O BOŽÍ MILOSTI. Obsah Unitářských listů ŘÍJEN 2014 SLOVO NA CESTU. Unitářské listy Říjen

Obsah Unitářských listů ŘÍJEN 2014 3 4 6 10 12 13 14 15 17 18 19 20 22 24 27 28 29 32 32 33 34 35 39

Slovo na cestu: O Boží milosti (Josef Musil) Téma: Ruka, kterou ti podává Bůh (K. Sofia Kučeová) Téma: Boží milost pro nejtvrdší ateisty (Petr Samojský) Téma: O mladíkovi, který vystoupil ze tmy a pak v ní zmizel (Jája Marková) Téma: Stát se svobodnějším a šťastnějším člověkem (Mirka Kmentová) Téma: My lidé máme velikou moc. Ale ještě větší odpovědnost (Ladislav Pivec) Téma: Nepřetržitý proud lásky (Milena Hosenseidlová) Téma: Když se dobrá myšlenka stává skutečností (Kateřina Samojská) Pozvánka: Autorský koncert k osmdesátinám Ladislava Pivce Meditace: Modlitba ve štěstí nebo v radosti (Boleslav Jablonský) Pozvánka: Identita českého unitářství (Luděk Pivoňka) Dětská stránka (Mína Hosenseidlová) Čtení na pokračování: Poema o Migueli Servetovi (Josef Musil) Kalendárium: Lawrence Pearsal Jacks (Kristýna Ledererová Kolajová) Čtenáři píší: Tip na výlet: Sázavský klášter (Romana Benáková) Pozvánka: Sluneční škola v Himálaji Naši ve světě: Čeští unitáři se školili v Rumunsku Pražská obec unitářů – Pohané zaujali. V říjnu se o pozornost hlási studentská hudba (Petr Samojský) Obec širšího společenství – Poutník nad mořem mlh. Caspar David Friedrich a české hory (Kristýna Ledererová Kolajová) Obec unitářů v Teplicích – Cesta kolem světa za jedno odpoledne (Jiří Kloboučník) Místní skupina unitářů v Liberci – Duchovní aspekty současnosti vzbudily zájem členů i hostů (Marcela Prajzlerová) Programy ve společenstvích NSČU – říjen 2014 Báseň: Moje hvězda (Ladislav Pivec)

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Obci širšího společenství, Obci unitářů v Teplicích, Místní skupině unitářů v Liberci. Názory v příspěvcích nemusí vyjadřovat názor redakce; u autorů neuvádíme akademické tituly. Uzávěrka příspěvků je vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Miloš Mášik, Petr Samojský; POU: Jaroslava Dittrichová, K. Sofia Kučerová, Eva Pivcová; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Josef Musil, e-mail: [email protected]. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Foto na titulní straně: Josef Musil. Grafický návrh, sazba a úprava snímků: Jiří Kloboučník. Registrace: MK ČR E 13407.

SLOVO NA CESTU

O BOŽÍ MILOSTI Jak bych na to mohl zapomenout… Nic, nač jsem sáhl, se mi nedařilo. Zhola nic. Už to trvalo strašně dlouho a bylo to k nesnesení. Jako bych byl prokletý. V takové náladě jsem si vzpomněl na film o životě v Japonsku, který před mnoha lety dávali v televizi. Pojednával o tom, jak jsou Japonci vedeni k obrovské cílevědomosti a jak jimi společnost pohrdá, pokud nesplní očekávání. Průvodce filmem vyprávěl – anebo to možná i ukazovali, už si nevzpomínám –, že v Zemi vycházejícího slunce je kdesi sopka a ta ve svém jícnu bouří jen maličko. Před jejím okrajem se tísní v zástupu lidé, jimž se něco nepodařilo. Jeden za druhým. Dokonce i děti. Ptali se nějaké holčičky, proč tam stojí, a ona odpověděla, že se jí nedaří hrát na klarinet. Čeká, až se dostane na řadu. Skočí a zmizí ve žhavé lávě. Mít tu sopku v dosahu, skočil bych taky. Zmizet úplně beze stopy. Aby po mně nezbylo vůbec nic a vzít s sebou i vzpomínky všech lidí na mě. Následující den jsem se vzbudil hodně časně z rána. Ještě ani nesvítalo. Předpokládal jsem, že mě bude jako vždy bolet hlava, a ono ne. Místo toho mě pohltil pocit vděčnosti za to, že vůbec jsem. Že můžu žít tady, v této zemi a mezi lidmi, kteří jsou kolem mě. Že můžu mít starosti i radosti. A to všechno můžu prožívat jen proto, že JSEM. Protože JE svět okolo mě. Jaký poměr si udělám mezi radostmi a starostmi a co budu považovat za radost a starost, záleží jen na mém postoji. Vlastně jsem se nejdřív potopil na samotné dno vlastního bytí a od něj jsem se odrazil a vynořil do nového života. Jenomže komu za to poděkovat? Nutkavě jsem potřeboval někomu vyjádřit vděčnost. Odpověď byla jasná. Bohu. V té chvíli vůbec nezáleželo, jestli si ho budu představovat jako vousatého kmeta na obláčku nebo nějakou neurčitou energii. Ani nebylo podstatné, co Bůh dělal předtím, než udělal svět. Nebo proč ho začal tvořit. Důležité bylo, že ho stvořil. Jak si to na světě mezi sebou porovnáme, je už věc jiná. Ostatně kdyby svět nebyl, těžko bych mohl vést takovéhle úvahy. Z nich mi vyšlo, že pokud Bůh stvořil svět, abych i já jednou na něm mohl pobývat po svůj lidský čas, byl to od něj výraz nesmírné milosti i vůči mně. A právě za ni se sluší poděkovat. Brzy nato jsem začal hledat instituce i jednotlivce takzvaně zabývající se Bo-

Unitářské listy • Říjen 2014

3

SLOVO NA CESTU

TÉMA

Boží milost (gratia gratis data) je bezbřehým oceánem darovaného dobra, který ve svých hlubinách ochraňuje poklady ctností. V řecké mytologii jsou tyto ctnosti zosobněny Gráciemi. Líbezné bohyně v průsvitném hávu utkaném z ranní mlhy reprezentují tři laskavé ctnosti: umět darovat, dokázat přijímat a být schopen vracet. Protože dobro je diamantový řetěz, pochází z mořského dna a přechází lidem z ruky do ruky v neskonalé radosti toho, kdo dává i toho, kdo dar přijímá. Kdyby se nám ztratil, čas se zastaví a svět ustrne ve tmě. První člověk, Adam, dostal darem svobodnou vůli. Ačkoliv mu však byla dána do vínku spravedlivá podstata, učinil špatné rozhodnutí a vzepřel se určení, které získal od svého Stvořitele. Ale přesto Bůh v Michelangelově Stvoření, které tento geniální umělec vymaloval na stěnu Sixtinské kaple, podává Adamovi ruku. Ruka, kterou mu podává, má v tomto smyslu stvořitelský a zároveň chranitelský rozměr. Jeho podaná ruka nabízí Adamovi víru, naději a lásku v čirém aktu uskutečnění.

Pokud jsme stvořeni ve jménu dobrého a žitého lidství podle obrazu a podoby Boží, neseme současně odpovědnost za ostatní. Je v nás zakódována nezbytná nutnost pomoci druhému v jeho trápení. Neboť člověk je tvorem společenským, společností obklopený a vychovávaný od okamžiku svého zrození. Je její součástí. Nežije jen sám pro sebe. Lépe řečeno, neměl by tak žít. Každý má právo na svého Boha, i když je pro nás svým uvažováním cizincem. Ať jsme křesťané, židé, muslimové, hinduisté či buddhisté, ať jsme věřící či nikoliv. Jsme lidé TOHOTO SVĚTA, patříme sem a patříme si navzájem. Ve všech světových náboženstvích je almužna, tedy dar pomoci druhému v nouzi, jedna ze základních povinností. Moje ruka, kterou ti předávám diamantový řetěz, a ruka, kterou podáváš ty mně, ten vzájemný dotek, je jedno z nejdůležitějších gest a vyjádření lidskosti života. Protože nejsme Robinsoni na pustém ostrově. Nejsme sami. A ani Robinson vlastně nebyl úplně sám. Měl svého Pátka, se kterým sdílel radosti a starosti, které přináší čas života. Odmítnout druhému podat ruku, je popření lidství, tedy toho, co dělá člověka člověkem. Ten dar není hmotný, a přece je hmatatelný. Dotek. Upřímný a čistý dotek, ruka, kterou podáváš druhému člověku. Opora, již nabízíš a také přijímáš. Když procházíš kolem lidského utrpení a neštěstí a zastavíš se. Pocítíš okamžitou odpovědnost hodit lano svému bližnímu, který spadl do hluboké studně, podat ruku tomu, kdo uklouzl na chodníku svého života a leží na zemi, pomůžeš mu vstát. A když vidíš, že v divokém proudu rozbouřené řeky se kdosi topí, skočíš do vody a plaveš mu naproti. Ani vteřinu neuvažuješ, abys ho zachránil. Pád je součástí lidského života, stejně jako let v nebeských výšinách. Bájný Ikaros by o zkušenosti pádu mohl vyprávět. Jeho nebeský vůz se dotkl slunce a Ikarův let ve výši skončil volným pádem na tvrdou matičku zem. Nikdy nevíme, kdy nás může potkat neštěstí, ať je podoby a povahy jakékoliv. A proto si musíme pomáhat a vzájemně si pomocnou ruku podat. Být vždy připraveni pomoci. Protože jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Přichází i ve chvílích, kdy ho nejméně očekáváme a jak to tak bývá, nechodí nikdy samo, přichází většinou v plném šiku a někdy zřetězení všech potíží a problémů nabyde neúnosných rozměrů, kdy na to člověk sám nestačí. Bůh je absolutní láska. Milovat bližního člověka, čistě milovat toho druhého, podat mu ruku, je pravé setkávání lidství v Bohu. Je to překročení svých vlastních egoistických chtění a zájmů. Duchovní vykročení výš, než je materiální pachtění za pozlátky světa. Do lásky nezištné, která nekalkuluje s oním „má dáti – dal“. Ale naplňuje beze zbytku dobrotu tří Grácií: umět darovat, dokázat přijímat a být schopen vracet. Jestliže prokážeš neziskuchtivou, pomáhající a čistou lásku druhému, odhaluješ za rouškou přízemní mlhy modré nebe. Pro člověka je náročný krok odpoutat se od své egoistické mysli. Ale když se mu to podaří, odhodí tím obrovské závaží zemské tíže. Rozkvete. Na lidech, kteří skutečně žijí duchovním ži-

4


hem. Zajímal jsem se o ně i dřív, leč tentokrát to bylo s jasným cílem někam patřit, s někým se v dobré míře ztotožnit a díky němu objevit pro sebe nejlepší způsob, jak poděkovat za Boží milost. Nejvíc mne tehdy zaujaly myšlenky Ralpha Walda Emersona. Pak jsem na internetu pátral, jestli v České republice působí nějaké společenství, které je mu alespoň blízké. A tím se stalo, že jednoho dne roku 2007 ústřední duchovní Náboženské společnosti českých unitářů objevil ve své internetové poště můj dopis. Ovšem to je jiný příběh. O něco později jsem totiž poznal, že žádné společenství mě nenaučí poděkovat za Boží milost. Na to si musím přijít sám. Nevím, jestli jsem na to dostatečně přišel, nicméně alespoň jsem si už uvědomil, že poděkovat jen jednou nestačí. Tedy ne že by to po mně někdo chtěl. Já sám to chci. Děkuji za Boží milost, za tu generální naději, kterou v životě mám právě tím, že si ji z Boží milosti smím uvědomovat. – Josef Musil

TÉMA

ruka, kterou ti podává bůh K. Sofia Kučerová


5

TÉMA

TÉMA

votem je ten květ vidět. Vykvétá z jejich tváře a září z očí jako vzácný šperk, věčný kosmos. Boží milost je ruka, kterou podává Bůh Adamovi a také tobě. Tak, jak to namaloval Michelangelo výjevu o stvoření světa na stropě Sixtinské kaple.

Milost je mocné slovo. Vyjadřuje porozumění a pochopení, a následně akt soucítění a následně i odpuštění. Když někdo má pocit, že se mu dostává milosti Boží, je to šťastný člověk bez ohledu na to, jestli je jeho pocit založený na skutečnosti anebo je sebeklamem – co na tom záleží? Pokud jste šťastni, ti okolo mohou donekonečna rozebírat vaše pocity, a vám to na štěstí ani kapku neubere. Kdo se počítá mezi věřící, může relativně snadno k pocitu milosti Boží dojít, je to ostatně otázka jen patřičné myšlenkové konstrukce. Pokud se mi v životě daří dobře, obzvlášť v oblastech činnosti, která je zřetelně pozitivní, záslužná a pro dobro druhých, pokud mne druzí vnímají jako dobrodince, mohu dojít k dojmu, že co dělám, je v souladu s Boží vůlí, kterou se třeba snažím vnímat a žít podle ní, a tedy že je Bůh se mnou prostřednictvím své milosti. Naproti tomu když se mi věci nedaří, když se třeba i snažím dělat dobré a prospěšné věci, ale výsledky jsou chabé, druzí mi házejí klacky pod nohy, život mne drtí a já nemám daleko od zoufalství, přece si mohu říci, že je to prostě zkouška, Bůh mne tak nutí sáhnout si na dno a to je znak jeho milosti. A tak bychom mohli pokračovat dál, je to pouze otázka naší sebereflexe, fantazie, schopnosti a pomocí myšlenkové ekvilibristiky dojít k určitému osobnímu pocitu, dojmu a stanovisku. Naproti tomu ateisté, dalo by se říci, jsou na tom špatně. Není jim dána Boží milost, když v Boha nevěří – to je jasné. Takže věřící člověk by si mohl snadno pomyslet, že to jsou lidé nešťastní, smutní, žijící bez smyslu, motající se v kruzích, žalost pohlédnout. To by se skutečně dalo vyvodit z myšlenky o lidech, kteří se milosti Boží vzdali, ať už z důvodu lhostejnosti, pýchy, nevědomosti nebo nějakého jiného, ale bylo by to unáhlené a zkratkovité. Co je vlastně ateismus? Je to složenina: a + Theos (Bůh). To vyjadřuje neteismus nebo antiteismus, a to zase znamená život žitý bez pojmu Boha či bohů. Ateismus je absence víry v Boha či duchovní bytosti, a v aktivní podobě také třeba i odmítání náboženství. Ateistou jste tehdy, pokud se v životě obejdete bez Boha a bohů – respektive bez pojmu Boha a bohů.

Jak ovšem vůbec vznikl pojem Boha? Bylo to tak, že Bůh člověka vytvořil, ukázal se mu a řekl – nazdar, Lojzíku, nazdar, Bětuško, teď jsem vám dal život, já jsem Bůh, váš pán, tak si spolu hezky žijte a hlavně na mne vzpomínejte v dobrém, a když to tak budete dělat, já vás na oplátku obdařím svou milostí? Anebo vznikl pojem Boha podobně jako pojem vzduchu? Prostě jednoho dne někdo řekl – hle, to, co dýcháme, pojmenujeme vzduch, odteď tomu tak všichni budeme říkat. Jen mu to nikdo nerozporoval, a tak se lidé nerozdělili na vzduchisty a avzduchisty. Ještě příhodnější by mohl být příklad s pojmem láska. Všichni máme někoho rádi a někdo má zase rád nás, tedy aspoň v to upřímně doufám. A někdy někdo rozhodl, že tomu, co otevírá srdce člověka a umožňuje vřelé spojení mezi člověkem a člověkem i v rámci jakéhokoliv lidského společenství, budeme všichni říkat láska. A v tom okamžiku se objeví někdo druhý, který má dojem, že to slovo je zavádějící, že přece lásku nikdo nikdy neviděl, a tak že láska neexistuje, a nakonec to, co k sobě cítíme, je prostě vysvětlitelné racionálně, bez abstraktních slov – a tak vznikl aláskismus. Je to samozřejmě dětinské přirovnání, protože žádní aláskisté nejsou, stejně jako nejsou avzduchisté. Ale zato jsou teisté a ateisté, a upřímně řečeno, mně to rozdělování připadá stejně dětinské jako v případě vzduchistů a láskistů. Ateismus a teismus jsou dvě pozice na krajních křídlech. Mohl by se kdy zrodit pojem ateismus, kdyby někdo nevymyslel pojem teismus? Teismus je abstrakce, ateismus reakce. A svým způsobem spor o ně je stejně dětinský jako spor o vzduchismus a avzduchismus. Kdyby se člověk nevyděloval slovem od tvůrčí síly světa a vesmíru a nesnažil se ji pojmenovat, pojem Boha by nevznikl, protože by jej člověk nepotřeboval, anebo by to byl jen pracovní název, jako je slovo vzduch. Pokud existuje stvářející síla, pak je přítomna vždy a všude a nemůže být řeči o její existenci, zato ale můžeme dlouho hovořit o naší schopnosti ji vnímat a o naší potřebě ji pojmenovávat a hádat se o ni. Ze srdce mi hovoří Johan Wolfgang Goethe, když říká: „Nazvi to, jak chceš; srdce či štěstí, láska, Bůh, já nemám pro to jména. Je všechno, vše jen cit, jméno jen zvuk a dým, jímž nebe kalí se jasné.“ Představte si, že potkáte člověka, který vám tohle řekne. Označíte ho za ateistu? A bude vám ho líto, protože se zjevně zříká milosti Boží? Pak vězte, že člověk, který se v hloubi srdce raduje z nebe jasného, který ve své duši prožívá štěstí, radost a lásku, cítí možná notně více boží milosti než vy se svou bigotností. Víra může znamenat doktrínu, ideologii, která rozděluje lidi na věřící a nevěřící. Ale víra také může znamenat víru, že v naději vyčkat dalšího východu slunce má smysl, nebo víru, že usilovat o zdánlivě nemožné jen proto, že to cítím jako svůj osudově daný ideál, je dobré. A víra může znamenat i úctu jako životní postoj. Pokud víra znamená úctu k tomu, co je, ať živé nebo neživé, k tomu, co je zjevné i tajemné, k tomu, co je srozumitelné a jako facka jasné i k tomu, co pře-

6


BOŽÍ MILOST PRO NEJTVRDŠÍ ATEISTY Petr Samojský


7

TÉMA

TÉMA

sahuje možnosti porozumění, pak rozdělování lidí na teisty a ateisty je vstkutku dětinské a zbytečné. Mohl by pak proti tak pojaté víře něco namítat i ten nejtvrdší ateista – který se však tím svým tazvaným ateismem vymezuje spíš vůči víře pojaté zcela jinak? Čí to byl vůbec nápad, kdo sestavil ten ďábelsky geniální systém nebe a pekla? Hříchu osobního a hříchu dědičného, jediné možnosti vykoupení a spásy? Boha jako nepostižitelného šéfa, člověka jako špatností prostoupeného tvora, který však má vládnout Zemi, a k tomu církev a kněží, kteří mají cukrem nebe a bičem pekla hnát své stádo k poslušnosti? A naproti tomu čí to byl nápad popřít to vše a prohlásit všechno náboženské a duchovní hledání za pomýlené a zbytečné a vytvořit sekulární systém vlády s podobným cukrem a bičem, jako je to dnes? V jak absurdním extrémismu obludně vyeskalovaných protikladů to vlastně žijeme, a jsme tomu uvyklí, takže nám to ani nepřipadne podivné? Kdykoliv se náboženství snaží ovládat člověka, bránit mu, aby uvažoval sám za sebe a byl sám sebou, když zostuzuje člověka za to, co cítí jako svou přirozenost, když brání člověku důvěřovat své vlastní intuici a rozvíjet svou autenticitu, když ho nutí k slepé poslušnosti a bere ho jako ovci ze stáda – odklání člověka od toho, co lidé po staletí označují slovem Bůh. Kdykoliv se člověk snaží osvobodit se, uvažovat sám za sebe a být sám sebou, když objevuje bez předsudků svou přirozenost, důvěřuje své intuici a rozvíjí svou autenticitu, když následuje hlas svého svědomí a odmítá být jen ovcí ze stáda – pak je člověkem duchovním, ať už říká, že věří nebo nevěří v existenci toho, co lidé po staletí označují slovem Bůh. Zajímavý názor v těchto souvislostech vyjádřil v 19. století americký unitářský duchovní John Hayes Holmes: Když jsem dotázán, zda věřím v Boha, cítím buď netrpělivost nebo pobavení, a často odmítnu odpověď. Všechno, co vím, všechno, co chci vědět, je, že ve vztahu s mými bližními v mém utěšeném konktaktu s vesmírem nacházím pravdu, dobro a krásu a že se pokouším učinit svůj život, jak nejvíc to jde odevzdáním se této realitě. Když mám přemýšlivou náladu, pokouším se být důsledně racionální, a proto ve svých myšlenkách a jazyku nejít ani o krok dál, než mě může dovést můj rozum. Pak znejistím v otázce, zda já nebo jakýkoliv jiný člověk můžeme zjistit něco o Bohu, a ustoupím do rozpoložení Jobova: „Můžeš hledáním nalézt Boha?“ Když však během promluvy nebo modlitby, v nějakém vyšším momentu vnitřní komunikace nebo hlubokého zážitku s životem mezi mými blízkými, cítím pulz nebo cit znenadání bijící v mém srdci, a jsem povznesen jakoby nějakou rozmáchlou vlnou, která je mnohem víc než hlemýždí proud mých dnů, a je pak snadné hovořit jazykem básníků a volat k Bohu, tak jak mnoho básníků volá.

Když vyslovuji slovo Bůh, je to poezie, a nikoliv teologie. Nic z toho, co kdy kterýkoliv teolog o Bohu napsal, mi příliš nepomohlo, ale všechno, co básníci napsali o květinách a ptácích a obloze a mořích a spasitelích lidstva a Bohu – ať už je to kdokoliv –, se v tu či onu chvíli dotklo mé duše. Víc a víc, jak stárnu, prodlévám v krásných myšlenkách těchto vizionářů a proroků. Teologové shromažďují prach na policích mé knihovny, ale básníci jsou ohmatáni mými prsty a poskvrněni mými slzami. Nepřipadám si nikdy tak blízko pravdy, jako když se nestarám o to, v co věřím, ale pouze s těmito dotyky vnitřního vidění bych žil navždy. To je právě to. Způsob pohledu a prožívání je to, co rozděluje takzvané věřící a takzvané ateisty. Bůh není bytost, podobně jako láska není bytost; láska je aktivní vztah mezi milujícím a milovaným, a to samé lze říct i o té velkolepé vesmír stvářející síle, kterou neohrabaně nazýváme nicneříkajícím slovem Bůh. Člověk, který hledá Boha, je jako bláhovec, který chodí světem a hledá lásku, pídí se po ní, chce ji najít a nechápe, že pokud ji chce mít, pak prostě musí mít rád a milovat. Nechápe, že jde o vnitřní proces, nikoliv o nalezení něčeho vnějšího. Lásku najdu, pokud budu milovat. A s Bohem je to zrovna tak. A tak docházíme k překvapivému závěru, že z milosti Boží se mohou radovat jak věřící, tak i nejtvrdší ateisté. Protože Bohu, troufl bych si odhadnout, je šumafuk jak si jej představujeme a jaké představě o něm dáváme přednost. Milí věřící, ať teisté, triteisté, uniteisté, multiteisté či neteisté: milost Boží je ve vás, ať v Boha či bohy věříte v jakékoliv podobě, je to svět a síla stvářející vesmír, ač si možná neuvědomujete, že ji bez ohledu na slova, definice a svatá písma od přirozenosti nacházíte ve svém vnitřním štěstí, prožitku soucítění a soubytí. Milí nevěřící, ať ateisté, agnostici, humanisté či lhostejníci: milost Boží je ve vás, ať v Boha či bohy nevěříte v jakékoliv podobě, je to svět a vesmír stvářející síla, a najdete ji ve svém vnitřním štěstí, prožitku soucítění a soubytí. Vždyť všechno je jen cit, tedy prožitek, a jméno je jen zvuk a dým, jímž nebe kalí se jasné. Chceš-li se mnou hovořit o Bohu, ať z pozice víry či nevíry, nenechme si kalit nebe a pojďme spolu nejprve mlčet. Protože mnoho slov je zapotřebí pouze k tomu, aby si lidé spolu nerozuměli.

8



9

TÉMA

TÉMA

O MLADÍKOVI, KTERÝ VYSTOUPIL ZE TMY A PAK V NÍ ZMIZEL Je milost boží, nebo Milost Boží? Jsou důležitá malá a velká písmena v textu? Po čtvrtstoletí rozpoznávání Boží Milosti jsem nabyla vědomí, že ano. Velká písmena se píší většinou u toho, čemu chceme vzdát úctu, čest a lásku, bez ohledu na pravopis. Proto dnes píši: Milost Boží. Někteří se s ní setkáváme denně, někteří jen občas a někteří ji považujeme za zázrak. Vše je správné, neboť právě prožitky Milostí Božích vzrůstá nebo se prohlubuje naše uvědomění. Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré. Před dvaceti lety jsem byla matkou desetiletých dvojčat, chlapců, se kterými jsem žila uprostřed Moravy. Vždy, už jako děvče, jsem toužila žít v Praze, kterou miluji. A tehdy byl vyhlášen konkurz na filmové role pro dvojčata. Konkurz se konal v Praze na Barrandově a já se rozhodla své syny na tento konkurz přihlásit. Dnes už ani nevím, co mě k tomu vedlo. Jisté je, že jsem měla poznat a pocítit úplně něco jiného než účast svých synů ve filmu. Daný den na daný termín jsem se se syny dostavila na Barrandov a všichni jsme prošli únavným čekáním, přecházením a zkoušením. Byl to, co do počasí, velmi zachmuřený, šedivý, chladný a deštivý lednový den. Po mnoha hodinách únavné, pro nás všechny nezvyklé činnosti s žádným výsledkem, jsme se v pozdních odpoledních hodinách odebrali k návratu domů. Vzhledem k tomu, že se začalo stmívat a padal déšť se sněhem, jsem se před výjezdem z Prahy zastavila na poslední benzínové pumpě, abych si očistila přední sklo a upravila stěrače. Byla jsem opravdu hodně unavená a vyčerpaná pocitem, že i málo vidím a déšť a šero mě v tom jen utvrzovaly. Zastavila jsem až za stojany, při výjezdu z benzínky, vystoupila jsem a čistila skla, stěrače a zpětná zrcátka auta. Děti v zadu na sedadlech podřimovaly. Z ničeho nic se u mého auta objevil mladý muž a oslovil mě. Jestli prý jedu na Brno a jestli bych ho nevzala sebou. A tak jsem kývla. Tento mladý muž si sedl dopředu na volné sedadlo spolujezdce, já jsem se ujala volantu a vyjeli jsme. Záhy mou hlavou začaly probíhat pochyby, ba až výčitky, že jsem toho člověka vůbec naložila. Začal totiž se mnou hovořit velmi družně, a když jsem se nenechala odpoutat od pozornosti k jízdě, probral mé syny a vyptával se jich, co

mají rádi, co dělají, co je baví a tak dále. Za běžných okolností bych to považovala za velmi vstřícné a společenské chování, ale únava a vyčerpanost si vybírala svou daň a já toužila více po klidu a soustředění jen na cestu. Takto stoupala má nervozita. To ale nebylo všechno. Během velmi krátké chvíle se mladík s mými syny skamarádil natolik, až je přesvědčil, že bychom se měli zastavit někde na čokoládu, kávu nebo na něco jiného na mls. Co jsem měla dělat? I když už bych se nejraději viděla v bezpečí domova, naléhání svých spolucestujících jsem podlehla a zastavila u nejbližší restaurace. Ačkoli nerada, dopřála jsem mladíkovi a svým synům mlsání a družnou debatu u čaje a dortíku. Pod vidinou dlouhé cesty, kterou jsme ale ještě před sebou měli, jsem je stále popoháněla. A oni pořád zdržovali. Když jsme konečně vyšli z restaurace a nasedli opět do auta, byla již tma. Já byla nevrlá a nepříjemná. Na děti i na mladíka. Spěchala jsem domů. Po několika kilometrech další jízdy, poněkud rychlé, déšť nedéšť, mladík projevil přání, jestli mu na mostě před Jihlavou zastavím, že mi řekne kde. Začalo se mi ulevovat. Určil místo, já zastavila, on se rychle rozloučil a vystoupil. Jak se ze tmy vynořil, tak se v ní zase ztratil. Pokračovala jsem v cestě po dálnici. Přede mnou bylo stoupání a pak klesání do dlouhého údolí. Najednou jsem úplně zkoprněla a začala přibrzďovat. Přede mnou ta dálnice celá svítila. Tam, kde jindy bývala jen tma, zářilo mnoho světel. Zvolna jsem se přibližovala k řetězové havárii. Ano, měla jsem dost času, abych přibrzdila na jindy otevřené a volné cestě. Objížděla jsem asi dvacet vozidel, která se vlastně sama o sebe zastavila a rozsvítila celé údolí. Vážná zranění sice nebyla žádná, ale i tak tam stáli a čekali na příjezd policie. Když jsem je míjela, docházelo mi, že nebýt toho podivného zdržení s mladíkem, byla bych zaklesnutá teď v řetězci aut i se svými malými dětmi a kdo ví, jaký by ten večer byl a kam by se ubíral dál. Zcela jistě by to bylo daleko větší zdržení než při čaji a dortíku a podstatně více nepříjemné. Před námi bylo ještě asi 150 kilometrů. Já byla zkoprnělá dějem, ale cítila jsem zvláštní pocit klidu. Má mysl se soustřeďovala na to, jak nám bylo zachováno bezpečí, jak se mladík vynořil a zmizel, jak nás zdržel a my se vyhnuli havárii. Rozjímala jsem o dějích navazujících na sebe, v duchu jsem se omlouvala mladíkovi za svou nervozitu a nepříjemné vystupování a děkovala Bohu za bezpečí a ochranu. Celý zbytek cesty jsem jela v tomto hlubokém pocitu vděčnosti, vnitřního klidu a odevzdání se Boží Milosti. Od té doby již nežehrám na malé nepříjemnosti, se kterými se můžeme setkat, protože nás mohou zdržet od daleko větších neštěstí. Naučila jsem se, že není velkých ani malých milostí božích. Jsou Milosti Boží, podobně jako Bůh sám ve Všem a všech dějích našich individuálních životů na našich individuálních cestách.

10


Jája Marková


11

TÉMA

TÉMA

Rozjímáme-li o Milostech Božích, ať už s velkým nebo malým písmenem, setkáváme se s Milostmi Božími na každém svém kroku. Když jsme v nebezpečí, když nacházíme východiska ze svých nepříjemných situací nebo když po něčem ze srdce toužíme a je nám to dáno. To vše jsou Milosti Boží, provázené pocitem blízkosti božského. Milosti Boží jsou opravdu Vše ve všem a vše ve Všem. Je to také, když se ráno probudíme a jsme zdraví, chodíme, vidíme, konáme, žijeme. Celý náš život je obrovským souhrnem Milostí Božích, které jsou nám dány a nám přinášeny.

STÁT SE SVOBODNĚJŠÍM A ŠŤASTNĚJŠÍM ČLOVĚKEM Mirka Kmentová Boží milost chápu, když o ní přemýšlím, jako vidění svých negativních vlastností z minulých životních zkušeností, které nejsem sama schopna odstranit, i když se o to snažím. Pak mi podá ruku nebo mne něco snad osvítí a najednou vidím cesty, jak opustit to negativní. Je to nádherné vnitřní osvobození a velká úleva od některých mých negativních vlastností, když nějak odejdou z mého života. Stávám se pak svobodnějším a šťastnějším člověkem ve svém osobním životě. Někdy se stane, že Boží milost ztratím a zase tápu, ale ten pocit vnitřního štěstí a svobody mne neustále táhne za novým a novým poznáním Boží milosti, protože víc a víc toužím být v dokonalejším a moudřejším světě vnitřního štěstí, lásky a svobody. Takže Boží milost je pro mne největším bohatstvím, kterého se mi může v životě dostat a děkuji za něj.

12


MY LIDÉ MÁME VELIKOU MOC. ALE JEŠTĚ VĚTŠÍ ODPOVĚDNOST Ladislav Pivec Pojem Boží milost sice nemá absolutní význam a platnost, ale úzce souvisí s různou představou Boha. Je-li Bůh tím laskavým všemohoucím otcem, který sídlí na nebesích a jehož podstatou je láska, pak jeho milost je poselstvím lásky a podstatou všech výjimečných pozitivních událostí a zázraků. Ještě dnes existují komise složené z odborníků, kteří rozhodují, zda-li kandidáti svatořečení učinili ve svém životě alespoň jeden jediný zázrak. Boží milost může být však také chápána jako souhlas či nabádání ke krutým teroristickým činům, kde Bůh svou milostí si vybral teroristy jako prostředníky pro likvidaci nevěrců. Takový Bůh jim asi nasliboval mnoho posmrtných výhod v kvetoucích zahradách ve společnosti líbezných panen. A oni vyměnili pozemskou bídu za Boží milost. Jinak by to přece nedělali. Vždyť i Adolf Hitler se dovolával Boží milosti ve formě prozřetelnosti. Vyznavači Boha otce tvrdí, že v tomto případě se nejedná o pravého Boha, ale co nadělají proti víře – terorismus bují dál. Zdá se tedy, že každé náboženství (i to primitivní) chápe Boží milost jako mimořádnou vůli a podnět z nebes. Abstrahujeme-li pojem Boha od jeho lidských vlastností ve smyslu nejvyššího přírodního řádu, nemusíme pojem Boží milosti úplně opomíjet. Člověk (Homo sapiens sapiens) se vyvinul z hmyzožravců a představuje tak mezi primáty nejrafinovaněji zmutovaného jedince. Vždyť s našimi vývojově nejbližšími opicemi máme kolem 97 % totožné DNA. Ve svém vývoji člověk (a příroda vždy uplatňuje to, co se osvědčilo) „nabalil“ do svého genomu celou řadu vlastností dravců. Ani zmíněná hypermutace vyšší nervové činnosti nedokázala během mnohatisíciletého vývoje lidské společnosti tyto dravčí vlastnosti uspokojivě zmírnit. Snažila se o to všechna dřívější i současná náboženství. Člověk je velmi nebezpečným tvorem jak pro sebe sama, tak i ve smyslu zachování zdravé „Modré planety“. Jsme jediným druhem na Zemi, který disponuje potenciálem jejího zničení. Ať jde o pozvolné ničení skleníkovými plyny (kysličník uhličitý a metan) nebo jadernou katastrofu. A nyní můžeme směle hovořit o Boží milosti, uskutečníme-li jediný podnět k ochraně přírody a zachování harmonické společnosti bez válek. Je to velmi těžký úkol. Vývoj nám k tomu poskytl ohromný potenciál a výkonnou moc, ale ještě větší než moc máme odpovědnost a k tomu nám dopomáhej Boží milost.


13

TÉMA

TÉMA

NEPŘETRŽITÝ PROUD LÁSKY Milena Hosenseidlová Promíchej 2 necelé hrnky hladké mouky, 1/5 kostky másla nebo jiný tuk, 3 lžíce cukru, 2 žloutky, 5 lžic mléka a 5 lžic bílého vína. Řádně prohňoucej, těsto vyválej, vykrájej různé tvary, do kterých vyřízni i nějaké rýhy, srdéčka a tak… Smaž je na oleji a obal v moučkovém cukru. Tak takhle jednoduché může být pořídit si boží milost, a budete jich mít dokonce plný talíř! Když jsem se zamyslela nad tím, co pro mne Boží milost znamená, uvědomila jsem si po chvilce, že tak jako kdysi panovníci – králové o sobě prohlašovali, že jsou těmi panovníky z Boží milosti a brali to zároveň jako tu nejsamozřejmější věc, že jimi jsou, tak i já pociťuji dotek Boží milosti ve všem, co je mi zároveň naprosto samozřejmé, navýsost potřebné a užitečné. Podobně prosté, jako je připravit si boží milosti v kuchyni, mi připadá uvědomit si, že vše okolo mě i ve mně je vlastně ona Boží milost. Vnímám totiž toto slovo i v onom ne obvykle používaném významu – láska. Milost je vlastně láska, která je dávána a teprve později ve významu převážila jakási slitovnost. Láska tu však byla první a zůstává, přestože jen skrytě, ve významu slova milost. Vnímám Boží milost hlavně v tomto významu nepřetržitého proudu lásky, který mě – nás všechny – neustále zalévá a my si z něj můžeme brát, čeho je nám třeba. Dotekem Boží milosti je pro mne stejně tak možnost svlažit rty, když mám žízeň, jako sednout si na chvilku, když jsem unavená, zahlédnout na zahradě hopsat kosa i poslouchat, co se děje kolem. Po několika nemocech, kterými jsem si prošla, vnímám jako Boží milost například to, že mohu dýchat, chodit, třeba i umývat nádobí… a jaké blaho, když si člověk uleví na toaletě… Zní to až brutálně prostě, přesto to vůbec nepovažuji za samozřejmé a obyčejné, že se všechny tyto věci daří; to je totiž neobyčejné, to jsou (každodenní sice, ale) zázraky. Boží milostí ale může být i to, že se něco nedaří, vždyť – jak bychom se vyvíjeli dál, kdyby bylo vše báječné a nic by nás nepudilo změnit se? To z Boží milosti, přicházejí problémy, potíže a výzvy, které nás donutí se zastavit, zamyslet se, změnit sebe, svůj život nebo něco ve svém okolí. Opravdová (nikoliv opičí) láska dává člověku tento prostor, umožňuje mu chybovat a učit se z toho.

14


KDYŽ SE DOBRÁ MYŠLENKA STÁVÁ SKUTEČNOSTÍ Kateřina Samojská Boží milost? Mně se při tom vybaví takové ty koláčky, co se jim říká boží milosti, nadýchané, co se rozplývají na jazyku. Takové dobroty člověk nedostává každý den a už vůbec ne, kdykoli se mu zachce. Ještě tak malé dítě, co má hodnou maminku a koláčky mu upeče, když na ně má chuť. Jenže já už jsem velká holka a moc dobře vím, že když dostanu chuť na něco dobrého, většinou si to musím uvařit nebo upéct sama. Ačkoli taky ne vždycky; někdy mě překvapí kamarádka a přinese mi dobrý koláč, nebo kolegové v práci mi sladké koupí ke kafíčku, trochu nečekaně a je z toho malá oslava. Další věc, která se mi v souvislosti s tématem vybaví, je zkratka J.C.M. „jeho císařská milost“, prostě nějaká ta výsostná autorita, která mi milost udělí, milostivě a blahosklonně – tedy pokud se objevím ve správný čas na správném místě. Třeba kdybych byla mušketýr a pohybovala se ve dvorských kruzích a Jeho královská Milost by mě obdarovala za věrné služby bohatými statky. Prostě bych se hřála na výsluní Jeho královské Milosti. Tedy pokud bych si to zasloužila a ještě k tomu měla štěstí. Anebo bych také snadno mohla upadnout v Nemilost ... Milost se mi z tohoto úhlu pohledu jeví jako něco, co nemohu vyžadovat a co ke mně přichází shora, neplánovaně, jako dar, a co si nemůžu v žádném případě nárokovat nebo vyžadovat, jsouc v postavení spíše, jak už mi bylo osudem tak nějak předurčeno, plebejském. Dokážu já vůbec rozeznat, co to Boží milost je a kdy ke mně přichází? Když jsem za mladých let studovala, procházela jsem každý den úzkou Kamzíkovou uličkou na Starém Městě pražském vedle Karolina. Ani jednou mě nenapadlo zvednout hlavu nebo se zastavit. Jednou jedinkrát ale ano – něco mě přimělo zastavit se a pohlédnout nahoru. Právě v ten okamžik nahoře na lešení, které překlenovalo uzounkou uličku, upustili tesaři velký trám a ten spadl přímo přede mě. Byla to Boží milost, co mě zastavilo, nebo jsem prostě podvědomě zaregistrovala neobvyklé zvukové či zrakové vjemy, které mě varovaly? Nebo obojí? Je to prostě zapeklité. Reakce na tu příhodu může být: „To je teda boží!“ Nebo: „To je teda hustý!“ Nebo řečeno zcela aktuálně: „Jsem to vypankovala.“ Kolikrát jsem zkoušela prosit Pána Boha v modlitbě o pomoc, když mi bylo ouvej, jenže pomoc až příliš často nepřicházela tak, jak jsem si ji představovala. Abych byla přesnější, nepřišla vůbec. A mohla jsem se vztekat, trucovat nebo být nejpokornější z pokorných. Co já vím, třebo to, o co jsem prosila prostě v tu


15

TÉMA

TÉMA

chvíli, nezapadalo do plánů Všemohoucího, který asi moc dobře věděl, co je v tu chvíli pro mě dobré, a co není. Kdyby to jen bylo tak jednoduché přijít, poprosit, dostat a samozřejmě za to pěkně poděkovat. A příště zase přijít, poprosit, pěkně poděkovat… Celá záležitost je ale, zdá se, o trochu složitější. Mnohem více než Boží milost dokážu vnímat a pochopit Boží požehnání. To je něco, co se v určitých vzácných okamžicích pro mě zpřítomňuje a je přímo hmatatelné, vnímatelné. Třeba v takových chvílích, kdy skupina lidí vroucně v modlitbě prosí o pomoc nebo parta lidí pracuje na společném obecně prospěšném projektu. V tu chvíli vzniká mezi nimi něco jako nová kvalita a práce se jim začíná dařit pod rukama, prosba se začíná naplňovat. V roce 1990 jsem odjela s partou mladých lidí opravovat kostel v Horním Jiřetíně pod Jedlovou. Několik desítek studentů, kterým často ještě nebylo ani osmnáct, kteří neměli pražádnou zkušenost s manuální prací, natožpak ve stavebnictví, a pro které práce na lešení často představovala velké riziko. Opravený kostel si dnes můžete prohlédnout. Jak se nám to podařilo, dodnes nepochopím. Mám za to, že se na to Ten nahoře prostě už nemohl dívat a přidal se do týmu. Připadá vám to jako naivní představa? Já si za ní stojím. Prostě jsme se tak nějak naladili na společnou vlnu a naše práce byla v souladu s vyššími plány. Podobně je to u většiny vědecké činnosti, když vědec vytváří hypotézu, když ji experimentátor v laboratoři ověřuje, když buduje teorii, která je platná, je v tom prostě něco Božího. A tak Boží milost chápu jako Boží přítomnost, zpřítomnění v určitých vzácných chvílích, kdy se lidé a Bůh spojí v práci pro dobrou věc. Je to každopádně týmová práce, nikoli one man show, je to práce na něčem, co člověka přesahuje, práce pro lepší svět. Když o něco opravdového usilujeme a tvrdě na tom pracujeme a je to opravdu dobrá věc, bude nám v tom pravděpodobně pomoženo. Vždyť to znáte – vždy když se dobrá lidská myšlenka stává skutečností, je to něco fantastického a zázračného a v tom zázračnu se právě zpřítomňuje Boží milost. A tady je můj recept na Boží milosti: 50 g dobré myšlenky, špetka rozmyslu, 50 g zpytování, 50 g odhodlání, 2 dobré skutky (čerstvé), 2 lžíce naděje, 5 lžic ideálů (dobře uleželých), lžička štěstí na okořenění, olej na smažení, dobrá vůle na obalení.

16


A doporučený postup podle pořadu ČT „Kluci v akci“ zní: „…Smažíme v hojném množství rozpáleného oleje krátce, jen dorůžova. Během smažení by se měly milosti nafouknout. Pokud se to nedaří, na chvilku je přiklopíme pokličkou. Ještě teplé je obalujeme v moučkovém cukru, smíchaném s vanilkovým. Pozor! Boží milosti jsou velmi křehké, musíme s nimi manipulovat opatrně, abychom je nepolámali!“

POZVÁNKA Autorský koncert k osmdesátinám

Ladislava Pivce Bohatý chudák

Komorní opera o pěti obrazech z prostředí prominentní čtvrti Londýna

Šašek a královna Melodram

Faust a Markéta na Universitě Karlově Komorní opera o pěti obrazech

Sólisté: Naděžda Chrobáková, soprán Ilona Šatylovová, alt Petr Štěpnička, tenor Ivo Michl, bas Michael Šatylov, recitace Zuzana Procházková, klavír Úterý 21. října 2014 v 19 hodin, sál N. F. Čapka, Unitaria, Anenská 5, Praha 1 Vstupné dobrovolné


17

MEDITACE

POZVÁNKA

MODLITBA VE ŠTĚSTÍ NEBO V RADOSTI Dobrotivý Tvůrce nebes i země! Duše má plesá nad Tvou dobrotou a srdce mé vzdává Tobě díky za Tvé otcovské milosti. Ty jsi vztáhl nade mnou své žehnající rámě, Ty jsi mi otevřel svou štědrou ruku a vlil jsi v srdce mé rozkoš, abych tím zmužileji po cestě k věčnému blahu mohl(a) kráčeti. Nevděk by to byl, Pane, kdybych sobě darů Tvých nevážil(a) podle vůle Tvé. Moudře budu jich ku své radosti a ku svému zdokonalení užívati, vděčně vynaložím je ku blahu bližního. Nikdy nezapomenu ve slastech svých na Tebe, Neviditelný, neboť bez Tebe, pramene blaženosti, není pravého, není stálého štěstí. A kdybych snad na své růžové cestě tu a tam zavadil(a) o trny, vím, Pane, že pod sluncem není nic dokonalého a podáváš-li mi růže, proč bych nevzal(a) i trnů jejich z ruky Tvé? Všecko přijmu, všecko s vděčností vezmu, cokoliv mi ruka Tvá poskytne, neboť ona nepodává nám ničeho, nežli co je k našemu prospěchu. Dej, abych tuto oblažující myšlénku nikdy z hlavy nevypustil(a), bych tuto sladkou víru v srdci svém upevnil(a) a ve všech životních poměrech se jí těšil(a). Amen. – Boleslav Jablonský (1813–1881), z knížky „Bože můj, nade všecko Tě miluji!“, rok vydání nezjištěn, podle údajů v tiráži někdy po roce 1913

Milí přátelé, dovolte, abych Vás srdečně pozval k účasti na unitářském teologickém semináři, který pořádá Oddělení duchovní správy Ústředí NSČU:

IDENTITA ČESKÉHO UNITÁŘSTVÍ seminář se bude konat

v sobotu 8. listopadu 2014 v Čapkově sále pražské Unitarie (Karlova 186/8, Praha 1)

Seminář bude probíhat formou moderované diskuse, a to postupně ve dvou následujících tematických blocích:

1. MŮJ OSOBNÍ VÝKLAD SOUČASNÝCH DEVÍTI PRINCIPŮ ČESKÉHO UNITÁŘSTVÍ (každý princip se vykládá zvlášť) 2. OBECNÉ FORMULOVÁNÍ UNITÁŘSKÉ VÍRY ANEB „ČLÁNEK 3“ Pokud byste se chtěli semináře zúčastnit, prosím Vás o dodání stručných písemných příspěvků k oběma tématům, a to do 30. 9. 2014 e-mailem na adresu: [email protected]. Příspěvky nemají žádnou předepsanou délku ani formu, ovšem jejich dodání předem v písemné podobě je podmínkou účasti. Na seminář se může přihlásit kterýkoli člen NSČU. V průběhu října 2014 dostane každý přihlášený účastník k prostudování a přípravě na seminář všechny dodané příspěvky. Pokud byste chtěli znát jakékoli podrobnější informace, kontaktujte mě prosím na e-mailové adrese: [email protected] nebo na telefonu: 730 637 012. Těším se na Vaši účast,

18


Luděk Pivoňka, ústřední duchovní NSČU


19

DĚTSKÁ STRÁNKA

DĚTSKÁ STRÁNKA

Dobrý den, milé děti, toto vydání Unitářských listů se věnuje milosti Boží, ta je všude kolem nás, takže je vlastně o celém světě. Většinou ale spíš slyšíme: „To je boží nadělení!!!“ A za těmito slovy se skrývá třeba hromádka od našeho pejska nebo záhonek plný plevele… Pak ale přijde třeba jiný člověk, a ten vyřkne ta stejná slova poté, co se na něj usměje sousedovic miminko nebo když obhlíží pěknou úrodu švestek na stromě… Záleží zkrátka na tom, jak se kdo na svět a celé to boží nadělení či Boží milost dívá. To vám takhle byla jedna holčička, Pollyanna se jmenovala, a ta ztratila oba rodiče. Až do svých devíti let ale vyrůstala ještě s tatínkem, který dělal faráře. Naučil Pollyannu hledět na svět z té lepší stránky. Vždy ji vedl k tomu, aby na věcech a událostech viděla něco dobrého. A přestože byli velmi chudí, byli spolu také velmi šťastni. Tatínek neměl peníze, aby své holčičce kupoval dárky; vždy požádali pro celou farnost o to, co potřebovali a čekali, jestli se na ty věci lidé složí nebo pošlou nějaké, třeba již opotřebované. Jednou kolem Vánoc čekala Pollyanna netrpělivě na balíček, který měli dostat. Přála si totiž toužebně panenku, se kterou by si mohla hrát. Pak balíček přišel, ale místo panenky v něm byly berle. Pollyanna z toho byla tak smutná, že se rozplakala a tatínek si k ní sedl, vzal ji kolem ramen a spolu hledali, co by mohlo být dobrého zrovna na tom, že místo panenky dostala berle. To byl zpočátku těžký úkol, ale pak na to přišli. Báječné bylo přeci to, že ty berle Pollyanna nepotřebovala, protože byla zdravá a mohla běhat po svých. Pollyanna vzala tuto hru za svou a hrála ji vlastně pořád. Pak ale tatínek zemřel a Pollyanna nemohla přijít na to, co je na tom dobrého… Byla poslána na vychování ke své tetě, kterou do té doby nikdy neviděla, ale rozhodla se, že ji bude milovat. Tetička se pro změnu rozhodla, že „zpust20


lou“ dívku naučí správnému chování. Měla ráda ve svém domě klid a vše šlo podle pevného řádu. Dívka vnesla do jejího života najednou hluk a chaos. Byla veselá, upovídaná a snivá; to vše se zdálo, že jí tetička vyčítá. Pollyanna byla však tomto svém chování neoblomná a brzy si jí začali všímat všichni obyvatelé městečka, kam se přistěhovala. Jedna stará paní, která byla připoutána na lůžko a nikdy si ani do pokoje nenechala vpustit denní světlo, se díky jejím návštěvám začala těšit na další dny, a jeden pán, který se s dívkou seznámil a byl zprvu nevrlý, se díky ní začal zase usmívat. Až se pak jednou stala nehoda a všichni zjistili, že Pollyanna doposud prozařovala jejich životy a nasadili všichni své síly a možnosti, aby jí pomohli… Oni si totiž uvědomili, že setkání s ní byla milost Boží, a tak se vlastně nakonec ukázalo, co na té smutné události (úmrtní tatínka) bylo dobrého. Pollyanna se dostala mezi lidi, kteří velmi potřebovali její úsměvy, pohled na svět a milost, kterou kolem sebe tak bezprostředně šířila. Přivedla už poněkud zkostnatělé lidi zpátky do proudu života a byla pro ně skutečnou milostí Boží. Knížku Pollyanna od Eleonor H. Porter si můžete přečíst jak v angličtině, tak v českém překladu a věřím, že i vám přinese radost. Přeji vám plnou náruč Boží milosti, kterou jistě rozpoznáte, pokud se budete na svět koukat tak jako Pollyanna a vždy vyhledáte, co je na tom, co se vám zrovna děje, dobré. – Mína Hosenseidlová


21

ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ

ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ

POEMA O MIGUELU SERVETOVI Josef Musil (Miguel Serveto, častěji ale psán Michael Servet, je pro zrod unitářství významnou postavou. Předchozí dvě části básně, které vyšly v Unitářských listech č. 7/8, představily dobu jeho mládí v rodném Španělsku na počátku 16. století. Zvídavý mladík odešel studovat na univerzitu v Toulouse, kde si počínal velmi úspěšně. Po skončení studií působil jako pobočník Juana Quintany, zpovědníka Karla V. Pronikl do blízkosti lidí v okruhu habsburského královského dvora, avšak jako by zapomněl na svou mladickou touhu přicházet věcem na kloub bez ohledu na panující dogmata.)

3. HEXAMETR 1531 To, co jsem v předchozí sekvenci vybájil bujnými slovy o Miguelovi, bylo jen skotáctví mysli, nesmysly máčené v jirchářském roztoku zvětralých roků. Z vantroků udavačských mlýnů kapal kal smrti, z padrti zpovědí tavil kněz zvony krutého konce, dokonce frontony paláců nehybnými rty řvaly: Troufalý Migueli, mlč! Jsi chlapecky křehký. Nelehký osud tě doposud šetří v závětří mocných nemocných strachem, že jediná myšlenka dokáže skolit monolit jejich moci. Hle, zloocí kněží jim střeží pobřeží jistot zplozených z nečistot světského chtíče. Mladíče! Nekloň si náklonnost Habsburků, která tě hostí. Vyhosti z hlavy loňský sněm v Augšpurku; neměls tam chodit. Obrodit křesťanskou farnost? Marnost! Augšpurská víra rozvírá toliko chřtány nového bezpráví práva. Soustava tyranů vyplaví nové, krutější pány, satany, ve kterých zabřezlo staré zlo, tentokrát ale nekale oděné do nové síly a do nové komže. Jenomže Miguel neslyší. V zátiší všemocné říše napíše roku patnáct set třicet jedna své dílo. Přesilo nánosu přeludných chaosů před okem Božím! 22


Parožím rozumu tě chutě strhnu, ať pravda nezavdá si už nikdy lektvaru z poháru temna! Tajemná doktrína o Boží Trojici nabyla věru odéru taje tím, že vznikla zajetím soudna v nestoudná přání církevních krkavců zamlžit Boha. Úloha, které se chápu, je vyrvat jim Boha už z drápů, z přešlapů bohosloveckých pat vyšlapat pravdu, opravdu probourat průduch k duchu dna duchovních vzruchů. V lajntuchu churavých spisů nechť shnije bestie tmářství! Lichvářství kšeftařů s Božím zbožím logicky změním tvrzením: Bůh je jediný – z vlastní příčiny. Přece odvěce platí, že jeden není tři. Filistři, kteří přiměří k Bohu dva další, cpou sofisma přes prisma bludu, bez studu, bez vůle k příměří. Vám já Miguel hlásám: Ke spásám Božím a k milostem vede jen jediná stezka. Nebeská ruka, jež z duší nám stírá polibky hyen, patří jen Bohu, a naše víra patří jen jemu. Dejme mu vstoupit do chýší našich bytostí, aby hedvábí aury, která nás halí, prodchl svým svitem. V rozvitém květu našeho ducha tím ulpí pel Boží; rozmnoží naše dobré skutky, rozloží půtky, předsudky smaže a rozepře rozepře lidského rodu, národů a jedinců, jednímž z nich býval muž jménem Ježíš. (Pokračování příště) Poznámky k textu: Augšpurská víra – Míněno augšpurské vyznání víry, augšpurská konfese, zveřejněná na říšském sněmu v Augsburku 25. června 1530. „Znamenala další zásadní krok na cestě k rozbití strukturální a ideologické jednoty západní církve,“ napsal o ní Radovan Lovčí v brožuře Michael Servet, která se stala podkladem pro vznik básně. Sofisma – Logicky chybný úsudek, jehož cílem bývá prosazení určitého, třeba i nesprávného názoru (Všeobecná encyklopedie Diderot ve čtyřech svazcích, Nakladatelský dům OP, Praha 1998).


23

KALENDÁRIUM

KALENDÁRIUM

Lawrence Pearsal Jacks narozen 18. října 1860

Kristýna Ledererová Kolajová L. P. Jacks patří k nejznámějším osobnostem britského unitářství v meziválečném období. Byl duchovním, který moderní unitářství hodně formoval, snad i proto, že mezi jeho profesní přednosti patřily výborné pedagogické schopnosti a spíše filozofický než teologický přístup (byl ostatně znalcem moderní filozofie). Narodil se v Nottinghamu (střední Anglie) v neunitářské rodině. Brzy mu zemřel otec – Lawrencovi tehdy bylo pouhých čtrnáct let. Jacksovi poté přijali kvůli zlepšení rodinného rozpočtu podnájemníka. Jmenoval Sam Collinson a byl to unitář. Lawrence se s ním záhy dost sblížil a právě Collinson mu zprostředkoval první kontakt s tímto vyznáním. Často spolu diskutovali o náboženství, Collinson mladému studentovi půjčoval své knihy. Jacks studoval do svých sedmnácti let na místní University School, pak se ale rozhodl dál nepokračovat, a aby ulevil své matce, začal pracovat jako učitel. Vydržel to pět let a po stejnou dobu si externě doplňoval vzdělání na různých soukromých školách v Londýně. Ovšem od spřátelení se s Collinsonem se začal také sám zajímat o unitářství a oblíbil si kázání nottinghamského unitářského duchovního Richarda Armstronga. Možná to bylo jedním z důvodů, proč se ve svých dvaadvaceti letech přihlásil k teologickému studiu na londýnské Manchester New College. Tehdy si ovšem ještě nebyl jistý, zda chce být unitářem. Zde však téměř okamžitě podlehl velkému charismatu osobnosti Jamese Martineaua, kterého poznal prakticky na konci jeho životní cesty, a pak také vlivu o něco mladšího unitářského duchovního Josepha Estlina Carpentera (později ředitele Manchester College).1) Pochopil, že našel svůj životní směr a unitářem se stal. Promoval v roce 1886. Ve stejné době získal roční stipendium na Harvardově univerzitě. Odjel tedy do Spojených států, kde jej opět hodně ovlivnil jeden z vyučujících, filozof Josiah Royce.2) 1) Joseph Estlin Carpenter (1844–1927) po duchovenském působení v Bristolu a Leedsu nastoupil roku 1875 jako učitel na Manchester College. Mezi lety 1906–1915 tuto školu vedl. Byl jednou z hlavních postav moderního unitářství, široce uznáván zejména pro své rozsáhlé znalosti srovnávacích dějin náboženství a semitské literatury. 2) Josiah Royce (1855–1916) byl ovlivněn německým idealismem, v Německu také absolvoval jedno ze svých doktorských studií. Na Harvardově univerzitě působil od roku 1884 do své smrti. Bývá řazen k nejvýznamnějším americkým filozofům, po celý život se zabýval filozofií náboženství. Jednou z klíčových myšlenek jeho učení je, že vztah Bůh (Absolutno) a lidské bytosti není jednostranný (směrem k Bohu), ale oboustranný. Jedinci jsou samozřejmě závislí na Bohu (Absolutnu), ale zároveň stejná je závislost Absolutna na všech svých částech, jedincích. Bůh nemůže být „jediný“, nezahrnuje-li „mno-

24


Ani na konci svého amerického pobytu však Jacks nebyl definitivně rozhodnutý, zda se bude věnovat povolání duchovního. Nicméně na sklonku roku 1887 dostal z Anglie nabídku (na základě Carpenterova doporučení), aby se stal asistentem svého oblíbeného duchovního Stopforda Brookeho v jeho londýnském sboru. To ho překvapilo a samozřejmě potěšilo – nabídku přijal. Na cestě do Anglie se navíc zamiloval do jedné z Brookeových dcer, Olive. Vzali se v roce 1889 a měli spolu šest dětí. U Brookeho působil jeden rok. V roce 1888 byl Jacks jmenován unitářským duchovním v liverpoolské Renshaw Street Chapel a roku 1894 v Birminghamu v Church of Messiah (mimochodem – bylo to v podstatě sto let poté, co zde jako duchovní jedenáct let působil Joseph Priestley). Oba tyto sbory patřily dlouhodobě k významným oporám britského unitářství a nebývalo zvykem, aby o ně pečoval tak mladý duchovní. Pro Jackse to byla velká čest i zodpovědnost. V roce 1903 dosáhl dalšího významného posunu ve svém profesním životě – začal vyučovat na Manchester College, která se mezitím přestěhovala z Londýna do Oxfordu. Přednášel zde teologii a filozofii, s osobním důrazem na dílo Barucha Spinozy a Henriho Bergsona. Tito myslitelé do té doby unitáře příliš nepřitahovali, byla to svým způsobem průkopnická práce. V roce 1910 publikoval své významné dílo Alchymie myšlení (The Alchemy of Thought). Roku 1915 se Jacks stal přímým nástupcem Carpentera, po jeho smrti převzal na škole ředitelský post. Manchester College vedl šestnáct let, až do svého odchodu na odpočinek v roce 1931. Nikdy však neměl pocit, že by byl v této práci úspěšný a spokojený. Snažil se totiž prosadit řadu na svou dobu radikálních změn ve studijních programech a o svých vizích musel školní radu i kolegy učitele těžce přesvědčovat. Dost často vůbec nechápali význam inovací, které chtěl zavádět. Otevřel například studijní program pro laické studenty, tedy pro zájemce, kteří se po absolvování nechtěli stát duchovními, povolal učitele východních náboženství a kladl důraz i na neteologické předměty. Ve své autobiografii Vyznání osmdesátníka (Confessions of an Octogenarian, 1942), když bilancoval toto období, to ostatně asi dobře vystihl větou: „Soustavně jsem překračoval rámec toho, co bylo přijatelné.“ Další důležitou součástí jeho života bylo působení v časopisu Hibbert Journal,3) pro nějž pracoval jako editor od jeho založení v roce 1902 až do roku 1948. hé“, a žádný jedinec by nemohl existovat, pokud by nebyl současně absolutnem. Je též autorem prací o matematické logice a základech matematiky. Jeho nejdůležitějším dílem je spis The Religious Aspect of Philosophy (Náboženský aspekt filozofie). 3) Časopis byl založen a sponzorován Hibbertovou nadací, zanikl roku 1968. Tuto nadaci ustavil dva roky před svou smrtí bohatý obchodník Robert Hibbert (1769–1849) jako antitrinitářskou (původně to měla i v názvu) a jeho záměrem bylo podporovat vzdělání a kulturu mezi liberálními křesťany. Důležité bylo, že v jejím čele neměl nikdy stát teolog ani duchovní. Nadace se pak trochu proměnila na nadaci unitářskou a působí dodnes.


25

KALENDÁRIUM

ČTENÁŘI PÍŠÍ

Čtvrtletník Hibbert Journal byl tehdy hlavní platformou pro svobodnou výměnu názorů o náboženství a filozofii v Británii, mnoho čtenářů měl i v USA. Podněcoval debatu mezi předními učenci o vztahu mezi náboženstvím a vědou, propagoval srovnávací dějiny náboženství. Zvláštní vydání z roku 1909, nazvané Ježíš, nebo Kristus? a obsahující osmnáct odborně ukotvených textů s různými pohledy na osobu a význam Ježíše Krista i na křesťanskou víru, vyvolalo celosvětový zájem. Jacks byl velkým individualistou, často šel takzvaně proti hlavnímu proudu. Byl například mezi prvními osobnostmi, které v Británii od počátku první světové války apelovaly na nepacifistické národní postoje. Tvrdil, že z morálního hlediska musí být německý militarismus poražen, zdůrazňoval nutnost bránit svobodu ostatních národů. Po první válce zase veřejně vystupoval proti tomu, že se moderní život stává stále více mechanickým. Nabádal ke vzpouře proti tomu; člověk není stroj, nesmí strojově žít. Roku 1938 prohlásil v rozhlasovém vysílání BBC (pro něž tehdy připravoval pravidelné vstupy), že náš intelektuální vývoj v oblasti vědy překonal lidský vývoj v oblasti charakteru. Za východisko považoval co nejkomplexněji postavený systém vzdělávání (podrobně jej rozvedl v textu The Education of the Whole Man, 1931). Ve 20. a 30. letech 20. století byly v Británii i v Americe jeho texty velmi populární. Byť nebyly filozoficky příliš objevné, byly čtivé a filozofii a náboženství přibližovaly i laikům skrze morálku a morální apely. Jacks se po celý život také aktivně zajímal o psychologický výzkum. Zajímavý je i vývoj v jeho vlastním duchovním životě. Ačkoli sám tvrdil, že byl po celý svůj život unitářem, na přelomu 20. a 30. let prakticky opustil víru v institucionalizované náboženství. Zastával vizi přirozeného náboženství pro obyčejného člověka zpřístupňovaného pomocí komunikačních prostředků 20. století. Proto také odmítl být účasten na vzniku britského General Assembly of Unitarian and Free Christian Churches (roku 1928), moderní unitářské organizace působící v Británii dodnes. Přesto, že je mnohými unitáři považován za kontroverzní osobnost, do posledních svých let požíval u většiny britských unitářů velké vážnosti. Zemřel v Oxfordu dne 17. února 1955 ve věku devadesáti čtyř let. 26


TIP NA VÝLET: SÁZAVSKÝ KLÁŠTER Romana Benáková Při svém letním putování jsem navštívila Sázavský klášter. A musím přiznat, že mne okouzlil a zanechal ve mně nezapomenutelný dojem. Na počátku historie kláštera stál poustevník Prokop, pozdější český světec, a ten zde trávil asketický život ve skalní sluji. O něco později se ve zdejších končinách objevil kníže Oldřich, který při lovecké štvanici poranil poustevníkovu ochočenou laň. Snad kvůli špatnému svědomí přistoupil kníže Oldřich na Prokopův návrh založit zde poustevnickou osadu. K tomu prý došlo v roce 1009. V roce 1032 vystřídal osadu benediktinský klášter. Další z historie vám prozrazovat nebudu, třeba rádi sami do Sázavského kláštera zavítáte. Nejenom historie vzniku kláštera stojí za poslech od zkušeného průvodce, ale na své si přijdou i oči. Při návštěvě kapitulní síně vás rozhodně překvapí skvosty, které ukrývá. Najdete zde fresky zobrazující události ze života Panny Marie jako matky Boží, ztvárněné s hlubokým pochopením pro její lidství a mateřství. Objevíte tu velmi vzácné zobrazení Panny Marie v naději. Zobrazení těhotné Panny Marie je opravdu raritou, kterou jen tak někde neuvidíte. Další, velmi dojemný pohled je na Pannu Marii, která oběma rukama objímá malého Ježíška a tiskne svou něžnou tvář k jeho.


27

POZVÁNKA

NAŠI VE SVĚTĚ

UNIKÁTNÍ ČESKÝ PROJEKT:

SLUNEČNÍ ŠKOLA V HIMÁLAJI

ČEŠTÍ UNITÁŘI SE ŠKOLILI V RUMUNSKU

Více se dozvíte v pořadu Hostem u slunečnice!

čtvrtek 2. října od 18.00 Hostem bude Ing. Jan Tilinger, Ph.D., který je autorem a důležitým garantem celého projektu. Na počátku Sluneční školy byl inženýrský projekt solární školní budovy, který J. Tilinger zpracoval jako svou diplomovou práci. Budova měla být energeticky zcela soběstačná, aby mohla celoročně fungovat i v místech, kde je nedostatek jakýchkoli jiných zdrojů energie a panují dost náročné klimatické podmínky. – Třeba v Himálaji v osadě Kargyak, která leží 4200 metrů nad mořem. Místním dětem zpravidla chybělo jakékoli vzdělání, protože provozovat školu v oblasti sněhu a ledu lze jen velmi stěží. Byla to velká výzva… V roce 2006 vzniklo pro tento účel občanské sdružení Surya a na jaře 2007 byla zahájena stavba. Na její realizaci se podíleli sami vesničané. Škola byla otevřena v září 2008 s kapacitou 60 dětí. Díky speciální konstrukci je po celý rok v učebnách zajištěna teplota minimálně 15 °C, ačkoli venku bývá i o padesát stupňů méně. Budova navíc i souzní s místní architekturou. To však nebyl konec, ale vlastně jen další začátek – bylo totiž nutné zajistit nejen postavení školy, ale i její provoz. Peníze na něj již několik let úspěšně shání opět sdružení Surya, které ostatně donedávna zajišťovalo i učitele, vesměs dobrovolníky z naší republiky. V loňském roce, tedy po pěti letech úspěšné činnosti byly výuka a vedení školy předány do kompetence místních obyvatel. Ovšem Surya na vše stále dohlíží a vše také nadále financuje. Více informací o celém projektu se můžete dozvědět na webové stránce: www.surya.cz/. Pokud Vás zajímají neobvyklá architektonická řešení, ekologie, principy udržitelného života, zajímavé nadační projekty či život a kultura v indické části pohoří Himálaje, neváhejte a přijďte na tento pořad! Vstupné bude tentokrát dobrovolné a vybraná částka bude předána sdružení Surya jako příspěvek Unitarie na provoz Sluneční školy. Přispět samozřejmě můžete i v případě, že se nedostanete na přednášku, a to libovolnou částkou, kterou prosím předejte M. Kmentové či K. Ledererové Kolajové (tajemnicím pražské obce a Obce širšího společenství) nebo duchovnímu P. Samojskému s určením, že se jedná o dar na provoz Sluneční školy. 28


Ve městě Kluži, které u nás spíše známe pod maďarským jménem Kološvár, se v ústředí transylvánských unitářů konal mezinárodní seminář na téma duchovního a organizačního vedení v unitářské tradici (viz poslední stranu těchto Listů). Organizátorem akce byla Mezinárodní rada unitářů univerzalistů (ICUU). Náboženská společnost českých unitářů vzhledem k významu této události dala příležitost všem svým obcím, aby na akci vyslaly své zástupce. Českou republiku na ní ve dnech 3. až 7. září reprezentovali za Pražskou obec unitářů Vlastimil Krejčí a Lucie Červená, za Obec širšího společenství Štěpán Mairovský, za Obec unitářů v Teplicích Martin Kloboučník a za Prague Unitarian English Language Fellowship Susan Goldberg. Skupinu našich unitářů vedl Petr Samojský v roli vyučujícího. Na seminář ho pozvala přímo ICUU. A proč se naši zástupci rozhodli semináře zúčastnit a jaké tam načerpali zážitky? Chtěla jsem se dozvědět víc o evropských unitářích a unitářské teologii a to se mi podařilo. Doufala jsem, že se mi tam bude líbit a užiji si to a i to se stalo. Toužila jsem po inspiraci a dostalo se mi i té. Nejvíc mne zaujaly přednášky z historie. Ráda si dávám věci do souvislostí a je úžasnou inspirací uvažovat o možnostech a způsobech života a růstu. Náboženství, které jsem poznala jako dítě, bylo luteránské, a já byla z lekcí historie překvapená různými body vývoje, které byly podobné unitářství. Vyučující byli všichni dobří, ale asi mne nejvíc zaujal Boti s přednáškou o liturgii, sociální službě a systémové teorii, i když jinak mne zajímala hlavně již zmíněná historie. K tomu všemu nelze nezmínit kuchyni. Personál byl velmi laskavý a jídlo bylo o hodně lepší, než většinou bývá v hromadných vývařovnách. O unitářské restauraci přes ulici, zvané Terrace, ani nemluvě a stejně skvělá byla unitářská hospoda ve vesnici Torockó. Vedoucí a organizační tým vskutku dobře vybalancoval vzdělávání s dávkou turistiky. – Susan Goldberg Bylo to skutečně zajímavé nahlédnutí do života a myšlení transylvánských (ale i dalších evropských) unitářů. Mohla jsem lépe porozumět tomu, co máme společné (svobodomyslnost, tolerance, demokratičnost, sociální odpovědnost), ale


29

NAŠI VE SVĚTĚ

NAŠI VE SVĚTĚ

i pochopit, že jsme v mnohém odlišní. Například v českém unitářství cítím větší důraz na vliv východních duchovních proudů, což mi vyhovuje. Během návštěvy jsem si znovu uvědomila, jak je transylvánská oblast a historie spjatá s unitářstvím. Z toho může i pro nás vyplývat pocit většího „zakořenění”. Nejvíc mě zaujala nedělní návštěva unitářské bohoslužby, která mi v mnohém připomínala spíše katolickou mši (co se týče formálnosti a slavnostnosti), ovšem obsah promluv byl unitářský. To pro mne představovalo zajímavý kontrast. Lidé přišli velmi slavnostně oblečeni, mnohé ženy v krojích, muži přicházeli v dlouhých řadách. Po bohoslužbě nám nabídli víno a koláče. Během přednášek a seminářů mě zaujalo množství diskutovaných témat a postřehů, zajímavé byly i diskuse po přednáškách. Uvědomila jsem si během nich vlastní pocity a postoje. Večer se konalo sdílení v rámci malých skupinek, které bylo velmi obohacující. Tématy diskusí bylo například, jak se nám daří žít hodnoty, které vyznáváme (zásadní téma!) nebo kterou knihu bychom si vybrali jako vyjádření svého životního pocitu či cesty. Mimochodem, kniha mě napadla hned... Alenka v říši divů! Organizačně bylo setkání perfektní. Pokud bych mohla konferenci něco vytknout, byla to velká teoretičnost přednášek. Více bych uvítala přednášky spojené s praktickým nácvikem dovedností. Například umění komunikace, umění naslouchání, umění zvnitřnění a řady dalších věcí důležitých pro duchovní společenství - na těchto dovednostech se dá pracovat konkrétním nácvikem a nejen o nich teoreticky debatovat. Také bych uvítala větší důraz na práci sama na sobě, nejen na způsobech, jak pracovat s druhými lidmi. – Lucie Červená

Akce probíhala formou vzdělávacího workshopu s důrazem na co nejširší pokrytí témat, takže kromě teoretické části zaměřené více psychologicky a sociologicky byly ve vzdělávacím programu zařazeny i části týkající se historie a liturgie. Nedílnou součástí akce bylo i setkávání s lidmi z jiných koutů Evropy a jiných unitářských prostředí, poznávání jejich specifických a často odlišných pojetí a možností. Pro mne byla cesta na tuto vzdělávací konferenci v zahraničí první takovou zkušeností v životě, tudíž jsem neměl v podstatě žádné konkrétní představy nebo očekávání. S předstihem jsme obdrželi časový a obsahový rozvrh a od něj se moje představy rámcově odvíjely. Nejvíc mne zaujala teoretická část opřená o psychologické a sociologické poznatky, týkající se vedení skupin a fungování skupin lidí, a také část liturgická. Neméně důležité bylo pro mne i srovnání našeho unitářského prostředí s jinými evropskými obcemi. Mohl jsem tak poznat širší rámec unitářství v Evropě, což mi pomohlo lépe zařadit české unitářství do evropského kontextu. Rozhodně je potřeba vyzdvihnout podporu unitářského vzdělávání, kterou ICUU touto „školou vedení“ přivedla do praxe. Vlastní provedení akce a její technická organizace byly z mého úhlu pohledu naprosto perfektní. Hladký průběh je přesně ta část podobných akcí, kterou člověk snadno přehlédne, když funguje, ale velmi nemile překvapí, když tomu tak není. V Kološváru vše běželo „jak na drátkách“. – Vlastimil Krejčí

Cesta pro mě znamenala především první větší kontakt s mezinárodním (evropským unitářstvím). Hlavní očekáváním bylo setkání s unitáři z mnoha evropských zemí. Ačkoliv zvláště některé přednášky byly dosti kvalitní, musím se přiznat, že mě nejvíce zaujala prohlídka místní unitářské (základní a střední) školy a zejména nedělní výlet do obce Torockó s návštěvou tamější unitářské bohoslužby. Protože mezi transylvánským a českým unitářstvím není žádná přímá linie, byla pro mě účast na tamější bohoslužbě obrazně řečeno objevením dosud chybějícího mezičlánku mezi tradičním křesťanstvím (reperezentovaném u nás katolickou a husitskou církví i většinou evangelických) a moderním českým (i světovým) unitářstvím, tak jak ho znám z našich nedělních shromáždění v POU a jak jsem ho rovněž poznal například v unitářských kostelech ve Spojených státech. – Štěpán Mairovský

30



31

ZE ŽIVOTA NAŠICH SPOLEČENSTVÍ PRAŽSKÁ OBEC UNITÁŘŮ

Pohané zaujali. V říjnu se o pozornost hlásí Studentská hudba /Petr Samojský

Zdá se, že mnoho lidí zaujal jeden zářijový program v naší obci, který jsme pořádali ve spolupráci s Českou pohanskou společností. Byla to přednáška významného britského historika profesora Ronalda Huttona na téma pohanského čarodějnictví a druidství. Chtěl bych tímto potvrdit, že naše obec skutečně nezměnila svůj duchovní směr, neplánuje pořádat čarodějnické seance a zvát veřejnost na magické operace. Nicméně Českou pohanskou společnost jsme mezi sebou hostili již vloni, a byli jsme mile překvapeni jejich činností, bohatostí a šíří myšlenek, i pružností organizace, kde, jak se říká, u kormidla nestojí žvanilové, ale v zásadě jen ti, kdo nejvíce přikládají ruku k dílu. Nicméně lze zdůraznit, že organizace přednášky profesora Huttona byla zcela v režii České pohanské společnosti. Zvláštní pozornost v rámci našich programů si zaslouží nedělní shromáždění 19. 10., kdy hostem bude osmičlenný soubor, který si říká Studentská hudba. Představí jak klasickou, tak i moderní hudbu, a protože shromáždění bude tak trochu tajemstvím, zdržme se dalších komentářů – jen vězte, že jste všichni srdečně zváni!

OBEC ŠIRŠÍHO SPOLEČENSTVÍ

Poutník nad mořem mlh. Caspar David Friedrich a české hory /Kristýna Ledererová Kolajová Po dvou letech se v naší obci loučíme s projektem Význam spirituality v lidské tvořivosti. Poslední akcí, která do něj patří, bude říjnové putování, tentokrát věnované především všem romantikům. Dramatická krajinná scenerie severních Čech učarovala v 19. století mnoha umělecky a mysticky založeným duším. Divokou krajinu se strmými vrcholky, příkrými svahy a roklinami – krajinu trochu připomínající labyrint – tito tvůrci možná vnímali jako symbolický obraz svého nitra a oboje (tajemství lidské duše i tajemné vize hor a lesů) pak vkládali do svých děl. Jejich sugestivní tvorba si rychle našla obdivovatele a přispívala k tomu, že i běžní lidé začali více a lépe objevovat kouzlo pobytu ve volné, člověkem nedotčené přírodě. Vznikal fenomén romantického poutníka, k jehož odkazu se ostatně svým způsobem hlásíme i na našich cestách. V souvislosti se severními Čechami a romantickým uměním se asi mnohým z nás jako první vybaví klenot naší národní literatury: Máchova Pouť krkonošská. Pro naše říjnové putování jsme však vybrali odkaz méně známého umělce německého původu, Caspara Davida Friedricha. I on ovšem patřil k máchovskému typu 32


ZE ŽIVOTA NAŠICH SPOLEČENSTVÍ osamělých poutníků krajinou a přírodu vnímal jako nejpřirozenější místo kontaktu s Bohem i se svou duší. Tento malíř měl k severním Čechám velmi silné vazby, několikrát zde dlouhodobě pobýval a tvořil, a tak dnes můžeme jeho obrazy obdivovat v mnohých českých zámeckých i galerijních sbírkách. Růžovskému vrchu v Děčínské vrchovině, který jsme vybrali jako cíl avizovaného putování, věnoval C. D. Friedrich dvě ze svých známějších děl. Nesou názvy Noční krajina s duhou a Poutník nad mořem mlh. Na Růžovský vrch se vydáme v sobotu 18. října, odjezd opět v 9.00 z Prahy. Výchozím bodem pro cestu na vrchol nám pak bude Srbská Kamenice a cílem Růžová u Děčína. Trasa je asi 7 km dlouhá, ovšem tentokrát prosím počítejte s nezanedbatelným převýšením. Na putování se jako vždy můžete přihlásit e-mailem: [email protected], nebo telefonicky na čísle 603 789 838. Zájemcům samozřejmě ráda sdělím všechny podrobnosti.

OBEC UNITÁŘŮ V TEPLICÍCH

Cesta kolem světa za jedno odpoledne /Jiří Kloboučník Závěr léta a začátek září se v naší obci odehrál ve znamení několika zajímavých akcí, kterými jsme navázali i několik nových kontaktů. V prvé řadě stojí za zmínku naše účast na tvořivém setkání, které uspořádalo Tyflocentrum z Ústí nad Labem, se kterým již nějaký čas udržujeme přátelské styky. O tomto prospěšném zařízení, jehož náplní je pomoc našim slabozrakým a nevidomým občanům, jsme psali v posledním čísle našeho časopisu MY 2014. Vy, kteří náš časopis čtete, si jistě vzpomenete na článek „Ruce, které vidí“. Tentokrát se někteří z nás vypravili s Tyflocentrem do Karlových Varů, kde bylo součástí dalších programů také setkání tvořivých lidí s možností prezentace a prodeje vlastních výrobků. Využili jsme této možností k představení naší Tvůrčí dílny. Naše výrobky se líbily a také, i když skromný, výdělek z jejich prodeje nás potěšil. Přivezli jsme si i několik nových nápadů jako inspiraci do budoucna. „Jednej rychle, zachráníš život“. To byl název akce, kterou počátkem září uspořádala organizátorka společenského klubu seniorů Zvonkohra a naše dlouholetá příznivkyně paní Ing. Helena Voctářová v teplické Zámecké zahradě. Vzájemně se zúčastňujeme našich akcí, a tak jsme i tentokrát přijali pozvání my. O co šlo? Na trase vedoucí v délce 2 km po cestách našeho největšího parku se mohli účastníci na několika stanovištích seznámit s metodami a postupy při poskytování první pomoci při náhlém postižení záchvatem mozkové mrtvice a infarktu srdce. Studenti střední zdravotní školy nabídli všem účastníkům změření krevního tlaku, poskytli i propagační materiály a odpovídali na dotazy. Kromě krásné procházky Zámeckou zahradou a příjemného setkání s přáteli jsme si odnesli i spoustu prospěšných informací.


33

ZE ŽIVOTA NAŠICH SPOLEČENSTVÍ A ještě jednu akci jsme prožili se Zvonkohrou a ta také vysvětluje nadpis našeho příspěvku. Zúčastnili jsme se organizované návštěvy teplické botanické zahrady. Botanická zahrady v Teplicích prošla v posledních letech generální rekonstrukcí včetně výstavby tří nových skleníků. Z kdysi tzv. zásobní zahrady, kde se převážně pěstovaly květiny pro společenské akce, přičemž vlastní expozice byla víceméně okrajovou záležitostí, se dnes stalo odborně vedené vědecké pracoviště zaměstnávající vysokoškolsky vzdělané specialisty. To se také během několika málo let projevilo na podobě botanické zahrady. Sbírky jsou systematicky doplňovány, a to i o exempláře získané na vlastních expedicích a rozdělené v několika sekcích podle výskytu. Proto jsme mohli napsat „Cesta kolem světa za jedno odpoledne“. Během čtyř hodin jsme si prohlédli květiny, keře, ale také několikametrové stromy pocházející ze všech kontinentů naší planety. Prohlídka byla obohacena o odborný výklad pracovníků botanické zahrady, což byl pro nás další neméně zajímavý zážitek. Takže letem světem z Teplic. Kromě výše jmenovaných akcí od září fungují všechny naše pravidelné aktivity a věříme, že nová sezona přinese i další nápady, kterými obohatíme naši činnost.

MÍSTNÍ SKUPINA UNITÁŘŮ V LIBERCI

Duchovní aspekty současnosti vzbudily zájem členů i hostů /Marcela Prajzlerová

Činnost jsme zahájili po prázdninovém létě jako obvykle první úterý v měsíci, tj. 2.září, přednáškou na téma Duchovní aspekty současnosti. Přednášela nám K. Sofia Kučerová. Toto téma, které svou aktuálností a širokým záběrem oslovilo naše členy, rozpoutalo velkou diskusi a zamýšlení nad dnešní dobou, směrováním, podstatou bytí atd. Do rozpravy se zapojili jak naši členové, tak hosté. Ještě jsme stihli si prohlédnout výstavu obrazů umístěnou v prostorách knihovny, zejména obrazy, které vytvořila naše členka Svaťa Zenklová. Na tomto setkání jsem naše členy informovala také o tom, že naše žádost o přidělení nájemních prostor je stále v jednání na ÚSS NSČU. Příjemně nás překvapila aktivita našich členů, kteří přišli s dalším tipem vhodných prostor. A ještě dvě dobré zprávy z naší skupiny – náš člen Honza Šrajer 3. září úspěšně složil bakalářskou zkoušku na Filozofické fakultě v Plzni a získal titul bakaláře. A Jasoň Havlín oslavil se svou ženou zlatou svatbu. Oběma gratulujeme.

PROGRAMY VE SPOLEČENSTVÍCH NSČU ŘÍJEN 2014 PRAHA – Pražská obec unitářů, www.unitaria.cz/praha NEDĚLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ, Anenská 5, 10.30 hod. 5. 10. Právě teď padá hvězda – vidíte ji také?

Vlastimil Krejčí Jsme a žijeme tam, kde je naše mysl. Jsme-li ve vzpomínkách, žijeme minulostí, upínáme-li se na příští dny, žijeme budoucností. Kdo a kde jsme ale nyní?

12. 10. Čtvrtá neděle: modlitba a meditace

Tak zvaná čtvrtá neděle, která patří účastníkům shromáždění a na které se všichni účastníci mohou aktivně podílet. Zamysleme se společně nad tématem duchovní praxe.

19. 10. Dnes máme důvod k oslavě!

Petr Samojský Ano, toto shromáždění bude skutečně jednou velkou oslavou. Čeho? To je překvapení. Zvláštní hudbu nabídne soubor Studentská hudba.

26. 10. Čeho lidé před smrtí nejčastěji litují

Petr Samojský Zamyslíme-li se nad zjištěním odborníků na paliativní péči, možná budeme překvapeni hodnotami, které nám v našem životě unikají. Po shromáždění se koná meditace s Jirkou Šulcem.

Další programy: čt 2. 10. Český projekt: Sluneční škola v Himálaji

Anenská 5, 18.00, Ing. Jan Tilinger Tento unikátní počin představí sám autor stavebního projektu a předseda občanského sdružení Surya, které obstarává provoz školy po organizační i finanční stránce a dosud zajišťovalo i vyučující, vesměs z řad českých dobrovolníků. Díky využití solární energie a speciální konstrukci z přírodních materiálů může být škola otevřena celoročně, i ve velkých mrazech. Výuka (v angličtině) zde probíhá již šestým rokem a škola má první absolventy, kteří se úspěšně uplatňují v dalším studiu. Vedení školy je v současné době postupně předáváno místním obyvatelům. Vstupné z přednášky poskytneme sdružení Surya jako dar pro školu.

út 7. 10. Seznamka

Anenská 5, 19.30 Repríza autorského představení Jany Doležalové, které odhaluje a ukazuje různé lidi v situaci, kdy hledají pomocí seznamovací agentury partnera pro život. Diva34



35

••••••••••••••••••••••••••••••••••••

delní hra je humornou nadsázkou a inspirací pro ty, kteří by se chtěli s někým seznámit, pod heslem: „Ve dvou se to lépe táhne, pokud táhnou stejným směrem.” Režie: Ivo Vojtěch a Jana Doležalová. V hlavní roli Jana Doležalová. Další role: David Kemr, Lucie Červená, Jiří Štětina, Zbyněk Vašíček, Květa Karlíková a další.

HAVLÍČKŮV BROD Program bude aktualizován na stránce www.unitaria.cz/havlickuvbrod

út 21. 10. Autorský koncert k osmdesátinám Ladislava Pivce

st 11. 6. Hrobka Ježíšovy rodiny

čt 23. 10. Kdo přistoupil?

••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Anenská 5, 19.00 Bohatý chudák – Komorní opera o pěti obrazech z prostředí prominentní čtvrti Londýna; Šašek a královna – Melodram; Faust a Markéta na Universitě Karlově – Komorní opera o pěti obrazech Sólisté: Naděžda Chrobáková, soprán; Ilona Šatylová, alt; Petr Štěpnička, tenor; Ivo Michl, bas; Michael Šatylov, recitace; Zuzana Procházková, klavír. Vstupné dobrovolné.

Zasedací místnost nové budovy MěÚ V Rámech 1855, 17.15 V roce 1995 britská televize BBC natáčela dokumentární pořad o Velikonocích. Během svého pobytu v Jeruzalémě v archeologickém skladišti Izraelského úřadu pro starožitnosti narazila na kostní schránku s ostatky, která nesla nápis Ježíš, syn Josefův. Je možné, že tato schránka obsahovala kosti Ježíše z Nazaretu? Během této přednášky se dozvíte, jak na tento nález reagovala odborná veřejnost a jaké nečekané důsledky by to mohlo přinést pro křesťanskou teologii. Přednáška Luďka Pivoňky.

Anenská 5, 19.30 Všichni občas jedeme vlakem a něco tam zažijeme a potkáme různé lidičky i s jejich životními příběhy. Nyní budete mít možnost nasednout s Uni-Drámem do našeho vláčku a nechat se unášet na vlnách nadsázky a komických situací až do stanice Peklo. Přijďte na premiéru a pojedete s námi a věříme, že se dobře pobavíte. O scénář se postaral život a Jana Doležalová, režijní dohled Lucie Červená. Hrát bude celý divadelní soubor a možná, že i vy!

TEPLICE, Potěminova 2938/2b, www.unitaria.cz/teplice Začátek shromáždění je vždy v 17.00 hod.

čt 23. 10. Individuální a sociální etika taoismu

Diskutujeme nad otázkami historie, promítáme dokumenty, navštěvujeme zajímavá místa, kudy kráčely dějiny.

Karlova 8, 17.00, Luděk Pivoňka Raní taoisté usilovali především o dosažení stavu vnitřní čistoty a prázdnoty mysli. Později přidali i touhu po spáse a konání skutků prospěšných pro blaho jiných. Jsou tyto postoje navzájem neslučitelné, nebo se naopak harmonicky doplňují?

Pravidelné programy:

Každé pondělí duchovní shromáždění – od 17.00 hod. Každé úterý a středa Tvůrčí dílna – od 10.00 do 15.00 hod. Vyrábíme různé výrobky, učíme se pracovat s novými nástroji.

Každé úterý Kroužek přátel historie – od 17.00 hod. Každý čtvrtek Dhjána jóga satsanga – od 17.00 hod.

Setkání v pravdě, meditace s Karlem Kamalanandem Černíkem

Každý třetí pátek v měsíci pěvecký kroužek – od 17.00 hod. Zpíváme si pro radost, učíme se nové písničky.

Setkávání

Každé čtvrté pondělí Mozaika – od 17.00 hod.

Úterý od 16.00, Karlova 8

Místo duchovního shromáždění, program sestavený z příspěvků členů a příznivců OUT.

Jóga

Rehabilitační jóga, úterý od 14.30, Anenská 5. Vede Lucie Červená. Jóga pro každého, středa od 19.30, Anenská 5. Vede Lucie Červená.

Zkouška pěveckého sboru Uni-Sono

••••••••••••••••••••••••••••••••••••

LIBEREC

Pondělí od 18.30, Karlova 8. Vede Varhan Orchestrovič Bauer.

čt 25. 9. Setkání s duchovní K. Sofií Kučerovou od 16 hodin, místo bude upřesněno

Neděle od 13.00, Anenská 5. Vede Jana Doležalová.

út 7. 10. Desatero, přednáška Luďka Pivoňky, v městské knihovně od 17 hodin

Zkouška divadelního souboru Uni-Drámo Meditace s úsměvem

Vždy první pondělí v měsíci od 18.00, Karlova 8. Vede Jan Žlábek.

••••••••••••••••••••••••••••••••••••

36



37

BÁSEŇ

PLZEŇ Tomanova 3, telefon: 377 442 638, www.unitaria.cz/plzen DUCHOVNÍ SETKÁVÁNÍ, vždy v pondělí v 17 hodin 6. 10. Může být lidská dokonalost božským plánem? Luděk Pivoňka

13. 10. Je správné milovat i své nepřátele? Luděk Pivoňka

MOJE HVĚZDA

20. 10. Jsou lidé ve své přirozenosti úplně zkažení? Luděk Pivoňka

27. 10. Proč se dějí zlé věci také dobrým lidem? Luděk Pivoňka

KVAKERSKÉ SETKÁNÍ sobota 25. 10. v 10.30

MEDITACE S ÚSMĚVEM

sobota 25. 10. ve 14.00, vede ing. arch. Jan Žlábek

PŘEDNÁŠKY, vždy ve středu v 17 hodin 1. 10. Koloběh životů ve světle hypnotické regrese – Luděk Pivoňka 8. 10. Čtvrtá kniha Mojžíšova (příběhy z pouště) – Miroslava Mintálová 15.10. Duchovní příčiny nemocí – Luděk Pivoňka 22.10. Rosekruciánství pro 21.století – Michal Eben 29.10. Asertivita jako umění duševní dospělosti a zralosti – Luděk Pivoňka

V hluboké tůni nočního nebe, kde klene se lávka Mléčné dráhy, hledám svou hvězdu. Je to snad ta mrkavá, co choulí se jak v ošatce kuřátka? Nebo jasná nad obzorem, jež vítá svítání? Kdož ví! Ale s novým jitrem hledám ji znovu a bojím se o ni, aby neuhasla v očích, které máme rádi. – Ladislav Pivec

••••••••••••••••••••••••••••••••••••

BRNO Staňkova 18a, telefon: 549 210 854, www.unitaria.cz/brno st. 17.00 unitářský seminář pá 17.00 přednáška

38



39

Čeští unitáři se jeli školit do Rumunska. Ve městě Kluži, které u nás spíše známe pod maďarským jménem Kološvár, se v ústředí transylvánských unitářů konal mezinárodní seminář na téma duchovního a organizačního vedení v unitářské tradici. Za české unitáře se akce ve dnech 3. až 7. září zúčastnili: Lucka Červená (na fotce se zlatým pohárem Francise Davida v unitářském kostele v Kluži), Vlastík Krejčí, Martin Kloboučník, Susan Goldberg, Štěpán Mairovský a Petr Samojský (všichni na snímku u policejního zátarasu na nádvoří unitářského ústředí). – jm

O BOŽÍ MILOSTI. Obsah Unitářských listů ŘÍJEN 2014 SLOVO NA CESTU. Unitářské listy Říjen

Recommend Documents