Na strojích JAWA, za děvčaty celého světa!

Na strojích JAWA, za děvčaty celého světa ! Výlet první – Rumunsko 1982 Je neděle 15. srpna roku 1982. Po snídani v 9 hodin sedáme já a můj syn Robert na motocykl JAWA 350 typ 634 a odjíždíme na dovolenou do socialistického Rumunska. Jedeme přes Nové Město, Rychnov nad Kněžnou, Českou Třebovou, Svitavy a Brno. Až sem to šlo jako po másle. Za Brnem jsem nasadil trvalou (to jsem si jenom myslel že trvalou) rychlost 110 km/hod. Asi po ¼ hodině jízdy se kousl motor. Situaci jsem zvládl s přehledem. Podařilo se mi v pohodě zastavit. Přes tuto „drobnou“ závadu jsem po vykouření 1 cigarety pokračoval v jízdě, avšak víc jak 100km/hod. jsem už pro jistotu nejel, aby se zadření neopakovalo. To bychom taky už mohli skončit. Úspěšně jsme potom dorazili do Křepic k naší kamarádce Madélce. Tam nás čekala vitamínová bomba. Husička, knedlo, zelo. Po vydatném obědě jsme asi ve 14 hodin vyrazili na další cestu směr Slovensko. Bratislavě jsme se vyhnuli přes Pernek, Dunajskou Stredu a hurá na Komárno! V Komárně jsme si dali naposledy „vyprážaný bravčový rezeň“. Hranice jsme přejeli bez problému, i když je nutno podotknout, že velký zájem měli Maďaři o náš motocykl. Když jsem jim řekl kolik to u nás stojí, tak jejich zájem okamžitě opadl. A jsme v Maďarsku. První město, které jsme navštívili, byla Tatabanya kde jsme si vyměnili peníze. Čuměli jsme, jak mají zásobené obchody. Měli asi 20 druhů sýra, salátu atd. docela jsme se divili. Nocleh v kempu nám nevyšel, protože jsme na žádný nenarazili. Začalo se silně stmívat, a tak jsem začal hledat krajinu, kde by se dalo trochu dál od lidí přespat. Pořád se mi to nějak nelíbilo, až byla úplná tma, a tak nezbylo než s sebou někde rychle praštit. V té době jsme měli již ujeto 630 km. Zajeli jsme kousek od silnice a jali se spát pod širákem, pouze ve spacácích. Nikde nic, žádná voda. Ani jsme se po té cestě nemohli umýt. Špinaví jsme byli jako prasata. Ale co naděláme? Domnívali jsme se, že jsme daleko od civilizace a budeme ležet v klidu, ale kde se vzalo, tu se vzalo asi 200 ovcí, 3 psi a jeden bača. Bača se ovšem projevil jako kámoš, neboť po srdečném ručním rozhovoru míchaném ruštinou, donesl žíznivým poutníkům láhev vína. Musel jsem dát trochu napít i Robertovi, protože nic jiného k pití nebylo. Noc to byla strašná. Když byl klid, tak jsme zjistili, že nad námi pořád hučí dráty vysokého napětí. Z jedné strany bylo slyšet hukot projíždějících aut z nedaleké silnice E 15 a z druhé strany byly koleje o kterých jsme nevěděli. Ovšem celou noc po nich jezdily vlaky, takže rachotu bylo pořád dost. Nejhorší ovšem bylo, že se do našeho prostoru dostavili všichni komáři z celého Maďarska. Bylo to něco strašného. Zabaleni ve spacáku jsme nemohli být kvůli vedru, a vystrkovat něco bylo riskantní kvůli komárům. Ale nakonec bylo spásné ráno 16. srpna. Když se rozednilo, tak jsme zjistili, že kolem nás je sad ve kterém rostlo vše možné. Posnídali jsme něco málo švestek, kyselých jablek a vyrazili dál do vzdáleného Rumunska. Příjezd na hraniční přejezd v Oradei byl bez problémů. Za čárou začal pro nás kulturně jezdící řidiče příšerný cvrkot. V Rumunsku má totiž vždy a všude přednost chodec, a to i když se jedná o cikána, krávu, koně, psa a jinou domácí havěť, neboť všichni tito jmenovaní chodí pěšky. Při rychlosti 80km/hod. jsem v zatáčce málem přejel krávu která přebíhala silnici, a ještě mladého pasáčka, který se ji snažil řídit s nasazením vlastního života. Později mohl být i koňský guláš, protože koně rovněž pobíhají volně po silnici, nehledíc na to, jestli je tu zrovna zatáčka.

Letošním hitem v Rumunsku jsou vařiče na propan-butan. U silnice jsme potkali dva Slováky, kteří prodávali vařič za 500 lei a tvrdili, že u moře se dá prodat i za 1.000 lei. Na hraničním přechodu neměli bohužel talony na benzin (a za peníze se nesmí cizincům prodávat), tak jsme byli s benzínem skoro na dně. Od jednoho Rumuna jsem vyžebral litr, a jeli jsme dál. Nechtěl ho ani zaplatit. Konečně jsme dorazili k benzinovému čerpadlu. Na nic jsem nečekal, vrazil jsem hadici do nádrže, a než se pumpařka vzpamatovala, měl jsem plnou nádrž. Postavil jsem se totiž ke stojanu, kde se čerpalo za peníze (ovšem pouze pro Rumuny). Začala na mě ječet, tak jsem ji natlačil za stojan, vytáhl na ni svůj šarm, a ukecal ji, že nám ten benzin nakonec nechala za peníze. Stejně nemohla nic jiného dělat, když jsem ho měl už plnou nádrž. Další cesta už byla bez problému. Na noc jsme se po ujetí dnešních 350 km ubytovali v kempu Crisulsi , který jsme cestou potkali. Noc nás přišla na 109 lei, a byli jsme v bungalovu. Před spaním jsme se konečně mohli i vysprchovat, i když o teplé vodě se nám mohlo jenom zdát. Byla vlažná, prostě jsme přijeli už hodně pozdě. Po včerejší noci to bylo ovšem „žrádlo“.

Je úterní ráno 17.8. a my pokračujeme v cestě. V jedné vesnici, kterou jsme projížděli jsme si koupili ½ melouna. Dojeli jsme k nějaké ruční pumpě (na vodu), praštili o ní melounem a po této snídani jsme si „ošplouchli huby“ a jedeme dál. Cestou jsme několikrát zastavili na odpočívadlech kde tekla jakási voda ze stráně a vždy jsme se napili na další cestu (prostě jsme se chovali jako velbloudi). Já pil vždy první, abych to ochutnal. U jedné takové „studánky“ jsem Robertovi zakázal pít, protože voda měla chuť jako když protéká nějakým kravínem. K obědu jsem měl kus chleba s paštikou a Robert chleba s rybičkami. Po ujetí dalších 470 km jsme těsně před prudkým lijákem zahnuli ze silnice a dorazili do dalšího kempu – Baicoi. K večeři jsme si ohřáli lečo v konzervě a Rumunům propálili stůl tím kvalitním vařičem na pevný líh, co jsme vezli s sebou. Dalším chodem byl opět meloun. Protože nás čeká polopenze, tak obědy se učíme již vynechávat. No, a potom jsme se konečně mohli vykoupat v teplé vodě. Protože byla voda teplá, byl i kemp dražší – 125,50 lei. Dnes máme středu 18.8. a po krásném noclehu vyrážíme na poslední etapu naší letošní dovolené, která nakonec měřila jen 329 km. Cestou začal na motocyklu rachotit řetěz, nešla domačkávat spojka a sákl olej z pravého předního tlumiče pérování vidlice. Tyto drobnosti jsem po příjezdu do cílové stanice odstranil. Kemp, kde jsme měli stanovat jsme dokonce našli bez problémů. Byl tam samý velký stan. Vytáhli jsme své „áčko“, postavili a když nás

viděl jeden z ubytovaných Čechů, tak nám hned nabídl abychom to zase zabalili, že se můžeme nastěhovat do jednoho z jejich velkého stanu. Měla je tam na celé léto postavena jedna ostravská firma. Tak jsme si polepšili, protože jsme najednou měli bejvák asi 2 x 3 m. Také nám zapůjčil 2 nafukovací matrace, abychom se neváleli se spacákama po zemi. Další sousedi (rovněž z Ostravy) nám ve svém Wartburgu skladují fotoaparát, protože v Rumunsku, kdo má ruce a nohy krade! V kempu se střídali návštěvníci a denně jedna rodina hlídala. Jednomu řidiči autobusu tady ukradli ze stanu všechny doklady a dokonce i talony na naftu. Sehnat v této zemi fotky, konzula a potom nové doklady je prý záležitost na 5 dní. Takže bacha na všechno. Náš pobyt na dovolené jsme ovšem začínali praním všeho, co jsme měli na sobě. Potom jsme se zušlechťovali i my. Večeře v hotelu byla dobrá. Potom šel Robert spát a já jsem se sousedy mazal karty.Pak jsem za doprovodu sousedů šel jako jediný v Mangálii do moře. Musím přiznat, že nejsem žádný zvláštní plavec, a když jsem odplaval kousek od břehu, byl to tísnivý pocit. Nebylo nic vidět, všude tma. Byl jsem rád, když jsem byl zase na břehu. První noc jsem se moc nevyspal, protože jsem měl špatný sklon, pořád jsem se vrtěl a vzteky jsem nemohl ani usnout. Ale máme za sebou cestu dlouhou 1.779 km bez vážných problémů. Teď už nás čeká jenom válení a také nějaký výlet. Pochopitelně na motorce. Dnes se začínáme skutečně válet u moře. Je čtvrtek 19.8. a již ráno nás mile překvapila dobrá snídaně. K obědu jsme si koupili kilo broskví za 8 lei. Večeře opět bez problémů.Měl jsem s sebou „ulitých“ 100 DM Potřeboval jsem je vyměnit za lei. Tak jsem je zkusil nabídnout místnímu číšníkovi. Byl okamžitě pro. Po večeři jsme se sešli za roštím poblíž hotelu a jistil mě soused z Ostravy (povoláním policista), aby mě náhodou neokradli. Po večeři jsem odpochodoval za kulturou do nejbližšího disko klubu, kde jsem se já ještě s jedním našim sousedem z Ostravy starali celkem o 5 našich českých koček z celé vlasti. Soused byl ovšem měkota, vzal ho úžeh a musel brzy odejít, protože mu bylo špatně. Já jsem tu péči vzal samozřejmě na sebe. Musím přiznat, že kluci rumunští mi s těmi děvčaty pomáhali co to šlo. Soused se zatím v kempu cpal antibiotiky. Je ráno pátek 20.8. a hurá na snídani.Po snídani jsme si vyrazili na motocyklový výlet do Constanty, podívat se na akvária. Moc nás to nenadchlo, protože takové zázraky co tam měli, jsme měli v minulosti i doma v akváriu. Takže žádná sláva. Je nutno konstatovat, že hygienická úroveň je tady vysoká. Ještě než dojdeš k veřejným záchodkům, tak už tě cestou vítají různě velké a různě čerstvé exkrementy na chodníku. Jedno je ovšem jisté, že totiž nejsou zvířecí. V Mamái jsme navštívili delfinárium. To bylo něco úplně jiného. Doma se to prostě nevidí. Odpoledne jsem psal tento deníček, protože jsem dřív nemohl v Rumunsku nikde sehnat sešit. Dnes jsem si moc nezajezdil, najel jsem jenom 100 km. Po slušné večeři jsme vyrazili do jednoho z hotelů za tancem. Tam jsme pobyli asi do půl jedné. V kempu jsem si šel ještě před stan zakouřit, potom jsem to spojil se zdravotní procházkou a došel jsem až k jakémusi dalšímu disko klubu. A protože jsem od Čechů věděl, že tam cizince (s měkkou měnou) nepouští, tak mi zvědavost nedala a vlezl jsem tam. Ovšem za úplatek 50 lei. Jinak by mě hnali. Interiér a celkové vybavení bylo na vysoké úrovni. Rozlehlé disko doupě bylo vybaveno vší možnou svítící a blikající technikou. Barevně blikal i celý parket. Na tu dobu skutečně bomba. Litoval jsem jenom, že s sebou nemám nějakou vlastní disko tanečnici. Protože s mojí finanční hotovostí jsem tam mohl tak akorát navštívit WC. Pobyl jsem tam do půl třetí a šel chrnět. Sobota 21.8. opět se po snídani válíme celý den u moře při teplotě vzduchu skoro 40°. V tom vedru jsem se snažil prodat modrý svetr. Neprodali by ho ani Rumuni, kteří prodávali kde co. Ostravský soused usmlouval šperkovnici za dvoje punčocháče a 20 lei. Protože bylo pořád vedro, odmítl jsem se na večeři do hotelu nějak strojit. Šel jsem prostě v triku a ve slipech. Ostatní byli jakž takž ustrojeni. Robert se pohoršoval, že doma se mamina zlobí když jdu otevřít někomu ve slipech, a tady takhle jdu do hotelu na večeři. Ovšem po večeři se

ukázala pravda, co se týče vhodnosti oblékání. Stál jsem na terase hotelu s cigárem v ruce když kolem nás procházel číšník se kterým jsem předtím „vexloval“. Když mě uviděl ihned se zlomil v kříži a s uctivým „Morgen“ mě jediného pozdravil. Chudák si myslel, že bych mohl mít ještě nějakou tu „mařenu“. Jak je vidět v praxi, šaty již dávno nedělají člověka, ale obsah peněženky. Dnes v době oběda jednomu našemu turistovi vybrali stan. Sebrali mu jakýsi riflový komplet, boty a košili. Večer jsme potom se svými sousedy a okradeným hráli do 23 hod. karty u stanu a já se snažil zblbnout spoluhráče „vtipným“ vyprávěním příhod ze svého veselého života. Všichni se sice výborně bavili, ale vyhrát mě nenechali. Urazili jsme však v pohodě 3 lahve vína Murfatlar v dobré pohodě, v blízkosti svých stále zloději ohrožovaných stanů. Je tady neděle 22.8.. Rumuni začínají vyvěšovat státní vlajky a oslavovat osvobození po druhé světové válce, které v Rumunsku slaví po dva dny, a to ve dnech 23.-24.8. Naše vlast je malá a proto byla osvobozena (údajně) za jeden den. Rumunsko je velké, a tak ho osvobozovali déle. Když máme před sebou ty 2 dny sváteční, tak jsem se rozhodl dnes dopoledne věnovat spánku. Bohužel se jednalo z mé strany pouze o úmysl. Okolo řvou Rumuni jako kanibalové před večeří, a v kempu to vypadá pořád jako na diskotéce. Dnes jsme si dali oběd z dovozu. Bylo lečo z československých konzerváren. Odpoledne bylo opět určeno ke koupání. Po večeři v hotelu jsme vyrazili do ulic. Jeli jsme ve vláčku, který táhl Gaz. Navštívili jsme lunapark, kde jsem se opět po dlouhé době nechal ukecat na horskou dráhu. Byla to síla jako vždy. Cyklon to je prostě moje. Robert si zajezdil i na jiných atrakcích, já jsem ovšem už skončil. Z lunaparku jsme jeli narvaným vláčkem. Seděl jsem na „sajtně“ a ostatní uvnitř. Za tuto perfektní jízdu jsme zaplatili řidiči pouze polovinu požadovaného jízdného. Řidič řval jako tygr. Hádali jsme se s ním ve všech jazycích co kdo uměl. Po krátké jízdě se tak rozpálil, že vypnul motor, vytáhl klíček a demonstrativně odcházel pryč. Ani jsme se nepohnuli. Chlap se po chvilce zase vrátil a jeli jsme dál. Tato situace se ještě dvakrát opakovala. Ale my jsme vydrželi. Po návratu jsme zapadli do hotelu Belveder, kde jsme všichni (včetně Roberta) trsali všechno co hráli, dokonce i populární „fógl tanec“. Když dohráli sérii odešli jsme do dalšího hotelu na disko. Tam asi po ½ hodině naše jedna kočka vyrazila číšníkovi z ruky tác s nápoji v ceně určitě za 100 lei. Dali jsme se okamžitě na ústup.Číšník sice ječel jako siréna, ale my se ztráceli ve tmě, směrem ke kempu Olimp.V kempu jsme ještě urazili 2 lahvinky Murfatlaru, pohovořili několik desítek vtipů a šli spinkat. Měli jsme u stanu jakési bílé židle, které měli být původně někde na terase hotelu. Proto nás navštívil jakýsi rumánoš a snažil se nám to vysvětlit v několika řečech. Přesto, že byl vzdělanec, nebylo mu to nic platné. Trvali jsme na tom, že ničemu nerozumíme a basta. Nechtěl se nechat odbýt a tak jsem na něho vytáhl svoji „spisovnou“ němčinu já. Když jsem mu řekl „šajs arbajt“ a „gut šlafen“, tak to prostě se smíchem vzdal a židle nám tam nechal. Není nad to, když člověk umí řeči. Dnes je pondělí 23.8. první den dvoudenního státního svátku. Začíná to hezky. Ráno nás probudil mírný déšť, který se později proměnil v pořádnou bouřku a začalo vytápění stanů, které trvalo celý den. Protože motorka stála na hliněném podkladu, tak následkem deště dokonce spadla ze stojánku na zem. Až k večeru se trochu vyčasilo a tak jsme se po večeři courali směrem k Mangálii. Očíhli jsme si přísně střežené objekty nějakých moci pánů. Musím dodat, že v důsledku prvního dne státního svátku byla k večeři servírována čereš pálenka a 2 dcl červeného vína. Vypil jsem to pochopitelně i za Roberta (je mu 16 let), a nakonec ještě za dvě kočky, které to odmítly pít. Dnes jsem se tedy „nepřežral“, ale byl jsem přiožralý. Domnívám se tedy, že jsem rumunský státní svátek oslavil odpovědně a důstojně. A je tu druhý den státního svátku, úterý 24.8. Ráno opět leje jako z konve. Vypadá to, že nás rumánoši chtějí skutečně utopit. Už se nejedná ani o hlínu, ale je to skutečné bahno ve kterém bychom mohli pořádat klidně zápasy. Rumuni ve svých Daciích prchají z kempu, ale

moc jim to nejde, protože to šíleně v tom bahně klouže. Lilo až do večera jako včera. Všichni mají boty obalené blátem. Vypadáme úžasně, kloužeme se v té matlanici jako na ledě. Po večeři jsme asi do 22 hodiny seděli u stanu. No, a protože jsme kvůli hnusnému počasí vlastně celý den prospali, vyrazili jsme opět na disko. Chvíli hotel Belveder, pak další disko klub. Je to tady dobré, protože se nikde neplatí vstupné, a tak můžeme prolézat podnik po podniku. V jednu hodinu po půlnoci jsme to zabalili a šli spinkat. Doufáme, že zítra už zase bude léto jak má být. A je to tady. Středa 25.8. státní svátek je u konce, a na nás svítí krásně sluníčko už od rána. Sice věje vítr jak od Buchlova, ale hlavně, že už neprší. Celé dopoledne sice svítilo, ale vítr nám dával co proto. Pěkně jsme klepali kosu. Tradiční oběd (broskve) dnes nebyly, protože byl zavřený kiosek. Sousedi pozvali Roberta na lečo, které vyrobili na základě vyhozených vajec, které našli v popelnici, do které šli původně něco odhodit. Tak hluboce jsme klesli. Odpoledne jsme se už v pohodě váleli u moře. Večer se rychle přiblížil a nebylo co pít, neboť kiosek byl stále zavřený, a my neměli kde koupit náš oblíbený Murfatlar. Udělali jsme si proto s děvčaty večerní zdravotní procházku a ve 23 hodin do pelíšku. Další den je čtvrtek 26.8. ráno je opět jak na větrné hůrce. Žádné legrácky u moře. Odjel jsem s tím okradeným sousedem do Constanty, za účelem jeho nákupu něčeho na sebe. Je to neuvěřitelné, ale při pohledu do regálu v jednom obchodním domě jsem na druhé straně poznal mého spolužáka ze základní školy v Trutnově, kterého jsem v Trutnově asi 10 let nepotkal. Čuměli jsme na sebe jako u vytržení. Když jsme asi po dvou hodinách přišli k motorce zjistil jsem, že ti Rumuni mě z mašiny stáhli i samolepky JAWA. Dokonce mi odďoubávali i znaky, které jsem měl na přilbě. Ještě, že mě neukradli ty přilby. Vlezli jsme do nějakého podřadného motorestu na kávičku, ale obtěžovali nás tam žebráci, tak jsme brzo vypadli. Kolega si údajně odskočil na WC, a již se nevrátil. Hodinu jsem na něho čekal a potom jsem jel sám do kempu. Někteří lidé jsou nezodpovědní blbci, protože když jsme přišli do hotelu na večeři, tak už tam seděl. Ještě že jsem nebláznil policii, nebo něco takového. Po večeři se mi rozbil zip na jediných kalhotách, které jsem měl s sebou. Seděl jsem ve slipech pod lampou pouličního osvětlení u vchodu do kempu, a k všeobecnému veselí paní a dívek krejčoval. Zip jsem musel opravit, abych mohl jít s děvčaty na disko, které jako vždy proběhlo k naprosté spokojenosti. O půl jedné jsme šli opět spinkat. Dnes je pátek 27.8. Ráno jsem vstal a rozhodl jsem, že už jsem tady dostatečně dlouho a tak, že zítra po snídani vyrazíme zpět k domovu. Je to krásný pocit, takové rozhodnutí. Na tachometru motocyklu je stav 14.523 km a já se těším na chvíli až tam bude něco kolem 16.200 km, a my budeme doma. Po snídani jsme šli utratit ještě asi 100 lei. Po nákupu jsem se osvěžil pivem, Robert Pepsi a vyrazili jsme opět (dnes naposledy) k moři. Slunce pražilo a vítr dul. Dnes máme svátek my, protože máme ještě jeden guláš, a tak bude oběd. Po obědě jsem už k moři nešel, protože počasí nebylo nic moc. „Valil jsem klíny“ do hlavy děvčatům v kempu. Po večeři jsem vyrazil se dvěma kočkama na poslední rozlučovací disko. Ochutnal jsem mraženou kávu za 35 lei. Potom jsme si dali tradiční Murfatlar, který po nás nikdo nechtěl zaplatit. Tak jsme ušetřili 86 lei za láhev. Číšník se na nás pořád jenom přiblble usmíval a vypadalo to, že jsem se mu nejvíc ze všech líbil já. Dokud byl měkký, tak jsme se vzdálili. Před námi je poslední noc v kempu Olimp 28.8. sobota, den rozloučení. Po snídani a slzavém loučení s ostravskými děvčaty jsme vyrazili na cestu. Cestou byl k obědu zase po dlouhé době meloun. Dnes jsem cestou chytil za jízdy do bundy třikrát vosu, která mě vždy neopomněla ihned vrazit žihadlo. Když už to bylo potřetí, začínal jsem mít obavy jestli to na mě nebude nějak působit, abych se nakonec někde nevyboural. Ale je vidět, že se mnou jen tak něco nehne. Když už jsem měl pro dnešek jízdy dost, nemohl jsem narazit na žádný kemp. Nakonec po ujetí 567 km jsme našli kemp, který

byl na jakési vysoké hoře ve vesničce, která se jmenovala Sighispara. Noc proběhla vcelku dobře, až na několik málo komárů. Cena za noc 126 lei. V neděli ráno 29.8. nás budili zvony, které nás nevěřící zvali k bohoslužbě. Když Robert otevřel dveře bungalovu zjistil, že náš motocykl hlídají tři růžová selátka. Nejenom že hlídala, ale také nám cucala řemínky, které jsem měl na zadní části nosiče pro upevnění zavazadel. Po obvyklé cestovní (spíše vězeňské) snídani jsme vyrazili na další cestu. Dnes poprvé mám zdravotní problémy, protože se mi na levém zápěstí udělal zánět, a nemohl jsem pořádně mačkat spojku. Rozjezdy jen na rychlostní páku, byly otřesné. Vždy jsme vyrazili jako střela. Cestou jsme dnes nepotkali jediné tržiště s melouny přesto, že na autech jsme jich viděli hodně. Tak jsme se odpoledne zastavili u nějaké krčmy, dali jsme si jakousi polévku s chlebem, vodu jak šaratici, já cigára značky Amiral (také pěkné svinstvo), a hurá dál. Dnes jsme ujeli pouhých 329 km. K večeru jsme dorazili do již známého kempu Crisulsi, kde jsme spali při cestě k moři. Před námi byla poslední noc v Rumunsku. Asi v 19 hodin jsem se dvěma Pražáky navštívil zahradní restaurant v kempu. Byli jsme svědky pravé rumunské rvačky mezi zdejšími mladíky. Lítalo skutku vše, dokonce i kovové zahradní židle. Skončilo to útěkem jednoho krvavého mladíka, který se za chvíli vrátil a nakonec jako hrdina odjel zkrvavený na kole, obdivován ostatními. Proč ne? Vždyť na kolech tady jezdí i místní policie, a to policajt má ještě v jedné ruce pendrek. Jinak ti Rumuni jezdí opravdu jako prasata a já už také. Člověk se „holt“ musí přizpůsobit provozu. Před spaním jsem ještě na Pražácích vyžebral kus chleba na snídani. Povídali, že by ho stejně zítra vyhodili, a nám se hodí ke snídani a nemusíme nic shánět. Pondělí ráno 30.8. vyrážíme nedočkavě již o ½ 8. Na tachometru máme stav 15.419 km a na rumunsko-maďarské hranice zbývá již asi 30 km. Hned po příjezdu do Maďarska jsme se vrhli do krámu a koupili šampon, klobásu, jogurt a 5 housek. A z 520 forintů už máme jen 50 ! Konec nákupů, protože nám musí zbýt na benzin, abychom přejeli hranice na Slovensko.Hned jsem investoval zbytek forintů do benzinu a začal jsem se modlit, aby to vydrželo až na hranice. Jak nedojedeme včas, tak v Maďarsku, kde je všeho dostatek, pomřeme hlady. Na hranice jsme dojeli na rezervu, ale dojeli. Z Maďarska jsem jel tak rychle, že jsem dokonce zapomněl odevzdat i celní prohlášení. Na to jsem ovšem přišel až doma. Asi 50 km před Bratislavou jsme si dali konečně zase „vyprážaný bravčový rezeň“. Byl nevalné velikosti, ale valné ceny. A vyrážíme směr Brno. To Brno je nám osudné. Přibližně ve stejném místě se JAWA kousla podruhé. Nesmím ji tolik honit, aby to vydržela až domů. Na tachometru máme 15.980 km, to znamená, že jsme dnes již ujeli 561 km. Po ujetí dalších 60 km jsme už u Vaňků v Chrlicích. Ujeli jsme tedy celkem 602 km. U Vaňků jsme pojedli vše co nám nabídli. Jura nám promítl své diáky z Jugoslávie, a po vypití trochy alkoholu jsme zalehli konečně ve své vlasti do pořádných postelí. Je úterý 31.8. a nás čeká nejkratší etapa jízdy, a to pouhých asi 220 km. Po bohaté snídani jsme vyrazili k domovu. Cestou se nám přetrhlo lanko od spojky. Rozjezdy bez spojky, to byla zase hrůza. Ovšem v Litomyšli jsem v Mototechně koupil lanko nové a už to zase bylo v pořádku. Cestou jsme slušně poobědvali v nějakém motorestu a hurá směr domů. Chybička se ovšem vloudila u Jaroměře. Protože po takových dálkových jízdách je člověk pěkně rozjetý, tak jsem si neuvědomil, že jsem už ve vlasti a předjel jsem jednoho Tráboše ne zrovna pomalu. Bohužel jsem byl odchycen policejním orgánem a zaplatil jsem pokutu za rychlou jízdu ve výši 80,- Kč. To abych zapomněl na Rumunsko a začal zase jezdit slušně. Tak jsem si za 80,- Kč uvědomil rozdíl v jízdě mezi RSR a ČSSR. Domů jsme dorazili v pořádku asi o ½ 2. Cesta měřila 1.727 km. Za celou dovolenou jsme najeli „bez nehody“ 3.700 km. Nejdelší etapa měřila 630 km a nejkratší 229 km.

Na této dovolené jsme se přesvědčili, že jsme skutečně zdrávi, protože všichni kolem nás měli nějaké problémy . Pokud je zrovna něco nebolelo, tak alespoň běhali soustavně po záchodech. A to všichni jeli v autech, a my jediní na motorce. Po návštěvě Rumunska jsem konečně pochopil, proč se kapitalisté tak hrozně bojí toho socialismu. Protože to, co je prezentováno v Rumunsku jako socialismus je skutečně velká hrůza, o které se nám v ČSSR skutečně ani nezdá. Mezi socialismem v Maďarsku a v Rumunsku je sakra velký rozdíl, vypadá to, že my jsme asi uprostřed. A tak skončila jedna z našich motocyklových dovolených.

Zpět do ČSSR odjezd 28.8.1982: 1. 2. 3. 4.

den - kemp Sighispara v Rumunsku den - kemp Crisulsi v Rumunsku den - Brno Chrlice ČSSR den - Svoboda nad Úpou

Na zpáteční cestě najeto 1.727 km

Celkem najeto 3.700 km (bez nehody) !

Na strojích JAWA, za děvčaty celého světa ! Výlet druhý – Velký Kavkazský okruh SSSR 1984 Protože JAWA, na které jsem byl v Rumunsku, se mi několikrát zakousla a nedalo se na ni jet celý den na plný plyn, rozhodl jsem se před dalším a náročnějším výletem koupit novou. Nová JAWA 350 měla v době, kdy jsem vyrážel na tuto druhou cestu již najeto 3.600 km. Jezdila spolehlivě a tak jsem se rozhodl splnit přání svého syna Roberta, který měl poslední léto před nástupem na vojnu, abychom si vyrazili na „nějakou pořádnou“ jízdu. Co v této socialistické době bylo za možnosti? Žádat o devizový příslib, to jsem nikdy neudělal, protože se někde doprošovat, abych mohl na západě olizovat výlohy se zbožím, na které jsem stejně neměl, k tomu jsem se nikdy nesnížil. Nikdy mě to nelákalo, prostě to bylo pod mou úroveň se o něco takového vůbec doprošovat. Jediná pořádně dlouhá cesta, která byla bez problému a dokonce oficiálně a bez žebrání nabízena v katalogu cestovní kanceláře Čedok, byl „Velký Kavkazský okruh“. A tak bylo rozhodnuto. No, a protože do SSSR se pouštělo jenom na pozvání, nebo s Čedokem, bylo to jasné. Vlastní doprava s 18-ti noclehy to bylo to pravé pro takové cestovatele. Bez zajištěných noclehů se tam ani nedalo jet, protože ta cesta je tak dlouhá a města jsou tak daleko od sebe, že kdybychom někde zůstali viset, tak by nás určitě sežrali medvědi, vlci, nebo něco takového. To co u nás je na dopravních značkách značeno v metrech (třeba benzínka 150 m), tak to je v SSSR vše v km. Na křižovatce na konci

města je jedna směrová tabule a basta. Pokud bych najel na špatnou silnici, tak se třeba po pětistech kilometrech dovím, že jsem přijel jinam. V Jerevanu byla na křižovatce tabule: „BAKU 1050 km“ a celou cestu určitě nic. Tam už dokonce na ní byl nápis „rozsypaným čajem“, který jsem ani neuměl přečíst. Takže žádná sranda.

Konec keců. Je 1.8.1984 10.30 hod. a my vyjíždíme na dalekou cestu, napřed ovšem do Brna, kde u mého kamaráda z vojny přespíme. Máme první den dovolené, slunce pere jako šílené. Cesta byla naprosto bez problému. V motorestu se stavujeme na oběd a asi v 15 hod. jsme v Brně - Chrlicích. Ujeli jsme celkem 230 km. Večer jsme prožili klábosením u litru červeného, navrh jsme si dali ještě koňak (prý je to zdravé) a hurá do pelechu. Dnes je čtvrtek 2.8. a musím konstatovat, že to spaní tady není žádná sranda. Jsou tady slyšet letadla, auta i vlaky. Po snídani vyrážíme do Prešova. Za Gottwaldovem (nyní opět Zlín), začalo zlobit dobíjení baterie. Cestou jsem 3 x zastavil, a mordoval uhlíky v dynamu. Vždy to na chvíli pomohlo, ale stejně se to nakonec rozsypalo. Za Ružomberokem nás chytil pořádný slejvák. Lilo jako z konve. Před Popradem jsme opět museli zastavit, protože už zase nefungovalo dobíjení. Byl prasklý bakelitový držák ve kterém jsou zasunuty uhlíky dynama. Takže byl s elektřinou konec. Mototechna v Popradu byla zavřená, a tak jsem rozhodl, že jedeme dál do Prešova. Už jsem ani nepoužíval blinkry, jen aby baterie vydržela co nejdéle. Představa, že zítra máme vyrazit do SSSR a taková závada na motocyklu, to bylo dobré na nervy. Kontrolka dobíjení vesele svítí, a já bezvěrec, se začínám modlit, aby to do toho Prešova vůbec dojelo. Chybí nám ještě asi 90 km. Hotel máme rezervován do 18 hod. Přesto, že přijíždíme kvůli zastávkám pro poruchu o půl hodiny později, pokoj je ještě k dispozici. Po ubytování na hotelu odmontovávám z motorky dynamo, beru ho na pokoj a oddělávám prasklý držák uhlíků. Po večeři vyrážíme do města a hledáme kde jsou prodejny Mototechny, abychom věděli kam zítra ráno vyrazit pro náhradní díl a nové uhlíky. Po vycházce kolem zavřených prodejen, uléhám plný zoufalství a nejistoty, jestli to zítra seženeme a dáme do perfektního stavu, aby to vydrželo celou cestu. Je to prostě strašné, protože je před námi asi 7.300 km. No, uvidíme. Dnes jsme ujeli (spíš montovali) 470 km.

Je ráno, pátek 3.8. a hned po snídani vyrážíme k jedné ze tří prodejen, které jsme večer objevili. Bohužel jsme si nevšimli, že v pátek otevírají až v 9.30. My blbci tam byli již v 8 hod. Když konečně otevřeli, tak jsme zjistili, že stojíme sice dobře, ale u špatné Mototechny. Řekli nám kam máme jít a my vyrazili. Naštěstí měli vše, co jsem potřeboval. Cestou jsem ještě koupil plochý jehlový pilník, několik potřebných šroubků a hurá na pokoj. Operace se pochopitelně zdařila. Po celou dobu co jsem tento motocykl měl (než mi ho příští rok na Slovensku ukradli), tak to fungovalo. V 11 hodin jsme vyrazili ke státní hranici.Za 2 hodinky už jsme byli na celní a pasové kontrole. Na tachometru 4.430 km. Na slovenském území jsme najeli jen 130 km. Na hraničním přechodu jsme tvrdli 2 hodiny. Přejet tuto hranici prostě není žádná sranda. „sovětský“ celník k nám přišel a po převzetí pasů chtěl vidět auto. Vysvětloval jsem mu, že podmínkou k cestě, kterou sjednává Čedok je vlastní doprava a nikde nepíšou, že musím mít auto.Tak jsme se chvíli štěkali, až vzal naše oba pasy a odešel do budovy. Ujistil jsem Roberta, že budou volat do Moskvy, jestli nás tam vůbec můžou pustit. Navíc jsem nemohl tušit jak budou reagovat až zjistí, že jsem se narodil v Kaliningradě! Já se sice narodil v Königsbergu, ještě než ho zabrali Rusové, ale kdo ví? Já totiž když překročím ruské hranice, stávám se automaticky nejstarším obyvatelem Kaliningradu, protože já jsem se tam dokonce narodil, ale 2 roky před příchodem Rusů už v roce 1943, a to tam ještě byli jenom Němci. Dopadlo to ovšem dobře. Za chvilku přišla z budovy „děvočka“v uniformě, byla samý úsměv a pravila „Éto originalny nápad“ a bylo. Nesmím zapomenout, že se mě ptala jestli jsem „inžinier“. To jsme ovšem ještě netušili, že nemáme vyhráno. Sice jsme prošli úřadem, ale museli jsme zůstat stát dokud neprojede ze SSSR kolona kombajnů, která se vracela k nám ze žní. První kombajn byl ozdoben vlajkami obou států a podobiznami jejich prezidentů. Ovšem pohraničníci měli žebříček, do každého zásobníku kombajnu nakukovali, jestli tam není ukrytý nějaký špion. Portréty státníku rovněž oddělali, co hledali ví ovšem jen bůh. Tak jsme stáli 2 hodiny u tekoucího asfaltu v těch černých koženkových hadrech a potili krev. Slunce do nás pralo jako naschvál. Od motorky jsme se nesměli vzdálit ani na metr. Pořád nás hlídali vojáci se samopaly. Když jsme konečně mohli jet dál, museli jsme ještě zastavit na Inturistu, kde nám dali jejich mapu. Také jsme si tam koupili talony na benzin. Jen nás viděla jedna pracovnice Inturistu už ječela a lomila rukama, kdo že nás tam pustil, že jednou pustili na motorce nějaké Němce, a ti se tam zabili, a co s tím bylo za starosti atd. Tak jsem ji ujistil, že mám dovolenou a nehodlám se tam zabíjet. Moc mi nevěřila. Další baba, která jela do Lvova autem se dušovala, že než tam dojedeme, tak nám vypadnou z auta všechny šrouby. Ujistil jsem ji, že nám se to stát nemůže, protože nemáme auto, ale motocykl. Skoro to s ní švihlo o zem, ale jak jsme se za chvilku přesvědčili, nekecala. Hned jak jsme vyrazili, už nám kolem uší lítal asfalt a šutry. Silnice to byla děsná. Nejhorší ovšem bylo, že nikdo v SSSR nepočítal s tím, že musíme mít do motorky olej. Koupili jsme sice talony na benzin, ale o oleji nikdo nic nevěděl.. Prostě u žádné pumpy nebyl. To byl pořádný průšvih. Mám strach, že tu motorku odděláme když v benzinu bude málo oleje, ale nedá se nic dělat. Kde není, ani smrt nebere. Po ujetí 550 km. přijíždíme do Lvova. Kemp ve kterém dnes máme spát, je naštěstí hned na okraji města. Protože jsme ovšem přijeli dost pozdě, máme sice nocleh zajištěn, ale každý v jiné chatce v jednolůžkové světničce. Hlavně že je nějaká postel. Prozatím jsme nic než silnici neviděli. Okolní krajina je samá rovina. Ale my musíme stále vpřed. Před námi je další den cesty. Je sobota 4.8. vstáváme v 7 hodin a hned vyrážíme na cestu. Na tachometru máme 4.736 km. Po přejezdu hranic jsem zjistil, že nás pronásleduje nějaký chlap na stejné JAWĚ. Jel jsem co to šlo, a chlap pořád za námi. Napadlo mě jestli to podle oblečení není nějaký policajt. A on byl. Tak jsem ubral plyn a čekal co bude dělat. Hned nás předjel a mával abychom zastavili. Když jsem zastavil, chtěl ihned koupit naše integrální přilby. Pochopitelně jsem mu je nemohl prodat, protože jsme byli teprve na začátku cesty, a co bychom bez nich dělali, to teda nevím. Až do 12 hod. je mlha jako hrom a není

tudíž na krok vidět. Mám na přilbě zvednuté plexi, protože přes něj nevidím vůbec nic. Otírám si rukavicemi levé sklo na brýlích, protože na pravé oko jsem stejně nikdy nic neviděl. Stojí to prostě za prd. Ale jedu i v mlze kolem 90 km/hod. Co dojedu, to předjíždím. Do Kyjeva je ještě daleko. Máme v benzinu málo oleje. Projeli jsme už 6 benzinových čerpadel, ale „maslo nět“ Po ujetí 300 km se kousl motor. Začíná jít do tuhého. Když jsem u čerpací stanice nadával, že nemají olej, řekl mi jeden řidič od náklaďáku: „u nas maslo nět, u nas vela druzjej“ (přátel). Takže oni si myslí, že jde vše k nám a na ně nic doma nezbude. Ujistil jsem ho že „u nas tóže vela druzjej“ a proto taky máme prd. Zastavil jsem projíždějící motorku se sajdkou (sajdky si dělají sami, dle možností a vkusu, je to něco strašného) a poprosil, jestli nemá olej. Neměl nic, ale zašel do jedné vesnické chalupy kde měli auto a přinesl asi půl litru něčeho co vypadalo jako olej. Jestli to byl motorový, jsem se nikdy nedověděl. Nalil jsem to do nádrže a ani se nekouřilo z výfuku, ale byl tam. Víc se v těchto končinách nedalo dělat. Na tuto, snad výbušnou směs, jsme dojeli v pohodě až do Kyjeva. Dnes jsme ujeli 527 km. Kemp byl naštěstí opět na okraji města. Přeprali jsme si prádlo, umyli motorku i sebe, a v 18 hodin jsme se jeli „trochu projet“ do města. Také jsme čistili karburátor, protože pod plovákem byl svinčík. To asi z toho jejich oleje, o kterém ani nevíme co je zač. Vypadá to, že jsme si té motorky dnes málo užili. Tak jsme najeli ještě 55 km po městě. Před odjezdem jsem slíbil jednomu kamarádovi z domova, že mu koupím foto blesk, tak se mi ho podařilo dnes sehnat. Další noc je před námi (proběhla bez problémů). Dnes je neděle 5.8. a na cestu jsme se vydali po tradiční snídani v 8 hodin. Chléb, játrová paštika a voda na zapití. Už abychom spali v hotelu, tam bude i snídaně. Jedeme jako vždy co to dá, protože Jawa víc jak 120 stejně nejede, ale hlavně že to frčí. Máme před s sebou celý den jízdy (jako vždy). Mimo aut potkáváme zajímavě vyhlížející motocyklisty. Jedni mají přilby po němcích, někteří tankistické kukly a další různé kokosáky, jako ve večerníčku „Jen počkej, zajíci“! Každému motocyklu se kouří z výfuku jako z komína, jen nám pořád nic. To mě deprimuje a mám strach o motor. Později jsem zjistil proč se z nich tak čudí. Oni totiž jezdí na benzin, který má neuvěřitelných 76 oktanů, a do toho lijí olej jaký seženou. V jakémsi městečku jsem za 2 ruble koupil dvoulitrový kanystřík z umělé hmoty a začal opět shánět olej. Konečně jsem u jedné čerpací stanice ukecal čerpadláře a on mi prodal za mírný peníz 2 l jakéhosi oleje. Máme vyhráno. Kdo maže, ten jede! Také jsme potkali motorku, která na laně táhla druhou. Tak nevím, nemám si pro jistotu také koupit lano? Když si vzpomenu na naši vyhlášku 100/75 Sb. kde se říká, že řidič je povinen přizpůsobit rychlost jízdy stavu a povaze vozovky, tak bych tady musel jít pěšky a celou cestu motorku tlačit. Odpoledne jsme se zastavili u nějaké říčky, pojedli chalupářský guláš, který byl naším základním jídlem, a po vykoupání jsme vyrazili dál. Později jsem zjistil, že tam Robert zapomněl náš vařič na pevný líh, přesto že jsem ho upozorňoval, aby ho tam nenechal. Jinak jsme celkem v pohodě dojeli do Charkova a ubytovali se v motelu „Družba“ (jak jinak).Po vykoupání jsme vyrazili autobusem do města. Konečně jsem vytáhl kameru a začal filmovat. Kamera sovětské výroby, zakoupená v ČSSR vydržela jenom chvilku a poroučela se. Měl jsem děsný vztek. Je to prostě fantastická dovolená. Ne však na zotavenou, ale na zocelenou. Robert za celý den ještě nepromluvil, chodí 3 m za mnou, prostě zábava. Ve městě jsem se ovšem neopomněl vetřít do kina, abych jako promítač zjistil jaké mají technické vybavení, a jak to tam vůbec funguje. Bylo pozdní odpoledne, do večera ještě daleko a z kina se proti mně valilo asi 500 lidí. Koukal jsem jako blázen. Schválně jsem se podíval co dávali, a oni jak já říkám: “Psa Baskurvilskýho“. V SSSR je promítač normální učební obor. Když jsem se vecpal do promítací kabiny, byl tam zrovna učeň a když slyšel, že jsem promítač z ČSSR, tak hned volal řediteli kina. Pan ředitel mi poklepal rukou, říkal mi „inžiniere“ a kino jsem si mohl bez problému prohlédnout. Kino mělo dva sály nad sebou, a každý byl vybaven třemi československými promítacími stroji MEO 5 X. U nás máme v každé kabině jenom dva. Nám to stačí. Ve 20 hodin jsme byli zpět v motelu. Dnes budeme jíst jako lidi. Na večeři jsme si dali přírodní řízek, rýži a pár hranolků, oblohu a chleba. Já potom pivo. V motelu hrála po

celý večer hudba. Napřed vyhrávali samé ruské lidové, ale pak přešli na itálii. Pochopitelně jsem to dlouho nevydržel a vyrazil jsem pro jednu štíhlou, avšak prsatou Natašu. Bylo mě docela fajn. Ve 21.30 jsem to zabalil a šel se na pokoj vykoupat, a dopsat deníček. Dnes jsme najeli 519 km. A je tu pondělní ráno 6.8. – 8 hodin. Dnešní jízda je ve znamení bočních větrů, naštěstí jen přírodních a policejních hlídek. Hned v Charkově při výjezdu na hlavní výpadovku z města jsem přidal trochu víc plynu. Hned tady byl „Radar Radarovič“. Chvíli nám domlouval, ale pak nás pustil. Slíbil jsem mu vše co chtěl, hlavně že nechtěl prachy. A už ho mydlíme do Rostova na Donu. Silnice jsou občas slušnější, občas katastrofické. Držím se řídítek zuby nehty. Robert vzadu jenom poskakuje. Ani mu to nezávidím, já bych to nevydržel, protože když neřídím, tak se vzadu děsně bojím. Silnice je rovná čára, vidět je na kilometry. Jenom je to pořád nahoru a dolu. Vidět je snad 20 km dopředu. Jedeme co to dá (těch 120). Na jednom kopci jsem to střihnul trochu přes čáru a už zas je tu „Radar Radarovič“. Hned na nás vypálil „rebjata kudá“? Mě chlapovi 41 let bude říkat děti! Ale usoudil jsem, že přes tu přilbu nemůže nic vidět. Pak nám chvilku vyhrožoval vyhoštěním z SSSR, no a nakonec nás zase pustil Čert aby je spral. Ujedu dalších asi 200 km a je to tu zase. Tenhle chtěl naštěstí jenom doklady. Je to s nimi dnes hrozný. Jinak je to docela děsný protože fouká silný nárazový vítr, který do nás každou chvíli pořádně praští. Ještě do nás mlátí větry od protijedoucích ohromných kamionů Kamaz. Jsme ovšem šťastlivci, protože dnes jsme sehnali u jednoho čerpadla opět 2 l oleje do motoru, tak nám to zase asi 2 dny vydrží. Doma bych to měl na měsíc. Mezi 8 – 15.30 jsme ujeli 485 km. Přesto, že bylo děsné vedro, tak Jawa šlapala jako hodinky. Prostě kdo maže ten jede. Dáváme se trochu do pořádku a Robert vyrábí z konzervy od chalupářského guláše náhradní vařič. Po guláši jsme si dali melouna. Předtím jsme měli kvas, tak doufám že dnes neskončím během na krátké tratě směr záchodové šlapky. Doma mám povolen styk se šlapkami jenom na kole, ale tady mám výjimku na WC, protože v kempech nic jiného není. Vyrazili jsme si autobusem do města, kde jsme si opět dali kvas. To jsem zvědavý co to s námi udělá. Jdeme se podívat k Donu na lodičky. Jsou tam některé pořádné kusy. Byla tam jedna ohromná přepychová, se třemi palubami, všude bylo vidět restaurace atd. Prostě sovětský Titanic. V autobusu neměli talony, tak jsme nakonec tam i zpět jeli načerno. Naštěstí nás nikdo nechytl. Dnes mě pěkně bolí nožičky. Člověk celý den sedí na motorce a teď najednou takového courání po městě. Je 22.30 a my jdeme chrnět. Dnes začínáme opět typickou snídaní: chléb, paštika a voda. Stravujeme se určitě hůř než v base, ale hlavně že nám chutná. Je úterý 7.8. a hned v 8 hod. vyrážíme na cestu. Mašina šlape jako hodinky. Asi po 100 km začalo lejt jako z konve. Pršelo asi hodinu a pak se to trochu zklidnilo. Takhle jsme to chytili ještě dvakrát. Mašina i my jsme samé bláto. Dnes je to makačka. Člověk si nestačí utírat plexisklo a hlídat cvrkot mezi auťákama. Přesto, že okolo nás lítá bláto jak na šestidenní, tak moc neubíráme. Taky nemůžeme, protože je to vždy z města do města hezkých pár kilometrů. Projeli jsme okolo několika bouraček. Zdá se, že ten déšť ruské řidiče zaskočil. I my jsme měli jednu menší krizovku, to když se před námi jedoucí Kamaz i s vlekem najednou stočil a postavil se přes celou silnici. Chytil pěkný smyk, ale já stačil zastavit. Náhle začal zlobit motor. Střílelo to do výfuku, a odmítalo jet rychle. Ovšem co je to na nás mechaniky. Robert opět vyčistil karburátor a já zatím zvětšil odtrhy na zapalování, a už se frčelo dál. Pak jsme nemohli předjet nějaký náklaďák, protože hulil jako továrna. Z toho kouře se proti nám vždy najednou vyvalilo auto, no ale napotřetí se nám ho konečně podařilo střihnout. Jaké bylo radostné překvapení, že jsme bez problémů našli kemp v Piatigorsku. Dnes jsme ubytování ve velkém stanu. Jsou v něm normální postele, ale zase s drátěnkami. Ty drátěnky to je hrůza. Prohýbá se to, a člověk se nevyspí. Nestačí, že jsem hrbatý z motorky, ještě se kroutím celou noc v posteli. Všechno jsme před spaním vyprali, já umyl i motorku. Rozvěsili jsme hadry pod strom a čekáme až nám sousedi dovezou z města

chleba. Od rána jsme neměli ještě v ústech. Zapomněl jsem na to, že stejnou trasu jako my, jelo i několik rodin v automobilech. Ale viděli jsme je jenom občas, protože každou noc jsme spali v různých hotelech. Tuto trasu jel také jeden Trabant. Konečně jsou tady. Dnes jsme se opravdu rozšoupli. Každý měl svou vlastní, celou konzervu chalupářského guláše! Do kempu jsme jako včera dorazili zase první. Pak když přijela dvě auta, tak jsem slyšel jak někdo huláká, že už jsou ti „kluci“na motorce zase tady. A to ráno vyjíždíme vlastně poslední, protože zrána je dost zima. Denně někdy po obědě vždy předjíždíme Trabanta, a potom ty ostatní. Všichni totiž jedou pomaleji, ale brzo vyráží. Dnes jsme v tom sviňském počasí ujeli 515 km a to znamená, že od začátku cesty jsme najeli už 3.237 km. Zítra jedeme přes Kavkaz. Čeká nás sice jen asi 200 km, ale bude to šichta. Potkali jsme nějaké brňáky, a tak jsme s nimi šli po večeři na pivo. Světe div se, takový kus od domova a měli normální českou plzeň. Za 3 plzně a 1 minerálku jsem zaplatil 2,30 R. Musím přiznat, že možnost si tady koupit pravou Plzeň mě skutečně překvapila, protože u nás doma je toto pivo málokdy. Nesmím zapomenout, že jeden rubl je 10 korun. Což je v porovnání s cenami u nás, docela sranda. Další den začíná. Je středa 8.8. Vstáváme, a já odjíždím z kempu do Piatigorska koupit novou kameru, protože jsem se rozhodl, že bez filmu domů nemohu. Ta mrcha co jsem měl s sebou, byla opravdu k ničemu. Pojezdil jsem celé město, ale obchod s kamerami nikde. Nakonec mi poradil jeden místní občan, že takové věci se prodávají v obchodě se sportovními potřebami. Koho by napadlo, že kamera je sportovní potřeba. Člověk se stále učí. Když jsem to konečně našel, tak zas otvírali až v 10 hodin. Tak jsem nervózně přešlapoval ½ hodiny před obchodem, a přesvědčoval zvědavce, že jsem skutečně na tomto motocyklu přijel z takové dálky. Jeden mi klepal na rameno a pravil „ty moloděc“. Prostě jsem byl hrdina. Taky jak jinak, to dá přece rozum i když někteří moji známí říkali, že jsem spíš blázen. Měli jedinou 8 mm super kameru a prodavač s tím neuměl. Vrazil mi to do ruky, ať si s tím dělám co chci. Kameru jsem prohlédl, potěžkal (měla slabých 2,5 kg !) a nakonec za 230 rublů koupil. K ní 5 ks barevných filmů 2x8 a myslel jsem si, že mám vyhráno. V tom obchodě se sportovními potřebami měli kde co, dokonce i auta. Ale, že by jízda na těch jejich silnicích byl nějaký sportovní zážitek, to se mi nezdálo. Připadalo mi to spíš jako sebevražda. Přijel jsem do kempu, kde Robert hlídal sušící se prádlo a zjistil jsem, že nemám ty správné filmy. Sbalili jsme se a vyrazili zpět do obchodu. Prodavač mi je s omluvou vyměnil a dokonce mi šel ještě ven podat ruku a taktéž pravil „ty moloděc“. Vyrazili jsme směrem na Elbrus. Já naivka jsem si myslel, že bych se jel podívat až tam co to půjde, prostě co nejvýš. Dlouho jsme tento směr však neudržovali. Cesta byla úzká, což motorce nevadilo, ale byla samý šutr. Jel jsem na jedničku. Později jsem se dověděl, že tam ani nemůžeme dojet, že kamenná lavina strhla na cestě most a ti „normální“ tam jezdí na oslu, a ne na motorce. Tak jsem to vzdal, protože nejsem horolezec, abych šplhal na nějakou vysokou horu. Sranda byla pod Elbrusem. Prostě tam byl konec světa, okolo samá hora a v té divočině jediná benzinová pumpa. Protože jsem pochopitelně vše filmoval, tak jsem vzal do záběru i benzínku. Pumpař vyběhl z boudy a řval jako blázen, že se to nesmí. V této zemi je prostě vše strategické a nic se nesmí ani fotit, ani filmovat. Raději jsme rychle ujeli, než na nás zavolá milicionáře. Taky jsme se nemohli zase tak moc zdržovat, protože bychom nedojeli do večera do dalšího města, kde jsme měli opět zamluvený nocleh. Cestou zpět ke hlavní silnici jsme parádně zmokli. Jeli jsme v tom lijáku asi ½ hodiny, ale to stačilo. Stejně to bylo o hubu, protože se na silnici všude válí krávy, osli, prasata a psi. Psi jsou ovšem většinou už přejetý. Naštěstí do Ordžonikidze to bylo už jen asi 100 km. Člověk když ráno vyráží do dalšího cíle, tak se těší aby tam už byl, a když přijede konečně na kraj města, tak je na infarkt. Představte si, že musíte v cizím městě, které má 1 - 4 miliony obyvatel hledat hotel ve kterém máte nocleh. Žádná sranda to není. Protože než ten hotel najdete, tak máte najeto i dalších 50 kilometrů. Dnes se nám však zadařilo. Když jsem se optal na hotel jednoho taxikáře, tak než by nám to vysvětloval, ukázal ať jedeme za ním a dovedl nás tam. Tady je levný benzin, tak je pár kilometrů nezabije. Hlavně nás všude berou

jako přátele. V hotelu jsme se parádně vykoupali, přeprali zase nějaké prádlo a hurá na večeři. Byla fantastická. Měli jsme smažený řízek, já pivečko a Robert džbán džusu. Na stole byly i hrušky a švestky. Byl tam i chleba. Ten jsme pro jistotu snědli k večeři všechen. Kdo ví, kdy se zase pořádně najíme. Potkali jsme tam zase nějaké brňáky, tak jsme s nimi šli na pivo. Stavili jsme se v hotelu na disko, ale bylo tam plno, tak jsme šli ve 22 hod. spát. Dnes jsme sice ujeli pouze 358 km, ale byla to šichta. Pořád kopec, pořád zatáčka, k tomu všude omezení na 40 km/hod. Stejně se rychleji nedalo. Jel jsem pořád dvojkou, maximálně chvilku trojkou. Při stoupání jsme jeli ve výšce až 2.100 m nad mořem. Venku pořád leje. To jsem zvědav, jak bude zítra. Před námi je devátý den naší cesty. Je čtvrtek 9.8. a čeká nás cesta do Tbilisi. Asi v 9 hod. vyrážíme. Dnešní trať je dlouhá jen asi 200 km, ale je to pořádná šichta. Jenom hory, zatáčky a pořád nahoru a dolu. Místy jsem jel dokonce na jedničku, ne kvůli stoupání, ale kvůli kvalitě vozovky. Navíc ještě začala zlobit motorka. Nechtěla táhnout. Tak jsem několikrát seřizoval odtrhy, ale nebylo to nic platné. Když jsem na to šel už po desáté, tak mě konečně napadlo, že je asi potřeba zkontrolovat předstih. Tak jsem s ním pochopitelně od oka pohnul, a světe div se, už to zase jelo jako hrom. Musím se pochválit, protože nikdo jiný mě tady nepochválí. Jsem malý, ale šikovný. Druhá polovina cesty už byla lepší, ale zase se po ní válela veškerá domácí havěť. V jedné zatáčce dokonce odpočívala svině i s podsvinčaty. Málem jsem jednoho „sviňáka“ přejel. Ta nová kamera nám dává zabrat. Pořád filmuji a nakonec zjistím, že je přetržený film a stojí na jednom místě, takže budeme mít asi pendrek. Když jsme konečně dorazili do Tbilisi a našli zamluvený motel, tak nás ujistili, že nocleh je sice rezervován, ale kvůli nějaké delegaci v jiném hotelu. To bylo radosti. Zase hledat další hotel. Šlak by mě trefil. Hotel se rovněž jmenoval Tbilisi. Byl přepychový. Nádherné parkety po kterých jsme chodili ve vysokých špinavých botách. Dali jsme si na tom krásném pokoji další z chalupářských gulášů, vykoupali jsme se, a zase hurá do města. Měli jsme za úkol navštívit jednu rodinu, která měla kdysi postiženou dceru v Janských Lázních. Rodina si oblíbila moji manželku, která pracovala jako sestra v lázních, a pořád ji tam zvali na návštěvu. Byla tam v loňském roce. Tak jsme k nim také vyrazili, abychom viděli jak to vypadá v takové „sovětské“ rodině. Venku je pořád příšerné vedro a my hledáme ten správný dům. Podařilo se. Doma byl pouze otec té postižené dívky, a ten nás začal radostně vítat a hostit. Vše co měli ve veliké lednici vyndal Temger (tak se jmenoval) na stůl. Musím se přiznat, že skoro všechno bylo nějak spojeno s rybami. Odborníci sice tvrdí, že ryby jsou zdravé a obsahují fosfor, ale hergot já se chci nažrat, a ne svítit. Také nám chtěl ukázat Tbilisi ze všech stran, ale neměl doma auto, protože ho měl jeho tchán. Za chvíli se tchán objevil. Byl pěkně sťatý, přivezl ho taxík a tchán si zaboha nemohl vzpomenout u které hospody nechal auto. Temger tedy sehnal další taxík a vyrazili jsme do města. Objel s námi celé město, všechny kopce kolem města a zase zpět k nim domů, na pokračování hostiny. Začala opět přehlídka snad národních (většinou zase rybích) jídel. Nejkrutější bylo, když nám nabízel „fantastickou“ sušenou rybu (vypadala jako sépiová kost pro ptáky), kterou si namáčel do hnusného Žigulovského piva. Dělal jsem, že mi to strašně chutná, a mezi zuby jsem říkal Robertovi: “Nežer to, bude nám blbě“. Dali jsme si kousek nějakého sýra, potom melouna žlutého, za chvilku kousek melouna červeného, a na to pivo. Tak nevím jestli se celou noc nebudeme na hotelovém pokoji rvát o mísu na WC. Asi ve 23 hodin nás vezl Temger do našeho hotelu. Cestou nás zavezl k pekárně, kde právě pekli chleba. Přesto, že gruzínský chleba vypadá jako rozšlápnuté sloní lejno, je vynikající. Koupili jsme si ho půl tašky, aby bylo na zítra. Na tachometru máme 7.400 km. Dnes jsme tedy ujeli jen 205 km., ale užili jsme si. Další den naší cesty, je do nejvzdálenějšího města, do Jerevanu. Je pátek 10.8. a my vyrážíme vyspinkaní do růžova. Hned za městem Tbilisi začali opět hory a navíc je ráno zima jak v ruským filmu. Kamera opět blbne, já se sotva držím za řidítka, protože cesta je zase

příšerná. Místy jedu zase na jedničku, protože po těch šutrech to jinak nejde. Vesnice okolo cesty jsou strašné. Jestli je tohle ten cíl (komunismus) co budujeme, tak nás hraň pánbůh, jak říkáme my ateisté. Když řeknu, že zde lidé žijí skromně, tak silně přeháním. Tato cesta přes hory naštěstí po 120 km navazuje na čtyř proudovou. Kde se tady najednou vzala, nechce se mi tomu ani věřit. To už je jiná jízda. Jedeme zase co to dá. Zastavujeme u jezera Sevan. Je tady nádherně. Bohužel kamera zase stávkuje. Do Jerevanu už nám zbývá jen asi 50 km. V momentě, kdy jsme jeli 120, tak nějaký mladík co šel po kraji silnice proti nám se křižoval. Asi jsme se mu zdáli být nebezpeční (byla tam totiž čtyřicítka). Tuto vzdálenost urážíme mrknutím oka. Ovšem kdyby mašina jela tak, jako ta ruská kamera, tak přijedeme domů za dva roky zavátí od sněhu. V Jerevanu nás zase hodný řidič auta navedl k hotelu „ANI“, odkud jsme se po vykoupání vydali taxíkem do města, abychom sehnali nějaký servis, kde by nám opravili tu nešťastnou kameru. Předtím jsem šel ještě zkontrolovat motorku. Když jsem se vracel na pokoj tak jsem omylem vystoupil v jiném patře. Každý den v jiném hotelu, kdo si to má pamatovat. Chvilku jsem coural po poschodí, nakukoval do pokojů (neobsazené nezamykali) a pořád nic. Vlezl jsem do výtahu, popojel o tři patra a znovu vylezl. Situace byla stejná. Pokoj, ani Robert nikde. V dalším patře jsem pro jistotu požádal „děžurnou“ o sdělení kde bydlím. Myslela si, že jsem úplný magor. Protože u ni na patře to nebylo, tak volala hlavního „administrátora“ a ten nám konečně řekl číslo našeho pokoje (bylo to 410). No, není to sranda když má hotel 19 naprosto stejných poschodí. V SSSR není mnoho soukromých aut, ale všude je mraky taxíků, a ať jedeš kam chceš, vždy se vejdeš do jednoho rublu. Je to pohoda, za ty prachy. Našli jsme takový kiosek, kde se opravuje vše, co opravář zvládne. Hodinky, budíky, vysavače, žehličky, fotoaparáty i kamery, opravdu vše na co si chlap troufne. Chlap to rozšrouboval a zjistil, že je tam vypadlá nějaká hřídelka. Vzal kancelářskou sponku, vrazil ji na místo původní hřídelky. Pak to ucvakl skřípačkama, pomlátil kladivem, aby oba konce trochu rozklepal a bylo to. Ještě mě ujistil že kdybych si nekupoval takovou blbou ruskou kameru, že by mě hlava nebolela. Potom pamětliv, že musím navštívit také nějaké pamětihodnosti, nacpal jsem se nějakým brňákům do auta, a ti nás vzali na návštěvu místního hřbitova a chrámů. Když jsme dorazili zpět do města, chtěli jsme si koupit v hale nějakého obchodu pohledy. Najednou cítím, že mi někdo vytahuje ze zadní kapsy kalhot peněženku. Hned jsem se otočil a dva hajzlové se tvářili, že mě v životě neviděli. Ten jeden měl v tom šíleném vedru přes ruku svetr, aby se maskoval a odcházeli, jako by se nechumelilo. Jasně, že se nechumelilo. Já sprostě nahlas štěkal, ale oni to měli nacvičené, bavili se a odcházeli. V první chvíli jsem chtěl zalarmovat milici, ale pak jsem správně usoudil, že se pořádně nedomluvíme, a že bychom na milici strávili řadu hodin, nikoho by stejně nechytli, tak jsem se na to vykašlal, ale vzteky jsem dlouho neviděl. Říkám Robertovi, který byl kus ode mě, co se mi stalo, a on se přiznal, že před chvílí se mu také stalo to samé. Tak jsem mu ještě hned vynadal, že mě to měl hlásit, abychom byli opatrní. Nedovedu si představit co bychom dělali, a jak bychom běhali po úřadech, když jediné velvyslanectví je v Kyjevě a to je odsud asi 3 tisíce km. Šli jsme na hotel. Dali jsme si půlku melouna, potom druhý chod, chleba s okurkou. Neříkejte, že nemáme pestrou stravu! Na to ještě dole v restauraci 1 pivo a zase do pelíšku. Je teprve půl desáté. Dnes večer není ani s kým pokecat, protože ostatní posádky jsou ubytováni v jiných hotelích. Dnes jsme nejdál od domova 4.065 km. V noci mě pořádně rozpálil telefon. Když po půlnoci zvonil již po druhé, tak jsem do sluchátka zařval „ty durak“ a pak už nikdo nezavolal. Asi si to vzal k srdci. Já ovšem probuzený a vzteklý odešel do koupelny a abych se uklidnil dal jsem si kus melouna. Meloun se totiž nejlépe jí v koupelně. Jádra jsem plival do vany, pak jsem to opláchl, sebe taky, a zpět do postele. Do rána už byl naštěstí klid. Dnes je sobota 11.8. Před námi je napřed snídaně, a pak hned odjezd zpět do Tbilisi. Gruzínský chléb, československá paštika k tomu přikusujeme okurku. Potom dojídáme melouna. Opravdu pestrá strava. Cesta je ta stejná jako sem, takže žádná sranda. Samá zatáčka, každou chvilku škrtám v levotočivé zatáčce stojánkem, nebo špičkou boty o asfalt.

V horách je pochopitelně opět zima jak v ruským filmu. Dnes jsme ani jezero Sevan neviděli, protože byla příšerná mlha. Třásl jsem se zimou jako ratlík. Navíc nás po silnici honil vítr jako kus papíru. Ale když jsme dojeli asi 50 km před Tbilisi, bylo už zase pořádné vedro. Prostě jednou tak, podruhé jinak. Tak jsme ještě před městem zajeli k nějaké vodě, vykoupali se, pojedli chalupářský guláš s chlebem a umyli i motorku. Všichni si tady totiž myjí auta, dokonce i nákladní v řece. Prostě se zajede do vody, umyje se auto a když nemůže vyjet z vody, tak ho druhé auto na laně vytáhne. Jak prosté a určitě ekologické. Vypadá to, že dnes bude fungovat i kamera. Tady u té vody se nás ptal jeden místní zda jsme Finové. Asi to usoudil z našeho „severského“ oblečení. Když jsme ve Tbilisi našli hotel „Iveria“ kde jsme měli mít nocleh, tak nás na recepci ujistili, že nás strana a vláda přestěhovala zase kvůli nějaké delegaci do motelu „Užba“. Tak jsme zase jako blbci jezdili po městě a hledali ten motel. Ptáme se jenom taxikářů, protože ti opálení černí chlapci co tady bydlí, nevědí vůbec nic. Když jsme tam konečně dorazili, tak netekla voda, protože někde něco opravovali. Ovšem nás tvrdé chlapy nic nemůže zaskočit. Z okna jsem viděl na dvoře studnu s ruční pumpou, tak jsme se svlékli do půl těla a hurá na dvůr. Po částečné hygienické očistě jsme jeli zase taxíkem do města. Protože kamera ku podivu stále ještě fungovala, vyrazili jsme ještě jednou po kopcích okolo Tbilisi, kde jsme vlastně už jednou byli s Temgerem. Nakonec jsem po příjezdu domů zjistil, že Tbilisi mám dvakrát a ostatní nic moc. Cestou jsem taxikářovi líčil jak jsme přijeli na motocyklu navštívit tuto ohromnou zemi sovětů. To ho tak nadchlo, že se rozhodl vynulovat taxametr a vozil nás zadarmo. Pravil, že jsme „molodci“. Prostě co Čech to hrdina. Po návštěvě starého města jsme se nechali dalším taxíkem zavést opět k Temgerovi. Ten sice nebyl doma, ale nechal mi tam nahranou kazetu s hudbou, která se mi minule tak líbila. K tomu nám dali i pivo. Bylo to opět to strašné Žigulovské, ale co dělat když je příšerné vedro a žízeň. Od nich jsme jeli dalším taxíkem do obchodního centra „Univermag“ kde jsme nakoupili nějaké drobné suvenýry a dalších pět filmů do kamery. Asi ve 20 hodin jsme ještě šli do pekárny pro chleba, abychom měli něco na zítřejší cestu. Byla tam pěkná fronta, ale dostalo se i na nás. K večeři byl „pro změnu“ zase chalupářský guláš s čerstvým gruzínským chlebem. Dal jsem si potom ještě pivečko (jiné než Žigulovské), Robert limonádu. Musím také ještě dopsat deník. Na tachometru je 7.963 km. Dnes jsme ujeli 298 km a z toho nejméně 30 po Tbilisi. Po dnešní cestě mám již projeto 150 l benzínu z celkových 350 l, na které jsem koupil talony. V nádrži mám asi 15 l na zítřejší ráno. Když spočítám průměrnou spotřebu, tak mi vychází 4,2 l na 100 km. Na to, že jezdím co to dá, je to slušné. Zítra ráno vyrážíme k moři do Suchumi. Je ráno, neděle 12.8. a v osm hodin, po tradiční snídani jedeme vstříc světlým zítřkům. Ke snídani byl zase chleba, paštika a voda. Kdo by se zdržoval s vařením čaje. Alespoň nám nehrozí obezita. Je jako vždy, po ránu trochu chladněji. Je pod mrakem a já doufám, že nebude pršet. Na silnici je nějak husto. Všichni si dnes někam vyrazili. Bohužel si vyrazila i milice. Za Tbilisi překonáváme opět hory. Rychlost je tady omezena až na 40km/hod. Jet tak pomalu se mi zdá riskantní, protože mám strach, že bych tam taky nemusel do večera dojet. Stav vozovky je střídavě dobrý, místy ovšem těžko sjízdný. Je to makačka. V jedné zatáčce opět nám již známý „Radar Radarovič“. Místo povolených 40 nám naměřili 71 km. V tu chvíli jsem byl jak herec národního divadla. Byl jsem nesmírně překvapený a divil jsem se, že by to vůbec bylo možné. Tak mě přitáhli blíž, a ukázali mě zařízení na kterém byla velká červená čísla – 71. Mají zajímavé přístroje. Chlap drží v ruce takovou pistoli, kterou na vás míří ze předu. Stiskne kohoutek a je tady číslo, které udává vaší rychlost. Celé je to napájeno dvojlinkou z motocyklu se sajdkou, na které přijeli ti orgáni. Prostě „balšája těchnika“! Tak nám zase domluvili a jeli jsme dál. Zase se po cestě válí dobytek všeho druhu. Dojel jsem kolonu několika aut, a nechtělo se mi za nimi courat. Vyrazil jsem, aniž jsem si všiml, že už za chvilku začíná vesnice, kde je povolena pouze čtyřicítka. Když jsem to měl ale už rozjeté, tak jsem je střihnul všechny najednou, čára nečára.. Ale to byla chyba. Když jsem obsadil první místo v koloně, už tu byl zase radar. Optal se mě, jestli vím kolik jsem jel. Pochopitelně

jsem nevěděl. Odvedli mě k již známému přístroji, a tam bylo rovných 110. Zase jsem se strašně divil, kde že se to tam mohlo vzít. Orgán mi trpělivě vysvětloval, že motocykl není auto, abych jezdil opatrně atd. Zase jsem slíbil všechno (takový jsem já), on mi popřál šťastnou cestu a jedeme. Kdybych byl místní, tak bych asi dlouho nejezdil, protože místní dodržují předpisy. Policajt je tady prostě orgán, a nikdo si nedovolí nějaké vylomeniny. Mě pouštěli po domluvě jenom proto, že jsem cizinec a ještě k tomu ze spřátelené země. Kdybych byl odněkud ze západu, tak by mě určitě udělali pěknou vojnu. Když jsme přijeli na kraj Suchumi, tak jsem se začal vyptávat na kemp „Gumista“, kde jsme měli tentokrát dokonce dva noclehy. Jeden chlap mi poradil, abych jel pořád podle drátů trolejbusů, a pak že už to najdeme. Na další křižovatce čumím nahoru po drátech, pak se podívám před sebe, a proti mně se řítí černá Volha. Oba jedeme hezky proti sobě po prostředku. Hodil jsem to doprava, abych se mu vyhnul. On to také strhnul, ale moc mu to nevyšlo. Já jsem zastavil a koukal co bude dělat. On to vzal smykem, udělal hodiny na suchém asfaltu až k obrubníku, a o něj se zastavil. Já pořád stál a čekal jsem co se bude dít. Auto stálo ode mne asi 50 m. Chlap otevřel dveře, něco vyštěkával ale nevylezl. Zabouchl a jel dál, tak jsem také pokračoval. Najednou slyším jak řve nějaký rozhlas „zastavtě matacykl“ a došlo mě, že za mnou poštval milici. Naštěstí byla přede mnou křižovatka, na které orgán vybíral pokutu od nějaké řidičky. Rychle jsem u nich zastavil a mojí skoro ruštinou začal na milicionéra „pažalsta, kudá náda jechat v kemping Gumista“. Když slyšel jak hovořím, koukal na mě jako u vytržení. V tom přijel další, v Gázu s tím uřvaným reproduktorem na střeše. Chlap měl snad 150 kg. Vyskočil z auta a hned se hnal k nám. Vyřvával, že jsem jel blbě, ohrozil Volhu, která málem havarovala. Asi ji řídil nějaký soudruh bez rychlých reakcí, a hned udělal dusno. Orgán se najednou zakoukal na naši SPZ, nevěřícně kroutil hlavou, když tam viděl CS tak to vzdal. Já jsem se ovšem tvářil jako Švejk a mlel jsem jako zaseklý gramofon, pořád dokola „kemping Gumista“. Tak jsem ten dnešní řidičský den nakonec přežil ve zdraví. Doma bych byl ovšem už dávno bez řidičáku. Někdy je výhodné být cizincem. Tady si sice řidiči blikají, že je radar, ale občas to nevyjde. Pokud nás někdo předjede, a to je opravdu vzácnost, když jedeme 120, tak nám ukazují, že jsme jedničky, mávají nám a drží nám palce. Ve městě se přibližujeme k taxíkům, Robert na ně křičí jméno hotelu, a oni otevřeným oknem ukazují kam máme jet. Oni jsou schopni, a běžně to dělají, že jedou dva vedle sebe a ještě se vybavují třeba při stokilometrové rychlosti. Je zázrak, že se nepozabíjejí. Nikdo nepoužívá blinkry a předjíždí se jak se dá. Pokud někdo bliká doleva, že předjíždí, tak ale zpět se tady nebliká vůbec. Kemp mě nenadchnul, protože je asi 10 km od moře. V 18 hodin již máme vypráno a Robert vyrazil shánět chleba, ale vrátil se bez něj. Tak jsme to šli ještě okouknout, kde by se dalo něco sníst. Podařilo se nám najít nějaký kiosek, kde měli boršč, chleba a sok. Sok byl ředěný meruňkový džus. To vše za 2,5 rublu. Na tachometru máme 8.413 km. Dnes jsme jich ujeli 450. Zítra je jediný den, kdy nikam nemusíme jet a tak přemýšlím kam za zábavou. Koupil jsem láhev nějaké vodky a šel hledat nějakou družbu. Opět jsem narazil na jedny sousedy z Brna. On je řidič tak odmítá pít, tak jsem se do toho dal s jeho manželkou. Ta pije i za něj. Ať tedy žije družba! Vyjednal jsem s nimi, že nepojedeme k moři na motorce, ale oni nás vezmou autem, a ještě nám do auta schovají kameru, abychom o ten zázrak techniky nepřišli. Po tom chlastu mě pořádně vytrávilo, a tak do sebe ještě vrážím chalupářský guláš s chlebem. Poprvé na této dovolené jsem něco popil a byl tak dlouho vzhůru. Spát jsem šel (bohužel sám), co to kecám, s Robertem, až o půlnoci. Vstáváme v 8 hodin. Dnes je pondělí 13.8. Jako vždy začíná nový den na toaletě. Přes rameno ručník a v hubě kartáček s pastou na zuby. Upozorňuji, že brýle si beru až po umytí. Nejsem zase tak slepý, že bych netrefil na latrínu. Když vkročím dovnitř, jsem na rozpacích. Dámy prominou, přemýšlím jestli napřed močit a potom blít, nebo naopak. Ta latrína je skutečně hrozná. Vedle sebe jsou k dispozici čtvery, pěkně posrané šlapky. Středem místnosti protéká močka jako v kravíně. Místnost byla vymalována někdy za cara. Je to prostě radostný vstup do nového dne! Počasí jako vždy. Ráno duje vítr jak od Buchlova, ale později vedro.

Kuchař v kempu říkal, že vedro uhodilo teprve před dvěma dny. Dokonce minulý měsíc tady bylo všude tolik vody, že se nedalo do kempu ani přijet. Máme teda štěstí. Spočítal jsem si, že po SSSR máme ujet už jenom asi 2.500 km, a tak jdu prodávat přebytečné talony na benzin. Ještě vám musím prozradit, jak se tady tankuje. Pumpa je mimo silnici, a tak sjedete z cesty na hliněnou plochu, kde stojí čerpadlo. Zastrčíte pistoli do nádrže a jdete říct pumpaři, kolik toho chcete a hned zaplatíte. Pumpař to množství nastaví v boudě na ciferníku. Vrátíte se k vozidlu, pokud umíte, tak silně hvízdnete, a on praští pěstí do knoflíku. Tím vám pošle objednané a zaplacené množství. Pokud se vám to nevejde do nádrže, tak máte ještě za stejný obnos, umytý motor. Do té hlíny se toho vejde! A benzin je tady levný, tak co? U moře je to radost pohledět. Po celou cestu se všude válel jenom dobytek, ale tady se válí krásně opálená děvčata, dokonce i nahoře bez. Je to radost. Dali jsme si k obědu každý dvě porce šašliku, ať se máme konečně dobře. Vedro jako hrom. Celé odpoledne chodíme pít k automatu sodovku se šťávou. Než jsme se vrátili do kempu, tak jsem ještě koupil do zásoby chleba a k němu meloun. Hned jak jsme se vrátili do kempu, vrhl jsem se na „družbu“. Dvě kočky hned ve vedlejší chajdě, ale jsou z ČSSR a mají tady manžely (pochopitelně protivné). Vytáhli jsme jeden šampus, půl láhve vodky a kočky šly na večeři. Já zatím dopisoval deník, abych něco nezapomněl. Dnes jeden Čech vlezl v šortkách do trolejbusu a to byl poprask. Lidi držkovali jako hrom. Tady je chlap v šortkách považován za exhibicionistu, pro ně to je prostě jistý druh pornografie (když jsem se podíval na jeho vychrtlé nohy, ani jsem se nedivil). Dnes tady byl zájezdový autobus, a zase z Brna. Ty Brňáci jsou snad všude. Jejich průvodcem byl nějaký mladý chirurg, se kterým jsem se ihned dohodl na družbě. Skočil jsem pro litr vodky a šli jsme s doktorem vyhledat nějaké družební předměty, které s sebou nemají manžely. Jsem nesmělý a těžko se seznamuji, i přesto jsme náhodou potkali dvě volné ruské „děvočky“. Zasedli jsme na lavičku pod stromem, a začali diskusi. Po chvilce se kočky ukecly, že mají v chatce kazeťák. Tak jsem tu jednu pro něj poslal, já skočil pro tu kazetu co jsem dostal ve Tbilisi, a už šlo seznamování jako na drátkách. Ta větší (doktor byl malý) ráda tančí, tak to jde samo. Doktor s tou menší kočkou piluje ruský jazyk, a já vykrůcám na asfaltě před chatkou. Pak jsme se rozešli, a já slyšel z jedné chatky český zpěv (spíš řvaní), tak jsem tam ještě zašel. To byla ovšem chyba. Byli úplně namol, za chvilku se chlapi začali honit a rvát jako koně. Tak jsem rychle vycouval. Přijdu k naší chatce, a Robert tam vykecává s nějakými Rusáky. Chlapi chlastali nějakou samohonku, byla strašná. Tak jsme to vzdali a šli jsme chrnět. To ovšem byly už asi dvě hodiny v noci. Ještě jsem konstatoval, že tady mají nějak drahé melouny. Kilo za 1,3 rublů. U silnic je prodávají kilo za rubl. Ale za balíček placatých žvýkaček vám zase dají celého melouna. Všechno má své pro i proti. Dnes je úterý 14.8. a já se po snídani vetřel k doktorovi do autobusu, který jel na výlet po pobřeží. Robert nechtěl jet, tak jsme se domluvili, že pojedu sám a on zůstane u moře. Sám jsem nakonec nejel, protože pan doktor vzal s sebou i ta dvě ruská děvčata ze včerejšího večera. Navštívili jsme Soči, Adler, Dagomis i Picundu. Jsou to perfektní rekreační střediska pro cizince. Suchumi je proti tomu špinavá díra. Ve všech těchto střediscích jsou přepychové hotely, u nich venku minigolfy, uvnitř disko kluby. Všude jsem byl a viděl to na vlastní oči. Byla to nádhera, ale jenom pro cizince. Kočky říkaly, že oni se tam dostanou pouze v zimních měsících. Dnes jsem za celý den pojedl akorát dva pirohy. Asi ve 22 hod. se vracíme z výletu, rychle vykoupat a Robert mi už připravuje tradiční chalupářský guláš a chleba. Prostě pohoda. Dnes večer už nebude žádné velké rozchlastávání, protože zítra jedeme dál. Tak jsme se alespoň do půlnoci vykecávali s doktorem a „našimi“ kočkami. V noci jsem moc nespal, protože mě budili psi, co tady ve smečkách pořád štěkají. Zítra nás čeká nejdelší trasa této dovolené, asi 600 km do Krasnodaru. Středa 15.8. je nejhorším dnem celé cesty. V 8 hod. zjišťujeme, že leje jako z konve a všichni v autech jsou již pochopitelně dávno pryč. To se jim to jede, když mají střechu nad hlavou. Ale co my? Ležíme do 9 hodin. Přestalo pršet, tak vstáváme a balíme. Sice neprší, ale

je slyšet jak to v dáli pěkně tříská. Než jsme to zabalili, tak už je to zase tady. Příšerná bouřka, a leje jako hrom. Nevím, nevím, jak to dnes dopadne. Prší tak, že už nám začíná téct i střechou do chatky. Trochu se to uklidnilo až v 11 hodin, tak vyrážíme na cestu. Tou dobou bylo v kempu všude už asi 10 cm vody. Když si představím kolik je hodin, a že je před námi asi 600 km, tak na mě jdou mrákoty. Po celém pobřeží, až do Dagomisu je úzká a přeplněná silnice, chvilkama jedeme dokonce zase na jedničku. Asi po třiceti km nás opět chytla Milice, protože jsem předjížděl těsně u čáry. Za dalších asi 10 km nás těsně před mostem předjela Volha. Když jsem na most vjel já (naštěstí hodně rychle), tak jsem vletěl do štěrbiny, která byla asi 10 cm široká, a asi tak metr dlouhá. Normálně jsem viděl skrz most vodu dole v řece. V té rychlosti jsem pouze zavrávoral, hodil nohy na zem, trochu škrtnul botou o asfalt, a už jsem byl ze škvíry venku. Moc jsem toho dělat stejně nemohl, nanejvýš si vybrat jednu ze tří škvír, které tam byly. Bylo to spíš o momentální rychlosti a o štěstí, a to jsem měl. Jsem silně nervózní, ujeli jsme od 11 hodin teprve 160 km, a to je v háji, protože je už 16 hodin, a před námi ještě asi 440 km. Dnes to vidím černě. Zastavujeme, protože padáme hlady. Opět si dáváme oblíbený chalupářský guláš a chleba. Když jsme tuto cestu konzultovali v kempu, dověděli jsme se, že na ní existuje zkratka, která není na sovětské mapě (tušíme, že asi z vojenských důvodů), a nepouští tudy cizince. Já měl ovšem ještě jednu mapu z domova, a ta cesta tam byla vyznačena. Zkratka to byla asi o 100 km, tak se to musí zkusit. Také jsem spoléhal na to, že na stejné motorce tady jezdí kde kdo, tak že by to mohlo vyjít. Zahnuli jsme na zkratku. Projeli jsme dvěma policejníma kontrolami, a mysleli si, že máme vyhráno. Ale neměli. Bohužel, třetí kontrola nás zastavila po ujetí asi 30km, a bylo po „nábližce“. Kolem nás jezdila auta místních, ale nám tvrdili, že tady žádná cesta nevede. Začal jsem je přesvědčovat, že ji vidíme a jedeme po ní. Ne, ukažte nám mapu (mysleli tu od Inturistu), aby nám jasně dokázali, že tam silnice není. Já myslel, že je doběhnu, a vytáhl jsem tu českou, kde ta (asi „strategická“) silnice zakreslena byla. Čuměli jako blázni, určitě si mysleli, že jsem špion. Ovšem nesežrali mi to, musel jsem ukázat tu jejich mapu, tam silnice nebyla, a tak mi s vítězným úsměvem přikázali se vrátit. Vzteky jsem neviděl, ale nedalo se nic dělat. To mě ještě chybělo, místo abych si cestu zkrátil, tak jsem si ji o 60 km prodloužil. Když jsme se po několika dnech zase sešli s ostatními účastníky této cesty, tak jsme zjistili, že projet touto zkratkou se podařilo pouze tomu s Trabantem. Je to k nevíře, ale asi je to vozítko tak vyděsilo, že se nezmohli ani na to, aby ho zastavili. Zapomněl jsem ovšem uvést, že ten s tím Trábošem měl hrůzu z toho, že tu trasu za jediný den ani neujede.Ten den před odjezdem mi dal klíče od chatky, abych je za něho ráno odevzdal, a vyrazil na cestu již večer. Proto se mu asi podařilo tou zkratkou projet, protože jel úplně v jinou hodinu, než my. Ale stejně žádné jiné auto neprojelo, protože to tam hlídají jak čerti a každý kdo to zkusil, byl vrácen. Novorossijskem projíždíme v době, kdy už se začíná stmívat. Vidíme samé jeřáby, a na moři kotví ohromné lodě. Za městem už byla docela tma, všichni jedou bez světel, někteří (ti slušnější) na parkovačky. Jedině já svítím. Je to něco strašného, ale jiný kraj, jiný mrav. Když jsme asi 160 km před cílem, tak už je taková tma, že teď už všichni svítí dalkovýma, nikoho ani nenapadne, že by měl tlumit. Tma jak v pytli, není vidět kde je kraj silnice (tam nejsou žádné bílé čáry) a ještě ti protijedoucí, co pořád svítí jako cvoci. Při tom se ovšem také pořád předjíždí. Stav vozovky zůstává ve tmě utajen a jenom se modlím, aby zase někde nebyla nějaká větší díra, ze které bychom už ani nemuseli vyjet. V této zemi sovětů je totiž všude tak daleko, že se nikdo neobtěžuje k nějaké díře vozit dopravní značky. Proto člověk v noci na motocyklu nemůže vědět, jestli to není jeho poslední cesta za dobrodružstvím. Než jsme dojeli k dnešnímu cíli, tak jsem byl snad 200 x oslněn ze předu a zezadu zase přes zrcátka. Prostě jsem jel se staženým zadkem, a v duchu se loučil se svým „mladým“ životem. Chudák Robert, který se vzadu také držel jak to šlo. Vůbec jsem mu tu cestu nezáviděl. Když jsme konečně dorazili na okraj Krasnodaru, dokonce jsem rád viděl i policajty. Hned jsem u nich zastavil, a vyptával se na motel, kde snad ještě máme zajištěný nocleh. Policajt nás přivítal slovy: “što vy fantomásy“. Ani jsem se mu nedivil, byl jsem úplně zničený, utahaný, špinavý, sotva jsem stál na nohách. Nejvíc ze všeho jsem měl vykoukané oči od té děsné noční jízdy,

abych někam nevlétl, nebo něco neporazil. Byla skoro půlnoc, když jsme našli motel, a to jsme si ještě cestou posunovali čas o hodinu zpět . Cesta nám trvala 14 hodin. Zastávka byla pouze na oběd, a 2 x na čerpání benzínu (pokud vynechám milici). Zrovna když jsme dorazili k motelu, tak z vinárny vyšla parta „veselých“ soudruhů. Jak viděli moji motorku, okamžitě se ke mně vrhli a jeden z nich pravil, že má doma tu samou, a tahali mě abych s nimi šel do nějaké putyky chlastat. Jó, družba musí být. Byl jsem rád, že stojím, a na takové voloviny jsem neměl ani pomyšlení. Ubytování sice ještě máme rezervované, včetně koupelny, ale je pozdě, už neteče teplá voda. To nevadí, koupat se stejně musíme, protože za celý den jsme špinaví jako prasata. Voda je sice studená, ale aspoň že nějaká teče. Taky jsem se zapomněl zmínit, že na silnici bylo několik bouraček. Čtyřikrát osobák, jednou náklaďák a dokonce i převrácený autobus a jeden Žigulík narvaný do stromu. Ani se nedivím, při tom jak se tady jezdí. Nás také málem dvakrát porazilo protijedoucí auto, které předjíždělo v nepřehledné zatáčce. Na tachometru je 9.048 km, tak jsme dnes ujeli 635 km, ovšem za strašných podmínek. Než jsem usnul, tak mě ještě napadlo, že jestli se živý vrátím domů, měl bych vydat turistického průvodce pro otrlé, s názvem „Sebevražda s Čedokem“. Ráno je ovšem všechno jinak. Je čtvrtek 16.8. venku svítí krásně sluníčko. Vstáváme v 8 hodin, a dokonce zapínám na pokoji televizi. Na obrazovce je právě rozcvička. Poskakuje tam nějaká sovětská „děvočka“. Jestli si myslí, že se přidám, tak to se šeredně mýlí. Jsem rád, že držím pohromadě. Chci se dožít vysokého věku, a proto uznávám jediné sportovní nářadí a to je „příbor“! Otevíráme slavnostně poslední chalupářský guláš, jelikož paštika už došla. Od tohoto okamžiku jsme bez konzerv. Musí nás uživit to, co nám poskytne sovětská kuchyně. Jsem zvědavý, co bude zítra ke snídani. Cestování je dnes radost. Silnice je široká, tak jedeme co to dá. Avšak ne dlouho. Už zase nás staví milice. Po běžné domluvě orgána, zase jedeme dál. Asi 50 km před Rostovem začíná zlobit motorka. Opět vyčistíme karburátor, a asi po deseti km zastavujeme u vody, kde obědváme melouna, kterého jsme cestou koupili. Před námi tady byl asi obcovat nějaký voják Rudé armády, protože jsem v trávě našel vojenskou blůzu s hodností četaře. Hned jsem si ji vyzkoušel, byla mě akorát, ale neodvážil jsem si ji nechat na památku. Co kdyby mě někde prohlíželi, ještě by si mysleli, že jsem vojáka zavraždil. Mohl bych potom jet tak akorát na Sibiř a kdo ví, jestli ne na doživotí. Také jsem tady umyl motorku. Zaslouží si to. Začalo příšerně lejt. Protože táboříme pod nějakým ropovodem ohromného průměru, tak lezeme na stožár pod tu trubku, aby na nás nepršelo. Nakonec prožíváme dovolenou na sloupu, jako nějací tažní ptáci. Asi za půl hodiny naštěstí přestalo pršet, a tak jedeme do již známého kempu v Rostově na Donu. Trochu se umyjeme a vyrážíme opět do města. Beru kameru (co kdyby náhodou chtěla fungovat) a jdeme zase do přístavu koukat na lodě. Narazili jsme na jídelnu „Družba“. Dali jsme si 2 x kotlet, bramborovou kaši a salát. V této zemi mají jednu specialitu. Ať si objednáte jakékoliv maso, tak vám vždy přinesou mletou sekanou, ale jednou ve tvaru karbanátku, jindy jako čevapčiči. Ale výsledek je pořád stejný. Přesně tak to zase dopadlo. Salát byl výborný, rajčata, vejce pokrájená na tvrdo a tatarka. To vše stálo celkem i s pitím 2,10 rublů. Nastoupili jsme do autobusu, který měl sice stejné číslo jako ten, kterým jsme sem přijeli, ale nevšimli jsme si, že je na něm nějaká jiná cedule. Za jízdy jsme pozorovali oknem, kdy už budeme v kempu. Autobus však byl najednou na konečné stanici a kemp nikde. Když jsem se ptal řidiče, jak je to možné, a pohovořil jsem trochu o své „hrdinské“ cestě po SSSR, tak nastartoval a vyrazil s námi ke kempu. Ceny za pohonné hmoty jsou tady skutečně nízké, a družba s ČSSR vysoká. Když nás dovezl na místo, tak od nás chtěl koupit košile nebo kalhoty. Když jsme mu vysvětlili, že nemáme nic, co bychom mohli postrádat, smutně odjel. Ve 20 hodin jsme šli se sousedy, kteří byli tentokrát z Olomouce, na drink. Abychom dodržovali místní tradice, pijeme vodku a zapíjíme to jakousi minerálkou s příchutí, která se jmenovala Buratino. Ve 23 hodin pojídáme ještě kus chleba a nějaký rybí salám (bylo to strašný). Naštěstí té vodky předtím bylo dostatečné množství, tak to snad přežiji. Dnes máme na tachometru 9.333 km a ujeli jsme jen 285 km.

Dnes je pátek 17.8. a ke snídani máme mimo jiné i FTALAZOL. Je to prý v tomto kraji osvědčený „antiposerinový“ přípravek. Musel jsem totiž dnes jako první činnost, navštívit ráno onu nechvalně známou místnost se šlapkami. Do estetiky to má hodně daleko. Jelikož právě při psaní tohoto deníčku snídáme rybí salát s chlebem a zapíjíme ho vodou, nebudu tuto místnost raději pitvat do hloubky. Cesta do Charkova je opět prvních 200 km otřesná. Motorce se pořád nějak nechce jet, tak jak by měla. Ze zoufalství jsme už 2 x po sobě čistili karburátor, trysku volnoběhu, seřizujeme odtrhy a pořád nic moc. Tak jsem vyšrouboval svíčky, a bylo to jasné. Svíčka v levém válci byla modrá, jako obalená v modré skalici. Zahodil jsem ji hodně daleko, nasadil novou, a už to zase jelo jako ďábel. Za chvíli kupujeme 2 menší melouny, aby bylo něco na oběd. Nějak se začala klepat přední vidlice. Zastavujeme proto u první kaluže, která se vyskytla u cesty. Byl to takový místní rybníček. Všude nasráno od hus (kdo ví jestli jenom od hus), voda špinavá jako prase. Já utahuji matku řízení, poobědváme melouny, opět pro jistotu s Ftalazolem a pokračujeme v cestě. Najednou zjišťuji, že se prostředkem na nás řítí ohromný náklaďák. Začal jsem troubit, on se naštěstí vzbudil, strhl to na stranu, já také trochu a bylo to v pořádku. Byla to klika, taky jsme tady už mohli skončit. Jinak dnešní cesta proběhla celkem v pořádku. Nikde se neválel žádný dobytek, silnice byla jako přímka. Cestou jsme potkali pouze dvě bouračky. Jeden Žigul a jedna sanitka. Do motelu přijíždíme asi v 18 hodin. Voda teče horká, tak si libujeme. Pereme vše co potřebujeme, a vykoupaní jdeme na večeři. Dnes se pořádně rozšoupneme. Dali jsme si přírodní vepřový řízek s oblohou a šašlik. Číšník se ptal jestli ještě někdo přijde. Ujistil jsem ho, že je to pouze pro nás. Protože jako v každém hotelu, i tady hrála večer hudba, tak hned po večeři začal taneční rej. Dokonce si sama pro mě přišla jedna ruská kočka. Pochopitelně jsem „důstojně“ naši vlast reprezentoval, tak snad byla spokojená. Když jsem kolektivu několika dam popisoval jakou jedeme se synem strašnou trasu, tak se opět ozývaly obdivné výkřiky „moloděc“. Nakonec hudba ještě zahrála jakýsi rusko-cikánský odzemek, či co to bylo, a já křepčil jako ďábel, aby všichni viděli jací jsou u nás vynikající tanečníci. Dnes jsme si užili. Večeře stála 10 rublů, ale konečně to byla dovolená. Měli jsme perfektní ubytování, a ve 23 hodin jsme byli v posteli. Na tachometru máme 9.800 km. Dnes jsme urazili 467 km. Je sobota 18.8. a my vstáváme půvabní a svěží jako vždy. Snídáme jakési „sovětské“ rybičky z konzervy, chleba a zapíjíme to, jako vždy vodou. Já k vodě pro jistotu ještě ten „antiposerín“ Ftalazol. O osmé hodině vyjíždíme do Kyjeva. Čeká nás asi 480 km. Ráno je jako vždy trochu chladno, ale sluníčko pěkně svítí. Je to fantastický pocit, být „jen“ asi 1.350 km od domova. Hned jak jsme vyrazili, tak začala zlobit motorka. Nešla jiskra na pravý válec. Chvilku jsem se s tím trápil, ale zjistil jsem, že asi probíjí fajfka. Dal jsem novou a už to zase šlapalo. Když jsme ujeli asi 10 km, tak už nás zase staví Milice. Zase jsem jel nějak rychle. Je to jasné, jak se člověk vrací k domovu, tak už by tam chtěl být co nejdříve. Přesně jako kůň, který cítí, že se vrací do maštale. Zase nám jenom domluvili, a pustili nás dál. Pak jsem někde blbě zahnul, ale naštěstí nás asi po dvaceti kilometrech zastavila po zuby ozbrojená tlupa vojáků a milicionérů. Překvapilo je, že chceme jet tam, kde to oni hlídají. Když jsem jim ukázal veškeré doklady co jsem měl, zjistilo se, že jedeme skutečně do nějakého území kam nesmíme, a ani nechceme. Kdyby nás včas nechytili, tak jsme skončili asi někde na Sibiři. Takže se zase vracíme těch 20 km zpět na křižovatku. Počasí je na jízdu dobré. Chvilku svítí sluníčko, chvilku je pod mrakem, ale neprší. Silnice je rovná jako proutek, a na nerovnosti v povrchu jsem si už dávno zvykl. Dojeli jsme první motocykl, který nekouří. Když nás zpozoroval hned přidal a my také. Chvilku jsme se honili, byla to stejná JAWA. Pak odbočoval, tak jsme na sebe ještě troubili na rozloučenou. Cestou jsme zastavili v nějakém restaurantu na oběd. K čemu by nám bylo, kdyby nám zbyli nějaké ruble, tak je „prožereme“. Dali jsme si boršč, zase nějakou sekanou s bramborovou kaší a chleba. Kompot a limonádu, a to vše za 3,10. Asi 130 km před Kyjevem začala čtyřproudá silnice, která se později mění

dokonce na šestiproudou. Dokonce má i dobrý povrch.Kde se tady najednou vzala? Potkali jsme také na jedné JAWĚ tři chlapy, kteří se tvářili, že je to tady normální. A bylo. K městu jsme se tedy přímo přiřítili. Kyjev je krásné město, plné vodotrysků. Hledání kempu, ve kterém máme dnes zajištěný nocleh, je jako vždy makačka. asi v 18 hodin tam dorážíme. V kempu se už zase sprchujeme ve studené vodě. Teplá došla. K večeři byl „bif a la Stroganov“ (zase sekaná), ale tentokrát se šťávou, na dalším talíři trochu rýže, hranolky a obloha, potom okurkový salát politý smetanou. Byla to bomba. Pak jsem do sebe vrazil dvě piva zn. „Stoličnoje“, a to už je proti tomu ve Tbilisi úplný zázrak, i když k našim pivům to má ještě hodně daleko. Robert si dal Pepsi a po úhradě 7 rublů jdeme spinkat.Ta zdejší hudba mně totiž nesedí. Připadá mně to, že se snad na to ani nedá tancovat. Je to jako jazz míchaný s ruským diskem, nebo co. I když, já se přiznám, normálně tančím bez uzardění i na hymnu. Taky je to asi tím, že jsem se pořádně nacpal, a jsem zralý akorát do pelechu. Dnes jsme ujeli 559 km. Na tachometru máme natočeno 10.359 km. To znamená, že po ujetí 10.000 km mně právě vypršela záruka. Motocykl jsem koupil letos 21.5. a za tři měsíce jsem to najel. Také jsem dnes zjistil ceny motocyklů v SSSR. Takový „komár“ (něco jako moped), stojí 150 rublů. Jejich (příšerný) výrobek značky URAL, stojí 540 rublů. Ovšem naše JAWA 350 je podpultové zboží a stojí 1.080 rublů. Na motocyklech se jezdí jenom na Ukrajině a v Rusku. V Gruzii a Arménii jsou bohatší, tam na motorce nikdo nejezdí. Mají se tam celkově lépe, a jezdí hlavně v autech. Proto nás tam taky tak obdivovali. A máme tady neděli 19.8. Řekl bych, že dnešní noc byla přímo vražedná. V kempu jsou v postelích zase drátěnky. Co vám mám povídat, už jsem na ně jednou nadával. Člověk je ráno hrbatý, až hrůza. Navíc celou noc lilo jako z konve a déšť mlátil do celty stanu jako zběsilý. Ještě mi byla celou noc zima. Klepal jsem se jako ratlík, ale protože jsem líný jako prase, tak jsem raději klepal kosu, než bych vylezl a navlékl si ponožky a tepláky. Ke snídani olejovky z konzervy, chleba a voda. Je devět a vyrážíme na cestu do Lvova. Máme málo benzínu v nádrži, ale jedeme. Snad narazíme na nějakou pumpu. Ujeli jsme 150 km, a narazili pouze na dno nádrže. Zastavujeme kolem jedoucí auta, aby nám řidiči pomohli. První řidič zastavil a hned stavěl další auto, a další řidič opět další auto. Každý z řidičů měl totiž jenom něco. První měl benzin, ale neměl hadičku, aby to mohl z nádrže vycucnout. Druhý měl sice hadičku, ale zase neměl kbelík, do kterého by to napustil. Třetí měl kbelík, a tak jsme dostali asi čtyři litry benzínu. Bylo to skoro jako ta pohádka o kohoutkovi a slepičce. Zjistili jsme, že všichni jsou vojáci, kteří vojákovali po celých Čechách, znají hlavně západní hranici (Karlovy Vary, Cheb a okolí). Protože nás z té strany hlídají, před tím nebezpečným kapitalismem. V této zemi je naštěstí dobrým zvykem, že každý ihned zastaví když mávnete, protože je tady všude tak daleko, že to prostě bez pomoci někdy nejde. K pumpě to už bylo naštěstí jen 20km. Počasí je dnes ovšem přímo „sviňské“, prvních asi 250 km je zima. K tomu mrholí, ale naštěstí ne moc. Ovšem na to, abychom do Lvova přijeli zase jako čuňata, to bohatě stačilo. Ani nikde nestavíme, jedeme nonstop až do kempu. Cestou jsme potkali pohřeb. Na nákladním autě se spuštěnýma sajtnama stojí otevřená rakev s nebožtíkem. Vedle rakve leží dva bochníky chleba, aby měl něco na poslední cestu. To se teda moc nepředali. Kromě chleba je ještě u rakve vdova a dělá příšerné divadlo, aby pozůstalí, kteří jdou pěšky za náklaďákem, viděli jak ho milovala. Navštívili jsme při procházkách po městech také několik hřbitovů. Na hrobech jsou mimo květin i lahvová piva. To, kdyby měl najednou nebožtík žízeň. Aby tam položili třeba řízek, to je ani nenapadne (tuší, že bych ho mohl sežrat). V době, kdy jsem chodil ministrovat, jsme na hřbitov chodili na jahody. Byli dobré, protože byli dobře hnojené Na pomnících jsou různé vyryté fotky. Pokud se někdo zabil třeba v autě, tak má na náhrobku fotku auta z té havárky. Jiný kraj, jiný mrav. Cestou byla jen jedna bouračka. U silnice dohoříval nějaký Moskvič. Dnes jsme bez zastávky na posilnění ujeli 515 km. Do kempu jsme přijeli asi v 17 hod. Po příjezdu jsem se musel věnovat motorce, protože bylo zase potřeba dotáhnout matku řízení, a také jsme málem ztratili SPZ i se zástěrkou. Před námi je poslední noc v SSSR. Vykoupali jsme se (dnes v teplé vodě), a hurá na večeři. Vždyť

jsme od rána nic nejedli. Pořádně jsme se zase rozšoupli (celkem za 11 rublů). Polévka s houbami, já kus masa, Robert kus kuřete, pochopitelně salát, pivo a Pepsi. A jako vždy půl bochníku chleba. Hlad je hlad, a nikdo předem neví, jak bude zítra. Dnes máme v chatce dokonce i elektrický radiátor. Elektroinstalace je však jako všude, hrozná. Mám obavu, že kdybychom v noci začali topit, tak máme k ránu z chaloupky táborák. Ovšem po takové večeři je nám fajn, a topení nepotřebujeme. Spát jdeme už ve 21 hodin. Zítra nás čeká poslední etapa cesty po SSSR, a pak už budeme doma! Těšil jsem se, jak se pořádně vyspím, ale nebylo to až tak dobré. Protože kemp, kde nocují převážně cizinci je perfektně hlídaný, tak nás asi ve 23 hod. vzbudil Milicionář. Vzteky jsem neviděl. Protože vozidlo (tedy ani motorka) nesmí být u chatky, ale na ostře hlídaném parkovišti, tak jsem musel ven z pelechu, a motorku odtlačit na parkoviště k hlavní bráně. Pořádek prostě musí být. Šlak, aby je trefil! Je 9 hodin pondělí 20.8. a my jsme si trochu přispali. Všichni z ČSSR už dávno odjeli, protože chtějí být brzy na hranicích a hlavně, už za čárou. My máme před sebou ještě dva noclehy na cestě, tak to ještě za pár nemáme. Poprvé jsme snídali v restaurantu. Opět „bif“ (sekaná) s makaróny. Ke chlebu dokonce máslo, a čaj. Máslo se tady nikde nedá volně koupit, je jenom na lístky. V 10 hodin startujeme. Zvláštností zdejší restaurace je, že nechali stát strom který tady rostl, a kolem postavili dům, ze kterého střechou strom pokračuje nad hospodu. Než vyrazíme ke hranicím, tak musíme projet starobylé město Lvov. Město je to sice krásné, ale co se týče silnic, tak to není žádná sranda. Místní komunikace jsou většinou dlážděné kočičími hlavami. V autě je to jedno, ale na motorce to je o život. Navíc zdejší tramvajové koleje jsou zajímavé tím, že jsou za každou křižovatkou jinde. V jedné ulici jsou po krajích vozovky, jinde uprostřed a někde dokonce je jenom jedna kolej, a provoz je tam jednosměrný. V ulici, kde jsou koleje po kraji, tak tam se parkuje uprostřed vozovky. Prostě nepochopitelný blázinec. Ještě, že je sucho, jinak bychom asi občas padli na hubu. Po přejetí města je to už v pořádku. Počasí je v pohodě, sluníčko svítí, obloha modrá. Ale hlavně nás povznáší pocit, že už brzy budeme za hranicemi. Překvapuje mě, že je zde docela dobrý povrch vozovky. To je ta relativita. Když jsem tudy do SSSR vjížděl, tak jsem to považoval za hrůzu, a teď po těch kilometrech, kde to bylo daleko horší, se mě to jeví jinak. Přijíždíme do Užhorodu a snažíme se ve městě utratit poslední ruble. Manželce jsem měl za úkol koupit nějaké malé tranzistorové rádio. Všude je měli, ale já to nekoupil, abych ho cestou nerozhrkal. Teď když ho chci, tak ho nikde nemají. Ovšem já jsem si tady za 6 rublů koupil hodinářské šroubováčky, které jsem naopak vyhlížel po celé cestě a nikde je neměli. Ze zoufalství jsem tedy koupil elektrickou stříkací pistoli za 22 rublů, kterou jsem doma rychle prodal dál, protože jsem té kvalitě nevěřil. Za posledních 26 rublů jsem si chtěl ještě koupit filmy do kamery, ale bylo zavřeno. Protože se mi nechce lítat v tom vedru po obchodech, tak na to kašlu a jedeme na hranice. Ještě naposledy bereme benzín. Zase problém. Tady neberou talony, ale jenom peníze. Ukecal jsem však pumpaře, že už jedeme domů, peníze nemáme a tak nám to nakonec dal. Na hraniční přechod přijíždíme v 16 hodin. Postrkujeme si hodinky o 2 hodiny zpět a hurá, je teprve 14 hodin. Hraniční závora je ovšem uzavřena, všude vojáci se samopaly, a já mám před sebou 11 aut, která chtějí jet rovněž do ČSSR. Na těchto hranicích se chovají, jako by druhá světová válka ještě neskončila. Po obou stranách silnice je drátěný plot a vojáci dbají na to, abychom se od motorky nevzdálili ani na krok. Tak jsme na asfaltu v tom vedru stáli 4 (slovy: čtyři hodiny). Konečně jeden zavelel ze zvyku česky: „na jámu“, a já myslel, že to se mnou praští. Zajel jsem raději vedle jámy, a tam se mě ještě pro jistotu optal, jestli vezu barevnou televizi. Ti v autech to skoro všichni vozili, ale já? Vyplňujeme ještě dokumenty, a rychle pryč. Musím říct, že je to sice země, k nám Čechoslovákům pohostinná, ale na těch hranicích se k turistům chovají, jako by tam člověk přijel s wermachtem. Je asi 18 hodin. Na tachometru 11.168 km. Z toho vyplývá, že jsme po SSSR najeli 6.738 km. Nesmím zapomenou, že motorce se už zase nechce nějak jet. Do stovky to jde, ale víc to prostě nejede. Dnes jsem se s tím už nechtěl babrat, nechávám to až na naše území. V Prešově v hotelu Savoy, bychom měli mít noclehy, které jsme si zamluvili, při cestě

sem. Máme opět příšerný hlad, protože jsme od snídaně nic nejedli, a při tom zdržování na hranicích, mně vzteky silně vytrávilo. Na recepci v hotelu mají už sice napsáno, že jsme nepřijeli, ale pokoj byl naštěstí ještě volný, a dokonce stejný jako předtím. Hned se jdeme vykoupat. Bohužel, voda je opět jenom studená (jako v Rusku), pak rychle na večeři. Se mnou je to v prčicích. Za těch několik dnů jsem tak přivykl ruštině, že servírce na její nějaký dotaz odpovídám „da“, a melu něco rusko-slovensky. Je to hrozné. Ale najíst nám dali. Poručili jsme si cikánské žebírko, potom ještě selskou omeletu, ať si dáme do trumpety. Číšník se už zase ptal, jestli ještě někdo přijde. Nechápu co se jim nelíbí, když si člověk o dovolené dá něco malého k jídlu. Když si něco poručíme, oni hned čekají zájezd. Ve 22 hodin dopisuji deníček a šťastně uléhám s pocitem, že jsme vlastně již doma. Na tachometru je 11.280 km. Dnes je úterý 21.8. a my jsme se vyspinkali konečně zase do růžova. Nebyla žádná drátěnka, a měli jsme konečně také kapnu. Ten systém prostěradlo a deka je otřesný. Kapna je kapna. Po snídani vyrážíme do nám již známé mototechny pro nové svíčky. Myslel jsem si, že to pomůže, ale nepomohlo. Když jsem se domníval, že to konečně zase pořádně pojede, tak jsme vyrazili směr Brno-Chrlice. Pořád to nejelo. Po chvilce jsme narazili na toho Trabantistu z Olomouce. Vyprávěl nám, jak dostal v SSSR do předního skla šutrem. V zemi“kde zítra znamená již včera“, nejsou specializované servisy podle značek aut. Pokud někde servis konečně najdete, tak je univerzální. Neexistuje síť s náhradními díly. Prostě se tam přijede, a potřebná součástka se na místě vyrobí. K tomu tam mají soustruh, frézu, svářečku a chlapa s papirosou v hubě. Vše proběhlo v pohodě a klidu. V této zemi není kam spěchat. Přišel chlap, změřil metrem u Trabanta okno, a skočil do skladu pro tabuli plexiskla, kterým by zasklil slušně velký náklaďák. Křídou si na plexisklo namaloval obdélník podle Trabanta, a když už to měl skoro vyříznuté, tak se mu to zlomilo. Zapálil si v klidu novou papirosu, přinesl další tabuli plexiskla a maloval znovu. Tentokrát to dopadlo. Nové okno narval do Trabanta, a asistent olomoucké fakulty pan Kameníček za tuto dvojitou práci zaplatil neuvěřitelných 40 rublů. Ještě potřeboval nějaké měděné těsnění. Chlap vzal kus měděného plechu, výsečník (lochajznu), praštil do toho kladivem, vysekl kolečko a do něj díru, „a je to“ ! U nás pokud není skladem náhradní díl, tak máte smůlu. Ovšem v zemi, kde je všude daleko, to tak fungovat nemůže. Když jsme si poklábosili, tak jsme si od Trabantisty, který má u sebe skoro celého rezervního trabanta, vypůjčili měrky, a snažím se opět seřídit odtrh a předstih. Po ujetí asi 10 km zase zastavuji, a ze zoufalství oddělávám oba tlumiče výfuku, že je vyčistím. K tomu jsme zase vyčistili znovu karburátor. Já jsem sice špinavěj zase jako prase, ale motorka se chová pořád stejně. Rezignoval jsem na své odborné opravárenské umění, a rozhodl jsem, že prostě rychleji jet nepotřebujeme. Domů dojedeme i když to nepojede víc jak stovkou (ve vyšších otáčkách se to dusilo). Podle vyhlášky můžeme jet stejně jenom do 80km za hodinu, tak co! Je zajímavé, že do toho Brna přijíždím skoro pokaždé špinavý jako prase. Až jednou přijedu v kravatě, tak mě ani nepoznají. Poznali nás! Dorazili jsme tam před 19 hodinou. Dnes máme ujeto 443 km. A zase nás čeká pořádná postel u Vaňkových, a zítra je to domů už jenom kousíček. Tak je tady poslední den naší cesty. Středa 22.8. a cesta Brno – Svoboda nad Úpou. Jedeme pěkně v klidu, bez problémů. Vždyť je to pouhých 221 km. Doma jsme za chvilku. Po příjezdu do Svobody nad Úpou, máme na tachometru stav 11.944 km. Za tuto dovolenou jsme najeli 8.344 km, a projeli 360 l benzínu. Doma jsem s motorkou zajel k odborníkovi, vysvětlil jsem mu, že se motorka dusí při vyšších otáčkách, a on se mě optal, jestli jsem zkusil oddělat výfuky. Jistě že, nejsem blbej! Tak mi poručil, abych je oddělal ještě jednou. Posvítil si baterkou do válců, pak se tam pošťoural šroubovákem, vyšťoural trochu nějakých sazí, a oprava byla hotova. Skoro mě omývali. Jak prosté, když se to umí, je to hračka. Nenapadlo mě totiž, že se mohlo jednat o takovou prkotinu. Když to vyčistil, tak mi bylo jasné, že to způsobil neznámý olej (bůh ví jaké kvality), který jsme celou cestu do benzínu přidávali. Jó, člověk se učí celý život! Poslal jsem vyvolat filmy z kamery, a nic

moc z toho nebylo. Film byl technicky na stejné úrovni, jako ta kamera. Prostě šunt, a ještě vážil 2,5 kg. Hned jsem ji sbalil a vrazil do bazaru. Nevím, proč jsem s sebou neměl také foťák, když jsem celý život trochu fotil. Ale jak jsem se před cestou rozhodl, tak jsem i udělal. Asi jsem usoudil, že by toho na mě bylo moc. Celou cestu řídit, filmovat a ještě fotit?

Hlavně, že jsme dorazili domů živí a zdraví !!!