Č E S K Ý Z Á P A S 15
Čtrnáctideník Církve československé husitské * ročník 81 *15. července 2001 * cena 6 Kč Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat.
Jan 9, 4
J 7, 37-39 a J 9, 1-7
Po sčítání přichází čas účtování a placení Každý z nás jistě ví, že Bůh nemá na sčítání jakéhokoli lidu příliš příznivý názor. Exodus 3, 12: „Když budeš pořizovat soupis Izraelců povolaných do služby, dá každý při sčítání výkupné Hospodinu za svůj život, aby je při sčítání nestihla nenadálá pohroma.“ 1 Paralipomenon 21, 1-3: „Proti Izraeli povstal satan a podnítil Davida, aby sečetl Izraele. David poručil Jóabovi a předákům lidu: „Jděte, spočítejte Izraele od Beer-šeby až k Danu a podejte mi zprávu, chci znát jejich počet.“ Jóab králi namítl: „Nechť Hospodin zvětší svůj lid třeba stokrát. Což nejsou ti všichni, králi, můj pane, služebníky mého pána? Proč to chce můj pán zjistit? Proč se má Izrael provinit?“ Tento svět však už od Římanů sčítání provozuje a my se ho účastníme.
Nová kometa nazvaná Linear se objevila na nebi tak náhle, že ji astronomové nestačili ani vypočítat. Od ledna dosud ji bylo možné vidět na jižní polokouli, v této době je i u nás.
Kolem letošního sčítání sdělovací prostředky rozpoutaly takovou kampaň (na Bibli se samozřejmě při tom neodvolávaly a důvody byly jistě zcela jiné než náboženské), že jeho výsledky budou dlouho zpochybňovány. Církve (a mezi nimi i naše) a náboženské společnosti s napětím očekávaly, kolik lidí se k jednotlivým denominacím přihlásilo. Naši církev tentokrát označilo v dotazníku 96 352 lidí. Mnozí budou smutní, že nás proti minulému sčítání v roce 1991 zase ubylo (a to o 46 %, což vypadá hodně drasticky), jiní budou překvapeni, že úbytek je tak malý. Za deset let totiž stoupl počet lidí, kteří se otevřeně hlásí k bezvěrectví o 18, 4 %, což představuje 5, 999 miliónu lidí, což je 58,3 % populace. Římských katolíků a českobratrských evangelíků ubylo svorně o 33 %, menší denominace shrnuté do rubriky ostatní se mohou naopak těšit z toho, že se počet jejich členů zvýšil 2,6 krát, což je o 161 % více než před deseti lety. Samozřejmě, že všechna procenta jsou ošidná, ale všechny tzv. velké nebo lidové církve by se měly zamyslet nad tím, zda nepromarnily ojedinělou historickou příležitost, kdy je více než deset let stát platí a do jejich činnosti neza-
sahuje. Ohromný nárůst lidí, kteří se otevřeně hlásí k bezvěrectví už rozhodně nelze vykládat jen čtyřiceti lety ateistické výchovy. Skoro to vypadá, jako by lidé byli chováním církevních představitelů zklamáni (protože nikoho jiného také není z církví na veřejnosti vidět), jako by ztráceli k církvím - a hlavně k těm „tradičním“ důvěru. Před naší církví stojí nelehký úkol. Ústřední i diecézní orgány by se měly výsledky sčítání podrobně zabývat a zamýšlet se třeba nad tím, proč je třeba v Uherském Hradišti- nejreligióznějším okrese - (k víře se tam hlásí 63,8 % lidí) méně členů naší církve než v okrese Ústí nad Labem, který naopak patří mezi okresy s religiozitou nejnižší (k víře se tam hlásí 14,9 % lidí). I v Mostě, který je „nejateističtějším“ okresem (k víře se hlásí 11,9 %), jsme na tom lépe. Až si jednotlivé diecéze posčítají své „ovečky“ z tabulek, ukáže se, že ty diecézní rady, které se domnívají, že vládnou nad nejvíce „dušemi“, mají najednou oveček méně než ty, které potichu pilně pracují. Pak možná přijde obviňování minulých let, minulých diecézních rad... A přitom každý cítí, že kredit je možné
ztratit třeba za pět minut. Důvěru člověk pak získává zpátky řadu let. A s církvemi tomu není jinak. Co můžeme dnešnímu světu nabídnout? Samozřejmě, že je tady hlavně pro mladé lidi spousta nových lákadel, které tady dříve nebyly, dospělí mají existenční problémy, které dříve také neměli, svět se změnil. Chyba však je pravděpodobně i v nás, protože lidé nevidí, co mohli vidět v apoštolských dobách prvotní církve, kdy křesťané žili a chovali se na první pohled odlišně a bylo možné říkat: „Hle, jak se milují!“ Dnes se mnozí chovají, jako by ani křesťany nebyli. Církve jsou jako jakékoli jiné „organizace“, proto lidé říkají: „Já v Boha věřím, ale k žádné církvi se nehlásím, protože církve nesnáším!“ My se je marně snažíme přesvědčovat, k čemu jsou církve důležité, a přitom by stačilo tak málo: Vzpomenout si na Skutky apoštolské a na život první církve, kdy křesťané byli pronásledovaní a přesto se nebáli, pomáhali si, dělili se o všechno ... Tehdy je ještě naplňoval Duch Kristův a tehdy si ještě pamatovali, že stále stojí pod Božím soudem. Helena Noemi Bastlová
2 Ekumena mýma očima
70. výročí sboru v Nesvačilech
Z názvu vyplývá, že jde o subjektivní pohled, tedy nikoli o pravdu, ale o pravdu mou. Což je kusé. Ale nešť. Nalézám se ve městě ekumeny, jak je Plzeň prezentována, a vidím to tak, že každá církev má určitou atmosféru. Díky těm atmosférám jsem v této církvi a nikoli v těch ostatních. Ve sborech a církvích se hned nemluví o nauce, ale prvoplánově tam něco cítíme. A já se v této cítím nejlíp. Některé církve mne trošku děsí, což může být reciproční. Svou přísností, svým vzájemným hlídáním se, svou mnohomluvností. A těm, co jsou v nich zabydleni, to zas vyhovuje. Naše ekumenická setkávání se nesmí mít za účel vnucovat členům druhých církví vizi, že jsou méně hodnotné. Vnucovat jim, že za námi zaostávají. Nebo že by se té naší měly více podobat. A tady má ekumena svůj zdravý strop. Mně se nelíbí Pochody pro Ježíše. Mně se nelíbí evangelizace na ulici. Proto ty pochody nechodím a na ulici neevangelizuji. Ale nejsem oprávněna říct, že to je nesmysl. Můžu se kouknout, jak to probíhá a co z toho kouká. Jim se zase nelíbí náš do nebe volající liberalismus a svoboda. A tak zas oni se můžou kouknout, jestli tak volné „sdružení“ může vůbec fungovat. Ale neměli bychom dávat do guláše cukr a do buchet pepř. Nejsem si jista, jestli toto není tiše skryto v ekumenických snahách a setkáních. Nejsem si jista, zda jsme si navzájem rovnocennými partnery. Ty pokusy jsou samozřejmě dobré, ale ožehavé. Jsou věci, kterých se nesmíme pustit a zas jiné, které si zkrátka nesmíme pustit k tělu. Nemohu přijmout do sboru sestru, která se vášnivě modlí k Panně Marii a ke svatým a chce být oficiální členkou mého sboru, neb je jí u nás tak dobře. Nemohu strávit to naše plzeňské modlení se za Plzeň, ačkoli je to tak k pochopení, jenže mé je to bůhví kolikáté působiště a hned mě tam naskočí i oprávněnost modliteb za Hostinné a Dolní a Horní Brannou a následující. Nemohu si pomoci, ale ekumena je věc velmi ošemetná a „ekumenit“ se může být záludné. „Ekumenit“ se mohou jen zralí lidé a zralá společenství, protože ve všem nedozrálém automaticky začíná hra na přetahovanou. A hra na porovnávanou. Jsou samozřejmě mezi plzeňskými křesťany lidé, jichž si hluboce vážím a od nichž se učím. Ale jsou i tací, z nichž cítím přezíravost a to dokonce i za to, že nejsem muž. Třeba něco ořu, ale i orající má právo na respekt. Spíš je to tak, že s někým si sedíme bez ohledu na to, kde se nalézáme, (v jaké církvi), protože jsme si padli lidsky do oka. Mám strach, že je to daleko více závislé na osobních vztazích než na všeobecné vyzrálé spolupráci. Ty osobní vztahy jsou prima, ale je to ošemetné. Co když se ti lidé vymění a rázem bude změněn postoj k celé církvi toho jednoho zástupce? Já vůbec nejsem proti ekumeně. Jenom se domnívám, že tak, jako je demokracie u nás v plenkách, tak je i ekumena u nás v plenkách. Přeju jí, aby rostla, a ne aby si dítě hrálo na dospělého. Marta Silná
Zdá se to být nedávno, kdy v malebné vesničce Nesvačily v okrese Benešov, čítající tehdy kolem sta popisných čísel vyrostl důstojný stánek nově vzniklé Církve československé. Jak už to bývá, u jeho vzniku stála nadšená parta nesvačilských bratří, vedená br. farářem Václavem Zemanem z Benešova a nesvačilským učitelem, později řídícím učitelem na trojtřídní vesnické obecné škole, bratrem Janem Koubou. Tito dva byli duší celé akce a byli vřele podporováni ve svých záměrech zanícenými řemeslníky, kteří nabídli práci a jak by se dnes řeklo i sponzory, kteří pomohli materiálem a potřebnými službami (např. dopravou materiálu, vody, atd.). Během necelých dvou let vyrostla vysněná Betlémská kaple podle projektu benešovského stavitele Žaby, zhotoveného rovněž zdarma, za nesmírného a obětavého úsilí všech členů i příznivců církve a jejich práce zdarma. V červnu 1931 tento sbor byl slavnostně otevřen za obrovské účasti z celého širokého okolí i odjinud. Průvod, který doprovázel např. slavnostní přivezení zvonu z bystřického nádraží, byl téměř dva kilometry dlouhý. Slavnostní bohoslužba musela být sloužena na schodišti sboru, zatímco účastníci stáli na silnici a v prostorách před sborem. Takové to bylo nadšení pro společně vytvořené dílo a pro církev. Na bohoslužbách se tu vystřídali patriarchové církve, častým hostem zde býval i nesvačilský rodák, bývalý plzeňský biskup Jaroslav Fialka a řada dalších, které nelze ani vyjmenovat. Přesto si zaslouží zvláštní pozornost jeden z oněch nejmenovaných a to bratr farář Lubomír Polinský z Jílového u Prahy. Proč právě on? Dokázal totiž navázat svým nevšedním šarmem a pozoruhodnou organizátorskou a obětavou činností na strunu někdejších zakladatelů církve v Nesvačilech a okolí. Nesvačilští si jej oblíbili již v době jeho působení v Benešově. On se dokázal sžít také s nimi. Protože sbor po půl století potřeboval nutně opravy a v Benešově měli spoustu starostí s budováním vlastního důstojného stánku církve, nesvačilští hledali pomoc jinde. Díky pochopení pražské diecézní rady byl vysloven souhlas se vznikem náboženské obce, snad nejmenší v České republice. nemohl ji spravovat nikdo jiný než bratr farář Polinský z Jílového, k němuž měli důvěru. To bylo někdy kolem roku 1985. A od té doby? Začala opět éra, kterou nesvačilští znali za třicátých let z vyprávění svých otců. Za nesmírného úsilí, které vynaložil a vedl br. farář Polinský se začalo s rekonstrukcí sboru. Br. farář šel sám příkladem nejen v organizování, ale i v práci. Stál v čele u každé práce, od káce-
ní borovic za sborem po malování, přes rekonstrukci schodiště, výměnu okapů, zasklení oken. To všechno také díky pomoci bratří z náboženské obce Jílové, která vzala nesvačilskou náboženskou obec pod svá ochranná křídla. Loni na podzim byla provedena nová fasáda. Na přípravných pracích se podíleli i občané osady Nesvačily bez rozdílu náboženského přesvědčení a vyznání. Otloukali zde katolíci vedle čechoslováků i bezvěrců. Všechny spojovala snaha, aby sbor Církve československé husitské v Nesvačilech byl důstojným stánkem celé osady. Celá rekonstrukce si vyžádala také hodně nákladů. K tomu napomohly i sesterské náboženské obce církve a pomoc města Bystřice i okresu Benešov. I jim za to patří vřelý dík. Však i toto úsilí o získání prostředků vedl br. farář Polinský, který je v Nesvačilech oblíben také proto, že jím vedené obřady jsou důstojné a mistrně „režírované“. I proto přicházejí naprosto cizí lidé s velmi příznivým hodnocením jeho počínání. I když se mu již v loňském roce přehoupla šedesátka, doufají nesvačilští v jeho působení ještě po řadu let. (zk)
Poděkování Dne 29. července tohoto roku se dožije Ing. Miloslav Vitáček svých 80 let. Jedná se o předsedu diecézní rady, který svojí činností skutečně podpořil práci Církve československé husitské na Slovensku. Je zajímavé sledovat příchod Ing. Vitáčka na Slovensko. Jeho otec byl na Slovensko odvelen jako velitel četnické stanice. Přišel z Čech na Slovensko pomoci proti vpádu maďarských vojáků (Republika rad). Je již dnes málo pamětníků, kteří by mohli říct, že pamatují dané období. Ing. Vitáček se po různých peripetiích v roce 1964 vrátil do Bratislavy jako náměstek ředitele Priemstavu. Od toho času se pohyboval se svojí prací po celém světě. Realizoval stavby v Iráku, Sýrii, Libanonu, Peru, v západním Německu, Mongolsku a SSSR. V roce 1983 požádal o penzionování a poté se stal ministerským poradcem. S takto bohatou životní náplní nezapomněl, že je příslušníkem Církve československé husitské. Manželka bratra inženýra byla dlouhý čas předsedkyní Rady starších v Bratislavě. Své práce se zhostila opravdu příkladně. V červnu loňského roku přijali oba manželé požehnání z rukou patriarchy církve v čase padesátého výročí společné cesty životem. Diecézní rada tímto děkuje a gratuluje k osmdesátinám. Jan Hradil
3 Husův odkaz současnosti Každým rokem v den umučení mistra Jana Husa slaví náš národ památku tohoto muže, který byl neoblomného ducha a dovedl raději položit svůj život v oběť, nežli by zrádně ustoupil od poznané pravdy Boží. Nejde však o to, abychom jen letmo vzpomněli na našeho mučedníka za pravdu, aniž bychom uvážili, proč vlastně trpěl. Z celého života Husova i z jeho spisů lze poznat, že žil a bojoval pro pravdu Boží. Ve svém životě si vytkl cíl věrně se zasazovat o očistu církve a potažmo lidské společnosti. Dovedl se tehdy postavit proti celému nepřátelskému světu. Stal se občanem Božího království, a proto nehledal ani nedbal slávy tohoto světa, nýbrž v plné naději pohlížel na vůdce a dokonavatele víry Ježíše. Naše vlast se stala ve středověku bojištěm, kde byl sváděn tuhý boj o tuto pravdu. Razila si cestu přes množství utrpení, pronásledování, hořících hranic. Proto zde povstali lidé dvojího, od sebe odlišeného světa. Jedni, kteří se připojili k pravdě věčné a stáli tak na straně Boží. Lze o nich říci, že nehledali své, netoužili po tom, aby jejich jméno bylo velké, ale hleděli, jak by od nich byl vyvýšen Ježíš Nazaretský. Plně na sobě zakoušeli Ježíšova slova: „Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.“ A byli zde ještě druzí, kteří šli proti pravdě, opatřeni vším pohodlím, nespoutáni existenčním zápasem, lidé ctižádostiví, kteří v šíleném slavomamu chtěli si podrobit celou zem i nebe nad zemí, kterým šlo především o to, aby byli jmenováni velební, důstojní, ctihodní, svatí a dobře se měli, kteří za peníze zajišťovali svým stoupencům věčný život a nevěděli o vlastní duchovní smrti. Proti těmto druhým vystoupil hlavní obránce Boží pravdy mistr Jan Hus. Universita a Betlémská kaple byla místa, kde boj začal. Vyobcován a pohaněn pokračuje pak ve svém úsilí na českém venkově v okolí Sezimova Ústí, na hradě Kozí, až v červenci 1414 přichází na Krakovec. S ochotou jej sem přijal ten, jenž byl již dříve v nemilosti jako ochránce „kacířství“ Jindřich Lefl z Lažan. Zde je mu dáno prožít poslední dny ve své milované vlasti, mezi lidem, jehož tolik miloval a jemuž učinil zjevnou pravdu Boží. Tento poslední čas byl z velké části přípravou na odjezd do Kostnice. Definitivně bylo rozhodnuto 6. srpna, kdy v Praze je ujednáno, že Hus se na list bezpečnosti do Kostnice dostaví, to poté stvrzuje i zvláštním listem Zikmundovi. Tuší sice podlost a snad i smrt, ale chce svůj boj dobojovat čestně. A tak 11. října 1414 vychází smutný průvod z Krakovce - Hus s královými průvodci, zástupci university a lid země jej doprovází. Heremita praví, že „sněm konstanský
byl od papeže Jana XXIII, a císaře Zikmunda ke dni I. novembris L.P. 1414, ale nezačal se až 16. novembris. K tomu sněmu citován byl Mistr Jan Hus, aby se učení svého zpravil a království České od zlé pověsti, že by se v něm kacířství rozmáhati mělo, očistil“ Další cesta Mistrova pak je známa v obecném vědomí - žalářování, nátlak a smrt na hranici. Jen na některá předložená obvinění v otázkách víry směl Hus v Kostnici odpovědět. Mezi nimi byla tato: Že papež zlý, zvláště pak jestli předzvěděný, tedy jako Jidáš apoštol, jest ďábel, zloděj a syn ztracení a ne hlava církve svaté rytěřující. Odpověděl: „Kterak by byl hlava té církve, poněvadž ani pravým oudem není.“ Že papež jest ta šelma, o kteréž v Zjevení. Odpověděl: „Dáno jest jí bojovati proti svatým.“ Že kněžstvo nad světské se zvyšuje, lakomství rozmnožuje a cestu Antikristu připravuje. Odpověděl, že to sám skutek ukazuje. Byly mu i předloženy citace jichž neučinil, k tomu řečeno bylo: „Poznám slova má.“ 6. července 1415 byl zmařen život svatého člověka na hranici kostnické. Na toto místo jistě patří citace Písma svatého z listu Petrova: „Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo, blaze Vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, Duch Boží. Ale ať nikdo z vás netrpí za vraždu, za krádež nebo jiný zlý čin anebo za intriky. Kdo však trpí za to, že je křesťan, ať se nestydí, ale slaví Boha, že smí nosit toto jméno.“ Sem náleží i rčení Cypriánovo, že „Příčina činí mučedníka a ne mučednictví nebo trápení. Kde není pravdy Kristovy, tu není pravdy mučednictví.“ Projdeme dál naší historií přes milníky Lipan a Basileje, dvojího lidu a Bílé hory, násilné rekatolizace až k vzniku Československé republiky a zastavíme se u slov Masarykových, která řekl s plnou vážností, že Řím musí být Čechem souzen a odsouzen. Myslel své slovo vážně, ač před očima jistě neměl soudní tribunál a obžalované. Cele vnímal historickou skutečnost, která s sebou nesla i to, co Husa dovleklo na hranici. Rozpoznal dobu degenerace křesťanství, která přiváděla k zdrcujícímu odvratu od Krista, u nás na čas zastavena právě díky Husovi a jeho stoupencům a potom opět propukla a završena byla násilím a útlakem po Bílé hoře! Ano, Masaryk myslel na vnitřní soud a odsouzení, na mravní rozhodnutí každého jedince, který nesmí souhlasit s praxí koordinovaného útlaku za účelem moci a nadvlády, byť pod rouškou křesťanské víry. A pohlédneme-li do doby docela nedávné, je nám dnes ideologicky stavěno před oči husitství, jelikož v tom minulém čase lidového demokratismu a reálného socialismu byla využita jeho symboli-
ka, jako to, od čehož se musíme odvrátit. Činí tak často ti, kteří dovedně tuto manipulaci prováděli. Praxe však vypadala jinak - kabát se tvářil husitsky, ale praktiky patřily jejich odpůrcům. Stačí si přečíst třeba Temno, Skály nebo jiné dílo, dnes tolik účelově zatracovaného Jiráska, a pochopíme, kde se rozběhla škola ideologů, kteří rvali čistotu a opravdovost z lidských srdcí. Obdivuji naše předky, jejich odvahu a jejich sílu k vzepětí tak významnému, když se před více jak osmdesáti lety jali po létech poroby budovat znovu svoji církev husitskou, která má mít atributy „bez poskvrny“ a stát v pravdě Kristově a Husově. Tehdy se mohlo také zdát, že vše je ztracené, že není východiska od zbožnosti baculatých andělíčků a prsatých dam, jež ulpívala více v pověrách než ve víře. A přece se probudilo ono dřímající zdravé jádro a tyto napodobeniny řeckých a jiných kultů nahradil skutečný Kristus obhlížející krajinu a bez okolků Kristus oráč, jak jej provokativně znázornil František Bílek. Sny, nebe a peklo nahradilo to, co má být životem člověka víra, naděje a láska. Ale za ně musí vést člověk stálý zápas, na prvním místě onen vnitřní. Jak rozličně v této době ctíme Husa a pravdu, za níž zemřel, prozrazují i některé postřehy. Co říci, když noviny s cynismem píší o Husovi jako o podpáleném nabodeníčkovi, který to má již za sebou...? Co říci, když Husovy pomníčky jsou zanedbávány a dokonce mizí z našich obcí, když v rakovnickém parku již několik desetiletí stojí místo pomníku Husova pomník stromu, kterým je zarostlý. Co říci, že v Českém zápase jsme se dočetli o svatém Prokopu, svatém Václavu a svaté Ludmile a mistru Janu Husovi přesto, že ten poslední byl z nich nejsvatější? Co říci, když doporučené cyklotrasy v našem kraji jsou putováním za sochami Jana Nepomuckého? Co říci, když z obecních kapliček v našem okolí zůstávají a zřejmě zůstanou neopraveny jen Husova a Jeronýmova? Navzdory těmto a jiným hlášením a rozhodnutím, bohužel, často z vlivných míst, Hus přes vichřice hněvu žije v srdcích národa. Hus a pravda Boží, jíž obětoval život, žije v lidu nepodmaněném a čistém. K setrvání v té pravdě nás zve i tato sloka básníka Jana Rokyty : A kdyby přišli páni, knížata a králové, I kdož dí o sobě, že jsou první po Bohu, A chtěli zlato dát ti za kamení jalové A život za smrt pravdu zradíš-li - rci: Nemohu! A dej svůj život za pravdu, dej tělo spálit v prach A opusť vše, i to co miloval jsi nejvíce Však jásat nebudou tví zhoubci: padne na ně strach, A pravda tvoje vzletí slavnější z tvé hranice. To je milí přátelé, Husův odkaz nám! Oldřich Horek
4 Téma měsíce: CÍRKEV ČESKOSLOVENSKÁ HUSITSKÁ A JEJÍ VĚŘÍCÍ
Budeme muset vyhlásit na místo patriarchy konkurz? Prohlášení Sestry a bratři, omlouvám se vám tímto, že se na stránkách Českého zápasu nebudu prezentovat. Je mi líto, ale volební řízení na patriarchu rozpoutalo v naší církvi nesvár, se kterým nemohu souhlasit a nechci se na něm ani podílet. Současně se domnívám, že Český zápas v této věci není objektivní, a proto nebudu na jeho stránkách na otázky položené redakcí reagovat. Myslím, že dnes je potřeba zejména pracovat na vinici Páně a celou volbu patriarchy předat na modlitbách do rukou Hospodina. Věřím, že pokud to tak má být a stanu před vámi jako kandidát na patriarchu na zasedání volebního sněmu naší církve, dostanu tím i možnost vám všechny vaše případné dotazy osobně zodpovědět. Děkuji vám za pochopení. První patriarcha Dr. Karel Farský. Jak bude vypadat ten sedmý?
Bůh vám žehnej.
Prohlášení v úvodu jsme obdrželi poté, co se konala synoda duchovenstva pražské diecéze, která odhlasovala výraznou většinou hlasů žádost, aby ústřední rada revokovala své rozhodnutí o tom, že okrskové předvolební řízení byla neúspěšná a že výběr kandidátů bude proveden přímo na sněmu. A protože Václav Balek, tajemník pražské diecéze, měl rovněž více než deset procent hlasů z okrskových předvolebních shromáždění, oslovila jsem ho přímo na synodě (25. června) a domluvila se s ním, že dostane stejný prostor jako ThDr. Jan Schwarz v č. 14 a kromě toho byl požádán, aby dodal fotografii, která bude otištěna, protože si dříve možná právem stěžoval, že je vůči Janu Schwarzovi v nevýhodě, protože ho lidé z církve příliš neznají. Václavu Balkovi byly zaslány tyto otázky: * Jak dlouho jste členem naší církve? * Čím je pro vás právě naše církev přitažlivá? * Myslíte si, že potřebujeme své učení přiblížit ostatním tzv. velkým církvím? * Ozývají se hlasy, že nemůžete kandidovat, protože jste přijal svátost svěcení kněžstva teprve před osmi měsíci a samostatně jste nesloužil v žádné náboženské obci. Ani teď po svěcení nejste farářem ale úředníkem. Jiným se nelíbí, že jste rozvedený. Můžete se k tomu vyjádřit?
* Co byste rád vzkázal delegátům sněmu? Václav Balek byl požádán i o stručný životopis, aby se delegáti sněmu měli možnost o něm dozvědět co nejvíce. Je mi velice líto, že naše upřímně míněná snaha skončila tímto „Prohlášením“, k němuž ještě 2. července slíbil Václav Balek dodat fotografii, protože v redakci nemáme fotografie ani z jeho kněžského svěcení. Následující den telefonoval, že fotografii nedodá, protože ani fotografie Jana Schwarze nebyla zveřejněna. Co k tomu dodat? Nesdílíme názor Václava Balka, že volební řízení na patriarchu rozpoutalo v naší církvi nesvár. Jak uvádíme už na straně 1, k naší církvi se přihlásilo více než 96 000 lidí, což představuje nejméně třistakrát víc tzv. laiků než duchovních. Vezmeme-li v úvahu jen ty, kteří jsou tzv. kandidovatelní
Václav Balek na patriarchu, bude jich sotva tisícina. Mezi nimi totiž možná nějaký nesvár může být, ale to je v takové situaci obvyklé. Velice těžko je totiž možné rozlišovat mezi těmi, kteří cítí Boží povolání, a těmi, kterým se líbí být v čele tolika lidí. Naše církev ale už od počátku přijala definici - první mezi rovnými, což by si měli uvědomit ti, kteří by chtěli z této pozice vládnout. Neměli by totiž zapomínat na lidi, které Bůh povolává do naší církve z vězení, jak se můžeme přesvědčit v následující reportáži, na ty, kteří po léta naši církev drží, navštěvují každou neděli sbory a nelitují obětovat poslední peníze pro její potřeby, na další, kteří si berou dovolenou a vedou dětské tábory, vzdělávají se na církevních kurzech, nebo se jinak účastní jako „laici“ církevního života. Helena Bastlová
Byl jsem ve Škodějově Co je na tom tak divného? Vždyť tam byl každý, kdo se svobodně rozhodl zúčastnit této slavnosti. A tady právě začíná výjimečnost mé cesty. Té předcházely hodiny mluvení bratra faráře Aleše Jalušky s lidmi, kteří mají co do činění s rozhodováním o osmihodinové návštěvě s opuštěním věznice ve Valdicích, ve které si odpykávám dvanáctiletý trest za... ale to je vlastně jedno.
Konečné rozhodnutí mi bylo sděleno osobně ředitelem věznice s důrazem na důvěru, kterou do mě vkládá. Na otázku, zda ho nezklamu jsem odpověděl, že se vynasnažím (chyba!!). Měl jsem říci „Nezklamu“, ale bral jsem v potaz živelnou katastrofu či pád Boeingu 747 na mé koleno (na hlavu by to bylo bez vážnějších následků). Sobota ráno. Převlékl jsem se do civilu, ve
kterém mě před čtyřmi lety zavřeli cestou do práce. Zároveň prohlídka, pak na bráně ještě jedna. Podepisuji poučení, přebírám třista korun - „Nejsou falešné“ - „To poznáte při placení“. Začíná to skvěle. Procházíme branou mezi lidmi, kteří přijeli na návštěvy a ... Za deset minut jsme v Lomnici na faře. Krátká prohlídka fary a další zastávka Rváčov. Tam už čeká hlavní osobnost tohoto projektu J.T. Procházíme školičkou „Hele, ribstole“ (moje výroba), „tkalcovské stavy“ (mít předlohu, tak bych je možná uměl vyrobit, „výrobky klientů z keramiky“ (na tohle nemám). Za chvíli sdílím zadní sedadlo s Bobíkem, rváčovským psem, a hurá do Škodějova. Přijeli jsme na čas. Tolik husitů pohromadě jsem viděl jen ve filmu „Proti všem“. Jaluška mě hned vede mezi faráře, některé znám osobně - biskup Klásek, patriarcha Špak. Biskupku Šilerovou znám z novin, vlastně teď už nejen to. Krátký rozhovor s farářem Tučkem: „Přezkoušel byste mě během prázdnin z dogmatiky?“, „To je jen otázka termínu.“ (Zdá se mi to?) Do toho vstupuje Jaluška „V první řadě je to otázka literatury, víš, jak na tom s dogmatama jsem.“, „Není problém.“ Začíná bohoslužba, moje první civilní bohoslužba. Začíná moje první, civilní, husitská, zpívaná, slavnostní bohoslužba!! Navíc vysluhování svátosti křtu. Jsem účasten již po čtvrté této slavnostní chvíle, z toho jednou jsem byl křtěn já, ale pokaždé je to teda síla. Svěcení nové sestry farářky. Tak teď už nedokážu vyjádřit slovy, čeho se smím z Boží milosti zúčastnit. Nic není na tomto světě dokonalé a asi v polovině bohoslužby „schizofrenie“ - tělo chce na malou, duch nechce zameškat ani vteřinu. Tentokrát (ne poprvé) zvítězila hmota a já mizím mezi stromy. Ale je to dobré, nikdo po mě nestřílí, a já se vracím s trochou smrkového jehličí v ruce. Á Jaluška se támhle baví s nějakou ženskou jé pardon, to je bratr farář Oldřich z... Večeře Páně - stavím se na konec řady u patriarchy, ví, kdo jsem, setkali jsme se ve Valdicích. Hlavní část tohoto dne končí, vracíme se do Lomnice. Oběd. Nevím, co si objednat. Slova na jídelním lístku znám, ale dohromady nedávají smysl - dávám si „Lomnické něco“ a zmrzlinový pohár s borůvkama. K pití juice. Kupodivu nejím z ešusu a jídlo je uvařené a někdo (asi omylem) dal do masové směsi maso (opravdové). Zbývá trocha času, tak jedem na kopec nad Lomnicí. Les, louka s křížovou cestou, kostelík - idylka, klid a harmonie. Potichu se s Alešem bavíme na téma, co dál. Začínají
5
Z letošních bohoslužeb ve Škodějově. prázdniny na Rváčově, tak je čas na vymýšlení. A zase do Lomnice. J.T. má nápad „Ukážem mu zámeček, Kamile, to je zámeček, viděl jsi zámeček, co takhle se podívat na zámeček...“ Dělají si ze mě srandu, je mi fajn. Na faře se převléknu do svého. Děkovná modlitba (Máme za co Bohu děkovat.) a do Valdic, ať dojedem včas. A opět prohlídka na bráně, další prohlídka na oddíle, vše v pořádku. Otázky spoluvězňů - část se jich ptá, jestli jsem měl pivo a proč ne, jestli jsem byl v „bordelu“ a zase proč ne, a jestli jsem mohl telefonovat. Tak to nevím a stejně není kam. Mobilní telefon jsem si ale prohlédl.
Z letošních bohoslužeb v Kostnici.
Teď den poté se ptám, zda to nebyl jen sen. Ale asi ne. A lidé už se třídí na ty, kteří se radují se mnou, a na „proč ne já“. Na závěr bych chtěl poděkovat řediteli věznice p. Kocourkovi a jeho zástupci p. Kuřátkovi, že na sebe vzali takovou zodpovědnost a že díky nim tzv. humanizace ve vězeňství nezůstává vždy jen prázdným pojmem. Děkuji bratru Aleši Jaluškovi, že má ještě trpělivost a chuť „třepat si hubu“ za druhé, ať jde o kohokoliv. Ale hlavně děkuji Bohu, že pro nás způsobil zázrak a postavil pár správných lidí ve správný čas na správná místa. Děkuji. Kamil H. Matuška
6 Aktuální pastorační výzvy Ve dvacátých a třicátých letech Církev československá pochopila a celkem úspěšně se pokoušela duchovně zvládat myšlenkovou a existenciální situaci českého národa. Po druhé světové válce jí bylo dáno zaměřovat se na člověka zasaženého socialistickou ideou, resp. - i proti jeho vůli - praktickým ’socialistickým’ životním stylem. Přiznejme upřímně, že v tom jsme úspěšní nebyli. Nuže, k jakému člověku přicházíme nyní, na prahu třetího tisíciletí? Bývá označován za člověka postmoderní doby, vzdáleného nejen křesťanství, ale i ideologiím, kterým lidé věřili ve dvacátém století - jež selhaly a přinesly nezměrné utrpení. Filozoficky se poví, že jde o člověka, který pod vlivem rychlého střídání životních a společenských stereotypů ztrácí souvislosti a jistoty, jež jej víceméně provázely po generace a staletí. S ohledem na dějiny lidského tvora smíme však snad předpokládat, že jej neopustí otázka po jeho bytí, po smyslu života. Bude s ní i nadále a na různých rovinách své existence zápasit, a to ve chvílích, kdy se jej opakovaně budou zmocňovat nejistoty, pocit vlastní bezradnosti a možná i nesmyslnosti téměř všeho. Vidíme přece, že dnešní člověk trpí především tím, jak sám sebe není s to uspokojit, jak se v sobě nevyzná. Usiluje "zmocnit se života", leč příliš často se stává spíše jeho zajatcem a otrokem. Jsme přesvědčeni, že vést k hodnotnější svobodě jej může nově pochopené, autentické křesťanství. Přes všechna svá částečná selhání snažilo se křesťanství po generace člověku vštípit, že není sám, že je s ním milující Bůh. Činy, nebo alespoň slovně nezapomínalo jej upozorňovat na výkupnou moc lásky pro život. To všecko jako by se teď zdálo být vzdálené, překonané a nesouvisící s dneškem. Bylo by křečovité tvrdit, že "nelze žít bez Boha". Vedle těch, kteří jsou prázdní a těch, kteří vzbuzují svou nevázaností pohoršení, jsou mnozí, kteří slušně žijí, aniž znají Boží jméno; nezastávají určité náboženství. Všem chceme říci, že s křesťanskou vírou se může naplnit jejich úsilí o poznání a poodhalit se jim smysluplnost všeho bytí a žití. Mnozí lidé si pod pojmem náboženství představují jakousi povinnou úzkostnou bázeň. Ježíšovo náboženství však přichází se záchranou (spásou). Jde o Pravdu, jež nás chce posvětit a učinit skutečně svobodnými (J 8,32). Ano, s náboženstvím se člověk lecčeho zříká; ústřední poselství křesťanské víry - evangelium - však značí: Bůh přichází v Ježíši člověku naproti a vysvobozuje ho tím, že mu v Kristu nabízí plnost života (J 10,10b). Říkáme-li, že se náš výhled na prahu třetího tisíciletí zaměřuje ke
(2)
generacím přicházejícím, na jedno nemůžeme přitom zapomenout: dnes, jako zítra bude záležet na tom, zda v církvi poselství evangelia sami chápeme, zda jím žijeme a zda je umíme dosvědčovat a zpřístupňovat svým blízkým i těm, kteří nám dosud jsou vzdálení. Prosíme Boha, aby nás zmocnil k novému rozmachu. Nechceme prohospodařit dary, jež této naší církvi dával její Pán po celá desetiletí, kdy usilovala stavět život pod normu Ducha Kristova. Vyzýváme své věrné: Roznášejte křesťanské poselství naděje! Získávejte znovu děti pro křest, umožněte jim náboženskou výchovu ve sboru, popř. ve školách. Vytvářejte podmínky a programy pro shromažďování mládeže a studentstva ve své obci i společně různými srazy, kurzy, resp. tábory. Působte na snoubence, aby si přicházeli do sboru pro svátost manželství a zakládali věřící rodiny. Co aktivní křesťané dnes hledají, není jen posílení církve. Náš současný úkol zní: Dosvědčit člověku dnešních životních způsobů víru, jež by jej uschopňovala zvládat situace, ve kterých se jeho život uskutečňuje. Dopomoci mu k víře, která by jej provázela od kolébky po hrob a zhodnocovala jeho obdarování ze stvoření. Prostředkovat mu víru, která by mu byla blízká a současně byla spolehlivá, založená na Božím zjevení a na aktuální vůli Svatého ducha. Dílo církve nemůže zůstat uzavřeno dovnitř. V následování Krista všímá si jeho lid všeho trápení kolem sebe; snaží se rozpoznat kořeny utrpení v životě jednotlivců i společnosti a ochotně se vydává do své diakonické služby. Tak si připomínáme a zdůrazňujeme, co zůstává naším úkolem od samotného počátku Církve československé husitské: podílet se na kulturním a společenském životě naší národní pospolitosti. Toto své poslání můžeme plnit jen tenkrát, budeme-li církví duchovně živou a vzdělanou. Lidské žití je sotva co jiného, než stálé tázání, jak se rozhodovat, jak mluvit a jak jednat, jak se chovat. K tomu všemu potřebuje člověk pevné duchovní zakotvení, mezilidskou podporu i pevný výhled k dovršení všeho v Bohu (Ko 1,9; Ef 3,19). Víme o zdrojích takového přesvědčení a usilování, a naším úkolem je sloužit v tom směru i celému lidskému společenství. Rádi bychom sdíleli vizi ekumenického života pro 21. století: Podílet se podle svých sil s veškerým křesťanstvem na výstavbě všelidského společenství; společenství celistvého, jemuž vládne smíření a tolerance; společenství uskutečňovaného v solidaritě, v němž už nehraje vůdčí roli moc a násilí. Na křesťanském základě chceme
spolu se všemi odpovědnými lidmi i jejich institucemi usilovat o nové vyjádření společných hodnot a norem; chceme přispívat k vytváření kultury setkávání a sdílení duchovních a hmotných statků. Vyzýváme sebe i ostatní k připravenosti vzájemně se učit a prospívat světu, jemuž Stvořitel poskytl možnost vykoupení. Buďme vynalézaví a pracovití. Usilujme, aby se naše sbory a fary stávaly skutečnými duchovními domovy pro mnohé. Nabízejme lidem všestrannou duchovní péči, zpřístupněme jim svátosti (včetně zpovědi a pokání). Vyjděme se svou duchovní službou do domácností, do nemocnic a dalších ústavů, rozhojněme sociální práci... Podílejme se aktivně a vynalézavě na kulturním a společenském životě naší národní pospolitosti. Nikdo ať se nestydí za evangelium Kristovo, každý ať mu co nejhorlivěji slouží (Mk 8,38; Ko 3, 23n)! Dejme společně znát, že do posněmovních dní jsme odhodláni vstupovat s novou poctivostí, pracovitostí, a vytrvalostí. „Posilněte své zemdlené ruce i klesající kolena a vykročte jistým krokem“ (Žd 12,12)! K tomu nás vybavuj a posiluj a v tom nás střez Bůh Otec, Syn a Duch svatý! Milan Salajka
Postava v bílé říze Kdykoli jsem u moře, ať už fyzicky přítomná nebo jen v myšlenkách prostřednictvím svých představ, vybaví se mi biblická scéna, umocněná obrázkem z nedělní školy, na němž je zpodoben Ježíš Kristus. Stojí na mořském břehu s napřaženou paží a vlídným, laskavým pohledem zve k následování dva rybáře, kteří se svou loďkou právě přistávají u břehu. Oba dva drží v rukou sítě, zatímco Kristus má ruce prázdné. Zdánlivě. Přesto se pod jejich dotekem nemocní uzdravují, mrtví vstávají z hrobů, hříšníci se zbavují svých neřestí a ti, kteří se jím dávají oslovit, začínají nový život. Mnohé je od dob biblických zcela jiné. Mořem brázdí parníky, mamutí zaoceánská plavidla, ponorky, motorové čluny, vodní skútry, plachetnice. Na mořském okraji plavou lidé na nafukovacích matracích i bez nich. Pod vodou se pohybují ve skafandrech nebo jen s nezbytnou potápěčskou výbavou. Odlišná je stupnice hodnot, způsob života i oblečení. Jen ta postava v bílé říze zůstává neměnná, v čase pohody i v zuřící bouři. Není oděna do plavek, nedrží v ruce kormidlo ani volant. Nesurfuje. Ačkoli, kdo ví? Jeho vstřícné paže s otevřenými dlaněmi jsou tu stále. Jak v minulosti, tak i v současnosti. Pro nás. A nejen na břehu mořském. Blanka Strašíková
7 Pojďte ke mně všichni, kdo jste unaveni... Dřív či později každý pozná meze svých sil a pozná sílu či slabost své víry. Ano, modlíme se ke svému Bohu a připomínáme si, že bez Boží vůle ani vlas z hlavy nespadne, ale pochybnosti přetrvávají. Slyší mně někdo? Tuto lidskou slabost církev může odsuzovat jako nedověru, a nebo ji vzít odpovědně. Tzn. těm, kdo trpí, pomáhat podle Božího zaslíbení k obnově vztahu k Bohu. Jednu podobu takové pomoci už řadu let nabízejí v reformované církvi ve Švýcarsku. Jsou v ní aktivní jak duchovní, tak i laici z různých církví a to jak na straně „vysluhujících“, tak „přijímajících“. Nejedná se o zázračné uzdravování, ale o pomoc k obnovení důvěry v Boží moc, která převyšuje každé lidské očekávání. A tak se začíná uzdravení toho, koho slabost přemohla k nedůvěře. Počátkem uzdravení je obnovená důvěra, že každý život lze vložit do Božích rukou, neboť on ví, jak pomoci a přijde a uzdraví. Letos na podzim budeme mít příležitost se v Praze seznámit s tím, jak tato „služba požehnání“ probíhá a působí. Přijede skupina duchovních a laiků, kteří s ní mají zkušenosti. Aby se předešlo možnému nedorozumění, že je to spiritualitě naší církve cizí, můžeme se s ní v několika pokračováních seznámit. Položila jsem několik otázek Claire-Lise Noir, která v takové skupině působí.
abychom udělali.. Po čase se věci samy daly do pohybu a přišli i další lidé, kteří chtěli spolupracovat.
* Jak jste se seznámila s „bohoslužbou požehnání“ a jak byla přijata vaší obcí a církví? Když jsem o ní slyšela prvně, velmi mne ta myšlenka inspirovala. Denně slyšíme tolik špatných zpráv a setkáváme se s tolika bolestmi, že si s tím nevíme rady a ptáme se, jak můžeme pomoci. Církev zvěstuje spásu, a přece nechává v lidech prázdnotu, kterou vyplňují pochybnosti a nejistota. Zdálo se mi, že nám chybí jistota Božího požehnání. Ono dává našemu hledání nový směr. A tak jsem se těšila na setkání s prof. Hollenwegerem, který tuto službu uvedl v život v mnoha církvích a zemích (např. Jihoafrická republika, Anglie). Toužila jsem, abychom ji také my měli u nás. Ale Bůh mé nadšení zbrzdil. Právě v den, kdy prof. Hollenweger přišel, aby duchovním naší církve o tom pověděl více, musela jsem jít na setkání duchovních v nemocnici. Věřila jsem, že Bůh sám určí čas, kdy máme s touto službou začít i u nás. Unáhlenost by neprospěla. Po čase jsem o tom mluvila s dvěma kolegy, kteří na setkání s prof. Hollenwegerem byli a společně jsem probírali možnost, jak tuto službu uvést u nás. Svou důvěru jsme složili v Bohu. Možná právě to bylo třeba
„A když večer mého života přijde, zamlouvám sobě, Bože můj, u tebe skrýši, ve které by bylo bezpečné odpočinutí.“ Není v dnešním světě tato Komenského víra samozřejmá. Bratr farář Karel Máslik však byl schopen sdílet důvěryplnou odevzdanost do Boží vůle, v spočinutí tak krásně vyjádřeném. Ve čtvrtek 3. května měla českolipská rada starších své pravidelné zasedání. Úvod k němu - jako vždy - obstaral br. Máslik, tentokrát ze starozákonních žalmů. A to byla chvíle, kdy byl mezi svými ovečkami naposledy. Odešel, i když měl v úmyslu pro svoji církev ještě mnohé vykonat. Odešel z rozhodnutí toho, kdo je pánem nad životem a smrtí, kdo život dává, ale také z něj odvolává. Prací duchovního žil do poslední své chvíle. Neutekl od ní ani v těžkých totalitních dobách, kdy toto povolání bylo v oceňování společenských hodnot tím nejnižším. Působil v náboženské obci Jablonec nad Nisou, Jenišovice, a více než 30 roků na severu Čech v České Lípě, Novém Boru, Doksanech a Mimoni. Od roku 1986 řídil liberecký okrsek. Životní pouť ukončil náhle v neděli 6. května ve věku 74 roků. Do českolipského Husova sboru se s ním v pátek 11. května přišli rozloučit br. biskup Klásek, emeritní biskup br. Tuček,
* Jaký je podíl laiků na této službě? Bylo to skutečně něco mimořádného, jak se laici zapojili. Jako by tam patřili právě
tak samozřejmě jako my duchovní. Díky jejich zapojení se tato „bohoslužba požehnání“ stala novou službou církve, která oslovuje mnohé z těch, kteří postávají lhostejně stranou. Scházíme se v naší skupině už deset let a za tu dobu se také s námi stalo mnoho nového. Nejistota, o níž jsem mluvila na počátku, se zaplňuje novými zkušenostmi o Boží moci a prázdnota v nás se zaplňuje chválami a vděčností. Bůh také nás, kteří sloužíme, obdarovává tak, abychom mohli věrohodně pomoci druhým, aby přijali naději pro svou cestu, po níž jdou momentálně skleslí, aby přijali pokoj a vytrvalost v očekávání Boží pomoci. Boží milosrdenství je nabídnuto každému člověku. Příště si můžeme povědět víc o konkrétních podobách této „bohoslužby požehnání“. Anna Lukešová
Rozloučení s bratrem farářem
nestor farářů br. Čihák z Českého Dubu, duchovní z naší i ostatních křesťanských církví a spousta dalších občanů zblízka i z dáli. Každý z nich jistě nesl v srdci nějakou pěknou vzpomínku. Zbývá už jen poděkovat a poprosit: „Děkujeme Ti, Bože, za požehnaný život bratra Máslika. Děkujeme ti za vše dobré, co vykonal, za vše, čím nám byl oporou. Odpusť mu vše, čím se proti tobě provinil. Odpusť i nám všechny chvíle, kdy jsme mu ublížili, způsobili bolest i vše, co jsme mohli učinit a neučinili. Daruj mu pokoj života věčného.“ Rada starších
8 Z církve PRAHA - KOBYLISY. Chtěli bychom se s celou církví podělit o radost kterou prožívala naše náboženská obec v neděli dne 27. května, kdy pět dětí přijalo poprvé svátost Večeře Páně. Do posledního místa naplněná modlitebna svědčila o živosti naší náboženské obce. Také prostřený stůl, který se prohýbal dobrotami, utužil naše vzájemné vztahy. Děkujeme Pánu za toto požehnané obecenství. 1. července prožila naše náboženská obec ještě jednu událost, kdy se s námi rozloučila sestra farářka Hana Vojancová a předala za účasti bratra biskupa Karla Bicana svou službu sestře farářce Dagmar Zedníčkové. Sestře Vojancové děkujeme za úspěšnou a obětavou práci pro naši náboženskou obec a oběma sestrám přejeme Boží požehnání - sestře farářce Vojancové pro trvalý odpočinek a sestře Zedníčkové pro plnou službu v náboženské obci. Rada starších
DĚKUJEME, DĚKUJEME... Naděje hledá nové lidi všem těm, kteří přispěli ve vánoční sbírce na provoz „DOMEČKU“ v Trhových Svinech, jejiž jména se nám podařilo zjistit : NÁBOŽENSKÉ OBCE : PROSTĚJOV 276,-, KARLÍN 1000,-, KLADNO 655,-, VYŠEHRAD 800,-, PODOLÍ 800,- , B R N O - Č E R N O VICE
800,-, ZLÍN 485,-, Č. BUDĚJOVICE
1 562,-,
KUŘIM 1267,-, KOJETÍN 300,-, CHOTĚBOŘ 140,-MNICHOVO HRADIŠTĚ
150,- , BENÁTKY nad J. 300,-
ŽIŽKOV 330,-, Č.B.-SUCHÉ VRBNÉ 300,-, PRAHA ST. MĚSTO 1 000,-, JIČÍN 300,-, DRAHOTUŠE 2 000,.KROMĚŘÍŽ 205,-, ČÁSLAV 196,-, NÁMĚSŤ nad OSL. 1000,-, HRÁDEK NAD NISOU 100,-, ŽDÁR nad S. 230,RUDOLFOV 2 811,-, NÁCHOD 600,-, NOVÉ MĚSTO N/M 590,-, HRUŠOVANY 300,-, BROUMOV 220,-, JIHLAVA 1000,-, DOBRUŠKA 250,-,STŘELNICE U BRNA 200,-, HOLOHLAVY 500,-, VRŠOVICE 500,-, OPAVA 500,-, VELKÁ BYSTŘICE 465,-, SEMILY 150,-, HOVORANY 660,-, VELKÝ TÝNEC 874,-, HUMPOLEC 100,-, TOVAČOV 303,-, HAVLÍČKUV BROD 70,BAKOV NAD JIZEROU 150,-, BRNO 1652,-, HRADEC KRÁLOVÉ 150,-, NOVÉ MĚSTO 1 0 0 0 , - , N O V Á PAKA 1 000,-, BRNO - MALOMĚŘICE 1025,-, NECHANICE 350,-, BLANSKO 820,-, PRACHATICE 400,-,
PRAHA - VINOHRADY. Náboženská obec prodá větší počet kovových židlí různě poškozených, za nízkou cenu. (Farní úřad CČSH Praha 10 - Vinohrady, Dykova 1, PSČ 101 00, tel/fax: (02) 22519677) Rada starších
STARÉ MĚSTO 2987,-, VINOHRADY 7 600,- , KVASNICE 500,- , ČESKÝ DUB 400,-, VINOHRADY 800,-, KOLÍN 200,- , BRNO - ŽIDENICE
480,-, ZÁSMUKY
200,-, MORKOVICE 100,-, KOUŘIM 100,-, OSTRAVA ZÁBŘEH 500,-, JABLONEC N/N 120,-, DRŽKOV 105,-, VELKÉ HAMRY 100,-, ŘEVNICE
3000,-, KAUCKÁ
1 000,- , OLOMOUC 570,-, OSTRAVA 500,-, VRŠO-
BRNO. Ještě nejste rozhodnuti jak a kde prožít část prázdnin? Pokud je vám něco mezi 15 - 35 lety, můžete se zúčastnit mládežového setkání v překrásném prostředí nově zrekonstruovaného pracovního střediska brněnské diecéze na Lipové ulici. Téma setkání - „S Ježíšem Kristem do 3. tisíciletí“. Datum konání: od soboty 11. do soboty 18. srpna. Dopoledne budou přednášet mimo jiné brněnský biskup ThDr. Petr Šandera, ThDr. Tomáš Butta, Mgr. Oldřich Bezděčík a další. Odpoledne vyplní koupání, vycházky, rozhovory, návštěvy kulturních akcí (podle momentální nabídky v Brně) apod. Cílem setkání je nejenom rozšířit teoretické znalosti, ale také vytvořit malé prázdninové společenství mladých křesťanů, kde by se mohla prohlubovat a růst křesťanská víra, naděje i láska. Cena za celý pobyt je pouhých 770 Kč. Ještě jsou volná místa. Proto neváhejte a obratem si na své faře vyzvedněte přihlášku. Vyplněnou zašlete na adresu: Farní úřad CČSH, Podhorská 11, 466 01 Jablonec nad Nisou. Tel.: (0428) 710 333 nebo 0606 107 415. Na setkání v Brně se těší Mgr. Benjamin Mlýnek, vedoucí kurzu
VICE 2000,-, PŘÍBRAM 2000,-, KRČ
645,-MLA-DÁ
BOLESLA 400,-, OLOMOUC 500,-, OSTRAVA HRABUVKA 500,-, BOZKOV 787,- HRADEC KRÁLOVÉ 845,-, KUNČICE POD O. 180,-, RYCHNOV NAD KNĚŽNOU 310,-, VAMBERK 160,-, KOBYLISY 100,-, NO DEJVICE 10000,-, SLEZSKÁ OSTRAVA 550,- RADOTÍN 1000,-, LIBEREC 450,-, RST. ÚSTÍ N/L 100,-, RADA ST. TEPLICE 100,-, KOSTELEC N/ORL.
755,-,
ŽAMBERK 400,- , NOVS 4302 ? 170,-, NO ??? 2 000,-, MICHLE 1200,-, VRŠOVICE 10 000,-
Sbírka celkově činí :
84 595,-
*Vypisuje výběrové řízení na pozici vedoucího střediska. Náplní práce jsou sociální a organizační činnosti v denním centru zaměřeném na pomoc sociálně vyloučeným občanům. Předpoklady: vysokoškolské, bakalářské příp. vyšší odborné vzdělání v oboru sociální práce, speciální pedagogiky, teologie apod., praxe v sociální oblasti, organizační a řídící schopnosti, sociální cítění, zaujetí pro křesťanskou charitativní činnost. Nástup od 1. srpna 2001. Písemné nabídky se životopisem zasílejte do 20.7. 2001 na adr.: Naděje, Varšavská 37, 120 00, Praha 2, informace na tel. (02) 22520581. *Vypisuje výběrové řízení na pozici vedoucího střediska pro Středisko pomoci Mladá Boleslav. Součástí projektu je denní centrum s noclehárnou a práce s dětmi. Nabízíme zaměstnání s dlouhodobou perspektivou v příjemném prostředí a v mladém kolektivu. Požadavky: ÚSO sociálního, teologického nebo příbuzného směru, praxi v sociální oblasti, smysl pro týmovou práci, spolehlivost, sociální cítění, křesťanský přístup. Nástup od 17.9. 2001. Písemné nabídky se stručným životopisem přijímá do 27.7. 2001 Naděje, Podhorská 57, 466 01, Jablonec n N. tel: (0428) 317120. *Přijme sociální pracovníky. Jedná se o zařízení s dvousměnným provozem, nástup od července 2001, po dohodě i později. Požadujeme kvalifikaci v oboru, sociální cítění, schopnost jednat s lidmi, smysl pro zodpovědnost. Nabízíme zajímavou práci v křesťanském kolektivu, ohodnocení dle platového tarifu pro rozpočtové organizace. *Hledá mladé muže k výkonu civilní služby. Nabízíme širokou škálu činností v sociální oblasti, možnost ubytování pro mimopražské. Předpokládáme spolehlivost a zájem o charitativní práci. Nástup po dohodě ihned. Kontakt: Naděje, Varšavská 37, 120 00 Praha 2, informace na tel: (02) 2252 1110
Naléhavě žádáme všechny náboženské obce, aby úhradu faktur za knihy a jiné tisky vydávané Ústřední radou směrovaly pouze na bankovní účet číslo: 162595369/0800 Původní účet „Edice Blahoslav“ byl k 31. 3. 2001 zrušen, po dobu tří měsíců byly platby ještě akceptovány. Od 1. 7. 2001 byl účet definitivně zrušen. Č E S K Ý Z Á P A S - čtrnáctideník Církve československé husitské Vydává Ústřední rada CČSH, šéfredaktorka: Dr. Helena Noemi Bastlová, grafik: Jan Rohlíček Adresa: Wuchterlova 5, 166 26 Praha 6, tel.: (02)20398107, fax: (02) 20398123, e-mail:
[email protected], Tiskne: OMIKRON - NV s.r.o., Modřišice 77, 511 01 Turnov Distribuce: A.L.L .production spol. s r.o., Poděbradská 24, 190 00 Praha 9 ISSN 0323-1321
