Mimosoudní řešení sporů ve finanční oblasti v ČR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančnictví a ekonomických disciplín

Mimosoudní řešení sporů ve finanční oblasti v ČR Bakalářská práce

Autor:

Alena Míková Bankovní management

Vedoucí práce:

Praha

JUDr., Petr Scholz, Ph.D.

Květen, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

Ve Zdislavicích dne 18.04.2013

Alena Míková

Poděkování: Tímto bych ráda poděkovala mému vedoucímu práce panu JUDr., Petru Scholzovi, Ph.D. za ochotu, rady a podněty, zejména pak za odborné konzultace a připomínky k mé Bakalářské práci.

Anotace práce a klíčová slova Anotace Tématem bakalářské práce je mimosoudní řešení sporů ve finanční oblasti v ČR. Snaţím se čtenáři zprostředkovat komplexní pohled na tuto problematiku. V detailu se poté práce zaměřuje na několik nejvýznamnějších moţností pomocí, kterým lze takovéto spory řešit. Nejrozsáhlejší kapitoly jsou proto věnovány mediaci, rozhodčímu řízení, finančnímu arbitrovi a zcela zvláštní částí je potom kapitola o projektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů. V práci je komplexní shrnutí všech moţností, které Česká legislativní úprava zohledňuje jako alternativní, tedy mimosoudní řešení sporů. Ovšem nejsou zmíněny jen metody upravené v legislativě, ale i moţnosti, které strany sporu mohou samy vyuţít předtím, neţ se rozhodnou pro řešení svého sporu za pomoci třetích osob. Samozřejmě je zde uvedeno jisté srovnání jednotlivých metod ADR a to jak mezi sebou tak i v návaznosti na soudní řízení. Ač tématem práce nejsou spotřebitelské spory, i tak s ní úzce souvisejí, a proto je poslední kapitola zaměřená na projekt, který právě toto alternativní řešení spotřebitelských sporů obsáhl komplexněji a snaţí se sdruţit jednotlivé metody ADR tak, aby klient postupoval v rámci projektu od toho nejméně agresivního řešení, jímţ je třeba partnerství, aţ po metody, kterými je rozhodčí řízení, a nebo řízení před finančním arbitrem. Klíčová slova: Mimosoudní řešení sporů ve finanční oblasti, Mediace, Rozhodčí řízení, Finanční arbitr, Projekt mimosoudní řešení spotřebitelských sporů

Annotation The theme of this work is alternative dispute resolution in the financial sector in the Czech republic. Trying to convey the reader a comprehensive view on this issue. In detail, the following work focuses on several major options through which such disputes can be resolved. The largest chapter is therefore devoted to mediation, arbitration, financial arbiter and a very special part is then a chapter on project-court settlement of consumer disputes. This work is a comprehensive summary of all the possibilities that the Czech legislative change reflects as an alternative, that alternative dispute resolution. But not only mentioned methods provided for in legislation but also the possibility that the parties may

themselves use before they decide to settle their dispute with the assistance of third parties. Of course, there is shown a comparison of certain methods of ADR, both among themselves and in relation to legal proceedings. Although not to the work of consumer disputes, and so closely related, and therefore is the last chapter on a project that is this alternative dispute resolution for consumer disputes encompass complex and tries to bring together the various ADR methods so that the client within the project progressed from the least aggressive solution, which should be the partnership, to the methods by which the arbitration proceedings or proceedings before the Financial Arbitrator. Keywords: Alternative dispute resolution in the financial area, Mediation, Arbitration, Financial Arbiter, Project Alternative Dispute Resolution

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 7 1

Zvolené metody zpracování .......................................................................................................... 10

2 Mimosoudní řešení sporů .................................................................................................................. 11 2. 1 Metody ADR obecně .................................................................................................................. 14 2.2 Použití ADR .................................................................................................................................. 15 2.3 Výhody a nevýhody ADR ............................................................................................................. 16 2.4 Metody ADR ................................................................................................................................ 19 2.5 Instituce působící v oblasti ADR .................................................................................................. 21 2.6 Právní úprava ADR ....................................................................................................................... 22 2.7 Popis jednotlivých metod ADR .................................................................................................... 25 2.7.1 Partnerství ............................................................................................................................ 25 2.7.2 Vyjednávání .......................................................................................................................... 27 2.7.3 Konciliace ............................................................................................................................. 30 2.7.4 Mini-trial ............................................................................................................................... 31 2.7.5 Expertiza ............................................................................................................................... 34 2.7.6 Med-arb ................................................................................................................................ 36 2.7.7 Medaloa ............................................................................................................................... 41 3

Mediace ......................................................................................................................................... 42 3.1 Charakteristické znaky mediace .................................................................................................. 43 3.2 Druhy mediace ............................................................................................................................ 45 3.3 Právní úprava mediace ................................................................................................................ 47 3.4 Mediátor a jeho úloha ................................................................................................................. 49 3.5 Mediační proces .......................................................................................................................... 51 3.6 Mediace de lege ferenda............................................................................................................. 55

4

Rozhodčí řízení .............................................................................................................................. 56 4.1 Legislativní normy upravující rozhodčí řízení .............................................................................. 57 4.2 Rozhodčí řízení a jeho charakter ................................................................................................. 58 4.3 Teorie o povaze rozhodčího řízení .............................................................................................. 59 4.4 Výhody a nevýhody rozhodčího řízení ........................................................................................ 61 4.5 Druhy rozhodčího řízení .............................................................................................................. 64 4.6 Rozhodčí smlouva........................................................................................................................ 66 4.7 Osoba rozhodce v rozhodčím řízení ............................................................................................ 68 4.8

Rozhodčí řízení ...................................................................................................................... 69

5

4.9

Zrušení rozhodčího nálezu soudem ...................................................................................... 72

4.10

Zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí ............................................................................. 73

Finanční arbitr ............................................................................................................................... 74 5.1 Spory spadající do pravomoci finančního arbitra ........................................................................ 74 5.2 De lege ferenda ........................................................................................................................... 75 5.3 Arbitr a jeho zástupce ................................................................................................................. 75 5.4 Řízení před arbitrem.................................................................................................................... 77 5.4.1 Zásady řízení ......................................................................................................................... 78 5.4.2 Jednací jazyk ......................................................................................................................... 79 5.4.3 Zastavení řízení ..................................................................................................................... 80 5.4.4 Nález ..................................................................................................................................... 80 5.4.5 Námitky ................................................................................................................................ 80 5.4.6 Právní moc a vykonatelnost nálezu ...................................................................................... 81 5.5 Informační povinnost instituce ................................................................................................... 81 5.5.1 Mezinárodní spolupráce....................................................................................................... 82 5.5.2 Informační povinnost arbitra ............................................................................................... 83 5.5.3 Pokuty................................................................................................................................... 84 5.6 Nejdůležitější právní předpisy ..................................................................................................... 84

6

Projekt „Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů“ .................................................................. 86 6.1 Výhody systému .......................................................................................................................... 87 6.2 Podpora ....................................................................................................................................... 87 6.3 Závěr této kapitoly ...................................................................................................................... 87

Závěr ...................................................................................................................................................... 89 Seznam použité literatury ..................................................................................................................... 91 Seznam použitých zkratek ..................................................................................................................... 95 Seznam příloh .................................................................................................................................... 96

Úvod Mimosoudní řešení sporů je globálním tématem, proto pramení z anglického názvu Alternative Dispute Resolution. Nejpouţívanější je tedy zkratka tohoto anglického názvu ADR. Jedná se o systém, jehoţ cílem je řešení vzniklých sporů a to za dobrovolné účasti obou stran daného sporu. Právě na těchto zúčastněných stranách závisí i výsledek sporu. Je pouze na jejich vzájemnosti a porozumění, jakou dohodu o řešení daného sporu mezi sebou uzavřou. Mimosoudní řešení sporů je právě jedinou alternativou soudního řešení sporů v současné době v České republice. Je podstatně levnější moţností oproti řešení soudní cestou. Při soudním řízení je velké mnoţství výloh, a to jak na soudní řízení jako takové, tak na soudní poplatky. Nehledě na to ţe kaţdá strana soudního řízení má současně i právo na zastoupení advokátem (pokud se ho nezřekne) a právě za jeho zastupování vynakládá účastník daného řízení nemalé náklady. Konkrétně u finančních sporů soud poţaduje určitou procentuální část z částky, jeţ je předmětem sporu. Jednou z nevýhod ADR můţe pro některé být to, ţe se většinou jedná o jednoinstanční řízení, aţ na výjimky, z čehoţ vyplývá, ţe zde převáţně není moţnost odvolání. Kdeţto u soudního řízení moţnost odvolání existuje, proto je český soudní systém tvořen jako dvojinstanční. Nehledě na fakt, ţe na soudní jednání má přístup veřejnost, kdeţto ADR je pro veřejnost nepřístupné (pokud si strany nestanoví jinak). Dalším z neméně významných faktů je, ţe soudní jednání probíhá pouze v úředním jazyce dané země, coţ je pro Českou republiku čeština. Ovšem kdyţ vezmeme v úvahu, ţe v ČR ţije spousta menšin a je zde zastoupení mnoha mezinárodních firem, je to velká nevýhoda soudního řízení jako takového. Proto je alternativou Mimosoudní řešení sporů, kde je moţnost spory projednávat hned v několika světových jazycích. Pro představu je to: anglický jazyk, německý jazyk, francouzský jazyk a v neposlední řadě ruský jazyk. Nad otázkou mimosoudního řešení sporů se v současné době zamýšlí víc a víc lidí a to nejenom státních institucí, soukromých gigantů, malých podnikatelů, ale i sama široká veřejnost. Pomineme-li fakt, ţe soudní řízení je mnohdy otázkou několika let, naskytuje se nám otázka finanční. V této těţké době, kdy ekonomika v mnoha zemích světa i v České republice stagnuje, mnohdy se i propadá, je pro mnohé finanční otázka soudnictví obrovským vykřičníkem, a proto mnohé menší spory, někdy i ty velké z těchto důvodů nemohou nebo nechtějí řešit. Proto se zde naskytuje v posledních pár letech alternativa zvaná „Mimosoudní 7

řešení finančních, ale i spotřebitelských sporů“. Tato alternativa je levnější, časově méně náročná a pro obě strany sporu výhodná. Kaţdý i sebemenší spor o „pár tisícovek“ můţe být řešen, a to za minimální náklady s procesem spojené. Evropská unie a její instituce usilují o to, aby se tento projekt rozšířil ve všech členských zemích společenství, ovšem veškeré podobné snahy jsou během na dlouhou trať. Proto zde v České republice se rozvíjí tyto praktiky velice pomalu a nejsou ještě v povědomí široké veřejnosti. V ČR v současné době existuje několik moţností jak mimosoudně řešit spory, počínaje těmi nejméně sloţitými. Coţ znamená od těch nejméně finančně nákladných, nejméně časově náročných a nejšetrnějších k oběma stranám, po ty nejdraţší nejzdlouhavější a nejagresivnější. První moţnou variantou je tzv. Smírčí skupina, coţ je orgán sestávající ze tří členů, kteří jsou nestranní, ale přitom seznámeni s danou problematikou. Tato Smírčí skupina se volí při započetí jistého smluvního vztahu mezi firmami pro případné řešení právních sporů. Po této metodě a jejím zdárném ukončení, tedy dohodě obou stran následuje arbitráţ, jejímiţ rozhodci mohou být i členové Smírčí skupiny. Dalším nástrojem Mimosoudního řešení sporů je Expertní zásah, kde se dlouhodobé smluvní vztahy s menšími rozpory řeší za pomoci zásahu nestranného experta, tedy odborníka v dané problematice, který na základě svého šetření vydává závazná rozhodnutí. Předarbitráţní řízení před rozhodčím je jednou z dalších moţných variant. Jedná se o obdobu předběţného soudního opatření, jeţ určuje dočasně urovnání vztahů k jeho klidnému vyřešení stranami. Rozhodčí zde vydává do třiceti dnů od podání ţádosti stranou určité rozhodnutí, toto rozhodnutí můţe zavazovat strany jednat v jeho souladu. Finanční arbitr je jednou ze tří organizací v České republice, která se zaobírá oblastí mimosoudního řešení sporů. Kancelář finančního arbitra je samostatně fungující instituce. Jedná se o instituci k řešení sporů mezi finančními institucemi a jejich klienty, řízení vzniká pouze na popud klienta, tedy spotřebitele. V těchto věcech se rozhoduje nálezem, který je nabytím právní moci soudně vymahatelný. S tímto souvisí i Mezinárodní arbitráţ určená pro mezinárodní spory, a to jak vládní, tak soukromé. Hlavním důvodem řešení sporů touto cestou je rychlost a hlavně diskrétnost. Nemalým plusem je i moţnost volby rozhodce, oproti tomu je zde i nevýhoda a tou jsou nemalé výdaje s tím související. Dalším velmi důleţitým nástrojem je Rozhodčí řízení institucionální, probíhající před stálými Rozhodčími soudy, které jsou: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární 8

komoře ČR, Rozhodčí soud při burze cenných papírů Praha a Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno. Povaha činnosti jednotlivých institucí je různá. Velkou nevýhodou je výše poplatků, a to zejména pokud se jedná o niţší částky, jeţ jsou předmětem sporu. Rozhodčí řízení ad hoc je jiţ levnější záleţitostí, zejména vzhledem k tomu, ţe neprobíhá na „soudní půdě“, ale probíhá na místě, jeţ je předem určeno v Rozhodčí doloţce, která je součástí smluv samotných, anebo je dodatkem k těmto smlouvám. V této Rozhodčí doloţce pak nalezneme i jméno rozhodce, který je pro řešení sporů předem určen. Na těchto nezbytných náleţitostech Rozhodčí doloţky se smluvní strany dohadují před podpisem smlouvy. Poslední a neméně významnou institucí je Zprostředkování (mediace), takzvaní mediátoři se sdruţují pod Asociací mediátorů České republiky. Nově vznikl v roce 2012 Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci, který je prvním zákonem upravující tuto problematiku v oblasti netýkající se trestné činnosti (viz. Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační sluţbě, ve znění pozdějších předpisů). Úkolem mediátora, který je zvolen oběma stranami, není řešit spor právní cestou. Tato nestranná osoba má za cíl prolomit bariéry mezi stranami sporu, a to zejména ty komunikační. Dále definuje problémy, kvůli nímţ spor vznikl, snaţí se nalézt moţnosti řešení a zároveň pak výsledky nabídne oběma stranám. A na nich je, zda je přijmou, či nikoli. Vzhledem k tomu, ţe se téma práce úzce zaměřuje na Českou republiku, není tedy na místě se zaobírat problematikou ADR v jiných zemích, kde však je podstatně rozšířenější a více rozsáhlá. Proto je nutno přiblíţit alespoň mimosoudní řešení sporů v ČR, není sice moţné zachytit do této práce všechny detaily této alternativy, ovšem alespoň se práce snaţí zohlednit veškerou teoretickou část tohoto tématu. Jako příklad rozdílů nabídne i porovnání mezi soudním řešením a mimosoudním řešením, jeţ pramení z judikatur. Přibliţuje čtenáři jednotlivé instituty a moţnosti ADR s konkrétním popisem, jejich moţnosti vyuţití v praxi. Nedílnou součástí práce je i seznámení s projektem Mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, který byl velmi dobrým pilotním programem Ministerstva průmyslu a obchodu pro rozšíření této moţnosti v povědomí široké veřejnosti, ač je tento projekt v současné době z nedostatku finančních prostředků pozastaven. Práce v neposlední řadě seznamuje s novými trendy a výhledovými řešeními v dané problematice.

9

1 Zvolené metody zpracování Cílem této práce je přiblíţit čtenáři komplexně mimosoudní řešení sporů, dále se zaměří na popis jednotlivých metod mimosoudního řešení sporů a nastíní jednotlivé úpravy v rámci legislativního rámce České republiky. Téma bude zabíhat i do jednotlivých postupů daných metod ADR a jejich moţností pouţití v praxi. Jedním z dalších cílů je pak, komparace současné platné legislativy s budoucí právní úpravou do čehoţ zahrnuji i své vlastní názory na moţné budoucí změny v legislativním rámci a v přístupu k dané problematice jednotlivými orgány činnými v oblasti mimosoudního řešení sporů. Postup zpracování této práce bude probíhat na základě nastudování všech dostupných monografií, ale i periodik, popřípadě zákonů. Dalším zdrojem budou internetové stránky institucí, které se úzce této problematiky dotýkají. Na základě takto nashromáţděných informací se budu v této práce snaţit shrnout a zkomplexnit celou širokou škálu této problematiky. Nebude moţné zabíhat do přílišných detailů, ale dojde ke zmínění základních a nejdůleţitějších faktů tak, aby bylo moţné na základě této práce rozumět jednotlivým metodám i mimosoudnímu řešení sporů celkové a popřípadě i tuto alternativu pouţít k řešení konfliktních situací. Takovýto postup pro tvorbu práce jsem zvolila, neboť povědomí o této alternativě není u nás téměř ţádné, a proto je třeba seznámit čtenáře práce s ADR jako celkem. V případě, ţe se někdo bude nadále zajímat o tuto problematiku, pak na základě zmíněných obecných faktů můţe vyuţít například internetové zdroje pro získání konkrétnějších informací. Bohuţel, ač by to bylo věcné, není v této práci prostor pro jiné neţ obecné nastínění, vzhledem k obsáhlosti tématu.

10

2 Mimosoudní řešení sporů V dobách, kdy společnost nebyla zaloţena na principu existence výše stojícího orgánu, jenţ disponuje nástroji donucení (které čas od času pouţívá, podle stupně lidské civilizace, buď ku prospěchu vlastnímu či společnému), byla hlavním nástrojem, kterým se vymáhalo nastolení stavu postiţeným jedincem pociťovaným jako spravedlivý, svépomoc. K tomu, aby nedocházelo k neustálým konfliktům, většinou předcházely uţití svépomocného jednání prostředky mírového urovnání sporu dohodou. Teprve při nedodrţení dohody nastupovalo donucení, které pak většinou nalezlo podporu i u ostatní společnosti, neboť ta v zájmu stability klidu proti jedinci, jenţ vytvořené řešení nechtěl dodrţet, zasáhla. Takovýto postup patří pravděpodobně k charakteristickým vlastnostem lidského druhu a objevuje se vţdy samovolně v případech, kdy dochází k oslabení, či absenci vertikální struktury společnosti, ať to bylo např. při osidlování nových území, nebo v období vnější destrukce společnosti (např. v poválečné

rozvrácené společnosti), či naopak v případech nechuti uznávat opticky

vytvořenou společenskou strukturu (společnost podrobená neakceptovatelnému útlaku, např. vězeňské společenství apod.), či jiných případech ad hoc vytvořeného společenství (např. sportovního). Téměř jako jediné východisko přichází v úvahu tehdy, kdyţ spory přecházejí hranice doposud (či donedávna) nejvyšších společenských jednotek – státu, v případech, kdy není vytvořen ţádný článek mocenské struktury, k němuţ by se jedinci mohli o zjednání spravedlnosti obrátit.1 Nezbývá nic jiného, neţ aby se tito jedinci rozhodli ke změnění stavu jejich sporu bez jakéhokoli pouţití násilí, a to způsobem, který byl v této době běţnou praxí a to dohodou. A to vše jen proto, aby se vyhnuli případnému násilí, které je synonymum pro rozkaz, rozhodnutí, či příkaz. Spory byly urovnávány napřed dohodou zúčastněných stran, jejímţ cílem bylo dosáhnout kompromisního řešení, kde se obě strany měly cítit stranou vítěznou. Pokud strany na takovouto dohodu přistoupí, pak je takovéto sjednání nápravy definováno jako narovnání. Je jasné, ţe v některých případech k tomuto jiţ zmíněnému narovnání nedošlo, a to z jakýchkoli důvodů. V tom případě byla přizvána třetí strana, která byla společensky výše postavená a zároveň uznávaná a nestranná autorita. Ta měla tu moc jedné straně práva odebrat

1

RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2004. str. 1 an

11

a druhé přidat či naopak. Tímto dokázala spor vzhledem k úctě sporných stran k této osobě urovnat. Ovšem postup moci a privilegovanosti stále více společnost organizoval, coţ umoţňuje centralizovat moc a vzájemně předávat informace mezi těmito organizačními celky. Vzhledem ke vzrůstající tendenci centrální moci ovlivňování vztahu, jak mezi těmito jednotkami, tak i uvnitř nich, bylo nutné vytvořit normativní prostředky, jeţ tyto vztahy budou korigovat. No a jedním z těchto prostředků jsou i soudní orgány, které měly za úkol tyto vztahy řešit, pokud se obrátí v negativní. Právě tehdy soudy začaly být respektovány, a proto rostl okruh jejich působnosti. Jenţe tento rozmach nemohl jít do nekonečna, a proto se v současné době potýkáme s problémy, které s tímto rozmachem úzce souvisí. Soudy jakoţto státní orgány, jejichţ činnost je regulována, řízena i financována státem mají také díky tomuto určité mantinely. A právě v dobách, kdy se společnost domáhala větší potřeby řešení sporů, se tyto státní instituce začaly hroutit. A to tak, ţe všichni pracovníci v této státní sféře začali být laxní vůči stále se kupící práci, které přibývalo, ovšem příjmy a investice do soudnictví stagnovaly. Tudíţ spory, jeţ soud řešil, se začaly dlouze táhnout, nebylo moţné v přiděleném čase řešit všechny předkládané spory. A práce těchto orgánů se stává neefektivní. I kdyţ v současné době neproběhl ţádný válečný konflikt, či něco podobného, rychle se zvyšuje počet případů předkládaných soudu k jejich rozhodnutí a pro společnost se zdlouhavé soudnictví stává neúnosným. Proto se současná společnost vrací k moţnosti mimosoudního řešení sporů, sílí i postupy na podporu této cesty řešení sporů. Pomocí, které se dosahuje zcela dobrovolného způsobu řešení sporů, bez pouţití státní organizace, kterou je soud. Tento staro-nový postup pro dobrovolné a alternativní řešení sporů dostal název ADR z anglického názvu Alternative dispute resolution, v překladu alternativní řešení sporů. Někdo také název komolí na „amicable dispute resolution“, coţ je v překladu přátelské řešení sporů, jakoţto alternativa tomu „nepřátelskému“, tedy soudnímu. Právní předpisy České republiky na mnoha místech své recipienty nabádají k řešení sporů formou dohody, kterou mohou uzavřít na základě svého samostatného jednání, nebo za asistence státních orgánů při uzavírání smírů, vyrovnání apod. V některých případech zákonodárce recipientům prostřednictvím speciálního právního předpisu přímo nabízí variantu alternativního řešení sporu (např. rozhodčí řízení). Za účelem předcházení sporů v některých, specifických vztazích s „nerovným postavením stran“, stanoví speciální právní předpisy podrobněji určité nepřekročitelné, resp. jednostranně nepřekročitelné mantinely, 12

jejichţ rámce je třeba se při uzavírání vztahů určitého typu drţet, a tím moţným budoucím sporům předcházet.2 Alternativní řešení sporů zahrnuje různé druhy dohod i rozhodování ve věci mezi spornými stranami, jednou z nich je dohoda za pomoci prostředníka. Dá se mluvit o třech základních druzích prostředníků, můţe to být tzv. smírce (tj. konciliátor). Smírce se snaţí dosáhnout dohody obou stran pomocí společného jednání obou sporných stran současně. Cílem je smír s hmotně právními účinky. Oproti tomu mediátor (tj. zprostředkovatel), jehoţ cílem je také hmotně právní dohoda, jedná s kaţdou stranou sporu jednotlivě. Z jiného pohledu na věc je poté rozhodce, který nemá za cíl společnou dohodu sporných stran, ovšem snaţí se zviditelnit skutečný stav a podstatu věci, na jejímţ základě vydává rozhodnutí, nově pomocí tzv. nálezu. Dle časového rozmezí, ve kterém se o moţném alternativním řešení sporů začne jednat, lze rozlišovat dvě základní stádia. Jedná se v první řádě o „předsporové stádium“. V tomto okamţiku je dle obecného pojetí vytvořen prostor pro tzv. mediátora, aby svým jednáním se stranami přispěl k uzavření dohody. Druhým v pořadí je „sporové stádium“. V této fázi je moţné spor řešit pomocí konciliátora nebo rozhodce. Nezanedbatelnou roli zde můţe hrát také činnost soudu, který můţe rovněţ k uzavření dohody přispět.3 Vyuţívání mimosoudního řešení sporů je omezeno různými faktory, jeţ na tuto moţnost řešení sporů mají nezanedbatelný vliv. Ať to jsou kulturní a historické faktory, které jsou velmi markantní zejména v USA, Kanadě, asijských a arabských zemích, kde je tento způsob řešení sporů velmi často pouţíván, a dalo by se říci, ţe z velké části nahrazuje soudní systém jako takový. Kdeţto naše kontinentální Evropa, která zůstává u konzervativnějšího vzhlíţení na věc, je v tomto ohledu poněkud skeptická a vývoj tohoto odvětví zvaného ADR zde probíhá velmi pomalu a pouţívá se velmi zřídka. Souvisí s tím i míra informovanosti o této moţnosti řešení sporů, coţ je ovlivněno vzdělaností, vědomostmi a znalostmi, s tím souvisí i fakt, ţe se k lidem nedostávají informace o výhodách a nevýhodách ADR, na čeţ se váţe i vyspělost obchodních partnerů, která jak víme, je vyšší třeba v Japonsku a USA neţ u nás v České republice. Spousta subjektů u nás v České republice nebere v úvahu ani finanční dopady, které v oblasti státní moci soudní jsou podstatně vyšší neţ v té oblasti mimosoudní, tedy alternativní. V úvahu musíme brát placení poplatku, hrazení přímých nákladů, dobu vedení

2 3

HEJDA, J. Alternativní řešení sporů. Právní rádce, 2005, č. 4, s. 4 HEJDA, J. Alternativní řešení sporů. Právní rádce, 2005, č. 4, s. 4

13

sporu, zastupování, náklady řízení a spoustu dalších poplatků, které si člověk zprvu ani neuvědomuje. S finanční stránkou souvisí i efektivnost samotného soudního řízení, která je vázána na rozpočet státu, jenţ je věnován do soudnictví a samozřejmě mnoţstvím řešených sporů, jak víme, kdyţ je nějaká organizace přehlcená prací, ale je na ni vytříděno málo finančních prostředků, pak dochází ke stagnaci, dlouhým prodlevám, táhnoucím se projektům a k celkové ztrátě efektivnosti dané organizace. A přesně tak je tomu i u soudů, příliš vysoké soudní výdaje, táhnoucí se spory a neefektivní řešení daného problému. Proto právě v zemích, kde je soudní systém takto zahlcený, bývá ADR hojně vyuţíváno. Kdeţto v zemích, kde je soudní systém rychlejší a preciznější, není tato metoda potřebná. Ovšem toto pravidlo dle mého názoru neplatí pro Českou republiku, té se týká spíše problém neinformovanosti a neznalosti této moţnosti v povědomí široké veřejnosti. Významným faktorem je i typ sporu, nebo vztahu mezi spornými stranami, coţ je velmi významný fakt. Je všeobecně jasné, ţe obchodní partneři, kteří mezi sebou mají spor, ale zároveň chtějí v budoucnu pokračovat ve spolupráci, chtějí svůj spor vyřešit tišší a klidnější cestou a zároveň šetrnější, neţ je soud. V čemţ hraje roli i právní skutečnost, kterou můţe být třeba nedostatek důkazních prostředků a podobně. Kdeţto v jiné situaci, kde je třeba organizace finančního rázu a její klient občan, který byl firmou poškozen, ovšem organizace nemá dobrou vůli na to, aby se dohodla, pak není jiná moţnost neţ při dostatku důkazních prostředků uplatnit řešení sporu soudní cestou.

2. 1 Metody ADR obecně K dispozici je celá spousta moţností způsobů řešení sporů mimosoudní cestou. Vţdy záleţí právě na jednotlivých stranách, do jaké míry jsou ochotni spolu začít vyjednávat, zda se chtějí dohodnout a zda chtějí jednat mimo soud. Je pouze na těchto stranách sporu, jaké metodě ADR jsou ochotni se podrobit a jakou uznávat. Strany musí rozhodnout, zda jsou pro ně lepší mimosoudní řešení, anebo chtějí raději dát za pravdu instituci zvané soud, přičemţ musejí počítat s délkou a finanční stránkou soudního řízení. Nehledě na to, ţe v justičním systému je spousta mezer, které můţe protistrana vyuţít, jako je třeba všeobecná promlčecí lhůta, odvolání, dovolání. A tehdy vzniká moţnost, ţe jedna ze stran můţe začít „hrát na čas“, tedy na stanovení promlčení. Dalo by se říci, ţe mimosoudní řešení sporů je do jisté míry benevolentní a nabízí nejrůznější moţnosti, dokonce u některých nejsou ustanoveny legislativní normy, a tak nejsou 14

pravidla striktně dána. Vţdy zde existuje moţnost jejich úpravy nebo menší změny, a to jen a jen díky tomu, ţe se jedná o dobrovolné procesy, a proto je zde moţnost dohody mezi stranami sporu. Ač by se dalo říci, ţe jednotlivé metody ADR mají jisté společné rysy, je to na místě. Je více druhů ADR, ze kterých si strany společně mohou vybrat. Tyto metody můţeme diverzifikovat do třech základních skupin. První skupinou je řešení sporu „z očí do očí“ pouze mezi dvěma spornými stranami. Druhá skupina je řešení situace za přítomnosti třetí osoby. Třetí a poslední skupinou je řešení sporů, které je velmi blízké a nebo je arbitráţí. Pro představu je třeba nastínit základní rozdíly mezi soudním a mimosoudním řešením sporů. Můţeme říci, ţe těmito rozdíly mohou být právě společné rysy, které jsou ovšem u obou odlišné. a) Dobrovolnost stran (jak u vstupu do ADR, tak u výběru metody), b) řízení je mimo dosah regulace státu (vyjma finančního arbitra, který se řídí Spotřebitelským řádem), c) závěrem ADR se nevystavuje exekuční titul (výjimkou je finanční arbitr, který jej vystavit můţe, podle Zákona č. 229/2002 Sb. O finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, paragraf 17), d) diskrétnost (výhodná především u sporů mezi finančními institucemi a spotřebiteli), e) dohled nad řízením a přehled v jednotlivých krocích řízení pro obě strany, f) odborník jako třetí osoba (strany si jako třetí osobu zpravidla volí odborníka v dané problematice).

2.2 Použití ADR Mimosoudní řešení sporů má širokou škálu vyuţití, dalo by se říci, ţe tuto cestu řešení, či urovnání sporů můţe vyuţít kdokoli s jakýmkoli problémem. Ovšem u nás je tato škála pouţití značně omezena, a to zejména na obchodníky a organizace obchodního, nebo finančního rázu. Právě tato klientela se nejvíce orientuje na klidné a mírumilovné řešení svých konfliktů. Právě vyuţití v těchto obchodních vztazích je tím větší, čím jsou větší kontrakty, obchodní smlouvy a obchodní dohody mezi těmito partnery. Je totiţ těţké ve velmi rozsáhlé 15

smlouvě podchytit všechny okolnosti, které mohou vzniknout právě z tohoto kontraktu. Vzhledem k tomu, ţe obchodní partneři mnohdy nechtějí, aby takovýto malý konflikt narušil dlouhodobě dobré obchodní vztahy, upřednostňují tento druh smírčí cesty. Pro spory, které vznikají v rámci velkých investičních celků, stavebních smluv (např. developerských projektů), distribučních smluv, franchisingových smluv, společenských smluv, kooperačních dohod, nebo velkých finančních operací, je nejlepší moţností pro jejich řešení právě alternativní způsob řešení sporů. Řada obchodních gigantů se naučilo pouţívat například jednu, nebo dvě metody řešení sporů alternativní cestou, ovšem to jaké pouţijí, není nikde určeno a tkví v jejich dobrovolnosti a v jejich dobrém úmyslu spor vyřešit. Mnoho společností se naučilo přidávat do svých smluv klauzuli o způsobu řešení případných sporů, nebo dokonce pouţívat rozhodčí doloţku. V těchto dodatcích, anebo částech smluv si mohou obě smluvní strany určit způsob řešení sporů, metodu tohoto řešení, popřípadě formu, či konkrétní osobu řešitele. A tím předcházet nějakým dohadům, které by proběhly, pokud by toto ve smlouvách uvedeno neměly. Ovšem není dáno, ţe tyto metody jsou určeny pouze pro firmy, pouze u nás v České republice, jej široká veřejnost nepouţívá v takové míře jako právě tyto korporace. Ač je to snazší varianta neţ stání před soudem. Jenţe právě příčinou tohoto je neinformovanost a mnohdy i nevzdělanost lidí. Kupříkladu některé země zavedly do svých advokátních komor tu povinnost, ţe kaţdý advokát, právník či zástupce musí svého klienta povinně o této moţnosti informovat a co více, dokonce mu jí doporučit.

2.3 Výhody a nevýhody ADR ADR se stává stále oblíbenějším a to vzhledem k obrovským výhodám, které tato metoda přináší, oproti klasické soudní metodě řešení sporů. Nejvýznamnější výhody ADR: Pruţnost, rychlost, nízké náklady, vyšší míra kontroly nad procesem, důvěrnost, neveřejnost, 16

vyšší pravděpodobnost zachování budoucích vztahů, zachování vlastní dobré pověsti, upřednostnění ekonomických zájmů před právní pozicí. Pod pojmem pruţnost si můţeme představit právě benevolenci, kterou stranám uděluje ADR, coţ znamená, ţe si samy strany určí za jakých podmínek a na základě jakých pravidel bude jednání probíhat a čím se bude řídit. Z čehoţ vyplývá větší míra kontroly nad průběhem jednání a nad sebou vzájemně. Díky tomu, ţe jednání není zatěţováno zbytečnými formalitami, mohou se strany soustředit na podstatu sporu a na vzájemnou dohodu, čímţ odpadají i různé odvolací lhůty, lhůty pro dodání dalších důkazních materiálů, či pro předvolání svědků apod. Coţ znamená podstatné zkrácení celého procesu na potřebné minimum. A zároveň si zde strany mohou určit místa a časy jednání tak, aby to nenarušovalo jejich běţné aktivity, nebo chod daných organizací a zároveň to vyhovovalo i z finančního hlediska oběma stranám. Na nějaké limity odškodnění či soudem dané sankce se zde nemusí pohlíţet. Vše si určují strany samy, a tak aby to vyhovovalo a zároveň to dokázalo spor vyřešit. ADR je zaměřeno tak, aby za minimální úsilí a náklady dosáhlo maximálních výsledků, coţ ve finále znamená výrazné sníţení nákladů na jejich minimum. Jak bylo řečeno výše, niţší náklady se projevují i na smluveném místě, kdy strany mohou jednat ve svých prostorách a nemusejí dojíţdět do soudních budov (aţ na výjimky), nemají ţádné náklady na právní zastupování, nebo jsou jen minimální. A tak bychom mohli pokračovat v nekonečném výčtu, kde by byla obsaţena celá škála soudních tax a poplatků. Jednou z nejpodstatnějších výhod je důvěrnost, to proto, ţe všechna jednání probíhají oproti těm soudním neveřejně, a tím jsou všechny tajné informace zachovány mezi stranami maximálně ještě mezi třetími osobami. Tímto zamezením účasti veřejnosti na jednáních je omezeno i jejich zveřejňování v mediích, které by mohlo vést i k destruktivním účinkům pro danou zúčastněnou organizaci. Ovšem pokud si strany přejí přítomnost medií, nebo veřejnosti i tato moţnost tu je. Mohli bychom tedy říci, ţe právě neveřejnost jednání je jednou z největších motivací pro pouţití ADR. Jak je všeobecně známo ze soudních sporů, vyjde vţdy jeden jako vítěz a druhý jako poraţený. Ovšem to není zrovna dobré pro budoucí vztahy sporných stran. Právě proto, ţe mezi nimi vznikl spor, nemusí přeci zaniknout jejich dlouhodobý obchodní vztah. Coţ je cílem ADR, které se snaţí o to, aby ze sporu vyšli dva vítězové a ţádný poraţený. Aby strany sporu byly spokojené a mohly nadále pokračovat v doposavad dobrých obchodních vztazích. 17

Upřednostnění ekonomických zájmů před právní pozicí znamená to, ţe se řešení sporu nemusí řídit striktně podle práva, ale právě podle zájmu sporných stran. Podstatný význam má konečné hledisko určující, co bude pro řešení sporu relevantní; u soudu je to jediné právo, u rozhodčího řízení i zásady spravedlnosti, u mediace to kromě toho můţe být i úvaha z hlediska obchodních potřeb stran nebo jiných výhod a u konciliace či vyjednávání mohou momentální zájmy převáţit nad vším ostatním.4 ADR je vhodným nástrojem pro řešení i těch nejtěţších a nejsloţitějších sporů právě proto, ţe tam se člověku (organizaci) dostává porozumění a pochopení, nehledě na to, ţe je prozkoumán kaţdý detail a kaţdý názor. Ovšem nikde není psáno, ţe právě jedna z metod ADR bude detailnější neţ soud, nebo ţe se nemůţe protáhnout na delší dobu, nebo ţe nalezne jednoznačné řešení a ţe spor nebude muset k soudu. Jak bylo řečeno, kaţdý ať sebemenší spor je subjektivní a nemá jednoznačné řešení. Pokud bychom měli rozdíly mezi soudním a alternativním řešením sporů porovnávat z hlediska úspěšnosti řešení, byl by pak výsledek takovýto: zatímco je malá u vyjednávání a konciliace, dosahuje aţ 80% při mediaci a prakticky stoprocentního výsledku u rozhodčího řízení a soudního sporu.5 Ačkoli má ADR mnoho výhod, jeţ byly zmíněny výše, existují i jisté nevýhody a rizika těchto metod řešení sporů. Jedná se především o jiný způsob řešení sporů oproti řešení soudní cestou. Především je důleţité, aby se strany smířily s faktem, ţe ţádná z nich nevyjde jako poraţená, obě budou vítězně. Nutností je proto dobrá vůle přistoupit k tomuto způsobu řešení sporů, bez které nelze pouţít ADR, ale soudní cestu. Protoţe i během takto vedených jednání běţí všechny lhůty dle práva (např. promlčení a prekluze), proto se před ně staví to riziko, ţe pokud tato pravidla a lhůty neznají, mohou o ně přijít. Popřípadě strana, která si těchto lhůt je vědoma, je můţe zneuţít ve svůj prospěch a k poškození strany druhé. Coţ můţe úplně vyloučit, nebo minimálně zkomplikovat řízení před soudním orgánem. Ovšem vezmeme-li v potaz jednání před finančním arbitrem, tak právě zde je tento fakt ošetřen Zákonem č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve zněních pozdějších předpisů, konkrétně v paragrafu 8 odst. 2. Zde je řečeno, ţe podání ţádosti k finančnímu arbitrovi má na promlčení stejné právní účinky jako podání návrhu k soudu. Někdy se také stane, ţe je rozsudek potřebný jakoţto precedent, kdy se zakládá straně právo na to, aby její práva mohla být soudně vynucena. Popřípadě právě ADR můţe být 4 5

ZOULÍK, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 28. ZOULÍK, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 33.

18

vzhledem ke své závislosti na dohodě obou stran pro některou zcela nevýhodná. I přes to ţe metody ADR dokáţou vyřešit různé situace, existují i v těchto metodách mezery, kdy strany nemají potřebu se dohodnout na společném řešení, či jim chybí vůle k vzájemné komunikaci, coţ bývá zásadní překáţkou pro řešení sporů touto cestou. Pro mnohé je totiţ snazší vše přenechat na umu svého zástupce, který vyřeší danou situaci u soudu za ně. Závěrem je nutné zmínit, ţe i přes veškeré výhody ADR zůstává nejrozšířenějším způsobem řešení sporů soudní cesta. Pro všechny spory není vhodné zrovna Mimosoudní řešení sporů a zároveň pro kaţdý konkrétní případ musí být zvolena ta správná metoda ADR. I přes všechny výhody ADR zůstává soudní proces pro mnohé výhodnějším. Je předvídatelnější, dosaţitelnější, předpokládá se pro všechny stany objektivnost ve všech kategoriích, soudci jsou vţdy přítomni a jejich objektivnost je regulována. Tato regulace se jiţ dostala i do výkonu funkce finančního arbitra novelou Zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předmětu a to paragrafem 5 odst. 1. Oproti tomu soudce, jakoţto zaneprázdněný člověk řešící několik sporů naráz, nemá dostatek času ani prostoru řešit a ohlíţet se na postoje a problémy jednotlivých stran, coţ do značné míry také ovlivňuje výsledek sporu.

2.4 Metody ADR ADR má širokou škálu metod, které lze nejrůzněji kombinovat. Všechny se vyvíjely samostatně a bez jakýchkoli zásahů zcela přirozeně. Na základě poţadavků a potřeb obchodníků a praxe jako takové, časem se upřesňovaly a konkretizovaly jejich rysy aţ do nynější podoby. Ovšem jejich vývoj stále pokračuje. Mezi nejvýznamnější a nejpoužívanější patří: a) Mediace, b) mini-trial, c) expertiza, d) partnerství, e) negociace (vyjednávání), f) konciliace, g) med-arb a medaloa, h) rozhodčí řízení, i) arbitráţ. 19

Samostatným druhem ADR jsou pak její smíšené formy, kombinující jednotlivé metody Mimosoudního řešení sporů. Jedná se o procesy, kde jsou dány dvě formy řešení a jedna forma plynule přechází do druhé. Jako je například Med-arb, coţ je vlastně mediační arbitráţ, hojně vyuţívaná především ve světě. Tato metoda má svůj původ v USA a nyní je vyuţívána cca ve 130 zemích světa včetně České republiky. Všechny tyto metody můţeme tedy dělit do dvou základních kategorií, první kdy se sporné strany snaţí problém vyřešit samy mezi sebou, a to bez přítomnosti kohokoli jiného. Či druhou, kdy si strany přizvou třetí nezávislou osobou, která jim navrhuje moţnosti řešení po vyslechnutí připomínek jednotlivých stran a samotného předmětu sporu. Další odlišnosti je pak to, ţe v některých metodách ADR třetí strana pouze navrhuje moţnosti řešení, pomáhá v komunikaci, nebo vydává své nezávislé stanovisko, které není pro strany závazné. Ovšem ku příkladu u rozhodčího řízení je vydán nález, jenţ je pro obě strany závazný, a jímţ se musí řídit. Můţeme tedy říci, ţe moţnosti ADR začínají tou nejmírumilovnější cestou, kdy se sporné strany snaţí samy dohodnout, aby předešly sporu. Pak postupují přes jednotlivé metody ADR bez třetí osoby, poté se třetí osobou, a tak se dostávají k arbitráţi a nakonec jakoţto nejhorší varianta přichází soudní proces. Pokud bychom měli jednotlivé metody Mimosoudního řešení sporů seřadit sestupně, dle formalizace řízení, nákladnosti, rychlosti, diskrétnosti, míry integrace třetí strany a závaznosti řešení, pak přichází v úvahu tento výčet. Partnerství Vyjednávání Konciliace Mediace Mini-trial Expertiza Med-arb a medaloa Rozhodčí řízení Arbitráţ Kaţdá z uvedených metod je svým způsob jedinečná a vystihuje nejlépe řešení problémů, pro jejichţ řešení byla zřízena. Všechny metody budou níţe vysvětleny dopodrobna, a tak není třeba dodávat další komentář a předbíhat. 20

2.5 Instituce působící v oblasti ADR V současné době existuje mnoho institucí, které poskytují sluţby v oblasti všech forem ADR, a to jak u nás v České republice, tak i ve světě. Kaţdá z těchto samostatně působících organizací, vytváří své vlastní příručky, modelové smlouvy, dodatky a další důleţité pomůcky pro obchodníky a veřejnost. Ač jejich zaměření je obráceno striktně na mezinárodní obchod, tyto normy a pravidla se dají pouţít i v rámci vnitrostátních sporů. I kdyţ právě ty nejvýznamnější instituce tohoto typu nesídlí právě na území České republiky, je třeba je zmínit, protoţe jejich působnost se nás úzce dotýká. Nejvýznamnější organizací je Mezinárodní obchodní komora v Paříţi (International Chamber of Commerce – dále jen „ICC“). Organizace vznikla v roce 1919, v současné době má klienty z více neţ 120 zemí světa a tyto společnosti a asociace reprezentuje. Většina asociací a společností pochází ze zemí G20, ale některé i z vně této organizace zemí. ICC má své národní pobočky, jejichţ prostřednictvím je mohou asociace a společnosti v ní sdruţované přenášet své poţadavky a názory na nejvyšší orgány institucí a vlád jednotlivých zemí, ale i na OSN, EU, WTO, OECD. Zároveň má ICC pravomoc k vytváření pravidel pro mezinárodní obchod. ICC má na starosti i mezinárodní rozhodčí řízení, jeţ zaštiťuje pomocí Mezinárodního rozhodčího soudu při ICC. V roce 2001 byla přijata Mezinárodní obchodní komorou v Paříţi tzv. Modelová pravidla pro ADR (ICC ADR Rules). Tato pravidla umoţňují stranám sporu vynutit si jakoukoli metodu řešení za pomoci třetí nestranné osoby. Pokud si způsob nezvolí, bude vyuţita mediace. Pro lepší pochopení byl vydán Průvodce k Modelovým pravidlům ADR. Neméně významnou institucí je Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (United Nations Commission on International Trade Law – dále jen „UNCITRAL“). Ta ovšem neposkytuje sluţby v oblasti ADR, ale výrazně svou činností ovlivňuje vyuţití jejich metod v oblasti obchodních závazkových vztahů po celém světě. Organizace podporuje rozvoj světového obchodu pomocí úmluv, modelových zákonů, pravidel a právních pomůcek pro právo v mezinárodním obchodě. V roce 1966 dalo Valné shromáţdění vzniknout právě této organizaci, která nyní sdruţuje 60 zástupců, reprezentující jednotlivé státy s různou geografickou polohou a dále hlavní ekonomické a právní systémy. Pomineme-li organizace sídlící na starém kontinentě a přesuneme se do USA, další věhlasnou organizací zde je Americká arbitráţní asociace (American Arbitration Association – dále jen „AAA“). Jedná se o jednoho z hlavních poskytovatelů sluţeb ADR a to 21

v celosvětovém měřítku. Přidruţenou organizací je Mezinárodní centrum pro řešení sporů (International Centre for Dispute Resolution – dále jen „ICDR“), které vzniklo v roce 1996. Poskytuje vysoce kvalitní alternativní řešení sporů, jeho činnost je známá po celém světě. International Institute for Conflict Prevention&Resolution je další organizací působící v USA na poli ADR. Jedná se o jednu z prvních organizací, která sdruţila společnosti a asociace a snaţila se s nimi společně najít varianty sníţení mimořádných nákladů a sníţení prodlení v procesech, čímţ se začala vyuţívat negociace, mediace a rozhodčí řízení. Vrátíme-li se do Evropy, konkrétně do města Curych, nalezneme ještě jednu významnou organizaci zvanou Obchodní komora v Curychu, poskytující sluţby ADR ve spolupráci s obchodními komorami v Basileji, Bernu, Ţenevě, Lousanne, Luganu a Neuenburgu. Mimo tyto věhlasné organizace sluţby v oblasti ADR můţeme nalézt v mnoha dalších organizacích po celém světě, které jsou přidruţeny především k rozhodčím soudům.

2.6 Právní úprava ADR I mimosoudní řešení sporů musí být upraveno v nějaké právní úpravě, tedy v zákonech. V České republice neexistuje zákon, který by shrnul celé ADR, tudíţ jednotlivé části ADR jsou rozesety v zákonech, které právě ADR nabízejí jako alternativu pro řešení případných konfliktů. Proto můţeme říct, ţe zákony nabádají své recipienty k vyuţívání metod ADR, zejména pak k vyjednávání a k dohodě. Za účelem předcházení sporů v některých, specifických vztazích s „nerovným postavením stran“, stanoví speciální právní předpisy podrobněji určité nepřekročitelné, resp. jednostranně nepřekročitelné mantinely, jejichţ rámce je třeba se při uzavírání vztahů určitého typu drţet a tím moţným budoucím sporům předcházet.6 Právní úprava České republiky předpokládá širokou škálu moţností řešení sporů pomocí ADR metod. Proto tyto moţnosti řešení uvádí hned v několika zákonech, jejichţ výčet je uveden níţe.

6

HEJDA, J. Alternativní řešení sporů. Právní rádce, 2005, č. 4, s. 4.

22

1) Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčího nálezu, ve znění pozdějších předpisů Jedná se o zákon upravující problematiku rozhodčího řízení v oblasti majetkových sporů, jako nástroj pouţívá nestranné a nezávislé rozhodce. A to nejen u sporů týkajících se mezinárodního obchodu, ale právě i jeho aplikování na vnitrostátní spory. 2) Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů Ač právě konkurs a narovnání jako takové nejsou uvedeny v předchozím textu, můţeme říci, ţe se jedná také o jednu z variant mimosoudního řešení sporů. Jde zde o tzv. nucené narovnání neboli vyrovnání, jedná se o jistý druh asistované dohody mezi spornými stranami za přítomnosti třetí strany. 3) Zákon č. 328/1996 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů Jedná se o specifický zákon, nastolující jistou rovnováhu mezi podnikateli a spotřebiteli. Snaţí se o to, aby spotřebitel jakoţto slabší strana měla jistou ochranu. A právě v tomto zákoně je zakotveno ADR jako jeden ze stěţejních prvků řešení sporů mezi těmito subjekty. 4) Zákon č 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou na výrobku, ve znění pozdějších předpisů Jedná se o obdobně zaměřený zákon, jako je zákon o ochraně spotřebitele, klade si za cíl tutéţ věc, jen v konkrétnější problematice. 5) Zákon č. 40/1964., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Občanský zákoník je jedním ze zákonů, který se snaţí co nejvíce preferovat alternativní řešení sporných situací. V jeho paragrafech je moţné nalézt spoustu moţností jak předcházet případným konfliktům, popřípadě jakým způsobem je řešit alternativní cestou. Je zde i samostatný institut narovnání, který je právě v občanském zákoníku upraven. Najdeme zde i institut zabývající se společným jměním manţelů, nebo dědictvím, coţ je bezpochyby v současnosti hojně pouţívané a i v tomto sporném řešení není soud jediným východiskem pro jeho řešení. Vláda České republiky schválila nový občanský zákoník, který bude účinný od 1. 1. 2014, coţ je vzhledem ke stáří toho současného velmi dobrá zpráva.

23

6) Zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Jedním z nejstěţejnějším prvků ADR obsaţeném v tomto zákoně je smír, který zákon rozšiřuje na tzv. pretorský smír a smír v řízení před soudem. Co se týče soudního smíru, tak ten je pro toto téma více méně bezpředmětný. Jedná se o povinnost soudu v jakémkoli jednání se pokusit o smír. Ovšem prétorský smír je v jistém smyslu asistovanou dohodou účastníků, o jehoţ dosaţení se soud pokouší a můţe ho v závěru i schválit. Tímto zákonem je také upraveno procesní řešení, které rovněţ zasahuje do problematiky ADR. 7) Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Tento zákon obsahuje mnoţství jak samostatných, tak asistovaných dohod, které spor řeší pomocí soudní alternativy. Mezi příklady takovýchto dohod se můţe řadit dohoda o majetkovém vypořádání v souvislosti s rozvodem, dohoda o společném bydlení po rozvodu a mnoho dalších. 8) Zákon č. 257/2000 Sb., o probační a mediační službě Není moţné opomenout ani tuto legislativní úpravu, která ovšem je zaměřena především na trestní řízení. Mimo jiné je cílem tohoto zákona tzv. mimosoudní zprostředkování, k řešení sporů vzniklých mezi poškozeným a obviněným s cílem urovnání konfliktu. Ovšem nikdy nemůţe vydat konečné stanovisko k dané věci, to vţdy vydává soud a tato metoda můţe být pouţita pouze za výslovného souhlasu obou stran. Můţe zde docházet například k mimosoudnímu vyrovnání. 9) Zákon č.229/2002 Sb., o finančním arbitrovi ve znění pozdějších předpisů Řízení před finančním arbitrem je právě jednou z alternativ soudního řízení, jedná se o specializovanou instituci řešící finanční spory mezi podnikateli a spotřebiteli. Pravomoci této instituce a jednotlivé způsoby k řešení daných sporů jsou uváděny právě v uvedeném zákoně. 10) Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci ve znění pozdějších předpisů Vydáním tohoto zákona byla vytvořena regulace v tomto druhu mimosoudního řešení sporů, aţ do vydání tohoto zákona v České republice nebyla tato problematika legislativně upravena. Díky tomuto zákonu jsou zde upřesněny náleţitosti řízení, zejména povinnosti mediátora, právní účinky mediace, důvěrnosti mediačního procesu a jeho charakteristiky.

24

Toto je výčet těch nejvýznamnějších zákonů, ve kterých je obsaţeno ADR, ač v minimální míře. Ovšem existuje řada zákonů, nařízení a vyhlášek, ve kterých je taktéţ ADR zmíněno, ale to pouze v takové míře ţe je do tohoto výčtu není třeba uvádět. V rámci Evropské unie, které jsme součástí, jsou legislativní úpravy, kde má ADR mnohem významnější roli, ovšem téma této práce je omezeno pouze na Českou republiku, a tak je nemístné je uvádět. Můţeme říct, ţe právě vlivy z EU (směrnice a doporučení) měly na rozvoj ADR v České republice největší vliv a největší podíl na jejich zavedení v pouţívání. Jak jiţ bylo zmíněno, naše legislativní úprava nemá samostatné zákony k jednotlivým metodám ADR nebo k nim jako celku. Proto je jejich povědomí také značně omezeno, ovšem právě díky jiţ zmíněným vlivům z Evropské unie začíná pronikat alespoň do částí některých zákonů. Doufejme, ţe do budoucna bude mít kaţdá z metod svojí vlastní úpravu v českých zákonech. V dnešním roce jsme se dočkali nového Zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, který přinesl osvětu do tohoto odvětví ADR, došlo tak k regulaci této metody z pohledu státu.

2.7 Popis jednotlivých metod ADR Tato kapitola je věnovaná charakteristikám jednotlivých metod ADR, jsou zde uvedeny jejich vlastnosti, moţnosti jejich pouţití a další informace, které s nimi souvisí. Ovšem pro metody, kterými jsou mediace, rozhodčí řízení a arbitráţ jsou vytříděny samostatné kapitoly, neboť se jedná o nejpouţívanější formy ADR, a proto je třeba je rozebrat podrobněji.

2.7.1 Partnerství Ač metodu partnerství nelze povaţovat za metodu, která je určena k řešení sporů, i tak ji mezi moţnosti řešení sporů musíme zařadit. Nepochybně patří do metod ADR, a to ne kvůli řešení sporů pomocí partnerství, ale naopak jejich předcházení. Proto ji uvádím hned na prvním místě. Jiţ v době, kdy tento nástroj vznikl, coţ je v osmdesátých letech minulého století, bylo soudnictví pro firmy velmi pomalé a zdlouhavé. Z tohoto důvodu se v oblasti stavitelských firem a firem vyvíjejících software stalo partnerství mezi nimi, a ku příkladu jejich dodavateli velmi důleţitým aspektem. A to především, aby nedocházelo ke zdrţování, či narušování podnikatelských zájmů obou stran.

25

Jak jiţ bylo řečeno, v partnerství nedochází k rozhodovacímu procesu, jedná se o prevenci, a proto je nutná shoda všech zúčastněných stran jak je to téměř ve všech metodách ADR. Zde se ovšem tato metoda týká dohody stran na co nejlepší a nejefektivnější spolupráci všech k dosaţení „vyššího cíle“, tedy ke splnění svých obchodních záměrů, nebo jen konkrétního úkolu. Strany díky partnerství mohou být v dobré víře, ţe smluvně uzavřený kontrakt bude splněn a ţe jej nebude nutné vynucovat jakýmisi zdlouhavými, nákladnými a ani jedné straně neprospěšnými soudními spory. Partnerství je jednou z moţností prevence konfliktů mezi dlouhodobými obchodními partnery, kteří si důvěřují, dokáţí mezi sebou komunikovat, vytyčí si společné cíle a vize do budoucnosti, a to vše je zaloţeno na vzájemném respektu. 1) Dohoda o partnerství Během prvního oficiálního setkání sepíší strany tzv. Listinu partnerství, v níţ je právě uveden kaţdý detail spolupráce a kaţdá strana zde specifikuje své chápání společných cílů, které jsou v listině uvedeny. Jedná se o první fázi partnerství jako takového, můţe být iniciována kteroukoli ze stran daného partnerství, coţ probíhá převáţně v období, kdy dochází k domlouvání detailů nějakého kontraktu mezi společnostmi. Právě v této fázi se strany zavazují k alternativnímu způsobu komunikace mezi sebou pomocí tohoto institutu. Následně je jiţ vše zaloţeno na komunikaci partnerů a vůli obou stran dosáhnout podpory v rámci svých firem a snaţit se vytvořit si oporu ve své firmě k počáteční komunikaci mezi partnery. A právě na podporu vzájemné komunikace, kreativního a produktivního myšlení a vedení diskuzí mezi sebou si partneři najmou zprostředkovatele, tzv. facilitátora. Coţ je vlastně poradce v dané oblasti ADR, jeho přítomnost není nutná, ale je pro obě strany výhodná vzhledem k jeho odbornosti, vzdělání a zkušenostem, coţ je přínosné zejména v prvních fázích partnerství. 2) Skupinová setkání Jedná se o druhou fázi, kde se facilitátor schází s oběma stranami, plánuje a připravuje s nimi pracovní konferenci. Facilitátor je osobou shromaţďující veškeré nutné podklady pro pracovní konferenci, tedy sestavuje agendy, chystá důleţité dokumenty a materiály a zároveň určuje osoby z jednotlivých struktur obou firem, jejichţ účast je na pracovní konferenci nutná.

26

3) Pracovní konference Tato konference musí probíhat mimo sídla obou smluvních partnerů, na tzv. neutrální půdě, probíhá v rozsahu několika dnů a měla by proběhnout ještě před začátkem daného projektu nebo maximálně 1 měsíc od jeho začátku. Na konferenci bude k projednání předem naplánovaný okruh témat: Budování osobních vztahů (doplňující spolupráci na profesionální úrovni), Školení a vzdělávání (vyškolení v komunikačních schopnostech a chování), Výkon projektu (systém hierarchie problémů a jejich případné řešení). 4) Následné aktivity Tím, ţe se dohodnou detaily partnerství jako takového ovšem nic nekončí. Následuje mnoho dalších průběţných setkání, která zajišťují celý průběh spolupráce a řeší případné kritické otázky tak, aby nedošlo ke konfliktu, či pochybení. Tato setkání jsou předem určená a konají se po určitém časovém intervalu. Partnerství je jedním z druhů ADR, jedná se o nejsnazší způsob jak předejít konfliktům a hlavně soudnímu sporu. Obrovskou výhodou partnerství je fakt, ţe se dojednává během sepisování kontraktu o spolupráci dvou subjektů. Nejedná se ovšem o formální akt, jedná se pouze o jistou míru důvěry a respektu, který jsou ochotny strany dát sobě navzájem. Za výhody můţeme povaţovat rovněţ zlepšení vzájemné spolupráce, lepší komunikaci, pruţnější reakce partnerů na jiné poţadavky a podmínky, lepší organizace společného projektu a hlavně ochota spolupráce a překonávání problémů. Toto z velké části ovlivňuje kvalitu projektu a rychlost jeho realizace. Ač zde je mnoho výhod, i tak je partnerství jednou z méně vyuţívaných metod a to jen proto, ţe lidé na konflikt začnou myslet aţ tehdy, kdyţ vznikne.

2.7.2 Vyjednávání Kaţdý způsob řešení sporů prostřednictvím ADR je svým způsobem vyjednávání. Jedná se o způsob řešení problému, kdy obě strany mezi sebou komunikují a snaţí se přijít na společné řešení. Jinak řečeno na základě společného jednání hledají pro obě strany akceptovatelnou dohodu, jeţ bude pro obě strany výhrou, ale zároveň se kaţdá strana něčeho zdrţí, či něco strpí.

27

Nejde o metodu řešení sporů, která by měla nějaká vyhraněná pravidla, nebo by se řídila nějakými regulemi. Je to zcela dobrovolný akt, který probíhá na základě dohody stran při osobních jednáních, nebo formou elektronické komunikace, popřípadě formou dopisování. Na základě takovéto komunikace můţe dojít ke sblíţení obou stran nebo dokonce k pochopení jednání první, či druhé strany. Pokud se tato metoda řešení sporné situace podaří, nemusí se spor řešit jinou cestou, která by mohla být nevýhodnou pro obě strany. Ač se ADR snaţí tyto alternativy formalizovat, u této konkrétní metody tomu tak není a to proto, ţe je jedním z nejstarších způsobů řešení sporů. A tím, ţe sporným stranám ponechává takovou benevolenci a není více upravena, je zde proto velká pravděpodobnost k dosaţení společné dohody bez jakýchkoli zásahů třetími stranami, ba dokonce limity stanovenými zákonem, či jinými všeobecně uznávanými pravidly. Vyšším stupněm je povinné jednání mezi stranami, kdy jsou strany zavázány před soudním jednáním povinně jednat o smírném urovnání sporu. Taková klausule bývá někdy součástí i smlouvy rozhodčí. Někdy jsou stanoveny i určité formální náleţitosti takového jednání (např. schůzka statutárních orgánů nebo zaslání písemného návrhu na smírné řešení, jenţ tvoří důkazní materiál o uskutečnění takového jednání, tzv. pokus o smír).7 Vyjednávání jakožto metoda řešení sporů má pět základních fází, jež jsou popsány níže: 1) Příprava Jedná se o přípravu informací oproti straně, ale hlavně nashromáţdění informací o daném problému, který je předmětem řešení a ujasnění si problému jako takového. Dále by se měl stanovit cíl, kterého chce daná strana dosáhnout během daného jednání. Tato příprava by měla proběhnout ještě před vstupem do vyjednávání a to na všech sporných stranách. Strany si musí samy ujasnit, jaký výsledek by pro ně mělo to, kdyby do jednání mezi sebou nevstoupily, a nakolik přínosné chtějí, aby pro ně bylo vyjednávání jako takové. V této fázi je třeba vyhotovit návrh řešení. Ten udělá kaţdá strana sama za sebe a následně během jednání se tyto návrhy projednávají tak, aby ţádná strana nebyla opomenuta, či jiná nadřazována.

7

Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004, s. 3 an.

28

2) Ustanovení pravidel a prostředí Jedná se o velmi důleţitou součást vyjednávání, kde se předem určuje, v jakém prostředí vyjednávání bude probíhat tak, aby to vyhovovalo všem účastníkům tohoto aktu. Zároveň se určují pravidla, za jakých se bude jednat. Tato pravidla si utváří společně všechny strany na základě dohody, avšak ţádná všeobecná nejsou definována. Velmi důleţitou součástí těchto pravidel je časový harmonogram jednání a samozřejmě do jakého termínu se dodávají podklady atp. Právě v této fázi se projevuje vůle všech stran a jejich společný cíl, kterým je dosaţení řešení pro vzniklou konfliktní situaci. Právě bez této vůle všech zúčastněných by tato metoda nebyla uskutečnitelná. 3) Definování předmětu sporu a ustanovení programů jednání Právě zde se projevuje příprava kaţdé ze stran na jednání. V této fázi se kaţdá strana vyjadřuje, aby definovala předmět sporu a svůj konkrétní postoj v daném sporu. Chybou je zacházení do detailů, které je v této fázi bezpředmětné a více neţ je prospěšné, spíše narušuje samotný průběh jednání. Je na místě vymezit si míru do jaké budou obě strany zacházet do detailů daného sporu, a to proto, aby nedocházelo k případné ztrátě vůle k řešení dané situace. 4) Definování zájmů v jednotlivých předmětech sporu Právě tato fáze vychází z jiţ zmíněného ustanovení pravidel. Zde strany projednávají bod po bodu jednotlivé předem určené body jednání a podávají si o nich informace, nebo je vysvětlují. Je to jedna z nejdůleţitějších částí vyjednávání. Právě zde se projevuje společná vůle komunikovat a polemizovat nad daným problémem, bez zbytečných dohadů a konfliktů. Vše na bázi přátelského jednání, které je zcela dobrovolné. Na základě této komunikace je sepsáno tzv. Cílové prohlášení, které definuje společné cíle na základě zkoumání zájmů sporných stran. 5) Řešení sporu a formulace dohody V jiţ zmíněném cílovém prohlášení je uvedeno jaké společné zájmy strany mají, jaké jsou jejich priority a na jakých moţných řešeních se strany shodly. Zde strany bojují o dohodu, či řešení, které by mohlo nejvíce vyhovovat všem stranám sporu. Řešení, na kterém se shodly, je následně rozebráno do detailů tak, aby s ním všechny strany byly seznámeny a věděly, co jim přináší za výhody a naopak za nevýhody. 29

Jako poslední část vyjednávání je sepsaní konečné dohody, kterou se celý proces uzavírá, a strany odcházejí s pocitem, ţe si kaţdý „utrhl“ to nejlepší, co mohl. A tím se stávají kaţdý vítězem sporu.

2.7.3 Konciliace Touto metodou se dostáváme k sloţitějším nástrojům ADR, jejichţ uţití probíhá za nutné účasti třetích stran. V tomto případě se jedná o osobu konciliátora, jehoţ úkolem je dosaţení smírného řešení a tím i dohody stran. Jsou dvě moţnosti, jakými se můţe konciliátor účastnit řešení sporu: a) Vypracovává pouze posudek, dle kterého by se strany během jednání o řešení sporu měly řídit, ale těchto jednání se osobně neúčastní, a tak ţádným způsobem nezasahuje do průběhu jednání. b) Je aktivní třetí stranou, účastnící se všech jednání, zasahuje do debat mezi stranami a směřuje je k vyřešení sporu, tedy dosáhnutí dohody. Opět můţeme říci, ţe konciliace je zcela neformálním postupem řešení sporů, kde jednání probíhají společně mezi všemi stranami a konciliátorem zároveň. V případě, ţe jednání dosáhne svého cíle a skončí úspěšně, tedy dohodou, dojde k hmotně právnímu úkonu stran, jímţ je spor vyřešen. Je třeba uvést jeden fakt a to, ţe konciliace je velice podobná mediaci, a proto je také za ni často zaměňována a lidé si tyto dvě metody hojně pletou. V této souvislosti jsem se rozhodla uvést alespoň základní rozdíly mezi těmito dvěma metodami, ač mediace je do detailů rozebrána v další kapitole této práce. Ale pro ujasnění a pro přehlednost je to na místě. Poskytování právních rad konciliátora (mediátor pouze usiluje o sbliţování stanovisek stran), Jednání se stranami společně (mediace zpravidla tato jednání vede s kaţdou stranou odděleně), Konciliátor sám navrhuje smírné řešení sporu (mediátor pouze strany ke smírnému řešení vede tak, aby na něj přišly samy a dohodly se). V tomto výčtu jsou asi ty nejzásadnější rozdíly, jinak by se dalo říci, ţe v mnohém jsou podobné ba dokonce stejné, viz. kapitola o mediaci.

30

2.7.4 Mini-trial Popisem této metody postupujeme dále, blíţíme se více a více klasické arbitráţní metodě ADR. Mini-trial není arbitráţ, pouze se jí v některých věcech podobá. V mnoha publikacích a článcích, které pojednávají o mini-trialu, je uveden jeden příklad z judikatury týkající se společnosti Telecredit, Inc. proti TRW vedený v USA v roce 1977, je jako vzorový příklad zmíněn i v této práci. Jednalo se o spor z porušení patentových práv, v němţ se právní manévrování protáhlo více neţ dva a půl roku (v USA povaţováno za nevídané), přičemţ obě strany jiţ utratily mnoho set tisíc dolarů za právní výlohy (hodnota sporu činila asi 6 mil. USD, ale v sázce byla produkce sdělovacích přístrojů). Stojíce před vyhlídkou stále více se protahujícího a draţšího soudního řízení a nejistotě ohroţující podnikání na obou stranách cítily strany jasnou potřebu najít cestu z mrtvého bodu. Po vzájemné dohodě tedy jmenovaly profesionální vyjednavače s úkolem vyřešit spor tváří v tvář bez přítomnosti advokátů. Postup byl stanoven ve speciální smlouvě vypracované advokáty obou stran, která poskytovala šest týdnů na provedení a výměnu veškerých materiálů a důkazů. Následně na to se předpokládalo dvoudenní ústní jednání, kdy by měli advokáti předloţit své argumenty před panelem sloţeným ze dvou vedoucích exekutivy obou společností a jedním neutrálním předsedou. Za tohoto byl jmenován bývalý soudce, který měl moderovat výměnu názorů, vyjasňovat otázky a vydat písemné nezávazné „poradní mínění“ předvídající moţný výsledek u soudu. Ten měl slouţit pro další kolo vyjednávání, avšak neměl být pouţitelný jako důkaz u soudního řízení. Výměna informací upozornila vedení společnosti na silné i slabé stránky jejich postavení a přispěla k reálnému přehodnocení situace. Aniţ by „předseda senátu“ byl nucen vypracovat své poradní rozhodnutí, byly strany schopny následně ve 30 minutách uzavřít narovnání a vzaly zpět svá soudní podání. Náklady “mini-trialu“ byly okolo 25 000 USD a úspory oproti pokračování v soudním sporu byly pravděpodobně desetinásobné.8 Z této citace vyplývá, ţe mini-trial je něco mezi mediací a arbitráţí. Dejme tomu mající prvky z obou jmenovaných. Jedná se tedy o jistý druh mediace, jenţ je formalizovaný více jako soudní řešení sporu, čímţ se vlastně připodobňuje arbitráţi. Avšak výsledek minitrialu je nezávazný, tudíţ má pouze poradní charakter, načeţ můţeme říci, ţe v tomto ohledu je podobný mediaci.

8

Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004. s. 5 an.

31

Jednání na základě metody mini-trial probíhá za přítomnosti všech sporných stran a tribunálu. Tento tribunál, jak jiţ z termínu vyplývá, se skládá ze tří osob. Dvě jsou zástupci sporných stran, kteří se do této funkce jmenují, a třetí je zcela nezávislý subjekt – předseda. Tato osoba bývá zpravidla vzdělaná v právních oborech, často se proto jedná o advokáty, či bývalé soudce. A to zejména z toho důvodu, aby byli dostatečně zkušení a vzdělaní v oboru, aby mohli jednání vést a pokládat doplňující otázky, či je doformulovávat k porozumění stran sobě navzájem. V tom můţeme vidět další podobnost k soudnímu řízení, osoba soudce a osoba předsedy tohoto „tribunálu“ je téměř totoţná. Aţ na to, ţe na závěr nevydává ţádná závazná rozhodnutí, ale pouze vydá své „poradní mínění“. Jak jiţ bylo zmíněno, v tribunálu sedí dva členové jmenovaní z obou stran sporu. Těmito osobami bývají nejčastěji statutární orgány těchto společností, neboť jejich míra zainteresování do sporů není v takové míře jako u různých ředitelů a manaţerů. Zároveň mají jistý nadhled a právo rozhodovat o osudu své společnosti, nebo společnosti, kterou vedou. Díky tomu často nalezneme v mnoha publikacích název „Executive tribunal“ pro tento orgán. Proto Americká arbitráţní asociace definuje mini-trial jako „ strukturovaný způsob řešení sporu, jehoţ se účastní výše postavení výkonní pracovníci sporných stran v přítomnosti neutrálního poradce“.9 Mini-trial je tedy postup, při němţ dochází ke strukturované výměně informací určené vysokému vedoucímu managementu stran, který není osobně zainteresován (pracovními úkoly) pouze na vyřešení sporu a má pravomoc spor smírně vyřešit. Na základě prezentovaných informací, provedení důkazů a slyšení stran, se vysocí manaţeři odeberou k soukromým jednáním za přítomnosti třetí neutrální osoby, či nikoliv, kde se snaţí najít vzájemně vyhovující řešení ve sporu. Výsledkem by mělo být uzavření dohody odstraňující spor.10 Charakteristické znaky: Vše prezentují právní zástupci, probíhají svědectví a předkládají se znalecké posudky, ale nikoli pro neutrální osobu ale pro zástupce sporných stran sedící v tribunálu, obě strany mají svou skupinu vysoce postavených manaţerů, či ředitelů, kteří jsou v postavení objektivního posuzovatele,

9

Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004. s. 3 an. 10 Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004. s. 23.

32

kaţdá strana sporu má zástupce rozdělené do dvou skupin: právní zástupce a jejich poradce; a senior management, který není zapojen do řešení, na přednášení argumentů a důkazů stranami je stanoven jednotný časový limit, aby nedocházelo k zacházení do nesmyslných detailů, to vše bez přítomnosti veřejnosti. Strany si dále mohou definovat, do jaké míry bude nestranný „předseda tribunálu“ zasahovat do jednání a jaké pravomoci a úkoly mu udělí. Pro představu uvedu pár bodů k náplni práce takovéhoto poradce, které si strany mohou specifikovat i v úvodní smlouvě. -

Studium předběţných materiálů podaných stranami,

-

vydání písemného nálezu o zjištěných skutečnostech,

-

vedení společné diskuse s právními zástupci stran k rozhodování otázek postupu,

-

můţe plnit funkci s názvem sounding board (ten, na němţ se ověřují nové nápady),

-

předsedání mini-trialu a drţení stran při dohodnutém rozvrhu,

-

odpovídání na právně-technické otázky stran,

-

dotazování se svědků a právních zástupců za účelem objasňování skutečností a právních teorií,

-

zdůrazňování rozhodujících skutečností a důsledků,

-

setkává se se stranami mimo jednací síň na základě ţádosti,

-

dávat najevo své názory,

-

vynesení nezávazného písemného mínění zhodnocující silná místa i slabiny pozic obou stran a pravděpodobný výsledek v případném soudním řízení,

-

působení jeho osoby jako mediátora a faciliátora,

-

formulace urovnání. V některých zemích světa se pak ještě rozlišuje mini-trial na tři základní druhy: ten,

který se pouţívá i u nás, tedy, ten co je vysvětlen výše, coţ je „Private mini-trial“; dále „Judiciální mini-trial“, probíhající na ţádost sporných stran před soudcem nebo soudním úředníkem; v neposlední řadě pak „Institucionální mini-trial“, jehoţ charakteristickým znakem je smlouva o uspořádání mini-trialu. Můţeme tedy říci, ţe v České republice se pouţívá nejrozšířenější forma, kterou je Private mini-trial. Ten je rovněţ pouţíván ve velké většině států světa.

33

2.7.5 Expertiza Expertiza jakoţto další typ ADR je známá mnoha formami a odlišnostmi. Je to různorodá metoda, která je sjednocena vţdy přítomnou osobou experta, a to v kaţdé své formě. Právě tento expert je osobou, která je odborníkem v dané problematice, jeţ souvisí s předmětem sporu. Plyne z toho tvorba znaleckého posudku, která je zpravidla základním stavebním prvkem pro urovnání takovéhoto sporu. Ovšem spor musí být o hodnotu, tedy jinak řečeno např. o výši škody nebo o hodnotu majetku. Jak to bývá u většiny metod ADR, v první řadě je vypracována smlouva, do níţ je zahrnuta osoba experta, který bude spor delegovat a řídit a na nějţ budou sporné strany delegovat řešení problému průběţně. Jak je znát uţ z názvu této metody, pouţívá se především na technické spory, v nichţ nehraje ani tak velkou roli právo, nýbrţ předmět sporu. Tato metoda je jako většina kombinovatelná s dalšími typy ADR. Použití: -

Odstranění nejistoty v obchodních operacích,

-

přátelské narovnání sporu,

-

pomoc při soudních a rozhodčích řízení (znalecké posudky). Nikdy jej nelze brát jako rozhodnutí mající exekuční povahu. Jedná se striktně

o poradní charakter věci. Jedná se pouze o zdůraznění faktických skutečností, které pořizuje nestranná osoba, a zároveň expert v dané problematice. Česká legislativa umoţňuje s takto získanými podklady nakládat dvojím způsobem, jednak pro potřeby následných právních úkonů, nebo na základě takto zjištěných skutečností tyto právní vztahy vytvářet. Jak je vidět z textu výše, existuje několik forem expertizy, nebo lépe řečeno různé druhy činnosti expertů, znaleckými posudky počínaje a institucionalizovanými expertizami konče, proto je níţe rozebereme do detailů. 1) Znalecké posudky Znalecké posudky jsou v povědomí široké veřejnosti velmi rozšířené a mají širokou škálu pouţití. Jedná se o odborné a nestranné posouzení skutečnosti objektivně a ten, kdo si ho nechá vyhotovit, s ním můţe naloţit po svém. 34

Znalecké posudky se vyhotovují na základě smlouvy o kontrolní činnosti, která je upravena v Obchodním zákoníku. Většinou se znalecký posudek vyhotovuje jako důkazní prostředek pro účely občanských soudních řízení. 2) Expertní posudek Smluvní strany si mohou téţ nechat vypracovat tento expertní posudek od odborníka a v případě, ţe s ním strany souhlasí, zahrnou jej do textu smlouvy. Jedná se o jistý způsob mediace, kdy expert nevyvíjí tlak na strany k přijetí jeho návrhu a ani se nesnaţí dosáhnout dohody. 3) Rozhodnutí znalce V případě, ţe strany sepisující smlouvu dospějí k závěru, ţe mají ve smlouvě místo, pak se mohou rozhodnout toto místo zaplnit rozhodnutím znalce, či jiné osoby. Dle obchodního zákoníku jsou stanoveny jisté náleţitosti, pro případy, kdy do smluv zasahuje třetí osoba. Dále je třeba uvést několik nezbytných faktů týkajících se experta jako takového: -

Expert nemusí plnit, pokud s přijetím své funkce nesouhlasil,

-

dohodou stran lze ovlivňovat jeho činnost (nikoli posudek),

-

musí být nezávislý, nepodjatý a nestranný,

-

musí provádět výkon expertní činnosti na základě svých schopností a znalostí,

-

zachovává mlčenlivost,

-

strany mu musí poskytovat součinnost,

-

posudek musí být vyhotoven písemně,

-

expert má právo na odměnu, náhradu nákladů a přiměřenou zálohu.

4) Institucionalizované formy expertizy V případě, ţe se vyskytne nějaká akce, kde se dlouhodobě vyskytuje velký počet sporů, pak se přivolává expert a uplatňuje se tato forma expertizy. Náš právní řád předpokládá v této souvislosti zakládání znaleckých ústavů a vytváření expertizních center podnikajících v oblasti expertízy v širokém spektru oborů. Přítomnost expertů se předpokládá i u velkých, např. developerských projektů, kde je předpoklad, ţe bude docházet k četnějším sporům. V zahraničí je jiţ praxe taková, ţe se těchto větších projektů účastní konsultační společnosti a nebo mají svého konsultačního 35

inţenýra, plnícího funkci předcházení sporů a jejich včasné smírné řešení v jejich průběhu vzniku. Takovéto osoby jsou k těmto větším projektům povolány na základě smlouvy jedné ze společností podílejících se na projektu a to v dobré vůli, ţe právě těmto potíţím zamezí tak, aby nedocházelo ke zdrţením a firmy nepřicházely o finance zbytečně. Načeţ v případě, ţe se jedná o externí subjekt dochází k postoupení problému k jejich rozhodovací pravomoci a jejich návrh řešení se bere jako stěţejní pro všechny strany případného sporu.

2.7.6 Med-arb Med-arb je jedním z kombinovaných způsobů urovnání sporů, pro nějţ je charakteristické to, ţe probíhá ve více stupních. První z nich je pokusem o vyřešení sporu jednáním stran, z něhoţ by vzešla pouze smlouva spor odstraňující. Druhý stupeň nastává po nezdaru stupně prvního. V něm je pak spor vyřízen závazným nálezem. V odborné literatuře bývá téţ označován jako pre-arbitral mediation.11 Jak z textu vyplývá, jedná se tudíţ o zcela neobvyklou metodu ADR, sestávající ze dvou základních metod, tedy arbitráţ a mediace. Jedná se tedy o kombinaci pouhého zprostředkování a zcela jasného a formálního rozhodnutí o řešení sporu. Ovšem to vše za předpokladu, ţe jsou brány v potaz jak zájmy stran, tak jejich nároky, coţ plní do jisté míry dokonalou kombinaci vhodnou a přípustnou k řešení sporů na bázi kompromisu, kdy strany ustoupí od soudního řešení, ale jeho prvky chtějí ponechat. Řízení na této bázi probíhá ve dvou oddělených po sobě následujících liniích. Nejprve se jedná o mediaci, tedy způsob kdy za pomoci zprostředkovatele strany usilují o dosaţení společné dohody, která by vyhovovala oběma stranám. V případě, ţe tento styl řešení zklame, pak nastupuje druhá linie řešení, která je jiţ postavena na principu rozhodčího řízení, kdy je zde jako prostředník osoba rozhodce, vydávající závazný nález, jimţ je spor vyřešen a to bez dohody stran. V zásadě lze rozdělit med-arb na dvě formy podle kontinuity procesu. Lze tak mluvit o smíšené (blended) a separated formě, podle toho, zda mediátor vykonává později i funkci rozhodce, či zdali jsou obě stadia personálně oddělena; další moţné dělení je podle toho, zda proces kontinuálně přechází z jednoho stádia do druhého, či zda je formálně oddělen.12 11

Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004. s.37. 12 Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004. s.37.

36

Podle mnoha zdrojů je tato metoda nejrozšířenějším typem ADR. Výhodou je, ţe během první fáze, tzv. mediace většinou strany zúţí předmět sporu jen na několik menších problémů, které jsou potom postoupeny do druhé fáze, tedy do arbitráţe. Tím pádem její důsledky nejsou tak fatální pro strany sporu. Dále mají strany díky této kombinované metodě neustálý přehled nad procesem, coţ jim umoţňuje i to, ţe mohou arbitra omezit na základě své společné dohody, a to aţ do takové míry, ţe rozhodce je nucen si vybrat mezi návrhy stran a jeden z nich určit, jakoţto konečné řešení daného sporu. Jako všechno má i med-arb své nevýhody, ty spočívají v osobě, kde se kombinuje mediátor a rozhodce. Pokud se jedná o typ, kde je jedna osoba v obou funkcích, pak tato osoba můţe záměrně zinscenovat proces. Z toho důvodu, aby si vydělal více peněz, neboť pokud se spor nevyřeší mediací, pak se prodlouţí a nastane fáze rozhodce. Tehdy setrvává déle ve funkci, načeţ jeho odměna roste. Druhou moţností, pokud tyto osoby jsou diverzifikované a neplní obě funkce jeden člověk, pak můţe dojít k opačnému problému, ţe mediátor práci zanedbá jen proto, aby nedal vydělat dalšímu, tedy rozhodci. Nad tímto je třeba se pozastavit a dbát, aby k tomuto problému nedošlo. Další negativní rys můţe spočívat ve skutečnosti, ţe arbitr je ovlivněn jednáním v první fázi. Je si vědom skutečností, jeţ by ve formálním řízení moţná strany nebyly uvedly, připustily nebo dokázaly. Uvedli jsme, ţe většina řádů a pravidel uţívaných v mediačním řízení striktně omezuje vyuţívání informací pouţitých v mediačním řízení v řízení arbitráţním nebo soudním.13 Právě vzhledem k těmto negativům je nutné vybírat si správný typ med-arbu a zároveň dbát na výběr nezávislých osob jmenovaných do postu mediátora, či rozhodce. Neméně důleţité je, zda se vůbec na daný spor tato metoda hodí, ovšem pro jaké spory je vhodná není nikde specifikováno, a proto závisí pouze na volbě stran sporu, jakou si vyberou. Velké rozšíření tohoto principu řešení sporů je zaznamenáno v Severní Americe, to jen díky jejím úspěchům v řešení sporných situací. Nutné je také zmínit její psychologický aspekt, kdy, ač si to strany neuvědomují, podvědomě se snaţí spor vyřešit během mediační části, aby nad případem neztratily kontrolu a zároveň aby někdo nerozhodl za ně. Dalším dobrým aspektem je vliv mediace na následné rozhodování rozhodce, neboť během mediace pozná všechny názory, vztahy, důkazy a jedná se stranami osobně. Poté během rozhodovací fáze si díky tomu udělá ucelenější názor na věc a je rozhodnutí kvalitnější.

13

Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004. s. 38.

37

Vzhledem k tomu, ţe neexistují písemné řády pro provozování med-arb, coţ je zapříčiněno obrovskou různorodostí postupů, jeţ nelze svázat regulemi, je nutno postup řízení upravit před jeho zahájením smlouvou, která můţe kombinovat např. odkazy na mediační a arbitráţní řády. Ve smlouvě by měl být definován spor, základní procesní pravidla a oprávnění udělená med-arbitrovi. Vedle ustanovení o výběru med-arbitra (či kaţdé z obou osob), o ustanovení znalců a závaznosti nálezu by měly být řešeny otázky, jak budou promítnuty či jak stvrzeny výsledky mediačního řízení do nálezu, či nikoli, rozhodné právo, jazyk apod.14 Průběh procesu: Tento proces začíná mediací, tedy nejprve jsou strany přítomny společnému jednání, na kterém předloţí svá písemná stanoviska k dané sporné situaci. Následná jednání jsou jiţ vedena odděleně, coţ znamená, ţe vţdy mediátor jedná s jednou a pak s druhou stranou sporu. V závěru následuje opět jedno společné jednání, kde se v lepším případě podepíše smlouva o smíru. V horším pak strany sepisují protokol (parciální smlouvu), ve které definují, jaké otázky byly během mediace vyřešeny a s jakým výsledkem. Protokol je následně součástí arbitráţního nálezu. Ač i do tohoto druhu ADR strany vstupují na základě své dobrovolnosti, jakmile jiţ jednou proces započne, není cesty zpět. Strany se nemohou po dokončení mediační fáze rozhodnout, ţe proces nebude pokračovat, vše je bráno jako jeden celistvý akt, jehoţ fáze na sebe musí navazovat a nelze jej přerušit. Následuje tedy arbitráţní fáze, kdy strany předkládají důkazy a dokazují proč, co a jak udělaly, či neudělaly. Načeţ rozhodce zopakuje základní problémy, kvůli kterým spor vznikl, aby strany věděly, proč se vlastně obhajují. Na závěr arbitr posoudí argumenty stran a vynese závazné rozhodnutí. Druhy med-arb: Jak bylo řečeno, existuje mnoho různorodých postupů, které se skrývají pod metodou med-arb. Pro představu alespoň ty nejznámější uvedu.

14

Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004. s. 39.

38

Interest med-arb Strany společně vytvoří smlouvu, ve které je definován tento druh Med-arbitration. V tomto typu má mediátor pravomoc se pohybovat během řízení mezi mediací a arbitráţí. Rights med-arb Zde se jedná právě o ten základní typ med-arb, který byl vysvětlen výše, jde o jasně stanovený řád procesu, kde je striktně dán postup od mediace k arbitráţi. Med-then-Arb Jedná se o vyšší fázi rights med-arb, Pro výkon mediace i arbitráţe je volen jiný člověk, aby nedocházelo k ovlivňování rozhodce v první fázi tedy výroky, jeţ byly řečeny, během mediace a kterých by se strany zdrţely během arbitráţe. Oproti jednomu arbitor-mediátorovi je tento druh řízení mnohem nákladnější. Sahdow-Mediation Opět se zde setkáváme se dvěma neutrálními osobami, pro tento druh je specifické to, ţe mediátor po skončení mediačního procesu dělá ještě přísedícího rozhodci a radí mu na základě informací zjištěných během procesu mediace. Poté můţe stranám doporučit zastavení arbitráţe a přistoupení na smír, neboť se proces můţe obracet proti nim. Co-Med-Arb Jedná se o nejsloţitější typ, kombinující mediaci, arbitráţ a mini-trial. Není zde nutností mít dva neutrály pro obě funkce, kdyţ uţ dva jsou. Rozhodce navštěvuje stání během mediace, vyjma soukromých setkání mezi stranami. Tímto způsobem probíhá jeho seznamování s případem. Těmito soukromými jednáními jsou ty, u nichţ přisedají statutární orgány. Ovšem statutární orgán můţe být přítomen i u ostatních jednání, záleţí na jejich dobrovolnosti. V případě, ţe proces dojde aţ do fáze arbitráţe, pak zůstává mediátor přítomen pro případ, ţe dojde k remediaci sporu.

39

Dělení med-arb dle závaznosti formy: 1) Nonbinding med-arb (Med-rec) Nejedná se o mediaci přecházející v arbitráţ, spíše o dva samostatné stupně mediace, které jsou nezávazné. Strany se závěrem dozví moţnosti pro řešení sporu, ale je to pro ně jen nezávazný návrh, jenţ mohou, ale nemusí pouţít. Nebývá příliš často, jelikoţ málokdo chce věnovat čas dvěma odděleným procesům mediace. 2) Med-arb show cause Zde uţ se jedná o klasický med-arb. V rozhodovací fázi je stranám předloţeno rozhodcem prozatímní rozhodnutí a je předáno stranám k posouzení. V případě, ţe se najde kdokoli, kdo na rozhodnutí najde vadu, pak ji můţe přednést rozhodci, a pokud ji rozhodce uzná za oprávněnou, návrh svého řešení sporu dle této připomínky pozmění. 3) Medaloa (Mediation and Last-Offer Arbitration) Pro představu je uvedena v tomto výčtu, ale vzhledem ke svému významu má vlastní následující podkapitolu. 4) Arb/med Jedná se o zcela obrácený proces, kdy dojde nejprve k arbitráţi. Na základě vyjádření a dokládání stran rozhodce vynese svůj nález, ovšem nepředloţí jej stranám. Poté přichází fáze mediace, kdy se strany snaţí docílit společné dohody. Pokud se jim to nepodaří rozhodce předkládá svůj návrh, který je pro strany naprosto závazný a nelze jej změnit. Můţeme říci, ţe se jedná o jistý druh motivace, aby strany dospěly k dohodě. Podle našeho práva by teoreticky bylo moţno uzavřít smlouvu o provedení med-arb. Evropskému pojetí funkce arbitra by však patrně odporovala „klasická“ podoba vyuţívaná americkými med arbitry. I kdyţ naše zákonodárství neobsahuje zákaz vyuţívání poznatků získaných v procesu mediace při jiných řízeních, těţko by se mohl arbitr angaţovat v mediačním procesu, aniţ by u něj mohly vzniknou pochybnosti o jeho nepodjatosti. Spíše by byla realizovatelná výše popsaná forma Med-then-Arb.15

15

Raban, P. Alternativní řešení sporů, arbitráţ a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2004. s. 41.

40

2.7.7 Medaloa Jedná se o zcela specifický typ ADR, obsahující nejvíce prvků z med-arb. Je to nejčastěji pouţívaná forma této metody. Vzhledem k jejímu nejčastějšímu pouţití a zároveň specifickým prvkům jí věnuji zvláštní kapitolu. Plní všechny základní prvky jiţ zmíněného med-arb. Probíhá, jak za účasti dvou neutrálních osob, tak i jen jedné plnící obě funkce zároveň. Nabízí velkou řadu mutací, jedno společné však mají a to, ţe strany na závěr mediačního řízení předají své návrhy rozhodci a ten je zhodnotí a vydá z nich vycházející návrh. Záleţí jen na něm, zda se přikloní k jednomu z návrhů, anebo to pojme jako své rozhodnutí na pomyslném středu cesty návrhů. Jednotlivé modifikace se od sebe liší různě, např. okamţikem předání návrhů rozhodci, coţ můţe být na začátku jednání v zapečetěných obálkách, nebo naopak na konci neúspěšné mediační fáze tohoto řízení. Jednou z nejvýznamnějších výhod této metody je fakt, ţe strany musí být opatrné a to právě při vyhotovení svých návrhů, neboť zde hrozí riziko, ţe při výraznějším odchýlení se od pravdy můţe dát rozhodce za pravdu právě protistraně za dobré víry, ţe její návrh je blíţe spravedlnosti. Další podstatnou výhodou je výrazné zkrácení časové lhůty pro vydání návrhu rozhodcem. Především proto, ţe nemusí studovat spoustu důkazních materiálů, dokumentů, či vyslechnout vyčerpávající informace a obhajoby od jednotlivých stran. Můţe rozhodnout pouze na základě návrhů, které vyhotovily strany. Moţná právě to je důvod, proč medaloa je tak oblíbeným nástrojem ADR.

41

3 Mediace Mediace je jedním z několika typů mimosoudních řešení sporů. Je to de facto forma smírčího řízení. Podstatou mediace je jmenování tzv. mediátora, osoby třetí, objektivní, na stranách sporu nezávislé, která se snaţí vzhledem ke svým schopnostem odborným a komunikativním docílit kompromisního řešení sporu mezi stranami.16 Díky velké úspoře času a peněz je mediace ve světě stále oblíbenější formou řešení sporů. Je neformální a flexibilní ve srovnání se soudním řešením sporů. Základní výhodou pro mnoho subjektů je důvěrnost sporů, neboť soudy jsou veřejně přístupné. Kdeţto mediace je uzavřený proces. Účast médií či veřejnosti nevylučuje s odkazem na poţádání stran sporu. Cílem mediačního řízení je uzavření dohody mezi stranami, která ovšem není závazná. Subjekty se následně mohou obrátit na soud s odkazem na tyto dohody. Pokud by byla mediace neúspěšná, rovněţ z tohoto titulu mediace nevylučuje následné řízení u soudu, ovšem s ohledem na lhůty, které i tak během řízení běţí, coţ je třeba všeobecná promlčecí lhůta. Úspěšnost mediace lze vyčíslit i v procentech. Podle světových průzkumů je mediace úspěšná v 75% řešených sporů, coţ znamená, ţe ze čtyřech sporných případů jsou tři zakončeny úspěšně. Jak je známo, ţádná z metod ADR není vhodná a tedy univerzální pro všechny druhy sporů. Mediace je nejvhodnější pro spory vycházející z dobrých dlouhodobých obchodních vztahů mezi smluvními stranami. Například pro spory vzniklé mezi managementem, mezi akcionáři a managementem, mezi partnery jednotlivých společností. Dále pak pro spory vzniklé na základě průmyslového vlastnictví, z obchodního zastoupení, spory ve výstavbě, spory vyplývající z ochrany ţivotního prostředí a v neposlední řadě spory zaměstnanecké. V některých publikacích jsou uvedeny i další body vhodných sporů pro řešení touto cestou: Bankovní a finanční spory, obchodně-majetkové spory, zaměstnanecké spory, licenční spory, spory vyplývající z platební neschopnosti, 16

Van Leynseele, P. a kolektiv. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního procesu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 30.

42

spory z oblasti pojištění (vč. profesionální odpovědnosti za škodu) a zajištění, spory ze sféry informačních technologií, spory ze vztahů nájemních (vztah pronajimatel-nájemce), spory mezi partnery a při provozování profesních praxí, spory v rámci lodní dopravy, spory dědické a při správě majetku. Dále je mediace uplatňována v oblasti trestní, jakoţto probační a mediační sluţba, pak v rodinném, manţelském a sociálním právu. Kolébkou mediace je Kanada a Spojené státy americké, kde je v povědomí veřejnosti, advokacie ale i společností, obchodníků a dalších subjektů. Odtud se postupně přes Velkou Británii a Asii dostávala do Evropy. U nás byla pouze v nepatrné míře aţ do okamţiku, kdy jsme vstoupili do Evropské unie. To rozkvět této formy ADR v České republice začal naplno a stala se součástí projektů pro mimosoudní řešení sporů.

3.1 Charakteristické znaky mediace Jako všechny metody ADR má i tato své specifické znaky, které nenalezneme u kaţdé metody. Několik základních zmíníme. 1) Dobrovolnost a nezávaznost procesu Sporné strany mají nad procesem po celou dobu jeho trvání nadhled a mohou ho kontrolovat. Jakmile dojde k něčemu, co se jim nezamlouvá, vzhledem ke svému dobrovolnému vstupu do tohoto jednání ho mohou bez váhání a jednostranně ukončit kdykoli. Na rozdíl od rozhodčího řízení, zde nemá mediátor pravomoc vydat závazné rozhodnutí, proto strany nejsou jakkoli nuceny jej akceptovat, ba do konce se jím řídit. Právě na základě dobrovolného vstupu stran do mediace a toho, ţe strany vlastně samy pouze za přispění mediátora dospívají ke společnému řešení se předpokládá, ţe závěrečná dohoda, která je závěrem jednání i podepsána, bude bez výhrad přijata stranami, neboť se jedná o řešení, které našli společně, a nebylo jim nařízeno. Jak bylo řečeno, výsledek mediace není právně vymahatelný. Tohoto titulu můţe dostát za předpokladu, ţe je na základě závěrečné dohody vyhotoven notářský zápis, či je tato dohoda potvrzena soudem.

43

2) Zásada nezaujatosti Jedná se o nezaujatost během procesu mediace, je jasné ţe mediátor musí být nezaujatou osobou, ale právě kvůli předcházení tohoto faktu, se strany dohodnou, ţe nebudou pouţívat ţádné výrazy, které by snad sniţovaly důvěryhodnost a důleţitost jednotlivých stran sporu a jejich zájmů a to i do budoucna. 3) Důvěrnost procesu Jednání jsou, jak bylo řečeno veřejnosti nepřístupna. Bez výslovného poţádání stran, ale i tak by mohly informace uniknout za zdi jednacího sálu. Proto je dáno, ţe veškeré informace, jeţ jsou během jednání proneseny jsou tajné a nikdo je nesmí referovat dál a to bez výjimky, coţ platí pro strany jednání i pro mediátora. Avšak pokud není dán výslovný souhlas ke zveřejnění některé z informací. 4) Soupeření se převtěluje ve spolupráci Mediační proces není zaloţen na jedné vítězné a druhé poraţené straně. Tento proces se snaţí během svého trvání dovést strany ke vzájemné komunikaci a k vysvětlování důleţitých faktů, které postupně vyúsťují v dohodu stran. To vše za pocitu, ţe jsou všichni vítězové a to ve prospěch lepších vztahu k sobě navzájem. Dále strany musí komunikovat i s mediátorem, na tvorbě materiálů a důkazů. Spolupracuje na tom více lidí uvnitř společnosti, coţ také nese dobré výsledky, a to vše následně předkládají mediátorovi a komunikují s ním nad těmito materiály. Dovysvětlují je při pravidelných schůzkách. Nic z toho by nebylo moţné bez jisté kooperace a dosahování společných cílů, na základě vzájemné komunikace, přátelského postupu, shody a důvěry. Výsledek mediace není postaven na právních záleţitostech, ale na aktuálních zájmech a potřebách jednotlivých stran a na jejich vůli se dohodnout. 5) Nezávislost a nestrannost mediátora Zprostředkovatel, tedy mediátor je v tomto modelu klíčovou osobou a pro obě strany se jedná o osobu vedoucí jejich spor ke zdárnému výsledku. Proto, aby proces nebyl zinscenován, je důleţité, aby osoba jmenovaná do této funkce byla nezávislá a nestranná. Nesmí se tedy jednat o osobu jakkoli spjatou s jakoukoli ze stran daného sporu. Zároveň během procesu nesmí vnucovat své názory, ba naopak musí respektovat názory sporných stran, respektovat soukromí a důvěrnost sdělení.

44

Mediátor by měl oběma stranám sporu věnovat stejně času, stanovit jim stejné podmínky financování i mnoţství úkolů. Pokud by mediátor zjistil, ţe je jakkoli zainteresován se kteroukoliv ze stran, pak je povinen ze své funkce ustoupit, neboť by se mohlo jednat o podjatost.

3.2 Druhy mediace Mediace má různé formy, můţeme vzít v úvahu dvě hlediska dělení, a to podle právního základu mediační činnosti (dle svého vzniku): mediace ze zákona, mediace soudní, mediace z vůle stran; nebo z hlediska vyuţívání práva: mediace zájmová a mediace nároková. a) Zájmová mediace Jedná se o zcela základní typ mediace, kde proces je zaloţený na základních zájmech, cílech a potřebách stran. Cílem je právě uspokojení těchto zájmů, cílů a potřeb stran. Zde se strany snaţí dosáhnout dohody a vyřešit spor samy, pouze za bedlivého vedení mediátora. Výsledkem takovéhoto snaţení není právně vymahatelný nález, nýbrţ dohoda, která je dobrovolná. b) Nároková mediace U tohoto druhu mediace se jedná o blízkou podobu se soudním řízením. Mediátor vypracovává odborný posudek, který je zaloţen na právní analýze moţného výsledku procesu. Na tomto základě doporučí moţné řešení, ke kterému by nejspíše dospěl i soud, je opět v rukou sporných stran. A tak mají právo na to se rozhodnout, zda s tímto řešením souhlasí, nebo si ho upraví dle vlastních zájmů a cílů. Zároveň jej mohou i odmítnout. Stejně jako u předchozích mediátor opět vydává své nezávazné rozhodnutí a je na stranách, zda jej budou akceptovat, či nikoli. 1) Mediace ze zákona Jiţ podle názvu je moţné usoudit, ţe se jedná o druh mediace, který jako takový odporuje jejím zásadám a to zejména dobrovolnosti. Moţná proto hojnost jeho vyuţívání je minimální. Země jako je Belgie jej pouţívají, neboť ve své legislativě mají právě o tomto druhu mediace zmínky a tím se zákonodárci snaţili předejít soudním sporům, a tak tímto stylem proces urychlit. Zároveň ho zefektivnit a finančně zpřístupnit.

45

2) Soudní mediace Můţeme ji chápat jako druh mediace, který navrhne sám soudce, jemuţ byl případ přidělen, jakoţto alternativu tohoto řízení, a přenechá tak rozhodnutí na mediátorovi. Cílem této metody není soudce zbavovat své práce, nýbrţ funkci soudců tímto nástrojem doplňovat. Soudce můţe tuto metodu nařídit zejména tehdy, pokud si chce ověřit, zda se strany alespoň pokusili uzavřít dohodu. To je pak v případech zejména rodinných, kde je projeven i jistý veřejný zájem na této věci. A její smírčí řešení by mělo lepší a mírnější následky na účastníky sporu. Takto nařízená mediace můţe započít i během soudního sporu, kdy následný výsledek je ponechán v kompetenci soudce, který následně rozhodne, zda ho přijme, jako řešení problému, nebo ho odmítne. Pozor nepleťme si soudní smír se soudní mediací, u soudního smíru, se stranám ponechává benevolence, zda svůj názor předloţí soudci k posouzení, či nikoli (probíhá před soudním sporem). 3) Mediace z vůle stran Jak jiţ vyplývá z názvu této metody, jedná se o zcela nejčastější způsob pouţití, kdy se naplňuje nejvíce základní princip mediace, tedy dobrovolnost. Existují dva základní způsoby, jak mohou strany vyjádřit svůj úmysl se dohodnout na společném řešení. Mimosmluvně Bez uzavření jakékoli smlouvy se strany dohodnou na společném řešení sporu pomocí mediace, a to před započetím soudu, nebo i během něj (tedy v jeho průběhu), nebo dokonce po jeho skončení. Po skončení soudního jednání mohou strany započít mediace pouze před nabytím právní moci rozhodnutí soudu. Smluvní ujednání Ve smlouvě můţe být ustanovení, ţe v případě sporu se strany pokusí o řešení mediací. V okamţiku podpisu smlouvy či v momentě ujednání před rozvodem po vzájemné dohodě musí být alespoň do jisté míry navozena atmosféra spolupráce mezi stranami. Je to nejvhodnější chvíle k dohodě o tom, ţe v případě sporu, jehoţ řešení strany nebudou moci samy vyjednat, poţádají, aby se do věci zapojil mediátor, a to před tím, neţ podniknou jakékoli právní kroky. Jelikoţ mediace zůstává ve své podstatě skutečně dobrovolným

46

postupem, takovéto smluvní ustanovení musí být povaţováno za závazek stran pokusit se o mediaci jakoţto způsob alternativního řešení sporů před jakýmkoli jiným postupem.17 Jak je psáno výše, jedná se o smluvní akt, ve kterém je třeba uvést některé další náleţitosti, jako úlohu mediátora, pravidla mediace, stupeň důvěrnosti procesu, atp. Pokud tento způsob řešení sporu uspěje, dojde k podpisu dohody o smíru, kterou upravuje občanský zákoník. Jedná se tedy o smluvní akt, kdy se strany zavazují pokusit se o smír pomocí mediace a jak to bývá, z kaţdé smlouvy vyplývají i sankce. Takţe v případě, ţe se jedna ze stran nepokusí o toto alternativní řešení, můţe pro ni ze smlouvy plynout sankce, nebo pokuta.

3.3 Právní úprava mediace – de lege lata18 V české legislativní úpravě je nově zaveden Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci ve znění pozdějších předpisů, čímţ je umoţněná jistá regulace této metody ADR ze strany státu. Jak je známo i české soudy dávají přednost alternativnímu řešení sporů, respektive tomu, kdyţ se strany dohodnou na řešení samy. Proto na základě souhlasného návrhu stran je moţné po dobu trvání mediace soudní řízení přerušit, a to na základě paragrafu 110 občanského soudního řádu. Kdyţ následně dojde k úspěšné mediaci, můţe být řízení zastaveno, na základě ustoupení od návrhu na soudní řízení podle paragrafu 96 občanského soudního řádu. Pokud mediace proběhne ještě před zahájením takovéhoto procesu, pak se obejde bez dalších právních komplikací. Další podobné části zákonů vztahující se právě k mediaci bychom jistě našli i v dalších legislativních úpravách v naší zemi. Významný zákon, ve kterém se pojednává o mediaci, je Zákon o probační a mediační sluţbě, který je zaměřen na oblast trestního řízení, proto je pro naši problematiku, která se týká finančních sporů, zcela nevhodný. V České republice, stejně jako ve světě je mediace sdruţována. Bylo vytvořeno nestátní sdruţení nazvané Centrum dohody s.r.o., které je součástí České asociace mediátorů. Jedná se o akreditovanou instituci zaměřující se na profesní vzdělávání mediátorů a podílí se na řešení konfliktů pomocí mediace.

17

Van Leynseele, P. a kolektiv. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního sporu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 37. 18 De lege lata = podle platného zákona

47

Asociace mediátorů ČR je členem světového fóra mediátorů, jedná se o soukromou instituci sdruţující profesionální i dobrovolné mediátory, i laickou veřejnost. Byla zaloţena skupinou mediátorů, facilitátorů a trenérů v roce 2000, činnost zahájila v roce 2001. Mnoho ze členů této organizace jsou kapacity ve svém oboru, drţitelé mnoha ocenění v oblastech řešení konfliktů, vyjednávání a mediace. 1. Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci ve znění pozdějších předpisů Dne 2. 5. 2012 byl vládou České republiky přijat zákon, upravující dosud legislativně neregulované odvětví ADR, kterým je mediace. Právě tímto byla nastavena chybějící pravidla. Zákon se zaměřuje jak na samotný proces mediace, tak na osobu mediátora. Nalezneme zde upřesnění náleţitostí zahájení mediace, jejímţ hlavním prvkem je uzavření smlouvy o provedení mediace, samozřejmě nechybí ani náleţitosti této smlouvy (vymezení stran konfliktu, definování mediátora, předmět konfliktu, odměnu mediátora a v neposlední řadě dobu, po kterou bude mediace probíhat). Jsou jasně vymezeny i důvody pro odmítnutí mediace, zejména ze strany mediátora (podjatost, nebo nedůvěra mezi ním a stranami konfliktu). Neméně významnou částí tohoto zákona je pak paragraf 6 ukončení mediace. V této části jsou jednotlivé důvody vyjmenovány ve třech odstavcích, v prvním jsou vymezeny důvody pro ukončení mediace ze strany mediátora (podjatost, nedostatečná spolupráce stran, atd.). Ve druhém odstavci je uvedeno, kdy mediace končí (uzavřením mediační dohody, doručením písemného prohlášení stranám konfliktu o podjatosti nebo nedůvěře od mediátora, odstoupením mediátora ze své funkce, atd.). Specifikován je také obsah mediační dohody, výkon činnosti mediátora, povinnost mlčenlivosti mediátora, odměna a náhrada nákladů mediátora, označení mediátora, v Hlavě II se jiţ zákon zaobírá organizací mediace. Hlava III poněkud odbočuje ke správním deliktům a Hlava IV popisuje vztah tohoto zákona k právu Evropské unie. Celkem má zákon o mediaci 39 paragrafů, ve kterých se velmi detailně zabývá problematikou mediace a osobou mediátora.

48

3.4 Mediátor a jeho úloha Mediátor je jedinečnou osobou zastávající post neutrální osoby, do které je jmenován. Jeho nejzásadnější funkce je pomoci stranám v jejich snaţení k dosaţení dohody a zamezení problémů v komunikaci, či urovnání případných neshod během procesu jednání. V pravomoci mediátora není soudit strany sporu, a to ani po právní ani po morální stránce. Nemá za úkol rozsoudit spor, nebo dělat obhájce sporným stranám. Nepřednáší stranám svůj názor na daný problém ani svůj postoj z právního hlediska. V zásadě nesmí ani navrhovat stranám řešení. Jeho úkolem je totiţ nastolit takové prostředí k řešení daného konfliktu, aby strany našly řešení samy bez jeho rad, pouze za nepatrné asistence při vytváření prostředí. Mediátor je vůdčí osobností v procesu, kde psychologie vyjednávání a technika komunikace hrají stejně důleţitou úlohu jako právní normy a dosavadní vztahy mezi stranami. Mediátor musí věnovat pozornost vyřčeným slovům stejně jako neverbálnímu chování. Musí být profesionálem v oboru komunikace; musí umět naslouchat, pozorovat, přizpůsobovat se, přehodnocovat situaci tváří v tvář proměnlivému chování lidí.19 Ve chvíli, kdy je na stranách sporu vidět, ţe třeba argumenty nebo informace druhé strany nepochopili, je v jeho náplni práce je vysvětlit a uvést na pravou míru. K tomuto pouţívá tzv. techniku přestylizování, ve které shrne slova jedné ze stran, čímţ je vyjasní a zajistí, ţe to, co bylo řečeno, bude odpovídat původnímu sdělení. Pravomoci, jimiţ se omezují na důvěru a písemně dána specifika, která jsou stranami vloţena do smlouvy, jíţ se mediátor musí řídit. Nemá oprávnění k omezování či sankcionování stran. Je vybaven pouze dávkou autority a nezávislosti, kterou musí dodrţovat striktně během celého procesu. Všechny strany sporu jsou seznámeny s moţností mediaci kdykoli bez udání důvodů ukončit, a to na základě nespokojenosti s vývojem věci. A právě tento fakt je pro mediátora nejsilnější zbraní, neboť během vyjednávání se stranami můţe „vyhroţovat“ tímto faktem, třeba jen proto, aby strany přehodnotily svá stanoviska k danému problému. Protoţe, pokud právě strany v některých otázkách neustoupí, vyjednávání se pak nepohne z místa a to není záměrem mediace. Mediace není proces zaměřený na práva jednotlivých stran, spíše se zajímá o jejich zájmy a potřeby, čímţ se je snaţí dovést k věcnosti a vyjednávání. Nutí strany přemýšlet 19

„Les secretes de la communication“, R. Bandler et J. Grinder, éd. Actualisations, 1982.

49

o pozitivech, která jim do budoucna přinese spor vyřešený touto smírnou cestou a bezodkladná dohoda na základě svobodné vůle. To je důvodem, proč se v mediačním procesu neřeší právní otázky daného sporu.

Úloha mediátora se liší v závislosti na několika aspektech: Na povaze sporu, na způsobu, jakým strany postupují k mediačnímu procesu, jak jej proţívají a podílí se na něm, na jejich vzdělání, na osobnosti, na kulturním zázemí, na společenských a kulturních hodnotách, které strany vyuţívají, na prostředí v němţ spor narůstá, na povaze mediačního procesu, na případných jazykových barierách a na morálním a společenském vlivu na strany. Na základě těchto faktů a na osobnosti mediátora závisí jeho autorita, projevovaná stranami. Mediátor můţe proces situovat dvěma způsoby, buď nechá volně probíhající diskusi mezi stranami, nebo převezme vůdčí roli v jednání, aby nedal záminku stranám proniknout do nemístných debat odchylujících se od tématu. Mediátor můţe určit, ţe tato jednání budou probíhat společně za účasti všech, či jednotlivá jednání separovat. Další povinností mediátora je určení harmonogramu, dle kterého se budou probírat jednotlivé body sporu, aby jednání mělo jistý řád. Určí také pravidla komunikace, coţ znamená, kdy jaká strana hovoří, kdo za ni hovoří, zda hovoří strany mezi sebou, nebo zda se obrací komunikace na mediátora. Na základě smírných pokusů a návrhů stran na případná řešení se mediátor strany snaţí přimět k přemýšlení o dalších variantách moţné dohody a tak rozvíjet prospěšnou diskusi. Zásadní úlohou mediátora je také nápomoc stranám ve vytyčování priorit. To znamená, ţe stranám pomáhá určovat, co je pro ně důleţité, čeho chtějí bez skrupulí v daném sporu dosáhnout a naopak co má menší význam a nebo dokonce čím není nutné se vůbec zabývat. 50

Další aspekty sporu, kterým musí mediátor věnovat pozornost: Dohlíţí nad průběhem procesu a nad jeho korektností, dbá nad průběhem diskusí, aby probíhaly v konstruktivním duchu a klidné atmosféře, zasahuje v případě porušení pravidel stanovených na začátku procesu, dává přednost racionálním před emocionálními rozhodnutími, nepotlačuje emoce stran, neboť mu mohou vyjevit skrytá sdělení. Na ţádný z těchto bodů nesmí mediátor zapomenout, neboť jsou velmi důleţitá pro jeho pohled na jednání jako takové a můţe je pouţívat během debat se stranami na společných, či separovaných jednání k objasnění různých zásadních faktů v procesu.

3.5 Mediační proces Jak jiţ bylo několikrát řečeno, mediace není svázána ţádnou sáhodlouhou škálou pravidel. Můţeme říci, ţe právě naopak zůstává zcela benevolentní ke stranám sporu a mediátorovi jako takovému. Je pouze na stranách sporu, jaká pravidla si určí jako závazná pro mediátora, jak se mediátor zhostí své úlohy v daném sporu. V podstatě veškerá tato pravidla by měla být uvedena ve smlouvě, která se uzavírá před započetím mediace. Ovšem z praxe vychází to, ţe ač je mediace benevolentním aktem, závisejícím na vůli a dobrovolnosti stran, existuje několik nezbytných kroků, které je třeba učinit ve správném pořadí tak, aby byl pravděpodobný úspěch celého jednání. Mezi základní patří taktika mediace, pravidla komunikace mezi mediátorem a stranami, získání důvěry mediátorem, způsob vedení dialogu a nezávislost jednotlivých postupů. Strany se v první řadě musí rozhodnout pro mediaci, jakoţto postup řešení jejich sporu a dále se shodnout v ustanovení osoby mediátora. Mediační proces můţeme rozdělit do několika fází. Pro představu je rozebereme všechny do detailů. Jedná se o sedm etap, pokud vezmeme v úvahu ty hlavní. 1. Předběžná výměna názorů V této fázi se jedná především o dva zásadní kroky, jimiţ je telefonní rozhovor a předběţné setkaní, která bývají zpravidla nejzásadnější v prolomení důvěry a dobrovolnosti stran.

51

a) Rozhovor po telefonu Buď na základě vlastní iniciativy, nebo na základě spolupráce s mediačním centrem kontaktuje jedna ze stran mediátora za účelem nezávazného setkání. Pokud se pro strany jedná o první zkušenost z mediací, bývá dobrým zvykem, ţe mediátor uspořádá informativní schůzku, kde klienty obeznámí s mediací jako takovou. Pakliţe strany s tímto způsobem řešení sporu souhlasí, seznámí se mediátor s procesem a na základě získaných informací si dohodne buď oddělené schůzky se stranami, nebo schůzku společnou. Během setkání ovšem mediátor nenechává strany zacházet do detailů, spíše se soustředí na podání informací o mediačním procesu a o určení harmonogramu jednání. Zároveň nesmí dát najevo, ţe by nebyl nestranný tím, ţe by informace o procesu začal získávat v nevhodnou chvíli. b) Předběžné setkání Tento druh jednání není pro mediaci nezbytný, ale je doporučovaný, neboť se jedná o první setkání všech stran sporu s mediátorem. Je důleţité, aby se mediátor předvedl před stranami v dobrém světle, protoţe právě na atmosféře této první schůzky závisí celý další proces. Dalo by se říci, ţe se zde připravuje jednací stůl. Během této schůzky je úkolem mediátora vyslechnout si a pochopit daný spor, proč vlastně vznikl, co je jeho ústředním bodem. Vyslechne si stanoviska stran a jejich návrhy na případné řešení, a čeho doopravdy chtějí dosáhnout. Nikdy nesmí mediátor na této schůzce postavit strany proti sobě, bylo by to bezpředmětné. Dále mediátor připomene, či objasní průběh mediačního řízení a dá stranám rovnou k podpisu mediační dohodu, nebo jim dá moţnost takovou dohodu vyhototvit do dalšího společného jednání. Tento akt se musí odehrát před započetím řízení. Mediátor můţe strany zároveň informovat o předpokládané délce trvání řízení. c) Dohoda o mediaci Jedná se o dokument, ve kterém je definován spor, sporné strany, pravidla jednání, které jsou pro strany závazné. Bezpochyby je nutné, aby tato dohoda obsahovala následující body: Označení stran, jejich právního zástupce a mediátora, povahu sporu: postačí shrnutí,

52

upozornění na fakt ţe se jedná o dobrovolný proces a ţe všechny strany včetně mediátora mohou kdykoli tento proces ukončit, uvádí se i to, ţe mediace nevylučuje soudní jednání, uvádí se, ţe celý proces je důvěrný a ţe všechny osoby se musí zdrţet zveřejnění jakékoli informace o něm a nebo v něm zmíněné, přistoupení na separovaná jednání, klauzule o úloze mediátora a jeho nestrannosti, dohoda stran o pozastavení soudních řízení, s tím, ţe je stranám vyhraněno právo na pokračování či započetí soudních řízení, pokud nedojde k dohodě, maximální délka trvání mediace, specifikuje se honorář pro mediátora, dle hodinové sazby a osoba za něj odpovědná, datum a podpis. Dohoda obsahuje základní vynutitelná práva a povinnosti stran. 2) Mediační proces jako takový Po podepsání dohody mediátor opět stranám přednese postup mediačního procesu a jejich role v něm. Jeho cílem v této fázi je získání důvěry všech zúčastněných a nastolení klidné atmosféry pro vyjednávání. Na základě materiálů, které strany mediátorovi předloţily po úvodní schůzce, zrekapituluje informace o sporném případu a opět vyzve strany k objasnění fakt, okolností a svého postoje k danému sporu. Na tomto základě jsou definovány jednotlivé sporné body, které jsou zjevné, či jen ovlivňují myšlení stran. Tyto body jsou sepsány do seznamu. 3) Zjišťování faktů a okolností Mediátor zde shrne fakta, na které narazil při jednání se stranami, při svých prvních kontaktech a na závěr stručně shrne spor v jeho aktuální podobě. Následně výzve strany ke zhodnocení okolností a faktů sporu a jejich stanovisek. Pokud jsou přítomni právníci, jsou vyzvání ke shrnutí všech známých faktů, bez obhajoby či vyzdvihování svých klientů. Zástupci stran sporu jsou vyzváni k zodpovězení otázek pokládaných protistranou či mediátorem.

53

4) Formulace návrhů Ve chvíli, kdy došlo k objasnění všech informací kolem sporu a jednotlivých problematických bodů, můţe mediátor přistoupit k dalšímu kroku jednání, kterým jsou diskuse o alternativním řešení problému. Ty mohou odpovídat názorům stran, či se v mnoha aspektech rozcházet. V této fázi mohou strany vyslovit jakýkoli návrh na řešení, vše je přijato bez kritiky. Zde je role právního zástupce velmi důleţitá, neboť napomáhá ke správné formulaci návrhů, zejména po právní stránce věci. 5) Rozhodování Všechny návrhy z předchozího bodu jednání jsou vyhodnocovány, a to formou vzájemného porovnávání, analýzou a formulací konstruktivních záměrů. Mediátor se v této fázi snaţí udrţet klidnou atmosféru na bázi spolupráce a vyváţení sil mezi stranami. Zároveň je jim nápomocen při vyhodnocování, aby se strany shodly na návrzích, které jsou akceptovány oběma stranami. Snaţí se o spravedlivé a vyváţené řešení sporu. 6) Dohoda Mediátor shromáţdí a vysvětlí body, na nichţ se v minulé fázi strany shodly, a sestavuje přehled toho, z čeho by mohl vzniknout návrh dohody. V této dohodě je to, na čem se strany doposavad shodly. Následující urovnání, nebo dohodu mohou formulovat buď právní zástupci, nebo na základě ţádosti stran mediátor. 7) Revize-ratifikace Právníci stran zde překontrolují návrh dohody, zrevidují a posoudí jej tak, aby jejich klienti pochopili svá práva a povinnosti zakotvené v dohodě. Právníci zde mají zvláštní zásluhu, aby dohoda nezajišťovala do budoucna krácení práv jedné ze stran, či nebyla nevýhodná, nebo zkreslená. Pokud se právní zástupci neúčastní, pak je za dohodu odpovědný mediátor sám. Na základě této kontroly dojde k podpisu dohody všemi stranami a v závěru i mediátorem.

54

8) Dokončení V případě, ţe je nutné v dohodě něco pozměnit, není v tom problém, neboť se jedná o dobrovolný akt, kdy se strany dohodnou na úpravě samy, nebo na tomto základě raději povolají mediátora, aby na ně dohlíţel.

3.6 Mediace de lege ferenda Mediaci chápeme jako jisté metodické pokyny, návod, způsob, či postup řešení sporu. Mediace se na problém dívá nejen z pohledu práva, ale i psychologie a sociologie, proto k jejímu dalšímu rozvoji nedojdeme pouze za pomoci zákonů. K jejímu rozvoji dochází jen na základě její uţitečnosti, potřeby a toho, ţe je ţádoucí vzhledem ke stávajícímu soudnictví. Ač známe mediaci jako zcela neformální akt, v současné době je regulována legislativním rámcem. V rámci této regulace jsou upravena fakta vztahující se k osobě mediátora, která jsou velmi detailní. A to zejména pro otázky, zda lze mediátorskou činnost vykonávat v souladu s jiným zaměstnáním (advokát), nebo následná role mediátora jakoţto rozhodce. Dále je legislativní úpravou vyloţeně definována dohoda o mediaci, která je základním prvkem této metody. Díky tomuto zákonu je vytvořeno v České republice takové právní prostředí, ve kterém by měla mít mediace své nezastupitelné místo. A zároveň organizačně zajišťuje, aby mediátoři vykonávali svou činnost jako hlavní, nikoli při výkonu jiného zaměstnání. Dle mého názoru by měli i příslušníci z řad advokátů pochopit podstatu mediace natolik, aby pro ně byla více schůdnou cestou, kterou by doporučovali hojně svým klientům oproti soudnímu řízení. Nejedná se jen o právní zástupce, jedná se i o zaměstnance soudů a soudce samotné, kteří by tuto alternativu měli preferovat a nabízet ji sporným stranám. Dle mého názoru by bylo dobré v českém soudním řádu zakotvit povinné nabízení této alternativy v rámci soudního řízení.

55

4 Rozhodčí řízení Přestoţe rozhodování zejména obchodních sporů představuje v České republice nejen závaţný právní, ale i hospodářský problém, není alternativní způsob rozhodování, tedy rozhodčí řízení, v praxi vyuţíváno ani zdaleka tak, jak by bylo rozumné. Přitom rozhodčí řízení má řadu výhod.20 V civilizovaných státech je oprávněn rozhodovat veškeré spory stát, který toto právo svěřuje nezávislým soudům. Stát však prostřednictvím vlastních právních předpisů můţe připustit, aby určitý druh sporů mohly rozhodovat osoby, pro které se vţilo označení rozhodci (arbitři) v řízení označeném jako řízení rozhodčí (arbitráţ). Ve sporech, ve kterých se vyskytuje tzv. mezinárodní prvek (nejčastěji půjde o vztah mezi českým a zahraničním subjektem) se hovoří o „mezinárodní obchodní arbitráţi“ (international commercial arbitration). Rozhodčí řízení se zpravidla definuje jako „řízení před rozhodci, které na základě shodné vůle sporných stran umoţňuje projednat zejména obchodní spory vznikající v mezinárodním i vnitrostátním obchodním styku místo před obecnými soudy před soukromými osobami k tomu odborně způsobilými.21 Arbitráţ začala nabírat na významu, hlavně díky rozšíření mezinárodního obchodu a hospodářské spolupráce. To především proto, ţe soudní řízení v rozhodování sporů v této mezinárodní oblasti přináší značná rizika, související se zdlouhavostí procesu a s výkonem soudních rozhodnutí na území jiného státu, neţ v tom, ve kterém došlo k jeho vydání. Přijetím zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčího nálezu, došlo ke značnému rozšíření pravomocí tohoto řízení na oblast civilních majetkových sporů mimo pravomoc řádných soudů a to u případů, ve kterých není co dočinění s mezinárodním právem. Je moţné rozhodovat touto metodou dokonce spory, jeţ nesouvisí, ani z mezinárodním právem, ani s obchodem a hospodářskou spoluprací. Coţ velmi prospělo jeho rozšíření a rozmachu.

20 21

Klein, B. Rozhodčí řízení v České republice. Evropské mezinárodní právo, 1998, č. 1-2, s. 7. Růžička, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003, č. 5, s. 33.

56

4.1 Legislativní normy upravující rozhodčí řízení Jedná se o zákony, protokoly a úmluvy, které se nějakým způsobem dotýkají rozhodčího řízení, a tak se stávají jeho pramenem 1) Zákony Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčího nálezu, ve znění pozdějších předpisů (jedná se o základní normu upravující rozhodčí řízení); Zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů ve znění zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 223/1994 Sb., o sloučení Československé obchodní a průmyslové komory s Hospodářskou komorou České republiky, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění pozdějších předpisů; Vyhláška federálního ministerstva zahraničního obchodu č. 14/1988 Sb., vyhlašující řád Rozhodčího soudu Československé obchodní a průmyslové komory. Ovšem vzhledem k naší pozici vůči ostatním státům je třeba neopomenout i mezinárodní smlouvy, které mají vyšší pravomoc, neţli naše zákony. A to vyplývá z Ústavy České republiky, konkrétně čl. 49 – 52 (Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky). Coţ tedy znamená, ţe pokud by byl náš zákon v rozporu s jakoukoli mezinárodní smlouvou, pak se jeho platnost tímto vylučuje. A proto jsem je uvedla hned v následujícím výčtu. 2) Mezinárodní smlouvy: Protokol o doloţkách o rozsudím č. 191/1931 Sb.; Úmluva o vykonatelnosti cizích rozhodčích výroků č. 192/1931 Sb.; Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, kterou publikovalo ministerstvo zahraničních věcí č. 72/1966 Sb.; Evropská úmluva o obchodní arbitráţi, publikovaná vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 72/1966 Sb.; Úmluva o řešení sporů z investic mezi státy a občany druhých států publikovaná ve sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 420/1992 Sb..

57

Dalšími pravidly, jimiţ se rozhodčí řízení musí řídit, jsou dokumenty vypracované Komisí OSN pro právo mezinárodního obchodu. 3) Dokumenty OSN Vzorový zákon UNCITRAL22, Rozhodčí pravidla UNCITRAL, Smírčí pravidla UNCITRAL. Ovšem toto je jen výčet těch nejzákladnějších norem, jimiţ se rozhodčí řízení musí řídit, jinak by tato kapitola musela být mnohem rozsáhlejší.

4.2 Rozhodčí řízení a jeho charakter Rozhodčí řízení můţeme tedy definovat, jako rozhodování sporů soukromými subjekty, nebo nestátními rozhodčími institucemi. Samozřejmě tyto osoby musí být oprávněny daný spor projednat a rozhodnout v něm. Dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má kaţdá osoba, ať právnická, nebo fyzická, právo na soudní ochranu, a to bez výjimky. Dle tohoto by se svých práv tedy měla domáhat u soudu, ovšem jsou stanoveny i případy, kde se tohoto práva můţe domáhat u jiných orgánů. V našem případě se tedy jedná o jednoho, nebo více rozhodců, popřípadě o rozhodčí soud. Rozhodčí řízení tedy představuje zvláštní způsob výkonu státní moci nestátním orgánem, ovšem státem je tato varianta připuštěna jen alternativně ke státnímu soudnictví. Zejména musíme rozhodce a rozhodčí soud přijmout jako soukromý subjekt, jenţ se nemusí zpovídat státu, jedná se tedy o jistý druh zastoupení státního soudnictví. Stát můţe předat spor k řešení rozhodci, nebo rozhodčímu soudu na základě svého rozhodnutí o jeho arbitrabilitě, nebo proto, ţe ve sporu existuje rozhodčí doloţka. Na základě které mají strany právo si zvolit rozhodce a tím pádem mají i specifikován způsob řešení sporu, kterým je rozhodčí řízení. Následně stát můţe průběh kontrolovat, zda se opravdu spor projednává, zda je platná rozhodčí smlouva, atd. Rozhodci jsou do svých postů jmenováni na základě zákonných podmínek, a tak je můţeme na základě jejich splnění povaţovat za osoby, které do jisté míry plní funkce 22

Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo (United Nations Commission on International Trade Law)

58

zákonných soudců. To ze dvou hledisek, na základě práva na spravedlivý proces a na základě ústavní ochrany práva. Řízení tedy probíhá v rámci určité konkrétní jurisdikce a v rámci dobrého právního a tedy i ústavního systému, který buď umoţní, nebo neumoţní projednání a rozhodnutí sporu soukromoprávními subjekty na základě platné rozhodčí smlouvy a stanoví i věcný právní rámec arbitrability sporů.23

4.3 Teorie o povaze rozhodčího řízení Teoretici práva se pokouší jiţ více neţ 200 let o vysvětlení teorie a povahy rozhodčího řízení. Během tohoto bádání vznikly čtyři základní teorie. Pokusím se zde o jejich základní charakteristiku. 1. Smluvní teorie (neboli kontrakční) Smluvní teorie má dvě základní podoby, první z nich prosazuje, ţe základem rozhodčího řízení je rozhodčí smlouva, protoţe ta upravuje pravomoc rozhodce. Jedná se o klasické rozhodčí řízení, kde osoba rozhodce plní funkci zástupce stran s cílem zjistit, na čem se strany v hlavní smlouvě dohodly a pak tato fakta uvede v rozhodčím nálezu. I rozhodčí nález je proto smlouvou uzavíranou mezi stranami a rozhodcem. Mnozí teoretici tvrdí, ţe při tomto způsobu rozhodčího řízení, je rozhodce podmíněn pouze vůlí sporných stran a nepodléhá ţádným místním legislativním rámcům, či zákazům. A to je jeden z důvodů proč jejich rozhodnutí můţe být vynuceno kdekoli na světě. Druhou podobou smluvní teorie je tzv. moderní smluvní teorie. Oproti té předchozí zde rozhodce nevystupuje jakoţto zástupce sporných stran a rozhodčí nález není smlouvou. Tato teorie také tvrdí, ţe rozhodčí řízení je samo o sobě smlouvou a ţe svou povahou patří do civilního procesu. 2. Jurisdikční teorie Podstatou rozhodčího řízení jsou odlišné názory sporných stran, zde se právě rozhodce snaţí o skloubení názorů všech a vydání rozhodnutí, které platí pro všechny. Podstatou této

23

Bělohlávek, A. – Pezl, T. Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a ústavního pořádku České republiky a dalších zemí. Právní rozhledy, 2004, č. 7, s. 259.

59

teorie je, ţe rozhodčí řízení má kontradiktorní24 povahu. Tím, ţe rozhodce vydá své rozhodnutí o nárocích stran, dle této teorie se jeho rozhodčí nález stává jurisdikčním. I tato teorie má řadu odnoží: a) Delegační teorie: Tato odnoţ tvrdí, ţe rozhodčí řízení neprobíhá na základě vůle stran, nýbrţ je poskytnuta státem, který ji rozděluje rozhodcům na svém území. Tím stát deleguje na rozhodce své pravomoci a v okamţiku průběhu takovéhoto sporu se rozhodce dočasně stává soudcem. b) Rozsudková teorie: Zde je stanoveno, ţe rozhodčí nález je chápán jakoţto rozsudek, a tudíţ je i v zahraničí vynutitelný jako jiná soudní rozhodnutí státu. c) Teorie národního práva: Teorie tvrdí, ţe rozhodčí řízení je zaloţeno na základě národního práva a ţe jenom toto právo dá rozhodci pravomoc spor rozhodovat. 3. Smíšená teorie (neboli hybridní) Jedná se o kombinaci dvou předchozích teorií, které se zde prolínají. Dle této teorie je rozhodčí nález něco mezi smlouvou a rozsudkem. Strany smluvně upraví jen osobu a pravomoc rozhodce a následně po svém jmenování rozhodce plní funkci soudce, který pro strany vydává závazné a vykonatelné rozhodnutí. 4. Autonomní teorie (nezávislá) Jedná se o zcela zásadní odmítnutí teorií předchozích, neboť tato teorie neuznává rozhodčí řízení jako smluvní, ani jurisdikční a ani smíšenou. Dle této teorie je nutné rozhodčí řízení pojímat jako celek a hledat jeho účel. Jeho právní úprava musí odpovídat potřebám a očekáváním uţivatelů. Opírá se o fakt, ţe budoucnost rozhodčího řízení spočívá v mezinárodní obchodní arbitráţi.

24

vyjevováních sporných skutečností cestou polemiky

60

Odpověď na otázku, z jaké z výše uvedených teorií vychází česká právní úprava rozhodčího řízení, je třeba hledat v příslušné tuzemské právní úpravě rozhodčího řízení, tzn. V ustanoveních ZRŘ, popřípadě i v mezinárodních smlouvách, jimiţ se Česká republika v oblasti rozhodčího řízení vázána, a dále v příslušné judikatuře.25

4.4 Výhody a nevýhody rozhodčího řízení Jak to bývá u všeho i rozhodčí řízení má své výhody, ale i nevýhody. Můţeme říci, ţe oproti soudnímu jednání má rozhodčí řízení spoustu výhod, ovšem jak ve kterém případě. Pro některé případy se můţe jednat o značně nevýhodný způsob řešení sporů touto mimosoudní cestou. Proto je třeba zváţit případ od případu, který postup je pro danou věc výhodnější. A hlavně zda jsou strany vůbec odhodlány vstoupit dobrovolně do této alternativy. Právě vzhledem k těmto faktům je podstatné si utřídit rozdíl mezi soudním a rozhodčím jednáním, coţ by bez pochyby měl udělat kaţdý, kdo mezi těmito dvěma moţnostmi váhá. Proto jsem se rozhodla uvést výčet těch nejvýznamnějších výhod a nevýhod. Vše je srovnatelné se soudním systémem. Výhody rozhodčího řízení: 1. Neformálnost Není legislativně upraven přesný rámec postupu průběhu rozhodčího řízení, spíše jsou všeobecně uznávána jistá doporučení, která ovšem nejsou závazná. Kaţdý si proto pravidla daného řízení specifikuje v rozhodčí smlouvě. Jedná se o zcela individuální pravidla, jak má rozhodce postupovat. Pokud se výčtem těchto pravidel nechce v rozhodčí smlouvě zatěţovat, pak existuje moţnost stanovit, ţe rozhodce bude postupovat dle obecných stanovených řádů pro rozhodčí soudy. Dále se ve smlouvě můţe stanovovat místo a čas jednání, jazyk, ve kterém bude probíhat, nebo zda se bude rozhodovat jen podle předloţených materiálů a nebude se přihlíţet k jednáním mezi stranami probíhajícím ústní formou. Strany mohou předkládat materiály v jakémkoli jazyce, coţ jim uspoří čas. Dále strany určí, zda rozhodce má postupovat dle jejich pravidel, nebo dle svého uváţení v procesu rozhodčího řízení, ba dokonce zda má rozhodovat podle práva, či spravedlnosti. 25

Růžička, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003, č. 5, s.37.

61

2. Postavení rozhodce Rozhodce vystupuje v řízení jakoţto soukromý orgán a nemá postavení státní instituce, proto se na takovéto řízení nepohlíţí jako na projev státní suverenity. A díky tomu dostává právě takovou benevolenci, ţe si strany mohou určit vše samy a nic není pevně dáno, dokud to nepodepíší a neschválí ony samy. 3. Výběr rozhodce Dle svého uváţení si strany zvolí jakoukoli osobu způsobilou k právním úkonům, jako svého rozhodce. I přesto, ale strany často volí člověka, jenţ je v dané problematice odborně vzdělán a mají u něho jistotu precizního a nestranného rozhodování. Nemusí se jednat ani o občana ČR, mohou si zvolit i cizince, nebo dokonce specifikovat počet rozhodců, pokud chtějí více neţ jednoho. 4. Jednoinstančnost Jak víme, během soudního řízení je zde moţnost dalšího odvolání, nebo dokonce dovolání. Ovšem u rozhodčího řízení tomu tak není. Jedná se o jednoinstanční proces, který končí v okamţiku, kdy rozhodce vydá svůj nález. To poté pokud si strany v rozhodčí smlouvě neupraví jinak, třeba tak ţe jejich případ následně prozkoumá jiný rozhodce. Ale převáţně se to nevyuţívá, neboť strany většinou stojí o rychlé vyřešení sporu. 5. Volnost při výběru zastoupení Strany si zde dobrovolně určí, zda budou zastupováni advokátem, nebo zda se budou zastupovat sami. Advokát můţe být i zahraniční osobou. 6. Neveřejnost Jako snad u kaţdého ADR je i tato metoda neveřejná. Pokud strany výslovně nepovolí přístup dalších osob, nikdo na tato jednání nemá přístup, a to bez výjimky. Coţ prospívá k utajení sporu, zachování dobrých obchodních vztahů a zároveň to brání úniku informací. 7. Rychlost Jedná se o podstatně rychlejší proces neţ soudní jednání, strany se mohou odvolat na jednu z forem rozhodčího řízení, kde se dokonce stanovují lhůty. I tak je rozhodčí řízení rychlé, díky jednoinstančnosti a neformálnosti.

62

8. Snadnější vymahatelnost Tato výhoda se především vztahuje na mezinárodní arbitráţe, kde rozhodčí řízení není vázáno místní příslušností jako soudy a zároveň je podporováno Newyorskou úmluvou o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Tím pádem je vymahatelné napříč zeměmi světa, coţ o soudech říci nelze. 9. Nižší náklady Přímé náklady, které strany vynakládají na rozhodčí řízení a na odměnu rozhodci, jsou zpravidla podstatně niţší neţ výlohy na obecné soudy. A to vše díky jednoinstančnosti, rychlosti řízení a nepovinnému zastupování advokátem. 10. Ochrana proti nesprávnostem I přes jednoinstančnost řízení a vydání závazného rozhodčího nálezu, je zde moţnost obrany proti hrubým nedostatkům, a to prostřednictvím soudu, který můţe tento rozhodčí nález na základě přezkoumání daného sporu zrušit. Tato moţnost je uvedena v Zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně se k této problematice vztahuje ve čtvrté části, v paragrafu 31 – 35, kde jsou uvedeny veškeré důvody pro zrušení rozhodčího nálezu soudem. Dále jsou zmíněny všechny ostatní detaily, které jsou s tímto spjaté, a tak je vše dle mého názoru rozebráno do detailů. 11. Kontinuita rozhodování Strany mohou jednu a tutéţ osobu rozhodce pouţívat pro více sporů vzniklých mezi sebou, hlavně z dlouhodobých obchodních sporů. Tím pádem jedná-li se o navazující spory, nemusí se nový rozhodce opět seznamovat s jádrem problému, neboť původní rozhodce je seznámen s problematikou z minulého řízení. Nevýhody rozhodčího řízení: a) Nedostatek donucovacích prostředků Rozhodci zde nemají ţádné moţnosti pro nucený výslech svědků, mohou je vyslýchat opět pouze na základě jejich dobrovolné účasti na jednání.

63

b) Nedostatečná pravomoc pro nařizování předběžných opatření Pouze na ţádost stran se mohou společně obrátit na obecný soud, který takovéto opatření můţe na základě ţádosti stran nařídit. c) Protahování řízení Rozhodci nemají pravomoc k vynucení součinnosti stran, neboť existují i spory, ve kterých má nějaká ze stran zájem na záměrném prodluţování řízení. Takto můţe činit třeba napadáním rozhodčí smlouvy, oddalováním jednání, vyhýbání se řízením apod. d) Vítězná strana nemá nárok na náhradu výloh Jedná se především o výlohy související s jednáním zastupováním, ušlým ziskem a podobně. Náklady se mohou navyšovat, kvůli neochotě stran spolupracovat vzhledem k špatně sestavenému jednání. Z čehoţ plyne, ţe i zde mohou být náklady značně vysoké, protoţe strany platí jak vybavení potřebné k jednání, tak rozhodce. e) Rozdílná arbitrabilita sporů v různých státech Je třeba se ujistit, zda legislativní rámec dané země umoţnuje ADR v daném případě. f) Strany nemají žádný právní nástroj na přinucení rozhodce k vydání nálezu. g) Rychlost vydání nálezu nemá vliv na nedostatek majetku a finančních prostředků v oblasti uspokojení věřitele dlužníkem.26

4.5 Druhy rozhodčího řízení Rozhodčí řízení můţeme dělit hned z několika hledisek, první základní dělení je na rozhodčí řízení ad hoc a rozhodčí řízení institucionální. Dále se dělí na řízení bez časového omezení a řízení se závaznými termíny, tedy které je časově omezené. Vzhledem k modernímu plošnému vyuţívání počítačů a internetu existuje i dělení na on-line a klasické řešení.

26

V této podkapitole jsem vycházel z Klein, B. Rozhodčí řízení v České republice. Evropské mezinárodní právo, 1998, č. 1-2,s. 7 an.

64

Dále můţe probíhat tzv. mnohostranná arbitráţ, kdy na jedné ze stran smlouvy stojí více subjektů, které nejsou jinak spojovány, ale daly se dohromady jen pro případ sporu. Navzdory všem dělením je základem právě dělení na to, zda je řízení realizováno před rozhodčím soudem, který je stálou institucí, nebo zda je realizováno ad hoc, a tak nemá svou institucionalizovanou podobu. Proto je důleţité si tyto dva druhy vysvětlit trochu podrobněji. 1. Rozhodčí řízení ad hoc Jedná se o zcela benevolentní způsob, kdy si všechny náleţitosti takového řízení určují strany samy v rozhodčí smlouvě. Samy si volí osobu rozhodce, nebo pověří nějakou třetí osobu k jeho volbě. Jakmile proces proběhne, rozhodce ve své funkci končí a to na základě vydání rozhodčího nálezu. Určí si i mnoţství rozhodců, ti jsou následně vázaní opět pouze pravidly, jeţ jim strany samy určí. Tento druh řízení je vyuţíván hojně v případech, kdy se jedná o spor mezi státem a zahraničním investorem, nebo mezi velmi zkušenými společnostmi s dobrým právním zázemím. Naopak není doporučován osobám, které se s tímto druhem jednání ještě nesetkaly a nebo u méně zkušených rozhodců. 2. Rozhodčí řízení institucionální Jak je zřejmé jiţ z názvu jedná se o typ rozhodčího řízení, který je projednáván před jistou institucí, kterou je stálý rozhodčí soud. Zřizování těchto soudů podléhá státním právním předpisům, coţ znamená, ţe stálý rozhodčí soud můţe vzniknout pouze na základě zákona. Kaţdý takovýto soud vydává svůj vlastní řád, podle kterého pak funguje. Probíhají dle něj rozhodčí řízení, pokud si strany sporu nesjednají jinak. Kaţdý soud má i svou administrativní část, i rozhodčí soudy je ke svému fungování potřebují. Ač právě institucionální řízení vzniklo ze řízení ad hoc, v současné době je mnohem vyuţívanější a ţádanější. To vše s ohledem na jeho stálost, to ţe zajišťuje nutné administrativní úkony, strany si mohou vybrat rozhodce pouze ze seznamu, který jim soud předloţí, coţ je do jisté míry lepší, neboť se vyhnou nezkušeným nováčkům a jiným ne příliš dobrým rozhodcům. Dále je odměňování rozhodců spravováno rozhodčím soudem, a tak s ním nejsou problémy. V neposlední řadě je obrovskou výhodou dohled, který vykonává rozhodčí soud nad rozhodci a nad rozhodčím řízením, které vedou. U řízení ad hoc bylo zmíněno, ţe není vhodné pro nezkušené. Naopak institucionální rozhodčí řízení je naprosto vyhovující pro nováčky v mimosoudním řešení sporů touto metodou. 65

V České republice je jen jediný rozhodčí soud se všeobecnou působností, jedná se o Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Ten můţe jako jediný u nás rozhodovat veškeré spory z jakékoli oblasti. Na našem území nalezneme dva specializované rozhodčí soudy, které mají oprávnění pro rozhodování sporů jen v určité právní oblasti. Jedná se o Burzovní rozhodčí soud a Burzovní rozhodčí soud pro komoditní burzy. Dále pro tyto účely slouţí také Hospodářská komora České republiky Praha, Rozhodčí soud České republiky, Arbitráţní sdruţení České republiky a v neposlední řadě Rozhodčí soud při IAL SE.

4.6 Rozhodčí smlouva Předpokladem vzniku oprávnění rozhodců k projednávání a rozhodnutí sporu ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčího nálezu je vedle toho, aby se jednalo o spor arbitrabilní (tj. aby šlo o majetkový spor s výjimkou sporů v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu a vyrovnání, k jejichţ projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc obecného soudu a aby strany mohly o předmětu sporu uzavřít smír), téţ existence rozhodčí smlouvy. Existence rozhodčí smlouvy je předpokladem, aby mohlo být ve věci meritorně jednáno, přičemţ otázku arbitrability sporu a existenci rozhodčí smlouvy jsou rozhodci povinni zkoumat z úřední povinnosti.27 Jak plyne z tohoto textu, rozhodčí smlouva zajišťuje jisté důležité atributy a plynou z ní jisté procesní účinky: a) Strany se tak dostávají mimo pravomoc obecních soudů a případ spadá pod rozhodčí soud, nebo do pravomoci rozhodce. b) V případě, ţe jedna ze stran podá ţalobu u obecního soudu, má druhá strana nárok na podání námitky, ţe tento případ nespadá do pravomoci obecního soudu na základě rozhodčí smlouvy. c) Rozhodčí smlouva nemá vliv na promlčení a prekluzi u soudů obecných. d) Existuje zde na základě rozhodčí smlouvy i vázanost advokátů k danému případu, pokud není ve smlouvě výslovně vyloučena. Ač je zde výslovně dáno, ţe rozhodčí smlouva je základem pro zahájení rozhodčího řízení, existují i výjimky. Jednou z nich je spor vzniklý na mezinárodní úrovni mezi státem 27

Bělohlávek, A. Vznik rozhodčí smlouvy a oprávnění rozhodců. Právní zpravodaj, 2005, č. 5, s.11.

66

a subjektem z jiného státu. Takovéto spory a jejich řešení je upraveno na základě mezinárodních dohod, např. dohoda o ochraně a podpoře investic, nebo mnohostranná Washingtonská úmluva. Druhou neméně významnou výjimkou je řád stálého rozhodčího soudu umoţňující projednání případu, kde strany k tomuto řízení přistoupí dobrovolně. Na právní povahu rozhodčí smlouvy nepamatuje v právní teorii jednotný názor. Rozmanitost těchto názorů je závislá zejména na doktríně o právní povaze rozhodčího řízení, ze které jejich autor vychází. V tuzemské literatuře se většina autorů přiklání k závěru, ţe jde o smlouvu svou podstatou procesní. Naopak N. Rozehnalová povaţuje rozhodčí smlouvu za institut se smluvním základem, který se pohybuje v prostředí procesního práva a má tudíţ smíšenou povahu.28 Paragraf 2 odst. 3 ZRŘ určuje, ţe rozhodčí smlouva můţe mít podobu smlouvy o rozhodci, rozhodčí doloţky, nebo tzv. neomezeného kompromisu. 1) Smlouva o rozhodci Jedná se o smlouvu uzavíranou v okamţiku existence sporu. Strany jsou tedy ochotny ke spolupráci a k podléhání rozhodování daného sporu rozhodci nebo stálému rozhodčímu soudu. Ač jiţ v tomto okamţiku strany mají problém v komunikaci vzhledem ke stávajícímu sporu, je nutností se dohodnout na osobě rozhodce, která musí být uvedena ve smlouvě. 2) Rozhodčí doložka Jedná se o jistý způsob přípravy na moţný spor. Tato doloţka je obsaţená v hlavních smlouvách mezi obchodními partnery, nebo ve velkých kontraktech. Určuje, ţe všechny spory, které do budoucna mohou vzniknout, budou řešeny za pomoci rozhodčího řízení. I přes fakt, ţe rozhodčí doloţka je součástí nějaké smlouvy, je třeba ji vnímat jako samostatný dokument. V tomto okamţiku se pak rozhodčí smlouva sjednává velice snadno, neboť neexistuje ţádný konflikt a strany se chtějí dohodnout, proto je vţdy její sepsání bez větších komplikací. 3) Neomezený kompromis Neboli všeobecné ujednání je dohoda stran, která zahrnuje veškeré případné spory v jistém okruhu právních vztahů. Je uzavírána především pro delší časové období, avšak v praxi je velmi vzácně pouţívána.

28

Růžička, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003, č. 5, s. 34.

67

Rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem, nebo elektronickými prostředky, jeţ umoţňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které smlouvu uzavřely.29 Dále v obsahu rozhodčí smlouvy musí být náleţitosti stanovené pro právní úkony obecně, jako projev vůle, který musí být určitý, váţný, srozumitelný a svobodný. To samé platí i pro dohodu podmínek pro rozhodce a rozhodčí řízení. Ţádným zákonem ani mezinárodní úmluvou není stanoven závazný obsah takovéto smlouvy. Ovšem dle zaběhlé praxe se v takovéto smlouvě objevují v zásadě dvě náleţitosti. Nejprve obligatorní prvek zakládající rozhodci pravomoc řešit spor, který má formu jednoho z typů rozhodčí smlouvy. A druhý prvek fakultativní, který zahrnuje dohodu stran o průběhu řízení, kde si buď určí pravidla vlastní, nebo přijmou pravidla jiţ existující, nebo pouţijí řád některého z rozhodčích soudů.

4.7 Osoba rozhodce v rozhodčím řízení Za jednu z výhod rozhodčího řízení ve sporech o majetkové nároky se povaţuje skutečnost, ţe strany si mohou vybrat osoby, které jako rozhodci jejich spor projednávají a rozhodnou, resp. mohou se dohodnout na způsobu, jakým budou rozhodci voleni nebo jmenování. Při rozhodování jejich sporů v soudním řízení jim takové právo poskytnuto není. Je tedy zřejmé, ţe záleţí jen a jen na stranách, zda si za rozhodce vyberou osobu kvalifikovanou, která pak kvalifikovaně jejich spor rozhodne.30 Rozhodcem můţe být kterýkoliv občan České republiky, který je způsobilý k právním úkonům a starší osmnácti let. Můţe jím ale být i cizinec, jenţ je podle práva svého státu taktéţ způsobilý k právním úkonům, avšak je dostačující i způsobilost podle našeho práva. Tato osoba pak není povinná k přijetí funkce rozhodce. Přijetí této funkce je daná osoba povinná postupovat dle práva. Funkce rozhodce musí být přijata vţdy písemně, moţnost odstoupení je pouze ze závaţných důvodů, nebo se souhlasem všech stran sporu. Nedílnou součástí tohoto postu je zachování mlčenlivosti.

29 30

Klein, B. Rozhodčí řízení v České republice. Evropské mezinárodní právo, 1998, č. 1-2, s. 9. Růžička, K. Osoba rozhodce v rozhodčím řízení. Právní rádce, 1998, č. 8, s. 9.

68

Oproti tomu rozhodce nesmí v souladu s touto činností vykonávat zaměstnání jako soudce obecných soudů, ani soudce Ústavního soudu ČR. Nejsou všeobecně určená ţádná pravidla pro to, jaký by měl rozhodce být a jaká kritéria musí splňovat. Všeobecně z praxe vyplývá, ţe by se mělo jednat o člověka právně vzdělaného, nejlépe s rozhodovací praxí. Rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet rozhodců, osoby rozhodců nebo alespoň stanovit způsob, jakým mají být osoby a jejich počet určen. Nově je stanoveno, ţe počet rozhodců musí být vţdy lichý. Pokud nestanoví rozhodčí smlouva něco jiného, jmenuje kaţdá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci pak volí předsedu. Mohly-li existovat důvody, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o podjatosti osoby, pro něţ by mohla být jako rozhodce vyloučena, je povinna bez odkladu oznámit všechny relevantní okolnosti stranám nebo soudu. Objeví-li se takové důvody dodatečně, vedou také k vyloučení rozhodce nebo k jeho vzdání se funkce. Pokud nedojde ke jmenování rozhodce nebo ke shodě o předsedajícím ve lhůtě 30 dnů, jmenuje osobu (na návrh strany nebo rozhodce) řádný soud, ledaţe se strany dohodnou jinak. Obdobné platí pro jmenování nového rozhodce v případě, ţe původní rozhodce se vzdal své funkce nebo ji nemůţe vykonávat. Soud má při jmenování přihlíţet k předpokladům pro nezávisle a nestranné rozhodování.31 Rozhodce má tedy vţdy statut soukromé a nezávislé osoby, proto nemůţe vystupovat jako státní orgán, a tudíţ nemá stejné pravomoci vůči danému sporu jako soudce. Nemá tudíţ ani pravomoc k pouţívání donucovacích prostředků, nemůţe hrozit mocí ani ukládat sankce či pokuty. Mlčenlivost rozhodce se nevztahuje jen k aktuálně probíhajícímu sporu, ale jedná se o všechny případy, které kdy rozhodoval. Mlčenlivost se dotýká všech informací, poznatků, důkazů i výpovědí, které během procesu vyslechl, nebo mu byly předloţeny. A zároveň i na výsledek daného procesu, popřípadě i na proces jako takový, tedy, ţe vůbec proběhl. Mlčenlivosti rozhodce můţe zbavit pouze soud, nebo strany sporu.

4.8 Rozhodčí řízení Rozhodčí řízení má několik základních bodů, podle kterých by mělo probíhat, ovšem tyto body nejsou někde striktně dány, jedná se pouze o poznatky vycházející z praxe. Proto si zde přiblíţíme průběh takového rozhodčího řízení se všemi jeho náleţitostmi (všeobecně uznávanými). 31

Klein, B. Rozhodčí řízení v České republice. Evropské mezinárodní právo, 1998, č. 1-2, s. 10.

69

1) Zahájení Rozhodčí řízení je zahájeno v den, kdy je ţaloba doručena rozhodčímu soudu nebo rozhodci jmenovanému do této pozice. Ţaloba v tomto případě není nijak zlehčována, má naprosto stejné právní dopady jako ţaloba podaná na obecný soud. Pokud tedy není ţaloba zaslána na stálý rozhodčí soud, pak se zasílá předsedovi rozhodčího řízení. V případě, ţe tento post není obsazen, pak je doručována jakémukoli rozhodci v daném sporu. Bez výjimky musí být datum obdrţení ţaloby na ţalobě zřetelně vyznačen. 2) Rozhodování o pravomoci Pokud není pravomoc rozhodce upravena v rozhodčí smlouvě, pak rozhodce o své pravomoci rozhoduje usnesením. Pokud jednání probíhá u stálého rozhodčího soudu, pak o pravomoci rozhoduje předsednictvo soudu. Stane-li se, ţe strany s pravomocemi rozhodce, které jsou takto určeny, nesouhlasí, pak podají tzv. námitku nepříslušnosti, aby byla platná musí být podána nejpozději při prvním úkonu v řízení. 3) Zachování lhůt Stranám je umoţněno, aby do 30 dnů od podání námitky příslušné osobě podali ţalobu jinému orgánu příslušnému k dané věci, aniţ by mohlo být proti nim namítnuto promlčení nebo prekluze. 4) Místo řízení Řízení je vedeno na místě, které je předem stranami určeno, není-li tomu tak, pak rozhodce určí, kde jednání bude probíhat s přihlédnutím k zájmům stran. 5) Postavení stran v řízení Strany musí být v řízení postaveny vţdy jako sobě rovné, aby měli stejné právo na vyjádření a stejnou příleţitost k uplatnění svých práv. 6) Postup řízení Rozhodčí řízení postupuje na základě parametrů určených stranami v rozhodčí smlouvě. Pokud tak strany neučiní, pak rozhodce v řízení postupuje způsobem, který povaţuje za vhodný. A to tak, ţe jsou formality omezeny na minimum, stranám je poskytován stejný prostor na uplatnění jejich práv a zároveň byl zjištěn skutečný stav dané věci, jeţ je nutností k rozhodnutí. 70

7) Ústní řízení, neveřejnost Řízení před rozhodcem je ústní a neveřejné, pokud strany nestanoví jinak. 8) Provádění důkazů Rozhodci nemají donucovací pravomoc, coţ způsobuje jistě komplikaci, např. ţe, nemohou vyslýchat svědky, znalce a strany, pokud k výslechu nepřijdou dobrovolně a z vlastní vůle. Taktéţ mohou důkazy zkoumat jen tehdy, jsou-li jim poskytnuty. Pokud ovšem na některých věcech, jeţ jim nejsou předloţeny, lpí, pak mohou o pomoc poţádat soud. 9) Prominutí zmeškání Aţ do závěru jednání, coţ v tomto případě je vydání rozhodčího nálezu mohou strany vykonávat to, co bez vlastního zavinění zmeškali. 10) Předběžné opatření Pokud jsou během řízení zjištěna fakta, na základě kterých by výkon rozhodčího nálezu mohl být narušen, pak je moţné, aby soud na základě ţádosti nějaké ze stran vydal předběţné opatření. 11) Smírné řešení Úkolem rozhodce během celého řízení je působit na strany, tak aby došlo ke smírnému řešení. V případě, ţe se mu to podaří, pak můţe toto řešení zahrnout do rozhodčího nálezu. 12) Rozhodnutí Řízení končí buď vydáním rozhodčího nálezu a nebo usnesením, pokud není vydán rozhodčí nález. Rozhodčí nález musí být vynesen valnou většinou rozhodců, písemně vyhotoven a touto většinou rozhodců podepsán. Nález musí být určitý a musí mít své odůvodnění, pokud se strany nedohodly jinak. 13) Možnost rozhodovat „ex aequo et bono“ Pokud strany rozhodce pověří, aby rozhodli podle spravedlnosti, učiní tak. V jiných případech je rozhodováno podle práva.

71

14) „Druhá instance“ Je jasně dáno, ţe rozhodčí řízení je jednoinstanční proces. Zákon umoţňuje stranám, ţe můţe být jejich spor následně přezkoumán ještě dalším rozhodcem, nebo rozhodci. Strana ţádající o přezkum musí svou ţádost doručit druhé straně do 30 dnů ode dne, kdy obdrţela nález. Pro toto přezkumné řízení platí stejná pravidla, jako pro řízení předchozí. Ovšem tyto doloţky, které umoţňují přezkoumání, se v praxi moc nevyskytují. 15) Právní moc a vykonatelnost Ihned po vyhotovení písemného nálezu, musí být tento doručen stranám a k němu přidána doloţka o právní moci. Rozhodčí nález, který nelze přezkoumat, nabývá právní moci dnem doručení a je tudíţ soudně vykonatelný.

4.9 Zrušení rozhodčího nálezu soudem I kdyţ je rozhodčí řízení jednoinstanční a doručený nález má právní účinky, jak výše uvedeno je z hlediska moţností korigovat hrubé právní nesprávnosti umoţněno poţádat o zrušení nálezu soudem. Protoţe jde o výjimečný prostředek, jsou pro jeho pouţití stanovena velmi přesná a restriktivní pravidla.32 Soud zruší rozhodčí nález na návrh jakékoli ze stran v případě že: 1. Došlo k jeho vydání ve věci, ve které nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, 2. rozhodčí smlouva je neplatná, byla zrušena, nebo se na tuto věc nevztahuje, 3. rozhodce nebyl k rozhodování povolán, nebo nebyl k tomuto výkonu způsobilý, 4. nález nebyl usnesen většinou rozhodců, 5. strana nedostala prostor k projednání věci před rozhodcem, 6. nález ukládá plnění, které stranami nebylo ţádáno, nebo k plnění, jeţ je dle tuzemského práva nemoţné či nedovolené, 7. jsou zřetelné důvody, na základě kterých by občanský soud v řízení umoţnil obnovu procesu. Lhůty pro podání návrhu činí 3 měsíce od doručení nálezu navrhovateli. Soud má několik moţností, buď nález úplně zruší, nebo ho zruší a sám vydá rozhodnutí na základě

32

Klein, B. Rozhodčí řízení v České republice. Evropské mezinárodní právo, 1998, č. 1-2, s. 13.

72

návrhů stran v původním procesu, nebo pokud dojde k jeho zrušení z jiného důvodu neţ výše uvedených, pak nález zůstává v platnosti a znovu je projednán jinými rozhodci.

4.10 Zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí Strana, proti níţ byl soudem nařízen výkon nálezu, můţe podat návrh na jeho zastavení a to dokonce, i kdyţ nepodala předtím návrh na zrušení nálezu, kromě důvodů uvedených v paragrafu 268 občanského soudního řádu i tehdy, jestliţe: a) Nález je stiţen vadou uvedenou v předchozím výčtu v bodě 1, 4 a 6. b) Strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla takto zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno. c) Ten, kdo vystupoval jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno. Na základě zmíněného návrhu soud výkon rozhodnutí přeruší a uloţí povinnému, aby do 30 dnů podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Pokud v této lhůtě návrh není podán, pokračuje soud v řízení o výkonu.33

33

Klein, B. Rozhodčí řízení v České republice. Evropské mezinárodní právo, 1998, č. 1-2, s. 14.

73

5 Finanční arbitr Finanční arbitr je jedním z mimosoudních orgánů, určený k řešení sporů. Tento orgán má pravomoc bezplatně rozhodovat spory vzniklé na základě vztahu mezi finanční institucí a spotřebitelem. Ovšem návrh k tomuto řízení nepodává finanční instituce, ale spotřebitel sám. Tento orgán byl u nás zřízen k 1. lednu 2003 na základě harmonizace práva České republiky se zeměmi Evropské unie. Tento úkol byl splněn právě zákonem č. 229/2002 Sb. o finančním arbitrovi, který vydal Parlament České republiky. Během činnosti této instituce bylo vydáno jiţ šest novel tohoto zákona, poslední z nich Změna č. 180/2011 Sb. je popsána níţe. Důvodem zřízení této instituce bylo rychlé, bezplatné a efektivní vyřizování takovýchto sporů mezi klienty a institucemi.

5.1 Spory spadající do pravomoci finančního arbitra Jak bylo řečeno v úvodu této kapitoly, finanční arbitr je v oblasti mimosoudního řešení sporů omezen pouze na jistý výsek sporů, pro větší přehled a lepší pochopení dané problematiky, s níţ má finanční arbitr co dočinění uvedu její výčet. Finanční arbitr je dle zákona kompetentní k řešení sporů – de lege lata: a) mezi poskytovateli platebních sluţeb a uţivateli platebních sluţeb při poskytování platebních sluţeb, b) vydavateli elektronických peněz a drţiteli elektronických peněz při vydávání a zpětné výměně elektronických peněz, c) věřiteli nebo zprostředkovateli a spotřebiteli při nabízení, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, d) investičními fondy, investičními společnostmi nebo zahraničními investičními společnostmi

a spotřebiteli

ze

standardních

fondů

kolektivního

investování

a speciálních fondů kolektivního investování, které shromaţďují peněţní prostředky od veřejnosti.

74

Finanční arbitr je nezávislým subjektem a jeho kancelář je zcela samostatnou institucí. Ovšem vzhledem k faktu, ţe nemá samostatnou rozpočtovou kapitolu ve státním rozpočtu České republiky, vyčlenil mu stát podkapitolu rozpočtu Ministerstva financí.

Kancelář

finančního arbitra je nezávislou organizační sloţkou státu dle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi ve znění pozdějších předpisů.34 V čele této státní organizační sloţky stojí sám finanční arbitr, který má pravomoc vydávat statut pro fungování samotné Kanceláře finančního arbitra. Odměňování všech zaměstnanců Kanceláře finančního arbitra se striktně řídí zákoníkem práce.

5.2 De lege ferenda35 Pravomoc finančního arbitra se měla dnem 1. 1. 2013 dále rozšířit i na rozhodování sporů v rámci ţivotního pojištění. A to na základě novely Zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samotných likvidátorech pojistných událostí a o změně ţivnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí), ve znění pozdějších předpisů. Tato novela měla být účinná od 1. 1. 2013, ovšem nestalo se tak, proto se domnívám, ţe by ještě během roku 2013 mohla vyjít v účinost.36 Další rozšíření by se mělo týkat sporů v rámci směnárenské činnosti, konkrétně mezi směnárníky a jejich klienty.37

5.3 Arbitr a jeho zástupce Arbitr a jeho zástupce jsou jmenováni do svých funkcí vládou České republiky na základě návrhu ministra financí. Před novelizací zákona o finančním arbitrovi byli do svých funkcí zástupce i sám finanční arbitr volení Poslaneckou sněmovnou České republiky. Jejich funkční období trvá po dobu 5 let, do této funkce mohou být jmenovány pouze osoby splňující základní podmínky dané zákonem č.229/2002 Sb., o finančním arbitrovi ve znění pozdějších předpisů. Samotné funkční období před účinností poslední novely započínalo dnem volby finančního arbitra a jeho zástupce do funkce Poslaneckou sněmovnou České republiky.

34

Sdělení zástupce finančního arbitra. SCHOLZ, P., Kancelář finančního arbitra, Praha. 5. 3. 2013 De lege ferenda = podle budoucího zákona 36 Sdělení zástupce finančního arbitra. SCHOLZ, P., Kancelář finančního arbitra, Praha. 5. 3. 2013 37 Sdělení zástupce finančního arbitra. SCHOLZ, P., Kancelář finančního arbitra, Praha. 5. 3. 2013 35

75

V současné době, na základě novelizace zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi ve znění pozdějších předpisů je začátek funkčního období pro finančního arbitra, nebo jeho zástupce dán usnesením, které vydává vláda o jejich jmenování.38 Pokud je post finančního arbitra, nebo jeho zástupce neobsazen, pak je to dnem následujícím po dni jeho jmenování. V případě, ţe je post do, kterého je jmenován obsazen, pak funkční období počíná dnem následujícím po skončení funkčního období jeho předchůdce. Vláda jmenuje finančního arbitra a jeho zástupce zpravidla dva měsíce, před uplynutím funkčního období těch stávajících, pokud tomu okolnosti dovolí. Do těchto funkcí mohou být jmenovány osoby splňující následující podmínky: Bezúhonnost, plná způsobilost k právním úkonům, dobrá pověst osoby, a dostatečná kvalifikace a zkušenosti. Zástupce finančního arbitra, má plnohodnotnou funkci nahradit finančního arbitra v době jeho nepřítomnosti. Coţ jiţ bylo v praxi zrealizováno, jelikoţ předchůdce současného finančního arbitra Mgr. Moniky Nedelkové odstoupil ze své funkce a po dobu dvou měsíců, neţ byl zvolen nový finanční arbitr, byly veškeré úkony spojené s funkcí finančního arbitra v rukou jeho zástupce. Tímto zástupcem byl právě JUDr. Petr Scholz, Ph.D.39 Na základě pověření finančním arbitrem můţe i permanentně vykonávat některé jeho funkce. V případě, ţe by byl dokonce finanční arbitr odvolán, jeho zástupce můţe dočasně plnit roli plnohodnotného finančního arbitra. Povinnosti finančního arbitra: 1. Výkon jeho funkce musí být nezávislý a nestranný, 2. musí dbát na svou nepodjatost a musí se vyvarovat všem úkonům vzbuzujícím o tomto faktu pochybnost, 3. za výkon své funkce se zodpovídá výhradně vládě, 4. povinně předkládá zprávu o své činnosti za uplynulý kalendářní rok (k 31. březnu).

38

Viz Příloha č. 2-3, o jmenování finančního arbitra a jeho zástupce do funkcí Osobní sdělení zástupce finančního arbitra JUDr. Petra Scholze, Ph.D., Kancelář finančního arbitra, Praha. 5. 3. 2013 39

76

Výkon funkce a to, jak funkce finančního arbitra, tak funkce jeho zástupce je naprosto neslučitelný s výkonem funkce prezidenta, poslance, senátora PČR, člena NKÚ, člena bankovní rady ČNB, nebo soudce. Dále se neslučuje s jakoukoli jinou funkcí ve veřejné správě a rovněţ s funkcí v řídících, dozorčích a kontrolních orgánech podnikatelských subjektů. Jinak řečeno obě funkce, jsou zcela neslučitelné s jakoukoli výdělečnou činnosti, vyjma správy vlastního majetku, dále vědecké činnosti, pedagogické, publicistické, literární nebo umělecké. Tyto činnosti jsou povoleny, na základě přihlédnutí k jejich povaze, která by neměla mít vliv na výkon těchto funkcí a dokonce ani na nestrannost osob do funkcí jmenovaných. Výkon funkce finančního arbitra, nebo jeho zástupce končí v den, kdy: a) Uplynulo funkční období pro jmenování do těchto postů, b) nabyl právní moci rozsudek soudu, který osobu odsuzuje za úmyslný trestný čin (proti majetku, hospodářský trestný čin, nebo trestný čin spáchaný v souvislosti s financováním terorismu), c) bylo doručeno písemné prohlášení o tom, ţe se osoba vzdává výkonu funkce finančního arbitra, nebo zástupce finančního arbitra, d) finanční arbitr, nebo jeho zástupce byl prohlášen za mrtvého, nebo zemřel. Rovněţ má vláda právo arbitra z funkce odvolat, z důvodů nezpůsobilosti k výkonu funkce. Dalším důvodem pro jeho odvolání vládou můţe být porušení jeho povinností, které vyplývají ze zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi ve znění pozdějších předpisů.

5.4 Řízení před arbitrem Takovéto řízení je zahájeno na základě návrhu navrhovatele a jeho podání má stejné právní důsledky na promlčení, jako podání ţaloby u soudu, a to bez výjimky. Projednání takovéhoto návrhu ovšem nemusí být samozřejmosti, neboť spor nemusí náleţet do působnosti arbitra, nebo jiţ ve věci rozhodl soud anebo bylo zahájeno řízení v této věci před soudem, dále pokud spor byl jiţ rozhodnut v řízení před finančním arbitrem, nebo je-li ve věci pravomocně rozhodnuto na základě rozhodčího řízení, anebo bylo takovéto řízení zahájeno. Pak je takovýto návrh nepřípustný pro řízení před finančním arbitrem.

77

Náležitosti návrhu: Označení účastníků řízení před finančním arbitrem, doklad o neúspěšném vyzvání instituce k nápravě, přesné a srozumitelné vylíčení skutečností podstatných v daném případě, důkazní materiály anebo jejich označení, specifikace toho, čeho se navrhovatel domáhá, prohlášení o tom, ţe navrhovatel neučinil jakékoli soudní kroky v dané věci, tedy nepodal ţalobu a neprobíhá soudní řízení, dále ţe neuzavřel s danou institucí dohodou o mimosoudním vyrovnání a ţe si je vědom závaţnosti tohoto nálezu, plnou moc, pokud za něj někdo vystupuje, datum a podpis navrhovatele. Pro doplnění těchto bodů je důleţité podotknout, ţe jedná-li se o právnickou osobu, musí osoba, která za ní v této situaci návrh podává, připojit prohlášení o tom, ţe je za ni oprávněn v této věci vystupovat. Pokud je návrh nevyhovující, pak arbitr uvědomí navrhovatele o nedostatcích tohoto návrhu, navrhovatel má 15 denní lhůtu na jejich odstranění, ke které ho vyzve arbitr. Pokud se jedná o závaţnější nedostatky, můţe arbitr udělit výjimku a tuto lhůtu prodlouţit i opakovaně o dalších 15 dnů. Po podání takovéhoto návrhu, vyzve finanční arbitr instituci, aby se k této věci vyjádřila, a to opět se lhůtou 15 dnů, kterou můţe arbitr prodlouţit, ale pouze v odůvodněných případech.

5.4.1 Zásady řízení Arbitr je povinen rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, nestranně, spravedlivě a bez průtahů a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu s tímto zákonem a zvláštními předpisy.40 Finanční arbitr nejprve nařídí ústní jednání mezi stranami, a to buď z vlastní vůle, anebo na návrh jedné ze stran sporu. Ovšem arbitr během doby, mezi níţ se jednotlivé strany vyjadřují a scházejí, aktivně opatřuje další důkazní materiály a není vázán pouze návrhem

40

Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi ve znění pozdějších předpisů: paragraf 12, ods.1.

78

navrhovatele. Musí být v daných případech iniciativní. Při samotném rozhodování vychází objektivně ze stavu dané věci a nesmí být podjatý. Jakoţto u soudních řízení i zde mají účastníci sporu právo nahlíţet do spisu a právo na obdrţení kopií všech písemností zakládaných do daného spisu. V průběhu takového řízení před finančním arbitrem jsou strany povinny dodávat veškeré důkazy na podporu jejich tvrzení, včetně ústních vysvětlení a finanční arbitr můţe takovéto materiály vyţadovat. Povinnosti instituce během řízení před finančním arbitrem (musí splnit do 15 dnů): 1. Předkládat všechny poţadované materiály, 2. účastnit se jednání, 3. na poţádání finančního arbitra poskytovat vysvětlení a předkládat dokumentaci vztahující se k předmětu sporu, 4. instituce musí umoţnit přístup arbitrovi k elektronickým záznamům a spisům, týkajících se sporu. Arbitr můţe takovýmto šetřením pověřit i osoby, tedy zaměstnance Kanceláře finančního arbitra, tyto osoby musí být písemně pověřené a tímto pověřením se během šetření prokazují. Během řízení se finanční arbitr můţe obracet i na jiné instituce, které nejsou součástí daného sporu. Takto se můţe stát v případě, ţe je jejich vysvětlení podstatné pro průběh, nebo výsledek řízení. Instituce, která bude tímto způsobem poţádána o spolupráci, nemá nárok na náhradu nákladů spojených s plněním této jejich povinnosti.

5.4.2 Jednací jazyk Kritéria spojena s jazykem, ve kterém bude probíhat jednání před finančním arbitrem, jsou omezena na jazyk, ve kterém byla sepsána smlouva s institucí, se kterou je ve sporu, nebo na jazyk, který byl mezi těmito institucemi nejčastěji pouţíván během písemné komunikace.

79

5.4.3 Zastavení řízení Řízení před finančním arbitrem můţe být zastaveno na základě usnesení, které vydá sám arbitr. Takovýto úkon můţe vykonat na základě těchto skutečností. Pokud arbitr dodatečně zjistil, ţe je návrh pro toto jednání nepřípustný, ve chvíli, kdy navrhovatel neposkytl arbitrovi poţadovanou součinnost, načeţ byl i arbitrem upozorněn, nebo pokud navrhovatel vzal svůj návrh zpět.

5.4.4 Nález Arbitr na návrh navrhovatele v daném sporu rozhodne nálezem, takovýto nález musí vydat do 30 dnů ode dne zahájení řízení. „Arbitr rozhoduje ve věci samé bez zbytečného odkladu nálezem. Arbitr rozhodne ve věci do 30 dnů ode dne zahájení řízení; ve zvlášť sloţitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani této lhůtě, můţe ji arbitr přiměřeně prodlouţit. Lhůta se staví po dobu, kdy běţí lhůta podle § 10 odst. 4, § 11 a § 12 odst. 6.“41 Nález je vyhotoven písemně, na základě vyřešení sporu, tento nález je doručen písemně všem účastníkům řízení, a to bez zbytečných odkladů. Návrh obsahuje ze zákona výrok, odůvodnění výroku a poučení o námitkách. Ve zvláštních případech, kdy finanční arbitr rozhoduje dle procesně právních norem, tedy podle Zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů, můţe arbitr rozhodnout nejen nálezem, ale i rozhodnutím, nebo usnesením. Coţ je dále upraveno v § 70 občanského soudního řádu. Rozhodnutí ve formě nálezu lze napadnout ţalobou u soudu, tato moţnost je upravena v Zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, konkrétně v jeho V. části, §244 – 250t.

5.4.5 Námitky Kaţdá ze stran řízení má právo podat námitku vůči nálezu finančního arbitra, takováto námitka musí být podána nejpozději do 15 dnů ode dne doručení písemného nálezu. Zároveň

41

Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů. § 15 (1).

80

se strany mohou i tohoto práva vzdát. Ovšem námitka, která je ve lhůtě doručena má na nález odkladný účinek. Po doručení námitky je arbitr povinen do 30 dnů svůj nález buď potvrdit, nebo změnit. Opět se tato lhůta můţe úměrně prodlouţit, ve sloţitých případech. Arbitr následně vydává rozhodnutí o námitkách, které neprodleně písemně doručuje účastníkům. Toto rozhodnutí o námitkách je konečné.

5.4.6 Právní moc a vykonatelnost nálezu Nález, který je doručený stranám sporu a není jiţ napadnutelný námitkami, je v právní moci. Rovněţ je soudně vykonatelný podle občanského soudního řádu, ovšem aţ po uplynutí lhůty k plnění. Pokud tato lhůta není stanovena, pak je vykonatelný neprodleně. V nálezu, jímţ arbitr vyhovuje, byť i jen zčásti, návrhu navrhovatele, uloţí současně instituci povinnost zaplatit sankci ve výši 10 % z částky, kterou je instituce podle nálezu povinna zaplatit navrhovateli, nejméně však 15 000 Kč. Zaplacení 15 000 Kč uloţí i v případech, kdy předmětem sporu není peněţitá částka. Sankce je příjem státního rozpočtu.42 Ostatní, nebo také běţné náklady řízení nese kaţdá strana sama, s výjimkou nákladů na tlumočení, které nese instituce. Samozřejmě se nejedná o horentní částky, neboť samotné řízení zpoplatněno není.

5.5 Informační povinnost instituce Podle novely zákona č 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi ve znění pozdějších předpisů je kaţdá instituce povinná sdělit finančnímu arbitrovi ke dni, od kterého je oprávněna vykonávat svou činnost, podat veškeré informace o sobě a hlásit kaţdou případnou změnu v těchto údajích neprodleně. Arbitr takovéto instituce eviduje ve speciálním seznamu. Informace se týkají obchodní firmy, sídla společnosti, údaje o kontaktní osobě pro styk s arbitrem. V této souvislosti je třeba uvést její jméno, příjmení, adresu, funkci v instituci, telefon a e-mail, stejné informace instituce uvede i o zástupci této osoby. Pro tuto povinnost je k dispozici jiţ předepsaný formulář, ve kterém jsou uvedeny všechny potřebné informace, tento formulář v rámci o informační povinnosti uveřejňuje finanční arbitr, a to i na webových stránkách. 42

Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi ve znění pozdějších předpisů: paragraf 17a.

81

Jakékoli změny v uváděných údajích musí instituce uvádět okamţitě poté, co nastanou, a písemně o nich informovat arbitra. Arbitr nadále vede seznam těchto institucí.

5.5.1 Mezinárodní spolupráce Na základě vzájemnosti je finanční arbitr povinen spolupracovat se všemi organy v ostatních státech, které jsou členy Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru a se samotnými orgány těchto uskupení. „Finanční arbitr je členem evropské sítě institucí zaměřených na mimosoudní řešení sporů na finančním trhu FIN-NET. Tato síť vznikla z iniciativy Evropské komise v roce 2001. Jejím posláním je zejména sdílet poznatky z kaţdodenní rozhodovací praxe a pomáhat při řešení přeshraničních stíţností. Spotřebitel, jehoţ stíţnost směřuje vůči poskytovateli finančních sluţeb z jiného členského státu, má moţnost vyuţít sluţeb FIN-NET následujícím způsobem: s vyuţitím seznamu členů (otevře nové okno) na internetových stránkách FIN-NET sám určit, která instituce je příslušná pro řešení jeho sporu/stíţnosti, a podat u této instituce návrh na zahájení řízení/stíţnost; kontaktovat instituci pověřenou mimosoudním řešením sporů na finančním trhu v místě pobytu spotřebitele s ţádostí o pomoc při určení kompetentní instituce v zahraničí podat návrh na zahájení řízení nebo stíţnost přímo prostřednictvím své domovské instituce pro mimosoudní řešení sporů, která tento návrh/stíţnost dále postoupí příslušné institucí v zahraničí.“43 FIN-NET je orgán působící při Evropské komisi, který sdruţuje arbitry (ombudsmany) všech členských zemí. Tato organizace pořádá pravidelná jednání dvakrát ročně, první bývá na jaře a je pravidelně v Bruselu. To druhé je vţdy v jedné z členských zemí, která se pro tyto účely stává zemí hostitelskou. Je třeba zmínit, ţe hostitelskou zemí byla jiţ dvakrát Česká republika, tedy konkrétně hlavní město Praha. V rámci této spolupráce arbitr musí uveřejňovat vhodným způsobem i seznamy institucí. Toto uveřejnění probíhá v rámci informací o orgánech ADR.

43

Finanční arbitr: Projekty a spolupráce. In: Finanční arbitr [online]. [cit. 2013-03-07]. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/cs/financni-arbitr/projekty-a-spoluprace.html

82

„JUDr. Petr Scholz, Ph.D. se stal členem Mezinárodního systému finančních ombudsmanů – INFSOS. Ve funkci tak nahradil Dr. Ing. Františka Klufu, který abdikoval na funkci 16. září 2011. INFSOS - prestiţní celosvětová sít finančních ombudsmanů (International Network of Financial Services Ombudsman Schemes http://www.networkfso.org/Aboutthenetwork.html). Tato síť byla zaloţena v roce 2007 a sdruţuje instituce a orgány zřízené za účelem mimosoudního řešení sporů na finančním trhu v různých zemích světa. Posláním sítě je především výměna informací a zkušeností z oblasti způsobů mimosoudního řešení sporů v různých státech světa, ochrany spotřebitele, informačních technologií, přeshraniční spolupráce, školení a trvalého vzdělávání, rozvojových příleţitostí a tvorby etických kodexů.“44

5.5.2 Informační povinnost arbitra Jednou ze základních informačních povinností finančního arbitra je vydávání výroční zprávy, tato je vydávána v pravidelných intervalech, vţdy za uplynulý kalendářní rok, k 30. červnu následujícího roku. V této zprávě jsou uvedeny informace o hospodaření finančního arbitra a o všech případech, které byly projednány, s vypuštěním osobních údajů navrhovatelů. Dále arbitr informuje orgány tvořící dohled nad institucemi o nedostatcích zjištěných během řešení sporů. Velmi důleţitým segmentem informační povinnosti finančního arbitra je i poskytování pomoci navrhovatelům při sestavování jejich návrhů a při zahajování takového procesu. Zároveň jim pomáhá s podáním návrhu a během řízení jako takového. O postupu, jak se dostat k této pomoci a o tom, jak mají navrhovatelé postupovat, arbitr informuje veřejnost. Je nutné zveřejňovat také informace pro širokou veřejnost, proto arbitr zveřejňuje své postupy a postoje, také jednotlivé projednávané kauzy bez uvedení osobních údajů. S informační povinností souvisí i arbitrova povinnost mlčenlivosti, která ukládá samotnému arbitrovi, jeho zástupci a pověřeným osobám tuto povinnost. Musí zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděli při výkonu své činnosti. Této povinnosti můţe své podřízené zprostit pouze arbitr a arbitra samotného pak pouze vláda.

44

JUDr. Petr Scholz, Ph.D. se stal členem INFSOS. In: Finanční arbitr: Kancelář finančního arbitra [online]. 26. 10. 2011. [cit. 2013-03-07]. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/cs/aktuality/judr-petr-scholz-phd-se-stal-cleneminfsos-219.html

83

5.5.3 Pokuty Pokud instituce nesplní povinnosti jí uloţené, má finanční arbitr právo uloţit této instituci pokutu do maximální výše 1 000 000 Kč, a to dokonce i opakovaně, pokud toto porušení povinnosti trvá a není odstraněno. Rozhodnutí o tomto uloţení pokuty lze zahájit do jednoho roku od nesplnění povinnosti ovšem maximálně do dvou let. Toto řízení o uloţení pokuty můţe být zahájeno pouze doručením rozhodnutí finančního arbitra o uloţení pokuty instituci. Proti tomuto rozhodnutí je moţné podat námitku, ta musí být doručena do Kanceláře finančního arbitra nejpozději do 15 dnů ode dne obdrţení písemného rozhodnutí o udělení pokuty. Takto podaná námitka má odkladný účinek. O těchto námitkách musí arbitr rozhodnout nejpozději do 30 dnů ode dne jejich doručení, tato lhůta můţe být prodlouţena na základě sloţitosti případu o dalších 30 dnů a nebo bude dále přiměřeně prodlouţena finančním arbitrem. Rozhodnutí o uloţení pokuty a rozhodnutí arbitra o námitkách je doručováno písemně do vlastních rukou účastníků. Rozhodnutí, proti němuţ nelze podat jiţ ţádná námitka, je v právní moci. Takováto pokuta je příjmem státního rozpočtu.

5.6 Nejdůležitější právní předpisy Činnost finančního arbitra je upravena mnoha zákony, ve kterých je o jeho činnosti jen zmínka, ale také hlavními zákony, které se zabývají výlučně jeho činnosti. Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování ve znění pozdějších předpisu; Zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů; Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů;

84

Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů. Toto jsou pouze ty nejvýznamnější právní předpisy, existuje však mnoho dalších, které se funkce této organizace dotýkají jen okrajově, a jejich výčet by byl velmi obsáhlý.45

45

V této kapitole jsem vycházela ze Zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi ve znění pozdějších předpisů

85

6 Projekt „Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů“ Jedná se o projekt na popud Evropské unie, který se zabývá řešením sporů, vzniklých mezi podnikateli a spotřebiteli. Klasickým spotřebitelským sporem je např. spor o uznání reklamace vad zboţí koupeného v obchodě, nebo odstoupení od smlouvy atd. Tento projekt začal fungovat k 1. dubnu 2008, za jeho přípravou stálo Ministerstvo průmyslu a obchodu, Hospodářská komora, spotřebitelská sdruţení, Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, Agrární komora, Asociace mediátorů, Ministerstvo financí a Ministerstvo spravedlnosti. Cílem projektu bylo nastavení účinného a rychlého systému pro řešení spotřebitelských sporů alternativní cestou. Od 1. dubna 2008 probíhala pilotní fáze, která běţela dva roky. Tato pilotní fáze byla následně vyhodnocena a její poznatky pouţity ve zlepšování kvality tohoto projektu. V současné době je jiţ tento projekt pozastaven, a to od června roku 2012, neboť pro Hospodářskou komoru se tento projekt stal po finanční stránce neúnosný. Proto bylo vypsáno výběrové řízení na správu a zlepšení tohoto projektu. V prvním kole se nikdo nepřihlásil a ve druhém se zúčastnili tři nevyhovující kandidáti. Výhledově se čeká na novou směrnici týkající se tohoto projektu, kterou by měla vydat Evropská unie. Předpokládá se, ţe by měla být vydána v říjnu 2012. Do té doby je projekt zcela nefunkční. Nicméně i tento projekt stojí za zmínku.46 Tento systém mimosoudního řešení spotřebitelských sporů stojí na třech základních institutech: a) Poskytování kvalifikovaných informací a doporučení (pracovníci na kontaktních místech podají stranám sporu rady na vhodný postup v jeho řešení, pokud nedojde k jeho vyřešení v této fázi, ten samý pracovník spor postoupí mediaci nebo rozhodčímu řízení). b) Mediace (druhým krokem pro řešení takovéhoto sporu je mediace, která napomáhá dohodě stran za přítomnosti zprostředkovatele).

46

Informace z informačního centra Ministerstva průmyslu a obchodu

86

c) Rozhodčí řízení (dalším způsobem řešení takovéhoto sporu je rozhodčí řízení, kde je vydán závazný rozhodčí nález). Vše je postaveno na vzájemné dobrovolnosti a chuti stran spor touto cestou vyřešit.

6.1 Výhody systému Cílem celého projektu je levné, efektivní a rychlé řešení spotřebitelských sporů. Výsledkem, kterého chce tento projekt dosáhnout, je dohoda, a to ať za pomoci kvalifikovaných pracovníků, nebo mediace či rozhodčího řízení. Mezi nesporné výhody systému patří nenákladná mediace. Veškeré náklady totiţ platí Ministerstvo průmyslu a obchodu. V případě rozhodčího řízení pak strana podávající návrh platí poplatek ve výši 3% z hodnoty předmětu sporu, minimálně však 800Kč. A co se týče odměny rozhodce, pak je hrazena opět Ministerstvem průmyslu a obchodu. Výhody z tohoto principu řešení sporů mohou být i pro samotné podnikatele, a to zejména v tom, ţe účast je dobrovolná, a tak se podnikatel můţe zviditelnit a zároveň apelovat na své dobré jméno a pověst, které posilují pozici na trhu.

6.2 Podpora Na podporu celého tohoto systému bylo zřízeno 6 kontaktních míst HK ČR v rámci celé České republiky. Původně se jednalo o 21 míst, ovšem po skončení dvouleté pilotní fáze byla tato místa eliminována. Na těchto místech je poskytována kvalifikovaná pomoc vyškolenými pracovníky, kteří se snaţí o vyřešení sporu co nejdříve. V této fázi končí cca třetina případů, které zde jsou vyřešeny. Dle informací HK ČR je průměrná délka trvání sporu od jeho započetí po jeho zdárné dokončení 60 – 90 dnů.

6.3 Závěr této kapitoly Vzhledem k těmto zdárným výsledkům a k celkové snaze o podporu ADR a její zpřístupnění široké veřejnosti za podpory kontaktních míst doufejme, ţe Evropská směrnice bude vydána a projekt mohl znovu začít fungovat.

87

Za těchto okolností bych doporučila pro projekt vyčlenit samostatnou rozpočtovou sloţku, která by napomohla v jejím samostatném a nezávislém fungování.

88

Závěr Mimosoudní řešení sporů je českým právním řádem připouštěno a zahrnuje celou jeho škálu metod. Strany mohou řešit svůj spor bez jakékoli asistence třetí strany. V tomto případě se jedná o spory vzniklé ze společného jmění manţelů, dědického řízení, spoluvlastnictví, rodinně právních vztahů, závazkového práva a mnoha dalších. Pokud se jedná o sloţitější spory, pak česká legislativa umoţňuje vyuţít k tomuto třetí osobu, která jim asistuje ke smíru či vyrovnání. Všem těmto dohodám je dávána přednost před řešením sporu před obecnými soudy. Speciální právní předpisy upravují v celé škále rozhodčí řízení a činnost finančního arbitra. Pro oblast mediace jsou speciální právní předpisy pouze na jednu část týkající se trestního práva, coţ ovšem nezahrnuje celou škálu působnosti této metody. Navzdory široké škále legislativních úprav jednotlivých metod ADR, ať uţ jsou menší či větší a rostoucí význam a úspěšnost těchto metod v zahraničí, není u nás tato moţnost téměř vyuţívána. Je to z mnoha důvodů. Ať uţ se jedná o neexistenci právního vědomí o ADR, nezájmu našeho právního prostředí k podpoře těchto metod, nebo absencí diskusí na toto téma. K rozvoji a dostání se do povědomí veřejnosti můţe přispět i upřesnění legislativního rámce ADR, nebo projekt Mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, který by, tedy při jeho opětovném spuštění, mohl právě pomoci k tomu, aby se společnosti i jedinci začali o tuto moţnost více zajímat a začali ji pouţívat při běţných sporech. Velmi prospěšné k rozšíření tohoto povědomí o ADR by mohlo být i upravení povinností advokátů o této moţnosti informovat, jak bylo úspěšně zavedeno v USA. Jistou měrou by v tomto mohlo přispět i neustálé rozšiřování mezinárodních firem na území České republiky, pokud by jejich spory byly řešeny touto cestou. Určitě by nebyly od věci ani odborné semináře a kampaně, které by rozšířily povědomí o této moţnosti. Podstatný vliv má i naše legislativní úprava, která by všeobecně mohla učinit takové kroky, které by z jednotlivých metod ADR udělaly nepostradatelné prvky, které by byly vnímány jako nezastupitelné a v právní praxi i uţitečné. Soudní orgány by do této škály aktivit na podporu ADR měly být také zapojeny. Měly by sporné strany upozornit na moţnost mimosoudního řešení sporů, ba dokonce je k jejímu pouţití nabádat. Měly by navrhovat tuto alternativu jako výhodnou pro všechny strany a hlavně jako přínos pro strany sporu.

89

Dalším faktem je, ţe osoby, které v současné době vykonávají funkce rozhodců a mediátorů, nemají patřičné vzdělání. Proto je třeba se na něj zaměřit a zaměřit se i na vzdělávání těchto osob v oblasti vedení, řízení a rozhodování sporu. Jelikoţ během těchto metod dochází ke styku zprostředkovatele, rozhodce a dalších s jednotlivými spornými stranami a tato osobní setkání mnohdy mají větší vypovídající charakter, je třeba, aby tyto osoby vedoucí daný spor měly patřičné dovednosti i v oblastech psychologie, rétoriky, vedení sporu a přístupu ke stranám. Velmi dobrým prostředkem státní moci v této souvislosti by mohlo být zavedení licenčního systému, který by kontroloval odbornou kvalifikovanost osob vedoucí spory v rámci ADR. Ač v současné době v zahraničí probíhá obrovský rozvoj řešení sporů pomocí ADR on-line cestou, u nás je tato myšlenka zatím v nedohlednu. Pro mnoho IT společností, dokonce i jiných, které nemají s IT co dočinění, je tato moţnost obrovskou výhodou, která jim uspoří čas, peníze, ale zároveň pomůţe vyřešit spor. I kdyţ je u nás mimosoudní řešení sporů ještě „v plenkách“, tlak zvenčí a zejména pak z Evropského společenství nás donutí, abychom jej přijali jako kaţdodenní součást našich ţivotů. Proto bude nezbytné upravit i legislativní rámec a zpřístupnit celou problematiku celé široké veřejnosti. Česká republika byla například oproti USA vţdy o krok pozadu, proto právě i rozšíření mimosoudního řešeni sporů bude u nás během na dlouhou trať. Bez jakých koly pochybností můţeme jiţ nyní vidět vzrůstající tendenci v počtu řešených sporů těmito instituty. Dle mého názoru bychom měli doufat, ţe tyto tendence budou pokračovat a ţe ADR u nás brzy bude zaběhnutou praxí. To i ke stávající krizi, která zapříčiňuje to, ţe subjekty, které jsou ve sporu, nemají dostatek prostředků tento spor řešit, nebo si dokonce zaplatit advokáta. Proto i advokáti ztrácí na významu a jejich klienti jim buď vůbec nezaplatí, anebo se raději obhajují sami.

90

Seznam použité literatury Monografie 1.

2. 3. 4. 5. 6.

7.

8. 9.

BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, cviii, s. 1277-2190 s. ÚZ. ISBN 978-80-7400-096-6. Fischer, R. - Ury, W. - Patton, B. Getting to yes. Negotiatig agreement without giving in. New York : Penguin Books, 1991 FOREJT, Alois. Řešení sporů v rozhodčím řízení. Vyd. 1. Praha: Prospektrum, 1995, 175 s. ISBN 80-717-5028-X. KALABIS, Z. Základy bankovnictví. Bankovní obchody, služby, operace a rizika. 1. vyd. Brno: BizBooks, 2012. 141 - 144 s. ISBN 978-80-265-0001-8. LISSE, L. a kol.: Euronovela zákona o rozhodčím řízení s judikaturou, Praha: Ústav práva a právní vědy, o.p.s. 2012, 504 s. ISBN 978-80-905247-0-5. RABAN, Přemysl. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2004, xx, 745 s. Beckova edice právní instituty. ISBN 80-717-9873-8. RABAN, Přemysl. Bankovnictví: Platební styk ; Finanční arbitr ; Praní špinavých peněz ; Stavební spoření : podle stavu k .. Vyd. 1. Ostrava: Sagit, 2003-, sv. ÚZ. ISBN 978-80-7208-870-6. SCHOLZ, Petr. Zákon o finančním arbitrovi: komentář. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2009, xx, 110 s. Beckovy texty zákonů s komentářem. ISBN 978-807-4000-911. STAVINOHOVÁ, Jaruška. Civilní proces a organizace soudnictví. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 2003, 660 s. ISBN 80-210-3271-5.

Periodika 1. BĚLOHLÁVEK, A. Arbitrabilita sporů. Právní zpravodaj, 2003, březen, s. 6. 2. BĚLOHLÁVEK, A. – KALLA, P. Nové směry v rozhodčím řízení a při řešení sporů z mezinárodního obchodního styku. Právní rádce, 2004, č. 2, s. 4. 3. BĚLOHLÁVEK, A. - PEZL, T. Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a ústavního pořádku České republiky a dalších zemí. Právní rozhledy, 2004, č. 7, s. 256 4. BĚLOHLÁVEK, A. Vznik rozhodčí smlouvy a oprávnění rozhodců. Právní zpravodaj, 2005, červenec, s. 11. 5. BUBNÍK, G. Závazné formy rozhodování sporu: rozhodčí řízení ve srovnání se soudním sporem. EMP, 1998, č. 1-2, s. 59. 6. HEJDA, J. Alternativní řešení sporů. Právní rádce, 2005, č. 4, s. 4. 7. JÍLKOVÁ, R. Alternativní způsoby řešení sporů. Proč mediace? Bulletin advokacie, 2002, č. 10, s. 69. 91

8. KLEIN, B. Rozhodčí řízení v České republice. Evropské mezinárodní právo, 1998, č. 1-2, s. 7. 9. MOTHEJZÍKOVÁ, J. Úloha národních soudů – podpora nebo dohled? Evropské mezinárodní právo, 1998, č. 1-2, s. 43. 10. RABAN, P. K odpovědnosti rozhodce a rozhodčího soudu. Bulletin advokacie, 2003, č. 1, s. 25. 11. RABAN, P. Soukromé rozhodčí soudy a stanné rozhodčí řízení. Právní rádce, 2005, č. 11, s. 4. 12. RŮŢIČKA, K. Odvolání v rozhodčím řízení? Právní praxe v podnikání, 2000, č. 4, s.11. 13. RŮŢIČKA, K. Osoba rozhodce v rozhodčím řízení. Právní rádce, 1998, č. 8, s. 5. 14. RŮŢIČKA, K. K některým otázkám institucionálního rozhodčího řízení v mezinárodním obchodním styku. Právní praxe v podnikání, 1997, č. 9, s. 14. 15. RŮŢIČKA, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003, č. 5, s. 32. 16. STŘELEC, K. K možnosti uznání a výkonu zrušeného cizího rozhodčího nálezu. Bulletin advokacie, 2004, č. 3, s. 34. 17. TUCKER, A. Arbitráž a alternativní řešení sporů. Evropské mezinárodní právo,1998, č. 1-2, s. 20. 18. VAN LEYNSEELE, P. A KOLEKTIV. Mediace jako doplněk (či alternativa?) soudního procesu. Bulletin advokacie, 2002, č. 8, s. 30. 19. ZOULÍK, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 28. Zákony a nařízení 1) Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčího nálezu ve znění pozdějších předpisů 2) Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů 3) Zákon č. 328/1996 Sb., o ochraně spotřebitele ve znění pozdějších předpisů 4) Zákon č 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou na výrobku ve znění pozdějších předpisů 5) Zákon č. 40/1964., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů 6) Zákon č. 99/1963., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů 7) Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů 8) Zákon č. 257/200 Sb., o Probační a mediační sluţbě ve znění pozdějších předpisů 9) Zákon č.229/2002 Sb., o finančním arbitrovi ve znění pozdějších předpisů 10) Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci ve znění pozdějších předpisů 11) Vládní nařízení č. 52/1933 Sb., o Ústředním smírčím orgánu a Poradním sboru ve věcech peněţních 12) Vládní nařízení č. 30/1928 Sb., kterými se stanoví korporace a orgány povolané pro smírčí řízení ve věcech nekalé soutěţe a vydávají předpisy o řízení před nimi

92

Internetové články 1. Ministerstvo průmyslu a obchodu. ODBOR 05300. Ministerstvo průmyslu a

2. 3. 4. 5. 6. 7.

8. 9. 10.

11.

12.

13. 14.

15.

obchodu [online]. [cit. 2013-01-28]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument91269.html Kancelář finančního arbitra. [online]. [cit. 2013-01-28]. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/cs/financni-arbitr/poslani-a-ukoly-fa.html Asociace mediátorů ČR: Co je to mediace. ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČR. [online]. [cit. 2013-01-28]. Dostupné z: http://www.amcr.cz/co-je-to-mediace/ Rozhodčí soud. [online]. [cit. 2013-01-28]. Dostupné z: http://www.soud.cz/orozhodcim-soudu Businessinfo: Mimosoudní řešení sporů. [online]. [cit. 2013-01-28]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/mimosoudni-reseni-sporu-opu-4628.html Finanční arbitr: Projekty a spolupráce. In: Finanční arbitr [online]. [cit. 2013-03-07]. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/cs/financni-arbitr/projekty-a-spoluprace.html JUDr. Petr Scholz, Ph.D. se stal členem INFSOS. In: Finanční arbitr: Kancelář finančního arbitra [online]. 26. 10. 2011. [cit. 2013-03-07]. Dostupné z: http://www.finarbitr.cz/cs/aktuality/judr-petr-scholz-phd-se-stal-clenem-infsos219.html Česká advokátní komora: Seznam mediátorů. Česká advokátní komora [online]. [cit. 2013-03-07]. Dostupné z: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=8402 Asociace mediátorů České republiky: Mediace. [online]. [cit. 2013-03-07]. Dostupné z: http://www.amcr.cz/mediatori/ Vláda: Dokumenty vlády. Vláda České republiky: Usnesení [online]. [cit. 2013-0307]. Dostupné z: http://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/web/cs?Open&2011&11-16 Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. In: . Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů: Informace o výsledcích Projektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů [online]. 2010, 14.10.2010 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument79754.html Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů (ADR). In: Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů (ADR) [online]. 2009, 8.1.2010 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/mimosoudni-reseni-spotrebitel-sporu-adr2413.html Asociace mediátorů České republiky: O asociaci. In: [online]. 2012 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://www.amcr.cz/o-asociaci/ O Rozhodčím soudu. In: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://www.soud.cz/o-rozhodcim-soudu Mimosoudní řešení sporů. In: BussinessInfo.cz: Oficiální portál pro podnikání a export[online]. 2013 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/mimosoudni-reseni-sporu-opu-4628.html#b1

93

16. SEZNAM MEDIÁTORŮ - ADVOKÁTŮ AKREDITOVANÝCH U ČAK. In: Česká

advokátní komora [online]. 2012 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=8402

94

Seznam použitých zkratek ADR

Alternative Dispute Resoloution (Mimosoudní řešení sporů)

ČNB

Česká národní banka

IT

Informační technologie

HK ČR

Hospodářská komora České republiky

ČR

Česká republika

OSN

Organizace společnosti národů

UNCITRAL Komise OSN pro mezinárodní obchodní právo USD

United states dolar (Americký dolar – platidlo v USA)

USA

United States of America (Spojené státy americké)

ICDR

International Centre for Dispute Resolution (Mezinárodní centrum pro mimosoudní řešení)

AAA

American Arbitration Association (Americká asociace pro arbitráţ)

ICC

International Chamber of Commerce (Mezinárodní obchodní komora v Paříţi)

OECD

Organization for Economic Cooperation Development (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj)

WTO

World Trade Organization (Světová obchodní organizace)

EU

Evropská unie

G20

skupina největších ekonomik světa

NKÚ

Nejvyšší kontrolní úřad

TRW

Americká společnost

ZRŘ

Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčího řízení, ve znění pozdějších předpisů

IAL SE

Institute of Arbitration Law (Organizace pro arbitráţní právo)

PČR

Parlament České republiky

FIN-NET

Network for settling cross-border financial disputes out of Court (síť pro řešení příhraničních finančních sporů bez soudů)

95

INTSOS

Mezinárodní systém finančních ombudsmanů

Seznam příloh 1. Seznam mediátorů – advokátů akreditovaných u ČAK 2. Usnesení vlády České republiky ze dne 20. prosince 2012 č. 965 o jmenování zástupce finančního arbitra 3. Usnesení vlády České republiky ze dne 16. listopadu 2011č. 849 o jmenování finančního arbitra a o určení výše jeho platu 4. Seznam mediátorů pro Projekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů 5. Seznam kontaktních míst ADR v ČR 6. Charakteristika a odlišnost mimosoudního řešení sporů od soudního řešení sporů

96

Přílohy Příloha č. 1 Seznam mediátorů – advokátů akreditovaných u ČAK Jméno

Město

Tel. číslo

E-mail

Broţová Štěpánka, Mgr.

Beroun

311 621 255

[email protected]

Březovják Michal, Mgr., Bc.

Zlín

573 776 214

[email protected]

Bříza Petr, JUDr., LL.M.

Praha

732 453 925

[email protected]

Danihelka Jan, Mgr., Ing.

Praha

605 236 937

[email protected]

Dobešová Marcela, JUDr.

Boskovice

516 410 944

[email protected]

Dohnalová Radka, Mgr.

Tábor

604 310 187

[email protected]

Doleţalová Martina, JUDr.

Praha

221 729 031

[email protected]

Ferdusová Iveta, JUDr.

Brno

541 238 181

[email protected]

Fuchsová Michaela, Mgr.

Praha

602 221 543

[email protected]

Gertner Lucie, Dr. Iur., LL.M.

Praha

251 613 533

[email protected]

Hartman Leona, Mgr.

Brno

549 213 434

[email protected]

Holub Štěpán, Mgr.

Praha

224 914 050

[email protected]

Honzík Petr, Mgr.

Praha

283 852 288

[email protected]

Hrbková Klára, Mgr.

Praha

222 521 094

[email protected]

Chandrycká Věra, JUDr.

Praha

222 724 511

[email protected]

Jakešová Petra, JUDr., Ph.D.

Olomouc

585 751 678

[email protected]

Junek David, Mgr.

Praha

777 182 829

[email protected]

Kačerová Martina, JUDr., Ing.

Praha

605 218 197

[email protected]

Kašpárková Jana, JUDr.

Olomouc

585 207 080

[email protected]

Kincl Petr, Mgr.

Praha

724 812 130

[email protected]

Kociánová Lucie, JUDr., Ph.D.

Praha

257 533 359

[email protected]

Korpasová Kateřina, Mgr.

Liberec

777 781 326

[email protected]

Kovářová Daniela, JUDr.

Praha

224 267 396

[email protected]

Kubíčková Alice, Mgr., LL.M.

Praha

224 240 760

[email protected]

Línková Šárka, JUDr.

Pardubice

466 030 965

[email protected]

Maralíková Šárka, Mgr.

Frýdek - Místek

558 431 291

[email protected]

Marešová Marcela, JUDr., MBA

Praha

224 242 969

[email protected]

Márová Anna, JUDr., LL.M.

Praha

603 415 258

[email protected]

Mesthene Hana, JUDr.

Praha

224 263 070

[email protected]

Mokrý Antonín, JUDr.

Praha

221 146 130

[email protected]

Mrázek Petr, JUDr.

Praha

261 198 160

[email protected]

Novák Jiří, JUDr.

Přerov

581 216 041

[email protected]

Novotný Petr, JUDr.

Praha

224 313 298

[email protected]

Orbesová Bronislava, JUDr.

Zlín

577 213 319

[email protected]

1

Jméno

Město

Tel. číslo

E-mail

Pánková Lenka, Mgr.

Jihlava

567 311 943

[email protected]

Pásková Jitka, JUDr.

Brno

603 572 332

[email protected]

Pechanec Pavel, JUDr. Ph.D.

Luhačovice

577 131 073

[email protected]

Pešek Martin, Mgr.

Šumperk

583 215 809

[email protected]

Plášilová Pavla, JUDr.

Brno

542 213 571

[email protected]

Rajdlová Veronika, Mgr.

Praha

271 752 469

[email protected]

Rampasová Alena, Mgr.

Praha

777 594 233

[email protected]

Rejman Daniel, Mgr.

Praha

222 233 317

[email protected]

Ropková Eva, JUDr., LL.M.

Choceň

774 906 019

[email protected]

Sedláček Dušan, Mgr.

Praha

224 895 950

[email protected]

Ščasná Petra, JUDr.

Praha

777 147 296

[email protected]

Šenarová Daniela, Mgr.

Praha

603 703 129

[email protected]

Škutová Markéta, Mgr, MUDr.

Kladno

312 249 004

[email protected]

Štandera Jan, Mgr.

Praha

777 014 560

[email protected]

Švajcrová Kateřina, Mgr.

Praha

608 882 003

[email protected]

Tajchnerová Ilona, JUDr.

Ústí nad Labem

475 210 383

[email protected]

Tomaierová Klára, JUDr.

Praha

224 217 777

[email protected]

Ulovec Libor, Mgr.

Praha

724 101 296

[email protected]

Vidovičová Lenka, JUDr.

Olomouc

585 208 801

[email protected]

Vítů Ţaneta, Mgr.

Břeclav

519 332 190

[email protected]

Vilímková Gabriela, JUDr.

Hradec Králové

495 409 022

[email protected]

Vons Janulková Petra, JUDr.

Olomouc

608 822 357

[email protected]

Zázvorková Jana, JUDr.

Praha

602 264 000

[email protected]

Zemanová Vladana, JUDr.

Praha

241 440 427

[email protected]

Zvolský Jaroslav, JUDr.

Praha

241 431 297

[email protected]

Ţídková Lenka, JUDr.

Praha

224 236 839

[email protected]

Zdroj: SEZNAM MEDIÁTORŮ - ADVOKÁTŮ AKREDITOVANÝCH U ČAK. In: Česká advokátní komora [online]. 2012 [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=8402

2

Příloha č. 2 Usnesení vlády České republiky ze dne 20. prosince 2012 č. 965 o jmenování zástupce finančního arbitra

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 20. prosince 2012 č. 965

o jmenování zástupce finančního arbitra

Vláda I. jmenuje souladu s ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, s účinností ode dne 7. března 2013 pana Mgr. Lukáše Vacka, zástupcem finančního arbitra;

II. vyjadřuje poděkování panu JUDr. Petru Scholzovi, Ph.D., za jeho působení ve funkci zástupce finančního arbitra.

Provede: 1

předseda vlády Předseda vlády RNDr. Petr Nečas, v. r. Zdroj: Vláda: Dokumenty vlády. Vláda České republiky: Usnesení [online]. [cit. 2013-03-07]. Dostupné z: http://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/web/cs?Open&2011&11-1

2

Příloha č.3 Usnesení vlády České republiky ze dne 16. listopadu 2011č. 849 o jmenování finančního arbitra a o určení výše jeho platu

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 16. listopadu 2011 č. 849

o jmenování finančního arbitra a o určení výše jeho platu

Vláda

I. jmenuje s účinností od 16. listopadu 2011 v souladu s ustanovením § 4 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, Mgr. Moniku Strejcovou, finančním arbitrem, a to na dobu pěti let;

II. určuje v souladu s ustanoveními § 122 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a § 1a odst. 4 zákona č. 180/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových

1

poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů, plat finančnímu arbitrovi takto:

1. platový tarif podle § 5 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů, podle příslušné platné stupnice platových tarifů pro 15. platovou třídu a 8. platový stupeň,

2. příplatek za vedení podle § 124 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši 50% z platového tarifu nejvyššího platového stupně v 15. platové třídě,

3. osobní příplatek podle § 131 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši 100% platového tarifu nejvyššího platového stupně v 15. platové třídě.

Provede: předseda vlády

Předseda vlády RNDr. Petr Nečas, v. r.

Zdroj: Vláda: Dokumenty vlády. Vláda České republiky: Usnesení [online]. [cit. 2013-03-07]. Dostupné z: http://kormoran.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/web/cs?Open&2011&11-16

2

Příloha č. 4 Seznam mediátorů pro Projekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů Seznam mediátorů pro Projekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů (aktualizace k 30. 4. 2012) Příjmení a jméno 1

2

Mgr. Bláha Zdeněk JUDr. Capoušková Eva

Kontakty

Místo působení

[email protected]

Brno

606 812 359

Jihomoravský kraj

[email protected] Praha 603 360 191

3

Ing. Desbrosseová Ludmila

[email protected] Praha, Královehradecký kraj 603 176 796

4

PhDr. Hájek Miroslav

[email protected] 602 818 743

5

6

PhDr. Hejný Jiří

PhDr. Holá Lenka

Praha, Středočeský kraj, Liberec, Pardubice, Ústí nad Labem, Vysočina

[email protected] 777 804 333

Praha, Středočeský kraj

[email protected]

Pardubický kraj

775 63 77 14

Olomoucký kraj Moravskoslezská kraj

7

Ing. Jarolímková Šárka

[email protected] 605 486 428

8

MUDr. Jelínková Věra

[email protected] 602 183 385

9

10

PaedDr. Jilemická Jitka

Ing. Jilemický Jaroslav

Jihočeský kraj

Brno

[email protected] 608 806 082

Praha, výjimečně Střední Čechy

[email protected]

Praha, výjimečně Střední Čechy

1

602 282 004

11

Mgr. Joklová Dana

[email protected] 605 483 985

12

Ing. Jurištová Karin

Zlínský kraj, dle dohody celá Morava

[email protected] Praha, Středočeský kraj

13

Kocura Ivan

[email protected] Praha 775 333 966 Středočeský kraj

14

Kouklová Naděžda

[email protected] 728 381 788

15

Mgr. Ing. Krejčí Radim

[email protected] 604 529 603

16

Ing. Krejčová Radana

Mgr. Křížková Jarmila

Praha

[email protected] 739 737 635

17

Praha, Středočeský kraj

Praha, Středočeský kraj

[email protected] 604 111 468

2

Praha, Středočeský kraj

18

PhDr. Morawská Eva

[email protected] 606 539 854

19

Rampasová Helena

[email protected]

Praha,Středočeský kraj

Praha

604 277 153

20

Mgr. Kušičková Marie

[email protected] [email protected]

Plzeňský kraj

602 185 989

21

PhDr. Hejná Běla

[email protected] 775 992 211

22

Ing. Pospíšilová Ludmila

[email protected] 607 984 201

23

Bc. Řezaninová Jitka

Ing. Severová Věra

Mgr. Šála Hynek

Praha, Středočeský kraj

[email protected] 606 415 105

25

Praha

[email protected] 731 576 807

24

Praha,Středočesky kraj, ev.Vysočina

České Budějovice, Jindřichohradecko

[email protected] [email protected]

Liberec a okolí

775 623 061

26

Vrabcová Dana

[email protected] 606 644 505

27

Ing. Pešout Karel

Praha, Středočeský kraj

[email protected]; Děčín, Ústí n.Labem a okolí 736 756 396

3

28

Mgr. Dudová Zuzana

[email protected] 773 939 099

29

JUDr. Bílá Srníková Simona

Ostravsko, Vysočina, Brno

[email protected] 224 312 462

Praha a Středočeský kraj (Beroun, Nymburk)

603 552 033

30

Mgr. Vydrželová Pavlína

[email protected] [email protected]

Praha, Olomouc

602 253671

31

Kantorová Milena

[email protected] 608 060 600

32

JUDr. Janoušková Lea

Moravskoslezský a Zlínský kraj

[email protected] tel, fax: 274 821 376

Praha

739 055 210

33

Ing. Režňák Radoslav, MBA

[email protected] 724 331 557

34

Ing. Mourková Radka

[email protected] 777 285 249

35

Mgr. Vyskočilová Andrea

37

JUDr. Šmejkal Václav, Ph.D.

Ing. Tichá Milena

Liberecko

[email protected] 775 141 829

36

Brno a Jihomoravský kraj

Praha

[email protected] 606 501 591

Praha, Středočeský kraj

[email protected]

Liberec a okolí

4

728 015 968

38

Mgr. Žižková Marcela

[email protected] 608 978 600

39

Křížová Veronika, DiS.

[email protected] 603 184 711

40

Stránská Martina

PhDr. Balvínová Nataša

JUDr. Cermanová Aneta

JUDr. Vaňková Eva

45

Mgr. Nováková Věra

JUDr. Eva Ropková, LL.M.

Praha, Praha - východ

[email protected] 723 813 825

44

Praha a okolí

[email protected] 723 891 992

43

Praha

[email protected] 728 716 288

42

Praha

[email protected] 731 146 781

41

Karlovarský kraj, Plzeň

Pardubický, Královéhradecký a Olomoucký kraj

[email protected] 603282584

Plzeňský kraj

[email protected]

Praha, Hradec Králové, Pardubice

774906019

Zdoje: Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů. In: . Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů: Informace o výsledcích Projektu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů [online]. 2010, 14.10.2010 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument79754.html

5

Příloha č. 5

Seznam kontaktních míst ADR v ČR Seznam kontaktních míst ADR: Organizace SIC Brno

Místo Brno

Adresa Mečová 5

Telefon 543 255 371

[email protected]

602 02 Brno SIC České Budějovice

České Budějovice

[email protected]

Senovážné náměstí 13

386 353 542

370 01 České Budějovice Jihočeská hospodářská komora

Jihočeský kraj

[email protected]

RM České Budějovice Husova tř. 1256/9

387 699 325 725 757 413

370 01 České Budějovice Regionální hospodářská komora Brno

Jihomoravský kraj

RM Brno (výstaviště) 532 194 923 Výstaviště 1 (areál BVV) 648 04 Brno

Jihomoravský kraj

Nám. Svobody 18/210

[email protected]

SČS - RKM Jihomoravský kraj [email protected]

515 224 923

669 02 Znojmo Regionální hospodářská komora Poohří

Karlovarský kraj

353 569 173

U spořitelny 2

[email protected]

Krajská Hospodářská komora Královéhradeckého kraje

RM Karlovy Vary

361 20 Karlovy Vary Královéhradecký kraj

[email protected]

RM Hradec Králové Škroupova 957/4 500 02 Hradec Králové

1

495 521 682

SČS - RKM Hradec Králové [email protected]

Okresní Hospodářská komora Liberec

Královéhradecký kraj

Tř. Karla IV. 430

Liberecký kraj

RM Liberec

495 215 266

500 02 Hradec Králové 485 100 148

Rumunská 655/9

[email protected]

460 01 Liberec SIC Olomouc

Olomouc

[email protected]

Okresní hospodářská komora Olomouc

Olomoucký kraj

585 223 231 585 223 554

772 00 Olomouc Ostrava

Střelniční 8

596 111 252

702 00 Ostrava Plzeňský kraj

RM Plzeň

266 721 419

Tylova 57

[email protected]

SIC Praha

RM Olomouc Opletalova 364/1

[email protected]

Hospodářská komora Plzeňského kraje

585 750 704

779 00 Olomouc

[email protected]

SIC Ostrava

tř. Svornosti 57

316 00 Plzeň Praha

Rytířská 10

224 211 948

[email protected]

110 00 Praha 1 Hospodářská komora České Republiky Praha

Středočeský kraj

Freyova 27

266 721 419

190 00 Praha 9

[email protected]

SIC Uherský Brod

Uherský Brod

[email protected]

ZOČSOP 63/01 Centaurea

571 891 739

Větrná 2469 688 01 Uherský Brod Okresní hospodářská komora Ústí nad Labem

Ústecký kraj

Velká Hradební 8 400 01 Ústí nad

2

266 721 419

[email protected]

Hospodářská komora Jihlava

Labem Vysočina

[email protected]

RM Jihlava

567 215 806

Benešova 1256/13 586 01 Jihlava

Krajská Hospodářská komora Zlínského kraje

Zlínský kraj

RM Zlín Vavrečkova 5262 (budova 23)

[email protected]

760 01 Zlín

Zdroj: http://adr.komora.cz/Stranky/kontakt.aspx

3

572 154 553

Příloha č. 6 Charakteristika a odlišnost mimosoudního řešení sporů od soudního řešení sporů

Charakteristika a odlišnost mimosoudního řešení sporů od soudního řešení sporů Mimosoudní řešení sporů nebo také alternativní (metody) řešení sporů se odlišují od soudních řešení sporů svojí dobrovolností. Na stranách sporu záleţí, zda vůbec jiný způsob řešení sporu zvolí, a jsou to právě ony, které mají rozhodující vliv na průběh i výsledek řešení sporu touto cestou. Mimosoudní řešení sporů se řídí odlišnými pravidly a uplatňují se v nich jiné principy neţ u řízení soudního, řízení probíhá před osobami odlišnými od soudu, je rychlé a v některých případech i méně nákladné. O mimosoudní řešení sporů je stále větší zájem, studie ukazují, ţe kaţdý den se v ČR tímto způsobem vyřeší 4 případy. Základní odlišnosti soudního řízení a řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, coţ je nejznámější stálý rozhodčí soud v ČR, jsou shrnuty v následující tabulce

vnitrostátní soudní řízení

vnitrostátní arbitráž

poplatek

zpravidla 4 % (min. 600 Kč max. 1 000 000 Kč)

3 % (min. 7.000 Kč max. 1 000 000 Kč)

možnost odvolání

Ano (dvojinstanční řízení)

ne (jednoinstančnost)

přístup veřejnosti

veřejné jednání

neveřejné jednání

jednací jazyk

ČJ

ČJ, AJ, NJ, FJ a RJ

Druhy mimosoudního řešení sporů Existuje řada způsobů, jak spor mimosoudně řešit, o některých z nich podáváme v tomto článku stručné pojednání. Jsou to předarbitráţní uznávací metody, zprostředkování (mediace), rozhodčí řízení institucionální, řízení ad hoc, finanční arbitráţ a mezinárodní arbitráţ. Zvláštní pozornost pak věnujeme v

1

současné době nejpouţívanějšímu mimosoudnímu způsobu řešení sporů, a to rozhodčímu řízení institucionálnímu.

Předarbitráţní urovnávací metody Předarbitráţní urovnávací metody jsou smírčí skupina, expertní zásah a předarbitráţní řízení před rozhodčím. Smírčí skupina je metoda vhodná pro dlouhodobé smluvní vztahy (např. ze stavební smlouvy), kdy spor urovnává smírčí skupina sloţená ze tří nestranných osob seznámených s danou činností. Skupina se utváří na začátku vztahu, pravidelně se schází (např. na místě výstavby) a posuzuje nejen právní, ale i skutkové spory. Tato metoda je neformální a jejím výsledkem je doporučení. Pokud se strany sporu dohodnou, můţe následovat arbitráţ, kde členové skupiny mohou být rozhodci. Expertní zásah je metodou, kdy spory během delšího smluvního vztahu řeší nestranný expert, který zásadně neposuzuje právní otázky; pokud se na tom strany dohodnou, můţe vydávat závazná určení a rozhodnutí. Předarbitrážní řízení před rozhodčím je metodou, při které rozhodčí vydá na ţádost strany do třiceti dnů určitý příkaz (obdoba soudního předběţného opatření), jehoţ účelem je jen dočasné urovnání umoţňující klidné vyřešení sporu stranami; úprava můţe zavazovat strany k jednání v souladu s vydaným příkazem.

Zprostředkování (mediace) Je metodou urovnání sporu, kde k řešení sporu mezi dvěma stranami slouţí zásah třetí nestranné osoby – mediátora, který k tomu pouţívá různé postupy. S pojmem mediace úzce souvisí pojem konciliace, jde o formalizovanější proces neţ je mediace (konciliátor se snaţí právními radami dosáhnout smíru za současné přítomnosti stran sporu); existují i takové názory, ţe konciliace je samostatnou urovnávací metodou. Pokud se strany dohodnou na řešení sporu cestou mediace, zvolí si nestrannou, důvěryhodnou osobu mediátora, který nemusí být znalec práva ani dané problematiky (narozdíl od konciliace). Mediátor se snaţí odstraňovat překáţky v komunikaci, definovat problémy, prozkoumávat moţnosti dohody, navrhovat řešení sporu, a přitom respektovat samostatnost stran (na ţádnou ze stran nesmí vyvíjet tlak). Celý mediační proces je podřízen málo přísným pravidlům o řízení nebo dokazování, není závazný a strany se jej účastní dobrovolně. Můţeme ho rozdělit do několika fází: v počáteční fázi mediátor buduje důvěru stran a strukturu mediace, zjišťuje pozice stran, úroveň jejich rozporu; v další fázi shromaţďuje údaje a vyjasňuje podstatu sporu; následně se mediátor snaţí nalézt vzájemně výhodné varianty řešení, a dojde-li k

2

podstatné shodě, zformuluje ji písemně jako dodatek ke smlouvě, ze které vznikl daný spor, či sepíše novou smlouvu o urovnání sporu. Mediátor obvykle neplní po ukončení mediace úlohu rozhodce. Existují dvě varianty mediace: zprostředkování závislou osobou, částečně závazná mediace, kdy výsledek mediace je závazný, i kdyţ nebylo dosaţeno úplného smírného řešení (strany mohou uzavřít dohodu o tom, jaké účinky bude mít tato situace na následné rozhodčí nebo soudní řízení s ohledem na skutkové či právní otázky).

Rozhodčí řízení institucionální (před rozhodčími soudy zaloţenými na základě zákona) Rozhodčí řízení institucionální se koná před stálými rozhodčími orgány (soudy nebo jinými institucemi), povaha činnosti těchto institucí je ovšem různá. Obvykle vydávají pro jednotlivé druhy mimosoudních řešení sporů obecné procesní řády; poskytují personální (správní personál) i věcné (prostory pro řízení, školení, zprostředkování doručování písemností) zázemí rozhodcům i stranám. V České republice existují v současnosti tři stálé rozhodčí soudy: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, Rozhodčí soud při burze cenných papírů Praha a Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno. Výhodou tohoto řízení oproti řízení ad hoc (viz dále) je autorita a důvěra instituce. Nevýhodami jsou správní poplatky, které jsou poměrně vysoké zejména pro řízení o niţších částkách.

Řízení ad hoc (před rozhodci jmenovanými stranami sporu pro konkrétní spor) Jde o nahodilé urovnání sporů (ad hoc), kde významnou úlohu mají arbitráţní asociace (sdruţení rozhodců), jejich veškerá činnost se odvíjí od obsahu příslušné rozhodčí smlouvy uzavřené stranami a jejich vnitřní předpisy nelze pokládat za vnitřní předpisy ve smyslu rozhodčího řádu. Výrazněji neţ v případě volby stálého rozhodčího soudu je nutné ve smlouvě uvést další údaje, které napomůţou formování rozhodčího senátu a strany jimi ovlivní i vlastní průběh rozhodčího řízení v těch částech, kde to zákon dovoluje. Rozhodce nebo jiná osoba (účastnící se na rozhodování) nesmí být závislá na předmětu sporu, jeho stranách a jejich zástupcích. Výhodou tohoto řízení je větší moţnost kontroly nad průběhem řízení a pruţnější přizpůsobení pravidel řízení a jejich aplikace dle povahy sporu.

Finanční arbitráţ

3

Tato metoda slouţí zejména ve prospěch ochrany spotřebitelů, kteří mají moţnost nadále řešit spory před soudy v občanském soudním řízení i před rozhodčím orgánem podle rozhodčího řádu. Řízení před finančním arbitrem lze vyuţít v případě sporů vzniklých při převodech peněţních prostředků mezi příslušnými finančními institucemi a jejich klienty, nepřesahuje-li výše částky převodu 50 000 EUR, a v případě sporů vzniklých při vydávání a uţívání elektronických platebních prostředků mezi finančními institucemi a jejich klienty. Řízení se zahajuje pouze na návrh klienta finanční instituce, přičemţ návrh je nepřípustný: nejde-li o spor spadající do působnosti arbitra, jde-li o spor jiţ soudem rozhodnutý nebo soudu předloţený, jde-li o spor jiţ arbitrem řešený nebo o spor jiţ rozhodnutý rozhodčím orgánem nebo jemu předloţený. Řízení probíhá ústně jen na návrh účastníka řízení nebo rozhodnutím arbitra. Arbitr můţe poţadovat větší součinnost po bance neţ po klientovi, ve věci samé rozhoduje nálezem, jehoţ písemné vyhotovení doručuje účastníkům do vlastních rukou. Nález obsahuje výrok, odůvodnění a poučení o námitkách (ty je moţné podat do 15 dnů od doručení a rozhoduje o nich opět arbitr, který můţe nález potvrdit nebo změnit). Doručený nález, který nelze napadnout námitkami, je v právní moci, a jestliţe uplynula lhůta k plnění stanovená v nálezu, je soudně vykonatelný podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

Mezinárodní arbitráţ Mezinárodní společnosti se stále častěji obracejí se svými spory k mezinárodní arbitráţi, neboť váhají svěřit svou věc místním soudům. Studie provedená mezi téměř 150 právními zástupci působícími po celém světě zjistila, ţe 73 % společností upřednostňuje mezinárodní arbitráţ před národním soudním procesem. Hlavními důvody pro volbu mezinárodní arbitráţe jsou: rychlost procesu, vymahatelnost odškodného, diskrétnost a moţnost výběru vhodného rozhodčího soudce. Tyto výhody jasně převaţují nad nevýhodami, kterými jsou zejména nutné výdaje. Jedním z často pouţívaných mezinárodních rozhodčích soudů je Mezinárodní rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře (ICC) v Paříţi.

Průběh řízení před Mezinárodním rozhodčím soudem při ICC v Paříţi Ţalobce podá rozhodčí ţalobu na sekretariát Mezinárodního rozhodčího soudu na centrále ICC a uhradí nevratnou zálohovou částku na administrativní výlohy. Po uhrazení poplatku sekretariát odešle kopii ţaloby ţalovanému s výzvou k odpovědi ţalovaného v 30-ti denní lhůtě. Ţaloba i odpověď musí být v takovém

4

počtu vyhotovení, aby je obdrţely všechny subjekty na ţalované/ţalující straně, kaţdý rozhodce a sekretariát. Rozhodčí řízení je kontrolováno Mezinárodním rozhodčím soudem, který plní úlohu kontrolního orgánu a rozhoduje v případě sporu mezi stranami o tom, zda byla uzavřena rozhodčí smlouva, je-li dána příslušnost rozhodčího soudu a o místu rozhodčího řízení. Rozhodci jsou jmenováni stranami (jmenování potvrzuje soud nebo sekretariát), a pokud tak strany neučiní, jsou rozhodci jmenováni soudem. V této fázi je poţadováno zaplacení zálohy na náklady řízení (pokrývající odměnu a náklady rozhodců a administrativní náklady). Potvrzením rozhodce nebo rozhodců je ustanoven rozhodčí senát, který před samotným projednáním případu sestaví tzv. Meze příslušnosti („Terms of Reference“), které mimo popisu procesních stran a skutku vymezují předmět rozhodčího řízení, tedy souhrn otázek určených k zodpovězení. Současně s tímto je sestaven orientační časový harmonogram upravující průběh řízení. Meze příslušnosti musí být sestaveny do 2 měsíců od doručení rozhodčí ţaloby sekretariátu. V případě absence součinnosti ze strany jedné ze stran jsou Meze příslušnosti předloţeny ke schválení soudu. Po schválení (stranami nebo případně soudem) si rozhodčí senát začne zjišťovat skutečnosti týkající se případu a stranám musí být umoţněno vyjádřit svá stanoviska a vylíčit všechny skutečnosti. Po zjištění skutkového stavu rozhodčí senát prohlásí řízení za uzavřené a sestavuje rozhodnutí, které je zpravidla sestaveno do 6 měsíců od data podepsání nebo schválení Mezí příslušnosti. Rozhodčí senát uvědomuje sekretariát komunikující s účastníky o datu, kdy bude návrh rozhodnutí předloţen soudu. Po schválení soudem je rozhodnutí podepsáno rozhodci a oznámeno stranám prostřednictvím sekretariátu. Rozhodnutím (rozhodčím nálezem) je rozhodnuto téţ o výši nákladů rozhodčí řízení. ICC je zastoupeno v České republice prostřednictvím národní komise (další informace můţete získat na internetových stránkách ICC Česká republika).

Doporučená rozhodčí doloţka Arbitráţního soudu Mezinárodní obchodní komory (ICC) “All disputes arising out of or in connection with the present contract shall be finally settled under the Rules of Arbitration of the International Chamber of Commerce by one or more arbitrators appointed in accordance with the said Rules.“ “Všechny spory vyplývající z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou s konečnou platností rozhodovány podle Řádu pro rozhodčí řízení Mezinárodní obchodní komory jedním nebo více rozhodci jmenovanými v souladu s tímto Řádem.“

Mezinárodní smlouvy 5

Zákonem č. 216/1994 Sb. je zakotvena priorita mezinárodních smluv před vnitrostátní úpravou. Mezi nejvýznamnější mezinárodní smlouvy s tematikou mimosoudního řešení sporů dle jejich chronologie patří: Protokol o doloţkách o rozsudím (Ţeneva – 1923) Úmluva o uznávání a výkonu cizích rozhodčích výroků (Ţeneva – 1927) Úmluva o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (New York – 1958) Washingtonská úmluva (1965)

Zdroj: Mimosoudní řešení sporů. In: BussinessInfo.cz: Oficiální portál pro podnikání a export[online]. 2013 [cit. 2013-03-28]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/mimosoudni-reseni-sporu-opu-4628.html#b1

6