MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Filosofická fakulta Ústav pedagogických věd
BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE
MOŽNOSTI SEBEROZVOJE A SEBEREALIZACE SENIORŮ
Vypracovala:
Magdalena Čeganová
Vedoucí práce: PhDr. Dana Knotová, Ph.D.
Brno 2006
Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedla v seznamu literatury.
2
Obsah 1. ÚVOD ..............................................................................................................5 2. STÁŘÍ A STÁRNUTÍ.....................................................................................6 2.1. Stáří............................................................................................................6 2.2. Stárnutí.......................................................................................................8 3. ZMĚNY VE STÁŘÍ........................................................................................11 3.1. Oblast fyzická – tělesná.............................................................................11 3.2. Oblast psychická........................................................................................14 3.2.1.Změny poznávacích procesů..............................................................15 3.2.2.Změny regulačních procesů...............................................................17 3.3. Oblast sociální...........................................................................................18 3.4. Oblast duchovní.........................................................................................20 3.5. Osobnost a životní styl...............................................................................23 3.5.1.Osobnost............................................................................................23 3.5.2.Životní styl.........................................................................................26 3.5.3.Mezinárodní akční plán pro problematiku stárnutí............................28 3.5.4.Národní program přípravy na stárnutí................................................29 4. KVALITA ŽIVOTA........................................................................................30 5. POTŘEBY VE STÁŘÍ....................................................................................31 5.1. Oblast tělesných potřeb..............................................................................31 5.2. Oblast psychických potřeb.........................................................................31 5.3. Oblast sociálních potřeb............................................................................33 5.4. Oblast duchovních potřeb..........................................................................34 6. ROLE STARÉHO ČLOVĚKA V RODINĚ.................................................35 6.1. Historický pohled na role v rodině............................................................35 6.2. Přechod do současnosti..............................................................................36 6.3. Nemocný člověk v rodině..........................................................................39 6.4. Manželství v seniorském věku...................................................................40 6.5. Špatné zacházení se seniory a násilí v rodině............................................42 7. ROLE STARÉHO ČLOVĚKA VE SPOLEČNOSTI..................................45 7.1. Historický pohled na role ve společnosti...................................................45 7.2. Současné postavení ve společnosti............................................................46
3
7.3. Ageismus...................................................................................................48 8. SEBEROZVOJ A SEBEREALIZACE SENIORŮ......................................49 9. CENTRUM PRO RODINU A SOCIÁLNÍ PÉČI........................................54 9.1. Swot analýza – program pro seniory.........................................................59 10. NÁVRH NA ROZŠÍŘENÍ A ZKVALITNĚNÍ ČINNOSTI CENTRA PRO RODINU.......................................................................................................60 10.1. Východiska..............................................................................................60 10.2. Podpora seberozvoje a seberealizace seniorů..........................................61 11. SHRNUTÍ........................................................................................................66 12. POUŽITÁ LITERATURA.............................................................................67
4
1. ÚVOD Bakalářská práce se zabývá potřebami lidí v seniorském věku na základě znalostí zvláštností seniorského věku a vlivů působících v období stáří. Navrhnu program zaměřený na seberozvoj a seberealizaci seniorů. Východiskem jsou pro mne potřeby, jejichž naplnění je nutné pro spokojený a kvalitní život. Cílem práce je vytvořit návrh na rozšíření a zkvalitnění činnosti V Centru pro rodinu, které nabízí programy pro seniory. V návrhu se zaměřím na podporu seberozvoje a seberealizace seniorů. Problematika seniorů a seniorského věku se stává stále více aktuální a potřebná. Tato potřeba vyplývá z demografického vývoje, který ukazuje do budoucna na stále vyšší počet lidí v seniorském věku. Postupně dochází k takzvanému „šednutí populace“ (Stuart-Hamilton, 1999), kdy je vyšší podíl starších lidí a menší část populace finančně zabezpečuje tyto starší obyvatele v důchodovém věku. Kromě problému ekonomického, je třeba se zabývat i problémem smysluplného a aktivního prožití období stáří, které se díky vyšší kvalitě zdravotnictví a životních podmínek prodloužilo. Cílem by však mělo být: „Přidávat život letům!“ (Haškovcová, 1989, s.125) a ne léta životu. Velmi důležitý je zde aspekt kvality života, která z velké části závisí na samotných seniorech, jaký zaujmou životní postoj k vlastnímu stáří. Předpokladem pro kvalitní život, pro léta plná života je aktivní přístup seniorů. Podnětem pro zabývání se problematikou seniorů pro mě byla praxe v Centru pro rodinu a sociální péči v Brně, která byla zaměřená na programy pro seniory. Dále zkušenosti ve Výtvarných dílnách pro seniory taktéž v rámci Centra a můj pocit, že senioři jsou vnímáni spíše jako velká skupina (než jednotlivci) od které společnost už příliš neočekává. Práce má dvě části teoretickou a analytickou. V teoretické části se zaměřím na vymezení stáří a stárnutí, popis změn a procesů v jednotlivých složkách existence starého člověka (tělesná, psychická, sociální, duchovní), dotknu se pojetí kvality života seniorů a uvedu potřeby ve stáří. Jakožto důležitý aspekt bytí člověka bude následovat kapitola o roli seniorů v rodině a ve společnosti. Závěrem teoretické části objasním seberealizaci a seberozvoj v širším pojetí. V dalších kapitolách práce představím návrh programu pro seniory Centra pro rodinu a sociální péči v Brně, který bude vycházet z dosavadního programu, ankety mezi seniory navštěvujícími aktivity Centra a mých zkušeností a praxe nabytých v Centru.
5
V práci vycházím z nastudované literatury, odborných i částečně populárních časopisů, z rozhovorů se starými lidmi, z vlastní praxe a zkušeností. Základem pro problematiku seniorů je vymezení pojmů stáří a stárnutí a ujasnění, kdo vlastně patří mezi seniory.
2.STÁŘÍ A STÁRNUTÍ Nejprve se tedy podívám na stáří a jeho periodizaci z pohledu různých autorů. 2.1. STÁŘÍ Stáří je z vývojového pohledu posledním obdobím lidského života, které končí smrtí. Rabušic píše, že svým způsobem bylo stáří vynalezeno, nebo tak předefinováno, že se už tradičnímu stáří nepodobá, až ve dvacátém století (Rabušic, 1997). Stáří můžeme pojímat jako konečnou etapu geneticky vyměřeného trvání života (Hartl, Hartlová, 2000). Také jako ztrátu programu (Pacovský, 1990) . Stáří může být chápáno jako období, kdy člověk pouze chátrá a v nejlepším případě si zachovává část toho, co dříve získal. Přitom jeho kompetence a zkušenosti ztrácejí svůj význam. Zejména pro společnost není takový člověk ničím přínosný (Vágnerová, 2000). Pavel Mühlpachr (Mühlpachr, 2004, s.18) uvádí takovéto vymezení: „Stáří je obecným označením pozdních fází ontogeneze, přirozeného průběhu života. Je důsledkem a projevem geneticky podmíněných involučních procesů, modifikovaných dalšími faktory (především chorobami, životním způsobem a životními podmínkami) a je spojeno s řadou významných změn sociálních (osamostatnění dětí, penzionování a jiné změny sociálních rolí). Všechny změny příčinné i následné se vzájemně prolínají, mnohé jsou protichůdné, a jednotné vymezení a periodizace stáří se tak stávají velmi obtížnými.“ V této práci, chápu stáří jako období vývoje jedince a přikláním se tak k pojetí Mühlpachra.
6
Přes nejednotnost v pojetí stáří a místy se rozcházející periodizaci, existují základní hlediska na kterých se shodují všichni autoři zabývající se problematikou stáří a stárnutí, a které pomáhají blíže vymezit období stáří a stárnutí. 1. Prvním hlediskem, a zároveň nejběžnějším měřítkem stárnutí je chronologický (kalendářní) věk. Periodizace stáří se u některých autorů liší, použiji jako styčnou periodizaci podle Světové zdravotnické organizace (dále jen WHO). Stáří dělí do třech období: 60-74 let definuje jako rané nebo částečné stáří; senescence, vysoký věk nebo vlastní stáří je ve věku 75-89 let; poslední fázi nad 90 let označuje jako dlouhověkost. Ve své práci budu dále vycházet z této periodizace. 2. Další je biologické nebo biologicko-funkční hledisko. Toto hledisko zahrnuje dimenzi biologické kvality. Jde především o množství a závažnost involučních změn. Nelze však přesně určit nějakou hodnotu či hranici počátku stárnutí, protože jde o velmi individuální proces, který je ovlivněn multifaktoriálně působením genetických podmínek a především způsobem života. Navíc k involuci organismu po biologické stránce, i když v mnohem menší míře než ve stáří, dochází už kolem 30. roku věku, kdy se snižují různé tělesné funkce organismu. Projevuje se jak zvýšenou nemocností, tak i běžnými rysy jako jsou vrásky, shrbení postavy, zpomalení reakcí a pohybu. 3. Posledním základním hlediskem je sociální věk. Počátek stáří podle sociálního věku, tedy sociální stáří začíná odchodem do důchodu, resp. dosažením věku pro penzionování. Obecně lze říci, že „je dáno změnou rolí, životního způsobu i ekonomického zajištění (Mühlpachr, 2004, s.19). „Vnímání hranice důchodového věku je poměrně elastické a závisí na různých demografických a sociálních charakteristikách české předseniorské populace.“ (Rabušic, 1997, s.26) I. S. Hamilton (1999) uvádí, že sociální věk se také vztahuje k chování, které společnost očekává od osob v daném věku. Dalšími hledisky jsou psychologický věk nebo také demografické hledisko, což je „podíl osob určitého kalendářního věku v poměru k danému počtu obyvatel“ (Balogová, 2005, s.12). Periodizace stáří se ukázala jako důležitá, především z důvodu prodloužení období stáří.
7
Nejčastěji se tedy k vymezení stáří používá periodizace WHO, která je sice vyjádřena chronologickým věkem, ale vychází z dalších změn ke kterým dochází v tomto období života. Jiná periodizace se užívá v anglosaských zemích. Ta rozděluje staré lidi na „mladé staré“ (65-74 let), „staré staré“ (75-84 let) a „velmi staré“ ( 85 let a více). (Hartl, Hartlová, 2000) Období stáří, z hlediska psychologických teorií, má svůj specifický význam v rámci kontinuity lidského života. Hlavním vývojovým úkolem stáří je podle E. Eriksona dosáhnout v pojetí vlastního života integrity. To znamená, že člověk přijímá svůj život jako celek, jako ukončené dílo, hodnotí jej pozitivně a chápe jeho smysl. „Dosažení integrity vede k pochopení vlastního života jako nedílné součásti generační posloupnosti.“ (Vágnerová, 2000, s. 445) Toto poslední vývojové období je z hlediska nalezení či darování smyslu vlastnímu životu snad nejdůležitější. Pokud v závěru zhodnotíme svůj život jako marný, zbytečný a nešťastný, opravdu se takovým stane, i kdybychom prožili mnoho pěkného. J.A.Komenský (in Wolf a kol., 1982, s.54) napsal: „Všechno je dobré teprve tehdy, když je závěr dobrý.“ Jsme to my sami kdo dává životu smysl a kdo určuje jaký jeho vlastní život je a byl. Pokud starý člověk nedosáhne integrity, může dojít k zoufalství. Nalézt rovnováhu na sklonku života považuje za důležité také C. G. Jung, který chápe stáří jako výsledek procesu individuace. Měla by být zachována jedinečnost individuality ve spojení s širší zkušeností lidské existence, s archetypem Já. V procesu individuace by mělo dojít k harmonizaci všech vědomých i nevědomých složek osobnosti (Vágnerová, 2000). Je třeba mít na paměti, že jako je každý člověk individuum, tak i procesy jeho vývoje a stárnutí jsou individuální a ne vždycky schopnosti člověka odpovídají jeho chronologickému věku, avšak pro orientaci a klasifikaci je toto dělení potřebné. Stáří jako období chápu spíše jako stav (člověk je starý) a nyní se budu věnovat spíše procesu probíhajícímu ve stáří, kterým je stárnutí. 2.2. STÁRNUTÍ Už jsem se několikrát zmínila o stárnutí a naznačila jsem, že jde o proces změn. Tím myslím změny v celé lidské osobnosti, které se týkají stránek fyzických,
8
psychických, sociálních i duchovních. Stejně jako na vymezení stáří existuje více názorů, nalezneme tento jev i u vymezení stárnutí. Podle stránek osobnosti můžeme stárnutí rozdělit na biologické, psychologické a sociální (Hartl, Hartlová, 2000). Důvod proč není v Psychologickém slovníku uvedeno stárnutí duchovní mohu jen domýšlet. Důvodem může být, že v duchovní oblasti jde spíše o neustálý vývoj, který je navíc těžko zachytitelný neboť se odehrává v nitru člověka. Různí autoři se liší v tom, kdy stárnutí začíná. Někteří uvádí, že od začátku života, jiní říkají, že až ukončením zrání a celkové tělesné a psychické diferenciace. Univerzálně pro celou přírodu můžeme stárnutí chápat jako nezvratný biologický proces, který začíná dnem narození. Jako multifaktoriální děj je stárnutí u člověka výsledkem působení faktorů vnějšího prostředí a genetických podmínek a zároveň je zachován vysoce individuální charakter (Balogová, 2005). Obecně se stárnutí dá označit za celoživotní proces. Jehož involuční projevy jsou zřetelnější od přelomu čtvrtého a pátého decenia, nejvýraznější pak v šestém deceniu. Tyto projevy jsou závislé na náročnosti prostředí (sociálního, životního) a genetických podmínkách (Mühlpachr, 2004). „Ontogeneticky vzato můžeme stárnutí považovat za přechodné období mezi dospělostí a stářím; je oním biologickým „předpolím“ stáří.“ (Pacovský, 1990, s.29) . Dalším pohledem, který se nachází někde mezi dvěmi výše uvedenými je takový, který říká, že stárnutí nezačíná ihned. Důvodem je to, že všechny fyzické funkce jako jsou například koordinace, imunitní nebo kardiovaskulární systém se v prvním období života zlepšují (Austad, 1999). Tento názor podporuje také jeden z údajů v Psychologickém slovníku, který pod pojem stárnutí zahrnuje změny chápané jako negativní a k nimž dochází po adolescenci (Hartl, Hartlová, 2000). Naprosto neutrální definici, která připouští jak destruktivní tak i konstruktivní důsledky formuluje Foretová: „Stárnutí je působení času na lidskou bytost“ (in Pichaud, Thareauová, 1998, s.25). Jednoduše se dá říci, že během stárnutí dochází k procesu změn v němž převažují změny regredující a tato přeměna je kontinuální. Tento pohled je i pro mne výchozím.
9
Jako ve všech oblastech, kterými se lidé zabývají i ve stárnutí vzniklo dělení. Stárnutí může být fyziologické (normální s běžnými projevy) nebo patologické (chorobné, v případě urychleného procesu; mezním příkladem může být nemoc progerie
neboli
Hutchinsen-Gilfordův
syndrom).
Podle
přítomnosti
nemocí
rozlišujeme stárnutí primární ( tělesné změny organismu související s věkem, jako je například zvrásnění kůže, nebo řídnutí kostí) a sekundární ( s nemocemi) (Balogová, 2005) . Můžeme doplnit ještě terciární stárnutí, které představuje období rychlého úpadku během umírání (Hartl, Hartlová, 2000). O tom jaké bude stárnutí jednotlivce rozhoduje do značné míry on sám. Jak potvrzují gerontologické výzkumy, stárnutí ovlivňují očekávání. Ti, kteří od života už nic neočekávají a jejich postoj k životu je „vše už mám za sebou“ s největší pravděpodobností se u nich projeví nepříjemné symptomy stárnutí (Balogová, 2005). Tato očekávání se vlastně stávají sebenaplňujícími předpověďmi. Pokud člověk něco očekává, ať už pozitivního či negativního, na čem se sám nějak účastní (má na to vliv), může čekat, že se to stane. Tomuto naplnění svého očekávání či předpovědi napomůže svým chováním a jednáním, které je tímto očekáváním vědomě či nevědomě ovlivněno. Proces stárnutí na individuální rovině (tedy jaké bude stárnutí daného jednotlivce) velmi pěkně vystihl Ajuriguerra, jeden z otců gerontopsychiatrie, který napsal: „Stárneme stejným způsobem jakým jsme žili“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s.26). Vědci a odborníci z řad gerontologů i biologů se zabývali důvody a příčinami stárnutí, díky tomuto zájmu dnes existuje množství teorií stárnutí. Žádná z nich však nebyla všeobecně dosud přijatá. Pro orientaci uvedu několik teorií blíže:
Teorie genetického programu předpokládá, že celý proces stárnutí je geneticky zakódován. Nepřipouští žádné jiné vlivy, pokud jde o faktory z vnějšího prostředí, mohou program ovlivnit jen zásahem do genomu.
Imunologická (autoimunní) teorie říká, že stárnutí je spojené s poklesem funkce imunitního systému. Dochází tak k chybám při dělení buněk a při vzniku nových buněčných populací a ke zvýšení výskytu autoimunních poruch. Vše se projeví zvýšeným výskytem nemocí, včetně nádorů.
Hormonální teorie je založena na předpokladu, že proces stárnutí, případně i smrt kontrolují různé nervové a hormonální funkce. Postupným poklesem
1
funkce hormonů v závislosti na věku a snížením reakce buněk na hormony dochází ke stárnutí.
Mezi další teorie patří například teorie metabolických omylů (stárnutí díky nahromadění omylů v metabolickém buněčném cyklu), teorie překřížení (překřížením dvou a více makromolekul nastane změna charakteru a funkce molekul a tím dojde ke stárnutí) a teorie ekologické (působení vnějších vlivů). (Balogová, 2005; Pacovský 1990)
Neurobiolog Caleb Finch, kterého Austad označuje jako jednoho z nejuznávanějších a nejhlubších myslitelů o procesu stárnutí, popisuje stárnutí jako „čas zdvojnásobování úmrtnosti-tedy
jako
čas,
v němž
se
pravděpodobnost
smrti
zdvojnásobí.
V průmyslových zemích se lidská mortalita-počet úmrtí v poměru k počtu obyvatelzdvojnásobuje v průměru za osm let věku (mění se ale od sedmi do deseti let podle jednotlivých zemí). U pětatřicetiletého člověka se pravděpodobnost úmrtí zdvojnásobí za osm let, tedy ve věku 48 let, čtyřnásobná bude v 51, a osmkrát větší v 59 letech.“ (Austad, 1999, s.19) Teorií stárnutí je spousta, některé vznikaly s nadějí, že pomohou najít lék na dlouhověkost, jiné mají napomoci zlepšit podmínky a život starých lidí. Všechny v podstatě reagují a vycházejí ze změn, které nastávají v procesu stárnutí, protože kdyby k těmto změnám v jakékoli oblasti života jedince nedocházelo těžko lze vymezit období stáří. Ke změnám v období stáří, dochází v několika základních oblastech: fyzická, nebo tělesná (změny orgánů, funkce organismu, nemoci), psychická (intelekt, paměť, emoce), sociální (sociální podmínky a sociální role, komunikace) a duchovní. Kromě těchto základních oblastí se zaměřím na oblast životního stylu a celkové osobnosti, protože tyto sféry jsou ovlivňovány všemi předchozími. 3. ZMĚNY VE STÁŘÍ Postupně se zastavím u každé výše uvedené oblasti a poukážu na základní změny a procesy, ke kterým dochází během stárnutí v období stáří. 3.1. OBLAST FYZICKÁ – TĚLESNÁ Změny v oblasti tělesné jsou na první pohled asi nejvíce a nejdříve viditelné. Největší převahu mají změny involuční, tedy ty které znamenají úpadek či úbytek.
1
Avšak k úpadku tělesných funkcí nedochází až v období stáří, ale zhruba už od třetího decenia. V této části, pokud neuvedu jinak budu vycházet zejména z údajů StuartaHamiltona (1999) a Balogové (2005). Změny, které si stárnoucí člověk uvědomí asi nejdříve jsou změny pokožky, která ztrácí elasticitu, ochabuje je sušší a vytváří se vrásky, které se postupně prohlubují a rozšiřují. Tyto změny jsou nejvýraznější na tváři, krku, rukou a zápěstích. Dále je to šedivění a řídnutí či vypadávání vlasů. Vypadávání vlasů zasahuje nejvíce muže, zatímco u některých žen může být nepříjemným problémem ochlupení na tváři, které se objevuje po menopauze následkem hormonálních změn. Stejně jako pokožka i svaly ztrácejí svou elasticitu, snižuje se svalová masa a dochází k úbytku svalové síly. Důležité je vědět, že svaly se velmi rychle oslabí při nečinnosti. Kostra se stává více křehkou a náchylnější ke zlomeninám vlivem změny tvaru i struktury kostí. S věkem klesá i pružnost plic a snižuje se jejich funkce i kapacita (rychlost i objem dýchání). Dýchací soustava tak dokáže zajistit jen menší přívod kyslíku než dříve. Výsledkem této skutečnosti je snížený srdeční výkon, s kterým souvisí snížená činnost mozku a následně pak i psychiky. Srdce ztrácí svoji sílu, a přitom v důsledku zužování a snížení pružnosti periferních cév je třeba mnohem více energie k rozvádění krve po celém těle. Pokud dojde k přerušení dodávky kyslíku v krvi do určité části mozku dochází k mrtvici, při které odumírá mozkové tkanivo. Zpomalená či zhoršená schopnost rozvodu kyslíku krví se může projevit bezprostředně po jídle, kdy energie potřebná pro procesy trávení připravuje mozek o kyslík potřebný na zachování plného vědomí a tak tito lidé usínají. Trávicí soustava je méně zdatná při vstřebávání živin. Dochází ke změnám žaludečních funkcí. Snižuje se peristaltika střev a sekrece trávicích šťáv. Častým problémem je zácpa, která je však spíše než vlivem změn trávicího traktu způsobena jednotvárnou stravou, nedostatkem tekutin a sekundárním účinkem různých léků. Zuby se více kazí a vypadávají. Nezdravé, kazící se neošetřené zuby jsou zdrojem infekce a bolestí.
1
Vylučovací soustava zpomaluje činnost a ztrácí výkonnost při exkreci toxinů a dalších odpadních látek. Klesá kapacita močového měchýře. Častým problémem, zejména u žen je inkontinence, kerá je nejčastěji způsobena ochabnutím svalstva pánevního dna. Kontakt člověka s vnějším světem zabezpečují smyslové orgány a ty také prochází změnami. Zrak se s věkem zhoršuje, dochází ke slábnutí zraku. To je nejčastěji způsobeno zhoršením akomodace čočky, ve stáří zejména na blízko. Staří lidé vidí špatně za šera a tmy, zužuje se periferní vidění. Oslabení sluchu se projevuje jako nedoslýchavost. K výraznějšímu zhoršení dochází u vnímání vysokých frekvencí. Přenos zvuku je zhoršen zejména v důsledku zvápnění či artrózy kostí středního ucha. Zhoršuje se schopnost určit výšku a zdroj zvuku, staří lidé mohou trpět tinitem neboli „zvoněním v uších“. Dále dochází k oslabení citlivosti chuti a čichu. Hmatový práh citlivosti je zvýšený, je tedy třeba větší stimulace, aby byl zaregistrován dotyk. Toto má vliv i na vnímání bolesti, která je hodnocena jako bolest při intenzivnějším podnětu než dříve. Dochází k poruchám spánku – insomnii (nespavosti), která může být způsobena stresem, životním stylem nebo nevědomými podněty. Funkce a schopnosti smyslů přímo ovlivňují funkci mozku, neboť jsou nástroji jeho kontaktu s okolním prostředím. Mozek je ovlivněn také zpomalením nervových přenosů a přísunu kyslíku. (Stuart-Hamilton, 1999; Balogová, 2005) U všech těchto změn však platí, že jejich nástup nastává v ontogenetickém vývoji jedince v různou dobu a pokračuje rozdílnou rychlostí. Stejně tak i jednotlivé orgány stárnou s jinou rychlostí a dokonce není shoda ani v dynamice stárnutí různých funkcí téhož orgánu (Pacovský, 1990). Mezi nejčastější nemoci ve stáří jak uvádí Pichaud (1998) patří cévní mozková příhoda, artróza (revmatické onemocnění), ateroskleróza (kornatění tepen), šedý zákal (zakalení čočky), osteoporóza (řídnutí kostí – často u žen po menopauze), Parkinsonova choroba (třes, svalová ztuhlost, nepohyblivost), deprese (týká se více psychiky) a demence, o které napíši trochu víc, neboť je velmi specifická a náročná,
1
zejména pro okolí nemocného a budu ji zmiňovat v některých následujících kapitolách. Demence označuje celkový úpadek psychických funkcí, které jsou způsobeny atrofií centrálního nervového systému. Může propuknout kdykoli v průběhu dospělého života, pravděpodobnost onemocnění se s věkem pouze zvyšuje. Nejnápadnějšími příznaky a projevy pro okolí bývají na začátku poruchy paměti. Postupně se přidávají poruchy rozumových schopností, potíže s orientací v čase a prostoru, poruchy řeči, chování, poruchy emotivity (afekty a nálady), někdy poruchy vnímání jako jsou halucinace a bludy, dochází k těžké degradaci osobnosti (Mühlpachr, 2004; StuartHamilton, 1999; Pichaud, Thareauová, 1998). Přes zvýšenou přítomnost mnoha nemocí stáří samo o sobě není chorobným stavem, pouze v průběhu stárnutí dochází k sumaci nepříznivých vlivů a tím i přibývá nemocných lidí (Vágnerová, 2000). Změny v oblasti fyzické-tělesné a nemoci ovlivňují všechny další oblasti a mezi nimi velice úzce a silně oblast psychickou. 3.2. OBLAST PSYCHICKÁ Pro popis změn v této oblasti použiji rozdělení, které uvádí ve Vývojové psychologii Vágnerová (2000), protože se mi jeví jako nejkomplexnější a přehledně rozčleněné. Změny psychiky rozděluje na následující části. Jsou to změny poznávacích procesů, regulačních procesů a změny osobnosti. Psychické změny mohou být podmíněny jak biologicky, tak psychosociálně, je zde patrná provázanost mezi všemi oblastmi. Biologicky podmíněné změny psychiky mohou být normálním projevem stárnutí, nebo projevem nějakého chorobného procesu – nemoci (Vágnerová, 2000). Tyto změny jsou tedy důsledkem výše zmíněných fyzických změn. Obecně dochází ke zpomalení, zhoršení a změně charakteru jednotlivých funkcí psychiky, pod vlivem změn funkce mozku nebo jiných orgánů. U nemocí bývají tyto změny markantnější a v podstatě patologické (např. demence, kde dochází k úplné degradaci osobnosti). Další psychické změny jsou podmíněny psychosociálními faktory, mezi které Vágnerová (2000) řadí kohortovou zkušenost (lidé stejné generace jsou ovlivněni podobnými sociokulturními vlivy) a dále vliv individuálně specifického životního
1
stylu a různé návyky. Jako poslední faktor vidí očekávání a postoje společnosti , které lidi manipulují do určitého modelu chování, kterým je často pasivita. Postupně popíši změny poznávacích procesů a změny regulačních procesů. 3.2.1. ZMĚNY POZNÁVACÍCH PROCESŮ Změny intelektových funkcí Stuart-Hamilton (1999, s.246) říká: „Jediným aspektem, který nelze dostatečně ovládat je stárnoucí intelekt.“ Projevuje se zejména rigiditou v myšlení, zhoršeným pochopením a učením se novému, slábne schopnost myšlení na abstraktní úrovni s cílem odhalit základní pravidla a principy. Avšak podle tradičních představ si staří lidé zachovávají svoji moudrost, která je označována jako krystalická inteligence (založena na zkušenostech a vědomostech), ale ztrácejí bystrost a důvtip, neboli fluidní inteligenci.Tyto změny jsou závislé jak na dědičných dispozicích, tak na dosaženém vzdělání, osobnostních vlastnostech a zejména na životním stylu, tedy stálé duševní aktivitě a tréninku intelektových funkcí (Stuart-Hamilton, 1999; Vágnerová, 2000). Tvořivost a fantazie Tato schopnost jde ruku v ruce s inteligencí. Objevuje se provázanost mezi tvořivostí a divergentním myšlením (vytváření nových variací), které tvořivost vyžaduje. Stuart-Hamilton (1999) uvádí, že podle výzkumů jsou starší lidé horší v divergentním myšlení než mladší. Avšak tento rozdíl nemusí platit u lidí, kteří byli vždy tvořiví. Tímto se dokazuje to co jsem napsala výše u intelektu, že významným faktorem pro inhibiční změny je způsob života. Fantazie bývá ochuzena (Pacovský, 1990) a to vlivem všech ostatních změn. Aktivační úroveň Klíčovým faktorem pro zhoršení výkonu v intelektuálních činnostech může být změna reakčního času. Tato změna znamená zpomalení a prodloužení času mezi procesem působení podnětu, jeho zpracování a reakcí, odpovědí na něj.
1
Za kladný aspekt tohoto faktoru můžeme považovat větší trpělivost a rozvážnost, ale zpomalení může být také zdrojem stresu a nejistoty během rozhodování, které se tak stává zátěžovou situací (Stuart-Hamilton, 1999; Vágnerová, 2000). Paměť a učení Dochází ke snížení výbavnosti a vštípivosti paměti (Pacovský, 1990). Vágnerová (2000) ještě lépe specifikuje zhoršení paměti tím, že zahrnuje veškeré paměťové procesy u kterých dochází k útlumu a zpomalení. Řadí mezi ně stejně jako Pacovský ukládání a vybavování; dále zpracování a uchování nových informací; epizodickou paměť (vztahuje se k osobním zkušenostem) a sémantickou paměť (obsahuje obecné znalosti), která bývá trvanlivější a je základem pro další učení. Pokles paměťových funkcí je individuálně specifický stejně jako u jiných oblastí psychiky. Funkce paměti v procesu učení je zřejmá a v podstatě základní, pokud chceme s nabytými vědomostmi dále pracovat. Staří lidé se často vracejí ke svým vzpomínkám a k minulosti, ta zároveň tvoří jejich identitu a pomáhá jim dojít k vyrovnanosti, smíření se a přijetí vlastního života takového jaký byl. Neustálé vracení se do minulosti, však může znamenat nedostatek podnětů nebo neschopnost žít v přítomnosti z důvodů ohrožení prostředím, lidmi či chybějící motivací a chybějícím smyslem současného života. „Staří lidé mohou zažívat rozpor mezi všední přítomností a událostmi nabitou minulostí. Časově vzdálené události bývají v mysli často zkoumány a oživovány, neboť toto psychické divadlo zůstalo poslední podívanou v celém městě.“ (Rabbit, Winthorpová, in Stuart-Hamilton, 1999, s.110) Jazyk Používání jazyka zaznamenává taktéž určité změny. Zatímco schopnost výslovnosti zůstává ve stáří poměrně stabilní. Kemperová zjistila, že jazyk autorů deníků užívaný v průběhu života se zjednodušoval. Zkracovala se délka vět a zjednodušovala se větná skladba (Stuart-Hamilton, 1999). Podle Pacovského (1990) slovní zásoba i jazykové dovednosti zůstávají zpravidla zachovány.
1
Orientace v prostředí Změny v orientaci jsou způsobeny především zhoršením zrakové a sluchové ostrosti. Výsledkem zátěže způsobené obtížností vnímání bývá únava a s ní spojená emoční reakce jako je napětí, afekt, úzkostnost, deprese, někteří se pak raději izolují, aby se vyhnuli těmto náročným situacím. Někdy mají lidé potíže s adaptací na kompenzační pomůcky (např. nasluchadla), které je ve společnosti stigmatizují (Vágnerová, 2000). 3.2.2. ZMĚNY REGULAČNÍCH PROCESŮ Emoce Haškovcová (1989) uvádí, že emotivita je oploštěná. Bývají oslabeny vyšší city jako například láska k vlasti, sníženo bývá také estetické a sociální cítění. K tomu Pacovský (1990) dodává, že převládá touha po soukromí a pohodlí. Staří lidé bývají citově labilnější a hůře ovládají své emoční projevy, jsou sugestibilnější (Vágnerová, 2000). „Citová labilita má vztah také k momentálnímu fyzickému vztahu a aktuálnímu podnětu, který sám o sobě je nízké úrovně, ale ve vnitřním spojení například se vzpomínkou na dávnou nebo podobnou situaci vytváří důvod pro chování, které klasifikujeme jako nepřiměřené.“ (Haškovcová, 1989, s.106) Za nepřiměřené chování v tomto případě považujeme neobvyklé či zdánlivě přehnané emoční projevy. Stuart-Hamilton (1999) poznamenává, že muži i ženy jsou v průběhu života stále introvertnější. Dochází k poklesu psychotismu i neuroticismu, což se může v ideálním případě rozvinout ve vyrovnanost a klid, nebo naopak se může tato lhostejnost rozvinout v nežádoucí apatii a strnulost. Vůle Aktivní vůle, která se týká rozhodování bývá snížena. Starým lidem činí rozhodování obtíže, trvá jim delší dobu, projevuje se u nich ulpívavost a tvrdohlavost. Oproti tomu pasivní vůle, kterou označujeme vlastnosti jako vytrvalost, stálost a trpělivost bývá ještě více posílena (Vágnerová, 2000). Stejně i Haškovcová (1989) a Pacovský (1990) uvádí jako pozitiva zvýšenou vytrvalost, trpělivost a stálost. Vytrvalost se projevuje v monotónní tělesné a duševní činnosti. Trpělivost ovlivňuje
1
zvýšení pochopení pro problémy druhých a motivy jednání druhých, zejména stejně starých nebo o málo mladších. Ve vztazích a názorech se projevuje větší stálost. „Psychická činnost starého člověka může být na kvalitativně stejné úrovni jako v mládí, může však dojít ke změnám stylu myšlení.“ S problémem se člověk může vypořádat tak, že si vypracuje nový způsob provádění dané úlohy (Stuart-Hamilton, 1999, s. 232). Člověk není uzavřen sám do sebe, ale žije ve společnosti. Tím, že se mění on sám, mění se i jeho pozice ve vztahu k lidem okolo. K jakým změnám dochází ukáži v následující části. 3.3. OBLAST SOCIÁLNÍ Základní změnou, která má velký vliv i na další aspekty, nejen sociální, je změna rolí a vstup do důchodu. Tuto změnu bych nazvala problematickou, neboť dochází ke ztrátě role profesní, která dodávala člověku významnost a v rámci společnosti ho chápala konkrétněji a individuálněji a měla určitou společenskou prestiž. Po vstupu do důchodu pak člověk obdrží roli důchodce, která je naprosto neosobní a téměř až bezpohlavní. „Změny ve stáří vedou ke stále větší anonymizaci, ke ztrátě individuálně specifických znaků.“ (Vágnerová, 2000, s.464) Člověk jakoby ztrácel se svou profesní rolí i význam pro společnost. Zpočátku, než se člověk sžije s novou rolí a najde si v ní místo může docházet k vnitřním rozporům a problémům s přijetím role důchodce. „Jenomže právě důchodce to má těžké, ambivalentní. On zkrátka přijímá sociálně determinovanou skupinu „starých“, tedy lidí odložených a bez role, jaksi nuceně, a zejména v raném stadiu důchodcovské kariéry se s ní neztotožňuje.“ (Haškovcová, 1989, s. 51). Ztrátu profesní role, však každý hodnotí jinak. Největším problémem bývá u těch, kteří byli hodně zaměření na práci a byla pro ně jediným nebo nejdůležitějším zdrojem, který jim dodával hodnotu. U žen, které zastávaly kromě profesní i roli v domácnosti ztráta nemusí být tak velká, neboť jim stále zůstává jedna významná role, kterou mohou dále ještě více rozvíjet. Pokud není nová role důchodce pevně určená, dochází k přechodné nejistotě. Důležitá je proto představa o prožití vlastního důchodového věku s jakou lidé do důchodu vstupují (Balogová, 2005).
1
Změna není způsobena jen vstupem do důchodu, protože to člověk nemá napsáno na čele, ale také tím, že stáří mění viditelným způsobem zevnějšek. Dále také nemoc, ovdovění a ekonomické faktory (Vágnerová, 2000). Velký problém v přístupu společnosti k seniorům je ten, že „současná společnost starým lidem nenabízí téměř žádnou přijatelnou a zvládnutelnou roli“ (Vágnerová, 2000, s.460). Levinson (in Stuart-Hamilton, 1999) pojímá stárnutí s důrazem na roli, kterou jedinec hraje ve společnosti a rodině. Řešení jak si udržet životní spokojenost vidí v předávání vedoucího postavení a hře „druhých houslí“. Starý člověk se nezbavuje všech povinností a starostí, protože se musí vyrovnávat s vlastní minulostí a vykonává roli moudrého rádce členů rodiny a mladších přátel. Levinson tento proces nazývá „pohled z mostu“. V tomto procesu však hraje velmi důležitou roli rodina a přátelé, kteří by se taktéž měli naučit být dobrými a vděčnými příjemci rad. Myslím, že lidé v okolí často zapomínají, že mají velký vliv na sebeobraz a spokojenost člověka v důchodovém věku. Očekávání a postoje společnosti, mohou člověka vmanipulovat do určitého modelu chování. Často jím bývá chování pasivní, které může vést ke stagnaci starého člověka na různé aktivity a následně k úpadku kompetencí z důvodu nepoužívání (Vágnerová, 2000). „Hlavní je vliv stereotypu „typického“ starého člověka. Společnost očekává, že lidé se budou chovat přiměřeně svému věku“ (Stuart-Hamilton, 1999, s.161). Balogová (2005) uvádí dva modely sociálního chování seniora. Prvním modelem je neangažovanost, neboli poklidný život s relaxační náplní a konzumací médií. Druhý je model aktivity, kdy jedinec vykonává cílené aktivity až do vysokého věku. Aktivitu a pasivitu v tomto kontextu chápu jako podílení či neúčast na životě společnosti. Další modely, které se týkají životního přístupu uvedu v kapitole osobnost a životní styl. Postoj společnosti i postoj jednotlivce k vlastní sociální roli a ke společnosti můžeme označit jako měnící se sociální podmínky, nebo také měnící se sociální prostředí. Jako prostředí vnímáme komplexně také lokalitu a společenství lidí, kteří v něm žijí. S rostoucím věkem tito nabývají na významu z hlediska přilnutí ke známému prostředí a také jako prostor bezpečí a sounáležitosti (Pacovský, 1990).
1
Pokud dojde ke změně sociálního prostředí například odchodem do domova důchodců nebo přestěhováním se z jiných důvodů, dochází ke ztrátě bezpečí známého prostředí a sociálních kontaktů. Navíc v případě domova důchodců k vynucenému přijetí nové role, obyvatele domova důchodců, která je hodnocena ještě níže než role důchodce (Vágnerová, 2000). Takovéto změny se často projeví i v somatické oblasti. Propojenost mezi sociální a jinými oblastmi lze vidět u starých lidí s poruchou sluchu, kteří se straní společnosti a raději se uchylují k podřízené roli, než aby sklidili posměch či hněv normálně slyšících jedinců. U starých lidí to může vyvolat depresivní stavy nebo ještě větší stažení do vlastní ulity (Stuart-Hamilton, 1999). Problémem při orientaci v sociálním prostředí může být i „zhoršená“ komunikace, která se dá označit jako sociální dovednost. Záměrně jsem uvedla zhoršená v uvozovkách, protože jde spíše o změněnou komunikaci, zhoršenou ve většině případů jen z pohledu mladší části společnosti. Ke změně v komunikaci dochází zejména pod vlivem zhoršeného vnímání smyslových orgánů. Narušiteli jsou především různé poruchy sluchu. Obecně dochází ke zpomalení komunikace, jak na straně přijímání sdělení tak i jeho vyjádření. V některých případech dochází k potížím při nedoslýchavosti nebo poruchách paměti. Objevuje se i tendence opakovat sdělení a to jak z důvodu slabší paměti (neví, že o tom již mluvil), nebo z důvodu osobně vnímané důležitosti sdělení (chce mít jistotu, že bylo slyšeno) Vágnerová (2000). V komunikaci se starými lidmi je třeba nespěchat a nechat jim prostor, aby se sami vyjádřili. V dnešní uspěchané společnosti, která je zaměřená především na výkon to může být problém, ale pro starého člověka je velmi důležitý tento prostor v komunikaci a respekt. Někdy zůstává opomíjena oblast duchovní, která však v období stáří nabývá zvláštního významu. Této oblasti se budu věnovat nyní. 3.4. OBLAST DUCHOVNÍ Vladimír Michal (2003, s.21) v článku „Minulost je v naší moci říká: „Přes přirozený involuční proces v biologické i psychické vrstvě lze v oblasti stáří pozorovat – aspoň v možnosti – tendenci k duchovnímu zrání.“ Toto duchovní rozvití pak spojuje s moudrostí, stejně jako se intelekt vztahuje k psychické sféře. V duchovní oblasti, by měl člověk dosáhnout již zmíněné integrity, tedy přijímat svůj život jako celek, jako ukončené dílo, hodnotit jej pozitivně a chápat jeho
2
smysl. Stuart-Hamilton (1999, s.155) popisuje cíl této poslední fáze – integrace, kterým je „uvědomění si toho, že dřívější cíle jedincova snažení byly naplněny či uzavřeny a že již neexistují žádné „otevřené konce“. Člověk, který má pocit, že se mu nepodařilo dosáhnout všeho, co chtěl, může být zoufalý, neboť smrt se blíží a na nápravu nemá čas. Zoufalý člověk se proto začíná smrti bát a končí svůj život v úzkosti a depresi. Eriksonovu teorii rozšířil Peck (1968), podle něhož je třeba v průběhu stáří řešit tři konflikty. Prvním je diferenciace ega versus lpění na pracovním zařazení. Jakmile však člověk odejde do důchodu, ztrácí spolu se zaměstnáním i svůj status. Důchodci si proto musí najít něco, co je činí jedinečnými, čím by si zasloužili vážnost, jež dříve plynula jaksi samozřejmě z jejich pracovního zařazení. Druhým konfliktem je transcendence těla versus zabývání se tělem. Spokojené stárnutí předpokládá schopnost překonávat tělesné obtíže, nebo přinejmenším nacházet potěšení v aktivitách, při nichž je tělesný výkon poměrně bezvýznamný. Třetím je transcendence ega versus zabývání se egem – spočívá ve vyrovnávání se člověka s faktem, že dříve či později nevyhnutelně zemře.“ V oblasti duchovní se mění potřeby, které se stávají naléhavější, ale o tom více v části o potřebách. Důležité je najít nejen smysl, ale snad i přesah svého života, jak prožitého tak i současného, ve stáří. Wolf (1982, s.168) píše: Pocit spokojenosti pramení častěji než v dřívějších obdobích z obecného pohledu na lidský život, zprostředkovaného vírou, životní filozofií nebo vlastními úvahami.“ Velmi důležité je přijetí konce vlastního života, jak ukazuje Peck ve své teorii. A proto bych na tomto místě ráda popsala jak je vnímán konec života, jak se starý člověk vyrovnává se smrtí a umíráním a jak se k tomuto staví společnost. Smrt a umírání je dnes vytlačováno z vědomí a to jak u většiny jednotlivců tak i ve společnosti. K vytěsňování a k zavírání očí před smrtí vede strach a také neschopnost představit si vlastní nebytí. Navíc je tady nejistota pramenící z tzv. odritualizované smrti. „Ústředním problémem je, že smrt jako fenomén vypadla z běžného pole sociální pozornosti lidí všech věkových skupin a sociálních rolí. Umírání a smrt jsou „utajeny“. Odehrávají se diskrétně mimo nebo převážně mimo naši přítomnost. Zjitřené svědomí uklidňujeme tím, že umírajícímu je v náruči profesionální, institucionální pomoci lépe. Podléháme iluzi, že péče o umírající a o
2
smrt jednotlivce by měla být řešena a „vyřešena“ kolektivem k tomu určených odborníků“ (Haškovcová, 1989, s.355). Stejně tak i Vágnerová (2000) uvádí, že je umírání chápáno jako něco, co nepatří do normy, co se netýká běžného soukromého života, protože se odehrává v instituci. Myslím, že tato situace zhoršuje přijetí vlastní smrti. Snad je strach o to větší, když si člověk představí, že zemře sám, obklopen bílými stěnami nemocničního zařízení, což odpovídá iluzi o ideální péči o umírajícího. Přitom „starý umírající člověk si chce záležitosti vztahové i materiální uspořádat „po svém“. Poté chce nabýt jistoty, že v poslední hodince nebude trpět a nebude sám. Jeho myšlenky se nezřídka upírají i na dobu „potom“, na čas, kdy on už nebude na světě, ale přesto by chtěl, aby se určité věci staly podle jeho vůle a přání. Staří lidé vyslovují nejen poslední rady, doporučení a přání svým blízkým, ale reálně a věcně uvažují i o svém pohřbu. Teprve po vyjasnění těchto věcí se zklidní, neboť mají oprávněný pocit, že všechno důležité bylo vysloveno a doufají, že bude také vyslyšeno a vykonáno“ (Haškovcová, 1989, s.380). Postoj ke smrti na úrovni jedince má tři složky. První je citový vztah, který je obyčejně vyjádřen strachem a úzkostí. Další je kognitivní složka, která obsahuje vlastní zkušenost se smrtí a vědomosti o umírání. Třetí a poslední je chování, které vyplývá z předchozích dvou a je ovlivněno zejména emotivně. S postupujícím věkem by mělo strachu ubývat. Strach ze smrti snižuje vyrovnanost s vlastním životem-pocit integrity a naplněnosti vlastního života, stabilita hodnot a identifikace s určitým názorem, náboženská orientace a víra, těžký život bez naděje na zlepšení. Naopak strach ze smrti zvyšuje představa nějaké nesplněné povinnosti (Vágnerová, 2000). Postoj společnosti a výchova od dětství je podstatná ke zdravému přijetí konečnosti. Někdy se mylně předpokládá, že stáří je především čekání na konec vlastního života, ale je to spíše kus života, jehož logickým zakončením je smrt (Haškovcová,1989). Měla by se spíše zachovat či nově vytvořit důstojnost umírání. „Nejdůležitějším prvkem důstojného umírání a důstojné smrti je osobní blízkost druhého člověka. Nikdo se nerodí sám a nikdo by neměl umírat sám.“ (Haškovcová, 2000, s.129) Všechny výše popsané oblasti se podílejí na utváření a projevech osobnosti a životního stylu. Jak tedy vypadá osobnost a životní styl starých lidí?
2
3.5. OSOBNOST A ŽIVOTNÍ STYL Z hlediska osobnosti se podívám na změnu povahy, vlastností, charakteru, norem, sebeobrazu a identity. V otázce životního stylu se zaměřím na životní program ve stáří, odchod do důchodu a jeho vliv na životní styl a v neposlední řadě také na zdraví v období stárnutí. Oblast osobnosti i životního stylu se budou prolínat, protože na sebe vzájemně působí, tedy jedno ovlivňuje druhé. Na konci této kapitoly uvedu základní body a cíle Mezinárodního plánu pro problematiku stárnutí a Národního programu přípravy na stárnutí na období let 20032007 pro ČR, který byl schválen 15. 5. 2002. Tyto dokumenty ukazují o co by měla společnost a jedinci usilovat a jak by měl ideálně vypadat život seniorů a přístup společnosti k nim. Z tohoto důvodu je zde uvádím. 3.5.1. OSOBNOST Osobnost chápu jako jednotu fyzické, psychické, sociální i duchovní stránky. Tyto dimenze se navzájem prolínají a ovlivňují, možná tedy budu opakovat něco, o čem jsem již psala v jednotlivých oblastech, ale budou to skutečnosti, které jsou podstatné z hlediska osobnosti jako celku. Osobnost jedince je důležitá v průběhu celé životní dráhy, nesmíme zapomenout na to, že lidský život má svou neopomenutelnou kontinuitu (Pacovský, 1990). Nezlomit vlastní životní běh znamená být si vědom toho, že „stále to jsem já“ i ve stáří, v nemoci, v neštěstí, tím si člověk zachová svou identitu a také sebeúctu a v jistém smyslu i spokojenost. S tím souvisí i snaha o udržení si své úrovně v návycích, v nárocích na sebe, v jednání, v péči o vzhled, o to jak působíme na ostatní (Kalvach, 2005). Identita starého člověk je tvořena jednak osobně významnými minulými rolemi a kompetencemi, které mohou být využité k vylepšení současné identity a k podpoře minulosti. Částí identity jsou také zachovalé kompetence, na které by měl být kladen důraz. Identitu tvoří také místo a lidé (skupina), kam a ke komu člověk patří, je to rodina, teritorium tvořené místem i společností a zdravotní stav. Identitu může člověk ztratit například pod vlivem demence. Někdy je také jako ztráta identity chápána smrt (Vágnerová, 2000).
2
V oblasti norem a hodnot, které také ovlivňují osobnost jak ve vztahu k ostatním tak i k sobě samému, dochází u starých lidí k rigiditě, odmítání změn a egocentrismu, což signalizuje úbytek kompetencí a snížení tolerance k zátěži. Starý člověk má reálně menší schopnost se bránit a proto má i větší obavy (Vágnerová, 2000). „Staří lidí bývají ve vztahu k normám stejně konzervativní, jako jsou děti. Postkonvenční chápání relativní platnosti různých pravidel v závislosti na kontextu je příliš náročné a neodpovídá možnostem starého člověka. Schopnost vidět problém z pozice jiné osoby ztěžuje vyšší úzkostnost, ale i omezenější rozumové kompetence.“ (Vágnerová, 2000, s.463) Pomalost a menší přesnost v určitých dovednostech, dokáží staří lidé pravděpodobně kompenzovat svými zkušenostmi, lepší znalostí strategií a podobně. (Stuart-Hamilton, 1999) Všichni autoři uvádějí pět strategií či modelů adaptace, adjustace na stáří či typů osobnosti, které zformuloval D. Bromley (1974 in Balogová, 2005; StuartHamilton, 1999; Pacovský, 1990; Haškovcová, 1989). 1. Konstruktivnost – ideální model. Člověk s tímto přístupem je otevřený, přizpůsobivý a tolerantní, je smířen se svým životem a stářím, těší se ze života, má smysl pro humor, je soběstačný a optimisticky naladěný, snadno navazuje vztahy k druhým lidem a stávající udržuje. 2. Závislost – má tendenci k závislosti a pasivitě. Závislá osobnost, možno říci osobnost „na houpacím křesle“ spoléhá na pomoc a péči druhých, jak po stránce hmotné tak i citové, stáří považuje za čas odpočinku, je málo ctižádostivá a do značné míry spokojená, preferuje bezpečí, pohodlí a klidné rodinné zázemí, spoléhá raději na pomoc ostatních, neboť výsledky jejího vlastního úsilí neodpovídají jejím představám. 3. Obrana, defenzíva – člověk se obrní před stářím.Takovíto lidé se snaží stáří ignorovat, vyvíjejí celou řadu aktivit, aby dokázali, že nepotřebují pomoc a že jsou soběstační, ze závislosti mají strach a bojují o udržení svých pozic. Tento model často nastane u lidí, kteří žili pro práci a v práci. 4. Hostilita, nepřátelství – vinu za neúspěchy a vlastní životní selhání svaluje na druhé. Stáří je pro lidi se strategií nepřátelství jen projev další nepřízně osudu,
2
nedokáží se s ní smířit, závidí mladost a chovají se k mladým nepřátelsky, jsou mrzutí, nepříjemní, rozčilení a rozhněvaní na celý svět. 5. Sebenenávist – nenávist, nepřátelství a hostilita je obrácena dovnitř, k vlastní osobě. Sebe i svůj dosavadní život hodnotí s pohrdáním, netouží si ho zopakovat, jsou pasivní, lítostiví, mají sklony k depresím a pocitům osamělosti a zbytečnosti, se stářím jsou sice smířeni, ale nevidí v něm nic dobrého. „Lidé s prvními třemi charakterovými rysy se dokážou velice dobře vyrovnat se stářím, zatímco lidé se zbývajícími dvěma rysy tak úspěšní nejsou. Charakterové rysy nejsou důsledkem procesu stárnutí. Chce-li si člověk stáří spokojeně užít, musí se na ně připravit“ (Stuart-Hamilton, 1999, s.157). Pokud dojde v povaze k náhlým a zásadním změnám, je to pravděpodobně signalizace začínající tělesné či duševní nemoci (Pichaud, Thareauová, 1998). Pro naše cítění a chování je rozhodující sebepředstava. Sebeobraz či sebehodnocení by mělo být založeno na skutečnosti. Tuto skutečnost ovlivňují, a mohou způsobit přehodnocení představy o sobě, změny jak z oblasti fyzické, psychické, sociální i duchovní. Sebeobraz člověka nejvíce ovlivňuje odchod do důchodu a ovdovění, dalšími faktory jsou například potíže příbuzných či s příbuznými, smrt přátel, vlastní nemoc, neschopnost, změna bydlení, případně vstup do domova důchodců a také běžné změny ve stáří, které jsou popsány v oblasti tělesné. Balogová (2005) popisuje období vyššího věku jako období největších životních krizí. Starý člověk ztrácí určité sociální úlohy, kontakty s některými lidmi a prostředími, mění se jeho perspektivy a hodnotový systém. Pro zvládání těchto stresových faktorů, které se ve stáří stále více kupí, zejména pokud jde o smrt a nemoc, je podstatné být dobře integrovanou osobností (StuartHamilton, 1999). To znamená neopomíjet žádnou z oblastí, které tvoří jedinečnou osobnost. „I staří lidé mají svůj vnitřní svět, který je bohatý podle toho, jaké byly jejich životní prožitky.“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s.19) Wolf (1982, s.49) ukazuje pozitivní charakteristiky osobnosti starého člověka. „Moudrost, rozvaha, klid a ustálení citové hladiny života zůstávají přednostmi a určitými výsadami stáří již od pravěku společnosti a v mnoha tradicích národů jsou tyto přednosti vysoko hodnoceny.“
2
Projevy a prožitky osobnosti ve stáří jsou plynulým pokračováním dosavadního života. To nakolik se věnujeme, té které oblasti se projeví v našem životním stylu, který pak může být zaměřen určitým směrem a dostává svůj osobitý charakter. 3.5.2 ŽIVOTNÍ STYL Největším zdrojem změny v životním stylu je vstup do důchodu, proto je důležité stanovit si nový program. Na způsob života má vliv také snaha o zdraví. „Důchod je přechod z dobře naplněného života do života, který je třeba nově naplnit“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s.27). Je třeba nově se přeorientovat na jinou činnost, najít si nové zájmy, které by mohly člověka uspokojovat, vyrovnat se se ztrátami blízkých osob a partnera. „Bohužel, pro naše důchodce je velmi často typické, že nemají na život v důchodu připravený program, proto je mnohdy život v důchodu ne třetím věkem plným aktivity a rozvíjejících se zájmů, na něž v druhém věku nebyl čas, nýbrž dožíváním“ (Rabušic, 1995, s.146). Vstupem do důchodu se mění také „finanční situace člověka, je nucen zaobírat se myšlenkou změny životního standardu a jeho dosavadního životního prostoru a prostředí. Často je to způsobené i zhoršením zdravotního stavu, kdy už se samotný starší člověk nedokáže sám o sebe postarat a kvalita jeho života je narušená“ (Balogová, 2005, s.22). „Reakce na odchod do důchodu odráží celoživotní postoj k profesní roli a hodnotu, jakou pro člověka má“ (Vágnerová, 2000, s.466). Ten, kdo dával své práci vysokou hodnotu a méně se realizoval v dalších zájmech mimo práci, snáší odchod do důchodu hůře a trvá mu delší dobu, než se adaptuje na novou situaci a vytvoří si přijatelný a pro něj uspokojivý program. „Povaha stáří je determinována chováním člověka v předchozích letech“ (Stuart-Hamilton, 1999, s.169). „V souvislosti s odchodem do důchodu bylo zjištěno, že lidé blížící se důchodovému věku začínají mít obavy a jsou zvýšeně sebekritičtí. Ve většině případů však lidé, kteří přestanou pracovat, hodnotí tuto skutečnost pozitivně“ (Stuart-Hamilton, 1999, s.162). Odchod do důchodu nutí k novému uspořádání životního programu.
2
Člověk si musí sám vytvořit svůj program a nalézt smysl této doby (stáří), přestože svoboda volby může být zatěžující (Vágnerová, 2000). Pacovský (1990, s.46) popisuje dva modely řešení této nové situace, které odpovídají modelům sociálního chování Balogové (viz. s.15). „Teorie aktivity vychází z názoru, že pokud nemá starší člověk zdravotní potíže a neliší se od jiných, má zůstat po všech stránkách plně aktivní. Teorie stažení se naopak říká, že se stárnoucí člověk má v předstihu připravovat na odchod do důchodu a ze společnosti. Stáhnout ze společnosti by se měl včas, odchod z aktivního života se má však dít pouze na základě dobrovolného rozhodnutí. Vhodné je volit princip postupnosti. Penzionování nemá být výsledkem vnějšího sociálního tlaku „jděte do penze“, ale výsledkem přirozeného vývoje vlastní osobnosti a reálného sebehodnocení.“ Stuart-Hamilton (1999) tyto teorie vidí trošku odlišně. Stažení se, odcizování nebo také omezení kontaktů se světem pramení jednak ze změn v oblasti smyslové-slábnutí smyslů s čímž souvisí zvýšená náročnost kontaktních situací, pak také ztráta blízkých, partnera a odchod do důchodu. Tento model se týká v podstatě jen těch jedinců, kteří byli vždy samotářští, odcizování či stažení tedy není pouze reakcí na stáří. Převážná část starých lidí preferuje aktivní život. „Přijmeme-li tezi, že stárnutí je proces značně individuální, což je způsobeno jednak naší odlišnou genetickou výbavou, jednak našimi odlišnými biografiemi, je možné rychlost stárnutí včetně naší nemocnosti ovlivňovat i behaviorálně, tedy prostřednictvím našeho chování. Velkou roli zde sehrává náš životní styl, v něm pak především složení stravy, pravidelnost cvičení, míra kouření, míra stresu. Složení stravy a její množství je obecně považováno za jeden z nejdůležitějších momentů ovlivňujících délku našeho života.“ (Rabušic, 1995, s.44) Životní styl prochází velkými otřesy pod vlivem odchodu do důchodu. Jak se kdo s touto situací vyrovná a jak naplní nový program závisí zejména na osobnostních charakteristikách, předchozích zkušenostech a dosavadním životním stylu. V otázce životního stylu a spokojenosti hraje důležitou úlohu zdraví. Má vliv na provádění aktivit a činností a je tak i determinantou výběru konkrétních aktivit. Stále ještě přetrvává u některých lidí pojetí zdraví pouze jako nepřítomnost nemoci. WHO chápe zdraví jako stav psychické, fyzické, sociální a duchovní pohody.
2
Ottawská charta, dohoda o aktivitách, které by měly vést k dosažení „Zdraví pro všechny do roku 2000“, sestavená na 1. Mezinárodní konferenci o podpoře zdraví, která proběhla v Ottawě v Kanadě, stanovila cíle podpory zdraví seniorů. Jsou jimi „zachování dobré kvality života, zmírnění důsledků choroby a zdravotního postižení, zlepšení soběstačnosti a aktivní účast v životě celé společnosti“ (Holmerová, Jurašková, Zikmundová, 2002, s.21). Podporu zdraví chápe jako „proces, který umožní lidem dohlížet na své zdraví a zlepšovat je“ (Holmerová, Jurašková, Zikmundová, 2002, s. 19). Na lidské zdraví působí faktory různého charakteru. Pichaud (1998, s.63) uvádí tyto: Kulturní faktory - zvyky; vyznání; volný čas; materiální vybavení Geografické faktory – podnebí; reliéf krajiny; přírodní zdroje; koncentrace zástavby; spojení; komunikace Politické faktory - rozpočet; plánování; politická situace Zdravotnické faktory - zdravotnické služby (zařízení, vybavení, personál); poznatky v lékařství; využití služeb Demografické faktory - stáří populace; migrace; hustota obyvatel; rodinné plánování Socioekonomické faktory - bydlení; městské, vesnické uspořádání; způsob života; vzdělání populace; zaměstnání Zdraví, jakož i životní styl jsou tvořeny komplexem různých faktorů, které spolu účinkují a ovlivňují se. Okruhy, kterým by se měla věnovat pozornost ve společnosti stanovují programy pro problematiku stárnutí na mezinárodní a národní úrovni. Odpovídají na požadavky současné situace v dané oblasti. Ukazují hlavní cíle v problematice stárnutí a z toho důvodu je uvádím. 3.5.3. MEZINÁRODNÍ AKČNÍ PLÁN PRO PROBLEMATIKU STÁRNUTÍ Chci uvést základní body a části tohoto mezinárodního plánu, který byl přijat na 2. světovém shromáždění o stárnutí v Madridu dne 12. 4. 2002. Zabývá se třemi prioritními směry: senioři a rozvoj, uchování zdraví, tělesné a duševní pohody až do stáří, zajištění příznivého a podpůrného prostředí Konkrétněji to jsou tyto otázky:
2
v oblasti staří lidé a rozvoj:
aktivní účast seniorů na životě a rozvoji společnosti
práce a stárnoucí pracovní síla
rozvoj v zemědělských oblastech, migrace a urbanizace
přístup ke znalostem, vzdělání a výchově
mezigenerační solidarita
vymýcení chudoby
zajištění příjmu, sociální ochrana či sociální pojištění a předcházení chudobě
situace ohrožující seniory
v oblasti uchování zdraví a tělesné a duševní pohody do stáří:
podpora zdraví a tělesné a duševní pohody během života
univerzální a rovný přístup ke zdravotním službám
senioři a HIV/AIDS
výcvik poskytovatelů péče a zdravotnického personálu
potřeby seniorů v oblasti duševního zdraví
senioři a zdravotní postižení
v oblasti zajištění příznivého a podpůrného prostředí:
bydlení a okolní prostředí
péče a podpora poskytovatelů péče
přehlížení, zneužívání a násilí
představy o stárnutí
3.5.4. NÁRODNÍ PROGRAM PŘÍPRAVY NA STÁRNUTÍ NA OBDOBÍ LET 20032007 Cílem tohoto dokumentu je podpořit rozvoj společnosti pro lidi všech věkových skupin tak, aby lidé mohli stárnout důstojně, v bezpečí a mohli se i nadále podílet na životě společnosti jako plnoprávní občané. Stárnutí společnosti je třeba pojmout jako příležitost, které má být využito všemi generacemi. Národní program přípravy na stárnutí se proto obrací na celou společnost : mladou generaci, střední generace a samotné seniory.
2
Velmi častým pojmem nejen v souvislosti se starými lidmi je kvalita života. Často bývá cílem různých programů. Vzhledem k vysoké frekvenci užívání tohoto pojmu považuji za důležité vysvětlit jej a ukázat jeho základní oblasti zájmu.
4. KVALITA ŽIVOTA V SENIORSKÉM VĚKU Kvalita života, znamená životní pohodu, je to situace, kdy člověk nestrádá v žádném směru, nebo svou situaci sám vnímá pozitivně, jako životní pohodu, například v závislosti na kultuře (Vaďurová, Mühlpachr, 2005). „Kvalita života (dále jen QOL) se stala klíčovou oblastí pro výzkumy, zaměřující se na behaviorální a sociální oblast života seniorů.“ (Vaďurová, Mühlpachr, 2005, s.94) Pro kvalitu života, nebo také životní pohodu (well being) je nejdůležitější zjistit, co vytváří její podmínky. Zjišťování logicky předpokládaného věkového poklesu výkonových skóre v různých kognitivních oblastech není podstatný (Balogová, 2005). Organizace spojených národů (OSN) se problematikou stárnutí zabývá v projektu Agenda of Ageing for the 21st Century. Jedním z cílů Agendy je vytvoření společnosti pro všechny generace. V roce 1999 byly na Vědecké konferenci ve Vídni formulovány tři prioritní oblasti: vliv stárnutí na QOL a „zdravé stárnutí“; produktivita a integrace; materiální bezpečí po celý život, podpůrné sítě, systematická péče a podpora. Každá z těchto oblastí byla zkoumána ze čtyř klíčových obsáhlých perspektiv: situace starších osob; průběh života; mezigenerační vztahy; stárnutí populace a vývoj (Vaďurová, Mühlpachr, 2005, s. 94-5). Balogová (2005, s.59) uvádí tyto oblasti, které se podílejí na kvalitě života: tělesné zdraví, psychické funkce, úroveň nezávislosti, sociální vztahy, prostředí, spiritualita. Na individuální úrovni, chceme-li hodnotit individuální kvalitu života, se díváme na šest ukazatelů, jimiž jsou fyzická pohoda, materiální pohoda a kvalita mezilidských vztahů, sociální a občanské aktivity, osobnostní rozvoj, seberealizace a rekreace. Kvalita života je tedy komplexním ukazatelem životní spokojenosti. Aby se člověk mohl cítit spokojeně měly by být uspokojovány jeho potřeby, které se během stárnutí mění v závislosti na změně jednotlivých oblastí (tělesná, psychická, sociální, spirituální).
3
5. POTŘEBY VE STÁŘÍ Potřeby ve stáří rozdělím do oblastí odpovídajících oblastem změn. Budu se zabývat čtyřmi typy potřeb: tělesné, psychické, sociální a duchovní. Na začátku každé oblasti uvedu podle jakých kritérií jsem zde zařadila konkrétní potřeby. Začnu oblastí tělesných potřeb. 5.1. OBLAST TĚLESNÝCH POTŘEB Potřeby se týkají lidského organismu-těla, jsou to potřeby fyziologické, které jsou důležité vůbec k udržení života a pak takové, které nějakým způsobem podporují fungování organismu. Fyziologické potřeby jsou naprosto základní, proto i A. H. Maslow je řadí na nejspodnější stupeň jeho pyramidy potřeb. A znamená to, že pokud nejsou tyto fyziologické potřeby uspokojeny alespoň částečně nelze u něj postoupit k dalším potřebám, nebo stupňům potřeb, existují však výjimky. Konkrétními fyziologickými potřebami jsou dýchání, výživa (jídlo, pití), vylučování, spánek, odpočinek, pohyb (chůze), správná teplota, zdraví, hygiena (jako podmínka zdraví), tišení bolestí, fyzický kontakt (Pichaud, Thareauová, 1998). Se zdravím souvisí také prevence chorob, která v sobě zahrnuje zdravý životní styl (správná strava, dostatek pohybu, preventivní prohlídky). Po vymezení tělesných potřeb se obracím k potřebám psychickým. 5.2. OBLAST PSYCHICKÝCH POTŘEB Zahrnuje dimenzi jedince jeho osobnosti, sebepojetí, vnímání a interpretaci světa vně i uvnitř a osobní prožívání jednotlivých situací a jednání, tedy procesy poznávací a regulační. Potřeby jako milovat a být milován jsou aktuální a důležité v každém období lidského života. Jak píše Haškovcová (1989, s.102) „potřeba blízké osoby a určitého citově laděného partnerského vztahu je trvalá. Formy této potřeby jsou v průběhu lidského života různé“. Psychické potřeby procházejí většími změnami než fyziologické potřeby, avšak jsou to stále stejné potřeby jako v mladším věku, jen dochází ke změnám jejich charakteru (k jejich naplnění vedou jiné cesty nebo odpovídají na jiné situace) a zejména k rozdílné významnosti.
3
Potřeba citové jistoty a bezpečí se projevuje jako potřeba někam patřit, být akceptován a také mít pocit jistoty jak v prostoru tak i v čase, necítit se ztracený. Je úkolem najít toto naplnění v podmínkách ochuzených o profesní prostředí. S uvědoměním si úbytku sil, kompetencí a s tím související pocit ohroženosti způsobuje větší fixaci na rodinu a zvýšení potřeby bezpečí a citové jistoty. Prostředí domova se tak stává hlavním místem naplnění, kde si starý člověk může potvrzovat existenci citového vztahu a svou pozici v rodině. Důležité je také vlastní soukromí a „mít svůj svět“, ve kterém se člověk dokáže dobře orientovat, zná ho a nemá z něj strach či obavy (Pichaud, Thareauová, 1998; Vágnerová, 2000). Potřeba stimulace nabývá nové dimenze, protože s odchodem do důchodu člověk ztrácí podněty z pracovního prostředí a dochází k narušení zafixované struktury denního režimu a je třeba si vytvořit nový program. Rizikem je stereotypní, nepodnětný způsob života s nedostatkem smysluplné aktivity, což může negativně ovlivnit psychickou rovnováhu. Zároveň však přemíra či větší intenzita podnětů dráždí a unavuje. Potřeba orientace a učení vyžaduje najít nové způsoby naplnění a rozvoje, nový způsob života, který je dostupný a zvládnutelný a zároveň odpovídá současné životní situaci. Nové informace mohou vyvolávat pocit ohrožení a mohou zatěžovat, důvodem je již zmíněný úbytek kompetencí a sil. Potřeba aktivity závisí od přístupu každého jednotlivce k vlastnímu stáří. Pokud má někdo představu o stáří, jako o období určeném k odpočinku a jako proces postupné eliminace různých aktivit, bude mít tuto potřebu celkem nízkou a nebude ho tolik frustrovat nebo trápit, že nemůže vykonávat nějakou činnost nebo si neví rady se spoustou volného času. Pro zachování dosavadních schopností a dovedností je však nutné, dále s nimi pracovat, procvičovat je a používat, jinak dochází k jejich úpadku. A tak může být aktivita chápána jako hlavní prostředek v boji proti stárnutí. Aktivita se realizuje jak v tréninku a cvičení dosavadních schopností a dovedností, tak i v zájmové činnosti a vůbec veškerých činnostech, které staří lidé považují za smysluplné. Potřeba seberealizace se v seniorském – důchodovém věku musí začít naplňovat novými způsoby. Je třeba hledat nové způsoby sebepotvrzení pomocí různých aktivit a realizace mimo práci. Někteří se ubírají ke zdůrazňování své minulé
3
činnosti. Pokud je současná role starého člověka nepřijata a považována za bezvýznamnou může se objevit postoj rezignace, apatie a pocity méněcennosti. Potřebu autonomie, samostatnosti chápeme především jako být sám sobě zákonem, moci rozhodovat sám za sebe, řídit samostatně svůj život. Pichaud a Thareauová (1998, s.46) uvádí „tři podmínky k tomu, aby byl člověk skutečně autonomní: o Mít schopnost sebeurčení, to znamená schopnost volby, svobodného rozhodování a jednání v souladu se svými potřebami o Chtít tuto schopnost uplatnit, což znamená být motivován k samostatné péči o sebe a k rozhodování o sobě o Mít možnost autonomii uplatnit, tedy žít v prostředí, které bude pro uplatnění autonomie příhodné.“ Některé z psychických potřeb jsou méně důležité a jiné naopak aktuálnější. Cesta k jejich naplnění se také někdy mění a může se stát obtížnější. Tímto uzavírám potřeby psychické. Jak říká známé přísloví: „Člověk je tvor společenský.“ A má tedy i potřeby sociální, kterým se budu věnovat nyní. 5.3. OBLAST SOCIÁLNÍCH POTŘEB Potřeby v této oblasti jsem vymezila jako ty, které se nějak vztahují k vnějšímu prostředí, k okolí, ke společnosti, k druhým lidem. Naplňování a změny v této oblasti potřeb se do značné míry odvíjejí od situace starého člověka v důchodu, jehož sociální kontakty jsou omezenější. Díky nemožnosti sdílet profesní zkušenost člověk ztrácí na jisté úrovni pocit sounáležitosti, který je možno nacházet v rodině nebo vrstevnické či jiné skupině, pokud je člověk jejím členem. Kontakt s vrstevníky nabývá na významnosti, díky vzájemné podobnosti mezi starými lidmi, jako jsou například podobné životní zkušenosti ovlivněné kulturou nebo sociálními podmínkami, které usnadňují sociální kontakt a posilují pocit akceptace. Významnost vrstevníků v období stáří je možno přirovnat k době dospívání a dětství. „Tyto generační skupiny jsou závislé na dospělých, na rodině i společnosti. Vědomí této závislosti podporuje hledání opory ve skupině, která má stejné problémy a k níž náleží“ (Vágnerová, 2000, s.460).
3
Z důvodu většího či menšího pocitu ohrožení jsou preferovány kontakty se známými a blízkými lidmi, které jsou méně ohrožující a namáhavé. Potřeba patřit k nějaké skupině, být jejím členem je tedy stále aktuální. Nejvýznamnější místo zde má rodina, vrstevníci, skupina přátel a známých lidí. Pokud dojde ke ztrátám těchto blízkých hrozí nebezpečí izolace a samoty, kterou může ovlivnit i zhoršení zdravotního stavu jak fyzického, tak i psychického. Kalvach (2005) uvádí dále potřebu participace neboli včlenění a podíl na životě společnosti a s tím souvisí i již zmíněný pocit či potřeba sounáležitosti. S participací souvisí i potřeba informovanosti o tom, co se děje kolem, v prostředí, ve kterém člověk žije a mezi lidmi, kteří jej obklopují. (Pichaud, Thareauová, 1998). Titíž autoři uvádějí v sociální oblasti ještě potřebu vyjadřovat se a být vyslechnut. Mít možnost vyjádřit svůj názor, sdělit své myšlenky, mluvit s někým, být ve vztahu, přičemž potřeby vztahů jsou u různých lidí různé. Jako poslední uvádím oblast duchovních potřeb. 5.4 OBLAST DUCHOVNÍCH POTŘEB Duchovní potřeby se týkají oblastí smyslu života, víry a toho co určitým způsobem přesahuje život. Velmi důležitá je potřeba otevřené budoucnosti a naděje. Potřeba otevřené budoucnosti je naplňována ve vazbě na život mladších generací (Vágnerová, 2000). Je třeba se zaměřit na jiné hodnoty než na výkon. Duchovní orientace umožní prožít přesah sama sebe. Duchovní oblast a religiozita mohou vzrůstat v závislosti právě na snížených kompetencích a jako reakce na zátěže a ztráty jak ve svém okolí, tak i s anticipací vlastní smrti. To všechno napomáhá dosažení integrity vědomí sebe, která je velmi důležitá pro pocit životní spokojenosti a smysluplnosti (Vágnerová, 2000). „Integrita ve stáří je uznáním vlastní síly, přes všechny slabosti. „Já jsem já, přes všechny neúspěchy a ztráty.“ Přijetí těchto ztrát vyžaduje integritu. Je třeba si říci „Mám se rád takový, jaký jsem i jaký jsem byl. Těším se, co ještě přijde. Dělám kompromisy a smiřuji se s tím, že jsem nedokázal všechno, co jsem chtěl a co ode mne očekávali rodiče.“ Integrace je tedy spojnicí mezi idealizovaným a skutečným já“ (Rheinwaldová, 1999, s.43).
3
Významná je potřeba smysluplnosti života. Co termín smysluplnost života znamená definují Reker a Wong (1988, in Křivohlavý, 2005, s.24)), kteří hovoří o „poznávání řádu, soudržnosti a účelu vlastní existence, hledání a realizaci hodnotných cílů a to vše doprovázejícím pocitu naplnění“. Potřeby se mohou uplatňovat ve společenském rámci a to jak v rodině, tak i ve společnosti. S odpovídajícím uspokojením potřeb musí souhlasit i příslušné role, které umožňují nebo brání dosažení spokojeného života. Nejprve ukáži jaké role měl a má starý člověk v rodině, tedy v užším společenském rámci a následně také ve společnosti. 6. ROLE STARÉHO ČLOVĚKA V RODINĚ Rodina je charakteristická vzájemnou blízkostí a hloubkou vztahů, má tedy silný vliv na jedince jako celek. Pro pochopení současných rolí starého člověka v rodině je důležité znát i historický pohled v dané kultuře na začlenění starého člověka do rodiny. 6.1. HISTORICKÝ POHLED NA ROLE V RODINĚ Často se lidé domnívají, že dříve si zachovávali staří lidé v očích mladších úctu a respekt. Tato představa je však mylná, stejně jako představa či domněnka, že dnes o staré lidi nemají rodinní příslušníci zájem. Je sice pravda, že bylo pravidlem soužití více generací, neznamenalo to však, že bylo vždy dobré. Na to poukazuje i jedno středověké vyprávění: „Jeden venkovan nadále nemohl snést v chalupě přítomnost svého starého otce, který už nebyl schopen udržet čistotu. Rozhodl se tedy, že ho odloží do starobince. Požádal nejmladšího syna, aby z chléva přinesl pro dědu přikrývku. Dítě však přišlo pouze s polovinou přikrývky. „Proč?“ zeptal se otec. „Nechal jsem si druhou polovinu do budoucna, až dojde k tomu, kdy tě zase já vyženu z domu.“ Ponaučení zní, že venkovan prozřel a starého otce si nechal u sebe“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s.15). Toto vyprávění je sice jen smyšlená historka, ale jak se říká „na každém šprochu pravdy trochu“ i tato je nejspíše založená na skutečnosti. Nesmíme zapomínat, že i způsob péče a přístupu ke starým lidem se učíme postupně přebíráním určitých vzorů, předávaných tradic a na základě vlastních zkušeností. Také
3
Starý Zákon v Bibli ukazuje žádaný přístup plný úcty a respektu: „Synu, ujmi se svého otce v jeho stáří, nezarmucuj ho, dokud je živ. Pozbývá-li rozumu, ber na něho ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle“ (Sírachovec 3, 12-13). Tento úryvek ukazuje na ideál, na požadované chování, které však pochopitelně nebylo vždy naplňováno. Zároveň musíme vzít v úvahu i kulturu v které člověk žije. Například v některých kmenech v Africe bylo donedávna, a možná stále ještě je, běžné, že starý, nemohoucí člověk se odebere na okraj vesnice, kde si lehne a čeká na smrt. Jeho rodina a blízcí ho tam nechají jen tak ležet a dělají mu společnost jen z povzdálí vesnice, kde provádějí činnosti běžného dne a jeho tělo je necháno na pospas divoké zvěři. V přístupech jak historických, tak i současných nesmíme tedy zapomínat na vliv kultury a tradic, které se vyvíjely a předávaly po dlouhou dobu. Haškovcová (1989) uvádí, že se často vzpomíná na tzv. mezigenerační výměnnou službu v oblasti péče o staré členy rodiny, která jak si nyní myslíme poskytovala těmto členům měkkou náruč. Ale taktéž i v tomto případě ideální situace, tedy realizování výměnné služby, nebyla pravidlem, stejně jako dnes není výjimkou osamělý starý člověk. Podívejme se tedy jaká je situace, role starého člověka dnes. 6.2. PŘECHOD DO SOUČASNOSTI Dnešní rodina se změnila, v převážné většině, z trojgenerační na nukleární. Tvoří ji tedy rodiče a děti. Zároveň se snížila mezigenerační závislost ve prospěch individuální autonomie. „Děti sice udržují vztah s rodiči, ale utváření jejich identity je přímo na těchto vztazích závislé méně. Vytratily se z popředí. Vazby se uvolnily a hlavně musejí být podloženy ještě jinak. Způsob, jakým mladí rodiče nebo prarodiče hovoří o vzájemných vztazích, prozrazuje starost o zachování stavu „každý za své a pro sebe“ (De Singly, 1999, s.54). Podle Haškovcové (1989) přestože se dospělé děti dovolávají svých práv a chtějí být oboustranně nezávislí, uznávají svou povinnost vůči starým členům rodiny. Tvrzení, že starý člověk má žít a dožít především v rodině, můžeme brát jako jeho právo, z kterého pak vyplývá, že dospělé děti jsou povinny poskytnout péči svým starým rodičům a prarodičům. Právo jednoho se tak stává povinností druhého. Tato povinnost je založena především morálně. To blíže vysvětluje G. J. Perzuázius:
3
„ Mravní norma není jen vnějším projevem, ale požadavkem, který si osobnost osvojila a přijala jako vnitřní zacílenost, na určité konání prodchnuté vědomím a pocitem povinnosti, odpovědnosti a svědomí“ (Haškovcová, 1989, s.229). Zároveň i staří lidé si cení své autonomie a rádi kombinují aktivity v rámci rodiny a s členy rodiny se svým domácím soukromím (Stuart-Hamilton, 1999). Vyšší procento vícegeneračních domácností a užších rodinných vztahů lze zaznamenat mezi příslušníky národnostních menšin, pobývajících v západních zemích. Důvodem je, že staří lidé musí čelit dvojímu riziku a to je předpojatost či vyloučení společnosti na základě jednak toho, že jsou staří a také proto, že jsou příslušníky etnické skupiny. Jak ukazuje situace mezi příslušníky národnostních menšin, v běžné společnosti není potřeba semknutí rodiny tak velká, neboť ani její ohrožení z vnějšku není tak velké. „Všechny výzkumné práce dokládají zachování vazeb především s nejbližšími příbuznými. Ne izolace, ale spíše „autonomie“ a „pocit nezávislosti“ (De Singly, 1999, s.69). Haškovcová (1989) doporučuje pěstování blízkých vztahů mezi příbuznými po celý život. Pro stárnoucího člověka je pak jednodušší přijmout perspektivu, že se o něj jednou budou jeho děti či vnuci starat. Pro starého člověka jsou kontakty s rodinou a rodinný život velmi důležité, pro udržení soběstačnosti v jim známém a navyklém prostředí (Balogová, s.46). „Když chceme z psychologického hlediska analyzovat, jak rodina prožívá vztah ke starým rodičům, můžeme konstatovat, že nejčastěji se směšují pozitivní city s negativními, což může často vést k ambivalentním projevům“ (Pichaud, Thareauová, 1998, s.70). Na to jaký postoj zaujímá rodina, ke svým starým členům má vliv i tradice, jak už jsem zmínila výše. Matoušek (1993) považuje tradici v životě rodiny za zdroj legitimity. Rodina si tradice připomíná vyprávěním, uchováváním předmětů, předáváním dovedností a také zkušeností. Může se tak předávat určitý vzor chování a jednání vůči starým lidem v rodině i v obecné rovině. V přístupu je také důležitá rodinná identita, která je vnímána jako subjektivní aspekt rodinné celistvosti. „Je to kognitivní a emocionální „my“ dané rodiny. Představuje zachovávání jistých hodnot, spojenectví při řešení problémů adaptace, vzájemné doplňování se v procesu uskutečňování rodinných rolí. Rodinná identita zahrnuje
3
pocity i vědomí vzájemné blízkosti, sounáležitosti, projevy zájmu a vřelosti.“ Identita ke svému udržení v čase nutně potřebuje kontrolu nad konflikty a schopnost rodiny dále se měnit a rozvíjet, tento mechanismus označuje Sobotková jako rodinnou stabilitu (Sobotková, 2001, s. 43). Pro dobrý vztah mezi rodiči a dětmi, kteří již mají vlastní rodinu je důležité nechávat si prostor pro plnění rolí, které se však musí měnit, spolu se změnou a vývojem rodiny. Plnění rolí je přínosem pro obě strany, neboť nám dává možnost realizovat se a naplňovat svůj život, podle našich představ a zároveň v souladu s očekáváním okolí. O vzájemném vztahu píše Říčan: „Teď jde o rovnocenný vztah, ve kterém ovšem my staří jako moudřejší a zkušenější máme vést. Vytrvale hledat společné zájmy. Vědět koho co trápí, cítit s ním, mít pro něj ucho (…) Ale na druhé straně se i svěřit se svými starostmi, bolestmi, nemocemi, vyjádřit i smutek a nakonec i zklamání a hněv. Blízkost není možná bez otevřenosti“ (Říčan, 1990, s. 396-7). Pro staré lidi - rodiče je velmi významná role prarodičů. Jde jak o pomoc, tak o naplnění potřeby předávání nabyté moudrosti a životních zkušeností. Zajímavá je skutečnost, že „prarodiče nastupují zpravidla jako první sociální pomocná instituce tam, kde generace rodičů nějak selhává a kde generace vnoučat je nějak ohrožena“ (Matějček, Dytrych, 1997, s.13). Zároveň „Mezi vnoučaty a prarodiči vzniká spojenectví. To proto, že mají mnoho společného: jsou závislí na ekonomicky produktivní generaci, která o nich rozhoduje, potřebují pocit bezpečí a domova, v prvním věku – dětství i ve třetím věku – stáří je leccos dovoleno. Na základě nepsaných zákonů mají vnuci a prarodiče svá tajemství, své plány, svá drobná dobrodružství“ (Haškovcová, 1989, s.218). Také Vágnerová (2000) píše o mezigenerační koalici prarodičů a vnuků. Tento vztah uspokojuje zejména citové potřeby. V případě vztahu prarodičů a vnuků, stejně jako u rodičů a dětí dochází ke změně vztahové symetrie, která se mění od nezávislosti pra/rodičů a naopak závislosti dětí a vnuků přes postupnou symetrizaci rolí až k nastupující závislosti starých členů rodiny. Jaký vztah se vytvoří mezi starými rodiči a jejich dětmi závisí i na vzájemných potřebách. Matějček ( in Říčan, 1990, s.353-4) uvádí: „Člověk více či méně uvědoměle touží mít důkaz o pokračování toho, co je z nás zrozeno, a to i jako pokračování našeho tvořivého díla výchovy. (…) Zopakovat si něco z vlastního dětství ve svých dětech a
3
pak i ve vnoučatech je vyjádřením tendence, která má kořeny hluboko v lidské osobnosti a která míří až za hranice našeho osobního času.“ Také Boston a Treas (in Stuart-Hamilton, 1999, s.171) se vyjadřují ke společným potřebám v rodině. Konstatují: „Rodinní příslušníci jsou obvyklým preferovaným zdrojem spokojenosti a pomoci v nouzi, avšak současně platí, že s narůstajícími očekáváními pomoci ze strany potomků stoupá u starých lidí míra deprese.“ Z hlediska vývoje dochází ve stáří k vertikalizaci vztahů, kdy se člověk soustřeďuje na vztahy podstatné, nosné a především rodinné. „Je to logické, v dětech vidí starý člověk pokračování, ve vnucích budoucnost“ (Haškovcová, 1989, s.232). Tady se ukazuje silná potřeba vidět pokračování a tak jistým způsobem i potvrzovat smysl své existence. Situace starého člověka v rodině se ztěžuje a komplikuje pokud jej postihne nemoc. 6.3. NEMOCNÝ ČLOVĚK V RODINĚ Pokud je starý člověk v rodině nemocný je důležitá také spolupráce, pomoc a podpora z vnějšího prostředí. Pro rodinu představuje situace, kdy se stará o nemocného, nesoběstačného člověka, značnou zátěž. Je potřeba, aby členové, jež se podílejí na péči, neměli pocit, že jsou osamoceni. Důležitá je tedy role lékaře nebo zdravotníků nejen jako zdrojů odborné péče, ale také rádců a pomocníků. Nejobtížnější se stává asi péče o člověka postiženého demencí. Tato situace je pro rodinu velmi náročná, v případech pokročilého stavu, kdy se nemocný neorientuje v čase ani v místě, nepoznává lidi, není schopen komunikace. V případě, že se stará manžel či manželka o svého partnera může být daná situace vnímána a prožívána ještě tíživěji. Stuart-Hamilton (1999, s.178) popisuje, jak může být tato situace vnímána: „Odměnou za celoživotní lásku, starost a důvěru je péče o bizarní karikaturu lidské bytosti, která má sice vnější podobu milované osoby, v jejímž nitru však jakákoliv podobnost s oním důvěrně známým vnímavým člověkem vymizela, či přinejlepším jen tu a tam probleskuje. Nemocí je narušena rovnováha – stabilita rodiny a s tím souvisí i zvýšené nároky na její identitu a zejména nároky na jednotlivé členy rodiny, kteří cítí povinnost ujmout
3
se péče o starého člověka. Mohou se dostavit pocity viny vůči starému člověku, pokud se člověk rozhodne svěřit nemocného do institucionální péče, ale také vůči současné rodině, pokud je tímto omezena péče o ni. Střední generace je v takovémto případě silně zatížena jak psychicky, tak i fyzicky. Nezřídka dochází ke stavu, kdy je péče v rodině bez vnější pomoci nerealizovatelná, ale institucionální péče ještě není nutná. Je tedy velmi potřebná pomoc okolí, jako například dobře vybudovaný systém služeb (Haškovcová, 1989). Jako má svá specifika postavení starého člověka v rodině, tak má svá specifika i vztah mezi manžely v seniorském věku. 6.4. MANŽELSTVÍ V SENIORSKÉM VĚKU Velmi pozitivním faktem je, že manželská spokojenost má ve stáří mírně stoupající tendenci. Souvislost můžeme vidět i ve stereotypizaci komunikace, ve které se opakují oblíbená témata, která mohou mít i neverbální charakter, vzájemně si rozumí aniž by vše museli říci slovy. Někdy také komunikace může vypadat jako dva monology (Vágnerová, 2000). V seniorském věku už také manželé našli nový způsob života bez dětí a rovnováhu, tu je třeba ještě potvrdit i přechodem do důchodu, který může být pro manžele náročný, najednou jsou nuceni trávit spolu mnohem více času. Se změnou životního stylu se naskýtá riziko malicherných konfliktů, ponorková nemoc a soužití stěžuje i narušení rodinných zvyklostí v oblasti konzumu následkem nižších finančních příjmů. Mohou se tak objevit obavy z izolace v rodině a ze vzájemného přesycení. Postoj a obsah rolí se u starých mužů a žen různí. Muži se stávají více závislými na rodině, jejich postavení je častěji submisivní, změna obsahu jejich rolí je větší než u žen, kterým stále zůstává péče o domácnost jako dříve, kde mají dominantní postavení. Ženy mají také více sociálních kontaktů (Vágnerová, 2000). I přes tato rizika a obtíže taktéž Stuart-Hamilton (1999, s. 168) potvrzuje, že starší manželské páry jsou shledávány šťastnějšími a spokojenějšími než mladší páry. Zjistilo se, že „starší páry vykazují větší vyváženost cílů a zdrojů radosti (a menší počet příčin nesouladu) a partneři jsou také častěji v podobném zdravotním stavu.“
4
Láska ve stáří má jinou formu a jiný obsah, je v ní méně sexuality, ale více erotiky, která také nabývá jiné formy a obsahu. „Pár, který spolu stárl si zachovává i do vysokého věku sexuální aktivity. Stárnoucí pár, jehož vztah teprve vzniká je na tom hůře. Žena se v intimním prostoru stydí za své vrásky, ochablou kůži a ztracenou krásu. Partner na tom není o mnoho lépe“ (Haškovcová, 1989, s.105). Hlavním smyslem sexuálního kontaktu je vyjádření vztahu a potvrzení vzájemné blízkosti. Sexuální kontakt podporuje sebevědomí a sebeúctu, uvolňuje napětí a úzkost, má stimulační účinek a je důkazem určité tělesné i duševní svěžesti (Vágnerová, 2000). Význam, který starý člověk sexualitě přikládá, není u všech stejný. Mnoho záleží na biologickém stavu jedince a na jeho psychosociální situaci. Sexualita je interakční fenomén a v podmínkách absence zevních sexuálních podnětů se naléhavost sexuální motivace rychle snižuje. Transkulturální studie sexuálního života ve stáří, provedené v různých mimoevropských civilizacích ukázaly, že většina kultur přiznává starým mužům i ženám jisté sexuální potřeby (Winn a Newton in Mühlpachr, 2004, s.162). „Úroveň sexuální aktivity je obecně závislá na úrovni aktivity v rané dospělosti“ (Stuart-Hamilton, 1999, s.169). Tento názor potvrzuje i Mühlpachr (2004, s.163) „U obou pohlaví platí, že sexuální aktivita se ve stáří udrží tím déle, čím byl subjekt sexuálně aktivnější v mládí a dospělosti.“ „Manželský partner má pro starého člověka vysokou hodnotu: je blízkým člověkem, stabilním společníkem, který je vždycky k dispozici a většinou od něj lze očekávat i porozumění, podporu a pomoc v nesnázích“ (Vágnerová, 2000, s. 477). Problémy jednoho se tak stávají i problémy druhého, nemoc je chápána jako vlastní ohrožení. Přichází strach ze ztráty, někdy je moc a zodpovědnost za nemocného nad síly pečujícího partnera, u něhož může dojít až k syndromu vyhoření pokud je nemocný přílišným břemenem. Ztráta partnera ve stáří je téměř nenahraditelná a ovlivní všechny složky života starého člověka. Zhroutí se dosavadní životní styl a navyklá struktura dne a denního režimu (Vágnerová, 2000). Člověk tak může ztratit důvod proč žít. Emanuel Frankl (1996) ve své knize „A přesto říci životu ano“ cituje Nietzscheho: „Kdo má ve svém životě nějaké PROČ, ten snese i každé JAK.“ Tuto větu uvádí v souvislosti s přežitím a s motivací k přežití v lágru,
4
ovšem tato věta je platná i v běžném životě. Pokud starý člověk ztrácí důvod k životu, často se stává, že záhy umírá, pod vlivem nemoci či zármutku. Také se zapomíná že ve statistikách příčin smrti figurují na předním místě sebevraždy a jejich častost ve stáří vrcholí (Mühlpachr, 2004). „Ovdovění vede k opuštěnosti a zvýšení pocitu osobní bezvýznamnosti“, někdy stav ovdovění vede k tendenci hledat jiný sociální kontakt (Vágnerová, 2000, s.481). Tendenci navázat nový vztah a partnerství posiluje strach ze samoty. Naopak někteří po novém partnerství netouží z důvodu nezávislosti, nové adaptace a ze strachu z možnosti vystavení zátěže péče o dalšího nemocného partnera. Postoj společnosti, k novým partnerstvím u starých lidí bývá spíše odmítavý. Někteří lidé, zvláště pak ženy řeší opuštěnost vytvářením společenství složených pouze z žen. Tyto skupiny si navzájem poskytují emoční podporu (Vágnerová, 2000). Poslední kapitolu, která se váže k rodině a vztahům v rodině vůči seniorům, bych chtěla věnovat domácímu násilí a špatnému zacházení se seniory obecně. 6.5. ŠPATNÉ ZACHÁZENÍ SE SENIORY A NÁSILÍ V RODINĚ V současné době se zvyšuje zájem o toto téma na odborné i laické veřejnosti. Proto považuji za potřebné se této oblasti věnovat. „Otázky špatného zacházení se starými lidmi včetně týrání, zneužívání a zanedbávání ze strany rodinných pečovatelů nebo profesionálů byly dlouho na pokraji zájmu. Přitom s některou formou špatného zacházení se můžeme setkat u 3-5% staré populace, což v ČR představuje asi 60 000 konkrétních týraných starších osob. Teprve od poloviny 90. let se začíná tomuto problému věnovat seriózní pozornost především z gerontologických univerzit“ (Topinková in Tošnerová, 2002, s.5,6). Násilí v rodině je označováno jako „model donucovacího dohledu, který jedna osoba vykonává nad druhou“. Model moci a dohledu nad obětí se skládá z těchto forem či způsobů zacházení: o zastrašování – cílem je způsobit, aby se oběť bála (pečující k tomu používá různé činy, gesta, zlé pohledy, ničení majetku, rozbíjení věcí, týrání zvířat před obětí apod.)
4
o osamělost – dosahuje jí dohledem nad tím, co zneužívaný dělá, co čte, kam jde, s kým se vídá a mluví; omezuje její zájmy mimo domov, používá žárlivost k ospravedlnění svých činů o používání dětí – působit tak, aby měla oběť výčitky svědomí vůči dětem nebo vnukům; organizovat návštěvy s cílem sekýrovat, napadat a vyhrožovat, že se s nimi již nesetká o ekonomické týrání – snaha zamezit získání nebo udržení zaměstnání; vytvořit situaci, aby musela žádat o peníze, znemožnit přístup k rodinným příjmům o citové týrání – srážení, kritizování, oslovování hanlivými jmény; působit, aby měla o sobě špatné mínění; způsobit, aby si myslela, že je blázen; kritizovat její paměť; ponižování, aby se cítila provinile, že něco zavinila o snižování, zapírání a kárání – přesunutí zodpovědnosti za týrání nebo jeho zapírání; vytvořit v oběti dojem, že si špatné zacházení způsobila sama o používání výsad a práv mužů – zneužívaná žena má roli služky; muž je ten, kdo určuje role a kdo rozhoduje o omezování a výhružky – vyhrožování či splnění hrozeb a působení bolesti; přinutit oběť násilí, aby vzala zpět svou žalobu; vyhrožovat, že zůstane sama; nutit jí k nezákonným činnostem pod hrozbou nahlášení policii (Tošnerová, 2002, s.28; Mühlpachr, 2004, s.152-3) Příčinou špatného zacházení může být přepracovanost pečujícího; pečovatel není plně schopen pochopit dopad a vliv svého chování, že je násilné nebo může být způsobeno zdravotními problémy na straně pečovatele (Tošnerová, 2002). Podle mne zde ještě chybí případ, kdy násilí páchané na slabším člověku zneužívajícího uspokojuje nebo mu přináší úlevu od vlastních trápení. Zatím stále píši o týrání závislého starého člověk, protože v této situaci dochází ke zneužívání nejčastěji, ale nemusí to být pravidlem a týrán může být i relativně samostatný starý člověk. „V soudní praxi je týráním rozuměno především zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozená osoba pociťuje jako těžké příkoří. Na roveň je postaveno opomenutí povinné péče“ (Mühlpachr, 2004, s. 75). K základním typům týrání řadí Kalvach (2005) i Mühlpachr (2004, s.76-7) tyto:
4
o Tělesné týrání je chápáno jako záměrné působení bolesti, záměrné zraňování, nebo záměrné odpírání základních životních potřeb. o Citové a psychické týrání zahrnuje verbální agresi, urážky, hrozby, zastrašování (např. záměrné volné pobíhání psů), ponižování, omezování autonomního rozhodování o sobě samém, snižování sebevědomí a sebeúcty. o Sexuální zneužívání je oproti pohlavnímu zneužívání v rámci dětského syndromu CAN záležitost podstatně méně častá, byť u žen nikoliv raritní (znásilnění, gerontofilní deviace; například v ústavech sociální péče, zvláště jde-li o kombinované ústavy, kde jsou se seniory i mladší lidé s mentálním postižením či alkoholici). o Finanční a majetkové zneužívání (vynucování změn závěti a jiných právních dokumentů, nevýhodné převody majetku včetně bytů, omezování vlastnických a uživatelských práv, vymáhání nepřiměřených plateb za služby (včetně vynucování úplatků za běžné úkony v rámci ústavní či zdravotní péče), neoprávněné nakládání s finančními prostředky včetně známého přisvojování si důchodu osob v dlouhodobé nemocniční péči apod.) o Zanedbání (opomenutí) péče můžeme chápat jako selhání osoby zodpovědné za bezpečnost a za uspokojování přiměřených potřeb závislé osoby. Jako projevy a následky jsou obvyklé sociální izolace, komunikační deprivace, úzkost, apatie a další psychopatologie. o Systémové ponižování (druhotné týrání, také sekundární viktimizace) je chápáno jako utrpení působené společenskými normami, institucemi, postupy a často přímo systémem, který byl založen na pomoc a ochranu postižených. o Některé nežádoucí formy ošetřování Mühlpachr (2004, s.87) považuje za optimální řešení prevence násilí na seniorech a v rodinách vůbec zejména výchovu ke zdravému sebevědomí, zodpovědnosti za své chování, volbě vhodného partnera, samostatnosti a toleranci, a to již od dětství. Pomoc při násilí v rodině je třeba hledat mimo toto společenství, tedy ve vnější společnosti. V situacích zneužívání a týrání mohou oběti využít krizové telefonní linky, konkrétně non-stop linku seniortelefon, Zlatou linku seniorů nebo Bílý kruh bezpečí, další pomoc nabízí Český Helsinský výbor, Svaz důchodců ČR – konkrétně právní a sociální poradna, Rada seniorů ČR, ELPIS – psychoterapeutické a sociálněprávní poradna pro oběti násilí, trestných činů, týrání a zneužívání. Je možno také se
4
obrátit na lékaře a zdravotníky, sociální odbor a občanské poradny (Kalvach, 2005; Tošnerová, 2002). Velký vliv na pomoc a také vůbec na provádění domácího násilí má postoj společnosti. Tím, že se o této problematice mluví, a že se zviditelňuje a odkrývá je možné čekat ústup či zmírnění tohoto jevu, nebo alespoň zlepšení péče a pomoci obětem. Role v rodině jsou první a základní, ale neméně důležité jsou role starého člověka ve společnosti. 7. ROLE STARÉHO ČLOVĚKA VE SPOLEČNOSTI „Všechny společnosti jsou nějakým způsobem podle určitých znaků diferencovány a rozvrstveny, stratifikovány. Jedním z takových diferencujících činitelů je nesporně věk. V sociálním kontextu nabývá věk, původně neutrální biologický znak, sociální význam, který určuje, jakým způsobem jsou jedinci vnímáni a jaké se od nich očekává chování. Řečeno sociologicky, věk je připsaným statusem a jako takový je bází pro již zmíněnou sociální diferenciaci. Všechny společnosti totiž zahrnují své členy do různě vymezovaných věkových kategorií, které pak svazují s určitými sociálními normami“ (Rabušic, 1995, s.141). Věk je tedy důležitým faktorem, určujícím role ve společnosti a postoj společnosti k lidem určité věkové skupiny, ovšem není jediným činitelem, dalšími mohou být pohlaví, dosažení určité odbornosti, stupně ve své profesi, rodinná a ekonomická situace a další. Pozice starého člověka, který usiluje o zdravé a pozitivní stáří závisí na tom, jak vidí sám sebe a jak jej vnímá okolí. Kdo si vytvořil o stáří negativní představu, bude si všímat zejména negativních stránek stáří. (Prášilová, 2002) Taktéž jako u role v rodině i u rolí ve společnosti je obohacující a přínosné poodhalit jaké bylo postavení starého člověka ve společnosti. 7.1. HISTORICKÝ POHLED NA ROLE VE SPOLEČNOSTI Zásadní pro pohled na stáří v minulosti je fakt, že dříve byla šance na dožití se vyššího, geneticky daného věku menší než dnes. Dožít se stáří, být starým bylo vytouženým cílem a snem každého člověka, protože pravděpodobnost tohoto byla velmi malá.
4
Stáří tak bylo velmi vzácným a tak i starý člověk měl svou hodnotu, byl garantem moudrosti, protože byl zkušený (Haškovcová, 1989). „Stáří historicky bylo – a je tomu i nadále – vždy významnou a vydělovanou fází životního cyklu v každé společnosti. Ti, kdo byli označeni jako „staří“, získali speciální status, od nějž se odvíjely také speciální předpisy pro výkon příslušné sociální role. V různých kulturách bylo ovšem stáří ceněno různě a škála zacházení se starými příslušníky pospolitosti byla opravdu široká: od vysokého respektu ke stáří, např. v Číně a Japonsku na jednom pólu, až po africké kultury, jejichž sociální norma velí starým členům rodu přestěhovat se do okrajové části usedlosti, kde jsou pochováni zemřelí členové rodiny“ (Rabušic, 1995, s.142). Postavení starých lidí se mění spolu se změnou životní, politické, celkově společenské situace. „V míru, klidu a dobách hmotného i kulturního rozkvětu bylo stáří „téměř idylické“. Jakmile však přišly doby válek, utrpení, ekonomické i duchovní bídy, pak samozřejmě ten, kdo se nemohl postarat o sebe, natož pomáhat druhým, byl nutně vyloučen a odepsán ze středu lidského společenství“ (Haškovcová, 1989, s.73). Dříve bylo postavení starého člověka jakoby výsadní, protože samo stáří bylo vnímáno jako výsada. Dnes se vysokého věku dožívá mnohem více lidí, jaká je tedy jejich současná role? 7.2. SOUČASNÉ POSTAVENÍ VE SPOLEČNOSTI Pozice starých lidí ve společnosti není příliš lichotivá. „Slova starý a stáří se ve vědomí lidí pojí spíše s negativní charakteristikou – být bez energie, nedoufat, chátrat, ztrácet blízké lidi.„ (Prášilová, 2002, s.18) Podle Vágnerové (2000, s.465) skupina starých lidí představuje „určitou sociální minoritu, která je majoritní společností chápána jako nevýznamná, neužitečná a neproduktivní. Je definována ekonomickou závislostí na společnosti a omezenou možností do dění této společnosti nějak zasahovat.“ Je to tím, že společnost je orientována na práci, na výkon a na práceschopné jedince. Staří lidé jsou díky této orientaci, stejně jako děti a mladiství, závislí na střední, tj. produktivní generaci (Haškovcová, 1989). Situace pro střední generaci se ztěžuje díky jevu „šednutí populace“, který označuje situaci, kdy menší část populace pracuje a podíl starých lidí je vyšší. Na produktivní generaci jsou kladeny vyšší nároky na finanční výdělky, protože platí daň z příjmu,
4
dávky sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění a další a tím pomáhají zajistit důchody a sociální a lékařskou péči starším občanům (Stuart-Hamilton, 1999). Stejný problém vidí i Balogová (2005). Nepříznivé ekonomické důsledky vyplývající z rostoucího počtu obyvatelstva vedou k nutnosti vytvořit vyšší národní důchod ekonomicky činnými jedinci. Je třeba vydávat stále větší společenské prostředky na zajištění potřeb starších lidí. „Vyřazování starých lidí z pracovních sil tak podle mnohých autorů přispívá k tomu, že na staré lidi je pohlíženo jako na slabé, neužitečné a závislé, s tendencí vylučovat je ze společenského dění a v podstatě od nich nic neočekávat“ (Rabušic, 1995, s.146). Přitom většina starých lidí se ve věku odpovídajícímu vstupu do důchodu nachází v tělesném a duševním stavu, při kterém by mohli ještě dále pracovat. Zároveň je tato pracovní aktivita pro starší lidi důležitá. Aby mohlo být stárnutí úspěšné, mělo by být spíše rozvojem nových kapacit a hledáním nových šancí, než přizpůsobováním se věkovým ztrátám. Pro zaměstnávání seniorů je však třeba uzpůsobit podmínky, jako je pracovní prostředí, doba, pracovní tempo a to vše s sebou nese další nároky a zdánlivou přítěž (Balogová, 2005). „O seniorech a jejich zvyšujících se počtech se v současných společnostech hovoří jako o sociálním problému. Například zahraniční texty, které slouží jako učebnice o sociálních problémech, obsahují často také kapitolu o stárnutí a starých osobách. Tato tématika se pak nalézá v sousedství takových nelichotivých témat, jako „drogová závislost“, „kriminalita a delikvence“, „násilí“, „prostituce a pornografie“ apod. Skutečnost, že je stáří reflektováno jako sociální problém, přispívá k tomu, že i běžné vědomí má sklon chápat ho stejným způsobem“ (Rabušic, 1995, s.144). Řešení může být zčásti viděno v tom, že společnost pomůže starým lidem v hledání nových aktivit a vytvoření prostoru a nabídek možností. Zároveň jedním z vysoce validních kritérií úrovně společnosti je, jak se daná společnost nebo jednotlivé státy starají o své staré, nemocné a duševně choré jedince (Haškovcová, 1989). Bohužel se ve společnosti setkáváme spíše s negativním náhledem na staré lidi a stáří. Tento náhled je možno popsat charakteristikami, jako být bez energie, nedoufat, chátrat, ztrácet blízké lidi a další negativa. Objevuje se i tendence odkládat
4
staré lidi do ústraní, abychom si pak připadali a cítili se mladě (Pichaud, Thareauová, 1998). „Naše současná společnost obraz stáří vytlačuje ze svého vědomí, a to nikoliv pouze individuálně, ale také díky médiím, která se příliš pozitivním zobrazováním stáří nezabývají. Často vídáme jednostranné a deformované obrazy, které jsou spíše škodlivé“ (Holmerová, Jurašková, Zikmundová, 2002, s.18). Je otázkou zda starší osoby, ztvárňující například řešitele detektivních případů, jsou vnímáni pozitivně a zda jsou populární. Haškovcová (1989, s.17) neukazuje postoj společnosti ke starým lidem tak negativně, ale vidí jej spíše jako ambivalentní. “Na jedné straně chceme staré lidi ctít a milovat, což je v souhlase s našimi velkými ideály. Na druhé straně staré lidi zatracujeme a nechceme s nimi mít „nic společného“, dráždí nás svou pomalostí, svým zevnějškem, „svou zdánlivou nebo opravdovou neschopností“. Tento rozporný postoj může být způsoben našimi obavami a strachem neboť staří lidé nám připomínají i naši budoucí perspektivu, jsou nám stále přítomným a viditelným znamením, toho, že i my jednou budeme méně aktivní a schopní (Haškovcová, 1989). Chování vůči starým lidem může nabýt až nepřátelství a agresivity, takovýto postoj nazýváme ageismem. 6.3. AGEISMUS Vágnerová (2000, s.443) definuje ageismus jako „postoj, který vyjadřuje obecně sdílené přesvědčení o nízké hodnotě a nekompetentnosti stáří a projevuje se podceňováním, odmítáním, eventuálně až odporem ke starým lidem. V důsledku takového postoje dochází k symbolické i faktické diskriminaci pouze na základě stáří.“ Stáří je pak chápáno jako období, během něhož člověk může jen chátrat, v nejlepším si ponechá jen některé schopnosti a dovednosti, které získal dříve. Je chápáno jako období celkového úpadku a zhoršené kvality života. Zkušenosti a kompetence starého člověka ztrácejí svůj význam, pro společnost je takovýto člověk zbytečný, neužitečný a nepřínosný. Z ageismu vyplývá tendence izolovat staré lidi, aby nepřekáželi a nezdržovali. Společnost tak úplně znevažuje a znehodnocuje staré lidi a ani od nich nic pozitivního neočekává (Vágnerová, 2000).
4
Smutné na tomto přístupu je, že pokud je člověk přesvědčen o takovémto nevýznamu, zbytečnosti a nepřínosnosti starých lidí, jen těžko získá pozitivní zkušenost, neboť je jí uzavřen a navíc se běžně stává, že se dočkáme toho, co od druhých očekáváme. Málokteří staří lidé chtějí prožít toto poslední vývojové období v nečinnosti a tím být společností vnímání jako nepřínosní. Společnost by proto měla vytvořit podmínky a možnosti pro realizaci a rozvoj lidí ve stáří. Ovšem hlavní část závisí na samotných jedincích, zda těchto možností využijí a budou mít zájem se dále rozvíjet a realizovat, někdy i přes očekávání společnosti. Na možnosti seberozvoje a seberealizace seniorů se zaměřím v následující kapitole. 8. SEBEROZVOJ A SEBEREALIZACE SENIORŮ Za nejdůležitější v celém přístupu k seniorům a k rozvoji a realizaci považuji fakt, že nečinností se jakékoliv funkce lidského těla i mysli ztrácejí, naopak činností se posilují, udržují a rozvíjejí. Nebránit se ničemu novému a nespokojovat se s málem patří mezi prevenci patologického stárnutí. Starý člověk by neměl slevovat a neměl by si nic odpouštět a raději očekávat od sebe co nejvíc. „Nebezpečí teorie, která se dívá na člověka jako na stroj, je v tom, že nám doporučuje, abychom s přibývajícími léty zpomalili a začali se šetřit. Tak začne pomalu ubývat fyzických a mentálních schopností, tělo ztrácí pohyblivost, nastanou potíže s pamětí, koncentrací, s učením se novým věcem“ (Rheinwaldová, 1999, s.8). Dessaintová (1999) poukazuje na ztrátu zájmu o život a uzavírání se novým myšlenkám, a snění jako ukazatel toho, že člověk opravdu zestárl. Také Kalvach (2005) vidí aktivitu a nerezignovat jako základ pro spokojené a plnohodnotné stáří. K tomu je třeba vycházet z vlastní zodpovědnosti. Pacovský (1990) upozorňuje na jednu podstatnou věc, že pokud chceme prožít spokojené a kvalitní stáří, je třeba se na něj připravit. Stáří se pak může stát odměnou za celý předcházející život. Stejně i Haškovcová (1989) považuje jako významnou přípravu na stáří, stejně jako na každé jiné období, obsahová stránka stáří by neměla být ponechána náhodě. Je to logické, ten kdo byl celý život aktivní s velkou pravděpodobností bude v nějaké aktivitě pokračovat, dokud to u něj bude možné, zatímco lidé, kteří vedli život spíše
4
bez aktivit, zejména mimopracovních, budou i ve stáří spíše pasivnější. U každého je důležitá motivace. Cílem by mělo být „Přidávat život letům!“ (Haškovcová, 1989, s.125). V činnostech, které naplní nový životní program, je dobré vycházet z dosavadních činností, které jsou navíc propojeny se společností a jsou tedy uznávány jak samotným aktérem, tak i zvnějšku, lidmi okolo. Vzhledem k procesu individuace a integrity, podle Junga, by měl být hlavním cílem rozvoj vlastní osobnosti. K tomu je třeba zúžit své zájmy a soustředit se na svůj rozvoj (Vágnerová, 2000). Jaro Křivohlavý (2006, s.17) píše: „Tak vypadá ta druhá oblast, která se nám ve stáří otevírá – práce na sobě“. Navzájem odlišný názor na životní program ve stáří mají teorie z nichž jedna podporuje aktivitu po všech stránkách, pokud to dovolují zdravotní a jiné podmínky. Protikladem je teorie, která hlásá, že se má stárnoucí člověk v předstihu připravit na odchod ze společnosti a vstup do důchodu, tím, že postupně upouští od různých aktivit (Balogová, 2004). Radu jak přistupovat k různým aktivitám a činnostem nabízí Olga Dostálová (2006, s.17) v rozhovoru pro časopis Kamínky říká: „Jednou jsem si přečetla radu pro důchodce. Mějte hodně úkolů, na jejichž splnění nezáleží. To je velmi důležité, aby člověk myslel na konkrétní věci, ne na to, co by chtěl a co nelze.“ Můžeme také říci, že všechny aktivity by měly směřovat k dosažení určité psychické pohody.
Psycholog
Josef
Švancara
(in
Kalvach,
2005,
s.4)
doporučuje
v psychohygieně stáří usilovat o 5P, ve snaze o co nejlepší adaptaci na stáří. Mezi 5P řadí: „perspektivu (zachovat, upřesňovat a pěstovat svůj životní program a pozitivní výhled do budoucna); pružnost (zůstat otevřený novým podnětům, usilovat o pochopení nových dějů i nových postupů, i ve stáří se vzdělávat); prozíravost (vidět věci v souvislostech, vybírat přiměřené cíle a činnosti, připravit se na různé ztráty a obtíže, které stáří často přináší, přemýšlet o jejich kompenzaci, včas zajistit vhodné bydlení i finanční prostředky pro klidný a aktivní život po penzionování); porozumění (usilovat o pochopení, o dobré vztahy, nepropadat úkornosti, vyčítání, poučování a hádavosti); potěšení (pěstovat aktivně dobrou náladu, mít se nač těšit, umět užívat drobných radostí všedního dne)“. Tento model už nabízí konkrétnější program pro aktivitu a aktivizaci ve stáří.
5
Před tím, než se podívám na program a činnosti přispívající k seberozvoji a seberealizaci, opět bych chtěla ještě poukázat na vliv a průběh nečinnosti. „Cítíme se unaveni, a proto začneme víc odpočívat. Jenže odpočinek, kterému nepředchází nějaká činnost a úsilí, nepřinese osvěžení, ale ještě větší únavu. Necítíme se dobře a myslíme si, že za to vše mohou léta. Je třeba vytrhnout se z bludného kruhu a začít žít zdravým způsobem: tím myslíme pravidelné střídání činnosti a odpočinku“ (Rheinwaldová, 1999, s.9). V této práci nepojímám seberealizaci a seberozvoj jako část psychický potřeb, ale šířeji, a to v rámci celého člověka. Zahrnuji zde tedy všechny složky jedince: tělesnou, psychickou, sociální a duchovní jako prostředí seberozvoje a seberealizace. Považuji za důležitou předponu sebe- , protože rozvoj a realizace je hlavně v rukou každého jednotlivce, společnost či vnější prostředí může nabídnout pouze možnosti, ale pak záleží jen na konkrétních starých lidech, zda těchto možností využijí. Rozvoj a realizace v jednotlivých oblastech odpovídají prakticky potřebám v rámci realizace a mohou je přesahovat a jít dál v rámci rozvoje. Rozvoj a realizaci v tělesné složce vidím v naplňování základních fyzických potřeb a zejména pak v oblastech, které každý může nějak ovlivnit. Vyvážená strava a dostatečná výživa jsou důležité pro dobrou funkci celého organismu. Často se stává, že staří lidé nedodržují pitný režim a z toho pak vyplývají, nebo se tak podporují další zdravotní problémy či nepříjemnosti. Rozvoj a realizace jsou v této oblasti nejvíce viditelné v případě pohybu a také odpočinku. Pohyb nabízí širokou řadu možností jak rozvíjet svou tělesnou kapacitu. Dostatečný pohyb zajišťuje dobrou fyzickou kondici, což je „schopnost plnit každodenní úkoly a nebýt nenáležitě unaven, a přitom mít nezbytnou rezervu k fyzickým, sportovním a zábavným aktivitám. Navíc je to schopnost čelit nečekaným situacím.“ Takovou situací může být například dobíhání na tramvaj (Dessaintová, 1999, s.181). Je třeba mít na paměti, že tělesný stav ovlivňuje i stav psychický. Jednoznačně platí přísloví: „Ve zdravém těle zdravý duch.“ S tímto příslovím souhlasí Rheinwaldová (1999, s.77), podle které „staří lidé, kteří pravidelně cvičí, jsou zdravější a cítí se fyzicky a duševně lépe než ti, kteří necvičí.
5
Snadněji se pohybují, mají pocit uspokojení z toho, že zvládají různé úkony, a dokonce se v určitých činnostech mohou zlepšovat. To zvyšuje jejich sebevědomí a upevňuje pocit zdravého Já.“ Navíc Hamilton (1999) uvádí, že tělesná cvičení příznivě působí na určité aspekty intelektuálního výkonu. Stejně jako pohyb je důležitý i správný způsob aktivního odpočinku. Obecně platí, že kdo pracuje, nebo jehož aktivita je převážně intelektuální, nejlepším způsobem odpočinku je nějaká přiměřená fyzická námaha a naopak. A jak už jsem se zmínila výše, aby byl odpočinek účinný, je třeba jej střídat s aktivitou. Psychická oblast je z velké části uspokojována v rámci rodiny nebo v okruhu nejbližších osob. Mám na mysli zejména potřeby milovat a být milován a citová jistota a bezpečí. Autonomii starého člověka je možno v rodině i společnosti podpořit a je třeba neubírat a neupírat toto právo a potřebu starým lidem. Tuto potřebu je možno naplňovat například samostatnou péčí o domácnost a sebe sama, ponecháním či zachováním si práva rozhodovat sám za sebe, vytvářet si samostatně denní a životní program. Stimulace je zajištěna otevřeností světu a novým zkušenostem, snaha o hledání nových zdrojů, nových podnětů. S tímto úzce souvisí učení a vzdělávání se. „Výzkumy potvrzují, že vzdělávací aktivity v postproduktivním věku přispívají k pocitu důstojnosti a životního uspokojení, k začlenění do společnosti i k fyzickému a duševnímu zdraví. Vzdělávání může usnadnit zvládání vývojových úkolů v průběhu života a může pomoci zajistit úspěšný přechod a adaptaci v pozdějších stádiích. Může také zlepšit orientaci v nových životních situacích a schopnost samostatně se rozhodovat. Vzdělávání ve starším věku se stává nutnou podmínkou pochopení života ve stále se měnícím světě. Prostřednictvím nových informací poskytuje seniorům možnost volby jak uspořádat svůj vlastní život, jak být psychicky vyrovnanější a spokojenější“ (Mühlpachr, 2004, s.138). Základ vzdělávání tvoří osobní neformální vzdělávání. (Kalvach, 2005) Hlavními funkcemi vzdělávání v postproduktivním věku jsou prevence (různá opatření v předstihu mohou pozitivně ovlivnit průběh stárnutí a stáří), anticipace (připravenost na změny, zejména spojené s odchodem do důchodu), rehabilitace (znovuobnovování a udržování sil a příprava na další existenci) a posilování nebo také
5
stimulace či kultivace (nejvýznamnější funkce, přispívá k rozvoji zájmů, potřeb a schopností, ke kultivaci zájmů a potřeb a podpoře aktivit) (Livečka in Mühlpachr, 2004). Formy vzdělávání pro seniory jsou dnes již poměrně rozvinuté, jsou zajišťovány na různých úrovních od klubů až po univerzity. Seberealizace viděná spíše jako sebepotvrzení je naplněna v rámci různých aktivit, zejména zájmových, ale i v pokračování v profesi. Zájmové aktivity jsou velmi rozmanité, pro ukázku uvedu několik oblastí. Zájmem mohou být rukodělné práce a další tvořivé činnosti a řemesla, cvičení, sport, společenské programy, hudba, tanec, činnosti v přírodě, vzdělávání, různé náboženské programy a spousta dalších. Sebepotvrzení je možné v rámci jakékoli lidské činnosti. Realizace a rozvoj v sociální oblasti jsou z převážné části naplňovány během aktivit z různých dalších oblastí, které jsou prováděny ve společnosti jiných lidí. Nejdůležitější pro uspokojení jakékoli sociální potřeby je kontakt s lidmi a kontakt se světem. Kontakt by měl být pozitivní a otevřený pro uspokojování a rozvoj sociálních dovedností z obou stran. Tomu by měla odpovídat úroveň vztahů. „U mnoha starých lidí se obecně jejich vztahy často zhoršují a sociální dovednosti se vinou izolace a osamění vytrácejí. Nedostává se jim příležitostí k tomu, aby si tyto dovednosti upevňovali“ (Walsh, 2005, s.17). Společná činnost může usnadnit dosažení sociálních potřeb a zlepšení, rozvoj v sociální oblasti. Navíc členové skupiny mají pocit sounáležitosti, že někam patří, že mají svou hodnotu. Ve skupině funguje dynamika, v které se počítá i se vzájemnou podporou. Pichaud a Thareauová (1998) ukazují na význam zdánlivě banálních životních situací pro sociální rozvoj, jako je jídlo ve společnosti dalších lidí. Skupinové aktivity vidím asi jako nejlepší způsob realizace a rozvoje v sociální oblasti. Poslední duchovní oblast se může naplňovat v rámci různých církví či osobní víry. Hlavní dosažení integrity, však závisí na každém jedinci a jeho přístupu. Okolí může být jen podporou v tomto procesu. Stejně tak i oblast víry a další potřeby a rozvoj v duchovním směru se odehrávají v skrytu, v nitru člověka. K rozvoji může
5
pomoci vzdělávání. Důležité ale může být prostředí a prostor pro vyjádření, řešení a zabývání se těmito problémy. Pro seberealizaci a seberozvoj v jakékoli oblasti je důležitý osobní zájem a angažovanost. Pak také vnější možnosti, jako jsou různé programy orientující se na rozvoj specificky nebo komplexně, služby a vhodné podmínky a prostředí (bezbariérovost). Tak jako je každý člověk individuum i míra jeho potřeb realizace a rozvoje v daných oblastech se různí. Nejde tedy vytvořit jeden komplexní model, který by se dal používat u každého starého člověka jako plán jeho nového životního programu. Někteří lidé jsou spokojeni i pokud některé potřeby nenaplňují, protože pro ně subjektivně nejsou důležité. Jako hlavní úkol vidím aktivizaci a přijetí aktivity jako součást každodenního života a to v jakémkoli věku a za jakýchkoli podmínek. Které potřeby jsou důležité u seniorů jsem se snažila zjistit skrze výpovědi v písemné anketě, kterou vyplňovali senioři účastnící se některých programů v Centru pro rodinu. V následujících kapitolách se budu zabývat popisem Centra pro rodinu a sociální péči (CRSP) a jeho programů, analýzou programů pro seniory pořádané Centrem, prezentací výsledků ankety a představením návrhu na rozšíření a zkvalitnění činnosti Centra, s ohledem na podporu seberozvoje a seberealizace seniorů. 9. CENTRUM PRO RODINU A SOCIÁLNÍ PÉČI (CRSP) Josefská 1, 602 00, Brno Při popisu Centra a jeho aktivit vycházím ze svých zkušeností a z propagačním materiálů. Centrum pro rodinu a sociální péči vzniklo 1. 6. 1992 jako nestátní nezisková organizace a jejím zřizovatelem se stalo Biskupství brněnské. Posláním Centra je „pomáhat rodinám v jejich úsilí být dobrým místem pro výchovu dětí a podporovat instituci rodiny ve společnosti. Cílem je také spoluvytvářet pro-rodinné klima ve spolupráci s místními samosprávami v obcích, městech a regionech.“
5
Svými programy by chtěli přispět k vzájemnému setkávání a pomoci rodin, aby mohli pociťovat podporu, pochopení i pomoc ve vzájemném společenství. Nabízí své síly a zkušenosti při rozvíjení spolupráce mezi úřady a rodinnými aktivitami. Centrum nabízí tyto aktivity: o Rodinné programy rekreačně-vzdělávací pobyty pro rodiny, programy pro maminky na mateřské dovolené, koordinace klubů maminek, víkendy pro táty s dětmi, víkendy pro maminky, cvičení pro rodiče s dětmi, cvičení pro těhotné maminky a cvičení po porodu, akce pro širokou veřejnost o Vzdělávací programy Rodičovská univerzita, projekt Škola partnerství, přednášky pro základní a střední školy, kurzy pro nastávající rodiče, kurzy pro lektorky klubů maminek a mateřských center s akreditací MŠMT, kurzy přípravy na manželství, vzdělávání dobrovolných spolupracovníků, klub pro rodiče a přátele hyperaktivních dětí o Sociální programy klub pro osamělé rodiče, pobyty pro osamělé maminky s dětmi, programy pro bezdětné páry, seniorklub, doprovázení rodin v krizových situacích, projekt Krok za krokem - pomoc sociálně znevýhodněným rodinám Programy jsou založeny na propojení práce dobrovolných spolupracovníků a odborníků ze sociální, lékařské a psychologické oblasti. Jsou orientovány na společně strávený čas rodičů a dětí, který umožňuje vzájemné naslouchání, zážitky, a tím i nastartování potřebných změn v rodinném systému. Koncipovány jsou také pro skupiny rodin, aby mohlo dojít k nenásilnému odezírání různých výchovných a rodinných stylů, vzájemnému povzbuzení a navázání nových přátelství. Umožňují integraci handicapovaných dětí a podporují mezigenerační soužití. Činnost
je
podporována
Ministerstvem
školství,
mládeže
a
tělovýchovy,
Ministerstvem zdravotnictví, Ministerstvem kultury, Biskupstvím brněnským, Statutárním městem Brnem a jednotlivými dárci. Takto vypadá aktivita Centra z globálního pohledu. Nyní se zaměřím na programy určené seniorům. Uvedu vždy název aktivity a stručnou charakteristiku.
5
Kvalita života v seniorském věku - zahrnuje trénink paměti, sdílení alternativ jak kvalitně využít tuto etapu života a relaxační cvičení. Vychází z rakouského modelu Lima o kterém napíši více na závěr aktivit. Jazykové kurzy pro seniory – výuka jazyků a konverzace. Školička internetu – seznámení s obsluhou PC, internetu, elektronické pošty a digitálního fotoaparátu. Internetová klubovna pro seniory – využití PC a internetu za přítomnosti asistenta. Výtvarná dílna – tvořivé rukodělné činnosti, různé techniky (decoupage, vazby z přírodnin,..). Změny v seniorském věku – co můžeme v tomto období pro sebe dělat? – příprava na stáří, různá témata setkání (změny ve stáří, rehabilitace, kompenzační pomůcky, výživa,..) Biblické hodiny – četba Bible a hledání v ní osobního vzkazu a porozumění. Kabinet seniorů – setkání obsahují besedy se známými lidmi, sdílení, vzájemnou pomoc, modlitbu a duchovní slovo. „Co život dal a vzal“ – dotýká se témat smyslu života, smíření se sebou a svými vlastnostmi, pocity, stářím. Formou her, vyprávění, hledání příkladů z literatury a vzpomínek. Trénink paměti, vnímání a orientace – procvičování prostřednictvím her a vizuálních cvičení. Cvičení pro seniory – cílem je zachovat pohyblivost celého těla, program přizpůsoben zdravotnímu stavu přihlášených. Turistika – lehké turistické vycházky po okolí Brna. Procházky Brnem – setkání nad skupinami brněnských památek, staveb, lokalit a uměleckých děl. Pobyty pro seniory – příležitost jak si aktivně odpočinout při procházkách a výletech, zacvičit si, něco vytvořit a duševně se osvěžit. Programy probíhající pravidelně 1x týdně nebo 1x za 14 dní trvají 2 hodiny. Počet účastníků se liší, ale obvykle se pohybuje okolo 5-10 účastníků u většiny programů, výjimku tvoří například Kabinet seniorů, kde se schází okolo 30-40 seniorů. Za seniory jsou považováni lidé v důchodu nebo nad 60 let.
5
Aktivity jsou realizovány v rámci prostor Centra pro rodinu a fary kostela sv. Jakuba. Lektoři programů jsou stálí zaměstnanci CRSP nebo externí spolupracovníci. Pomoc představují také praktikanti a dobrovolníci. Programy pro seniory podporuje Statutární město Brno, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Ministerstvo kultury ČR, Biskupství brněnské a nadace Elpida. Z programů
bych
chtěla
konkrétněji
popsat
projekt
Kvalita
života
v seniorském věku, s nímž jsem se seznámila na prezentaci rakouského programu „Lima-Lebensqualiat Im Alter“, která se konala 1. 4. 2006. Tento program je určen pro reaktivaci seniorů a je přejímán CRSP v rámci projektu „Kvalita života ve stáří“. Projekt prezentovaly jeho zakladatelky a lektorky Renate Skarbal a Gertrud Skritek. „Lima je tréninkový program pro osoby od 55 let. Poskytuje kvalitu života do vysokého věku, připravuje na stáří a pomáhá se smysluplným uspořádáním života ve stáří.“ Náplní programu je trénink paměti, psychomotoriky (pohybu) a způsobilosti. Lima také pokládá otázky o smyslu a o životě. Jednotlivé části trochu blíže popíši, aby bylo vidět co je obsahem činnosti a k čemu jsou tyto části vhodné. Trénink
paměti
podporuje
kognitivní
výkony
cvičením
základních
kognitivních funkcí jako jsou rychlost zpracování informací, pozornost a koncentrace, cvičením vnímání a současnou aktivací několika smyslových kanálů. Kognitivní výkony jsou podporovány prostřednictvím technik učení, strategiemi vštěpování a vyvolávání informací, používání vnější paměťové pomoci a informací o teoretickém pozadí funkce paměti. Psychomotorický trénink podporuje tělesnou aktivitu a jistotu v pohybu. V aktivitách se zaměřuje na pohyblivost, koordinaci, reakci, sílu a výdrž. Trénink způsobilosti neboli kompetencí se zabývá životními situacemi. Zabývá se změnami ve stáří, výživou, bydlením ve stáří, sociální sítí a vyrovnáním se s nemocí. Otázky po smyslu života zahrnují představu Boha v průběhu života, představy o smrti, samotu a význam starších lidí pro církev. Tyto otázky však nejsou nastolovány při každém setkání. Otevírají se pokud dojde k přirozené potřebě a zároveň je skupina schopna unést vše co s sebou přináší takovéto téma. Není vhodné, řešit otázky smyslu života mezi lidmi kteří se moc neznají. Přirozenou potřebou, kdy se tato oblast otevírá
5
je například situace, kdy někomu zemře či vážně onemocní někdo blízký či člen skupiny. Tréninková jednotka vypadá takto. Na začátku je zahřívací cvičení, nejlépe na celé tělo, ale také i na paměť. Následuje hodinové téma obsahující krátký referát a případnou diskusi. Po něm pohyb a krátká pauza. Poté praktická cvičení, trénink mozku a rozdání úkolů na doma. Úkoly na doma jsou důležité, aby si staří lidé mohli dále procvičovat své schopnosti a nebyli omezeni jen na dobu setkání. Na závěr je zařazeno uvolnění a tanec. Během celého programu se zdůrazňuje pitný režim. Všechny aktivity jsou prováděny zábavnou formou nebo hrou a vychází z toho, co je lidem blízké, například hudba z jejich mládí. Během prezentace jsme si všechny části vyzkoušeli na různých cvičeních a aktivitách. Podle toho, co jsem viděla, se program setkal u všech účastníků různých věkových kategorií s kladnou odezvou. Projekt „Kvalita života ve stáří – implementace programu Lima a přidružené aktivity“ je spolufinancován Evropskou unií. Přednosti a nedostatky programu pro seniory jsem si ujasnila pomocí SWOT analýzy. Vycházela jsem při tom ze zjištěných informací a vlastních zkušeností.
5
9.1. SWOT ANALÝZA – PROGRAM PRO SENIORY Příležitosti
Rizika
Centrum nabízí různorodé programy, Kapacita některých programů je které nabízí možnost rozvíjet se a učit omezená, velikostí prostor a se v různých oblastech, jako jsou: PC, jazyky, pohybové aktivity trénink vybavením a bohužel nejsou paměti, výtvarné činnosti, a další. nabízeny paralelní běhy aktivit, Programy jsou nabízeny ve vhodných časech a doba trvání je vyměřena, tak někteří senioři se tak nemohou Silné aby dané činnosti neunavovaly a účastnit z kapacitních důvodů, a je stránky nevyčerpávaly. Skupiny jsou příležitostí pro uplatnění omezena také propagace daných skupinové dynamiky a pozitivního programů. působení na jedince.
Programy jsou realizovány jen v rámci Riziko práce v rámci jedné věkové malé účastnící se skupinky; není zde skupiny vidím v izolaci, ve ztrátě napojení na rodinu a blízké lidi; možnosti vzájemného obohacení. skupinová dynamika a případné Vlivem střídání lidí není dost dobře terapeutické působení je omezeno, možné vytvořit vhodnou neboť skupiny nejsou stabilní a mění skupinovou atmosféru a pevnější Slabé se podle tématu a zaměření daného skupinu, která by představovala síť setkání. vztahů, o které je možné se opřít stránky Přesto jsou programy příležitostí pro v případě potřeby. seznámení s novými lidmi.
5
10. NÁVRH NA ROZŠÍŘENÍ A ZKVALITNĚNÍ ČINNOSTI CENTRA 10.1. VÝCHODISKA NÁVRHU Cílem návrhu je doplnit a rozšířit současný program pro seniory Centra pro rodinu a sociální péči. Návrh vychází ze SWOT analýzy programů činnosti Centra a z písemných výpovědí některých účastníků těchto programů. Jako hlavní nedostatek programů realizovaných Centrem lze uvést zaměřenost skupin dovnitř a nevyužití možnosti kontaktů a obohacení lidmi z jiných věkových skupin. Dalším problémem je způsob organizace (hrazení programů na den), jehož vlivem není zajištěna stálá skladba účastníků ve skupině. Tím se snižuje možnost příznivého působení skupinové dynamiky. Nabídka aktivit CRSP, co se týká obsahu, je poměrně pestrá. Vzhledem k výše uvedenému se v návrhu orientuji na aktivity, které by měly sloužit realizaci zájmů, ale také být i prostředkem dosažení dalších potřeb. Jde o činnosti, které by měly nabízet prostor pro rozvinutí a realizaci vlastní osobnosti ve více rovinách (fyzická, psychická, sociální, duchovní). Ke zjištění potřeb na základě kterých je projekt sestaven jsem použila anketupísemné výpovědi seniorů. Senioři odpovídali na škálách ve čtyřech oblastech potřeb – tělesné, psychické, sociální a duchovní. Vzor viz. v Příloze č.1. Jednotlivé oblasti potřeb a potřeby jsem volila na základě studia odborné literatury zabývající se stářím, v níž jsou uvedeny. Respondenty byli lidé starší 60 let, účastnící se jakéhokoli programu CRSP určeného seniorům (byly to výtvarná dílna, internetová kavárna, trénink paměti a další aktivity). Celkový počet respondentů byl 18. Anketní šetření jsem uskutečnila 10.,11., 26.4. a 3.5. 2006. Ve výpovědích jsem sledovala dva hlavní aspekty. Jak je potřeba významná pro respondenty a jakou mají možnost tuto potřebu realizovat. Vyhodnocení jednotlivých potřeb jsem provedla sečtením bodů (nebo-li čísel na škále) všech respondentů a vydělila jejich počtem. V rámci každé ze 4 oblastí jsem sestavila hierarchii potřeb a možností jejich naplnění. Zaměřila jsem se zejména na nejvýznamnější a na ty, u kterých je nejmenší možnost naplnění. Hodnoty
6
jednotlivých potřeb jsou znázorněny v grafech viz Příloha č. 2. V grafech jsou jasně viditelné rozpory nebo soulad ve významnosti a možnosti naplnění konkrétních potřeb a také rozdíly mezi jednotlivými potřebami. Hodnota konkrétní potřeby odpovídá charakteristice, uvedené na začátku ankety viz vzor v Příloze č.1. Nyní uvedu nejdůležitější potřeby v daných oblastech a ty nejméně důležité, které překročily hodnotu 2. V možnostech naplnění ukáži ty potřeby, které nemohou být plně realizovány. V oblasti tělesných potřeb jsou nejvýznamnější cvičení (pravidelný pohyb) a péče o zevnějšek (jak vypadám, hygiena). Hodnotu 2 nepřekročila žádná potřeba. Částečně neuspokojující možnost naplnění mají potřeby zdravotnická péče a procházky. V oblasti psychické jsou nejdůležitější mít někoho rád, samostatnost a smysluplná činnost. Hodnotu 2 překročily potřeby mít rád sám sebe a organizovaný životní program, jsou tedy nejméně významné. Nejmenší možnost naplnění je v potřebách být milován, mít rád sám sebe a organizovaný životní program. V sociální oblasti jsou nejvýznamnějšími potřebami kontakty s blízkými, se členy rodiny; být užitečný a vlastní soukromí. Nejméně významné jsou pak účast na životě společnosti a uznání okolím. Tyto potřeby mají zároveň nejmenší možnost naplnění. Pro oblast duchovních potřeb je nejdůležitější vědomí, že život měl a má smysl. Nejméně důležité je společenství s věřícími a členství v církvi (tyto potřeby jsou rozdílné u ne/věřících). I v tomto případě jsou potřeby nejméně důležité s nejmenší možností naplnění, protože někteří lidé tyto potřeby nepotřebují naplňovat. Žádná z potřeb v otázkách významu a možnosti naplnění nepřesáhla hodnotu 2,5. Všechny potřeby jsou tedy důležité pro spokojenost a pocit pohody. Jejich naplnění je možné do té míry, že se respondenti pro neúplné uspokojení netrápí. Rozdíly jsou viditelné jen u konkrétních respondentů 10.2. PODPORA SEBEROZVOJE A SEBEREALIZACE SENIORŮ Projekt je strukturován do dvou částí: 1) Aktivity a činnosti rozšiřující a doplňující současný program 2) Nové aktivity a činnosti „nezávislé“ na současných.
6
V následujícím textu se budu věnovat oběma částem z hlediska třech oblastí, kterých se návrh týká. Jsou jimi organizace, propagace a nápln-obsah. Cílovou skupinu tvoří senioři od 60 let. 1. Aktivity a činnosti rozšiřující a doplňující současný program Organizace o
Paralelní běhy činností, o které je zájem, např. Výtvarná dílna
o
Programy nabízet v půlročních intervalech, aby se zajistila alespoň částečně stálost skladby účastníků
Propagace o
Zvýšení propagace těchto rozšířených aktivit a další propagace dosavadních aktivit, které by při zvýšeném počtu zájemců mohly být také rozšířeny o paralelní běhy. Propagaci bych zesílila zejména u programů jako Co život dal a vzal, Kvalita života, neboť obsahují pro stáří aktuální témata (smysl života, jak správně prožít stáří,..) a mohou mít pozitivní dopad z hlediska celé osobnosti a prožívání.
Náplň programů o
Větší propojenost s ostatními lidmi a rodinou. •
Uspořádáním výstavy výtvarných výrobků, která by mohla být prodejní a výdělek určen na potřeby programů pro seniory v rámci CRSP, nebo na dobročinné účely podle domluvy autorů výrobků. Tím by se mohly snížit finanční náklady a zvýšit přístupnost výtvarných kurzů spolu s možným zajištěním trvalejší a dlouhodobější účasti na programu.
•
Uspořádáním workshopů pro veřejnost, kde by lektory byli senioři.
•
Některé aktivity jako výtvarná dílna nebo cvičení a vycházky uspořádat pro prarodiče s vnoučaty, pravidelně nebo jedenkrát za měsíc či dva měsíce
2. Nové aktivity a činnosti „nezávislé“ na současných Píši „nezávislé“ v uvozovkách, protože některé vycházejí ze současného programu, jsou jím inspirovány a rozšiřují nabídku činností.
6
Organizace o
Zajištění stability obsazení skupiny pomocí půlročních turnusů, které by se platily celkově (ne po hodinách).
o
K výtvarným kursům je potřeba mít jednu stálou místnost, kde je možné výtvory a materiály k tvoření bezpečně ukládat. Tato místnost by se mohla používat i v aktivitách pro další klienty CRSP, popřípadě jiného zařízení jako arteterapeutická či výstavní místnost nebo pro výtvarné dílny a jiné výtvarné či tvořivé akce.
Propagace o Setkání seniorů – setkání pro všechny seniory účastnící se různých aktivit CRSP, zároveň jako akce otevřených dveří pro další seniory, kteří by rádi nahlédli do aktivit. Tato setkání by byla příležitostí pro prezentaci programů veřejnosti, případně pro prodej výtvorů. Nabízela by možnost vyzkoušet si různé aktivity a dostat se tak do přímého kontaktu s aktivitami pro potenciální zájemce. Četnost 2x za rok. o Setkání CRSP – jako možnost prezentace seniorských programů, která by však byla v menším měřítku než u setkání seniorů. V souladu s prezentací programů CRSP. o Vytvořit propagační materiály - letáčky pro každou z nabízených aktivit pro seniory; nabídku programů avizovat v městských novinách. Náplň programů o
Nové vzdělávací aktivity ve stylu besed nebo Akademií třetího věku. Rozšíření výuky jazyků – italština, francouzština a další, výtvarné umění, architektura, literatura, hudba, geografie - cestovatelské semináře.
o
Rozšíření sportovních, pohybových aktivit o společenský nebo skupinový tanec, jóga, plavání, chůze. Tyto sportovní aktivity by se mohly například střídat po týdnu, podle zájmu účastníků.
o
Jednou měsíčně by bylo možné uspořádat setkání se stolními či karetními hrami, formou soutěže či turnaje nebo jen pro pobavení.
o
Kurzy kreativity – kreativní psaní, malba či kresba, keramika, divadlo. Výtvory a výstupy (obrazy, artefakty, básně, povídky, příběhy, divadelní
6
představení) z těchto kurzů je možné prezentovat při setkáních seniorů nebo setkáních CRSP. o
„Co umím“ - setkávání jehož náplní by bylo předávání dovedností a schopností navzájem mezi účastníky. Témata by se vytvořila na základě dovedností a schopností, které by se předávaly.
o
Z některých výše popsaných aktivit je možno vytvořit Setkání seniorů, která by probíhala ve skupinách. Témata setkání by se určila po dohodě s účastníky, tak aby obsahovala základní aktivity a zahrnovala všechny oblasti potřeb. Na úvod by mohla být krátká aktivita zaměřená na uvítání se a uvědomění si toho kde a s kým jsem, skupina si může vytvořit vlastní zahajovací a stejně tak i ukončovací rituál. Program setkání by dále zahrnoval krátké cvičení, besedu nebo povídání na určité téma. Aktivity během programu by závisely na zaměření účastníků. Mohly by tak vzniknout skupiny pohybové, výtvarné, kreativní, vzdělávací, podle převahy aktivit. Důraz těchto skupin by však byl na komplexnost programu, který by se konkrétně vytvořil na začátku fungování skupiny.
o
Jako poslední nové aktivity navrhuji ty, které jsou terapeutické ale zároveň mohou být jen příjemně stráveným časem (závisí na koncepci daného kursu). Těmito aktivitami jsou arteterapie, dramaterapie a muzikoterapie. Také z těchto kursů mohou být výstupy prezentovány pro veřejnost s možným finančním příspěvkem. Tyto aktivity nabízí velký prostor pro naplnění duchovních potřeb, ale také všech ostatních. Pro ukázku významu uvádím představení arteterapie. „Arteterapie představuje soubor uměleckých technik a postupů, které mají kromě jiného za cíl změnit sebehodnocení člověka, zvýšit jeho sebevědomí, integrovat jeho osobnost a přinést mu pocit smysluplného naplnění života.“ (Šicková-Fabrici, in Babyrádová, 2005, s.44) Všechny skupinové aktivity dávají možnost rozvoje a realizace v oblasti
sociální. V pevnějších skupinách dovoluje atmosféra zaměření na naplnění duchovních potřeb (arte-, drama-, muziko- terapie, setkání seniorů). Podle obsahového
6
zaměření některé programy rozvíjí oblast fyzickou (sport, pohybové aktivity) a jiné psychickou (trénink paměti, kurzy kreativity, co umím, vzdělávací aktivity). Gestorem programů by byl člověk zodpovědný za programy pro seniory v Centru pro rodinu a sociální péči obecně. Lektoři jednotlivých kurzů by byli zajištěni z řad stálých pracovníků centra, externích spolupracovníků a dobrovolníků z řad seniorů (například v setkáních seniorů) i lidí mladších kompetentních vést či animovat konkrétní program.
6
11. SHRNUTÍ Cílem bakalářské práce byl návrh rozšiřujícího a zkvalitňujícího programu pro seniory, v Centru pro rodinu a sociální péči, zaměřený na seberozvoj a seberealizaci. Nejprve jsem se zaměřila na vymezení stáří a stárnutí. V období stáří, během stárnutí, dochází k procesu změn. Tyto změny jsem popsala v oblastech tělesné, psychické, sociální, duchovní, osobnosti a životního stylu. Změny v jednotlivých oblastech pak ovlivňují potřeby seniorů, které jsem rozdělila do čtyřech základních oblastí (tělesná, psychická, sociální, duchovní) Zajímavý a důležitý je pohled na role starých lidí v rodině a ve společnosti. Člověk není uzavřen jen sám v sobě, ale má na něj velký vliv jeho okolí. Pozice starého člověka má jak v rodině, tak i ve společnosti svá specifika a také prochází změnami. Na seberozvoj a seberealizaci jsem se dívala z širšího úhlu. To znamená, že jsem je viděla v naplňování a rozvoji výše zmíněných potřeb. Základním momentem pro pohled na seberealizaci a seberozvoj seniorů, pro mě tedy byly potřeby ve stáří. V návrhu programu jsem pak vycházela z dosavadních programů Centra pro rodinu, z výsledků ankety mezi seniory navštěvujícími aktivity Centra, z mých zkušeností a praxe v Centru a z nastudované literatury a dalších zdrojů. Dosavadní program Centra ukazuje, že možnosti rozvoje a realizace pro seniory existují. Je však zapotřebí, aby tyto možnosti odpovídaly co nejlépe na potřeby v seniorském věku. V programu Centra jsem nalezla některé nedostatky, které jsem se snažila doplnit v rámci návrhu na rozšíření a zkvalitnění činnosti.
6
12. POUŽITÁ LITERATURA AUSTAD, N. Steven. Proč stárneme. Praha: Mladá Fronta, 1999. 208 s. ISBN 80-204-0804-5 BABYRÁDOVÁ, Hana. Výtvarná dílna. Praha: Triton, 2005. 289 s. ISBN 80-7254-705-4 BALOGOVÁ, Beáta. Seniori. Prešov: Akcent Print, 2005. 157 s. ISBN 80-969274-9-3 Bible.Praha: Česká biblická společnost, 1995. 259 s. ISBN 80-85810-08-5 DE SINGLY, François. Sociologie současné rodiny. Praha: Portál. 1999. 128 s. ISBN 80-7178-249-1 DESSAINTOVÁ, Marie-Paule. Nezačínejte stárnout. Praha: Protál, 1999. 232 s. ISBN 80-7178-255-6 DOSTÁLOVÁ,Olga. Paní profesorka. Kamínky pro rodinu, 2006, roč.4, č.15, s.17 FRANKL, Viktor Emanuel. A přesto říci životu ano. Kostelní Vydří: karmelitánské nakladatelství, 1996. 127 s. ISBN 80-7192-0959 HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. 774 s. ISBN 80-7178-303-X HAŠKOVCOVÁ, Helena. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1989. 407 s. ISBN 80-7038-158-2 HOLMEROVÁ, Iva, JURAŠKOVÁ, Božena, ZIKMUNDOVÁ, Květa. Vybrané kapitoly z gerontologie. Praha: gema, 2002. 110 s. JANEČKOVÁ, Hana. Sociální práce se starými lidmi. In MATOUŠEK, Oldřich, a kol. Sociální práce v praxi. Praha. Portál, 2005. 351 s. ISBN 80-7367-002-X KALVACH, Zdeněk, HRABĚTOVÁ, Eva. „Senior a já. Já a senior?“. Společnost přátelská všem generacím, 2005. 72 s. Dostupný z KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Aktivní stáří. Kamínky pro rodinu, 2006, roč.4, č.14, s.17 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Kdo se smrti nebojí. Psychologie Dnes, 2005, roč.11, č.4, s.24
6
MATĚJČEK, Zdeněk, DYTRYCH, Zdeněk. Radosti a strasti prarodičů aneb Když máme vnoučata. Praha: Grada, 1997. 144 s. ISBN 80-7169-455-X MATOUŠEK, Oldřich. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Slon, 1993. 128 s. ISBN 80-901424-7-8 MICHAL, Vladimír. Minulost je v naší moci. Psychologie Dnes, 2003, roč.9, č.2, s.21 MÜHLPACHR, Pavel. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 203 s. ISBN 80-210-3345-2 PACOVSKÝ, Vladimír. O stárnutí a stáří. Praha: Avicenum, 1990. 136 s. ISBN 80-201-807-8 PICHAUD, Clément, THAREAUOVÁ, Isabelle. Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál, 1998. 160 s. ISBN 80-7178-184-3 PRÁŠILOVÁ, Halka. Starý mladý, nebo mladý starý? Psychologie Dnes, 2002, roč.8, č.2, s.18 RABUŠIC, Ladislav. Česká společnost a senioři. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 189 s. ISBN 80-210-1729-5 RABUŠIC, Ladislav. Česká společnost stárne. Brno: Masarykova univerzita, Georgtown, 1995. 192 s. ISBN 80-210-115-6 (MU), ISBN 80901604-2-5 (Georgtown) RHEINWALDOVÁ, Eva. Novodobá péče o seniory. Praha: Grada Publishing, 1999. 88 s. ISBN 80-7169-828-8 ŘÍČAN, Pavel. Cesta životem. Praha: Panorama, 1990. 440 s. ISBN 80-7038-078-0 SOBOTKOVÁ, Irena. Psychologie rodiny. Praha: Portál, 2001. 176 s. ISBN 80-7178-559-8 STUART-HAMILTON, Ian. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999, 319 s. ISBN 80-7178-274-2 TOŠNEROVÁ, Tamara. Špatné zacházení se seniory a násilí v rodině. Praha: Ambulance pro poruchy paměti, 2002. 60 s.
6
ISBN 80-238-9505-2 VAĎUROVÁ, Helena, MÜHLPACHR, Pavel. Kvalita života. Brno: Masarykova univerzita, 2005. 144 s. ISBN 80-210-3754-7 VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. Praha: Portál, 2000. 528 s. ISBN 80-7178-308-0 WALSH, Danny. Skupinové hry a činnosti pro seniory. Praha: portál, 2005. 204 s. ISBN 80-7178-274-2 WOLF, Josef, a kol. Umění žít a stárnout. Praha: Svoboda, 1982. 367 s.
6
