„Puškin byl prvním postmodernistou!“
Spisovatel Andrej Bitov (*1937) je živoucí klasik sovětské a ruské literatury. Na pražském 15. mezinárodním knižním veletrhu Svět knihy se stal hlavní tváří ruské expozice.
Snažil se vypadat až dojemně nenápadně, a to i přes slušnou skupinu svých fanoušků, všemožně demonstrujících obdiv. Knihy ovšem podepisoval hned na požádání. Literárním novinám poskytl exkluzivní rozhovor.
Andreji Georgijeviči, co vás vede k tvorbě? Uznání, peníze, seberealizace?
Fascinuje mě samotná idea textu. Je to analýza člověka, který píše už přes půlstoletí. Mým největším přáním je napsat nějaký ideální text.
1/9
„Puškin byl prvním postmodernistou!“
Je to vůbec možné?
Je to těžké. Takový text je možné napsat jenom ve zvláštním stavu. Jde přitom o náhlost, spontánnost, všechna slova na sebe musejí dokonale navazovat. Takový text v jiném stavu není možné začít ani dokončit. Své nejlepší texty jsem napsal na posezení a nikdy jsem je neopravoval.
A to říká člověk, o němž se mluví jako o jednom z nejlepších mistrů jazyka a stylu?
Kdysi, ještě za sovětských časů jsem za pouhou jednu noc napsal povídku Penelope. Všichni ji chtěli otisknout, ale báli se do toho jít. Jeden člověk, blízký našemu sovětskému klasikovi Leonidu Leonovovi, řekl, že jej zkusí požádat o požehnání. Leonov si ji přečetl a odmítl otisknout, protože prý „Ten hoch je schopný, ale vůbec nepracuje na slovu". Já jsem na to odpověděl: „Ať s tím jde někam! Na slovu ať si pracuje sám. Slova pracují na mě, ne naopak." Je to jako droga, když se podřizujete jazyku.
Která vaše díla jsou pro vás samotného obzvlášť důležitá?
Jsou pro mě většinou rovnocenná, protože všechna jsou psána upřímně. Ale často mám raději ta, jež nejsou tak známá... A ta, která všichni znají, už pro mě tolik neznamenají. Mám rád to, co jsem napsal spontánně. Stává se, že nějaká starší myšlenka, kterou mám už dlouho, vybuchne a píšu něco úplně jiného, než jsem chtěl. Ale nakonec zjistím, že jsem přece jen tu myšlenku naplnil.
2/9
„Puškin byl prvním postmodernistou!“
Inspirace přichází a začíná si žít svým vlastním životem?
Ano, ale zatím jenom vnitřním. Kolik se toho válí v mé hlavě, sám ani nedokážu spočítat. Proto jsem normální lempl, který nic nedělá, zatímco jeho podvědomí kdesi hluboko zpracovává nápady. Hodně nápadů jsem dostal ve spánku. Pak si sednu ke stolu a píšu...
Často mluvíte o tom, že pro ruskou literaturu jsou charakteristické výbuchy tvůrčích sil, že není stabilní. Je to kvůli tomu, že v ní chybí „řemeslníci", kteří by působili stabilizačně?
Moje nejoblíbenější období v ruské literatuře je „zlatý věk", který trval dvacet let - od okamžiku, kdy dozrál Puškin, do okamžiku, kdy Gogol dokončil první svazek Mrtvých duší. Vešlo se tam šest lidí.
Puškin, Lermontov, Gogol...
....Gribojedov, Čaadajev a Dahl (Ruský spisovatel a lingvista Vladimír Dahl, autor Výkladového slovníku ruského jazyka, prvního a dodnes jediného slovníku, kde jsou kromě spisovného jazyka zpracována nářečí, vydán v roce 1867. Dahľ vzešel ze svazku Dána a Němky ), který po těch ostatních pokračoval v tom, že dával ruský jazyk dohromady. Čaadajev se zbláznil, Puškina a Lermontova zastřelili, Gribojedova zabili v Iránu islámští náboženští fanatici. Dahl, jenž měl evropské geny, pokračoval v práci. Všichni ostatní nepracovali, ale vybuchovali. Od každého žánru se napsala jedna věc a pak se celý směr zahodil. První tři ruské romány nelze nazvat klasickými romány. Evžen Oněgin je román ve verších, Mrtvé duše - báseň v
3/9
„Puškin byl prvním postmodernistou!“
próze, Hrdina naší doby - román, složený z novel. Jsou to díla mimo všechny škatulky, mimo žánry.
Mimo žánry?
Ano, samozřejmě. Když jsem přednášel v Americe, jedním z témat bylo Rusko jako kolébka postmodernismu. A dokazoval jsem to právě na základě děl „zlatého věku". Mají všechny náležitosti charakteristické pro postmodernismus - žánrovou volnost, autorské komentování, antihrdinu. Proto bylo snadné dokázat, že postmodernismus vznikl v Rusku a Puškin byl prvním postmodernistou. Ale v době „zlatého věku" literaturu nevyráběli. Byla to mladá, ve své podstatě amatérská a geniální literatura.
A existuje nějaké kritérium, aby se dalo říct: „píše dobře - píše špatně"?
Není. A často dostávám záchvat hrůzy při pomyšlení, že žádné takové kritérium opravdu neexistuje. Časem texty buď přežívají, nebo umírají. Jeden ze známých literárních kritiků řekl: „Pokud dílo čte jedna generace - je to dobře. Pokud dílo čtou dvě generace, je to ještě lepší. Pokud jej čtou tři generace, už je to něco. Ale pokud jej čtou čtyři generace - to už je napořád." Nedávno jsem napsal jeden trochu antidostojevský článek. Já mám Dostojevského rád, ale už mi vadí, jak z něj dělají největšího ruského spisovatele. Nicméně v tomto článku jsem se přiznal, jakou hrůzu mi nahání pomyšlení, že žádné kritérium pro literaturu neexistuje. Protože jestli lidé považují Solženicyna a Nabokova za velké autory, pak už nevím, co je to opravdu dobrá literatura.
4/9
„Puškin byl prvním postmodernistou!“
Pro někoho je i autor policejních románu Ross Mcdonald opravdu dobrou literaturou...
Já například nevím, jestli je Harry Potter ukázkou té „dobré literatury". Bude to jasné za čtyři generace. Dá se vlastně říct, že dobrá literatura bohužel existuje jen pro úzký okruh lidí. Přece jen u vážné hudby nás zajímá interpret. A v literatuře je interpretem čtenář. Kdybychom mohli chodit na čtenáře stejně jako na klavíristu, vše by bylo v pořádku.
V dnešní době, kdy čte jen málo lidí, dá se říct, že je lepší číst aspoň něco než vůbec? Co si myslíte o detektivkách nebo dámských románech?
Všichni se dnes už naučili číst. Samozřejmě existují země s negramotným obyvatelstvem, ale je jich málo. Bohužel i přes starosti o živobytí a zaměstnání lidé nemají co dělat, nemají duševní potravu. Je snazší zabít čas - a čtou cokoliv. A zbavit se takového zvyku je velmi těžké. To už je spíš oblast drogové závislosti, ne literatury.
Jak byste charakterizoval současný stav ruské literatury?
Jsou lidé, co píšou... Všechny ty povídačky o tom, že dříve byla úroveň literatury vyšší a dnes je nižší z velké části vymýšlejí kritici. Vznikl volný trh a přišli na něj lidé bez iluzí, realisté, profesionální spisovatelé, jako jsou autoři detektivek. A ti, kdo skutečně mohou a chtějí psát vážnou literaturu, se jí nemohou uživit, jak je tomu na Západě.
5/9
„Puškin byl prvním postmodernistou!“
A co populární a známí spisovatelé? Nemám na mysli sběrné linky na detektivky nebo ženské romány.
Představte si, že ani já nevystačím s penězi za knihy, přestože jsem známý a populární autor. Získávám je jinak. Dokonce jsem musel donedávna pronajímat byt. A nestydím se za to. Protože totiž žiji pořád tak, jak jsem žil. Pro mě se nic nezměnilo. Teď si vydávám svá díla, jak chci. Netýká se mě cenzura. A jsem spokojený. Dostat se nahoru je samozřejmě těžké. Od toho existují různé soutěže, prémie, cosi existuje, objevují se zajímavá čerstvá jména.
Hraje nějakou roli ruská Bookerova cena?
Já jsem ji odepsal hned zezačátku, není dobře nastavena. Je vytvořena na základě anglického vzoru, ale Angličané jsou zvyklí všechno posuzovat podle pravidel sportovních soutěží. Avšak pro nás jsou sportovní a literární soutěže zcela odlišné. Je potřeba za stejných podmínek vybrat ta nejlepší díla, ale u nás členové poroty mají každý nějaké své mazánky. A když první Bookerovu cenu, kde byl naprosto jasný vítěz, vyhrál někdo jiný, řekl jsem si: „Konec, tahle cena tu nemá co dělat." Tak také nakonec dopadla. Dobře že aspoň stihli dát tu cenu Bulatu Okudžavovi, ten si ji zasloužil a stihl ji získat. Dostat Bookerovu cenu náhodou není možné. Já ji nesleduji, protože mně se nelíbí.
A jaké sledujete?
Teď řídím výbor pro novou Puškinovu cenu. A snažím se ji dávat všem, kdo nedostali žádnou jinou cenu, především autorům z venkova nebo z regionů. Třeba kovářovi ze Zlatoustu nebo lékaři z Petrozavodsku. Jsou to skvělé věci, napsané skutečně nadanými lidmi, kteří udržují tu zlatou klasickou tradici. Přece jen základem děl, která se pak stávají klasickými, je velká a nádherná ruská literatura, ne cosi, co by se snažil někdo dohnat a překonat. Česká literatura byla úžasná, když byla „zaostalá". To, co je zaostalé, je nakonec vepředu, vesničtí autoři vždy
6/9
„Puškin byl prvním postmodernistou!“
stanou v čele. Ale nikdy nic nestíhá dostat.
Zakladatel Moskevské univerzity Lomonosov svého času pěšky došel do Petrohradu až z Archangelsku...
To je přesné přirovnání. Proto si myslím, že skutečná, ta neprofesionální literatura v Rusku žije dál. Profesionálové jsou ti, kdo píší detektivky a ženské romány. Jsou to byznysmeni a byznyslady, nikoliv skuteční umělci, spisovatelé. Nicméně i masová literatura by měla mít určitou úroveň.
Mimochodem, můžeme to přirovnat k ovlivňování módy „prêt-à-porter" módou „haute-couture"?
Ano, to je naprosto přesné. Vyšší vždy inspiruje nižší. Kde dnes můžete v Evropě spatřit Shakespeara nebo Cervantese? Všude, v divadle, knihkupectví, jejich témata se projevují ve výtvarném umění i kdekoliv jinde. V Rusku byl přechod od vysoké kultury k civilizaci vždy zatížen historickými revolucemi. A pokaždé, když jsme se dostali z kultury do civilizace, dostalo se nám historického průšvihu. Ale zůstal nám jazyk. Jazyk je ten největší zázrak, který mě fascinuje. Dokázal strávit vše - bolševiky, sovětský režim a teď dokáže strávit všechny amerikanismy tak, že nakonec každý z nich dostane své místo. Věřím v jazyk. Dokáže lichotit, odhalit, poděkovat.
7/9
„Puškin byl prvním postmodernistou!“
Andrej Georgijevič Bitov, sovětský a ruský spisovatel, od roku 1991 prezident ruského Penklubu.
Bitov je považován za mistra ironie a analýzy trapných okamžiků a situací v životě ruských lidí druhé poloviny dvacátého století. Narodil se v Leningradu, jeho otec byl architektem a matka právnička. Psát začal v roce 1956. Povinnou vojenskou službu vykonával ve stavebním oddíle v severním Rusku, absolvoval geologicko-průzkumnou fakultu Leningradské geologické univerzity a Vyšší kurzy scenáristiky.
Za první sbírku povídek Velká koule (1968) si vysloužil velký nesouhlas oficiálních literárních kruhů za „nejistotu hrdinů". V letech 1960 až 1978 mu vyšlo deset prozaických knih. Od roku 1965 byl členem Svazu spisovatelů SSSR. V roce 1978 vyšel v USA jeho román Puškinův dům (Puškinskij dom). Román je psán značně netradiční formou: osudy hlavního hrdiny nejsou podávány chronologicky, autor vychází z jednotlivých, někdy i nepříliš významných příhod jeho života, na nichž zakládá dějový spád a demonstruje ideové a etické postoje i charaktery protagonistů. Někdy uvádí i několik variant, jak by se osud jeho postav mohl rozvíjet.
Od roku 1979 Bitov organizoval vydávání samizdatového časopisu Metropol. V letech 1979-1986 se jeho knihy v SSSR netiskly. Několik kapitol z Puškinova domu zařadil jako samostatné povídky do knihy Dni čeloveka, která vyšla i česky roku 1984, částečně ovšem zcenzurovaná, pod názvem Lidský čas (Odeon). Nakladatelství Odeon vydalo předtím roku 1972 pod společným názvem Pénelopé jeho dvě povídky: Putování za kamarádem z dětství a
8/9
„Puškin byl prvním postmodernistou!“
Pénelopé. Román Puškinův dům čeká dosud marně na české vydání, ačkoli je dávno přeložen a roku 1989 již ležel v tiskárně.
Od roku 1991 je prezidentem ruského Pen-klubu. Autor desítek knih, esejů a povídek. Žije v Moskvě a Petrohradu, učí na vysokých školách v Rusku, USA a Evropě.
Ceny - 1987 - Řád Čestný odznak - 1989 - Puškinova cena fondu A. Töpfera (Německo) - 1990 - Cena za nejlepší zahraniční knihu roku (Francie) za román Puškinův dům, cena Andreje Belogo (Petrohrad) - 1992 - Státní cena Ruské Federace za román Odlétající Monachov - 1993 - Řád Za zásluhy v umění a literatuře (Francie) - 1997 - Státní cena Ruské Federace a cena Severní Palmíra za román Ohlášení; čestný doktorát Jerevanské státní univerzity a čestné občanství Jerevanu - 1999 - Carskoselská cena pro umělce, medaile Movsese Chorenaciho (Arménie)
9/9
