Mladá na malý 22.6.2013
mojí životní rolí byla marja
3
Rozhovor s Lenkou Janyšovou, známou též jako Lenka 2, pořadatelkou, pedagožkou a osobou, která dělá vlastně úplně všechno. Co je vlastně tvojí prací na přehlídce? Dělám v občanském sdružení Malá scéna a organizačně zajišťuj kompletní chod celé přehlídky od zádosti o dotace, přes přípravu Malé scény, zajištění hracích prostor, programů, plakátů, cen a prostě všeho. A mimo přehlídku? Copak děláš? Mimo přehlídku se snažím vzdělávat studenty na gymnáziu, kde učím především chemii, matematiku, IVT a vedu divadelní kroužek. Jako hlavní organizátor jsi tady už od prvního ročníku. Jak se podařilo dostat přehlídku do Ústí nad Orlicí? Dříve se studentské divadlo odehrávalo v rámci Náchodské Prima sezóny, kde ale bylo oborů víc (např. fotografie - pozn. red.). A ARTAMA přišla s tím, že by chtěla mít ryze divadelní přehlídku a vypsala na ni konkurz. A ten jsme vyhráli. Proč si myslíš, že jste to byli právě vy? Protože nabízíme dobré prostory pro hraní, zázemí ve všech směrech. Všechno je tady blízko. Stravování, ubytování, workshopy. Za sebe musím říct, že tohle opravdu oceňuji. Třeba na Wolkrově Prostějově se bydlí ve Vrahovicích, a to je tak půlhodinu od centra. Ale dál. Za pět let, co se Mladá scéna koná, přišly nějaké změny. Je to tak? Velké změny, to ani ne. Myslím, že Mladá scéna byla od začátku ryze studentská. Podílejí se na ní lidé, které to zajímá, kteří dělají divadlo a lidé, kteří chtějí komunikovat. Tohle nás od prvního ročníku provází. Jinak je rozdíl pouze v diskuzích, kdy jsme začínali v uzavřených prostorách a teď jsme třetím rokem na zahradě a tím to dostalo šmrnc. Zmínila ses, že vedeš divadelní kroužek na gymnáziu. Co tedy považuješ za svůj největší divadelní úspěch? Když v sekundě (míněn druhý ročník osmiletého gymnázia pozn. red.) přijde student s velkým problémem komunikovat
a odchází s tím, že se s naprostým přehledem a jistotou na jevišti otevře a komunikuje s divákem. Pamatuješ si na svou první zkušenost s divalem? Ano. Bylo to na vysoké škole a oslovil mě zdejší rekvizitér, jestli bych nehrála Marju ve hře Revizor a já na to, naprosto nedotčená divadlem, kývla. Byla to vlastně moje životní role, protože jsem nikdy předtím ani potom už v ničem nehrála. Potom jsem se začala v tohle oboru vdělávat... dramaturgie, režije a tak. Následně začala i práce se studenty a založení souboru, který funguje již 15 let a má za sebou zatím 20 představení. Naše gymnázium má taky divadelní kroužek. Ze Zádrhele tam nikdo nechodí a za poledních 10 let udělali 1 představení. Jaké představení tě za celou dobu fungování přehlídky nejvíce oslovilo? Tak to je těžký... (Lenka si nechává čas na rozmyšlenou) Máš pro účastníky přehlídky nějaký vzkaz? Moc se mi líbí přátelská atmosféra, kterou tato přehlídka má díky vám! Těším se na další setkání. P.S.: Po 23 minutách Lenka přibíhá s tím, že nejlepší představení za posledních 5 let pro ni byla: Sestra (divadlo Dagmar), Brand party (Děti veselé) a 3x CAMI (je mi to trapné, ale... Centrální zádrhel - pozn. red.) -vsm-
DS Saši Liškové ZUŠ Jihlava: Rozpal mě, sakra! Normálka, šťoucháme a plácáme Rozhovor se souborem DS Saši Liškové Jak jste dostali k textu? Vaše loňská hra, Autobus sebevrahů, vycházela z finské knihy. Je náhoda, že jste zůstali u skandinávské poetiky? Eva: Spíš jo, nesnažíme se budovat nějakou tradici. Film jsme si pustili na letním soustředění. Bylo horko, tak jsme se chtěli zchladit něčím severským. Anička: Severské filmy máme ale všichni rádi, to jo. Eva: Nevěděli jsme hned, že to nakonec budeme hrát. Původně jsme chtěli udělat něco ke kauze s Pussy Riot. Z lidí, co hráli Autobus, jsme zůstaly jen tři holky a jeden kluk, takže by to šlo. Pak se ale soubor hodně rozšířil a my si uvědomili, že Rozpal mě by ideálně vycházelo pro náš počet. A ten film nás bavil! Z představení šel specifický suchý humor, který si se severskou “komedií” spojuji, podle mě docela cítit. Vy jste ale text museli upravit pro potřeby českého prostředí. Jak velký zásah to byl? Eva: Kostra příběhu zůstala a snažili jsme se zachovat i podobný typ humoru. Měnili jsme detaily, reálie. Anička: Počeštili jsme to. A jak se teda liší norská a česká vesnice? Míša: Třeba životní úrovní – domečky tam jsou pěkné a zachovalé a celkově to tam vypadá víc uspořádaně. Eva: …a v sámošce prodávají bio potraviny a dvanáctiletou whisky místo tuzemáku. Původní film asi hodně lidí neoslovil, včetně uživatele ČSFD, kterého jste citovali v programu. A vám se líbil i sám o sobě? Nebo jste jen viděli potenciál v námětu? Anička : Nám přijde skvělej i sám o sobě. Co vás na severském stylu baví? Gabča: Je nám celkově blízký, hlavně nás ale baví ta neotřelost. Neznám moc amatérských inscenací, který by něco takového zpracovávaly. Je nějaká častá reakce, kterou slýcháváte od diváků? Hynek: Hodně lidí se třeba ptá na scénu s žábama. Eva: Mě na nich ale nepříjde nic složitého, veverky byly lepší. (smích) Anička: Myslete na žáby!
Dočetl jsem se, že původně tam byla role matky. Změnili jste to na otce, aby si s váma mohl zahrát Martin? Gabča: Jo. Chtěli jsme, aby si s námi zahrál v poslední hře, kde ještě budem i my starší. Poslední hře? Eva: Bohužel. Hrajeme při ZUŠce, kteru teď hodně z nás dochodí a odejdem na různé vysoké školy po celé republice. Anička: A nevíme, jestli se pak ještě sejdem. Šťoucháte se v Jihlavě? Eva: Normálka, šťoucháme a plácáme. Gabča: Teda Evo!
-luč-
RECENZE FAKÁČ DECHOVCE A S PRAVDOU VEN O TOM PTÁKOVI Divadelní společnost Saši Liškové dovezla z Jihlavy do Ústí (dovolte mi ten filmový termín) teenagerskou komedii Rozpal mě, sakra! Hra je divadelní adaptací norského filmu Fá meg pá, for faen, který vznikl v roce 2011 podle stejnojmenného románu Olaug Nilssenové. Inscenátoři nás prostřednictvím sedmnáctileté Aleny a jejích pozdně pubertálních prožitků přivádějí do komunity stejně starých lidí v obyčejné malé moravské vesnici. Hra nabízí některé falešné stopy: motiv věčně zhuleného týpka, který je ve svém životním rytmu vždy o dobu pozadu, motiv frajírka, který se o hrdinku na diskotéce otřel z kalhot vytaženým ptákem a potom to popřel, nebo motiv fifleny, která po kalbě vždycky nakonec zvrací… to vše odkazuje ke spotřební teenagerské komedii amerického střihu. Fígl je v tom, že to všechno jsou jen vstupenky do vnitřního světa postav. Když do něj vstoupíte, pochopíte hodně o lidech kolem nás. Je to způsob vyprávění, který je skandinávské kinematografii vlastní. Vladimír Fekar zmínil při diskuzi norský film Liverpoolský brankář, který byl před dvěma lety oceněn na Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně. Mně se při sledování hry Rozpal mě, sakra! vybavil švédský film, který byl uveden na karlovarském filmovém festivalu v roce 2008 pod názvem Muž, který miloval Yngveho. Do distribuce šel pak pod zmrzačeným názvem Mladí rebelové. Byl pojednán skutečně ve stylu amerických letních teenage komedií, ale šlo jen o formu. A o záměrný kontrast. Obsah dal nahlédnout hluboko do duší dospívajících lidí i jejich rodičů a dotýkal se díky tomu témat velmi vážných. Inscenace Rozpal mě, skara! není jiná. Na jedné straně je doslova prošpikovaná fórečky a hláškami, a na straně druhé podává jasnou zprávu o tom, jak těžké je v jistém věku navázat a udržet kvalitní vztahy (milostné, k přátelům, k rodičům i k sobě samotnému). Co všechno ovlivňuje naše pocity a tudíž i naše jednání. Co, jak a proč prožíváme.
Inscenace studuje své téma nejen v textové rovině, ale především ve složce herecko-režijní. Nenabízí nám velké dramatické postavy, ale figurky obyčejných lidí, vybudované prostřednictvím záměrně úsporného herectví na hranici neherectví. Tedy postupem známým např. z rané filmové tvorby Miloše Formana. Akcentována je trapnost postav a jejich jednání, potažmo trapnost prostředí, které je obklopuje a banality, která naplňuje jejich každodenní životní realitu při setkáních na autobusové zastávce. Jednotlivé dramatické motivy jsou nám sdělovány prostřednictvím dobře volených detailů, ukrytých mezi četnými vtípky. Kdykoli se například ozve hlášení obecního rozhlasu, celá partička vytasí směrem k tušeným reproduktorům a tím v podstatě směrem ke svému vidláckému nebi parádního fakáče. Když začne atmosféra ve skupině v průběhu příběhu houstnout, když je již plně exponováno téma šikany, podnítí jedna z dívek (agresorka) postupně celou skupinu k tomu, že nenápadně zaměřuje při tomto rituálu fakáče nejen do nebe, ale i – velmi nenápadně a přitom tak jednoznačně – směrem k šikanované oběti. Detail, proti kterému je každý bezbranný. Detail, který dodá již několikrát opakovanému gagu nový a velmi krutý význam. A úplně nový význam v kontextu vývoje vztahů mezi postavami pak dostane tento fakáč, když ho směrem k reprákům, valícím do vsi stupidní dechovku o šlápotách v mechu, hodí i tatínek hlavní hrdinky… Na závěr je ještě dlužno dodat, že hercům vedle poučeného režijního vedení Martina Koláře a Saši Liškové pomáhá i jednoduchá účelná scénografie, řešená centrálním objektem v podobě multifunkčního praktikáblu, který slouží střídavě jako autobusová zastávka, postel, prodejní pult a podobně. Jedno vím jistě: Kdykoliv od teď uvidím prostředník zdvižený k nebi, vzpomenu si na jeden příjemný divadelní zážitek. A když se ozve místní rozhlas, zpozorním: co kdyby se chtěl mezi dechovkou někdo přiznat, jak to tenkrát bylo s tím ptákem?!
SLOVOMRAK
Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v souvislosti s představením pronesli.
Luděk Horký
DISKUSE O INSCENACI:
RECENZE Co s tím životem uděláme? Název představení Rozpal mě, sakra! Divadelní společnosti Saši Liškové jen lehce naznačil téma TOUHY. Po lásce, sdílení, jakémkoli kontaktu. Touhy erotické i touhy něco udělat se svým životem. Ve snech se to zdá snadné. Hollywoodská klišé, která naskakují v mysli, jsou plná vášně, odvahy a schopnosti věci řešit. V reálu se nám pak všechno rozplyne v trapnost. Bezprostřední pociťování oné trapnosti, outsiderství ve skupině vrstevníků prožíváme trpce, a vůbec se nám tomu nechce smát. Je to téma bytostné v jakémkoli věku, ale ve chvíli, kdy jsme mladí a nejistí, je o to bolestnější, neboť proti síle hormonů jsme bezmocní. Severské předlohy (v tomto případě norský film) nám jsou i nejsou blízké. Sociální prostředí, ale i povahy a charaktery lidí na chladném severu navozují spíš zádumčivost, nežli možnost podívat se na téma s nadsázkou. A právě tu se podařilo souboru do příběhu nenásilně vpašovat, stejně jako autenticitu blízkou českému vnímání. Práce etudovou metodou, v níž každý postupně hledá detaily svého charakteru a pointy jednotlivých epizod, které pak skládají mozaiku celkového obrazu, je v tomto případě velmi účelná a pečlivá. V jednotlivých postavách, které na malém prostoru vytvářejí plastické uvěřitelné typy (u nichž je důležitou složkou projevu nonverbální vyjadřování), a jejich prostřednictvím velmi působivou sondu do konkrétního světa českého venkova. Na scéně si přitom vystačí s jednoduchým scénickým prvkem (praktikáblem, který může být autobusovou zastávkou, pultem v obchodě, postelí, pódiem či čímkoli jiným). Velmi dobře se zde pracuje se znakovostí, a to jak u scénických prvků (směsice pestrých útržků plakátů na zastávce, červený telefon touhy), kostýmů (výrazný symbol světácké Brnobundy, ale také spojení baletních sukýnek brněnských konzervatoristek s gumáky jako znakem venkova), svícení (světelné proměny mezi skutečností a fantazií). Nejpozoruhodnějším, a zároveň nejhravějším symbolem jsou všudypřítomné žáby, ať už jako jeden z ušlechtilých snů dívky- ekoložky, která je touží zachraňovat z pod kol aut, kam se bez rozmyslu vrhají, tak i jako paralela k mladým lidem, kteří se stejně bez rozmyslu vrhají do trapných situací, od nichž si slibují naplnění svých tužeb, ale často jsou okolím psychicky nemilosrdně masakrováni. Pokud jde o jednotlivé postavy, nabízejí velmi
Mělo představení hlubší téma, nebo šlo jen o zábavu? Diskuse se točila zejména kolem této otázky. „Po prvním překvapení se mi začalo líbit, jak je představení nepokrytě pubescentní,“ zazněl názor jednoho z diváků. Podle další divačky ale inscenace jen popisovala smutný stav (vztahy mezi mladými), nicméně jej nekritizovala a podávala ho jako srandu. „Představení nezaujalo žádné stanovisko, neviděla jsem za ním myšlenku, neřeklo, jestli to je dobře nebo špatně,“ zazněla výtka v diskusi. Další diváci byli opačného názoru: inscenace podle nich se stereotypy pracovala záměrně a parodovala zažitý obraz života na vesnici. Vladimír Fekar upozornil na model pocházející ze severských filmů: postava outsidera ve skupině, který se snaží najít svou roli, prochází i jistou šikanou a příběh končí happyendem. Tento typ textů se pohybuje na hraně toho, dělat si z postav legraci. Soubor podle něj naštěstí postavami nepohrdal, nevysmíval se jim. Jana Mandlová v inscenaci cítila silnou sociální výpověď - touhu opustit vesnici a dostat se někam dál. Nejsilnější podle ní bylo to, co v představení nebylo přímo vysloveno. Petr Christov poukázal na to, že inscenace velmi dobře pracuje se znakem – vidět je to třeba na praktikáblu, který se dokáže proměnit v různá prostředí. Zároveň ocenil nadsázku a humor, který pro někoho může být na hraně. Inscenace může být paradoxně srozumitelnější pro publikum 25+ než pro vrstevníky herců, dodal.
přesné, a zároveň ambivalentní charakteristiky, včetně postupně odkrývaného tajemství. Neboť nikdo není tak docela tím, kým se na první pohled zdá. Udržuje si vůči ostatním určité mimikry, protože není radno prozradit o sobě jakoukoli informaci. Ta se může stát záminkou k zesměšnění či až všeobecné šikaně. Jednotlivé postavy tedy velmi dobře propojují konkrétní a zároveň obecné (stejně dobře by se mohly jmenovat třeba Děvka, Voyeurka, Nadržená, Nesmělý, Hulič či Don Juan). V celkovém kontextu se výborně podařilo několik věcí – jednak začleněním jediného „dospělého“ poukázat na nemožnost generačního porozumění (je-li jeden teenagerem a druhý v krizi středního věku), ale také ukázat v nadsázce, která má hořkosladký nádech, celkový životní styl na vesnici. Konkrétní reálné prvky jsou zde povýšeny na znaky, obecné charakteristiky, které však v tomto kontextu vyznívají velmi autenticky (ba autentičtěji, než kdyby jednotlivci hráli sami sebe, neboť zobecnění postavy potřebuje dostatečný odstup). Situaci na vesnici, kde každý zná každého a vidí si vzájemně do talíře i ložnic, je nám tu předkládána v celé své rozporuplnosti. Na jedné straně jisté spříznění – společné rituály (viz automatické vyjadřování protestu proti „hlásání“ obecního rozhlasu výmluvným gestem zvednutého prostředníku), na druhé straně oblíbená šeptanda, kdy se o banalitě mluví neúměrně dlouho a důkladně, až se stává vesnickou legendou (v tomto případě psychologicky zajímavá akce, kdy místní sexbomba, o které je známo, že po každé zábavě zvrací, hodí do pléna intimní informaci o kamarádce, aby od sebe odvrátila v tomto případě nežádoucí pozornost). Vzájemná interakce toho, co se konkrétně děje, s tím, co se o tom říká, a co o tom vlastně kdo myslí, vytváří zvláštní jiskření a napětí. V příběhu se snoubí až naivní erotická otevřenost s puritánským odsouzením. Představení má zvláštní atmosféru, která jistě ne náhodou připomene poetiku filmů Miloše Formana či Papouškovy Ecce Homo Homolka), a na druhé straně i dílčí témata z venkovských dramat Preissové či Mrštíků. Tyto drobné nuance a odkazy patrně ocení spíše diváci, kteří už mají dobu mladických nerozvážností a milostných trapasů (dávno) za sebou. To je naštěstí můj případ, a tak pro mě inscenace byla velmi působivým a divadelně příjemným zážitkem. V mém soukromém bodování se tak stala jedním z favoritů přehlídky,
Jana Soprová
Centrální zádrhel, Strakonice: Policajti musíme udělat něco o drogách Nikdo se neobtěžoval udělat s námi rozhovor, takže jsme jej udělali sami se sebou. Dobře vám tak! Pár vysvětlivek: H=Ten, co se chvástal, že to celé přepíše. V=Ten, co to skutečně přepsal. M=Ten, co mluví vážně. F=Ten, co s námi nejezdí na představení. H: Tak já sem dám diktafon a můžeme si povídat. V: Jak jsme se k tomu dostali? M: Dostali jsme se k Mrožkovi tak, že jeho hru přinesla vedoucí Jiřina Lhotská a... V: Dostali jsme se k tomu tak, že se tímhle žánrem se zabýváme pořád. Začalo to Camim, ten byl absolutně absurdní, pak následoval Drzoun, ten byl... no... M: Taky absurdní. V: A teď jsme chtěli zkusit něco vážnějšího... M: Ale pořád v rámci absurdity. /Přichází Láďa Karda/ Všichni: Čau Láďo... chceš se přidat? L: Ne, já si jdu támhle lehnout. /Konec Láďovy role... takže číst dál už vůbec nemá cenu./ M: Kde jsme skončili? Jo... styl humoru. Je to styl humoru, který chceme dělat. H: Tu hru bych obhájil... M: Já bych ji taky obhájil. Mně se líbí. V: Tak určitě... jsme to hráli dobře... A ten Berbr, von si to tam Vošéfuje. To, že je člověk nějaký ten rok Mafiánem, to ještě nic neznamená. H: My tam téma máme. Je to o blbcích, byrokratech. M: Je to hra o sobectví. Nevím, proč to nefunguje. V: Kolikrát jsme to hráli? M: Čtyřikrát. H: Chceme to hrát dál? V: Baví nás to? M: Ale jo... dokonce i Filip přijel. /Ticho/ M: Na co se normálně ptáte? H: Já se ptám, jak se ráno probudili. V: To já nikdy. /Ticho/ H: Ty se považuješ za režiséra? M: Částečně. V: Tak to gratuluju. H: A co herectví? Mě pořád přijde, že Markéta, která jako jedniná
nebyla napsaná v prográmku, nás pořád převálcovává. M: Má to dobře vystavěný. Je to takový gag. /Ticho/ M: Jsme na dřeni. V na H: To budeš přepisovat ty? H: Jo. V: Tak to hodně štěstí. (To jsem ještě netušil, že zatímco H bude žít noční život v Ústí, já zůstanu v redakci a do dvou budu psát.) M: Mrzelo mě, že se na diskuzi řešila víc předloha, než jejím zpracování. F: V podstatě tím chtěli říct hezký, ale docela nuda. M: Tos řek hezky, Milane. H: Co budeme dělat dál? V: Já se podívám na Ivánku, kamaráde. M: Já myslím, že na pohybový složce jsme hodně pracovali. V: No jediná pohybová stylizace byla moje vojenská chůze, a tu jsme vyhodili. H: Chtělo by to oprostit se od diskuze a vzít to trochu obecněji. M: Tak ta diskuze předtím byla lepší... H: Ty obecný věci tam můžu napsat sám... pojďte dělat humor. M: Já se chci naladit dobře, tak si pojďte dělat srandu. /Ticho/ V: Tohle cappuchino stálo 35 korun a sušenku jsem už snědl. H: Pojďte si rozebrat náš humor. M: Nee! Tohle nechci. H: Tak naše humoristické vzory. M: Ne tohle nechci! V: Kryl. H: Kryl a Nietzsche. M: Musíme udělat něco o drogách. H: A nebo si zahrajem: Tak mi ho tam šoup... ne, tak se to nejmenovalo - Rozpal mě, sakra!
-vsm-
RECENZE DÁ SE MROŽEK OHOLIT? Centrální zádrhel dodal na Mladou scénu absurdní komedii Policajti. Tedy výpověď Slawomira Mrożka o totalitě a absurditě, která se občas stává realitou. Tahle hra je Mrożkovou dramatickou prvotinou. Světlo světa spatřila už v roce 1958. (Zatímco svou poslední hru Krásná vyhlídka napsal autor před pouhými třinácti lety). Inscenace Centrálního zádrhelu přináší vkusnou a divadelně poučenou podívanou, která zručně převypráví zápletku dramatického příběhu o policajtech, kterým se stát pod rukama změní v ráj a kteří si nakonec musí horko těžko shánět protistátní živly, před kterými by mohli stát střežit. A prostřednictvím příběhu nám sdělují téma absurdního, smyslu zbaveného života v totalitním systému. Herci jednají suverénně v dobře vybudovaných dramatických situacích. Na jednoduše řešené scéně není nic navíc. Každý kus nábytku i každá rekvizita mají svůj smysl a svůj vztah k příběhu a jeho postavám. I na té base od piva je značka Regent, odkazující k hlavě onoho fiktivního státu. Ačkoliv mělo představení dobrý temporytmus, nudil jsem se. Myslím, že za to může právě ta Mrożkova prvotina. Jistě existuje pomyslný zlatý fond světové dramatiky. A bezesporu je vhodné se k celé řadě divadelních her znovu vracet a podrobovat je novým nastudováním s novým výkladem. V tom ostatně spočívá smysl tzv. interpretačního divadla,
které mám osobně velmi rád. Některé hry se do uvedeného zlatého fondu nikdy nedostanou, protože nejsou dobré. Jiné se do něj dostanou a bez ohledu na datum světové premiéry je můžeme znovu a znovu divadelně oživovat po mnohá staletí. A celá řada dalších se do něj dostane a postupně v něm zestárne. Jsou zkrátka hry, které měly pro své uvádění přesně odměřenou dobu. Které hovoří jazykem, který zestárnul. Které pro jednání svých postav používají takové motivace, které mohou být dnešním divákům cizí. Je pak těžké se s postavami dostatečně dobře ztotožnit. Myslím, že Policajti zestárli a že už nestačí našemu tempu. Myslím, že jim narostly příliš dlouhé vousy a nejsem si jistý, zda má smysl je holit. Jsou hry, které ukrývají témata nadčasová, a potom vynikající hry, jejichž téma rezonuje jen v konkrétní historicko- společenské situaci. Řekl bych, že v případě Policajtů jde o ten druhý případ. Na diskuzi o viděném zazněl zajímavý názor, že by bylo možné hrát Policajty jako jakési postkatastrofické drama o tom, co by se stalo, kdyby se absolutně naplnil ideál dokonalé společnosti bez zločinu. Jakou osobní tragédii by to přineslo mužům zákona. V tomhle nádherném paradoxu spatřuji nosný námět. Ovšem je to námět pro novou hru. V Policajtech pro něj není připraven dostatečný dramatický prostor. Luděk Horký
SLOVOMRAK
Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v souvislosti s představením pronesli.
DISKUSE O INSCENACI:
I u Policajtů se mluvilo hlavně o tématu představení. Totalita na divadle už mě vlastně nudí, přiznává jeden z diváků, podle kterého se z ní stává klišé. „Hrává se o režimu, ale často to není uvěřitelné, tady se mi líbilo, že soubor tolik netlačil na vážnost, ale šel na to s nadsázkou a lehkostí,“ dodává. „Je to vytržené z kontextu totality, bez něj nemá text sílu přímé metafory, připomíná spíš neškodný dějepis, nekouše do živého,“ namítá další. Pro jiného byla obecným tématem absurdita situace, kdy má někdo cíl, u kterého nečeká, že se splní, a ono se to najednou stane. Mrożkova hra je v něčem podobná Havlově Zahradní slavnosti, ale je o poznání horší, zasadil text do kontextu Petr Christov. Tématem hry je podle něj systém, který se nějakým způsobem vyčerpává, a veškerá řešení, která se snaží vymyslet, slouží jen k záchraně systému, ne pro dobro člověka. Inscenace je podle Christova poskládaná vlastně dobře, herci hrají s patřičným odstupem, je nastavený určitý řád, jsou tu funkční kostýmy i scéna. Je to taková příjemná hříčka, ale téma mě nechá poměrně chladným, musím si ho aktivně hledat. „Kladu si otázku, proč hrát zrovna tuto Mrożkovu hru a jak ji dělat,“ dodává. Jana Mandlová ocenila nasazení herců, kostýmy i režijní nápady. Ale výsledek podle ní neodpovídal vyvinuté snaze. Vladimír Fekar připomněl, že Mrożkův text se v Česku hrával v letech 1963 a 1964 a pak v letech 1988 a 1990, tedy vždy v době, kdy se systém nějakým způsobem vyprazdňoval a začal se hroutit. „Je pro mě zajímavé, že se toto téma objevuje na studentském festivalu v dnešní době,“ řekl. Text ale podle něj zřejmě nenabízí možnost přenést Mrożkův jinotaj do současné situace.
RECENZE Mrožek se švejkovským nádechem Kluci ze skupiny Centrální zádrhel mají zjevnou zálibu v absurdních hrách, jejich herectví vyhovuje vytvářet figury abstraktního typu a pohrávat si s vykonstruovanými situacemi. Jejich nejnovější inscenace Policajti vychází z textu kultovního absurdního autora Slavomira Mrożka, podobně jako Havel spojeného především s mnohdy nesmyslným systémem politiky socialismu. V době svého vzniku objevné, cenzurou ohrožené hry měly svůj nezaměnitelný půvab i v tom, že při jejich sledování měli mnozí diváci pocit, že se tak trochu účastní protestu proti režimu. Od té doby uplynula spousta času. Absurdita z politiky a společnosti pochopitelně nevymizela, ale hodně se proměnila a „zdokonalila“. Navíc, v dnešní situaci si žádný dramatik nedokáže vymyslet větší absurdnost, nežli je ta, která na nás každodenně vybafne z médií nejrůznějšího druhu. Jinými slovy – absurdita se stala veřejnou a obecně akceptovanou součástí našich životů, v podstatě už nikoho nepřekvapuje a týká se všech. To je také důvod, proč právě hry absurdního typu nejvíce zastarávají. Ne že by ztratily aktuálnost, ale tím, že mašinérii zacyklených procesů ve společnosti a politice popisují tak přímočaře. Chápu, že pro mladé je tento způsob prezentace nový, a tím lákavý. Svými jasnými konturami s množstvím gagů se jeví jako zajímavý a mnohem snáze uchopitelný než psychologické hry. Při sledování Policajtů se mi do mysli vkrádala představa notoricky známých scének z Dobrého vojáka Švejka, který
každoročně několikrát opakován na obrazovkách různých televizí má stále své vděčné diváky, nicméně jako takový působí už značně archaicky a vyčpěle. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že inscenování takového textu potřebuje své spřízněné diváky, které sdílejí s herci jejich zaujetí tématem. Odtud se odvíjí i úhle pohledu na scénické provedení. Pokud nás téma zaujme, jistě oceníme sehranost této klučičí party, kostýmy s pozoruhodnými detaily, nápadité „portréty“ vládnoucích monarchů jako nafukovací balonky s úsměvy smajlíků, ale i úmyslný herecký minimalismus a specifický smysl pro humor. Na druhé straně si však nelze nevšimnout, že situace Mrožkovy hry působí chvílemi až příliš plakátově. A že navzdory hravým prvkům (šachy ze skleniček s vodkou, demonstrace situace zničení nepřítele prostřednictvím plastikových tanků a panáčků, bomba jako hopík) celý kus hravě nepůsobí, a prakticky postrádá jakékoliv překvapivé momenty. Nicméně i tak může nabídnout některá témata k zamyšlení: co dělat, když se systém vyprázdní a ztrácí svůj význam? Jak se vyrovnat s vzájemnou propojeností systémů – nejsou-li vězňové, policie ztrácí smysl, a nový lze nalézt pouze v předstírané činnosti. Ale upřímně řečeno, nevím, zda se mi chce o takových věcech, které zjevně nemají řešení, vůbec přemýšlet. Jana Soprová
Seminář za hlasem — U— U— U— U— U — UU— UU Zahla jsem za hlasem? Eva Spoustová-Málková, dávná láska nás všech. Věčná Gedžitka a výpravčí na nádraží, kde se křižují energie. Její semináře jsou nám „probuzením.“ Ať už chci nebo ne, musím zkrátka pokračovat v ódách na lektory, které včera nastolil Lukáš ve svém eposu na vedoucího dílny 3D Impro (neberme jeho jméno nadarmo). Mladá scéna nám zkrátka dává možnost setkávat se se skutečnými osobnostmi a postupně se jimi tak i stávat. „Klenby, stehna, lastura, zip, větrníky! 333 metráků vzduchu nad každým z nás. Život je neustálý boj, abychom nebyli zatlačení do země...Společně krkáme, prdíme, smrdíme... Chalalalalalalam!“ Ještě na snídani jsem byl Evou upozorněn, že se budu účastnit. Vzal jsem to s povděkem, její seminář znám už z minula a vím tedy, že není lepšího místa, kde nabrat energii. Vše se odehrávalo v patře gymnázia, ve třídě s piánem. Piáno je ale mainstreamový nástroj, který ovládne každý. Naši seminaristi jsou alternativní, proto den zahájili sborovou hrou na hřebeny. Pak už se začalo se cvičením těla i ducha. Aby váš hlas zněl a dlouho nedozněl, musí být tělo i duch rovné. V prvním komplexnějším cvičení jsme sledovali vývoj novorozeňete. Seminaristé začínali stejně jako mimino na zemi a z ničeho. Postupně se narovnávali a objevovali své tělesné možnosti. Všichni jsme si tímhle cvičením prošli už záhy po narození, mnozí si to ale vůbec nepamatují. Potom se vytvořil kruh a slovo po slově jsme skládali příběh. Jak už to bývá, výsledný tvar byl značně střelený, nenašel se ale nikdo komu by to vadilo. Pak jsme se opět zabývali dechem, správným posezem, správným postavením páteře. „Znáte ten výtah, kterým jezdil Willy Wonka? ... Sedíme pořádně, jako herci. No couching! ... Vdechuji nosem, vysílám ušima... Výtah jede, mění se v bagr, nabírá vzduch... Já tomu říkám výkřik od Muncha... Takovýhle kousek páteře rozhoduje o tom, jestli po vás budou šlapat nebo ne...“ Začali jsme se pohybovat ve stále větší množině metafor a přirovnání. Pojmenovávali jsme ty nejjemnějí nuance, pochody našeho těla; hledali úhel pohledu, ze kterého by bylo všechno správně vidět; zkoumali sebe sama, získávali zpět kontrolu nad svým tělem a kontrolu nad svojí osobností. Snažili jsme se popsat nepopsatelné a nakonec to popsali! Bylo vytvořeno vlastní názvosloví, vlastní pojmy a od nich se práce odvíjela. „Peří se sesedá... Vořech drží, větrník drží... teď si dáme malilinkatý nekonečno... Java? Hačača!... Dneska jde o výdrž... První předpoklad – brčka v zadku... Voko mezi nohama... voko kouká... „Ťuk“ tužkou do bradavky...“ Došlo i na jazykovědnou vsuvku. Myslím, že mnozí teprve
díky semináři dokonale pochopili rozdíl mezi trochejem a daktylem. Jak jednoduché – trochej je polka, daktyl je valčík. Mají přízvuk na první slabice, tak jako celý jazyk český. Jambická synkopa z cizích jazyků nás odnaučila mluvit správně česky, proto jsme se snažili vrátit přízvuk tam, kde má být – na první slabiku. Každý si vymyslel řadu slov, ve které se rytmy střídaly. — U— UU— U— UU— U— UU... Radost / prázdniny / hurá / začaly / žádná / školička / trička / vyhrnout... Máma / babička / není / kolovrat / máme / koberec / chceme / kojota... Postel / záclona / hoří / začíná / velká / panika... Vana / pomeranč / spolu / kráčely / zítra / nepůjdou / nikam... Ruka / noviny / nese / hobliny / koně / roviny... Prso / divadlo / rádo / nechává / strašit / dětičky... Kolo / proplouvá / jako / astronaut / nebem / kolovrat / přede / tichounce / jako / kočička... O pro mě nejzajímavější moment se ale postaral zásah zvenčí. Místní gympláci si potřebovali vyzkoušet nějaké písničky s klavírem a uspořádali nám mini-koncert. Bylo to pro mě spojení dvou světů – dvou způsobů vzdělávání. Gymnazisté na nás koukali jako na vesmírňany a já cítil ohromnou potřebu jim říct, aby na semináři chvíli zůstali. Aby se vykašlali na to, co jim nabízí naše v základech ještě rakousko-uherské školství a šli se spolu s Evou SpoustovouMálkovou vzdělávat osobnostně. Ostatně - i ten daktyl a trochej by je dokázala naučit. -jxm-
Seminář CO VŠECHNO JE „DIVADELNÍ“ HUDBA? O hudbě zeširoka i dopodrobna Další novinkou na Mladé scéně je seminář divadelní hudby Orsona Štědroně. Organizátoři přehlídky pozváním další renomované osobnosti potrvdili, že si na kvalitě seminářů dávají záležet. Sám jsem se přesvědčil, že jim za to opravdu můžeme být vděční. Na páteční lekci jsem viděl pohybová cvičení na vnímání hudby, vydatný rozbor u filmových ukázek, nacvičení živého hudebního doprovodu pro krátký skeč i rozbor operního libreta. Asi nejvíce bych vyzdvihl výklad k filmovým ukázkám: Orson ukázal různé scénky z filmů, od Leoneho po Greenawaye, i záznámů vystoupení, od minimalistické opery po broadwayský muzikál. Vše komentoval a uváděl v rámci širšího umělecko-historického kontextu, takže nechyběly zmínky o spaghetti westernu ani o Maovské diktatuře. Jádro ale vždy tvořila samozřejmě hudba – postupy jednotlivých hudebních doprovodů seminaristé společně rozdělují do dvou základních kategorií: tj. na hudbu, která obraz ilustruje skrze co neautičnější přizpůsobení se ději, a hudbu, která k ději může vytvářet určitý kontrast a posunovat ho tak třeba do dalších rovin, vytvářet nové emocionální náplně. To ukazuje například na některých filmech Petera Greenawaye, které jsou navíc samy o sobě náročnou delikatesou filmových nadšenců.
A co na seminář říkají jeho účastníci? Zeptal jsem se dvou seminaristek, Slepic Jíři a Majdy: Proč jste se na seminář přihlásily, jste zapálené hudebnice? Jířa: Hudebnice vysloveně nejsem, ale ráda třeba zpívám, často i nahlas. Přihlásila jsem se, protože jsem se těšila na něco nového a netradičního. A tím, že na nic nehraju, to byla taky trochu výzva. Majda: U mě taky tak. Splňuje zatím seminář očekávání? Majda: Čekala jsem asi něco jiného, ale stejně je to super. Rozhodně obohacující. Jířa: U mě taky tak.
Tento den se Orson detailněji věnoval i mininalistům, přičemž svůj vhled dokázal opět rozšírit o vpravdě universální kontext: “Minimalismus funguje především na pricipu opakovaní jednoduchých témat. Umocňuje tak postup, který je v menší míře samozřejmě vlastní i vší jiné hudbě, snad kromě atonalistické, ale nejen hudbě: návrat, to je i opakování replik v divadle, ale taky například jakékoliv citování hostorických období v kterémkoliv druhu umění: vše, co se nějakým způsobem opírá o již poznané postupy je tak svého druhů opakovaní. Mozek takové návraty rád slyší a jistým způsobem ho uspokojují.“ Eliade by jistě souhlasil. Ani když se četlo libreto Janáčkovy Její pastorkyně, nezapomněl Orson obohatit hudební studii o několik zajímavostí kolem autora i samotné hry. Při hudební cvičení, kdy mají seminaristé za úkol vytvořit hudební doprovod / ztvárnění krátkého skeče, pak dává opět důraz na funkčnost a varuje před přebytečnou výplní. Miloš Orson Štědroň má na svém semináři kromě hudby zkrátka i široký kontext všeho, co se hudby a divadla jakkoliv dotýká. Kromě zábavných her a cvičení tak nabízí opravdu překypující košík kulturních zajímavostí a uměleckých postřehů. -luč-
Krátký medailonek rodiny Štědroňů Miloš Štědroň je jedním z nejznámějších hudebních skladatelů u nás, a jeho syn Miloš Orson Štědroň je také jedním z nejznámějších hudebních skladatelů u nás. Milošův druhý syn - Petr Štědroň - naštěstí není jeden z nejznámějších hudebních skladatelů u nás, ale pouze jeden z nejznámějších divadelních ředitelů u nás (po brněnské Redutě, kterou pozvedl mezi nejoceňovanější česká divadla, povede od příštího roku pražské Divadlo Na Zábradlí). Jejich rodokmen je často oříškem pro média, pro podobná jména i pole působnosti se tak často zaměňují a slučují právě Miloš starší a Orson. Aby toho nebylo málo, oba získali rok po sobě Radoka za divadelní hudbu: Miloš vloni za inscenaci Leoš aneb tvá nejvěrnější, Orson letos za Divadlo Gočár. Janáčka mají v lásce oba.
Kripl rubrika Kripl rubrika je tradicí. Sice tradicí trvající dva dny, ale tradice jsou od toho, aby se dodržovaly. Proto znovu přicházejí veselí invalidé Mladé scény, Barbora Chovancová (aka kripl 1) a Vítek Malota (aka kripl 2). Otázka pro dnešní den: Co se vám vybaví, když se řekne kripl? Kripl 2: Dnes chodil a vyptával se. Výsledek? Ty. Rýpal. Tripl. Kára. Pedagog. hana (od slovesa hanit). Škola. Míč. Rubrika. Traktor. Redaktor. Milej člověk (prohlásil ctěný host přehlídky Radvan Pácl a Jakubu Hulákovi se jeho odpověť tak líbila, že nic jiného než milej člověk říci nechtěl). Běžnost. Chudák. To jsem chtěla říct já. Dobrý voják Švejk. Kriplkára. Sexy. Berle. La Putyka. Vítek. Vozíčkář. Nokia... Proč Nokia, ptám se. Těžko říct... nedá se zničit. A není náhodou kripl zničený? No jo, vlastně. Jeď dál. Nedůstojné. Ošklivý. Nevím... nechci... no jo... NECHCI. Kripl 1: Si všiml, že kripl 2 odložil fofrklacky (hole fancouzské) a vesele poskakoval po jevišti. Vyjádření kripla 1 k zázračnému uzdravení kripla2: Zrada! Budoucnost Kripl rubriky: nejistá.
TESTOSTERON Náhoda, nebo cokoli jiného tomu chtělo, že jsme se letos v MLADÉ NA MALÝ sešli samí muži - a jací! V redakci nemáme nic ženského rodu, snad kromě depky. Ještěže nám Lenky občas přinesou vodu nebo chlebíček. A proto máme rubriku Testosteron, kde můžeme své mužství ventilovat. Do sbírky balících vět si můžete přidat nové kousky: - Rozdělím se s tebou o svůj balkánský plátek, maková buchto. - Rozpal mě, sakra! - Nechtěla by ses podívat na můj centrální zádrhel? A jako bonus je tu pár balících vět pro dříve narozené muže: - Tvůj fotr byl můj spolužák, je to pořád takový debil? - Mě se nemusíš bát, já jsem zdravotník. A jedno moudro navrch: - Na Mladé scéně se nechodí spát se Slepicema...
omluvy Také v omluvách a opravách již máme jistou tradici. Dnes se omlouváme souboru Ušní mázek, který jsme ve včerejším čísle omylem přestěhovali z Nového Města na Moravě do neméně Nového Města nad Metují. Mohlo to dopadnout i hůř. Omlouváme se také našemu kolegovi Lukášovi Černému, kterému jsme omylem upřeli autorství reportáže ze semináře Ládi Kardy. Na další pravidelnou dávku omluv se můžete těšit zase zítra!
VOLEJTE VĚŠTCE! Láďa Karda není jen nedostižný idol a superman, umí také číst v budoucnosti. Nevěříte? Přesvědčíme vás pomocí jednoduchého experimentu. Láďa nám už včera řekl, jaká budou dnešní představení. Jeho předpovědi dnes můžete porovnat s relitou: Barokní fuga Celým představením nás bude provázet velice funkční hudba. Mám jen obavy, že se i na tak krátkém časovém prostoru na chvíli ztratíme v ději. Po celou dobu budeme tak nějak vědět, co se bude dít, ale přijdou momenty, kdy budeme tápat. Ale jinak bude představení precizní. O Jančuškovi a Marčušce To se pobavíte! Dělat si srandu z těchto to věcí, to je dnes v módě. Nebudeme soubor vůbec podezřívat z toho, že se nám chce podbízet. Ne, my mu to sežereme i s navijákem. Pochybnosti ale mám o výběru prostoru. Dokázal bych si představení představit i na úplně jiném místě. Pětkrát člověk muž Tak takhle by se mělo dělat divadlo. Krátké, jasné, úderné, výstižné, a to celé pětkrát. Odpočineme si a zároveň v něm najdeme vnitřní hloubku, kterou všichni na divadle hledáme. Jediná vada na kráse bude příliš popisná scénografie. Příběh geekův Až představení uvidíte, dáte mi zapravdu, že by se na něm dalo leccos zlepšit. Přes občas kodrcající temporytmus nás ovšem příjemně překvapí výkon hlavní protagonistky. Nejenže se na ni krásně dívá, ale taky krásně voní. Herecké výkony chlapců nebudou za hlavní hrdinkou pokulhávat, přesto by jim prospělo, kdyby příště hráli více do diváků.
Kdo páchá Mladou na malý? Honza Mrázek, Lukáš Černý, Vítek Malota (redaktoři); Luděk Horký a Jana Soprová (recenze); David Slížek (foto a zlom)
