ZA MEDVĚDEM NA KAMČATKU

1

2

Anatolij Sevasťjanov

ZA MEDVĚDEM NA KAMČATKU

ALBATROS PRAHA

3

© Molodaja gvardija, Moskva 1980 Translation © Stáňa Síbrtová, 1986 Illustrations © Dagmar Sedláčková, 1986

4

KAPITOLA 1 Na úbočí sopky ve skalním výklenku ležela na hřbetě medvědice a všemi čtyřmi tlapami přidržovala medvídě, které jí mručelo na hrudi. Náhle medvědice uslyšela šustění lyží. Odstrčila medvídě, vysunula čumák z doupěte, čelem odhrnula sníh a uviděla lovce. V bílé haleně jel po modravém sněhu. Mířil přímo k ní. Skryla se, ale lovec už zpozoroval rychlý pohyb čumáku a strhl z ramene pušku. Přiblížil se, hodil do výklenku sněhovou kuličku. Medvědice zůstala v skrytu. Lovec odepnul lyži a sunul ji do doupěte, pušku držel připravenou k ráně. Medvědice chytila lyži do zubů a s praskotem rozdrtila špici. Muž utrhl z haleny kus bílého hadru, namotal ho na hůl, zapálil a vsunul do doupěte. Medvědice mu hůl vytrhla z ruky a hadr rozervala na cucky. Lovec se tedy rozhodl, že nasbírá březovou kůru, aby rozdělal pořádný oheň. Vtom medvědice vyrazila z brlohu a velkými skoky se pustila nahoru po svahu. Ostře, dunivě třeskl výstřel. Medvědice upadla do sněhu, ale hned vyskočila a ožehnutá kulí se hnala ještě rychleji. Vedle čumáku jí břinkla o kámen druhá kule. V doupěti zakňučelo medvídě. Lovec klekl na koleno, vytáhl mládě, zvedl ho nad hlavu a začal bít, aby svým kňučením přivolalo matku. Nářek ji však k návratu nepřinutil. Medvídě frkalo, plácalo tlapami, lovec je hodil do výklenku. Ale medvídě se stačilo zachytit drápky okraje, neukrylo se v doupěti, dalo se na útěk po svahu dolů k mořskému břehu. Na sněhu rozměklém v slunci narůstal řetízek jeho drobných stop. Lovec vystoupil na hřeben, za nímž se skryla medvědice, a uviděl, že stopy jdou pravidelně v mohutných skocích do dálky. To znamená, že zranění bylo jen lehké. Šel po stopách medvíděte. Přivedly ho k strmému břehu. Lovec v údivu zůstal stát. Malé, ještě nikým necvičené zvířátko prošlo těsně po okraji strže a vylezlo na větev kosodřeviny, která 5

visela nad propastí. Hluboko dole hučel oceán a cenil bílé zuby příboje. Lovec začal opatrně bokem postupovat po okraji převisu, zkoušel každý krok, zády se tiskl k holé skále. Medvídě leželo se zavřenýma očima. Lovec k němu dosáhl lyžařskou holí. Řemínek, do něhož se vsouvá ruka, navlékl zvířátku na hlavu a několikrát holí otočil, aby se ze řemenu neutvořila smyčka. Pak zatáhl holí. Větev se pohnula, ale medvídě se jí pevně drželo tlapami s drápky a znehybnělo. Škubal ho za krk, ani neotevřelo oči. Když ho však lovec přece jen strhl z větve, zrzavý diblík náhle ožil, mlel sebou na konci hole, stahoval smyčku a rozřízl si konec ucha vedví. Lovec uchopil medvídě za kůži na krku, držel je v natažené ruce a opatrně se vrátil na bezpečné místo. Strčil zvířátko do batohu. Ve tmě hned ztichlo. Lovcův stan byl dost daleko. Medvídě se zahřálo v batohu a téměř celou cestu klidně leželo. Pak náhle začalo frkat, házet sebou a rvát batoh drápy. Protrhlo ho, dokonce se dostalo až k haleně. Lovec hodil batoh do stanu. Batoh poskakoval, koulel se, kýchal. Muž ho rozvázal a uviděl, jaká muka si medvídě připravilo: roztrhlo v batohu balíček silného tabáku. Medvídě zalezlo do kouta a hořce pofňukávalo jako dítě. Lovec nakrmil psí spřežení sušenými rybami, vrátil se do stanu a na malých železných kamínkách, ne větších než bochník chleba, začal připravovat večeři. Když vzal z kouta čajník, medvídě vstalo. Člověk už se mu nezdál tak hrozný. Hrozný byl batoh. Medvídě ho podél stěny obešlo a tlapou zavadilo o dalekohled. Lovec natáhl ruku k zvířátku a utržil pár škrábanců. Medvídě si vysloužilo pohlavek a znovu zalezlo do kouta. Po večeři se lovec uložil k spánku. Medvídě sebou zavrtělo, přilezlo až k lovcově hlavě, našlo ucho a začalo sát. Tu se mezi psy strhla rvačka. Medvídě se hned schovalo do kouta. Lovec rozsvítil svíčku. Musel psy uvázat dál od sebe, jinak by celou noc nedali pokoj. Potom vyšel ze stanu. Medvídě vylezlo ze svého kouta, strhlo dalekohled, shodilo nůž zabodnutý do polena, pláclo tlapou po svíčce a znovu zalezlo do kouta. Od svíčky se vznítilo smetí, oheň se doplazil k hromádce březové kůry, připravené k zatopení. Medvídě se polekalo štiplavého kouře a ohně, vyskočilo ze stanu 6

a dalo se na útěk. Psi zuřivě zaštěkali, naježili se, ale medvídě zahalené noční tmou upalovalo do tajgy. Lovec se pokoušel odvázat vůdce smečky, ten však chrčel pod napjatým obojkem a karabinu nebylo možné odepnout. Lovec už se rozmáchl na psa, a vtom vzplála rudá záře. Rychle se otočil a uviděl nad stanem plamen. Požár uhasil. Teď však měl jiné starosti než medvídě. Shořel spací pytel a jedna stěna stanu. V noci musel lovec odjet do vesnice. Ráno v porostu kosodřeviny seděla medvědice a medvídě dychtivě sálo z její hrudi. Medvědice našla mládě podle stop a teď mu olizovala roztržený konec ucha. To všechno se stalo na Kamčatce. O mnoho tisíc kilometrů dál, v nevelké osadě na břehu Moskevského moře si jeden kluk právě slinil prst a listoval v naučné knížce, hledal něco o medvědech, kteří mu připadali jako nejza7

jímavější zvířata na zemi. Tehdy ovšem netušil, že ho osud za několik let svede dohromady s medvědem, který má natržené ucho.

KAPITOLA 2 Ten kluk se jmenoval Víťa Medveděv. Teď už to byl sedmnáctiletý mladík. Začínám jako smolař, pomyslel si, když se dověděl, že ho nepřijali na biologickou fakultu Moskevské univerzity. „Tak co teď podnikneš?“ zeptal se ho otec. „Ještě nevím… Půjdu pracovat.“ Víťa zatím před rodiči zatajil, že poslal dopis řediteli rezervace na Kamčatce, ve kterém mu sděloval že by se rád stal biologem a věnoval se studiu medvědů v přírodních podmínkách. Prosil, aby ho přijali na jakoukoliv práci. Otci Víťa řekl, že je ochoten doma dělat cokoliv, jen když budou dobře platit. Otec překvapeně pokrčil rameny, synovo chování nechápal. V továrně Víťa nastoupil do balírny, kde stloukal bedničky. Říkalo se, že si tam může „vytlouct“ až půldruhé stovky za měsíc, samozřejmě až se zapracuje. Zatímco ťukal kladívkem do jedné bedničky, jeho soused jich udělal jistě už deset. Víťa se však nevzdával. Díval se, jak pracují druzí, také si dával hřebíky do úst a snažil se zatlouci hřebík jedním úderem kladiva. Smáli se mu: „Ty tvé hřebíky jako by si lehaly do postele!“ Pak se smát přestali. Všichni šli k obědu, ale Víťa klepal kladívkem. Zůstával v práci i večer. Dívali se na něho s výčitkou: mladý, a tak chamtivý! Za půl roku měl plat ze všech nejvyšší. Teprve pak konečně řekl rodičům, že poletí na Kamčatku. „Do příštího přijímacího termínu na univerzitu budu pracovat v rezervaci, co nejblíž budoucí specializaci zoologa, co nejblíž medvědům.“ Víťa ukázal odpověď na svůj dopis. Ředitel rezervace sděloval, že může Víťu přijmout jako dělníka vědeckého oddělení, jestliže si z vlastních prostředků uhradí cestu na 8

Kamčatku. Rezervace může zaplatit cestu pouze odborníkům. Víťa teď peníze měl, může jet, ačkoliv si vůbec nedovedl představit, co je to za funkci – dělník vědeckého oddělení. „Medvědi ti nějak učarovali!“ řekl otec. „Ale jsi ještě moc mladý na samostatný život.“ Víťa se jen zeptal: „Co jsi dělal ty, když ti bylo sedmnáct?“ Rozhovor na toto téma skončil, protože v sedmnácti letech šel otec na frontu. Víťa poprvé cestoval letadlem a hned po nejdelší trase. Když seděl v pohodlném velkém letadle, vzpomínal na ohromnou mapu na letišti, která zakrývala celou stěnu. Z jednoho rohu do druhého se přes ni táhla tenká čára: Moskva – Petropavlovsk – Kamčatskij. Letěl z jednoho konce země až na druhý, ale ať koukal malým okénkem sebevíc, stejně nerozeznal ani Ural, ani široširou Sibiř. Modré nebe a oslepující rovina mraků, to bylo všechno, co se dalo uvidět. Teprv před Chabarovskem se mraky nakrátko rozestoupily a Víťa spatřil tajgu. Sopky dole připomínaly třecí ručník, jak byly celé poseté třásněmi zasněžených stromů. Potom si Víťa trochu zdříml a probudil se, až když zazářila tabulka s nápisem PŘIPOUTEJTE SE! Letadlo protrhlo mraky a při prudké zatáčce se objevila Avačinská zátoka. Víťa ji poznal podle „tří bratrů“ – tří mohutných skalisek vyčnívajících z vody – které znal z fotografií. Z Petropavlovska musel letět dál, do Tumanova, to je osada na východním pobřeží Kamčatky. 9

Osada Tumanovo byla schovaná v roklině. Dole tekla neveliká říčka a u krajních domků se vlévala do moře. Víťu překvapily mořské vlny. Z letadla se zdály nepatrné, ale teď se vzdouvaly tak, že byly třikrát větší než kůlna na břehu. A přitom počasí nevypadalo nijak bouřlivě. Roklinu obklopovaly hory. Na severu kužel Kronocké sopky, zrůžovělý zimním sluncem. Vlevo od něho, mnohem blíž, krásné zubaté horské pásmo. Na západě velká vyhaslá sopka s kuželem seříznutým výbuchem. Nalevo od ní vypouštěl kotouče dýmu Karymský vulkán, ukrytý za sopkami. Domky v osadě byly všechny do jednoho černé, jako ožehnuté. Ukázalo se, že jsou pobité lepenkou, jinak by je zdejší větry profoukly skrznaskrz. „Proč tady jsou takové divné chalupy, ze všech stran s přístavky?“ zeptal se Víťa spolucestujícího z letadla. „To je jednoduché. Lidi přijedou na Kamčatku a myslí si, že tady stráví tři roky, podle smlouvy. Postaví si domek, jen takový malý, na tři roky. Lhůta uplyne, odjedou domů na dlouhou dovolenou, a znovu se sem vracejí. Nechají si prodloužit smlouvu a postaví přístavek, aby se jim žilo pohodlněji. Potom zůstanou na další léta – a zase přistavují. Tak se tady skoro všichni dočkají důchodu. Lidem se na Kamčatce líbí.“ Muž se zastavil a ukázal rukou: „Tamhle je kancelář rezervace.“ Víťa táhl těžký kufr a rozhlížel se po osadě. Na stohu seděly vrány. Docela jako havrani, až na to, že mají černé i zobáky. Stohy byly přikryté rybářskými sítěmi, aby seno nerozfoukal vítr. Místo vrabců tady poletovaly bílé sněhule severní s tmavými skvrnkami. Kolíky na šňůře s prádlem překvapily Víťu tak, že se dokonce zastavil. Byly zřejmě domácké výroby a možná čtyřikrát větší než obvyklé. Ty se snad daly rozevřít jen oběma rukama. U kanceláře stála tlustá bambusová tyč s anténou. Moře asi vyhazuje bambus, pomyslel si Víťa. Ředitel rezervace, malý tlustý muž kolem šedesátky, podal Víťovi lístek. „Vyplňte si přihlášku. Hned vyřídíme všechny formality a pak vás zavedou do chalupy, kde budete bydlet.“ Chalupa přidělená Víťovi byla stejná jako všechny ostatní 10

„ožehnuté“ domky, málem až po střechu zavátá sněhem, jen trochu menší a sešlejší. Vysoký muž, pracovník rezervace, kterému všichni říkali prostě Geraska, zavedl Víťu k domku, sehnul se pod vedením a upozornil: „Nezapomeň se za tmy sehnout. Ve vedení je proud. Rádio tam taky máš.“ Překročil tenké dráty, pak oba sestoupili do sněhové studny a otevřeli dveře do chalupy. V místnosti bylo šero. Geraska otočil vypínačem, a když velká jasná žárovka zazářila, řekl: „Jen se koukni na tu záři. Div okna neprasknou!“ Oknem s rozbitým růžkem skla silně foukalo. Geraska ucpal otvor hadrem a pomohl Víťovi zatopit v kamnech. Zapraskalo dříví, z kamen sálalo teplo a hřálo v domě i na duši.

11

KAPITOLA 3 Celé ráno Víťa přemýšlel o tom, jakou práci mu asi přidělí. Třeba ho hned pošlou do tajgy s vědeckými pracovníky? To by bylo něco! Nebo možná bude muset připravovat nějaké preparáty? Přikázali mu vozit dříví na sáňkách a pak roztloukat zmrzlé uhlí pro kotelnu. Jen kolem oběda zaskočil na chvilku do domu, kde bylo oddělení vědeckých pracovníků rezervace. Na policích uviděl spoustu knih o biologii a zastavil se před nimi, jako by právě našel poklad. Pro něho to také skutečně poklad byl! Ředitelova žena, správkyně vědecké knihovny, řekla: „Tady pro vás nic nemáme. Musíte se přihlásit do knihovny v klubu, tam najdete beletrii.“ „Však se tam taky přihlásím. Ale mohl bych si večer vypůjčit tuhle knížku?“ „Metodiku průzkumu v terénu?“ podivila se knihovnice. „Vypůjčte si ji, když o ni máte zájem.“ Po práci Víťa v rychlosti něco snědl, pak se ponořil do knihy a zapomněl na všechno na světě. Dřív četl knihy o biologii prasete divokého nebo losa, aby zjistil, čeho si vědci při studiu zvířat všímají. Ale v téhle knize byl přímo rozpracován program studia živočichů a metodika sledování různých jevů. S touhle knížkou už nebudu slepým kotětem, pomyslel si Víťa, když vypisoval neznámé termíny. V noci bylo z půdy slyšet zvláštní šelest. To lovil myši hranostaj, jehož stopy se táhly po závěji u střechy. Teď už to šelestění přestalo, pomyslel si Víťa a podíval se z okna. Venku svítalo. Hrome, vždyť jsem proseděl celou noc! Vždyť musím za chvíli do práce! Vykročil z chalupy a uslyšel hukot blížícího se elektrického vlaku. Hned se však zarazil: kde by se tady vzal elektrický vlak? Tak co je to tedy za hučení? Na druhém konci osady šumělo moře. Nárazy příboje velmi připomínaly hučení blížícího se vlaku. Za tohoto slunečného rána byly stopy na sněhu tyrkysové jako večerní obloha za horkého léta. Doma Víťa takové stopy nikdy neviděl. Zářily jakoby zevnitř. Galina Dmitrijevna, geobotanik 12

rezervace, mu vysvětlila, že tu krásu způsobují různé soli ve sněhu, které vítr přináší z moře s vodním prachem. Když Víťa šel do práce, nebe bylo blankytné, téměř sytě modré jako na jihu. Náhle se však u okna jedné chalupy objevil bílý rej velkých nadýchaných sněhových vloček. A hned se rozpoutala taková chumelenice, že nebylo vidět ani sousední barák. „To je ale nečekaná metelice,“ řekl Víťa, když stloukal polici pro listy herbáře. „Nečekané metelice se u nás nevyskytují,“ zasmála se Galina Dmitrijevna. „Tady je musíme čekat kdykoliv.“ Vánice zuřila celý den. Obrovské masy nemrznoucí mořské vody nepřipouštěly déletrvající mrazy. Mráz tady nikdy nebyl silný. Zato vítr se proháněl nad nedozírnou hladinou oceánu, sníh prudce šlehal do obličeje, a sotva si ho člověk zakryl rukama, už zapadl do závěje. Do obchodu se jít muselo, doma nebylo co jíst. V osadě už zmizely všechny cestičky. V kyprém sněhu nohy ztrácely občas oporu a člověk se musel drápat po závějích. K obchodu se ze všech stran scházeli lidé. Na závěji u zápraží seděla starší žena. Okraj jejího pláště se rozložil po sněhu jako vějíř. Vytřepávala sníh z rukávu a volala na Víťu: „Jste ve frontě za mnou. Trochu si odpočinu.“ Malý klouček vyběhl z obchodu na zápraží a zamával ručkama jako tučňák křidélky, protože mu vítr vyrazil dech. Otec ho zavinul do velkého rybářského pláště, jako se zabaluje nějaká věc. „Právě za to nám dávají severní příplatek,“ řekl, vzal balík pod paždí a odcházel domů. U své chalupy Víťa vsunul ruce až po ramena do závěje a stěží otevřel dveře, přestože se nezamykaly na klíč. Té noci rušily Víťův spánek hrozné zvuky, jako by do chalupy švihaly desítky silných prutů. To vichřice zvaná buran hladila zdi. Na střechu jako by někdo sypal písek z pytlů. Od nárazů větru se chalupa otřásala a Víťa měl obavy, aby vítr nestrhl střechu. Utěšoval se tím, že chalupa nestojí na Kamčatce první rok. Probudil se za tmy, ačkoliv večer dlouho nemohl usnout. Venku bylo ticho. Otočil vypínačem – světlo nikde! Sáhl pro baterku. Otevřel dveře, za nimi se však objevily jiné, bílé. Ani 13

hned nepochopil, že je to otisk ve sněhu: Chalupa byla zavátá. Ještě dobře, že se dveře otevírají dovnitř, pomyslel si Víťa, přinesl stoličku, vzal lopatu a začal shora prohazovat noru. Sníh navátý až po střechu odhazoval přímo do chodby. Byl těžký a tvrdý, lopata se do něho zakrojila jen s námahou. Náhle tvář ozářilo oslňující denní světlo. Ukázalo se, že už je bílý den a celá osada se utopila pod sněhem stejně jako Víťův domek. Z rovného sněhového pole trčely jen černé sloupky železných komínů, z nichž stoupal kouř. Tu a tam se plahočili lidé. Nedaleko Víti hospodář prorazil střechu kůlny a dírou házel seno. Víťa se dobře pamatoval, že u říčky v nejnižších místech osady stál domek. Teď tam nebylo nic, ani komín. Dva muži s lopatami ho vyprošťovali ze sněhového hrobu. Elektrické vedení se teď plazilo přímo po sněhu. Podél drátů kráčeli muži a podpírali je kůly. „Co stojíš?“ zavolal jeden z nich na Víťu. „Utíkej vyhrabovat svého vědátora!“ Tak nazývali Sergeje Nikolajeviče, vědeckého pracovníka rezervace. Víťa šel k vyčnívajícímu komínu jeho domu a vyházel jámu s dvaadvaceti sněhovými schůdky. 14

Sergej Nikolajevič, vysoký, asi pětatřicetiletý muž v brýlích a s bradkou, vyšel po sněhových schodech nahoru a začal společně s Víťou vyhazovat sníh u oken.

KAPITOLA 4 Hned první volný den se Víťa vypravil k Horkým pramenům. Tam se každý mohl vykoupat v horké vodě dokonce i v zimě, kdy je kolkolem plno sněhu. Ke všemu ještě cesta vedla po břehu moře a pak tajgou. Nemohl se dočkat, až to všechno uvidí, proto byl v sobotu už ráno na mořském břehu. Na zemi ležely sněhové závěje a hladina oceánu se čeřila vlnami. Mezi sněhem a vodou se táhl pás země, kam dosahoval příboj – písečný pruh s černým mořským pískem, rovným jako asfalt. Asi je spálený sopkami, pomyslel si Víťa. Stál na černém písku na rozhraní, tam kde se největší pevnina dotýkala největšího oceánu. Bílé zpěněné jazyky se valily k nohám. Na nekonečné hřebeny vln, blížících se z nedohledné dálky, se člověk mohl dívat celé hodiny, stejně jako na plameny táboráku. Šumění příboje se podobalo mohutnému vodopádu. Břeh se v ohybu stáčel do modravé dálky. Daleko vpředu jemným závojem mlžného oparu prosvítaly skály Kronockého poloostrova. Pod nohama křupaly skořápky, úlomky krabích krunýřů. Hejna kachen, které tu přezimovaly, jako by po vlnách sjížděla z kopce, jenže ne shora dolů, ale zdola nahoru, kachny se na každou novou vlnu vznesly jako plováky. Náhle vysvitlo slunce. Barvy zazářily ve vší své čistotě a jasnosti, jako když šedá vrstva zmizí z obtiskového obrázku. Tu a tam jiskřily nazelenalé úlomky ledu na popelavém písku, posypaném drobnými hvězdičkami ledových krystalků. Rackové bouřní strnule stáli na písečném pruhu, kousek dál se důstojně procházel krkavec, jehož peří se lesklo v slunci. Docela blízko se na vlně vynořily hoholky lední. Malé hejno turpanů hnědých, podobných tetřívkům, s bílými značkami na křídlech, prolétlo kolem Víti, sprška vody se zatřpytila v slunci a turpani se snesli 15

poblíž hoholek ledních. Za třetí vlnou se ukázala hlava tuleně. Rozhlížel se, zvedl se výš, až se z vody vynořila nejen jeho hlava, ale i část hrudi. Z dálky tuleň připomínal velikánskou láhev s tlustým hrdlem, napolo potopenou ve vodě. Jako ohromná ozdoba z vánočního stromku ležela na písku skleněná koule v citrónově žlutém kapronovém obalu – plovák tralovací sítě. Vypadal krásně, jen ho sebrat a pověsit doma pod strop jako ozdobu. Hned vedle se povalovalo stínidlo ze stolní lampy s béžovou paprskovitou kresbou. Víťa ho chtěl vzít do ruky, ale stínidlo přimrzlo k písku. Tu teprv pochopil, že je to zmrzlá medúza. V blízkém okolí viděl „stínidla“ ještě větší. Nalevo v dálce se tyčily hory. Byly tak příkré, že se na svazích nemohl udržet sníh a hory stály jako vysoká načervenalá stěna. Za ní se vinuly obláčky dýmu. Bylo těžké smířit se s myšlenkou, že kouř nevychází z komína nějaké továrničky, ale ze skutečné sopky, která najednou může vychrlit řeku lávy. Až skoro k břehu dosahovala „kamenobřízová“ tajga. Vrcholky bříz, které stály blíž k oceánu, byly jakoby zastřižené, učesané větrem. Kamčatská tajga vypadala docela jinak, než jak si ji Víťa představoval. Nevyskytoval se v ní ani jediný jehličnatý strom. Jen břízy, šedé jako kámen, úplně jiné než ty, které znal z domova. Tady připomínají staré jabloně, zprohýbané a rozložité. Kůra popraskala, jako kdyby se na větve nalepily šedé třísky. Stromy rostly řídce jako v parku, sníh utopil všechen porost. Některé stromy tu stály už nejednu stovku let, možná že některé z nich viděly badatele Krašeninnikova, který v těchto místech pobýval. Tyhle stromy také daly podnět k tomu, že se zdejší tajze říkalo kamenobřízová. Na svahu rokliny vykreslily stíny stromů na sněhu zebří kůži. Zpod nachýlené břízy vylítl zajíc jako vystřelený z praku. Dlouhým skokem vyrazil z pelechu a běžel napříč přes stíny, ne nějak rychle, spíš jakoby klouzavě. Víťa uviděl stopu, podobnou stopě kuny, jenže větší. Napadlo ho, že tudy proběhl sobol. Jeho stopu viděl poprvé v životě a sledoval ji až do tajgy, aby se podíval, co tam dělá tenhle její typický obyvatel. Sobol si to šněroval ze strany na stranu, až vyplašil z pelechu zajíce a pustil se za ním. Po metelici byl sníh prapodivný: otiskly se na něm všechny 16

stopy, ale pod lehkým popraškem se utvořila tenká kůrka, po níž sobol lehce přeběhl, neudržela však zajíce. Tlapami hluboko prorážel sníh, zatímco sobol běžel na povrchu. Víťa brzy našel zajíce zahrabaného do sněhu, sobol se do něho zatím nepustil. Víťa dlouho kličkoval po sobolí stopě a našel ještě dva zajíce, také zahrabané do sněhu. Každý z nich měl za ušima znaménko po zubech – kapky krve. Sobol si tak připravoval zajíce do zásoby. Náhle Víťa zpozoroval nedaleko před sebou dalšího zajíce, který neběžel rovně, ale skákal ze strany na stranu. Dorážel na něho mořský orel s bojovně zvednutými křídly. Zajíc uskočil zpátky, ale orel jen mávl křídlem a přímo ho zasáhl. Víťa usedl na nízkou křivou větev, aby si odpočinul, a uviděl zvláštní, docela neznámé zvířátko. Mělo nepoměrně velkou hlavu a bílé pružné tělíčko. Teprv když přiběhlo docela blízko, ukázalo se, že to není nikdo jiný než hranostaj, vlekoucí v zubech chyceného hraboše. S kořistí bleskově zmizel v díře pod schýlenou větví. Později Víťa opět tiše seděl na místě a tu k němu přiskočil zajíc. Člověka zpozoroval, až když byl asi deset kroků od něho. Sedl si a nespokojeně podupával střídavě jednou a druhou zadní nohou. Víťa se ani nepohnul. Zajíc se po chvíli začal mýt jako kočka, jenže ne jednou, ale hned oběma tlapami. Přetře si čumáček, hbitě zamává před sebou tlapami a zase se umývá. Když se den chýlil k večeru, uviděl Víťa rysa, který šel po samém okraji srázného kaňonu. Víťa vzrušením zatajil dech. Skvrnitá srst velké kočky s vysokýma nohama se smaragdově leskla. Víťa se chtěl přiblížit, ale rys ho zpozoroval, uskočil ze srázu a schoval se někde mezi výběžky skalnaté stěny. Zdálo by se, že se tady není kam schovat, všechno je vidět. Ale rys prostě zmizel. Byl tady, dokud nezpozoroval nablízku člověka, jakmile ho však uviděl, rozplynul se. Ať Víťa pátral očima po skalní stěně sebevíc, už ho nespatřil. Nedávná metelice úplně zavála lesní pěšinu. Víťa nejistě kráčel podle průsvitu mezi stromy, který naznačoval cestu. „Nechoď moc daleko vlevo a netlač se k moři,“ to bylo všechno, co mu Geraska mohl říci o cestě k pramenům. Víťa byl přesvědčen, 17

že se zachoval aspoň náznak pěšiny, a nevyptával se na podrobnosti. Zkušené oko by na rovném sněhu pěšinu možná našlo, ale čím dál šel Víťa tajgou, tím víc pochyboval, že jde správně. Kam se člověk v řídké kamenobřízové tajze podíval, všude viděl jen průsvit táhnoucí se do dálky, který jako by označoval cestu. Víťa šel přímo doufaje, že narazí na Horké prameny. Vždyť to nebylo jen malé jezero, ale i říčka asi čtyři kilometry dlouhá, vlévající se do moře. Když se Víťa drápal z hluboké rokliny, už vůbec nepochyboval, že zabloudil. Lidé přece nemohli cestovat k pramenům takovými stržemi! Nebál se zabloudit v tajze, kde je snad vždycky z jedné strany dobře vidět hory a z druhé se nese hukot mořského příboje, i když už skoro neslyšitelný. V nejhorším případě mohl po písečném pruhu dojít k osadě i v noci. Noc se však přikradla dřív, než Víťa očekával. Lyže se najednou rozjely do úžlabiny po svahu, který ve tmě nebylo vidět, a aby Víťa nenarazil na strom, musel se svalit do sněhu. Nezbývalo než zamířit k moři, aby se podél písečného pruhu dovlekl zpátky do osady. Jenže ke břehu musel Víťa ještě dojít! Šumění moře slyšel už blízko, když cestou narazil na další hlubokou roklinu, na jejímž dně se černal potok. Víťa jel podél jejího okraje, kde nerostly břízy. Nebyla tam však ani zem, a tak sunul lyže jen po sněhovém převisu. To pochopil, až když se propadl a s hromadou sněhu se řítil do rokliny. Dole je voda! Víťa se horečně chytil sněhové kry, ale neudržel se na svahu a sklouzl zády až k vodě. Viděl, že potok je mělký, sotva nad kolena. Leknutím si ani hned neuvědomil, že voda v potoce je teplá. I vzduch nad ní je prosycen teplem a párou. Byl to Horký pramen. Někde na jeho horním toku stál srub. Roklinou se na lyžích jet nedalo, svahy prudce klesaly k vodě. Ve vysokých gumákách Víťa vkročil do vody, lyže nesl na ramenou a opatrně postupoval potokem. Ve zpoceném tričku mu bylo chladno, i kalhoty měl vlhké, voda čvachtala v botách, ale nohy nemrzly, voda je hřála. Víťa si chtěl odpočinout, položit se do sněhu. Nohy se mu už podlamovaly. Ale pak ho napadlo: proč do sněhu? – a začal se svlékat. Oděv složil na hromádku na lyže a sám si lehl do teplé vody v potoce. Byla skoro horká. Úplný zázrak, když je všude 18

kolem plno sněhu! Víťa ležel jako ve vaně. Vyhledal na dně plochý kámen a položil si ho pod hlavu. Lepší odpočinek by si ani neuměl představit, kdyby mu z vody nevykukovalo jedno rameno, které mrzlo. Tak se každou chvíli musel otočit na druhý bok a studené rameno si zahřát. Únava vykonala své dílo, Víťa si zdříml. Nad roklinou jiskřivě zářily hvězdy. Víťovi se už nechtělo obracet. Aby mu jedno rameno nezmrzlo, šplíchal na ně v polospánku horkou vodu. Po břehu se cosi rychle pohybovalo. Víťa zvedl hlavu a s úlevou zjistil, že je to liška. Běžela podél potoka s čenichem až na sněhu a nízko spuštěným ocasem. Víťa lehce plácl rukou do vody a liška ihned zmizela. Víťa si chtěl v horké vodě jen trochu odpočinout, pak navléci zvlhlý oděv a jít dál. Ale pomyslel si, že by lepší nocleh asi nenašel, a také se mu vůbec nechtělo vstávat z rovného, vodou vyhlazeného kamenného lože. Zdříml, otevřel oči, pohledem zkoumal tmu, pak 19

zase zdříml. Uprostřed noci pozoroval, jak měsíc po vodě rozsypal stříbro, pak ho zase uklidil a schoval se za mraky. Když se Víťa probudil, zdálo se mu, že se ocitl v pohádce. Bylo už docela světlo, ležel v teplém potoce, k blankytně modré obloze se vypínaly sopky jiskřící sněhem. Mezi nimi po zrcadlové hladině malého jezera graciézně plavaly labutě. Pomalu, jedna za druhou se nesly podél břehu. První se dotkla větví keřů, které rostly těsně u jezera. Sypalo se z nich jíní a nad bílými ptáky se zaleskla malá sněhová duha. Labutě zimovaly na nezamrzajícím jezírku uprostřed sněhu, kde se v teplé vodě a na proužku trávy uchoval kousek léta. Ostrá šťavnatá zeleň vrhala smaragdový odstín na nedaleké sněhové závěje. Takový travnatý proužek se táhl i podél teplého potoka. Na zelených lístcích se třpytila rosa jako v létě. Víťa se nadzvedl, labutě šumivě zaplácaly křídly a odlétly. O kus výš proti proudu uviděl Víťa srub. V noci by tam byl za chvilku došel. Před srubem se objevil děda a jeho pohled sklouzl po potoce. Překvapením otevřel bezzubá ústa: potokem šel nahý člověk, tu a tam se ponořil do horké vody. Víťa vyskočil z potoka a po sněhu doběhl bos do srubu. „Dobrý den,“ řekl dědovi. Vypůjčil si od něho suché oblečení a šel si pro lyže a pro svůj oděv. „Kde bych si to mohl usušit?“ zeptal se, když ve srubu nikde neviděl kamna. „Kamna tu nejsou,“ potvrdil děda. „Topíme vodou. Z Horkého pramene sama vtéká do radiátorů a na druhém konci vytéká. Není tu nijak horko, ale zima také ne.“ Když se Víťa ohřál, pověděl dědovi, co prožil, jak nocoval v teplém potoce. Stařec se ochotně rozpovídal, jaké nemoci se v pramenech léčí. „V Tumanově bydlí lovec. Promrzl, ochrnuly mu ruce a nohy. Přivezli ho na saních, ale zpátky už jel sám na lyžích. Před čtyřiceti lety u pramene léčili malomocného. Já sám jsem tu vyhnal revma z těla. Jednomu známému medvěd rozsápal kůži na hlavě. Tři dny ležel v tajze celý znetvořený, byl skoro mrtvý, když ho našli. Ale v pramenech se všechno zahojilo, jen jizva zůstala na zátylku.“ 20

Dědovi se zdálo, že mu Víťa nevěří. „To náš nový doktor taky pochyboval. Ale když si s nějakou nemocí nevěděl rady, poslal pacienta k pramenům, jen tak na zkoušku. Teď o té naší vodě píše do novin. Někdo si naříká, že mu pramen nepomáhá. Vykoupá se dvakrát a myslí si, že vyléčí všechny nemoce. Ani profesor přece neléčí naráz. To jen dětem pramen zatáhne všechny škrábance a šrámy za jediný den jako živá voda. Ale vážná nemoc, ta se musí prohřát, propařit, to trvá tak měsíc. Přede mnou tady bydlela rodina. Měli slepice a ty si vždycky našly mělké místo v potoce a stály tam. I medvědice s mládětem sem chodila, byla zkroucená jako křivá větev. To znamená, že je voda léčivá, zvíře by v ní jinak zbytečně nesedělo.“ V poledne se Víťa v uschlém oděvu vypravil na zpáteční cestu k osadě. Ukázalo se, že směrem k pramenům se na stromech u pěšiny zachovaly staré záseky.

21

KAPITOLA 5 Na vysoké závěji ležel jako na trůně velký pes s hrdě vztyčenou hlavou. Podobal se vlkovi, byl však větší. Od divoké šelmy se lišil i štíhlým urostlým tělem, i zrzavějším odstínem srsti, jaký se u vlků nevyskytuje. Víťa si už dávno všiml toulavého psa a rozhodl se, že si ho ochočí. Nedaleko místa, na němž pes ležel, vedla pěšina, ale dostat se na ni bylo možné až na konci osady. Víťa si vzal do kapsy kousek salámu a šňůru a běžel mezi chalupami. Po pěšině kráčel pomalu, jako by šel kolem jen náhodou. Pes se však zvedl a odběhl z pahorku. O seznámení zřejmě neměl zájem. Víťu to urazilo. Pes nemá domov ani pána, a k němu jít nechce! Kdykoliv šel Víťa osadou, nezapomněl se rozhlížet kolem. Kus kapronové šňůry měl vždycky v kapse. V osadě pracoval často. Dům, v němž bylo umístěno vědecké oddělení rezervace, stál na takovém místě, že ho každá metelice zavála vždycky až po střechu. Víťa neustále prohazoval hluboké chodby, aby denní světlo mohlo proniknout do oken. Jednou Víťu nečekaně poslali na pomoc dělníkům rybného kombinátu. Přišel na břeh limanu, pobřežního jezírka. Tam se už shromáždili lidé. Všichni sledovali racky, kteří v hejnu létali nad nezamrzlým ústím limanu. Rackové co chvíli uchvátili ve vodě nevelké rybky. Na zčeřené hladině se tu a tam tvořily kroužky. Když se jich objevilo víc, jako po dešti, odrazili rybáři loďku, objeli hejno ryb a obehnali je sítí. Plnou síť nemohli ani vytáhnout. Spojili okraje, aby ryby neunikly, a začali je nabírat do saků. Celý břeh voněl čerstvými okurkami, které jsou na Kamčatce vzácností – to bylo cítit korušku. Ryby nosili rybáři do velkých jam, vyhrabaných v závěji. Už byly plné korušek, ne větších než drobní sledi. Rybáři je nalovili v noci. Hejno, které připlulo za tmy do limanu, celé svítilo, fosforeskovalo. To rybářům usnadnilo práci. Víťa společně s ostatními dělníky nabíral ryby a tahal je na nosítkách do jámy. Do osady se vracel se starým rybářem. Na mostě přes řeku uviděli psa, kterého si chtěl Víťa ochočit. Srst na zátylku měl naježenou. 22

„Proč se ten Kvítek zlobí?“ podivil se rybář. Víťa si s lítostí pomyslel: takový silný pes, a takové jméno – Kvítek! Za kopcem se vyřítilo psí spřežení. Nedbalo na vozkovy příkazy a vrhlo se ke Kvítkoví. Tažní psi nesnášejí psy zahaleče, roztrhají je na cucky. Vozka seděl na saních a zabodával do sněhu pevnou hůl se železnou špicí, vší silou na ni tlačil, aby zabrzdil. Zpod železného hrotu hole se vějířovitě vznášelo velké bílé sněhové křídlo, ale spřežení se hnalo dál. Kvítek odbočil z cesty a běžel podél zasněženého břehu. Vyhnout se rvačce, třeba i smrtelné, to zřejmě neměl ve zvyku. Psi Kvítka dohonili. Skočil do řeky. Když vozka viděl, že jde do tuhého, rychle se skulil ze saní. Psi se vrhli z dvoumetrového břehu na Kvítka. Rybář řekl Víťovi: „To je konec. Roztrhají ho.“ Co se dělo dál, to neviděli, bránil jim v tom břeh. Víťa seběhl k řece. Psi stáli v semknutém šiku v mělké vodě proti Kvítkovi s vyceněnými zuby. Osm statných psů zůstalo nejistě stát půl metru od jediného, a netrhali ho na kusy, jak se v takových případech stává. Kvítek se bokem přitiskl ke strmému břehu a ukazoval své perleťové nože. Když pes ukazuje tesáky, ostatní moc dobře chápou jejich sílu. S Kvítkem by to špatně dopadlo, kdyby se na něho vrhlo celé spřežení. Ale jeden z osmi psů musí útok zahájit! Ani jeden si však netroufal, zahynul by sám první. Víťa měl vysoké gumáky a bez rozmýšlení skočil do řeky. Uchopil saně a bez velké námahy odtáhl psy, které už přešla zuřivá bojovnost. Vozka si vedl spřežení podél říčky, tam kde byl břeh nižší. Kvítek vyskočil z vody na místě, kde seběhl po břehu, a pomalu, důstojně se ubíral k osadě. Po této příhodě ho Víťa opět dlouho neviděl. Tah korušky skončil. Na chalupách pod okrajem střech zářily girlandy zavěšených rybiček. Tyhle „rampouchy“ z korušek byly v osadě první předzvěstí kamčatského jara. Sníh jiskřil na slunci tak, že Víťa, nezvyklý na tak ostré světlo, skoro oslepl. Oči pálily, slzely, jako by mu do nich někdo hodil hrst písku. Tři dny nemohl vyjít z domova. Už se nesmál staré sousedce, že šla krmit slepice ve velkých ultramoderních tmavých brýlích. Jiné, skromnější, 23

totiž v obchodě neměli. Víťa si potom i sám takové koupil. Za tu dobu, kdy musel sedět doma, přispěchalo do osady opravdové jaro. Závěje klesly, takže se všechny chalupy vynořily ze sněhu. Donedávna vyčnívaly jen střechy, a najednou se nad závějemi objevila celá osada. Stará paní, Víťova sousedka, přistavila rozviklaný žebřík ke sloupu a pokoušela se na něj vylézt. „Jak to, že lezete po sloupech, babičko?“ podivil se Víťa. Paní zvedla ruce k obloze. Skoro až pod samým vedením byla přivázána šňůra, na níž se v zimě sušilo prádlo. Víťa staré paní pomohl uvázat šňůru níž. Když Víťa přišel zase do práce, Geraska vzal velkou dvouruční pilu a společně vylezli na střechu, aby rozřezali pevnou sněhovou vrstvu, více než metr silnou. Geraska měl totiž obavy, aby sníh neprolomil střechu. Pila svižně pronikala do zledovatělé závěje. Ze střechy bylo dobře vidět, jak se v dálce plazil traktor po břehu moře, kde nebyl sníh. Ve srovnání s mořskými vlnami traktor vypadal jako hračka. Kluci jezdili na kolech po písečném pruhu a vypadali jako mravenci běžící za sebou. A dál, přibližně kilometr od osady, zuřila vánice. Její hranice byla tak přesná, že to udivovalo. Uprostřed dne zářícího oslnivým jasem řádil pás metelice, jakoby stisknutý do skleněných břehů – bílý had se plazil od hor k oceánu. Geraska říkal, že „vědátoři“ to nazývají větrná řeka. Je vidět, že se na Kamčatce vyskytují i takovéhle řeky. Z této metelicové řeky se vynořila malá černá tečka. Víťa ji pozoroval a stále víc se přesvědčoval, že tam běží pes. Dávno Kvítka neviděl, a tak se s nadějí zeptal: „Není to snad Kvítek?“ „A kdopak jiný? Všem psům stačí ryby u kombinátu, jen on musí rejdit po tajze. Že by potřeboval maso? Nebo se mu snad stýská po lese?“ Když Geraska uslyšel, že Víťa chce vzít Kvítka k sobě, zakýval hlavou: „U nikoho nezůstane. Žádný řetěz ho neudrží.“ A vypravoval příběh, který Víťu zaujal a překvapil svou neobvyklostí. Ukázalo se, že Kvítek jezdil ve spřežení. Když jeho pán opouštěl Kamčatku, nechtěl psy nikomu svěřit. Pořádně se opil a 24

všechny postřílel. Domníval se, že zabil i Kvítka. Ráno se vzbudil už střízlivý a vidí, že Kvítek leží na zápraží a celou osadou se táhne červený pruh. Podruhé už nenašel odvahu vztáhnout na psa ruku. Odletěl pryč a Kvítek od té doby žije v osadě sám. Jednou se Víťa blížil k své chalupě a náhle ucítil, že se jeho dlaně dotklo cosi chladného, vlhkého. Otočil se a uviděl Kvítka, který se ho dotkl svým čenichem. Víťa opatrně psa pohladil a řekl jen tak pro každý případ: „K noze!“ Překvapilo ho i potěšilo, že pes šel vedle něho. Znal ten povel a podřídil se mu. Možná proto, že Víťa tenkrát od něho odtáhl rozzuřené psy. Do chalupy vešel Kvítek opatrně, jako divoké zvíře. Víťa jakoby náhodou zavřel dveře a Kvítek se na něho tázavě podíval. Víťa otevřel dveře do světnice. Kvítek pomalu vešel, zůstal stát uprostřed, a aniž se hnul z místa, na dálku očichal každý předmět. Podíval se na Víťu, otevřel tlamu a rychle dýchal. Bylo mu horko. Víťa ho pustil do síňky, vzal z věšáku starý svetr a položil ho do rohu. Kvítek pochopil, že je to pro něj. Chvíli na svetru přešla25

poval, ale nelehl si. Šel ke dveřím a zaškrábal tlapou. Víťovi se nechtělo pouštět ho z domu, ale přece jen dveře otevřel. Kvítek skočil na závěj před chalupou, trochu zaklonil hlavu a zavyl, jako by všem sděloval zprávu o svém novém bydlišti. Na jeho kvílivé a jaksi slavnostní vytí se z různých konců ozvala tažná spřežení a vzduch nad osadou se rozvlnil psími hlasy, krásnými v společném děsivém chóru.

KAPITOLA 6 Den byl jasný, teplý. Na ploty u chalup lidé rozvěsili oděvy a staré medvědí kůže. Víťa na nich změřil krejčovským metrem délku srsti, drápů na zadních i předních tlapách, zapsal si barvu a šel k dalšímu plotu. Ve všem už bylo cítit jaro: v ostrém jasu slunce, které hltalo sníh přímo před očima, na sytě hnědých svazích hor, zbavených zimního pláště. Na zahradách rozhazovali popel, aby sníh rychleji sešel, země dřív proschla a mohly se sázet brambory. Víťa chodil osadou od jedné kůže ke druhé. Bylo zřejmé, že tady lovci nezabíjeli medvědy příliš velké, tak do dvou set kilogramů. Téměř všechny kůže byly světle nebo tmavě hnědé. Přišel Geraska a vyprávěl, že minulý týden medvěd vyčenichal v močále krávu, která tam na podzim utonula, vytáhl ji a sežral. Medvěd byl kousek ode mne a já jsem o tom nevěděl, huboval Víťa sám sebe. Dávno jsem měl jít do tajgy. Pořád jsem si myslel, že medvědi spí. Hned příští neděli šel Víťa za osadu a na tundrové louce, jak tady nazývali každou planinku, našel na mokrém sněhu čerstvé otisky medvědích tlap. Měl před sebou stopy skutečného medvěda. Víťa si sedl na bobek a opatrně ohmatal otisky dlouhých ostrých drápů. Říká se, že stopy medvědí se podobají stopám lidským. Teď Víťa sám poznal, že podobnost je nepatrná – jen v tom, že zvíře jde kolébavě a šířka kroku je u něho stejná jako u člověka. V kyprém sněhu by si snad někdo mohl stopy splést, ale na pevném, 26

vlhkém se každý dráp otiskne a nikdo si stopu medvědí s lidskou nesplete. Otisky předních tlap se nepodobají vůbec, protože jejich šířka je větší než délka a připomínají spíš otisky ohromných fazolových lusků, položených napříč směru medvědí chůze. Před „fazolemi“ jsou jamky od krátkých prstů a rýhy po dlouhých drápech. Víťa se ještě jednou rozhlédl kolem, neuvidí-li medvěda, a vydal se po stopě. Konečně se mu podařilo „přečíst“, co ten pajdal v tajze dělal. To už nebyla knížka, ze které se o medvědech něco dovídal, ale stopy živého zvířete. Teď záleželo jen na Víťovi, co ze stop vyčte. Věděl, že puška je nabita, ale přece jen vyndal z hlavní patrony, aby se o tom přesvědčil. Pušku měl jen pro krajní případ, kdyby se na něho hladový medvěd najednou vrhl. Na břehu potoka zvíře sešlapalo sníh a vyhrabalo v něm jámu. Víťa změřil hloubku – šedesát tři centimetry. Přes takovou vrstvu sněhu medvěd vyčenichal zbytky ryb, zdechlých po tření. Na sněhu se válely žaberní oblouky a zubatá dolní čelist lososa kisuče. Medvěd nebyl nižší než osmdesát pět centimetrů. Víťa to určil podle toho, že na suché větvi, pod níž zvíře prošlo, zůstal chomáček srsti. Od větve k otisku tlapy naměřil osmdesát dva centimetry. Medvěd mohl být i vyšší, mohl se sehnout, když prolézal pod haluzí, ale nižší být nemohl. U vyvráceného shnilého pařezu se kratičký řádek stop hraboše přetrhl jámami po medvědích tlapách. V tundře medvěd hledal pod sněhem bobule, v kleči se pokoušel najít šišky. Na výsluní, kde se svahy roklin už zbavily sněhu, okusoval suchou loňskou bylinu – třtinu. Najednou se z ničeho nic dal do běhu. Stopy až dosud svědčily o klidné chůzi, teď však byly přerývané, změnily se ve skoky. Čeho se zvíře polekalo, to zůstalo záhadou. Víťa v širokém kruhu obešel místo, kde se medvědí krok změnil na skoky, ale žádné stopy kromě zaječích nenašel ani poblíž, ani opodál. Asi po třech stech metrech zvíře opět přešlo na pravidelný krok. Domů se Víťa vrátil až za tmy. Když ulehl ke spánku, zdálo se mu, že je celý strop pošlapán medvědími stopami. Ať se převracel sebevíc, oči měl stále plné drápatých stop. 27

Od toho dne každé ráno stačil projít rokliny nedaleko osady, jestli by neuviděl medvěda. Rozednívalo se brzy a hned s prvním svítáním už byl Víťa v tajze, v roklinách. K deváté se vracel do osady, aby přišel včas do práce. Když teď medvědi vstali z brlohů, ranní spaní připadalo Víťovi jako neodpustitelný hřích. Dřív si myslel, že na Kamčatce stačí vyběhnout z osady a hned člověk potká medvěda. Ale ukázalo se, že mnozí obyvatelé osady živého medvěda nikdy v životě neviděli. Podle knížek žije v Sovětském svazu téměř sto tisíc medvědů a Kamčatka zaujímá jedno z prvních míst, pokud jde o hustotu medvědích obyvatel. Víťovi se však zatím nepodařilo uvidět ani jediného. Při svých vycházkách prostudoval okolí osady lépe než mnozí starousedlíci. Zato mu však přečasto nezbýval čas, aby si doma zatopil v kamnech. Zrána v tajze, ve dne v práci, večer co nejdříve do postele, aby ráno nezaspal. Zatopil, jen když už docela prokřehl zimou nebo když potřeboval usušit oděv. Jednou se v noci probudil a nemohl pochopit, co se to s ním děje. Seděl ve tmě u stolu a krk měl zdřevěnělý. Zatápal před sebou rukama a narazil na talíř. Tu si vzpomněl, že přišel večer z práce, uvařil si rybí polévku, nalil ji do talíře, a zatímco čekal, až trochu vychladne, položil hlavu na stůl a zřejmě hned usnul. Utrmácel se, byl na nohou už od svítání, také v práci se poslední dny nadřel až až, celé hodiny musel přetahovat dřevo, které se objevilo pod roztálým sněhem. Večer pak usnul vedle talíře! Přiblížila se neděle a Víťa mohl na celý den zasednout do skrýše, kterou si večer předtím připravil, a čekat na medvěda, který se tu objevoval kvůli trávě, vyrážející na břehu potoka, pásl se, ukusoval zelené stonky. Víťovi se však nikdy nepodařilo ho zastihnout. Víťa vyšel z domova. Ráno mohl určit zatím jen podle hodin. Obloha v prvním svítání nepatrně zešedla. Kvítek ležel na sněhové závěji. Zvykl si, že zrána Víťa vždycky někam odcházel, ale nezavolal ho, ani se tedy nezvedl, jen přívětivě zaplácal do sněhu ocasem. Téměř na břehu limanu, u potoka, stála bílá salaš ze sněhových, nožem vyřezaných cihel. Nebyla nápadná, protože stála na sněhu, a také proto, že na břehu limanu se kupily úlomky ker, 28

právě tak vysoké jako salaš. Víťa usedl na podestýlku ze suché trávy a malými pozorovacími okénky začal zkoumat okolí. Sníh roztál jen na březích potoka a na pahorcích. Úplně se rozednilo a vedle sněhového pruhu, na němž stála salaš, hned smaragdově zazářil palouček mladé trávy, okousané medvědem. V lese stále ještě ležela souvislá vrstva sněhu, ale u stromů se už černala zem. Mezi kamennými břízami z tajícího sněhu vykoukly keře jeřábu kamčatského, na svazích roklin se zpod sněhu prodírala kosodřevina. Tajga odzdola houstla, začínala se podobat skutečné tajze, už to nebyl jen park s řídkými stromy. Blížila se chvíle, kdy „se les rozpučí a duše zajásá“, jak říkal Geraska. Vedle salaše visely na pevných větvičkách uschlého keře chomáčky bílé srsti z pelichajícího zajíce. Kachny ostralky jednotlivě i v hejnech přeletovaly nad tundrovou loukou a tam, kde už roztál sníh, hledaly bobule klikvy. Ve vzduchu se s melodickým křikem proháněli krkavci. V krátké palbě se tu a tam přestřelovali datlové, jako kdyby si kluci hráli na válku. Ozývaly se sýkorky. V šumu příboje přes hřebeny mořských vln za limanem a písečnou kosou k pobřeží doléhalo jakoby nesourodé štěkání psího spřežení – to byl jarní křik hoholek ledních, které celou zimu strávily uprostřed neklidných vln. Dva krkavci se prali pod blankytnou oblohou. Jeden dorážel na druhého, ten se převrátil zády dolů, ptáci se zaklesli pařáty jako rukama a společně padali. Těsně nad zemí se rozlétli a vzdušný boj se rozpoutal znovu. U salaše poskakovali konipásci, sbírali jakési brouky, rozsypané jako černé tečky po sněhu. Kamčatští konipasi vypadali stejně jako ti na pevnině, měli jen jasnější, kontrastnější zbarvení. Nastala doba odlivu. Tu a tam obnažené dno limanu, prohřáté sluncem, vydechovalo páru, jako by na mělčinách hořely desítky ohňů. Množství racků se krmilo v mělké vodě, hledali něco v jílu. Přiletěla vrána. Když některý racek našel kořist, vrána se za ním hnala tak dlouho, dokud mu ji nesebrala. Rackové, tak družní při hnízdění, byli teď naprosto lhostejní k tomu, že každého z nich po řadě okrádala vrána. O kousek dál stejně vrány společně s racky chodily v mělké vodě a samy si hledaly potravu. Když se černá zlodějka nasytila, letěla k salaši, usedla na 29

suchou větvičku jívy, bleskla na slunci černým okem, rozhlédla se, protřepala křídla a pečlivě je složila. Klapla zobákem, klaněla se a začala vyluzovat nepřirozené vrkající zvuky. Načepýřila peří, rozprostřela ocas do vějíře a obrátila se k slunci se svou láskyplnou jarní písní. Od prvního okamžiku v salaši se Víťa snažil, aby mu neunikl ten vytoužený okamžik, kdy se na palouku objeví medvěd. Ale slunce stoupalo výš a medvěd nepřicházel. Víťa se díval z nevelkého okénka a přemýšlel o tom, že ještě docela nedávno tohle všechno žilo jen v jeho snech. A teď je tu skutečně i moře, i hory, možná i medvěd. Ať se stane cokoliv, teď už neustoupí od své touhy studovat medvědy. Dobře si pamatoval, kdy u něho tahle vášeň propukla. Nestalo se nic velkého. Medvěd, který se v jejich kraji objevil jen náhodou, přešel pole z jednoho konce na druhý, ale ta stopa teď určitě projde celým Víťovým životem. Však se nejmenuju jen tak pro nic za nic Medveděv, pomyslel si Víťa. Jistě to bylo v rodě. Možná že pradědové byli lovci medvědů nebo chovali medvědy ochočené. Z takových myšlenek Víťu vytrhl křik racků. Byli to nevelcí rackové s černou hlavičkou, kteří si už vyhlédli místo k hnízdění. Víťa napjatě hleděl okénkem, ale kromě přeletujících ptáků nic neviděl. V dálce se rýsoval skalnatý mys, který opovážlivě pronikl do moře. Z boku se bělala sněžná čapka pravidelného kuželu sopky. Velký orel mořský pomalu, vznešeně letěl podél břehu. Náhle Víťa uslyšel zvuk známý z dětství: tokání bekasiny, podobné bečení beránka. Zdálo se, že sem bekasina přiletěla jen náhodou z jeho rodného, a teď tak vzdáleného kraje. Moře, sopky, čekání na medvěda, a najednou takové známé třepetání ptačích per! Stačilo, aby Víťa zavřel oči, a už sedí u močálu za zahradami, docela blízko rodného domu. Náhle kdesi nablízku zahřměl dělový výstřel. Víťa leknutím div neprorazil sněhovou stěnu. Voda na mělčině se silně zčeřila – to se několikatunová kra, podobná hřibu, roztrhla na dva kusy. Čím víc vody z přílivu se hromadilo v limanu, tím častěji se rozléhalo burácení. Na dně limanu ležely ledové balvany. Každý z nich vážil tuny a všechny se podobaly obrovským nízkým 30

hřibům. Přílivy a odlivy je zespodu vysály, takže je voda už nemohla zvednout a odplavit do moře. Voda podemílala „nožky“ a klobouky vážící mnoho tun se s rachotem řítily na dno. Medvěd stále nepřicházel. Teplé jarní slunce zatím roztavilo sněhové cihly salaše. Nejdřív se objevila další okna, potom se rozpadla sluncem narušená stěna u zeleného palouku, odkud Víťa čekal medvěda. Brzy se rozpadly i ostatní stěny, Víťa však stejně seděl ve své pozorovatelně až do večera. Slunce zapadlo. Hory na západě plavaly v průsvitném oparu, mlhavé světlo večerních červánků jako by je nadlehčovalo. Nezbývalo než vrátit se domů. Ráno se jako naschvál udělala taková mlha, že by bylo lepší zůstat doma. Víťa přece jen vykročil z chalupy. Teď už nezabloudil ani v nejhustší mlze, byl schopen dojít k místu, kde se vyskytovaly medvědí stopy. Doufal, že se mlha rozplyne, než tam dorazí. Podle lávky přes potok a podle zátočin pěšiny zjistil, že už by měl odbočit na palouk. Vodítkem mu bylo vzdálené šumění příboje z pravé strany. Každou chvíli jako by děla vypálila signální výstřely, to se opět na mělčině trhaly kry. Pod nohama se táhla tundra, místy pokrytá sněhem, místy mechem nebo nízkými keříky klikvy. Kolem dokola bylo vidět tak na třicet čtyřicet metrů, ale dál se těsná báň mlhy stýkala se zemí. Víťa šel dlouho a stále viděl jen ten nevelký úsek tundry, na kteroukoliv stranu asi čtyřicet kroků. Možná že se mlha rozplyne a někde nablízku uvidím medvěda, utěšoval se. Na místech bez sněhu, kudy kráčel, se ze země prodírala ostře zelená tráva. Tu a tam u potoka mezi ztrouchnivělým listím vyrážely něžné kroužky kapradí. Loňskou trouchnivinu, udusanou sněhem, přeťaly dvoumetrové lodyhy obrovské byliny tužebníku kamčatského, které na podzim odumřely a polehly. Bylo snadné si představit, jak těžko se dalo chodit kolem potoků v létě, kdy jsou chráněny stěnou této bujné trávy. Z mlhy se vynořil jestřáb lesní. Rychle mával křídly a nesl se nízko nad probouzející se strakatou tundrou. Z břehů potoka za ním s varovným pípáním vyrazili kulíci a všichni se ztratili v mlze. Už padla naděje, že by se mlha rozplynula. Byl nejvyšší čas k 31

návratu, za chvíli začíná pracovní den. Víťa došel na břeh limanu a uviděl hřibovitou kru, nejasně se rýsující v mlze. Chtěl si ji zblízka prohlédnout, než nastane příliv a zaplaví ji voda. Taková hustá mlha se utvořila asi proto, že ráno bylo na jarní dobu až příliš teplé. Sníh a led tály jako cukr v čaji. Kra se opírala do písku zelenou ledovou nohou. Zespodu z celého obrovského „klobouku“ neustále padaly mohutné kapky a hloubily drobné krátery v písku. Padaly na různých místech a z různé výšky, čímž vyklepávaly veselou, jakoby pochodovou melodii. Klobouk hřibu, zespodu zbrázděný nárazy vody, vypadal tak podivuhodně, že si Víťa sedl na bobek a zadíval se na modrozelené rozbíhající se vzory. Náhle se stalo to, co se na limanu stává často – okraj kry se utrhl a s rachotem se zřítil přímo před Víťou! Odřel mu prsty, pušku přitiskl do písku. Víťa uskočil, polekaný pádem i rachotem. Odřeninu přetřel velkým kapesníkem, ruku zvedl k zbledlým rtům a pofoukal, pak za pažbu tahal pušku z písku. Nešlo to. Hlaveň přitiskl úlomek kry, těžký jako betonová deska. Víťa napjal všechny síly, ale nebylo to nic platné. Konečně dostal nápad: kolem pušky vyhrabe v písku noru a kru trochu podkope. Nožem a rukama začal rozhrabávat písek. Bylo mu úzko, když si pomyslel, že kra mohla zavalit i jeho. V mlze se nejasně objevila jakási skvrna. Víťa zvedl hlavu a strnul: na rozhraní viditelného kruhu a mlhy se kolébal medvěd. Radost z dlouho očekávaného setkání se však nedostavila, medvěd lehce našlapoval a mířil přímo k Víťovi. Víťa zoufale zatáhl za pažbu, ale chápal, že je to marné, podkop byl mělký. Nad medvědem se v mlze třepetaly dvě vrány. Snášely se na zem a hned zase zvířeti na hřbet. Víťa se přitiskl ke kře. Zdálo se, že si ho medvěd ještě nevšiml. Zastavil se a sekl drápy do mechu. Vrány přisedly blíž, ale tak, aby na ně medvěd nedosáhl. Medvěd přitiskl tlapou něco k zemi a pochutnával si na tom, asi chytil hraboše. Zvíře bylo tak blízko, že si je Víťa mohl celé dobře prohlédnout. Mělo srst skoro černou, na šíji šedavou, na bocích přilehlou. Medvěd stál a drápy rýpal do mechu. Víťa se po čtyřech tiše odplazil pod kru, pod tu část klobouku, která ještě držela, ale také se mohla každou chvíli utrhnout. Zpod nízkého ledového 32

33

hřibu bylo vidět jen tlapy. Srdce Víťovi bušilo tak silně, že se bál, aby medvěd ten tlukot neuslyšel. Velké kapky bubnovaly na záda, na hlavu, na ruce, Víťa, skrčený na mokrém písku, však vlhkost vůbec nevnímal. Vtom tlapy přešláply stranou, takže už je nebylo vidět. Víťa se přikrčil. Nevěděl, jestli se medvěd přiblíží zezadu, nebo snad už odešel. Bál se i jen pohnout. Nebylo nic slyšet, jen kapky výstražně bubnovaly. Víťa vylezl zpod kry a opatrně se nadzvedl. Medvěd byl pryč! Víťa si nikdy nepomyslel, že radost z prvního setkání s medvědem nepocítí ve chvíli, kdy se medvěd objevil, ale právě naopak – když zmizel.

KAPITOLA 7 Jednou Víťa cestou do práce uviděl, že se před kanceláří rezervace shromáždila spousta lidí a o něčem vzrušeně rokovala. „Musíme ho zastřelit!“ řekl jeden z mužů. „Vždyť by se kvůli němu nemohlo jezdit k pramenům! To by se tam snad teď měli kurýrovat medvědi? Nasadili jsme si tam zbojníky!“ Před domem stál nový červený motocykl. Reflektor měl rozbitý, sedlo roztržené, dráty trčely do stran, řídítka zdemolovaná. Když písečný pruh na pobřeží slunce prohřálo a náledí zmizelo, všichni motocyklisté z osady se začali jezdit koupat k Horkým pramenům. Za odlivu byl písek na pobřeží rovný a pevný. Asi za půl hodiny motocyklisté dojeli k ústí potoka, tam nechali motorky stát a po pěšině šli nahoru k jezírku a ke srubu, kde se dalo přenocovat. Jít několik kilometrů lesem bylo velice příjemné, proto na jaře jezdili k Horkým pramenům mnozí obyvatelé osady. Motocykly zůstávaly při ústí potoka a dosud se s nimi nikdy nic nestalo. Ale teď se najednou objevil jakýsi medvěd-chuligán, který je začal ničit: trhal sedla, vytahoval dráty, demoloval řídítka. Na toho chuligána si teď přišli stěžovat k řediteli rezervace. Protože se případ týkal medvěda, Víťa se nabídl, že pro34

zkoumá, proč ničí motocykly, nebo se mu aspoň pokusí překazit tuhle zábavu. Jak na to jít, mu napověděl Geraska. Víťa se radoval, že mu tyto události umožní strávit několik dní v tajze, stopovat medvěda a pozorovat jeho počínání. Ve spěchu se chystal do tajgy. Od Gerasky si vypůjčil velký lovecký vak a vypravil se s ním k limanu. To už není jen nějaké tahání dřeva, pomyslel si radostně, prohnutý pod tíží vaku. Velký úsek cesty musel proplout po limanu. Ukázalo se, že pro jednoho veslaře je člun příliš velký, ale přece jen veslovat bylo lehčí než táhnout vak na zádech. Když se Víťa usadil do člunu, rybáři se mu smáli, Víťa však nevěděl proč. Slyšel, jak kdosi prohodil: „Měli bychom mu to říct!“ A druhý na to odpověděl: „Nic mu neříkej, jen ať si to sám vyzkouší, bude si to líp pamatovat.“ Co jsem asi udělal špatně? uvažoval Víťa. Co bych si měl vyzkoušet? Prohlédl věci, loď, vesla. Má přece všechno v pořádku! Podél limanu musel na člunu urazit asi šest nebo sedm kilometrů. Plulo se mu dobře, dokud měl svěží síly – první polovinu cesty zdolal bez zvláštních příhod. Potom se však úhel limanu začal měnit stále pomaleji. Víťa vší silou vesloval, ale ať se namáhal sebevíc, vzdálený úhel se nepřibližoval, ačkoliv člun plul stejně hbitě jako na začátku cesty. Při každém pohybu vesla u přídě bublala voda. Víťa dlouho úporně vesloval. Ruce a záda ho bolely, jistě už uběhla aspoň hodina od chvíle, kdy se mu začalo zdát, že něco není v pořádku. Tajga na konci limanu jako by se nepřibližovala. Konečně si všiml, že dvě bílé skvrny uleželého sněhu vpravo na písečné kose leží stále v jedné linii s člunem, nepřesunují se ani dopředu, ani dozadu. Spustil vesla, nechápaje, co v tom vězí, a náhle s překvapením uviděl, jak se skvrny rychle začaly překrývat. Teprv teď si uvědomil, že silný proud žene člun nazpět. To znamená, že celou hodinu nedělal nic jiného, než překonával tento proud, a člun při tom stál na místě. Když teď spustil vesla, unášel ho proud zpátky ku břehu, od něhož vyplul. Toto nenápadné proudění v širokém limanu vzniklo proto, že nastal odliv, voda z limanu rychle odtékala do moře a Víťa musel proud překonávat, ještě ke všemu na tak velkém člunu. Uchopil vesla teprv tehdy, když potřeboval přirazit ku břehu. 35

„Gratulujeme k šťastnému návratu!“ smáli se rybáři. Teď už Víťovi bylo jasné, jakou zkušenost měl poznat. Na druhou stranu limanu se musí plout za přílivu, pak proud sám loď ponese. Tak se i stalo, když po odlivu přišel příliv. To znamená, že nazpět k osadě budu muset plout při odlivu, pak mi proud bude pomáhat, rozhodl se Víťa. Plošinu, kde mládenci nechávali stát motorky, našel Víťa hned. Byla dobře označena stopami pneumatik. Při ústí horkého potoka ani nebylo jiné místo, kam by vlny nedosahovaly. Motocykly tam teď nestály, nikdo nechtěl medvědovi poskytnout zábavu. Víťa odhodil vak, který mu dal pořádně zabrat a želízky mu otlačil ramena, když ho táhl od limanu. Oddechl si, rozhrábl písek kolem palouku, vytáhl z vaku železné pasti a položil je do písku. Pomocí kůlů označil průchod, připevnil kartónovou tabulku s výzvou motocyklistům, aby vcházeli na „parkoviště“ jen označeným průchodem. Nakreslil schéma, kde jsou rozložené pasti, a vysvětlil, že nejsou velké, medvěda jen polekají. Víťa nevěděl, kdy se motocyklisté objeví. V kanceláři rezervace jim sdělí, že byla učiněna příslušná opatření, že už mohou přijet. Víťa kráčel po pěšině k pramenům a uslyšel vzdálený rachot motorky. Ujížděla po písčitém břehu, těsně u vody, a nechávala za sebou vlečku z modravého kouře. Bílé pěně odplouvajících vln se někdy podařilo olíznout její kola. Na motorce seděli dva mládenci. Dojeli, zastavili před tabulkou s vyhláškou a dlouho ji četli. Všechno bylo napsáno jasně, zřetelně, ale jeden z mládenců přece jen vzal hůl, a dřív než postavil motocykl, prohrábl písek v průchodu jako nějaký hledač min. S obavou nechali motorku stát na místě. Systém fungoval. K pramenům Víťa nešel. Co když medvěd uslyšel motorku a hned se tu objeví? Na kraji porostu kosodřeviny byla stará jáma, napolo zaplněná živými i uschlými kořeny. Sestoupit do její šeré hlubiny vzbuzovalo strach. Zdálo se, že spleť kořenů je prolezlá klubkem hadů. Víťa však věděl, že se hadi na Kamčatce nevyskytují, a do jámy klidně vlezl. Kosodřevina rostla na svahu hory, která se zvedala přímo od 36

pobřežního pruhu. Shora bylo dobře vidět i „parkoviště“, i písečný pás, i údolí potoka. Na písku u vody klovala vrána do ulity mlže a snažila se rozevřít jeho půlky. Moře neúnavně vhánělo vlny na pobřeží. Koliha, pták Dálného východu, velký jako kachna divoká, prolétla kolem Víti a usedla opodál. Měla zobák dlouhý jako tužku, šavlovitě zahnutý. Koliha otočila hlavu a koukala někam na sráz hory. Víťa se vysunul z jámy a uviděl medvěda. Měl světlou, skoro slámově zbarvenou srst. V zelené úžlabince na svahu okusoval trávu, neuštipoval ji jako kůň nebo kráva, ale jako by kloval, trhal hlavou nahoru dolů. Víťa rychle vytáhl blok a zapsal si velikost medvěda, barvu srsti, způsob pojídání trávy. Medvěd sestoupil na pobřeží a po mokrém písku kráčel k palouku, kde stál motocykl. Jistě sem přišel jen proto, že uslyšel rachot. Postupoval po koleji, na mnohých místech už smyté vodou. Víťa si rychle zapisoval: „Očichává chlopně ulity měkkýše, nedávno rozklované vránou. Otřepal se. Kouká na mě.“ Jak to, že na mě? vzpamatoval se hned a pomyslel si, že ho 37

medvěd vidět nemůže, tak proč by na něho koukal! Medvěd se však neustále díval směrem k němu. Víťa uchopil řemen ručnice. Jestli zamíří ke mně, vystřelím do vzduchu z jedné hlavně, rozhodl se. Medvěd líně zavětřil čenichem, klidně se otočil a šel k motorce. Nebyl velký, to se dalo zvlášť dobře zjistit, když přešel kolem Víti. Víťa netrpělivě čekal, co bude dál. K motocyklu se medvěd blížil opatrně, cítil, že tam nedávno byli lidé. Rozhlédl se, stoupl si na zadní, zavětřil ve vzduchu, spustil se na všechny čtyři tlapy a čenichem zkoumal Víťovy stopy, které vedly ke skrýši. Ať by medvěd přišel z kterékoliv strany, všude ho čekalo překvapení. Překročil však pasti a Víťa už měl obavy o motocykl. Vtom ale medvěd zadní tlapou šlápl na past! Zdálo by se, že sobolí past pro medvěda nic neznamená, jen ho klepne do nohy. Ale medvěd tak vyhodil zadkem, že udělal stojku na předních tlapách. Otočil se, a tu přední tlapou narazil do druhé pasti! Uskočil, s hrůzou však zjistil, že past železnými čelistmi pevně drží jeho prsty. Uhodil nohou o zem a past shodil, tlapa byla volná. Pustil se do svahu takovou rychlostí, jako by ho táhli nahoru rychlovýtahem, jen se mu tlapy míhaly. V několika vteřinách zmizel za dolinou. Teď už se těžko odváží ničit motocykly. Víťa spokojený úspěchem šel k pramenům a s potěšením se vykoupal v teplé, skoro horké vodě. Ve výborné náladě se druhý den vracel do osady. Zastrašil medvěda a od hlídače u pramenů se dověděl, proč mělo zvíře spadeno na motorky. Chlapci totiž jednou nechali na motorce potraviny, medvěd je ochutnal a od té doby „prověřoval“ každý motocykl. Víťa měl dobrou náladu i proto, že se nebude muset dřít s člunem. Odliv už nastal, ale Víťa čekal, až voda nabude síly a ponese člun tak, aby vůbec nemusel veslovat. Co znamená zkušenost! radoval se. Stačí jen stihnout odliv nebo příliv, když se pluje k pramenům. Pane, co dokáže zkušenost! Víťa si znovu vzpomínal, jak šel po břehu oceánu medvěd se slámovou srstí, jak „kloval“ trávu, jak se polekal a upaloval do svahu. 38

Měl jsem ovšem štěstí. Takhle se hned setkat s medvědem a zastrašit ho, aby nechal motocykly na pokoji, to je úspěch, přemýšlel Víťa. Teď možná pošlou zas mne, až se bude kolem medvědů něco dít. Musím se přičinit, aby mi svěřovali všechny medvědí problémy. Zbývalo nějakých tři sta nebo čtyři sta metrů plavby, když těžký člun narazil kýlem na dno a náhle zůstal stát na mělčině. Víťa ho odtáhl do vody a plul dál. Brzy však člun zůstal viset tak, že se nepohnul z mělčiny, ani když z něho Víťa vylezl. To už nebyla mělčina, kterou by mohl obeplout, ale dno limanu, při odlivu mělké. Víťa obcházel v nízké vodě a hledal, kam by se člun dal odtáhnout. Poblíž však žádné prohlubně nebyly, voda z limanu zmizela. Kolem člunu plavaly útržky řas, kachní péra, chomáče loňské trávy, smetí z pobřeží. Na obnaženém dně se objevily lysiny, na ně přilétali kulíci a dlouhými zobáky začali provrtávat jíl. Víťa stál uprostřed mělkého jezera a nevěděl, co dělat. Těžký prosmolený člun se pevně zasekl do jílu. Voda zmizela z limanu dřív, než Víťa doplul ku břehu. Kdybych byl vesloval, už jsem mohl být dávno doma, vyčítal si. Měl jsem vyplout hned, když nastal odliv, a nebýt líný chopit se vesel. Teď to vypadá tak, že jsem napálil sám sebe! Pokusil se dojít ku břehu pěšky, ale cestou narazil na tůně, prohlubně, které by nepřešel ani ve vysokých gumákách. 39

Voda stále unikala do hlavního koryta, které zůstalo stranou, hodně vlevo. Bylo jasné, že se Víťa z té pasti nedostane, dokud nepřijde příliv, a na ten si musí počkat tak deset dvanáct hodin. Víťa vlezl do nenáviděného člunu, lehl si na dno a s hořkostí přemýšlel: proč jen jsem takový smolař? Nic se mi nepodaří bez malérů. Kdypak se naučím dělat všechno jako rozumný člověk? Jarní slunce nemilosrdně hřálo. Pálilo shora, jiskřilo zdola, kde se odráželo od mokrého dna. Víťa nevěděl, kam schovat obličej. Lehl si na břicho do člunu a přikryl si tváře rukama. Přesto mu však do večera zrudly, celé spálené. Dřív jsem měl vyrazit. Dřív! A veslovat, veslovat, nebýt líný! vyčítal si. Aby získal tuto zkušenost, musel projít slunečním ohněm a záludnou vodou.

KAPITOLA 8 Víťa s Geraskou dělali plot u domu, kde bylo vědecké oddělení rezervace. Geobotanička Galina Dmitrijevna tam chtěla zasadit jakési rostliny. Jámy hloubili po znaménko na lopatě, skoro až na konec rukojeti. Museli použít sochoru a prorazit zmrzlou vrstvu, která po zimě nestačila roztát. Nad vesnicí letěly kolihy a kachny, u přístavu rybného kombinátu se jako bílá metelice neustále hemžily ve vzduchu tisíce racků. Co se teď asi děje v tajze? Život tam bují a klokotá – smutně si pomyslel Víťa. Další jáma čekala na vykopání, ale Víťa si prohlížel kropenaté pero jakéhosi ptáka. Kolem kůlu měli udusat zem, Víťa však sledoval v dálce u břehu velké černé kormorány, kteří se připojili k rackům. Geraska pobízel Víťu k práci a zároveň stačil odpovídat na jeho nespočetné otázky. „Kde se teď zdržují medvědice s mláďaty?“ zeptal se Víťa. „U potoků, kde je víc trávy. Podél mořského břehu na písečném pruhu sbírají, co moře vyhodí. Ale drž rovně tu tyčku, abych ji mohl zatlouct!“ 40

Víťa věděl, že je Geraska v osadě považován za nejlepšího znalce medvědů. Za války, když fronta potřebovala maso, nikdo neskolil víc medvědů než on. Víťa pohlédl na starý hluboký šrám na Geraskově tváři a nesměle se zeptal: „Není to snad od medvěda?“ „To mě kousl kůň,“ zklamal ho Geraska. „Dřív tady koně nebyli, potom je expedice přivezla na parníku. K jednomu jsem se přiblížil, bylo mi tenkrát asi šest let, a on mě mrcha pořádně kousl do tváře. Tak od té doby mám tu jizvu.“ „A nebylo vám líto zabíjet medvědy?“ „Právě proto mě nevzali na frontu, abych dodával maso. Ale jednou jsem přece jen nevystřelil. Šel jsem k potoku přes palouk zarostlý pstročkem. Z druhé strany se k vodě kolíbá medvěd. Málem jsme se srazili. Jen potok byl mezi námi, já na jedné straně, on na druhé. Pušku jsem měl připravenou. Chtěl jsem střílet, ale on na mě upřeně kouká a vidím, že má na oku nějaké smítko, překáží mu. Mávl tlapou a odstranil ho – docela jako člověk. Pušku jsem spustil k zemi a nevystřelil.“ „Je to pravda, že medvěd může držet rybu v tlapě?“ „Jakpak ne!“ odpověděl Geraska. „Medvídě klidně udrží i lžíci.“ „A stává se často, že medvěd zaútočí na člověka?“ „Stává se to, může ho i zmrzačit. Ale ne že by napadl medvěd člověka, spíš že ho člověk nešikovně uhodil, zranil. Potom se zvíře rozzuří.“ „A útočí tady medvěd na dobytek?“ „Zřídkakdy. Tady se víc vyskytují býložraví medvědi. Ale poslyš, takhle ten plot budeme vyrábět celé léto. Kopej jámu!“ Víťa začal sochorem prorážet zmrzlou vrstvu země, společně s Geraskou nosil kůly, tahal tyčky, udusával zem, aby kůly pevněji stály. Nad prohřátou zemí se zvedala lehká pára. Nedaleko na mladé bříze si prozpěvoval strnad ruský. Bylo vidět, že ani Geraska nepracoval s velkým nadšením, byl zvyklý na lov, na expedice, kterým dělal průvodce. „Prý už táhne siven,“ řekl s povzdechem, „mělo by se na něj v neděli vyrazit.“ Víťa si nedovedl představit, co to znamená, když táhne siven, 41

nevěděl, jak vypadá, ale na volný den čekal víc než Geraska, aby běžel do tajgy a pátral po medvědech. V neděli přišel k mořskému břehu. Na písečném pruhu, na litorálu, jak říkají vědečtí pracovníci, zpozoroval nevelký šedý předmět, který jako by se nepatrně pohyboval. Víťa přidal do kroku a brzy už běžel po písčitém pobřeží, protože poznal, že na písku leží živé tulení mládě. Malé, ne víc než půlmetrové, klidně spočívalo na mokrém písku. Jeho bílý kožíšek zešedl vulkanickým pískem. Víťa přistoupil z jedné strany, pak z druhé, pozorně si mladého tuleně prohlížel, dělal si poznámky do zápisníku: délka, přibližná hmotnost… Zapsal si, že tulení mláďata v této době mohou být kořistí medvědů. Tuleň lhostejně přejížděl očima ze strany na stranu a zdálo se, že nic nevidí. Víťa se nad ním sklonil, tuleň nadskočil, divže zuby nevytrhl zápisník, natáhl se a vlnitými pohyby těla se čiperně kolébal k vodě. Víťa mu v tom nebránil. Přivalila se vlna, tuleň po ní sklouzl do moře a zmizel v dalším nárazu vln. Čerstvou stopu medvědice s mláďaty Víťa objevil na břehu limanu. Medvědice tady něco hledala. Víťa natáhl holeně bot a také vkročil do vody. Přímo zpod nohy mu vyskočila kambala, velká jako dlaň. Třepetala ploutvemi jako křídly, rychle opsala půlkruh nad mělčinou, až se dostala na písek, mrskla ploutvemi, zasypala se pískem a zmizela. Hloubka vody byla nepatrná, ale jakkoliv Víťa pátral očima v místech, kde se ryba schovala, neviděl nic než rovné dno. Udělal několik kroků a lehce se nohou dotkl písku. Kambala vyskočila a úderem ploutví hbitě poskakovala do hloubky, zanechávajíc v jílu stopy, podobné značkám, jež po sobě zanechávají křídla potápivých kachen, když vzlétají z vodní hladiny. Téměř na každém kroku se pod botami rozbíhaly maličké kambaly, jen o málo větší než pětikopejka. Hned unikaly rovně, hned zase kličkovaly nebo se strmě napínaly a zadem se ponořily do jílu. Ať se Víťa sebevíc snažil některou chytit, rybičkám se vždycky podařilo včas zmizet. Rád by se byl podíval, jestli se jim oči přemístily na jednu stranu nebo ne. Věděl, že se kambaly z jiker vyklubou jako normální rybky, ale pak, když dorostou asi na dva centimetry, změní se ve skutečnou kambalu: oči se postupně přemístí na jednu stranu, 42

druhou stranou se rybka může položit na dno. Ale stejně se Víťovi nepodařilo chytit do ruky ani jedinou. Možná že medvědice také lovila kambaly. Víťa kráčel po břehu limanu. Při ústí spatřil Gerasku. Právě sem dorazil a vytahoval z kapes rybářské náčiní: velké mušky, silný kapronový vlasec, navinutý na prkénku. Vtom Víťa uviděl, co to znamená, že táhne siven. Téměř celá hladina širokého průtoku, spojující liman s mořem, se čeřila velkými kruhy, které se hned objevovaly, hned zase mizely. Jako kdyby se pod vodou zvedaly ohromné vzduchové bubliny a vzdouvaly ji. Velké dravé ryby proplouvaly z moře do limanu a vypadalo to, jako by zdola tryskaly prameny. Jen jednou v roce putuje siven do limanu a tehdy se dobře loví na mušku. Opodál u břehu Víťa zpozoroval jiný zvláštní pohyb: voda se čeřila do trojúhelníku. Po hladině hbitě plavalo malé zvířátko. Snad to byl hraboš, nebo snad lasice, to Víťa nestačil zjistit. Voda 43

vystříkla ve strmé vlně, mihla se tmavá hlava velké ryby, a už tu nebylo ani zvířátko, ani zčeřený trojúhelník. „Tady máš, jestli chceš,“ nabídl Geraska rezervní mušky a vlasec. Víťa nerozhodné stál, nevěděl, co dělat: jít dál a hledat medvědici, nebo si zkusit trochu zarybařit? Jako kluk často seděl s udicí, chytal všelijakou drobnou havěť, a tady sebou mrskaly takové kusy! Bylo těžké odolat pokušení. Geraska v kruzích složil vlasec na písku, roztočil nad hlavou těžkou mušku, hodil ji daleko do limanu a hned začal vytahovat vlasec z vody. Víťa udělal totéž. Lepší by ovšem bylo chytat sivena na třpytku, ale tu neměli. Velký trojháček byl připevněn k mušce ne jedním ocelovým spirálovitým kroužkem, ale hned dvěma. Geraska říkal, že siven může jeden kruh narovnat. Udělá z něho drátek – a hotovo! Víťa hodil mušku jednou… Podruhé… Potřetí… Počtvrté muškou škubla velká silná ryba. Vytrhla vlasec z ruky a kruhy složené na písku jeden za druhým rychle běžely do vody. Víťa uchopil vlasec a pevně ho držel rukama. Nenapadlo ho, že rybu musí nejdřív unavit a potom teprv vytáhnout, táhl ji hned na břeh. Škubala sebou tak, jako kdyby silný pes uchopil do zubů vodítko a vytrhával ho z ruky. Víťa ze všech sil táhl. Ryba se celou svou metrovou délkou vymrštila a plácla do vody. Vlasec byl teď poddajnější a Víťa vytáhl na písek skvrnitou narůžověle fialovou rybu. Mohla mít tak šest kilogramů. Mušku skoro celou uchvátila pevně sevřená huba, venku se třpytil jen žlutý krajíček. Víťa přitiskl sivena na písek a pokusil se mu otevřít hubu. Ale kdepak! Ryba se zakousla do mušky pevně jako buldok, hubu se podařilo rozevřít teprve holí. Koutkem oka si Víťa všiml, že i Geraskovi se mrskala u nohou velká ryba. Druhému sivenovi, kterého Víťa vytáhl z vody, trčela z huby ještě nespolknutá ryba. Zřejmě považoval mušku za rybičku, kterou by si postrčil kousek uvázlý v hrdle. Po třetí rybě si Víťa musel obvázat kapesníkem prst. Ryba trhla vlascem a ten Víťu do krve řízl. Víťa vytahoval jednoho sivena za druhým a už si zvykl na jejich houževnatý odpor. Náhle však mušku uchopila taková ryba, 44

že nemohl zvládnout vlasec, nebyl schopen ho udržet. Jakžtakž na to vyzrál, omotal vlasec na rukáv svetru a couváním začal pomalu vytahovat rybu z hloubky. Že by se chytil tuleň? pomyslel si polekaně, s obavou, že vlasec už už praskne nebo se zlomí silný háček. Jaké však bylo jeho překvapení, když vytáhl na písek obyčejného sivena. Nebyl větší než ostatní, tak pět šest kilogramů. Háček mu však zachytil ocas, takže se siven mohl lépe bránit. Ve směru vlastního pohybu táhl pětkrát silněji. Na písku leželo už dvanáct velkých ryb. Geraska jich měl o něco méně. Přesto však řekl: „Dost!“ a Víťu zarazil. Museli přece ještě donést úlovek do osady. Růžovofialové ryby se změnily na černé, přilípl se na ně písek. Lehce se dal smýt a ryby černé jako saze se opět změnily na růžovofialové s krásnými skvrnami. Víťa ponořil do vody největšího sivena. Ten však nečekal, až ho omyje, hbitě sebou mrskl a zmizel v hloubce. Geraska svázal svůj úlovek, přehodil si svazek na záda a nesl ho. Víťa si vytáhl holeně gumových bot, vkročil do vody, v ruce držel provázek a táhl svou kořist vodou podél svažujícího se mořského břehu. Bylo to lehčí než nést padesát kilogramů na zádech. Geraska jako by tu tíži ani necítil. Tvářil se spokojeně a vyprávěl Víťovi, že siven je dravá ryba, která nadělá mnoho škody, protože požírá vzácná plemena lososovitých ryb. Museli ujít pořádný kus cesty. Náhle se Geraska zastavil: 45

„Slyšíš, jak ten ptáček volá: Čavyču jsi viděl?“ Víťa toho ptáčka znal. V dětství mu otec říkával: „Slyšíš, jak hýl volá: Víťu jsi viděl?“ „To už je takové znamení,“ pokračoval Geraska, „jak přiletí hýl, tak to už víme, že do řek táhne čavyča. Vidíš tohle?“ Geraska ukázal prstem na své dva zlaté zuby a vyprávěl, jak před třemi lety rybáři zatáhli sítí hejno čavyči. Čavyča je velká ryba, mnohem větší než siven. Jedna vyskočila přes síť a vrazila hubou Geraskovi přímo do zubů. Dva hned vzaly zasvé. Od té doby, když se ozve hýl, rybáři z osady se Geraskovi smějí: „Čavyču jsi viděl? Volá na tebe!“ Konečně dorazili k rybnému kombinátu a odevzdali úlovek. Druhý den se Víťa dozvěděl, že pastýř, kterého včera s Geraskou potkali při rybaření, narazil za mysem na medvědici s mláďaty. Buď ho neviděla, nebo si ho prostě nevšimla, nebo možná cítila, že jí neublíží, a klidně kolem něho přešla. Pastýřovo nezkušené štěně uvidělo medvíďata, začalo na ně štěkat a jedno lehce kouslo do ucha. Medvídě uskočilo stranou a nad štěnětem se objevila medvědice se zvednutou tlapou. Štěně se skrčilo, zakňučelo, ale medvědice po chvilce spustila tlapu a opatrně odhodila štěně z cesty. Víťa poslouchal vyprávění a těžce si vyčítal, že se dal zlákat k rybaření. Kdyby byl šel s pastýřem, mohl všechno vidět na vlastní oči. Po tajze, dokonce nedaleko za osadou, se potulovali medvědi, a Víťa se má trápit s plotem! Ale sloupky už stály, tyčky byly přibity, zbývalo jen přitlouci prkna. Pak Víťa jistě bude moci vyrazit do terénu s někým z vědeckých pracovníků. „Co si tak prohlížíš to kladívko?“ zeptal se Geraska. „Už jsi někdy zatloukal hřebíky?“ „Zatloukal… Kdybych tak měl vaše kladívko!“ „Na, tady ho máš. Vždyť je to jedno.“ Víťa postavil prkna k tyčím do mezer mezi kůly a jedno po druhém začal přitloukat. Geraska s údivem zíral, jak Víťa jednou ranou kladiva přibíjel hřebík za hřebíkem až po hlavičku. Ani jednou nebouchl vedle, ani jediný hřebík neohnul. 46

„Podávejte mi prkna, půjde nám to rychleji od ruky,“ navrhl Geraskovi. Geraska stavěl prkna k tyčím a Víťa do nich hned zatloukal hřebíky. Mezery mezi kůly se rychle uzavíraly. K večeru byl plot hotový. Brzy potom zavolal Víťu ředitel rezervace. Zdá se, že viděl, jak šikovně si počínal s kladivem. Slavnostně mu oznámil, že mu teď zdvojnásobí plat – od zítřka ho převedou ke stavební brigádě, která buduje nový domek.

KAPITOLA 9 Na kotvišti stála loď, první v tomto jarním období. K jejímu boku se tiskl malý člun s pontonem. Vlny bránily cestujícím přejít po můstku na ponton, proto je dopravovali na břeh jeřábem v kleci ze sítě s velkými oky. „Vykládali“ první skupinu turistů v této sezóně. Víťa kráčel po břehu s těžkým batohem na zádech, chvílemi nařídil dalekohled na bílou oceánskou loď a potom doháněl Sergeje Nikolajeviče, který šel vpředu se stejně nemožně nabitým batohem. Víťa měl výbornou náladu, protože se mu podařilo přemluvit ředitele, aby ho neposílal k stavební brigádě. Vedl ho dál jako dělníka, dokonce ho poslal na práci v terénu. Dřív než odbočili do tundry, položili si na ramena dlouhou těžkou kládu. Oba věděli, že je čeká hluboký výmol, který by buď museli daleko obcházet, nebo přejít po kládě. A ta se dá vzít jen na mořském břehu. Nohy vázly v bažině, zachycovaly se do spleti loňské trávy. Sehnutí pod tíží batohů a klády tak tak že se dovlekli k místu, tam však poznali, že kládu táhli zbytečně. Voda opadla a výmol mohli snadno přejít i v nízkých gumákách. Zato batohy se zdály teď bez klády docela lehoučké. Za tundrou začínaly výběžky Semjačikské sopky, pokryté kamenobřízovou tajgou, táhnoucí se daleko nahoru. Na roz47

hraní tajgy a tundry se na nejvyšších stromech po jedné usadily vrány. Ta, která byla nejblíž, hlasitě zakrákala. Odpověděla jí druhá, sedící opodál, a pak se ozvala třetí, čtvrtá… Řetězovitě jako hlídky si navzájem sdělovaly, že se blíží lidé. Snad proto, že tajgu varovaly vrány, nebo snad kvůli šelestu kroků Víťa se Sergejem Nikolajevičem téměř nepotkali ani zvěř, ani ptáky, dokud neusedli k odpočinku u velké jámy, plné sněhové vody. Nedaleko na bříze zazpíval strnad. Kolkolem se ostře zelenal česnek hadí. Dřív o něm Víťa jen slyšel, teď ho mohl i ochutnat. Měl docela příjemnou chuť, zvlášť dobrý byl s černým chlebem a solí. Podobal se listům konvalinky, byl však zelenější a šťavnatější a Víťovi se zdál mnohem chutnější než zelená cibulka. Sbíral česnek až u země, vytrhával konečky listů, bílé jako u cibule, a s chutí je pojídal po dlouhé a na vitamíny ne příliš bohaté zimě. Leckdo by si pomyslel, že všude kolem, po celé tajze, jsou ukryté osady: odevšad se ozývalo štěkání psů. Víťa však věděl, že tady nejsou ani psi, ani osady. To křičely kamčatské kukačky prostřední, jejichž hlas zdálky připomíná vzdálený psí štěkot; ten ve Víťově rodném kraji vede zbloudilé houbaře k vesnici. Kukaly i kukačky obecné, ale jejich hlas se ozýval řidčeji. Z holé země, na níž nedávno roztála skvrna sněhu zastíněná kosodřevinou, se vyklubaly silné zelené kýchavice, velké jako hlavičky zelí, překvapující svými ohromnými rozměry. Z polozatopených keřů vyplavaly dvě krásné kachny. Podle nápadných chocholek na hlavě bylo zřejmé, že jsou to čírky srpoperé. Plavaly k druhému břehu, ale každou chvíli se ohlédly zpátky. Za keři se objevila liška a beze spěchu si to namířila podél břehu. Konec jejího dlouhého ocasu se téměř dotýkal země. Liška pozorovala kachny a vůbec se neohlížela po stranách. Víťa a Sergej Nikolajevič se přitiskli ke stromu, pod nímž seděli. Liška prošla asi pět kroků od nich. Potom se náhle zastavila – Víťa byl přesvědčen, že je nakonec zvětřila. Ukázalo se však, že ji upoutalo cosi v trávě. Zůstala bez hnutí stát jako lovecký pes na čekané, potom opatrně vykročila dopředu, naklonila hlavu k zemi a začala jemně hrabat jednou tlapou. Náhle uskočila: buď se píchla, nebo polekala, ale neutekla, znovu cosi vyhrabovala ze země. Byly to zbytky ryby, kterou sem přitáhlo nějaké 48

49

zvíře nebo pták. Liška měla hruď tmavě hnědou, ne bílou jako lišky, které Víťa viděl doma. Vyhrabala rybu, beze spěchu ji snědla a potichoučku kráčela dál. Sergej Nikolajevič rozhodl, že je načase, aby poznala, jak blízko byli lidé, a zavolal: „Hééj! Zrzko!“ Liška ani neuznala za vhodné ohlédnout se po něm, jako by jeho křik vůbec neslyšela. Sergej Nikolajevič zavolal hlasitěji. Liška zase nic, ani nezrychlila krok. Víťa překvapeně vstal. Pod nohou mu zapraskala větvička a tenhle tichý zvuk jako by lišku šlehl. Mihla se mezi stromy, skoro přitisknutá k zemi. Poodběhla a podívala se na lidi. Nepronásledovali ji, běžela tedy líně dál. „Nezná ani lidský hlas, ani lidské darebáctví.“ Sergej Nikolajevič ořezal loveckým nožem tužku a začal si dělat poznámky. Bělavý mořský orel přelétl nad vrcholky stromu. V pařátech nesl zbytky zajíce, letěl kamsi ke skalním výšinám. Jistě tam měl hnízdo a nesl kořist své družce. V dálce na druhém svahu rokliny uviděli soba s bílými boky a mramorově šedým hřbetem. Zvedal parohatou hlavu, naslouchal a zase uštipoval mladou zelenou trávu. Rádi by si ho byli prohlédli blíž, ale jen udělali krok směrem k němu, sob se přestal pást a vztyčil hlavu. „Že by nás uslyšel?“ podivil se Víťa. „Vždyť je od nás nějakých čtyři sta metrů!“ Sob s hlavou vztyčenou ostražitě běžel, jako by ani neohýbal nohy. Jeho chování bylo naprosto nepochopitelné – běžel směrem k nim. Všechno vysvětlila tmavě hnědá skvrna, která se objevila v křovinách. Byl to medvěd. Zvíře se nechystalo k útoku na soba, jejich cesty se prostě sešly a sob z opatrnosti raději odběhl stranou. Medvěd se tu mihl jen na chvilečku a k Víťovu rozhořčení zmizel v porostu kosodřeviny. Sergej Nikolajevič nepřestával dělat poznámky pro biologickou kartotéku, zapisoval si všechno, co uviděl: kde, kdy, při jaké činnosti pozoroval zvíře nebo ptáka, jaké počasí bylo v té době. Ukončil záznam a otočil se. Kousek dál od něho lezl Víťa po čtyřech, pomalu otáčel hlavou ze strany na stranu a rozhlížel se po okolí. Potom si lehl na zem, opřel se o lokty a zase se rozhlížel po tajze. Uviděl, že Sergej Nikolajevič skončil zápisky, a rychle vstal. 50

„Tady je medvědí pelech. Zkoušel jsem, co z něho medvěd vidí, když leží.“ Víťa nevynechal ani jedinou zřetelnou stopu, každou si zakreslil, ani jediný medvědí pelech, každý prozkoumal. Tam, kde se medvědi krmili, sbíral rostliny, které jim sloužily za potravu, prokládal je útržky starých novin, aby si potom mohl pořídit herbář rostlin, kterými se medvědi na Kamčatce živí. Byla to třtina, koromáč, ostřice, a dokonce i přeslička. Při chůzi kamenobřízovým lesem překážel porost jeřábu bezolistého, rostl v keřích jako černý bez. Jeřábovým porostem se ještě dalo projít, když však narazili na tvrdou kosodřevinu, museli hledat cestu, kudy by ji obešli. Větve nesahaly výš než u ostatních keřů, ale byly tak propletené, že přes spleť křivých haluzí a husté zelené jehličí nebylo vidět na zem. Nohy se někdy opíraly o pružné větve, jindy se do nich propadly. Kosodřevinu museli prostě obejít. Jednou v porostu kosodřeviny chytila vrána velkého hraboše. Tak tak že ho přidržela zobákem za kožku, bála se ho však uchopit pevněji, mohla by ho upustit a hraboš by hned zmizel ve spleti větví. Prudkým rozmachem křídel vzlétla a z výšky shodila hraboše na volné místo. Bylo jasně slyšet, jak tlustý hraboš žuchl o zem. Vrána se pomalu snesla k zemi, věděla, že už nemá proč spěchat, a pak s vervou začala klovat do kořisti. Malé jezírko, k němuž došli, obklopovala vlhká tundra. Přes ni se táhla pěšina a Víťa po ní s potěšením vykročil. Sergej Nikolajevič zůstal vzadu, protože na vrcholku nevelké břízy spatřil kulíka. Byl to vodouš bahenní, který si rád poseděl na stromě. Poplašeně křičel a Sergej Nikolajevič si o něm všechno zapsal do svých poznámek. Víťa pomalu kráčel po pěšině. Vyskytla se na ní malá kalužinka. Víťa zvedl nohu a voda v kalužině doslova vzkypěla: začalo se tam mrskat množství rybiček, ne větších než síh. Snažily se skrýt v hloubce, ale zdola jim bránila pevná tmavá stěna hřbetů stejných ryb. Víťa klesl na kolena, vybral z kaluže několik rybek a hodil je do trávy. Chtěl chytit ještě další, ale rozvířená vrstva ryb se ponořila o půl metru a ztrácela se stále níž, v hloubce. Na pěšině nebyla kalužina, ale zvláštní jáma, až po okraj zaplněná vodou, a v ní ryby žily. Třímetrový kůl nedosáhl na dno. 51

Jáma se do hloubky rozšiřovala, podobala se obrácenému trychtýři. Podzemním průtokem jistě navazovala na jezero, z něhož se sem ryby dostaly. Zpátky však kdovíproč proplout nemohly. V rašelinové jámě s malou vodní hladinou neměly ryby dostatek kyslíku, proto se soustředily na povrchu. Mřenky, které Víťa stačil chytit, byly hubené, v jámě se nedostávalo nejen kyslíku, ale i potravy. Jak jáma vznikla, to se dalo těžko vysvětlit. Tráva kolem ní byla ušlapaná, dál pěšina nevedla. Víťa pochopil, že to není pěšina, ale stezka, po níž medvědi chodili na ryby. Nedaleko mořského břehu se v trávě opět vyskytla čerstvá medvědí stopa. Víťa chtěl vyhledat místo, kde se tlapy otiskly výrazněji, aby si mohl otisk zakreslit celý. Sergej Nikolajevič však přikázal dělat přípravy na nocleh, ačkoliv do večera zbývalo ještě mnoho času. Museli postavit stan, připravit oheň, uvařit čaj. Víťa se snažil dělat všechno co nejlépe, aby ho odborníci rádi brali s sebou do terénu. Napjal šňůry stanu až k prasknutí, připravil ohniště, otevřel konzervy, a když uvařil čaj, šel zavolat Sergeje Nikolajeviče. Zastihl ho na okraji palouku při zvláštní činnosti: z čistého listu papíru pinzetou sbíral po jednom mrtvé komáry, kladl je vedle sebe na vatu v krabičce od zápalek a tiše je počítal. Sergej Nikolajevič Víťovi vysvětlil, že do pracovního programu rezervace je zahrnuta i evidence hmyzu sajícího krev. Na různých místech, v různé roční a denní době musel Sergej Nikolajevič chvilku tiše postát a zvláštním aparátem, sajícím komáry zároveň se vzduchem, je na sobě polapit. Potom je cigaretovým kouřem udusit, vysypat z přístroje na list papíru a spočítat složené na vatu v krabičce od zápalek.

KAPITOLA 10 Uplynul jen krátký čas a Víťa zase měl jet do terénu. Tentokrát se vypravili do tajgy na celý týden ve třech: Sergej Nikolajevič, Víťa a Galina Dmitrijevna. 52

Chatu uviděli už zdálky. Stála na břehu potoka, který se vléval do limanu. Hned za ní rostly velké zprohýbané stromy. Tam začínala kamenobřízová tajga. Nad potokem, chatou, tajgou čněl do výše mohutný kužel vyhaslé sopky a před tím obrem chata vypadala jako tmavé zrníčko. Téměř až na práh dopluli po potoce. Víťa vystoupil na břeh a málem zapomněl, že má odnášet věci z člunu. V dálce na modré vodě kulatého jezírka u limanu plavaly labutě, sněhobílé jako z porcelánu. Velké kolihy se zahnutými zobáky se beze spěchu procházely po mělčině. Rorýsové brázdili oblohu, otevírající se nad limanem. Tu a tam přelétly kachny s nataženými krky. V zelené tajze, která se táhla až k tundře, nevtíravě vyhrával ptačí orchestr. Na nedalekém jívovém keři si prozpěvovala kaliopa kamčatská. Její krásná červená náprsenka se hned zmenšovala, hned zase rozšiřovala, při zpěvu se jí zvedala a klesala červená peříčka na krku. Seděla na tenké větévce a zpívala, lidí si vůbec nevšímala. Víťa si představoval srub postavený z kmenů, ale chata byla z prken pobitých dehtovanou lepenkou a připomínala spíš vagón s okrouhlou střechou než útočiště lovců. Na stromě vedle chaty visela dvouruční pila, poznamenaná rzí. Dveře nebyly zavřené, a aby jimi vítr necloumal, přivázali kliku tenkým provázkem k hřebíku. Vevnitř u okénka ležela velká bedna s policemi, nahrazující stůl. U stěny stála pryčna s nastlanou dlouhou suchou trávou, podobnou slámě. Místo židlí se tu používalo dvou březových špalků. V rohu se krčila zrezavělá kamna, na nich stál začazený čajník, a u komína velká plechovka od konzervy, která sloužila jako pánev. Na okénku byla sklenice s hřebíky, pilník, svazky různě silných provázků, balíček pepře do rybí polévky. U druhé stěny stála železná postel, také pokrytá suchou trávou. Do stěny byly zatlučeny velké hřebíky na pověšení pušek. Galina Dmitrijevna se hned pustila do práce, aby bylo uvnitř čisto, Víťa a Sergej Nikolajevič zatím nosili věci z člunu. Brzy na kamnech zasyčel čajník. Galina Dmitrijevna rozprostřela na stole čisté noviny, nakrájela chléb, opláchla hrnky, otevřela dveře a vyšplíchla vodu z misky. Hned však uskočila zpět do chaty. Voda polila orla, který usedl na pařez hned u 53

dveří, nevěděl, že se v chatě objevili lidé. Nestačili ještě ani pojíst, když okénkem uviděli tři soby. Volně běželi z tajgy na tundru k limanu. Chatu znali a beze strachu přeběhli kolem ní. Bylo dobře vidět i jejich oči. Jakmile však spatřili člun, vztyčili hlavy a neznámému předmětu se vyhnuli. Po obědě Sergej Nikolajevič s Galinou Dmitrijevnou odešli do tajgy. Víťa musel připravit dříví, vykopat jámu na odpadky, položit můstky přes potok. Také by se byl rád vypravil do tajgy, nejdřív však na něho čekaly povinnosti dělníka. Tentokrát si Víťa s sebou vzal do terénu pomůcky, které si sám vymyslel. Doufal, že mu pomohou při pozorování medvěda. „Věda začíná měřením,“ rád připomínal Sergej Nikolajevič. Medvědi, které Víťa zatím viděl, vypadali všichni stejně. Musel se naučit rozlišovat nejen zvířata, ale také jejich stopy. Na velký kus průsvitného pruhu z umělé hmoty jehlou vyznačil síť s centimetrovými čtverečky. Jako se podle sítě kopírují obrazy, tak chtěl přiložením čtverečkovaného pruhu na stopu přenést její obrysy na milimetrovou síť také podle čtverečků: přesný tvar a rozměry každé stopy. Za hlavní úkol považoval naučit se rozeznávat medvědy podle stop. Pak bude možné zjistit, kde tady který žije, jestli přechází ze svého území na cizí, kde se nejčastěji zdržuje v určité roční době. Víťa už se nemohl dočkat, až svůj vynález vyzkouší. První den měl tolik práce, že se do tajgy nedostal, a příští ráno pršelo. Nikdo kromě Víti netoužil vypravit se do tajgy. Nejdřív však Víťa vytáhl z batohu knížku, zabalenou do voskovaného plátna. „Za to tě chválím. Nebyl jsi líný nést knížku na čtení. V tomhle počasí se nic jiného dělat nedá,“ řekl Sergej Nikolajevič. Otevřel knihu a s údivem přečetl: „Sborník diktátů.“ Přezíravě ji hodil na stůl: „Ty máš ale nápady!“ Víťa požádal Galinu Dmitrijevnu, aby mu diktovala. Od té doby, co dostal trojku za chyby ve slohové práci, psal každý den diktát, znovu se připravoval na přijímací zkoušky. Galina Dmitrijevna diktát opravila a napsala dvojku. Déšť Víťu neodradil. Zahalený do pláště z hrubého nepromokavého plátna začal kreslit medvědí stopy. Tužka špatné lnula 54

k papíru, vlhkému v sychravém vzduchu, ale Víťa byl spokojen: pomůcka se velmi osvědčila. Stružky deště stékaly z kapuce po tvářích, oděv pod pláštěm zvlhl. V takovém počasí nebyla naděje na setkání s medvědem, déšť však Víťovi nebránil v prozkoumání okolí. Cestu přeťala stezka. Stopy se podobaly lidským, ale Víťa věděl, že je prošlapali medvědi. Zvířata vyznačí cestu tak, že se podobá koleji dvojitého kola nákladního auta. Lidská pěšina je hladká, nerozdvojená. Medvědí stopa se lišila i tím, že vedla pod hluboko nakloněnou břízou, kudy by člověk neprošel. Lilo skoro celý týden. Víťa loupal brambory, topil v kamnech, nosil dříví a vodu, ale pak odcházel do tajgy. Všechno ho docela těšilo, jen myšlenka na zkoušky mu nedopřávala klid. Ty už byly přede dveřmi. Víťa by měl odjet právě v době, kdy ryby potáhnou do řek na tření, kdy budou břehy rozdupány od medvědů, jak se vyjádřil Geraska. A ke zkouškám Víťa nebyl ještě připravený, teprv se chystal k opakování. Nejdřív vydělal peníze na cestu, potom se seznamoval s Kamčatkou. Stále si říkal, že se pustí do učení, jen co se trochu porozhlédne kolem. Nestačil se rozhlédnout, a už tu bylo jaro, hned za ním přiběhlo léto. Kolikrát mu Galina Dmitrijevna domlouvala: „Nechej těch svých medvědů a vezmi rozum do hrsti. Ve volném čase seď u knížek, jestli se opravdu chceš stát zoologem.“ Ale jakpak by vydržel sedět doma, když kolem běhají medvědi! Co kdybych univerzitu nechal plavat? uvažoval Víťa při práci. Mohl bych se vzdělávat sám. Vždyť vnuk známého cestovatele Semjonova Ťan-Šanského se stal doktorem biologických věd a neměl žádné vysokoškolské vzdělání. Slavný Thor Heyerdahl byl akademikem a ukončil myslím všeho všudy dva semestry na univerzitě. A Kaplanov, který sám chodil po tygřích stopách! Napsal vědeckou knihu Tygr, zubr, los – a také na žádné vysoké škole nestudoval. Hlavně když se člověk může zabývat tím, co má rád. A tuhle možnost já mám. V údolí potoka, který protékal kolem chaty, Víťa našel místo, kde se protínaly medvědí stezky. Na svahu úvalu si vybral břízu, která rostla skloněná téměř až ke stezkám. Přivázal k ní zařízení z tenkých kapronových provázků – přenosný provazový posed s 55

lehkým žebříčkem, také z provázků. To všechno si vymyslel a zhotovil již v osadě. Vtěsnal se do svého vynálezu, aby zkusil, jak z něho bude vyhlížet medvědy. V kleci vydržel sedět jen několik minut, potom ho provázky začaly řezat. Víťa se zkusil usadit pohodlněji, ale provázky se stáhly a stiskly ho, divže se nezadusil. Musel vytáhnout nůž a klec rozřezat. Pokus s přenosným posedem se nezdařil. Ale z břízy nad křižovatkou stezek byl velmi dobrý rozhled a Víťa se rozhodl, že si tam zařídí posed pevnější, z tyčí a prken. Proto musel několikrát zajít k chatě pro těžká prkna, nasáklá deštěm. Zato byl teď posed opravdu vyhovující. Nejenže se na něm dalo pohodlně sedět, ale mohlo se tam i přenocovat, kdyby bylo třeba pozorovat medvědy za měsíčné noci. Udělal si dokonce i poličku na dalekohled a přibil na ni kousek plsti, aby mohl dalekohled položit bez jediného zvuku. K chatě se Víťa vracel přímo, úvalem. Hluboká medvědí stezka, prošlapaná mezi kamennými břízami, byla místy plná vody. Mohutné kořeny přetínaly stezku napříč jako vrata zdymadla. Na některých místech bylo vody méně, jinde stezka vypadala jako úzký, vodou naplněný příkop. Pod keřem zakrslého olšoví Víťa uviděl kousek suché země, ne větší než talířek. V jeho středu leželo nevelké ptačí hnízdo. Bylo úplně suché, jakýsi ptáček si neobyčejně chytře vybral místo: shora hnízdo přikrývala plochá olšová větev jako střecha. Dokonce ani ten všudypřítomný déšť a sychravá mlha hnízdo nezamáčely. Utrmácený a promoklý se Víťa rychle chtěl vrátit do chaty, ale byl unavený, že sotva nohy vlekl. Stranou ležel balvan velký jako venkovská chalupa. Byla to obrovská vulkanická bomba, vyhozená kdysi při erupci Semjačikské sopky. Víťa se tiše vlekl a díval se na tu obrovskou čedičovou pyramidu vrostlou do země. Její závětrná strana byla suchá. Déšť mnohotvárně šelestil v trávě, na stromech. Pod suchou stěnou čedičového balvanu Víťa náhle uviděl spícího medvěda! V šumění deště zvíře nezaslechlo kroky. Víťa byl bez pušky, překážela mu při nošení prken. Jen aby mi teď pod nohama nezašustila tráva, nezapraskala větvička, pomyslel si. Rukama udržoval rovnováhu a zamířil k 56

blízké bříze. I když byla dole bez větví, spoléhal se, že by se lehko dostal k vrcholu, kdyby medvěd vykročil směrem k němu. Ale medvěd spal. Víťa si zapsal všechno, co se dalo: rozměry zvířete, barvu srsti, místo, kde měl pelech, okolí. Konečně nadešlo jitro, kdy se slunce, tolik dní ukryté za šedou clonou, rozlilo po klidné hladině limanu. Na vrcholcích vzdálených sopek se ostře bělaly zbytky sněhu. Kamenobřízový les byl k nepoznání, stromy i tráva, skomírající v dešti, zazářily jasnou zelení, na ostrých konečcích trav jiskřily kapičky rosy. Jako bílí motýli svítily v zeleni trojlístkové květy kukaččího očka. Víťa si natáhl gumové boty a šel se k potoku umýt. U dna tůňky se do všech stran rozprchly tmavé ryby. Voda prudce narážela na gumové holínky. Bylo vidět, jak proud rychle odnáší písek a drobné kamínky uvolněné botami. Víťa nabral vodu do dlaní. 57

Ruce ji jakžtakž snesly, ale tváře pod jejím ledovým chladem přímo hořely. Ten den šli do tajgy s Galinou Dmitrijevnou, aby si určili stálou fenologickou trasu. Víťa ji mel vyznačit tyčemi, Sergej Nikolajevič se vypravil do tajgy sám, aby označil druhou polovinu trasy. Víťa zatloukal tyče, pomáhal Galině Dmitrijevně vykopávat rostliny, které ještě neměla v herbáři. Potom trasa vedla po medvědí stezce a už se nemusela značkovat. Nové rostliny se vyskytly dost často a Víťa využil každé zastávky, aby v rychlosti vyryl nožem jamku a nasypal na stezku zem, na níž se pak otisknou medvědí tlapy, jejichž stopy by byly na ušlapané půdě nezřetelné. Galina Dmitrijevna se zastavovala i proto, aby si zaznamenala popis krajiny a určila hloubku sněhu v této oblasti, i když sníh už odtud dávno zmizel a zelenala se tu hustá tráva. Galina Dmitrijevna vysvětlila Víťovi, že v roklině dosahovala hloubka sněhu v zimě až čtyři metry a na rovných úsecích lesa ležely sněhové závěje dva metry vysoké. Právě na této výšce byly mladé výhonky březových větví přesně zastřiženy zajíci, kteří tu v zimě našli potravu. Dokonce i v zeleném listoví při pozornějším pohledu bylo vidět linii zimního okusování. V úzkých roklinách vedly tyto linie místy skoro až k vrcholkům bříz. Po staré medvědí stezce se dá jít snadno jako po dobře prošlapané lidské pěšině. Určitý ostražitý neklid vzbuzovala možnost střetnutí na úzké cizí stezce. Nad potokem jaksi zvláštně přelétl ptáček. Nejdřív si ho Víťa nevšiml, bedlivě se rozhlížel, jestli někde neuvidí medvěda. Když se však ptáček opět mihl nedaleko něho, poznal, že to vůbec není pták, ale netopýr. Létal za bílého dne stejně hbitě jako za soumraku, hned kolem stromů, hned zase nad vodou, chytal hmyz. Bylo zajímavé se všemi podrobnostmi pozorovat lov, který má svůj čas obvykle až za soumraku nebo v noci, kdy se dá netopýrův let sledovat jen na pozadí červánků nebo vodní hladiny, zrcadlící oblohu. Tady ho bylo výborně vidět, netopýr létal div ne Víťovi před nosem. Měl našedlou barvu s lehce hnědým odstínem a byl menší než vrabec. Dvanáct minut pozorovali jeho lov. Víťa záměrně zjistil čas pro Sergeje Nikolajeviče. 58

Z potoka vytékala nevelká stružka a hned se zas do něho vlévala kolem malého ostrůvku olšiny. Netopýr tam někdy odlétl, ale častěji lovil přímo před Víťovýma očima. Dokonce bylo vidět i hmyz, který chytal. Udělal prudkou piruetu a zaútočil na velkého motýla. Kořist se však ukázala pro něho příliš velká, nemohl ji uchopit do zubů, jen motýla srazil a už se nesnažil ho chytit, ačkoliv padal velmi pomalu. Když někdy netopýr lovil komára nebo tiplici, převrátil se ve vzduchu zády dolů, chytil hmyz a hned zase vyrovnal tělo do obvyklé polohy. Nevelký ptáček, který přelétl kolem, zaútočil na netopýra, ten se však bez obtíží uhnul a pták letěl dál svou cestou. Netopýrův lov za bílého dne si Víťa mohl vysvětlit jen tím, že mnoho nocí za sebou řádil liják a vítr a že netopýr po několik dní a nocí seděl někde v doupěti. Když konečně déšť ustal, celý vyhladovělý vylétl za potravou ve dne. V dálce na břehu potoka se rozvlnila tráva a Víťa uviděl tmavé zvíře, které také spatřilo lidi a zastavilo se. Jeho silné a – jak se Víťovi zdálo – křivé tlapy byly rozkročeny do stran, krk vytažený nahoru a čumáček zvědavě a ostražitě otočený k lidem. V této zvláštní poloze by se zvíře podobalo velké želvě, kdyby mohla zvednout hlavu tak vysoko. Když však několika skoky odběhlo do houští, Víťa poznal rosomáka, i když ho doposud viděl jen na obrázku. Při zpáteční cestě narazili na stezce nedaleko chaty na velkou tmavě zelenou hromádku. Ráno tam nebyla. Víťa si prohlížel medvědí „dáreček“ a podle jeho zelené barvy usoudil, že minulý den medvěd jedl jen trávu. Galina Dmitrijevna se podívala na chatu a zhrozila se: dveře byly dokořán, okno rozbité. Medvěd chatu vyloupil. Začali uvažovat, jak k tomu došlo. Na černé lepence, kterou byla lovecká chata pobita, zůstaly stopy po zablácených tlapách. Podle jejich rozměru mohl být medvěd tak tří- nebo čtyřletý. Prasklinou ve skle se z okénka linula vůně vařeného sivena. Medvěd promáčkl sklo, zasunul tlapu do okna a shrábl všechno z prkénka pod oknem: pepř, nádobu s lihem, nitě, karty s biologickými záznamy. Tapety kolem okna byly poškrábány medvědími drápy, medvěd se snažil vyhrábnout něco k snědku. Na hřebíčku, kterým bylo připevněno sklo, zůstal chomáček světle 59

hnědé srsti. Okno bylo příliš malé, než aby jím medvěd mohl prolézt dovnitř. Dveře se nezamykaly, zavíraly se jen na tkanici připevněnou ke klice a medvěd ji přetrhl. Otevíraly se dovnitř jako všechny dveře na Kamčatce, medvěd je tedy bez námahy otevřel. Velká plechovka s pečenou rybou se válela na podlaze vylízaná, až se leskla. Všechno bylo vzhůru nohama. „Takhle to asi vypadá po zemětřesení,“ řekl Víťa a začal si zapisovat, co medvěd snědl a co nechal. Dojedl sivena, slupl půlkilový balíček cukru, krabičku ovocné huspeniny, kousek nasolené ryby, skoro celou zásobu svíček – dvě celé a tři načaté, část sucharů, ochutnal i mýdlo, ale nepustil se do něho. Zhltl sáček polévky v prášku, dva nechal. Načatou plechovku kondenzovaného mléka vzal do huby celou a rozžvýkal ji tak, že se podobala zmačkanému kousku fólie. Nedotkl se jen neotevřeného balíčku cukru, pohanky, makarónů a nudlí, části sucharů a plechovek s konzervami. To všechno jen přezíravě shodil z police. Na podlaze se mezi jiným válely lékárenské váhy. Medvědovi se podařilo shodit je z hřebíku na zdi. Víťa je přezkoušel, fungovaly správně. Medvěd na ně dosáhl tlapou, druhou se opřel o zeď, a na tapetách zůstaly zřetelné stopy po dlouhých drápech. Tapety byly podrápané ještě také u dveří. Když medvěd vyhrabával konzervy z kouta, zavřel přitom dveře, jinak by se k nim nedostal. Víťa si začal prohlížet dveře z vnitřní strany. Klika z provázků byla utržena, medvěd ji zřejmě nepřitáhl k sobě, ale dolů. Masivní dveře ze silných prken se zavíraly lehce a zároveň pevně, byly upraveny tak, aby nefoukalo a aby škvírami nelezli komáři. Když medvěd utrhl kliku, neotevíral dveře jen tak nazdařbůh, ale sáhl tlapou tam, kde byla nevelká štěrbina mezi dveřmi a veřejemi, tapety i vrchní trám byly v těch místech poškrábány drápy. Právě zde by i člověk začal vnikat nožem, aby pootevřel pevně přitisknuté dveře bez kliky. Galina Dmitrijevna zakývala hlavou: „Však se v Norsku neříká zbytečně, že se medvěd silou vyrovná deseti mužům a rozumem dvanácti.“ Překvapovalo, že divoké zvíře si dveře otevřelo, nevyrazilo je, ale přitáhlo směrem k sobě. Není vyloučeno, že medvěd několikrát vcházel a vycházel, dokud byly dveře otevřené. Možná že 60

čichem poznal místo, jímž vešel. To bylo pochopitelné. Že však dveře nevyrazil, ale snažil se proniknout drápy do štěrbiny, to překvapovalo. Z tajgy se právě vrátil Sergej Nikolajevič v poskvrněném obleku a se zkrvavenou hlavou. Víťa se na něho podíval a hned mu bylo jasné, že to zavinil on sám. Sergej Nikolajevič byl umazaný červenou barvou z Víťova zařízení pro značkování medvědů, které umístil na vzdálené stezce. Chtěl označit medvědy různými barvami, aby je mohl rozlišit a zároveň poznat, jestli se zatoulávají daleko nebo se zdržují v nevelkém úseku. Sergej Nikolajevič narazil na Víťův „vynález“ dřív než medvěd. Všechno nakonec dobře dopadlo. Galina Dmitrijevna se rychle vzpamatovala a dopálený Sergej Nikolajevič vychladl cestou od vzdálené stezky k chatě. Dokonce ho zajímalo, jak je Víťův „vynález“ udělán. Víťa mu s radostí ukázal polyetylénový sáček, který zatím ještě neumístil nad stezkou, pevně zavázaný, aby barva nevyschla, i malý zahnutý nožík vlastní výroby, kterým se sáček rozřízne, jakmile se potáhne za nástrahu. Galina Dmitrijevna nařídila, aby byly ihned pořízeny spolehlivé závory na dveře chaty zevnitř i zvenku. „Hlavně zevnitř,“ zdůraznila. Ze suchého březového polena Víťa vytesal závoru a pořádným hřebíkem ji připevnil k veřejím. Galina Dmitrijevna uzávěr pochválila a požádala Víťu, aby udělal ještě tři takové. Pro všechny případy. Když odcházeli z chaty do osady, posypali práh suchou hořčicí, aby si medvěd nechal zajít chuť na další řádění.

KAPITOLA 11 Podruhé přišel Víťa do chaty pozdě večer. Sám se přihlásil na práci v terénu a ředitel souhlasil s tím, aby udělal mostky, posekal kozí bradu na fenologické trase, zasadil sloupky označující kilometry. Když Víťa za sebou zavřel dveře chaty, dlouho seděl a 61

svíral pušku v náručí, bál se vyjít i jen k potoku pro vodu na čaj. Ještě nikdy předtím nebyl v terénu sám, stále se mu zdálo, že se v šeru někdo potlouká kolem chaty. Možná že je to medvěd, který se už jednou do chaty vloupal a znovu se chystá přijít na návštěvu. Víťa se skrčil na pryčně do rohu a celou noc nezvedl ruku z pušky. Jakmile zafoukal vítr, zapraskala střecha, zakřičel racek na limanu, Víťa otevřel oči a zaposlouchával se do nočních zvuků. Hned za svítání se pustil do práce, položil lávku přes první potok. Potom osekával tyče, kladl je na mokřinu, sekal kozí bradu, udělal průchod ve vysoké trávě. Boucháním sekery a svištěním kosy přiměl k ostražitosti všechny živé tvory a během pracovních dnů neuviděl nic zajímavého. Když se večer vracel do chaty, zvítězila únava nad strachem. Víťa rychle usínal, ale spal jen na půl oka. Ve dne si pak připomněl, že o půlnoci křičely labutě na limanu, potom kdesi daleko zabublal vulkán, k ránu zaharašil ve škvíře pod střechou konipas. Jako by ve Víťově nitru nepozorovaně bděl na stráži neznámý hlídač, který by ho ihned probudil, kdyby hrozilo nebezpečí. Ale všude byl klid. Víťa od úsvitu do soumraku vykonával uloženou práci na trase, skončil ji před stanovenou lhůtou a mohl teď celé dva dny sledovat medvědy. V údolí potoka se tyčila obrovská zelená stěna. Byla to skutečná travnatá džungle, kterou se člověk musel prodírat. Rostl tam tužebník kamčatský s listy podobnými listům javoru, ale ještě většími, děhel lesní, který svými rozměry připomínal spíš strom než trávu, udatna podobná malině, kýchavice s listy jako loďky. Nejvíc však bylo tužebníku. Rostl tak hustě, že přes něj nebylo vidět dál než na metr. Víťa mával hlavní pušky, aby si proklestil cestu a aspoň trochu viděl pod nohy. Bylina byla mladá, šťavnatá a ještě se nepřestala táhnout do výšky. Za den tužebník vyrůstal o délku tužky. Víťa se utápěl v zeleni listů. Nahoře, dole, před očima – byly prostě všude. Chvílemi zakopával o vývraty, pak se zas propadal do mělkých výmolů, které v trávě nebylo vidět. Neviděl nic – kde 62

končí porost, jak mnoho ušel. Nikde poblíž nebyl strom, na který by vylezl a rozhlédl se. Vlastně možná byly stromy nedaleko, ale cožpak je člověk z takové vysoké trávy uvidí! Víťa se zastavil před dvěma obrovskými medvědími píšťalkami, rostoucími mezi tužebníkem. Tyto rostliny podobné deštníku byly snad čtyři metry vysoké a tak tlusté, že by se na ně snad dalo vylézt jako na strom. Stvoly podobné zelenému bambusu rozměrem u země připomínaly telegrafní sloup. Víťa se také skutečně chtěl na jeden z nich vyšplhat, aby se rozhlédl. Ale sotva se rukou dotkl stvolu, hned ucítil, že je to přece jen tráva a ne strom. Musel vzít do ruky klacek a jako šavlí roztínat trávu, aby nešlápl do nějaké zvlášť hluboké jámy. Jen slunce mu pomáhalo udržovat směr, jiné vodítko neměl. Náhle vyšel na nevelkou planinu. Trávy tady bylo jen po pás a zřetelně se v ní ukázala rovná řádka jam. Byly to pozůstatky dávného kamčatského sídliště, které čas ještě docela nesetřel. Nikdo ze starousedlíků však nevěděl, kdy na tomto místě byla obydlí. Víťa usedl na okraj prudce se svažující jámy a přemýšlel o tom, jak tady před staletími lidé žili. Jistě zabíjeli medvědy, lovili ryby v limanu… Možná právě v těchto místech měli ve zvyku to, o čem nedávno četl: utratit jedno z nemluvňat, když se narodila dvojčata, a neduživé novorozeně hodit napospas psům. Víťa ani nechtěl uvěřit takové krutosti, kterou prý na Kamčatce zažili ještě i Rusové. Ze strany se v trávě ozval šelest. Víťa vstal s prstem připraveným na spoušti nabité pušky, aby ji v příštím okamžiku mohl zvednout k rameni. Stál dlouho, ale všude bylo ticho, tedy vykročil dál do tužebníku. Nedaleko uviděl trávu pošlapanou medvědem. V křehké kozí bradě zanechalo zvíře za sebou takovou stezku jako Víťa. Medvěd byl někde nablízku, ale Víťa ho nemohl spatřit. Možná se skrývá kousek od něho jako prve, jenže kdo pronikne očima tuhle houštinu? Nezbývalo nic jiného než jít po stopě a aspoň podle ní se něco dovědět. Bylo hrozné plížit se v tom neprůhledném porostu medvědovi v patách. Zvíře může vyskočit z boku nebo zezadu, stačí, aby mávlo tlapou, a vyrazí pušku z ruky. Víťa opatrně sledoval každý krok, rozhrnoval stébla trávy. Uviděl čerstvý pelech. Místy 63

se na něm zvedala stébla, oddělovala se od pomačkané trávy. Hned vedle našel druhý pelech a o kousek dál ještě deset dalších. Medvěd se krmil vleže, ležel na břiše a okusoval trávu kolem sebe. V takové trávě to je snadné. Nedalo se však odhadnout, jestli se tu krmil jeden medvěd, nebo dva, nebo jich bylo víc. V trávě se vyskytovalo až příliš mnoho průchodů. Vedle jednoho pelechu se povalovaly zbytky ptačího hnízda. Tráva kolem něho byla zvlášť pošlapaná a dokonce ulízaná, medvěd určitě sežral mladá ptáčata. Hnízdo strhl z nízkého keříku zimolezu. Každou chvíli se ozval podezřelý šelest. Buď si tam špacíroval medvěd, nebo prostě jen šustila tráva. Nestává se tak často, aby medvěd napadl člověka, přemýšlel Víťa. Jenže se také vůbec tak často nestává, aby se lidé toulali mezi medvědy! Víťa vyndal z kapsy zápisník, aby si zakreslil polohu pelechů a zapsal, jakou trávou se tady medvěd živil. Jen se strachem bral do ruky tužku místo pušky. Rád by se byl opřel o strom, aby si aspoň kryl záda, kolkolem však nebylo nic kromě převysoké trávy. 64

V učebnici je napsáno, že jedna z obtíží, s nimiž se člověk při pozorování zvířat setkává, spočívá v tom, že se zvíře bojí člověka. Já mám potíž dvojnásobnou, pomyslel si Víťa, ještě i člověk se bojí zvířete! Za zády zašustila tráva, Víťa se prudce otočil, odhrnul stébla trav. Vyčkával, naslouchal – všude bylo ticho. Snad se jen napřímila tráva přitisknutá nohama k zemi? Víťa zvedl tužku, která mu vypadla z ruky. Znovu uslyšel zašustění, tentokrát z boku. Už je jasné, že nablízku přechází medvěd. Také ovšem uslyšel nebo ucítil člověka, ale neutekl, toulal se bůhvíproč v blízkém okolí a to vzbuzovalo úzkost. Hlavou prolétly všelijaké obavy: možná že medvěd ukrývá kořist? Ale potom by asi těžko žral trávu. Vloni se jeden muž z osady srazil v kleči s medvědem, který ukrýval tuleně. Naštěstí nebyl medvěd veliký. Udeřil muže tlapou, povalil ho a sám utekl. Ten muž dosud ukazuje pouzdro na cigarety, pomačkané úderem tlapy. Možná že je zvíře raněné, a proto se krmí vleže? Víťa napjatě poslouchal, čekal, že už už zašustí tráva a zvíře se na něho vyřítí. Ale neozval se ani nejmenší šelest. Víťa se také nepohnul. Medvěd ho ovšem zvětřil. Slavný lovec tygrů Jim Corbet s nadšením psal o tom, že ani tygři, ani leopardi nemají dobrý čich, jinak by se lovcům špatně vedlo. Medvěd naopak větřil výborně, i když sám v této husté trávě zůstával neviditelný. Nedávno byl Víťa u vytržení nad životaschopnou silou, s jakou kamčatská tráva klíčením nadzvedla zem. Teď však ho její bujnost přiváděla v zoufalství. V té zelené houštině se nedalo ani pořádně dýchat. Možná proto, že se slunce zatáhlo šedou clonou a po listech zašelestil déšť. Kapky padaly několik minut. Víťa doufal, že se medvěd vzdálil v šumění deště, zamířil stranou a vykročil raději dál od medvědích pelechů. Hned promokl – všechen déšť zůstal na širokých listech tužebníku a při každém kroku Víťu pokropil od hlavy až k patě. Vpředu zapraskala větvička, Víťa uskočil stranou, ale i tam se před ním rozkývaly vrcholky tužebníku. Zůstal stát v naprosté hrůze a nevěděl, kam stébla odhrnout. Víťa se strachem potil, z oděvu mu stoupala pára. V hlavě mu bušilo: jestliže zvířata znají strach, tedy některá z nich znají i smělost. 65

Nejsou všechna jen bázlivá. Proč žvýkat trávu, když tady mají takovou kořist! Možná že medvědi už okusili, jak chutná člověk. Na jednoho by Víťa stačil, jenže tady jich je kolem plno. Co chtějí? Zdálo se, že už už zezadu nebo ze strany plácne medvědí tlapa. Víťa ze všech stran slyšel šustění. Měl bych vystřelit z obou hlavní, aby se všechny ty šelmy rozutekly! Ať si táhnou k čertu! Víťa zvedl pušku a stiskl kohoutek. Tiskl vší silou, ale puška nevystřelila. Ruce malátně klesly; po celou tu dobu nebyla nabitá! Včera Víťa vyndal náboje, aby si péra odpočinula, a ráno už na to nevzpomněl. Sundal pušku z věšáku a šel. S kovovým cvaknutím pušku „zlomil“, vyndal z kapsy patrony a pomalu je vsunul do hlavní. Jenže s Víťou se něco stalo – už se mu nechtělo střílet. Vyčerpaný klesl na zem. Jakpak to? Copak se to s ním děje? Že by byl všemu konec? Kolik úsilí vynaložil, aby se dostal mezi medvědy, a teď by střílel, utekl? Kam by utekl? To znamená, že jsem prostě zbabělec, uvažoval Víťa. Docela obyčejný zbabělec. K čemu je mi Kamčatka bez medvědů? Proč bych sem pak jezdil? Ať mě radši rozsápou, než abych se takhle bál. Přestanu se jich bát! Přísahám, že už nikdy před medvědem neustoupím. Od dnešního dne. Ať se děje, co se děje! Víťa vstal a energicky vykročil kupředu. Tráva se rozhrnula a došel k potoku. Opodál jeden za druhým přebíhali potok dva mladí medvědi, až voda stříkala. Byli mokří, a proto vypadali slaboučcí. Jeden zůstal stát na břehu, zvedl se na zadní a zavrtěl hlavou. Uviděl Víťu a vyrazil do husté trávy. To oni mi snad nahnali takový strach? pomyslel si Víťa s výčitkou, hodil si pušku přes rameno a vykročil dolů podél potoka. Zleva i zprava se zvedaly zelené stěny. Když se nedaleko v travnaté stěně rozvlnily a sklonily listy, Víťa pochopil, že se ponořila do trávy velká medvědí hlava. S mláďaty byla zřejmě i medvědice. Víťa však pušku z ramene stejně nesundal.

66

KAPITOLA 12 Za celý den Víťa tolikrát otočil hlavou napravo nalevo, že se mu kvečeru už nechtělo zbytečně se rozhlížet kolem. Čekal na posedu a stále ještě doufal, že uvidí medvěda. Ale zdá se, že ani shora to není jednoduché, možná že se toulá někde tak o tři kilometry dál. Jenže co to znamená, hledat ho v travnaté džungli, to už Víťa také dobře věděl, a zatím stále ještě neodcházel z posedu. Kvečeru si Víti téměř nevšímali dokonce ani velcí ptáci, kteří se před ním zpočátku měli na pozoru. Orel usedl nedaleko na suchý strom a už se vůbec nedíval směrem k posedu, kukačka kukala Víťovi přímo nad hlavou na téže bříze. Na malém jezírku se do semknutého bílého proužku shlukli na nocleh rackové. Jinak byli samý křik, ale na místě nocování seděli nezvykle tiše. Ve večerním chladu se z jejich jezírka začala zvedat mlha. Vzdálené stromy se rozplývaly v soumraku, hory na západě pluly v mlze. Kolkolem zavládlo takové ticho, že i Víťa strnul bez pohybu. Z posedu bylo vidět velký úsek potoka s medvědími stezkami podél břehů i rozsáhlou planinu, kde se také vyskytovaly stopy medvědů. Víťa byl teple oblečen a na posedu se mohl natáhnout v celé délce. Zůstal nocovat přímo na stromě, přece jen doufal, že za úsvitu uvidí medvěda. V noci na jezírku poplašeně křičeli rackové. Kdosi narušil jejich spánek, po břehu jistě přešlo nějaké zvíře. Které? Liška? Rosomák? Nebo snad medvěd? Jak jen ho přilákat? uvažoval Víťa. Třeba by se mu zalíbila hudba? Tuleň také připlouvá na zvuky hudby. Požádám mládence z osady, aby mi půjčili přenosný magnetofon. Jakou hudbu bych mu asi měl nabídnout? Něco blízkého medvědí povaze, třeba Dubinušku. Víťa se probudil, když už celá obloha prosvítala. Hned si vzpomněl, kde je, maličko nadzvedl hlavu a rozhlížel se po okolí. Žádného medvěda neviděl. Monotónně bublal potok, na limanu se překřikovaly labutě. S pípáním vzlétla nad posed babka lužní, divže si nesedla Víťovi na hlavu. Zpozorněla, odlétla kousek stranou a usedla na ostrý pahýl suché větve, kterou včera večer 67

Víťa uřízl nožem, aby nezapraskala, kdyby ji zachytil rukávem. Na čerstvém řezu visel chomáček hnědé medvědí srsti. Víťa se na něj ustrašeně díval a chtě nechtě musel uvěřit, že po schůdkách, přibitých na skloněný kmen břízy, šplhal k posedu medvěd! Podle barvy srsti tentýž, který se vloupal do chaty. Víťovi bylo úzko při pomyšlení, že se k němu v noci medvěd přiblížil, ale také ho potěšilo, že bylo zvíře vedle něho a nedotklo se ho. Rozhodnutí, že se medvěda nesmí bát, bylo tedy správné. Příští den uviděl toho huňáče z okna chaty, krmil se v tundře u limanu. Musím se pokusit navázat s ním kontakt, pomyslel si Víťa. Pak za ním budu moci chodit po tajze, ne na něho číhat, ale prostě pozorovat všechno, co dělá. Víťa sešel k tundře a po jejím okraji medvěda pomalu obešel. Pod nohama se bělalo množství hlaviček suchopýru jako na bavlníkovém poli. Po straně se tyčily hory. Byly také posety bílými skvrnami, z dálky podobnými hlavičkám suchopýru. To byly vzdálené sněhové ostrůvky. Víťa šel stranou od medvěda, ale stále se k němu nepatrně přibližoval. Chvílemi zkusil lézt po čtyřech a tvářil se, jako by okusoval trávu, aby přesvědčil chundeláče o svých mírumilovných úmyslech. Dvě nebo tři hodiny se medvěd pásl a po celou tu dobu se k němu Víťa v kruzích blížil. Už mu nezbývalo mnoho, ale musel se dostat ještě blíž. Víťa věděl, že podle statistiky největší počet nešťastných případů v cirkusové aréně při práci s cvičenými zvířaty zavinili hnědí medvědi. Jeden z nejstarších krotitelů, který pracoval se smíšenými skupinami šelem, napsal o hnědém medvědu: „Dnes ti líže ucho, ale zítra se může zakousnout do hrdla.“ Víťa se však snažil nemyslet na nebezpečí. Rozhodl se, že se nebude bát, tedy musí jít dál. Medvěd nebyl příliš velký, ale také ne malý. Kdyby se postavil na zadní tlapy, hodně by Víťu převyšoval. Srst měl světle hnědou, přesně takovou, jakou Víťa našel na posedu a na hřebíku v chatě. Stále po kruhu se k medvědovi přiblížil asi na patnáct metrů. Mohl by mu hodit kus salámu, ale bál se, aby zvíře nepolekal prudkým pohybem. Sklonil se, prsty jako drápy začal rozhrabovat 68

kořeny trávy a s hlasitým mlaskáním předstíral, že je jí. Medvěd na něho se zájmem pohlédl a začal větřit, chtěl se přesvědčit, co to tam Víťa našel. A tu mu Víťa hodil kousek salámu. Medvěd ho slupl. Víťa hodil znovu, medvěd to snědl a už čekal na další porci. Jenže zásoba skončila. A také si medvěd nesmí zvyknout na almužny, ale na Víťu. Nesmí se z něho stát žebráček. Víťa usedl na vlhkou zem. Medvědovi po salámu tráva už nechutnala, pomalu se kolíbal k tajze, Víťa stranou za ním. Medvěd se náhle pustil do běhu a hned nechal Víťu daleko za sebou. Až u stromů šlo zvíře zase krokem a brzy se skrylo v tajze. Víťa si vykračoval po tundře veselý a spokojený, že konečně navázal známost s medvědem. Teď zbývalo jen utužit toto seznámení novým setkáním. Ať Víťa potom sebevíc chodil po okolí, potkat medvěda se mu nepodařilo, dokud huňáč sám nezavítal k chatě. Blížil se, zastavoval, větřil, opatrně naslouchal. Obešel chatu, aby k ní přišel ze závětrné strany. Neodvažoval se přiblížit, sedl si, zvedl se na zadní. Byl to týž medvěd, s nímž se Víťa seznámil v tundře, hned ho poznal. Medvěd už jistě zvětřil člověka, ale stejně neodcházel. Víťa stál nedaleko chaty na pěšině. Medvěd se zastavil asi třicet kroků od něho. Je vidět, že zvíře nemá tlapy rovné, ale zakřivené, asi jako dva výběžky u rozsochy borovice, které v mládí někdo ulomil vršek. Ty mohutné křivé tlapy rostly jakoby přímo ze šíje, zdálo se, že medvěd vůbec nemá hruď. Zvíře ostražitě natáhlo krk a černým kolečkem čenichu s rozšiřujícími se nozdrami zavětřilo, aby poznalo, jaké stvoření se to usídlilo v jeho sousedství. Pravděpodobně o Víťovi věděl a začal usilovně očichávat stébla trávy, najednou ho hrozně zajímalo, jak voní. Na člověka se už vůbec nedíval, nebral ho prostě na vědomí. Víťa vyndal z kapsy cukr, ale neodvážil se jít přímo k medvědovi. Udělal několik kroků stranou, maličko se přiblížil, otočil se na druhou stranu a opět o kousek přistoupil k medvědovi. Ten zřejmě zpozorněl a Víťa mu nenápadně hodil kousek cukru. Uskočil, ale hned potom bílá kostka vzbudila jeho zájem, očichal ji a s chutí snědl. Víťa hodil ještě jednu. Udělal krok k medvědovi, ale ten se otočil a odešel do trávy. Tam se zvedl na zadní, 69

asi očekával pamlsek. Víťa už mnoho cukru neměl, a ani s ním nespěchal, nechtěl, aby si medvěd zvykl žebrat u chaty. Zvíře stálo na zadních tlapách a mírumilovně zavrčelo: „R-ee-mm.“ Od té chvíle se jmenovalo Rem. Víťa patrně nebyl první, od koho Rem dostával almužnu. V každém případě bylo jasné, že se mu nechce odejít. Napjal se v celé své výšce za nevelkým keřem a odtud Víťu pozoroval. Zádumčivě se podrbal drápy na boku, přešlápl na zadních tlapách a přední zvedl k hrudi – jako boxer při základním postoji. Tak tlapy pohodlněji udržel. Víťa se ani nepohnul. Tu se medvěd spustil na všechny čtyři, přikolébal se k olši a začal si o ni drbat bok, potom si tlapou přejel po čenichu, aby odehnal komáry, kteří kolem něho kroužili v hustém mraku. Stíral je z čumáku hned jednou, hned druhou tlapou. Zahnutými drápy se drbal na bocích. Víťa hodil ještě kousek cukru, právě v okamžiku, kdy Rem mávnutím tlapy odehnal z čela komára. Medvěd ihned cukr schroustal a znovu udělal stejný pohyb tlapou. Víťa hodil ještě kousek, a když Rem cukr snědl, opět mávl tlapou. Zřejmě si zapamatoval: zamávám tlapou – dostanu cukr! Víťa nenarušil tento náhodně vzniklý podmíněný reflex a za každé mávnutí tlapou hodil Removi cukr, pokud zásoba stačila. Když dárečky skončily, Rem se přikolébal blíž k chatě, zastavil se u starého ohniště, vylízal popel a pak zamířil zpátky do tajgy. Pomaličku se Rem přestal Víti bát. Někdy se Víťovi poštěstilo, že ho mohl pozorovat celé hodiny. I když ho trochu přikrmoval pamlsky, přece jen se bál, aby medvěda nenapadlo udělat si pořádnou hostinu a aby znovu nezpustošil chatu. Proto před delší nepřítomností zajistil dveře tlustým měděným drátem, který obtočil kolem pořádného hřebíku. Medvěd by podle libosti sice mohl vyrazit dveře úderem tlapy, Rem však zřejmě nebyl takový zbojník. Pro každý případ Víťa posypal práh rozdrobeným tabákem nebo hořčicí, aby zpod dveří nedráždily medvědí čenich lákavé vůně. Jednou na rozhraní palouku a kamenobřízové tajgy v mozaice světelných záblesků a stínů ve vysoké trávě Víťa uviděl medvědí čumák. Byl tam Rem. Jakmile Víťu spatřil, hned mávl tlapou, 70

žebral o cukr. Víťa kdesi četl, že medvědi ve všech zoologických zahradách vědí, jak lehko se vycvičí lidé – stačí natáhnout tlapu a hned je tu pamlsek. Zdá se, že si na to rychle zvyknou i medvědi ve volné přírodě. Stačilo, aby Rem mávl tlapou, už tu byl cukr! Víťa šel za Remem kamenobřízovým lesem. U vyšlapané medvědí stezky se Rem zastavil, zavětřil a sedl si stranou, zdálo se, že si chce jen odpočinout. Víti si vůbec nevšímal. Chvíli poseděl a znovu vykročil do trávy. Téměř celý se v ní skryl. Cestou nevynechal ani jediný vývrat, aby se o něj neopřel tlapami a nerozhlédl se kolem. Z trávy se zvedala jeho rezatá hlava na dlouhém krku, medvěd kýval čenichem, znovu se spustil na všechny čtyři a kolébal se dál. Došel k potoku a hned zamířil k zátočině, kde voda prudce narážela na břeh a vymlela hlubokou jámu. Medvěd usedl vedle jámy a dlouho se díval, jak se v tom malém koloběhu míhají mřenky. Potom si lehl na břicho a pomalu začal spouštět tlapu do 71

vody. Ryby se však rozprchly. Pak ponořil tlapu o něco hlouběji a trpělivě čekal s ušima maličko sklopenýma. Náhle prudce trhl tlapou ve vodě – zase nic! Rem vstal, zatřepal drápy jako kočka, když náhodou šlápne do kaluže, a zamířil dál. Vylezl na svah, prošel tmavě zelenými skvrnami kosodřeviny a zalezl do úkrytu pod přeraženým stromem jako do salaše. Rozštípnutý a vedví rozpadlý kmen stromu, jeho kořen a cedrový keř vytvořily útulnou skrýš, kde medvěd nejednou spal. To prozrazovaly polámané větve a uleželá lesní trouchnivina. Rem si lehl na břicho a položil hlavu na zkřížené tlapy. Víťa zůstal stát nedaleko něho a pozoroval ho. Rema trochu zneklidňovala blízkost člověka, chvílemi otevřel oči a díval se na něho, aniž by změnil polohu. Víťa byl tak blízko, že by mohl udělat výborné snímky, ale fotoaparát bohužel už neměl. Ještě než se seznámil s Remem, nastražil aparát na stezku, aby se medvěd sám vyfotografoval zblízka. Víťa tam potom přišel a uviděl, že se nápad povedl. Ale radoval se zbytečně: mladý tužebník za den vyrostl tak, že svými listy zakrýval objektiv. Víťa tedy vysekal všechny rostliny kolem aparátu a byl přesvědčen, že se snímek podaří, jestli medvěd zase přijde. Jenže medvěda, který procházel stezkou, upoutalo buď klapnutí spouště, nebo sám fotoaparát. Zkrátka, když se Víťa večer vrátil, kamera tam nebyla. Medvěd ji strhl zároveň s kapesním stativem, koulel po trávě, potom přimáčkl tlapou. Pouzdro z umělé hmoty se změnilo na černé střepiny. Rem si zdříml ve svém úkrytu, ale komáři mu nedali spát. Vstal, udělal svou medvědí rozcvičku. První cvik – vyhrbil hřbet a protáhl se. Druhý – vytáhl dozadu pravou nohu, pak levou. Na závěr si sedl, zvedl čumák nahoru tak, že hlavu s roztrženým uchem položil až na hřbet. To je jistě ten, kterého jako malé medvídě Geraska stahoval lyžařskou holí z větve nad propastí! pomyslel si Víťa. Rem se kolébal po stezce k mořskému břehu. Víťa zůstal raději opodál, bál se, aby medvěda nerozzlobil svou dotěrností. Rem špacíroval po písečném pruhu, hledal kraby, ryby a měkkýše, vyhozené mořskými vlnami. Na pevném vlhkém písku zůstaly po přílivu kaluže. Medvěd procházel jejich středem, zkoušel, 72

nejsou-li někde ryby. V jedné kalužině se pružně natáhl, poskočil, až voda vystříkla, chtěl rybku přitisknout tlapami. Při skocích prohýbal hřbet a podobal se tak lišce při lovu, když se snaží přitisknout myš tlapami složenými k sobě. Rem se skrčil uprostřed kaluže, znehybněl s nadzvednutými předními tlapami, jen hlavou pomalu otáčel napravo nalevo. Rybka sebou mrskla stranou od něho, medvěd po ní plácl. Předními tlapami popleskal celou kalužinu, ale rybu stejně nechytil. Vztekle se vzdálil od břehu. Po seznámení s Víťou začal Rem častěji a směleji přicházet k chatě. Víťa ho maličko přikrmoval, jen tak, aby z něho neudělal darmojeda, ale zároveň aby ho neodradil. Jednou uviděl okénkem, jak se Rem postavil na zadní tlapy se srstí na hřbetě naježenou a přední nastavil proti nevelké bříze, na které se sušil černý řemen. Medvěd zavadil o větev, řemen se pomalu sunul dolů, Rem ho polekaně sledoval a vzdaloval se od něho. Náhle řemen spadl. Medvěd zavrčel a odskočil stranou. Potom zpovzdálí zadupal tlapami o zem a poslouchal, jestli pod břízou nezašustí tráva. Zřejmě považoval řemen za hada. Ale odkud mohl vědět o hadech, když se na Kamčatce nevyskytují? Patrně se mu od pradávných dob zachovala nedůvěra k plazivým tvorům. Večer Víťa zatopil v kamnech, postavil na čaj a spokojeně ulehl na pryčnu. Bylo příjemné ležet v chatě, v tom malém útulném ostrůvku, obklopeném divokou panenskou přírodou, která by bez tohoto jednoduchého lidského obydlí nebyla tak žádoucí. Kdybych tak mohl Rema skutečně ochočit, uvažoval toužebně Víťa. Thor Heyerdahl choval ochočeného medvídka, který večer sedával na lavici před krbem a večeřel společně s dětmi. Stejně jako děti ho před spaním vždycky umyli. Když medvídě dorostlo, sloužilo Thorovi jako polštář… Kdybych si tak mohl Rema takhle vychovat! V chatě už bylo horko, Víťa si zašel pro oděv, který se sušil na keři. Když odpoledne přecházel říčku po kládě, sklouzl do vody. Bunda visela na svém místě, ale kalhoty musel dlouho hledat v trávě. Medvěd z nich nadělal pentličky – z kapsy vytahoval papír, v němž pro něho Víťa měl zabalený cukr. Ráno měl připlout Sergej Nikolajevič s Galinou Dmitrijevnou. 73

Víťa spotřeboval celou svíčku, než z pentlí zase ušil kalhoty. Příští den nešel do tajgy, čekal na člun. Uvedl do pořádku rostliny nasbírané pro herbář, uklidil v chatě a sedl si k okénku, aby viděl na liman. Nedávno četl v odborném časopise o plánovaném pokusu vědců univerzity v Marylandu: padesáti ledním medvědům navléknou speciální obojky, v nichž budou vmontovány miniaturní vysílačky, rádiové signály vysílaček povedou k umělé družici Nimbus, vypuštěné na polární oběžnou dráhu Země. Podle těchto signálů budou vědci sledovat migraci ledních medvědů. To už je něco! uvažoval Víťa. Abych se i já mohl zabývat opravdovou prací, musím se příští rok dostat na univerzitu. Teď se začnu pořádně připravovat ze všech předmětů. Byl ochoten zasednout ke studiu hned tady v chatě, ale nevzal si s sebou učebnici. Kolem jednotvárně bzučeli komáři. Dokonce i v chatě se před nimi člověk musel chránit zvláštním krémem. Všechny štěrbiny na stěnách byly zdánlivě ucpány, ale komáři neustále odněkud vylézali. Víťa si náhodou všiml, že z dírky ve dveřích, která zůstala po vypadlém hřebíku a nebyla větší než jehla, vylezl úplně zmáčknutý komár. Jak mohl prolézt tou sotva viditelnou dírkou, to nebylo jasné. Víťa musel dírku ucpat. Začal zkoumat okénko, jestli komáři nelezou ještě nějakou škvírou, přelétl pohledem na stopy medvědích drápů a všiml si zvláštního nadpisu v novinách pod tapetami, roztrženými drápem: „Vyhrál kolonu vozidel.“ Psalo se tam, že nějaký šťastlivec koupil osmdesát osm losů loterie a vyhrál na ně moskviče, záporožce a motocykl. To není špatné, měl štěstí, pomyslel si Víťa a začal snít o tom, kolik různých pomůcek a zařízení by mohl koupit za takové peníze. Koupil by stereofon, fotoaparáty… Mohl by si dokonce najímat i vrtulník… V tom okamžiku se ozvaly údery tlap a dveře chaty se otevřely dokořán! Víťa uskočil k pryčně, ale na hruď se mu vrhl Kvítek, radostně se přitulil a vrazil hlavou Víťovi do brady. Víťa přece jen člun propásl. Od břehu kráčel Sergej Nikolajevič a táhl provaz, kterým přivázal člun ke stromu. Víťa si pospíšil, aby pomohl odnášet věci. Sergej Nikolajevič a Galina 74

Dmitrijevna kráčeli k chatě, ale zůstali stát u člunu a rozesmáli se. Víťa nechápal, proč se smějí, šel k člunu a vzal batoh. Příčinou smíchu byly Víťovy sešívané kalhoty. Sám už si zvykl na jejich novou podobu, ale na příchozí udělal proužkovaný střih kalhot neobyčejný dojem. Druhý den se Víťa musel vrátit do osady. Nechtělo se mu opouštět Rema, bál se, že medvěd od něho odvykne. Ale z osady letěl vrtulník do údolí Gejzírů a Víťu poslali s ním. Měl připevnit tabulky upozorňující turisty, že nemají lámat krápníky. Jindy by letěl do známého údolí s radostí, ale teď, když se spřátelil s Remem, se mu to vůbec nehodilo. Kdyby byl neodešel, možná že by se za několik měsíců neodehrálo drama u sopky Uzonu.

KAPITOLA 13 Ve vrtulníku Víťa každou chvíli přelézal hromady složených dřevěných tyčí, aby mu dole neušlo něco zajímavého. Když ve škole poprvé uslyšel o údolí Gejzírů, bylo to pro něho něco jako moře Dešťů na Měsíci, stejně nedosažitelné. A teď to vypadá tak, že se za několik minut v tom údolí ocitne. Zprava se všechno zelenalo od mořské vody, jen pod vrtulníkem podél břehu bylo vidět zřetelné řady vln s bílými beránky. Na levé straně se tyčily hory s kamenobřízovou tajgou na svazích. V dolinách se jiskřivě leskly říčky. Vrtulník zamířil do hloubi poloostrova, proletěl nad krásným hlubokým kaňonem, nad řekou rozmarně pádící přes útesy. Už nebylo vidět ani jasně modrou oblohu, ani řeku zpěněnou mezi kameny. Vrtulník letěl v hloubi kaňonu, po stranách se táhly jen hnědé strmé stěny, zvrásněné časem. Náhle oči zalilo jasné sluneční světlo. Příšeří soutěsky zmizelo a ukázaly se zelené rokliny a hory s jiskřivě bílými sněhovými pláněmi. Vrtulník přistával. Tráva pod ním se rozkolébala a vytvářela zelené vlny, hnané vzduchem. Najednou se kdesi vzadu v nízkém olšoví mihlo utíkající 75

medvídě. Jakmile vrtulník přistál, Víťa seskočil na zem a pustil se za ním. „Vpravo, vem to víc doprava!“ volal pilot. Víťa přiběhl k strmému, téměř svislému svahu, ale medvídě už se skrylo kdesi v porostu. Tak se nepodařilo lépe si je prohlédnout. Dole vytryskla ze země bílá fontána vody a páry. O něco dál druhá a ještě dál se zajiskřila v slunci hned celá skupina vodotrysků. Víťa si radostně uvědomil, že má před sebou slavné údolí Gejzírů. Nemohl od něho odtrhnout zrak, ale z vrtulníku už na něho volali, že si má vzít své tabulky, aby byl včas hotov. Vrtulník odletěl. Víťa zvedl na rameno svazek lehkých tyčí, na nichž byly tabulky přibity, a začal sestupovat do údolí Gejzírů, údolí říčky Gejzerné, která ubíhala dole. Hned tu, hned tam vytryskly gejzíry nebo se zvedla pára jako kouř z ohně. Leskly se nevelké vodní skvrny, podobné kulatým miskám – malá jezírka. Překvapovala barva vody v nich: v jednom byla černá, v druhém bledě modrá, v třetím zelená. Vyskytovala se tam i žlutá voda, i červená, a dokonce i taková, že se těžko dalo určit, z jakých barev se skládá ten neobyčejný odstín, připomínající bouřkovou oblohu při západu slunce. Jiná jezírka se navzájem téměř dotýkala a voda v nich byla různá. Víťa sestupoval po staré pěšině, která se časem změnila v úzké koryto, po němž ve vysoké trávě stékala sněhová a potom dešťová voda. Na pěšině žádné stopy nebyly, jen u samého dna údolí se na měkké zemi objevily výrazné medvědí šlápoty. Otiskla je tam dvě různá zvířata, jedno velkých, druhé středních rozměrů. Tráva dole byla nízká, ne bujná jako na svahu, místy vůbec nerostla. Hnědé lysiny jako by někdo posypal popelem. Po horké zemi s prasklinami, kde vyvěral plyn a pára, šel Víťa s pocitem strachu. Nejednou slyšel, že v údolí jsou místa, kde se zem může provalit nad řídkou kypící hlínou, která hned opaří nohy. Víťa si dobře pamatoval, že shora viděl dvě jezírka vedle sebe. A teď, když byl dole a přišel blíž, uviděl jen jedno. Druhé se ztratilo. Copak jsem si to popletl? uvažoval v rozpacích. Větřík rozptýlil oblaka páry z úžlabiny. Na jejím dně zely dva černé jícny, dvě děsivé jámy, vedoucí do propasti. Z nich se ozýval hrozný řev, připomínající obrovského lva. Víťa poznal, že 76

77

stojí přímo u grifonů – otvorů, z nichž občas v mohutných gejzírech vytryskne do výše horká voda. Rychle se vrátil zpátky, protože se bál, že ho gejzír náhle opaří. Snad bych měl běžet ještě dál? přemýšlel polekaně. Kdo ví, jak daleko voda stříká? Ale pod nohama se zelenala tráva, to znamená, že sem už horká voda nedosáhne. Jinak by trávu dávno vypálila, stejně jako je vypáleno všechno na kamenité plošině při druhé straně jícnu. Dál se Víťa snažil držet se pruhů nebo ostrůvků trávy. Za kameny se zvedal pramínek páry. Náhle jako sloup vyrazil nahoru a začala tryskat voda. Tryskala stále výš a výš, brzy z kamenité horniny už vyvěral mohutný proud, snad patnáctkrát vyšší než člověk. Víťa si domyslel, že je to ta slavná Fontána, jeden z nejkrásnějších gejzírů. Kolem zářily neobyčejně pestré barvy. Přímo pod nohama se táhl pruh bílé hlíny, o kousek dál skvrna tmavě modré. Ještě dál výběžek žluté. Ale nejjasnějšími, nejpodivuhodnějšími barvami překvapovaly krápníky. Kolem velkých jícnů gejzírů, z nichž chvílemi tryskala pára a horká voda, pulsovalo množství drobných pramínků. Za tisíce let horká vulkanická voda vytvořila usazeniny fantastické formy – krápníky. Smaragdové, žluté, perlové skvrny krápníků se leskly horkou vodou, která po nich stékala. Vlévala se do bystré modravé říčky Gejzerné. V hlubinách pod zemí jako by chvílemi s rachotem prolétl vlak a v říčce proud zesílil. Víťovi už jen zbývalo najít místo pro poslední tabulku, která nabádala turisty, aby chránili zázrak přírody – krápníky. Vykročil na pahorek s mladými břízkami. Vysokou trávou vedla zřetelná pěšina. Víťa po ní šel a nemohl pochopit, proč mu tak váznou nohy. Došel k velké kulaté jámě, v níž bublala hliněná kaše. Hned klesala, hned se zas zvedala až k okraji, praskaly na ní velké červenožluté bubliny, vzkypěla, až šplíchala přes okraj. Víťa pochopil, že nejde po pěšině, ale po hlíně, která tu a tam vyšplíchla z té strašné jámy. Kolem se zelenala tráva, rostly zakrslé břízy, zdálo se, že tu někde vykoukne zelený palouček. Ale místo něho tu zela hrozná jáma s vřící hlínou. Téměř na každém kroku se vyskytlo něco neočekávaného. Víťa narazil na maličkou blátivou sopku, která mu sahala sotva 78

po kolena, ale vypadala jako opravdová sopka v činnosti. V kráteru, ne větším než sklenice, jako láva klokotalo řídké bláto. Nedaleko v úzké černé prohlubni z plochých kamenů bublala a kypěla voda gejzíru. V takových kypících kráterech obyvatelé Nového Zélandu, kde jsou také gejzíry, vaří ryby. A zde v údolí vaří turisté brambory tak, že je ponoří do vroucí vody přímo i se síťovkou. Obrovský kaňon obklopovaly hory, porostlé klečí, nahoře přecházející do příkrých stěn. Z jedné takové stěny se řítil úzký bílý proužek malého vodopádu. Pramínek vody podobný bílému hedvábnému lanu padal z výšky dvacetipatrového domu. Podél strmé stěny kaňonu letěl krkavec, vyhlížel, jestli se ze srázu nezřítilo nějaké zvíře. Víťa prudce zarazil kůl s přibitou tabulkou, aby špice vnikla co nejhlouběji do země. Kůl pronikal bez nejmenšího odporu. Z proražené díry stoupala horká pára. Kolem rostla tráva, o kus dál dokonce břízky, a nic nenasvědčovalo tomu, že se pod tenkou vrstvou země ukrývá nebezpečná řídká hlína. Víťa couvl, opatrně sledoval každý krok. Před očima měl řídkou kypící kaši v prohlubni. Stačí do ní šlápnout – a už se z údolí nedostane! Pozorně se díval pod nohy a uviděl neobyčejnou šedou hrudku. Přiblížil se k ní, ale hrudka poskočila, zamávala tlapami a pustila se nahoru po stezce. Byl to malý zajíc. Utíkal přesně prostředkem pěšiny, aby si po stranách nespálil tlapky. Země, kde ležel zajíček, byla zahřátá podzemním teplem jako dobře vytopená pec. Ve vzduchu silně páchla síra. Pára vycházela z gejzírů, syčely fumaroly, jimiž se prudce draly plyny zpod země, a nedaleko kukala kukačka obecná. Ne prostřední, jakých je na Kamčatce mnoho, ale obyčejná, jako v lesích u Moskvy. Po horké zemi běhal žlutý konipásek, v křoví pokřikoval hýl rudý. V tom podivuhodném údolí žili ti nejobyčejnější ptáci. Víťa si prohlížel červený krápník, podobný korálu, když náhle z tmavé jeskyně ve skále vyrazil snad metr silný proud vařící vody, ne do výše, ale těsně nad zemí, zašuměl Víťovi přímo před nosem a ovanul ho párou. Víťa se dal na útěk, kam ho nohy nesly. Vzadu, téměř rovnoběžně s obzorem nad zemí vytryskl gejzír. Potom se Víťa dověděl, že ho polekal jeden z nejnebez79

pečnějších gejzírů, zvaný Pec, protože jeho jícen připomíná čelo ruské pece. Odběhl dál, vylezl na pahorek, usedl na trávu, aby si odpočinul. Náhodou udeřil nohou o zem. Ozvalo se zadunění. Zřejmě se dostal na neobyčejnou – v tomto údolí bylo snad všechno neobyčejné – podzemní kopuli, pod níž také kypěla řídká hlína nebo voda. Přiložil ucho k zemi, dole to bublalo stejně jako v jámách, zejících kolem, jako v pekelných kotlích. Víťa opatrně slezl z kopule, aby ji nestrhl, a pospíšil si k spolehlivé prošlapané pěšině. Když odcházel z údolí, ještě jednou se zastavil u barevného jezera, podobného kulaté misce. Přece jen se mi zdá, že tady byla jezera dvě! A vzpomínám si, že každé mělo jinou barvu. Pokrčil rameny a kráčel nahoru po pěšině. Než vyšel z údolí Gejzírů, ještě jednou se ohlédl. Gejzír Fontána se slavnostně zvedl a ve výši rozhodil krásná vodní pera. Náhle Víťa zůstal jako přimrazený: u pěšiny přece jen byla dvě jezera! Docela vedle sebe. A každé jinak zbarvené. Proč potom dole viděl jen jedno? Seběhl znovu do údolí, aby tu záhadu rozluštil. U pěšiny opět uviděl jen jedno jezírko. Druhé bylo vidět hned vedle něho, ale jen z kopečka, asi o tři metry výš, z pěšiny ho vidět nebylo. Jen zázrakem se drželo v tenkých březích na ploché vyvýšenině, podobné malé sopce. Víťa došel k planině, kde přistál vrtulník. Údolí gejzírů zůstalo dole. Na druhé straně zaduněla řítící se suť. Snad kámen, náhodně shozený ovcí sněžnou, strhl s sebou další a celá lavina kamenů padala dolů. Chvílemi sem dolétalo šumění mohutných gejzírů a na slunci se oslnivě bělaly sloupy páry, která s nimi vylétla. Gejzíry jiskřily jako krásné uralské drahokamy. Víťa údolí s nadšením pozoroval a litoval, že tu fantastickou krásu velkou část roku nikdo z lidí nevidí. Uplynul čas, kdy už by se vrtulník měl objevit, ale nikde nic. Víťa se tedy vypravil na obhlídku rokle sousedící s údolím Gejzírů. Přistoupil k jejímu okraji a strnul: dole stál ohromný medvěd a těžce dýchal. Na bocích a na čumáku měl nevelké červené skvrny. Nedaleko seděla medvědice. Bylo jasné, že rány medvěd utržil ve rvačce s jinými samci. Právě totiž probíhala doba medvě80

dích svateb. V tomto období je setkání s rozzuřeným medvědem nebezpečné, a tak se Víťa raději schoval za keř kosodřeviny. Medvědice byla téměř o polovinu menší než medvěd. Stopy, které Víťa našel v údolí, byly jistě jejich. Medvěd zamířil k samici, ta se dala do běhu a začala honička. Zvířata běžela kosodřevinou stejně volně jako na otevřeném prostranství – byly tam prošlapané stezky. Když medvěd medvědici doháněl, otáčela se a huňatý velikán couval zpátky, bál se, aby nedostal pohlavek za dotěrnost. Unaveně seběhl k potoku, vkročil do vody, postál tam, pak vyšel na sněhový ostrůvek a lehl si na něj. Téměř černý na bílém sněhu se rozložil jako koberec, roztáhl všechny čtyři tlapy a položil hlavu na sníh. Medvědice si zatím líně vybírala travičku, kterou by uštípla. Medvídě, které viděli z vrtulníku, bylo její, odešla od něho na dobu páření. Medvěd neležel dlouho. Začal se zvedat, ale medvědice už běžela nahoru roklinou. Bylo zajímavé je pozorovat, ale přiblížit se znamenalo nebezpečí. Stačí, stačí…, přemlouval Víťa sám sebe. Všeho s mírou! Jak jsi přišel, tak zas potichoučku odejdi. Pušku nemáš, ani jediný vhodný strom není nablízku. Neodcházel však a v duchu si říkal: „Přece sis slíbil, že se nebudeš bát, tak nač ta panika? Nechat si ujít medvědí svatbu! Tu hned tak někdo neviděl!“ Medvěd se náhle rozběhl přímo k Víťovi, uslyšel, jak přešlápl z nohy na nohu. Víťa zbledl, ale stál na místě, utéci nebylo kam. Zvíře v něm vidělo soupeře, mířilo přímo k němu, ale pak se zastavilo, zvedlo čenich, jako by větřilo na obloze, postavilo se na zadní. Víťa strnul, bál se vydechnout, v nohách jako by měl péra, připravená vymrštit ho a hnát kupředu. Úplně mu z hlavy vyletěla známá pravda – zvířeti neutečeš! Vtom zarachotil vrtulník. Blíž! Blíž! Letěl přímo na Víťu. Medvěd udělal několik skoků do kosodřeviny. Také medvědice se rozběhla do houštiny ostrým tempem, ne tak, jako utíkala před medvědem. „Co to tu vyvádíš? Paseš snad medvědy?“ zasmál se pilot. Víťovi však do smíchu nebylo. Vlezl do vrtulníku, sedl si do koutku a ztichl. Chvíli přemýšlel a pak udělal závěr: medvěd se přece jen nepolekal vrtulníku, ale lidského pachu! Dole vypustilo údolí svého pohádkového skřítka. Zpod země se zvedla vodní vlna, nejdřív asi dva metry. Potom pramen, 81

mohutný jako nákladní auto, začal rychle vyrůstat a nad údolím Gejzírů tryskal k obloze sloup vody a páry. To se v celé své kráse ukázal Obr.

KAPITOLA 14 Z vysokých skalnatých mysů, spadajících do moře, bylo již několik dní vidět hejna lososů, táhnoucích podél břehu. Ryby prorážely tulení barikádu v ústích řek a pluly do sladké vody, aby daly život nespočetnému potomstvu a samy zahynuly přímo tady, na místě tření. V létech, kdy byla hojnost ryb, vodu v některých potocích rezervace nemohli používat k pití kvůli množství zahnívajících rybích zbytků. Bez nich by však malé rybičky, narozené z jiker, zahynuly hladem v této téměř destilované vodě bez známky života, která stékala z horských ledovců. Řeka, po jejímž břehu Víťa kráčel, byla asi padesát metrů široká, ne příliš hluboká, ale tak rychlá, že nad spoustou kamenů v táhlých vlnách bez ustání bublaly peřeje. Po celém korytě se černaly ploutve a hřbety ryb, které sem připluly na tření. V peřejích je nebylo pořádně vidět, Víťa však našel nevelkou zátoku, kde za zprohýbanými kořeny tekla voda trochu klidněji. Ukázalo se, že šedavě modré velké ryby nepostupují proti proudu, ale stojí na jednom místě. Chvílemi vypluly k hladině a vyměnily si místa. Byly půlmetrové i větší a téměř se navzájem dotýkaly. Hřbet těch, které stály hlouběji, se zdál zelený. Voda hlučně pádila korytem, čeřila se nad kameny a tvořila pěnu. Bylo neuvěřitelné, že všechny tyto ryby mohly nehybně stát v takové prudké vodě. Tvořily pevnou hradbu podél celé řeky, v hlubokých místech bylo hejno hustší, v peřejích trochu volnější. Přímo pod břehem se ve zprohýbaných kořenech skrývaly dravé mřenky. Připluly do řeky, aby se krmily jikrami kety. Na tmavých hřbetech jasně zářily červené skvrnky. Víťa šel několik kilometrů podél řeky – všude stála hustá hejna ket. A celá tato masa ryb musí co nevidět zahynout. Připlouvaly 82

do řeky, aby se jedinkrát v životě vytřely a zahynuly a tak poskytly potravu spoustě svých potomků. Při pohledu na řeku se dalo snadno uvěřit akademiku Komarovovi, který ve své knize o Kamčatce vysvětloval, proč je na březích řek, do nichž táhnou ryby na tření, tak obrovská tráva – tři až čtyři metry vysoká. „Část ryb se po vytření ocitne na břehu a svým tělem pohnojí zemi.“ Ryba je zřejmě dobrým hnojivem. Říká se, že na Kurilských nebo Komandorských ostrovech do důlku pod brambory místo mrvy kladou malou kambalu, a brambory rostou lépe než na pevnině. Potok, podél něhož vedla cesta k chatě, připadal Víťovi jaksi změněný. Třímetrový porost tužebníku, který dřív dosahoval až k vodě, začínal teď několik metrů od potoka. Podél břehů ho sešlapali medvědi. Jejich stezky protínaly porost vysoké kamčatské trávy ve všech směrech. Po dobu tření ryb medvědi porušovali hranice svých revírů a družně přicházeli k potokům a řekám, v nichž byly ryby. V zátočině se ozvalo mohutné plesknutí. Víťa se tiše plížil podél břehu… Nebyl to medvěd, ale ryby. Stačilo však přijít blíž, hned se rozptýlily do tůní, mrskly sebou dopředu, odpluly dozadu. U široké a nízké mělčiny nebyla ani jediná prohlubeň, kde by se ve vodě mohly ryby úplně skrýt. Tam se kety soustředily. Svými boky vrhaly záblesky jako matná zrcadla. Náhle jedna ryba prudce vyskočila na mělčinu, ocasem pleskla do vody a prolétla po ní jako pod vodní plachtou. Hned za ní se vrhlo na mělčinu ještě několik ryb. Tak rychle pohybovaly ocasem v mělké vodě, že nad nimi na slunci zářily vodní vějíře. Velké ryby měly ve vodě jen břicho, ale černé hřbety a boky nad vodou. Mělčinu však lehce zdolaly. Obtížnější překážkou byl vodopád. Před ním se v hloubce černalo množství rybích hřbetů. Chvílemi hned jedna, hned druhá ryba vzlétla bleskovým skokem do výše, ale zdaleka ne každé se podařilo zdolat překážku napoprvé. Peřejí a nevelkých vodopádů bylo na potoce mnoho. Vědci tvrdí, že byl zaznamenán skok kety do výše tří metrů šedesáti pěti centimetrů. Na trávě ležela nakousnutá ryba a mrskala ocasem. Právě ji odhodil medvěd, zřejmě ho vyrušily kroky. 83

Větřík foukal do obličeje. To nebylo dobré, při takovém směru větru se člověk může střetnout s medvědem tváří v tvář. Zároveň však to má výhodu, že se člověk může k zvířeti nepozorovaně přiblížit. Potloukat se večer podél potoka s rybami, kde hodují medvědi, to nahánělo hrůzu. Ale Víťa pamatoval na svůj zapřísáhlý slib, že se nebude bát, dokonce neměl ani pušku připravenou k ráně, jak to dělával dřív. Všude na písčinách se křížily otisky medvědích tlap. Mezi nimi prostehovaly písek sobolí a liščí tlapky. Na protějším břehu potoka straka klovala do zbytku ryby. Z boku k ní přiskočila druhá. Straky tu byly stejné jako na pevnině, jen peří se jim výrazněji lesklo zeleným odstínem. Na pahorku přímo u vody seděla liška a mhouřila oči v nízkém slunci. Podle tlustých boků a ospalého vzhledu se dalo soudit, že se liška už nasytila a sedí u potoka jen ze zvědavosti. Racek velký jako kachna nemotorně běžel před Víťou, vylekal lišku, vrhl se na hromádku země a rozestřel křídla. Víťa došel až k němu. Racek se skrčil, zeširoka rozevřel zobák a zaťal ho do země. Víťa natáhl ruku, racek zamával křídly a těžce se vznesl do vzduchu. Na zemi zůstala kupička červených jiker. Racek je zvrátil, tak se přejedl, že mohl sotva vzlétnout. Víťa by byl rád uviděl jámy, které ryby vyhloubí ocasem. Lososi například vyhrabou na dně řeky trdliště asi sedmdesát centimetrů hluboká a nakladou do nich jikry. Ale oblázkovité dno bylo všude rovné. Pro ryby, které přeplavaly do potoka, ještě nenastal čas k hloubení trdlišť. Pěšina se maličko odkláněla od břehu a úzkým vysokým průchodem prořízla porost tužebníku. Tuto pěšinu náhle cosi zakrylo. Víťa si nestačil uvědomit, oč jde, když z trávy vylétl ohromný mořský orel. To on zakryl pěšinu rozepjatými křídly. Na břehu se často vyskytly rybí čelisti, hlavy, ocasy. Za spletí keřů Víťa koutkem oka pozoroval podezřelý pohyb. Rozvlnila se stébla tužebníku a z nich vykročil ohromný medvěd. Přešel potokem z jednoho břehu na druhý, vybíral si místo k rybaření. Víťovi začalo být trochu úzko, když uviděl obra takových rozměrů. 84

Medvěd šlápl do vody, maličko se skrčil, zvedl se na zadní tlapy. Přední měl připravené k úderu. Pozorně se díval do vody a chvílemi očima provázel ryby, které proplouvaly opodál. Náhle prudkým, zrakem těžko zachytitelným pohybem tlapy vytáhl z vody ketu, zakousl ji, vyšel na břeh a začal se živit, beze spěchu pochroustával. I když nepospíchal, vypořádal se s rybou ve chvilce a znovu vlezl do vody. Tak chytil a spořádal šest ryb, z nich každá vážila nejméně tři kilogramy. Když dojedl poslední, otřepal se a rozhlédl se kolem, kam by měl zamířit. Víťa vyndal nůž a lehce klepl o hlaveň ručnice, aby mu medvěd nezkřížil cestu. Medvěd se polekal, přeskočil potok a hned zmizel v tužebníku. Až za soumraku došel Víťa k chatě. Dřív od ní vedla jen jedna pěšina, kterou prošlapal společně s Remem. Teď se ztrácela mezi množstvím dalších medvědích stezek. 85

Aby Víťa mohl déle pobýt u potoka, kde rybařili medvědi, vstal ještě před svítáním, napil se čaje a čekal, až se aspoň trochu rozední. Když konečně nastalo svítání, našel na písčině Removy stopy. Rád by ho byl pozoroval při tahu ryb. Rem se však objevil až odpoledne. Když spatřil člověka, vkročil do potoka, přebrodil ho, velkým půlkruhem Víťu obešel, na okamžik se zastavil u stop a teprv potom si přestal Víti všímat. Čenichu důvěřoval víc než očím a sluchu. Víťu už dobře znal. Medvěd zamířil na stezku, která vedla dál od potoka. Byla širší než jiné, dobře ušlapaná. Proč medvědi vyšlapali takovou pohodlnou stezku daleko od potoka, to nebylo jasné. Ukázalo se však, že míjela mnohé zátočiny potoka a vedla k jeho hornímu toku. Medvědi po ní chodili k místům pro ryby obtížným, kde se jich u peřejí nahromadilo obzvlášť mnoho. Rem vkročil do vody, sedl na zadní tlapy a hned vytáhl z vody velkou rybu. Držel ji drápy stejně obratně, jako člověk drží rybu prsty. Tak jako medvěd, kterého Víťa pozoroval včera, vzal i Rem rybu do zubů a vylezl s ní na břeh. Ale nepustil se do ní, odhodil ji a znovu se vrátil do potoka. Ryba na břehu poskočila a sjela po svahu k vodě. Rem se na ni podíval a opět upřel zrak do vody. Ryba sebou znovu zamrskala. Tu Rem vylezl z vody, tlapou ji odhodil dál na břeh, chvilku postál, jako by se rozmýšlel, přistoupil k ní a nakousl jí hřbet. Pak se vrátil do potoka. Na břeh však vyběhl rosomák. Rem vyskočil z vody, utíkal k rybě, naježil srst na zátylku. Ale rosomák jako by medvěda vůbec neviděl, jen proběhl kolem. Rem se ani ve vodě nemohl uklidnit: každou chvíli se díval směrem k porostu, kam rosomák zmizel. Rem rychle za sebou chytil ještě dvě ryby a také je zanesl na břeh. Zřejmě už byl sytý a lovil jen pro zábavu nebo do zásoby. K rybě přisedly dvě vrány. Rem je viděl, ale neodehnal je, věděl, že je to zbytečné. Vpředu za zátočinou bylo slyšet vraní křik. Tam rybařil jiný medvěd a k jeho kořisti se slétali ptáci. Chvílemi se odtamtud ozývalo prudké pleskání. Víťovi se zdálo, že se pleskání přiblížilo. Rem téměř přestal rybařit a často se teď zadíval směrem k zátoce. Zřejmě byl neklidný. Po proudu plavala velká stříbřitá ryba. Byla omráčená 86

medvědem, tak tak pohybovala ploutvemi. Na boku jí krvácely hluboké stopy drápů. Podle toho, jak široko od sebe byly posazeny, se dalo předpokládat, že za zátočinou rybaří neobyčejně velké zvíře. Rem se náhle prudce postavil na zadní tlapy a zpozorněl. I Víťa zachytil změnu v zurčení potoka. Jen nezasvěcenému člověku se zdá, že potok šumí všude stejně, a zatím má na každém úseku svůj hlas. Tam, kde byl Rem s Víťou, voda nejsilněji šuměla u vyvrácené vrby. Tišeji bublala v zátočině, ale burácela na písčině a s hvízdáním se tříštila o pružný kořen. Stačilo však, aby se mezi těmito obvyklými zvuky objevil nový, a Rem hned zvýšil ostražitost. Vytáhl se na zadních tlapách, snažil se objevit vetřelce, kolem jehož tlap voda zašuměla jinak. Podle toho, jak Rem nasupeně sehnul hlavu a začal couvat ku břehu, Víťa usoudil, že se blíží zvíře, s nímž nejsou žádné žerty. Nad břehem za zátočinou potoka se ukázala mohutná černohnědá záda neznámého medvěda. Hlavu měl skloněnou k vodě, nebylo ji vidět. Rem vyskočil na břeh, skrčil se a odběhl do trávy. Ohlížeje se, pospíchal Víťa za ním. Na hlavní stezce, která vedla ještě dál k hornímu toku, se Rem opět postavil na zadní a naslouchal. Všude bylo ticho. Došli k potoku mnohem výš od místa, kde je vyrušil medvěd. Rem vkročil do vody a z ničeho nic, jak se Víťovi zdálo, se pustil dolů po proudu. Potok mu v těch místech sahal po břicho. Rem skákal po potoce, rozstřikoval mohutné spršky a asi po sedmdesáti metrech vyskočil na mělčinu. Před ním se na písku mrskaly polekané ryby. Chytil jednu do zubů a vynesl ji na břeh. Zdá se, že ten halasný běh potokem k písčině je jedním ze způsobů rybaření, medvěd chtěl zahnat ryby na mělčinu. Snědl jen přední část ryby, ostatní nechal. Rem očichával šlápoty medvědů, kteří přešli po stezce před ním, a kolébal se dál. Aby ho Víťa neztratil z očí, měl v úmyslu přejít potok po mělčině, ale jakmile vkročil do vody, Rem vykoukl ze zátočiny. Víťa se zastavil. Medvěd z něho nespouštěl oči, šlápl do vody a náhle prudce vyrazil potokem směrem k Víťovi. Toho tato náhlá změna situace tak polekala, že celý rozčilený nevěděl, co podniknout. Měl by snad vystřelit? uvažoval horečně. Ale na Rema vy87

střelit nemohl. Víta stál ve vodě právě tak bílý jako krůpěje tryskající zpod tlap medvěda, který se na něho řítil. Zvíře se zastavilo těsně před Víťou. Těsně u jeho nohou poskakovaly na mělčině ryby vyplašené medvědem. Rem mimoděk klepl jednu z nich tlapou, potom vylezl na břeh, otřepal se, nevlídně se na Víťu podíval a odkolébal se po stezce. Patrně ho rozzlobilo, že Víťa neplácal do vody tlapami, nechytal ryby, které mu medvěd přihnal. Rem zřejmě usoudil, že si Víťa chtěl v potoce zarybařit, a nahnal mu ryby, jako si je nedávno navzájem naháněli mladí medvědi, kteří rybařili ve dvojici. Víťovi přátelsky nabídl pomoc, ale pak potkal medvěda, na kterého stačil, zahnal ho do kozí brady a sám už se ten den k potoku nevrátil.

KAPITOLA 15 Nikdo v osadě dnes už nevěděl, kolik let je starému mrzutému koni Větříkovi. Teď na jeho hřbet naložili potraviny a cestovní výzbroj a v sedle mladé, ještě nezaježděné Holubice se střídali Víťa s Geraskou. Červeným kroužkem byl na mapě vyznačen pozemek rezervace, kam museli zavézt potraviny pro vědecké pracovníky, kteří na tomto úseku měli v brzké době zahájit terénní práce. Orientačním bodem byl vrchol polosesuté sopky. Kráčeli po medvědích stezkách. Geraska říkal, že první stezky na Kamčatce vždycky prošlapou medvědi. Lidé je jen srovnají, a tak vznikají cesty. Ne všude byly tyto stezky pohodlné pro koně. Huňáči běhali po takových srázech, kde bylo nebezpečné nejen jet na koni, ale i vést ho za uzdu. A docela nemožné bylo jít po stezce, která vedla kosodřevinou. Za desítky let medvědi prošlapali v neprostupném porostu kleče stezky podobné tunelům. Koně jimi neprošli. Museli obejít houštinu terénem a pak znovu hledat medvědí stezku k daleké polosesuté sopce. Koně na Kamčatce jsou zvyklí na pach medvědích stop, ale Holubice běhala pod sedlem teprve první rok. Když ucítila zví88

řecí pach, frkala, chtěla se obrátit zpátky. Víťa přitahoval uzdu, nutil koně jít dál, ale ten s bujným frkáním očichával stezku, pohazoval hlavou, stříhal ušima. Holubice se lekala každého vývratu, rozšiřovala nozdry, třásla se na celém těle, pokukovala na nástrahu a ustrašeně ji obcházela. U řeky vsedl do sedla Geraska, protože věděl, kde je brod. Jakmile Holubice vkročila do vody, hejno ryb stojících v řece se přesunulo k druhému břehu. Voda zčernala od tlustých rybích hřbetů. Holubice kráčela a hejno se stisklo jako péro, napjaté až k prasknutí. Náhle jako by ve vodě nastal výbuch: velké několikakilové ryby se vyřítily do stran, jako torpéda se vrhly koni pod nohy. Zakolísal, dostal se do silného proudu, zatočil se ve vodě. Geraska však nepovolil uzdu, vytáhl Holubici na mělčinu a nakonec ji vyvedl na břeh. Větřík přesně přešel brod, ani si nenamočil břicho. Jeden pruh kosodřeviny byl tak úzký, že Geraska vedl koně přímo přes něj. Sám šel vpředu a táhl za sebou Holubici. Za ní kráčel Větřík obtížený balíky a nakonec Víťa. Větřík šel celou cestu sám, ale do kosodřeviny se mu nechtělo, Víťa ho musel vzít za uzdu. Najednou se prudce otočil a svižně vykročil po své stopě nazpátek. Víťa ho nemohl udržet, Větřík energicky vyběhl z kleče. „Jak to, žes ho pustil?“ zlobil se Geraska. „Vždyť zbývalo už jen nějakých čtyřicet metrů!“ „Neměl připnutou uzdu.“ „Jak to? Copak tohle je možné? I kdybys našel jen koňskou hlavu, hned ji spoutej do uzdy!“ Víťa se pustil za Větříkem, Geraska připoutal Holubici a šel na průzkum další cesty. Tam se objevila úzká kamenitá soutěska – ohromná trhlina v horách. Přes tu koně neprojdou, musí se hledat jiná cesta. Větříka ani nenapadlo utéct. Vyšel z kosodřeviny a zůstal stát. Když Geraska přivedl zpátky Holubici, Větřík rozvážně vykročil do porostu tužebníku. Víťa ho chtěl rychle zastavit, ale Geraska řekl: „Pojďme kousek za ním. Býval tady s geology. Možná že zná cestu.“ Větřík zamířil k starému korytu řeky. Bylo suché a na mno89

hých místech už zarostlo trávou. Podél koryta ležely v rovných řadách drobné kameny, které sem kdysi zanesla prudká voda. Teď bylo na Geraskovi, aby jel v sedle. Vyskočil na koně a spokojený příjemným cestováním začal dráždit kukačky: „Ku-ku! Ku-ku!“ pokřikoval. Z celého okolí se k němu slétly. Do prostého ptačího zvuku se mu podařilo vložit tóny, které kukačky zneklidňovaly. Kroužily Geraskovi nad hlavou, syčely, divže se mu nevrhly do tváře. Přestal kukat a kukačky se v tu chvíli rozlétly. Na břehu vyschlé řeky bujel tužebník stejně jako u vody. „Podívej,“ kývl Geraska na medvědí šlápoty, „pošlapali všechen písek.“ Odbočili na medvědí stezku, měli ji při cestě. Nešli dlouho a uviděli medvěda, jenž se kolébal přímo proti nim. Větřík zacvakal udidlem, medvěd spatřil lidi a rychle zmizel v kozí bradě. Tam narazil na jiného medvěda, který spal u stezky. Vyplašené zvíře v rozespalosti vyskočilo a dostalo se mezi koně. Všichni se dali na útěk. Stezka zůstala opuštěná a v kozí bradě bylo slyšet dupot a praskání. Víťa vylezl na uschlý zprohýbaný strom a uviděl nad kozí bradou Geraskovu hlavu, jak se prudce otáčí ze strany na stranu. Geraska uviděl Víťu a křikl: „Hele! Divže mě neušlapali, a teď zas najednou nikde nikdo! Koukej, jak berou do zaječích!“ Po příkrém svahu sopky běžel medvěd. Holubici tak tak že chytili, poplašeně uskakovala před lidmi při každém zvuku. Místa aby Víťa pokračoval v cestě, dal se do zapisování všech příhod s medvědy pro biologickou kartotéku. Geraska nic nenamítal – všichni „vědátoři“ to tak dělali, když spatřili zvíře nebo ptáka. Víťa se však zastavoval u každé medvědí hromádky a pořizoval o ní záznam, takže Geraska ztratil trpělivost. Takový předmět bádání ho pobuřoval. Vedl koně dál a Víťa ho potom dohonil. Porost kosodřeviny vytvářel na horských výběžcích rozsáhlé masívy. Mezi nimi se hledal průchod stále obtížněji. Sotva znatelná medvědí stezka končila nevelkou jamkou, u níž ležela medvědí lebka. Geraska zakýval hlavou: „Prošlapával stezku, až z té práce zdechl.“ 90

Víťa lebku zvedl, vložil ji do polyetylénového sáčku a připevnil k Větříkovu soumarskému sedlu. „Tak vidíš,“ kývl Geraska na shnilé medvědí zuby, „i medvěd asi trpí bolestí zubů. Ty si vykračuješ, a jeho bolí zub. Koukáš – a mávne po tobě tlapou, ani nemrkneš.“ Koně zavedli do horského potoka a po něm zdolávali masív kosodřeviny. Všichni už byli zmožení z kamenů ukrytých pod vodou a z bílé pěny, která stále běžela, až se z toho točila hlava. Na rovném, mírném svahu sundali koňům sedla a postavili stan. Planinu obklopovaly skály, kamenité pláně, porost kosodřeviny. Víťa rozdělal oheň. Geraska našel suchou ohnutou větev kamčatské břízy a na rameni ji nesl k ohni. Víťa mu běžel naproti, chtěl pomoci. „Unesu to sám,“ řekl Geraska. „Takový kmínek? S tím by můj děd mával při rvačce.“ Setmělo se. Přikládali na oheň a uvařili jednoduchou večeři. Víťa seběhl ke koním, jejichž siluety se rýsovaly na pozadí světlého proužku oblohy. Nad koni poletovali netopýři, lovili komáry. Netopýři se začali míhat i kolem Víti, divže mu křídlem nezavadili o tvář. Zavedl koně k potoku, napojil je a zase přivázal. Ze strany vypadal stan i oheň tak malebně, že se Víťa mimoděk zastavil. Růžovozelený stan stál u ohromného černého jazyka vystydlé lávy. Záblesky ohně si pohrávaly na černém čediči. U ohně seděl Geraska a pomalu prohrabával uhlíky. Na začouzené tyči visel kotlík s kypícím čajem. Poslední malé jazýčky ohně zajiskřily a pohasly. Geraska usnul a slabě pochrupával. Koně ve tmě křoupali trávu. Kdesi v dálce zarachotil kámen, shozený ze srázu medvědem nebo ovcí sněžnou. Jen nejasně se dalo tušit vzdálené pravidelné šumění mořského příboje. Snad se v noci sluch zostřil, nebo snad ve dne pronikaly jiné zvuky, ale během dne tady příboj neslyšeli. Ve stanu bylo teplo a útulno. Víťa ležel a zaposlouchával se do zvuků noci. Vedle stanu zašustila tráva, nějaké zvířátko přeběhlo docela blízko a zastavilo se. Geraska přestal chrupat. Zvířátko zaškrábalo v záhlaví na celtovinu. Geraska luskl prstem po napjatém plátně, zvířátko proklouzlo trávou a ztichlo. „Sobol,“ řekl Geraska, škrtl sirkou a zapálil si cigaretu, aby 91

zahnal komáry. „V jednom roce se tu seběhlo tolik sobolů, že se ve stanu ani spát nedalo. Střecha není příkrá, pořád otravovali. Dali se zahnat jen ocelovým prutem. To bylo v létě. Ale v zimě někam zmizeli, zůstalo jich tu jen pár.“ Posvítil si cigaretou na hodinky. „Dávno jsme měli spát.“ Ráno Víťa odhrnul celtovinu a uviděl Gerasku, jak sedí před stanem na kameni a nabízí uzenou korušku opelichané lišce. Ta se však neodvažovala vzít si rybu z lidské ruky. Pomaličku se přiblížila, opatrně vzala korušku do zubů, udělala krok dozadu, prudce se otočila a dala se na útěk. Geraska uviděl Víťu a kývl směrem ke koňům. V dálce se vedle Větříka pásl sob. Oba klidně ukusovali trávu a vůbec si jeden druhého nevšímali. Když Geraska vstal z kamene, sob zvedl hlavu s mohutnou korunou parohů. Dal se do běhu, pozvolna zrychloval a běžel tak, jako by jeho hlavním úkolem bylo nést to drahocenné břímě. Téměř půl dne táhli koně do hor, lezli po příkrých svazích, zdolávali kamenité pláně. Starý Větřík při obtížném stoupání zůstával pozadu, nespěchal, ale přesně obcházel výběžky skal, aby o ně nezavadil nákladem. Když se však podle jeho mínění příliš protáhla chvíle kuřáckého odpočinku mezi kameny, kde nebylo jediné travičky, vykročil kupředu: už bylo toho sedění dost! Víťa se bavil pozorováním Větříka, který měl ve zvyku zastavit se, kdykoliv zachrastily zápalky. Tak ho to někdo naučil: když zahrkají zápalky, zastav se, dopřej lidem cigaretu. I Holubice něco uměla. Vyrůstala volně, do tří let běhala osadou, postávala před obchodem, loudila bonbóny. Někdo ji naučil kývat hlavou na otázku: „Chceš bonbón?“ Ale když se jí zeptali: „Dáme se do práce?“ – energicky zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Skutečně se jí do práce nechtělo. Když jí navlékli sedlo, začala vzdychat, jako by těžce trpěla, že ji potkal tak přenešťastný osud. Večer nebo při delším odpočinku, když jí sedlo sundali, hned radostně pobíhala na dlouhém laně. Jakmile se však přiblížili se sedlem, zase zesmutněla. Když stezka vedla po okraji strže, zastavovala se a tesklivě se dívala dolů, jako by přemýšlela, jestli se z toho přenešťastného života nemá vrhnout do propasti. Víťovi bylo v sedle úzko z té její melancholie a energicky přitáhl uzdu. 92

Došli právě k úseku, který Sergej Nikolajevič označil na mapě červeným kroužkem. Geraska uschoval potraviny a výrazně místo označil, příště sem musí dovést vědecké pracovníky. Šli dál k sopce. Zdálo se, že musí dojít na skalnatý hřeben, ale před nimi se objevila rovná, skoro nedozírná planina. Nebylo k uvěření, že se Holubice před několika minutami div nezřítila na příkrém srázu, že se drápali po strmém úbočí, divže jim srdce z hrudi nevyskočilo. Plošina místy zarostla nízkými břízami. V dálce za planinou čněla polorozpadlá sopka, k níž mířili. Po zemi se válely šedé ostrůvky mlhy. Víťa hned nepochopil, že jsou to mraky – na planině klesaly až k zemi. Oblak skryl zakrslé břízky, přiblížil se k lidem a zahalil je mokrou šedivou mlhou. Všechno pohaslo jako za pochmurného mlhavého dne, vítr však mráček odfoukl a znovu zazářilo slunce. Vypřáhli koně, po namáhavém stoupání jim museli dopřát 93

odpočinek. V nízké husté trávě Víťa našel malou noru a na vršku nevysokého pahorku uviděl i její obyvatele – byli to sysli dlouhoocasí. Stáli vedle sebe, jeden byl o hlavu vyšší než druhý. Víťa měl s sebou fotoaparát, rád by si udělal snímek. Jakmile se však o krok přiblížil, syslové se hned schovali v noře. Mezi kameny a trávou jich pobíhalo mnoho, ale stačilo jen k nim zamířit a syslové hned šup do nory! Geraska přivázal koně, hodil na zem teplou vestu a ulehl k odpočinku. Víťa se tiše skrčil u nory. Zvířátka se v ní neukázala, ze sousední však vyskakovala každou chvíli. Krmila se trávou, odbíhala do nor a zase vyskakovala. Geraska radil Víťovi, aby změnil místo, ale Víťa jen beze slova mávl rukou. Stačil už pochopit, že bude všechno naopak, když se přemístí k vedlejší noře: tam, kde běhali sysli, nastane klid, a začnou běhat u nory, kterou opustí. Geraska vstal a schoval se za kamenem u nory, na niž ukázal. Nevyběhl z ní už ani jediný sysel. Geraska přešel k druhé noře, k třetí — všude jako po vymření! Vzal tedy vestu, svinul ji, položil vedle nory, a sám se přiblížil k sousední. Ležel dlouho, než se konečně dočkal. Sysel se před ním postavil jako svíčka, složil tlapy na hrudi, zahvízdal a znovu se skryl v noře. „Při všem musíš mít filipa,“ řekl Geraska spokojeně, zvedl vestu ze země a přehodil si ji přes ramena. Vzadu byla roztrhaná od syslů. Geraska ji svlékl a zakýval hlavou: „To mám za to, že jsem je napálil!“ Hodil vestu do křoví. „Ať si na ní udělají hnízdo.“ Dlouho šli po pláni, až ji konečně zdolali. Slunce ozařovalo skalnaté hory, roztroušené až k obzoru. Rozmarné skály, některé zaoblené, jiné ostré jako žraločí zuby, tvořily koruny na jejich vrcholcích. Museli sestoupit do kaňonu a jít k výběžkům polorozpadlé sopky. Z nízké trávy v kaňonu trčely parohy jako uschlý keř. Víťa zvedl oběma rukama velký paroh, mnohem větší než ten, který viděl na letišti, když přiletěl na Kamčatku. Bylo by jistě pěkné přivézt si domů takovou upomínku, cesta terénem byla však přece jen příliš obtížná. Suché dolíky prořízly svahy kaňonu. Úžlabiny, místy vymleté vodou, široké jen asi deset metrů, přeťaly měkké vulkanické horniny snad do sta metrů. Na dně těchto úžlabin šuměla voda jen 94

zjara, když tál sníh nebo když se nablízku probudil vulkán a pod horkým popelem sníh zmizel. Ale ani pak se tyto říčky nikam nevlévaly. Rozplynuly se v písku, který samy za dlouhá léta přinesly z hor. Vpředu na stěně kaňonu se po terasovitém výběžku procházel medvěd a soustředěně převracel kameny. Víťa na něj upozornil Gerasku, ale ten k němu nijak zvlášť nespěchal. V rezervaci se medvědi střílet nesmějí a Geraska si zvykl přiblížit se k nim jen s nabitou puškou – kdo ví, co má zvíře za lubem. Víťa by si byl rád ujasnil, co medvěd hledá pod kameny, a proto přemluvil Gerasku, aby se k němu přiblížili. Geraska vzal koně za uzdu a Víťa se s námahou škrábal po strmé stěně kaňonu. Pro každý krok musel hledat vhodný výčnělek. Geraska stál na dně kaňonu a viděl, že medvěd zatím začal sestupovat dolů, také s námahou. Jednu chvíli byl Víťa s medvědem na stejné úrovni, dělilo je od sebe jen asi sto metrů. Ani jeden z nich však netušil, že má souseda. Víťa se vyšplhal na výběžek a vleže odpočíval, medvěd zatím sestoupil dolů a dychtivě začal chlemtat vodu z potůčku. Shora ho Víťa s údivem spatřil, jak kráčí potokem. Klidně odcházel do skalnatých kopců, takže se nepodařilo zjistit, co pod kameny hledal. Všechny kameny, pod něž by Víťa mohl nahlédnout, už medvěd obrátil, na ostatní nestačily ani medvědí síly. Víťa se musel vrátit dolů s nepořízenou. Dál vedla cesta roklinou, která se příkře svažovala. Trojúhelný žlab rokliny byl napěchován slehlým, za léto neroztálým sněhem. Slunce jen zvrásnilo jeho lesklý povrch. Sníh byl tak tvrdý, že na něm koňská kopyta nezanechávala stopy. Koně vedli za uzdu, Víťa s Holubicí šel napřed, za nimi vedl Geraska Větříka obloženého nákladem. Měli před sebou ještě asi sedmdesát metrů klesání, když se zezadu ozval nějaký šum. Víťa se ohlédl a uviděl, že Geraska stojí na srázu sám a vedle něho že je ve sněhu velká jáma. Větřík se i se všemi balíky propadl někam dolů. Geraska se chtěl podívat do jámy, ale vrstva sněhu se sesula přímo před ním, tak tak že uskočil. Víťa opatrně vedl Holubici ke svahu, kde neležel sníh. Tam, kde země hraničila se sněhem, byla nasáklá vodou a koňské nohy se bořily do řídkého bláta. Ale i to bylo lepší než slítnout do 95

nějakého podsvětí. Ještě se nerozhodli, co podniknou, když se dole, na konci rokliny náhle objevil Větřík. Vyšel zpod sněhu, jako by se nic nestalo, otočil hlavu a koukal na lidi. Čekal, za jak dlouho někdo přijde. Ukázalo se, že sněhová vrstva byla jen tlustou kůrkou, která se držela na svazích rokliny. Pod ní roztála dlouhá jeskyně, do níž se Větřík propadl. Tou také šťastně dole vyšel zpod dlouhé sněhové střechy. Začínaly se objevovat výběžky sopky. Na svazích rostly trpasličí jívy, ne vyšší než boty s holínkami. Zem pod nimi byla posypána suchými hnědými oříšky zaječího trusu jako chvojím v jehličnatém lese. V zakrslém jívoví se totiž v určité roční době sbíhá množství zajíců. Za jívovím jsou kamenité plošiny, rozsedliny, prudké stoupání. To všechno bylo příliš náročné pro koně nezvyklé na horské přechody. Dřív někde v těchto místech vedla cesta z východního pobřeží do údolí řeky Kamčatky. Náklad z koní rozdělili na množství malých balíků a naložili na psy, protože dál by si na ostrých kamenech koně zlámali nohy. A ve skalách pro ně také nebyla tráva. Vpředu se bujně zelenala asi už poslední loučka. U hřebene se mihly světlé pruhy a zmizely na druhé straně nevelkého horského hřebene. To ovce sněžné uslyšely kroky a uháněly za hřeben. Geraska lehce zatahal Víťu za ruku a seskočil do rozsedliny. „Proč bychom se schovávali? Vždyť přece utekly?“ podivil se Víťa. „Ticho,“ pohrozil prstem Geraska. „Hned se některá z nich vrátí, aby se podívala, jestli je lovíme, nebo ne.“ Zemětřesení kdysi horu roztrhlo. Prasklina byla napolo zasypána úlomky skal, zemí a vulkanickou struskou. Na hřebeni se na pozadí modré oblohy objevila silueta velké ovce sněžné. Dlouho nehybně stála, a když se přesvědčila, že je všude klid, vrátila se ke svému stádu. S velkou námahou se podařilo dovést koně do prolákliny, kde se mezi kamenitými plošinami vábivě zelenal dlouhý pruh husté šťavnaté trávy. Bylo načase postavit stan a pustit se do práce. Nastražili sklapovací pasti na myši, takzvané pasti Hero. Bylo třeba zjistit, kolik hrabošů přilákaných chlebovou kůrkou 96

namočenou v slunečnicovém oleji, se do nich chytí za čtyřiadvacet hodin. Museli aspoň přibližně zjistit, kolik se v této oblasti vyskytuje myšovitých hlodavců, kterými se živí soboli i jiná zvířata. Ve skále nedaleko stanu Víťa našel vhodný výklenek a postavil tam lékárnické váhy, aby pak chycená zvířátka zvážil. Jestli se v noci spustí déšť, tak v této jeskyňce, podobné skříni ve zdi, zůstane všechno suché. V noci Víťa neslyšel, jak koně chroupají trávu, měl nějaké hrůzostrašné sny. Ráno ho tak silně bolela hlava, že ji nemohl ani zvednout. Bylo to zvláštní, doteď přece nevěděl, co je to bolení hlavy. Vyškrábal se ze stanu a před očima se mu všechno točilo. Geraska si hned všiml, že koně na palouku nejsou. Holubice vytrhla kůl a odběhla společně s Větříkem, který měl už zvečera zaječí úmysly… Geraska se šel podívat dolů, hledal viditelné stopy. Víťa stále ještě trpěl bolestí hlavy, sotva se dovlekl k pastím, aby je prověřil. Všech sto pastí zůstalo bez úlovku. Kráčel dál po zeleném palouku, doufal, že ho mírný větřík zbaví mučivé bolesti. Náhle vpředu spatřil medvěda. Nemohl se mýlit – v nevysoké trávě ležel medvěd. Jeho poloha však byla neobvyklá, ležel na boku, tlapy měl pod sebou, jako by spal. Víťa se přiblížil a s údivem zjistil, že je mrtvý. Žádné zranění, známky boje na těle neměl. Kousek dál Víťa uviděl lišku, také mrtvou. Ležela s tlapami nataženými dopředu, na nich spočívala hlava již s uschlou kůží na čumáku. Vedle v trávě Víťa uviděl ještě i mrtvé hraboše. Rychle běžel pryč od mrtvého království, nechápal, co se to stalo. Geraska zatím táhl koně za uzdu. „Ty troubo,“ huboval Větříka. „Podívej se, jaká je tady tráva, a ty nechceš žrát!“ Víťa ukázal Geraskovi mrtvá zvířata. Geraska hned změnil výraz ve tváři a rychle řekl: „Okamžitě odtud, nebo budeme ležet jako oni. Musíme všechno naložit a ať už jsme odtud co nejdál! Myslíš, že Větřík je hloupý? Chápe lépe než my! Už v noci utekl. Cítíš, jak tu 97

páchne plyn? Já mám taky hlavu jako po opici. Ještě se tady otrávíme.“ Víťa přistoupil k jeskyni. Z rozsedlin vycházel ostrý, nepříjemný zápach plynu. Váhy, které se ještě včera leskly, byly teď drsné, šedivé, jako posypané popelem – vrstvou kysličníku. „Rychle dělej!“ pobízel Geraska. „Slyšel jsi, jak to v noci v zemi praskalo? Vulkán na tebe dýchne nějaký plyn a ani žádná odborová organizace ti nepomůže. Všechno živé jde k čertu. Koně jsou stokrát rozumnější.“ Ve spěchu naložili všechny věci a rychle šli dál od jedovaté loučky. Tráva na ní byla tak ostře zelená kvůli velkému množství kysličníku uhličitého. „A já se pořád divím, proč mám tak těžkou hlavu. Člověk neví, co ho kde složí. Tady někde je potok, do kterého když hodíš železné pasti a druhý den je vytáhneš, všechen rez zmizí, zalesknou se jako poniklované. A na pohled bys řekl, že je to voda jako každá jiná.“ Když se dostali z výběžků, museli se vracet každý jinudy, Geraska s koňmi starou cestou, Víťa měl ještě prozkoumat přístup k turistické stezce, která vedla po mořském břehu. Zdálo by se, že projít údolím řeky k moři není nic tak těžkého. V trávě na pobřeží byla dobře prošlapaná medvědí stezka, stačilo po ní jít a jít. Víťa šel, dokud ho nepřitiskl k vodě strmý břeh. Nezamýšlel se včas nad tím, proč medvědí stezka odbočila od břehu, prodíral se dál cestou necestou. Musel se vrátit a po povlovném břehu vyjít nahoru. Procházet kamenobřízovou tajgou nebylo nijak snadné. Každou chvíli musel Víťa obcházet ostrovy kosodřeviny, prodírat se porostem jeřábů. Usedl, aby si odpočinul, a vtom nedaleko uviděl velkého medvěda. Jeho tmavě hnědá, téměř černá srst se na slunci leskla. Víťa si všiml větve na bříze, které se medvěd hřbetem dotkl, a pomyslel si, že tuto vzdálenost změří a podle ní potom bude moci určit výšku zvířete. Medvěd kráčel volně a Víťa hned pochopil, že jde po stezce. Když se vzdálil a zmizel v porostu, Víťa vykročil na stezku. Po ní se šlo lehce, byla dobře prošlapaná, medvědi tudy často chodili. Brzy Víťa zřetelně uslyšel šumění mořského příboje. Břeh už byl nedaleko, když se vpředu ozval neznámý zvuk, 98

jako by někdo škrábal zem. Víťa se opatrně připlížil do zatáčky a uviděl, jak medvěd rozhraboval hromádku a drápy rval kořeny trávy. Prudce otáčel hlavu, naslouchal, kde škrabe hraboš. Náhle pružně přeskočil hromádku a běžel do jeřábového porostu, něčeho se polekal. Těžko se dalo očím uvěřit, ale po stezce se ubíral malý, asi tříletý klouček v sytě modré nylonové bundě a v čapce se střapcem. „Saško! Kde zas vězíš?“ ozval se mužský hlas. „Honem pojď jíst!“ Objevil se muž v modrém sportovním obleku a nijak ho nepřekvapilo, že vidí na stezce Víťu. Vpředu na palouku, právě tam, kde turistická pěšina přetínala stezku, rozvazovala batoh žena, také sportovně oblečená. Byla to rodina turistů z Vladivostoku. Udělali si výlet do údolí Gejzírů a teď se vraceli. Když synek viděl, že matka má práci, loudal se dál medvědí stezkou v porostu trávy. „Nebojíte se, že ho vyleká medvěd?“ zeptal se Víťa. „Prosím tě! Tady – a medvědi?“ mávl muž rukou. „Už jsme na Kamčatce dva týdny, a neviděli jsme ještě ani jednoho.“

KAPITOLA 16 V osadě došlo k události, kvůli níž se seběhli všichni kluci: přivezli zvíře, které tumanovské děti dosud neviděly – kozu. Kdyby přivezli živého medvěda, ani polovina dětí by se na něj nepřišla podívat. Řekly by si – nevídáno, medvěd! Ale tohle je živá koza! Kluci se shlukli kolem kozy, přivázané ke kůlu, ani se kvůli nim nemohla pást. Ti smělejší přišli až k ní, a dokonce se jí dotkli rukou. Brzy si zvykla na nové místo, přestala se bát a už se dovedla s kluky vypořádat. Když se k ní někdo přiblížil, trkla odvážlivce a ten často za družného smíchu letěl střemhlav o kus dál. Pro tumanovské kluky se z této zábavy stalo něco jako zápas toreadorů: kdo přijde ke koze nejblíž a pak se mu podaří utéct. 99

Víťa obešel kupu kluků a zamířil k mořskému břehu. Moře jiskřilo v myriádách záblesků pod azurovou oblohou. Den byl horký a na Kamčatku překvapivě klidný. Jako každou neděli, tak i teď se na mořském břehu sešlo mnoho lidí. Víťa poprvé viděl, že se v moři koupají. Voda byla vždycky studená, jen za takového mimořádného horka se trochu ohřála. Toho dne se břeh změnil v pláž, i když písek byl tmavý. Lidé se na něm opalovali jako někde na pobřeží Černého moře. Víťa se rychle svlékl a vběhl do vody. Dno, za milióny let uhlazené mořskými vlnami, bylo tvrdé jako asfalt, jen mnohem lépe obroušené příbojem. Zvolna se přivalila mořská vlna a laskavě, ale panovačně odtrhla Víťu ode dna a zvedla ho na svém mírně skloněném hřbetě. Plavání v silně slané vodě bylo daleko snadnější než v říční. Mezi řídkými vlnami moře se dalo chvíli plavat jako mezi břehy řeky. Víťa se hodně vzdálil od pobřeží a začalo mu být úzko. Je to přece jen veliký oceán, co když tu někde nablízku rejdí žralok! V písku na pobřeží, kam dosáhly jen vlny opadlé na mělčině, se koupaly děti. Ani jediné z nich nemělo nafukovací dětskou hračku, zato každé dítě vlastnilo barevnou kouli, modrou, černou, zelenou, červenou, z umělé hmoty nebo ze skla. Byly to plováky tralovacích sítí, které moře štědře přinášelo. Tichý klid tohoto teplého příjemného dne byl náhle porušen. Matka kapitána Kosti, v osadě zvaná prostě teta Olja, od rána sledovala nezvyklé ticho. Vzpomněla si, že takové ticho panovalo před dvaceti lety, toho hrozného dne, kdy obrovská vlna – tsunami – nenadále zavalila osadu. Celá rodina tety Olji vyběhla z domu a ocitla se po pás ve vodě. Chtěli vyjít nahoru z úžlabiny, ale náraz vlny povalil sedmiletého Kosťu a táhl ho dolů. Stačil se ještě postavit na nohy a vykřiknout: „Mami!“ – a znovu zmizel v kalné rozvířené vodě. Otec se vrhl za ním. Kosťa se naštěstí zachytil mezi kůly plotu a zůstal naživu. Otce však našli až za tři dny. Toho dne také všechno začalo takovým zlověstným tichem jako dnes. Zmlklo šumění příboje, k němuž lidé přivyknou jako k tikání hodin. A zase jako by se hodiny zastavily. Teta Olja vyšla z domu. Moře mlčelo. Zmocnila se jí úzkost a strach. Brzy přiběhl domů syn a ve spěchu řekl: 100

„Honem mi dej oběd. Hlásili, že se blíží vlna.“ Postavila na stůl dávno připravené jídlo a běžela k sousedce, matce tří dětí, aby ji upozornila na nebezpečí. Bylo jí úzko, když pomyslela na syna, ale je kapitánem a musí na moře, když se valí vlna. Na moři pro ně není nebezpečná. Brzy se osada podobala mraveništi při poplachu. Nikomu se nemuselo vysvětlovat, co je to tsunami. Zabydlené domy mohly být smeteny za hodinu nebo i za několik minut. Lidé zamířili na letiště, nejvyšší místo v osadě. Víťa vrazil do chalupy, popadl desky se záznamem svých pozorování, strhl pušku ze stěny a také utíkal k letišti. Z osady stále spěchali lidé na kopec. Někteří běželi jen nalehko, jiní nesli rance, kufry. Mladá žena táhla do kopce dvě děti. Chlapec tiskl k hrudi černé kotě s vykulenýma zelenýma očima, děvčátko panenku. Lidé, kteří se shlukli na letišti, mluvili o tsunami, takže se Víťa dověděl mnoho podrobností. Vlna mohla být vysoká jako dvanáctipatrový dům a přivalit se na břeh rychlostí letadla. V japonském městě Honšiu kdysi smetla sedm tisíc lidí. Na pobřeží Peru narazila vlna vysoká dvacet metrů. Za devatenáct hodin proběhla celým Tichým oceánem až k Novému Zélandu. Tam dosáhla výše jen čtyři metry, ale i tato čtyřmetrová vlna zahubila dvacet pět tisíc lidských životů. Ještě dobře, že teď existuje „služba tsunami“, která předem na vlnu upozorní, pomyslel si Víťa. Ale voda u břehu se držela na stále stejné úrovni. Obvykle tak pět až čtyřicet minut před příchodem vlny začíná ustupovat od břehu. Dole v osadě už nebylo vidět človíčka. Chalupy zely prázdnotou, mnohé s otevřenými dveřmi. „Bože můj, Maška se mi utopí,“ naříkala žena vedle Sergeje Nikolajeviče. V úžlabině se pásla její koza, přivázaná ke kůlu. Sergej Nikolajevič pohlédl na moře, potom na hodinky, jako by znal čas, kdy se má vlna přiblížit, a zamířil dolů. Když sbíhal ze svahu, mával rukama jako větrný mlýn, aby neupadl. Přiběhl ke koze, odepjal jí psí obojek a utíkal zpátky. Koza ho dohonila a trkla ho zezadu svými ostrými rohy. Sergej Nikolajevič ji 101

odstrčil a běžel dál. Koza potřásala bradou, vzpínala se na zadní nohy, trkala do vzduchu a běžela vedle Sergeje Nikolajeviče. Jedna žena ji napomenula prutem. Nedaleko shromážděných obyvatel ve spěchu stavěli stan. Brzy odtamtud přišla zpráva, že v osadě přibyla ještě jedna obyvatelka, narodilo se děvčátko. Poblíž Víti děd Modrý nos vyprávěl, jak tenkrát po té vlně na pobřeží sbíral do náruče láhve s kořalkou jako dříví. Vlna tehdy smyla obchod i sklad se zásobami. Od rybného kombinátu spěchalo osadou několik mužů. Mezi nimi byl ředitel závodu i kapitán Kosťa, syn tety Olji. „Kdo rozšířil zprávu, že se blíží tsunami?“ otázal se přísně ředitel. Ukázalo se, že první zvěst o vlně pochází od tety Olji. „Vždyť jsi mi to sám říkal!“ obrátila se teta Olja na syna. „Já?“ podivil se Kosťa. „Říkal jsi přece: Honem mi dej oběd, hlásili, že se blíží vlna!“ „Ale Vlna je přece loď. Ta loď se tak jmenuje!“

KAPITOLA 17 Když Víťu pustili do tajgy, aby sbíral materiál pro kartotéku biologických pozorování, vzal s sebou Kvítka. Jakmile přišli do chaty, Víťa si hned připravil večeři i snídani, aby za svítání mohl vyrazit do tajgy. Takové dny, kdy by mohl všechen čas věnovat medvědům, se nevyskytly často. Když chtěl, mohl je sledovat celých čtyřiadvacet hodin a přitom zároveň zapisovat pozorování jiných zvířat a ptáků. V noci Víťa spal i nespal, bál se, aby nezmeškal svítání. Už se nemohl dočkat, až potká Rema. Když se maličko rozednilo, oblékl se, natáhl vysoké gumáky a vyrazil. Svítání přicházelo zvolna, les vypadal jako neproniknutelná tmavá zeď. Šedavá voda říčky se sotva dala rozeznat od trávy. Skončilo zimomřivé ráno, slunce se vyhouplo nad obzor a už pálilo. Rem se však zatím neobjevil. Víťa prošel jahodiště, pro102

hlédl klečový porost, viděl jelena, lišku, mnoho ptáků, udělal si spoustu biologických poznámek, ale Rema stejně nepotkal. Náhle dole v roklině proplul trávou hnědý medvědí hřbet. Trochu stranou Víťa uviděl druhé zvíře. Byli to mladí medvědi středních rozměrů, kteří se už dávno rozloučili s matkou a žili spolu. Oba jsou hnědí, samec trochu světlejší a větší než samice. Medvědice zůstala maličko pozadu, její bratr se zvolna kolébal do svahu. Podle vlnění vysoké trávy Víťa viděl, že medvěd projde nedaleko něho, kousek vpravo, nezmění-li směr. Medvědice dole v roklině přestala ukusovat trávu, postavila se na zadní a strnule naslouchala. Její bratr šustil trávou na svahu. Nešla v jeho stopách, dala se vzhůru po srázu. Vypadalo to tak, že projde z druhé strany od Víti, o něco víc doleva. Víťa se skryl za strom. Ostatně i tráva byla vysoká, medvědi ho sotva zpozorují. Jak správně předpokládal, jeden medvěd šel od něho vlevo, druhý vpravo. Když Víťu minuli, sehnul se, snažil se šustit co nejméně a kráčel mezi nimi. Jít vysokou kamčatskou trávou bez šelestění dovedou jen medvědi, a to tehdy, když se plíží nebo schovávají před nebezpečím. Dalo se předpokládat, že každý z těch dvou bude považovat šelest Víťových kroků za kroky druhého medvěda, pokud ovšem větřík nepřinese pach. 103

Samec šel asi padesát kroků od Víti, samice snad asi dvacet kroků. Náhle hlučně odfrkla, otočila se, běžela dolů po svahu a brzy zmizela v tužebníku. Určitě k ní zavál vítr, hned mě zvětřila, pomyslel si Víťa. Samec se zvedl na zadní tlapy, vysunul z trávy hlavu a hruď. Víťa se sehnul ještě níž, zašustil trávou a po čtyřech se blížil k medvědovi. Nevěděl, jak se k takovému manévru zachová. Medvěd uvěřil, že k němu jde sestra, a kolébal se dál. Víťa se prodíral za ním ve vzdálenosti asi padesáti kroků. Všechno šlo hladce, dokud medvěda nenapadlo, že se trochu pobaví. Šel k mladé břízce, postavil se na zadní tlapy, ohýbal stromek a zachycoval se tlapami stále výš a výš. Pověsil se, bříza se sehnula a medvěd spadl na zem, všechny čtyři tlapy nahoru. Potom vstal, zřejmě čekal na sestru. Víťa sebou v trávě zavrtěl a začal mlaskat, jako kdyby se pásla medvědice. Medvěd vydal nejasný zvuk, podobný vzdechu. Zřejmě na něj očekával odpověď, když ji však nedostal, zneklidněl, zvedl se na zadní, odfrkl a dal se na útěk. Jiné medvědy toho dne Víťa neviděl. Večer se vrátil k chatě a začal připevňovat anténu. Vylezl na střechu, přivázal k tyči vedení a druhý konec upevnil na břízce. Rádio vyštěklo na Kvítka tak, že převrátil kbelík s vodou. Zatímco Víťa v chatě uklízel, venku se něco dělo. Rádio ztišilo zvuk a na střeše zachrastila přetržená anténa. Víťa vyhlédl dveřmi – u břízy stál Rem. Celý den se toulal bůhvíkde, ale sotva zazněla ve větru anténa, byl tu jedna dvě a už vypátral, co je to za zvuk. Rem jako obvykle mávl tlapou, Víťa mu musel dát kousek cukru, aby ráno přišel zase a aby ho pak Víťa mohl sledovat v tajze… Přišel, ale vůbec neměl v úmyslu odejít do tajgy. Půl dne seděli proti sobě, čekali, kdo dřív ztratí trpělivost. Konečně Víťa vstal a pustil z chaty Kvítka, aby Rema zahnal do lesa. Víťa to sám udělat nemohl, nechtěl porušit vztahy. Kvítek si Rema nevšiml, Rem však uviděl Kvítka a přiběhl téměř až k Víťovi. To Sergej Nikolajevič medvěda zkazil! Když Víťa odletěl do údolí Gejzírů, krmil Rema div ne až k přecpání. A vždycky vycházel z chaty s Kvítkem, jen tak pro jistotu, kdyby se něco dělo, 104

aby Kvítek medvěda zastrašil. Rem si zapamatoval, že nastane krmení, když se objeví Kvítek. Tentokrát nic nedostal, ale stejně neodcházel. Vytrvale lákal Víťu tlapou, a když odešel do chaty, Rem zachmuřeně seděl v trávě a čekal. Druhý den opět seděl a čekal, až ho Víťa nakrmí. Tu Víťa připevnil drátem dveře, vzal s sebou větší část potravin pro případ, že by Rem opět provedl krádež vloupáním, a odešel společně s Kvítkem. Medvěd zůstal sedět, dokonce se za nimi ani neohlédl. Vrátili se po západu slunce. Rem u chaty nebyl. Objevil se až ráno, chvíli přešlapoval u chaty a vykročil po stezce. Víťa spěchal za ním, spokojený, že vyzrál na umíněného medvěda. Radoval se však předčasně. Rem prošel roklinou a na pahorku v nevelké jamce ulehl k spánku. V tajze mu Víťa do života nezasahoval, měl jen pozorovat a zapisovat. Našel v blízkosti pohodlný vývrat a sedl si. Medvěd ležel na břiše, tlapy natažené dopředu. Víťa jako by teď pro něho vůbec neexistoval, jen když hlasitě zachrastil větvičkou, medvěd se otočil a nevlídně po něm zašilhal. Vedle Rema ležela větev. Vzal ji do zubů a zádumčivě, líně ji začal drtit na drobné kousky. Potom položil hlavu na skrčenou tlapu a zavřel oči. Hlava se hned svezla z tlapy na zem. Ve spánku ji položil zpátky na tlapu. To se opakovalo jedenáctkrát. Potom hlava stejně zůstala ležet na zemi a medvěd se dal do opravdového lidského chrápání. Víťa začal být trochu nesvůj. Kdyby se nedíval na medvěda, řekl by si, že tu někde chrápe člověk. Sedět a čekat, až se medvěd probudí, to není žádná zajímavá zábava. Víťa podrobně popsal místo, kde Rem spal, a pak si začal zaznamenávat všechny ptáky, které viděl v okolí. Náhle Rem vyskočil, divoce se rozhlížel, a dřív než si Víťa uvědomil, co se stalo, Rem se převalil na bok a znovu zavřel oči. Zřejmě se mu zdál hrozný medvědí sen. Brzy opět chrápal v hlubokém spánku. Víťa seděl na vyvráceném stromě a proklínal medvěda za to, že je takový ospalec. Rem však náhle přestal chrápat, otevřel oči a ostražitě zastříhal ušima. Zřejmě něco uslyšel a byl připraven kdykoliv vyskočit a utéct. 105

Vzadu se objevila liška. Rem ležel zády k ní, ale podle zvuku kroků poznal, kdo ho probudil. Liška přeběhla kolem, Rem si sedl, zvedl čumák a sladce zívl, pak k Víťově radosti konečně vstal a vykročil. V ten den si vzal za úkol připravovat nepříjemná překvapení – namířil si to přímo přes bažinu. Nezbývalo než dát se za ním. Naštěstí se Víťa nikde neprovalil příliš hluboko, takže puška, polní brašna s patronami i zápisky zůstaly suché. Na rozhraní bažiny a kamenobřízového lesa na nevysokých zprohýbaných keřích rostly velké kouřově šedé bobule s modravým nádechem, trochu podobné vinným hroznům. Byly to bobule kamčatského zimolezu. Víťa nechtěl nejlepší plody Kamčatky minout bez povšimnutí. Mohl je trhat dokonce jen podle hmatu. Rem hned pochopil, že Víťa trhá z pěkného keře, a tak samozřejmě se k němu přiblížil, až se Víťa polekal, aby mu snad medvěd nezačal vysvětlovat tlapami, kdo je v tajze pánem. Raději odešel k menšímu keři. Když otrhali bobule, pustili se ke kosodřevině, prolezli ji po medvědí stezce a dlouho šli kamenobřízovým lesem. V jeřábovém porostu se Rem na chvíli zastavil, snědl pár velkých oranžových bobulí kamčatského jeřábu a šel dál podél nevelké říčky. Víťovi se zdálo, že Rem jde, kam ho oči vedou. Náhle se však prudce otočil, a tu už bylo jasné, že tato místa dobře zná, začal třít bok o břízu. Její kmen dávno ohladila medvědí srst, zem kolem podupaly medvědí tlapy. Byl to jeden z pohraničních stromů, na němž zvíře zanechalo své stopy, ale docela jiné, než Víťa očekával. Co se nachodil po místech, kde žili medvědi, ani jednou však nenašel v kamčatské tajze stopy, které by medvědi udělali na stromech drápy. Nebyly ani na této bříze. Ve výšce, kam Rem mohl dosáhnout na zadních tlapách, byla bříza rozhryzána tesáky. Stejné rýhy po zubech se vyskytovaly v běžné výšce, kde Rem stál na všech čtyřech. Víťa přešel na druhou stranu říčky, tam nenašel ani jedinou Removu stopu. Zato tam bylo mnoho stop větších, od jiného medvěda. Tato úzká říčka s příkrými svahy tvořila hranici mezi dvěma medvědími revíry. Zatímco Víťa zkoumal stopy, Rem zmizel. Víťa divže nespadl 106

do řeky, když ve spěchu přecházel houpavou hromadu větví. Zamířil do jeřábového porostu, ale Rema nenašel. Vyběhl z křoví, nevěděl, kudy dál, tolik stezek, tolik vysoké trávy je všude kolem, že by se v ní schoval nejen medvěd, ale i kůň. Víťa šel nazdařbůh dál podél břehu. Ale ať spěchal sebevíc, medvěda neviděl. Vrátil se ke stopě Remova souseda. Už dávno si zvykl zakreslit si přesně, ve skutečné velikosti stopu každého nového medvěda. Podle ní potom medvědy poznával, ať je potkal kdekoliv. Stopy se lišily nejen velikostí, ale i tvarem polštářku, u některých byl prst odsunutý trochu dál do strany nebo zlomený dráp. Při letmém pohledu na stopu tohle všechno není příliš zřejmé. Na nákresu však se rozdíly objevily hned a potom je Víťa lehce zjistil i na stopách. Snažil se nejen o zachycení stopy, ale také o spatření medvěda, který ji vyšlápl. Postupně zjistil, že délka medvěda přesahuje dva metry, jestliže je polštářek tlapy větší než osmnáct centimetrů. Při šířce tlapy čtrnáct až patnáct centimetrů není délka zvířete menší než jeden a půl metru. Má-li tlapa šířku do jedenácti centimetrů, medvídě je dlouhé přes metr. Kdyby se tak 107

několik medvědů dalo uspat kulí s injekcí a nejen podle oka, ale přesně podle skutečnosti zjistit vztah délky medvědího těla a šířky tlap! O takových kulích však Víťa mohl jen snít. Aby Víťa pohodlněji přešel řeku – hranici medvědích revírů, rozsekl na dva kusy břízu zlámanou větrem, přehodil je z břehu na břeh a tak vznikla pohodlná lávka. Když se však za chvíli k tomu místu vrátil, lávka tam nebyla, zmizela! Co se stalo, kam se poděla? Nemohl to pochopit. Musel useknout pevný kůl, aby jím přesunul k říčce tlustý vyvrácený kmen, který by horním koncem dosáhl na protější břeh. Příští den Víťa poznal, jak tiše se medvěd může pohybovat. Rem opatrně zvedal tlapy, dotýkaly se země lehce, bez nejmenšího šelestu. Jako by měl Víťa zacpané uši. Rem čumákem rozhrnoval trávu a ta se za ním zase neslyšně semkla. Že by to tajemství spočívalo v medvědích tlapách? přemýšlel Víťa. Těmi medvědi mohou „uslyšet“ sebemenší záchvěvy půdy, zdálky ucítit i ty nejtišší kroky. Daleko na druhém břehu se objevil velký černý medvěd. Uviděl Rema a díval se směrem k němu. Rem vykročil přímo, bez skrývání. Zvířata se zastavila proti sobě, dělila je pouze říčka. Černý medvěd kráčel podél břehu, Rem po něm pošilhával a také zacupal po svém břehu. Medvěd se blížil k Víťovu mostku a Rem zneklidněl. Dělal prudké, trhané pohyby. Když se černý soused zastavil u klády, Rem k ní doběhl na své straně a naježil srst jako bodliny. Jeho soused, zvíře daleko větších rozměrů, se také nasupil a položil tlapu na kládu. Rem zafrkal a poskočil před kládou. Soused se neodvážil porušit hranici, kráčel dál, jakmile však zmizel v zatáčce, Rem uchopil kládu tlapami, lehce ji postrčil do vody a odkolébal se k nízkému porostu. Teď už bylo jasné, kam zmizela první lávka – také ji odstranil Rem, aby zabránil pohraničním incidentům. Když kráčel černý medvěd podél břehu, Víťa si stačil všimnout dvou břízek, do nichž se zvíře přesně vešlo. Naměřil vzdálenost dva metry třicet centimetrů. Znenadání Rem připravil Víťovi nepříjemné překvapení. Víťa se všemožně snažil odnaučit ho žebrání a ukázalo se, že to 108

přehnal. Rem přestal přicházet k chatě. Víťa už byl ochoten ho trochu přikrmovat, aby se udržela známost, ale Rem se neobjevoval. Jednou v noci venku břinkla plechovka od konzervy. Víťa rychle slezl z pryčny, Kvítek se ani nepohnul, jako by říkal: „Copak nechápeš, kdo ten kravál dělá? Tvůj Rem hledá kondenzované mléko!“ Víťa vykoukl okénkem. Medvěd něco hledal v dřezu. Krajinu zalévalo stříbřité světlo, stromy v něm vypadaly přízračně. Voda v říčce se leskla jako rybí šupiny. Na vrcholek hory se připíchl měsíc, tak jasný, že po jeho okrajích svítila jiskřivá svatozář. Do jasného světelného čtverce Víťa natáhl ruku s hodinkami – byly dvě hodiny. Oblékl se, vzal pušku a opatrně otevřel dveře, aby nezaskřípaly. Hlavně nesměl polekat Rema tím, že by se náhle objevil. Pomalu kráčel ke zvířeti. Rem se zvedl na zadní tlapy, vtáhl vzduch a pak pokračoval ve vylizování plechovky. Víťa mu hodil ještě jednu se zbytkem mléka. Medvěd ji vylízal a líně se odkolébal k okraji bažiny. Víťa kráčel stranou po pěšině, poprášené měsíčním světlem. Tak často se nepodaří pozorovat medvěda v noci. Rem s hlavou sehnutou něco očichával, chvílemi zamlaskal. Víťa přešel do jeho stop v trávě a pokusil se zjistit, co medvěd v bažině pojídá. Rem zamlaskal u hromádky a kráčel dál. Víťa blikl baterkou a prohlédl celou hromádku, jestli by nenašel nějaké zbytky potravy. Rem snad jedl kořínky, nebo snad chytil hraboše. Víťa zhasl baterku a rozhlédl se. Rem byl pryč. Šel přece pomalu a nemůže být daleko? Musím jít kupředu a dobře poslouchat, uvažoval Víťa. Bažina končila, tráva teď byla vyšší. Víťa se zastavil. Z boku a zezadu podezřele zapraskaly větvičky. Bylo jasné, že je tam velké zvíře. Ale jaké? Rem přece musí být dál vpravo. Větvička mohla zapraskat pod nohama jelena nebo jiného medvěda. Chůze vysokou trávou vzbuzovala úzkost. Ve dne už Víťa uměl překonat strach, ale v noci v každé tmavé skvrně spatřoval nebezpečí. Šel a upíral zrak na podezřelé předměty, na trávu, na mýtiny mezi stromy. Z trávy, šedé v měsíčním světle, se vztyčila medvědí hlava, teď v noci černá. Zvíře Víťu zřejmě slyšelo, ale ne109

uteklo. Snad to bude jiný medvěd, který si zvykl považovat se v noci za neomezeného pána? Měsíční světlo prosvitlo mezi mraky. Medvěd znovu zmizel v trávě a jen chvílemi bylo vidět jeho tmavou chocholku a siluetu hlavy s okrouhlýma ušima. Nad ním kroužili netopýři, chytající komáry, kteří se s bzučením rojili nad medvědem. Víťa přišel blíž a přesvědčil se, že je v trávě Rem. Opět vystrčil hlavu a tlapou setřel komáry z čenichu. Když se medvěd ztrácel ve vysoké trávě, bylo vidět podle kroužících netopýrů, odrážejících se na obloze ozářené měsícem, kde se Rem vyskytuje. Dlouho kličkoval v kamenobřízové tajze, válel se v trávě, aby zničil komáry na těle, a nakonec zavedl Víťu do neznámých míst. Měsíc se schoval do mraků, spustil se drobný déšť. Kalhoty, bunda – všechno namoklo. Víťa ve tmě narážel na vyvrácené stromy, zaplétal se do trávy, ale Rem ho vedl a vedl kamsi do neznámých krajů. To nic, zato budu vědět, co medvědi dělají v noci. Rem prolézal takovým houštím mladých bříz, že se za ním Víťa sotva prodral. Dřív nikde nenarazil na tak hustý břízový porost. Naštěstí vyšli na planinu a Víťa s údivem spatřil něco tmavého. Byla to jakási chatrč. Co to může být? Geraska se přece nezmínil o žádné chatě v těchhle místech! Víťa dokonce přestal Rema sledovat, všechnu pozornost soustředil na zvláštní neznámou chatu. Ozýval se z ní jakýsi šramot. Víťa odběhl, sedl si do trávy. Co je tam asi za lidi? Tady v rezervaci přece nemá nikdo co dělat! Pytláci? Možná i něco ještě horšího. Vždyť je tady hned za námi hranice! Musím zjistit, kdo ráno vyjde z chaty… Víťa seděl v trávě a čekal, až začne svítat. Bál se, aby v chatě neuslyšeli, jak mu cvakají zuby. Rem dávno zmizel, ale Víťa měl teď docela jiné starosti. Začalo maličko svítat. Na pozadí oblohy se rýsovala tyč nad chatou. Náhle Víťovi srdce poskočilo. K rozštěpenému konci tyče nedávno připevňoval anténu. Kurník-šuplík, vždyť je to moje chata! Jen se všechno otočilo na druhou stranu. To mě Rem tak zamotal. Víťa měl radost i zlost. Radost proto, že se tak nečekaně ocitl doma, může shodit mokrý oděv, zatopit v kamnech a napít se čaje. 110

Zlost proto, že nepoznal břízový porost u chaty, že takovou dobu zbytečně seděl a mrzl. V chatě zakňučel Kvítek a zaškrábal tlapami na dveře.

KAPITOLA 18 Víťa seděl ve vědecké pracovně a přepisoval tabulku pro Galinu Dmitrijevnu. Do místnosti vstoupil ředitel rezervace. „Právě jsem dostal hlášení, že se u řeky Šumné v turistickém táboře na trase do údolí Gejzírů objevili medvědi. Nahánějí turistům strach, chodí ke stanům. Z turistické základny píší: Podáváme vám tuto zprávu a zbavujeme se jakékoliv zodpovědnosti za možné následky. Učiňte patřičná opatření!“ Ředitel chtěl poslat do tábora Gerasku, aby na místě zjistil, jak by se medvědi dali odstranit. Geraska však řekl: „Jedině zastřelit. Jinak je člověk od svého domova nezažene.“ S takovým názorem nikdo nechtěl souhlasit a Víťa se nabídl, že zkusí medvědy zahnat. Malým vrtulníkem, který letěl tím směrem, vyrazil do turistického tábora. U nohou se mu složil Kvítek, sotva se tam vešel. „Počasí je přímo skvělé! Až k Ochotskému moři je přímo skvělé!“ volal na někoho do vysílačky pilot vrtulníku. Počasí skutečně přímo zvonilo. Shora bylo vidět sluncem zalitou kamenobřízovou tajgu. Na povlovný břeh narážely mořské vlny s bílými hřívami. Dole nad zelenou vodou se rýsovaly bílé čárky racků. Jen na kuželovité vrcholky sopek se i z vrtulníku člověk musel dívat zdola nahoru. Na úpatí sopek se bělaly tři malé čtverečky stanů vulkanologů. Z jednoho vyběhl člověk, poskočil na místě. Bylo vidět, že něco volá. Vrtulník se prudce otočil, silným proudem vzduchu přitiskl trávu k zemi a přistál na louce. Přiběhl k němu mladý Gruzínec. „Co se děje?“ zavolal pilot z otevřeného okénka kabiny. „Nazdar, příteli! Nic se neděje. Všechno je v pořádku.“ „Tak proč jsi na mě mával?“ 111

„Proč bych nemával, kamaráde, když vidím vrtulník? Je ho tady vidět jen zřídka, tak jsem měl radost. To je všechno. Pozdravuj Kolju! Takový velký veselý chlapík, pracuje u vás.“ „Dobře, vyřídím. Buď zdráv!“ Vrtulník nestačil nabrat výšku, prudce se naklonil, jako by padal, tak rychle klesal k nevelké tundrové louce. V jejím středu se bělalo mohutné zvíře. Když vrtulník vyrovnal let, Víťa uviděl bílého medvěda, ne takového, jaký žije na ledovcích, ale obyčejného kamčatského medvěda, jenže bílého, albína. Medvěd úprkem běžel do březiny. Vrtulník ho rychle dohonil. Medvěd měl bílou, jen nepatrně nažloutlou srst. Když skákal, dlouhá lesklá srst se přelévala do vln. „Kluci říkali, že tady viděli bílého medvěda. Nevěřil jsem jim, myslel jsem si, že si to pletou s koněm,“ volal na Víťu pilot. „Žije tu zdivočelý kůň, taky bílý. Ale teď jsem medvěda viděl na vlastní oči.“ Víťa se dlouho nemohl vzpamatovat, ta šťastná náhoda jím přímo otřásla. Podařilo se mu uvidět medvěda albína! Když se ukázala řeka Šumná, bílá od pěny v peřejích, pilot kývl na palouk, kde stály stany turistického tábora. „Když jsme přiletěli poprvé, vezli jsme sem tyče na stany. Přistáli jsme na louce a dva medvědi na nás zdálky koukali s nataženým krkem. Ti byli ovšem obyčejní, zrzaví.“ Na velké louce při ústí Šumné do moře stály turistické stany a lehký přístřešek nad dlouhým stolem. Turisté se v tomto táboře nezdrželi déle než den a noc. Právě přišla nová skupina, takže turisté o medvědech nemohli nic vyprávět. Pracovníku tábora Žeňkovi se medvědi tak zprotivili, že o nich nechtěl ani slyšet, natož mluvit. Víťa se hned vypravil na průzkum okolí tábora. Na jednom konci louky se tyčil černý čedičový mys, na druhém bublala Šumná. Zpředu se na louku valily bílé mořské vlny a vzadu za nevelkým potůčkem se jívový porost proplétal s kozí bradou a jinou vysokou trávou, zkrátka kamčatská travnatá džungle. Odtud také přicházeli na návštěvu do tábora medvědi. Podle množství medvědích stezek a cestiček v trávě u tábora bylo zřejmé, že sem zvířata chodí často. Písčité kosy Šumné byly pokryty výraznými otisky stop dvou mladých medvědů. 112

Když se Žeňka dověděl, že Víťa přiletěl schválně proto, aby zbavil tábor medvědů, vzal ho k sobě do stanu, pohostil ho obědem a nabídl mu bydlení ve vlastním služebním stanu. Stan stál hned na okraji a to se Víťovi hodilo, k němu medvědi museli přijít nejčastěji. Ale dřív než medvědy vyžene, rád by je trochu pozoroval. Večer, když se rozhořely táboráky turistů a zadrnkaly struny kytar, náhle se táborem ozvalo volání: „Medvěd!“ Tábor ožil. Turisté vyskakovali ze stanů a běželi k řece, Víťa společně se všemi. Po břehu Šumné se pomalu kolébal mladý medvěd. Byl hubený, s dlouhýma nohama a splasklým břichem. Turisté hvízdali, křičeli. Jiní je zastavovali – prý, proč ho vyháníte? Medvěd chvíli špacíroval po břehu, a když hluk trochu utichl, namířil si to přímo do tábora. Všichni se dali na útěk ke stanům. Statný muž chytil pod paží odrostlého syna, mohl to být Víťův vrstevník, a utíkal s ním pryč. Medvěd však neměl v úmyslu někoho dohánět, otočil se a klidně kráčel do houští tužebníku. Jeho vzezření prozrazovalo, že je velmi spokojen dojmem, který vzbudil. Medvěd se vzdálil. Starší žena přešla kolem stanu a vzrušeně sdělovala Žeňkovi, že se jí poprvé v životě poštěstilo uvidět medvěda. „To máte tak,“ řekl vážně Žeňka. „Je to náš medvěd. Už ho známe. Dokonce na něm jezdíme.“ Ukázal na sedlo pro náklady, ležící vedle stanu. Žena pohlédla na nezvyklé sedlo a hned začala se zápalem vykládat své sousedce: „Představte si, oni na medvědech dokonce jezdí!“ „Hele, ona to vzala vážně!“ podivil se Žeňka. „A já jsem se na něho nešel ani podívat, bojím se. Čert aby je vzal, ty medvědy!“ Když poplach utichl, ukázalo se, že zmizela celá zásoba másla, pět kilogramů. V polyetylénovém sáčku ho položili do studené vody v potoce. Ze sáčku zůstaly jen cucky s provázkem. To znamená, že ho objevil druhý medvěd, který přišel z houští na protější straně, když si všichni turisté běželi prohlédnout prvního. Časně ráno, když tábor ještě spal, Víťa spatřil medvědy na nevelkém rameně Šumné. Rameno protékalo úzkou alejí 113

stromů, jejichž vrcholky se spojily. Žluté pruhy veselého ranního slunce přetínaly napříč celý průtok. V těchto zlatých pruzích se ve vodě čvachtali medvědi: Dělali takový rámus, jaký si mohou dovolit jen zvířata, která se nemají čeho bát. Honili se, potápěli, plácali do vody tlapami. Z vody létaly vějíře krůpějí. Jeden medvěd povalil druhého a držel ho pod vodou trochu déle, než se slušelo. Napadený se útočníkovi vytrhl a s frkáním se pustil do rvačky. Nezbeda byl sice urostlejší, ale nebránil se, uznával vinu a dal se na útěk do trávy. Pak už k vodě medvědi nepřišli. Večer do tábora dorazila nová skupina turistů. Objevení medvědů uvítali jako obvykle nadšenými výkřiky. Medvědům se hned nepodařilo něco ukrást a celý večer turisty bavili. Lidé jim házeli cukr, bonbóny, salám, medvědi rvali drápy trávu a hledali v ní lahůdky, jako o závod se vrhli na salám, chodili sem a tam po břehu potůčku, který je dělil od lidí. Medvědy nazvali Míša a Máša, jak to v takových případech obvykle bývá. Dokud se v táboře hemžili lidé, zvířata nepřekročila potok, neporušila hranici. Když se však turisté dost vynadívali a rozešli se do stanů, vydali se medvědi do tábora. Víťa seděl stranou a bez ustání je pozoroval. Nejdřív zamířili pod přístřešek k dlouhému stolu. Posbírali spadlé kousky a drobečky, zjistili, není-li něco v kbelících. Potom se připlížili k velké odpadové jámě. Byla vykopána v zemi kousek dál od tábora. Shora ji zakrývala prkenná deska s nevelkým hranatým otvorem uprostřed. Medvědi se jeden po druhém protáhli dírou. Vylézt otvorem nahoru bylo nepohodlné, proto si vyhrabali z boku pod deskou vhodnější průlez. Na dně jámy bylo mnoho plechovek od konzerv. Medvědi jimi téměř nezachrastili, chovali se naprosto způsobně. Potom tiše, obezřele vylezli svou dírou a rychle, aby je nikdo neviděl, odběhli do travnatého porostu. Brzy všechno pohltila noční tma. Bylo vidět jen bílé skvrny stanů. Víťa se vrátil do stanu, domníval se, že medvědi budou také spát. Ráno se však ukázalo, že se vrátili do tábora. Když jim návštěva odpadové jámy tak beztrestně prošla, ještě si trochu za114

dováděli: roztrhali na cucky voskované plátno na dlouhém stole pod přístřeškem a odnesli fotoaparát, který jeden zapomnětlivý turista nechal na větvi vedle stanu. Víťa pak našel fotoaparát na medvědí stezce v houštině, medvěd rozkousal jen řemínek. Turista nejdřív nevěřil svým očím. Prohlížel si řemínek a znovu se přísně otázal: „Opravdu to rozkousal medvěd?“ „Ovšem. Ale buďte klidný, aparát je v pořádku.“ „Ano. Ale řemínek!“ Turista běžel ke kamarádovi: „Podívej se na tohle. Vidíš? To rozkousal medvěd. Jen se podívej na ten suvenýr z Kamčatky!“ vykřikoval a třásl řemínkem. Po snídani se skupina vypravila do údolí Gejzírů a tábor osaměl. Kvítek přiběhl s nacpaným břichem, nalovil si ryby v potoce. Zalezl do prázdného stanu a sladce usnul. Večer jako obvykle tábor opět ožil, přišly hned dvě skupiny turistů. Jedna mířila do údolí Gejzírů, školáci z druhé skupiny už tam byli a vraceli se do osady. Děti se unavily, jakžtakž dovlekly do stanů batohy a oblečené sebou plácly na spací pytle. Ale jakmile se objevili medvědi, všichni se sběhli na břeh potoka a dětské hlasy se nesly táborem, dokud služba nedala povel k večeři. Děti usedly k dlouhému stolu pod přístřeškem, před každým stála miska kaše s vepřovým masem. Když diváci zmizeli, medvědi přebrodili potok a zamířili ke stolu. Děvčátko, které sedělo na kraji, se polekalo a vyskočilo z lavice. Míška chvíli postál, a když nedostal žádný dáreček – zásoby dětí už došly –, usoudil, že se k němu nechovají pohostinně. Položil přední tlapy na okraj stolu, přičichl ke kaši v misce a za všeobecného smíchu ji dlouhým jazykem začal vylizovat. Jedlo se mu nepohodlně s hlavou nakloněnou do strany, a tak se vysoukal na stůl. Děti, které seděly poblíž, hned od stolu utekly. Přece jen je to skutečný medvěd! Kaše mu chutnala. S mručením se prošel po stole, lavičky se hned vyprázdnily. I Máška si vylezla na stůl. Medvědi rychle pojídali kaši, tlapami rozhazovali misky a vykračovali si po stole naproti sobě. Hladovým dětem teď už nebylo do smíchu. Víťa na ten rámus přiběhl a bouchl tyčkou na stůl. Medvědi seskočili a běželi k potoku. Když děti uviděly, že se medvědi lekli, 115

daly se do křiku, zahalekaly, a medvědi rychle zmizeli v zeleném porostu. S novou skupinou turistů přišel nesmlouvavý dopis ředitele rezervace: „Za každou cenu učiňte opatření, aby byl tábor zbaven medvědů. Jakýmkoliv způsobem, třeba i odstřelem.“ Víťa rychle začal „činit opatření“. Musel medvědy zachránit. Z osady si s sebou přinesl dávivý prášek, vymyslel si, že tímto způsobem odnaučí medvědy chodit do tábora. Kousky chleba s máslem hojně posypal práškem. Pro jistotu dal prášek i na salám. Všechno rozhodil za potokem, odkud medvědi nejčastěji přicházeli do tábora. Obvykle jako o závod spořádali všechno, co jim hodil. „Osol kámen a zhltnou ho,“ řekl jeden z turistů. Medvědi však vůbec nebyli tak důvěřiví, jak by se zdálo. Salám snědli jen z kraje, kde nebyl prášek, chleba se vůbec nedotkli. Pomstili se tím, že v noci strhli všechna lana ze stožáru uprostřed tábora a zároveň s nimi i turistickou vlajku. Po neúspěchu s práškem se Víťa vrhl na medvědy s klackem, jakmile se objevili, hnal je z tábora. Kvítek se nehnul z místa, dokonce se odvracel s takovým vzezřením, jako by chtěl říci: „Ani za pohled mi nestojíš. Co se zbytečně honíš?“ Víťa se však nevzdával a odháněl medvědy až do půlnoci. Ráno se ukázalo, že odtáhli balíček cukru, roztrhli pytel s kroupami a roztrousili je po louce. S Žeňkou žil ve stanu malý pejsek s vykulenýma očima, jen o trochu větší než kočka. Říkali mu Timur. Zřejmě se mu velmi líbilo, že Víťa začal medvědy odhánět. Zuřivě štěkal a se vzrůstající odvahou vždycky běžel s Víťou. Medvědy dráždil jeho ostrý štěkot. Timurova smělost tak stoupla, že se dokonce pokusil chytit medvědy za zadní tlapy. Zároveň s Timurovou odvahou se zvýšila i Žeňkova. Nanosil si ke stanu hromadu nevelkých kamenů. Jakmile se Timur dal do štěkání, Žeňka s Víťou nabrali hrst kamení a utíkali k medvědům. Žádnou zvláštní bolest kameny nezpůsobily, ale medvědi přece jen začali hbitěji utíkat. Timur byl obyčejný hlídací pejsek, jeho vrozenou vlastností bylo střežit ve dne v noci dvůr. Návštěvy medvědů začaly být méně časté a Víťovi se vrátila naděje, že je zachrání před smrtí. Musel zvířata odnaučit chodit do tábora nejen ve dne, ale i v noci. 116

Proto Žeňka přivázal Timura vedle stanu, aby spal na čerstvém vzduchu a medvědy lépe slyšel. Jakmile v noci zaštěkal, Víťa vyskočil ze spacího pytle, vyběhl ze stanu a plácl sebou – zamotal se do Timurova provazu. Medvědi odběhli bez potrestání. Timura přestali uvazovat, ale to byla chyba, jak se ukázalo. Když uslyšel medvědy, potichu k nim přiběhl a začal štěkat teprve u nich. Jeho útok bez přispění kamenů přestal na medvědy působit a zase přicházeli do tábora častěji. Jednou Víťa seděl u večerního táboráku se dvěma mladými malíři z Leningradu. Kolem byla úplná tma. Keře rostoucí pět kroků od ohně vypadaly jako černé kupy sena. Víťa s potěšením poslouchal, jak nadšeně chlapci mluví o Kamčatce. „Červená tráva! Kde tohle člověk uvidí?“ říkal vzrušeně jeden z nich. Vtom však strnul uprostřed slova: z keřů vyšli dva medvědi. Minuli oheň, lidí si vůbec nevšimli, jako by tady ani nebyli. Medvědi nechtěli, aby pes začal dělat rámus, kráčeli opatrně jeden za druhým. Nebylo slyšet ani nejmenší šelest, i když černé 117

stíny propluly snad jen pět metrů od ohně. Všem chlapcům zároveň prolétlo hlavou stejné srovnání: jdou jako panteři! Možná proto, že siluety byly ve tmě úplně černé. Víťovi zbýval poslední nejspolehlivější trumf, kterého mohl použít, aby tábor zbavil medvědů. Měl signální pistoli. I výstřel z pušky by mohl medvědy polekat, ale když zároveň s třesknutím vyrazí a protne oblohu rudý oheň, vyplaší to medvědy tak, že se už nikdy do tábora nevrátí. Víťa v to aspoň pevně doufal. Příští večer, když soumrak ztlumil všechny barvy, z tmavošedé trávy za potokem vyšli medvědi. Nijak se neskrývali, jako vládci kráčeli do tábora. Víťa je nechal dojít skoro až k sobě a pak nad jejich hlavami vystřelil z pistole. Medvědi odskočili a úprkem se hnali k padajícím ohýnkům. Nic tam nenašli a v radostném vytržení se vrátili k Víťovi, čekajíce, že zase vypustí nad paloukem ohnivou hvězdu. Rozladěný Víťa odešel do stanu a vklouzl do spacího pytle. Co by se dalo udělat? přemýšlel. V Kanadě ohrazují paseky elektrickým plotem. Dokonce existují i automatické pasti. Když se medvěd chytí, past ho určitou dobu svírá a pak ho pustí na svobodu. I tady by se měl postavit nějaký elektrický plot, a ne medvědy střílet. Co se dá dělat, je to jejich revír! Kam by se odtud poděli? Tábor je pro ně něco jako veselá zábava. Turisté mnoho slyšeli o rozpustilých kouscích medvědů už v Tumanově, a když přišli do tábora, chovali se k nim jako k dobrodušným cirkusákům. Víťa však věděl, že právě medvědi, kteří se přestali bát lidí, jsou nebezpeční. Máša za všeobecného smíchu sebrala dělníkovi turistické základny plechovku s léčivou mastí a mast snědla. Měl s ní léčit odřeniny koně, který na hřbetě přinášel balíky potravin do údolí Gejzírů. Míša – také za všeobecného smíchu – chytil do zubů za měkké místo dívku, která z rozpustilosti přeskočila potok na stranu medvědů, aby je podráždila. V americkém národním parku Glacher došlo k případům, že medvědi, kteří se přestali bát lidí, přicházeli do kempů a vytahovali turisty ze spacích pytlů. Odnesli je do lesa a usmrtili, jeden z nešťastníků byl téměř úplně sežrán. K neštěstí mnoho nechybělo ani v táboře na řece Šumné. Víťa 118

se vrátil do osady a navrhl, aby medvědy převezli vrtulníkem někam dál od turistů, do oblastí, kam lidé nepřijdou. Ale všechno skončilo jinak. Šťastnou náhodou právě v té době přišlo nařízení, aby byl tábor přestěhován ze Šumné na jiné, vyšší místo, protože planina, kde se tábor rozkládal, nebyla bezpečná před mořskou vlnou tsunami. Kdyby se přivalila, zničí tábor ve chvilce.

KAPITOLA 19 Víťa přebrodil řeku a na druhém břehu zůstal nocovat. Probudil se a nemohl pochopit, co se to stalo: včera řeku přebrodil a teď ráno je zase přímo před ním. Začal uvažovat. V noci rachotila sopka, vytryskla láva. V horách začaly bouřlivě tát sněhy. Voda přeplnila řeku, pronikla z druhé strany pahorku, na němž stál stan, tekla novým korytem a staré ústí hned zaplavily mořské vlny. Voda v řece už nebyla průzračná, ale žlutá, s cucky trávy, úlomky stromů, vířícími větvemi keřů. Víťa musel řeku přejít podruhé. Krosna, která sloužila k přenášení nákladů na zádech, byla naložena tak, že Víťa odpočíval málem na každé tlusté kládě, vyhozené mořem. Musel si teprve zvykat, aby delší dobu vydržel bez odpočinku nést na zádech zásoby na deset dní, stan, spací pytel, pušku, sekyru a jiné cestovní vybavení. Měl výbornou náladu, dávno toužil projít po divokém panenském břehu Tichého oceánu až ke Kronocké sopce. To je téměř sto padesát kilometrů souvislého medvědího území! A pak ještě do hloubi poloostrova, ke Kronockému jezeru. Ředitel rezervace odjel do Petropavlovska, zastupoval ho nový spolupracovník, který si vůbec nedovedl představit, co znamená cesta pěšky z Tumanova ke Kronockému jezeru. Bylo však zapotřebí předat nové metodické pokyny lesníkovi, který bydlel u jezera, a Víťa se nabídl, že tam půjde. Když Geraska na desku krosny neuměle kreslil tužkou hlavní 119

řeky, které bude muset Víťa přejít, starý Geraskův soused sledoval ty klikyháky a řekl: „Nechoď, synku. Nedojdeš ani do poloviny cesty, vrátíš se. Nebo tam vůbec zůstaneš.“ Víťa si však takovou příležitost nemohl nechat ujít. Geraska vyprávěl, že tam dřív žila spousta medvědů, ani by je člověk nespočítal. „Teď už bys je spočítal,“ zpřesnil stařec. Jak by to mohl vědět, když tam nikdy nebyl? A Geraska tam byl, i když už před deseti lety. Oceán laskavě zvedal a spouštěl zelené vlny. Přímo u břehu se ve vlnách rozpouštěly jasně bílé hřívy, větřík zvedal drobné spršky krůpějí a z vln ku břehu se klenuly barevné duhové mostky. Pod nohama křupaly skořápky škeblí, krunýře krabů. Kupy hnědozelených řas páchly jódem. Víťa vzal konec řasy, táhl ho za sebou a na kroky měřil délku – dvaatřicet kroků. Někde v hloubce byly houštiny řas vyšší než prales. Nastal odliv. Pod slunečními paprsky z mokrého pruhu přílivu vycházela pára, vinula se podél celého břehu. Po písčitém pruhu běhali kulíci, skupinky racků tvořily v dálce bílé skvrny, nad hlavou přelétl mořský orel, plavně mával metrovými křídly s pery roztaženými jako prsty. Táhl vlnící se zelený pás čepelatky prstnaté. Kulíci s poplašeným pípáním odlétli z písku na pobřeží. Za hromadou stromů ohlodaných mořem se objevila špinavě rezatá liška, přišla sbírat dary moře. Přímo u břehu se na vysoké smaragdové vlně, prozářené sluncem, ukázal skvrnitý tuleň. Kdysi byla nedaleko těchto míst základna velrybářské flotily. Podle vyprávění starého velrybáře na břehu skládali na hromady dolní čelisti vorvaňů, dlouhé jako klády, aby se z nich pak lépe mohly vytáhnout znamenité zuby těchto velryb. Často před návratem flotily hromadu rozebrali a maso ohryzali medvědi. Je těžké přejít kolem velrybího obratle a neposedět na něm. Je k tomu přímo jako stvořený. Na obloze se ukázala obrovská kamenná hrouda. Visela uprostřed mraků – člověka hned nenapadne, že je to jen část vysoké hory, zakryté mraky. Víťovi se postavila do cesty černá čedičová stěna. Tekutá láva 120

se kdysi v ohromném jazyce protáhla k oceánu a ztvrdla na černý mys. Shora zarostl kamenobřízovým lesem, ale boky zůstaly stejné jako před tisíci lety, černý, ničím nepokrytý čedič. Víťa musel odejít od břehu, hledat povlovnější stoupání, aby přes mys přešel. Snad bych mohl i riskovat a proskočit mezi dvěma vlnami? pomyslel si. Když se převalila velká vlna příboje, objevil se pod strmým mysem úzký proužek tvrdého písku. Ve vhodném okamžiku by se po něm snad dalo přejít to svízelné místo. Při stále nabíhajících drobnějších vlnách písek nebylo vidět. Víťa počkal na velkou vlnu, a jakmile začala opadávat, vrhl se kupředu, i když nebylo jisté, jestli stačí proběhnout, nebo ho další vlna srazí. Jako tunelem, který z jedné strany tvořila skalnatá stěna a z druhé valící se vlna, Víťa proběhl na druhou stranu mysu. Vlna jako by smutně povzdechla, že nemohla Víťu strhnout s sebou. Vzadu se valila voda a vpředu… stál před Víťou medvěd. Překvapením ani jeden z nich nevěděl, co počít. Vzpamatovali se oba zároveň. Víťa uchopil pušku, chtěl vystřelit do vzduchu, ale zvíře se v tu chvíli vrhlo do vln a plavalo v moři stejně dobře jako jeho bílý příbuzný. Medvěd odplaval tak 121

daleko, že mu ve vlnách bylo sotva vidět hlavu. Teprv pak se obrátil ku břehu a velkým obloukem začal obeplouvat mys. Výběžky hor se vzdálily od moře, podél břehu se táhla suchá kamčatská tundra. Po ní se nedalo jít, byla celá porostlá klikvou, připomínající zelenou zplstnatělou vlnu. Nohy se až po kotníky bořily do ostře zeleného huňatého koberce z klikvy. Tento koberec, posetý lesklými černými bobulemi, se táhl mnoho kilometrů podél mořského břehu. Kdykoliv Víťa šel poblíž tundry, vždycky viděl, jak se na klikvovém koberci krmili jeden dva medvědi, pásli se jako krávy na pastvině, ani nezvedli hlavu. Medvědi si břeh rozdělili na úseky, kde končil úsek jednoho, hned začínaly stopy druhého. Celé pobřeží, kam zřídka vkročila lidská noha, medvědi přesně prozkoumali. Víťa přišel k řece. Řeka se většinou nejlépe přebrodí tam, kde se voda rozlévá v širokém korytě. Tato řeka měla nejširší místo při ústí do moře. Průzračnou vodou, ne hlubší než po kolena, bylo vidět každé zrnko písku na dně. Víťa už ani nepočítal, kolik takových říček přešel. Bez rozmýšlení vykročil po písku, ale hned zpočátku ho překvapilo, že pod nohama cítí něco nedobrého. Udělal ještě krok – a nohy uvázly. Pokusil se zvednout nohu, nešlo to, druhá se jen hloub nořila do písku. Zkusil ji vytáhnout, výsledek byl stejný: z písku se noha zvednout nedala, stačil jen malý pohyb a nohy se bořily hlouběji jako do kyprého sněhu. Víťa si s hrůzou uvědomil, že se dostal do písčitého nánosu. Hned za Víťou bylo pevné dno. Vždyť od něho udělal krok nebo dva a nohy už to vtáhlo do bahnitého písku až po kolena! Víťa v oděvu a s nákladem upadl do vody směrem ku břehu. Rukama dosáhl k tvrdému dnu, jakžtakž se po čtyřech vydrápal z nánosu a vylezl na břeh. Ruce se mu nepříjemně chvěly. „Nebo tam vůbec zůstaneš…,“ vzpomněl si na výstrahu Geraskova souseda. Teď se Víti zmocnila hrůza při pomyšlení, že má přebrodit tuto ani ne příliš hlubokou řeku. Co naplat, nezbývalo než hledat nový brod. Po této zkušenosti Víťa už nehledal přechody při ústí řek, kam proud naplavoval písek. V takových místech není kyprý, nepevný písek vzácností. Víťa šel po mořském břehu až do západu slunce. 122

Na rozsáhlých kobercích klikvy zůstával vzadu jeden medvěd, vpředu se objevil druhý. Někdy jen jako tmavá tečka na obzoru, jindy docela blízko. Už dřív Víťa nejednou viděl, jak se klidně kráčející medvěd náhle dal na útěk před nějakým nepochopitelným nebezpečím. To se několikrát stalo i s Remem. Jednou Víťa po jarním sněhu prošel celý okruh, aby podle stop zjistil, kdo medvěda polekal. Teprve teď, na těchto tundrách porostlých klikvou, konečně pochopil, v čem to vězí. Ukázalo se, že je to jen obvyklý způsob přesunu medvědů. Když se stěhovali na nové místo kvůli krmení, chvíli kráčeli, pak se náhle dali do běhu a potom se opět kolébali pomalým krokem. Tak to dělali téměř všichni medvědi, které Víťa viděl v tundře. V dálce přímo na okraji vody Víťa zpozoroval medvěda. Schoval se za kmeny na břehu a sledoval tu hnědou tečku. Když se trochu přiblížila, zahemžily se kolem ní ještě dvě docela malé tečky: proti Víťovi šla medvědice s mláďaty. Beze spěchu očichávala dary vyvržené mořem. Medvíďata stejně jako matka všechno pečlivě zkoumala. Medvědice šla po vlhkém písku a při každém kroku na něm v slunci vzplanuly duhové kruhy. Písek kolem tlapy usychal, voda unikala kamsi dovnitř a při každém kroku se na povrchu objevovaly krásné kruhy jako svatozář s maličkou vzklenutou duhou rozbíhající se po písku. Podívaná byla tak neobyčejná, že Víťa víc pozoroval tyto kruhy než medvědy. Nevšiml si hned, že jeden medvídek zůstal pozadu a tlapkou rozhrábl chomáč řas. Medvědice s druhým mládětem prošla zatím těsně po okraji vody kolem Víti a nezvětřila ho. Medvídě našlo něco v chaluhách, rychle to zhltlo a běželo za matkou. Narazilo na Víťovy stopy na písku, zastavilo se a nerozhodně po nich vykročilo. Bylo malé, hubené, ale tlapy mělo tlusté a na svůj vzrůst velké. Přišlo až k hromadě kmenů a škrábalo se na ni. „Kam to lezeš, hubeňoure!“ tiše zasykl Víťa s obavou, že by medvídě mohlo začít dělat poplach, na který by se přihnala rozzuřená medvědice. Medvídě však odskočilo, vytáhlo čenich dopředu a zase opatrně zamířilo ke kmenům. Medvědice už si všimla, že tam její mládě něco objevilo, a kráčela k němu. Situace začínala být nepříjemná. 123

Víťa připravil pušku, aby v krajním případě medvědici zastrašil. Opatrně se k němu blížila, jako kdyby se kradla ke kořisti. Víťa se vztyčil za hromadou kmenů. Medvídě odběhlo k matce a ta se zastavila, pochopila, že nemá před sebou kořist, ale nebezpečí. Byla světle hnědá, jen hlavu měla skoro černou. Mezi Víťou a medvědicí zbývalo asi patnáct kroků. Navzájem se napjatě pozorovali. Víťa se nemusel připravovat k výstřelu zvednutím pušky k rameni. Dobře střílel i letmou ranou. Medvědice zafrkala a udělala výpad směrem k vetřelci. Víťa stál na místě, jen ruce samy od sebe nadzvedly pušku. Ale hned zase klesly, protože Víťa pochopil, že ho medvědice jen zastrašuje. Když viděla, že člověk neutíká, pomalu se otočila, zašilhala okem dozadu a beze spěchu se vracela. Medvíďata cupitala před ní. Jakmile se medvědice skryla v roklině, všechna její důstojnost zmizela, i s medvíďaty se dala do běhu. Víťa také pokračoval v cestě. Ve vzduchu prováděly loupeživé lety chaluhy, velcí tmaví ptáci s dlouhými špičatými ocasy. Ve dvojicích nebo trojicích poletovali nad vodou, a jakmile některý racek vzlétl s rybkou v zobáku, vrhli se na něho a Víťa ani jednou neviděl, že by se rackovi podařilo svou kořist zachránit. Ať ve vzduchu kličkoval sebevíc, černí piráti ho dostihli, rybku mu ze zobáku vyrvali nebo ho donutili, aby ji pustil. Jeden z pirátů ji zachytil a hned ještě ve vzduchu zhltl. Tu chaluhy zpozorovaly rybáka, jak letí s kořistí. Ve třech ptáka rychle dostihly. Rybák ve vzduchu obratně kličkoval před velkými ptáky, kteří s obdivuhodnou přesností opakovali všechny jeho pohyby. Jeden pirát letěl o něco napřed, dva druzí po jeho bocích. Tato přesná sestava nebyla porušena ani v nejdůmyslnějších piruetách. Náhle rybák střemhlav sletěl dolů a za ním dva piráti, třetí zamířil přímo nahoru. Rybák se vrhl dolů, ale hned zase vzlétl nahoru, aby se zbavil pronásledovatelů. Vtom však narazil na třetího pronásledovatele, který odhadl jeho manévr a zahnutým zobákem mu přesně vytáhl rybku přímo ze zobáku. Nad oceánem ten den kdovíproč poletovalo zvlášť mnoho různých ptáků, a to nejen u břehu, ale i v dálce nad vlnami se vznášely černé tečky. 124

Víťa se zadíval na moře. Tam někde, ani ne příliš daleko za obzorem, procházela známá linie změny času. Na druhou stranu od ní byl ještě včerejší den. Když námořníci tuto linii překročí, změní kalendář o čtyřiadvacet hodin dozadu nebo dopředu. Víťa přelétl očima od horizontu na druhou stranu. V dálce po suché tundře rychle ujížděl cyklista a za ním se zvedal dlouhý hustý závoj vulkanického prachu. Kde by se tady vzal cyklista? uvědomil si Víťa, když setřel první dojem. Rychle sundal zátěž, poklekl na jedno koleno, aby se mohl pevněji opřít, a zaměřil dalekohled na „cyklistu“. Ukázalo se, že to byl mladý medvěd, běžící po tundře. Za ním v závoji prachu utíkal vlk. Už medvěda doháněl, a když byl docela blízko, medvěd se prudce zastavil, zvedl se na zadní tlapy, skrčil se. Víťa už jen viděl, jak se vlk v plném trysku vrhl na medvěda a obě zvířata zmizela v oblacích prachu. Z těchto pomalu se rozptylujících oblaků pomalu vyšel medvěd, kolébal se dál tím směrem, kam před chvílí takovou rychlostí uháněl. Nazpět k moři drobným klusem běžel vlk. Zvířata se bez ohlédnutí rozcházela, jako by se nic nestalo. Podle stop v písku na pobřeží Víťa pochopil, že rvačka vznikla kvůli tuleňovi, kterého moře vyhodilo. Vlk ho našel první a musel dát za vyučenou medvědovi, který ho chtěl připravit o kořist. Suchá tundra se pomalu změnila na stejně rozsáhlou tundru bažinatou. Na ní se už nekrmili medvědi, ale matně se leskly skvrny močálů. Pruh, kam dosahoval příboj, měl teď o něco větší spád a písek na něm byl kyprý jako sníh. Nohy v něm vázly a každý krok znamenal námahu. Napravo se táhl jednotvárný oceán, nalevo za pískovým valem fádní močálovitá rovina bez příznaků života. Víťa šel a viděl jen sypký písek pod nohama. Toho dne ho silně unavil náklad na zádech i těžká chůze. Ještě než nastal soumrak, začal se chystat na nocleh. Většinou si postavil stan na nějakém vyvýšeném místě, aby ho náhodou vlna tsunami v noci nesmetla. Na bažinaté tundře se však žádné vyvýšeniny nevyskytovaly, stan si musel postavit přímo v písku na pobřeží. Ze staré bedničky a širokého prkna, které vyhodilo moře, si udělal stůl, silný špalek mu sloužil jako židle. Dřeva bylo na 125

pobřeží dost a dost. Víťa rozdělal oheň a pomalu si připravoval večeři. Potravin bylo mnoho, i když je musel omezit na minimum, aby byl náklad lehčí. Ale jak určit toto minimum? Ještě nevěděl, jak dlouho půjde k jezeru a jestli se mu vůbec podaří tam dojít. Třeba bude potraviny potřebovat na zpáteční cestu? Víťa si vzpomněl, jak Sergej Nikolajevič vypravoval o studentovi, kterému při práci v terénu zůstala z potravin jen rýže. Pak ho našli v tajze nemocného. Byl jediným člověkem v zemi, který po dlouhodobém požívání loupané rýže onemocněl starou chorobou námořníků – kurdějemi. Slunce zapadlo na druhé straně bažinaté tundry za špičaté vrcholky hor. Prostor, který Víťu obklopoval, se za soumraku začal zužovat. Ve tmě bylo u ohně útulněji… Zmizel oceán i tundra, i nedozírný pruh břehu. K černomodré obloze chvílemi vzlétaly zlatožluté jiskry. Na stůl záře ohně nedopadla. Víťa vzal láhev, na pobřeží se jich našlo velké množství, urazil hrdlo a dovnitř postavil zbytek svíčky. Tak vítr plamen nesfoukl a svíčka dobře osvětlovala stůl. Střepy z láhve Víťa přikryl prknem, aby si nějaké zvíře neporanilo nohu. Nedaleko ve tmě šumělo moře. Víťa seděl u malého stolku a pochvaloval si horký čaj a odpočinek. Ten příjemný teplý večer žádné těžkosti nevěstil. V noci Víťa spal ve stanu a ze spánku uslyšel, jako by velká kapka spadla na krabičku od zápalek. Potom další. A ještě a ještě. Brzy na celý stan přímo bubnovaly obrovské kapky. Víťa rozsvítil svíčku. Stan byl plný blešivců. Tito nepříjemní tvorové s mnoha nožkami, podobní svinkám, jen z boků zploštělí a poloprůzrační, se ve stanu přímo hemžili. Zvuky podobné kápnutí na krabičku vydávali jen ti, kteří se dostali pod polyetylénovou podložku. Úporně, systematicky pod ní skákali, jako by ji chtěli prorazit. Víťa ji položil na dno stanu, aby od země nešla vlhkost. Pod podložkou i na ní se to tou nepříjemnou havětí jen hemžilo. Víťa s hrůzou koukal na tlupy blešivců, velkých jako fazole, a nevěděl, co dělat. Lezli na spací pytel i pod něj. Pohled na ně byl stejně nepříjemný jako na řady švábů. Víťa vyskočil a rychle 126

začal rozvazovat tkanice u vchodu do stanu. Ve spěchu se mu to nepodařilo a blešivci lezli do škvír, skákali jako obrovské blechy, naráželi do rukou, na krk, na tváře. Konečně Víťa jakžtakž rozvázal tkanice a vyskočil na svobodu. Ve tmě šel k bažině, podle hmatu utrhl snopek trávy a nepříjemný hmyz vymetl ze stanu. Potom vyklepal spací pytel a oděv, vlezl do stanu a při svíčce pečlivě zavázal tkanice u vchodu. Nebylo to však nic platné. Blešivci úporně prolézali štěrbinami, Víťa je ani nestačil pochytat a vyhodit na písek. To by musel dělat donekonečna, v každém případě do svítání. Jednou se Víťa ptal Gerasky, proč je v písku na pobřeží tolik malých dírek. Geraska řekl, že se tam ukrývají blešivci. V noci jich byla taková spousta, že obyvatelé osady zahrabávali do jedné roviny s pískem sklenice a ráno je měli plné blešivců, kterými krmili slepice. Blešivci zalézali do všech štěrbin, zaplétali se do vlasů. Přestěhovat stan z písčitého pobřeží nebylo kam. Nemůže se přece postavit na bažinu nebo do vody! Tu Víťa dostal nápad: zalepí škvíry náplastí z lékárny! Teprve pak se mu podařilo zastavit vpád vetřelců. Teď už by mě nikdo nedonutil, abych si postavil stan na takovém místě. Radši půjdu po písku ještě třeba deset kilometrů, tam, kde by se dalo sejít z písečného pobřeží, než abych bojoval s takovými tvory! uvažoval Víťa, když se znovu ukládal k spánku. Někdy se smůla soustavně lepí na paty. I na Víťu dolehlo takové období. Ve spánku ucítil silný náraz a hned pochopil: zemětřesení! Otevřel oči. Střecha stanu byla nazlátle veselá, už na ni svítilo slunce. Po otřesu mohla přijít vlna tsunami. Víťa strhl náplast u vchodu a vyskočil ze stanu, aby se někde schoval. Ale kam utéci? Všude kolem je bahnitá nížina. K horám by musel jít nejméně deset kilometrů, a ještě k tomu bažinou. Víťa chvíli přešlapoval u stanu a pak do něho znovu zalezl, aby se ještě trochu vyspal. Stejně nikam neuteče. Ale proč by vlastně musela přijít vlna? uvažoval. Kolik takových otřesů už jsem na Kamčatce zažil, a vlna se ani jednou nepřivalila. Také kolihy klidně sedí na písku u břehu. Určitě svými zobany dobývají z písku blešivce. 127

Víťa však už neusnul. Vstal, uložil věci a vypravil se dál. Řekl si, že to naspí příští noc. Jak mohl tušit, že ani příští noci nebudou klidné? Na písku spatřil otisky ohromných medvědích tlap. Byly to stopy medvěda-giganta. To Víťou otřáslo stejně, jako by určitě otřáslo zlatokopem, kdyby uviděl velký zlatý prut. Šíře polštářku přední tlapy na otisku byla dvacet tři centimetry, takovou stopu Víťa ještě nikdy neviděl. Mladý medvěd, ne větší než pes, má polštářky předních tlap asi jedenáct centimetrů široké, a když je tlapa o pět centimetrů širší, to už je pořádný chlapík. Největší medvěd, jakého se Víťovi podařilo vidět, měl tlapu osmnáct centimetrů širokou. A tenhle ji má o celých pět centimetrů větší! Jaké rozměry pak může ten gigant mít? Stopy byly čerstvé. Medvěd přišel na břeh z bažinaté tundry a mířil tam, kam vedla i Víťova cesta. Kdyby takového obra napadlo si zažertovat, asi těžko by pomohla puška. Víti se zmocnil strach, ale i nadšení: podařilo se mu uvidět šlápoty takového medvěda, jakých v celém světě zůstalo už jen pár. Kamčatští medvědi jsou největší, a tenhle mezi nimi určitě na prvním miste. Víťa se začal opatrně, s obavou, přibližovat k velkým travnatým plochám, obcházel hromady řas, za nimiž mohl ležet medvěd, a pozorně hleděl do dálky. Kronocká sopka, která byla na začátku cesty tak daleko, teď mnohokrát zvětšila své rozměry. Zbýval k ní už jen jediný den cesty. Kolem této sopky je všechno kronocké: Kronocký záliv, Kronocké jezero, Kronocká řeka. Na druhou stranu od Kronocké řeky prý už je pěšina pro lidi, dokonce snad cesta. Kdybych se tak k ní dostal! uvažoval Víťa. Když se ohlížel nazpět a vedle medvědích šlápot viděl své vlastní, mráz mu přeběhl po zádech. Tak maličké a nicotné se zdály. Písečný pruh podél břehu, kam až oko dohlédlo, byl posetý všelijakým harampádím, které vyhodilo moře. Mezi ním nápadně upoutala zrak hromada stromů, které ležely napříč, ale tak, jak by je žádný oceán nesrovnal. Také písek k nim nebyl naplaven mořskými vlnami. 128

Víťa přistoupil k hromadě, sehnul se k ní, ale hned couvl, uchopil pušku a polekaně se ohlédl. Pískem a kmeny medvěd zavalil kořist, velkého lachtana ušatého, savce z rodu ušatých tuleňů, vyhozeného mořem. Vyskytovat se v blízkosti medvědí kořisti, to je nebezpečné! Podle medvědích zákonů se takový přestupek trestá smrtí. Zdálo se, že medvěd nablízku není. Víťa se opět sehnul, aby si lachtana lépe prohlédl. Medvěd se do něho v noci zřejmě zakousl. Víťu překvapily stopy ohromné huby nějaké mořské příšery, která roztrhala lachtana ještě v moři. Kdyby na dně železného sudu byly zapíchány kinžály, jen to by rozměrem odpovídalo hubě schopné tak strašlivě rozervat tlustou kůži na těle lachtana. Dál na písku stopy nebyly. Medvěd zabočil do tundry a možná ležel někde za hřívou trávy nebo za jívovými keři. Zdržovat se u jeho kořisti bylo nebezpečné, proto Víťa kráčel dál po břehu a stále se ohlížel. Moře rytmicky vysílalo své vlny. Tam někde ve vlnách se skrýval žralok nebo jiný netvor se strašnými zuby, jejichž stopy Víťa viděl na lachtanovi. A možná že nedaleko dřímal obrovský medvěd. Mezi nevelkými keři na hranici pobřežního písku a bažinaté tundry, asi tři sta metrů od lachtana, se Víťa utábořil. Zamaskoval stan trávou a jívovými větvičkami. Dalekohledem odtud mohl pozorovat všechny detaily, kdyby medvěd přišel k lachtanovi. Celý zbytek dne Víťa sledoval břeh, ale kromě vran se nikdo neukázal. Večer – poprvé za celou cestu – Víťa nerozdělal oheň. Bál se, aby kouřem nezaplašil medvěda. Přece jen je škoda, že nepřišel ve dne. V noci ho zdálky nebude vidět, ale ukrýt se blíž, lézt takovému medvědovi přímo pod nos, toho se Víťa bál… Pamatoval však na svou přísahu! Už se snášel soumrak, když s nabitou puškou vykročil k železnému sudu, který se povaloval na mořském břehu nedaleko místa, kde si medvěd ukryl svou kořist. Vedle sudu Víťa zapíchl úlomky prkna, na ně zavěsil suché vodní řasy, pohodlně se usadil a čekal. Zezadu medvěd přijít nemohl, hned za zády měl Víťa oceán, a vpředu byl dobrý rozhled na pozadí večerních červánků. Víťa se náhodou ohlédl dozadu a nedaleko uviděl dva zvláštní 129

velké trojúhelníky. Oba zároveň se ponořily do vody a nad vlnami se jako černé plachty vznášely šikmé ploutve. Víťa poznal kosatky. Teď už vím, kdo asi znetvořil lachtana. Tyhle obludy se pustí i do žraloků. Copak asi vyhlížejí u břehu? Že by mě uviděly? uvažoval Víťa. I když věděl, že mu na břehu od kosatek nehrozí žádné nebezpečí, každou chvíli se otáčel a sledoval oceán. Vedle sudu ležela na písku medúza vyhozená mořem. Podobala se stínítku stolní lampy, jenže ne barevnému, ale krystalicky průzračnému. Mezi průzračnými medúzami se vyskytují takové, po jejichž doteku člověk ochrne, nebo dokonce i umírá. To je zvláštní, jak se v téhle průzračné čočce může udržet život, přemýšlel Víťa. Někde přece má srdce, krev, jed. A to všechno vypadá jako nejčistší voda. Snad uši už přivykly k stálému šumění příboje, nebo snad v ten večer byl oceán tišší, ale Víťa dobře uslyšel křik opožděného racka i vzdálené bublání sopky. Soumrak rychle rostl, ale medvěd se stále neukazoval. Na břehu jako by ten večer všechno vymřelo. Víťa každou chvíli pohlédl na moře, které měl hned za zády. Osamělý černý kormorán, který pod ztemnělou oblohou prolétl Víťovi těsně nad hlavou, jako by věstil cosi strašného. Objevil se z moře a zmizel za tmavou vlnou. Ta černá spousta vody žila svým tajemným životem. A stejně jako na zemi, tak i zde se večerní život lišil od denního. Už se docela setmělo. Velký žlutý měsíc roztaveným zlatem vyznačil cestu po černém oceánu. Co když v téhle tmě vyleze z mořské propasti nějaká obluda? přemýšlel Víťa. I na souši se stále ještě objevují nové druhy velkých zvířat. Kolik dosud neobjevených tvorů je v moři? Na dně přece fotografovali stopy ohromných neznámých živočichů. A co případy, kdy byly nalezeny lodě s mrtvými posádkami? Všichni měli tvář zkřivenou hrůzou. Nějakou příčinu to musí mít! Víťovi se zdálo strašné sedět u vody. Přitiskl se k železnému sudu, to byl aspoň jediný obvyklý předmět uprostřed této divoké přírody. Jestli k něčemu dojde – křič, střílej z pušky, dělej co chceš, pro lidi stejně všechno zůstane tajemstvím. Nikdo nic neuslyší a stopy příboj hned zahladí. Z moře doléhaly k pobřeží neobyčejně silné zvuky. To skákal 130

keporkak. Za klidného počasí bylo jeho skoky slyšet na deset kilometrů. Možná že ho kosatky nutí, aby vyskakoval z vody, uvažoval Víťa. Nebo ho možná honí nějaká nestvůra? Ale nestvůra byla na zemi! Kousek dál od lachtana se pohyboval velký černý stín. Bylo strašné tomu uvěřit, ale kráčel tam medvěd. Černý obr se přiblížil ke kmenům, odstrčil je a Víťa uslyšel mlaskání. Měl se čeho bát! Medvěd se velikostí málem podobal koni. Ve tmě si ho Víťa nemohl pořádně prohlédnout, objevil se, právě když velký mrak zakryl měsíc. Na pozadí oblohy, která ještě maličko prosvítala, bylo vidět jen jeho siluetu. Podle Víťova odhadu nebyl medvěd menší než tři metry. Není to tak dávno, co na Kamčatce zabili medvěda, který měřil dva metry šedesát centimetrů a vážil šest set osmdesát pět kilogramů. Tenhle vážil jistě ještě víc. Medvěd zvětřil Víťovy stopy, každou chvíli přestal mlaskat, zvedl těžkou hlavu a naslouchal. Muselo mu být tak čtyřicet let, soudě podle velikosti. Jen aby mě neucítil, třásl se Víťa a tiše seděl za sudem. V indické džungli se vyskytuje plemeno, jehož lovci se proslavili tím, že se s medvědem utkají v zápase a krátkými ostrými sekyrkami mu roztříští lebku. Jako ochrana slouží lovci deka, kterou si omotá kolem levé ruky. Když to Víťa četl, překvapilo ho tvrzení, že se medvěd zvedne na zadní tlapy, aby se dostal nepříteli na tvář, a tím právě nastavuje hlavu, šíji i hruď sekyře, kterou má v ruce odvážný lovec. Jestli se tenhle medvěd postaví na zadní tlapy, přemýšlel Víťa, žádnou sekyrkou se mu nikdo na hlavu nedostane. Lovce by přimáčkl jako mouchu. Jakmile měsíční světlo proklouzlo potrhaným okrajem mraku, medvěd přestal mlaskat a odešel do tundry. Když měsíc vykoukl z mraků celý, už obra nebylo vidět. Asi proto z něho vyrostl takový velikán, že se bojí i měsíčního světla, tak je opatrný, uvažoval Víťa a couval ke stanu s puškou připravenou k ráně. Byl unavený a rád by se aspoň jednu noc pořádně vyspal. Jako se v dětství schovával pod přikrývku, když se něčeho bál, tak se teď před medvědem skryl do stanu. Sám ovšem viděl, jak 131

medvěd, dokonce ani ne příliš velký, trhal celtovinu lehce jako novinový papír. A tenhle raubíř nic trhat nebude, rozšlápne všechno na padrť, jestli se bude toulat po břehu a narazí na stan. Víťa slyšel, že takoví velcí medvědi se ničeho nebojí. Jestliže jim v cestě stojí stan, nevyhnou se mu, jdou přímo na něj. Ale třeba je to všechno výmysl? Tak tedy dnes budu zkušebním králíkem, pomyslel si Víťa. Položil si nabitou pušku před sebe na spací pytel, aby co nejrychleji vytáhl ruce a vystřelil, kdyby se na stan přivalil medvěd. Mohl by třeba dvakrát vystřelit do tmy, pak by medvěd už určitě nepřišel. Víťa doufal, že všechno dobře dopadne a snad ještě zítra toho velikána uvidí ve dne. Copak medvěd, který se dožil takového stáří, jen tak lehkomyslně šlápne na stan? Vždyť bych ho z leknutí mohl i zabít! Snad by neměl něco takového udělat… Třeba je tak rozumný a pochopí, že stačí rychleji zamávat tlapami a nebude se muset nikoho bát! V knize Země lovu a sopek od René Malesa Víťa četl, že medvěd raněný třemi kulemi, z nichž jedna prolétla tělem po celé délce a rozřízla srdce, uběhl ještě několik set metrů. Všechny tyhle myšlenky zahnaly spánek. Víťa rozsvítil svíčku, nakapal roztavený parafín na talířek z umělé hmoty, připevnil na něj svíčku a postavil talířek na plátěnou podlahu. Plamen oharku, obklopený duhovou svatozáří, se neklidně třepetal v slabém větru, který pronikal nevelkými škvírami. Víťa vzal školní sešit zabalený v novinovém papíře, do něhož psal diktáty. Když mu neměl kdo diktovat, psal zpaměti text nějaké básně nebo písně. Po návratu z terénu, si pak od Zinky vypůjčil zpěvník, opravil chyby a červenou tužkou si sám napsal známku. Jakou písničku bych si měl zapsat? přemýšlel, a dokonce se usmál, protože mu hned přišla na mysl píseň turistů: „Mámo, já chci domů jít…“ Nedaleko stanu jako by něco zapraskalo. Víťa uchopil pušku a napjatě poslouchal… Nic, jen šumění příboje. Naslouchal a očima mechanicky přejížděl po řádcích novin, v nichž byl zabalený sešit: „Panna orleánská měla pronikavý rozum a silný charakter. Byla to dívka smělá, vytrvalá a cílevědomá. Jako sedmnáctiletá osvobodila Orleans a v devatenácti letech ji upálili.“ 132

Víťa odložil pušku a ještě jednou si přečetl tyto řádky. Všechna noční nebezpečenství se mu hned zdála zveličená. Utrhl kousek novin, přesně ho složil a vsunul do náprsní kapsy své kostkované košile. Když ráno skládal věci, důkladně prohlédl každý předmět. Doufal, že najde něco zbytečného. Ale všechno bylo potřebné, kromě kostky mýdla. Odřízl z něho jen nevelký kousek a ostatní odložil, aby náklad byl aspoň trochu lehčí. Medvěd velikán už se neobjevil, ani nezanechal stopy. Potkat takové zvíře dvakrát, to by byl příliš velký úspěch. Den byl slunečný, bez větru, ale cosi zneklidňujícího, nejasného viselo ve vzduchu. Odpoledne už se jasně ukázalo, že to není jen pouhá předtucha – z oceánu sem doléhalo varovné sténání. Přihnal se vítr, začal strhávat hřívy vln a ve slaných sprškách je házet na břeh. Každou chvíli některá vlna vyběhla dál než obvykle na písčitý pobřežní pruh a šplíchla na nohy. Jedna si s Víťou zaskotačila a postříkala ho od hlavy k patě. Ranec na zádech zvlhl a byl pak ještě těžší. Zleva začínal široký Kronocký liman. Od moře ho oddělovala úzká dlouhá kosa. Jestli měl Geraska pravdu, tedy se táhla asi tři kilometry a pak ji přerušovalo úzké hrdlo, jímž se vody Kronocké řeky vlévaly do oceánu. Geraska ujišťoval, že přes ústí limanu se projít nedá, ale Víťa si to chtěl sám ověřit. V roce 1909 se kdesi v těchto místech expedice přeplavila na loďkách z kůže medvědů, zabitých právě tady, u limanu. A já si udělám vor, doufal Víťa. Vždyť se tady na břehu válí plno kmenů! Moře se rozdovádělo tak, že nebylo slyšet příboj, všechno se slilo v mohutný řev rozbouřené vody. Víťa šel dlouho po kose, otevřené všem větrům, napůl písčité, napůl porostlé jakoby přistřiženou trávou. Ústí, k němuž konečně došel, se nezdálo příliš široké, mohl by ho přehodit kamenem. Ale že by ho přebrodil, na to nebylo ani pomyšlení. Voda se řítila do moře tak prudce, že tvořila víry, které i tuleni jen stěží zdolávali. Voda v limanu byla mnohem výše než v moři, a ani mohutné nárazy vln nemohly zadržet vodní lavinu. Přeplavit se někde poblíž na voru, to také nepřicházelo v úvahu. Dokonce i moto133

rovou loď by proud smetl pod bouřící vlny a ty by ji rozdrtily na padrť. Ve vodním víru se tu a tam objevily hlavy tuleňů. Proud je unášel, ale tuleni přece jen pronikali řítící se vodou a proplouvali do limanu. Při ústí v mořských vlnách jich bylo víc než sto. Tmavé skvrnité hlavy se pohybovaly proti proudu, tuleni se snažili jím proniknout a schovat se v limanu před začínající bouří. Vyskočili až na vrcholek vlny a potom spadli dolů. To nebyly vlny, ale vodní hory. Začalo prudce pršet. Víťa měl pocit, jako by se s otevřenýma očima ponořil do vody. Aby se ve větru udržel na nohou, musel se na něj skoro položit. Jít dál nebylo kam, vrátit se zpátky také nemohl, vítr ho srážel k zemi. Víťa se otřásl hrůzou, když viděl, že musí stan postavit na konci úzké kosy, ze tří stran obklopené zuřící vodou. Sehnutý proti větru hledal nějaký pahorek, který by ho aspoň trochu chránil před bouří. Poštěstilo se mu, že našel jámu, do níž mohl stan umístit. Stan i věci – všechno bylo mokré, Víťa vší silou napínal provazy, ale stan se stejně nadouval jako plachta na moři. Vítr nadzvedal ze země podlahu, pohrával si i se spacím pytlem. Všechny těžké věci, od pušky až po konzervy, vítr tlačil do rohů. Plátěná podlaha se třepetala, jen jen prasknout. A stan přece stál v jámě! Náklad, tak těžký na zádech, byl pro vítr příliš lehký. Víťa nožem vyryl z vulkanického písku těžké kameny. Přitáhl je do stanu, položil do rohů i podél návětrné stěny. Ve stanu bylo teď těsněji, ale podlaha se přitiskla k zemi. Země duněla pod nárazy vln, těžko se dalo pochopit, že ten dlouhý úzký pruh země ještě drží, že ho oceán už dávno takovými nárazy nerozdrtil. Víťa si ve spacím pytli dlouho nepoležel. Provaz se přetrhl a mokré plátno stanu začalo pleskat do tváře. Víťa se vysunul, aby provaz svázal, ale i v jámě mu vítr bral dech. Oceán řval. Provaz Víťa jakžtakž svázal, ale stan stejně natáhnout nemohl. Vykoukl z jámy a strnul: přes kosu, po níž přišel, se převalovaly vlny! Dál už žádná kosa nebyla. Oceán se spojil s limanem a Víťa se ocitl na nevelkém ostrůvku. Možná že ho také zatopí voda, jestli příliv zesílí a vítr nezeslábne. 134

135

Kolem už se snesl soumrak, protože nastával večer, a také oblohu zakrývaly roztrhané mraky. Víťa rozsvítil ve stanu svíčku, vítr ji však hned sfoukl. Znovu ji rozsvítil, ale vítr ji zase zhasil, ačkoliv stan byl dobře uzavřený. Vítr pronikal dokonce i jeho mokrými stěnami. Rychle se setmělo. Víťa ležel a přemýšlel, co dělat. Má čekat, co se stane? Nebo něco podniknout, neležet s rukama v klíně? Jenže co mohl dělat s rozběsněným oceánem? Vlny bouřily stále silněji a v tom malém pekle byla už naprostá tma. Víťa ležel v třepetajícím se stanu a přemýšlel, že první vlna zatopí jámu a on z ní bude muset vyskočit. Druhá nebo třetí ho smete do limanu a pak je konec, proud ho strhne pod vlny a tam se neudrží ani pár minut. Hlavou mu bleskl nápad – může se zachránit! Horečně začal ve tmě přehrabovat věci, až našel kapronovou šňůru. Jakmile se voda dostane do jámy, Víťa z ní vyskočí, vyšplhá se na triangulační bod, na tu třímetrovou kovovou věž, a přiváže se k ní provazem. Jen jestli ji ve tmě najdu? Musí tu být někde nedaleko. Praskání stromů se už ozývalo docela blízko. To se voda dostala až ke kmenům, které se povalovaly kolem, a srazila dva dohromady. Jak může voda a vítr polámat stromy napolo zanesené pískem, to Víťa nemohl pochopit. Ale dovedl si dobře představit, kolik stromů se teď houpá v rozběsněných vlnách. Celý břeh byl jimi zavalený. Ty roztříští i mě, i tu věž, jestli voda stoupne až sem, uvažoval Víťa v úzkosti. Chtěl se vysunout ze stanu a zjistit, jestli ve tmě neuvidí bílou pěnu. Podle ní by snad poznal, jak blízko je voda. Vítr ho však srazil obličejem k zemi, zalezl tedy zpátky do stanu. Ne nadarmo znamená slovo tajfun v japonštině „vítr, který bije“. V takovém větru neudělám ani krok. Na nějakou věž vůbec není pomyšlení! Víťa ležel na břiše ve stanu, na dně jámy, a čekal, co bude. Dopřeje mu osud, aby to přežil, nebo tady skončí všechny naděje? Proč jen sem lezl! Geraska přece říkal, že se liman při ústí přejít nedá. Nač tohle všechno? Jestli zůstanu naživu, hned se vrátím domů, nikam jinam než domů! Nakonec Víťa usnul, zmučen strachem a nepřetržitým řevem větru a moře. Všechno, co se odehrálo večer a v noci, se teď zdálo hrozným 136

snem. Jen únava a hromady mokrých kmenů nedaleko stanu svědčily o tom, že to sen nebyl. Moře ustoupilo. Už se nepřelévalo přes kosu, ale stále ještě pravidelně, dunivě naráželo a naráželo na břeh. Zelenavá zaschlá pěna, podobná pemze, označovala hranici, kam až voda dosahovala. Z kosy se kouřilo jako po požáru. Písek a tráva nasáklé vodou usychaly. Víťa šel nazpět. Tam, kde se voda přelévala přes kosu, byly do trávy zapleteny řasy. Moře vyhodilo takové množství ocelových lan, že by je ani nákladní auto nestačilo odvézt. Na konci kosy Víťa zamířil oklikou k limanu. Geraska říkal, že někde mezi limanem a jezerem se koryto Kronocké řeky dělí na ramena. Nedala by se snad přebrodit? Na svou noční přísahu, že se vrátí do osady, se Víťa snažil nemyslet. Kolem limanu se táhl bahnitý břeh. Po něm Víťa bez zvláštní námahy došel ke korytu Kronocké řeky. Dál až k horám se rozprostírala suchá tundra. Proud široké řeky byl silný, tu a tam se na hladině tvořily kruhy. Dál od limanu by Víťa riskoval přepravu na voru, ale tak daleko od mořského břehu ani nebylo z čeho vor udělat, na suché tundře nejsou ani stromy, ani kmeny. Zbývala jen naděje, že se ramena řeky dají přebrodit. Vpředu, maličko stranou od břehu řeky, se na tundře povalovaly zrezavělé plechovky od konzerv. Víťa se k nim rozběhl. Dřív nikdy nemohl odhozené plechovky ani vidět, ale tady ho potěšily, byly to aspoň nějaké známky lidského života. Možná že tam je stezka, která vede k brodu, doufal Víťa. Žádná stezka tam však nebyla… Nebyly tam ani plechovky. To jen houby s červenými kloboučky trčely na suché tundře. Všechny průtoky neměly stejnou sílu, ale ten s největším proudem vody přiměl Víťu k zaváhání: má se pokusit o přechod, nebo se snad přece jen vrátit do osady? Vkročil do vody. Až dosud vždycky hledal brod bez zátěže, pak se k ní vracel. Tak se stalo, že pokaždé přecházel řeku třikrát. Tuhle řeku by však třikrát nepřešel, to cítil. Vkročil do vody hned s krosnou a puškou na zádech. Řeka běsnila. Voda prudce přeskakovala úsek mělčí než hlavní koryto. Na březích plácaly do vody odtržené kusy drnů. 137

Podemletý jívový keř spadl do řeky, ale kořeny se ještě držel břehu. Voda ho učesala, ohladila tak, že všechny větve se pěkně rovně natáhly podél břehu. Víťa jen s námahou překonával proud dokonce i v malé hloubce. Chtěl se opřít o hůl, a divže neupadl – sotva se konec hole dotkl vody, proud ji odhodil stranou. I když ji Víťa zabodl do dna, svištěla a třásla se v ruce, tak ji nakonec zahodil. Proud naplavil val z oblázků téměř napříč přes celou řeku. Ten si Víťa vybral k přebrodění. Na hladině se oko nemělo čeho zachytit. Mimo běžely elastické proudy vody. Ubíhaly tak rychle, že oko nestačilo rozpoznat žádné detaily, stejně jako nestačí nic prohlédnout na železničním náspu z okna letícího vlaku. Až se hlava točila z té prudce běžící vody, která jako dvě mohutná křídla objímala nohy. Víťa se pomalu, krok za krokem, pohyboval kupředu. Měl obavy, aby se věci, přivázané zespodu ke krosně, nedotkly nezkrotné vody. Kdyby se to stalo, hned ho proud povalí. Z obou stran oblázkového nánosu se černala hloubka, viditelná i přes vířící vodu. Od hydrogeologů Víťa slyšel, že tato řeka má ještě druhé, podzemní koryto. Někde se část vody ztrácí pod zem, teče pod řekou a potom znovu proniká do koryta. Bylo by strašné dostat se do takové podzemní trhliny. I když v tomhle místě žádné trhliny nejsou, rychlost vody je taková, že by se člověk mohl roztřískat o kameny. Víťa musel dávat pozor na každý krok. K druhému břehu už nebylo daleko, ale vpředu se černal hluboký výmol. Jen v jednom místě prosvítal písečný nános. Po něm Víťa kráčel dál, přemáhaje z posledních sil nápor vody. Ke břehu zbývaly už jen tři čtyři kroky, ale mělčina končila. Před Víťou se černala hloubka a zpod nohou prudká voda odnášela písek, bylo nutno někam šlápnout, nebo se nohy ponoří hlouběji a voda dosáhne na krosnu. Na rozmýšlení nebyl čas, ubíhající hladinou probleskovala nazlátlá zrnka písku vyplavená vodou. Víťa energicky vykročil ku břehu, skoro se položil na vodu, celým tělem se opřel proti proudu. Ale další krok se nedal udělat ani dopředu, ani dozadu, to by se Víťa už na nohou neudržel. Prudkým pohybem se vymrštil na blízký břeh. Proud ho strhl, voda ho povalila, zatočila s ním. Břeh ubíhal mimo. Vpředu se na vlnách houpala čepice. 138

Víťa se sotva stačil nadechnout a znovu se ocitl pod vodou. Kroužila s ním, puška na zádech narážela na dno. Krosna jako měchýř plula shora, kvůli ní nebylo možné zvednout hlavu. Víťa se chytal dna hned rukama, hned nohama, ale nemohl se udržet. Oči měl otevřené, zelenou vodou však viděl jen dno nebo zase oblohu, nadechnout se nemohl. Zoufale zamával rukama i nohama, prodral se z vody a ještě jednou se nadechl. Voda ho unášela nedaleko břehu. Kopl nohama do dna, které pod ním letělo strašnou rychlostí, trhl sebou ještě jednou, ještě – a zachytil se rukama podemletého kořene. Voda hned natáhla Víťu podél břehu a zamávala s ním jako s hadrem. Ale nepodařilo se jí odtrhnout ho od kořene, přece jen se vydrápal na břeh. Popruh krosny se tak zachytil za řemen pušky, že Víťa nemohl ani shodit krosnu, ani strhnout pušku. Sedl si na zem, opřel se o krosnu, rozhodil ruce a zhluboka oddechoval. Vítr odnesl mraky a slunce ozářilo pravidelný kužel Kronocké sopky. Hluboké rýhy – barranco – prořízly sopku od kráteru až k zemi, byla jakoby broušená. Ve výšce tří a půl kilometru jiskřila na slunci sněhová pyramida – vrchol sopky. Víťa seděl na jejím úpatí. Radoval se ze slunce jako pohan, protože byl živ, protože došel k cestě, kudy chodili lidé, protože před ním zářila Kronocká sopka. Vyprostil se ze řemenů pušky a krosny, lehl si na záda, zavřel oči a v duchu si donekonečna opakoval: „Žiju, zůstal jsem živý! A došel jsem!“ Potom dlouho stál u řeky a díval se na rychlé proudy vody, jakoby spletené do copů. Přece jen je dobré hájit život vlastníma rukama, pomyslel si nakonec. V dálce hořel malý ohýnek v modravém šátečku kouře. Tam žil lesník.

139

KAPITOLA 20 Kdosi drápy škrábal po stanu. Víťa to ve spánku uslyšel a natáhl ruku k pušce. Pušku však vedle sebe nenašel. Otevřel oči. Místo stanu nad hlavou spatřil bílý strop, a neležel ve spacím pytli, ale na posteli v lesníkově chalupě. Do okna se dobývala větvička rozhoupaná větrem. Po neklidných nocích ve stanu se spánek v obyčejné posteli zdál královským přepychem. Při snídani Víťa uštipoval měkký voňavý chléb po malých kouscích a pochutnával si na něm jako na nějaké lahůdce. Cestovních sušenek a sucharů už měl až po krk. Na malou osadu se přihnal vítr, dozvuk tajfunu. Oknem bylo vidět, jak náraz větru ohnul až k zemi velký keř s vysokými žlutými květy, strhl kousek lepenky ze psí boudy, vedení na sloupech napjal jako plachty. U protější chalupy se slepice seběhly do houfu. Žily na půdě, kam vybíhaly po přistaveném žebříku. Jakmile se vítr trochu utišil, kohout vyskočil na první příčku, potom na druhou, ale tu ho vítr zase odhodil daleko stranou. Natáhl krk rovnoběžně se zemí a pevně přitiskl křídla, jako by se protáhl. Rychlými pohyby nohou běžel proti větru ke svým slepicím a společně s nimi se přitiskl ke zdi. Jedna slepice se také pokusila vylézt na půdu, ale vítr ji smetl ze žebříku až na roh chalupy. Hospodář se ženou přitiskl slepice ke zdi útržkem sítě jako nevodem při rybaření a po jedné je naházeli do okénka na půdě. Do světnice přišel lesník. Už včera ho Víťa prosil, aby mu vypravoval něco o medvědech, a teď mu to znovu připomněl. Medvědi však pro lesníka byli tak všední, že o nich neměl co říci. Jen udiveně hleděl na Víťu, nechápal, co zajímavého by se o medvědech dalo vyprávět. To se mu zdálo právě tak zbytečné jako vypravovat něco zajímavého například o krávě. Víťovi se však přece podařilo pár věcí z lesníka vytáhnout. Dověděl se, že medvědice z poměrně hlubokého místa v zálivu jezera lovila rybu, která po tření ležela na dně, zadními tlapami, ne předními. Nahmatala ji bez ponoření a zadními tlapami podala svým dětičkám. 140

Dověděl se, že minulé léto mladá medvědice skočila na záda geologovi. Kráčel po úzkém pobřežním pruhu a v kleči na svahu spala medvědice. Probudil ji zvuk kroků, vyskočila z porostu a dostala se geologovi na záda. Tlapou narazila do batohu, kde měl kameny, vzorky hornin. Uhodila se do tlapy. Oba se polekali a dali se na útěk, každý jiným směrem. „Jsem na Kamčatce celý život a všude tady vidím medvědy,“ rozpovídal se konečně lesník. „Na západním pobřeží je souvislá tundra, tam žijí. I v horách se najdou. Já jsem pracoval i v takových horách, kde nás se světem spojoval jen jeden letec. Ale medvědi byli i tam.“ „Jak to – letec? To nechápu.“ „Hory jsou tam samá skála. Nenajde se rovný kousek země na desítky kilometrů, aby letadlo mohlo přistát. Tak se odstranilo kamení z malé plošiny. Z jedné strany je tam skalnatá stěna, z druhé strž. Letadlo se musí dostat až na samý kraj plošiny, těsně nad strží, jinak nestačí zabrzdit a narazí na skálu. Vždycky přiletěl jen ten známý pilot, jiné tam nepouštěli. Když měl vzlítnout, 141

tak nastartoval u skály a všichni muži, co tam byli, drželi aeroplán za křídla, a tak nabíral obrátky. Pak na povel ho všichni najednou pustili, utrhl se z místa a stačil z té plošiny vzlítnout. Kdyby se měl vznést tak, jak se letadla obyčejně rozbíhají, potřeboval by pruh dvakrát tak dlouhý. Proč to říkám? Jsou tam místa – jen hory a hory, ale medvědi tam žili, našli si i krmení, i brloh, všechno, co je třeba. A vlci zrovna tak…“ Lesník začal vypravovat o vlcích. Víťu vlci příliš nezajímali, poslouchal bez zvláštního napětí, dokud neuslyšel jednu historku. Asi před osmi lety přivezli do osady velkého tažného psa, fenu. Jiní psi v osadě nebyli. Jednou ji uviděli s vlkem. Pak u starého opuštěného baráku v hluboké jámě porodila štěňata. Tehdejší hospodářský správce byl člověk neschopný a zlý. Kvůli jeho neschopnosti se v osadě často nedostávalo potravin, a teď ještě celá tlupa štěňat nebo vlčat hned u vedlejší chalupy! Správce vytáhl z jámy štěňata, už ani nebyla slepá, a naházel je do Kronocké řeky, aby v osadě nepřibylo strávníků. Fena nepřestala lézt pod chalupu. Ukázalo se, že jedno štěně v jámě zůstalo, a fena se zuřivě bránila, když se k němu někdo přiblížil. „Pak se z toho štěněte vyklubalo psisko větší než vlk. Vrtulníkem ho odvezli k vám do Tumanova, nějaký lovec ho zapřahal do saní. Pes měl v sobě smíšenou psí a vlčí krev. Nevímproč mu říkali Kvítek.“ „Kvítek?“ ozval se Víťa. „Ale to je přece náš Kvítek! Takový hodně velký. Určitě je to on!“ Když se vítr utišil, šel si Víťa s lesníkem prohlédnout Kronocké jezero. Bylo ohromné, větší než Avačinská zátoka, krásně se vyjímalo ve skalnatých březích. Proudy lávy z Kronocké sopky a z Krašeninnikovova vulkánu přeťaly údolí obrovskou přehradou. Tak vzniklo jezero. Letadla se v osadě objevila zřídka, jen v naléhavých případech, a přistávala patnáct kilometrů od osady na suché tundře. Tentokrát letadlo očekávali v neděli a na zpáteční cestě se s ním Víťa mohl svézt do Tumanova. Ten den se několik lidí chystalo do tundry na houby, tam také bylo letiště. Jeden z 142

houbařů měl nákladní auto. Geologové tady nechali dvě stará auta, nebudou přece dopravovat na pevninu odepsané haraburdí! Zvěroboj, jak majiteli auta v osadě říkali, z nich vyrobil jeden pojízdný prostředek a vozil všechny zájemce na houby. Když auto stálo třeba jen jediný den, muselo se nastartovat za jízdy. V neděli se sešlo víc než deset mužských a ti tlačili auto osadou. Přejeli z jednoho konce na druhý, ale motor zůstával hluchý. Když už se rozhodli, že to vzdají, Zvěroboj sedící v kabině si najednou vzpomněl, že nemá zapnutý startér. Motor hned zarachotil. Víťu jako nováčka posadili do kabiny. Auto nemělo vpředu sklo. Hrbolatá cesta vedla lesem, stoupání se střídalo s klesáním. Auto se nejistě šplhalo do kopce a svižně sjíždělo dolů. Na korbě bylo pět malých dětí. Všechny se pevně držely za postranice. Zvěroboj soustředěně točil volantem, cesta byla kamenitá, s výmoly. Víťa pokukoval po jizvách, které měl Zvěroboj na obličeji, ale netroufal si zavést na ně řeč. Zdálo se, že to jsou stopy medvědích drápů. Zvěroboj však začal o jizvách sám. Víťa hádal správně, medvěd ho sekl tlapou. „Úžlabina končila slepou stezkou,“ vyprávěl Zvěroboj. „Tam za zatáčkou se na mě vrhl. Předtím asi pořád šel a skrýval se. Měl jsem na rameni karabinu. To bylo tak před sedmi lety, ještě než zřídili rezervaci. Já jsem uchopil karabinu, on se zvedl na zadní a sekl mě drápy. Nevyčítám mu to, bojoval o život. Udeřil mě jen proto, abych se uklidil z cesty. Od té doby mi taky říkají Zvěroboj.“ Chvíli mlčel a pak dodal: „Zapamatoval jsem si tenkrát jeho oči. V zoologické zahradě jsem pozoroval medvěda, ale to je docela jiné zvíře… Ten můj, když se tenkrát dostal na slepou stezku, měl v očích přímo hrůzu a z té hrůzy mě taky klepl. Polekal se zrovna jako člověk.“ „Podívejte, medvěd!“ přerušil ho Víťa. Po cestě prchal světle rezatý medvěd středních rozměrů. Auto drclo a s rachotem se zatřáslo na hrbolaté cestě, příkře stoupající do vršku. Rychlost medvěda a auta se vyrovnala a Víťa poprosil, aby nezrychlovali jízdu. Tachometr ukazoval třicet sedm kilometrů. Takovou rychlostí medvěd běžel do kopce. Víťa požádal 143

řidiče, aby rychlost zvýšil. Ale stoupání končilo, medvěd zamířil stranou a běžel po hřebeni. Přijeli k letišti. Byl to prostě pás země uprostřed tundry, označený prázdnými železnými sudy. Víťu vysadili u radiotelegrafistovy budky a pak jeli dál, tam, kde se v dálce ukázaly červené tečky hlaviček křemenáčů. Radiotelegrafista už se díval k obzoru, čekal na letadlo. V dálce se na obloze objevil malý černý bod. Nejdřív jen těžce začal pronikat zvuk motoru, pak už bylo slyšet výrazné pravidelné hučení. Letadlo rostlo před očima, jak se přibližovalo k přistávacímu pruhu. Když přistávalo, syslové před ním rychle vklouzli do svých nor. Ani nepomýšleli na přestěhování do klidnějších míst, protože tenhle kravál se tu vyskytl jen velmi zřídka.

KAPITOLA 21 Nastal podzim. Ostře červené skvrny se rozlily po svazích, mezi uschlou trávou rudě zářily listy medvědice léčivé. Na černomodré obloze se jasně třpytily hvězdy a pod nimi se za nocí neustále neslo melodické pohvizdování nekonečných hejn kulíků. Ptáci táhli podél pobřeží k jihu. Ředitel rezervace se konečně přestal hněvat kvůli pochodu ke Kronockému jezeru, vzal Víťu na milost a znovu ho pustil do tajgy. Ve vzduchu už i za dne nepřetržitě přelétala nesčíslná hejna kolih malých. Ve velké výšce ohromná hejna těchto kulíků vypadala jako tečky rozsypané po obloze. Chvílemi se slétly do tmavé plochy, pak se zase roztáhly do dlouhých šedých oblouků. Jejich melodický hvizd tvořil základní melodii podzimní Kamčatky. Víťa vždycky přinášel z terénu mnoho pozorování užitečných pro Letopisy přírody, a Sergej Nikolajevič trval na tom, aby ho pustili do tajgy. Každý pozorovatel byl v této době k užitku. K chatě tentokrát nejel na člunu, musel jít pěšky, oklikou kolem limanu, protože každý den se mohl ukázat led. Stezku přetínala 144

dlouhá stébla tužebníku, polehlá po ranních mrazících. Cestou Víťa uviděl šípkové keře, ověšené jasnými bobulemi, velikými jako švestky. Galina Dmitrijevna tvrdila, že je v nich třicetkrát víc vitamínu C než v pomerančích a stokrát víc než v jablkách. Víťovi se pověsil na paty Kvítek a brzy byl užitečný. Když po lávce přecházeli řeku, větvička strhla Víťovi z hlavy baret, proud se ho zmocnil a odnášel ho. Až dosud Kvítek z vody nic nepodával, ale pochopil, co se od něho čeká. Do vody se nevrhl hned, ale po břehu baret předhonil a teprv daleko před ním skočil do řeky. Tak přesně dovedl odhadnout i rychlost proudu, i rychlost svou, že se ocitl na místě právě v okamžiku, kdy tudy baret proplouval. Ani o chvilku dřív, ani o chvilku později. Tentokrát nebylo jednoduché najít Rema. Víťa se nerozhodně zastavil na rozmezí dvou stezek a řekl Kvítkovi: „Hledej Rema!“ Kvítek býval často v terénu a Víťa doufal, že snad stačil pochopit, kdo je to Rem, medvěd, s nímž se mnohokrát setkali. Kvítek se svědomitě snažil Víťu pochopit, odbíhal, očichával stezku, tázavě upíral oči na Víťu, znovu odbíhal. Víťa naléhal: „Rema hledej! Rema!“ Kvítek v rozpacích uchopil klacek ze země a přinesl ho. „Ale ne, to ne! Rema hledej! Rema!“ vysvětloval Víťa. Tu Kvítek položil přední tlapy Víťovi na hruď a začal očichávat tvář. Dělal to už víckrát, když nemohl pochopit, co se od něho žádá. Zřejmě se snaží domluvit se svým jazykem, vlčím nebo psím, přemýšlel Víťa. Možná že tahle zvířata se dorozumívají podle pachu? Možná že spojením různých pachů mohou sestavit slova a věty jako my ze zvuků? Když vlci loví zvíře tak, že se někteří ukryjí v záloze a ostatní ženou kořist, ne nadarmo se napřed dlouho očichávají. Patrně se smlouvají, kdo bude kde ukrytý a jak kdo jelena požene. Teď asi Kvítek také čekal, že mu jazykem pachů vysvětlím, co má dělat. Víťa utrhl ze šípkového keře červenou bobuli. Kvítek se stále ještě nemohl smířit s tím, že Víťu nepochopil, natáhl krk také k velké bobuli, utrhl ji do zubů a začal opatrně žvýkat. V očích měl otázku: „Tohle se na mně chtělo?“ 145

Víťa vykročil nazdařbůh po pravé stezce, ale našel jen staré Removy stopy. Za několik dní po Víťovi odešel z osady Geraska. Ředitel ho poslal do zóny hraničící s rezervací, aby na žádost muzea zastřelil „jeden exemplář kamčatského medvěda“. Hned první den Geraska uviděl medvěda, když přecházel říčku. Mohl by ho zastřelit, ale neudělal to, zvíře nemělo potřebný rozměr. Několik dní nemohl Geraska najít pořádného medvěda, za nějž by se nemuseli stydět, až bude stát v muzeu. Jednou večer, když už se chystal k spánku, uviděl velkého medvěda na druhé straně potoka. Zvíře kráčelo za vrbovým porostem a Geraska rozeznal jen to, že je medvěd velký. Aby se mu mohl postavit do cesty, rychle přešel potok, prodral se porostem a stanul přímo před ohromným zvířetem. Medvěd zvedl hlavu. Geraska má vysokou postavu, když však mířil na hlavu zvířete, musel ještě trochu nadzvednout hlaveň, tak veliký byl medvěd. Geraska vystřelil. Medvěd se svalil, ale hned se zas zvedl. Geraska vystřelil podruhé, medvěd se dal na útěk a Geraska za ním. Šestkrát střílel a běžel za medvědem ve vrbovém porostu. Začalo se stmívat. Co když se zvíře někde skrylo a vrhne se na mě? napadlo Geraskovi. Raději počkám do rána! Vrátil se do stanu. Ráno našel místo, kde zvíře leželo. Země tam byla nasáklá krví, a medvěd nikde! Zdálky uslyšel člověka a zmizel. Geraska šel po stopě, byla dobře znatelná na zemi pokryté jíním. Když však začalo svítit slunce, jíní se ztrácelo, stopy se těžko daly najít. Víťa ten den zase hledal Rema, ale marně. Třeba už je zalezlý v brlohu? přemýšlel a díval se, jak kosodřevina rozprostřela po zemi své větve, aby je první sníh zasypal, ukryl před mrazem. Jednou v noci celá horní polovina Zubčatky zbělela čerstvým sněhem. To byl první signál, že dlouhá kamčatská zima už je za dveřmi. Uběhlo ještě několik dní, než Víťa konečně uviděl svého medvěda. Rem se vlekl kolem chaty a vůbec si jí nevšímal. Nejenže se nezastavil a nežebral o dobroty, ale dokonce ani neprohrábl od146

padovou jámu. Víťa sotva stačil na sebe hodit teplou vestu. Oblékl se už v chůzi, aby medvěda neztratil z očí. Rem strhl zuby šišku z kosodřeviny, převaloval ji v hubě a odhodil. Noční mrazy už nejednou obílily zemi jíním. Ale to ráno už bylo opravdu chladné. Mráz sežehl trávu, ležel na lávkách přes říčku. Tužebník, který ještě včera tu a tam stál jako suchý tabák, byl v noci pokosen a svalen ostrým mrazem. A nejen tužebník, i všechna tráva zhnědla nebo zežloutla. Jasně se zelenala jen plavuň, která ani pod sněhem neztrácela svou zeleň. V průzračné vodě potoka, podél něhož šel Rem, líně plavala ryba se světlými prýmky na ploutvích, ukazovali se velcí, pěti- až sedmikilogramoví hnědofialoví lososi kisuči, míhaly se červené, jakoby zkrvavené mřenky. Každou chvíli před Remem vzlétl do vzduchu orel. Když medvěd i Víťa přešli, orli se znovu snesli a rybařili na mělčině. 147

Rem stoupal pořád výš a výš k horám. V kamenobřízovém lese se stále častěji objevovaly jednotlivé sněhové skvrny, později i souvislý čerstvý sníh. Tam medvěd odbočil a kráčel podél hranice sněhové pokrývky, přičemž zdolával nespočetné rokliny. Čím dál Rem odcházel, tím menší byla Víťova naděje, že uvidí jeho brloh. Medvěd byl jakoby ospalý. Šel, ničeho si nevšímal, vybíral přímou cestu, pokud jen to bylo možné. Terén byl stále obtížnější. Kde Rem šlapal svými tlapami s drápy do příkrých svahů bez zvláštní námahy, tam se Víťa pořádně zapotil. Několikrát slezl zpátky do rokliny a pak medvěda dobíhal. Nakonec už bylo jasné, že Rem míří k jícnu sopky Uzon. Měl brloh tam někde ve skalách, prohřátých sopkou. U hluboké rokliny se Víťa zastavil a čekal, až ji Rem přešel, vyškrábal se na druhou stranu a zmizel za hřebenem. Víťa osaměl. Jeho medvěd odešel na celou zimu a ještě se nevědělo, bude-li Víťa mít štěstí a potká ho příští rok. Poblíž na vetchém kmenu přeražené břízy v napolo zpráchnivělých rýhách kůry bylo nasypáno mnoho slupek z šišek kleče. To si veverka přinášela šišky z kosodřeviny a na tomhle stromě je louskala. Bílí bělokuři, na sněhu neviditelní, slétli dolů, tam, kde ještě nebyl sníh. Bílé tečky se dlouho míhaly na pozadí uschlé zhnědlé trávy. Už za soumraku se Víťa vrátil do chaty. Ráno musel rychle sebrat svůj cestovní majetek a vrátit se do osady: padal hustý sníh, tvořící neprůhlednou stěnu. Víťa pospíchal. Na Kamčatce může za noc a den napadnout tolik sněhu, že se v něm bez lyží člověk už nikam nedostane. Stává se, že od večera do rána napadne až půl metru sněhu. I za tuto noc ho bylo málem po kolena. Tak proto Rem spěchal do brlohu, uvažoval Víťa. On věděl, že se chystá takové sněžení. Ne jako meteorologové, kteří hlásili na tento týden „jen bezvýznamné srážky“. Neříká se zbytečně, že Den meteorologů se slaví prvního dubna. Víťa vyčerpaný a s mokrýma nohama přece jen šťastně dorazil do osady. Hned se dověděl novinu: Gerasku pohmoždil medvěd! Víťa běžel do nemocnice. Geraska ležel na železné posteli pod tmavou přikrývkou. 148

Ruce s bílými obvazy se na ní ostře odrážely. Obvazy měl i na hlavě. Oči však hleděly živě a Víťa hned viděl, že se Geraska uzdraví. Ukázalo se, že dlouho nemohl najít raněného medvěda. V slunci zmizelo jíní a Geraska už nehledal zvíře podle stop, ale podle kapek krve. Stezka se rozbíhala jakoby do tří větví, a po které medvěd šel, to nebylo jasné. Geraska se naklonil k zemi, jestli by nenašel aspoň rýhy po medvědích drápech. Vtom se zpod vysokého keře jeřábu zvedl na zadní tlapy medvěd. Geraska se napřímil a střelil ho do hlavy. Ale střílel přes větve keřů, kule se minula s cílem. Než znovu nabil pušku, medvěd se přiblížil až těsně k němu. „Sám nevím, proč jsem neuskočil stranou,“ vyprávěl Geraska. „Nejsem zvyklý před nimi ustupovat. Hned vedle byla bříza… Ale já stojím jako sloup, pot mi vyrazil na čele. Zvíře už bylo přímo přede mnou. Zvedl jsem pušku a vystřelil mu někam do hrudi. Ale on chytil hlaveň do zubů, odhodil pušku stranou. A tlapou mě plácl do prsou. Upadl jsem a cítím, že mně sevřel nohu do zubů. Prokousl botu, dostal se až na kost. A pak se zuby zaťaly do boku. Ještě dobře, že jsem měl prošívanou vestu. Převalil se na mě. No to je konec, říkám si, teď mě rozsápe. Pak mi chytil hlavu do zubů. Strčil jsem mu ruce do tlamy, mezi zuby. Ať radši kousne do rukou. Vždyť jsem na něj tolikrát vystřelil! 149

Copak je snad neprůstřelný nebo co? Chytil mě za rameno, ale pořádně zakousnout se nemůže, kule mu zranila čelist. Zápasíme spolu na zemi. Vidím, že se přibližujeme k ručnici. Chci ji uchopit, ale tiskne mi ruce tlapami, nepustí mě. Za pasem mám nůž, nedostanu se k němu, když na mně leží takový obr… Jednu nohu mi pohryzal a vykloubil koleno, druhá je zdravá. Počkej, kopnu tě do břicha! A to jsem taky udělal. On vyskočil – a utíká. Honem sahám pro ručnici. Vstal jsem a rychle chci za ním, ale nejde to, noha bolí. Vidím, že krev už prosakuje holení. Vrátil jsem se a koukám: samá krev! Tady leží můj dalekohled a hodinky. Zvedl jsem je, poslouchám, jdou. Sebral jsem dalekohled a honem k cestě. Jsou to asi tři kilometry. Tam je nedaleko tundra, snad tam někdo sbírá jahody, říkám si. Musel jsem přejít přes potok, ani ne moc široký. Se zdravýma nohama bych ho přeskočil – a hotovo. Ale tohle nezmůžu, noha přímo hoří. Na březích rostlo husté vrboví, po něm jsem se jakžtakž přesunul na druhý břeh. Vodou jako by se mi ulevilo. Jdu, sil ubývá. Potřeboval bych si odpočinout, poležet. Ale vím, když si lehnu, že nevstanu. Došel jsem na stezku, tundra není daleko. Tam vidím známého kluka, trhá jahody. Uviděl mě a dal se na útěk. Ne že by mě nepoznal, ale polekal se krve. Pak se zastavil. Zavolal jsem na něj: ‚Rychle běž, řekni, ať pro mě přijdou!‘ Vleču se pořád dál. Teprv když jsem uviděl lidi, svalil jsem se a vstát už nemůžu. V osm ráno jsem potkal medvěda, v osm večer mě přinesli do Tumanova. Doktorka mě prohlídla a povídá: ‚Jestli se dožije rána, zavolám letadlo.‘ Myslela si, že jsem v bezvědomí, ale já jí povídám: ‚Jen mě už předem nepohřbívej. Udělej, co můžeš, a uvidí se.‘ Ztratil jsem mnoho krve. Podivila se, že jsem při vědomí. Uspali mě a začali sešívat cáry na hlavě. Pak se pustili do nohy. A tu jsem se probudil. Teď už to nic není, lepší se to. Doktorka říká, že na hlavě jizvy zůstanou. I ruce mám pohmožděné, ale nevadí, všemi prsty můžu hýbat. Ještě jsem z toho vyvázl dost lehce. Jen nechápu, proč po mně nešel drápy. Vždyť mě těma svýma prackama mohl prostě rozsápat. První dny mě hodně bolelo pod srdcem, kde mě plácl tlapou. 150

Na pušce, na spodní hlavni, zůstaly dolíčky od zubů. To když mi ji vyrval.“ „A medvěda našli daleko od toho místa?“ zeptal se Víťa. „Ale ne. Mužští říkají, že tam ležel jen o kousek dál. Odvezli ho někam do muzea. Měl by sis ho změřit. Je ohromný. Měřítko, které jsi mi dal, jsem si namotal na prst, když krev tekla moc silně.“ „Proč ti vytrhl pušku z ruky? Slyšel jsem, že to medvědi dělají často. Nejdřív vyrazí pušku a pak se vrhnou na lovce.“ „Co je na tom k nepochopení?“ podivil se Geraska. „I pes dobře ví, co mu hrozí, když na něj namíříš pušku. Jen ji nemůže vyrazit z ruky. Ale medvěd může. A udělá to ze všeho nejdřív, když to stihne.“ Víťa šel domů a před očima stále měl Gerasku ve všech těch obvazech. Věděl, že to byl mimořádný případ, medvěd bránil svůj život. Přesto mu však ty obvazy na Geraskových ranách jaksi otevřely oči, uvědomil si nebezpečí, v jehož těsné blízkosti prožil skoro celé léto.

KAPITOLA 22 Doma Víťa co nejopatrněji otevíral a zavíral dveře, protože celý stůl, prkénka pod okny i část podlahy pokrývalo množství popsaných lístků a Víťa se bál, aby se nerozlétly. Skládal lístky, třídil pozorování, sebraná během léta. Nedostávalo se mu znalostí, skrčený i s nohama ve starém křesle někdy až do svítání četl knížky a časopisy z vědecké knihovny rezervace. Když se mu dostal do ruky článek, kterému nerozuměl, přečetl si ho i několikrát, vypsal si neznámá slova a podle slovníků a učebnic si objasňoval všechny termíny. Někdy se dokonce naučil článek nazpaměť. Když konečně pronikl do podstaty, prožíval protikladné pocity: radost, že zdolal vědecky velmi náročný článek, a rozladění, že promarnil tolik času na článek, který by člověku s odborným vzděláním stačilo přečíst jednou. 151

Jednoho dne Sergej Nikolajevič přišel do práce, usedl ke stolu zavalenému knihami a papíry a dlouho čichal nosem do vzduchu jako ohař, který nemůže navětřit zvěř. Víťa seděl zamračený, pokukoval na Sergeje Nikolajeviče a tvářil se jako provinilý kocour. Sergej Nikolajevič vstal, otevřel dveře do nevelké laboratoře, ale hned je zase přibouchl. „Kolikrát to mám říkat! Nebudu celý den sedět vedle místnosti, kde se někdo v noci hrabal v medvědím trusu!“ „Ale sám jste přece říkal: Podle peří poznáš husu, zvíře poznáš podle trusu!“ zkusil Víťa přejít věc žertem. „Když tak toužíš zjistit, čím se medvědi krmili, tak zkoumej trus co nejdál od vědecké pracovny. A odnes všechny ty balíčky někam na mráz.“ V laboratoři byly vaničky s protékající vodou, to tam právě Víťu přilákalo. Ani nepotřeboval zjišťovat, čím se medvědi živí, i tak o tom hodně věděl, celé hodiny je pozoroval v tajze. Zajímalo ho něco jiného: vybíral nestrávená semena bobulí. Chtěl zjistit, jakou úlohu hrají medvědi při rozšiřování různých druhů bobulovin. Všechna semena, která se Víťovi v laboratoři podařilo promýt, pečlivě roztřídil, a když měl volný den, odjel ráno na lyžích z osady. Vrátil se až pozdě večer. Celý den jako sob na různých místech odhrabával sníh, aby se dostal k půdě. Hledal pod sněhem klikvu, keříky zimolezu, porost jeřábů a jiné bobuloviny. V krosně na zádech přitáhl do osady celý pytel vzorků různých půd, na nichž bobuloviny rostly. Udělal bedničky a zasadil semena do jejich rodné půdy. Bedničky postavil na prkénka pod okny ve vědecké pracovně. I v zimě odcházel do terénu a v jeho nevytopené chalupě by klíčící rostliny zmrzly. Druhý den však Víťa uviděl ve svých bedničkách žírnou černou zem a sazeničky pokojových květin. Galina Dmitrijevna nevěděla, co v bedničkách je, vyhodila z nich špatnou zem, nasypala černozem a zasadila květiny. I když ji pak mrzelo víc než Víťu to, co se stalo, stejně to Víťu neutěšilo. Kdo pozdě večer nakoukl do Víťova dlouho svítícího okna, byl velmi překvapený: Víťa seděl na podlaze a čistil zuby na medvědí lebce. V odborném časopise přišel na popis metodiky přesného ur152

čování stáří zvířat – i medvědů podle řezné plochy zubů. V rezervaci bylo mnoho medvědích lebek a podle této metody se dalo určit, v jakém stáří byl medvěd zabit. Ale k tomu by Víťa musel mít mikrotom, přístroj pro nejjemnější řezy, které se pak dají zkoumat pod mikroskopem. Jenže rezervace přece nemůže koupit mikrotom, když ho potřebuje pouze dělník vědeckého oddělení! Víťa celý den s nasupenou tváří odhazoval sníh. Závodil s metelicí, která tvořila závěje na oknech a dveřích vědeckého oddělení. Když přišel domů, složil na hromádku všechny knihy a časopisy, které si vypůjčil z vědecké knihovny rezervace. Svázal je provázkem, aby zítra celou hromádku vrátil do knihovny. Umínil si, že se začne pořádně připravovat ke zkouškám a bude číst jen učebnice, dokud se nedostane na univerzitu. Hryzal tvrdý oříšek školních vědomostí, ale zároveň ho pronásledovala myšlenka, že by mohl napsat článek o medvědech na Kamčatce, a nebyl by o nic horší než článek o vlcích, který nedávno četl ve sborníku. Zdálo se mu, že jeho článek by byl dokonce bohatší délkou pozorování, protože Víťa strávil téměř celé léto mezi medvědy, a autorovi článku o vlcích se podařilo pozorovat je všeho všudy týden. Nakonec odložil učebnici, vzal sešit a pustil se do psaní. Zapisoval po pořádku všechna pozorování, která se hodila k tématu článku. Když na něm začal pracovat, říkal si, že si jen trochu odpočine od učebnic. Ale dopadlo to tak, že se od psaní už nemohl odtrhnout, dokonce i v noci se probouzel a zapisoval pozorování, na něž si právě vzpomněl. Článek rozvrhl tak, jak to vyčetl ve studii o vlcích. Nakonec byl však dvakrát tak dlouhý, i když Víťa vypustil mnohá pozorování, která se mu nezdála příliš zajímavá. Večer poprosil Zinku, aby zůstala v kanceláři a článek přepsala na stroji. Často musela přepisovat různé výňatky z článků pro Galinu Dmitrijevnu a Sergeje Nikolajeviče. Také Víťa ji tu a tam požádal o přepsání metodických pokynů. „Je ten článek dlouhý?“ zeptala se Zinka. „Pořádně.“ „Tak od tebe dostanu pořádnou čokoládu.“ Víťa diktoval dlouho. Jen zřídka ho Zinka přerušila, aby si ověřila pravopis některých cizích slov. 153

Byl to obvyklý článek, který Zinku příliš nezajímal, ani se nesnažila ho pochopit. Psala mechanicky, myslela na své věci. Když však Víťa nadiktoval adresu: Tumanovo, Kamčatská oblast, a jméno Viktor Medveděv, překvapeně se na něho podívala. „Tos napsal ty?“ Víťa přisvědčil. Zinka zakroutila hlavou a řekla napůl posměšně, napůl vážně: „Och, Víťo, ty jsi ale chytrý!“ Víťa poslal článek do časopisu a netrpělivě čekal na příští číslo. Když konečně přišlo, horečně ho prolistoval, ale svůj článek nenašel. Prohlédl časopis znovu a přesvědčil se ještě jednou – článek neotiskli. Nad osadou se jako hustý šedivý kouř válely nízké mraky. Víťa měl mizernou náladu. Zařekl se přece, že se nebude ničím rozptylovat v učení ke zkouškám, ale přitom odložil učebnice a tolik času promarnil na docela zbytečný článek.

KAPITOLA 23 Víťa od rána se svěží hlavou zasedal k učebnicím, pak odcházel do práce. Dnes měl chytat psy. Rezervace potřebovala spřežení tažných psů, ale nebylo je kde koupit, nikdo je neprodával. Víťovi dali za úkol sestavit spřežení z toulavých psů. Už tři dny se snažil nějakého chytit, ale nedostal ani jednoho. Lovci vtipkovali: „To je stejné jako přinutit k práci banditu!“ Potíž spočívala v tom, že se toulaví psi zdržovali dál než na dostřel od lidí. Jejich život závisel na opatrnosti, v osadě se totiž leckdo rád strefil do živého cíle. Víťa se domníval, že toulavému psu stačí ukázat kost – a prosím, navlékni obojek, zaveď psa ke spřežení. Padly na to dva dny, a dosáhl jen toho, že se psi tiše schovali, jakmile ho uviděli, některý za chalupu, jiný za čerstvý sněhový val. Vždyť jim často někdo nabídl kost, ale za zády držel pušku. Psi žili pod starým skladištěm, rozvaleným při zemětřesení, 154

zůstala z něho jen podlaha na kůlech a na ní kupy trámů a úlomky střechy. Podlaha byla zvednuta tak vysoko nad zemí, že pod ní klidně mohl projít člověk v celé své výšce. Lidé tam však nechodili a psi se tam cítili naprostými pány. Víťa s obavou vstoupil do šera mezi kůly. Vkročit i jen do cizího dvora, kde hlídá neuvázaný pes, vzbuzuje hrůzu, a tady jich pod podlahou žije celá smečka. Pomalu postupoval v přítmí, ale ani jediného psa neviděl, všichni se závějemi nepozorovaně přesunuli stranou. Víťa už prošel pod celým skladištěm, když náhle narazil na velkého psa. Ponuře a zlostně se díval na Víťu a neměl v úmyslu vstát z místa. Víťa si řekl, že bude lepší obejít ho bokem. Prvního psa Víťa chytil náhodou. Cestou domů potkal štěně a začal si s ním hrát. Nablízku stál nevzhledný toulavý pes a pozoroval jejich dovádění. Byl kaštanové barvy, s příčnou bílou skvrnou na hrudi, jakou mívají himalájští medvědi. Tělo měl však strašně hubené a vypadal ošklivě – nohy křivé, uši trčí každé jinam. Víťa ho zavolal a pes přišel. Hra se štěnětem v něm zřejmě 155

vzbudila důvěru k lidem. Víťa neměl v úmyslu vzít psa do spřežení, ale po všech nezdarech změnil rozhodnutí. Pes se jmenoval Ljoška. „Dobrej pes do čela. Vůdce!“ řekl vážně jakýsi mládenec, který šel kolem. Víťa to považoval za posměšek a neodpověděl, přivázal psa k lanu, nataženému mezi dvěma sloupy. V osadě nepřivazovali psy ke kůlům, kolem nich se řetěz zamotával. Ljoška osaměle seděl přivázaný k lanu a Víťa chytal Hospodáře. Kdovíproč tak nazývali tažného psa, podobného velké lajce, ale s useknutým ocasem. Ať Víťa užil jakékoliv lsti, pes se nedal zlákat. Podařilo se to teprve Geraskovou zásluhou. Pozval Víťu k sobě domů, dal mu starou válenku a řekl: „Zkus ho na ni přilákat.“ K Víťovu údivu válenka hned psa zaujala. Snad z ní bylo cítit sušené ryby, vedle nichž ležela. Ať už to bylo jakkoliv, Hospodář se najednou úplně změnil, když uviděl válenku. Z lhostejného opatrníka se náhle stal patolízal. Víťa mu nastrkoval válenku a pes se k ní plazil. Víťa vyndal z kapsy šňůru s obojkem, ale ani to psa neodradilo. Nechal si navléknout obojek, chytil válenku a nesl ji v hubě, zatímco ho Víťa uvazoval nedaleko Ljošky. Hospodář vyčkal, až Víťa odejde z dohledu, a zahrabal válenku do sněhu. Třetí pes se jmenoval Hejsek. Podobal se ovčákovi, ale byl nesouměrný, neurčitého špinavého zbarvení. Jeho srst se zdála hned hnědá, hned zase jakoby nazelenalá. Hejsek někdy trochu pracoval, za cukr vozil děti na sáňkách. Víťa ho vyslídil a přemluvil kluka, aby Hejska přivázal ke sloupu. Hejsek škubl šňůrou, aby se přesvědčil, jestli se nepřetrhne, škubl podruhé, zjistil, že je pevná, a sedl si, ani nejevil zvláštní neklid. Ochotně slupl cukr, který mu Víťa nabídl. Ljoška přivázaný na laně seděl klidně, Hospodář chvílemi přebíhal a škubal řetězem, pak zase zkoušel svléknout obojek. Sníh kolem něho byl celý podupaný a ztvrdl v rovné ploše. Víťa okřikl Hospodáře. Ten si lehl, natáhl tlapy a žádostivě se díval na Víťu, když přivazoval Hejska. Teď seděli přivázáni na laně tři psi, ale Víťa jich potřeboval ještě aspoň jednou tolik. 156

V osadě není mnoho psů, tím méně psů bez pána. To už je jiné než v dobách putování akademika Komarova, který napsal: „Obyvatel v osadě je 284, psů více než 1200.“ Víťa uvažoval, nemá-li do spřežení vzít Strakáče. Byl to velký pes, kůži kolem huby měl samý varhánek jako na krajkové náprsence. Právě toho Víťa tehdy potkal pod rozvaleným skladištěm. Strakáč byl ospalý, flegmatický pes, lhostejný i k vlastnímu životu. Ten, kdo rád zkoušel své střelecké schopnosti na psech, nevybral si Strakáče za terč, protože se bál, že poraněný může být stejně nebezpečný jako rozzuřený medvěd. Říkalo se, že Strakáč kdysi dovedl pořádně napnout síly. Jen tak z ničeho nic se přiblížit ke Strakáčovi, to si Víťa netroufal, ale vymyslel si plán. Strakáč ležel na sněhu mezi polozbořeným skladištěm a hromadou rybích odpadů. Víťa se k němu blížil obvyklým krokem. Cestou vyndal z kapsy obojek a vodítko. Strakáč zvedl hlavu a udiveně koukal na člověka. V jeho zlých, pohaslých očích se objevil nepřátelský záblesk. Dolní čelist sklesla a obnažila zlámané přední zuby. V tom okamžiku prudce vstal Kvítek, kterého Víťa posadil nedaleko na pěšinu. Na tom právě spočíval celý plán. Kvítek si už dávno ve rvačkách vybojoval právo psího vládce a teď Víťovi poskytoval ochranu. Strakáč zpozoroval Kvítka a hned zavřel hubu. Kvítek trochu sehnul hlavu, významně se na něho koukal a nehýbal se z místa. Víťa v tlustých kožešinových rukavicích na ochranu rukou se ke Strakáčovi těsně přiblížil. Ten neochotně vstal. Teď nastal nejnebezpečnější okamžik – Víťa musel Strakáčovi navléknout obojek. Překonal strach, natáhl ruce ke psu, a tu se ukázalo, že obojek na Strakáčovu mohutnou šíji nestačí. Víťa zaraženě stál a nevěděl, co dělat. Strakáč ucítil jeho rozpaky a udělal krok stranou. Víťa však přehodil psovi na krk kožené vodítko a dvěma uzly ho zavázal na zátylku. Potom lehce trhl a co možno nejlaskavěji spustil: „No pojď, Strakáči. Jsi hodný pejsek, jen pojď.“ Strakáč šel a Víťovi spadl kámen ze srdce. Teď už se pes na něho nevrhne, propásl vhodnou chvíli. Kvítek stál dosud stranou, teď však běžel kupředu a už si jich nevšímal. Viděl, že ochrana zatím není nutná, rvačka nebude. Večer Víťa přemýšlel, kde by ještě sehnal dva psy, a ráno s 157

překvapením uviděl z okna, že u lana vedle jeho psů sedí ještě tři další: Neptun a s ním nerozluční bratři-dvojčata. Už dávno je v osadě nebylo vidět, a teď se náhle odněkud objevili. Neptun zřejmě pochopil, že se chystá nové spřežení. Už měl toulání dost a teď přišel s nadějí, že ho zapřáhnou. Neptun se podobal lvu, ale byl černý. Měl velkou hřívu, skoro jako skutečný lev, a stejně tak mohutnou hlavu. On jediný, ovšem kromě Kvítka, mohl ve spřežení měřit síly se Strakáčem. Vedle Neptuna jako tělesná stráž seděli dva k nerozeznání stejní psi, bratři-dvojčata. Zatím neměli jméno a Víťa je pojmenoval Čuk a Gek. Který z nich je Čuk a který Gek, to stejně nevěděl, a také to nebylo nutné, vždycky se drželi pohromadě. Oba měli srst vlčí barvy jako Kvítek, ale byli menší. Víťa vzal do kapsy hrst cukru a běžel ke psům. Když ho uviděl Neptun s doprovodem, trochu se odsunuli od psů přivázaných k lanu. Víťa hodil Neptunovi cukr. Ten vstal, zavrtěl ocasem, přičichl k cukru a tázavě se podíval: co s tím? Pro Víťu bylo důležité, že pes zavrtěl ocasem. Směle k němu přistoupil. „Tělesná stráž“ couvla. Víťa vsunul ruku do psí hřívy, nahmatal hlavu a laskavě ji podrbal. Neptun si nejen nechal navléknout obojek, ale vypadal přitom tak, jako by mu navlékali královskou korunu. Čuka a Geka Víťa nepřivazoval. Geraska ujišťoval, že se od Neptuna ani nehnou. Psi brzy uznali Víťu za svého pána. Projevovali radost, když vyšel z domova, poslušně stáli, když zkoušel postroje. Jen Hospodář se nemohl smířit se zajetím. Chodil hned na jednu stranu, hned na druhou, lísal se k Víťovi, otíral se mu o nohy, upíral na něho oči. Když Víťa odcházel, pes žalostně kňučel. Nakonec překroutil řetěz a utekl. Víťa ho nehledal, takový neklidný pes by stejně ve spřežení nebyl nic platný. Škoda jen, že utekl s útržkem řetězu, který mu bude překážet. Brzy však Víťa uviděl, že Hospodář přiběhl zpátky a přitáhl ke svému vyšlapanému pelíšku starou vatovanou vestu. Potom si vyhrabal noru, vestu do ní strčil a zase utekl. Někde za osadou měl „sklad“, celý den odtamtud tahal všelijaké krámy. Ukázalo se, že je to skutečný hospodář, proto ho také tak pojmenovali. 158

Víťa nemohl pochopit, co přimělo psa k tomu, aby všechen svůj majetek přestěhoval na nové místo. Možná že stejně jako Neptun chtěl být ve spřežení a k úplné spokojenosti mu chyběly jen tyhle poklady? Ať už to bylo jakkoliv, Víťa se z Hospodářova návratu radoval. Nakonec opravil saně a přivezl na nich veškeré psí postroje. Neptun těžce poskakoval na místě, spokojený s očekávanou projížďkou. Ostatní psi neprojevovali zvláštní nadšení. Víťa radostně hleděl do dálky na bílý prostor předhůří, kam se požene se svým spřežením. Přivázal saně ke sloupu, bál se, aby mu psi neutekli. Kterýkoliv z nich, kromě Ljošky, se mohl vzbouřit a vytrhnout, až ho bude Víťa odvazovat z lana. Strakáč pošilhával tak podezřele, že se Víťa bál, aby se mu nezakousl do krku, až se k němu sehne a bude zapínat popruhy. Ani Hejsek nevzbuzoval důvěru. Potměšile koukal stranou. Ale psi poslouchali dobře, ochotně přecházeli z místa na místo, když je rozděloval, aby byli rovnoměrně silní v páru. 159

Víťa psy zapřáhl, sedl si na saně a do rukou vzal ostol – tlustou březovou hůl s ostrým kovovým hrotem. Touto holí se brzdí, když saně jedou z kopce nebo když spřežení příliš rychle pádí na nebezpečných místech. Psi byli rozčilení, Hejsek se dokonce trochu třásl, také Víťa cítil slabé mrazení. Za okamžik zavíří za jeho spřežením bílá sněhová vlečka! Už se nemohl dočkat, honem honem toužil vyzkoušet tu bláznivou jízdu. Opatrně odvázal provaz, kterým byly připevněny saně, trochu se nadzvedl, křikl a mávl rukou: „Vpřed!“ Spřežení nadskočilo a sneslo se k zemi v jediné vrčící kupě. Psi místo aby vyrazili kupředu, spojili se ve rvačce do živého klubka. Nedalo se rozpoznat, kdo koho kouše. Saně se pod Víťou třásly, měl strach, nevěděl, co dělat. Když uviděl, že Strakáč rdousí Ljošku, zapomněl na nebezpečí, skočil do psí rvačky a tahal psy od sebe za popruhy, za ocasy. Jeden popruh se mu zachytil za nohu, psi trhli saněmi, Víťa se na ně svalil, mával rukama a něco křičel. Psi rozptýlili klubko, přestali se rvát a utvořili kruh, tak aby na Víťu nešlápli. Víťa se zvedl a s nadáváním začal rozmotávat řemeny. Několikrát podstrčil Hejska pod Neptuna, Ljošku jako člunek provlékl mezi psími tlapami, dřív než se mu podařilo postroje rozmotat. Tím však psí bitka neskončila. Povel „Vpřed!“ jako by byl gongem v ringu, signálem k boji. Víťa už několikrát rozmotal postroje a uvažoval, jestli má nebo nemá dát ještě jednou povel k rozběhu. Ale psi se najednou sami vrhli kupředu a Víťa se svalil na záda. Spřežení se jako vítr hnalo osadou, Víťa se nemohl zvednout a tak tak se držel, aby neslítl ze saní. Přece jen se však otočil a viděl, že se psi ženou proti jinému spřežení, které jim letělo vstříc. Spřežení do sebe vrazila, Víťa se převrátil i se saněmi a spadl do sněhu. Začal skutečný psí boj, s vrčením, kňučením a s chomáči srsti. Víťa se hrabal v závěji a honem chtěl běžet ke psům, ale vysokou sněhovou závějí se k němu rychle blížil muž, vůdce druhého spřežení. Víťa táhl psy za řemeny a druhý muž je nazdařbůh mlátil ostolem po hřbetech. Konečně se klubko rozpadlo a Strakáč zuby vytrhl ostol muži z ruky. Spřežení se podařilo rozpojit. Psi 160

si s pocitem splněné povinnosti lízali rány. Muž nadával na psy i na Víťu, který se utěšoval jen tím, že rvačka s jiným spřežením jeho psy sjednotila, to už pochopil. Počkal, až cizí muž odejde, a uvedl spřežení do pohybu. Psi ochotně táhli saně, teď po rozcvičce se jim dobře pracovalo. I když to nebyla odvážná jízda, Víťa z ní měl radost. Chtělo se mu zamířit k vrbovišti. „Ha le! Ha le!“ křikl na psy. Takový povel totiž dávají místní lovci, když má spřežení odbočit doleva. „Ha le! Ha le!“ křičel Víťa a Strakáč s Neptunem, kteří běželi v čele, si takového povelu vůbec nevšimli, protože nikdy spřežení nevedli. Možná že ten kluk tenkrát docela vážně řekl o Ljoškovi, že je dobrý vůdce? pomyslel si Víťa a přemístil Ljošku s Hejskem dopředu. Neptuna se Strakáčem dal na jejich místo. Spřežení pak hned mohl lépe ovládat, posílal je hned vlevo, hned vpravo, a Ljoška, malý zchátralý pes, výborně plnil všechny povely. Vrátili se do osady, když v oknech už plála světla. Toho dne se Víťa najezdil do sytosti. Psi rychle zhltli porce ryb a všichni svorně se svinuli do klubíčka na svých místech. Vál silný vítr, Víťa musel zapnout bundu na všechny knoflíky. Začínala vánice. Psi leželi zády proti větru, za chvilku byli úplně bílí. Ráno vylezli zpod čerstvého sněhu, protáhli se s vyhrbeným hřbetem, sladce zívli, mhouřili oči na slunci, posadili se jako sochy a dívali se na Víťu, jako by říkali: „Počasí je pěkné. Tak kam pojedeme?“ Víťovi se nelíbilo, že v čele jeho spřežení byl nevzhledný pes Ljoška. Přivedl Kvítka a zapřáhl ho dopředu. Od lovců se dověděl, že Kvítek po zranění dlouho nemohl tahat saně. Začal se hrbit kvůli brokům, které uvízly v obratlích. Víťa ho však nezapřáhl nadlouho, a jen proto, aby se vší slávou mohl prolétnout osadou. Kvítek plnil povely o něco hůř než Ljoška, ale zato byl v čele spřežení krasavec! Za osadou Víťa Kvítka vypřáhl a nechal ho volně běžet vpředu. Když psi zvolnili jízdu, Víťa je povzbuzoval, tak jako to dělali lovci, kteří jezdili se psy. „Zajíc! Zajíc!“ volal. Psi hned zvýšili rychlost. Nebo: „Orel! Orel!“ a psi letěli tam, kde přelétl orel, který hlídal kachny na 161

tmavé prohlubni limanu. Nejčastěji však lovci povzbuzovali psy voláním: „Liška! Liška! Zajíc! Zajíc!“ I když se liška ani zajíc nablízku nevyskytovali, psy to přece jen vzpružilo a běželi veseleji. Psi moc dobře věděli, kdy některý z nich začal ve spřežení polevovat. Běžel-li jen uprostřed a netáhl, hned si to s ním vypořádali. Nejčastěji to odnášel Hejsek, ten si rád zalenošil. Víťa si vzpomněl, jak se jednou dostal do pěkné kaše. Musel se psy zdolat říčku asi patnáct nebo dvacet metrů širokou. V gumákách by ji lehko přešel, ale musel přenést na zádech saně, aby se nenamočily. V takových případech se psi vypřáhnou ze saní a celé spřežení se pustí přes řeku samo. Psi se blížili k řece, pádili kupředu. Víťa však uhnul saně do strany a zaklesl je za strom, jako to dělal Geraska. Psi zůstali stát jako přivázaní. Víťa slezl ze saní, odpojil spřežení a psi se bez povelu vrhli přes říčku. Víťa se nohou zachytil do řemenu, zamával rukama, svalil se do sněhu a z dvoumetrového příkrého břehu se skutálel do vody. Psi zaujatí přechodem přes řeku nezpozorovali náhlou změnu a hnali se k druhému břehu. Víťa plácal rukama do vody, křičel: „Stůj! Stůj!“ Ale psi se zastavili až na druhém břehu, kam v běhu vytáhli i Víťu. Musel je hnát zpátky do osady. Naštěstí nebyl mráz a všechno šťastně skončilo. Jednou pozdě večer Víťa doma v klidu dřel chemii. Náhle někdo zabouchal na dveře a do chalupy bez pozvání vtrhla celá rodinka – otec, matka a syn. Vraceli se z večírku a naléhali, aby Víťa šel hned s nimi. Ani pořádně nevysvětlili, oč běží. Uprostřed noci musel Víťa jít až na konec osady. Ukázalo se, že Neptun nechtěl tyhle lidi pustit do jejich vlastního domova. Přetrhl řetěz a ulehl přede dveřmi chalupy, kde v síni rozmrzele štěkala jeho vyvolená. Víťa stěží odtáhl vzpírajícího se „ženicha“ ze zápraží a přivázal ho na řetěz, kterého dřív používali pro hřebce. Všechny tyto drobné nepříjemnosti však mnoho neznamenaly, jen když se Víťa mohl prohánět se svým spřežením, až mu vítr svištěl v uších a sníh se v zatáčkách rozvířil do bílého křídla! Přišel čas představit spřežení řediteli rezervace. Pro tuto příležitost Víťa zapřáhl do čela Kvítka. Všichni pracovníci vyšli před dům, aby zhodnotili nový dopravní prostředek rezervace. Víťa projel před kanceláří, zamířil se spřežením 162

vzhůru roklinou, sjel ze svahu, obratně přibrzďoval ostolem. Pak energicky zabrzdil přímo u zápraží domu rezervace. „Výborně!“ řekl ředitel. „Dá se s nimi jet do tajgy?“ „Samozřejmě.“ „Jak reagují na povely? Napravo, nalevo – poslechnou? Zkus teď projet tady mezi sloupy, pak k plotu, kolem dříví a po cestě zpátky sem k nám. Podíváme se, jak tě poslechnou.“ Kvítek výborně vedl spřežení, přesně plnil všechny povely. Víťa vedl spřežení dál osadou, zahalekal, aby jako vítr prolétl po uježděné cestě, psi běželi s plnou vervou, že se jim tlapy jen míhaly. Víťovi to ještě nestačilo. „Kočka! Kočka!“ zavolal na ně, ačkoliv nikde žádnou kočku neviděl. Pro Kvítka však ta slova zněla jako bojová trubka pro koně. Zvedl hlavu: kde je ta kočka? Uviděl ji za oknem, na okenním prkénku, a celé spřežení s Kvítkem v čele vrazilo do širokého okna ředitelova domu.

KAPITOLA 24 Víťa s Geraskou jeli na lov sobolů pro muzeum rezervace. Rozhodli se, že je chytí nedaleko rezervace, tam, kde Geraska v zimě odedávna lovil. Psi přeběhli nezamrzající potok po tvrdé sněhové závěji jako po mostě. Zprohýbané kamenné břízy s kmeny šedými jako nožky kozáků rostly za potokem mnohem hustěji. Víťa každou chvíli musel křiknout: „Ha le! Ha le! Pra! Pra!“ – a vést spřežení mezi stromy, kde bylo víc volného místa. Psi poslušně zahýbali hned vlevo, hned vpravo, ale saně se stejně vklínily mezi kmeny. Geraska, který se až dosud nepletl Víťovi do řízení, vysvobodil saně a křikl: „Ljoško! Co stojíš? Hledej cestu!“ Ljoška hned otočil spřežení vlevo, vyběhl výš roklinou a s jistotou vedl psy k sopkám. „Myslíš, že neví líp než ty, kam má zamířit? Nebo že se zachytí mezi stromy? Ani nápad! Ten se vyzná,“ řekl Geraska s uznáním. Víťa náhle trhl hlavou, protože saně udělaly prudkou zatáčku – z 163

boku vyskočila na sníh myš a psi se k ní vrhli. Hejsek ji chňapl i se sněhem a hned spolkl. Psi vesele táhli saně z kopce, při stoupání však spustili ocas, vyplázli jazyk a nevrle pošilhávali: snad už je čas na odpočinek! „Vstaň, dál jedeme na lyžích. Ještě jsou slabí. Nemají výdrž,“ kývl Geraska na psy. Psi se přizpůsobili jízdě lyžařů a beze spěchu táhli saně. Před prudkým stoupáním jim dopřáli odpočinek. Potom připojili k spřežení Kvítka a sami pomáhali psům, postrkovali saně zezadu. Psi náhle přidali do kroku, uviděli stopy. Přiběhli k nim, zarazili se, bojácně zacupali na místě. Jen Kvítek táhl spřežení kupředu a Strakáč dál lhostejně vlekl saně. Ostatní psi se vzpírali, nechtěli jít dál, protože stopy tu zanechala vlčí smečka. Kvítek táhl spřežení po stopách k černému kameni, zastavil se, očichal ho zdola, zvedl čenich nahoru, zase ho spustil, kámen označkoval a zamířil dál po vlčích stopách. Geraska však spřežení energicky otočil. Kvítek jen nerad stopy opustil. Kdyby nebyl ve spřežení, vyrazil by za smečkou, vlčí krev ho zřejmě táhla k vlčímu životu. Když přijížděli ke stanu, Geraska už zdálky začal nadávat, protože uviděl na sněhu začazený čajník. Potom našel roztrhanou vestu a gumáky. U jednoho byla uhryznutá špice, u druhého natržená holínka. „Ta potvora!“ ulevil si Geraska a pohrozil rosomákovi, který roztahal ze stanu všechny svršky a teď zmizel za horami. Víťovy kalhoty, o které si utíral ruce, když loni stahoval kožky, rosomák rozerval na cucky. V jívovém keři se zároveň se zbytky rozdrchaného keře, v němž byly uloženy sušené ryby, černalo vraní peří. Vrána se zřejmě pokoušela odtáhnout rosomákovi část kořisti. „Měli jsme udělat úkryt ve výšce,“ řekl Víťa. „Úkryt!“ odsekl Geraska. „Teď má každej moc rozumu. Rosomák přehryže i sloup, když se mu zachce. To by musel být úkryt pobitý plechem. Kuli do boku té potvoře!“ Geraska spěchal se psy ke stanu. Prohlédl ho, zdálo se, že je v pořádku. Stan nebyl takový, jak si ho Víťa představoval. Zdálky se ukazovala jen jakási barabizna, chatrč podobná kůlně, napůl 164

zavátá. Vedle ní jako anténa stály vidle rohy vzhůru, na tyči snad třikrát delší než obvykle. Těmito vidlemi lovci dřív zabíjeli velké ryby, které sem připluly na tření, vyhazovali je na břeh a skládali do hranic podél potoka jako potravu pro psy. Zanedlouho pak přišly mrazy, ryby už se nekazily a vydržely celou zimu. Široký čtyřmístný stan byl přivázán k dvěma sloupům a na nich spočíval šikmý dvoustranný přístřešek z tyčí, přikrytý celtovinou. Tou byla zakryta i strana proti vchodu. To všechno proto, aby známé kamčatské sněhové přívaly nepřimáčkly stan, který stál v jakési prostorné salaši. Mezi stanem a stěnami salaše byla vzduchová vrstva, která nevpouštěla vnější chlad, asi jako termoska. Na tmavém plátně se v mnohých místech bělaly dlouhé jazyky jíní, jako by zima napíchala do stanu bílé hřebíky. Uprostřed stála zrezavělá kamínka a u nich leželo připravené dříví. Sobolí stopa vedle stanu klesala k potoku, v němž se znaveně plácaly ryby po tření. Geraska nechtěl ztrácet ani minutu, dokud ještě bylo světlo. Rychle vypřáhl a pustil všechny psy kromě Ljošky, toho by potom těžko chytal. Psi hned běželi k potoku na ryby, Ljoškovi Víťa hodil rybí konzervu v plechovce. Geraska vzal pasti, ryby jako vnadidlo a jel na lyžích do tajgy ke známým stromům s doupaty. Chtěl položit tři čtyři pasti ještě před soumrakem, aby měl zítra co kontrolovat. Víťa zanesl do chatrče věci ze saní, a dřív než se dal do štípání dříví, šel si aspoň trochu prohlédnout tajgu kolem stanu. Na rukojeť sekyry zaťaté do pařezu si sedl načepýřený ptáček bez ocasu, podobný strnadovi. Na jih neodletěl zřejmě proto, že ho pochroumaly drápy nějaké šelmy. Víťa vzal hrst pohanky a hodil ji před ptáčka. Zrnka se vtiskla do sněhu a černala se v bílém sněhovém peří. Pták polekaně vzlétl a schoval se ve větvích. Víťa kráčel po břehu potoka. Nedaleko se na zprohýbané větvi usadil jakýsi ohromný černý pták. Podle rozměrů to mohl být jedině výr. Žijí vůbec na Kamčatce výři? To Víťa nevěděl. Začal se plížit blíž, aby si zvláštního ptáka mohl lépe prohlédnout. Snažil se nevrznout sněhem a dostal se docela blízko. Pták za165

slechl šelest, zatřepetal křídly a už se objevily obrysy mohutného orla. Pevně přitiskl peří a zvedl se. Potom pružně zamával křídly a pomalu plul nad tajgou. Víťa se vrátil k chatrči. Na místě, kam hodil pohanku, byl sníh posetý stopami hraboše. Vůbec se Víti nepolekal, vybíral zpod sněhu zrnka a tahal je do stanu. V potoce se na tůňkách schovávaly mrštné mřenky a kradly jikry lososů, kteří ještě nebyli úplně vysílení a chránili svá hnízda na kamenitém dně potoka. Podle zvyklostí místních lovců se u chaty nesmělo sbírat dříví ani chytat ryby. To všechno se v krajním případě mohlo hodit. Víťa uřízl co nejrovnější větev na udici, šel dál od stanu a hodil do tůně háček s červeným rybím vajíčkem. Ruka hned ucítila náraz, vajíčko chytila mřenka. Prohnutá do kruhu spadla na sníh a hned se oblékla do matné sněhové košilky, jako by chtěla své pestré tělo schovat před lidským zrakem. Geraska se vrátil až za tmy. Ve stanu hořela svíčka, v kamínkách praskalo dříví. Byla to nádhera jíst voňavou rybí polévku uchu, a ještě k tomu v teplém, útulném stanu. Víťa se naučil topit v železných kamínkách tak, aby se nerozžhavila do běla jen na chvilku, ale aby dlouho stejnoměrně hořela. Dřív svíčky hned „upadly do mdloby“, když se zatopilo v železných kamínkách. Dříví vzplane, udělá se velké horko, ale když oheň dohoří, divže se nemrzne. Celý vtip spočíval v tom, že se do kamen muselo dát nejen suché, ale i syrové dříví. Pak oheň hoří stejnoměrně a dlouho. Oba kamarádi v pohodě popíjeli čaj. Geraska bral cukr do křivých, medvědem pokousaných prstů. Už uplynulo mnoho času, ale Víťa si stále nemohl zvyknout na Geraskovy jizvy. Jasný měsíc pronikal štěrbinou na přehybu celtoviny a přeťal žluté světlo ve stanu modrým proužkem. Víťa na sebe hodil vatovanou vestu a vyšel ze stanu. Sníh jiskřil v zelenavých záblescích. Psi se ploužili po ztuhlé závěji vedle modrých stínů. Nedaleko vzpínal k nebi suchou větev strom s ulámaným vrškem, jako by varovně zvedal ruku a nutil zaposlouchat se do divokého ticha. Hory nazelenalé v měsíčním světle visely v stříbřitém vzduchu. Na sněhu mrzli lososi, které nalovili psi. Potokem běžel za 166

rybou Hospodář a plácal do vody tlapkami. Od potoka se ke stanu blížil Neptun, Čuk a Gek mu jako čestná stráž kráčeli po boku. Neptun nesl v hubě velkého těžkého lososa. Když přišel ke stanu, položil kořist na sníh a ulehl ke spánku. Čuk a Gek přišli k Víťovi. Ponořil prsty do jejich měkké srsti a podrbal je. Psi začali odskakovat, zřejmě by si rádi zaskotačili. Víťa se skrčil v kolenou, tleskl do dlaní, psi se k němu rozběhli a lehce chytali do zubů jeho ruce. Víťa se vrátil do stanu a začal uklízet nádobí po večeři. Potraviny složil do vaku a podle Geraskova příkazu ho pověsil na příčku pod střechu stanu. Zvenku se ozýval povyk psí rvačky a Hospodářovo ukřivděné štěkání. Ukázalo se, že mu Strakáč sebral rybu. Hospodář nalovil celou hromadu, ale stále ještě tahal a tahal z potoka další ryby. Ostatní psi chytili jednu nebo dvě a usnuli vedle své kořisti. Hospodář jako by chtěl ospravedlnit své přízvisko, pořád nosil ryby, dokud mu Strakáč nevyrval lososa z huby. „To jsou podivíni,“ řekl Víťa, když zavazoval stan. „Jeden bůhvíproč naloví celou kupu ryb, druhý je líný dojít k potoku a radši vytáhne rybu někomu z huby.“ „To Strakáč, ne?“ zeptal se Geraska. „Ten není normální.“ „Proč?“ nedůvěřivě se zajímal Víťa. „Byl tady jeden lovec,“ začal vyprávět Geraska, „ten Strakáče vychoval, ale pak náhle umřel. Od srdce… Totiž ne od srdce, ale od čaje. Před smrtí si s sebou vzal do tajgy čtyřicet balíčků čaje. Jak se voda v kotlíku začala vařit, hned tam hodil celý balíček. To ho zřejmě porazilo. Strakáč se týden nehnul ze hřbitova. Tak se z něho stal toulavý pes. Tam na hřbitově mu asi nějak přeskočilo. Všimni si, že ho psi nemají rádi. Neuznává žádné zákony. Když ho napadne, roztrhá hlídacího psa přímo u rodné chalupy, nebo chňapne po zadku, když se očichávají. To je u nich přímo zakázáno, ale on může všechno. Dej si na něj pozor, má v očích něco temného.“ Dříví dohořelo, ale v jeleních vacích bylo teplo. Sotva se ráno rozbřesklo, vyšel Víťa s Geraskou do tajgy prohlédnout pasti a položit další, které Geraska nestačil položit včera. V tajze bylo úplné bezvětří a naprosté ticho. Jen lyže, 167

podbité tulení kůží, maličko šustily. V ranním soumraku se vpředu mezi řídkými stromy pohybovaly dvě temné skvrny. Víťa se ostražitě díval a nemohl pochopit, co to je. „Koukejme se,“ zašeptal Geraska, „běží si jako krocani, nevzlétnou.“ „Kdo?“ „Tetřevi… Jsou trochu daleko,“ řekl Geraska, ale zvedl pušku a vystřelil. Jedna skvrna zůstala na místě. Došli až k ní, Geraska podržel tetřeva v ruce, podivil se, že ho na takovou dálku rána zasáhla. Položil ptáka na sníh začal měřit na kroky vzdálenost od místa, z něhož střílel. Na lyžích podbitých tulení kůží se dá jít obvyklým krokem, nekloužou. Našli hledané místo a napočítali čtyřiadevadesát kroků. Vrátili se zpátky k tetřevovi… ale byl pryč! Poležel si, vzpamatoval se z otřesu a uletěl. „To je v pořádku,“ řekl nakonec Geraska. „Jestli budeme střílet na takovou vzdálenost, nic nesložíme.“ Když se úplně rozednilo, narazili na čerstvou stopu sobola. Ale unikl sotva znatelnou maličkou norou, zmizel pod sněhem v porostu kosodřeviny. Tam bude kličkovat v mezerách mezi větvemi, hledat zbylé cedrové šišky, lovit hraboše. V údolí potoka se zastavili u stromu s velkým rozštěpem, podobným doupěti. Druhý vchod do něho Geraska zacpal, aby se sobol dostal k vnadidlu jen z jedné strany. Položil do doupěte kousek mrazené ryby a před něj postavil past, pérem dovnitř doupěte. Zlehka ji poprášil drobnou trouchnivinou. Náhodný větší úlomek opatrně vyndal, aby nepřekážel obloukům při semknutí. Kolem stromu rozhodil smetí, tmavá skvrna na sněhu také sloužila jako vnadidlo. Geraska nelovil v těchto místech poprvé a věděl, kde soboli bývají nejčastěji. „Jak bych měl nalíčit pasti na neznámém místě?“ zeptal se Víťa. „Jak poznám, kde se sobol nejčastěji vyskytne?“ „Cos bys poznával? Když o to máš zájem, chodíš hodně do tajgy, sleduješ, v jakých místech se sobol pohybuje, a všímáš si, co ho zajímá, pak se sám naučíš dívat se na tajgu jako ten sobol.“ Víťa na sněhu zpozoroval něco jako černou dírku nebo snad uhlík. Ani by si ho nevšiml, ale uhlík se maličko posunul ke 168

stromu. Víťa se podíval blíž a poznal, že je to zaječí oko. A hned uviděl celé zvířátko s pevně přitisknutýma ušima, jejichž konce byly také černé. Bílý zajíc přece jen trochu vynikal na namodralém sněhu. Ležel pod nakloněnou břízou. Za ním u kmene se ve sněhu černala nora. Takové nory bývají často v kamenobřízovém lese pod nakloněnými stromy. Možná že vítr stromy silněji rozhoupá, možná že nakloněný kmen zachytí trochu sněhu. Ať tak či onak, pod kmeny je vždycky nevelká plošinka podobná noře. Tam si právě zajíci našli útočiště, přežívají v něm nepohodu, ukrývají se před nepřáteli. Zajíc uviděl lidi a vmáčkl se do sněhu. Když se blíží člověk, zvířátko se obvykle opatrně vysune z nory výš, aby se mohlo dát rychleji na útěk. Víťa se přibližoval, ale zajíc se vůbec nedal do běhu. Při každém Víťově kroku se posunul kousek dozadu, k noře. Když Víťa došel až k němu, zajíc se schoval do nory. Jak se Víťa vzdálil, otočil se a bílý čumáček zase koukal z nory a sledoval ho. Poslední past umístili do jamky po tetřevovi, který tam ve sněhu přenocoval. Jako vnadidlo položili do pasti ořešníka kropenatého. Když vyšli z rokliny na úval, bylo dobře vidět vrcholky hor. V slunci hned vypadaly veseleji. Kamenobřízový les se táhl daleko na jejich výběžky. Víťa s Geraskou šli prohlédnout pasti, nastražené včera. V pološeru doupěte ležela na trouchnivině půlka ryby. Zmrzlý rybí ocas přeseknutý sekyrou se náhle pohnul a obrátil. To bylo tak nečekané, že si hned neuvědomili, co se stalo. Z kousku ryby 169

vyskakovali maličcí rejskové. To oni vykousali rybu zevnitř, a když zaslechli kroky, poplašeně začali pobíhat v rybí kůži a ta se obrátila. Rejskové se jako hrách sypali po sněhu a mizeli v něm. I u druhé pasti vykukovaly z doupěte hlavičky těch drobných tvorů s čumáčky ostrými jako malé choboty. Rejskové se neklidně hemžili, vypadalo to, jako by se v doupěti svíjeli hadi. Geraska vyhodil rybí kůži plnou zvířátek a vložil do doupěte nový kousek ryby. „Teď půjde o to, kdo bude rychlejší – buď to najde sobol, nebo to sežerou rejskové. Už dávno jich nebyla taková síla. Rejsky ani jedno zvíře nežere, ale oni žerou všechno: když rybu – tak rybu, když maso – tak maso, všechno mizí jako na struhadle. Jestli se do pasti dostane sobol, i toho sežerou, jakmile zmrzne.“ Donedávna neviditelné dírky ve sněhu, krátké řádky, rýžky stop teď na sebe mimoděk poutaly pozornost. Víťa s Geraskou si jich začali všímat a všude jich nacházeli velké množství – v roklinách, na pahorcích, u potoků. To znamená, že bylo i velké množství rejsků. Geraska už zdálky poznal, že se do pasti chytil sobol. Sníh kolem stromu, na němž ležela poslední past, byl tmavý, posypaný smetím. Taková zdaleka viditelná skvrna na sněhu nutí i ty nejrozvážnější lovce k zrychlení kroku. A Geraska vůbec nebyl rozvážný. Téměř běžel, snažil se mezi stromy rozpoznat, je-li sobol v pořádku. Sobol v pořádku byl. Nevydrápal se z pasti a hlavně – nesežrali ho „nosatci“, jak Geraska nazýval rejsky. Na šňůře, kterou byla přivázána past, visel sobol na větvi a rejskové se k němu nedostali. To byl úspěch. Brzy se však vyskytla i nepříjemnost. V úzké roklině Geraska v dálce zpozoroval jeleny. Stáli na místě a tiskli se k příkrému srázu. „A já si lámu hlavu, proč ten zajíc neutíkal, proč couval do nory,“ řekl Geraska. „Vidíš, jak se jeleni natlačili do rokliny? A zajíc se neodvážil proti větru, to znamená, že se chystá metelice. To nám tak ještě scházelo!“ Ke stanu dorazili, když už je vítr poháněl, strkal do zad. Na 170

obloze hořelo zapadající slunce a dole fičel vítr stále zuřivěji. Nad sněhem vlála bílá záclona. „Musíme odvázat Ljošku,“ vzpomněl Geraska. „Ať si sám naloví ryby, abychom k němu pak v metelici nemuseli chodit.“ Víťa odvázal psa a ten hned oběhl své kamarády, s každým psem jako by o něčem rozmlouval. Jen ke Kvítkovi se neodvážil přiblížit. „To on je pobízí, aby zaútočili na Strakáče,“ řekl Geraska. Psi skutečně zamířili ke Strakáčovi. Rvačka však byla chabá a psi se brzy rozešli. Strakáč se otřepal, chvíli přešlapoval na místě, plácl sebou na bok a svinul se do klubka. Ljoška stále ještě poskakoval kolem něho, ale sám se k útoku neodhodlal. Kolem stanu rychle narůstala bílá bariéra. Vítr foukal do kyprého sněhu, přenášel ho z otevřených míst do roklin, z výběžků hor ho hnal k oceánu. Řídkou kamenobřízovou tajgou sníh uháněl volně, všechny pahorky a dolíky se srovnaly. Rostla i závěj kolem stanu, ale nedostala se těsně k němu, jen jako by ho přikrývala bílým převráceným trychtýřem. Potom vítr ucpal sněhem díru nad stanem a vírem bodavých sněhových vloček začal ovíjet rezavou železnou rouru. Geraska odhrnul okraj stanu, aby nabral dříví. Víťa nadzvedl plechovku se svíčkou. Ve sněhové síni stál Hejsek se svěšenou hlavou a provinile vrtěl ocasem: prosím vás, já za nic nemůžu, to ta metelice. Geraska na něho dobrácky broukl. Když zadrnčela poklice na čajníku a z vaku začali vytahovat jídlo, celtovina u vchodu se zavlnila, zdola vykoukl Hejskův černý čumák a začal větřit. Víťa pro Hejska uřízl kousek salámu, a jen natáhl ruku, už pes prostrčil hlavu do stanu a chňapl po něm. Pak už si troufal, ani neodtáhl hlavu – sám byl venku a hlavu měl ve stanu. „Takhle tu bude koukat, dokud na něho nezařveš,“ řekl Geraska. „A když ho vyženeš, stejně zůstane u vchodu. Kolikrát jsem byl s jeho pánem na lovu, vždycky spal na prahu, nikoho nepustí, ani psa. Přišel tam lesník, ani toho nepustil. Neštěká, ale přiblížit se nesmíš. Lesník po něm hodil kamenem. Pes uskočil, ale kámen ho silně uhodil do tlapy. Všimni si, že trochu pokulhává, když je 171

unavený. Ale stejně ho ta mrcha dovnitř nepustila. Lesník musel odejít od vlastní chaty.“ Víťa nemohl tak snadno ve stanu zavátém sněhem splnit své pravidlo – být činný vždycky a všude. Rozhodl se, že v této situaci bude nejvhodnější pořádně se vyspat za minulé noci, probdělé nad učebnicemi. Ve stanu by k tomu měl nejlepší podmínky: teplý pytel, volný čas, tmu, ticho, rušené jen tlumeným hučením metelice nad hlavou. Když však nemusel nikam spěchat a mohl spát podle libosti, dlouhý spánek mu brzy začal být na obtíž. Víťu mučila nucená nečinnost, už nejednou litoval, že si s sebou nevzal učebnice. Tady by je četl s radostí. Konečně se také Geraska dosyta vyspal a začal vyprávět. Tu se Víťa dověděl mnoho věcí, o nichž neměl ani tušení. Například o psech. Geraska vypravoval, že Neptun dřív téměř nechodil ve spřežení. Jeho první pán ho naučil tahat kůži staženou z tuleně jako punčochu. Do toho pytle, střiženého a sešitého samotnou přírodou, lovec ukládal zásoby pro lov a Neptun tahal „tuleně“ ve vleku do tajgy, do hor… Kůže nepromokala, dobře klouzala po sněhu, ale neujížděla zpátky při stoupání do strmého kopce. Lovci zbytečně nepotahují lyže tulení kůží! „A proč s Neptunem pořád chodí Čuk a Gek? Myslel jsem si, že byli dřív v jednom spřežení.“ „Ale ne. Asi se shodnou, mají stejnou povahu, jsou přívětiví. Když ztratili pána, přišli k Neptunovi. Jsou totiž z dobrého spřežení. Myslíš, že jsou jen dva? Bylo jich tolik, že utáhli saně. Lepší spřežení jsem v osadě neviděl. Ti se na saních přímo narodili. Matka do poslední chvíle táhla ve spřežení a během cesty přišla štěňata na svět. Osm pejsků porodila, jeden jako druhý. Tyhle dva nerozeznáš, a když jich bylo osm… Ani jejich pán nepoznal, který je který. Neměli ani jména, prostě Čoklíci – a hotovo. Rozlišoval je jen podle obojků. Když přijel na lov, všechny je pustil, a pak nemohl najít první pár.“ „A kde jsou ostatní?“ „Celé spřežení přejelo auto. Všechny to přimáčklo, i jejich pána. Jen tihle dva zůstali naživu.“ Na zelených stěnách stanu se míhaly záblesky ohně. Stále stejně řičela metelice nad celtovinou. K těmto známým zvukům přibyl ještě jeden – v koutě pod 172

dřívím začala myš nebo hraboš hryzat suchar. Víťa tam chtěl hodit čepici, ale Geraska řekl: „Nech ji. Já si jí vážím.“ „Jak to? Proč?“ podivil se Víťa. „Když je ve stanu, nesmí se na ni sáhnout, hospodaří si tady. V chatě na Bormotinském si chodila myška po podlaze jako kočka. Dával jsem jí cukr přímo z ruky. Kdybys ji zabil, přilezou na její místo myši z celého lesa. Ale ona sem cizí nepustí. Snad jsi slyšel, jak před chvílí pištěly. Cizí nepustila.“ V kamínkách už oheň dohořel. Ve stanu byla tma jako v hluboké jeskyni. Jestli už je ráno nebo stále ještě noc, to se dalo zjistit, jen když se člověk podíval do kamen, ve dne do nich komínem pronikalo světlo. Víťa nahmatal dvířka. V kamnech byla tma. Škrtl zápalkou, podíval se na hodinky, brzy by mělo svítat. Zapálil svíčku. Ve stanu vládlo nezvyklé ticho. „Metelice se vyzuřila, ztichla,“ řekl Geraska. Ještě než se rozednilo, uvařili vodu z roztálého sněhu, připravili čaj a nasnídali se. Potom zaváti sněhem začali prorážet díru. Víťa si nepřetržitě házel sníh pod nohy, stoupal si na něj a holí prorážel výš, dokud mu nezavanul do tváře svěží mrazivý vzduch. V průlomu nahoře se objevila tmavá hvězdnatá obloha.„Ještě je noc,“ řekl Víťa. „Vylez, vylez, hned se rozbřeskne.“ Ale hvězdy měly ještě noční polohu, na úsvit se muselo čekat dlouho. Podle Víťových hodinek už bylo poledne, když tma konečně trochu prořídla. Nad stanem byla navátá závěj, která jako mohyla pohřbila veškeré lovecké přípravy. „Půjdu sebrat pasti,“ řekl Geraska, „stejně ti nosatci sežrali návnadu, nic tam nebude. A je načase vrátit se domů, přijdeme právě k novoročnímu přípitku. Všechno posbírej a zapakuj, brzy budu zpátky. Domů to máme samé klesání, dojedeme tam za pár hodin.“ Geraska měl pravdu. Domů z kopce dolů psi běželi tak, že vítr odhazoval dozadu náušníky kožešinových čepic. Víťa vsunul ruku do kapsy a nahmatal semena limby. 173

„Tos mi tam dal ty?“ zeptal se Gerasky. „A já jsem si myslel, žes mi je nasypal ty. Mám je taky v kapse.“ Geraska zvedl ruku k očím. „Podívej se, to nám připravila naše hospodyňka ve stanu,“ zasmál se. Mezi krásnými cedrovými oříšky bylo vidět zrníčka pohanky, kterou hodili ptáčkovi s vytrženým ocasem. Myš sebrala pohanku, natahala ji do stanu, potom našla kapsy a udělala si z nich sýpku. „Přidej, Ljošo, přidej! Sob je dobrý, ale psi jsou lepší!“ vesele pokřikoval Geraska, když přijížděli do osady. Měli veselou náladu, dojeli rychle, bez pohromy minuli nebezpečný sráz nad řekou. Báli se, že sníh navěje jazyky na převisu, pak by se přes něj nedostali. Ale sněhová závěj tam nebyla a stará kolej ve větru ztvrdla. „Přidej, Ljoško! Leťte, holoubci, vydržte, ještě chvilku!“ povzbuzoval psy Geraska. Ale najednou ti „holoubci“ uskočili stranou tak, že Víťa div nenarazil na ostol a slítl do sněhu. Setřel z obličeje tající sníh a uviděl, že Geraska pevně drží spřežení, které skákalo ze strany na stranu. Geraska krotil psy jako kovboj divokého koně. Tu Víťa uviděl kozu, která se mihla vpředu. Po ztvrdlém sněhovém jazyku vyskočila na střechu chalupy a „holoubci“ po závěji vletěli za ní. Na střeše Geraska slezl ze saní a dokonce se ani nesnažil odtáhnout psy, kteří se shlukli kolem kozy. Pak sami po sněhové hoře seběhli ze střechy za Geraskou. Koza už tam nebyla: ti hladoví tahouni ji rázem spořádali. Víťa šel ke Geraskovi. Ze sousední chalupy k nim spěchal majitel kozy. Teď to slízneme! pomyslel si Víťa. Nejenže budeme platit, ale ještě nás vykřičí po celé osadě! Geraska se na hospodáře ani nepodíval, rozmotával psům postroje. Hospodář přiběhl a choval se velmi podivně. Místo aby křičel a nadával, nejistě zakašlal, aby na sebe upozornil. Ale Geraska se ani neotočil. „Dobrý den… Šťastnej novej rok!“ Geraska mlčel. Muž ho lehce zatahal za rukáv: „No dobře, Gerasko, nezlob se. Trochu jsem si přihnul. Vždyť je svátek. První den v novým roce.“ 174

„Jak to – v novým roce? Kolikátýho je dnes?“ podivil se Geraska. „Prvního,“ řekl muž nejistě. „Nespletl sis to?“ zeptal se znovu Geraska. „Ale ne. Včera jsme se loučili se starým rokem. No tak, Gerasko! Dnes je každej pod párou. No a já taky. Tak jsem zapomněl zavřít dveře a ta mrcha vyběhla.“ Geraska už ho neposlouchal. „Teď už chápeš, proč jsme se nemohli dočkat rána?“ zeptal se Víti. „Proseděli jsme pod sněhem o celých čtyřiadvacet hodin déle, než jsme mysleli.“ „Gerasko,“ nevzdával se hospodář, „tak už se nezlob. Nikomu o tej koze neříkej. Rarach jí to napískal!“ „Dobře,“ řekl Geraska odměřeně, „můžeš jít!“ „Jak to, že se omlouvá?“ zeptal se Víťa, když hospodář odešel. „Aby ne! Když se začne jezdit se psy, je zakázáno vedením obce, aby volně běhal takovýhle dobytek. Měl by zaplatit pokutu. Kvůli té koze nás psi mohli pěkně nabourat. No dobře, odpustíme mu, když je ten novej rok!“

KAPITOLA 25 Geraska byl u limanu a říkal, že viděl na břehu spoustu tuleňů. To vypadá na špatné počasí. Předpověď se vyplnila. V noci metelice svištěla do stěn tvrdými sněhovými krupkami. Všechna okna chalup byla zasypána. Místní rozhlas každou chvíli hlásil: „Sníh ohrožuje elektrické vedení.“ Dráty se měnily v girlandy, mezi sloupy visely bílé ledové klobásy, tlusté jako pěst. Dokonce ani silné dráty s vysokým napětím nevydržely takové zatížení, přetrhly se nebo ohnuly háky, na nichž byly ke sloupům připevněny izolátory. Když se konečně severovýchodní fujavice s mrznoucím sněhem utišila, všichni obyvatelé osady vyšli ven a pomáhali elektrikářům natáhnout vedení. Sotva byli s prací hotovi, začal foukat ostrý mrazivý vichr od 175

západu. Smetl sníh z hor a odnášel ho k moři. Zasypal rokliny, srovnal vršky pahorků. Osada ležela také v roklině a zmizela pod sněhem. Naválo ho tolik, že pod vedení museli dát podpěry a místy pod ním vyhrabat průchody, aby lidé aspoň nějak mohli projít. Víťa musel přivázat psy k novému lanu, staré zmizelo hluboko pod sněhem. Do nemocnice přivezli lovce, který se vracel z tajgy na saních tažených psy a rozsekl si čelo o telegrafní vedení tak, že mu ránu museli sešít. Ze sněhu trčely jen vrcholky železných komínů. Chléb se prodával přímo v pekárně, která byla pod sněhem. Bochníky podávali okénkem, ale to bylo tak hluboko, že se k němu lidé mohli pohodlněji přiblížit jen vleže na břiše, vsunuli ruku někam do sněžné jámy a odtamtud dostali teplý chléb, aniž viděli toho, kdo bochník podává. Jakmile vysvitlo sluníčko, našli se mezi haldami sněhu milovníci koupání. Nezamrzající říčka se tu a tam prodrala i sněhovými nánosy. Vrány schované před říčním proudem za velkým kamenem se radostně šplouchaly ve vodě u zasněženého břehu, jiskřícího na slunci. Posedávaly jedna před druhou, čepýřily peří, nabíraly vodu křídly a stříkaly ji na sebe. Přilétly ještě další a v řece se strhlo takové šplouchání a dovádění, jako by se v ní koupaly děti. Potom se vrány spokojeně usadily na větve, čechraly si křídla, sušily se. V metelici se jako bílé koroptve schovávaly ve sněhu, u keřů. Do sněhu se však nezahrabávaly, obrátily hlavu proti metelici a čekaly, až je sama přikryje sněhem. Hejno vran se jednou schovalo do hluboké pěšiny prošlapané ve sněhu. Vybraly si místo, kde pěšina vedla kolmo na směr větru, a schovaly se v ní jako vojáci v zákopu. Víťa šel z práce, a když ho vrány uslyšely, vysunuly hlavy. Ze sněhu trčel řádek černých vraních hlaviček. Metelice zavála všechna smetiště. Jakmile se pak někde objevil člověk s kbelíkem odpadů, ptáci se hned kolem něho shlukli, viseli mu nad hlavou a netrpělivě čekali, až kbelík vyprázdní, aby urvali aspoň nějaký kousíček. Jedna vrána, Víťa ji pojmenoval Paška, se od ostatních lišila natrženým křídlem a odvahou. Neohroženě usedla přímo na okraj 176

kbelíku, ještě když ho nesli, prohrabávala se v něm zobákem a jedním okem sledovala člověka. Kočky, vrány, psi – to bylo veškeré živočišstvo, které teď Víťa pozoroval, když seděl doma nad kupou učebnic. Kvítek se usadil na sněhový kopec před chalupou, zvedl hlavu k průzračnému, za slunce sotva znatelnému měsíci, a nad osadou se chvějivě nesl jeho zvučný, silný hlas. Nebyla v něm úzkost ani stesk jako ve vlčím vytí. Kvítek nevyl, ale jako by zpíval, přesvědčivě a zaníceně. Ještě ani neskončil a na všech koncích osady se družně přidali tažní psi. Vstali ze svých jamek ve sněhu, zvedli hlavy a zavyli různými hlasy, s ušima přitisknutýma k hlavě a s očima přivřenýma. Ve společném chóru vyniklo hned jedno spřežení, hned zase jiné, ale pak všechny opět přehlušil hlas Kvítkův. Když si Kvítek vyposlechl poslední tóny chóru, natáhl přední tlapy, protáhl se, sladce zívl, zatočil se na místě a svinul se na sněhu do klubka. Nikdy neodpovídal na vytí ostatních psů. Jakmile však zahoukala oceánská loď nebo vzdáleně zarachotilo letadlo, ozval se Kvítek první a zapojil do tohoto zpravodajství všechny tažné psy. Tu a tam spustilo některé spřežení „koncert“, ale vždycky to chabě skončilo. Když se však ozval Kvítek, nad celou osadou se nesla svérázně krásná, jímavá melodie. 177

KAPITOLA 26 Lesník se rozmáchl, aby udělal zásek na stromě, ale strnul se sekyrou vedle ucha. Roklinou se kolébal velký shrbený medvěd a hrudí rozhrnoval sníh. Sotva se ten tulák převalil přes hřeben, lesník po svých stopách došel k lyžím a spěchal do chaty. Druhý den přišla k řediteli rezervace brigáda drvoštěpů: „Udělejte něco! Dokud se lesem potlouká toulavý medvěd, do práce nepůjdeme. Právě v těch místech kácíme protipožární průsek. Potřebujeme pracovat, a ne se rozhlížet po okolí.“ Ještě tentýž den se rozjelo psí spřežení k chatě u Horkých pramenů, ze které drvoštěpové odešli. Víťa netrpělivě poháněl psy, dával pozor, aby každý pořádně táhl. Vedle něho na saních dřímal Geraska a vzadu Sergej Nikolajevič, oblečený do kožichu. Jeho hlavní starostí bylo, aby nespadl. Nebyl na takový transport zvyklý a při každém trhnutí se křečovitě chytil rukama za okraj saní. Psi rychle doběhli k pramenům. Víťa s Geraskou je hned přivázali u chaty a sami se vydali na konec průseku, kde lesník spatřil medvěda. Stopu našli hned. Široký krok svědčil o tom, že medvěd je velký, úzká brázda stopy prozrazovala zvíře vyzáblé, hubené. Sypký sníh skrýval otisky tlap. Stopa byla včerejší, ale Geraska pro všechny případy sundal z ramene pušku a kráčel vedle stopy. Víťovi a Sergeji Nikolajeviči přikázal, aby šli po stranách, ve vzdálenosti asi patnácti kroků. Pozorně prohlíželi všechny vývraty vpředu i z boku – medvěd mohl udělat smyčku a ukrýt se nedaleko stopy. Zamířili do rokle, ale tam zvíře nenašli. Po marném hledání se vrátili do chaty. V noci musel Geraska urychleně odvézt Sergeje Nikolajeviče do osady kvůli potížím se srdcem. Víťa zůstal v chatě a ráno šel toulavého medvěda hledat sám. Musím zjistit, co dělá v zimě v tajze. A proč se z něho stal tulák. Nestřílím přece o nic hůř než Geraska, přemítal Víťa. Tahle místa jsem v létě prozkoumal. A kdyby se tulák objevil v osadě, nadělá tam spoušť a kvůli němu pak postřílejí všechny medvědy v okolí. 178

Ráno bylo jiskřivé, slunečné. Na západě se zvedaly hnědé skály, pokropené skvrnami sněhu, a na východě brázdami roklin klesala kamenobřízová tajga k oceánu v zamlžené dálce. Víťa zpozoroval, že nedaleko přechází roklinu sob. Proti světlu to vypadalo, jako by byl ozdoben zlatým lemováním. Šel svižným, pravidelným krokem – při chůzi se vždy opírá o tři nohy najednou, proto se neprovalí do sněhu. Víťa ho nechal klidně odejít z rokliny a trochu se odstrčil. Lyže plavně klouzaly ze svahu. Zpod nakloněné břízy vyskočil zajíc a zadními tlapami rozkopl sníh. Líně odskákal nahoru po srázu, sedl si a koukal na Víťu černým nehybným okem. V kamčatské tajze se rovné místo skoro nenajde. Cesta vede roklinami nahoru dolů, to je běžná věc. Bílá sopka se odrážela proti obloze, jako kdyby na modrou obálku školního sešitu přilepili trojúhelník z bílého papíru. Zprava se jako zelená hora táhl k obloze oceán. Všechno by se podobalo turistické procházce, kdyby ve sněhu nebyla brázda – tulákova stopa. Možná že na jejím druhém konci na někoho číhá smrt. Víťa sundal pušku z ramene a uchopil ji do ruky. Medvěd se mohl vrátit po vlastní stopě. Z rokliny lezl medvěd přímo nahoru, nevybíral si pohodlnější cestu, ale bylo vidět, že nezdolal příkrý sráz, slezl dolů, nechal za sebou na svahu hluboký pruh, až prosvítaly hnědé kameny. Došel tam, kde je sráz mírnější, a vydrápal se nahoru. V další roklině se stopa najednou ztrácela. V zasněžených březích zaoblených větrem se v černých záhybech vinul potok. Mělká, chladem zklidněná voda skákala po kamenech. Jak se ukázalo, medvěd zašel do potoka. Podle poslední stopy bylo vidět, že zamířil nahoru. Dlouho šel potokem. Víťa dokonce zapochyboval, jestli ho medvěd nenapálil: třeba zamířil nahoru, potom se ve vodě otočil a šel zpátky? Proč si vybral cestu potokem? Zahlazuje stopy, nebo je prostě voda teplejší než sníh a hřeje mu tlapy? A co bude dělat v horách? Proč tam jde? Nad hlavou chvílemi přelétly vrány. Konečně medvěd vyšel z potoka. Sníh přímo u vody byl pevný a na něm se otiskly černé špinavé stopy. Šířka tlap – osmnáct 179

centimetrů. Víťa zneklidněl, zvíře bylo velké. Šel po jeho stopách teď trochu pomaleji, často se rozhlížel po stranách. Stopy mu připadaly známé, někde už takové kreslil. Ale kde, na to si nemohl vzpomenout, musí se doma podívat do kartotéky. Medvěd šel k malé plošině, viditelné už zdálky, ale opozdil se. Byla podupaná vlčími tlapami. Vlci našli zdechlinu podle letu vran a všechno sežrali. Jen chomáčky sobí srsti prozrazovaly, na čem vlci hodovali. Medvěd poškrábal drápy ztvrdlý sníh, prošel se v půlkruhu za plošinou, rozehnal vrány, které přece jen něco vlkům urvaly, přehoupl se do jiné rokliny a po ní se kolébal zpátky. Chvílemi se položil na sníh, odpočíval. Hruď zanechala ve sněhu úzké hluboké koryto. Podle něho i podle otisků ostrých kloubů se dalo tušit, jak je zvíře hubené. Bylo vidět, že medvěd ležel dlouho, sníh pod ním zůstal sklovitý, tu a tam se do něho vtlačily tmavé rezaté chlupy. Víťa rychle sjížděl ze svahu na lyžích. Měl naději, že medvěda dohoní. Na svazích kamenobřízové tajgy, podobné ohromnému jabloňovému sadu ze staletých stromů, byl sníh zbrázděný sobolími stopami. Vyskytla se i čerstvá stopa rosomáka, připomínající stopu medvíděte. Rosomák dlouho přešlapoval u medvědí stopy, strkal do ní čumák. Jestliže Geraska teprv podruhé v životě uviděl na Kamčatce stopy toulavého medvěda, byla to snad pro rosomáka první zimní medvědí stopa. Geraska ovšem vypravoval, jak se jednu zimu všude v tajze objevily medvědí stopy. Tehdy nad Kamčatkou začala letadla vytvářet zvukovou bariéru a nezvyklý rachot vyhnal medvědy z brlohů. Ještě dobře, že jaro nebylo daleko a medvědi se jakžtakž nakrmili tím, co vyhodilo moře. Potom si na hluk zvykli a již ze svých brlohů zbytečně nevstávali. Stopy toulavého medvěda prudce změnily směr. To už nebyly brázdy, ale jámy po skocích. Dál se pak ztrácely ve směsi stop drobnějších. To vlci sevřeli tuláka do kruhu a zaútočili na něho. Krev téměř nebylo vidět, jen tu a tam kapku, zato se temně odrážela na sněhu spousta medvědí i vlčí srsti. Vítr ji navál do stop. Za propletencem stop se táhly křivé čáry – stopy vlků a medvěda se slily a zase rozdělily. Medvěd běžel k řece, do kaňonu. Střemhlav se skutálel po příkrém srázu k vodě. Vlci dlouho du180

pali po sněhu na břehu, ale stejně se neodvážili skočit do ledové vody. Proud odnesl medvěda daleko dolů. Víťa ani hned nezpozoroval, kde vylezl na břeh. Vlci šli po okraji vody, dokud medvěd z řeky nevylezl, potom se jejich stopy spojily do jediného řetízku a ten se táhl k sopkám. Víťa šel dolů po řece. Na širokých mělčinách, blíž k moři, se proud zpomaloval a na vodě se mohl utvořit ledový můstek. Voda v řece byla tak chladná a průzračná, že vypadala jako řídký led. Vpředu se mihlo cosi temného. Víťa zvedl pušku, ale pokud se zvíře podobalo medvědovi, tedy jen barvou. To vydra sjela po břiše ze srázu do vody. Zpod sněhového příkrovu hlučně vzlétl pár morčáků a nechal za sebou dvě stezičky kroužků, vyznačených křídly na vodě. Konečně se začal objevovat ledový krunýř. Fantastické obrazce, připomínající křivítka, dosahovaly místy od jednoho břehu až k druhému. Přecházet po tomto průzračném ledu bylo nebezpečné. Minulou zimu jeden lovec v takové řece utopil psy i se saněmi. Sám tak tak že vyvázl, a ještě měl štěstí, že vylovil spací pytel. Zůstal v tajze bez lyží, bez pušky, bez potravin. Jedl březovou kůru, za měsíc ho přece jen našli, sotva živého, na kost vyhublého. Konečně Víťa uviděl ledovou plochu, po celé šířce řeky poprášenou sněhem. Přidržoval se jívových větviček, křehkých mrazem, a spustil se na led. Když se přesvědčil, že je pevný, uvolnil vázání, aby v případě nutnosti mohl shodit lyže, a opatrně vykročil. Nemohl pochopit, jestli led skutečně péruje pod lyžemi, nebo si to Víťa jen ze strachu namlouvá. Náhle mu pod nohama zapraskalo, led pustil střelu do středu řeky, tam praskla a roztříštila se na drobnou drť. Víťa honem běžel zpátky, ve spěchu narážel lyží o lyži. Celá jeho honba za medvědem ztroskotala. V sněhové jámě udělal malý ohníček ze zduřelin na kůře kamenné břízy, přivázal na hůl aluminiový hrneček se sněhem, uvařil si čaj. Kousek salámu napíchl na větev a opekl nad ohněm. Teprv teď si všiml, že nebe už není modré, ale šedé. Jel dál podél řeky, aby se dostal na mořský břeh a po rovném pobřežním pruhu, z něhož vlny smývaly sníh, pak došel k Horkým pramenům. 181

Už slyšel šumění mořského příboje, když znovu narazil na stopy medvěda. Byly čerstvé, třpytil se v nich nakypřený sníh. Medvěd se po ledovém krunýři docela nedávno vrátil na tento břeh, přešel rokli a vytvořil za sebou brázdu ve sněhu. Na ledě vítr zanechal tenký sněhový poprašek, na němž se dobře otiskly dlouhé drápy i všechny znaky stop. Teď si Víťa vzpomněl! Takové stopy, kde zadní pravá tlapa byla otočená šikmo stranou víc než obvykle, viděl v létě u řeky Semljačiku. Tenkrát tam ten medvěd zabil jiného medvěda a zahrabal ho tak, že ze země trčely jen tlapy. Potom se na místo vracel, medvěda postupně vyhrabával a žral. Tulák se ubíral přesně jedním směrem, k Rybímu prameni. Tam se téměř do jara plácali lososi po tření. V zimě k sobě potok lákal mořské orly, lišky, rosomáky. Někdy k němu zaběhli i vlci, a teď tam mířil toulavý medvěd. Tulák narazil na stopy sobů, napojil se na ně, podle pachu se přesvědčil, že žádný z nich není nemocný nebo raněný, pak stopy opustil a ubíral se opět k potoku. V létě není tak těžké přiblížit se k medvědovi, který se šplouchá v řece a loví ryby. Víťa doufal, že se mu podaří uvidět ho i tentokrát, jestli se už nenasytil a neleží někde u výmolu. I když se Víťa snažil jet docela tiše, sníh praskal pod nohama jako suchary. Naděje na úspěch byla stále menší. Nad potokem nekroužili mořští orli, sníh nebyl poznačený liščími stopami, nebylo vidět ani samotný potok. Roklinu úplně zavál sníh tehdy v metelici, kdy i osada byla po střechy zavátá. Medvěd se potloukal roklinou, stopy vedly zprava i zleva. Víťa se rozhlížel a nevěděl, kam zamířit. Stál a přemýšlel. Podíval se na hodinky, den rychle končil. Bylo načase vydat se do hor, k staré chatě. Nocovat ve sněhu, když se v okolí potlouká hladový medvěd, to bylo příliš riskantní. Jestli medvěd narazí na stopu lyží, sám podnikne lov na člověka. Víťa se vydal k chatě, do níž se uchyloval někdy v létě při práci v terénu. Každou chvíli se ohlížel. Jestli je chata zavátá a budu muset přenocovat na sněhu v pytli ze sobí kůže, pak musím udělat smyčku, jako to dělají medvědi, a lehnout si na závětrnou stranu nedaleko své stopy, přemýšlel Víťa. A pušku musím mít pořád na prsou, aby byla mezi mnou a medvědem, kdyby k něčemu došlo. 182

Roklinu, na jejímž svahu kdesi v dálce stála chata, sníh zavál tak, že dole trčely z bílé plochy jen vršky stromů. Víťa těžce vláčel nohy, cesta k chatě vedla stále do kopce. Shodil sníh z tlusté zprohýbané větve kamenné břízy a usedl k odpočinku. Pušku zasunul pažbou do sněhu vpravo od sebe, aby ji hned mohl uchopit. Tváří se otočil k svým stopám. Nachový roztřepený kotouč slunce se zahalil do šedé clony. Ve všech roklinách kývali hlavami bílí hádci přízemního větru. K ránu načisto slíznou medvědí stopy. Copak už je všechno ztraceno? Skutečně mi uteče? zarmouceně uvažoval Víťa. Možná že v noci narazí na mou stopu a přijde k chatě? Za zátočinou rokle se černala stará chatrč, kterou lovci postavili, dokud tu ještě nebyla rezervace. Víťa se na ni zdálky díval a také ona jako by na něho koukala z bělavého šera. Všechno kolem utonulo ve sněhu, ale u chaty přikryla závěj jen střechu a zpod toho bílého příkrovu se na Víťu dívalo malé tmavé okénko. Nějaký lovec chytře vybral správné místo, sníh chatu nezavál. Ale zdálo se, že se sama vyprostila zpod sněhu, a Víťu dokonce napadlo, že by ji měl pozdravit jako živou bytost. Co všechno prolétne hlavou, když se blíží noc a člověk zůstane sám v tajze! Víťa odhrnul lyží sníh ode dveří a vkročil dovnitř. Železná kamínka, pryčna, nevelký stolek z tyčí přiražených k sobě a shora spojených. Spíš než chatrč to byla zemljanka, napůl zakopaná do svahu. Podlaha z hlíny, široké klády střechy také přikrývala zem. Místy pronikala štěrbinami a po podlaze se táhly tmavé proužky. Okénko bylo zasklené, ale v rozích zůstaly kousky blány z medvědích střev, jimiž dřív v loveckých chatách zatahovali okna. Zabít medvěda bylo jednodušší než koupit sklo a dopravit ho sem. Víťa za neustálého ohlížení připravil dříví, nacpal sníh do čajníku a potom polenem zapřel zevnitř dveře chaty, aby je v noci medvěd ne vyrazil. Taková opatrnost byla nezbytná. Kdysi psali v Kamčatské pravdě, že toulavý medvěd vytáhl ze stanu dva pastýře, chovatele sobů, a rozsápal je. Konečně si Víťa mohl trochu oddechnout. Vyndal náboje z pušky, aby si péra odpočinula. Dříví v kamínkách vesele zahučelo. Víťa si na pryčně připravil pytel ze sobích kůží. 183

Sněhové vločky se tiše dotýkaly okenního skla a pomalu po něm klouzaly. Bylo jim těsno ve vzduchu, lepily se na sebe a padaly dolů v bílých řetízcích nebo ve velkých hroznech. Vypadalo to, jako kdyby někdo u okénka vyklepával péřový polštářek. Víťa se napil čaje a vlezl na pryčnu do pytle. Maminka píše, jestli nemám chřipku. Jakápak chřipka! usmál se Víťa. Tady člověk spíš musí koukat, aby mu zůstala hlava na krku. Nad uchem zabzučel komár, probuzený teplem kamínek. Kde se tady vzal? I komár je toulavý, pomyslel si Víťa už v polospánku. Uprostřed noci něco silně zapraskalo nad hlavou. Víťa vyskočil z pytle a škrtl zápalkou. Za límec a na ruce se mu sypaly hrudky země. V matném světle špatně hořící svíčky se Víťa vrhl ke dveřím, odsunul poleno a podepřel jím střední trám zemljanky. Zmrzlá hliněná střecha se nad kamínky prohřála a shnilý trám praskl pod tíhou hlíny a sněhu. Ještě včas pod něj Víťa zasunul podpěru, jinak ho to, nedej bože, mohlo přimáčknout! Znovu musel nabít pušku. Zatarasil dveře vším možným, aby tulák hned nevrazil dovnitř, jestli sem přijde. V noci se Víťa nejednou probudil, pušku v ruce. Spánek mu rušily zvláštní kvílivé vzdechy. Dlouho naslouchal, nevrže-li sníh u chaty, potom upadl do neklidného spánku a znovu procital neznámými vzdechy, které se ozývaly hned v dálce, hned zase nablízku. Ráno však přesto vstal svěží. Sněžení ustalo, v okénku blikala zelená hvězda, která věštila pěkný den. Teprv když se úplně rozednilo, odhodlal se Víťa otevřít dveře. Vyšel s puškou připravenou k ráně: jestli tulák večer přišel na stopu lyží, mohl se tu někde blízko skrýt. Napětí povolilo, když se Víťa vzdálil od chaty. Kdyby medvěd číhal, zůstal by hned u ní. Lyže se propadaly hluboko do bílého sněhového peří. Těžko se dalo uvěřit, že ta půlmetrová vrstva kyprého sněhu napadla za jedinou noc. Na čerstvém sněhu nebylo ani smítko, ani čárečka. V roklině se ještě držela namodralá jitřní mlha, ale vrcholy Zubčatky, osvěžené sněhem, jiskřily na slunci. Bylo úplné bezvětří. To se na Kamčatce nestává často, a proto ticho vzbuzovalo varovný neklid. Toulavý medvěd nemůže jinam než na mořský břeh, pomyslel 184

si Víťa. Moře vždycky něco vyhodí a tam také medvěd půjde, tím spíš v téhle spoustě sněhu. Vpředu na vrcholku sopky Víťovo oko zachytilo sotva znatelný pohyb, jako kdyby zavířil sníh. A najednou sníh ožil, po celém svahu se řítila bílá lavina. Na úpatí sopky poskočila jako živá, proletěla nad strží a těžce dopadla na dno rokle. Sníh ve směsi se stromy byl popelavě šedý. Úderem se zvedl sněhový prach jako kouř při výbuchu, ozval se tlumený těžký zvuk, a Víťa pochopil, jaké vzdechy ho v noci probouzely. To vzdychala „bílá smrt“ – řítily se laviny. Na sopce lavina smetla břízy a ve chvilce prorazila průsek, široký jako magistrála. V dalekém okolí místa, kam se lavina zřítila, smetla vzdušná vlna sníh ze stromů. Ty ztemněly a jako ve smutku stály u spousty vyrvaných roztříštěných kmenů. Cesta k oceánu po kyprém sněhu trvala dlouho. Jako šťastná výhra připadala Víťovi tvrdá země pod nohama, z níž mořské vlny smetly sníh. Byl odliv. Mezi oceánem a sněhovou záplavou se táhl široký pruh popelavého vulkanického písku. Promrzl, byl pevný a rovný jako asfalt. Na sněžném břehu se černalo množství zelenavých jeskyní a výklenků, zacementovaných slanými sprchami. Víťa našel rýhy od drápů a z úspěchu se radoval dvojnásobně: objevil stopu medvěda a také správně předpokládal, že zvíře půjde k moři. Břeh bylo v dálce dobře vidět, ale Víťa musel jít opatrně, medvěd se mohl skrývat ve sněhové jeskyni. V jedné ruce měl stále připravenou pušku, druhou přidržoval lyže na rameni. Každou chvíli se musel ohlížet, medvěd mohl vyskočit zezadu a ani by ho neuslyšel, příboj tlumil všechny zvuky. Medvěd našel hřbetní kost velryby, podobnou vyvrácenému pařezu, dlouho ji obracel, zkoušel se do ní zahryznout. Potom drápy vyhrabal zmrzlou čepelatku prstnatou. Voda v moři byla šedá, zbrázděná vlnami. Jen zřídka se v dálce vynořili tuleni. Jejich hlavy jakoby v lesklých helmách se vyhouply v bouřlivé spleti vln. Létaly pestré kachny lední. Někdy se přímo nad vodou vznášel černý kormorán a mizel za roztřepanými hřebeny. Geraska vyprávěl, že jednou v zimě moře vyhodilo velrybu. 185

Lišky v ní vyhryzaly nory, aby se uvnitř mohly krmit nepromrzlým masem, a když přišli vlci, lišky se v norách schovaly a celá srst se jim slepila velrybím tukem. Dlouhou dobu kráčel Víťa po pobřeží. Ruka už se unavila věčným držením pušky. V dálce se na břehu rýsoval tmavý kulatý předmět; nepodobal se ničemu, co vyhodilo moře. Když k tomu místu přiletěla vrána a usedla, Víťovi zabušilo ve spáncích, prsty pevněji sevřely pušku. Už se nedalo pochybovat – na břehu ležel tuleň vyhozený mořem. Zásobní patrony mám ve všech kapsách. Jen netrhnout spouští, pozvolna tisknout, upozorňoval Víťa sám sebe a plížil se podél okraje sněhového valu. Čím víc se blížil k tuleňovi, tím toporněji kráčel. Teď se na mě medvěd vrhne! Znetvořený tuleň ležel u sněhového valu. Na pobřežním pruhu se na písku černaly hluboké rýhy po drápech. Medvěd odvlekl kořist od vody, aby ji příliv neodnesl. Sníh kolem tuleně byl špinavý, podupaný medvědími tlapami. Kolem ho zčeřily řetízky ptačích stop. Toulavý medvěd se zdržoval někde nablízku. Každou chvíli může vyrazit! Celé léto Víťa strávil mezi medvědy, zvykl si na ně, ale teď to nic neznamenalo. Tulák přece není letní medvěd pecivál! Zvíře jaksi vyčkávalo. Víťa vystoupil na sněhový val a uviděl v kyprém sněhu čerstvou brázdu. Podívejme se! Utekl! Koukejme se na tuláka, podivil se Víťa. Ale v takovém sněhu daleko neuteče. Víťa přinesl z pobřeží lyže a jen nalehko, bez krosny, se pustil za uprchlíkem. Brázda ve sněhu se táhla napříč roklí. V kyprém sněhu se těžko šlo i na lyžích. Víťa si rozepjal bundu. Koutkem oka zpozoroval, jak vrána prudce změnila let a vnořila se do rokliny. Víťa se zachvěl hroznou předtuchou a obrátil se. Nad hřebenem se vysunulo něco jako dvě rezaté rukavice a mezi nimi tmavý půlkruh. Víťa ani nestačil domyslet, že jsou to uši a čelo medvěda, když se vymrštil i sám tulák a hlubokým sněhem se řítil k Víťovi. Místo medvěda dobře známého z léta byl před Víťou rozcuchaný raubíř, podobný kožichu vyhozenému do vzduchu. Úzký protažený čumák, žluté zuby a černé podešve na zadních tlapách, při skoku vykopnuté až nad hlavu! 186

187

Muška pušky poskočila doprostřed kožichu. Víťa neslyšel výstřel, jen hlaveň krátce klepla do ramene. Po kuli medvěd maličko klopýtl, ale nezpomalil krok. Zato druhá kule jako by přetrhla péro, které na místě divoce zatočilo medvědem ve sněhovém prachu. Strašná rezatobílá obluda se sesouvala po svahu. Víťa v rozčilení nemohl trefit rukou do kapsy. Konečně vytáhl patronu, zasunul ji do hlavně a vystřelil. Medvěda to odhodilo stranou, narazil hlavou do stromu, svalil se, ale chtěl vstát. Víťa v rychlosti opět vsunul do hlavní jednu patronu. Nemohl se zdržovat s druhou – medvěd vstával se široce postavenými hubenými tlapami. Víťa poprvé namířil přesně, na místo kousek pod lopatkou, a plynule stiskl kohoutek. Medvěd padl do sněhu, jako by někdo šavlí přeťal neviditelný provaz, který ho zvedal, jako by s kulí vnikla do jeho těla tuna olova. Ležel vtisknutý do sněhu, roztažený, nehybný. Konečně Víťa nabil obě hlavně. Bylo zvláštní sledovat, jak se zavřené medvědí oči vtahují do očních důlků stále hlouběji a hlouběji. Uši odstávaly, i podle rozhozených tlap a podle čumáku zabořeného do sněhu bylo zřejmé, že medvěd nežije. Víťa však přesto vystřelil ještě jednou. Medvěd se nepohnul. Víťa stál a přejížděl si rukou po tváři, ani nevěděl proč. Potom si sedl a položil čepici na sníh. Zvedal se z ní lehký dým, stejně jako z protržené srsti na medvědím boku. Není divu, že se Víťa nestačil ani polekat, musel střílet a rychle nabíjet pušku. Teď, když tulák leží mrtev, už je na strach pozdě. Víťa si však s hrůzou uvědomil: nedej bože, aby se to ještě jednou opakovalo! Kdyby si byl nevšiml vrány, těžko by stačil vystřelit. Věděl, že tulák může udělat smyčku, ale doufal, že se polekal a utekl. Nechtěl zkrátka útočit zpředu. A jak skákal! Stačil okamžik – a mohlo být po všem! Víťa se díval do rokliny. Řídké zprohýbané stromy, sníh a víc nic. Vstal a šel k zvířeti. Kůže na boku se podobala měchům harmoniky, tak vystupovala žebra. Víťa otočil medvěda, na jeho rozměry nezvykle lehkého, vzal míru, a když už se ta možnost naskytla, přesně všechno proměřil jako skutečný zoolog. Číslice přes veškerou snahu poskakovaly, Víťovi se třásla ruka. Tenhle medvěd zabíjel jiné medvědy a jednou padl na takového, který ho samotného zmrzačil. Na hrudi měl rudou tržnou 188

ránu, která se ještě nezacelila. Víťa najednou držel v ruce dolní část medvědí tlapy, těžkou jako závaží, a představoval si úder, který může medvěd udělat takovým palcátem. Nejen samotnou tlapou, ale i zahnutými drápy. Už se blížil večer, když se Geraska vracel z osady k Horkým pramenům. Sotva se vlekl na lyžích. Nenašel ani medvědí stopy, ani Víťovy, všechno zavál sníh. Geraska uvažoval, kterým směrem by měl začít pátrání. Tu se náhle daleko v roklině ukázal Víťa. Když uviděl Gerasku, pospíchal k němu. Geraska se zastavil a radostně mu zamával. Vtom Víťa strnul, přešlápl nohama, shodil krosnu i s puškou, strhl ze sebe bundu a mrštil s ní do sněhu, pak rychle začal stahovat prádlo. Geraska k němu běžel a vůbec nechápal, co se děje. Víťa mu vysvětlil, že z krabičky od zápalek, kterou vsunul do vnitřní kapsy, unikli medvědí ekoparaziti neboli medvědí vši, jak je krátce nazývají lovci. Nachytal je na medvědovi, aby doma určil, k jakému druhu patří. Rozměrem jsou o něco menší než vosa, s rozdvojeným zadečkem. Úporně drápali v krabičce, a když se při Víťově rychlém pohybu krabička pootevřela, vyhrnuli se z ní a nožkama ostrýma jako drát škrábali tělo. Víťa stál na bundě, pečlivě vyklepal oděv, prohlédl a prohmatal každý záhyb a teprv potom se znovu oblékl.

KAPITOLA 27 Podél mořského břehu hřměla dělová kanonáda. Už po několik dní plul v širokém bílém pruhu podél pobřeží led. Mořské vlny valily led ke skalám. Třesk a rachot tříštících se ker bylo slyšet na mnoho kilometrů. Kdesi na severu, kde oceán v zimě zamrzal, jaro začalo lámat sněhové pláně. Za osadou, doprostřed širokého sněžného pole limanu pronikl pruh černomodré vody. Po něm v přesném útvaru plavaly labutě, které přezimovaly na teplém potoce. Byly bělejší než sníh, jehož 189

se dotklo jaro a přibarvilo ho maličko do šeda. Jarní kamenobřízová tajga se od zimní lišila jen tím, že nad ní svítilo ostřejší, teplejší slunce a pruhované stíny v bílých roklinách ztemněly sytější modří. Víťa s Geraskou jeli na saních po rovném výběžku hory. Náhle spřežení zakňučelo, přední psi se vrhli dozadu a zadní dopředu, spřežení se zamotalo do klubka. Saně se třásly, Geraskovi sletěly do sněhu ochranné brýle. „Podívej, podívej!“ křičel na Víťu a ukazoval rukou dozadu. Nedaleko utíkal medvěd! Psi se rvali, některý chtěl běžet za medvědem, jiný od něho dál. Medvěd velkými skoky mířil nahoru do svahu. Bylo to zvíře středních rozměrů, obyčejné hnědé srsti. Stranou zela ve sněhu jáma, medvědí brloh! Medvěd zmizel za hřebenem. Geraska s Víťou rozpoutali psy a jeli k brlohu. Z pytle přivázaného k saním Víťa vytáhl pevnou krabičku, vyndal z ní fotoaparát v koženém pouzdře, opatrně ho otevřel, nařídil potřebnou expozici, clonu, zaostřil, ještě jednou prověřil, je-li všechno v pořádku, a nakonec brloh vyfotografoval. Fotoaparát, který mu půjčili v rezervaci, byl drahý a Víťa s ním zacházel velmi opatrně. Přesně ho uložil do pouzdra a vlezl do brlohu. Takovýhle brloh ani Geraska ještě neviděl! V pahorku zavátém sněhem byl vchod asi metr široký, ze strany směřující k úpatí hory. Zvláštnost brlohu spočívala v tom, že měl tvar kruhu s tlustým sloupem země uprostřed. Medvěd vyhrabával brloh a stále se natáčel do strany, dokud se nedostal až ke své vlastní noře, ke vchodu. Kdyby se udělal průřez pahorkem a brloh by bylo vidět shora, podobal by se písmenu P. Medvěd ležel tam, kde přestal hrabat, hlavou ke vchodu. Žádnou podestýlku v brlohu neměl. V klenbě byl větrací otvor, napůl ucpaný smetím. Víťa pečlivě změřil brloh, zakreslil ho na plánek, označil směr vchodu, místo, kde byl větrací otvor, sklon svahu, vzdálenost od nejbližších keřů kosodřeviny. Potom se ještě pustil do zakreslení stop. Sníh byl pevný, vlhký, stopy se v něm udržely zřetelné, dobře otisknuté. Medvěd promáčkl tlapami sníh všeho všudy na sedm centimetrů. Jen vedle brlohu, kde se při prvních skocích zvlášť prudce odrážel tlapami, byl sníh promáčknutý mnohem hlouběji. Konečně Víťa ukončil průzkum a jeli dál. Podle vyprávění Gerasky i jiných místních lovců většina 190

medvědu, žijících v oblasti Tumanova, odchází před zimou na horu zvanou Pirožek a tam se uloží do brlohů. Tato hora stojí už za hranicí rezervace, ale nedaleko od ní. Sergej Nikolajevič, který vedl v rezervaci Letopisy přírody, pokládal za užitečné, aby se v nich zaznamenalo soustřeďování medvědů. Do oblasti Pirožku sám jet nemohl, každý den očekávali vrtulník, v němž měli oblétnout území rezervace. Cesta k Pirožku se však nedala odkládat, medvědi právě vylézali z brlohů. Podle setkání s nimi i podle stop se dalo poznat, kolik se jich tam zdržuje. Sergej Nikolajevič znal Víťův živý zájem o medvědy, proto ho do této oblasti poslal společně s Geraskou. Víťa četl, že na zimu se medvědi někdy soustřeďují na nevelkém území. V Kavkazské rezervaci odcházeli do hor, do skalnatých míst, kde je mnoho přírodních úkrytů pro brloh, jeskyní a rozsedlin. Když se prudce ochladilo, medvědi se společně vypravili do hor k přezimování. Za jediný den na nevelkém úseku cesty – patnáct až dvacet kilometrů – pracovníci rezervace jednou zaznamenali asi třicet medvědích přechodů do hor. Zvířata šla tam, kde si mohla udělat brlohy. Stejné soustřeďování medvědů zjistili i na Altaji. Poblíž Těleckého jezera na jednom z hřebenů v délce dvanácti kilometrů bylo objeveno šestadvacet brlohů. Že se i tady na Kamčatce, ve vzdálenosti od osady všeho všudy den jízdy se psy, vyskytují místa, kde se soustřeďují medvědi, to bylo pro Víťu příjemným překvapením. Hora se z dálky opravdu podobala pirožku, ale zblízka, kdy ji oko celou neobsáhlo, upoutalo na sebe pozornost něco jiného: svahy zbrázdilo množství roklin a ty zase přetínají menší rokliny. Jen tam, kam Geraska se spřežením mířil, byla zatím půda poměrně rovná. Víťa chvílemi zastavoval psy a fotografoval zpřerývaný svah. Dělal to pečlivě, dlouho vybíral každý snímek. Erární fotoaparát byl pro něho něco jako symbol vědy. Po každém snímku ho ukládal do pouzdra, bál se, že by se – nedej bože! – mohl rozbít, kdyby se saně převrhly. Dokonce i Geraska pocítil k tomuto fotoaparátu náležitou úctu a poprosil Víťu, aby vyfotografoval i jeho. Jakmile však na něho Víťa aparát zaměřil, Geraska vytáhl svůj dlouhý krk jako husa a Víťa zklamaně upozornil: 191

„Nevytahuj, prosím tě, krk! Všechno musí být přirozené. Takhle se vůbec nepodobáš sám sobě.“ Ale stačilo jen zvednout aparát, už měl Geraska zase krk napjatý, koukal na Víťu vykulenýma očima a ani nedýchal. Tak ho Víťa musel vyfotografovat v téhle podobě. Napříč psí dráhou se táhla čerstvá medvědí stopa. Víťa si ji poznamenal do zápisníku a dalekohledem uviděl rokli, kde jako by se temně rýsoval brloh. Víťa přemluvil Gerasku, aby nechali psy odpočinout a sami šli přes strmé rokliny k úpatí po medvědí stopě. Ubírali se podél stop, někde pěšky, někde na lyžích. Při stoupání nesli lyže v rukou a místy se o ně opírali jako o hole. Boty promáčkly slehlý jarní sníh hlouběji než medvědí tlapy. Chůze však stejně byla docela snadná. Vchod do brlohu už mohli dobře vidět i bez dalekohledu: velký plochý kámen zavátý sněhem a pod ním tmavý otvor, od něhož vedly stopy. U brlohu medvěd pošlapal sníh a znečistil ho. Víťa zapíchl lyže do sněhu, předal Geraskovi pušku, postavil krosnu, k níž byla připevněna sekyra, provaz, baterka, trochu jídla a fotoaparát. Musel si ho připravit a vyfotografovat brloh zvenku. „Pročpak asi tak dlouho přešlapoval před brlohem?“ zeptal se Víťa. „Kdopak ví, třeba si protahoval nohy,“ odpověděl Geraska a sedl si na kámen. Tu se náhle krosna stojící před vchodem svalila do brlohu. V tom okamžiku po ní hrábly drápy medvědí tlapy a zvíře ji přitáhlo k sobě. Víťa uskočil a pevně uchopil pušku. „Kde se tu vzal?“ zeptal se překvapeně Geraska, když pochopil, že medvěd nemá v úmyslu vyskočit. „Mám tam aparát,“ lekl se Víťa. „Och, ten raubíř! Zničí všechny obrázky!“ Ale v brlohu bylo ticho. Medvěd zřejmě krosnu nerozsápal. Víťa stál s puškou připravenou k výstřelu, Geraska shodil z ramene karabinu. „Musíme krosnu zachránit,“ řekl Víťa šeptem. Geraska rozhodil rukama. „To musíme. Ale třeba se nám nepodaří ho vyhnat. Může se vrhnout i na nás a budeme muset střílet. Radši půjdeme zezadu na 192

ten placatý kámen a zarámusíme shora. Možná že uteče.“ Vylezli na vysokou kamennou desku před brlohem. Teď už věděli, proč je v brlohu medvěd. Ukázalo se, že stopa, která je sem přivedla, patřila jinému medvědovi. Zvíře přišlo k brlohu shora, po plochém kameni, na němž se zřetelně otiskly stopy, které zdola nebylo vidět. Snad ucítilo, nebo snad vědělo, že je pod kamenem brloh, seskočilo a odhrabalo vchod. Ale vládce brlohu ho naprosto neuvítal přátelsky, a tak vetřelec odešel svou cestou. Geraska odrýpl velký kus sněhu a hodil ho shora na brloh. Tam se ozvalo harašení, potom všechno ztichlo a ani jediný zvuk se už z brlohu nedonesl, ať tam naházeli sněhu sebevíc. „Někdy se stane, že se medvěd musí zastřelit přímo v brlohu,“ řekl Geraska. „Ničím ho nevyženeš. Pak je třeba prolomit shora díru a tou ho zastřelit. Víš co uděláme ?“ pokračoval už šeptem, aby ho medvěd neslyšel. „Teď s hlasitým hovorem odejdeme od brlohu, medvěd nás uslyší a pomyslí si, že jsme pryč. Až budeme 193

dál, jistě se dá na útěk. Co by tam seděl? Tady se mu líp poběží, hned za kameny. A my pak půjdeme tamhle tudy,“ šeptal Geraska. „Až budeme odcházet, tak jako vždycky něco povídej, aby tě slyšel.“ Geraska nikdy ani v duchu nezapochyboval, že medvědi mohou myslet stejně jako lidé. Při lovu vždycky uvažoval, jak se může zvíře zachovat. Představil si na jeho místě sebe a rozhodl, jak by sám v takovém případě jednal. I teď byl přesvědčen, že medvěd vyskočí, až uslyší, že oba odešli. Tak se také stalo. Když se vzdálili asi na tři sta metrů, brloh jako by medvěda přímo vystřelil. Vyletěla hnědá koule a mihla se mezi balvany. Víťa zvedl k očím dalekohled a jen zahlédl, že medvěd má vysunutý nepoměrně dlouhý jazyk. Ani u jednoho psa i v největším horku takový neviděl. Krosna byla celá, jen na pytlíku z celtoviny, který k ní byl přivázán, zůstaly díry od drápů. Fotoaparátu se naštěstí nic nestalo. Brloh byl udělán v jeskyni mezi dvěma skalními výčnělky, shora přikrytými kamennou deskou. Na podzim musel medvěd pořádně pracovat drápy, aby pronikl do hloubi země. Brloh byl vystlán větvičkami olšového porostu. Jejich vrstva měřila bezmála metr. Všechny větvičky byly čerstvé, od minulého podzimu. Geraska říkal, že medvědi každý podzim čistí brlohy, na starou podestýlku že si nelehnou. Bylo zajímavé stát v šeru brlohu, z něhož teprve před chvílí vylezl medvěd, a ještě cítit jeho teplo. Víťa si lehl na drobné olšové větvičky, kde medvěd proležel celou zimu, aby zjistil, co zvíře vidí a co slyší ze svého úkrytu. Potom se Víťa s Geraskou vrátili ke psům a jeli dál k rozsáhlému panorámatu s proslulou Karymskou sopkou. Tam museli najít místo pro stan. Níž byly už jen strmé rokle, přes ně by se psí spřežení nedostalo. Shora dobře viděli celé obrovské sedlo, oddělující medvědí horu od rezervace. Krásné zasněžené hory nejsou ve světě vzácností. Ale tady uprostřed těchto hor se tyčil kužel Karymské sopky jako ohromné mraveniště. Její svahy byly rovné, bez hlubokých rýh – barranco. 194

Rýhy zvětralé dešti a časem bývají na vyhaslých sopkách. Tahle vyhaslá nebyla, všechny nerovnosti ucpávala čerstvou vyvřelinou. Její svahy nerozrývaly vrásky. Víťa s Geraskou se museli o kousek vrátit, někde v závětří postavit stan a potom celé dny, pokud bylo světlo, strávit na hřebeni, dalekohledem pozorovat sedlo, počítat medvědy. Stavění stanu si vyžadovalo práci obou, ale Víťa nechtěl nechat sedlo bez dohledu. Pustil se na saních do rokle, složil z nich náklad a znovu hnal psy na hřeben. Rozhodl se, že je donutí, aby si všímali okolí. Přivázal spřežení na hřebeni a sám, spokojený svým nápadem, sjel na lyžích ke Geraskovi, aby mu pomohl se stanem. Měl výbornou náladu, dokonce i psi mu pomáhají pozorovat medvědy! Jestli se někde na horském sedle objeví medvěd, hned si ho všimnou a začnou štěkat. Víťa obratně pracoval se sekyrou, měnil suchý březový porost na drobné kousky, které by se vešly i do těch nejmenších kamínek. Náhle se hlídací mechanismus rozjel – psi se zalykali štěkáním. Víťa spěchal nahoru, ale vzpamatoval se, šel zpátky a vzal si karabinu, přece jen tam je po zimě vyhladovělý medvěd! Zavolal na Gerasku, aby mu dal patrony, ale nečekal, až je polekaný Geraska vytáhne, sám strčil ruku do jeho kapsy, vzal patrony a běžel nahoru. Psi sebou trhali tak, jako by chtěli vylomit kus skály, k níž byli přivázáni. Když však Víťa přiběhl na hřeben, psi už mlčeli. Široké sedlo bylo prázdné. Psi uviděli rozčileného Víťu a netrpělivě přešlapovali, těšili se, že jim dá volnost. Jistě se medvěd schoval někde v rokli, pomyslel si Víťa. Geraska zatím také vystoupil na hřeben. Víťa chtěl připomenout, že v oblasti Pirožku zimoval ještě jeden medvěd, když se psi znovu pustili do zuřivého štěkání. Zpod nedalekého kamene vyskočila myš, cupitala po sněhu a vklouzla do díry pod druhým kamenem. Na posměch Víťovi Geraska vytáhl z kapsy ještě jednu patronu: „Honem si ji vem, nebo tě myš zamorduje ocasem! Co stojíš? Pojď večeřet. Vidím, že psi neštěkají na medvěda. Co ses na ně tak vyřítil?“ Druhý den zpod nevelké skály každou chvíli probleskovala 195

skla dalekohledů. Víťa s Geraskou seděli na sněhovém jazyku, splývali s tmavým čedičovým pozadím, takže je nebylo vidět, a pozorovali sedlo zbrázděné drobnými roklinami, připomínající zorané pole pod sněhovým popraškem. Pluh by však musel být veliký jako pořádný útes. Uvidět medvěda, táhnoucího tímto zvrásněným sedlem, není jednoduché. A přitom museli spočítat, kolik jich projde za den z oblasti Pirožku do rezervace. V těchto místech nebyla obvyklá kamenobřízová tajga. Jen tu a tam stály jednotlivé zátarasy vyvrácených kamenných bříz, jakoby stisknutých v obrovité hrsti a hozených do sněhu. Jívový porost, hustý i v zimě, se v šedých pásech vinul roklinami. Kosodřevina na slunných místech vykoukla ze závějí zelenými kadeřemi. První medvěd přešel docela blízko. Vlekl se pomalu, neměl kam spěchat. V tomhle období se hned tak brzy nenají, a tak si šetří síly. Lehl si na slunný pahorek, přejel břichem po sněhu a začal vyhryzávat ledové hrudky, uvízlé v srsti mezi drápy. Na pohled se medvěd vůbec nezdál hubený, vypadal stejně statně jako na podzim. Ale nastřádané zásoby v těle se rychle vyčerpají v týdnech jarní hladovky, zvíře zhubne, bude lehké a obratné v honbě za potravou. Potom přecházeli medvědi v dálce, mnohé z nich mohl Víťa s Geraskou spatřit jen dalekohledem, když se převalili přes hřeben rokle. Na Kamčatce se věří v předzvěst: když se ve velkém stádě sobů narodí deset telat, vstávají z brlohů medvědi. V oblasti rezervace nebyli chovní sobi, Geraska se však i bez nich naučil odhadnout podle počasí, kdy začnou vstávat medvědi. Přijeli sem právě včas. Geraska z nucené nečinnosti pospával. Nechtěl považovat za pořádnou práci počítání medvědů, kteří vylezli z brlohů. Kromě toho ho bolely oči z dlouhého koukání do dalekohledu. Sluníčko hřálo, teplo se odráželo od černé skály. Geraska spal přitisknutý k teplé kamenné stěně, s hlavou skloněnou na bok lehce pochrupával. Víťa ho nebudil, ale otočil se tak, aby viděl i do roklí, které měl hlídat Geraska. Náhle si všiml, že se v šedém jívoví pohnula bílá kupka. Medvěd vstává z brlohu, pomyslel si Víťa. Ale hned poznal, že se mýlí. Bylo to nějaké jiné zvíře, vyšší než medvěd. Nepřetržitě 196

sledoval bílou skvrnu v keřích, potom probudil Gerasku. „To je přece kůň!“ řekl Geraska. Víťa hned nepoznal koně v té beztvaré bílé skvrně. Kůň pomalu kráčel jívovím. Kde se tu vzal, tak daleko od lidí? A ještě k tomu v tomhle sněhu? přemýšlel Víťa a vzpomněl si, jak nedávno v osadě hnali mladého koně z jedné kůlny do druhé. Bořil se do hlubokého sněhu, nohy marně hledaly oporu, kůň sebou horečně zmítal a snažil se co nejrychleji vykročit na uježděnou cestu, ale jen hlouběji zapadal do sněhu. Muži ho povalili na bok a v provazech zatáhli k cestě. Tady si kůň vykračuje roklinou, a nablízku žádná cesta není! Dlouhá hříva a dlouhý nepřistřižený ohon mu dávaly vzhled divokých koní z dobrodružných filmů. Víťa ho hned v duchu pojmenoval Bílý Mustang. Geraska spustil dalekohled a řekl: „Divokej kůň.“ Bílý Mustang přestal okusovat větvičky jívy a kopytem rozhrábl sníh jako sobi. Dostal se k přesličce a pustil se do jídla. Tento kůň nikdy nežil v osadě. Narodil se v expedici a společně s matkou se stěhoval z jedné expedice do druhé. Zimoval pod lehkým přístřeškem, stejně jako tehdy téměř všichni koně na Kamčatce. Geraska vyprávěl, že dřív se pro koně ani nesušilo seno. Celou zimu se sami pásli na přesličce a ti, kteří přežili, se v létě dokrmili na vydatné kamčatské trávě. Když kůň trochu odrostl, nějaký darebák na něho bez sedla naložil těžké bedny a ty mu rozedřely hřbet až na kost. Kůň shodil náklad a utekl do tajgy i se řvoucím tranzistorem, který mu visel na krku. Kůň zimoval se soby a potom se střetl s jinou expedicí. V oddílu byl nedostatek potravin, a proto výbor rozhodl, že kůň bude zastřelen a sněden. Ale mladá geoložka ho tajně odvedla, seřezala ho prutem, aby utíkal a už se nevracel lidem na oči. Od té doby žije v tajze a nějak se přizpůsobil kamčatským zimám. Z rokle kůň zamířil ke skalám. Sníh byl pevný, ale přesto se v něm místy hluboko propadal. Před strmým svahem se propadl až po hruď, ale nevrátil se, směšně vyprošťoval přední nohy zabořené po kolena a pronikal hlubokým sněhem. Geraska překvapeně a pochvalně broukl. Kůň se probrodil k výběžku, kde byl sníh mělčí, pevnější. Víťa 197

nemohl pochopit, proč stoupá nahoru, do skal. Asi něco hledal mezi kameny. Když se zastavil, začal žvýkat a vítr od něho unášel chomáčky drobného zeleného sena, pak už bylo všechno jasné: kůň hledal zásoby pišťuchy stepní, nevelkého zvířátka, které v létě ukusuje trávu, suší ji a schovává na zimu do skalních trhlin, dělá si maličké stohy. Daleko na druhé straně se jako černá tečka objevil medvěd. Víťa ho sledoval dalekohledem, dokud nezmizel z očí. Pak znovu zaměřil dalekohled na Mustanga, ale už ho nenašel. Geraska říkal, že se kůň ubíral do roklin. Snad to byla náhoda, ale ani jeden z medvědů, kteří ten den prošli sedlem, nenarazil na stopy koně. Kůň zřejmě znal cestu medvědů, kteří opouštějí brlohy, a dal si pozor, aby tam nezanechal stopy. Stejně se však těžko dalo vysvětlit, proč medvědi nebo vlci koně dosud nerozsápali. Slunce zapadlo. Okolní hory potemněly, jen sopka se skvěla v růžové přílbici západu. Když Víťa s Geraskou kráčeli ke stanu po zvlněném úvalu, za jedním pahorkem spatřili dva medvědí hřbety. Medvědi se blížili přímo k nim. Geraska s Víťou se zastavili. Už padal soumrak, na fotografování bylo málo světla. Medvědi přicházeli blíž, asi pět metrů vzdáleni od sebe. Byli to mladí medvědi, jistě poprvé přezimovali bez matky. Lidi nevnímali, měli hlavu skloněnou k zemi, čichem zkoumali sníh. Vítr vanul od nich. Přiblížili se už bezmála na dvacet metrů, když si konečně povšimli tmavých předmětů, které se před nimi vyskytly, ojedinělé uprostřed bílého sněhu. Medvědi zůstali stát a naprosto lhostejně upřeli zrak na lidi. „No tak co? Nezakouříme si?“ řekl jim tiše Geraska. Medvěd, který stál blíž, se postavil na zadní tlapy, přední složil na hrudi a ohnul drápy. „Rozepíná si knoflíky,“ ušklíbl se Geraska. „Teď si svlékne kožich.“ Víťa se snažil zjistit, jestli už medvědi začali línat. Oba měli kůži neporušenou, jen na čumácích se objevily skvrny a na těle se tu a tam ukázaly chomáčky srsti. Když Víťa sledoval medvědy a jejich stopy, hleděl si zapamatovat, jaký vztah je mezi stopou určitých rozměrů a vzrůstem zvířete. Konečně medvěd, který stál na zadních tlapách, vydal známý 198

varovný zvuk – silně vyfoukl vzduch, jako když se prudce stiskne nafouknutý gumový míč. Medvědi se rozběhli každý jinam, potom se sešli, zdálky si prohlédli lidi a beze spěchu se vrátili na svou stopu. Víťa zjistil šířku stop. Jedna měřila patnáct centimetrů, druhá čtrnáct. Příští den, když se Víťa s Geraskou chystali na svou pozorovatelnu, objevil se na obloze nad Karymskou sopkou černý olejovitý obláček. Geraska hned dal povel k rychlému návratu. Ve spěchu složili stan, připevnili ho na saně. Zdánlivě se nedělo nic tak strašného, takové mráčky nad Karymskou sopkou Víťa viděl z osady už mnohokrát. Ale něco docela jiného je vidět to zdálky, anebo z těsné blízkosti! Geraskovy obavy se potvrdily. Obláček se nad sopkou dlouho nezdržel. Vítr ho roztáhl, změnil se v šedivý mrak, z něhož se na sníh sypal tmavý popel. Toho se právě Geraska bál. Kdyby spadlo mnoho špinavého vulkanického písku, zvaného popel, psi by po něm nemohli táhnout saně. Geraska je vedl oklikou zpod křídla vulkanického deště. Vrcholek Karymské sopky už se nebělal jiskřivým sněhem jako včera, ale temně čněl pod šedým závojem. Naštěstí nebyl mrak velký a popel příliš neztěžoval psům jízdu. Jen na sněhu, přeťatém nezamrzajícím potokem, bylo patrné, jak často tady padá silný vulkanický déšť. Sníh prostupovaly vrstvy slisovaného popela. Víťa měl vztek na sopku, že je vyhnala z tak zajímavého stanoviště. Včera viděli osm medvědů, kteří šli od Pirožku. Možná že si tam rádi dělají brlohy nejen kvůli množství jeskyň a rozsedlin, ale proto, že sopka prohřívá zem, pomyslel si Víťa. Karymská sopka se změnila ve špinavý kouřící kužel. Začouzený vrcholek, dým, zešedlý sníh, to všechno budilo dojem okolí staré nepořádné továrny. Vymykalo se to obvyklé představě o kráse a harmonii přírody. Náhle jako by se vulkán rozzlobil na málo lichotivé přirovnání, vychrlil takový mrak, že Víťa mimoděk pocítil úzkost a hned také náležitou úctu k té zdánlivě nepříliš velké sopce. Teď už mu bylo jasné, že to není nějaká vyhaslá sopka, ale mimořádně aktivní vulkán. Jestli se jednou doopravdy vzbouří, pak vychrlí nejen popel, ale i kameny, a těm 199

by ani s nejrychlejším psím spřežením neunikli. I když Geraska spěchal, aby byl se psy raději dál od sopky, zvláštní strach u něho Víťa nepozoroval. Vítr odháněl mrak stranou, nebe se vyčistilo. Stále dál a dál ujížděli od sopky. Spřežení už opustilo pruh sněhu poprášený popelem, psi běželi volně, bez napětí. Po slehlém a za zimu zpevnělém sněhu přejeli mokřiny, v létě neprůchodné. Rozsáhlou rovnou planinou rychle přelétli. Blíž k oceánu začínaly hluboké rokliny, museli převést spřežení po úzkém hřebeni mezi roklinami porostlými kamennou břízou. Geraska zastavil psy a nařídil Víťovi, aby je pevně držel a saně opřel o strom. Sám vzal karabinu. Na tomto hřebeni si zajíci vždycky rádi dělávali pelechy. Když tudy dřív Geraska vozil medvědí maso, musel před hřebenem uvázat psy a střílet do vzduchu, aby se zajíci rozutekli. Kdyby byl zajíc vyskočil psům pod nosem, žádná síla by spřežení neudržela, psi by se řítili z hřebene na strmý svah. Geraska zvedl karabinu, když stoupal po hřebeni, ale náhle se sklonil a zakýval na Víťu. Víťa přivázal psy a rychle vyběhl na hřeben. Na protějším svahu po zadku sjížděl do rokle medvěd. Druhý už byl dole a ten, který sjížděl ze svahu, nestačil drápy zabrzdit a vrazil do kamaráda. Za to dostal pohlavek a oba se pak kolébali dál roklí. „Mladí medvědi jsou stejní jako malí kluci,“ řekl Geraska. „Ne aby klidně došel na místo, to ne! Musí si sjet tam, kde je sráz prudší. Zřejmě to jsou bratři, vypadají oba stejně.“ Medvědi kráčeli roklinou bez jakékoliv ostražitosti, ničeho se nebáli, ničemu nenaslouchali. Když psi na druhé straně hřebene viděli soustředěný zájem lidí, netrpělivě přešlapovali a kňučeli. Ale mladí medvědi je buď neslyšeli, nebo si jich prostě nevšímali. Jeden z medvědů uviděl doupě v bříze a spěchal k němu. Druhý ho chtěl honem předhonit a zase mezi nimi vznikla potyčka, tlapami si vysekávali právo, kdo první nahlédne do doupěte. Nakonec tam vsunuli hlavu a čenich společně. Nic zajímavého v doupěti nenašli. „Jsou to děti, nic než děti,“ řekl opět Geraska. Víťa si pomyslel, že italský biolog a paleontolog Luigi 200

Amendole se nadarmo nesnaží dokázat, že člověk pochází z medvěda, a ne z opice. „Proč není nejmilejší hračkou dětí opice, ale medvídek?“ psal tento vědec. „Proč se člověka dotkne, když je srovnáván s opicí, ale dobrodušně se usměje, když ho někdo nazve medvědem? Proč je slovo medvěd tak často součástí názvů měst, příjmení, jmen? Například město Bern, jméno Bernhardt, příjmení Orsi, Orsini, název Medvědí hora a mnoho dalších? Slovo opice se v názvech nevyskytuje! Zdá se, že odpověď je prostá. Je to proto, že člověk nepochází z opice, ale z medvěda. Máme-li užít vědeckého vyjádření, tedy proto, že člověk a Ursidae, savci medvědovití, mají společné předky.“ I když si Víťa myslel, že Luigi Amendole hlásá pěkný nesmysl, přece jen mu bylo milé, že někdo vytvořil teorii spojenou s Víťovým oblíbeným zvířetem. Geraska počkal, až medvědi odejdou o kus dál, a dvakrát vystřelil do vzduchu. V dálce se jako bílá kulička mihl zajíc. Medvědi se po výstřelu zarazili, ale hned klidně táhli dál. Byli ještě mladí, proto neznali pušku, a na prudké zvuky, jako jsou nárazy příboje nebo vybuchování sopky, byli zvyklí. Když Geraska rozehnal zajíce, přejeli hřeben bez nečekaných příhod a hned za ním narazili na medvědí stopu. Hnali po ní psy – ne ve směru stop, ale proti němu – a brzy našli brloh. Víťa poučený trpkou zkušeností se teď k němu blížil opatrně a s puškou. Brloh byl vyhrabaný v zemi a nebylo odkud k němu seskočit jako k brlohu s kamennou deskou nahoře u sopky. Medvěd zřejmě vyběhl právě z tohoto brlohu. Přesto však Víťa do něho hodil hroudu sněhu. V brlohu se nic nepohnulo. Víťa ještě píchl do tmavé díry velkým klackem. „Chybami se chytrá hlava učí,“ zasmál se Geraska. Víťa se vrátil k saním, odložil pušku, vzal baterku a znovu šel k brlohu. Poznamenal si, že medvěd překousl tlusté kořeny, které mu vadily, když vyhrabával brloh. Zčernalé ohryzané konce kořenů trčely na okrajích vchodu. Víťa opatrně posvítil dovnitř brlohu. Byl prázdný. Víťa do něho vlezl, šířka vchodu byla dvaasedmdesát centimetrů. V brlohu bylo mnohem tepleji než venku. Víťa změřil výšku – od podestýlky až k hliněnému stropu sto deset centimetrů. Chtěl změřit šířku, zamířil světlem 201

baterky na hliněné stěny za sebou – a uskočil! Ve světle zablýskaly medvědí oči. Víťa se nestačil ani polekat, hned ho napadlo, že je to medvídě. Vrátil k němu paprsek světla, který prve uskočil stranou, a uviděl na vyvýšenině, podobné malé scéně, dva medvídky. Stáli na zadních tlapách, bříška měli přitisknutá ke stěně a přední tlapy vytažené nahoru podél stěny. Víťa k jednomu natáhl ruku, ale hned ji odtrhl. Úderem malé tlapky ho medvídě škráblo tak, jak by to nesvedl ani ten největší kocour. Geraska uviděl poškrábanou ruku a řekl: „Pojďme odtud. Matka se může vrátit. Vidíš, že stopy roztály, už je asi dlouho pryč.“ „Musím změřit medvíďata, půjč mi čepici.“ „Však ona tě medvědice změří, jen co se vrátí!“ rozzlobil se Geraska. „To nic,“ řekl Víťa a bojácně se rozhlížel kolem. „Jak říká náš ředitel: ‚Pro pracovníka rezervace je ctí, když ho sežere medvěd.‘ Honem mi dej čepici! Vždyť může opravdu za chvilku přiběhnout.“ Geraska hodil Víťovi čepici a sám šel k saním, vzal karabinu, Víťovu pušku pro každý případ opřel o břízu a začal hlídat okolí, tam, kde stopy přetínaly hřeben a vedly někam k moři. Stává se, že medvěd vyleze z brlohu na nějakou dobu a pak se zas vrátí. I tahle medvědice se musí vrátit. V brlohu kňučelo medvídě, psi se naježili, zaštěkali a začali sebou škubat v postrojích. Víťa držel medvídě rukama, na něž si místo rukavic navlékl svou a Geraskovu čepici, a vysunul se z brlohu. „Pomoz mi ho změřit!“ Medvídě vážilo asi dva nebo tři kilogramy, ale zoufale sebou škubalo a kňučelo. „Hoď ho zpátky!“ rozzlobil se Geraska. „Třeba je máma někde tady za kopcem a budeme ji muset zastřelit!“ Geraska měl pravdu, medvědice se mohla každou chvíli vrátit, a Víťovi by se vůbec nechtělo na ni střílet. Přitiskl medvídě do sněhu a teprv potom ho pustil do brlohu. Rychle vytáhl z kapsy míru, změřil délku medvíděte podle otisku a rychle se vrátil ke spřežení. „Sám jsi přece říkal, že medvědice chrání mláďata, teprv když 202

je vyvede z brlohu,“ řekl Víťa Geraskovi. „Myslíš, že je jeden medvěd jako druhý? Každý blázní jinak, stejně jako lidi.“ Když ujeli přes dvě rokliny od brlohu, Víťa zastavil psy, aby si všechno poznamenal. Náhle psi zvedli hlavy, zpozorněli a zuřivě zaštěkali. Medvědice se asi vrátila a psi uslyšeli, jak jí mláďata žalují. Víťovi se zachvěly ruce, jako když skolil toulavého medvěda, nebyl schopen něco zapsat. Strčil blok do kapsy a hnal psy k domovu.

KAPITOLA 28 Dole nad tmavě zelenou vodou se ostře bělaly křížky labutího hejna. Křížky hned zmizely, jakmile se hejno z tmavého pozadí mořské vody přemístilo na bílé pole sněhového břehu. Víťa a Sergej Nikolajevič přitiskli tvář k okénkům vrtulníku – konal se pravidelný let kolem rezervace. Uprostřed vrtulníku na velké otýpce sena ležel Kvítek. Neletěl vrtulníkem poprvé a trpělivě čekal, kam ho asi zavezou. Shora bylo dobře vidět, jak se jednotvárná tmavozelená mořská voda v jednom místě dělila na šedou a bledě modrou, s ostrou, jakoby obloukovitou hranicí. Právě na tomto místě, kde se vrchol oblouku téměř dotýkal břehu, zahynuli studenti, kteří si v létě usmysleli, že se tam vykoupou. Dva z nich byli přeborníky první třídy v plavání, třetí neplaval tak dobře a koupal se přímo u břehu. Když zpozoroval, že ho proud unáší stranou od oděvu, s námahou zdolal odpor vody, vyškrábal se na břeh a začal volat na kamarády, aby se vrátili. Volání však zaniklo v šumění příboje. Když se chtěli vrátit, už se jim to nepodařilo. Proud je nesl podél břehu, stále dál od něho. Kamarád jim nijak nemohl pomoci, rychle běžel do Tumanova. Do osady bylo asi sedm kilometrů, přeběhl je téměř bez oddechu. Dva čluny, které stály u přístaviště rybného závodu, se hned rozjely do oblasti, kde došlo k neštěstí. Mnoho hodin chlapce hledali, ale marně. Teplota 203

proudu Ojjasno, který teče nedaleko břehu, není ani v létě vyšší než čtyři stupně. Vrtulník odbočil od břehu a letěl do hloubi poloostrova. Na horských svazích obrácených k slunci už jarní paprsky pohltily sníh. Kvítek ležel na seně, natáhl čenich k Sergeji Nikolajeviči a očichával novou pochvu loveckého nože, potaženou čerstvě vydělanou sobí kůží. Dřív si Sergej Nikolajevič tento ostrý nůž ze speciální oceli bral s sebou do terénu jen zavinutý v hadru. Teď mu konečně udělali pochvu zdobenou korálky a Kvítek náruživě očichával čerstvou sobí kůži. Vrtulník proletěl nad zapadlou osadou. Kdysi tam bydleli výzkumníci, kteří po ukončení práce odjeli. Potom tady byla založena rezervace a osada zůstala už několik let pustá. Chalupy stály se slepými okny, sníh mezi nimi byl mrtvý, netknutý. Náhle Víťa uviděl medvědí stopu. Vedla od zachovalého krajního stavení. Jen od něho, jiné stopy se tam nevyskytovaly. Medvěd zřejmě zimoval v opuštěné chalupě. Víťa ukazoval dolů a volal na Sergeje Nikolajeviče: „Ať pilot přistane! Je tam brloh. V chalupě!“ „No a co?“ „Podíváme se, jak tam medvěd zimoval.“ Ale Sergej Nikolajevič ho odbyl: „Přistaneme až na Uzonu.“ Letěli k známé kaldeře Uzonu. Kdysi se z obrovské sopky utvořil kalich se stěnami z hor a rovným dnem, jedenáct kilometrů širokým. Kalich čili kaldera, jak ho odborně nazývají vulkanologové, má kolem sta čtverečných kilometrů. Je to jakoby obrovský kráter sopky, rozměry ho předčí jen známý africký kráter Ngorongoro. Když vrtulník přistával, udělal nad kalderou velký kruh. Teď to byla sněhová pláň sevřená v kruhu hor, s rozhozenými skvrnami jezer. Tu a tam zpod země tryskaly vysoké sloupy bílé páry. Víťa poznal místo, kde byli v létě. Zjistil ho podle jezera, v jehož středu tryskalo horské vřídlo a zvedala se pára. Kolem byla celá síť potůčků. Sergej Nikolajevič to místo také určitě poznal. Tehdy navští204

vili kalderu tři: Víťa, Sergej Nikolajevič a jeho žena Rita. Měli stan u jezera a počítali ptáky, hnízdící v kráteru. V kaldeře se pod nohama vyskytovala obyčejná zem, porostlá trávou. Uviděli tam bobule klikvy a vlochyně. Ale místy se náhle ukázaly velké jámy s popraskanými stěnami, podobné vředům. V nich bublala a vřela bílá hlína. Dál se zase rozprostírala obyčejná „mírumilovná“ zem. Ale v těch nejneočekávanějších místech, například uprostřed vyschlé bažiny, zarostlé keříky vlochyně, syčivě tryskaly zpod země plyny smíšené s párou. Člověk si hned uvědomil, že nekráčí jen tak někde, ale v kráteru sopky. Všichni tři se chodili dívat, jak kolem nevelkého otvoru v zemi vyrostly smaragdové květy, utkané z lesklých zelených krystalků nejčistší vulkanické síry. Večer se Sergej Nikolajevič prodíral ke stanu neprůchodnou kosodřevinou, divže se nad ní nevznášel vysokými prudkými kroky. A medvěd, kterého vyplašil, utíkal přes horké fumarolové pole, na němž si ožehl tlapy. Medvěd byl velký, že z něho šel strach. Na mazlavé hlíně zůstal výrazný otisk šlápot – šíře polštářků téměř devatenáct centimetrů, délka drápů ne menší než délka lidských prstů. Víťa vyryl nožem celou jámu, když vyřízl těžký kus hlíny s otiskem stopy. „Co když k nám ten medvěd přijde v noci?“ řekla Rita. „To jsou nápady!“ nejistě namítl Sergej Nikolajevič. „Co by tady dělal?“ Celý večer se Ritě zdálo, že se hned ta, hned ona větvička kosodřeviny pohybuje jinak než od větru. Sergej Nikolajevič každou chvíli zaklepal lžičkou na aluminiový hrnek a Víťa nevěděl, jestli to dělá proto, aby zastrašil medvěda, nebo aby uklidnil Ritu. „U fumarol je hlína posetá stopami,“ řekl Sergej Nikolajevič. „Asi tam zvířata lížou nějaké soli.“ Na noc stan pevně zašněrovali, aby se do něho nedostali komáři, a ulehli ke spánku. Uprostřed Sergej Nikolajevič, Rita a Víťa každý z jedné strany. Bylo chladno. Z fumarolového pole přilétaly zvuky páry tryskající ze země, chvílemi vypadaly jako syčení hada, chvílemi jako tlumené zavrčení. Víťa se skrčil pod bundami. Sergej Ni205

kolajevič a Rita spali pod vatovanou přikrývkou, kterou si přivezli z domova, nemuseli ji vléci na zádech, tehdy také přiletěli do kaldery vrtulníkem. Už dávno si navzájem popřáli dobrou noc, ale Víťa cítil, že ani jeden z nich nespí, naslouchali nočním šelestům, syčení fumarol, bublání vody, ptačímu křiku na jezeře. Vrtulník klesal, prolétl nad nezamrzajícím jezerem. Kachny a labutě, které na něm zimovaly, se plavně rozlétly nízko nad vodou a sněhem, snažily se co nejrychleji odletět hodně daleko od řvoucího stroje, řítícího se na ně shora. Pilot zamířil s vrtulníkem na okraj kaldery, vybral si vhodnou plošinu na svahu a tiše přistál. Bylo znát jen to, že se tíže přenesla z vrtule na podvozek. Ručička výškoměru se zastavila, ukazovala pět set metrů nad mořem. Kvítek vyskočil z vrtulníku, zvedl nohu nad kolem a pro každý případ si vrtulník označil. Pohotově rozhrábl sníh zadníma nohama a běžel se seznamovat s okolím. Ze svahu kráteru bylo vidět celou sluncem zalitou kalderu, obklopenou hnědobílou mozaikou hor osvobozujících se ze sněhu. Opodál se vinuly kotouče páry nad smaragdovými pruhy trávy, prohřáté uprostřed sněhu. Sergej Nikolajevič zamířil k nezamrzajícím jezerům, aby se podíval, kolik ptáků zimuje v kaldeře. Víťa měl za úkol zjistit podle stop, která zvířata přicházejí na jaře k trávě prohřáté podzemním teplem. Po sněhu zhlazeném sluncem jel k místům, odkud vycházela pára. Svah byl mírný, dokonce i Sergej Nikolajevič po něm sjel bez pádu. Kvítek přebíhal od Víti k Sergeji Nikolajeviči a zpět. Když však Sergej Nikolajevič odjel daleko, Kvítek slídil v kaldeře před Víťou. Chvílemi se válel na sněhu, otíral si línající srst a nepříjemný pach, který na ní ulpěl z vrtulníku. U zelených záhonů trávy se objevily stopy medvědů, zajíců, ovcí sněžných. Stopy hodně roztály, nedaly se zjistit žádné detaily, na sněhu zůstaly jen velké a malé skvrny. Trávy nebylo tolik, aby se na ní někdo kromě zajíců mohl uživit. Zvířata přicházela k palouku kvůli vitamínům jako do lékárny. Nad Víťou přelétaly divoké kachny, čírky, přehnali se 206

dva morčáci. Sergej Nikolajevič je vyplašil z jezera. Ptáci přímo z letu nebo po malém zakroužení usedli na jiná jezírka. Víťa se vrátil k vrtulníku. Kdyby neviděl kotouče páry, ani by mu nepřišlo, že jde po kráteru sopky. Poblíž rostlo nízké březoví, ze sněhu se prodírala kosodřevina, jako úzký tmavý příkop se táhl sněhovým polem potok. Kvítek odbíhal dopředu, upíral na Víťu oči, a jakmile zjistil, že ho bere na vědomí, běžel zpátky, jako by ho přemlouval, aby se vrátil a zůstal u trávy a kleče, nechodil k vrtulníku, který je zas odveze do osady. Víťa by se i sám rád trochu déle toulal po kaldeře, ale Sergej Nikolajevič přísně nařídil, že se musí k vrtulníku vrátit včas. Velitel vrtulníku seděl nahoře v kabině, odsunul si sklo a četl knížku. „A kde je Sergej Nikolajevič?“ zeptal se Víťa. „Tamhle,“ ukázal pilot směrem ke kosodřevině. Za ní se na sněhu černala postavička zmenšená dálkou. Pohybovala se směrem k vrtulníku. Když Kvítek uviděl Sergeje Nikolajeviče, běžel k němu. Slunce ohřálo tmavě zelený bok vrtulníku, jaro nešetřilo teplem. Víťa sundal bundu, položil ji na sníh, sedl si na ni a začal zapisovat všechno, co nestačil zaznamenat u tryskající páry. Když se podíval směrem, odkud se blížil Sergej Nikolajevič, uviděl, že běží na lyžích k vrtulníku, za ním utíká Kvítek a za Kvítkem – medvěd! Sergej Nikolajevič šílený strachem běžel do svahu, upadl, vyskočil a zase běžel. Víťa se vrhl z kopce, utíkal mu naproti. „Sergeji Nikolajeviči! Nebojte se! Nebojte se!“ křičel. „To je Rem! To je můj známý medvěd!“ Sergej Nikolajevič nic neslyšel, myslel jen na to, že ho medvěd dohoní. Ale dřív k němu doběhl Kvítek. Sergej Nikolajevič se otočil, vytáhl nůž a v běhu zasáhl Kvítka do hřbetu. Kvítek odskočil stranou, svalil se, křečovitě natáhl třesoucí se tlapy. Sergej Nikolajevič se znovu dal do běhu, doufal, že vykoupil vlastní smrt smrtí Kvítkovou. Medvěd se vrhne na psa a nepoběží za člověkem! Medvěd se zastavil asi pět kroků od Kvítka, protáhl šíji, zavětřil. Potom sklonil hlavu, naježil srst a běžel zpátky, už ne 207

hravými poskoky, ale jako skutečné divoké zvíře, jen maličko pokulhával. Možná že si Rem prostě chtěl zadovádět, prohnat Kvítka, tak jako s ním nejednou skotačil v loňském roce, nebo možná běžel jen proto, aby dostal od Sergeje Nikolajeviče nějakou lahůdku, jak se nejednou stávalo minulého léta. Kvítek se sesunul kousek po svahu a strnule ležel, nezvedal natažené tlapy. Když Víťa uviděl rudý proužek na sněhu, srdce se mu sevřelo. Zakryl si tvář rukama, klesl na kolena, jako by vykonával náboženský obřad, sklonil čelo do sněhu, napřímil se a opět sklonil. Vzpamatoval se až ve vrtulníku. Ležel na otýpce sena, kterou s sebou vzal, aby ji shodil nad stopami divokého koně. Ležel na seně, na němž nedávno odpočíval Kvítek. Toho nechali tam, na sněhu, a Víťu, sklíčeného žalem, odvedli k vrtulníku. Doma Víťa uklidil všechno, co mu Kvítka jen trochu připomínalo. Odpoutal jeho postroje, s nimi schoval do pytle i misku, dokonce zakryl kusem lepenky dolní část okna, nechtěl se dívat na místo, kde Kvítek obvykle sedával nebo léhal. Ale Kvítek přímo jako by škrábal drápy ve Víťově paměti. Víťa neměl stání ani doma, ani v práci. K ránu ležel s otevřenýma očima na posteli a v šedém mihotavém světle uviděl, jak se pohnula puška na hřebíku. Zachvělo se sklo v okně, zacinkaly kbelíky na lavici, na vodě se utvořily drobné časté kruhy. Už několik dní panenka z umělé hmoty se zvonečkem každou chvíli zacinkala po lehkých nárazech zemětřesení. Zazvonila i tentokrát. To všechno už Víťa znal. Náhle však uviděl, jak se s praskotem mění úhel mezi stropem a zdí, chvíli se zvětšuje, pak zase zmenšuje. Postel se zatřásla, jako by ji někdo uchopil za čelo a zaklepal s ní. Puška narážela na stěnu, z kbelíků šplíchala voda. To se ještě nestalo. Víťa vyskočil z postele a v tu chvíli se pod zemí rozlehlo hučení, trochu podobné zvuku tryskového letadla. Země se otřásla, chalupa poskočila, jako kdyby se valila z kopce na kládách. Drnčela skla, kbelíky s vodou spadly z lavice na podlahu. Chalupa praskala, ze stropu se sypal písek. Víťa se vrhl ke dveřím, ale nemohl je otevřít, zvenku je něco zaklínilo. Vyrazil stoličkou okno a vyskočil ven. Po celé osadě vyli psi, bučely 208

krávy, kdákaly slepice, divoce vřískal kohout. Ozýval se křik a pláč dětí. Zpod země opět zaduněl od moře k horám strašlivý hukot. Víťa utíkal z rokliny na kopec s ostatními lidmi. Země se znovu začala otřásat. Bylo to strašné! Člověk měl jen jedinou touhu: aby se země přestala třást, aby měl pevnou půdu pod nohama. Nahoře, kam nedosáhne ani nejsilnější tsunami, na rovném poli u letištního pruhu, se shromáždila celá osada. Blíž k moři, ze strmého svahu rokliny, dávno osvobozeného od sněhu, slezl drn a obnažil černé skvrny čediče. Otřesy už byly slabší, ne tak časté. Země se konečně uklidnila, lidé však stále ještě seděli na kopci, obávali se tsunami. Potom se v nesmělých skupinkách rozcházeli ke svým chalupám. Celou osadu protínala trhlina, široká jako dvě dlaně. Nejdřív se děti snažily změřit její hloubku holí. Pak do ní házely kameny, ale nebylo slyšet, že by dopadly na dno – ztrácely se kdesi v hlubině. Psalo se, že v Chile takové trhliny šly do hloubky až třiceti metrů. Skoro všechny chalupy zůstaly celé, jen skla z oken vypadla. 209

Stejně nebylo příjemné vlézt pod střechu. Jestli se země znovu otřese, střecha se zřítí! U Víťovy chalupy bylo cosi nezvyklého. Těžko se dalo uvěřit očím, ale v říčce netekla voda. Uprostřed rokliny se černalo hrbolaté koryto zmizelé říčky, s mokrými kameny a nemnohými kalužemi. Kousek dál se nad ním klenul teď již zbytečný, opuštěný mostek. Víťa se opřel ramenem do dveří a konečně se mu podařilo otevřít. Všechno, co mohlo spadnout, se válelo po podlaze. Jen puška visela na stěně hlavněmi dolů. Víťa přitesal sekyrou práh, pak už se dveře mohly zase zavírat. Brzy se obyvatelé osady uklidnili a dali se do opravování. Po lehkých otřesech se trhlina v osadě pomalu zacelila a v korytu říčky se objevila voda. Nejdřív kalná, potom světlejší, a brzy roklinou opět protékala známá říčka. Za týden žila osada zase svým obvyklým životem.

KAPITOLA 29 Ten zvláštní den začal tak, jako začínaly v posledních měsících všechny Víťovy dny. Ráno před odchodem do práce seděl nad učebnicemi, potom šel nakrmit psy. Všechna psí spřežení na léto uvázali blíž k mořskému břehu, vedle hromady rybích odpadů. Jednou za den, někdy i za dva, tam přicházejí majitelé psů, železnými háky nabírají do kbelíků odpady ryb a rozdávají je psům. Do plechovek jim nalijí říční vodu. Na záchranu před horkem nebo častěji před deštěm si psi vyhrabali na konci písčitého pruhu u pobřeží ve strmém břehu hluboké prostorné nory. Když teď už nebyl mezi nimi Kvítek, nezpívali za večerů v jediném souzvučném chóru. Někdy začalo nesourodé dorozumívání, ale hned se roztříštilo, ani jednou plně a jednotně nevyznělo jako dřív s Kvítkem. Blížila se doba odjezdu z Kamčatky. Do osady už přijížděli turisté, s teplem nastoupila nová turistická sezóna. 210

Koncem jara a začátkem léta byl Víťa jen dvakrát v tajze. Plul přes liman, aby zjistil, jestli zemětřesení nerozbilo chatu. Našel všechno v pořádku, jen roura ze železných kamínek vyskočila a v okénku se rozbilo sklo. Víťa ovšem nemohl odejít, dokud nevyhledal Rema. Zatímco ho hledal, Rem přišel k chatě a tlapami jako těžkým kladivem rozbil člun na třísky. Den předtím v něm rybáři vozili čerstvé ryby a Rem si prověřil, jestli na dně něco nezůstalo. Víťa se musel vrátit do osady pěšky. Podruhé byl v tajze teprve nedávno. Nemohl doma vydržet, když se od Gerasky dověděl, že do nedaleké rokliny medvědice přivádí na odpočinek svá mláďata. Na strmém svahu nad potokem byla nevelká plošina. Dalo se k ní přijít jen po srázu, dobře patrném z plošiny. Toto místo si medvědice vybrala jako útulek pro svou rodinku. Dřímala pod keřem nízkého olšoví a Víťa ji pozoroval dalekohledem z druhé strany rokle. Obyčejná tmavě hnědá medvědice měla mláďata, která se jí zbarvením vůbec nepodobala. Černé a světlé, skoro jako sláma. Světlé se probudilo, uvidělo úzký proužek slunce, které proniklo shora porostem, a začalo proužek škrábat drápy, aby byl širší. Když se mu to nepodařilo, přišlo k matce, postavilo se na zadní tlapy a předními se pokusilo vylákat k dovádění bratříčka. Ale ten chtěl spát, nevrle mávl tlapou a převrátil se na druhý bok. Světlé medvídě se převalilo na záda a začalo škubat tlapami kopeček ostřice podobný ananasu, odhazovalo chomáče trávy a zase je chytalo. Konečně ho to přestalo bavit a bez nálady se drápalo nahoru po svahu. Medvědice zvedla hlavu, podívala se na mládě a zase ji položila na zem. Medvídě odešlo do druhé rokle a tam na ně zaútočil orel mořský. Zvíře se bránilo tlapami, orel útočil, plácal křídly. Rozpoutal se skutečný boj. Medvědice uslyšela hluk, zvedla se, ale nespěchala na pomoc, zřejmě usoudila, že se medvídě v tomhle věku už musí umět ubránit samo. Mládě se orla zbavilo, pustilo se dolů po srázu, kutálelo se hlava nehlava. Orel však byl vytrvalý, znovu je dohonil a napadl zezadu. Medvědice se rozhodla, že už je načase, aby zasáhla. Nejdřív zvolna a potom stále rychleji běžela na pomoc. Orel ji uviděl a jen nerad odlétl. 211

Když zvířata odešla, Víťa slezl na plošinu a našel kořen z keříku ostřice, podobný ananasu. Byl obroušený tlapami. Víťa by si ho byl rád odnesl na památku, ale přece nemůže medvíďatům vzít jejich oblíbenou hračku! Večer Víťa připravoval v kanceláři rezervace železné pláty pro vývěsní tabule. Kolem prošel starší statný muž v černém baretu, s vousy na bradě, a zamířil do kanceláře. Asi nějaký malíř? letmo si pomyslel Víťa. Ukázalo se však, že to nebyl malíř, ale profesor Moskevské univerzity, člen redakční rady jednoho odborného časopisu. Z Moskvy, Leningradu i jiných míst přiletěli do Petropavlovska vědci na důležitou konferenci o ochraně přírody. Po skončení konference pro ně uspořádali výlet do údolí Gejzírů a cestou se vrtulník zastavil v Tumanovu. V kanceláři se profesor pozdravil s ředitelem a o něčem s ním rozmlouval. 212

Zinka přestala klepat na stroji, aby nerušila. Rozhovor, který uslyšela, ji zaujal: „Váš zoolog nám poslal do redakce velmi zajímavý materiál. Když už jsem se dostal do vašeho kraje, vzal jsem si rukopis s sebou, některé detaily je ještě třeba upřesnit.“ Ředitel otevřel okno a požádal Víťu, aby zavolal Sergeje Nikolajeviče. „Blahopřeji vám!“ profesor mu stiskl ruku. „Velmi zajímavé pojednání, plánujeme to do příštího čísla. Tolik originálních pozorování! Bohužel se vyskytuje málo takových materiálů. Ale, milý příteli, proč ta trapná nedopatření? Všude píšete: ‚živočišstvo a ptáci‘! Jako by ptáci nebyli taky živočichové! Zoolog by se neměl, promiňte mi, dopouštět takových nepřesností. Hlavně když začínáte aplikovat svá pozorování na jiné populace medvěda…“ „Promiňte, Alexeji Grigorjeviči, jakého medvěda? Jaké ‚živočišstvo a ptáci‘?“ přerušil ho překvapený Sergej Nikolajevič. „A co je tohle?“ Zazvonil telefon, ale Zinka ho neslyšela, s údivem pohlédla na moskevského profesora, potom na rukopis – ten přece sama psala na stroji! Vyběhla ven. Víťa oblečený do špinavé kombinézy natíral fermeží železné pláty. Zinka se mu ve své sněhobílé halence pověsila na krk. Víťa stál zaraženě se štětkou v ruce a nic nechápal. Zinka s ním zatřásla: „Hlupáčku! Je tam ten tvůj článek!“ vypískla radostí. Ten den už Víťa nenatíral pláty pro vývěsní tabule. Ukazoval profesorovi materiál, který nasbíral. Vyšlo najevo, že způsob rozpoznávání a evidence medvědů podle šířky a tvaru tlap, který si Víťa vymyslel, je už dávno známý a nazývá se „identifikační analýza registrovaných otisků plantárního mozolu“. Ale průzračná centimetrová síť, které Víťa užíval pro zachycení stop, se profesorovi líbila, protože umožňovala zakreslit přesné kopie stop i tomu, kdo nemá vůbec žádné kreslířské schopnosti. To jen tak mimochodem. Hlavně však profesora zajímaly absolutní údaje o početnosti medvědů na určitém teritoriu a popis pozorování Rema za celý den a noc. Už nezbývalo mnoho času, vrtulník čekal. Profesor napsal 213

Víťovi svůj moskevský telefon a přislíbil mu pomoc při roztřídění a systemizaci materiálu. Kdosi z doprovodu věděl, že se profesor zajímá o medvědy, a navrhl: „Alexeji Grigorjeviči, vy jste přece lovec. Přijeďte k nám na podzim, u nás není rezervace, uděláme si lov na medvěda.“ „Děkuji. Ale já nemohu střílet na rozumného tvora.“ Víťa se při této větě zachvěl: to znamená, že nejsem sám, pomyslel si. I pro jiné lidi medvěd není prostě jen zvířetem s instinkty a reflexy! „Ale vy přece, jak vím, máte rád lov na vlky. A vlk podle mě není o nic méně rozumný než medvěd,“ pokračoval muž z doprovodu. „Vlk je spíš krvežíznivý než rozumný.“ „A co úloha vlka jako sanitáře, který udržuje zdraví populace?“ „Prosím vás! Vlk vrazí do stáda ovcí nebo sobů a nečeká na informaci o zdravotním stavu. Když lišky loví myšovité hlodavce, každý souhlasí, že tím hlodavců ubývá. Ale když vlk loví soby, tedy by jich pak mělo být víc?“ Na obzoru se objevila bílá loď, přijížděla další skupina turistů. Profesorův oponent zřejmě pokračoval v dávno započatém sporu a teď dokazoval, že se musí rezervace uzavřít i pro organizované turisty. „Musí se vydat přísné zákazy! Příroda se musí ohradit od lidí!“ „Příroda se musí chránit pro lidi, a ne ohradit od lidí,“ namítl profesor. „Určité zákazy ovšem vyloučit nemůžeme. Ale to je jen poloviční řešení. Říká se, že nejpevněji jsou zavřeny ty dveře, které se mohou nechat otevřené. Musíme věnovat víc pozornosti ekologické výchově lidí, zvlášť mládeže.“ Profesor pohlédl na hory, táhnoucí se k oceánu, na vrcholky sopek, a pak řekl tiše, jako by jen nahlas přemýšlel: „Kolik lidí cestuje do vzdálených zámořských zemí, aby viděli neobyčejnou přírodu. Ale vždyť příroda Sibiře, Dálného východu, Kamčatky je ještě svéráznější, zajímavější. Podívejte se, ta krása, ta vznešenost přírody!“

214

Uběhlo už jen několik týdnů a nastal den rozloučení s Kamčatkou. Víťa si nedovedl představit, že moře, tajga, Rem – všechno tady zůstane, jen on už tu nebude, v každém případě několik let. Ale ten den nastal a zdánlivě se ničím nelišil od jiných. Jen ještě silněji nade vším převládala zneklidňující otázka: přijmou mě nebo nepřijmou? Už několikrát se Víťa rozloučil se psy, které teď nekrmil on, ale Geraskova žena. Na letiště přišla Zinka, známí chlapci. Když Zinka viděla, jak Víťa upírá oči na moře, na hory za osadou, na tajgu, rozhodla se ho utěšit: „Třeba se ještě vrátíš. Třeba neuděláš přijímací zkoušku…“ Mezi cestujícími se proslechlo, že letadlo už odstartovalo z Petropavlovska a musí tady být co nevidět. Víťa stejně jako všichni poslouchal, jestli už neletí. A náhle k němu pronikl vzdálený, nepochopitelný zvuk, při němž se musel zachvět. Všechno v něm zajásalo při tomto skoro nezachytitelném zvuku… Vtom psi na břehu spustili ve společném chóru! Začali všichni najednou, tak jako zpívali jen s Kvítkem. Potom ztichli, naslouchali. A tam, v tajze, na výběžcích sopek znovu zazněl Víťovi tak známý zvuk – odpověděl Kvítek! I tentokrát přežil. Geraska měl pravdu, když řekl, že jednou za svítání kolem jeho stanu přeběhla vlčice a s ní jako by běžel Kvítek… Hučení letadla přehlušilo hlasy psů. Krátké loučení. Letadlo nabírá rychlost. Pod jeho křídlem se naposledy mihly chalupy Tumanova.

215

KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 171 Anatolij Sevasťjanov ZA MEDVĚDEM NA KAMČATKU Ilustrovala Dagmar Sedláčková. Graficky upravil Zdeněk Kudělka. Z ruského originálu Moj znakomyj medveď, vydaného nakladatelstvím Molodaja gvardija v Moskvě roku 1980, přeložila Stáňa Síbrtová. Vydal jako svou 7113. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1986. Odpovědný redaktor Vítězslav Grepl. Výtvarný redaktor Jiří Fixl. Technická redaktorka Zoe Blahová. Ze sazby písma Baskerville vytiskla Stráž, tiskařské závody, n. p., Plzeň, závod ve Vimperku. 13,93 AA (text 12.21 ilustr. 1,72), 13,98 VA. Náklad 22 000 výtisků. 1. vydání. 13-744-86 14/64 Vázaný výtisk 22,– Kčs Pro čtenáře od 12 let

216