Autorka: Eliška Brejchová

Autorka: Eliška Brejchová

Ještě než začneš číst, upozornuji tě, že některé části jsou smyšlené a nejsou přesně podle lestplaye.

Kapitola I.

Začátky

Nebe bylo modré a slunce jemně svítilo na svět. Nikde nikdo. Jen mnoho zvířat a nerudných vesničanů. Byl to pro ně další nudný den, až do chvíle kdy se lesem ozvalo: „ Wozap! Zdravíme všechny Gejmrovce a Gejmrovkyně u nové série, která se jmenuje ČAROVNÝ MINECRAFT!“

Vedle vesnice pobíhali dva kluci. Oslovovali se Ment a Gejmr. Začali kácet stromy a přitom si vesele povídali. „Gejmre měli bychom najít nějaké obydlí, myslím, že noc venku nebude moc bezpečná,“ začal Ment. Gejmr však neodpovídal a šel si po svém. Jeho pohled stanul na veliké skále, kterou hned začal obdivovat. „Viděl jsi tu krásnou skálu…?“ „Jo jo jo,“ odbyl ho Ment. „Gejmre, jsme blízko vesnice! Tak tu noc můžeme přečkat v ní!“ pousmál se nad svým spasným nápadem Ment. Gejmr mu

musel dát za pravdu. Oba dva se znali už dlouho a tak každý věděl, co od druhého očekávat. Gejmr se smál nad někdy až moc naivním Mentem a jeho naivitu zneužíval pro své vtípky. Nikdy to však nemyslel zle. To Gejmr byl jiné kafe na rozdíl od zbrklého Menta. Myslím si, že byl ten rozumnější. Rozběhli se do vesničky a společně ji začali prohledávat. Ptali se vesničanů na různé obchody a oni se k nim vždy jen znechuceně otáčeli a odpovídali na jejich stále stejné otázky. „Kde tu můžeme přespat?“ zeptal se Gejmr. Vesničan nad otázkou obrátil oči v sloup a poslal ho do kostela. Prý si stejně budou stavět nový kostel. Ment zatím sháněl jídlo. Jako pravý dobrodruh vlezl vesničanům na pole a poctivě jim začal sklízet úrodu a vše si rvát do kapes. Vesničané ho jen pohrdavě pozorovali, ale postupně to všechny omrzelo. Možná tu byly zvyklí na výstřední návštěvníky. Přišla noc a s ní zlověstné šustění, funění a další otravné zvuky. „Gejmre, měli bychom se schovat!“ křikl vystrašený Ment a rychlými krůčky se vyhnul zombikovi a pelášil za přítelem. Gejmr už otevíral těžké dveře kostela, ale to ho už do zad strkal Ment: „Gejmre, rychle jdi!“ naléhal. S oddechnutím za sebou zavřel dveře. Oba slyšeli strašidelné zvuky, které vydávali přibližující se příšery. Ment se marně snažil něco zahlédnout přes malé ušmudlané okénko. „Mente , pojď nahoru na věž, tam budeš mít vetší rozhled,“ napadlo Gejmra a Ment se honem rychle drápal po žebříku nahoru za ním. „Mente je tu pavouk!“ naznačoval prosbu o pomoc při boji s velkým pavoukem Gejmr, ale Ment byl moc zaneprázdněný díváním se na něco červeného. Mezitím Gejmr spadl z věže dolů. Hold měl pavouk větší sílu. Náhle se ozval Mentův vysoký nadšený hlas: „Hele, Gejmre, co to támhle je?! Tam je nějakej trojblok!“ „Co?!“ ozval se zezdola nevěřícně Gejmr. „Jo! Pojď nahoru Gejmre!“ volal dychtivě Ment. Nedočkavý jako vždycky. „Jo to červený?“ zeptal se Gejmr a bez Mentovi odpovědi hned pokračoval: „To jsou Orkové, kámo, ty nechceš naštvat.“ Varoval Menta Gejmr. „Né tamto!“ pořád ohlašoval Ment. Chvíli bylo ticho, až si konečně Gejmr všiml toho, na co Ment pořád upozorňoval. „Wow! OMG co to je?!“ a okamžitě si běžel pro meč. „Neměli bychom s tím bojovat,“ přemýšlel Ment. Možná byl opatrný kvůli tomu, že neměl zbraň.

„Raději do toho nemlať,“ nadšeně odpověděl Gejmr. Vběhl do jejich dočasného domova, vzal si meč a ohlásil s veškerou odvážností v hlase: „Jdu na to!“ „Né! Počkej, nedělej to!“ snažil se ho odradit Ment, ale nepodařilo se mu to. Jen se dočkal pozvání do boje tím, že mu Gejmr hodil druhý meč. „No, tak já tě budu sledovat zpovzdálí,“ vykroutil se z toho nakonec Ment. Gejmr se rozběhl k trojbloku, ale jakmile byl blízko, zpomalil. Prohlížel si nepřítele tak zaujatě, že si nevšiml nebezpečné blízkosti. Náhle ho něco vyhodilo do vzduchu. Ze země se začali vytahovat kusy hlíny. Až po chvíli a možná už i pozdě, mu došlo, že ty kusy hlíny si přitahuje svítící trojblok. „Ježiši, co to dělá?“ lekl se společně se sledujícím Mentem. Trojblok si začal přitahovat vše kolem sebe a to vyprovokovalo Menta, aby se šel podívat zblízka. Bohužel to už si trojblok poskládal z vytahaných kusů země brnění. Nebyl to žádný Trojblok, ale pořádné monstrum! Ment se hbitě otočil a vydal se na útěk. Při jeho nešikovnosti, však skočil do studny a monstrum pořád rostlo a přicházelo k Mentovi. „Pomoc Gejmre! Cos to udělal!“ křičel Ment ze studny. Gejmr přiskočil ke studni. Pomohl Mentovi vyškrábat se ven. Monstrum začalo brát další kusy domů a hlíny a házelo je po nich. Kluci vlezli zpátky do kostela a Ment přistoupil na nabídku a Gejmr mu dal meč. Oba hrdinně vyběhli z kostela vstříc monstru. Nikde nebylo. „Kde je?“ ptal se Ment. Chvíli se točili dokolečka a snažili se najít nepřítele. Gejmr zahlédl levitující kameny. „Mente támhle!“ zavolal. Když se Ment podíval tím směrem, uviděl na stromě monstrum. „Ježiši on nám rozebírá barák!“ zděsil se Ment a okamžitě vběhl zpátky do kostela a drápal se na věž, aby se pokusil monstrum shodit ze stromu. Monstrum zatím vytahovalo kusy omítky a cihel z kostela a házelo je po Gejmrovi. Ten byl chudák dole. „On nám krade barák!“ vykřikl Gejmr a chvíli se zamyslel nad logikou věty. Nicméně nebylo času nazbyt, a tak se vydal nahoru za Mentem. Ten se snažil mečem dosáhnout na velikého golema, budeme tomu říkat golem, ale byl moc daleko. Gejmr odvážně skočil na strom za golemem a shodil ho dolů. To mu ovšem nějak výrazně neublížilo a tak se bojovalo dál. Gejmr koutkem oka zkontroloval kostel. Všude samá díra, okna vymlácená. „To je parchant!“ zabručel Gejmr a ještě s větší vervou se vrhl na golema. „Gejmre musíme pryč od vesnice! Jinak ji zničí!“ rozhodl Ment a chrabě se dal na útěk. Gejmr za ním pospíchal. Oba byli schovaní za stromem kousek od

vesnice a chvíli se vydýchávali. A teď to přišlo. „Teď nebo nikdy,“ řekl Ment a přiběhl k domu, který pomalu ničil golem. Co teď? Náhle ho něco napadlo. Golem rozbil okno v domě! To je nápad! Pomyslel si Ment. Vklouzl do domu a rozbitým oknem začal golema mlátit tak, aby na něj golem nedosáhl. „Gejmre pojď sem!“ volal Ment, ale Gejmr měl jiné problémy. Obklíčil ho kostlivec a snažil se do něj strefit šípem. Neměl moc dobrou mušku, ale Gejmr nechtěl riskovat. Už takhle byl zraněný. Ment nepřestával bušit do golema. Najednou padl k zemi a rozplynul se v prach. „Je po něm!“ volal Ment a šťastně vyběhl z domu. Vesnice byla na kusy. V zemi díry, domy zničené a kostel měl rozbitá všechna okna. „Zůstalo po něm něco?“ zeptal se Gejmr, kterého zpráva o smrti golema nabila energií a on zahnal kostlivce na útěk. „Nic,“ oznámil smutně Ment. „Počkej, vlastně jo!“ vykřikl a běžel ke Gejmrovi s velkou zlatou cihlou v rukách. Gejmr si ji se zájmem vzal do náruče a prohlížel si její omamný lesk. „Bude to náš základní kámen našeho hradu!“ zajásal Ment a Gejmr se na něj usmál: „Dobrý nápad Mente!“ souhlasil. Rozednívalo se a oba kamarádi se vraceli do kostela si odpočinout. Před dveřmi je čekalo překvapení. Čekali tam na ně vesničané. Nevypadali moc nadšeně. „Děláte ši ž náš šlandu?“ ostře řekl šišlající vesničan. Oba kluci vyprskli smíchy. Potom se ale uklidnili. „Každé malé dítě ví, že se s BigGolemem nebojuje!“ vykřikl další. „My jsme…“ začal Gejmr, ale další vesničan mu skočil do řeči. „Do zítra to bude jako předtím, nebo vás z našeho kostela vystěhujeme!“ varoval je a společně s ostatními se otočil a povýšeně odkráčel. Ment a Gejmr se na sebe podívali. Pokrčili rameny a dali se do práce. Po chvíli nudného stavění a opravování se ozval Ment: „Gejmre to byl ale rošťák!“ řekl vesele. Zdálo se, že je zase v náladě. „Hm…“ zahučel Gejmr. „Ale ber to pozitivně.“ Začal zase Ment. „Máme zlatou cihlu a víme, že nemáme útočit na žádnej divnej trojblok!“ smál se Ment. Gejmrovi nebylo moc do smíchu, ale stejně se rozesmál.

Kapitola II.

Výprava Byla noc. Vesničané už byli v domech a bezstarostně oddychovali. Venku, ale propukal chaos. Ment a Gejmr dodělávali svou práci. Noc už nastala a kolem nich se začala objevovat monstra, kostlivci, strašidelní koně a vůbec všechna strašidelná a krvelačná havěť. Ostatně jako každou noc. Kluci se smáli, povídali si a blbnuli tak nahlas, že se ne z jednoho okýnka vynořil naštvaný vesničan a pokáral jejich neohleduplnost. „Mente a pamatuješ si…“ vyprávěl se smíchem Gejmr. „Gejmre pozor!“ varoval ho Ment, protože se za ním objevil kostlivec na zeleném koni. „Áááá!“ vykřikl za něj Ment a utíkal, co to šlo. Najednou Gejmra ztratil z očí. „Gejmre kde jsi?!“ volal. Nic. Před ním se objevil slime, veliká kostka slizu, která vás chce v sobě udusit. Jediné, co Menta v ten moment napadlo, bylo, že ten slime je Gejmr. „Né Gejmre, ty ses proměnil ve slima!“ křičel. „Blbost! Já jsem za tebou.“ Smál se Gejmr, ale než stačil něco dodat, už se k nim blížilo další nebezpečí. Ment se vydal na útěk. Bohužel zaběhl do jámy lvové. Zastavil. Napravo byl creeper, takové zelené ošklivé… něco co je schopné vybouchnout jen proto, aby vás zneškodnilo a nalevo oživlá kostra koně. Zepředu na chudáka obklíčeného Menta ještě nabíhal další slime. Gejmr posledním švihem zabil kostlivce a zombika a vydal se za Mentem. Ment zatím prokličkoval mezi příšerama a pádil k jezeru. „Né, Mente, né!“ zavolal Gejmr, ale bylo moc pozdě. Creeper vybouchl vedle jezera a nádrže na zavlažování pole. Vše se rozprsklo a Gejmr si zakryl oči. „Jsem v pořádku!“ zavolal z vody Ment. Gejmr měl ale starost o jiného kamaráda než o Menta. „Né můj delfín! Chudák delfín! Zachraňte Villyho!“ volal Gejmr. Ment se na něj nechápavě díval. Sledoval, jak se Gejmr vrhá do vody. Vynořil se na hřbetě krásného delfína. „Já se chci taky svést!“ zajásal Ment a rozběhl se vodou ke Gejmrovi. „Tak jo.“ Řekl ochotně Gejmr. Villy si ale Menta na záda sednout nenechal. Pořád ho vyhazoval do vzduchu, utíkal mu a dělal si z něj dobrý den. Gejmr se začal smát. „Žebrák jeden!“ zanadával Ment. „Ne dobrý!“ řekl a vydal se směrem ke kostelu. Gejmr se rozloučil s delfínem a rychle se rozběhl za Mentem. Lehli si a už sladce spali.

Ráno si oba vzali potřebné věci a vydali se na výpravu. Šli cestou k velkému lesu a po cestě narazili na jezero. „Gejmre co to je?“ volal na něj od jezera Ment. „Co?!“ zeptal se Gejmr, když byl už pár kroků od něj. „Hele co se to taky schovává?“ zeptal se Ment a ze zvyku do toho praštil. Ze dna mělkého jezera vyskočila ryba. „Nechoď tam Gejmre!“ snažil se Ment zastavit kamaráda. „Na dně je určitě nějakej ten pohyblivej písek a oni se tam ty ryby pomalu propadaj.“ Konstatoval Ment a dál si prohlížel ryby. „Né to je ryba, která se takhle maskuje. Ty jí neznáš?“ skočil do vody Gejmr. „Ne.“ Divil se Ment. Jeho odpověď zněla spíš jako otázka. „ Mente ty neznáš přírodopis?“ divil se posměšně Gejmr. „ To je taková ryba…“ začal mít podrobný výklad Gejmr. „ To je jedno, jdeme!“ zavelel s úsměvem Ment a šli. „Jdeme k tomu lesíku ne?!“ zeptal se Ment, ale stejně bez odpovědi zamířil tím směrem. „Jo, můžem.“ Souhlasil Gejmr. Ment vylezl na kopec na začátku lesa a proběhl jím na druhou stranu. Gejmr za ním malinko zaostával. Na druhé straně bylo další jezero. A místo, kde rostly samé břízy. Ment zahlédl něco na kopci za druhým břehem. „Hele, támhle něco je!“ vykřikl a jak už je jasné, honem se rozběhl tím směrem. Gejmr rychle zvedl hlavu, aby ho zahlédl, ale ve výhledu mu bránily veliké stromy. Doběhl k jezeru a uviděl Menta, jak se dychtivě drápe na kopec. „Tam je něco velkýho. Něco z kamene.“ Hlásil Ment. „ Jak německej bunkr to odsud vypadá.“ Usmál se Ment. „Počkej na mě! Počkej na mě!“ naléhal Gejmr, ale Menta nic nezastaví. „Ono to levituje!“ jásal Ment. A hned si nahoru začal stavět schody. Konečně se na kopci objevil udýchaný Gejmr. „Ježiši, co to je?!“ divil se a honem přiběhl k Mentovi. Ment se dostal nahoru. Blízko na to, aby se dostal dovnitř. Vytáhl krumpáč a začal kopat do levitujícího bunkru. Prokopal se dovnitř, ale nic tam nebylo. „Hm…Tak nic.“ Řekl smutně. Chudák byl natěšený jako malé dítě. Naštěstí ani Mentovo ani Gejmrovo smutnění netrvá dlouho. Vydali se tedy dál. Slunce zapadalo. V dálce byly vidět červenající se mraky. Les pomalu usínal a opět se začala probouzet jeho strašidelná tvář. „Nepřipadá ti, že je noc delší než den?“ zeptal se Ment. „ Ne ani ne.“ Zakroutil hlavou Gejmr. „Ale i jo!“ zlehka odporoval Ment. „Koukej, už zapadá slunce.“ Ukázal tím

směrem Ment. „Už bude večer, měli bychom se vrátit,“ řekl Gejmr, ale oba se ještě víc pouštěli do hloubky lesa. „Hele, našel jsem totem!“ hlásil Gejmr a Ment se za ním okamžitě se zájmem rozběhl. „Co to dělá?“ zeptal se Ment, zatímco se snažil totem rozřezat a vyviklat ze země. Byl to velký tmavě fialový totem. Vypadal nebezpečně, přeci jen byla noc a to už samo o sobě je nebezpečné, ale Mentovi to asi nevadilo. „Nedělej s tím nic!!!“ křikl Gejmr. „Proč?“ ptal se Ment, ale stále se snažil totem vyviklat. „No, já bych to nedělal…“ řekl Gejmr. Mezitím se Mentovi podařilo totem vyndat. Nic se nestalo. „To bereme domů“ smál se Ment a snažil se ho vzít. Gejmr ho v tom nechal a o kousek popošel. „Proč bych ho měl tady nechávat?“ provokoval Ment Gejmra. „Ještě mi řekni, že z toho něco vyleze a zabije mě to!“ smál se. „Gejmre, nevěř na pohádky,“ řekl vítězně Ment. Gejmr ho však nevnímal. „Stejně si myslím, že jsme něco pokazili.“ Řekl nakonec Gejmr. „Já si to dám do obýváku, až budem mít ten hrad!“ zasnil se Ment. Celou dobu vyprávěl Gejmrovi, co tam dá, jak by to měli postavit a tak. No, jak se říká a jak už jsem jednou řekla, těšil se jako malý kluk. Chvíli se hádali, ale potom narazili na nějakého muže. Měl na sobě roztrhané oblečení a vůbec nevypadal přátelsky. „Hele, Gejmre, tady je nějakej vidlák!“ zahulákal Ment. Gejmr došel k němu a v tom si jich muž všiml a něco na ně zavrčel: „Co je?! Blbci!“ zamračil se a rozběhl se k nim. Pomalu se mu na obličeji začala objevovat srst a celý se zvětšoval. „Mente, to je vlkodlak!“ zakřičel Gejmr a společně se na něj vrhli. Muž se nejdřív bránil, ale potom podlehl ostrým mečům. „Já bych ho klidně zabil jako vlkodlaka,“ kasal se Ment. „Jasně,“ nevěřil Gejmr a už si Menta nevšímal. „Hele, Gejmre, kdo toho o přežití zná víc?“ zeptal se provokativně Ment. „No… Kdo Mente? Pořádně si rozmysli odpověď,“ smál se Gejmr, protože věděl, že to je on. Ment nechtěl přiznat porážku a tak pokračoval: „No, vidíš, že ty, ale to neznamená, že to nemůžu znát míň!“ začal se taky smát Ment.

Kapitola III.

Mentovy plány Pomalu se rozednívalo. Gejmr spal a trochu při spaní chrápal. Měl postel vedle Menta, což mělo značné výhody i nevýhody. Spíš ty nevýhody. Jeho kamarád nespal, ale něco si mumlal. „Tak veprostřed bych udělal jezírko. Ne! Nějakou zahrádku! Jo a celý by to bylo z kamene…“ Celou noc přemýšlel o stavbě hradu. „Mente,“ snažil se uklidnit Menta Gejmr. „Lidi by tu chtěli spát!“ řekl a pootevřel jedno oko, aby viděl Mentovu reakci. „Co když ten hrad postavíme u té skály, jak se ti tak líbila?“ zeptal se Ment. „Vyřešíme to ráno!“ rozčiloval se Gejmr a otočil se na druhý bok. „No jo no…“ smutně souhlasil Ment. Zavřel oči. „Ten hrad bude velkej, jo?!“ řekl stejně. Gejmr se na něj rychle otočil a zpražil ho pohledem. „Mente!“ snažil se držet nervy na uzdě Gejmr. „Spi! Sladké sny! A už konečně drž zobák!“ a praštil hlavou do polštáře. Uvelebil se a za chvíli si zase vychrupoval. „To bude paráda!“ radoval se potichu Ment. Druhý den ráno se Ment vzbudil jako první a tahal Gejmra z postele. Bylo to nelogické, když celou noc profantazíroval. „Gejmre, vstávej!“ tahal za Gejmrovu deku Ment. „Co je?!“ zavrčel Gejmr. „Vstávej!“ nenechal se odbýt Ment. Gejmr se posadil na postel a protřel si oči. To už před ním stál Ment a něco kreslil na kus papíru. „Co blázníš Mente?“ zeptal se ospale a zívl. „Hele, tady poteče vodopád, dopadne na nádvoří nebo zahradu, to ještě domyslím, no a ten hrad bude jako jakoby kolem toho,“ vysvětloval. Gejmr jeho rychlé povídání nestíhal a tak ho poprosil o nějakou ukázku. Ment na něj otočil svůj kus papíru. Hrad vypadal opravdu hezky. Gejmrovi se okamžitě nápad zalíbil a začal Mentovi říkat svoje nápady. Nějak se dohodli, ale Ment pořád přemýšlel. „Fajn,“ řekl nakonec. „Teď jenom sehnat nějaké stavitele,“ řekl zamyšleně. Gejmr se zvedl z postele vypnul hruď a dal si ruce v bok. Hlavu zvedl vzhůru a zatvářil se vážně: „Na co stavitele, když jsme tu my dva, kámo!“ prohlásil a usmál se.

Hrad už byl postavený, jediné co chybělo, byla zvířata v zahradě. Kluci se rozeběhli do okolí a začali si vodit domů ovce, prasata atd. Když se vydali na poslední hledání, z druhé strany lesa se ozvalo: „Mente! Je tu obří ještěrka!“ křičel nadšeně Gejmr. „Cože?!“ nevěřícně křičel zase Ment. „Jde za mnou! Dovedu jí do hradu!“ křičel Gejmr. Střetli se před branou. Gejmr za sebou táhl obrovského plaza. „Mente, kam ho dáme?“ zeptal se Gejmr, ale nebylo mu moc rozumět, protože měl plné ruce práce s tím, jak se nenechat sežrat. Ment to ovšem pochopil. Okamžitě začal vykopávat v rohu místnosti díru jako provizorní terárium. Chvíli měli problémy nahnat plaza to díry. „Mente, pomoc mi s tím Fernandem!“ křičel Gejmr z postavené věžičky, kam ho Fernando nahnal. „Fernando?“ divil se Ment a přitom běžel na pomoc. „Jo, tak jsem ho cestou sem pojmenoval!“ pochlubil se Gejmr. Ment nahnal Fernanda do „terária“ a kolem dokola vybudoval plot. Přinesl si ceduli, připevnil na zeď a napsal na ní: TADY BYDLÍM JÁ! -Fernando-.

Kapitola IV.

Sedlo

Jako každou sobotu i dnes se kluci rozhodli jít na výpravu. „Batůžek….jídlo….zbraně….Mám!“ kontroloval si věci Gejmr. „Můžeme vyrazit!“ zavolal na Menta, který krmil ovce. Ment vyšel ze zahrádky a společně se vydali na cestu. Mapu měli s sebou a tak se nemuseli bát, že by zabloudili. Šli dva dny stejným směrem a cesta se s nimi nemazlila. Celé první odpoledne pršelo, a tak si kluci říkali, jestli se radši nevrátí. Nakonec se domluvili, že se někam schovají a tam přečkají déšť. Jak se první kapky objevily, tak taky zmizely. Za chvíli bylo zase teplo a oni se mohli vydat dál. „Gejmre! Vidím koně!“ zakřičel Ment a okamžitě se za ním rozběhl. Klasický Ment. „Ahoj!“ pozdravil koně Ment, i když věděl, že mu neodpoví. Začal koně hladit po nose. Kůň byl spokojený a pod Mentovýma rukama přímo tál. „Gejmre, máš sedlo?“ zeptal se Ment, ale neodtrhl oči z koně. „Ne!“ řekl rázně Gejmr. Koukl se na koně. Byl čistě bílý. Opravdu byl krásný, to musel uznat. „Gejmre, nedaleko by měla být vesnice. Zaběhni tam

prosím a zeptej se na sedlo,“ žadonil Ment. Gejmr mu vyhověl a vydal se do vesnice. Asi se rozkřiklo, jak se s vervou nastěhovali do kostela ve vesničce u Skály, a proto se vesničané koukali na Gejmra s nechutí. Gejmr se vyhnul všem pohledům a vešel do kovárny. „Dobrý den,“ slušně pozdravil Gejmr, „nemáte tu sedlo na prodej?“ zeptal se a přitom si očima prohlížel kováře. Byl stejně nerudný jako ostatní. Hlavou kývl na stěnu. Tam měl dvě sedla. Gejmr si vzal jedno a zeptal se, kolik to bude stát. Kovář ucítil vůni výdělku a hned mu řekl nabídku: „Pět emeraldů!“ řekl hlubokým a strašidelným hlasem. „Tolik tady nemám!“ rozčiloval se Gejmr. „Nechtěl byste něco jiného, třeba jídlo? Maso? Hovězí pečené nebo kuřecí?“ nabízel Gejmr s nadějí. „No, hodil by se mi ten plášť, co máš na sobě,“ ukázal na Gejmrův milovaný bílý plášť. Na to zapomeň! Jedovatě si říkal v duchu Gejmr. „Ne, ten nedám!“ řekl rázně Gejmr a jeho oči se zapálily vztekem. Nikdy by se nevzdal svého pláště! Nikdy! „No, tak to máte smůlu!“ vyprskl kovář. Gejmr naštvaně pověsil sedlo zpátky na stěnu a dlouhými kroky vyšel z kovárny. „Kde máš sedlo?“ zeptal se Ment, který si přivázal koně na provázek a jeho druhý konec ovázal kolem stromu. Seděl pod stromem a koukal se na Gejmra. „Není!“ řekl ještě pořád naštvaný Gejmr. Moc často se nestávalo, že by Gejmra něco vyvedlo z míry. Ale ten kovář si o to prostě koledoval. „Proč?“ ptal se pořád Ment a vstal ze země, zadek ušmudlaný od hlíny. „Máš pět emeraldů?“ zeptal se ostře Gejmr. Ment zakroutil hlavou. „No, tak máš smůlu,“ řekl úsečně Gejmr a napodobil kovářův hlas. Sedl si na místo, kde před chvílí seděl Ment. „Ach jo,“ povzdechl si Ment a pohladil koníka po krku. Najednou dostal nápad. Bylo to šílené, ale jelikož byl Gejmr na kováře stále naštvaný, mohl by s tím souhlasit. „Hele, Gejmre a co když si ho prostě vezmeme,“ nadhodil Ment. „Ty ho chceš ukrást?“ podezíravě odpověděl Gejmr. „Jo!“ neřešil vážnost slova Ment. „Hm…Tak jo,“ souhlasil Gejmr. „Ale počkáme, až se setmí.“ Řekl a zaklonil hlavu, aby viděl modré nebe. „Díky!“ řekl vděčně Ment a zabořil tvář do voňavé hřívy. Setmělo se, kolem se zase začaly objevovat příšery. Kluci to dnes moc neřešili. Pomalu se blížili k vesnici. „Gejmre,“ zašeptal Ment. „Jakej je plán?“ zeptal se. „Jdi, vem to sedlo a zdrhej!“ potichu se zasmál Gejmr. Pomalu se blížili ke kovárně. Všude bylo ticho, jenom někdy bylo slyšet naštvaného pavouka. Konečně došli ke kovárně. Opatrně otevřeli dveře. „Sakra!“ zaklel

Ment. Kovář spal hned vedle sedel. Najednou se začal vrtět a otevřel jedno oko. Všiml si jich. „Vy burani!“ začal křičet kovář. „Gejmre!“ lekl se Ment a oba začali utíkat. Gejmr si vybral lepší cestu. Utekl za kovárnu, zatímco Ment utíkal do středu vesnice. „Zloději! Chyťte je! Zloději!“ bušil na dveře kovář. Okamžitě se začali objevovat vesničané. Byli naštvaní a v rukách měli vidle. „Mente,“ povzdechl si Gejmr, který sledoval chudáka Menta. Gejmr se schoval za kovárnu. Byl v bezpečí, ale kamaráda zachránit nemohl. Najednou se mu rozzářily oči. Dostal nápad. Vtrhl do kovárny a začal sundavat sedlo. Ment neměl takové štěstí. Při jeho zbrklosti zase omylem skočil do studny. Všichni vesničané se kolem ní seběhli a pozorovali plavajícího Menta. „Tak a máme tě!“ zaradoval se kovář. Nebyl čas hledat druhého viníka. Teď musí potrestat tady toho. „Co s ním uděláme?“ zeptal se jeden tlustý vesničan. Davem se začali ozývat nápady: „Useknout ruce! Pověsit za nohy na strom! Předhodit příšerám! Utopit!“ Ment se zamračil. „Lidi, tyhle tresty se dělaly ve středověku. Nechtějte mi říct, že jste sto let za opicema!“ drze řekl Ment. „Chlapečku, nemyslíš si, že si docela dovoluješ. Ve tvý situaci bych byl za tyhle tresty rád,“ smál se kovář. Jeho smích byl podlý a zlý. „Tak co třeba podmínku?“ řekl vylekaně Ment. Vtom se dav rozdělil na dvě strany. Veprostřed se objevil Mentův kůň a na něm seděl Gejmr. „Gejmre!“ vykřikl Ment ze studny. Gejmr přidal do cvalu. Projížděl kolem studny, natáhl ruku a vytáhl Menta na hřbet koně. Nezpomaloval. Ještě zrychlil. Když vyjížděli z vesnice, za zády se ozvalo: „Vy rošťáci!“ zakřičel vražedně kovář. „Wooohoo! Od narození rošťákem!“ zakřičel nazpátek Gejmr a začal se hlasitě smát. „Ty si to sedlo opravdu ukradl?“ zeptal se v bezpečné vzdálenosti od vesnice Ment. „No, jak se to řekne. Myslím, že se kovář bude divit, až tam místo sedla a uzdy, bude mít naše dvě pečená kuřata a chleba!“ zasmál se Gejmr a Ment s ním. „Díky, že si mě zachránil, Gejmre.“ Poděkoval mu Ment, ale to ještě netušil, co ho čeká. „No víš,“ začal Gejmr a zastavil koně. „Ona se situace vyvinula jinak.“ Zabořil oči do země Gejmr. „Já si ho nechám,“ řekl a podíval se na Menta. „Né, Gejmre!“ naštval se Ment. „Ale neboj, pomůžu ti najít jiného.“ Poplácal ho po rameni Gejmr.

Po pár minutách narazili na dalšího koně. Ment si ho odtáhl domů, tam si ho společně s Gejmrovým koněm dali do hradu. Ment si vyrobil sedlo, nebylo sice tak pevné jako to od kováře, ale co. „Jak se bude jmenovat?“ zeptal se ho Gejmr. „No přece MenTal!“ smál se Ment.

Kapitola V.

Twilight

„Mente, dneska si postavíme portál!“ oznámil Gejmr Mentovi při snídani. „Fakt a kam?“ zeptal se posměšně Ment. Ani náhodou Gejmrovi nevěřil. Ty jeho vtípky! Říkal si v duchu Ment. „Ne, opravdu,“ bránil se Gejmr. „Četl jsem to v knihovně, která je ve vesnici. Pojď!“ a zvedl se ze židle. Venku bylo jasno a sluníčko hřálo. Ment a Gejmr vykopali mělkou díru do země. Dovnitř nalili vodu a Gejmr okolo zasadil kytičky. „Mente, máš diamant?“ zeptal se Gejmr. „Jo, vzal jsem ho s sebou.“ Odpověděl Ment a vytáhl krásný drahokam z kapsy. „Tak ho tam hoď!“ pobídl ho Gejmr. Ment hodil diamant do vodní díry. Chvíli nic a potom najednou BUM! Blesk praštil přímo do vody a vytvořil se portál. Místo vody tam byla jakási fialová kapalina. „Tak hop!“ řekl zase Gejmr. „Vážně to bude fungovat?“ zeptal se Ment. Gejmr se zatvářil jako by chtěl říct: To nemyslíš vážně. „Jasně že jo,“ smál se Gejmr. „Tak fajn,“ odpověděl Ment. „Skáču. Já řeknu tu hlášku, co se říká, když někdo někam skáče. Počkej,“ chvíli přemýšlel a pak z něj

vypadlo: „Já to zapomněl!“ smál se Ment. „Tak nic. BANÁN!!!“ a na ono ovoce Ment skočil do portálu a Gejmr hned za ním. Oba se ocitli v lese. Koruny stromů zde byly husté, ale samotné kmeny nesahaly moc vysoko. Oba vydechli úžasem. „Páni…“ uznal Ment. Všude nízké stromy, jen sem tam stromoví obři. Oba se pustili do prozkoumávání přírody a lesem se ozývaly jejich nadšené a rozesmáté hlasy. „Gejmre, pojď sem! Támhle je nějaká věž!“ křičel za sebe Ment. „Co?“ netrpělivě přiběhl Gejmr. Ment zatím došel blíž. Vysoko nad nimi se tyčila obrovská věž s několika výběžky. Celá dolní část vypadala jako dům a to pořádně veliký. „Jdeme tam?“ zeptal se Gejmr, i když odpověď sám věděl. „Jo, jdem!“ řekl Ment svým hlubokým nadšeným hlasem. Seběhli dolů z kopce, na kterém dosud byli a obcházeli dům ve snaze najít vchod. Bohužel neúspěšně. Ment to ale vyřešil, prostě si tam prokopal dveře. Vlezli tam. Všude byly pavučiny a silný zápach hniloby. Hned je napadlo pár zombíků, ale jejich náhlý útok se klukům podařilo odrazit. Prošli průchodem v místnosti a ocitli se ve veliké hale. Uprostřed hořel oheň a na každé straně byl další průchod. A pak tu bylo schodiště. V době, kdy bylo ještě zachovalé, muselo být hezké. Ale teď? Jedna díra za druhou. Ment se také několikrát propadl dolů. Prozkoumali přízemí. Veliký dům byl skrz naskrz prolezlý pavouky, zombíky a dalšími příšerami. Když se oba konečně vyšplhali nahoru, čekalo je tam nemilé překvapení. „Čekám tu na vás!“ pravil hluboký hlas. Kluci se na sebe vyděšeně podívali. V rukách, které se jim třásly, stále drželi meče. „Rozbili jste mi hrad a zabili armádu! Za to musíte zemřít!“ vykřikl hlas a před nimi se objevila veliká příšera. „Co to je?“ zeptal se Ment. Gejmr mu nemohl odpovědět. I on si lámal hlavu s tím, co to je. „Já jsem Twilight Lich!“ řekl hlas hrdě a pak se do kluků pustil a s ním další dva jeho poskoci. Kluci se proti němu rozběhli, ale jejich metoda ,,sekej kamkoli to jde,, nefungovala. Zatím po nich Twilight Lich házel koule nabité energií. „Gejmre, to je náš konec!“ zděsil se Ment a společně ustupovali ke schodišti, odkud přišli. „Není Mente!“ řekl ne moc věrohodně Gejmr. Další rána. Další a další. Kluci pomalu padali na kolena. V tom se Gejmrovi rozsvítilo. Když proti němu letěla další koule, z posledních sil vstal a odpálil ji zpět na Twilight Liche. Zazněla rána. „Ano! Mente! To je ono!“ radoval se Gejmr a hrdinně se vrhl proti příšeře. Při jeho

nové naději si nevšiml další koule, která mu letěla přímo do obličeje. Zastavil se a strnul. Nezareagoval, něco mu to nedovolilo. Křečovitě zavřel oči. A najednou další rána. Gejmr stál stále na stejném místě. Otevřel oči a před sebou uviděl Menta. „Díky!“ řekl uznale. Ment totiž pochopil Gejmrův nápad. Když viděl, jak se Gejmr vrhá do záhuby, přiběhl mu na pomoc. Nikdy by ho nenechal umřít. Bojovali s Twilight Lichem pěknou chvíli, ale nakonec ho zabili. „Jo! Dali jsme to!“ radoval se Ment.

Kapitola VI.

První setkání s Hydrou Ment a Gejmr byli stále ve Twilightu. Prozkoumávali i ty nejtemnější skulinky nového světa. „Gejmre, támhle je nějaká veliká hromada hlíny!“ řekl zvídavě Ment a otočil se na Gejmra. „Tak mě veď,“ povzdychl si Gejmr. Jeho kamarád ho tahal všude možně. Všude, kde se něco objevilo podle Menta zajímavého. Ušli pár metrů a potom se zastavili před kopcem, tedy spíše před horou z hlíny. „Tak jdeme. Určitě bude něco uvnitř!“ zadrmolil Ment a hned se prokopával dovnitř. „Mente…“ nestačil ho zastavit Gejmr a musel se rychle vydat za ním. Už bylo pozdě, Ment se prokopal ke zkáze. „Gejm…!!!“ vykřikl, ale Gejmr ho přerušil. Přiskočil k němu hned, jak začal křičet a dal mu ruku před pusu. „Buď potichu!“ napomenul ho tiše Gejmr. „Mmmm mmm!“ rozčiloval se Ment. Potom ale ztichl. To, k čemu se prokopal, byla Hydra! Obrovský plaz se třemi hlavami. Když říkám obrovský, tak opravdu myslím OBROVSKÝ! Hydra se na ně podívala. Její ostře fuchsiové oči se upíraly na oba dva návštěvníky. Koukala se na ně jako na rychlou svačinku. „Já tě zabiju,“ zašeptal výhružně Gejmr Mentovi do ucha. Ment se poníženě ušklíbl. Hydra začala pálit. „Pozor!“ řekl Ment a strčil Gejmra za roh a sám se schoval za druhý. „Jaký je plán?“ zeptal se Gejmr rozčíleně. „Určitě tu něco schovává,“ odtušil Ment. „Ty odlákáš její pozornost a já to tu prohledám.“ Řekl a podíval se z Gejmra na Hydru. „Dobře, ale rychle,“ souhlasil Gejmr a vyběhl z úkrytu. Seběhl z hory dolů a už stál Hydře u nohou. Sklonila k němu všechny hlavy. Gejmr vzal nohy na ramena. Utíkal a kličkoval, aby ho Hydra nemohla zaměřit. Čím déle se mu dařilo se jí vyhýbat a nenechat se zaměřit, tím víc byla Hydra naštvaná. Zlost z ní vytékala i ušima. Gejmr běhal dlouho. Měl dobrou kondičku a i teď byl za ní rád. Bohužel, každému někdy dojdou síly a i jemu došly. Musel se zastavit. Hydra si toho všimla a okamžitě chytla příležitost za pačesy. Už otevírala tlamu a mířila na Gejmra. Ten byl zatím předkloněný a snažil se popadnout dech. Hydra už měla oheň ve chřtánu, jen jen vystřelit. „Gejmre pozor!“ zakřičel Ment za zadkem Hydry. Gejmr okamžitě zvedl hlavu a

v poslední chvíli ohni uhnul. Hydra se rozčíleně otočila na Menta. „A sakra,“ řekl rozpačitě Ment a očima začal hledat únikový východ a ještě víc se nalepil na zeď. Nebylo kam utéct. „Mente tady!“ ozvalo se slabě za Mentem. Gejmr se k němu prokopával z druhé strany. Najednou něco za Mentem povolilo. Byla to hlína a za ní Gejmr mával rukou na znamení: Honem! Tudy! Ment na nic nečekal. Rychle se otočil, rukou shodil pár kamínků a už si to pelášil společně s Gejmrem pryč. „Na tu si… vyrobíme … kouzelné hůlky!“ řekl trhaně v běhu Ment. „Jo,“ přikývl Gejmr.

Kapitola VII.

Druhé setkání s Hydrou „Mente jsi připraven?“ zeptal se Gejmr před portálem Menta. „Že váháš,“ zasmál se Ment. Oba byli vyzbrojení, ale ne meči. Místo nich měli kouzelnické hůlky. Dokázali si je vyrobit, ale stálo to mnoho úsilí a učení. Skočili do portálu a vydali se za starou známou krvelačnou Hydrou. „Už jsme tady,“ řekl Ment a přikrčil se. „Neboj, když máme hůlky a budeme je dobře ovládat, nic se nám nestane,“ uklidňoval Menta Gejmr. I když se nebál, jeho hlas se nedal ovládat a byl trochu rozklepaný. Připravili se. „Na tři,“ řekl Gejmr. „Jedna…“ protáhl si krk. „Dva…“ už se připravoval ke startu, ale Ment na nic nečekal a vyběhl k Hydře. „Co blbneš?!“ nechápal Gejmr. „Kašlu na to!“ křikl Ment. „Na ni!“ a už to bylo. Bitva byla veliká. Gejmr se musel rychle rozběhnout za ním. Hydra si je změřila pohledem. Byla připravena k boji. Tři hlavy nabily a zapálily vše, co se dalo. Kluci se vyhýbali ohni, kouzlili a zase se vyhýbali. Mentovi se podařilo prokličkovat mezi plameny až k jedné z hlav tak blízko, aby ji mečem sťal. Rozmáchl se tedy a rozřízl Hydře krk. Hlava padla dolů. „Gejmre už jenom dvě!“ zaradoval se Ment. „Myslíš?“ řekl rychle Gejmr, protože musel uhnout před nálety třaskavého ohně. „Jak to myslíš?“ nechápal Ment a doběhl za Gejmrem. A už to taky viděl. Hydře vyrostly další dvě hlavy. „Co to?!“ řekl zklamaně, ale v jeho hlase byla zlost. „Je to Hydra. Co si čekal?“ odbyl ho Gejmr. Gejmr si na chvíli odběhl. „Jdu se schovat!“ oznámil a skočil za strom. „Myslíš, že jsem na chvíli v bezpečí?“ zakřičel na Menta, který zůstal v palebném poli. „Za stromem? Hm… Myslím, že ne!“ smál se Ment, ale jeho smích přerušila další várka ohně. „Snad to vydrží,“ řekl si pro sebe Gejmr. Vyběhl z úkrytu za Mentem a zařval: „Na mě nemáš!“ a kouzelnickou hůlkou poslal na Hydru blesky. Hydra se na něj otočila. Lehounce plivla a zapálila Gejmrovi rukávy u brnění. Plamen se rychle šířil. „No tak máš, máš!!!“ pištěl Gejmr a skočil do studánky, která byla nejblíž. Hydra si totiž našla místo v bažinách, a tak zde nebyl problém se uhasit.

Horší to bylo s tím, být rychlý. Kolem Hydry se povalovala spousta kostí a koster. Kluci o ně zakopávali a nebylo lehké se přitom bránit. Poslední kouzla! Pár švihů mečem…….. a Hydra byla mrtvá!

Kapitola VIII.

Ment radí Když se klukům tak krásně povedlo zabít Hydru, připadali si jako nepřemožitelní. Vydali se tedy hlouběji do lesa. Les byl pustý a dlouhou dobu na nic zajímavého nenarazili. „OMG, támhle je něco hustýho!“ zavolal Ment na Gejmra. Rozběhl se k tomu. „Počkej! Počkej!“ volal na něj Gejmr. Když přiběhl k Mentovi, oba si prohlíželi nález. Vypadalo to jako nějaký vstup, který byl zazděný. Ment tam začal prokopávat vstup. Najednou vyskočil a vykřikl. Za tou zdí byl obrovský štír. „Vždyť má na sobě obojek se jménem. Čekej…Bambulin2“ četl Gejmr a smál se Mentovi. „Ten nám neublíží,“ smál se pořád Gejmr. Vlezli dovnitř. Byla to malá místnůstka, ale uprostřed měla něco jako studnu. „Co to je?“ zeptal se Ment a podíval se dolů. Nic. Žádná voda, ale dole něco svítilo. „Skočím dolů,“ rozhodl se Gejmr a odvážně se odrazil a dopadl na tvrdou zem. Nebylo to tak hluboké, jak se zdálo. „Můžu?“ zavolal dolů Ment. Jeho hlas se rozléhal studnou. „Jo! Je to v pořádku!“ odpověděl Gejmr. Pod nimi byl tvrdý kámen. „Prokopem se dolů?“ zeptal se Gejmr. „Ne,“ zkusil praštit do podlahy Ment. Jeho krumpáč podlahu ani nepoškrábal. „Chtělo by to nějakou třaskavinu!“ napadlo Gejmra a hned si vyrobil jednu malou, ale za to dost účinnou bombu. Zapálil ji a položil na podlahu. Oba se otočili zády a uslyšeli jemné prasknutí. „To nám jako mělo pomoct, jo?!“ ušklíbl se Ment. Otočil se a před ním byla díra. Tak tak se do ní vešel, aby se mohl protáhnout dolů. Vydali se tedy níž. Dole se objevila obrovská rozlehlá místnost. Nikde nebylo světlo, a tak si museli svítit sami. Ment upevnil pár pochodní na zeď. „Páni…“ řekl, když už bylo vidět. Celá hala se rozdělovala na několik částí. Měla čtyři veliké průchody a kluci se vydali jedním z nich. Stěny byly šedivé a na zemi byly malé ornamenty. Rozhodně to tu nevypadalo jako v podzemí. Prošli jednou chodbou. Gejmr byl vepředu a zapaloval pochodně na stěnách. „Mente našel jsem nějaké krávy!“ vykřikl Gejmr a couval, jak nejrychleji mohl. Proti němu se rozběhli tři muži s kravskou hlavou. Rohy, které jim čněly z lebky,

byly ostré jako břitva a v rukách měl každý svoji sekeru. S mírně předkloněnou hlavou se rozběhli proti Gejmrovi. Ten se nenechal zaskočit jejich hbitostí, rychle vytáhl kouzelnickou hůlku a před sebou udělal ohnivou zeď. „To jsou Minotauři,“ řekl Gejmr Mentovi, který se pral ještě s jedním z nich. Gejmr sekl mečem a všechny minotaury ve své blízkosti buď zabil nebo zastrašil. Gejmr se ponořil hlouběji do uličky a našel mapu. „Mente musíme si vzít mapu! Je to bludiště, podívej!“ řekl a zamával kusem papíru Mentovi před obličejem. „Jaj bludiště! Gejmre,“ začal si svoje Ment. „Na co mapu?! Nebuď jak ženská!“ řekl vážně Ment. „Prosím tě, tady půjdeme, zatočíme doprava, doleva,“ navigoval Ment. Zastavil se před mříží a chvíli přemýšlel. Gejmr za ním chodil s lišáckým úšklebkem. „Tudy to projdem,“ oznámil Ment a začal ničit mříže. Za nimi byla veliká truhla a v ní nějaké věci, které se klukům zrovna hodili. „To bereme domů,“ pokračoval vážně Ment. Gejmr se uchechtl. „Jdeme dál. Pojď, já tě povedu!“ otočil se na Gejmra Ment. „Já jsem dobrej bludišťochoděr!“ pochlubil se Ment, ale to už ho Gejmr nevnímal a předběhl ho. Ment se rychle rozběhl za ním. Moc se mu nechtělo se rozdělit. „Tak,“ stále to nevzdal Ment. „Jdeme tudy a…“ zastavil se a koukal do místnosti. Byla osvětlená a povědomá. „No a jak vidíš, tady jsme už byli,“ snažil se nerozpačitě říct Ment. Gejmr si šel vlastní cestou. V jedné ze zatáček se oddělil od Menta a každý šel jinudy. Po celém podzemí bylo slyšet jen bučení minotaurů a Mentovo brblání. Chvíli chodili kolem dokola a potom se Gejmr rozhodl používat mapu. Ment byl na druhé straně podzemí. „Gejmre!“ zavolal Ment a zdmi se rozezněla ozvěna. „Já jsem se asi ztratil!“ zaúpěl Ment. „No, pak že to všechno víš,“ mumlal si Gejmr, ale do hledání přítele se nepustil. „Gejmre, nechceš mě najít?“ ozvalo se zase. Gejmr neodpovídal. Došel ke stejné prázdné studni, která spojovala dolní část podzemí s horní částí, kde byli oba dobrodruzi. Ment se vyřítil z jedné zatáčky a narazil do Gejmra. Gejmr se na něj pobaveně podíval. „Já se trochu ztratil,“ usmál se Ment. Gejmr se zasmál a oba skočili do studny a propadli se do dalšího patra. Prozkoumali značnou část a jak si Ment přál, všude chodili společně. „Mente, tady jsou obří houby!“ radoval se Gejmr. „To určitě něco značí,“ usoudil Ment. Šli ještě pár minut, až došli ke zdi z houbového klobouku. Gejmr strčil do zdi a ta na tom místě povolila. „Zabít…BÚ! Zabít…BÚ!“

ozvalo se rychle vysokým a vtipným hlasem. Gejmr s Mentem našli dalšího minotaura. Tenhle chlapík nebyl jako ostatní jeho druhu. Tělo měl krvavě červené krávy a připomínal kentaura. Jen kdyby neměl tu kravskou červenou hlavu. V pravé ruce pevně držel velikou diamantovou sekeru. Pořád běhal ode zdi ke zdi tak rychle, že byl pro kluky veliký problém ho seknout nebo zasáhnout hůlkou. Až když se oba dostali k němu dovnitř. Gejmr si všiml hub, které mu rostly z kravského těla. Bylo to opravdu zajímavé. Minotaur se do nich pustil sekerou. Sekal všude možně, ale málokdy se mu podařilo někoho z obou nepřátel zasáhnout. „Mente teď! A oba se najednou rozběhli proti Minotaurovi a jedním společným máchnutím mečem Minotaur padl. Rozplynul se v prach a jediné, co po něm zbylo, byla jeho sekera, kterou si kluci vzali domů.

Kapitola IX.

Beran Oba kamarádi se shodli na tom, že ve Twilightu ještě zůstanou a budou objevovat jeho záhady a tajemství. Vydali se tedy na další dlouhou cestu. Gejmr Mentovi svěřil mapu a společně se vydali na sever. Cestou si povídali a dívali se na krajinu, až narazili na něco opravdu zvláštního. „Gejmre, támhle jsou duhový stromy!“ nadšeně oznámil Ment a rozběhl se za nimi. Gejmr se rozběhl za zbrklým kamarádem. Moc se mu nechtělo, ale nemohl nechat Menta jít samotného. Co kdyby zase spadl do studny? Pomyslel si Gejmr a usmál se nad touto vzpomínkou. Vběhl do lesa za Mentem a na zemi uviděl malé stromky. Měnily barvu a hezky světélkovaly. „OMG, Gejmre tady něco je! To chci domů!“ zavolal hlasitě Ment. Gejmr se za ním okamžitě rozběhl a spatřil to, co Ment. Byly to veliké kamenné průchody seřazené ve dvou vrstvách do čtverce a mezi nimi pobíhal beran. Ale ne ledajaký beran! Byl veliký, ostatně jako všechno v tomto světě. Hlavu měl roztomilou a rohy souměrně zakroucené. Silné nohy ho držely nad zemí, a když chodil, tak jakoby létal. „Gejmre, to je posvátnej beran!“ napadlo Menta jako prvního. Oba se k němu rozběhli a prohlíželi si jeho bílo-modro žíhanou vlnu. „Ahoj,“ pozdravil ho Ment a obcházel ho dokola. „Já vím, co tu dělá!“ vzpomněl si Gejmr. „Co?“ zeptal se dychtivě Ment. Musíme ho nakrmit barevnou vlnou,“ vysvětloval Gejmr. „Co to je za blbost?!“ smál se Ment. „To není žádná blbost! Četl jsem to v knize o Twilightu,“ obhajoval se Gejmr. „Máš vlnu?“ zeptal se Gejmr. „Jenom pár. Cestou jsem ostříhal pár barevnejch ovcí,“ řekl a vytáhl z kapsy pár chomáčů vlny. Podal je beranovi a ten je s chutí spořádal. „Hele,“ ukázal Gejmr na beranovo tělo. „Tady se nějak obarvil,“ vykulil oči Ment a opravdu. Na jeho těle se objevilo pár barevných pruhů. „Kromě toho pruhu se nic nestalo,“ řekl smutně Ment. „Musíme mu dát jednu od každé barvy,“ usmál se Gejmr.

Kapitola X.

Pegas

Kluci se společně vrátili domů a Gejmr něco horlivě zkoumal a vytvářel. Nejdřív vyrobil flakon s červenou vodičkou, potom s černou vodičkou a nakonec se zelenou. Všechny je smíchal. Pak si ještě vyráběl dvě černé vodičky. Ment ho sledoval a byl potichu. Nechtěl Gejmra rušit při práci, když vypadal tak soustředěně. Stejně by ho asi nevnímal. „Mám to!“ vykřikl najednou, až Ment nadskočil. „Konečně!“ zajásal Gejmr. „A co jako?“ zeptal se Ment. „Uvidíš,“ řekl lišácky Gejmr. Zavedl Menta ke stájím, kde měli už delší dobu koně. Měli jich opravdu hodně. „Vem si jednoho koně a pojď se mnou,“ řekl Gejmr a vyšel ze stájí. Zastavil se těsně před vchodem a podal Mentovi lahvičku s černou vodou. „Co s tím?“ zeptal se Ment nechápavě. „Hoď to tomu koni pod nohy. Ale musíš silně, aby se ta láhev rozbila,“ řekl Gejmr a o trochu poodstoupil. Ment sesedl z koně a udělal to, co mu Gejmr řekl. Vší silou praštil lahvičkou o zem a kůň se začal měnit. Nejdřív celý pomalu zčernal a pak mu ze zad začala vyrůstat dvě černá křídla. Ment stál s otevřenou pusou. „To je hustý!“ řekl uznale. Kůň se proměnil v černého Pegase. „Může lítat?“ zeptal se

Ment, ale hned nasedl na koně a vyjel z hradu ven. Venku byla pravá půlnoc. Ment vyletěl s koněm do výšin a chladný vítr mu cuchal vlasy. Gejmr za ním vyšel a pozoroval oblohu. Nic nebylo vidět, protože černý Pegas splynul s oblohou. Jen sem tam bylo vidět v záři měsíce mihnutí křídel. „To je paráda,“ sletěl dolů Ment. „A ty máš taky Pegase?“ zeptal se Gejmra. „Jasně, že mám, svého Batmana!“ smál se Gejmr a došel si pro svého Batmana. Když se znovu uviděl s Mentem, pobaveně se na něj podíval: „A ještě se dá vylepšit!“ smál se nad Mentovou reakcí. „OMG, Gejmre, já si ho chci taky vylepšit!“ jásal Ment. Gejmr vyletěl s koněm společně s Mentem na střechu hradu. „Tak,“ začal vysvětlovat Gejmr. „Musíš s ním vyletět nejmíň 50 metrů nad zem. Potom z něj seskočíš do jezera, kam teď poletíme a vyliješ na něj tuto bílou vodu.“ A hodil Mentovi flakon. „Jasně!“ šťastně přikývl Ment a rozletěli se k jezeru. Ment byl připraven, ale musel souhlasit s tím, že to Gejmr provede jako první. Ment čekal u jezera. Hlavu měl zakloněnou a pozoroval Gejmra. Ten byl zatím nahoře, byl nervózní a tak mu trvalo trochu déle než se odhodlal skočit. Otevřel flakon a připravil se ke skoku. Rychle vylil všechen obsah flakonu na Pegase a ladně skočil dolů do jezera. Ment nevěřil vlastním očím. Pegas byl najednou čistě bílý. Pomalu klesal a potom přistál vedle Gejmra, který se zrovna dostal z vody. Byl promočený, ale nebyla taková zima, aby nastydl. Pegas k němu vděčně přicupital a nechal se od Gejmra drbat na krku. Už neměl černá malá křídla, ale krásná mohutná bílá křídla. Byl i větší než předtím. „Teď ty!“ povzbudil Menta Gejmr. Ment vyletěl a udělal to, co mu Ment poradil. Povedlo se. K Mentovi se snášel krásný bílý kůň. „To je hustý!“ smál se Ment. Oba byli na hradě a hřáli se u krbu. „Na,“ řekl Gejmr a podal Mentovi malý balónek, který měl ve středu velký tmavě modrý drahokam. „Co to je?“ zeptal se Ment a prohlížel si balónek. „Něco jako pokeball,“ odvětil Gejmr, a když viděl Mentův nechápající výraz pokračoval: „Do toho můžeš potom dostat toho koně,“ usmál se Gejmr a Ment jen dodal: „Super!“

Kapitola XI.

Tučňáci „Počkej na mě!“ volal Ment na Gejmra, který se jako první rozběhl k portálu do Twilightu. Dnes si tam naplánovali cestu, protože chtěli dokrmit berana. Gejmr skočil do portálu a Ment chvíli po něm. Ve Twilightu si vyvolali koně z „pokeballu“ a rozletěli se za beranem. „Támhle,“ ukázal Gejmr na beranovo stálé útočiště. Sletěli tedy k němu. „Tak beránku, dneska tě naposledy nakrmíme,“ poplácal Berana po hlavě Ment. „Tak, tady máš,“ řekl Gejmr a podal beranovi poslední odstíny barevné vlny, které si přinesli z domova. Beran vše zhltl a kolem trupu se mu objevilo několik dalších proužků. „Zase nic…hm,“ konstatoval Gejmr. Ment se podíval na berana. Najednou z něj vypadlo pár barevných cihliček. „Gejmre, on se vykadil!“ smál se Ment a přiběhl k beranovi. Nebyly to bobky, ale ty oné barevné cihličky. Ment je všechny posbíral. „Fuj,“ zakřenil se znechuceně Gejmr. „Nech toho!“ zasmál se Ment. „Hele, tohle je diamantová cihlička, esmeraldová cihlička a ještě asi dvě další!“ prohlížel si nadílku Ment. „Fajn, tak to se nám hodí. Ale neseš to ty!“ ušklíbl se Gejmr na Menta. Letěli na koních ještě dál to lesa. Pochvalovali si jejich rychlost a vyprávěli si. Jak už asi tušíte, první, kdo něco spatřil, byl Ment. „Gejmre! Támhle něco je!“ vykřikl a všem už je jasné, že Ment našel něco epického. Gejmr se musel smát jeho stálému nadšení, ale následoval ho. Přistáli s koňmi na obrovské ledové hoře, která ze stran vypadal, jakoby ji někdo ukrájel nožem. Na této ledové kře se nacházeli tučňáci. Byli malincí a velice roztomilí. „Jé!“ radoval se Ment a poskakoval mezi tučňáky. „Ti jsou fakt pěkní!“ usmíval se na tučňáky Gejmr. „Gejmre, vezmeme si je domů!“ dostal nápad Ment. „Cože?!“ smál se Gejmr. „Jo! Vezmeme si je domů a budeme je prodávat! Ale strašně draho, to můžem ne?! Když je nikdo doma nemá, tak mi můžeme trochu přidražit.“ Vymýšlel Ment. „To myslíš vážně?“ pořád se smál Gejmr. „Už to vidím! Tučňáci u Gejmra a Menta, jen zde najdete prvotřídní tučňáky!“ a rukou naznačil tabuli. Gejmr věděl, že prodej tučňáků se

neuskuteční, a tak se ještě víc smál. Kra byla vysoká a studená, proto byla klukům docela zima. Gejmr si chtěl dát svačinku. Vytáhl z batůžku jednu pečenou rybu. Kdybyste viděli, co to s tučňáky udělalo. Všichni tučňáci, kteří byli blízko Gejmra se k němu seběhli. Koukali se na rybu a neodtrhli od ní oči. Když se Gejmr někam pohnul nebo chtěl před tučňáky utéct, následovali ho jako myší ocásek. „Mente, připadám si jak školka, pomoz mi!“ volal Gejmr. Ment to uviděl a začal se řechtat. Gejmr jako paní učitelka ve školce! Gejmrovi to nejdřív vadilo, ale když se chtěl najíst i Ment, tak se mu stalo to samé jako Gejmrovi. „Mente uděláme jedno veliké stádo jo?!“ navrhl a Ment souhlasil. Chodili a nabírali do „školky“ další tučňáky a sem tam sebrali i mládě. Potom stáda spojili a měli jednu velikou školku! Nakonec tučňáčím očím neodolali a museli jim jít nachytat ryby, aby nakrmili všechny. Lovení ryb není Mentova silná stránka a taky se mu moc nechtělo, ale nakonec svolil a šli. Hned našli první jezero. Nahodili pruty a oba usilovně sledovali splávek. Gejmrovi se podařilo chytit pár ryb, ale Ment ne a ne něco ulovit. „Gejmre, ty mi je plašíš!“ rozčiloval se Ment. „To není pravda,“ řekl klidně Gejmr a dál se Mentovi smál. „Grr!“ zafuněl Ment a skočil do vody. „Co zase blbneš?“ nechápal Gejmr a sledoval, jak se Ment plácá ve vodě. „Jsem ryba…jsem ryba…“ odříkával si se zavřenýma očima Ment. „Co?“ vytřeštil oči Gejmr. „Když budu myslet jako ryba, tak se mě nebudou bát a já je chytím,“ vysvětloval Ment. „Nechám tě přitom, pane rybo,“ ušklíbl se Gejmr. „Mente,“ začal Gejmr po chvíli. „No!“ řekl podrážděně Ment. Už se mu skoro povedlo nedělat vlny a snad by potom ryby určitě chytil. „Chytej je jako královna!“ zasmál se Gejmr a Ment se malinko usmál, ale hned zase zvážněl, aby se mohl lépe soustředit.

Kapitola XII.

Draci?! „Mente,“ začal Gejmr, zatímco se přehraboval v truhlách. „Nechtěl by ses dneska podívat do dalšího nového světa?“ zeptal se a stále něco hledal. „A jak? A kam?“ zeptal se Ment. Celou dobu, co Gejmr něco hledal a třídil, se válel na posteli. „Uvidíš,“ ušklíbl se Gejmr a otevřel další truhlu. „Neválej se a pojď mi pomoct!“ zavrčel z truhly Gejmr. Byl nervózní, protože hledanou věc nemohl najít. „A co hledáme?“ zeptal se Ment a líně vstal. Došel ke Gejmrovi a sledoval, jak jeho horní polovina těla mizí v další veliké truhle. „Jednu hůlku…,“ řekl Gejmr . Najednou se jeho tělo vymrštilo do vzduchu. „Aaa!“ vykřikl Ment. „Mám ji! Konečně!“ vykřikl radostně Gejmr a odběhl na zahradu. Ment pospíchal za ním a sledoval, jak Gejmr na zem pokládá velkou smaragdovou kostku. „Pojď sem,“ pokynul Gejmr Mentovi, aniž by se na něj podíval. Jen dvakrát máchnul rukou. Ment ho poslechl a postavil se na kostku vedle Gejmra. Nevěděl, jestli si z něj Gejmr zase nedělá srandu a tak si od jeho pokusu nic nesliboval. Gejmr vytáhl hůlku. Začal s ní něco kreslit ve vzduchu a za hůlkou zůstávala třpytivá stopa. Ment nevěděl, co to Gejmr kreslí, ale potom to uviděl. Byla to dračí hlava. Vypadala velmi věrohodně. Gejmr si zandal hůlku zpátky do vnitřní kapsy svého bílého pláště a podíval se na draka. Ten se začal pohybovat. Mrkal očima a z nozder mu vycházela jemná pára. Otevřel tlamu a oba kluci o pár centimetrů ustoupili. Dračí hlava se připravila chrlit oheň! Už se hrnul do tlamy a Ment si zakryl oči. Gejmr mu ruku z očí prudce strhl a donutil ho, aby se podíval přímo do ohně. Poslední, na co si Ment pamatoval, byl oheň kolem jeho hlavy. Oba se probudili na krásné fialové trávě. Leželi pár metrů od sebe. Jako první vstal Gejmr. „Wow… myslel jsem si, že to je jen povídačka!“ nevěřil vlastním očím Gejmr. „Co se to stalo?“ zeptal se vleže Ment. Gejmr mu pomohl na nohy a před sebou uviděli velikou bílou bránu. Ment se za ní hned rozběhl. „Nechoď tam!“ vykřikl Gejmr a hnal se Mentem. Popadl ho za loket a stáhl k sobě. „Už by ses nedostal zpátky!“ varoval ho a jeho sevření povolilo. „A co tu jako hodláš dělat?“ rozhořčil se Ment. Gejmr ho

sem zatáhl, ani mu neřekl, kde je. Hlavně, že jsem tvoje pokusná myš! Rozčiloval se v duchu Ment. „Podívej,“ usmál se Gejmr a ustoupil Mentovi z cesty. Za Gejmrem se otevřel obzor. Byl to krásný pohled. Fialová tráva a stromy s tyrkysovými listy. Když se šel Ment podívat dál, musel se prudce zastavit. Došel totiž na konec pevniny. Celý tento svět byl obrovský létající ostrov. „OMG… Gejmre to je hustý!“ řekl svou hlášku Ment. Gejmr se zasmál, ale potom Menta strhl na zem. Oba leželi vedle sebe na břiše ve vysoké fialové trávě. „Co to je?“ zeptal se Ment, když uviděl obrovského živočicha. „To jsou dinosauři?“ zašeptal Ment. „Ne,“ řekl s úsměvem Gejmr a chvíli se odmlčel. „To jsou draci!“ řekl tajemně. „Jé… a co s…“ nedořekl Ment, protože se Gejmr opřel rukou o jeho záda, aby se mohl zvednout a tím Menta zatlačil do země. Gejmr se potichu smál Mentovi, který se naštvaně zvedal. Obličej měl ušmudlaný a ruku fialovou od trávy, kterou v ní svíral. „Někde by tu mělo být jedno veliký skladiště na vajíčka. Musíme si jedno vzít domů a tam si ho odchovat,“ rozhlížel se Gejmr. „Fakt? A můžem na nich potom lítat?“ zeptal se nadšeně Ment. „Jo,“ řekl Gejmr a vydal se přímo za nosem a Ment za ním. Po ostrově draků chodili slušnou chvíli. Museli se drakům vyhýbat, schovávat se, a co bylo nejhorší, prát se s hady. V tomto světě jich určitě bylo několik tisíc. Všude s nimi museli bojovat. Nejednou měli oba namále. Obloha se rychle zatáhla a všichni hadi a draci utekli. Draci ke svým hnízdům nebo do korun stromů a protivní hadi do svých úkrytů. „Co se děje?“ zeptal se Ment a pomalu se plížil za Gejmrem. „Je noc,“ řekl Gejmr a šel dál. Ment se za ním pomalu a opatrně plížil. „No, tady by mohla být noc ještě nebezpečnější,“ začal svým vystrašeným pisklavým hláskem Ment. „Nemyslíš? Jak tady můžeš tak v klidu chodit?“ nechápal Ment. Copak si chce Gejmr zahrávat se životem? To přece nemyslí vážně. „Pojď a nezdržuj,“ odpověděl klidně Gejmr. Ment se s ním chtěl zrovna začít hádat, ale plány mu překazil veliký objev. „Co to sakra je?!“ vykulil oči Ment. Před nimi se objevil obrovský červený palác. U vchodu stáli dva draci. Každé zvíře, které se k nim přiblížilo moc blízko, bylo bez milosti upáleno. Oba stáli jako opaření. První se rozkoukal zase Gejmr. Zhluboka se nadechl a řekl: „Musíme dovnitř,“ a podíval se na Menta. „Gejmre ty nejsi normální!“ potichu se rozčiloval Ment. „Jestli chceme draka, a to chceme, musíme

dovnitř,“ vysvětloval podrážděně Gejmr. Chvíli se dohadovali a potom Ment svolil. „Jestli nás upálí zaživa, tak tě budu do smrti nenávidět!“ sykl Ment. „Jestli ti za to stojí těch pár sekund, než se uškvaříš,“ zakřenil se Gejmr. Ment mu jeho pohled oplatil. Chvíli stáli na místě a potom se rozhodli. Potichu obejdou hrad, jestli se nedá dostat nějak jinak dovnitř a jestli ne, prostě se tam prokopou. „Gejmre a co je vyhodit do vzduchu!“ napadlo Menta. „Kde chceš tady sehnat dynamit?“ odporoval Gejmr. „No tak sesmol ten svůj mini,“ navrhl Ment. „To nemůžeme,“ řekl Gejmr. „Uvnitř jsou velmi cenné věci. „A jaké?!“ naléhal Ment. „Nech se překvapit,“ řekl Gejmr a usmál se.

Kapitola XIII.

Královna Hrad byl nedobytný. Nikudy se tam nešlo dostat. Opravdu nikudy. Stráž byla tak pozorná, že jí neunikla ani muška, která si jen tak lítala okolo hradu. Prokopat se tam taky nešlo. Zdi byli velmi tlusté a stavěné z velmi pevného kamene. „Hergot!“ zaklel Gejmr, když se pomalu vraceli k hlavní bráně a vzteky kopl do kamínku na zemi. Ten se odkutálel, a i když byste neřekli, udělalo to docela rámus. Alespoň takový, aby to slyšeli dračí stráže. Okamžitě se za rohem objevila dračí hlava. První koho si všimla, byl Gejmr. „Nehejbej se!“ procedil mezi zuby potichu Gejmr na Menta. Ment hlasitě polkl a po čele mu tekla kapka potu. „Kdyby se k nám rozběhl, rozdělíme se. Ty běž do hradu a najdi vejce!“ Drak se k nim rozbíhal. „Dračí královnu!“ zakřičel Gejmr a svým útěkem zlákal draka na sebe. Ment stál jako opařený. Po chvilce se rozkoukal a vyšel cestou k bráně. U rohu se opatrně rozhlédl. Nikdo nehlídal vchod. Ment rychle vběhl do hradu. Uvnitř byla jen veliká chodba, která vedla ke schodišti do podzemí. Vydal se chodbou. Jeho kroky byly rychlé, ale nejisté. Došel ke schodišti. Zezdola byla slyšet bublající láva. Ment se pomalu vydal po schodech, mohutných schodech směrem dolů. Bylo tady horko. Ment si zakryl oči a až v tu chvíli uviděl Královnu. Byl to obrovský drak. Ležel přes celou místnost a vedle něj se válela hromada vajíček. Královna byla mnohem větší než draci, které dosud viděl. Byla černá a z nozder jí doutnala červená pára. Ment jí opatrně a velmi pomalu obcházel. Chodidla jemně pokládal na zem, aby Královnu nevzbudil. Došel k hromadě vajíček. Byla opravdu vysoká. „Počkat,“ lekl se v duchu Ment. „Cože to Gejmr říkal? Najdi vejce…. Dračí královnu! No jasně! Mám najít vejce, ze kterého se vyklube dračí královna, jako je tahle,“ a dal se do hledání. No jo, ale jak měl mezi stovky vajíček najít právě tu královnu? Koukal na hromadu a odhadoval, jak by bylo asi to vejce veliké. Nic. Všechna si byla podobná jako vejce vejci. Obrátil se ke Královně, aby ji zkontroloval. Došlo mu to. Královna je chrání! Má je u sebe!

Plížil se kolem obrovského draka. Snažil se ani nedýchat. Upřeně pozoroval její tělo a oči, jestli se náhodou neprobudila. Už byl skoro u její hlavy. Už cítil její horkou páru, která Královně vycházela z nozder. Byl u ní. Zpříma se díval na její oko. Koukal se okolo, vajíčka nikde. Koukal se jí pod pařáty, vajíčka nikde. Pak ho to znovu trklo. Má je pod hlavou. Královna se jemně pohnula a Ment zatajil dech. Naštěstí se jen pohnula. Hlava se jí nahnula na pravou stranu a tam se skrývala vajíčka. Byly tři. Ment si uvědomil, že tam bude muset sáhnout. Stačí jen jedno vejce. Opatrně vytáhl jedno veliké vajíčko. Už se měl k odchodu, ale něco ho napadlo. „Na co jenom jedno vajíčko, určitě si ho zase zabaví Gejmr. Já si vezmu taky jedno.“ Rozhodl se a rychle se vrátil. Zastavil se před dračí hlavou. Zkontroloval, jestli Královna opravdu spí a potom natáhl ruku. Vytáhl vajíčko a vzal si ho do náručí. Vypadal, jako kdyby měl na rukou dvojčata. Vejce byla velká a těžká. Pomalu couval. Královna otevřela jedno oko. Její rudě červená panenka se zadívala na Menta. Ten ztuhl. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal a on pořád stál a díval se Královně přímo do velikého oka. Drak se pomalu zvedal a rostl a rostl. Když ležel, Ment si vůbec neuvědomil, jak je drak veliký. Hbitě se otočil a pelášil pryč. Schody nahoru bral po třech a chodbou nasadil sprint. Vyběhl z hradu. Venku byla pořád tma. „Gejmre!!!“ zařval Ment a utíkal, co mu nohy stačily. „Co se děje? Máš to vejce?“ zazněl hlas odněkud shora. Ment rychle zvedl hlavu a uviděl Gejmra na stromě. „Co tam proboha děláš?“ zeptal se ironicky Ment a rychle se ohlédl. „Schovávám se,“ ušklíbl se Gejmr. „Proč si tak křičel?“ zeptal se. V tu ránu se nad hradem objevila Královna a pár dalších draků. Ment se rozběhl k portálu. „Na co čekáš, blázne?!“ pískal Ment a Gejmr seskočil ze stromu. Doběhl Menta a Ment mu v běhu předal jedno vejce. „Kolik jsi jich vzal?“ zděsil se Gejmr. „Neřeš! Padáme!“ vykřikl Ment. Už viděli portál. Za nimi draci zapalovali vše, co se naskytlo. Oba doběhli k portálu a skočili do něj. Gejmr vytáhl hůlku a rychle nakreslil draka. „Koukej se do ohně,“ řekl a oba se zděšeně podívali na oblohu. Pomalu se k nim slétali draci. Žhavili krky a už se připravovali pálit. Nakreslený drak je zachránil. Kluci uviděli velikou zář a pak se oba objevili doma na zahrádce.

Kapitola XIV.

Žralok Mentův a Gejmrův další vrcholný nápad byl, postavit MEGAKVÁRIUM! Abych to vysvětlila, kluci se rozhodli postavit obrovské akvárium přímo v jedné vnitřní zdi hradu. „Gejmre! Gejmre! Gejmre!“ přiběhl Ment ke Gejmrovi. Gejmr byl v laboratorní místnosti. Ment k němu přiběhl rychlostí blesku. „Tak copak si našel Mente?“ odtušil Gejmr. Vždy, když byl Ment takto nadšený, našel něco podle něj hodně zajímavého. „Ne, nic jsem nenašel, ale napadlo mě, kde můžeme postavit to akvárium!“ těšil se Ment. „Pojď za mnou,“ zavelel a táhl Gejmra za rukáv. Došli k místnosti, kde měli zasázené mrkve. „Tak, tohle bychom zničili, stejně to je na nic a uděláme tady megakvárium.“ Pyšnil se svým nápadem Ment. „Dobře,“ souhlasil Gejmr. „Ty to tady postavíš, ale dávej si záležet,“ usmál se Gejmr. „A co ty?!“ naštval se Ment. Přeci to nebude stavět sám! „Já jdu pro jedno speciální rybí vajíčko, zatím,“ a odešel. Ment se u stavění potil, jak si dával záležet. Docela se mu to dařilo, až na jednu velikou díru v jedné ze stěn. Gejmr se vracel. „Hmm… To se ti povedlo,“ obešel akvárium. Bylo to obrovské akvárium. Z hlavní chodby byla celá prosklená zeď. Gejmr se zarazil u té veliké díry. Ještě, že Menta nenapadlo, nalévat vodu do akvária. „Mente…“ nechápal Gejmr. „No?“ zeptal se v klidu Ment. „Co je tohle?“ ukázal na díru Gejmr a prošel dírou dovnitř. „No, tam budou dveře. Vstup,“ odvětil Ment. Gejmr se začal smát. „Zadělej ten tvůj vstup,“ smál se Gejmr. „Vstup, budeš mít tady a postavil schody navrch akvária. Stěny akvária byly tak široké, že se po nich dalo chodit. S krmením rybiček nebude problém. „Jo, ty chceš udělat vstup zeshora?“ zeptal se Ment. Gejmr se mu začal ještě víc smát. „No jasně! Vždycky se chodí do akvárka seshora!“ Smál se Gejmr. „Už jsi viděl nějaký akvárko, do kterého by se chodilo dveř…“ Gejmr to nevydržel a dostal záchvat smíchu. „Já jsem tam chtěl udělat dveře,“ řekl Ment a začal se taky smát. „Jdeme pro vodu,“ nadhodil Ment a společně se vydali s kbelíky pro vodu.

Voda se hromadila velice pomalu a kluci se hodně nachodili. Když to konečně bylo naplněné, Gejmr si zase vzpomněl na Mentův super nápad. „Jen ty Mente můžeš mít v akvárku dveře!“ zase se rozesmál Gejmr. „Dveře v akvárku jsou cool!“ řekl na svou obranu Ment, ale taky se pochechtával. Gejmr se začal ještě více hlasitě smát. „Představ si, jak přijdeš do zverimexu. A ten prodavač: Dobrý den, co pro vás můžu udělat? Já bych chtěl jedno akvárko. A jaký byste chtěl? No, takový, kde budou dveře!“ A začali se společně smát. „Gejmre, ty tomu nerozumíš,“ smál se Ment. Gejmr ho nevnímal a pořád se smál. Gejmr stál před Mentem a v rukách měl vajíčko. „ Tak Mente,“ řekl záhadně. „Mám v ruce vajíčko, ve kterém je naše ryba do akvária.“ Usmál se a vydal se k akváriu. „Jenom jedna?!“ nesouhlasil Ment. „Až uvidíš, co to je za rybu, budeš rád, že je jen jedna.“ Zase se usmál Gejmr. Chvíli trvalo než se ryba objevila v akváriu. „OMG Gejmre! To je žralok!“ jásal Ment. A opravdu. V akváriu plaval veliký žralok. „Ahoj, žraloku,“ řekl přes sklo Ment. „Ahoj, vrrr!“ poklepal na sklo Gejmr. „Žraloci nedělaj, vrrr,“ smál se Ment. „Jo jo! Dělali vrrr, a vždycky ho dělat budou!“ smál se Gejmr, protože věděl, že jeho argument nemá ani hlavu ani patu. „Ne, žralok dělá…“ Ment se zamyslel. „Jak vlastně dělaj žraloci?“ zeptal se Ment Gejmra. „Bubli, bubli, bubli!“ napadlo jako první Gejmra a hned se začal zase smát.

Kapitola XV.

Noví obyvatelé

Byl další krásný den a oba kamarádi seděli na zahradě. Slunce jim svítilo do tváří. Museli mhouřit oči, aby něco viděli. Vedle nich byla položená dvě dračí vejce. Kluci čekali, kdy se z nich vylíhnou dráčci, aby je mohli začít cvičit. „Gejmre, kdy už se konečně vylíhnou?“ netrpělivě naléhal Ment. „Dej tomu čas,“ řekl Gejmr a položil se do trávy. Tráva byla ten den měkká a voňavá. „Ach jo,“ povzdechl si Ment a i on si lehl. Oba chvíli leželi a relaxovali. Gejmr zavřel oči a usnul do hlubokého spánku. Když otevřel oči, uviděl nad sebou Menta a jednoho z vesničanů. „Co tu děláte?“ vyhrkl Gejmr. Nikdy si nepředstavoval, že se po probuzení ze sladkého spánku bude muset bavit s jedním z vesničanů. „Dobrý den,“ řekl pokorně vesničan. „Já jsem Halafox.“ A podal Gejmrovi ruku na pozdrav. Gejmr na něj vytřeštil oči. Nechápal, jak se sem dostal a kdo ho pustil za hradby hradu, až do té chvíle než mu to došlo. Ment! Podíval se na něj a propíchl ho pohledem. Tušil, co má vesničan na srdci. Chce uhradit škody na vesnici, které udělali asi před několika týdny. Ment mu pohled oplatil a pokrčil rameny. Gejmr uchopil Halafoxovu ruku a její pomocí se vyhoupl na

nohy. Halafox se trochu zakymácel. Nečekal takovou Gejmrovu sílu. „Dobrý den,“ oprašoval se Gejmr. „Co pro Vás můžeme udělat?“ zeptal se zdvořile, i když měl náladu pod bodem mrazu. „No, ptal jsem se už vašeho kolegy a on říkal, že to nebude problém.“ Vysvětloval Halafox. „A na co jste se ho ptal?“ odpověděl Gejmr slušně, ale uvnitř se ozýval vztek. „Jestli u vás můžu bydlet,“ řekl Halafox klidně. Bral to jako hotovou záležitost. „Cože?!“ vyhrkl Gejmr. „Počkejte tady, Halafoxi, mi si s panem kolegou promluvíme,“ usmál se uměle na Menta. Když byli o samotě, Gejmr začal. „Děláš si ze mě srandu?!“ nechápal Gejmr, ale v duchu věděl, že to, co slyšel od vesničana, bude pravda. “On se k nám nechce nastěhovat do hradu,“ znervózněl Ment. „Chce bydlet společně se svou rodinkou, no jak bych to řekl, v podhradí,“ usmál se Ment. „To je hezký, ale mohl sis se mnou o tom alespoň promluvit!“ sykl Gejmr. „Co teď?“ řekl. „Hold mu postavíš baráček no…“ pokusil se o záchranu situace Ment. To se mu nepovedlo. „Tak on nás přijde poprosit, jestli tu nemůže bydlet a ty bys mu ještě stavěl domeček?! Jsi blázen? Ať si ho postaví sám!“ rozčiloval se Gejmr. Vypadal moc vtipně. Celý rudý a při povídání dělal divné pohyby. Nemohl zůstat chvíli v klidu. “Není problém, pane Gejmre.“ Ozvalo se za Gejmrovými zády. „Dobře, tak si najděte místo a postavte si domeček.“ Rozmáchl se rukama Gejmr a odešel. Ment se na něj rozpačitě usmál a rychle cupital za Gejmrem. O pár dní později se Halafox se svou rodinou nastěhoval do podhradí a Gejmr a Ment se udobřili. Halafox jim nedělal zbytečné problémy, jen jim tu a tam něco poradil. Bylo to hezké soužití, až na další problém. Bylo asi okolo poledne. Kluci si pekli kuřata. Najednou uslyšeli pískání a hulákání. „Co to je?“ zeptal se Ment od plotny. S láskou opékal kuřátka. Měl na ně strašnou chuť. „Nevím,“ řekl Gejmr a zvedl se od své porce, kterou si uvařil před Mentem. „Půjdu se podívat,“ navrhl a Ment souhlasil. Gejmr šel po schodech dolů do přízemí, kde byly hlavní dveře. Byly obrovské a Gejmr do nich musel pořádně strčit, aby je otevřel. Přede dveřmi stáli vesničané asi ze čtyř vesniček. Gejmr stál a díval se na dav. „Dobrý den,“ ozval se jeden z vesničanů a vystoupil z řady. Gejmr neodpověděl. Byl stále v šoku z takového velikého počtu návštěvníků. „Slyšeli jsme, že zde necháváte bydlet nájemníky, tak jsme tady.“ Gejmr si protřel oči. Vidí to, co vidí? Ano!

„Jak to myslíte?“ zeptal se Gejmr. „No, my bychom se zde chtěli také ubytovat,“ usmál se vesničan. Gejmr rychle zalezl zpátky do hradu. Zabouchl dveře a vyběhl za Mentem nahoru. „Mente! Dole je spousta vesničanů. Chtějí bydlet v podhradí!“ zděsil se Gejmr. „Myslím, že se na náš velký pozemek vejdou,“ řekl Ment, aniž by odtrhl oči od kuřete. „Jak to můžeš říct tak klidně? Proč u nás chtějí být? Určitě nás chtějí okrást o diamanty!“ strachoval se Gejmr. „Hele, představ si, že jsi vesničan,“ obrátil se konečně Ment na Gejmra. „No,“ řekl Gejmr. „A teď, že žiješ ve vesnici, ve které je několik domů a v každém domě je ubytováno zase několik vesničanů. Každou noc po tobě jdou zombíci a ty se nemáš jak bránit. Tak se nediv, že chtějí k nám za hradby,“ vysvětlil a začal se věnovat kuřeti. „Co jim mám říct?“ zeptal se Gejmr. „Co když jich tady bude moc?“ zeptal se naléhavě. „Tak sem nalákáme pár zombíků a uvidíš, jak se budou stěhovat,“ smál se Ment. „Není to trochu krutý?“ přemýšlel nad nápadem Gejmr. „Život je krutej,“ odvětil Ment. Gejmr přikývl a sešel ze schodů k hlavní bráně. Otevřel těžké dveře a vykoukl ven. Nikde nikdo. Vylezl před bránu. Rozhlédl se a uviděl vesničany. Nosili si materiál na své domečky, domlouvali se, kde kdo a s kým bude bydlet. Vypadali velmi spokojeně. Gejmr došel k jednomu z vesničanů. „Dobrý den,“ řekl a vesničan ho okamžitě objal. „Děkujeme,“ řekl vesničan. „Ech…“ znervózněl Gejmr. „Proč jste si začali stavět domy, když jsem vám neřekl svou odpověď?“ zeptal se a snažil se vyprostit z objetí. „Váš kolega nám řekl, že můžeme začít,“ usmál se a odjel s kolečkem ke svému budoucímu obydlí. „Já ho zabiju!“ doutnal Gejmr.

Kapitola XVI.

Výpomoc Poté, co se za hradby nastěhovali vesničané, bylo na hradě veselo. Gejmr si uvědomil, že pár lidí v podhradí není takový problém. Někdy přišli na návštěvu. Společně si popovídali a dali si něco k pití. Ment trávil většinu času vedle dračích vajíček a Gejmr pořád něco zkoumal v laboratoři, kterou nově zrenovoval. Trochu ji rozšířil a vymaloval. Červená na zdech zahřívala celou místnost. Menta jednou napadlo, jak by mohl Gejmrovi pomoci. Gejmr vstával brzo a chodil spát pozdě, protože celý den zkoumal a četl. Mentovi to docela vadilo. I když se někdy Ment nachomýtl a Gejmrovi při zkoumání pomohl, stejně by se radši proháněl na MenTálovi po loukách společně s Gejmrem. Jeho nápad se týkal výpomoci v laboratoři. Proč by si Gejmr nemohl najmout chytré pomocníky? Rozhodl se tedy svůj nápad Gejmrovi prezentovat. „Gejmre! Gejmre! Hej Gejmre!“ snažil se odlákat Ment Gejmra od zkoumání. „Počkej… něco vyrábím,“ uklidnil ho Gejmr. Chvíli něco montoval k sobě. Ment mu nedočkavě nahlížel přes rameno. „Koukej!“ řekl nadšeně a něco si nasadil na hlavu. Prudce se otočil, aby mu Ment viděl do obličeje. „OMG! To chci taky!“ vykřikl Ment a začal si prohlížet Gejmrův výtvor. Byly to obrovské kulaté brýle. Skla měla tmavě fialovou barvu a obroučky zlaté. „To jsou moje bzuk brýle!“ smál se nad Mentovou reakcí Gejmr. „Tady máš taky jedny,“ a podal je Mentovi. Ment si je okamžitě nasadil. Vypadal dost vtipně. „Tak co jsi chtěl?“ zeptal se Gejmr Menta a tušil, že to bude něco zajímavého. „Napadlo mě, že bychom si sem mohli najmout pomocníky.“ Oznámil, ale stejně byl pořád zaujatý svými novými brýlemi. „Nemusíme si někoho najímat,“ prohlásil hrdě Gejmr. „Těch pár dní, co jsem zkoumal a vytvářel, jsem objevil návod na sestavení chytrého robota,“ a podal Mentovi obrovskou knihu. „Co to je?“ zeptal se Ment. Potěžkal si knihu. Byla hodně těžká. Na knize bylo napsáno něco velice divným písmem a Ment to neuměl přečíst. Kniha byla zdobená a po otevření se před Mentem objevily Gejmrovi zápisky. „To jsi všechno napsal ty?“ nevěřil vlastním očím Ment. „Jo,“ vzal Mentovi z rukou knihu Gejmr.

Zalistoval až nakonec, kde měl navrhnutého malého golema. „To bude ono?“ zeptal se nevěřícně Ment. „Hm… ale potřebuju pár věcí…“ řekl a lišácky se podíval na Menta. „Mentičko?“ zasmál se Gejmr. „No jo no!“ otočil se Ment a vydal se hledat potřebné věci do skladiště. Gejmr za ním volal potřebné suroviny a Ment je nosil do laboratoře. Konečně měl Gejmr všechny součástky. Stačilo je jen sešroubovat. „Tak… tělo,“ řekl Gejmr od ponku a natáhl ruku k Mentovi. „To ti nestačí, že ti chudák Mentička přinesla všechny součástky?!“ bouřil se Ment. „Ne,“ smál se Gejmr. Met podal Gejmrovi tělo, ruce, nohy a hlavu. „Tak a náš malý kámoš golem je skoro hotov!“ obrátil se Gejmr na Menta. „Ještě nám chybí čip.“ Řekl a zabořil ruku do kapsy svého bílého pláště a vytáhl malý čip. Ment ho se zájmem pozoroval. Gejmr otevřel hlavu golema a vložil mu tam čip. Položil ho vedle kotlíku s vodou a zaklapl hlavu. „Do-bry den! Ja jsem go-lem! Bu-du vam po-ma-hat!“ řekl sekaně. „Hustý!“ vykulil oči Ment. „Ten-to po-jem nez-nam,“ hlásil golem a Ment se trochu zasmál. „Počkej,“ usmál se Gejmr. A podal golemovi prázdný kyblík. „Co teď?“ zeptal se Ment. „Koukej,“ řekl Gejmr a obrátil se na golema. „Nabírej vodu a dávej ji do kotlíku, pokud bude prázdný.“ Vysvětlil pomalu a srozumitelně golemovi. „Do-bry na-pad!“ souhlasil golem a dal se do práce. „To je chytrý,“ souhlasil Ment. „Tak jo,“ usmál se Gejmr. „Jdeme se podívat na dráčky!“ a vydal se na zahrádku. Ment chvíli čekal než Gejmr zmizí z dohledu a sklonil se ke golemovi. Mermomocí chtěl něco vyzkoušet „Dej mi ten kyblík,“ natáhl ruku ke golemovi. „Je mi li-to, ale to mu-ze u-de-lat jen výrob-ce!“ odporoval golem a pevně si držel kbelík. „To nevadí,“ přemlouval ho Ment. „Ne!“ stál si za svým názorem golem. Ment popadl kbelík a začal jím lomcovat. „Dělej!“ vykřikl Ment. Konečně vykroutil golemovi kyblík z rukou. „Mente!“ tušil něco Gejmr a vracel se k laboratoři. Ment okamžitě vytáhl fialové kytičky z květináče a dal je golemovi do ruky. Gejmr vešel do místnosti. Golem strkal do Menta, ale ten si ho nevšímal a ukázal na něj rukou. Gejmr povytáhl obočí. „On nám krade kytičky!“ oznámil vážně Ment.

Kapitola XVII.

Konečně!

Za pár dnů golem spokojeně pracoval v laboratoři a Gejmr si mohl odpočinout. Zrovna stál v chodbě a přemýšlel. Uslyšel rychlé kroky a hned mu došlo, že za ním běží Ment. „Gejmre, koukej! Něco ti ukážu!“ řekl nadšeně a otočil se ke Gejmrovi zády. Záda mu zdobil krásný diamantový meč. Gejmr se pousmál a otočil se k Mentovi zády. I on měl na zádech zbraň. „Né… ty máš menší meč,“ nejevil nadšení nad Gejmrovou zbraní Ment. „Já mám mačetu!“ pochlubil se Gejmr. Ano, jeho mačeta byla hubenější a měla delší čepel. Ment se znovu postavil před Gejmra. „Gejmre, nekoukej se mi na můj zadek!“ ušklíbl se Ment. „Já se ti nekoukám na zadek!“ zděsil se Gejmr a na obličeji se mu objevil zhnusený výraz. „Koukám se na tvůj meč,“ oznámil a otočil se. „Jasně…“ smál se Ment. Oba dva se rádi pošťuchovali a někdy to vydrželi i celé hodiny. „To ty ses mi koukal na mé dvě krásné půlky!“ chechtal se Gejmr. „Ne ne ne ne ne! Koukám se ti na mačetu,“ otočil to Ment. „Ale jo!“ nenechal se Gejmr. „Na můj krásnej zadek,“ vychvaloval se a zatočil se před Mentem. „Vůbec ne,“ smál se Ment. „Nekecej!“ pokračoval Gejmr a odcházel. „Dívej!“ vykřikl Ment. Gejmr se otočil a uviděl Menta, který na něj kroutil zadkem. „Teď se

mi díváš na zadek!“ řekl vítězně. Gejmr se rychle otočil a vešel do místnosti. „Ty se mi koukáš na zadek!“ řekl Gejmr nakonec. „Mente!“ křikl ze zahrady Gejmr. Stál před brankou a hlavu měl zakloněnou. „Mente?“ zavolal znovu. Ment přišel a otevřel branku. „Co, nejde ti to otevřít nebo co?!“ usmál se. Pak si všiml obrovského draka před Gejmrem. „Co to sakra…?“ začal Ment. „Počkej, oni se už vylíhli?“ zeptal se následovně. „No, a asi hned do finální velikosti,“ smál se Gejmr. Obešel draka a ten k němu sklonil hlavu. Gejmr mu položil ruku mezi nozdry. Drak jemně zafuněl. Ment proklouzl drakovi pod nohama a za ním našel svého obra. „Páni,“ vydechl a běžel pro sedla. Oba draci byli tmavě červení. „Tak a já jdu čarovat,“ rozhodl Gejmr a o kousek odstoupil od draka. Vytáhl z kapsy pláště bílou esenci a hodil ji drakovi pod nohy. Po obrovském těle se rozlila bílá, trochu krémová barva. „On změnil barvu!“ zamrkal Ment. „Jde i zelená?“ zeptal se lišácky a Gejmr mu hodil flakon. Už s tím počítal. Oba kamarádi vyvedli draky před hrad. Osedlali je a vydrápali se na hřbety. Mentův drak byl tmavě zelený a Ment byl velice spokojen. Vzlétli. Vesničané a stromy se pod nimi zmenšili a vzduch se stal studenějším. Letěli rychle a vítr jim šlehal do tváří. „To je úplně…Vua!“ zasmál se Gejmr. „Jo! To je super!“ souhlasil Ment. „Ne, je to Vuuuaaa!“ smál se Gejmr nad svým novým výmyslem. „Je to prostě Vua!“ smál se pořád dál.

Kapitola XVIII.

Beran jede domů

Odpolední sluníčko hřálo o sto šest. Vesničané se ovívali a schovávali se před zrádnými slunečními paprsky. „Mente! Mohu ti splnit jedno tvoje přání,“ oznámil Gejmr a podíval se na Menta. „Super!“ souhlasil Ment a bylo mu jedno co. On měl vždycky ohromná přání. „Co kdybychom si přivezli berana domů?“ usmál se Gejmr a čekal na Mentovu reakci. „Jo jo jo!“ radoval se Ment. „Za chvíli musíme vyrazit!“ rozhodl a pelášil si připravit věci. Proskočili portálem do Twilightu a rozletěli se za beranem. Letěli daleko a dlouho, ale vyplatilo se. Když byli u něj, Ment ho zavřel do přepravního vagónu. Neptejte se mě, jak tam dostali vagón a ještě další vlaky, o kterých se dozvíte později, protože ani já to netuším. „No, a my jsme zapomněli na jednu věc, Mente,“ zvážněl Gejmr. „Kde je portál!“ zděsil se Ment. „Ne to ne,“ usmál se Gejmr. „Počkat!“ řekl po chvíli: „Vlastně jo!“ a začal se smát. No jo no, smíšek Gejmr, který se směje všemu, i když to není vhodné. Pár minut chodili oba kluci dokolečka, ale pak Ment objevil spásu. „Gejmre! Mám mapu!“ a z kapsy vytáhl malý kousek ošoupaného papíru. Byl už

starší, ale cesta s jeho pomocí šla najít. „Dobře tedy,“ zamyslel se Gejmr. Na zem položili veliký a prapodivný stroj. Vypadal jako vlak, ale vepředu měl turbínu. Byl to stroj na stavění kolejí. Kluci ho zapojili a poslali ho směrem k portálu. Zdá se to jako hračka, ale stroj byl velice pomalý. Hodně pomalý. Zatímco se Ment staral, aby mašina jela, Gejmr na koleje postavil lokomotivu. Připojil přepravní vagón s beranem a rozjel se za Mentem. Jel chvíli po kolejích, a když Menta dlouho neviděl, vyndal vysílačku ze své kapsy a zavolal. „Jedu dobře?“ řekl a vysílačka zašuměla. Najednou se ozval Mentův hlas. „No, jestli jedeš rovně, tak jo,“ smál se Ment. Gejmr se tedy rozjel rychleji. Najednou se z vysílačky ozval vystrašený hlas. „Stůj, nikam nejezdi!“ rozkázal Ment. Gejmr zastavil těsně před kopcem. „Co tam je?“ zamumlal do vysílačky. „No, právě že nic! Já jsem si na chvíli odběhl od té mašiny a ona se nějak rozbila. Zastavila se. Budeš muset jet pomalu za mnou,“ zahuhlal Ment a dal se do práce. Gejmr sebou mrskl na křeslo. Mohl jet rychle, protože mašina měla malý náskok, ale jestli se zastavila, bude muset pomalinku za ní a to zabere více času.

Kapitola XIX.

Problémy První problém nastal, když kluci vjeli s vlaky nad lávovou zónu. Všude láva a kouř. Horko bylo nesnesitelné. Chvíli se to dalo vydržet, ale při pomalém tempu trpěli všichni tři. Gejmr se tedy rozhodl počkat v bezpečné vzdálenosti, až mašina dostaví koleje přes lávovou zónu a pak pojede. Ment souhlasil a tak pokračoval sám. Jelikož měl jen triko s krátkým rukávem, snášel horko lépe než Gejmr v plášti. Ten měl zatím dlouhou chvíli. Vystoupil z lokomotivy a procházel se. Pak si všiml onoho problému. Na horké ploše s lávou bylo něco divného. Něco zabublalo a pak ze země vytryskl oheň. „A sakra,“ povzdechl si Gejmr. Pozvedl vysílačku k ústům a promluvil: „Mente, mám tu problém. Je tu něco, co chrlí oheň a je to blízko kolejí. Možná není od věci se toho zbavit.“ Vysvětlil. „Ok, ale já musím jet. Co když se to zase rozbije?“ konstatoval Ment. „Fajn,“ ukončil rozhovor Gejmr a vydal se prozkoumat chrliče. Byla to menší díra v zemi. Gejmr se nad ni sklonil, aby viděl dovnitř, ale to nebyl moc chytrý nápad. Najednou to zase zabublalo. Gejmr se lekl a uskočil do vody, která byla vedle. Byl promočený, ale alespoň nebyl na uhel. Dostal nápad. Začal chrlič okopávat. Pod ním byla láva. Gejmr se začal potit a horko bylo opravdu nesnesitelné. Potom začal hloubit malý průtok k vodě. Konečně se voda nahrnula do koryta a zchladila lávu pod chrličem. Hotovo. „Snad jich tu nebude víc,“ zamyslel se Gejmr. Druhý problém objevil Ment. Hned, jak před sebou uviděl obrovský kopec, došlo mu, co skrývá. Další Hydra! Jeho vysílačka zachrastila a v ní se ozval Gejmr. „Mente! Pojedeme přes Hydru!“ Gejmrův hlas byl plný adrenalinu. „Právě jsem ti to chtěl říct,“ usmál se Ment. „Co když po nás začne pálit?“ lekl se Ment. „Proto jedeš vepředu,“ uchechtl se Gejmr. „Cože?!“ vytřeštil oči Ment. Při představě uhoření mu nebylo do smíchu jako Gejmrovi. „No, tebe upálí a mě si ani nevšimne,“ smál se Gejmr. „To nemyslíš vážně?!“ řekl Ment. Nevěděl, jestli se má smát nebo brečet, že ho jeho kamarád posílá jako návnadu. „Neboj, zvedni tu mašinu. Ale musíš vysoko. Projedeme nad ní. Ani si nás nevšimne.“ Smál se Gejmr chudákovi vystrašenému Mentovi.

Gejmr měl pravdu. Hydra si jich ani nevšimla a oni hladce projeli. Ale čekal je další problém. Před nimi se objevil ohromný hrad. Strašidelně se podobal tomu, do kterého se prokopali a bojovali tam s Twilight Lichem. „Gejmre?“ zašumělo ve vysílačce. „Hm…“ zabručel Gejmr. „Asi projedeme hradem, kde se usídlil nový Twilight Lich,“ řekl Ment a natáhl se k přednímu sklu, aby hrad viděl lépe. Měl pravdu. „A jako celým nebo ho jenom škrábneme?“ zeptal se Gejmr. „Jenom škrábneme, snad,“ usoudil Ment. Po pár minutách přijeli k hradu. Mašina byla silná, a tak pro ni nebyl zas tak veliký problém rozbourat zeď. Ment vystoupil, aby prozkoumal hrad. Nezdál se nějak nebezpečný, a tak měli tentokrát štěstí a v pohodě pokračovali. Cesta byla dlouhá a nudná, a když si kluci přes vysílačky povídali, vypadalo to jako jeden veliký chaos. Ment se rozplýval nad vymýšlením ohrady pro berana a Gejmr si mumlal nějaké výpočty. No a ani jeden toho druhého nevnímal. Dojeli k portálu. Tam měli jen pár menších potíží. No, Ment byl zbrklý a Gejmr se ho snažil nějak uklidnit. Nakonec se to podařilo a beránek dojel v pořádku domů.

Kapitola XX.

The End

Když se Gejmr procházel po vysokých hradbách, došlo mu, že hrad je hotov. Domy, Gejmr burger, stánky vesničanů a malinká „zoo“. Vše tak, jak má být. Jejich hrad byl zrenovován a vylepšen. Na nádvoří rostly duhové stromy ze sazeniček z Twilightu. Dřina na tom byla, ale povedlo se. Uvědomil si, že zde už není co na práci. „Mente,“ řekl jednou vážně Gejmr Mentovi. „No…“ podíval se na něj Ment. „Musíme se vydat do Endu, abychom zabránili drakovi ve zničení našeho světa,“ a čekal, co na to Ment. „Gejmre, to jsou jen povídačky!“ usmál se, ale nebyl si jistý, jestli má pravdu. „Nejsou! Vesničané mi o něm řekli a já jsem včera v noci našel portál!“ obhajoval se Gejmr. Ment se na něj zkoumavě podíval. Gejmrova tvář byla vážná. Nelhal. „Dobře, ale jestli si ze mě zase děláš legraci,“ našpulil rty Ment. Gejmr se zasmál jeho výrazu a odešel osedlat draky. Letěli chvíli a oba byli nervózní. Vítr chladl a obloha se zatahovala. Čím blíž byli portálu, tím víc se chtěli vrátit. Ment zahlédl světelný sloup, který vystupoval z vody. „Támhle to asi je,“ zavolal na Gejmra. Ten přikývl a

přistál s drakem na břehu. Sesedl a pohladil ho po hlavě „Oni tu musí zůstat. Vzal jsem si koně v medailonu,“ a ukázal Mentovi malý medailonek. Určitě si pamatujete, jak Ment a Gejmr měnili koně na Pegase. Tak tito okřídlení koně měli tu zvláštní schopnost, že se dali vyvolávat kouzelnými medailony, které měli kluci na krku. Ment přikývl a sesedl z draka. Doplavali ke světlu. Hned, jak se ho dotkli, zmizeli. Oba se objevili v Endu. Všude kolem nich bylo světlo, ale nebe bylo černé. Po zemi chodili divné černé postavy. Tráva tu nebyla. Místo ní zde byla podivná žlutá hornina. Vyvolali si koně. Nasedli na ně a vzlétli. Jejich bílá koňská těla zářila na černé obloze. „Gejmre?“ zeptal se jako první Ment. Od objevení Endu se nikdo z nich nezmohl na slovo. „Ano,“ upřeně se koukal před sebe Gejmr. Hledal draka, ale místo něho objevil vysoké černé věže, na kterých hořel oheň. Než Ment stačil pokračovat, zazněl hladový dračí řev. Oba se na sebe podívali. Je pozdě na návrat. Musí bojovat.

Kapitola XXI.

Boj Koně byli neklidní a vzdorovitě házeli hlavou. Kluci se je snažili uklidnit, ale když se objevil drak, bylo všechno konejšení k ničemu. Koně byli vyděšení a oba kamarádi měli také co dělat, aby zůstali v klidu. Drak se k nim blížil a tak oba nabili kuše a pálili. Zasáhli draka. Ten se otočil a odletěl. „To bylo všechno?“ nechápal Ment, ale když se podíval dolů, uviděl ležet šípy na zemi. Měli se přeci zavrtat do draka? Bohužel se od jeho kůže odrazili a spadli dolů. Na zastrašení dobrý, ale jako zbraň ani náhodou. Drak byl větší než ochočení draci. Ba větší než Hydra. Gejmr vytáhl kouzelnickou hůlku, a když se k němu blížil drak, vmetl mu oheň do tváře. To mu už ublížilo. Ment využil příležitosti a sekl zmateného draka ostrým mečem do krku. Ukázalo se, že tam kůže není tak silná, aby zastavila ostří meče. Drak zase někam odletěl. Ment se podíval na Gejmra. Ten jen pokrčil rameny. Taky nevěděl, kam pořád odlétá. Za pár sekund se drak řítil zase k nepřátelům. Tvář nepopálenou, krk zacelený. Ment se vyděšeně vrhl s koněm k zemi. Drak za ním. „Odlákej jeho pozornost!“ zakřičel Gejmr, ale odpovědi se nedočkal. Chvíli sledoval zem, i když na ni nebyl dobrý pohled, protože se temnota rozlila i tam. Pak uviděl záblesk Mentovi kouzelnické hůlky. „V pohodě!“ zakřičel Ment. Gejmr se usmál a pobídl koně. Chtěl se podívat tam, kam drak stále odlétá. To, co spatřil, byly ony černé věže. Přiletěl blíž. Nad ohněm se vznášel jakýsi fialový předmět. Gejmr se díval do ohně a potom za zády uslyšel dračí vzdech. Drak se sem blížil. Rychle sletěl k zemi a schoval se i s koněm za věž. Černá křídla mávala nad Gejmrem. Byl až na zemi a tak si ho drak nevšiml. Drak doletěl k věži a ta do něj okamžitě začala pouštět energii. „Ona ho léčí!“ napadlo Gejmra. Drak se otočil a vydal se znovu za Mentem. Gejmr se okamžitě vznesl a kuší střelil do ohně. Ten vybuchl a fialový předmět zmizel. Gejmr se vracel, ale najednou mu došlo, že léčících věží je tu nejmíň deset. Rychle doletěl k Mentovi a zavolal: „Nebojuj s ním! Znič ty věže Mente!“ namířil na jednu z nich Gejmr a zasáhl předmět. Ment ho poslechl a udělal totéž na druhé straně.

Zbývaly poslední věže a Gejmr s Mentem se zatím drželi ve vzduchu. Koně je poslouchali, i když se někdy lekli rychlého úhybného manévru. „Hotovo!“ křičel Ment. Drak se k němu blížil. Ment čekal, až se přiblíží tak blízko, aby do něj mohl seknout mečem. Gejmr byl ale rychlejší. Když uviděl blížícího se draka, mávl hůlkou a oheň drakovi zapálil jedno křídlo. Ment se vrhl do akce a mečem sekl draka do krku. Drak se ještě více rozzuřil. Kluci se nevzdávali a svými kouzelnickými hůlkami zahnali draka výš k obloze. Vyletěli za ním a posílali ho výš a výš. Drakova kůže postupně ochabovala a tak Gejmra napadlo střelit ho kuší přímo do srdce. Nabyl. Zamířil. A šíp se s ochotou zabodl do draka a usmrtil ho. Drak se rozplynul a v Endu se náhle rozsvítilo. Ment se jako první dostal na zem. Dole na ně čekal vytvořený portál, kterým se dostanou zpátky. Na jeho vrchu se blýskalo fialovo-černé dračí vejce. Ment ho vzal do náručí a podíval se na Gejmra. „Vylíhne se?“ zeptal se s nadějí jakoby byl rád za dalšího krvelačného draka. „Ne,“ řekl Gejmr. Mentovi se rozzářili oči. „Ano, Mente. Můžeš si ho vzít domů,“ usmál se Gejmr.