedá se, mé oko svítí, a slyším, srdce jak mi hlasn buší!
má
117
Je mi jak druhm Hamletovým, temn když slyšeli hlas mocný z hlubin zníti, jak „Pisahejte!" volal by Duch zem.
XII. ela, dol s duše, tího! studánku, a není skryta v lese, jež hrudi zprahlé vždycky ukoj nese: otvírám zase verše Petófiho.
Pry,
stíny, s
Znám
Ty Ty
plná lásky ke svobod kniho! jarý duchu, jenž's jak skivan vznes' se a národm všem volnost zpíval v plese, než sražen byl jsi s letu nejvyššího!
Ó,
zím
t,
zím
...
jak pro svobodu
Tu
stojíš krásný,
a ve tvém oku hoí
výhe
Te
—
ó,
Bože
jsi
mj/
celá.
rána t tam pálí? zahledl kams v dáli pro laur svj rveš si s ela?
k hrudi sáh
te smutn
mladý,
pads v ele ady,
jsi
se
—
XIII. ó, chtl bych, by mj každý verš byl plamen, by sežeh vše, co v nás jen plané býlí, by k cizím byl jak bysten divé síly a k rodným jak stisk mileniných ramen. 118
By než hlas djin ekne slavné Amen! byl pádný me, jenž smrtí, udeí-li, by v nepátelské tvrze v boje chvíli pad jako hromný katapulty kámen! Ach, ne, jsem slab
.
.
.
mj mdlý a stn v polnice když dují, jen a lun.
a verš
A pec, když boj zve, pt o slavících nechci Pro volnost bít
mne necht tam
mch
se nemám-li, jen,
kde
se
tahat aspo, v žárnou
v se smíchat,
mee výhe
kují,
dmýchat.
XIV. Volnosti naše! Ty jak hvzda našim
jsi
nad domovem
ddm tajn jim v temnu D} tšitelka záila's — zhasla — svitla v lesku T
la's
Zprv myšlenka, pak
plála,
stálá,
novém.
stala jsi se slovem,
le ústa sotva šeptnout je se bála, a pece, jak by tásla se jím skála, trpli smlci za n, spiati kovem. Zdeptána stokrát, vstala's vždy a žila, Punkva asem v podzemí se skryla, le znova v bhu vyrazila prudkém.
jak
Volnosti naše! Ne již skryt zpola, dnes celý národ hlasn zve t, volá a eká chvíli, kdy se staneš skutkem! 1918.
119
ESKÁ
LEGIE.
Kdo odvký náš nepítel? Kdo deptal slávské plém? Kdo ode dávna zálusk ml na krásné eské zem? Kdo sesterské rval Polsky díl, kdo Kladsko sob pisvojil a vzal nám Slezska kus? Prus, Prus!
Nuž, ety, k pedu,
jízdo,
Kdo podmanit chtl
celý svt,
na
cizí
v
klus!
vše se sápal
právo hnt pro svobodu zápal? Kdo dlem svým a bodákem chtl vnutit svoji vli všem, svj jazyk, mrav i vkus? x lidství škrtil,
i
Prus, Prus!
Nuž, ety, k pedu,
jízdo,
Te
Francii,
nápad smavou
v
klus!
vtrh v Rusko, plen, boe, a pálí vše a zabíjí, ó, jaké krve moe!
V pouš
zvrátil žírné krajiny,
svt zmnil v požár jediný a msta v obraz hrz Prus, Prus!
Nuž, ety, k pedu,
iao
jízdo,
v
klus!
Francii sladké na pomoc! neb volnost vždy nám pála,
a
jež
zlomíme tu zpupnou moc, i
krev naši
ssála!
Za svta
spásu, volnost všech, i starou slávu našich Cech v boj! Sílu naši zkus Prus, Prus! Nuž, ety, k pedu, jízdo, v klus!
Na pomoc
do Vlach, na Sibi!
Je bít se naše
a
vno,
svtem v
dál i ší zas naše slavné jméno! letí
Krev Husit nám v žilách plá, svobod vlasti plame da, neb v poutech
žít je
hnus!
Zhyn Prus! Nuž, ety, k pedu, jízdo, v
kluší
4*S>
121
AS
DOMALOVAL OBRAZ..
as
domaloval obraz svj, ó viz: Vsi vzadu hoí, v popedí plá holá: dav prchá pes ni; na tisíc jich volá o skývu chleba, v tvái bídy rys.
hrob
bez jmen, zapadlých již zpola, k nimž se žravý slétá hmyz; tu mrchy koní a tam voz kola, zde hlava, trup a onde ruka ís'.
Sta
sta mrtvol,
Pár pekocených trn leží v prachu na spoust dl; pár válí v krve nachu se korun, jež se slavn skvly kdys.
A
hromové co doznívají tesky
kdes ješt v dáli, strašná ruka blesky do mrak nebes píše: Nemesis!
4+
122
DVOUHLAVÝ Dvouhlavý,
erný
orle,
jenž tolik set let držel
nás v tváe
nám maso
z
bil,
tl
v i
kletý ptáku nás v spárech, kloval, záští v zraku, kži v cárech,
jsi
hru rval
ORLE...
i
z úst jazyk trhal, do prachu nás tiskl, erným kídlem smésti chtrs a zhubit,
nás
ó, slyšíš,
jak lid radostn
Ne, neslyšíš
—
jsi ubit,
si
výskl?
ubit, ubit!
Hle, voják, jejž hnas na krvavé jatky, jenž chvl se hladem jen a mrazem,
tvj rob, za muka ti
svá i dtí svých i matky smrtnou ránu dal a strh t na zem!
Již nebudeš nás dsit svojí mocí, krev pít nám, naším bohatstvím se chlubit, svobody slunce krýt nám kídel nocí, nás drásat, ne jsi ubit, uoit, ubiti
—
Dal
svt
se sokolem celý díval
v zápas jsi se dravý, na ptku se vaši
—
a pad jsi, pad jsi, i pes dv své hlavy, co sokol voln k oblaku se vznáší! 28.
X. 1918.
123
BEDICH. Ty íkal
jsi
nám
„Psi!" a „Velezrádcil"
t
a my Psát o
zvali u nás „markýz Gero". tob se skoro zpouzí pero:
když tys
je
smoil,
nkdo
hrdlo ztrácí.
Bojišt bylo ti jen stolek hrací a lidé zv; v tmy iré zmnil's šero; šibenic krásných ovšel jsi stero, ti zpvní ptáci? žaláe plnil.
ím
ím
lidí
Krev
vzkik
psal's,
ti,
krev
ím, snil;
že hlad se šíil?
sám v hlavním stanu hýil
a miliony do svého shrab mšce.
„Tm echm
novou dát chci Bílou horu!" Ó, vítzný náš smích zni plný vzdoru ti v sluch noc každou, nežli usneš tžcei
124
WILHELM
II.
Když Napoleon se své padl výše, pec to orel, jenž se hrd snes; co ty jsi? Vypráskaný pes, le ty byl
—
te
jenž cenil zuby a
Jsi
na
zalez tiše.
oškubaný dravík, který v pýše si, ale chycen dnes.
orla hrál
Již, brachu, nikdo z tebe nemá ds; jak na moci lps, budiTs úsmvspíše.
Do
klece
t
bych
bys,
ubýk
svt
celý
svtem
vozil,
sedl v ni tak tich, zel t, jemuž dív jsi hrozil.
Bys ptáky, jimž
pt
zavel,
starý,
svobody
vy klovat chtl mozky, po lesích, dub tvj padá v trosky. jsi
zpv
co hnízdo tvé
i
slyšel
125
JAK BÝVALO NÁM HORKO. Jak bývalo nám horko pod tou maskou, musili jsme skrývati svá líce! Zub zaskípl, blesk z oí šleh nic více,
jíž
a zas
— — ten kámen vlek, ten hlínu vazkou.
Le
kdo byl náš, náš celý: ani hláskou, ni v malb, ani v písni, za tisíce ni pocty svta, ve strachu ni v díce tyranm neek, že k nim lneme láskou. Ej, maska spadla! Oddýcháme v blahu. Vím, velkodušnost vítze je vdkem, a pec, jak blaží, vzkiknout: Podlý vrahu!
Jak zazlít nám, když plivnem po neesti, k níž staletí jsme zeli s tajným vztekem, a v tyranv když obraz prásknem pstí?
126
STAVBA. Když na Baltu kdys nebo na Rujané chrám stavli neb proti cizích vpádu hrad mocný, tvrdý, balvan na balvane, co, by byl pevný, dali do základu?
Zvst dí, že dole v temnot a hladu zazdna živá ob. Darmo brán
lovk bil tam, drásal dlan, zhynul o žízni a hladu.
se smrti,
až
šíle
Chrám stavíme dnes veliký a nový, by dobe všem pod jeho bylo krovy, by k hvzdám až se tyil mocnou vží. ó, bude jist pevný v bouích všech a nezachvje se ni v základech, když obtí v nich tolik tisíc leží.
127
DEN DUŠIEK.
V
V
den dušiek a práv o plnoci ve stedu knih mých sen mne zchvátil mocí,
V
a já se vzdal mu bez hnvu. ráz otevely bez hlesu se dvée, 1
a postav
ad
„Jdem
vstoup, ke oplatit ti
mn
blíž se
tée:
návštvu."
—
pátelé mí drazí." hosté milí (Já slýchal vždycky, že dech mrtvých mrazí, le s nich vál vánek v besedu!) šli. Ty milé tváe! „Jen dál, jen dál!"
,,Aj,
A
A
ve svých
mli
lících
tolik
záe
a tolik svtla v pohledu.
Jak Vrchlický mi ruku pevn stiskl, jak Sládek objal mne a Jansa výskl! I Mokrý tu je s Kuerou a ervenka i Klose, Antoš jarý, •Quis dobrý, Jelínek, Cech, Arbes starý
zím
„Nic nemusíš
my
—
pátel svých druž veškerou. bát nás, milý brachu, na zvst, v skvoucím nachu
se
procitli, víš,
že volnost svítí nad všemi. Vlast svobodna! Ó, musíme být s vámi hlas dl známý Však jsme v ty velké chvíle jen o tom snili pod zemí."
—
.
.
.
.
.
.
—
,,Mé jitro plá ó, jak jste šastni, šastni! jak bych pozdravil svou básní dí Mistr rád jeho zái v rodnou zem!"
—
128
„Te ani v hrob — dl Quis — se zpt mi nechce!" „A
—
já
ek' Sládek
— teprv
n37 ní lehce
pevným usnu klidným snem."
a
—
—
pamatuješ? Šimáek vpád milý „Víš jak na toulkách jsme o tom s Raisem snili, ó, splnný náš krásný sne!"
Usmál
se
„Le dív
—
Škampa: „Rže, rže samo!" pišlo Hakel-dama, Jan šeptl
—
—
to pole krve nesmírné."
„Oj, Polska, Polska volná zas a celá!" Jelínek, a slova se mu chvla, co jeho velké oi žhou.
vzkik
Jen Svatopluk
le
ech
tisk se
v koutek stmlý,
zdólo se mi, jak by rty se chvly mu tichou, vroucí modlitbou .
.
.
Te
vy trh jsem se ze sna. Prázdno holé. Jen „Hlasy v poušti" leží na mém stole, hledím, oi mna. a já v Hle, na sonet: „Ó, žít, jak národ volný, v nmž výkik zaznl ohnivý i bolný, je otevela dla ís' tajemná
n
.
i.
.
.
XI. 1918.
A. Klášt.rský:
Na eikém
jihu. 9.
I?9
PRESIDENTU
T. G.
MASARYKOVI.
A
já jsem myslil, že máš srdce chladné! že's rozum jen a ostrý jeho bit
jen pitvá vše a jak šedé jíní na
na
vzlet lehá,
kvty když
cit,
padne.
Dnes vím: tys plál jak srdce u nás žádné horoucí láskou pro vlast svj i lid; pro svobody jsi toužil urvat svit, pro strádal, trpl, tvoil v noc i za dne.
Le
víc, v své lásky výhni ukul's mee, nádch otc duchem ty, kdož táhli v see, lsti diplomat strhas plné bravur,
— stvoil eský
led cizot lámal plesá lid, a
Tvj
svt
t
staví
stát!
v ad,
kde Washington ní, Mazzini a Cavour.
?3°
.
VOJNA A
MÍR.
nepáli si vojny My se chvli o svoje bytí v dsném jejím víru; a zas když Mír! Mír! sténal svt kol my mleli my nepáli si míru.
My
.
.
Ne dív, voj
.
chumá
než rozvát jako
bude nepátel, než
proud krve tek je ti
.
te,
i
má
kleté
.
pýru
stely
srazí .
.
nech
drahá, svatá
zem?
jemn:
.
žít
velý
léka, ela
„Hm, krve ušlo dost ... a hlava v le láska dtí, radost divy dlá bude
si
našich bohatýr.
Jsi slába? Hle, Mír, dobrý se tvého dotk a usmívá se
zas
celý,
.
v prach tyrany nám
Jak
.
a kvést ...
A
.
znoji
.
.
.
vše se zhojí ..."
131
NÁŠ NÁROD. Zas jak
tady národ, tu stál,
stojí
ped vky
le neporouí jemu ni císa ani král.
Sám sob jenom vládne, prost okov a pout, sám zákony si dává a koná snm a soud.
A
to náš národ eský, jenž zmíral kdys a has a ti sta let lkal v poutech, až pelomil je zas.
Otcové, bratí meli za jeho svobodu tam ve Francii smavé i
v dálném Východu.
A te
kol
zá
je rána,
a volnost není snem ó, budiž požehnána svobodná naše zem!
Kve,
síliž
—
láskou naší,
v ní jen práce ruch, a vždy a nad ní vznáší
zni
se velký
132
Husv
duch!
OBSAH: Na eském jihu Hrecké lesy Rybníky
5
8 10
Jihoeští sedláci
11
Z vlaku Zas v rodném mst Jihoeská duma
13
T
18
Sucho
20
Moe les Vzpomínka Nedlní jitro Bendla-Stránického
23
Kon
14 16
21
24 31
Starý uitel
.
34
Harmonika
37
eská
38
ves
Záijová nedle Návrat Zvíkovský orel Letní
odpldne Na íkách
Paní kancelistova
39 40
44 46
49
Faráovo tajemství
51
V V
dešti
53
píseckém parku
55
Adolfu Heydukovi
56
Na most Vzpomínky V záí 1916 Studentský asopis
Vánoní episoda Manka Vánoní vzpomínka
57
$g
64 65
67
69 72
Neznámý
mistr
Causerie o rozkoši tvoení Causerie o
pohbech
literát
Ballada o svatováclavském prameni
eská
V
74 76 81 85
koleda
87
blouznivé noci
89 90
Noní
host
Týnské zvony Praze
95
96
Cestou v
zim
Portrét
102 103
V tžké
chvíli
Sedmikrása
106 107
Nevolní ptáci
108
Kameny mluvi
109
Z
naší
eská
as
doby
domaloval obraz
Dvouhlavý
Bedich Wilhelm
111
120
legie
orle
122 123
124
.
II
Jak bývalo nám horko Stavba V den dušiek
125
126 127 128
Presidentu T. G. Masarykovi
130
Vojna a mír
131
Náš národ
132
OD TÉHOŽ AUTORA VYŠLY DOSUD TYTO KNIHY: pvodních
a)
Pláí Živým
básní:
svt. 1888. i
Spadalé
Písn
mrtvým, 1889. listí,
1890.
z práce, 1891.
a lesy, 1891. Drobty života, 1892.
Poli
Etické básn, 1892.
Pražské motivy, 1893. Srdce
Noní
i
duše, 1894.
violy, 1894.
Živé stíny, 1895.
Vzpomínky z
jihu, 1897.
Imavé rže, 1897. Sonety tiché pohody, 1899.
Nové básn, 1901. Cestou podle
Sny a
moe,
1902.
toulky, 1905.
Sonety prchavých okamžik, 1907 (rozebr.).
Z
eských žalm, 1911.
sé
ballady, legendy a jiné básni, 1912.
Ironické siciliany, 1913.
zápisníku mrtvého, 1917.
Ztf
2»wí/0, 1917. 2Va
eském
jihu, 1919.
^ pro dti: Myška na
Modré
tyi
zkušené, 1899,
II.
vyd. 1916.
zvonky, 1904.
knížky pohádek dle angl. originál, 1903,
Z arovné
studánky, 1909.
Slunný den a jiné
verše,
1917,
c)
Lenau: Výbor Byron: Vzen
peklady:
básní, 1893. Chillonský, 1900.
Longfellow: Básni, 1902. Byron: Mazeppa, 1902. Aldrich: Výbor z poesie, 1903.
Byron: Parisina, 1904. Moderní poesie americká,
díl
I.,
1906.
E. Barrett-Browning: Sonety portugalské, 1908. Eug. Lee-Hamilton Sonety imaginární, 1908. :
Moderní poesie americká,
W.
C. Bryant
:
díl
II.,
1909.
Thanatopsis a jiné básn, 1910.
Oscar Wilde: Básn, 1910. Ludwig Fulda: Pán a sluha, 1912. Mary Macleod: Zlatá kniha ze Shakespeara, Shakespeare: Král Jindich Sládkem), 1913. Nath. Hawthorne:
Dm
VI.,
díl
II.
1912.
(s J.
o sedmi štítech, 1913.
Thackeray: Rže a prsten, 1914. Shakespeare: Král Jindich VI,
díl III., 1914.
E. Barrett-Browning: Sonety portugalské.
Plá détí,
1914.
Shakespeare: Král Jindich VIII., 1914. Shakespeare: Iitus Andronikus, 1915. Jeanie Lang: Cesty a píhody Odysseovy, 1915. K. Schónherr:
ezbái,
V.
1919.
-c$.
PG
5038
K53N3 1920 C.l
ROBA
j
''.:
:::
!'=::";iii
i
