Fráni Šrámka 1139/2 500 02 Hradec Králové www.akhradec.cz tel.: +420 495 510 765 fax: +420 495 581 970 e-mail:
[email protected]
Zn. 263/11
Městský soud v Praze Hybernská 1006/18 111 21 Praha 1
Žalobce:
Město Česká Lípa, IČ 260428, se sídlem T. G. Masaryka 1, 470 01 Česká Lípa zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem
Žalovaný:
Ministerstvo dopravy, IČ: 66003008, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1
ž a l o b a proti rozhodnutí žalovaného, č.j. 28/2010-190-STSP/33, ze dne 3. prosince 2010 (dle soudního řádu správního) Trojmo Přílohy:
Plná moc Rozhodnutí Ministerstva dopravy, č.j. 28/2010-190-STSP/33, ze dne 3. prosince 2010 Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009 – 34/99.9.1/Ls ze dne 6. srpna 2010
Soudní poplatek v hodnotě 2.000,- Kč [dle položky 14a bod 2. písm. a) přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění předpisů pozdějších] bude uhrazen na účet státního rozpočtu zřízený u České národní banky pro Městský soud v Praze k výzvě soudu.
JUDr. Kamil Podroužek je samostatný advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod ev. č. 10046 Mgr. Petr Moník, LL.M. je samostatný advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod ev. č. 12477 JUDr. Stanislav Kadečka, Ph.D. je samostatný advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod ev. č. 11294
Usnesením Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy, č. j. OD 921/2009 – 34/99.9.1/Ls, ze dne 6. srpna 2010 (doručeným žalobci dne 10. srpna 2010) bylo ve věci žalobce města Česká Lípa, IČ 00260248, se sídlem T. G. Masaryka 1, Česká Lípa, (dále jen „žalobce“) o uložení povinnosti odpůrci obchodní společnosti VETT a.s., IČ 25404717, se sídlem Nádražní 287, Zákupy, (dále jen „odpůrce“) zaplatit žalobci částku 51,142.789,783 Kč s příslušenstvím, dle ust. § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu řízení o návrhu ze dne 26. 3. 2007 zastaveno, a to z důvodu překážky dle § 48 odst. 1 správního řádu. Proti uvedenému správnímu rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 6. srpna 2010 podal žalobce řádně a včas ve smyslu ust. § 81 a násl. správního řádu přípustné odvolání, když v souladu se zákonem uvedl, že předmětné rozhodnutí napadá v celém jeho rozsahu, a to pro jeho nesprávnost, nezákonnost a nepřezkoumatelnost, spočívající především v jeho obsahových i formálních nesprávnostech a nedostatcích, přičemž zdůraznil, že dle jeho přesvědčení zde vůbec nebyly naplněny zákonné předpoklady pro takový postup, jaký byl napadeným usnesením ze strany správního orgánu jednostranně a bez jakéhokoliv předchozího upozornění zvolen. Konkrétně pak uvedl, že odvoláním napadené rozhodnutí trpí zejména následujícími vadami:
nespráností spočívající v nesprávném výkladu ust. § 48 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „správní řád“),
nezákonností, když správní orgán prvního stupně zcela ignoroval ust. § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen „o.s.ř.“), dle kterého: „jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány“,
nepřezkoumatelností, a to pro nedostatek důvodů když v rozhodnutí nebyl náležitě, resp. fakticky nijak, odůvodněn jeho výrok,
a konečně i porušením procesních práv a legitimního očekávání účastníka řízení.
Dne 7. prosince 2010 pak bylo žalobci doručeno rozhodnutí žalovaného Ministerstva dopravy – Odboru veřejné dopravy, č.j. 28/2010-190-STSP/33, ze dne 3. prosince 2010, jímž se (mimo jiné) odvolání žalobce zamítá „a usnesení Krajského úřadu Libereckého kraje o zastavení řízení č.j. OD 921/2009-34/99.9.1./Ls ze dne 9. 8. 2010 se potvrzuje.“ Proti tomuto správnímu rozhodnutí Ministerstva dopravy – Odboru veřejné dopravy ze dne 3. prosince 2010 (jehož jeden opis žalobce v souladu s ust. § 71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění předpisů pozdějších, přikládá k této žalobě) podává tímto žalobce
2
v souladu s ust. § 4 odst. 1 písm. a), § 32 a násl., § 65 a násl. soudního řádu správního (dále též jen „s.ř.s.“) řádně a včas přípustnou
žalobu, kteroužto předmětné správní rozhodnutí Ministerstva dopravy – Odboru veřejné dopravy, č.j. 28/2010-190-STSP/33 ze dne 3. prosince 2010 napadá v plném rozsahu, a to pro jeho nesprávnost a nezákonnost, jakož i pro závažné procesní vady, jež mohly mít vliv na správnost rozhodnutí, přičemž navíc zdůrazňuje, že dle jeho přesvědčení zde vůbec nebyly naplněny zákonné předpoklady pro takový postup, jaký byl napadeným rozhodnutím ze strany žalovaného správního orgánu. Svou žalobu proti předmětnému správnímu rozhodnutí Ministerstva dopravy – Odboru veřejné dopravy ze dne 3. prosince 2010 žalobce zároveň v následujícím textu konkretizujícím způsobem odůvodňuje [tedy – v souladu s ust. § 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního – uvádí žalobní body, z nichž je patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky správního rozhodnutí za nezákonné, nesprávné a nepřezkoumatelné], když současně pro stručnost výslovně v textu odkazuje též na svá tvrzení obsažená zejména již v jeho odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu ze dne 19. srpna 2010, tvořícím nyní obsah správního spisu.
I. Stručné shrnutí základních skutkových a procesních okolností S ohledem na značnou komplexnost a komplikovanost předmětné věci považuje žalobce za účelné nejprve stručně shrnout podstatné okolnosti její geneze: I.1.
Soudní řízení K žalobnímu návrhu ze dne 26. března 2007 (soudu doručenému téhož dne) bylo (ve
smyslu ust. § 79 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších) zahájeno občanské soudní řízení ve věci žalobce města Česká Lípa (zde rovněž žalobce) proti žalované společnosti VETT a.s. (zde odpůrce) o zaplacení částky 51,142.789,783 Kč
3
s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Předmětné občanské soudní řízení probíhalo před Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 13 C 203/2007. Okresní soud v České Lípě následně svým usnesením, č.j. 13 C 203/2007-287, ze dne 18. května 2009 (mimo jiné) připustil rozšíření žaloby na celkovou částku 70,512.789,783 Kč s příslušenstvím a poté k výše uvedené žalobě ze dne 26. března 2007 rozhodl dne 20. dubna 2009 mezitímním rozsudkem č.j. 13 C 203/2007-288 tak, že nárok žalobce je co do základu důvodný. Na základě pozdějšího odvolání žalovaného (zde odpůrce) však Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl svým usnesením, č.j. 29 Co 393/2009-346, ze dne 11. března 2010 (mimo jiné) tak, že se řízení zastavuje a se postupuje Krajskému úřadu Libereckého kraje (Po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Krajskému úřadu pro Liberecký kraj, se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec 2, IČ: 70891508 jako správnímu orgánu věcně a místně příslušnému.). Pro úplnost žalobce dodává, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci byl žalobcem dne 10. června 2010 podán řádně a včas mimořádný opravný prostředek – dovolání k Nejvyššímu soudu. Žalobce si je nicméně vědom, že tato skutečnost nemá vliv na právní moc rozhodnutí, přičemž o dovolání nebylo doposud rozhodnuto. II.2.
Správní řízení Dne 4. června 2009 podal navrhovatel (zde žalobce) u Ministerstva vnitra (z
opatrnosti) návrh na zahájení sporného řízení dle ust. § 141 odst. 1 správního řádu, a to o uložení povinnosti odpůrci zaplatit navrhovateli částku 70,499.883,05 Kč s příslušenstvím. Usnesením Ministerstva vnitra, odboru dozoru a kontroly veřejné správy, č.j. MV41251-3/ODK-2009, ze dne 4. června 2009 byla věc postoupena Krajskému úřadu Libereckého kraje jako správnímu orgánu věcně a místně příslušnému (s čímž se žalobce rovněž neztotožňuje). Věc byla předána Krajskému úřadu Libereckého kraje dne 8. června 2009. Na návrh odpůrce ze dne 27. července 2009 Krajský úřad Libereckého kraje svým usnesením, č.j. OD 921/2009-2/Ma, ze dne 24. srpna 2009 toto sporné řízení zastavil s odkazem na ustanovení § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu. Proti tomuto zastavení řízení se však navrhovatel (zde žalobce) odvolal dne 18. září 2009, přičemž jeho odvolání bylo vyhověno usnesením Ministerstva dopravy, Odboru veřejné dopravy, usnesením, č.j. 24/2009-190-STSP/3, ze dne 18. prosince 2009, jímž bylo napadené usnesení krajského úřadu změněno se zpětnou účinností tak, že se předmětné řízení přerušuje do pravomocného
4
ukončení soudního řízení před Okresním soudem v České Lípě sp. zn. 13 C 203/2007 (přičemž výslovně bylo s odkazem na text ustanovení § 48 odst. 1 správního řádu konstatováno, že k zastavení řízení nenastal právní důvod). Jak je uvedeno výše, k pravomocnému ukončení/zastavení soudního řízení došlo doručením usnesení Krajského soudu v Liberci, č.j. 29 Co 393/2009-346, ze dne 11. března 2010, kterým byla věc postoupena správnímu orgánu (Krajskému úřadu Libereckého kraje). V návaznosti na uvedené pravomocné zastavení soudního řízení došlo k pokračování správního řízení vedeného pod č.j. OD 921/2009 Krajským úřadem Libereckého kraje, jímž bylo toto oznámeno účastníkům správního řízení přípisem, č.j. OD 921/2009-13/277.2.5/Su, ze dne 22. dubna 2010. Vznikla tak situace, kdy správní orgán vedl (jedno a totéž) správní řízení, a to jednak na základě (správního) návrhu navrhovatele (zde žalobce) ze dne 4. června 2009 (doručeného dne 8. června 2009) a dále i na základě civilní žaloby ze dne 26. března 2007, která byla správnímu orgánu předána původně ve věci konajícím civilním soudem k rozhodnutí jakožto orgánu příslušnému ve věci. II.3.
Napadená rozhodnutí správních orgánů Tímto odvoláním napadeným rozhodnutím Ministerstva dopravy – Odboru veřejné
dopravy ze dne 3. prosince 2010 pak bylo zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 6. srpna 2010, jímž tento správní orgán, překvapivě a v rozporu se svým dosavadním postupem, resp. přístupem k probíhajícímu řízení – na základě toho, že totožná věc mezi týmiž účastníky jako věc postoupená od soudu k vyřízení je tímto správním orgánem již řešena na základě návrhu navrhovatele (zde žalobce) ze dne 4. června 2009, zastavil postoupené řízení z důvodů tzv. litispendence, tedy z důvodu překážky řízení dle ust. § 48 odst. 1 správního řádu. Proti oběma uvedeným správním rozhodnutím, jimiž dle jeho názoru bylo nezákonně a nesprávně zastaveno řízení zahájené podáním dne 26. března 2007, pak žalobce brojí touto žalobou.
III. Nesprávný výklad ust. § 48 odst. 1 správního řádu prvoinstančním správním orgánem Žalobce předně nesouhlasí s právními závěry učiněnými Krajským úřadem Libereckého kraje a potvrzenými Ministerstvem dopravy, když oba tyto správní orgány (extenzivním výkladem ustanovení § 48 odst. 1 správního řádu) dovodily překážku již zahájeného totožného řízení, a tedy věc pro litispendenci zastavily. Dle ust. § 48 odst. 1 správního řádu zahájení řízení u některého správního orgánu brání tomu, aby o téže věci z téhož důvodu bylo zahájeno řízení u jiného správního orgánu. Dle ust. § 66
5
odst. 1 písm. e) správního řádu pak řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže zjistí překážku řízení podle § 48 odst. 1 správního řádu. Jak uvedl žalobce již v čl. I této žaloby, jedno správní řízení bylo zahájeno dne 8. června 2009 doručením návrhu navrhovatele (zde žalobce) věcně a místně příslušnému správnímu orgánu (Krajskému úřadu Libereckého kraje). Nicméně již dříve bylo zahájeno jiné řízení, soudní, u obecných soudů (Krajský soud v Liberci a Okresní soud v České Lípě), a to žalobním návrhem dne 26. března 2007. Správní řád ve svém (zde citovaném) ustanovení přitom doslovně stanoví, že pouze řízení zahájená u některého správního orgánu brání zahájení stejného řízení u jiného správního orgánu. Tato situace zde však nevznikla, neboť po přikázání případu od soudu ke správnímu orgánu nebylo zahájeno správní řízení u „jiného správního orgánu“, ale u téhož správního orgánu (tedy stejně tak, jako není důvodem zastavení řízení rozhodování před soudem – ostatně viz rozhodnutí samotného Ministerstva dopravy, odboru veřejné dopravy, č.j. 24/2009-190-STSP/3, ze dne 18. prosince 2009 – není jím ani rozhodování před tímtéž správním orgánem). Tedy ani v tomto případě (shodně jako v případě paralelně vedeného soudního řízení – viz rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru veřejné dopravy, č.j. 24/2009-190-STSP/3, ze dne 18. prosince 2009) zjevně nebyly naplněny zákonem požadované náležitosti pro postup zastavení „duplicitního“ správního řízení dle ust. § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu, a tak došlo (opětovně) k nezákonnému postupu správních orgánů obou stupňů, resp. k vydání nezákonných rozhodnutí.
IV. Nezákonnost napadených rozhodnutí z důvodu nesprávné aplikace (resp. ignorace) ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. V předcházejícím článku III. této žaloby vyjádřil žalobce své přesvědčení o nezákonnosti tímto odvoláním napadaného správního rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí orgánu první instance pro nenaplnění zákonných předpokladů k jeho vydání, tj. pro neexistenci překážky již zahájeného řízení. Pokud by však nadepsaný soud dospěl k opačnému (extenzivnímu) názoru ohledně interpretace ustanovení § 48 odst. 1 správního řádu, poukazuje žalobce dále též na zcela zásadní a podstatnou nezákonnost rozhodnutí odvolacího (avšak i prvoinstančního) správního orgánu spočívající ve zcela mylné a nesprávné interpretaci ust. 104 odst. 1 o.s.ř.
6
Dle ust. § 104 odst. 1 občanského soudního řádu jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Krajský úřad Libereckého kraje svým napadaným usnesením zastavil řízení, které bylo původně zahájeno před soudy České republiky návrhem dne 26. března 2007. Ve svém odůvodnění přitom uvedl, že tím zastavuje z důvodů litispendence řízení zahájené později, neboť ho považuje za zahájené nikoliv dnem doručení žaloby soudu jakožto orgánu jednajícímu v počátečních fázích, ale dnem doručení spisu od soudu do své sféry, tedy dnem 21. dubna 2010. Naopak jako dříve zahájené vnímá sporné řízení před správními orgány dle ust. § 141 a násl. správního řádu k návrhu ze dne 4. června 2009 zahájené doručením příslušnému správnímu orgánu dne 8. června 2009. Ministerstvo dopravy pak uvedený právní názor Krajského úřadu Libereckého kraje doplnilo tak, že právními účinky ve smyslu ust. 104 odst. 1 o.s.ř. je „třeba rozumět především účinky na běh promlčecích a prekluzívních lhůt“, přičemž dále v uvedeném smyslu interpretovalo i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 89/97, jenž zmínil žalobce ve svém odvolání proti usnesení orgánu první instance. Žalobce s výkladem ust. 104 odst. 1 o.s.ř. podaným správními orgány zásadním způsobem nesouhlasí a považuje jej za zcela nesprávný a nezákonný, a to z následujících důvodů. Správní orgány obou stupňů nedodržely (resp. zcela ignorovaly) zásadu zachování účinků podané žaloby pro účely následného správního řízení, když byla věc soudem postoupena Krajskému úřadu Libereckého kraje. To znamená, že nevzaly v potaz zákonný příkaz nařizující nahlížet na postoupené řízení zahájené před soudy České republiky jako na zahájené i pro účely správního řízení, a to doručením žaloby soudu, a nikoli okamžikem, kdy je jim toto podání fakticky postoupeno (tj. kdy se dostane do jejich sféry). Z jazykového výkladu ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. je zřejmé, že podaná žaloba má shodné právní účinky, jako by byl podán návrh na zahájení řízení ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 správního řádu. Tuto skutečnost nesporuje ve svém rozhodnutí ani žalovaný správní orgán. Dle ustanovení § 44 odst. 1 správního řádu je pak správní řízení zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Z uvedeného tak zcela zřetelně vyplývá, že podáním žaloby, o níž bylo řízení následně zastaveno a věc postoupena Krajskému úřadu Libereckého kraje, bylo tedy fakticky zahájeno i správní řízení ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 správního řádu, a to dle jazykového, ale i logického výkladu dnem, kdy byl žalobní návrh podán u soudu
7
(tj. 26. března 2007), a nikoli až dnem doručení soudního spisu Krajskému úřadu Libereckého kraje, tedy dnem 21. dubna 2010. Tento výklad uplatněný žalobcem je ostatně podpořen též např. nálezem Ústavního soud sp. zn. II. ÚS 89/97: Logický a gramatický výklad ustanovení § 104 odst. 1 věty druhé o. s. ř. vede k závěru, že zachovanými účinky podaného návrhu lze rozumět pouze to, že zde návrh je, takže se nemusí podávat nový a že se na tento návrh hledí tak, jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Interpretace tohoto nálezu podaná správním orgánem je pak dle názoru žalobce zavádějící, nesprávná a vnitřně rozporná, když správní orgán na jednu stranu připouští, že podaná žaloba má účinky shodné, jako návrh na zahájení řízení ve správním řízení, nicméně (dle zcela neopodstatněného a nepodloženého výkladu správního orgánu) pouze účinky některé, a to např. na běh prekluzívních a promlčecích lhůt. Nicméně v nálezu Ústavního soudu se výslovně stanoví, že na návrh, jenž byl následně postoupen procesem dle ust. § 104 o.s.ř. se hledí tak, „jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu.“ Znění ust. § 104 o.s.ř. ve spojení s nálezem Ústavního soudu tak nelze vykládat jinak, než že podání žaloby dne 26. března 2007 mělo stejné účinky, jako kdyby byl téhož dne podán návrh na zahájení sporného řízení dle správního řádu ve smyslu ust. 141 správního řádu ve spojení s ust. § 44 správního řádu. Uvedený výklad je v judikatuře Ústavního soudu zcela konstantní, když se takto shodně vyslovil např. i v nálezech sp. zn. I. ÚS 167/98 ze dne 13. října 1999, sp. zn. II. ÚS 473/97 ze dne 8. září 1999, sp. zn. II. ÚS 372/97 ze dne 7. října 1998 či IV. ÚS 28/97 ze dne 25. září 1997. Výklad předmětného ustanovení o.s.ř. podaný správním orgánem je tak zcela mylný a nemá žádného vlivu na zásadní skutečnost, že dle znění ust. 104 o.s.ř. bylo správní řízení (s ohledem na pozdější postoupení věci ve smyslu ust. 104 o.s.ř.) zahájeno ve stejný den, kdy byl podán k Okresnímu soudu v České Lípě žalobní návrh (tj. dne 26. března 2007), a tedy se ve smyslu aplikace ust. § 48 odst. 1 správního řádu jedná o řízení, které bylo zahájeno jako první, a nikoli jako druhé, jak nesprávně dovodily správní orgány obou stupňů. Jestliže by zde tedy byla skutečně dána překážka litispendence, pak mělo být správně zastaveno řízení o návrhu ze dne 4. června 2009 (doručené správnímu orgánu dne 8. června 2009).
V. Porušení procesních práv účastníka řízení a jeho legitimního očekávání (překvapivost rozhodnutí) Žalobce, jakožto účastník řízení před správními orgány obou stupňů, v souvislosti s jím tvrzeným porušením svých procesních práv předně upozorňuje na porušení základního principu dvouinstančnosti řízení.
8
Žalobce ve svém odvolání (viz čl. V) namítal nepřezkoumatelnost napadeného usnesení Krajského úřadu Libereckého kraje, neboť velmi stručné (či spíše náznakové) odůvodnění napadaného usnesení neposkytovalo dostatečný podklad a oporu pro jeho výrok, a tedy v žádném případě neodpovídalo požadavkům kladeným na odůvodnění (resp. jeho přesvědčivost) rozhodnutí ve smyslu ust. § 68 odst. 3 správního řádu. V podrobnostech si žalobce dovoluje pro stručnost odkázat na zmíněný čl. V odvolání. Nicméně
i
přes
zjevnou
nepřezkoumatelnost
usnesení
Krajského
úřadu
Libereckého kraje jej odvolací správní orgán „přezkoumal“ (a potvrdil), přičemž s námitkou žalobce se vypořádal opět jen velmi nedostatečně. Z povahy věci (již z její lingvistické stránky) přitom nelze přezkoumávat nepřezkoumatelné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 1 As 89/2009, ze dne 26. listopadu 2009 či rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 9 As 64/2007, ze dne 26. března 2008). Jestliže tedy rozhodnutí orgánu první instance (jak se žalobce domnívá), trpělo nepřezkoumatelností spočívající ve zcela nedostatečném
odůvodnění
(nepřezkoumatelnost
pro
nedostatek
důvodů),
jež
neposkytovalo dostatečnou oporou pro výrok rozhodnutí, pak takováto nepřezkoumatelnost bránila věcnému přezkumu tohoto rozhodnutí, což však odvolací orgán přesto učinil. Svým shora uvedeným postupem, kdy odvolací správní orgán po věcné stránce přezkoumal rozhodnutí trpící dle názoru žalobce nepřezkoumatelností, tak zásadním způsobem
porušil
princip
douinstančnosti
řízení
(když
měl
rozhodnutí
pro
nepřezkoumatelnost zrušit a věc vrátit správnímu orgánu první instance k novému řízení) a zatížil tak své rozhodnutí natolik závažnou procesní vadou, pro kterou by mělo být toto rozhodnutí zrušeno. Vedle porušení principu douinstančnosti řízení namítá žalobce (shodně s obsahem svého odvolání proti usnesení Krajského úřadu Libereckého kraje, na něž pro stručnost v podrobnostech odkazuje) i porušení procesního práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí;… Zastavení řízení, které je předmětem tohoto odvolání, je nutno považovat i spolu s dalšími způsoby za rozhodnutí ve věci samé, když stejně se vyjadřuje i komentované vydání správního řádu (viz Luboš Jemelka, Klára Pondělíčková, David Bohadlo: Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Žalobce tedy nesouhlasí se stanoviskem žalovaného, že by se na daný případ nevztahovalo ust. § 36 odst. 3 neboť se nejedná o rozhodnutí o věci, nýbrž o řízení. Z čistě formalistického hlediska jistě není usnesení o zastavení řízení rozhodnutím v určité věci ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 správního řádu, nicméně se jím řízení o věci
9
končí, což má pro účastníka obdobné účinky. Ostatně i proto se řízení zastavuje usnesením, vůči němuž je možno uplatnit řádné opravné prostředky. Zákonem je přitom výslovně upraveno právo účastníka, aby se před vydáním rozhodnutí ve věci vyjádřil k podkladům rozhodnutí. Toto ustanovení promítá do správního řádu procesní právo zakotvené i v Listině základních práv a svobod, konkrétně v jejím čl. 38 odst. 2, který mimo jiné stanoví, že každý má právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle ust. § 36 odst. 3 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, musí správní orgán před vydáním rozhodnutí ve věci dát účastníkům možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Správní orgán tak učiní tím, že účastníky vyzve, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili, a stanoví jim k tomu přiměřenou lhůtu. Účastníci mohou současně se svým vyjádřením navrhnout další důkazy nebo učinit jiné návrhy podle § 36 odst. 1 správního řádu. Doplní-li správní orgán na základě těchto návrhů řízení, je zřejmé, že musí před vydáním rozhodnutí opět účastníkům umožnit vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Jde o velmi podstatné procesní právo, na které je při přezkoumávání správních rozhodnutí kladen velký důraz i ze strany soudů. Například Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 58/2000 ve vztahu k právu účastníka vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ve věci k jeho podkladům výslovně uvádí: Zásadám spravedlivého procesu, jak vyplývají z Listiny (čl. 36 odst. 1), je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před správním orgánem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost správního orgánu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak správní orgán neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K takové skutečnosti musí jakýkoliv státní orgán (správní či soudní) přezkoumávající napadené správní rozhodnutí přihlédnout a rozhodnutí zrušit. Usnesení o zastavení řízení bylo v tomto případě vydáno bez jakéhokoliv předchozího upozornění účastníků ze strany správního orgánu, když nebyl účastníkům řízení dán prostor jakkoliv na toto reagovat svým zákonem přiznaným vyjádřením či jen prostým nesouhlasem, natož aby byla poskytnuta přiměřená lhůta k vyjádření, čímž správní orgán prvého stupně zatížil své rozhodnutí takovou vadou, jež činilo toto rozhodnutí hodné zrušení, přičemž žalovaný (odvolací správní orgán) svým rozhodnutím (napadeným touto žalobou) tento nezákonný postup potvrdil. Žalobce konečně upozorňuje na zcela nepřípadnou argumentaci žalovaného ve vztahu k jím namítanému porušení zásady legitimního očekávání s poukazem na skutečnost,
10
že žalobce byl v řízení zastoupen advokátem. Jedná se o nepochopení předmětného institutu, kdy jistě nelze předpokládat, že by snad advokát měl předvídat (a v tomto směru i poučovat svého klienta) porušení práva ze strany správních orgánů (tj. neoprávněné zastavení řízení). V této souvislosti tak žalobce shodně jako ve svém odvolání proti rozhodnutí orgánu první instance poukazuje na to, že na rozhodování orgánů veřejné správy je kladen požadavek konformity s principem dobré správy. Zvláště pak – i s ohledem na Doporučení Výboru ministrů rady Evropy (80)2, týkající se správního uvážení, ze dne 11. března 1980 jsou správní orgány povinny rozhodovat mimo jiné v souladu s principem předvídatelnosti (legitimního očekávání). I tato zásada byla postupem jak žalovaného, tak Krajského úřadu Libereckého kraje porušena, neboť obě rozhodnutí byly vydána v příkrém rozporu s dosavadním přístupem příslušného správního orgánu k vedenému správnímu řízení, což je další vada rozhodnutí, pro něž je na místě je zrušit.
VI. Návrh výroku rozsudku S ohledem na shora uvedené navrhuje žalobce zdvořile, aby Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
rozsudkem pro nezákonnost, nesprávnost a vady řízení
zrušil touto žalobou napadené správní rozhodnutí Ministerstva dopravy, č.j. 28/2010-190-STSP/33, ze dne 3. prosince 2010 a zároveň jemu předcházející usnesení Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy, č.j. OD 921/2009 – 76/99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010 dle ust. § 78 odst. 3 s.ř.s. a aby žalovanému uložil uhradit žalobci k rukám jeho právního zástupce (bankovní spojení: UniCredit Bank Czech Republic, a.s., v Hradci Králové, č.ú. 514066066/2700, VS: 26311) náklady řízení (navýšené o DPH), a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V Hradci Králové dne 31. ledna 2011 Město Česká Lípa
11
