MY FAIR LADY. hudební komedie o dvou dílech podle hry G. B. Shawa Pygmalion

MY FAIR LADY

hudební komedie o dvou dílech podle hry G. B. Shawa Pygmalion

Úprava a texty písní: Alan Jay Lerner Hudba: Frederick Loewe Česká verze: Ota Ornest

Divadlo F.X. Šaldy v Liberci 2015

1

Díl první 1. obraz (Pickering přichází před oponu s kufry, právě přijel do Londýna. Slyšíme zvuky vlaků, výpravčích, jsme u Londýnského vlakového nádraží. Opona se otevírá a Pickering vstupuje na rušnou ulici, po chvíli chudí okolo spatří pána z lepší společnosti, zpozorní a několik pouličních prodavačů se hned chytá příležitosti.)

Prodavač:

Jablíčka, pane?

Pickering:

Ne…děkuji

Prodavačka:

Krajku, pane?

Pickering:

Ne…

Čistič bot:

Vyčistit boty, pane?

Pickering:

Ne…

Taxikář:

Taxi, pane?

Pickering:

Ne….ANO, děkuji…

Líza:

(Higgins jde okolo, zahleděn do zápisníku, vrazí do Lízy, která běží opožděně nabídnou fialky Pickeringovi, jí vypadne košík, kvílí) Dvě kytičky fialek v blátě! Celej den na to dřu. Nemůžete koukat, abyste viděl? (na taxikáře, který nakládá Pickeringovy kufry) Dvě kytičky fialek v blátě…

Taxikář:

Hleď si laskavě svýho…

Líza:

Dvě kytičky fialek v blátě! Pane kapitán, kupte kytičku vod chudý holky.

Pickering:

Promiňte, ale nemám drobné.

Líza:

Rozměním třeba půlkorunu. Hele, tady tyhlety sou za dvě penny.

Pickering:

(šacuje se) Opravdu nemám vůbec žádné drobné… počkat, tady mám tři půlpence, jestli Vám to stačí…

Líza:

(zklamaná, ale pomyslí si, že lepší tři půlpence než nic) Děkuju, pane kapitán.

kluk:

(Líze) Hele, vopatrně. Radši mu vraž honem jednu kytku. Támhle za sloupem je nějakej moula a ten si píše každý tvý slovo.

Líza:

(postrašeně vyskočí) Já nic tomu pánovi neprovedla! Já mam právo tady prodávat kytky, dyž nestojim na chodníku.

2

Já mu nic neřekla, já mu jen řekla, aby si vode mě koupil kytku. (všeobecná vřava, v podstatě sympatizující s Lízou, ne však její přemrštěnou citlivostí) Zevloun:

Vo co de?

Muž z Hoxtonu:

Co je to za kravál?

Jiný zevloun:

Ále, jeden tajnej si ji zapisuje.

Líza:

(kříčí divoce - k Pickeringovi) Ach pane, nenechte ho, aby mě zabás ! Vy nemáta šajn, co by to pro mě bylo. Vo reputaci bych přišla a musela bych na ulici a to jenom za to, že sem tady mluvila s páni.

Higgins:

(vychází zpoza sloupu, dopisuje si poslední slovo) No tak, no tak, no tak ! Kdo vám tady ubližuje, hloupé děvče ? Za koho mě máte ?

Líza:

Přísahám při Bohu všemohoucím, že jsem nekecla ani slovo…

Higgins:

Tak už mlčte, proboha. Copak vypadám jako strážník ?

Líza:

Tak co jste si zapisoval mý řeči ? Jak já můžu vědět, jestli jste si to zapsal správně? (Higgins jí otevře notes přímo před očima) Cák tohle je ? To neni žádný psaní. To já nepřečtu.

Higgins:

Ale já ano. (Čte, imituje její způsob mluvy) Pane kapitán, kupte kytičku vod chudý holky.

Líza:

To, že sem mu řekla kapitán !? Dyť já tim nemyslela nic zlýho. ( k Pickeringovi ) Ó, pane, nenechte ho, aby mě prásknul pro jedno slovíčko, vy přece…

Pickering:

To opravdu není zapotřebí. Vážně, pane, jestli jste detektiv, nemusíte mne chránit před mladými dívkami, které mě podle vás obtěžují. Každý přece jasně viděl, že to děvče nic neprovedlo.

kluk:

Ale to neni fízl. Je to lepší pán. Podívejte se mu na boty.

Higgins:

(obrátí se na něj vesele) A jak se daří tvojí rodině v Selsey ?

kluk:

Jak víte, že jsem ze Selsey?

Higgins:

Na tom nezáleží, jak to vím, ale jsi. (Líze) A jak vy jste se dostala až do východního Londýna ? Narodila jste se přece v Lisson Grove.

3

Líza:

Óóó, co to komu dělá, že jstem zdrhla z Lisson Grove ? Tam by nevydrželo ani prase, a stálo to tam čtyry a půl šilinku tejdně. Ó, bů, bů, bů ! (Pickering dá gestem najevo taxikáři aby chvíli počkal, zajímá ho, co se tu děje)

Higgins:

Bydlete si kde chcete, ale nechte toho křiku !

Pickering:

Nebojte se ! Nic vám neudělá. Máte právo bydlet, kde chcete.

Líza:

(schoulí se do sebe a melancholicky si povídá) Já jsem pořádná holka, to teda náhodou jsem.

Muž z Hoxtonu:

Věděl byste vod kaď sem já ?

Higgins:

Z Hoxtonu

Muž z Hoxtonu:

(překvapeně) A kdo říká, že nejsem ? Do prkvančic, von ví všecko, na mou duši.

Jiný zevlou:

(ukazuje na Pickeringa) Řekněte tadyhle tomu vodkaď je, dyž chcete dělat jasnovidce .

Higgins:

Cheltenham, Harrow, Cambridge a Indie.

Pickering:

Přesně tak. Smím se vás, pane, zeptat, zda se touhle produkcí živíte na estrádách?

Higgins:

Vidíte, to mě nenapadlo. Snad jednou…

Líza:

Neni to žádnej lepší pán, depak, jinak se nebude míchat do věcí takový chudý holky.

Pickering:

Jak to prosím, vás, děláte ?

Higgins:

Nic než fonetika. Věda o výslovnosti. Je to mé povolání a také můj koníček. Já vám přesně určím kohokoliv v okruhu šesti mil od místa, kde se narodil. V Londýně v okruku dvou mil. (ukáže na Lízu) Někdy v okruhu dvou ulic.

Líza:

Moh by se stydět, syčák zbabělá.

Pickering:

A dá se z toho žít ?

Higgins:

Ano. Docela slušně.

Líza:

Ať si hledí svýho a dá chudý holce pokoj.

Higgins:

(vybuchne) Ženská ! Okamžitě přestaňte s tím skuhráním, nebo už zmiste.

Líza:

Héle ! Já mam to samý právo tady bejt jako vy, dyž se mi zachce.

4

Higgins:

Žena, která vydává tak skličující a nechutné zvuky, nemá právo být nikde - nemá právo žít. Nezapomeňte, že jste lidská bytost, která má duši a božský dar artikulované mluvy, ža vaše mateřština je jazykem Shakespearový a Miltonovým a neseďte tu a nevrkejte jako žlučovitý holub.

Líza:

(úplně vyvedená z míry) Ááá, óóó, úúú !

Higgins:

(hledí zamyšleně na Lízu) Vidíte tu kreaturu s její periferní angličtinou, která ji až do konce jejích dní vrhá do stoky ? Vězte, pane, že bych ji dokázal za šest měsíců uvést na velvyslanecký bál jako vévodkyni. Co vevodkyni… ba, půjdu ještě dále: dokázal bych ji opatřit místo komorné nebo prodavačky, a k tomu je zapotřebí ještě výrazně lepší angličtiny.

Líza:

Cák ste to řek?

Higgins:

Ovšem, vy zosobněná urážko anglického jazyka !

Líza:

(k Pickeringovi) Von nás tady kulí, že jo, pane kapitán ?

Higgins:

KDY VLATNĚ BUDEM ZNÁT SVOU ŘEČ ?!

Když tu stojím bubínek mi praská, ji zradí každá vyslovená hláska, té ženské měl by hlavu setnout meč, za to, jak chladnokrevně vraždí rodnou řeč ! Líza:

Áááúúúg !

Higgins:

Áááúúúg ! Bože, hrozný zvuk ! Tohleto, jak soudí naší páni elementární je vychování

Pickering:

Ale jděte, pane, to jste si vybral špatný příklad !

Higgins:

Myslíte ? (Opravdu ?) Všimněte si, jak náš lid nic neumí vyslovit, hláska uletí mu jako pták. (k prodavači) Do školi jste chodil rád?

Prodavač:

Cák jste čéče z višně spad?

5

Higgins:

Místo “copak” řekne klidně “cák”! “Čéče” místo “člověče”, člověk radši uteče, jak basa je to nenaladěná. Jak když mlátí na hrnec, když vám spustí..

Líza:

Kec!

Higgins:

“Kec”… A teď mi řekněte, pane, co je tohle za slovo ? Ne, ani špína ani záplata, její řeč ji vrhá do bláta ! Proč Angličané děti mluvit neučí ? Proč každý mluví jinak - to mě snad umučí. Vždyď vy mluvit jako ona, od té hodiny prodávat byste moh’ květiny.

Pickering:

No dovolte!

Higgins:

Když Angličan mluví, víme odkud je, a jak si žije. A jakmile jeden promluví, hned po něm druhý plije. Když slyším rodný jazyk, hned mě chytá křeč. Ach, kdy vlastně budem’ znát svou řeč, moc bych si přál, aby řeč naše nářečí tolik neměla a jen mateřština naše zazněla… Jsou místa, kde úplně nám angličtina zmizela. V Americe ji nepoužívají už roky… Proč vyslovujem jak ten boží dobytek? Vždyť Češi mluví časky a řecky mluví řek, ve Francii každy Francouz řečník hotový (co Francouz to ve Francii řečník hotový) Francouzům moc nezáleží na tom co řeknou, hlavně když to hezky vysloví… Jak překrásně mluví Eskymáci, i když je jim zima, a Židé mluví pozpátku z čehož mě hrůza jímá. Když však slyším Angličana, hned mě chytne křeč. Kdy vlastně budem, kdy vlastně budem znát svou řeč?!

Pickering:

musím přiznat, že tohle je vážně zajímavé… víte, já sám studuji indické dialekty a …

6

Higgins:

Opravdu? Neznáte náhodou plukovníka Pickeringa, autora knihy “mluvený sanskrt” ?

Pickering:

Já jsem plukovník Pickering. Kdo jste vy ?

Higgins:

Henry Higgins

Pickering:

Henry Higgins? Autor “Higginsovy universální abecedy” ? Jedu až z Indie, abych vás poznal !

Higgins:

A já chtěl jet do Indie, abych poznal Vás !

Pickering:

Higginsi !

Higgins:

Pickeringu ! Kde bydlíte?

Pickering:

V Carltonu.

Higgins:

Kdepak. Bydlíte ve Wimpole Street 27a. Ukažte (Dává taxikáři bankovku a vykládá Pickeringovi kufry z taxíku) Je to tu kousek, pojďte se mnou, popovídáme si a povečeříme při tom.

Pickering:

Pojďme

Líza:

A co já? (Higginsovi) Dvě kytičky fialek v blátě. (Pickeringovi) Pane kupte kytku, nemám na činži.

Higgins:

Lhářko ! Říkala jste, že panu plukovníku Pickeringovi rozměníte půlkorunu.

Líza:

(zoufale vztekle) Vás by měli rozsekat na maděru ! Tady máte (hodí po něm košíkem) !

Higgins:

( odchází s Pickeringovými kufry) Mne indické dialekty vždycky… (vidí, že zmatený Pickering ho nenásleduje, zamyslí se, pochopí, dojde k Líze a hodí ji hrst mincí, aniž by myšlenkově přešel z diskuze o fonetice. Znovu odchází, lehce pobavený Pickering ho následuje) Mne indické dialekty vždycky okouzlovaly. Zaznamenal jsem jich přes padesát.

Pickering:

Neříkejte. A víte, že je jich přes dvě stě ?

Higgins:

Pro pána, to je horší než Londýn…

Líze:

(zvedá mince) ááááu! ááááugh! áááááááááugh!

Hostinský:

Hele, tohle neni žádnej dobročinej bazar. Buď zaplatíš, co vypiješ, nebo nepij. Tak pojď Doolittle, vypadni. Pohyb, pohyb. (Líza slyší jméno svého otce a schová se za)

Doolittle:

(vpadne na jeviště, za ním Kuba a Harry)

7

Tak ti pěkně děkuju za tvou pohostinost. Jdem, najdem Lízu. Atˇ se na mě nikdo nezlobí, ale já ji nechám aby se v takový krásný noci toulala sama, po celým zavšiveným Londýně se může poflakovat a prodávat si ty svoje zatracený fialky. To všechno jí dopřeju a sám zmizim, aby si to pěkně sama užila. ale jestli jí tohle všecko nestojí za to, aby starýmu tátovi strčila půlkorunu, tak namou duši sundám tadyhlencten pásek a dám jí co proto ! Kuba:

Ty máš prostě Alfrédíčku dobrý srdce… ale jestli chceš z Lízy vyrazit půlkorunu, tak by sis pro ni měl asi vymyslet lepší odůvodnění

Doolittle:

Jehle je tvrdej svět, já Vám chlapci něco povim. Člověk halt musí mít víru, naději a potom - kapičku toho štěstíčka

MÁŠ-LI KAPIČKU ŠTĚSTÍ

Všemocný pán ti dal železný svaly, aby ti práce brachu voněla. Všemocný pán ti dal železný svaly, leč máš-li kapičku štěstí, máš-li kapičku štěstí, někdo za tebe ji udělá všichni tři:

Máš-li kapičku… máš-li kapičku… někdo za tebe tu práci udělá

Doolittle:

Bůh stvořil gin jen k tvému pokušení, to pokušení (s) tebou nesmí hnout. Bůh stvořil gin jen k tvému pokušení, leč máš-li kapičku štěstí, máš-li kapičku štěstí, můžeš pokušení podlehnout.

všichni tři:

Máš-li kapičku… máš-li kapičku… můžeš pokušení ginu podlehnout

Doolittle:

Žít můžeš ctnostně rok co rok, leč, když s tebou drží krok štěstí, je z tebe cvok. Bůh svořil ženu, by se mohla vdáti, pro teplý krb a vůbec pro lásku. Bůh svořil ženu, by se mohla vdáti, leč

8

máš-li kapičku štěstí, máš-li kapičku štěstí, dostaneš ji bez všech závazků. všichni tři:

Máš-li kapičku… máš-li kapičku… Můžeš všechno mít a bez všech závazků. Máš-li kapičku… máš-li kapičku… Jó, pokakanýho štěstíčka

hlas ženy:

Zavřete tam dole huby ! Tady se nedá spát !

hlas muže:

Jesli nepřestanete, zavolám bachaře !

Doolittle:

Ticho, chlape ! Tam u pani se nedá spát !! No vidíte… Pomáhat máme bližnímu vždy v nouzi, dát mu své jmění, potravu i klíč. Pomáhat máme bližnímu vždy v nouzi, leč máš-li kapičku štěstí, máš-li kapičku štěstí, přijde bližní, když jsi z domu pryč

všichni tři:

Máš-li kapičku… máš-li kapičku… …štěstí jsi z domu pryč.

Doolittle:

Potkáváš všude ctnost a dobro. Když štěstí kapičku máš, tak ho nepotkáš. Smrtelný hřích je chodit za jinejma, když doma věrné srdce ženy schne. Smrtelný hřích je chodit za jinejma, leč máš-li kapičku štěstí, máš-li kapičku štěstí, nikdy na tebe nic nepraskne.

všichni tři:

Máš-li kapičku… máš-li kapičku… vono to nepraskne. Máš-li kapičku… máš-li kapičku… Jó, pokakanýho štěstíčka (celá ulice tančí, po písni se všichni rozchází)

Doolittle:

(uvidí Lízu) Lízo ! To je mi ale…

Líza:

(míjí ho) Ani vindru !

Doolittle:

Helď, Lízule, ty bys přece neměla to srdce, abys mě poslala domů k tvý maceše bez kapičky tý tekutý prevence. To srdce bys neměla

Líza:

Mojí maceše? To bys mě teda rozesmál.

9

Doolittle:

Ale dyť já si ji chci vzít. Dyť já tim trpim nejvíc, já tý ženský normálně votročim a to jenom proto, že nejsem její… to… zákonitej (zákonej) manžel. Noták, Lízinko, pusť tu půlkorunu, ať má tvůj starej tatínek kuráž jít domu.

Líza:

(nerada vytáhne nakonec minci) Máš štěstí… dneska jsem měla kapičku toho štěstíčka já.

Doolittle:

Jsi vznešená dcéra… (otočí se na kamarády) Je to vznešená dcéra… za mnou ! (odchází se zpěvem) Bůh stvořil otce aby živil dítka, na dcerku dřel se nebo na synka. Bůh stvořil otce aby živil dítka,leč

všichni tři:

máš-li kapičku štěstí, máš-li kapičku štěstí, dítko brzo živí tatínka…

(ulice se pomalu vylidnila, je pozdě v noci, BigBan odbíjí. Na ulici stojí Líza, prodavač ovoce balí svůj stánek. Pod lucernou stojí skupina pouličních tuláků-zpěváků)

skupina mužů:

(acapella pomalu) Máš jednu prázdnou, druhou vysypanou, spíš v maštali a chodíš venku bos, máš jednu prázdnou druhou vysypanou, leč máš-li kapičku štěstí, máš-li kapičku štěstí, jednou vyjde ti tvůj šťastný los…

(Líza kupuje od prodavače pár jablek, co mu zbylo ze dne, podívá se na zpěváky a hvízdne na ně, zná je. Každému hodí jedno jablko, každý se do něj zakousne a zazpívá svou frázi, na chvíli jsou tu jen pro ni)

první muž:

Já chtěl bych do Paříže, mě už Londýn netěší ..hm

druhý muž:

Svý starý koupím hrad a lokaje a trojspřeží..hm

třetí muž:

Mně doktor doporučil vostrý mořský pobřeží..hm

všichni:

Hmmm… To by bylo náramný

první muž:

A co ty Lízo… co by sis tak přála ty?

Líza:

(drží v ruce poslední jablko, muži jedí, ona se zasní)

10

TO BUDE NÁRAMNÝ

Chci svůj plácek jen někde mít, kde je teplo a kde je klid. Tam bezstarostně žít… ach jé, to bude náramný ! (Ach, to by bylo náramný) Čokoládu si furt jen brát, u kamen si svý nohy hřát, a spát a spát a spát… ach jé, to bude nármaný ! Já bych z pelechu, lidi, nevylezla vůbec ven, dřív než na jaře by slunce mrklo mi do oken. Někdo byl by tam se mnou snad, ten by moh’ mít mě něžně rád, a ještě víc mě hřát.. ach jé, to bude náramný ! Náramný ! Náramný ! Náramný ! Náramný ! (Druhou sloku společně tancují, pak se rozloučí, Líza jde na forbínů, muži chvíli zpívají pak pomalu odchází k horizontu, až vidíme jen siluety) muži:

Chce svůj plácek jen někde mít, kde je teplo a kde je klid. Tam bezstarostně žít…

Líza:

ach jé, to bude náramný ! (Ach, to by bylo náramný) Čokoládu si furt jen brát, u kamen si svý nohy hřát, a spát a spát a spát… ach jé, to bude nármaný ! Já bych z pelechu, lidi, nevylezla vůbec ven, dřív než na jaře by slunce mrklo mi do oken.

muži:

Někdo byl by tam s tebou snad, ten by moh’ mít tě něžně rád,

společně:

a ještě víc mě hřát..

Líza:

ach jé, to bude náramný !

společně:

Náramný ! Náramný !

11

Náramný ! Náramný ! (Líza se s posledním akordem zakousne do svého jablka “přání”)

TMA

2. obraz (slyšíme nahrávky různých akcentů. Během toho probíhá ve tmě přestavba)

Pickering:

Poslyšte, Higginsi, nemohli bychom rozsvítit ?

Higgins:

Nesmysl, ve tmě daleko líp slyšíte jemné niance.

Pickering:

(po chvíli zoufale) Higginsi, kdybych viděl na hodiny, řekl bych vám, kolik hodin už tady takhle sedíme a posloucháme. Já už jsem pro dnešní dopoledne úplně vyřízený.

Pearceová:

Pane Higginsi, jste tady?

Higgins:

Copak je paní Pearceová?

Pearceová:

Chce s vámi mluvit nějaké děvče, pane.

Higgins:

(nesliší ji přes nahrávku) Co, prosím?

Pearceová:

Chce s vámi …

Higgins:

Co?

Pearceová:

(rozsvítí a vypne přístroj) Chce s vámi mluvit nějaké děvče, pane.

Higgins:

(přistižen klečící na křesle jako maximálně zaujaté dítě) Děvče? Copak mi chce? Má zajímavou řeč?

Pearceová:

Řekla bych spíš otřesnou, ale je to asi otázka vkusu.

Higgins:

Podíváme se na ni ! Přiveďte ji, paní Pearceová.

Pearceová:

Jak si přejete pane…

Higgins:

To máme štěstí. Ukážu vám, jak dělám záznamy. Nejprve si její řeč zapíšu Bellovou metodou, pak ji natočíme na fonograf, takže si ji můžeme přehrát kolikrát chceme a srovnat ji s tím písemným záznamem.

Pearceová:

Tady je to děvče, pane.

Higgins:

(nezkrývá zklamání, že vidí Lízu)

12

Ale to je to děvče, které jsem si na dnešek v noci už zapsal. To nemá cenu, nemohu přece plítvat materiálem. Zmizte, nepotřebuji vás. Líza:

Ale, ale, to sme ňáký namyšlený. (Pearsové) řekla jste mu, že jsem si to přihasila taxíkem,hm? Tak hele, já si sem nepřišla pro sladký řečičky, chci brát hodiny ! A chci za ně solit, aby nebyla mejlka.

Higgins:

(ohromen) No tohle… A co si myslíte, že teď asi udělám?

Líza:

No co - mám takovej dojem, že bejt gantlas, tak mi nabídnete aspoň židli. Povídám, že nesu počinek, takže co?

Higgins:

Takže co, Pickeringu? Máme té couře nabídnout židli, nebo ji máme vyhodit z okna?

Líza:

(s hrůzou utíká) áááá! Mně nebudete říkat coura, dyž vám chci solit jako dáma !

Pickering:

Copak vlastně chcete, děvčátko ?

Líza:

Já chci bejt slečna v květinářství, abych nemusela prodávat kytky na rohu ulice. Ale voni mě nevemou, když nebudu jako dáma. Von řek, že by to do mě natlouk. A tak jsem přišla a chci za to solit, já žádný milosti nechci, a von na mě jak na ňákýho hajzla. Já vím, co takový hodiny můžou stát a chci to vysázet.

Higgins:

Kolik?

Líza:

Áha! Ja věděla, že vobrátíte, dyž tadydle budete moct shrábnout zpátky něco z toho, co jste mi včera vrazil. Vy jte byl včera kapánek vzatej, vite?

Higgins:

Sednout !

Líza:

Ale jestli mi to chcete špendírovat…

Higins:

(zahřmí) Sednout !

Líza:

Áááudž !

Pickering:

Jak se jmenujete ?

Líza:

Líza Doolittlová

Pickering:

Slečno Doolittlová, neposadila byste se u nás ?

Líza:

No, co by ne ?

Higgins:

Kolik mi nabízíte za hodinu ?

Líza:

No - to já vim svý. Jedna má známá platí vopravdickýmu Francouzovi za to, že ji učí francouzsky vosnáct pencí

13

za hodinu, hm? Přece nebudete takovej špína chlap, abyste chtěl to samý, dyž mě bude učit můj vlatní rodnej jazyk. Já vám dám šilink a ani floka navíc. Dyž nechcete, nechte bejt. Higgins:

Víte, Pickeringu, nesmíme se na ten šilink dívat jako na obyčejný šilink, ale jako na procento příjmu toho děvčete. Pak se dá říct, že je to totéž, jako když by mi nějaký milionář nabídl šedesát nebo sedmdeát liber. Panečnu, to je nejvyšší nabídka, jakou jsem kdy dostal.

Líza:

(vyděšená) Šedesát liber? Co to mektáte? Já vám žádnejch šedesát liber nenabízela ! Kde bych je sebrala ?!

Higgins:

Držte zobák !

Líza:

(pláče) Ale já nemam žádnejch šedesát liber, já…

Higgins:

Sednout !

Líza:

áááúúúo ! Člověk by řek’, že jste můj fotr.

Pickering:

Tumáte, slečno Doolittlová. (podává jí kapesník)

Líza:

Co to je?

Higgins:

Kapesník. Utřete si jím oči a zbylé mokré části obličeje. Pamatujte si: tohle je kapesník a tohle rukáv. Když se chcete stát prodavačkou, nepleďte si jedno s druhým.

Pickering:

Higginsi, mě to zajímá. Víte, jak jste se holedbal, že byste ji dokázal uvést na velvyslanecký bál jako vévodkyni. Když se vám to povede, budu o vás všude říkat, že jste největší žijící učitel. Vsadím se s vámi o všechny výlohy tohoto experimentu, že to nedokážete. Zaplatím dokonce za ty hodiny.

Líza:

Jé, vy jste ale vážně prima. Děkuju, pane kapitán.

Higgins:

Je to nesmírně lákavé. Ona je tak neodolatelně sprostá, tak odporně špinavá.

Líza:

áááááúúúú! Jak to špinavá? Dyď jsem si myla vobličej i ruce než sem šla, na mou duši.

Higgins:

Ujednáno ! Já z téhle kanálové coury udělám vévodkyni !

Líza:

áááůůů

Higgins:

(unešen) A začnu hned ! Teď ! Okamžitě ! Paní Pearceová chopte se jí a umyjte ji. Když to jinak nepůjde, vezmetě na ni smirkový papír.

14

Pearceová:

Ale…

Higgins:

Strhejte z ní šaty a spalte je. Zatelefonujte pro nějaké nové. Než je přinesou, zabalte ji třeba do balicího papíru. Když bude zlobit, nařežte jí.

Líza:

áááá. Co? Na mou duši, že já zavolám chlupatý…

Pearceová:

Ale já ji nemám kam dát…

Pickering:

Tak, Higginsi, mějte přece rozum.

Pearceová:

Opravdu musíte mít rozum, pane Higginsi, nemůžete takové děvče jednoduše sebrat jako kamínek na pláži.

Higgins:

Proč ne?

Pearceová:

Proč? Vždyť o ní nic nevíte. Co její rodiče? Možná je vdaná.

Líza:

KECY

Higgins:

Vidíte? Jak neobyčejně správně konstatuje to děvče: KECY

Líza:

Kdo by si mě vzal?

Higgins:

Vidíte pani Pearceová? To děvče pro nikoho nemá cenu, jen pro mě.

Pearceová:

Ale co s ní bude? Dostane nějaký plat?

Higgins:

(netrpělivě) Nač, proboha, plat? Dostane tady jídlo a šaty. Dejte jí peníze a ona vám je propije.

Líza:

Vy jste ale grobián ! To je sprostá lež, mě eště nikdo neviděl, že bych se šňáby kdy dotkla ! Pane kapitán, vy jste takovej fajnovej, ať se mnou tak nemluví !

Pickering:

Higginsi, notak. Nemyslíte, že má to děvče taky nějaké city?

Higgins:

Neřekl bych. Rozhodně ne tak zásadní, které by vás měly znepokojovat. Viďte Lízo ?

Pearceová:

Musím vědět, pane Higginsi, za jakých podmínek tady to děvče bude a co s ní bude, až skončíte vyučování.

Higgins:

A co s ní bude, když ji v té její stoce nechám? Na to mi odpovězte, paní Pearceová.

Pearceová:

To by byla její věc a ne vaše, pane Higginsi.

Higgins:

No tak - až to s ní skončíme, hodíme ji zase zpátky do té stoky, bude to zase dál její věc a tak bude vše v pořádku (vlatní vtipnost ho přiměje ke smíchu)

Pickering:

Promiňte, Higginsi, ale tady vážně musím zasáhnout. Paní Pearceová má pravdu. Když se vám to děvče má dát k

15

dispozici, abyste na něm vyzkoušel svou vyučovací metodu, musí přece jasně pochopitm oč vlastně jde. Higgins:

(tahle logika na něj zapůsobila, chvíli uvažuje) Lízo, budete tu teď šest měsíců bydlet a naučíte se krásně mluvit, jak má mluvit slečna, která prodává v květinářství. Když budete hodná a uděláte všechno, co po vás budu chtít, dostanete tady v domě hezkou ložnici a spoustu jídla. Když budete neposlušná a líná, budete spát v komůrce za kuchyní mezi šváby a paní Pearceová vás bude bít koštětem. Po šesti měsících si obléknete přepychové šaty a pojedete kočátem do Buckinghamského paláce. Když král pozná, že nejste dáma, odvede vás policie do londýnské věže ( do Toweru ) a tam vám na výstrahu ostatním troufalým květinářkám useknou hlavu. Když to nikdo nepozná, dostzanete sedm a půl šilinku, abyste měla s čím začít nový život jako slečna v obchodě. Jestliže odmítnete tuto nabídku, jste to nejnevděčnější a nejošklivější stvoření, a sami andělé nad vámi spláčou. - Spokojen, Pickeringu? Šlo to snad vyjádřit prostěji a jemněji, paní Pearceová?

Pearceová:

(vzdává se) Pojď se mnou, Lízo

Líza:

(na odchodu) Ste strašnej gorián, vite to? Jestli něco, tak stejně zdrhnu, od nikoho se tlouct nenechám. Vědět, do čeho lezu, tak byste se mě tu nedočkali, já byla vždycky slušná holka, žádnej cumploch a nikdo mě nebude… (odejde)

Higgins:

Za šest měsíců, ale jestli má dobrý sluch a mrštný jazyk, tak za tři, ji můžete uvést kamkoliv a vydávat za cokoliv na světě. Já z té chuděry udělám královnu !

Pickering:

Promiňte, že to řeknu bez obalu, Higginsi, ale jesli se toho podniku mám účastnit, pak za to děvče tak trochu zodpovídám. Doufám, že je naprosto jasné, že tady jejího postavení nikdo nezneužije. Víte oč mi jde. Tohle není legrace. Máte naprosto pevný charakter, když jde o ženy?

Higgins:

Poznal jste někdy nějakého muže, který má pavný charakter, když je o ženy?

Pickering:

Ovšem. velmi často.

16

Higgins:

(dogmaticky) Vidíte a já ne. Zjistil jsem, že kdykoliv dopustím, aby se nějaká žena se mnou sblížila, začne žárlit, má přehnané požadavky, podezřívá a za chvíli mi jde zatraceně na nervy. Dále jsem zjistil, kdykoliv se já sám sblížím s nějakou ženou, stane se ze mne sobec a tyran. Takže tady stojím, starý mládenec z přesvědčení a už se asi nezměním. To je tak, Pickeringu:

JSEM JEN OBYČEJNÝ MUŽ

Jsem jen obyčejný muž. Nechci vůbec nic, než běžnou, samozřejmou maličkost: žít přesně tak, jak se mi chce a dělat jen to, co mám rád. Jsem člověk půběrný, hluku se vyhýbám a v tichu pokoje bez boje žiju si poklidně jen svým zálibám. Prostě obyčejný muž.

Uvaž si na krk ženu však a života ses, brachu, vzdal Zničí štěstí tvé i klid, přestaví ti celý byt, vše pod její vládou padne a jen vládne, vládne dál. Uvaž si na krk ženu jen a oprátku sis na krk dal Chceš-li něco tak či tak ona to chce naopak, na všem, co se tobě líbí, vidí ona samé chyby, vše je brak !

Chceš doma číst a ona žádá, aby se s nutil do lásky.

17

Objednáš lístky do divadla a ona hledá podvazky.

Uvaž si ženu na krk jen a naposled ses, brachu, smál. Ať si chystá oprátku, kdo se žene do sňatku, já bych raděj’ v potu tváře seděl měsíc u zubaře, než bych kdy si ženu na krk uvázal !

Jsem strašně přejemnělý pán, vyrovnaný, na vše strany příjemný a laskavý, jsem naplněný láskou k lidem od paty až do hlavy, A trpělivý jsem jak něžný beránek, neumím projevit navenek mrzutou náladu, či dokonce vztek. Prostě přejemnělý pán.

Uvaž si ženu na krk však a trpělivost zmizela. Chce tvé rady slyšet jen, ty svou moudrost dáš ji v plenm poslouchá tě zaníceně a pak všechno obráceně udělá !

Mluvívals málo, skoro šeptem, nic nepohlo tě, abys řval. Teď býváš nucen říkat věci, že by řezník zčervenal.

Uvaž si ženu na krk jen a sám sis ortel podepsal !

18

Každý muž, jenž pobloudí, sám se k smrti odsoudí. Mě by vyhověla více i španělská inkvizice, než bych kdy si ženu na krk uvázal !

Jsem nevtíravý samotář, rád si v absolutním klidu sedím doma za všech dob, v té věčné atmosféře ticha jak zapomenutý hrob. jsem přemýšlivý pán, fylozofický typ, co něžnou duši má, rozjímá, od lidské hlouposti dál, čím dál, tím líp. Prostě tichý samotář

Uvaž si ženu na krk však a tatam je tvá siesta ! K obědu i k večeři hrnou se ti do dvěří ženské, které vyprávějí jak ji jednou manžel její vytrestá!

Příbuzní proudí jako láva, to je to nejstrašnější zlo ! Obrovská wagnerovská tchýně s hlasem, při němž řinčí sklo !

Uvaž si ženu na krk jen… To bych, panečnu, si dal… Kdybych kdy si ženu na krk uvázal !

TMA - HUDBA - ČASOVÝ PŘEDĚL

19

3. obraz (Higginsova pracovna v jiný den. Když se rozsvítí, ve dveřích stojí Doolitle)

Pearceová:

popelář Alfréd Doolittle, pane!

Doolittle:

Profesor Higgins! (dívá se na Pickeringa)

Higgins:

Tady. Děkuju paní Pearceová, už můžete jít.

Doolittle:

‘brý ráno šéfe. Du sem skrz moc vážnou věc, šéfe.

Higgins:

(Pickeringovi) Zajímavé… narodil se Hounslow a matku má z Walesu ! (Doolitleovi) Co chcete, Doolitle ?

Doolittle:

(výhružně) Chci svou céru, to chci ! Jasný ? Vím, že už ji tu nějakej ten den máte.

Higgins:

Jakpak byste ji nechtěl. Když jste její otec. Těší mě, že máte smysl pro rodinu. Je nahoře, odvěďte si ji.

Doolittle:

(zaražen) Có?

Higgins:

Odveďte si ji. Myslíte si snad, že se vám o ni budu starat?

Doolittle:

(protestuje) Moment, moment, šéfe. Je to spravedlivý, takhle se vytahovat na člověka jako sem já ? Je to jednou moje holka. Vy jste si ji přivlastnil. Jak já k tomu přindu?

Higgins:

Jak se opovažujete jednoduše si sem přijít a vydírat mne? Vy jste ji sem poslal záměrně !

Doolittle:

Co se do mě tak pouštíte, šéfe ?

Higgins:

Do vás se pustí policie, to je jasný podvod - trik, abyste ze mně hrozbami vymámil peníze. Zavolám policii (bere telefon do ruky)

Doolittle:

Copak jsem si řekl vo mizerný penny ? Ať tadyhle pán řekne. Řekl jsem slovo vo penězích?

Higgins:

Proč byste sem jinak chodil ?

Doolittle:

(sladce) Ale tak, šéfe, pročpak asi chodí člověk k druhýmu člověku ? Buďte lidskej, šéfe.

Higgins:

Alfréde, poslal jste ji sem záměrně nebo ne?

Doolittle:

Bůh je mi svědek, šéfe, že tohle bych jakživ neudělal.

Higgins:

Jak tedy víte, že je tady ?

Doolittle:

Všechno vám povim, šéfe, jen když mě pustíte k slovu. Já jsem ochotnej, já jsem celej žhavej, já na to čekám.

20

Higgins:

Pickeringu, ten chlapík má přirozený řečnický talent: Já jsem ochotnej, já jsem celej žhavej, já na to čekám.

Doolittle:

Dyť si poslala domů pro věci a já se to náhodou domák. Vzkázala prej, že nechce žádný šaty. Co jsem si vo tom, šéfe, měl myslet ? Ptám se vás jako rodič, co jsem si vo tom měl myslet?

Higgins:

Takže vy jste jí sem vlastně přišel zachránit, viďte ?

Doolittle:

(s úlevou, že mu někdo porozuměl) Jo, šéfe, přesně tak.

Higgins:

Paní Pearceová, Lízin tatínek si přišel vyzvednout svou dceru. Dejte mu ji.

Doolittle:

(zoufale) Ale tak moment, šéfe, moment ! My dva - my jsme přece voba chlapy protřelí, či nejsme ?

Higgins:

Ó ! Říkáte chlapy protřelí? Paní Pearceová, snad abyste raději odešla.

Pearceová:

Opravdu raději odejdu, pane

Doolittle:

Já vám řeknu jedno, šéfe: já nevim proč, ale já ve vás našel zalíbení. A jestli tu holku chcete, tak já nejsem tak hr na to, abych ji měl doma a sem docela svolnej k nějakýmu tomu narovnání. Já nechci nic víc, než na co mám jako tenhleten otec právo a vy jste určitě poslední člověk na světě, kterej by čekal, že mu ji pustim zadarmíčko, páč to já zas poznám, šéfe, že vy jste jeden z těch poctivejch. Takže, co je pro mě moje Líza a co je pro vás takovejch pět liber ?

Pickering:

Dovolte, pane Doolitle, abych zdůraznil, že pan Higgins má, pokud jde o vaši dceru, naprosto počestný záměr.

Doolittle:

Ale samosebou, že má počestnej záměr, šéfe. Jinak bych si taky řekl vo padesát liber.

Higgins:

Chcete říct, že byste svou dceru prodal za padesát liber?

Pickering:

Člověče, copak nemáte špetku morálky ?

Doolittle:

(upřímně) Nemám. Pánové, nemám. Tu já si nemůžu dovolit, šéfe. Jako byste si ji nemohl dovolit vy, dybyste byl tak chudej jako já. Ne, že bych někomu chtěl škodit, abyste rozuměli - ale … dyž tadyhle Líza z toho něco má, proč by kapánek nezbylo na mě ? Ne né? Vžijte se do mý situace. Co já jsem vlastně zač ? Já jsem jeden z těch,

21

co jsou chudý, ale prej toho nejsou hodný, aby byli chudý. To znamená, že jsem po celej čas na čtýru s morálkou středních vrstev. Dyž se někde dalo něco urvat a já se tam hrnu, slyšim pokaždý stejnou: ne vy nejste hodnej svý chudoby, vy nejste zasloužilej chudák, tak nemůžete nic dostat. Ale dyť já mam tadydle stejný potřeby jako ta nejzasloužilejší vdova, která každej tejden bere prachy vod šesti dobročinnejch spolků za to, že ji umřel jedinej manžel. Já nepotřebuju míň, než člověk, kterej je toho hodnej. Já potřebuju víc. Nejim s menší chutí než von a piju teda mnohem víc. Já s váma mluvim narovinu, šéfíci. Já nepředstírám, že jsem něčeho hodnej. Ne, já jsem nehodnej a chci zůstat nehodnej. Mně se to tak líbí, jak to je. Ale vy přece nebudete takoví, abyste využili lidský slabosti a připravili tadydle člověka vo cenu jeho vlastní céry, kterou von vychoval, živil a šatil v potu svý tváře, až vyrostla do tý mýry, že vy dva šéfové vo ni máte zájem, no né? Je pět liber nerozumnej požadavek ? Takhle stojí otázka, šéfové, a teď na ni vodpovězte. Higgins:

Pickeringu, kdybychom si toho člověka vzali na tři měsíce do parády, mohl by si vybrat mezi ministerským křeslem a kazatelnou ve Walesu. Mám dojem, že mu tu pětku musíme dát.

Pickering:

Bojím se, že s ní nenaloží právě dobře.

Doolittle:

Depak já, šéfe, a nenaložit s ní dobře ! To bude jenom jeden řádnej flámek pro mě a mojí paničku - a to přinese nám radost, druhejm rachotu, a vám, šéfové, hřejivej pocit, že jste ty prachy nevyhodili voknem. Líp je investovat ani nemůžete !

Higgins:

To je neodolatelné. Dejme mu deset liber.

Doolittle:

Ne ! Má snoubenka by neměla to srdce utratit deset liber, šéfe, deset liber, to je hromada peněz, to je člověk najednou prozíravej, a pak, sbohem štěstí ! Ne, vy mi dejte, vo co sem si řek, šéfe, ani víc, ani míň.

22

Pickering:

Doolittle, proč si tu svou … snoubenku nevezmete?Sňatek přece není nic tak odstrašujícího, Lízinu matku jste si přece také vzal…

Doolittle:

A tohle vám řek kdo, šéfe ?

Pickering:

(ohromen) Nu… nikdo mi to neřekl. Ale docela přirozeně jsem předpokládal… (Doolittle důrauzně vrtí hlavou)

Higgins:

Pickeringu, jestli toho člověka budeme poslouchat ještě minutku, nezbude nám už ani jediné dobré předsevzetí. Říkal jste, tuším, pět liber ?

Doolittle:

Díky šéfe

Líza:

(přichází s Pearceovou) Nechci ! Nechci ! Nechci !

Doolittle:

Promiňte slečno

Líza:

Už to neřeknu ani jednou, ani za prase !

Doolittle:

(už na odchodu, pozná ji podle posledního slova) A do prkený vohrady - Líza ! To bych nikdá neřek, že si tak hezká, když se umeješ.

Líza:

Co tady chceš ?

Doolittle:

Drž zobák a vopovaž se bejt na ty páni tady hubatá. (Higginsovi) Kdybyste s ní měl, šéfe, náký těžkosti, tak pásek dolu a párkrát přetáhnout. Zdravíčko, pánové. (odchází)

Higgins:

To je, panečku, chlapík. Fylozofický genius nejčistšího lesku.

Pearceová:

Přišla pošta, pane.

Higgins:

Zaplaťte všechny účty a odřekněte všechna pozvání.

Pearceová:

Ten americký milionář Ezra D. Wallingford vám už zase píše. Trvá na tom, že musíte přednášet pro jeho Ligu morální reformy.

Higgins:

Zahoďte to.

Pearceová:

To už je třetí dopis, pane.

Měl byste alespoň

odpovědět. Higgins:

Dobrá, napiště mu mým jménem, že hledá-li člověka, který by mu přednášel o morálce, ať se spojí s popelářem Alfrédem Doolittlem, neboť ten má nejoriginálnější názory na morálku v celé Anglii.

23

Pearceová:

Prosím pane, (pro mě za mě). (odejde)

Líza:

Hele, co von tu chtěl ?

Higgins:

Ema a Anna u Idy. Říkejte !

Líza:

Tři dny to porád říkám a už to říkat nebudu, tohle já uměla než jsem sem přišla !

Higgins:

Když to umíte, tak to řekněte.

Líza:

Emánaujídy !

Higgins:

(zhřmí) Dost ! Řekněte : Ema a Anna u Idy !

Líza:

Emánaujídy !

Higgins:

Ema a Anna u Idy !

Líza:

Vy nemáte žádný srdce, víte ?

Higgins:

Ema a Anna.

Líza:

(zoufalá) Emána.

Higgins:

Ema a Anna.

Líza:

Cák jsem to řekla !

Higgins:

Ne, Lízo, cák jste to neřekla. Vy jste dokonce ani “copak” neřekla. (jde pro svíčku)

Pickering:

Mírněte se, Higginsi. Dopřejte tomu děvčeti čas.

Higgins:

Ale ovšem, nikdo od ní nečeká, že to napoprvé řekne správně. Tak dávejte pozor, Lízo. Opakujte po mě: V Holandsku, v Haifě, v Himalájích jsou uragány, ano?

Líza:

Volansku, fajfě, vimalájích souragányano…

Higgins:

Vídíte, Pickeringu, nikdo nečeká, že to řekne napoprvé správně. Začneme první částí. V Holandsku, v Haifě, v Himalájích. Vidíte tenhle plamínek ? Vždycky, když to řeknete správně, plamínek se zachvěje. Když to řeknete špatně, plamínek se ani nehne. Tak poznáte, jestli děláte chybu nebo ne, dokud vám to neřeknou vaše uši. Pozor, poslouchejte mne: v Holandsku, v Haifě, v Himalájích. (Líza si sedá před svíčku) Opakujte po mě. v Holandsku, v Haifě, v Himalájích.

Líza:

(svědomitě) Volancku, vaifě, vimalajích.

Higgins:

Ne, ne ! Copak nemáte kouska sluchu ?

Líza:

(snaživě) Mám to zkusit ještě jednou ?

Higgins:

Ne ! Prosím vás ne ! Musíme od začátku. Říkejte tohle: V - Ha, v - ha, v - ha.

Líza:

V - ha, v - ha, v - ha.

24

Higgins:

Každou noc si budete opakovat před spaním na místo obvyklé modlidbičky padesátkrát : V Holandsku, v Haifě, v Himalájích ! Budete mnohem blíž k Bohu, když se naučíte neurážet jeho uši ! Pokračujte ! V - ha, v - ha, v - ha

Líza:

V - ha, v - ha, v - ha.

Higgins:

(odchází s Pickeringem) Pojďme se najíst. Řekněte mi, Pickeringu, jsou v Indii taky takové otíže s výslovností jako v Anglii? Totiž - myslím to tak: lidé nevyslovují některé hlásky, když je mají vyslovit a vyslovují je naopak tam, kde je vyslovit nemají… (vrátí se na půl cesty za Lízou) Upozorňuji vás, Lízo, že pokud to nevyslovíte správně než skončí dnešní den, nedostanete ani oběd, ani večeři, ani čokoládu ! V - ha, v - ha, v - ha ! (odchází za Pickeringem)

Líza:

(ve slepém vzteku sfoukne svíčku)

JEN SE TĚŠ

Jen se těš, pane Higgins, jen se těš ! Budeš plakat, však mý pomstě neujdeš ! Jednou až budeš dřít bídu, jako dáma k tobě přídu, jen se těš, starou belu dostaneš !

Jen se těš, pane Higgins, jen se těš, jak tě nechám, až se jednou rozstůněš ! Kdybys třeba ležel v truhle, uteču a řeknu : Túhle ! Ohohó, pane Higgins, jen se těš !

ÓÓÓÓ, pane Higgins ! Až tě jednou někde v moři chytne křeč ÓÓÓÓ, pane Higgins budeš volat a já řeknu: Jen si breč ! Budeš křičet: Zahynu !

25

A já si dám zmrzlinu ! Ohohó, pane Higgins, Ohohó, pane Higgins, jen se těš !

Až budu vznešená, pak budu mít zábavu, budou mě do paláce denně zvát na kávu. Jednoho večera mně řekne po kávě král: “Má Lízo, chci aby Londýn tvou slávu znal. Šestý máj, to už je hotový, bude dnem Lízy Doolitleový ! Všechen lid bude zpívat o tom, jak má tě rád, A pak já splním cokoliv si jen budeš přát.“ “Díky vám, pane králi” řeknu já vznešeně. “Postavte mi Higginse ke stěně !” “Staň se” řekne vládce náš, “Hned ať ho přivede má stráž!”

Už tě vedou, pane Higgins, před tu zeď a král řekne: “Dej jim povel, Lízo, teď !” A jak tohle řekne král, já zařvu: “k líci zbraň, pal !” Upadneš, pane Higgins, nevstaneš, pane Higgins, jen se těš !

(dozpívá, otočí se a za ní stojí Pickering s šálkem čaje)

Líza:

V - ha, v - ha, v - ha,

(odchází, Pickering se usmívá)

Tma

26

4. obraz (pracovna)

NÁŠ PROFESOR HIGGINS

sloužící:

Náš profesor Higgins, náš profesor Higgins celý den se trápí jen, Ó, náš profesor Higgins ! Celou noc, na nohou, únava je na něm znát, nemá klid, nemá hlad, vůbec nejde spát !

Higgins:

(hraje na xylofon melodii věty) Můj dík za milé pozvání. Dík za milé, dík za milé, dík za milé, poslouchejte dobře, Lízo. Můj dík za milé pozvání.

Líza:

Můj dík za milé pozvání.

Higgins:

Ne ! Dík za milé, jako byste řekla “šálek čaje”. Dík za milé - řekněte “šálek čaje”

Líza:

(hladově) šálek čaje ! (variant zákusku místo čaje “krém a višně”)

Higgins:

(zakousne se do zákusku) Tohle jsou mimořádně dobré zákusky ! Kde je paní Pearceová shání ?

Pickering:

Mmm ! Prvotřídní ! Ten jahodový dort - lahůdka !

Higgins:

Tak ještě jednou Lízo, ještě jednou ! Šálek čaje !

Líza:

(hladově) šálek čaje !

Pickering:

Bože můj, to jsem si zase jednou pochutnal na čaji. Higginsi, dojezte ten jahodový dort. Já už prostě nemohu.

Higgins:

Ne, děkuji, příteli, vážně děkuji.

Pickering:

To je škoda, že to zbude.

Higgins:

Ale kdepak, nic nezbude. Já znám někoho, kdo jahodový dort ukrutně rád. (bere zákusek, míjí Lízu, jde ke kleci s ptáčkem a začíná ho krmit) Típ, típ, típ.

27

Líza:

Áááááúúúgh !

sloužící:

Náš profesor Higgins, náš profesor Higgins nechce spát, chce pracovat, ó, náš profesor Higgins ! Devátá, desátá, míjí půlnoc každou noc, půlnoc je, jedna, dvě, tři…

Higgins:

čtyři, pět, šest kuliček. (vkládá kovové kuličky z kazety Líze do úst) Tak, to bychom měli. Teď pozor ! Chci abyste četla a vyslovovala každé slovo tak, jakobyste ty kuličky vůbec neměla v ústech. “Tři postavy mé zraky zrána zřely, jak v profilu, dlaň v dlani, šíje chýlí” Každé slovo musí být jasné jako úder zvonu.

Líza:

(nesrozumitelně) Tři postavy mé zraky zrána zřely… Nejde to ! nejde to !

Pickering:

Poslyšte, Higginsi, jsou ty kuličky nezbytně nutné ?

Higgins:

Když byly nutné pro Demosthena, jsou nutné pro Doolitleovou. Pokračujte, Lízo !

Líza:

(nesrozumitelně) Tři postavy mé zraky zrána zřely…

Higiins:

Nerozumím vám ani slovo. Ani slovo.

Líza:

Tři postavy mé zraky zrána zřely, jak v profilu, dlaň v dlani, šíje chýlí, šly v jasném klidu za sebou a měli sandály tiché, líbezný háv bílý…

Pickering:

(mluví přes ní) Poslyšte, Higginsi, snad je tahle báseň pro to děvče moc těžká. Proč nevyzkoušíte nějakou jednodušší, třeba “Vrána a liška” ? Ach ano, to je rozkošná básnička.

Higgins:

Ale tak, Pickeringu, já to děvče neslyším ! (Líza lapá po dechu, vyndá kuličky z úst) Co se děje ? Proč jste přestala?

Líza:

Já jednu spolkla.

28

Higgins:

(povzbudivě) Ale, z toho si nic nedělejte. Já jich mám spoustu ! Otevřít ústa..

sloužící:

Když neskončí Higgins, náš profesor Higgins ihned všichni dáme výpověď! profesor Higgins Emma a Eliška, bouří jako litá saň. Kde dští déšť ? Déšť kde džtí ? Déšť džtí kde je pláň !

Higgins:

(vyčerpaný) Déšť džtí v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň.

Líza:

Nejde to. Já jsem tak unavená. Tak unavená.

Pickering

(v polospánku) Ach, pro Boha živého, Higginsi. Vždyť jsou nejméně tři hodiny ráno. Mějte rozum.

Higgins:

Já mám vždycky rozum. Lízo, když to vydržím já a třeští mi hlava, musíte to vydržet taky.

Líza:

Mě taky třeští hlava.

Higgins:

Tumáte. (dá jí pytlík s ledem na hlavu, Líza jej sundá a zabořá hlavu do dlaní, vyčerpaná k pláči. Higgins s náhlou něhou) Já vím, Lízo, že jste unavená. Vím, že vás bolí hlava. Vím, že máte nervy obnažené jako maso za výlohou řeznického krámu. Ale pomyslete na to, čeho se snažíme dosáhnout. Co je předmět vaší snahy. Je to velikost a nádhera anglického jazyka. Je to největší vlastnictví, jaké máme. Ty nejušlechtilejší city, jaké kdy zaplavily lidská nitra jsou ukryty v té neobyčejné směsici zvuků, plné hudby a fantazie. A tohle všecko jste se rozhodla dobýt, Lízo. A vy zvítězíte. Tak a teď to zkuste znovu.

Líza:

Déšť džtí v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň

Higgins:

(narovná se) co to bylo ?

Líza:

Déšť džtí v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň

Higgins:

(vstane, nevěří svým uším) Ještě !

29

DÉŠŤ DŠTÍ

Líza

Déšť džtí v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň

Higgins:

Ona to chytla! Ona to chytla !

Líza

Déšť džtí v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň

Higgins:

Ona to chytla! Ona to chytla ! Tak tedy: déšť dští zváště tam…

Líza:

Kde je pláň ! Kde je pláň !

Higgins:

A tam, jak každý ví..

Líza:

Tam dští, tam dští !

všichni tři:

Déšť džtí v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň Déšť džtí v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň

Higgins:

V Holandsku, v Haifě, v Himalájích…

Líza:

Jsou uragány, ANO ! (Higgins zahraje na xylofon melodii) Můj dík za milé pozvání !

Higgins:

Tak znovu: déšť dští zváště tam…

Líza:

Kde je pláň ! Kde je pláň !

Higgins:

A tam, jak každý ví..

Líza:

Tam dští, tam dští !

všichni tři:

Déšť džtí v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň Déšť džtí v Španělsku zvlášť tam, kde je pláň (všichni tančí)

Higgins:

Pickeringu, toje vynikající pokrok Myslím, že přišel čas, vyzkoušet ji na veřejnosti.

Pearceová:

Pane Higginsi, probudily mne strašné rány, Nevíte, co to mohlo být?

Higgins:

Rány? Neslyšel jsem žádné rány. Vy jste něco slyšel, Pickeringu?

Pickering:

Ne

Higgins:

Kdyby vám to nepřestalo, paní Pearceová, měla byste vyhledat lékaře. Pickeringu, už to mám: vezmeme ji na dostihy.

Pickering:

Na dostihy?

Higgins:

Ano ! Má matka má lóži v Ascotu.

Pearceová:

Ale poradíte se, pane, nejdřív se svou matkou, viďte ?

30

Higgins:

Ovšem. (pak se rozmyslí) Ne! Překvapíme ji. Pojďte teď honem spát. Hned ráno jí koupíme šaty. Elizo, vy cvičte dál.

Pearceová:

Ale pane Higginsi, už je časně ráno.

Higgins:

A může být vhodnější čas na práci než časně ráno ? (Pickeringovi na odchodu) Kde se dostanou dámské šaty?

Pickering:

U Whiteleyho, kde jinde ?

Higgins:

Jak to víte ?

Pickering:

To ví každý.

Higgins:

(na odchodu) Nesmíme ji obléct nic moc květinovaného. Mně se protivý takové ty róby, které mají tadyhle kousek nějakého plevele a tady kousek nějakého plevele. Něco prostého, skromného a elegantního… třeba s vlečkou.

Pearceová:

Pracovali jste všichni moc těžce. Patrně už se začíná projevovat únava. Lízo, je mi jedno, co řekl pan profesor, ale vy teď hezky odložíte ty knížky a půjdete spát !

CHTĚLA BYCH TANČIT JEN

Líza:

Spát ! Spát ! Já nemohla bych spát ! Mně v hlavě znějí tóny kouzelné ! Spát ! Spát ! Já nemohla bych spát ! Za všechny poklady světa ne !

Chtěla bych tančit jen, protančit noc i den, a vířit slunci vstříc. A dělat schválnosti a tisíc hloupostí, jež neznala jsem dřív. Proč touhu mám až ke hvězdám se vznášet ? Já nevím nic, já pouze vím: Když mě dnes k tanci vzal,

31

chtěla jsem tančit dál, protančit noc jen s ním, jen s ním !

První služka:

Odbila třetí

Druhá služka:

Jak ten čas letí

Obě:

Už do lůžka je čas

Líza:

Chtěla bych tančit jen, protančit noc i den, a vířit slunci vstříc. A dělat schválnosti a tisíc hloupostí, jež neznala jsem dřív.

Služky:

(současně s ní) Jste znavená a zrak vám zhas. To znamená, že spát je čas. Je hodin moc už, tak dobrou noc, už shasneme vám světlo, půjdete spát. Poslechněte bez prošení, s Pearceovou žert žádný není, větřík sem fouká a z toho kouká nachlazení.

Líza:

Proč touhu mám až ke hvězdám se vznášet ? Já nevím nic, já pouze vím: Když mě dnes k tanci vzal, chtěla jsem tančit dál, protančit noc jen s ním, jen s ním !

Služky:

(současně s ní) Teď každý spí, sluha i pán. Konec a dost a do hajan !

Pearceová:

Vím, to se stává, točí se hlava

32

však teď musíme spát.

Líza:

Chtěla bych tančit jen, protančit noc i den, a vířit slunci vstříc. A dělat schválnosti a tisíc hloupostí, jež neznala jsem dřív. Proč touhu mám až ke hvězdám se vznášet ? Já nevím nic, já pouze vím: Když mě dnes k tanci vzal, chtěla jsem tančit dál, protančit noc jen s ním, jen s ním !

Tma

5. obraz (Dostihy v Ascotu)

ASCOT GAVOTTE

Dámy a pánové:

Kdo dnes něco zanemná je tu, plno hrabat a baronetů. Je tu nová dráha dostihová, v Ascotu sezóna začíná. Jockejové na své koně nasedají, to nás napíná ! Co víc řící, je to vzrušující, v Ascotu sezóna začíná.

Žerty stranou ! Tváře planou ! Srdce buší ! Kdo vyhraje? Kdo to tuší ?

33

Už to vypadá, že to začne hned. Slyš ! Už zvonek zvoní, stádo koní letí vpřed ! Ženou se vpřed !

To je napínavé tempo ! Komu výhra dnes padne do klína ? Co víc říci, je to vzrušující, v Ascotu sezóna začíná.

Higgins:

Ke všem čertům, jak je tady mám najít ? Á, drahá máti…

Higginsová:

Hanry, to je ale nepříjemné překvapení? Ascot je jediné místo, kam jsem si až dosud mohla vyjet se svými přáteli a neriskovat, že tam budeš ty. Všichni mý přátelé, kteří se s tebou setkali, se pak už nikdy nesetkali se mnou.

Higgins:

Bože, tobě to sluší ! Neviděla jsi Pickeringa ?

Higginsová:

Plukovníka Pickeringa jsem viděla a musím ti říct, Henry, že mě velmi znepokojil. Prý chceš do mé lóže v Ascotu přivést obyčejnou květinářku z ulice.

Higgins:

Ale matinko, z té nemusíš mít strach. Naučil jsem ji jak správně mluvit a chová se přesně podle mých pokynů. Dovolil jsem ji mluvit jen o dvou věcech: o počasí a o zdraví - víš, takové ty řečičky, jako “to máme dnes hezky” a “jakpak se daří” - jinak má zakázáno pouštět se do řečí na všeobecné náměty. Pomoz jí trošku, maminko, a všechno dobře dopadne.

Higginsová:

Všechno dobře dopadne ? Když budeme koukat na dostihy a mluvit o zdraví ?

Higgins:

(netrpělivě se rozhlíží kolem) Nu což, o něčem mluvit musí.

Higginsová:

Hanry, ty ses ani jak se patří neoblékl.

Higgins:

Jak to, že ne? Vzal jsem si čistou košili.

Higginková:

Kde je to děvče teď ?

34

Higgins:

Ještě na ni něco špendlí. Koupili jsme ji nějaké šaty a ono jí to tak docela nepadlo. A já říkal pickeringovi, že ji mamé do toho obchodu vzít s sebou.

Higginsová:

Vy jste párek dětiček, co si hrají s živou panenkou ! (vstoupí paní Eynsford-Hillová, Freddy, Lord a Lady Boxingtovi) Ach milá paní Eynsford-Hillová !

Higgins:

Zatracený život - tihle tu všichni budou ? (poodejde)

E.-Hillová:

paní Higginsová, je tohle ten váš slavný syn ?

Higginsová:

Můj slavný syn se bohužel neumí chovat. Říká se o něm, že je duší večírků Královské společnosti,

ale když se

dostane mezi obyčejnější lidi, není s ním k vydržení.

(vstoupí Pickering a Líza)

Higgins:

Vida !

Higginsová:

Plukovníku Pickeringu, jdete právě na čaj.

Pickering:

Díky, paní Higginsková. dovolíte, abych vám představil slečnu Lízu Doolittleovou ?

Higginsová:

(podává jí zvnešeně ruku) Teší mě, slečno Doolitleová.

Líza:

(mluví s pedantskou výslovností a melodičností) Můj dík za milé pozvání. (Higgins si pokyvuje)

Higginsová:

Jsem ráda, že jste přišla. (představuje) Paní Eynsford-Hillová, slečna

Doolittleová. E.-Hillová:

Těší mne.

Líza:

Těší mne.

Higginsová:

Lord Boxington, lady Boxingtonová.

Lord a Lady:

Těší mne.

Líza:

Těší mne.

Higginsová:

A Freddy Eynsford-Hill

Líza:

Těší mne

Freddy:

Moc mne těší.

Higgins:

Slečno Doolittleová ?

Líza:

Dobrý den, profesore Higginsi. (všichni kromě Higginse se posadí, sluhové podávají čaj)

35

Freddy:

První závod byl pěkně napínavý, slečno Doolittleová, škoda, že jste to neviděla.

Higginsová:

(spěšně) Co myslíte - bude pršet ?

Líza:

Déšť dští v Španělsku zvlášť tam kde je pláň. (Higgins neodolá a udělá rychlý flamengový krok, nikdo si toho nevšiml) Ale v Holandsku, v Haifě, v Himalájích jsou uragány, ano.

Freddy:

No ne ! Hahaha !

Líza:

Čemu se hihňáte, mladíku ? Řekla jsem to na beton správně.

Freddy:

To je senzační !

E.-Hillová:

Opravdu doufám, že se náhle neochladí. Hned je všude plno chřipky a naše celá rodina na ni trpí.

Líza:

Mě teta umřela na chřipku. Aspoň to u nás tak vykládají. Ale já věřím, že toho chudáka starého odkráglovali.

Higginsová:

(znepokojeně) Odkráglovali?

Líza:

Toť se ví, jako je Bůh nade mnou ! Proč by umírala na chřipku, když rok před tím prodělala beze vší úhony záškrt ? Už nám tenkrát skoro modrala. Všichni mysleli, že je po ní, ale můj otec jí nepřestával nalévat do krku gin. Pak se najednou vzpamatovala tak prudce, že mu ukousla kus lžíce.

E.-Hillová:

Můj ty Bože !

Líza:

Jak by potom ženská, která měla takovou sílu, mohla umřít na chřipku ? A kampak se poděl ten její nový slaměný klobouk, co jsem po ní měla zdědit ? Někdo ho čajznul. A já vám říkám, že ten kdo ho čajznul, ji taky odkrágloval.

Lord Boxington: Odkrágloval ? Říkáte odkrágloval? Higgins:

To je ta nová lidová mluva. Odkráglovat někoho znamená zabít ho.

E.-Hillová:

Zabít? Tomu přece sama nevěříte, že by vaši tetu zabili ?

Líza:

Že ne ? Ti, co s nimi bydlela, ti by ji byli bývali zabili pro pouhou jehlici do toho klobouku, natož pro celý klobouk.

36

E.-Hillová:

Ale to přece není správné, že jí váš otec takovým způsobem lil do hrdla alkohol. Právě to ji mohlo zabít.

Líza:

Kdepak tu ! Gin, to bylo její mateřské mléko. A pak, tatínek si proléval vlastní hrdlo ginem tolik, že věděl, kdy teta bude mít dost.

Lord Boxington: Chcete naznačit, že pil ? Líza:

Pil ? Chlastal, pane ! Byl to starý kořala ! (Freddymu) Poslyšte, čemu se zase hihňáte ?

Freddy:

Té nové lidové mluvě. Vy to tak úžasně děláte.

Líza:

Když to dělám úžasně, tak snad není proč se smát. (Higginsovi) Řekla jsem něco, co jsem neměla ?

Higginsová:

(zasáhne) Vůbec ne, má milá.

Líza:

Tak to teda Pánu Bohu budiž chvála. Víte, já vždycky říkám, že…

Pickering:

(skočí ji do řeči) Jeslipak bychom ještě stihli uzavřít sázku, než začne příští závod? Pojďte, děvčátko.(zvonec)

Higginsová:

Už je bohužel pozdě plukovníku Pickeringu.

Freddy:

Vsadil jsem na sedmičku. Udělal byste mi velkou radost, kdybyste si mou sázku vzala. Tak vás budou dostihy mnohem víc bavit.

Líze:

(přijme lístek) Můj dík.

Freddy:

Jmenuje se Dover.

Líza:

Dover.

Dámy a pánové:

Vzrušující běh znovu začne hned. koně stojí připraveni k boji. Start ! Ženou se vpřed !

Líza:

(nabírá na hlasitosti a zápalu pro dostih) Tempo, Dovere, tempo ! Tempo, Dovere, tempo ! Tak tempo, Dovere ! Hejbni tou svojí shnilou prdelí !!

Tma

37

6.obraz (ulice)

Freddy:

Promiňte - vím, že tohle je Wimpole Street, ale mohl byste mi povědět, kde je číslo 27a?

Strážník:

Právě tady, pane.

Freddy:

Děkuji vám. (ke květinářce) Jsou na prodej?

Květinářka:

Ano, pane. Za šilink. (Freddy si jednu květinu koupí) Děkuji mockrát, pane.

Freddy:

Není to dnes nádherný den ?

TOUHLE ULICÍ

Freddy:

Když řekla, jak teta chňapla po lčíci, přál jsem si být její stín, a mé srdce vzlétlo rovnou k měsíci, když říkala, že tatínek pije gin. Ach, a jak jsme všichni byli veselí, když pak náhle křikla: hejbni tou svou shnilou …

Pearceová:

(otevře dveře) Prosím, pane ?

Freddy:

Je slečna Doolittleová doma?

Pearceová:

Koho mám ohlásit ?

Freddy:

Freddy Eynsford-Hill. Kdyby si na mne nevzpoměla, řekněte jí, že jsem ten chlapík, co se hihňal.

Pearceová:

(změří si ho pohledem) Prosím, pane.

Freddy:

A dala byste jí tohle ? (podává květinu)

Pearceová:

Prosím, pane.

Freddy:

(přes zavřené dveře) Nemusíte spěchat. Chci si užít ulice, kde bydlí. Touhle ulicí, často kráčel jsem, vždycky zůstala mi pod nohama pevná zem. Pryč je zemská tíž, o pět pater víš vylétám, když teď vím, kde bydlíš.

Mezi chodníky rostou šeříky. Cožpak jinde v městě slyšíš zpívat slavíky ?

38

Cožpak někdo zří víly u dveří jinde, než v ulici, kde máš dům ?

A mám tak splněné přání, když to vím, že jsi mi dnes blíž, když doufám, že znenadání někde tu na ulici se mi objevíš !

Lidé zírají, mne to nesplete, já dnes nechtěl bych být nikde jinde na světě. Ať si plyne čas, jen když zas a zas budu stát v ulici, kde máš dům.

Pearceová:

Pan Eynsford-Hill ?

Freddy:

Tak co?

Pearceová:

Je mi to strašně líto, pane. Slečna Doolittleová prý už nechce nikdy nikoho vidět.

Freddy:

Ale proč ? Vždyť byla tak úžasná !

Pearceová:

Úžasná ? Máte vůbec správnou adresu ?

Freddy:

Ovšem. Řekněte jí, že počkám.

Pearceová:

Ale to může trvat kolik dní, pane. Možná několik týdnů.

Freddy:

Ale což nechápete ? Tady mi bude líp.

Lidé zírají, mne to nesplete, já dnes nechtěl bych být nikde jinde na světě. Ať si plyne čas, jen když zas a zas budu stát v ulici, kde máš dům.

Tma

39

7. obraz (pracovna o šest týdnů později)

Pickering:

Poslyšte, Higginsi, jestli se dnes na tom velvyslanectví něco stane, jestli se slečna Doolitleová dostane do nějaké ošemetné situace, padá všechna vina na vaši hlavu. Já vás už od těch dostihů v Ascotu nepřestávám prosit, abyste ten dnešní experiment odvolal.

Higgins:

Líza dokáže všechno.

Pickering:

Ale co když se Líza zase tak nešťastně splete ?

Higgins:

Nebojte se, na tom bále koně nebudou, Pickeringu.

Pickering:

Higginsi ! Teď není čas na vtipy. Způsob, jakým to děvče posledních šest týdnů honíte, přesahuje všechny meze lidského… Ach, proboha Higginsi, přestaňte pořád chodit sem a tam. Nemůžete si někam sednout ?

Higgins:

Dejte si sklenku portského. To vám uklidní nervy.

Pickering:

Ale já nejsem nervózní ! Kde je to portské ?

Higgins:

Na stole.

Pearceová:

Přijel vůz, pane.

Higgins:

Děkuji, paní Pearceová. Pomáháte Líze?

Pearceová:

Ano, pane. (odejde)

Pickering:

Toť se ví, pomáhá jí ! Vsadil bych se, že ty zatracené šaty nepadnou. Však jsem vás před těmi francouzskými návrháři varoval. Měl jste s ní jít do nějakého solidního anglického podniku, tam alespoň člověk ví, že jsou všichni na naší straně. Dejte si trochu portského.

Higgins:

Děkuji, nebudu

Pickering:

Uklidní vám to nervy.

Higgins:

Ne, děkuji

Pickering:

Zvládne to?

Higgins:

Uvidíme

Pickering:

A co když ne ?

Higgins:

Tak prohraji sázku.

Pickering:

Víte, Higginsi, co na vás nemohu vystát ? Tu vaši zatracenou samolibost. V takovém okamžiku, kdy je tolik v sázce…v takovém okamžiku je od vás naprosto neslušné,

40

že nepotřebujete ani trochu portského ! Co to děvče ? Chováte se, jako by vám na ni vůbec nezáleželo ! Higgins:

Nesmysl, Pickeringu. Ovšemže mi na ni záleží. Co myslíte - oč mi po všechny ty měsíce šlo ? Může vůbec na něčem záležet víc než na tom, když vezmete lidskou bytost a proměníte ji v jinou bytost tím, že pro ni vytvoříte novou řeč ? Vždyť to odstaňuje největší propast, jaká odděluje jednu lidskou duši od druhé. Jak by mi na ni nezáleželo ? Nesmírňě mi na ni záleží !

(vchází Líza)

Pickering:

Slečno Doolitleová, vypadáte překrásně.

Líza:

Děkuji, plukovníku Pickeringu.

Pickering:

Co říkáte Higginsi ? (Líza se plna očekávání podívá na Higginse)

Higgins:

Ujde to. Docela to ujde. (kouká na róbu, zda je v pořádku)

(Sluhové podávají kabáty, Higgins se vrací pro svůj karafiát do klopy, a pokradmu si naleje skleničku portského. Vrací se za Lízou, nabídne jí rámě a společně s Pickeringem odcházejí)

KONEC PRVNÍHO DÍLU

41

Díl druhý

8. obraz (předehra, zavřená opona, po předehře slyšíme ševelení davu na velvyslaneckém plesu. Slyšíme lokaje, jak uvádí hosty, během dialogu padne několik jmen z poza opony, jak lokaj představuje další příchozí)

Lokaj:

Sir Reginalt a Lady Tarringtonovi !

Pickering:

(vstoupí z lóže, z druhé proti němu pani Higginsová, hraje hudba) Paní Higginsová !

Higginsová:

plukovníku ! Tak jak ?

Pickering:

Tak první překážku šťastně zdolala. Velvyslancova paní byla úplně uchvácená.

Higginsová:

Já vím. Slyšela jsem, jak se několik lidí na ni ptalo. Tak mi vypravujte, jaké to bylo.

Pickering:

Higgins řekl velvyslancově paní : Dovolíte, abych vám představil slečnu Lízu Doolittleovou ? A velvyslancova paní řekla : Těší mě. A Líza okamžitě odpověděla : Těší mě.

Higginsová:

(zklamaná) A to je všecko ?

Lokaj:

profesor Zoltán Karpathy !

Pickering:

Ach ne ! Když došlo na mne, ptal se mne velvyslanec i jeho paní : Plukovníku Pickeringu, kdo je to nádherné stvoření, které přivedl profesor Higgins ?

Higginsová:

Co jste jim řekl ?

Pickering:

Tedy - na chvíli jsem se zarazil. Pak jsem se vzpamatoval a řekl jsem : Slečna Doolittleová !

Higginsová:

(ironicky) To bylo neobyčeně pohotové, Pickeringu !

Pickering:

(nafukuje se) Děkuji vám. Co myslíte, pani Higginsová, vyhraje to Líza dnesk večer ?

Higginsová:

Ach, doufám, že ano. Nesmírně jsem si to děvče oblíbila.

(opona se otevírá a Pickering s Higginsovou vstupují do sálu)

Lokaj:

profesor Henry Higgins !

Karpathy:

(slyší jeho jméno a hned se k němu familiérně vrhá)

42

Ach, maestro ! Maestro ! (políbí Higginse na obě tváře, ten ho nepoznává) Vzpomínáte si na mne ? Higgins:

Ne, nevzpomínám. Kdo jste k sakru ?

Karpathy:

Jsem váš žák, váš první, nejlepší a největší žák. Jsem profesor Zoltán Karpathy, to zázračné dítě. Já proslavil vaše jméno po celá Evropa. Vy mě učil fonetiku. Vy nemůžete zapomenout.

Higgins:

Proč se neoholíte ?

Karpathy:

Já nemám váš impozantní... vzezření, vaše postav, vaše čelo. Když se oholím, nikdo si mne nevšimne.

Higgins:

(všimne si, že má prsa plná řádů) Kde jste našel všechny tyhle staré mince ?

Karpathy:

Vyznamenání za jazyk. Transilvánská královna je tady dnes večer. Na mezinárovních slavnostech já pro ni nepostradatelný. Já mluvím 32 jazyků. Já znám v Evropa každý. Žádný podvodník neujde mému odhalení. A teď profesore, teď mě musíte představit té skvostné... stvořenině, kterou jste sem přivedl. Ona každého okouzlovává. Od dob, co přišla do Londýna paní Langtryová, nic takového...

Lokaj:

Jeho excelence doktor Themistokles Stephanos (pán ověnčený řády přichází)

Karpathy:

(tlumeně) Tento takzvaný řecký diplomat předstírá, že neumí anglicky. Ale on nepodvede mě. Je to syn hodináře z Yorkshiru. Mluví anglicky tak barbarsky, že on se neováží povědět jedno slovo, nebo on hned prozradí svůj původ. Já ho nechám předstírat, ale já ho pak nechám za to těžce zaplatit. Já všecky nechám za to zaplatit. Těším až se setkám s vaší dámou. (odchází)

Pickering:

(který slyšel celý rozhovor) Poslyšte, Higginsi !

Higginsová:

(nervózně) Kde je Líza ?

Higgins:

Nahoře. Upravuje se.

Pickering:

Poslyšte, Higginsi, neriskujme to. Seberme ji a odejděme okamžitě.

Higginsová:

Henry, zdá se ti to moudré, zůstat s ní tady ?

Higgins:

Proč ne ?

Lokaj:

Slečna Líza Doolittleová !

43

(všichni zírají, Karpathy okamžitě vystartuje k Higginsovi) Karpathy:

Ach profesore, vy musíte mě představit... (přeruší ho královský pochod, Karpathy se seřadí k hromadné úkloně. Královna přichází, uvidí Lízu a zastaví se u ni)

Královna:

Rozkošná, rozkošná ... (přechází do vedlejšího sálu...spustí se tanec, během něj se Karpathy dostane do tance s Lízou, parket je stále zaplněnější, už Lízu téměř nevidíme, začíná se zavírat opona, naposlední chvíli skrz ní proklouznou Higgins, Pickering a Líza. Opona se zavře, lokajové jim přinesou kabáty, Higgins a Pickering se hlasitě smějím, už mají asi i něco popito.)

9. obraz (před oponou, po přestavbě se otevírá během písně opona a jsme v pracovně pozdě v noci, sloužící čekají)

Pickering:

Higginsi, to byl obrovský výkon.

Higgins:

Hloupost. Kdybych se byl nevsadil, byl bych toho nechal už před dvěma měsíci.

Pickering:

Prostě fantastické !

Higgins:

Šaškárna !

Pickering:

Higginsi, skláním se před vámi.

Higgins:

To nestojí za řeč. Ti hlupáci prostě neznají sami sebe.

VY JSTE TO BRACHU VYHRÁL

Pickering:

Vy jste to, brachu, vyhrál, tu sázku jste vyhrál ! Dneska jste, brachu, slavil slavné vítěství. Já myslel, že to vzdáte, ta výdrž, co máte, je důvod, že se vaše čelo laurem skví.

44

Za to, co jste vykonal, si zasloužíte řád. Higgins:

Dejte pokoj, to nic není.

Pickering:

Sám jste všecko překonal, co v cestě mohlo stát.

Higgins:

To ne ! To ne ! Já na to nebyl sám, vždyť povedlo se to díky vám.

Pickering:

Vy jste to ale vyhrál, tu sázku jste vyhrál, svou neochvějnou vůlí, pevný jako skála z žuly, je to prostě vítěství vaše! (k pani Pearceové) Mě pěkně horko bylo z ní, jak já byl dneska nervózní, nejméně o rok jsem teď starší snad.

Higgins:

(zapaluje si doutník) Jen jsme vešli, poznal jsem, že zaručeně vyhrajem a pak jsem se moh' nudou ukousat.

Pickering:

A kolem plno nadšení: Kde je to božské stvoření ?

Higgins:

Jak dámu poprvé by viděli snad.

Pickering:

A když ji trasylvánský princ nabídl rámě a začal v sále valčík tančit s ní, já věděl, že jste vyhrál, tu sázku sjte vyhrál ! Věřili všichni zkrátka, že to je aristokratka je to prostě vítěství vaše.

Higgins:

Děkuji Bohu za Zoltána Karpathyho. Nebýt jeho, byl bych se určitě užral nudou k smrti. Ale ten chlap tam přišel - jako vždycky schopen všeho.

Pearceová:

Karpathy ? To je ten příšerný maďar ? A ten tam byl ?

Higgins:

Ano Ten hulvát, co z vědy si udělal krám,

45

vzal si do hlavy, že zcela sám chce vypátrat, kdo je a proč přišla sem slečna Doolitleová s panem Higginsem ! Celý večer zas a zas točila se kolem nás ta Budapešť. Blíž a blíže svíral klec, Až jsem si řek' nakonec: Eh, vem to nešť ! Ztratil jsem se od Lízy, a dopřál ji tak možnost zkoušky nejtežší. Nechal jsem ho, jen ať se s ní potěší ! Žárem vášně přetékal, když vířil sálem dál a dál. Zkoušel všechen um a trik, jen aby do tajemství vnik'. A když pak dotančila s ním, tvář zářila mu poznáním ! A hlasem vzrušujícím křičel lotrovsky: Já odhalil jsem právě podvod obrovský ! Pearceová:

NE !

Higgins:

Igen ! Má příliž dobrou angličtinu, z bezvadnou a jasnou výslovností. Tohle dokáží jen cizinci a proto cizinku tu dneska hostí. I když pilně studovala jazyk, já mám názor stálí jako polárka: Já vám dím, co vím, že je to maďarka ! A to dokonce maďarka z královské krve ! Je tu princezna !

sloužící:

Ať dlouho vzkvétá, profesor Higgins ! Ať dlouhá léta vzkvétá nám !

46

Ať dlouho vzkvétá profesor Higgins ! Naše blahopřání vám, jen vám !

Pickering a jeden sluha:

Vy jste to, pane, vyhrál ! Tu sázku jste vyhrál ! Dneska jste, pane, slavil slavné vítěství !

Vy jste to, pane, vyhrál ! Tu sázku jste vyhrál ! Svou neochvějnou vůlí, pevný jako skála z žuly, je to velké vítěství !

Sloužící:

(současně s Pickeringem a sluhou) Ať dlouho vzkvétá profesor Higgins ! Ať dlouhá léta vzkvétá nám ! Ať dlouho vzkvétá profesor Higgins ! Sláva vám a aleluja ! Jako skála z žuly, je to velké vítěství !

Higgins:

(už odstrojen a v županu) A já vám říkám, zaplať Bůh, že už je po všem. Teď konečně mohu jít spát bez toho věčného strachu před zítřkem.

Pearceová:

Dobrou noc, pane Higginsi ! (také odchází)

Higgins:

Dobrou noc.

Pickering:

Nu a já už taky půjdu na kutě. Byla to veliká událost. Higginsi, dobrou noc. (odchází)

Higgins:

Dobrou noc, Pickeringu. Počkat - paní Pearceová ! (ta už je pryč) Zatracený život, chtěl jsem ji ještě říct, že chci ráno kávu místo čaje. Lízo, napište jí to na kousek papíru, ano ? Kam jsem si jenom, ke všem sakrům dal trepky ?

47

Líza:

(snaží se ovládat, ale už marně. Sebere trepky ze země a vší silou je hodí po Higginskovi) Tady máte své trepky ! Vemte si ty své trepky ! A přeražte se v nich !

Higgins:

(zírá, nechápe) Proboha, co tohle...Co je ? Co se děje ?

Líza:

Vám se neděje nic. Vyhrála jsem vám sázku, viďte , To vám stačí. Na mně vůbec nezáleží, viďte ?

Higgins:

Vy, že jste mi vyhrála sázku ? Vy ! Drzí červe ! Já jsem ji vyhrál ! Proč jste po mně hodila ty trepky ?

Líza:

Protože jsem vám chtěla rozbít hlavu. Protože bych vás nejraši zabila, vy surovče sobecká. Proč jste mě v té stoce nenechal ? Děkujete Bohu, že je po všem a že mě do ní můžete hodit zpátky, viďte ?

Higgins:

(hledí na ni s chladným údivem) Tak vida, jak je to stvořeníčko nervózní ! (Líza v zuřivosti vyjekne a zamíří mu instinktivně nehty do obličeje) Ale ! Kočička vytahuje drápky ! Vy se opovažujete vylévat si na mne zlost ? (prudce s ní mrští na židli) Tady si sedněte a uklidněte se.

Líza:

Co se mnou bude ? Co se mnou bude ?

Higgins:

Jak to mám sakra vědět, co s vámi bude ? Co je mi do toho, co s vámi bude ?

Líza:

Vám do toho nic není. To já vím, že vám je to jedno. Vám by bylo jedno, kdybych umřela. Já pro vás nejsem nic ani tolik, jako tydle trepky.

Higgins:

TYTO trepky !

Líza:

(rezignovaně) Tyto trepky. Já myslela, že teď už na tom nesejde.

Higgins:

Co vás to najdenou popadlo ? Smím vědět, zdali máte nějaké stížnosti na to, jak se tu s vámi zachází ?

Líza:

Ne

Higgins:

Zachoval se k vám někdo nepěkně ? Snad plukovník Pickering ? Nebo paní Pearceová ?

Líza:

Ne

Higgins:

Nechcete, doufám, tvrdit, že jsem se k vám já zachoval nepěkně ?

Líza:

Ne

48

Higgins:

To rád slyším. Zřejmě vás to strašné vypětí vyčerpalo. Kousek čokolády ?

Líza:

Ne ! ...Děkuji vám

Higgins:

(už zase v dobré náladě, že si to vyjasnili) To bylo docela přirozené, že jste měla strach, ale teď už je po všem. Teď už vás nemusí nic znepokojovat.

Líza:

Ne, vás už nemusí nic znepokojovat. Ach, Bože, kdybych byla radši mrtvá !

Higgin:

Proč, pro živého Boha, proč ? Lízo, poslyšte ! Ta vaše podrážděnost je čistě subjektivní.

Líza:

Nerozumím. Jsem na to moc hloupá.

Higgins:

Zjitřená představivost. Deprese, nic víc. Nikdo vám neubližuje, Všecko je v pořádku. Jděte pěkně do poslete jako hodná holčička a vyspěte se z toho. Poplačte si trochu, odříkejte si svou modlidbičku a to vás uklidní.

Líza:

Slyšela jsem vaši modlidbičku : Zaplať Bůh, že už je po všem !

Higgins:

A vy snad neděkujete Bohu, že už je po všem ? Teď jste volná a můžete si dělat, co se vám líbí.

Líza:

K čemu se hodím ? Co jste ze mne udělal ? Co teď mám dělat ? Co ze mne bude ?

Higgins:

(konečně pochopí, ale nijak ho to nedojímá) Aha, tak tohle vám dělá starosti ? Tím bych si nelámal hlavu. Řekl bych, že pro vás nebude tak nesnadné, uchytit se tu či onde... ačkoliv jsem si vlastně vůbec neuvědomil, že byste odtud měla odejít. Taky byste se mohla vdát, ne? Víte, Lízo, každý mužský neni jako já a plukovník. Většinou se mužští žení, chudáci malí ! A vy nejste nepohledná. Někdy je naopak na vás radost pohledět...Teď ovšem ne. Teď jste uplakaná a vypadáte jako strašidlo. Ale když jste normální a vyrovnaná, pak jste podle mého názoru docela přitažlivá. Nu tak, jděte do postele a hezky se vyspěte. A ráno, až vstanete, podívejte se na sebe do zrcadla, a uvidíte, že už vám nebude tak mizerně jako teď. Poslyšte, má matka by vám jistě našla nějakého mužškého, který by se vám hodil.

Líza:

Tak hluboko jsme u nís na ulici nikdy neklesli.

49

Higgins:

Jak to myslíte?

Líza:

Prodávala jsem kytky. Sebe jsem neprodávala. Teď, když jste ze mne udělal dámu, nemohu zřejmě nic jiného prodávat než sebe.

Higgins:

Houby, Lízo, neurážejte vztahy mezi lidmi těmi hnusnými frázemi o kupování a prodávání. Když nechcete, nemusíte si brát nikoho.

Líza:

Co mohu jiného dělat ?

Higgins:

Spoustu věcí. Co ten váš starý nápad s květinářstvím ? Pickering by vám je mohl zařídit. Má peněz jako želez. Stejně musí zaplatit všechny ty hadry, co jste měla na sobě. (uchychtne se) Řeknu vám, když k tomu připočtete půjčovné za klenoty, tak to za míň než za dvěstě liber nepořídí. Tak už se seberte ! Ze všeho se pěkně vyspíte. A já už taky musím do postele, jsem pekelně ospalý. Mimochodem, něco jsem hledal, co to bylo ?

Líza:

Vaše trepky.

Higgins:

Ach ano, ovšem. Hodila jste mi je na hlavu...(bere trepky a odchází)

Líza:

Než odejdete, pane...

Higgins:

(zarazí ho "pane") Prosím ?

Líza:

Patří mé šaty mně nebo plukovníku Pickeringovi ?

Higgins:

Co by s nimi Pickering dělal ? To musíte mít tak pozdě v noci zrovna takové starosti ?

Líza:

Potřebuji vědět, co si smím vzít s sebou. Abyste o mně neřekli, že jsem zlodějka.

Higgins:

(hluboce raněn) Zlodějka !? Tohle jste neměla říkat, Lízo. Ostatně to dokazuje váš naprostý nedostatek citu.

Líza:

Tak mi to odpusťte. Jsem jenom obyčejná, nevzdělaná holka a v takové situaci musím být moc opatrná. Mezi takovými jako vy a jako já není cit na místě. Řekl byste mi, prosím, co mi patří a co ne ?

Higgins:

Vezměte si všecko, vezměte si, co chcete. Až na ty klenoty. Ty jsme si vypůjčili. Stačí vám to ? (vzteky bez sebe chce odejít)

Líza:

(rýpe dál, opájí se jeho vztekem) Okamžik, prosím ! (sundavá si klenoty)

50

Vzal byste si je s sebou do ložnice, aby byly v bezpečí ? Náhodou se ztratí a pak to bude na mně. Higgins:

(zuří) Dejte je sem ! Kdyby patřili mně a ne klenotníkovi, nacpal bych vám je do vašeho nevděčného krku !

Líza:

(snímá prsten) Tenhle prstýnek nepatří klenotníhovi, ten jste mi koupil v Brightonu. Těď už ho nechci. (Higgins vztekle hodí prstenem a otočí se na ni, ta si prudké gesto špatně vytoží, zakryje si obličej rukama) Nesmíte mě být !

Higgins:

Vás bít ? Jak mě můžete z něčeho takového nařknout ? To vy jste mi zasadila ránu ! Vy jste mě hluboce ranila !

Líza:

To jsem ráda. Alespoň trošíčku jsem se s vámi vypořádal !

Higgins:

Způsobila jste, že jsem se přestal ovládat a to je něco, co se mi snad ještě nikdy nestalo. Ale teď už raději ani slovo. Jdu spát.

Líza:

Měl byste to o té kávě napsat pani Pearceové sám, protože já to neudělám.

Higgins:

Jděte mi k šípku s paní Pearceovou ! Jděte mi k šípku s kávou ! A s vámi ! A s mou vlastní pošetilostí, s níž jsem své těžce nabyté vědomosti s svou nedocenitelnou přízeň a důvěru vyplýtval na bezcitnou poběhlici ! (odchází v zuřivosti, Líza běží pro zahozený prstýnek, sebere ho)

JEN SE TĚŠ - REPRIZA

Líza:

Jen se těš, pane Higgins, jen se těš ! Budeš plakat, však mý pomstě neujdeš ! Až se budeš, plný strachu, u mých nohou plazit v prachu... Jen se těš, pane Higgins, jen se těš... (pláče)

Tma

51

10. obraz (ulice před Higginsovým domem)

TOULE ULICÍ - REPRIZA

Freddy:

Mezi chodníky rostou šeříky, cožpak jinde v městě slyšíš zpívat slavíky ? Cožpak někdo zří víly u dvěří jinde než v ulicí, kde máš dům ?

A mám tak splněné přání, když to vím, že si mi dnes blíž, když doufám, že znenadání někde tu na ulici se mi objevíš !

lidé zírají, mne to ...

(z domu vychází Líza) Drahá ! Líza:

Co tady děláte ?

Freddy:

Nic. Jsem tu skoro pořád...

Líza:

Freddy, vy si o mě nemyslíte, že jsem bezcitná poběhlice, viďte ?

Freddy:

Má drahá, jak byste na něco takového mohla jen pomyslet ? Vždyť víte, co k vám cítím. Psal jsem vám o tom dvakrát či třikrát týdně, popsal jsem stohy papíru...

SHOW ME ! - UKAŽ !

Freddy:

Tam, kde se obzor zemi ztrácí, chtěl bych jak ptáci modré z neme krást. Vám bych to modré snezl k zemi s hvězdami všemi, pro váš krásný ...

Líza:

Bla, bla, bla ! Plno slov ! A dost ! Každý řeči jen má,

52

když mluví je král ! To stačíte, ale co dál ?

O lásce tvé nic nechci znát, když mě máš rád, ukaž ! O žáru svém, vášnivých snech řeči si nech, ukaž !

Tiše plyne noc, jen ať ji nenaruší tvůj hlas, radši mě chyť, sevři mi pas ! Každý, kdo kdy miloval ti zašeptá ten vzkaz: na řeči teď není čas !

Vím, že chceš mít rty na mých rtech, řeči si nech, ukaž! Ukaž ! Uvěřím dnes, že pravdu má tomu, kdo důkaz mi dá. Důkaz dá !

Co je mít rád...co je to hřích vím jenom z tvých řečí. Hrdinu prý před sebou mám, to všechno znám z řečí !

Při každičkém prázdném slově popadne mě vztek, všecko mi už každý z vás řek'! Jestli mi chceš zpívat, že mě na věky máš rád, tak začnu ječet a řvát !

Ucítit chceš horký můj dech ? Nepřesvědčuj řečí ! Řečí ! Kdo rád mě má, ať nečeká, o lásce důkaz mi dá, důkaz dá ! (odchází, Freddy za ní vlaje) Freddy:

Drahá...Má drahá...

Tma

53

11. obraz (ulice u nádraží)

TO BUDE NÁRAMNÝ - REPRIZE

(Líza vstuje do davu. Najednou je na ulici nepatřičná. Z ruchu najednou slyší pískání její melodie. Všichni na ulici si ji pískají nebo zpívají, aniž by přerušilu svou činnost. Jako bychom slyšeli jejich duši. Jakou měla i Líza. Možná jednu frázi zazpívá i Květinářka, ve které se Líza vidí a díky ní vidíme jasně, co všechno se změnilo)

Muži u ohně:

Tam bezstarostně žít… ach jé, to bude náramný ! Čokoládu si furt jen brát, u kamen si svý nohy hřát, a spát a spát a spát… ach jé, to bude nármaný ! Já bych z pelechu, lidi, nevylezla vůbec ven, dřív než na jaře by slunce mrklo mi do oken. Někdo byl by tam se mnou snad, ten by moh’ mít mě něžně rád, a ještě víc mě hřát.. ach jé, to bude náramný !

Muž:

Brýtro, slečno

Jiný muž:

Dobrýtro, slečinko

Prodavač ovoce: Dobrý ... (zarazí se) Odpusťte slečno, já si vás s někým na chvilku splet' Líza:

S kým ??

Prodavač ovoce: Nezlobte se, to to ranní sluníčko

Líza:

Někdo byl by tam se mnou snad, ten by moh’ mít mě něžně rád, a ještě víc mě hřát.. ach jé, to bude náramný ! Náramný ! Náramný !

54

Náramný ! Náramný !

Harry:

(vyjde na scénu, volá za sebe) Alfrédíčku, je čas !

Hostinský:

(Vyjde Doolittle a hned za ním Hostinský, vyprovází váženého hosta) Přijďte zas, pane Doolittle. Jste vždycky vítán. (Doolittle mu dá zpropitné a Hostinský odejde)

Doolittle:

(nešťasten paroduje) Přijďte zas, pane Doolittle. Jste vždycky vítán.

Líza:

(užasle) Táto ?

Doolittle:

Vidíš to, Harry? Ten člověk nemá kouska slitování. Pošle sem mou vlastní krev, aby se kochala nad mou bídou. (Líze) Jsem na tom bídně, běž za tim svým ďáblem a rovnou mu to pověz !

Líza:

O čem to mluvíš ? Co to máš na sobě ?

Doolittle:

Jako bys to nevěděla ! Tohle ze mě udělal, sadista !

Líza:

Higgins ? Co s tebou udělal ?

Doolittle:

Zničil mě ! Zničil moje štěstí ! Nohy, ruce mi svázal a hodil mě do zajetí morálky středních vrstev. Prodal mě ! Byl to on, kdo napsal tomu starýmu americkýmu zazobanýmu poděsovi Wallingfordovi, že nejoriginálnější moralista v Anglii jsem já ! Alfréd Doolittle - popelář. Byl to on nebo ne ?

Líza:

To vypadá na jeden z jeho žertů.

Doolittle:

Žert ?! To byl můj konec ! Ten američan totiž natáhnul bačkory a odkázal mi čtyři tisíce liber ročně.

Harry:

Alfrédíčku, je pomalu čas. Za takový dvě hodinky abys byl v kostele.

Líza:

V kostele ? Ty v kostele ?

Doolittle:

Tak, v kostele. Tak hluboko jsem do toho musel říznout. Co si myslíš, proč bych byl jinak oblečenej jako funebrák ? Tvá macecha se chce vdávat. Teď když jsem nóbl, tak ona chce bejt taky nóbl.

55

Líza:

Když ti to dělá takové potíže, proč ty peníze prostě nevrátíš?

Doolittle:

(s melancholickou rezignací) To je právě ta tragédie. Lízo ! Ono se to lehce řekne: vrať ty peníze. Vykašli se na ně. Ale, Lízo, k tomu já nemám odvahu. Jsem strašpitel, jako všchni, všichni jsme strašpitlové. Tak to se mnou dopadlo. Alfréd Doolitle je zaprodanej !

Freddy:

(přibíhá) Lízo, mě je v tom taxi strašná zima.

Doolittle:

Poslyš, Lízo, nechceš náhodou přijít a podívat se, jak mě dneska dopoledne shoděj z kazatelny ? Je to u Sv. Jiří na Hanoverským náměstí v deset hodin.

Líza:

Ne, táto, nepřijdu.

Freddy:

Už jste tu se vším hotova ?

Líza:

Ano Freddy. (s důrazem) Tady už jsem se vším hotova. Hodně štěstí, tati. (jako poslední gesto na rozloučenou pohodí kytičku fialek a odchází)

Kuba:

Tak, Alfrédíčku, jdeme na to.

Doolittle:

Kolik času zbývá?

JÁ SE DNES DOPOLEDNE ŽENÍM Kuba, Harry a přátelé:

Několik málo hodin a plač si nebo křič, jen málo hodin a svoboda je pryč.

Doolittle:

Všude po Londýně je tolik hospod a tolik děvčat a já abych to všecko stihnul za několik málo hodin. Já se dnes dopoledne žením ! Bim, bam, zvon vyzvání, bim, bam. Vyvalte sudy, ať hrajou dudy, jen ať tu svatbu nezmeškám !

Láskou a štěstím jenom zářit tam dneska dopoledne mám. Děvčata pojďte, mě doprovoďte, jen ať tu svatbu nezmeškám.

56

Když začnu tančit, kdo by mi hrál ? Když začnu jančit, vyklidíte sál !

Neb, já se dnes dopoledne žením ! Bim, bam, zvon vyzvání, bim, bam. Tam bude nával a tak strašnej kravál, jen ať tu svatbu sám, ať tu svatbu sám, božíčku, ať tu svatbu nezmeškám !

všichni:

Já se dnes dopoledne žením ! Bim, bam, zvon vyzvání, bim, bam.

Doolittle:

Hlídejte si mě, spoutejte si mě,

Všichni:

Jen ať tu svatbu nezmeškám ! Láskou a štěstím jenom zářit tam dneska dopoledne mám.

Doolittle:

Kdo síly dost má, pohni mi kostma !

Všichni:

Jen ať tu svatbu nezmeškám !

Doolittle:

Dejte mi ránu, kdybych jen mrk', kdybych šel k jiný, zakruťte mi krk !

Všichni:

Neb já se dnes dopoledne žením ! Bim, bam, zvon vyzvání, bim, bam.

Doolittle:

Půjdu tam asi s Armádou spásy, jen ať tu svatbu sám...

Všichni:

jen ať tu svatbu sám...

Doolittle:

božíčku, ať tu svatbu nezmeškám !

Kuba, Harry a přátelé:

Už hvězdy na obloze blednou. Noc odložila temný háv. Svítání studí, Londýn se budí, buď, kamaráde, zdráv, buď zdráv !

Doolitle:

Já se dnes dopoledne žením ! Bim, bam, zvon vyzvání, bim, bam. Je nás tak moc tu, tak vzdejme mi poctu,

57

jen ať tu svatbu sám, ať tu svatbu sám, božíčku, ať tu svatbu nezmeškám !

Tma

12.obraz

(pracovna)

Higgins:

Pickeringu ! Pickeringu ! (Pearceové) A neřekla vám, kam si posílá šaty ?

Pearceová:

Už jsem vám přece řekla, pane, že si je všechny vzala s sebou.

Pickering:

Copak, copak ?

Higgins:

Stala se zatracená věc. Líza upláchla !

Pickering:

Upláchla ?

Higgins:

Ano, upláchla ! A pani Pearceová ji klidně nechá jít a neřekne mi ani slovo.

Pickering:

To je blázen.

Higgins:

Co mám dělat? (chodí sem a tam) Dostal jsem ráno čaj místo kávy. Nic nemohu najít. Nevím, kam jít, nebo kdo a kdy ke mně přijde.

Pearceová:

To všecko věděla vždycky Líza.

Higgins:

Ovšemže to věděla ! Jenže je pryč !

Pearceová:

Nepolekala se někoho z vás dvou v noci na dnešek ?

Pickering:

Vždyť jste tu byla s námi, pani Pearceová. Sotva jsme na ni promluvili. Higginsi, nepouštěl jste na ni hrůru, když jsem odešel spát ?

Higgins:

Právě naopak. Ona mi hodila na hlavu trepky. A přitom jsem ji k tomu ani v nejmenším nevyprovokoval. Trepky najdenou bác ! Rovnou do hlavy, než jsem se zmohl na slovíčko. A sama se vyjadřovala tak strašně, že mne to prostě pobouřilo.

Pickering:

To jsem blázen

Higgins:

Já to prostě nechápu. Zacházeli jsme s ní, jak nejlíp jsme dovedli. Sama to přiznala.

58

Pickering:

To jsem blázen.

Higgins:

Pro živého Boha, Pickeringu, přestaňte být blázen a dělejte něco !

Pickering:

Ale co ?

Higgins:

Zavolejte na policii ! Od čeho by tu byla policie, pro Boha živého ? (spěchá se převléknout)

Pearceová:

(zarazí ho) Pane Higginsi, nemůžete přece Lízu hlásit na policii jako zloděje, nebo ztracený deštník.

Higgins:

Proč bych nemohl ? Chci ji najít ! To děvče mi patří ! Dal jsem za ni pět liber ! (odejde)

Pickering:

Správně. (zdvihne sluchátko) Prosím Scotland Yard. Paní Pearceová, mohl bych dostat trochu kávy ?

Pearceová:

Prosím, pane. (odejde)

Pickering:

Á, dobré jitro. Tady plukovník Pickering...Wimpole street 21a. Chci ohlásit zmizelou osobu. Všecko, co podniknete, abyste nám ji pomohli najít, královsky oceníme. Nejsem tak docela bez vlivu a postarám se, aby vaši nadřízení...Ach, ovšem. Líza Doolittleová... asi jednadvacet let...nu, řekl bych asi tak metr pětašedesát...oči ?

Higgins:

(zařve ze svého pokoje) Hnědé !

Pickering:

Hnědé...vlasy? Vlasy...má spíš...bezbarvé...chci říct, je to barva, kterou mohu těžko popsat...

Higgins:

(vyletí z pokoje) Hnědé ! Hnědé ! Hnědé ! (letí zpět do pokoje)

Pickering:

Slyšel jste, co říkal: hnědé...ráno...ne...ne..ne...žádná příbuzná. Řekněme, dobrá známá (směje se pobaveně) Jak prosím ? (znepokojeně) Tak počkat, počkat, kamaráde, tenhle tón se mi vůbec nelíbí. To je naprosto naše věc, víte, co to děvče tu dělá. Vaše věc je přivést jí sem zpátky, aby to mohla dělat i nadále ! (zuřivě zavěsí, vstoupí utrápený Higgins)

59

PROČ ŽENA NENÍ VÍC JAKO MUŽ

Higgins:

Beze slova jednoduše sebrat se a jít ! Když tak slavně vyšel jí ten bál ! Co jí to jen vzalo ? Co se jí to stalo ? Sám čert by se v té ženské nevyznal ! (kroutí hlavou a odchází se doobléct, Pickering znovu zvedá telefon, něco ho napadlo)

Pickering:

Poslyšte, Higginsi, mám na ministerstvu vnitra bývalého spolužáka. Ten by nám jistě mohl pomoci. Já ho zavolám. (do telefonu) Prosím Whitehall 7244 (čeká)

Higgins:

(vejde) Ženská prostě nemá rozum, v tom to všecko je ! Ta v hlavě má jen slámu a nic víc ! Toť horda věčně podrážděných, nabručených, rozhořčených, ubrečených, rozzuřených, šílených a vzteklých čarodějnic ! (vrací se do svého pokoje)

Pickering:

(do telefonu) Prosím pana Brewstera Budgina...ano, počkám

Higgins:

(vstoupí) Pickeringu, proč nemůže žena být spíš jako muž ? Hm ? (Pickering na něho polekaně pohlédne) Ano nemůže žena být spíš jako můž ? Muž je tak čestný, má razum a řád, je naprosto jemný a všecko chce znát. V radosti, v žalu, vždy se správně zachová. Proč není žena taková ?

Proč nic ženy samostatně nesvedou ? Nemá vlastní hlavu každá z nich ? Proč se vždycky po mamince vyvedou ? Měly by spíše být ve všem po otcích ! Nemůže žena být spíš jako muž ? Muži jsou milí a dovedou žít a s každým z nich vždycky je radostno dlít.

60

Cožpak vás urazí, když promluvím jen z řítka ? Pickering:

Ovšemže, ne !

Higgins:

A žárlit na skleničku, jste snad takový ?

Pickering:

Hloupost !

Higgins:

Budete lkát, když jednou nepřijde vám kytka ?

Pickering:

Nikdy !

Higgins:

Proč není žena jako vy ? Sem tam i ten muž je trochu hlučnější. Sem tam některý nás nebaví. Sem tam někdo charakter má vadnější, vcelku však mi jsme zázračné pohlavý ! Nemůže žena být spíš jako muž ? Muž si vždy cení všech dobrých i zvých, Ví, co je to humor a miluje smích. Lkáte, když vám nejdu domu, ač se šeří ?

Pickering:

Ovšemže, ne !

Higgins:

Nebo když na váš svátek budu lakomý ?

Pickering:

Hloupost !

Higgins:

Děláte scénu, když jdu s jiným na večeři ?

Pickering:

Nikdy !

Higgins:

Proč není žena jako my ? (roztrpčen tímto zjištěním odchází do svého pokoje)

Pickering:

(do telefonu) Haló, je to pan Brewster Budgin ? Boozy ? Tak teď ale v životě, v životě neuhádneš, kdo ti volá ! (zklamaně) Ano, jsem to já. Ty máš ale paměť ! Jak se máš, stará vojno ? Ani nevíš, jak rád tě zas jednou slyším... 30 let? Je to možné ? Ba, ba...može vody, moře vody...Ach, ano... Boozy, stará vojno, abys věděl, proč volám. Stalo se nám něco dost nepříjemného. Mohl bych teď hned zajít za tebou ? Výborně. Hned jsem tam. Děkuji ti Boozy. (zavěsí právě, když pani Pearceová přichází s kávou) Jdu teď na ministerstvo vnitra, paní Pearceová.

Pearceová:

Doufám, že ji najdete, plukovníku Pickeringu. Panu Higginsovi by tolik scházela.

Pickering:

Panu Higginsovi by scházela ?! Ať jde pan Higgins k čertu ! Mně by scházela ! (Pickering odchází, Higgins konečně oblečen vchází)

61

Higgins:

Pickeringu ! Pickeringu ! Kde je plukovník ?

Pearceová:

Šel na ministerstvo vnitra, pane

Higgins:

Aha. Vidíte, pani Pearceová ? Já jsem znepokojen a on spěchá na pomoc. (dojatý) Tomu říkám přítel. Pani Pearceová, vy jste žena. Nemůže žena být spíš jako muž ? Muž je tak slušný, ať mladík či děd, ochoten vždycky ti pomoci hned a v nouzi rozdělit se s tebou o svůj žlab. Proč jenom žena není chlap ? Proč myšlení ženy nikdy nebaví ? Proč logika je jim pracizí ? Hlavu, tu si vždycky řádně upraví, leč z nitra hlavy chlívek jim nezmizá.

Nemůže žena být spíš jako muž ? Já takhle být ženou a navštívit bál, kde každý co dámě by poctu mi vzdal což jako prasklá vana náhle rozbrečím se ? A řvu jak děcko, jež má hlad a nehajá ? Uprostřed noci bez vší stopy opustím se ? Proč neni žena jako JÁ ??

(odchází)

Tma

13. obraz (zimní zahrada paní Higginsové, podává se čaj)

Higgins:

(ještě do tmy) Máti ! Máti ! Tak máti, kde jsi ke všem sakrům ?! Máti, ta zatracená … (světlo)

Líza:

(chová se ukázkově) Dobrý den, profesore Higginsi ! Doufám, že se vám dobře daří !

Higgins:

(vyveden z míry) Mně, že se …

62

Líza:

Ovšem, že se vám dobře daří. Vy nikdy nestůněte. Napijete se s námi čaje ?

Higgins:

Nechoďte na mne s touhle fintou ! Tu jsem vás naučil já ! Seberte se, pojďte domů a neblázněte !

Higginsová:

To jsi řekl opravdu vybraně, Henry. Takovému pozvání žádná žena neodolá.

Higgins:

Především: jak se ta nestydatá holka dostala sem ?

Higginsová:

Líza mě přišla navštívit a mě její návštěva neobyčejně potěšila. A jestli se nechceš chovat jak se sluší a patří, pak buď tak hodný a odejdi.

Higgins:

Chovat jak se … kvůli téhle hlávce zelí ? To ať mi radši vleze na záda !

Higginsová:

Jak jste se vůbec mohla v přítomnosti mého syna naučit, jak se chová dáma.

Líza:

(sladce) To bylo opravdu velmi nesnadné. Nikdy bych se to byla nenaučila, nebýt plukovníka Pickeringa. Ten mi vždycky zřetelně dával najevo, že jsem pro něho víc, než obyčejná květinářka. Víte, paní Higginsová, křomě všech těch maličkostí, které si člověk může osvojit - rozdíl mezi dámou a květinářkou není v tom, jak se chová která z nich, ale jak se lidé chovají k nim. Pro profesora Higginse nebudu nikdy víc než květinářka, protože se mnou vždycky jednal jako s květinářkou a nikdy se mnou nebude jednat jinak. Ale stejně dobře vím, že pro plukovníka Pickeringa jsem dáma, protože se mnou vždy jedná jako s dámou a nikdy se mnou jinak jednat nebude.

Higginsová:

Prosímtě, Hanry, buď tak hodný a přestaň skřípat zuby.

Komorná:

(vejde) Přišel pan farář, madam. Mám ho uvést ?

Higginsová:

Cože ? Farář s mým synem pohromadě ? Dobrotivý Bože, nikdy. Přijmu ho v knihovně. Lízo, kdyby můj syn začal rozbíjet nějaké předměty, máte plné právo dát ho vyhodit. (odchází, ještě se otočí na Higginse) Na tvém místě, můj drahý Hanry, bych mluvila jen o dvou věcech : o počasí a o zdraví. (odejde)

Higgins:

Nu tak, Lízo, teď jsme si tak trochu kvit, abych použil vašich slov. Stačí vám to ? Budete už rozumná ? Nebo chcete pokračovat ?

63

Líza:

Chcete abych se vrátila jen proto, abych vám vždycky podala trepky, abyste si na mě vždycky mohl vylít zlost a abych vám posluhovala.

Higgins:

Kdy jsem řekl, že chci, abyste se vrátila ?

Líza:

Tak o čem se tu spolu bavíme ?

Higgins:

O vás, o mně ne. Když se vrátíte, budu se k vám chovat přesně tak, jako vždycky. Nemohu měnit svou povahu a své chování změnit nechci. Chovám se přesně tak, jako plukovík Pickering.

Líza:

To není pravda. Ten se chová ke květinářce jako k vévodkyni.

Higgins:

A já se chovám k vévodkyni jako ke květinářce.

Líza:

Aha, rozumím. Takže vy neděláte mezi lidmi rozdíl.

Higgins:

Přesně tak. Veliké tajemství, Lízo, nespočívá v tom, že se člověk chová dobře nebo špatně, či nějak specielně, ale v tom, že se chová ke každé lidské bytosti stejně. Takže nejde o tom, jestli se k vám chovám podle vás hrubě, ale o to, zda můžete říct, že jsem se někdy k někomu choval líp.

Líza:

(s náhlou upřímností) Mně to vůbec nevadí, jak se ke mně chováte. Nevadí mi, když mi nadáváte. Nevadila by mi od vás ani modřina na oku, už jsem jich pár měla dřív. Ale nechci, abyste mě přehlížel. Člověk vám musí z cesty, natřásáte se a na nikoho se neohlížíte.

Higgins:

Mluvíte o mně, jako bych byl autobus.

Líza:

Vy taky nic jiného nejste ! Jenže já se bez vás obejdu. Nemyslete si, že to nedokážu.

Higgins:

To já vám, že to dokážete. Sám jsem vám to přece řekl. (po chvilce vážně) Vás ovšem ale nikdy ani nenapadlo, jestli se já obejdu bez vás.

Líza:

Vy jste kus ďábla. Dovedete děvčeti stisknout srdce, jako jiní dovedou stisknout ruku, až to bolí. Proč bych se měla vracet ?

Higgins:

Proč ? Pro tu legraci. Proto jsem vás přece vzal k sobě.

Líza:

A když se vám zítra nezavděčím, můžete mě vyhodit.

Higgins:

A když se nezavděčím já vám, můžete odejít. A třeba zase prodávat kytky.

64

Líza:

Kdybych já se tak mohla vrátit ke svému košíku! Byla bych nezávislá na vás, na tátovi, na celém světě! Proč jste mě připravil o mou nezávislost? Proč jsem si ji nechala vzít? Teď jsem otrok, jenomže pěkně oblečený.

Higgins:

Ani v nejmenším. Budu vás adoptovat a odkážu vám peníze, jestli chcete. Nebo byste si radši vzala Pickeringa?

Líza:

(zuřivě na něj pohlédne) Ani vás bych si nevzala, kdybyste mi to nabídl; a to jste mladší jak on!

Higgins:

(jemně) Než on.

Líza:

(ztratí nervy) Já si můžu mluvit jak chci! Už nejste můj učitel.

Higgins:

(uvažuje) I když pochybuji, že by si vás Pickering vzal. Je zatvrzelý starý mládenec jako já.

Líza:

Po vdavkách já netoužím, jen si nemyslete. Takových, co si mě chtěli vzít, jsem vždycky měla habaděj. Freddy Hill mi píše dvakrát třikrát denně, hotové romány!

Higgins:

(nepříjemně překvapen) Spratek jeden drzá!

Líza:

Když se mu chce? Má na to právo, chudinka. A má mě doopravdy rád.

Higgins:

Vy nemáte právo ho v tom podporovat.

Líza:

Každá dívka má právo na lásku.

Higgins:

Cože?! Od takových pitomců?

Líza:

Freddy není žádný pitomec. A jestli je slabý a chudý a chce mě, třeba by mě zrovna udělal šťastnější než někdo, kdo je lepší než já, ale jenom na mě pouští hrůzu a nechce mě.

Higgins:

Dokáže z vás něco udělat? To je otázka.

Líza:

Co když já dokážu udělat něco z něho? Ale co bychom mohli jeden z druhého udělat, na to já nikdy ani nevzdychla; a vy nemyslíte na nic jiného. Já chci být svá, nic víc.

Higgins:

Vy zkrátka chcete, abych se do vás zbláznil jako Freddy. Je to tak?

Líza:

Není. Takové city od vás nečekám. A nedělejte si žádné iluze, o sobě ani o mně.

Higgins:

Hrome, oč se to vlastně handrkujeme?

65

Líza:

(velmi ztrápená) Já chci trošku laskavosti. Já vím, že jsem obyčejná, hloupá holka a vy že jste inteligentní pán, ale nejsem žádné smetí, abyste po mně šlapal. Co jsem dělala, to nebylo kvůli parádě a taxíkům, ale protože nám spolu bylo dobře a mně na vás začlo (opraví se) začalo záležet. Já nechci, abyste mě miloval - já dobře vím, jaký je mezi námi rozdíl - ale abysme abychom -

se víc spřátelili.

Higgins:

Ale ovšem ! Lízo, vy jste husa.

Líza:

To není žádná odpověď.

Higgins:

Dokud se nepřestanete chovat jako obyčejná káča, žádnou lepší nedostanete. Když z vás má být dáma, nesmíte se cítit zanedbávána, pokud muži nad váma půl života neprovzdychají a druhou půlku vám nedělají modřiny. Zdám se vám chladný, bezcitný a sobecký ? Dobrá : Najděte si někoho, kdo vám vyhoví. Provdejte se za nějaké sentimentální čuně, chlapa, který bude mít spoustu peněz a pár tlustých rtů, aby vás líbal a pár tlustých podrážek aby do vás kopal. Když si nedovedete vážit toho, co máte, zvolte si to, co umíte ocenit.

Líza:

(zoufale) Vy jste tyran! Já se s vámi nedomluvím! Všecko obrátíte proti mně, a vinna jsem vždycky jenom já. Ale sám přitom dobře víte, že mi jenom schválně naháníte hrůzu. Víte, že se nemůžu vrátit do stoky, jak vy říkáte, a že nemám na světě žádné opravdové přátele kromě vás a pana plukovníka. Dobře víte, že teď už bych nemohla žít s žádným tuctovým sprosťákem, a když děláte, jako bych mohla, jen mě urážíte, a to je od vás hanebné a kruté. Ale jen si nemyslete, že mě máte na kolenou a že mě můžete ukřičet a dupat po mně. Já si vezmu Freddyho, abyste věděl, jen co ho dokážu uživit.

Higgins:

Freddyho?!! Toho pošuka, který by se ani jako poslíček neuživil, i kdyby měl kuráž se o to pokusit !? Ženská vy nechápete, že jsem z vás stvořil nevěstu pro krále?

66

Líza:

Freddy mě miluje, a tím je v mých očích králem. Nechci, aby pracoval, nikdo ho k tomu nevedl jako mě. Seberu se a začnu učit.

Higgins:

Co budete učit, pro Boha živého ?

Líza:

To, co jste mě naučil vy. Správnou výslovnost.

Higgins:

Ha, Ha !

Líza:

Nábídnu se jako asistentka tomu vynikajícímu Maďarovi.

Higgins:

(zuří) Cože ?! Tomu podvodníkovi ? Tomu gaunerovi ? Tomu odpornému břídilovi byste prozrazovala moje metody ? Mé objevy ? Jen to zkuste a zardousím vás, slyšíte ?

Líza:

Prosím… beze všeho. Co je mi po tom ? Já věděla, že mě jednou uhodíte. (dívá se na něj a chápe) Že jsem na to blázen nepřišla dřív. Takhle to je. To ti dodalo, Hanry Higginsi, viď ? Teď už si nedělám ani tohel (luskne mu před nosem) z tvého naparování.

BEZ TEBE

Líza:

Já si myslela, že jsi všecko na světě, Já byla holka bláhová ! Já si myslela, že nic nepřemůže tě. To jsem byla hlava skopová ! NE, ne, ty velikáne náš, nejsi tak převeliký, jak se zdáš !

Higgins:

Ty žábo nestydatá !

Líza:

Bude nám slunce hřát bez tebe. Anglie bude stát bez tebe. Kuřátka na dvoře, pobřeží u moře, bude mech v oboře bez tebe. Hudba dal bue znít bez tebe. Básníci budou žít bez tebe. I ten déšť bude dštít na pláních španělských, bude déšť bude sních bez tebe. Umím žít bez tebe ! Víš vždy jak hovořiti, ale jdi už do … Holandska, Himalájí, Haify ! Nějak vše dopadne bez tebe.

67

Palác náš nespadne bez tebe. Potíš tam, potíš sem, nějak se protlučem bez tebe !

Příliv břeh bez tebe zas omočí, bez tvé pomoci se zem otočí. Bez tebe poplyne mrak na nebi. Nikomu, ani mně tě není potřebí.

A já se, dobře vím, bez tebe na nohy postavím bez tebe. Jdi do své samoty, já nejsem jako ty. Bez tebe … Higgins:

Lidičky, já sem vyhrál ! Já vyhrál ! Já vyhrál ! Teď teprve se moje čelo laurem skví ! Já chtěl z ní stvořit ženu, co pozná svou cenu ! A já ji taky stvořil toť mé vítěství !

Lízo ! Vy jste ohromná ! Potvora jedna drzá ! Před pěti minutami jste mi vysela na krku, jako balvan. Ale teď jste věž síly, jste sesterská bitevní loď. Tak se mi líbíte ! Vy, já a Pickering budeme trojspolek starých mládenců, a to je víc než dva mužští a jedna hloupá holka. Líza:

Už se nikdy neuvidíme. Sbohem, profesore Higginsi. (odchází, Higgins stojí zaražen, volá o pomoc)

Higgins:

Máti ! Máti ! (vstoupí Higginsová) Odešla !

Higginsová:

Ovšem, drahoušku, co jiného jsi čekal ?

Higgins:

Co mám dělat ?

Higginsová:

Asi se budeš muset obejít bez ní. (Higgins odchází) Výborně, Lízo…

Tma

68

14. obraz

(ulice před domem)

MUSÍM VIDĚT JEJÍ TVÁŘ

Higgins:

Za - tra - ce - ně ! (malý hrůzostrašný objev) Já musím vidět její tvář… jak ráno stíny zahání a její píseň veselá, co večer zpívala, ten smích a zpěv, ten pláč a hněv, jsou pro mne samozřejmostí, tak jako proces dýchání. Žil jsem si v klidu sám a sám, jak žije starý mládenec, to, co dokázal jsem dřív, dokážu zas… a přec: Já musím vidět její krok a slyšet její hlas a vidět její tvář.

(hořce) Vzít si Freddyho ! Tako infantilní nápad ! Něco tak bezcitného, hanebného, hloupého… ale ta bude litovat ! Hořce litovat ! To je ztracený podnik už před svatbou !

Vidím ji už teď: paní Eynsford-Hillovou, v krámku nad hostodou žijí oddaně. Vidím ji už teď: ani vindru ubohou a výběrčí právě přišel pro daně.

A vidím její náhlou zkázu, jak na chodníku ve chvilce zas prodává kytky v mrazu, a pan manžel snídá sám v postýlce !

69

Ztratí směr i cíl, její tváře poblednou a pak zažije ten konec veliký: Freddy Eynsford-Hill vezme roha pojednou se zámožnou vdovou do Ameriky ! (tragicky) Ach ta Líza ! Jak zdrcující ! Jak ponižující ! (neodolá) Okouzlující !

Jak bude bolestná ta nevyhnutelná noc, až v slzách a hadrech zaklepe na mé dveře. Bídná, opuštěná, kající se a zkroušená. Pustím ji dovnitř nebo ji vyženu do mrazu ? Ukážu jí laskavou tvář, nebo s ní naložím tak, jak si zaslouží ? Přijmu ji zpátky ? Nebo ji shodím ze schodů ?

Jsem tak shovívavý pán, co chápat dovede, nesvede zatvrdit se a na svém zarytě stát. Prostě shovívavý pán.

Nikdy však nepřijmu i zpět ! Až mi tu jednou začne řvát, až mi prosit přijde sem, zabouchnu jí před nosem, ať jen táhne pryč a jde si pod most spát !

Vzít si Freddyho ! HA !

(vstupuje do domu, ocitáme se v pracovně, kde právě Pickering pokládá telefon)

Chci slyšet jen, jak “dobrý den”

70

mi říká k snídani. Ten smích a zpěv, ten pláč a hněv jsou pro mne samozřejmostí, tak jako proces dýchání. Tak jako na všecky i na ni zapomenu nakonec, zbavím se ji brzy jako zlozvyku - a přec … Chci ještě zahlédnout tu tvář, jak naplňuje vzduch, chci vidět její tvář.

(uvidí Pickeringa, který všechno slyšel. Koukají na sebe, možná ho pickering přátelsky obejme. Higgins si sundavá sako a sedá si ke stolu, možná chce žačít pracovat…Pickering na něj kouká upřeně z křesla a čeká… je mu jasné, co přijde. Higgins se po chvíli prudce zvedne, bere sako a rozbíhá se ke dveřím. Tak už stojí Líza s kufry. Koukají na sebe, Líza lehce pokrčí rameny, Pickering se směje ironii celé situace a opona padá)

KONEC

71