PYGMALION O PYGMALIÓNOVI. Z desáté knihy Ovidiových Proměn, verše

alion prg.indd 1 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 C

2.5.2008 14:51:1

PYGMALION

O PYGMALIÓNOVI Z desáté knihy Ovidiových Proměn, verše 243–297.

Pygmalión, když viděl jak hříšně hetéry žijí, zhrozil se množství vad, jichž postihla příroda štědře ženské mysli a duši, i žil jako svobodný panic bez choti, v ložnici své byl bez družky po dlouhou G. B. Shaw dobu. Zatím se zvláštním darem a uměním ze sloní kosti vyřezal sochu jak sníh, sličnou, že taková žena nemůže přijít na svět. I jala ho láska k té soše. Skutečné panny to vzhled, a jistě bys myslel, že žije, že by se pohnula ráda, však stud jí to učinit brání. Tak jest umění skryto v tom umění! Diví se tvůrce, vpíjí do hrudi žár, jejž nítí to zdánlivé tělo. Častokrát na výtvor sahá a zkouší, je-li to tělo anebo sloň, a že sloní to kost, přec uznati nechce. Drží ji, promlouvá k ní a líbá ji, mysle, že vrací polibky; tiskne-li údy je jist, že prsty se boří do masa, cítí strach, že naskočí modřiny tlakem; brzy se lichotí k ní, a brzy jí přináší dárky, jež jsou milé dívkám: buď kulaté oblázky, mušle, anebo malé ptáčky a květiny nesčetných barev, lilie, pestré míče, neb slzy, jež Hélia dcery vyroní ze svých stromů. A zdobí též oděvem údy, drahým kamením prsty a dlouhými řetězy hrdlo; s uší lehké perly a s ňader jí splývají stuhy. Sluší jí vše, však docela nahá je neméně krásná. Na lůžko v tyrský nach pak položí tvůrce svou sochu, družkou lože ji zve, a zlehka jí přikloniv šíji, jak by to cítit měla, ji uloží v prachové peří. Přišel Venušin svátek, jenž největší slávě se těší


2.5.2008 14:51:1

G. B. SHAW

na Kypru. Jalůvky mladé, jimž krášlilo zahnuté rohy zlato, se skácely již, kov bělostné šíje jim proťal; dýmalo kadidlo vonné. Tu přistoupil k oltáři sochař s darem a nesměle dí: ,,Ach, všecko-li můžete dáti, prosím, staň se mou chotí –“ on váhal říci: „ta dívka ze sloni“; pravil: ,,– žena té ze sloni podobná vzhledem!“ Zlatá Venuše uhodla hned, jsouc přítomna svátku, kam se to přání nese, i vzplanul po třikrát plamen, jazyk do vzduchu šlehl: to znamení přízně je boží. Vrátiv se Pygmalión, hned zamíří k soše té dívky, vrhne se k loži a políbí ji: aj, zdá se mu teplou! Přiblíží podruhé rty, též na hruď rukama sahá: dotekem sloň hned měkne, a ztrácejíc původní tuhost, pod prstem povoluje a boří se, tak jako měkne na slunci hyméttský vosk, jenž zručným palcem jsa hněten, v četné tvary se mění a užitím stává se tvárným. Žasne a nejistá radost jím prochvívá, klamu se bojí; lásky však pln on zkouší opětně předmět své touhy: tělo to jest – již tepají cévy, jichž prsty se dotkly! Tenkrát se kyperský rek jal přednášet překypující modlitbu, vzdávaje Venuši dík, pak tiskne svá ústa konečně na pravá ústa, a dívka ty polibky ihned cítila, zarděla se, a zdvíhajíc k obloze jasné jasný svůj zrak, zří současně s nebesy milence svého… Bohyně přála jim též, když takto je v manželství svedla. Jakmile měsíční růžky se devětkrát k úplňku sešly, zrodila se jim Pafos, dle níž má jméno ten ostrov. přeložil Ferdinand Stiebitz


2.5.2008 14:51:1

PYGMALION

PYGMALION G. B. SHAW Překlad: Milan Lukeš Inscenační úprava textu: Helena Glancová

Režie: Helena Glancová Scéna a kostýmy: Marta Roszkopfová Hudební a zvuková spolupráce: Josef Plechatý Dramaturgie: Martin Urban Inspice: Blanka Schieblová Nápověda: Šárka Teplíková


2.5.2008 14:51:1

N

G. B. SHAW

OSOBY A OBSAZENÍ:

Paní Higginsová

Michaela Lohniská

Profesor Henry Higgins, její syn

Martin Polách

Paní Eynsford-Hillová

Eva Lecchiová

Slečna Eynsford-Hillová, její dcera

Jana Šulcová

Freddy Eynsford-Hill, její syn

Petr Florián

Plukovník Pickering

Jaromír Tlalka

Alfred Doolittle, popelář Líza Doolittlová, jeho dcera

Ladislav Dušek Veronika Korytářová

Paní Pearceová, Higginsova hospodyně Milena Šajdková Přihlížející

Vít Musil

Ironik

Přemysl Houška

Komorná

Šárka Teplíková

slavnostní předpremiéra 8. května 2008 v Šaldově divadle premiéra 9. května 2008 v Šaldově divadle

REZERVACE:

www.evstupenka.cz výhodná rezervace přes Libereckou městskou kartu


2.5.2008 14:51:1

PYGMALION

George Bernard Shaw (základní životní data a díla) 1856 26. července se narodil v Dublinu ve zchudlé protestantské rodině, otec byl neúspěšný obchodník s obilím, matka pěstovala hudbu. Starší sestra se později vydala na hereckou dráhu. Mladší sestra zemřela na tuberkulózu. 1871 nastoupil své první zaměstnání jako úředník v realitní firmě. 1873 matka i s dcerami opustila manžela, jehož obchodní neúspěchy byly stále větší, a vedly jej k stále silnějšímu pití. Shawova matka následovala do Londýna svého učitele zpěvu a posléze začala zpěv sama učit. 1876 odešel za matkou do Londýna. Zůstal u ní dalších dvacet let. V tomto roce počal studovat Wagnerovy opery a Marxův Kapitál. Do časopisu The Hornet (Sršeň) píše články o hudbě. 1879 získal zaměstnání u Edisonovy telefonní společnosti, dokončil první román Nezralost (Immaturity). Žádné nakladatelství jej nepřijalo. Vrhl se do politiky, kde se stal obávaným diskutérem. 1884 se stal zakládajícím členem Fabiánské společnosti (roku 1900 vytvořila základ labouristické strany); začal časopisecky publikovat – román Nespolečenský socialista (An Unsocial Socialist) a stal se literárním, hudebním, později výtvarným a divadelním kritikem. Je bystrý, pronikavý, obávaný. Vášnivě hájí Ibsenova dramata pro jejich sociální obsah. 1891 napsal stať Podstata Ibsenismu (The Quintessence of Ibsenism). 1892 mají premiéru Domy pana Sartoria (Widower´s Houses). Z kritika je autor. Zaslal Nezávislému divadlu (The Independent Theatre), nekomerčnímu divadlu klubového charakteru, své starší texty. Domy měly sice jen dvě reprízy, ale způsobily veřejné pozdvižení. Shaw vytváří žánr debatní hry. Získává si pověst břitkého společenského kritika, pokládá morálku v oblasti ekonomických a sexuálních vztahů za katastrofální. 1893 Živnost paní Warrenové (Mrs. Warren´s Profession) – její provedení bylo v Británii povoleno až v roce 1925. V roce 1905 způsobilo skandál její uvedení v New Yorku. 1894 poprvé uveden Čokoládový hrdina (Arms and the Man).


2.5.2008 14:51:2

G. B. SHAW

1895 divadelní hra Candida. 1896 Člověk nikdy neví (You Never Can Tell). 1897 byl zvolen radním ve čtvrti St. Pancras, hra Pekelník (The Devil´s Disciple). 1898 kvůli zdravotnímu stavu (úraz nohy a dvě těžké operace) se vzdal kritické a politické činnosti; oženil se s Charlotte Frances Payne-Townshendovou. Byla jeho ženou v bezdětném a fungujícím manželství až do své smrti v roce 1943. 1898 napsal Caesara a Kleopatru. 1903 hra Člověk a nadčlověk (Man and Superman). 1904 Druhý ostrov Johna Bulla (John Bull´s Others Islands); v londýnském divadle Court Theatre byla premiéra Candidy a v dalších třech sezonách zde bylo uvedeno jedenáct Shawových her. Jeho projev před volbami do Rady londýnského hrabství prý odradil většinu voličů. Král Eduard VI. se prý v lóži divadla jednou smál tak pekelně, že rozbil starožitnou židli. 1906 hra Lékař v rozpacích (The Doctor´s Dilemma). 1907 hra Majorka Barbora. 1908 hra Ženění a vdávání (Getting and Married). 1912 napsal svou nejúspěšnější hru Pygmalion; roku 1913 byla uvedena v Berlíně a v Praze (s Annou Sedláčkovou v roli Lízy Doolittlové). 1914 londýnská premiéra Pygmalionu (Lízin výraz „bloody arse“ ve 3. jednání způsobil velký společenský rozruch); v roli Lízy vystoupila tehdy devětačtyřicetiletá Stella Campbellová, s níž Shaw udržoval mnohaletý přátelský poměr; jejich bohatá korespondence publikovaná r. 1952 se stala podkladem pro hru Jeroma Kiltyho Drahý lhář. 1917 hra Dům zlomených srdcí (Heartbreak House). 1921 píše cyklus pěti her Zpět k Methuzalémovi (Back to Methuselah). 1923 hra Svatá Jana (Saint Joan) – podnětem bylo svatořečení Jeane d´Arc v roce 1920. Zvláštní koncepce antiiluzivního divadla oslovila později B. Brechta.


2.5.2008 14:51:2

PYGMALION

1924 měl být povýšen do šlechtického stavu. Nabídku z přesvědčení odmítl, přestože mu ji zajistila labouristická strana – tehdy poprvé u moci. 1925 získal Nobelovu cenu za literaturu. 1929 didaktická publikace Průvodce moderní ženy po socialismu a kapitalismu. 1930 hra Trakař jablek (The Appel Cart). 1931 navštívil SSSR a napsal hru Příliš pravdivý, aby byl dobrý (Too True to Be Good). 1932 napsal prózu Cesta černošské dívky k Bohu (Adventurs of Black Girl in Her Search for God). 1939 napsal hru Za zlatých časů dobrého krále Karla (In Good King Charles Days). 1949 napsal loutkovou grotesku v blankversu Shakes proti Shavovi (Shakes versus Shave). 1950 2. listopadu ve svých 94 letech po úrazu (prořezával na zahradě své vily ve střední Anglii stromy, spadl a zlomil si nohu) zemřel.

Filmové adaptace komedie Pygmalion: Pygmalion, Německo 1935, režie Erich Engel. Pygmalion, Nizozemsko 1936, režie Ludwig Berger. Pygmalion, Velká Británie 1938, režie Anthony Asquith, v hlavních rolích Leslie Howard a Wendy Hillerová. Filmová verze Pygmalionu z roku 1938 byla vůbec prvním počinem producenta maďarského původu Gabriela Pascala. Shaw byl nechvalně známý neochotou souhlasit se zfilmováním svých her. Pascal si jako své životní poslání vytknul úkol přesvědčit Mistra o nezbytnosti adaptace jeho divadelní předlohy. Díky svému osobnímu kouzlu se mu dokonce podařilo Shawa přemluvit, aby hru sám upravil do podoby scénáře. Autor mj. také na požádání dopsal sekvenci plesu, která se stala klíčovou a nejlepší částí filmu. Právě do této pasáže také včlenil novou epizodní postavu Higginsova bývalého žáka – Maďara Karpathyho, jehož předobrazem se stal právě producent Pascal. Ve věku 82 let pak Shaw získal Oscara za nejlepší scénář. Sám se také zasloužil o obsazení hlavních rolí. My Fair Lady, USA 1964, muzikál, režie George Cukor, v hlavní rolích Rex Harrison a Audrey Hepburnová.


2.5.2008 14:51:2

G. B. SHAW

Dopis herečce Stelle Patrick Campbellové z 8. listopadu 1912: Stello, Stello, pořádně si zacpěte uši a neposlouchejte toho úlisného irského lháře a komedianta. Žádné jeho dopisy už nečtěte. Naplní si svoje plnicí pero krví z Vašeho srdce a Vaše nejposvátnější city prodá na divadle. Je to hromada představivosti, a srdce žádné. Je to stroj na mluvení a na psaní, který běží už skorem čtyřicet let, takže se ďábelsky zdokonalil. Měl jsem Vás varovat už dávno, ale říkal jsem si, že jeho šedivé vlasy a šestapadesát let věku jeho záletnictví zesměšní, a Vy že ho v jeho vlastní hře porazíte a pomstíte jeho předchozí oběti. Přesto se modlím, abyste si Vy, velká herečka, s ním zahrála tak, jak on si zahrává s Vámi. Nezáleží mu na ničem než na jeho poslání (jak on to nazývá) a na jeho práci. Je zrádný, jak jenom Irové dovedou být, jedním okem Vás zbožňuje, a druhým Vás vidí jako užitečný nástroj. Lehkomyslně se snažil Vás pobavit, potěšit, přesvědčit, abyste ho na chvíli pozvedla až k nebesům (snaží se o to právě teď), a když jste to udělala, uteče a všecko to předhodí davům. Všechno svoje zboží má ve výkladní skříni, a Vaše zboží ukradne a strčí ho tam taky. Ale neodpisujte ho úplně. Nějakou cenu doopravdy má, i pro Vás, pokud se proti němu obrníte. Bude Vám vykládat, že jste příliš velká žena na to, abyste nějakému muži patřila, a bude tím nejspíš myslet, že on je příliš velký muž na to, aby patřil nějaké ženě. Bude Vás před sebou varovat z vášnivého ohledu na Vás – to zcela upřímně, a přitom bude vědět, že je to jeden z jeho nejnebezpečnějších triků. Bude Vás varovat, že Vás bude varovat, aniž bude zamýšlet, abyste na jeho varování dala, a později Vám řekne „však jsem Vás varoval“. Jeho představa ženy, která je


2.5.2008 14:51:2

PYGMALION

do něho zamilovaná, je taková, že musí zblednout a tvářit se ztrápeně sotva on vstoupí do dveří, a proměnit se v jedinou ubohou živou výčitku. Ne, nikdy, nikdy, NIKDY se do něho nezamilujte, ale neberte mu tu radost milovat Vás, a psát všelijaké divoké, ale upřímně míněné skvostné lži – lži, lži, lži, lži, kterými častuje Vás, svou nejzbožňovanější. G. B. S.

G. B. Shaw – Předmluva a doslov ke knižnímu vydání Pygmalionu Z PŘEDMLUVY Profesorům fonetiky … Angličané nemají respektu ku svému jazyku a nechtějí mu učiti své děti. Vyslovují jej tak hnusně, že není člověka, jenž by pochopil, jak vlastně zní. Tak je znemožněno Angličanu otevříti ústa, aniž by ho jiný Angličan proto nenáviděl nebo jím nepohrdal. Němčina a španělština jsou přístupny cizincům, angličtina není dostupna ani Angličanu. Reformátor, jehož by dnes Anglie potřebovala, musel by býti energicky nadšený fonetik: učinil jsem proto takového hrdinou své populární hry. Byli již takoví hrdinové, volající na poušti po mnoho minulých let. Když jsem se počal ke konci sedmdesátých let XIX. století o předmět zajímat, osvícený Alexander Melville Bell, vynálezce viditelné řeči, vystěhoval se do Kanady, kdež jeho syn vynalezl telefon. Ale upozorňuje-li hra publikum, že skutečně existují takoví lidé, jako jsou fonetikové, a že patří nyní mezi nejdůležitější osobnosti Anglie, poslouží i tím svému cíli. Chtěl bych se pochlubit, že Pygmalion byl neobyčejně úspěšnou hrou v celé Evropě a Severní Americe právě tak jako doma. Je tak neobyčejně a rozmyslně poučná a její námět je pokládán za tak suchý, že s rozkoší ji házím na hlavu mudrlantům, kteří opakují jako papoušek, že umění nemá být nikdy poučné. Dokazuje to jen moje tvrzení, že umění nemá býti ničím jiné. Nakonec k povzbuzení lidí trápených výslovností, jež jim brání dosáhnouti jakéhokoli vznešenějšího zaměstnání, mohu dodati, že změna, kterou zavedl profesor Higgins s květinářským děvčetem, není


2.5.2008 14:51:2

G. B. SHAW

ani nemožná, ani neobyčejná. V moderní době dcera vrátného, která ukájí svou ctižádost tím, že hraje španělskou královnu v Ruy Blasovi v Théâtre Française, je pouze jednou z mnoha tisíců žen, které odhodily svůj rodný dialekt a osvojily si nový jazyk. Ale vše muselo být provedeno vědecky, jinak by poslední věci takového adepta byly horší prvních. Počestný a přirozený předměstský dialekt je snesitelnější než pokus foneticky necvičené osoby imitovati vulgární dialekt golfového klubu a je mi bohužel vyznati, že přes veškerou snahu naší Akademie dramatického umění je stále ještě mnoho hanebné golfové angličtiny na našem jevišti, a velmi málo vznešené angličtiny Forbesa Robertsona. Z DOSLOVU Konec historie není třeba představovati na jevišti a vskutku sotva by bylo potřebí vypravovati jej, kdyby naše fantazie nebyla tak zeslabena línou závislostí na hotových výrobcích vetešnických krámů, v nichž má román na skladě zásobu šťastných konců, jimiž se všechny příběhy znetvořují. Nuže, historie Lízy Doolittlovy, ač je vymyšlena a ač přeměna, o níž vypravuje, zdá se krajně nepravděpodobnou, přece je dosti obyčejná. Takového přetvoření dosáhla sta rozhodně ctižádostivých mladých žen od té doby, kdy Nell Gvynneová jim ukázala příklad tím, že hrála královny a okouzlovala krále v divadle, v němž započala prodáváním pomerančů. Nicméně lidé si vesměs vzali do hlavy, že jenom z toho důvodu, že se stala hrdinkou historie, musila si vzíti hrdinu. To je nesnesitelno nejen proto, že její drama, kdyby se odehrálo s tak nesmyslným předpokladem, muselo by být zkaženo, nýbrž proto, že pravý výsledek je jasný každému, kdo má smysl pro lidskou povahu vůbec a pro ženský instinkt zvláště.


2.5.2008 14:51:2

PYGMALION

Eliza nekoketovala, odpovídajíc Higginsovi, že by si ho nevzala, i kdyby ji o to požádal, prohlásila dobře rozvážené rozhodnutí. Když starý mládenec zajímá, ovládá a učí svobodnou ženu a stane se jí důležitým, jako Higgins Elize, tu ona, má-li k tomu dosti charakteru, rozváží si velice dobře, má-li se odvážiti k tomu, aby se stala jeho ženou, obzvláště má-li on tak malý zájem o manželství, že odhodlaná a oddaná žena může ho polapit, jestliže se do toho směle pustí. Její rozhodnutí bude záviseti z velké části na tom, má-li opravdu svobodnou volbu, a to opět závisí na jejím věku a jejích příjmech. Je-li na sklonku svých mladých let a nemá živobytí zabezpečeno, vezme si ho, protože je nucena vzíti si každého, kdo se o ni postará. Ale v Elizině věku dívka půvabného zevnějšku necítí toho tlaku, cítí se volnou, aby si mohla vybírat. Dá se tedy v celé záležitosti vést svým instinktem. Elizin instinkt jí praví, aby si nebrala Higginse. Ale nepraví jí, aby se ho úplně vzdala. Nenechává ji v pochybnostrech o tom, že Higgins zůstane z nejsilnějších osobních zájmů jejího života. Jejího instinktu by se dotklo velmi bolestně, kdyby ji jiná žena měla u něho nahraditi. Ale jelikož je si jím v tomto posledním bodě jista, nemá vůbec pochybnosti, pokud se týče jejího osudu, a neměla by jich ani, kdyby mezi nimi nebylo rozdílu dvaceti let, který se zdá mládí tak velikým. Ježto naše vlastní instinkty nejsou dotčeny jejím rozhodnutím, podívejme se, můžeme-li v něm objeviti nějaký smysl. Když Higgins omlouvá svou lhostejnost k mladým ženám tím, že mají neodolatelnou sokyni v jeho matce, podal tím klíč ke svému zakořeněnému staromládenectví. Případ je neobyčejný jenom potud, pokud vynikající matky jsou neobyčejny. Má-li mladík


2.5.2008 14:51:2

G. B. SHAW

s fantazií dosti bohatou matku, která je inteligentní, má osobní půvab, důstojnost charakteru, bez drsnosti, a pěstěný smysl pro nejlepší umění své doby, jenž jí umožňuje, aby si zařídila byt krásným způsobem, staví tím pro něho vzor, s nímž jen málo žen může soupeřiti, a kromě toho uvolňuje jeho city, jeho smysl pro krásu, jeho idealism od výlučně pohlavních popudů. To ho činí ustavičnou hádankou velkému počtu nevzdělaných lidí, kteří byli vychováni v domech bez vkusu, všedními nebo nepříjemnými rodiči, a jimž v důsledku toho zájem pro literaturu, malířství, sochařství a hudbu, jakož i osobní afektivní vztahy, jsou jen modifikacemi pohlavního pudu, existuje-li u nich vůbec. Slovo vášeň nic jiného pro ně neznamená, a že Higgins může míti vášeň pro fonetiku a idealizovati svou matku místo Elizy, bude se jim zdáti absurdní a nepřirozené. Nicméně rozhlédnemeli se kolem, uvidíme, že sotva kdo je tak ošklivý anebo nepříjemný, aby si nenašel ženy anebo muže, přeje-li si on anebo ona tak učinit, kdežto mnoho starých mládenců a starých panen je zcela nadprůměrno kvalitou i kulturou, a tu nemůžeme jinak nežli se domnívati, že odpoutání pohlaví od představ, s nimiž je všeobecně spojováno, odpoutání, jehož geniální lidé dosahují čirou rozumovou analýzou, je mnohdy provedeno anebo podporováno kouzlem rodičů. Nuže, třebas Eliza neschopna vysvětliti si takto strašnou Higginsovu sílu, s níž odolával kouzlu, které porazilo Freddyho na první pohled, byla si instinktivně vědoma, že nikdy nenabude nad ním úplné vlády a že nevstoupí mezi něj a jeho matku, což jest první nutností pro vdanou ženu. Zkrátka pověděno, poznala, že z nějakého tajemného důvodu nemá v sobě dispozic ženatého muže, neboť manžel, podle jejího pojetí, bude někdo, jemuž ona bude nejbližším, nejmilejším a nejteplejším zájmem. I kdyby nebylo matky-rivalky, přece by odmítla spokojiti se tím, aby jeho zájem o ni byl jenom podružný vzhledem k jeho zájmům filosofickým. I kdyby Mrs. Higginsová zemřela, stále by tu byl ještě Milton a Univerzální abeceda. Landorova poznámka, že těm, kdo mají největší schopnost milovati, je láska podružnou věcí, nebyla by doporučila Landora Elize. Přidejte k tomu její žárlivost na Higginsovu dominující povýšenost a její nedůvěru k jeho lichotivé


2.5.2008 14:51:2

PYGMALION

obratnosti, s jakou na ni vyzrával a s jakou se uhýbal jejímu hněvu, když zašel příliš daleko se svou útočnou tyranií, a uvidíte, že Elizin instinkt má dobré důvody, jež ji varují, aby se neprovdávala za svého Pygmaliona. /…/ Není pochyby, že jsou otrocké ženy tak, jako jsou otročtí mužové, a ženy stejně jako muži obdivují ty, kdož jsou silnější než ony. Ale obdivovati silnou osobu a žíti pod palcem oné silné osoby jsou dvě různé věci. /…/ Eliza ví, že Higgins ji nepotřebuje, právě jako její otec ji nepotřeboval. Právě ona svědomitost, s jakou jí řekl onoho dne, že si na ni zvykl, že se na ní stal závislým, pokud se týče všemožných službiček, a že by ji postrádal, kdyby odešla (nikdy by nebylo napadlo Freddyho anebo plukovníka říci jí něco podobného), prohloubila její vnitřní jistotu, že mu není ničím víc než jeho trepky. Přece však chápala, že jeho lhostejnost je hlubší než zamilovanost všedních dušiček. Neobyčejně se o něho zajímá. Má dokonce i tajné zlomyslné chvíle, kdy si přeje míti ho celého pro sebe někde na pustém ostrově, pryč ode všech svazků a aby se na nikoho nemusela ohlížet, a tak ho strhnouti s jeho piedestalu a viděti ho, jak jí vyznává lásku jako obyčejný člověk. Všichni máme soukromé představy toho druhu. Ale když dojde na obchod, na život, jejž skutečně žije, na rozdíl od života snů a fantasií, miluje Freddyho a miluje plukovníka a nemá ráda Higginse a pana Doolittla. Galatea nikdy docela nemiluje Pygmaliona: jeho poměr k ní je příliš bohorovný, aby byl opravdu příjemný. Přeložil Karel Mušek, režisér prvního uvedení Pygmalionu na scéně Národního divadla 11. prosince 1913.


2.5.2008 14:51:2

G. B. SHAW

Helena Glancová narozena v Praze v roce 1938, vystudovala režii na DAMU (1961). Studia absolvovala režií Goldoniho Poprasku na laguně ve Východočeském divadle v Pardubicích, kde od roku 1962 působila až do roku 1966. Pracovala však i v Chebu a Liberci. V činohře Národního divadla asistovala při inscenaci Topolova Konce masopustu v roce 1964. Když režisér představení Otomar Krejča o rok později založil Divadlo za branou, povolal ji ke spolupráci. Působila zde jako asistentka režie a režisérka až do zákazu činnosti divadla v roce 1972. Samostatně režírovala Shakespearovu Marnou lásky snahu. Po roce 1972 prakticky v českých divadlech pracovat nesměla. Věnovala se především práci v Lyře Pragensis, která jí i několika hercům z Divadla za branou poskytla útočiště. Inscenovala zde především nedivadelní texty. Za všechny uveďme Komenského Labyrint světa a ráj srdce (1982) a O Tristanovi a Isoldě J. Bédiera (1984). V roce 1991 byla obnovena činnost Divadla za branou (Divadlo za branou II). Helena Glancová zde kromě režijní spolupráce s Otomarem Krejčou vytvořila inscenace Bernanosových Dialogů karmelitek, vlastního textu Český rok a Grillparzerovy Židovky z Toleda v roce 1995. To již vlastně v Divadle za branou III. Historie jednoho z nejvýznamnějších českých divadel se definitivně uzavřela pro změnu z neochoty úřadů divadlo dále financovat. Ve druhé polovině devadesátých let začala Helena Glancová působit na Vyšší odborné škole herecké v Praze, kde nastudovala několik absolventských představení, např. Jak je důležité míti Filipa O. Wilda, Giraudouxovu Ondinu a jiná. Kromě toho režírovala v Divadle v Řeznické (G. Eich – Sabeth), v Divadle Na Prádle (vlastní adaptace textů jidiš lidové poezie propojené texty Martina Bubera a Leo Rostena Shpil zhe mir a lidele in yidish), v Západočeském divadle v Chebu (T. Wilder – Naše městečko). Zůstala věrná i Lyře Pragensis (Jan Patočka – Kulhavý poutník Josef Čapek) a vytvořila literárně-dramatickou kompozici Vyprávění o Soničce (Marina Cvetajevová), uváděnou na různých pražských i mimopražských scénách.


2.5.2008 14:51:2

TECHNICKÁ SPOLUPRÁCE Vedoucí osvětlovač: Pavel Hejret Svítí: Jan Doskočil, Pavel Košek Vedoucí zvukař: Miloš Vondráček Zvukař: Tomáš Erben Jevištní mistr: Petr Ottl Rekvizity: Danuše Klosová Vlásenky: Alena Mikušová Vedoucí výroby scénických kostýmů:

Taťána Hrustinczová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením: Vojtěcha Michla

Nositele autorských práv k dílu zastupuje Dilia, divadelní, literární, audiovizuální agentura, Krátkého 1, 190 03 Praha 9.

© 2008 náklad: 1 000 ks ředitel: František Dáňa šéf činohry: Vít Vencl redakce: Martin Urban fota ze zkoušek: Karel Kubát grafická úprava: Pavel Dušek Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

cena 18 Kč

WWW.SALDOVO-DIVADLO.CZ

Generální partner Divadla F. X. Šaldy

Oficiální vůz Divadla F. X. Šaldy


2.5.2008 14:51:2

PYGMALION O PYGMALIÓNOVI. Z desáté knihy Ovidiových Proměn, verše

Recommend Documents