Techniky v ergoterapii. Marcela Dabrowská

Studijní opora

Ergoterapie v klinických oborech / Techniky v ergoterapii Marcela Dabrowská

OSTRAVA 2014 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Materiál byl vytvořen v rámci projektu OP VK: Modernizace – Diverzifikace – Inovace Registrační číslo: CZ.1.07/2.2.00/28.0247

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Recenzenti: Mgr. Jolana Kondziolková Mgr. Vladislava Zavadilová Ph.D.

Název: Autor: Jazyková korektura: Vydání: Počet stran: Tisk: Určeno pro projekt: Reg. číslo projektu: Vydavatel:

Ergoterapie v klinických oborech / Techniky v ergoterapii Mgr. Marcela Dabrowská Mgr. Lenka Healy první, 2014 75 X-MEDIA servis s.r.o., U cementárny 1171/11, 703 00 Ostrava-Vítkovice Modernizace – Diverzifikace – Inovace CZ.1.07/2.2.00/28.0247 Ostravská univerzita v Ostravě

Tato publikace prošla jazykovou úpravou. © Dabrowská © Ostravská univerzita v Ostravě ISBN 978-80-7464-513-6

OBSAH ÚVOD ........................................................................................................................ 3 1

VYŠETŘENÍ A MOBILIZACE PERIFERNÍCH KLOUBŮ ..................... 4 1.1 1.2 1.3

2

Zásady správného provedení mobilizace ..................................................... 5 Vyšetření a mobilizace kloubů horní končetiny ........................................... 6 Vyšetření a mobilizace kloubů dolní končetiny ......................................... 18

MOBILIZACE POMOCÍ MÍČKŮ ............................................................. 26 2.1 Horní končetina .......................................................................................... 26 2.1.1 Ruka.................................................................................................. 26 2.1.2 Loketní kloub .................................................................................... 31 2.1.3 Ramenní kloub .................................................................................. 32 2.2 Dolní končetina .......................................................................................... 34

3

TECHNIKY MĚKKÝCH TKÁNÍ .............................................................. 36 3.1 Vyšetření a ošetření kůže ........................................................................... 36 3.2 Vyšetření a ošetření podkoží ...................................................................... 37 3.3 Vyšetření a ošetření fascií .......................................................................... 37 3.3.1 Dorzolumbální fascie ........................................................................ 37 3.3.2 Laterální fascie ................................................................................. 39 3.3.3 Hrudní fascie .................................................................................... 39 3.3.4 C-Th přechod .................................................................................... 39 3.3.5 Šíje .................................................................................................... 39 3.3.6 Skalp ................................................................................................. 39 3.3.7 Fascie na horní končetině ................................................................. 40 3.3.8 Fascie na dolní končetině.................................................................. 40 3.3.9 Achillova šlacha ............................................................................... 40 3.4 Postizometrická relaxace – PIR.................................................................. 40 3.4.1 Svaly hlavy a krku ............................................................................ 41 3.4.2 Hluboké šíjové svaly ........................................................................ 42 3.4.3 Svaly krku a trupu............................................................................. 43 3.4.4 Svaly horní končetiny ....................................................................... 50

4

METODA KINESIO TEJPOVÁNÍ ............................................................ 59

5

MÍČKOVÁ FACILITACE .......................................................................... 63 5.1 5.2

6

Míčková facilitace hrudníku....................................................................... 64 Míčková facilitace obličeje ........................................................................ 67

BAZÁLNÍ STIMULACE ............................................................................. 70

LITERATURA ....................................................................................................... 75

Použité symboly a jejich význam Průvodce studiem – vstup autora do textu, specifický způsob, kterým se studentem komunikuje, povzbuzuje jej, doplňuje text o další informace Klíčová slova Čas potřebný k prostudování kapitoly Příklad – objasnění nebo konkretizování problematiky na příkladu ze života, z praxe, ze společenské reality apod. Pojmy k zapamatování Shrnutí – shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly Literatura – použitá ve studijním materiálu, pro doplnění a rozšíření poznatků Kontrolní otázky a úkoly – prověřují, do jaké míry studující text a problematiku pochopil, zapamatoval si podstatné a důležité informace a zda je dokáže aplikovat při řešení problémů Úkoly k textu – je potřeba je splnit neprodleně, neboť pomáhají dobrému zvládnutí následující látky Korespondenční úkoly – při jejich plnění postupuje studující podle pokynů s notnou dávkou vlastní iniciativy; úkoly se průběžně evidují a hodnotí v průběhu celého kurzu Otázky k zamyšlení

Část pro zájemce – přináší látku a úkoly rozšiřující úroveň základního kurzu; pasáže a úkoly jsou dobrovolné Testy a otázky – řešení, odpovědi a výsledky studující najdou v rámci studijní opory Řešení a odpovědi – vážou se na konkrétní úkoly, zadání a testy

Úvod Tato studijní opora je určena studentům 2. ročníku oboru Ergoterapie na Lékařské fakultě Ostravské univerzity. Cílem předkládaného textu je srozumitelnou formou seznámit studenty s vybranými technikami používanými v ergoterapii. Teoretická část je doplněna praktickým cvičením, kde si studenti jednotlivé techniky vyzkoušejí sami na sobě. Po prostudování textu budete znát:  základní terminologii;  základní postupy a principy jednotlivých technik;  možnosti aplikace vybraných technik v praxi. Získáte:  základní teoretické znalosti a přehled o technikách používaných v ergoterapii;  praktické dovednosti v technikách používaných v ergoterapii. Budete schopni:  implementovat teoretické znalosti do praxe;  praktické aplikace jednotlivých technik. Čas potřebný k prostudování učiva předmětu : 31 hodin .

3

1

VYŠETŘENÍ A MOBILIZACE PERIFERNÍCH KLOUBŮ

V této kapitole se dozvíte:  základní informace o mobilizaci periferních kloubů;  co je to funkční kloubní blokáda;  jaké jsou indikace a kontraindikace mobilizace periferních kloubů;  jaké jsou zásady správného provedení mobilizace;  nejčastější chyby při mobilizaci periferních kloubů. Klíčová slova této kapitoly: mobilizace, kloubní hra, kloubní vzorce, distrakce, trakce.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 10 hodin. Funkční kloubní blokáda je porucha kloubní funkce, ve smyslu omezení kloubní vůle na podkladě funkčním, nikoliv jako důsledek degenerativních změn. Funkční kloubní blokádu lze odstranit mobilizací. Příčiny funkčních kloubních blokád jsou:  přetěžování a špatné pohybové návyky,  trauma,  blokády v důsledku dlouhodobé fixace, např. sádrovým obvazem,  degenerativní a strukturální změny,  svalová dysbalance,  blokády vzniklé v důsledku reflexního mechanismu. Mobilizace je specifická terapie, kterou používáme k odstranění funkčních kloubních blokád. Při mobilizaci dochází k postupnému, nenásilnému obnovení hybnosti kloubu. Mobilizaci provádíme opakovaným, pérujícím pohybem při bariéře pomocí mírného tlaku ve směru kloubní blokády. Má-li být terapie efektivní, musí mít ergoterapeut znalosti z oblasti anatomie a přísně dodržovat hlavní zásady při provádění mobilizace. Mobilizace je:  metodou vyšetření kloubní hry;  terapeutickou metodou – uvolňování patologické bariéry nenásilnými, opakovanými pohyby ve směru zjištěné blokády;  facilitační metodou – dochází k facilitaci kloubních proprioceptorů. Joint play (JP) – kloubní hra. Je to fyziologický pohyb v každém kloubu, který nelze vykonat vlastní vůlí. Závisí na anatomickém tvaru kloubu a je pro normální funkci kloubu nezbytná. Vyšetření i terapie se provádí pasivně. Jedním z nejčastějších omezení kloubní hry je funkční blokáda. Směry kloubní hry:  distrakce;  anterio-posteriorní posun;  latero-laterální posun; 4

 

rotační pohyby; zaúhlení do stran.

Bariéra – překážka, je ochrana tkáně (kůže, podkoží, fascie, svalu, kloubu) před poškozením. Fyziologická bariéra – tkáň postupně klade pružný odpor. Patologická bariéra – tkáň klade tuhý, nepružný odpor, její nástup je prudký, často bolestivý. Indikace mobilizace:  funkční kloubní blokády;  chronická degenerativní kloubní onemocnění (kloubní arthrosy);  stavy po úrazech a po dlouhodobých fixacích. Kontraindikace mobilizací:  neukončená osifikace kostí;  hypermobilita;  horečnaté a septické stavy;  nádorové kloubní procesy;  větší otoky v oblasti kloubů;  klouby poblíž fraktury, dokud není plně osifikována;  akutní kloubní zánět nebo akutní zhoršení kloubního onemocnění;  kloubní ankylóza;  stavy po čerstvém traumatu, a to i v případě neprokázané fraktury některou ze zobrazovacích technik. Trakce je léčebná metoda, při které se působením mechanické síly vyvolává centrifugální tah v ose páteře, kořenového kloubu nebo v ose končetiny. Při trakci dochází k oddálení styčných ploch kloubu. O vhodné indikaci trakce se ujistíme na základě podrobného vyšetření a výsledku trakčního testu. Je-li trakční test úlevový, lze hovořit o vhodné indikaci. Kontraindikace trakce:  zvětšení bolesti při trakčním testu;  iradiace bolesti do končetiny;  parestezie v končetinách;  rozsáhlé svalové spazmy. 1.1 





Zásady správného provedení mobilizace Poloha pacienta musí být stabilní a pohodlná. Pacient by měl být uvolněný a segment, ve kterém provádíme mobilizaci, musí být snadno přístupný. Postavení terapeuta a způsob, jak se „terapeut k pacientovi staví“, do značné míry rozhoduje o efektivnosti terapie. Poloha terapeuta má být pohodlná a stabilní, ruka a předloktí mají být ve směru pružení. Správný úchop mobilizovaného segmentu. Jednu kostěnou část kloubu fixujeme, a to většinou proximální segment, zatímco distální částí pohybujeme. Při fixaci používáme přiměřeného tlaku, pouze tolik, abychom zabránili souhybu. Je-li tlak větší, než je nutné, můžeme místo správného provedení mobilizace pacienta poškodit.

5





   

Fixujeme k podložce nebo k vlastnímu tělu. Terapeutovy ruce jsou co nejblíže kloubní štěrbiny, aby nedošlo k páčení. Vyšetření zahajujeme distrakcí. Distrakce je oddálení kloubních ploch v ose obou segmentů. Nesmí dojít k flexi či jinému přidruženému pohybu. Posunutí mobilizovaného segmentu v určitém směru až do bariéry, a to buď patologické, nebo fyziologické. Je nutno dbát na zachování stejné osy obou segmentů a udržení distrakce po celou dobu mobilizace. V průběhu mobilizace do určitého směru se nevracíme do základního postavení v kloubu – „neopouštíme vydobyté území“. Dopružení – v bariéře opakovaně, nenásilně pružíme ve směru posunu segmentu. Návrat obou segmentů do osy. Uvolnění distrakce a návrat obou segmentů do normálního postavení v kloubu. Po vyšetření kloubní hry obvykle ihned následuje mobilizace ve směru, ve kterém jsme našli patologickou bariéru. Snažíme se pomocí jemných, repetitivních pohybů obnovit kloubní hru (JP).

1.2 Vyšetření a mobilizace kloubů horní končetiny Při vyšetření periferních kloubů postupujeme tak, že vždy vyšetřujeme:  aspekcí;  palpací;  aktivní pohyb;  pasivní pohyb;  pohyb proti odporu;  kloubní vůli. Při vyšetření aspekcí se nezaměřujeme pouze lokálně na samotný kloub, ale objektivní vyšetření zahajujeme pozorováním chůze, stoje i pohybu končetin. Pohledem hodnotíme konfiguraci, otok, deformity kloubu, deformity končetin – odchylky od osy, barvu kůže a okolí kloubu, jizvy atd. Vyšetřením aktivního pohybu zjistíme rozsah kloubní pohyblivosti jak ve smyslu omezení, tak ve smyslu hypermobility. Vyšetřením palpací zjišťujeme teplotu kůže v oblasti kloubu, kožní turgor, palpační bolestivost a pohyblivost případných jizev. Vyšetření aktivního pohybu patří k základním vyšetřením. Vyšetřovaný provádí pohyb sám, vlastní silou, bez pomoci a vždy do krajní možné polohy. Při vyšetření horních končetin pacient provádí pohyb současně oběma končetinami. Ergoterapeut porovnává rozdíly, sleduje kvalitu, plynulost a rozsah pohybu, ale i mimiku pacienta, ptá se na případnou bolest. Při vyšetření pasivního pohybu je důležité, aby byl pacient plně relaxovaný a byla vyřazena aktivní svalová složka. Je-li aktivní pohyb omezen a pohyb pasivní není omezen, znamená to, že porucha není uvnitř kloubu. Při poruše intraartikulární není omezení náhodné, ale pohyby jsou omezeny do určitého směru, v určitém rozsahu a v určité posloupnosti. Vždy dojde k omezení rozsahu pohybu v určitém predilekčním směru pohybu dříve než v ostatních směrech. Jde o tzv. capsular pattern neboli kloubní vzorce, které jsou pro každý kloub typické. Capsular pattern ramenního kloubu: zevní rotace – abdukce – vnitřní rotace.

6

Capsular pattern loketního kloubu: flexe – extenze. Capsular pattern zápěstí: flexe – extenze. Capsular pattern kyčelního kloubu: vnitřní rotace – extenze – flexe – zevní rotace. Capsular pattern kolenního kloubu: flexe – extenze. Capsular pattern chodidla: extenze – flexe. Vyšetřením pohybu proti odporu zjišťujeme, zda je bolest při pohybu v kloubu vyvolána izometrickým stahem svalů pohybujících kloubem. Bolest vyvolaná při pohybu proti odporu vychází pravděpodobně ze svalové tkáně nebo ze šlachy příslušného svalu nebo jeho úponu, kde bývá také nejčastěji lokalizována. Vyšetřujeme nejčastěji vsedě nebo vestoje a při všech pohybech se snažíme kontrolovat pohyby lopatky. Zdrojem úponové bolesti bývá nejčastěji chronické přetěžování horní končetiny a ramenního kloubu. Při vyšetřování pohybů proti odporu musí být vyšetřovaný kloub ve správné poloze a odpor musí být kladen na správné místo. Odpor dozujeme tak, aby pacient k jeho překonání nepoužil maximální sílu, protože k vyprovokování bolesti stačí izometrický stah svalu. Obr. 1.1 Kosti ruky

Převzato a upraveno: Dobeš, Michková, 1997 proximální řada: os trapezium os trapezoidem os capitatum os hamatum

distální řada: os scaphoideum os lunatum os triquetrum os pisiforme

Interfalangeální klouby Interfalangeální klouby (IP) jsou klouby kulovité, aktivní pohyby jsou možné do flexe a extenze. Laterální a rotační pohyby člověk sám neprovede, protože neexistují svaly, které by tento pohyb umožňovaly provést. IP klouby ruky mobilizujeme ve směru:  dorzovolárním; 7

lateromediálním; do rotace;  do zaúhlení. Poloha pacienta: pacient sedí nebo leží. Postavení terapeuta: terapeut sedí nebo stojí čelem k pacientovi tak, aby mobilizovaný segment mohl dobře fixovat k podložce nebo ke svému tělu. Provedení: 1. Dorzovolární posun: fixovanou proximální část segmentu držíme co nejblíže kloubní štěrbiny, úchop je dorzovolární. Vyšetření zahajujeme mírnou distrakcí za distální falangu. Následuje posun falangu směrem dorzálním a jemné, opakované pružení v bariéře. Je-li kloubní hra omezena, cítíme v daném směru tuhý odpor. Abychom kloubní hru obnovili, pokračujeme v opakovaném pružení. Pro návrat obou segmentů do osy provede terapeut opět distrakcí posun falangu směrem volárním a repetitivně pruží v bariéře. 2. Lateromediální posun: úchop proximálního i distálního segmentu je lateromediální. Vyšetření zahajujeme mírnou distrakcí za distální falangu. Následuje posun falangu směrem laterálním a jemné, opakované pružení v bariéře. Pro návrat obou segmentů do osy provede terapeut opět distrakcí posun falangu směrem mediálním a repetitivně pruží v bariéře. 3. Rotace – úchop je buď dorzovolární, nebo lateromediální. Vyšetření zahajujeme mírnou distrakcí, následuje rotační pohyb distální falangy okolo její podélné osy. Po vyčerpání pohybu do bariéry repetitivně pružíme. 4. Zaúhlení: úchop je lateromediální. Při této mobilizaci se kloubní štěrbina na jedné straně otevírá a na druhé straně uzavírá. Zaúhlení provádíme přes palec nebo ukazovák. Terapeut přiloží svůj palec ze strany na úroveň kloubní štěrbiny jako hypomochlion a mírným tlakem docílí otevření kloubní štěrbiny na jedné straně a uzavření kloubní štěrbiny na straně druhé. Nejčastější chyby při provedení:  Fixace není co nejblíže kloubní štěrbiny, je příliš daleko od štěrbiny.  Terapeut při mobilizaci provádí flexi, extenzi či jiné přidružené pohyby.  Terapeut vyvíjí nepřiměřený tlak na mobilizovanou oblast. Pacient se brání tím, že aktivuje svaly a mizí svalová relaxace.  

Metakarpofalangeální klouby Metakarpofalangeální klouby (MP) jsou klouby kulovité, aktivní pohyby jsou možné do flexe a extenze. Při extendovaných prstech lze provést abdukci, addukci a rotační pohyby prstů. MP klouby ruky mobilizujeme ve směru:  dorzovolárním;  lateromediálním;  do rotace. Poloha pacienta: pacient sedí nebo leží. Postavení terapeuta: terapeut sedí nebo stojí čelem k pacientovi tak, aby mobilizovaný segment mohl dobře fixovat k podložce nebo ke svému tělu. Provedení:

8

1. Dorzovolární posun: fixovanou proximální část segmentu držíme co nejblíže kloubní štěrbiny, úchop je dorzovolární. Vyšetření zahajujeme mírnou distrakcí za distální falangu. Následuje posun falangu směrem dorzálním a jemné, opakované pružení v bariéře. Je-li kloubní hra omezena, cítíme v daném směru tuhý odpor. Abychom kloubní hru obnovili, pokračujeme v opakovaném pružení. Pro návrat obou segmentů do osy provede terapeut opět distrakcí posun falangu směrem volárním a repetitivně pruží v bariéře. 2. Lateromediální posun: úchop proximálního i distálního segmentu je lateromediální. Vyšetření zahajujeme mírnou distrakcí za distální falangu. Následuje posun falangu směrem laterálním a jemné, opakované pružení v bariéře. Pro návrat obou segmentů do osy provede terapeut opět distrakcí posun falangu směrem mediálním a repetitivně pruží v bariéře. 3. Rotace – úchop je buď dorzovolární, nebo lateromediální. Vyšetření zahajujeme mírnou distrakcí, následuje rotační pohyb distální falangy okolo její podélné osy. Po vyčerpání pohybu do bariéry repetitivně pružíme. Nejčastější chyby při provedení:  Fixace není co nejblíže kloubní štěrbiny, je příliš daleko od štěrbiny.  Terapeut při mobilizaci provádí flexi, extenzi či jiné přidružené pohyby.  Terapeut vyvíjí nepřiměřený tlak na mobilizovanou oblast. Pacient se brání tím, že aktivuje svaly a mizí svalová relaxace. Metakarpy Fyziologicky je hybnost mezi V. a IV. metakarpem ve srovnání s pohyblivostí mezi III. a II. metakarpem mnohem většího rozsahu. Provádíme:  dorzovolarní posun hlaviček metakarpů;  dorzální vějíř;  volární vějíř. Poloha pacienta: pacient sedí nebo leží. Postavení terapeuta: terapeut sedí nebo stojí čelem k pacientovi tak, aby mobilizovaný segment mohl dobře fixovat k podložce nebo ke svému tělu. Provedení: 1. Dorzovolarní posun hlaviček metakarpů směrem dorzálním a volárním můžeme provádět dvěma způsoby.  Jednu hlavičku metakarpu fixujeme a druhou posuneme dorzálně, vyčerpáme pohyb do předpětí a opakovaně pružíme dorzálním směrem. Stejným způsobem provádíme posun volárně.  Použijeme nůžkový hmat. 2. Dorzální vějíř: předloktí je v pronačním postavení. Oba palce a tenary položíme na dorzum pacientovy ruky, ostatní prsty vložíme do dlaně. Palce plynule roztahujeme laterálním směrem od sebe a současně ostatní prsty vtlačíme do dlaně. 3. Volární vějíř: předloktí je v pronačním postavení. Oba palce a tenary vtlačujeme do dorza pacientovy ruky a ostatní prsty roztahují dlaň. Předloktí je v supinačním postavení. Oba palce a tenary položíme do

9

dlaně pacientovy ruky, plynule roztahujeme palce laterálním směrem od sebe a současně ostatní prsty vtlačíme do dorza ruky. Karpometakarpový kloub palce V tomto kloubu komunikuje os trapezium s 1. metakarpem. Os trapezium palpujeme tak, že sjedeme prstem po processus styloideus radii distálně a v malé prohlubni na laterální straně nalezneme os scafoideum. Distálně od této prohlubně se nachází os trapezium. Poloha pacienta: pacient sedí nebo leží, předloktí je v supinaci. Postavení terapeuta: terapeut sedí nebo stojí čelem k pacientovi tak, aby mobilizovaný segment mohl dobře fixovat k podložce nebo ke svému tělu. Provedení: Terapeut uchopí a pevně fixuje os trapezium mezi palec a ukazovák dorzovolárně. Pomocí ukazováku a palce druhé ruky uchopí bázi prvního metakarpu, provede distrakcí posun dorzálně do bariéry a repetitivně pruží. Následuje mobilizace volárním směrem. Karpometakarpový kloub palce lze vyšetřit a mobilizovat také do rotace. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávná fixace os trapezium a báze prvního metakarpu. Mobilizace zápěstí Pro mobilizaci zápěstí je nezbytná přesná orientace v karpálním kloubu. Pohyby v zápěstí jsou:  volární (palmární) a dorzální flexe;  ulnární a radiální dukce. Funkčně lze zápěstí rozdělit na dvě skloubení:  Mezi radiem a proximální řadou zápěstních kůstek se nachází radiokarpální kloub. Při maximální dorzální flexi zápěstí nalezneme na dorzální straně nejhlubší kožní řasu, která je na úrovni radiokarpálního kloubu.  Mezi proximální a distální řadou zápěstních kůstek je mediokarpální skloubení. Při maximální volární flexi zápěstí nalezneme na volární straně nejhlubší kožní řasu, která je na úrovni karpometakarpálního kloubu. Při dorzální flexi dochází k posunu distální řady kůstek proti proximální, směrem volárním. Při volární flexi se posouvá proximální řada kůstek proti radiu směrem dorzálním. Při radiální dukci dochází k přiblížení radia k prvnímu os metacarpale tak, že se os scaphoideum klopí svým radiálním koncem volárně a os trapezium a trapezoideum se klopí také volárním směrem. Při ulnární dukci se posunuje proximálmí řada proti radiu směrem laterálním. Poloha pacienta: pacient sedí nebo leží. Postavení terapeuta: terapeut sedí nebo stojí čelem k pacientovi tak, aby mobilizovaný segment mohl dobře fixovat k podložce nebo ke svému tělu. Provedení: Při omezení volární flexe v zápěstí vyšetřujeme a mobilizujeme posunem proximální řady proti předloktí směrem dorzálním. Předloktí nemocného je v supinaci. Končetina je relaxovaná, fixovaná k podložce. Jedna terapeutova ruka fixuje distální část předloktí, těsně u kloubní štěrbiny, druhá ruka

10

uchopí proximální řadu zápěstních kůstek, provede distrakci a pruží dorzálním směrem. Při omezené dorzální flexi v zápěstí vyšetřujeme a mobilizujeme distální řadu kůstek proti proximální řadě směrem volárním. Předloktí pacienta je v pronaci. Končetina je relaxovaná, fixovaná k podložce. Terapeut jednou rukou fixuje proximální řadu zápěstních kůstek a druhou rukou uchopí distální řadu kůstek. Terapeut provede distrakci a pruží směrem volárním. Při omezené ulnární dukci provádíme mobilizaci směrem dorzálním. Pružíme v oblasti ulnární části radiokarpálního kloubu především proti os pisiforme. Při omezené radiální dukci postupujeme jako při omezené dorzální flexi a klademe důraz na laterální část interkarpálního kloubu. Nejčastější chyby při provedení:  Nedostatečná nebo nesprávná fixace proximální části segmentu.  Terapeut vyvíjí neadekvátní tlak na mobilizovaný segment. Nejcílenější a nejefektivnější technika spočívá v posouvání jedné karpální kůstky proti sousední dorzálním a volárním směrem. Terapeut jednu kůstku uchopí mezi palec a ukazovák jedné ruky a sousední kůstku uchopí stejným způsobem a provádí mobilizaci v jednom z uvedených směrů, buďto volárně, nebo dorzálně. Lze použít i „nůžkový hmat“. Chyby při provádění:  Terapeut nepalpuje dostatečně přesně jednotlivé kůstky a může dojít k tomu, že v obou rukou drží stejnou kůstku, nebo kůstky, které fixuje, spolu nekomunikují. Trakční mobilizace os capitatum Poloha pacienta: pacient sedí nebo leží, předloktí je v pronaci. Postavení terapeuta: terapeut stojí čelem k pacientovi na straně mobilizované končetiny. Provedení: Terapeut nejprve provede maximální volární flexi zápěstí a na vrcholu klenby zápěstí palpuje os capitatum. Oba palce položí přes sebe na os capitatum a svoje prsty vloží do pacientovy dlaně. Terapeut vyzve pacienta, aby ruku zcela uvolnil, zápěstí uvede do mírné dorzální flexe. Provede distrakci v ose předloktí a následně jemně protřepává celou HK pacienta a současně při tom mírně protlačuje os capitatum ventrálně. Nejčastější chyby při provedení:  Špatná lokalizace os capitatum.  Terapeut vyvíjí příliš razantní tlak na mobilizovaný segment. Radioulnární kloub distální Poloha pacienta: pacient sedí nebo leží, předloktí pacienta je v supinaci. Postavení terapeuta: terapeut stojí čelem k pacientovi na straně mobilizované končetiny. Provedení: Terapeut jednou rukou uchopí distální konec radia mezi palec a ukazovák a druhou rukou stejným způsobem uchopí distální konec ulny. Jedna terapeutova ruka je vždy fixující a druhá provádí posun směrem dorzálním a následně směrem volárním. Je-li omezena kloubní hra, pokračuje terapeut v pružení v daném směru. Může použít také nůžkový hmat.

11

Mobilizace loketního kloubu Loketní kloub je kloub složený, skládá se z kloubu humeroradiálního, humeroulnárního a radioulnárního proximálního. Nejčastěji je mobilizace v oblasti loketního kloubu indikována u bolestivých epikondylů. Mobilizaci je vhodné kombinovat s postizometrickou relaxací svalů, které se v této oblasti upínají. Provádíme: 1. distrakci v ose předloktí; 2. distrakci v ose humeru; 3. trakci s flexí; 4. posun humeru proti předloktí mediálně; 5. posun humeru proti předloktí laterálně; 6. vytřepávání. Distrakce v ose předloktí Poloha pacienta: pacient leží na zádech, horní končetinu má flektovanou v loktu do 90°, předloktí v supinaci. Postavení terapeuta: terapeut stojí čelem k pacientovi na straně ošetřované HK, jednou rukou fixuje distální konec paže k podložce, druhou rukou uchopí distální konec předloktí nad zápěstím. Provedení: terapeut provede distrakci v ose předloktí. Pokud za současné distrakce vychýlí předloktí mediálním směrem, dojde k otevření radiohumerálního kloubu. Při vychýlení laterálním směrem otevírá kloub humeroulnární. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávná poloha a nedostatečná fixace humeru.  Nedostatečná nebo příliš velká flexe v lokti. Distrakce v ose humeru Poloha pacienta: pacient leží na zádech, horní končetinu má flektovanou v loktu do 90°, předloktí je v supinaci a může se opírat o rameno terapeuta. Postavení terapeuta: terapeut stojí čelem k pacientovi na straně ošetřované HK. Své propletené prsty vloží malíkovou hranou do pacientovy loketní jamky a uchopí proximální konec předloktí tak, že palci fixuje dorzální stranu předloktí. Provedení: terapeut provede distrakci v ose humeru. Nejčastější chyby při provedení:  Terapeut provádí trakci nepřiměřeně velkou silou a přenese ji až do ramenního kloubu. Trakce s flexí Poloha pacienta: pacient leží na zádech, horní končetinu má flektovanou v loktu do 90°, předloktí v supinaci. Postavení terapeuta: terapeut stojí čelem k pacientovi na straně ošetřované HK, své předloktí vloží do loketní jamky pacienta. Provedení: terapeut provede mírnou distrakci v ose předloktí a za současné distrakce provede flexi v loketním kloubu přes své předloktí, které vytváří hypomochlion. Terapeut současně fixuje pacientovu paži k podložce. Nejčastější chyby při provedení:

12



Terapeut fixuje paži pacienta nepřiměřeně velkou silou tak, že provedení je bolestivé.

Posun humeru proti předloktí mediálně Poloha pacienta: pacient sedí čelem k terapeutovi, ošetřovanou horní končetinu má mírně flektovanou v loketním kloubu, předloktí v supinaci. Postavení terapeuta: terapeut stojí čelem k pacientovi na straně mobilizované končetiny. Uchopí jeho ošetřovanou horní končetinu tak, že si laterální hranu pacientova předloktí opře o svůj hrudník. Vidličkou utvořenou z palce a ostatních prstů fixuje proximální část předloktí z mediální strany co nejblíže kloubní štěrbiny. Provedení: ergoterapeut jednou rukou fixuje proximální část předloktí z mediální strany co nejblíže kloubní štěrbiny. Druhou rukou uchopí vidličkou utvořenou z palce a ostatních prstů distální konec paže z laterální strany a pruží mediálním směrem. Předloktí terapeutovy horní končetiny je kolmo k paži pacienta. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávný úchop a fixace.  Předloktí terapeutovy horní končetiny není kolmo k paži pacienta. Posun humeru proti předloktí laterálně Poloha pacienta: pacient sedí čelem k terapeutovi, ošetřovanou horní končetinu má mírně flektovanou v loketním kloubu tak, aby kloub nebyl uzamčen, předloktí v supinaci. Postavení terapeuta: terapeut stojí čelem k pacientovi na straně mobilizované končetiny. Uchopí jeho ošetřovanou horní končetinu tak, že si mediální hranu pacientova předloktí opře o svůj hrudník. Vidličkou utvořenou z palce a ostatních prstů fixuje proximální část předloktí z laterální strany co nejblíže kloubní štěrbiny. Provedení: Ergoterapeut jednou rukou fixuje proximální část předloktí z laterální strany co nejblíže kloubní štěrbiny. Druhou rukou uchopí vidličkou utvořenou z palce a ostatních prstů distální konec paže z mediální strany a pruží laterálním směrem. Předloktí terapeutovy horní končetiny je kolmo k paži pacienta. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávný úchop a fixace.  Předloktí terapeutovy horní končetiny není kolmo k paži pacienta. Vytřepávání Poloha pacienta: pacient sedí čelem k terapeutovi. Postavení terapeuta: terapeut stojí nebo sedí zády k podpaží pacienta. Provedení: Ergoterapeut uchopí oběma rukama nataženou horní končetinu pacienta v supinačním postavení, těsně nad loketním kloubem. Horní končetina musí být zcela relaxovaná. Terapeut rytmicky protřepává loket do extenze.

13

Obr. č. 1.2 Vytřepávání

Převzato a upraveno: Lewit, 1996, s. 180 Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávný úchop a fixace.  Příliš velká amplituda při protřepávání, terapie může být pro pacienta bolestivá. Laterální a mediální pružení – zaúhlení Poloha pacienta: pacient sedí čelem k terapeutovi. Poloha terapeuta: terapeut stojí čelem k pacientovi na straně mobilizované končetiny. Uchopí jeho ošetřovanou horní končetinu tak, že předloktí otočí do supinace, loket uvede do mírné flexe a laterální hranu předloktí opře o svůj hrudník. Vidličkou utvořenou z palce a ostatních prstů druhé ruky vytvoří na úrovní kloubní štěrbiny hypomochlion. Předloktí směřuje kolmo k podélné ose horní končetiny. Provedení: Lehkým tlakem ze strany dosáhne terapeut předpětí. Mírným zvyšováním tlaku rytmicky pruží, čímž vyvolá distrakci na protilehlé straně kloubu. Z diagnostických důvodů provádí terapeut pružení na obou stranách. Je-li bolestivý epicondylus rdialis, chybí nebo bývá omezeno pružení radiálním směrem a naopak. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávný úchop a fixace.  Předloktí terapeuta není kolmo k podélné ose horní končetiny.  Terapeut používá předloktí pacienta jako páky.  Loket pacienta není v semiflexi, je uzamčen. Ramenní kloub Ramenní kloub je kloub kulový. Je tvořen hlavicí a jamkou, která je menšího rozsahu, a tudíž hlavice zapadá do jamky asi jen z jedné třetiny. Pokud při vyšetření pasivního pohybu zjistíme omezení podle kloubního vzorce (zevní rotace, abdukce, vnitřní rotace), bude mobilizace v ramenním kloubu pravděpodobně neúčinná. Úspěšná bývá izometrická trakce pravděpodobně proto, že působí uvolnění svalových spazmů. Poloha pacienta: pacient může stát, ležet nebo sedět. Postavení terapeuta: terapeut sedí nebo stojí zády k pacientovi, své stejnostranné rameno vsune do podpažní jamky pacienta. Jednou rukou uchopí jeho horní končetinu nad loketním kloubem a druhou distální část předloktí nad zápěstím. Provedení: terapeut vyzve pacienta, aby kladl minimální odpor proti trakci tak, aby vtahoval hlavici kosti pažní do jamky a současně se nadechoval. Terapeut proti tomuto pohybu klade mírný odpor. Potom pacient povolí,

14

vydechuje a terapeut cítí, jak se pacientova horní končetina uvolňuje a jakoby prodlužuje. Trakci několikrát opakuje. Obr. č. 1.3 Trakce

Převzato a upraveno: Lewit, 1996, s. 181 Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávný úchop a fixace.  Terapeut páčí horní končetinu pacienta přes své rameno. Hippokratova trakce Poloha pacienta: pacient leží na zádech, ošetřovanou horní končetinu má v mírné abdukci. Postavení terapeuta: stojí na straně ošetřované horní končetiny. Provedení: terapeut vloží své chodidlo dolní končetiny, která je vzdálenější od lehátka, do podpažní jamky pacienta tak, že se supinované chodidlo opírá o žebra pacienta a v axile se opírá svou laterální hranou. Terapeut uchopí horní končetinu pacienta, která je v mírné flexi a abdukci v ramenním kloubu, oběma rukama tak, že jednou rukou fixuje paži nad loktem a druhou distální část předloktí nad zápěstím. Terapeut provede trakci v ose ošetřované horní končetiny do předpětí a vyzve pacienta, aby pomalu vtahoval hlavici kosti pažní do jamky a současně se nadechoval. Další provedení je stejné jako u trakce předešlé. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávný úchop a fixace.  Tlak terapeutova chodidla v axile je pro pacienta bolestivý. Kaudální pružení hlavice humeru Poloha pacienta: pacient sedí na lehátku, ošetřovanou horní končetinu má v 90°abdukci v ramenním kloubu. Postavení terapeuta: terapeut stojí za pacientem, podhmatem fixuje ošetřovanou horní končetinu pacienta na mediální straně proximální části humeru. Provedení: jednou rukou terapeut fixuje podhmatem paži pacienta, druhá terapeutova ruka sjede vidličkou tvořenou z palce a radiální hrany ukazováku přes akromioklavikulární skloubení na hlavici humeru, mírným tlakem stlačí hlavici humeru kaudálně a po vyčerpání pohybu pruží v daném směru. Předloktí terapeutovy horní končetiny směřuje kolmo k paži pacienta. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávný úchop a fixace.  Předloktí terapeuta není kolmo k paži pacienta.

15



Terapeut neprovádí kaudální pružení hlavice humeru, pouze zvětšuje abdukci v ramenním kloubu.

Ventrální a dorzální pružení hlavice humeru Poloha pacienta: pacient sedí nebo leží, paže je v 90°abdukci. Postavení terapeuta: stojí čelem k ošetřované horní končetině pacienta, distální část paže pacienta má terapeut na svém rameni. Provedení: Ventrální pružení: terapeut položí vidličku utvořenou z palce a ostatních prstů jedné ruky na hlavici humeru z dorzální strany a druhou na ventrální stranu ramenního kloubu, ukazovákem u fossa glenoidealis. Prsty obou rukou směřují kraniálně. Ruka na ventrální straně ramene je fixující, druhá ruka mírně zatlačí na hlavici humeru a pruží ventrálním směrem. Dorzální pružení: terapeut položí vidličku utvořenou z palce a ostatních prstů jedné ruky na lopatku z dorzální strany ukazováčkem u fossa glenoidealis, druhou ruku přiloží z ventrální strany ramenního kloubu v oblasti hlavice humeru a pruží dorzálním směrem. Pokud pacient neprovede 90° abdukci, lze provést mobilizaci vleže na břiše. Terapeut stojí na ošetřované straně horní končetiny, paži uchopí podhmatem a pod hlavici humeru podloží svoji pěst. Druhou rukou vidličkou utvořenou z palce a ostatních prstů obejme fossa glenoidealis a pruží směrem ventrálním. Tím se hlavice humeru posouvá dorzálně. Ventrální pružení provádí terapeut stejným způsobem, vleže na zádech. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávné postavení fixující i pružící ruky terapeuta.  Příliš velký rozsah pružení. Pružení v těchto třech směrech bývá omezeno při poruše subakromiální burzy, kdy je omezená a bolestivá abdukce v ramenním kloubu. Akromioklavikulární kloub Blokády akromioklavikulárního kloubu vznikají nárazem na laterální plochu ramene nebo nárazem horní končetiny, která je v anteflexi nebo retroflexi. Při dysfunkci akromioklavikulárního kloubu je bolestivá konečná fáze horizontální addukce v ramenním kloubu. Testy:  šálový příznak – cross flexion test;  střižný test – shear test. Ventrodorzální pružení Poloha pacienta: pacient leží na zádech. Postavení terapeuta: stojí na straně ošetřovaného kloubu, čelem k pacientovi. Jednou rukou fixuje hlavici humeru z dorzální strany a tenar druhé ruky přiloží na klíček v blízkosti akromioklavikulárního kloubu. Provedení: terapeut lehce zatlačí na klíček a hned tlak povolí. Chybí-li pružení, rytmicky tlačí a povoluje, až dosáhne uvolnění joint play. Nejčastější chyby při provedení:  Nepřiměřený tlak vyvolává bolest v oblasti klíčku. Kraniokaudální pružení Poloha pacienta: pacient leží na zádech, paže je u těla, loket v 90° flexi.

16

Postavení terapeuta: stojí na straně ošetřovaného kloubu, u hlavy pacienta, jednou rukou fixuje loket pacienta ve své dlani, druhou ruku opře kořenem dlaně o kraniální hranu klíčku. Provedení: terapeut rukou položenou na klíčku opakovaně, lehce zatlačí kaudálním směrem a hned povolí. Pozoruje pohyb mezi klíční kostí a ramenem. Nedochází-li k pružení, opakuje rytmicky popsaný manévr do obnovení kloubní hry. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávný úchop a fixace. Sternoklavikulární kloub Blokády sternoklavikulárního kloubu vznikají obdobným mechanismem jako blokáda v akromioklavikulárním kloubu. Při dysfunkci sternoklavikulárního kloubu se bolest šíří na přední plochu manubrium sterni, do krku, podél klíčku pohyby do ramene, lopatky a šíje. Může také dojít k omezení pohybu horní končetiny. Sternoklavikulární kloub mobilizujeme ventrodorzálním směrem. Poloha pacienta: pacient leží na zádech. Postavení terapeuta: terapeut stojí vedle stolu, jednu ruku má položenou na sternu, prsty směřují kaudálně, druhou ruku má položenou na klíčku, prsty směřují k rameni – křížový hmat. Provedení: obě terapeutovy ruce současně lehce zatlačí kaudálním směrem, jakoby rozevíraly sternoklavikulární kloub. Terapeut pozoruje pohyb v sternoklavikulárním kloubu. Chybí-li pružení, opakuje rytmicky popsaný manévr do obnovení kloubní hry. Lopatka Lopatka je umístěna ve svalstvu zad, ve výši 2. až 7. žebra. Základní pohyby lopatky jsou abdukce, addukce a rotace. Zmenšená pohyblivost lopatky výrazně omezí správnou funkci horní končetiny. Mobilizace lopatky může přispět k úspěchu při léčbě bolestivých a poúrazových stavů v oblasti ramenního kloubu a žeber. Skapulotorakální spojení není spojení v pravém slova smyslu. Lopatka není spojena s hrudníkem kloubem, pohybuje se volně „klouzáním“ po hrudní stěně pomocí mazných váčků. Nelze tedy hovořit o kloubní blokádě. Poloha pacienta: pacient leží na břiše na okraji lehátka, hlavu má otočenou k postižené straně, horní končetiny volně visí z lehátka dolů. Postavení terapeuta: terapeut stojí na léčené straně bokem k lehátku, čelem k hlavě pacienta. Provedení: terapeut jednou rukou abdukuje paži pacienta do 90°. Uchopí podhmatem rameno pacienta tak, že pacientova paže se opírá o předloktí terapeuta. Druhou ruku položí dlaní na lopatku a provádí krouživý pohyb, který vychází z nohou, trupu a pánve terapeuta. Technicky nejdůležitější je, aby pohyb, který terapeut přenáší na rameno a lopatku pacienta, vycházel z trupu a aby se obě terapeutovy ruce pohybovaly jako jeden celek. U pacientů, kteří nezvládnou nebo nemohou ležet na břiše, a u pacientů, kteří neprovedou abdukci v ramenním kloubu, provádí terapeut mobilizaci lopatky vleže na nepostiženém boku. Terapeut stojí před pacientem, jednou rukou provlečenou v podpaží uchopí lopatku a druhou rukou uchopí rameno. Provádí stejný krouživý pohyb jako u mobilizace vleže na břiše.

17

Obr. č. 1.4 Mobilizace lopatky

Převzato a upraveno: Lewit, 1996, s. 183 Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávný úchop a fixace.  Ruce terapeuta se nepohybují jako jeden celek nebo krouží proti sobě. 1.3 Vyšetření a mobilizace kloubů dolní končetiny Vyšetření dolních končetin začínáme aspekčním vyšetřením stoje. Hodnotíme nejen osu, ale i tvar celé dolní končetiny. Osa a tvar končetiny nám výrazně ovlivňují funkci chodidla. Pokračujeme vyšetřením palpací, aktivním pohybem, pasivním pohybem, pohybem proti odporu a vyšetřením kloubní hry. U interfalangeálních a metatarzofalangeálních kloubů aktivní a pasivní pohyb většinou nevyšetřujeme. Obr. 1.5 Kosti nohy

Převzato a upraveno: Dobeš, Michková, 1997 os cuneiforme laterale os cuneiforme intermedium os cuneiforme mediale os naviculare / scaphoideum os cuboideum calcaneus talus

18

Interfalangeální klouby IP klouby na dolní končetině vyšetřujeme a mobilizujeme ve směru:  dorzovolárním;  lateromediálním;  do rotace;  do zaúhlení. Poloha pacienta: pacient leží na zádech, dolní končetiny jsou natažené, relaxované, spočívají na podložce. Postavení terapeuta: ergoterapeut stojí vedle stolu na straně postiženého kloubu tak, aby mobilizovaný segment mohl dobře fixovat k podložce. Provedení: vyšetřujeme i mobilizujeme stejně jako IP klouby na horní končetině. Metakarpofalangeální klouby MP klouby ruky mobilizujeme ve směru:  dorzovolárním;  lateromediálním;  do rotace. Poloha pacienta: pacient leží na zádech, dolní končetiny jsou relaxované, v semiflexi v kolenním kloubu, paty na podložce. Postavení terapeuta: ergoterapeut stojí vedle stolu na straně ošetřovaného kloubu tak, aby mobilizovaný segment mohl dobře fixovat k podložce. Provedení: terapeut fixuje hlavičku palcem a ukazovákem dorzoplantárně, těsně u kloubní štěrbiny. Palec a ukazovák druhé ruky přiloží dorzoplantárně na bázi proximální falangy, co nejblíže kloubní štěrbiny. Provede trakci, posun v daném směru do předpětí a repetitivně pruží. Nejčastější chyby při provedení:  Špatná fixace hlavičky metatarzu.  Terapeutovy prsty nejsou co nejblíže kloubní štěrbiny.  Nepřiměřený tlak vyvolává bolest. Metatarzy Terapeut provádí vzájemné pružení hlaviček metatarzů stejným způsobem jako na horní končetině u hlaviček metakarpů. Pacient při terapii leží na zádech, ošetřovanou dolní končetinu má v mírné flexi v kolenním i kyčelním kloubu, patu položenou na stole. Dorzální a plantární vějíř Poloha pacienta: pacient leží na zádech, dolní končetiny jsou relaxované, v semiflexi v kyčli a koleně, paty na podložce. Postavení terapeuta: ergoterapeut stojí vedle stolu na straně ošetřované končetiny tak, aby mobilizovaný segment mohl dobře fixovat k podložce. Provedení: Při vějíři dorzálním směrem terapeut přiloží oba tenary na dorzum nohy tak, aby jeho palce směřovaly k hleznu, a ostatní prsty přiloží napříč planty. Oddaluje tenary od sebe a současně prsty z plantární strany protlačuje metatarzy dorzálním směrem. Při vějíři plantárním směrem má terapeut palce přiložené příčně z dorzální strany na metatarzech a prsty napříč pod metatarzy z plantární strany. Palci protlačuje metatarzy plantárně a ostatními prsty oddaluje metatarzy laterálním směrem.

19

Obr. č. 1.6 Dorzální vějíř

Převzato a upraveno: Lewit, 1996, s. 183 Nejčastější chyby při provedení:  Nepřiměřený tlak vyvolává bolest. Lisfrancův a Chopartův kloub Lisfrancův kloub je skloubení mezi bázemi metatarzů a ossis cuneiformia a os cuboideum. „Při chůzi dochází v Lisfrancově kloubu k pasivním pohybům, když se mění zatížení nožní klenby při našlapování. Pohyby jsou většího rozsahu u IV. a V. metatarzu, protože laterální okraj nohy je pružnější a lépe se zatížení přizpůsobí.“ (Rychlíková) Chopartův kloub je spojení mezi os scaphoideum, os cuboideum a os talus, os calcaneus. Lisfrancův a Chopartův kloub mobilizujeme směrem:  dorzálním;  plantárním;  do rotace. Vyšetření a mobilizace směrem dorzálním Poloha pacienta: pacient leží na zádech, dolní končetina je přibližně v 45° flexi kyčelním a kolenním kloubu, chodidlo v mírné plantární flexi. Postavení terapeuta: ergoterapeut stojí vedle stolu na straně ošetřovaného kloubu. Jednou rukou z dorza fixuje ossis cuneiformia a os cuboideum a ukazovák druhé ruky je opřený z plantární strany o báze metatarzů. Provedení: terapeut zatlačí dorzálním směrem a pruží. Při mobilizaci v Chopartově kloubu je poloha pacienta i terapeuta stejná. Terapeut fixuje talus a pruží os naviculare a os cuboideum. Nejčastější chyby při provedení:  Špatná fixace.  Nepřiměřený tlak vyvolává bolest. Vyšetření a mobilizace směrem plantárním Poloha pacienta: pacient leží na zádech, dolní končetina je přibližně v 45° flexi kyčelním a kolenním kloubu, chodidlo v mírné plantární flexi. Postavení terapeuta: stojí vedle stolu na straně ošetřovaného kloubu. Ergoterapeut jednou rukou fixuje proximální část segmentu z dorzální strany co nejblíže kloubní štěrbiny, druhá terapeutova ruka uchopí distální část také z dorzální strany.

20

Provedení: terapeut provede distrakci v ose chodidla a opakovaně pruží plantárním směrem. Vyšetření a mobilizace do rotace Poloha pacienta: pacient leží na zádech, dolní končetina je přibližně v 45° flexi kyčelním a kolenním kloubu, chodidlo v mírné plantární flexi. Postavení terapeuta a provedení mobilizace: stojí nebo sedí u nohou pacienta. Ergoterapeut přiloží svou ruku tak, že ukazovák a ostatní prsty fixují ossis cuneiformia a os cuboideum, palec leží napříč přes plantu. Druhou ruku přiloží terapeut ze zevní strany tak, že obejme malíkem a ostatními prsty metatarzy. Touto rukou provede mírnou distrakci metatarzů v ose chodidla, rotaci ve směru supinačním a následně repetitivně pruží. Po návratu do osového postavení provádí mobilizaci v pronačním směru. Při mobilizaci v Chopartově kloubu terapeut fixuje talus a rotuje os naviculare a os cuboideum. Nejčastější chyby při provedení:  Příliš velká plantární flexe chodidla.  Nesprávný úchop a nedostatečná fixace.  Nepřiměřený tlak vyvolává bolest. Mobilizace jednotlivých zánártních kostí  Protřepávání jednotlivých zánártních kůstek vleže na břiše. Terapeut stojí čelem k nohám pacienta. Jednu nohu uchopí oběma rukama tak, že palce položí přes sebe na mobilizovanou kůstku z plantární strany a ostatní prsty leží na dorzu nohy. Lehce zatlačí na mobilizovanou kůstku, provede mírnou plantární flexi a distrakci v ose chodidla a rytmicky chodidlo protřepává.  Nůžkový hmat – lze využít k mobilizaci jednotlivých zánártních kostí. Terapeut své prsty přikládá vždy na dvě sousední zánártní kůstky. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávný úchop a nedostatečná fixace.  Terapeut nepalpuje správně kůstku, kterou chce mobilizovat.  Nepřiměřený tlak vyvolává bolest. Dolní hlezno „Tento kloub je spojením mezi talem a kalkaneem a mezi os naviculare a os cuboideum. Osa tohoto kloubu jde vlastně šikmo na osu kloubu Chopartova, a z toho vyplývá, že dolní hlezenný kloub umožňuje addukci se supinací a abdukci s pronací nohy. Chopartův kloub zajišťuje pérování nohy při chůzi. Proto, abychom zjistili kloubní hru v dolním hleznu, musíme vyšetřit především pohyblivost patní kosti a v případě potřeby tuto pohyblivost obnovit.“ (Dobeš, Míková) Mobilizace patní kosti  latero-mediálním;  supinačně-pronačním;  klopení dorzálně a do planty.

21

Poloha pacienta: pacient leží na zádech, koleno má pokrčené a patu opřenou o podložku. Postavení terapeuta a provedení mobilizace: stojí vedle stolu na straně ošetřovaného kloubu. Ergoterapeut jednou rukou fixuje nárt a druhou rukou do vidličky tvořené z palce a ostatních prstů uchopí patu pacienta. Za stálé fixace talu provádí postupně mobilizaci všemi směry. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávný úchop a nedostatečná fixace talu. Horní hlezno Talokrurální kloub je tvořen tibií, fibulou a talem. Poloha pacienta: pacient leží na břiše, koleno má v 90° flexi. Postavení terapeuta a provedení mobilizace: stojí vedle stolu na straně ošetřované dolní končetiny. Jednu ruku plošně přiloží na chodidlo a fixuje chodidlo v neutrálním postavení. Druhou ruku vidličkou tvořenou z palce a ukazováku přiloží těsně nad talokrurální kloub. Terapeut zatlačí na distální konec bérce směrem dorzálním, vyčerpá pohyb do předpětí a opakovaně zapruží. Chybí-li pružení, pohyb několikrát opakuje a rytmicky zesiluje a zeslabuje tlak, až dojde k obnovení kloubní hry. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávný úchop a nedostatečná fixace. Tibiofibulární kloub Poloha pacienta: pacient leží na zádech, dolní končetinu má asi v 45° flexi v kolenním i kyčelním kloubu, chodidlo na podložce. Postavení terapeuta a provedení mobilizace: terapeut sedí na straně ošetřované dolní končetiny, lehce přisedne špičku pacientovy nohy. Jednou rukou fixuje horní část tibie z mediální strany a druhou rukou uchopí hlavičku fibuly mezi palec a ukazovák a posouvá ji ventrodorzálním směrem. Obr. 1.7 Mobilizace hlavičky fibuly

Převzato a upraveno, Lewit, 1996 s. 186 Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávná palpace hlavičky fibuly.  Nepřiměřený tlak vyvolává bolest. Kolenní kloub Vyšetření a mobilizace pately

22

Poloha pacienta: pacient leží na zádech, dolní končetiny má natažené. Postavení terapeuta a provedení mobilizace: terapeut stojí vedle lehátka, patelu uchopí mezi palce a ukazováčky a vyšetřuje klouzavý pohyb pately všemi směry. Je-li omezena kloubní hra, cítí, že patela drhne nebo je jakoby přilepena. Manipulace pately – terapeut uchopí patelu do mističky utvořené z dlaně tak, že se kořen dlaně opírá o kraniální okraj pately. Posune patelu kaudálně do předpětí a potom provede lehký náraz. Druhou rukou může vidličkou utvořenou z palce a ukazováku přidržovat patelu z laterální a mediální strany. Trakce v ose bérce Poloha pacienta: pacient leží na břiše, koleno má v 90° flexi. Postavení terapeuta a provedení mobilizace: stojí na straně ošetřované dolní končetiny, svou nohou nebo kolenem fixuje stehno pacienta. Uchopí bérec nad kotníkem a provede tah v ose bérce oběma rukama, současně při tom může vychýlit bérec laterálně nebo mediálně. Obr. 1.8 Trakce v ose bérce

Převzato a upraveno: Lewit, 1996, s. 186 Nejčastější chyby při provedení:  Nedostatečná fixace.  Nepřiměřený tlak vyvolává bolest. Trakce v ose femuru Poloha pacienta: pacient leží na břiše, koleno má v 90° flexi. Postavení terapeuta a provedení mobilizace: stojí vedle stolu na straně ošetřované dolní končetiny. Své propletené prsty vloží malíkovou hranou do pacientovy podkolení jamky a provede distrakci v ose femuru. Nejčastější chyby při provedení:  Příliš velký tah přenese trakci do kyčelního kloubu. Laterální pružení v kolenním kloubu – zaúhlení Poloha pacienta: pacient leží na zádech, kyčelní kloub je v mírné flexi, kolenní kloub nesmí být v plné extenzi, aby nebyl uzamčený. Postavení terapeuta a provedení mobilizace:  Stojí vedle stolu na straně ošetřované dolní končetiny, uchopí bérec nad kotníkem a fixuje jej ke svému trupu. Kořenem dlaně druhé ruky pruží na laterální ploše kolenního kloubu, směrem mediálním.

23



Terapeut sedí na lehátku mezi bérci pacienta, jednou rukou fixuje bérec ošetřované končetiny ke svému tělu a druhou přiloží kořenem dlaně na mediální stranu kolena a lehce pruží laterálním směrem.

Obr. 1.9 Laterální pružení v kolenním kloubu

Převzato a upraveno: Lewit, 1996, s. 187 Nejčastější chyby při provedení:  Příliš násilné provedení pohybu.  Nedostatečná flexe v kyčelním kloubu.  Dlaň není přiložena na kloubní štěrbině.  Příliš velká flexe v kolenním kloubu. Kyčelní kloub „Protože kyčelní kloub má kulovitý tvar, nejsou v něm možné žádné posuny kloubních ploch proti sobě. Možné je pouze povytažení hlavice z jamky kloubu neboli trakce.“ (Dobeš, Míková) Trakce v podélné ose končetiny Poloha pacienta: pacient leží na zádech. Postavení terapeuta a provedení trakce: terapeut stojí u nohou pacienta, uchopí ošetřovanou dolní končetinu lehce nad kotníkem a nastaví končetinu do 10° flexe, abdukce a zevní rotace v kyčli. V tomto neutrálním postavení v kloubu provede tah v ose dolní končetiny do předpětí a následně vyzve pacienta, aby vtáhnul hlavici femuru do jamky a pomalu se nadechoval. S výdechem povolí tah a terapeut cítí, že se dolní končetina jakoby sama prodlužuje. Nejčastější chyby při provedení:  Příliš násilné provedení pohybu.  Kyčel není v neutrálním postavení. Shrnutí kapitoly Při léčbě periferních kloubů, především funkčních kloubních blokád, používáme techniky, které jsou zaměřeny na obnovení kloubní vůle. Funkční kloubní blokádu lze odstranit mobilizací. Mobilizace je specifická terapie, při níž dochází k postupnému, nenásilnému obnovení hybnosti v kloubu. Mobilizaci provádíme opakovaným, pérujícím pohybem při bariéře pomocí mírného tlaku ve směru kloubní blokády. Hlavním cílem mobilizace je zlepšit pohyblivost v kloubu, minimalizovat bolest a normalizovat funkci kloubů. Předpokladem cílené terapie je správná diagnostika a důkladné vyšetření pacienta. Chceme-li kloubní vůli správně vyšetřit, musíme dodržovat několik důležitých zásad. Nedodržením nebo

24

opomenutím zásad mobilizace získáme zkreslené výsledky vyšetření, a tím i můžeme zvolit špatný terapeutický postup. Otázky a úkoly:  Co je to mobilizace?  Vyjmenujte základní zásady mobilizace.  Co je to funkční kloubní blokáda?  Jaké jsou indikace a kontraindikace mobilizací?  Co je to kloubní hra a jak ji vyšetřujeme? Další doporučené zdroje k této kapitole: 

   

Dobeš, M., Michková, M. Učební text k základnímu kurzu diagnostiky a terapie funkčních poruch pohybového aparátu (měkké a mobilizační techniky). Domiga, 1997. ISBN 80-902222-1-8. Kolář, P. et al. Rehabilitace v klinické praxi. Galén, 2009. ISBN 978-80-7262-657-1. Lewit, K. Manipulační léčba. Sdělovací technika, Česká lékařská společnost J. E. Purkyně, 2003. ISBN 80-86645-04-5. Rychlíková, E. Manuální medicína. Maxdorf, 2004. ISBN 80-7345010-0. Véle, F. Kineziologie. Triton, 2006. ISBN 80-7254-837-9.

25

2

MOBILIZACE POMOCÍ MÍČKŮ

V této kapitole se dozvíte:  

co je to nespecifická mobilizace pomocí míčů; jak lze s pomocí míčků obnovit kloubní hru.

Klíčová slova této kapitoly: mobilizace, distrakce, automobilizace. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 hodiny. Technika vyvinutá českou fyzioterapeutkou, paní Zdenou Jebavou. Jde o šetrnou metodu, která k obnově kloubní hry využívá pěnových míčků. Níže uvedený text zpracovala Mgr. Jolana Kondziolková dle poznámek z kurzu Nespecifické mobilizace pomocí míčků autorky Zdeny Jebavé. Autorkou obrázků je Mgr. Joanna Kondziolková. 2.1 Horní končetina 2.1.1 Ruka IP klouby prstů – použijeme střední a malé míčky  Posun dorzovolární Prst položíme volární stranou na míček (položený na stole) v místě mobilizovaného kloubu a provádíme mobilizaci obvyklým způsobem, přičemž pružíme do míčku.

 Posun laterolaterální Stejně jako předchozí, ale prst uložíme na míčku laterální stranou.

 Zaúhlení a) Koulením – prst položíme opět laterální stranou na střední míček. Druhým míčkem koulíme směrem distálním.

26







b) Pružením – poloha stejná, shora přiložíme malý bodový míček na mobilizovaný kloub. Do míčku rytmicky pružíme. Vhodné je distální článek fixovat druhou rukou.

Automobilizace a) Uvolňováním do flexe nebo extenze Poloha je stejná jako u 1. Druhý míček položíme na mobilizovaný prst z dorzální strany prstu. Koulením směrem distálním uvolňujeme do flexe, koulením míčku proximálně uvolňujeme kloub do extenze.

E

F

b) Uvolňování pružením Prst položíme na dva míčky, přičemž mobilizovaný kloub je mezi oběma míčky. Položíme-li prst na míčky volární stranou, pak na dorzum daného kloubu položíme třetí (nejlépe bodový) míček a jím pružíme do kloubu = uvolňování do extenze. Položíme-li daný prst na míčky dorzální stranou, pak stejným pružením uvolňujeme do flexe.

27



MP klouby – mobilizujeme pomocí míčků podobně jako IP klouby do flexe a do extenze. Metakarpy 1. Vějíře a) dorzální – mobilizujeme obvyklým způsobem, jen do dlaně vložíme míček a vějíř pak táhneme přes tento míček; b) volární – totéž, ruka je ale v supinaci a míček je na dorzu ruky; c) automobilizace – ruka v pronaci položená na středním míčku (ten je v dlani). Druhý míček položíme z dorzální strany a jím koulíme po metakarpech směrem latero-mediálním = dorzální vějíř. Pro volární automobilizaci uložíme ruku do supinace. 2. Mobilizace nůžkovým hmatem – provádíme stejně jako u klasické mobilizace, ale terapeut si podloží své prsty bodovými míčky. Uvolňování interdigitálních prostorů Kožní řasu uchopíme obvyklým způsobem, ale přes dva bodové míčky – jeden je volárně, druhý dorzálně. Uvolňování měkkých tkání dlaně Střední míček vložíme pod dorzum ruky (je v supinaci). Druhý míček koulíme v dlani proti směru hodinových ručiček. Lze koulet paprskovitě od kořene ruky směrem distálním.

Automobilizace – pacient uchopí střední míček do svých dlaní, uvolněně koulí míček oběma rukama.

28

Masáž jizvy Lze provádět i přes sterilní krytí nebo i při nedostatečně zahojené jizvě (jizvu překryjeme sterilním mulem). Míček pak koulíme po jizvě podélně, pilkovitě nebo spirálovitě. Je možné provádět tlakovou masáž přes bodový míček. Pomocí dvou bodových míčků lze provádět uvolňování do C nebo S. Mobilizace zápěstí Dorzální flexe zápěstí Ruka je v pronaci. Jeden střední míček podložíme pod zápěstí z volární strany, druhý položíme na zápěstí z dorzální strany, tvoří tak hypomochlion. Druhou rukou provedeme pasivní dorzální flexi v zápěstí do vyčerpání možného pohybu a fixujeme. V této poloze pružíme míčkem na dorzu zápěstí do zápěstního kloubu.



Volární flexe zápěstí Ruka je v pronaci, visí přes okraj stolu položená v oblasti zápěstí na míčku. Druhý míček koulíme buď od akra distálním směrem k zápěstí, anebo od předloktí až na dorzum ruky. Druhý způsob je méně bolestivý. Lze použít i jako automobilizaci.

29

 Radiální a ulnární dukce zápěstí Ruka je položená na míčku radiální stranou zápěstí pro radiální dukci, nebo ulnární stranou pro ulnární dukci. Druhým míčkem koulíme od předloktí až na ruku. Použijeme i jako automobilizaci.



Automobilizace zápěstních kůstek Zápěstí podložené středním míčkem, ruka je v pronaci (lze provádět i v supinaci). Druhým středním míčkem koulíme přes zápěstí napříč. Při mobilizaci terapeutem je vhodná fixace ruky.

 

Mobilizace radia proti ulně Ruka je v pronaci, zápěstí podložené středním nebo větším míčkem. Na distálním konci radia položíme bodový míček, na ulnu druhý. Pružením do jednoho a pak do druhého míčku uvolňujeme distální kloub radioulnární.

30

Facilitace ruky u periferních paréz Ruka v pronaci, v dlani je střední míček. Druhým středním nebo velkým míčkem koulíme od prstů přes předloktí po loket, kde chvíli míček podržíme. Místo koulení lze použít i vytírání.



Mobilizace zápěstí na overballu Mobilizovaná ruka je v pronaci, leží na mírně nafouknutém overballu. Velký míček položíme na dorzum zápěstí této ruky. Mobilizujeme buď pružením míčku na zápěstí (a), anebo rytmickým „pumpováním“ overballu (b). Uvolňujeme tak současně dorzální flexi i volární flexi. Uložením ruky na její mediální nebo laterální straně (uložení overballu i míčku je stejné) mobilizujeme ulnární dukci a radiální dukci. a)

b)

U popsaných mobilizací zápěstí lze místo stabilního míčku ležícího na stole použít mírně nafouklý overball. Provedení je pak stejné. 2.1.2 Loketní kloub Mobilizace do flexe pomocí míčků Pacient leží na zádech, mobilizovaná končetina je v supinaci. V distální části humeru je zespodu střední nebo velký míček. Druhý míček je v loketní jamce. Jednou rukou terapeut přidržuje míček v loketní jamce, druhou uchopí končetinu pacienta nad zápěstím. Při současné trakci v ose předloktí terapeut pasivně vyčerpá pohyb do flexe v loketním kloubu, předloktí je vždy v supinaci. a) Požijeme metodu PIR, kdy míček v loketní jamce tvoří hypomochlion. b) Provedeme trakci v loketním kloubu v ose předloktí, pak pružíme do míčku v loketní jamce vidlicí tvořenou palcem a ukazováčkem.

31

Mobilizace do extenze Pacient leží na zádech, postižená končetina leží podél těla v supinačním postavení v loketním kloubu. a) Vykoulíme celé předloktí i paži od zápěstí po ramenní kloub. Při lehčím omezení pohybu do extenze podložíme pod loketní kloub velký míček, při výrazném omezení dolní míček nepoužijeme. Toto koulení celé končetiny lze použít i u zkrácených svalů na horní končetiny.

b) Končetina pacienta leží volně v supinačním postavení na overballu, který umístíme pod distálním koncem humeru. Pokud pacient neudrží končetinu z jakéhokoliv důvodu v supinaci, poloha předloktí bude libovolná (nebolestivá). „Pumpováním“ do overballu uvolňujeme pohyb do extenze. 2.1.3 Ramenní kloub Polohování Použijeme střední nebo velký míček či overball (velmi lehce nafouknutý), který vložíme do podpažní jamky. Lze provádět i přes oděv. Při polohování musí být m. trapezius relaxovaný, nesmí být elevace ramenního kloubu, polohování nesmí provokovat bolest. Doba polohování je individuální, záleží na pocitech pacienta. Zpočátku stačí 1–2 minuty, postupně čas prodlužujeme. Pacient může polohovat vleže, vsedě, při chůzi, doma… několikrát během dne. Trakce Pacient leží na zádech, horní končetina je ve 45 abdukci. Velký míček vložíme do axily a zafixujeme ho nohou. Horní končetinu uchopíme nad zápěstím jednou rukou a druhou rukou nad loktem. Provedeme trakci horní končetiny, pacient volně dýchá. Vyzveme pacienta, aby vtáhl končetinu do ramenního kloubu a zhluboka se nadechl. Poté provede výdech a uvolní celou horní končetinu. Trakci ještě zvýrazníme dopružením nohou do míčku v podpažní jamce. Místo míčku lze použít lehce nafouknutý overball. Jiný způsob při stejném provedení trakce je úchop oběma rukama nad zápěstím. Mobilizace hlavice humeru 1. Pružení směrem ventrálním Pacient leží na zádech, horní končetina podél těla. Velký míček položíme pod hlavici humeru, druhý míček položíme na ventrální stranu ramenního kloubu a zafixujeme ho vidličkou vytvořenou z palce a ukazováčku. Pružíme do míčku z ventrální strany. 2. Pružení směrem dorzálním Pacient leží na břiše, horní končetina je v abdukci max. 95, paži pacienta podložíme svým předloktím a současně přidržujeme velký míček pod 32

hlavicí humeru. Druhá ruka podložená míčkem obejme fossa glenoidealis a pruží do lopatky – hlavice humeru se tak posouvá dorzálně. 3. Kaudální pružení hlavice humeru Provedení je stejné jako u klasické mobilizace, ale pružení do hlavice humeru provádíme opět přes míček. Mobilizace akromioklavikulárního skloubení Pacient leží na zádech, horní končetinu má podél těla. Polonafouknutý overball položíme pod lopatku na straně mobilizace, střední nebo velký míček přiložíme na ventrální stranu ramenního kloubu v místě hlavice humeru a mírným tlakem fixujeme jednou rukou. Druhou rukou „pumpujeme“ do overballu pod lopatkou. Mobilizace do vnitřní rotace Pacient leží na boku nemobilizované horní končetiny. Při mobilizaci do vnitřní rotace má pacient horní končetinu za zády ve vnitřní rotaci, polonafouknutý overball vložíme pod paži této končetiny. Rytmicky protlačujeme loket mobilizované končetiny dolů do overballu, a tím uvolňujeme pohyb do vnitřní rotace ramenního kloubu.

Mobilizace do zevní rotace Poloha pacienta je stejná jako u vnitřní rotace. Horní končetina je v zevní rotaci. Uchopíme ji v distální části předloktí a protlačujeme dolů do overballu.

33

2.2 Dolní končetina Halux valgus Korekce halux valgus Pacient sedí nebo leží na vyšetřovacím stole, dolní končetiny má extendované, noha je ve středním postavení. Vyčerpáme pohyb palce pasivně do abdukce a jednou rukou fixujeme. Druhou rukou přiložíme střední míček na hlavičku I. metetarzu z mediální strany a lehce vidličkou tvořenou palcem a ukazováčkem pružíme do míčku.

Polohování halux valgus Mezi palec a prst nohy vložíme malý molitanový míček na libovolně dlouhou dobu (dle pocitu pacienta) několikrát denně. Pacient může i chodit. MP klouby nohy Mobilizace MP kloubu palce do abdukce Poloha pacienta je stejná jako u korekce halux valgus, poloha nohy a fixace palce je rovněž stejná. Středním míčkem koulíme mediální stranu nohy od palce přes MP kloub až do1/2 nohy. Mobilizace IP a MP kloubů nohy do flexe a extenze Poloha pacienta je opět stejná. Střední míček přiložíme pod palec a pod prsty z plantární strany a tento míček jednou rukou fixujeme. Druhou rukou přiložíme druhý míček na dorzum nohy a koulíme jej distálně ke konečkům prstů či palce. Při koulení míčku od konečků proximálně na dorzum nohy uvolňujeme tyto klouby do extenze. Poloha je stejná. Uvolňujeme dvěma středními míčky současně. Jeden koulíme z dorza nohy směrem distálním, druhý z plantární strany od konečku prstů směrem proximálním. Míčky tak koulíme proti sobě. Při změně směru koulení obou míčků uvolňujeme MP klouby do extenze. Shrnutí kapitoly Technika vyvinutá českou fyzioterapeutkou, paní Zdenou Jebavou. Jde o šetrnou metodu, která k obnově kloubní hry využívá pěnových míčků.

34

Místo pro poznámky:

35

3

TECHNIKY MĚKKÝCH TKÁNÍ

V této kapitole se dozvíte:  jak vyšetřit a ošetřit kůži, podkoží, fascii a sval;  co je hyperalgická zóna;  jaký je rozdíl mezi PIR a AGR. Klíčová slova této kapitoly: měkké techniky, hyperalgická zóna, trigger points, Tangenciální hmat, Kiblerova řasa, PIR, AGR.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 10 hodin. Kůže, podkoží a fascie jsou významné struktury, které ovlivňují vznik a průběh pohybu, a proto každá porucha měkkých tkání vede ke změně pohybu, a to jak po stránce kvalitativní, tak kvantitativní. Průvodním jevem funkčních poruch kůže jsou:  změny prokrvení;  změny senzitivity;  změny protažlivosti kůže způsobené: o kontrakcí hladké svaloviny kůže; o otokem tkáně a retrakcí kolagenních vláken;  změny posunlivosti kůže, které se projevují změnou hybnosti kůže vůči podkoží, fasciu a periostu;  změny sudomotoriky. Hyperalgické kožní zóny (HAZ) jsou místa na kůži se zvýšenou bolestivostí a bolestivou reakcí na běžnou stimulaci kůže. HAZ vznikají jako reflexní reakce na postižení vnitřních orgánů. 3.1 Vyšetření a ošetření kůže Na povrchových vrstvách kůže vyšetřujeme hyperalgetické zóny metodou kožního tření. Při vyšetření kůži jakoby hladíme konečky prstů. V místě HAZ se kůže více potí, dochází ke zvýšenému tření. V místě, kde terapeut zjistil nějakou změnu, vyšetřuje elasticitu daného okrsku kůže. Přiloží své palce laterální stranou na vyšetřovaný okrsek kůže 2–3 cm od sebe. Palce lehce i s kůží od sebe roztáhne a zapruží. Cítí-li tuhý, neelastický odpor, narazil na patologickou bariéru. Terapeut nepovoluje ani nezvětšuje tah, pouze čeká, až bariéra povolí a dostaví se tzv. fenomén tání. Pacient v daném segmentu cítí příjemné teplo, až mírné pálení. Vyšetřuje a ošetřuje-li terapeut větší oblast na kůži, položí překřížené ruce dlaněmi na tuto oblast tak, že ošetřovaný areál je mezi mediálními hranami dlaní a prstů terapeuta. Další postup je stejný jako u menších okrsků. U kořenových syndromů v oblasti C a L páteře nacházíme zhoršenou protažitelnost kůže v interdigitálních prostorech. Terapeut uchopí řasu do štipce utvořeného palcem a ukazováčkem a potáhne řasu distálně. Kořenový syndrom C7 – řasa mezi 2.–3. a 3.–4. prstem. Kořenový syndrom C8 – řasa mezi 4.–5. prstem. Kořenový syndrom L5 – řasa mezi 1.–2. a 2.–3. prstem.

36

Kořenový syndrom S1 – řasa mezi 3.–4. a 4.–5. prstem. 3.2 Vyšetření a ošetření podkoží Podkoží vyšetřujeme  celou dlaní;  tangenciálním hmatem;  Kiblerovou kožní řasou – terapeut uchopí kožní řasu mezi palec a ukazovák, sleduje její tloušťku, posunlivost, možnost odtažení od spodiny a subjektivní bolest. U hyperalgické zóny je kožní řasa tlustá, hůře posunlivá, těžko se tvoří. Pacient udává nepříjemný pocit pálení až bolest. Podkoží lze ošetřit několika způsoby:  Terapeut mezi svými prsty vytvoří kožní řasu ve tvaru písmene C – po dosažení bariéry čeká na fenomén tání.  Terapeut mezi svými prsty vytvoří kožní řasu ve tvaru písmene S – po dosažení bariéry čeká na fenomén tání.

3.3 Vyšetření a ošetření fascií Patologie v oblasti fascií významně ovlivňují funkci svalů. K retrakci fascií může dojít po traumatu, zánětu, neadekvátní zátěži, dlouhodobé fixaci nebo po opakovaných mikrotraumatech. Patologická bariéra nemusí být na straně bolesti. 3.3.1 Dorzolumbální fascie Při vyšetření zjišťuje terapeut v dané oblasti rozsáhlé hyperalgické zóny, těžko řasitelnou kůži i podkoží. Dlaněmi palpuje na jedné straně ztuhlost a horší posunlivost, na druhé straně zvýšenou pohyblivost. Palpace hlubokých struktur je bolestivá. Po terapii bolest a pocit pálení odezní a dochází k vyrovnání tonu na obou stranách.

Terapie Dorzolumbální fascie – hrudní část

37

Poloha pacienta: pacient leží na břiše, hlavu má otočenou na léčenou stranu. Stejnostrannou horní končetinu vzpaží, prsty jsou propnuté. Stejnostranná dolní končetina je nártem zapřená o okraj stolu. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí vedle lehátka na ošetřované straně, čelem k hlavě pacienta. Dlaní jedné ruky fixuje bederní oblast. Dlaň druhé ruky položí v oblasti lopatky a zatlačí ruku kraniálně. Pak vyzve pacienta, aby se zhluboka nadechoval a posléze vydechl. Při výdechu se pacient uvolní a terapeut získává další předpětí. Efekt terapie lze zvýšit tím, že terapeut pacienta vyzve, aby se současně s nádechem vytáhl za vzpaženou horní končetinou, nebo může při výdechu několikrát zakašlat.

Dorzolumbální fascie – bederní část Poloha pacienta: pacient leží na břiše, hlavu má otočenou na léčenou stranu. Stejnostrannou horní končetinu vzpaží, prsty jsou propnuté. Stejnostranná dolní končetina je nártem zapřená o okraj stolu. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí vedle lehátka na ošetřované straně, čelem k nohám pacienta. Jednou rukou fixuje oblast Th-L přechodu. Druhou ruku má položenou na horní části stejnostranné hýždě, prsty směřují kaudálně. Terapeut zatlačí rukou kaudálním směrem a nechá pacienta prodýchat. Ve většině případů se jedná o výdechově-nádechový segment, a proto první povel terapeuta je vydechněte a pomalu se nadechujte. Při nádechu do břicha se lumbální oblast uvolňuje a terapeut získává další předpětí.

38

3.3.2 Laterální fascie Při vyšetření pacient leží na břiše, terapeut palpuje a porovnává napětí fascie na laterálních stranách hrudníku. Terapie: Poloha pacienta: pacient sedí na lehátku. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí za pacientem, svým kolenem fixuje pánev na neošetřované straně. Jednou rukou zafixuje pánev za hřeben kosti kyčelní a druhou rukou vzpaží horní končetinu pacienta a navede pacienta do úklonu, a tím získá předpětí. Pak vyzve pacienta, aby lehce zatlačil loktem do terapeutovy ruky a pomalu se nadechoval. S výdechem tlak uvolní a úklon se zvětšuje do dalšího předpětí. Nemůže-li pacient vzpažit, provádí terapeut ošetření laterální fascie vleže na břiše. Zkřížené ruce přiloží laterálně na hrudník tak, že prsty jedné ruky směřují kaudálně, druhé kraniálně. V předpětí vyzve pacienta, aby se pomalu nadechoval, a při výdechu získává další předpětí. 3.3.3 Hrudní fascie Patologické bariéry v těchto fasciích terapeut nachází při bolestech na hrudníku a při mastodyniích u žen. Fascii vyšetřuje ze stran směrem mediálním, najde-li rezistenci, čeká na fenomén uvolnění. Terapie Poloha pacienta: pacient leží na zádech. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí u hlavy pacienta, přiloží obě ruce do oblasti přední axilární řasy, prsty posune směrem mediálním a čeká na fenomén tání. Posléze přiloží ruce níž a postupuje stejným způsobem. 3.3.4 C-Th přechod Poloha pacienta: pacient sedí na židli nebo na lehátku. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí za pacientem, přiloží obě dlaně na oblast horních trapézů tak, že prsty směřují ventrálně a palce směřují kolmo k páteři a téměř se dotýkají v oblasti C-Th přechodu. Terapeut dlaní lehce zatlačí a provede rotační pohyb kolem osy páteře. Posléze provede ždímavý pohyb, kdy jedna ruka posouvá fascii dopředu a druhá dozadu. 3.3.5 Šíje Poloha pacienta: pacient sedí na židli nebo na lehátku. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí za pacientem, vidličkou utvořenou z palce a ostatních prstů uchopí šíji a druhou rukou fixuje hlavu pacienta. Pozvolna pootočí fascii kolem osy krku na jednu stranu a při rezistenci čeká na fenomén tání. Totéž provede na druhou stranu. 3.3.6 Skalp Poloha pacienta: pacient sedí na židli nebo na lehátku. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí vedle pacienta na neošetřované straně. Jednou rukou fixuje hlavu pacienta a druhou rukou vyšetřuje posunlivost skalpu proti lebce. Začíná na přechodu šíje a vlasaté části hlavy a postupuje po celé hlavě. Najde-li bariéru, čeká na fenomén tání.

39

3.3.7 Fascie na horní končetině Poloha pacienta: pacient sedí nebo leží na lehátku. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí vedle pacienta a provádí rotační pohyb měkkých tkání okolo podélné osy končetiny v oblasti paže, lokte, předloktí a zápěstí. Pohyb může provádět následovně: Jedna ruka fixuje neléčenou část končetiny distálně a druhá ruka provádí pohyb. Obě ruce současně provádí rotační pohyb proti sobě, tzv. ždímání. 3.3.8 Fascie na dolní končetině Poloha pacienta: pacient leží na lehátku, dolní končetinu má flektovanou v kolenním kloubu, opřenou chodidlem o lehátko. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí vedle lehátka, svým kolenem fixuje špičku chodidla ošetřované dolní končetiny k podložce. Oběma rukama rotuje měkké tkáně okolo podélné osy končetiny v oblasti stehna, kolena, lýtka a hlezna. V místech, která nejsou příliš objemná, může použít i pohyb rukou proti sobě, tzv. ždímání. 3.3.9 Achillova šlacha Poloha pacienta: pacient leží na břiše, chodidla má mimo stůl. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí u nohou pacienta, svými palci podebere Achillovu šlachu tak, že vytvoří vlnu „esíčko“. Po dosažení předpětí čeká na fenomén tání. 3.4 Postizometrická relaxace – PIR Postizometrická relaxace nastává po izometrické svalové kontrakci. Sval, který chce terapeut uvolnit, se musí nejprve kontrahovat. Reciproční inhibice Reciproční inhibice následuje zpravidla po PIR a spočívá v tom, že pacient napíná antagonistu svalu s TrPs proti odporu. Zásady pro správné provedení PIR  Poloha pacienta musí být stabilní a pohodlná. Pacient by měl být uvolněný a segment, který se bude ošetřovat, musí být snadno přístupný.  Předpětí svalů – terapeut sval pasivně protáhne do jeho maximální délky, ale nesmí jej přetáhnout, pohyb nesmí vyvolat bolest.  Izometrická fáze – terapeut vyzve pacienta, aby kladl odpor minimální silou přibližně 10 sekund. Pokud se jeví relaxace jako nedostatečná, lze izometrickou fázi prodloužit až na 30 sekund. V průběhu terapie pacient volně dýchá, nezadržuje dech. Zhruba 10 sekund před koncem izometrické fáze dá terapeut pacientovi pokyn k prohloubenému nádechu. Během izometrické fáze může pacient připojit mírný tlak do protipohybu, dechovou nebo oční synkinézu.  Relaxační fáze – terapeut pacienta vyzve, aby uvolnil odpor a pomalu vydechoval. Během této fáze dochází k protažení svalu a dosažení dalšího předpětí. Tato fáze trvá tak dlouho, dokud sval povoluje, minimálně však stejně dlouhou dobu jako předcházející fáze izometrická.

40

3.4.1 Svaly hlavy a krku Žvýkací svaly M. temporalis  začátek: fossa temporalis;  úpon: processus coronoideus mandibulae;  inervace: nn. temporales profundi. Funkce: při vzpřímené poloze trupu udržuje klidovou polohu mandibuly – zavřená ústa; elevace a retrakce mandibuly. M. masseter  začátek: arcus zygomaticus;  úpon: p. sprf.: tuberositas massterica, p. prf.: ramus mandibulae;  inervace: n. massetericus. Funkce: elevace, protrakce a retrakce mandibuly. Symptomy:  bolesti hlavy, bolesti obočí, bolesti za očima;  intermitentní bolesti zubů, není dobrý skus;  skřípavý zvuk, krepitace v temporomandibulárním kloubu. Aktivace:  trauma, imobilizace, bruxismus, dlouhotrvající dentální procedura;  porucha okluze, stres. Vyšetření:  test tří prstů – hypertonus vyšetřujeme tak, že necháme pacienta otevřít ústa tak, aby mezi přední řezáky vložil své tři flektované prsty;  TrPs v m. temporalis lze palpovat na spánku;  TrPs m. masseter lze palpovat v ústech tak, že ukazovákem přebrnkneme příčně přes vlákna svalu. Terapie Poloha pacienta: pacient leží na zádech. Postavení terapeuta: ergoterapeut sedí na židli u hlavy pacienta. Jednou rukou fixuje pacientovu hlavu na čele, tenar druhé ruky přiloží na bradu pacienta, těsně pod dolní ret nebo na dolní řezáky. Provedení: pacient maximálně otevře ústa – předpětí. Terapeut vyzve pacienta, aby vydechl, ústa se při výdechu mírně přivírají a terapeut proti tomuto pohybu klade mírný odpor tenarem položeným na bradě (izometrická fáze). Zhruba po l0 sekundách vyzve terapeut pacienta k nádechu, ústa se otevírají „jako při zívání“ (relaxační fáze). Nejčastější chyby při provedení:  Pacient má hlavu v záklonu.  Terapeut netrvá na správné dýchací synkinéze. Autoterapie Poloha pacienta: pacient sedí u stolu, loktem se opírá o stůl, dlaní podpírá hlavu. Provedení: pacient otevře ústa a dva prsty druhé ruky zavěsí na dolní řezáky. Další postup je stejný jako u terapie. Nejčastější chyby při provedení:  Stejné jako u terapie.

41

Svaly nadjazylkové M. digastricus  začátek: venter anterior: fossa digastrica mandibulae;  úpon: venter posterior: incisura mastoidea;  inervace: n. mylohyoideus, n. facialis. Funkce: retrakce a deprese mandibuly; při fixované mandibule zdvihá jazylku. Terapie Poloha pacienta: pacient leží na zádech. Postavení terapeuta: ergoterapeut sedí na židli u hlavy pacienta. Provedení: ergoterapeut jednou rukou klade lehký odpor pod bradu proti otevírání úst. Palcem druhé ruky palpuje laterální okraj jazylky na léčené straně. Terapeut vyzve pacienta, aby otevíral ústa proti terapeutovu lehkému odporu a pomalu se nadechoval. Ve fázi relaxační pacient vydechuje a terapeut cítí, jak odpor laterálně na jazylce mizí a palec se zanořuje, aniž by terapeut zvýšil již tak minimální tlak. Nejčastější chyby při provedení:  Nepřesná palpace jazylky.  Příliš velký tlak na jazylku v relaxační fázi. Autoterapie Poloha pacienta: pacient sedí u stolu, loktem se opírá o stůl, dlaní podpírá bradu. Provedení: pacient palcem druhé ruky palpuje okraj jazylky na léčené straně. Dechová synkinéza je stejná jako u terapie. Nejčastější chyby při provedení:  Stejné jako u terapie. 3.4.2 Hluboké šíjové svaly Krátké extenzory CC přechodu: m. rectus capitis posterior minor  začátek: tuberculu posterius atlantis;  úpon: linea nuchae inferior (mediální 1/3–1/2);  inervace: rr. dorsales nervi spinales; m. rectus capitis posterior major  začátek: processus spinosus axis;  úpon: linea nuchae inferior;  inervace: rr. dorsales nervi spinales; m. obliquus capitis inferior  začátek: processus spinosus axis;  úpon: processus transversus atlantis;  inervace: rr. dorsales nervi spinales; m. obliquus capitis superior  začátek: processus transversus atlantis;  úpon: nad linea nuchae inferior;  inervace: rr. dorsales nervi spinales.

42

Terapie Poloha pacienta: pacient leží na zádech. Postavení terapeuta: ergoterapeut stojí u hlavy pacienta. Jednou rukou fixuje mezi palcem a ukazovákem zadní oblouk atlasu. Druhou ruku má položenou dlaní na čele pacienta. Provedení: ergoterapeut rukou, která leží na čele, provede anteflexi hlavy – předpětí – a následně vyzve pacienta, aby se díval k čelu a pomalu nadechoval (izometrická fáze). Po 10 sekundách se dívá k bradě a vydechuje (relaxační fáze). Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávná fixace zadního oblouku atlasu.  Terapeut neprovádí anteflexi hlavy, ale anteflexi krku. Autoterapie Poloha pacienta: pacient sedí na židli, ruce s propletenými prsty položí na přechod temene a týlu a provede anteflexi hlavy. Provedení: pacient se podívá k čelu a pomalu se nadechuje. S výdechem se dívá k bradě a zanořuje bradu do krku. Tím se zvětšuje anteflexe hlavy. Nejčastější chyby při provedení:  Ruce jsou nesprávně položeny, příliš nízko nebo příliš vysoko.  Místo anteflexe hlavy provede pacient anteflexi krku. 3.4.3 Svaly krku a trupu M. trapezius  začátek: protuberentia occipitalis externa, linea nuchae superior, processus spinosus C1–Th12;  úpon: clavicula, akromion, spina scapulae;  inervace: n.accessorius. Funkce: fixuje a stabilizuje lopatku, elevace lopatky (kraniální snopce), deprese (kaudální snopce), retrakce, pom. protrakce s rotací dolního úhlu zevně (kaudální, kraniální snopce). Horní část m. trapezius Poloha pacienta: pacient leží na zádech. Postavení terapeuta a provedení: ergoterapeut stojí vedle lehátka na straně neléčeného svalu. Léčí-li sval na pravé straně, položí svou levou ruku pod pravé rameno pacienta tak, aby se dlaň opírala o podložku a prsty směřovaly kaudálně. Tím zafixuje rameno a zabrání případné elevaci. Druhou rukou ukloní hlavu pacienta vlevo, dosáhne předpětí. Následně vyzve pacienta, aby se díval ke straně, od které hlavu uklání, eventuálně k čelu, a pomalu se nadechoval (izometrická fáze). V relaxační fázi se pacient dívá dolů k bradě a vydechuje. Během této relaxační fáze se úklon automaticky zvětšuje. Nejčastější chyby při provedení:  Nedostatečná fixace ramene.  Terapeut umožní pacientovi při úklonu rotovat hlavu.  Nepřiměřený tlak.  Násilné dotažení úklonu terapeutem.

43

Autoterapie Poloha pacienta: pacient leží na zádech, na léčené straně se rukou drží okraje stolu, aby udržovala rameno v depresi. Druhou rukou uchopí přes temeno ucho na léčené straně. Provedení: rukou položenou na hlavě provede úklon na neléčenou stranu do předpětí. V izometrické fázi se pacient dívá k čelu a nadechuje se. V relaxační fázi se dívá dolů k bradě a vydechuje. Postup je stejný jako u terapie. Nejčastější chyby při provedení:  Pacient se nedrží okraje stolu, a nezajistí tak správnou fixaci ramene.  Během terapie pacient rotuje hlavu. AGR Poloha pacienta: pacient sedí na židli, opřen o opěradlo, obě jeho paže volně visí za opěradlem. Provedení: v izometrické fázi pacient pomalu zvedá obě ramena nahoru k uším, dívá se ke stropu, drží 20 sekund a pomalu se nadechuje. Následně se dívá dolů, spouští ramena a vydechuje. Relaxační fáze trvá opět 20 sekund. Nejčastější chyby při provedení:  Příliš rychlé provedení obou fází.  Pacient nesvěsí obě paže volně za opěradlem židle a tlačí ramena dopředu. Střední část m. trapezius Poloha pacienta: pacient sedí na lehátku. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí za zády pacienta. Jednou rukou uchopí flektovaný loket pacienta a touto horní končetinou provede pasivně addukci. Současně pohybuje loktem nahoru a dolů, aby přesně palpoval napjatá svalová vlákna směřující k bolestivému bodu. Jakmile palpuje TrPs, zvětší addukci do předpětí, vyzve pacienta, aby zatlačil lehce do jeho ruky směrem do abdukce a pomalu nadechoval do bolestivého místa (izometrická fáze). V relaxační fázi pacient povolí a vydechuje. Nejčastější chyby při provedení:  Terapeut nepalpuje bolestivá vlákna svalu.  Pacient rotuje trup. Autoterapie Totéž si nemocný provádí sám druhou rukou. M. levator scapulae  začátek: tubercula dorsalia processus transversi C1–C4;  úpon: angulus inferior scapulae, margo medialis scapulae, spina scapulae;  inervace: n. dorsalis scapulae. Funkce: elevace lopatky, podíl na stabilizaci lopatky, při fixované lopatce dělá jednostrannou kontrakcí rotace a úklon C páteře, ve flexi či nulovém postavení C páteře provádí homolaterální rotaci, při extenzi C páteře naopak kontralaterální rotaci.

44

Symptomy  Neschopnost otočit hlavu, pacient se otáčí celým tělem.  Krk je držen ve strnulé poloze, hlava může být lehce nakloněna k postižené straně.  Omezení rotace krku závisí na stupni aktivace TrPs. Flexe krku je jen mírně omezena, extenze je neomezena, minimální je omezení pohybu v ramenním kloubu.  Časté blokády v segmentu C1–4.  Bývá omezena plná abdukce v ramenním kloubu z důvodu omezené rotace lopatky. Bolest: maximální bolest pacient lokalizuje na laterální hraně trnu C2 a na horním okraji lopatky. Spoušťové body leží v úhlu mezi šíjí a ramenem. Aktivace TrPs:  horní typ dýchání;  trvale otočený krk u osob pracujících u počítače, při rozhovoru s vedle sedící osobou, spánek v nevhodné poloze bez podložení krku;  nevhodné postavení horních končetin nutí trvale udržovat elevaci ramen;  chůze s příliš dlouhou holí;  při sportu, např. tenis, plavání. Vyšetření a ošetření Palpace vleže na břiše. Poloha pacienta: pacient leží na zádech, hlavu má u okraje stolu. Horní končetina na ošetřované straně je vzpažená a flektovaná v lokti. Postavení terapeuta: ergoterapeut stojí u hlavy pacienta, svým stehnem stlačuje loket pacienta kaudálně v ose humeru, a tím dosáhne deprese lopatky. Provedení: terapeut uchopí hlavu pacienta do svých dlaní a uklání ji na neléčenou stranu. Vyčerpá pohyb do předpětí. Terapeut vyzve pacienta, aby se díval nahoru k čelu a pomalu nadechoval (izometrická fáze). V relaxační fázi se dívá dolů k bradě, vydechuje a terapeut zlehka zvětšuje úklon spolu s mírnou flexí a rotací hlavy k nepostižené straně. Chceme-li ošetřit izolovaně dolní část svalu, vycházíme ze stejné polohy i předpětí. V izometrické fázi vyzve terapeut pacienta, aby zatlačil loktem do stehna terapeuta, v relaxační fázi tlak povolí, terapeut stlačuje loket kaudálně, a tím dochází k větší depresi lopatky. Má-li pacient bolestivý nebo omezený pohyb v ramenním kloubu na postižené straně, položí si svou ruku v supinaci pod hýždě. Nejčastější chyby při provedení:  Terapeut provádí příliš velký předklon a rotaci hlavy pacienta.  Nezajistí dostatečnou depresi lopatky. Autoterapie Poloha pacienta: pacient leží na zádech, ruku na postižené straně má v supinaci položenu pod hýžděmi. Druhou ruku má pod hlavou, prsty leží na protilehlém uchu. Provedení: pacient rukou, kterou má pod hlavou, provede úklon hlavy a postupuje jako při terapii. Nejčastější chyby při provedení:

45

 

Nedostatečná deprese lopatky. Příliš velká rotace hlavy.

Mm. scaleni: m. scalenus anterior  začátek: tuberculum anterius na processus transversus C3–C6;  úpon: tuberculum m. scaleni anterioris 1. žebra – na vnitřní hranu; m. scalenus anterior medius  začátek: tub. posterior na processus transversus C2–C7;  úpon: na 1. žebro, za sulcus arteriae subclaviea, laterálněji od sc. anterior – na kraniální plochu, poměrně široký úpon; výjimečně se tenkým pruhem upíná i na 2. žebro; m. scalenus posterior  začátek: tub. post. proc. transv. C5–C6(7);  úpon: laterální plocha 2. žebra;  inervace: nn. cervicales C2–C7. Funkce:  elevace horních žeber – pomocné nádechové svaly;  při oboustranné činnosti provádějí flexi krku, při jednostranné činnosti lateroflexi krku;  umožňují zvednutí horní části hrudníku – při nošení, zvedání či tlačení břemen… Symptomy:  nacházíme bolestivý Erbův bod nad klíčkem v hloubce scalenového svalu;  chybný stereotyp dýchání;  tenzní bolest hlavy;  bolest na přední a zadní straně paže a na horní části mediálního okraje lopatky společně s citlivostí svalu při palpaci;  při kompresi dolní části plexus brachialis může dojít ke strnulosti a pocitům mravenčení ruky – pacientovi neočekávaně vypadávají předměty z rukou;  pacient si stěžuje na ztuhlost prstů, otoky rukou, které během dne zmizí. Aktivace TrPs:  nevhodné pohybové stereotypy:  zvedáním či taháním předmětů, když ruce jsou v úrovni pasu (např. při kosení, přetahování se lanem, při jízdě na koni, při plavání);  přetížení pomocných dýchacích svalů:  při těžkém záchvatovitém kašli;  nevhodná poloha při spaní:  na břiše s rotovanou hlavou;  na boku s málo nebo hodně podloženou hlavou. Terapie Poloha pacienta: pacient sedí na židli nebo na lehátku. Postavení terapeuta: ergoterapeut stojí za pacientem, opírá pacientovo rameno o svůj hrudník. Jednou rukou fixuje stejnostranná horní žebra,

46

druhou rukou pasivně rotuje hlavu pacienta na opačnou stranu a mírně ji zakloní. Provedení: terapeut položí svou ruku na hlavu pacienta v oblasti ucha, předloktí směřuje přes temeno. Vyzve pacienta, aby se podíval nahoru k postižené straně a pomalu se nadechoval. Rukou na hlavě klade minimální odpor proti tendenci pacienta stáčet hlavu ve směru pohledu. Rukou na hrudníku klade větší odpor proti nádechu (izometrická fáze). V relaxační fázi pacient vydechuje, dívá se na druhou stranu a nechává klesnout hlavu do dalšího předpětí. Ruka na žebrech současně stlačuje žebra kaudálně. Nejčastější chyby při provedení:  Terapeut stojí na nepostižené straně, nezajistí správné předpětí.  Ruka na žebrech neklade odpor proti nádechu.  Pacient má hlavu v předklonu. Autoterapie Poloha pacienta: pacient sedí na židli, obě ruce má položené těsně pod klíčkem na horních žebrech léčené strany. Provedení: pacient rukama stáhne žebra kaudálně, otočí hlavu stejně jako při terapii, podívá se nahoru k postižené straně a nadechuje se. Ve fázi relaxace se podívá za sebe na zem a vydechuje. Nejčastější chyby při provedení:  Pacient nestahuje žebra rukama dolů.  Hlavu má v předklonu nebo záklonu. M. sternocleidomastoideus  začátek: manubrium sterni, sternální konec klavikuly;  úpon: processus mastoideus, linea nuchae superior;  inervace: n. accesorius, plexus cervicalis (C2–C3). Funkce: Při jednostranné kontrakci: úklon na stranu kontrahovaného svalu, rotace hlavy kontralaterálně, extenze hlavy. Při oboustranné kontrakci: zadní snopce zdvihají hlavu, účastní se při záklonu, přední snopce sklánějí hlavu, celý sval předsunuje hlavu. Při extenzi až hyperextenzi C páteře je pomocným nádechovým svalem. Podílí se na stabilizaci a fixaci polohy hlavy při mluvení a žvýkání. Symptomy:  tenzní bolest hlavy;  nauzea;  zvýšení obtíží při rychlém pohybu zejména do rotace hlavy;  zvýšení obtíží při telefonování, drží-li se telefon hlavou a ramenem;  může přetrvávat suchý, dráždivý kašel;  bolest ucha a oblasti za uchem na homolaterální straně, někdy nepřímá bolest tváře a stoliček stejné strany;  dysmetrie ve smyslu podcenění váhy předmětu na postižené straně – např. pacient má 2 stejně vážící předměty v rukou – na straně TP se mu předmět jeví lehčím. TrPs: Bolestivý bod nejčastěji nacházíme na mediálním konci klíčku a v oblasti processus mastoideus. Časté jsou také TrPs v průběhu svalu. Aktivace TrPs:

47

TrPs se nejčastěji aktivují u lidí s předsunutým držením hlavy, umocněným nepřiměřenou a nevhodnou pracovní polohou, např. při spaní na dvou polštářích, pádu na hlavu, natáčení hlavy u jednostranného postižení sluchu, paradoxním dýchání či chronickém kašli. Terapie Palpační ošetření, presura pinzetovým hmatem, PIR, často využíváme AGR, a proto může být terapie současně i autoterapií. Poloha pacienta: pacient leží na zádech na lehátku s měkkým okrajem. Hlavu má otočenou a opřenou o okraj stolu na úrovni záhlaví a dolní čelisti. Je-li tato poloha pro pacienta nepříjemná a provokuje-li bolest, může být výchozí polohou leh na zádech, kdy hlava leží na lehátku v rotaci. Postavení terapeuta: stojí u hlavy pacienta. Provedení: terapeut vyzve pacienta, aby se podíval nahoru k čelu a pomalu, zhluboka se nadechoval, potom se dívá dolů k bradě a vydechuje. Během nádechu dochází ke kontrakci svalu, s výdechem dochází k jeho relaxaci a poklesu hlavy působením gravitace. Je-li kontrakce svalu nedostatečná, může pacient v izometrické fázi hlavu mírně nadzvednout. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávná poloha, pacientova hlava příliš visí přes okraj stolu, nebo je v předklonu či záklonu. M. pectoralis major  začátek: pars clavicularis: ventrální okraj mediální 1/3 klíčku;  pars sternocostalis: sternum a přilehlá část 1.–6. žebra;  pars abdominalis: pochva m. rectus abdominis;  úpon: crista tubrculi majoris humeri;  inervace: n. pectoralis medialis, n. pectoralis lateralis;  Funkce: addukce, vnitřní rotace a pomocná flexe v ramenním kloubu, přitahuje a zdvihá hrudník, je pomocný inspirační sval, pomáhá nést váhu těla při chůzi o berlích. Symptomy:  intermitentní bolest přední části hrudníku;  při zvýšeném napětí sternální a abdominální části svalu je omezená úplná elevace horní končetiny a šlacha na přední části axily je bolestivě napjatá;  předsunuté držení ramen;  bolest a citlivost hrudníku, prsních bradavek, intolerance oděvu;  minimální omezení pohybů v rameni. Aktivace TrPs:  zvedání těžkých předmětů nebo jejich držení ve fixní pozici (např. použití motorové pily, přetahování se lanem);  přetížení svalu nadměrnou addukcí paže (např. stříhání živého plotu, práce u pásu);  imobilizace paže v addukci;  dlouhodobá velká úzkost;  TrPs mohou také vyvolat změny T-vln na EKG. Vyšetření: Poloha pacienta: pacient leží na zádech, horní končetinu má v 90° abdukci v ramenním kloubu.

48

Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí na straně vyšetřovaného svalu čelem k hlavě pacienta a svým předloktím fixuje sternum tlakem shora. Druhou rukou provede abdukci pacientovy horní končetiny do vodorovné roviny. Ukazováčkem a prsty končetiny, která fixuje sternum, palpuje šlachu laterálně pod klíčkem. Do horizontály nemá být šlacha tvrdě napjatá. Terapie Při terapii postupujeme tak, že paže musí být elevována vždy tak, aby napětí bylo v těch konkrétních vláknech, která chceme léčit. Pro ošetření klavikulární části je horní končetina zhruba v 90° abdukci, pro sternální část je vzpažena zevnitř, pro část abdominální je v úplném vzpažení. Poloha pacienta: stejná jako při vyšetření. Postavení terapeuta: stejné jako při vyšetření. Provedení: k terapii využíváme AGR, kdy pacient leží u okraje lehátka a ošetřovaná abdukovaná horní končetina visí přes okraj stolu. Pomocí váhy končetiny dosáhneme předpětí. Následně terapeut vyzve pacienta, aby zvedl celou horní končetinu směrem do horizontální addukce asi o 2 cm a v této poloze držel končetinu přibližně 20 sekund. Následuje povel k nádechu a s výdechem pacient zvolna spouští končetinu dolů do předpětí. Nejčastější chyby při provedení:  Nedostatečná fixace sterna.  V průběhu terapie pacient změní výši abdukce a napětí se dostane do jiných snopců, než je žádoucí. Autoterapie Postup je stejný jako u terapie. M. serratus anterior  začátek: devět zubů na 1.–9. žebru;  úpon: margo medialis scapulae, angulus inferior scapulae;  inervace: n. thoracicus longus. Funkce: přidržuje lopatku k hrudníku, otáčí dolní úhel lopatky vzhůru, a tím umožňuje vzpažení. Je to pomocný vdechový sval. Symptomy:  bolest střední části hrudníku a dolního úhlu lopatky i v klidu;  u některých jedinců aktivace při hlubokém dýchání, např. při běhu, rychlé chůzi; pacient popisuje pocit píchání v boku, při zmáčknutí postiženého místa dochází k úlevě;  bolest se může zvýšit při vyšetření rozsahu pohybu v rameni, při rychlém nebo dlouhém běhu, klicích, zvedání těžkých předmětů nad hlavu, při kašli. Terapie Poloha pacienta: pacient leží na nepostiženém boku, spodní dolní končetinu má nataženou a horní pokrčenou pro lepší stabilizaci trupu. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí za pacientem, jednou rukou uchopí pacientovu horní končetinu nad loktem a nastaví paži do určité polohy v abdukci s retroflexí tak, aby dosáhl předpětí. Druhou rukou palpuje svalová vlákna, event. „stabilizuje lopatku“ – tiskne lopatku k hrudníku. 49

Využívá-li terapeut AGR, dá pacientovi povel, aby končetinu mírně nadzvedl a v této poloze ji držel přibližně 20 sekund. Druhou možností je klasická PIR, kdy pacient zatlačí loktem do dlaně terapeuta a pomalu se nadechuje. S výdechem tlak uvolní a spouští končetinu do dalšího předpětí. Nejčastější chyby při provedení:  Nesprávná poloha pacienta.  Není zachován správný směr tlaku loktem pacienta v izometrické fázi. M. latissimus dorsi  začátek: processus spinosi Th6-Th12 a L1-L5, dorsum kosti křížové, crista iliaca ossis coxae, kaudální žebra;  úpon: crista tuberculi minoris humeri;  inervace: n. thoracodorsalis. Funkce: addukce, extenze a vnitřní rotace paže, přibližuje trup k paži, zvedá spodní žebra, je to pomocný nádechový sval, stabilizuje lopatku, ramena a žebra. Při jednostranné kontrakci – elevace pánve – ovlivňuje kvalitu života u paraplegiků, při lézi do Th1 umožňuje aktivní sed, otáčení na lůžku, přesuny a s pomůckami i stoj a pár kroků. (Travell  Simons 1983) Symptomy:  bolest v oblasti kaudálního úhlu lopatky a jejího okolí, šíří se vzhůru přes lopatku, na zadní stranu ramene, na vnitřní stranu paže a dolů na předloktí až na 4. a 5. prst;  pacient nedosáhne na spodní úhel lopatky. TrPs jsou obvykle lokalizovány v axilární části svalu na zadní straně axilární jámy. Terapie Poloha pacienta: pacient leží na neléčeném boku u okraje lehátka, spodní dolní končetinu má nataženou a horní pokrčenou pro lepší stabilizaci trupu. Vrchní horní končetina je vzpažená, spuštěná za hlavu, loket ve flexi. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí za pacientem. K terapii využíváme AGR. Pacient zvedne loket nahoru, jakoby do připažení a v této poloze vydrží přibližně 20 sekund, pomalu nadechuje, s výdechem spouští horní končetinu do dalšího předpětí. Autoterapie Postup je stejný jako u terapie. 3.4.4 Svaly horní končetiny M. subscapularis  začátek: facies costalis scapulae;  úpon: tuberculum minus humeri;  inervace: n. subscapularis. Funkce:  vnitřní rotace humeru, horizontální addukce humeru, pomocný sval při extenzi, stabilizuje ramenní kloub proti subluxaci, při ABD 0°– 90°, pomáhá fixaci hlavice humeru ve fossa glenoidalis.

50

Symptomy:  klidová bolest a prudká bolest při pohybu na zadní straně ramene a v oblasti lopatky; propagace bolesti po zadní straně paže až po loket a zápěstí z dorzální strany;  vidíme rameno v addukci a vnitřní rotaci;  pacient má pocit „zmrzlého ramena“;  není schopen dát ruku přes hrudník na opačné rameno;  v počáteční fázi může zvednout paži nad horizontálu, ale není schopen pohybu paží dozadu v úrovni ramene, jako by chtěl házet míčkem;  může být omezená abdukce v ramenním kloubu. TrPs: Ve fossa subscapularis podél axiálního okraje lopatky (2.–3. žebro), zřídka jsou mediálně v oblasti horního úhlu lopatky (4.–5. mezižebří). Aktivace TrPs:  Na sval jsou kladeny větší nároky, než je jeho momentální síla a trénovanost. Opakovaná námaha vyžadující silnou či výraznou vnitřní rotaci paže, např. baseball, házená, plavání.  Dlouhodobá imobilizace ramenního kloubu v addukci a vnitřní rotaci. Test: Odporový test je pozitivní při lézi m. subscapularis a m. teres major. Pacient sedí, má připažené paže, 90° flexi v loketním kloubu, předloktí ve středním postavení. Provádí plynule pohyb do vnitřní rotace proti odporu, který klade terapeut na mediální stranu distální části předloktí a zápěstí. Testuje-li terapeut jednostranně, musí fixovat lopatku. Terapie Palpační ošetření svalu, PIR nebo AGR. Poloha pacienta: pacient leží na zádech, rameno má v 90° abdukci, loket v 90° flexi. Postavení terapeuta: stojí vedle lehátka na straně ošetřované horní končetiny, čelem k pacientově hlavě. Provedení: terapeut jednou rukou lehce fixuje rameno, druhou rukou provádí zevní rotaci v pacientově ramenním kloubu, až dosáhne předpětí. V izometrické fázi terapeut vyzve pacienta, aby nadzvedl předloktí směrem do vnitřní rotace a mírně zatlačil předloktím do terapeutovy ruky zhruba na 10 sekund. V relaxační fázi nechá pacient rameno volně klesnout do zevní rotace působením gravitace. Autoterapie Pacient provádí autoterapii ve stejné poloze. Na zápěstí si může položit složený ručník pro zvýšení účinku terapie. Je-li pro pacienta abdukce v ramenním kloubu bolestivá, nebo má-li omezený pohyb, je vhodné provádět terapii vleže na postiženém boku u okraje lehátka, s loktem v 90° flexi, nejlépe jako AGR. Nejčastější chyby při provedení:  Terapeut nerespektuje bolest pacienta.

51

M. infraspinatus  začátek: fossa infraspinata;  úpon: tuberculum majus humeri;  inervace: n. suprascapularis. Funkce: Zevní rotace humeru, kraniální vlákna provádějí abdukci a kaudální vlákna addukci. Symptomy:  bolest na ventrální straně ramene v přední části m. deltoideus. Bolest je pociťována hluboko v kloubu s možnou iradiací distálně po ventrální a laterální straně paže, na laterální plochu předloktí a na radiální stranu ruky až do prstů;  pacienti mají obtíže s oblékáním kabátu, kalhot, se zapnutím podprsenky, zapnutím zipu na šatech, hygienou, utíráním po vyprázdnění a všemi pohyby spojenými s vnitřní i zevní rotací a addukcí. TrPs palpujeme ve fossa infraspinata. Aktivace TrPs: TrPs se nejčastěji aktivují po opakovaném přetížení – např. při práci na zahradě – hrabání, rytí, práci s lopatou, dále při běhu na běžkách, při tenisovém podání atd. Test: Odporový test je pozitivní při lézi m. infraspinatus a m. teres minor. Pacient sedí, má připažené paže, 90° flexi v loketním kloubu, předloktí ve středním postavení. Provádí plynule pohyb do zevní rotace proti odporu, který klade terapeut na laterální stranu distální části předloktí a zápěstí. Testuje-li terapeut jednostranně, musí fixovat lopatku. Terapie Poloha pacienta: pacient leží na zádech, rameno v 90° abdukci, loket v 90° flexi. Postavení terapeuta: stojí vedle lehátka na straně ošetřované horní končetiny, čelem k nohám pacienta. Provedení: terapeut jednou rukou lehce fixuje rameno na ošetřované straně, druhou rukou provádí vnitřní rotaci v pacientově ramenním kloubu, až dosáhne předpětí. V izometrické fázi terapeut vyzve pacienta, aby nadzvedl předloktí směrem do zevní rotace a mírně zatlačil předloktím do terapeutovy ruky zhruba na 10 sekund. V relaxační fázi pacient tlak povolí a nechá rameno působením gravitace volně klesnout do vnitřní rotace. Autoterapie Pacient provádí autoterapii ve stejné poloze. Na zápěstí si může položit složený ručník pro zvýšení účinku terapie. Nejčastější chyby při provedení:  Rameno je v protrakci a není zachována 90° abdukce v ramenním kloubu. M. supraspinatus  začátek: fossa supraspinata;  úpon: tuberculum majus humeri;

52

 inervace: n. suprascapularis. Funkce: abdukuje horní končetinu, navrací horní končetinu z rotací do základní polohy, drží horní končetinu proti gravitaci, je stabilizátor hlavice humeru při pohybech v ramenním kloubu. Symptomy:  tupá bolest v okolí ramenního kloubu, v oblasti středních vláken m. deltoidem;  bolest vystřeluje distálně po paži na laterální epicondyl humeru, někdy až k zápěstí;  k zhoršení bolesti dochází při odporované abdukci a při pasivním protažení;  mohou se vyskytovat noční bolesti;  je-li postižena dominantní končetina, pacient si stěžuje na problémy s česáním, čištěním zubů, holením, věšením prádla a aktivitami, kdy je potřeba horní končetinou provést abdukci.

TrPs leží hluboko ve fossa supraspinata. Palpujeme je v prostoru mezi lopatkou a claviculou, mediálně od acromionu – lépe se palpuje, když je horní končetina za zády ve vnitřní rotaci. Aktivace TrPs: Při nošení těžkých břemen se svěšenými rameny, zdvihání předmětů nad hlavu. Testy: Odporový test je pozitivní při lézi m. supraspinatus. Pacient sedí, má 90° flexi v loketním kloubu, předloktí ve středním postavení a provádí plynule abdukci v ramenním kloubu proti odporu, který klade terapeut na laterální stranu paže. Testuje-li terapeut jednostranně, musí fixovat lopatku. Terapie Poloha pacienta: pacient sedí na lehátku, loket má asi 90° flexi. Postavení terapeuta: terapeut stojí za pacientem, jednou rukou fixuje rameno na léčené straně. Druhou rukou uchopí horní končetinu pacienta nad loktem a provede addukci přes střední čáru. Provedení: terapeut vyzve pacienta, aby mírně zatlačil do protipohybu do abdukce a pomalu se nadechoval. S výdechem uvolní tlak a terapeut zvětšuje addukci do dalšího předpětí. Nejčastější chyby při provedení:  Terapeut současně s addukcí provede i anteflexi v ramenním kloubu.  Nesprávná fixace ramenního kloubu umožní pacientovi rotovat trup. Autoterapie Pacient provádí terapii sám druhou rukou. M. biceps brachii  začátek: caput longum: tuberculum supraglenoidale caput breve: processus coracoideus;  úpon: toberositas radii;  inervace: n. musculocutaneus. Funkce: v kloubu ramenním: ventrální flexe, pomocná addukce a abdukce; v kloubu loketním: flexe; předloktí: supinace.

53

Symptomy:  povrchová bolest ventrální části m. deltoideus;  bolest a slabost při elevaci paže nad horizontálu;  bolesti jsou intenzivnější v noci;  je pociťována ranní ztuhlost;  pacient nemůže ležet na postižené straně;  při abdukci v ramenním kloubu je slyšitelné praskání a skřípání, často spojené s bolestí v oblasti horního trapézu;  při zvýšeném napětí v m. biceps brachii bývá mírně omezená extenze v lokti;  bolesti při nošení tašky. TrPs se obvykle nachází v distální části svalu. Terapie Poloha pacienta: pacient leží na zádech, loket v extenzi, předloktí v supinaci. Postavení terapeuta a provedení: Terapeut stojí vedle pacienta. Jednou rukou fixuje dorzální stranu distální části paže. Druhou rukou klade mírný odpor proti pokusu pacienta provést flexi v lokti asi 10 sekund. V relaxační fázi pacient povolí tlak a předloktí padá gravitací do extenze. Nejčastější chyby při provedení:  Předloktí není v supinaci. Autoterapie Poloha pacienta: pacient leží na zádech, předloktí má v supinaci přes okraj stolu. Přes zápěstí položí složený ručník. Provedení: v izometrické fázi pacient provede mírnou flexi v lokti a udrží postavení zhruba 10 sekund. V relaxační fázi flexi povolí a předloktí padá do extenze. Dlouhá hlava m. biceps brachii Testy na patologii dlouhé hlavy m. biceps brachii Speedův test Pacient má 90° flexi v ramenním kloubu, extenzi v kloubu loketním a předloktí v supinaci. Terapeut vyzve pacienta, aby provedl flexi v ramenním kloubu proti odporu, který klade terapeut. Test je pozitivní při parciální ruptuře šlachy nebo při tendinitidě. Yergasonův test Pacient má 90° flexi v loketním kloubu. Terapeut vyzve pacienta, aby provedl současně supinaci předloktí s flexí v lokti proti odporu, který pacientovi klade terapeut. Test je pozitivní, jakmile pacient pociťuje bolest, je snížená svalová síla nebo dojde k luxaci šlachy v místě sulcus intertubercularis. Pacient má pocit přeskočení, vyskočení šlachy ze žlábku. Terapie Poloha pacienta: pacient sedí na lehátku, ošetřovanou horní končetinu má za zády na protilehlé hýždi v pronaci. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí za zády pacienta, jednou rukou uchopí pacienta za distální konec předloktí a zvětší pronaci do předpětí. Druhou ruku přiloží na distální část humeru a loketní kloub.

54

Posléze vyzve pacienta, aby mírně kladl odpor směrem do protipohybu, tzn. do supinace. Po 10sekundové izometrické fázi následuje stejná doba relaxace, během níž terapeut zvětšuje současně pronaci a extenzi v lokti. Nejčastější chyby při provedení:  Pacient nemá předloktí v pronaci.  Pacient během izometrické fáze provádí abdukci v ramenním kloubu. Autoterapie Pacient provádí terapii sám druhou rukou. M. supinator  začátek: epicondylus lateralis humeri, lig. collaterale radiale et lig. annulare radii, crista m. supinatoris ulnae;  úpon: obtáčí krček radia a upíná se na proximální 1/3 laterální a dorzální stranu radia;  inervace: r. profundus n. radialis. Funkce: supinace. Symptomy:  pacienti si stěžují na bolestivou pronaci;  při zvýšeném napětí m. supinator bývá omezená pronace předloktí. Odporový test na m. supinator slouží k vyšetření přetížení tohoto svalu. Provedení: pacient sedí, vyšetřovaný loket má v 90° flexi, předloktí ve středním postavení mezi pronací a supinací. Terapeut jednou rukou stabilizuje loketní kloub a druhou rukou klade odpor proti supinaci. Test je pozitivní, udává-li pacient bolest v místě začátku svalu na radiu. Terapie Poloha pacienta: pacient sedí nebo leží na zádech, horní končetinu má u těla, loket v 90° flexi, předloktí opřené o hrudník. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí vedle pacienta, jednou rukou lehce fixuje loket v 90° flexi, druhou rukou uvede předloktí do pronace. Posléze terapeut vyzve pacienta, aby mírně zatlačil do protipohybu směrem do supinace. Proti tomuto pohybu klade terapeut pacientovi lehký odpor a dává mu povel, aby se nadechoval (izometrická fáze). V relaxační fázi pacient povolí, vydechuje a terapeut získává další předpětí v pronaci. Nejčastější chyby při provedení:  Pacientovo předloktí neleží volně na hrudníku.  Pacient vyvíjí neadekvátní tlak do protipohybu v izometrické fázi. Autoterapie Pacient provádí terapii sám druhou rukou. M. pronator teres  začátek: caput humerale: epicondylus medialis humeri caput ulnare: tuberositas ulnae;  úpon: asi v1/2 zevní strany radia;  inervace: n. medianus. M. pronator quadratus

55

začátek: dolní 1/3 palmární plochy ulny; úpon: radius – distální 1/4 z palmární strany;  inervace: n. medianus. Funkce: pronace předloktí, m. pronator teres společně s m. pronator quadratus se účastní také na flexi v lokti, ale pouze při odporovaném pohybu. Symptomy:  pacienti si stěžují na bolestivou supinaci;  nedostatečnou supinaci pacient kompenzuje pohybem v rameni, což vede k přetěžování. TrPs se často aktivují po zlomeninách lokte nebo zápěstí.  

Terapie Poloha pacienta: pacient sedí nebo leží na zádech, horní končetinu má u těla, loket v 90° flexi, předloktí opřené o hrudník. Postavení terapeuta a provedení: terapeut stojí vedle pacienta, jednou rukou lehce fixuje loket v 90° flexi, druhou rukou uvede předloktí do supinace. Posléze terapeut vyzve pacienta, aby mírně zatlačil do protipohybu směrem do pronace. Proti tomuto pohybu klade terapeut pacientovi lehký odpor a dává mu povel, aby se nadechoval (izometrická fáze). V relaxační fázi pacient povolí, vydechuje a terapeut získává další předpětí v supinaci. Nejčastější chyby při provedení:  Pacientovo předloktí neleží volně na hrudníku.  Pacient vyvíjí neadekvátní tlak do protipohybu v izometrické fázi. Autoterapie Pacient provádí terapii sám druhou rukou. Flexory zapěstí a prstů Symptomy:  Potíže při oblékání, česání, stříhání nůžkami v supinaci, činnosti vyžadující sevření prstů a flexi zápěstí.  Bolest mediálního epikondylu – „oštěpařský loket“. Terapie Poloha pacienta: pacient sedí u stolu, loket má asi 90° flexi, předloktí v pronaci, zápěstí v dorzální flexi, prsty směřují k obličeji. Postavení terapeuta a provedení: terapeut sedí proti pacientovi, mírným tlakem na prsty z volární strany zvětší dorzální flexi do předpětí, tlak vyvíjí především na 4. a 5. prst. Vyzve pacienta, aby mírně zatlačil do volární flexe proti jeho lehkému odporu, a po 10 sekundách povolí. V relaxační fázi se zvětšuje dorzální flexe do dalšího předpětí. Nejčastější chyby při provedení:  Pacient nemá předloktí v pronaci.  Terapeut vyvine příliš velký tlak v obou fázích, a tím vyprovokuje bolest.

56

Autoterapie Poloha pacienta: pacient sedí u stolu, loket má asi 90° flexi, předloktí v pronaci, zápěstí v dorzální flexi, prsty směřují k obličeji. Provedení: pacient neléčenou ruku položí na svou dlaň z ulnární strany, prsty směřují do dlaně, palec se opírá o dorzum ruky. Následuje předpětí do dorzální flexe a další postup je stejný jako u terapie. Extenzory zápěstí a prstů Symptomy:  bolest při pevném stisku ruky;  bolest při nošení tašky;  bolest spojená s pronací a supinací, např. při šroubování;  při zvýšeném napětí v extenzorech zápěstí a prstů bývá omezená flexe ruky i prstů. TrPs v extenzorech vedou k inhibici flexorů prstů, což se projevuje oslabením stisku, vypadáváním předmětů z ruky, písařskou křečí, pacienti nemají potíže při používání nůžek. Odporové testy na vyšetření přetížení extenzorů prstů: Provedení: Pacient provádí postupně extenzi 2.–5. prstu proti odporu, který mu klade terapeut. Test je pozitivní, udává-li pacient bolest v místě začátku svalu na laterálním epikondylu humeru. Terapie Poloha pacienta: pacient sedí u stolu, loket má asi 90° flexi, předloktí v supinaci, zápěstí ve volární flexi, prsty ve flexi směřují k obličeji. Postavení terapeuta a provedení: terapeut sedí proti pacientovi, svoji ruku položí na hřbet ruky a prsty pacienta a uvede ruku do předpětí. Následně vyzve pacienta, aby lehce zatlačil zápěstím a prsty do protipohybu do extenze, a po 10 sekundách tlak povolí. V relaxační fázi se zvětšuje flexe do dalšího předpětí. Nejčastější chyby při provedení:  Pacient nemá předloktí v supinaci.  Terapeut vyvine příliš velký tlak v obou fázích, a tím vyprovokuje bolest. Autoterapie Poloha pacienta: pacient sedí u stolu, loket má asi 90° flexi, předloktí v supinaci, zápěstí ve volární flexi, prsty ve flexi směřují k obličeji. Provedení: pacient neléčenou ruku položí na flektované prsty a dorzum ruky. Následně zatlačí zápěstím a prsty do protipohybu do extenze a po 10 sekundách tlak povolí. V relaxační fázi se zvětšuje flexe do dalšího předpětí. Shrnutí kapitoly Kůže, podkoží, fascie a svaly jsou významné struktury, které ovlivňují vznik a průběh pohybu a bývají označovány jako měkké tkáně. Tyto tkáně se musí harmonicky ve všech vrstvách posouvat a bez odporu pohybovat. Je-li zhoršená posunlivost a nejsou-li jednotlivé vrstvy proti sobě pohyblivé, dochází k funkční poruše v daném segmentu. Funkční porucha měkkých

57

tkání výrazně omezuje pohyb a působí bolest. Obnoví-li se pohyblivost měkkých tkání, upraví se zpravidla okamžitě i funkce. Na povrchových vrstvách kůže se vyšetřují hyperalgetické zóny metodou kožního tření. Při vyšetření se kůže jakoby hladí konečky prstů. V oblasti hyperalgetické zóny se kůže více potí, dochází ke zvýšenému tření. Terapeut přiloží své palce laterální stranou na vyšetřovaný okrsek kůže 2–3 cm od sebe, palce lehce i s kůží od sebe roztáhne a zapruží. Cítí-li tuhý, neelastický odpor, nepovoluje, pouze čeká na tzv. fenomén uvolnění – release. Fenomén uvolnění může trvat 10 sekund, ale i déle. Podkoží se vyšetřuje celou dlaní, Tangenciálním hmatem nebo Kiblerovou kožní řasou. Podkoží lze ošetřit vytvořením kožní řasy ve tvaru písmene C nebo S. Patologie v oblasti fascií významně ovlivňují funkci svalů. K retrakci fascií může dojít po traumatu, zánětu, neadekvátní zátěži, při dlouhodobé fixaci nebo po opakovaných mikrotraumatech. Patologická bariéra nemusí být na straně bolesti. K ošetření svalů používá terapeut postizometrickou relaxaci, která využívá poznatky z neurofyziologie. Po izometrické svalové kontrakci následuje svalová inhibice. Otázky a úkoly:  Co je to hyperalgetická zóna?  Jak vyšetřujeme a ošetřujeme podkoží?  Co je to TrPs?  Jaký je rozdíl mezi PIR a AGR?  Jaké jsou zásady pro správné provedení PIR?

Další doporučené zdroje k této kapitole: 

   



Dobeš, M., Michková, M. Učební text k základnímu kurzu diagnostiky a terapie funkčních poruch pohybového aparátu (měkké a mobilizační techniky). Domiga, 1997. ISBN 80-902222-1-8. Kolář, P. et al. Rehabilitace v klinické praxi. Galén, 2009. ISBN 978-80-7262-657-1. Lewit, K. Manipulační léčba. Sdělovací technika, Česká lékařská společnost J. E. Purkyně, 2003. ISBN 80-86645-04-5. Rychlíková, E. Manuální medicína. Maxdorf, 2004. ISBN 80-7345010-0. Travell, J. G. & Simons, D. G. Travell & Simons' Myofascial pain and dysfunction: The Trigger Point Manual. Volume 1, Upper Half of Body. Philadelphia: Lippincott Williams & Wilkins, 1999. ISBN 0683083635. Véle, F. Kineziologie. Triton, 2006. ISBN 80-7254-837-9.

58

4

METODA KINESIO TEJPOVÁNÍ

V této kapitole se dozvíte:  základní informace o kinesio tejpování;  nejčastější indikace a kontraindikace kinesio tejpování;  jaké jsou vlastnosti kinesio tejpu;  co je to Cross Tape. Klíčová slova této kapitoly: Kinesio-Tape, kotva, báze, Cross Tape.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 hodiny. Na počátku sedmdesátých let 20. století se japonský chiropraktik Dr. Kenzo Kase začal zabývat vývojem metody „kinesiotaping“. Metoda se vyznačuje používáním elastických pásek, které podporují hojení poraněných tkání, průtok krve a lymfy, neomezují pohyb fascií, umožňují ošetřeným svalům aktivně pracovat a neomezují rozsah pohybu v kloubu. Pomocí kinesio tejpu je možno pozitivně ovlivnit funkci svalů, lymfatického systému a kloubů. Metoda je známá také jako Kinesio-Tape, Medi-Tape nebo Aku-Tape, podle způsobu využití. Kotva je část tejpu lepená vždy bez napětí, je to prvních 2,5–5 cm tejpu, výjimečně 5–10 cm. Báze je úsek, který se napíná mezi kotvou a koncem tejpu. Konec je posledních 2,5–5 cm tejpu, který se lepí bez napětí. Formy použití: „I“ tvar – používaný při aplikaci na svaly a lymf-tejpování; „Y“ tvar – požívaný při aplikaci na svaly, klouby a fascie; „X“ tvar – používaný na svaly přes více kloubů; „vějíř“ – lymf-tejpování a speciální techniky. Obr. č. 4.1 Formy použití tejpu „I“ tvar „Y“ tvar „Vějíř“

„X“ tvar

„Síť“

Převzato a upraveno: Kobrová, Válka 2012 Cross tejpování Cross Tejpy jsou tejpy podobné mřížce, jejich velikost je 1,5 × 2,5 cm. Cross Tape je samolepící, voděodolný, aplikuje se na triggerpointy,

59

bolestivé a akupunkturní body. Cross Tape ztrácí přilnavost, jakmile se normalizuje látková výměna. Vlastnosti kinesiotapu:  tejp je vyroben na bázi bavlny s elastickými vlastnostmi, podobnými jako má lidská kůže;  lepidlem je 100% termosenzitivní lékařská pryskyřice;  lepidlo je naneseno ve zvlněném vzoru napodobující papilární linie bříška prstů;  lepidlo se aktivuje teplem;  po sejmutí nezanechává stopy lepidla;  elastické vlastnosti si po aplikaci udržuje několik dní až týdnů;  je voděvzdorný a jeho nošení dovoluje běžnou hygienu;  propouští vzduch i vlhkost;  tloušťka a váha tejpu je srovnatelná s lidskou kůží;  roztažitelnost tejpu je obvykle 60–80 % (srovnatelná s lidskou kůží);  tejp je na podkladový papír nanesen s 10–15% přednatažením. Terapeutický efekt:  kinesiotape napomáhá tlumení bolesti;  snížení městnání v krevním a lymfatickém systému;  zmírnění otoků;  zlepšení funkce svalů;  korekce kloubní funkce;  zlepšení kinestezie;  aktivace endogenního analgetického systému. Indikace:  distorze, kontuze, kloubní instability;  burzitidy;  neuralgie;  skolióza;  deformity nohy a prstů;  artrózy;  syndrom zmrzlého ramene;  impingement syndrom;  vertebrogenní algický syndrom;  alergie;  osteoporóza;  popáleniny;  menstruační bolesti;  periferní i centrální parézy. Kontraindikace:  zhoubné nádorové onemocnění;  akutní záněty;  hluboká žilní trombóza;  povrchový zánět žil;  akutní alergická reakce;  srdeční insuficience;

60

 těhotenství. Příprava:  kůže musí být čistá, suchá, oholená a odmaštěná;  terapeut odměří a ustřihne tejp, upraví tvar tejpu;  před sportovní aktivitou se lepí tejp cca 45–60 minut předem.

Aplikace kinesio tejpu Nalepení kinesio tejpu je možné několika způsoby. Správné napětí kinesio tejpu je rozhodujícím faktorem úspěšné aplikace.  Základní techniky  inhibice svalu – 15–25% napětí, směr od úponu k začátku svalu;  facilitace svalu – 15–35% napětí, směr od začátku k úponu svalu.  Korekční techniky  mechanická: 50–75% napětí;  fasciální: 10–50% napětí  povrchová fascie 10–25% napětí;  hluboká fascie 25–50% napětí;  prostorová 10–35% napětí;  vazivová 75–100% napětí;  šlachová 50–75% napětí;  funkční 50–75% napětí;  lymfatická 0–25% napětí. Obr. č. 4.2 Inhibice svalu

Obr. č. 4.3 Facilitace svalu

Převzato a upraveno: Kobrová, Válka 2012 Odstranění kinesio tejpu je pro pacienta často nepříjemné. Jakmile se začnou konce kinesio tejpu odlepovat, stačí jen konce tejpu zastřihnout a zbytek kinesio tejpu dál ponechat. Úplné odstranění se provádí tak, že prsty jedné ruky přidržují konec kinesio tejpu a prsty druhé ruky oddalují kůži. Kinesio tejp se nikdy NESMÍ strhávat!

61

Shrnutí kapitoly Zakladatelem kinesio tejpování je japonský chiropraktik Dr. Kenzo Kase. Pro Evropu upravili a vyvinuli Medical Taping Concept (M. T. C.) Ralph-E. Gericke a Thomas Metzger v roce 2003 v Německu. Kinesio tejp má několik funkcí, napomáhá tlumit bolesti, snižuje městnání v krevním a lymfatickém systému, zmírňuje otoky, zlepšuje funkci svalů, podporuje funkci kloubů, zlepšuje kinestezii. Kinesio tejpy jsou elastické bavlněné pásky, jejichž váha a tloušťka je srovnatelná s lidskou kůží. Tejp propouští vzduch, vlhkost a má dobré adhezivní vlastnosti. Díky své elasticitě umožňuje ošetřeným svalům aktivně pracovat. Kinesio tejpy využívají termosenzibilní lepidlo, které se aktivuje teplem. Tejp se po nalepení musí třít rukou tak, aby se vytvořilo potřebné teplo, díky němuž dojde k plné aktivaci lepidla. Pro dokonalé přilnutí musí být kůže čistá, suchá, oholená a odmaštěná. Nalepení kinesio tejpu je možné několika způsoby. Správné napětí kinesio tejpu je rozhodujícím faktorem úspěšné aplikace. Tejpování začínáme přilepením „kotvy“ na kůži s nulovým napětím, třením ruky zaktivujeme lepidlo a potom můžeme pokračovat v tejpování. Odstranění kinesio tejpu může být pro pacienta nepříjemné. Začne-li se konec tejpu odlepovat, stačí jej zastřihnout a kinesio tejp dál ponechat. Úplné odstranění se provádí pomalým tahem za současného oddalování kůže druhou rukou. Kinesio tejp se nesmí nikdy strhávat! Cross Tejpy jsou tejpy podobné mřížce. Jsou samolepící, voděodolné, aplikují se na trigerpointy, bolestivé a akupunkturní body. Cross Tape ztrácí přilnavost, jakmile se normalizuje látková výměna.

Otázky a úkoly: 1. Co je to kotva a báze? 2. Jaké vlastnosti má kinesiotejp? 3. Jaké jsou kontraindikace tejpování? 4. Jak nalepíte tejp, budete-li chtít snížit hypertonus svalu? 5. Co je to Cross tejpování?

Další doporučené zdroje k této kapitole:  

Kobrová, J., Válka, R. Terapeutické využití kinesio tapu. Grada Publishing, 2012. ISBN 978-80-247-427-4294-6. http://www.kinesio-tejping.cz

62

5

MÍČKOVÁ FACILITACE

V této kapitole se dozvíte:  základní informace o technice;  nejčastější indikace a kontraindikace;  jaké molitanové míčky se k facilitaci používají. Klíčová slova této kapitoly: míčkování, koulení, vytírání, míčková facilitace obličeje, míčková facilitace hrudníku.

Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 2 hodiny. Míčková facilitace neboli míčkování je technika vyvinutá českou fyzioterapeutkou, paní Zdenou Jebavou. Metoda „míčkové facilitace“ je chráněna autorskými právy a paní Zdena Jebavá je jediná, která tuto techniku školí. Níže uvedený text je převzat z publikace „Míčkujeme pro zdraví“, jejíž autorkou je paní Zdena Jebavá. Předpokladem úspěchu míčkové facilitace je pravidelné provádění této techniky. Autorka doporučuje míčkování provádět denně po dobu 2–3 měsíců, a to minimálně měsíc před očekávaným nástupem sezonních alergií. Míčková facilitace se provádí speciálními molitanovými míčky, které se vyrábějí v šesti velikostech – M1, M2, M4, M5, M7, M9. Uvedené číslo odpovídá přibližně průměru v centimetrech. Míčková facilitace se provádí při:  onemocnění dýchacích cest;  akutní i chronické rýmě;  cystické fibróze plic;  pylové alergii;  migréně, bolesti hlavy;  zánětu obličejových dutin;  zánětu hrtanu, průdušek a plic;  periferní paréze;  poúrazových stavech;  vadném držení těla a u dětských skolióz;  chronické svalové bolesti zad, šíje a končetin. Kontraindikace        

akutní zánětlivé a horečnaté stavy; onkologické onemocnění; srdeční arytmie; hypertenze; infarkt myokardu; poruchy srážlivosti krve; záněty žil; otevřená poranění;

63



kožní onemocnění.

Při míčkování se využívají dvě metody pohybu míčku:  Koulení, při němž dochází k odvalování míčku prsty, dlaní a zápěstím.  Vytírání, při němž dochází k posouvání míčku, který drží terapeut tak, aby se nemohl otáčet. 5.1

Míčková facilitace hrudníku 1. tah metoda koulení

Terapeut přiloží míček v polovině mezi pupkem a koncem hrudní kosti, pokračuje napravo podél klíční kosti a končí v polovině horního trapézového svalu. 2. tah metoda koulení

Ze stejného místa koulí kožní řasu do 2/3 hrudní kosti a pak pokračuje přes prsní sval na přední stranu ramenního kloubu. 3. tah metoda koulení

Začátek je stejný jako u předchozích dvou tahů, opět do 2/3 hrudní kosti, pak pokračuje k podpažní jamce, vykoulí pod hlavici kosti pažní vodorovně přes lopatku až k jejímu vnitřnímu okraji a nakonec přitiskne míček k páteři. Každý tah provádí 3× vpravo a 3× vlevo.

64

4. tah metoda koulení

Terapeut začíná tah v polovině mezi pupkem a koncem hrudní kosti, dále vede kožní řasu přes dolní žebra a vodorovně přes lopatku k jejímu vnitřnímu okraji. Nakonec míček dotlačí k okraji páteře. 5. tah metoda koulení a vytírání

Začátek je stejný jako u předchozího tahu, terapeut koulí míček přes dolní žebra, kolem vnitřního okraje lopatky, nad lopatkou až na rameno a vytírá přes loket, předloktí, zápěstí a 2. a 3. prst do prostoru. 6. tah metoda koulení

Začíná od spojení kosti křížové a kosti pánevní, odtud koulí podél páteře nad horní okraj lopatky a končí ve středu horního trapézového svalu. Každý tah provádí 3× vpravo a 3× vlevo. 7. tah metoda koulení

Koulí míček od kostrče až po temeno hlavy.

65

8. tah („pilka“) metoda koulení

Terapeut začíná koulet míček před ušním lalůčkem směrem dozadu a ve tvaru pilky provádí tahy proti hornímu trapézovému svalu až na přední stranu ramenního kloubu, kde se zastaví a vykoulí míček pod hlavici ramenního kloubu nad horní okraj lopatky až k C–Th přechodu. Oba tahy provádí 3× vpravo a 3× vlevo. 9. tah („protihmat“) metoda vytírání

Terapeut začíná pravou rukou v polovině mezi pupkem a koncem hrudní kosti směrem vzhůru po hrudní kosti do oblasti fossa jugularis, současně druhou rukou vytírá od C–Th přechodu ke kostrči. Dráha pravé ruky je kratší než dráha levé ruky, a proto musí být její pohyb pomalejší. 10. tah metoda vytírání

Terapeut začíná vytírání od processus mastoideus za uchem, přes horní trapézový sval, rameno, loket, zápěstí a prsty do prostoru. Tento tah provádí 3× vpravo a 3× vlevo.

66

5.2

Míčková facilitace obličeje 1. tah metoda koulení

Terapeut začíná koulet míček od ústního koutku ke křídlu nosu, k vnitřnímu koutku oka, přes oko, k zevnímu očnímu koutku a ke středu ucha. 2. tah metoda koulení

Začíná opět od ústního koutku, pokračuje přes křídlo nosu, nad obočí ke středu ucha. Oba tahy provádí 3× vpravo a 3× vlevo. 3. tah metoda koulení a vytírání

Začíná opět od ústního koutku, pokračuje přes křídlo nosu a kořen nosu, kde se zastaví, zatlačí mírně dozadu a nahoru. Pak pokračuje vykoulením až na rozhraní čela a vlasové části a odtud vykoulí ke středu ucha. Toto opakuje 2× a při třetím opakování vykoulí nad ucho, za ucho, kdy se zastaví na výstupku kosti skalní a posléze vytírá přes rameno a loket do prostoru. Stejný postup opakuje i na druhou stranu.

67

4. tah metoda koulení

Začíná opět od ústního koutku, pokračuje přes křídlo nosu a po lícní kosti ke středu ucha, kde se zastaví. Tah provádí 3× vpravo a 3× vlevo. 5. tah metoda koulení

Začíná opět od ústního koutku, pokračuje ke křídlu nosu a pod lícní kosti ke středu ucha, kde se zastaví. Tah provádí 3× vpravo a 3× vlevo. 6. tah metoda koulení

Začíná na bradě a koulí míček nad dolní čelistí až ke středu ucha. Tento tah zopakuje 2× a třetí tah prodlouží nad ucho, za ucho a přes rameno a loket do prostoru. Stejný postup opakuje i na druhé straně. Shrnutí kapitoly Míčková facilitace je metoda, kterou vyvinula česká fyzioterapeutka Zdena Jebavá původně při léčbě astmatu u dětí. Dlouholetou studií objevila nespočet technik vedení míčků, které pokud jsou prováděny správně a pravidelně, mají terapeutický efekt. Reflexní cestou dochází k ovlivnění

68

vnitřních orgánů a jejich funkcí, snížení napětí svalů a podpoře imunitního systému organismu. Míčková facilitace se provádí speciálními molitanovými míčky, které se vyrábějí v šesti velikostech: M1, M2, M4, M5, M7, M9. Uvedené číslo udává přibližný průměr velikosti míčku v centimetrech. Používají se dvě techniky pohybu míčku po těle, a to koulení a vytírání. Míčková facilitace je kontraindikovaná u akutních zánětlivých a horečnatých stavů, onkologických onemocnění, srdeční arytmie, hypertenze, infarktu myokardu, poruch srážlivosti krve, kožních onemocnění a otevřených poranění. Otázky a úkoly:  Co je to míčková facilitace a kdo je autorem této metody?  Kdy se používá míčková facilitace?  Jaké jsou kontraindikace míčkové facilitace?  Jaké dvě metody pohybu míčku se při míčkování provádějí? Další doporučené zdroje k této kapitole:   

Jebavá, Z. Míčkujeme pro zdraví. Bellis, 1997. Jebavá, Z. Míčkování. Adonis, 1994. www.mickovani.cz/

69

6

BAZÁLNÍ STIMULACE

V této kapitole se dozvíte:  základní informace o konceptu;  základní prvky konceptu;  k čemu slouží bibliografická anamnéza;  co je to iniciální dotek;  jaké jsou prostředky bazální stimulace;  jaké jsou cíle bazálně stimulující péče. Klíčová slova této kapitoly: bazální stimulace, somatická stimulace, diametrální stimulace, vibrační stimulace, optická stimulace, auditivní stimulace, orální stimulace, olfaktorická stimulace, taktilně haptická stimulace, iniciální dotek, polohování, hnízdo, mumie. Čas potřebný k prostudování učiva kapitoly: 5 hodin. S konceptem bazální stimulace začal jako první pracovat v roce 1975 Prof. Dr. Andreas Fröhlich v rehabilitačním centru Westpfalz/Landstuhl. Prvky bazální stimulace začal Prof. Dr. Andreas Fröhlich používat společně se zdravotní sestrou Christel Biensteinovou u těžce postižených dětí. Společně se zasloužili, aby tento koncept bazální stimulace byl zaveden do každodenní ošetřovatelské péče. V České republice poprvé informovala o konceptu bazální stimulace širokou zdravotnickou veřejnost v roce 2000 PhDr. Karolína Friedlová. V roce 2003 PhDr. Karolína Friedlová proškolila první sestry, terapeuty, zaměstnance sociálních služeb, speciální pedagogy, a ti začali používat koncept bazální stimulace ve své praxi. Bazální stimulace je koncept, který podporuje v nejzákladnější rovině lidské vnímání. Schopnost vnímat pomocí smyslů → uvědomování si sebe sama (vnímání) v prostoru a situaci ~ pohyb ~ komunikace. Bibliografická anamnéza Bibliografická anamnéza v konceptu bazální stimulace by měla podrobně vyhodnotit návyky pacienta tak, aby mohla být pacientovi poskytována co nejosobnější a nejlepší péče, která však bude vždy zohledňovat individualitu pacienta. Základní prvky konceptu jsou:  vnímání;  pohyb;  komunikace. Prostředky bazální stimulace:  somatická stimulace;  vestibulární;  vibrační;  optická;

70

   

auditivní; orální; olfaktorická; taktilně haptická.

Nečekaný a necílený dotek vyvolá u pacienta pocit nejistoty a strachu (stejně jako každá nejasná informace z okolí)! Proto je důležité pacientovi jasně dát najevo, kdy u něho začíná a kdy končí přítomnost a činnost terapeuta. Tuto informaci lze poskytovat pomocí cíleného doteku – iniciálního doteku. Tento znakový dotek by měly používat všechny osoby komunikující jakýmkoliv způsobem s pacientem. Vhodná místa jsou:  rameno;  paže;  ruka. Somatická stimulace Somatické vnímání poskytuje vjemy z povrchu těla prostřednictvím kožního percepčního orgánu – exteroreceptorů a také proprioreceptorů. Možnosti somatické stimulace dle konceptu Bazální stimulace:  zklidňující somatická stimulace;  povzbuzující somatická stimulace;  neurofyziologická somatická stimulace;  diametrální somatická stimulace;  polohování (mumie, hnízdo, mikropolohování);  masáž stimulující dýchání;  kontaktní dýchání, kontaktní dýchání s vibrací. Diametrální stimulace Redukuje svalový tonus a stimuluje vnímání tělesného schématu. Aplikuje se většinou jen na oblast se zvýšeným svalovým napětím. Předpokladem pro úspěšné provedení stimulace je dodržování níže uvedených zásad:  teplo;  klid;  eliminace rušivých faktorů;  předchozí zklidnění, navození uvolnění pacienta;  nepůsobit bolest. Vestibulární stimulace Díky pohybům endolymfy umožní převádět informace na vestibulární jádra v mozku a zprostředkovat tak informace o postavení v prostoru, redukovat závrať, připravit organismus k mobilizaci, snížit spazmus flexorů a extenzorů. Možnosti vestibulární stimulace dle konceptu Bazální stimulace:  pomalé a lehké rotační pohyby hlavou;  houpací pohyby v lůžku;  houpačky, houpací křesla;  trampolíny;

71



závěsné houpací vaky.

Vibrační stimulace Cílem vibrační stimulace je zprostředkovat pacientovi intenzivní vjemy z jeho těla, a to ve směru od periferie dovnitř těla. Dochází ke stimulaci receptorů uložených v kůži, a sice Vater Paciniho tělísek a proprioceptorů ve svalech, šlachách a vazivovém aparátu kostí a kloubů. Možnosti vibrační stimulace dle konceptu Bazální stimulace:  hlas;  ruce;  elektrické přístroje, např. vibrax, elektrický zubní kartáček;  vibrační hračky. Optická stimulace Okolí pacienta – lůžko, pokoj včetně stropu, oddělení lze vybavit dostatečným množstvím stimulů, např. fotografie, předměty, barvy, tvary. Vychází se z anamnézy a předměty i obrazy by měly být pacientovi známé. Obrazy jednoduché, barevné, dostatečně velké. Je možné pacientovi pouštět oblíbené programy v televizi. Auditivní stimulace Cílem auditivní stimulace je stimulace sluchového vnímání a rozlišovacích schopností pro jednotlivé zvuky.  Řeč, např. vyprávění, předčítání, reprodukce řeči ze záznamu s využitím hlasu blízkých osob.  Hudba, např. reprodukovaná, produkovaná u klienta – hra na hudební nástroj.  Zpěv, např. zpěv pacientovy oblíbené písně.  Známé zvuky, které pacienta provázely během dosavadního života, např. v zaměstnání (kadeřnice – zvuk fénu na vlasy), doma (zvonek u dveří nebo chod pračky), hobby (chod motoru v autě), zvuky z přírody (ptáci, šum vody atd.). Orální stimulace Orální stimulace je součástí rehabilitace orofaciální stimulace. Cílem orální stimulace je zprostředkovat pacientovi vjemy z jeho úst a stimulovat vnímání. Předpokladem úspěšné orální stimulace je předchozí somatická stimulace obličejové části hlavy, vhodný výběr chuťového média (autobiografie pacienta). Nelze opomenout vhodnou polohu pacienta a sledování reakcí pacienta. Olfaktorická stimulace Opět vycházet z autobiografie pacienta, které vůně jsou pacientovi příjemné a nepříjemné. Taktilně-haptická stimulace Umožňuje vnímání doteku, tlaku, napětí, natažení, chladu, tepla, lechtání a vibrací. Používají se předměty, které pacient zná:  oblíbené předměty, talismany, hračky;

72

     

předměty užívané při výkonu povolání; předměty spojené s hobby, např. šroubovák, tužka, badmintonový košíček nebo raketka apod.; předměty užívané k osobní toaletě, např. zubní kartáček, ručník, hřeben, pasta, holicí strojek; předměty používané k jídlu, např. lžíce, vidlička, hrníček, kelímek; teplo – chlad – žínky namočené do vody, zkumavky s vodou; předměty denního života – klíče, mobilní telefon.

Cíle Bazálně stimulující péče:  Zachovat život a zajistit vývoj.  Umožnit pocítit vlastní život.  Poskytnout pocit jistoty a důvěry.  Rozvíjet vlastní rytmus.  Umožnit poznat okolní svět.  Pomoci navázat vztah.  Umožnit zažít smysl a význam věcí či konaných činností.  Pomoci uspořádat pacientův život.  Poskytnout autonomii a zodpovědnost za svůj život. Shrnutí kapitoly S konceptem bazální stimulace začal jako první pracovat v roce 1975 Prof. Dr. Andreas Fröhlich v rehabilitačním centru Westpfalz/Landstuhl. V České republice poprvé informovala o konceptu bazální stimulace v roce 2000 PhDr. Karolína Friedlová, která postupně začala školit první sestry, terapeuty, speciální pedagogy, zaměstnance sociálních služeb, a ti začali používat koncept bazální stimulace ve své praxi. Bazální stimulace je koncept, který podporuje vnímání, komunikaci a pohybové schopnosti člověka. Koncept Bazální stimulace klade velký důraz na práci s autobiografií pacienta, integraci rodiny a příbuzných do terapeutického procesu. Základní prvky stimulace jsou stimulace somatická, vestibulární a vibrační. Somatická stimulace umožňuje pacientovi zprostředkovat informace ze svého těla, podporuje vnímání hranic vlastního těla a tělesného schématu a následně okolního světa. Základním prvkem somatické stimulace je dotek. Je to nejjednodušší a nejpřirozenější forma komunikace. Mezi formy somatické stimulace dle bazální stimulace patří somatická zklidňující stimulace, somatická povzbuzující stimulace, polohování – hnízdo, mumie, mikropolohování, kontaktní dýchání, masáž stimulující dýchání. Prostřednictvím vibrační stimulace poskytuje terapeut pacientovi informace o jeho těle a okolí. Dochází ke stimulaci receptorů uložených v kůži, proprioceptorů ve svalech, šlachách a vazivovém aparátu kostí a kloubů. Vestibulární stimulací lze redukovat závrať, připravit organismus k mobilizaci, snížit spazmus flexorů a extenzorů. K vestibulární stimulaci se využívají pomalé a lehké rotační pohyby hlavou, houpačky, houpací křesla, trampolíny. Nástavbová stimulace je optická stimulace, auditivní stimulace, taktilně-haptická stimulace, olfaktorická stimulace a orální stimulace. Cílem auditivní stimulace je stimulace vnímání, stimulace komunikace, stimulace hybnosti, zvýšení rozlišovacích schopností sluchového aparátu, navázání

73

kontaktu s klientem, zprostředkovat klientovi informace o sobě, svém těle, mobilizace vzpomínek klienta, budovat u klienta pocit jistoty. Pro optickou stimulaci se využívají pro pacienta známé předměty, většinou fotografie, obrázky a věci, které měl pacient v minulosti rád. Cílem orální stimulace je zprostředkovat pacientovi vjemy z jeho úst a stimulovat vnímání. U olfaktorické stimulace vychází terapeut opět z autobiografie pacienta – které vůně jsou pacientovi příjemné a nepříjemné. Taktilně-haptická stimulace umožňuje vnímání doteku, tlaku, napětí, natažení, chladu, tepla, lechtání a vibrací. V terapii se používají předměty, které pacient zná. Teoretické i praktické znalosti o konceptu Bazální stimulace lze získat pouze v certifikovaných kurzech pod vedením registrovaného lektora. Techniky konceptu vyžadují kontinuální trénink a mají-li mít terapeutický efekt a plnit terapeutický cíl, musí být především správně provedeny. A proto mohou techniky aplikovat do praxe jen absolventi certifikovaných kurzů Bazální stimulace.

Korespondenční úkol Požádejte svého kolegu nebo někoho z rodiny, aby Vás nakrmil kašovitou stravou (jogurtem, přesnídávkou) vleže na zádech se zakloněnou hlavou. Popište své pocity, které jste prožívali při krmení druhou osobou. Otázky a úkoly:  Jaké jsou základní prvky konceptu?  Jaké jsou prostředky Bazální stimulace?  Co je to iniciální dotek?  Co je to somatická stimulace?  Vyjmenujte možnosti vestibulární stimulace dle konceptu Bazální stimulace.  Co je to biografická anamnéza v konceptu Bazální stimulace a k čemu slouží?

Další doporučené zdroje k této kapitole: 

   

Friedlová, K. Bazální stimulace pro učitele předmětu ošetřovatelství I. a II. díl. 3. vydání. Frýdek-Místek: Institut Bazální stimulace, 2009. ISBN 80-239-61-32-2. Friedlová, K. Bazální stimulace v základní ošetřovatelské péči. Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1314-4. Friedlová, K. Bazální stimulace. 9. vydání. Frýdek-Místek: Institut Bazální stimulace, 2010. 31stran. Friedlová, K. Bazální stimulace. 8. vydání. Frýdek-Místek: Institut Bazální stimulace, 2011. 25stran. http://www.bazalni-stimulace.cz/

74

Literatura  



         

 



Čihák, R. Anatomie 1. 2. upravené a doplněné vydání. Praha: Grada, 2001, ISBN 80-7169-970-5. Dobeš, M., Michková, M. Učební text k základnímu kurzu diagnostiky a terapie funkčních poruch pohybového aparátu (měkké a mobilizační techniky). Domiga, 1997. ISBN 80-902222-1-8. Friedlová, K. Bazální stimulace pro učitele předmětu ošetřovatelství I. a II. díl. 3. vydání. Frýdek-Místek: Institut Bazální stimulace, 2009. ISBN 80-239-61-32-2. Friedlová, K. Bazální stimulace v základní ošetřovatelské péči. Grada Publishing, 2007. ISBN 978-80-247-1314-4. Friedlová, K. Bazální stimulace. 9. vydání. Frýdek-Místek: Institut Bazální stimulace, 2010. 31stran. Friedlová, K. Bazální stimulace. 8. vydání. Frýdek-Místek: Institut Bazální stimulace, 2011. 25stran. Janda, V. Svalové funkční testy. 1 vyd. Praha: Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0722-5. Jebavá, Z. Míčkujeme pro zdraví. Bellis, 1997. Jebavá, Z. Míčkování. Adonis, 1994. Kobrová, J., Válka, R. Terapeutické využití kinesio tapu. Praha: Grada Publishing, 2012. ISBN 978-80-247-427-4294-6. Kolář, P. et al. Rehabilitace v klinické praxi. Galén, 2009. ISBN 978-80-7262-657-1. Lewit, K. Manipulační léčba. Praha: Sdělovací technika, Česká lékařská společnost J. E. Purkyně, 2003. ISBN 80-86645-04-5. Rychlíková, E. Funkční poruchy kloubů končetin – Diagnostika a léčba. GRADA Publishing, spol. a. s., 2002. 256 s. ISBN 80-2470237-1. Rychlíková, E. Manuální medicína. Maxdorf, 2004. ISBN 80-7345010-0. Travell, J. G. & Simons, D. G. Travell & Simons' Myofascial pain and dysfunction: The Trigger Point Manual. Volume 1, Upper Half of Body. Philadelphia: Lippincott Williams & Wilkins, 1999. ISBN 0683083635. Véle, F. Kineziologie. Triton, 2006. ISBN 80-7254-837-9.

75

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

Recenzenti: Mgr. Jolana Kondziolková Mgr. Vladislava Zavadilová, Ph.D.

Název: Autor: Jazyková korektura: Vydání: Počet stran: Tisk: Určeno pro projekt: Reg. číslo projektu: Vydavatel:

Ergoterapie v klinických oborech / Techniky v ergoterapii Mgr. Marcela Dabrowská Mgr. Lenka Healy první, 2014 75 X-MEDIA servis s.r.o., U cementárny 1171/11, 703 00 Ostrava-Vítkovice Modernizace – Diverzifikace – Inovace CZ.1.07/2.2.00/28.0247 Ostravská univerzita v Ostravě

Tato publikace prošla jazykovou úpravou. © Dabrowská © Ostravská univerzita v Ostravě ISBN 978-80-7464-513-6

76