Možnosti pomoci dítěti při ztrátě jednoho z rodičů

CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Absolventská práce

Možnosti pomoci dítěti při ztrátě jednoho z rodičů

Eliška Foltýnová

Vedoucí práce: Mgr. Denisa Raková Novotná, DiS.

Olomouc 2015

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem pouţila. V Olomouci, 30. 4. 2015 Eliška Foltýnová

2

Poděkování Tímto chci poděkovat Mgr. Denise Rakové Novotné, DiS. za cenné rady, povzbuzení a trpělivost při vedení mojí absolventské práce.

„Při vlastní smrti člověk jen umírá, ale při smrti druhého musí žít!“ (Student J., Mühlum, Student U., 2006)

4

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 7 1

VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ .................................................................... 9 1.1 Dětství ................................................................................................................... 9 1.2 Dospívání .............................................................................................................. 9 1.2.1

Raná adolescence ...................................................................................... 10

1.2.2

Pozdní adolescence ................................................................................... 10

1.3 Úmrtí jako signifikantní ztráta pro dítě............................................................... 11 2

TRUCHLENÍ .......................................................................................................... 11 2.1 Faktory ovlivňující truchlení .............................................................................. 12 2.1.1

Věk ............................................................................................................ 12

2.1.1.1 Dětství ................................................................................................... 13 2.1.1.2 Dospívající ............................................................................................ 15 2.1.2

Rodinné prostředí ...................................................................................... 16

2.1.3

Zemřelý rodič ............................................................................................ 18

2.1.4

Způsob úmrtí ............................................................................................. 19

2.1.5

Další faktory ovlivňující truchlení ............................................................ 19

2.2 Komplikace při truchlení .................................................................................... 20 2.2.1

Závaţné projevy zármutku dítě................................................................. 20

2.2.2

Chyby ze strany okolí ............................................................................... 21

2.3 Samostatné vyrovnávání se dítěte se ztrátou ...................................................... 23 3

FORMY POMOCI POZŮSTALÝM DĚTEM ....................................................... 24 3.1 Pomoc ze strany okolí ......................................................................................... 24 3.1.1

Aktivity vhodné pro truchlící děti ............................................................. 26

3.1.1.1 Vzpomínkové aktivity ........................................................................... 27 3.1.1.2 Výtvarné aktivity ................................................................................... 27 3.1.1.3 Rituály ................................................................................................... 29 3.1.1.4 Hry......................................................................................................... 30 3.2 Odborná pomoc................................................................................................... 31 3.2.1

Pomoc sociálního pracovníka ................................................................... 31

3.2.1.1 Linka důvěry ......................................................................................... 33

3.2.1.2 Krizové centrum .................................................................................... 34 3.2.2

Další odborníci .......................................................................................... 35

3.2.2.1 Poradenství pro pozůstalé ..................................................................... 35 3.2.2.2 Pomoc pediatra, psychologa, psychiatra ............................................... 35 3.2.2.3 Rodinná psychoterapie .......................................................................... 36 3.2.2.4 Pomoc výchovného poradce ................................................................. 36 3.2.2.5 Pedagogicko - psychologické poradny.................................................. 37 ZÁVĚR ........................................................................................................................... 38 BIBLIOGRAFICKÝ SEZNAM ..................................................................................... 40 ANOTACE ..................................................................................................................... 45 PŘÍLOHY ....................................................................................................................... 46

6

ÚVOD „Hle člověk se narodil, radujme se!“ Narození člověka představuje obvykle radostnou věc. Málokdo v tuto chvíli pomyslí na to, ţe dítě se dříve nebo později dostane do kontaktu také s tzv. omegou ţivotního cyklu, totiţ se smrtí. V prvních chvílích svého ţivota si dítě moţná ani neuvědomuje sebe samotného či přítomnost tolika lidí, kteří mu věnují svoji péči. S časem ale roste, sílí a dospívá. Kdyţ se poprvé dítě setká s mrtvým ptáčkem, nechápe, proč uţ nelétá. V momentě, kdy zemře jeden z jeho rodičů, situace je ale mnohem komplikovanější. Dítěti se v důsledku toho mění kvalita jeho ţivota, návyky a zvyky, denní reţim, jsou narušeny ţivotní jistoty, tím i stabilita a bezpečnost světa. Dítě reaguje svými osobitými projevy zármutku a prochází si individuálním procesem truchlení, nejčastěji se snahou nastalou situaci zvládnout. Proto si v absolventské práci pokládám za cíl popsat, jak dítěti proţívající ztrátu jednoho z rodičů pomoci a jakým způsobem jej podpořit. Zároveň jaké je moţné vyuţití sociální práce v této oblasti. V práci se zabývám nejen tím, jak reagují a proţívají smrt svého rodiče děti, ale také jak této obtíţné ţivotní situaci čelí dospívající, jakoţto osoby nacházející se ve specifickém ţivotním období. Vymezuji proto v úvodu práce základní pojmy dětství a dospívání. Tak aby bylo dítě ve své obtíţné pozici pozůstalého lépe pochopeno a mohla mu být poskytnuta kvalitní pomoc a podpora, seznamuji čtenáře se specifiky dětského truchlení a s moţnými faktory, které jej ovlivňují. V návaznosti na to uvádím komplikace, jeţ v procesu vyrovnávání se se ztrátou mohou nastat. V následném řešení ztráty jednoho z rodičů se zabývám konkrétními moţnostmi pomoci dítěti z pohledu tří perspektiv. A to z perspektivy dítěte samotného, co mu v jeho zármutku můţe být nápomocno. Dále pojednávám o pomoci ze strany okolí dítěte, která je doplněna o nejrůznější zajímavé aktivity ať uţ vzpomínkové, výtvarné, rituály nebo hry. V poslední části práce se zabývám moţnostmi, jeţ nabízí odborná pomoc. Zejména konkrétně pomoc sociálního pracovníka ať uţ na lince důvěry nebo v krizových centrech. Mezi další pomoc odborníků řadím pomoc poradce pro pozůstalé, pediatra, psychologa, psychiatra a rodinné psychoterapie. A v závěru předkládám pomoc výchovného poradce a pomoc pedagogicko-psychologické poradny. Téma absolventské práce jsem si zvolila jednak z toho důvodu, ţe je mi oblast pomoci dítěti z pohledu sociální práce velice blízká a jednak také proto, ţe tato specifická problematika truchlícího dítěte se v této profesi nezřídka vyskytuje 7

a vyţaduje si náleţitého uchopení a pochopení. Dalším důvodem je také častý kontakt s přáteli, kteří v dětství nebo v období dospívání proţili signifikantní ztrátu v rámci úmrtí jednoho z jejich rodičů. Zajímalo mě tedy, čím si museli projít, co jim v jejich zármutku pomohlo a jaká forma pomoci jim mohl být nabídnuta. Proto jsem s nimi na tato témata vedla rozhovory. Čtenářům by měla tato práce umoţnit orientaci v problematice vyrovnávání se a pomoci dítěti při úmrtí jednoho z rodičů. A to nejenom pozůstalým dětem a jejich nejbliţším, ale i všem, kteří se snaţí truchlícím dětem a dospívajícím porozumět a pomoci.

8

1

VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ

1.1 Dětství Přestoţe by se mohlo zdát, ţe slovo dětství je jasný pojem, v literatuře není jasně vymezen. Počátek dětství daný zrozením je evidentní, ovšem to neplatí pro ukončování a konec tohoto ţivotního cyklu. Dle Úmluvy o právech dítěte: „se dítětem rozumí kaţdá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenţ se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaţeno dříve.“ (Zákon o sjednání Úmluvy o právech dítěte, článek 1) Tedy za dítě je povaţován člověk do té doby, neţ dovrší věku plnoletosti a právní nezávislosti. Helus uvádí jako hraniční věk dětství patnáctý rok ţivota člověka. Do velké míry se završují tělesné proměny v návaznosti na sexuální zralost a celý propojený komplex psychologických, sociálních, biologických a dalších souvislostí. Tento ţivotní cyklus je takto ohraničen z důvodu získání občanského průkazu a tím pádem dosaţení částečné právní zletilosti. Dále také tím, ţe patnáctým rokem dítě většinou ukončuje základní školu a stojí před rozhodnutím, kam jeho ţivot povede. (Helus 2009) Z pohledu vývojové psychologie autorky Vágnerové vymezujeme toto období jako vývoj jedince, který je dán proměnným způsobem chování, proţívání a uvaţování. Je specifické pro kaţdou vývojovou etapu tzn. od prenatální přes vývojovou fázi novorozence, kojence, batole, předškolního dítěte po etapu dítěte školního věku. Charakteristické je rychlé tempo jak psychického, sociálního, tak tělesného vývoje dítěte, kdy je odkázané na milující a pečující nejbliţší okolí. Dle této autorky si pro účely této práce vymezíme pojem dětství od narození dítěte po období mladšího školního věku, tedy od narození po 10. rok dítěte. (Vágnerová 2012)

1.2 Dospívání Ţivotní etapu dospívání povaţujeme za přechodný mezník mezi dětstvím a dospělostí, přičemţ jedinec neustále přechází mezi světem dětí a světem dospělých. Zároveň ale stále není zařazen, nezůstává ani v jednom ze světů. „To se projevuje v jeho psychice, charakterizované vnitřními rozpory, zvýšenou ostýchavostí, současně u některých agresivitou nebo sklonem zaujímat krajní postoje a stanoviska.“ (Kon in Michalová, 2007: 128) Mnoho autorů rozděluje tuto ţivotní etapu na další dvě fáze a to: 9

1.2.1 Raná adolescence Tato fáze bývá jinak také označována jako pubescence, je vymezena pěti lety ţivota dospívajícího a to v období mezi 11. - 15. rokem. Typické pro tuto ţivotní fázi je tělesné dospívání a počátek pohlavního zrání, dále také hormonální změny projevující se výkyvy emočního proţívání. Ty se mohou zintenzivnit právě při proţívání ztráty nejbliţšího. Pro toto období je také typické utváření sebepojetí, které je z velké části závislé na okolí. Proto je pro adolescenty natolik významná vrstevnická skupina, přátelství i první lásky. Dospívajícím se mění charakter potřeby jistoty a závislosti na rodičích, proto pro další rozvoj vyţadují větší svobodu. Emancipace ovlivňuje a podporuje rozvoj kompetencí, čímţ se adolescent brání proti nejistotě a zároveň dokazuje, ţe vysokou míru závislosti nepotřebuje. Dospívající si ovšem dle Vágnerové potřebuje vybudovat přijatelnou pozici na světě a k tomu je nutné sociální akceptace, protoţe ne kaţdý je schopný akceptovat adolescenta bez ohledu na jeho chování. (Vágnerová, 2012: 369-370)

1.2.2 Pozdní adolescence Představuje dalších pět let dospívajícího a odehrává se přibliţně v období od 15. do 20. roku, někteří autoři uvádějí aţ 22. rok. Počátek této fáze je charakteristický pro pohlavní dozrání a je to doba komplexnějších psychosociálních změn, kdy se mění celá osobnost dospívajícího i společenská pozice. Tato fáze je zaměřena na hledání vlastní identity, tak aby alespoň částečně naplňovala představy adolescenta. S tím je spojen i rozvoj identity, kdy se aktivně snaţí o vlastní seberealizaci a uvědomuje si, ţe můţe ovládat svůj ţivot. Zkouší proto hranice svých moţností a jedná někdy aţ extrémně. (Vágnerová, 2012: 370-371) Smyslem této fáze je poskytnout dostatek času dospívajícímu k tomu, aby si uvědomil, kým je a kam v budoucnosti směřuje a osamostatnil se ve všech oblastech ţivota. Napětí vzniká v případě, kdy tempo bio-psycho-sociálního vývoje dospívajícího je rozdílné a není v souladu s věkem. Navíc dospělost jako taková ani není v současnosti přesně definována. (Vágnerová, 2012: 372)

10

1.3 Úmrtí jako signifikantní ztráta pro dítě Dítě proţívající smrt nejbliţší osoby jiţ v raném dětství je touto situací zaskočeno, jelikoţ zaţívá první tíhu úzkosti, se kterou se musí nějakým způsobem vypořádat. (Yalom in Kupka 2014: 92) Matějček a Dytrych uvádějí, ţe v široké společnosti existují dva protikladné názory ohledně toho, jak se dítě s takovouto ztrátou vypořádává. Jedna skupina lidí zastává názor, ţe dítě je do určitého věku rozumově nevyzrálé, takţe nedokáţe hloubku ztráty posoudit a tím pádem ani smutek proţít. Pro dítě je tedy snadnější vytěsnit zármutek a chovat se obvyklým způsobem. Naopak druzí vnímají dítě jako křehkou bytost s citlivou duší, kterou je nejlepší chránit před bolestí a strastmi, které s sebou nese úmrtí jednoho z rodičů. První ani druhé tvrzení ovšem není tak docela pravdivé. (Matějček, Dytrych 2002: 92) V první řadě je nutné si uvědomit, ţe se ztrátou jednoho z rodičů dítě také ztrácí doposud automatické ţivotní jistoty, coţ se poté promítne do jeho představy stability a bezpečnosti světa. V důsledku toho je tento svět navţdy změněn, stejně jako mohou být změněny a nabourány vztahy s ostatními lidmi. (Špatenková, 2013: 10-11) A protoţe dítě vnímá svoji rodinu a domov jako hlavní zdroj opory a bezpečí nelze zpochybnit její význam v procesu vyrovnávání se se ztrátou jednoho z jejich členů. Proto úmrtí jednoho z rodičů je chápáno jako signifikantní zásah do celé struktury a fungování jak světa dítěte, tak celé rodiny. Tato událost můţe tímto systémem otřást natolik, ţe se dítě ocitne v rodinném prostředí, které je dysfunkční. Jak uvádí Špatenková, nejenţe úmrtí rodiče způsobí nové a specifické problémy, ale můţe zapříčinit i to, ţe se vyhrotí problémy aktuální nebo se znovu otevřou dřívější, jeţ nejsou stále vyřešeny. (Špatenková, 2013: 11-12) V takových situacích potřebuje dítě pomoc a podporu nejen ze svého okolí, které nejčastěji představuje vlastní rodina, příbuzní, kamarádi, známí, ale i pomoc odbornou. Všem uvedeným formám pomoci se budu v této práci věnovat.

2 TRUCHLENÍ DiGiulio s Kranzovou spolu s dalšími autory, psychology a odborníky se domnívají, ţe truchlení je zcela nezbytný proces. „Truchlit neznamená jen cítit smutek. Je to specifický psychologický proces, během něhoţ lidské bytosti nabývají schopnosti 11

oprostit se od některých pocitů, které vloţili do člověka, jenţ uţ neexistuje a přenést svou lásku na ţivé lidi.“ (Bonnet Steinová in DiGiulio, Kranzová 1997: 77) Období, ve kterém se kaţdé dítě vyrovnává se ztrátou rodiče, bývá různě dlouhé a jeho projevy se liší mírou intenzity. Matějček s Dytrychem uvádějí, ţe u většiny z nich se dají odlišit tyto čtyři fáze: 1. Šok neboli ohromení, kdy si dítě uvědomí, ţe milovaná osoba se neobjevuje. 2. Protest, který nastupuje jako obranná reakce a který by měl věci vrátit do dřívějších kolejí. 3. Beznaděj či zoufalství, kdyţ protest nefunguje a ztráta se jeví jako definitivní. 4. Proces vyrovnávání, uklidňování, smíření a hledání nových východisek. (Matějček, Dytrych 2005: 92-93)

2.1 Faktory ovlivňující truchlení Úmrtí jednoho z milovaných rodičů pro děti a dospívající představuje bolestnou a často komplikovanou ztrátu. Vyrovnávání se se ztrátou bývá ovlivněno mnoha faktory. V následujícím textu se zabývám tím, jak dítě proţívá ztrátu s měnícím se věkem, jaký vliv má rodinné prostředí, způsob úmrtí rodiče, jakou roli v truchlení hraje postava zemřelého rodiče a vztah dítěte s ním. Dále uvádím moţnou změnu bytové a finanční situace rodiny a v závěru specifikum dítěte s mentálním postiţením.

2.1.1 Věk Truchlení v období dětství i dospívání je závislé především na věku jedince, od kterého se odvíjí jeho vývojová úroveň, individuální zranitelnost či naopak nezdolnost. Tím je míněna konkrétní osobnost pozůstalého člověka, jeho sociální dovednost, temperament nebo inteligence. S tím jsou spojeny i způsoby zvládání tak náročné ţivotní situace jako je úmrtí jednoho z rodičů. Přestoţe existuje více druhů zvládání zátěţe, někteří autoři obecně vymezují dva základní typy zvládání této obtíţné ţivotní situace u dětí. První z nich je tzv. aktivní a druhým je vyhýbavý způsob zvládání zátěţe. Pro první uvedený způsob vyrovnávání je typické, ţe dítě má tendence zachovat vztah se zemřelým například tak, ţe se s ním setkává ve svých představách, má dojem, ţe jej slyší, vidí nebo si schovává 12

věci po zemřelém apod. Úplný opak představuje druhý typ reakce dítěte na ztrátu rodiče, kdy se dítě chce jakkoliv vyhnout vzpomínkám na zemřelého, dokonce i věcem a situacím, které vy je mohly vyvolat. Tento typ reakce dítěte je nejčastější v případě, ţe rodič zemře tragicky. (Elliott, Place, 2002: 91)

2.1.1.1 Dětství Od prvního roku do tří let si dítě pěstuje citový vztah k nejbliţšímu člověku většinou k rodiči, proto kdyţ jej ztratí i v tomto věku můţe proţívat smutek. V případě, kdy nebude mít kolem sebe dostatek emoční podpory, proţívá smutek intenzivněji a mohou se objevit trvalé následky. (Parkes, Relfová, Couldricková, 2007: 144) Přestoţe dítě do dvou let věku dostatečně nechápe význam smrti je schopno vnímat vlastní samotu, strach z opuštění a odloučení. I v tomto věku dítě vnímá zármutek svých nejbliţších osob a jeho reakcí na něj můţe být pláč, nejistota a neklid. „Proto by měli truchlící dospělí projevovat svým dětem lásku, útěchu a péči i přesto, ţe jsou sami hluboce zarmouceni.“ (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 6) Mnoho odborníků se shoduje na tom, ţe dítě v tomto věku není schopné truchlit a proto z jejich pohledu pro něj není tak náročné se se ztrátou rodiče vyrovnat v případě, ţe se mu dostane dostatečné náhrady. V tomto přesvědčení vybočuje Bowlby, který uvádí nejniţší moţnou věkovou hranici šest měsíců, kdy je moţné zaznamenat proces truchlení u dětí. (Bowlby in Kubíčková, 2001: 87) V období od tří do pěti let se ukazuje, ţe dítě je schopno pojem smrti chápat jako něco strašného a negativního, ale stále si neuvědomuje, ţe je to něco trvalého, co se nedá napravit ani změnit. Přibliţně do tří let dítě nedokáţe předvídat důsledky svého chování, protoţe mu chybí vědomí souvislostí a moţnost varování. Teprve od tohoto věku začíná dítě měnit své utvrzení se v tom, ţe svým jednáním ovlivňuje svět. (Elliott, Place, 2002: 90) Kdyţ v tomto období dítě ztratí rodiče, mohou se objevit pocity viny. Jsou způsobeny přesvědčením, ţe za smrt rodiče je odpovědné dítě, protoţe neposlouchalo a zlobilo. Proto je nesmírně důleţité dát dítěti příleţitost hovořit o úmrtí blízké osoby, tak aby pochopilo, ţe za smrt rodiče není nijak zodpovědné. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 7) Tyto pocity viny jsou intenzivnější a daleko hůře se dítě vyrovnává se ztrátou v případě, kdy k rodiči pociťovalo ambivalentní vztah. Čím větší hněv a zlost k němu pociťovalo, tím bude pravděpodobně více zaskočeno 13

a vyděšeno jeho smrtí. Příčinu totiţ můţe opět hledat u sebe. Bavit se proto s dítětem o tomto tématu je nezbytné nejen v rodině a s nejbliţšími, ale v případě nutnosti i s odborníky. (Kubíčková, 2001: 88) Opačnou reakci uvádějí autoři Elliott a Place. Ti tvrdí, ţe děti do pěti let chápou úmrtí svého rodiče tak, ţe blízká osoba někam odešla a zase se jednou vrátí. Toto přesvědčení je uklidňuje, tudíţ nemají důvod ke smutku. Nicméně je pochopitelné, ţe kdyţ pozůstalí tyto souvislosti neznají, můţe se jim zdát reakce dítěte na ztrátu nejbliţšího člověka neadekvátní. (Elliott, Place, 2002: 91) Častými reakcemi dítěte na trauma je dle Sorensenové sníţení obvyklé aktivity a projevovaná bezmocnost, moţné tzv. zamrznutí, kdy se dítě není schopno pohnout nebo mluvit o události. V kontrastu s tím se ale můţe objevit naopak zvýšená aktivita a zmatenost. Dále je moţné, ţe dítě bude mít problém verbalizovat své pocity a bude mít aţ generalizovaný strach. Proto se bude chtít aţ nápadně vyhnout tématu či vzpomínce na smrt rodiče a to v podobě jak zrakových tak fyzických vjemů. Dítě můţe ve svém zármutku špatně spát, bojovat s nočními můrami, být přehnaně lekavé, přehnaně kňourat a vynucovat si pozornost a péči nejbliţší osoby. Nejsou výjimkou jak psychosomatické příznaky jako jsou bolesti hlavy nebo břicha, tak i regresivní příznaky – například změna či úplná ztráta pohybových a řečových schopností. Tyto reakce se mohou objevit i v pozdějším věku. (Sorensen: 2012) Děti od šesti do osmi let si jiţ začínají uvědomovat, ţe ţivot je konečný a smrti jako takové se nelze vyhnout. Stále přetrvávají pocity viny za smrt svého rodiče. V tomto věku ale uţ děti lépe vyjadřují své myšlenky a formulují otázky. Opět je důleţité netabuizovat téma smrti a komunikovat s dítětem o jeho pocitech a problémech, aby se mohlo se zármutkem lépe vyrovnat. Děti v tomto věku potřebují ujistit, ţe rodič jej neopustil schválně a ţe projevy pláče, smutku a třeba i zlosti na zemřelého jsou zcela normální. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 7-8) V desíti aţ jedenácti letech uţ děti jasně vnímají, ţe ţivot je ohraničený a zákonitě končí smrtí, coţ vede k tomu, ţe si uvědomují i moţnost vlastní smrti. Kdyţ potom zemře někdo z jejich blízkých, můţe se objevit strach a tíţivé myšlenky na svoji vlastní smrt. Ztrátou jednoho z rodičů se rodina musí vypořádat se spoustou povinností, které zesnulý zastával, a proto se od takto starých dětí očekává, ţe například pomůţou v domácnosti nebo pohlídají sourozence. Dítě ale potřebuje dostatečný prostor pro svůj 14

způsob truchlení – vyplakání, vyvztekání a další. Proto na takto staré dítě není dobré okamţitě přesouvat všechna očekávání ohledně zastoupení zemřelého rodiče, ani není vhodné od něj poţadovat, aby se chovalo dospěle. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 8) „Mnoho rodičů dělá velkou chybu, kdyţ poţadují, aby se jejich dítě chovalo „dospěle“ a „partnersky“ bez ohledu na vývojovou a rozumovou úroveň dítěte a jeho osobnostní limity.“ (Kubíčková 2001: 91) Na druhou stranu je moţné, ţe i s podporou rodiny samotné dítě nabyde dojmu, ţe musí být silné a nesmí na veřejnosti ukazovat své projevy truchlení. Zároveň můţe mít dítě pocit, ţe zármutek a truchlení pozůstalého rodiče a dospělých je důleţitější neţ jeho smutek. (tamtéţ) Podle Sorensenové se při truchlení dětí tohoto věku můţe objevit přemíra zájmu o vlastní bezpečí, agresivní chování, zlost a výbuchy hněvu. Mívají velkou starost a obavy o blízké, citlivé jsou také vůči úzkosti rodiče, proto se stahují do sebe. Jsou úzkostlivé a vystrašené. Pozůstalé děti se snaţí vyhnout povinné docházce do školy a horší se jim školní výsledky. Můţe dojít k častým změnám nálad, chování aţ změně osobnosti a ztrátě obvyklých zájmů. Sorensenová v neposlední řadě také zmiňuje tzv. magické myšlení1, které vyplňuje volný prostor v rozumovém dětském chápání. Je moţné, ţe se stejně jako v mladším věku dítěte projeví u dětí somatické symptomy, či regresivní příznaky. (Sorensen: 2012)

2.1.1.2 Dospívající Ve věku mezi 11. – 15. rokem děti ztrátu milované osoby vnímají daleko racionálněji, jiţ podobně jako dospělí. Příkladem truchlení či příznakem zármutku mohou být: „zlostné a zmatené reakce, bázlivost, úzkost, noční můry, výchovné problémy, zhoršení prospěchu ve škole, poruchy koncentrace pozornosti, pocit nepochopení a opuštění, závist a ţárlivost, sklon k uţívání drog, alkoholu a rizikové chování.“ (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 8) Všechny tyto projevy chování mohou signalizovat, ţe dítě se se svým zármutkem nedokáţe vyrovnat a volá o pomoc. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 8-9) A právě volání o pomoc Bowlby uvádí jako jednu z hlavních skupin psychologických reakcí dítěte na úmrtí blízké osoby. Dalšími skupinami psychologických reakcí jsou konkrétní myšlení a chování orientované na ztraceného člověka, dezorganizace, zoufalství a uzavření se do sebe, dále 1

Víra dítěte, ţe jeho myšlení se rovná také jeho konání. U dětí normálním stadiem vývoje, během něhoţ děti věří, ţe jejich myšlenky a přání způsobují jevy okolo nich. Mohou se například domnívat, ţe venku prší proto, ţe si to přály (Reber, Reberová, 2001: 831)

15

nepřátelství vůči komukoliv. Poslední skupinou je změna chování orientovaná na zcela nový objekt. (Kubíčková 2001: 91-92) Ovšem není pravidlem, ţe se uvedené příznaky truchlení vůbec projeví. Jednotlivé projevy truchlení uvedené výše se mohou projevit i v pozdní adolescenci (15 – 20 let), společně například i s neurózou, fobií nebo třeba suicidální tendencí. Celkově osoba v období dospívání je citově nestabilní a velice lehce zranitelná, proto se můţe cítit méněcenně a projevovat se emotivně. Zároveň pro ni můţe být obtíţné reagovat a přizpůsobit se změnám po úmrtí rodiče. Fáze pozdní adolescence se vyznačuje hledáním identity a u dospívajícího můţe být v této situaci váţně nabourána. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 12) Významnou roli při vyrovnávání se se ztrátou milované osoby hraje blízké sociální okolí dospívajícího, které má na něj v tomto období velký vliv. Proto dospívající očekává podporu a pochopení. V případě nedostatku nebo úplné absence naplnění těchto očekávání můţe být jeho truchlení značně zkomplikováno. Značný vliv můţe mít také na proces truchlení předchozí zkušenosti dítěte se smrtí a psychické obranné mechanismy.

2.1.2 Rodinné prostředí Od svého narození dítě prochází procesem socializace, ve kterém se dle Nakonečného: „učí orientaci ve světě symbolů, ale i předmětů denní potřeby, ve světě společenských zvyklostí a hodnot, učí se kulturním návykům slušného chování, cítění a interpretaci skutečnosti.“ (Nakonečný in Šnýdrová 2008: 24) V tomto procesu dítě získává sociální zkušenosti na základě tzv. bazální osobnosti, tedy osoby, která představuje jakýsi psychický základ ukazující konkrétní ţivotní situace a s nimi spojené reakce a emoce. Z toho vyplývá, ţe primárním zdrojem bazální jistoty či nejistoty popř. úzkosti je dostatek či nedostatek a kvalita pozitivních emočních vztahů. Ty vychází z nejbliţšího okolí dítěte a nejčastěji jimi jsou rodiče. V situaci úmrtí jednoho z nich můţe u dítěte dojít k absenci pozitivních citových projevů ze strany nejbliţších. A Šnýdrová předpokládá, ţe: „nedostatek kladných citových projevů a vztahů (citová deprivace) můţe v raném období dítěte (období do 3. – 4. roku jeho ţivota) vytvořit jiţ nezvratné osobnostní rysy jako je například: agresivita, citová labilita, sebepodceňování

16

a další.“ (Šnýdrová 2008: 25) Nemluvě o tom jaké důsledky to můţe mít na dítě v pozdějším věku. Viz kapitola 2.2.2. Dospívající) Za předpokladu, ţe dítě pochází z úplné rodiny, prostředí a podmínky pro truchlení v rámci rodinného systému dítěte vytváří pozůstalý rodič. Důleţitým determinantem je tedy i vztah dítěte s pozůstalým rodičem. Protoţe stejně jako můţe být rodič nápomocný v procesu truchlení dítěte, tak mu můţe i bránit. Dítě by mělo mít moţnost promluvit si s pozůstalým rodičem o obtíţné situaci. Rozhovor by měl být veden ve vzájemné důvěře i otevřenosti. (Kubíčková 2001: 97) Dalším zdrojem sociální opory v rodinném systému mohou být pozůstalí sourozenci, protoţe společný zármutek a sdílení pocitů a emocí pro obě strany můţe představovat podporu. Dle Mareše se ale i zde můţe objevit konflikt v podobě vzájemného obviňování. (Mareš 2012: 36) Významným determinantem truchlení dítěte je širší okolí, jako jsou jeho kamarádi, širší rodina, spoluţáci, atd. Zkrátka všichni, jejichţ typ a způsob reakce na zármutek dítěte je nějakým způsobem pro něj důleţitý. Protoţe vstřícnost těchto lidí a třeba jen ocenění toho, ţe u dítěte zaznamenali pozitivní posun v jeho truchlení, můţe být dítěti ku prospěchu. Stejně tak i moment kdyţ se objeví v jeho sociálním okolí někdo, kdo mu bude vzorem pro zvládání takto náročné ţivotní situace. (Calhoun a Tedeschi 2006: 12-14) Ovšem taky je moţné, ţe se takové podpory ze svého okolí dítě nedočká, protoţe dle některých autorů má sociální okolí dítěte v dnešní době tendenci se od dítěte oddalovat, protoţe neví, jak by se k němu mělo chovat. V rámci vyrovnávání se dítěte se ztrátou rodiče musíme také vzít v úvahu kvalitu vztahů mezi rodiči a také mezi dítětem a rodiči před smrtí. To totiţ můţe mít vliv nejen na truchlení dítěte, ale i na nastavení rodiny do budoucna. Specifické problémy mohou nastat v případě rozvedených manţelství, především ve chvíli, kdy zemře rodič, se kterým dítě ţije.2 V této situaci je totiţ nutné uvědomit příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí o smrti rodiče, kterému bylo dítě dáno do péče a zaţádat daný okresní soud o svěření pozůstalého dítěte do péče druhého rodiče, popř. jiného vhodného příslušníka rodiny. Po schválení ţádosti o svěření dítěte do péče můţe jeho zákonný zástupce zaţádat o sirotčí důchod a to na okresní správě sociálního zabezpečení. (Pozůstalostní…) Pro dítě můţe tento zásah představovat částečnou či úplnou změnu 2

Jinej svět [hlavní webová stránka portálu].

17

rodinného prostředí s čímţ souvisí také určitá míra přizpůsobení. Změny mohou spočívat například v nastavení rodinného systému (role, vztahy, rituály, atd.), změně bydliště, města, školy a dalších.

2.1.3 Zemřelý rodič Bezesporu můţeme zaznamenat rozdíl mezi tím, kdyţ dítěti zemře otec či matka. Kaţdý z nich totiţ ve výchově zastupuje specifickou funkci. Zároveň je kaţdý z nich pro dítě představitelem nebo modelem jiné poloviny lidstva. Dle Bowlbyho je zejména v prvních letech ţivota dítěte pro jeho vývoj významnější matka. Dlouhodobé odloučení od této osoby můţe pro dítě znamenat narušení psychického zdraví s moţnými pokračujícími důsledky ještě v době dospělosti. (Šnýdrová 2008: 26) Kdyţ zemře rodič stejného pohlaví, dítě tím ztratí osobu, se kterou se v rámci jeho vývoje identifikovalo. Při ztrátě rodiče opačného pohlaví přichází o člověka, díky němuţ se diferenciovalo, jinak řečeno odhaluje rozdíly a také se učí jakým způsobem se chovat k člověku jiného pohlaví. Chybí-li některá z těchto důleţitých osob v ţivotě dítěte, získává dítě zkušenosti s chybějícím rodičem a tedy výchovným principem daleko náročnější cestou. Výchovný princip matky je zaloţen na bezpodmínečném přijetí dítěte a lásce k dítěti, která je automaticky vyjadřována. Otec ve výchově očekává především výsledky, vyzdvihuje řád, své nároky, výkon a logiku. Jeho pochvala je pro dítě daleko více zaslouţená. Obě pohlaví rodičů dítě do určitého věku vnímá jako vzor ţenskosti a muţnosti, jenţ pro něj představuje potenciál či ţivotní vklad. Ten má být co nejlépe rozvíjen a kultivován a to nejen v zájmu dítěte, ale i celé společnosti. Protoţe jak píše Matějček: „Ztráta matky nebo otce v rodině je tedy ztrátou základní příleţitosti k rozvíjení tohoto potenciálu, daného příslušností k jednomu pohlaví. Neplatí to jen pro ztrátu otce u chlapců. Také dívky potřebují ve svém nejbliţším ţivotním prostředí muţské vzory, aby ve styku s nimi kultivovaly a osvědčovaly svou ţenskost. A chlapci samozřejmě potřebují vzory ţenské, mateřské.“ (Matějček, 1992: 152). Bowen tvrdí, ţe rodina je stabilní a v relativní rovnováze v případě, kdy všichni její členové efektivně zastávají svoji roli. Kdyţ poté v systému chybí jeden z rodičů, rovnováha se naruší, ale stále má rodina zdroje k tomu se se ztrátou vyrovnat. Ovšem pro rodinu nestabilní, v níţ například dítě mělo komplikované vztahy s rodiči, můţe být proces vyrovnávání se se ztrátou jednoho z nich dlouhodobější. (Bowen in Kubíčková 2001: 96) 18

2.1.4 Způsob úmrtí Další významnou okolností při vyrovnávání se dítěte se ztrátou rodiče je i způsob úmrtí. To totiţ utváří pohled dítěte na danou událost a způsob i význam truchlení. Rozdílné jsou totiţ reakce dítěte při anticipovaném úmrtí, kdy má většinou prostor k přípravě na smrt rodiče a jiná je reakce na náhlé úmrtí. Zvlášť těţká situace nastává v momentě, kdy je rodič například obětí trestného činu nebo spáchá sebevraţdu. Tato krizová situace, kdy se dítě vyrovnává s náhlým či násilným úmrtím rodiče, pro něj můţe být aţ nebezpečná. A to z toho důvodu, ţe v rámci vypořádání se s takovou situací je dítě ohroţeno rozvinutím PTSD čili posttraumatické stresové poruchy. (viz níţe kapitola 2.2. Komplikace při truchlení)

2.1.5 Další faktory ovlivňující truchlení Elias tvrdí, ţe zármutek dětí je mimo jiné vţdy závislý na osobnostní struktuře dítěte. (Elias: 1998: 20) Abychom mohli dítě lépe pochopit, musíme si také uvědomit jak důleţitá je reakce a podpora širšího okolí dítěte. Intenzita a počet vnějších podmínek, které nastávají v době po úmrtí milované osoby, bezesporu ovlivňují celý průběh truchlení. Bowlby uvádí, jak nesmírně je důleţité v tomto období pomoc a podpora blízkého člověka, zvlášť u dětí. A to z toho důvodu, ţe dospělý si ve svém ţivotě jiţ ověřil, ţe více či méně dokáţe fungovat bez vazebné postavy tedy jakési primární pomoci nejbliţší osoby, zatímco dítě takovou zkušenost prozatím nemá. (Bowlby 2014: 254-255) Významným faktorem, který můţe mít vliv na vyrovnávání se dítěte se ztrátou je finanční nebo bytová situace pozůstalé rodiny. Kdyţ totiţ z rodinného systému vypadne otec, coţ podle Matějčka s Dytrychem dle statistik častější situace, ztratí tak většinou rodina roli ţivitele. (Matějček, Dytrych, 2002: 88) Pozůstalá rodina si potom v důsledku toho nemůţe dovolit ţivotní standard, na který byla do té doby zvyklá - dovolené, zájmové krouţky, nečekané náklady nebo příliš vysoké nájemné. Můţe dojít aţ k vystěhování se ze současného bydliště, coţ je další náročná situace pro všechny pozůstalé členy rodiny.

19

Specifickou skupinou truchlících mohou být dětí s mentálním handicapem. Špatenková uvádí, ţe jejich nejbliţší okolí má často tendenci chovat se k nim v záleţitosti úmrtí jejich rodiče hyperprotektivně. Nejbliţší totiţ mají dojem, ţe podobně jako ti nejmenší, tak také děti s mentálním handicapem smrt ještě dostatečně dobře nechápou a proto jim neumoţní, aby byly přítomny rituálům spojených se smrtí jejich rodiče. Nicméně u dítěte, ať s jakýmkoliv handicapem nebo bez něj, bychom nikdy neměli podcenit jeho schopnost truchlit. Kaţdé dítě má právo vědět, ţe jeho rodič zemřel. Aby mohl proces truchlení proběhnout zdravým způsobem, potřebuje dítě s mentálním handicapem o tom dostat jednoduchou a jasnou informaci, která bude odpovídat jeho intelektuální úrovni. Právo má také na následnou pomoc a péči. (Špatenková 2013: 78)

2.2 Komplikace při truchlení V této kapitole se zaměřím na moţné komplikace, které se vztahují k dítěti a jeho procesu truchlení a dále na moţné chyby v této oblasti ze strany okolí dítěte.

2.2.1 Závažné projevy zármutku dítě Jak jiţ zmiňuji výše, dítě je při proţívání traumatu spojeného například s náhlým úmrtím rodiče ohroţeno posttraumatickou stresovou poruchou. Tato dlouhotrvající reakce dítěte na proţívané trauma se projevuje dvojím způsobem. „První je intruze, tedy neodbytné a vtíravé tendence znovu proţívat její událost a její konsekvence ve formě ţivých vzpomínek obrazů a snů. Druhá skupina symptomů zahrnuje tendenci popření a vyhýbání se situacím, lidem místům nebo činnostem, které událost připomínají. K dalším často proţívaným symptomů u PTSD patří příznaky zvýšeného rozrušení a nadměrné aktivace (poruchy spánku, koncentrace, podráţděnost) a změny v emočním proţívání (lhostejnost, pocity bezmoci, emoční oploštělost, anhedonie – neschopnost proţívat radost a pozitivní emoce obecně.“ (Kohoutek, Špok, Čermák 2009: 23-24) Porucha PTSD nastává v případě, kdy její symptomy zásadním způsobem narušují kaţdodenní činnost dítěte. Je také nutné brát v úvahu, ţe se porucha nemusí objevit bezprostředně po události, ale aţ do šesti měsíců po traumatu. (Kohoutek, Špok,

20

Čermák 2009: 26) V případě rozpoznání této poruchy je vhodné doporučit rodině spolupráci s psychologem. Viz kapitola 3. 2. Odborná pomoc Další závaţný projev zármutku dítěte uvádí Špatenková. Podle ní dlouhodobé odloučení rodiče od dítěte u něj způsobuje stavy agrese, které přecházejí aţ do stavů deprese. (Špatenková 2004: 55-56) Zvláště nebezpečné je pak pro dítě táhlé proţívání deprese, kdy je dítě dlouhodobě unavené, bez energie, úzkostné, podráţděné, neklidné a plačtivé. Nezajímá se o aktivity, ze kterých mělo dříve radost a odmítá kontakt s jinými dětmi. V důsledku toho se mohou u dítěte opakovat projevy napětí, bezmoci, výbuchy křiku a zlosti. Signály, které by rodiče a pomáhající měli varovat, jsou poruchy spánku, opakující se stíţnosti na somatické příznaky jako jsou bolesti rukou, nohou, hlavy či břicha. Dále je to sebepoškozující chování, suicidální myšlenky a pocity, opakované uţívání alkoholu a dalších omamných látek. (Sorensen 2012) Lidé, kteří pomáhají dítěti vyrovnat se se ztrátou milované osoby, by se měli mít na pozoru v případě, kdy se dítě nadměrně ztotoţňuje se zemřelou osobou a napodobuje ji. V důsledku toho totiţ můţe dítě mít touhu připojit se k zesnulému rodiči. Vhodné je také mít na zřeteli celkový vývoj dítěte a sledovat zda neodpovídá mladšímu věku a nepřevládá regresivní chování. (tamtéţ)

2.2.2 Chyby ze strany okolí Komplikace při truchlení dítěte nastává v případě, kdy rodič před ním tají fakt o úmrtí nejbliţšího a zastírá to informací, ţe maminka nebo tatínek jsou na sluţební cestě nebo stále v nemocnici a brzy se vrátí domů. To můţe u sociálního pracovníka či jiného pomáhajícího vyvolat tendenci seznámit dítě s pravdou o jeho rodiči, ovšem to byla velká chyba. Odpovědnost za výchovu dítěte v konečném důsledku nese rodič, takţe pomáhající musí respektovat jeho přání, ať uţ je jeho názor jakýkoliv. Jak bude zmíněno i níţe, naším úkolem je podporovat rodiče tak, aby znovu získal důvěru v sebe samotného do takové míry, aby přijal radu pomáhajícího i v této záleţitosti. (Parkes, Relfová, Couldricková, 2007: 145-147) Protoţe jak píše Matějček s Dytrychem, odkládání pravdy dítěti situaci neulehčuje, naopak přináší komplikace. Dítě snadněji prochází všemi čtyřmi fázemi truchlení v přítomnosti těch, kdo jsou stejně naladěni, tudíţ v dané situaci mu mohou být přirozenou oporou. (Matějček, Dytrych 2002: 93) Ačkoliv si rodiče mnohdy uvědomují, ţe je potřeba o smutné události mluvit, jejich 21

vlastní

smutek

jim

můţe

zabraňovat

o

ní

s dětmi

hovořit.

Obávají

se

nekontrolovatelných projevů vlastního zármutku a navíc se domnívají, ţe dětská psychika je příliš křehká k tomu, aby tento fakt unesla. (Parkes, Relfová, Couldricková, 2007: 147) Nicméně je nutné informaci o úmrtí rodiče sdělit včas. Jak zdůrazňují mnozí autoři, zvlášť v případech, kdy jde o sebevraţdu či vraţdu. (Kubíčková 2001, Matějček, Dytrych 2002, Špatenková 2013) Ze zkušenosti vyplývá, ţe děti takovéto situace zvládnou mnohem lépe, neţ jejich nejbliţší okolí předpokládá také proto, ţe se ve svém zármutku necítí sami. (The Dougy Center 2004) Matějček s Dytrychem píší: „Jestliţe se však o pravém stavu věcí dozvědí aţ později, kdy u dospělých kolem došlo k fázi vyrovnání, kdy nikdo nepláče a kdy uţ povoluje ochranná atmosféra rodinné semknutosti tváří v tvář společnému neštěstí, je pro děti daleko těţší takovou zprávu bez hlubších otřesů přijmout.“ (Matějček, Dytrych 2002: 94) Ze stejné obavy jako v předchozím případě vychází i další komplikace. Tedy obava, ţe je dítě příliš křehké a citlivé způsobuje dojem rodičů, ţe bude lepší, kdyţ jim neumoţní účast na pohřbu nebo jiných rituálech. Tato obava není na místě. Pokud dítěti dostane přiměřené emoční podpory, dokáţe se dítě zvládnout i účast na pohřbu pohled na zemřelého nebo i další rituál spojené s úmrtím rodiče. Je potřeba aby nejbliţší lidé umoţnili dítěti o ztrátě mluvit a upozornili jej na to, co můţe očekávat. Samozřejmě u kaţdého dítěte musíme zohlednit jeho věk a zralost. V návaznosti na zmíněné obavy se můţe stát, ţe bude mít nejen pozůstalý rodič, ale i nejbliţšího okolí tendenci chovat se k dítěti přehnaně ochranitelsky a úzkostně, čímţ dává dítěti najevo, ţe svět je obecně nebezpečný a zlý. Pokud se ale od dítěte dospělými očekává, ţe se bude chovat také dospěle, můţe to u něj vést k podráţděnému a úzkostlivému chování. Takové chování je pak buď z lítosti přehlíţeno, nebo trestáno, coţ zvyšuje u dítěte pocit, ţe je odmítáno. (Parkes, Relfová, Couldricková 2007: 145146) Komplikace mohou také nastat s příchodem nového partnera či partnerky do rodiny. Pozůstalý rodič můţe narazit na nepochopení aţ odpor dítěte, které můţe mít tendenci zemřelého idealizovat a odmítat jakékoliv srovnání někoho nového se zesnulým. Dítě totiţ můţe vycházet z pohádkových předsudků, v nichţ jsou zobrazovány jen zlé macechy nebo nepřející a lakomý otčímové. Proto je důleţité, aby nově příchozí osoba do rodiny neměla přílišnou snahu okamţitě nahradit nebo dokonce 22

převyšovat roli chybějícího rodiče. Mohla

by

se

tak

snadno

stát

obrovským

konkurentem zemřelého a vyslechnout si bolestné srovnávání. Dle Matějčka nejlepší cestou jak se nová osoba ke zraněnému dítěti můţe přiblíţit, je jednat zdrţenlivě a být trpělivý v kontaktu s dítětem. (Matějček, Dytrych, 2002: 91-92)

2.3 Samostatné vyrovnávání se dítěte se ztrátou Dítě nebo dospívající můţe vyţadovat samotu při vyrovnávání se se ztrátou milované osoby zvlášť v posledních dvou fázích. Dětem všech věkových kategorií v tomto stádiu zármutku můţe být velice uţitečná literatura a to například beletrie, moţná i odborná literatura, opominutelnými se však nesmějí stát pohádky. Ty dle Špatenkové: „podtrhují význam smrti jako nezbytnou součást koloběhu ţivota a smrti, zrození a umírání, obnovy a zániku.“ (Špatenková 2013: 128) Konkrétně můţeme uvést krásnou knihu - Kdyţ Dinosaurům někdo umře (Brown L. K., Brown M. T. 2010)3, která můţe dobrým pomocníkem při vyrovnávání se se ztrátou pro ty nejmenší. Dětem přibliţně od sedmi let lze doporučit příběh Myši patří do nebe (Procházková 2006), starším dětem potom například román Bratři Lví srdce (Lindgrenová 2013), Dospívajícím můţe být nápomocen například titul Kniha o ţivotě a smrti (Munthe 2004) nebo kniha Svědectví zármutku od C. S. Lewise. (Lewis 2012) či od Trobischové Učím se ţít sama. (Trobischová 1995) Pokud by děti měli zájem o odbornou literaturu, uznávanými odborníky jsou např. J. Bowlby, J. W. Worden, C. M. Parkes a další, z českých Špatenková, N. Kubíčková, H. Haškovcová. Uţitečnou v tomto směru můţe být pro děti specializovaná knihovna spolku Cesty domů, určená po všechny, kdo mají zájem o literaturu zabývající se koncem lidského ţivota. (Lohýnková 2011) Pro děti moţná schůdnějším zdrojem informací a pomoci mohou být webové stránky či nejrůznější internetové portály např. umírání.cz4, cesta domů.cz5. Nápomocné mohou být také přímo internetové poradny nebo nově i Facebook zemřelého, kam mu na zeď přátelé a známí píší vzkazy. (Špatenková 2013: 129)

3

Viz příloha č. 1 Umírání.cz – informační a diskuzní portál [hlavní webová stránka portálu] 5 Cesta domů.cz - [hlavní webová stránka portálu] 4

23

Atraktivní a zajímavou aktivitou pro děti můţe být sledování filmů, věnující se tématice smrti a novému hledání jako je film P. S. Miluji Tě6, Město Andělů7, Podivuhodný příběh Benjamina Buttona8 nebo Koření ţivota.9 Náročnou situaci v období post finem můţe dítěti usnadnit také psaní deníku, kdy některým přináší úlevu, kdyţ si dítě zapisuje všechny své pocity, starosti, radosti nebo si můţe psát básničky. Podobně můţe fungovat i sepsání dopisu zemřelému rodiči, v němţ pozůstalé dítě sepíše vše, co zesnulému ještě nestihlo říci, či můţe otevřít záleţitosti dosud nevyřešené nebo nevyřčené. Další nápomocné aktivity, které jsou uskutečňovány ve více lidech, uvádím v následující kapitole 3.3.1 Aktivity pro truchlící děti.

3

FORMY POMOCI POZŮSTALÝM DĚTEM Jak zmiňuji jiţ výše, úmrtí jednoho z rodičů představuje pro dítě v první řadě šok,

z něhoţ se postupně vzpamatovává. Aby si mohlo snadněji projít dalšími fázemi truchlení, existují formy pomoci, které pomohou dítěti rychleji, v některých případech i pozitivně, se vyrovnat s jejich zármutkem. U některých konkrétně uvádím věk dítěte, kterému je forma či technika pomoci určena. V jiných věk nezmiňuji a vycházím z toho, ţe kaţdé dítě prochází svým individuálním a zároveň jiným procesem truchlení neţ ostatní. Tudíţ se daná forma pomoci můţe vyuţít téměř v jakémkoliv věku dítěte.

3.1 Pomoc ze strany okolí Péče o dítě, proţívající tak signifikantní ztrátu jako je úmrtí jednoho z rodičů, by měla být komplexní a zároveň začínat v jeho přirozeném prostředí, tedy nejčastěji v jeho rodině. Pro snazší vyrovnávání se s tíţivou ţivotní situací je pro dítě ideální, kdyţ jej rodiče na tuto situaci připravují. A to se týká nejenom těch, které očekáváme jako je např. anticipované úmrtí jednoho z rodičů, ale i náhlých ztrát. A to tím, ţe netabuizujeme téma smrti před dětmi, ale bavíme se o něm s nimi jako o něčem zcela přirozeném a normálním, zahrnujeme do repertoáru pohádek a příběhů i takové, kde se toto téma objevuje. (Parkes, Relfová, Couldricková, 2007: 144)

6

Česká-slovenská filmová databáze – Česko-Slovenská filmová databáze [hlavní webová stránka] Tamtéţ 8 Tamtéţ 9 Tamtéţ 7

24

Protoţe dítě potřebuje ke svým nejbliţším pociťovat důvěru, je dobré mu na všechny jeho dotazy odpovídat pravdivě. Naopak lţi mohou důvěru dítěte narušit a oslabit. Dítě potřebuje odpovědi na věci, kterým nerozumí, pokud je rodič neví, je zcela přirozené to dítěti přiznat. Důleţité je také vyjadřovat se v rozhovoru konkrétními slovy jako „zemřel“ nebo „byl zabit“, coţ můţe být náročnější pro pozůstalé, nicméně ze slov „odešel“ nebo „ztratili jsme“ můţe dítě nabýt dojmu, ţe se zemřelý opět vrátí. To se týká především dětí do pěti let, které nerozumí významu smrti. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013) Celkově smrt nejbliţšího člověka převrátí dítěti jeho dosavadní svět naruby a všechny změny v něm vnímá velice intenzivně, coţ můţe zesílit proţitky truchlení. Pocit stability je moţné opět obnovit zachováváním běţného řádu dne, tzn. ustálit dobu vstávání, docházení do školy, společného programu, ukládání se ke spánku, rodinné rituály a další. Dítě také nemá mnoho míst, kde by mohlo otevřeně a bez ostychu vyjádřit své pocity a ventilovat svoje emoce. Pro tento záměr potřebuje nejlépe bezpečné zázemí domova. (The Dougy Center 2004) Lékem v zármutku je pro dítě jakéhokoliv věku moment, kdy mu někdo v tomto bezpečném prostředí naslouchá, má-li potřebu o ztrátě blízkého mluvit nebo vyprávět svůj příběh. Dítě vyţaduje naslouchání bez jakéhokoliv hodnocení, rad či názorů. Špatné jsou totiţ rady typu „musíš se z toho dostat, jít dál“ nebo „vím, jak se cítíš.“ Kdyţ se tedy dítě svěří s tím, ţe se mu stýská po zemřelém otci, je vhodné jej podporovat, aby se o svých pocitech rozpovídal, coţ je někdy u mladších dětí snadnější neţ u dospělých. Důleţité je také přizpůsobit se jazyku a tempu rozhovoru dítěte. Výsledkem těchto opravdových rozhovorů je pomoc při získávání pocitu bezpečí, rovnováhy a kontroly. Pokud bude o zemřelém mluvit rodič či kdokoliv blízký, neměl by se vyhýbat jménu nebo vzpomínkám na zemřelého např.: tvoje máma dělala ty nejlepší koláčky, co jsem kdy jedl. To totiţ dítě utvrzuje v tom, ţe téma smrti rodiče není tabu a zároveň ho dovádí k myšlence, ţe rodič, který zemřel, můţe ţít nadále v ţivotech pozůstalých. Dětem také pomáhá, kdyţ mohou na zemřelého vzpomínat skrze předměty, které mu po něm zůstanou – předmět, fotografie aj. Proto je dobré umoţnit dítěti, aby se podílelo na třídění věcí a mohlo si vybrat, co si po rodiči nechá. Vţdy je nutné mít na paměti, ţe co pomáhá ve vyrovnávání se se ztrátou jednomu dítěti v rodině, nemusí pomoci druhému. Například jedno dítě bude chtít nosit oblečení po zemřelém, zatímco druhé se můţe cítit nesvé v přítomnosti mnoha věcí, které jej 25

připomínají. Proto je nesmírně důleţité umoţnit dítěti, aby si mohlo samo vybrat. Díky moţnosti volby se totiţ cítí neopomíjené a hodnotné. To můţeme uplatnit kupříkladu při výběru toho, jak se dítě se zesnulým rozloučí. Pokud bude chtít, umoţníme mu, aby se podílelo na výběru rakve, oblečení či květin pro zemřelého. (tamtéţ) Několik měsíců po smrti svého otce vypovídá sedmiletý chlapec: „Mám v sobě spoustu slz, ale nedokáţu je ze sebe dostat ven tak snadno jak moje máma.“ Dítě potřebuje všechny své nálady, pocity a emoce vyjádřit, ať uţ negativním či pozitivním způsobem. Jejich okolí jim prokáţe velkou sluţbu, kdyţ jim toto umoţní – kdyţ chtějí být sami, nevnucovat se do jejich přítomnosti, kdyţ mají vztek dovolit jim tlouci do polštáře. Důleţité je také zprostředkovat dítěti fyzické aktivity, při nichţ se mu uvolňují emoce, a sniţuje se napětí. Stejný efekt má také hra. (tamtéţ) Pomoc ze strany okolí mohou představovat nejenom lidé, kteří jsou dítěti blízcí, ale i lidé blízcí mu podobnou ţivotní situací a proţívanou bolestí. Zde se nabízí forma pomoci svépomocných skupin, která sice není určená přímo pro děti, ale mohla by těm starším být nápomocna ve vyrovnávání se se svým smutkem. Takovouto pomoc ve formě pravidelného setkávání nebo vzpomínkového setkávání nabízí například Klub Podvečer.10 Existují také víkendová setkání pro truchlící a doprovázející v zármutku, která nabízejí pobyty pro celé rodiny. Cílem těchto setkání je lépe rozumět zármutku jak svému, tak svých blízkých, součástí je i kreativní práce se zármutkem. Dále duchovenská i praktická pomoc, vzájemná výměna či sdílení zkušeností a také emoční a morální podpora. V návaznosti na víkendová setkání je dalším cílem iniciování vytváření svépomocných regionálních skupin pozůstalých.11

3.1.1 Aktivity vhodné pro truchlící děti Za předpokladu správného druhu podpory se dítě dokáţe se svým zármutkem vyrovnat a také je časté, ţe se z nich stávají silnější osobnosti. Jak zmiňuje Malá: 40% významných vědců v mládí ztratilo jednoho z rodičů. (Malá 2007: 59) Podporu v dětském světě zármutku můţe představovat jakákoliv činnost, skutek nebo třeba práce, jeţ dítě nenásilnou formou můţe vést z jeho bolesti do běţného ţivota. (Matějček 10 11

Cesta domů – Klub Podvečer [hlavní webová stránka střediska]. Pohřebiště.cz – Dokumenty. Porozumět zármutku a jak doprovázet truchlící.

26

Dytrych 2002: 95) Ale zvlášť menší děti si o pomoc neřeknou, proto v následující kapitole předkládám moţné aktivity, které mohou být inspirací jak pro sociální pracovníky, tak pro nejbliţší okolí dítěte.

3.1.1.1 Vzpomínkové aktivity První varianta kreativního způsobu vyrovnávání se se ztrátou rodiče představuje aktivitu vyrábění tzv. vzpomínkové knihy, na které se mohou spolu s dítětem podílet i další členové rodiny. Jedná se o knihu, kde dítě shromáţdí například fotografie zemřelého, básně, kresby členů rodiny nebo vyprávění rodinných událostí, jenţ se pojí k významné vzpomínce, události se zemřelým, texty jeho oblíbených písní, recepty jeho oblíbených jídel, atd. Děti se mohou ke knize vrátit a opět si zavzpomínat. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 9) Obdobnou variantou můţe být tzv. archiv vzpomínek12, coţ představuje například krabici, do níţ dítě uloţí, jakékoliv předměty, které se váţou k zemřelému. Takţe to nemusí být jen fotografie nebo dopisy, ale také například oblíbené věci zemřelého, šperky, oděvy, rodinné video s ním, audionahrávky. Tento archiv vzpomínek se tedy skládá jednak z předmětů, které nám milovaného připomínají, a jednak z tzv. asociačních předmětů, coţ můţe být věc patřící zesnulému nebo jen obyčejný předmět, který mělo dítě po ruce, kdyţ se o smrti rodiče dozvědělo. Stejně jako vzpomínková kniha, tak i aktivita archivu vzpomínek pomáhá dítěti udrţet vztah se zemřelým. (Špatenková 2013: 127-128) Dítěti můţe pomoci třeba jen, kdyţ si vystaví fotografii zemřelého. Ze strany svého okolí můţe ocenit, kdyţ si s ním ať s vyuţitím vytvořené vzpomínkové knihy či archivu vzpomínek blízcí povídají a společně vzpomínají. Co se vzpomínek týče, jednoduchou aktivitou s dítětem je také uvařit si s ním oblíbené jídlo zemřelého nebo zazpívat si jeho písničku.

3.1.1.2 Výtvarné aktivity Jednou z nejjednodušších a u dětí často nejoblíbenějších činností je malování nebo kreslení. Terapeutický význam pro dítě můţe mít, kdyţ například dostane návrh nakreslit z čeho je smutné nebo nějakou vzpomínku na zemřelého rodiče. Nemusíme se také omezovat jen na tuţku a papír, ale můţeme vyuţít například modelovací hlínu 12

Viz příloha č. 2

27

k tomu, aby dítě vymodelovalo vlastní zlost, pocity, vzpomínku nebo jej nechat bez instrukcí modelovat vlastní výtvor. (Worden, 1996: 163). K nejrůznějším kolážím můţeme pouţít rozmanité matriály jakou je textil, knoflíky, bavlnky staré fotografie, noviny dřevo, těstoviny, škeble, mušle a další. Aby všechny tyto aktivity splnily svůj úplný význam, musí se chtít dítě o svůj výtvor podělit a mluvit o něm. Sociální pracovník či rodič potom s dítětem rozebírá, co dítě dělalo, proč danou věc vytvořilo a co cítí, tak abychom správně pochopili interpretaci dítěte. (tamtéţ) Protoţe jak Liebmann upozorňuje, jeden symbol nepředstavuje pouze jeden význam, ale můţe mít celou řadu různě podmíněných významů. (Liebmann 2005: 47) Pro představu uvádím několik konkrétní výtvarných aktivit vhodných pro truchlící děti. Začarovaná rodina je známá technika spočívající v tom, ţe dítě dostane papír, pastelky a tuto instrukci: „Nakresli obrázek, jako kdyby přišel kouzelník a kaţdého z rodiny začaroval do nějakého zvířete a ty musíš vymyslet, jaké zvíře by se na koho asi tak nejlépe hodilo.“ (Matějček, Dytrych 2002: 35) Špatenková rozšiřuje o moţnost modifikace techniky v tom směru, ţe bude rodina začarována do jiných symbolů, jako třeba do rostlin, věcí či pohádkových postav. Dítě by nemělo zapomenout nakreslit také sebe. Nesmírně důleţitý je potom následný rozhovor o kresbě. Protoţe jak píše stejná autorka: „technika má zejména diagnostický význam – pomocí symboliky kresby můţeme získat informace o vzájemných vazbách, koalicích i vztazích v rodině a o tom, jak dítě aktuální situaci vnímá. Charakter kresby nebývá záleţitostí náhody, ale je ovlivněn zkušenostmi, záţitky a představami dítěte.“ (Špatenková 2013: 130) Další výtvarná technika má název Ztratit neznamená zapomenout. Úkolem pozůstalého dítě nebo i celé rodiny je vytvořit výrobek (objekt), pro člověka, kterého ztratili. Tímto výrobkem mají pozůstalí vyjádřit, jednak co pro ně zesnulý člověk znamenal a jednak jaké představy si s ním spojují. Tato technika je účinná pro vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby pro dítě přibliţně od deseti let. (Campbell, 1998: 112) V aktivitě Strom rodiny je dítě vyzváno, aby si představilo svoji rodinu v podobě stromu a podle toho ji také namaloval tak, aby kaţdý člen zaujal své místo na větvi, kterou mu dítě přidělí. Následuje rozhovor nad tím, v jakých vzdálenostech od sebe dítě rodinné příslušníky namalovalo, zda někdo padá ze stromu atp. Technika napomáhá vyjasnit aktuální vztahy a problémy v rodině. (Liebmann, 2005, str. 200). 28

Worden píše o následujících třech výtvarných technikách. (Worden 1996) Proměny – dítě si rozdělí papír na dvě poloviny s tím, ţe má za úkol na jednu nakreslit rodinu před smrtí otce/matky a na zbývající polovinu nakreslit rodinu po smrti jednoho z rodičů. Poté jsou opět obrázky probírány s dítětem. Počasí uvnitř – technika o dvou instrukcích. V první je dítě poţádáno, aby nakreslilo počasí, které zaţilo v den pohřbu a druhá instrukce zní: „Namaluj počasí, které bylo uvnitř tebe samotného v den pohřbu.“ Obě malby jsou poté předmětem diskuze. Kruh pocitů – aktivita, v níţ dítě dostane papír, kde je namalován kruh. Poté je vyzváno, aby kruh vybarvilo barvou, která nejlépe vystihuje jeho aktuální pocit. Pokud má pocitů více, nakreslí více kruhů a do kaţdého zároveň napíše, o jaký pocit se jedná. Pennells a Smith doporučují například také vyzvat dítě k malbě obrázku na téma: „Den, kdy jsem dozvěděl/a o její/jeho smrti“, coţ nám můţe rozkrýt význam, který dítě této situaci přisuzovalo. Kresba na téma „Jak si představuji svoji budoucnost“ v horizontu pěti let můţe být přínosná pro dospívající, kteří dokáţí lépe vyjadřovat své proţitky. Zároveň jim to můţe pomoci v uvědomění si, ţe přes velikou bolest, kterou právě proţívají, bude ţivot stále pokračovat a je v jejich silách změny spojené s úmrtím rodiče překonat. (Pennells a Smith in Špatenková 2013: 132)

3.1.1.3 Rituály Jak uţ jsem uvedla rituál pohřbu je pro dítě velice důleţitý k tomu, aby dítě lépe pochopilo konečnost ţivota rodiče na tomto světě a zároveň došlo k aktu rozloučení. To můţe probíhat i tím způsobem, ţe dítě buď samotné, nebo s dopomocí vyrobí či koupí svíčku na hrob milované osoby, natrhá čerstvé květiny, nebo třeba namaluje obrázek a přinese na pohřeb. (Ludačková, Huneš, Špatenková, 2013: 9) Liebmann uvádí zajímavou obměnu rozloučení – balonky na rozloučenou, kdy dítě opět nakreslí obrázek, napíše vzkaz či dopis zemřelému. Ten poté připevní na balonek napuštěný heliem a vypustí na oblohu. (Liebmann 2005: 230) Špatenková také zdůrazňuje význam rodinných rituálů, jako jsou výročí, narozeniny, církevní a jiné svátky. Velice přínosné jsou v chaotickém období zármutku, kdy na sebe pozůstalí nemají čas. Setkání pro rodinu ať uţ tu nejbliţší či širší můţe 29

představovat příleţitost ke společnému plánování budoucnosti a dítěti můţe přinést řešení problému nebo sdílení zkušeností. Tento typ setkávání ovšem nemusí vyhovovat kaţdému dítěti, proto je dobré, aby si vytvořilo vlastní tzv. individuální rituál. Například nechodit v době dušiček ke hrobu, ale zapálit si svíčku u fotografie zemřelého v prostředí domova. (Špatenková 2013: 131-132)

3.1.1.4 Hry Mezi nejoblíbenější a zároveň nejpřirozenější aktivitu dítěte patří hra, proto by na ni při práci s truchlícími dětmi nemělo být zapomínáno. Hra představuje způsob, jak se nitro dítěte dostává do kontaktu s okolním světem, poznává ho, komunikuje s ním, vyjadřuje veškeré své pocity i strachy. Jelikoţ se jedná „jen o hru“, stává se snadným vyjádřením tabuizovaných citů a emoci dětí proţívající smutek. Stejně tak pomáhá chápat hněv a porozumět tomu, ţe smrtí rodiče o něj navţdy přichází. (Špatenková 2013: 139) Jednou z nejzajímavějších her, kterou by pomáhající mohl pouţít, je hra s názvem Příběh Bambi. Jedná se o skupinovou hru, kdy je nejdříve dětem vyprávěn rozhovor dvou listů, kteří zůstali na stromě a baví se o tom, co se asi bude dít, aţ opadne další list a co se stane potom…? V další fázi hry jsou děti vyzvány, aby si představily, ţe jsou jedním listem z příběhu a na papír napsaly dopis stromu se vším, co je zajímá. Poté jsou poţádány k přehnutí vzkazů, tak aby nebylo vidět jejich písmo. Vzkazy se zamíchají a kaţdé dítě si bere jiný dopis neţ ten svůj, který si v tichosti přečte a napíše svoji odpověď na daný dopis. Opět svůj vzkaz přeloţí, tentokrát tak, aby bylo znatelné písmo, a děti si své původní dopisy rozeberou a přečtou. Následně probíhá diskuze. (Pennells, Smith 2000: 143) Krátká aktivita Skupinový křik můţe truchlícímu dítěti poskytnout ventilaci emocí a následnou osvobozující úlevu. Jednoduchá hra je zaloţená na tom, ţe děti se ve skupině (stačí i dva lidé) chytnou za ruce, vytvoří kruh a předkloní se v pase. Vedoucí hry dá pokyn k tomu, aby se všichni zhluboka nadechli a společně začali vydávat hluboký zvuk. Potom se postupně začínají všichni účastníci hry narovnávat a zvuk zesilovat. Pohyb vrcholí v momentě nejsilnějšího zvuku společně s výskokem a rozhozením rukou. (Pennells, Smith 2000: 149).

30

3.2 Odborná pomoc V případě, kdy není v silách a moţnostech dítěte ani jeho nejbliţšího okolí mu pomoci s vypořádáváním se se ztrátou jednoho z rodičů a intenzita zármutku dlouhodobě narušuje kaţdodenní ţivot dítěte, je třeba se obrátit na pomoc odborníka.

3.2.1 Pomoc sociálního pracovníka Práce s pozůstalým dítětem a jeho rodinou je specifická oblast sociální práce, jeţ klade na sociálního pracovníka velké nároky. Kromě vysoké profesní odbornosti, je to také poţadavek na hluboce lidský a zároveň profesionální přístup. Pracovník v této oblasti musí disponovat opravdovou schopností empatie a uměním naslouchat. Aby mohl kvalitně odvádět svoji práci, a pomoci truchlícím dětem, popřípadě pozůstalé rodině, musí být vyrovnaný s tématem své vlastní smrti. (Student J., Mühlum, Student U., 2006) K tomu můţe například slouţit technika meditace, který Blanka Misconiová, prezidentka Asociace domácí péče ČR, označuje za nástroj, který umoţní sociálním pracovníkům a nejen jim, přiblíţit se proţitkům vlastního umírání a smrti, coţ je potom nápomocné ke zpracování a přijetí vlastní smrtelnosti. (Misconiová, 2006) „Sociální práce je ve svém jádře krizová práce, tzn., ţe se její kvalita prokazuje v tom, jak je pracovník schopen přiměřeně zvládat krizové ţivotní události nebo ţivotní krize.“ (Mennemann in Student J., Mühlum, Student U., 2006: 105) A největší počet krizí je způsoben ztrátou. Se ztrátou rodiče se dítě můţe vyrovnat snadno bez jakýchkoliv pozdějších následků. Ovšem stejně jako je kaţdé dítě zcela jedinečné, tak i způsob jakým se vyrovnává s úmrtím svého rodiče je výjimečný. Sociální pracovník by proto měl být obeznámen s procesem truchlení dětí a jejím průběhem v rámci věkových kategorií a také s moţnými faktory ovlivňující truchlení tak, aby pochopil situaci dítěte i celé rodiny. Zároveň jim tímto můţe být nápomocen při zvládání náročné ţivotní situace tak, ţe je povede ke zdravějším formám vyrovnávání se se ztrátou. Coţ můţe znamenat vést rodinu k obnovení narušených návyků a zvyků, pracovat s komunikací v rodině, dále na vhodném přístupu nejbliţšího okolí k dítěti, nabídnout některou z aktivit například takovou, která dítěti pomůţe s rozloučením se se zemřelým apod. Student J., Mühlumem a Student U., uvádí, ţe pouze osvojené znalosti o procesech zármutku nestačí a je nutné být schopen kvalitně pracovat v krizovém poli 31

čili vést krizovou intervenci. To vyţaduje vedle potřebných znalostí také metodickou dovednost a určitý emocionální základ. Dále zdůrazňují: „schopnost sebereflexe sociálních pracovníků, která je základem k rozvoji odvahy, aby se i v budoucnu dokázali vystavit krizím, které mohou být vyvolány setkáním s klienty, a čelili i „rizikovým“ klientů a s nimi i vydrţeli.“ (Student J., Mühlum, Student U., 2006: 106) Práce s pozůstalými je v oblasti sociální práce stále nedostatečně řešené téma, zvlášť specifická skupina truchlících dětí. Zato sociální práce se zanedbávanými, týranými nebo zneuţívanými dětmi či obecně rodinou je samozřejmou součástí aktivní oblasti sociální práce. (Matoušek, Kodymová, Koláčková, 2005) Jak píše Špatenková s Jansou: „Na pozadí této skutečnosti se jeví moţná aplikace sociální práce do oblasti péče o pozůstalé – a především pak péče o truchlící děti - za naprosto legitimní. Smrtí jednoho člena rodiny totiţ problémy rodiny nekončí, naopak mnohdy teprve začínají nebo se dále rozvíjejí. Celá řada těchto problému spadá právě do kompetence sociální práce.“ (Špatenková, Jansa 2010: 103) Proto se sociální práce v praxi zabývá situací truchlícího dítěte, které bylo zvlášť citově nebo existenčně závislé na zesnulém rodiči nebo je duševně nemocné. Dále v momentě objevujících se sebevraţedných tendencí či v případě, kdy úmrtím rodiče dítě ztratilo domov. Zvláštní zřetel je také nutno klást na případy, kdy se dítě cítí provinile ve vztahu vůči zemřelému, bylo na smrt rodiče nepřipraveno (náhlá smrt a moţné komplikace) nebo pracovník zaznamená v rodině váţný nesoulad. Zvýšenou pozornost si ţádá rodina ať uţ s malým, školou povinným nebo dospívajícím dítětem, kde pozůstalý rodič není schopen zastávat svoji roli rodiče nebo zastávat roli chybějícího rodiče. (Matoušek, Kodymová, Koláčková, 2005: 206-207) Při konkrétní práci s dítětem je úlohou sociálního pracovníka zjistit jeho potřeby a potřeby rodiny, protoţe je důleţité pracovat společně. V návaznosti na to posoudit, nakolik je dítě schopno situaci řešit samotné a v případě nutnosti nabídnout moţný způsob pomoci. Sociální pracovník by mě být schopen radit dítěti popř. rodině v jednání s jinými organizacemi či odborníky. Dále je tzv. spojkou mezi rodinou a školou. Všeobecným cílem sociálního pracovníka v této obtíţné ţivotní situaci dítěte je zabezpečit péči o dítě a správné fungování rodiny. (Matoušek, Kodymová, Koláčková, 2005: 205-206)

32

Pokud jeden z rodičů zemře v hospici, poté následná hospicová péče o pozůstalé dítě spočívá v telefonickém kontaktu, popřípadě návštěvami v rodině dítěte a individuálními rozhovory. V případě potřeby také iniciováním a organizací ojedinělých nabídek pro pozůstalé děti a dospívající jako je setkání truchlících lidí, zprostředkováním dobrovolného doprovázení a spolupráce s dobrovolníky nebo nabídky seminářů. (Student J., Mühlum, Student U., 2006: 121) Sociální pracovník ve své práci můţe vyuţít prvky rodinné terapie, jejíţ součástí je i strukturální terapie. Ta se zaměřuje na rodinu jako na strukturu a jejím cílem je změna nezdravě fungujících struktur v rodině, kde jsou narušené mezigenerační vazby. V důsledku toho mohou být v rodině špatně nastaveny role a vztahy. Tato terapie můţe truchlícímu dítěti nebo dospívajícímu pomoci v případě, kdy jsou na něj v rodině kladeny nepřiměřené nároky například z důvodu zastoupení role chybějícího rodiče. (Gjuričová, Kubička, 2009: 26) Dalším uţitečným konkrétním nástrojem sociálního pracovníka v rámci systemické terapie při práci s truchlícími dětmi či dospívajícími je technika otázky po zázraku, kdy se pracovní zeptá dítěte: „Předpokládejme, ţe se jedné noci, zatímco budeš spát, stane zázrak, který ti vyřeší tvoje aktuální problémy. Ty to ale nevíš, protoţe jsi spal. Jak to poznáš?“ (Kratochvíl, 2012: 272) Tímto způsobem můţe sociální pracovník s dítětem rozkrýt zdroje pomoci a podpořit motivaci dítěte ve zvládání náročné situace. S mladšími dětmi je vhodné odpověď na zázračnou otázku ztvárnit pomocí namalování obrázku. (Špatenková 2013: 125) S touto technikou souvisí i technika zázračné změny, která vychází z předpokladu, ţe se zmiňovaný zázrak stal. Klade dítěti za úkol, aby si do dalšího setkání vybralo dva dny, kdy se bude chovat, jako kdyby se opravdu zázrak stal. Ostatní členové rodiny mají za úkol sledovat, které dva dny to byly. Navzájem si to ale nesdělují. (tamtéţ)

3.2.1.1 Linka důvěry Projevy chmurných pocitů, pláče a slabosti v důsledku proţívaného zármutku jsou stále ve společnosti nevítané, respektive společnost neví, jak na mě má reagovat. Proto je pozůstalý odkázán na to pomoci si sám. To je nešťastné zvláště pro děti, které často nemají ponětí na koho se obrátit. Jednou z moţných variant okamţité pomoci je vyuţití pomoci linky důvěry. Nejčastěji psychologové či sociální pracovníci 33

nabízí dítěti pomoc a podporu v jeho obtíţné ţivotní situaci skrze anonymní telefonický kontakt. Výhodou této pomoci je dostupnost, kdy se dítě nemusí nikam objednávat a v případě potřeby můţe zavolat kdykoliv. (Špatenková 2004: 24-25) Dále se linky důvěry vyznačují odbornou způsobilostí a jiţ zmíněnou anonymitou, takţe dítě nemusí uvádět své jméno, místo pobytu, hovory nejsou nahrávány, linka nemá ani informaci o čísle volajícího, takţe nemůţe zavolat zpět. Pracoviště linek důvěry, jak uţ z názvu vyplývá, zachovávají důvěrnost, takţe nic z toho, co dítě v rozhovoru uvede, se bez jeho souhlasu nedostane dál. Pracovníci jsou totiţ vázání mlčenlivostí. Kromě zajištění pomoci a podpory v krizovém stavu dítěte či dospívajícího poskytují informace o navazujících organizacích. Mimo telefonickou krizovou pomoc13 je moţné vyuţít také pomoc a podporu krizové intervence online prostřednictvím chatu,14 e-mailové poradny nebo online hovoru přes skype. Na pomoc dětem a mládeţi se specializují například tyto pracoviště linek důvěry: Praha -Sdruţení Linka bezpečí, o.s15., Brno - Modrá linka, o.s.,16.

3.2.1.2 Krizové centrum Je moţné, ţe nastanou krizové okamţiky, ve kterých dítě bude potřebovat rychlou pomoc osobně a přesně takovou formu pomoci nabízí sluţba krizového centra. Zde kde můţe vyuţít osobní, telefonickou nebo emailovou spolupráci s psychology, psychiatry, sociálními pracovníky a zdravotními sestrami bez předchozího objednání. Krizová centra také většinou poskytují ubytování v zařízení na přechodnou dobu, takţe jsou zde k dispozici non-stop tzv. krizová lůţka. Dítěti nabízí konkrétní pomoc při sestavení krizového plánu v návaznosti na to také psychologické, sociální a právní poradenství. V případě nutnosti zprostředkovávají kontakt na další odborníky, specializovaná zařízení a instituce. Přehled krizové pomoci v příslušném městě dítěte můţeme najít na webových stránkách Registru poskytovatelů sociálních sluţeb.17

13

Na čísle 222 580 697 je poskytována nonstop telefonická krizová pomoc (24 hodin denně, 365 dní v roce). 14 Chat Praţské Linky důvěry [hlavní webová stránka portálu]. 15 Sdruţení linka bezpečí [hlavní webová stránka portálu]. 16 Modrá linka o. s. – linka nejen pro děti a mládeţ [hlavní webová stránka portálu]. 17 MPSV – Registr poskytovatelů sociálních sluţeb [webová stránka ministerstva].

34

3.2.2 Další odborníci 3.2.2.1 Poradenství pro pozůstalé Příkladem odborné pomoci, podpory a útěchy je sluţba poradenství pro pozůstalé. Toto poradenství můţe dítěti pomoci prostřednictvím kompetentního a systematického doprovázení poradce či poradkyně v procesu vypořádání se se ztrátou jejich blízké osoby. Posláním poradce je rozvíjet účinnou komunikaci s pozůstalým dítětem popřípadě celou rodinou, podporovat je v tom, aby si našli sami vlastní smysl ţivota. A to takovým způsobem, ţe otevírá otázky bolesti, úzkosti, strachu, utrpení, ale i otázky pomoci, suicidality a hledání. Respektuje názorovou odlišnost, hodnoty a náboţenské vyznání pozůstalého. (Balogová, Levická, 2010: 97-98) Poradce pro pozůstalé pomáhá dítěti v nekomplikovaném truchlení a identifikuje nebezpečné faktory komplikovaného truchlení. (MMR…) Pokud si to situace ţádá, odkazuje své klienty na profesionální pomoc jiných odborníků, které v této kapitole dále uvádím. Konkrétně na stránkách ministerstva pro místní rozvoj má truchlící dítě či rodič moţnost vyhledat si poradce ve vlastním regionu. (Kvalifikace…) Ten nejčastěji působí pod záštitou neziskové organizace.

3.2.2.2 Pomoc pediatra, psychologa, psychiatra O úmrtí rodiče by se měl co nejdříve dozvědět pediatr, který by měl být ve střehu, co se týče závaţných somatických potíţí. Pokud by totiţ dítě pociťovalo nepřekonatelné bolesti spojené s vyrovnáváním se se ztrátou zesnulé osoby, tedy somatické příznaky uvedené výše a ty by dítěti bránily v chodu kaţdodenního ţivota, měl by to praktický lékař vyhodnotit a doporučit návštěvu psychologa či psychiatra. V některých komplikovaných případech truchlení je totiţ medikace nezbytně nutná. V případech uvedených v kapitole 2.1.4. Způsob úmrtí, tedy například v momentě, kdy se u dítěte rozvine posttraumatická stresová porucha, je nutné vyhledat pomoc psychologa. Ovšem tato forma pomoci dítěti můţe být pro pozůstalou rodinu finančně nedostupná. Proto pokud se objeví závaţné potíţe, je moţné poţádat svého obvodního lékaře (případně psychiatra či jiného lékaře) o vypsání doporučení ke klinickému psychologovi. Důleţité potom je informovat se, zda má daný klinický psycholog uzavřenou smlouvu s jejich zdravotní pojišťovnou. Při vyhledávání vhodné 35

psychologické pomoci by se pediatr měl zaměřit nejlépe na dětského psychologa, který jiţ má s tématikou úmrtí v rodině nějakou zkušenost. Psycholog pomáhá dítěti řešit jeho ţivotní krizi, poskytuje diagnostiku a léčí duševní poruchy, pomáhá při zvládání školních dysfunkcí a v neposlední řadě poskytuje nácvik dovedností – relaxace, zvládání stresu, organizování času, atd.

3.2.2.3 Rodinná psychoterapie Jak z názvu vyplývá, je to terapie zaměřená na rodinu, současně je ale moţné i její širší vyuţití. Rodinná

terapie

je

metodou

hojně

vyuţívanou

u

dětských

a dospívajících klientů, kterým pomáhá v boji s psychosomatickými poruchami, poruchami chování, poruchami učení atd. Ovšem není to jednotný směr, můţe se lišit dle pouţitých přístupů a technik. Zásadní je také osobnost terapeuta, který má za úkol seznámit se s mechanismy opakujících se problémů, pomoci rodině při hledání cesty ze začarovaného kruhu. Rodinná terapie napomáhá dítěti respektive celé rodině v případě, ţe úmrtí jednoho z rodičů dlouhodobě nabourává denní pořádek a pohodu rodiny, coţ se poté odráţí na zdraví dítěte, školním výkonu, změnách v chování, atd. Hlavním cílem rodinné terapie je aktivovat vlastní zdroje sil rodiny. Probíhají v pravidelných intervalech jednou za dva aţ čtyři týdny, sezení trvá přibliţně hodinu a ceny jednotlivých sezení se pohybují od 500 korun. (Gjuričová, Kubička, 2009)

3.2.2.4 Pomoc výchovného poradce Celá řada negativních vlivů spojených s truchlením se mohou objevit nejen okamţitě v důsledku ztráty, ale také po delší době, kdy si uţ si můţeme myslet, ţe dítě krizovou situaci zvládlo. Tyto vlivy můţeme pozorovat zvláště ve škole, kde se například náhle dítěti zhorší prospěch, začne mít problémy se záškoláctvím nebo začne být vůči svému okolí agresivní. Protoţe se toto chování projeví u dítěte aţ po nějaké době truchlení, nemusí si je spojovat právě s ním. Jeho okolí na něj uţ není tak opatrné a předpokládá, ţe uţ má ztrátu tzv. odţitou. Proto ani samo dítě nemusí změnám v svém chování rozumět. V těchto situacích můţe dobře zasáhnout výchovný poradce ve škole, jenţ této tématice rozumí. (Krtičková 2014) Úkolem výchovných poradců ve školách je totiţ řešit problémy týkající se chování ţáků, vztahů mezi nimi, ale i s učiteli. Dále se podílí na integraci ţáků s poruchami učení do výuky a je k dispozici těm, kteří 36

potřebují pomoc při osobních obtíţích. V situaci dítěte, proţívající momentální úmrtí rodiče, můţe výchovný poradce poskytnout potřebnou podporu ze strany školy a moţné úlevy.

3.2.2.5 Pedagogicko - psychologické poradny Nejenom dětem, mládeţi, ale i jejich rodičům a učitelům můţe při hledání řešení problémů samotného truchlícího dítěte pomoci pedagogicko-psychologické poradny. Toto školské a poradenské zařízení zajišťuje terapeutickou a diagnostickou činnost, dále odborné konzultace a práce se skupinou. Uvedené sluţby jsou nabízeny klientům od 3 do 19 let neboli od počátku docházky do mateřské školy po ukončení středního stupně vzdělávání. V poradnách působí tým odborníků, který tvoří psychologové, metodik prevence rizikového chování, speciální pedagog a sociální pracovník. Tento tým pracovníků můţe dítěti pomoci v případě, ţe se u něj v důsledku truchlení objeví výchovné, výukové, osobní či sociálně-vztahové problémy, poruchy chování nebo učení. V rámci svých sluţeb totiţ pedagogicko-psychologické poradny poskytují u všech těchto obtíţí diagnostiku a poradenství. Dále pracují se školními třídami, co se týče diagnostiky a intervence a poskytují krizové intervence dítěti a poradenské či terapeutické vedení rodin v případech, které negativně ovlivňují vzdělání ţáka.18 Důleţitá je zde role psychologa, který zaštiťuje konkrétní psychologickou pomoc dítěti.

Vzhledem k rozsahu práce jsem nevyčerpala všechny moţnosti, které by dítěti v jeho zármutku mohly pomoci. V úvahu přichází nástroje existenciálního teoretického přístupu nebo koncepty od autorů Johna Bowlbyho či Elisabeth Kübler-Rossové. Zajímavé jsou také materiály a podklady práce charitní organizace Winston’s Wish, zaměřující se na pomoc pozůstalým dětem ve Velké Británii.19

18 19

NÚV – Národní ústa vzdělávání [hlavní webová stránka ústavu]. Winston’s Wish – the charity for bereaved children [hlavní webová stránka organizace].

37

ZÁVĚR Truchlení dětí a jejich podpora v situaci úmrtí jednoho z rodičů je stále nedostatečně řešené téma a touto prací jsem chtěla zdůraznit, jak je důleţité se mu věnovat. Smrt rodiče totiţ představuje obtíţnou ţivotní situaci, jejíţ úskalí jsou umocněna vývojovým obdobím, kterým jak děti tak dospívající procházejí. Především dospívající mohou být emočně nestabilní a hledat sami sebe. Ovšem v práci potrhuji souvislost s faktem, ţe stejně jako je kaţdé dítě jedinečné a musíme k němu přistupovat individuálně, tak je originální a jedinečný i způsob vyrovnávání se se ztrátou nebo způsob pomoci, který je pro dítě účinný. Některé dítě zpracuje smrt rodiče bez závaţnějších či patologických projevů a to většinou za předpokladu kvalitní podpory ze strany nejbliţšího okolí. Ne vţdy tomu tak ale je. Proto nastiňuji, jakým způsobem se dítě v horizontu času můţe vyrovnávat s úmrtím jednoho z rodičů, jaké faktory na to mohou mít vliv a k jakým komplikacím můţe dojít. Ať uţ to je u dítěte deprese či rozvinutí posttraumatické stresové poruchy nebo ze strany nejbliţších zaujetí nesprávného postoje v podobě přehnaně protektivního či postoje s nadměrnými poţadavky na dítě a další. V návaznosti na to uvádím moţnosti, které by mohly dítěti pomoci při samotném vypořádání se se zármutkem. Dále akcentuji význam nejbliţšího okolí, které pro dítě v období, kdy proţívá ztrátu jednoho z rodičů, obvykle představuje opěrný bod. Protoţe zvláště podpora ze strany rodiny můţe dítěti účinně a efektivně pomoci v jeho zármutku, uvádím, jak konkrétně s ním má komunikovat, jaké zázemí má dítěti zajistit, čemu se vyhnout nebo co naopak podniknout. Zvlášť se věnuji kreativním činnostem a zajímavým hrám, které mohou dítěti za asistence rodiče či sociálního pracovníka pomoci v jeho zármutku. V případě, ţe není v kompetencích a moţnostech rodiny či nejbliţšího okolí pomoci a podpořit dítě, předkládám jednotlivé formy odborné pomoci a to v podobě pomoci sociálního pracovníka v linkách důvěry či krizových center. Dále uvádím moţnou pomoc poradce pro pozůstalé, pediatra, psychologa, psychiatra a rodinné psychoterapie. A v závěru předkládám pomoc výchovného poradce a pomoc pedagogicko-psychologické poradny.

38

Věřím, ţe alespoň v určitých aspektech bude práce přínosná pro pochopení dětského zármutku a zároveň přehledem moţností, které mu poskytnou pomoc a podporu. Aby tento účel práce splnila, chci ji předloţit serveru umírání.cz20

20

Umírání. cz [hlavní webová stránka portálu]. Dostupné z: http://www.umirani.cz/studentske-prace.html [posl. akt. neuvedeno] [cit. 27. 4. 2015].

39

BIBLIOGRAFICKÝ SEZNAM BOWLBY J. 2013. Ztráta: smutek a deprese. Praha: Praha. BROWN L. K., BROWN M. T. 2010. Když Dinosaurům někdo umře: malá knížka o velkých starostech pro malé i velké. Praha: Cesta domů. CAMPBELL J. 2000. Techniky arteterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Praha: Portál. DIGIULIO R. KRANZOVÁ R. 1997. O smrti. Praha: Lidové noviny. ELIAS N. 1998. O osamělosti umírajících. Praha: Nakladatelství Franze Kafky. ELLIOTT J., PLACE M. 2002. Dítě v nesnázích - prevence, příčiny, terapie. Praha: Grada Publishing. GJURIČOVÁ Š., KUBIČKA J. 2009. Rodinná terapie: Systemické a narativní přístupy. Praha: Grada Publishing. HELUS Z. 2009. Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. Praha: Portál. KOHOUTEK T., ŠPOK D., ČERMÁK I. (eds.). 2009. Neštěstí, krizové události, katastrofy a jedinec. Praha: Academia. KRATOCHVÍL S. 2000. Základy psychoterapie. Praha: Portál. KUBÍČKOVÁ N. 2001. Zármutek a pomoc pozůstalým. Praha: ISV nakladatelství. KUPKA M. 2014. Psychosociální aspekty paliativní péče.

Pardubice: Grada

Publishing. LEWIS C. S. 2012. Svědectví o zármutku. Praha: Návrat domů. LIEBMANN M. 2010. Skupinová arteterapie: nápady, témata a cvičení pro skupinovou výtvarnou práci. Praha: Portál LINDGREN A. 2013. Bratři Lví srdce. Praha: Albatros. LUDAČKOVÁ E., HUNEŠ R., ŠPATENKOVÁ N. 2013. Průvodce v čase zármutku. Prachatice: Hospic sv. Jana. N. Neumanna 40

MALÁ E. (ed). 2007. Dítě a stres. Praha: Tigis. MAREŠ J. 2012. Posttraumatický rozvoj člověka. Praha: GradaPublishing. MATĚJČEK Z. 1992. Dítě a rodina v psychologickém poradenství. Praha: SPN. MATĚJČEK Z., DYTRYCH Z. 2002. Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha: Grada. MATOUŠEK O., KODYMOVÁ P., KOLÁČKOVÁ J. (eds.). 2005. Sociální práce v praxi. Praha: Portál s. r. o. MICHALOVÁ Z. 2007. Sonda do problematiky specifických poruch chování. Brno: TOBIÁŠ. MUNTHE A. 2004. Kniha o životě a smrti. V Praze: Ikar. PARKES C. M., RELFOVÁ M., COULDRICKOVÁ A. 2007. Poradenství pro smrtelně nemocné a pozůstalé. Brno: Společnost pro odbornou literaturu. PROCHÁZKOVÁ I. 2006. Myši patří do nebe: ale jenom na skok. Praha: Albatros. REBER A. S., REBER E. 2001. The Penguin Dictionary of Psychology. London: Penguin Group. SMITH S, PENNELS M. 2000. Interventions with bereaved children. London: Jessica Kingsley Publishers. SORENSEN J. 2012. Vyrovnávání se dítěte se ztrátou a odloučením: příběhy a cvičení pro děti ve věku 4-8 let. Praha: Portál STUDENT J., MÜHLUM A., STUDENT U. 2006. Sociální práce v hospici a paliativní péče. Jinočany: H & H. ŠNÝDROVÁ I., 2008. Psychodiagnostika. Praha: Grada Publishing. ŠPATENKOVÁ N. 2013. Poradenství pro pozůstalé. Principy, proces a metody. Praha: GradaPublishing. ŠPATENKOVÁ A KOLEKTIV. (ed.) 2004. Krizová intervence pro praxi. Praha: Grada Publishing. 41

THE DOUGY CENTER. 2004. 35 Ways to help a grieving child. USA, Portland, The Dougy Center for Grieving Children TROBISCH I. 1995. Učím se žít sama. Olomouc: Velehrad. VÁGNEROVÁ M., 2012. Vývojová psychologie I.: Dětství a dospívání. Praha: Karolinum. WORDEN J. W. 1996. Children and Grief. When a Parent Dies. New York: the Guilford Press,

Odborné články BALOGOVÁ B., LEVICKÁ J. 2010. Socilná práca s pozůstalými. Sociální práce/sociálná práca, č. 2, s. 97-99. Česká správa sociálního zabezpečení. [on-line]. „Pozůstalostní důchody.“ Aktualizace: prosinec

2014.

Dostupné

z

http://www.cssz.cz/cz/duchodove-

pojisteni/davky/pozustalostni-duchody.htm [cit. 18. 3. 2015]. KRTIČKOVÁ K., 2014. [on-line]. „O dětech, smrti a truchlení.“ Aktualizace: 28. 8. 2014. Dostupné z: http://www.sancedetem.cz/srv/www/content/pub/cs/clanky/o-detechsmrti-a-truchleni-95.html#kde-hledat-pomoc [cit. 18. 4. 2015] LOHÝNKOVÁ M., 2011. [on-line]. „Specializovaná knihovna“ Aktualizace: neuvedeno. Dostupné z http://www.cestadomu.cz/knihovna.html [cit. 18. 3. 2015]. MISCONIOVÁ B. 2006. Hospicová péče. Praha: Národní centrum domácí péče České republiky, Dostupné z http://www.domaci-pece.info/hospicova-pece1 MMR [on-line]. „MMR zavádí novou kvalifikaci: poradce v poradenství pro pozůstalé.“ Aktualizace: 04. 03. 2010. Dostupné z http://www.mmr.cz/cs/Podpora-regionu-acestovni-ruch/Pohrebnictvi/Informace-Udalosti/MMR-zavadi-novou-kvalifikaciPoradce-v-poradenstv [cit. 24. 4. 2015].

42

MMR [on-line].

„Kvalifikace poradce pro pozůstalé“

Aktualizace:

22.

9.

2014.

Dostupné z http://www.mmr.cz/cs/Podpora-regionu-a-cestovniruch/Pohrebnictvi/Kvalifikace-poradce-pro-pozustale [cit. 24. 4. 2015]. Pohřebiště.cz – Dokumenty. [on-line]. Porozumět zármutku a jak doprovázet truchlící. Aktualizace: neuvedeno Dostupné z: http://www.pohrebiste.cz/stranky/archiv/dokument/45/zarmutek.htm/] [cit. 13. 4. 2015]. ŠPATENKOVÁ N., JANSA J. 2010. „Kdyţ mají děti smutek…“ Truchlení dětí. Sociální práce/sociálná práca, č. 2, s. 102-108. TEDESCHI, R. G., CALHOUN. L. G.

2004. Posttraumatic Growth: Conceptual

Foundations and Empirical Evidence"." Psychological inquiry č.15.1, č. 12-14.

Zákony: Zákon č. 104/1991 Sb. [o sjednání Úmluvy o právech dítěte].

Internetové zdroje Cesta domů - [hlavní webová stránka portálu] Dostupné z http://www.cestadomu.cz/, http://www.cestadomu.cz/klub-podvecer.html [posl. akt.neuvedeno] [cit. 14. 3. 2015]. Chat Praţské Linky důvěry [hlavní webová stránka portálu]. Dostupné z www.chatpomoc.cz [posl. akt. neuvedeno] [cit. 13. 4. 2015]. Česká-slovenská filmová databáze [hlavní webová stránka] Dostupné z http://www.csfd.cz/film/230367-p-s-miluji-te/, andelu/,

http://www.csfd.cz/film/8405-mesto-

http://www.csfd.cz/film/221714-podivuhodny-pripad-benjamina-buttona/,

http://www.csfd.cz/film/223267-koreni-zivota/ Jinej

svět

[hlavní

webová

stránka

portálu].

Dostupné

z: http://www.jinejsvet.cz/rodina/rodic#.VSk4-tKsXJc [posl. akt. neuvedeno] [cit. 10. 4. 2015]. 43

Modrá linka o. s. – linka nejen pro děti a mládeţ [hlavní webová stránka portálu]. Dostupné z: http://www.modralinka.cz/ [posl. akt. neuvedeno] [cit.28. 4. 2015]. MPSV – Registr poskytovatelů sociálních sluţeb [webová stránka ministerstva] Dostupné z http://iregistr.mpsv.cz/socreg/hledani_sluzby.do?SUBSESSION_ID=14296 15600652_3 [posl. akt. neuvedeno] [cit. 14. 4. 2015]. NÚV – Národní ústa vzdělávání [hlavní webová stránka ústavu]. Dostupné z: http://www.nuv.cz/cinnosti/ppp/pedagogicko-psychologickeporadenstvi/pedagogicko-psychologicka-poradna-nuv/prehled-poskytovanych-sluzeb [posl. akt. neuvedeno] [cit.18. 4. 2015]. Sdruţení

linka

bezpečí

[hlavní

webová

stránka

portálu].

Dostupné

z: http://www.linkabezpeci.cz/ [posl. akt. neuvedeno] [cit.28. 4. 2015]. Umírání. cz [hlavní webová stránka portálu]. Dostupné z: http://www.umirani.cz/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 14. 3. 2015]. Winston’s Wish – the charity for bereaved children [hlavní webová stránka organizace]. Dostupné z: http://www.winstonswish.org.uk/ [posl. akt. neuvedeno] [cit. 22. 4. 2015].

44

ANOTACE Cílem této absolventské práce je popsat, jak dítěti proţívající ztrátu v podobě úmrtí jednoho z rodičů pomoci a jakým způsobem jej podpořit. Proto nejdříve seznamuji čtenáře se specifiky dětského truchlení a s moţnými faktory a komplikacemi, které jej ovlivňují. V návaznosti na to se zabývám konkrétními moţnostmi pomoci dítěti z pohledu tří perspektiv. A to z perspektivy dítěte samotného, dále pojednávám o pomoci ze strany okolí dítěte a v poslední části práce se zabývám moţnostmi, jeţ nabízí odborná pomoc. Čtenářům by měla tato práce přinést alespoň v určitých aspektech pochopení dětského zármutku a zároveň přehled moţností, které mu v jeho obtíţné ţivotní situaci poskytnou pomoc a podporu.

ABSTRACT The aim of this thesis is to describe how to help and support the child experiencing the loss as the death of one of the parents. Therefore, firstly I introduce to the specifics of children's grief and possible complications and factors that affect it. In relation to this, I deal with the possibilities of helping child focused at the three perspectives. And from the perspective of the child itself, I discuss further assistance from the child surroundings and the last part deals with possibilities offered by professional assistance. Readers of this work should bring at least some aspects of understanding of children's grief and also outline possibilities to him in his difficult life situations to provide help and support.

45

PŘÍLOHY Příloha č. 1 Ukázky z kníţky: Kdyţ Dinosaurům někdo umře: malá kníţka o velkých starostech pro malé i velké.

46

Zdroj: BROWN L. K., BROWN M. T. 2010. Když Dinosaurům někdo umře: malá knížka o velkých starostech pro malé i velké. 1. vyd. Praha: Cesta domů. s. 30 – 31-

47

Příloha č. 2 Příklad vzpomínkové aktivity

48

Zdroj: SORENSEN J. 2012. Vyrovnávání se dítěte se ztrátou a odloučením: příběhy a cvičení pro děti ve věku 4-8 let. Praha: Portál. s. 57 – 58

49