MOC. Obsah Unitářských listů ŘÍJEN 2013 SLOVO NA CESTU. Unitářské listy Říjen

SLOVO NA CESTU

Obsah Unitářských listů ŘÍJEN 2013 3 4 5 6 8 10 12 14 15 18 23 26 28 31

Slovo na cestu: Moc (Petr Samojský) Moc, nemoc, ne-moc – a co ještě dál nás napadá? (Božena Arnoštová) Zdraví (Lucie Červená) Moc a nemoc současné medicíny (Jiří Štětina) Moc a nemoc (Václav Diviš) Jak dát životu napětí? (Marek Kettner) Dětská stránka (Mína Hosenseidlová) Meditace: Volba moci a nemoci (Petr Samojský) Kalendárium: Sir John Bowring (Kristýna Ledererová Kolajová) Letem unitářským světem: Ze zahraničí – Příprava žen na pouť do Bolívie, Dvanáct kroků k duchovnímu zdraví Z pražské Unitarie – Návštěva Steva Dicka (Petr Samojský), Z Obce širšího společenství – Sochař bolesti, básník samoty (Kristýna Ledererová Kolajová), Z liberecké Unitarie – Přehled programů (Marcela Prajzlerová), Z teplické Unitarie – S Doubravkou na Doubravku (Jiří Kloboučník), Hostem u Slunečnice – Buďte v říjnu naším hostem (Kristýna Ledererová Kolajová), P rague Unitarian English Language Fellowship (Lena Jurgens) Čtení na pokračování: Prvotní unitářství – II. Vznik (Gabriel Fiala) Slovo po cestě: Vlakem v 6.04 (Josef Musil) Program v obcích NSČU – říjen 2013 Humor solí života

MOC Toto číslo našeho časopisu vás chce inspirovat vší mocí, jak mnoho myšlenek se dá odvodit z třípísmenného slůvka – moc. Ani si někdy neuvědomujeme, do jaké míry je náš život ovlivněn a podmíněn mocí, případně nemohoucností měnit věci, dělat věci, myslet, cítit, tušit, odhadovat a tak dále. Kdyby nebylo výkonné síly, moci, bylo by jen absolutně pasivní JÁ, a otázka by zněla, zda by toto JÁ bylo vůbec existující, kdyby nemělo nějakou aktivní složku činnosti, tedy moc. Ano, je to velmi abstraktní úvaha, ale na druhé straně velmi praktická: existovat znamená být činný, být činný znamená být tvůrčí. A to je základ naší duchovní cesty! – Petr Samojský

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Obci širšího společenství, Obci unitářů v Teplicích, Místní skupině unitářů v Liberci. Názory v příspěvcích nemusí vyjadřovat názor redakce; u autorů neuvádíme akademické tituly. Uzávěrka příspěvků je vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte emailem na [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Miloš Mášik, Petr Samojský; POU: Jaroslava Dittrichová, K. Sofia Kučerová, Eva Pivcová; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Josef Musil. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Grafický návrh a sazba: Jiří Kloboučník. Registrace: MK ČR E 13407.

Unitářské listy • Říjen 2013

3

MOC, NEMOC, NE-MOC – A CO JEŠTĚ DÁL NÁS NAPADÁ? V těchto Unitářských listech se vracíme k nedělnímu shromáždění POU 25. srpna, kde jsme se zamýšleli nad významem slova moc, nemoc a vůbec čehokoliv, co se dá odvodit ze symbolického sousloví ne-moc. Úvodní slovo dáváme Božence Arnoštové, která se nad tématem zamyslela při rozjímání o všem, co při shromáždění bylo řečeno. Není to dobré slovo; touha po moci přinesla v minulosti lidstvu mnoho zlého. Vzpomeňme například Alexandra Velikého, který dobýval jednu zemi za druhou a jeho tažení přinášelo mnoho bolesti a mnoho žalu. Ale měl MOC. A druhá světová válka – Hitler – i on toužil po moci, která byla zaplacena životy milionů lidí. Avšak MOC může přinésti i mnoho dobrého těm, kteří ji použijí pro zlepšení sebe sama. Použijeme-li moc, která nám byla dána, ke změně svých špatných vlastností, odstraníme-li ze své povahy závist, zlobu, nezájem o druhé lidi, a naučíme-li se odpouštět, pomáhat druhým a mít je rádi, pak takto použitá moc bude ke prospěchu všem potřebným. Snad proto byla lidem dána svobodná vůle, abychom ji použili ke svému duchovnímu růstu a plnějšímu životu. – Božena Arnoštová

4


ZDRAVÍ Lucie Červená Ve své úvaze se budu zabývat více zdravím než nemocí. Zdraví je příjemnější a pozitivnější představa než nemoc. Ono je ale vlastně sporné, co je zdraví a co je nemoc. Stejný lékařský nález může u dvou lidí znamenat odlišný reálný stav. Vzpomínám si na svůj zážitek z doby, kdy jsem studovala na VŠ. Několik měsíců mě tehdy trápila velká únava, teploty, bolesti v krku. Po dlouhé době, kdy mi nebylo dobře, mi lékař zjistil na výtěru z krku bakterii zlatého stafylokoka, nasadil silná antibiotika, která mi konečně pomohla a zbavila mě problémů. Byla jsem tedy nadšená, že je mi konečně dobře. Měla jsem za zlé této bakterii, že mi způsobila takové problémy a považovala ji za velkého nepřítele, nad kterým se mi podařilo zvítězit. Jak mě pak ale překvapilo, když lékař mezi řečí zmínil, že bakterii zlatého stafylokoka má v krku spousta lidí a nepůsobí jim žádné potíže. Tedy stejná bakterie pro ně není nepřítelem, a pro mě ano? Záleží zřejmě na mnoha různých okolnostech, jak každý člověk reaguje na konkrétní patogeny. Zda mu působí reálné problémy anebo s nimi žije v harmonii a nikterak jejich přítomností netrpí. Velmi se mi líbí následující definice tzv. pozitivního zdraví – nejde jen o stav bez nemoci, ale o radostný a vyzařující pocit pohody, kdy člověk vykazuje velkou míru celkové odolnosti vůči specifickým škodlivým faktorům. Tedy nejde nám o to zničit všechny patogeny ve svém okolí, naočkovat své tělo proti všem existujícím nemocem a žít ve vydezinfikovaném prostředí, kde nás nemůže nic ohrozit. Jde nám spíše o to, žít v harmonii s patogeny v nás i kolem nás, žít v harmonii se svým okolím, ať je jakékoliv. V této souvislosti si vzpomínám na podobenství o cestě lesem, kdy nemusíme odstraňovat všechny trny, které v lese jsou, aby nás nepopíchaly, stačí si vzít dobré kožené boty, pak už se jednotlivými trny nemusíme zabývat. Je tedy třeba pracovat spíše na sobě a na svém vnitřním nastavení, aby bylo stejně tak odolné, pružné a kvalitní jako ty kožené boty. A jak pracovat na svém vnitřním nastavení? Je třeba uvědomovat si a prožívat své emoce, tedy je nepotlačovat, nebát se jich. Existuje spousta


5

knih, ve kterých je popsáno, které konkrétní negativní emoce či mentální návyky způsobují kterou nemoc. Pokud si ale své emoce (např. zlost, přecitlivělost, úzkostlivost) vědomě prožijeme, nebudou nad námi mít žádnou moc. Na svém vnitřním nastavení můžeme pracovat i tím, že budeme věnovat pozornost svým negativním myšlenkám. Tělo a mysl jsou tvořeny stejnou energií (která má jen odlišnou hustotu); tělo a mysl spolu komunikují, ať chceme nebo nechceme. Většina lidí si je vědoma toho, že pokud konzumují nezdravé jídlo, škodí tím svému tělu. Ale s negativními myšlenkami si většina z nás hlavu neláme, protože nejsou tak hmatatelné, nejsou tak „vidět“. Na naše tělo mají ale stejně destruktivní účinek jako nezdravé jídlo. Dávejme si tedy pozor na své negativní myšlenky, ať vůči sobě samým či vůči druhým lidem. Pokud se nedobrá nekonstruktivní myšlenka vynoří, je třeba se jí zabývat, analyzovat ji a pak ji propustit. Pozitivní zdraví tedy znamená jak fungující tělo a radostnou mysl, tak i harmonicky prožívané vztahy k ostatním lidem, které jsou prosty negativity.

MOC A NEMOC SOUČASNÉ MEDICÍNY Jiří Štětina Zdraví, moc a nemoc jsou důležitými tématy dnešní doby. Řadu let probíhají ve zdravotnictví reformy, v nichž se stát ze své mocenské pozice snaží prosadit různá opatření ke zlepšení zdravotní péče. Je to komplikovaný a nikdy nekončící proces s nejistým výsledkem. Je otázkou, zda se podaří sladit různé zájmy všech účastníků, kteří se na tom podílejí, aby bylo dosaženo všeobecné spokojenosti. V současné liberálně demokratické společnosti, která klade důraz na individualitu a svobodu jedince, se mění i vztah lékaře a pacienta. Pacient se obrací na lékaře v případě zdravotních potíží a očekává od něj, že mu poradí a pomůže. Lékař je ten, který má vzdělání, moderní techniku i léky. V minulosti převládal vztah nadřazenosti lékaře vůči pacientovi (pa6


ternalismus), kdy pacient měl omezené možnosti své volby a odpovědnosti. Dnes je trend, aby byl tento vztah vyváženější a rovnocennější (partnerství) a aby pacient nesl větší díl zodpovědnosti za své zdraví. Ideální situací je informovaný pacient, který spolupracuje se svým lékařem, zná svá práva, ale i povinnosti, které dodržuje. Z toho vyplývá, že nemocný člověk nemusí být ve vztahu k lékaři pasívní a bezmocný. Pacient má právo získat dostatek informací o svém zdravotním stavu a poté se i rozhodnout. Lékař nemůže jednat bez jeho souhlasu. Přes rozmanité problémy ve zdravotnictví nikdo nemůže zpochybňovat přínos současné vědecké medicíny. V posledních letech došlo k převratným změnám v diagnostice a způsobu léčby mnohých chorob. Ale i současná medicína má své stinné stránky – nemoci. Disponuje velkou mocí s možností rozhodovat o bytí a nebytí člověka, kterou si přisvojila, aniž skutečný smysl života člověka pochopila. Nové vědecké poznatky a rozšiřující se technické možnosti vyvolávají i spoustu etických otázek, na které není jednoznačná odpověď. Technický pokrok může přispívat i k odosobnění vztahu mezi lékařem a pacientem. Nadměrná specializace vede ke ztrátě komplexního pohledu na nemocného. Problémy bývají s řešením některých chronických chorob, kdy nelze nabídnout konečné vyléčení, ale pouze stabilizaci stavu. Řada nemocných dnes trpí různými psychosomatickými obtížemi, jejichž léčba vyžaduje většinou delší čas, trpělivost a spolupráci různých odborníků. Samostatnou kapitolu v dnešní době představuje medicínsko-průmyslový komplex (MPK), který zahrnuje vzdělávací instituce, zdravotnická zařízení, pojišťovny a firmy vyrábějící léky a zdravotnickou techniku. MPK má obrovský vliv a jeho působení lze přirovnat k postavení, které kdysi zaujímala církev. V komerčně otevřených dobách musí své pacienty „lovit a udržovat“, primárně uplatňovat svou moc a pochopitelně i vytvářet zisk. Paradoxně tedy medicína jako celek, jakkoli je mocným nástrojem v boji proti nemoci a utrpení člověka, může ho sama svým stínem ohrožovat. Je to podobné jako u afrických kmenů, kdy šaman umí nemoci léčit, ale může je také přivolávat, a proto je třeba se před ním mít na pozoru. Jeden lékař ve svém doporučení pacientům, jak přežít rok 2013 (a nejen ten) ve zdraví, uvádí, aby pacienti naslouchali signálům svého těla a nevěřili slepě lékařům. Zároveň by měli převzít zodpovědnost za vlastní zdraví a nespoléhat na zázraky všemocné medicíny.


7

MOC A NEMOC Václav Diviš Stalo se vám někdy, že jste se chovali slušně a vstřícně, a přesto to některým druhým dalo podnět k nevoli, odtahování se či pomluvám? Nevyčítejte si to. Jsou lidé, kteří se zatím nedokážou očistit od jakýchsi zvířecích prvků. Jako divoké husy mající tendenci uštípat tu, která má jinou barvu peří. Patří sem i různí ti předbíhači ve frontách. Dobře vědí, že předbíhat se nemá. Ale zase podlehnou, když ucítí od okénka vůni vydávaných obědů! Naše psychologie se pokládá za vědu, ale dosud si nevšimla fenoménu, kterému se říká „tři kvality hmotné přírody“. Ovšemže se z něho nemohou vymknout ani lidé! Prastaré indické náboženství, kterému se říká védy (tedy „vědění“) rozlišuje tyto tři kvality (či kategorie) na: nevědomosti, vášně a dobra. I když hranice mezi nimi nemusí být nijak ostré. Lidé v kvalitě nevědomosti nevnímají kýžené a usměrňující zásady, ale konají jen náladově a bez cíle. Není divu, že se sem propadli také narkomani. Lidé v kvalitě vášně rovněž nepochopili, že jsme především duše, a ztotožňují se s tělem. Jejich hlavními lákadly jsou peníze, majetek a moc nad ostatními. Stavějí-li třeba domek, rádi by, aby jim nakonec vznikl pokud možno palác. Obecně se má za to, že toto je i hnacím motorem celé společnosti. Měli bychom však rozlišit, chceme-li palác, nebo naplnit Boží záměr. Lidi v kvalitě dobra charakterizuje jakási prosluněná pohoda, k níž přispívá i oblíbená práce, často intelektuální činnost. Neradi se zaplétají do světských rozmanitostí. Ale nemají nejmenší právo nadřazovat se nad druhé! Už staroegyptský papyrus hlásal, že nemůže být moudrý ten, koho zvolil dav, byť by volby byly maximálně demokratické. Neboť lidí v nižších kvalitách hmotné přírody je samozřejmě víc. A právě demokracie umožňuje, aby jejich přízemní zájmy nabývaly vrchu a udávaly tón ve společnosti! 8


Védy nepotřebují satana. Tvrdí, že touha po hmotných věcech a smyslových požitcích člověku zaručuje, že se bude potkávat se zlem. Ostatně původní význam slova „satan“ je v hebrejštině – „překážka“. Že by tato překážka byla hmotného rázu? Vědomí se očišťuje a rozšiřuje tím, že přestává být závislé na hmotě. Potom prý se může dohlédnout až k Božím pokynům. Ostatně i Kristus radil bohatému mládenci, aby všechno rozdal. A spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do nebeského království. I selský rozum chápe, že způsob pozemského vládnutí by měl být pokud možno co nejblíže Božímu záměru. Ale už Kristus při pohledu na vladařovu hlavu, zobrazenou na minci, dal najevo, že přečasto chce Bůh od lidí docela něco jiného než císař! Není pro člověka zdravé, když má sedět na pověstných dvou židlích. Naše společnost se považuje za civilizovanou a vyspělou. Tuto vyspělost chlubně poměřuje spotřebními koši a růstem HDP. Duchovní lidé jsou už předem vyřazeni ze hry. Lidské osudy jsou doslova předhozeny nějakým chtivcům z kategorie vášně! William Cooper byl bývalý příslušník amerických tajných služeb. Přestože měl toho času dřevěnou nohu, byl 5. listopadu 2001 „zastřelen na útěku“. Vnucuje se pomyšlení, že k tomu přispěla i ta okolnost, že před tím zveřejnil tajný dokument pocházející už z roku 1979. Mluví se v něm o nadcházející 3. světové válce, která by měla probíhat – tajně. Cíl: konečně dosáhnout světovlády. A doporučované metody? Ničení struktur rolnictva a středního stavu. Ustanovení neschopných a naoko demokratických vlád. Obyvatelstvo musí zchudnout krizemi. A nechybí ani vytrvalý a soustředěný útok na intelekt prostřednictvím bezduché výchovy a brutálním pojetím zábavy! Z hlediska dnešního člověka je to úspěšná prorocká vize! I unitáři by měli hledat, kde jsou ty opravdové a nejduchovnější prameny. A pojmenovávat vše pravými jmény. Domnívám se, že to nemá nic společného s nějakým politickým vyhraňováním se, protože nemá smysl se jen pohodlně vézt. Musíme být ve společnosti mezi těmi, kdo usilují o skutečnou duchovní obrodu! Einstein krásně řekl, že problémy společnosti nemůže vyřešit to myšlení, které je způsobilo!


9

JAK DÁT ŽIVOTU NAPĚTÍ? Marek Kettner Slovo nemoc bylo stvořeno na tom základě, že člověk je v určitém stavu něčeho mocen, tedy může něco učinit, např. chodit – a poté se dostane do stavu, kdy tuto moc již nemá. Často se o někom tvrdí, že je nemocný, a zdá se, že je to poznat na prvý pohled, např. vidíte někoho na lůžku v nemocnici či na invalidním vozíku. Ovšem po hlubší úvaze naopak začíná být zřejmé, že člověk moc o druhém tvrdit, zda je právě nemocný či mocný, nemá. Čím je toto dáno? Představte si prosím, že několik metrů před vámi sedí na židlích dva lidé, které jste nikdy dosud neviděli. Můžete o jednom či o druhém povědět, že má moc se ze židle zvednout a dojít k vám? I když je pravděpodobné, že ano, může být pravda, že jeden ze sedících prodělal za svého života těžkou autonehodu, po níž přestal být mocen chodit. Na první pohled tedy není možné určit, kdo z nich má moc k vám dojít a kdo ne. Co když se ovšem jeden ze sedících zvedne, dojde k vám a pak zpět k židli, na níž si sedne, a druhý vám přizná, že si skutečně při nehodě poranil páteř a od té doby se již nepostavil? Situace se zdá být jasná, ale ani nyní ve skutečnosti nemáme možnost určit, kdo je právě mocen se zvednout a kdo ne. Totiž považte – co kdybyste ukázali na člověka, jenž před chvílí k vám došel, pravili: „Ty máš moc chodit,“ a on by se chtěl na důkaz vašich slov zvednout, jenže by ho přesně v tu chvíli ranila mrtvice? A naopak, kdybyste pověděli onomu ochrnutému člověku: „Ty jsi nemocen se zvednout,“ mohlo by jeho tělo přesně v ten moment zareagovat na rehabilitaci, kterou delší dobu podstupuje, a poprvé od nehody dovolit druhému člověku se postavit. Nebo by se v tu chvíli mohl jednoduše stát zázrak, zapůsobila by nějaká skrytá síla a člověka postavila na nohy. On je totiž sám o sobě zázrak, že je kdokoliv mocen udělat byť jediný krok. Nikdo totiž neví, jak přesně zařídit, aby se takový krok stal. Jen žádáme naše těla, aby vykročila – a ona ve většině případů jdou. Ostatně mezi oním člověkem před autonehodou a po autonehodě jako takovým není žádný rozdíl. Je to tentýž člověk, kdo může dát svému tělu signál, aby vykročilo. Co se liší, je pak odpověď jeho těla. 10


Člověk sám o sobě dle mého názoru nemůže nic uskutečnit. Nemá tu moc sám (tedy i za největší nepřízně vlastního těla, mysli, okolí atd.) zařídit, aby se cokoliv stalo. Podmínkou a součástí lidské „moci“ je náklonnost oné skryté síly, která umožňuje, aby se naše přání stávala skutečností. Proto kdykoliv se o někom tvrdí, že je mocný či ne-mocný, znamená to pouze, že jsme ho pozorovali být mocným či ne-mocným v minulosti. O jeho aktuální moci to nevypovídá nic. Protože nikdo neví, komu ona skrytá síla právě pomůže, a komu ne. Zdá se proto, že člověk je v každém okamžiku svého života potenciálně mocný udělat cokoliv i ne-mocný udělat nic. A to dává životu napětí.


11

BUĎME MOCNÍ! Dobrý den, milé děti,

když jsem byla ještě malá holčička, bývala jsem poměrně často nemocná. Maminka mě nutila, abych setrvávala v postýlce, ale tam byla úděsná nuda a mě to ukrutánsky nebavilo. Vždycky mi říkala, že mám teplotku a jsem nemocná, proto patřím do postele. Inu nejspíš měla pravdu, a dokud jsem horečkou jen hořela, tak jsem proti tomu asi ani nic nenamítala. S nelibostí jsem pila vincentku s mlékem a ležela, ale jakmile teploměr, se kterým jsem si musela měřit teplotu, ukazoval před červené číslo, což znamenalo, že už nemám teplotu, hned jsem za maminkou utíkala, rozpřahovala ruce a volala: „Mami, mami. Já už jsem mocná.“ Samozřejmě jsem tím nejspíš chtěla ukázat, že už jsem zdravá, ale tak nějak to slovo mocná asi vyjadřovalo lépe, co jsem cítila. Cítila jsem, že je v mé moci zase dělat nejrůznější věci. Doba nemoci pro mě byla spíše takovou dobou bezmoci a vlastně i nesvobody, zkrátka jsem si nemohla dělat, co jsem jindy mohla a mým vězením byla postel. Pak jsem trochu povyrostla, opustila mě moudrost a bezelstnost malého dítěte a já jsem si začala myslet, že být nemocný je vlastně výhodné, protože člověk nemusí chodit do školy a může se celý den jenom válet v posteli. Být marod u nás doma skýtalo ještě další výhodu - maminka mi obvykle dopřála i něco dobrého k snědku, co jindy na stole nebývalo. Jednou to dokonce došlo tak daleko, že jsem si chtěla nafalšovat vyšší teplotu, abych mohla zůstat pěkně v klidu doma. Tenkráte se u mě nejednalo o žádné vážné nemoci, většinou to byly jen takové kašle a rýmy s teplotami. Moje spolužačka si ale vytrpěla své. Měla takovou zvláštní nemoc, při které jí jedna část těla rostla méně než druhá, což se například projevovalo i tím, že měla jednu nohu výrazně kratší a v rámci léčby musela podstoupit několik operací a bolestivých léčebných náprav, aby se přiblížila 12


nějaké souměrnosti svého těla. Hodně času strávila v lázních, mimo domov. Tak co myslíte, přála si i ona být nemocná? Ne, ona chtěla být naopak zdravá, aby mohla běhat jako ostatní děti, aby mohla být doma a normálně chodit – a to klidně i do školy. Teď, když už jsem dospělá, vidím, že nemoci mají často svoje poselství. Většinou nám říkají: „Zadrž, počkej, rozmysli si to dobře, co chceš udělat!“ Teď si asi říkáte, jak může nemoc mluvit, že je to nesmysl, viďte. Ale to ona opravdu promlouvá ke každému, kdo ji má. Tak třeba – má někdo z vašich příbuzných nemocný žlučník? Ten promlouvá k těm, kteří musejí poněkud myslet na to, co snědí, protože po tučných nebo příliš kořeněných jídlech je ten žlučník může tak potrápit, že na to dlouho nezapomenou. Učí se tak střídmosti. Jiné nemoci nás zase mohou naučit trpělivosti a laskavosti. Prodělané úrazy mohou lidem pomoci jednat více s rozvahou. Zkrátka i nemoc má v sobě nějaké opodstatnění, přinejmenším nám dopřeje vážit si svého zdraví a doby moci, kdy můžeme dělat, co chceme a potřebujeme. Jednou jsem měla nějak moc práce a jenom tak tajně jsem si přála víc volného času a méně povinností. Pak jsem spadla z kola, zlomila si obě ruce a v tu ránu jsem nemohla vykonávat žádné povinnosti a měla veškerý čas pro sebe. Vydatně se mi to přání splnilo. Teď už si jen přeji, abych byla „mocná“ a mohla dělat vše, čím si myslím, že pomáhám světu. Tak to bylo dneska bez pohádky, ale doufám, že přesto poučné. Přeji vám, abyste byli zdraví, tedy mocní, a nemoci přinášející bezmoc, ať se vám vyhýbají velkým obloukem. – Mína Hosenseidlová


13

MEDITACE

KALENDÁRIUM

Sir John Bowring VOLBA MOCI A NEMOCI Jsem nemocen, nemám sil, jsem slabý a vyčerpaný. Anebo jsem zdráv a plný síly, překypuji energií a nadšením? To jsou dva zcela rozdílné stavy bytí. V našem životě se ocitáme jednou v tom, jindy v tom druhém stavu bytí, ale často si nepřipouštíme, že do značné míry je na nás, jaký stav sami sobě přisoudíme. Jak žiji, jak trávím své dny? Co dělám pro své zdraví duševní i fyzické? Co dělám pro to, abych byl plný energie, vyrovnaný se vším, co mne potkává? Co dělám pro to, abych žil tak, jak se mi jeví jako dobré, radostné a šťastné? Ano, znovu si tuto pravdu připomínám: mám osud ve svých rukou. Paní Věčnosti, Pane Veškerenstva, k vám přicházím ve snaze usebrat se ve vašem věčném tichu, abych z vás načerpal naději. Naději, která bude základem pro zítřek i zbytek mého života, abych na ní stavěl a z ní vycházel, a kdykoliv klopýtnu nebo když mne tvrdá ruka osudu přitlačí ke zdi, z ní načerpal novou odvahu k další cestě k harmonii. – Petr Samojský

14


narozen 17. října 1792

John Bowring je v mnoha ohledech zajímavou, ale zároveň poněkud kontroverzní osobností unitářské historie. Proslul především díky svému výjimečnému lingvistickému nadání, ale nelze opomenout ani jeho působení v britských diplomatických službách, zejména na Dálném východě. Ovládal několik desítek evropských i asijských jazyků: minimálně osm z nich plynně, dalších sedm velmi dobře a mnoha dalším rozuměl na takové úrovni, že se jimi dokázal domluvit. Ovšem důležitější je, že z mnoha jazyků, které jsou pro Angličany exotické, překládal (především poezii), čímž zásadním způsobem přispíval k šíření povědomí o existenci malých národů – český nevyjímaje. Byť jeho překlady z češtiny (přeložil Čelakovského Slovanské národní písně, Kollárovy sonety a Rukopis královédvorský) nemají ze striktně jazykovědného pohledu nijak oslnivou úroveň, jejich kulturní význam byl ve své době nezměrný. I proto Jan Kollár zařadil Bowringa ve své básni Slávy dcera do slovanského nebe. John Bowring se narodil v Exeteru v rodině, kde mělo unitářství dlouhou tradici. Jeho otec obchodoval s vlnou a malý John se v jeho podniku zaučoval od svých třinácti let. V roce 1810 začal pracovat v kanceláři v Londýně a firma jej často vysílala na zahraniční služební cesty. Díky tomu mohl aktivně rozvíjet své jazykové schopnosti. Nejdéle tehdy působil Španělsku, 1813–1816. Po návratu založil vlastní podnik a oženil se. Byl aktivním členem unitářského sboru v Hackney. V té době již také překládal a psal, především cestopisy, politické články, ale i duchovní lyriku. Některé jeho básně (například In the Cross of Christ I Glory) se staly velmi populární. Od mládí byl velmi ovlivněn texty osvícenského filozofa a zastánce liberální ekonomie Jeremyho Benthama. (Později se stali dobrými přáteli a po Benthamově smrti byl Bowring pověřen uspořádáním jeho literární pozůstalosti a přípravou vydání jeho sebraných spisů.) Když pak Bentham na začátku 20. let založil časopis Westminster Review, začal do něj Bowring hojně přispívat, až byl v roce 1825 byl jmenován jeho editorem. Díky svým článkům získal značnou reputaci jako politický ekonom a reformátor, konkrétně pak především jako zastánce volného obchodu.


15

V roce 1828 navštívil Nizozemí a v únoru zde získal na univerzitě v Groeningenu titul doktora práv. V následujícím roce pobýval v Dánsku, kde se mimo jiné věnoval přípravě vydání antologie skandinávské poezie. Do 1832 navíc působil jako tajemník pro zahraniční záležitosti v British and Foreign Unitarian Association. Roku 1835 se stal členem parlamentu za skotský volební obvod Kilmarnock Burghs. V následujícím roce byl jmenován ředitelem britské vládní komise ve Francii, která měla sledovat stav obchodu mezi oběma zeměmi. Podobnou činnost pak vykonával také ve Švýcarsku, některých zemích dnešního Německa a v Itálii (postupně, s přestávkami až do počátku 60. let 19. století). Jako poslanec působil roku 1849. Svou politickou kariéru financoval díky investicím do průmyslu na zpracování železa; investoval do hutí v jižním Walesu (a mimo jiné byl znám jako osvícený zaměstnavatel). Ovšem na konci 40. let se jeho podnikům přestalo dařit, přišel o většinu kapitálu a tento neúspěch byl hlavní příčinou, proč přijal nabídku tehdejšího premiéra lorda Palmerstona stát se britským konzulem v Kantonu. Působil zde čtyři roky, 1849–1854, a poté pokračoval v diplomatické službě jako guvernér v Honkongu. V roce 1855 navštívil Siam a vyjednal s tamním králem Mongkutou obchodní smlouvy, jež se dosud běžně označují jako smlouvy Bowringovy. Nicméně jeho guvernérské působení mělo i stinnější stránky, vůči Číně uplatňoval značně agresivní obchodní politiku (podporovanou a vyžadovanou premiérem Palmerstonem) a v podstatě vyprovokoval druhou opiovou válku (1856–1858). Záminkou k ní se stal incident s pašeráckou džunkou Arrow, která plula bez povolení pod britskou vlajkou. Bowring kvůli tomu nechal obléhat a ostřelovat přístavní město Kanton, čímž de facto dostal obě země do válečného stavu. Po dvou letech vojenského konfliktu Čína kapitulovala a Velká Británie zde upevnila své dominantní postavení. Tato válka byla jako neetická velmi ostře kritizována opozicí v britském parlamentu a lorda Palmerstona, který Bowringovy kroky hájil, téměř stála post premiéra. V roce 1859, po krátkém diplomatickém působení v Itálii, odešel Bowring do výslužby. V Hongkongu je po něm dodnes pojmenováno město Bowrington. Bowring byl dvakrát ženatý a obě jeho paní byly také unitářky. S první ženou Mary měl pět synů a čtyři dcery. Mary bohužel zemřela v Honkongu v roce 1858 na otravu arsenem (obětí měl být i sám Bowring – jednalo se o čínský pokus jej zabít v rámci opiové války). Druhou ženu Deborah, známou unitářskou aktivistku a podporovatelku hnutí za volební právo

žen, si vzal o dva roky později. Tento svazek již zůstal bezdětný. John Bowring zemřel po krátké nemoci dne 23. listopadu 1872 ve věku osmdesáti let v Exeteru, jen kousek od místa, kde se narodil. Zajímavé je, že žádné z jeho dětí se nepřiklonilo k unitářské víře. Jeho syn Lewin pak v roce 1877 nechal vydat otcovy Vzpomínky. Z nich mimo jiné vyplývá, jak moc byl Bowring, pomineme-li politiku, uchvácen asijskými kulturami a jak vysoce si jich cenil. Návštěvu Siamu pak považoval za nejzajímavější část svého života. Navíc kniha Království a lidé Siamu, kterou po ní napsal, je dodnes velmi oceňovaným cestopisem. – Kristýna Ledererová Kolajová

16



17

LETEM UNITÁŘSKÝM SVĚTEM

ZE ZAHRANIČÍ

PŘÍPRAVA ŽEN NA POUŤ DO BOLIVIE Bude to, pravda, až za dlouho, ale unitářské ženy z celého světa se začínají připravovat na pouť do Bolívie, která se bude konat v roce 2015. Hlavní organizátorkou je bolivijská aktivistka Olga Flores, zakladatelka bolivijské unitářské organizace v La Paz. Pokud některá z našich žen bude mít zájem se připojit, bude bezpochyby vítána! V takovém případě se může obrátit přímo na vedoucí ICUUW Zsófii Sztranyiczki, která podá podrobné informace. Její e-mailová adresa je: [email protected] DVANÁCT KROKŮ K DUCHOVNÍMU ZDRAVÍ Unikátní knihu, která čtenáře vede k duchovnímu zdraví, vydává britský The Lindsey Press. Kniha má co nabídnout komukoliv, kdo se zajímá o duchovní otázky a hlásí se, nebo naopak nehlásí, k jakékoliv světové duchovní tradici, ale vychází specificky z tradice unitářské – je založena na základních unitářských hodnotách a principech. Autorem knihy je David Usher, nám dosti dobře osobně známý britský unitářský duchovní. Více informací a možnost objednávky je zde: www.unitarian.org.uk/info/news-twelve_steps_for_spirutual_health. shtml

Z PRAŽSKÉ UNITARIE

NÁVŠTĚVA STEVA DICKA V říjnu nás poctí návštěvou Steve Dick, výkonný ředitel Mezinárodní rady unitářů univerzalistů (ICUU). Steve u nás byl již vloni při příležitosti oslav 90. výročí založení českého unitářství jako jeden z mezinárodních účastníků. Tentokrát je to pro nás výtečná příležitost se s ním znovu setkat a jeho prostřednictvím se lépe seznámit s mezinárodní kulturou unitářů po celém světě. Zajišťování kontaktů a spolupráce je totiž hlavním úkolem ICUU. Abychom Steva lépe představili, uveďme si pár životopisných informací. Steve se narodil v USA, unitářským duchovním se stal ve Velké Británii, kde také žije. V předchozích povoláních pracoval jako diskjockey, žurnalista a ředitel ekumenické náboženské organizace. V současné době ho jeho služba přivedla do mnoha zemí světa na všech kontinentech a osobní seznámení s rozmanitými unitářskými kulturami a tradicemi ho přivedlo k hluboké úctě k nim. 18


Steve bude v Praze poslední říjnový víkend, setkáme se s ním samozřejmě při nedělním shromáždění a pak následující úterý při prezentaci. Také se setká s Ústředním správním sborem, pro který má připravenou prezentaci a jejíž výstup bude dostupný i všem členům NSČU. – Petr Samojský

Z OBCE ŠIRŠÍHO SPOLEČENSTVÍ

SOCHAŘ BOLESTI, BÁSNÍK SAMOTY Pozvánka na poslední z cyklu putování za spiritualitou velkých tvůrců Sochař František Bílek a básník Bohuslav Reynek zdánlivě nemají mnoho společného. Nespojuje je ani stejná generace, ani umělecký žánr, ani snad kraj či místo, kde žili. Ovšem jedna spojnice je přece jen zřejmá – stačí jen trochu znát jejich tvorbu. Oba byli hluboce duchovně založení, oba věřící a pro oba navíc tato bytostná, niterná zbožnost určovala hlavní cíl i smysl jejich umělecké tvorby. A dá se říci, že oba si tak dobrovolně zvolili skromný život v ústraní namísto umělecké bohémy a společenského uznání, které je možná mohlo čekat, kdyby se povahou svých děl tolik nevymykali z dobových uměleckých proudů. Nadčasovost a ryzost jejich tvorby proto byly plně doceněny až s velkým časovým odstupem. To je také důvod, proč jsme se v Obci širšího společenství rozhodli věnovat závěrečné putování našeho programového cyklu inspirovaného spiritualitou právě těmto dvěma velkým postavám českého umění. Za jejich odkazem se vydáme v sobotu 19. října. Nejprve navštívíme Bílkovu vilu v Chýnově, kde je velmi pěkná expozice jeho děl, a místní hřbitov, pro nějž Bílek vytvořil několik netradičních náhrobků. V druhé části dne pak budeme procházet krajem, který můžeme znát z Reynkových grafik i básní – okolím Petrkova a Svatého Kříže na Havlíčkobrodsku. Srdečně zveme každého, kdo má rád podzimní zadumanou a ztichlou krajinu a chce si k ní přidat nový prožitek – třeba v duchu úryvku jedné z Reynkových básní z knihy Podzimní cesty: Podzimní cesty klikaté, zbavené okras ovsů, žit, pouť hlubokou teď konáte, do samot duše jdete žít! ...


19

Pokud byste se chtěli tohoto putování zúčastnit, přihlašte se prosím co nejdříve e-mailem na [email protected] nebo osobně u P. Samojského či K. Ledererové Kolajové, tajemnice obce. – Kristýna Ledererová Kolajová

Z LIBERECKÉ UNITARIE

PŘEHLED PROGRAMŮ Unitáři v Liberci zahájili po letních prázdninách svá pravidelná setkávání první úterý v měsíci 3. září 2013 přednáškou K. Sofie Kučerové s tématem „Duchovní orientace v současném světě“. Slova zamyšlení byla zaměřena ke spiritualitě dnešních dnů a potřebám člověka objevovat duchovní obsahy, vedoucí k odhalení smyslu vlastní existence. Po přednášce jsme si společně prohlédli výstavu obrazů, která je umístěna v areálu knihovny. Výstava obrazů vzešla z tvůrčí dílny liberecké skupiny, u které maluje i naše členka Sváťa Zenklová. Při závěrečné diskusi se všichni dohodli na společných setkáních při plánovaných akcích, jako bude například nadcházející literární odpoledne v říjnu, turistický výlet za přírodními záhadami Liberecka a tvůrčí dílny, které se uskuteční do konce roku. Své dojmy z přednášky i z prohlídky obrazů jsme opět společně zhodnotili „U Neptuna“, na našem již tradičním místě. – Marcela Prajzlerová

Z TEPLICKÉ UNITARIE

S DOUBRAVKOU NA DOUBRAVKU Možná si někteří z vás vzpomenou, že v loňském roce jsme v Teplicích, v rámci přátelského setkání s rodi nou Samojských, uskutečnili zcela spontánní akci, kterou jsme nazvali „S Doubravkou na Doubravku“. Oni mají Doubravku, my máme Doubravku, proč to tedy nedat dohromady? A tak se tehdy uskutečnilo v Teplicích setkání s Kateřinou, Petrem a malou Doubravkou a společně jsme si vyšlápli na naši Doubravku – vrch v bezprostřední blízkosti Teplic se stejnojmenným hradem na vrcholku. Kromě nádherného pohledu do Teplické kotliny a na vrcholky Krušných hor jsme prožili příjemné chvíle při společné zábavě, zpívání a dalším. Všem se akce velmi líbila, proto jsme si již tenkrát slíbili, že: Za rok opět!

20


Slovo se stalo skutkem 19. srpna. Obec unitářů v Teplicích přivítala opět rodinu Samojských, Doubravka již o něco povyrostla, naše pozvání přijal i Jakub Skořepa z Prahy, a tak jsme mohli odstartovat již druhý ročník. Zahájili jsme tentokrát společným obědem v lázeňské restauraci a poté jsme se již vydali k našemu cíli. Cesta nás vedla kolem nově vybudovaných skleníků botanické zahrady, okolo teplické hvězdárny a pak již se blížilo úpatí Doubravské hory. Když jsme začali stoupat směrem k vrcholu, ukázala nám příroda svoji méně příjemnou tvář v podobě deště. Navzdory nepřízni počasí jsme dorazili na vrchol, na hradní nádvoří. Dlužno dodat, že teplický hrad bohužel postrádá onen minimální zájem návštěvníků, kvůli kterému se již vyplatí provozovat různé turistické služby zpříjemňující chvíli oddechu v cíli. Díky osobním kontaktům jedné z našich členek se nám podařilo zapůjčit si klíče od někdejšího rytířského sálu a ukrýt se před neustávajícím deštěm. Pro malou Doubravku byla opět připravena zábava s pohádkovými postavami a hledáním pokladu; škoda jen, že naše pozvání nevyužilo více dětí. Po sestupu, opět do náruče starobylého lázeňského města, jsme stejně jako loni společně poseděli v lázeňské cukrárně, vlastně palačinkárně, kde si každý vybral podle své chuti. Horký čaj, káva a nějaký ten zákusek přišly opravdu vhod. I přes nevlídné počasí, které nás tentokrát provázelo vlastně po celý den, nikdo z nás neztratil dobrou náladu a věřím, že jsme si všichni odnesli příjemný zážitek. A přejme si, aby naše putování s Doubravkou na Doubravku našlo příští rok další nové příznivce a sešlo se nás v Teplicích mnohem více. – Jiří Kloboučník

HOSTEM U SLUNEČNICE

BUĎTE V ŘÍJNU NAŠÍM HOSTEM! Tématem pro tento měsíc je Význam minulosti v našem životě. V ústřední přednášce se vrátíme k jednomu významnému letošnímu výročí: 1150 letům, jež uplynuly od příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje na území naší rebubliky. Tyto dva vzdělané byzantské bratry známe především jako tvůrce nejstaršího slovanského písma a duchovní, kteří u nás zavedli jako bohoslužebný jazyk staroslověnštinu. Tím dosáhli obrovsky důležité věci: od té doby i prostí lidé bohoslužbám rozuměli!


21

ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ Jak se ovšem proměňoval jejich kulturní a společenský význam v toku času? Jak se na ně dívali Češi ve středověku, řekněme půl tisíciletí po jejich působení; jak třeba za národního obrození? A jak v době jejich svatořečení, před koncem 19. století? A co dnes? Stojí jejich odkaz stále tak vysoko jako v minulosti? Tyto otázky se pokusí v přednášce 8. října zodpovědět doc. Petr Kubín, jenž se ve svém odborném díle mimo jiné věnuje českým světcům. Hlavnímu tématu o významu minulosti v našem životě však bude věnován i další úterní program – o týden dříve naše téma bude uvedeno promítáním filmu s prostorem pro diskusi. Srdečně zveme vás i vaše přátele! – Kristýna Ledererová Kolajová

PRAGUE UNITARIAN ENGLISH LANGUAGE FELLOWSHIP

Dne 21. září oslaví naše skupina Mezinárodní den míru Spojených národů. Hostem bude Christine Burden z Mezinárodní asociace žen, která nám sdělí informace o programech týkajících se vzdělávání o míru, do kterých je zapojena spolu s jinými členkami asociace. První víkend v říjnu se v Unitarii v Karlově 8 bude konat zvláštní meditační kurz nazvaný Metta Bhavana, od 19 hodin jej 4. října povede Mark Shiels. V sobotu 5. října budeme mít zvláštní hudební shromáždění, během nějž oslavíme kulatiny dvou našich členů: Nancy, které bude sedmdesát, a Simona, kterému bude padesát. Hudbu poskytne Ilona Fijal a jiní hudební hosté. Nadále budeme mít oběd po našich sobotních shromážděních, ke kterému všichni přineseme jídlo pro ostatní. – Lena Jurgens

22


PRVOTNÍ UNITÁŘSTVÍ Gabriel Fiala

II. Vznik

Vznik prvotního unitářství je spojen se švýcarskou Ženevou, kde v r. 1553 tragicky skončila životní pouť jednoho z nejvýznamnějších antitrinitářských myslitelů Michaela Serveta 1) a kde se s jeho myšlenkami během soudního procesu seznámila skupinka italských kalvinistů. V jejím rámci poté vznikla první zárodečná buňka unitářského hnutí, k níž se brzy přidali další sympatizanti z řad italské emigrace v různých švýcarských městech. Pro historii unitářství jsou nejdůležitější tři osobnosti: strýc Laelius 2) a synovec Faust 3) Socinové a Jiří Blandrata 4). Socinové vytvořili pevný myšlenkový rámec (Laelius položil základy, jež Faust rozvinul), a proto bývá prvotní unitářství často označováno jako sociniánství, a Blandrata jako lékař královen a dvorních dam šířil myšlenky Socinů a jejich stoupencům zajišťoval ochranu z řad vládnoucích vrstev. Zatímco L. Socinus kvůli své předčasné smrti působil dále jen svými myšlenkami, jeho synovec Faust i J. Blandrata se přímo podíleli na vzniku prvních unitářských církví v Polsku a Sedmihradsku. Blandrata se po pětiletém pobytu v Polsku, kdy výrazně pomáhal tamním antitrinitářům, stal r. 1563 lékařem na dvoře sedmihradského knížete Jana II. Zikmunda Zápolského, a po dvou letech se mu pro unitářské ideje podařilo získat kalvinistického biskupa a dvorního kaplana knížete Františka Davida 5). Kníže pod jejich vlivem vydal r. 1568 edikt o plné náboženské svobodě a r. 1571 byli unitáři uznáni za jednu ze čtyř státem chráněných církví. Blandrata působil ve službách i následujícího knížete Štěpána Báthoryho, který potvrdil státní uznání unitářské církve, ale zároveň zakázal další „inovace“, což mělo na další vývoj unitářství v Sedmihradsku výrazně neblahý vliv. Biskup David totiž pokračoval ve své radikalizaci a dospěl k názoru, že Ježíš by neměl být vzýván v modlitbách 6), což by znamenalo směřování unitářství za hranice křesťanství a vzhledem k autoritě bible v řadách unitářů přiblížení se k židovství. Blandrata, vědom si hrozící katastrofy, jak


23

ohledně změny charakteru unitářství, tak ve smyslu porušení zákona proti inovacím, se snažil Davidovi jeho postoj rozmluvit, a když neuspěl, pozval r. 1578 do Sedmihradska Fausta Socina. Ani tomu se však po několikaměsíční debatě nepodařilo uspět, naopak se David ve svých názorech ještě utvrdil, a tak Blandrata následujícího roku obvinil Davida z porušení zákona, aby zachránil před hrozícím zničením alespoň unitářskou církev. David byl odsouzen k doživotnímu vězení, kde po několika měsících zemřel 7). Za následujícího biskupa, kterým se za podstatného Blandratova přispění stal Demetrius Hunyadi, byla otřesená církev alespoň částečně stabilizována a přetvořena ve funkční těleso, ale prakticky ztratila původní rovnoprávné postavení, i když zpočátku alespoň částečně pomáhal Blandratův vliv u dvora. Blandrata sám již pak do dění v církvi nezasahoval a soustřeďoval se na svou lékařskou praxi u dvora. V řadách Davidových stoupenců však pokračovala radikalizace, která vyústila ve vznik šabatarianismu 8), tedy nežidovského (národnostně) židovství (vyznáním), čímž došlo k potvrzení oprávněnosti předchozích Blandratových obav. Faust Socinus mezitím odjel do Polska, kde již r. 1563 vznikla osamostatněním antitrinitářského křídla kalvinistické církve Menší reformovaná církev, jejíž členové si říkali „polští bratří“, ale ostatní jim přezdívali „ariáni“ 9). Podobně jako v Sedmihradsku i v Polsku řešili problém s radikály, jako byli Bělorus Simon Budný 10) či Řek Jakub Palaeolog 11), kteří směřovali k striktnímu monoteismu v židovském stylu, ale spor s nimi byl zakončen relativně smírně bez potřeby zásahu státní moci. Velkou roli v tomto ohledu sehrál právě Faust Socinus, který ačkoliv se kvůli rozdílnému pohledu na křest členem církve nestal, byl postupně přijat za jejího neformálního vůdce. Velmi podrobně rozpracoval její učení a vtiskl mu unitářský charakter. Nejvýznamnějším dílem jeho a jeho spolupracovníků je Rakovský katechismus 12), který detailně vysvětluje a obhajuje proti námitkám protivníků nauku polských bratří. Vzhledem k tomu, že jej za svůj přijali i sedmihradští unitáři, lze jej považovat za nejvýstižnější pramen o učení prvotních unitářů, a proto bude taktéž zdrojem pro další výklad.

1) Lat. Michael Servetus, špan. Miguel Serveto Conesa, fran. Michel de Villeneuve (podle rodiště Villanueva de Sijena), 1509/11-1553. Španělský lékař (objevitel krevního oběhu) působící ve Francii a zabývající se i mnoha dalšími vědními obory, mj. teologií, v jejímž rámci odmítl nauku o trojjediném Bohu. Dle jeho názoru je Bůh jeden jediný projevující se třemi způsoby (asi jako voda se vyskytuje jako pevný led, tekutá voda či vodní pára), z čehož vyplývá i uznání Ježíšovy dvojí (lidské a Boží) přirozenosti (na rozdíl od unitářů). Servet vydával své knihy pod pseudonymem (paradoxně jím bylo jeho původní příjmení, protože francouzské občanství přijal jako de Villeneuve), takže se mohl nerušeně věnovat lékařské praxi. Nakonec byl však udán inkvizici, ale z vězení se mu posléze podařilo utéct. Cestou do Itálie se neprozřetelně zastavil v Ženevě, kde navštívil kázání Jana Kalvína (s ním si dříve dopisoval, ale Kalvín nechtěl akceptovat jeho emotivní tón a korespondenci ukončil), byl však rozpoznán, zatčen, městskou radou odsouzen a upálen. 2) Lat. Laelius Socinus, it. Lelio Francesco Maria Sozzini, 1525-1562. 3) Lat. Faustus Socinus, it. Fausto Paolo Sozzini, pol. Faust Socyn, 1539-1604. 4) Lat. Georgius Blandrata, it. Giorgio Biandrata, maď. Blandrata György, 1515-1588. 5) Lat. Franciscus Davidis, maď. Dávid Ferenc, 1510-1579. Na jeho duchovní cestě byl výrazný pohyb od křesťanství tradičního směrem k jeho radikálnímu pojetí: původně byl katolík, později luterán, následně kalvinista a nakonec „klužského vyznání“ (viz první část). 6) Křesťané se modlí k Bohu Otci skrze Syna v Duchu svatém. Ono prostřednictví Syna (a tomu odpovídá, když se modlí k Ježíši, což v podstatě znamená, že se modlí k Otci skrze Syna) je pro křesťanství zásadní. 7) Tento tragický konflikt sice na nás může působit absurdně, ale ukazuje, jak i pro prvotní unitáře byly jisté nepřekročitelné meze. A hlavně je to svědectvím o tom, že pro křesťanství není podstatné učení o trojjediném Bohu, ale právě osobní vztah k Ježíši jako prostředníka k Bohu. 8) Více viz: Judit Gellérd – Spiritual Jews of Szekler Jerusalem (A Four-Centuries History of Transylvanian Szekler (Székely) Sabbatarianism), na serveru: w3.enternet.hu 9) Ariánství bylo ve starověku nejvýraznější alternativou k pravověří. Uznávalo sice Ježíšův podíl na Božím bytí (tedy i jeho předlidský původ), ale mělo za to, že Ježíš byl stvořen v čase jako první z bytostí, takže není plně začleněn v Bohu. To byla i původní (předsocinovská) nauka polských bratří. 10) Bělorus. Symon Budny, pol. Szymon Budny, rus. Simeon Budnyj, 1530–1593. 11) Lat. Iacobus Palaeologus, řec. Iakobos Palaeologos, it. Giacomo da Chio, 1520–1585. 12) Anglický překlad (Racovian Catechism) z r. 1818 je přístupný na serveru: www.archive.org (nasnímaný text byl bohužel uložen ve formátu textového souboru, tudíž je velmi nekvalitní, např. poznámky jsou obtížně odlišitelné od vlastního textu, ale přece jen je do značné míry čitelný), stručný výtah „The Racovian Catechism – Origin and Summary“ od Allona Maxwella je k dispozici na: home. pacific.net.au

Poznámky: Detailní informace k historii prvotního unitářství jsou obsaženy v knize E. M. Wilbur – A History of Unitarianism I (1945) a II (1952), na serveru: www.sksm.edu kde lze v obsahu příslušná místa snadno nalézt (Polsko v díle I, Sedmihradsko v díle II).

24



25

SLOVO PO CESTĚ

Vlakem v 6.04 Josef Musil Petr Samojský zahájil toto číslo svým Slovem na cestu, následovaly zajímavé úvahy o moci a ne-moci, a mne si osud vyvolil, abych říjnové vydání Unitářských listů na dané téma ukončil Slovem po cestě, jež se začalo odvíjet ještě na cestě. Říkám-li, že mě osud vyvolil, není to nadsázka. Zkušenost, o které vám budu vyprávět, bych si totiž sám o sobě nevybral. Začalo to v 6.04 ráno, v úterý 3. září v Českých Budějovicích. „Ukončete nástup, vlak je připraven k odjezdu!“ hlásal nádražní tlampač. Těšil jsem se, jak si po noční směně pospím ve vlaku cestou domů do Tábora. Třetí září se s létem loučilo lahodným, hřejivým svítáním, já seděl v kupé sám a kochal se pohledem na vlahé lesy, když jsme za zády nechali jihočeskou metropoli. První sluneční paprsky si probíjely cestu mezi lesními stromy a dlouhými závoji světla se zabodávaly do ranní mlhy. Rychlík zastavil ve Veselí nad Lužnicí, nikdo ke mně nepřistoupil, usnul jsem a vzbudil jsem se v Soběslavi, když se vlak s trhnutím zase zastavil. Do vagonu se vyhoupli studenti a mezi nimi muž v černé kožené bundě. Vlekl těžký kufr a rozhlížel se, ke komu přisednout. Otevřel jsem dveře. „Pojďte, mám tu volno.“ „Dík. Já jedu z kriminálu. Že prej jsem chtěl podřezat nějaký cikány. To je fakt. Ale voni si začali, degeši zkurvený!“ započal konverzaci, zavřev za sebou dveře. Vysypal ještě plno nadávek na cikány, kvůli nimž byl zavřený, a pikantní bylo, že sám měl kůži snědou jako leštidlo na hnědou obuv. Čím víc nadával, tím ostřeji metal blesky z černých uhrančivých očí a ty dávaly na srozuměnou, že když se začne takto rozpalovat, brzy se stane neštěstí. Náhle si prudce stoupl, postavil se přede mě a – „Dejte mi nějaký peníze.“ Něco jsem v peněžence měl, jenomže proč bych mu je měl dávat? Já probděl noc prací, zatímco on podle odéru, který se kolem něj linul, ve stejném čase někde popíjel. Ale říct Nedám jsem si v té chvíli nedovolil. Něco dát musím. „Neměj mi to za zlý, kamaráde, já měl u sebe jen na vlak; ještě mi zaměstnavatel nezaplatil. Dám ti cigárko, chceš?“ Nabídl jsem mu červené marlborky stovky. Vytáhl si z krabičky jednu, očividně potěšený značkou, a já mu podal ještě další dvě cigarety. Tu mě napadlo, že když jsem mu ukázal, že kouřím dražší cigarety, neuvěří mi, že u sebe nemám peníze. On si ale sedl vedle mě a začal vykládat o svém životě. Od šestnácti let zná jenom kriminál. Když ho z něj pustí, obratem se tam zase vrací. A mezitím někoho zmlátí, zmrzačí, pořeže, je možné, že řekl podřeže, ale já měl najednou takový strach, že se mi všechno slévalo. Přemýšlel jsem, jak odtud. Čím déle totiž vyprávěl, tím víc byl rozzuřený na nespravedlnost světa, která ho vždycky zažene zpátky do vězení. Když popisoval, jak koho zřezal, nevědomky ty pohyby dělal rukama před sebou a přitom měl hlavu otočenou ke mně. Kdybych se 26


zvedl, dostal bych se právě do těch rozčilených rukou. Otevřely se dveře a nakoukl průvodčí. Starší chlap. Změřil si pohledem propuštěného vězně. „Šéfe, sorry, nemám prachy.“ – „Hm. A kam jedete?“ – „Do Tábora.“ Podíval jsem se na průvodčího pohledem zoufalého člověka, který se potřebuje dostat z nebezpečí. Pohledem naznačil, že to pochopil. Řekl: „Hm,“ zavřel nás v kupé a odešel. A už se nevrátil. Snědý muž v černé bundě si zapálil cigaretu. Dobrácky jsem mu řekl: „Tak si skoč zakouřit na záchod, když tě průvodčí nechal jet zadarmo, ať ho zbytečně neprovokuješ.“ Vyskočil a stoupl si znovu přede mě. Řval, co mu celej tenhle zkurvenej svět může, lítala sprostá slova, v očích se mu blýskalo a já čekal, kdy se mu v ruce objeví nůž. A znovu začal vykřikovat, jak a proč koho kde zmlátil a jeho ruce se míhaly před mým obličejem i s tou zapálenou cigaretou. Ze Soběslavi do Tábora je to několik minut, ale já nevěřil, že se tam živý dostanu. Muž se vyžíval právě v líčení situací, kdy někoho pobodal, a bylo zřejmé, že ví, co říká, jenomže neví, co dělá. Alkohol v krvi a zuřivost z něj dělala šelmu těsně před útokem. A venku svítilo sluníčko skrz stromy, z vedlejšího kupé se neslo štěbetání studentíků jedoucích do školy. Průvodčí byl kdovíkde, leč v bezpečí. Já ne. Nu, umřu tedy ráno ve vlaku – napadlo mě a kupodivu jsem se s tím smířil. A zase zlom. Muž přestal popisovat, jak koho zmrzačil, a začal líčit, co mu dotyční předtím udělali. Nesměle jsem podotkl: „To je nespravedlnost. To si k tobě nikdo nesmí dovolovat.“ Jako bych řekl kouzelnou formuli. Posadil se vedle mě a sypal ze svebe všechny křivdy, které se mu kdy staly. Projížděli jsme právě Planou na Lužnicí, Tábor nadosah. Chodit v jeho botách bych nechtěl ani minutu. Už jako chlapci mu osud rozdal karty, jak nejhůř to šlo, a jakmile se jednou dostal do nápravného zařízení, pohltila ho naplno špatná společnost, ze které se nedokázal vymanit. Každým dalším návratem za mříže se zmenšovala šance, že by mohl někdy soužít s běžnými lidmi. Když jsme přijížděli k táborskému nádraží, sáhl do kapsy a ukázal figurku černokněžníka. „Tohle mi vyrobil kámoš v krimu. Prej jsem to celej já.“ „No, nějaká podoba tam bude,“ uznal jsem. Zasmál se. „Viď? Nosím toho černokněžníka pořád u sebe, mám ho moc rád.“ „A co budeš dělat na svobodě? Kam půjdeš?“ „Nic dělat neumím. Znám jen kriminál. Někdo mě nasere, brzy mi dojdou prachy a tak se to zase semele a zase pudu bručet.“ „Určitě nejsi v jádru špatnej člověk,“ povídám mu. „Jen máš v životě strašnou smůlu hned od samýho začátku. Nevím ale, jak bych ti pomoh. Já na tebe aspoň budu myslet, aby se ti začalo vést líp.“ „Děkuju.“ Nato sáhl do další kapsy a vyndal mobilní telefon. „Nechceš ho?“ Zdvořile jsem odmítl, ale to už jsme vystupovali. „Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal jsem se ho a představil jsem se: „Já jsem Pepa.“


27

Podal mi ruku. „A já Míša.“ Míša, žádný Majk Killer. A dokonce to pronesl tak mazlivě, jako by jeho vlastní jméno bylo to jediné, co mu nikdy v životě neublížilo. Na peroně v Táboře mi řekl: „Nedal bys mi eště nějakou cigaretu?“ Sáhl jsem do krabičky a dal jsem mu otýpku cigaret. „Díky, jseš hodnej,“ poděkoval Míša během chvilky už podruhé. Zamíchal jsem se do davu mířícího k podchodu a ztratil jsem se mu. Neztratil jsem ho ale z mysli. Upřímně mu přeji, aby se mu vedlo líp. Zaslouží si to. Daroval mi život. Jistě by pro něj nebylo těžké mě zabít, a přece to neudělal. Dokonce mi chtěl dát i mobil, i když nejspíš kradený. A co já dal jemu kromě cigaret? Nic. Chtěl jsem mu něco říct o víře, ale nic mě nenapadlo, jen ta slova o svobodomyslnosti našeho náboženství. Ta se objevují i v příspěvcích tohoto čísla. Jenže svobodomyslnost a liberalita rozhodně není to, co by ho v jeho těžké situaci postavilo na pevné nohy. Právě jeho svobodomyslnost mu je celý život podtrhávala. Kdyby na mém místě stál dobrý křesťan, věděl by hned, co má onomu muži říct. Muslim jistě taky. A co má nabídnout unitář? Unitářské principy? Svobodu svědomí, používání kritického rozumu i v náboženství? K čemu by to nešťastníkovi bylo? Asi nejsem ani dobrý unitář, když nevím, jak takovému člověku pomoci. Poradí mi někdo? ••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

27. 10. Jednota v rozdílnosti – jak nás stvořil Bůh

Steve Dick Lidé se často dívají na rozdílnosti v jazycích a kultuře jako na nepříjemné zlo, některá náboženství v té souvislosti připomínají příběh zmatení jazyků při stavbě babylónské věže. Různorodost je ale jedním z největších darů, které nám byly dány; to je osvobozující pravda. Pro zájemce se po shromáždění koná řízená meditace s Jirkou Šulcem.

ZVLÁŠTNÍ PROGRAMY BĚHEM TÝDNE út 1. 10. Hostem u Slunečnice: Cyril a Metoděj

Anenská 5, 18.00, videopřemítání Pro inspiraci k diskusi zhlédneme dokumentární film věnovaný historii a odkazu Cyrila a Metoděje.

po 7. 10. Meditace s úsměvem

Karlova 8, 18.00, vede Jan Žlábek

út 8. 10. Hostem u Slunečnice: Cyril a Metoděj očima středověkých hagiografů

PRAHA – Pražská obec unitářů, www.unitaria.cz/praha NEDĚLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ, Anenská 5, 10.30 hodin

Anenská 5, 18.00, přednáška Petra Kubína Dva vzdělaní bratři ze Soluně přinesli v 9. století Slovanům na Moravu mnoho zásadních náboženských i kulturních podnětů: například zdokonalení křesťanské věrouky, a zejména písmo uzpůsobené národnímu jazyku. Jak se ale proměňoval význam jejich působení v naší kultuře poté, co se toto písmo – hlaholice – stalo pro české země slepou vývojovou větví? Vstupné: 40 Kč / 30 Kč unitáři, senioři, studenti.

6. 10. Laskavost zdarma darovaná

út 15. 10. Smysl bytí: 2. Smrtelnost a nesmrtelnost

PROGRAM V OBCÍCH NSČU ŘÍJEN 2013

K. Sofia Kučerová Zamyšlení nad pátým z klíčů svazku unitářských principů: soucitem, rovností a spravedlivostí v mezilidských vztazích. Pro zájemce se po shromáždění koná cvičení Velký strom s Honzou Kalousem.

13. 10. Čtvrtá neděle: Láska

Anenská 5, 18.00, K. Sofia Kučerová Kurs podle stejnojmenné knihy Karla Hašpla zkoumající přirozenou podstatu lidské cesty životem. V rámci kurzu je nutno průběžně studovat příslušné kapitoly.

út 22. 10. Romantické duchovní sbory

Takzvaná čtvrtá neděle, která patří účastníkům shromáždění a na které se všichni účastníci mohou aktivně podílet. Zamysleme se společně nad tématem lásky, nejdůležitější hodnoty lidského života. Po shromáždění se bude konat dramatizace unitářských vtipů v podání Uni-Dráma „S úsměvem jde všechno líp“.

Anenská 5, 19.00 Benefiční sborový koncert pěveckého sboru SUDOP. Výběr z méně známých skladeb XIX. století – J. Brahms, E. Elgar, E. Grieg, K. May, Ch. Gounod a další. Sbormistr Tomáš Čechal, spoluúčinkují Zuzana Procházková – varhany, Naďa Chrobáková – soprán, Musica Notturna.

20. 10. Pro děti i dospělé: Všechno má svůj příběh

čt 24. 10. Existuje Boží spravedlnost?

Petr Samojský Slavnost žehnání vodám – výroční slavnost našeho společenství. Přineste vzorky vody, které jste přivezli z dovolené, výletu apod. Po shromáždění se koná Cicerónský seminář, zaměřený na umění rétoriky. 28


Karlova 8, 17.00, Luděk Pivoňka Někteří lidé tvrdí, že si během hypnotické regrese vzpomínají na své minulé životy. Můžeme důvěřovat jejich výpovědím, nebo je máme brát spíše jako myšlenkové halucinace?


29

út 29. 10. Víra svobodomyslných křížem krážem celým světem

Anenská 5, 18.00, prezentace Steve Dick Prostřednictvím slova, fotografií, hudby a videa navštívíme skupiny praktikující svobodomyslnou víru, které nesvazují krédem nebo dogmatem, ale jsou schopny najít duchovní substanci a inspiraci v rámci vlastní kultury a tradice. ••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

HUMOR SOLÍ ŽIVOTA

Máš na to být víc!

TEPLICE

Potěminova 2938/2b, www.unitaria.cz/teplice

Shromáždění v klubovně se koná každé pondělí od 17.00. ••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

PRAGUE UNITARIAN ENGLISH LANGUAGE FELLOWSHIP Karlova 8, www.pragueunitarians.com

so: 11.30 shromáždění v angličtině pá: 19.00 meditace, vedena v angličtině ••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

OBEC ŠIRŠÍHO SPOLEČENSTVÍ

sobota 19. 10. Sochař bolesti, básník samoty

Putování krajinou za spirituálními vlivy na lidskou tvorbu. Cílem cesty budou místa spjatá s působením sochaře Františka Bílka (Chýnov) a básníka a grafika Bohuslava Reynka (okolí Petrkova). ••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

LIBEREC

Shromáždění se konají od 17.00 v Krajské vědecké knihovně, Rumjancevova 1362/1, www.unitaria.cz/liberec út 1. 10. Duchovní orientace ve světě dnešních dnů K. Sofia Kučerová ••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

BRNO

Staňkova 18a, telefon: 549 210 854, www.unitaria.cz/brno

st: 17.00 unitářský seminář pá: 17.00 přednáška ••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

PLZEŇ

Tomanova 3, telefon: 377 442 638, www.unitaria.cz/plzen

po: 17.00 duchovní setkávání st a čt: 17.00 vzdělávací podvečer •••••••••••••••••••••••••••••••••••••••• 30


Ne, opravdu není v mé moci s tím smogem něco udělat. Manželce bych snížení prémií prostě nevysvětlil.

MOC. Obsah Unitářských listů ŘÍJEN 2013 SLOVO NA CESTU. Unitářské listy Říjen

Recommend Documents