12.! Fenomén národních divadel. Německo: Jezuitské a dvorské divadlo, jinak kočovné společnosti : vliv z Anglie… jezdí tam tlupy..(v anglii jsou divadle zavřená)...základy německého profesionálního divadla položili angličtí herci, kteří začali hromadně kočovat po kontinentě kolem roku 1586. Anglicky mluvící herci, adaptovat, to jest zjednodušit zápletku, přidat trochu fraškovitého humoru, pantomimy, hudby, písní a tance, aby získali německy mluvící publikum. To si zvlášť oblíbilo jejich klauny - snad proto, že se příliš nespoléhali na jazyk; kolem roku 1600 přidávali německé fráze, promluvy a celé scény a kolem roku 1625 začali ve svých trupách zaměstnávat i německé herce. Pol- 17.stol.: několik zcela německých společností. Kolem roku 1660 angličtí herci prakticky z kontinentu vymizeli. Johannes Velten (1640-1695), vzdělaný muž, jenž se snažil povznést úroveň německého divadla adaptacemi her Corneille, Moliera a dalších autorů pro svou společnost. Za stávající situace mohl však dokázat jen málo. Trupy musely stále kočovat a vyhledávat nové diváky, protože neexistovala města tak velká, aby poskytovala stálé publikum. Kočující společnosti soupeřily zvláště zuřivě o právo vystupovat na výročních trzích větších měst, protože tam se shromažďovaly největší davy. Poněvadž neexistovaly žádné stálé divadelní budovy, herci si stavěli pódia na městském rynku, v jezdeckých školách, hospodách, v šermírnách a míčovnách. Program měnili denně a často jej museli doplňovat, aby přivábili malé potenciální publikum. Veltenova společnost měla obvykle na repertoáru osmdesát pět až devadesát her. Koncem sedmnáctého století se program skládal z jedné dlouhé hry a z dohry; obě pak mohly zahrnovat doplňková povyražení jako písně, tance či akrobatické kousky. Hlavním pořadem večera byla "hauptakce", čili Haupt-und-Staatsaktion, která mohla být vážná nebo komická. Dohra, Nachspiel, byla obvykle fraškovitá. Autorství není u většiny těchto rozsáhlých her jasné. Mnohé z nich byly slátaniny vážných a komických scén, bombastu a násilí, zlotřilých intrik a šťastných úniků. Ať už byla hra jakkoli vážná, její nejvýraznější postavou byl vždycky klaun. Kolem roku 1707 splynuli všichni dosavadní klauni v postavě Hanswursta, kterého obdařil základními rysy Joseph Anton Stranitzky (1676-1726). Hanswurst byl syntézou mnoha prvků: Harlekýna, známého německému publiku z kočující komedie dell'arte, středověkého blázna a různých šaškovských postav zanesených sem anglickými herci. Stranitzkého Hanswurst byl bodrý sedlák a pivař s bavorským akcentem. Nosil špičatý zelený klobouk, červenou kazajku, dlouhé žluté kalhoty a bílé okruží. Stranitzky tu založil tak silnou tradici improvizace, že psané drama se v Rakousku prosadilo až v druhé polovině osmnáctého století. Počátkem osmnáctého století se tedy na nízké úrovni divadla podílelo několik faktorů: repertoár zaměřený na nevzdělané publikum, neškolení herci, jen o něco málo lepší než pouliční komedianti, a takové podmínky, které neumožňovaly hry zkoušet a pečlivě inscenovat. Není divu, že za takových okolností aristokracie a duchovenstvo divadlem pohrdali. Reformy Gottscheda a Neuberové: Johann Christoph Gottsched (1700-1766), který se po studiu na univerzitě v Královci záhy stal vůdčím německým intelektuálem. :rozvoj němčiny jako prostředku literárního výrazu, protože latina stále ještě byla univerzitním jazykem (první přednáška v mateřštině se konala až roku 1687) a šlechta dávala přednost francouzštině. Gottsched především usiloval povznést
mravní úroveň a umělecký vkus Němců, a to nejen vzdělanců a aristokracie, ale také prostých lidí. Divadlo ho přitahovalo, protože v něm viděl prostředek jak oslovit negramotné masy. Dcera právníka a vládního úředníka Karolina Neuberová (1697-1760) utekla z domova roku 1717 s Johannem Neuberem, za něhož se provdala roku 1718 poté, co se dala k herecké společnosti. Získali rovněž titul "Dvorní herci polského krále a saského kurfiřta", který jim dal právo vystupovat o výročním trhu v Lipsku, tehdy intelektuálním středisku Německa a Gottschedově domovu. Roku 1727 se Neuberovi dohodli s Gottschedem, že budou spolupracovat na reformě divadla. Tento vztah, který trval do roku 1739, je významný jako první případ spojení předního literáta s profesionálním německým souborem. Nejprve bylo třeba vytvořit nový repertoár, poněvadž Gottsched si přál vyloučit z něho Haupt-undStaatsaktionen, improvizace, burleskní dohry a hanswurstiády. Pokusy o vyhnání Hanswursta od Neuberové, neúspěšné. Vedení souboru, kontrola jeho členů, ukázněnost…ne improvizace Stálé kočování, Neuberové se nedaří dosáhnout takového lesku v představeních (velký repertoár), veřejně napadá publikum pro nedostatek vkusu. Znepřátelí si přívržence, jede do Ruska, pak zpět, pohádá se s Gottschedem, i když se oba stali terčem posměchu, později se jejich metody staly stěžejními pro budování divadel v Německu. Roku 1765 postavil Ackermann první stálé divadlo v Hamburku. Soupeření uvnitř souboru však bohužel vedlo ke konfliktům. Ackerman odchází, pronajímá nově vytvořenému hamburskému Národnímu divadlu. Hamburské Národní divadlo vzniklo na základě idejí, které razil Johann Friedrich Löwen (1729-1771), Schönemannův zeť a autor prvních dějin německého divadla (vyšly 1766). Löwen svaloval vinu za špatnou pověst divadla na nevzdělané ředitele a herce, na ziskovou motivaci, absenci státní podpory, nutnost kočování a nedostatek německých autorů. K nápravě situace navrhoval zřídit stálé, subvencované, neziskové divadlo, v jehož čele by stál placený ředitel. Přimlouval se za zřízení akademie pro výchovu herců, za penzijní systém a mzdy, které by přilákaly nejlepší herce, a za ceny udělované dramatikům. G. E. Lessing, _ pověst nejlepšího německého dramatika, byl získán, aby se stal stálým kritikem a poradcem společnosti a aby redigoval divadelní časopis, který by povzbuzoval zájem o repertoár a vychovával publikum. Vzhledem k tomuto poslání je dnes Lessing pokládán za prvního dramaturga (to jest za literárního a uměleckého poradce a za lektora her, který doporučuje repertoár a působí jako interní kritik); Hamburské ND bylo otevřeno s velkými nadějemi v dubnu 1767. Löwen však u souboru záhy ztratil autoritu a pouze Ekhof v něm dokázal udržet jakousi disciplinu. Divadlo muselo navzdory cíli, který si předsevzalo - že bude uvádět jen vysoce kvalitní hry -, zařazovat i různá zábavná čísla, aby si udrželo návštěvnost. Celý podnik skončil neslavně roku 1769. Jediné, co po něm zůstalo, byl Lessingův divadelní časopis Hamburská dramaturgie, pokládaný dnes za velké kritické dílo osmnáctého století. V Miss Sara Sampson čerpal Lessing z mýtu o Médeie, ale děj zasadil do současné Anglie. Posunul také ohnisko příběhu tím, že z oběti Médeina hněvu udělal ústřední postavu. Jeho hra líčí příběh naivní milující dívky Sáry, kterou mladý zpustlík přemluví, aby s ním utekla. Když se jeho dřívější milenka doví, že ji opustil, Sáru otráví a uprchne na kontinent. Hru Miss Sara Sampson uvedla poprvé Ackermannova společnost : nejoblíbenější a nejnapodobovanější hrou v celém Německu. Lessing : překlady Diderotových děl, bylo poprvé v Německu s to
přivábit do divadla početné měšťanské publikum. Lessing se postupně dobral přesvědčení, že nejvhodnějším vzorem pro německé autory je anglické drama, takže kolem roku 1760 se už zcela rozešel s názorem Gottschedovým, který zdůrazňoval modely francouzské: vyzdvihoval anglické drama jak ve svých hrách, tak v kritických statích, zvláště v Hamburské dramaturgii (1767-1769). Mína z Barnhelmu (Minna von Barnhelm, 1767), se často označuje za první německou národní komedii. Lessing : součástí hlavního proudu racionalismu osmnáctého století, jenž viděl vesmír jako ovládaný dobrotivým božstvem, člověka jako v podstatě dobrého a lidského ducha jako schopného s vynaložením rozumu vyřešit všecky závažné problémy. Jeho hry, třebaže skladebně volnější než francouzské drama tohoto období, reprezentují spíše "revidovaný klasicismus" než radikálně nový přístup. Jeho kritika však posloužila k podkopání klasicismu. Zřizování národních divadel v letech 1770-1800 Vznikla divadla založená státem. Gotha byla prvním místem, kde ze zbytků společnosti hamburského Národního divadla vzniklo státní divadlo. Josef II. zřídil Císařské a národní divadlo. Jeho organizace a řád byly založeny na vzoru Comédie-Francaise. Ačkoli Burgtheater musel zpočátku čelit různým obtížím, díky velkorysé státní podpoře, která tu umožnila shromáždit kvalitní soubor, se postupně vypracoval do čela německy mluvících divadel. Třetí státní divadlo bylo založeno roku 1779 v Mannheimu, jehož panovník se stal následníkem bavorského kurfiřtství a přestěhoval svůj dvůr do Mnichova. (Po roce 1780 se divadla zřizovala ve všech německy mluvících oblastech. Mezi nejlepší patřila divadla v Kolíně nad Rýnem, v Mohuči, Salcburku, Výmaru a v Pasově, ale divadlo založené roku 1786 v Berlíně se mělo stát nejvýznamnějším. )
V letech 1775-1800 panovníci nyní mezi sebou soutěžili ve zřizování činoherních divadel, tak jako se dříve předháněli v podpoře opery. Divadlo bylo nyní považováno za kulturní instituci, která měla sloužit jako nástroj sjednocení Německa. Před rokem 1800 byla už stálá divadla v Linci, Innsbrucku, Praze, Brně, Frankfurtu nad Mohanem, Augšpurku, Norimberku, Altoně, Vratislavi, Rize a dalších městech. V devadesátých letech existovalo přes sedmdesát německých společností, z nichž více než polovina měla své stálé sídlo. Kočování se omezovalo na menší společnosti. Změna v německém vědomí se začala projevovat kolem roku 1805-1806, kdy bylo Německo pod napoleonskou nadvládou. Z odporu proti cizímu vlivu se u germánských národů začal projevovat nacionalismus a zájem o vlastní minulost. Vzniklo však jen málo významných nacionalistických her, snad proto, že jak v napoleonské době, tak po ní byla cenzura velmi přísná. Protože na novinky se hledělo s nelibostí, sestavoval se repertoár z klasiků (včetně Lessinga, Goetha, Schillera a Shakespeara) a z krotkých děl, jako byla Kotzebuova. V dosti jalových letech 1815-1830 vynikají dva dramatici: Grabbe a Grillparzer. Christian Dietrich Grabbe (1801-1836), za svého života přehlížený, je dnes uznáván za předchůdce expresionismu, epického i absurdního divadla. Grillparzerovy hry zpracovávají náměty antické, jako Sapfó (Sappho, 1818) a trilogie Zlaté rouno (, 1821), historické, jako Štěstí a pád krále Otokara (, 1824) a Židovka z Toleda (, 1837), a filozoficko fantastické, jako Sen jako život (, 1834), inspirovaný Calderónovou hrou Život je sen. Grillparzer je první významný
dramatik, který vyjádřil pocit rozčarování, jenž následoval po vídeňském kongresu. V jeho hrách jsou protagonisté obvykle vykořenění a odcizení své společnosti. Pokoušejí se, vedeni nějakým vyšším ideálem, o usmíření s jinými i se sebou, ale obvykle končí tragicky. Rakouský temperament však nalezl charakterističtější výraz v lidové a vesnické hře, která byla dominantním typem od té doby, co Stranitzky rozvinul typ Hanswursta. Tato dlouhá tradice vyvrcholila v devatenáctém století hrami Raimundovými a Nestroyovými. Regionální dialekty, folklor, alegorie a fraška jsou hlavní složky takových her Po nezdařených revolucích roku 1830 vystoupilo do popředí nové hnutí - Mladé Německo - a postaralo se o některé mimořádně polemické hry třicátých a čtyřicátých let. Jeho členy, v mnoha ohledech zcela rozdílné, sjednocovalo pohrdání abstraktním a romantickým idealismem. V dramatu byli vůdčími postavami Gutzkow a Laube. Trvalejší slávu si získal Georg Büchner (1813-1837), spisovatel volně se přiřazující k Mladému Německu. Büchner napsal jenom tři hry, Dantonovu smrt (, 1835), ironickou komedii Leonce a Lena (, 1836) a nedokončeného Vojcka (1836). Ústřední postavou Dantonovy smrti, epizodického dramatu odehrávajícího se za "vlády teroru" ve francouzské Revoluci, je idealista, který vidí, jak malichernost ničí jeho nejvyšší cíle, a propadne podezření, že jeho ideály byly jen zástěrkou smyslových choutek. Zvýšená citlivost ho vede k pochybnostem o smyslu existence a nedovoluje mu tyto pochybnosti rozptýlit, takže končí v zoufalství a smrti. Vojcek, jedna z prvních her, které pojednávají o hrdinovi z nejnižších vrstev s pochopením, ukazuje postupný úpadek člověka chyceného v pasti dědičnosti a prostředí. Svým námětem je tato hra předzvěstí naturalismu, kompozičními prostředky a stylem dialogu předjímá expresionismus. Svými názory i technikou Büchner značně předběhl svou dobu, proto působily jeho hry, když je Max Reinhardt kolem roku 1910 objevil, velmi moderně. Od té doby platí Büchner za jednoho z největších dramatiků devatenáctého století.
České národní obrození a divadlo 70. léta 18. st. - 40. (50.) léta 19. st. - velké společenské hnutí: národně osvobozenecký boj, národní a demokratické uvědomování lidu, formování novodobého českého národa, počátky novodobého českého kulturního života, označováno jako vzkříšení národa nebo probuzení (buditelé) - impuls z Francie vedl k nutnosti reformovat absolutismus - myšlenky fr. osvícenství - urychleno rozkladem feudalismu (nástup kapitalismu) - ekonomické důvody, k reformám došlo za Marie Terezie (1740 - 80) a za Josefa II. (1780- 90) - zrušení nevolnictví a vydání tolerančního patentu r. 1781(povolil nekatolická vyznání), zkusil zrušit i robotu - odpor šlechty - nositelé hnutí: česká buržoazie a inteligence (opora o venkovský lid - zájmy dočasně stejné) - demokratický charakter hnutí - zdroje NO: revoluční nálada lidu (vrcholí r. 1848), myšlenka slovanské vzájemnosti (posila národního sebevědomí), sběratelství (poezie inspirována lidovou slovesností - Erben, Čelakovský, Němcová), lidové zábavné čtení - vydává Václav Matěj Kramerius v České expedici (Krameriovy c.k. pražské poštovské noviny), činnost
drobné venkovské inteligence (učitelů, vlasteneckých kněží), lidové divadlo (i loutkové Matěj Kopecký), obrozenecká věda (jazykověda a historie), spisovný jazyk (místo latiny) němčina, pak čeština vliv na divadlo - příliv venkovanů do měst za prací vedl k posílení českého živlu a tím i možností profesionálního českého divadla - cenzura odňata církvi a přešla do rukou státu, což ji poněkud zmírnilo, bylo možné kritizovat i příslušníky privilegovaných vrstev - jen Bůh a panovník zůstávali nedotknutelnými - negativní důsledky pro kulturu mělo rušení klášterů, knihoven, uměleckých sbírek (místo pro kasárna, sklady...) - tažení proti pověrám a omezení svátků postihlo folklór, ale nedokázalo potlačit většinu zvyků a obřadů - Leopold II. (1790 - 1792) - stoupenec osvícenství, ale některé radikální reformy svého bratra zrušil s ohledem na průběh a ohlas Velké fr. revoluce - josefínské reformy byly postupně oklešťovány - cenzura zakázala osvícenské dramatiky jako Voltaira, Rousseaua, Lessinga, Schillera či Goetha periodizace NO: 1. fáze = obranná (převážně vědci) - od 70. let 18. st. do poč. 19. st. 2. fáze = ofenzivní (vědci i básníci) - od poč. 19. st. do konce 20. let 19. st. 3. fáze = vyvrcholení obrozeneckých snah 30. - 50. léta 19. st. 1) jazyková etapa NO cíl: čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk, zrovnoprávnění z němčinou, zájem o čes. kulturu a dějiny nejvýznamnější osobnost: Josef Dobrovský (Podrobná mluvnice češtiny, Německo-český slovník, Dějiny české řeči a literatury, Základy jazyka staroslověnského) počátky obrozeneckého divadla: působivost mluveného slova, úkol: zajistit pravidelná česká představení, vychovat české herce, vytvořit české hry, vliv na národní uvědomování lidu první scény: - po Šporkově divadle (1701 - 1738) převzalo úlohu veřejné scény DIVADLO V KOTCÍCH (1739 - 1783), určené italské opeře a německé činohře (projekt operního divadla v Praze Santo Lapis - it. opery, do r. 1740) - umístění divadla v prostorách tržiště, stálo na Havelském městě - tržnice, tzv. Menší Kotce - typicky impresiáriovským divadlem - o repertoáru, souborech, interpretech i výtvarnících rozhodovali sami impresiárové, buď neměli vlastní soubor a pouze najímali různé trupy a soubory, nebo vedle hostujících souborů měli i vlastní skupinu - prošlo jím mnoho operních i baletních souborů a pantomimických skupin, především it. a něm. (i fr.) - rozšíření repertoáru - vedle opery opera buffa, melodram, singšpíl a fr. operette comique (hra se zpěvy a tanci), opera-pantomima, burlesky (uváděné Kurzem) - Josef Felix von Kurz - ředitel 1760-64, - “bernardoniády”, postava Bernardona navazovala na Hanswursta a comedii dell ́arte, improvizované herectví, jehož součástí byly komické scénky zvané lazzi (gagy), proměny, triky, skoky, pády, improvizace - diváci, kteří toužili po atraktivní podívané a po zábavě - Johann Josef von Brunian - řed. 1769 - 1778, přivedl tuto
scénu k vrcholu, 1771 vyhlásil divadelní reformu : náročnější repertoár (Moliere, Voltaire, Rousseau, Diderot, Lessing, Goldoni), 1774 dal zřídit pobočnou Letní scénu za Bruniana se uskutečnily v Kotcích dva významné pokusy o inscenaci v češtině: z němčiny přeložená veselohra Kníže Honzík byla vypískána pro špatnou výslovnost německých herců a místy neohrabaný překlad, opera - pantomima Jana Tučka Zamilovaný ponocnej měla úspěch - v českých představeních se pokračovalo za ředitelů Bustelliho a Wahra - 1783 divadlo uzavřeno - ... NOSTICOVO DIVADLO - otevřeno 1783 Lessingovou Emilií Galotti v blízkosti Divadla v Kotcích, r. 1798 prodáno šlechtě a nazýváno STAVOVSKÝM - r. 1787 zde dirigoval Mozart Figarovu svatbu a premiéru Dona Giovanniho (tuto operu zkomponoval přímo pro Prahu) - divadlo bylo určeno činohře a opeře, provozované něm. či it., mělo také balet a pantomimu - česká představení v neděli odpoledne nebo ve svátek, bratři Karel Ignác a Václav Thámové, 1786 výměna souboru - propuštění herci založili C.K. VLASTENECKÉ DIVADLO (1786 - 1789 = BOUDA) - 1806 - 1816 - řed. Karel Liebich, povznesl na slušnou úroveň něm. činohru, obnovil české odpolední hry, 1812 pověřil jejich řízením Jana Nepomuka Štěpánka (1824 se stal na 10 let jedním ze spoluředitelů) - 1834 - František Škroup - hudba k Tylově pražské lokální frašce - 1848 - Tyl vyslovil myšlenku samostatného českého Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná vražda - 1846 - 1851 J.K. Tyl dramaturgem českých her divadla - 1851 - propuštění herců, kteří nehráli v něm. hrách - Tyl s nimi kočuje po Čechách C.K. VLASTENECKÉ DIVADLO (1786 - 1789 = BOUDA) - na Koňském trhu (Václavské nám.), ze dřeva repertoár: překlady klasiků (Moliere, Shakespeare, Schiller), veselohry (Prokop Šedivý, Masné krámy, Pražští sládci), vlastenecké hry - z čes. dějin (Václav Thám, Břetislav a Jitka,Vlasta a Šárka) - ze začátku přeplněná, ale přes počáteční vysokou návštěvnost se mu moc finančně nedařilo, dluhy, v urč. dny se nesmělo hrát (svátky) 2) ofenzivní fáze - vliv napoleonských válek, národně osvobozenecké hnutí v Evropě - ...1809 - kancléřem Metternich, 1815 Vídeňský kongres: Svatá aliance - systém rovnováhy sil, vytvořil v rak. císařství účinný systém policejní kontroly a zastrašování, který se udržel až do revoluce 1848 - pro divadlo - zpomalení vývoje - Josef Jungmann, František Palacký, Jan Kollár, Fr. Lad. Čelakovský 1804 - právo hrát české hry odkoupila šlechta vlastnící Stavovské divadlo, česká odpolední představení byla zakázána pod záminkou, že by odváděla lidi od bohoslužeb, řed. Liebich usiloval o jejich povolení 1809 - 1812 se české divadlo v Praze nehrálo ochotnická éra - 1812 - 1824 1812 - Štěpánek - česká představení ve Stavovském divadle, ale jen jako ochotnická a dobročinná a pouze v “noremní” dny - tj. ve dny velkých státních a církevních svátků, kdy se nesmělo provozovat výdělečné divadlo, (uváděl hl. sebe, 1816: dvojjazyčná veselohra Čech a Němec) 1823 Štěpánkovi se podařilo za podpory zpěváků Stavovského divadla, kt. byli čes. původu, uvést i první česká operní představení, a to s mimořádným úspěchem 1824 se stal
jedním ze spoluředitelů (až do r. 1834), poté do své smrti (1844) v čele souboru, česká představení povolena v neděli a ve svátek odpoledne, jeho zásluhou začala nová, poloprofesionální etapa ve vývoji čes. div. - herci Stavovského divadla: Vilém Grau, Josef Grabinger (za Štěpánka),J.J. Kolár, Fr. Krumlovský, Anna Kolárová, Jan Kaška (za Tyla) 1821 - veřejnosti otevřeno Teisingerovo divadlo (v místech dnešního Masarykova nádraží) - ochotničil Klicpera Jan Nepomuk Štěpánek (1783 - 1844) - dramatik, autor veseloher a frašek, herec a režisér, vůdčí postava čes. div. v první třetině 19. st., napsal, přeložil a upravil přes sto titulů (původních her napsal 15), hry z čes. dějin: Břetislav První, český Achilles, aneb Vítězství u Domažlic, Obležení Prahy od Švédů, veselohry: Berounské koláče, Čech a Němec, Pivovár v Sojkově Václav Kliment Klicpera (1792 - 1859) - autor veseloher, jeho komedie patří k dodnes hrané klasice, velký konkurent Štěpánka, jeho hry měly estetickou a uměleckou hodnotu parodie na rytířské hry: Hadrián z Římsů: parodie na rytířské činohry, veselohra o nezdařených námluvách směšného Hadriána, kterému chybí vše, co by měl mladý rytíř mít: krása, odvaha, šikovnost, inteligence. Komičnost je zvýšena tím, že ve hře vystupují Hadriánové dva: jeden přestrojený, který je považován za pravého, a Hadrián skutečný, který je držen za podvodníka a uzvězněn. Toto přestrojování postav - kterému Klicpera říkal „kuklení“ - patří k jeho nejoblíbenějším prostředkům situační komiky. žánrové obrázky ze současnosti: Zlý jelen, Rohovín Čtverrohý: jednoaktovka, má jen mužské role, jednoduchý a vtipný příběh o tom, jak se mladí svobodomyslní umělci důmyslně pomstí nadutému a omezenému měšťanovi, Divotvorný klobouk: tříaktová komedie, kde dějovým základem je anekdota o napálení bohatého kupce Koliáše dvěma mladými studenty, Strnadem a Křepelkou, kteří dohodnuti se sklepníkem prodají lakomci „zázračný klobouk“, jehož majitel může v hospodě sníst a vypít, co hrdlo ráčí, a nemusí za to nic platit. protivílečná hra: Veselohra na mostě (zhudebněná - opera, B. Martinů, Klicpera jako první v čes. dějinách napsal skutečný dramat. text s dramat. situací): hříčka založená na komické situaci, v níž se octne několik lidí na mostě mezi pozicemi dvou nepřátelských armád. Na mostě mezi nepřátelskými vojsky se postupně setkají milenci, manželský pár a učitel. Protože každý z nich má propustku od jedné znepřátelené strany, a to pouze „tam, ne zpět“, nemohou se z mostu dostat. Mezitím, co řeší své osobní roztržky, dojde k bitvě. Strach ze smrti semkne milence i manžele zase dohromady. Po chvíli vítězí přátelské vojsko, protože jim manžel poradil, jak na nepřátelské vojsko. Hra, kde jde o život - schyluje se k bitvě - co mají zvolit za jednání a jaké postoje zaujmout lidé na mostě? Volí většinou postoje nepatřičné, neschopné vytvořit vztah k situaci. Klicpera zde zaujal kritické stanovisko vůči určitému stavu lidí a jejich chování. protiměšťácká satira: Každý něco pro vlast: konverzační veselohra, ve které dává obsazování úřadu starosty příležitost k zesměšnění několika kandidátů, prospěchářských „vlastenců“, kteří se honosí svými zásluhami o obecní blaho a hledají prostřednictvím vychytralé paní správcové přízeň vrchnosti. 3) vyvrcholení NO, doba mezi revolucemi 1830 a 1848 (odpor k útisku, absolutismu), vznik 1. politického obrozeneckého programu = austroslavismu (Palacký), radikálové (Sabina, Frič) a liberálové (Palacký, Havlíček) Karel Hynek Mácha (1810 - 1836) - herec Tylovy skupiny, poezie i drama, dochovaly se fragmenty - Bratři (o nástupu knížete Břetislava po bojích o trůn), Bratrovrah aneb Václav a Boleslav, dále dramatizace Máje, povídky Kat (obojí E.F. Burian) nebo Cikánů
Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856) - herec, dramatik, režisér, překladatel, prozaik, novinář, vlastenec, organizátor společenského života (plesy, besedy), napsal 118 her historické hry: vznikly kolem r. 1848, jsou historické jen svými tématy, ale vyjadřují ideály let 1847 - 48, ovlivněné Shakespearem - Jan Hus, Kutnohorští havíři: látkou je krutě potlačená vzpoura kutnohorských havířů z konce 15. st., r. 1848, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové: příběh z 10. st., zavraždění knížete Václava bratrem Boleslavem obrazy ze života (hry ze současnosti): Paličova dcera: drama , zobrazuje určitou společnost v určité lokalitě. Hra vypráví o dceři paliče (žháře), Rozárce. Chce vzít na sebe vinu své otce Valenty. Setkává se z předsudky, sobectvím a představou, že hodnota člověka je přímo úměrná jeho majetku. Stará se o své sourozence, názorvesnice „je nějaká divná“ ji žene až do města k tetě, ta ji ovšem může i s jejími sourozenci přijmout pouze na chvíli. Pochopí, že emůže v této zemi žít a odchází do Ameriky. Pražský flamendr, Fidlovačka: lokální fraška, dějové pásmo-odstranění nepřátelství mezi poněmčilou máselnicí Mastílkovou a „starým Pražanem“ ševcem Kroutilem a o konečně šťastné lásce jejich dětí, adaptace: Paní Marjánka, matka pluku dramatické báchorky: Strakonický dudák: Švanda dudák se rozhodne odejít do ciziny vydělat si peníze pro sňatek s Dorotkou. Jeho matka víla Rosava mu očaruje dudy, kterými se v cizině proslaví. Zbohatne a zradí jak Dorotku, tak i svého přítele Kalafunu. Dorotka ho nakonec zachrání a spolu se vrátí do její chaloupky. Ve světě ho provází peněz chtivý Vocilka, Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky - ve většině Tylových her má své místo hudba, zpěv, tanec - představa divadla jako školy života, často tlumí rozpory postav a konflikt řeší smírně, věří v dobré jádro člověka, v možnost změny povahy působením citu 1834 - 1837 - ochotnické Kajetánské divadlo - vedl Tyl, ze souboru se pak někteří stali profes. herci - jádro souboru přešlo do Staváku (Kaška, Kolár, Manetinská-Kolárová) - 1834 - František Škroup - hudba k Tylově pražské lokální frašce Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná vražda - 1846 - 1851 J.K. Tyl dramaturgem českých her - 1848 - Tyl vyslovil myšlenku samostatného českého divadla - 1851 - propuštění herců, kteří nehráli v něm. hrách - Tyl s nimi kočuje po Čechách, hercem Kullasovy a později Zöllnerovy spol. 1842 - 1843 - česká představení se dočasně přestěhovala do Nového divadla v Růžové ul. (u Jindřišské), šéfem a režisérem se stal Josef Jiří Kolár, nebylo dost diváků pro výhradně český každodenní provoz (2000 míst), nakonec se české hry vrátily do Staváku závěr: - Jednota pro divadlo české 1845: 1. pokus zorganizovat stavbu čes. div. - 1850 obnovení snah o postavení českého národního divadla, Sbor pro zřízení čes. nár. div. v Praze (Tyl, Palacký, Rieger), 1855-60 Sbor nevyvíjel téměř žádnou činnost, vyvrcholilo postavením Prozatimního divadla (1862 - 1881), - Bachovský absolutismus (1849 - 59, Bach ministrem vnitra), Divadelní řád - platnost zákona, tvrdě potlačuje všechny svobodomyslné projevy na divadle - cenzura - první česká kočovná společnost 1849: Prokopova - Národní divadlo pro venkov !16.!května!1868!základní!kámen,!1869!byla!zřízena!stavební!kancelář!(budovnice)! u!Žofína,!1870!byla!stavba!v!úrovni!Ferdinandovy!třídy.! Na!výtvarné!výzdobě!divadla!se!podíleli!zejména!Bohuslav!Schnirch,!Mikoláš!Aleš,!František! Ženíšek,Josef!Václav!Myslbek,!Václav!Brožík!a!Julius!Mařák.! Národní!divadlo!bylo!poprvé!otevřeno!11.!června!1881!na!počest!návštěvy!korunního!prince! Rudolfa!premiérou!SmetanovyLibuše,!komponované!začátkem!sedmdesátých!let!pro!tuto! příležitost.!Prvním!ředitelem!divadla!byl!jmenován!operní!zpěvák!a!pedagog!Jan!Nepomuk!
Maýr.!Odehrálo!se!v!něm!ještě!jejích!dalších!jedenáct!představení,!než!byla!budova!uzavřena! pro!dokončovací!práce.!Uprostřed!nich,!12.!srpna!1881,!došlo!k!požáru,!který!zničil! měděnou!kupoli,!hlediště,!oponu!od!Františka!Ženíška!i!jeviště!divadla.! Požár!byl!pochopen!jako!„celonárodní!katastrofa“!a!vyvolal!obrovské!odhodlání!pro!nové! sbírky:!za!47!dní!byl!vybrán!milionzlatých.!Na!sbírku!přispělo!celkem!45%!lidí!z!Prahy.!Budovu! po!požáru!dokončil!prof.!arch.!Josef!Schulz.!Obnovené!divadlo!bylo!otevřeno!18.! listopadu!1883!opět!představením!Smetanovy!Libuše.!Nyní!mělo!divadlo!i!nového!ředitele,! spisovateleFrantiška!Adolfa!Šuberta.! !
