Důchodci důchodcům, aby nikdo nebyl sám.
mimořádné číslo
Střípky vzpomínek na 2. světovou válku a na osvobození republiky z nacistické poroby… Několik slov úvodem Hana Němcová
Vážení čtenáři, začátkem roku 2010 jsem začala váţně uvaţovat o mimořádném vydání Zpravodaje Svazu důchodců ČR, o.s., a poţádala jsem naše členy i další přátele a známé o krátký příspěvek a vzpomínku na 2. světovou válku. Někteří moji kolegové byli skeptičtí a nevěřili mi, ţe bychom mohli v dostatečné míře zaplnit aspoň pár stránek a já jsem jen tajně doufala, ţe se mi můj záměr podaří. Tajné přání se mi splnilo a nyní Vám předkládám to, co nazývám „střípky z paměti na dětství“ a co mi mnozí z Vás laskavě zaslali. Všem Vám za projevenou ochotu moc děkuji. Nic není redakčně upravováno, jen jsme občas opravili malou gramatickou chybičku. Nikdo nejsme dokonalí, ale s potěšením konstatuji, ţe my starší stále pouţíváme naši krásnou mateřštinu tak, jak nás to kdysi naučili naši učitelé. Na ně můţeme také vzpomínat a v duchu děkovat i za ty často kolektivně nenáviděné diktáty a písemky – zůstalo v nás aspoň to, ţe v běţném písemném projevu nemá ţádné místo vulgarismus a hrubé napadání, ţe i do písemného projevu patří pozdrav a poděkování. To, co se nyní za vulgarismy a nespisovnou češtinu předkládá ve všech médiích i na internetu, co se předkládá mladým lidem jako pravda, jak se rozdmychává v poslední době mezigenerační nenávist a neúcta ke starým lidem, proti tomu bychom se měli podle svých sil a moţností všichni bránit. Vţdyť ti dnešní mladí budou za pár let také staří. Ţivot utíká rychlým tempem a je nám přírodou dáno jen určité mnoţství let proţít ve zdraví, spokojenosti a štěstí. Jak na svá mladá léta budou tito dnešní -cátníci vzpomínat, jaké hodnoty budou vyznávat? -1-
Naše generace sedmdesátníků a starších, kteří jsme tehdy ve válečných letech 1939 – 1945 byli dětmi či mládeţí, si do ţivota odnášela trauma, které zůstávalo stále v našem podvědomí – nechceme jiţ nikdy zaţít válku, chceme pro své děti a vnuky i pravnuky mír. V naší republice jsme aţ do současné doby uţ další hrozné válečné události osobně nezaţili, díky za to, ale svět bez válek a jejich obětí stále není. Ať uţ se válčí z nenávisti, z fanatismu, pro ideologii, pro územní nároky či z pouhé potřeby uplatnit výrobky zbrojního průmyslu, stále trpí a umírají nevinní lidé. Na to bychom neměli nikdy zapomínat. V jednotlivých příspěvcích se dočtete o váţných i úsměvných událostech z našeho dětství a mládí. Někteří z nás zaţili hrůzy války ve vlastních rodinách, jiní byli takových krutých vzpomínek ušetřeni. Jsou to nesourodé události, které nemohou být v kronikách ani zaznamenány. Mnohde jsou totiţ události z těch dob třeba i tendenčně zkresleny a historici pak nemohou v plné míře takovým zápisům zcela důvěřovat. Osobně jsem se o tom před několika lety přesvědčila a od té doby mám v hlavě myšlenku, jak dalším generacím nedávné dějiny připomínat. Současná doba je však uchvátaná, převládá honba za penězi a hmotnými statky, hrozí ztráta zaměstnání, není zájem veřejných činitelů, ve školách se k historii přistupuje často individuálně a bez hlubších znalostí. Je to škoda a měli bychom se nejen v našich základních organizacích nad tím trošku zamyslet. Aspoň ve svých obcích a městech bychom mohli školám a institucím nabídnout autentické vzpomínky nás, dosud ţijících pamětníků, třeba ve formě besed. Určitě takové besedy posílí i mezigenerační vazbu a zmírní negativa, která programově o nás starých předkládají noviny, televize i internet. Můţeme to aspoň zkusit, dokud nám ještě slouţí zdravíčko i paměť. Váţení čtenáři, přátelé a známí, budete-li mít zájem, můţete mi další Vaše vzpomínky posílat na e-mail
[email protected]. Nemusí to být uţ jenom z doby války, ale i z dob, kdy jsme dospívali a ţili normální lidský ţivot s radostmi i starostmi. Měli jsme ho poznamenaný tehdejší ideologií, ale nebyl jen černobílý, jak se to nyní všeobecně a opět tendenčně líčí – fronty na banány a další ţivotní potřeby. I to je nyní ideologie, záměrně zkreslit tehdejší dobu. Většinou jsme neměli ţivot lehký, ale určitě stálo za to ţít, milovat, radovat se z dětí i maličkostí Tak i o tom mi napište, Vy pamětníci i Vy, kteří znáte některé příhody jen z vyprávění v rodinách - na našich web stránkách prostor k uveřejnění určitě dostanete. Můţeme udělat i další pokračování tohoto mimořádného vydání, zveřejníme i slušné příspěvky od našich vnoučat a pravnoučat, můţete mi k článku poslat elektronicky i jednu-dvě fotečky, abychom si obsah trošku zpestřili. K nim však nezapomeňte udělat popisek toho, kde, kdy, při jaké příleţitosti a kdo je na fotce zachycen. Přeji Vám, abyste proţili nastávající krásné letní dny ve zdraví a pohodě a na podzim opět na shledanou s dalším pravidelným vydáním Zpravodaje SDČR.
Vzpomínka na konec války v roce 1945 vzpomíná Ing. Karel Švanda spolu se sestrou Alenou Albrechtovou, Nové Město na Moravě V průběhu II. světové války jsem spolu se starší sestrou Alenou navštěvoval obecnou školu v malebném městečku Českomoravské vrchoviny v Novém Městě na Moravě. Začátkem roku 1945 se i v našem městě začala projevovat zvýšená aktivita německých vojenských jednotek. Koncem ledna zabrala naši školu německá armáda a výuka se uskutečňovala v náhradních prostorách lx aţ 2x týdně formou zadávání a kontrolou domácích úkolů. Vzpomínám, jak jsme se zvláštním pocitem sledovali 6. května 1945 vyvěšování československých státních vlajek a nadšení lidí v ulicích. Toto však bylo záhy vystřídáno příjezdem kolony německých obrněných vozidel a panceřového vlaku, spojené výstrahou zničení všech domů s vyvěšenými vlajkami. K vyvrcholení pohybu -2-
ustupujících německých jednotek došlo aţ 9. května. Do města se valil ze tří stran nepřetrţitý proud ustupující německé armády a v panice pokračoval jedinou cestou na západ. Náš dům se nacházel o samotě v loukách vzdálený asi 300 m od této silnice. Naše dětská zvědavost nám nedala a spolu se sestrou jsme se vypravili podél této přeplněné silnice na kopec nad městem, kde hořela některá odstavená nepojízdná auta. Zde se nám naskytl celkový pohled na ustupující armádu. Náhle od východu přiletěla letka ruských bojových letadel sledujících tento ústup. Kdyţ začala letadla bombardovat město, dostali jsme strach a utíkali, co nám nohy stačily po polích a loukách směrem k domovu. Náhle kousek za námi vybuchly dvě bomby a byli jsme rádi, ţe nás známý ukryl do svého sklepa. Ihned po skončení náletu jsme se vydali k našemu domu. Naši rodiče byli hrůzou bez sebe v pomyšlení, co s námi je. Sestra měla jedenáct roků a já devět a půl. Tatínka jsme potkali s trakařem, na kterém sváţel k nám domů těţce raněné ze skupiny lidí utíkajících před náletem z města do lesa. Bohuţel kousek od našeho domu byli na polní cestě zasaţeni výbuchem letecké bomby. Doma leţelo několik raněných, kterým naši rodiče a sousedé poskytovali první pomoc. V ulici hořelo několik domů, byli i mrtví a těţce zranění obyvatelé. Myslím si, ţe tyto ztráty na konci války, kdy uţ němečtí vojáci nebojovali a jen utíkali před Rudou armádou, byly zcela zbytečné.
Vzpomínka na tetu Sylvu Rajtrovou Eva Armeanová, Kladno S blíţícím se 65. výročím osvobození se mi vybavuje vzpomínka na moji tetu Sylvu Rajtrovou, která se narodila 1. 4. 1924 v Duchcově, mladší sestru moji maminky. Maminka před vypuknutím 2. světové války ţila s rodiči a dvěma sestrami v Duchcově. Všechny tři navštěvovaly gymnázium v Duchcově a uţívaly si studentského ţivota. Po obsazení Sudet se museli okamţitě odstěhovat. Bydleli nejprve v Mladé Boleslavi a potom se přestěhovali do Roudnice nad Labem, kde jejich otec dostal místo učitele. Ve studiu na gymnáziu pokračovala pouze nejmladší Sylva. Dne 20. 6. 1942 německé četnictvo obsadilo budovu gymnázia a zatklo studenty sexty a septimy. Sylva Rajtrová spolu ostatními studenty byla převezena do malé pevnosti v Terezíně a podrobena výslechům. Před propuštěním poslala moták ţidovské dívce, kde bylo uvedeno, ţe i pro ni bude brzy svítit sluníčko. Moták byl zachycen a byla opět zatčena a dne 28. 1. 1943 převezena do koncentračního tábora Osvětim – Birkenau. Byla označena jako politický vězeň s číslem 32695. Umučena byla 1. 3. 1943. Nedoţila se ani 19 ti let. Od dětství mi o ní maminka vyprávěla a celý ţivot se nemohla smířit s její smrtí. Nikdo z rodiny nenašel odvahu navštívit Osvětim a podívat se na místa, kde byla vězněna a týrána. V březnu loňského roku, kdy od její smrti uplynulo jiţ 66 let, jsem měla moţnost navštívit Osvětim. Návštěva na mě hluboce zapůsobila, bylo to ještě krutější, neţ jsem předpokládala. Jiţ nikdy nesmíme dopustit, aby se z lidí stávala čísla čekající na smrt. V poslední době se mluví o nespravedlivém odsunu Němců, nepřísluší mi to hodnotit, je to věcí historiků. Já vím jedno, ţe odsun mojí rodiny zmařil jeden mladý nadějný ţivot. Touto krátkou vzpomínkou bych chtěla uctít její památku. -3-
Moje vzpomínka na konec války Karla Rohmová, Cvrčovice u Kladna V době, kdy končila 2. světová válka, mi bylo dvacet měsíců. I přes to, ţe jsem byla ještě malé dítě, utkvěl v mé hlavě záţitek, který si nesu celým svým ţivotem. Týká se okamţiku, kdy německá letadla shodila bomby do lesa mezi obcí Dubí a lesním hřbitovem, kde se dodnes říká u Jána. A právě do toho lesa se běţeli schovat lidé před náletem, coţ se mnohým stalo osudné. Já mohu mluvit o velikém štěstí, které jsem měla hlavně díky své babičce. V ten osudný den mě vzala babička na procházku. Śly jsme polní cestou kolem lesa, kdyţ babička zaslechla temný hukot těţkých letadel, který byl stále silnější. Babička na nic nečekala, lehla si na prašnou cestu, přitiskla mě k sobě, a zakryla mě zástěrou. A v tom se to stalo. Nedaleko nás bylo slyšet rány, praskot a řev leteckých motorů, ale i křik lidí. Po chvilce vše ustalo, babička mě postavila na nohy a pospíchaly jsme domů. Teprve doma jsem se dozvěděla, ţe německá letadla shodila náklad leteckých bomb do lesa mezi obcí Dubí a hřbitovem a ţe při tom zahynulo mnoho lidí, kteří byli pohřbeni ve společném hrobě. Na místě onoho náletu bylo později vybudováno dětské hřiště a kolem mezi stromy zůstalo několik kráterů po bombách jako trvalá připomínka na onu hrůznou událost. Před 25 ti léty bylo dětské hřiště zničeno a zůstal pouze společný hrob s náhrobním kamenem byť zdevastovaným, aby stále připomínal hrůzu jednoho z posledních náletů jiţ prchajících Němců. Moţná je moje vzpomínka časově trochu nepřesná, ale byla tak otřesná, ţe i kdyţ jsem ji proţila jako malé dítě, jde se mnou celým mým ţivotem. Poznámka: nebyl to nálet německých letadel, ale anglo-amerických.
Mé vzpomínky na léta válečná Blažena Soukupová, Kladno
Kdyţ skončila válka bylo mě 13 let a bydlela jsem se svými rodiči v Knovízi u Navrátilů. Paní domácí byla moc hodná paní. Během války jsem zaţila mnoho váţných i úsměvných epizod, na které jsem jiţ nikdy nezapomněla a které se mi ve vzpomínkách vţdy vracejí. Za všechny uvedu dvě váţné a dvě úsměvné. V době války jsem chodila do školy do Slaného. Jednoho dne jsme se vraceli ze školy domů do Knovíze a pozorovali jsme létající svazy. V tom však poslední letadlo ze svazku shodilo několik bomb na pole těsně před Slaným, poblíţ vlakové zastávky Slaný- město. Teprve nyní jsme si uvědomili, ţe to není ţádná legrace a skočily jsme do příkopu u silnice a přitiskli se k zemi. Ale to uţ nás zasypávala hlína, která byla výbuchem bomb vymrštěna. Mohli jsme hovořit o velkém štěstí, ţe se nám nikomu nic nestalo, ale kdykoliv jedu kolem tohoto místa do Slaného, vzpomínka na tento záţitek se mi vţdy vrací. Jednou měla celá naše rodina opravdový strach. Toho dne jsem se vrátila ze školy a domácí byli celí nesví. Kdyţ se vrátila maminka z práce, řekla jí paní domácí, ţe tu bylo gestapo a chtělo se dostat do našeho bytu, aby se podívalo na naše rádio. Tatínek měl radio upravené tak, aby mohl poslouchat zahraniční vysílání, coţ však bylo pod trestem smrti zakázáno. Tatínek jezdil vlakem do Prahy do práce a asi se o tom ve vlaku zmínil a některý cestující ho udal. Domácí však celou situaci zachránili tím, ţe se gestapo do našeho bytu nedostalo. Tatínek se však musel dostavit na sluţebnu gestapa v Kladně, kde ho tři dny vyslýchali. Domů se vrátil celý zdrcený s tím, ţe nikomu nesmí říci, co se s ním v Kladně na gestapu dělo. A protoţe po válce brzy zemřel, -4-
odnesl si toto tajemství sebou do hrobu. Rodina však měla velké štěstí, ţe válku přeţila. Jednoho dne krátce po válce k nám večer přišel sovětský voják a chtěl, aby mu maminka půjčila bramborový košík. Současně přinesl velký pekáč plný masa a řekl mamince, aby ho upekla a odešel i s košíkem. Kdyţ se vrátil, měl plný košík vařených brambor a chtěl aby je maminka ještě trochu dopekla. O něco později přišli další čtyři důstojníci, kteří přinesli salátové okurky a několik lahví vodky. Prošli celý dům, vybrali největší pokoj a v něm uspořádali pro nás všechny velkou hostinu. Byl to krásný záţitek. Jednou koncem války jsme pásli domácí zvířectvo, kdyţ nízko nad námi přelétávalo letadlo, a to velice nízko, ţe jsme rozpoznali na jeho křídlech rudé hvězdy. Začali jsme mávat a radostně křičet. Pilot, který nás určitě viděl, zamával nám křídly na pozdrav. Tenkrát jsme byly velice šťastné.
Vzpomínky na válku zůstávají i po 65 letech … Hana Němcová, Kladno Psal se rok 1942 a moje první vzpomínka na 2. světovou válku je spojena se strachem a kouřem – spolu s rodiči a sousedy jsem se dívala z kopce nad obcí Zákolany, jak hoří Lidice. Vidím to jako dnes, kdy jsme celá skupinka lidí utíkali na Katovku, abychom s obavami pozorovali na obzoru černý kouř. V paměti mám strach rodičů , kteří tušili, ţe se děje něco zlého. Obavy mého otce o své bratry a jejich rodiny, kteří bydleli v sousedství Lidic, v Makotřasích. Informace se šířily dráţními telefony tajně, dospělí nás děti váţně napomínali, ţe nesmíme s nikým cizím o tom mluvit – prostě první konkrétní dotek války, který ve mně zůstal po celý ţivot. Kdykoliv se mluví o Lidicích, vybaví se mi ten tmavý kouř v dálce. A další vzpomínka, jak do školy přišel mezi nás, prvňáčky, gestapák v koţeném kabátě, rozbalil na tabuli obraz kola a aktovky a nařídil nám, ţe musíme hlásit, kdybychom viděli někoho podezřelého nebo slyšeli o atentátnících na říšského protektora – a opět mně ve vzpomínání provází ten neznámý strach, který jsem tak intenzivně jako šestileté dítě vnímala v rodině i mezi sousedy. Další střípek vzpomínek se týká rádia. Měli jsme jako jediní v okolí rozhlasový přijímač a velmi často k nám chodili sousedé. Jako malé holčičce mi pořád vrtalo hlavou, proč mně i bratra posílají rodiče hrát si na zahradu, kdyţ tito sousedé přišli. Výmluva rodičů byla pro mě nepochopitelná, protoţe mi říkali, ţe se bude maminka mýt – neměli jsme koupelnu. A proč tedy mohou být u nás ti sousedé a my děti ne? Vzpomínka je to úsměvná, po válce jsem pochopila, ţe k nám chodili lidé poslouchat vysílání zahraničního rozhlasu. Vzpomínku na ničivý nálet na Kralupy n. Vlt. mám také celý ţivot. Byl krásný jarní den 22. března 1945, do školy jsme uţ nechodili, jen jsme si chodili pro domácí úkoly. Tehdy jsem šla sama do blízkého lesa na fialky. Tatínek hlídal malého brášku, protoţe maminka s tetou jely na kolech do Kralup na nákup. Najednou ohromný hukot letadel, a já vyběhla z kraje lesa na louku a dívala se vzhůru – sama jediná na veliké louce. Z jednoho letadla na mně zamával černoch a hodil mi hrst staniolových prouţků. Obrovské mnoţství letadel, která letěla tak nízko – opět ten veliký strach, a já místo toho, abych utíkala domů nebo se schovala v lese, běţela jsem do další vesnice. Tam mně po dlouhé době rodiče našli v jednom domku – nemluvila jsem, nevěděla jsem, kde jsem, neuměla jsem nikomu říct, jak se jmenuji … Později mi nikdo nevěřil, ţe jsem viděla černocha v letadle … Zákolany jsou od Kralup n. Vlt. vzdáleny po silnici asi 7 km, vzdušnou čarou je to opravdu jen kousek. Z pozdějšího vyprávění vím, ţe máti i teta ujíţděly na kolech domů, kdyţ byl hlášen nálet. Německá hlídka je -5-
zastavila a nařídila, aby se ukryly do blízkého krytu. Ony neposlechly, jely dál … Jakmile zaslechly letadla a výbuchy bomb, zalehly ve škarpě při silnici a tím si zachránily ţivot – ten kryt na konci Kralup dostal plný zásah a nikdo nepřeţil. Tehdy americká letadla rozbombardovala více neţ třetinu města a nádraţí, zemřelo přes 120 obyvatel. Bydleli jsme blízko trati Praha – Slaný, pamatuji na americké a anglické hloubkaře, kteří nalétávali nad lokomotivy a ostřelovali je, po trati se přesunovaly pancéřové vlaky. My jsme měli spolu se sousedy v blízké stráni vykopané kryty, kam jsme v případě nebezpečí utíkali. Kdyţ přejel jeden pancéřový vlak dne 7. května 1945, vyšli jsme všichni z krytů na stráň. Jenomţe se objevil další pancéřák a Němci začali na nás střílet – můj otec mně i bratra popadl pod paţí a kutálel se s námi ze stráně dolů, ostatní lidé se také útěkem zachránili, nikomu se ten den nic nestalo. Následující den – 8. května 1945 – bylo krásné počasí, slunečno, všichni uţ věděli, ţe se blíţí konec války. Z Prahy prchali kolony vojáků SS a chtěli se dostat na západ a do zajetí k Američanům. V Zákolanech zahlédli skupinu lidí, kteří se nestačili ukrýt, přepadli je a před dílnou mého otce zastřelili 5 muţů a jednoho osmiletého chlapce. To vše jsem proţila spolu s rodiči a příbuznými ve vedlejším bytě při otevřených oknech. Nás zachránilo to, ţe jsme byli ukryti pod okny, takţe nás esesáci neviděli a domnívali se, ţe byt je asi prázdný. Ten křik a střílení si pamatuji do dneška, nejvíc to, jak malý Ládík křičel „nezabíjejte mi maminku, nezabíjejte mi tatínka“ … Jeho maminka celý masakr jako zázrakem přeţila pod ostatními mrtvolami, další soused přeţil s průstřelem plic a nohy. Další kolony esesáků do popravených opět stříleli – můj bratranec prý měl v sobě 24 průstřelů. Podle úmrtního listu průstřely srdce, břicha a tři průstřely hlavy … Kolony esesáků prchaly dál na západ, ale v polích nad Brandýskem u Ţiţic došlo k bitvě s vojsky Rudé armády. Němečtí vojáci byli poraţeni, druhý den 9. května 1945 uţ i v našem blízkém okolí se oslavoval konec té strašné války. Dílna mého otce byla dávno zbořena a na místě masakru je pomník se jmény obětí, který tyto hrůzy stále připomíná. Je to na rozcestí Zákolany – Koleč – Blevice. Tak takové mám dětské vzpomínky na 2. světovou válku a na její poslední den. (Na fotografii: pomník obětem masakru z května 1945)
Vzpomínky na dětská válečná léta Jiřina Dvořáková, Kladno
Kdyţ je člověk starší, je to horší s pamětí, vypadávají jména, bohuţel i běţná slova. Říká se, ţe si pomalu nepamatujeme, co jsme měli k obědu, ale vrací se dávné vzpomínky. Narodila jsem se a dětství proţívala v Dubí u Kladna, které bylo tehdy jednou z nejbohatších obcí. Bylo zde vše, včetně všech obchodů, restaurací, dílen, kina, ochotnického divadla, hřišť apod. Dnes je Dubí jen kladenskou čtvrtí. Uţ není ani knihovna, kterou jsme bohatě uţívali, pořádaly se besedy i dramatické výstupy. Maminka byla léta váţně nemocná. Tatínek byl z hodně dětí skoro nejmladší a oţenil se v pozdějším věku. Mezi mnou a nejstarší sestrou byl rozdíl 12 let, druhá byla Tonička, která zemřela jako miminko. Já, nejmladší, byla uţ tzv. „vejškrabek“. Do školy jsem začala chodit s přicházející 2. světovou válkou. Měla jsem bratrance a sestřenice, kteří měli potomky starší neţ já. Jeden z bratranců byl sirotek a vyrůstal v naší rodině, byl naším bratrem. Po studiích pracoval jako finanční úředník v Sudetech. Byl to přímý a čestný člověk, vlastenec, ale dostal se do sporů s henlainovci, kteří mu vyhroţovali, ţe si ho stejně jednou najdou. Tento náš bratr Vašek se oţenil s manţelkou Slávinkou a ţil se dvěma dcerkami Alenkou a Slávinkou později na Dobříši, do úřadu dojíţděl do Příbrami. Vypukla 2. světová válka – jednoho dne hledali Vaška dva muţi, zřejmě gestapo. Slávka pohotově sdělila, -6-
ţe se vrátí z práce aţ večer. Odpoledne šla k autobusu, aby ho varovala. Domů uţ tedy nedošel, ale v brdských lesích přešel k partyzánské jednotce, které velel sovětský plukovník Bogunov. Celá rodina jsme to měli ve válce těţké, vedle nás ţili ve dvou rodinných domcích Němci, a gestapo hledalo Vaška i u nás. Konečně mír! Václav se 10. května 1945 vrací domů, ale na neštěstí znovu byli povoláni k zabezpečení letiště v Dobříši. Zde řádili esesáci, odcházející z Prahy na západ. Zde náš Vašek uţ v míru poloţil ţivot za vlast, kterou tolik miloval. Tato rodinná tragédie mně hluboce zasáhla. Je smutné, ţe Vaškovy dcery se po r. 1948 jen těţko dostávaly na studie, i kdyţ jejich otec poloţil ţivot pro svou zemi. Šlo o východní vedení, ne západní – nebyl letec. Po letech k nám došla zpráva, ţe ruský plukovník Bogunov byl v SSSR zlikvidován. Byla to následně těţká doba. Další vzpomínky mám na nálety amerických a anglických letadel. Chodila jsem do měšťanské školy v Kladně a spoluţačky nás, přespolní, braly v době náletů domů do sklepa, kdyţ sirény oznamovaly nebezpečí. Kromě amerických bombardérů řádili i tzv. kotláři, zaměřující se na lokomotivy vlakových souprav. Zaměstnanci POLDI v Kladně v době náletů raději neţ do krytů prchali do blízkého lesa. V Dubí byla v lese malá vodárnička, kam se lidé tehdy také utekli schovat. Moje sestra, která byla totálně nasazena právě v POLDI, zlákala pár děvčat nezůstat u vodárničky, ale zavedla je dále ke kostelu U sv. Jána, ke stoletému dubu. Netušila, jak osud zasáhne. Angloamerické svazy letadel uţ odlétaly, kdyţ pár fanatických příslušníků Hitlerjugen začalo z nedaleké rozhledny po nich střílet. Jeden jediný bombardér se vrátil – a byl to masakr. My ţákyně jsme byly v krytu a tam jeden pán přinesl děsivou zprávu – Dubí je rozbombardované! S pláčem jsme se vracely domů, ale nakonec všichni viděli, ţe bomby v Dubí domy nezasáhly, ale zasáhly vodárničku a lidi z poldovky tehdy tam ukryté. Moje milovaná sestra Anička přeţila a vlastně zachránila ty, které přemluvila, a kteří se ukryli dále v lese. Dnes je zde památník, který připomíná oběti této tragédie z r. 1944. Kromě tragických událostí mám ještě jednu vzpomínku na válku. Chodily jsme se spoluţačkami do školy z Dubí do Kladna pěšky, ale jednou jsme se rozhodly, ţe pojedeme vlakem. V čekárně na zastávce se s námi dal do řeči česky mluvící německý voják. Byly jsme naivní a ukazovaly jsme mu své památníčky. Tehdy nám tam psali svá věnování maminky, tatínkové, příbuzní, učitelé i spoluţáci. U jednoho věnování se ten německý voják zastavil a dlouze se na nás zadíval. Dodnes mi zní v uších krásná slova: „Země česká, země krásná, rodná Tvoje kolébka, miluje ji tatíček, má ji ráda matička. Vše v ní Ti musí býti svato. Dobře si však pamatuj, co nám bylo vzato Šumava i Krkonoše, od pradávna byly naše. Na přátelství nespoléhej, jenom sobě důvěřuj. I kdyţ někdy bolest srdce svírá, vţdycky hrdě hlavu nes! Pravda neumírá.“
Válečná léta jsem prožívala v Kladně Libuše Ciprová, Kladno
Slovo válka jsem poprvé slyšela v září r. 1937. Bylo mi šest roků a s rodiči jsme se byli podívat v lese „na Koţovce“ na průjezd smutečního vlaku, který vezl rakev s mrtvým prezidentem T.G.Masarykem z Prahy do Lán. Podél celé trati stálo mnoho smutných a uplakaných lidí a někdo z nich řekl: „Uvidíte, ţe brzy bude válka.“ -7-
S rodiči jsme bydleli v rodinném domku v Kladně na Výhybce. Táta byl úředníkem v nemocenské pojišťovně, maminka byla v domácnosti a měla jsem o čtyři roky mladší sestru. V domku v jedné místnosti bydlel ještě dědeček s babičkou a v podkroví bydlela v nájmu tříčlenná rodina. Na skutečný začátek války, na příchod Němců si vůbec nevzpomínám. Dobře si však pamatuji, ţe v loţnici se odtáhly manţelské postele s vysokými čely a v mezeře mezi nimi a zdí se ukryly zásoby – mouka, cukr a další potraviny. Přiznávám, ţe jsme během války hladem netrpěli. Maminka měla jednoho bratra, který měl obchod s potravinami, a v nedalekých Dolanech bratra a sestru, kteří měli menší hospodářství. Přestoţe naši rodinu během války nepostihlo ţádné neštěstí, pamatuji si, ţe jsem měla velice často strach. V naší ulici bydlely tři německé rodiny. Jedna bydlela přes ulici a uţ si ani nepamatuji, jak se jmenovali. Druhá rodina sousedila s námi, jmenovali se Kraftovi a byli to starší bezdětní manţelé s pejskem. Třetí rodina bydlela hned vedle nich, jmenovali se Waltrovi, jejich jediný syn byl na frontě a později padl. Těch jsme se jako děti opravdu bály, on stále chodil v uniformě a ona byla velice zlá. Strach jsem mívala i o tatínka, který občas večer jezdi na kole do Dolan pro proviant. Kdyţ se dlouho nevracel, báli jsme se, aby ho nechytilo gestapo. Do školy jsem chodila do Kročehlav, to bylo dost daleko, cesta nám trvala půl hodiny. Vzpomínám na jednu událost z druhé třídy. V průběhu školního roku paní učitelka přivedla do třídy novou spoluţačku. Zdenička bydlela blízko nás a tak jsme spolu začaly kamarádit a já se od ní dozvěděla, ţe přijeli ze Sudet, z Mostu. Utekli před Němci a přivezli si jenom nějaké osobní věci a peřiny v ranci. Bydleli u známých a postupně se znovu zařízovali. Pro mne to byla hrozná představa, ţe bych musela odejít z našeho domova, a snad i proto nemohu souhlasit, kdyţ někdo odsuzuje odsun Němců po válce. Dnes nikdo nemůţe pochopit strach, děs a hrůzu v malé dětské dušičce, kdyţ se řeklo slovo Němci. Jednou, to mi bylo asi 10 let, přišli do školy doktoři, aby nás očkovali. Někdo řekl, ţe to jsou převlečení Němci a my jsme všichni utekli. Přiběhla jsem domů celá uřícená a vystrašená. Do školy s námi chodily i dívky ze Hřebče. V červnu 1942 v hodině náboţenství církve českomoravské (ve válce to nebyla církev československá) se jich učitel Klaban vyptával na vypálené Lidice. Od třetí třídy jsme se učili německy a dodnes si pamatuji, ţe jsme se museli naučit nazpaměť ţivotopis Adolfa Hitlera. Přestoţe jsem se učila němčinu šest let, znám jen velmi málo – my jsme ten jazyk totiţ nenáviděli a po válce uţ nepokračovali, coţ bylo, jak dnes vidím, docela škoda. V zimě jsme občas, k naší radosti, mívali uhelné prázdniny. A koncem války jsme do školy nechodili vůbec. Jednou za týden jsme se všichni sešli v kině Epocha, kde nám učitelé dali úkoly, které jsme doma vypracovali a za týden odevzdali a dostali jiné. Nejvíce mi v paměti zůstala vzpomínka na nálet na kladensko-nučickou trať, která vedla jen asi 80 metrů od našeho domu. Sirény ohlašovaly přelety letadel velmi často a znamenalo to odejít do sklepa, kde jsme měli upravený kryt. Náš nájemník měl zvyk, ţe do krytu vůbec nechodil a sledoval formace přelétávajících letadel. Tehdy, 17. dubna 1944, však do sklepa přímo vpadl, a uţ to začalo. Hvízdavé zvuky padajících bomb byly strašné. Já se sestrou jsme plakaly a dědeček nás přikrýval starým ţelezničářským koţichem. Po skončení náletu jsme sčítali škody. Skla v oknech byla rozbitá a na zahrádce na jednom místě byl kopeček navršené hlíny. Bylo podezření, zda to není nevybuchlá bomba, ale nakonec tam byla jen střepina. Bomby dopadaly přesně na trať, byli to totiţ „kotláři“, kteří se soustředili jen na svůj cíl. Den po náletu rozhodl táta, ţe zůstávat ve městě je nebezpečné a nás děti přesunul do Dolan. Zde jsme měli tři sestřenice a jednoho bratrance našeho věku a konec války se pro nás stal nekonečným dobrodruţstvím. Na zahradě jsme si vykopali velký kryt, do jámy jsme spustili ţebřík, dno vystlali slámou, kterou jsme přikryli dekami a staršími peřinami. Jámu jsme překryli prkny, starými vraty a podobnými předměty, a na ně navršili vrstvu hlíny. Proţili jsme tam mnoho hodin přes den a snaţili jsme se tam i spát. Často jsme se ale v noci nebo k ránu vraceli do svých postelí, kde to bylo přece jen pohodlnější. Hrou, ale i pomocí v hospodářství nám ubíhal čas a přišel 5. květen 1945. Ten den jsme vyšli s občany Dolan průvodem do nedalekého Velkého Přítočna a zde sledovali oslavy konce války. Vzpomínám, ţe i několik československých vlajek, které byly ušity v noci ze starých trenek, se neslo v průvodu. Pak na několik dnů oslavy přestaly a my jsme sledovali rozhlasové zprávy o bojích v Praze. Oslavy začaly znovu aţ 9. května 1945 a za několik dnů jsme se stěhovali domů. Válka skončila.
-8-
Jak jsem prožil Den osvobození Josef Cipro, Kladno
Dne 9. května 1945 byl krásný den, bylo velmi teplo. Sešel jsem se s partou kluků v parku pod gymnáziem v Kladně, kdyţ přiběhl kamarád, ţe jedou Rusové. Prý dole pod divadlem u Bondyho. Hned jsme se tam rozeběhli a sledovali jsme auta a tanky, které pomalu projíţděly ulicí směrem na Kročehlavy. Někteří starší kluci vyskakovali na vozidla a odjíţděli s nimi. Bylo to lákavé, ale chvíli jsme odolávali. Nevím, kdo řekl: „Kluci, jedem taky!“ Vyskočil jsem na přední blatník vojenského auta, drţel jsem se mříţky, která spojovala blatník s kapotou, a v trenýrkách, tričku a bos jsem ujíţděl s Rudou armádou ku Praze. Jeli jsme přes Velké Přítočno, Pavlov, Jenec, Hostivici aţ k Ruzyni. Tam však čekali lidé, kteří řekli, ţe v Praze se ještě bojuje, a my museli dolů. Čekala nás cesta domů – byla dlouhá, šli jsme pěšky a bosi, měli jsme hlad. V Jenči v pekárně pekli chleba a rozdávali ho. Dostali jsme také a domů jsem došel ještě za světla. Uţ se nepamatuji, co na mé dobrodruţství říkali rodiče, ale asi byli rádi, ţe jsem se v pořádku vrátil. Nikdy nezapomenu, jak zajímavě jsem proţil Den osvobození – 9. květen 1945.
Vzpomínka na osvobození Jan Kolman, Tábor Vyrůstal jsem na vesnici v okrese Jindřichův Hradec, v tehdejším Protektorátu Böhmen und Mähren. Na konci války mi bylo 6 let. Válečné děje se u nás nijak výrazně neprojevovaly, kromě přeletů spojeneckých bombardovacích svazů – tehdy v rádiu bývala pravidelná hlášení v němčině a v češtině, která si dodnes pamatuji v obou jazycích. I kdyţ v naší rodině nikdy nebylo mnoho hotových peněz, nouzí jsme netrpěli – měli jsme středně velké hospodářství. Bylo pouze nutno plnit předepsané kontingenty dodávek masa a dalších zemědělských produktů. Domácí zabíjačky se tehdy prováděly tajně, ponejvíce v noci. Vše muselo být hotovo do rána, aby nikdo nic nevěděl, a já jako dítě jsem byl důtklivě nabádán, abych se ve vsi nepodřekl. Udavači u nás nebyli, o čemţ svědčí fakt, ţe jeden náš vzdálený příbuzný přes válku přechovával ve svém domě ţidovského právníka. O tom ale vědělo opravdu jen pár lidí a najevo to vyšlo aţ po válce. Pamatuji se také na to, jak otec pravidelně poslouchal vysílání BBC z Londýna. Ke konci války se u nás ve vsi objevila německá rodina odněkud z tehdejšího Pruska, která uprchla před postupující sovětskou armádou. Náš soused jim poskytl přístřeší, nevím ale, jestli z dobroty, nebo z přinucení. Ten Němec byl zarytý nacista, měl ostřelovačskou pušku s dalekohledem a vyhroţoval, ţe půjde proti Sovětům a ţivý se zajmout nenechá. Jeho ţena byla naopak ustrašená a denně se chodila mého otce vyptávat, jak fronta postupuje. Prosila otce, aby se pokusil jejímu manţelovi domluvit, aby s puškou nic nepodnikal, coţ se nakonec podařilo a Němec pušku odevzdal. Také k nám do vsi přijela nejdříve italská, později německá jednotka. Ani Italové, ani Němci nebyli nijak agresivní. Italové ţádali pouze vodu a hned si vařili makarony. Pojedli a odjeli. Němečtí vojáci byli vyhladovělí, neměli nic a chtěli jen „chleb“. Kdyţ přijela sovětská armáda, vzal mne otec do vedlejší vesnice, kde byla hlavní silnice. Viděli jsme velkou část jejich techniky – tanky, dţípy, nákladní auta s vojáky. Nakonec jela neuspořádaná jednotka s kuchyněmi a porůznu posbíranými vozy, taţenými koňmi. Pamatuji se, jak se u jednoho vozu uvolnila z kola obruč – chvíli se ještě setrvačností kutálela podél kola a pak upadla. Vojáci ale jeli dál, daleko asi nedojeli. -9-
V nedalekém lese se v hustém mlází skrývala skupina vojáků SS. Někdo o nich dal zprávu ruským vojákům, esesmani byli obklíčeni a vzdali se bez boje. Viděli jsme je pak odcházet bez zbraní a bez čepic. V tom mlází pak několik let rostlo nebývale velké mnoţství hříbků. Můj otec, jako bývalý ruský legionář, uměl velmi dobře rusky. Býval proto často zván jako tlumočník, kdyţ bylo nutno jednat se sovětskými důstojníky. Přihodilo se například, ţe sovětští důstojníci ţádali správce místního lihovaru, aby jim vydal zásoby lihu. Vyhroţovali, ţe pokud líh nedostanou dobrovolně, rozstřílejí dveře a líh si vezmou. Správce přiběhl za otcem s prosbou, aby jim situaci vysvětlil – ţe jim líh předá, aţ k tomu dostane povolení finančního úřadu. Otec tedy musel s nimi do Jindřichova Hradce pro příslušného úředníka, který sklad lihu odplomboval a líh Rusům vydal. Byl to sice dosud surový 90% líh, páchnoucí po bramborách, z nichţ byl vyroben, ale to osvoboditelům nevadilo, pili jej téměř neředěný. Jeden ze sovětských důstojníků, kapitán Alexej, si mého otce oblíbil a chodíval k nám.V civilu byl učitelem a s otcem rád hovořil na nejrůznější témata. Já jsem od něj dostal rudou hvězdu, kterou jsem pyšně nosil na čepici. Dal otci adresu, otec mu na ni několikrát napsal, ale nikdy nedostal odpověď. Teprve po dlouhé době jsme se dověděli, ţe valná část tehdejších důstojníků po návratu z války šla rovnou do gulagů. V roce 1945 jsem začal chodit do školy. V té době probíhala akce UNRRA a my děti dostávaly ve škole výbornou čokoládu, 4 cm silnou, na kterou stále vzpomínám.
Anton Marek Veselý, Lidice Já sice válku nepamatuji (jsem tzv. Husákovo dítě), ale s naší rodinou jsou události staré uţ téměř 70 let spojeny natolik pevně (a také smutně), ţe jsem se rozhodl napsat příběh, který mi vyprávěla moje babička – Lidická ţena, která přeţila útrapy koncentračního tábora Ravensbrück a v květnu letošního roku oslavila 89. narozeniny. Psal se rok 1939. Lidice, které dnes nazýváme "staré", ještě nic netušily o svém příštím osudu. Němci zabrali nejprve Sudety, ale poté obsadili celé české země. Při své expanzi do dalších států se vojáci - obyčejní pěšáci - na čas zastavili právě v Lidicích a museli být ubytováni na nějaký čas v lidických rodinách. Do rodiny mého pradědečka Josefa a prababičky Boţeny, které měli dvě dcery Jiřinu: - moji babičku a Miloslavu - pratetu, přibyl na jaře jeden nocleţník. Erich Zehm znělo jeho jméno, ale bůhví proč mu říkali Anton. Původcem té přezdívky byl údajně praděda Josef. Nerozuměli mu a on jim. Nesmělý a slušný dvacetiletý Erich pocházel ze Saské Kamenice, kde měl jeho otec velkou autosprávkárnu. Prostě byl do této lidické rodiny přidělen. Ale jakoby si byli souzeni. Uţ první den získal zajímavou zkušenost. Kdyţ přišel s ešusem plným "šlichty" z polní vojenské kuchyně, jeţ stála na lidickém náměstíčku, přizvali ho naši ke stolu. Nejenţe ho přizvali, ale nabídli mu to, co právě jedli oni. Polévku a vdolky. Chvilku se zdráhal, ale nakonec se dosyta najedl. V dalších dnech si pravidelně chodil pro jídlo erární, aby zachoval "dekorum" a splnil vojenskou povinnost, ale jakmile vstoupil za vrátka, obsah ešusu vylil slepicím a zasedal s našimi ke stolu ... - 10 -
Jednou prababička zašla pro něco do spíţky a za ní se nepozorovaně proplíţil voříšek Punťa. Prababička si ho však nevšimla, a kdyţ odcházela, milého Punťu tam zavřela. Ač byla ve spíţi spousta masa, dokonce voňavého uzeného, Punťa si nic nevzal, jen vyskočil na malé okénko a z něj smutně koukal. Erich si ho všiml a celé půldne chodil za prababičkou a snaţil se jí vysvětlit, kde je pes zavřený. "Ale hochu, já ti prd rozumím, já nevím, co chceš," odbývala ho podobnými jadrnými slovy. Aţ kdyţ Punťu začala shánět a konečně ho spatřila vyloţeného v okénku, pochopila. "Jo, tak to jsi mi chtěl říct?" Erich byl radostí celý bez sebe a všichni se podivovali jeho slušnosti, která mu nedovolila otevřít dveře "cizí" spíţe a Punťu pustit ven ... Necelý měsíc Erichova pobytu v Lidicích utekl jako voda. Vojáci byli odveleni. Asi do Polska. Nastalo loučení. Nejvíce plakal právě Erich. Objímal a líbal prababičku, jako by to byla jeho máma a ne cizí ţenská z jimi porobené země. Často si na Ericha - Antona babička vzpomene. Přeţil? Vrátil se do Německa? Co asi dělal? Věděl, co se stalo za tři roky po jeho návštěvě s Lidicemi? Také vzpomínal? Pravděpodobně zůstane právě jen u té otázky. Ale kdo ví? Zázraky se dějí. A ať se nám to líbí či nikoli, i dneska. (Na fotografii zleva: moje babička Jiřina, její kamarádka, pradědeček Josef, prateta Miloslava a prababička Božena před svým domem čp. 80 ve „starých“ Lidicích.)
Rodinné vzpomínky na válku i osvobození Ing. Rudolf Řežábek, České Budějovice
Otec, původně voják v Kaplici, se nechal přeloţit k finanční stráţi do Českých Hamrů (poblíţ Vejprt), kam jsme s matkou za ním přijeli natrvalo v roce 1937. Tehdy to v pohraničí vřelo sílícím hnutím místních ale i přeshraničních Němců pro připojení pohraničí k Německu. Provokace německých výrostků i dospělých neznaly mezí, jednou nám dokonce střelili do kuchyně a zničili tak rádio. Policie byla daleko a tak se pořádek snaţili udrţet i finančníci, kteří měli však hlavní úkol v zamezování pašování zboţí. Jednou se otci a jeho kolegovi podařilo obstoupit partu asi 8 německých výtrţníků, kteří k nám přešli hranice. Vedli je na sluţebnu finanční stráţe, otec šel vepředu, kolega za konci. Po cestě ti mladíci vytáhli pistole a do obou našich financů začali pálit a pak prchali zpět. Otec dostal celkem šest zásahů zezadu, z toho dva byly velmi váţné průstřely plic se silným krvácením. V pádu se stačil ještě otočit a vystřelit do prchajících Němců. Pak ztratil vědomí. Dovezli jej na nákladním autě do Loun do nemocnice, kde uţ mu nedávali mnoho nadějí. Přesto zázrakem přeţil. Byla mu vyjmuta jedna ze dvou střel, které v plících byly avšak druhou odmítli lékaři vyjmout, ţe je těsně u srdce (do konce ţivota pak otec měl rentgenový snímek se zřetelnou střelou v plicích a zalitou polovinou plic krví). Matka a já jsme rychle odjeli bez majetku k příbuzným v Milevsku a Č. Budějovicích a otec se v r. 1939 také za námi dostavil. Díky pomoci příbuzných jsme mohli bydlet poblíţ Č. Budějovic po dobu války i později a začít nový ţivot. Smutné bylo i to, ţe za války k nám do zahrady chodili cvičit střelbu mladí němečtí vojáci a my jsme jim nemohli nic oplatit ani vysvětlit. Otec celou válku předpovídal prohru Němců, protoţe jeho tatínek jako legionář v první světové válce projel transsibiřskou magistrálou celé Rusko a prohlásil, ţe Rusko nikdo nikdy neobsadí jak je ohromné. - 11 -
Konec války ohlásil otec jednou ráno: "Hele ruský voják na cestě!!!" Tak jsme je vítali, pásli jim koně, sledovali, jak chytají ryby házením granátu do řeky, děvčata zase zírala, kdyţ se vojáci zásadně koupali nazí v řece Malši. Do města přijeli také zástupci americké armády, protoţe blízko byla tzv. demarkační čára rozdělující spojenecké armády, ty jsme taky samozřejmě vítali a nakonec v r. 1946 jsme na letišti očekávali přílet našich letců z Velké Británie. Přiletěli, ţel jejich osud jak známo byl jiný, neţ si představovali. Protoţe jsme pocházeli z česko-německých předků, byli po válce všichni příbuzní odsunuti do Německa a zpřetrhaly se na dlouhá léta rodinné vazby. Takţe fanatizmus Hitlera a nacistů nám rozbil jak příbuzenské vztahy, připravil nás o majetek i zdraví. Nyní je na nás, abychom se s Němci znovu bratřili, vše jim odpustili a ještě jim prodali naše továrny, banky, vrátili šlechtický majetek, atd., atd.
Vzpomínky pamětníka na naše osvobození od německé okupace Rudolf Horníček, Frýdek-Místek
Za první republiky jsme bydleli na vesnici nedaleko Trnavy. Po mnichovském diktátu otec k nám přivedl z místního hostince mladou rodinu s malým dítětem, se sbalenou peřinou a nejnutnějšími osobními věcmi. Vyhnali je Maďaři při zabírání jiţního pohraničí Slovenska. Po přespání u nás ráno pokračovali v cestě na sever, hledat nové bydliště. Nás to čekalo nedlouho poté, kdy byl vytvořen „Slovenský štát“. Jako „Čechúni"jsme se museli přestěhovat do Protektorátu Čech a Moravy. Otec pracoval v dílnách ČSD a našel nové působiště v Nymburce, kde jsme získali i bydlení. Celou válku jsme věřili, ţe tento stav je dočasný a na mapě denně sledovali úhybné manévry německé armády z okupovaných území zpět, odkud přišli. Jako učni strojního zámečníka ve Výtopnách ČD v Nymburce jsme se podíleli na generální opravě parní lokomotivy. Pracovalo se tak, aby tato trvala co nejdéle, aby neslouţila k vítězství Velkoněmecké říše. Jak se k nám přibliţovala fronta, Němci chtěli z kaţdého města vytvořit pevnost a ztíţit postup osvobozujících vojsk. Proto jsme byli počátkem roku 1945 nasazeni na budování obranných valů kolem Nymburka. Na úrodných polích se ručně kopaly protitankové zátarasy. Tyto však nebyly nikdy pouţity. Z jara 1945 jsem jel navštívit svého kamaráda Čeňka Čálka v Čáslavi. Při zpáteční cestě, zřejmě zásluhou pracovníků dráhy, osobní vlak před Kolínem nebyl vpuštěn do stanice u návěští „stůj“. Shodou okolností na vedlejší koleji stál nákladní vlak s válečnými zajatci. Z okének vagonů přes ostnatý drát bylo vidět zoufalé obličeje a nataţené ruce s prosbou o jídlo. Vzhledem k tomu, ţe vlak byl střeţen německými vojáky, zpočátku se osmělili někteří jedinci a rozběhli se k vězňům s potravou, kterou měli u sebe. To byl impuls k tomu, ţe z našeho vlaku se vyrojili další dárci. Sám jsem měl od matky připravenou svačinu, kterou jsem dal do jedné z nataţených rukou. Dodnes vzpomínám na ty zoufalé pohledy těch, na které se nedostalo. Němci se sice snaţili zabránit této masové akci, ale vzhledem k blíţícímu konci války se jiţ neodváţili pouţít zbraně. Jakmile jsme všechno rozdali, nasedli jsme do vlaku a pokračovali dále v naší cestě. Město Nymburk patřilo k jedněm z těch, kde se jiţ 2. května 1945 slavil konec války. Od rána bylo město zaplaveno státními vlajkami a ojediněle se objevily i vlaky SSSR. Občané se radovali, ţe válka jiţ skončila. Doma se ihned šily trikolory – symboly Československé republiky. Sestra mi jednu ušila a připnul si ji na klopu. V odpoledních hodinách ovšem německý velitel města vyslal do ulic vojáky a vlajky musely být staţeny. Německý voják mne vyzval, abych si okamţitě sundal trikoloru, ale raději jsem utekl domů. Na oslavu osvobození jsme si museli trochu počkat. Teprve 5. května v poledne jsme z rádia zaslechli výzvu o pomoc praţskému povstání. V dalších dnech se šířily zvěsti, ţe z Milovic na město jedou jednotky SS. Naštěstí se to nezakládalo na - 12 -
pravdě. Přes město ţivelně prchaly německé jednotky ve směru na Mladou Boleslav a snaţily se dostat na Západ k Američanům, protoţe se obávali trestu za masakry na východní frontě. Bleskový přesun Koněvovy armády od Berlína na Prahu jim však tento záměr zmařil. Při zpáteční cestě zpět ale na náměstí jiţ docházelo k jejich odzbrojování a zajetí místními odbojáři. Přitom jedno osobní vozidlo se snaţilo probít, takţe došlo k přestřelce, naštěstí nebyl nikdo zraněn. Pak uţ jsme byli svědky příjezdu vojáků Rudé armády, kteří bez odpočinku byli nasazení na naše konečné osvobození. Těţko vyjádřit slovy radost, která následovala. Tolik jen několik vzpomínek z minulosti.
Z vyprávění tatínka a maminky Jarmila Janovcová, Bechyně Tatínek (ročník 1922) proţil 2. světovou válku jako velice mladičký hoch - bylo mu 19 let, kdy byl totálně nasazen do továrny v Glauchau, kde v té době pracoval hodně Čechů. Pracoval u obrovských strojů (bohuţel si nepamatuji, co to bylo za továrnu, ale pamětníci vědí, co se v Glauchau vyrábělo) a stalo se, ţe mu stroj zachytil nohu v kotníku a začal mu ji drtit. Pohotovým zásahem kolegy byla mašina vypnuta a tatínek byl odvezen do tamější nemocnice. Měl ukrutné bolesti a lékaři se rozhodli mu nohu amputovat. Přišel tam také lékař, který se na nohu podíval a sdělil, aby s amputací počkali, ţe se o něco pokusí. Tento lékař - ač Němec se rozhodl pomoci i kdyţ pro něj by to bylo úplně jedno, zda jeden Čech v té době přeţije, či nikoliv. Rozhodl se léčit a skutečně mu nohu zachránil - to víte 19 let a ţivot před sebou. V šedesátých letech se tatínek rozhodl, ţe se do Glauchau pojede podívat a zkusí zjistit, zda tento lékař ještě ţije. Ţil. Našli jsme jej a se slzami v očích mu děkoval tatínek i maminka. Já, coby děcko, jsem stála opodál a byla jsem nesmírně šťastná, ţe mi tento stařičký, šedivý pán zachránil tatínka, který mne dále pak učil váţit si ţivota s nádherným smyslem věty: Ţij tak, aby aţ budeš umírat, všichni kolem Tebe plakali a Tys jediná se smála. - Nádhera slov, úplná symfonie. No a s mojí milovanou maminkou (ročník 1928) to bylo obdobně. Jako mladičká musela denně chodit v době války ze Suchdola nad Luţnicí někam na druhou stranu - do Rakouska a tam v továrně na oblečení šít denně od 6 do 18 hod. Vstávala ve tři hodiny a pěšky, někdy na kole - neţ jí ho ukradli, chodit na druhou stranu a těţce pracovat s malým hrníčkem jídla na celý den. Hrozné, kdyţ mi to vypravovala, tak jsem to vţdycky obrečela. Nepřála bych dětem a vnoučatům aby zaţily to, co zaţívali moji rodiče. Kaţdý moudrý člověk, ţijící ve kterékoliv době, by si měl ţivota váţit a ne jej ničit. Kdo chce válčit, nechť má vyhrazený ring a tam ať se ti, kteří chtějí bojovat a vidí v tomto smysl ţivota, tak ať se tam pobijí, ale ty moudré, ať nechají ţít v radosti a s radostí. Je třeba si o tom povídat, je třeba si vzít ponaučení, ţe s lidským ţivotem se nedá kalkulovat, nikdo nemá právo brát jej druhému. Vím, ţe je zapotřebí jít dál, jděme, ale mějme na paměti, ţe největším posláním člověka je ţít v klidu a v míru a ten jeden jediný ţivot doţít v úctě k sobě a k druhým, ono se s tím totiţ nedá nic jiného dělat. Jak říká Jan Werich - znám mnoho třicetiletých, kteří tu jiţ 450 let nemuseli být, protoţe nikdy nikomu neměli co říct.
- 13 -
Nálet na Prahu Ing. Josef Doležel, Praha
Je Popeleční středa 14. února 1945; krásný mrazivý den, zalitý sluncem. Maminka připravila sváteční oběd; čočkovou polévku (měl jsem ji hrozně rád, ale čočka nebyla k sehnání) a samozřejmě koblihy všeho druhu, plněné i copánky. Sezvala celou rodinu, tatínka a nás dvě děti ke stolu. Polévka na talíři voněla a sliny se sbíhaly. A najednou siréna. Pronikavý zvuk sirény, rychle nahoru a rychle dolů a znova nahoru a dolů. Oběd ještě nezačal a jiţ skončil. Tatínek vyskočil od stolu a jako člen „luftšusu“ běţel ven. My děti, jako ocáskové, za ním. Maminka se zlobila. Stihli jsme jen pár kroků, ale bylo to naše štěstí. A najednou byla tma a já uviděl v ohromné dáli malé světýlko. A pak nic. Pro mne nastalo hluboké ticho. Prý to trvalo dlouho, neţ jsem se ozval mamince na její volání. „Pepíčku, Pepíčku“ jsem slyšel asi jen v podvědomí. Kdyţ jsem byl mamince po boku, byla všude tma a já se jí roztřeseně ptal, zda nespadl náš barák. Na denním světle maminka vykřikla úděsem. Byl jsem celý zkrvavělý v obličeji.. Bolest jsem necítil, jen jsem se pevně drţel maminky. Bylo mi osm let, bydleli jsme na Vinohradech v Sázavské ulici. Kaţdý rok, od té doby, se mi tato vzpomínka vrací. Je mi při ní líto, ţe se na tento tragický den pro Prahu zapomíná a co je ještě horší, ţe se, podle mého mínění, jeho historie přepisuje dle aktuální potřeby.. Neočekával bych to, zejména od historiků. Nejméně jedním z nich musím polemizovat, neboť jeho výklad náletu na Prahu onen únorový den je opravdu zavádějící. Pan Rajlich – historik, tvrdí, ţe to byl omyl amerického letectva, který způsobily tři faktory: špatná viditelnost- nízká oblačnost, porucha radarů a podobnost měst Prahy a Dráţďan. Jednoznačně mohu potvrdit, ţe na Popeleční středu v roce 1945 bylo jasné slunné počasí i kdyţ mrazivé. Bylo to takové počasí, které spojenci zpravidla vyuţívali pro své nálety na území Protektorátu (viz nálet na Vysočany a Kolín). Já osobně povaţuji nálet na Prahu za cílený útok. Byl to útok poměrně malého počtu letadel a jak říká historik Rajchl s malou tonáţí. Měli prý letět na Dráţďany, ale proč, kdyţ za předchozí noci jejich předchůdci v několika vlnách zasypávali město bombami po dobu několika hodin a zajisté s větší „tonáţí“, soudě podle výsledku. Ţe by snad něco zapomněli? Divná představa Můj laický výklad, podloţený vlastními proţitky, je odlišný. Oba denní nálety na Prahu i nálet na Kolín uskutečnili spojenci za jasného slunečného počasí, přibliţně ve stejnou dobu. K oblasti náletu (Vysočany, Kolín) se bombardovací svazy přibliţovaly ve velkých výškách, tudíţ s dobrým výhledem na krajinu pod sebou. V případě únorového náletu letěli tak nízko nad praţskými domy, ţe v prvním (snad prvním)letadle byl vidět i černý pilot (tvrzení mého otce, člena „luftšucu“). Podle provedení tento nálet patřil do kategorie náletů na komunikační uzly, ţelezniční tratě, nádraţí. Osa náletu, Smíchov, Emauzy, Vinohrady, tomu nasvědčuje, ale s tím rozdílem, ţe je posunuta o pár set metrů severněji. Prostě se „amíci“ netrefili a místo ţelezničního nádraţí Smíchov, ţelezničního mostu přes Vltavu a trati Nuselským údolím a nádraţí Vršovice, zasypali bombami Palackého most, Emauzský klášter, nábřeţí (dnešní „tančící dům“), obytné domy, školy, synagogu, soudní budovu a další na Vinohradech. Jen několik metrů ochránilo před přímým zásahem kostel sv. Ludmily na nám. Míru. Bombardovací svaz nalétával na Prahu ze západu. Hloubkovým provedením byl velmi překvapující. Podle mého názoru byli překvapeni i samotní aktéři. Při letu v nízké výšce se jim znenadání, po průletu nad plošinou západně od města, objevil vltavský kaňon a v něm pod sebou spatřili město. A nádraţí nikde (na manévr doprava, kde relativně nedaleko bylo nádraţí je pozdě). „Co s nákladem, máme rozkaz!“ A tak se zpoţděním byl zmáčknut knoflík k uvolnění nákladu trhavých a zápalných bomb. Proto také první bomby dopadly aţ za rovinou nádraţí. - 14 -
Jak proţívali spojenecké nálety Praţané? Nebyli to ţádní lehkomyslní lidé, kteří se zálibou se chodili dívat na stříbrné tečky, kreslící na obloze bílé čáry, jak se dnes někdy tvrdí. Nebyli to ţádní „čumilové“, byli to obyčejní lidé, kteří po kaţdém zahoukání sirény, ve dne, v noci, spěchali se svým kufříčkem do sklepa. Kaţdý se náletu bál. Strávil jsem s rodiči a bratříčkem i bez nich mnoho hodin v protileteckých krytech doma, ve škole i v náhodných do-mech. Mohu vám říci, ţe to není nic příjemného slyšet hukot letadel a jen čekat a čekat, co se stane. Nálet na Prahu 14. února 1945 nebyl klasický nálet kobercový jako na Dráţďany. Byl to nálet hloubkový, proto byl tak neočekávaný. Rychlost jeho provedení lze poměřit mnohokrát, v mém okolí, opakovanou větou: „Po náletu bylo dříve, neţ dohoukaly sirény.“ A tak, pane historiku, Rajlichu, většina obyvatel ani nestačila seběhnout do sklepa. Paní Plíhalovou, z našeho domu, zasáhla střepina do nohy po seběhnutí jednoho ramene schodiště ze čtvrtého patra; moje matka stihla dojít v naší jedné místnosti v přízemí, se dvěma dětmi, od prostřeného stolu ke dveřím na chodbu, a v mţiku bylo po všem!!! Neměli bychom zapomínat na válečná utrpení obyčejných lidí na obou stranách barikády. Neměli bychom ale podobné události házet do jednoho pytle. Nálet na Dráţďany nálet na Prahu. První z nich byl vojenskou operací proti nepříteli na území nepřátelského Německa, které válku rozpoutalo a obětí druhého se staly civilní objekty a osoby hlavního města spojenecké země, jeţ se stala obětí německé okupace. P.S. Poznámky z vysílání ČRo2 Praha, dne 14. 2. 2007. Informaci podával Jan Uhlíř historik. Nálet trval pouhých 5 minut. Bylo svrţeno 153 tun bomb. Nálet uskutečnilo 62 bombardérů. Zahynulo 413 osob, zraněno 1500 osob. Zůstalo nezvěstných 88 osob. V roce 1970 byla nalezena některá těla v zasypaném sklepě na Vinohradech. Letadla měla bombardovat Dráţďany a Saskou Kamenici. Náhradní cíl byla Praha. Chyba v navigaci se stala jiţ nad Německou říší. Zasaţená území od Palackého mostu, Nové Město, Královské Vinohrady, Vršovice, Nusle, Ţiţkov.
Válečné klukoviny Ing. Josef Doležel, Praha
Do školy jsem začal chodit v polovině druhé světové války, v roce 1943. Přímo zlomově se mi rozšířil ţivotní obzor. Z malého vnitroblokového dvorečku a chodníku s vozovkou před domem v Sázevské ulici na Královských Vinohradech jsem se ocitl ve škole s velkým Š. Byla to Raisova škola vedle vinohradské trţnice. Velká budova, velké prostorné třídy, vše umocněno mnoţstvím novostí, předkládaných ţáčkům prvňáčkům panem učitelem Bachnou. Odbočím. Proč si tak dobře pamatuji jméno svého prvního p učitele? Protoţe za necelé dva roky poté, v květnu 1945, se pro mne a mé kamarády stal hrdinou. Viděl jsem jej v uniformě československého důstojníka s pistolí v ruce, spěchajícího na pomoc bojujícímu rozhlasu. Naučil jsem se číst a psát a především čtení jsem rychle uplatňoval v praxi. Ve škole jsme se učili číst z Poupat a četli jsme z čítanky nebo snad to byla první povinná četba, útlá kníţečka „Evička uţ čte pohádky“. Ve své premiérové zkoušce ze čtení jsem z ní, za jednu minutu, přečetl celých 22 slov. Bylo-li to hodně nebo málo nevím, ale vím, ţe se ze mne stal čtenář. Přečetl jsem celou „Evičku“ a louskal vše, co mi přišlo pod ruku. Z novin jsem si vybíral zprávy z fronty a s pouţitím starého německého atlasu jsem se pohyboval na frontové linii, tenkrát jiţ na dnešní východní hranici Polska. - 15 -
Atlas byl mým oblíbeným čtením v době nemoci. A ţe jsem býval chorobný velmi často, znal jsem zeměpis Evropy a i ostatních států Afriky a Ameriky. Při náletech, ve sklepě, jsem slouţil k ukrácení dlouhých chvil čekání a pro rozptýlení obyvatel našeho domu. Na jejich všetečné dotazy jsem hlavní města sypal z rukávu a ani veletoky a velehory nebyly pro mne problémem. Učení mi šlo. Byl jsem, neskromně řečeno, vzorným ţáčkem v první i druhé třídě. Aţ na jednu výjimku. Tou byla němčina. Od první hodiny, v první třídě, jsem k ní měl odpor. Tatínek,vystudovavší ještě za císaře pána, se velice snaţil. Maloval plakáty, např. hospodářství na statku se zvířectvem i hospodářským nářadím a celou sedláckou rodinkou. A u nás v bytě 1+0 se záchodem na dvorečku, pořádal doučovací krouţek němčiny pro mne a mé dva, někdy i tři, spoluţáky, Jirku, Vaška a Zdeňka. Jeho píle byla obdivuhodná, ale naše výsledky tomu neodpovídaly. Na vysvědčení jsem obhájil pouhou trojku. Celkem dobré, ne, ze šestistupňové protektorátní klasifikace. Toť mínění bylo moje, mínění rodičů však rozhodně ne. Čím to bylo ? Byli jsme sice malé děti, ale uţ jsme vnímali, ve svých šesti, sedmi, letech co se kolem nás, u nás doma i ve světě , odehrává. Všude dvojjazyčné nápisy, v rozhlase zprávy o úspěších německých armád, které čím dál častěji zaujímaly nově vybudované obranné pozice, německo-česká hlášení o náletech spojeneckého letectva. „Achtung, Achtung, ist Luftlagemeldung. Uber den Reisgebiet befindet sich keine Kampferband“. To jsem se tenkrát naučil německy a ještě několik nadávak a rýmovaček: Was ist das? - Psí vocas. Was ist der? Psí pr.... A to umím dodnes. Pociťovali jsme křivdu a násilí a tak jsme se s tím, po svém, vyrovnávali. Svůj boj jsme nevedli jen v intelektuální rovině, stavěli jsme se i tváří v tvář nepříteli. Jak? Poklukovsku. Oblíbeným místem našich her bylo sloupové průčelí synagogy v naší ulici. Přímo proti němu, kolmo do Sázavské ulice ústí ulice Moravská. A v ní za války byla německá škola. Velmi často z ní pochodovali Moravskou a poté Sázavskou mladí hoši v hnědých košilích, krátkých kalhotách a s dýkou u pasu; Hitlerova to mládeţ „hitlerijugend“. Častovávali jsme jejich pochodující útvar našimi posměšnými rýmovačkami i ojedinělými nespisovnými německými slovíčky. S nimi to však ani nehnulo nebo je při svém pochodovém zpěvu ani neslyšeli a kdyby, tak by jim stěţí rozumněli. Aţ jednou, kde se vzala, tu se vzala „munice“. Na schodišti portálu synagogy leţely vyhozené brambory. Muselo to být někdy na jaře roku 1945, protoţe synagoga byla jiţ bez dvou pozlacených věţí se zlatými Davidovými hvězdami a po obrovitém poţáru 14. února (nálet na Prahu) představovala jen ohořelou trosku. Koho z nás to napadlo nevím, ale během krátké chvilky se s naší pomocí nahnilé brambory přemístili na asfalt vozovky ve směru pochodujících „hitlerijugenďáků“. Cvakot botek i píseň náhle zmlkly. Útvar se zastavil. Modré oči blonďáků se zaměřily ve směru přiletivších brambor. Bylo konec „útoku“ a legrace. Dostali jsme strach. Provedli jsme rychlý „organizovaný“ úprk. Pohltily nás trosky synagogy. Ticho. V rozbořených sklepeních vládlo šero a napjaté ticho. Čekali jsme, ...čekali. Jen všeobjímající tišina. Ztratili jsme pojem o čase. Nakonec jsme si začali navzájem dodávat odvahu a opatrně jsme vylézali jako vystrašené myšky z díry na světlo boţí. Kromě brambor, na ulici nebylo ţiváčka. Zato doma jsme byli očekáváni. Náhodní svědkové události nelenili a zašli na kus řeči k nám do krámu, vedle do trafiky a pekařství a o našem „hrdinském“ činu podali hlášení rodičům. Teprve teď začala pořádná mela na třech místech současně.. Všichni, my páni kluci, jsme byli dekorováni řádem otcovského řemene s právem nosit jelitový řád na zadnici. Našemu odbojářství byl konec. Naštěstí válka za několik týdnů skončila. My „vítězové“ jsme si mohli vychutnávat pocit svobody plnými klukovskými doušky. Chodili jsme obdivovat naše vojáky ze západní fronty do Riegrových sadů, do tamní sokolovny. Jejich vyprávění jsme dychtivě hltali a vţdy jsme si odnesli nějaký ten suvenýr, tu prázdnou nábojnici z pušky, či kulometu, tu knoflík z uniformy nebo hvězdičku z výloţek. Mou nejcennější trofejí, uznávanou i všemi kluky, byla měděná mince, anglická „half penny“. Vyraţený na ní trojstěţník, to bylo něco. V mysli mě odnášel do do nesmírných dálek vzdálených moří s představou pirátů a neskutečně dušičku laskajících dobrodruţství. Obyčejný měďák od českého vojáka. Byl to pro mne a dodnes je jeden z nejcennějších dárků, které jsem v ţivotě dostal. Jako vzácnou relikvii ji chovám dodnes. Při pohledu na ni se vracím do krásných i - 16 -
kdyţ válečných klukovských let a plachtoví trojstěţníku mě unáší do dálav dětských snů. A nebyli bychom to ani kluci, kdybychom si i po válce nehráli na vojáky, na vítězné vojáky. Kdyţ Němci utíkali 9. května z Prahy před Rudou armáídou, ničili při průjezdu ulicemi co se dalo. Stromořadí v naší ulici skončilo pod pásy obrněné vozby, rozryté chodníky nebyli vyjímkou. Avšak něco za něco. Na Francouzské, na křiţovatce se Sázavslkou byla barikáda z velkých dlaţebních kostek, překáţka proti případnému postupu německých tanků od náměstí Míru. Utíkající tanky a ostatní vozidla se jí vyhýbala tak, ţe projíţděla cukrárnou v navazujícím domě. To byli ti rozumnější a pokornější v dané situaci. Pro jednoho „hrdého nácka“ v tanku přece česká barikáda nemůţe být překáţkou. Nepřibrzdil jeden pás pro objízdný manévr, ale namířil si to přímo. A najednou se to stalo. Jeden obyčejný český ţulový kámen a rup a bylo po německém pásu. To byl konec. Posádka pokorně vylezla z útrob ocelové příšery a vydala se na ústup po svých, ... a přes cukrárnu. Zmiňuji se o tom proto, ţe onen tank se stal posléze, v následných dnech, naší kořistí. Jeho vnitřnosti jsme důkladně prozkoumávali a rozehrávali v nich válečné epizody. Byli jsme i fyzicky činní. Rozebírali jsme, co se rozebrat dalo. Zda tam zbyla ještě munice ani nevím. Cenná pro nás byla nejvíce kolečka z přístrojů, která se dala roztáčet prsty jako káča. V Moravské ulici u pošty skončil podobně další tank, ale ten byl jiţ mimo naše teritorium. S oblibou jsme si hráli i s municí. O nepouţité náboje do pušek nebyla nouze. Vlastnili jsme německé, ruské i anglické. Ty ruské byly zvláštní, měly úplně jinou patici pro zasouvání do zásobníku. A jak jsme střelivo vyuţívali? S primitivními nástroji doby kamenné jsme uvolňovali kulky a z nábojnic vysypávali střelný prach, drobounké stříbrolesklé černé válečky. Nábojnici jsme potom otočili dnem vzhůru. Podrţeli nebo zapíchli do země. Na rozbušku jsme poloţili hrot kramle a úderem kamene na kramli jsme je odstřelovali. Z prachu jsme vysypávali hady a zapalovali je. To byl fofr jak to hořelo. Vše jsme vykonávali v „přísném“ utajení na chodníku před našimi krámy. Ani občasná rána z odstřelené nábojnice nevyvolala v okolí mimořádný zájem dospělých. Prostě kluci si jen hrají. Ale ono hraní si s municí není jen neškodná zábava. Koncem léta 1945 tatínek koupil krám větší neţ náš krámek v Sázavské, ale aţ v Michli. A začal tam prodávat. Ráno časně do Michle a večer pozdě na Vinohrady. Tak kaţdý den. Kdyţ jsem měl ještě prázdniny, nastala pro mne nová povinnost, tatínkovi nosit do Michle od maminky oběd.. Pro kluka a ještě o prázdninách povinnost ne vítaná. Bylo uţ mi osm a musel jsem. S kastrůlkama v síťovce jsem po svém obědě vyrazil na cestu. Obvykle jsem šel na Tylák na elektriku pěšky. Buď devetenáctka nebo dvacettrojka mě zavezla do Michle k „policajtům“. Do kopce, po Michelské, jsem uţ zase šlapal pěšky. Vystydlý oběd jsem předal tatínkovi a uţ mě to táhlo ven. Do neznáma. Prozkoumával jsem nejbliţší okolí. Michle v té době, to byl polovenkov. Dva bloky na východ bylo pole, dva na jih, pole a přes ulici před krámen velká louka zvaná „paterka“ a naproti přes ulici ovocný sad, volně přístupný. Pro kluka z Královských Vinohrad, z centra metropole, úplná divočina. Jednoho dne při obhlídce okolí, jsem na jiné, „černé“ louce, narazil na partu hrajících si kluků mého věku i starších. Zajímalo mě, nad čím asi tam bádají. Z uctivé vzdálenosti, byl jsem přece jen „cizák“, jsem je pozoroval Měli před sebou hromádku munice a nad jedním kouskem mudrovali.. Napínavé. Co to je ?, Je to granát nebo není ? Dospěl jsem k názoru, ţe se jedná o „handgranát“. Oni zase dospěli k závěru, ţe nepotřebují ţádného čumila a poklukovsku mě vypoklonkovali aţ do dáli. Nemám rád konflikty, poslušně jsem se vzdálil. V tu chvíli mi svědomí napovědělo, ţe na mne čekají prázdné kastrůlky a cesta na Královské Vinohrady. Se síťovkou v ruce jsem odcházel od našeho krámu, Došel jsem asi tak k cukráři Větrovcovi, kdyţ se ozvala rána. Druhý den mi tatínek vyprávěl, jak si nějací kluci hráli na poli s granátem a jednomu to utrhlo ruku. Přeběhl mi mráz po zádech, ale mlčel jsem. Naši se nikdy nedozvěděli, ţe jsem tam také byl.
- 17 -
Kluci a květnové povstání Ing. Josef Doležel, Praha
Velice rád poslouchám rozhlas. Doma máme naladěn ČRo 2 po celý den. Rozhlasové vysílání mě provází celý ţivot a ani rozmach televize je nevytlačil. Ne jinak tomu bylo i za války. V kuchyni na kredenci u nás stála bakelitová skříňka s ladicím kolečkem. A pokud si vzpomínám, byl jsem na konci války osmiletý kluk, většinu času byla v provozu. Tatínek o ní říkal, ţe nám ji „vykuchali“; nechápal jsem, jak rádio mohl někdo vykuchat, kdyţ to není ryba. Pátého května dopoledne se něco dělo. V rádiu jen hráli muziku a to ne ledajakou. Říznou, veselou, jakou jsme dosud neslýchávali. Sokolské pochody to byly, jak nám vysvětlovala maminka. Já jsem pociťoval takovou zvláštní napjatou atmosféru. Byla sobota a nešel jsem do školy. Ale spěchal jsem na ulici. S mladším bratrem a kamarádem sousedem, stejně starým (na den) jako já, jsme vyrazili do našich ulic (Sázavská, Moravská, Francouzská a Korunní na Vinohradech). Z pouličních tlampačů ozývaly pochody. V naší ulici jsme potkali dvoučlennou hlídku německých vojáků, na ramenou měli pušky s nasazeným bodákem. Na rohu ulice, čalouník, pan Sedláček, stoje na štaflích, přelepoval německý text svého obchůdku. Aniţ by svoji práci dokončil, vojáci mu bodáky přelepy strhávali. S očima vykulenýma jsme na tento tichý souboj zírali. Pan Sedláček byl náš hrdina. Kdyţ Němci odešli, započaté dílo dokončil. Za rohem na Korunní bodáky uţ vojákům nepomohly, tamní obchodník svůj reklamní štít v německé části zamalovával barvou. (Zde musím podotknout, ţe náš táta se sousedem pekařem panem Novým, své vývěsní štíty sundali jiţ v pátek večer za soumraku. Byli jsme s bratříčkem jiţ v posteli, kdyţ k nám domů pozdě tentýţ večer přišli nějací pánové v dlouhých pláštích a něco si s naším tátou a panem Novým vzrušeně vysvětlovali. ) Zatoulali jsme se na Francouzskou a potkávali jsme stále častěji pospíchající lidi s trikolórou. Zatouţili jsme po ní také, bylo to vzrušující. Našli jsme onen zdroj. Byl to krámek, snad s galanterií, a v něm ochotná milá paní s nůţkami a kotoučem tříbarevné stuhy. I nám kousek odstřihla. Přešťastní jsme pádili domů. Doma místo obdivu jsme dostali, ale nebyl to klasický výprask. Myslím si, ţe to tak chápaly obě strany konfliktu. Ale přesto tím naše toulky po ulicích skončily nejen pro sobotu, ale aţ do středečního rána. Byli jsme kluci, válečné děti. Který kluk by si v tu dobu rád nezastřílel a nezahrál na vojáky. Kdo je naším nepřítelem, to jsme věděli přesně, byli to Němci. A v rámci našich klukovských moţností jsme s nimi na své úrovni i „bojovali“. Za rohem v Moravské ulici byla německá škola. A my jsme na pochodující „hitlerjugend“ pokřikovali a jednou dokonce i ze zálohy sloupů synagogy, házeli brambory. Bojové nadšení tohoto druhu bylo v tuto chvíli umocněno onou atmosférou sobotního dopoledne. Rozhlas, my jsme mu tehdá říkali „rádio“, neustále do éteru vysílal české pochodové písně. I my jsme se od maminky naučili zpívat „Lví silou vzletem sokolím ….“ Obědvali jsme, kdyţ se z rádia ozvalo české volání oslovující policisty, četníky, vládní vojsko, důstojníky československé armády a všechny Čechy vlastence, aby přišli na pomoc Českému rozhlasu. Přeběhl nám všem mráz po zádech. Otec odešel od stolu a my jsme chtěli za ním. Maminka zakročila a my jsme, ač neradi, museli spořádat přidělenou porci. Ihned po jídle jsme mamince utekli k sousedům za Jirkou. Společně jsme kuli pikle. Obrazo-tvornost tří kluků se rozjela na plné obrátky... Ven jsme nesměli, ale chtěli jsme být účastni. Způsob jsme našli. Náš táta hrával za války ochotnické divadlo v Malostranské besedě. A tak měl doma různé paruky, líčidla i jiné divadelnosti. Mezi tím vším naší pozornosti neunikla divadelní puška. Od normální se nám zdála k nerozeznání, jen hlaveň, k našemu smutku, neměla otvor, byla zakončena jen špičatou zátkou. Ale pro nás to byla zbraň hodná boje. Propašovali jsme ji spolu se sebou samými, díky Jirkovi, do jejich pekařského krámku. Bylo zavřeno, roleta staţená. - 18 -
My tři „bojovníci“, dvakrát osm let a jednou čtyři roky, jsme měli plán. Budeme střílet na Němce z krámu. Otevřeli jsme zevnitř dveře, nadzvedli mírně roletu, zalehli na zem, prostrčili hlaveň pušky ven a byli připraveni na boj. V našem zorném poli se objevovaly občas pohybující se nohy, ţenské, muţské, jdoucí i běţící. Uznali-li jsme, ţe to jsou nohy německé (podle holínek), začali jsme hlasitě všichni tři střílet, ta-, ta-, ta-, ta-. Na protějším chodníku, kam jsme dohlédli, jsme občas uviděli i celou postavu. A měli jsme štěstí a byli jsme na to hrozně pyšní, ţe jsme tam uviděli i důstojníka v uniformě československé armády, jak s pistolí v ruce spěchá k rozhlasu.. Snad to byl náš pan učitel Bachna. (po revoluci přišel v takové uniformě k nám do třídy.) Jak dlouho jsme odpoledne válčili nevím. Avšak vím přesně, ţe naše „hrdinství“ se nedočkalo opět uznání. Naši rodičové měli jiný názor, který jsme všichni tři pocítili na svých tělesných schránkách. V rozhlase se stále ozývalo naléhavé volání o pomoc. V paměti mi utkvělo volání českého hlasatele (jeho jméno dodnes neznám), který uţ svou úpěnlivou větu nedokončil. Jeho chraptivý sten mě provází dodnes. Do hlasatelny vtrhli Němci a škrtili ho; to jsme se dozvěděli po revoluci. Celých pět dní byl rozhlas jediným naším společníkem, spojkou s okolím. S ním jsme proţívali boj o rozhlas i události na ostatních místech Prahy. Jak probíhaly boje, střídali se i hlasatelé a s nimi i zprávy české i proněmecké. Ale ty naše nakonec převáţily, ač to byly zejména volání o pomoc v několika jazycích. Středeční sluncem zalité ráno a dopoledne, nám klukům, opět s rozhlasem, přineslo osvobození z „domácího vězení“. „Rudá armáda je v ulicích Prahy“, ozývalo se a my, i přes mírný odpor maminky, jsme utíkali na ulici. Všude visely nové vlajky, československé. (Kde se jich najednou tolik vzalo?) Bylo cítit radost a nadšení. Ale pořád jsme neviděli rudoarmějce. Zato přiběhla maminka a hnala nás zpátky domů. V rádiu hlásili, ţe se hrnou zase Němci. Radostné chvíle vystřídal strach a napětí, co se bude díti dál. Zanedlouho následovala opět radostnější zpráva o postupu Rudé armády v praţských ulicích. A hurá zase ven. To uţ naší ulicí utíkaly ustupující německé jednotky na všem, co se pohybovalo.. Měli naspěch. Vypadali hrozně, ale ne uţ hrozivě. Jejich úprku přihlíţely špalíry obyvatel naší ulice. Ač prchající, poraţeni, přesto cestou ještě ničili, co se dalo. Pásy tanků a obrněných vozidel rozrývali dláţdění chodníků (na vozovce bylo místa dost), poráţeli stromy, rozbíjeli obchody. Potom, snad půl hodiny za posledním prchajícím Němcem, se přiřítil a za velké slávy projel naší ulicí tank ověnčený vojáky i civilisty s rudými i tříbarevnými prapory. I my kluci jsme mávali a na prsou jsme měli připnutou trikolóru. Tak takto nějak tři kluci ze Sázavské ulice na Vinohradech proţívali praţské povstání s českým rozhlasem. Váţená redakce, děkuji vám, ţe jste mi dali příleţitost zavzpomínat si na jednu epizodu mého ţivota, okamţiky vzniku naší svobody. Dalo by se vzpomínat na Květnovou revoluci a navazující období i z jiných pohledů, jak tuto dobu proţívali kluci. Byly by to vzpomínky světlé i smutné. U toho však jiţ rozhlas nebyl.
Čajánkova kasárna – symbol národního odporu Vlastenecký klub, Kunčice p. Ondřejníkem Dramatické události, které se odehrály v podvečer 14. března 1939 v Místku, právem patří mezi ty historické události, které by neměly být zapomenuty. Statečná obrana posádky Čajánkových kasáren přinesla nejen potřebnou vzpruhu národnímu sebevědomí, ale také prokázala nezlomného ducha české armády. Předcházející rok 1938 byl poznamenán zradou spojenců, kteří obětovali celistvost Československa za dočasný mír s nacistickým Německem.
- 19 -
Likvidace Česko-Slovenska pokračovala odtrţením Slovenské republiky 14. března 1939 a měla být dovršena o den později zřízením Protektorátu Čechy a Morava. Německé okupační jednotky však oproti dohodám začaly severní Moravu obsazovat jiţ v podvečer 14. března. Zřejmě z obavy, aby tuto strategickou průmyslovou oblast neobsadila jako první polská armáda, která jiţ okupovala 810 km2 slezského a 226 km2 slovenského území. V budově Čajánkových kasáren, která byla pojmenována podle majitele textilní továrny, která zde dříve sídlila, byl od r. 1934 umístěn především III. prapor 8. pěšího pluku Slezského. V osudný den pobývalo v kasárnách zhruba 300 nováčků, kteří základní vojenskou sluţbu nastoupili teprve 1. března 1939. Bylo zde také kolem třiceti déleslouţících poddůstojníků a aspirantů na kurzu polského jazyka. Dne 14. března 1939 přibliţně v 17.30 hod. Zahájil 84. pěší pluk wehrmachtu postup od Hrušova nad Odrou směrem na Ostravu. Zhruba o dvacet minut později dorazil jeho vojenský předvoj do Místku, kde část jednotek obsadila za pomoci místních henleinovců budovu okresního úřadu a policejní stanici. Zbytek vojáků pokračoval dále do centra Místku. První nepřátelské vojáky na motocyklech povaţoval pplk. K. Štěpina za nahlášené jednotky, jedoucí na Slovensko. Avšak čeští stráţní byli záhy vyvedeni z omylu, kdyţ je německý důstojník vyzval, aby se mu vzdali. Oba stráţní to odmítli a zahájili po útočnících palbu. Mezi prvními se do střetu zapojili účastníci kurzu polštiny pod vedením kpt. Karla Pavlíka. Ten začal nejen organizovat obranu kasáren, ale sám se ujal lehkého kulometu. Souběţně s touto událostí vyhlásil posádkový dozorčí por. K. Martínek poplach. Naši vojáci měli kvůli smířlivé politice české vlády vůči nacistickému Německu v kasárnách jen minimum lehkých zbraní a ještě méně munice. Přesto úspěšně čelili ohromné přesile a odrazili všechny útoky. Němcům nepomohlo ani protitankové dělo a obrněné auto. Nakonec však přišlo nevyhnutelné, a kdyţ začala docházet munice, vyhlásil velitel praporu pplk. Štěpina zastavení palby. Samotný boj začal v 18.15 hod a trval asi 30 minut. Zatímco obránci kasáren měli jen dva lehce raněné, na německé straně je uváděno 6 – 18 mrtvých a 6 těţce raněných, co prokazuje vysoké odhodlání našich vojáků bránit vlast. Posádka Čajánkových kasáren byla sice internována, ale jen krátce. Okupanti se totiţ z politických důvodů snaţili tento vojenský střet utajit. Z historie - 8.pěší pluk Slezský vznikl v červnu 1917 na Ukrajině jako součást československých legií. Brest-litevský mír znemoţnil nasazení pluku do bojů proti centrálním mocnostem. Díky tomuto německosovětskému míru byla také uzavřena západní cesta domů. Proto jiţ počátkem března 1918 započal přesun 8. pěšího pluku směrem na východ přes Vladivostok. Československé vojsko během přesunu muselo čelit řadě útoků od bolševických jednotek. Svou první velkou bitvu svedl 8. pěší pluk u Nikolska 2. července 1918. Po mnoha strastech a dlouhém putování byli vojáci konečně doma. Jejich slavnostní přivítání proběhlo 29. 7. 1920 v Plzni. Nevrátili se však všichni – během dvou let existence pluku zemřelo 174 vojáků a 17 osob zůstalo nezvěstných. Po I. světové válce byl 8. pěší pluk dislokován v Opavě a následně v Českém Těšíně, Místku a Jablunkově.
- 20 -
V místech, kde původně stávala Čajánkova kasárna, je nyní umístěn památník 8. pěšího pluku Slezského s nápisem: „Zde kladl se zbraní v ruce 8. pěší pluk Slezský dne 14. března 1939 odpor německým okupantům“. Vedle tohoto památníku se také nalézá informační tabule, kterou zde v r. 2005 umístili členové občanského sdruţení Vlastenecký klub. Odkaz obránců Čajánkových kasáren je aktuální a zřetelný dodnes – za vlast a svobodu je třeba bojovat! Převzato z informačního letáku Vlasteneckého klubu Kunčice pod Ondřejníkem, www.vklub.cz, http://odboj.v-klub.cz
Mír je schopnost a ochota k rozhovoru. Emmanuel Lévinas
Zpravodaj SDČR, o.s. – čtvrtletník. Pro své členy vydává SDČR, o.s. Mimořádné číslo připravili členové redakční rady a autoři, kteří odpovídají za obsahovou i jazykovou stránku svých příspěvků. Grafická úprava: Marek Veselý.
- 21 -
