TRAGICKÁ KOMEDIE (podle skutečných motivů z r. 1925)

TRAGICKÁ KOMEDIE (podle skutečných motivů z r. 1925)

Autor: Justin Jauk

Překlad: Jan Stuchlík

© Justin Jauk Uporaba in reprodukcija besedila brez pisnega dovoljenja avtorja je prepovedana.

HRAD PAHTA KAČKAVALI PIKOVÁ DÁMA MILKO – MILIVOJ DALČI – DALKOH Sklepmistr FILIP a manželka NUŠA PÁTER NOSTER MALÍŘ PÁTEK

ÚVOD NEBOLI PAMÁTKA Píše se rok 1925. Dvacet let trvala vojna za Rakouské království. Bída pustošila. Hlad řádil zemí. Mor řádil Evropou. Německé království bylo velké a mocné. Frankové byli sjednoceni. Italové obléhali zemi až k řece Soče. Divá zvěř se rozmnožila a proháněla se po okolí. Málokteré hrady se zachovaly. Vesnický lid platil obrovskou a krvavou daň za život. Z hrůz se zachovala dvě potomstva urozené neboli modré krve: Kačkavali (je možné jej srovnávat se Sofoklovým a řeckým Orestem, který se vrátil z Hádu, Agamemnónův syn ), jeho žena a matka prencezny Ráchel, které se narodila dvojčata Kilke a Sibila. Před lidem, který se shromáždil jednoho zimního dne před hradem… Venku. Shromáždění se tlačili až do hradních místností a chodeb. Nejzámožnější a významní lidé pakbyli v popředí v Slavnostním sále, kde očekávali řeč k nastávajícím změnám v horním Štýrsku. Vše se odehrává na hradě PAHTA.


HRAD PAHTA I. Proslov – slavnostně KAČKAVALI: Modlili jsme se. Dávali si požehnání. Nikoho neznám. Jsem odsud nebo odtamtud, temnoty své mi do vzpomínek tisícerou vodou kapou. Ne hrdina. Ne frustrovaný. Smysl nicoty, v nekonečném větru. Nedotýkejte se mě. Vstávám. Nevykopán… Avšak silnější, než jsem sám. Dokud se nedosáhne toho, co nikdo nezmůže. V jasu. Dál a dál. Mlč Tolku, všichni mlčíme. Vidět to, co páni neslyší.

PIKOVÁ DÁMA: Zanechte chtíče. Zanechte nemravností. Oddejte se znamenité hudbě života. Touha zemřela. Nejsme andělé. Zůstali stateční. Tyto sály se rozpadají. Náš Hrad Pahta je nutné obnovit. Spojte síly, čiňte se, ať je toto království opět silné. Uspořádejte oslavy. Vyprázdněte truhly, poražte zvěř. Bouře pustošily! Přežili jsme Sodomu a Gomoru. Neštěstí pustošilo dlouhých dvacet let. Války sežraly náš malý národ. My zbylí jsme povstali z krve našich předků. Nechť je tato země opět svobodná. Pohrdání, prostopášnost a cizoložství se vrátily do Pekla. Trpěli jste. Nyní zavřete dveře. Svícen v sále nechť svítí dnem i nocí. Vyhrňte si rukávy. Nechť se Pahta navrátí. Nespravedlivý anděl temnoty a hrůzy si vzal mojí dceru. Erasmus ji odvedl do Přímoří na Predjamský hrad. Oddali se a narodily se jim dcery Sibila a Kilké. Dvojčata v duchu našeho Křesťanství. Krásná po mé matce Aničce, která zemřela smutkem. Až vysvitne slunce, začněte. Pracujte! Udělete to pořádně a pěkně. Aby o vás potomci hovořili. O vašich dobrých skutcích. Aby se slabé a zlé úmysly skryly v Zemi, z které přicházíme. Oznamte nový čas, novou lásku.


TESAŘ A ZEDNÍK (komické a rozehrané) II. MILIVOJ: V bouři se láme? Ne! Pije se? Ne! Na moři se pije? Ne!

DALKOH: Hra miluje tyto děti. Druh nebo přítel. Znepokojí všechny. To (ukáže dřevěnou lať)… se neláme? Voda ve jménu očí moře.

MILIVOJ: Ve jménu očí?

DALKOH: Tak ne! Tak se dáma nepřesvědčí. Oba jsme na odstřel. Ty neumíš počítat, já neumím myslet.

MILIVOJ: Pozdravuj GRADNIKA. Pozdravuj CANKARA. Pozdravuj ministra hospodářství. Pozdravuj malou myšku z vinného sklípku. Pozdravuj KALIVODU. Instalatéra…

DALKOH: Ani náhodou. Všichni jsou zadlužení u pána. Neboť práce šlechtí.


MILIVOJ: Ve jménu očí…?

DALKOH: Ano. Ve jménu očí. Lidé zaspali. Ale ne dluh. Myška je myška. Ty jsi ale obyčejný tesař. A nauč se násobilku, troubo.

MILIVOJ: Rackové, znáte ty lidi na moři? (diví se )

DALKOH: Nás pozná tak akorát bič boží.

MILIVOJ: Tolik potu, a ty jsi mi neřekl jestli jsi žíznivý nebo nejsi. Jsi nebo nejsi?

DALKOH: Chceš říci, nyní jsi, nyní nejsi.

MILIVOJ: Ne, nikdy. To mi ty říkat nebudeš. Že má někdo více rozumu, ještě neznamená, že umí udělat Milušku VENUŠÍ tak jako já. Nebo třeba? Anglické štukatury.

DALKOH: Tam v Ruších dělají sklo. Všichni by rádi nové, broušené sklenice. Pak se ale opilci samým rozumem zblázní. Kdo bude? Kdo ne? Kdo je!


MILIVOJ: Gratuluju. A teď domů. S ženou Zalikou musím učit malou Ráchel a Žanu, jak se dělá polenta. Potom ještě sekám trávu.

DALKOH: Stop, mistře. Mistrovi je to nutné říci jednou a zdravě. Abys neřekl Zalce, že jsme ochutnávali víno. A žízeň utápěli. Dobrá? Dobrá? Dobrá!


FILIP NAPADNE SVOJÍ ŽENU III. v bytě hradního dvoru. NUŠA (Filipova žena – zámečníka a vinohradníka): Otče náš, jenž jsi na Nebesích, přijď k nám, království tvé… FILIP: Přestaň se modlit, nebo tě sežeru. Mám hlad, když tě vidím. Žízeň, když poslouchám. NUŠA: Prosím ne. Slituj se nade mnou.

FILIP: Nějakému pánu tě prodám. Jalová jsi. Špatně vaříš. Neumíš koně zapřáhnout. NUŠA: Ne, odpusť. Odpusť můj muži. Vše bude zase v pořádku. FILIP: O sebe se starej, děvucho. Co je tohle (uchopí ji za sukni)? Obleč si něco jiného. Chátra ničemná, ukradli mi svazek klíčů. Teď hledej toho zlodějíčka. Do Virtuže u řeky budu muset s koněm. Abychom ho jen našli. Za kostelíkem se sházejí panošové. Přesně tam, kde má vchod Páter Noster! Ke kterému se chodíš zpovídat. Mám plné zuby tebe i tvojí krávy JULFY, která mě budí ve čtyři. NUŠA: Napravím to. Slibuji. A teď, drahý, zde mne uchop. Líbím se ti teď víc? Tohle jsem našla za hradbami.


FILIP: Každému, co jeho jest. Venkovan je venkovanem. Voják je vojákem. Dvorní blázen je bláznem. Děvečka je děvečkou. Čeledín je čeledínem. Páter je páterem. Polesnýje polesným. Každý z nás zůstane tím, kým je . Žádný neodejde na onen svět jiný, než sám je. A tak bude i zítra. A tak se stane dnešek zítřkem, když už nikoho nebude. Neboť lidstvo je blízko vyhynutí. Moře nás zalije. Sem se postav, kurvo zkažená! NUŠA: Jaká kurvo, vždyť jsem tvá žena. Vždyť jsme se oddali, nevzpomínáš si? Vždyť jsi slíbil, že mi budeš věrný. Nebo ne? FILIP: Ty jsi obyčejná kurva. Hmmm… Bezcená. Ty jsi jednoduše příliš pěkná. Příliš pilná. Příliš jsi tichá… Rozumíš? Tichá! Rozumíš? Vůbec mi nerozumíš. Ty si myslíš, že jsem ďábel, já jsem ale jenom člověk. Člověk. Člověk. … Pochcal jsem se, vidíš? To je přesně ono. Bohužel tentokrát ne smíchy, ale z rozumu. NUŠA: Půjdeme spát? FILIP: Když myslíš… Když myslíš. (Skácí se se do její náruče, nato se probere a vyhodí ji z místnosti.)


FILIP SE STANE SKLEPMISTREM IV. PIKOVÁ DÁMA: Budeš si přát čaj nebo tě má obsloužit malířova matka vínem z Burgundska?

FILIP: Děkuji. Též s čajem budu spokojen, paní.

PIKOVÁ DÁMA: Ženu jste vyhnal. Prý prosí o milosrdenstvív Selnici před kostelem. Jaká je atmosféra mezi lidmi? Mají na pilno? Mám veškerá oprávnění od muže, abych učinila, jak se mi zlíbí.

FILIP: Copak, pán tu není? Už dva týdny nebyl viděn. Uzavřel se do sebe, paní?

PIKOVÁ DÁMA: Jak to myslíte: »Uzavřel do sebe«? Copak nevíte? Můj muž se stal velvyslancem v Indii a v Číně. Tam jsou jinačí lidé. Můj muž jel do Číny. FILIP: Skutečně? Ale to je novinka. Něco takového! Do Číny.

PIKOVÁ DÁMA: Sundej si tu masku váženosti s obličeje. Nato tě moc dobře znám, ty dřevaři, klíčníku nebo co že to máš za zaměstnání?


FILIP: Jen umělcem nejsem, paní. Umělce se bojím.

PIKOVÁ DÁMA: Opravdu si tě přeji za sklepmistra. Právě kvůli tomu jsem tě nechala zavolat. Sklep je nutné dát do pořádku.

FILIP: Sklepmistr? No, tak ta je bosa. Vy jste nejhezčí žena v mých očích. Říci na této planetě, by bylo více moderní. PIKOVÁ DÁMA: Říkaly mi nějaké paní ve Viltuši, že vás nahánějí kvůli nějakému dluhu všude po Štýrsku. Že jste trochu chyboval. A, že vás lesní muž ošálil. A že jste hrál karty s nějakými lovci. Všechno možné je o vás slyšet.

PIKOVÁ DÁMA: Dnes vyčistíš sklep. O půlnoci ti chci vzít důstojnost, chlape zatracená. Budu se tebou opájet! Pro dobré vzpomínky. Potomci budou vyprávět o naší lásce. A potom utečeme do Německa.


PÁTER NOSTER A PIKOVÁ DÁMA V. PIKOVÁ DÁMA: O, zhřešila jsem, Otče, zhřešila. Podváděla jsem muže, odevzdala jsem se sklepmistrovi… dejte mi rozhřešení. Nerada bych, aby se pomluvy dostaly na Přímoří; možná budu rodit. Ale nejspíše ne zde!

PÁTER: Přijď k nám tvé království. Dej nám dnes svůj chléb vezdejší a odpusť nám naše dluhy jako též my odpouštíme dlužníkům. Pomodleme se jeden růženec společně! (modlí se) Potom ti dám rozhřešení za sklepmistra, abys na něj nemyslela, až ti bude úzko.

PIKOVÁ DÁMA: (sestoupí z kazatelny) Je potřeba se modlit každý den, Pátere. Svolejte všechny duchovní z blízkého okolí i z daleka. Nechť přijdou na naší PAHTU, ještě dříve než se muž vrátí z Číny. Budeme mít shromáždění, každý něco poví. Něco připraveného. Potom budeme společně obědvat.

PÁTER: Rozumím, paní hraběnko. Přestože si myslím, že duchovní bohové se vrací do naší Kungoty. Vše je více nóbl. A navíc jsme potrestali tři cizoložníky… To jsem vám měl povědět.

PIKOVÁ DÁMA: To je knihovna. Tady můžete pobývat. Číst. Nebo napsat něco nového.


PÁTER: Chybí mi vaše dcera. Je tak krásná. Jako jarní rosa byly jemné její myšlenky. Plna nevinnosti, a ten násilník ji odvedl tak daleko. Co si o tom myslíte?

PIKOVÁ DÁMA: Jak jsem řekla. Moje dcera porodila dcery. Ale já nejsem tak stará, abych ještě nemohla porodit syna!

PÁTER: Děkuji, paní hraběnko. Nyní už je temná noc. Je třeba jít spát, rozloučit se.

PIKOVÁ DÁMA: Pojď! Každou chvilku tu očekávám muže. (Zmizí společně. V pozadí malíř zapálí své obrazy.)

¨


NÁVRAT KAČKAVALIHO VI. KAČKAVALI: Je láska tichá nebo slepá? I moudrý muž si zuby vyláme na tomto poznání. Viděl jsem Čínu a Indii, cestoval jsem dělnickým Ruskem. Putoval po Čechách, Maďarsku. Všude mě přijali s božskými poctami. Nikdo mě nevyhnal z tohoto světa. Ovšem noci byly dlouhé bez mýchmilovanýchlidí – krajanů. Domácí víno a maso nedostaneš nikde. Takové království jako je moje Kungota, neuvidíš, ani kdybys byl tisíc kilometrů daleko se zavřenýma očima a kůň by ti umíral na mor. Všechna čest monarchům a všem pěkným děvčatům. Ženám mého osudu. Všechna čest JINU a JANGU. Dlouhé roky jsem používal cizí jazyky. A nic krásnějšího než je mysl jazyka předků, ti ani panoš neprodá. To je smysl. To je láska. To je krása jediná. Podvedený, rozhalený, okradený, vysvlečený jsem byl. A bojoval jsem. Vrátil se. Pracoval v cizině. Své království ale nedám. To jsou ptáci, jež se houfují a odletí na jih. Málokterý z nich se vrátí. Tam přijdou k poznání. Chtěli se vrátit. Ztratili se na dnu poznání. A hrůzou cvrdlikali a napichovali se na trny nízkého křoví. Proč je ptákovi kámen útočiště. Tam může usnout. Kámen nejsou city. S tím souhlasí všichni. …Nyní jsem se vrátil k hraběnce, a hraběnka tu není. Také ty víš, co je stesk po domově. Také ty víš, když někdo schází! Její vůně v těchto sálech. Její smích je slyšet v ozvěně zvonice farního kostela. To je vše! To je vše to, co jsem zapomněl. Zde zestárnu. Zde zemřu. Jestli sklepmistr nepřistoupí na souboj, ať se mu duchové zjeví! Jdu ke svému malíři, říká se, že spálil pár svých obrazů. Podívám se, co maloval za ty roky mojí nepřítomnosti.


MALÍŘ VII. MALÍŘ: Maluji. Tvořím sochy. Lopotím se jako černoši, kteří přicházejí z daleké Afriky do Evropy. Čas mi utíká mezi prsty. Každodenní události. Venkovské záležitosti. Siluety a tváře urozených. Kdo z nich přijde do historie? Koho spolkne čas neklidu? Co zůstane? Nic. (Poněkud uneseně. V rukou štětec a paleta. Před ním plátno. Na plátně rozhalená žena a uříznutá prasečí hlava a vedle plátna dva černí psi.) Když oslavuješ, dávají ti dary. Když jsi v krizi, tak nic, jen práznota. Vesnický lékař mi dává nějaké léky a najednou vidím barvy silněji než lidi. Ten opiát nesnesitelného neklidu. Lidské davy, jež se houfně ženou do svatého chrámu pro odpustky. Ten opilý dav pravdy. Avantgarda nebo kubizmus. Co mi je potom… Co mi je potom… Peníze nejsou. Hraběnce se líbili jenom vážení. Ti, kteří ukřižovávali i z obrazu a viděl si je. Mohl ses jich dotknout. Zkrátka, bylo lepší když se to podobalo fotografii, lépe vzdychala nadšením. Kačkavali! Můj hrabě. Náš hrdino. Nyní se musí sloupy i strop vyzdobit čínskými motivy. Dnes jsi, zítra nejsi. Na včerejšek všichni zapomínají. Zůstanou pouze motivy… Tady je na plátně nahá Nuša, žena našeho sklepmistra. Náš dvorní tesař ze statku u lesíka. Náš Milči jen tak odešel. Oběsil se na špagátu a řekl: »Sbohem chátro. – Nepochopili jste mě.« Na konec měl úsměv na rtech. S otevřenýma očima. To malovat nebudu. Teď jsi mi připomněl, Erosi. Teď jsi mi připomněl, Dionýzi. Erasmův meč predjamský. Jak se vrátil ze zapomnění. Pro naše věno. Odvezl ji tam daleko do Přímoří, kde jsou krasové jeskyně krásnější než noc, když se osvětlí. (Kačkavali vystoupí z pozadí a polije ho vědrem vody.)


KAČKAVALI: Dost, malíři! Dost mám tvého blouznění. Hraběnku jsem přistihl se sklepmistrem a vyhnal ji. Vzala si dvě plné truhly. Jednu plnou oblečení, druhou plnou brokátů. A pár tvých obrazů. Skoro všechny peníze. Její slova byla: Voda, smrt, nesnesitelný říční proud,« a poté ještě: »Země, která rodíš, toužím po tobě.« MALÍŘ: Chtěli do ciziny, pane. Do Německa. O, bože. Hraběnka se nakonec už nevrátí. Odešla. Říká se, že navždy. Co říkáte vy? KAČKAVALI: Klíč ke svobodě se najde tam, kde bude sklepmistr podříznut. Ona ať si jde. Ale sklepmistrovi ji nedám. Chytím ho na nádraží v Pesnici.


SKLEPMISTR A HRABĚNKA VIII. V kočáře na útěku.

SKLEPMISTR: Drahá. Dej mi své ruce. Mám krvavou předtuchu.

PIKOVÁ DÁMA: Co ty víš? Tebe osud nepronásleduje. Smrdíš vínem!

SKLEPMISTR: Nechal jsem sudy otevřené. Nechť ráno kohouti zazpívají. Vlci zavyli na mýtině. Opustil jsem nevěstu. Miluji vás. Jenom vás, paní.

PIKOVÁ DÁMA: Nechť láska pějě. Nechť láska touží. Nasaď si tento prsten.

SKLEPMISTR: Oh, přemilá. Nebudu se ponižovat. Nezasloužím si tě. Překrásná žena pro obyčejného sklepmistra.

PIKOVÁ DÁMA: Kačkavali se celý změnil. Je úplně jiný. Už ho nechci nikdy vidět. Chci svobodu. Půjdeme k sestře do Německa. Do Bavorska.


SKLEPMISTR: Zde mám pistoli pro každý případ. Dal mi ji nějaký ruský voják, když jsme se bili na frontě. Možná ji budu potřebovat. Člověk nikdy neví.

PIKOVÁ DÁMA: Důležité je tvé srdce. Když daruješ své srdce mně, budeme šťastni. Jen to se počítá.

SKLEPMISTR: Čeká vás někdo v Pesnici? Železnice je tak moderní. Ještě dlohou cestu máme. (V Pesnici vystoupí z kočáru. Hraběnka poodstoupí. V pozadí čeká vlak. Průvodčí vezme truhlu a odnese ji do vlaku.)


VRAŽDA SKLEPMISTRA IX. (Milko, Páter noster a malíř obstoupí sklepmistra a začnou do něj šťouchat. Podávají si ho z ruky do ruky.)

SKLEPMISTR: Odpusť, nevěděl jsem. Nevěděl jsem! Netuším, kam se poděly peníze. Odpusťte mi. Odpusťte mi, pane Pátere! (Pokouší se najít pistoli.) MALÍŘ: Nemluvil jsi. Nemlčel jsi. Své oči si zemi prodal.

MILKO: Už se mnou nechceš pracovat, zrádče. Chceš být někdo, ale jsi obyčejný Dalči. (udeří ho latí po hlavě.) MALÍŘ: (Tasí zabijačkový nůž a bodne ho .) Tumáš, smrade. Zato, že jsi nás zradil!

PÁTER: Nechť se dá Otci, co Otcovo jest. Nechť se dá lidem, co lidské jest. Ostuda pro lidi. Ostuda pro oči. (Podívá se směrem k hraběnce, která pláče stranou a nastupuje do vlaku. Vlak zahouká.)


SKLEPMISTR: (Zasténá v smrtelných mukách.) Nezapomeňte, paní! Smrt je jenom smrt. Uvidíme se na onom světě.

EPILOG KAČKAVALI: Já jsem Kačkavali. Povstal jsem ze vzpoury národů. Narodil se ze Země. A dnešní den je den vaší korunovace. Dlouhé roky stál nějaký jiný vrah před vámi, ale vy jste se ho nebáli, protože jste mu v očích vyčetli, že je váš. Já jsem váš. S krvavým pohledem vám to říkám. Dost bylo těchhle sraček. Močůvka, kterou stříkají po polích, prosákla do našich rodů. Ať žije významný den, říkám vám. Nyní znám všechny duchy. A až budu v hrobě, buďte skromní. Řekněte všem lidem, že jsem byl silnější než svoboda. Že jsem ji miloval, jako Bůh miluje svojí báseň. Zapějte mi. Zapějte mi o rajských zahradách. Buďte pokrokoví. Oddejte se te nekonečné lehkosti bytí. Zavřete oči a myslete si svoje. Přijde nová doba. Vaše děti budou vládnout. Zůstane nám společná řeč. Zůstane to, co slyšíte. Zůstane to, co vidíte. Nazdraví, nazdraví! Žijte, ať žijeme! Žijte, ať žijeme.


TRAGICKÁ KOMEDIE (podle skutečných motivů z r. 1925)

Recommend Documents