HISTORIE OBCE Zdejší podhorský kraj na horním toku řeky Opavice leţel v moravskoslezském pomezním hvozdu aţ do období velké kolonizace. Tehdy začalo jeho osidlování, ale kdy přesně vznikly Holčovice, bohuţel nevíme. První, i kdyţ poněkud sporná, písemná zmínka o Holčovicích je v tzv. dílčích listinách Opavského kníţectví vydaných po smrti kníţete Mikuláše II. z rodu Přemyslovců, kterými se kníţectví dělilo mezi jeho čtyři syny. V listině z 18. dubna 1377 je jmenována ves Luttendorff, o níţ se četní badatelé domnívají, ţe šlo o dnešní Holčovice. Náleţela spolu s Albrechticemi, Hynčicemi a jiným zboţím k majetku Linharta z Rovného a při dělení Opavska připadla ke krnovskému dílu kníţete Hanuše. Za války česko-uherské bylo Krnovsko velmi zpustošeno, linhartovskou tvrz dobyl roku 1470 po dvoudenním obléhání hejtman krále Matyáše Franc z Háje. Albrechtický statek poplenila zase vojska Matyášova při svém taţení z Olomouce do Slezska roku 1474. V té době patřily Holčovice jiţ ke statku linhartovskému, při kterém jsou v zemských deskách opavských ke dni 18. května 1478 jmenovány. Do nich přikázal kníţe Viktorin Opavský zapsáti, ţe za projevenou věrnost bratrům Janovi Trojanovi a Václavovi z Vladěnína dědičně propouští z manství zboţí Opavici, Linhartovy, Hošťálkovy, Mokré, Holčovice a Rudíkovy se všemi právy a příslušenstvími. Ves ale zřejmě zpustla v důsledku některého z válečných taţení nebo z nějaké jiné příčiny, neboť je pak roku 1558 zmiňována jako „stará pustá ves“. V listině vystavené ve středu po Všech svatých dává vědět tehdejší spolumajitel panství Albrecht Sup z Fulštejna a na Linhartovech, ţe za ním přišlo na linhartovský zámek několik jeho poddaných s prosbou, aby jim povolil obnovit Holčovice, k čemuţ dal svolení. Znění zakládací listiny: „Ich Albrecht von Füllstein auf Geppersdorf und Gotschdorf am Mittwoch nach Allerheiligen im Jahre 1558 auf Schloss Geppersdorf beurkunde, dass vor mich kommen sein etliche meine Untertanen und mich agelanget und gebeten, auf dass ich ihnen wollte vergönnen ein alt wüsste Dorf also nämlich Hüllersdorf aufzubauen. Solche ihre Bitte habe ich vorbittig geruht, und gebe ihnen das Recht aufzubauen und Kraft dieses Briefes ihnen und ihren Erben und Nachkömmlingen sollen mir keinen Zins nicht geben, bis man wird schreiben 1558 Jahr auf St. Michaelis tag allda sollen sie anfangen mir und meinen Erben forthin alle Jahr auf St. Michaelis Z insen schuldig sein zu geben“. Hned v příštím roce 1559 ustanovil Albrecht Sup dědičným rychtářem Kryštofa Lamperta, ale ves byla tehdy ještě neosazená. Noví osadníci obdrţeli určitou výměru půdy, za coţ vykonávali robotu a platili vrchnosti na svatého Michala naturální a peněţní dávky. Rychtářství bylo obdařeno největšími pozemky a také různými právy, bylo osvobozeno od roboty, ale jiné platy muselo odvádět. Rychtář vybíral státní daně a činţe pro vrchnost a jako představitel obce vykonával místní soudní pravomoc. Privilegia obsaţená v zakládací listině potvrdili: Jan Skrbenský z Hříště na zámku ve Fulneku na den svaté Juliány roku 1594, Jan Skrbenský roku 1664, rada krnovská a purkmistr 30. září 1665, Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště 2. listopadu 1666, purkmistr a rada městečka Opavice 4. dubna 1732 a bratři Karel František a Jiří Leopold Skrbenští 26. dubna téhoţ roku. Jaroslav Skrbenský z Hříště povolil roku 1606 a 1607 Jindřichovi Richtrovi a Jakubovi Bradišovi krčmu s pekařstvím a toto nadání rychtáři Albertovi Poppeovi roku 1612
potvrdil, coţ vidimovali roku 1666 fojt, purkmistr a rada městečka Opavice (vidimace = potvrzení veřejného úřadu na opise listiny, ţe opis se srovnává s originálem). Pro zmíněný rok 1478 a taktéţ v půhonných knihách kníţectví Opavského z let 1571 a 1586 je doloţen název vsi jako „Holczowicze“. Přípona –ovice k osobnímu jménu Holec nebo Holče, znamená ves lidí Holcových, resp. Holčových. Stejnojmenná vesnice leţí v Čechách jihovýchodně od Benešova. V urbáři z roku 1667 se kromě původního českého jména obce objevil německý kancelářský novotvar „Hüllersdorf“. Na národnostní skladbu prvních obyvatel Holčovic můţeme usuzovat podle jejich jmen na seznamu z roku 1608, kdy byl pro Opavsko pořízen mustrunk (tj. prohlídka) venkovského obyvatelstva. Při něm se zjišťoval počet usedlých a jejich výzbroj pro případ válečného nebezpečí. Z 86 poddaných jich byla většina německá, českého původu bylo jen 12 jmen (Jacob Bradisch, Georg, Christoff a Melcher Stancke, Greger Krischke, Georg, Caspar a Michel Michalka, Paltzer a Georg Jauernig, Michal Brosche a Michel Moraffe), vedle tří nejistých. Hejnov leţel v albrechtickém panství a tudíţ v Krnovském kníţectví. Zanikl za válek česko-uherských. V neděli roku 1555 po svátku sv. Trojice vystavil Jiří Sup z Fulštejna, dědičný pán na Albrechticích a Hynčicích, listinu, v níţ povoluje svým poddaným v pustině nad Hynčicemi novou ves zaloţit a pouští jim některé svobody („..dass er einigen seiner Untertanen in der Wüstung oberhalb Heinzendorf, welche Wüstung Haindorf genannt wird, Grund zur Ansiedlung gegeben habe…“). Další zpráva o vsi pochází Hans Neumann z Rieglitz mustrunk domobrany. Z (rychtář, 40 zahradníků, kopími (bodáky).
z roku 1602, kdy pro celé albrechtické panství sestavil úředník a Löwensteinu, současně zemský písař kníţectví Krnovského, něj se dovídáme, ţe „Haindorff“ měl tehdy 43 hospodářů jeden chalupník a krčmář) vyzbrojených 13 puškami a 30
Hanuš Kryštof z Valdštejna a na Albrechticích přidělil 26. května 1618 sedmi svým hejnovským poddaným (Georg Irblich, David Haissig, Georg Herrmann, Michael Hein, Martin Hanke, Nickel Adam a Walter Weikenschmiedt) kus pole a lesa pro lepší obţivu. Valdštejnovi bylo albrechtické panství pro účast na stavovském povstání zkonfiskováno a roku 1622 jej od císaře získal řád německých rytířů. Velmistr řádu arcikníţe Karel ale zboţí postoupil o rok později jezuitské koleji v Nise. Její rektoři obě listiny z let 1555 a 1618 potvrdili, první Ludovicus Ciasius roku 1632 a druhou Ferdinand Waldthauser 6. prosince 1688. Podle urbáře z roku 1689 měla vesnice 42 velkých zahradníků, 14 malých zahradníků a mlynáře. Po rozdělení Slezska roku 1742 získali panství Albrechtice výměnou opavští jezuité a po zrušení řádu roku 1773 majetek spravoval studijní fond. Od něj je roku 1824 koupil Karel Traugott Skrbenský z Hříště, ale jiţ následujícího roku panství koupili podnikatelé Vinzenz Tlach a Vinzenz Keil z Opavy. Stará Komora byla zaloţena roku 1592. Dne 21. ledna dal Bartoloměj ze Šlevic, pán na Albrechticích a Malých Petrovicích, zemský soudce krnovský, se svou chotí Alţbětou Supovnou z Fulštejna svým čtrnácti poddaným povolení ke zbudování nové vsi na potoku „Kamer“ u hranic s Holčovicemi. Tato listina se ale ztratila a byla proto vrchním královským úřadem ve Vratislavi nově pořízena a dne 5. října 1644 vidimována. Z výše zmiňovaného mustrunku domobrany vyplývá, ţe Komora - „das Dörfel Camersdorff“ - měla roku 1602 jiţ 20 usedlostí, jejichţ majitelé byli vyzbrojeni 19 kopími a jednou puškou. Ve vsi byli tehdy jen zahradníci, takţe ji můţeme povaţovat za chudou,
na coţ můţeme usuzovat i z výzbroje. Palnou zbraní bývali totiţ vybaveni jen zámoţnější poddaní, kdeţto poboční zbraň měli všichni. Letopočet vzniku Nové Komory není znám. Spolu se Starou Komorou a Hejnovem náleţela aţ do zrušení vrchnostenské správy roku 1848 k albrechtickému panství. V urbáři pořízeném roku 1689 je pro ni uváděno 18 osedlých, pro Starou Komou 27. Podle karolínského katastru měla ves ve 30. letech 18. století 21 zahradníků, zatímco Stará Komora čítala 26 zahradníků a 14 domkářů. Dlouhou Ves vysadil roku 1606 Jaroslav Skrbenský z Hříště, jak to vyplývá z listu potvrzeného tamnímu rychtáři Gottfriedovi Šmídovi bratry Karlem Františkem a Jiřím Leopoldem Skrbenskými. O dva roky později zaloţil Jaroslav ves Spálené. V pergamenové listině datované 31. května 1608 v Hošťálkovech dává svému holčovickému rychtáři Jakobu Poppemu právo „v lesích a horách nad tratí řečenou Kamer novou ves jménem Kuttelberg zaloţit“ a určuje novým usedlíkům jejich platy a roboty. O velikonocích roku 1610 potvrzuje dědičná práva na svobodnou rychtu Hanušovi Poppeovi. Ves byla toho roku ale ještě neosazená. Privilegia uvedená v obou listinách potvrdili: 10. září 1666 na zámku v Hošťálkovech Kryštof Bernard Skrbenský, který při té příleţitosti dal novou konfirmaci (tj. potvrzení) kuttelbergskému rychtáři Leonardu Hankemu, 18. dubna 1732 purkmistr a rada městečka Opavice, 26. dubna téhoţ roku je potvrdili bratři Karel František a Jiří Leopold Skrbenští. Ti také dali 15. prosince předcházejícího roku novou konfirmaci rychtáři Heinrichu Luxovi. Jako poslední ze všech obcí, jeţ jsou dnes součástí Holčovic, bylo zaloţeno Jelení. Dne 29. srpna 1666 dovolil Kryštof Bernard Skrbenský z Hříště na svém pozemku v trati řečené „im oberen Hirschgrundt“ naproti hornímu konci Holčovic novou ves jménem „Hirschberg“ (= Jelení hora) osaditi. Ze zakládací listiny se dále dovídáme, ţe kaţdý osadník obdrţel pozemek o délce 108 prutů a šířce 15 prutů (1 prut = 3,79 m) a ţe první léta byli osvobozeni od všech povinností. K zaloţení nebo obnovení všech jmenovaných obcí došlo od poloviny 16. století do začátku třicetileté války, případně v druhé polovině 17. století, kdy v tomto kraji probíhala druhá vlna kolonizace. Tento pro dějiny kraje významný proces umoţnila hospodářská podnikavost Skrbenských, přírůstek populace na jejich panství a příliv německého obyvatelstva z míst bliţších i vzdálenějších (Vraclávek, německy Klein Bressel, byl vysazen kolonisty z okolí Vratislavi). Zmíněný Václav z Vladěnína náleţel k hojně rozvětvenému rodu Fulštejnů a k původnímu rodovému predikátu se vrátili jeho vnukové Albrecht a Lacek Ojíř z Fulštejna. Bratři drţeli celý linhartovský statek společně, po smrti mladšího Albrechta roku 1564 jiţ pouze Lacek, téţ bezdětný. Po dvou letech majetek zdědily jeho setry Anna († 1577) a Magdalena (Mandalena) z Fulštejna. Při dělení Magdalenina dědictví roku 1578 získala nejstarší z její tří dcer Bohunka Kravařská ze Šlevic vsi Hošťálkovy, Novou Ves, Holčovice, Vraclávek, Mokré (dnes v Polsku) a pusté vsi Matyášovy a Kobylí, čímţ vzniklo nové samostatné hošťálkovské panství. Bohunka zesnula roku 1580 a statky zdědil její manţel Jan st. Skrbenský z Hříště († 9. 10. 1597), čímţ se panství dostalo na více jak 250 let do majetku tohoto rozvětveného původem moravského rodu. Brzy ovdověl a se svojí druhou manţelkou Maruší Okrouhlickou z Kněnic získal do vlastnictví Fulnek, kde jeho stejnojmenný synovec podporoval J. A. Komenského. Skrbenští byli totiţ od konce 16. století evangelického vyznání a této víře zůstaly některé linie rodu věrné aţ do druhé poloviny 18. století. Jan st., jenţ zastával úřad sudího menšího práva v kraji olomouckém, neměl děti ani z prvního ani z druhého manţelství a tak dědili Hošťálkovy
jeho bratři Petr a Jaroslav. Po smrti druhého ze sourozenců roku 1602 přešlo panství na jeho stejnojmenného syna. Jaroslav Skrbenský nechal v Holčovicích v letech 1604-5 postavit dřevěný evangelický kostel. V zakládací listině se jej zaručil chránit a náboţenské obci téţ potvrdil, ţe při augšpurském vyznání na věčné časy zůstane a ţe od ţádné jiné budoucí vrchnosti světské či církevní nebude k jiné víře nucena. Chrám stával na místě dnešní márnice poblíţ hlavního vchodu na římskokatolický hřbitov. Jako evangelický pastor zde roku 1605 působil Johannes Conradus, který je spolu s holčovickým dědičným rychtářem Jakobem Poppem, dvěma obecními staršími (George Machetanz a Leonhard Hanke) a pěti členy obecní rady (Thomas Gross, Martin Fitz, Matz Müller, Christoph Weiss a Christoph Titze) jmenován jako nejvýznamnější podporovatel výstavby kostela. Hošťálkovské panství leţelo v Opavském kníţectví, které roku 1614 získal kníţe Karel z Liechtenštejna, jemuţ císař Ferdinand II. roku 1622 daroval také sousední kníţectví Krnovské. Jakoţto horlivý katolík brzy přistoupil k rekatolizaci obou kníţectví. Aby dosáhl svého cíle, nechal vyhnat evangelické kněze a učitele a evangelické obyvatelstvo bylo nuceno přestoupit k římskokatolické víře nebo se vystěhovat. V sídelních městech obracení na víru římskokatolickou probíhalo vcelku rychle, zcela opačně tomu bylo na odlehlém venkově, zejména tam, kde vrchnost byla nekatolická. To byl případ panství Hošťálkovy, jehoţ majitel namítal, ţe při takovémto ostrém postupu se horské kraje vylidní. Po vypuzení evangelického pastora zůstal evangelický holčovický kostel neobsazen a byl proto v listopadu 1631 olomouckým biskupem kardinálem Františkem Dietrichštejnem určen jako filiální kostela v Nové Vsi (dnes Česká Ves, místní část Města Albrechtic), který se tak stal farním kostelem pro všechny vsi hošťálkovského panství. Obročí novoveského kostela zároveň udělil kazateli Michaelu Heinrichu Oppitzovi a to bez vědomí Jana Skrbenského. S ním se Oppitz po svém příjezdu velmi nepohodl, neboť majitel panství o ţádného katolického duchovního neţádal. A tak ještě tentýţ rok odešel Oppitz, spravují také Albrechtice, Hynčice a Opavici, na jinou prebendu na Moravu, odkud se roku 1660 vrátil na faru do Hynčic. Českým stavovským povstáním, jehoţ se účastnili i dva členové rodu Skrbenských, začala třicetiletá válka. Krnovskem protáhla, nebo jej na nějaký čas obsadila, vojska dánská, císařská a švédská, v důsledku čehoţ mnoho usedlostí zpustlo. Konflikt skončil roku 1648 mírem vestfálským, jímţ byla na rozdíl od Čech a Moravy evangelíkům augšpurského vyznání v dědičných slezských zemích přiznána omezená náboţenská svoboda. Habsburkové se přesto pokoušeli jejich práva všemoţně oklestit a prosazovali protireformaci, jak ukázalo pozdější dění. Jaroslav (Jaroš) Skrbenský z Hříště měl jediného syna, který předčasně zemřel a tak statky připadly po jeho úmrtí roku 1616 mladším bratřím. Z nich Jan Skrbenský († 1664), nejvyšší sudí kníţectví Těšínského a přísedící zemského soudu kníţectví Opavského, smlouvami s bratry převedl na sebe jejich podíly na Hošťálkovech, takţe je získal roku 1639 vcelku. Císař Leopold I. jej 25. listopadu 1658 povýšil i s potomky do starého českého panského stavu, coţ po třech letech stvrdili opavské stavy. Za ţivota Jana a jeho syna Kryštofa Bernarda (1615-86), nejvyššího berníka kníţectví Opavského a téţ rozhodného evangelíka, pokračoval opavský a krnovský kníţe Karel Eusebius z Liechtenštejna ve svém úsilí o znovuobnovení římskokatolické církve. Opakovaně proto nařizoval svým hejtmanům, aby vyháněli a uvězňovali evangelické kněze a učitele, kteří se stále zdrţovali na různých místech. Do obou svých kníţectví nechal roku 1670 vyslat z olomoucké jezuitské koleje misionáře a zároveň svým hejtmanům 10. července přikázal, aby je se vším důrazem podporovali a bude-li to třeba, i s pomocí vojáků. Misionáři byli při obracení na víru katolickou plně zaměstnáni mimo
jiné na panství hošťálkovském, kde se páteři Arnold Engel a Johann Pinter setkávali s neustálým pasivním odporem. Evangelické kostely v Holčovicích, Nové Vsi a Hošťálkovech byly evangelíkům odejmuty a převzaty pro katolickou bohosluţbu a zabaven byl téţ holčovický hřbitov. Engelovi, přezdívanému evangelíky „Jesu-Wüter“ (zběsilý jezuita), v tom pomáhali krnovští dragouni vedení plukovníkem Lohnou. Proti tomuto násilnému postupu marně protestovalo 15. prosince 1670 šest obcí panství (Dlouhá Ves, Jelení, Holčovice, Spálené, Nová Ves a Kříţová) odvolávajíc se přitom na privilegium udělené zakladatelem kostela roku 1605. Ani Kryštof Bernard Skrbenský nebyl schopen konfiskaci kostelů zabránit. Olomoucké biskupské konzistorium vyslalo 17. září 1671 na farnost do Nové Vsi „ke stádu kacířů“ nového administrátora. Andreas von Eka se tu ale nesetkal s přátelským přijetím (také v Mokrém mu nechtěli otevřít kostel) a pro nedostatek prostředků příští rok rezignoval. Páter Engel informoval kníţete a hejtmana, ţe od návratu Skrbenského z Vratislavi obyvatelé jeho mše a kázání jiţ nenavštěvují a do kostela nechodí. Proto on, aby je k tomu přinutil, světskou moc - vojáky z krnovského regimentu poţadovat musel, jak to vyplývá z hejtmanova dopisu adresovaného 14. března 1671 Skrbenskému. Stavy augšpurské konfese obou kníţectví si 28. března 1671 stěţovaly císaři Leopoldovi I., ţe rekatolizační dekrety kníţete Karla Eusebia z Liechtenštejna a olomouckého biskupa obsahující přísná nařízení prováděná především na statcích Kryštofa Skrbenského mají za následek útěk jeho ustrašených poddaných. Jemu nařizováno proti jeho svědomí a vyznání pomáhat páteru Engelovi. Biskup byl ovšem toho mínění, ţe Skrbenský sám nabádá své poddané, aby se na krátký čas vystěhovali a on si tak mohl stěţovat na depopulaci (vylidnění). Protoţe si tu misionáři, kteří mohli pouţívat přívlastku „císařští“, nebyli při své činnosti jisti svými ţivoty, museli se často nechat doprovázet vojáky. Na bílou sobotu 12. dubna 1672 by byl jeden z nich v Holčovicích málem ukamenován, kdyby mu nepřišla včasná pomoc. Do začátku 18. století se tu vystřídalo ještě několik misionářů. Z nich si Matheus Xaverius Beitlich roku 1690 stěţoval, ţe Jan Kryštof Skrbenský evangelické rychtáře v Hošťálkovech a v Nové Vsi neodvolal a ţe jednoho takového dosadil do Dlouhé Vsi. Bylo mu nařízeno, aby okamţitě za rychtáře jmenoval osoby vyznání katolického. Skrbenskému také dával za vinu, ţe připustil sňatek svých poddaných - včetně několika z Holčovic (Elisabeth Baltzer, Geogr Flechsigs a Kleinmüllerovi) - evangelickým pastorem v lese ve dnech 28. a 29. září 1690. Bylo mu proto nařízeno, aby tito „delikventi“ byli bezodkladně znovu řádně sezdáni a aby zaplatil značnou peněţní pokutu a stane-li se tak, zemský kníţecí úřad nepřistoupí k dalším opatřením. Dřevěný kostel obehnaný polorozbořenou hřbitovní zdí měl tehdy věţ se zvonem nad chórem, malou zákristii a k jeho vybavení náleţel oltář, pozlacený stříbrný kalich, dvě dřevěné křtitelnice a zpovědnice. Příslušely k němu Holčovice, Spálené a Jelení, kde bydlelo podle krnovské děkanské matriky roku 1672 celkem 57 dospělých katolíků a přibliţně 500 evangelíků. Matriky pro tyto tři obce začínají rokem 1687. Roku 1691 ţilo v těchto třech obcích 497 evangelíků a 193 katolíků. Zatímco někteří obyvatelé přestoupili k víře katolické, jiní se vystěhovali nebo vyznávali svoji víru dále tajně. Ke společným modlitbám, které vedli potulní predikanti zvaní „buschpredigři“, se scházeli v okolních lesích nebo v soukromí, kromě jiných míst zřejmě i v domě čp. 55 rodiny Poppeů. Protireformace postupovala pomalu a tak se evangelická většina udrţela v Holčovicích, Spáleném, Dlouhé Vsi a Jelení a silná evangelická menšina v Komoře a Hejnově. Staleté souţití obyvatel obou konfesí je podstatným momentem v dějinách Holčovicka aţ do roku 1945.
Určité zlepšení v náboţenských poměrech nastalo po roce 1707, kdy císař Josef I. a švédský král Karel XII. uzavřeli v letním sídle saských kurfiřtů Altranst ädtu nedaleko Lipska smlouvu, která kromě jiného propůjčovala slezskému obyvatelstvu náboţenskou svobodu a podle níţ proběhla omezená restituce v minulosti zabaveného církevního majetku. Platila ovšem jen pro augšpurské vyznání a to na základě vestfálského míru, jehoţ garantem byli právě protestantští švédští králové. O dvě léta později povolil císař Slezanům vystavět si šest nových evangelických kostelů, tzv. „milostných“ (Gnadenkirchen). Mezi ně náleţel i Těšín, k němuţ byli evangelíci ze 13 mílí vzdálených Holčovic přivtěleni. Po slezských válkách mnozí věřící častěji docházeli přes nové hranice do bliţších evangelických kostelů v protestantském Pruském Slezsku navzdory potíţím s tím spojeným. V opavském Zemském archivu je uloţen urbář hošťálkovského panství pocházející z roku 1667. Autorem první česky psané části – podrobného popisu panství - je přímo Kryštof Bernard Skrbenský, slezský spisovatel píšící převáţně česky. Druhá část urbáře obsahuje soupis poddaných a jejich povinností německy. Jména poddaných byla jiţ vesměs německá, v Holčovicích bylo z 81 příjmení sotva 10 českého původu (Mike, Jauernig, Nowak, Michalka, Stantke,…) a v nově osídleném Hirschbergu z 20 osedlých nejvýš tři. Kdeţto Langendorf s 50 a Kuttelberg se 70 usedlíky byly čistě německé. V Holčovicích musel fojt (rychtář) a poddaní každoročně vykonávat tyto povinnosti: „Fojt povinen jako jiní, víno, pivo a pálené šenkovati. Na dědině úřad vésti mezi lidma pod sebou majícími. Platy a poplatky vrchnosti od lidí povinen každoročně vybírati, aniž ne dáti zaseděti. Soli jeden balvan od Tarnowicz aneb od Oswietimi každoročně přivézti, povinno za to je mu z důchodu 3 tolary a 3 věrtele ovsa pro koně na cestu dávat. Všelijakú zvěř od myslivce zastřelenou jest povinen na zámek přivážeti. Pstruhy když se lapati dají a tak mnoho se jich nalapá, že by jich bez potřeby bylo, povinen takové na zámek odvésti. Krčmáři jsouce obzvláště v tejž dědině povinností jeho jest, obrok platu, který dává, i tak jako fojtové, víno, pivo a pálené panské na šenk bráti a takové pilně a věrně šenkovati. Poddaným v tej dědině osedlých jsou tyto povinnosti předně: Lúky najprve řečené Koblvíze každý rok povinny planiti a snažiti, aby nezarostly, trávu na ní séci, na seno vysušiti a do kop shrabati, jak se hodí a náleží. A poněvadž od tý louky Koblvíze nemalý kus fojtu v Hyrschberku v dědině nově založené za dědičný puštěný jest, mají a povinni jsou na místě toho týž holčovičtí při Biergwaldu ten rybníček s lúčkami při něm se nacházející planiti a snažiti, každoročně i trávu séci a vysušíce jak se hodí a náleží do hodných kop shrabati. Všechno to o své stravě. Zvěř jaká bývá v horách zastřelena, povinni jsou z hor až na fojtství přikluditi, pstruhy lapati, kdy vrchnost poručí. K stavení povinni handtlangern, tak mnoho, a kdykoliv se poručí a tak dlouho jak toho potřeby posílati. Příkopy vyhazovati taky posílati povinni jsou. Taky kdy v nebezpečenstvo aneb v nepokoj jest, podle jiných dědin na zámek se zhodnou zbrojí přijíti vachovati. Pěší roboty jsou povinni, jak se jim káže a kdekoliv, při jejich stravě každoročně jeden den každý po třech dnech vykonávati.
Dalším pramenem, který nás informuje o hospodářské a sociální situaci poddaných na Holčovicku, je karolínský katastr slezský vypracovaný ve 20. a 30. letech 18. století na příkaz vídeňské vlády pro účely daňové reformy ve Slezsku. Ve vsích pracovali řezníci, pekaři, kováři, krčmáři, tkalci a mlynáři. Ve Spáleném stála vrchnostenská pila a v Hejnově drátovna. Například v Holčovicích chovalo 78 poddaných celkem 171 kusů skotu, 50 ovcí a 35 koz. V znatelně menším Jelení vlastnilo 28 zahradníků 65 krav, 25 ovcí a 8 koz. Poddaní odváděli vrchnosti dávky, které například pro 45 zahradníků v Dlouhé Vsi činily celkem 45 hus, 88 slepic a 44 mandelů vajec (= 660 kusů). Faráři v Hynčicích respektive v Nové Vsi platili obyvatelé činţi v penězích místo peněţitého desátku, například 59 obyvatel Hejnova platilo celkem 7 tolarů, 2 groše a 12 haléřů. Všichni poddaní ze vsí na hošťálkovském panství předli pro vrchnost po jednom kusu příze ročně a dostávali za to zaplaceno 2 groše za kus. Rychtáři těchto čtyř obcí platili vrchnosti řemeslnickou činţi ve výši 2 (dlouhovodský 4) tolary místo jednoho kamene loje. V Hejnově a Staré Komoře měli rychtáři výnos ze svého výčepu piva a odváděli řemeslnickou činţi z obchodu s přízí. Holčovický mlynář Ondřej Treymer se soudil v letech 1725-27 u kníţecího soudu s rychtářem Ondřejem Jauernigem o zaplacení dluhu 600 tolarů a způsobené mu škody a výlohy a téţ s Jindřichem Rösnerem z Holčovic o dluh ve stejné výši a uráţky na cti. Na hranicích nisského kníţectví náleţejícího vratislavskému biskupství a majetku Skrbenských - v lesích mezi Heřmanovicemi a Spáleným - probíhal od roku 1551 dlouholetý hraniční spor. Roku 1723 přepadli heřmanovičtí pastýře ze Spáleného, který pásl na sporných pozemcích, odňali mu asi 30 krav a zbili jej tak, ţe druhého dne zemřel. Dobytek pak prodali za 90 zlatých. Teprve roku 1729 byly hranice mezi oběma panstvími pevně stanoveny. Kraj opakovaně suţovaly morové epidemie, naposledy v roce 1710. V srpnu vymřelo fojtství v Dlouhé Vodě, kam zavlekl nákazu posel ze slezské Olešnice. Jelikoţ se pak „morová rána na gruntech hošťálkovských rozlízala“, muselo zemské hejtmanství uzavřít hranice a rozestavět na nich Po dvanáctiletém úsilí bylo za úřadování novoveského faráře Frantze Karla Bönische a s podporou hoštálkovské vrchnosti započato s výstavbou nového římskokatolického kostela zasvěceného Neposkvrněnému Početí Panny Marie. Starý dřevěný kostel byl zbourán a základní kámen novostavby byl poloţen a vysvěcen 23. října 1770. Z tohoto dne je datován dlouhý pamětní list, s dodatkem z 5. srpna 1772, sepsaný tehdejším učitelem Josefem Klapperem a nalezený spolu s mincemi roku 1891 v makovici při opravě kostelní věţe. V listině jsou popsány tehdejší politické poměry v Evropě, historie místní duchovní správy, neúroda a tzv. hladová léta (1771-72) a okolnosti průběhu výstavby kostela. Připomíná se téţ nedávný průjezd císaře Josefa II. Holčovicemi od Zlatých Hor v doprovodu generálů Laudona a Lascyho. Stavba v ceně 4200 zlatých byla dokončena roku 1774. Ke zřízení římskokatolické farnosti podřízené krnovskému děkanství, a tudíţ diecézi olomoucké, došlo v Holčovicích roku 1786. Zahrnovala téţ Spálené a Jelení, kdeţto Dlouhá Ves zůstala u fary v Nové Vsi. Při této příleţitosti k ní byla z příkazu tehdejšího vratislavského biskupa Philippa Gottharda Schafgotsche přifařena Stará a Nová Komora, náleţející do té doby k faře v Hynčicích, při které zůstal Hejnov. Albrechtické panství totiţ náleţelo k diecézi vratislavské jiţ od roku 1624, kdy bylo vyjmutu z diecéze olomoucké. Prvním římskokatolickým farářem se stal 15. dubna 1787 Anton Klemens Schustaczek.
Začátkem září 1779 se rozhodli evangelíci z osmi obcí hošťálkovského panství poslat císařovně Marii Terezii ţádost o povolení stavby evangelické modlitebny a ustanovení evangelického pastora a učitele. Své přání oznámili svému pánu Karlu Traugottu Skrbenskému a poníţeně ho poţádali o podporu. A poté co ani farář nevznesl ţádnou námitku, bylo rozhodnuto vyslat do Vídně zvláštní deputaci, aby ţádost osobně přednesla Jejímu veličenstvu. Členové deputace ale nedostali od královského úřadu v Opavě průvodní list a tak ji poslali prostřednictvím tohoto úřadu písemně. Memoriál podepsalo 24 osob, ze Spáleného to byli obecní starší Benjamin Scharbert, radní Gottlieb Hanke a Benjamin Poppe, z Dlouhé Vsi rychtář Gottlieb Schmidt, členové obecní rady Georg Richter, Hanns Georg Latzmann, Hanns Friedrich Philipp a obecní starší Hans Georg Preudelt. Z dvorského reskriptu, který dorazil na hošťálkovský vrchnostenský úřad krátce před adventem příštího roku, se ale dozvěděli o zamítnutí svých poţadavků a zapovídalo se jim téţ napříště takovou ţádost znovu podávat. Brzy po vydání tolerančního patentu ze 13. října 1781 sepsali zdejší evangelíci v čele s holčovickými novou ţádost s prosbou o výstavbu modlitebny a zaslali ji císaři Josefu II., který tehdy krátce pobýval v Opavě. Písemnou ţádost doručila 27. listopadu tříčlenná deputace: Gottlieb Richter, Gottlieb Jordan – oba z Holčovic - a Gottlieb Kaller z Jelení. Odpověď z opavského královského úřadu podepsaná zemským prezidentem hrabětem Brigido z 9. ledna přišla do Holčovic 29. ledna 1782. Císařským majestátem Josefa II. se dává povolení ke stavbě modlitebny, školy a k ustanovení pastora a učitele. Přípis obsahoval téţ omezující body, které měly být dodrţeny. Vybraný pastor musel být schválen těšínskou konzistoří augšpurské víry, modlitebna musela mít nízká okna, nesměla mít věţ a zvony. Poloţení základního kamene a vysvěcení místa stavby pastorem Ernstem Wilhelmem Fröhlichem z Těšína se konalo 10. dubna 1782 za přítomnosti Karla Traugotta Skrbenského, krajského hejtmana barona von Skal, hraběte von Vetter a nespočetného mnoţství lidí. Následujícího dne uděloval Georg Schmidtschen z čp. 55 pod širým nebem svaté přijímání pod obojím způsobu více jak devíti stům věřícím, kteří tak hromadně přecházeli k původní víře. Ti v modlitbách děkovali císaři Josefu II. za to, ţe se jim dostalo náboţenské svobody. Ten den se rozloučil s hluboce dojatými evangelíky ze svého úřadu odcházející konsistoriální rada Nerling, který byl pastorem v nedalekém pruském Neustadtu (dnes Prudnik v Polsku). Dříve sem totiţ docházel kázat svým souvěrcům z druhé strany státní hranice. Při této události byla pouţita kazatelna zachráněná z původního evangelického kostela a přes sto let tajně skrývaná, jeţ se pak stala součástí vybavení filiálního kostela ve Vraclávku. Dne 20. října 1782 byla v holčovické modlitebně slouţena první mše. Při této příleţitosti slavnostně uvedl superintendent Traugott Bartelmus z Těšína jako prvního pastora Ernsta Ludwiga Schuberta z Těšína, po jehoţ smrti spravoval v letech 1808-22 farnost jeho syn Ernst Tobias Schubert. Stavbu dokončenou na podzim roku 1783 brzy doplnily varhany. Naproti modlitebně byla roku 1786 nákladem 200 zlatých dostavěna fara. K holčovické farnosti zpočátku náleţelo nejen všech osm obcí panství o 2946 věřících, ale také evangelíci z tehdejšího Opavského kraje. Ze začátků existence obce se dochoval soubor náboţenských písní, kantát a modliteb, které pro chór sepsal roku 1784 učitel Carl Ernst Tschickard. Texty oslavují velikonoční vzkříšení Krista, přejí nově zbudované modlitebně trvání aţ „do konce světa“ a na závěr jsou připojeny kratší partie k svatodušním svátkům. Zpočátku nebylo povoleno evangelickým pastorům vést matriky, kaţdý křest, sňatek a úmrtí musel být oznámen na katolickou faru a tam zapsán po zaplacení štoly. Aţ dvorní dekret z roku 1829 zplnomocnil nekatolické duchovní psát ve své farnosti matriky narozených, sňatků a úmrtí, ale kaţdý zápis musel být potvrzen katolickým farářem.
Pro větší vzdálenost Holčovic od některých vsí s větším počtem evangelických věřících podnikl pastor Franz Samuel Stromsky (působil v letech 1823-27) u opavských a vídeňských úřadů kroky potřebné k vystavění modlitebny ve Vraclávku. Základní kámen slavnostně poloţil 21. července 1828 uţ ale jeho následovník v úřadě Gustav Heinrich Klapsia (1828-36). Stavbu uhradily dobrovolné příspěvky evangelických věřících, především z Holčovic (Johann Gottlob Prosche, Christian Heinrich Poppe a jeho bratr Gottlieb Poppe ze Spáleného). Od roku 1825 v Holčovicích vedle faráře působil i vikář, jichţ se do roku 1866, kdy se filiální sbor ve Vraclávku osamostatnil, vystřídalo deset. Zdejší obyvatelstvo se ţivilo především zemědělstvím a lnářstvím. Na kamenitých polích se pěstovalo ţito, oves, ječmen, len, luštěniny, brambory a pícniny. Dalším poskytovala obţivu práce v lese, běţná řemesla nebo výroba dřevěného zboţí. Jak v Dolních Holčovicích tak ve Spáleném bylo kolem roku 1837 po třech mlýnech a jedné pile. Hospodáři obou částí Holčovic tehdy chovali 16 koní a 233 krav. Zdejší podhorský kraj od Jesenicka po Krnovsko byl po staletí specializován na pěstování lnu, navazující výrobu a bělení příze a lněných tkanin a obchod s těmito produkty. Rozdělení Slezska na rakouskou a pruskou část roku 1742 a následně uvalená obchodní cla toto významné hospodářské odvětví jen dočasně utlumila. V obcích hošťálkovského dominia pracovalo 37 bělidel, v Holčovicích bylo kromě několika menších i jedno velké. Nacházely se tu pro ně totiţ příhodné podmínky: dostatek lesů pro výrobu dřevěného popela a potaše, čistá a měkká voda v potocích a louky. Kaţdý poddaný, jeţ bělil přízi na některém z bělidel na hošťálkovském panství, platil vrchnosti z kopy 1 krejcar a 3 haléře činţe. Jeden z platů, jeţ ţádalo panstvo po poddaných, byl poplatek za vodu pro bělidla. Tak například majitel bělidla ve Staré Komoře dával ročně za vodu pět kuřat. Předením se, buď po skončení polních prací nebo celoročně, zabývaly chudší rodiny, které neměly dostatek pozemků. Ve slezských městech (Zlaté Hory, Nisa, Prudnik, Albrechtice) i na vesnicích přibývalo obchodníků s přízí, kteří ji nakupovali u sběračů a pak ji dále exportovali do různých míst habsburské monarchie a do zahraničí. Také Holčovice se staly střediskem vývozu příze, v 70. letech 18. století tu bylo jedenáct obchodníků. Jeden z nich, Schmidt, spolu s dalšími čtyřmi vládl majetku ve výši 300 000 zlatých. Ve Spáleném působilo v té době sedm obchodníků s přízí. Celý tento dlouhý a pracný proces výroby lněných látek zaměstnával značnou část místního obyvatelstva, jehoţ počet aţ do poloviny 19. století neustále rostl. Poté ale nastal úpadek domáckého přadláctví, lidé se vystěhovávali za prací do měst a počet obyvatelstva pak jiţ neustále klesal. Tento nepříznivý demografický trend nezvrátila ani moţnost zaměstnání ve zdejším od konce 19. století se rozvíjejícím průmyslu Smrtí svobodného Jana Kryštofa (1665-1725) vymřela evangelická hošťálkovská větev Skrbenských z Hříště. Rodový majetek pak byl v poručnické správě a teprve roku 1735 ho převzali od správní komise jeho bratranci Karel František a Jiří Leopold z šenovské větve rodu. Po úmrtí mladšího a bezdětného bratra roku 1743 se Karel František (16841768), zastávající mimo jiné úřad zemského hejtmana kníţectví Těšínského, stal sám majitelem panství. Dědil po něm jeho syn Karel Traugott Erdmann (1716-90) a po něm vnuk Karel Traugott Gabriel (1781-1838). Poněvadţ ale vedl rozmařilý ţivot, musel Hošťálkovy pro zadluţenost roku 1831 prodat za 140 000 zlatých hraběti Karlu Strachwitzovi. Ten po šesti letech zemřel a statky přešly na jeho dceru Antonii provdanou za hraběte Jindřicha (Heinricha) Arco (1800-72), čímţ se panství dostalo do drţení slezské větve tohoto šlechtického rodu. Po smrti hraběte Jindřicha následoval v drţení velkostatku jeho jediný syn Karel Antonín († 1895), po něm jeho syn z prvního manţelství Gerhard Karel († 1913) a pak jeho nevlastní bratr Karel Arco
Atmosféra revolučního roku 1848 a nespokojenost poddaných s výší náhrady za propuštění z poddanských povinností vyústila v nepokoje i na hošťálkovském panství. Dne 1. listopadu 1848 v šest hodin večer přiběhl do zámku v Hošťálkovech holčovický domkář Johann Neugebauer se zprávou, ţe poddaní z Holčovic a Hynčic vyzbrojení cepy připravují pod vedením holčovického lékaře Johanna Lehnerta přepadení zámků v Hošťálkovech, Albrechticích a Linhartovech. Hrabě Jindřich Arco jiţ ale nestačil s rodinou odjet a byl výstřelem z demonstrujícího davu zraněn na levé ruce. Po rozšíření této zprávy se v obci ještě téţe noci shromáţdili národní gardisté a dav asi 2 000 lidí z okolních obcí, kteří vtrhli do zámku a vyrabovali jej. Příští ráno 2. listopadu dorazila do Hošťálkov národní garda z Albrechtic spolu s jinými poddanými, zvláště s větším počtem obyvatel ze Spáleného, v jejichţ čele stál koţeluh Ernst Schindler. V zakládací listině Spáleného měli totiţ jeho obyvatelé mimo jiné povinnost hlídat a bránit zámek v Hošťálkovech v časech nebezpečí. Proto zde zůstali k jeho ochraně aţ do 6. listopadu, kdy přijela eskadrona kyrysarů pod velením rytmistra barona Seckendorffa. Za deset dní odjel hrabě Arco s rodinou do Opavy a Hošťálkovy pak jeden a půl roku nenavštívil. Po této události přijelo do Holčovic 50 vládních vojáků, kteří zatkli Johanna Lehnerta († 1889) a odvezli ho do Opavy, kde bylo kriminálním soudem sedm vůdců povstání odsouzeno roku 1849 na kratší dobu do vězení. Hlavní vůdce vzpoury Johann Lehnert, první volený starosta Holčovic v letech 1850-52, a mnozí jiní byli však znovu obţalováni a roku 1857 opět odsouzeni. Po zrušení patrimoniální správy se všechny obce Holčovicka, do té doby náleţející ke dvěma panstvím, staly roku 1850 součástí soudního okresu Albrechtice, který spolu s krnovským, osoblaţským a jindřichovským tvořil politický okres Krnov. Komora byla osadou Hejnova do roku 1866, kdy se Komora osamostatnila. Dlouhá Ves se odtrhla od Jelení v roce 1870. Podle provizorního obecního rozhodnutí byly v roce 1849 Dolní a Horní Holčovice sloučeny v jednu politickou obec, neboť byly půlstoletí předtím rozděleny (1799). Správu obce představoval starosta, dva (později čtyři) radní a devět členů obecního zastupitelstva. Brzy po vydání březnové oktrojované (Stadionovy) ústavy 4. března 1849, která zaručovala náboţenskou svobodu ve státem uznávaných církvích, přistoupil pastor Karl Delorme (1837-70) k renovaci evangelického farního kostela. Přistavěna byla téţ věţ, opatřená na podzim roku 1850 zvonem ulitým vídeňským dvorním zvonařem Kafem, jenţ nesl nápis: „Allein Gott in der Höh, sei Ehr“ (Jediný Bůh na výsosti, cti ho). Později věţ obdrţela ještě dva ocelové zvony a roku 1880 téţ věţní hodiny. Kostel měl podél obou stran lodi dva balkony nad sebou a na kruchtě varhany. Oltář zdobil obraz Krista na hoře Olivetské od malíře Sattlera. Sochy pocházely od Františka Proskeho z Heřmanovic. Právo společného uţívání holčovického hřbitova měli evangelíci díky altranst ädtské smlouvě z roku 1707, ještě před ní pochovávali své zemřelé ponejvíce na soukromých zahradách. Po uzavření konkordátu mezi rakouskou vládou a svatou stolicí roku 1855, který rozšířil vliv římskokatolické církve na veřejný ţivot, následně vydaný ministerský výnos důrazně nařídil rozdělení hřbitovů společných pro katolíky a evangelíky. Ve smyslu tohoto nařízení došlo mezi zástupci obou zainteresovaných holčovických náboţenských obcí k dohodě, podle níţ se evangelíci za odškodnění ve výši 550 zlatých do budoucna stávajícího hřbitova zřeknou a zřídí si vlastní. Nový hřbitov byl zaloţen nad kostelem a vysvěcen 11. července 1858. Evangelické hřbitovy vznikly také v Dlouhé Vsi (1859) a v Jelení (1866). I kdyţ se velikost holčovické evangelické farnosti se postupně zmenšovala, čítala roku 1908 kolem 4 300 osob augsburského vyznání. Osamostatnily se obce ve Vraclávku, Jeseníku, Bruntále, Krnově a dokonce ve Spáleném, kde byla roku 1884 zaloţena evangelická reformovaná obec, jediná v celém Slezsku. Příští rok si díky daru Richarda
Poppeho postavila modlitebnu, faru a zaloţila hřbitov. Jako první pastor zde byl 23. září 1888 slavnostně uveden Josef Szalatnay z Prahy, za jehoţ úřadování si obec v letech 1896–97 zbudovala kostel. Cenu stavby ve výši 50 000 korun zčásti pokryla sbírka uspořádaná farářem mezi souvěrci z Čech, Anglie, Holandska a Švýcarska. Literárně činný byl holčovický evangelický pastor Dobroslav Novak (působil zde v letech 1884–1919) a dále římskokatoličtí faráři Johann Salzmann (1852-72) a Konrad Blaţek (1872–87). Dne 1. prosince 1872 na první neděli adventní vznikl v Horních Holčovicích poţár, který se díky silnému větru rozšířil aţ do Dolních Holčovic, kde shořelo osm domů. A tak si Dolní Holčovice spolu s Komorou zaloţily roku 1878 Spolek dobrovolných hasičů, který si zbudoval novou hasičskou zbrojnici. Hasičské spolky se pak ustavily ve Spáleném (1877), Jelení (1883), Hejnově (1885), Horních Holčovicích (1888) a Dlouhé Vsi. Obce leţící na březích Opavice opakovaně postihovaly povodně. Roku 1605 způsobila velká voda škody na domech, mlýnech, loukách, polích, obilí a dobytku. Povodeň z 26. srpna 1813 zničila v Holčovicích 13 domů a všechny mosty, v Hejnově dokonce 16 domů a 30 jich silně poškodila. Podle archivních záznamů pronikla po několikadenních deštích odpoledne 10. června 1829 do evangelického kostela voda do výše 30 cm. Další záplavy se odehrály v letech 1847, 1880, 1883, 1920 a 1940. Jedna z vůbec nejničivějších povodní se však udála 10. července 1903, kdy se „Goldoppa“ po pětitýdenních deštích katastrofálně rozvodnila. Den předtím zaznamenala meteorologická stanice v Heřmanovicích denní úhrn sráţek 184,7 mm. Vodní ţivel odnesl nebo poničil řadu domů, mostů, silnice, novou školu, pivovar a několik továren. Spojení s okolím bylo přerušeno, schůdná zůstala jen cesta do Albrechtic přes Českou Ves. Základní komunikační osou obce bylo vţdy údolí Zlaté Opavice. Jím vedoucí okresní silnice z Albrechtic do Heřmanovic byla vybudována roku 1835, opravena roku 1914 a v 30. letech vydláţděna kostkami. Z ní odbočující silnice vedoucí přes Jelení do Karlovic byla postavena v roce 1872. Dalšímu rozvoji průmyslu měla napomoci ţeleznice z Města Albrechtic přes Heřmanovice a Zlaté Hory do Mikulovic, jejíţ projekt vypracoval ing. Rindl z Vídně. O její výstavbu se usilovalo od roku 1891, ale přes vyslání tří deputací na vídeňské ministerstvo ţeleznic a projednání v parlamentu se stavba neuskutečnila. Roku 1896 byl zahájen provoz pouze na trati z Mikulovic do Zlatých Hor. Holčovice měly svého doktora, porodní asistentku a od roku 1908 i chudobinec. Z místních lékařů patřil k nejvýznamnějším Karl Türk (1840–1908), který působil v Holčovicích od roku 1891 aţ do své smrti. Dvakrát byl poslancem říšské rady a do konce ţivota byl poslancem zemské rady. Publikoval články v několika novinách a je autorem sociálních románů a dramat. Jeho náhrobek dodnes stojí na místním hřbitově. Jeho syn z prvního manţelství Dr. Wilhelm Türk (1871–1917) byl primářem c. k. Josefovy nemocnice ve Vídni a profesorem tamní univerzity. Později převzal kliniku svého učitele, dvorního rady prof. Neussera. Jeho přednášky o hematologii vyšly kniţně ve třech dílech pod názvem „Vorlesungen über Hämatologie“. V medicíně je dodnes pouţíván Türkův roztok. Roku 1892 byl zahájen provoz ve vodoléčebném ústavu J. Stefanitsche, v němţ vodoléčebné procedury od jeho zaloţení rozvíjel a proslavil lázeňský Ernst Hoffmann († 1909), který proslul jako „Wasserdoktor“. I po zániku vodoléčebného ústavu byly studené obklady mezi obyvatelstvem dále pouţívány
Poštovní úřad s jedním úředníkem a dvěma doručovateli (místním a přespolním) získaly Holčovice roku 1863. Od roku 1830 aţ do té doby spadaly spolu s okolními obcemi do poštovního okrsku albrechtického. Pošta dodnes sídlí ve vile, kterou postavil v roce 1906 hostinský Hans Kaller. Roku 1902 přibylo telegrafické a roku 1912 telefonické spojení. Úřad měl dvakrát denně spojení do Albrechtic a taktéţ do Spáleného, kde byla pošta zřízena roku 1885. Policejní stanice začala v obci úřadovat v roce 1879. Hned po začátku první světové války zřídil hrabě Karel Arco v budově bývalého lesního úřadu zotavovnu pro raněné. Z války se nevrátilo 61 muţů z Holčovic, 6 z Hejnova, 34 ze Spáleného, 14 z Komory, 18 z Jelení a 19 z Dlouhé Vsi. Celkem si konflikt vyţádal nejméně 152 padlých ze všech místních částí Holčovic, kde také byly těmto obětem na začátku 20. let postaveny pomníky. Z nich se dodnes dochovaly ty v Hejnově, Dlouhé Vsi a Horních Holčovicích, kde má pomník ze slezského mramoru od kameníka Franka z Vrbna podobu třídílné pyramidy. V Dolních Holčovicích stál památník mezi dnešní mateřskou školou a Obecním úřadem na místě pomníku z roku 1908, který postavili holčovičtí evangelíci k 60. výročí trvání vlády císaře Františka Josefa I. Jména padlých katolíků byla vyryta do mramorové desku osazené do zdi římskokatolického kostela. Roku 1914 byla za značné pomoci hraběte Arca započata stavba římskokatolické fary, jejíţ dokončení se díky válečné době protáhlo aţ do roku 1917, jak dosvědčuje bílá mramorová deska s chronogramem na chodbě. Jednopatrovou stavbu zdobenou secesními prvky a obklopenou zahradou realizoval stavitel Rieger z Horního Benešova. Bezprostředně po vzniku Československa byla na území s německým osídlením na severní Moravě a ve Slezsku vyhlášena provincie Sudetenland s hlavním městem Opavou. Do konce roku 1918 tento celek takřka bez odporu obsadilo československé vojsko a iredentistická akce vídeňských a místních německých politiků tak skončila neúspěchem. K největším meziválečným zaměstnavatelům patřil v Holčovicích parní mlýn Margareta (Margaretenmühle) zaloţený po 1. světové válce. Náleţel k velkostatku Hošťálkovy a zásoboval elektrickou energií část obce. Měl dvě vodní turbíny, ale kdyţ bylo vody v náhonu málo, nahradily je dieselové motory. Stejného majitele měl pivovar s lihovarem, který vyhořel roku 1904 a jiţ nebyl obnoven. Dále zde fungovala pila a továrna na dřevěné zboţí J. Stefanitsche (od roku 1893, 1928 - 50 zaměstnanců), další dvě pily s vodním nebo parním pohonem, továrna na dřevěné zboţí E. Jorda (od roku 1895), strojní zámečnictví na výrobu a opravu zemědělských strojů, továrna na koţené rukavice O. Prokscheho zaloţená roku 1900, Druţstvo pro těţbu dřeva (od roku 1908), výrobna nití (zanikla ještě v 19. st.) a rýsovacích potřeb Augusta Larische zničená při povodni v roce 1903. Koţeluţnu, pilu (pozdější Dřevosloh) a mlýn Margaretu poháněla voda z mlýnského náhonu, který také po deštích odváděl vodu stékající ze svahů. Začínal u horní pily (vyhořelé roku 2002), vedl po jiţním okraji intravilánu a ústil do Opavice pod mostem před začátkem Hejnova. Zatímco zde v roce 1875 působilo 99 obchodníků a ţivnostníků, do roku 1922 klesl jejich počet na 93. Pracovala zde stolařství, zámečnictví, přádelny, tkalcovny, bělidla a koţeluţny. Rozvinula se tu výroba lněného, košíkářského a dřevěného zboţí (hračky, trakaře, sáňky, lopaty, hrábě, kuchyňské potřeby, trdlice, šindele a bednářské výrobky). V ostatních obcích, které jsou dnes součástí Holčovic, fungovaly jen mlýny, pily a vyrábělo se dřevěné a textilní zboţí, v Hejnově stála palírna a mlýn vyrábějící elektrickou energii. V zemědělství pracovalo jiţ málo obyvatel. Hotel Zlatou Opavici, tehdy nazývaný „Erholungsheim Goldoppatal“, postavil v roce 1932 podnikatel Proksch a to včetně krytého plaveckého bazénu o délce 12,5 m, který slouţil vodoléčbě. Jeho předchůdcem byl dřevěný hotel, v němţ působil jiţ zmíněný průkopník vodoléčby Stefanitsch a bylinkář Eisler. Tomuto účelu slouţil hotel aţ do prvních let druhé
světové války, kdy byl uvolněn pro rekreaci a doléčování německých vojáků. Po válce střídala Zlatá Opavice majitele a od roku 1951 slouţila po léta jako zotavovna ROH. Spolkový a veřejný ţivot v Holčovicích zajišťovaly v období mezi světovými válkami kromě jiţ zmíněných dobrovolných hasičů (Freiwillige Feuerwehr) tyto spolky: Školní halířový spolek (Schulpfennigverein), Tereziánský spolek (Theresienverein), Spolek Gustava Adolfa (Gustav Adolfverein), Tělocvičný spolek (Turnverein), Zemědělský spolek (landwirtschaftlicher Verein), Spolek válečných invalidů (Bund der deutschen Kriegsverletzten), Smíšené sdruţení ţivnostníků (Genossenschaft der gemischten Gewerbe), Spořitelní a záloţenský spolek (Spar- und Darlehenskassenverein), Komzumní spolek (Konsumverein) a včelařský spolek (zaloţen roku 1906 jako nejstarší v tehdejším krnovském okrese, 13 členů v Holčovicích, Komoře, Spáleném a Hejnově mělo 135 včelstev). Ve volbách konaných roku 1935 i zde s převahou zvítězila Henleinova Sudetendeutsche Partei a sílící německý nacionalismus vyvrcholil v posledních dnech září roku 1938, kdy se okolní pohraniční obce a města (Hošťálkovy, Liptaň, Zlaté Hory aj.) staly místem střetů československých orgánů s ozbrojenými jednotkami ordnerů (Sudetendeutsche Freikorps). Po uzavření mnichovské dohody 29. září 1938 byly Holčovice, stejně tak jako celé široké okolí, odstoupeny Německu, jehoţ vojska zdejší území obsadila v prvních říjnových dnech. Holčovice leţící ve „venkovském okrese“ Krnov se staly součástí vládního obvodu Opava a ten nově zřízené říšskoněmecké ţupy Sudety se sídlem v Liberci. Obecní samospráva byla zrušena, starostové a jejich zástupci byli jmenováni. V obci byli umístněni váleční zajatci pracující především v zemědělství. Školní budova byla koncem roku 1944 přeměněna na cvičný tábor Volkssturm, později na vojenský lazaret, kasárenské ubikace a nakonec zde byl zřízen sběrný tábor pro německé uprchlíky z východních zemí, kteří sem přišli před postupující frontou. Obec
osvobodila
ráno
5.
května
1945
bez
bojů
postupující
Rudá
armáda.
DĚJINY ŠKOLSTVÍ DO ROKU 1945 Evangelíci měli na začátku 17. století v Dolních Holčovicích svoji školu. I přes rekatolizaci po bitvě na Bílé hoře se pod ochranou majitelů panství evangeličtí učitelé na panství zdrţovali dál. Jedním takovým zde byl učitel Georg Müller, který byl po příchodu jezuitů označen za nanejvýš nebezpečného buřiče a jako takový byl roku 1672 zbaven učitelského místa. Vlastně utekl, jakmile byla jmenována komise k přešetření případu. Za vinu se mu mimo jiné dávalo, ţe pohřbíval evangelické mrtvé podle své věrouky, v tom duchu měl pohřební projevy a také ţe nechtěl upustit od své nekatolické víry. S vydáním tolerančního patentu císařem Josefem II. a vznikem evangelické farnosti v roce 1782 bylo evangelické školství v Dolních Holčovicích opět uvedeno v ţivot. Prvním učitelem byl po skončení školení v Opavě ustaven Johann Christian Schmidt, který byl ovšem - jak nás zpravuje kostelní kronika - označen za „individuum, které odpírá práci v kostele a ve škole“, v důsledku čehoţ byla obec nucena povolat na podzim 1782 druhého učitele Andrease Liberu. Roku 1784 se nákladem 800 zlatých započalo s výstavbou školy, která byla ještě téhoţ roku 15. října otevřena. Plat učitele zpočátku činil 4 krejcary na ţáka a týden, jakoţ i „stolagebühr“, za coţ učitel zároveň vykonával ještě funkci kostelníka a zpěváka v kostele. V roce 1672 se poprvé připomíná katolická farní škola, která měla jiţ v roce 1691 školní budovu. Roku 1760 je zmiňován malý domek, ve kterém bydlel i učitel, jenţ pobíral
ročně 8 zlatých 12 krejcarů, za zvonění proti bouřkám 3 tolary a 9 grošů a mimo to uţíval zahrádku. Jako první známý učitel je zmiňován Johann Georg Richter, učil zde do roku 1763. Na místě staré školy byla roku 1827 postavena nová přízemní budova. Kromě náboţenství se ve škole vyučovalo čtení, psaní a počítání - triviální škola. Do roku 1870 příslušela škola ke kostelu a farář byl přímým představeným učitele. Vydání nového říšského školského zákona 14. května 1869, jehoţ prováděcí vyhláška ve Slezsku začala platit následujícího roku, znamenalo reformu také pro zdejší školství. Katolická jednotřídní škola byla roku 1880 prohlášena za školu veřejnou a všechny děti ji byly povinny navštěvovat, o rok později byla rozšířena na dvoutřídní. Evangelická škola se zprvu stala školou privátní, ale brzy byla zrušena a budova prodána. Dne 24. září 1900 byla po dvouleté výstavbě předána do uţívání nová školní budova. Většinu ceny stavby obnášející 32 000 korun věnoval Karl Gottlieb Poppe ze Spáleného a spolek Gustava Adolfa. V červenci 1903 ji ale z velké části strhla rozvodněná Opavice a vyučovalo se pak opět ve staré škole. Stavbu nové školy dokončenou jiţ za dva roky subvencovaly slezské zemské úřady. Jednopatrová budova stojící vedle kostela a rozšířená roku 1929 východním směrem slouţí svému účelu dodnes. Trojtřídní školu například v roce 1922 navštěvovalo 158 dětí. V Horních Holčovicích vyučoval od roku 1782 kantor Tschikardt, pravděpodobně dům od domu. Poté výuka probíhala v domě čp. 98 Gottlieba Poppeho, který zemřel jako padělatel bankovek roku 1796 na Špilberku. Nová evangelická škola byla postavena roku 1798 a to jako exkurenda školy dolnoholčovické. V prvním desetiletí 19. století se osamostatnila a měla vlastního učitele. Po vydání školského zákona byla nejprve školou privátní, ale jiţ roku 1881 se stala školou veřejnou. V roce 1911 byla postavena nová přízemní školní budova, rozšířená roku 1919 na dvoutřídní (dnes čp. 215). Zdejší školu navštěvovaly také děti z přilehlého horního konce Dolních Holčovic, poněvadţ odtud je škola dolnoholčovická daleko a cesta je zvláště v zimě těţko schůdná. V roce 1883 byla v Holčovicích s podporou Slezské obchodní a ţivnostenské komory a Slezských zemských dnů zaloţena košíkářská škola (Korbflechtschule), ale v roce 1923 byla bohuţel uzavřena a přeloţena jinam. Dříve vyučoval děti v Hejnově učitel z Hynčic a to střídavě v několika domech, protoţe školní budova byla v Hejnově postavena teprve roku 1817 (dnes čp. 65). Kantor v ní učil odpoledne, kdeţto dopoledne vyučoval v Dlouhé Vodě, která se stala samostatným školním obvodem s vlastní školou aţ roku 1873. Ve Spáleném se vyučovalo ve dvou školách, katolické a evangelické. První byla zaloţena roku 1792 a stála v dolním konci obce. Docházeli do ní také ţáci obou vyznání ze sousední Komory a v roce 1870 se stala školou veřejnou pro děti z obou obcí. Evangelická škola se nacházela ve středu obce a byla zaloţena téţ na konci 18. století. Po zřízení veřejné školy sice zůstala v provozu, ale jiţ v roce 1875 byla uzavřena. Následujícího roku byla totiţ v horním konci Spáleného dokončena nová budova trojtřídní veřejné školy. Roku 1910 byla dostavěna další nová školní budova, kterou například roku 1921 navštěvovalo 94 chlapců a 109 dívek (dnes čp. 230). Ţáci z Komory to měli příliš daleko do nové spálenské školy zbudované roku 1876 a proto obec Komora převzala do svého vlastnictví a pro své ţáky znovuotevřela starou budovu spálenské katolické školy z roku 1828, čímţ se stala samostatným školním obvodem. Nová škola byla dostavěna roku 1910 a rozšířena v roce 1921 na dvoutřídní (dnes čp. 61).
Jelení a Dlouhá Ves tvořily do roku 1865 jeden školní obvod. O vyučování v Jelení se školní kronika poprvé zmiňuje k roku 1760. Od roku 1774 se vyučovalo v jedné pronajaté světnici v domě čp. 26. Evangelíci si roku 1785 vystavěli novou školu, kterou do roku 1828 navštěvovaly také katolické děti z Dlouhé Vsi. Tehdy byla totiţ v Dlouhé Vsi zřízena katolická škola. Stávala v dolním konci obce směrem na Jelení a docházely do ní děti katolického vyznání z obou vsí. Po vydání říšského školského zákona se stala školou soukromou, ale brzy byla zrušena. Kdeţto evangelická škola, dostavěná roku 1839 ve středu Dlouhé Vsi, byla prohlášena roku 1874 za školu veřejnou. S reformou školství se evangelická škola v Jelení stala nejprve školou privátní, ale jiţ od roku 1875 byla školou veřejnou, pro níţ byla roku 1891 dostavěna nová budova nacházející se u hlavní silnice (dnes čp. 85).
HOLČOVICE OD ROKU 1945 DO SOUČASNOSTI Poválečná léta znamenala bezesporu nejzásadnější přelom v dějinách Holčovic od jejich obnovení v polovině 16. století. Jiţ od června roku 1945 sem přicházely první české rodiny. Správním komisařem byl jmenován první český dosídlenec v obci Jan Kazimirský z Opavy. Brzy byl nahrazen správní komisí, která mimo jiné zajišťovala veškerý konfiskovaný majetek a připravovala odsuny Němců, kterých bylo provedeno deset (2278 osob). Národnostní struktura dříve takřka čistě německých vesnic se tak radikálně změnila. Kromě Čechů zde našli nový domov Slováci (Hejnov) a Řekové (zejména v Horních Holčovicích a Jelení). V květnových volbách roku 1946 bylo ve všech obcích, jeţ jsou dnes součástí Holčovic, odevzdáno celkem 146 hlasovacích lístků. Z nich 70% patřilo KSČ, 20% Československé sociální demokracii, 7% Československé straně národně socialistické a 3% Československé straně lidové. Předsedou Místního národního výboru byl zvolen 11. března 1946 správce školy Antonín Kolomazník. Další rok se tu v létě konala národní pouť „hraničářů“, které se účastnily tisíce lidí a jejíţ výtěţek šel na elektrifikaci obce. Postupně se budovala nová infrastruktura, silnice do Horních Holčovic a Komory, mateřská školka, knihovna, aj. Pan Kazimírský obnovil provoz ve výrobně ručně šitých koţených dámských rukavic. Poslední zahraniční zakázku před znárodněním a následným zrušením dostala rukavičkárna od holandské královny Juliany, která byla zákaznicí této provozovny jiţ před válkou. K její korunovaci, konané dne 31. srpna 1948, bylo dodáno několik párů rukaviček, které se vyznačovaly tím, ţe ani jeden pár nesměl mít stejný vzor. V Jelení bylo zaloţeno horské pastvinářské druţstvo se sídlem v Olomouci, které dostalo koně v rámci pomoci UNRA. Později je nahradil státní statek a roku 1956 zde vzniklo JZD, jeţ se později včlenilo do velkého podniku státních statků Bruntál. Od roku 1993 hospodaří na zdejších zemědělských pozemcích firma Bellama s.r.o., Zemědělský podnik Město Albrechtice a menší soukromí zemědělci. Při územní reorganizaci v roce 1949 došlo ke zrušení albrechtického soudního okresu a Holčovice byly začleněny do krnovského okresu a s ním do nově vzniklého Ostravského kraje. K Holčovicím se připojilo Jelení, Dlouhá Ves a Komora. Při další reformě správního členění v roce 1960, kdy byl Okresní národní výbor v Krnově zrušen, se Holčovice staly součástí bruntálského okresu leţícího v Severomoravském kraji, k obci bylo přičleněno dříve samostatné Spálené a Hejnov, jehoţ osadou byla v letech 1950-60 Dlouhá Voda.
Počet obyvatel v druhé polovině 20. století jiţ nikdy nedosáhl ani třetiny předválečného stavu a mnoho domů tudíţ zůstalo neobydleno. Chátrající stavení a hospodářské stavby po čase čekala demolice, takto skoro zanikla Dlouhá Ves a Jelení. Jen v průběhu padesátých let bylo ve všech místních částech Holčovic zbouráno celkem přes 330 domů. Některé chalupy zakoupili obyvatelé především Opavy a Ostravy a začaly je vyuţívat k rekreaci. Ve zbylých domech Horních Holčovic byla v roce 1951 zřízena protialkoholní léčebna, která je detašovaným pracovištěm psychiatrické léčebny v Opavě. Z desítek lékařů a psychiatrů, kteří zde v průběhu více jak půlstoletí působili, jmenujme alespoň MUDr. L. Mezníka a PhDr. J. V. Musila. V současnosti se pod vedením MUDr. Libora Chvíly, CSc. vystřídá na 50 ústavních lůţkách přes 500 pacientů ročně. Těţiště terapie spočívá v reţimu kontrolované abstinence a dále v pracovních a sportovních aktivitách. V budově bývalého hotelu Hubertus byl v roce 1954 zřízen internátní dětský domov (od 1971 Dětský výchovný ústav). Ve školním roce 1959/60 byla v dětském domově zřízena samostatná škola s 6. aţ 9. ročníkem. Roku 1985 byli chovanci z důvodu špatného technického stavu budovy přemístěni do Krnova, ale od plánované rekonstrukce se upustilo a objekt byl zbourán. Zbouráním evangelického kostela v prosinci 1974 přišly Holčovice o jednu ze svých historických památek. Z evangelického hřbitova zbylo kamenné schodiště vedoucí k bráně a několik náhrobků. Stejný osud stihl také evangelický kostel ve Spáleném. V obci působila řada politických a společenských organizací sdruţených od roku 1948 do Národní fronty: KSČ (místní organizace zaloţena v září 1945), Svaz československosovětského přátelství, Český svaz ţen, Socialistický svaz mládeţe, Tělovýchovná jednota Tatran (dříve Sokolská jednota, zaloţená 1946), SVAZARM, Myslivecké sdruţení Zlatá Opavice (dříve myslivecká společnost, zaloţená 1948), Český ovocnářský a zahrádkářský svaz (zaloţen 1964), Československý svaz včelařů, Svaz chovatelů drobného zvířectva, Svaz poţární ochrany (dříve Sbor dobrovolných hasičů, zaloţen 1946 v Holčovicích a ve Spáleném), Československý červený kříţ (Spálené, Holčovice a Hejnov, zaloţen 1954) a Dohlíţecí výbor Jednoty. Kromě těchto sloţek NF zde působilo SRPŠ - sdruţení a přátel školy (zaloţeno 1946) a při Národním výboru Osvětová beseda a SPOZ - Sbor pro občanské záleţitosti. Většina občanů byla členem jedné nebo několika těchto organizací, jejichţ činnost s sebou nesla bohatý společenský a kulturní ţivot vesnice. Centrem tohoto dění byl kulturní dům (bývalý hostinec Kaller) se sálem, jevištěm a od roku 1947 také promítací kabinou. Tady se odehrávala vystoupení ţáků základní a mateřské školy, cvičení ţen z tělovýchovné jednoty, estrády, divadelní představení profesionálů i místních ochotníků. Kaţdá organizace pořádala během roku plesy a taneční zábavy. Po vyhoření tohoto objektu na začátku 60. let částečně tuto funkci převzalo aţ do roku 1989 rekreační středisko ROH Zlatá Opavice. Nová bytová výstavba se rozběhla aţ v 70. letech, také díky cíleným státním dotacím. Kolaudován byl jeden rodinný dům ve Spáleném, dva v Holčovicích, kde byly kromě toho postaveny čtyři dvoupodlaţní bytové domy u silnice na Karlovice. V 80. letech si občané postavili tři domky ve Hejnově a v Holčovicích čtyři. V letech 1990-97 byl provedena kolaudace tří domků v Hejnově a po jednom v Holčovicích a v Komoře. Poţární dům byl zrekonstruován roku 1960 a později rozšířen o garáţ. V akci „Z“ byla postavena nová mateřská škola, samoobsluţná prodejna potravin ve středu Holčovic a v Komoře na fotbalovém hřišti šatny pro TJ Tatran. Restaurace vedle pošty byla dokončena roku 1984, prodejna potravin v Hejnově roku 1991. Hřbitov doplnil v roce 1995 urnový háj.
Obyvatelé pracovali v místních provozovnách a podnicích: státním statku, lesním závodě, Dřevoslohu, pile, zotavovně ROH Zlaté Opavici aj. Dobré autobusové spojení umoţňovalo dojíţdění za prací do Vrbna p. Pradědem, Města Albrechtic a Krnova. Po listopadové revoluci roku 1989 byl společenský ţivot obce negativně poznamenán postupným ukončením činnosti dosavadních organizací. Vznikaly zde nové politické strany (Občanské fórum, Hnutí za samosprávnou demokracii, Společnost pro Moravu a Slezsko, Strana zelených), svou činnost opět obnovila Československá strana lidová. Probíhající ekonomická reforma přinesla zhoršení ţivotní úrovně, nezaměstnanost a sníţení dopravní obsluţnosti. Na druhou stranu se v obci rozvíjí soukromé podnikání. V obci kulturně společenské dění zajišťuje základní a mateřská škola, dále Sbor pro občanské záleţitosti. Aktivně pracuje Sdruţení dobrovolných hasičů v Holčovicích a ve Spáleném, Tělovýchovná jednota Tatran - fotbalisté. V obci jsou dále evidováni: Český svaz chovatelů drobného zvířectva, Český svaz včelařů a Český červený kříţ. Kaţdoročně se schází a hodnotí své výsledky spálenští vinaři. Obecní úřad zabezpečuje řadu akcí a opatření pro informovanost obyvatel i chatařů za účelem zlepšení ţivotního prostředí (mapy, odpočívadla, likvidace odpadů, nové zastávky, odstraňování černých skládek). Kaţdým rokem se zde pořádají dva memoriály na počest dlouholetých členů místní jednotky hasičů - Memoriál Miroslava Římana a Memoriál Josefa Mikloviče místní Tělovýchovné jednoty Tatran. Událostí, jeţ hluboce zasáhla do ţivota nejen obce, ale celého regionu, byla povodeň roku 1997. Holčovice se chystaly na oslavy 620. výročí zaloţení obce. V neděli 6. července se ve večerních hodinách po dlouhotrvajících deštích řeka vylila z břehů a započala své ničivé dílo. Katastrofa takových rozměrů nepostihla obec poprvé, ale jiţ vícekrát v minulosti např. na začátku 20. století - v roce 1903 - téţ na začátku července. Tři dny místní občané a hasiči bojovali s vodním ţivlem, zachraňovali majetek, zvířectvo a někdy jen s tím nejnutnějším své domovy museli opustit a uchýlit se do místní základní školy. Voda zničila devět rodinných domů, 15 jich poškodila a jiné zatopila aţ do poloviny oken. Ţivel vzal tři mosty, 11 lávek a místy smetl státní silnici, čímţ bylo přerušeno spojení s okolím, zásobovalo se pak přes Českou Ves. Pitná voda ve studních byla znehodnocena, elektrické a telefonní spojení strţeno. Některé veřejné budovy a jejich vybavení, jako kotelny, tělocvična, sauna apod. byly rovněţ poškozeny. Odhad celkových škod se pohyboval kolem 120 milionů Kč, musela být provedena demolice osmi domů. Během tří let bylo sponzorů, státu a některých stavebních firem postaveno a zkolaudováno osm nových domů pro občany postiţené povodní. Finance plynuly také na obnovu infrastruktury: Povodí Odry a. s. - oprava břehů a koryta Opavice, Oblastní správa toků Frýdek Místek – opravy koryt přítoků Opavice, Lesy České republiky s. p., Severomoravská energetika a. s., Správa a údrţba silnic – oprava hlavní silnice, Český Telecom a. s. – uloţení telefonního kabelu do podzemí, obec financovala výstavbu mostů a místních komunikací. Postupně se v části obce zavedl plyn a kabelová televize. Podle sčítání lidu, domů a bytů provedeného k 1. 3. 2001 ţilo v Holčovicích 746 obyvatel, z toho 384 muţů a 362 ţen. V předproduktivním věku (0-14 let) bylo 133 obyvatel (17,8 %), v produktivním věku (15-59 let) 491 obyvatel (65,8 %) a v poproduktivním věku (60 a více let) 122 obyvatel (16,4 %). Z celkových 394 domů bylo 210 obydleno a v nich se nacházelo 268 bytů. místní části Holčovic
1805 D
O
1837 D
O
E
K
Dolní Holčovice
Nieder Hillersdorf
Horní Holčovice Ober Hillersdorf Hejnov Spálené
Heindorf Kuttelberg
Stará Komora Nová Komora Jelení Dlouhá Ves celkem
Alt Kammer Neu Kammer Hirschberg Langendorf
18 8 45
1 041 263
21 0 50
1 536 344
1 106 200
60 18 7 38 23 69 82 69 2
364 1 062 230 140 385 437 3 922
64 22 3 53 27 80 86 79 3
444 1 530 356 175 570 574 5 529
´ 1 090 ´ ´ 501 ´ ´
43 0 14 4 ´ 44 0 ´ ´ 69 ´ ´
Tabulka počtu domů a obyvatel v první polovině 19. století
Naděžda Koutná, Ing. Jaroslava Čechová, Mgr. Jiří Riezner Mgr. Eva Janošová, Mgr. Jarmila Krátká
