Fráni Šrámka 1139/2 Hradec Králové 500 02 www.akhradec.cz tel.: +420 495 510 765 fax: +420 495 581 970 e-mail:
[email protected]
Zn. 275/11 Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci U Soudu 540/3 460 72 Liberec
K č. j. 29 Co 393/2009-458 Žalobce:
Město Česká Lípa, IČ 260428, se sídlem T. G. Masaryka 1, 470 01 Česká Lípa zast. JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem
Žalovaný:
VETT a.s., IČ: 25404717, se sídlem Nad Opatovem 2140, 194 00 Praha, Chodov zast. JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem O z n á m e n í o převzetí právního zastoupení R e p l i k a ž a l o b c e k n á v r h u žalovaného ze dne 28. února 2011 na zastavení řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 29 Co 393/2009 Doplnění
vy j á d ř e n í
žalobce
k
o d vo l á n í
žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Okresního soudu v České Lípě, č. j. 13 C 203/2007-288, ze dne 20. dubna 2009 Dvojmo Přílohy:
Plná moc ze dne 7. února 2011 Vyjádření Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009-104/99.9.1/Ls, ze dne 9. března 2011 Vyjádření Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009-100/99.9.1/Ls, ze dne 18. února 2011
JUDr. Kamil Podroužek je samostatný advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod ev. č. 10046 Mgr. Petr Moník, LL.M. je samostatný advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod ev. č. 12477 JUDr. Stanislav Kadečka, Ph.D. je samostatný advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou pod ev. č. 11294
Dne 3. března 2011 byla žalobci doručena výzva Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, č. j. 29 Co 393/2009-458, ze dne 2. března 2011, aby se ve lhůtě tří týdnů ode dne doručení tohoto přípisu vyjádřil k připojenému návrhu žalovaného na zastavení řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 29 Co 393/2009. Žalovaný přitom svým, k výzvě připojeným, návrhem na zastavení řízení reagoval na usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č.j. 28 Cdo 4410/2010-426, ze dne 12. ledna 2011, kterým zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č.j. 29 Co 393/2009-346, ze dne 11. března 2010 (jímž byla věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému úřadu Libereckého kraje) a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok č. I rozhodnutí). Žalobce se tak k výzvě odvolacího soudu tímto vyjadřuje k návrhu žalovaného ze dne 28. února 2011 na zastavení výše označeného soudního řízení, přičemž současně doplňuje své vyjádření ze dne 18. srpna 2009 k odvolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Okresního soudu v České Lípě, č. j. 13 C 203/2007-288, ze dne 20. dubna 2009 (na které rovněž odkazuje). Současně tímto žalobce město Česká Lípa sděluje Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci s odkazem na ustanovení § 24 a násl. občanského soudního řádu, že jeho právní zastoupení v celém tomto soudním řízení převzal JUDr. Stanislav Kadečka, Ph.D., advokát, se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, 500 02 Hradec Králové, (plná moc ze dne 7. února 2011 přiložena), a současně s odkazem na ustanovení § 46b občanského soudního řádu zdvořile žádá, aby nadále byly ze strany soudů zasílány veškeré písemnosti v předmětné věci právě na shora uvedenou adresu sídla advokátní kanceláře.
A. Replika žalobce k návrhu žalovaného ze dne 28. února 2011 na zastavení řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci I. Překážka res iudicata a předběžná otázka Žalovaný předně ve svém návrhu na zastavení řízení, opomine-li žalobce značně emotivní entrée zcela nepřípadně dehonestující rozhodovací činnost Nejvyššího soudu České republiky, uvádí jako základní argument pro zastavení řízení existenci res iudicata, kterou má dle jeho názoru ve vztahu ke zde projednávané věci představovat rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009-76/99.9.1/LS, ze dne 1. listopadu 2010, jímž byl ve sporném řízení správním zamítnut návrh města Česká Lípa ze dne 4. června 2009
2
o zaplacení částky 70,499.883,05 Kč s příslušenstvím. Označené rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje však rozhodně překážku věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění předpisů pozdějších, (dále jen „občanský soudní řád“) netvoří, a to z následujících důvodů.
I.a Stručné shrnutí základních skutkových a procesních okolností S ohledem na značnou komplexnost a komplikovanost předmětné věci považuje žalobce za účelné nejprve stručně shrnout podstatné okolnosti její geneze, a to jak v řízení před obecnými soudy, tak ve správním řízení a správním soudnictví: 1. Žalobce dne 1. března 2002 uzavřel s odpůrcem Smlouvu o závazku veřejné služby k zajištění ostatní dopravní obslužnosti města Česká Lípa (dále jen „Smlouva“), a to dle (s výslovným odkazem na) ustanovení § 19c zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 8. května 2002 (dále jen „zákon o silniční dopravě“), s tím, že „pokud není ve smlouvě ujednáno jinak, platí v obchodních vztazích pro obě strany příslušná ustanovení obchodního zákoníku, občanského zákoníku a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě v platném znění“ (Článek II – Všeobecná ustanovení). 2. Dne 27. března 2007 podal žalobce u Okresního soudu v České Lípě žalobu o zaplacení částky 51,142.789,783 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které žalobci vzniklo za období od 1. července 2003 do 31. prosince 2006, když především dospěl k závěru, že Smlouva ze dne 1. března 2002 je neplatná, neboť (zjevně) neobsahuje předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty ve smyslu ustanovení § 19b odst. 2 zákona o silniční dopravě (dále jen „POOPZ“). Podáním ze dne 11. března 2008 žalobce řádně rozšířil žalobu na částku 70,512.022,687 Kč. 3. Okresní soud v České Lípě k uvedené žalobě rozhodl dne 20. dubna 2009 mezitímním rozsudkem, č.j. 13 C 203/2007-288, tak, že nárok žalobce je co do základu důvodný, když – na základě tvrzení účastníků řízení a provedeného dokazování – dospěl k závěru, že Smlouva je neplatná, a tedy se odpůrce na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. 4. Žalovaný se ovšem v rámci soudního řízení před Okresním soudem v České Lípě bránil nároku žalobce i uplatněním námitky nepříslušnosti soudů k rozhodování předmětného sporu ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť dle jeho tvrzení je prý právní vztah založený Smlouvou vztahem veřejnoprávním, a tedy je zde dána výlučná pravomoc správních orgánů k rozhodování. I přesto, že odpůrcova námitka nepříslušnosti soudů k rozhodování předmětné záležitosti byla Okresním soudem v České Lípě shledána usnesením, č.j. 13 C 203/2007-287, nedůvodnou, a byla proto
3
zamítnuta, žalobce podal v téže věci z procesní opatrnosti dne 26. května 2009 návrh na zahájení sporného řízení správního dle ustanovení § 141 odst. 1 správního řádu o uložení povinnosti žalovanému (odpůrci) zaplatit žalobci (navrhovateli) částku 70,499.883,05 Kč s příslušenstvím adresovaný Ministerstvu vnitra. Žalobce (navrhovatel) současně - s ohledem na skutečnost, že předmětný spor byl rovněž předmětem dříve zahájeného soudního řízení vedeného před Okresním soudem v České Lípě – navrhl s odkazem na ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, aby správní orgán sporné řízení po jeho zahájení přerušil, a to až do doby pravomocného ukončení soudního řízení. Žalobce zde upozorňuje zejména na skutečnost (což shodně činí ve svém návrhu za zastavení řízení i žalovaný – viz str. 2 odst. 5 návrhu), že návrh na zahájení sporného řízení byl vymezen zcela shodně jako žaloba podaná k Okresnímu soudu v České Lípě, tj. žalobce (navrhovatel) se ve sporném řízení domáhal po žalovaném (odpůrci) vyplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení, když tvrdil (a prokazoval), že Smlouva byla od počátku absolutně neplatná (nicotná), neboť neobsahovala zákonem předvídané náležitosti (v podrobnostech viz návrh na zahájení sporného řízení, který žalobce přiložil již ke svému vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 18. srpna 2008). Usnesením Ministerstva vnitra, odboru dozoru a kontroly veřejné správy, č.j. MV-41251-3/ODK-2009, ze dne 4. června 2009 pak byl uvedený návrh žalobce (navrhovatele) ze dne 26. května 2009 na zahájení sporného řízení postoupen Krajskému úřadu Libereckého kraje, který byl dle názoru Ministerstva vnitra věcně a místně příslušný k rozhodování v předmětné věci. 5. Krajský úřad Libereckého kraje poté, co mu byla věc postoupena Ministerstvem vnitra (viz výše), rozhodl usnesením, č.j. OD 921/2009-2/Ma, ze dne 24. srpna 2009 o zastavení řízení, a to s odkazem na ustanovení § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu, tj. pro překážku litispendence ve smyslu ustanovení § 48 odst. 1 správního řádu. Usnesením odvolacího správního orgánu – Ministerstva dopravy, odboru veřejné dopravy, č.j. 24/2009-190-STSP/3, ze dne 18. prosince 2009 však bylo uvedené prvoinstanční rozhodnutí o zastavení sporného řízení správního změněno tak, že se řízení ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu přerušuje, a to až do doby pravomocného ukončení občanského soudního řízení před Okresním soudem v České Lípě, vedeného pod sp. zn. 13 C 2003/2007. Toto správní řízení tak bylo Krajským úřadem Libereckého kraje nadále vedeno pod sp. zn. OD 921/2009. 6. Dne 11. března 2010 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením, č.j. 29 Co 393/2009-346, rozhodl tak, že zrušil mezitímní rozsudek Okresního soudu v České Lípě, č.j. 13 C 203/2007-288, ze dne 20. dubna 2009 a řízení zastavil, přičemž současně rozhodl o postoupení věci „Krajskému úřadu pro Liberecký kraj“. Správní orgán obdržel uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, dne 21. dubna 2010. Následně dle ustanovení § 65 správního řádu oznámením, č.j. OD
4
921/2009 – 13/Su, ze dne 22. dubna 2010 zpravil žalobce (navrhovatele) a odpůrce o pokračování správního řízení již vedeného pod sp. zn. OD 921/2009. 7. Usnesením, č.j. OD 921/2009-34/99.9.1/LS, ze dne 6. srpna 2010, rozhodl Krajský úřad Libereckého kraje dle ustanovení § 66 odst. 1 písm. e) správního řádu, že se řízení o návrhu žalobce (navrhovatele) ze dne 26. března 2007 (žaloba k Okresnímu soudu v České Lípě), zastavuje, a to z důvodu překážky v řízení dle ustanovení § 48 odst. 1 správního řádu, neboť o téže věci je vedeno řízení před správním orgánem pod sp. zn. OD 921/2009, a to na základě podání ze dne 4. června 2009 (resp. 29. května 2009). Podáním ze dne 19. srpna 2010 se žalobce (navrhovatel) proti tomuto usnesení správního orgánu odvolal, přičemž poukázal zejména na skutečnost, že správní orgán nedodržel (resp. zcela ignoroval) zásadu zachování účinků podané žaloby pro účely následného správního řízení, když mu byla věc soudem postoupena. Tedy, že správní orgán nevzal v potaz zákonný příkaz obsažený v ustanovení § 104 občanského soudního řádu (nařizující nahlížet na postoupené řízení zahájené před soudy České republiky jako na zahájené i pro účely správního řízení doručením žaloby soudu). Nicméně Ministerstvo dopravy, jakožto správní orgán druhého stupně, rozhodnutím ze dne 3. prosince 2010, č.j. 28/2010-190-STSP/33, odvolání žalobce zamítlo a napadené usnesení Krajského úřadu Libereckého kraje potvrdilo. Žalobce se proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu brání správní žalobou ze dne 31. ledna 2011 podanou u Městského soudu v Praze (s ohledem na skutečnost, že žaloba směřuje vůči rozhodnutí Ministerstva dopravy), a to pro nezákonnost rozhodnutí, když dle názoru žalobce mělo být správním orgánem zastaveno řízení vedené pod sp. zn. OD 921/2009. Současně je třeba uvést, že Krajský úřad Libereckého kraje ve svém vyjádření, č.j. OD 921/2009-100/99.9.1/Ls, ze dne 18. února 2011 učinil ve smyslu ustanovení 78 odst. 3 správního řádu podnět k provedení řízení k prohlášení nicotnosti výše označených rozhodnutí správních orgánů o zastavení řízení vedeného na základě postoupení věci Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. 8. Konečně rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy, č.j. OD 921/2009 – 76/99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010, byl návrh města Česká Lípa na zaplacení částky 70,499.883,05 Kč s příslušenstvím zamítnut, přičemž právě toto rozhodnutí má dle žalovaného vytvářet pro zde projednávanou věc překážku věci rozsouzené. Proti uvedenému správnímu rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 1. listopadu 2010 podal žalobce, s ohledem na výslovné poučení správního orgánu (viz str. 12 rozhodnutí), řádně a včas ve smyslu ustanovení § 81 a násl. správního řádu, odvolání, které však bylo s ohledem na ustanovení § 169 odst. 2 správního řádu jakožto nepřípustné zamítnuto rozhodnutím Ministerstva dopravy, č. j. 28/2010-190-STSP/42. Zároveň se žalobce proti uvedenému rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy, č.j. OD 921/2009 – 76/99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010 brání správní žalobou ze dne 31. prosince 2010 podanou u zdejšího soudu, a to primárně pro jeho
5
nicotnost, eventuálně pak přinejmenším pro jeho nesprávnost, nepřezkoumatelnost (a to jak pro nesrozumitelnost, tak pro nedostatek důvodů) a nezákonnost spočívající především
v jeho
zásadních
obsahových
i
formálních
(hmotněprávních
i
procesněprávních) nesprávnostech, zmatečnostech a nedostatcích. Řízení o správní žalobě je u nadepsaného soudu vedeno pod sp. zn. 59 A 2/2011, přičemž pro stručnost svého vyjádření odkazuje žalobce rovněž na obsah tohoto spisu. Žalobce rovněž odkazuje na jím přiložená vyjádření Krajského úřadu Libereckého kraje, v nichž uvedený správní orgán sám připouští nicotnost jím vydaného rozhodnutí, č.j. OD 921/2009 – 76/99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010, přičemž zároveň sám výslovně činí podnět nadřízenému správnímu orgánu ve smyslu ustanovení § 78 odst. 3 správního orgánu k prohlášení nicotnosti předmětného rozhodnutí (viz Vyjádření Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009-100/99.9.1/Ls ze dne 18. února 2011, str. 4). 9. Dne 12. ledna 2011 ovšem Nejvyšší soud České republiky usnesením, č.j. 28 Cdo 4410/2010-426, zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č.j. 29 Co 393/2009-346, ze dne 11. března 2010 a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok č. I rozhodnutí). 10. Dne 1. února 2011 pak zaslal žalobce Ministerstvu dopravy, jakožto nadřízenému správnímu orgánu, podnět dle ustanovení § 78 odst. 1 správního řádu k prohlášení nicotnosti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009 – 76/99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010. Podnět k prohlášení nicotnosti předmětného rozhodnutí podal k nadřízenému správnímu orgánu i Krajský úřad Libereckého kraje, který jej sám vydal, a to ve svém vyjádření, č. j. OD 921/2009-100/99.9.1/Ls, ze dne 18. února 2011 (k tomu podrobněji viz níže).
I.b Neexistence res iudicata a pravomocně rozhodnuté předběžné otázky z důvodu nicotnosti rozhodnutí správního rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009 – 76/99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010 1. Dle ustanovení § 159a odst. 5 občanského soudního řádu platí, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. Dle žalovaným citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 30 Cdo 70/2001, je pak „překážka věci pravomocně rozhodnuté dána i v případě, kdy o téže věci rozhodl v souladu se svou pravomocí správní orgán.“ 2. S odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pak žalobce namítá, že rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009 – 76/99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010 nemůže v dané věci tvořit překážku věci
6
pravomocně rozhodnuté, když toto rozhodnutí je nicotné (tj. neexistentní), a tedy se na něj hledí, jako by nebylo. Nicotné rozhodnutí pak nepochybně nemůže vytvořit překážku res iudicata. Žalobce spatřuje nicotnost předmětného správního rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009 – 76/99.9.1/Ls,
ze dne 1.
listopadu 2010 v absolutní věcné nepříslušnosti správního orgánu k rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 77 odst. 1 správního řádu, a to z dále uvedených důvodů. 3. Jak bylo uvedeno výše (viz čl. I.a bod 4) podal žalobce z procesní opatrnosti dne 26. května 2009 návrh na zahájení sporného řízení dle ustanovení § 141 odst. 1 správního řádu o uložení povinnosti odpůrci zaplatit žalobci (navrhovateli) částku 70,499.883,05 Kč s příslušenstvím adresovaný Ministerstvu vnitra. Tento návrh na zahájení sporného řízení správního byl vymezen zcela shodně jako žaloba, jež je projednávána v rámci tohoto soudního řízení, tj. žalobce (navrhovatel) se ve sporném řízení správním domáhal po žalovaném (odpůrci) vyplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení, když tvrdil (a prokazoval), že Smlouva byla od počátku absolutně neplatná (nicotná), neboť neobsahovala zákonem předvídané náležitosti (k tomu podrobně viz dále). Konkrétně pak žalobce (navrhovatel) ve svém podání tvrdil, „že nárokuje pohledávku za žalovaným z titulu vyplacených záloh bez právního důvodu ve výši 80.631.760,-Kč a zároveň uznává, že žalovaný může vůči němu po právu nárokovat pohledávku ve výši 10.131.876,95 Kč odpovídající podílu žalobce na úhradě hodnoty plnění realizovaného žalovaným bez právního důvodu. Rozdíl mezi těmito pohledávkami, který činí částku ve výši 70.499.883,05 Kč však žalobce na žalovaném požaduje k úhradě.“ (v podrobnostech viz návrh na zahájení sporného řízení, který žalobce přiložil již ke svému vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 18. srpna 2008). 4. Žalobce (navrhovatel) tedy od počátku tvrdí – a to jak v soudním řízení vedeném ve zde projednávané věci, tak i ve správním řízení vedeném pod sp. zn. OD 921/2009 – že se žalovaný (odpůrce) na jeho úkor bezdůvodně obohatil, když mu plnil bez právního důvodu, a to s poukazem na absolutní neplatnost Smlouvy. Předmětem daného sporu (shodně jako sporu vedeného správním orgánem pod sp. zn. OD 921/2009) není výklad jednotlivých ustanovení Smlouvy, nýbrž skutečnost, zda bylo žalovanému (odpůrci) plněno na úkor žalobce (navrhovatele) bez odpovídajícího právního titulu (tj. platné Smlouvy). Jedná-li se tedy o spor z bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve zkoumat, zda existoval odpovídající právní titul, na jehož základě bylo poskytováno majetkové plnění, a zda v případě neexistence takového titulu došlo k majetkovému prospěchu na straně odpůrce. Bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 a § 489 občanského zákoníku je přitom občansko-právním závazkovým vztahem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 občanského zákoníku, a tedy vztahem podléhajícím výlučné pravomoci civilních soudů ve smyslu ustanovení § 7 občanského soudního řádu. Zákonná úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku nikterak nerozlišuje, bylo-li mezi stranami plněno na základě neplatného titulu z oblasti práva veřejného či soukromého. Civilní soudy jsou tak příslušné k posouzení otázky
7
existence právního titulu (zde Smlouvy) z oblasti veřejného práva (byť se podatel navíc domnívá, že se jedná svojí povahou o smlouvu soukromoprávní – viz dále), neboť ustanovení § 135 občanského soudního řádu výslovně počítá s možností, aby si soud učinil úsudek o otázkách, o nichž jinak přísluší rozhodovat jinému orgánu. Ostatně Ústavní soud již dříve judikoval, že i v případě, kdy pro danou problematiku není dána pravomoc soudů v civilním řízení, není vyloučeno, aby se jí civilní soudy zabývaly jakožto otázkou předběžnou (viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 3116/07 ze dne 10. července 2008). Uvedený názor podatele pak v plném rozsahu koresponduje usnesení Nejvyššího soudu, č.j. 28 Cdo 4410/2010-426, ze dne 12. ledna 2011, jímž bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o postoupení předmětné věci Krajskému úřadu Libereckého kraje. Rovněž tak je právní stanovisko podatele o příslušnosti civilních soudů k rozhodování předmětné věci, tj. sporu ze závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Zvláštního senátu (viz např. usnesení Konf 132/2005 ze dne 30. června 2005, usnesení sp. zn. Konf 132/2005 ze dne 20. září 2007, usnesení sp. zn. Konf 117/2009 ze dne 27. dubna 2010) a rovněž i Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 33 Odo 1532/2005 ze dne 27. února 2005). Ve všech označených rozhodnutích je potvrzena příslušnost civilních soudů k rozhodování sporů ze závazkových vztahů z bezdůvodného obohacení. V podrobnostech pak podatel pro stručnost svého podání plně odkazuje zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, č.j. 28 Cdo 4410/2010-426, ze dne 12. ledna 2011. Krajský soud v Ústí nad Labem a spolu s ním následně i správní orgány rozhodující v předmětné věci tak dle názoru žalobce (podpořeného rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky a následně i Krajským úřadem Libereckého kraje) původně přehlédly odlišný charakter sporů z bezdůvodného obohacení a sporů ze smluv. 5. Jestliže se tedy žalobce (navrhovatel) i ve správním řízení vedeném u Krajského úřadu Libereckého kraje pod sp. zn. OD 921/2009 domáhal po žalovaném (odpůrci) vydání bezdůvodného obohacení, když mu bylo plněno bez právního důvodu, a to pro absolutní neplatnost Smlouvy, přičemž dle výše citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky jsou k rozhodování sporů z bezdůvodného obohacení příslušné výlučně obecné soudy ve smyslu ustanovení § 7 občanského soudního řádu, pak je nutně rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009 – 76/99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010 (tvořící dle tvrzení žalovaného res iudicata) nicotné, neboť správní orgán nebyl vůbec věcně příslušný k rozhodnutí ve věci. 6. Lze tedy shrnout, že ve správním řízení uplatňoval žalobce shodně jako v řízení vedeném před nadepsaným soudem nárok z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého na základě plnění poskytovaného žalovanému (odpůrci) dle od počátku neplatné (tedy právně neexistující) Smlouvy. Žalobce se proto domnívá, že v takovém případě mají ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 občanského soudního řádu pravomoc rozhodovat obecné soudy a nikoli správní orgány, bez ohledu na skutečnost, jaký by byl charakter předmětné (od počátku neplatné, neexistentní) Smlouvy, pokud by platně
8
vznikla, tj. zda by byla či nikoliv svojí podstatou smlouvou veřejnoprávní, a tedy je i rozhodnutí vydané v takovém správním řízení nicotné (neexistentní). Dle žalovaným citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 30 Cdo 70/2001, je pak „překážka věci pravomocně rozhodnuté dána i v případě, kdy o téže věci rozhodl v souladu se svou pravomocí správní orgán.“ Jestliže však vydal rozhodnutí správní orgán, aniž by vůbec ve věci byla dána pravomoc správních orgánů, pak se jedná o rozhodnutí nicotné, které nemůže ve smyslu ustanovení § 159a odst. 5 občanského soudního řádu vytvořit překážku věci pravomocně rozhodnuté. 7. Vydal-li správní rozhodnutí k tomu absolutně věcně nepříslušný správní orgán (přičemž ve věci vůbec nebyla dána pravomoc správních orgánů, nýbrž obecných soudů), v čehož důsledku je jím vydané rozhodnutí nicotné, pak je rovněž zcela mylný argument žalovaného ohledně vyřešení předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu. Je totiž zcela logické, že nicotné rozhodnutí nemůže vytvořit ani překážku věci rozsouzené, ani nemůže sloužit jako pravomocné rozhodnutí o předběžné otázce. 8. Žalobcem výše prezentovaný názor ohledně nicotnosti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ostatně již dnes zastává i sám tento správní orgán, který se ke správní žalobě, jíž žalobce pro nicotnost a nezákonnost napadl rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009 – 76/99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010, a o níž je vedeno soudní řízení u nadepsaného soudu pod sp. zn. 59 A 2/2011, vyjádřil následovně: „ve věci (sp. zn. OD 921/2009 – pozn. žalobce) skutečně není dána pravomoc žalovaného jakožto správního orgánu (Krajského úřadu Libereckého kraje – pozn. žalobce), a žalobcem (městem Česká Lípa – pozn. žalobce) napadené rozhodnutí (č.j. OD 921/2009 – 76/99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010 – pozn. žalobce) je tedy zřejmě skutečně nicotné pro absolutní věcnou nepříslušnost žalovaného. Žalovaný již z tohoto důvodu podal podnět nadřízenému správnímu orgánu, Ministerstvu dopravy ČR, aby v souladu s ustanovením § 77 odst. 1, věta druhá správního řádu vyslovil nicotnost napadeného rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný.“ Pro stručnost odkazuje žalobce na text vyjádření Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009-104/99.9.1/Ls, ze dne 9. března 2011, jehož kopii ke svému podání přikládá. 9. S ohledem na výše uvedené má tedy žalobce jednoznačně za to, že v řízení není dána ve smyslu ustanovení § 104 občanského soudního řádu neodstranitelná podmínka řízení, která by bránila soudu vést řízení a ve věci rozhodnout, a tedy navrhuje, aby soud návrhu žalovaného na zastavení řízení nikterak nevyhověl. Pokud by však Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci přece jen jakkoliv pochyboval o žalobcem (a ostatně dnes i samotným správním orgánem) tvrzené nicotnosti předmětného meritorního správního rozhodnutí, pak si žalobce dovoluje z procesní opatrnosti navrhnout přerušení tohoto soudního řízení do rozhodnutí Ministerstva dopravy (resp.
9
Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu správního) o nicotnosti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, č.j. OD 921/2009 – 76/99.9.1/Ls, ze dne 1. listopadu 2010.
B. Doplnění vyjádření žalobce k odvolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Okresního soudu v České Lípě, č. j. 13 C 203/2007-288 ze dne 20. dubna 2009 I. Absolutní neplatnost (nicotnost) Smlouvy s účinky ex tunc z důvodu absence předběžného odborného odhadu prokazatelné ztráty 1. Dle ustanovení § 19b odst. 2 zákona o silniční dopravě (ve znění účinném ke dni podepsání řešené Smlouvy), které je nepochybně kogentním ustanovením, tvoří povinnou součást smlouvy o závazku veřejné služby dopravcem předložený předběžný odborný odhad prokazatelné ztráty (dále jen „POOPZ“) za celé období, na které se závazek veřejné služby uzavírá. Dle ustanovení § 19b odst. 5 téhož zákona vymezení prokazatelné ztráty, způsob výpočtu POOPZ, způsob výpočtu prokazatelné ztráty, pravidla na přidělování finančních prostředků z příslušných rozpočtů, doklady, kterými musí být výpočty prokazatelné ztráty doloženy, a způsob výkonu státního odborného dozoru nad financováním dopravní obslužnosti stanoví prováděcí předpis, kterým byla vyhláška Ministerstva dopravy a spojů č. 50/1998 Sb., o prokazatelné ztrátě ve veřejné linkové osobní dopravě. Dle této vyhlášky provádí výpočet POOPZ sám dopravce, a to zpravidla podle vlastních výsledků z provozování veřejné linkové osobní dopravy v předchozím kalendářním roce. Tento výpočet předkládá následně objednateli. Vypracování a předložení výpočtu POOPZ objednateli nicméně ještě automaticky nezpůsobuje, že se výpočet POOPZ stane součástí smlouvy, k čemuž zásadně dojde pouze písemným projevem vůle smluvních stran na téže listině. Uvedený postup je takto zákonem předepsán zjevně proto, aby objednateli umožnil porovnat předložený výpočet POOPZ s jeho fiskálními možnosti a posléze mu tedy umožnil kvalifikovaně se rozhodnout, zda-li smlouvu v rozsahu výpočtu POOPZ uzavřít či nikoliv, popřípadě, aby se s dopravcem dohodl na jiném objemu dopravního výkonu (což mimo jiné vyplývá i z metodiky Ministerstva dopravy pro financování prokazatelné ztráty oblasti veřejné dopravy). 2. Předmětná Smlouva řeší způsob výpočtu POOPZ v článku V. odst. 1 pouze odkazem na přílohu 1, která však stanovuje jen metodiku výpočtu POOPZ a nikoliv jeho výpočet tak, jak nepochybně kogentně předvídá (a vyžaduje) zákon. Ustanovení § 19b odst. 2 zákona o silniční dopravě (ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy) stanoví
10
podstatnou náležitost smlouvy (essentialia negotii) v podobě POOPZ a jestliže tedy Smlouva tuto podstatnou náležitost nemá (neboť za situace, kdy příloha č. 1 nesplňuje zákonné požadavky, nelze tuto skutečnost vyhodnotit jinak), pak je neplatná. 3. Smlouva tedy v žádné své části neobsahuje skutečně vypočtený POOPZ na celé období účinnosti Smlouvy (tj. 10 let), jak žádá zákon č. 111/1994 Sb. a ostatně ani nikdy po jejím podpisu k odstranění či doplnění tohoto nedostatku nedošlo. Žalobce se přitom plně ztotožňuje se závěrem soudu první instance, který odmítl argumentaci žalovaného, že na dobu 10-ti let (tj. na celé období účinnosti Smlouvy) nelze odhad POOPZ učinit, neboť jistě lze stanovit konkrétní částkou výši prokazatelné ztráty v jednotlivých obdobích a v případě, že by došlo v průběhu trvání smlouvy k dalším nepředvídatelným nákladů, mohl by žalobce takto odhadnutou částku zvýšit právě o tyto nepředvídatelné prokazatelné náklady. Žalovaný však předkládal v každém následujícím ročním období zvýšený odhad prokazatelné ztráty, aniž by toto zvýšení bylo odůvodněno nepředvídatelnými náklady. Žalobce pak byl nucen na tuto situaci reagovat tak, že přiznával žalovanému v rámci schválení rozpočtu nižší částku než byla žalovaným požadována, přičemž se snažil vést žalovaného k uzavření dodatku Smlouvy, který by zajistil předložení POOPZ na celou dobu účinnosti Smlouvy (viz rozsudek Okresního soudu v České Lípě, č.j. 13C 203/2007-288 ze dne 20. dubna 2010, str. 4). 4. Lze tedy uzavřít, že posuzovaná Smlouva je nepochybně uzavřená v rozporu s právními předpisy, neboť postrádá povinnou a právními předpisy výslovně předpokládanou náležitost – POOPZ, a jde tedy o absolutně neplatnou (nicotnou) smlouvou dle ustanovení § 39 občanského zákoníku, a to pro rozpor právního úkonu se zákonem. Právě nedostatek Smlouvy spočívající v absenci POOPZ přitom poskytl žalovanému možnost, aby si vůči žalobci neoprávněně fakturoval a účtoval zálohy na úhradu svého závazku, jejichž výši nastavil dle svého uvážení bez ohledu na obvyklou cenu plnění a především bez ohledu na vůli a finanční možnosti rozpočtu žalobce. Jedná se tedy o protiprávní stav, v jehož důsledku se žalovaný na úkor žalobce neoprávněně obohatil, když přijal plnění z neplatné smlouvy, přičemž žalobce jen na okraj (a s odkazem na výše uvedené) podotýká, že spory z bezdůvodného obohacení rozhodují výlučně obecné soudy dle ustanovení § 7 odst. 1 občanského soudního řádu.
II. Absolutní neplatnost (nicotnost) Smlouvy s účinky ex tunc z důvodu absence schválení Smlouvy k tomu příslušným orgánem žalobce 1. Vedle absence POOPZ má za následek absolutní neplatnost Smlouvy (jíž se musí soud zabývat ex lege) i ta skutečnost, že Smlouva ze dne 1. března 2002,
POOPZ, ani
11
vyúčtování odpůrce nebyly schváleny k tomu příslušným orgánem žalobce, totiž zastupitelstvem obce. 2. Právě zastupitelstvu obce je přitom zákonem o obcích výslovně vyhrazeno, mimo jiné, i rozhodování o uzavření smlouvy o poskytnutí dotace [ustanovení § 85 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění předpisů pozdějších]. Rada obce tedy není oprávněna rozhodovat o smlouvách, kterými poskytuje dotace, přičemž zákon o obcích navíc i sám výslovně stanoví, že právní úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez tohoto schválení od počátku neplatné. Usnesení zastupitelstva města Česká Lípa učiněná v souvislosti s přijímáním rozpočtu (na které poukazoval v odůvodnění rozsudku i Okresní soud v České Lípě) nejsou přitom v žádném případě oním právním aktem, který by tuto smlouvu schválil. Tato usnesení pouze udávají vnitřní určení jednotlivých prostředků rozpočtu odpůrce. Rozhodnutí o schválení rozpočtu není právním úkonem adresovaným třetím osobám, ale rozhodnutím vnitřním, zavazujícím pouze interně město Česká Lípa.
III. Návrh výroku rozsudku S ohledem na shora uvedené navrhuje žalobce zdvořile, aby Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci
rozsudkem pro absolutní neplatnost Smlouvy, jak ji zjistil Okresní soud v České Lípě, ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu
potvrdil, odvoláním napadený mezitímní rozsudek Okresního soudu v České Lípě, č.j. 13 C 203/2007-288, ze dne 20. dubna 2009.
V Hradci Králové dne 25. března 2011 Město Česká Lípa
12
