Myslím, že jsem babičku pouštěním hudby a neustálým

PROLOG

Scotland Street Edinburgh

Myslím, že jsem babičku pouštěním hudby a neustá-

lým tlacháním o Ewanovi úplně vyčerpala. Neustále se jí klížily oči, ale tu a tam je otevřela a zamumlala: „Opravdu, drahoušku?“ Můj přítel, shora zmíněný Ewan, mě měl v Edinburghu brzy vyzvednout, takže jsem neviděla důvod, proč bych nemohla počkat na babiččině verandě a dopřát jí chvíli, aby si schrupla. Když jsem ji políbila na pleť tenkou jako papír a rozloučila se, vlídně se usmála a zavřela oči. Při odchodu jsem v prostorné předsíni na chvíli zaváhala. Za dědova života mi tenhle dům nikdy nepřipadal moc velký, ale po jeho smrti před třemi lety se jako zázrakem zvětšil a prochladl. Kdykoli to šlo, jako například včera večer, odjela jsem z domu svých rodičů na malém městě a zůstala s babičkou přes noc, někdy dokonce i přes víkend. Protože jsem si tady vždycky připadala víc doma než u rodičů, využila jsem každou příležitost, abych s ní mohla být. Celý víkend jsem se ale zdržet nemohla, protože Ewan dnes vystupoval s kapelou a chtěl, abych tam přišla. Byl basák. Vždycky mě vzrušovalo, když jsem ho viděla hrát, ačkoli mi trochu vadilo, jak se ho po kon-

Scotland_Street_05_(imprimatur).indd 5

31.10.2016 12:49:41

6 ~ SA M A NTH A YO UN GOVÁ ~

certě snaží holky sbalit, před čímž mě moje kamarádka Caro často varovala. Zavřela jsem dveře babiččina domu, vyšla na verandu a sestoupila po několika schodech, abych tam na Ewana počkala. Bylo mu sedmnáct, takže byl o několik let starší než já, a právě dostal řidičák. Rád se chopil jakékoli výmluvy, aby sedl za volant malého otřískaného Punta, takže jsem si nedělala výčitky, že se pro mě vleče až do Edinburghu. Zalovila jsem v kabelce po telefonu a sluchátkách, abych si ukrátila čas posloucháním hudby, když vtom jsem za sebou uslyšela kroky a překvapeně se obrátila. Okamžitě jsem se setkala s očima nějakého kluka. Stál na prahu vedlejšího domu, jen o několik schodů výš než já, a překvapeně se na mě díval. Prohlédla jsem si ho líp a zrychlil se mi tep. Jeho světlé vlasy s nazrzlým nádechem byly trochu přerostlé a rozcuchané, ale to vůbec nevadilo. Ostře jsem se nadechla a žaludek se mi stáhl nervozitou. Ten kluk byl prostě senzační. Takoví jako on se mnou do školy nechodili. Když pomalu sešel dolů po schodech, světlezelené oči mu ještě zprůzračněly. Vyvolávaly ve mně dojem, že bych se v nich mohla utopit, a napadlo mě, že bych to možná docela ráda udělala. Když se konečně odtrhl od mého obličeje, tak jen proto, že ho upoutaly moje vlasy. Rozpačitě jsem si zastrčila pramínek za ucho. Sledoval ten pohyb. Když jsem byla malá, všichni se mi kvůli mým vlasům posmívali, ale v dospělosti mi je začali chválit. Proto jsem si vůbec nebyla jistá, jak na ně bude kdo reagovat, ale odmítala jsem s nimi cokoli dělat. Zdědila jsem je po mámě. Bylo to dost možná to jediné, co jsme měly společného. Dosahovaly mi v měkkých vlnách těsně po zadek a kroutily se v přirozených lokýnkách. Nebyly úplně zrzavé, možná spíš kaštanově hnědé, ale se silným na-


31.10.2016 12:49:41

~ SC O TL A ND STRE E T ~

7

červenalým nádechem. Když na ně zasvítilo slunce nebo jiné světlo, babička říkala, že to vypadá, jako bych měla kolem hlavy svatozář. Znovu se mi zadíval do očí. Uplynula rozpačitě dlouhá doba, kdy jsme upřeně hleděli jeden na druhého, a já cítila, jak se v překvapivém napětí, které mezi tímhle úplně cizím klukem a mnou vzniklo, začínám ošívat. Ve snaze zbavit se toho podivného pocitu jsem sklonila pohled k jeho černému tričku. Byl na něm nápis The Aiborne Toxic Event a já potěšeně zvlnila rty. TATE byli jednou z mých oblíbených kapel. „Viděl jsi je naživo?“ zeptala jsem se trochu závistivě. Pohlédl na své tričko, jako by zapomněl, co má na sobě. Pak se podíval zpátky na mě a zkřivil koutek úst. „Kéž by.“ Jeho hlas ve mně vyvolal příval vzrušení a já mimoděk popošla o něco blíž ke kovanému plotu, který nás odděloval. „Moc ráda bych na ně někdy šla.“ Taky přistoupil blíž, až jsem musela zaklonit hlavu, abych na něj viděla. Byl vysoký. Měřila jsem sto šedesát centimetrů, ale ten kluk byl skoro o třicet centimetrů vyšší. Neodolala jsem a zvědavě si prohlížela jeho široká ramena, štíhlé svalnaté paže a velkou ruku, kterou svíral jednu z ozdobných špiček plotu. Při pomyšlení, že by se mě dotkl, mě zašimralo v břiše. Jeho paže byly svalnaté, ale zároveň elegantní s dlouhými prsty. Zčervenala jsem a vzpomínala na to, jak jsme se s Ewanem minulý týden muchlovali, až na to, že najednou jsem si na Ewanově místě představovala tohohle kluka. Provinile jsem se kousla do spodního rtu a znovu mu pohlédla do obličeje. Nezdálo se, že by si uvědomil, k jakým nemravnostem se moje myšlenky stočily. „Jsi jejich fanynka?“ Přikývla jsem a najednou se mě zmocnila plachost. Proč mě tolik vyvádí z míry?


31.10.2016 12:49:41

8

~ SA M A NTH A YO UN GOVÁ ~

„Je to moje oblíbená skupina.“ Mírně se na mě usmál a já okamžitě zatoužila vědět, jak vypadá, když se rozesměje. „Taky patří k jedněm z mých oblíbenců.“ „Jo?“ Naklonil se o něco blíž a očima pátral v mém obličeji, jako bych byla to nejzajímavější, co kdy viděl. „Jaké kapely máš ještě ráda?“ Vzrušení, že mi věnuje pozornost, převážilo nad netypickou ostýchavostí a já ze sebe začala chrlit všechny skupiny, na které jsem si vzpomněla a které jsem poslední dobou poslouchala. Když jsem skončila, odměnil mě úsměvem, který ve mně vyvolal příjemný pocit. Vypadal, že se mnou trochu flirtuje, ale současně působil chlapecky a velmi mile. Jeho úsměv byl zcela nedostižný. Zatajila jsem dech a naklonila se blíž k plotu. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě tichým hlasem. Teď jsme byli tak blízko, že bychom mohli šeptat, a přece bychom jeden druhého slyšeli. Cítila jsem jeho žár, a protože jsme stáli tak těsně u sebe, uvědomovala jsem si nejen jeho tělo, ale i svoje. Zaplavilo mě teplo a v duchu jsem děkovala, že nejsem typická rusovláska, které snadno zčervenají tváře. „Shannon,“ odpověděla jsem tiše, jako bych snad hlasitějším tónem mohla tu zvláštní atmosféru narušit. „A ty?“ „Cole,“ odvětil. „Cole Walker.“ Musela jsem se usmát. To jméno mu dokonale sedělo. „To zní jako nějaký hrdina.“ Zakřenil se. „Hrdina?“ „Jo. Kdyby došlo k apokalypse a Země by se zmocnily zombie, hrdina, který by se pokusil všechny zachránit, by se jmenoval Cole Walker.“ Jeho uchechtnutí i pobaveně jiskřící oči mě zahřály na duši. „Apokalypsa a zombie?“ „Mohlo by se to stát,“ trvala jsem na svém, protože


31.10.2016 12:49:42

~ SC O TL A ND STRE E T ~ 9

jsem ve svém životě žádnou eventualitu úplně nevylučovala. „Přesto nevypadáš, že by ti to dělalo starosti.“ To proto, že nedělalo. Pokrčila jsem rameny. „Nikdy jsem nechápala, proč se lidi bojí zombií. Zaprvé se pohybují hrozně pomalu a zadruhé jsou dávno po smrti.“ Cole se ušklíbl. „Jo, to jsou dva zásadní důvody.“ Usmála jsem se. „Takže jsi hrdina, Cole Walkere?“ Poškrábal se na bradě a zadíval se do dálky. „Kdo je to vlastně hrdina?“ Překvapená hloubkou a vážností té otázky jsem pokrčila rameny. „Asi někdo, kdo zachraňuje lidi.“ Zalétl očima zpátky ke mně. „Jo, asi jo.“ Ve snaze odlehčit atmosféru jsem se vyzývavě usmála. „Takže zachraňuješ lidi?“ Cole se zasmál. „Je mi teprve patnáct. Dej mi ještě šanci.“ Takže jsme byli stejně staří. To mě překvapilo. Vypadal, že mu táhne na osmnáct. „Na patnáct jsi dost vysoký.“ Přelétl po mně očima a na rtech mu vyvstal malý úsměv. „To ti musí připadat u spousty lidí.“ „Naznačuješ snad, že jsem malá?“ „A nejsi?“ Pokrčila jsem nos. „Nedělám si iluze. Ale před dívkou není zrovna zdvořilé mluvit o tom, jak je mrňavá. Abys věděl, ten hendikep mě šíleně vytáčí.“ „A mě zas šíleně vytáčí, že jsem vysoký.“ Vrhla jsem na něj pohled, který říkal to určitě, a Cole vybuchl smíchy. „Dobře, tak mi to nevadí. Ale ani tobě by nemělo vadit, že jsi malá.“ „Nevadí,“ ujistila jsem ho chvatně. „Jen to konstatuju.“ „Zbytečně.“


31.10.2016 12:49:42

10 ~ SA M A N TH A YO UN GOVÁ ~

Zachichotala jsem se a přemýšlela o našem bizarním rozhovoru. „Jo.“ Cole se usmál a já ucítila, jak se pod jeho pohledem znovu rozehřívám. „Stejně pochybuju, že si někdo všímá tvé výšky. Odvádíš od ní totiž pozornost senzačními vlasy a ohromujícíma očima.“ Jakmile to řekl, zčervenal a prohrábl si vlasy, jako by se styděl, že mi vysekl takovou poklonu. Tváře se mi rozhořely potěšením. „Taky máš úžasný oči.“ Při té pochvale okamžitě přestal působit plaše a naklonil se přes plot. „Řekni mi prosím, že tady bydlíš.“ Než jsem mu stačila odpovědět, ozvalo se hlasité zatroubení a dojem vzájemného souznění vyprchal. Zvedla jsem hlavu a uviděla, jak se k nám blíží Ewanovo auto. Vrátila jsem se do reality a při pohledu na Colea se mě bůhvíproč zmocnil podivný pocit ztráty. „Jsem z Glasgow,“ řekla jsem lítostivě a ukázala na auto. „Přijel pro mě přítel.“ V Coleových očích se mihlo zklamání. „Přítel?“ Zalétl pohledem k autu a zatvářil se trochu sklesle. Sevřelo se mi srdce. „Je mi to líto,“ zašeptala jsem, aniž bych si byla úplně jistá, co tím přesně myslím. „Mně taky,“ zamumlal. Ewan znovu zatroubil. Zbledla jsem a s očima stále na Coleovi jsem seběhla dolů po schodech. Dívali jsme se na sebe, dokud jsem nedošla k autu a zdráhavě do něj nenastoupila. „Ahoj, zlato,“ pozdravil mě Ewan, čímž mě konečně donutil, abych naše spojení s Colem přerušila. Rozechvěle jsem se na svého přítele usmála. „Ahoj.“ Naklonil se ke mně, políbil mě, pak se znovu odtáhl a šlápl na plyn. Znepokojeně jsem vyhlédla z okna a hledala Colea, ale na místě, kde ještě před chvílí stál, nikdo nebyl. Zmocnil se mě tíživý smutek.


31.10.2016 12:49:42


„Kdo to byl?“ zajímal se Ewan. „Kdo?“ „Ten kluk na schodech.“ „Nevím.“ Ale doufám, že to zjistím. Ewan začal mluvit o kapele, aniž se mě obtěžoval zeptat, jak se mám nebo jak se daří babičce, ačkoli jsem se mu svěřila, že si o ni dělám starosti. A zatímco mě tou starou rachotinou za ustavičného žvanění odvážel ze Scotland Street, připadalo mi, že mi osud právě nabídl dva šálky a já se hloupě napila z toho špatného.


31.10.2016 12:49:42

KAPITOLA 1

Edinburgh O devět let později

INKARNATE.

Dívala jsem se na ceduli nad tetovacím studiem na Leith Walk a kousala se do rtu. Nedalo se nic dělat. Musela jsem otevřít dveře a vejít dovnitř. Zhluboka jsem vydechla a nespokojeně našpulila rty. Na dlouhé skleněné výplni nade dveřmi bylo tučně namalováno INKarnate. Ve dvou velkých výlohách po obou stranách lesklých černých dveří byly vystavené obrázky potetovaných končetin a umělecké návrhy. Nepřehlédnutelná červenofialová písmena kolemjdoucím oznamovala TETOVÁNÍ, PIERCINGY, ODSTRAŇOVÁNÍ TETOVÁNÍ. Uprostřed, nejdál ode mě, zářily dva velké bílé nápisy, na kterých stálo: NEJLEPŠÍ TETOVACÍ STUDIO VE SKOTSKU a NOSITEL ČETNÝCH VYZNAMENÁNÍ. Dokonce i já, tetováním zcela nepolíbená, jsem o INKarnate slyšela. Pravda, chodila jsem s několika muži, kteří tetování měli, ale o studiu Stua Motherwella jsem se nedozvěděla od nich. Zprávy o něm se ke mně donesly proto, že reklamní cedule nelhaly a v posledních několika letech se dokonce několikrát objevilo v televizi. Stuovi patřilo


31.10.2016 12:49:42


INKarnate už asi třicet let. Byl to mimořádně nadaný a ctižádostivý umělec a prý se obklopoval neméně fantastickými kolegy. Měla bych být šťastná, že potřebovali administrativní pracovnici a recepční, a tak mě pozvali na pohovor. Jenže INKarnate ztělesňovalo vše, před čím jsem právě teď utíkala a co mi rozhodně neprospívalo. O práci zde jsem se ucházela jen proto, že administrativních míst bylo žalostně málo. A ironií bylo, že odjinud mi na moje žádosti vůbec neodpověděli. Co mi tedy zbývalo? Založila jsem si paže na hrudi a přilepila oči k nápisu TETOVÁNÍ. Musela jsem odjet z Glasgow, neměla jsem kam jít a Edinburgh jsem jako jediný znala natolik dobře, abych měla odvahu se sem přestěhovat. Přesto tu bylo zatraceně draho. Hotel, ve kterém jsem bydlela, byl ve skutečnosti hostel a ani v něm jsem si nemohla dovolit zůstávat moc dlouho. A přestože jsem měla naspořeno dost, aby mi to vystačilo na dvouměsíční nájem podřadné špeluňky, bez stálého zaměstnání by mi ji nikdo nepronajal. Musela jsem něco jíst a mít střechu nad hlavou. Jak říkávala babička, žebráci si nemůžou vybírat. Spustila jsem ruce podél těla (obranný postoj není zrovna nejlepší způsob jak zahájit pohovor), počkala jsem, až kolem studia projede žena s kočárkem, došla jsem ke dveřím a vstoupila dovnitř. Nad hlavou mi zacinkal zvonek, který na rozdíl od ostatního vybavení působil starožitně. Moje boty na nízkém podpatku na draze vyhlížejících bílých dlaždicích hlasitě klapaly a podlaha protkaná stříbrnou mozaikou působila elegantněji, než bych očekávala. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Vypadalo to jako typické tetovací studio, ale interiér nebyl tak… ošuntělý. V hlavní prostorné místnosti stál po mé levici zaoblený


31.10.2016 12:49:42


černý pult s mramorovým povrchem a na něm ležel lesklý iMac, kvůli kterému bych možná i vraždila. Místo za pultem zaujímala masivní nepřehlédnutelná skříň, jejíž otevřené dveře odhalovaly chaotickou změť desek na policích. Naproti pultu na druhé straně místnosti se nacházela omšelá, ale velice pohodlně vyhlížející černá kožená pohovka do písmene L. Na konferenčním stolku před ní byly rozprostřené časopisy a z misky vykukovaly bonbony zabalené v lesklém papíru. Přímo přede mnou byla jakási minigalerie. Téměř na každém centimetru bílých stěn visely návrhy tetování, tedy kromě občasných přepážek s televizními obrazovkami, na nichž byla v doprovodu rockové hudby promítána videa a fotografie z portfolií umělců. Umění tu bylo na prvním místě. Ale kde jsou umělci? Rozhlédla jsem se po prázdném prostoru a nakonec se moje oči zastavily na dveřích v levém zadním rohu. Slyšela jsem bzučení tetovací jehly. Pracovní kóje musely být vzadu. Mám se odvážit dál? Zaváhala jsem, ale v tu chvíli se někdo pokusil otevřít hlavní dveře a popostrčil mě dopředu. Uhnula jsem mladíkovi z cesty a omluvně se na něj usmála. „V pohodě?“ Kývl mi na pozdrav a došel k pultu. Několikrát zmáčkl starodávný zvonek. Hm. Dobře. Za několik vteřin se ze zadních dveří vynořil mohutný vazoun. S otevřenou pusou jsem přihlížela, jak jde k nám, a pomalu mi začínalo docházet, kdo to je. Prošedivělé vousy, dlouhé rovné vlasy, veselý úsměv a kolem modrých očí vrásky. Ne, nebyl to Santa Claus. Byl to Stu Motherwell. Pomalým rozvážným krokem došel k pultu a já si všimla černých motorkářských bot, které rozhodně pamatovaly lepší časy. Vzadu dál hučela tetovací jehla,


31.10.2016 12:49:42


takže jsem předpokládala, že je tam přinejmenším jeden další tatér. „Nazdar, mladej,“ zahalekal na mladíka. „Můžu ti nějak pomoct?“ „Za deset minut jsem objednaný na odstranění tetování.“ „Jméno?“ „Darren Drysdale.“ Stu se sklonil k monitoru a několikrát klikl myší. „Drysdale. Sedni si, Rae se ti bude hned věnovat. Nabídnul bych ti kafe, ale moje poslední sekretářka koupila nějaký zpropadený moderní krám a nikdo z nás s ním neumí zacházet.“ Zákazník se ušklíbl. „S tím se neobtěžujte, pane.“ Kývl na Stua, obrátil se a došel k pohovce. Pak jsem se ocitla pod palbou pronikavých jasně modrých očí já. Chvíli mě hodnotil a potom se zářivě usmál. „A co můžu udělat pro tebe, rusalko?“ Rusalka? To byla novinka. Kdybych k němu nepřišla na pohovor, možná bych mu odsekla, že jestli mi tak řekne ještě jednou, nakopu ho svou křehkou rusalčí nožkou do zadku. Ale poslední dobou jsem byla trochu podrážděná. A taky zoufalá, takže… „Jsem Shannon MacLeodová.“ Popošla jsem dopředu a napřáhla ruku. „Přišla jsem se ucházet o místo administrativní pracovnice.“ „To je sakra dost,“ pronesl Stu bodře, obešel pult a sevřel mi ruku v obrovské dlani. Potřásl si se mnou, až jsem se celá zakymácela. „Aspoň vypadáš normálně. Z tý poslední jsem měl dojem, že čtyřicet let neviděla lidskou bytost.“ „Opravdu?“ Jak jsem měla na takovou poznámku zareagovat? „Jo. Dokonce ani nevěděla, co je to apadravya nebo ampallang.“


31.10.2016 12:49:42


17

Při pomyšlení na genitální piercingy, o nichž se zmiňoval, jsem sebou trhla. Pro něco takového se rozhodne pouze odvážný, velmi odvážný muž. „Taky je tu děláte?“ „Naším piercerem je Simon. Ten dělá všechno.“ Stu se zakřenil. „Z toho, jak jsi sebou škubla, usuzuju, že víš, co to je.“ Přikývla jsem, i když mi nebylo zrovna dvakrát příjemné rozebírat s případným šéfem piercingy na penisu. Přesto jsem předpokládala, že jestli mě přijmou, stane se tento typ konverzace naší běžnou praxí. „Ale velký zájem o ně není, ne?“ „Ženský na celým světě by jich určitě uvítaly mnohem víc.“ Zachechtal se, vykročil k zadní místnosti a pokynul mi, ať jdu za ním. „Tamhle mám kancelář. Popovídáme si.“ Vešli jsme do dlouhé úzké chodby, kam dopadalo světlo ze tří dalších dveří. Z prostřední místnosti se ozývalo hučení. Stu na ni ukázal. „Tři kóje.“ Kývl k té nejbližší. „O tuhle se dělím se svým manažerem. Je to náš hlavní tatér a nejnadanější člen týmu, takže obvykle dělá velké projekty, pokud o ně nemám zvláštní zájem já. V pátek má ale volno, takže dneska ho tu bohužel nezastihneš. V prostřední kóji je Rae. Právě dokončuje malé tetování a taky je běžně odstraňuje. Poslední místnost patří Simonovi. Je to tatér, ale brzy zjistíš, že většinu jeho zakázek tvoří piercingy.“ Stu kývl k zavřeným dveřím na konci chodby. „Moje kancelář.“ Prošli jsme kolem jednotlivých kabin a já nahlédla do té prostřední. Předpokládala jsem, že záda hubené ženy s tmavě červenými vlasy patří Rae. Tetovala motýla na bedra pěkně stavěné dívky předkloněné na křesle. Nakoukla jsem do posledních dveří a setkala se s očima potetovaného plešouna. Měl zákazníka, ale když jsem procházela kolem, zlehka na mě mávl. Odpověděla jsem stejným gestem a napadlo mě, že má laskavé oči. „Pojďme dovnitř, rusalko,“ zaduněl Stu srdečně,


31.10.2016 12:49:42


otevřel dveře do své kanceláře a pokynul mi, ať jdu dovnitř. Když jsem se kolem něj protáhla, zamračil se. „Co jsem řekl tak hroznýho?“ Zřejmě se mi nepodařilo zamaskovat podráždění. Dobře, když už mě přistihl, klidně můžu být upřímná. „Rusalka? Nejsem si úplně jistá, jak to mám brát.“ „Nemyslím to ve zlým, děvče.“ Stu vstoupil do místnosti, prošel kolem mě a posadil se na velké kožené křeslo za zaneřáděným stolem. Mávl rukou k židli přede mnou a já se rychle posadila. „Ale kvůli těm vlasům, očím a proto, že jsi opravdu maličká, mi připomínáš rusalku.“ Přistihla jsem se, že bojuju s úsměvem. Takový hromotluk, a teď si zjevně dělá starosti, jestli mě neurazil. „Nic se neděje. Jen jsem trochu nervózní z pohovoru.“ „To nebuď.“ Zavrtěl hlavou. „Pouze spolu probereme tvoje pracovní zkušenosti a pak tě představím Rae a Simonovi. Jestli tě přijmeme, budeš pracovat hlavně s nimi, takže bych rád znal i jejich názor.“ Potom jsme si asi čtvrt hodiny povídali o mých předchozích zaměstnáních v kanceláři. Nejvíc se zajímal o mou práci recepční v tetovacím studiu v Glasgow. Pracovala jsem tam do dvaceti. V té době jsem chodila s jedním motorkářem, který byl skoro o deset let starší (jo, naši byli nadšením bez sebe), a to studio patřilo jeho nejlepšímu kamarádovi. Docházela jsem tam stejně dlouho, jako trval náš vztah, což bylo zhruba osmnáct měsíců. Fakt to nemělo chybu – podváděl mě s nějakou motorkářskou flundrou a mě vyrazili. „Snižování stavu zaměstnanců,“ nazval to můj šéf. Spíš bylo jeho kámošovi trapné neustále na mě narážet, když jsem ho načapala s jinou. Brzy jsem zjistila, že to byla jen jedna z mnoha drobností, které chození s takovými mizery obnáší. „To všechno zní skvěle.“ Stu se na mě mile zakřenil, až jsem se na něj navzdory původnímu dojmu muse-


31.10.2016 12:49:42


la usmát. Vlastně ve mně vyvolával klid, takže jsem si začínala myslet, že práce v INKarnate nakonec možná nebude takové utrpení. „Pojďme za Rae a za Simonem.“ Poslední kóje byla prázdná, ale Simon postával v Raeiných dveřích a pozoroval ji při práci. Povídala si s mladíkem, který tam zřejmě přišel poprvé, aby si nechal odstranit tetování. Když jsme se tam se Stuem objevili, mladík znepokojeně zamžoural do dveří. Rae se při jeho náhlé změně chování zamračila a sledovala jeho pohled. Uchechtla se. „Nebojte se, nebudou se na vás dívat. Viď, Stu?“ Raeiny tmavě červené vlasy byly kolem dlouhého úzkého obličeje ostříhány dost nakrátko a ne zcela pravidelně. Měla špičatý nos a tenké rty. V nose se jí leskl černý cvoček a levou stranu spodního rtu zdobil stříbrný kroužek. Velké tmavé oči a záviděníhodně dlouhé černé řasy její jinak drsný obličej podstatně zjemňovaly. Čím víc jsem se na ni dívala, tím víc jsem si uvědomovala, že je pozoruhodná i bez barevných vlasů, piercingů a černých vytetovaných růží na pravé ruce. V jednoduchém tílku s motivem Harley-Davidson a černých džínách vynikla její štíhlá postava s dlouhýma rukama i nohama. „Kdo je ta zrzka?“ kývla na mě. „Shannon. Shannon, tohle jsou moji umělci Rae a Simon.“ Stu ukázal na vysokého holohlavého muže. Simon se na mě široce usmál a já ucítila, jak se moje varovné praporky rozevlávají. Měl velmi okouzlující dolíčky na tvářích, jiskřící světle hnědé oči a pod šedým tričkem s obrázkem kapely Biffy Clyro se mu rýsovaly pěkně zvlněné svaly. Obě paže měl pokryté tetováním a v uších černé tunely. Znamenal pro mě problém. Možná že práce v INKarnate není nakonec tak dobrý nápad.


31.10.2016 12:49:42


„Měl bys ji vzít,“ doporučil Stuovi, aniž ode mě odtrhl pěkné oči. „Je sexy. Přitáhne pozornost.“ A je to tady. Rozhodně to není dobrý nápad. Rae si všimla mého výrazu a ušklíbla se. „S tím se netrap, zrzko. Má radši ptáky. Opravdový ptáky.“ Překvapeně jsem zamrkala nejen nad její hrubostí, navíc před zákazníkem, ale i nad tím, co naznačovala. Simon je homosexuál? Všiml si mého překvapení a zasmál se. „Jo, jsem gay.“ Nerada jsem si to přiznávala, ale okamžitě mi spadl kámen ze srdce a zklamání, které jsem ještě před pouhými několika vteřinami cítila, zmizelo. Teď jsem se na Simona zakřenila. „Určitě nejsi singl.“ Potěšeně se zasmál. „Ne. Můj přítel se jmenuje Tony. Je to Ital.“ „Hlavně ať zase nezačíná s Tonym,“ zasténala Rae a obrátila oči v sloup. „Mám ho ráda, ale jestli budu muset vyslechnout další historku o Tonyho zkušených ústech a jeho šlechetném srdci, asi se pozvracím.“ Moje oči zřejmě prozradily, že jsem v šoku, protože mě Simon poplácal po rameni. „Klídek. Rae je už prostě taková. Ale ve skutečnosti mě zbožňuje.“ Při těch slovech si odkašlala a demonstrativně se obrátila k zákazníkovi, který nás znuděně pozoroval. „Vem ji, Stu. Víš, že ráda šokuju lidi, a tady se zrzkou si užiju spoustu zábavy.“ „Beru to jako výzvu,“ utrousila jsem. Pobouřilo mě, že mě považuje za bůhvíjakou citlivku. „Už jsem zažila i slyšela mnohem horší věci.“ Zkřivila koutek úst. „Tohle zas beru jako výzvu já.“ „A máš to spočítaný.“ Simon vzdychl. „Beru tě,“ oznámil mi Stu. S obrovskou úlevou jsem zvedla hlavu. „Vážně?“ Usmál se. „Jo, líbíš se mi.“ To neznělo moc profesionálně. „Přijímáte mě, protože se vám líbím?“


31.10.2016 12:49:42


„Lidi si vůbec neuvědomují, jak je to pro úspěšný podnikání důležitý. Když si všichni sednou a panuje tu skvělá nálada, zákazníci nás doporučí ostatním.“ „Jo, jasně, takže nás všichni doporučují jen kvůli mý zasraný laskavosti, ne neuvěřitelným schopnostem s tetovací jehlou,“ ušklíbla se Rae. Stu zabručel. „Nedoporučují nás kvůli tvý zasraný laskavosti ani schopnostem s tetovací jehlou. Dělají to kvůli…“ „Coleovi,“ zakončila místo něj a zářivě se usmála. „Ale já taky nejsem špatná.“ Stu se neubránil úsměvu. „Jo, ani ty nejsi špatná.“ „Tak fajn.“ Simon se k nám obrátil a oběma rukama na nás mávl, jako by nás vyháněl. „Nechme Rae pracovat.“ Na chodbě se na mě usmál. „Tak co, bereš to místo, nebo ne?“ Přemýšlela jsem o tom, zatímco jsem Stua následovala do hlavní místnosti. U pultu čekal zákazník a Simon ho chvatně odešel pozdravit. Stu se na mě s očekáváním zadíval. Rae byla vlezlá a nadávala jako dlaždič, a přesto jsem pod jejím nedůtklivým zevnějškem vycítila nefalšovanou náklonnost k zaměstnavateli i kolegovi. Stu byl halasný neomalenec, ale taky bezstarostný dobrák. A Simon působil velmi přívětivě a mile. Nemohlo to být zas tak hrozné místo. Ale hlavně? I kdyby byli úplně příšerní, stejně bych tu práci vzala. Napřáhla jsem ruku. „Díky. Ráda tu práci vezmu.“ Stu se rozzářil a potřásl si se mnou, až mi znovu rozhoupal celé tělo. „Senzace. Co kdybys nastoupila hned v pondělí?“ „Skvělé,“ přisvědčila jsem a poprvé za několik dní, možná dokonce týdnů jsem se široce usmála. Ulevilo se mi, že se konečně ve svém životě pohnu z místa.


31.10.2016 12:49:42


Stu se ohlédl přes rameno na Simona. „Vzala to!“ Simon se zasmál. „Dobrá zpráva. Coleovi se bude líbit.“ „Jasně.“ Stu se uchechtl a mě se najednou zmocnila nervozita. Kdo je Cole? Stuovi zajiskřilo v očích. „Vlastně jsem už napůl v důchodu. Moc sem nechodím, takže vedení podniku nechávám převážně na svém manažerovi. V pondělí s tebou Cole projde všechno, co potřebuješ vědět.“ Místo odpovědi jsem se chabě usmála. A v hloubi žaludku se mi najednou rozhostil velmi nepříjemný pocit. Pokoj byl studený a úzký, ale alespoň jsem zatím měla kde složit hlavu. Prostředí však zůstávalo stejně depresivní. Nemluvě o tom, že jsem nesnášela, že se musím dělit o koupelnu s dalšími pěti hosty, kteří v „hotelu“ bydlí. Vyplňovala jsem podrobný formulář pro zaměstnance, který mi Stu před odchodem z INKarnate dal. Na jednu stranu jsem měla pocit, že mám neuvěřitelné štěstí, že jsem tak rychle sehnala práci, a na druhou jsem se hrozně bála setkání s novým manažerem. Doufala jsem, že bude úplně stejný jako Stu nebo Simon. Žádný mizera. Tiše jsem zareptala, do jaké situace jsem se to dostala, odstrčila jsem formulář a pohlédla na telefon. Žádné zprávy. Jako bych snad skutečně očekávala, že se mi někdo ozve. Už v Glasgow jsem byla pro svou rodinu téměř neviditelná, ale přinejmenším jsem existovala. Jenže teď se zdálo, že jsem zmizela i ze všech vzpomínek. Potlačila jsem hněv, který mi hořel v útrobách, vstala jsem a prošla místností k hromadě svých kufrů a pěti krabic s věcmi. Většinu krámů jsem vyházela, ještě než


31.10.2016 12:49:42


23

jsem se přestěhovala. Myslela jsem si, že mi to pomůže zapomenout a začít znovu. Prohledala jsem krabice a našla tu pravou. Tu, kterou jsem si nechávala už od střední školy, se starými skicáky a výtvarnými potřebami. Kreslení mě vždycky uklidňovalo a alespoň na chvíli mě přivádělo na jiné myšlenky. Poslední dobou se zdálo, že přesně to potřebuju. Když jsem se balila, nestihla jsem si všechny staré obrázky prohlédnout, ale dnes večer ve společnosti čtyř holých zdí jsem měla času habaděj. Potřebovala jsem něco, čím bych odpoutala mysl od rodinných problémů, a na to, abych si koupila nové knihy, jsem neměla peníze. Položila jsem krabici na postel, starým tričkem otřela prach, který se na deskách skicáků usadil, a uvelebila se na posteli, abych si je prolistovala. Některé starší kresby mě pobavily. Zpočátku mi kreslení nijak zvlášť nešlo. Nesmírně mě to bavilo, ale nikdy jsem nedosáhla toho, aby obrázek ožil. Až v prváku na střední škole mi jeden kluk (shodou okolností jsem se do něj šíleně zamilovala) ukázal, jak mám správně držet tužku a jak s ní mám táhnout po papíru, aby moje linie nepůsobily tak křečovitě. Pak jsem se rychle chytila a už mě to nepustilo. Touha po umění přetrvala. První láska ne. Ze třetího skicáku, který jsem zvedla, vypadl arch papíru a já si najednou vzpomněla na jiného kluka. Ještě před rokem jsem se na tu skicu dívala a necítila nic než osten bolesti, jako by to byl spíš přízrak než skutečná vzpomínka. Ale teď, když jsem se dívala na svého bývalého přítele Nicka, se ve mně vzedmula zahořklost. Nenáviděla jsem, že se stává mou neoddělitelnou součástí, ale nevěděla jsem, jak s tím bojovat. Opřela jsem se o polštář a zmuchlala portrét úchvat-


31.10.2016 12:49:42


ného Nicka Briara mezi prsty. Chodila jsem s ním devět měsíců, po tom, co mi můj první přítel Ewan dal zčistajasna kopačky. Nick nějakou dobu hojil rány, které ve mně Ewan zanechal. Ze začátku jsem měla ve své nezralosti dojem, že jsem si po Ewanovi vlastně polepšila. Nickovi bylo devatenáct, byl úžasný a zpíval v další rockové kapele. Byl prvním z mých špatných kluků… V malém zašlém klubu bylo zakouřeno a hrozné horko. Přesto jsem byla radostí bez sebe, když jsem pozorovala Nicka, jak zpívá na jevišti se svou kapelou Allied Criminels. Jejich název jsem považovala za stupidní a ani jejich hudba mě moc nebrala, ale milovala jsem Nicků hlas, zanícení i to, jaké nadšení ve svých posluchačích vyvolávají. Byla jsem hrdá, když jsem jako jeho přítelkyně stála v davu, a slibovala jsem si, že ho bez ohledu na cokoli budu vždy podporovat. Nick působil na jevišti jako tvrďák, ale ve skutečnosti byl moc milý. Když jsem mu včera večer řekla, že na tohle vystoupení nemůžu přijít, protože máme nějakou rodinnou sešlost, vzal to úplně senzačně. Byl zklamaný, ale nedělal z toho vědu, jak by na jeho místě dělal Ewan. A vyvolal ve mně pocit, že jsem zcela mimořádná, což Ewan nikdy neuměl. Nick mi neustále opakoval, jak jsem krásná, zábavná a zajímavá. Dokud jsem ho nepoznala, připadala jsem si obyčejná. Úplně jsem se do něj zbláznila, a pravděpodobně proto jsem se s ním před několika týdny poprvé milovala. Všechny moje kamarádky se chovaly nedospěle a žárlily, což bylo směšné. Myslely si, že je chyba mu podlehnout, a vůbec mě nepodporovaly. Ale já naštěstí měla Nicka, takže jsem si jejich hlouposti a naivity nemusela všímat. Poté, co byl včera v noci Nick tak milý a při sexu mi šeptal do ucha sladké nesmysly, jsem se rozhodla utéct z tetiny narozeninové oslavy dřív a přijít se na něj podívat, jak hraje. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím jeho překvapený výraz.


31.10.2016 12:49:42


Skupina dohrála a já pospíchala ke dveřím do zákulisí. Vyhazovač se mě pokusil odstrčit, ale když jsem mu vysvětlila, kdo jsem, vytratil se dozadu a vrátil se s „kapelníkem“. Ve skutečnosti to byl Nicků starší bratranec Justin a já vlastně vůbec nevěděla, kvůli jakým schopnostem se stal jejich manažerem. Ale nijak zvlášť mě to netrápilo. Justin mě poznal a odvedl dozadu, ale než jsem se ho stačila zeptat, jakým směrem mám jít, zmizel. Po chvíli bloumání jsem narazila na členy kapely. Seděli kolem kulečníkového stolu, pili pivo a nahlas se bavili s několika mladíky a dívkami, které jsem neznala. Nicka jsem nikde neviděla. Kytarista Alan zvedl hlavu, a když mě uviděl, strnul. Nervózně zalétl očima za moje záda a pak je opět upřel na mě. „Shannon.“ Prudce vstal a všichni kluci se na mě zadívali stejně vyjeveně. „Myslel jsem si, že dneska nepřijdeš.“ Usmála jsem se, ale rty se mi třásly. Napětí, které moje přítomnost vyvolala, mi rozeznělo v hlavě varovné zvonky. „Chtěla jsem Nicka překvapit. Kde je?“ „Nevím.“ Bubeník Derby pokrčil rameny a s předstíranou lhostejností se rozhlédl po ostatních, kteří se tvářili stejně nenuceně. Alan však ne. Sevřel rty a pohlédl na mě. Tvrdošíjně jsem se na něj dívala, až sebou trhl. Alan a já jsme spolu dobře vycházeli. Vlastně jsem někdy měla pocit, že se mu líbím. Pořád se mnou flirtoval a vždycky se choval velice pozorně. Pokaždé jsem ho odbyla, protože jsem byla do Nicka šíleně zamilovaná a k tomu, co jsem k němu cítila, se nikdo jiný nemohl ani přiblížit. „Kde je, Alane?“ Oči mu zněžněly soucitem. „V šatně, Shannon.“ Kývl za mě a ostatní se neklidně zavrtěli. S pocitem, že mi srdce tluče tak silně, že mi co nevidět vyskočí z hrudi, jsem se obrátila na podpatku a s mnohem větší sebejistotou, než jakou jsem cítila, jsem vykročila po úzké tmavé chodbě. Zastavila jsem se před černě natřenými dveřmi s nápisem ŠATNA, z něhož se loupala bílá barva.


31.10.2016 12:49:42


Zevnitř jsem slyšela hekání a vzdychání a pochopila jsem, co najdu, ale musela jsem to vidět na vlastní oči. Roztřesenou rukou jsem vzala za kliku a otevřela. V malé tlumeně osvětlené místnosti, která nebyla větší než masivní skříň, jsem uviděla Nicka s džíny u kotníků, jak šoustá nějakou blondýnu a tiskne ji ke zdi. Oba při tom vyrušení prudce obrátili hlavy a ve mně se vzedmul pocit na zvracení a neuvěřitelná bolest. Nick mě uviděl, vytřeštil oči, na blondýnu úplně zapomněl a zděšeně na mě zavolal jménem. Pak se sklonil, aby si natáhl džíny, a dívka klopýtla a spadla na podlahu. Vyběhla jsem odtamtud a nevšímala jsem si Alana ani Nicka, kteří na mě křičeli a utíkali za mnou. Oba jsem ztratila v davu u špinavého baru. Pospíchala jsem až na autobusovou zastávku, ale nejela jsem domů. Místo toho jsem zaklepala na dveře své kamarádky Caro. Pustila mě dál a já se jí mezi vzlykáním omluvila, že jsem jí nevěřila, ačkoli se nakonec ukázalo, že z naivity můžu vinit jen samu sebe… Zkušenost s Nickem mi uštědřila důležitou lekci. Přesto jsem se nepoučila a začala jsem chodit s dalším podvodníkem. Nakonec jsem s ohledem na podobné typy zmoudřela. Později jsem se však spřáhla s mizerou, který mě sice nepodváděl, ale neustále nacházel jiné způsoby, jak mi ničit život. To však skončilo. Roztrhala jsem Nicků obrázek na spoustu malých kousíčků. Už nikdy.


31.10.2016 12:49:42

KAPITOLA 2

Večer předtím, než jsem měla nastoupit do nové prá-

ce, jsem nemohla spát, dělala jsem si starosti kvůli zítřku a zmáhala mě nervozita. Když se mi konečně podařilo usnout, bylo to jen díky naději, že můj manažer bude vypadat přesně jako Stu, pouze mnohem mladší. A se Stuem si už nějak poradím. Takže jsem v pondělí s větší trémou, než jakou si první pracovní den zaslouží, vstoupila do INKarnate a to, co jsem uviděla, mě poslalo do kolen. Před mramorovým stolem v recepci stál Simon a tiše mluvil s velmi vysokým svalovcem, který ke mně byl otočený zády. Chvíli jsem si prohlížela jeho široká ramena a dlouhé nohy, než se obrátil a upřel na mě zářivě zelené oči. Panebože… Žaludek se mi zřítil až do bot. Zmocnila se mě hrůza. Prosím, ne, ne, ne. Ať je to zákazník. Ať je to jen zákazník. Přitažlivě svraštil koutky očí a vrhl na mě přátelský chlapecký úsměv, který pronikl silovým polem, jež mě už nějakou dobu chránilo před útoky zvenčí. Jeho oči i úsměv by mě odrovnaly samy od sebe, ale naneštěstí je ještě podpořilo sexy strniště na jeho bradě


31.10.2016 12:49:42

Myslím, že jsem babičku pouštěním hudby a neustálým

Recommend Documents