Napoleon Bonaparte (stručný životopis)
narodil se 15. srpna 1769 ve městě Ajaccio ve zchudlé šlechtické rodině na Korsice (krátce předtím připojené k Francii) = „malý Korsičan“
studoval různé vojenské školy včetně elitní École Militaire v Paříži
v roce 1785 vstoupil do armády, aby se na sebe upozornil v roce 1793, kdy byl jako dělostřelecký důstojník revoluční armády hlavním autorem plánu úspěšného útoku na město Toulon (obsazeného v té době Brity), za což byl povýšen na generála
ačkoliv byl původně příznivcem jakobínů, po jejich svržení začal spolupracovat s umírněnou vládou direktoria, z jehož pověření potlačil v říjnu 1795 pokus roajalistů o převrat v Paříži (dal na pařížských ulicích do povstalců chladnokrevně střílet z děl)
sňatek s Josefinou de Beauharnais (vdovou po gilotinovaném generálovi) mu „otevřel dveře“ do vyšší pařížské společnosti
roku 1796 byl jmenován velitelem francouzských sborů v Itálii (jedné ze dvou armád – té méně početné a hůře vyzbrojené – která měla „jen“ vázat síly nepřítele), kde porazil Rakušany (tím svou armádu zocelil a díky kořisti také skvěle vyzbrojil i oblékl), kteří byli po další porážce na území Německa nuceni podepsat s Francií mír (1797)
na dobytém území (severní a střední Itálie) zakládal tzv. sesterské republiky (jiné vznikaly i dalších dobytých území mimo Itálii – např. v Nizozemí vznikla Batávská republika, ve Švýcarsku Helvétská atd.)
v letech 1798 – 1799 vedl vojenskou výpravu do Egypta (chtěl dojít do Indie nejkratší cestou, Brity překvapit), kde u pyramid rozprášil sultánovo vojsko a ovládl Egypt (projekt na znovuotevření průplavu do Rudého moře byl ale nereálný), v námořní bitvě u Abúkíru byl ale poražen anglickým admirálem Nelsonem (odříznutí ústupové cesty zpět po moři)
po vzoru Alexandra Velikého Napoleonovu výpravu doprovázeli i různí učenci (např. Champollion na základě nalezené Rossetské desky rozluštil egyptské hieroglyfy)
v listopadu 1799 se po zprávách přátel o neudržitelné situaci direktoria (neoblíbení direktoři obviňováni z korupce atd., porážky francouzských armád na Rýnu a v Itálii – protifrancouzskou koalici posílilo Rusko, hrozba propuknutí občanské války) tajně vrátil do Paříže a s pomocí armády provedl státní převrat (sesazení direktorů potvrdil později rozpuštěný parlament)
byl jmenován do čela nové vlády jako „první“ ze tří konzulů (zbývající dva měli jen právo poradního hlasu), od roku 1802 byl dokonce zvolen doživotním konzulem (což si nechal schválit v lidovém plebiscitu)
své postavení a popularitu si ve Francii upevnil i dalšími úspěchy na válečném poli (1800 – porážka Rakušanů u Marenga, 1802 – Velká Británie donucena podepsat mír a navrátit některé kolonie Francii)
v roce 1804 byl schválen moderní občanský zákoník („Code civil“), který se stal vzorem i pro ostatní evropské státy
ve stejném roce mu byl senátem přiznán titul císaře (jako Napoleon I., sám se korunoval v chrámu Notre Dame za přítomnosti papeže Pia VII., který ho slavnostně pomazal), čímž došlo k obnovení monarchie (císařství) ve Francii = doba republikánských ideálů definitivně skončila
v průběhu napoleonských válek (1805 – 1812) si Francie podrobila téměř celou Evropu s výjimkou Velké Británie, Španělska a Ruska
v roce 1805 byli Francouzi poraženi v námořní bitvě u mysu Trafalgar admirálem Nelsonem (= konec plánů na invazi na Britské ostrovy), ve stejném roce ale Napoleonova vojska dobyla Vídeň a na jižní Moravě u Slavkova porazila rakousko-ruská vojska „v bitvě tří císařů“ (2. prosince 1805: rakouský císař František I., ruský car Alexander I. a francouzský císař Napoleon I.)
v Itálii i jinde rušil císař Napoleon I. dřívější republiky a do čela nově zakládaných království dosazoval své bratry, sestry, či věrné generály
v roce 1806 v důsledku Napoleonových výbojů (porážka Pruska) zanikla (rozpadla se) Svatá říše římská (František II. se už v roce „pro jistotu“ prohlásil rakouským císařem Františkem I.)
z německých států vytvořil profrancouzský „Rýnský spolek“, na části poraženého Pruska obnovil Polsko jako Vévodství varšavské
Rusko uzavřelo s Francií tzv. tylžský mír (1807), kterým se zavázalo dodržovat tzv. kontinentální blokádu (vyhlášenou v Berlíně roku 1806, zákaz obchodu s Velkou Británií a jejími koloniemi), což ho ale poškozovalo
Napoleon I. podporoval rozvoj vzdělanosti a umění (nový umělecký sloh se nazýval empír, z franc. empire = císařství), výstavbu chrámů, budování triumfálních oblouků a sloupů (podle římského vzoru na oslavu slavných vítězství)
nesnází Francouzů ve Španělsku (proti vládě Napoleonova bratra Josefa se vzedmula vlna odporu, ze šp. guerilla = partyzánský oddíl) se pokusilo využít Rakousko (k vytvoření nové protifrancouzské koalice), ale bylo znovu poraženo (roku 1809 v bitvě u Wagramu blízko Vídně); nový mír a spojenectví s Francií byl potvrzen i sňatkem Napoleona I. s rakouskou princeznou Marií Luisou (mělo zvýšit prestiž Napoleonem založené dynastie ve Francii)
v červnu 1812 francouzský císař zahájil neúspěšné tažení (z 600 000 mužů jeho „Velké armády“ značnou část tvořili vojáci z podrobených „spojeneckých“ zemí) do Ruska (záminka: nedodržování kontinentální blokády, cíl: proniknout na Střední východ a do Indie)
Francouze zaskočila drsná ruská zima (generál zima“ i Kutuzovova taktika (vyhýbání se rozhodujícímu střetu, napadání francouzských oddílů a zásobovacích konvojů „ze zálohy“)
po vítězné bitvě u Borodina vstoupila Napoleonova armáda do vylidněné a zapálené Moskvy (marně zde Napoleon I. očekával carovu nabídku na mír), z níž vlivem okolností musela ustoupit (a stejným směrem, kterým do nitra Ruska přišli – „spálená země“)
francouzský císař opustil zbytky hynoucí armády, která vykrvácela v bitvě u říčky Bereziny (cca 20 000 vojáků se z tažení do Ruska vrátilo zpět), aby ve Francii vybudoval novou armádu; ta (noví vojáci bez zkušeností a výcviku) byla ale drtivě poražena (1813) v tzv. „bitvě národů“ (proti Francouzům zde kromě Rusů bojovali jejich bývalí spojenci: Rakušané, Prusové, či Švédové) u Lipska (padlo 125 000 vojáků)
v březnu 1814 obsadili vítězní spojenci Paříž a jejich vůle se na francouzský trůn vrátili Bourboni (Ludvík XIII., bratr popraveného krále)
Napoleon I. byl vykázán na ostrov Elba (byl mu ponechán císařský titul spolu s ročním příjmem 2 milióny franků)
ve Vídni se v září 1814 (z podnětu rakouského kancléře Metternicha) sešel mezinárodní (tzv. „tančící“) kongres, který měl jednat o uspořádání Evropy po napoleonských válkách; sporů mezi vítěznými velmocemi (tzv. „výbor čtyř“: Rakousko, Rusko, Prusko a Velká Británie) se pokusil využít excísař Napoleon I., uprchnul z Elby a obnovil ve Francii svou vládu (tzv. stodenní císařství) díky nespokojenosti většiny veřejnosti s vládou Bourbonů (pod vlivem emigrantů, žádajících navrácení majetku a odplatu)
18. června 1815 byl Napoleon I. definitivně poražen Angličany (Wellington) a Prusy (Blücher) u belgické vesničky Waterloo (nedaleko Bruselu); tentokrát nadiktovali vítězové poraženým velmi tvrdé mírové podmínky: zaplatit 700 miliónů franků válečných reparací, navrátit uloupené předměty, strpět 150 000 spojeneckých vojáků v pohraničních oblastech Francie (na 5 let), Napoleon I. deportován na ostrov Svaté Heleny v jižním Atlantiku, kde pobýval pod britským dohledem až do své předčasné smrti v roce 1821 Použitá literatura: Augusta, P. – Honzák, F. – Pečenka, M. (1996): Dějiny novověku. 1. Díl. Učebnice pro základní školy. Práce – SPL, Praha, 96 s. Hlavačka, M. (2006): Dějepis 3 pro gymnázia a SŠ, novověk. SPN, Praha, 173 s.
(obrazové a mapové přílohy)
Napoleon v průsmyku Svatého Bernarda (autor: Jacques-Louise David)
Napoleonova druhá manželka Marie Luisa se synem Napoleonem II.
Korunovace císaře Napoleona I. v pařížském chrámu Notre Dame (autor: Jacques-Louis David)
Napoleonův ústup od Moskvy (autor: Adolf Northern)
Evropa kolem roku 1812
Zdroj: http://www.theotherside.co.uk/tm-heritage/background/napoleon.htm Rýnský spolek
Zdroj: http://www.zum.de/whkmla/histatlas/germany/haxgermany.html
