SYNAPSE A DENDRICKÝ TRN: TROJROZMĚRNÝ POHLED NA VÝKONNÝ TANDEM SYNAPSE AND DENDRITIC SPINE: THREE-DIMENSIONAL VIEW OF EFFECTIVE TANDEM Josef Špaček Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta Fakultní nemocnice v Hradci Králové, Fingerlandův ústav patologie
SOUHRN Dendritické trny jsou jedním z mála indikátorů mozkové konektivity, pozorovatelných ve světelném mikroskopu. Nové metodické přístupy umožnily vizualizovat hladiny vápníkových iontů, pozorovat živé dendritické trny, vytvářet jejich prostorové rekonstrukce, a dokonaleji kvalitativně i kvantitativně hodnotit změny, ke kterým v trnech dochází při různých fyziologických i patologických procesech. Toto sdělení nabízí čtenářům obohacení jejich představ o struktuře a funkci dendritických trnů a synapsí o nový, prostorový pohled. Klíčová slova: synapse, dendritické trny, ultrastruktura, prostorové rekonstrukce
SUMMARY Dendritic spines are one of few indicators of interneuronal connectivity visible by light microscopy. New methodical approaches enabled to observe living dendritic spines, to prepare their three-dimensional reconstructions, and to visualize levels of calcium ions. All these methods made it possible to reach more accurate qualitative and quantitative evaluations of changes caused on dendritic spines by various physiological and pathological processes. This article offers to add to reader´s imaginations of structure and function of dendritic spines and synapses a new, three-dimensional view. Key words: synapse, dendritic spine, ultrastructure, three-dimensional reconstructions
Ať už se obecně přijímaná teze, že v dosud známém vesmíru není lidstvu známa složitější struktura než mozková kůra, blíží pravdě více nebo méně, daleko od ní nejspíše není. Uvnitř této složité hmoty, tvořené komplikovanou spletí těl a výběžků nervových a gliových buněk (obr. 1) se nacházejí elementy, na které se současní neurobiologové zaměřují zvlášť intenzivně: jsou to synapse, kontakty mezi neurony, v nichž dochází k přenosu signálů. Velmi se zajímají také o oblasti cytoplazmy v těsné blízkosti před synapsemi – tedy o zakončení axonů, a rovněž za synapsemi – tedy o dendritické trny, na nichž jsou v naprosté většině případů synapse umístěny.
Na předchozím sympoziu jsem o synapsích a dendritických trnech podrobně referoval (Špaček, 1999) a také v cyklu přednášek letošního sympozia, o nich již bylo nebo ještě bude nepochybně řečeno mnohé. Protože v psané verzi svého sdělení nemohu bezprostředně reagovat na to, o čem vás již přede mnou informovali jiní autoři, prosím čtenáře, aby omluvili, bude-li zde něco opakováno. Snad to ale nebude na škodu: mojí neustálou snahou totiž bude – jak to vyplývá z mojí profese morfologa – přiblížit čtenáři co nejvěrnější pohled na tvary struktur, na nichž se na molekulární úrovni odehrávají tak složité funkce, jako je přenos signálů, neuroplasticita a mechanizmy učení a paměti, jimiž se toto sympozium zabývá. V posledních letech začali neurobiologové používat nových přístupů, které umožnily vnést do výzkumu neuroplasticity a molekulárních dějů v oblasti synapsí fascinující metody, jakými jsou např. vizualizace hladiny vápníkových iontů a dendritických trnů fluorescenčními barvivy v laserovém konfokálním mikroskopu a seriová elektronová mikroskopie. Výsledkem obou těchto převratných metodických přístupů jsou trojrozměrné rekonstrukce s dříve nevídanými pohledy na struktury a děje v oblasti synapsí (obr. 2; http://www.ipmc.cnrs.fr/~duprat/ neurophysiology/video.htm). Ty, které ilustrují následující sdělení, byly vytvořeny v naší laboratoři a jsou k dispozici na internetové stránce Synapse Web, Boston University (http://synapses.bu.edu).
Nejprve v kostce přiblížím těm čtenářům, kteří se nezúčastnili sympozia v roce 1998 morfologii dendritických trnů. Poté se zmíním o tom, jak se vyvíjely názory na jejich funkci – včetně nových zjištění o úloze glie v oblasti trnů a o změnách trnů při patologických procesech.
Morfologie dendritických trnů Představme si dendrit nervové buňky jako větev, z níž do stran vyrůstají paličky na buben nebo kuličková lízátka a máme tak před sebou výstižnější model, než který vytvořil v roce 1893 objevitel těchto útvarů Ramon y Cajal, když jim dal název trny. Toho termínu se ale zbavit již nelze, v průběhu století se příliš vžil. Při velkých zvětšeních zjistíme, že kromě těch početných trnů s paličkovitým tvarem jsou zde i méně početné a větší, houbovitého tvaru, a také nejmenší zcela přisedlé, bradavčitého tvaru (obr. 3). V současnosti převládá názor, že tyto tři základní vyhraněné tvary trnů představují pouze ty nejtypičtější z přechodných funkčních fází daných aktivitou synapsí, které jsou na nich umístěny. V časných obdobích vývoje mozku trnům předcházejí ještě tenké dlouhé prstovité výběžky – filopodia s živou motilitou. Jejich tvorba je indukována mediátorem (glutamátem) uvolněným z okolních axonů (Matus, 1999). Dendrity pomocí filopodií vyhledávají kontakty s výběžky jiných neuronů v okolí (animaci viz na internetové adrese http://www.ipmc.cnrs.fr/~duprat/neurophysiology/video.htm). Jakmile filopodium dospěje k axonu a vytvoří synapsi, změní se v dospělý trn s vysokým obsahem aktinu (Fiala, 1998). Až za více než půl století od objevu trnů ukázal Gray (1959), že jen málo synapsí v mozkové kůře se nachází na tělech neuronů a kmeni dendritů, naprostá většina že je jich umístěna právě na dendritických trnech. Na tenkých s malou hlavičkou jsou malé makulární synapse, na tlustých s velkou hlavičkou jsou velké perforované synapse s jedním nebo více otvory (obr. 3). Vzhled ani velikost synapsí laboratorních zvířat a člověka se neliší (obr. 4). Do velkých trnů vstupuje z kmene dendritu kanálek endoplazmatického retikula a vytváří zde trnový aparát. Je tvořen několika cisternami, mezi nimiž jsou ploténky denzního materiálu, z nichž vyzařují svazky jemných vlákének do oblasti postsynaptické denzity (obr. 5, Špaček a Harris, 1998). V trnech, zejména velkých, se vyskytují i polyribozomy (obr. 6; Steward, 1996).
Funkce dendritických trnů: vývoj názorů v průběhu 110 let Ačkoli - jak vyplyne z dalšího – našich znalostí o trnech rychle přibývá, jejich jednoznačná funkce je stále nejasná (Harris, 1999; Sorra a Harris, 2000). 1. Cajal, kterému hlavičky trnů připomínaly kulovité elektrody a jiskřiště dobových elektropřístrojů se domníval, že přitahují nervové signály. Nebyl příliš daleko od pravdy. Dendritické trny představují především místa, na kterých jsou umístěny synaptické kontakty. Nikoli ve smyslu původní představy, že zvětšují povrch kmene dendritu, aby se na něj vešlo synapsí víc – na volném povrchu dendritického kmene většinou totiž skoro žádné synapse nejsou. V každém případě ale aktivní vyhledávání axonů prvotními trny – filopodiemi – zajišťuje větší „akční radius“ dendritu, jehož výsledkem je větší počet kontaktů, větší synaptický vstup do dendritu. Hrají tedy klíčovou roli v propojení buněčných elementů mozku. Elegantně ekonomickým způsobem se podílejí na zprostředkování maximální konektivity (Yuste a Majewska, 2001). 2. Dlouhá léta byla přijímána hypotéza, že úzký krček trnu podstatně zvyšuje elektrický odpor a tedy snižuje tok postsynaptického proudu do kmene dendritu. Nejnovější data pro to nesvědčí a zdá se, že proudy z jednotlivých aktivovaných trnů se v kmeni bez větší ztráty sčítají. Navíc se množí úvahy, že potenciály sousedních trnů se mohou vzájemně sdílet a blízké trny se tak mohou navzájem ovlivňovat. 3. Zdá se, že jako nejpodstatnější se jeví funkce trnu jako biochemického kompartmentu. Velké množství glutamátových NMDA receptorů umístěných na dendritickém trnu, umožní po aktivaci synapse vstup kalciových iontů do trnu. Úzký krček omezuje difuzi vápníku z trnu do kmene (a naopak z kmene do trnu) a v hlavičce trnu je tak vytvořen snadněji kontrolovatelný kompartment, který potřebuje jen málo kalciových pump k tomu, aby se hladina vápníku zvýšila k téměř nasycené hodnotě. Nelze opominout ani časový faktor – koncentrace vápníku a dalších iontů se mění v malém, téměř uzavřeném prostoru rychle. Dostatečná depolarizace a elektrické napětí potřebné k otevření dalších – napěťově závislých kanálů – se vytvoří již při malé synaptické aktivitě. Čím je trn delší a jeho krček užší, tím menší vliv má hladina jeho kalcia na hladinu v kmeni dendritu. Naopak, čím je krček kratší a širší, tím více ovlivňuje kalcium trnu dendritický kmen. Zvýšení synaptické aktivity počet trnů zvětšuje a vytváří tak ochranu před excesivním přílivem kalcia, které by působilo na neuron toxicky (způsobilo by např. degradaci mikrotubulů). Čím více trnů neuron má, tím je rezistentnější vůči neurotoxicitě kalcia (Segal, 1995). Ultrastrukturální podobnost postsynaptické cytoplazmy dendritických trnů a nervosvalových plotének je značná (Couteaux a Špaček, 1988). Zdá se, že i ve svalových vláknech se uplatňuje princip biochemické kompartmentalizace (obr. 7). Různý tvar trnů, zejména různá velikost hlavičky, délka a tloušťka krčku a také různý obsah endoplazmatického retikula nasvědčují však tomu, že ne všechny trny po celou dobu svého životního curricula potřebují synapsím zabezpečovat stejnou úroveň kompartmentalizace.
4. Trnový aparát se podílí na regulaci hladiny vápníku v hlavičce trnu (drenuje jeho přebytek) a spolu s polyribosomy je také místem proteosyntézy nezbytné pro přestavbu cytoskeletu a zvětšování synapse (obr. 5). S největší pravděpodobností produkuje receptory a postsynaptické proteiny, kterých je v současnosti známo již více než 30 (Rossum a Hanisch, 1999). Kromě receptorů NADH, AMP a IP3 mezi ně patří např. aktin, spektrin (fodrin), myosin, gelsolin, nectin, calmodulin, drebrin, cadherin, catenin, spinophilin, synaptopodin, Homer, MAP-2, PSD-95, GMKII (proteinkinasa kalpain), ATPasa, NOsynthasa, G-proteiny, pravděpodobně i tubulin. 5. In vitro, ale nověji dokonce in vivo byl prokázán intenzivní pohyb trnů (Fischer et al., 1998; animaci viz na internetové adrese htttp://www.neuron.org/supplemental/20/5/847, nebo http://www.ipmc.cnrs.fr /~duprat/ neurophysiology/video.htm). V průběhu funkčních změn, ke kterým dochází při stimulaci, se mění tvary trnů i synapsí, což je jeden ze základních projevů neuroplasticity, o níž referují jiní autoři tohoto sympozia. Za tvarové změny, jejichž smysl nám zatím stále uniká, je zodpovědný zejména cytoskelet. Jeho hlavní stavební element – aktin – představuje jakési lešení, podpírající membránu trnu se synapsí, s níž je svázán pomocí nejrůznějších postsynaptických proteinů tak, jako jsou svázány nitě pohybující loutkou s jejími údy. Aktin tímto způsobem přetahuje do synapse receptory a mění tak její výkonnost. Je hlavním aktérem „molekulární choreografie“, jak jsou synaptické molekulární přesuny a postsynaptické děje v trnu někdy nazývány. Neaktivní synapse obsahuje pouze NMDA receptory, AMPA receptory jsou transportovány až do synapse potencované. Velké potencované perforované synapse na velkých trnech obsahují až dvakrát více AMPA receptorů než malé makulární synapse na malých trnech (Desmond a Weinberg, 1998; Hering a Sheng, 2001). Při depresi synaptické funkce jsou AMPA receptory naopak endocytózou eliminovány. Hybným buněčným motorem motility trnů je nejspíš interakce aktinu a myosinu. Stav polymerace aktinu a jeho vazby jsou ovlivňovány hladinou vápníkových iontů, mohou se uvolňovat či zpevňovat, cytoskeletová kostra se hroutí, nebo znovu rozvinuje. Krátká, málo intenzivní stimulace synapsí způsobuje jen mírné zvýšení hladiny kalcia v trnu a má za následek elongaci trnu. Elongaci způsobuje i kofein, který zvyšuje hladinu kalcia v trnu tím, že ho uvolňuje z intracelulární zásobárny – endoplazmatického retikula (Korkotian a Segal, 1998). Dalším iniciátorem elongace trnů může být snížení synaptické aktivity, které je teprve po třech dnech následováno úbytkem trnů. Naopak dlouhá, intenzivní stimulace synapsí zvyšuje hladinu kalcia v trnech výrazně, cytoskelet se zhroutí a trn se zkrátí nebo zcela zkolabuje (Segal et al., 2000; Papa a Segal, 1996). Neobyčejnou důležitost aktinu a motility pro funkci trnů ukázalo i jedno z nejnovějších a nejpřekvapivějších zjištění: inhalační anestetika jako chloroform, diethylether a halotan pohyby trnů zastavují blokováním aktinu (Kaech et al., 1999). Je to nepochybně jeden z nejvýznamnějších důkazů důležitosti motility trnu pro zachování funkčnosti synapse na něm umístěné.
6. Synapse, zejména ty rozsáhlé, nemusí být homogenní. 33 % chemických synapsí umístěných na velkých trnech obsahuje kromě úseku sdruženého se synaptickými váčky také nesynaptický intercelulární kontakt typu punctum adherens (obr. 4; Špaček a Harris,1997). Odlišuje se od synapse nejen absencí synaptických váčků s transmiterem, ale i přítomností specifických adhezivních molekul, zejména cadherinů a cateninů (Fannon a Colman, 1996), které na způsob zipu zajišťují pevné spojení mezi buňkami. Jsou také charakteristicky přítomny mezi trny a přilehlými výběžky gliových buněk – astrocytů, které fixují k trnu způsobem, připomínajícím bodový svár (obr. 8). Úloha glie v synaptickém přenosu se zdá být zásadní. Glutamát uvolněný do synaptické štěrbiny a nejspíše i další signály vyvolají v astrocytu zvýšení hladiny vápníku, které zvýší množství inositoltrifosfátového receptoru (IP3), což vede k masivnímu vyplavení vápníku z intracelulárních zdrojů – endoplazmatického retikula a mitochondrií. Tato zvýšená koncentrace se šíří celým atsrocytem jako tzv. vápníková vlna (obr. 9, 10; Jirounek, 1996; animovaný průběh kalciové vlny můžete vidět na internetové adrese http://www.wellcome.ac.uk). Vlna spustí mechanizmus, který zvýší resorpci glukózy z kapilár do astrocytu a transportuje ji do neuronu již ve snadněji metabolizovatelné laktátové formě. Navíc se v astrocytu vytvoří D-serin, mediátor s aktivačním účinkem na NMDA receptory (Snyder a Ferris, 2000). Mezi trny a astrocyty existují ještě další, dosud podrobněji nepopsané způsoby komunikace, připomínající fenomén cytokrinie: trny do astrocytových výběžků vysílají červovité protruze, nejspíše jako zvláštní formu exo- a endocytózy (obr. 11). Astrocyt je tedy integrální modulační element, který může zpětnovazebně ovlivňovat neuronální aktivitu a synaptický přenos (Araque et al., 1999).
7. Dendritické trny jsou považovány za morfologický substrát učení a paměti. Proč je náš dojem, že trny souvisí s učením a pamětí tak silný? Protože obohacení prostředí, nové zkušenosti, proces učení nebo jeho experimentální ekvivalent – dlouhodobá potenciace synapse (LTP) – to vše podle mnoha studií skutečně zvyšuje stimulaci synapsí a počet trnů na dendritech. Protože zmnožení trnů je jedním z mála morfologických projevů, které můžeme v procesu učení snadno pozorovat, intuitivně byly trny vždy s výsledkem učení spojovány. Novější studie ale ukazují, že zmnožení trnů nemusí být nutně spojeno jen s učením, ale např. i s ovulačním cyklem, protože zvýšení počtu trnů v hipokampu bylo opakovaně zaznamenáno např. i po zvýšení hladiny estrogenů (Segal a Murphy, 2001; Shors et al., 2001; Vinař, 2001; Yankova et al., 2001). Ukazuje se také, že studovat v elektronovém mikroskopu za účelem kvantifikace individuální řezy může být problematické: sériová elektronová mikroskopie, tedy přesná kvantitativní analýza sériových řezů oproti očekávání totiž zatím neprokázala po navození LTP ani změnu počtu trnů, ani procentuální změny jejich základních tvarů nebo velikosti a počtu synapsí (Sorra a Harris, 1998). Takovéto studie budí pochyby o tom, že právě trny jsou specifickým místem pro učení a paměť. Změny pozorované na trnech mohou být pouze nespecifickou postsynaptickou reakcí na synaptickou aktivitu. Specifické změny, způsobené učením nebo navozením LTP, bude pak nejspíš nutné hledat v redistribuci synapsí (Geinisman et al., 2001) nebo na ještě hlubší úrovni: uvnitř synapsí, v redistribuci NMDA a AMPA receptorů a dalších molekul, a také v oblasti neurotrofinů a postsynaptické proteosyntézy (Dosemeci, 2000; Knowles et al., 1996; Krichewski a Kosik, 2001).
Patologie dendritických trnů Patologické změny dendritických trnů se týkají jednak jejich množství, tvaru a distribuce, jednak jejich ultrastruktury (Fiala et al. 2002). Počet trnů se snižuje po deaferentaci, provází mentální retardace, malnutrici, epilepsii, prionózy, neurodegenerativní onemocnění a intoxikace, včetně etylické. Úbytek byl zjištěn ve frontální a temporální kůře u schizofreniků a po podávání antipsychotik. Počet trnů se naopak zvyšuje po jejich několikadenním úbytku po deaferentaci, pravděpodobně jako kompenzace umožňující vyhledávání nových kontaktů. Porucha eliminace synapsí u syndromu náhlého úmrtí novorozenců je rovněž spojena se zvýšením počtu trnů v oblasti retikulární formace a oblongáty. Zmenšení velikosti trnů bylo pozorováno ve vizuální kůře při vizuální deprivaci a ve striatu schizofreniků. Znetvořené trny, pokroucené, dlouhé, někdy bez hlavičky jsou popisovány u genetických poruch spojených s mentální retardací. Varikozity dendritů
spojené s absorbcí a ztrátou trnů se vyskytují v edematozní kůře kolem mozkových tumorů (obr. 12), poranění, u neurodegenerativních chorob, prionóz, při akutním excitotoxickém poškození způsobeném ischemií, při epilepsii a po aplikaci konvulzivních farmak. Ektopické trny na povrchu perikaryí zejména Purkyňových buněk se objevují u Menkesovy choroby, olivopontocerebelární atrofie, hypotyroidizmu, při prionózách, fetálním alkoholickém syndromu a u některých vrozených metabolických chorob.
Ultrastrukturální změny spočívají např. ve zvýšené denzitě cytoplazmy trnů, ztluštění postsynaptické denzity, alteraci organel ve smyslu dilatace, hyperplazie či totální absence endoplazmatického retikula a jeho derivátu – trnového aparátu. Trny obřích rozměrů s rozsáhlými synapsemi se mohou vyskytovat při malnutricích, aberantní trny bez axonového zakončení, ale přesto s vytvořenou postsynaptickou denzitou lze pozorovat po deaferentaci a u neurodegenerativních nemocí. Studium patologie dendritických trnů by mohlo do značné míry přispět k objasnění jejich funkce. Naráží ale na metodické obtíže, dané zejména postmortálními změnami a etickými překážkami.
Závěr Porozumět tomu, jakým způsobem jsou buněčné struktury mozku vzájemně složitě organizovány aby vytvořily neuvěřitelně efektivní funkční celek je jedna z největších výzev, před kterou lidstvo kdy stálo. Naše laboratoř chce k této snaze přispět svým specifickým způsobem - trojrozměrnými rekonstrukcemi se všemi analytickými možnostmi, které nabízejí.
Prohlášení Veškeré vzorky tkání laboratorních zvířat použité v této studii byly odebrány za podmínek schválených etickou komisí. Vzorky lidských tkání pocházejí z nádorových resekátů odebraných neurochirurgy se souhlasem pacientů. Studie byla podpořena grantem NIH, NIMH a NIDA, R01 MH/DA 57351 v rámci projektu Human Brain.
prof. MUDr. Josef Špaček, DrSc. Fingerlandův ústav patologie, Fakultní nemocnice 500 05 Hradec Králové LITERATURA Araque A, Parpura V, Sanzgiri RP, Haydon PG. Tripartite synapses: glia, the unacknowledged partner. Trends Neurosci 1999;22:208–215. Cajal Ramon y S. Neue Darstellung vom histologischen Bau des Zentralnervensystems. Archiv fur Anatomie und Entwicklungsgeschichte. Anatomische Abteilung des Archives für Anatomie und Physiologie 1893;319-428. Desmond NL, Weinberg RJ. Enhanced expression of AMPA receptor protein at perforated axospinous synapses. Neuroreport 1998;9:857–860. Dosemeci A, Reese TS, Petersen J, Tao-Cheng JH. A novel particulate form of Ca 21 /CaMKII-dependent protein kinase II in neurons. J Neurosci 2000;20:3076–3084. Fannon AM, Colman DR. A model for central synaptic junctional complex formation based on differential adhesive specificities of the cadherins. Neuron 1996;17:423–434. Fiala JC, Feinberg M, Popov V, Harris KM. Synaptogenesis via dendritic filopodia in developing hippocampal area CA1. J Neurosci 1998; 18:8900–8911. Fiala JC, Spacek J, Harris KM. Dendritic spine pathology. Cause or consequence of neurological disorders? To be published. Fischer M, Kaech S, Knutti D, Mathus A. Rapid actin-based plasticity in dendritic spines. Neuron 1998;20:847–854. Geinisman Y, Berry RW, Disterhoft JF, Power JM, Van der Zee EA. Associative learning elicits the formation of multiple-synapse boutons. J Neurosci 2001;21:5568–5573. Gray EG. Axo-somatic und axo-dendritic synapses of the cerebral cortex: an electron microscopic study. J Anat 1959;93:420–433. Harris KM. Dendritic spines. In: Adelman G, Smith BH, eds.: Elsevier´s Encyclopedia of Neuroscience. Amsterdam: Elsevier Science B.V., 1999; 540–544. Hering H, Sheng M. Dendritic spines: structure, dynamics and regulation. Nat Rev Neurosci 2001;2:880–888. Jirounek P. O šíření signálů v živých organizmech. 5. Signalizace vápníkem: oscilace a vlny. Vesmír 1996;75:334-337. Kaech S, Brinkhaus H, Matus A. Volatile anesthetics block actin-based motility in dendritic spines. Proc Natl Acad Sci USA 1999;96:10433-10437. Knowles RB, Sabry JH, Martone ME, Deerinck TJ, Ellisman MH, Bassell GJ, Kosik KS. Translocation of RNA granules in living neurons. J Neurosci 1996; 16:7812–7820. Korkotian E, Segal M. Fast confocal imaging of calcium released from stores in dendritic spines. Eur J Neurosci 1998;10:2076–2084. Krichevsky AM, Kosik KS. Neuronal RNA granules: a link between RNA localization and stimulation-
dependent translation. Neuron 2001;32:683–696. Matus A. Postsynaptic actin and neuronal plasticity. Curr Opin Neurobiol 1999;9:561–565. Papa M, Segal M. Morphological plasticity in dendritic spines of cultured hippocampal neurons. Neuroscience 1996;71:1005–1011. Rossum van D, Hanisch UK. Cytoskeletal dynamics in dendritic spines: direct modulation by glutamate receptors? Trends Neurosci 1999;22:290–295. Segal M. Dendritic spines for neuroprotection: a hypothesis. Trends Neurosci 1995;18:468–471. Segal M, Murphy D. Estradiol induces formation of dendritic spines in hippocampal neurons: functional correlates. Horm Behav 2001;40:156–159. Segal M, Korkotian E, Murphy DD. Dendritic spine formation and pruning: common cellular mechanisms? Trends Neurosci 2000;23:53–57. Shors TJ, Chua C, Falduto J. Sex differences and opposite effects of stress on dendritic spine density in the male versus female hippocampus. J Neurosci 2001;21:6292–6297. Snyder SH, Ferris CD. Novel neurotransmitters and their neuro-psychiatric relevance. Am J Psychiatry 2000;157:1738–1751. Sorra KE, Harris KM. Stability in synapse number and size at 2 hr after long-term potentiation in hippocampal area CA1. J Neurosci 1998;18:658–671. Sorra KE, Harris KM. Overview on the structure, composition, function, development, and plasticity of hippocampal dendritic spines. Hippocampus 2000;10:501–511. Špaček J. Ultrastruktura synapsí a molekulárně biologické aspekty jejich plasticity. Psychiatrie Suppl. 1999;4(Suppl.2): 24–32. Špaček J, Harris KM. Three-dimensional organization of cell adhesion junctions at synapses and dendritic spines in area CA1 of the rat hippocampus. J Comp Neurol 1998;393:58–68. Steward O, Falk PM, Torre ER. Ultrastructural basis for gene expression at the synapse: synapseassociated polyribosome complexes. J Neurocytol 1996;25:717–734. Vinař O. Chytrý ženský hormon. Vliv estrogenů na intelektuální schopnosti zdravých i nemocných. Vesmír 2001;80:566–567. Yankova M, Hart SA, Woolley CS. Estrogen increases synaptic connectivity between single presynaptic inputs and multiple postsynaptic CA1 pyramidal cells: a serial electron-microscopic study. Proc Natl Acad Sci USA 2001;98:3525–3530. Yuste R, Majewska A. On the function of dendritic spines. Neuroscientist 2001;7:387–395.
