Na to vsadím poslední řízek! (Athena Králová, hrdinka této knihy)

Alena Jakoubková PRODÁM MANŽELA… zn. Spěchá www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Alena Jakoubková, 2015 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2015 ISBN 978-80-243-6664-7

Na to vsadím poslední řízek…! (Athena Králová, hrdinka této knihy)

Proč si vždycky pořizuješ byt potenciálně nevhodný na hlídání koček? (moje dcera Veronika, má tři kočky)

Když jsme přišli do té hospody, říkali nám žrací komando. (Vláďa, kterého jsem potkala v Barrandovské Kameře)

Svatební zvony utichají, jak roky tiše plynou, jiskru v očích neutají… Ten mizera má jinou…!

„Chci rozvod,“ zaječela jsem nepříčetně a mávala svému hezkému, leč nevěrnému manželovi před očima košilí, na jejímž límečku se nade vši pochybnost skvěla rudá skvrna. Od rtěnky, samozřejmě. A navíc z ní čpěl odér cizího parfému smíšený s potem. Ten parfém mi byl povědomý. Ta mrcha…! Ta zatracená mrcha…! (Míněno sousedka z domu asi ob dva bloky, moje bývalá spolužačka ze základní školy a pseudo – zatraceně pseudo – kamarádka. Mělo mi být podezřelé, že se najednou u nás začala tak často zjevovat pod záminkami typu došlo mi mlíko.) „Proboha, ty naděláš, Atheno,“ nenamáhal se muž, který mi slíbil věrnost až do skonání věků, ani zvednout oči od poslední stránky novin, kde studoval výsledky anglické fotbalové ligy. „Vůbec nevím, kde jsem k tomu přišel. Ta tvoje urputná žárlivost mi začíná jít na nervy,“ informoval mě nevzrušeně. „Nejspíš je to od rajský, kterou jsem si dal včera v hospodě. Prostě to vyper,“ nařídil mi, jako bych byla jeho služka a nikoli zákonná choť, „a ty řeči si nech laskavě od cesty.“ Ačkoli jsem zuřila a nevěděla, jestli mi víc vadí nevěra sama, nebo to, že ze mě Mirek dělá vola, vyklidila jsem pole. Moc dobře jsem věděla, že jakoukoli debatu s manželem prohraju, protože na rozdíl od něj vytahuju jen skutečné a věcně podložené argumenty. Na to, že se radši vzdám, také můj manžel sázel. Nevyžívám se v planých debatách, do jaké by náš rozhovor samozřejmě vyústil, kdybych se pokoušela dál rozumně argumentovat. Mirek má dar se namísto argumentů ohánět (se špatně tajenou rozkoší) mojí menstruací, (pro něj) nepochopitelnou nechutí k sexu nebo mým blížícím se přechodem, a to i přesto, že mi je teprve osmatřicet…

5/41

Dneska za mými vzdalujícími se zády zavolal, že bych měla jít k očnímu, když nerozeznám skvrnu od rajské a skvrnu od rtěnky na první pohled. Jo, můj manžel je mistr demagogie. Tento obor by mohl vyučovat politiky napříč stranickým i geografickým spektrem. I při nepopiratelném nadání našich politiků v tomto směru je můj manžel v umění demagogie značně převyšuje. Sice se, jak občas vídám v televizních debatách, politici snaží ze všech sil, ale kam se hrabou na Mirka. Ten má ohromný talent vybrat si z mých oprávněných argumentů nejméně důležitou informaci a na té se dokáže otáčet klidně i půl hodiny (možná by to dokázal i dva dny, ale tak dlouho jsem to ještě nikdy nevydržela). Také umí fantasticky předstírat, že mi nerozumí, a odpovídá mi na něco jiného, než se ptám. V prvních letech manželství, to když jsem ho ještě milovala, jsem se s ním vášnivě hádala, přesvědčovala ho, vysvětlovala a později, když jsem ho prokoukla, mu domlouvala, aby mě takovým chováním neponižoval, ale nebylo mi to nic platné, a tak jsem to postupně začala unaveně vzdávat, a když jsem přišla Mirkovi na další nevěru, obvykle jsem to už nekomentovala, i když to bylo těžké. Ale nevěry bolí, i když je láska pryč, a tak občas ještě vyletím. A pořád mě štve, že nevěrný manžel z našich sporů pravidelně vychází čistý jako lilium a já jako nevyrovnaná hysterka. Náš skutečný problém ovšem netkví v Mirkových nevěrách (které jsem přestala počítat), ale v tom, že já se opravdu chci rozvést, a Mirek se opravdu rozvést nechce, i když tak úplně přesně nechápu, proč na našem dávno rozpadlém manželství tak úzkostlivě lpí. Nejspíš si ho ani jedna z těch jeho četných známostí nechce pověsit na krk, a to se jim tedy opravdu nemohu divit, jakkoli by se mi to hodilo do krámu. Dost mě udivuje, že mu ještě vůbec některá sedne na lep, protože pokud vím, Mirek nepěstuje dlouhé známosti, ale ke každé si jen jednou, maximálně dvakrát odskočí a zase se vrátí k sálajícímu teplu manželského krbu. Totiž k sálající peněžence. A k mé skvělé kuchyni, poslušné pračce a žehlicímu prknu. To myslím jen s mírnou nadsázkou – Mirek se vrací domů v naději, že ze mě vyrazí nějaké peníze, což se mu, a to přiznávám s hanbou, občas podaří. To je ostatně také důvod, proč ho nemůžu přimět k rozvodu. Proč by se rozváděl, když by pak musel začít makat, zatímco teď občas (aby se

6/41

neřeklo) jako brigádník někde roznese pivo, je nahlášený na pracáku a vzdychá (na oko), že nemůže sehnat práci? Ach jo… S Mirkem jsem se seznámila, když jsem studovala hotelovou školu. Bylo mi osmnáct a jemu dvacet a byla to láska na první pohled. Jo, škoda, že jsem se nekoukla ještě podruhé… Jenže jsem se nechala oslnit jeho vysokou atletickou postavou, blonďatými vlasy svázanými v týle do culíku a pronikavým kukučem modrých očí. Ano, byla jsem úplně blbá, ale kdo v osmnácti není? Tak proč jsem ho musela vyfasovat zrovna já…? Moje kamarádka Linda tvrdí, že jsem si o něj přímo koledovala. Prý ze mě doslova trčela ta slušně vychovaná holčička z nóbl rodiny s vilou a rodinnými penězi za zády. To s tou vilou a penězi jsem Lindě dodneška nevymluvila. Jako holce z paneláku se jí naše krčská vilka zdála (a, jak tvrdí, pořád ještě zdá) jako palác a penězi míní skutečnost, že moji rodiče byli lékaři a dědeček prvorepublikový ředitel banky. To, že dneska žádné peníze, kromě těch, co si vydělám, nemám, pro ni nehraje žádnou roli – ve skutečnosti ji baví role proletářské holky a vítá záminku, jak mě popíchnout. Linda se drží role, i když dnes, jako vyhledávaná advokátka, vydělává mnohem víc než já a mezonetový byt na pražských Vinohradech, který si s manželem, taktéž právníkem Danem, nedávno koupili, má dvakrát tolik metrů čtverečních než moje vilka i se zahradou. No a Mirek podle ní viděl totéž co ona – bohatství. Mirek tehdy pracoval jako číšník v docela pěkné restauraci na Letné, ale snil o tom, že si otevře vlastní hospodu, a tak jsme měli společný životní sen a hned od začátku jsme plánovali i společnou budoucnost. Po emigraci mých rodičů jsem bydlela s babičkou v našem úhledném domku v Krči, kde bylo několik volných pokojů, a tak se Mirek ke mně nastěhoval už asi po měsíční známosti, i když babička z toho nadšená nebyla. Něco se jí na Mirkovi nezdálo a nabádala mě, abych s tím sestěhováním tak nespěchala, ale když viděla, jak jsem zamilovaná, ustoupila. Zpočátku, předtím než jsme se s Mirkem vzali, mi naše soužití připadalo jako ráj na zemi. Babička nám přenechala celé horní patro a Mirek se hodně snažil. Všechno to tam přestavěl, vybudoval novou koupelnu a kuchyň

7/41

a z haly vyvedl do podkroví, které upravil do fantastického obývacího pokoje s vikýřovými okny, točité nádherně zdobené litinové schodiště, které se mu podařilo sehnat někde ze smetiště. Schodiště opravil a natřel a já měla pocit, že to u nás vypadá jako na zámku (před Lindou bych to ale nepřiznala ani na skřipci). Když Mirek dokončil úpravy v našem bytě, vrhl se na modernizaci přízemí, kde bydlela babička, a udělal jí to tam opravdu moc pěkné, což babičce vzalo trochu vítr z plachet. Ale že by se s Mirkem začala smiřovat, to říct nemůžu. Spíše naopak. Zachovávala si odstup, který nekorespondoval s její srdečnou a otevřenou povahou. Proto mě nijak zvlášť nepřekvapilo, že, když jsme jí jednou u večeře, k níž jsem strategicky připravila babiččino oblíbené jídlo – tagliatelle s lososem ve smetanové omáčce – oznámili, že se chceme vzít ještě předtím, než složím maturitu, začala vyšilovat. Byla jsem na to připravená a měla jsem po ruce, jak jsem si myslela, pádné argumenty. Kam ale s argumenty na moji babičku…! „Atheno, nenič si život,“ zapřísahala mě, nehledíc na zamračeného Mirka, který se stisknutými čelistmi polykal její výpady a neodvažoval se ani hlesnout, ale já si stála na svém. „Mirka miluju a vezmu si ho.“ Když babička viděla, že mě od svatby s Mirkem neodradí, naoko se vzdala, ale vymyslela plán B. Rozhodla se mě před důsledky mladické nerozvážnosti zachránit stůj co stůj. Za pár dní si na mě počkala před školou. „Atheno, jdeme k notáři,“ informovala mě vážně. Cestou mi vysvětlila, že chce, abych její domek vlastnila ještě před svatbou, protože jinak by po její smrti půlka automaticky připadla Mirkovi jako mému manželovi, a tomu ona chce rozhodně zabránit, neboť si myslí, že Mirkova náklonnost ke mně není upřímná. Proto mi ho věnuje hned, i když to bude znamenat zaplacení vyšší daně. Zalykala jsem se nelibostí nad takovou urážkou mého budoucího manžela, ale snažila jsem se s babičkou domluvit po dobrém. Namísto abych vybuchla, jak se mi chtělo, nasadila jsem klidný tón:

8/41

„Babi, přece když si Mirka vezmu, měli bychom mít všechno společné. Nelíbí se mi představa, že Mirkovi nedůvěřuješ,“ projevila jsem naivitu tupé ovce. „Viděla jsi přece, jak dal celý dům do pucu… A taky se bojím, že se urazí…“ Na babičku ale moje husičkovské argumenty neplatily. „Jo, to jsem viděla. Je to šikovný kluk, ale kdo myslíš, že celou rekonstrukci zaplatil? Já,“ odfrkla si s despektem. „On si sice máknul, ale za moje peníze se mu bydlí pohodlněji. Kdepak, Atheno, dům musí patřit celý tobě. To kdybych nezařídila, tvůj dědeček by mě chodil strašit,“ oponovala babička. „A musíš mi slíbit, že na Mirka nikdy, ani kdyby tě prosil, ani kdyby ti sliboval hory doly nebo ti vyhrožoval, půlku domu nepřepíšeš, jasné?“ vymáhala ze mě slib. „Ale babi, Mirek by mi nikdy dům vzít nechtěl,“ odpověděla jsem otráveně. „Bude mi trapné mu vysvětlovat, že mu nedůvěřuješ. Radši mu o tomhle ani neřeknu.“ „Dělej, jak myslíš, holčičko, ale chci ten slib.“ „No jo, slibuju.“ „Tak si na ten slib dobře pamatuj!“

Kolikrát jsem si jen na slib daný babičce vzpomněla…! Poprvé to bylo, když Mirek po babiččině smrti o několik let později chtěl dům prodat, abychom získali peníze na vlastní restauraci. Protože jsem mu o tom, že na mě babička domek přepsala ještě před naší svatbou, ze skunčí zbabělosti nic neřekla, automaticky předpokládal, že patří nám oběma rovným dílem. „Mirku, copak ses zbláznil? Kde bychom asi tak bydleli, když domek prodáme?“ vyjevila jsem se. „Na tu restauraci si můžeme vzít úvěr,“ navrhla jsem uvážlivě. „No, můžeme si pronajmout malý byt,“ měl manžel pohotově odpověď, takže bylo jasné, že to má pečlivě promyšlené. „Trochu jsem se porozhlédl a viděl inzerát na pěknou malou hospůdku na Smíchově. Je trochu

9/41

zastrčená v úzké ulici, ale když rozjedeme kampaň ve velkém, lidi se k nám pohrnou,“ bájil. Zmínku o úvěru Mirek zatvrzele ignoroval. „Já ale dům prodat nechci,“ oponovala jsem. „Kdybychom si pronajali malý byt, musela bych se zbavit spousty nábytku, obrazů, kytek… kromě toho dneska je přece standard bydlet ve svém. Ne, Mirku, na restauraci si můžeme půjčit a taky… jsem tu zvyklá.“ „Podívej,“ ukázal mi tehdy poprvé můj manžel obrácenou stránku své osobnosti, totiž nemilosrdnost a bezbřehé sobectví. „Stejně budeš muset domek prodat, abys mě vyplatila. Já totiž svou půlku prodat chci a na tom trvám. A poté co jsem ho zrekonstruoval, můžeme za něj dostat slušné peníze,“ připomněl své zásluhy. Rozplakala jsem se. „Nebreč, Atheno, o co ti jde? Ty prostory na restauraci nejsou levné a já nemám chuť platit hypotéku. Prostě dům prodáme a basta. Pronajmeme si byt někde na Smíchově, abychom to měli do restaurace blízko, a když nám hospoda pošlape, můžeme si později nějaký byt koupit, když budeš chtít. A tyhle starý krámy – měla bys být ráda, že se jich zbavíš. Jen než utřeš prach na všech těch nevkusných bibelotech,“ s despektem se rozhlédl po babiččině krásně zařízeném obývacím pokoji plném starožitných sošek, hodin (které sbíral dědeček) a obrazů. „Mirku, tohle je můj domov, když rodiče emigrovali…“ „Hele, na mě ten tvůj osud ubohé opuštěné holčičky nezabírá,“ přerušil mě neomaleně. „Sama jsi vždycky říkala, že bys chtěla mít vlastní restauraci, proto jsi přece šla na hotelovku. Tak teď ji můžeš mít. A dům je pro nás stejně zbytečně velkej.“ Byla jsem malinko nalomená, protože nesnáším, když se na mě někdo zlobí, a vždycky chci vyhovět, ale vzpomněla jsem si na babičku a na slib, který jsem jí dala. A taky jsem si uvědomila, že dokud budu vlastnit tenhle domek, nemusím si dělat starosti o živobytí. I kdybych přišla o práci, můžu přízemí pronajmout a hlady neumřu. Vrazit peníze do nejistého podniku za cenu, že bychom přišli o střechu nad hlavou, by byla chyba. To mi bylo přehledně jasné, a proto jsem se v duchu obrnila. A definitivně se rozhodla. Domek za žádnou cenu neprodám. Jak to ale mám vysvětlit Mirkovi, který

10/41

si umanutě trvá na prodeji a nemá nejmenší tušení, že mu tu nepatří ani cihla? Když jsem snila o vlastní restauraci, neměla jsem na mysli, že si ji hned koupím. Držela jsem se při zemi. Úplně by mi stačilo někde šéfovat kuchyni v dobrém podniku a mít příležitost mluvit do menu restaurace, vybrat si spolupracovníky se stejnými vizemi, jako mám já. Zatím jsem se uchytila v jedné vinohradské pizzerii jako nákupčí potravin a ekonomka, což mě moc nebaví, ale chápu, že si nejdřív musím vysloužit ostruhy. A naučit se opravdu dobře vařit. Uchýlila jsem se na minutku do svého vnitřního světa a Mirka jsem přestala poslouchat. Jenže on si toho všiml, naštval se a zatřásl mnou, abych se probudila. Došlo mi, že musím s pravdou ven. „Mirku, já domek rozhodně neprodám, slíbila jsem to babičce,“ řekla jsem co nejmírnějším tónem. „A ty nemáš žádnou páku, abys mě k tomu donutil,“ dodala jsem co nejjemněji. „Babička na mě domek přepsala už dávno. Ještě před naší svatbou. Patří celý mně. Myslela jsem, že to víš,“ dodala jsem svatouškovsky, protože jsem zbabělý skunk a nesnáším rozepře všeho druhu a rozepře s manželem zvlášť. Natožpak rozepře s manželem o penězích. „Tak ta stará můra mě teda vypekla,“ ulevil si Mirek neuctivě. „To se jí podařilo, no ale co? Prostě ten zatracenej dům prodáš,“ vymyslel hned řešení, „a peníze pak budou společné,“ zamnul si spokojeně rukama. „A za společný peníze si koupíme společnou restauraci. Hele, Atheno,“ řekl vemlouvavě, „když budeš chtít, pořídím ti jiný dům, až si na něj vyděláme. Podívej, na tom prostě trvám.“ A fakt si myslel, že je to vyřízené. „Já ten dům neprodám, slíbila jsem to babičce.“ „Ten slib nemá žádnou cenu,“ odsekl Mirek nakvašeně. „Pro mě má cenu domova,“ namítla jsem, pořád ještě hlasem mírným jako ovečka. „Líbí se mi, že tu máme dost místa. Chci mít restauraci, to ano, ale ne dřív, dokud nenasbírám víc zkušeností a dokud za sebou nebudu mít praxi v nějaké restauraci v cizině,“ připomněla jsem manželovi, že mám i já své plány. „A rozhodně se nevrhnu do takové nejistoty,“ pokračovala jsem, „abych se zbavila svého domova. Babička nejspíš

11/41

předvídala, že budeš chtít domek prodat, proto zajistila, aby byl jen můj. Jestli chceš tu restauraci, můžeme pronajmout přízemí a vzít si hypotéku,“ navrhovala jsem smírné řešení, „dům ale neprodám. V žádném případě.“ „Vezmeme si hypotéku na dům?“ „Ne, ne… Na tu hospodu. Dům je v tomhle ohledu tabu.“ „Jak, na tu hospodu?“ vyjevil se Mirek. „Banka přece dává hypotéku na nemovitost, když si ji kupuješ, ne?“ „Ale my si nic nekupujeme, půjdeme do nájmu.“ Jéžimarjá… „Mirku, zbláznil ses? Takový peníze za nic? Co kdyby nám to nevyšlo? Sám jsi říkal, že je to dost zastrčený místo. Zůstaneme pak stát s prázdnýma rukama a bez střechy nad hlavou a budeme rádi, když nebudeme mít dluhy. To přece nemyslíš vážně, já jsem tomu rozuměla tak, že ty prostory chceš koupit. To bych souhlasila s hypotékou a pronájmem našeho přízemí, ale takhle do toho s tebou nejdu.“ „A co tedy navrhuješ?“ zeptal se sžíravě Mirek, naštvaný, že si neprosadil svou, jak byl až dosud zvyklý. „Do smrti se lopotit na cizím?“ Mirek se na mě díval jako na odporného červa. Proč jsem ho v tu chvíli nevyhodila a nepodala žádost o rozvod, to vážně netuším. Linda tvrdí, že si v sobě pěstuju strach – opustili mě rodiče, opustí mě manžel, budu na světě sama samotinká. Ale to je nesmysl. Mě to prostě tehdy vůbec nenapadlo. Mirek se mě dotkl, ale proto se hned přece nesepisuje žádost o rozvod, ne? Tehdy jsem hledala smírné řešení, proto jsem navrhla: „Je tu ještě jedna možnost. Jedna moje vzdálená teta, mámina sestřenice z druhého kolena, má restauraci v Benátkách. Takovou malou trattorii, vyhlášenou skvělou kuchyní. Možná, kdybych jí napsala, by nás tam nechala pracovat. Stejně se chci naučit profesionálně vařit, mít na to glejt. Posbírali bychom nějaké zkušenosti, vydělali si slušné peníze a pak by se vidělo. Domek můžu mezitím pronajmout, z toho by taky něco káplo. Třeba by nám realitka sehnala nějakou slušnou rodinu, nejlíp cizince, aby nám z toho někdo neudělal kůlničku na dříví. Je to tu díky tvým úpravám na vysoké úrovni, jak jsou cizinci zvyklí,“ lísala jsem se poníženě, abych uzavřela spor a odvedla řeč od prodeje svého domova.

12/41

„Ta tvoje italská teta,“ vyplivnul tenkrát Mirek opovržlivě. „K čemu by nám to bylo dobrý? Neumím vařit a neumím italsky, tak bych stěží mohl pinglovat. Co bych tam tedy jako podle tebe měl dělat? Poskoka, co meje hajzly? Na to zapomeň,“ odbyl mě s despektem. „Prodáš prostě dům a basta,“ dodal, jako by předtím neslyšel ani jediné mé slovo. Rezignovaně jsem si povzdechla. „Tak potom nevím,“ pokrčila jsem rameny, jako bych Mirkovu poslední větu neslyšela. Když může dělat hluchého on, můžu ji já. „Možná bychom měli zkusit, jestli by nás někde nezaměstnali společně (a měla bych tě pěkně pod dohledem, pomyslela jsem si naivně). Třeba v nějaké malé restauraci mimo Prahu. Tebe jako číšníka a já bych chtěla do kuchyně. Nasbírali bychom zkušenosti, nakoukli pod pokličku, jak se taková restaurace vede, a potom si znovu promluvíme o otevření vlastního podniku… Co si o tom myslíš?“ páčila jsem z Mirka aspoň trochu nadšení. „Prodej dům a budeme mít restauraci hned.“

Od okamžiku, kdy mému manželovi došlo, že domek po babičce neprodám, ať to na mě zkouší po dobrém nebo po zlém, mi doma začalo peklo. Mirek se mnou střídavě mluvil jako medem pomazaný, pak mě ignoroval, jindy mě seřval, že nemá přišitý knoflíček u košile nebo vyžehlené kalhoty. Jednal se mnou, jako bych byla jeho služka, dával mi najevo, že mu na mně nezáleží, ale občas naznačil, že když si to s tím prodejem domu rozmyslím, můžu jeho lásku získat nazpátek. Kdykoli jsem si s ním chtěla promluvit o tom, jak se ke mně chová, a vysvětlit mu, že mě nemůže trestat za to, že neskáču, jak mi píská, odbyl mě, že si za všechno můžu sama, když nechci prodat tu ruinu, jak začal můj domek nazývat, a jít s ním do podnikání. To byl argument na všechno včetně toho, proč neumyje nádobí nebo proč několikrát za týden nespí doma a nehodlá mi vysvětlovat, kde byl. Dalším trestem pro mě za to, že mu vzdoruju, bylo, že se nechal vyhodit z práce a „nemohl najít“ jinou. Celé dny se poflakoval doma, aniž prstem pohnul.

13/41

Jistě, měla jsem okamžitě podat žádost o rozvod, ale pořád ještě jsem věřila, že Mirek si uvědomí, co bychom tím oba ztratili, a začne se chovat jako předtím… Svatá ty prostoto…! Linda uspořádala večírek s tématem Athena musí pochopit, že rozvod je její jediná šance, aby nepřišla o rozum, ale já, když jsem viděla své krásné a spokojeně provdané kamarádky, namísto abych se na Mirka naštvala, rozlítostnila jsem se, že zrovna já mám takové blbé manželství. Manželství, rozumíte – ne manžela…

Linda nade mnou lomila rukama tak hlasitě, že do obývacího pokoje, kterému se jinak v době konání dámského šicího kroužku, jak se nám naši muži posmívají, vyhýbal jako čert kříži, nakoukl Dan. Manželku napomenul: „Lindo, nech Athenu být. Čím víc jí budeš toho vola vymlouvat, tím dýl ho nechá, aby jí visel na krku. Musíš na to jít takticky,“ radil manželce důtklivě. „Hele, Atheno,“ obrátil se na mě a medovým tónem spustil: „Vzpomeň si na hezké chvilky, které jste spolu prožili…“ „To by nejdřív musela s tím debilem nějaké hezké chvilky vůbec prožít,“ skočila manželovi do řeči Linda, která, jak byla rozlícená, nepochopila, že Dan mluví v nadsázce. My dva jsme se sice seznámili, až když začal chodit s Lindou, ale jako rozvodový právník si mě okamžitě oblíbil. O tom, jak velkolepě jednou povede můj rozvod s Mirkem, mě informuje, kdykoli se vidíme, a já ho podezřívám, že si v tom libuje. „Mysli třeba na to, jak tě Mirek vzal na pěknou dovolenou…“ Hodila jsem po Danovi polštářek. „Ty prevíte,“ prskla jsem po něm. „A já už ti skočila na to, že ti leží na srdci mé blaho. Vůbec nevím, co na tobě Linda vidí.“ „Jsem roztomilej,“ uculil se a spěšně vyklidil pole. „Dan má pravdu,“ vložila se do debaty naléhavě Jarmila, s níž jsem stejně jako s Lindou chodila už na základku. „Kdybych s tebou občas někam nevyjela já, ani bys nevěděla, jak vypadá moře. A kdy ti naposledy přinesl kytku? Můj Bohouš je obyčejnej tramvaják, ale chová se ke mně

14/41

jako džentlmen a nejméně jednou za měsíc hodí všechny tři haranty na krk svý mámě a vezme mě někam do divadla nebo na koncert a na večeři. Kytkou mě překvapí každou chvíli a pamatuješ, jak loni, když jsem byla těhotná, vzal na dovolenou s námi i moji mámu, aby nám pohlídala děti a já si mohla pořádně odpočinout?“ Pokrčila jsem rameny. To, že se Bohouš k manželce chová dvorně a pohlíží na ni jako na bohyni, všechny víme. A to nemluvím o tom, jaký je to fešák… „Mirek se okolo tebe točil, jen dokud sis ho nevzala,“ přisolila si rychle Linda. „Jakmile se pohodlně usadil u vás ve vile, přestal si tě prakticky všímat,“ dodala. „To je pravda,“ omočila si Marta, naše další bývalá spolužačka. „Jen si vzpomeň, jak se k tobě Láďa zachoval, když jsi mu řekla, že čekáš dítě,“ připomněla jsem jí nemilosrdně, jak jí manžel navrhl, aby šla na potrat, že dítě si pořídí, až oba dostudují, aby bylo jasné, že tu nejsem sama, kdo se kdy potácel v manželských problémech. Marta s Láďou se totiž vzali strašně romanticky hned po maturitě. „Jo, ale na rozdíl od tebe já ho okamžitě vyhodila z kvartýru a nechala dva měsíce škemrat, než jsem ho vzala zpátky,“ odsekla nakvašeně Marta, protože na to ponížení, které jí manžel uštědřil, nerada vzpomíná, i když mu nakonec odpustila. Já ovšem taky nemiluju hovory o tom, jakej je Mirek kretén, a přesto je to oblíbené (a někdy mám pocit, že jediné) téma našich šicích kroužků. „Od tý doby se okolo mě Láďa motá, jako bych byla z porcelánu, a nemine týden, abych od něj nedostala kytku,“ dodala kamarádka spokojeně a zakousla se do kaviárového vejce. „A jak se to dělá, vyhodit manžela z kvartýru?“ zeptala jsem se. „No, prostě mu sbalíš pastu na zuby a trenky a tašku položíš za dveře. Jo, a samozřejmě musíš vyměnit zámek,“ dodala Marta nabádavě. „A vydržet, aby si uvědomil, co v tobě ztrácí.“ „Ale co když nebude chtít odejít?“ zeptala jsem se naivně. „Nesmíš se ho ptát,“ odbyla mě Marta, kterou víc než moje momentální manželské problémy zajímaly mísy s jídlem. Linda sice není moc dobrá kuchařka, ale má dost peněz, aby zašla do luxusního lahůdkářství, a ode mě se očekává, že na každý večírek, ať už ho pořádá kterákoli z nás, navařím hrnce dobrot. Tentokrát se Linda vytasila s obrovským tácem suši

15/41

z restaurace Samurai a já s pekáčem telecích medailonků na mandlích a čokoládovým dortem. Marta si neúnavně nandávala střídavě ode všeho, až mi to začalo být podezřelé. Jen jestlipak jí ten výlupek ctnosti, Láďa, zase něco nevyvádí, napadlo mě, protože já se vždycky cpu, když jsem nešťastná. Marta ale nešťastně rozhodně nevypadala. První na to přišla Jarmila. A bodejť by ne, když je sama maminka tří kluků. „Marto, ty jsi těhotná?“ „No jo,“ přiznala s pokrčením ramen Marta a omluvně se na mě podívala. Kamarádka moc dobře ví, jak bych si přála mít děti, ale nějak nám to s Mirkem nevychází. Mirek děti nechce, alespoň to říká. Ale, jak tvrdí Jarmila, určitě by je chtěl, kdyby si uvědomil, že by se v baráku mohl uchytit dalším drápkem. Bohužel jsem jejímu cynismu musela dát za pravdu… Ale bolelo to, moc to bolelo. „Gratuluju,“ vyskočila jsem a šla Martu obejmout. „Druhý nejlepší po tom, mít dítě sama, je, když má dítě moje kamarádka,“ řekla jsem, ale bolelo mě u srdce. Marta má už třináctiletou Johanku a teď je zase těhotná. Linda také nemá děti, ale ta je ani nechce. Alespoň to tvrdí a prý se v tom s Danem shodnou… „Pro mě je vždycky lepší, když má haranta někdo jinej,“ ušklíbla se Linda a na Martu mrkla, aby jí dala najevo, že to tak nemyslí. „Pokud po mně nebudeš chtít, abych ti haranta hlídala dřív, než mu bude osmnáct, koupím mu luxusní kočárek.“ „Jsi hrozná,“ napomenula ji Jarmila. Pak se otočila k Martě: „Porodíš obrovský tele s čokoládovou hlavou, když toho nezdravýho přejídání nenecháš. To není spravedlivý, že se cpeš jako otesánek a nemáš na kostře ani deko tuku, zatímco já se jen kouknu na talíř a přiberu kilo. A není to zdravé ani pro to nebohé dítě,“ dodala a z hlasu jí zřetelně odkapávala závist a nikoli starost o kamarádku. Jarmila celý život touží po štíhlé postavě, ale osud jí dal do vínku velká prsa a široké boky, které jí zajišťují trvalé nyvé mužské pohledy, což jí zase závidíme my. I když… Já v posledních letech taky pěkně přibrala, ale na mne nikdo nyvým zrakem nepohlíží. Aspoň pokud vím.

16/41

Možná je to proto, že namísto sexy ňader a boků mi vyrašilo břicho. Jenže člověk (tedy ženská) nikdy není spokojený s tím, co má. „Příští večírek je u mě,“ ozvala se Marta, „tak, Atheno, nezapomeň na meruňkový knedlíky, co mi už dlouho slibuješ, a mohla bys taky uvařit svíčkovou.“

Dlouho jsem přemýšlela, jak to navléknout, abychom s Mirkem zase začali fungovat jako pár, protože do rozvodu se mi moc nechtělo a to dusno doma mě ničilo. Napadlo mě, že bych se mohla porozhlédnout po nějakém rozumném pronájmu restauračních prostor a zkusit se s manželem usmířit. Lidi se přece usmiřujou, ne? Dostali bychom přece oba to, co chceme, a společná práce a budování podniku by nás mohlo stmelit. A já bych přitom neztratila domov. Kontaktovala jsem Lindou doporučenou realitku a ta mi brzy vytipovala udržované bistro na Vyšehradě, které předchozí nájemce opouštěl proto, aby mohl odejít do penze. Nejdřív jsem si to tam jela prohlédnout sama, abych se přesvědčila, že prostory jsou tak pěkné, jak vypadají na fotografiích. Realitní agent, který mě doprovázel a objekt mi odemkl, začal lobbovat, ale já ho netrpělivě přerušila. „Porozhlédnu se tu sama, vím přesně, co hledám.“ Agent se sice ještě pokusil o vychvalování, ale netrpělivě jsem ho požádala, aby ztichl, a rozhlížela se okouzleně po lokálu. Zařízení vypadalo zánovně a bylo rozhodně vkusné. Na tom bychom nemuseli nic měnit. Pak jsem vešla do kuchyně a věděla jsem, že tuhle restauraci moc chci. Bylo vidět, že ten, kdo kuchyň opustil, ji měl rád. Všechno bylo vyblýskané, lednice do sucha vytřené. I nádobí v regálech jen svítilo. A líbily se mi i nápadité sklenice a porcelán s jemným kytičkovým dekorem. Agentovi jsem poděkovala, že mě nechal v klidu si to tu prohlédnout, a řekla jsem mu, že mám o pronájem skutečný zájem, jen se ještě musím poradit s manželem. Domluvili jsme se, že mu zavolám druhý den. Nejprve jsem sem Mirka chtěla vzít sama, jen tak, že mu to ukážu z ulice, abych viděla, co na to říká. Protože popravdě řečeno jsem si nebyla úplně jistá,

17/41

jak můj v poslední době náladový manžel zareaguje, a nechtěla jsem upjatému agentovi dopřát divadýlko. Jakmile jsem agentovi zahlédla paty, zavolala jsem Mirkovi, že mu chci něco ukázat, a navrhla schůzku na Palackého náměstí. Okamžitě. Sice trochu brblal, že nemá rád překvapení (nechtěla jsem mu říct, o co se jedná, aby můj nápad rovnou nezavrhl jen proto, že jsem s ním přišla já), ale nakonec se nechal umluvit (představovala jsem si, jak sedí se sklenicí piva u televize, nohy na babiččině starožitném konferenčním stolku, krajkovou dečku zmuchlanou a odsunutou stranou, a málem jsem všechno vzdala) a milostivě přislíbil, že se oblékne a přijde. Trvalo mu skoro půl druhé hodiny, než přijel, ale já se nenechala vytočit k nepředložené hádce, v kavárně na rohu jsem si dala kafe a na tváři udržela úsměv. Zavěsila jsem se Mirkovi na paži a vedla jsem ho do Hostivítovy ulice, kde jsem ukázala na uzavřenou restauraci. „Tohle by mohlo být naše. Je to k pronajmutí.“ Mirek si prohlédl lokál s čistě umytou výlohou a nablýskaný vývěsní štít. Uznale pokývl. „Takže prodáš tu ruinu? Super…!“ „Ne,“ usmála jsem se trochu křečovitě. „To nebude potřeba. Chtějí tady za to jen pětadvacet tisíc měsíčně, na to snad vyděláme. A samozřejmě pronajmeme babiččin byt, za ten dostaneme aspoň deset, možná dvanáct tisíc za měsíc. Možná i víc, když budeme mít štěstí. Lokál i kuchyň jsou použitelné prakticky bez úprav a ze začátku bychom to tu měli zvládnout sami, jen s kuchařem. No, tak co na to říkáš?“ naléhala jsem na manžela, abych z něj vykutala aspoň trochu nadšení. „Atheno, kde vezmeme peníze na vybavení?“ zajímalo ho pouze. Nikoli to zařízení, to mu bylo naprosto ukradené, ale zaujala ho možnost, že konečně prodám dům a on se dostane k penězům. Míněno k mým penězům, samozřejmě. „Ale vybavení už tu přece je, copak to nevidíš?“ upozornila jsem Mirka otráveně. „Můžeme jinak vymalovat, natřít jinak nábytek, když budeš chtít, vymyslet nějakou zajímavou výzdobu. A samozřejmě změníme jméno, necháme přemalovat vývěsní štít. To nás nezruinuje. Už jsem mluvila s Jirkou,“ vzpomenula jsem kolegu kuchaře z břevnovské restaurace, kde

18/41

jsem už pár let šéfovala jedné směně. „Šel by do toho s námi a na výplatu by si pár měsíců klidně počkal. Byla by tu skvělá česká rybí restaurace, mysleli jsme, že bychom mohli později zkusit podávat i mořské plody a ryby a samozřejmě sladkovodní ryby z našich řek a rybníků, když je to tak blízko Vltavy, to se přece samo nabízí…“ „Proč se pořád tak bráníš prodat dům?“ To bylo jediné, co Mirka opravdu zajímalo. Ach jo… Zkusila jsem to ještě jednou manželovi vysvětlit: „Vždyť nemusíme, nájem je rozumný a Jirka je kuchař od pánaboha, hosté se za ním potáhnou z celé Prahy. Mirku, tohle jsme přece vždycky chtěli, vidíš, že zařízení vypadá jako nové, nepotřebujeme do toho na začátku vrazit moc peněz,“ naléhavě jsem se dovolávala Mirkova uznání. „Ale nějaké peníze do toho přece vrazit musíme,“ odporoval Mirek. „Jirka nám půjčí,“ zalhala jsem, protože jsem nemohla přiznat, že mám ušetřené nějaké peníze, o nichž jsem mu neřekla. Už jsem to předtím naivně udělala a Mirek mi je naprosto nemilosrdně všechny vzal a utratil je bůhví za co, tak jsem od té doby radši opatrná. „Atheno, jestli tu hospodu chceš, musíš prodat dům.“ V tu chvíli jsem konečně (jo, jsem úplně pitomá) definitivně pochopila, že Mirek vůbec nemá v plánu si otevřít nějakou restauraci a už vůbec ne se mnou. Chce mě jen připravit o peníze za prodaný dům, proto mě do prodeje tak neurvale tlačí. Ach jo…

Protože mě samozřejmě ani ve snu nenapadlo domek prodat, Mirek nastolil ještě mrazivější peklo (já vím, vypadá to, že si to slovní spojení odporuje, ale věřte mi, Mirek ho dokázal přivést k životu). Věděla jsem, že mě už nějakou dobu podvádí, i když to zapíral, ale od té doby, co jsem mu ukázala vyšehradskou restauraci a navrhla mu, že si můžeme splnit sen, aniž přijdeme o domov, dělal všechno pro to, abych na jeho zálety pokaždé přišla. Když jsem se odhodlala ho konfrontovat tváří tvář s jeho lžemi,

19/41

udělal ze mě hysterku, buď že si to vymýšlím, nebo že co je na tom, že si trochu užil, když já jsem takový studený čumák. V té době jsem se už pevně rozhodla, že Mirka opustím, protože život s ním mi přináší jen ponížení, ale ukázalo se, že to nebude vůbec jednoduché. Nepočítala jsem totiž s tím, že Mirek se ode mne nehne, dokud mě neožebračí. Přesněji, dokud mě nedonutí, abych prodala dům a dala mu peníze… I když, on by si je nejspíš uměl vzít sám. Mirek sice nevlastnil z mého domku ani cihlu, ale měl tam samozřejmě trvalé bydliště, takže když jsem začala o rozvodu, ujistil mě, že zaprvé s rozvodem bude souhlasit, jen když mu dám dva miliony (!!!), a i kdyby nás rozvedli přes jeho nesouhlas, ani ho nenapadne se odstěhovat, pokud mu nezajistím náhradní bydlení. Čímž, jak si myslel, celý problém vyřešil ke své spokojenosti. Navíc mi řekl, že když podám žádost o rozvod, nejen že se odsud nehne, ale navíc si sem přivede novou družku. Prý už se na to ptal, nebudu mu v tom moct bránit. O tom jsem sice dost pochybovala, ale protože Mirka znám, věděla jsem, že je dostatečně sprostý na to, aby to udělal, a protože znám taky sebe, bylo mi přehledně jasné, že na takové přetahování za asistence policie několikrát týdně nemám nervy. Takže se Mirkovi podařilo spolehlivě mě zastrašit. Byla jsem si jistá, že by si klidně nějakou couru k nám domů přitáhl, jen aby mi ukázal, že má navrch. Smířit se s tím, že si mě Mirek opravdu vyhlédl jen proto, že viděl babiččin domek, bylo moc těžké. Moc bolestné pro moje už tak nízké sebevědomí. Zatím jsem plán na rozvod dala k ledu… Zatím…

Asi měsíc poté, co vybouchl plán na vyšehradskou restauraci, mi v práci Jirka povídá: „Atheno, víš o tom, že ta hospoda pořád ještě není pronajatá? Byl jsem se zeptat v realitce.“ „Já vím, že jsme to chtěli, Jirko, ale víš přece, jaký je Mirek.“

20/41

Jirkovi jsem popravdě vysvětlila, jak na mě Mirek tlačí s prodejem domu. „Atheno, promiň, ale tvůj manžel je mizernej pingl a líná kůže. Proto taky nemůže nikde sehnat stálou práci, a kdyby byl na to kývl, my dva bychom dřeli i za něj. Napadlo mě, že bychom do toho mohli jít sami a číšníka si najmeme. Co říkáš?“ „Jirko, jakmile začnu podnikat…“ „Vezmu to na sebe,“ přerušil mě. „Už jsem si to promyslel a doma to probral s Lenkou. Ale budu potřebovat, abys mi půjčila prachy na nákup potravin… prostě na rozjezd. Na to sepíšeme smlouvu. Ty budeš šéfka všude kromě kuchyně, ale já s tebou budu všechno probírat. Budu tě respektovat jako šéfku, protože bez tebe bych do toho nikdy nešel. Vím, že jsi skvělá manažerka.“ „Já vím, vycházíme spolu dobře,“ usmála jsem se na kolegu. „No, tak co myslíš?“ Chvíli jsem přemýšlela. Mirek bude sice zuřit, až to zjistí, ale jestliže bude pronájem restaurace napsaný na Jirku, nemůže mi dost dobře zakázat, abych pro něj pracovala, a nemůže ani naléhat, aby se podílel na zisku. Tedy – naléhat samozřejmě může a asi taky bude, ale to obhájím. Strašně moc jsem chtěla vést restauraci. Teta z Benátek mě sice zvala, abych přijela, ale já se bála nechat Mirka v domku delší dobu samotného. Už jsem mu nedůvěřovala. Tohle je šance, kterou nesmím propást. „Ok, jdu do toho s tebou,“ řekla jsem s jistotou, kterou jsem v srdci tak úplně necítila, a Jirku jsem vřele objala. „Budeme dobrý tým. Hele, mám našetřeno asi dvě stě padesát tisíc. Zpočátku se budeme muset držet zpátky,“ upozorňovala jsem, „ale když nebudeme měnit vybavení, na nákup potravin by to mělo pro začátek stačit…“ „Zavolám do realitky a zajistím prohlídku,“ navrhl. Když si Jirka prohlédl kuchyni, obdivně vydechl: „Mělas pravdu, od minuty se tu může začít vařit. Bál jsem se, že v zápalu nadšení trochu přeháníš. A zařízení lokálu bych zatím nechal, jak je. Líbí se mi ta starožitná kredenc, v té bychom mohli mít likéry, jestli k ní najdeš klíček. Hrnce sice nejsou nic moc, ale pro začátek to půjde.“

21/41

Netrvalo nám ani hodinu, abychom se rozhodli. Agentovi jsme přikývli, aby připravil nájemní smlouvu, a slíbili, že ji přijdeme na druhý den k němu do kanceláře podepsat. To rozhodnutí jsme oslavili lahví šampaňského, které Jirka cestou na tramvajovou zastávku koupil, a pozval mě k nim domů, že si ho tam společně vypijeme. Abych k oslavě něčím přispěla, koupila jsem plató obložených chlebíčků. Nad všechno očekávání byly čerstvé, takže jsme se jako budoucí restauratéři nemuseli stydět, co že to jíme na oslavu tak převratné životní události. Jirkova manželka Lenka na stůl ke chlebíčkům přihodila mísu s jednohubkami, kterou odněkud vykouzlila, a posadila se s námi ke stolu. Hned po přípitku nás informovala, že jako účetní nám hodlá být užitečná a uvolila se pro nás (ze začátku) zadarmo pracovat, takže než jsme dorazili k nim do Vršovic, všechno si promyslela. Sepíše smlouvu o půjčení peněz (jako že já Jirkovi), vyběhá nám povolení mít provozovnu, zajistí glejty na hygienu a kuchyňské spotřebiče a sepíše se mnou a s číšníkem, kterého našel Jirka ve své přízni, pracovní smlouvu. Okamžitě jsem ji jmenovala ekonomickou ředitelkou a Lenka se mě zeptala, jestli si smí nechat vytisknout vizitky. „No jo, ty mít musíme,“ poznamenala vážně. „Jo, až vymyslíme název,“ mírnila jsem její rozjezd. Ale nedalo se už ustoupit. Naše podnikání nabralo obrátky. Náš břevnovský zaměstnavatel nebyl rád, když jsme s Jirkou odcházeli takhle oba najednou, ale potíže nám naštěstí nedělal. Ostatně jsme oba za sebe našli odpovídající náhradu, protože jsme se nechtěli rozloučit ve zlém. Všechen volný čas jsme trávili s Jirkou i Lenkou na Vyšehradě a malovali, natírali, paspartovali obrázky… Rozhodli jsme se vyzdobit lokál starými fotografiemi vyšehradského podhradí a blízkého okolí, aby naši hosté viděli, jak to tu vypadalo dříve. Podařilo se mi dokonce sehnat obrázek domu, kde jsme měli restauraci, na snímku před asi sto lety. Nechala jsem ho zvětšit a pověsila jsem ho v procovském zlatém rámu tak, aby byl to první, co host uvidí, když vejde. S Jirkou jsme se domluvili, že restauraci nazveme docela obyčejně Vyšehradská rybárna.

22/41

Lenka skutečně vyběhala všechny potřebné papíry a nechala vytisknout vizitky, abychom je mohli dávat hostům k účtence. Na vizitkách si dala záležet – jako podklad použila tu starou černobílou fotografii a na ni nechala vytisknout jméno restaurace, logo ryby, naše kontakty a otevírací dobu tučným stříbrným písmem. Ve stejné grafické a barevné úpravě vymyslela i jídelní lístky, na ty jsem ale koupila novou tiskárnu – příšerně drahou, ale uznala jsem, že ji potřebujeme. Vypadalo to úchvatně. Tak… luxusně, a přitom nás to zase tolik nestálo. Mirkovi jsem o tom, že měním místo a jdu (jako že) pracovat k Jirkovi, řekla až týden před otevřením Vyšehradské rybárny. Samozřejmě jsem to podala tak, že podnik si pronajali Jirka s Lenkou a mně nabídli práci nákupčí potravin jejich restaurace a že budu jen a jen zaměstnanec. Ze slušnosti jsem ho pozvala na slavnostní otevření, které jsme plánovali na sobotní večer. Mirek vlažně přikývl, ani se nepodivil, že se jedná o to samé místo, které jsem vybrala předtím pro nás, a já si uvědomila, že bych byla radši, kdyby se tam neukázal. Nepozvat ho jsem se ale neodvážila. Pořád jsme byli manželé a já chtěla mít doma klid. U Mirka si totiž člověk nikdy nemohl být jistý, co udělá. Vymysleli jsme s Jirkou, že každý host u nás musí dostat něco navíc, jako dárek, pozornost podniku, aby byl u nás spokojený a měl nás rád. Pro ten první, zahajovací den proto Jirka napekl malé sladké i slané dortíky, které jsme chtěli hostům servírovat k vínu a ke kávě jako překvapení. Byla to příšerná piplačka a předpisy nepředpisy, musela jsem se navléknout do bílého pláště a přiložit ruce k dílu. Především ale Jirka připravil skvělé rybí menu: krémovou kapří polévku s mlíčím ochucenou muškátovým oříškem, jemný lososový krém podle finského receptu, pikantní štičí rolky se zeleninou, plátky vyuzeného lososa (v naší restauraci jsme měli i malou udírnu) s krémovou bylinkovou omáčkou, kapří podkovy na kmínu, pstruha pečeného v oříškovém župánku v alobalu a lososový steak s čerstvým špenátem. Pro ty, co ryby nemilují, připravil Jirka slepičí vývar s domácími nudlemi, rostbíf s křenovou omáčkou, tradiční pečené kuře a plátky vepřové panenky na rozmarýnu. Kromě klasických příloh jsme se také rozhodli nabízet nejméně dvě verze zeleninových.

23/41

V den slavnostního otevření si u nás hosté mohli vybrat buď kombinaci mrkev a květák, zelená paprika a rajče nebo červená paprika a hrášek. Jako dezert byl jablečný štrúdl, čokoládová a vanilková zmrzlina a čokoládové pralinky. Domácí, samozřejmě. O moučníky se totiž nakonec postarala Jirkova teta Jitka, cukrářka v důchodu, kterou její synovec nemilosrdně přivlekl do podniku, ale ji to u nás očividně bavilo a nevadilo jí, že za svou práci nedostane zaplaceno. Nebo alespoň ne hned a ne moc. Protože bych nevydržela být v pozadí, anebo jen vítat hosty, jak by se na manažerku slušelo, pomáhala jsem Ivanovi, Jirkovu bratranci z druhého kolena, kterého jsme najali jako jediného skutečně placeného zaměstnance, roznášet jídlo. Na place jsem se otáčet uměla, často jsem si tím buď přivydělávala při škole, nebo záplatovala absenci personálu v restauracích, kde jsem pracovala. S Ivanem jsme se zároveň střídali na baru, takže jsme oba byli celý večer v jednom kole. Měli jsme totiž hned ten první den doslova narváno. A to tak, že jsme museli naše privátní hosty přesunout dozadu, abychom získali místo pro nově příchozí. Ti to ale spíš přivítali. Pozvala jsem samozřejmě všechny své kamarádky i s jejich manžely a Jirka s Lenkou přivedli své rodiče, aby v žádném případě nezůstal lokál prázdný, ale to byla zbytečná starost. Nikomu z nich to, že se museli usadit v kuchyni, nevadilo. Marta a Jarmilin Bohouš se ujali myčky na nádobí, Linda s Lenčinou maminkou si zalezly do rohu s tácem štrúdlu a Dan se usadil tak, aby mohl okouzleně pozorovat při práci Jirkovy ruce. Celý ten večer ovšem probíhal velkolepě. Hostům očividně chutnalo, protože neustále vzkazovali do kuchyně poděkování kuchaři. Lence se podařilo hodit jejich dvě děti na krk nějaké příbuzné, a protože se bála roznášet plné talíře a tácy s pitím, sbírala aspoň použité nádobí, vyměňovala špinavé ubrusy, otevírala lahve s vínem a dolévala víno do sklenek a rozdávala úsměvy na všechny strany. Všechno šlo jako na drátku. Teda… Dokud se nedostavil Mirek, opilý jak zákon káže a v doprovodu mladičké, mírně (ale opravdu jen mírně) vulgárně vyhlížející roztomile

24/41

baculaté tmavovlásky, oblečené do vyzývavě upnutých kratičkých šortek, z nichž jí vykukovaly vnadné půlky. Jak mě později Ivan informoval, ostatní hosté, napříč sociálním i genderovým spektrem, z těch jejích macatých půlek, které se na ně vesele smály, nemohli spustit oči. Lenka si jich všimla dřív než já a rychle mě odtáhla do kuchyně. „Atheno, je tu Mirek s nějakou fuchtlí,“ informovala mě tiše. „Zkusíme dělat, jako že nic,“ povzdechla jsem si, jaká jsem to nána pitomá, když jsem Mirkovi o dnešku vůbec řekla. „Ale já tím pádem nemůžu na plac. Určitě přišel, aby mi tu vyvolával nepříjemnosti. Dělat mi ostudu, to je jeho oblíbená disciplína. Musíme dělat, jako že tu nejsem, a doufat, že se sebere a půjde jinam…“ „Obávám se, že nemůžeme dělat, jako by nic, obsloužit ho a doufat, že se posype. Je totiž na mraky,“ informovala mě Lenka starostlivě. „Maximálně bychom mu snad mohli přinést kafe. U stolu není volno, tak se usadili u baru. Na barovou stoličku se sotva vyšplhal a hned by z ní málem zase spadl, kdyby ho Ivan nepodržel. A ta holka, co s ním přišla, je prakticky nahá. Musíme je odsud vyhodit, aby nám neodrazovali hosty – i když – ta holka je pro ně spíš příjemné rozptýlení. Má šortky – tanga. Fascinovaně ji očumují i ženské. Ta kdyby tu roznášela pivo…“ „Kdo že by tu měl roznášet pivo?“ zajímalo okamžitě Martu. „Nikdo,“ odbyla jsem ji. Do kuchyně vpadl Ivan. „Potřebujeme schopnýho vyhazovače,“ vyrazil ze sebe nakvašeně. „A ty, Atheno, syp, prosím tě, na bar, nebo obejdi stoly a zapisuj objednávky na dezerty, aby hosté viděli, že se o ně staráme. Máme totiž maličko problém. Přišel nějaký ožrala s lehkou dámičkou a na celý kolo mě ječivě žádá, abych mu zadarmo nalil. Že prý má na to nárok, protože mu to tu patří. Slušně jsem ho požádal, aby vypadl a nerušil ostatní hosty, ale usadil se s tou holkou u baru, oba vrávorají jako stébla ve větru a o odchodu nechtějí slyšet. Přinesl jsem jim minerálku, ale ani se jí nedotkli.“ „Proboha, Atheno, konečně toho debila vyfackuj z baráku,“ vložil se do debaty Jirka, který zrovna kladl na steak z lososa plátek citronu a dvě snítky petržele. „To je tvůj starej?“ vyjevil se Ivan.

25/41

„Jo,“ utrousila jsem koutkem pusy suše. „Jéžiš, přišel Mirek,“ vydechla Linda. „Mám mu nalejt malýho panáka, když slíbí, že pak zmizí?“ zeptal se Ivan. „To v žádném případě,“ vyděsila jsem se. „Chodil by sem zadarmo nasávat denně. Kruci, moc mě to mrzí. Myslíš, Ivane, že by pomohlo zavolat policajty? Přišli by sem?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase, která mého kolegu rozesmála. „Hele, když je to tvůj starej, já ho vypoklonkuju z protekce sám, i když asi při tom nějakou slíznu,“ nabídl se Ivan dvorně a Lenka se uvolila, že mu půjde pomáhat diplomatickou cestou. Bylo nám všem jasné, že já do lokálu, dokud tam Mirek sedí, nemůžu ani strčit nos a Jirka, kterého Mirek zná, radši taky ne. Bude lepší, když si bude myslet, že si Jirka prostě najal personál a sám jen doma počítá zlaťáky. Ivan si naložil na ruku čtyři talíře, do druhé vzal dva půllitry piva a s povzdechem prošel lítačkami. Lenka vzala do jedné ruky dvě sklenky na víno, do druhé lahev červeného tramínu z moravských sklepů a statečně ho následovala. „Jirko, promiň,“ zašeptala jsem. „Ty za nic nemůžeš,“ mávl kolega velkoryse rukou. „Kdyby ho vykopala z baráku, jak jí radíme už roky, měli jste tu dneska klid,“ vložila se do debaty hašteřivě Marta, která si prostě nemohla nechat ujít, aby si do mě trochu nerýpla. Linda ji ale okřikla: „Dneska toho nech, ty ochranitelko morálky. Athena toho má i bez tebe dost. Pak se obrátila na svého manžela: „Dane, nemohl bys ho odsud vynést v zubech?“ „Bylo by mi potěšením,“ uculil se Daniel. „Ale nevím, jak moc by to prospělo podniku. Radši mu rozbiju hubu někde na neutrální půdě, aby si nakládačku nespojoval s Athenou.“ Bohouš se rozchechtal. „Rád ti s tím pomůžu, ty mlátičko.“ Dan je totiž subtilní postavy a v tělocviku nikdy nepřekonal trojku. Láďa vyndal z myčky poslední talíř z čerstvě umyté várky a narovnal se. „Hele, všichni víme, co je Mirek za všiváka, ale je jasné, že dneska se musíme držet stranou, abychom ho zbytečně nedráždili. Nicméně, Atheno,

26/41

stejně jako Marta si myslím, že by ses ho měla jednou provždycky zbavit. Dělá tě nešťastnou.“ Překvapeně jsem k Láďovi zvedla oči. Nenapadlo mě, že je kamarádčin manžel tak vnímavý, a jeho starost mě dojala. Na slzy ale nebyl čas. Musela jsem něco vymyslet… Z lokálu se v tu chvíli ozýval křik, ale já se tam neodvažovala ani nakouknout. Po asi pěti předlouhých minutách to najednou utichlo a do kuchyně se vrátila Lenka. „Jak si mohla tak hezká a chytrá holka vzít takového kreténa?“ položila mi řečnickou otázku, na niž se nabízela jediná odpověď – a tu jsem si nechala pro sebe. „Ale Ivan to zvládl super,“ pochválila kolegu. „Já přemlouvala tu holku, aby odešli v klidu a nemuseli jsme volat policajty, a slovo policajti ji naštěstí vyděsilo. Je mladičká, bůhví jestli není ještě pod zákonem,“ povzdechla si Lenka. „Tvůj manžel se začal rozkřikovat, že je tu jako host, ale ta holka mu řekla, že by šla radši domů, a on si nechal po chvilce říct. Ivan teď obchází hosty a ptá se jich, jaký drink si dají na účet podniku, a omlouvá se za tu nepříjemnost. Odhaduju, že hosty to naštěstí nějak podstatně z míry nevyvedlo – brali to spíš jako obveselení v sále. Snad se tu už ten chlap neukáže,“ zadoufala. „A když jo, rovnou zavoláme policii,“ dodal Jirka. „Leni, je mi to líto, ale když mu zakážu sem chodit…“ „Nech to být, Atheno, jeden můj spolužák ze základky chodí boxovat,“ vložil se do debaty zase Jirka, kterému nad pánvemi ruce jen tančily. „Napadlo mě, že mu řeknu, aby tady s námi pár večerů poseděl. Nebude za to chtít nic jinýho než jídlo a pití. Jsem si jistej, že Mirkovi bude stačit jediný setkání s ním, aby si jakékoli chození sem definitivně rozmyslel,“ zlomyslně se ušklíbl Jirka. „Dalibor byl jako dorostenec i na mistrovství světa. Je to dobrák od kosti, ale zlomili mu nos, vypadá dost nebezpečně,“ dodal potměšile. „A zítra musíme říct Jitce, že ji tu potřebujeme i večer. Pro jistotu. Štrúdl dochází, Leni, oloupala bys a nakrájela ještě pár jablek? Raději ještě pár nohavic přidělám,“ požádal manželku. „Já ty jablka oloupu,“ okamžitě se nabídla Jarmila. „Nikdo z nás by se radši neměl v lokále ukazovat, pro případ že by se Mirek vrátil. Lenko, ty běž pomáhat Ivanovi, já to tu zvládnu.“

27/41

Když se rozloučil poslední host (a jistě spokojený, podle výše spropitného), nacpali jsme poslední várku nádobí do myčky, rozvalili se kolem kuchyňského stolu a otevřeli jsme si na oslavu pár lahví hříšně drahého montrachetu. Ivan počítal tržbu a spokojeně si při tom pobrukoval. Lenka nás (se značnou nadsázkou, samozřejmě) pochválila: „Tak, mládeži, jestli to půjde takhle dál, brzy se z toho našeho krcálku v Bohnicích s Jirkou odstěhujeme do domku za Prahou.“

Svého manžela jsem doma zastihla až asi za tři dny, takže můj vztek stačil trochu vychladnout. S důrazem na slovo trochu. Zjevil se z ničeho nic dopoledne, zrovna jsem se oblékala do práce. Chystala jsem se na farmářské trhy na nákup potravin. Mirek se opřel o veřeje a pozoroval mě. Nenechala jsem se tím vyvést z míry. A už vůbec mě nenapadlo promluvit jako první – to jsem dělávala dřív – snažila jsem se sladkými řečičkami dostat manžela do dobré nálady, protože jsem se chtěla vyhnout jeho nelibosti… „Tak jsem se byl podívat na to vaše slavnostní otevření, ale tebe jsem tam neviděl,“ pronesl Mirek výsměšně. „Že by si to nakonec Kohl rozmyslel a vzal do podniku někoho jiného? Ani bych se mu nedivil, jsi k ničemu. Já bych si tě taky nevzal. Pořád mluvíš o vlastní restauraci, ale nikdy se na ni nezmůžeš,“ provokoval mě ve snaze vyvolat hádku. Protože hádky – ty Mirek miloval. Nejspíš proto, že je, alespoň ty, které vedl se mnou, vyhrával. Jak to, že jsem si toho tak dlouho nevšimla? Jenže tohle jsem už měla dopředu promyšlené a neměla jsem ani v tom nejmenším úmyslu se nechat do plané hádky zatáhnout. To už mě naučila letitá zkušenost – a taky zafungoval pud sebezáchovy. Čím dřív se obléknu a vypadnu z domu, tím líp pro mě. „Jirka nakonec schrastil větší peníze, než čekal, tak tam zaměstnal personál,“ lhala jsem, jako když tiskne. „Já pro něj dělám externě jen nákupčí a manažerku, na place se vůbec neobjevuju. Domluvili jsme se, že budu dělat jen dopoledne,“ zdůraznila jsem pro jistotu, kdyby měl Mirek v plánu další noční návštěvu s vidinou, že si vyžebrá nějaké pití. „A jak se ti tam

28/41

líbilo? Dal sis něco k jídlu?“ neodolala jsem trochu ho popíchnout – a zároveň naznačit, že mi o něm a té jeho kalupince nikdo nereferoval. „Jirka říkal, že hosté byli jeho kuchařským uměním nadšení. Prý měli plný lokál,“ schválně jsem pokrčila rameny, jako že mi na tom (rozuměj tržbách cizí restaurace) vlastně ani nezáleží. „Nechtěli mi nalít zadarmo,“ ucedil Mirek nakvašeně. „A proč by měli? Neznají tě,“ pronesla jsem lhostejně. „Myslel jsem, že když je to v rodině…“ „Možná ano. V Jirkově rodině.“ Pak jsem si přes ramena, oblečená v saku elegantního, i když trochu usedlého tmavomodrého kostýmku, přehodila stříbrně-modrou pašmínovou šálu a sáhla po béžové kabelce. „Promiň, musím už jít do práce,“ usmála jsem se společensky, jako by mezi mnou a manželem bylo všechno v naprostém pořádku, a prošla okolo Mirka do haly. „Nezeptáš se, kde jsem byl?“ „Proč bych měla,“ opáčila jsem klidně. „Řekla jsem ti přece, že se s tebou chci rozvést, tak je mi jedno, kde spíš i s kým spíš.“ Obula jsem si lodičky a vyplula ze dveří. Napadlo mě, že si co nejdřív zařídím samostatnou ložnici co nejdál od té, kterou pořád ještě sdílím s nevěrným manželem, i když už se v ní sejdeme jen málokdy. Přesto se mi společné spaní začíná pěkně zajídat. Usadila jsem se za volantem otřískané dodávky, kterou jsem si koupila namísto malé červené mazdy, protože dvě auta jsem si zatím nemohla dovolit. S Jirkou jsme ji hodlali nechat nastříkat (včetně reklamy na Vyšehradskou rybárnu, samozřejmě), až si na to vyděláme. Měla jsem namířeno do Holešovické tržnice, kde najdu hezky pohromadě skoro všechno, co restaurace potřebuje. Až na mořské ryby, krevety a mušle, pro ty jezdím do speciálního francouzského velkoobchodu na Smíchově, kam tyhle dobroty vozí dvakrát týdně čerstvé. Do restaurace jsem dorazila okolo druhé, plná nadšení, protože se mi podařilo koupit moc pěkné lipany a plotice a s dodavatelem jsem se domluvila, že mi příští týden přivezou úhoře. Když jsem vyndávala z košíku obrovské růžice květáku, Jirka zaúpěl:

29/41

„Atheno, ty ses musela zbláznit! Přece nedáme na jídelní lístek smažený květák. Takový jídla teda nechci servírovat ani v rámci poledního menu. Jsme vybraná rybí restaurace a nikoli závodní jídelna. Hele, nenaštvi se, taky ho mám rád, ale na naše menu ho nedám.“ „Jistě že tu nebudeme smažit květák,“ ujistila jsem parťáka poťouchle. „My ho budeme nabízet jako předkrm, zapečený ve smetanovo-sýrové omáčce, okořeněný muškátovým květem. Navrhuju nějaký velmi jemný, krémový sýr. A další varianty jsou modrý sýr a brie. Musíš to vyzkoušet, ale jsem si jistá, že to bude bomba. Napadlo mě, že bychom na to mohli používat ty malé zapékací misky a servírovat to rovnou v nich. Bude to vypadat zajímavě, a jestli se to ujme, můžeme v nich servírovat i quiche.“ „No jo, to zní dobře,“ uznal Jirka, že na vymýšlení různých kombinací jídel a nových receptů mám talent. Jitka, která si v rohu kuchyně připravovala v obrovské míse těsto na palačinky, jež hodlala večer podávat s mascarpone a čerstvými jahodami, mi nakoukla přes rameno do přepravek, a když viděla kromě jahod i maliny, uznale přikývla a vrátila se ke své práci. Z trouby se linula vůně skořice a pečených jablek, takže bylo jasné, že jako moučník se večer bude podávat i štrúdl. „Atheno, mně vážně nevadí být tu od rána do večera, s tím jsme všichni počítali, ale fakt tu potřebujeme pomoc. Jitka kromě toho, že připravuje skoro všechny moučníky, vaří část poledního menu, protože absolutně nestíhám, když si mám připravit menu na večer, a Lenka nemůže pustit práci, dokud se neujistíme, že nás to tu všechny uživí,“ poznamenal Jirka a při řeči už omýval květák a rozděloval ho na úhledné, stejně velké růžičky. „A odpoledne se musí postarat o haranty. Hele, Jitka má kamarádku, která by nám mohla pomáhat,“ informoval mě. Pokrčila jsem bezmocně rameny. „Už to s ní domluvila, o tu práci má zájem,“ nenechal se Jirka odbýt. Já si mezitím navlékla obrovskou bílou gumovou zástěru a začala jsem čistit ostatní zeleninu. Nejdřív jsem ale s pýchou Jirkovi ukázala košíček hříšně drahých žluťoučkých lišek, které rázem provoněly kuchyň. „Nemohla jsem jim odolat,“ přiznala jsem se s omluvným úsměvem. „Napadlo mě, že bychom je mohli našim hostům nabídnout s tagliatelle a smetanovou omáčkou,“ navrhla jsem.

30/41

„Jasan,“ přikývl kolega. „A co říkáš na tu pomocnou sílu?“ „Jirko, začnu jezdit do tržnice časněji ráno a přes poledne ti se vším pomůžu,“ nabídla jsem se. „Moc ráda bych třeba uvařila smetanovou omáčku s liškama na ty těstoviny. Víš, mám strach přijímat další placené zaměstnance. Co kdyby se ještě něco zvrtlo… prosím tě, pojďme to ještě chvíli vydržet,“ poprosila jsem ho. „Ale Atheno, jak tě mohlo napadnout, že bych ti v tuhle chvíli nabízela placeného zaměstnance?“ ozvala se z rohu nakvašeně Jitka a pleskla utěrkou o stůl. „To mě tak málo znáš? Růženka je zdatná šedesátnice jako já, a když jsem jí vyprávěla, jak si to tu užíváme, sama se nabídla, že by pomohla. Vloni ovdověla a doma nemá nic kloudného na práci. Nemá sice pro kuchyň žádnou kvalifikaci, ale je to kuchařka od pánaboha a je s ní legrace. Mohla by vařit polední menu, protože její specialitou je česká kuchyně. Svíčková, nadýchané houskové knedlíky podle receptu její prababičky, kulajda, škubánky… lidi si to rádi dají, uvidíš. Doma už jsou líní si to uvařit. Navíc má po té prababičce, která byla kuchařkou u Hildprandtů z Ottenhausenu na Blatné spoustu receptů na moučníky, já sotva stíhám, to snad sama vidíš, a když tu budeme dvě, můžeme občas dát na jídelní lístek i žloutkové řezy nebo sachr. Jirka si myslí, že je to dobrý nápad,“ uzavřela. „Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout,“ usmála jsem se na Jitku. „Ale taky je mi trapné, že by tu měl někdo další dělat zadarmo. Stačí, že tu dřeš ty,“ vysvětlovala jsem. „Hele, já vím, že to tak nebude pořád.“ „To nebude,“ přikývla jsem jí s jistotou, kterou jsem necítila. „Odpouštím ti, šéfová. Jo, a Růža už je stejně na cestě sem,“ informovala mě Jitka s úšklebkem. „Mluvila jsem s ní o tom včera večer. Hnedka mi navrhla, že přinese nějakou dobrotu na ukázku, abyste s Jirkou na vlastní chuťové pohárky vyzkoušeli, jakou že to s ní kupujete kvalitu. A počkej, až ochutnáš její vánoční cukroví…“ Jitka musela zmlknout, protože se otevřely dveře a v oblaku neodolatelné vůně dobrého jídla vpadla vzápětí do kuchyně paní Růženka osobně. Na jednom předloktí třímala plech obalený alobalem a přes předloktí druhé ruky měla přehozenou obrovskou plátěnou kabelu. Plech odložila na stůl a hned spustila.

31/41

„Tak, říkala jsem si, že vám uvařím od všeho trochu,“ začala vysvětlovat, sotva jsme si s ní stačili potřást rukou a představit se. Mám dojem, že nás stejně neposlouchala. Udělala si trochu místa na pracovním stole a z bezedné kabely začala lovit krabice-jídlonošky a postupně z nich s vítězoslavným úsměvem snímala víka a podávala informace, jako by představovala vážené hosty na plese ve vídeňské opeře. „Studený předkrm: domácí kuřecí paštika s mandlemi. Nabídněte si,“ vyzvala nás a z mikrotenového sáčku vytáhla bagetu. „Je taky domácí,“ sdělila nám zbytečně, protože to z bagety doslova křičelo. Byla upečená z tmavé mouky a posypaná slunečnicovými a dýňovými semínky. Všichni jsme sáhli po bagetě a nožem jsme zalovili v paštice. Když jsme si tu dobrotu strčili do pusy, vykulili jsme na sebe překvapeně oči. „To je neskutečný,“ vydechla jsem. „Jak to proboha děláte?“ „Recepty jsou moje duševní vlastnictví,“ informovala nás Růženka poťouchle. „Teď si nabídněte teplý předkrm,“ přistrčila před nás rázně brambory ve slupce, přepůlené, vydlabané a plněné nasekaným uzeným lososem a bylinkami – rozpoznala jsem libeček – zapečené s jemným smetanovým sýrem, který vytvořil krustu a náplň v bramboře „uzavřel“. Brambory byly v kulaté krabičce rozložené do kytičky a spočívaly na hnízdečku z rukoly. Bylo to strašně dobré, co víc dodat? Růženka počkala, až každý sníme dvě brambory a krabičku odšoupla stranou. Pak odklopila další víko. „Polévka,“ informovala nás lapidárně. „Kaldoun z králičího a kuřecího masa s dvojími knedlíčky – játrovými a krupicovými.“ Všichni jsme nedočkavě do polévky hrábli lžícemi a mně se okamžitě vybavila ta chuť i vůně. Tuhle polévku vařívala moje milovaná babička a já ji od její smrti neměla, protože mě nenapadlo si babiččiny recepty zapisovat. Naštěstí Růženka tuhle chybu neudělala. „Tahle polévka by se mohla bez rozpaků podávat i na královské hostině,“ pochválil Růženku Jirka. „Moje babička vařila něco, co mělo stejnou nebo skoro stejnou chuť, ale říkala tomu zadělávaný králík. Co se mě týká, já vás beru a klidně vám přenechám šéfování. Jste mistr.“

32/41

„Nechvalte dne před večerem,“ ušklíbla se Růženka spokojeně a přišoupla k nám další jídlonošku: „Hlavní chod číslo jedna: Slepice na smetaně s houskovými knedlíky.“ Promiňte, že se opakuju, ale bylo to zase strašně dobré. Představuju si, že takhle se vařívalo na bohatých gruntech v dobách, kdy hubené ženské zůstávaly na ocet, protože se nikomu nelíbily. Podle mě to musely být zlaté časy. „Druhý chod,“ nenechala nás odpočinout Růženka a skoro nám musela lžíce odoperovat z rukou. Bez rozpaků nám přistrčila čisté, po kterých neomylně hrábla do horního šuplíku kredence, a hlásila: „Vepřová panenka obalená v listech čerstvého špenátu a listovém těstě.“ Zakrojila a nandala nám na připravené talířky každému tenký plátek. Viděli jsme, že panenka je prošpikovaná různobarevným kořením. Nechci se zase opakovat, ale tak křehkou a zároveň tak skvostně okořeněnou panenku jsem až dosud neochutnala. „Růženko, vás by brali v kterékoli prestižní restauraci a královsky by vás zaplatili,“ řekla jsem udiveně. „Proč vlastně chcete pracovat u nás a zpočátku zadarmo?“ „Jitka říkala, že jste fajn, vy dva. A já věřím, že si brzy na sebe vydělám,“ dodala sebevědomě. „A kromě toho, mě učila vařit moje prababička, která byla už třetí nebo čtvrtou kuchařkou u Hildprandtů v nepřetržité rodinné linii. Když jsem se narodila, bylo jí teprve sedmdesát, v naší rodině ženské rodily mladé. Už když mi bylo deset, uměla jsem uvařit skvostný oběd pro dvanáct osob. Se vším všudy,“ dodala. „K Hildprandtům měla nastoupit i babička, ale přišla válka… No, ale díky této rodinné tradici se u nás v rodině používají jen nejkvalitnější suroviny. Babička vždycky říkala, že lepší jsou kvalitní brambory na loupačku než salám z namletých kůží. Jitka mi tvrdila, že tady si na kvalitu surovin potrpíte. Jo a taky chci být v klidu, ne aby mě komandoval nějaký mladík, byť by měl třeba michelinskou hvězdu. Jirka,“ usmála se na kolegu, „je prý hodný a uznalý. I když je nejlepší kuchař v Praze, nevytahuje se na nikoho. Já vařím celý život pro radost a chci, aby to tak zůstalo,“ ukončila Růženka tirádu a zvědavě na mě koukla, co já na to. „Vítejte v týmu,“ usmála jsem se na ni.

33/41

„Ještě moučník,“ přikývla Růženka, jako že nic jiného ani nečekala. Odklidila jídlonošky a přisunula si pekáč. „Samozřejmě umím všechny možné krémy a pudinky a ovocné pěny, ale to by se sem špatně neslo, tak jsem zvolila klasiku. Odkryla alobal a pod ním se objevil borůvkový koláč z kynutého těsta s drobenkou. „Já už nemůžu,“ vydechla jsem, „ale rozhodně si kousek schovám.“ Jirka si na talíř položil bezostyšně hned tři kousky a ucedil: „Trhá mi to srdce, ale, Atheno, ten zbytek dej do chlaďáku k ostatním moučníkům. Podle mě nám hosti utrhají ruce. Škoda, že zbytek těch dobrot nemůžeme nabízet už dneska,“ povzdechl si, „ale zítra jste tu šéfkou v kuchyni vy, Růženko. Máte ještě nějaké borůvky?“ „Tak zaprvé, borůvek mám ještě asi padesát litrových sklenic. U nás na Šumavě, kde mám chalupu, se loni urodily. A proč bychom to nemohli nabízet už dneska? Aspoň něco z toho? Atheno, jak dlouho by ti trvalo,“ přešla Růženka k tykání, „než bys mi přinesla tři kila drůbežích jatýrek a pár kuřat na tu omáčku? A jestli se mnou někdo sjede do supermarketu, dokoupím tam zbytek surovin. Jitka říkala, že nákupčí jsi ty, Atheno, ale já nakupuju ráda, každý den se můžu pro něco stavit, když se domluvíme. Nemusíš se bát, že bych nakoupila něco, co bys neschválila,“ ujišťovala mě. Naprosto zbytečně, jak jsem ji hned ubezpečila. Jirka si povzdechl. „Jitko, promiň, ale spískala sis to sama. Musíš dodělat ty bramborový knedlíky, budou se hodit jako varianta k tý panence. Já s Růženkou sjedu do marketu a k řezníkovi pro vepřovou panenku a Athena letí dokoupit kuřecí játra.“ Jitka se uculila. „Já věděla, že se vám Růženka bude líbit.“ V lokále, když jsem, už zase v saku, odcházela, jsem se potkala s Ivanem, který přišel do práce o něco dřív. „Prosím tě, mohl bys dneska očistit zeleninu?“ požádala jsem ho. „Máme novou kuchařku a já jí musím nakoupit suroviny. Ale nejdřív ochutnej, co uvařila. Jirka se bude muset s večerním menu hodně snažit.“ „Jistě,“ přikývl Ivan ochotně jako vždycky, „a hele, dneska se přijde ukázat ten Dalibor, jak jsme se domluvili. Říkal, že nám klidně pomůže i na place, kdyby zrovna nebylo potřeba nikoho vyhazovat. On je sice

34/41

doktor, ale nedávno ho opustila žena a večer ho to ještě dost bere. Příjemnou společnost a dobré jídlo přivítá.“ „Tady na trápení rychle zapomene,“ ušklíbla jsem se zlomyslně a vylítla ze dveří. Prodejnu s drůbežím masem jsem naštěstí neměla daleko. Koupila jsem pět kuřat a pro jistotu pět kilo jater, protože mě napadlo, že paštika by se dala nabízet i večer a jistě se dá připravit do foroty. Růženka ji přinesla upečenou v srnčím hřbetu ve slaninovém župánku, takže se dala krájet a tím pádem se dá i šikovně servírovat na talíři. V duchu už jsem sumírovala, jestli by se k plátku paštiky víc hodila snítka rozmarýnu nebo na plátky nakrájená nakládaná okurka. Pak jsem se vrátila do restaurace a vrhla se do práce. Jitce jsem oloupala tunu brambor na knedlíky a propasírovala jsem jí je do mísy. Pak jsem obrala uvařená kuřata do krémové kari polévky. Asi za hodinu do kuchyně vpadli Jirka s Růženkou a začal tanec. Růženka se pustila do těsta na bagety a Jitku požádala, aby všechny kupované (rozuměj skvělé od malého venkovského dodavatele) vyhodila. „Dneska udělám rychle kynoucí bagetky,“ hodila po nás přísným okem, „ale než půjdu domů, zadělám na pořádný chleba a ráno ho sem přijdu upéct. Udělám dva druhy – světlý s olivama a tmavý se slunečnicovými semínky, aby si mohli lidi vybrat. V sobotu upeču domácí rohlíčky, k nim by se hodilo bylinkový máslo,“ plánovala, „a mrkvovo-celerový salát s řeckým jogurtem.“ „Bude tu práce i pro mě?“ zeptal se sarkasticky Jirka, který se královsky bavil. Jak doslova žije kuchtěním, okamžitě v Růžence poznal spřízněnou duši a liboval si, že získal tak skvělého parťáka. S Růženkou jeho sarkasmus ani nehnul. „Králíka na kaldoun koupím odpoledne u nás,“ pokračovala jakoby nic, „ale přidám do něj i kuřecí drůbky. Tak je nejlepší. Vsadím se, že budeme jediná restaurace v Praze, která ho bude mít na jídelním lístku. Jitko, dej vařit ta kuřata a taky všechna játra. Atheno, mohla bys našpikovat tu panenku? Připrav si směs koření: mletý pepř, čerstvá petrželka, protlačený česnek a sůl, s tou ale šetři,“ dirigovala mě. „A pak si spař ty špenátový listy. Doufám, že máte v lednici domácí lístkové těsto, teď na čerstvé nemám čas.“ Jirka na mě za jejími zády udělal grimasu, ale mně to komandování nevadilo. Omyla jsem tři dlouhé panenky a pustila jsem se do práce. Jirka

35/41

dodělal krémovou polévku a otočil se na Růženku: „Tak co, mistrová, co mám dělat teď?“ „Hleď si svého, panáčku, klidně si připravuj už něco na večer, jakmile strčím ty bagety do pece, udělám tu paštiku. Leda že bys připravil tu slepici na smetaně, ale já ji pak dochutím,“ dodala, aby bylo Jirkovi jasné, kdo tu má poslední slovo. Růženka s námi zůstala celý den, jen si odpoledne skočila pro králíky na kaldoun. Když ochutnala Jirkovo večerní menu, k němuž ten den připravil candáta na rozmarýnu s opečenými brambory, krevety ve slaninovém župánku s grilovanými rajčaty a paprikami, kuřecí medailonky na mandlích s jasmínovou rýží a na tři prsty tlusté, křehké bifteky s pikantní pepřovou omáčkou a nedostižnými smaženými hranolky, začala s ním jednat s mnohem větším respektem. „Vařit umíš, synku,“ pochválila ho. Sedět doma pro mě znamenalo dvě alternativy – buď se koukat na Mirka, který se rozvaluje na sedačce, civí na fotbal a drobí okolo sebe večeři, anebo nervózně čekat na jeho příchod. Ani jedna z variant mi nepřipadala atraktivní, a tak jsem radši zůstávala v restauraci a otáčela se na place. To, že naše restaurace byla každý večer plná, mi přinášelo hluboké uspokojení, a práce mi pomáhala zapomenout na starosti doma. Růženka, stejně jako Jitka „najatá“ na polední menu, zůstávala v restauraci dlouho do večera a doslova triumfovala, když si její vepřovou panenku, prošpikovanou slaninou a kořením, dalo během večera několik lidí dvakrát. A docela určitě to nebylo kvůli tomu, že by měli hlad…!

Věděla jsem, že s Mirkem se musím rozejít, že naše manželství ztratilo jakoukoli perspektivu, ale netušila jsem, jak ho dostat ze svého domu po dobrém. Jít do otevřeného sporu se mi moc nechtělo, hlavně proto, že jsem se bála Mirkových „protiopatření“, jimiž mi neustále vyhrožoval. Vím moc dobře, že by byl schopen mi z baráku udělat kůlničku na dříví nebo si tam přivést nějakou kalupinku. Ale jak to zaonačit, aby mě opustil dobrovolně, to mě nenapadalo.

36/41

Zatím. Určitě na něco přijdu. Prostě musím. Uvažovala jsem o nějakém odstupném, ale to si v podstatě nemohu dovolit a navíc se mi vůbec nelíbí představa, že si na dům vezmu půjčku, abych ty peníze vecpala Mirkovi do chřtánu. Kromě toho nikde nestojí psáno, že by Mirek potom opravdu odešel. Musím prostě přijít na způsob, jak svého nezdárného manžela přesvědčit, že mu beze mě (a bez mého domku) bude líp. Lehké to ale nebude, protože kromě bydlení má Mirek u mě zdarma i stravu a toho aby se vzdal, to už by musel narazit na sakra lákavé bydlo. Od té doby, co nepracuje, mi nepřidal na domácnost ani korunu, a to už je hezkých pár let. Nedovedu si vůbec představit, že by se takového laciného pohodlí dobrovolně vzdal. Leda… Leda že by si našel slípku, která by snášela víc než já. Ale takovou kliku já nemám. Mirek se už u nás v restauraci sice neukázal, ale Dalibor Kozojedský („rodiče mě museli strašně nechtít,“ řekl s úsměvem, jakmile se představil, „a to nechtění už v naší rodině trvá po několik generací“) si přesto navykl přicházet každý večer. Zpočátku se v klidu sám navečeřel a pak jen tak poseděl nad sklenicí piva, ale protože nikdo z nás neměl čas (ani trpělivost, to přiznávám) sedět u něj a poslouchat jeho nářky nad nešťastným životním osudem – manželka ho opustila, protože se zamilovala do mladšího kolegy – z nudy nenápadně vklouzl mezi personál. Začal se sklízením použitých talířů, ale velice rychle se skamarádil s Jitkou a Růženkou a učil se od nich nejrůznější fígle, od obracení palačinek zhoupnutím pánve až po přidávání libečku, když se vaří brambory. Holky taky měly nejvíc trpělivosti s jeho jediným donekonečna omílaným tématem opuštěného chudáčka. Podle mě ho nejvíc naštvalo, že mu Soňa šlápla na jeho nablýskané doktorské ego. V jeho lamentacích zaznívaly nejčastěji obraty jako „udělala ze mě vola“ a „nasadila mi parohy“. Ani jednou jsem nezaznamenala, že by se zmínil, že manželku miluje a že mu chybí. Samozřejmě jsem se o tom neodvážila ani zmínit, protože holky přikyvovaly Daliborovi na to, že Soňa je nána pitomá, když si nevážila tak dobrého muže a skvělého lékaře, radily mu, aby na ni zapomněl, když si nabrnkla takového navoněného panáka (Daliborův výraz), a radši si našel

37/41

nějakou hodnou ženskou, která ocení jeho charakterní povahu, věrnost a starostlivost. Zkrátka a dobře – namísto aby ho okřikly, že se má pochlapit, ještě ho v tom fňukání podporovaly. Přiznám se, že mi Daliborovy věčné stesky brnkaly na nervy a jakmile začal o Soně, rychle jsem se snažila najít si nějakou práci co nejdále od něj. Hlavně proto, že už jsem měla několikrát na jazyku, že jestli Soňa musela poslouchat jeho věčné fňukání, je div, že s ním vůbec vydržela tak dlouho. Tento svůj názor jsem si nechala pro sebe jen proto, že jsem se bála, aby mě holky neukamenovaly. Hlavně Růženka měla pro Dalibora velkou slabost a pokoušela se ve mně probudit aspoň trochu porozumění. Nechtěla jsem ji přímo odbýt (ale ani poslouchat Daliborovy stesky v zastoupení), tak jsem plácla: „Růženko, Dalibor by si měl najít nějakou ženskou…!“ „No to mi povídej!“ Nahrála jsem jí (naprosto nechtěně) na smeč. „Ale jak si má nabrnknout nějakou šťabajznu, když pořád mluví o tý potvoře? Minulý týden jsem sem pozvala dceru mé sousedky, Kláru, protože mě napadlo, že by se k sobě báječně hodili. Klára je tak hezká, myslela jsem, že po ní Dalibor chňapne. On se Klárce líbil, o to nic, ale když už jí vykládal o Soně hodinu a půl, zvedla se a pod nějakou průhlednou výmluvou se vytratila. Druhý den na mě zazvonila a vysvětlila mi, že tohle by nevydržela ani svatá. No jo, on toho má, chudák, pořád plnou hlavu…“ „Růženko, a není tahle Klára ta herečka, cos mi o ní povídala?“ „Jo, to je ona. Proč?“ „Něco mě napadlo.“ „Myslíš, že by jako mohla Daliborovi trochu té účasti zahrát?“ „Růženko, Dalibor musí na to, že mlít pořád o exmanželce není sexy, přijít sám. A účast on rozhodně nepotřebuje, spíš něčím klepnout do hlavy, aby se konečně probral. No jo, holt mu to trvá dýl než jiným, ale jednou se z toho rozvodu vzpamatuje a bude rád, že se té blbé ženské zbavil. Ale ne, v souvislosti s Klárou jsem nemyslela na Dalibora, ale na Mirka. Víš, nedávno mi došlo, že mi nikdy nedovolí, abych ho opustila, natožpak že by se dobrovolně odstěhoval z mého domku. Ale kdyby si našel opravdu bohatou ženskou, tak potom možná…“

38/41

Růženka pochybovačně pokývala hlavou. „Nevím, jak dlouho by Klárka dokázala hrát bohatou dědičku v těch svých hadřících z H&M nebo ze sekáče. V divadle bere sotva deset tisíc měsíčně. A taky nevím, jak by s naším činžákem secvičila, aby vypadal jako zámek nebo alespoň jako procovská prvorepubliková vila.“ „Nemyslela jsem přímo Kláru, stejně je na to moc mladá. Víš, ale kdybych sehnala nějakou dobrou herečku… Vilu si někde půjčíme. A nějaké drahé auto. Víš, mně úplně stačí, když se Mirek odstěhuje a podá žádost o rozvod. Taková věc se nedá dost dobře vzít zpátky. Vyměnila bych zámky u dveří a měla ho z krku,“ dodala jsem toužebně. „Atheno, ty jsi blázen. Proč na toho zmetka bereš pořád nějaké ohledy? Prostě podej žádost o rozvod a vypakuj ho z baráku. Jitka mi říkala, že ho kompletně živíš. Já se ti divím, taková šikovná ženská, podnikavá, chytrá a necháš se vodit za nos od takového líného hajzlíka. Proč si to od něj necháš líbit?“ „Dokud jsme manželé, nemůžu ho z baráku vyhodit,“ povzdechla jsem si. „A jakmile podám žádost o rozvod, Mirek si k sobě nastěhuje nějakou fuchtli, která mi dům zaneřádí. To trvá měsíce, než člověka rozvedou, protože Mirek bude protestovat a hrát o čas. A dát někomu soudní výpověď z bytu také není zase až tak úplně snadné. Myslím dokonce, že mu musím sehnat náhradní bydlení.“ „Podnájem mu seženeš obratem ruky,“ mínila Růženka. „Jenže tobě se nechce do přímého střetu, v tom to vězí. Ty se radši třeseš a posloucháš ty jeho výhrůžky. Vážně si myslíš, že by ti mohl do baráku někoho nastěhovat? Když je to tvůj dům? To je nesmysl, to si panáček trochu plete, a když zavoláš policii, rychle ho z tohoto omylu vyvedou. Atheno, vem rozum do hrsti, přestaň vymýšlet blbosti a podej žádost o rozvod,“ uzavřela rezolutně. „Copak si nechceš ještě někoho najít?“ Poslední poznámku jsem přešla bez povšimnutí. Jak, někoho najít? Dalšího otravu, který se mi akorát nasáčkuje do baráku? Díky, jednou stačilo. „Vyhrožuje mi, že mi dům zničí. Že ho klidně i podpálí,“ vysvětlila jsem Růžence klidně. „Tak se nech proti ohni pojistit.“

39/41

„To bylo cynické, Růženko.“ „Ne, to bylo praktické,“ odsekla nakvašeně. „Hele, možná bych o někom věděl,“ ozvalo se z rohu a já nadskočila. „Dalibore, neměla jsem tušení, že jsi tady.“ „Tedy upřímně,“ nenechal se mým úlekem vyvést z míry, „já bych volil přímočařejší řešení než nějakou herečku, podle mě by tě pár přes hubu vyšlo laciněji, ale když to chceš takhle, o jedné dámě, která by to uměla skvěle zahrát a pár kaček by se jí každopádně taky sešlo, bych možná věděl.“ Zatvářil se samolibě. „Fakt?“ „Je to moje pacientka. Léčila se u mě nedávno se zánětem okostice, a tak jsme dali řeč. Tedy není to herečka, nýbrž… No, živí se – abych tak řekl… vlastním tělem. V mládí měla nějaké finanční problémy, nedodělala si školu… a už u toho zůstala. Je jí asi pětatřicet, což je super. Klára je sice moc hezká (loupnul okem po Růžence, aby jí dal najevo, že ji slyšel), ale na bohatou ženskou, připravenou si uvázat na krk línýho staršího chlapa, prostě nevypadá. To Zuzana je už životem pořádně orvaná, hádala bys jí spíš čtyřicet. Bude působit věrohodně. S chlapama to umí, a když jí nabídneš dobrou cenu, můžeš se spolehnout, že to zmákne levou zadní…“ „Potřebuje peníze?“ „To víš, stárne…“ „Kde vezmeme vilu?“ „V tý bydlím já. Na Ořechovce. Zdědil jsem ji po bezdětném prastrýci. Po dobu akce můžu dělat, jako že jsem její domovník nebo tak něco, abych se nemusel stěhovat. Kromě toho můžu být nápomocný. Můžu mu nakukat, co bude potřeba. Škoda, že mám na tu ženskou telefon jen v ordinaci, zavolal bych jí hned.“ „Jsi skvělý,“ objala jsem ho a políbila na tvář. A napadlo mě, že Soňa je přinejmenším charakter, když bez mrknutí oka opustila spolu s manželem i procovskou vilu – když už se rozhodla manžela opustit, aspoň odkráčela středem a nesnaží se ho okrást, jako se mě pokouší okrást Mirek. „Mně spíš připadá, že jste se oba zbláznili,“ zabručela Růženka a Jitka souhlasně přikyvovala, zatímco v rohu kuchyně hnětla těsto na lasagne.

40/41

„Vždyť jsi doktor, Dalibore. Měl bys mít nějakou úroveň. Mně by ale bylo taky milejší, kdybys Mirkovi dal přes tu hubu,“ navrhla vzápětí ne zrovna logicky. „Takhle se řítíte do maléru. Mirek nemůže být úplně pitomý, když si vzal Athenu a drží se jí. Není to žádný jelimánek. Ten má určitě v úmyslu viset jí na krku až do smrti, neskočí na nějaký laciný trik, z něhož nakonec vyjde s holou zadnicí,“ uzavřela. Jenomže já už se nedala zastavit. S paní Zuzanou jsem se sešla hned druhý den. Dalibor jí ráno zavolal, stručně vysvětlil, co po ní budu chtít, a ona souhlasila, aby mně dal její číslo. Pozvala jsem ji na štrúdl a na vídeňskou kávu k nám do restaurace a překvapilo mě, jaký má šmrnc. Sexappeal z ní třískal na všechny strany, i když se pro tuto příležitost oblékla velice decentně. Jak to ta ženská dělá? Vysvětlila jsem jí krátce situaci. „Tohle pro vás udělám s velkou radostí,“ ujišťovala mě s úsměvem. „Jestli někdo ví, co jsou chlapi zač, tak jsem to já, paní Atheno. Víte, mně se stalo něco podobného. Byla jsem mladá a zamilovaná a dovolila jsem mužskému, aby se ke mně nastěhoval a přihlásil k trvalému pobytu. To byla pěkná blbost, protože mě o ten byt, když jsem se mu okoukala a našel si jinou, nemilosrdně připravil,“ vyprávěla. Pokývla jsem hlavou. „Musíte mi ukázat, jak žijete, abych okolo sebe dokázala rozšířit atmosféru většího bohatství a luxusu, než má váš manžel k dispozici dosud. Víte, já žiju dost skromně, spoustu peněz utratím za kosmetiku a oblečení, tak na nic dalšího už mi nezbývá. Koupila jsem si malý byt na Jižním Městě, ale žádné luxusní vybavení tam nemám. Máte nějaké fotky vašeho domu?“ zeptala se. „Pan doktor mi říkal, že má vilu z třicátých let na Ořechovce. Už tam stěhuje nějaké doplňky z filmových ateliérů, kde má známého. Nějaké rádoby staré obrazy, zrcadla ve zlacených rámech a ženské serepetičky, aby to věrohodně vypadalo, že v domě bydlí zhýčkaná bohatá ženská. Vy spolu chodíte?“ zeptala se náhle. „Ne, jak vás to napadlo?“ vyjevila jsem se. „Myslím… no, že tohle pro vás dělá. Aby se zbavil soka.“ Zasmála jsem se. „Ale ne, Dalibor je jen kamarád.“

@Created by PDF to ePub