Multiplikační efekty dotací do brněnských divadel Simona Škarabelová, Mgr. Ph.D., ESF MU Brno, Lipová 41A, 602 00Brno, tel.:549497893
[email protected] Anotace: Brněnská radnice se v současné době potýká s problémem nedostatku financí na kulturu, proto nepodporuje „své“ příspěvkové organizace, tak jak na to byly zvyklé. Peníze na podporu jiných kulturních zařízení soukromého typu logicky též není dostatek. K tomu je radnice obviňována, že nerozděluje zdroje podle předem daných ekonomických kritérií. Proto ESF MU iniciovala výzkum multiplikačních efektů dotací do brněnských divadel, který právě v těchto dnech prostřednictvím dvou diplomových prací studentek fakulty probíhá. Data se sbírají v Národním divadle Brno, v Městském divadle Brno a ve dvou scénách Centra experimentálního divadla. Získávají se informace jak z ekonomického oddělení, tak od abonentů. Při tradičním hodnocení efektů výdajů veřejných rozpočtů na kulturu, resp. divadla je totiž zpravidla zcela opomíjena analýza poptávající strany této transakce, tj. samotných návštěvníků kulturních a uměleckých akcí. Tento přístup není novinkou, už v roce 1999 probíhal ve čtyřech mimopražských divadlech, nicméně pro Brno to bude přínosná informace, která může posloužit k řešení v úvodu zmíněných problémů. Příspěvek si klade za cíl informovat o metodách, průběhu i průběžných výsledcích tohoto výzkumu. Abstract: Brno municipality faces recently a problem of financial lack in culture, therefore it does not support “own” allowance organizations as it was usual. There is also a lack of money to support private cultural institutions. In addition, Brno municipality is accused of disobedience to given economic conditions in resource redistribution. According to this ESF MU has initiated research of multiplication effects of grants to theatres in Brno, which is nowadays in progress. The data has been collected in the National Theatre Brno, the City Theatre Brno and in two stages of the Centre of Experimental Theatre. Information has been acquired from economic departments and from subscribers. Demand side analysis is often left out in traditional evaluations of public cost effects in culture, esp. theatres. This approach is not new, it was applied in 1999 to four non-Prague theatres, but nevertheless it could give useful information for Brno which may help to solve above mentioned problems. The goal of this paper is to inform about used methods, process and running results of this research. Klíčové pojmy: Kultura, kulturní procesy, soukromé statky, veřejné statky, smíšené statky, pozitivní externalita, negativní externalita, multiplikační efekt, cost-benefit analýza (CBA). Key words: Culture, cultural processes, private goods, public goods, mixed goods, positive external cost, negative external cost, multiplication effect, cost-benefit analysis (CBA)
Úvod Praha v dnešních dnech zápasí s rozhodnutím, zda pořádat či nepořádat olympijské hry. Pražští radní si nechali zpracovat analýzy u renomované firmy PricewaterhouseCoopers, která vysoké vstupní náklady na pořádání olympijských her (ekonomické propočty uvádějí 135 mld Kč, z nichž 70 mld má pokrýt daňový poplatník) zmírňuje přínosy multiplikačních efektů. Olympijská investice by tak dle studie měla přinést dodatečných, multiplikovaných 25 mld. Kč. Pochopitelně, že teorie multiplikačního efektu není ekonomy všeobecně přijímanou, výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku Petr Mach ji dokonce považuje za neseriózní. Diskuse nad touto problematikou je logická a aktuálně probíhá i v Brně, kde se pozornost nesoustřeďuje na oblast sportu, jako na oblast kultury. Následující text se tedy zaměří na zdůvodnění existence multiplikačního efektu, objasnění jeho podstaty a výsledků již provedených studií. V závěru pak bude uvedena metodika a předběžné výsledky výzkumu, aktuálně probíhajícího v brněnských divadlech. Teoretická východiska Kulturu můžeme rozdělit do několika oblastí, jako je umění, ochrana kulturních hodnot, masmédia, církve apod. Podle Širokého (1997) lze ve všech těchto vyjmenovaných oblastech kultury vystopovat prvky veřejných statků, převažující formou však zůstávají statky smíšené a statky záslužné. Tomuto tvrzení odpovídá i existence pozitivních externalit a možnost vymezení skupiny obyvatel využívajících kulturní statky. Externalitou v ekonomické teorii rozumíme (Peková, Pilný, 1998) specifický jev, kdy aktivita jednoho subjektu (výroba, poskytování služeb apod.) vyvolává externí užitek (pozitivní externalita) nebo externí náklad (negativní externalita) pro jiné subjekty (v našem případě především státu, obci apod.). Pozitivní externality jsou zejména v oblasti působení kulturních hodnot na jednotlivce a jeho následnou schopnost tvůrčího myšlení, výchova k estetickému a kulturnímu potenciálu obyvatel, ke vzdělanějším voličům. Z tohoto hlediska si kulturní statky žádají podporu a státní financování (či alespoň dotace) je určitě přínosem. Tím, že spotřeba většiny konkrétních kulturních činností je směřována na obyvatele jednotlivých regionů (které mnohdy mají rozdílné potřeby), jedná se o smíšené statky nebo záslužné statky lokálního významu a měly by být financovány (dotovány) zejména prostřednictvím rozpočtů jednotlivých municipalit. Základem ekonomické hodnoty kulturních statků a produktů je jejich užitná hodnota a vzácnost. Velké obtíže jsou spojeny s hodnocením volně dostupných kulturních statků nebo kulturních služeb poskytovaných za neekvivalentní vstupné, protože kulturní statky mají v očích veřejnosti často vysokou hodnotu, ale zároveň minimální cenu. Nekončící diskuse ohledně financování vedou k tomu, že oblast kultury a jejího financování není komplexně vyřešena. Řada ekonomů se domnívá, že analýza efektivnosti v oblasti kultury je beznadějným úkolem, že efektivnost ve veřejném sektoru není otázkou ekonomickou, ale politickou. Stanovení užitků kultury by tak nemělo být jen doménou ekonomů, ale i sociologů, teoretiků kultury, psychologů a jejich závěry by měly tvořit základy, ze kterých by měli vycházet politikové. A protože je kultura jako celek v ekonomické teorii přiřazována do kategorie smíšených či záslužných statků, je věcí politického rozhodnutí, nakolik by měla být financována prostřednictvím veřejných rozpočtů.
Pro správné nastavení systému financování z veřejných rozpočtů by měly napomoci analýzy efektivnosti v oblasti kultury. Nejrozšířenější pohled na financování veřejného sektoru nabízí metoda „cost-benefit“ (tj. metoda nákladů a užitků). Při rozhodování o poskytování dotací či subvencí institucím, zajišťujícím veřejné či záslužné statky, se tento proces omezuje na poměřování užitků, plynoucích z poskytnuté peněžní částky z veřejného rozpočtu a jejich konkrétní výše. Pokud se výdaje týkají sektorů, které již ze své podstaty nemohou být bez subvencí a jejichž užitky jsou bezprostředně těžko finančně vyčíslitelné, proces oceňování se mnohdy dostane do fází odhadů, zachování „dobrých“ tradic, apod. Tento fakt se logicky dotýká i sektoru kultury. Klíčovým problémem metody cost – benefit analýzy (CBA) je dle Mališové - Malého (1997) měření velikosti jednotlivých nákladů a výnosů (užitků) v peněžních jednotkách resp. odhad jejich ceny. Z definice CBA vyplývá, že k tomu, aby bylo možné ji vůbec aplikovat, je nutné umět ocenit nejen hmotné položky, nýbrž i ty nehmotné. Dokonce i tam, kde existuje tržní cena zkoumané položky, může vyvstat nutnost její úpravy, neboť trhy nejsou dokonalé a velikost nákladů či užitků mohou odrážet deformovaně. Další komplikace přináší výskyt externalit, přítomnost rizika či nejistoty, vliv projektů na distribuci příjmů a další. V obecné rovině je nutné při oceňování nákladů a užitků nejprve posoudit, zda má dotyčná položka svou tržní cenu či nikoliv. Pokud existuje tržní cena položky, je z poloviny vyhráno. Nezbývá pak totiž nic jiného, než se přesvědčit, že tato cena není nějak zásadně deformována (např. existencí monopolu). V případě, že tržní cena prokazatelně neodráží společenské náklady, dochází ke stanovení tzv. stínové ceny, tj. ceny ošetřené o tyto deformující vlivy. Pokud nelze na trhu nalézt cenu pro danou položku, je možné pokusit se o její ocenění prostřednictvím tržní ceny podobných komodit – substitutů, pokud existují. Podaří-li se najít vhodný substitut, je jeho cena ošetřena stejným způsobem, jak již bylo naznačeno. Situace, kdy neexistuje vhodný substitut, jsou v zásadě tři: •
• •
mají-li náklady a užitky povahu privátních statků, ale v dané ekonomice k nim neexistuje jejich tržní alternativa (např. existuje pouze veřejné zdravotnictví) – zde lze využít tzv. nepřímých metod ocenění, např. odvození či odhad částky, kterou jsou spotřebitelé ochotni za poskytované statky či služby vynaložit; mají-li náklady a užitky povahu kolektivních (čistých veřejných) statků (např. neznečištěné životní prostředí) – zde je pro reálné ocenění v podstatě nezastupitelný politický proces, a to buď jeho reálný výsledek, nebo pokus o jeho odhad; spočívají-li náklady a užitky v ovlivňování hodnot jako jsou zdraví, lidský život, kulturnost apod. – zde se pravděpodobně setkáme nejčastěji se situacemi, kdy se přes veškerou snahu některé položky v daném případě ocenit nepodaří a musí zůstat jen při jejich fyzickém výčtu.
Užitky statků, které nelze ocenit bezprostředně v peněžních jednotkách, mohou být definovány a členěny na: • přímé a nepřímé – přímé jsou ty, které se těsně vztahují k hlavnímu cíli poskytnuté dotace, nepřímý užitek je v podstatě produktem vedlejším, • hmotné a nehmotné – hmotné jsou ty, které lze ocenit pomocí tržního mechanismu prostřednictvím trhu, nehmotné nelze, • peněžní a reálné, • na ty, které vznikají jako meziprodukt, a ty, které jsou konečným produktem, • vnitřní a vnější – vnitřní jsou ty, které vznikají uvnitř jurisdikce, vnější vznikají mimo ni.
Pokud použijeme některá výše uvedená kritéria na hodnocení užitků kultury, resp. divadel, můžeme užitky plynoucí z dotací těmto institucím klasifikovat jako přínosy: • návštěvníkům divadelních představení • obyvatelům žijícím v blízkosti divadel (pod tímto bodem si můžeme představit např. zkrášlení a udržování okolí divadel, vybudování a udržování dopravních komunikací, určitou „atmosféru“ místa, určitou skladbu obyvatelstva, absenci průmyslu apod.) • celou řadu nehmotných užitků (např. výchova lidí ke kulturnímu cítění, orientaci na trávení volného času určitým způsobem, snížení kriminality u těchto vrstev obyvatelstva apod.) K objektivizaci dotací na kulturu pak lze kromě výše zmíněné cost-benefit analýzy využít jeden z alternativních ekonomických přístupů, který nevychází pouze z vědomí významu kultury pro ducha regionu, ale z jeho významu pro ekonomickou životnost samotného regionu. Při hodnocení efektů výdajů veřejných rozpočtů na kulturu je často zcela opomíjená analýza poptávající strany této transakce, tedy samotných návštěvníků kulturních a uměleckých akcí. Je totiž pochopitelné, že návštěvník divadla nemá své výdaje s návštěvou divadelních představení rovné pouze ceně samotné vstupenky, ale že v praxi vydává daleko větší peněžní částku. Může se jednat např. o cenu jízdného, útratu v divadelním bufetu, nákup nových šatů, návštěvu u kadeřníka apod. Tyto výdaje se však stávají příjmem někoho jiného (mimo oblast divadla) a opětovně se jejich část může stát u dotyčného výdajem a u dalšího příjmem. Dochází tedy k tzv. multiplikačnímu efektu, multiplikaci prvotního výdaje návštěvníka divadla. Rovněž i nabízející strana, tj. samotná divadla budou podobně prostřednictvím vyplacených mezd svým zaměstnancům a platbami za různé zakázky pro firmy (své dodavatele) iniciovat jejich dodatečný příjem. Smyslem těchto úvah je fakt, že multiplikační efekt způsobí větší přínos ekonomice, než je původní výše prvotního výdaje (dotace, subvence), a proto možná změna výdajů na kulturu by neměla být pouze poměřována užitky plynoucími v samotné oblasti kultury, ale rovněž s užitky plynoucími z multiplikačních efektů. Je zcela viditelné, že v tomto pojetí by přínos z výdajů (dotací, subvencí) veřejných rozpočtů na kulturu byl větší než v tradičním pojetí. Rozsah zkoumání finančních toků v kulturních institucích a multiplikační efekty si lze ukázat na následujícím obrázku:
Obrázek 1: Finanční toky při analýze multiplikačních efektů na příkladu divadla:
dotace
sponzoři
soc. a zdrav. pojištění
daň z nemovitostí
daň z příjmu
DIVADLO náklady - vlastní - zaměstnanci - dodavatelé
výnosy - vlastní činnost - vedl. hosp. činnost - reklama, nájmy
daň a odvod z příjmu
příjmy zaměstnanců
příjmy dodavatelů multiplikované výdaje daň a odvod z dodatečného příjmu multiplikované (další) výdaje Zdroj: Široký, J. Možné projekce ekonomické teorie na kulturu. Ostrava 1997
Na základě výše uvedených skutečností byla dle výzkumů (např. v Porýní – Vestfálsku, ve Vídni i v Ostravě) potvrzena teze, že divadla nejen peníze stojí, ale také peníze přinášejí. Základní premisou je, že: • divadlo, dotované z rozpočtu města, je nejen uměleckou, ale i výrobní jednotkou, která indikuje multiplikační efekty v dalších hospodářských činnostech podnikatelských subjektů, působících především na daném území a poskytujících divadlu za úplatu své produkty, • divadlo, dotované z rozpočtu města, svými produkty indikuje vlastní a doprovodné výdaje za zboží a služby, uspokojující potřeby svých zákazníků – návštěvníků, a tím • divadlo, dotované z rozpočtu města, vyvolává zpětné odvody do městského, ale i státního rozpočtu. Základní hypotéza ověřená výše uvedenými výzkumy zní takto: divadlem vyvolané vlivy na hospodářství a přímé, i zprostředkované, daňové odvody převyšují komunální dotace, přičemž podíl indukovaného efektu zůstává jednak ve městě přímo, jednak plyne jinam. Jinými slovy řečeno: divadlem vyvolané externí vlivy na hospodářství, a přímé i zprostředkované daňové odvody, převyšující komunální subvence.
Tuto základní hypotézu je dále možno členit na dílčí hypotézy: • výdaje obyvatelstva, související s návštěvností na divadelních představeních, vyvolávají jejich další, externí výdaje; • divadla, jako dotované instituce, svými požadavky na různé odvětví (obory), vyvolávají u těchto odvětví (oborů) dodatečné příjmy – divadla se tedy chovají jako výrobní jednotky, které jsou mnohonásobně provázané s hospodářským životem měst, regionů i státu; takto vyvolané externí výdaje obyvatel a dodatečné příjmy podniků dále multiplikují svoje účinky. Při zkoumání dané problematiky je nutno vycházet z terminologie ekonomické teorie, která chápe multiplikační efekt jako efekt vyvolaný, který vznikl na základě dodatečného příjmu ekonomického subjektu (v našem případě zaměstnanců divadel a dodavatelů), externí efekt jako efekt vyvolaný samotnou účastí návštěvníků divadelního představení. Incidence je potom definována jako jakýkoliv dopad divadla na jeho návštěvníky či podnikatelské subjekty a další vlivy na okolí. Výsledky dosavadních výzkumů Zahraniční analýzy i studie dosud provedené v ČR (Marketingová laboratoř Ostrava, STEM Praha) uvádějí, že částka, kterou divák vynaloží na jednu vstupenku, se rovná částce, kterou vynaloží na navazující služby (doprava, občerstvení, kadeřník atd.). První studie těchto efektů u nás prokazují, že investice 1 Kč do divadelní činnosti generuje 2 Kč (Švýcarsko dokládá multiplikační efekt výdajů státu na kulturu ve výši 292 %, tedy v poměru 1 : 3, kdy 1 frank generuje 3 franky). Užitné efekty ekonomické • • • • • • •
Divadelní subjekty vynakládají významnou část výdajů na služby a zboží produkované v jiných odvětvích a tím zajišťují odbyt další produkce. Z veřejných zdrojů vložených do divadla se 1/3 formou přímých i nepřímých odvodů poplatků vrací do veřejných rozpočtů (v ostravském regionu bylo prokázáno, že ze 2,5 mil. Kč se vrací 1 mil. Kč), neboť divadlo je významným plátcem daní a poplatků. Divadlo produkuje statky a zboží kulturní povahy převážně z domácích zdrojů, s minimálními náklady na materiálové toky. Využívá především domácí pracovní sílu, obvykle vysoce kvalifikovanou, kreativní, se značnou inovační schopností. Je relativně levným zdrojem rozvoje i ekonomické prosperity. Divadelní aktivity přímo ovlivňují kulturní turistiku, která veřejným rozpočtům přináší nadstandardní příjmy. Divadlo je z množiny kulturních instrumentů jedním z rozhodujících ekonomických nástrojů rozvoje městských aglomerací. Sociologické studie prokazují, že aglomerace s „kulturními událostmi“ současně i ekonomicky prosperují. Divadlo jako kulturní produkt je součástí kulturního průmyslu, který už v produkci služeb a zboží kulturní povahy předstihuje tradiční průmyslová odvětví. Ve Spojených státech dosahuje už 6 % HDP, v Německu dosáhl 3% HDP se stále rostoucím trendem.
Užitné efekty sociální • Divadlo je významným prvkem sociální kohese. • Divadlo je významným urbanizačním prvkem. Stává se přirozeným centrem obce a občanů. • Právě účast veřejných rozpočtů umožňuje divadlu jeho demokratičnost, otevřenost a přístupnost pro většinu občanů. Účast občanů na kulturním bohatství zaručuje Listina základních práv a svobod. Divadlo posiluje demokracii. • Kulturní práva občanů, zejména právo na ochranu kulturního dědictví a přístupu k němu, právo svobodně a reálně se podílet na užití a výkonech kultury, na svobodu tvorby a šíření jejich výsledků, patří k deklarovanému veřejnému zájmu. • Divadlo přímo souvisí s kvalitou života. • Divadlo přispívá ke kultivaci i vzdělanosti občanů • Jako místo tzv. pozitivní deviace je instrumentem vůči kriminalitě, sociální deprivaci, drogové závislosti atd. • V procesu globalizace je místem národní a regionální identity, identifikace s vlastním kulturním dědictvím včetně jazyka. Identifikuje občany se svým městem (městskou částí, krajem, zemí). Divadlo současně snadno překračuje hranice a bariéry i vůči kulturním minoritám. Divadlo představuje vysoce mobilní socioekonomický potencionál obce. Užitné efekty estetické • interpretace, uchování a rozvoj kulturního dědictví, • prostor nové tvorby, • místo experimentu, inovace a kreativity jako určujících fenoménů těchto let, • místo živé komunikace a současně prostor sebereflexe občanů prostřednictvím umění, • přesahy k jiným druhům, žánrům a médiím a přímý vliv na filmové a audiovizuální umění, • prostor alternativy vůči komerci. Stávající výzkum v brněnských divadlech Výzkum probíhá souběžně s tvorbou diplomových prací (leden – červen 2007) studentek oboru Veřejná ekonomika, Ivy Kouřilové a Lenky Pávišové. Iva Kouřilová sbírá data v Městském divadle Brno (dále MBD), Lenka Pávišová v Národním divadle (ND). Pro srovnání s kamennými divadly probíhá sběr dat i na dvou scénách Centra experimentálního divadla (dále CED), pouze v on-line verzi na internetových stránkách. Tištěným dotazníkem bylo osloveno 3 500 abonentů MDB, a 2 700 abonentů ND. Všichni z nich měli možnost volit mezi písemným vyplněním rozeslaného dotazníku nebo jeho vyplněním na internetových stránkách divadla. Kromě abonentů bude osloveno i ekonomické oddělení divadla, aby vyplnilo údaje pro 2. část výzkumu „divadlo jako výrobní podnik“. Tato část výzkumu proběhne až v průběhu dubna 2007.
Průběžné výsledky analýzy vztahu divadlo – návštěvník V této části byl prozkoumán vztah výdajů obyvatel na činnosti doprovázející návštěvu divadla, tedy externí efekt této návštěvy. Formou ankety odpovědělo a do výzkumu bylo zahrnuto 550 návštěvníků ND (z toho 95 odpovědělo přes internet), 521 návštěvníků MDB (z toho 134 odpovědělo přes internet) a 70 návštěvníků CEDu (pouze internetové dotazování). Ukazatele jsou uváděny za rok 2006. Při popisu externích efektů byla použita klasifikace na: I. II.
externí efekty „přímé“ (základní + rozšířené) externí efekty „nepřímé“.
Pod pojmem I. jsou uváděny externí efekty, jejichž existence je spjata s každou návštěvou divadelního představení a jejichž hodnota je spotřebována v jediném okamžiku. Pod pojmem II. jsou uváděny externí výdaje, které přímo nesouvisejí s návštěvou divadelního představení, ale jsou výsledkem i jiných faktorů, a rovněž jejich hodnota není spotřebována okamžitě při jednotlivé návštěvě divadla, ale svoji hodnotu předávají postupně. Je zřejmé, že jak externí efekty „přímé“, tak i „nepřímé“ lze dále klasifikovat na nutné a dobrovolné, přičemž nutnými externími výdaji se rozumí výdaje, které je divadelní návštěvník nucen vydat při každé návštěvě divadla (např. dopravné), pod názvem dobrovolné se analyzují výdaje, jejichž výše je závislá na osobních zvycích návštěvníka (např. občerstvení). Kromě externího výdaje na cestovné, které je návštěvník nucen vydat, existují další externí výdaje, o jejichž výši do jisté míry může návštěvník rozhodnout sám. Pro potřeby analýzy byly vybrány tyto další možné výdaje a graficky znázorněny hodnoty jak v absolutní hodnotě – tedy kolik návštěvník skutečně zaplatil, ale v případě kadeřníka, kosmetiky a manikúry se pracuje s přepočítanými výsledky, které uvádějí pouze tu část výdaje, kterou sám návštěvník přikládá návštěvě divadla. (Např. výdaj za kadeřníka před představením … 100,- Kč, jaký procentní podíl na tomto výdaji přikládáte divadlu … 5 %, uvedená částka … 100 * 0,05=5 Kč.) V dotazníku byly sledovány základní výdaje abonenta, do kterých patří výdaje na divadelní program, občerstvení (před přestávkou, o přestávce, po představení), dopravu, hlídání dětí, kadeřníka před představením, kosmetiku před představením a manikúru před představením. Výdaje rozšířené jsou pak součtem základních a ostatních výdajů (tj.nákup CD, knih, DVD, triček, apod.). Při porovnání výše těchto přímých externích výdajů (bez „ostatních“ výdajů) k ceně vstupenky, byl vypočten tzv. základní multiplikační efekt návštěvníků divadla. V případě ND vyšel 1,9; v MDB vyšel 0,9; CED dosáhl hodnoty 1,3. Pokud tedy návštěvník divadla vydá 1 Kč v ceně vstupenky, vydá průměrně 1,36 Kč na jiné vedlejší výdaje. Při započtení (do jisté míry specifických) „ostatních“ výdajů, získáme rozšířený multiplikační efekt, který je o něco vyšší, konkrétně 1,67 Kč (v ND 2,26; v MDB 1,2 a v případě CEDu 1,6). Kromě těchto „přímých“ externích výdajů (takto jsou označené výdaje, které existují při každé návštěvě divadla), v praxi existují i „nepřímé“ externí výdaje, které sice nejsou tak těsně spjaty s návštěvou divadelního představení, ale návštěva divadla má na tyto výdaje rovněž vliv. Mezi tyto výdaje můžeme zařadit např. výdaje na ušití či zakoupení šatů, nákup obuvi, doplňků, šperků, apod. I když tyto hodnoty byly sledovány, z hlediska jejich obtížné verifikace nebyly do ekonomických výpočtů multiplikačních efektů zahrnuty.
Pro stanovení možných daňových odvodů z přímých externích výdajů bez dopravného1 byl použit (s vědomím značného zkreslení) jako příjemce přímých externích výdajů živnostník, který si uplatňuje výdaje na dosažení, udržení a zajištění příjmů formou paušálu ve výši 20 %. Při takto koncipovaném pohledu by celkový daňový odvod (při použití minimální sazby 12 %, která bude ve skutečnosti asi vyšší) činil v případě MDB 15,3 Kč a v případě CEDu 11,2 Kč. Při průměrné ceně vstupenky by tento údaj znamenal, že zakoupením vstupenky a shlédnutím divadelního představení, které vyvolá přímé výdaje, by veřejné rozpočty na daních získaly průměrně 13,58 Kč, což znamená cca 6 % z ceny vstupenky. Tabulka 1.: Průběžná zjištění multiplikační efektů přímých v brněnských divadlech: Multiplikační efekt přímý Základní
Rozšířený
Metoda výpočtu
ND (v Kč)
MDB (v Kč)
CED (v Kč)
Průměr
součet průměrných hodnot základních výdajů / průměrná cena vstupenky
1,9
0,9
1,3
1,36
součet průměrných hodnot základních a ostatních výdajů / průměrná cena vstupenky
2,26
1,2
1.6
1,67
14,23
15,3
11,2
13,58
Daňový odvod Živnostník, uplatňující paušál výdajů 20 % + daňová sazba z přímých 12 % externích výdajů
Zdroj: Pávišová, Kouřilová. Podklady pro DP. Brno, březen 2007
Závěr Na závěr výše uvedených skutečností je nutno ještě poznamenat, že české divadlo není v žádném případě ohroženo nějakým finančním krachem. Přes značné sociální a ekonomické otřesy, ke který dochází od roku 1989, tj. už sedmnáct letech, zůstává podpora divadla ze strany státu a obzvláště měst značná. A to hlavně ve srovnání s anglo-americkým systémem výhradně ze soukromého dárcovství. Ve většině evropských zemí je z nákladů, uvolňovaných pro oblast živého umění (tzv. performing arts), určeno přes 50% (někde až do 75%) pro oblast divadla. Má to dva důvody: vlastní nákladovost tohoto druhu umění (pro fotografii např. nepotřebujete sbory či orchestr), včetně provozu, budov a technologií a tzv. širokospektrální obslužnost, tj. počet diváků. Soběstačnost se u divadel repertoárového a souborového typu v zemích EU pohybuje od 12 – 20 %. U nás dosahuje často 30 %. Návštěvnost se u nás v posledních letech pohybuje nad 80 %, což je další pozitivum našeho divadelního systému v komparaci se zeměmi EU. Přesto jsou logické snahy o zprůhlednění systému financování divadel resp. kultury, o vytvoření objektivního systému financování kultury. Stanovení spolehlivého systému kriterií pro hodnocení efektivnosti prostředků vložených do kultury je problémem, který řeší 1
dopravné nebylo do těchto výpočtů zahrnuto z důvodů rozmanitosti druhů: auto, MHD, vlak, autobus, které mají zcela rozdílný vliv na provozovatele
odborníci na celém světě již několik desetiletí. Vedle prostých ukazatelů jako jsou náklady na návštěvníka, produkci kulturního programu nebo míra soběstačnosti (které mohou posloužit spíše ke srovnávání vývoje jedné instituce v časové řadě nebo postavení ve skupině institucí poskytujících obdobné služby za srovnatelných podmínek), se stále více prosazují metody pracující s multiplikačními efekty investic do kultury. A jak bylo uvedeno v úvodu, tyto metody se nesoustředí jen na oblast kultury. Nutno však mít na paměti, že využití této metody je poměrně značně náročné na odbornou přípravu hodnotitele, systém shromažďování informací a náklady s tím spojené. Doufám, že probíhající výzkum v brněnských divadlech tyto předpoklady splní a napomůže k objektivnímu rozhodování brněnských politiků ohledně investic do místní (nejen) divadelní kultury. Použitá literatura: • • •
• • • • • • • • •
Kolektiv autorů. Objektivizace výdajů z veřejných rozpočtů. Sborník z teoretického semináře KVE. Brno: MU, 1997. ISBN 80-210-1639-6 KOUŘILOVÁ, I. Multiplikační efekty v kultuře. Diplomová práce. Brno: MU červen 2007, v tisku. MACH, P. Olympiáda se nevyplatí. Lidové noviny, 26. 3. 2007, str. 10. Dostupné on-line zhttp://lidovky.zpravy.cz/olympiada-se-nevyplati-078/ln_noviny.asp?c=A070326_000005_ln_noviny_sko&klic=218444&mes=070326_0 [Cit. dne 26. 3. 2007] MALIŠOVÁ, I. MALÝ, I. Hodnocení veřejných projektů, Brno: MU, 1997 Ministerstvo kultury. Kulturní politika. dostupná online
ISBN 8086310-04-3 PÁVIŠOVÁ, L. Multiplikační efekty v kultuře. Diplomová práce. Brno: MU červen 2007, v tisku. PEKOVÁ J., PILNÝ J. Veřejná správa a finance, Praha: Codex Bohemia, 1998. ISBN 8085963-85-X REKTOŘÍK J. a KOL. Ekonomika a řízení odvětví veřejného sektoru, Praha: Ekopress, 2002. ISBN 80-86119-60-2 RW CAFE, ŽÁK, J. Expertní posudek dokumentu „Strategický plán rozvoje kultury města Písku do roku 2020, dostupné online http://www.rwcafe.cz/posudek.htm datum poslední revize 24.5.2005 ŠIROKÝ J. Marketingová laboratoř Ostrava. Divadla jako hospodářské podniky v roce 1999. Ostrava: Příloha ke grantové studii, 2000. ŠKARABELOVÁ, S. Ekonomika kultury a masmédia. Elektronická skripta. Brno: MU 2007. Dostupné na www.is.muni.cz Výzkum: kolik vydělají dotace? Lidové noviny, 13. 2. 2007. Dostupné on-line z http://lidovky.zpravy.cz/vyzkum-kolik-vydelaji-dotace-djz/ln_noviny.asp?c=A070213_000071_ln_noviny_sko&klic=217711&mes=070213_0 [Cit. dne 26. 3. 2007]
