Cahiers du CEFRES
N° 21, Historie vědy a techniky. Historiografie vědy a techniky, komparace vývoje oboru ve Francii a v České republice
Marcela Efmertová (Ed.)
__________________________________________________________ Oleg SUŠA Ve věku vedlejších důsledků: globální sociální souvislosti technologické změny
__________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Oleg Suša, « Ve věku vedlejších důsledků: globální sociální souvislosti technologické změny », Cahiers du CEFRES. N° 21, Historie vědy a techniky. Historiografie vědy a techniky, komparace vývoje oboru ve Francii a v České republice (ed. Marcela Efmertová). Mis en ligne le / published on : mars 2010 / march 2010 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c21/Susa_2001_globalni_souvislosti_technologicke_zmeny.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE ://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE
Ve věku vedlejších důsledků. Globální sociální souvislosti technologické změny Oleg Suša /katedra sociologie FFUK Praha, Filosofický ústav AV ČR/ Úvodem nutno konstatovat skutečnost, že západní sociologie od osvícence Condorceta, přes Comta, Marxe, M. Webera až po teorie industriální a postindustriální společnosti přikládala mimořádný význam progresivní společenské roli rozvoje vědy a techniky. Technologický rozvoj byl považován za velmi významnou, případně
a
dokonce nejvýznamnější hybnou sílu dynamiky modernizace a sociální změny. Převládající optimismus v hodnocení důsledků a sociálních souvislostí technologické změny nenarušily příliš ani drastické zkušenosti s jejími „nezamýšlenými důsledky“ ve dvou světových válečných konfliktech, ani pokračující válka nervů v éře Studené války a její „rovnováha strachu“. Snad teprve protestní hnutí občanů v globální míře (tj. mírová a environmentální hnutí) obrátila s jistým zpožděním pozornost sociální vědy na kritické zkoumání rizikových a hazardních souvislostí technologické změny v moderní civilizaci a postupujícím procesu její globalizace. Sociologické přístupy mají nyní zkoumat nejen sociokulturní souvislosti orientace a využití technologické změny, ale také její množící se vedlejší důsledky a problémy, jež mají nejen technickou či ekonomickou povahu, ale také hluboký kulturní a politický význam. Tyto vedlejší důsledky, zejména ekologické a sociálněpolitické - je třeba pochopit v kontextu soudobých podmínek nové komplexnosti vzájemně na sebe působících, globálně vzájemně závislých a integrujících problémů. Z toho vyplývá další požadavek sociologické analýzy, jímž je pochopení skutečnosti , že technické a sociálně organizační výtvory (konstrukty) neexistují ve vakuu a musí čelit výzvám adaptace v novém kontextu složitých sociálních, kulturních a environmentálních dopadů technologické změny.
Hlavní sociální instituce
modernizujících se společností
jsou sice neustále
technizovány, jejich povaha však není čistě technická, jak by se zdálo technokratickému a technicistnímu myšlení. Nová komplexita se projevuje rovněž v interakcích mezi funkčními a dysfunkčními efekty složitých sociálně technických systémů, jež zvyšují rizikovost, hazardnost a neřiditelnost vedlejších důsledků technologické změny . Zásadním momentem je v této nové komplexitě narůstající vědomí
nejistoty o
důsledcích vyráběných rizik, jež jsou technologicky produkována a reprodukována a zároveň scientizována (to znamená vědecky poznávána) a reflektována ve veřejné komunikaci (informace o nich jsou předmětem zájmu sdělovacích prostředků). Pokusíme se upozornit na dvě významné oblasti či skupiny působení vedlejších důsledků, ekologické a některé sociální. „Věkem vedlejších důsledků“ rozumíme situaci rostoucí citlivosti lidské společnosti k nahromadění rizik a hazardů, spojených s kumulací vedlejších důsledků fungování složitých společensko-technických systémů situaci, která narůstá od druhé poloviny dvacátého století , tedy v počátcích „globální éry“. 1.Sociální souvislosti ekologických problémů V ekologickém ohledu dochází k hromadění destruktivních vlivů procesů globální (celosvětové) industrializace na životní prostředí planety Země. Hazardní dopady ohrožují všechny společnosti i život biotických společenství. Sociologický přístup nemůže přijímat zjednodušené hledisko prostého obviňování vědy a techniky za tato ohrožení a požadovat jejich omezení či zrušení ve jménu návratu k přírodě. Tím spíše však také nemůže pokračovat ani v technokratickém fatalismu víry v bludný kruh sebeživící se technologické změny, kdy důsledky jedné techniky vyvolávají vznik dalších technik - v nekonečném pokračování pokusů a omylů. Samotné přírodní a technické vědy se ve věku vedlejších důsledků stávají sebekritickými a sebereflexivními, i když spíše reagují až ex post. Takto vlastně růst vědeckého vědění znamená ztrátu monopolu vědy na pravdu a racionalitu.
Bez vědeckého zjištění a monitorování problémů a procesů změn v životním prostředí by nemohla vznikat veřejná informace, která pak působí, nebo může působit na rozhodování - jednotlivců, hospodářských a politických institucí v procesu veřejné komunikace.
Komunikace poznatků o rizicích, možných hazardech či nevratných
poškozeních životního prostředí ovšem vytváří novou kulturní a politickou situaci, v níž zmizel sociální konsenzus moderního uctívání vědeckotechnické racionality nebo víry v samopohyb a automatismus techniky. V této situaci dochází ke krizi legitimity nejen vědy, ale také dalších sociálních institucí modernizované společnosti. Ekologické problémy jakožto vedlejší důsledky modernizace jsou jak se zdá stále více politickou výzvou k prohlubování demokracie ve směru veřejného zpolitizování
technické
inovace, výzkumu a vývoje, jež by umožnila lepší prevenci vzniku hazardů a ohrožení do budoucnosti, a tím přesunula technologickou změnu ze sféry spíše soukromého ekonomického podnikání do veřejné sféry politické diskuse a rozhodování v demokratickém klimatu. Prozatím se ukazuje, že se veřejné debaty o technicko ekologickém ohrožování spíše míjejí účinkem
ve smyslu rozhodnějšího ovlivnění
jednání aktérů a globální environmentální problémy se dále prohlubují. Tyto aspekty se projevují v novém sociálním kontextu tzv. rizikové společnosti (U. Beck 1986). Především se jedná o to, že velké a složité technické systémy s globálním dosahem ohrožení životního prostředí spojené s jadernými technologiemi, chemickými a biotechnologickými výrobami
i pokračující destrukce životního
prostředí, konfrontují od druhé poloviny 20. století hlavní sociální instituce modernizovaných společností s historicky bezpříkladnou možností zničení života na planetě Zemi. K tomu dochází nikoli „zvenčí“, díky fatálním silám přírodních katastrof, nýbrž „zevnitř“ lidských společností, na základě a v důsledku lidského rozhodování (Beck 1999:53). Dále jde o to, že nikoli v důsledku dílčích nedostatků, poruch a dysfunkcí, nezamýšlených důsledků, ale přímo v systémové povaze průmyslové modernizace je obsažen jak růst produktivních sil , ale v integraci trhů a kulturních symbolů s trhem spojených - je obsažena také destrukce a ohrožení přírodních základů života. Modernizace systematicky produkuje růst nebezpečí a její aktéři se dostávají do „nepohodlné pozice obhájců civilizace ohrožení“ , soudí např. Ulrich Beck (Beck 1999:51-52).
Nová kulturní a politická konstelace rizikové společnosti vzniká v bodu, ve kterém
produkce
ohrožení
společnosti
přesahuje
možnosti pojištění „málo
pravděpodobných rizik, jež mají obrovské důsledky, čímž se do nekonečna zvyšuje ekonomické riziko. Tak se rizika stávají nevypočitatelnými, to ruinuje pojišťovnictví a zpochybňuje ekonomickou racionalitu“ (Beck 1993:43-44). V této kulturní a politické konstelaci nemohou již instituce účinně a preventivně ovlivnit hazardy a ohrožení globálního dopadu. Byrokratické fasády příslibu jistoty a bezpečí, včetně ochrany občana státem, se jeví jako stav „organizované nezodpovědnosti“, kterou praktikují instituce průmyslové společnosti (Beck 1988). Tento fenomén spočívá v legalizaci a normalizaci hazardů a ohrožení, ačkoli tyto techniky administrativní, právní nebo finanční a organizační povahy neposkytují záruky prevence ohrožení. Dochází ke skryté politizaci problematiky organizované nezodpovědnosti a technologických hrozeb. V této situaci již nestačí jenom prosté uvědomění nebezpečí na základě zveřejnění odborných poznatků, jde spíše o poznání stavu, v němž přílišná moc průmyslového systému se stává jeho vlastní bezmocí. To je také jádrem vystřízlivění z fatalistické víry ve vědeckotechnické revoluce a zázraky, či v rychlé prostředky technického léčení všech neduhů (techno-fix). Dochází k sociálnímu konfliktu moci různých interpretací ohrožení ve společnosti, jež se stává citlivější k riziku , kdy na jedné straně stojí oficiální politiky institucí a organizací, usilujících o normalizaci katastrof (Ch.Perrow) a na druhé stojí veřejné mínění, sdělovací prostředky, občané, jejich zájmová sdružení, nevládní organizace či sociální hnutí. Sociologický přístup k ekologickým vedlejším důsledkům technologické změny vychází z „průmyslově vyráběné“ nejistoty a ohrožování (A. Giddens, 1994, U. Beck 1993, 1999), která je produkována fyzickým průmyslovým zpracováváním přírody a má vedlejší a zpětné, bumerangové dopady na sebeohrožení lidských společností a planetární civilizace. Globalizovaná rizika přerůstají v neřiditelné hazardy. Hazardy jsou však neustále sociálně legitimizovány jako vědecky anebo administrativně vypočitatelná a kontrolovatelná rizika. Organizovaná nezodpovědnost zvyšuje kruh reprodukování technokratické mocenské praxe institucí za cenu ohrožení životního prostředí i společností žijících v něm. Podle některých sociologů je situace taková, že můžeme
konstatovat
osamostatnění hazardních technologií v podobě komplexních a
neprůhledných socio-techno-přírodních hybridních systémů , jejichž charakter a duch ovládá a drží v šachu hlavní instituce průmyslové civilizace (L. Winner 1977, Ch. Perrow 1984, Th. Rozsak 1976, B. Latour 1995). 2. Sociální rizika a vedlejší důsledky informačních technologií, automatizace, postindustrializace a globalizace Sociologický pohled na
sociální a lidské dopady technologické změny od
sedmdesátých let tohoto století
si všímá strukturálních transformací v životě
společnosti v oblastech změn práce, vzdělání, zaměstnanosti a nezaměstnanosti, které mají vedlejší důsledky politické povahy, týkají se demokracie, seberealizace a lidského rozvoje, stylu a kvality života, individualizace, účasti na životě společnosti, sociální soudržnosti a solidarity, marginalizace a sociální mobility.
Alvin Toffler a Daniel Bell ukázali již na prahu sedmdesátých let, že vědeckotechnické změny a novoty zrychlují tempa sociálních změn , vytvářejí „šok z budoucnosti“ (Toffler 1970) , krizi institucí a disjunkce neboli nesoulady mezi sociální strukturou, kulturou a politikou (Bell 1976, 1999). Technický pesimismus typu Lewise Mumforda
považuje krize lidské adaptace na zrychlení změn za důsledek
osamostatněné a totalitní moci techniky, podstatnou je však otázka
dosud tak
rozšířeného způsobu myšlení, který nadřazuje techniku nad život člověka a společnosti a lomí rukama nad zpožďováním lidských, kulturních a sociálních reakcí na technickou změnu a inovaci v duchu teorie kulturního opoždění (W. Ogburn). Arnold Gehlen považoval rozvoj průmyslové společnosti ve 20. století za spojení duchovní kultury s technikou rozsáhlých superstruktur , jež vede k pasivnímu konzumentství většiny lidí a stereotypizaci jejich názorů a postojů, a konečně dokonce k zvěcňování a k úzkosti člověka. Hlavním cílem se stává technické ovládání a efektivnost v dosahování pozemského blaha, zisku a bohatství bez asketických ideálů, skromnosti a morálních zábran. To vede k překročení limitů „absolutního kulturního prahu“ (Gehlen 1972:128). Ovšem technologický rozvoj také vždy sloužil moci zájmových skupin lidí, mocenským elitám, sociálním institucím a organizacím nejen výrobních, ale také
armádních, administrativních a dalších struktur. Na to poukázali například Michel Foucault nebo Theodore Rozsak. Foucault ukázal na roli technické kontroly při upevnění panství, dohledu a výkonech moci (Foucault 1999), podle Rozsaka technověda slouží moci, instituce využívají novinek techniky a vědění k tomu, aby se nemusely měnit, nebo aby nezanikly (Rozsak 1976). „Technologizace“ vědy a jejích poznatků se výrazně projevila v procesu jejich intenzívního využívání moderními byrokraciemi k pragmatickým mocenským cílům. K této tezi, že věda a technika slouží moci stávajících institucí se v současné době
vracejí
nejnovější
sociologické
analýzy
důsledků
informatizace,
postindustrializace a globalizace světové informační a kulturní ekonomiky. Podle Barry Smarta výrobně technické a informatické změny slouží v podstatě zakonzervování starých sociálních institucí a upevňování jejich moci. V inovacích jde hlavně o udržení moci mocných, o další zisky a prodeje, o větší kontrolu a ovládání trhů i lidí, o dohled nad nimi a nad organizacemi (Smart 1990: 47-48) . Například nové spojovací a informační technologie
(původně vytvořené pro vojenské účely)
umožňují
internacionalizaci operací podniků a vznik nové globální moci finančního podnikání, která je pro veřejnost neprůhledná a demokraticky nekontrolovatelná. David Harvey považuje kybernetické a informační technologie za klíčovou sféru inovace nejen pro ekonomickou intenzifikaci, ale také pro nárůst sociálních a politických problémů či „vedlejších důsledků“ v oblasti práce, zaměstnaneckých vztahů, rozhodování, nezaměstnanosti , jež vznikají v „postfordistické“ deregulaci a flexibilizaci organizací. Globalizace díky využití médií elektronické komunikace a rozmachu dopravy ztlačuje prostor i čas a vytváří nový kybernetický prostor hyperreality
(Harvey 1990).
Hyperreálné ekonomiky znaků, symbolů a jejich toků rozrušují společnosti národních států (Urry-Lash 1994 , Waters 1995:53), v globalizaci dochází k anarchickému opaku mezinárodního řádu vztahů mezi společnostmi , jehož se obával již na konci 60.let Raymond Aron (Aron 1969) a na prahu let 90. konstatoval Z. Brzezinski „chaos v předvečer 21. století“ (Brzezinski 1993). Je evidentní, že například globalizace hospodářského života je ovlivňována existencí technické infrastruktury informačních technologií. Sociální důsledky jejich využití jsou výsledkem interakcí techniky, ekonomiky, sociálních institucí v konkrétních a diferencovaných kontextech. Relevantní otázkou je zde to, k čemu jsou využívány nové
technologie, jaké jsou důsledky rostoucí globální vzájemné závislosti a ztlačení prostoru a času . Sociologické oceňování těchto interakcí, vazeb a vedlejších důsledků osciluje mezi optimismem a pesimismem.
Optimisté oceňující sepětí „informační
revoluce“ s globalizací soudí, že jeho důsledkem je rozšíření větší míry individuální svobody, seberealizace, pružnosti sociálního jednání a organizace (např. I. Masuda, J. Naissbitt, J. Halal, A. Toffler, P.F.Drucker aj.). Pesimisté naopak poukazují na to, že technické postindustriální a informatizační změny a restrukturace vedou k nezaměstnanosti, nejistotě rizik individualizace sociální existence, kulturní manipulaci v rámci konzumního „postmoderního bazaru“ byznysu masových médií, k rozkladu národních společností a oslabení politického občanství (D. Harvey, M. Castells, A. Giddens, U. Beck, Z. Bauman, ad.). Kritikové neoliberálních ideologických tezí o tom, že ekonomická, technická a informační globalizace rozšiřuje pokrok lidstva a růst bohatství národů, zdůrazňují vedlejší důsledky v podobě růstu nerovností, polarizace mezi elitou „vítězů“ a masou „poražených“ ve velké globální kasinové
hazardní
pokerové hře a také rostoucí marginalizace zemí, regionů, měst a lidí (Baumann, Castells, S.Sassenová, Beck ad.).
Optimisté se domnívají, že informatizace a
globalizace umožňují lepší využití tvůrčích potencialit lidí, pesimisté naopak konstatují růst jednostranností deformování práce a plýtvání tvůrčím potenciálem lidí, znehodnocování vzdělání, nebo jeho omezování v důsledku flexibilizace a deregulace. D. Miller např. soudí, že rychlost ve změnách technologií způsobuje zaostávání vzdělání a informační opožďování , zvyšuje nezaměstnanost, většina rozvojových zemí nemůže udržet krok s vyspělými zeměmi. Strukturální změny vyřazují méně kvalifikované lidi, kterých je ale většina. Narůstají propastné rozdíly v příjmech za placenou práci mezi stále menší částí pracovníků a ostatními. Roste nezaměstnanost mládeže. Achillovou patou postindustriálního informatizovaného systému je „růst bez práce“ s nadbytkem nechtěných a bezcenných lidí, kteří jsou vylučováni z trhu práce a tím i ze společenského života. V rozvojové světě je nezaměstnanost komplikována růstem obyvatelstva a masivní migrací do velkoměst, megalopolí. Nezaměstnanost není cyklická, nýbrž strukturální, doprovázena poklesem reálných příjmů a sociálních kompenzací /tzv. sociální mzdy, tj. nákladů státu na vzdělání, zdravotnictví, sociální politiku/ v důsledku deregulace i postojů nadnárodních podniků. Bludný kruh růstu nezaměstnanosti v rozvojových zemích
posiluje také růst zadluženosti a pokles
exportní schopnosti, které podvazují investice do vzdělávání, zdravotnictví a
infrastruktur a blokují růst ekonomického výkonu. Rostoucí chudoba ve třetím světě pak zvyšuje negativní zátěže životního prostředí (Miller 1994:128). Nezaměstnanost roste i v nejvyspělejších zemích. Podle Becka jsou postindustriální strukturální změny spojeny s nestálostí pracovních příležitostí a trhu práce, s růstem sociální nejistoty a „kapitalismem bez práce“. Technologické změny uvolňují lidskou práci a vytvářejí politické problémy vytváření náhradních pracovních možností. Od 70. let nejde přerozdělování práce, ale o přerozdělování nezaměstnanosti (Beck 1997). Přechod pracovníků z průmyslu do sektoru služeb, počátkem 70. let, je omezován
jenž očekával třebas D. Bell
rušením míst díky automatizaci, komputerizaci a
telematizaci. Relativně jistá a lépe placená místa rostou např. V USA nebo v Německu velmi pomalu, nejrychleji rostou místa špatně placená a s nekvalifikovaným obsahem práce. Větší výkon v systému nového růstu bez práce může podávat menší počet kvalifikovaných a globálně zaměnitelných pracovníků. Tento růst neodstraňuje nezaměstnanost, nýbrž pracovní místa. Podle A. Giddense vedlejším důsledkem toho je fenomén sociální exkluze (vyloučení), podle Becka jde přímo o politickou hrozbu zachování demokracie: sociálně ekonomicky zajištěný občan je motivován k autonomní účasti ve veřejném politickém životě a k aktivnímu využívání svobod a plnění povinností. Podle Becka
kvetoucí hospodářství na úkor občanů znamená nikoli
bohatou, ale „zbytkovou“ společnost jen pro některé. Podle M. Castellse jsou soudobé technologické změny spojeny se vznikáním globální „síťové společnosti“ a se změnami sociální organizace práce. Rutinní práce lze automatizovat a tak vzniká nová dělba práce mezi pomocnými a programovanými pracovníky, operačními pracovníky a pracovníky, kteří rozhodují (strategicky plánují, inovují, tvoří, integrují). Hlavním důsledkem je rostoucí polarizace mezi
lidmi a
segregace vzděláváním. Podle Castellse nelze nezaměstnanost spojovat přímo s technikou a technologickou změnou, jde o důsledek institucionální politiky a způsobů organizace a řízení i využívání technologické změny (Castells 1996:255). Globalizace navíc může učinit z nezaměstnanosti vážný problém , pokud nebudou regulovány pracovní vztahy i soutěž a velká nezaměstnanost přeroste ze segmentů do celých regionů. Pokud nebudou politicky regulovány také síly konkurence v rozvoji nových technologií, může dojít také k dualizaci sociální struktury - uzavírá Castells. Takto se
opět potvrzuje výchozí teze o sociální souvislosti technologické změny , jejích cílů a institucionálních struktur. Dualizace společnosti znamená také její další fragmentaci mezi špičkou a dnem, vítězi a poraženými. D. Harvey, M. Castells nebo S. Sassenová mluví proto ve svých analýzách o „tvrdé kapitalistické logice informačního věku“ během 80. a 90. let. Primární funkcí informačních technologií využívaných např. v komunikačních médiích je nikoli komunikovat, ale prodávat. Televizní masová produkce obrazů a audiovizuálních produktů utváří rámce jazyka společenské komunikace a proto média komunikace nejsou sociálně neutrální, ovlivňují symbolickou tkáň života společností. Mediální byznys kontroluje sítě nesené technickými médii ve směru velkého nepoměru mezi převažující zábavou a vzděláváním, což má závažné kulturní důsledky, např. pro obsahovou náplň volného času. Paradoxně volného času
v moderních společnostech ubývá v souvislosti s
poklesem výdělků a nutností mít druhé či třetí zaměstnání. Sociální důsledky technologických přeměn mají takto celou řadu sociálních, environmentálních, kulturních a politických vedlejších důsledků, na které by patrně bylo víc než pošetilé hledat nějaké čistě technické léky a protijedy. Problémem se spíš jeví zastarávání moderních sociálních forem a institucí v globálním věku vedlejších důsledků
a
problémů dehumanizace.
Literatura:
Aron, R,: Progress and Disillusion, Penguin, Harmondsworth 1969 Beck, U.: Risikogesellschaft.Auf dem Weg in eine Andere Moderne, Suhrkamp, Frankfurt, a.M. 1986 Beck, U. : Gegengifte.Die organisierte Unverantwortlichkeit, Suhrkamp, Franfurt a.M.1988 Beck, U.: Erfindung des Politischen, Suhrkamp , Franfurt a.M.1993 Beck, U.: Was ist Globalisierung?, Suhrkamp, Franfurt a. M. 1997 Beck, U.: World Risk Society, Polity Press, Cambridge 1999 Brzezinski, Z.: Bez kontroly. Chaos v předvečer 21.století, MF , Praha 1993 Bell, D.: Kulturní rozpory kapitalismu, SLON, Praha 1999 Castells, M.: The Rise of the Network Society, The Information Age: Economy, Society and Culture, Vol.I, Blacwell, Oxford 1996
Foucault, M.: Disciplina a trestání, Prostor, Praha 1999 Gehlen, A. : Duch ve světě techniky, Svoboda, Praha 1972 Giddens, A.: Beyond Left and Right, Polity, Cambridge 1994 Giddens, A.: Third Way, Polity, Cambridge 1998 Harvey, D.: The Condition of Postmodernity, Routledge, London 1990 Lash, S.-Urry, J.: The Economies of Signs and Spaces, Sage, London 1994 Latour, B.: We Have Never Been Modern, Harvard University Press, Camb. MA 1995 Miller, M., „Where is Globalization Taking Us“, in Futures 1994, ss.124-143 Perrow, Ch.: Normal Accidents. Normal Catastrophes. Living With High Risk Technologies, Basic Books,New York 1984 Rozsak,Th.: Where the Wasteland Ends? Politics and Transcendence in Post-Industrial Society, Faber, London 1976 Smart, B.: Modern Conditions: Postmodern Controversies, Routledge, London 1990 Sassen, S.: Global Cities, A.Knopf, New York 1996 Toffler, A.: The Future Shock, Heinemann, London 1970 Waters, M., Globalization, Routledge, London 1995 Winner, L.: Autonomous Technology. Technics out of Control as a Theme of the Political Thought, The MIT Press, Camb. Ma 1977
RESUME: Studie poukazuje na rostoucí význam vedlejších důsledků technologické změny v podmínkách globalizace společenského života, zejména ekologických a sociálních. Technologickou změnu je odtud nutné pochopit v kontextu nové komplexity vzájemně působících a globálně vzájemně závislých problémů a procesů. V těchto podmínkách není udržitelný dosavadní technicismus (optimistický i pesimistický) , jenž považoval technologickou změnu za hybatele komplexní sociální evoluce. Stále větší vliv mají právě vedlejší důsledky, které tvoří závažnou politickou výzvu směrem k adaptaci moderních sociálních institucí a k jejich sebepřeměně.
