JAK JSME NA TOM SE SPIRITEM? Obsah Unitářských listů ÚNOR Unitářské listy Únor SLOVO NA CESTU

SLOVO NA CESTU

Obsah Unitářských listů ÚNOR 2015 3 Slovo na cestu: Jak jsme na tom se „spiritem“? (Josef Musil) 4 Téma: (Unitářská) spiritualita (Jája Marková) 6 Téma: Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl... (Petr Samojský) 12 Téma: Učme se čekat na úsvit (Romana Benáková) 13 Téma: Unitářská demokracie přežije, když budeme důsledně dodržovat unitářské principy (Ladislav Pivec) 16 Téma: Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv Bůh. Mám svého (Milena Hosenseidlová) 18 Téma: Za co děkuji (K. Sofia Kučerová) 20 Téma: On – ústřední bod mé spirituality (Vlastimil Krejčí) 22 Téma: Nejvěrnější přítel a učitel (Jája Marková) 25 Meditace: Desatero přikázání nového věku (Jája Marková) 26 Dětská stránka (Mína Hosenseidlová) 28 Duchovní praxe: Duchovní praxe v pražské Unitarii (Petr Samojský) 30 Vzpomínáme: Vzpomínka na Prof. Dr. Jaro Křivohlavého, C.Sc. (Jaroslava Dittrichová) 31 Ze života našich společenství: Pražská obec unitářů – Dva, kteří si troufli (Petr Samojský), Místní skupina unitářů v Liberci – Od adventu do nového roku (Marcela Prajzlerová), Obec unitářů Teplice – Slunovrat na Milešovce a přednáška v knihovně (Jiří Kloboučník) 33 Programy ve společenstvích NSČU: únor 2015

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Obci širšího společenství, Obci unitářů v Teplicích, Místní skupině unitářů v Liberci. Názory v příspěvcích nemusí vyjadřovat názor redakce; u autorů neuvádíme akademické tituly. Uzávěrka příspěvků je vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Miloš Mášik, Petr Samojský; POU: Jaroslava Dittrichová, K. Sofia Kučerová, Eva Pivcová; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Josef Musil, e-mail: [email protected]. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Foto na titulní straně: Josef Musil, na zadní straně: Jiří Kloboučník. Grafický návrh, sazba a úprava snímků: Jiří Kloboučník. Registrace: MK ČR E 13407.

JAK JSME NA TOM SE „SPIRITEM“? Ne že bych tu knížku byl četl, ale její název mě zaujal natolik, že si ji možná někdy přečtu. „Křesťanská spiritualita v katolické tradici“, autor Jordan Aumann. Tak vida, katolíci mají svoji spiritualitu. A my unitáři? Také máme nějakou spiritualitu, která je vlastní jenom nám? Co je vlastně spiritualita? Jistě, to se dozvíme z odborných hesel: spiritualita se dá česky přeložit jako duchovnost a termín pochází z latinského spiritus – duch. Jenže znáte to, řekne-li se třeba stůl, každý si ho představí po svém, jak ho naučila prožitá skutečnost. Někdo jako bytelný rozložitý stůl, u nějž pospolitě obědvá celá rodina i se starým strejčkem, kterému se blahosklonně povoluje dýmat u jídla z dlouhé pěnovky, a pro někoho je stůl malá deska v panelákové kuchyňce, kde ráno o samotě zhltne rohlík s trojúhelníčkem taveného sýra a nato pádí do práce, zatímco zbytek rodiny už v práci je. Co člověk, to jiná představa. A unitářská spiritualita? Jak ji vnímají současní následovníci Norberta Fabiána Čapka? Nuž, proč se nezeptat jak unitářských řadových členů, tak příznivců a pochopitelně nemůžeme vynechat i naše „hlavy pomazané“… Tedy zeptal jsem se. Z odpovědí máme téma těchto Listů. Hle, jak zajímavá a někdy i rozdílná stanoviska se tentokrát sešla! Ačkoliv – opravdu rozdílná? Není v těch rozdílech jádro nevyřčeného vzájemného souhlasu? Nesešel se právě teď důkaz o rozdílnosti v jednotě? Anebo je to jednota v rozdílnosti? Dost žonglování se slovíčky. Ponořme se do názorů jednotlivých dopisovatelů a udělejme si svůj vlastní názor. Ostatně od unitářů se ani nic jiného nečeká. – Josef Musil

Unitářské listy • Únor 2015

3

TÉMA

TÉMA

(UNITÁŘSKÁ) SPIRITUALITA Musím přiznat (a to bez mučení), že mě tentokrát zadané téma opravdu rozesmálo. Ta závorka! Není možno označit spiritualitu jako záležitost nějaké skupiny. Není možno ani hovořit ani psát o spiritualitě např. židovské, křesťanské, islámské, buddhistické nebo unitářské. Ano, nacházíme v řadách všech náboženských skupin mystiky, kteří popisují svoji spirituální cestu. Židé své praktiky dlouho tajili, až posléze světlo světa spatřila díla o Kabale. Germánské národy přišly se zveřejněním duchovního učení Vatanu. V buddhismu nacházíme podrobný životopis Milarapy, tibetského jogína a básníka. Křesťané nejen že zveřejnili díla svých mystiků, ale samotní mystici založili již za svého života řády, v nichž učili duchovní praktiky. Ať to byl sv. Ignác z Loyoly, který byl zakladatelem Tovaryšstva Ježíšova čili jezuitů, který při svém učení, dnes nazývaném „ignaciánská cesta“, kladl důraz na vlastní zkušenosti jedince a na jeho individualitu. Nepopisoval dopodrobna své extatické zážitky, ale spíše mystiku všedního dne a usilovné hledání Boží vůle. Také sv. Jan od Kříže, jehož knihy a popsání cesty mystika byly i pro samotné křesťanské kněží těžko pochopitelné, odkazuje na individuální prožitky vlastní osoby. Velmi přesně, až děsivě popisuje spirituální zrání a mystické přerody. Samotné názvy jeho knih: Temná noc a Výstup na horu Karmel mají svůj výpovědní charakter. Zajímavý je i fakt, že obě knihy psal souběžně a ani jednu nedokončil, protože zemřel. I zakladatel františkánů, sv. František z Asisi, který je především znám pro svou lásku k Božímu stvoření, předal své zkušenosti s cestou osvícení. Ve všech dostupných dílech, včetně Nového zákona o životě Ježíšově, nacházíme příklady, návody a ukazatele, jak a co praktikovat. Jsem přesvědčena, že spiritualita je tak prudce individuální až intimní záležitostí našich vlastních vnitřních prožitků, které je možno sdělit jen opravdu nejbližším lidem, k nimž chováme naprostou důvěru. Podobně jako je to s prožitky sexuálními. Zkusme si jen představit, že bychom napřímo a otevřeně každý popisovali, jak prožíváme různé stupně vzrušování a pak jasně a komplexně sdělíme, jak pociťujeme a prožíváme orgasmus.

Když ovšem začneme hluboce rozjímat o různých cestách spiritistů a mystiků, dojdeme k tomu, že popisují svůj život a praktikování blízkosti a sladěnosti s Bohem. Klíčovým slovem je v tomto případě praktikování. Praktikování běžného života a při něm soustřeďování se na naplňování své činnosti duchem moudrosti. Mnoho z nás zná Ježíšovo kázání v podobenstvích. Právě tito ukazatelé nás vedou k pochopení Trismegirova vesmírného zákona, zjednodušeně: Všechno je ve všem a všechno je Všem. Podobenství, analogie nebo chceme- li zobrazení jednoho děje druhým nám ukazují i současné vědecké závěry. Mikrokosmos je zobrazením makrokosmu nebo obráceně. Mikroekonomika zobrazuje makroekonomiku, fyzika zobrazuje metafyziku... Zobrazení podobenství můžeme využít i na interpersonální úrovni. Zde je to pro nás malinko složitější, ale to je cesta do sebe. Stejně jako mystici prožívali blízkost božství a jeho poznání ve svém životě, i my ve svých každodenních povinnostech, problémech a jejich překonáváních zažíváme Boží přítomnost, tedy pokud si ji chceme uvědomit. Celý život je pro nás duchovní cestou a mysteriem, pokud ho tak chceme vidět. Poznání podobností a analogických obrazů nás vede. Všechno už jsme několikrát zažili. Jako osobní ukazatel nám slouží náš vlastní život a jeho dílčí prožitky. Není to v tom, jak co kdo řekl nebo napsal nebo říká nebo píše. Spiritualita spočívá v tom, co a jak děláme – praktikujeme. Spiritualita je jako např. zeleninová polévka. Existuje mnoho receptů na zeleninovou polévku. Dokonce se v různých zemích i různě nazývají. Stejně jako nalezneme nesčetné množství receptů, které mohou obsahovat, co a jak udělat, už při dalším kroku, když zvolíme jeden recept a postup a přizveme několik kuchařů, budeme mít různé druhy zeleninových polévek s různými příchutěmi. Podle chuti si můžeme vybrat jednu, ale to ještě nemůžeme říct, jak se tato jedna vybraná polévka vaří. Můžeme zakusit vaření. Praktikovat krok za krokem podle popisu a pozorování. Můžeme následovat vybraného kuchaře, ale náš osobní výsledek může mít a má odlišnou chuť. Ano, uvaříme svou jedinečnou individuální polévku. I když se nám podaří skvělé chuti na první pokus, nemůžeme říci, že ji umíme. Mistrem kulinářským zeleninové polévky se staneme až opakováním, při němž získáme rutinu. A obdobně je to i se spiritualitou – osobní duchovní cestou. Nalezneme nám vyhovující popis cesty nebo alespoň dílčí cíl. Jakmile ho máme, platí tu rčení: ,,Když je žák připraven, učitel se dostaví.“ Nenechme se ale zmý-

4


Jája Marková


5

TÉMA

TÉMA

lit nabídkou. Dnes je mnoho učitelů a rádců. I tady máme vodítko: „Strom poznáš po ovoci.“ Ovoce jsou dílčí výsledky života učitele. Jeho postojů, slov, prozrazujících jeho myšlenky. V bdělém stavu je nám vše ukázáno. Také nejen za muže, ale za každého člověka hovoří činy. Jsou to jen vodítka. Jistotu, že jsme potkali toho, pro nás dobrého učitele, nabýváme pocitem. Ve své praxi se už mnoho let, jako osobní kouč, setkávám s hledajícími a pomáhám nacházet. Čím více je možných cest, tím větší zmatek vzniká při výběru. Vybírejme srdcem, intuicí, v rovnováze s myslí. Nezklameme se.

KDYŽ UŽ ČLOVĚK JEDNOU JE, TAK MÁ KOUKAT, ABY BYL… Petr Samojský S duchovním Petrem Samojským jsme tentokrát pojali jeho příspěvek formou rozhovoru. V úvodu Listů jsem napsal, že mě zaujal název knížky Křesťanská spiritualita v katolické tradici. Máme i my unitáři nějakou svou specifickou spiritualitu? Samozřejmě že jako unitáři máme svou specifickou spiritualitu! Protože unitářství je spiritualita. Pokud připustíme, že unitářství je určitý způsob vztahování se k tomu, co nás přesahuje, že dává rámec sebeuskutečňování člověka a poskytuje korektivní parametry k vytváření vztahů s druhými, pak je to zřejmé. A skutečnost, že se jedná o systém záměrně otevřený, který dává člověku svobodu vytvářet si svou osobní a osobitou cestu, není v kontrastu s tvrzením, že unitářství je specifická spiritualita. Jde ale asi hlavně o to, jak kdo chápeme ten pojem spiritualita, protože v běžném užívání českého jazyka je to pojem relativně nový. Ještě naši předchůdci, unitáři v 20. až 50. letech minulého století, si vystačili se slovem náboženství. Nám se ty dva pojmy mohou zdát významově jiné, ale ono opravdu jde jen o to, jak si co definujeme. Osobně se přikláním k definici spirituality ve třech bodech: 6


1. Spiritualita je prostor, v němž se každý ocitá vstupem do života. Každý člověk, který žije a je schopen zcela nejzákladnější existenciální reflexe nad otázkou, kdo jsem já, kdo má kapacitu vnímat svou minulost a přítomnost a zamýšlet se nad svou budoucností, tím praktikuje spiritualitu. Bez ohledu na výsledky a způsob, bez ohledu na inteligenci, morálku a charakter, každý člověk je bytostí spirituální. 2. Spiritualita nepotřebuje ospravedlnění z oblasti nadpřirozena. Ve své podstatě totiž nemusí mít naprosto nic společného s náboženstvím, filozofií nebo teologií, ani s Bohem, bohy a vůbec nadpřirozenem. 3. Nikdo nemá copyright a svrchované právo k interpretaci spirituality a jejímu užívání. To znamená, že na spiritualitu jako takovou nikdo nemá výsadní právo, nikomu nepatří a nikdo, tedy žádná osoba ani žádná instituce, spiritualitu nevlastní a nemůže ji vydávat za vlastní. Tím bych rozlišil spiritualitu jakožto rozměr a způsob života od náboženství, které je ideologicky vymezenou formou spirituality. Řekls, že „jako unitáři máme specifickou spiritualitu, protože unitářství je spiritualita“. Ale jak tohle mám přiblížit třeba příslušníku jiného náboženství, který dokáže charakterizovat svoji spiritualitu konkrétně? Můžeš uvést příklady té specifičnosti a čím se liší od spirituality jiných věr? Svoboda, rozum, tolerance, to jsou tři slova, která po staletí vystihují unitářskou spiritualitu. Ta slova sama o sobě jsou samozřejmě příliš stručná, ale jsou to zkrátka základní pojmy, od kterých se odvozují takzvané unitářské principy. A zároveň, když o nich začneme přemýšlet hlouběji (k tomu je dostatek dostupné literatury), uvidíme, jak používání těchto základních principů je ve světě náboženství atypické, a přinejmenším nás to zřetelně vymezuje. Zkus tedy zareagovat na tvrzení Jáji Markové v předchozím článku: „Není možno označit spiritualitu jako záležitost nějaké skupiny. Není možno ani hovořit ani psát o spiritualitě např. židovské, křesťanské, islámské, buddhistické nebo unitářské.“ Všechno je jen otázka slov, pojmů, definic a způsobu, jak se s nimi zachází. A teď si budu trochu odporovat – dá se říct, že nemůže být řeči o unitářské spiritualitě, když je fakt, že má každý právo na svůj světový názor, pojetí osobní duchovní praxe a podobně.


7

TÉMA

TÉMA

Na tvou první otázku, kde jsi zmínil křesťanskou spiritualitu v katolické církvi, jsem měl nejdřív pohnutku reagovat zpochybněním takové snahy, protože by muselo být upřesněno, jakou křesťanskou spiritualitu by to mohlo obnášet. Spiritualitu ježíšovskou? Jidášovskou (viz nově objevené Jidášovo evangelium)? Augustinovskou? Akvinského? Komenského? Katolickou? Protestantskou? A můžeme ten pojem dělit dál do nekonečné šíře, protože například letniční spiritualita je dost odlišná od myriády dalších forem v rámci křesťanského vnímání světa. Stejně tak bychom v rámci unitářské spirituality mohli hovořit o spiritualitě Dávidově, transcendentalismu, unitářského humanistického hnutí, čapkovské, hašplovské nebo tomášovské, a to už jsem se zaměřil na českou unitářskou kulturu. Na druhé straně můžeme poodstoupit a pohlédnout na ty tradice z vyšší perspektivy, nazírat na ně jako na ucelené proudy, které se něčím charakterizují. Takže Jája Marková má pravdu, že pokud se snažíme být objektivní, neměli bychom generalizovat. Nicméně pokud už generalizujeme, a to v našem životě stejně děláme z pochopitelných důvodů poměrně často a běžně (opět generalizuji!), pak můžeme různá hnutí specifikovat, třeba proto, aby pro nás byla uchopitelnější a srozumitelnější. Někdo by také mohl namítnout, že když lidé věří v jednoho Boha, je tento stále týž, ať už jde o jakékoliv náboženství. Je to pravda? Je nějaký rozdíl mezi základní spiritualitou unitáře a dejme tomu satanisty? Ono je dost dobře možné, a tak to nezřídka bývá, že dva lidé tvrdí, že věří v Boha, že to je ten jeden Bůh, ale současně prohlašují anebo svým chováním ukazují, že Bůh toho druhého člověka není ten správný. Věří lidé v jednoho Boha, protože Bůh je jeden, anebo každý věří ve svou představu o Bohu? Osobně se domnívám, že život, či spíše jsoucno, má svůj zdroj v jednom prameni (a můžeme ho nazývat Bůh), a ten má tolik podob, kolik je lidí, kteří v něj věří nebo v něj nevěří. Asi jako v tom krásném příběhu z Indie, kdy nevidoucí lidé popisují slona. Pokud bychom porovnávali spiritualitu unitáře a satanisty, je třeba v první řadě poznamenat, že satanismus je uctívání protikladu Boha. Unitářství, tedy unitářská spiritualita obecně, inspiruje člověka, aby uctíval a respektoval vyšší princip života, tedy to, co nás přesahuje, a současně aby nelpěl na svých omezujících představách. Naproti tomu satanista vzývá konkretizované zobrazení protikladu Boha v rámci dualistického pojetí 8


světa. Takže převedeno do praxe, vnímání souvislostí a stylu života – ten rozdíl je dost velký. A jak vlastně, Petře, praktikuješ svou spiritualitu v každodenním životě? Spiritualitu Samojského? Vždyť jsme si přece řekli, že se to nemá generalizovat, a tak stejně jako se objektivně nedá hovořit o spiritualitě židovské, křesťanské, buddhistické, nedá se hovořit ani o spiritualitě Samojského! Protože kterého Samojského bychom měli na mysli? Toho, kterému bylo pět let? Deset let? Sedmnáct let? Dvacet jedna? Třicet? Toho současného – ale co je to vlastně současnost? Anebo Samojského na smrtelné posteli? Toho, který prožívá radost, nebo který se trápí? To jsou věru různé osoby s různými formami spirituality! Ale na druhé straně, jak jsem také řekl, můžeme generalizovat, tedy při vědomí, že se ocitáme na tenké půdě relativizace. Kdybych měl hovořit o konkrétních oblastech praxe, momentálně zažívám velkou radost z Křídlení, programu, který jsme začali v září v pražské obci. Je to pro mne osobně něco, co jsem vlastně dlouhé roky hledal. Ano, hudba je pro mne důležitá, jak pasivní poslech, tak aktivní hraní, to je rozhodně jedna z částí mé osobní spirituality. Příroda, to je můj chrám. Když se mi podaří odejít se sitárem na zahradu a souznít s hudbou, tichem a okolím, je to úžasné. Když jsem s rodinou na zahradě při oslavě slunovratu, je to jiná část mojí osobní spirituality. Nedělní shromáždění, třebaže při nich mám zpravidla aktivní úlohu, těžko bych si svou osobní spiritualitu mohl představit bez nich, protože společenství, jehož jsem částí, je mi duchovním domovem, a to se vším, co ho vytváří. A když se Karel Loula opře do pedálů varhan, odlétám – a to vtipkuji jen zčásti. Takhle bych mohl jmenovat dál poezii, která mi dává sílu, rozličné knihy, ty „horníčkovské stálice“, které člověku jsou vždy k dispozici jako zdroj naděje a síly, korespondenci s přáteli, prodlévání v tichu, rozhovor s někým u kafe nebo u piva, anebo posamojštěnou atmavičáru; ten seznam by mohl být dlouhý. Leccos z toho, co uvádíš – třeba hezké knihy, korespondence s přáteli, rozhovor s někým u kafe nebo u piva –, ale přece praktikuje mnoho lidí neorganizovaných v žádné církvi, a třeba by je ani nenapadlo, že právě praktikují „spiritualitu Samojského“... To zcela jistě! Však já také nijak nenaznačuji, že by ta moje forma spirituality byla nějak univerzální. A abych byl upřímný, ani se nesnažím nějakou formu spirituality praktikovat pro to, abych ji praktikoval. Snažím se


9

TÉMA

TÉMA

jen a pouze žít svůj život, žít jej, abych se za sebe sám před sebou nestyděl, abych se posouval kupředu, abych se stával lepší, aby moje vztahy byly zdravější, abych... mohl bych pokračovat dál, ale bylo by to zbytečné. A asi bych to uzavřel Werichovou perlou, že: „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Z toho plyne, že k unitářské spiritualitě lze člověka přivést vcelku příjemně bez hartusení o věčném zatracení, vymanění ze špatné karmy a podobně. Jakým způsobem vlastně jako duchovní „obracíš lid obecný“ na unitářskou víru? Unitářský způsob misijní činnosti je vcelku atypický, tedy ve srovnání s tradičním organizovaným křesťanstvím. Také i proto, že nemáme černobílé pojetí světa, kterým bychom mohli lákat a vyhrožovat. Je to spíš poukazem na potřebu autenticity, při respektování určitých principů etických, duchovních, společenských a tak podobně. Tady bych připomněl knihu „Spiritualita (nejen) pro skeptiky“, která otázky spirituality řeší dost komplexně, a nakonec mnozí také už znají náš unitářský seminář Spirála, který je zaměřen na základní otázky duchovní cesty člověka, vybízí k zamýšlení nad nimi a nabízí i praktické úkoly. Ovšem klíčovými v této otázce jsou naše shromáždění, protože ta jsou vlastně sdílenou spiritualitou. O unitářství je možné bavit se v rozličných ohledech; žité je ale přece každodenním životem, celkovým přístupem k životu. A praktickou podobu sdílené spirituality získává ve společenství, protože pokud je člověk sám, nemá s kým svůj život sdílet. Naše shromáždění jsou proto svým způsobem naší vizitkou: jednak člověku připomínají základní hodnoty života a duchovního rozměru života prismatem unitářství a také poskytují prostor k sdílení zkušeností, názorů a myšlenek. A v neposlední řadě i prostor k praktické činnosti směrem k druhým, to aby víra nebyla jen mlácením prázdné slámy. Protože ale jen několik měst v naší zemi má nějaké unitářské společenství, i proto vzniklo Širší společenství a i proto vznikl ten zmíněný korespondenční kurz Spirála. Prozraď o Spirále víc. Co v ní zájemce čeká? Spirála se vyvíjela několik let. Je to takový úvod do otázek víry, filozofie a náboženství. A ty otázky jsou sice na pohled jednoduché, ale postupně 10


se člověk noří hlouběji a zjišťuje, že když má odpovědi formulovat sám za sebe, už to tak snadné není. Na něco se může podívat novým pohledem, něco dalšího si může vyzkoušet. A i proto se kurz jmenuje Spirála – třebaže si člověk klade tutéž otázku, nepohybuje se v kruzích, ale dělá třeba právě nový závit spirály. V nabídce má dva kurzy: Základní otázky duchovního života (šest lekcí) a Duchovní témata lidského bytí (12 lekcí) s použitím materiálů z práce Karla Hašpla, filozofa a unitářského duchovního; tenhle kurz je oproti prvnímu už náročnější. Nutno ale dodat, že Spirála je určena především zájemcům z veřejnosti, proto je také nabízena Obcí širšího společenství. Jinak předpokládáme, že členové mohou otázky spirituality a duchovní praxe obecně řešit ve svém společenství, jehož jsou částí, a i se svými duchovními. Kolik lidí už Spirálu absolvovalo? Jak jim to šlo? Celkem je to několik desítek osob, které se tou cestou vydaly, ale jen málokdo prošel oběma kurzy. Vyžaduje to přece jen sebedisciplínu, pevnou vůli a vytrvalost. Podmínkou zaslání další lekce je totiž vždy zodpovězení otázek – i když jakoukoliv formou –, případně splnění úkolů z lekce předchozí. Kdyby ty sám jsi měl absolvovat Spirálu, co by pro tebe bylo nejtvrdším oříškem a na co by se ti odpovídalo nejlehčeji? Jedna z nejtěžších otázek by pro mne byla: Co je tvým posláním na Zemi. Protože to je otázka, kterou si mohu zodpovídat každý den znovu, a to kvůli měnícím se okolnostem života. Je to zajímavá otázka, protože jednak na ni můžeme mít odpověď celkovou, z perspektivy celoživotní nebo aspoň řady let, kdy vzdálený cíl, který jsme si vytkli, je nám světlem jako maják, ale také si můžeme upravovat své drobné cíle opravdu každodenně. To poslání má jak ten až skoro osudový životní rozměr, tak i rozměr každodenních a všedních otázek a povinností. A druhé není úplně to nejlehčí. Ale co bych s radostí podstoupil – a také čas od času dále podstupuji –, jsou návštěvy různých jiných duchovních společenství různého typu a jejich rozbor, respektive rozbor mých dojmů z takové návštěvy. To je totiž zrovna jeden z praktických úkolů, které Spirála nabízí. – otázky kladl Josef Musil


11

TÉMA

TÉMA

UČME SE ČEKAT NA ÚSVIT Romana Benáková

K tomu, abychom našli své JÁ, potřebujeme dozajista kus odvahy a sebedůvěry. Na začátku hledání téměř každý z nás hledá nějakou skupinu, učitele, gurua. Co tím vlastně ale děláme, je to, že sami sebe odevzdáváme. Žádný učitel, guru nám přece nemůže dát „BÝT SÁM SEBOU“. Mohou nám však ukázat, jak na to. Učme se plakat, učme se bdít, učme se čekat na úsvit. Možná právě to znamená být člověkem, možná právě to znamená žít spirituálně.

Spiritualita – jak je toto slovo poslední dobou hojně používané! Dalo by se říci, že je v kurzu. Ale víme vlastně, co znamená? Sama jsem na tuto otázku před několika lety odpověď neznala, a proto jsem začala jeho význam hledat. Překvapilo mne, kolik různých vysvětlení jsem si přečetla. Mně osobně je nejblíže vysvětlení, že spiritualita je v podstatě učit se být ve svém srdci, být sám sebou. Se spiritualitou jsem se také seznámila při absolvování semináře Spirála. Musím přiznat, že mne tento seminář obohatil, uvedl mne postupně do otázek víry, filozofie a náboženství. Hned první lekce měla příhodný název Spiritualita. Jaký byl tehdy můj pohled na toto téma? Spiritualita pro mne byla především součástí každodenního života, neustálým čerpáním nových zážitků, prohlubováním poznatků. Byla jsem tehdy na začátku své duchovní cesty daleko od pravdy? Myslím si, že ne. A jak bylo psáno ve studijním textu, život bez spirituality je odsouzen k prázdnotě a postrádá smysl. A jak s odstupem času spiritualitu vnímám? Spiritualita v podstatě učí člověka být sám sebou. Nevyžaduje žádné zvláštní znalosti. Naopak, znalost může být velmi často překážkou. Nevyžaduje ani žádné speciální tréninky či školení. Což jsem nevěděla a absolvovala spoustu kurzů a přednášek. Z jakého důvodu takto přemýšlím? Protože to, co je spirituální, přichází zevnitř, a ne opačně, tudíž zvenčí „dovnitř“. Hlavní otázkou spirituality je, KDO JSEM. A dnes již vím, že nikdo druhý ani žádný systém mi nemůže dát na tuto otázku odpověď. A teď někdo může namítnout, že se pletu. Pokud se tedy někdo domnívá, že mně odpovědět může, bude mi pouze vysvětlovat, kdo jsem podle něho osobně. A to není ta správná odpověď. KDO JSEM, to musím objevovat já sama z vlastního „vzpomenutí si“, z vlastních prožitků a zkušeností. O tom, kdo jsem, musím rozjímat a snažit se to objevit tím, že vstoupím sama do sebe. Domnívám se, že náš vnější svět se stává zrcadlením toho, kdo jsme. Dovolím si citovat Tomáše Kempenského, augustinského mnicha: „Buď vždycky trpělivý k chybám druhých, protože sám jich máš mnoho, které také potřebují shovívavost. A neumíš-li udělat sám sebe podle svého přání, jak to můžeš očekávat od druhých?“

Narodil jsem se v unitářské rodině. V mládí se u nás o spiritualitě moc nemluvilo, ale její praktické každodenní prožívání jsem si uvědomil vlastně až v dospělosti. Jako dítě jsem to pokládal za zcela přirozené. Unitářská spiritualita mě provázela po celý můj život ve všech situacích, kde šlo o závažná rozhodnutí a postoje. Jsem za to velmi vděčný. V průběhu let, od doby, kdy jsem v roce 1940 poprvé navštívil Unitářskou nedělní školu, Unitaria prošla složitým a dramatickým vývojem. Dnes, s odstupem času, mám stále více na srdci otázku, jak unitářskou spiritualitu co nejlépe uplatnit v praktickém životě. Popsat návod k uplatnění unitářské spirituality je velmi obtížný úkol. Namítnete, proč by měl být obtížný? Vždyť české unitářství má svých devět principů. Stačilo by jen podrobně rozebrat význam jednotlivých principů pro život, a je hotovo. Pro úplnost je zde uvádím. 1. Svoboda svědomí a přesvědčení. 2. Tolerance a porozumění druhým. 3. Používání kritického rozumu i v náboženství. 4. Harmonický rozvoj osobnosti. 5. Soucítění, rovnost a spravedlnost v mezilidských vztazích. 6. Respektování hodnoty a důstojnosti každého člověka. 7. Pomoc druhým a sociální odpovědnost.

12



UNITÁŘSKÁ DEMOKRACIE PŘEŽIJE, KDYŽ BUDEME DŮSLEDNĚ DODRŽOVAT UNITÁŘSKÉ PRINCIPY Ladislav Pivec

13

TÉMA

téma

8. Úcta k životu a přírodě. 9. Demokratický způsob rozhodování. Ale o to mně nejde, rád bych se věnoval problému, jak se daří uplatňovat unitářskou spiritualitu v každodenním životě. České unitářství nemá žádnou ústřední neomylnou autoritu dohlížející na plnění oněch devíti principů, ani inkvizici, která by měla exekutivní moc vymáhat jejich dodržování. A tak veškerá odpovědnost praktického uplatnění spirituality v denním životě leží na unitářích samých. Jedním z hlavních charakteristických rysů unitářské spirituality je různost názorů, a to i ve vztahu k uvedeným principům. Petr Samojský v „Unitářských vtipech“ říká: „Víš, co získáš, když necháš dva unitáře v jedné místnosti? Nejméně tři rozdílné názory!“ Doplnil bych jen, že třetí názor může být názorem jejich souseda, který je sice trochu štve, ale tolerují ho. Jaká je příčina takové různorodosti názorů? Unitářství je z velké části náboženstvím „odpadlíků“ z různých církví. Láká je zejména svoboda svědomí a přesvědčení. Velmi často si s sebou přinášejí prvky ze své mateřské církve. Rovněž je přitahuje možnost vlastní představy Boha v širokém rozmezí, počínaje spravedlivým otcem, který je ochoten vyslyšet jejich prosby, až k abstraktnímu pojetí jakési tvůrčí síly řídící hvězdné galaxie. Tyto dva extrémy chápání Boha však mohou vést k rozdílnému postoji k životu, k tomuto světu i odpovědnosti za vývoj člověka. Různost názorů na spiritualitu by v podstatě nevadila až do okamžiku, kdy průbojná aktivní osobnost prohlásí, že jeho představa spirituality je jedině ta správná. Motivace k takovému tvrzení je různá, ale velmi často jde o osobní prospěch. Já to nazývám „účelovým unitářstvím“. V novodobé historii Unitarie to byly zejména mocenské ambice Vladimíra Strejčka; ten navíc prohlašoval, že Bůh je na jeho straně. Jenomže účelové unitářství je aktuální i dnes, vždyť Unitaria disponuje sály a bytovými prostorami na atraktivní turistické zóně Prahy. Všímejme si proto motivací, kterou nás různí lidé oslovují, a to i ve smyslu spirituality. K unitářskému fundamentalismu je potom jen krůček. Unitářská spiritualita podle mého názoru potřebuje určit krajní meze, jejichž překročení vede ke zpochybnění podstaty unitářství. Je to důležité jak pro současné členy, tak zejména pro potenciální nové členy, kteří v unitářství hledají oporu pro svůj život. Tolerance patří k dalším úskalím unitářské spirituality. Mohu sice porozumět příčinám vzniku terorismu, jenže v žádném případě ho nemohu to-

lerovat. Zásadní vymezení pojmu tolerance je zde nasnadě. Když se dva účastníci nedělního shromáždění po promluvě poperou, to nelze tolerovat. Mohli by se vykoupit tím, že si podají ruku a zanotují píseň Norberta Fabiána Čapka: „Bratra zemdleného pozdvihni, jiskru radosti v něm rozohni…“ Neměli by však přenášet zášť do dalších dní! Přimlouvám se, aby unitářská spiritualita byla propojena se systematickým vzděláváním. Jen tak se můžeme vyvarovat používání kritického nerozumu i v náboženství, který je mnohdy lacinější než rozum. Rozum pak používejme v kombinaci s moudrostí, což určitě přinese tu pravou hodnotu harmonického života. Velmi důležitou otázku, která je v Unitarii na pořadu dne, představuje uplatnění unitářské spirituality při výchově dětí a dorostu. Některé církve své svatebních obřady podmiňují slibem, že budou novomanželé vychovávat své děti ve stejném církevním duchu. Nic takového v Unitarii nemáme. Do jaké míry i dětem zaručujeme svobodu přesvědčení? Tu v nezletilosti dětí pomáhají pochopit a vytvářet jejich rodiče. Měli by jim přiblížit a vysvětlit unitářskou spiritualitu a být při tom sami příkladem jejího každodenního prožívání. Na druhé straně by vedení unitářských obcí mělo připravit podmínky pro výchovu k unitářství typu nedělních škol a zájmových kroužků. Potřebujeme i odborné poradenství. Svého času ho zajišťoval klub rodičů a malých dětí a tím se velmi zasloužil nepřímo o propagaci unitářské spirituality, zejména o rozvoj harmonické osobnosti dětí. Skutečnost je taková, že nevídáme často, aby unitáře následovali jejich synové, dcery nebo vnoučata. Dokonce i v mé široké unitářské rodině, která ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století s bratranci a sestřenicemi naplňovala sály v Unitarii, jsem jako aktivní unitář zbyl sám (kromě jedné tety, které už je sice devadesát, ale pořád čte pozorně Unitářské listy). Principy 5 až 8 jsou jasně formulovány a nemyslím si, že by byl problém, aby byly v životě unitářů nějakým způsobem zpochybňovány. Snad největším problémem článku 5 je „rovnost a spravedlnost v mezilidských vztazích“. Neporozumění se může týkat plošně chápané averze k určitému etniku jako základ rasismu. Zde mají unitáři velký prostor k uplatnění své spirituality a sblížení vzdálených kultur v dnešním schematickém a rozpolceném světě. Demokratický způsob rozhodování v unitářském náboženství je jistě ojedinělým zjevem mezi všemi náboženstvími. Unitáři zde nejsou z vůle

14



15

téma

téma

Boží, ale z vůle sebe samých. Demokracie má smysl jen tehdy, když lidé dobře znají mechanismy jejího fungování a přejí si ji. V žádné demokracii není zaručeno, že by měla rozvíjet jen pozitiva, jako je mír a rozvoj společenství ku prospěchu všech. Hrobařem demokracie jsou špatná rozhodnutí většiny, která vedou k neblahým koncům. Aby demokracie v unitářství přežila, měli by unitáři důsledně dbát na dodržování unitářských principů. Pak článek 9 nebude rizikem, ale předností naší náboženské společnosti.

Tato báseň ze sbírky Smuténka mi přišla na mysl, když jsem se dozvěděla téma těchto Listů. Jaký je můj vztah k Bohu, to je úplně bytostná otázka, a to právě proto, že spiritualitu ve svém životě kladu na přední místo. Zároveň se potýkám s tím, že se v této oblasti vychovávám výhradně sama, což je pravděpodobně chyba, ale, nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh, protože mám odedávna svého.

Čím jsem starší, tím více údivu mi přináší pozorování všedních věcí. Když jsem byla malá, bylo samozřejmé, že tráva je zelená a nebe modré, že fouká vítr a voda pořád teče. Teď mě uchvacuje odvaha sedmikrásek i síla dnešního větru (fouká dost a za oknem to ohýbá korunu mohutné borovice). To je přece něco úžasného a obdivuhodného!!! A ve smršti těchto myšlenek mi nedá než myslet na jaro. To je teprve plné zázraků! Jak se z hlíny cpou a derou všechny ty výhonky! Kde se bere ta síla? A vůle k růstu? Proč v tu dobu roste vše mohutněji a s jinou náladou…? Tady někde pro mne začíná Boží dílo. Zde stojím před jeho velikostí a nahlížím s pokorou na svůj nepatrný rozměr jako na částečku této planety. Pro mě osobně však částečku v danou chvíli nejdůležitější, protože to je ten jediný kousilínek našeho ohromného světa, na který mám přímý vliv a mohu jej proměnit. A to je drama. Já mohu něco vykonat pro lepší svět! Mohu sebe změnit k lepšímu. Jejda, to je ale najednou zodpovědnost! Co bych tedy asi tak měla se sebou dělat? Co si počít? Když se to vezme takhle, tváří se to tak komplikovaně, že to neunesu. Proto se musím denně pokoušet pohlížet na věc z druhého konce. (I když si absolutně nejsem jistá, jaký to má tvar, a tudíž nemám ani tušení, kolik těch konců vlastně ještě někde povlává…) Řeknu si, že je nevyhnutelné pracovat na své údržbě. Jednak aby vše fungovalo a za druhé, aby to bylo snesitelné a přijatelné pro mé okolí, jež považuji tak trochu za svou součást. Tato údržba, pokud do ní zahrnu i renovační program – spánek –, mi zabere věru hodně času. Než to nakrmím, odpočinu, vyčistím, oblíknu…. Jeje, to je nejméně jedna třetina času mého života, ne-li víc. Pak je třeba vynaložit síly a čas na to, aby tato údržba vůbec měla podmínky pro to, aby se mohla konat, nazvěme to péčí o živobytí, i když často jde jen o vydělávání peněz. Vím, že to se daří různým lidem různě, ale troufám se zařadit do nějakého jakéhos takéhos průměru a odhaduji, že to zabere také nejméně třetinu času mého života, ne-li víc… Zbyde mi tedy necelá třetina, a je již na mně, jak s ní naložím. Zde se otevírá prostor pro zlepšování světa. Abych ale pravdu řekla a nesvinila svět lží, nedokážu na ono zlepšování doposud věnovat mnoho z tohoto zbytku. Často zůstávám zakletá v nějakých svých planých tužbách nebo v pohodlnosti; tam častěji. A obvykle se musí něco výjimečného stát, aby to mnou poněkud otřáslo a znovu mě to probudilo, vysvobodilo.

16


NECHCI, ABY MNE OBMÝŠLEL KTERÝKOLIV BŮH. MÁM SVÉHO Milena Hosenseidlová Jan Skácel: „Smlouva“ Nechci, aby mne obmýšlel kterýkoliv bůh. Mám odedávna svého, pro vlastní potřebu, i k svému narovnání. A pro pokoru, které je mi třeba. Někdy se přihodí, že lidská duše smrdí jak namoklá psí srst. Za to se nerouhám. Chci jenom, aby Bolest opravdu bolela a slza byla slza.


17

téma

téma

Spiritualito, jak pohovořit o tobě, která jsi ukrytá v mém nitru jako perla vzácné lastury? Jsi tajemná a slovy nepostižitelná. Jen vím, že když porozumím tobě, která tryskáš z mého nitra, pochopím i sama sebe. Lze vůbec sdělit TEBE skrze sebe do světa? Když jsem se před několika lety stala duchovní, pochopila jsem. K tomuto povolání a poslání jsi mě svým jemným stálým vyvěráním přivedla ty. Cestou teologie, stezkami filozofie, se srdcem upřeným k nebi s otázkou po Bohu a smyslu pobývání na zemi, a právě TY jsi mě poslala k člověku. Uvědomila jsem si, že ptát se po božském je možné jen skrze lidské srdce: druhého člověka. Jsem šťastná, že tu jste a já můžu být společně s vámi a pro vás. Řečeno, zní to velmi prostě, ale složitých slovních souvětí není třeba. Jsou slova, která těžká jako kámen padají z úst a zůstanou ležet na oraništi, nehybná a mrtvá. A některá slova letí a svou perutí hladí duši. My děti dneška spěcháme a slovy i skutky hlučíme příliš, až se nestíháme a neslyšíme sami sebe. Zastavit se v okamžiku a zaposlouchat se do hlasu své niterné hlubiny nám pomůže nalézt svoji perlu. Prožívání rozumem neuchopitelných přesahů je lidstvu vlastní, jedině tak může být člověk v plnosti. Pochopení vlastního nitra se s vývojem člověka mění, přesto však základ, ona perla všech perel, zůstává stejná. Náboženské vědomí člověka doby paleolitu bylo možná otevřenější než dnes. Ono posvátné bylo přirozeně žité. Naše ustavování světa rozděluje svět na posvátné a profánní, mluvíme o přirozeném a nadpřirozeném, o zemském a posvátném. Ale člověk před 20 tisíci lety – podobně jako původní národy ve dvacátém století, než jsme je „zcivilizovali“ – neviděl oddělenost posvátného a pozemského. Vnímal

posvátné ve všem, s čím se setkal a co konal. Prostřednictvím magických obřadů se dostával do oblasti, kde neexistuje čas. Když se díval na skálu, která se v jeho optice dotýkala hlavou nebe, neviděl v ní zkamenělou horninu, která vznikla sopečnou erupcí. Chápal ji jako něco jiného, bytostně odlišného a nezranitelného, a právě touto jinakostí posvátného. A sama obloha, tak nedotknutelná a vzdálená, byla domovským prostorem vší jinakosti. Sem se soustřeďoval veškerý posvátný údiv reálného světa. Právě zde byla oblast, která fungovala mimo čas. Dokážeme si to představit? Člověk tehdejška zažíval hluboce tajemství svého světa, neboť si nedokázal přírodní jevy vysvětlit rozumem. A proto tajemné a jiné, to, co uvádělo v úžas, znamenalo posvátné. Obloha, která se v obzoru dotýkala země, slunce, jež se ráno koupalo v moři, déšť, co dokázal zvednout hladiny řek, půda dávající sklizeň. To vše bylo předmětem uctívání. Lidská existence je tak křehká a pomíjivá. Když umíráme, slunce dál stoupá vzhůru a nymfy u svých říček tančí… Protože bez smrti není nový život. Stejně tak, bez toho, aniž bychom ve svém sobeckém já zemřeli, nemůžeme se zrodit jako duchovně nový člověk. Než se z Homo sapiens, který se živil sběrem plodin země, stal Homo necans a zdrojem potravy bylo hlavně maso zabíjených zvířat, chápal zvířata především jako spolutvory, kteří sdílejí stejný životní prostor. Zvířata pro něj byla posvátná. Svým způsobem se totiž stávala svojí existencí lidem příbuzná ve světě tak tajemném. Úcta ke zvířatům je vlastní všem náboženským systémům starověku, neboť je úctou k životu samému. A když se z člověka sběrače stal především lovec, obdiv a úcta ke zvěři se transformovala do rituálů praktikovaných před lovem i po něm, ale setrvala. My už nejsme lovci a ani v pravém smyslu sběrači. Paběrkujeme v regálech obchodních řetězců, lovíme ve slevách a srovnáváme výši akčních slev v letácích, které nasbíráme ve svých poštovních schránkách… Smutné. A tak, spolu s dávným člověkem z paleolitu, sedím na hlavě skály a pozoruji zapadající slunce. Hoří rudým ohněm, dnes jako tehdy. A zítra vstane z ranních mlh, vždy od trvání věků. On i já jsme součástí něčeho nádherného a tajemného: lidského rodu, světa, života. Sedíme v okamžiku, bez pohnutí a beze slov. S posvátnou úctou k veškerému stvoření, s nalezenou perlou v nitru. Jsme stále v procesu duchovního uzrávání. To, co nám život dává, někdy zase bere, aby pro nás mohl darovat něco jiného. Třeba jen ukázat to

18


Pak, když se cítím svobodně, mohu se skutečně celou svou osobností obracet k Bohu, a přestože jsou to jen malé střípky mého času a bytí zde, nepoznala jsem nic většího a opravdovějšího než okamžiky poznání Boží přítomnosti.

ZA CO DĚKUJI K. Sofia Kučerová


19

téma

téma

jiné, které nám po čase, až jej odhalíme, přestane být cizí. Co nejdůležitějšího nám život daroval, je přítomnost druhé bytosti. Dar sounáležitosti ve spolubytí, dar pochopení, které by nikdy nebylo možné bez toho druhého. Ten člověk, který stojí vedle vás, s vámi, za vámi i proti vám, je darem. Jen díky němu můžeme porozumět. Tak to cítím k vám a za to děkuji.

Spiritualita znamená pro každého tak trochu něco jiného, ostatně jak je u takových nosných pojmů dobrým zvykem. Pro někoho je to způsob vnímání světa, pro někoho odmítnutí „přízemní“ reality a pro někoho jiného třeba systém zvyků a rituálů, kterými se cítí naplněn... Navíc co pro koho spiritualita znamená, se i u jednotlivých lidí často mění v průběhu jejich života. A to je vlastně i můj případ. Takže pokud bych měl následovat instrukci k zadání tohoto příspěvku, tedy být co nejvíc osobní, jak jen to jde, pak bych měl zmínit, co spiritualita pro mne znamenala v různých obdobích mého života. V dětství jsem okolní svět vnímal spíš jako projev něčeho, čemu jsem přestal rozumět, co není teď tady pro mě zjevné, ale skryté, a na co bych podle svého dospělého okolí měl zapomenout úplně, protože tady je přeci ta polévka k večeři, tak hezky papej a hlavně nezlob... A ve škole to bylo ještě horší, protože svět je přeci materiální, my se tady v naší socialistické vlasti učíme moderní světový vědecký materialismus a jsme skvělí a vybudujeme uvědomělou společnost. Takže nějaké řeči o tom, že tento svět je jen projevem něčeho skrytého, jsou bláboly, a vůbec, kdes to sebral... Což ve mě pochopitelně vedlo k rozervanosti a ještě hlubšímu pocitu, že je něco špatně, asi jsem se nedopatřením ocitl v nějakém pochybném světě, plném nelogických a nepřirozených bytostí a věcí. Tak jak to tedy je? V dospívání jsem měl větší volnost jednak pohybu, kdy jsem nemusel být v pět doma na večeři, jednak v myšlení, protože to už tak v tom období je, že v pubertě člověk nabyde abstraktního uvažování, a jak má v ruce kladivo, všechno je hřebík. Jenže v té době nešlo jen tak zajít do knihkupectví a zakoupit přehršel spirituální literatury a všechno to zlouskat. Tak-

že žádné spirituální osvícení prostřednictvím ezoterických knížek se nekonalo. Možná naštěstí. V té době jsem na popud spolužačky začal chodit do křesťanské mládeže v sousedním městě, kam jsem každý týden dojížděl. Po čase jsem s sebou začal brávat i mladší sestru. Krom setkávání, zpívání a modlení jsme jezdili na výlety po naší vlasti a bylo to fajn. Ale přestože křesťanství odpovědi na moje otázky přinášelo, uspokojení se nekonalo a ani otázky nevymizely, spíš naopak. Takže po pár letech jsem tento okruh opustil a hledal dál. V rané dospělosti už nějaká ta literatura k dostání byla, byť pokoutně a často v strojových opisech, ale něco se sehnat dalo. Minařík třeba. V té době jsem začal víc tíhnout ke starověké Indii, přičemž rozlišování mezi hinduismem a buddhismem nebylo ani tak důležité, jako to, že to bylo něco pro mě víc mystického. A jakmile jsem se prokousal do středního věku, po „revoluci“, literatura byla, spíš jí bylo a je dodnes na můj vkus zase až příliš. Ale mnou v té době zmítaly víc světské věci. Po bouřlivé bohémské mladosti, charakterizované bezstarostností, přišlo určité životní vystřízlivění, zlomový bod, který se mi nepodařilo dost dobře zvládnout a spiritualita jakoby „vyšumněla“. Ono „vystřízlivění“ z lehkosti života, dané událostmi osobního charakteru, vedlo k ještě větší nestřízlivosti v každodenní praxi, a bezcílné potulování velkoměstskými lákadly jako by přesně potvrzovalo onu známou pravdu, že „velkoměsta jsou věžemi samsáry“... Ano, velkoměsta jsou věžemi samsáry, ovšem jak se praví, chyby opakujeme jen do té doby, než je přestaneme dělat. Nějak jsem z onoho způsobu přežívání nakonec vyrostl, a i když jsem byl o generaci starší, než bývá zvykem, šel jsem na teologickou fakultu. A přežívání vyměnil za bytí. Spiritualita se postupně stala opět součástí mých dnů. Musím říct, že ačkoli mě většinu života víc než oslovoval buddhismus, stále mi někde uvnitř na onom konceptu cosi nevyhovovalo. V mojí spiritualitě je prostě koncept Boha jako osoby silně zakořeněný. Ale křesťanství se svým pojetím Spasitele – s tím se prostě neumím ztotožnit. Proto jsem unitář. Když říkám, že Boha vnímám jako osobu, nemám na mysli bělovousého dědu kdesi na oblacích, ale přesto – je to pro mě osoba. A dohady, jestli je to on nebo ona, jsou pro mě nepodstatné. Pohlaví je pro mne jen jeden z vnějších projevů rozdělení jednoty do duality. Tam, odkud pocházím, tenhle kabát svléknu.

20


ON – ÚSTŘEDNÍ BOD MÉ SPIRITUALITY Vlastimil Krejčí


21

téma

téma

Být spirituální pro mne znamená žít s Božím Duchem. Ctít jej, poznávat jej, sbližovat se s ním. Navázat s ním kontakt, pracovat na vztahu s ním, udržovat jej a prohlubovat. Soužití s ním je obdobné jako soužití s kteroukoli pozemskou bytostí. Setkání a seznámení s Božím Duchem začíná naprosto stejně téměř u každého z nás. Někdy, někde, naprostou náhodou se o něm doslechneme, že je, existuje. Že je dobrý, milující, pomáhající, vstřícný. Tato myšlenka se nám líbí a těší nás. Při tomto uchopení myšlenky na dobro, lásku, radost, štěstí, pohodu a klid, jako synonyma Božího Ducha, je nám příjemně. Naše srdce chce vědět víc a prožívat víc těchto emocí, spojených s přítomností Boží. A tak hledáme, pročítáme texty, srovnáváme pravdy o Duchu Božím psané. Až v tom hledání, srovnávání a přemýšlení můžeme zabloudit. Ale pokud se nám to stane, můžeme se na Božího Ducha i rozzlobit, je nám líto, že jej míjíme. I to je součást jeho blízkosti. Je daleko víc přítomný, než si my v daném čase dokážeme představit. Vždyť pochybovati je lidské, a věřiti je božské. I On to ví. Je trpělivý. Počká, až nás přejdou naše špatné emoce. A pak znovu a opakovaně projevuje svoji přítomnost v našich životech. Pozveme- li jej do našich životů, je s námi, jako náš přítel. Ani na přítele nenadáváme, nelkáme. Pokud ano, vzdaluje se nám. Základem dobrého přátelství, nebo chceme-li partnerství, je komunikace. Ale jak komunikovat s Božím Duchem? Jak mu porozumět v našich osobních otázkách? Jak naslouchat jeho radám? A kde jej nalezneme? Představme si malé novorozeně, jak s námi komunikuje. Ještě nemá vyvinutou řeč, dokonce ani zrak, jen čich a hmat. Rozvíjejí se u něj dané

instinkty. Rozvíjí se u něj čich, zrak, hmat a potom motorika. Zvukové projevy novorozence jsou pouze křik, pláč, ale také smích a ticho spokojenosti. Až po delším období nastávají první pokusy o verbální komunikaci. Ani mluvení neovládá dítě ze dne na den. Probíhá učení komunikace. Ten, kdo měl nebo má možnost žít s dítětem od malinka až do jeho dospělosti, ví, že se i způsoby komunikace mění. Jinak komunikujeme s dítětem tříletým, jinak se šestiletým, jinak s náctiletým a jinak s takzvaným dospělým. Ale vývoj komunikace úřední dospělostí nekončí. V průběhu života každého jedince dochází ke zrání komunikace s ohledem na jeho osobní priority. Ve vztahu s Božím Duchem jsme jako malé dítě, které hodně chce komunikovat, ale nedaří se mu to. Mnohá učení ukazují jak. Například skrze meditaci nebo modlitbu, dnes i přes afirmace. Boží Duch s námi chce také komunikovat. Dává nám své odpovědi tak, jak jsme každý jednotlivě připraveni je přijmout. Dává nám i pomůcky, abychom lépe rozuměli tomu, co nám chce sdělit. Jestliže nejsme ještě dostatečně zralí na přímou komunikaci, nazývající se kontemplací (někdo by to nazval telepatií s Božím Duchem), pak nám nabízí různé jiné možnosti obrazové komunikace. Stejně jako my rodiče ukazujeme obrázky dětem a učíme je obrázek pojmenovat. Takovým způsobem se můžeme učit komunikovat s Božím Duchem. Jsou to hry, kterými se učíme komunikovat. Trénujeme tyto rozhovory, až se dostáváme ke zralosti vlastní komunikace. I zde máme velký výběr. Můžeme využít různých druhů karet, například andělských, archandělských, karty bohyní nebo zenových karet. Můžeme také zvolit zakusit komunikaci přes tzv. orákulum, což je náhodné otevření jakékoli duchovní knihy. Můžeme využít – pokud se nám zdají – vlastních snů jako obrazů, které mají konkrétně pro nás nějaký výpovědní charakter. A jsou i další možnosti... Můžeme využít i o něco málo zralejších jedinců k výkladu toho, co je nám sdělováno. Pokud se rozhodneme komunikovat s Božím Duchem, vždy je nám ukázána cesta jak. Už když jsem byla malá, ptala jsem se své mámy:„Co je to bible?“ Velmi jednoduše, a pro mě tenkrát i nepochopitelně, mi odpověděla: „Bible je kniha, ve které se čte to bílé mezi tím černým.“ Tak jednoduše a přitom moudře mi dala návod na rozjímání o textu. Nikoli přemýšlení, ale rozjímání. To jsou dva naprosto různé pojmy. Pokud tuto různost pochopíme, jsme na správné cestě naučení se přímé komunikace s Božím Duchem.

22


Spiritualita je pro každého jiná a vždy osobní, leckdy až intimní věc. Na rozdíl od náboženství nemusí být spjata ideologií, protože se nemusí prosazovat mezi mnoha individuálními názory. Ale podobně jako náboženství je otázkou identity, v tomto případě identity onoho člověka. A pro mě osobně je právě cestou i cílem, otázkami i odpověďmi, a formuje mou vlastní identitu, i když je v ní ústředním bodem On.

NEJVĚRNĚJŠÍ PŘÍTEL A UČITEL Jája Marková


23

téma

meditace

Ale jako všechno v životě, co chceme dělat lépe, ba až dokonale, vyžaduje i tato činnost pravidelný trénink. Chceme-li tedy být spirituální, můžeme. A jak? Denní komunikací s Duchem nebo alespoň denními pokusy komunikace, jakýmkoli způsobem, který si vybereme. Není možno mít dobré přátelství s někým, s kým nekomunikujeme, tedy pokud nezaujmeme tu pozici trucovitého dítěte: „Teď se s tebou nebavím!“ Není třeba se obávat, že by nám Boží Duch neodpověděl. Odpovídá vždy a opakovaně, trpělivě, až do okamžiku, než jeho odpověď správně pochopíme. On nás miluje a podporuje naše zrání a učení se, jako velmi trpělivý rodič miluje své dítě. Je jen na nás, na našem stupni vědomí a zrání, nakolik chceme rozumět a jak hodně chceme odpovědi přijmout. Ale Boží Duch je náš nejvěrnější přítel a učitel. Každý k Němu svým srdcem inklinujeme a cítíme Jej. Je v nás a s námi. Rozhodněme se být mu otevření.

DESATERO PŘIKÁZÁNÍ NOVÉHO VĚKU 1. Bůh je všechno a ve všem, je tu ve mně a obklopuje mne. Vyvádí mě ze všech omezení. 2. Pokud je Bůh ve všem a v každém, můžeme vše a každého chválit a ctít. 3. Každý den je novým krásným dnem a oslavujeme ho vděčností. 4. Spolu s Bohem v energii lásky nám dali život rodiče, tento dar – dar života ctíme. 5. Žijeme a necháváme žít. 6. Věrnost v lásce sobě i jinému je božská. 7. Co dáváš druhému, dáváš sobě. Co vezmeš jinému, ubíráš i sobě. 8. Pravdu sdělujeme sobě a podle ní se ve svém klidu rozhodujeme. 9. Láska a sblížení jiných je nám motivací, nikoli žádostí. 10. Hojnost jiných je naší inspirací. – Jája Marková

24



25

dětská stránka

dětská stránka

Dobrý den, milé děti, tématem těchto Unitářských listů je Spiritualita v mém životě. Asi si řeknete, a co je to ta spiritualita. A možná se vám při tom ještě poplete jazyk a všelijak to slovo zašmodrcháte…. To proto, že je to cizí slovo. Spirit znamená duch a spiritualita je duchovnost, míní se tím, jak v životě vnímáme duchovnost a co znamená Boží přítomnost v našem životě, jestli a jak vnímáme to, co je víc než my. Teď možná budete překvapeně říkat – to jsou jako okolo nás nějací duchové? Vždyť jsem ještě žádného neviděl, leda tak ve filmu. Tam byl jeden takovej průhlednej, jakože už umřelej člověk, a to byl duch… A pak ještě v jiném filmu, kresleném, pluli takoví bílí paňáčci bez nožiček, co byli jako obláček – to taky byli duchové. To jsou vlastně takové představy onoho neviditelného Božího díla. Takové jsem opravdu nikdy neviděla. Neříkám, že nejsou, ale já se o tom nemohla nikdy přesvědčit na vlastní oči. Opravdu jsem je nikdy neviděla. To asi proto, že duchové jsou neviditelní a takzvaně nehmotní. (To jako, že si na ně nelze sáhnout, jelikož se neskládají z žádné hmoty či látky.) Kromě tohoto je základní charakteristikou ducha také jeho nesmrtelnost! Každý den ale potkávám lidi, ti mají svoje těla, pomocí nichž chodí a něco dělají, a dokonce i myslí. To všechno bez těla totiž pořádně dělat nejde. Někoho nohy donesou dál, někoho nechají i proběhnout, a někoho už zase tolik nenesou. Přijde na to, v jaké je tělo kondici. A někdo z toho má radost, že se proběhne, někdo jiný má radost, že běhat nemusí, jiný pro změnu smutní, že mu to neběhá. A podobné je to i s dílem rukou, ty nám pomáhají vykonat nějaké činy, a ani bychom nevěděli kam jít a co dělat, kdybychom neměli svého rádce a řiditele našeho těla – hlavu. Ta rozhoduje, kam se půjde a co se bude dělat. Přináší nápady a diriguje i nohy i ruce, aby běhaly a dělaly podle jejího rozhodnutí. Onen smutek nebo radost bychom ale bez těla také nemohli vnímat, neměli bychom ho jak poznat. 26


Zkrátka abychom ve světě cokoliv zažili nebo udělali, tak na to potřebujeme nějaké tělo. A obráceně, každé tělo, které přijde na svět, potřebuje zase naopak nějaké to „já“. Jinak by tady chodila, jak se říká, těla jako bez duše. Jak se o tom píše v některých pohádkách. Napadá mě strašidelná, hororová pohádka Deváté srdce, ve které zakletá princezna musí chodit noc co noc (aniž o tom vlastně ví) na bál do říše mrtvých. Ona tam vlastně žije, ale jako by nežila, protože ztratila spojení se svým duchem a nemá možnost žít vědomě, jen koná, co jí zlý černokněžník Aldobrandini přikazuje. Teprve „já“ každého člověka přináší do těla skutečný život a teprve skrze zrozené tělo mohou lidská „já“ ve světě působit. A za těmito lidskými „já“ vnímám tvořivého ducha každého člověka. Když pak tito lidé tvoří, mohu je i já lépe vnímat – skrze jejich dílo. Tady jde tedy o dílo člověka. A když se rozhlédnete kolem sebe, opravdu uvidíte spoustu věcí, které jsou dílem člověka. Ten ale tvoří vše ve světě, který se řídí svými přirozenými (přírodními) zákonitostmi, ať už je to střídání dne a noci, ročních období, přílivu a odlivu moří, nebo život a růst rostlin, zvířat i samotných lidí. To už jsou věci, které dílo člověka přesahují. To je dílo Boží. (Proto lze v rozkvetlých květinách Boha zahlédnout.) Člověk jen poznává svět a jeho zákonitosti a snaží se je pochopit, i když jeho nepokojný duch se snaží pozměnit alespoň nějaké drobnosti i v této oblasti. Jak občas někdo z legrace říká: „Snaží se fušovat Bohu do řemesla.“ Nu, a co vy teď, milé děti, s tím? Vy to teď vše musíte poznat, nejprve celý svět, a to skrze svoje tělo. Všechno řádně zkoumejte a zkoušejte, pozorujte, osahejte a očuchejte, ať svět a věci kolem sebe dobře poznáte na vlastní kůži. Ony pak ty myšlenky a otázky, které vám záhy samy začnou přicházet, a vy, ve snaze přijít věcem na kloub, dojdete k tématu těchto Unitářských listů, tedy k tomu, jakou to podivné slovo – spiritualita – hraje roli ve vašem utvářejícím se životě. A já vám upřímně přeji, aby to bylo napínavé hledání, které vás cele pohltí a odmění nalezením vlastní duchovnosti. – Mína Hosenseidlová


27

duchovní praxe

duchovní praxe

DUCHOVNÍ PRAXE V PRAŽSKÉ UNITARII

Pro ty, kdo mají dojem, že unitářská spiritualita tkví především v pasivním naslouchání přednášek a v nekonečných diskusích, kde každý rád poslouchá především sám sebe, tento program je potvrzením, že jsme ochotni a chceme nezůstat u slov, ale naopak je převést do praktických skutků.

Petr Samojský

Křídlení – program mladých

Naši členové už dobře znají koncept Tří kamínků, který dává praktický rozměr unitářské spiritualitě. Postupně na sebe bral různé formy, jimiž je postupně uváděn do života. Čtenáři UL znají například veršovanou podobu Josefa Musila, momentálně je v přípravě dokonce převod myšlenky Tří kamínků do podoby výrazového tance, takže již brzy si své kamínky budete moci zatančit. Tento rok, právě v současné době, začínáme s programem, který umožní člověku dávat sám sobě konkrétní zadání, aby jeho spiritualita měla opravdu praktický rozměr a viditelné výsledky. Od února se jednou měsíčně budeme setkávat po shromáždění a to bude příležitost sdělovat si zkušenosti, vyměňovat kamínky a každý si může doladit své cíle a záměry. Pokud kdo ze čtenářů o Třech kamíncích neví, může si přečíst brožurku se stejným názvem anebo ještě lépe knihu Víme, že nejsme sami? Aneb tři pilíře unitářské teologie.

Program Křídlení vznikl ze zájmu o duchovní zpívání mezi našimi členy. Samotný pojem duchovní zpívání je trochu neurčitý, protože se pod ním může skrývat jak zpívání klasických, řekli bychom „kostelních písní“, tak i rozvoj rozličných technik (např. alikvótní zpěv), ale i zpívání manter. V POU jsme vyzkoušeli několik cest, a momentálně tento směr má podobu právě Křídlení. Žánrově písně v programu pocházejí z toho, čemu se dnes říká trochu neurčitě novopohanství, ale ten termín je opravdu jen pro hrubou orientaci v mnohosti různých hudebních žánrů. Protože už jen samo označení pohanské je nejasné – znamená to předkřesťanské kultury, anebo nekřesťanské kultury, tzn. že z pohledu křesťanství kdo není křesťan, tak je pohan? To slovo se užívá v různých významech. Mohli bychom písně z programu Křídlení označit jako „unitářské čanty“, protože obsahově jsou to písně o přírodě, ohni, světle, vodě, společenství, pospolitosti, a tak podobně. Nápěvy a motivy ale často pocházejí z hudebního žánru, který se označuje jako novopohanství, a nám to nakonec nemusí vadit, pokud to znamená ne-křesťanské písně, tedy písně s obecně duchovní tématikou, které neopěvují Ježíše. Slovo čanty je také novotvar. Původem z anglického chants, je to opět zajímavá spletenina významů, protože zatímco v češtině známe gregoriánské chorály, které angličtina nazývá Gregorian Chants, u tradičních keltských nebo obecně předkřesťanských zpěvů se rovněž užívá v angličtině chants. Pro nás je ale asi obtížné představit si že by gregoriánské chorály mohly být v jedné kategorii s keltskými. Proto je lépe přidržet se významu „zpěvy“, ovšem využití novotvaru čanty má také svoje opodstatnění z hlediska srozumitelnosti. Technicky vzato je tradice pohanských čantů podobná východním mantrám, kde je důraz nikoliv na ideologii skrytou v textu, jak to známe z „kostelních písní“ křesťanské tradice, ale v jednoduchém motivu, který se opakuje stále dokola. Tím člověk v sobě spíš nastolí dojem a atmosféru, než aby hloubal o ideovém obsahu a utvrzoval se tím ve své víře. V Křídlení je i chvíle na sdílení, ale jinak se celou dobu zpívá. Program je určený mladší generaci, prakticky v rozmezí 16 až 30 let. Toto určení věku není proto, že bychom starší chtěli nějak oddělovat od mladších, ale spíš vytvořit něco specificky pro lidi mladšího věku, protože ti jinak příliš prostoru v akcích naší obce nemají – tím je míněn typ programu, který by byl mladší generaci přímo určen a účastníci si jej mohli vytvářet podle svého. Více informací včetně videopozvánek najdete na webové stránce www.kridleni.net.

28


Co je to duchovní praxe? Pro někoho to je určitá technika meditace nebo modlitby, pro jiného cvičení jógy nebo taiči. Někdo duchovní praxí myslí spíš způsob života a vztahování se k vesmíru, světu a druhým, pro dalšího to může být především sdílení určitým způsobem s druhými lidmi, účast na bohoslužbách nebo společných duchovních programech, anebo i jen diskuse s lidmi podobného zájmu o duchovní témata. Pro každou organizaci s duchovním zaměřením je samozřejmě důležitá otázka, jak vlastně svým členům a příznivcům poskytuje programy a prostor pro duchovní praxi. Kdybych měl hovořit za pražskou Unitarii, naše společenství za roky své existence nabízelo opravdu rozmanité formy: od veřejných vzdělávacích přednášek přes úzké skupinky meditace a duchovních cvičení, přes skupiny jógy (opět různých typů), ale i různé pobyty v přírodě, organizování ášramů a podobně. Do duchovní praxe spadají svým způsobem i takové aktivity jako zpívání ve sboru nebo účast v dramatickém souboru a o ty v našem společenství není nouze ani dnes. Kdo by se nad touto otázkou chtěl zamýšlet z perspektivy plynoucího času, nebylo by pro něj nic snazšího než ponořit se do našeho archivu a z programových letáčků odhalovat měnící se akcenty na různé typy naší praktické spirituality. Zmínil bych zde ještě dva konkrétní programy, které se našim členům nabízí jako konkrétní duchovní praxe.

Tři kamínky na cestě životem


29

ze života našich společenství

vzpomínáme

Vzpomínka na Prof. Dr. Jaro Křivohlavého, C.Sc. (zemřel 30. 12. 2014) Je nám líto, že oznamujeme smutnou zprávu o smrti vynikajícího psychologa a dobrého člověka Jaro Křivohlavého, který pomohl mnoha lidem v jejich životních nesnázích. Profesor Křivohlavý napsal řadu výborných knih z oboru psychologie zdraví, psychologie klinické, psychologie komunikací, ve kterých rozebíral, jak zvládat stres, depresi, jak řešit konflikty mezi lidmi, co je důležité pro dobrý život. Byl nejen výborný psycholog, ale psal i knihy s náboženskými tématy. Působil jako aktivní člen Církve českobratrské evangelické a jeho rozbory dobrého života jsou nám blízké. Nezapomeneme nejen na jeho přednášky, které v naší obci měl (např. O smyslu života, Sdílení naděje, O moudrosti a dobrém životě), ale i na to, s jakou pozorností naslouchal otázkám, které jsme mu v diskusích kladli, a jak uměl vystihnout, co je pro jedince důležité. Vzpomínáme na něho s úctou a vděčností. – Jaroslava Dittrichová

PRAŽSKÁ OBEC UNITÁŘŮ Dva, kteří si troufli /Petr Samojský Před časem se čtenáři Unitářských listů dozvěděli, že Česká televize zakoupila licenci na vysílání dokumentárního filmu Dva, kteří si troufli (Two, who dared) o úsilí unitářských duchovních Waitstilla a Marthy Sharpových, kteří v Praze v době druhé světové války založili Unitářskou pomocnou službu. Díky tomu pak bylo zachráněno několik tisíc dospělých osob a dětí, kterým Sharpovi tak či onak pomohli vycestovat nebo jinak se zachránit před nacisty. Tento příběh je na rozdíl od jiných podobných (Winton, Schindler) českému národu neznámý, a my můžeme být na manžele Sharpovy hrdi, co dokázali a k jak praktické činnosti je vedla jejich víra. Pro upomínku připomínáme, že Sharpovi se na svou několikaletou misi v nacisty obsazeném Československu vydali poté, co nechali své dvě malé děti v péči chůvy. Původně měl film být v premiéře představen Českou televizí během minulého roku. Nedávno nás ale jejich vnuk a autor filmu Artemis Joukowsky informoval, že došlo k prodlení, protože americká televize PBS, která projekt podpořila, změnila plán a chystá celosvětovou premiéru až na podzim roku 2016. Měla by to pak být velká událost, protože do té doby se má připravit hromadné vysílání v jednom čase v mnoha zemích na světě. Ještě je možnost, že by film byl Českou televizí vysílán dříve, ale zjevně je to jedna z věcí, které jdou mimo vliv běžných diváků. Nicméně naše obec vlastní již teď DVD s filmem, a máme rovněž svolení k jeho promítání v rámci našich interních programů. Pokud by se našel dobrovolník, který by pomohl s dosazením titulků, mohli bychom takový program nabídnout. To je tedy i výzva všem čtenářům, zda by se nějaký dobrovolník našel?

MÍSTNÍ SKUPINA UNITÁŘŮ V LIBERCI Od adventu do nového roku /Marcela Prajzlerová Liberečtí unitáři si připomněli adventní čas výrobou adventních věnců a pak společně oslavili zimní slunovrat a Vánoce. Pod nazdobeným stromečkem se obdarovali drobnými dárečky a pochutnali si na cukroví, které spolu se svařeným červeným vínem podtrhlo a dotvořilo příjemnou vánoční atmosféru našeho setkání. Dvacátého sedmého prosince se uskutečnil plánovaný společenský diskusní večer na chalupě v Dlouhém Mostě, kde 30



31

se hrálo, zpívalo a diskutovalo mimo jiné i na téma prosincových Unitářských listů – úcta. Kouzlo večera dotvářel oheň v krbových kamnech a ochutnávka různých dobrot, které jsme společně nachystali i s šípkovým vínem. Jednatřicátého prosince část libereckých unitářů oslavila společně i poslední den v roce na chalupě v Jablonném. Bohužel ze zdravotních důvodů se novoročního výstupu na Hvozd zúčastnilo jen torzo výpravy – jmenovitě vystoupili na nejvyšší vrchol Lužických hor jen Sváťa, Danka a Hanka. Poprvé v novém roce jsme se setkali 6. ledna v liberecké knihovně, kde nás K. Sofia Kučerová obohatila o další znalosti a rozšířila tím náš přehled na přednášce o základních principech monoteistických náboženství. Vzhledem k zdravotním problémům některých našich členů odkládáme kolaudaci prostor v Pražské ulici až na únor – upřesníme. Další přednáška se bude konat 3. února v knihovně v Liberci.

OBEC UNITÁŘŮ TEPLICE Slunovrat na Milešovce a přednáška v knihovně /Jiří Kloboučník Malé ohlédnutí patří naší poslední akci v loňském roce, kterou byla oslava slunovratu na nejvyšším vrcholu Českého středohoří – Milešovce (837 m n. m.) Vše začalo nočním pochodem z úpatí Milešovky z obce Bílka. Za svitu baterek jsme se dostali na vrchol a prožili čas do svítání vařením čaje a osvědčeného „svařáku“ v přístřešku pro trampy a turisty, zvaném „útulna“. Poté jsme již z vyhlídkové terasy toužebně očekávali první paprsky vracejícího se slunce. Bohužel však nízká oblačnost a stoprocentně zatažená obloha nám nedopřály prožít tento úžasný prožitek. Právě sem, na vrchol Milešovky, se totiž tradičně chodí za pozorováním východu slunce. Tak snad někdy příště nám bude více přát štěstí. Po delší době jsme opět uspořádali v Regionální knihovně v Teplicích přednášku pro veřejnost na velice zajímavé a poučné téma – Praindoevropské kořeny naší kultury. Přednášejícím byl náš dlouholetý příznivec, jinak náboženským vyznáním hinduista, vyznavač védské dharmy a védský puróhit (tj. hinduistický kněz), Karel Kamalanand Černík. Tuto akci chceme považovat za začátek pravidelné přednáškové činnosti v Teplicích. Další je připravena na únor, viz stránka programů v obcích. Přepis přednášky uvádíme také v našem časopise MY 2014, jehož předplatné si lze objednat na adrese: [email protected] 32


PROGRAMY VE SPOLEČENSTVÍCH NSČU ÚNOR 2015 PRAHA – Pražská obec unitářů www.unitaria.cz/praha NEDĚLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ Anenská 5, 10.30 1. 2. Požehnáni ohněm

Nejen heretici, kteří byli za svou touhu po pravdě odsouzeni k upálení na hranici, zasluhují vděčnost lidstva. Každý, kdo překoná sám sebe a žije z perspektivy sub specie aeternitatis, zasluhuje dík. Při shromáždění proběhne křest nové knihy „Požehnáni ohněm“ za účasti hostů.

8. 2. Jdu tam, nevím kam; chci to, nevím co

Petr Samojský Je dobré mít znalosti, je dobré umět o nich hovořit. K naplněnému životu ale je také nutné uvést slova do praxe – dnes dostanete originální možnost k takové praxi – Tři kamínky na cestu životem. Zpívá Uni-Sono vedené Varhanem Orchestrovičem Bauerem.

15. 2. Jak porozumět kočce

Petr Samojský Říká se, že všechno souvisí se vším, studiem jednotlivosti pochopíme celek. Jak souvisí kočka se vším ostatním? Po shromáždění se koná setkání pro členy – Informace.

22. 2. Bůh v člověku – cesta ke svobodě

Ivan Odilo Štampach Různá pojetí Boha a člověka zotročují, nebo osvobozují. Bůh tam, a my zde; Bůh jako totalitní kosmický diktátor; Bůh jako Dech, Život a Světlo; jedinost a mnohost v Bohu; božská jiskra na dně lidství. V rámci tzv. čtvrté neděle vítáme hosta, předního českého religionistu a teologa Doc. ThDr. Ivana Odilo Štampacha. Po shromáždění se koná meditace s Jirkou Šulcem.

DALŠÍ PROGRAMY: út 3. 2. Dobrodružství zvané svatba

Anenská 5, 19.00 Slavnostní křest knihy Petra Samojského „Dobrodružství zvané svatba“ za účasti hostů.

čt 19. 2. Hostem u slunečnice: Tolerance

Anenská 5, 18.00, Přednáška Prof. PhDr. Anny Hogenové, CSc.


33

Tolerance je pro současnou dobu, v níž je v našem společenském prostředí kladen velký důraz na individualismus a uspění jednotlivce, velmi potřebnou vlastností. Jsme si to však schopni uvědomovat a uplatňovat ji ve svých životech? V Evropě dochází stále častěji k tragickým střetům nejrůznějších kultur a přesvědčení, vzrůstá extremismus a nenávist. Jakou roli může mít v tomto světě snaha porozumět druhým, pochopit je a nechat se jejich názory a postoji obohatit? Proč je nutné se stále učit toleranci? Vstupné: 40 Kč/30 Kč. Více informací na www.unitaria.cz/slunecnice.

čt 26. 2. Psychoterapie – cesta k uzdravení lidské duše

Karlova 8, 17.00, Luděk Pivoňka Věříte, že se můžete uzdravit i bez použití léků? Pokud ne, přijďte na tuto přednášku a uvidíte, že naše vnitřní já je schopné vyléčit sebe sama.

pá 27. 2. Divadelní představení – Kdo přistoupil Anenská 5, 19.30 Divadelní představení souboru Uni-Drámo.

PRAVIDELNÉ PROGRAMY:

•••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

TEPLICE PRAVIDELNÉ PROGRAMY: Každé pondělí duchovní shromáždění – od 17.00 hod. Každé úterý a středa Tvůrčí dílna – od 10.00 do 15.00 hod. Každý třetí pátek v měsíci pěvecký kroužek – od 17.00 hod. Každé čtvrté pondělí Mozaika – od 17.00 hod. PŘEDNÁŠKY: út 17. 2. Parapsychologie – věda o mimořádných projevech lidské psychiky

Regionální knihovna Teplice, 17.00, Luděk Pivoňka Věříte, že existují lidé, kteří mají tajemné a neobvyklé schopnosti? Pokud ne, přijďte na tuto přednášku a uvidíte, že realita je jiná, než si myslíte. •••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Ženský kruh sdílení (10. 2.)

Druhé úterý v měsíci od 16.00, Karlova 8. Vede Lucie Červená.

PLZEŇ Tomanova 3, telefon: 377 442 638, www.unitaria.cz/plzen

Mužský kruh sdílení (5. 2.)

DUCHOVNÍ SETKÁVÁNÍ S PROMLUVOU v pondělí od 17.00

První čtvrtek v měsíci, Karlova 8, od 16.00. Vede Vlastík Krejčí.

Setkávání (3. 2. Bhagavadgíta, 17. 2., volný program) Úterý od 16.00, Karlova 8

Křídlení – Setkávání mládeže

www.kridleni.net Středa od 18.00, Anenská 5. Vede Petr Samojský.

Jóga

Rehabilitační jóga, úterý od 14.30, Anenská 5. Vede Lucie Červená. Jóga pro každého, středa od 19.30, Anenská 5. Vede Lucie Červená.

Pilates

Cvičení pro každého, čtvrtek od 10.30, Anenská 5. Vede Soňa Jelenová.

Zkouška pěveckého sboru Uni-Sono

Pondělí od 18.00, Anenská 5. Vede Varhan Orchestrovič Bauer.

Zkouška divadelního souboru Uni-Drámo

Neděle od 13.00, Anenská 5. Vede Jana Doležalová.

Meditace s úsměvem

2. 2. Luděk Pivoňka: Věřil Ježíš ve svatou Trojici? 9. 2. Luděk Pivoňka: Je vesmír dílem náhody, nebo výsledkem inteligentního plánu? 16. 2. Luděk Pivoňka: Zasahuje Bůh do naší reality? 23. 2. Luděk Pivoňka: Co si Ježíš myslel sám o sobě? PŘEDNÁŠKY ve středu od 17.00 4. 2. Poetický podvečer s divadlem poesie PoDiv 11. 2. Miroslava Mintálová: Výklad židovské Tóry (Pátá kniha Mojžíšova) 18. 2. Jan Žlábek: Tribunová sútra Šestého patriarchy (Buddhovo učení pro každodenní život) 25. 2. Luděk Pivoňka: Mimozemské civilizace I. (Jsme ve vesmíru sami?) KVAKERSKÉ SETKÁNÍ v sobotu 21.2. v 10.30

• • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • •

BRNO Staňkova 18a, telefon: 549 210 854, www.unitaria.cz/brno

Vždy první pondělí v měsíci od 18.00, Karlova 8. Vede Jan Žlábek.

st 17.00 unitářský seminář pá 17.00 přednáška

34



35

ZE ŽIVOTA TEPLICKÉ OBCE Koncem léta jsme s našimi přáteli navštívili teplickou botanickou zahradu a za doprovodu odborných průvodců si prohlédli venkovní i skleníkové sbírky. Bylo se na co dívat. Netušili jsme, že máme v Teplicích rostlinstvo ze všech koutů světa. Víte např., že i „naše“ oblíbené muškáty jsou domovem v daleké jižní Africe? /jk/

JAK JSME NA TOM SE SPIRITEM? Obsah Unitářských listů ÚNOR Unitářské listy Únor SLOVO NA CESTU

Recommend Documents