Na tom panství, zla a démonů lůně, znějí poslední kroky umrlce duně tam šíří se temnota na svém trůně

III – Semeniště zla Na tom panství, zla a démonů lůně, znějí poslední kroky umrlce duně tam šíří se temnota na svém trůně.

22. 12. 1995 Kasumi pustili z nemocnice krátce před Vánoci. V tu dobu Black Mirror již pokryla vrstva sněhu. Edward, který pro Kasumi přijel, zaparkoval u nemocnice. Na parkovišti již čekala Kasumi s batohem, kde byly její osobní věci. „Samuel zůstal na zámku? Myslela jsem, že přijede,“ řekla Kasumi a nastoupila do vozu. Edward naložil batoh s Kasuminými věcmi a usedl za volant. „Nezlobte se na něj paní Kasumi, ale dnes ráno se necítil moc dobře.“ „Bolesti hlavy?“ „Ano, občas ho to trápí.“ Edward nastartoval a vyjel z parkoviště, přičemž mířil nejkratší cestou domů na Black Mirror. Cesta to byla dlouhá a Kasumi tak měla spoustu času se rozhlížet po krajině. „Smím vědět, jak se těšíte na svátky?“ zeptal se Edward. „Nechci se nijak namáhat, dokud nebudu úplně v pořádku. Ty bolesti žeber stále tu a tam cítím a hůře si mi dýchá, takže mě asi nečeká víc než spousta odpočinku.“ „Od toho Vánoční svátky jsou, paní – aby si lidé odpočinuli.“ „Jo… jakoby se lidem muselo ukazovat, kdy mohou odpočívat… Pro mě Vánoce nic neznamenají, Edwarde, a Samuel už to jistě ví. Bylo by dobré, aby ostatní taky.“ „Desmond to vidí jinak. Nemůžu vám do toho mluvit paní, ale…“ „Můžete do toho mluvit!“ zdůraznila Kasumi. „Zkrátka myslím, že by nebylo vhodné brát Desmondovi iluze. Dětství je doba krásná a člověk by si jí měl užít, dokud to jde, protože svět není tak hezký, jak vypadá.“ „Sám jste to řekl, Edwarde – svět je hnusný, respektive je hnusný pro toho, kdo si na něm nenajde nic dobrého. Desmond je ještě mladý, to ano, ale nechci, aby vyrůstal v domnění, že se k sobě lidé chovají pěkně, že světu vládne láska, že míru se dá dosáhnout, že máme věřit v Boha a že dárky nosí nějaký tlustý trouba. Pak se jednoho dne dostane z té umělé ulity, tak jako já před mnoha lety, a pozná, že mu všichni jen lhali a že o životě neví vlastně vůbec nic.“ „Možná, že život s iluzemi je lepší, než ten bez nich…“ řekl Edward a raději změnil téma hovoru, neboť teď za jízdy rozhodně nestál o to, aby se začal utápět ve vzpomínkách. „Povíte mi prosím, za jak dlouho vám bude zase dobře?“ „Uvidíme, jak to půjde, ale doufám, že do svatby už budu zcela v pořádku. Doktoři říkají, že se to hojí velice dobře, tak snad to bude dobré. Rozhodně léčbu nebudu podceňovat a pokusím se z toho vykřesat co nejdříve, takže většinu času strávím v klidu a v posteli.“ „A… odpusťte, že se na to ptám… ale co Parvati? Víte, měl jsem ji rád. Ona… bývala to milá, usměvavá dívka. Laskavá, přátelská… a taky zamilovaná.“ „Především nemocná, ale to ji neomlouvá. Pokusila se mě zabít – možná kvůli lásce k

Samuelovi, kvůli nenávisti ke mně nebo jí jen přeskočilo, těžko říct. No... měla jsem namále.“ „Jsem rád, že jste v pořádku. Jen mi je Parvati líto. Bylo by krásné, kdybyste byli přítelkyně.“ „Nebudu vám lhát – pokud se ještě někdy setkáme, zabiju ji.“ Edward už nic neříkal a to po dlouhou dobu. Měl rád Parvati i Kasumi, ale kdyby si měl vybrat mezi jednou z nich, nedokázal by to.

Velká Británie – Anglie - Black Mirror Sakura se společně s Markem vrátila z obvyklého běhání. Hned potom zavítala do Samuelova pokoje. Samuel zadumaně seděl u stolu a něco si pročítal. „Čau,“ pozdravila Sakura a na stůl položila krabičku s léky, „tady jsou prášky na hlavu. Sehnala jsem je ve vesnici. Snad to zabere.“ „Díky, ale mám vlastní zásoby. Každopádně jsem rád, že na mě myslíš.“ „Dneska se vrací ségra, co?“ „Jo, i když říct vrací, není ten nejlepší výraz. Všeho všudy tu pobyla jen pár hodin. Chmm, nemůžu se jí dočkat, věřila bys tomu?“ „Se ví. Milujete se. Jsem ráda za vás oba.“ „Co ty a Mark? Zdá se mi, že jste si padli do oka?“ „Možná…. spíš se jen poznáváme.“ „Tak to začíná…“ „Hele, nic vážnýho z toho nebude. Chodíme spolu běhat a to je tak všechno. Jsem za to ráda, víš? Už takhle jsem dost mimo formu, takže je fajn, že mi pomáhá ji zlepšit. Díky němu mám motivaci, nic víc.“ „Jo? Takže až se Kasumi uzdraví, budeš běhat s ní?“ „Ech, no to asi ne.“ „Ale…“ „Podívej, Samíku, Kasumi funguje na mnohem vyšší rychlostní stupeň. S ní nemám šanci udržet krok, vždyť víš, jak je na tom s dechem a jak má namakaný nohy, ne?“ „Dobrá výmluva, když už nic jiného.“ „Co Des? Těší se na mámu? Ví o ní vůbec?“ „Co myslíš, že jsem tady ty čtyři roky dělal?“ usmál se Samuel. „Ležel v kómatu?“ „Ohromně vtipné, ale fakt je, že kóma mi to čekání zkrátilo, i když jen o pár dnů. Ale zpátky k Desmondovi - o mámě ví vše, co potřebuje vědět. Zvyknou si na sebe.“ „Ne že bych chtěla rejpat, ale dát Kasumi dohromady se čtyřletým děckem, to nevypadá na ideální dvojku.“ „Na tebe si Desmond už zvyknul a dokonce si tě oblíbil. Na Kasumi si zvykne taky. Neboj se, bude z ní dobrá matka.“ „Rozhodně z ní bude tvrdá matka. Jestli i dobrá, to se teprve uvidí.“ Sakura přistoupila k oknu a otevřela ho. Padal sníh a jí to přišlo hrozně krásné. „Hele, už zase sněží! Myslíš, že to vydrží? Sníh je fajn.“ „To nevím, ale raději to okno zavři. Bude tu chladno.“ „Přemýšlím, že bych se ségrou šla na koulovačku, pokud toho nasněží dost.“ „To klidně běž, ale až se budeš vracet do zámku, vyklepej ze sebe ty hromady sněhu, ať tu není mokro.“ „Jo… ta holka má reflexy jak kočka. Sakra nemůžu jinak než na ni být pyšná.“ „Nabízí se taky závist…“

„Ha, ha, kdepak Samíku, sestřička je pro mě špička, kterou hrozně obdivuju a já bych se za ni rvala do posledního dechu. Nic jí nezávidím, naopak – jsem moc ráda, že je jaká je a i když bych si tu a tam přála mít její sílu, vytrvalost a podobně, tak to není o závisti, ale o touze se ji vyrovnat. Přeju jí jen to nejlepší, to mi… jé, hele už jedou! Super!“ Sakura zavřela okno a pospíchala dolů do hlavní haly. Samuel ji následoval a cestou se ještě stavil v dětském pokoji pro Desmonda.

Kasumi již brzy stála v hale a Edward jí šel do pokoje zanést věci, Sakura svoji sestru objala. „V nemocnici jsi mě navštívila před dvěma dny a teď děláš, jako bychom se neviděly půl roku,“ řekla Kasumi. „Mám tě ráda, sestřičko.“ Kasumi se usmála. „Vždyť já tebe taky.“ „Jak se cítíš? Už je to lepší?“ „Není to špatné. Jsem odpočatá a plná energie, jen kdyby už byla žebra v pořádku. Stále mě bolí…“ Dolů sešel už i Samuel, který byl štěstím bez sebe. Kasumi objal a políbil. „Teď už bude vše v pořádku, lásko. Vítej do nového života a na zámku, který ti bude říkat paní.“ „Prý ti ráno nebylo dobře…“ „Je to lepší. Obzvláště, když tu jsi. Chtěl bych ti taky někoho představit. Desmonde! Neschovávej se za tím křeslem a pojď se ukázat mamince. Hrozně se na tebe těšila.“ Desmond však rozhodně neplánoval ze svého úkrytu vylézt. „Bojí se tě.“ „Zatím nemá proč.“ Samuel tedy pro Desmonda došel. „No tak Desi, nezlob,“ řekl mu Samuel tiše „Víš, co jsem ti o mamince vyprávěl. Nemá ráda, když někdo zlobí, ale jinak je moc hodná a má tě ráda.“ Samuel chytil Desmonda za ruku a přivedl ho ke Kasumi blíž. Klučina si chvíli Kasumi prohlížel a když se na něj Kasumi pousmála, pookřál a řekl: „Ty jsi maminka?“ Kasumi se pomalu shýbla. „Ahoj, Desmonde,“ řekla a pohladila ho po tváři. „Budeme tu teď bydlet spolu.“ „Teta taky?“ „Teta? Teta tu bude bydlet taky. Že jo, teto?“ zeptala se Kasumi a otočila se na Sakuru. „Se ví, že jo. Řeknu vám, lidi, že to je jak sen. Ještě před pár týdny jsem se pekla v tom děsným Africkým vedru, bojovala o holý život ve válkou zmítaný zemi, hlady pomalu chcípala a cedila krev, ale teď, z ničeho nic mám všechno – zázemí, klid, přátele a rodinu. Kruci lidi, já se snad rozbrečím.“ Kasumi se postavila, položila své sestře ruku na rameno a pohlédla jí do očí. „Už jsme si toho v životě vytrpěly dost. Obě dvě jsme zažily věci, na které by většina lidí psychicky ani nestačila. Měly jsme to těžké, ale zdá se, že se na nás konečně usmálo štěstí.“ „Zasloužíte si ho,“ řekl Samuel. „Co máš teď v plánu, miláčku? Myslím, než se zcela zotavíš?“ „Nic moc. Budu jíst, spát a lenošit.“ „A tloustnout,“ připomněla Sakura. „Naznačuješ něco?“ „Nemyslím to špatně. Odpočinek si zasloužíš, zvlášť když ještě nejsi zcela fit, ale zeslábneš.“ „Pokud ano, tak nijak výrazně. Na tebe budu stačit stále.“ „To má být výzva?“ „Takhle to nemyslím. Jen pochybuji, že mě po fyzické stránce překonáš. Uvědom si, že v ryze fyzických aktivitách bych překonala drtivou většinu žen i spoustu chlapů.“

„Ty si nějak věříš, ale mě podceňuješ. Ha, ha, hele poměříme síly a já ti dokážu, že přes svátky doopravdy jen zeslábneš.“ „Souhlasím.“ „Hmm, pojďme se o něco vsadit, ať to stojí za to.“ „Proč ne. Rozmysli si podrobnosti a já zatím půjdu do pokoje a zahájím svůj týden nic nedělání. Eh, dovedeš mě tam, miláčku? Nejsem si jistá, jestli bych tam trefila.“

Samuel velice rád dovedl svoji nastávající do pokoje, kterému vévodila veliká manželská postel s nebesy a jemným sametovým závěsem. Kasumi si její pohodlnost brzy vyzkoušela na vlastní kůži. „Doufám, že tě to moc nezhýčká,“ řekl Samuel. „Nemyslím. Po svatbě na sobě už zase začnu dřít, ale pokud vážně budeme mít dítě, tak ne nadlouho. Budu se dle toho muset zařídit. Spoustu jídla, spoustu odpočinku, žádná velká fyzická aktivita,… Vlastně stojím na prahu úplně jiného způsobu života, než na jaký jsem zvyklá.“ „Rád ti pomůžu, s čím budeš chtít. Jsem tu pro tebe, miláčku. Za pár hodin se bude podávat oběd, mám ti ho sem nechat přinést?“ „Sejít po schodech dolů zvládnu - rozmazlovat mě nemusíš. Ale… pokud tu budeš se mnou, klidně poobědvám v pokoji.“ „Fajn. A co tu budeš celé hodiny dělat? Chceš pustit rádio nebo přinést nějakou knihu?“ „Co je ta kniha na stole?“ „Můj deník. Chceš ho vidět?“ „Možná později. Hmm, ta postel je vážně hrozně pohodlná. Nechceš ji taky vyzkoušet?“ „Už teď? Je to ale příjemná myšlenka natáhnout se vedle tebe… Obzvláště když skoro měsíc jsi byla pryč. Mám tu něco, co se ti možná bude líbit.“ Samuel vytáhl ze šuplíku kazetu, kterou následně pustil v přehrávači. Byly to skladby v tradičním Japonském stylu. „To je hra na flétnu šakuhači, jen nevím, co to vlastně je,“ řekl Samuel a natáhl se vedle Kasumi. „Takováhle klidná pomalá hudba se využívá u meditací. Šakuhači je bambusová flétna o délce asi půl metru a má pět otvorů. Původně vůbec nešlo o hudební nástroj, ale o prostředek k dechovým cvičením. Ehm, nemáš tu flétnu náhodou tady?“ „Bohužel ne, ale ty si poradíš i bez ní, že ano?“ „Určitě jo. Ta skladba je sama o sobě dobrá. Při meditací je možné uzpůsobit frekvenci dýchání dle hry na flétnu. Možná mi to pomůže při rekonvalescenci.“ Do místnosti vstoupila Sakura a okamžitě přehrávač vypnula. „Bože, tak tohle poslouchají pětatřicátníci? Nechte si to na pohřeb a dejte tam něco pořádného. Co takhle Nirvanu, Green day anebo náš Buck-Tick?“ „Tohle je meditační hudba, Sakuro,“ upozornila ji Kasumi. „Ahá, a já myslela, že sex se za meditaci nepovažuje.“ „K sexu jsme se ještě nedopracovali. To až večer a ty u toho nebudeš!“ řekla Kasumi. „Potřebuješ něco důležitého, Sakuro?“ zeptal se Samuel. „Mám na srdci pár věcí, které chci se ségrou probrat.“ „No, nebudu vás rušit. Půjdu se podívat dolů, jestli se už Edward pustil do vaření,“ řekl Samuel, vstal a odešel.

Sakura usedla na postel ke Kasumi. „Už jsem vymyslela, o co budeme hrát. Zvládneš Japonskou masáž Shiatsu?“ „Jo. Naučila jsem se to ještě v mládí v době, kdy jsem podstupovala výcvik. Tehdy jsme si tím navzájem pomáhaly. Já masáž zvládnu, ale co ty?“ „Jen se neboj. Já se to naučím.“ „Sakuro, Shiatsu se nenaučíš během pár dnů, ačkoli základy bych tě naučit mohla. Alespoň budu mít co dělat. Teď ještě potřebuješ sehnat figuranta a Samuela raději vynech – nevím, jestli by mu to spíše neuškodilo, když je nemocný.“ „Dohodnu se s Markem. Ten určitě neodmítne.“ „No… jestli mu něco provedeš a on ti bude chtít dát přes hubu, bránit tě nebudu. V čem chceš vlastně závodit?“ „Disciplíny ještě promyslím na základě možností, ale pochopitelně si také můžeš vybrat něco, v čem vynikáš.“ „Víš co? Nechám to celé na tobě. Zvol, řekněme, tři soutěže, já se podřídím.“ „Ty si vážně hrozně věříš.“ „Doufám, že nemáš v plánu couvnout. Na tu masáž se těším už teď, jen doufám, že mi tvá ‚péče‘ spíše neublíží. Vážně nestojím o to, abys mi hnula se zády “ „Strašná sranda… Teď k další věci – co svatba? Těšíš se?“ „Stále to pro mě nic neznamená. Nicméně rozhodla jsem se ustoupit Samuelovi a vzít si svatební šaty ovšem za předpokladu, že najdu nějaké pohodlné.“ „Samuel mi ukazoval šaty, co tu zbyly po Rachel. Myslím, že se ti líbit nebudou.“ „Nevadí, stejně musím do města, kvůli tetování. Bude to takový dáreček pro budoucího manžela.“ „Tetování… hele ten drak ti sekne. Ne abys ho nějak zmrvila.“ „O to se neboj.“ „Co myslíš, slušelo by mi taky nějaký tetování?“ „To je tvoje věc. Markovi se to líbí?“ „Héj, co máte všichni s tím Markem?“ „Samuel se mi v nemocnici pravidelně svěřoval se vším, co se děje, takže jsem v obraze.“ „Ne, to teda nejsi. Mark je… je to můj partner při ranním běhání. Toť vše.“ „Jo? Takže až budu v pořádku, budem běhat spolu?“ „Ty a Samuel jste vážně dvojka. Už jemu jsem říkala, že jsi na mě moc rychlá a moc vytrvalá. Jen bych tě brzdila.“ „Možná, ale zase bys měla motivaci. Navrhuji chodit běhat ve třech. Pak nic nezkazíme, tedy pokud jde opravdu jen o běhání.“ „Sestřičko… já se z tebe snad zblázním,“ usmála se Sakura „Tak dobře, Mark je celkem fajnovej týpek, a když jsme spolu… no prostě víš, co chci říct, ne?“ „Že za pár měsíců bude další svatba.“ „Kasumi!“

Odpoledne krátce po obědě se Sakura vrátila do Kasumina pokoje. Byl tu i Samuel a ukazoval své nastávající stará rodinná alba. „Zdar, lidi,“ pozdravila Sakura. „Potřebuješ něco?“ otázal se Samuel. „Zrovna tu Kasumi ukazuju moje předky. Tohle jsou fotografie ze svatby mého otce Randala s Elisou.“ „Co se s tvými rodiči vlastně stalo?“ zeptala se Sakura. „Zemřeli při autonehodě už před více než čtyřiceti lety.“

„Před čtyřiceti lety… a tobě není čtyřicet…“ „Už jsem ti to vysvětloval, Sakuro.“ „Já vím, ale dost blbě se to chápe. Správně by ti mělo táhnout na padesátku. Prostě jsi vynechal pár let života… To je dobře, protože ségra by určitě nestála o padesátiletýho dědka.“ „Markovi je tuším pětačtyřicet…“ řekl Samuel. „Jo… ale vypadá ještě zachovale. Sakra, vždyť je běžný, že se mladý holky lepí na staré dědky.“ „To ale dělávají kvůli penězům. Mark zrovna bohatý není.“ „Taky neříkám, že spolu něco budeme mít. Je to kámoš a tak to taky asi zůstane, vždyť mě je dvaadvacet! Jsem jako fakt ještě mladá a… no krásná ani moc ne, ale cítím se svěží a plná energie….“ „Mark má slušnou kondici.“ „To jo, ale i kdyby všechno jinak klapalo, tak při sexu to prostě fungovat nemůže. Víš přece, že mám při sexu ráda drsné…“ Sakura pohlédla na svoji sestru a zarazila se. „To už jste s poznáváním zašli tak daleko, že víte jak to kdo rád?“ zeptala se Kasumi. J-jo, ségra,“ vykoktala ze sebe Sakura. „Vždyť víš, že hodně žvaním a tam v Kongu nebylo co jinýho dělat než žvanit. Dost blízce jsme se se Samíkem poznali, že jo?“ „Přesně tak.“ „Ehh, snad abychom s hovorem o vztazích skončili,“ navrhla Sakura a stále sledovala Kasuminu tvář. Nezdálo se, že Kasumi pojala nějaké podezření a Sakura za to byla ráda. „Ehm, přišla jsem sem hlavně kvůli tobě, ségra. Co takhle zvednout prdel a vyrazit na průzkum?“ „Na průzkum?“ „No jasně. Neříkej, že tě nezajímá, co tady na panství všechno je. Mohla bych tě provézt a na závěr bychom zakotvily v hospodě na pivu, co ty na to?“ „Pravdou je, že prohlídka by neuškodila. Přeci jen si některý místa tady vybavuju jen matně. Půjdeš taky, Samueli?“ „Necítím se na nějaké dlouhé cesty, obzvláště ne v té zimě.“ „Chápu… Tak my vyrazíme. Ty alba si prohlédnu jindy.“

Během pár minut již obě sestry vycházely z brány zámku. Na sobě měly svetr i teplou zimní bundu, neboť bylo opravdu chladno. Venku stále sněžilo a fučel vítr, takže si obě sestry přetáhly přes hlavu kapuce. „Hele, nebudeš mít s tím zraněním problémy?“ zeptala se Sakura. „Běhat určitě nebudu a žádné prudké pohyby také nejsou to pravé. Jinak jsem v pohodě. Jen… trochu mám problém s dechem, takže žádný spěch.“ „Ty mě děsíš. Copak dechový cvičení nezabraly?“ „Je to lepší, než bývalo, ale ta plíce to dost odnesla. Když se zhluboka nadechnu, tak cítím bodavou bolest a to dost intenzivní. Doufám, že se to srovná.“ „Srovná, a i kdyby ne, tak tvoji výkonnost to zase tak neovlivní. Pořád budeš nejlepší zabiják široko daleko, jen se budeš muset víc šetřit, což mi připomíná – jak jsi dokázala během těhotenství vykonávat Tokutarovy rozkazy?“ „Zpočátku to šlo a asi tak do třetího měsíce to bylo bez problému, ale pak… vážně jsem myslela, že mě nechá porodit a do té doby budu v klidu, ale on to úplně ignoroval.“ „Počkej, počkej, tomu nerozumím – chceš tvrdit, že on dělal, jakoby nic?“ „Přesně tak. Musela jsem tomu uzpůsobit akce, ale i přesto to bylo hrozný.“

„Hlavně to muselo být směšný. Vraždící monstrum s těhotenským břichem… to zní jak titulek bulvárních novin.“ „Když jsem sekala své nepřátele na kusy, tak jim do smíchu nebylo. Pravdou je, že mě dost podceňovali, což samozřejmě nebylo na škodu. Ale oni mě obecně všichni podceňují, protože každý muž je v případě ženy ochoten věřit minimálně jedné věci – že je slabá.“ „Když pak prozřou bývá už pozdě, co? Ha, ha.“ „Muži věří, že oni jsou silní a ženy slabé, čímž se stávají ženy silné a muži naopak slabí vůči 'slabším' ženám. Když je pak žena opravdu silná dostává se jí do rukou ohromná výhoda.“ „Podtrženo sečteno – jsi strašně ráda, že jsi žena, protože z toho dokážeš vytěžit podstatně víc, než kdybys byla muž. A já konečně rozumím Tokutarovi, proč místo chlapů cvičil na vražedkyně vás.“ „A přesto mě podcenil. Měl mě v hrsti – Akira mě zradila a on mě zajmul. Visela jsem za ruce na řetězu a nemohla se bránit. Mohl mě rozsekat na kusy a místo toho mi dal příležitost k útěku.“ „Jak vlastně?“ „Jeho mučitel mi dával elektrické šoky. Předstírala jsem, že mě to ničí víc, než jak tomu skutečně bylo. Když se otočil zády, přitáhla jsem se k řetězům, vyšvihla nohy do výše a sevřela mu mezi nimi krk. Jedno rychlé škubnutí a byl konec. Pak už jen chytit prsty u nohou jeho klíče a předat si je do dlaní.“ „Ty to říkáš jakoby to nic nebylo!“ „Měli bychom už vyrazit. Přeci jen pokecat můžeme i v teple. Ještě než ale půjdeme, bych se chtěla ujistit o jedné věci – určitě to tu znáš? Nezabloudíme?“ „V klidu, ségra, nejsem blbá holka, a abych ti dokázala, že se tu vyznám, vydáme se rovnou do lesů.“ Sakura zavedla svoji sestru na sever do lesů a mířila k jezeru Black Lake. Cesta zasněženým lesem byla sice dlouhá, ale ne nudná. Čím víc se blížily k jezeru, tím větší mlha všude okolo byla, takže obě sestry musely dávat dobrý pozor, aby neztratily orientaci. Když se stromy rozestoupily a sestry před sebou zahlédly ohromnou vodní plochu, poznaly, že jsou u cíle.

Kasumi, která tu nikdy v životě nebyla, byla překvapená velikostí jezera. Za jasného počasí bylo možné vidět až na druhý břeh, což ovšem dnes nebylo možné. V blízkosti jezera byla ještě větší zima než kde jinde. „Tak tohle je slavné jezero Black Lake,“ začala s vysvětlováním Sakura. „Taky se mu říká mrtvé jezero. Prý se tu ději zatraceně divné věci.“ „Jak to všechno víš?“ „Lidi žvaní a já poslouchám. Uvědom si, že v Harryho hospodě jsem pomalu den co den a pak – Samuel mi řekl spoustu věcí o panství a před tímhle jezerem mě varoval ze všeho nejdříve. Tebe ne?“ „Ale jo, řekl, že se nemám přibližovat k vodě. Za žádnou cenu.“ „To bych ti taky radila. Od jezera táhne až nepřirozený chlad, cítíš to taky?“ „Jo, ale to může být tím, že mrzne a fouká vítr a tady je velká plocha nekrytá stromy, takže je pochopitelné, že nám je větší zima, než v lese.“ „Ten chlad a mlha se tu drží i přes léto, vlastně po celou dobu od chvíle, kdy se v jezeře usadili zdechliny.“ „Co?“ „Straší tady. Říká se, že v jezeře žijou mrtvoly a vábí pitomce, aby skákali do vody. Takže, kdybys najednou měla z ničeho nic chuť se vykoupat, tak rozhodně ne tady.“ Kasumi

vykročila blíž k molu a prohlížela si vodní plochu. Neviděla daleko, kvůli husté mlze. Sakura raději chytila svoji sestru za ruku. „Pojď pryč.“ „Jen klid. Nemám v plánu se tu utopit. Jen mě to místo fascinuje a děsí zároveň. Viděl tu někdo něco?“ „Jo i ne. Říká se, že nějaký harant stáhl do vody svoji sestru. Neznělo by to tak hrozně, kdyby ten kluk nebyl už několik měsíců po smrti. Myslím, že by stálo za to všechnu vodu odčerpat.“ „To by stálo spoustu peněz a práce.“ „Jo, ale vem si, co by se mohlo najít. Jen si to představ – hladina vody klesne na minimum a v bahně se tu budou rochnit čvachtající zombie.“ „Já si něco takového s klidem umím představit, ale co ty? Oživlí mrtví, to je svět hororu.“ „Jenže Black Mirror je horor sám o sobě. Všechny ty příběhy o démonech by mi možná přišly absurdní, kdybych je neslyšela z tvých a Samuelových úst. Takže buďto jsme všichni na panství cvoci, nebo je Black Mirror semeništěm zla.“ „Druhá možnost se pravdě blíží víc, nicméně ani to není zcela přesné. Black Mirror mělo prostě smůlu a Peklo tu vždycky bylo a stále je jasně patrné.“ „Jo a to je právě super. Myslela jsem, že se tu unudím k smrti, ale kdepak. Můžu vést osobní válku proti potvorám, co tu žijí. Střílení lidí není ani zdaleka tak zábavné, jako střílení démonů. Myslím, že začnu právě zde u jezera.“ „Vymlouvat ti to nebudu, ale buď opatrná. Nechci, aby se ti něco stalo.“ „Dám pozor.“ Jen co se Kasumi otočila ve snaze odejít, zahlédla koutkem oka, jak se zčeřila voda. „Ryba?“ zeptala se. „Tady ryby nejsou.“ „Raději už půjdeme. Zajdeme na Warmhill, ano? Na kostel a farnost si dobře vzpomínám.“

Na Warmhill byl klid, který jen občas narušilo krákání vran, které kroužily kolem kostelní věže. V pravé části hřbitova hrobník Mark právě kopal hrob. V tuhle dobu to byla namáhavá práce, kvůli zmrzlé půdě. „Tak to je náš hrobník,“ řekla Sakura, „jmenuje se Mark a je to rasista a zmetek.“ „Já vím. Už když jsme se potkali poprvé, tak na mě měl dost narážek. Nevíš, kdo umřel?“ „Nemám ponětí. Možná jen připravuje díru pro někoho, kdo leží na smrtelný posteli. Prostě nemarní čas.“ Kasumi tomu ale nevěřila. Mark by totiž klidně mohl pár dnů počkat, než mrazy poleví a potom by vykopání hrobu bylo mnohem snazší. Přistoupila až k němu společně se Sakurou. „Někdo zemřel?“ zeptala se Kasumi. Mark se na ni ohlédl s neskrývaným vztekem. „Ano, jen škoda, že jste to nebyly vy dvě.“ „Radši drž hubu, ty plesnivej hajzle!“ vykřikla Sakura. „Povíte mi, kdo umřel?“ zeptala se Kasumi. „Náš farář. Dnes v noci… přišlo to z ničeho nic.“ „Taky už byl dost starý…“ „Přesně osmdesát pět let mu bylo.“ „Hmm, je po poledni, tak jak to, že o tom na zámku nikdo neví? Taková zpráva by se přece roznesla, ne?“ „Nestojím o to, aby se to rozkřiklo, alespoň ne teď. Ještě jsem se s tím ani sám nevyrovnal…“ „Co naše svatba? Ohrozí ji to nějak? Máme se se Samuelem brát prvního ledna.“

Mark nevěřícně zakroutil hlavou. „Zemřel kněz a můj přítel a vás zajímá jen svatba?! To mi ani nepopřejete upřímnou soustrast?“ „Nevím, jak má sestra, ale ode mne by ta soustrast rozhodně nebyla upřímná a já nemám ve zvyku lhát,“ zdůraznila Kasumi. „Ani jedna z nás jsme ho pořádně neznaly, tak co čekáte?“ dodala Sakura. „Jste sobecké svině! Doufám, že se co nevidět budete smažit v pekle.“ Zatímco Kasumi si z takovéto urážky nic nedělala, tak Sakuře vzplály oči zlostí. „Říct mi někdo něco takového v Africe, tak bych mu ustřelila hlavu. S tebou, ty starej páprdo, to ale bude zajímavější.“ Sakura strčila do Marka a ten se zřítil do téměř vykopaného hrobu. Poté popadla lopatu a začala ho zasypávat hlínou. Kasumi ji však zarazila už po druhé lopatě. „Neblbni. Taky bych toho sráče viděla radši mrtvého, ale na tohle se přijde a půjdeš sedět.“ Sakura se na chvíli zamyslela a poté lopatu hodila do jámy. „Máš pravdu – nestojí mi za to. Hej, hajzle,“ zavolala směrem k Markovi, který se pomalu zvedal. „jestli, mě za tohle napráskáš, tak se vrátím a dokončím to. Věř mi, že pohřbení zaživa je kurevsky hnusnej způsob smrti.“ Sestry zašly k zadnímu hřbitovu, kde byla hrobka Gordonů. Zastavily se před ní a rozhlédly se okolo. Warmhillský hřbitov byl starý stovky let a mnoho hrobů ani nebylo řádně udržovaných. Mark už byl starý a na svoji práci nestačil. Pochmurná atmosféra hřbitova byla ještě zesílena nepříjemným počasím a mlhou. „Tohle bude tvoje hrobka, sestřičko,“ řekla Sakura a pokusila se otevřít plechové dveře. Byly zamčené. „Smůla, dovnitř se asi nepodíváme.“ „Nevadí - ani mě to nezajímá.“ „Vážně ne?“ „Je mi jedno, kde skončím, až umřu. Klidně mě můžeš pochovat na zahradě u zámku, když budeš chtít.“ „Hmm, vzhledem k tomu, kde jsme, bych si něco takového neriskla. Co když mě pak budeš chodit strašit?!“ „Tak mě, pro mě za mě, dej zpopelnit a vysyp do moře.“ „Anebo si s tebou posypu chodník, až bude mrznout. Ehh, promiň, neurazila jsem tě, že ne?“ „Buď klidná – mě těžko někdo urazí.“ „Dělám si pochopitelně srandu, už jen proto, že ty nás všechny přežiješ!“

Sestry odešly z prostor hřbitova a prošly Warmhillskou vískou. Zde již nikdo nežil a tak se opuštěná stavení pouze rozpadala. Nebylo tu nic zajímavého k vidění a tak Sakura dovedla svoji sestru k bunkru, jež byl v lesích nedaleko odtud. Vstoupily dovnitř a Sakura poukázala na zaprášené a potrhané plátno velikého obrazu, na kterém byl zachycen důstojně vyhlížející muž s dlouhými černými vlasy. „Tohle je… ehh…“ Sakura se snažila si vzpomenout, což jí dělalo nemalé problémy. „Samuel mi to určitě říkal… hmm… jo už vím – je to Lothar Gordon. Sakra, já si všechny ty jména a místa snad budu muset někam poznamenat. Nejspíše napíšu řádného průvodce panstvím Black Mirror.“ „Ty? Nějak mi to k tobě nesedí. Umíš vůbec psát?“ „Jasně, že jo! Když chci vést válku, musím mít zcela jasný přehled o bojišti, to je snad jasné!“ „Popravdě děsím se toho, až ta tvá válka vypukne. To budeš pobíhat po panství s brokovnicí v ruce a střílet po všem, co se neohlásí jako člověk?“ „To nechej na mě, sestřičko. Já už tenhle kraj vyčistím a jak už jsem řekla - první bitvu svedu

o Black Lake.“ „Tak to přeju při hledání sponzora ochotného poskytnout prostředky a finance na odčerpání vody hodně štěstí.“ „Mám to promyšlený – provedu sbírku tady ve Willow Creek a zbytek dofinancuje místní šlechta, která jistě podpoří moji snahu o vyhubení mrtvol.“ „Tak místní šlechta… Ale asi na tom něco bude. Místní šlechta se poradí, zváží všechna pro a proti a patrně poskytne nejen potřebné finance, ale i jistou výpomoc v podobě zkušené vražedkyně. Teď mi ale pověz víc o Lotharovi a tomhle místě.“ „Jak si přeješ. Chodící turistický průvodce po panství, kde místo lišek dávají dobrou noc zombie, je připraven podat vyčerpávající soubor informací o tomto přiblble se tvářícím individuu.“ „Sakuro! Tvé vtípky možná někoho rozesmějí, ale mne asi ne. Nicméně jsem ráda, že jsi tak veselá a i mě to zvedá náladu.“ „Dobře sestřičko, takže asi takhle – Lothar před mnoha lety založil nemocnici pro duševně choré v Ashburry. Chtěl pomáhat všem těm magorům, co tam bydleli, jenže jednoho dne zmagořil a později umřel. Z Ashburry je dneska chátrající budova, kdysi sloužící jako hotel. Dnes ji vlastní tvůj přítelíček Samík.“ „To, že Lotharův obraz visí právě zde, ale nebude náhoda…“ „Jistěže ne. Někdo ho sem totiž musel přinést…“ „Sakuro…“ „Někdy mi to prostě nedá… Tadyhle se scházeli členové Řádu, který před lety opětovně zformovala Amanda Valeyová. Samuel má za to, že obraz sem pověsili proto, že stejně jako Lothar, tak i Řád bojoval proti šílenství. Přesněji proti kletbě Gordonů a ta ve svém počátku jisté šílenství způsobovala. Jako příklad můžu uvést Jamese Gordona, týpka, kterého zplodil William Gordon, což je Samuelův děd, s… hmm, těžko říct s kým, ale určitě to byla žena.“ „Jaká žena? Byla z rodiny?“ „Ne, to asi ne. Nevím, o koho šlo. Ale dnes už to bude stejně jedno.“ „Nebuď si tak jistá. Pokud šlo o nemanželské dítě Williama, pak si určitě vyhlédl nějakou mladou krásnou dívku. Dnes by jí nemuselo být ani sedmdesát let. Pravděpodobně ale bude již po smrti.“ „Proč myslíš?“ „James byl její syn! Musela se přece zajímat, co se s ním děje. I já se zajímala o svého syna… a stálo ho to život.“ „Kasumi, nebuď nešťastná. Radši poslouchej, co bylo s Jamesem dál. Jamese postihlo šílenství zapříčiněné kletbou, ale u Jamese se to neprojevilo naplno, kdežto u tvého nastávajícího ano. William strčil Jamese do Ashburry a ten se tam po mnoha letech oběsil. Tedy kdyby mě někdo zavřel do Ashburry, tak se tam zaručeně zblázním, až si říkám, jestli podobné ústavy naopak nezvyšují počet bláznů místo toho, aby je snižovaly.“ „Ty už padlá na hlavu jsi, Sakuro, takže pobyt v blázinci by ti patrně neuškodil.“ „Cha, chá, žena, která se nikdy nesměje, se právě pokusila o vtip. Já tě z té apatie ještě vyléčím, sestřičko.“ „Jestli by to znamenalo, že se ti začnu podobat, tak si tu léčbu raději odpusť.“ „Ha, ha. S tebou se člověk nenudí, Kasumi. Škoda, že jsme se nepotkaly už dřív.“ Kasumi se upřímně usmála. „Přesně tak - je mi s tebou dobře. Možná jsi zvláštní, ale máš mě ráda a toho si cením. Když už mluvíme o Ashburry - se Samuelem jsem to také probírala a řekla mu, že promyslím, k čemu by nám ta budova mohla být. V nemocnici jsem nad využitím té budovy přemýšlela, ale nic mě nenapadá. Sem na Black Mirror nikdo jezdit nebude a nemá tedy smysl tam založit cokoli veřejného. Abych pravdu řekla – jsem

v koncích. Nenapadá tě co s tím barákem dělat?“ „Co školu bojových umění?“ „Ne! Zcela jednoznačně ne!“ „Myslíš, že by nebyl zájem?“ „Jistě že byl, a jaký! Jenomže já přece nebudu druhé učit tomu co umím, vždyť bych si své potenciální nepřátele akorát posilovala. Něco jiného by to bylo u lidí, kterým věřím, jako třeba u tebe. Cizí lidi, ale učit ničemu nehodlám.“ Sakura si povzdechla, ale musela dát své sestře za pravdu. „Praktičnost až za hrob. A co takhle specializovanou léčebnu, jako za starých časů? Nemyslím blázinec ale co ozdravovnu pro feťáky?“ „Chceš mít tady na panství feťáky?!“ „Ehm, jako bych nic neřekla. Možná někoho méně nebezpečného, třeba... hluchoněmé?“ „To už by bylo reálnější. Otázkou je jestli město takovou budovu potřebuje. Ta budova je uzpůsobená na takovouto funkci – je to místo, kde mohou lidé dlouhdobě bydlet, ale když máme dost peněz, nepotřebujeme ten barák pronajmout městu.“ „Asi nám ta barabizna vážně k ničemu není. Ale dobře že je naše.“

Ženy prošly velikými otevřenými vraty a ocitly se v jeskyni. Po levici byly schůdky vedoucí k dalším vratům. Za nimi byl bunkr. „Tak tady jsem mučila Adriana Gordona. Ty tmavé skvrny na zemi to bude zaschlá krev. Jeho krev.“ „Samuel tvrdil, že jestli se to dozví někdo další, tak mi zakroutí krkem.“ „Pravdu víme jen my tři a tak to zůstane. V žádném případě se o tom nikde nezmiňuj a ani v hospodě, když se opiješ, jasné?“ „Jo, jen klid. Umím si dost dobře představit, co by se stalo, kdyby mi někdo uvěřil. Slibuju, že si pravdu nechám pro sebe.“ „Cením si tvého slibu. Jen dej pozor, abys ho neporušila.“ „Jinak mě stihne podobný osud jako Adriana?“ „To asi ne, ale ztluču tě a to pořádně.“ Sakura se shýbla nad hlubokou šachtou v rohu sálu. „Dávej pozor, ať nespadneš.“ „Neboj se. Hmm, kdybych přivázala dlouhé pevné lano tamhle k zábradlí u vrat, tak by se dalo sešplhat.“ „Raději ne. Je to nebezpečné.“ „To, že o mě máš takový strach, mě jedině těší, ale nemůžu ti slíbit, že se tam dolů jednou nepodívám. Tak teď vyrazíme dál. V lesích na jihu odsud je kamenný kruh. Ještě jsem tam nebyla a raději tam ani nepůjdu. Jednak bych mohla zabloudit, protože White Wood je zatraceně temný a hustý les a pak – v lesích žijou vlci a já s sebou nemám bouchačku. Hmm, tak mě napadá – čistě teoreticky, kdybys potkala vlka, co uděláš? Utečeš nebo si to s ním půjdeš rozdat?“ „Boj se zvířetem je něco úplně jiného než s člověkem. Jako neozbrojená by to bylo velice riskantní.“ „Čekala bych, že řekneš nemožné.“ „Nemožné to není. Jen je třeba znát protivníkovu slabinu.“ „Chápu. Co takhle zajít na Salles? Je tam věž.“ Kasumi nic nenamítala a tak následovala svoji sestru po cestě vedoucí k Black Mirror. Zhruba v polovině cesty mezi Warmhill a zámkem se po pravé straně zvedala uzoučká

stezka, jež se držela podél skal, jež tu byly. Za deště muselo být obtížné vystoupat až nahoru a neuklouznout. Kasumi se na chvíli zastavila, aby popadla dech. Pohlédla vzhůru na vysokou skalní stěnu, která byla porostlá mechem a trsy nízké trávy. „Asi to nebyl dobrý nápad, co?“ zeptala se Sakura. „Potřebuju jen chvíli oddechu.“ „Jasná věc, sestřičko.“ Zhruba po pěti minutách Kasumi vyrazila dál. Když obě sestry stanuly na vrcholu, naskytl se jim pohled na kruhovou strážní věž, jež byla vidět i z veliké dálky. Vypadala zlověstně a opuštěně. Kolem vrcholku věže kroužili havrani a krákali jak o život. „Ještě jsem tu nebyla,“ řekla Sakura, „ale z vršku je určitě fantastický výhled na celý kraj a výborně bude vidět i náš zámek. Sakura zabrala za kliku dřevěných vrátek vedoucích do věže. „Kurva, je to zamčený! Klíč bude nejspíš na Warmhill. Do prdele!“ „Zkusíme ty dveře vyrazit.“ „Ty ne, sestřičko. Ty odpočívej.“ Sakura se natočila bokem a vrazila do dveří. Ty se jen trochu prohnuly. „To dřevo stojí za hovno, jak je plesnivý, ale drží pevně.“ Kasumi přistoupila ke dveřím a semkla pravou ruku v pěst. „Kasumičko, neblbni,“ varovala ji sestra. „Jen ti do dveří udělám díru, prkna vylámeš ty.“ „Zlomíš si ruku!“ „Na tomhle dřevě ne.“ Kasumi se napřáhla, zhluboka se nadechla, vztekle zařvala a vrazila pěst přímo do dveří. Dřevo prasklo a Kasumi poté jen vytáhla ruku ven. „Fíha. S tebou se nemusím bát, že si zapomenu klíče od zámku!“ „Dřevo na dveřích našeho zámku je podstatně pevnější. Tam je mnohem jednodušší dveře vyrazit než prorazit.“ Sakura už vcelku snadno vylomila prkna dveří a vzniklým otvorem se protáhla dovnitř. Kasumi ji hned následovala. Obě stanuly v naprosto prázdné kruhové místnosti. U stěny byl žebřík do vyššího patra. „Čekala jsem, že tu něco bude,“ řekla Kasumi a její hlas se rozléhal kolem jako ozvěna. „Asi se to všechno už dávno vytahalo,“ řekla Sakura. „Podíváme se nahoru. Ta dřevěná podlaha v patře nás snad udrží.“ Kasumi pohlédla vzhůru a prohlížela si pevné trámy podpírající dřevěnou podlahu patra. Poté sjela pohledem dolů na nevalně vyhlížející žebřík. „Ten žebřík nestojí za nic.“ Sakura se přesto žebříku chytila ale jakmile se opřela nohou o první příčku, ta pod ní praskla. „Kurva!“ vykřikla Sakura. „Ten výhled musí být úžasný. Jak jen se tam dostat? Nenapadá tě něco, ségra?“ Kasumi přešla ke stěně a přela po ní rukou. Nerovnosti tu byly jen minimální, ale Kasumi by to stačilo, aby vylezla nahoru. „Bylo by možné vylézt po stěně.“ „Já ale nejsem Spider-man.“ „Pro tebe to není, to je pravda. Nemáš takovou sílu v rukou. Ale s vhodným náčiním to zvládneš.“ „Mám shánět horolezeckou výbavu jen pro to, že chci vylézt na věž?“ „Tak sežeň dostatečně dlouhý žebřík.“ „Víš kolik je to metrů? Takový žebříky snad ani nedělaj.“ „Já vylezu nahoru a pošlu ti dolů lano. Počkej si pár dnů než mi bude zase dobře a pak ti pomůžu dostat se nahoru.“ „To budeš zlatá, sestřičko.“ „Kam půjdeme teď?“ „Hmm, co takhle k majáku?“

Obě sestry se vrátily k Black Mirror a pokračovaly druhou cestou k vesnici. Krátce před ní zabočily do lesů a po chvíli dorazily k útesům Sharp Edge, kde stál maják. „Tohle je hustý místo,“ řekla Sakura. „Chcípli tu dva lidi – Robert Gordon a Amanda Valleyová. Robert umřel rukou tvého nastávajícího a Amanda uhořela kvůli jeho dceři Angelině, co pak nechala zapálil náš zámek. Má štěstí, že už je po smrti, jinak bych si ji našla a stáhla z kůže.“ „Nemyslím, že bys na to měla žaludek. Musela bych to udělat za tebe… V tuhle dobu je tady na útesech hrozně větrno, takže návštěvu Akademie si asi odpustím.“ „Taky mi je dost zima, ale můžeme se schovat do majáku. Uvnitř by mělo být prázdno.“ „Ne! Raději budu stát na větru než riskovat, že mi na hlavu spadne kus kamene. Je to zřícenina.“ „Pravda… pojď, jdeme ke klášteru. Vede tam už dávno zarostlá stezka z Willow Creek. Klášter patří řádu Cisterciáků, a přestože jsem se ptala snad už všech, co tu žijí, tak nikdo se prý nepodíval ani za zeď, co ho obklopuje.“ „Lidé nejsou zvědaví? Možná kvůli strachu.“ „Asi. My se ale nebojíme, takže vzhůru do kláštera.“ Sestry zamířily do Willow Creek. Téměř pustá vesnice vypadala v této roční době ještě mnohem prázdněji než obvykle. Sakura provedla svoji sestru několika málo ulicemi až k větší ploše sloužící jako parkoviště. Místní tu měli několik vozů, ale většina plochy zela prázdnotou. Odsud také vedla stezka nahoru na Ashburrské vrchy. Sakura se cesty držela jen okrajově, neboť se jen stěží dalo poznat, kudy dříve vedla. „Zvládneš to stoupání?“ zeptala se Sakura, „Kdyby něco, tak si dáme pauzu, stačí říct.“ Kasumi jen pokývala hlavou a stoupala dál. Nebylo to zase tak těžké, ale kousek pod vrcholem už cítila bolesti. Přemohla se a vylezla až na vrchol. Byla tu přes dva metry vysoká zeď a za ní veliká budova kláštera, ze které však byla vidět jen střecha. Kasumi se dotkla kamenné zdi a přejela po ní rukou. „Ta zeď je hrozně hladká a rovná. Nevypadá to, že už je stará stovky let.“ „Je to divný. Pojď, najdeme bránu.“ Kasumi následovala svoji sestru, která vyrazila podél zdi. Po necelých dvě stě metrech minula roh zdi a pokračovala dál. Přišlo jí divné, že brána tu nikde není, ale teprve, když obešla celou zeď kolem dokola, promluvila k sestře. „Sakuro, v té zdi žádná brána není.“ „To je blbost. Ještě jsme ji neobešly celou.“ „Vidíš ty stopy před námi? Čípak asi budou?“ „No jo, kurva. Na Yettiho jsou dost malý… Musely jsme tu bránu minout.“ „Nejsem tak blbá, abych si jí nevšimla. Ta zeď je celistvá a dovnitř žádná cesta nevede. Pojď dolů do vesnice. Už se začíná stmívat.“ „Fajn, ale zítra se sem vrátíme, přelezeme zeď a konečně zjistíme, co je tohle podělaný místo zač.“ „Raději bych s tím počkala, až se oteplí a roztaje sníh a hlavně až mi bude dobře.“ Sakura a Kasumi přišly do hospody U Tří soudků – prosté putyky, o kterou však bylo dobře postaráno, neboť její majitel by za ni dal ruku do ohně. Hospůdka bylo ideální místo pro všechny lidi z okolí, kteří chtěli uhasit žízeň, dobře se najíst nebo jen probrat novinky, jež se na panství udály. První, co Kasumi zarazilo po vstupu do hospody byl nepříjemný kouř z cigaret, za který byli zodpovědní čtyři starší muži, jež tu hráli karty. „Tohle čuchat nebudu,“ řekla zcela jasně a hlavně nahlas Kasumi. „Vrátím se domů.“ „Ne, počkej“, zarazila ji Sakura a poté zakřičela na celou hospodu: „Kasumi Sato, budoucí manželka Samuela Gordona není zvědavá na smrad, který tu vypouštíte. Takže okamžitě

zvednete prdele, otevřete okna, aby se tu vyvětralo a dokud tu Kasumi bude, nikdo z vás se cigára ani nedotkne, rozumíme si?“ „Neriskuješ trochu?“ zeptala se tiše Kasumi. „Dokud tu jsi se mnou, tak ani v nejmenším. Takže jestli se naserou, ne aby ses zdejchla.“ Jeden z mužů vstal od stolu a přistoupil ke Kasumi. Její ruce se semkly v pěst. „Omlouváme se,“ řekl muž. „Nebudeme vás obtěžovat a raději půjdeme.“ Muži se zvedli, nechali u Harryho jež byl za pultem, peníze a odešli. „Ha, ha, to je autorita,“ řekl Harry a už naléval Sakuře pivo do zdobeného porcelánového korbele. „Vítám vás zpátky na Black Mirror slečno Kasumi. Popravdě už jsem myslel, že se vás ani nedočkám. Dáte si také pivo nebo snad něco k snědku? Mám tu buřty naložené v octu.“ „Pivo bude stačit.“ Obě sestry si odložily bundy a usedly do rohu, kde byla veliká lavice. Během okamžiku už měly na stole korbely s výborným černým pivem. „Povím vám, paní Kasumi, hodně lidí vás považovalo za dávno mrtvou a odpusťte mi, že to takhle povím, ale šuškalo se, že pan Samuel je vámi dočista posedlý, jakoby si snad ani nepřipouštěl možnost, že se již nevrátíte. Upřímně jsem rád, že měl nakonec pravdu a že jste zpátky na Black Mirror, jen mi není jasné, z čeho to jeho přesvědčení pramenilo. Čtyři roky o vás nikdo ani neslyšel a pan Samuel prý také neměl žádné zprávy.“ Kasumi už věděla o Lilith a informacích, které Samuelovi předávala, ale pochopitelně nemohla něco takového říci před Harrym. „Už před odjezdem jsem Samuelovi řekla, že až vyřídím, co potřebuji, vrátím se a to platilo. Ta záležitost mi trvala čtyři roky a ano je to dlouhá doba, jenže některé věci nejdou v zájmu bezpečnosti uspěchat. Šlo mi o život, Harry, jak už možná víte a abych zvýšila své šance na přežití, musela jsem být opatrná.“ „Jo,“ vložila se do hovoru Sakura, „Kasumi chtělo zabít spoustu zmrdů a žádný neuspěl.“ „To jsem rád. Pravdou je, že když se rozkřiklo, že plánujete svatbu, hodně lidí to nedokázalo překousnout.“ „Kvůli mému původu?“ „Tak, tak. Nejste urozené krve a navíc jste cizinka. Nicméně podle mě záleží na tom jaká jste uvnitř a já vím, že lepšího člověka by pan Samuel jen těžko hledal. Lidi nezapomínají na to, co se tu před lety dělo, ale pomalu se jim z hlavy vykuřuje, kdo se zasloužil, aby to pominulo a tak mnohým často připomínám vaše činy. Směl bych vědět, co se na panství pod vaší, řekněme vládou, změní?“ „Mojí vládou?“ „Myslel jsem to spíše obrazně, ale nejde popřít, že Gordonové jsou i v dnešní době důležití a ovlivňují dění na panství.“ Kasumi se napila piva a otřela si ústa od pěny. „Nikomu nevládnu, to za prvé. A za druhé nemyslím, že by se něco zásadního změnilo. Mám ale pocit, že tak docela nechápete můj vztah k zdejším lidem, potažmo celému panství. Nejsem a nebudu žádná ochránkyně zákona nebo spravedlnosti, nicméně budu ctít své zásady, jak to dělám už řadu let. Vše se ale vztahuje jen a jen na mě samotnou a případně na mé blízké. Uvedu vám to na příkladu, abyste to lépe pochopil. Řekněme, že někdo zavraždí kupříkladu vašeho syna.“ „To je strašná představa!“ „Pro vás určitě ano, ale tak snáz pochopíte, co vám chci sdělit. Vy budete chtít, abych vraha potrestala. Není to žádné chvástání, když řeknu, že na to budu mít velice slušné předpoklady, nicméně já se do ničeho takového zaplétat nebudu a to do té doby, dokud ten vrah neohrozí mě nebo ty, které miluji.“ „Chcete…. chcete tvrdit, že budete klidně přihlížet, jak mého Ephrama někdo vraždí? To… to

je příšerné!“ „Věc názoru.“ „Jste hrozně chladná.“ „Jo, jako mrazák, sestřičko,“ poznamenala Sakura. „Možná jsem a možná je to jen životní zkušenost, díky které vím, že není bezpečné pouštět si k tělu ty, kteří mi nejsou věrní.“ Harry byl z Kasuminých slov celý přešlý, což ženám neuniklo. „Tys tomu dala, sestřičko,“ řekla Sakura a zašla k Harrymu. Usedla na barovou stoličku a dala se do vysvětlování. „Já chápu, že si o Kasumi asi teď zrovna myslíš, že je zlá a že je to děsná mrcha.“ „Eh, ne to ne.“ „Ale jo, vidím na tobě, jak jsi z jejích slov mimo.“ „Já… čekal jsem, že nám bude pomáhat a chránit nás.“ „Svým způsobem bude.“ „Tomu nerozumím, vždyť jste ji sama slyšela.“ „Jo, ale ti parchanti, co tu kdysi strašili, jsou díky ní vyřízení. Nejde o to, jestli to udělala kvůli vám, ale hlavní je, že to udělala. Ať tak nebo tak, vděčíte za to právě jí. To, že je tady na panství nikomu slušnému neublíží. Když Kasumi nikdo nebude ubližovat, tak bude vše ok. Nicméně víte, že se na ni můžete spoléhat v omezené míře, ale to platí pro všechny, ne snad? Chápej, sestřička je holka, která se neplete do cizích věcí. Tak s ní zkuste všichni dobře vycházet, aby vás za cizí nepovažovala a bude to, jak sis přál. Stručně a jasně Harry – víš na čem jsi, tak se dle toho zařiď. Kasumi není polda, aby chránila zadky všem okolo. Je to ženská, která vyřídí každého, kdo s ní bude vyjebávat, ale nebude ubližovat těm, co si jí váží a dobře s ní vycházejí. Takže když se k ní lidi budou chovat mile, značně tím zvýší šanci, že se dožijí důchodu.“ „Máte asi pravdu…“ Sakura se vrátila ke Kasumi a chvíli spolu mlčky popíjely. Asi po deseti minutách se ozval již uklidněný Harry. „Vadilo by vám hodně, kdybych se vzdálil?“ zeptal se Harry. „Kluk je nemocný, nejspíše angína a tak se o něj potřebuju postarat. Uvařit čaj, dát lék…“ „Klidně běžte,“ odvětila Kasumi. „Dobře, vrátím se tak za čtvrt hodinky, ale kdyby něco, tak mě zavolejte.“ Po odchodu Harryho zůstaly obě ženy v místnosti samy a nedalo se říci, že by jim to vadilo. Obzvláště Kasumi měla ráda soukromí. „Co pivo? Chutná?“ zeptala se Sakura. „Není špatné.“ „Harry je fajn, co?“ „Moc ho neznám. Viděli jsme se… hmm… no asi jednou. Je dobře, že jsi mu to vysvětlila.“ „Vkládal do tebe velké naděje a tys ho zklamala.“ „Jeho problém.“ Do hospody vstoupil Conrad Spooner – současný inspektor policie. Odložil si svůj drahý kabát na věšák a rozhlédl se po místnosti. „Harry se vrátí tak za deset minut, takže jestli počkáš…“ řekla Sakura „Počkám. Nakonec s váma se nudit nebudu. Vy budete ta slavná Kasumi Sato, že?“ zeptal se inspektor a usedl k vedlejšímu stolu. „Nevím, jestli slavná, ale ano – jsem to já. A vy jste kdo?“ „To je Conrad Spooner,“ řekla Sakura. „Místní polda. Dokonce inspektor.“ „A co Colliere?“ zeptala se Kasumi. „Už skončil?“

„Skončil,“ odvětil Spooner, „ale bohužel ne úplně. Colliere odtáhl do své nory, ehh, do důchodu chci říct. Mezi náma, Kasumi, víte, že jste mi kurevsky zhatila plány do budoucna?“ „Vážně? Pokračujte, možná mě to potěší.“ „Celou dobu doufám, že konečně sklátím tu Parvati a vy ji odsud vyženete.“ „Tak za prvé - o vaše klácení patrně nestála a upřímně, nedivím se. Za druhé – vyhnala se sama, když se mě pokusila zabít. No a za třetí – pokud se sem vrátí, tak se dá očekávat, že ke klácení opět nedojde, jelikož ji zkusím zlikvidovat a vzhledem k tomu, jak zbaběle na to šla ona, tak mi nic nebude bránit ji klidně rozsekat katanou na kusy. Nicméně můžu vás ujistit, že o ty kousky stát nebudu, takže vám ji potom klidně přenechám a teď to nejlepší – poté už proti vašemu klácení nebude protestovat. To mi můžete věřit.“ „Ha, ha, ha,“ zasmál Conrad s notnou dávkou sarkasmu. „Zřejmě si ráda střílíte z lidí.“ „Ani ne. Já to myslím vážně.“ „Možná bych mohl najít jinou ženu, kterou by stálo za to… hmm provětrat.“ „V tom případě jsi na špatně adrese,“ řekla Sakura. Conrad si s naprostým klidem dal nohu přes nohu a pohodlně se opřel. „Co vím,“ řekla Sakura „Tak jsi Edwardovi vzal jeho snoubenku a pak jsi ji jednoduše opustil.“ „Jo, nicméně jsem to s ní myslel vážně. Pokud by se mnou tehdy odjela, možná by náš vztah ještě pár měsíců či let fungoval.“ „Tomu říkáte vážný vztah?“ zeptala se Kasumi. „Pár let? Než vás omrzí?!“ „Měla si to ta husička lépe promyslet a možná by byla ještě naživu. Ale Denise už je minulost a navíc vzdálená minulost. Já žiju přítomností, takže… co vy, Sakuro? Jste na muže zákona?“ „Na muže ano. Na tebe ne,“ odvětila Sakura. „Něco s tím uděláme. My Angličané dovedeme být velice přitažliví, abych tak řekl. Vlastně mám pocit, že už o mě začínáte stát.“ Sakura si přesedla ke Conradovu stolu. „Vida,“ řekl inspektor „Slušný začátek.“ „Můj začátek a tvůj konec, blbečku. Seber si saky paky a zmiz odsud nebo ti jednu vlepím.“ „Vážně? Jak by se ti líbila taková pěkná útulná cela?“ „Bude lepší ho nechat být, Sakuro,“ řekla Kasumi. „Prosím?! To mi říkáš ty?!“ „Přesně tak. Nenech se vyprovokovat. Ty mu rozbiješ hubu a on ti bude vyhrožovat, že tě zavře, pokud s ním nebudeš mít pohlavní styk.“ „Vypadá to, že tvoje sestra má bujnou fantazii, ale… něco na tom je. Tak do toho, dej mi facku.“ „Ségra má pravdu. Já s násilnostmi nezačnu, ale pokud ty ano, tak tě odsud odnesou nohama napřed.“ „Hůů, už se bojím, ha, ha,“ zasmál se Spooner. Sakura zase vstala ve snaze vrátit se ke Kasumi a toho Spooner využil, aby ji plácnul přes zadek. Sakura se okamžitě otočila a sledovala Spoonerův samolibý výraz v obličeji. Poté se zaměřila na Spoonerův kabát. Popadla ho a vyhodila ven do bláta. To už Spooner stál vedle ní a byl vzteky bez sebe. „Ty krávo! Víš, kolik stojí čistírna?!“ Napřáhl se ve snaze Sakuru udeřit, ale ruka mu uvízla v Kasumině dlani. Přirazila Conrada ke stěně a pohlédla mu do očí. „Udeříš ji a budeš si po zemi sbírat zuby,“ řekla Kasumi s naprostým klidem. „Možná, že tady v Anglii jste zvyklí plácat holky po zadku, ale já na to nejsem zvědavá. Udělat to mě, dostaneš po hubě, ale to jen tak na okraj. Nicméně praštit moji sestru je skoro to samé jako praštit mě. Prašť mě a budeš v lepším případě mrzák, v horším mrtvola.“ „Co se to tu děje?“ ptal se Harry, který seshora slyšel Spoonerův křik. „To nic,“ řekl inspektor, „Jsem na odchodu. Dobrou noc.“

„Může mi to některá z vás prosím vysvětlit?“ ptal se Harry, když Spooner odešel. Do vysvětlování se pustila Sakura. „Jen setkání s volem, jehož ego kleslo díky sestře na bod mrazu. Víš Harry, když jsi ten starosta, co takhle vyhlásit rozhlasem, že Kasumi Sato je na Black Mirror a že by bylo lepší chovat se k ní a jejím blízkým slušně. Ono naštvat moji sestru škodí zdraví a to ne málo. Vlastně je skoro jako rakovina.“ „Opravdu úchvatné přirovnání, Sakuro,“ řekla Kasumi. „Nech si té ironie, sestřičko, vždyť je to pravda. Jsi taky taková metla lidstva, i když v menším měřítku. Ale i tak – nedivila bych se, kdyby během pěti, deseti let klesl počet obyvatel Black Mirror na minimum.“ Obě sestry se zase posadily ke svému stolu a napily se piva. „Víš jakou mám radost z toho že ses mě zastala?“ řekla celá rozradostnělá Sakura. „Kasumi právě ukázala, že jí na mně záleží a to je super!“ „Jen klid, Sakuro,“ řekla Kasumi. „Máš ale pravdu – záleží mi na tobě.“ „Cha, chá, Harry, nalijte nám něco pořádně silného, ať to oslavíme.“ „Já nic dalšího pít nechci.“ „To nevadí, já se obětuju za tebe, sestřičko.“

Sakura se během chvíle začala nalévat kvalitní Irskou whisky. Kasumi jí několikrát říkala, aby toho už nechala, avšak Sakura neposlechla. V devět večer Kasumi zaplatila útratu a chystala se odejít. Sakura si musela podpírat hlavu, aby jí neklesla až na desku stolu. „Jak často takhle pije?“ zeptala se Kasumi Harryho. „No… takhle se ještě nikdy nezřídila, ale jinak sem chodí pít pomalu každý druhý den. Jestli mi ale chcete zakázat jí nalévat, paní Kasumi, tak vás sice pochopím, ale nebudu moct poslechnout. Bojím se totiž, že by mohla mít sklony k násilí. Často tu vypráví historky z války, a i kdyby jen polovina z toho byla pravda, tak musím uznat, že je to velice nebezpečná a zkušená mladá žena.“ „Jo… měla těžký život.“ „K vám si ale násilnosti určitě nedovolí, že?“ „Za střízliva určitě ne, ale teď… Ožrat se jako prase neberu jako polehčující okolnost, takže jestli mě kvůli chlastu napadne, bude jí to hodně bolet.“ „Ale… nepřehnala byste to, že ne? Ono, já ji mám docela rád, přeci jen je jinak veselá a taky dokáže přilákat hodně štamgastů těmi svými příhodami.“ „Nebojte se. Řekla bych, že v nejhorším k vám příště přijde se sádrou, to když jí zlomím ruku.“ Kasumi se oblékla a chytila Sakura za paži. „Tak pojď, jdeme.“ „Có? Eh…“ Sakura se zvedla ze židle a okamžitě by padla k zemi, kdyby jí Kasumi nezachytila. „Harry… nalij mi ještě jednu… jednu ehh…“ „Drž hubu a pojď!“ zařvala Kasumi. „Věř mi, že kdyby nebyly takový mrazy, tak tě nechám venku před hospodou.“ „Nemám vám s ní pomoct?“ nabídl se Harry. „Ne, to je dobrý. Na viděnou,“ rozloučila se Kasumi a dovlekla svoji sestru ven. Tady byla již tma, ale díky sněhu, od kterého se odrážel měsíční svit, bylo stále dobře vidět na cestu. Sakura se musela přidržovat svojí sestry, aby se vůbec udržela na nohou. „Kašumi… ehh… nebij mě. Já… už budu hodná.“ „Nebudeš a takhle bychom domů nedošly ani do půlnoci.“ Kasumi si svoji sestru přehodila přes rameno a vyrazila rychlým krokem k zámku.

Na zámku už všichni spali až na Samuela, který nervózně přešlapoval v hale. Když se ve dveřích konečně objevila jeho milá, nevěděl, jestli se má radovat nebo jí vynadat. „Kde jste byly takovou dobu a… proboha co se jí stalo? Snad ne…“ „Jen se ožrala jako prase.“ „Eh… hele, Samuel. Proč chodí po stropě?“ „Je úplně namol,“ konstatoval Samuel. „Zvládneš ji odnést nahoru do pokoje nebo ti mám pomoct?“ „Odnesu ji, ostatně odnesla bych i tebe, kdyby na to přišlo.“ „Na rozdíl od ní já znám své hranice. Sakuřin pokoj je hned naproti schodišti.“ „Já vím. Jsem docela utahaná, takže se jen osprchuji a jdu spát.“ „Počkám na tebe v ložnici.“

Kasumi vynesla sestru do patra a uložila ji na posteli v jejím pokoji. Chystala se odejít, když ji sestra zarazila. „Eh… Kasumi… počkej.“ „Chceš něco?“ „Ehh, promiň mi to,“ kňučela smutná Sakura, která si uvědomovala svoji chybu. „Já… jsem měla takovou… radost, že… Já tě mám moc ráda a… nechci, aby ses na mě… ehh… zlobila.“ „Myslela jsem, že mám jen jedno dítě, ale ty ho dokážeš s klidem zastoupit, že? Kolikrát jsem ti to říkala, že máš s pitím přestat?“ „Měla… měla jsi mi jednu vrazit, ale… šetrně.“ Kasumi se na chvilku posadila k Sakuře na postel. „Víš, že taková nejsem. Nemůžu tě bít za to, že se napiješ, ale měla bys vědět, kdy přestat.“ „Je tu hrozný… vedro,“ řekla Sakura a přetáhla si přes hlavu košili. Kasumi zarazila Sakuřino zraněními poznamenané tělo. „Ukaž se mi… Ty jizvy… nemáš kvůli tomu bolesti? Třeba na těch zádech to je vážně ošklivý.“ „Eh… od biče to bolí, ale… to je dobrý… já to zmáknu. Žádnej bič mě… nesrazí na kolena. Já jsem… jsem… kráva. Ospalá kráva.“ „Kdybys chtěla, můžeš s tím klidně za doktorem. Třeba by se to dalo spravit a nekoukej na cenu, protože my se Samuelem ti léčbu zaplatíme.“ Sakura už ale nevnímala a pouze tiše chrápala. Kasumi se v koupelně osprchovala a pak v noční košili zamířila do ložnice.

„No né…“ obdivoval Kasumi Samuel. „Tobě to vážně sluší. Vzpomínáš si, že tahle košile s drakem byl můj dárek k tvým devětadvacetinám?“ „Samozřejmě. Už je to dávno, ale stále v mé paměti.“ Kasumi si lehla vedle Samuela, ale ještě předtím si košili rozvázala a odhalila tak svoje tělo. „Jak se ti líbí moje… ehh tedy vlastně naše panství?“ „Je úžasné. Jsem za tu procházku ráda, i když to dopadlo takhle. Většinu těch míst už jsem tehdy navštívila, ale nebyla jsem u Black Lake, u kláštera a u věže. O jezeře mi Sakura navyprávěla dost věcí, věž se nezdá být něčím zvláštním, ale co klášter? Je obklopen vysokou zdí a nikde nejsou vrata.“ „O klášteře se toho moc neví. Nepamatuji si, že by se někdo podíval dovnitř. Na to se místní moc bojí anebo jim to nestojí za námahu. Chápu to ale tak, že ty se tam vydáš?“

„Určitě. Třeba na něco narazím.“ „Dej na sebe pozor, lásko. Ten klášter je opředen tajemnem. Kdoví na co tam natrefíš.“ „Krysy, pavouci, netopýři,… tohle mě nevyděsí.“ „Hmm, čeho se vlastně bojíš? Spousta žen se vyděsí, když uvidí hada nebo velkého chlupatého pavouka.“ „Nemívám ze zvířat strach. Každé zvíře jde zabít, stejně jako každý člověk. Místo toho abych se nechala v nebezpečných situacích ovládnout strachem, raději hledám východisko, které obvykle spočívá v usmrcení protivníka.“ „Praktické…“ Samuel svoji milou políbil a objal. Kasumi se k němu přitiskla blíž. Jasně cítil teplo jejího těla. Zahleděl se jí do klidných hnědých očí, které vyzařovaly vyrovnanost a inteligenci. „Zdá se mi, že slyším takové tlumené chrčení. Tobě něco je?“ „Trochu mě bolí na plicích, když zhluboka dýchám. Během pár dnů by se to mělo spravit, a když ne, tak půjdu k doktorovi.“ Samuel se zamračil. „Doufám, že to nic vážného není. Vím, jak je pro tebe důležité být fyzicky zcela v pořádku.“ „Víš o tom, že Sakura se mnou chce měřit síly? Za výhru dostanu masáž, ale postupně ztrácím odvahu svěřit své tělo do Sakuřiny ‚péče‘. Asi ji přemluvím, aby se soutěžilo o koupel.“ „O koupel?“ „Horká voda, vonné oleje, výtažky z bylin,… Nechám ji, ať mi to připraví na svatební noc.“ „Ne abys prohrála i když… s tímhle tělem to snad ani nejde.“ Kasumi si sundala košili a odkryla tak celé své tělo. „Zatím nevím, jak moc ji chci porazit. Být to někdo cizí, tak ze sebe zcela určitě vydám všechno, ale u ní… je to zvláštní, ale nechci, aby pak byla smutná.“ „Vzpomeň si na to, jak si se s ní musela dnes tahat a ten soucit tě přejde. A kdyby ne, tak dej pozor a moc ji nepodceňuj, aby se ti to nevymstilo. Každé ráno chodí běhat.“ Kasumi si protáhla levou nohu a trochu ji pozvedla. O tak svalnatých a pružných nohách se Sakuře mohlo jen zdát. „Hmm, zdá se, že při sprintu tě Sakura uvidí jen na startu a v cíli,“ usmál se Samuel. Kasumi začala svého milého vášnivě líbat a krátce nato přešli k pohlavnímu styku.

23. 12. 1998 Dalšího dne si Samuel a Kasumi užívali prvního společného rána na Black Mirror. V jejich pokoji bylo ticho. Milenci k sobě byli přitisknutí a dlouhou dobu jen tak spokojeně leželi. Samuel svoji milou šimral na břiše, což jí bylo velice příjemné. Do pokoje vtrhla Sakura ve vojenském oblečení a s brokovnicí, jež dříve patřívala Parvati. „Proboha, vy pořád ležíte? U Samuela to chápu, ale že i ty, Kasumi… To jsi taková lemra? Už je po desáté! Já si byla zaběhat, nasnídala jsem se, pohrála si s Desem a vybavila se na akci, zatímco ty se tu válíš a vystavuješ kozy.“ Samuel a Kasumi nebyli Sakuřiným proslovem nijak zaskočeni a rozhodně to nevypadalo, že by si z toho něco dělali. „Milá sestro,“ začala Kasumi s notnou dávkou ironie, „už včera jsem říkala, že budu odpočívat, ostatně mám to nakázané přímo od doktorů. To, že bude poledne, mě nijak nevadí a snídat dnes nehodlám. Běhat nepotřebuji, zato ty bys měla pořádně trénovat, jestli chceš mít proti mně alespoň nějakou šanci. Že sis hrála s Desem je fajn i když mě trochu děsí, jak ty vaše hry mohou vypadat, obzvláště v tvé režii. Na žádnou akci s tebou dnes nejdu. Ten klášter tam stojí už stovky let a nemyslím, že se sebere a uteče nám.“ Kasumi se

protáhla a vypnula hruď. „No a prsa si můžu vystavovat, kdy chci.“ „Obzvláště, když je na ně tak pěkný pohled,“ dodal Samuel „Taky mám hezký prsa!“ řekla Sakura a začala se svlékat. „Nekaž mi den takhle brzo, Sakuro,“ zarazil ji Samuel. „Có? Tak abys věděl – nemůžu za to, že mám malý kozy. A co se jizev týče, tak ty jsou naopak hustý.“ „Možná hustý, ale ne hezký. A pak ten tvůj sestřih… tady nejsme v armádě, Sakuro. Co takhle si nechat narůst vlasy?“ zeptal se Samuel. „Hmm, zvažovala jsem, že si nechám vzadu narůst ocásek a tady na temeni takový úzký proužek vlasů.“ „Fajn,“ řekla Kasumi, „tak zvažuj dál a hlavně na to nespěchej. Když budeš celý den zvažovat svůj účes, nám to vadit nebude, že ne?“ „Přesně tak a nezapomeň za sebou zavřít.“ Sakura práskla dveřmi a Samuel s Kasumi se rozesmáli. „S tou holkou se člověk vážně nestihne nudit,“ řekl Samuel. „A to ještě nevíš, co plánuje.“ „Raději mi to ani neříkej, ať si nekazím náladu. Místo toho mi pověz, co svatba a šaty?“ „Ptáš se pořád.“ „Bojím se, že si to rozmyslíš. Pochop, že by to byla hrozná ostuda nejít před oltář v šatech.“ „Zítra je štědrý den, tak pojedeme do města, jo? Potřebuju se postarat o dárky a spojíme to s přípravami na svatbu. A počkej, teď jsem si na něco vzpomněla – včera umřel farář.“ „Cože? Náš farář?“ „Jo. Hrobník to chtěl tajit, ale počítám, že dnes už to musí vědět celá ves.“ „To je zlé.“ „Zlé? Byla to svině, která tě chtěla utopit v jezeře!“ „To chtěli tehdy všichni a jsem vážně rád, že se jim za to nemstíš. Zůstali bychom na panství sami… Smrt faráře nám ale hatí plány. Doufám, že ho brzo někdo nahradí. Taky budeme muset jít na pohřeb.“ „Jakže?!“ „Je to slušnost.“ „Je slušnost poslouchat nesmyslné kecy kněze a pak sledovat rakev s mrtvolou, jak se spouští do díry v zemi?“ „Slušnost je se tam alespoň ukázat.“ „To asi nejsem slušná… Podívej, dělej si, co chceš, ale je to blbost. Nepřijde ti lepší zůstat raději doma s rodinou, než chodit na pohřeb? Uskuteční se i bez tebe a možná ve větším klidu.“ „Hmm, asi máš pravdu. Nakonec - na můj pohřeb taky nikdo nepřijde a když už, tak jen proto, aby plivli na rakev.“ „Vidíš to moc černě, a i kdyby, tak po smrti už ti to bude jedno. Tomu faráři je to taky jedno. Kdyby ho hodili na hnůj, mělo by to větší užitek, než ho cpát do rakve a pouštět pod zem. Pohřby se nedělají pro mrtvé, ale pro ty, kdo ještě žijí. Pozůstalí si popláčou, přestože smutnit můžou kdykoli a ti ostatní mají alespoň nějakou vzpomínku a změnu v jinak stereotypním životě. No, a pokud se potom pořádá ještě hostina, tak se všichni řádně nadlábnou na účet pozůstalých. To by taky byl jediný důvod, proč bych na ten pohřeb měla jít, ale nepředpokládám, že rodina faráře, pokud tedy vůbec nějakou má, bude pořádat smuteční hostinu. „Zní to strašně, to co říkáš, jenomže… máš pravdu. Po smrti je člověku všechno jedno, pokud tedy umře za normálních podmínek. I tak bych si ale přál skončit po smrti v naší hrobce.“

„A kde jinde bys měl být? Na Warmhill přece máte hrobku Gordonů.“ „To sice jo, ale ta mi nepřísluší. Kdoví, co se mnou vlastně bude. Možná mě hodí do anonymního hrobu, kde jsem byl už předtím.“ „Proč anonymní hrob? Všichni přece vědí, kdo jsi.“ „To ano, jenomže já jsem vrah... a taky sebevrah. Hmm, to o sobě můžu říct jen já…“ „Podívej, jestli chceš skončit v hrobce, tak ti to zařídím.“ „Penězi nebo snad zastrašováním? Těžko přinutíš jakéhokoli faráře, aby jednal proti svým zásadám a přikázáním.“ „Mým metodám ještě nikdy nikdo neodolal. Krom toho, hrobka Gordonů je majetkem Gordonů. Klidně tě tam uložím sama, když to nikdo jiný neudělá. Jen nebudeš mít ty klasické pohřební pindy, ale o ty asi nestojíš.“ „Ne, ale naše hrobka je pod správou farnosti a stojí na Warmhillské půdě. Mé tělo by tam dlouho nenechali.“ „Aha a čípak je Warmhillský kostel jako takový?“ „Církve. Té samé církve, co nám pravidelně posílá finance na ochranu portálů a Černého zrcadla. Přestože záznamy o naší rodině odnesl z Vatikánu tvůj přítel Cy, tak jejich peníze stále jdou do naší kapsy.“ „To je hezké, ale i my máme církev v šachu.“ „Myslíš? Povídačkám o démonech nikdo neuvěří a důkazy nemáme.“ „Co takhle udělat fotky Černého zrcadla nebo ještě lépe – Brány Pekel? Anebo ty Cyovy dokumenty, které odnesl z archivů.“ „Máš pravdu. Mám tu ještě originální dopis od papeže Innocenta III. Kdyby se tyhle věci dostaly ven, tak křesťanská církev bude stát před největší krizí, jakou kdy zažila.“ „No vidíš. Pokud nepřesvědčím faráře násilím, o čemž silně pochybuji, tak vytáhnu ty dokumenty a uvidíš, že dosáhnu svého.“ „Ha, ha, pro tebe není žádná překážka dost velká, co? Ale dost řečí o smrti. Na tohle ještě mám čas. Až se objeví nový duchovní, musím za ním co nejdříve zajít, abych dohodnul okolnosti svatby. Taky bys mi s tím mohla pomoct. Napsat oznámení a rozeslat ho lidem, připravit hostinu, možná něco napéct…“ „Tak já se postarám o to svatební oznámení. Napíšu to už dnes a zítra si to necháme vytisknout. Co se hostiny týče, tak můžu něco uvařit, ale doufám, že tam nechceš zvát cizí lidi.“ „Popravdě, přemýšlel jsem o tom, ale ne. Uděláme to tady na zámku a jen v rodinném kruhu, tedy včetně služebných.“ „Tak to bude nejlepší.“

Do pokoje opět vtrhla Sakura. „Bože…“ zabědoval Samuel. „Tak co zase chceš?“ „Žebřík.“ „Ve stodole.“ „Supr. Díky.“ Sakura zase odešla a Samuel si jen povzdechl. „Víš, co by mě zajímalo?“ zeptala se Kasumi. „Copak, miláčku?“ „Jestli ji napadne po vylezení na zeď kolem kláštera ten žebřík přetáhnout na druhou stranu, aby se pak mohla vrátit.“ „Myšlenka, že pár dnů pobude za zdmi kláštera, není zase tak nepříjemná.“ „No… měli bychom se zvednout. Za chvíli bude poledne,“ řekla Kasumi, vstala a protáhla se.

„Tobě nedělá problém pohybovat se doma nahá, že ne?“ „Vůbec ne. Je mi to příjemné, ale nemusí to být vždy. Proč se ptáš? Snad ti to nevadí.“ „Ani v nejmenším. Málokterá žena ve třiatřiceti vypadá tak perfektně jako ty.“ „Nepřeháněj.“ „Myslím to vážně – pevné, pružné, svalnaté tělo s minimem tuku. Hezky se na to dívá.“ Kasumi se usmála a vyrazila do koupelny, kde se osprchovala a poté se v pokoji oblékla. Samuel udělal totéž. „Půjdu na to oznámení. Do oběda to snad stihnu,“ řekla Kasumi. „Knihovna je dole… dveře u krbu, že?“ „Přesně tak.“ „Fajn. Je to tu hrozně veliký a než si zvyknu…“ „Chápu, já se mezitím stavím u Desmonda. Měla by ses s ním sblížit. Třeba si s ním hrát nebo mu na večer přečíst pohádku.“ „Jo… pokusím se, ale spíše by bylo lepší ho naučit něco užitečného.“ „Proč ne. Odnauč ho brát si na noc dudlík. Taky neumí smrkat a nejí maso.“ „Hmm a to jsem chtěla týden odpočívat. No nic, vrhnu se na to, ale chci volnou ruku.“ „Máš ji mít, jen doufám, že toho nebudu litovat.“ „Ještě se zeptám na to oznámení – jak by mělo vypadat?“ „Jednoduše oznámení pro lidi, že se máme rádi a chceme se vzít. Nechám to na tvé fantazii. A když k tomu přidáš pár veršů, bude to jen lepší.“ „Verše… to by bylo lehčí jít někoho vykuchat.“

V poledne se všichni sešli v jídelně, všichni až na Sakuru. „Paní Kasumi,“ řekl Edward, „nemůžu nikde vaši sestru nalézt. Mám i přesto servírovat oběd?“ „Klidně můžete. Sestra se jen zcvokla a vyrazila ke klášteru. Tedy čekala jsem, že půjde až po jídle, ale je to její věc. Nechte její porci v kuchyni a ona si to pak ohřeje.“ „Rozumím, paní.“ Edward odešel a Kasumi, Samuel a Desmond usedli ke stolu. „Mám tady to oznámení,“ řekla Kasumi a předala Samuelovi list s drobným písmem. Dne 1. 1. 1999 se na Warmhill koná svatba Samuela Gordona a Kasumi Sato. Láska spojila tyto dva lidi rozdílné svým původem i postavením, neboť lásku neplodí moc, peníze a síla, ale porozumění, přátelství a cit. Šli jsme světem sami, teď na cestu jsme dva. Bok po boku kráčíme, užívajíc si života Svět muže a svět ženy, tak rozdílný se zdá být, ale když se spojí poutem lásky, pak začínají žít. „Krásné,“ řekl Samuel a Kasumi políbil na tvář. „A pak, že v sobě nemáš ani kouska romantiky.“ „Což o to, romantiku v sobě mám, ale je dost problém ji vyštrachat na světlo.“

Během chvilky již Edward přinesl oběd. Samuel měl jako obvykle dietní stravu a Kasumi vepřové s rýží, podobně jako Desmond, který ovšem neměl maso. „Edwarde,“ řekla Kasumi, „proč má Des jen kopeček rýže a zeleninu?“

„Ehm, asi proto, že to tak pan Samuel nařídil.“ „Desmond jí nanejvýše kuřecí maso a i to jen někdy, že jo?“ řekl Samuel a pohladil chlapce po vlasech. Kasumin výraz však nenasvědčoval tomu, že si z toho nic nedělá. „Nemám rád maso, víš mami?“ řekl Desmond a pustil se do jídla. Kasumi mu však talíř přetáhla k sobě, odkrojila si kus vepřového a vrátila talíř Desmondovi i s masem. „Mamí! Ty to nechápeš, já maso nejím. Maso je fuj.“ „Nedá se nic dělat, Desmonde. Ti, co maso nejedí, onemocní a třeba taky umřou. To chceš? Chceš umřít?“ „Umřít?“ zeptal se Desmond, který nechápal význam toho slova. Do hovoru se vložil Samuel „Kasumi, tohle přeháníš. Navíc on se z toho dostane. Jsou mu teprve čtyři. Taky jsi jedla ve čtyřech maso?“ „To nevím, ale i kdyby ne - co to mění?“ „Docela dost věcí, třeba to, že není nutné to lámat přes koleno. Co vím, tak já jsem v dětství dost vyváděl a jednou z věcí bylo, že jsem si maso vyloženě ošklivil. A vidíš, dnes s tím nemám problémy.“ „Co je to umřít?“ ptal se znovu Desmond. „To znamená, že tu s námi už nebudeš.“ „Nebudu?“ vyděsil se chlapec. „Kasumi!“ zvýšil hlas Samuel. „Nemocní lidé často umírají a kdo nejí maso, bude nemocný, jak už jsem řekla. Protože jsem tvoje maminka, nechci abys umřel, takže to maso, co jsem ti dala na talíř do večera sníš a pokud ne, tak nedostaneš večeři.“ Desmond sice nerozuměl úplně všemu, ale přesto pochopil, co se mu Kasumi snažila sdělit. Samuel z toho však nadšený vůbec nebyl. Vstal od stolu a odešel do svého pokoje. Kasumi si s klidem dojedla své jídlo a zašla za ním.

Samuela vztek evidentně neopustil. Už když Kasumi vešla do jeho pokoje, začal na ni křičet. „Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?! Copak ses pomátla?! Ty mu budeš vyhrožovat smrtí?!“ „Bude to asi hodina, co jsi řekl, že mi v tomhle směru dáváš volnou ruku. Nevzpomínáš si na to?“ „Přestaň mě ponižovat! Jistěže si na to pamatuji, ale tohle jsi přehnala! Říct mu, že když ten kus masa nesní, tak tu s námi nebude… Proboha, copak nemůžeš jednou v životě být trochu milá?!“ „Milá? To podle tebe znamená, že mu maso nebudeme ani dávat? Že počkáme, co to s ním udělá a pak budeme doufat, že to doktoři spraví? Takže ne, Samueli, nebudu milá.“ „Proč jsi tak chladná, tak tvrdá a tak nepřístupná jakýmkoli jiným řešením než jen těm, které sama vymyslíš?“ „A jaké řešení jsi vymyslel ty?! Nechat ho být ať si dělá, co chce?!“ „Tohle přesně je tvůj postoj k lidem – nestarat se o ně! Teď mi to vyčítáš?!“ „Jenomže ten kluk dole má být můj syn, ty pitomče! Jsou mu čtyři! Co čekáš, že z něj bude, když ho necháš být? Výchova není o tom jít dítěti na ruku a jen si s ním hrát!“ „Pitomče… no dobrý, to je vážně skvělý… Tak abys něco věděla, Kasumi – to já jsem tu s ním čtyři roky. Čtyři roky se o něj starám, čtyři roky ho vychovávám, zatímco tys byla čtyři roky pryč! A ještě něco – kolik dětí jsi vychovala, že si dovoluješ mi tu tvrdit, že má výchova je k ničemu?! Pokud vím, tak první dítě jsi zabila a to druhé odložila, tak kde bereš tu drzost mi vykládat, že já neumím vychovat vlastního syna?!“ Kasumi tohle bolelo a ne málo. Nebyl to ale smutek, co převládlo v jejím srdci, ale zlost. V koutku duše se obávala, že vztek ji

ovládne natolik, že Samuelovi ublíží, ale její hrdost ji nedovolila odejít uprostřed hádky. Cítila by se poražená a dokázala tak Samuelovi, že má pravdu. „Jsi arogantní hajzl! Víš moc dobře, proč jsem se svými dětmi tak naložila a krom toho si to stále vyčítám. Vím, že to byla chyba a lituju toho, ale každý dělá chyby, ty snad ne?! Ovšem vinit mě za ty roky, co jsem tu nebyla, je už opravdu hodně. Neříkám, že mě netěšilo vidět Tokutara mrtvého, ale především jsem to udělala pro nás dva, čili i pro tebe! Nechtěla jsem ti to říct, ale když na mě taháš takové věci, tak tedy dobrá – jsi na umření. Máš před sebou rok života a je ti jedno, co bude potom! Zbavuješ se odpovědnosti, protože se nechceš už ničím trápit. Nač se starat o to, jestli kluk jí nebo nejí maso, že? Vždyť co na tom záleží, když za pár měsíců umřeš?!“ „Takovouhle podpásovku jsem nečekal ani od tebe! Nemůžeš se dočkat, až chcípnu a tobě spadne do klína úplně všechno, co?!“ „Myslíš, že chci, abys umřel?! Vzpamatuj se, ano?! Ať už jsem, jaká jsem, tak o majetek mě nikdy nešlo! Já nestojím o hromadu peněz!“ „Dovol, abych se zasmál! Každý chce peníze, Kasumi, každý! Ty také! Jen nemáš na to si to přiznat.“ „V tom se šeredně pleteš! Radím ti dobře Samueli – uklidni se!“ „Ty mě nemáš co radit! Kašlu na tvé rady! Zato ty mě konečně začneš brát vážně a budeš mě poslouchat!“ „Chtěl jsi říct, slepě poslouchat, ne snad? Máš smůlu, Samueli, já nejsem Edward, který se klidně postaví na hlavu, když mu to nařídíš! Nebudu tvoje hračka. Catherin možná byla, ale já…“ „Catherin do toho netahej!“ zařval Samuel z plných plic a napřáhl se rukou ve snaze dát Kasumi facku. „Zkus to… jen to zkus,“ odvětila Kasumi s klidem. „Na Catherin jsi také vztahoval ruku, když došlo k hádce? Taky ses pokoušel vydobýt si svoje násilím?!“ „Drž hubu!“ „Takže ano… docházelo k tomu. Možná v tom hrála roli kletba… ale možná taky ne. Uvědom si, že já nejsem Catherin, kterou jsi tloukl a ona držela hubu a krok. Vážně jsi takový idiot, že praštíš mě, mistryni bojových umění a budeš si myslet, že ti to nevrátím? Dej mi facku, Samueli, a do deseti vteřin toho budeš hořce litovat!“ „Mě vyhrožovat nebudeš! Tohle byla poslední kapka! Svatba se ruší, sbal se a vypadni!“ „Sviňáku!“ vykřikla Kasumi a práskla za sebou dveřmi. Na chodbě stál celý vyděšený Desmond s prázdným talířem od oběda. Chtěl ho ukázat rodičům, aby viděli, že všechno snědl, ale teď se nezmohl vůbec na nic. Kasumi si nemínila sbalit své věci a okamžitě se odstěhovat. V hale minula ještě Edwarda, který taktéž slyšel hlasitou hádku. Nevěnovala mu pozornost a vyběhla ze zámku. To, že na sobě měla jen triko a kalhoty jí nevadilo. Pospíchala ke klášteru, kde očekávala, že najde Sakuru. Rozhodně neplánovala odejít z Black Mirror, obzvláště, když na zámku žila její sestra a tu nechtěla opustit. Byla rozhodnutá ji nejprve seznámit se situací a poté zajít za starostou a dohodnout s ním koupi domu ve vesnici. Peníze, které dostala od Kenjiho by jí na to měly bohatě stačit, alespoň v to doufala. Rovněž jí bylo jasné, že si bude muset sehnat práci a zatím nevěděla, jaká by to měla být. Na mysl jí přišlo jen to, že by mohla vyvářet a uklízet v Harryho hospodě, ale neměla zdání, jestli by ji byl ochoten zaměstnat. Když se dostala na parkoviště ve Willow Creek, myšlenky na nejistou budoucnost z hlavy vytěsnila, aby ji zbytečně nerozptylovaly a vyrazila po pěšině vzhůru ke klášteru.

Jakmile dorazila ke zdi kláštera, všimla si žebříku opřeného o zeď. Sakura nikde v okolí nebyla, takže vylezla na zeď a žebřík přetáhla dovnitř. Poté seskočila dolů. Propletla se skrze několik holých stromů a keřů, načež stanula před nečekaně zachovalou budovou kláštera. Měl zhruba obdélníkový půdorys. Brána na nádvoří byla otevřená a tak Kasumi vstoupila dovnitř. Hlavní budovu kláštera, kterou měla Kasumi přímo před sebou, zdobila čtverhranná věž se zvonem. Věž nebyla zase tak vysoká, aby se tyčila nad okolím a byla vidět z velké dálky. Vysoká zeď a vzrostlé stromy, které klášter obklopovaly a které dokonce rostly i zde na nádvoří zabraňovaly komukoli, aby si mohl klášter dobře prohlédnout, aniž by přišel až sem k němu. Na nádvoří byla kašna, ovšem bez vody a socha krásné mladé ženy měla ulomenou hlavu. Kasumi přešla k pravému křídlu kláštera, neboť vrata dovnitř byla jako jediná pootevřená. Vstoupila a ocitla se v podlouhlé a značně široké chodbě. Co však Kasumi zarazilo nejvíce, byla skutečnost, že všechny louče, které visely na zdi v pravidelných rozestupech, byly zapálené a osvětlovaly tak celou chodbu. Japonka vyrazila chodbou směrem k hlavní části budovy, neboť počítala s tím, že právě tam se její sestra snažila dostat. Ani hořící louče nedokázaly z chodby vyhnat nepříjemný chlad, který Kasumi cítila na vlastní kůži. Cestou minula čtveřici pláten, přičemž každé znázorňovalo výjevy z bible. Kasumi obrazy zběžně prohlédla a nenalezla nic zvláštního. To ovšem neplatilo pro pátý obraz, na kterém bylo notoricky známé ukřižování Ježíše Krista. Skutečnost, že obraz visel obráceně, kříž byl tak převrácený a Ježíš visel hlavou dolů, Kasumi nepřekvapovalo tolik jako fakt, že Ježíš měl zcela rozmazanou hlavu. Kasumi nad tím raději moc nepřemýšlela a pokračovala dál. Opět narazila na otevřené dveře, kterými prošla. Stála nyní v knihovně a kromě polic s rozpadajícími se svazky tu byly nepohodlné dřevěné stoly a na nich kalamáře. Kasumi jeden zvedla a naklonila. Inkoust vytekl ven. Kasumi nádobku položila a rozhlédla se okolo. Z tohohle místa měla zvláštní pocit, a čím déle tu byla, tím tíživější atmosféra na ni dopadala. Až ji překvapilo, že se nechává tak skličovat. Odsud žádné dveře nevedly, jen zapáchající kus hadru, který přikrýval průchod v zadní části knihovny. Kasumi jím prošla a narazila na točité schodiště vedoucí kamsi dolů. Opatrně sestupovala, přičemž se přidržovala chladných kamenů. Schody byly úzké a strmé, takže hrozilo, že uklouzne. Byla asi v polovině schodiště, když narazila na malou komůrku. Vstoupila sem a prohlédla si dalších pár polic s úhledně srolovanými pergameny. Zdálo se, že šlo o mnohem cennější spisy, než ty nahoře v knihovně. Kromě pergamenů zde byly jen štosy prázdných nepopsaných listů. Kasumi po nich přejela rukou a když si ji pak prohlédla, zjistila, že se na ní usadilo jen minimum prachu. Taktéž si uvědomila, že cestou sem neviděla jediné zvíře – krysy, pavouky ani netopýry. Vrátila se na schodiště, ale nesešla ani deset schodů a zaslechla pod sebou hlasité kroky. Zprvu chtěla Kasumi zavolat svoji sestru, neboť předpokládala, že jde o ni, ale pak si uvědomila, že hlasitost kroků nasvědčuje tomu, že je nevyvolává jen jeden člověk. Raději se opatrně vrátila a zapadla do komůrky. Přitiskla se mezi police a vyčkávala. Jakmile kroky utichly, Kasumi poznala, že něco není v pořádku. Raději přestala i dýchat a jen se zaposlouchala do okolních zvuků. Chvíli se nedělo nic a poté zaslechla, jak se k ní kdosi přibližuje. Pomalé šoupavé pohyby bezesporu nevydávala Sakura, o tom byla Kasumi přesvědčená. Litovala toho, že není ozbrojená, ale od návštěvy kláštera neočekávala konflikt s čímsi neznámým. Kasumi jasně cítila, kterak jí naskočila husí kůže. V komůrce se totiž výrazně ochladilo. Když se kroky začaly zase vzdalovat, Kasumi konečně s úlevou vydechla, ale stále neopouštěla svůj úkryt. Dle stále méně a méně hlasitých kroků poznala, že se jí skutečně podařilo se úspěšně ukrýt, přestože neměla ponětí před čím vlastně. Opatrně vyšla ven na schodiště a pokračovala v sestupu. Dole byla úzká chodba s mnoha dveřmi po stranách a jedněmi velkými vraty na jejím konci. Hned u schodiště byl nevzhledný stolek a vedle židle. Skoro se zdálo, že zde má být někdo na stráži,

ale bylo tu prázdno. Soudě dle věšáku s velikými železnými klíči, Kasumi poznala, že jde pravděpodobně o vězení a klíče jsou od cel. Na věšáku bylo místo pro osm klíčů, ale bylo jich tu jen sedm. Kasumi procházela chodbou, až narazila na dveře, které měly v sobě zastrčený klíč. Kasumi si nejprve ověřila, že je zamčeno a poté otočila klíčem. Otevřela dveře do cely, ale nenalezla tu svoji sestru, jak předpokládala. Na stěně visela v okovech připoutaná bytost v šedivém hábitu. Svrasklá seschlá kůže pokrývala všechny viditelné části těla. Stvoření nemělo vlasy a mělo jen jednu oční bulvu. Kasumi se přiblížila a zjistila, že rysy v obličeji má stvoření ženské. Tvor otevřel ústa a nečekaně hlasitě vykřikl: „Je tady! Čerstvá krev!“ Tohle Kasumi stačilo, aby vymrštila nohu a kopla stařenu do hlavy. Očekávala, že ji umlčí, což se také stalo, ale nepředpokládala, že celou její hlavu rozmázne po zdi. Zdeformovaná hlava zůstala namáčknutá na stěně a tekla z ní hnilobou silně páchnoucí tekutina. Kasumi se vrátila na chodbu a zaposlouchala se, zdali neuslyší vzruch. Bylo jí jasné, že podobných stvoření je zde víc a že jde zřejmě o ženský klášter. Kasumi neměla v úmyslu prohledávat ostatní cely, ale zajímalo ji, co se nachází za velikými dveřmi na konci chodby. Přišla až k nim a zjistila, že dveře nemají žádnou kliku a že se zřejmě otevírají dřevěným kolem zasazeným do zdi. Jen necelá polovina kola čouhala ven, ale bylo možné s ním otáčet. Kasumi však zvažovala, jestli tím nenadělá moc hluku, neboť počítala s tím, že mechanismus ani dveře nejsou v dobrém stavu. Nejprve přitiskla hlavu ke dveřím a jen poslouchala. Zaslechla cosi jako hlasy, ale byly příliš tlumené a nešlo jim rozumět. Kasumi se alespoň snažila rozeznat jejich počet, ale i to byl problém, neboť hlasy si byly velice podobné. Všechny se brzy slily do jednoho jediného a mnohem hlasitějšího. Mnišky začaly zpívat jakýsi chorál v latině, takže Kasumi ničemu nerozuměla. Když se učívala jazyky, pomýšlela hlavně na praktičnost, a proto vybírala ty nejrozšířenější, mezi které latina, jakožto mrtvý a takřka nepoužívaný jazyk, rozhodně nepatřila. Kasumi si nebyla jistá tím, co bude dělat. Otočila se, aby se přesvědčila, že za ní je stále klid a poté si v mysli přehrála celou cestu sem, aby byla schopná v případě nutnosti utéct. Poté se chopila kola a začala otáčet. Brzy zjistila, že kolo má nepříjemnou vlastnost – samo se otáčí zpět a dveře tak zavírá. To nutilo Kasumi neustále točit. Zpěv mnišek, naštěstí pro Kasumi, zastíral skřípání a vrzání dveří. Po chvilce byly dveře otevřeny a díky záklopce v tomto stavu zůstaly natrvalo. Kasumi se ani nezapotila, což ji těšilo, neboť počítala s tím, že nemalou dávku energie bude potřebovat na případný úprk. Velikost otevřené místnosti ji překvapila. Sál byl ohromný a přímo před sebou měla přesně šest zády otočených mnišek. Jedna další, zřejmě vyššího postavení, stála před nimi a tiše předčítala z rozevřené knihy, zatímco ostatní stále zpívaly. Kasumi velice potichu vstoupila do místnosti. Držela se u zdi a snažila se získat výhled do střední části sálu, neboť měla pocit, že přítomnost mnišek a jejich jednání není obvyklé. Prošla kolem jednoho z mnoha vysokých svícnů a konečně zahlédla svoji sestru, kterou zde hledala. Ležela připoutaná na oltáři, který zdobila hlava rohatého netvora vytesaného do kamene. Sakura měla roztažené ruce i nohy a končetiny upevněné v okovech. Nemohla se ani hnout, ale nedalo se říct, že by se o to nesnažila. Škubala sebou a marně se snažila uvolnit. Svojí sestry si vůbec nevšímala, což Kasumi vyhovovalo, neboť nepotřebovala, aby ji Sakura prozradila. Kasumi si dále povšimla šestiúhelníkové prohlubně, která byla hned za oltářem. Přemýšlela, co tam dole je a doufala, že mnišky nemají v plánu tam Sakuru poslat. V sále nebylo nic, co by Kasumi mohla využít jako zbraň, ale když se pohledem zaměřila na stolek s knihou, povšimla si, že je o něj opřená krátká dvojbřitá sekera. Pro Kasumi byla zbraň nedostupná, neboť hned vedle postávala mniška. Dle bohatšího hábitu a vůdčího postavení Kasumi poznala, že se zřejmě jedná o abatyši. Chorál utichl a ona začala promlouvat k Sakuře. Její hlas nebyl tak písklavý a stařecký. Byl hluboký, pronikavý ale přesto nezněl lidsky.

„Oslavujme dne tohoto!“ vykřikla abatyše. „Po desítkách let mezi naše zdi zavítala další čerstvá krev! Děkujme démonům Pekel a vládcům temnot za potravu, jež vešla mezi nás a učinila tak největší a rovněž poslední chybu svého života.“ „Vy svině!“ zařvala z plných plic Sakura a Kasumi se ulevilo, neboť se obávala, že je Sakura něčím omámená nebo dokonce přišla o jazyk a proto nečastuje své věznitelky nadávkami, jak by u ní bylo obvyklé. Kasumi na sebe však stále neupozorňovala a plánovala osvobození svojí sestry. Vedoucí mniška pokračovala: „Již brzy budeme hodovat, sestry. Již brzy budeme pít čerstvou lidskou krev, která nám pomůže navrátit mládí a očistí naše tělo. Budeme zase silné a po dlouhá léta budeme žít jako kdysi. Zbývá jen jediné – tělo cizinky usmrtit a pak už jen žíznivě pít elixír mládí!“ Když mniška popadla sekeru a vykročila k oltáři, Kasumi déle nečekala a přestože stále nevěděla, jak se ubrání přesile, vyběhla ze stínů. Jedna z mnišek vykřikla: „Další čerstvá krev!“ „Bude dost pro nás všechny!“ zaradovala se další. Kasumi nabírala na rychlosti a měla jediný cíl – srazit mnišku se sekerou a zbraň si přivlastnit. Mniška však již Kasumi spatřila a jakmile se k ní přiblížila, zvedla sekeru do výše. Kolem mnišky se na zemi vytvořil zelený kruh, a jakmile ho Kasumi překročila, nečekaná síla ji odmrštila dozadu a ona dopadla na záda asi tři metry od kruhu. Mniška ukázala prstem na Kasumi. „Chopte se jí,“ vykřikla. „Kasumi, pozor!“ vykřikla Sakura a zcela zbytečně se snažila varovat svoji sestru, která již dávno věděla, že ji obkličuje šestice mnišek. Kasumi zůstala u země a jedním kopancem vedeným do břicha nejenže srazila příliš blízko stojící mnišku, ale ještě jí doslova prokopla tělo. Pak se Kasumi vyšvihla na nohy. Chytila další mnišku za předloktí a škubla s ním. Celá paže jí zůstala v rukou a Kasumi ji využila jako palici, když se napřáhla a třískla s ní další mnišku ze strany do hlavy. Paže byla již nadále k ničemu, neboť se rozlomila, ale hlava se skutálela z krku a dopadla na podlahu. Kasumi jediným kopancem urazila hlavu bezruké mnišky a nyní byla obklíčena již jen trojicí mnišek, které si držely odstup, když viděly, jak snadno si Asiatka poradila s jejich sestrami. Postavení mnišek Kasumi umožnilo vyzkoušet si v praxi jeden účinný kousek. Vyskočila do výšky a udělala roznožku, přičemž si dala záležet, aby zasáhla těla obou vybraných mnišek. Ty se po kopancích zhroutily na zem s promáčknutými hrudníky. Zbývala poslední, která se však již ani nebránila. Kasumi ji chytila za obě zápěstí a zvedla do výšky. Šlo to nebývale snadno, neboť mnišky nevážily ani pětadvacet kilogramů. Kasumi mnišku odhodila do díry v zemi a počítala s tím, že se doslova rozpadla na kousky. Zbývala už jen abatyše, před kterou se měla Kasumi na pozoru. Její sekera byla nebezpečná a Kasumi neměla zdání, čeho všeho je schopná. „Už teď jsi mrtvá!“ zařvala za šíleného vzteku mniška. Poté vycenila zuby a Kasumi překvapilo, že vůbec nějaké ještě má. Abatyše se však rozeběhla pryč. Kasumi zvažovala, zda ji pronásledovat či nikoli, ale když mniška proběhla dveřmi a ty se hned nato začaly zavírat, byla rozhodnutá. Pospíchala ke dveřím, neboť se obávala, že tu zůstane uzavřená. Naštěstí pro ni si vedle dveří povšimla stejného dřevěného kola, kterým dveře otevřela. Kasumi se vracet již nechtěla, ne dříve než vyřídí ozbrojenou mnišku. Měla stále dost času proběhnout mezi dveřmi, ale jakmile se k nim přiblížila, mniška napřáhla svoji sekeru a z ní vyšel záblesk. Kasumi opět odletěla o několik metrů dál a dopadla na chladnou zem. Dveře se zabouchly a Kasumi zůstala se svojí sestrou v sále sama. Ani druhá srážka s podlahou Kasumi nikterak vážně neporanila. Měla pouze mírné bolesti zad. „Kasumi!“ vykřikla Sakura. „Ty jsi mě zachránila!“ Kasumi přešla k oltáři a uvědomila si, že nemá jak otevřít pouta. „Ta bestie má klíč u sebe?“

„Abatyše? Ale hovno, nechala ho támhle na stolku. Byla z tebe posraná strachy, cha cha.“ Kasumi přešla ke stolu a vzala odsud klíč. Rovněž si prohlédla knihu, která však byla v latině. Měla černé desky a na nich bylo zlatavé vyobrazení jakéhosi rohatého netvora. Poté Kasumi svoji sestru uvolnila z okovů. Sakura se posadila a protáhla si paže i nohy. Pak se vrhla své sestře kolem krku. „Díky, sestřičko! Zachránila jsi mi život a to už po druhý!“ „Jak to, že tě chytily? Neříkej mi, že sis neporadila s těmi bestiemi?“ „Vlezla jsem do knihovny, tam jich bylo jak nasráno a pak mě zezadu překvapila abatyše. Ta její sekera… to je hrozná zbraň.“ „Všechna ta moc je v té sekeře, že ano?“ „Přesně tak, ségra.“ Sakura vzala ze stolku knihu. Sice jí nerozuměla, ale zajímalo jí, co v ní stojí tak důležitého. „To bude první kniha, kterou kdy přečteš?“ zeptala se Kasumi. „Proč jsi tak podrážděná? Ani tuhle nepřečtu, ale zajímá mě, co v ní stojí. Kouzla a čáry… začíná to tady na Black Mirror houstnout a to pořádně.“ „Kde máš brokovnici?“ „Támhle dole. Stejně jako Valkýra.“ Kasumi přešla k díře a pohlédla dolů. Byla to asi dva metry hluboká díra a v jejím středu byl železný poklop s mnoha malými otvory. Brokovnice byla dole. Kasumi seskočila dolů a brokovnici i Valkýru podala Sakuře. „Díky… Tak teď mi podej ruku, sestřičko.“ „Nebude třeba.“ Kasumi poodstoupila dál a pak se rozeběhla proti stěně. Skočila do výšky a odrazila se od stěny nohou, aby doskočila výš. Chytila se rukama za okraj propasti a vyšvihla se nahoru. „Kurňa, ty jseš hotová akrobatka. Pohybuješ se s takovou lehkostí…“ „Nejvyšší čas odsud odejít a ještě něco – až potkáme tu svini, zkus neminout, ok?“ Sakura si potěžkala brokovnici. „Spolehni se, sestřičko. Ta čubka je už teď vyřízená.“ Sakura měla docela problém všechny věci pobrat, ale vyřešila to tím, že si knihu dala pod triko a pistoli zastrčila do pouzdra. Byla připravená v mžiku odhodit brokovnici, vytasit Valkýru a střílet, kdyby to bylo zapotřebí.

Sestry přešly ke dveřím a Sakura se zamyšleně dívala na kolo. „Možná to otevřeme tím kolem.“ „To nevíš jistě?“ „Byla jsem v bezvědomí, sestřičko. Naposledy jsem byla svobodná nahoře v knihovně.“ „Takže ta uvězněná mniška v celách… to s tebou nesouvisí?“ „Podívej, ten klášter funguje dost dlouho a ty mrchy spolu zase tak dobře nevycházejí, co jsem si všimla. Byly tu ještě nějaké další, ale protože moje krev jim asi nestačila, tak je abatyše poslala pryč a vybrala jen těch šest. Ony nesouhlasily a rozhádaly se. No to víš, sestřičko, oblíbily si mě natolik, že mi každá chtěla pít krev. Abatyše to vcelku rázně vyřešila, když jim pohrozila zabitím a rovněž dala jednu mrchu, tu která dělala největší problémy, zavřít. Ta jejich velitelka je dost přísná čubka.“ Kasumi se chopila kola a začala otáčet. Šlo to ztuha a Kasumi dveře sotva rozevřela, když kolo neudržela a protočilo se do původního stavu. „Jsou tam…“ odvětila Sakura. „Zahlédla jsem jen jednu, ale určitě jich tam je víc. Řekla bych, že čtyři až pět lidí se toho kola dokáže chytit a držet ho vší silou v téhle poloze. Což znamená…“ „…že já točím a ty střílíš.“ „Tohle jsem neměla na mysli! Sama nemáš šanci, sestřičko!“ Kasumi opět uchopila kolo a pořádně se zapřela. Zhluboka se nadechla a začala otáčet. Zprvu to šlo vcelku dobře, ale

nedokázala kolo otočit ani jedenkrát kolem své osy a zaznamenala sílící odpor. „Přidej, ségra. Jsou to seschlé sračky, ty tě nezastaví.“ Kasumi se nevysilovala mluvením a dál napínala svaly. Kolo se dalo do pohybu a Kasumi postupně prolomovala odpor, jež tvořila skupinka mnišek. „Jó, ségra, jen tak dál. Za chvilku se budu moct protáhnout.“ „Ne!“ vykřikla Kasumi. „Hrozilo by, že tě dveře rozmáčknou!“ Dveře nebyly otevřené ani ze čtvrtiny, když Kasumi pocítila nečekaně silný nápor. Nohy se jí podlomovaly a ruce třásly, jak se vší silou snažila své protivníky přetlačit. „Přidej, ségra! Ještě kousek a budu na ně vidět.“ Když se Sakura ohlédla na svoji sestru, viděla znavenou ženu, které po tváři tekl pot, měla zaťaté zuby a bicepsy se jí napínaly jak se vší silou snažila mnišky přetlačit. „Ještě kousek! No tak, moje silná sestřičko, přidej!“ Kasumi však byla čím dál zoufalejší. Sakura k ní přikročila ve snaze jí pomoct. „Ne!“ zastavila jí sestra. „Zvládnu to, udržím to a… vyčerpám je. Ty musíš… bránit dveře. Abatyše se sem nesmí dostat!“ Kasumi se nyní už nesnažila dveře otevřít, ale držela kolo ve stálé poloze a bránila mniškám, aby sál uzavřely. Dveře byly stále pootevřené jen mírně a Sakura sice tu a tam zahlédla kousek hábitu jakési mnišky, ale prostor pro střelbu nebyl. Kasumi vyčkávala a dokud cítila, že na ni tlak ze strany mnišek nepolevil, byla v mezích možností spokojená. Počítala s tím, že na druhé straně panují i kouzla, neboť náhlé ztěžknutí kola měla na svědomí bezesporu abatyše. Doufala, že kouzla nebudou trvat věčně, což se vbrzku potvrdilo. Jakmile tlak povolil, Kasumi vlila do paží veškerou sílu, kterou dokázala nastřádat a začala dveře otevírat a to značnou rychlostí. „Překvapení!“ řekla Sakura a dvakrát vystřelila brokovnicí do skupinky mnišek, které se marně snažily Kasumi přetlačit. Čtyři mnišky skončily na zemi, ale abatyše, která zde skutečně byla, vytvořila kolem sebe jakousi modrozelenou ochrannou stěnu, která ji před broky ochránila. Poté se rozběhla pryč a to i se svým štítem, který ji neustále obklopoval. Sakura s klidem zastřelila poslední mnišku a nechala Kasumi, aby již bez problému otevřela dveře dokořán. „Mám pocit, že po naší návštěvě budou moct klášter zavřít,“ pronesla Sakura a s ústy dokořán si prohlédla potem zlitou sestru. „Obdivuhodnej výkon, sestřičko. Ta dřina v posilovně přináší ovoce…“ „Jo…“ Kasumi potřebovala popadnout dech, takže se na žádný obsáhlejší projev nezmohla. Sakura svoji sestru poplácala po rameni. „Samík může být rád, že mu bude postýlku zahřívat takové super vytrénované tělíčko.“ Kasumi jen sklopila zrak, neboť nestála o to, aby její smutný výraz zahlédla Sakura. Počítala s tím, že jí všechno řekne, až budou venku a v bezpečí. „Kde je abatyše?“ zeptala se Kasumi. „Zdrhala tou chodbou a se zapnutými štíty. Zajímalo by mě, jestli jde ta sranda vůbec prostřelit a pokud jo, tak jak moc jí ten můj výstřel poškodil. Hodilo by se hlášení o stavu štítu, tak jako to má kapitán Kirk.“ „Kdože?“ „Takovej týpek, kterej se vždycky rozvalí v křesle svý vesmírný lodi, nechává se unášet strhujícím výhledem na černočerný vesmír a komanduje svý podřízený. Inspirativní osobnost…“ Kasumi vykročila do chodby a Sakura šla po jejím boku, přičemž dávala dobrý pozor na dění kolem sebe. „Vůbec nevím, o čem jsi to mluvila. Je těžký ti porozumět.“ „Ty vůbec nekoukáš na video! Já filmy a seriály miluju a Star Trek obzvláště. Všechna ta čest, smysl pro spravedlnost, přátelství až za hrob,…“ „Jo… to jsi přesně celá ty…“ „Ale hovno! Baví mě prostě sledovat, jak jsou na sebe všichni tak hodní. Taková krásná představa budoucnosti… a ona přitom bude nejspíš stát za hovno. Víš, v Africe jsem si

musela dát od videa dlouholetou pauzu. Teď to určitě doženu.“ „V první řadě se musíme dostat ven. Jsi ozbrojená, tak běž vpředu a buď připravená střílet. Na konci chodby je schodiště a po něm půjdeme nahoru. Dostaneme se do knihovny a odtamtud už to znáš.“ Sestry bez obtíží vyšly nahoru do knihovny a pokračovaly k východu. Vešly na chodbu a spolu mířily k vratům vedoucím ven. Ač to nepředpokládaly, abatyše se jim do cesty už nepostavila.

Když Kasumi vyšla na denní světlo, urychleně se rozhlédla okolo sebe. „Nemusíš být tak opatrná, sestřičko, protože ta čubka je z nás posraná strachy.“ „Možná… ale zdržovat se tu nehodlám.“ „To já se sem určitě ještě vrátím, ovšem tentokrát jedině v tvojí přítomnosti. Možná se to nezdá, ale jsem ti fakt vděčná, ségra.“ Obě sestry zašly až ke zdi obklopující klášter a tady si Sakura všimla žebříku. „Eh, teď mě tak napadá…“ „Tvoje blbost ti zřejmě zachránila život, protože kdybych sem došla a žebřík byl z téhle strany… to už bych tě nestihla zachránit.“ „Takže to bylo vlastně geniální…“ „Ne, bylo to neuvěřitelně krátkozraké, ale měla jsi štěstí.“ Sestry vylezly na zeď a Kasumi přetáhla žebřík na druhou stranu. Zase slezly a Kasumi se posadila zády ke zdi. „Jsi unavená, co?“ řekla Sakura a sedla si vedle Kasumi. Položila jí ruku kolem ramen a naklonila se k ní. „Nemáš to lehké, sestřičko. Potřebovala bys odpočívat a přitom se už zase biješ s nějakými sviňáky. Víš co, slibuju ti, že než budeš zcela fit, tak se na žádnou výpravu nevydám, ok?“ „Sakuro, já mám problém…“ „Fakt? No tak to nedus v sobě a pusť to ven! Jsem tvoje ségra, Kasumi a pomůžu ti, to se neboj. Tak o co jde?“ „Samuel mě vyhodil…“ Sakura se nejprve podivila a poté se rozesmála. „Dobrej fór! A já myslela, že se vážně něco děje.“ „Já to myslím vážně. Pohádali jsme se a on mě vyhodil.“ „Kasumičko, ty se moc neorientuješ v tom co je a není legrace, viď? Když se snažíš o vtip, nikdy nesmíš příliš tlačit na pilu.“ „Já si legraci nedělám!“ „Vau, hele klid, jo? Pokud to myslíš vážně… to musí bejt nedorozumění – špatně jsi ho pochopila. Ten chlápek je z tebe úplně mimo. Šel kvůli tobě do smrtelného nebezpečí, jen aby tě zachránil. Čtyři roky na tebe čekal. Ten by pro tebe skočil i do ohně, buď v klidu.“ „Ne, já jsem ho pochopila dobře. Řekl mi, ať si sbalím a vypadnu. Všechno se strhlo kvůli Desovi – já jsem ho zkusila přesvědčit, aby snědl kus masa a Samuel, že prý na to jdu moc zostra. Navzájem jsme si řekli spoustu špatných věcí a tahali na sebe špínu, no a on to pak ukončil s tím, že svatba nebude a že mám vypadnout. Vůbec nevím, co budu dělat.“ „Tak hele ségra, teď je řada na mě. Já to tomu hajzlovi ukážu! Popadni žebřík a jdeme!“

Sakura vtrhla do zámku, odložila zbraně a okamžitě vylezla po schodišti. Kasumi dorazila chvilku po ní, poté, co uklidila žebřík. To už ale Sakura bušila na dveře Samuelova zamčeného pokoje. „Otevři! Tyhle dveře mě nezastaví, abych se k tobě dostala! Okamžitě otevři!“ Sakura

poodstoupila a rozeběhla se proti dveřím, do kterých následně vrazila. Nic se ale nestalo a jí jen rozbolelo rameno. Zkusila to znovu tentokrát v Kasumině stylu – dveře vykopnout. „Něco si uděláš,“ řekla Kasumi, která právě vyšla nahoru. Podobně jako v Japonsku tak i tentokrát se natočila bokem a chystala se dveře vykopnout. V tu chvíli však Samuel otevřel. Sakuru to nijak nepřekvapilo a pokračovala dle svého plánu. Vtrhla dovnitř a přirazila Samuela ke stěně. „Jsi ten největší kretén, jakého jsem kdy poznala! Tam v Africe jsem tě měla za blbečka, co vůbec nic nechápe a ničemu nerozumí. Později ses spravil anebo jsem se možná spravila já, každopádně jsem tě začala mít ráda a oceňovala tvoji lásku k sestře, kvůli které ses vrhl přímo do nebezpečí. Tady v Anglii jsem tě považovala za super kámoše, za chlapa, který mě podrží, když bude třeba a pomůže mi. Teď ses ale projevil jako neskutečná svině! Čtyři roky moje sestra dělala možné i nemožné, aby byla zase s tebou, a ty ji teď vyrazíš z domu jen proto, že ti na rovinu řekla, co si myslí? Ty arogantní sobecký parchante! Jestli Kasumi vyrazíš, tak já půjdu taky, ale ještě předtím ti rozflákám držku na takový sračky, že by tě nepoznala ani vlastní matka a všude po okolí roznesu, jaká svině vlastně jsi!“ „Pusť mě, Sakuro,“ řekl tichým hlasem Samuel. Ta poslechla a Samuel sedl na postel a sklopil hlavu. Kasumi sem do pokoje přišla také. „Jdu si sbalit věci,“ řekla a otevřela šatní skříň. „Ne,“ hlesl Samuel, „prosím ne. Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí. Já… se spletl. Měla jsi pravdu a co víc – povedlo se to ti vyřešit. Nechoďte pryč. Já vás potřebuju, obě dvě. Omlouvám se, moc se za to všechno omlouvám. Neovládl jsem se a řekl věci, které už nikdy neřeknu.“ Kasumi se posadila vedle Samuela. „Taky jsem ti řekla dost ošklivých věcí. Přehnali jsme to oba. Nicméně se na tebe už nezlobím. Dokud nedojde k násilí, je to ještě dobrý.“ „Jo, sestřičko, protože pokud dojde k násilí, tak to někdo kurevsky odskáče, že Samueli? Když se tu a tam pohádáte, tak se pak alespoň můžete zase usmiřovat, takže to má i svý výhody. Ovšem pokud si navzájem jednu vrazíte, tak už jde do tuhýho a to není dobrý.“ „To vím. Ačkoli musím přiznat, že po tom, cos mi řekla, jsem ti chtěl jednu natáhnout, Kasumi.“ „Tak to můžeš děkovat Bohu, žes to neudělal, Samíku,“ řekla Sakura. „Des by asi nechtěl, aby jeho tatík trávil svátky v nemocnici. No nic lidi, mějte se tu dobře a já jdu študovat ty klášterní bláboly.“ „Ty umíš latinsky?“ podivila se Kasumi. „Já neumím, ale Miranda jo. Pozvu ji do hospody na jedno a probereme to.“ „Hmm, tentokrát tam s tebou ale nebudu a pochybuju, že Miranda má dost síly, aby tě donesla až sem na zámek.“ „V klidu, kdybych se zase sťala jak hovado, tak pošlu pro tebe. Nakonec neříkej, že ti to neprospělo. Ber to jako cvičení.“ „Na cvičení mám v posilovně činky a pak… tvých pětačtyřicet kilo pro mě není žádná výzva.“ „Jo… no ale i tak. Mám to u tebe, sestřičko, protože kdyby mě nebylo, tak už si balíš kufry.“ „Asi tě zklamu, Sakuro,“ řekl Samuel, „Omluvit se a poprosit o odpuštění jsem Kasumi chtěl už krátce po tom, co odsud odešla, a já vychladl.“ „Hmm, no ale i tak jsem ráda, že se to vyřešilo. Hlavně v klidu lidi, svět je plný sviní, které nám přejí jen to nejhorší a když se navíc budeme mezi sebou hádat, dopadneme hodně špatně. Musíme táhnout za jeden provaz a pomáhat si, jinak jsme v prdeli. Tak a já jdu.“ Sakura odešla a Samuel pohlédl na Kasumi. „Můžeš mi to všechno vůbec odpustit?“ „Ale jo, vždyť se zase tolik nestalo. Jen jsi mě odsud vyrazil a rozešel se se mnou.“ „A tomu ty říkáš, že se nic nestalo?“

Kasumi sklopila zrak. „Nevím, jak bych se přes to dokázala přenést. Miluju tě a nechci zase všechno ztratit. Promiň, já…“ „Jen klid, nemáš se za co omlouvat. Udělali jsme chybu, ale Sakura má pravdu – je nesmysl trávit čas hádkami, vždyť se máme rádi. Kde jste celou tu dobu byly?“ „V klášteře. Je to tam horší než bych si kdy pomyslela. Nezlob se, ale teď se mi o tom nechce mluvit. Mohlo mě to stát život…“ „Život?!“ Kasumi si sundala triko a ukázala Samuelovi odřeniny na zádech. „Proboha, vždyť tobě teče krev!“ „Jo? Půjdu si to ovázat do koupelny. Hmm, šel bys se mnou na večeři do hospody?“ „Kvůli Sakuře? Bojíš se, že se zase zřídí?“ „Spíš kvůli sobě. Mám hrozný hlad.“ „Dobře, vyrazíme už teď a ty mi cestou povíš alespoň ve stručnosti, co se stalo. O jakých textech to Sakura mluvila?“ Cestou do Willow Creek se Samuel dozvěděl, že v klášteře je živěji, než by bylo zdrávo. Dost ho to zarazilo. „Chceš mi tvrdit, že stovky let žijí za zdmi kláštera mniši?! Jak to že o tom nikdo neví?“ „Sám jsi tvrdil, že tam nikdo nechodí a pak - populace kláštera po naší návštěvě poklesla. Nevím kolik těch čubek tam…“ „Čubek? To je ženský klášter?“ „To nevíš? Tak nad vesnicí stojí klášter a ani Gordonové nevědí, co to je zač?“ „Pokud o něm nějaké spisy kdysi byly, tak patrně shořely s Akademií. Tehdy se ztratilo spoustu svazků knih a pergamenů. O klášteru vím jen to, co všichni – patří řádu Cisterciáků, stojí tam už nejméně šest set let a obklopuje ho vysoká zeď.“ „Aha, no tak to nic moc. Je ale dobře, že jsem pár cisterciaček zabila.“ „Pár?“ „Sakura zlikvidovala čtyři a já sedm dalších, ale určitě tam minimálně jedna zbyla. Normálně bych jí asi šla po krku, ale necítím se zcela ve formě, takže jsem se raději vzdálila.“ „To je úžasný… Jen tak mimo řečí zmíníš, že jsi jich zabila hned sedm, jakoby to nic nebylo.“ „Taky že nebylo. Sice je vcelku jasně patrné, že jsou to netvoři, ale mají tak seschlou kůži a slabé kosti, že to nebyl žádný problém. Hmm, to bylo poprvé, co jsem dokázala někomu ukopnout celou hlavu.“ „Blížíme se k hospodě, takže raději se budeme bavit o něčem příjemnějším, ať si nezkazíme chuť k jídlu.“

Samuel otevřel dveře a vstoupil do hospody. Kasumi ho následovala. V hospodě si sundala svůj kabát a pověsila ho na věšák. „Čau, ségra,“ řekla Sakura, která u stolu popíjela s Mirandou pivo. Na stole měly starou knihu získanou z kláštera. „Zdravím,“ pozdravila všechny přítomné Kasumi. „Dobrý den,“ pozdravil Samuel a přešel k pultu, za kterým postával Harry. „Vítám vás a jsem moc rád, že jste moji hospůdku poctili svoji návštěvou! Budete si přát, pane Gordone a paní Sato?“ „Copak dnes máte?“ „Jen vepřové s bramborem, pane Gordon.“ „Aha… tak to nic.“ „To kvůli tvé dietě?“ zeptala se Kasumi.

„Přesně tak. Ani bys nevěřila, jak moc mě to omezuje.“ „Chtěl byste něco speciálního, pane?“ otázal se Harry. „Určitě vám budu moct nabídnout něco z vlastních zásob.“ „Neměl byste květák, brokolici, kapustu, zelí,… prostě něco takového? Vzal bych si to s tím bramborem.“ „Určitě něco najdu, pane. No a vy, paní Kasumi, si budete přát…“ „Spokojím se s vaší nabídkou.“ „Samueli, ty seš fakt chudák,“ řekla Sakura. „Nelituj mě, Sakuro. Pak to snáším hůř. Myslím, že si dáme taky dvě piva.“ Harry okamžitě načepoval do půllitrů, zatímco Samuel a Kasumi usedli ke stolu v koutě místnosti. Harry jim donesl piva a odešel vařit. „Mohu vědět, co to je za knihu, Mirando?“ zeptal se Samuel. Udivovalo ho, že Miranda ještě ani nepozvedla hlavu, aby si hosty prohlédla. Stále jen zírala do textů. „Nezlob se na ni, Samíku. Miri se dozvěděla, že jsem jednou nohou v hrobě.“ Kasumi to podivilo – vstala od stolu, popadla židli a přisedla si ke své sestře. „Mirando, můžete mi říct, co tam stojí? Latinsky vážně neumím.“ Miranda pozvedla hlavu a sundala si brýle. Byla bledá jako stěna. Sakura jí položila ruku na rameno, aby ji uklidnila „No tak, Miri, vždyť to jsou kecy. Nemůžu umřít kvůli tomu, že jsem to ukradla!“ Miranda pohlédla na Sakuru, poté sklopila hlavu, zhluboka se nadechla a konečně se dala do řeči: „Ta kniha je prokletá…“ hlesla tiše. Samuel, který knihovnicina slova slyšel, se zvedl a přešel ke stolu. Na rozdíl od Sakury se již střetnul s kletbou, takže Mirandiným slovům přikládal značnou váhu. „Mirando… prosím, povězte nám vše, co jste zjistila.“ „Přeložila jsem zatím jen prvních pár stránek. Ono to není snadné, protože ta latina… je dost těžko srozumitelná. Ta kniha, zdá se, popisuje rituál, který ve výsledku prodlužuje život.“ Samuel pootevřel ústa a pohlédl na Kasumi. Ta však jen zakroutila hlavou. „Viděla jsem ten prodloužený život… skončíš jako živoucí mrtvola lačnící po čerstvé krvi. Sice budeš mít život, ale tělo bude stárnout dál a to až do otřesné fáze, při které by byl každý člověk dávno mrtvý.“ Miranda, která vůbec nechápala Samuelův záměr, pozvedla překvapením obočí. Samuel si jejího výrazu všiml. „Mám smrtelnou nemoc, Mirando. Rakovinu.“ „Panebože…“ hlesla Miranda. „Byl bych rád, abyste se o tom nikomu nezmiňovala. Teď zpátky ke knize. Proč má být prokletá?“ „Stojí zde, že kniha nesmí opustit své místo, což znamená zřejmě klášter. Kdo knihu odnese, zemře.“ „Blbosti,“ dodala Sakura a napila se piva. „Mirando,“ řekl Samuel, „můžete zjistit víc o tom rituálu?“ „Samueli!“ řekla Kasumi, kterou zájem jejího milého děsil. „Umíš si to představit, Kasumi? Nestojím o věčný život, ale mohl bych se vymanit ze spárů smrti. Mohl bych žít s tebou dlouhá léta a pak…“ „Je to hrozně riskantní,“ varovala Samuela Kasumi. Ten na její slova nehleděl. „Zjistěte o tom rituálu, co možná nejvíce, Mirando a já pak…“ Světla v hospodě náhle zhasla a všichni se ponořili do tmy. „Zatraceně!“ vykřikl z kuchyně Harry a to tak hlasitě, že ho všichni slyšeli. Po chvíli se Harry vrátil s hořící svíčkou, kterou následně položil na pult. „Museli vypnout proud. Je mi líto, ale takhle nic neuvařím.“ „To nevadí, Harry,“ řekl Samuel. Kasumi přistoupila k oknu a vyhlédla ven. Byla již tma a

nebylo vidět dál než na pár metrů. Obloha byla zatažená a zvedal se vítr. Kasumi neuniklo, že pouliční lampy nesvítí a ani v žádném z domů nebylo vidět světlo. Vesnice se ponořila do tmy. „Možná spadly dráty…“ řekla Kasumi. „A možná… možná taky ne,“ hlesla vyděšená Miranda a raději si vytáhla kapesník, neboť měla slzy na krajíčku. „Jen se nebojte, Mirando,“ chlácholil ženu Harry. „Jen nefunguje proud, víc nic.“ Kasumi dál tiše zírala z okna. Sakura se zvedla od stolu. „Snad abychom šli na zámek, ne? Nejprve ale doprovodíme tady Miri domů, jo? Chuděrka - celá se klepe.“ Dveře do hospody zarachotily, jakoby se někdo snažil vejít. „Je otevřeno!“ vykřikl Harry. Nikdo se však neozval. Kasumi přešla ke dveřím a uchopila kliku. Poté prudce trhla, aby dveře otevřela. Za nimi stál starý vousatý muž s čepicí na hlavě. „To je Joseph,“ poznal muže Harry. „Co jste zač?“ zeptala se bezdomovce Kasumi. „Viděl jsem ho!“ začal svým typickým pisklavým hlasem Joseph. „Viděl jsem ho tady. Je to démon. Přijde si pro nás!“ „Solidní magor,“ komentovala Josepha Sakura. Vyděšený Joseph pokračoval: „Potřebujeme Kasumi. Zavolejte ji, najděte ji, přiveďte ji!“ „Čumíš na ni, ty vole,“ dodala Sakura a přišla blíž, aby si Josepha pořádně prohlédla. Joseph natáhl ruku a chytil Kasumi za předloktí. „To jsi ty? Zabij ho! Zabij ho, rychle!“ Kasumi se Josephovi vytrhla, odstrčila ho a vyšla na ulici. Rozhlédla se okolo, ale neviděla nic zvláštního. Tma pohlcovala kraj a bylo jasné, že brzy nebude vidět ani na cestu. „Musíme vyrazit,“ řekla, aby pobídla ostatní. Sakura pomohla Mirandě vstát. „Kolik jsme dlužni?“ zeptal se Samuel a vytahoval z peněženky bankovky. „Zaplatím i za ty dvě, takže kolik to dělá celkem?“ „Nechcete to nechat na ráno, pane Gordon? Abych pravdu řekl, těžko bych tu hledal peníze nazpátek.“ „Tak dobře, pošlu sem ráno Marka, ale nezapomeňte na to.“ „To nemějte starost. A ty Josephe, běž už taky. Hospodu zamykám a jdu na kutě. Jestli vážně spadly dráty, tak to opraví nejdříve zítra za světla.“

Hosté se s Harrym rozloučili a vyšli ven před hospodu. Joseph se okamžitě rozběhl k bývalému hotelu a měl v plánu ulehnout ve staré kapličce na hřbitově, ostatně tak jako vždycky. Doufal, že strach, který ho pohlcoval, utiší lahví alkoholu. „Jestli chcete,“ řekla Sakura, „klidně běžte. Já jenom doprovodím Mirandu k domovu a taky běžím na zámek. Venku je fakt zima… a ten vítr… Běžte se hezky zahřívat do postýlky.“ Samuel byl proti. „Myslím, že bude lepší, když půjdeme s tebou,“ Kasumi to viděla stejně a tak vyrazili k domu Mirandy. Překročili most a zamířili k okraji vsi. Pozdní večer byl opravdu tichý a krom burácení větru nebylo skoro nic slyšet. Dokonce ani psi neštěkali, jen tu a tam se ozvalo mňoukání kočky, která zřejmě vyrazila no lov. Minuli poslední dům na okraji Willow Creek a šli po cestě, jež vedla přímo podél řeky. „Co to je za magora, ten Jozka?“ zeptala se Sakura. „Vesnický blázen,“ odpověděl Samuel. „Řečmi o démonech, o kletbách, no zkrátka o zlu pije lidem krev, neboť místní opravdu nestojí o strašení a připomínaní té události před lety.“ „Je neškodnej?“

„Myslím, že ano. Před lety jsem mu dokonce navrhl, aby přespával v té chátrající budově, která sloužila jako hotel, ale on místo toho raději spí na hřbitově.“ „Hmm, to chce buď ranec odvahy, nebo totálně prochlastanej mozek. Vsadím se, že Jozku vystihuje to druhý.“ Rychlou chůzí dorazili brzy k Mirandinu domu. Knihovnice odemknula dveře a chystala se vejít. Ještě před tím však chtěla vrátit Sakuře knihu. „Já tady s tou věcí nebudu,“ řekla vystrašená žena. „Vždyť je to jen knížka,“ odvětila Sakura, ale knihu si přeci jen vzala k sobě. „Stavte se tu ráno a já budu pokračovat v překladu.“ „Oukej,“ řekla Sakura. „Jo a přestaň mě furt vykat. Já vím, že se zrovna moc dobře neznáme, ale sakra, vždyť já tykám všem. Prostě jsem tvoje známá a hotovo.“ „No… tak dobře. Dobrou noc.“ Miranda za sebou zavřela a Sakura se otočila k ostatním. „Tak abychom šli.“ Od domu však neušli ani padesát metrů, když se k nim z dálky dostal něčí výkřik plný děsu a bolesti. „Jozka?“ otázala se Sakura. Samuel jen pokýval hlavou na znamení souhlasu. Kasumi se otočila a vykročila směrem, odkud se k ní zvuk donesl. „Musíme mu pomoct, třeba se zranil,“ řekl Samuel. „Nemusíme mu pomoct,“ oponovala Kasumi. „Možná bychom raději neměli, ale… počkejte tu – já se půjdu podívat.“ „Na to zapomeň, ségra.“ Kasumi nebyla proti tomu, že její sestra i Samuel chtějí jít s ní. Výkřik se ozval znovu a tentokrát z větší dálky. Kasumi to však nepřimělo k tomu, aby přidala na rychlosti. Nechtěla jen tak bezhlavě pospíchat a nevnímat okolí a rovněž se nechtěla zbytečně vyčerpávat. Byla ráda, že ostatní jsou stejného názoru. Dlouhou dobu bylo ticho a nikdo nespatřil cokoli podezřelého. Pak ale Kasumi zahlédla u cesty jakýsi předmět. Kvůli stále rozšiřující se tmě musela přijít až k němu, aby viděla, o co se jedná. Shýbla se k zemi a zprvu chtěla předmět vzít, ale když poznala, o co se jedná, nechala to být. „Co je to?“ ptala se Sakura. Kasumi se narovnala a rozhlédla okolo. Pátrala v temnotě před sebou i mezi stromy, které rostly u cesty, ale neviděla nic. „Tak cos to našla?“ zeptala se Sakura znovu. „Něčí ruku…“ odvětila Kasumi. Samuelovi i Sakuře to takřka vyrazilo dech. „Chceš říct…“ hlesla Sakura, „že tady leží Jozkova ruka?!“ „Pravděpodobně jeho, ano.“ „A… a kde je zbytek Jozky?“ „Máš s sebou pistoli, Sakuro?“ „Ne. Do hospody jsem si nebrala vůbec nic.“ „Drž se u mě. Za žádnou cenu se ode mne nevzdaluj. A to platí i pro tebe, Samueli.“ Kasumi vedla skupinku dál k hotelu. Počítala s tím, že na cestě jsou stopy krve, ale byla příliš velká tma, než aby je dokázala rozeznat. Brzy se ze tmy vynořil obrys hotelu. Budova chátrala už téměř čtyři roky. Samuel neměl důvod, aby stavbu udržoval v dobrém stavu. Dobře si uvědomoval, co zde bylo před lety, a věřil, že bude nejlepší, když budova úplně zchátrá a časem spadne. Sanatorium Ashburry tak bude navždy pohřbeno a nikdo už nebude muset procházet mezi zdmi, kde kdysi trpěly desítky nebohých pacientů. Dnes bývalé Ashburry připomínalo dům hrůzy – vymlácená okna, popraskaná omítka a díry ve střeše kudy dovnitř zatékalo. Bylo až zvláštní jak rychle se udržovaná budova bývalého hotelu změnila. Všichni tři přišli až ke dveřím a Kasumi zabrala za kliku. Bylo však zamčeno. „Upřímně, divím se, že ty dveře ještě nikdo nevyrazil,“ pronesl Samuel. „Nechal jsem je zamknout už před lety a stále drží. Po vesnici se vyprávějí příhody, které pramení většinou

od Jozepha. Tvrdí se, že za okny se občas svítí a v okolí je za tichých nocí slyšet nářek pacientů.“ Poté všichni obešli z levé strany budovu. Minuli značně zchátralou zimní zahradu i zazděný vchod do kotelny a před sebou pod mírným svahem spatřili rozprostírající se hřbitov. Vítr nabíral na síle a stromy se hrozivě ohýbaly. Zdálo se skoro, že mnohé se musejí pod náporem větru zlomit. Vítr byl nepříjemný i pro Kasumi a její blízké. Přesto však opatrně pokračovali ke hřbitovu. Kaplička, která byla v jeho přední části, byla pootevřená. Kasumi se rozhlédla po hřbitově, ale krom mnoha náhrobků nespatřila nic. Poté se začala věnovat dveřím kapličky. Strčila do nich a ony se se skřípotem otevřely. Přímo proti nim seděl u zdi v kaluži krve Joseph. Chyběla mu pravá ruka a to až u ramene. Hlavu měl svěšenou a nebylo mu vidět do tváře. Nehýbal se a nejevil známky života. „Jozko?“ zeptala se Sakura, aby zjistila, jestli je muž živý. On však neodpověděl. Kasumi vstoupila do kapličky a stejně tak Sakura. Samuel zůstal venku a rozhlížel se. Už když nalezli Josephovu ruku, měl za to, že na vině je vlk, který se zřejmě kvůli velkému hladu přiblížil až k Mirandině domu. Ozval se nepříjemný pronikavý šepot a Samuel zahlédl ve tmě obrys jakési malé podsadité postavy. Vyděsilo ho to a urychleně se schoval v kapličce, kde za sebou zabouchnul dveře a zamkl je klíčem, jež byl v zámku. „Co se děje?“ ptala se Kasumi. „Někdo tam je!“ Kasumi přistoupila ke dveřím. „Jsou zajištěné?“ zeptala se. „Zamkl jsem je.“ Kasumi popadla dlouhou násadu od lopaty, jež byla v koutě kapličky. „Jozka to má za sebou,“ pronesla Sakura, když si ověřila, že muž je mrtvý. Kasumi pod vozíkem, který sloužil pro převoz mrtvol, nalezla dřevěnou bednu a v ní jednu poloprázdnou a několik zcela prázdných lahví od alkoholu. Vzala dvě a předala je Samuelovi a Sakuře. „Zřejmě nejlepší zbraň, jaká tu je,“ dodala Kasumi. „Nechceš jít doufám ven…“ řekl Samuel. „To nechci. Nevíme, proti čemu vlastně stojíme a to není dobrý.“ „Venku bude brzo hrozná tma,“ upozornila Sakura. „Já vím. Právě proto musíme zůstat tady. Ve tmě bychom se mohli snadno rozdělit a ztratit jeden druhého.“ Za kliku dveří kdosi zabral a pokusil se otevřít. Kasumi zpozorněla a pevně uchopila násadu. Zřetelně a jasně zaznělo: „Kdo chce vládnout věčnou mocí, musí vzdát hold pánu kostí. Tvůj podvod byl odhalen, a tvůj život zatracen. Vrať mi knihu, bídná ženo jen tak uchráníš cizí tělo. Však to tvé je ztraceno neb již brzy bude zabito.“ Sakura se rozklepala strachy a Samuel se jí pokoušel uklidnit. „Sem se nedostane. Snad…“ „Hej,“ zařvala Kasumi. „Promysli si to a pak odpověz – co chceš za to, abys nás všechny nechal být?“ „Po ničem jiném netoužím jen krev, bolest a pomsta,

vždyť já jen a jen zabíjím to je příkaz pána tvorstva. Ty, bídná ženo, budeš zabita, pak já se vrátím do Pekla. Tam ohlásím u mého pána, žes neunikla a jsi mrtvá. „Ty svině!“ zařvala z plných plic Sakura, která byla na pokraji šoku. „Možná nevíš, s kým máš tu čest,“ začala Kasumi a jejím cílem bylo stvoření polekat. „Jsem Kasumi Sato, ta, která přemohla Samaela. Myslím, že tam u vás Pekle jsem vcelku známá a obávaná osoba, takže doporučuji zvážit, zda by nebylo v zájmu zachování tvého života, lepší na všechno zapomenout a vrátit se odkud jsi přišel! Nebojím se tě, a když se mi připleteš do cesty, zničím tě!“ „Silná slova, rozum žádný To jest Kasumi, ta co znám ji Samael, to hlupák velký mým pánem on však není. Nejsem pouhým strážcem Pekla, jsem služebník Azazela!“ „Svoji sestru ti nevydám a nedostane ji ani Azazel osobně!“ Kasumina slova dodala Sakuře pocit bezpečí. Hřálo ji u srdce, že o ní sestra takhle mluví, ale nechtěla, aby kvůli ní třeba i zemřela. Je čas vstávat mrtvý muži, čas přetnout zákon smrti. Pusť mě dovnitř umrlče pak tvá duše dojde pokoje. „Kasumi,“ vykřikla Sakura a ukázala na Josepha, který se právě pohnul. Otevřel oči a postavil se. Sakura se okamžitě napřáhla lahví a roztříštila ji o Josephovu hlavu. Ostré střepy ho pořezaly do krve, ale nebyla na něm vidět žádná bolest, dokonce ani jakákoli reakce na Sakuřin čin. „Proboha…“ zděsil se Samuel a nebyl schopen jednat. Kasumi mu vytrhla z rukou lahev a mrštila jím po Josephovi. Hned nato ho udeřila násadou lopaty do tváře a kopancem ho srazila k zemi. Joseph se již nezvedal, ale Kasumi nemínila cokoli riskovat. Dupla Josephovi na hlavu a to hned několikrát. Poté si vzala od Sakury rozbitou lahev a ostré střepy zabořila tak hluboko do Josephova krku, jak jen to šlo. Zprvu mu chtěla uříznout hlavu, ale pouhými střepy by to bylo příliš zdlouhavé. Sakura mezitím vykročila ke dveřím s knihou v ruce. „Co to děláš?“ zeptal se jí Samuel. „Odlákám ho a… vy zkuste utéct.“ „To ať tě ani nenapadne!“ zvýšila hlas Kasumi. „Copak chceš umřít?“ „Nechci, ale… především nechci jakkoli ublížit tobě, sestřičko. Nemůžu dovolit, aby tě zabil a navíc kvůli mně!“ „Uklidni se, Sakuro! Ty jsi také riskovala krk, když ses vydala do Japonska ve snaze mě zachránit. Teď je situace opačná a já ti to nevyčítám. Jsi v ohrožení života, ale to neznamená, že se z toho nemůžeme všichni dostat živí a zdraví.“

„Kasumi má pravdu,“ potvrdil její slova Samuel a stoupnul si ke dveřím. „Jsi tam ještě? Doufám, že ano, protože to, co ti teď řeknu, ti udělá zásadní čáru přes rozpočet! Nevím, co jsi zač, ale potkal jsem už hodně démonů, abych věděl, že se před nimi nemusím klepat hrůzou. Nemůžeš nám ublížit, protože za námi stojí Lilith! Já, Kasumi i její sestra jsme pod ochranou paní Černého zrcadla, vládkyní Místa moci. Azazel určitě nebude spokojen, až se na něj obrátí hněv Lilith!“ Chvíli bylo ticho a poté se ozvalo. „Co říkáš ty podlý lháří?! Že klečíš u Lilith na oltáři? Možná však jsi pod její ochranou pak musím poctít pána návštěvou.“ „Odešel?“ zeptala se po pár minutách ticha Sakura. „Snad…“ odvětil Samuel. „Nech mě jít první,“ odvětila Kasumi a pomalu otevřela dveře. Za nimi nikdo nestál a ani v okolí ne. Kasumi se rozhlédla okolo, aby se ujistila, že na hřbitově jsou sami. „Jak dlouho bude trvat, než se vrátí?“ zeptala se Sakura. „To kdybych věděl… doufám, že do pekla to je daleko.“ „Navrhuji vrátit knihu do kláštera,“ řekla Kasumi. Samuel však byl proti. „To nemůžeš! Vždyť ten rituál je moje naděje! Kasumi, prosím tě, tohohle se přece nemůžu vzdát!“ „V první řadě stejně musíme na zámek pro zbraně. A to co nejrychleji. Poběžíme, tak se držte u mě.“

Skupina pospíchala k hotelu a dále po cestě směrem na sever. Byla hrozná tma, ale díky takřka přímé cestě nebylo zase tak těžké udržovat správný směr. Měsíc svítící na obloze zahalily temné mraky a začalo pršet. Už když míjeli vesnici, Samuel měl problémy popadnout dech. Cítil se vyčerpaný, ale byl odhodlán běžet, dokud bude moct. Celou cestu k zámku pociťovala především Sakura neustále stoupající vzrušení a strach. Bála se nejen o svůj život, ale také o život své sestry a Samuela. Když jí však na mysl přišla skutečnost, že netvor jasně řekl, že hodlá zabíjet i zcela nevinné, do záležitosti s knihou nezasvěcené lidi, vyděsilo ji to ještě víc, protože v ohrožení byli v podstatě všichni. Krom toho stále neměla ani potuchy, jak stvoření vypadá. Po úmorném vyčerpávajícím běhu, který Sakuru a především Samuela hrozivě zřídil a přivedl na pokraje sil, se před nimi zjevila silueta zámku. Samuelovi se třásly ruce natolik, že nedokázal ani otočit klíčem v zámku, takže to za něj udělala Kasumi. Branku zase urychleně zamkla a pospíchala s ostatními do zámku. I hlavní vchod za sebou zamkla, to aby se netvor nedostal dovnitř. „Sakuro…“ řekl Samuel a snažil se popadnout dech. Když se mu to z části povedlo, pokračoval: „Vzbuď Edwarda a… ať zamkne naprosto všechny vchody do zámku! Potom… potom za námi přijď do knihovny a… vezmi s sebou baterku. Jo a ještě něco – nezapomeň na zbraně!“ Sakura s klíči v ruce pospíchala do patra a Samuel zašel do knihovny. Opřel se o zeď a ztěžka oddechoval. Byl zlitý potem a kvůli bolesti vůbec necítil nohy. „Jak je možné, že nejsi ani z poloviny tak zřízená?“ zeptal se Samuel své milé, které sice také tekl po čele pot a zrychleně dýchala, ale vypadala podstatně energičtěji, než Samuel. „Nezlob se, Samueli, ale teď není zrovna vhodný čas řešit moji kondici. Musíme se zbavit té bestie!“ „Jo…“ Samuel otevřel schránku a vzal odsud pozlacenou rukojeť, kterou následně otevřel

v rohu knihovny cestu do podzemí. Po chvilce přiběhla Sakura s brokovnicí v ruce a Valkýrou u pasu. Baterku předala Samuelovi. „Zařídila jsem všechno, co jsi chtěl, Samueli. Takže co máš v plánu?“ „Pojďte za mnou.“ Samuel dovedl sestry k výtahu a společně nastoupili. Kasumi se ujala otáčení kliky a během pár minut stáli všichni tři v ohromné jeskyni. „Kurva…“ řekla obdivně Sakura. „Tohle je hustý.“ „Na prohlížení bude čas později,“ řekl Samuel a doufal, že se neplete. Zamířil známou cestou přes kamenný můstek a skrze alchymistickou laboratoř k Černému zrcadlu. Vystoupal po schůdcích až k němu a zařval z plných plic: „Lilith! Potřebujeme tě! Prosím tě ukaž se nám!“ Netrvalo dlouho a za zrcadlem se zjevila mohutná černá démonka. Sakuru to vyděsilo a okamžitě na ni namířila brokovnici. Samuelovi to neuniklo a jemně zbraň sklopil dolů. „Ona není zlá,“ dodal. Kasumi si tím tak úplně jistá nebyla, ale Sakura to přijala jako daný fakt. Vůbec nevěděla, jak s démonkou jednat a navíc byla stále vystrašená, takže raději mlčela. Do vysvětlování se dal Samuel: „Lilith, potřebuji pomoct! Sakura, Kasumina sestra, vzala z našeho kláštera knihu, týkající se jakéhosi rituálu a teď nás pronásleduje démon!“ „Samueli!“ řekla zvýšeným hlasem Lilith. „Ty za mnou vždycky přijdeš, jen když něco potřebuješ. Ani ses neobtěžoval sem přivézt Kasumi, abych ji také mohla na vlastní oči vidět a osobně jí poděkovat. Takže Kasumi – jsem ti vděčná za poražení Samaela. Skutečnost, že jsi ho vyvolala, by mě asi pořádně rozhořčila, ale vzhledem k tomu, že jsem věděla, kdy a čí rukou jeho vláda skončí, nemohu se na tebe zlobit, ba naopak. Bylo to úžasně ponižující a Samael byl tak zostuzen jako ještě nikdy. Jeho vlastní otec jím nyní pohrdá a ke mně chová mnohem větší sympatie a důvěru. Zkrátka - skvělá práce, za kterou jsem ti vděčná.“ „Vážně?“ otázala se Kasumi. „Takže nám s tou bestií pomůžeš?“ „To jsem neřekla. Ukrást knihu rituálů z kláštera, kde žijí uctívačky Azazela... to není dobré.“ „Nemohla jsem vědět, co to je zač!“ hájila se Sakura. „To je možné, ale neomlouvá tě to.“ „Ta zrůda mi jde po krku. Chce tu knihu, s čímž zase takový problém nemám, ale jemu nestačí, když ji vrátím!“ „Jistěže ne! Provinila ses a musíš pykat.“ Sakuře nejprve zaslzely oči, a přestože se snažila, nedokázala se ubránit hlasitému pláči. „Tak vidíš, Samueli – žádná jiná možnost není. Jdu nahoru a… buď to zastřelím, nebo mě to sežere.“ „No tak, Lilith!“ naléhal Samuel. „Copak nemůžeš něco udělat?! Cokoli! Moc tě prosím!“ „Nemůžu se plést do záležitostí Azazela, je mi líto.“ „Půjdu nahoru se Sakurou,“ odvětila Kasumi. „Já nebudu nečině přihlížet, jak moje sestra jde na smrt! Počítám, že mi ani nesdělíš, proti čemu to vlastně stojíme, že ne, démonko?“ „Nechoď pryč, Kasumi!“ řekla zostra Lilith. „Proč ne?“ „Nedovolím, abys byla zabita Azazelovým služebníkem! Vkládám do tebe obrovské naděje, Kasumi. Jsi můj nejoblíbenější člověk tam u vás, jsi moje šampionka.“ Lilith se modře rozzářily oči a ze zrcadla vyšlehly modré plameny, které okamžitě uzavřely Kasumi v kruhu. Sakura namířila na Lilith brokovnicí a byla připravená stisknout spoušť. „Je to zbytečné, Sakuro!“ řekla Lilith. „Nesnaž se mě ublížit! Skrze zrcadlo nic nepropustím.“ „Co jsi jí to provedla?!“ vyštěkla Sakura a sledovala svoji sestru obklopenou vysokými plameny. „Uzavřela ji a tak ji uchránila před hrozící smrtí. Protože by mi však Kasumi neodpustila, kdybych vám odmítla pomoci a kdybyste nakonec byli zabiti, rozhodla jsem se změnit názor. Pomohu vám, ale nečekejte žádný zázrak – jak už jsem řekla – nemohu se otevřeně postavit

Azazelovi a přinutit ho, aby tu zrůdu odvolal. Mám ale návrh – napravte, co jste způsobili. Vraťte knihu tam, kde jste ji našli, a když to bude nutné, já se za vás postavím – přesvědčím Azazelova služebníka, aby vás nechal být. Teď už ale běžte. Přítomnost Azazelova služebníka na Black Mirror necítím, to znamená, že je momentálně v pekle a zřejmě se domlouvá se svým pánem. Utíkejte, dokud máte čas!“ Samuel se otočil na Kasumi a chtěl se s ní rozloučit. „Na co čekáš?!“ vykřikla. „Tak běžte!“ Sakura a Samuel se rozběhli k výtahu a Kasumi zůstala u zrcadla pouze v přítomnosti Lilith. „Nezlob se na mě, Kasumi, ale dělám to pro tvoje dobro. Chci, abys mohla žít šťastný život a ne abys zemřela. Abych byla upřímná – mám s tebou jisté plány až zemřeš, ale věz, že nejde o nic nekalého a že pro mě čas nic až tak zásadního neznamená a tak budu moc ráda sledovat tvoji životní pouť i kdyby trvala klidně ještě šedesát let.“ „Jestli zemřou… budeš toho litovat.“ „Nevyhrožuj mi! Vím, že jsi hrdá a ta plamenná bariéra tě svazuje, což těžko snášíš, ale uvědom si, že nestojím proti tobě. Opravdu ti chci jen pomoct.“ Kasumi sklopila zrak a usedla na podlahu. Rukama si zakryla tvář. „Ti dva jsou jediní lidé, na kterých mi záleží a kterým záleží na mně. Mám je převelice ráda. Bojím se o ně! Ani nevíš, jak moc…“ „Tomu rozumím. Samuel se zase strachoval o tebe. Celé ty roky za mnou chodil a vyptával se, zda jsi naživu nebo ne. Pravda, někdy byl až příliš dotěrný, ale já ho chápala, neboť i já se o tebe bála.“ „Jaký ke mě můžeš mít vztah, když mě ani neznáš? Copak ti stačí skutečnost, že jsem vyřídila Samaela? Mordred to dokázal taky.“ „To ano, ale Mordred nebojoval čestně a především mne obelhal a okradl mě o Stíny. Ty jsi jiná a podobáš se mi, což ve mně vyvolává sympatie. Možná každá z nás žije v jiném světě a lišíme se tělem, schopnostmi i duší, ale obě jsme živé bytosti a máme mnoho společného. Jsi důkaz, že i lidé jsou schopni vzepřít se vůli démonů. Nikdy jsi mi neublížila, ba naopak, tak proč bych tě měla nenávidět?“ „Samuel ti evidentně věří…“ „A ty bys měla taky. Jsem na tvé straně a to, že žiju v pekle, to nemění. Nemám ve zvyku lhát a tobě také nelžu. Od té doby, co žiji v přítomnosti lidské ženy, jsem se o vás lidech dozvěděla mnoho nového. Například to, že dokážete navázat nezištné pevné přátelské pouto s odlišnými formami života. Zvaž přátelství se mnou, Kasumi.“

Samuel a Sakura pospíchali ke klášteru, co jim síly stačily. Samuel, který s sebou navíc musel vláčet žebřík, byl na pokraji sil, ale přesto dělal, co mohl, neboť si dobře uvědomoval, co je v sázce. Sakura na tom nebyla o moc líp, neboť brokovnice se také pěkně pronesla. Oba se zprvu neustále rozhlíželi kolem sebe a obávali se útoku netvora, ale později veškeré své myšlenky upíraly pouze k cíli své cesty, kterým byl starý klášter. U paty kopce se oba zastavili a pohlédli vzhůru. Představa o mnoho náročnějšího výstupu je děsila, ale nebylo na výběr – museli pokračovat. Po namáhavém výstupu se skutečně ocitli u vysoké zdi, o kterou Samuel urychleně opřel žebřík. Měl co dělat, aby neklesl na kolena, ale kvůli nebezpečí se přeci jen odhodlal zeď přelézt. Sakura, která již byla na druhé straně, zavčasu upozornila Samuela, aby jí žebřík podal a ona ho mohla opřít z vnitřní strany zdi. Tak si zajistili cestu zpět a doufali, že k ní skutečně dojde. Společně se přiblížili k bráně kláštera a vstoupili na nádvoří. Odtud známou cestou dovnitř. Skutečnost, že louče v dlouhé chodbě nadále hořely

jasným plamenem, jim pomohla snadno pokračovat dál. Jakmile došli zhruba do poloviny chodby, všechny louče náhle zhasly, jakoby na ně dýchnul chlad. Samuel byl nyní rád, že s sebou má baterku. Rozsvítil ji a pohlédl za sebe. Stál zde shrbený vousatý, člověku podobný tvor, jež úzkostlivě svíral v dlaních brož se žlutým drahokamem, kterou měl upevněnou na opasku.

„Můj pán mě vyslal, abych vykonal to, co jsem měl učinit už předtím,“ řekl tichým hlasem démon. Sakura na démona namířila brokovnicí. „To, že jste mě obelhali pomocí Lilith se pánovi nelíbilo.“ „Fakt?“ otázala se Sakura. „Takže básničkám je konec?“ „Úplný konec, neboť můj pán mi dal ultimátum. Na legrácky ani na strašení už není čas. Můj úkol je zcela jasný a vykonám ho za každou cenu. Lilith s mým pánem odmítla o čemkoli hovořit a to značí jediné – lhali jste!“ „Když myslíš...“ pronesla Sakura a usmála se. „Sviť mi na tu svini, Samueli. Je čas to skoncovat.“ Sakura vystřelila a démon se rozplynul. „Vida…“ „Myslíš, že ho to zabilo?“ „Vidíš ho tu snad někde? Pojďme se konečně zbavit té knížky.“ „Pokud je po všem, tak… můžeme si ji nechat.“ „Do prdele, Samueli! Já chápu, že to může být tvoje naděje na život, ale co myslíš, že udělá ten sráč Azazel, když si tu knížku ponecháme? Nestojím o celou armádu démonů, ty snad jo?“ „Máš pravdu… Pojďme dál.“ Sakura provedla Samuela knihovnou a po schodišti slezli dolů. Dveře na konci chodby byly otevřené a Sakura cítila, že je na konci cesty a že brzy tahle noční můra skončí. Vstoupili do sálu a tady nalezli abatyši, jak klečí mezi mrtvými těly svých sester a vzlyká. Sakura dala Samuelovi pokyn, aby byl zticha a velice opatrně se přiblížila k abatyši. Když už stála u ní, namířila brokovnicí na její ohnutá záda. „Jen do toho…“ hlesla abatyše a Sakuru překvapilo, že ji slyšela přijít. „Zničily jste všechny mé sestry!“ vykřikla abatyše. „Chtěly jsme jen jedno – chtěly jsme žít věčně. Je to takový zločin?!“ Abatyše se otočila na Sakuru. V tu chvíli Asiatka vystřelila. Hlava mnišky se rozprskla a tělo spadlo na podlahu. „Tenhle posranej den se konečně začíná zlepšovat,“ řekla Sakura a urychleně umístila knihu na podstavec u oltáře. Právě odsud ji před pár hodinami vzala a teď hrozivě litovala, že tak učinila. „Ták… to bylo naposledy, co jsem kdy sáhla na nějakou knížku,“ řekla Sakura a pohlédla na rozmrzelého Samuela. „Samíku… odpusť mi, že tu knížku nebudeš moct využít, ale bude to tak lepší.“ „Já se na tebe nezlobím, jen…mě to přišlo jako naděje. Bylo by to tak skvělé…“ „…až bys byl v moci mého pána,“ ozvalo se Samuelovi za zády. Urychleně se otočil, stejně tak Sakura a spatřili shrbeného démona stojícího na oltáři. „Zase zhasneš, aby nebylo vidět na tvůj hnusnej ksicht?“ zeptala se Sakura a byla připravená znovu vystřelit. „Není třeba, neboť už mě znáte. Neznáte však moje schopnosti a mé jméno.“ „A to je?“ zeptal se Samuel a sledoval, jak se přímo za démonem postupně tvoří modrá aura. „Jsem Mammoth – démon avaritia, neboli lakomství a jeden ze sedmi princů Pekla. Jsem Azazelova pravá ruka stejně jako ostatní princové.“ „Čekala jsem to!“ ozvalo se z šestiúhelníkové jámy, jejíž podlaha se jako výtah zvyšovala až na úroveň zbytku sálu. Mammoth se okamžitě otočil a stál tváří v tvář Lilith. Na Mammothově

tváři bylo jasně patrné překvapení. „Čekala jsem, že sem pošle někoho z vás, obzvláště když se to nepřímo týká mé favoritky. Ten bastard si nenechá ujít ani jedinou příležitost, kdy by mi mohl ublížit. Myslím, že kdybychom nebyli spojeni poutem, jež vzniklo narozením Shairy, snad by mě napadl i fyzicky, ovšem teď… kdyby mne zabil, zabil by i sám sebe…“ „Co tu děláš?! Tohle je svatyně MÉHO pána!“ vykřikl Mammoth. „Je, ale když jsme se ještě divoce milovali, vznikla Shaira. Naše dcera nás spojuje a dokud je živá můžeme mimo jiné navštěvovat své svatyně. Popravdě řečeno – Shaira, respektive jakýkoli potomek byl pro mne vyloženě žádoucí. Jak jen to lidé říkají – přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž. Čím blíže Azazelovi jsem, tím lépe.“ „Intrikánko! Stejně se ale pleteš se do věci, která ti nepřísluší.“ „Nikoli, Azazelovy záležitosti se mě netýkají, ale tato ano. Dohlížím na tyto lidi, kteří napravili svůj prohřešek a nezaslouží si trest.“ „Dobrý skutek nesmaže ten špatný.“ „To jistě ne, ale špatný skutek nesmaže ten dobrý. Jen díky nim je kniha zase zpět.“ „Vrátil bych ji tam sám.“ „A to říká démon lakomství…“ Lilith se zasmála a přešla k Samuelovi a Sakuře. Ti jí nesahali ani po ramena a ani se nemohli rovnat mohutnosti jejího těla. Skutečnost, že je před démonem chránila, jim dodávala nemalý pocit bezpečí. Na rozdíl od Lilith, která byla v klidu, se Mammoth neubránil rozčílení, což dokazoval svým přešlapováním na jednom místě a dupáním. „Ti lidé zabili pánovy uctívatelky!“ „To ony napadly je, ne snad?“ „Přesně tak,“ odvětila Sakura. „Rozhodně bych je nezabíjela, kdyby mi nešly po krku, ale ony mě omráčily a chtěly mi vysát krev!“ „Není divu,“ řekla Lilith. „Upsaly se Azazelovi. Provedly rituál, který jim předložil, a sice získaly dlouhý život, ale aby si uchovaly mládí, musely pít čerstvou lidskou krev a to výhradně ženskou. Pokud možno mladou. To ale není to nejhorší, neboť jak už jsem řekla, upsaly se Azazelovi a ten za to samozřejmě něco chtěl. S jejich smrtí získal jejich duše i Stíny a může z nich stvořit nižší démony. Takhle to u nás funguje – takhle Azazel tvoří svoje armády. Je to prosté - k vytvoření obyčejné malého démona je potřeba jeden Stín a jedna duše, což vyžaduje spolupráci mezi mnou a Samaelem. Azazel jen přišel na to, jak nezávisle na nás tvořit armádu. Obvykle sice čeká a čeká stovky let, ale co to pro něj znamená? Čas v Pekle nehraje velkou roli.“ Sakura do Samuela šťouchla a zašeptala mu: „Tak vidíš. Teď už ničeho litovat nemusíš.“ „To opravdu nemusíš,“ řekla Lilith, která Sakuru dobře slyšela. „Ty víš, že mám rakovinu?“ zeptal se Samuel. „Teď už ano. Konečně chápu význam té knihy pro tebe. Uvědom si, že kdybys skončil v pekle, Azazel by tě klidně za opravdu výhodnou cenu prodal Samaelovi a to bys přece nechtěl. Lidé málokdy přemýšlejí do daleké budoucnosti a žijí výhradně přítomností. To je jejich velká chyba, která Azazelovi nahrává. Ve své podstatě nikoho nenutí s ním uzavřít smlouvu, ale to, co nabízí, je velice, velice lákavé. Tyhle ženy nebyly první, které neodolaly nabídce věčného života a mládí. Možná ti bude něco říkat hraběnka Erszébet Nádašdyová rozená Báthoryová. Tato žena byla sice poznamenaná degenerací rodu Báthoryů, ovšem to nic nemění na faktu, že se dopustila děsivých věcí. Myslím, že bys ten příběh měl ve zkratce slyšet a snad si uvědomíš, jak hrozivě to všechno může skončit… Již v brzkém věku se stala Erszébet, neboli Alžběta snoubenkou Františka Nadásdye. Roku 1575 se za něj vdala, ale kvůli časté nepřítomnosti Františka, zapříčiněné jeho účastí na válkách s Turky, se nedalo říct, že by manželství bylo šťastné. František jako nelítostný a krutý velitel svoji ženu nijak

zvlášť nemiloval, obzvláště, když mu nebyla schopná dát potomka. Trvalo dlouho, než Alžběta porodila prvního potomka a byla jím dcera, což pro Františka samozřejmě nebylo žádoucí. I další dvě děti byly dívky a teprve poté se Alžbětě narodil chlapec. Zemřel však již v raném dětství a až její druhý syn Pavel se dožil vyššího věku. V době porodu však bylo Alžbětě téměř čtyřicet a nedlouho po narození Pavla František zemřel. Ten hlavní důvod, proč se zapletla s peklem, však vznikl ještě za Františkova života. Stárnoucí Alžběta pro něj nebyla ani z poloviny tak atraktivní, jako mladé pohledné ženy, se kterými si František užíval. Alžběta chtěla omládnout, být krásná a přitažlivá, ale jak plynul čas, propadala nemocem i násilnickým sklonům. Zlost si vylívala na svých služebných i prostých děvečkách z okolí čachtického zámku. Alžběta zahořkla a byla krutá a násilná. Zároveň úzkostlivě hledala možnost, jak omládnout a ta se jí skutečně naskytla. Krátce po Františkově smrti propadla praktikám temné magie. Alžběta se spojila s jistou léčitelkou Annou Darvuliovou, která tvrdila, že Alžbětě pomůže najít ztracené mládí. Alžběta Darvulii vbrzku bezmezně důvěřovala a posílila její postavení na zámku. Na svém čachtickém zámku s pomocí svých služebných zahájila tyranii, která měla dva důvody – pomstít se ostatním za svůj nešťastný život a provádět doporučené praktiky na prodloužení života a omládnutí. Tak se stalo, že Alžběta například zapichovala svým švadlenám pod nehty špendlíky, bičovala je a zavírala je do kobek, kde trpěly hladem a žízní. Rovněž podstupovala Darvuliiny léčitelské kúry, které skutečně měly svůj užitek. Darvulia si svoji rostoucí moc užívala, ale to jen do své první mrtvice. Po té byla Darvulia v podstatě ochrnutá a Alžběta se začala upírat k jiné léčitelce, kterou byla Eržika Majorová. Eržika byla uctívačkou Azazela a jeho věrnou poddanou a tak se stalo, že Alžbětě o Azazelovi pověděla. Ažběta na Eržičino doporučení svoji duši zaprodala ďáblu – Azazelovi. On ji však podvedl. Snad to zapříčinil nedostatek úcty, který Alžběta prokazovala v jednáních s ním a jeho služebníky. Azazel jí sice předložil způsob, jak omládnout, ale výsledek byl jen značně omezený. Započalo masové vraždění mladých dívek, především panen z okolí a Alžběta doslova lačnila po jejich krvi a rovněž se v ní koupala. Omlazující účinky byly velmi střídmé a tak Alžběta chtěla čím dál víc a víc krve. Alžběta poslala na smrt stovky mladých dívek a mučení i zabíjení prováděla různými způsoby – někdy je pálila rozžhaveným železem, řezala je ostrými noži, mučila hlady nebo je otrávila. Problém byl samozřejmě s ukládáním těl a snad proto, že dívky končily nejen na hřbitovech, ale i v obilných jamách, na polích nebo na zahradách se tu a tam stalo, že rozkládající se mrtvoly nalezli Alžbětini poddaní nebo je vyhrabali psi. Vše skončilo v moment, kdy palatin Juraj Thurzo přistihl Alžbětu v kobkách jejího hradu právě při mučení. Brzy nato započal soud, ve kterém proti Alžbětě svědčili i její služební, kteří o incidentech věděli a sami Alžbětě pomáhali. Hrozilo, že majetek Alžběty připadne královské koruně, což Thurzovi nevyhovovalo a tak se postaral, aby byli Alžbětini služební popraveni, včetně Eržiky. Thurzo rovněž rozhodnul o doživotním uvěznění Alžběty v kobkách jejího zámku. Cílem bylo pochopitelně získání jejího majetku, ale to už zacházíme příliš daleko. Jak vidíš Samueli, není dobré se spřáhnout a Azazelem. Může se to jevit jako skvělý nápad, ale rovněž se to může časem proměnit v hrůzu a děs.“ „Jsi tu kvůli historii, Lilith? Nebo kvůli mně?“ ozval se Mammoth. „Abych řekla pravdu – udivuje mne, že tu ještě jsi. Vrať se ke svému pánovi, tito lidé se ničím neprovinili.“ „To nemohu! Můj pán mi dal jasný příkaz!“ „Bylo by snadné zrovna tebe Mammothe koupit a přetáhnout tak na svoji stranu, ale za to mi nestojíš. Malý, shrbený démon, který si úzkostlivě hlídá tu svoji tretku…“ „To není tretka!“ vykřikl démon, seskočil z oltáře a vrhl se na Lilith. Ta se jen usmála, neboť tohle bylo přesně to, co měla v plánu. Chytila démona za hábit, zvedla ho ze země a mrštila

s ním proti zdi. Démonovi zapraskaly kosti a zasténal. „To je kočka…“ obdivovala Sakura Lilith. Démonka přistoupila k Mammothovi a než se stihl zvednout, ho chytila kolem pasu. Sevřela ho tak pevně a s děsivou silou, až mu začaly praskat další kosti. Mammoth řval bolestí jak smyslu zbavený a Lilith pohlcovala zlost, což se projevovalo jednak na jejích rozích, které rudě svítily a taktéž na ocase, jež jí kmital ze strany na stranu ohromnou rychlostí. „Napadl jsi mě!“ řekla Lilith. „Tahle skutečnost donutí Azazela držet se zpátky a neohrožovat ty lidi, protože určitě nestojí o to, abych se zaměřila i na ostatní prince pekla a prověřila jejich loajalitu. Jako princ pekla sis tohle za žádnou cenu neměl dovolit a Azazel to ví. Byla to chyba, Mammothe.“ Lilith po těchto slovech hlasitě zařvala a ještě zesílila svůj stisk. Křupání a lámání kosti se ozývalo celým sálem. Poté pohodila rozlámané a pokroucené tělo démona na podlahu. Mammoth však mrtvý nebyl. Strhl si z oděvu šperk, pevně ho sevřel v dlani a pohlédl na Sakuru, která se mu hlasitě smála. To ho rozčílilo a on jí to chtěl oplatit. Mammoth otevřel ústa, ze kterých vyletěla průhledná podobizna jeho obličeje. Lilith po ní švihla ocasem, ale jen rozvířila vzduch. Obličej mířil k překvapené Sakuře velikou rychlostí a vnikl jí do úst. Sakura upustila brokovnici a chytila se za krk. Její zděšený výraz v obličeji dával tušit, že se s ní děje cosi hrozného. Padla na kolena a poté na bok. Přestože ležela na podlaze, házela s sebou a svíjela se v křečích, které projížděly jejím tělem. Samuel vůbec nevěděl, co si počít. Pohlédl na Lilith, ale i ta byla bezradná. Nemohla Sakuře nijak pomoct. Mladá Asiatka byla stále trýzněna Mammothovou mocí. Z očí se jí spustily slzy, a z nosu začala téct krev. Obrátila se na břicho a její křeče konečně povolily. Sakura zůstala nehybně ležet na podlaze. „To ne…“ hlesl Samuel a sklonil se nad Sakuřiným tělem. K Asiatce přistoupila i Lilith a jemně ji obrátila na záda. Měla otevřené oči a tiše sténala. „Je v pořádku?“ strachoval se Samuel. „Mammoth se ji pokusil zabít, ale neuspěl. Odolala mu, avšak je teď zesláblá a potřebuje odpočinek.“ „Dostane ho. Odnesu ji odsud, ale pověz mi Lilith – Mammoth je mrtvý, myslím úplně mrtvý?“ „Jeho tělo mrtvé je, ale co se týče jeho podstaty, tak ta z těla unikla a jak jsi viděl, zamířila přímo do Sakury.“ „Co tím chceš říct?“ „Je posedlá démonem.“ „Cože?!“ „Mammoth je v ní a je otázkou, jestli se mu povede se prosadit a ovládnout ji. Je to ale silná žena s pevnou vůlí. Nevěřím, že Mammoth ji přemůže. Buď klidný, Samueli, nehrozí jí akutní nebezpečí. Je schopná mu snadno odolat.“ Lilith předala Sakuru do Samuelovy náruče. Poté přešla na plošinu a postavila se do jejího středu na místo, kde byly do země otvory. „Děkuji ti…“ řekl Samuel. „Za všechno, co jsi pro mne kdy udělala, ti z celého srdce děkuji. Je… úžasné tě vidět na vlastní oči a moct se tě dotknout…“ „Nevidíme se naposledy. Až budeš na zámku, přijď k zrcadlu.“ Lilith se rozplynula a Samuel se vydal z kláštera ven.

Samuel se v podzemí u zrcadla objevil asi po hodině. Když zahlédl svoji milou, kterou již neobklopovaly plameny, přispěchal k ní a společně se objali. „Kde je Sakura?“ zeptala se Kasumi. „Uložil jsem jí do jejího pokoje. Je zeslábla.“ „Lilith už mi pověděla, k čemu došlo. Prý si nemám dělat starosti…“

„Nedělej si je. Sakura je bojovnice a dle Lilith proti ní ta zrůda nemá šanci.“ Kasumi se otočila čelem k zrcadlu. „Díky…“ pronesla. „Díky za to, že jsi nám pomohla.“ „Je vzácnost ta slova slyšet od tebe, Kasumi, ale alespoň vím, jakou mají hodnotu. Ráda jsem pomohla. A teď je tu ještě jedna, veledůležitá záležitost. Nechtěla jsem o tom mluvit dřív než se vyřeší záležitost s Azazelem…“ „O co jde?“ zeptala se Kasumi. Lilith klesla na kolena sklopila hlavu. Její ocas jakoby odevzdaně ležel na zemi a ani se nehnul. Přestože skrze zrcadlo nebylo moc dobře vidět Kasumi si povšimla, že z Lilithiny tváře padají na zem slzy. „I démon může plakat?“ zeptal se Samuel. Kasumi však mnohem více zajímal důvod. Lilith mírně pozvedla hlavu a řekla: „Je to už několik týdnů, co jsem z Pekla propustila moji služebnou Curu…“ „Curu?!“ podivil se Samuel. „A teď toho lituješ?“ „Ano… ale není to tak jednoduché. Společně s Curou jsem pustila i Rachel.“ Kasumi instinktivně semkla ruce v pěst a vztekle zařvala na celý sál: „Tak ty mi tvrdíš, jak chceš být mojí přítelkyní a pak sem vrátíš Rachel?!“ „Já vím, že ti ublížila ale…“ „Víš hovno! Kde je?!“ „Nech mě to říci celé Kasumi a pak teprve suď. Vyslala jsem Curu tam k vám, aby mi pomohla v jedné záležitosti.“ „Kterou mi pochopitelně zatajíš…“ „Ano, protože je to pro tebe příliš nebezpečné. Bála jsem se, že i Cura, která je jinak velice pokorná a laskavá bude mít potíže ať už na cestě nebo v samém cíli a proto jsem s ní poslala Rachel.“ „Proč?!“ „Nikoho jiného nemám. A Rachel navíc slíbila, že pomůže - já ji věřila.“ „Je rozdíl v tom, když něco slíbím já a když slibuje prolhaná a vychcaná mrcha Rachel. Lituju, že jsem ji tehdy nezabila ale myslela jsem, že skončí v Pekle a zpátky se už nedostane… Tak co ta svině provedla?“ „Já ani nevím, jestli za to může. Zkrátka již třetí den jsem chtěla zkontrolovat jak si Cura vede, protože jsem předpokládala, že už by se mohla blížit ke svému cíli. Chtěla jsem tedy pohlédnout na svět jejíma očima. Samuel to již zná, nakonec jemu jsem ten pohled dovolila také. Potíž je v tom, že to nešlo.“ Ke slovu se dostal Samuel: „To znamená, že Cura je mrtvá?“ „Ne, to by zde byl její Stín a ten tu naštěstí není.“ „Takže… Cura má zavázané oči?“ „Ne – vůbec se s ní nemohu spojit a to znamená jediné – ona je slepá.“ „A co já s tím?“ zeptala se Kasumi. „Zachraňte moji milovanou Curu. Prosím! Já se vám za to odměním.“ „Jak?“ „Vyléčím Samuela.“ Pohledy Kasumi a Samuela se okamžitě setkaly. „Kde je Rachel?!“ zvýšila hlas Kasumi. „Já nevím… Už celé týdny se zdržuje v jakémsi bytě a nevychází ven. Nepouští si televizi, nečte noviny, ani se nedívá z okna – nemám tušení, co je to za místo.“ „Kde bere jídlo?“ zeptal se Samuel. „Má ohromné zásoby. Podle toho, co jsem viděla, mám pocit, že tam může přežít snad dva měsíce.“ „No… a naše vila to není?“ zeptal se Samuel. „Tam by totiž mohla být.“ „Určitě ne, Samueli. Tvoji vilu znám.“ Samuel si povzdechnul, neboť naděje se rozplynula.

„Není jak ji vystopovat,“ řekl Samuel. „Může být kdekoli.“ „To ano…“ odvětila Kasumi, „ale nebude tam věčně. Jednou udělá chybu a vyleze ven. Budeme sem pravidelně chodit a ptát se tě. Buď já anebo Samuel. Jakmile budeš mít alespoň sebemenší stopu, dáš mi ji a já ji najdu. Musela by si vyříznout jazyk, abych z ní nedokázala dostat, kde Cura je. A až to z ní vymámím tak ji zabiju.“ „Díky Kasumi, a tobě taky Samueli. Možná jsem démonka disponující ohromnou mocí, ale v tuto chvíli jsem na kolenou a nevím si rady. Nestydím se však za to, že prosím o pomoc vás.“

24. 12. 1998 Byla asi hodina po půlnoci, když Kasumi zavítala do pokoje své sestry. Ta ležela na posteli, ale nespala. Když zahlédla Kasumi, posadila se. Její sestra usedla vedle ní. „Jak ti je, Sakuro?“ „Samík mi pověděl, co se stalo… viděla jsi Vetřelce?“ „Pochybuji.“ „Připadám si, jako bych v sobě měla jinou formu života. Jen doufám, že nebude chtít jít ven stejnou cestou jako ve filmu.“ „Připadáš si… jiná?“ „Hmm, to ani ne.“ Sakura pohlédla na své tělo a přejela po hrudi rukou. „Stačí mi to vědomí, že tam někde je, už to mě naplňuje divným pocitem. Ale prý to bude dobré, takže… snad má ta démonka pravdu. Pokusím se na to nemyslet.“ Kasumi svoji sestru objala. „Kdyby se s tebou cokoli dělo, tak já jsem tu pro tebe.“ Sakura se usmála „Kasumičko… štěstí, že tě mám.“ „Budu teď muset jít ven.“ „Kam ven? Je po jedný.“ „Musím se zbavit Jozephova těla. Kdyby ho našla policie, zcela jistě by nevěřila tomu, že si to udělal sám a stejně tak by nevěřili na temné síly. Dle Samuela je zdejší policie laxní a to snad ještě víc než před lety. Conrad Spooner službu považuje div ne za placenou dovolenou. To mi teď značně nahraje. Stačí se zbavit těla a nástrojů a bude klid. Žádný motiv pro to, abychom Josepha zabili neexistuje, takže nás podezírat nebudou.“ „Měla bych jít s tebou.“ „Ne, ne, ty lež a odpočívej.“ Kasumi z pokoje odešla a vyrazila ze zámku. Dobře věděla, že cestou na hřbitov musí vzít i Josephovu paži.

Rychlým krokem dorazila ke starému hřbitovu, kde to stále vypadalo tak, jako když sem před pár hodinami přišla. Samuel jí poradil, kam tělo ukrýt, aby nevzbudilo pozornost. Shodit ho do řeky nebo ho zakopat nebylo zdaleka tak nenápadné, jako ho ukrýt do prázdného hrobu. Kasumi se zastavila uprostřed hřbitova a rozhlížela se okolo. Skutečnost, že cestou sem, vítr postupně utichal a nyní bylo již absolutní bezvětří Kasumi vyhovovalo, neboť už takhle byla celá promrzlá a unavená. Prošla mezi neupravovanými a takřka náhodně rozmístěnými hroby až k zadnímu hřbitovu. Zde u rozpadající se zídky byl hrob Lothara Gordona. Byl prázdný, neboť jeho kosti byly na přání rodu Gordonů zpopelněny a uloženy do urny, která spočinula v rodinné hrobce na Warmhill. Kamenná deska zakrývající hrob byla velice těžká a nadzvednout ji bez použití páky bylo pro Kasumi velice obtížné. Chytila a posunula ji k okraji.

Následně ji opřela o hrob. Šlo to sice ztuha, ale přesto to Kasumi dokázala. Poté uložila do hrobu paži a vrátila se do kapličky, kde zvedla ze země Josephovo tělo. Položila ho do hrobu a následně sem vložila i násadu od lopaty a rozbité lahve. Posbírat ze země všechny střepy bylo takřka nemožné, takže se tím ani nezatěžovala. Kapličku nechala odemčenou, ale klíč rovněž uložila do Lotharova hrobu. Poté se zhluboka nadechla a chystala se zvednout víko, jež muselo vážit minimálně metrák. Dobře věděla, že její paže uzvednou více než sto třicet kilogramů, ale to jen s vypětím všech sil. Když zvedala desku, její bicepsy se napnuly skoro až k prasknutí a čelo jí zalil pot. Jakmile víko zapadlo na své původní místo, věděla, že je hotovo a oddechla si. Doufala, že Joseph navěky zůstane v tomto hrobě a nikdo se nebude zajímat o jeho zmizení. Proč by taky měl, když Josepha lidé neměli rádi, neměl zde žádné přátele, či příbuzné a i policie ho považovala jen za otravného pobudu, na kterého je zbytečné plýtvat časem a úsilím. Policii zřejmě neuniknou stopy krve poblíž hotelu a možná je napadne, čí jsou. Poté bezpochyby navštíví kapličku, ale tam najdou jen další spoustu Josephovy krve. Najít celé Josephovo tělo se jim ale jen těžko podaří a tak Kasumi odcházela ze hřbitova klidná a vyrovnaná. Během chvíle začalo sněžit a to Kasumi jedině náhrálo, vždyť vrstva sněhu by mohla zahladit další stopy.

Kasumi se nemohla dočkat, až konečně ulehne na pohodlnou postel a ještě předtím se v koupelně osprchovala. Poté zašla do ložnice za Samuelem. „Už je po všem?“ zeptal se Samuel, který ještě nespal, což Kasumi udivilo. „Snad ano. Joseph je uklizený. Počítám, že kolem toho bude rozruch, ale snad se vše uklidní.“ „Nemáš strach z toho žít zrovna tady na Black Mirror? Sama jsi dnes viděla, jaké hrůzy se tu dějí.“ „Ale snad se nedějí tak často, ne?“ řekla Kasumi a svlékla se. Poté ulehla vedle svého milence. Přikryla se dekou, ale Samuel ji zase odhrnul. „Dej mi trochu příležitost se pokochat tím, co mám vedle sebe.“ „Tak dobře, ale jsem tak utahaná, že na jakékoli náročnější aktivity nemám energii. Máš ještě něco na srdci?“ „Mnoho tajemství, která tu jsou, ještě nebyla odhalena. Pokud má Sakura v plánu jim přijít na kloub… kdoví čeho se ještě můžeme dočkat. Dnes nás to málem stálo život…“ „Pravdou je, že chce proti netvorům, jež tu žijí, vést válku. A i když se dnes stalo, to co se stalo, rozmlouvat jí to nehodlám. Black Mirror, aby bylo bezpečným místem k životu, bude třeba vyčistit.“ „Dnes jste vyčistili klášter a to tak, že úplně. Co bude příště?“ „V blízké době asi nic, nicméně sestra se chystá na Černé jezero.“ „To nezní dobře. Hrozně jsem se lekl, když Sakuru napadl ten démon. Stále se bojím, že tohle není konec a že se to na ní projeví.“ „Možné to je. Já se v tomhle opravdu nevyznám.“ „Z toho důvodu bych chtěl novému faráři navrhnout, aby zvážil exorcismus.“ Kasumin výraz zvážněl. „Tím jasně ukážeš, že je posedlá démonem! To ne, Samueli, tohle tedy ne. Ne dokud to nebude nezbytně nutné nebo to nebude sama chtít.“ „Dobrá, dám na tvé doporučení. Nakonec exorcismus není nic nevinného. Bude lepší vyčkat. Pověz mi – co si myslíš o té nabídce a Rachel? Já už teď pociťuji hrozné napětí, ale nechci si to moc připouštět. Byl by to zázrak a já na zázraky nevěřím.“ „Taky nad tím nechci moc přemýšlet, ale udělám, co budu moct. Jestli zjistím, kde Rachel je, okamžitě všeho nechám a jedu za ní.“

„Nejhorší je, že teď nezbývá než vyčkávat. Bojím se, že Rachel prozradí, co ví.“ „To si nemyslím. Nic by tím nezískala – oficiálně je považována za mrtvou. Když se objeví, budou se jí vyptávat co se s ní dělo a když řekne pravdu, skončí v blázinci. Ani ohledně smrti Adriana jí nikdo nic neuvěří – všechno můžu popřít.“ „Může mít ale nárok na vilu, která jí patřila a co víc – možná nám vezme Desmonda! Musíš ji zabít, miláčku! Ztrátu syna bych nepřežil. Zabiješ ji, že ano?“ „Udělám pro to, co budu moct.“ Samuel položil svoji dlaň na Kasumino rameno a přejel ji po prsou až na vyrýsované břicho. „Povím ti miláčku, že v tvojí přítomnosti se cítím bezpečně. Třeba na tom hřbitově… šlo nám o život, ale to, že jsi tam byla se mnou, mi dodávalo odvahu a zabraňovalo to, abych propadal strachu.“ Kasumi se obrátila na bok a dala Samuelovi pusu. „Spousta holek chce chlapa, který se ničeho nezalekne, postará se o ně a ochrání je za každých okolností. Spousta holek zkrátka touží po pravém hrdinovi. Ale že zase muži touží po něčem obdobném v případě žen…“ „Ne všichni. Mnoho mužů překypuje ješitností a nezdravým sebevědomím. Ty jsi zkrátka unikát, Kasumi. O tebe by stál každý rozumný chlap.“ „Jo?“ řekla pobavená Kasumi. „Nevšimla jsem si ani sebemenšího zájmu ze strany kohokoli jiného. Jediný kdo o mě stál krom tebe, byl Ivan a to by nebyl zrovna ideální partner. Ruský náfuka, alkoholik a děvkař. Uměl by sis nás představit jako partnery?“ „Dlouho by to neklapalo. Co se vztahu týče, tak potíž je taky v tobě, lásko. Jsi pro mnohé až moc hrdá, moc psychicky vyrovnaná, moc pragmatická, moc…“ „…a můžeš pokračovat ještě dlouho. Když jsi mluvil o rozumných chlapech, asi jsi myslel někoho, jako jsi ty, ale těch pobíhá po světě kolik? Pár desítek? Málokdo by to se mnou vydržel, pokud by šlo o opravdový vztah. Jenomže ohromná spousta lidí by mě rádo měla jako štít, jako bariéru neboli ochránkyni. Anebo jako nějakou osobní trenérku… nebo jako objekt vhodný k sexu… pokud možno všechny tři varianty v jednom. Myslím, že bych byla cenný obchodní artikl, ale v obchodu nebývá místo pro city. Proto na tobě hrozně oceňuji tu toleranci a volnost, jakou mi dáváš, přestože mě miluješ. Nesnažíš se mě vychovávat k obrazu svému nebo mě jen využívat, ale umožňuješ mi žít podle sebe a dáváš mi lásku. Jen nevím, jak dlouho ti to vydrží.“ „Celý život přece.“ Kasumi se usmála a přála si, aby měl Samuel nejen pravdu, ale aby onen celý život trval desítky let a ne jen jeden poslední rok.