Recenze a zprávy
1) Michaela Holubová, recenze v Historické demografii………….
2
2) Petr Popelka, recenze ve Slezském sborníku…………………...
5
3) Ondřej Ševeček, recenze v Českém časopisu historickém……... 7
HOLUBOVÁ, Michaela: Na kolonii. Život v hornické kolonii dolu Šalomoun v Moravské Ostravě do začátku socialistické urbanizace. In: Historická demografie 31, 2007, Sociologický ústav AV ČR Praha 2007, s. 247–250 (ISSN 0323-0937, ISBN 978-80-7330123-1).
Martin Jemelka, Na kolonii. Život v hornické kolonii dolu Šalomoun v Moravské Ostravě do začátku socialistické urbanizace. Ostrava, VŠB – Technická univerzita Ostrava, 2007, 230 s., ISBN 978-80-248-1408-7.
Po té, co před půlstoletím představovaly hornické kolonie v ostravsko-karvinském revíru ústřední téma pro celou řadu badatelů, se nyní k tomuto po několik let opuštěnému tématu vrací mladý ostravský historik. Martin Jemelka si za předmět svého studia vybral největší z ostravských kolonií, hornickou osadu dolu Šalomoun, a její osudy a život osazenstva sledoval v období od vzniku kolonie na přelomu 60. a 70. let 19. století až po druhou světovou válku, po jejímž ukončení prošla kolonie zásadní proměnou v rámci socialistické urbanizace a nakonec byla asanována. Již výběr pramenů svědčí o širokém záběru práce. Stěžejním materiálem byly autorovi sčítací operáty z let 1890, 1910 a 1930, které mu posloužily zejména pro rozsáhlou kapitolu věnovanou demografickému vývoji kolonie. Při podrobném popisu stavebního vývoje vycházel ze stavebních spisů. Zajímavé jsou části zabývající se každodenností života obyvatel, stranou autorova zájmu proto nezůstal ani dobový tisk, školní kroniky, živnostenské rejstříky, četný ikonografický materiál a v neposlední řadě důležitým pramenem byla autorovi pamětnická vyprávění. V prvních částech své práce autor čtenáře seznamuje s prameny a literaturou a uvádí do problematiky dělnických kolonií jakožto specifických sídelních center s charakteristickými prvky urbanistickými i demografickými. Nechybí kapitola věnovaná dějinám samotného dolu Šalomoun. Následující pasáže knihy již přinášejí výsledky vlastního autorova bádání. Martin Jemelka sledoval při svém studiu tři okruhy otázek, problematiku prostoru, demografické charakteristiky populace a každodenní život v kolonii. Na několika místech se autorovi znovu navrací téma prostoru, které nahlíží podrobněji a z více hledisek než jeho předchůdci. Zajímá se jak o vlastní prostor kolonie samotné, tak jejího okolí, jejichž vzájemným vztahem se rovněž zaobírá. Nejprve se do centra jeho zájmu dostala dopravní dostupnost osady a úroveň infrastruktury v kolonii. Sleduje, jakou roli pro život v kolonii měla její poloha v blízkosti průmyslových podniků, kam docházela většina obyvatel kolonie za prací, a zároveň v blízkosti městského centra. Za zásadní pro charakter populace osady považuje vliv železnice, neboť ještě před vznikem kolonie byla Moravská Ostrava železnicí spojena s hlavními imigračními oblastmi. Popisuje stavební vývoj kolonie, osadu postupně zaplňuje jednotlivými domy, ubytovnami, konzumy, hospodami, mateřskými školkami, obecními školami, kostely, hřišti. Venkovní prostor mezi domy, ulice, nároží domů a nejrůznější zákoutí, získal v kolonii přeplněné obyvateli nezaměnitelné funkce komunikační a socializační. Zde se odehrávala podstatná část života, o intimitě dělnických bytů lze podle autora plně hovořit až v meziválečném období. Specifickým rysem a pro život dělníků v kolonii nepostradatelnou součástí sídliště pak byly podle autora malé zahrádky mezi jednotlivými domy, díky nimž získala osada ojedinělý agrárně-industriální ráz. Zahrádky poskytovaly horníkům důležitý zdroj potravin a příchozím ze zemědělských regionů tak zároveň dávaly možnost snáze se přizpůsobit zcela jinému způsobu života, než byli dosud navyklí.
2
Další pohled na prostor v kolonii nachází autor v souvislosti se sociálně homogenním charakterem místního osazenstva a klade si otázku, do jaké míry vytvářela kolonie uzavřený sociální ostrov. Autor hledá vazby k širšímu středostavovskému okolí osady a nachází je především v dětech, které příliš nehleděly na společenské rozdíly, a v dělnických dcerách, jež se před sňatkem uplatňovaly coby posluhovačky v domácnostech maloburžoazních vrstev a nové návyky přenášely později do svých vlastních rodin. Na tomto místě se autor pozastavuje u spolkového života v kolonii, rozepisuje se o stranických a odborových organizacích, jež nacházely mezi osadníky kolonie své členy. Při práci se sčítacími operáty postupoval autor metodou kompletní excerpce a podařilo se mu tak postihnout biologické, sociální i kulturní struktury populace osady ve vytýčeném období. Sčítací operáty umožňují nahlédnout dynamiku vývoje, což je v případě dané lokality obzvláště patrné, navíc jak autor poznamenává, kolonie dolu Šalomoun může být díky své velikosti a hustotě osídlení brána za modelový příklad populačního vývoje moravskoostravských kolonií. Autorovi se skutečně podařilo vytěžit z použitého pramenného materiálu maximum. Přináší informace o teritoriálním původu obyvatelstva, o struktuře populace podle pohlaví, věku, rodinného stavu, ale i podle vzdělání, zaměstnanosti, národnosti či náboženství. Zabývá se také podobou rodiny a domácnosti, kde zejména v počátečním období sehrávali nezanedbatelnou roli početní nocležníci a podnájemníci, jejichž přítomnost příliš nepřispívala k uspokojivým rodinným poměrům, autor v této souvislosti hovoří o polootevřené rodinné struktuře, pro kultivaci životní situace horníků bylo klíčové právě odstranění nocležnictví. Martin Jemelka postupně vykresluje obraz vývoje kolonie od živelně budované hornické osady s vysokým počtem imigrantů po stabilizované dělnické sídliště reprodukované z vlastních zdrojů. Přitom nezůstává pouze u popisu charakteristických znaků hornických sídlišť, ale dívá se po příčinách změn, ke kterým zde docházelo. V české historiografii jsou ojedinělými autorovy pasáže řešící problematiku každodennosti v dělnických kolonií, pojímání času a prostoru, stravování a odívání. Důležitým zdrojem informací mu tady byla pamětnická vyprávění, kterých používá jako plnohodnotného pramene, nikoliv jen v roli ilustrativních obrázků. Tuto kapitolu otevírá pohledem na subjektivní vnímání lidí z kolonie prostoru a času, jehož rytmus udávaly průmyslové podniky. Provádí čtenáře hornickým rokem se všemi rodinnými událostmi, církevními a státními svátky, zavádí ho do prvomájového průvodu a zároveň tak ukazuje místa, kde se setkávali sousedé a kam lidé odcházeli trávit volný čas. Díky pamětníkům se autor dostává přímo do domácností, a popisuje svět v kolonii očima dětí, mužů, žen a důchodců. Každá tato skupina pochopitelně zažívala svou každodennost jinak, způsob života však určovala mužská složka populace. Muži poznamenaní tvrdou prací v dolech často ve vztahu ke svému okolí uplatňovali fyzickou sílu, na druhé straně však vychovávali své syny k solidaritě. Muži také byli jediní, kteří skutečně disponovali volným časem. Naopak ženy, dělnické matky, na které s obdivem a úctou vzpomínali pamětníci, vedly samy celou domácnost a vychovávaly děti. Autor se pozastavuje nad problematikou socializace a emancipace hornických žen, které po svém příchodu do kolonie musely čelit zcela novým úkolům, a srovnává jejich situaci s jinými průmyslovými odvětvími. Nechybí ani proces dětské socializace se všemi klady a zápory vlivu hornické kolonie, důležité byly v tomto ohledu kontakty se sousedy a zejména starými obyvateli sídliště. Přítomnosti hornických důchodců v kolonii přikládá autor mimořádnou váhu, neboť senioři zde byli zárukou stability osady, zosobňovali paměť místa. Přes idealistická vyprávění lidí, kteří v kolonii prožili své dětství a mládí, autor nezapomíná i na odvrácenou stranu kolonie, na problémy s kriminalitou, alkoholismem a prostitucí. Závěr práce je věnován osudům několika postav a postaviček známých po celé kolonii, ke kterým se pamětníci často ve vzpomínkách vraceli.
3
Autor předkládá čtenáři ojedinělou práci, která poprvé v českém prostředí nabízí ucelený pohled na život v dělnické kolonii. Z mnoha aspektů nahlíží vývoj kolonie od prvopočáteční nestabilní osady s vysokou mírou zabydlenosti s mnoha negativními dopady na život lidí po stabilizovanou osadu se sousedskými vazbami, bohatou spolkovou činností a s plnou občanskou vybaveností. Izolovaný polovenkovský sídelní útvar se transformoval do předměstského sídliště, které se otevíralo svému okolí. Martin Jemelka tak dochází ke stanovení periodizace existence kolonie, charakterizuje jednotlivá období, pečlivě postihuje změny, k nimž docházelo v mnoha oblastech života v kolonii. Nakonec lze jen litovat, že čtivá práce, která jistě osloví čtenáře, nedostala zajímavější grafickou podobu, zvláště otištěná obrazová dokumentace, plány kolonie a dobové fotografie, téměř pozbyla v daném provedení vypovídací hodnoty. Michaela Holubová
4
POPELKA, Petr: Na kolonii. Život v hornické kolonii dolu Šalomoun v Moravské Ostravě do začátku socialistické urbanizace. In: Slezský sborník, 106, 2008, č. 1, s. 67–69 (ISSN 00376833).
Jemelka, Martin: Na kolonii. Život v hornické kolonii dolu Šalomoun v Moravské Ostravě do začátku socialistické urbanizace. Ostrava: VŠB – TU Ostrava, 2007, 230 s., ISBN 97880-248-1408-7.
Česká literatura okruhu sociálních dějin je od roku 2007 bohatší opět o jednu kvalitní monografii, věnující se navíc v současnosti nepříliš frekventovanému tématu. Jestliže se velká část českých historiků hospodářských a sociálních dějin aktuálně věnuje spíše výzkumům sociálních elit či středních vrstev, autor soustředil své síly na oblast formující se dělnické society. Vznikla tak práce, navazující na půlstoletí staré výzkumy problematiky hornických kolonií ostravsko-karvinského revíru, které se však nedočkaly zamýšlené syntézy a zůstaly nedokončeným torzem. To ovšem neznamená, že by Martin Jemelka pouze oprášil zapomenuté rukopisy a koncepce. Autor neměl ambici po letech sepsat kompletní syntézu vývoje hornických kolonií ostravsko-karvinského revíru. Naopak svoji pozornost zaměřil na analýzu největšího moravskoostravského hornického sídliště - kolonii Dolu Šalamoun - od jejího založení na přelomu 60. a 70. let 19. století až do epochy socialistické urbanizace, která přinesla úpadek a následnou asanaci většiny dělnických kolonií. Recenzované dílo představuje oproti starším vzorům citelný posun směrem k moderní sociálně-historické analýze. Tento trend je znát především po stránce metodické. Autor se zjevně inspiroval zahraničními výzkumy (zvláště výzkumy německého dělnictva, např. citovaný Leben in Eisenheim, 1980), což přináší komplexní, transdisciplinární pohled na celou problematiku. V řadě pasáží tak autor přechází do oblasti na pomezí vědních disciplín, především historické demografie, historické geografie a etnografie. Všestrannost pohledu se konkrétně promítá v široké demografické analýze obyvatelstva kolonie, standardní analýze sociálních struktur a institucí i v široce pojatých dějinách každodennosti. Tomu odpovídá také dostatečně široká pramenná základna práce. Autor využil jak písemných pramenů různé provenience (sčítací operáty, stavební spisy, dobový tisk) tak informací pamětníků (metoda Oral History), jejichž limitů si je však tvůrce vědom. Práce je logicky rozčleněna do devíti oddílů. V úvodních dvou kapitolách autor prokazuje suverénní znalost dosavadních výsledků bádání v dané oblasti a domácí a základní zahraniční literatury. Ve stručnosti představil také dělnické kolonie jako specifické útvary sídelní, demografické a sociální. V těchto třech základních rovinách následně analyzuje hornickou kolonii Dolu Šalamoun. Vlastní jádro práce sestává z kapitol čtyři až osm. Ve čtvrté kapitole detailně popisuje základní prostorové informace o kolonii, včetně dopravně-komunikační pozice, ovlivňující prostorovou mobilitu obyvatel kolonie, a sítě veřejné infrastruktury. Autor se zvlášť podrobně zabývá stavebním vývojem kolonie, včetně prostorových dispozic jednotlivých typů domů a bytů, ovlivňující životní podmínky a životní standard obyvatel kolonie. Velká část práce (pátá kapitola) se věnuje biologickým, kulturním a sociálním strukturám obyvatelstva kolonie. Autor zde nezapře svoji původní orientaci na historickou demografii. Zvláště analýza struktur rodin a domácností tvoří vlastní jádro práce, na níž jsou logicky navázány následné historicko-sociologické úvahy. Sedmá kapitola se zabývá nejbližším okolím kolonie, které vytvářelo sociální a kulturní zázemí šalamounské kolonie. Autor se věnuje vývoji základních a nejdůležitějších institucí občanské vybavenosti (obchody, živnosti, hospody, vzdělávací zařízení, církevní objekty) a jejich vlivu na každodenní život obyvatel kolonie. Dopravně-
5
komunikační pozice kolonie, její prostorové uspořádání i biologické a sociální struktury obyvatel vytvářely prostor pro spolkový a politický život v kolonii. Šalamouna, vyvíjející se jako „sociální ostrov“, je charakterizována jako sociální prostor s vlastními spolky i specifickým politickým životem. Za velmi zdařilou a v české historiografii doposud ojedinělou považuji kapitolu věnující se každodennosti života obyvatel hornické kolonie. Autor líčí každodennost hornické kolonie pohledem různých sociálních kategorií: dětí, mužů, žen, penzistů i sousedů. Díky využití vzpomínek pamětníků tak dociluje mimořádně plastického pohledu na všední i sváteční život obyvatel Šalamouny. Pamětnických vyprávění však nebylo užito jen jako „ilustračního materiálu“, ale naopak v práci tvoří podstatný a plnohodnotný text. Díky tomu aktéři popisovaných událostí znovu vstupují do minulého děje, aby se podílely na jeho znovuzrození. Pochopitelnou idealizaci „starých časů“ ve vzpomínkách pamětníků však Martin Jemelka koriguje výzkumem archivního materiálu. Tím se dostává také ke stinným stránkám života v koloniích a v průmyslových velkoměstech vůbec – ke kriminalitě, prostituci, alkoholismu a sebevraždám. Dílo Martina Jemelky je prací, ve které nezbývá recenzentovi mnoho prostoru pro formulaci obvyklých formálních či věcných výtek. Je tomu také proto, že byla kniha recenzována těmi nejpovolanějšími historiky v daném tématu (Milan Myška, Jitka Noušová, Oldřich Klepek). Jistě nejslabší stránkou nové knihy je její opravdu nízká grafická úroveň. Přiložené grafy, plány a fotografie neodpovídají čtivému a vědecky fundovanému textu. Mnohdy ztrácejí svoji vypovídací hodnotu a tím i smysl. Stejně tak by měl být ujednocen formát jednotlivých stran i styl poznámkového aparátu. Uvedené výtky, směřované spíše vydavateli, však nesnižují vědecky velmi přínosnou a koncepčně precizní práci. Uvedenou monografii mohu vřele doporučit každému, kdo se zabývá problematikou sociálního vývoje éry modernizace.
PhDr. Petr Popelka, Ph.D. katedra historie FF OU
6
ŠEVEČEK, Ondřej: Martin Jemelka, Na kolonii. Život v hornické kolonii dolu Šalomoun v Moravské Ostravě do začátku socialistické urbanizace. In: Český časopis historický, 106, 2008, č. 2, s. 450–452 (ISSN 0862-6111).
Martin Jemelka, Na kolonii. Život v hornické kolonii dolu Šalomoun v Moravské Ostravě do začátku socialistické urbanizace. Ostrava: VŠB – Technická univerzita Ostrava, 2007, 230s. (ISBN 978-80-248-1408-7).
K bohaté literatuře, v níž jsou publikovány výsledky demografických, sociálních a sídelních výzkumů Ostravské průmyslové oblasti, přibyla v roce 2007 zajímavá monografie, jejíž autor se rozhodl předložit veřejnosti knihu, která by uceleně mapovala život v největší moravskoostravské hornické kolonii dolu Šalomoun od doby jejího založení až do jejího úpadku (1870-1950), spojeného s nástupem tzv. socialistické urbanizace. Již na úvod je možno předeslat, že kniha mladého ostravského historika stanovený záměr úspěšně naplňuje a stává se v řadě ohledů vzorovou a pro české sociální dějiny potřebnou monografií, detailně rekonstruující život v jedné typické industriální sídlení lokalitě. Problematika hornických kolonií byla od 50. let 20. století frekventovaným tématem, a to nejen v rámci historických a etnografických výzkumů, ale např. i ve výzkumech sídelních geografů. V tomto smyslu kniha po mnohaleté odmlce znovu otevírá „staré téma“. Ve srovnání s dosud publikovanou literaturou představuje ale v mnoha ohledech značný posun kupředu, a to nejen metodicky (autorova obeznámenost se zahraničním bádáním), ale i snahou o komplexní pohled na problematiku a pokusem o syntézu dosud hlavně dílčím způsobem uplatňovaných přístupů. Autor se fundovaně pohybuje na metodicky, žánrově a u nás bohužel často i fakticky oddělených badatelských polích několika historických subdisciplín v širokém spektru od historické demografie a tradičně pojatých analýz sociálních struktur a institucí až po dějiny každodennosti a oral history. Přehledným a logickým rozvržením textu se mu daří představit výsledky zkoumání tak, že tvoří kompaktní celek s vysokou výpovědní hodnotou o způsobu života v sociálním mikrokosmu kolonie a dává tak vzniknout určitému druhu „totální historie“ malého, jasně vymezitelného a uchopitelného sídelního celku. Monografie je strukturována do osmi kapitol, které čtenáře provázejí jasně vymezenými tematickými okruhy. V úvodní kapitole je mj. předložen i brilantní přehled výsledků dosavadního studia dělnických sídlišť. Po vstupní kapitole následuje obecný oddíl vymezující kolonie jako specifický útvar sídelní, demografický a sociální. Třetí kapitola pojednává o historii dolu a kolonie Šalomoun. Čtvrtá sumarizuje základní prostorové informace o kolonii (poloha, doprava a dopravní dostupnost, síť veřejných komunikací a infrastruktura, stavební vývoj, hornická hospodářství, životní podmínky a bytový standard). Jádro práce tvoří kapitoly pět až osm: v páté autor detailně rekonstruuje populační struktury kolonie, přičemž podkapitoly jsou zaměřeny na analýzy teritoriálního původu a biologických, kulturních a sociálních znaků obyvatel. Značná pozornost je věnována i prozkoumání struktury rodin a domácností. Tato analytická část vytváří skelet, na němž jsou vystavěny další části práce a který ukotvuje následující autorovy sociologické úvahy a interpretace v sociální realitě sledovaného prostoru. Šestý oddíl podrobně mapuje základní instituce, zařízení a služby podstatné pro život kolonie a rozkrývá proces zkvalitňování občanské vybavenosti v rámci sídliště i okolí (blízkost pracoviště a průmyslových podniků, vzdělávací zařízení, kostely a církevní instituce, pečovatelská zařízení a služby, místa relaxace). Sedmá kapitola je zaměřena na orientaci kolonie na okolí: autor se věnuje mj. spolkovému a politickému životu obyvatel. Obsáhlá a v domácí historiografii ojedinělá závěrečná kapitola tematizuje konstanty každodenního
7
života v hornické kolonii. Zabývá se chápáním prostoru a času obyvateli Šalomouny, pracovními podmínkami mužů, dětským a ženským světem, postavením starých lidí a sousedskými formami, projevy hmotné kultury, a konečně i otázkami negativních projevů soužití a patologickými společenskými jevy. V závěru autor sumarizuje výsledky práce, pokouší se vymezit její přínos pro studium zvolené problematiky a označuje některé otázky, kterým by měla být věnována pozornost v navazujících výzkumech. K vlastnímu textu jsou připojeny i rozsáhlé přílohy sestávající z tabulek a grafů, obrazové dokumentace, podrobného soupisu pramenů a literatury a seznamu zkratek. Publikace je opatřena jmenným a místním rejstříkem a také rejstříkem institucí, podniků a společností. Kniha doplňuje dosavadní výzkumy dělnických sídlišť o řadu modelových výsledků, aplikovatelných i při komparaci Ostravska s jinými průmyslovými oblastmi nejen v České republice. Autor např. prokazuje vliv prostoru a jeho členění na komunikační možnosti obyvatel a socializační postupy v dělnických sídlištích. Podrobně je v knize rozpracována instituce lokálního sousedství a jeho forem. Je třeba ještě zdůraznit jednu kvalitu recenzované knihy – její kultivovaný styl a místy až literární „čtivost“ textu, který čtenáři zpřítomňuje specifickým rytmem pulzující život zaniklého společenství. Monografie, která zpracovává vědecky i společensky velmi aktuální téma, má proto naději, že nalezne cestu k širšímu okruhu čtenářů, ale i k pracovníkům obecních samospráv, urbanistům a architektům. Publikace prošla před vydáním důkladným recenzním řízením historiků Oldřicha Klepka, Milana Myšky a Jitky Noušové. Recenzentovi tak nezbývá mnoho prostoru pro formulaci obvyklých formálních výtek či věcných nedostatků práce. V tomto ohledu stojí za zmínku autorova chybná teze o primátu Ostravska v rámci českých zemí co se rozšíření způsobu hromadného ubytování dělnictva v kasárnách a závodních koloniích týče (s. 21). Toto tvrzení neobstojí při komparaci bytové situace ostravského dělnictva s poměry ve zlínském průmyslovém centru. Monografie je vystavěna na rozsáhlé pramenné bázi, ale např. v oblasti počtu a struktury pamětnických výpovědí je možno najít určité rezervy. Na druhou stranu je ale nutno zdůraznit, že kvalita získaných vzpomínek nezávisí jen na snaze a vůli badatele, ale na celé řadě mnohdy neovlivnitelných okolností. Co se využití existující zahraniční literatury týče, je třeba říci, že autor oprávněně zaměřil svou pozornost na práce německé a polské. Přes jasnou zakotvenost výzkumu ve středoevropském prostoru však není možné zcela pominout základní práce z anglosaském prostředí. Jejich využití by autorův výzkum posunulo nejen po metodické stránce. Výše formulované nedostatky je třeba chápat pouze jako poznámky na okraj jinak všestranně a precizně koncipované knihy. Za její největší nedostatek považuji nedostatky vydavatelské. Je škoda, že kultivovaným a životným textům se nedostalo alespoň standardní grafické úpravy a potřebného doplnění v podobě obrazové dokumentace. To totiž jinak velmi ambiciózní knihu poškozuje především s ohledem na její šance u potencionálních čtenářů.
PhDr. Ondřej Ševeček, Ph.D. Filozofický ústav Akademie věd České republiky
8
