České filmy, které jste měli vidět (a přitom možná neviděli) Napsal uživatel Kateřina Nechvílová Pátek, 20 Březen 2015 08:04 - Aktualizováno Pátek, 20 Březen 2015 15:47
Stěžovat si dokola na špatnou úroveň současných českých filmů umí každý. Zkusme se raději dívat z druhé strany - programově hledat ty dobré, kterým se z různých důvodů nedostalo divácké pozornosti. První dva se promítaly v kinech v roce 2014.
MY 2
autorka recenze: Kateřina Nechvílová
Před dvěma měsíci vstoupil do kin skutečně pozornosti hodný český hraný film - MY 2. Čeští diváci i čeští filmaři si často stěžují na nedostatek kvalitních scénářů, takže je velká škoda, když se nějaký takový objeví a skoro nikdo si ho nevšimne. (Tedy, Mirka Spáčilová si ho všimla a označila za nekonečně nudný a zbytečný, což bývá většinou pro náročnějšího diváka jeden ze signálů, že film by mohl stát za vidění.)
1/6
České filmy, které jste měli vidět (a přitom možná neviděli) Napsal uživatel Kateřina Nechvílová Pátek, 20 Březen 2015 08:04 - Aktualizováno Pátek, 20 Březen 2015 15:47
Už název je bohužel vymyšlený tak, že rozhodně neláká do kina ty diváky, které by oslovil. Zní jako název, který slibuje romantickou komedii pro puberťáky a to, že je asi myšlen ironicky, vyjde najevo bohužel až po shlédnutí. Distribucí prosvištěl tak rychle, že jej mnozí ani nezaznamenali. Kromě nominace za herecký výkon Ondřeje Nosálka na něj z nepochopitelných důvodů neupozornila ani žádná cena. Je to přitom film, o kterém by se mělo mluvit. Hlavně proto, že se něco v oblasti českého hraného filmu povedlo a velkou zásluhu na tom má spisovatelka Radka Denemarková (společně s režisérkou Slobodankou Radun). Téma filmu je společensky podobně důležité jako třeba v případě Cesty ven režiséra Petra Václava, ale v tomhle případě jsou herecké výkony přesvědčivější a scénář, jenž řeší společenské předsudky, je neobvykle citlivě a mnoharozměrně napsaný. Má úžasně pomalou atmosféru a divák se necítí nikam tlačený, příběh se odehraje naprosto přirozeně bez toho, aby z něj čpělo nějaké vyprávěcí schéma, u dialogů není na první pohled evidentní, proč jsou, kde jsou, spíš se zdá, jakoby je postavy vedly mimochodem, a divák se u toho taky jen mimochodem stal svědkem silného příbehu. Příběh tu neexistuje proto, aby nesl téma. Prostě tu je a nenápadně mluví o pocitech, o kterých se zase tak často nemluví, a přitom je tak příjemné o nich slyšet – o blocích, které nám brání žít svobodně, ale které zároveň vyžadujeme, protože potřebujeme pevné body, o které se dá opřít.
Hlavní hrdinka, distinguovaná kráska Ema (Jana Plodková) opustila nevěrného šviháckého manžela (Jiří Vyorálek), na kterém byla velmi emočně a asi trochu i finančně závislá. Protože neměla moc přátel, poprosila o pomoc svého kadeřníka (Ondřej Nosálek) a na nějaký čas se inkognito ukryla v jeho světě. Tony ja gay a žije promiskuitně, je to skeptik a hedonista, Ema je heterosexuální a intezivně věří ve věrnou lásku na celý život, navíc, jak říká, potřebuje někomu patřit. Světy těchto dvou se střetnou a potom prolnou, aby jeden ovlivnil druhého: Ema se uvolní, naučí se mluvit o sobě a vztazích otevřeněji, Tony zjistí, že sdílet život i domov s někým blízkým je příjemné. Vznikne mezi nimi netradiční láska, která nestojí na sexu, ale na vzájemné péči a spolutráveném času. Ema se pokouší patřit Tonymu a jemu se to docela líbí. Velmi vtipně je tu pak popsáno, jak okolí nemá pro jejich soužití pochopení: nejen, že Eminým rodičům vadí, že jejich dcera žije s homosexuálem, ale dokonce i Tonyho matce, která si s vypětím sil zvykla na sexuální orientaci syna, se nelíbí, že by se něco mohlo zase změnit. Gay komunita okolo Tonyho zde má také problém s přijetím toho, že její člen má vztah s heterosexuální ženou. Všichni se zarytě drží schémat, na která si zvykli, a neuvědomují si, jak moc si tím znepříjemňují život. A když si hlavní hrdinové tyto hranice uvědomí a pokusí se jít proti nim, narazí nejen v okolí, ale i sami u sebe a začnou lapat po znečištěném vzduchu, který si dřív zvykli dýchat.
2/6
České filmy, které jste měli vidět (a přitom možná neviděli) Napsal uživatel Kateřina Nechvílová Pátek, 20 Březen 2015 08:04 - Aktualizováno Pátek, 20 Březen 2015 15:47
Film ale není subtilní jen svou citlivostí vůči lidem/postavám, vyniká také škálou křehkých atmosfér, které vznikají z poeticky tvořených náznakových situací. Ema se na chvíli ocitá v jakémsi bezčasí (já si takový pocit pamatuju naposledy z dětství, když jsem nemocná zůstala sama, ale ne zas tak moc nemocná, aby mi bylo zle: nekonečné dopoledne, z okolí se ozývají tlumené ruchy zrychleného života, ale já jsem úplně zpomalená doma). Odešla z vlastního života a ocitla se ve vakuu, kde si může dovolit podívat na sebe sama s odstupem a přehodnotit, co od života chce.
Nechtěla bych ale ani náhodou touhle malou ódou na scénář křivdit režisérce Slobodance Radun, protože ho jednak s Radkou Denemarkovou psaly společně a druhak je film nejen křehce napsaný, ale i zrežírovaný. Tak ho nenechme upadnout v zapomnění a doufejme v další spolupráci těchto dvou!!!
MY 2
Česká republika, 2014, 99 min
scénář: Slobodanka Radun, Radka Denemarková
režie: Slobodanka Radun
kamera: Jíří Málek
3/6
České filmy, které jste měli vidět (a přitom možná neviděli) Napsal uživatel Kateřina Nechvílová Pátek, 20 Březen 2015 08:04 - Aktualizováno Pátek, 20 Březen 2015 15:47
hudba: Jan P. Muchow, Mike Figgis
hrají: Jana Plodková, Ondřej Nosálek, Václav Havelka, Milena Steinmasslová, Luděk Sobota, Jiří Vyorálek...
Dědictví aneb Kurva se neříká
autorka recenze: Klára Javoříková
Stejně jako si na prahu devadesátých let zvolil Bolek Polívka jednu z nejkontroverznějších režiserských osobností své doby, Věru Chytilovou, aby společně s ním reflektovala cestu české společnost ke kapitalismu, rozhodl se o dvacet let později vyzvat ke spolupráci na pokračování Roberta Sedláčka, k jehož dosavadní tvorbě se filmoví kritici stavěli minimálně s odstupem a diváci jej téměř neregistrovali. V roce 1992 příliš lidí neuneslo tak přímou kritiku neschopnosti naší společnosti vyrovnat se s kapitalistickým systémem. V roce 2014 filmoví kritici (a diváci už vůbec) nepochopili kritiku současného filmového (a show-) byznysu.
A historie se opakovala. „Odborná filmová veřejnost“ byla v šoku až znechucená a diváci na film nechodili. A není Dědictví prostě jen pokusem zkritizovat poměry v současné české filmové tvorbě? Se vším všudy. Jeden z nejlepších českých herců, mezinárodně uznávaný mim a
4/6
České filmy, které jste měli vidět (a přitom možná neviděli) Napsal uživatel Kateřina Nechvílová Pátek, 20 Březen 2015 08:04 - Aktualizováno Pátek, 20 Březen 2015 15:47
tvůrce, je na pokraji krachu. Jeho farma se rozpadá. Český „showbyznys“ je plný podvodníků a bahna. Dobré filmy už se dávno netočí, každému jde jen o své osobní obohacení. Spolu s Robertem Sedláčkem se proto rozhodne, že místo marného boje proti současným produkčním taktikám, se je pokusí zničit jejich vlastními zbraněmi. Pokračování kultovních filmů „po dvaceti letech“ je jednou z nich. Nemáme schopné nové tvůrce, tak těžíme ze starých osvědčených. S bláhovou vírou, že diváci na film příjdou ne pro jeho současné kvality, ale prostě z nostalgie a zvědavosti. Stejně jako Chytilová, ani Sedláček nemá (a nikdy neměl) touhu točit své filmy pro diváky. Ani v Dědictví jim rozhodně nevychází vstříc. Bolek Polívka napíše scénář, ve kterém si řeší svůj vztah k alkoholu, pronajme filmařům svoji potápějící se farmu (aby ji dostal z dluhů) a zbytek nechá na Sedláčkovi. A boj může začít. Všechny ty drahé samoúčelné letecké záběry, trikové záběry, helikoptéry, luxusní golfová hřiště, velbloud, Dagmar Havlová, Karel Gott... Film Dědictví, aneb kurva se neříká nám ukazuje, že stál spoustu peněz. A Robert Sedláček se rozhodl nám ukázat, kde je producenti vzali. Product placement na každém kroku. A (dnes už také téměř kultovní) scéna s bezpečnostními dveřmi je v tomto smyslu vrcholem celého filmu. Jako výsměch všem pokryteckým tvůrcům, kteří se zuby nehty snaží chodit po tenkém ledě a „nenásilně“ implantovat product placement do svých uměleckých děl. Sedláček na své sponzory naopak upozorňuje naprosto okázale a ptá se, kde je hranice vkusu, zkouší ji překročit, a sponzoři jásají.
Film Dědictví 2 natočil Robert Sedláček v pauze mezi prací na televizním cyklu České století. Začínal jako dokumentarista a také jeho následná hraná tvorba se zabývá společenskými problémy (Pravidla lži, Rodina je základ státu) a také úvahami nad smyslem umělecké tvorby či seberealizace (Největší z Čechů, Muži v říji). Podíváme-li se na Sedláčkovo Dědictví v kontextu jeho tvorby, nelze jej brát jako omyl. Na to je Robert Sedláček příliš chytrý a sebevědomý. Dědictví aneb kurva se neříká je spíše varováním, kam až můžou tvůrce dohnat současné producentské praktiky, pokud se, tak jako Polívkův Bohuš Stejskal, nebudou mít dostatečně napozoru. Peníze hýbou současným filmovým světem. A někdy dokážou tvorbě spíše uškodit než pomoct. A tohle nám vědomě, dobrovolně a v praxi Sedláček demonstroval.
Dědictví Věry Chytilové si na uznání taky muselo dlouho počkat. Trvalo nějakou dobu, než se čeští diváci dokázali na Bohušovy porevoluční patálie podívat s nadhledem a trpce se usmát nad tím, jací jsme byli. Kdoví, třeba se časem ukáže, že i Robert Sedláček se v roce 2014 trefil svou kritikou do černého, ale lidé to uznají, až budou tyhle trable za nimi a zjemní je příměs nostalgie.
5/6
České filmy, které jste měli vidět (a přitom možná neviděli) Napsal uživatel Kateřina Nechvílová Pátek, 20 Březen 2015 08:04 - Aktualizováno Pátek, 20 Březen 2015 15:47
Bolek Polívka se nakonec z dluhů jakštakš vyhrabal, o svoji farmu nepřišel, „filmová veřejnost“ je pohoršená a Robert Sedláček se pustil do divadelní režie – film Dědictví aneb Kurva se neříká svoji roli splnil.
Dědictví aneb Kurva se neříká
Česká republika, 2014, 106 min
scénář: Bolek Polívka
režie: Robert Sedláček
kamera: Michal Krejčí
hudba: David Rotter
hrají: Bolek Polívka, Arnošt Goldflam, Karel Heřmánek, Ivana Chýlková, Jitka Čvančarová, Jiří Pecha, Dagmar Veškvrnová-Havlová, Marian Roden, Anna Polívková...
6/6
