Zvuk jako společný fenomén hudby a literatury

Zvuk jako společný fenomén hudby a literatury

ZVUK JAKO SPOLEČNÝ FENOMÉN HUDBY A LITERATURY 1.

Cíl

2. Charakteristika zvuku 2.1 Charakteristika tónů a hluků 2.2 Rozdílnost užití zvuku v literatuře a hudbě 3. Jazyková komunikace a její prostředky 3.1 Charakteristika hlásek 3.2 Uplatnění hlásek v básnickém díle z pohledu fonetiky a fonologie 3.2.1 Rytmika 3.2.1.1 Metrum 3.2.1.2 Rytmus 3.2.1.3 Vztah rytmu a metra 3.2.2 Melodika 3.2.3 Hlásková instrumentace 4. Další zvukové prostředky básně – rým 4.1 Typologie rýmu 5. Interpretace konkrétní ukázky 6. Shrnutí 7. Klíčová slova 8. Doporučená literatura

Radomil Novák

1


ZVUK JAKO SPOLEČNÝ FENOMÉN HUDBY A LITERATURY 1. Cíl Tato kapitola je napsána tak, aby Vám pomohla: • zopakovat si a ujasnit si základní pojmy z oblasti zvukové roviny jazyka • uvědomit si společné rysy hudby a literatury v oblasti užívání zvuku • vytvořit si základní typologii zvukových prostředků užívaných v literatuře • pochopit způsob propojení těchto zvukových prostředků se smyslem uměleckého textu (jeho významem) • naučit se aplikovat získané informace při analýze a interpretaci básnického textu Průvodce studiem Většinu informací, která bude v následujícím výkladu uváděna, jste již s velkou pravděpodobností zaznamenali v některé z lingvistických disciplín, nejvíce ve fonetice a fonologii. Zkuste si prosím během čtení následujících pasáží uváděné pojmy zopakovat, ujasňovat jejich význam a utřídit jejich postavení v celém systému zvukové roviny jazyka. Věřte, že ujasnění těchto pojmů bude dobrým předpokladem pro pochopení významné úlohy zvukové stránky jazyka při budování básnického textu. Možná budete sami překvapeni! Kdo chce hrát fotbal, musí znát a pochopit pravidla hry, jinak nemá hra smysl. Kdo chce porozumět uměleckému textu, musí znát určitá pravidla tvoření textu, aby byl prožitek a uspokojení z četby co nejsilnější. Nabízím Vám cestu, jak tato pravidla v co nejkratším čase pochopit. Potřebuji ale vaši spolupráci!Na zvládnutí celé kapitoly budete potřebovat asi 2 hodiny, ale nespěchejte a zvolte si tempo, které Vám vyhovuje.

2. Charakteristika zvuku Zvuk je akusticko-fyziologický jev. Pro vysvětlení1: Akustika je obor zabývající se studiem mechanického vlnění, zvl. zvuku, v pružných prostředích. Fyziologie je obor zabývající se životními pochody uvnitř těl organizmů. Původní definici si tedy můžeme zopakovat a rozšířit:

1

Akademický slovník cizích slov, Praha: Academia 1998, s. 36, 252-253. Radomil Novák

2


Zvuk je akusticko-fyziologický jev, který vzniká mechanickým šířením zvukových vln v pružném prostředí, jež pak vstupují do lidského ucha a jsou vnímány jako zvuk. Připomeňme si ještě další důležitou skutečnost: Pokud mají zvukové vlny pravidelný kmitočet, pak vznikají tóny. Pokud mají zvukové vlny nepravidelný kmitočet, pak vznikají hluky. Pro vysvětlení: Kmitočet chápeme jako počet kmitů za jednotku času (jinak také frekvence). 2.1 Charakteristika tónů a hluků Tóny • • • •

vznikají pravidelným chvěním hmoty mají určitou přesnou výšku, délku, sílu a barvu (témbr) výšku tónu můžeme napodobit zpěvem nebo pomocí hudebního nástroje výšku tónu můžeme vyjádřit počtem kmitů tělesa z a vteřinu (Hz)

Hluky • • •

vznikají nepravidelným chvěním hmoty mají neurčitou výšku výšku hluku můžeme určit přibližně (vysoko, hluboko apod.), nemůžeme ji však napodobit zpěvem nebo pomocí hudebního nástroje

Úkol k textu Zkuste vytvořit nějaký tón (zpěvem či hrou na hudební nástroj) a poté nějaký hluk. Srovnejte pak jejich vlastnosti dle informací uvedených výše. 2.2 Rozdílnost užití zvuku v literatuře a hudbě V hudbě jsou užívány především tóny, a to tóny hudebních nástrojů a lidského hlasu (zpěvu). Mohou se uplatnit i některé hluky, např. zvuk některých hudebních nástrojů (malý bubínek, činely, triangl atd.) V literatuře jsou zvuky užívány při tvoření hlásek, toto užívání však má obecně svá velká omezení. Dříve než se dostaneme k podrobnějšímu vysvětlení, je nezbytné si ujasnit některé další důležité pojmy. Naleznete je v další podkapitole!

Radomil Novák

3


Otázky k zamyšlení Abyste si přece jenom uvědomili základní rozdíl v užívání zvuků mezi hudbou a literaturou, zkuste si nejdříve zazpívat či zahrát na hudební nástroj (případně si poslechnout hudební nahrávku se zpěvem či hrou) a poté přečíst báseň. V základních obrysech si intuitivně uvědomíte rozdílnost v používání zvukových prostředků. Lze si při čtení básně zaznamenávat zvuky podle jejich výšky? Lze to udělat při zpěvu či hře na hudební nástroj? 3. Jazyková komunikace a její prostředky Průvodce studiem Nyní se už přesuneme k problematice, která nás z hlediska analýzy básnického textu bude velmi zajímat. Pokusíme se v průběhu kapitoly ujasnit některé základní pojmy, které se při analýze vyskytují. Pozor na některá nebezpečí vyplývající z podobnosti či synonymity pojmů užívaných v hudbě i literatuře. Tato podobnost někdy uživateli pojmu nesprávně sugeruje i stejné funkční uplatnění. Začneme však jazykovou komunikací a charakteristikou hlásek. Prosím nepodceňujte jejich znalost, později uvidíte, že je klíčová nejen ve fonetice a fonologii. Jazyková komunikace se uskutečňuje prostřednictvím jazykových promluv. Tyto promluvy mají svou vnitřní (obsahovou )stránku a vnější (formální) stránku. Vnější stránka jazykové promluvy – způsob realizace může být dvojí: a) mluvená (akustická) realizace b) grafická realizace Mluvená realizace jazykových promluv využívá zvukových prostředků: hlásky, slabiky, mluvní takty, větné úseky, slovní a větné přízvuky; dynamika, intonace, témbr, tempo, členění a pauzy promluvy. Dávej si pozor! Dávej si pozor na častou chybu, které se někteří dopouštějí, a to na rozdíl mezi hláskou a grafémem. Grafém se uplatňuje při grafické realizaci promluvy a pro naše potřeby není tak důležitý jako hláska. Pro připomenutí! Fonetika je vědní obor, který se zabývá zvukovou stránku lidské řeči; zkoumá artikulační, akustickou a percepční povahu zvukových prvků. Fonologie je vědní obor zabývající se zkoumáním soustavy a funkce zvukových prostředků jazyka, jeho základní jednotkou je foném.

Radomil Novák

4

5


3.1 Charakteristika hlásek Hláska je nejmenší zvuková jednotka lidské řeči. Čeština má 25 souhlásek (konsonantů) a 5 samohlásek (vokálů). Z hlediska zvuku, kterým se zabýváme, je důležité říci, že: a) samohlásky vznikají jako tóny rezonančních dutin a jsou schopny tvořit slabiku b) souhlásky vznikají jako šumy nebo tónošumy Důležitou skupinou hlásky jsou sonory (J, L, R, M, N, Ň), které mají větší podíl tónů než šumů a jsou taktéž schopny tvořit slabiku. Pro názornost a rychlou orientaci uvádíme nejdříve schéma tzv. vokalického trojúhelníku a poté tabulku konsonantů dle různých dělení.

Schéma vokalického trojúhelníku2

Í

Ú I

U É

Ó E

O A Á

2

Hubáček, J. – Jandová, E. – Svobodová J. : Čeština pro učitele, Opava, 1996, s. 43. Radomil Novák


6

Přehled českých hlásek3

3.2 Uplatnění hlásek v básnickém díle z pohledu fonetiky a fonologie4 Průvodce studiem Tato kapitola bude zahrnovat i literárněteoretické informace, které sice do zvukové roviny patří, zde jsou však uváděny pouze pro přehlednost a komplexnost výkladu (rytmus a metrum, vztah rytmu a metra, intonace). Doporučujeme Vaši pozornost nejvíce se věnovat hláskové instrumentaci a její typologii – to je z pohledu našeho tématu nejdůležitější.

3

Tamtéž, s. 38. Výklad v kap. 3.2 se opírá o nejnovější a nejsyntetičtější práci v oboru M. Červenky (viz Doporučená literatura)

4

Radomil Novák


Ve zvukové rovině jazyka můžeme z pohledu fonetiky a fonologie rozlišit dvě základní roviny: 1) rovinu segmentální (kvalitativní jednotky), jejíž jednotkami jsou: • hlásky (zvuková realizace fonému) • fonémy (segment z hlediska schopnosti rozlišovat nejnižší znakové jednotky) • morfonémy (skupina fonémů střídajících se v témž morfému bez jeho změny 2) rovinu suprasegmentální (kvantitativní jednotky): • nejnižší jednotkou je slabika • na úrovni slova je to přízvuk • na úrovni věty intonace (kadence, větné přízvuky) Všechny systémové stránky zvukové formy jazyka mohou být ve slovesném díle předmětem umělecké stylizace. V závislosti na těchto systémových stránkách jsou v poetice konstituovány tři tradiční oblasti básnické fonetiky a fonologie: rytmika, melodika a instrumentace. Pro připomenutí: Nauka, která zkoumá zvukovou stránku jazyka z hlediska skládání veršů, se nazývá prozódie. 3.2.1 Rytmika Rytmika je definována jako veršová organizace básně, jejímž jádrem je slabika, je chápána jako rozhodující organizující činitel celé zvukové vrstvy díla, který si v mnoha případech různým způsobem a v různém stupni podřizuje složky jiné. 3.2.1.1 Metrum - ideální rytmické schéma, které normuje text tak, že vzniká verš jako základní jednotka poezie. Metrum lze vyvodit rozborem konkrétního rytmu tak, že odhlédneme od jeho určitých nepravidelností a tak vystihneme ideální metrické schéma. 3.2.1.2 Rytmus - pravidelné střídání těžkých a lehkých dob ve verši (pro češtinu je přirozené takové uspořádání, při němž tvoří těžkou dobu slabika přízvučná a lehkou dobu slabika nepřízvučná). POZNÁMKA: Český přízvuk je dynamický (silový), tzn, že je založen na zdůraznění určité slabiky zesílením hlasové intenzity, s jakou ji proneseme, proti ostatním slabikám daného slova nebo slovního spojení. V češtině je tento přízvuk vždy na první slabice slova, ale ve větším textovém celku bývá variabilní (existují Radomil Novák

7


nepřízvučné předklonky a příklonky, slabičná předložka přebírá na sebe přízvuk jména, před kterým stojí). Příklad: J. S. Machar - V bezmyšlenkovém hovoru (úryvek) Počestné dámy tři parkem jdou – ∪ ∪ − ∪ ∪ − ∪ ∪ rozmluva líně se vlekla: – ∪ ∪ −∪∪ − ∪× Vše, co jsem zažila před svatbou, – ∪ ∪ − ∪∪ − ∪ ∪ já, prosím, mužovi řekla. – ∪ ∪ – ∪∪ – ∪ × Řešení: −∪∪/−∪∪/−∪∪ −∪∪/−∪∪/−∪× Rytmus je vytvářen jednou přízvučnou slabikou a dvěma nepřízvučnými slabikami, na koncích sudých veršů je vždy neúplná stopa. 3.2.1.3 Vztah rytmu a metra Rytmus je skutečné reálné naplnění metra v konkrétních verších, jde o pravidelné střídání stop tvořených pravidelným střídáním těžkých a lehkých dob, eventuálně stejného počtu slabik ve verši. Příklad (viz výše): Metrum je tvořeno pravidelným střídáním trojslabičných stop s těžkou (přízvučnou) dobou na první slabice, rytmus je tvořen pravidelným střídáním těchto stop, v každém sudém verši je jedna stopa neúplná, neboť jí chybí třetí slabika. 3.2.2 Melodika Melodika je takové poetické využití intonace, při němž se na pozadí veršového a strofického členění vytvářejí jistým způsobem uspořádané konfigurace intonačních útvarů. Současně však lze její platnost rozšířit na veškeré umělecké využití intonace. Intonace - melodie řeči se projevuje jako důsledek změn tónové výšky lidského hlasu při mluvení, především ve výškových rozdílech mezi sousedními slabikami. Sdělná funkce intonace spočívá v tom, že vedle slovesného způsobu vyjadřuje postoj mluvčího ke sdělovanému obsahu. Melodika se neodmyslitelně prolíná s rytmikou a při absenci jiných činitelů se stává hlavním nebo dokonce jediným nositelem rytmu (volný verš). Radomil Novák

8


Je nutné rozlišovat mezi různými variantami intonačního průběhu, neseného slovosledem, významovými vztahy mezi slovy a částmi vět a aktuálním členěním výpovědi – ty jsou zřejmě realizací individuality ve zvukové vrstvě básnického díla. 3.2.3 Hlásková instrumentace Instrumentace se opírá o segmentální rovinu, přičemž pro umělecky záměrnou povahu práce s hláskami lze najít opory pouze v textu: • důraz na vztah k rytmu • shoda s přízvukem a zvláště počátkem slova (aliterace) • vysoký počet opakovaných elementů • nahromadění vzácných hlásek nebo hláskových skupin • korespondence s významem 3.2.3.1 Hlásková instrumentace a její typologie V rámci hláskové instrumentace hraje svou roli zejména kvalita hlásek, jejich četnost a uspořádání (hláskové konfigurace). Červenka se ve své práci rovněž pokouší o základní klasifikaci hláskových konfigurací, přitom však připomíná, že o existenci a strukturním začlenění těchto konfigurací, o druhu a stupni jejich propojení se slovními významy rozhoduje interpret (2002: 7-54). Typologie: Eufonie a kakofonie – umělecky působivé uspořádání hlásek na základě jejich opakování Eufonie (libozvučnost) – nejsou přímo začleněny významy zvukově propojených slov (nejsou ale bez následku pro význam) • vytvářejí trvale přítomnou vrstvu zvukových zážitků • přímé významy slov, vět, motivů ustupují do pozadí, pozornost na sebe strhávají zvukové kvality • někdy přímo odkazují k neurčitým významům poetičnosti, harmonie a řádu (Máchův Máj – mámivá hudba eufonických útvarů v kontrastnosti s disharmonickými zážitky lyrického subjektu) Kakofonie – dříve jako porušování eufonických pravidel, nyní kumulace nelibozvučných hlásek • pojí se s určitějšími významovými hodnotami drsnosti, dramatičnosti, disharmonie • je buď přímo spjata s významy slov nebo na základě zvuku, velký efekt má střídání obou Zvukomalba (onomatopoie) • hlásky se uplatňují jako zvuky, které svým specifickým zněním mohou připomínat zvuky

Radomil Novák

9


• •

„přírodní“ vydávané věcmi a tvory vystupujícími ve fiktivním světě díla nezbytné nahromadění hlásek opakování hláskové skupiny

S. K. Neumann – „Stavba vodovodu“, Nové zpěvy Kladiva, špičáky, páky poskakovaly, cval koní okutých s jiskrami pod kopyty, kovy a kameny kovovou kaskádou tepaly ... ¾ opakování explosivy k ¾ rovnoměrné střídání vokálů a konsonantů ¾ staccatová řeč ¾ rytmus (volný verš, ve 3. verši daktyl)ú ¾ zapojuje se analogie motorických vjemů Zvuková iradiace klíčového slova – klíčové slovo hláskově koresponduje s jiným polohou blízkým slovem a svým zněním a významem zvukově zabarvuje celý kontext (iradiace – ozáření, ozařování; zdánlivé zvětšení rozměrů předmětu osvětleného nebo zářícího proti temnému pozadí) J. Palivec – „Pečetní prsten“ ... se chmurné moury dmou, až průrvou širokou... Aliterace – opakování hlásek nebo hláskových skupin většinou na začátcích slov F. Halas – „Naše paní B. Němcová“ ...Sedí Smutná paní vyspravuje sukně... Paronomázie – rozsahem sdílených zvuků překračuje aliteraci a přitom nelze mluvit o jednom slovotvorném základu R. Weiner ... veškerá rozloha údolí, hrobu hor nikdy nezasypaného, hrotí se nyní ... Poetická etymologie • po celých slabikách jsou opakovány velké skupiny hlásek v nezměněném pořadí elementů • konfrontační postavení zvukově spřažených pojmenování

Radomil Novák

10


A.Brousek ..osud o sud naráží Stodoly hoří! Sto dolů se boří! Vrávorá podzim, krákorá. Okorá. Kalambúr – hra se skutečnými morfémy a slovotvornými vztahy Figura etymologická • rekombinace skutečně přítomných morfémů • závisí na etymologickém vztahu v jazykovém podvědomí A.Brousek ...stébla podzimu steleme pod zimu... R. Weiner ...vyrudlé sukno zbytečna souká se se zhasínačem

Kontrolní otázky 1) Zkus charakterizovat hlásku, samohlásku a souhlásku z hlediska zvukového, pojmenuj rozdíly mezi nimi. 2) Definuj tři základní oblasti básnické fonetiky a fonologie. 3) Zopakuj si ještě jednou základní typy hláskových instrumentací, které se uplatňují při výstavbě básnického textu. Problémy

zvukosledy mohou odvést vnímatelovu pozornost od vrstvy významů k smyslově vnímatelné (zvukové) vrstvě díla a k jejím samostatným kvalitám tvarovým, způsobují tedy významové zastření, zneurčitění, oslabení denotativních významů spojené se zvýšenou aktivitou významů volných, přidružených; z druhé strany je instrumentace primárně nepodřízena významové souvislosti promluvy, prosazuje v řeči svá vlastní pravidla a omezení; zkoumání hláskové instrumentace přináší mnoho problémů, které způsobuje konkurence mezi hláskou a fonémem, mezi fonémem a grafémem, a také dále skutečnost, že časté opakování hlásek je z důvodu jejich omezeného repertoáru nevyhnutelné (dle Jakobsona však lze jejich nenáhodnost prokázat statisticky);

Radomil Novák

11


dalším problémem je úmyslnost básníkova zásahu do zvukového utváření: „Básníci nekalkulují efekty, ale cítí je a nejsou spokojeni, pokud nedosáhnou výrazu adekvátního ideji“ (dle Grammonta); básník se opírá zvláště o barvu tónů, protože v řeči rozeznáváme jeden zvuk od druhého podle barvy. Proto je básník zaujat barvami v jejich funkci rozlišovat zvuky. Každý zvuk řeči je odlišné barvy, a proto neexistují pouze nápadné změny samohlásek v každé slabice, ale k nim se přidávají také barvy a šumy doprovázejících konsonantů – to má původ v samé povaze jazyka a básník může udělat jen to, že opakuje pár barev dostatečně často a v dostatečně nápadných postaveních, aby dal jisté frázi zabarvení jako celku. Rým, aliterace a asonance, aby vůbec mohly existovat, vyžadují opakování a variaci, přesněji řečeno vyžadují opakování některých zvuků a odlišnost jiných. Tento princip opakování a variací je pak důležitý i v dalších rovinách výstavby textu, viz kap. 3.1, 3.4 a 3.5 (Brown 1987: 31-43).

4. Další zvukové prostředky básně – rým Průvodce studiem I v této podkapitole se snažíme pouze pro úplnost výčtu zvukových prostředků podat základní typologii rýmu jako jednoho z významných činitelů rytmické výstavby a současně významného zvukového prvku básnického textu. Cílem tohoto textu je zopakovat, utřídit a ujasnit si základní pojem „rým“ a jeho typologie. Využijte vhodnou příležitost k opakování. Znalost této problematiky Vám velmi pomůže při analýze a interpretaci básnického textu. Rým je zvuková shoda koncových hlásek (v českém verši obvykle od samohlásky poslední rytmicky důrazné slabiky) na konci veršů nebo půlveršů. 4.1 Typologie rýmu 1) podle vztahu k metru a rytmu - mužský rým (zvuková shoda koncových hlásek s rytmickým důrazem na poslední slabice) Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. (K. H. Mácha) - ženský rým (zvuková shoda posledních slabik veršů končících na nepřízvučnou dobu) Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá, můj život bez ní v jeseni strom holý, ... (J. Vrchlický)

Radomil Novák

12


2) podle umístění rýmu v řadě veršů sloky či básně - sdružený jednou vás opustím, modré hladiny vod, vás, kopce, k horám tam v dálce nizoučký schod, vás, noci srpnové, k dávným milenkám zvoucí, vás, lípy, s bzučivým rouchem, lučiny skvoucí, divizny, proti nimž chudnou plápoly svic, jednou vás opustím navždy, nebude nic. (F. Hrubín) - střídavý Spi, miláčku. Vždyť naše láska je velký jabloňový sad. Zde dřevo stromů tiše praská, zde se ti bude sladce spát. (M. Kundera) - obkročný Jste, Čechy mé, jak strom je v šírém poli, tak opuštěný, sirý, truchlící, vydaný blesku, bouřné vichřici a každého, kdo kol jde, na svévoli. (J. V. Sládek) - postupný Bez listí, bez jehličí, ten krásný mrtvý strom připlouvá k řeči mé. (Zmučený, kterak křičí slavný zpěv pro potom, jež mimo sebe tušíme!) (J. Orten) 3) podle umístění v jednom či maximálně dvou verších - vnitřní A byly doby k pláči bez podoby. A byly děje k pláči bez naděje. - koncový 4) podle povahy souzvuku - úplný (zvuková shoda koncových slabik) Odešla jsi, zbylo teskné ticho po krocích. Jako chorá věc se leskne luna v potocích. (F. Hrubín) - neúplný (useknutý), zvuková shoda koncových slabik s jednou nadbytečnou hláskou Vím, že zlého nic se neblíží, pro případ však, že tě štěstí mine, píseň o Rusi ti napíši. Zazpívej si, na mne povzpomínej, a v té písni zas mě uslyšíš... (S. Jesenin) Další typy rýmů: - tirádový (spojení několika po sobě následujících veršů jedním rýmem) Vlas měla krásný, plavý vlas, plavý jak o žních žhnoucí klas

Radomil Novák

13


a dlouhý, že se k patám třás. (Ch. Cros v překladu V. Holana) - štěpný (zvuková shoda kmenových částí slov) Přišel z kraje, jehož ovoce ještě nikdy nespatřil jsem v míse a kde květy hoří divoce, dívkám ňadra něžně kulatí se. (J. Seifert) - sporadický (ojedinělé rýmové shody v nerýmované básni) Ať čtyři kapitáni Hamleta nesou jako bojovníka, nejvýše královsky by si ved, dožít se trůnu; a nechť cestou hudba a všechna válečnická pompa zaň hlaholně promlouvá. – Zdvihněte těla mrtvých! – Poli sluší taková řež, leč tady drásá duši. – Ať vojsko střílí! (W. Shakespeare v překladu E. A. Saudka) - epiforický (identický), rýmování slova jím samým Otevřel jsem okno, kroky zašly v tichu, kroky našich dávných, sladkých, plachých hříchů po tekuté tmě a po stříbrném tichu. (J. Hora) - grafický (optický, vizuální) Muž, který nemá hrb, ten věčně touží pryč a ženě řekne trp, a zlomí o ni bič. - gramatický (planý), rým tvořený slovy téhož druhu a gramatického tvaru Pakli kto má ženu zlobivú, ale kup ji sukni novú a u vetchej kaž vše dni choditi, budeť se daleko méně zlobiti. - lámaný (zvuková shoda slabik, která je vytvořena rozdělením slova na konci jednoho verše a převedením druhé slovní části na začátek verše následujícího) První má kabát žlutý druhý má pohled krutý a stále vyšinutýma kouká očima. (J. Suchý) - náslovný (aliterace), opakování shodných hlásek na začátcích slov Procit jsem náhle. prudký jas plá rozlit po mém pokoji. (K. Toman) - ocasatý (nápadně zkrácený poslední verš strofy, často poutaný rýmem k některému z předchozích veršů) Cítím, že je mi tak lépe, než dříve bylo mi. Jsem za oči, za oči slepé, vidomý. (J.Orten)

Radomil Novák

14


- přerývaný (pravidelné rýmové spojení určitých veršů, zatímco zbývající zůstávají bez rýmu) Daleko v hlubokém lese vyvěrá zpěvavý pramen. Z tmy k světlu se rodí a třese podsvětní píseň. (K.Toman) - rýmové echo (rým, v němž je jedno rýmující se slovo obsaženo ve slově druhém) Přišel mi k svátku gratulovat Olda A přinesl mi žlutý tulipán A pěknou reprodukci od Marolda je na ní vidět bitva u Lipan (J. Suchý) - rýmová absence (nepřítomnost rýmu na místě, kde je očekáván) Tvůj obraz mluví: Sedni k mému stolu, chléb rozlom, nalej vína a pij. Sám nezůstaneš. Budete dva spolu, tvář světa s vámi bude stále jiná i táž.

(K. Toman)

5. Interpretace konkrétní ukázky Průvodce studiem V poslední podkapitole se zkusíme zaměřit na objevování zvukových kvalit v konkrétním básnickém textu. Pokud ve Vás slovo interpretace vzbuzuje dojem, že mu přesně nerozumíte, doporučuji si ho ujasnit (viz např. ). Tato kapitola chce využít všech dosud uvedených informací k tomu, abychom pochopili, jak důležitou roli hraje v básnickém textu zvuková rovina jazyka, kterou se poezie v největší míře (protože „materiálově“) přibližuje umění hudebnímu. Budeme postupovat po malých krocích, nemusíte se tedy bát, že neporozumíte. Vyžaduje to však z vaší strany ochotu apriori nepřistupovat k básnickému textu jako k něčemu, čemu nemůžu nikdy porozumět. Uvidíte, že se Vám to nakonec zalíbí! Interpretace předpokládá základní znalosti literární teorie. Pro naši interpretaci jsem vybral jeden z textů básníka Oldřicha Mikuláška („Fantastický déšť“, Agogh, 1989). Pro Vaši základní orientaci uvádíme nyní pár informací ke vzájemnému vztahu hudby a poezie v Mikuláškově díle. Básník Oldřich Mikulášek je fascinován poezií a hudbou jako zvukovým fenoménem, tedy možností „vytvářet zvuk“ v rámci slova. Jeho

Radomil Novák

15


poezii lze charakterizovat jako výsostně „zvukovou“, tzn. intencionálně využívající všech možností zvukového materiálu (v rámci jazykového kódu). To je ovšem bezesporu podmíněno hudebností (múzičností) autora, tzn. přirozeným nadáním vnímat a zpětně reflektovat slyšené nezávisle na tom, zda médiem prostředkující reflektované je poezie či hudba. Využití jednotlivých složek komplexní zvukové struktury v textu je Mikuláškem vždy pečlivě promyšleno. Tyto složky jsou usouvztažněny nejen mezi sebou (elementární zvuky hlásek vytváří zvukomalebnost slova či souvisí s jeho lexikálním významem; tato slova se potom spolupodílejí na zvukové stavbě slovních skupin, půlveršů, celých veršů, strof a celé básně), ale vztahují se také k významovému kontextu básně, sbírky i celé poetiky. Uvedeme si jednu z mnoha typických ukázek toho, jak Mikulášek dokáže využít zvukové vrstvy jazyka ve svých verších. • • •

Následující ukázku si prosím přečtěte alespoň třikrát: poprvé pro seznámení s textem (nevšímejte si přitom grafického zdůrazňování v textu) podruhé pro základní porozumění textu potřetí si ji zkuste zarecitovat nahlas (teprve potom si totiž uvědomíte zvukové kvality textu, které si za chvíli zkusíme pojmenovat)

Prší tak, že v uších prší. Prší tak, že v stromech šustí hedvábíčko, které mužští slyší v husté chůzi žen – a ten déšť je neopustí. Nikdy už je neopustí. Svět je stále zatažen. A zataženo je i v duši. Teď i na vodu však prší; i na hloubky; na vše – i vrš a na ryby chycené v té vrši. [...] Návodné otázky k textu: 1) Přečtěte si text ještě jednou po verších a zaměřte se přitom na hláskovou stavbu jednotlivých slov ve verších, všímejte si, které hlásky se často opakují a v jakém postavení v kontextu slov se opakují. 2) Při dalším zkoumání textu se zaměřte na opakování stejných či podobně znějících slov (figury). 3) V konečné fázi se zaměřte na opakování či variování půlveršů či celých veršů včetně přítomnosti či absence rýmu.

Radomil Novák

16


Řešení ad 1) V textu se nejčastěji opakují sykavky š, s, ž většinou ve spojení s dlouhým vokálem í (ve skupině –ší) nebo dalšími dlouhými vokály; opakují se hlásky na začátcích polohou blízkých slov (aliterace) – např. „Svět je stále...“, „...vodu však prší;“, „na vše – i vrš“. ad 2) V textu se nejčastěji opakuje slovo „prší“ – opakováním vzniká zvukomalba připomínající reálný zvuk deště, opakováním tohoto slova jsou vytvářeny různé figury (anafora, epizeuxis, epanastrofa); vyskytují se ještě další slova zvukově blízká slovu „prší“ – uších, šustí, mužští, však, vše, vrš, vrši; dochází k opakování dalších slov: „neopustí“ (epifora), „zatažen – zataženo“ (epanastrofa). ad 3) V textu dochází k variacím (v prvním případě dochází k opakování prvního půlverše), např: Prší tak, že v uších prší. Prší tak, že v stromech šustí ... ... a ten déšť je neopustí. Nikdy už je neopustí. Svět je stále zatažen. A zataženo je i v duši. V rámci rýmové stavby se objevuje monotónní (tirádový) rým příznačný pro stereotypní situace (déšť), uplatňuje se asonance – další výrazný zvukový prostředek (opakování vokálů na koncích veršů). Pro Mikuláškovu poezii je podstatná zvuková mikrostruktura, v rámci které jsou vytvářeny neverbální (zvukové, intonační) motivy na mnoha úrovních: a) na úrovni hláskové mikrostruktury b) na úrovni slov a slovních seskupení c) na úrovni poloveršů a veršů d) v celém textu Opakování a variace typické pro výstavbu textů O. Mikuláška jsou příznačnými postupy pro hudbu a odkazují tak ke společným zdrojům poezie a hudby. Tyto postupy se v Mikuláškově tvorbě uplatňují velmi pestře a mnohotvárně. J. Opelík odkazuje na obecný významový korelát k Mikuláškovu systému opakování, který existuje vně této poezie. Říká, že „opakování rozhýbává a zároveň sjednocuje. Procesuálnost a jednota básně fungují jako

Radomil Novák

17


znak procesuálnosti a jednoty života samého. Mikuláškova poezie znovu a znovu, třebaže vždy jinak, sugeruje věčný pohyb života: jeho věčné opakování a věčné variování [...]“ (Opelík 2000: 286). Současně je opakování pro Opelíka něčím, čím umění obrací pozornost zase k umění, k sobě samému a cituje v této souvislosti z eseje „Umění přírodních národů“ J. Čapka, který v ní říká, že „umění je nejsvobodnější a nejvýše uměním tam, kde má svoje vlastní křídla. Ta jeho křídla, toť jeho živel múzický“ (Opelík 2000: 285). Svůj postřeh na vyhledávání zvukových jevů v básnickém textu si můžete ověřit na dalších ukázkách. Další texty k rozboru pocházejí ze sbírky Jana Skácela „Chyba broskví“. velbloud je bloud jenž bloudí tam kde je nouze o jabloně pro velblouďátko hledá žízeň hedvábnou hlavu k zemi kloně je slyšet vůni stůně růže a vítr usnul znaven v seně měsíček jako malé slůně po nebi chodí obráceně mýval je medvídek co míval ale už nemívá a sami víme jen málo bez větrných mlýnů nebyl by vítr někdo nad včelami Něco k zamyšlení Je nutné v závěru připomenout několik myšlenek, které nám možná zodpoví otázky, které vyvstaly během výkladu. „Poezie usiluje o reálný smyslový dojem skrze prostředky vypůjčené z malířství a hudby, které jsou jí cizí, a proto, má-li se udržet jako ryzí poezie, pak musí tato bratrská umění připojovat jen ve služebné podobě a vyzvedat proti tomu jako hlavní věc duchovní představu, fantazii, která mluví zase k vnitřní fantazii“ (Hegel 1996: 216). Básník může sice získat mnoho studiem hudby, ale v případě, že bude s hudebními analogiemi pracovat až příliš doslovně, bude výsledkem vyumělkovanost. 6. Shrnutí Zvuková stavba básně je její základní stavební rovinou – vytváří efekty, které hojnou měrou přispívají k dezautomatizaci běžné řeči a básnická výpověď pak překračuje hranice všedního komunikačního projevu.

Radomil Novák

18


19

Hudebník využívá ke tvorbě hudební skladby především tónů, které zaznamenává (dle jejich výšky a délky) do notové partitury. Pouze školený hudebník (interpret) pak takový záznam umí „přečíst“ – tedy zahrát či zazpívat. Na rozdíl od hudební partitury umí běžný text jako grafický záznam řeči číst každý (pomineme-li přitom problém interpretace a umělecké recitace básnického textu). Básník však je při práci se zvuky daleko více omezen, protože používá speciálních zvukových prostředků (hlásek, slabik, mluvních taktů, větných úseků, přízvuku slovního a větného, důrazu, zvukových prostředků souvislé řeči – dynamiky, intonace, hlasového zabarvení, mluvního tempa, členění pauz), které mají sice podobné vlastnosti jako ty využívané v hudbě, ovšem jiný způsob záznamu (pomocí grafémů nikoli not) a jinou funkci – slouží k dorozumívání. Celý výklad splnil svůj cíl, pokud jste schopni: ¾ uvědomit si, že zvuk je společným pojítkem hudby a poezie ¾ rozlišit odlišné využití a funkci zvuku v hudbě a poezii ¾ vyjmenovat a charakterizovat základní zvukové prvky, které využívá básník při tvorbě textu ¾ v základní rovině nalézt tyto prvky v konkrétním básnickém textu 7. Klíčová slova zvuk, tón, hluk, jazyková komunikace, hláska, rytmika, melodika, hlásková instrumentace, typologie hláskové instrumentace, rým, typologie rýmu, interpretace Průvodce studiem Děkujeme za vaši vytrvalost a pozornost, blahopřejeme, pokud jste dospěli až k tomuto závěru. Učinili jste první krok k tomu, abyste pochopili, jak významnou roli pro básnický text hraje vzájemný vztah mezi hudbou a poezií. V této první fázi, jste si měli problém uvědomit, další fází by měly být interpretace textů, které Vám v praxi ukáží variabilní využití všech zvukových prvků v básnickém textu.V závěru nabízíme ještě doporučenou literaturu, o kterou se můžete při dalším studiu opřít.

Radomil Novák


8. Doporučená literatura BROWN, S. Calvin 1987 Music and literature. A Comparison of the Arts. (London: University Press of New England) ČERVENKA, Miroslav 2002 „Hlásková instrumentace“, in Pohledy zblízka: zvuk, význam, obraz (Praha: Torst), s. 7–54 DRLÍK, Vojen 1983 „Nesouměřitelnost hudby a literatury (K problematice sdělování)“, in Hudba a literatura (Frýdek-Místek: Okresní vlastivědné muzeum), s. 87–92 FUKAČ, Jiří 1983 „Interakce hudby a literatury ve světle základních estetických a uměnovědných kategorií“, in Hudba a literatura (Frýdek-Místek: Okresní vlastivědné muzeum), s. 10–18 JIRÁČEK, Pavel 1991 „Fonologická expresivita českého básnického jazyka“, in Česká literatura 39, č. 4, s. 289–312 1989 „Sémantizace hlásek a její význam při interpretaci obsahu lyrické básně, in Estetika, č. 3, s. 152–157 MIKO, František 1994 „Medzi rečou a hudbou“, in Význam, jazyk, semióza (Nitra: Vysoká škola pedagogická), s. 95–104 SEDLÁČEK, Karel, SYCHRA, Antonín 1962 Hudba a slovo z experimentálního hlediska (Praha: Státní hudební vydavatelství) SVOBODA, Karel 1944 Zvuková stránka slovesného díla (Praha: Nakladatelství Karel Voleský)

Radomil Novák

20

Zvuk jako společný fenomén hudby a literatury

Recommend Documents