"MODRÁ REVUE" - Ročník VIL, číslo 5 - 6. Květen - červen 1961.
NAŠE
KULTURNÍ
BILANCE.
Politická bilance exilu z Československa a československého krajanského živíu usedlého v zahraničí je tak žalostná, že lépe o ní nemluvit. Jaká je vsak naše bilance kulturní? Tvrdívá se ovšem, že "za války mlčí Musy". Lidé, zaměstnaní urputným bojem, nemají prý čas se starat o něco jiného. Snad by na tom byl kus pravdy, kdybychom opravdu bojovali, ale naši hrdinní "bojovníci" proti komunismu, kteří s ním pomalu ještě včera horlivě kolaborovali a byli by v této kolaboraci rádi pokračovali, kdyby jim to komunisté byli laskavě dovolili, toho mnoho nenabojují. A od kdy Ise ostatně nazývat mlácení prázdné siámy bojem? Ale, ani kdybychom by li opravdu ve skutečném a neiiípornějším boji s nepřítelem z Kremlu a jeho československými posluhy,nebylo by správné a pravdivé tvrdit, že kukurní činnost je jen jakýmsi přepychem pro dobu hlubokého míru, že je to jen jakási okrasa a ne sama podstata národního bytí. Válku, kterou vede svoboda s tmářskou diktaturou totalitního rudého moru, nerozhodnou jen, ba ani ne především, vodíkové a atomové pumy, rakety, letadla, válečné lodi, t a n k y , děla, pušky a jiné zbraně. Tato válka bude vybojována především a vlastně výlučně v lidských myslích. Na síle ideálu a na zvroucnění lidských srdcí pro opravdovou civilisaci a kulturu i všechno, co je s nimi spojeno, především záleží. Pro náš národ ostatně kultura byla vždy» zbraní nejmocnejší a nejúčinnější. Kulturní snažení bylo hlavní oporou národního uvědomění a neodlučnou částí národního bytí samotného. V době, kdy se zdálo, že český národ je již na vyhasnutí, kdy česky mluvily - a to často žalostně špatně již jen nejnižší, nejchudší a školsky nejméně vzdělané vrstvy národa, kdy národ byl skoro úplně bez vzdělanců, kdy i sama jeho řeč byla ochuzena, znesvářená cizími příměsky a zanedbána, slavné vzkříšení národa k novému rozmachu a plné síle vytvořila toliko intensivní kulturní činnost hrstky nadšených buditelů. Byla to kniha, jež zachránila národ od záhuby, vzpru= žila jej a vedla k novému rozmachu. Od té doby také národu ukazovali c e s tu jeho spisovatelé a novináři a v rozhodných chvílích dějin, kdy byly osudy ba sama existence národa v sázce, byli to oni, jejichž hlasem promluvil DOAgÁa
Família Cejnar Alexander Cejnar • 11/03/1928 Ť05/10/2007 Jablonec - R. Tcheca
[email protected] Sao Paulo / Brasil
,y
národní kolektiv. Proto také není na světě národa, v němž by spisovatel, politický publicista a novinář měl postavení tak čestné, odpovědné a vlivné, jako u nás, stejně jako není země, kde by se na činnost literární a novinářskou kladlo tak přísné mravní měřítko,jako tomu bývalo v našich vlastech, Spisovatelství a novinářství nebylo u nás nikdy prostým výdělečným zaměstnáním, ale čestným a vysoce odpovědným veřejným úřadem. Národ věděl, za co vděčí knize a novinám, stejně jako věděl, proč na nich požaduje,aby zůstali věrni tradici vrcholné odpovědnosti a službě národní věci. Nebylo dovoleno odchýlit se z cesty, nastoupené buditeli a jejich pokračovateli. Dnes je to ovšem doma ve vlasti jiné. Služebníci Kremlu zničili českou a slovenskou literaturu a český i slovenský tisk. Staré knihy jsou zakázány a pokud jsou přetiskovány, tu jen s komunistickými dodatky a vysvětlivkami. Spisovatel a novinář píše dnes pod komandem a musí sloužit cizímu režimu a ne národu. Na spisovatelství je úřední koncese a podle toho literatura vypadá. Z novin pak byli vypuzeni všichni, kteří zůstali věrni tradicím, vytvořeným jejich předchůdci. Již do nich nevstupují ti, kteří mají horečnou tužbu sloužit svým ideálům, ale jen ti, jimž se dostalo úředního povolení. Noviny proste neslouží již národu, ale Kremlu a podle toho vypadají. Pisálkové režimu, neschopní něco vytvořit, se snaží skreslit naši národní minulost, zmást mysle, pokazit národní tradice a ukazovat okolní svět brýlemi mámení, denně čtenářům nasazovanými. Vlast prožívá prostě novou dobu temna. Co však pro národní kulturu konáme my ve svobodném světě? Co jsme vykonali my, aby alespoň zde byly udrženy a uchovány pro příští doby naše národní tradice v jejich plné ryzosti, aby kultura, potlačená doma, žila alespoň v zahraničí,aby zde přeži ¡nova la, než se bude moci zase vrátit tam, kam patří, k národnímu tělesu? Nelze se vymlouvat, že jsouce v boji, nemůžeme se starat o kulturu. Nelze se také odvolávat na to, že je nás příliš málo a proto se nemůže nic Vykonat. Není nás málo. Počet lidí, kteří odešli od r. 1945 do zahraničí se odhaduje na 60,000 osob a skoro nikdo z nich není již v uprchlických táborech. Skoro každý má zaměstnání, j e l mu poskytuje obživu a tím i možnost alespoň trochu casu věnovat zájmu o národ, jeho tradice a kulturu, udržovat tak duchovní kontakt s nespočetnými generacemi, jež daly národu jeho ráz a povahu. A kromě těch, kteří z vlasti odešli po jejím podmanění komunisty jsou zde lidé, usazení již z dřívějška v cizině. Tito krajané, "starousedlíci", v první i v druhé generaci, kteří ještě dovedou česky neb slovensky,představují počet, jejž sice nelze přesně početně odhadnout, jenž však zřejmě převyšuje počet obyvatelstva Eire, svobodné irské republiky. Je jich mnohem více, než mělo v době své svobody Estonsko, nebo Litva nebo 68
Lotyšsko. Nebude jich o mnoho méně, než kolik obyvatel má Norsko. Je jich tolik, že kdyby nebyli roztroušeni po celém světě - a většinu jich nalezneme ve Spojených státech, Kanadě a Austrálii - stačili by na stát, jenž by ani zdaleka nebyl nejmenším v Evropě. A i když snad v zahraničí není mnoho československých boháčů - ač i takoví jsou mezi námi - většina jich má existence, jež by jim dovolila přinášet jakési oběti, lze-li ovšem kupování knih a časopisů považovat za oběf. Nechtěl bych porovnávat kulturní činnost československého živlu v zahraničí s činností Poláků, jichž je v zahraničí mnohem více a kteří z povahy své katastrofy mají od samého počátku organisaci mnohem dokonalejší a rozvětvenější, než kterýkoliv jiný zotročený národ. Ale naše kulturní činnost nesnese srovnání ani s tím, s čím se setkáváme u národů tak malých, majících v důsledku své všeobecné početní malosti i malou emigraci i malý počet krajanů usedlých v cizině, jako právě Estonci, Litevci a Lotyši. Znova opakuji: v zahraničí je nás více, než je Estonců, Litevců nebo Lotyšů v jejich vlastech, ale nemůžeme se rovnat kulturní činnosti, jíž tyto malé emigrace vyvinují v zahraničí. Český a slovenský exilní tisk značně prořídl. Po počáteční záplavě, jež plýtvala silami, upadá náš život v zahraničí do extrému právě opačného. Časopisů je hrstka a těch, jež stojí za čtení, jež nezaplňují své sloupce prázdnými tlachy, je nepatrný zlomek té hrstky. Z exilu především pomalu vymizel nezávislý tisk. Dominuje tu tisk subvencovaný záhadnou americkou institucí, zvanou National Committee for a Free Europe a sloužící především národním socialistům, favorisovaným snad proto, že jsou ochotni sloužit každému, kdo za to zaplatí. "Politické strany" exilu jsou bez tisku -s výjimkou ovšem národních socialistů,jimž to zase platí štědrý strýček z Ameriky. Ani sociální demokraté neudrželi svůj list, s nímž bylo možno a často i nutno nesouhlasit, ale jemuž nikdo nemohl upřít hodnotu a úroveň a bez něhož je exilní tisk opravdu chudší. Uvážíme-li, že až na tisk financovaný z amerických zdrojů všechen ostatní exilní tisk byl psán a administrován a rozmnožován bezplatně, takže bylo potřebí uhradit jen poměrně malé výrobní náklady (jež ovšem převyšovaly možnosti jednotlivců,kteří se takto obětovali), je dnešní stav smutným vysvědčením našemu exilu i nezájmu starousedlých krajanů a krutou obžalobou. Ovšem, vedle čistě exilního tisku je zde i krajanský tisk, technickým vybavením zpravidla předstihující tisk exilní a také obvykle mnohem lépe hmotně situovaný. Ale, je-li většina exilního tisku žalostná svou úrovní, je skoro všechno, co vydávají naši starousedlí krajané, přímo ostudné. Ani před válkou nestál krajanský tisk za mnoho, dnes, kdy mohl kořistit ale nekořistil z příchodu exilních sil, nestojí většinou za nic. Barbarsky poka69
zená řeč, nemotorná a nedbalá stylisace, přízemní obzor, nezájem o věci kulturní a zásadní, zaplňování sloupců nekonečnými tlachy, to je obraz skoro všeho našeho krajanského tisku v zahraničí. Člověk by plakal nad tímto obrazem bídy. Stejně smutné, ba ještě smutnější je to s naší knižní produkcí. Estonci v exilu vydávají průměrně dvě knihy do měsíce - kolik českých knih vyšlo za celou dobu našeho exilu? Edice "Sklizně", jediný vážný pokus vydávat pravidelně české knihy v zahraničí, se utopila v dluzích vydavatele, protože ani exulanti ani starousedlí krajané na knihy "nemají", jako ostatně "nemají" ani na časopisy. Auta a vepřové hody - to je něco jiného. L i dé mají peníze i na nákladné výlety do komunistického státu, jež režimu přinášejí dolary, po nichž tolik touží. Na knížku, nebo na časopis jim už nezbývá. A tak knížek vyšla jen nepatrná hrstka - nelze ovšem tvrdit, že většina jich zasluhuje linančních obětí, spojených s jejich vydáním. Nikdo nemyslí, že Češi a Slováci, žijící v cizině, mohou vlastní kulturní tvorbou nahradit, co by měl ale nemůže tvořit celý národ. Ale to neznamená, že před námi nejsou vážné kulturní úkoly, jimž je potřebí dostát. Těžko říci, kolik je v exilu i mezi krajanským živlem schopných tvůrčích sil, jež by se mohly a měly uplatnit, kdyby jim byla poskytnuta příležitost. Nebude jich mnoho, jistě ani zdaleka ne tolik, kolika se jako členy chlubí komická česko-americká společnost pro vědu a umění. Ale není jich jistě tak málo, aby náš kulturní život v zahraničí musel být vypráhlou pouští. Ale exil a krajané o ně nestojí. I ta malá hrstka lidí schopných tvořit mizí a ztrácí se, Sleduji jejich osudy. Jeden z našich schopných novinářů pracuje (nebo alespoň pracoval) v Americe v ocelárně a po leta jsme již od něho neviděli ani řádky. Jiný umýval nádobí v hospodě - také v Americe - a pracuje dnes někde na lodi. Třetí působí v kuchyni restaurace. Tento výpočet by mohl pokračovat, ale obraz by byl příliš pochmurný, kdybychom ještě provedli porovnání, jací lidé se těší přehnaným hmotným požitkům za mlácení prázdné slámy. Nemáme revuí, v nichž bychom mohli diskutovat o problémech dne, osvětlovat přítomnost i minulost a připravovat se na budoucnost. Nemáme knižních edicí a místo historických institutů a studijních společností,jichž na příklad Poláci mají několik, máme jen trapný paskvil v Londýně, který na štěstí už nic nedělá. Na kom je vina? Na exilu i na starousedlých krajanech. Významný činovník krajanského živlu v Americe odpověděl na výtku v tomto směru námitkou, že krajané přinesli za obou světových válek velmi značné hmotné oběti a tím dostáli plně své povinnosti k národu. Nikdo na nich již nic 70
nesmí požadovat. Budiž dovoleno s tím nesouhlasit: povinnost k národu nikdy nekončí. Nelze přece říci: dal jsem dvakrát a po třetí už národu nedám nic. Nelze to říci ani v tom případě, že někdo opravdu dal už něco dvakrát. Převeliký počet nedal ani jednou. K ilustraci maličkost, jež mnou otřásla. Koupil jsem před časem u antikváře knížku básní, v níž bylo vepsáno věnování. Česká spisovatelka a novinářka darovala knížku vlasteneckých básní chlapci, jemuž byla kmotrou a který žil trvale v zahraničí, "aby nezapomněl na svou vlast". Netušila, že knížku jednou prodá se starou veteší. Co s básněmi? Pár franků je lepší a čert vem tu vzdálenou vlast. Netečnost ke kultuře je netečností k národu. Je zradou na národě.Naším úkolem není dnes přít se o instituce, v nichž si samozvanci hrají na generály bez vojska. Naším úkolem je burcovat exil i krajany, aby pochopili, že mají povinnosti k národní kultuře, že ji mají střežit a ochraňovat, když už ji nemohou náležitě rozmnožovat. Aktivní složce exilu připadá v českém živlu v zahraničí úloha, jež se na vlas podobá úloze starých buditelů. Na ní je, aby se přežalostná kulturní bilance změnila v bilanci trochu utěšenější.
R.Kopecký *
AŤ
VELCl'
Ať v e l c í tohoto světa přes naše šlapou hlavy jsou sečtena jich léta, jak dnové polní trávy.
*
*
*
*
TOHOTO
SVĚTA...
A přijde kosa sečná na trávu, na č l o v ě k a , však naše zem je věčná a naše hrouda č e k á .
A dočkala se v š e h o , co šlapalo ji kdysi, a s prachem klína s v é h o prach násilníků mísí.
( Selské písně.)
A za rody rod mizí a nové přejdou s časy a naše ruka s klíží z jich prachu těžké klasy. J . V . Sládek
71
ČÍNA A MEZINÁRODNI' KOMUNISMUS.
Od té chvíle, kdy se president Harry Truman a jeho ministr zahraničí Dean Acheson ve své hluboké moudrosti rozhodli obětovat Čínu komunistům a odkopnout svého spojence z války generála Cankajška, naráží ředitelé a rádo-by ředitelé zahraniční politiky západního světa na problém: jaká je cesta Číny, jaký je její poměr k sovětskému svazu, Moskvě, jež je jakýmsi Římem komunistické církve a k dočasnému diktátoru v Kremlu, který je jakýmsi neomylným papežem této církve. Ze Peking nejde v stejnokroku s Moskvou je patrno i slepci, jichž se zdá být většina mezi západními státníky a odbornými znalci zahraniční politiky a experty na komunism. Ale v čem se Peking a Moskva rozchází a co z toho plyne zřejmé není. A kdyby věc nebyla tak tragicky vážná, bylo by humorné sledovat přemety slavných "odborníků" v této věci. Na počátku jsme se dovídali, že komunistická strana Cíny není vlastně komunistická. Jsou to jen agrární reformátoři, kteří se spokojí s odstraněním latifundií a pozemkovou reformou, takže se nedá tvrdit, že by opuštění Národní vlády znamenalo vydání Číny komunismu. Pro ty, kteří pamatovali, jak pět let před komunistickým vítězstvím v Číně pan Ůuriš v Československu zemědělcům slavnostně rozdával doklady na pozemky, jež jim pak o dva roky později jeho strana zase stejně slavnostně odebrala, kdo pamatuje, co říkávaly komunistické strany v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a všude jinde, tato naivní víra vypadala směšně. Ale Západ se dlouho oddával blaženému snu, že se komunistická Čína postaví proti komunistickému Sovětskému svazu jako brzda jeho dobrodružné rozpínavosti. A nejeden mudřec na Západě byl přesvědčen, že komunistická Cína bude pro západní svět lepší a mocnější oporou než národní režim, jejž Američané a jejich spojenci nechali slavnostně na holičkách. Tyto sny splaskly jako bubliny z mýdla. Čína je dnes zřejmě agresivnější než Sovětský svaz a hlásá-li Chruščov zásadu pokojné ko-existence holduje Čína zřejmě Trockéhc víře v "permanentní revoluci". Lidé. kteří věřili, že "agrární reformátoři" budou pravicovou brzdou proti Sovětskému 72
svazu a tak pomocníkem Západu, oddávají se dnes opačné, ale stejně pošetilé naději, že se totiž Sovětský svaz ve vlastním zájmu stane brzdou Cíny a půjde jednoho dne po boku Západu proti ní. Je docela možné, že * sovětská diplomacie a zejména pátá kolona v západním světě tyto naděje podporuje, aby tak vymohla další ústupky pro sovětské požadavky. Západ, který již jednou pošetile přijal Sovětský svaz za svého spojence a na to krutě doplatil a doplácí, měl by čerpat jakési poučení ze svých zkušeností. Ale, koho bohové chtějí zničit, toho raní slepotou. Kdo zná jen trochu komunistickou teorii a praxi, bude na rozpacích má-li odpovědět na otázku je-li či není-li rozpor mezi postupem a projevy Moskvy a Pekingu opravdový a vážný, či je-li to jen rozdělení úloh, ošidná hra se světem. Právě znalost komunistické teorie a komunistické praxe činí odpověď nesnadnou, protože obojetnost a lstivost je tak podstatnou součástí komunistického myšlení, že nic co komunista řekne nebo napíše se nemůže přijmout bez peělivého uvažování co tím myslel, stejně jako žádný ěin komunistických vůdců nelze přijmout jen jako něco, za čím se neskrývá něco záhadného. Slavný anglický spisovatel George Orwell, který se z komunisty stal nejpřísnějším kritikem komunismu, razil pro to ve své hrůzné vidině budoucnosti "1984" termíny "double-think" a "doubíe-speech". Je to na neštěstí nepřeložitelné, aě je to nejpřiléhavější označení komunistického myšlení. Znamená to, že každé slovo a každý pojem má pro komunisty dva smysly, jeden, určený pro veřejnost a druhý pro ně samé. Tak se válka nazývá mírem, nenávist láskou a pod. Pro lidi, lenivé studovat komunism v jeho teorii a dějinách by Orwellova fantasie "1984" i jeho alegorie"Farma zvířat" byly poučením docela postačujícím. Nelze tedy vyloučit možnost, že rozpory mezi Pekingem a Moskvou jsou jen ošidnou hrou, jež má zaslepit málo prozíravé vůdčí činitele na Západě a tak zvané pokrokové lidi, kteří jsou ochotni podporovat každou reakčnost a nepokrokovost, má-li jen nátěr socialismu a pokrokovosti. Mnoho jich také zaslepeno bylo a Chruščov sklízí ovoce své "smířlivosti", jež se projevuje jen v občasných slovech, kdežto Maocetun sklízí zase plody své agresivnosti. Dohodování se s mezinárodním komunismem má výsledky, jež můžeme nejlépe vidět na mapě. Rozdělená Korea, rozdělený Vietnam a brzy také rozdělený Laos, anexe Tibetu, okupace částí Indie - pokračování následuje. A pak ať někdo říká, že se agrese nevyplatí. Čína provede anexi a "smiřlivý" Sovětský svaz diplomatickou cestou vymůže, že se hranice Číny posunou zase o kus dále při předstírání, že je to velkým ústupkem se strany Číny a důkazem kooperativnosti a smířlivosti Kremlu, že se Peking spokojí s polovinou země a ne se zemí celou. Brzy ovšem uvidíme, že budou uchvacovány i ty zbylé poloviny. 73
Tento postup je tak úspěšný a výnosný, že opravdu podporuje thési o rafinované součinnosti Pekingu a Moskvy na zaslepení nerozumů, hrajících si na znalce na Západě i celé západní veřejnosti, jejíž většinu lze opravdu opít rohlíkem. Ale neodvažujeme se tvrdit, že je tomu ve skutečnosti tak, protože proti tomu zase mluví velmi vážné argumenty, plynoucí z komunistické teorie samé. Jedním z nejnebezpečnějších omylů lidí, kteří uvažují o mezinárodním komunismu aniž by se snažili si opatřit o něm patřičných znalostí, je představa, že tu jde o normální politickou stranu, jež přes všechno, čím se liší od politických stran, jak jsou známy ve svobodném světě, má přece jen znaky politické strany, opatřené programem, nesmyslným snad a dogmatickým, ale přece jen programem. Ale komunism, ač si říká strana, není politickou stranou, ale církví. Co se považuje za program je jakýmsi náboženstvím bez Boha, dogmatickou vírou, jejímž hlavním článkem je dogma o samospasitelnosti této rudé církve, jíž musí nejdříve připadnout moc na celém světě, než bude moci dojít k "odumření státu". Odumření státu však nemá za cíl anarchistický ideál "pořádku bez vlády", ale nahrazení státního organismu organismem strany - ve všech komunisty ovládaných státech vidíme toho zárodek, jak strana stojí nad státem a její aparát nad aparátem státním. I v západním světě má ovšem politická strana, jež se domohla moci volbami nebo jinak (bohužel jsou zde i státy, v nichž se vládnoucí strana dostala k moci jinak než svobodnými volbami) rozhodující vliv na činy vlády, kterou vytvoří ze svých příslušníků, ale všude je vláda a její aparát nad vládní stranou a často jedná proti její vůli. Za železnou oponou je tomu jinak. Známe přece formuli: "z rozhodnutí předsednictva strany a vlády"...a pan Novotný, abychom citovali příklad našim čtenářům nejznámější je vždy označován nejdříve jako "první tajemník předsednictva Komunistické strany Československa" a teprve pak jako "president republiky". Také pan Chruščov je především sekretářem strany a teprve pak státním hodnostářem, Stalin vládl velmi dlouho státu, aniž by se namáhal převzít nějakou státní funkci a učinil tak teprve, když toho bylo potřebí pro styk s ostatním světem, který nevěděl, jak jednat s ministerským předsedou, který neměl žádnou moc a s generálním tajemníkem strany, který formálně nebyl ničím ve státě. Povaha této dogmatické, nesnášenlivé a tmářské rudé církve nesnáší odchylek v názorech. Josef Brož-Tito je jistě tak dobrý komunistický revolucionář jako každý jiný a také jeho ruce jsou náležitě zbroceny krví politických odpůrců. Jeho kriminály jsou plné lidí, kteří se odvážili mít poněkud odlišné názory než diktátor, ač při tom se stále považovali za pravověrné komunisty. V tom se neliší ani trochu od Chruščova, ani od jeho 74
předchůdce Stalina, jako se neliší od pekingských vladařů, kteří také kdysi proklamovali zásadu uvolnění diskuse.Ale protože neuznává neomylnost rudého papeže v Kremlu, nezbytný to předpoklad komunistické pravověrnosti, byl dán do klatby Stalinem a Chrušěov sám, podle potřeby, pokraěuje v tomto anathema, občas přerušeném na chvilku neurčitým modem vivendi. A kdo nejdůrazněji vymáhá, aby klatba na Tita nebyla odvolána a naopak byla zpřísněna? Je to Peking, který lpí na pravověrnosti. Žádná socialistická strana, žádná umírněnější komunistická strana není považována rudou orthodoxií za organisaci spřízněných cílů. Socialisté, pokud nejsou "zrádci" jsou nevěřící, komunisté nepodléhající Moskvě jsou kacíři a rozkolníci. Pro ně není pardonu. Kdyby mezi Moskvou a Pekingem byla souhra v předstírání dogmatických rozporů, znamenalo by to odvážnou hru se základní poučkou komunistické theologie. Je-li dovolen rozdíl v názorech Pekingu, proč ne Bělehradu, Varšavě a jiným střediskům? Monolitická církev by se změnila ve federaci církví a církviček. Je pravda, že z Kremlu se často ozývají hlasy, že každá země má právo volit vlastní cestu k socialismu. Ale tento ústupek se velmi podobá thesi známého výrobce automobilů, který kdysi prohlásil, že každý zákazník může dostat od něho automobil v barvě, kterou si vybere, pokud si ovšem vybere barvu černou. Každá země má právo jít vlastní cestou k socialismu, ale toho práva smí použít jen vyvolí-li cestu moskevskou. Doklady pro to nalezneme v dějinách posledních patnácti let v libovolném počtu. Za této situace se zdá být pochybným, že by Moskva a Peking záměrně si pohrávala s nejdůležitějším článkem víry, že totiž vedení avantgardy proletariátu patří komunistické straně a vedení komunistického světa Komunistické straně Sovětského svazu. Zdá se pochybným, že by Kreml záměrně vytvářel v Číně a zemích na Číně závislých možnosti schismatu. Je možné, že tu je jen rozdíl ve zkušenostech. Moskva vládne zemi více než čtyři desítiletí a poznala co stojí ukvapenost. Peking má za s e bou jen deset let vlády a prožívá teprve první hladomor, jichž Moskva přežila několik. Tempo Pekingu je udýchané, pospíchá příliš, aby dohonil své druhy. Moskvu snad nebolí, napálí-li se soudruzi v Pekingu, protože pak uznají, že se měli učit v Kremlu. A tak se dostáváme tam, odkud jsme vyšli. Poměr Moskvy a Pekingu je záhadou, jíž je nesnadno proniknout. S určitostí lze říci toliko, že je nesmyslem mluvit o národním rázu moskevského a čínského komunismu, o tom, že tu jde o konflikt nacionalismu ruského s nacionalismem čínským. Je pravda, že oba režimy, je-li toho potřebí, hrají na nacionální strunu i Stalin sám označil druhou světovou válku za "Velkou vlasteneckou válku" 75
jako je pravda, že lidové masy jsou naeionální přes všechnu internacionální indoktrinaci, ale vůdci mezinárodního komunismu jsou především mezinárodními komunisty a ne příslušníky svých národů. Každý z nich je schopen ujmout se úřadu v zemi obývané národem, k němuž nepatří - případ maršála Rokosovského, který se z Rusa stal na povel Polákem a pak zase Rusem - je příkladem nejznámějším i když ne nikterak ojedinělým. Nacionalism, zejména mezi národy koloniálními, nebo teprve nedávno dosáhnuvšími státní samostatnosti, je prostředkem, jejž mezinárodní komunism používá k oslabení Západu a posílení vlastních posic. Doma jej potlačuje, jakmile by se projevil jinak, než v nenávisti vůči svobodnému světu. Jako v mnoha jiných věcech, tak i tam, kde jde o nacionalism se projevuje komunistická obojetnost, holdování doktríně probabilismu. Železná opona překáží nejen volnému styku, ale i poznání toho, co se děje za kulisami na nejvyšších místech. Protože známe konečný cíl opanovat celý svět - mohlo by nám to stačit, i když mnoho jiného a důležitého nám zůstává zatajeno. Mohlo by nám to stačit, abychom nesedli na komunistickou vějičku, na víru, že Chruščov je ten ústupný a mírný, že jednoho dne potáhne proti Číně jako spojenec Západu. Je to víra stejně pošetilá jako byla ta, že Čína bude jednou brzdou sovětské expansivnosti. Dokud se mezinárodní komunism nevzdá svého nároku ovládnout svět a své víry ve vlastní samospasitelnost, není možná s ním dohoda. Lidé, kteří maří čas na nekonečných konferencích, na nichž za prázdné sliby platí ustavičnými ústupky, měli by to konečně pochopit a říci svým národům. Měli by si vzít k srdci poučení, jež mladým novinářským adeptům dával pravidelně jeden starý, zkušený šéfredaktor, jenž je varoval před vírou ve vládní sliby a činy. Tvrdil, že každá vláda jsou lháři. Jediným rozdílem je, že jedni jsou lháři počestní a druzí nečestní. Ti počestní nikdy nemyslí to, co říkají a proto každý ví na čem je s nimi. Ti nečestní ale někdy lžou a někdy ne a tak nikdo neví co si má myslet. Platí-li tato doktrína na mnoho normálních vlád, má naprostou platnost tam, kde jde o režimy komunistické. Ve styku s nimi je potřebí být ustavičně ve střehu, nevěřit jejich jedinému slovu, nedat se jimi ošálit a nemít s nimi více společného, než je nezbytně nutné, fíraje-li Sovětský svaz s Čínou hru na ošálení Západu, nechat je aby si hráli, aniž by se jim sedlo na lep. Dostanou-li se do konfliktu, nechat je, aby si jej vyřídili mezi sebou. Na neštěstí, není mnoho naděje, že státníci, kteří poslouchají rad "expertů" půjdou touto cestou. Západ bohužel potřebuje ještě další pohromy než zmoudří.
76
VELIKÁN VELIKÁNOVIČ Dr.PETR ZENKL contra
VALERIÁN ZORIN.
Mluví pravdu dr. Petr Zenkl ve svém článku v "Times", když říká, že jednal v únoru 1948 v Praze se Zorinem? Mluví pravdu, když říká, že přednesl Zorinovi protest proti sovětskému vměšování se do našich vnitřních politických a státních záležitostí spáchanému tím, že Zorin přišel do Prahy s posláním "koordinovat úsilí českých komunistů svrhnout zákonnou českou vládu" , nebo si dr. Petr Zenkl tuto celou historii svého rozhovoru se Zorinem pouze vymyslel a napsal ji do "Times" domnívaje se, že stane se tak "důležitým" před miliony čtenářů tohoto amerického týdeníku? Mluví-li dr. Petr Zenkl ve svém článku v "Times" pravdu, pak se učinil před jeho čtenáři směšným. Učinil se směšným obzvláště závěrem svého líčení průběhu rozhovoru, který tedy byl ukončen Zorinovým cynickým výsměchem Zenklovi, že sovětské vměšování prováděné Zorinem se skončí "Až to nebude více nutné". Vyvstává tu však ještě další - a mnohem vážnější problém - , a sice nutnost, byt i jen pro zjištění pravdy pro příští historická badání, zajistiti pravdivé vylíčení výpověďmi v exilu přítomných osobností, především tehdejších členů vlády a význačných úředních i politických činitelů. Zjistit a pro historii zajistit - a ovšem i exilové a krajanské naší veřejnosti sdělit co je těmto vládním a politickým významným osobnostem známo o jednání dr. Zenkla se Zorinem, zda a komu z nich dr. Zenkl tehdy v únoru neb zda někdy později někomu z nich o svém rozhovoru se Zorinem a jeho obsahu vůbec něco řekl.. Tato záležitost jest velice vážná. Modrá revue povede ji neustále v patrnosti a bude ji odpovědným činitelům našeho exilu i naší exilové veřejnosti čas od času připomínat a snažit se o to, aby nezůstala nevyřízena. J.B. 77
CÍSAŘ FRANTIŠEK JOSEF I. V posledních letech se snaží někteří propagandisté glorifikovat Rakousko-Uhersko a zejména císaře Františka Josefa I. Bude proto na místě vzpomenout tohoto panovníka, který rozhodným z p ů s o bem pomohl zničit habsburskou monarchii, j e ž se rozpadla s t a ř e c kostí a neschopností d a l š í h o života.
Stařecky zvetšelá rakousko-uherská monarchie spočívala na několika sloupech. Jedním z těchto pilířů byla dynastie se stařičkým mocnářem v čele. Kolem dynastie a dvora se šikovala šlechta, vysoký klérus, armáda a úřední aparát. Byla tu ovšem také vláda a parlament, ale na těch už tolik nezáleželo. A ovšem byl tu i finanční a průmyslový kapitál, přisluhující Němcům a byli.zde rakouští Němci, kteří hlučně mluvili o věrnosti k panovníku a státu a jiným národním skupinám vyčítali neloyálnost, ale při tom sami nepřetržitě šilhali přes hranice do Říše. Dynastie měla všechny výhody rodu, panujícího již po několik století a císař, který seděl na trůnu již od r. 1848 se stal také již pomalu trvalou institucí. Patina a tradice hodně znamenaly. Mnozí, zejména v cizině, měli úctu k jeho hodnosti, stáří a osudu, který ho postihoval. Jeho manželka Alžběta, z rodu dědičně zatíženého šílenstvím, putovala bez něho po světě a byla ve Švýcarsku zavražděna. Jeho syn a dědic, korunní princ Rudolf,spáchal společně se svou milenkou hraběnkou Vecserovou sebevraždu a jeho případ, známý jako tragedie z Meyerlingu, je dosud opředen tajemstvím a legendami, většinou zřejmě nepravdivými. Nástupcem se pak měl stát arcivévoda František Ferdinand ď E s t e a ten se dopustil neodpustitelného přímo v Rakousku zločinu, že se oženil s "obyčejnou" hraběnkou, čímž patrně ponížil vznešenost rodu někdejších hrabat, pocházejících ze Švýcarska. Také několik jiných členů rodiny obohatilo skandální kroniku Habsburků a jeden z nich se dokonce zcela nerozpačitě vzdal všech rodových výsad a jako docela obyčejný pan Ort se z Rakouska vystěhoval ave světě záhadně zahynul. Císař byl přirozeným pojítkem mezi národy monarchie, jež jinak k sobě nijak nelnuly. Bylo to však pojítko velmi chabé. Mezi Cechy pak měl František Josef I. ctitelů pramálo. "Křivopřísežník, špatný otec a špatný manžel", jak ho za války přiléhavě nazval Ernest Denis, netěšil se sympatiím českého lidu. Toho špatného manžela a otce bychom mu byli již odpustili, ale to křivopřísežnictví ne, protože se týkalo nás. František Josef manipuloval slavnostními sliby, jež dal při nastoupení trůnu, jako manipuloval "neodvolatelnými" ústavními zákony. Nesplnil slib, že bude respektovat práva českého království a že se dá korunovat na českého krále a naoktrojoval ústavu, přímo namířenou proti právům českého království, jež tak slav78
nostně slíbil zachovávat. To všechno mělo za následek, že Češi Františkem Josefem 1. zprvu pohrdali a později mu posměšně přezděli František Procházka. Pak jej nenáviděli. Generací let devadesátých počínajíc nabývala vrchu nenávist k starci, jenž byl stělesněním germanisace, absolutismu, klerikalismu a militarismu. František Josef byl typickým představitelem oné kategorie vyhynuvších již absolutních panovníků, kteří se nedovedli vpravit do doby, kdy lid počínal zvedat hlavu a žádat alespoň spolurozhodování tam, kde šlo o jeho osudy. Císařův poměr k lidu Rakouska byl poměrem feudálního pána k jeho nevolníkům, majitele panství k jeho latifundii. Všechno bylo jeho. Požadavky demokratisace byly v jeho očích snahou omezovat jeho posvátná práva. I když někdy musel povolit, činil tak neochotně, s výhradami a v naději, že bude moci zase nazpět uchvátit, co mu bylo vyrváno. Na rozdíl od německého Viléma II., také absolutisty z přesvědčení, ale chápajícího, že musí alespoň na oko hrát na lidovou strunu, František Josef kráčel životem s názory v podstatě stejnými, jako měl vedle něho nejnenáviděnější Habsburk Ferdinand II. Neměl pochopení pro nic co ovlivňovalo myšlení "jeho" národů, nemel ani zájmu ani uznání pro jejich národní aspirace. On byl císař a oni byli poddaní. Ten poměr byl pro něho trvalý a nezměnitelný, určoval všechny jeho činy. František Josef I. byl muž zbožný a katolická církev ho považovala za svou důležitou oporu. Ale zbožný katolík nebyl ochoten uznat ani ve věcech církevních papežskou nadřaděnost. Zasahoval do voleb papežů, neohlížeje se ani trochu na teorii, že je to sám Duch Svatý, který kardinálům vnukne koho mají volit. František Josef se více než na Ducha Svatého spoléhal na svoje veto. Církev podporoval pokud mu sloužila a všechna místa v církevní hierarchii byla jen pro lidi, jimž důvěřoval a od nichž mohl očekávat, že mu budou sloužit. František Josef se často označoval za Němce a germanisaci podporoval jako nástroj své politiky. Je však pochybné, že by byl měl nějaké opravdové německé cítění. Vycházel z dynastických a ne národnostních zřetelů. V germanisaci viděl prostředek k upevnění a udržení jednoty státu. Habsburkové byli přece ze všech panovnických domů světa nejvíce anacionální. "Dům rakouský" byl jen domem habsburským, Rakousko bylo pro Habsburky toliko státem habsburského rodu a ne organickým útvarem. Rodová pýcha a rodový zájem byly základem všeho počínání. Muž, který se narodil v devatenáctém století a zemřel až ve století dvacátém, žil duchovně někde v dobách Ludvíka XIV. Jako on by byl dovedl říci "stát jsem já". Byl majitelem státu a ani ve snu mu nenapadlo, že by se měl pokusit stát se vůdcem lidu. František Josef žil v nevůli se svými předurčenými nástupci. Nebyla to jen obvyklá nevraživost panovníka vůči tomu, kdo má jednou zaujmout jeho místo.Byla to nechuř ku všemu,co se mu zdálo být koketováním s poddanými a ústupkem z "posvátných" práv panovnických. Korunní princ Rudolf budil u něho mnoho nelibosti. Nebyl to jen jeho soukromý život, protože ani císař nebyl svatý nebo puritán. Rudolf se však stýkal s vídeňskými 79
liberálními politiky a novináři a to bylo v očích císařových proviněním skoro neodpustitelným. Nejen panovník, ale i následník trůnu a vůbec každý clen panovnického rodu měl být povznesen nad lid, ba i nad šlechtu. A koketovat s politikou bylo zasahováním do práv panovníkových, jenž jediný směl určovat linii státní politiky. Nic nenasvědčuje, že by byla tragická smrt následovníkova vzbudila mnoho zármutku u jeho otce. Spíše tu byl pocit úlevy, spojený se starostí, jak zabránit veřejnému skandálu. Tajnůstkářství ovšem skandál neututlalo. Ani nový následník nepřirostl císaři k srdci. A zase to nebyl jen ten "nerovnorodý" sňatek, jenž mezi nimi vytvořil chladný ba nevraživý přímo poměr. František Ferdinand ď E s t e viděl jak monarchie chátrá a nechtěl čekat s reformami, až na něho přijde řada. Snažil se vynutit některé reformy již za svého nástupnictví. Na rozdíl od Rudolfa nekoketoval s liberalismem a v zásadách byl velmi blízek císaři samému. Ale byl mladší, žil duchovně v jiné době a s císařem se rozcházel v názorech na metody. Pokoušel se proto zasahovat do věcí, jež císař se stařeckou umíněností vyhrazoval jen pro sebe. Pletl se mu do zahraniční politiky, což v císařových očích byla skoro velezrada. I Frantšek Josef I. pěstoval spojenectví s Německem, ale činil tak celkem nerad a protože musel. Nemohl zapomenout, že německá císařská koruna kdysi patřila Habsburkům a že tedy je jeho plnoprávným majetkem, že byl vytlačen ze Severoněmeckého bundu Hohenzollernskými povýšenci. Pletl-li se do toho František Ferdinand bylo to od něho špatné a dvojnásob špatné bylo, že byl v až příliš dobrém poměru s Vilémem II. Na to se císař se svým okolím díval nevraživě a podezíravě. Ještě horší však bylo, že se František Ferdinand vměšoval do vojenských záležitostí, jež císař také považoval za svou výlučnou doménu. Za svého mládí císař sloužil na chvíli v armádě po boku polního maršála hraběte Radeckého, jednoho z mála rakouských vojevůdců, o nichž se nedá říci, že prohráli každou bitvu a každou válku. Tyto zkušenosti císaři stačily, nepotřeboval, aby ho někdo učil vojenskému řemeslu. \rmáda byla " j e ho", vojáci nosili na kokardě čapky jeho monogram, nosili "císařův kabát" a byli jemu a ne nikomu jinému zavázáni přísahou věrnosti. Každý cizí zásah byl tudíž přímo zločinem proti majestátu. Ovšem, docela v pořádku bylo, že arcivévodové zastávali nejvyšší generálské hodnosti - císař také chodil jen v uniformě. To bylo v zájmu monarchie a nemohlo škodit. František Josef nepřeceňoval vojenské vědomosti svých příbuzných a nepodceňoval odbornictví.Na rozdíl od Viléma II. který námitky Moltkeho mladšího, když mu bylo nabídnuto náčelnictví generálního štábu, že na to nestačí, odbyl povýšeným: "v míru na to stačíte a za války vám pomohu já", František Josef usoudil, že žádný arcivévodský generál nemůže nic zkazit, bude-li mít dobrého náčelníka štábu. Velitel musí být urozený, náčelník štábu musí být odborník. Je to jeho řemeslo. Proto také za války císař s naprostým klidem jmenoval svého bratrance arcivévodu Bedřicha, neblaze proslulého "markýze Géra" vrchním velitelem armády. Neměl při tom nejmenších ilusí o Bedřichových vojenských schopnostech a vědomostech. (Ku cti Bedřichově sluší doznat, že se ani sám ta80
kovým ilusím neoddával. Hned po svém jmenování ujistil náčelníka generálního štábu barona Franze Conrada z Hoetzendorfu, jak je rád, že jej má po svém boku a že se mu nebude do ničeho plést.) František Ferdinand ď E s t e však nechtěl pouze nosit generálský kabát a odmítal si hrát na vojáka. Chtěl reformovat armádu a to podle svého a hned, bez čekání. Srazil se s tehdejším náčelníkem generálního štábu baronem Beckem a přednostou vojenské kanceláře císařovy generálem Bardolfem. A ovšem, také s císařem. Císař viděl, že v něčem musí povolit energickému nástupci trůnu, který se nedal ničím odbýt a kolem něhož se již začínala šikovat kamarila, jež vsadila na přízeň vycházejícího slunce. Císař tedy povolil, aby se ministrem války stal generál Auffenberg. Když však František Ferdinand začal vymáhat, aby na místo stařičkého Bečka přišel tehdy ještě mladý generálmajor Franz Conrad, postavil si císař hlavu. Prohlásil, že si František Ferdinand musí vybrat. Bud bude mít mini stra války nebo náčelníka štábu, ale ne oba. Císař mu celou armádu do rukou nedá. A tak musel Auffenberg odejít z úřadu ministra války, aby měl František Ferdinand "svého" náčelníka generálního štábu. Když se však svého protěžovaného generála nabažil a chtěl se ho zbavit, postavil se František Josef se svými poradci na stranu Iloetzendorfovu, který zůstal ve své funkci, až když zase císař Karel odstranil generála ne dost dvořanského mužem ohebnějším . Rakousko použilo sarajevského atentátu k pokusu vyřídit si účty se Srbskem a likvidovat vzrůstající národní neklid mezi jižními Slovany. Byla to však jen záminka. Zpráva o atentátu byla zprvu ve dvorních kruzích přijata s pocitem úlevy. Bylo to patrno i z toho, jak kvapný a v poměru k španělskému ceremonielu, panujícímu u dvora, i chudobný byl arcivévodův pohřeb, stejně jako z toho, jak rychle zmizeli v propadlišti všichni jeho milci a důvěrníci. Nejeden muž na odpovědném místě si oddechl, že bylo odstraněno nebezpečí dobrodružství, ohrožujících existenci Rakouska. Ironií osudu bylo, že se pak Rakousko vřítilo do největšího dobrodružství svých dějin, jež nutně znamenalo jeho konec. František Josef neměl nikdy mnoho důvěrníků a sotva komu byl nakloněn opravdu přátelsky. Ministři pro císaře nic neznamenali, byli to jeho služebníci. Jen o hrstce lidí je známo, že k nim měl poměr lidštější, než k ostatním. Jedním byl stařičký generál Beck, s nímž se císař nechtěl rozloučit. Pak tu byl jeho komorník, starý osobní sluha, jenž se těšil mimořádné císařově důvěře a přízni. Dále herečka Kateřina Schrattová, s níž František Josef udržoval do své smrti důvěrné styky zcela veřejně a jež zřejmě měla více moci než všichni ministerští předsedové,jak po sobě následovali. A konečně m byl starý obhroublý generál Galgoczy, jenž z neznámých důvodů přirostl císaři k srdci, snad proto, že se nepletl do politiky, nesnažil se reformovat nic, ani armádu a dovedl císaře pobavit. Dvorní propagandisté šířili ovšem mnoho historek, jež měly císaře postavit do světla dobrého a laskavého muže. Školní čítanky jich byly plny a všechny byly stejně nepravděpodobné, že se staly zdrojem vyražení těch jimž byly vnucovány. Ve skutečnosti byl ovšem František Josef I. sobecký Sí
a umíněný egoeentrik, který i když snad někdy vykonal něco dobrého, činil tak především proto, že to sloužilo jernu a jeho zájmu a který nesnesl, aby někdo rozhodoval tam, kde se měla uplatnit jeho svrchovaná vůle. Malí i velcí, všichni byli jen jeho poddanými, on byl přece z milosti Boží a pomazaný Páně. Všechno byl on, jeho dům, jeho rod. ! to Rakousko samo bylo podružné. A jeho pýše, samolibosti a rodové sobeckosti bylo u něho vždy podřízeno všechno, zájem státu, jeho národů, jeho rodiny i jeho osobní ěest. Jeho tragedií bylo, že se narodil a zemřel nejméně o sto let pozdě. V naší době by byl stejným anachronismem, jako jeho stát.
IIISTORICUS. * * * * *
P R 0 H L Á Š E N í, které rozeslal nový "Politický výbor " ČLENŮM ZASTUPITELSTVA RADY SVOBODNÉHO ČESKOSLOVENSKA Režim, který v posledních letech ovládl Radu, zavinil, že Rada nemá v současné době legitimní orgány a že její politická autorita poklesla na minimum. Stalo se to v důsledku toho, že byly opuštěny zásady, na nichž Rada, byla v y b u d o v á n a . (Kteréžto "zásady " byly tak chabé a handle a tahání se o ně tak hnusné, že to s Radou jinak dopadnout nemohlo. Systematicky jsme informovali naši exilovou i krajanskou veřejnost o politických podvodech zenklistů a " l i d o v ý c h d e m o k r a t ů " Národní fronty v e x i l u . P o z n r e d . Modré r e v u e . )
Majíce na zřeteli poměry doma a situaci ve světě, již více kláte jsme se pokusili přivodit obnovu jednoty a spolupráce v Radě. Poslední takový pokus jsme učinili u příležitosti schůze členů zastupitelstva ze 4. února t.r. a litujeme, že se naše dobrá vůle nesetkala s porozuměním. Před dohodou dal nynější režim přednost opatřením, o nichž výmluvné svědectví podává zpráva z 10. dubna o výsledcích i.zv. hlasování. Z této zprávy se podává že režim musel svévolně prodloužit lhůtu, do níž mohly hlasy být platně odevzdány, a nadto ještě upravit kvorum, abv mohl vykázat aspoň.tu nejchatrnější většinu. Podle čl.XH. stanov Rady se při hlasování per roilara považuje za kvorum počet všech členů zastupitelstva. V zápisu o schůzi členů zastupitelstva ze 4. a 5. února t.r. je řečeno, že "nebol přítomný dosíatok členov 82
pre quorum (nutný počet přítomných pře quorum je 28 členov)", což znamená, že ještě 4. a 5. února byl počet členů zastupitelstva 111. Naproti tomu zpráva z 10. dubna počítá již jen se 107 cleny. V seznamu členů zastupitelstva, připojenému ke zprávě, jsou totiž vynechána jména F.Peroutky, M. Sedláka, O.F.Sýkory a P.Vibocha. Zastupitelstvo Rady se dosud neusneslo, zejména ne po 5. únoru 1961, na zániku členství těchto čtyř členů. A proto třeba konstatovat, že režim svévolně a neoprávněně určil počet členů zastupitelstva na 197, kdežto ve skutečnosti je jich stále 111. Ani jednostranným vystoupením nezaniká členství v zastupitelstvu, jak tomu mimo jiné nasvědčuje případ j.Kouta. Tento clen již před léty oznámil své vystoupení, ale poněvadž zastupitelstvo dosud nevzalo formálně na vědomí toto vystoupení, je p.Kout stále pokládán a proto veden jako člen zastupitelstva. Proč tato diferenciace mezi p.J.Koutem a vyškrtnutými pp.Peroutkou, Sedlákem, Sýkorou a Vibochem? P.J.Kout se účastnil hlasování ve prospěch režimu, kdežto čtyři posléze jmenovaní členové nikoliv. Jejich vyškrtnutím snížil režim kvorum na tolik, kolik naléhavě potřeboval, aby mohl krýt některé ze svých návrhů ze 4. a 5. února aspoň tou nejmenší většinou. Jednoduchá většina ze 111 je 56, kdežto ze 107 jen 54. Při hlasování o návrzích ze 4. a 5. února bylo nutno počítat s každým hlasem. Kdyby režim byl vycházel ze skutečného kvora 111 a z většiny 56, všech prvních pět návrhů ze 4. a 5. února by bylo bývalo zamítnuto a z posledního šestého návrhu (na volbu členů výkonného výboru a dozorčí rady jakož i funkcionářů zastupitelstva) by z 24 kandidátů nebylo zvoleno 11, tedy téměř polovina. Režim se neodvážil veřejně přiznat takovou porážku a proto raději vyškrtl čtyři členy zastupitelstva, aby tak snížil kvorum a y důsledku toho též počet hlasů nutných pro získání většiny. V této souvislosti nutno konstatovat, že v poctu dosažených hlasů jsou započteny též 22 hlasy odevzdané t.zv. novými členv zastupitelstva, jejichž členství zůstává stále sporné. Když je odečteme, zjistíme, že jen kolem 30, tedy přibližně pouze třetina původních, tedy nesporných členů zastupitelstva hlasovala pro návrhy ze 4. a 5. února i.r. Tato skutečnost znovu potvrzuje naše tvrzení, že režim dal v r. 1958 jednostranným rozhodnutím a nepovolaným činitelům předložit členům zastupitelstva 24 kandidáty na členství jedině za tím cílem, aby si zajistil ve všech případech spolehlivou většinu. (Napsali jsme tenkráte v Modré revui o tomto v y l o ž e ném podvodu: " z e n k l i s t é , doplnění zenklisty, budou volit z e n k l i s t y " . )
Do jaké míry režim považoval pro svou existenci za nezbytné toto rozmnožení svých stoupenců v zastupitelstvu, vysvítá také z toho, že prohlásil své kandidáty za zvolené, ač ani jeden z nich nedosáhl nadpoloviční vet83
siny. Zastupitelstvo mělo tehdy 92 cleny, takže většina činila 47, kdežto počet hlasů, které kandidáti dostali, se pohyboval mezi 32 a 40. Oběžník Rady z 18. února t.r,, jímž návrhy režimu ze 4. a 5. února byly předloženy k hlasování, oznámil, že "výsledek hlasování.... bude po 22. březnu komisionelně zjištěn", což znamená, že 22. březen byl stanoven jako závěreěná lhůta. Tato lhůta byla podle všech dosavadních zkušeností více než dostatečná, aby každý člen zastupitelstva mohl dostat oběžník a Rada jeho hlasovací lístek. Přesto však je ve zprávě z 10. dubna závěreěná lhůta uvedena 29. březnem. Protože členové zastupitelstva nebyli uvědomění o nějakém prodloužení závěrečné lhůty, stanovené na 22. března, třeba pokládat hlasy došlé po této lhůtě za opožděné a neplatné. Zpráva z 10. dubna zamlčuje,kolik hlasů došlo po 22. březnu a zda byly započteny. Již tato okolnost sama o sobe činí hlasování zmatečným. Manipulaci s hlasy dokresluje ještě ta skutečnost, že na členy zastupitelstva byl vykonáván nátlak nepřípustný, aby hlasovali a jak mají hlasovat. Víme také, že nejméně jeden z kandidátů na členství ve výkonném výboru odmítl kandidaturu a že mnozí členové hlasovali s krajní nechutí a připojili k hlasovacímu lístku velmi kritické poznámky, s projevy znechucení nad poměry v Radě a pod. Jak z uvedeného plyne, také toto poslední hlasování je jen dalším článkem v nepřetržitém pásu nezákonných aktů. Hlasování provedli neoprávnění činitelé a návrhy na volbu funkcionářů zastupitelstva jakož i na členy výkonného výboru a dozorčí rady nebyly politicky dohodnuty a nepředstavují skutečnou skladbu československého demokratického exilu. (Jakoby snad byla Rada vůbec někdy byla představovala skutečnou skladbu č s l . demokratického exilu. Kdepak pánům z Rady zůstala od počátku onoho "kuhhandlu", který vydávali za "dohodu o vrcholné politické representaci" našeho e x i l u , z c e l a b e z úhonná a spolehlivě demokratická národně demokratická a živnostenská č á s t n á roda a exilu. A bude-li " P o l i t i c k ý výbor" skutečně chtít zjednat nápravu, musí počítat s tím, že se e x i l o v á veřejnost nespokojí - kromě jiného - s nějakým národn ě s o c i a l i s t i c k ý m "národním demokratem" dr.Rašínem ani snad nějakým novým o b jevem Jostenova "národního demokrata" dr. Měšťana. Pozn. red. Modré revue.)
Kvorum, většina i závěrečná lhůta, jak byly oznámeny, jsou v rozporu se skutečností. Zpráva o hlasování neodpovídá skutečnému výsledku hlasování. Jedním slovem řečeno: hlasování bylo nezákonné a nezákonné jsou také jeho výsledky. Z toho se podává, že všechna usnesení zastupitelstva, jak jsou obsažena ve zprávě z 10. dubna 1961, jsou zmateční a že Rada svobodného Československa nemá legitimních orgánů. Ve snaze, abychom zamezili pokračování ve vzájemných polemikách a přispěli i takto ke konsolidaci poměrů v Radě, rozhodli jsme se: 84
1/ postoupit projednávání námitek proti volbám zastupitelstva Rady per rollam o návrzích ze 4. a 5. února 1961 čestnému soudu podle ustanovení ěl.XXVII. stanov Rady a navrhnout, aby obě interesované strany jmenovaly své zástupce nejpozději do 10. května 1961 a 2/ navrhnouti svolání porady do New Yorku na sobotu 20. a neděli 21. května 1961, která by se zabývala otázkou reorganisace rsp. konsolidace Rady svobodného Československa. Porady by se účastnily, nejvýše třemi představiteli, ty politické strany, které založily Radu, ěsl. nadstranické osobnosti a Podkarpatští Rusíni. (Ony "nadstranické" osobnosti by si měli rozdělit mezi sebe politické strany, které si do Rady pod předstíráním "nadstranickosti" podloudně vpašovaly s v é
notoricky známé politické p ř í v r ž e n c e - v i z pří-
pady dr. Hřebíka, prof. Hlavatého a jiné. ( P o z n . red. Modré revue.)
Závěrem oznamujeme, že z řad národně-socialistických jsme byli upozorněni na to, že ne všichni národní socialisté se ztotožňují s nynějším režimem v Radě, který jsme v posledním oběžníku označili za režim národně-socialistický, rsp. režim národně-socialistické strany. To rádi konstatujeme.
Dr. Josef Černý, v.r. Vasily Fedinec, v.r.
Arnošt Heidrich, v.r. Dr. Josef Lettrich, v.r.
Václav Majer, v.r. Dr. Adolf Procházka, v.r.
TISK A KRAJANÉ. Sledujeme-li český tisk v zahraničí, shledáme, že jest rozdělen do tří skupin. Největší skupinu tvoří tisk řízený centrálně z jednoho místa, který podléhá společnosti zenklistů a s nimi spřáte lených, neb jimi ovlivňovaných spolků a s p o lečků. Tato skupina má dostatečné fondy - a nejsou to pouze fondy záhadné americké společnosti "For a free Eur ope ".Druhou skupinu tvoří tisk podporovaný komunisty, ať již přímo či nepřímo. Ovšem i značná část tisku prvé skupiny, tisku zenklistů, nestvdí se brát peníze za inserty komunistických podniků, nestydí se v takových insertech komunistické podniky propagovat a komunistům tvrdé valuty pomáhat opatřovat. Třetí a nejmenší skupinu tvoří tisk, který jest vydáván malými skupinami neb dokonce jednotlivci, kteří stále ještě věří v ideály a bojují proti p ř e s i l e za pravdu, lidmi, kteří vydávají své č a s o p i s y k své vlastní velké újmě, lidmi,kteří by chtěli mít svoji vlast osvobozenu pro ni samu a ne pro slíbené s i ne kury.
85
Prvé skupině slouží velmi mnoho krajanů. Mnozí s i c e jen z nevědomosti, avšak mnozí opět jen proto, že povýšili s o b e c t v í na svůj n e j v y š š í ideál a t o č í se kolem politické kliky říkající si Rada s v o b o d n é h o Č e s k o s l o v e n s k a , v níž panují s a m o z v a n c i , v níž panují lidé, kteří neštěstí národu velkým dílem spoluzavinili a kteří po c e l ý č a s se snaží jen s v é vlastní hříchy zakrýt. Místo boje pr,oti komunismu bojují po c e l ý c h d e s e t let o funkce, o moc, o koryta. Po letech soustavných ostud, kdy zenklisté rozbíjeli sebemenší možnost dohody diktátem, že dr.Zenkl musí zůstat trvale předsedou Rady, pokoušejí se oklamat exilovou a krajanskou naši veřejnost novým manévrem - nastrčili jako nového předsedu Rady " v e l e z e n klistu" dr. Juraje Slávika. Zatím co Rada jde od ostudy k ostudě, má komunisty řízený tisk zde v A m e rice snadnou práci s rozšiřováním nepravdivých zpráv o Československu a s v a l o váním veškeré viny na "dípíky" a psaním nenávistných článků proti nám a proti A m e r i c e . Nebyly by jinak možné tak hanebné články usedlých a m e r i c k ý c h n a š i c h některých krajanů v č a s o p i s e " H o s p o d á ř " , v němž se p í š e , že jsme lidé, kteří svou vlast jen špiní a nenávidí, zatím co my naši starou vlast milujeme, kdežto ti, co o nás tak v "Hospodáři" p í š í , milují komunismus. My však nenávidíme komunismus, nenávidíme jeho zločinný systém, poněvadž jsme j e h o zločiny viděli a poznali a s námi ho poznali naši spolubratři, j i c h ž miliony dosud pod ním trpí. Na vlastní o č i viděli jsme ubíjení našich nevinných lidí, j i c h žalářování, loupení majetků - ne nakradených nebo majetků boháčů, podle pánů a paní z "Hospodáře" ale majetků, j e ž si generace našetřily a zachovávaly pilnou prací. Viděli jsme p o s c z o v a t i se na tyto majetky p o v a l e č e , z l o d ě j e a z l o č i n c e c e l ý život poctivé práce se š t í t í c í . Tu má jakási paní Machulka v "Hospodáři" pravdu. V té době lidem j e jího druhu začala t é c i voda na mlýn, jako ona p í š e . V " H o s p o d á ř i " také kritisují Sokol a vychvalují Spartakiadu, neříkají však že Sokol byla instituce dobrovolná, národní, bez státní podpory, kdežto Spartakiada že j e s t podnikem státním, státem placeným, že na příští Spartakiadu se c v i č í j i ž dnes, že každá víska musí dodat předepsaný počet c v i č e n c ů podle počtu objvatel, nebo by jí byly zastaveny státní příděly a provedeny i jiné represálie. Jiný si v "Hospodáři s t ě ž u j e , lidé dost nepracují na k o l c h o z e c h J . Z . D . a co prý on se nadřel, když přišel do Ameriky a jak tu půdu miluje. Utočí na kulaky, s v é to bývalé sousedy a nechce rozumět, že tito lidé jsou přinuceni pracovat na půdě, která jim byla ukradena, kterou dědili a z v e l e b o v a l i po c e l é generace a kteří tu svoji půdu také milovali. Co by ten náš krajan, co to do "Hospodáře" n a p s a l , a s i tomu říkal, kdyby mu tak americká vláda j e h o farmu bez náhrady zabavila a přinutila ho, že by na ní musel dřít za mizernou mzdu a bezpodmínečně poslouchat nějaké karabáčníky - dřívější povaleče - nad s e b o u . On j e s t přece ten dopisovatel " H o s podáře" také sám kulakem, vždyť vlastní farmu o 140 ha, a to byl již ve staré naší vlasti pěkný "panský" dvůr. Pan Kučaba, co to do "Hospodáře" tak pěkně napsal, může svoji půdu odkázat svým synům, může se jet podívat do komunistického Č e s k o s l o v e n s k a a také ovšem i jinam, je volným občanem svobodné země, měl by se však zeptat těch s v ý c h bývalých s o u s e d ů ve staré v l a s t i , j a k tam to vypadá, jak je tomu u nich. Mnozí z těchto dopisovatelů " H o s p o d á ř e " j s o u z a j i s t é lidé velmi špatní.Ně-
86
kteří z nich jsou však lidé pouze naivní, kteří obdivují ve staré vlasti v š e c h n o , co tam za nich nebylo a kteří věří, co jim komunisté dnes vykládají, že t o tiž oni to v š e vybudovali a dali lidu. Většina jich odešla ještě za starého Rakouska, za dob pánů Franců a v době roboty, kdy se lid teprve probouzel, kdy musel žít mnohem skromněji, než se ž i j e d n e s , neboť nebylo dostatek prostředků, ani potřebných vědomostí, ani možnost vzdělání. Nerozumí tomu, že zde v Americe před padesáti lety také bylo jinak a ve staré vlasti že pokrok také nezůstal stát. T i t o lidé nežili v prvé republice a nevědí a nebo nechtějí vědět,že většina toho, s čím se jim tam komunisté chlubí, bylo zbudováno j i ž tehdy, že životní úroveň byla tehdy u nás největší v Evropě, že velkostatky byly pozemkovou reformou j i ž tehdy rozděleny a půda přidělena drobným lidem, že však také tuto půdu komunisté i těm drobným lidem vzali bez jakékoliv náhrady. Ze všechny ty dnešní stavby j s o u stavěny jen ze státní loupeže soukromého majetku, že komunisté zavedli nov o d o b é otroctví, nucenou práci, že tam lid nemá v ničem svobodnou vůli, ba ani nesmí svobodně volit s v é zaměstnání, že nesmí ani emigrovat tak jako oni kdysi mohli, když se k tomu rozhodli. T i t o lidé nechtějí pochopit, že právě komunisté ožebračují a ožebračili c e l ý národ a stát. Jim nevadí, že komunisté zrušili v e š keré soukromé vlastnictví a že okradli s v é spoluobčany o v í c jak 300 miliard korun, neb to se jich netýká. Oni c h v á l e j í komunismus a nevadí jim, že Rudá armáda vyplenila zemi a že nynější mocipáni, aby se u moci udrželi, platí neustále výpalné Rusům ve formě "darem" dodávané naší uranové rudy, která jest nejlepší kvality ve s v ě t ě , takže bychom dnes mohli být nejbohatší zemí, kdybychom ji mohli prodávat jiným státům. To v š e c h n o je nezajímá a jsou jako ona žena z Kalifornie, která napsala do " H o s p o d á ř e " , že v š e c h n o je v naší staré vlasti nej lepší a v Americe nejhorší, jen jednu věc neměli komunisté dělat - vzíti jejímu bratru chalupu a poslat ho na stará kolena dělat do J . Z . D . a ona aby mu nyní pomáhala, ne to d ě lat neměli. Nedávno jsem také četl úryvek z jakési předpověděné knihy Fr. Klátila, ve které pasuje d r . Z e n k l a na vůdce v í c e domova nežli exilu a to se mu skutečně pov e d l o . Tam by se skutečne hodil, do s t á v a j í c í c h poměrů, i s c e l o u tou svou bandou těch svých lžidemokratů kolem s e b e . Nejsou jen komunisté vším vini a bandě těchto lžidemokratů v exilu pomáhají pak krajané neznající dobře poměry a ženou tak vodu na mlýn komunistům. Jistě j s o u mezi našimi krajany mnozí " k o z u m p l í c i " , kteří spekulují, že až se stane Artierika příští dojnou krávou Sovětského svazu, tak oni že budou v tom chlévě uděláni správci. E . S. - P om ona, Californie . * * * * *
Další dvě stránky (str. 88. a 89. jsme věnovali reprodukcím úryvků některých dopisů v "Hospodáři" uveřejňovaných. MR
87
v čísle 15. z prvního srpna ma pěkný dopis paní Anna Pechlátová
Dle dopisů, které čteme v HosP podáři z Čech, vidíme mnohé stměny, stálé zlepšení pro pracující lid. Ty co hází špatné řeči na naši domovinu, nemůže to býti nic jiného, jen pouhá žárlivost.
V roce 1957 byl jsem na Sloven-ř sku spatřit moji rodnou kolébku.} Procestoval jsem Spišskou župu Tatry a navštívil jsem Ponrad. Našel jsem tam ještě mnoho hlinko vců a tisovců. kteří nadávají na Doměry. Doufám, že komunisti vy- • Dleli koukol z pšenice a že se germánská bota nikdy více nevrátí k nám. K nám do Amerikv zavítal Chruščov a nadal jim zde do maděry (pořádně), ale přinesl pokrokové návrh v i radv. Protože Kristus poučoval lid a hlásal rovnost národů. 7,a ieho dobrou práci posadili mui • trnovou korunu na hlavu. Posílám pozdrav čtenářům mladým i starším. Nazdar! Samuel Vilcek.
88
si mnoho" nepřeji!' — j r "vidět nejen Spartakiadu a sourozence, ale mé rodiště a Prahu, kde jsem prožil své mládí a kde za tatíčka Masaryka moje děti dva roky chodily do školy. Byly tam tenkrát tak mizerné poměry, že jsem rád z vlasti utíkal, ačkoliv jsem tam i s rodinou chtěl zůstat. Panstvo se mělo dobře, ale lid hladověl a byl špatně placen, a když chtěl přídavek, střílelo se do něho. Ano, za tatíčka se třicetkrát do stávkujících střílelo. Tekla krev! Co jsem zažil zde, v té vychvalované svobodě, nechtěl bych znovui prožívat. Peníze těžce vydělané a s trpkostí ušetřené mi kapitál za deprese sebral a nyní mi to berou nemocnice a doktoři. Ten můj [bratr, který mne zrazuje od té ná-j 'vštěvy vlasti, byl vždy dětinský aj nyní je z něho hodně staré dítě a taková děcka s tíží přivykají no ,vým poměrům ' Anton Psota. písmák, Josef Kucaba, nechť se dožije 100 let. Však on nám napíši vše, jak se mu zamlouvala ta tv< řivost toho lidu, že nyní, když ponejvíce cizí i domácí kapitalisti již více nemohou vyvážet všecky feisky do cizích zemí, více tam neexistují, tak všechen výtěžek zůstane lidu, za který se budují pro všechen lid zlepšení životní úrovně, továrny, nemocnice, školy, budovy, aby měl lid kde bydlet, Zajisté ho w tr c o to uspokojilo a přeje tomu lidu to vítězství, pro které i on za svého bojoval. g e - M o
o £f p Ě.50 3 pr N< . W o ¿1-0 . ^!*r<» O. (l _ ín ío p, 2.C & f g - 2 w re P ^O^^t J>-! B a p ¡3 re Sp {f S f tre? » ! í 2"P5"
««Si»
I O l 1 1 e* l l Vrf . v i
Týden Dřed příjezdem Chruščova byl vládou vyhlášen týden modlitby za zajaté národy. Modlení doma i v kostelích. Miliony otčenášů odpapouškováno, ale v otčenáši není H C ^nic^ o^ zajatých národech. 89
Z
MOUDROSTI' SLEPÉHO MLÁDENCE.
V přepychově vypraveném čtvrtletníku "Svědectví", vydávaném ve ve Spojených státech a z prostředků National Committee for a Free Europe čteme hlubokomyslné uvažování pana Bohuslava Brouka na théma: Problém svobody v lidské kultuře. Pan Brouk, kdysi přehorlivý účastník kavárenských a jiných diskusí komunistické inteligence, si klade otázku: " C o je svoboda?" a odpovídá na ni takto: "Svoboda je pouhý pocit, který není zásadně vázán na žádné životní poměry. Kdyby většina lidí v komunistických státech byla přesvědčenými komunisty, necítila by se asi zotročena komunistickým režimem. Pak bychom nebyli patrně oprávněni mluvit o komunistických státech jako zemích nesvobodných". Pan Brouk asi neví, že kromě většin existují také menšiny a že svobodu či nesvobodu v každém státě měříme právě podle toho, zda se svobody dostává menšinám. Německo nebylo zemí svobody, ani když většina lidu se mohla uřvat do ochraptění voláním: "Heil Hitler", protože tam byli jiní, kteří museli mlčet, nebo zmírali v koncentračních táborech. Svoboda nebyla v Mussoliniho Itálii, i když davy řvaly své "Duce, Duce", protože byli jiní, kteří byli násilně umlčeni. A komunistické země, ani kdyby byly osídleny převážnou většinou komunistů, nebyly by svobodné, protože tam není svoboda pro nekomunisty - ař jich je jen menšina, nebo většina, jak tomu ve skutečnosti asi bude. Ostatně, i kdyby v těch zemích byli samí zanícení komunisté, nedalo by se tam mluvit o svobodě, protože i velmi přesvědčení komunisté, kteří mají svého Marxe, Lenina a Stalina v malíčku,« mívají často odchylné názory od těch, k nimž se přechodně přiklonil dočasný diktátor. (Pan Brouk asi neslyšel o rozporech komunisty Tita s Moskvou a Pekingem a Chruščova s Maocetunem.) Nemají svobodu je projevit, podle nich žít, ale musí se pokorně sklonit před vůlí a rozmarem pána, který je právě u moci a který často mění své názory bez předchozího upozornění. Nikdo nemůže pochybovat o tom že Trocký, Zinověv, Radek, Kameněv a mnozí jiní před válkou byli velmi přesvědčení a náležitě vyškolení komunisté, ale Stalin s nimi zatočil tak, že se cítili zotročeni v komunistickém režimu. Nikdo také nepochybuje, že Stalin sám byl velmi přesvědčený komunista, ale sotva zemřel, museli lidé, kteří se před ním z přesvědčení nebo z donucení plazili po břiše, honem ho prohlásiti za darebu a úchylkáře, takže nejeden z nich se cítil 90
zotročen, i když to nesměl říci. A což Malenkov, Beria, Molotov a jiní, kteří se stali obětí čistek, to nejsou přesvědčení komunisté? Nepocítili tvrdou ruku otrokáře? A nebyli u nás Rudolf a Richard Slánský, Vilém Nový, Otto Sling, Marie Svermová, Frejka, Lomský a mnozí jiní přesvědčenými a fanatickými komunisty, školenými v marx-leninské doktríně? A nepoznali všichni na vlastní kůži, že jsou zotročeni? Je opravdu záhadou,proč a k jakému účelu jsou takové dětinské naivnosti uveřejňovány a rozšiřovány mezi exilem v době, kdy tak mnoho hodnotných věcí nemůže být publikováno. Je opravdu záhadou, proč má být exilní veřejnost matena takovými nesmysly. A záhadou je sám účel existence "Svědectví", jako jsou záhadou cíle redakčního kruhu onoho listu. P.S.
*
*
MNICHOV JE DOSUD JEJICH PROGRAMEM.
"Sudetendeutsche Zeitung", jež je hlavním orgánem Němců, vyhoštěných z Československa, oslavila deset let svého vycházení. Vydala slavnostní číslo, v němž otiskuje pozdravné přípisy říšského i rakouského spolkového kancléře, ministrů říšských, zemských i rakouských, jakož i mnoha jiných hodnostářů, jako na příklad dr. Otty Habsburka a dále nejrůznějších slovenských i jiných kolaborantů s nacismem. Hlavní článek napsal, jak se dalo očekávat, dr. Rudolf Lodgmann von Auen, jako někdejší rakouský poslanec, "Landeshauptmann", pak "Sprecher" Landsmannschaftů a nyní jejich "Altsprecher". Duch jeho článku i celé společnosti, pro níž je určen, charakterisuje odstavec, který podáváme v doslovném překladu: "Východiskem každé německé politiky na východě jsou skutečné hranice Německa, jak r. 1939 vstoupilo do války; hranice z 1945 jsou s nimi zásadně shodné a ne hranice z 1937. Jsou tudíž podkladem pro každé mírové vyjednávání v budoucnosti, bez ohledu na to, jaký by byl konečný výsledek. Národně uvědomělá německá vláda by musela brát za základ bývalé uzavřené německé osídlovací území a ne hranice, jak 91
vznikly historickým vývojem prusko-rakouského dualismu a smlouvami z Versailles a St. Germainu . . . " Dr. Lodgmann káře dnešní německou vládu, že až dosud zastává "maloněmecké" řešení a dává zřejmě na jevo, že musí dojít nejen k sjednocení Západního a Východního Německa, ale i k anexi někdejšího smíšeného líze mí Cech a k pohlcení Rakouska německou říší. Autoři ostatních článků píší ve stejném duchu a smyslu. Najdeme tu plno agresivnosti proti Cechům a českým politikům - od někdejších nacistů, henleinovců a jejich partnerů to ani trochu nemůže překvapit.Jsme na takové věci už tak zvyklí, že bychom na to ani nereagovali, kdyby tu nebylo toho, že včerejší nositelé hnědých košil a bílých punčoch připomínají i svou smlouvu s generálem Lvem Prchalou. Pan někdejší "Landeshauptmann" o ní mluví vřele, jako o nějakém cenném dokumentu. Pan generál Prchala by se mel konečně rozhoupat a říci české veřejnosti, zda opravdu souhlasí s návratem k hitlerovské anexi části Cech a země Moravsko slezské a nesouhlasí-li, kdy se proti takovýmto nárokům ozval. A předem říkáme, že žádná odpověď je také odpovědí. MR *
*
*
Poznámky a komentáře. Dokončení článku "Poznámky k dnešní německé literatuře" přineseme až v příštím čísle, protože autor pro přílišné pracovní přetížení je nemohl dodat včas. Omlouvá se touto cestou čtenářům. *
*
*
Náš článek "Josef Josten, Jaromír Smutný a Benešovy peníze" (dvojčíslo lěden-únor 1961) vyvolal odezvu. Mezi dopisy redakce obdržela také informaci, že v minulém odboji během druhé světové války v Londýně měl president dr. Beneš na své jméno připsáno poměrně nepatrné konto 25 tisíc liber, stejně velké vlastní konto měla manželka presidentova paní Bene92
šová, avšak 250.000, f.j. dvě stě padesát tisíc angl. liber bylo na kontě se jménem dr. Drtiny, jehož podpis byl však nějak vázán a panovalo přesvědčení, že konto patří dr. Benešovi. (Tato domněnka jest víc než pravděpodobná a váže se na toto konto také další ještě zpráva - ovšem více roků již stará - že komunistický režim vyslal na Západ s komunistickým pasem
a výjezdním
povolenín
v y s o k é h o bývalého hodnostáře blízkého dr. B e n e š o v i , opatřeného potřebnými plnými mocemi dr.Drtiny i dědiců B e n e š o v ý c h , který byl p o věřen postupným vybráním tohoto konta pro režim.)
MR *
*
Cinká umíráček. - V Melbourne se konala valná hromada tak zvaného "Národního sdružení." Pro informaci: V Melbourne žije něco přes dva tisíce českých a slovenských uprchlíků. Této valné hromady se po usilovné agitaci zúčastnilo pouze 34 Čechů a 1 Slovák. To jest výsledkem desítileté činnosti "Národního sdružení". Exil se otočil k tomuto papírovému společku zády a to docela oprávněně, neboť představitelé společku naivním a primitivním způsobem obhajovali kolaborantský adelaidský festival, podnik za který se každý poctivý český člověk v Austrálii stydí. Tak vypadá ve skutečnosti australská "pevnost" zenklistů. Je to hromádka zoufalců, při pomínající mi, u nás doma, pod kůlnou pobíhající prskající tchoře. Melbourňan. *
#
V Melbourne probíhá v australském tisku novinářská kampaň ohledně komunistických buněk uhnízděných na melbournské universitě. Prosím, to je věcí australskou. Nás, české emigranty žijící v Melbourne, by zajímalo kdo dal pokyn, kdo hostil a hlavně kdo platil hostinu českých komunistických návštěvníků z rudé Prahy v jídelně melbournské university. Managerem universitní jídelny jest totiž Čech. Me lbourňan. *
*
"Naše hlasy", česky tištěný, v Torontě (Kanada) vydávaný týdeník, přeplněný tak často inserty komunistických podniků a inserty podniků komunistické zboží nabízejících - o ostatním obsahu časopisu nemluvě- ohlašuje v čísle ze dne 25.3.1961 výsledky "voleb" do ČSNS (Československé národní sdružení) v Kanadě. Současně z hlavičky "Našich hlasů" zmizelo (počínaje čísly od 18.3. 93
1961.) vyjmenování členů redakční rady časopisu, ačkoliv do dne "voleb" do ČSNS tam jména jejich figurovala. Vysvětlení toho je nasnadě. Oni totiž noví funkcionáři ČSNS (včetně předsedy p.dr. S. Řediny) jsou téměř vesměs sestaveni z tehdejších členů redakční rady "Našich hlasů". Zůstává tedy pouze otázkou, zda zmizení jejich jmen z hlavičky časopisu znamená, že se oni - jakožto funkcionáři ČSNS - stydí za své současné funkce redakční v neblaze proslulých "Našich hlasech" nebo zda se jako členové oné redakční rady nemají odvahu přiznávat, Se jsou rovněž formátory a držiteli funkcí tohoto podvodného 'Československého národního sdružení". Podvodného proto, že jest jimi nepravdivě vydáváno za svobodně zvolené a "jedině oprávněné" mluvčí našeho exilu a krajanské ethnické skupiny v Kanadě. Humbukem, který provádějí s uděleným jim "federálním charterem" na podstatě věci nic nezmění. *
THE
TIMES THURSDAY
M A Y Í8.LUNCHEONS GREAT
BRITAIN-U.S.S.R.
.
1961
ASSOCIATION
Lord Birdwood acted as host at a. luncheon given by the Great BritainU.S.S.R. Association at the Charing Cřoss Hotel yesterday in honour of two Soviet composers. Mr. Boris Ljatoschinsko and Mr. Kirill Moltchanov, who are in England as guests of the Composers' Guild of Great Britain, a corporate body of the Great Britàin-U.S.S.R. Association. Among the guests were: —
*
*
Daily
Telegraph
and
Morning Post,
Great Briiain-U.S.S.R. Association Lord Sirdwood yesterday was the host '"at a luncheon at the Charing
PRAVICE NEVI CO DĚLA LEVICE ?
Sir Arthur Bliss, Lady Birdwood, Miss Hephzibah Menuhin, Sir Eugene Goossens. Mr. G c o r s e Strauss, i M . P . , Mr. V. I. Yarotsky and i ^ l . lain Hamilton.
Čtenáře páně jostenova "Čechoslováka" i ostání československou veřejnost by měla zajímat zpráva, kterou jsme nalezli na nenápadném místě v londýnských denících "Times" a "Daily Telegraph". Je to informace, že Britsko-sovětská společnost v Londýně uspořádala v jednom tamním hotelu slavnostní oběd na počest hostů ze Sovětského svazu a že hostitelem byl lord Birdwood, jenž se dostavil i se svou manželkou. Jméno lorda Birdwooda naší exilní veřejnosti nic neříká - není celkem známo ani britské veřejnosti - ale zvláštní náhodou je tento lord předsedou společnosti, jež vydává - Jostenova "Čechoslováka". Je jistě poněkud pikantní, vidět předsedu ( i když jen nastrčeného pro titul, zděděný po slavnějším otci ) společnosti, válčící proti Sovětskému svazu a mezinárodnímu komunismu, v úloze hostitele návštěvníků z SSSR, kteří jistě musí být krajně politicky spolehliví, aby se jim dovolilo jeti na Západ. Nyní jsme opravdu zvědavi, co napíše pan Josef Josten, tento statečný harcovník proti TUZEXU a jiným kontaktům s bolševickými režimy, o panu předsedovi své akciové společnosti. M.R. 94
