Misijní PŘÍBĚHY
4. ČTVRTLETÍ 2007
Misijní
1. Tvrdohlavý věřící
PŘÍBĚHY
ISAAC ROBLES Poprvé jsem se dozvěděl o adventistech, když mi bylo deset. Můj starší bratr Felipe se jím stal a sdílel se mnou to, co se vyučoval. Ale našemu otci se nelíbila nová Felipova víra a zakázal mu bavit se o tom se mnou a brát mě do sboru. Otec si myslel, že adventisté jsou nějaká podivná sekta, který vymyla mému bratrovi mozek. I když mě už bratr nemohl dál brávat s sebou do sboru, věděl jsem už dost o tom, že sobota je speciální. Tak jsem zkusil trávit sobotu ve svém pokoji. Četl jsem Bibli a nějaké knihy od Ellen Whiteové, které mi bratr dal. Pokračoval jsem ve svěcení soboty ve svém pokoji, ale otec mě nutil chodit do kostela v neděli a účastnit se obvyklých rituálů. Nechtěl jsem, ale byl jsem jen dítě. Můj bratr se přestěhoval do New Yorku a když mi bylo 12, jel jsem ho navštívit. Mohl jsem chodit do sboru, dokončit svá biblická studia a být pokřtěn. Cítil jsem se úžasně, že můžu následovat Boha. Myslel jsem si, že když se otec dozví, že jsem pokřtěný, dovolí mi konečně vyznávat mou víru, ale nestalo se tak. Stále mě nutil chodit do kostela s ním a zakázal mi chodit do sboru v sobotu. Čtyři roky jsem se snažil světit sobotu, zatímco můj otec, tety a strýcové se snažili mi to vymluvit. Někteří bratranci mi říkali „biblický muž“, ale já jsem to nevzdával. Jednou našel bratranec v koši nějaký traktát. Přečetl si ho a začal mi klást otázky. Řekl jsem mu, že ho vytiskli adventisté a on si ho se zájmem znovu četl. Ale nemohl jsem ho vyučovat ani ho vzít do sboru. Když mi bylo 17, navštívil mě tchán mého bratra a pozval do sboru. Konečně mi můj otec dovolil navštěvovat sbor každý týden. Pověděl jsem kazateli o bratranci a traktátu, který našel. Navštívili jsme s kazatelem mého bratrance a jeho ženu a vyučovali je z Bible. Oba se rozhodli nechat se pokřtít. Můj otec mi dokonce dovolil studovat na adventistické univerzitě v Puerto Ricu. Děkuji Bohu za zajištění sponzora a práce, abych měl dost peněz na zaplacení poplatků. Mám teď s otcem mnohem lepší vztah. Věřím, že jednoho dne přijme mou víru. Děkuji Bohu I za svého bratra, který se mnou sdílel to, co se tehdy vyučoval. Vaše misijní dary umožňují tisícům slyšet Boží Slovo každý den.
ISAAC ROBLES vystudoval a dnes učí na střední škole v Puerto Ricu.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
2. Útěk k Bohu
Misijní
PŘÍBĚHY
SERGEJ VENEVTSEV Narodil jsem s v ruské rodině, kde nebylo pro Boha místo. Na střední škole jsem však musel navštěvovat předmět Historie náboženství. Náš učitel, muslim, nás vyučoval o většině hlavních náboženstvích, ale byl velice nadšený z křesťanství, četl nám citáty z Bible a vyprávěl nám biblické příběhy. Rozhodl jsem se, že náboženství by mi mohlo pomoci nalézt smysl života, a tak jsem je začal zkoumat. Vyzkoušel jsem jich několik, ale moje srdce bylo stále prázdné. Zdálo se, že všechny jsou stejné – musel jsem si vydobýt přízeň Boha – ať už se nazýval jakkoli – svými skutky. Takové náboženství jsem nepotřeboval; hledal jsem odpovědi na své otázky. Pak jsem zahlédl v televizi program produkovaný Adventisty sedmého dne, který měl název Čekání na druhý příchod. Zaujalo mě to a pomyslel jsem si: Bylo by fajn patřit mezi věřící, kteří spolu žijí jako rodina. Ale nevěděl jsem, kde tyto adventisty hledat. Začal jsem číst Nový zákon a i když jsem nerozuměl mnoha věcem, pokračoval jsem ve čtení, protože mě to uklidňovalo. Začal jsem se modlit a k mému překvapení Bůh odpověděl. Pak jsem se rozešel se svou přítelkyní. Modlil jsem se znova, ale tentokrát se zdálo, že Bůh neodpovídá. Rozzlobeně jsem hrozil pěstí Bohu a křičel jsem: „Já tě nepotřebuju. Pomůžu si sám!“ Výsledek mé modlitby se ihned dostavil. Býval jsem mírný člověk, ale jak jsem začal rebelovat proti Bohu, zhruběl jsem a mstil se na každém, kdo mi nějak ublížil. Začal jsem pít a rvát se. Zlé mocnosti vešly do mého života a našeho domu. Začal jsem si myslet, že život je marný a beze smyslu. Pak mě přítel pozval na křesťanské setkání. Nejprve jsem odmítl, ale pak jsem si to rozmyslel. Řekl jsem si, že to bude moje první a poslední návštěva. Na místě jsem však byl osloven písněmi, modlitbami a studiem Bible, že jsem se nemohl dočkat dalšího setkání. Během následujícího roku jsem svůj život odevzdal Kristu. Po střední škole a službě v armádě jsem se vrátil domů a začal pracovat jako knižní evangelista. Pak mě Bůh povolal do Globální misie na místo, kde nebyli žádní adventisté. Pán požehnal mně i mému kolegovi a zavedl nás k lidem, kteří hledali smysl života. Během prvního roku bylo pokřtěno devět lidí a další se připravují. Oslavuji Boha za trpělivost, kterou se mnou měl, za to že mě zachránil, miluje mě a dovoluje mi sloužit Mu.
SERGEJ VENEVTSEV žije v ruském městě Tyrnauz.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
3. Hledání pokoje
Misijní
PŘÍBĚHY
CHARLOTTE ISHIKANIAN Kozo a Yukari byli japonští rockoví hudebníci. K tomu navíc Kozo vlastnil nahrávací studio, kde nahrávalo mnoho mladých japonských kapel. Yukari psala písně, z nichž mnohé vyjadřovaly touhu po míru, pokoji, lásce a svobodě. Oba si začali uvědomovat, že ideály, o kterých zpívají, chybí v jejich životech a jsou nahrazeny „padělky“ ve formě drog a sexu. Chtěli prožívat opravdový pokoj, opravdovou lásku a opravdovou svobodu. Chtěli něco, na čem by mohli své životy postavit, ale nevěděli, kde to hledat. Začali hledat v náboženství. Byli si jistí, že nejvyšší Síla, božská osoba, někde existuje. Ale jak Ho najít? Rozhodli se prozkoumat křesťanství, otevřít svá srdce Kristovu učení. Kozo a Yukari slyšeli mluvit jiné o jejich víře a náboženství, ale zřídkakdy o Ježíši samotném. Věřili, že někde musí být církev, která učí o Ježíši, která staví svou víru na Božím slově. Věděli, že ve městě existuje adventistická nemocnice, ale nevěděli nic o lidech, co ji řídí. Yukari navštívila sousedku-adventistku a požádala ji: „Vezmi mě s sebou do svého sboru.“ Ta ochotně souhlasila. Yukari poznala přátelské a upřímné adventisty. Jejich náboženství pocházelo přímo z Bible a jejich učení o zdravé životosprávě ji dávalo smysl. Začala navštěvovat sbor, ale Kozo váhal. Jeho hlavní pracovní dny byly soboty a neděle. Když však neměl nic domluveného, připojil se v sobotu k Yukari. Brzy začal plánovat svou práci v jiné dny, když to bylo možné. Během několika týdnů oba odevzdali své životy Kristu, přesvědčení, že On je Bůh a Spasitel. Několik měsíců Kozo bojoval se svým problémem s alkoholem, ale nakonec byli on i Yukari pokřtěni. Kozo zavřel své nahrávací studio, které pro oba znamenalo jistý výdělek. Pět let žili jen z Boží pomoci. Pak Kozo dostal nabídku na místo inženýra ve studiu Hlas proroctví. Kozo a Yukari nalezli mír, lásku a svobodu, které hledali tak dlouho. Nalezli je pod křížem. V Japonsku je pouze 15 000 adventistů, tj. jeden věřící na 8 460 obyvatel této země. Modlete se za práci v tomto skvělém národě. Vaše misijní dary zde pomohou dosáhnout nedosažitelné.
KOZO a YUKARI ABE žijí v japonské Yokohamě. CHARLOTTE ISHIKANIAN je redaktorokou časopisu Mission. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
4. Půlnoční taxi
Misijní
PŘÍBĚHY
ILIYANA MARINKOVA Já a můj manžel žijeme v Sofii, hlavním městě Bulharska. Už stárneme, já jsem částečně invalidní a můj muž na tom taky není moc dobře. Jednou pozdě v noci nám zavolali, že máme ihned přijet do manželovy vesnice. Vyskytl se nějaký rodinný problém. Rychle jsme se oblékli a spěchali na poslední tramvaj, která nás dovezla na okraj Sofie. Byla skoro půlnoc, když jsme vystoupili z tramvaje a počali naši 4 kilometry dlouhou cestu do vesnice. Asi si umíte představit, jak jsme vypadali – dva kluhající staříci uprostřed noci na prázdné silnici. Dostali jsme se asi do poloviny naší cesty a cítili, že už nemůžeme jít dál. Věděli jsme, že není bezpečné zůstávat na silnici, ale byli jsme unavení. Poklekli jsme a modlili se k Bohu, aby nám pomohl dostat se do vesnice. Pak jsme vstali a pokračovali v cestě. Najednou se za námi ozvaly brzdy a vedle nás zastavilo auto. Řidič sroloval okénko a zeptal se: „To vy jste mě volali, abych vás zavezl do Mirovjane?“ Překvapilo nás to, protože jsme neměli telefon a nemohli tedy nikomu zavolat, ale ten muž věděl, že se potřebujeme dostat do Mirovjane. „No to nevadí,“ řekl mírným hlasem. „Jestli chcete, tak si nasedněte a já vás zavezu, kam potřebujete.“ Nastoupili jsme do jeho auta a přijeli do vesnice. Řidič za tu krátkou dobu už ani jednou nepromluvil. Zastavil nám na autobusové zastávce, nedaleko našeho cíle. Děkovali jsme mu a vystupovali z auta s úlevou, že nemusíme překonávat ty další dva kilometry. Vykročili jsme do ulice směrem k našim příbuzným a za zády uslyšeli zaskřípání pneumatik, jak se auto otáčí. Otočili jsme se, abychom zamávali, ale ulice byla prázdná. Žádná zadní světla ani rozvířený prach. „Je pryč,“ řekla jsem manželovi.“ „Prostě zmizel.“ Vrátila jsem se zpátky k místu, kde nás vyložil, ale ani tam nebyla ani stopa po autě. Nevíme, jestli ten muž byl anděl nebo člověk poslaný Bohem, aby zachránil dva vyčerpané starce na opuštěné silnici v tmavé noci.
ILIYANA MARINKOVA a její manžel žijí v bulharské Sofii.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní 5. Bůh mě zachránil dvakrát
PŘÍBĚHY
KIZITO KYAKULAGA
Dříve než jsem já znal Boha, znal On mě a zachránil mě. Studoval jsem na státní střední škole blízko mého města v Ugandě. Na konci roku před závěrečnými zkouškami jsem těžce onemocněl. Zdravotní sestra mě nechala odpočívat v oddělené místnosti a já jsem usnul. Jak jsem spal, svíčka, kterou sestra nechala v pokoji, spadla a zapálila celou místnost. Kouř mě probudil, ale byl jsem příliš slabý, abych mohl vstát. Někdo však přiběhl do místnosti a vynesl mě ven. Celý pokoj vyhořel, ale já jsem byl zachráněn. Když jsem šel ke zkouškám, byl jsem stále nemocný, ale až mi přišly výsledky, zjistil jsem, že jsem prošel. Později jsem obdržel dopis z Bugemské střední školy, že mi nabízejí stipendium ke studiu na maturitu. Měl jsem velkou radost, protože rodiče si nemohli dovolit poslat mě na další studia. Když jsem dorazil do Bugemy, zjistil jsem, že je to adventistická škola. Studenti světili sobotu a neděle byla pracovní. Měli jsme každé ráno bohoslužby a stejně tak i biblické vyučování! To bylo pro mě najednou příliš mnoho náboženství. Pomýšlel jsem na návrat domů, ale nakonec jsem se rozhodl to vydržet. Brzy jsem uznal, že na tom není nic špatného. Učitelé mi pomohli porozumět, co Bible znamená, a já jsem se toho dozvěděl za týden víc než co jsem věděl z kostela u nás doma za celý svůj život. Během modlitebního týdne jsem odevzdal svůj život Ježíši. Chodil jsem do kostela celý život, ale nikdo mi nikdy nanabídl, abych přijal Ježíše jako svého Pána. Za nějaký čas poté jsem byl i pokřtěn, ale neřekl jsem to hned rodičům, bál jsem se, že se budou zlobit. Když jsem se jim nakonec svěřil, tak se ani moc nezlobili, spíš byli zklamaní. Otec mi vyhrožoval, že mi přestane posílat kapesné, ale matka do toho zasáhla a o jejich finanční výpomoc jsem nepřišel. Matka mě poslouchá, když jí vyprávím, v co věřím, a já často zvu ji i mou malou sestru na návštěvu do sboru. Doufám, že jednoho dne bude moci i má sestra studovat v Bugemě a nalezne zde to, co já – vztah s Ježíšem. Vaše misijní dary podporují školy jako je Bugemská střední a Bugemská univerzita v Ugandě. Vaše věrnost mi pomohla poznat Ježíše. Děkuji.
KIZITO KYAKULAGA studuje na Bugemské univerzitě v Ugandě.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
6. Boj za víru
Misijní
PŘÍBĚHY
ELIZABETH MURMU
Žiji v Bangladéši a už jako malá jsem poznala životní pravidlo, že pokud něco chci, musím za to bojovat. A já jsem toužila po vzdělání. Můj otec nechtěl, abych studovala. Chtěl, abych pracovala v domácnosti a pomáhala rodině. Ale já se chtěla učit. Někdy jsem se schovávala poblíž školy a poslouchala, co učitel povídá žákům. Moje starší sestra Sharoni bydlela u strýce, který ji posílal do školy. Střední školu studovala na advetistickém semináři v Bangladéši. Tam se také stala advetistkou, což naše rodiče docela rozzlobilo. Ale Sharoni neustoupila a po čase jí rodiče umožnili návrat domů. Sharoni si našla práci lektorky a finančně začala pomáhat rodině. Naši rodiče byli proti Sharonině víře. Vyzývala je ke studiu Bible a aby jí řekli, kde se Adventisti mýlí. Po čase si uvědomili, že Sharoni má pravdu, ale odmítli změnit své náboženství. Sharoni věděla, že místní škola nemůže zajistit kvalitní vzdělání, které jsme potřebovali a naléhala na rodiče, aby nás poslali do adventistické školy. Otec to odmítal, a tak se Sharoni rozhodla, že nás na školu pošle sama. Když jí otec nadále odporoval, řekla mu, že nemusí zaplatit jedinou rupii za naše vzdělání, vše uhradí ona. Konečně otec i matka dovolili mně i mým dvěma sestrám studovat na BASC, advetistické škole, kterou navštěvovala Sharoni. Studovala jsem zde osm tříd a pak nás Sharoni poslala na školu jinou. Stala se zde totiž děkankou a mohla na nás dohlížet. Když některé z dětí v naší rodině dosáhne školního věku, Sharoni je posílá studovat. Několik daších bratrů a sester se už vyučuje. Jen nejmladší bratr zůstává s rodiči, ale brzy i on se k nám přidá. Všichni jsme odevzdali svá srdce Ježíši a když jsme dost staří, necháváme se pokřtít. Děkujeme za vaše misijní dary, které umožňují získat adventní vzdělání v mé zemi. Změnilo to celou naši rodinu!
ELIZABETH MURMU studuje na Maranatha SDA School v Bangladéši.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní 7. Ztracená kreditní karta
PŘÍBĚHY
SHARON BRUNTON a YUAMB Byl pátek odpoledne když Yuamb, knižní evangelistka, čekala ve frontě v bance v Papui – Nové Guinei, aby si vybrala peníze na cestu domů autobusem. Sáhla do kabelky pro kreditku, ale nemohla ji najít. Místo toho našla jen kartičku s veršem z Bible. Naštvaně vyndala celý obsah kabelky, ale kreditka nikde. Začala si stěžovat Bohu: „Pane, jak jsi mohl dopustit, aby se mi toto stalo v pátek odpoledne? Nemám peníze na cestu domů ani nemám čas si je teď vydělat prodejem knih!“ Přečetla si verš z kartičky, kterou držela v ruce. „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán.“ (Žalm 34,19) Yuamb opět sklonila hlavu a tázala se Boha, co chce, aby udělala. Pak se začala procházet. Minula několik obchodů a zabočila do jedné postranní ulice. Zastavila se před nočním klubem a vešla nejistě dovnitř nevědouc koho tam potká a co poví. Mladá dívka jménem Joyce pozdravila Yuamb hned u vchodu. Yuamb se představila jako knižní evangelistka a Joyce ji pobídla, aby se posadila. Brzy na to Yuamb ukázala Joyce knihy, které měla s sebou. „Vy jste adventistka?“ zeptala se Joyce. Překvapená Yuamb odpověděla, že ano. Joyce jí vysvětlila, že kdysi také chodila do sboru. Koupila si od Yuamb knihu a tím jí zajistila peníze na autobus. „Prosím přijďte znova v pondělí,“ prosila Joyce, „a přineste mi Touhu věků a Velké drama věků.“ Yuamb odcházela z klubu oslavujíc Boha, že ji přivedl k této hladové duši na místo, kam by ona sama asi nikdy nevkročila. Yuamb se vrátila v pondělí i s knihami, o které ji Joyce požádala. Joyce představila Yuamb i Roslyn, která si také koupila několik knih a stejně tak i pár dalších děvčat z klubu začalo se studiem Bible. Když Yuamb navštívila své nové přítelkyně o několik týdnů později, jedna z dívek si stěžovala, že jí někdo ukradl Touhu věků, a tak si objednala další dva výtisky. O tři měsíce později majitel klubu proměnil klub na restauraci a začal dávat dívkám v sobotu volno. Joyce, Roslyn a další kamarádka navštěvují místní adventistický sbor. Yuamb chválí Boha za svou ztracenou kreditní kartu, která ji dovedla k těmto duším hledajícím pravdu. SHARON BRUNTON je misionářkou v Papui - Nové Guinei. YUAMB je knižní evangelistkou žijící ve městě Lae. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní 8. Věrný přes všechno
PŘÍBĚHY
JEAN RÉNÉ SI SI Je těžké být v rodině jediným adventistou, ale Bůh mi jemně ukázal, jak ctít Jeho svatá přikázání a především sobotu. Studuji na technické škole v Kamerunu a některé zkoušky spadají na soboty. Učitelé mě neklasifikovali za zmeškané testy. Také závěrečná zkouška byla plánována na sobotu. Věděl jsem, že pokud na ni nepůjdu, budu muset opakovat celý rok znovu. Ale byl jsem rozhodnutý ctít Boží den. Rodičům jsem o sobotní zkoušce neřekl, ale moji spolužáci to věděli. A když jsem na ni nepřišel, vydali se ke mně domů, aby zjistili, co se děje. Když se moji rodiče dozvěděli, že budu muset opakovat ročník, velice je to zarmoutilo. Zopakoval jsem tedy celý ročník a závěrečná zkouška spadala opět na sobotu. Moji učitelé i ředitel se mě ptali, jestli se tentokrát zkoušky zúčastním, ale já jsem jim odpověděl, že žádnou zkoušku nebudu dělat v sobotu. Budu věřit v Boží pomoc a pokud znova neprojdu, má to tak být. Jeden z učitelů přeložil zkoušku na jiný den, ale ostatní se ptali: „Jak může být náboženství tak důležité, když ohrožuje tvou budoucnost?“ Řekl jsem jim, že věřím, že Bůh se postará o detaily, abych mohl zkouškou projít. Ještě jedna ze závěrečných zkoušek stále spadala na sobotu. Byl jsem pod tlakem zúčastnit se jí, a tak jsem brzo ráno v sobotu odjel z města, aby mě to nepokoušelo. Když byly vyvěšeny výsledky, ani jsem se na ně nechtěl podívat, bylo mi jasné, že jsem neprošel. Ale ze školy mi zavolali, že opak je pravdou. Byl jsem v šoku. Dokonce i učitelé byli užaslí a ptali se mě, jak se to mohlo stát, když jsem neabsolvoval dvě zkoušky. Řekl jsem jim, že Bůh to zařídil. „Tvůj Bůh je velice mocný,“ svěřil se mi jeden z učitelů. „Za celé ty roky, co učím, jsem neviděl něco podobného.“ Mí rodiče se zatím nezajímají o to, jak mi Bůh žehná, ale můj bratr a sestry ano. Bratr se už Bohu zaslíbil a dvě z mých sester se mnou studují Bibli. Chválím Boha za to, že mi pomáhá zůstat věrný v těžkých časech. Vaše misijní dary učí mladé lidi věrnosti Bohu ve složitých situacích. Děkujeme za vaši důvěru.
JEAN RÉNÉ SI SI žije v kamerunském městě Yaoundé.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní 9. Když Bůh volá
PŘÍBĚHY
SAROJINI CHEDALAWADA Seetharathnam kdysi zpívala chvály bůžkům v jednom z indických chrámů. Byla to šamanka, léčila lidi s různými neduhy tak, že jim uvazovala na ruce provázky a zaříkávala je mantrami. Jednoho dne obdržela Nový zákon. Byla zvědavá na toho křesťanského Boha jménem Ježíš. A tak se jedné noci zamknula u sebe doma, zavřela všechna okna a začala číst Nový zákon. Položila ho vedle polštáře a šla spát. Najednou ji probudilo ostré světlo, které zaplnilo celý pokoj. Nevěděla, odkud světlo přichází. Pak uviděla stát ve světle muže oblečeného v bílém hávu. Řekl: „Seetharathnam, budeš zcela ve mně věřit?“ Zeptala se: „Kdo jsi, že bych v tebe měla věřit?“ Jak ten muž stál před ní, uvědomila si, že to je Ježíš. „Ano Pane, budu v tebe věřit,“ řekla. Následující den Seetharathnam navštívila svou neteř, která byla křesťanka. „Včera jsem ve snu viděla Ježíše. Chtěla bych mluvit s tvým pastorem.“ Seetharathnam začala navštěvovat neteřin sbor. Jednoho dne advetistický kazatel Prasada Rao navštívil Seetharathnam. Ta však nechtěla mluvit s jiným kazatelem, a tak jí Prasada Rao dal k přečtení nějaké texty z Bible a nabídl jí, aby ho kontaktovala, pokud bude mít jakékoli otázky. Brzy se Seetharathnam ozvala a ptala se na sobotu. Kazatel Prasada Rao jí vysvětlil vše o sobotě i o jiných biblických pravdách. Seetharathnam chtěla vědět víc, a tak kazatel zorganizoval setkání v její vesnici. Následující setkání byla Seetharathnam pokrtěna a stala se členkou Církve adventistů sedmého dne. Naplněna Duchem Svatým je Seetharathnam mocný svědek sloužící chudým a nemocným, modlíc se za ně a ošetřujíc nemocné. Vybudovala skupinku více než 30 věřících. Beze strachu svědčí o Ježíši, který ji vysvobodil z modloslužby. Teď když lidé přijdou za Seetharathnam kvůli léčení, říká, že je křesťanka a už nezaříkává mantrami. „Ale budu se za vás modlit,“ dodává. Mnoho lidí v její vesnici našlo radost, kterou přináší Ježíš. Jejich proměna je viditelná na jejich tvářích při bohoslužbách každou sobotu. Misijní dary umožňují tisícům v Indii i jinde ve světě slyšet evangelium a přijít ke Kristu.
SAROJINI CHEDALAWADA žije blízko města Seattle v americkém státě Washington. Spolu s manželem aktivně podporují misijní práci v Indii. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní
10. Teenager na misii
PŘÍBĚHY
Ariane de Melo Felipe je čtrnáctiletá dívka z Brazílie, která má dva velké sny. A nejsou to zrovna sny typického teenagera. Ariane sní o vybudování sboru v Novo Barrio, čtvrti sousedící s jejím domovem ve městě Sao José do Mipibu. Její druhý sen je studium teologie. Pro Arianu jsou její sny reálné, protože už přivedla stovky lidé ke Kristu. Když byla Ariane ještě malá, její rodiče Ramário a Lourdes si povšimli, že jejich dcera je zapálená pro Boží věc jako málokdo z jejich okolí. Navštěvovala Pathfinder, studovala do hloubky Bibli a zúčastnila se tréninkových lekcí pro misionáře. Pak zorganizovala své vlastní biblické hodiny. Výsledek jejích snah byl, že šest lidí odevzdalo své životy Ježíši. Její kazatel doporučil, aby se Ariane zúčastnila celounijního intenzivního tréninku společně s dospělými. Po návratu domů zorganizovala sérii setkání, během kterého třináctkrát kázala. Osm dalších lidí se rozhodlo následovat Ježíše. Ariane se zaměřila na oblast, která je asi 7 kilometrů vzdálená od jejího domova. Musela chodit podél rušné dálnice, aby se do této oblasti dostala, ale nebála se. Navštěvovala lidi a pořádala biblické hodiny. Dalších osm duší nalezlo cestu k Pánu. Když se místní misie dozvěděla o její pokračující oddanosti evangelizaci, zakoupili pro ni jízdní kolo, aby se mohla snadno a bezpečně dostávat na místa, kam potřebovala. Ariane používala své nové kolo k pořádání více setkání a organizování stále více studijních skupinek a vedla mnoho lidí k Ježíši. Díky Arianině oddanosti evangelizaci více než sto lidí v brazilském státě Rio Grande do Norte bylo pokřtěno. Evangelizace má mnoho forem. Někteří dokonce mají jako Ariane dar evangelizace. Ale my všichni se na ní můžeme podílet každý týden při sbírce na misii.
ARIANE DE MELO FELIPE žije a sdílí se se svou vírou v oblasti Rio Grande do Norte v Brazílii. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní 11. Mickeyho misie
PŘÍBĚHY
HOMER TRECARTIN Moje žena a já jsme navštívili malý venkovský sbor ve státě Virginia v USA. Na první pohled vše vypadalo poněkud ospale, ale brzy jsme se přesvědčili, že sbor je velice aktivní v misii. Mickey nás pozdravil u vchodu památnou větou: „Pokud opravdu chcete něco najít, najdete to!“ Když uviděl, že nás jeho věta zaujala, pokračoval. „Někteří si myslijou že su na hlavu padlej, ale ja jen chcu najít lidi, kterym bych pověděl o Ježíši,“ dodal tak, jak byl zvyklý mluvit. „I tady na venkově, dyž prostě chcete najít lidi, kterym mužete povědět o Ježíši, prostě se rozhlídněte. Sou všude kolem. Před pár dnama sem potkal chlapa, co si četl knihu o Desmondu T. Dossovi, a teďko by rád, aby si něco přečetla i jeho holka. Tož sem šel dom a objednal pro něho knihu a poslal mu to přímo na jeho adresu. Pozdějc se u něj zastavím zas s dalšíma knihama.“ Mickey taky zmínil, že před dvěma dny potkal jednoho amishe (příslušníka americké protestantské komunity anabaptistů - novokřtěnců, kteří jsou známí především tím, že i dnes žijí stejným životním stylem jako jejich praotcové). Když s ním Mickey začal mluvit o Ježíši, řekl, že nemá čas na vybavování se. Mickey smutně odpověděl: „Tož to doufám, že já na vybavování se o Ježíši budu mít čas dycky.“ Muž přestal pracovat, podíval se na Mickeyho a řekl: „Omlouvám se. Nemyslel jsem to tak. Jen prostě…něco mi v poslední době vrtá hlavou.“ „A co to?“ zeptal se Mickey a očička se mu zablýskla radostí nad obnoveným rozhovorem. „No kdosi mi dal knížku o Desateru a já jsem si to četl. Ale prostě nevím, co si o tom mám myslet. Myslíte si, že budu zatracen, když nedodržuju sobotu jako den odpočinku?“ Mickey se poškrábal na bradě a pomalu odpověděl: „Řek’ bych, že já nejsu ten pravej soudce takovejch věcí. Ale pamatuju si, že Ježíš jednou řekl: Jestli mne milujete, zachovávejte má přikázání.“ Bohoslužba už skoro začala, ale ještě než jsem se připojil ke starším sboru, mi Mickey zašeptal: „Tento týden ho zas navštívím.“ Později jsem se dozvěděl, že Mickey má doma barel zpola zaplněný hroty od šípů. Když se ho lidé ptají, kde je všechny našel, odpovídá: „Stejně jako hledám lidi, kterým bych pověděl o Ježíši. Dívám se po nich všude, kde můžu. Pokud opravdu chcete něco najít, najdete to!“
HOMER TRECARTIN je ředitelem pro plánování Kanceláře adventistické misie při Generální konferenci . Mickey se sdílí o svou víru ve městě Carter v americké Virginii. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní 12. Pozvání od anděla
PŘÍBĚHY
BENJAMIN D. SCHOUN V muslimském Ázerbajdžánu žije jedna rodina nově věřících, kteří jsou přesvědčeni, že je k adventistům přivedl anděl. Mladá žena jménem Gunel a její rodina právě ztratili svého dědečka. Matka tiše plakala, když jela městským autobusem k rodinnému hřbitovu. Nějaká žena ji chtěla utěšit slovy, že Bůh je dobrý a že Ježíš znovu přijde a že máme naději do budoucna. Pak ta žena pověděla Gunelině matce o církvi, kde by se mohla dozvědět více. O měsíc později Gunelina matka v autobuse zase potkal onu ženu. Ta ji opět povzbudila a dala jí adresu sboru. Matka požádala Gunel, aby ji v sobotu doprovodila na onu adresu. Ještě nikdy předtím nebyly v křesťanském sboru, a tak váhaly vejít. Pak si jich všiml jeden z uvaděčů a pozval je dovnitř, kde byly přivítány objetím a polibky. Gunel i její matka si užily bohoslužbu. Po kázání se matka zeptala na onu ženu z autobusu. Popsala ji do detailu, ale nikdo ji nepoznával. Místní kazatel, který znal každého adventistu ve městě, pozorně poslouchal. Když ani on nebyl schopný říci, kdo byla ta žena, došel k závěru, že Gunelina matka potkala anděla. Gunel s matkou dál navštěvovaly sbor a pilně studovaly Bibli. Nejprve byla pokřtěna Gunelina matka, po ní Gunel i její bratr a sestra. V současnosti se u nich doma setkává malá skupinka. Gunelin otec, třebas stále muslim, je adventistům nakloněn. Gunelini muslimští přátelé ji popichují, protože se stala křesťankou. Ale to Gunel neodradilo. Nedávno se zúčastnila semináře AWR rádia o tom, jak produkovat rozhlasové pořady. Snad se Gunel stane součástí AWR evangelizačního programu ve své zemi, kde dnes žije jen hrstka věřících.
GUNEL (vlevo). BENJAMIN D. SCHOUN je ředitelem rádia AWR.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní 13. Překvapeni Duchem
PŘÍBĚHY
GILBERT CANGY Před několika lety, když jsem sloužil mladým lidem, se Bůh projevil tajemným způsobem. Byl jsem pozván jako řečník na regionální mládežnický kongres na Ambrym, jeden z ostrovů náležících k ostrovnímu státu Vanuatu v Jižním Pacifiku. Třebaže Ambrym je na půli cesty mezi Austrálií a Fidži, funguje zde stále tradiční vesnický život. Když jsme dorazili, pozdravil nás předák vesnice a nabídl nám obrovský sladký brambor, kuřátko a výtečné kokosové mléko – tradiční uvítací dary, kterými nám dal povolení vstoupit na jejich území. Brzy začala večerní setkání. Překvapilo mě, že přicházel také docela velký počet místních starších obyvatel. Věděl jsem, že většina z nich nemluví anglicky, ale pouze bislama – jejich místní řečí. Protože všichni mládežníci na kongresu angličtinu ovládali, nebyl zajištěn žádný překlad. Řekl jsem si, že tito starší obyvatelé si asi chtějí poslechnout písně a podpořit mladé. Týden pěkně ubíhal a na jeho konci jsem vyzval mládežníky, aby odevzdali svá srdce Pánu. A znovu jsem byl překvapen – tentokrát počtem starších lidí, kteří odpověděli na mou výzvu. Později jsem vyjádřil své uznání nad těmito staršími a jejich podporou, že i přes fakt, že jen těžko mohli porozumět kázáním, často je navštěvovali. „Ale kdepak,“ odpověděl mi jeden muž. „Oni vám rozuměli každé slovo. Asi jsme vám to měli říci hned, ale po vašem prvním kázání za námi přišli někteří ze starších obyvatel vesnice a ptali se, kde jste se naučil bislama. Potěšilo je, že kážete v jejich jazyku. V pokoře jsem utichl a chválil Boha, když mi došlo, že jsem viděl Boha konat stejně jako o Letnicích. Bůh věděl, že starší lidé potřebují slyšet Jeho slovo o lásce a spasení stejně tak jako ti mladší. Misie není mrtvá. Na některých místech je stejně nová jako byla před 2000 lety, kdy každý slyšel evangelium ve svém jazyce. Vaše misijní dary umožňují dosáhnout i na ta nejvzdálenější místa planety.
GILBERT CANGY vede oddělení mládeže v Jihopacifické divizi se sídlem v Austrálii.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
