Miloslav Ransdorf Stanislav Suja
SVĚT ZLEVA (K tendencím mezinárodního vývoje) Praha – Brusel, 2007
OBSAH
OBSAH Úvodem 1
Miloslav Ransdorf – Stanislav Suja SVĚT ZLEVA Obálka a grafická úprava: Jazyková redakce: Jana Čechová Odpovědná redaktorka: Alena Krupauerová Vydalo OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, s. r. o., Křišťanova 675/3, 130 00 Praha 3, tel. 221 474 111 v roce 2007 jako svou 1901. publikaci.
[email protected] www.ottovo.cz Tisk: Těšínská tiskárna, a. s.,/Těšínské papírny, s. r. o., Český Těšín Text © Miloslav Ransdorf and Stanislav Suja, 2007 This edition © OTTOVO NAKLADATELSTVÍ, 2007
2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22
Stručně o demografickém a hospodářsko-sociálním vývoji Význam geopolitických zájmů Ustavování novodobého „impéria“ „Odvázaná“ supervelmoc Potřebujeme ještě OSN? „Lov“ v kalných vodách Národní stát a suverenita Odlišnosti a podobnosti fundamentalismů Dočasná spojenectví Profilování Evropské unie Šance Evropské unie na úspěch Evropský sociální model Když však evropský projekt selže… Trojúhelník USA – NATO – EU Role NATO Změny v přístupech států ke konfliktům Odhad postupu islámských teroristů Národněosvobozenecký boj je stále legitimní Příští vícepolární svět Možné podoby sociálního protestu Prvky budoucí levicové alternativy Integrace levicových sil – objektivní proces
Seznam literatury
5 13 23 29 31 66 73 78 86 90 95 103 114 121 125 139 150 155 160 163 171 174 179 184
ISBN 978-80-7360-719-7
2
3
Úvodem
J
edinečnost a velkolepost lidských dějin zastiňuje nevýslovná krutost, která je doprovází jako zlověstný stín. I ty největší a nejhumánnější výdobytky lidstva se většinou rodily v ostré konfrontaci protikladů. Nicméně vždy když docházelo k většímu ohrožení člověka v jeho vývojových formách, projevila se současně i přirozená snaha zachovat lidský rod. Vznikal tlak na regulaci chování lidí, na civilizovanější uspořádání jejich vztahů se sousedy a později i se vzdálenějšími komunitami, které žily v odlišných podmínkách. Lidé začali rychleji chápat, že hrozbou pro ně není odlišnost jiných lidí, ale účelové vnímání této odlišnosti. To může sloužit jako záminka k nelítostnému nepřátelství. To, že různé jazyky či psané písmo vznikaly v rozdílných podobách a formách na mnoha místech světa, přece nemohlo představovat pro Homo sapiens sapiens (člověka myslícího) samo o sebe hrozbu. Rozdílnost se však stávala synonymem zloby hned poté, co byla cíleně použita k vybičování vášní, které často vyúsťovalo v krvavé rodové konflikty a později i v důvody k válce (casus belli) mezi většími lidskými celky. Právě tehdy bylo vylučování jedněch druhými doprovázeno démonizací a všestrannou přípravou ke krutým střetům. Vnímání rozdílností jako hrozby se dařilo zejména v podmínkách ignorantské nevědomosti, kdy záměrné překrucování věcí nacházelo živnou půdu hlavně u těch, kdo byli připraveni rychle tasit meče proti jiným, aby místo síly argumentů uplatnili argument síly. V základu mnoha do nebe volajících krutostí v lidských dějinách je právě využití prvků nevědomosti často doprovázeno pýchou a nadutostí. 4
5
SVĚT ZLEVA
Ty, pokud samy nevedou k aroganci moci, jí určitě vydatně napomáhají. V takovém případě se nejlépe prosazuje představa, že „mocní“ mají nebo mohou určovat právo. Přístup k vylučování jedněch druhými je vždy ve svém základu založen na hře s „nulovým součtem“. Její výsledek spočívá v tom, že aby jeden vyhrál, druhý musí nutně prohrát. Pokud se ovšem snaha o pochopení odlišností těch druhých změní v hledání vzájemného užitku cestou mírového dialogu, pokud je ochota komunikovat či jednat v zájmu soužití (modus vivendi) a vzájemné součinnosti (modus operandi), tehdy převládne to, co rozdílné strany (dokonce bývalé nepřátele) začne spojovat při pojmenování toho, co je rozděluje. Takový dialog poskytuje prostor pro oboustrannou výhodu, pro využití svobody volby rozhodnutí zúčastněných stran, pro přijatelný postup ke konstruktivnímu soužití. Nemůže sice hned změnit samu realitu, avšak otevírá k tomu dveře. Naši předkové podáním ruky vyjadřovali skutečnost, že přicházejí neozbrojeni a chtějí se dohodnout na společně přijatelném základě, ne řinčet zbraněmi. Žel, mnohokrát o to neměla zájem druhá strana. V antagonistických rozporech se z kultů, rituálů, náboženských přikázání a zvyků postupně (stručně řečeno) vyvinuly obecně platné rodové instrukce, pravidla pospolitosti a nakonec i zákony a etické normy. Jejich modely a projekce trvaly někdy celé generace v prostředí, jež ovlivňovalo mnoho vnitřních i vnějších faktorů. Např. mnoho z toho, co hlásá bible jako Boží přikázání, se nacházelo již v babylonském Chammurapiho kodexu v 18. a 17. století př. n. l. Rozhodující je, že jedno i druhé bylo výzvou a obecným návodem k civilizovanému chování v různých vývojových obdobích, i když právě náboženství bylo často důvodem a ideologickým prostředkem mnoha urputných konfliktů, v nichž tekly potoky krve. 6
ÚVODEM
Vždy když zavládl rozumný dialog mezi civilizacemi či rozdílnými kulturami, lidé se navzájem učili a duchovně obohacovali. A mohli tak ještě více rozšiřovat horizont svých humánních možností. Snaha činit život obecné pospolitosti snesitelnějším, přinášela postupně stále větší pokrok v mnoha oblastech. V lepších případech již šlo o jistou formu hledání rovnováhy mezi moudrostí nejlepších tradic a tím, co nyní nazýváme lidskými právy či důstojností člověka. V jejich základu leží staletími se formující zásady civilizovaného způsobu života, které patří všem národům jako společné dědictví lidstva. Díky dialogu civilizací a kultur, jejich pozitivnímu vzájemnému ovlivňování měla např. křesťanská teologie užitek z řecké filozofie. Islámské myšlenky se inspirovaly perskou kulturou (zejména literaturou); čínskou intelektuální historii obohatily indické ideje příchodem buddhismu. Pro evropskou kulturu je i v současnosti neméně důležité poznávat kořeny a kulturní tradice všech vyspělých civilizací. Soubor civilizovaného soužití národů a států, který se vyvinul do ucelenější právní podoby teprve po druhé světové válce, má nyní univerzální nebo jinak řečeno všelidsky zaměřenou a všeobecně závaznou platnost. O to více, že byl ukut na kovadlině nezměrného lidského utrpení, jež nelze jen tak vymazat z paměti národů. Jeden ze zakladatelů mezinárodního práva – holandský filozof a právník Hugo Grotius (mnozí jej nazývají otcem mezinárodního práva) na základě svých traktátů, zejména De Jure Belli ac Pacis (O válečném právu a míru, vydáno 1625), jako první zformuloval princip solidarity států. Stěží tušil, jakou gigantickou službu prokazuje celému lidstvu, když navrhl, aby si státy mezi sebou pro krajní situace dohodly pravidla, jimiž se mají řídit. Grotius by si za to zasloužil trvalou vděčnost. Podstata jeho dějinného 7
SVĚT ZLEVA
„vynálezu“ spočívala v tom, že použití síly v mezistátních vztazích může být uznáno oprávněným jen tehdy, pokud to odpovídá společným zájmům či potřebám států. Grotius tak překonal i doktrínu „dvojího účinku“ Tomáše Akvinského z 13. století, podle níž jsou účinky dva – dobrý a špatný. Ten špatný lze přijmout tehdy, když dobrý přesvědčivě převládá. Ačkoliv se Grotiovou myšlenkou ještě dlouho po jejím zformulování neřídily země, jimž byla určena, přesto přetrvala věky. O téměř 300 let později ji formálně přijala za svou první velká mezinárodní organizace – Společnost národů – která vznikla po první světové válce. Žel, ani ta však nedokázala sjednotit státy a zabránit vzplanutí ještě strašnější druhé světové války. Teprve na jejím konci si Grotiovu moudrost odpovědně osvojila univerzální celosvětová mírová instituce, která dostala jméno Organizace spojených národů (OSN). V rozvinutější podobě ji pojala do svého základního dokumentu, jímž je dosud Charta OSN (1945). Ta slouží jako základna mezinárodního práva platného dosud. Stručně řečeno, šlo o vymanění vztahů mezi lidmi ze zákona džungle a o jejich závaznou právní regulaci na nejširší možné platformě vztahů mezi státy jako rovnoprávnými subjekty mezinárodního práva a vztahů mezi národy – subjekty naplňujícími lidské dějiny. Podstatou této filozofie postavené na zobecněné zkušenosti lidstva je to, že zpětné sklouzání od civilizace k barbarství není přijatelným řešením pro žádný stát ani národ. Proto ani nyní nemůže být nijak přijatelný přechod od práva k pomstě podle představy „sto zubů za jeden zub“ a „sto hlav za jednu hlavu“. To je také důvod, proč mezinárodní závazky, které státy přijímají od založení OSN, musejí být zásadně v souladu s její Chartou. Principy OSN musejí mít i nadále přednost 8
ÚVODEM
před vnitrostátním právem (legislativou). Všechny země mají sice svůj vlastní politický, hospodářský a právní řád, avšak každá se musí řídit mezinárodními principy Charty OSN a od ní odvozenými civilizovanými normami mezinárodního práva. Od nich se odvíjí i základ, na němž funguje demokracie. Ať se ve svých specifikách liší v jednotlivých zemích jakkoliv, její hlavní hodnoty musejí být v souladu s Chartou OSN a s na ní navazující Všeobecnou deklarací lidských práv (1948). Bez toho by dvoustranné a mnohostranné vztahy 192 členských států OSN byly jen čirým sebeklamem a vratkou konstrukcí. Z tohoto plynoucí normy mírového soužití států jsou založeny na rovnováze jejich práv a povinností. Vztahují se stejnou měrou na všechny země bez rozdílu geografické velikosti a polohy, počtu obyvatel, hospodářské kapacity či vojenské síly. Dvojí standard, který je účelově vnášen do těchto pravidel mocenskými pohnutkami, je v rozporu s jejich podstatou, se zásadou univerzálnosti mezinárodního práva a rovného postavení všech států v něm. Dvojí metr zde vytváří nová nebezpečí, nové dělicí čáry. Jako takový je jen pouhou odrůdou a pokračováním onoho starého přístupu, který dosud rozděloval svět. Říká se, že národy, které si neváží své minulosti nebo ji neumějí objektivně zhodnotit, jsou odsouzeny k tomu, aby ji prožily znovu. V lepším postavení nejsou ani ti, kteří nedokážou správně posoudit přítomnost a odhadnout budoucnost svých i jiných zemí v širším kontextu mezinárodního vývoje. Politici nezřídka posuzují věci veřejného zájmu nanejvýš v horizontu svých funkčních období. Pro ty, kteří však dokážou překročit tyto meze, je zřejmé, že čím více bude svět propojený pouty společné potřeby schopen neprodleně a účinně řešit globální problémy (zasahující všechny země bez rozdílu), tím více musejí lidé 9
SVĚT ZLEVA
myslet na desítky let dopředu, snažit se rozpoznat a objektivně hodnotit směry vývoje, které je doprovázejí. Na Vídeňském kongresu v roce 1815, kdy si po napoleonských válkách evropští suveréni rozdělovali nové mocenské sféry na základě tzv. svaté aliance evropských vládců, sotvakdo z nich hovořil o „globálních“ otázkách, potřebách či řešeních. V současnosti, kdy existují termonukleární zbraně, které stále visí nad lidstvem jako všudypřítomný Damoklův meč, kdy na mnohé národy čekají i jiné nástrahy a hrozby, je globální řešení s účastí celé mezinárodní komunity naprostou nutností. Ani přitom nelze ovšem automaticky počítat se skutečnou globální spoluodpovědností, pokud mezinárodní společenství nebude respektovat zásady civilizovaného soužití jako společného jmenovatele, který se zformoval do vyspělé podoby za desítky let od konce druhé světové války. Rovnoprávnost států, mírové soužití a vzájemně výhodná spolupráce národů, národností, etnik, úcta k důstojnosti člověka a praktické naplňování lidských práv mají prvořadý význam. Všeobecná deklarace lidských práv ne náhodou hned ve svém úvodu vyhlašuje že „… všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství“. Přijetí různosti a úcty k druhým vyžaduje však nejen kolektivní, ale i individuální odpovědnost. Má-li jednotlivec smysl pro chápání odlišností jiných lidí na základě respektování jejich důstojnosti a práv, má též zájem, aby jiní respektovali jeho odlišnosti, důstojnost a práva, aby se chovali stejným způsobem. Jen ve světě, kde převládá úcta k člověku, princip rovnosti a spolupráce, mohou mít lidé i národy skutečný smysl a zájem pro globální potřeby. Mohou konat tak, aby si vážili práv jedněch v zájmu všech. V budově OSN před vchodem do jednacího sálu Valného 10
ÚVODEM
shromáždění jsou na tmavě zelené mramorové desce vyryta nezapomenutelná slova velikého latinskoamerického básníka, filozofa a bojovníka za osvobození Josého Martího: „Je-li narušeno právo jednoho člověka, práva všech lidí jsou v nebezpečí.“ Tisíce občanů a stovky organizací nyní poskytují humanitární pomoc potřebným oblastem a lidem. Mezinárodní solidarita se projevuje při přírodních katastrofách a v jiných situacích. Ovšem pod rouškou kolektivní odpovědnosti i nyní nezřídka vzniká neodpovědnost. Proto je důležité, aby v rozhodovacích procesech vždy zůstala zachována odpovědnost osobní. Kolektivní rozhodování nemůže zakrýt individuální vinu. Např. závěry mezinárodního norimberského tribunálu po druhé světové válce a také celé mezinárodní právo vycházejí z toho, že za vyvolávání agresivních válek a zlovolné konání vůči národům, národnostem, etnikům i konkrétním lidem nesou vždy odpovědnost jednotliví politici, vojáci a další občané bez ohledu na jejich postavení a materiální statky. Proto i odpovědnost toho, kdo páchá zločiny v zájmu či ve jménu instituce, musí zůstat osobní bez ohledu na jeho společenské postavení či státní funkci. Platí to za války i v míru. Vyspělé komunikační a informační technologie, které nyní revolucionizujícím způsobem „zkracují“ vzdálenosti mezi národy a jednotlivými lidmi, pomáhají lépe pochopit i pojmenovat problémy a v potřebných situacích se dohodnout na postupech v reálném čase. Nicméně vystižení jevů, které charakterizují mezinárodní scénu a působí na směry vývoje, vyžaduje citlivé a soustavné pozorování v návazných souvislostech. Neobejde se ani bez popisu společenských protikladů, ať to již nazveme shodně s Hegelem „totožností protikladů“, společně s Marxem a Leninem „jednotou a bojem protikladů“. 11
SVĚT ZLEVA
Tato publikace tomu má skromným dílem napomoci. Neklade si za cíl předložit čtenáři zevrubnou analýzu mezinárodních problémů s nespornými závěry. Autorům jde o to, aby s nasazením levicové „optiky“ alespoň upozornili na některé důležité skutečnosti a tendence ve světě, které je třeba systematicky promýšlet z ekonomicko-sociální i zahraničněpolitické či strategické souvislosti. Z toho je odvozen i název knihy – Svět zleva.
12
1 Stručně o demografickém a hospodářsko-sociálním vývoji
Z
a posledních 40–45 let se počet obyvatel planety zdvojnásobil. Podle odhadů OSN během dalších 25 let přibude na ní kolem dvou miliard lidí a zhruba do poloviny tohoto století světová populace může narůst z nynější 6,3 miliardy až na 9,3 miliardy, což je ovšem přibližně o 400 milionů méně, než předvídaly předchozí prognózy OSN. Zatímco v průmyslově vyspělých zemích počet obyvatel by měl zůstat přibližně na stejné úrovni jako nyní (podle bilance: úbytek-přírůstek), tj. zhruba 1,2 miliardy lidí, zbývající nárůst připadne na rozvojové země: z nynějších 5,1 miliardy dosáhne nejspíš až 7,7 miliardy. Úbytek populace v západním světě přinese však nejen demografické, ale i geopolitické následky. Z některých lidnatých, avšak méně rozvinutých zemí, se zřejmě stanou vlivné mocnosti. Nicméně při současném stavu bídy, hladu, nemocí, negramotnosti a nezaměstnanosti předpokládaný obraz příštího světa není nijak optimistický. Globální sociálně-ekonomický „příkop“ se stále více prohlubuje, což výrazně ovlivňuje vývoj struktury mnoha společností a vytváří z nich potenciální zdroj dalších konfrontací a konfliktů. Nehledě na 4,3 % růst celosvětového hrubého domácího produktu (HDP) v roce 2005, jen 14,5 milionu lidí z celkového počtu 500 milionu nejhůře placených vydělávalo denně více než 1 USD. Podle zprávy mezinárodní organizace práce (MOP) nazvané Klíčové ukazatele pracovního trhu (Key Indicators of the Labour Market – KILM), která byla vydána již jako 5. vydání v roce 2007, bylo v předchozím 13
SVĚT ZLEVA
roce ve světě 195,7 milionu nezaměstnaných. Mezi 2,8 miliardy pracujících jen 1,3 miliardy osob měly práci, která jim a jejich rodinám dávala obživu v průměrném rozmezí 2 USD na den. Mezi mládeží ve věku od 15 do 24 let nezaměstnanost dosahuje kolem 25 % práceschopných v jejich řadách. Dospělé ženy tvořily přibližně 40 % celosvětové pracovní síly a jen 52,2 % z nich našlo v roce 2005 práci (viz Tisková zpráva Mezinárodní organizace práce – ILO Liason Office, Brussels, January 24, 2006, ILO/06/01). V roce 2006 tvořily z celkového počtu 2,9 miliardy pracujících ve světě ženy 1,2 miliardy (viz další tisková zpráva MOP: www.ilo.org). Podle téhož zdroje bylo k 8. březnu 2007 ve světě 81,1 milionu nezaměstnaných žen. Zatímco míra světové nezaměstnanosti mužů tvoří 6,1 %, ženy dosahují 6,6 %. A pokud jde např. o délku pracovní doby k 7. červnu 2007 má 22 % zaměstnaných lidí podle Mezinárodní organizace práce nadměrnou pracovní dobu (více než 48 hodin týdně). Na jedné z nejvyšších příček tohoto negativního trendu je např. Peru, kde nadměrná pracovní doba zasahuje 50,9 % pracujících, Thajsko se 46,7 %, Pákistán se 44,4 % atd. (viz Tisková zpráva Mezinárodní organizace práce, ILO Liason Office – Brussels, June 7, 2007, ILO/07/29). Není bez zajímavosti uvést i to, že podle výše zmíněné studie KILM jsou USA na prvním místě v produktivitě práce na počet zaměstnaných osob v roce 2006, i když v zemích východní Asie loni došlo k dvojnásobnému růstu produktivity práce v porovnání se stavem před deseti léty. Studie též ukazuje, že rozdíl v produktivitě práce mezi USA a dalšími nejvíce hospodářsky vyspělými státy se zvyšuje. Např. zatímco v USA dosáhla průměrná přidaná hodnota na jednu zaměstnanou osobu v roce 2006 sumy 63,885 USD, v Irsku to bylo 55,986 USD, v Lucembursku 55,641 USD, v Belgii 55,235 USD 14
STRUČNĚ O DEMOGRAFICKÉM A HOSPODÁŘSKO-SOCIÁLNÍM VÝVOJI
a ve Francii 54,609 USD. Nicméně Američané pracují více hodin do roka než zaměstnanci v jiných vyspělých zemích. Vezmeme-li jako kritérium přidanou hodnotu na odpracovanou hodinu, bude na prvním místě Norsko (37,99 USD), na druhém USA (35,63 USD) a na dalším Francie (35,08 USD). Podle ekonomických analytiků (své prognózy uveřejnil v periodiku Economist Intelligence Unit v březnu 2006 v článku Foresight 2020: Economic, Industry and Corporate Trends) by se měl hospodářský rozvoj ve světě (za základ se berou zejména hospodářsky vyspělé země a tzv. nově se vynořující ekonomiky, jako čínská, indická atd.) k roku 2020 opírat o přibližně 3,5 % poměrně udržitelného růstu hrubého domácího produktu, což je v porovnání s rokem 2005 o dvě třetiny více (představuje to kolem 44,4 trilionu dolarů). Hrubý domácí produkt v Evropské unii by však měl růst pomaleji než v USA. Předpokládá se, že v mnoha členských zemích Evropské unie budou brzdou hospodářského růstu demografické faktory a stárnoucí populace může způsobit napětí v hospodářských i sociálních systémech těchto zemí (hlavně co se týká důchodů a zdravotní péče). Nicméně do roku 2025 by tlak na pozdější odchod do důchodu, větší zaměstnanost žen, ale i příliv migrantů z jiných zemí měly vytvořit dostatečnou rezervu pracovní síly. V pětadvacetičlenné Evropské unii (tedy ještě před přijetím Bulharska a Rumunska od 1. ledna 2007) se předpokládal nárůst populace ze 458 milionů v roce 2005 na 470 milionů v roce 2025 (již nyní však má sedmadvacetičlenná Evropská unie 500 milionů obyvatel). Porodnost by se však v Evropské unii měla snížit (na průměr asi 1,5), avšak život lidí by se měl prodloužit dokonce až o 37 % ve věkové kategorii 65–79 let (viz Zelená kniha Evropské komise /Green Paper, COM (2005) 94 Final, March 16, 15
SVĚT ZLEVA
2005/). Zatímco v roce 1900 obyvatelstvo všech evropských států tvořilo 25 % světové populace, v roce 1945 tento podíl poklesl již na 12 % (USA měly tehdy 5 %, Asie 35 % a Afrika 3 % světové populace). Nyní celá Evropa (tedy i nečlenské státy EU) má jen osmiprocentní podíl na světové populaci, z toho podíl Evropské unie tvoří celkem 6 % (USA 4,7 %, Asie 55 %, Afrika 22 %). A k roku 2050 by celoevropský podíl na počtu světové populace měl poklesnout dokonce na historické minimum 4,5 % (viz The German Times – A Monthly Newspaper for Europe, Vol. 1, No. 3, March 2007). Již od konce 80. let uplynulého století do konce roku 2006 demografický růst v Evropské unii zajišťovala více imigrace z jiných zemí než přirozený nárůst obyvatel v samotné Unii. Další imigrační příliv do Evropské unie se očekává ročně mezi 600 000 a jedním milionem lidí, a to do západní i jižní Evropy (zejména Itálie, Španělsko), zatímco do východní Evropy přibude imigrantů méně. Naopak z ní by mělo ročně odcházet za prací či lepšími životními podmínkami až kolem 75 000 lidí. Po roce 2030 se předpokládá počátek poklesu práceschopné populace již v celé Evropské unii (viz rovněž Zelená kniha Evropské komise, Green Paper, COM /2005/ 94 Final, March 16, 2005). Z prognózovaného nárůstu světové populace má kolem 90 % připadat na rozvojové země. Vyvolá to masivní tlak nejen na další zaměstnanost, ale i na využití zdrojů energie, základních potravin, pitné vody, na péči o zdraví, vzdělání a vše další, co s tím souvisí. Zemědělská půda se znovu stane objektem napětí, svárů a zřejmě i ozbrojených střetů, podobně jako soupeření o energie a pitnou vodu. Více než miliarda lidí v rozvojových zemích nemá už v současnosti přístup k čisté vodě a přes dvě miliardy postrádají přístup k základní hygieně. 16
STRUČNĚ O DEMOGRAFICKÉM A HOSPODÁŘSKO-SOCIÁLNÍM VÝVOJI
Podle údajů Světové banky bylo za posledních deset let na planetě vykáceno téměř 100 milionů hektarů lesů. Současně s tím stoupají emise kysličníku uhličitého (CO2). Evropská unie si stanovila za cíl omezit do roku 2010 emise skleníkových plynů o 8 %, avšak při současném přístupu mnoha států bude dosaženo podstatně menšího snížení. Také nový cíl – snížit emise CO2 v zemích EU o 20 % do roku 2020 a v celosvětovém měřítku o 30 % ke stejnému datu (pokud na to ovšem přistoupí všechny státy) – vyvolává pochybnosti, pokud nedojde k vyššímu podílu jaderné energie na zabezpečování energetických potřeb států. Právě ta totiž produkuje jen malé množství CO2. Je ohroženo kolem 12 % ptáků, čtvrtina savců a třetina ryb. Ekologické problémy již ostře zasahují i rozvojové země. Ochrana životního prostředí bude však výrazněji souviset nejen s modely výroby a spotřeby, ale i s hodnocením výsledků politiky vlád zejména vůči regionům kritickým na vodu, energie, dopravu či obchod. Není proto náhodné, že naléhavým úkolem se nyní stává hospodárnost, vytváření a využívání obnovitelných zdrojů energie a jiných ekologicky únosných metod. Světová banka upozorňuje, že při zachování dosavadního přístupu budou emise CO2 do roku 2030 až o 70 % vyšší než nyní. Obnovitelné zdroje, které okolí znečišťují minimálně, se nejspíš budou podílet jen asi 4 % na celosvětové energetické spotřebě. Nárůst světové populace o dvě miliardy a s tím související zvýšení nároků na energie bude mít bez prozřetelného zajišťování trvalé ekologické udržitelnosti výrazněji neblahý dopad na životní standard mnoha lidí. Křížení zájmů států a národů se nicméně ještě více dotkne zdrojů pod zemským povrchem, zejména ropy a zemního plynu, a to z hlediska ekonomického i strategického významu. Podle údajů Evropského parlamentu 17
SVĚT ZLEVA
(Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku – ITRE) při současném tempu světové výroby vystačí dosud objevené tradiční zdroje ropy zhruba na 40 let, přírodního plynu na 62 let, uhlí na 216 let a jaderné energie na 250 let. Světová spotřeba energií však stoupne přibližně o 61 % k roku 2030 (v Americe o kolem 42 %, v Číně 119 % a ve východní Asii včetně Indie až o 188 %). V roce 2006 energetická spotřeba států světa pocházela ze 38 % z ropy, 23 % z plynu, 18 % z uhlí, 15 % z jaderné energie a jen ze 6 % z obnovitelných zdrojů. Podle Andrise Piebalgse, komisaře, který má v Evropské komisi na starosti energie (viz jeho vystoupení v ITRE 27. února 2007) se v energetickém „mixu“ EU počítá s 20% růstem obnovitelných zdrojů do roku 2010, zatímco nyní je to méně než 10 %. K tomuto datu by se z nich mělo vyrábět v EU až 27 % elektřiny. Plány jsou smělé, realita však může být jiná! K větším konfliktům ve světě by mohlo dojít v důsledku obrovských migračních pohybů způsobených nepříznivými jevy v životním prostředí, neprozřetelnou politikou vlád, mocenským egoismem atd. Podle zprávy Pentagonu (první výňatky z ní uveřejnil britský týdeník The Observer 22. února 2004) globální změny klimatických pásem, podnebí a počasí by mohly přivést planetu na pokraj anarchie. Celkové oteplování a vlhčí ovzduší, ale i extrémnější sucha, mohutnější povodně, silnější tropické bouřky a ještě rozsáhlejší tání zejména polárních ledovců s velkou pravděpodobností způsobí velké přírodní katastrofy a nežádoucí posuny v globálním životním prostředí, což postihne každodenní život mnoha národů i jednotlivců. Již v průběhu následujících 20 let by některé země (např. Bangladéš) mohly být dokonce neobyvatelné. Za oběť klimatickým zvratům mohou padnout i některá evropská města, např. Amsterdam (budování nových domů v této oblasti 18
STRUČNĚ O DEMOGRAFICKÉM A HOSPODÁŘSKO-SOCIÁLNÍM VÝVOJI
na plovoucím fundamentu pro případ nouze není rozmarem, ale spíš výrazem prozřetelnosti). Globální důsledky tohoto vývoje by podle zmíněné zprávy mohly přinést i samotné Americe větší ohrožení, než jaké v současnosti představuje mezinárodní terorismus. Zhoršování životního prostředí se tedy přiřadí k destabilizujícím politickým faktorům a v návaznosti na neřešené sociální problémy může přivolat velké ozbrojené střety s dlouhodobějším strádáním desítek i stovek milionů lidí. Nevyřešené spory o přístup k vodě hrozí dalšími konflikty, zejména kolem řek Nilu, Indu, Gangy, Jordánu, Eufratu atd. Pitná voda, podobně jako zdroje energií, se stává objektem strategických zájmů a kalkulací či možných mocenských sporů. Velké země, bohaté na energetické zdroje a pitnou vodu, budou mít přitom nespornou ekonomickou i strategickou výhodu. Pro srovnání např. Rusko má nejen záviděníhodné zásoby ropy a zemního plynu, ale na jeho území je též kolem 55 % veškeré pitné vody světa. Nezaměstnanost, hledání základních prostředků obživy a energetického zajištění mohou vyvolat nové, ještě mohutnější vlny utečenců či emigrantů a způsobit i další změny hranic mezi státy. Na druhé straně by se ekonomiky některých zemí mohly změnit na nedostupné „pevnosti“ a vyvolávat další destabilizaci. Sociální problémy, zejména v západních státech, se mohou ještě výrazněji kumulovat s projevy nesnášenlivosti vůči přistěhovalcům, či dokonce sezonním dělníkům. Vzniknou však i nová hnutí ze společných revolt proti tzv. elitám bohatých. Především v řadách nespokojených mladých lidí může dojít k ostrým militantním vystoupením v reakci na nedostatečné řešení jejich ožehavých problémů, což naznačily i nepokoje mladých např. ve Francii v roce 2006. Nelze vyloučit ani větší národnostní a etnické nepokoje, které může vyvolat průchod 19
SVĚT ZLEVA
národních emocí a vášní třeba na velkých sportovních akcích. Ze zhruba 270 nynějších velkoměst s více než 8 miliony obyvatel vznikne podle statistik OSN kolem 500 superměst. Ekonomická nutnost a přirozená snaha po lepším životě povedou k novým přesunům lidí z venkova do měst, avšak možnosti zaměstnání a služeb v podmínkách vyčerpávajících se tradičních zdrojů energií a jejich vyšší ceny nebudou v městských konglomeracích a okrajových čtvrtích stačit tempu tohoto přílivu. Sociální napětí a množství z něj vyvěrajících konfliktů stoupne především v hospodářsky slabších státech, které nebudou moci účinně čelit bezohlednosti velkokapitálu a nadměrným ambicím nadnárodních korporací. V důsledku prudkého rozvoje informačních a komunikačních technologií se za uplynulých 10–15 let svět změnil rychleji než za celé období 1945–1989. Avšak po skončení studené války dokonce v Evropě vznikla nová nestabilita a nevraživost, jakou kontinent nepamatuje od roku 1945. Zánik bipolárního ideologického svorníku dal průchod znovuoživení mnoha dávných ohnisek napětí mezi národy a etniky v celém prostoru tzv. Euroasie (tento termín se nejčastěji používá v americké politologii). Změnou světového poměru sil a hranic v Eurasii se však objevily i nové zdroje konfliktů a bezpečnostní rizika. Možnosti, které po zdvižení tzv. železné opony vznikly pro řešení mnoha přežitků a problémů zděděných z minulých politik „rozděl a panuj“, nejenže nebyly zdaleka využity, ale některé byly dokonce neodpovědně promarněny. Svět byl navíc zasažen jevem označovaným jako „asymetrické“ války (nesouměrné co do metod i prostředků). Jejich vyzyvateli jsou na jedné straně zájmy velkokapitálu a na druhé straně i krajně radikální nadnárodní skupiny či jednotlivci. Síly, které se nyní orientují na teror jako na 20
STRUČNĚ O DEMOGRAFICKÉM A HOSPODÁŘSKO-SOCIÁLNÍM VÝVOJI
prostředek řešení světových, regionálních i místních problémů, po svém (a způsobem, který je nepřijatelný pro levici) využívají náboženské a nacionalistické faktory, avšak současně těží i ze základního protikladu doby – z rozporu mezi prací a kapitálem. Znovu se potvrzuje, jako už mnohokrát v minulosti, že velkokapitál není od své podstaty schopen pojímat práci v sociálních souvislostech a ustoupí jen tehdy, když je k tomu přinucen odporem mas. Přetrvávající příčiny konfliktů, necitlivá politika velmocí a snaha hledat řešení na způsob „násilí proti násilí“ dávají teroristickým skupinám další kýženou záminku k tomu, aby tímtéž zdůvodňovaly nové zločinné a ničivé akce. Způsobují tím mnoha nevinným lidem veliké osobní i materiální škody, které se násobí šířením strachu prostřednictvím velkokapitálem propojených, globálně ovládaných a nasazovaných masových médií, která nyní tvoří samostatnou velkokapitálovou instituci, často nazývanou přiléhavým jménem „mediokracie“. Zrůdný útok na školní děti v ruském Beslanu naznačuje, kam až jsou teroristé schopni jít v bezbřehém cynismu. Podobně zabíjení diplomatických zástupců (naposled čtyř ruských diplomatů v Iráku v červnu 2006) teroristickým „bratrstvem“ je zločinem, který zůstane nepromlčitelný až do chvíle spravedlivého potrestání. Teroristický útok ve Španělsku 11. března 2004 byl načasován a uskutečněn již s kalkulovaným dopadem na výsledek parlamentních voleb a na sestavení nové vlády v této zemi, což naznačuje cílenou snahu skupin násilí pokoušet se ovlivňovat též vnitropolitický vývoj. Nepochybně tak činí v naději, že se jim podaří získat sympatie i mezi těmi, kteří usilují o systémovou změnu kapitalistické společnosti. Objektivní nutnost zvýšit životní standard v chudších zemích světa se musí stát prvořadou výzvou a úkolem pro 21
SVĚT ZLEVA
celé mezinárodní společenství, pro všechny státy – velké i malé, vyspělé i méně vyspělé. Bez zlepšení životních podmínek stamilionových mas je iluzorní očekávat, že rozvinutější státy (a v nich bohaté skupiny či jednotlivci) budou schopny dosáhnout vlastní bezpečnosti jakkoliv izolované od jiných. Ochota obětovat část individuálního blahobytu pro takové společné dobro se stane zřejmě povinnou „daní“ bohatých. Podle nedávných údajů OSN 1 % nejbohatších lidí ve světě vlastní kolem 40 % majetku, který patří do kategorie soukromého vlastnictví. Mezi toto 1 % se řadí kolem 37 milionů lidí; 2 % bohatých vlastní přes polovinu celosvětového majetku a 10 % dalších boháčů čtyři pětiny veškerého majetku na této planetě. Zhruba čtvrtina veškerého vlastněného majetku na zeměkouli se nachází na území USA, v Japonsku 9,8 %, v Číně 8,7 %, v Anglii 4,7 % a v Německu 4,6 %. V současnosti je ve světě více než 500 dolarových miliardářů a kolem 15 milionů dolarových milionářů. Rozhodnutí amerického miliardáře Warrena Buffetta (údajně druhého nejbohatšího muže světa), který ohlásil na tiskové konferenci 26. června 2006, že věnuje 37 miliard USD (což má být kolem 85 % jeho jmění) fondům na dobročinné účely pro boj proti bídě a nemocím nastavuje zrcadlo nejen třídním spojencům, ale i přímo vlastní vládě. Ukazuje, že Warren Buffet vnímá situaci ve světě jinak. Darovaný obnos přibližně dvojnásobně převyšuje podobné fondy dalšího amerického miliardáře Billa Gatese. Takové skutky se předkládají veřejnosti sice jako vyšší forma šlechetnosti, avšak i uvedené úvahy o povinné „dani“ bohatých jsou zde nesporně patrné.
22
2 Význam geopolitických zájmů
D
vacáté století skončilo vlastně stejně, jako začalo: proléváním krve na evropských bojištích, hlavně na Balkáně, kde i po tolika letech šlo znovu o geopolitické či strategické zájmy. Tuto oblast někdejší britský premiér Winston Churchill kdysi nazval „měkkým podbřiškem Evropy“. Teď by se k tomu hodilo ještě dodat: „a jen co by kamenem dohodil do Blízkého východu“. Nové je však i to, že k tomuto „opakování“ evropské historie došlo na vyšším stupni společenského vývoje a po zásadní změně světového poměru sil, který trval po desetiletí. Demontáž prvního socialistického státu, který po Velké říjnové socialistické revoluci vznikl jako výraz přirozené touhy a odhodlání mas ukončit první světovou válku, svrhnout vykořisťovatelský carský režim a vybudovat lepší, sociálně spravedlivou společnost, má dalekosáhlé důsledky. Rozklad SSSR zapůsobil i na rychlý společenský zvrat v zemích jeho evropských spojenců – socialistických státech, které vstoupily na historickou scénu po druhé světové válce. V ní socialistická velmoc v rámci antihitlerovské koalice sehrála rozhodující úlohu při porážce fašismu a nacismu. Mnozí se přitom právem ptají, proč tato změna světového poměru sil vedla k více než 50 novým etnickým či místním ozbrojeným konfliktům? A proč po ní došlo k více než 170 ozbrojeným bojům, ponejvíce o hranice? Nebude od věci, když pro zajímavost uvedeme názor, který uveřejnil prestižní bruselský týdeník New Europe (21. – 27. ledna 2007) v úvodníku nazvaném „Politika války a mír na rozcestí“: „Po rozpadu Sovětského svazu a vynoření jediné oficiální supervelmoci se cesty mezinárodní politiky odvíjí 23
SVĚT ZLEVA
v podivné spleti. Ony dobré dny – jak si nedávno nostalgicky povzdechl jeden aktivně působící americký diplomat, který měl na zřeteli období studené války – byly více definovatelné a méně krvavé. Tento postřeh potvrzují i náhodné rozhovory s obyčejnými Američany v USA a letmý pohled na většinu prvních stránek místních, regionálních a celostátních novin na americkém kontinentu. Objevuje se v nich stále více úvah i o vojácích, kteří položili životy na obranu prezidenta George W. Bushe a volání jeho válečných štváčů po vítězství.“ Na sklonku 20. století jsme však byli svědky dokonce velkých válek s nasazením síly vojenského paktu NATO (válka v Zálivu v roce 1991 proti Iráku a agrese proti Jugoslávii v roce 1999). V podmínkách bipolárního světa by byl vojenský konflikt na evropské půdě, zejména po přijetí Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (ZA KBSE, Helsinky 1975), nemyslitelný. Hlavy 35 evropských států, USA a Kanady tehdy slavnostně potvrdily své závazky respektovat evropský politický status quo (existující stav věcí) a neměnnost hranic, řešit vlastní i mezinárodní spory mírovými prostředky podle principů Charty OSN a odvozených norem mezinárodního práva (to byl tzv. první koš KBSE). Nyní se názory v řadách levice liší v hodnocení významu ujednání, která vzešla z Helsinek. Tehdy však šlo především o dlouhodobé zajištění míru v Evropě stvrzením neměnnosti hranic, které byly příčinou krutých válek na tomto kontinentě. Dále šlo o to, aby byl zajištěn rozvoj vzájemně výhodné hospodářské spolupráce v dvoustranném (bilaterálním) rámci mezi zeměmi s rozdílným společenským zřízením i v jejich mnohostranných (multilaterálních) vztazích, zejména mezi tehdejší Radou vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a Evropským hospodářským společenstvím 24
VÝZNAM GEOPOLITICKÝCH ZÁJMŮ
(EHS), předchůdcem Evropské unie, ale rovněž s dalšími zeměmi sdruženými v OSN. Tento soubor opatření v ekonomické oblasti (jako důležitý nástroj posilování mezinárodní stability a míru) se v pojetí KBSE nazýval „druhým košem“. Zúčastněné státy se dále zavázaly podporovat lidská práva ve svých i v dalších zemích (tzv. třetí koš). Obsah prvních dvou „košů“ ochudil (avšak nikterak neodstranil) zánik SSSR a odchod jeho evropských spojenců z dějinné scény. „Třetí koš“ ovšem zůstal platný v plném rozsahu a je na evropské levici, aby jej, zejména po vstupu bývalých socialistických zemí v rámci nové „desítky“ do Evropské unie od května 2004, ještě aktivněji využívala v boji o vyšší standardy lidských práv, do nichž patří neoddělitelně nejen politická či občanská práva, ale zcela určitě i práva sociální, hospodářská a kulturní. Socialismus dával lidem konkrétní sociální jistoty, kapitalismus jim oficiálně poskytuje více demokracie a lidských práv, i když pro nemajetné šlo většinou jen o teoretické pojmy. Jejich praktické uplatnění záviselo vždy na konkrétních možnostech a osobních předpokladech. Nebylo prozřetelné, že socialismus v obavách z ideologického pronikání neumožnil těm, kdo měli o to zájem, aby se přesvědčili v praxi o skutečných výhodách na obou stranách uplatněním práva svobody jednotlivce. I to umožnilo Západu využívat „třetí koš“ jako účinnou ideologickou zbraň proti socialistickým zemím. Ozbrojené konflikty, které vznikly v Evropě po skončení studené války, by předtím vyvolaly nepředstavitelné pnutí zejména ve vztazích tehdejších dvou supervelmocí USA a SSSR. Byly by se je snažily zažehnat již v zárodku vzájemnou dohodou i s využitím politického vlivu v příslušných sférách, aby zabránily velké válce, do níž mohly být vtaženy s nedozírnými následky. 25
SVĚT ZLEVA
Smutně však začalo i 21. století. Předznamenala je invaze USA a států NATO do Afghánistánu (2001) a agrese USA, Británie a dalších „ochotných“ spojenců proti Iráku (2003). Laskavému čtenáři je jistě zřejmé, že zde nejde o žádné epizody dějin. Válka proti Iráku a jeho pokračující okupace je doprovázena vědomou negací mezinárodního systému, který se velmi obtížně začal formovat již v průběhu druhé světové války a po ní a jenž nyní personifikuje OSN. U jeho kolébky stálo pět velmocí – stálých členů Rady bezpečnosti OSN (USA, SSSR, Anglie, Francie a Čína), avšak i více než čtyři desítky dalších spojeneckých států aktivně bojujících proti fašismu a nacismu, mezi nimi tehdejší Československo. Invaze do Afghánistánu a agrese proti Iráku jako by zpečetily konec jaltsko-postupimských dohod na konci druhé světové války a zároveň podtrhly svéráznost americké interpretace ujednání prezidentů George Bushe st. a Michaila Gorbačova na Maltě v roce 1989. Srovnání, že „po Jaltě následovala Malta“, je výstižné. Vnímavý čtenář ani zde nemusí být odborníkem na mezinárodní vztahy, aby rozeznal dopad této historické negace na současné mezinárodní vztahy. A co znamená zmíněná svéráznost americké interpretace? Především to, že po první válce v Zálivu v roce 1991, kdy se Irák pod vedením Saddáma Husajna dopustil agrese proti Kuvajtu a kdy Rada bezpečnosti OSN zmocnila své stálé členy a další státy OSN, aby nastolily mír a pořádek v této oblasti, začala americká vláda na mezinárodní scéně vystupovat tak, jako by jí nešlo jen o vlastní národní zájmy, ale o „dobro“ celého světa. Jinými slovy, začala ztotožňovat zahraničněpolitické cíle USA s vlastní interpretací potřeb mezinárodního společenství. Využívala delegovanou mezinárodní legitimitu OSN k této akci (1991) 26
VÝZNAM GEOPOLITICKÝCH ZÁJMŮ
i pro další své supervelmocenské ambice. USA můžeme sotva vytýkat, že změnu poměru sil ve světě přijaly jako svou unikátní šanci na „velké šachovnici“, jak americký politolog Zbigniew Brzezinski ve své stejnojmenné knize označil světovou geopolitickou scénu. S čím však nemůžeme souhlasit, jsou metody, jimiž se Amerika snaží tyto ambice uskutečňovat. USA nyní prosazují globální politiku, lišící se od předchozích imperialistických záměrů snad jen tím, že se již neomezuje na konkrétní geografický prostor, v němž bývalé evropské imperialistické metropole v minulosti zaváděly silou svou „suverenitu“ daleko od hranic vlastních států. Americká koncepce „nového světového řádu“, s níž přišel prezident G. Bush st. hned po zániku SSSR, vychází nicméně z velmi podobného imperiálního projektu. Cílem „nového světového řádu“ je faktické ustanovování říše mezinárodního velkokapitálu, v níž má hrát první housle americký velkokapitál. Státní politika USA mu proráží cestu pomocí humánních hesel, jako je podpora svobody, demokracie, lidských a etnických práv, právního státu atd., čímž i mediálně „synchronizuje“ svůj postup s jakoby všelidskými zájmy – a tím maskuje pravý záměr. Transformace bývalé imperialistické geografie do nových globálních podmínek přináší však posun i v kapitalistickém způsobu výroby a ve fungování trhu. Jde o grandiózní snahu velkokapitálových kruhů zabrat maximum prostoru uvolněného po změně bývalého poměru sil ve světě. Zároveň však i o to, aby zemím s jiným společenským zřízením byly neustále vnucovány v minulosti již vyzkoušené metody vytváření vnějších podmínek, které mají vyčerpat a nakonec položit na lopatky i tyto země. USA se těší v globalizujícím se velkokapitálu největšímu politickému a vojenskému vlivu nejen proto, že po zániku 27
SVĚT ZLEVA
SSSR zůstaly jedinou supervelmocí, ale také proto, že díky všestranné podpoře SSSR a dalších socialistických zemí se bývalé koloniální říše evropských metropolí rozpadly pod nápory národněosvobozeneckého hnutí. Kdyby chtěl někdo neobjektivně minimalizovat význam historické role SSSR, např. jen na jeho lví podíl v porážce fašismu a nacismu, a v případě socialismu jako celku jen na to, že výrazně napomohl rozbít koloniální soustavu imperialismu, již splněním těchto bezprecedentních misí by potvrdily naprosto objektivní nutnost jeho existence. Do značné míry se tak naplnila i slova Alberta Einsteina: Buď socialismus, nebo zkáza lidstva! Americký profesor Immanuel Wallerstein (viz zejména jeho trilogii a stejnomenný esej Světový systém) a skupina akademických pracovníků – analytiků – kolem něj tvrdí, že USA nyní představují fakticky největší imperiální centrum moci a vše další jsou jen periferie, které se mezi sebou liší specifickými zájmy a vztahem ke stávající supervelmoci. Jinou koncepci ovšem předkládají levicoví profesoři Harvardovy univerzity Michael Hardt a Antonio Negri (viz jejich práce Impérium). Podle nich už ani USA, ani žádný jiný národní stát nemohou vytvořit skutečné centrum, které by řídilo uskutečňování novodobého imperiálního projektu. Na mnoha faktech a souvislostech dokazují, že imperialismus získává globalizací nové rysy a žádná velmoc ve struktuře propojeného světa již nemůže být institucionalizovaným a dlouhodobým světovým vůdcem tak, jak se o to snažily právě minulé evropské imperialistické metropole. Dodejme, že praxe nejlépe ukáže, o jaké charakteristické změny či nové rysy jde. Nicméně co se týká podstaty této politiky, v ní expanze a použití síly zůstávají nesporně prostředky v hlavním arzenálu. 28
3 Ustavování novodobého „impéria“
P
rvořadé postavení USA v nově se tvořícím „impériu“ je v porovnání s bývalými evropskými imperialistickými mocnostmi doprovázeno mnoha odlišnostmi. M. Hardt a A. Negri přitom oprávněně poukazují i na specifikum americké ústavy. Tato ústava je imperiální, a to jak ve smyslu platných ustanovení a dodatků k ní, tak i ve svém výkladu a praktickém uskutečňování, zejména v oblasti zahraniční a vojenské politiky. Již Thomas Jefferson a otcové-zakladatelé federální podoby USA se netajili tím, že byli inspirováni dávnými imperiálními modely. Věřili, že na jejich straně Atlantiku se vytváří nová říše s otevřenými a expandujícími hranicemi, kde bude moc uplatňována v podobě sítí, tedy ne z jednoho stanoveného a viditelného centra, jak tomu bylo v dobách někdejší imperiální éry. Tato idea dozrála napříč celým dosavadním vývojem uplatňování americké ústavnosti a mocenské kruhy USA nyní tuto koncepci prosazují všude, kde se pro velkokapitál otevře i ten nejmenší prostor. Hranice mnoha zemí jsou přitom stále větší překážkou. Proto se snaží minimalizovat roli národních států, jejich suverenitu, nemluvě o roli lidových mas. To, že v pomyslné globální pyramidě není zvýrazněno jednotné centrum současné imperiální moci, rozhodně neznamená, že v okamžicích, kdy bude třeba skládat účty za konkrétní historické skutky, nebude možné najít toho, kdo za ně ponese odpovědnost. Fakticky již nyní padá její tíha hlavně na USA – angažují se globálně, a proto musejí nést i globální 29
SVĚT ZLEVA
odpovědnost. Vedle USA si však v nejvyšším „patře“ nově se formující mocenské pyramidy zachovávají vliv i další mocnosti. Především ty, které ovlivňují celosvětový finanční systém (skupina G-7, nyní s Ruskem již G-8, Pařížský a Londýnsky klub apod.). Následují vojenská uskupení jako NATO a též vojenské dočasné (ad hoc) koalice. V téže řadě stojí vedle nich nadnárodní korporace. Do nižšího „patra“ jsou tlačeny menší a slabší národní státy. A až třetí „patro“ je vyhrazeno pro organizace a skupiny, které mají představovat širší občanské zájmy. Roli lidových mas se přisuzuje podřadné místo, což je ovšem jeden z velkých omylů této konstrukce. Zmíněná mocenská hierarchie rozprostírá pohybem velkokapitálu svou, většinou maskovanou globální síť imperiální kontroly. V jejím rámci se vytvářejí mechanismy profesionálních armád a policejně-vojenských (kárných či expedičních) sil, které mají být nasazovány podle potřeby v celosvětovém rámci na potlačování vzdoru mas a národů. Lidové masy zde ovšem aktivně působí podle zákonů společenského vývoje. Pravda, často nerovnoměrně a nezřídka i bez hlubšího politického uvědomění, nicméně jsou v neustálém pohybu a přeskupují své síly k dalším rozhodným akcím. Přesto, že imperiální moc se projektuje spíš jako anonymní či neosobní síť, v níž slabší subjekty mají být objektem zájmů silnějších z vyšších pater globální pyramidy, dějinotvorný pohyb mas a jejich revolucionizující poslání stejně nezastaví.
30
4 „Odvázaná“ supervelmoc
S
íla supervelmoci (nyní jako předtím) se opírá především o nadměrný vojenský potenciál. Jeho nasazování v rozporu s platnými normami mezinárodního práva mnozí chápou právem jako svévoli, neodpovědnost a hrozbu. Průzkum veřejného mínění v Evropské unii (uskutečnila jej společnost FT/Harris Poll v červnu 2006) ukázal, že 37 % dotázaných – ve srovnání s 61 % v roce 2002 – v pěti členských zemích si myslí, že USA nejvíce ohrožují stabilitu světa, dokonce více než Írán a Čína. Ve Francii lepší vztah k USA pod vedením G. Bushe ml. poklesl na 39 % proti původním 63 %. Prezident Bush na toto zjištění reagoval na tiskové konferenci při příležitosti summitu USA – Evropská unie ve Vídni 21. června 2006 poněkud podrážděně slovy: „Je absurdní mínění lidí, že my jsme nebezpečnější než Írán.“ Nicméně někteří publicisté i nyní podsouvají čtenářům myšlenku, že Amerika již nemusí brát větší zřetel na veřejné mínění mimo vlastní hranice. Jiní jdou ještě dál – tvrdí, že USA jsou nyní tak silné, že by se nakonec mohly obejít i bez pomoci spojenců. Teoreticky vzato, i kdyby Amerika v současnosti spoléhala jen na vlastní vojenský potenciál, v praxi by se stejně bez spojenců neobešla. Především proto, že soubor celosvětově platných norem civilizovaného soužití států, na něž se v oficiálních prohlášeních účelově odvolávají rovněž americké vládní kruhy, je politicky nutí mít spojence. Z univerzálních pravidel civilizovaného soužití národů a státu odvozují totiž své oprávněné zájmy i další mocnosti, spojenecké či nespojenecké. Mezi nimi jsou státy, které uplatňují zájem hrát odpovídající roli 31
SVĚT ZLEVA
aktérů na globální „šachovnici“. Amerika je prostě nemůže ignorovat, pokud nechce, aby se tak či onak sjednocovaly proti ní. Spojenecké země v NATO a v Evropské unii potřebuje přinejmenším proto, aby pomohly dodat činům USA na mezinárodní aréně akcent politické podpory (v lepším případě jakési zástupné „legalizace“ na úrovni orgánů NATO, když americká vláda naráží na obtíž dosáhnout skutečné legalizace svých záměrů či skutků v OSN). Americký komentátor William Pfaff – častý kritik imperiální, hegemonistické politiky USA – napsal v listu International Herald Tribune již 3. října 2002 k dokumentu s názvem Strategie národní bezpečnosti USA, zveřejněnému Bushovou vládou 20. září 2002 jako její nová strategická a zahraničněpolitická koncepce, že je „implicitním útokem Američanů na moderní uspořádání mezi státy, které určuje vývoj mezinárodních vztahů od dob Vestfálského míru v roce 1648“. Pfaff nepochybně má na mysli též podrývání role OSN a mezinárodního práva. Právě založením OSN dostaly mezinárodní vztahy mnohostrannou základnu pro formování uceleného systému kolektivní bezpečnosti. Jeho prvořadým úkolem je udržovat mír a bezpečnost na základě dohodnutých norem mezinárodního práva, pomáhat světovému společenství států a národů řešit i další problémy v hospodářské, sociální, finanční, humanitární, právní a jiných oblastech života, energetickou nevynímaje. Bez ohledu na změnu poměru sil ve světě je OSN při vší své nedokonalosti a selháních jedinou celosvětovou (z hlediska počtu členských zemí univerzální) organizací sdružující 192 států, rovnoprávných subjektů mezinárodního práva a mezinárodních vztahů. OSN sehrála velmi důležitou úlohu při vytváření poválečného mezinárodního řádu. Stala se místem tvorby a harmonizace nových 32
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
principů chování a práva kodifikovaného v mnoha dvoustranných i mnohostranných mezinárodních smlouvách, místem progresivního rozvoje či kodifikace mezinárodního práva. Podobně normy obchodní arbitráže byly zformovány prostřednictvím mechanismů OSN, prodej zboží v mezinárodním obchodu je nyní regulován konvencemi, jež vzešly z její půdy. OSN je výhní mnoha jiných užitečných a společných norem, které zasahují do života národů i jednotlivců a mají pozitivní vliv na činnost vlád. Ochranu životního prostředí, formování a prosazování mezinárodních standardů lidských a etnických práv, zastání se slabých a ohrožených, koordinace humanitární, hospodářské a vědecko-technické pomoci, operace na podporu a nastolení míru v oblastech konfliktů a další pozitivní akce umožnila právě OSN přenést z lokální na globální úroveň. Samozřejmě že Spojené národy nejsou a ani nemohou být světovou vládou, která by diktovala svou vůli členským státům. OSN skutečně není víc než jen suma jejích členských zemí, které často nesouhlasí s některými postoji a ani postupy, protože na to mají právo. Nicméně jako žádná jiná organizace poskytuje platformu, prostřednictvím níž je svět upozorňován na různá akutní i potenciální nebezpečí. Mezinárodní společenství při potřebném stupni společné vůle může a musí žádat o ochranu společných zájmů, včetně malých či slabších států, a o to, aby byly podniknuty potřebné konkrétní kroky. Podle Charty OSN je Rada bezpečnosti nejen hlavním orgánem Spojených národů, ale i klíčovým aktérem a garantem fungování celosvětového systému bezpečnosti. Vyplývá to z nezastupitelnosti jejího mandátu určovat, zda někde ve světě došlo k případnému ohrožení míru, jeho porušení nebo přímo k útočnému činu, a doporučovat nebo hned rozhodovat, jaká opatření budou učiněna k udržení či 33
SVĚT ZLEVA
obnovení míru a posílení bezpečnosti (článek 39 Charty OSN). Žádný z pěti stálých členů Rady bezpečnosti (USA, Rusko, Čína, Anglie a Francie) nesmí však návrh takového doporučení vetovat, jinými slovy hlasovat proti němu. Pokud představitel byť jen jediného stálého člena hlasuje proti, takový návrh je zamítnut, i kdyby pro něj zvedli ruce všichni představitelé ostatních členů Rady bezpečnosti, stálých či nestálých. Při ohrožení mezinárodního míru může Rada bezpečnosti rozhodnout o dvou skupinách opatření. Do první skupiny patří akce nezahrnující užití ozbrojené síly (úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, železničních, námořních, leteckých, poštovních, telegrafních, rádiových nebo jiných komunikačních spojů, dále přerušení diplomatických styků atd. – viz článek 41 Charty OSN). Jestliže tato opatření nestačí, nastupuje druhá skupina – kolektivní opatření zahrnující sílu (sem patří demonstrace síly, blokáda, přímé operace leteckými, námořními nebo pozemními silami členů OSN atd. v souladu s článkem 42 Charty OSN). Použití ozbrojené síly v mezinárodních vztazích mimo tento rámec je zakázáno. I při zcela výjimečné situaci, jakou je výkon „přirozeného práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu“, jak jej uvádí článek 51 Charty OSN, musí hrát hlavní roli Rada bezpečnosti OSN. Pokud jde o prokazatelnou bezprostřední hrozbu nebo začátek ozbrojeného útoku ze strany jiného státu nebo uskupení států na jiný členský stát OSN, lze toto právo uplatnit, avšak jen do té doby, než Rada bezpečnosti OSN kolektivně nerozhodně a „neučiní opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti“ (viz dále článek 51). Taková opatření se potom uskutečňují jménem celé OSN a po přijetí Radou bezpečnosti je musí povinně plnit všechny členské země OSN (na rozdíl od toho např. 34
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
rozhodnutí Valného shromáždění OSN mají většinou váhu doporučení). Hlavně v tom spočívá systém kolektivní bezpečnosti světa, jak jej zformoval vývoj mezinárodních vztahů od konce druhé světové války. Role pěti velmocí, jakožto stálých členů Rady bezpečnosti OSN, je pravda ještě stále založena na koncepci jakéhosi „direktoria“ se zvláštními privilegii, ale zároveň také se zvláštní, prvořadou a nezastupitelnou odpovědností za světový mír a bezpečnost národů. Není chybou OSN samotné, ale především konkrétních velmocí, že se nejednou snažily získat pro své ambice nebo akce (uskutečněné nebo teprve plánované) krytí zákonností OSN. Některé se stále chovají tak, jako by jiné země zde neexistovaly, jako by nebyly společnou součástí jednoho bezpečnostního systému světa. Syndrom stát „nad zákonem“ nebo „mimo zákon“ je nyní největší výzvou a ohrožením OSN. Odpovědnost za to je však znovu konkrétní – vždy na straně dané země a vedoucího činitele. Kdo si nepřipouští, že mezinárodní právo nesnese dvojí metr, dříve nebo později ponese odpovědnost a důsledky za své skutky. Na půdě OSN dvojnásob platí, že v dialogu států a národů je důležitá zdrženlivost. Právě tam zdrženlivost vyžaduje odmítnutí nenávisti, konfrontaci pravdy a čestný přístup. OSN ji však nemůže přímo vnutit žádnému státu, zejména mocnostem, jelikož takovou pravomoc nemá. Hledání společné politické vůle v zájmu všech mírumilovných států je jejím úkolem i předností, což chápou všichni zralí a odpovědní státníci hodní toho názvu. Na „velké šachovnici“ světa zatím není relevantní síly, která by dokázala účinně vázat americkou vojenskou moc. Právě to ulehčuje vládám USA vést kurz vyplývající z dlouhodobých politických, strategických a ekonomických 35
SVĚT ZLEVA
zájmů „odvázané“ supervelmoci. Mocenské kruhy militarizují zahraniční politiku USA a zároveň s ní i mezinárodní vztahy. Činí tak nicméně v rozporu s principy OSN, o jejíž založení se na konci druhé světové války Amerika velmi výrazně zasloužila. (Právě tento přístup Bushovy vlády je označován jako svévolná jednostrannost nebo unilateralismus). V bipolárním světě hrozila válka, v níž by byly přímo vojensky angažovány USA a SSSR, vzájemnou destrukcí. S výjimkou dlouhých a krvavých bojů ve Vietnamu žádný jiný regionální konflikt výrazněji nezměnil tehdejší poměr sil, dokonce ani v oblastech, v nichž probíhal. OSN tehdy hrála významnou politickou, právní a propagandistickou roli, avšak řešení problémů, které mohly vážně ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost, se v rozhodující míře stejně odehrávalo v rámci bilaterálních vztahů USA – SSSR. Po rozpadu SSSR a skončení „studené vláky“ nezískala OSN větší váhu proto, že ve změněných podmínkách ji mocenské kruhy USA považují za „přítěž“ při některých svých aktivitách. Dodržování Charty OSN a souvisejících norem mezinárodního práva (mezinárodní společenství to nazývá nutnou mnohostranností nebo multilateralismem) vláda USA nyní považuje za „svazování rukou“. Podle průzkumů Gallupova ústavu bylo mnoho Američanů ochotno při posledních prezidentských volbách z důvodu zvýšení vlastního bezpečí prominout G. W. Bushovi, že nemluvil pravdu o důvodech útoku na Irák, i to, že v rámci boje proti terorismu dochází k omezování osobní svobody mnoha Američanů. Po teroristických útocích 11. září 2001 se mocenským kruhům USA ruku v ruce s velkými médii podařilo vštěpit mnohým Američanům pocit stálého ohrožení. Zlo a strach nebo „tekoucí“ strach, o němž s analytickou hloubkou píše ve stejnojmenné knize 36
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
(Liquid Fear, vydána v roce 2006) Zygmunt Bauman jako o důležité politické kategorii, se stal od konce září 2001 nepostradatelným komponentem vládní politiky Bílého domu. Připomeňme však, že již v roce 1933 prezident Franklin D. Roosevelt ve své inaugurační řeči se státnickým nadhledem sobě vlastním řekl, že podle jeho přesvědčení jediné, čeho se Američané mají bát, „je strach sám“. V době prezidentování G. W. Bushe ml. začali v Bílém domě přidávat ke strachu více než v minulosti ještě rostoucí závislost americké ekonomiky (samozřejmě i obnovené vojenské mašinerie) na zajištění vnějších dodávek energie a surovin. Útokem na Irák a jeho okupací se americké zájmy přiblížily k obrovským energetickým zásobám, ale doprovázel je prudký vzestup světových cen ropy, na něž doplácí zejména chudší rodiny, malí a střední podnikatelé. Vůbec americká snaha o získání kontroly nad velkými ropnými zásobami a tím přiživování nejistoty a obav z nedostatku dosud nejpoužívanější energie je jednou z hlavních příčin cenové nestability na ropných trzích světa. Vojenská přítomnost v Iráku, který disponuje druhými největšími světovými ložisky ropy, napomáhá „globální hře“ ropných korporací s cenami pohonných hmot. Velké těžařské a distribuční ropní společnosti s americkou účastí dosáhly již v roce 2005 pohádkových zisků (rodina Bushů rovněž významně podniká v ropném průmyslu).1) Na druhé straně obyvatelstvo Iráku má minimální užitek z nynější těžby ropy ve vlastní zemi. V současnosti je jen 22 z 87 známých ropných polí v provozu. V zemi se těží jen kolem dvou milionů barelů nafty denně a exportuje 1,5 milionu. Podle odhadu odborníků Irák tím ztratil za čtyři roky od invaze téměř 25 miliard dolarů, jimiž mohl doplnit svou národní pokladnu (viz periodikum Lalkar, July/August 2007). 37
SVĚT ZLEVA
Válka v Iráku se nyní stala v očích americké veřejnosti již hodně nepopulární. V březnu 2007 americké válečné tažení a okupace Iráku přesáhly časově dobu přímé účasti USA ve druhé světové válce. Mnoho Američanů ji již považuje za velkou chybu Bushovy vlády, který sice dokončil to, co jeho otec G. W. Bush st. začal (a jako by nezavršil) v první válce v Zálivu v roce 1991, avšak synovi se ani zdaleka nedaří dokončit agresi a okupaci ani vítězstvím amerických zbraní, ale ani zavedením takových poměrů v Iráku, které by si Bush ml. a jeho neokonzervativní garnitura přáli. Prezidentova popularita v USA poklesla z 85 % (hned po útoku na Irák v březnu/dubnu 2003) na 35 % v červnu 2006 (viz www.NewsMax.com, 18. 6. 2006) a je stále na velmi nízké úrovni. Kdyby se G. Bush ml. ucházel o znovuzvolení prezidentem v roce 2008, což mu ovšem americká ústava po třetí nepovoluje, jeho šance by byly vskutku mizivé. Zbigniew Brzezinski ve své nové knize Second Chance (Druhá příležitost – kniha byla vydána v roce 2007 v New Yorku) velmi kriticky hodnotí dosavadní období vlády G. W. Bushe ml., zejména z hlediska jeho naprosto chybné války v Iráku, kterou v mnoha ohledech považuje za katastrofální. Rovněž soubor návrhů a doporučení, jak dál řešit irácký konflikt, který předložili v první polovině prosince 2006 bývalý ministr zahraničí USA James A. Baker a bývalý kongresman za státu Indiana Lee H. Hamilton s týmem spolupracovníků pod názvem Zpráva studijní skupiny v Iráku (The Iraq Study Group Report) svědčí o prohlubujícím se vědomí politických kruhů USA, že vojenské řešení iráckého problému nemůže skončit jinak než krachem. Zpráva se snaží, pravda, předložit prezidentovi schůdné východisko, jak vyjít z „jámy lvové“ s co možná nejmenší újmou, nicméně nemůže zakrýt 38
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
skutečnost, že USA mají postaráno o další diskreditaci v očích světové veřejnosti. Volby do Kongresu a Senátu USA v listopadu v roce 2006, které vyhrála opoziční Demokratická strana, neklamně svědčí o tom, že současná americká administrativa se ocitla na šikmé a hodně kluzké ploše. Na druhé straně nutno vzít na zřetel, že americký velkokapitál si za tu dobu stejně nadmíru „namastil kapsy“ – a jemu vždy šlo o tuto „maličkost“ v první řadě. To další je věcí politiků, jimž se velkokapitál dokáže štědře odvděčit. Koneckonců prý ani méně blahobytní Američané nemusejí mít až tak velký důvod k nespokojenosti. Vždyť ceny pohonných hmot jsou v USA nadále relativně nízké. Při životním stylu, založeném na průměrné spotřebě benzinu kolem 15 l/100 km, není lehké je prudce zvednout. Pokud se ovšem cena barelu ropy na světovém trhu dostane hodně nad 80 USD, zasadí to již citelnou ránu dalším ekonomikám závislým na ropných a jiných energetických dovozech včetně Evropské unie. Vyčerpávání ropných zdrojů, zvyšování cen ropy či omezováním dodávek zasáhne nakonec celou světovou komunitu. Odrazí se v mnoha oblastech života moderní společnosti zvýšením cen bydlení, přepravy zboží, cestování do zaměstnání a zpět, v osobní dopravě (nejvýrazněji však v letecké), zvýší se ceny potravin (právě to by mohli jejich místní producenti prozřetelně využít jako výhodný konkurenční faktor pro levnější dodávky na lokální trhy). Ve vyspělých zemích nejen velká města, ale i předměstské čtvrti výrazně pocítí vysoké ceny ropy. Tento proces bude generovat další rozpory, a to jak mezi státy, tak i regiony. Rozvojové země zasáhne ještě více, což se projeví na dalším zaostávání životní úrovně jejich populace v porovnání s vyspělejšími zeměmi, které mají více prostředků, aby se již teď investicemi do výzkumu 39
SVĚT ZLEVA
a zajišťováním obnovitelných zdrojů energií mohly včas připravit na období, jež zřejmě nastoupí po ropné éře. Skrytým trumfem USA jsou značné a dosud zdaleka ne využité zdroje ropy a zemního plynu na vlastním území. Tvoří strategickou rezervu pro horší časy. (Rezervy ropy dosahují 21,3 miliardy barelů a plynu 602,8 trilionu kubických stop). Výhodou USA jsou též více rozložené (diverzifikované) dovozy energie z jiných zemí. V současnosti pochází 33 % dovozů ropy z Latinské Ameriky, 23 % ze Středního východu, 18 % z Afriky a 16 % z Kanady (viz Energy Information Administration – www.eia.doe.gov). Při vzniku naléhavé situace nebo při citelném poklesu těžba ropy ve světě bude otevření těchto rezerv výraznou výhodou USA včetně nástroje k dalšímu ovlivňování cen energií na světových trzích. Prozřetelnost nabádá, aby státy neodkládaly ani na den hledání racionálního řešení pro úspory energie, větší nahrazení ropy a zemního plynu jinými zdroji energie, tedy i využití biopaliv (bionafty, ethanolu atd.), vodíku, obnovitelných zdrojů, tzv. inteligentních energií, i přijatelného zapojení možností, které skýtá čistější zpracování uhlí, ale rovněž bezpečnější využívání jaderné energie apod. Bez rozvoje jaderné energetiky, zdokonalování a zavádění nových technologií není možné nyní zajistit ani vyšší bezpečnost energetických dodávek v mnoha zemích světa včetně členských států Evropské unie (ta vydává na zbrojení 1,6 miliardy eur, avšak na zmíněné obnovitelné zdroje energie zatím jen asi polovinu.) Snahy amerických mocenských kruhů ovládat mezinárodní trhy se ovšem netýkají jen ropy. Jak potvrzují hodnocení některých evropských pozorovatelů na jednáních o mnohostranném systému mezinárodního obchodu (katarské kolo v roce 2006) v rámci Světové obchodní 40
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
organizace (WTO) a rovněž za účasti Evropské unie (byla zastoupena komisařem pro obchod Peterem Mandelsonem), představitelé USA různými kličkami a obstrukcemi bránili dosažení multilaterální dohody. Jablkem sváru jsou zemědělské dotace, které brání širšímu přizpůsobení se obchodu potřebám zemědělsky závislých, chudších zemí světa. Již v roce 2001 bohatší země světa slíbily, že Dauhá se stane „rozvojovou etapou“ pro větší narovnání nespravedlností a nerovností minulosti současně s vytvářením nových možností pro rozvojové státy. Konfrontační kurz americké vlády a její tahanice s Evropskou unií o liberalizaci zemědělství tomu stále brání. Američtí vyjednavači se snaží držet rozvoj mezinárodního obchodu na úrovni dvoustranných smluv, které umožňují USA uplatnit politický i vojenský vliv na slabší země a tak nadále řídit trhy s důležitými komoditami. Dávají tím záminku Evropské unii a mnoha jiným státům postupovat podobně, zatímco systém mezinárodního obchodu již nutně potřebuje dobře fungující, smluvně podložený multilaterální systém. V kapitole o „odvázané“ supervelmoci nelze vynechat ani zmínku o vzestupu amerického náboženského fundamentalismu, který je nepochybně reakcí na zvýšenou aktivitu islámského fundamentalismu a radikalismu. V nemalé míře však souvisí i s tím, že nynější prezident USA G. W. Bush jako věřící člověk má zřejmě určitou představu o své jakoby mesiášské úloze v současném světě. Zní napohled paradoxně, avšak není bez politické logiky, že k jeho znovuzvolení prezidentem napomohly také teroristické akce, jakými byly krvavé útoky na bezbranné cestující ve vlacích ve Španělsku, na školní děti v ruském Beslanu nebo přímo velikášská prohlášení Bin Ládina těsně před listopadovými prezidentskými volbami v USA v roce 2004. 41
SVĚT ZLEVA
Nahnaly totiž vydatně vodu na mlýn těm, kteří tvrdí, že Bushovy metody boje s terorismem jsou správné. Nelze nevidět ani to, že americký vojenskoprůmyslový komplex, který má pevná pouta nejen s ropnými a dalšími energetickými či surovinovými koncerny, ale rovněž s velkým automobilovým průmyslem, je stále těsněji spojován i s velkými mediálními společnostmi. V USA je nyní téměř 98 % všech plošných médií v rukou zbrojařských, energetických a automobilových koncernů. (Silné pozice v mediálním byznysu má i americká židovská obec.) Tato harmonie společných zájmů výrazně napomohla G. W. Bushovi udržet se v Bílém domě i ve druhém funkčním období (2004–2008). Důležitou roli hrála sestava prezidentových neokonzervativních spolupracovníků, spojených v mnohém s izraelskými vládnoucími kruhy. Strategické zájmy USA a Izraele na Blízkém východě dosáhly agresí proti Iráku kýženého cíle: Byla zlikvidována nejsilnější pozemní armáda na Blízkém východě, která měla potenciál čelit izraelským pozemním silám ve střetu konvenčních zbraní (nyní již mnozí odborníci otevřeně hovoří o tom, že Izrael vlastní i jaderné zbraně). Nicméně každý, kdo objektivně sleduje vývoj mezinárodních vztahů, si musí všimnout, že takové násilné způsoby odstraňování protivníků ze scény neřeší problémy a jen zadělávají na nové potíže v budoucnosti. Nemohou najít ani pozitivní odezvu v drtivé většině zemí mezinárodního společenství, které musejí mít eminentní zájem na dodržování civilizovaných pravidel vztahů, pokud některé státy nechtějí riskovat, že jednoho dne se samy stanou obětí zvůle. Násilí je i v daném případě kontraproduktivní: Amerika silně ztrácí politicky i morálně v očích islámského světa, kde jejím zájmům uniká půda pod nohama. A Izrael se chtě nechtě propadá do zdlouhavé asymetrické války, čímž postupně 42
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
neguje i své vojenské přednosti. Spojené síly USA a Izraele však tímto způsobem na jedné straně nemohou potlačit odpor na Středním východě a na druhé straně zavést pořádek, jaký by si tam přály. Levicově zaměřené intelektuální kruhy Ameriky, jež představují obrovský potenciál alternativního myšlení, právem ostře kritizují vojenskou a zahraniční politiku Bushovy vlády. Označují ji za silně konfrontační a v konečném důsledku neprozíravou, škodlivou. Upozorňují, že Americe nepřinese větší bezpečnost, ale naopak více nepřátel. Vštěpování myšlenky ohrožení země a lidí zvenčí i zevnitř, založené na permanentních obavách, nemůže být základem racionální politiky. Za velký problém Bushe ml. považuje opozice jeho „schopnost“ začínat války ne proto, že musí, ale proto, že chce, aniž dokáže dostatečně rozlišovat mezi skutečností a svou vlastní verzí jejího vnímání. I kdyby však v posledních amerických volbách zvítězil protikandidát Demokratické strany senátor John Kerry, není pochyb, že i on by prosazoval zájmy amerického velkokapitálu. Mohl to však dělat citlivěji, s větším ohledem na mnoho objektivních faktorů. Pro názornější porovnání změny světového poměru sil udělejme znovu malý exkurz do minulosti. V bipolárním světě USA sázely ve svých vojenských doktrínách především na strategické bombardéry a jaderné ponorky s mezikontinentálními balistickými raketami (angl. zkratka ICBM), zatímco SSSR měl převahu v kategorii těch ICBM s jadernými hlavicemi, které byly odpalovány ze země. Obě strany ve složitých jednáních usilovaly o zachování svých výhod a samozřejmě o to, aby protivník snížil své stavy tam, kde měl převahu. Na americké straně vznikla koncepce jaderného zastrašování a zadržování, která vedla 43
SVĚT ZLEVA
nakonec obě supervelmoci ke skutečné strategické zdrženlivosti. Zejména poté co v 60. letech USA zavedly do výzbroje ICBM s více hlavicemi a SSSR (který tehdy k úžasu Ameriky vypustil první sputnik a poté i prvního kosmonauta na oběžnou dráhu kolem Země) tento náskok zanedlouho vyrovnal podobným vlastním systémem, se americké kruhy přesvědčily, že v závodech ve zbrojení nemohou získat dlouhodobě vojenskou převahu. Nicméně vsadily na strategii „uzbrojení“ SSSR a jeho evropských spojenců. Vycházely z toho, že vnucením nadměrných vojenských výdajů mohou způsobit protivníkovi citelné škody především v ekonomické a sociální oblasti. Cílevědomě podsouvaly SSSR a dalším členským státům Varšavské smlouvy nutnost zbrojení na stále vyšším stupni, avšak skutečným záměrem bylo „vysát“ z nich prostředky, které socialistické země mohly a měly investovat spíše do civilních sfér ekonomiky, do dalšího zvyšování životní úrovně lidu. Dělo se tak navíc v situaci, kdy SSSR již dosáhl přibližné strategické rovnováhy (parity) s USA a měl dostatek nutných vojenských prostředků, aby mohl účinně čelit případným snahám o potlačení socialismu zvenčí. To mu dávalo nebývalou možnost investovat podstatně více i do praktického zavádění vědecko-technických poznatků ve všech oblastech života, zvyšování produktivity práce další motivací lidí, ještě výrazněji rozvíjet materiální základnu i duchovní oblast socialistické společnosti. Krize, která v SSSR vznikla v druhé polovině 80. let uplynulého století, nebyla nikterak krizí socialistického společenského systému, jak nám to podsouvá zlobný antikomunismus. Šlo o krizi růstu či hospodářskou stagnaci, jaké zažily, a i když s mnoha problémy, přeci jen zvládly některé jiné země již dávno předtím. Nicméně absence vědecky promyšleného a politicky odpovědného postupu Gorbačovovy 44
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
garnitury, nezdravé osobní ambice samotného Michaila Gorbačova a jeho souputníků, jakož i bezohledný mocenský boj, který vyvolaly, nakonec rozštěpily a paralyzovaly schopnost KSSS, dezorientovaly prosté lidi, způsobily zmatek ve společnosti. První socialistická velmoc světa se s přispěním dalších subjektivních slabostí a zištných osobních zájmů lidí, jako byl Boris Jelcin a jemu podobní, nakonec rozpadla na několik nezávislých států. (Zvláštní pozornost levicových odborníků by si v této souvislosti zasluhovalo hlubší posouzení toho, že Leninova předčasná smrt, neustálé ohrožení SSSR zvenčí, potřeba urychlené industrializace a kolektivizace země společně s omyly a přehmaty, jakož i subjektivní vlastnosti vedoucích činitelů, kteří odcházeli z rozhodujících politických postů vlastně až svou smrtí, způsobily, že nevznikly podmínky pro to, aby se moc sovětů /či výborů lidových zástupců v jiných socialistických zemích/ mohla rozvinout do propracovaného a demokraticky fungujícího mechanismu, který by v socialistické společnosti zajišťoval volbu nejlepších kádrů na odpovědná místa ve straně a státu, přičemž by zároveň působil i jako pojistka, aby se podobné krizové situace nestávaly pro socialismus fatálními.) Po zániku SSSR, rozpadu Varšavské smlouvy a společenských převratech v dalších evropských socialistických státech uskutečnily USA adekvátní změny i ve svých strategických koncepcích. Opíraly je o nové vojenské technologie (nazývají to revolucí ve vojenství), z nichž si mnohé ověřily v první válce v Zálivu (1991), při agresi proti Jugoslávii (1999), v invazi do Afghánistánu (2001) a v další agresivní válce proti Iráku (2003). USA a státy NATO předtím nahlížely na Irák jako na bezpečnostní val v oblasti Zálivu jako na nárazníkový stát, který chránil jejich zájmy tím, že téměř deset let vázal ozbrojenou sílu nového 45
SVĚT ZLEVA
íránského šíitského režimu. Když Saddámův režim toto poslání splnil, stal se pro ně hrozbou. O to více, že právě USA mu v minulosti dopomohly k chemickým zbraním. Nynější Bushova vojenská doktrína „preventivních úderů“ je založena na tom, aby USA mohly nasazovat sílu a zastrašovat jí v co nejširším geografickém rámci s využitím nejnovějších vědecko-technických poznatků: jak ze vzdušného prostoru a kosmu, tak i z moří a oceánů, kde se nachází válečná plavidla USA. Podle amerických zdrojů mají USA nyní v kosmu kolem 150 komerčních a 100 vojenských satelitů, jakož i fungující, Pentagonem řízený globální systém určování místa – Global Positioning System (NAVSTAR/GPS), který v cenách roku 1979 stál 4,2 miliardy USD a využívají jej přednostně pro vojenské účely. Po vypovězení americko-ruské smlouvy o protiraketové obraně začaly USA v roce 2001 intenzivně budovat tzv. národní obranný protiraketový systém (angl. zkratka NMD). Jeho cíle však budou sotva jen obranné, jak se v této souvislosti proklamuje. Např. americký profesor Noam Chomsky ne bez důvodů tvrdí, že „protiraketová obrana“ USA je v podstatě zbraní prvního úderu a potenciální protivníky přiměje k posílení jejich ofenzivních raketových systémů včetně jaderných. To je třeba mít na zřeteli i v případě projektu souvisejícího s rozmístěním komponentů americké raketové obrany na území jiných států včetně České republiky a Polska. Co se týká kolektivní bezpečnosti, naše země má závazky k OSN, EU a NATO, avšak nemá je přímo k USA. Takové rozhodnutí vláda nemůže seriózně a odpovědně přijmout bez referenda či plebiscitu, v němž by se vyjádřili všichni občané státu, protože v mnoha ohledech jde o osud celé země. Případné umístění amerického radaru s tak obrovským pulzním výkonem, aby mohl pokrýt co největší 46
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
část území mnoha jiných států, může mít nedozírné zdravotní, politické, právní, vojenské a jiné následky pro naše obyvatelstvo. Pokud by šlo o výsady a imunity amerických vojsk na našem území, existují důvody k tvrzení, že by byly širší, než měla sovětská vojska dislokovaná v Československu po srpnu 1968, a tudíž dokonce větší, než mají nyní americká vojska v Německu. Vzhledem k tomu, že USA v případech zločinů spáchaných svými občany včetně vojáků na území cizích států uznávají především kompetence soudů vlastní země, je iluzorní si myslet, že by české soudy měly nějaké podstatnější pravomoci v případech narušení českých zákonů americkými vojáky. Pokud jde o státy, jichž se americký projekt může přímo dotknout, např. Rusko jej považuje právě ve střední a východní Evropě za dlouhodobý destabilizační faktor a krátkodobě za snahu výrazně narušit existující strategickou rovnováhu. Avšak i podle mnoha jiných odborníků takový obranný systém, jaký by již z Evropy chránil USA, může Americe poskytnout výhodu případného použití právě jako ofenzivního strategického prostředku. Některé otázky, které jsou s tím spojeny, nebyly ještě dostatečně projednány ani na úrovni NATO, natož v příslušné Radě NATO – Rusko. Jestliže by měl být zamýšlený protiraketový systém namířen proti případným raketám odpalovaným z Íránu (podle údajů německého tisku íránské rakety středního doletu SAHAB 3 mají akční rádius do 1 300 km, nová raketa SAHAB 4 by měla mít dolet do 2 000 km), jak tvrdil americký ministr obrany Robert Gates na mezinárodní konferenci v Mnichově 10. 2. 2007, potom by měl být rozmístěn spíš tak, aby chránil především státy kolem Středozemního moře. Málokdo z našich oficiálních představitelů si láme hlavu také nad tím, kam by asi padaly např. zbytky raket (vystřelených třeba z obranného systému 47
SVĚT ZLEVA
v Polsku a naváděných radarem z českého území), které by mohli nést jaderné hlavice. Vládní představitelé Polska, nových pobaltských států a nezřídka i České republiky pod „bezpečnými křídly“ NATO nešetří siláckými (zlobnými a provokačními) prohlášeními na adresu Ruska. Kdo z nich však přímo přizná, že považuje za daleko větší hrozbu modernizaci ruského strategického potenciálu např. vývoj nových ruských balistických raket Topol-M, které mají mít dosah 10–12 000 km (mohou být stěží zachyceny protiraketovým systémem), než nebezpečí, jež by mohlo plynout z Íránu či jiné části světa. Přitom však svými postoji napomáhají tomu, aby Rusko takové rakety vyvinulo a zdokonalilo co nejdříve! A kdo z nich řekne lidem otevřeně, že takovým konáním USA přímo provokují Rusko i k tomu, aby zaměřilo své rakety (kratšího a středního doletu) na území států, které dosud nepovažovalo za nepřátelské? I laik ví, že strategická rovnováha mezi velmocemi, která musí být trvale základem rovné mezinárodní bezpečnosti, se nedá budovat bez vysokého stupně vzájemné důvěry, již účelová prohlášení na obou stranách jen podrývají. Urážky od oficiálních činitelů států velmoci nesou těžce a dlouho si je pamatují! Což lze popřít pravdivost slov ruského prezidenta Vladimíra Putina, který na zmíněné konferenci v Berlíně připomněl světu, že NATO ústy tehdejšího svého generálního tajemníka Manfreda Wernera 17. května 1990 slavnostně prohlásilo: „Samotný fakt, že nejsme připraveni vysílat armádu, patřící do NATO, mimo německé území, dává Sovětskému svazu pevnou bezpečnostní záruku.“ Nebo snad nebyla oprávněná Putinova otázka: „A kde jsou ty záruky nyní?“ Ještě před přijetím Polska, Maďarska a České republiky do NATO bylo Rusko ujištěno z nejvyšších míst NATO, že není potřeba, plán ani záměr budovat 48
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
vojenské základny na území nových členů NATO. Jen několik let poté USA získaly smluvní právo vybudovat předsunutou leteckou základnu v Rumunsku. Šestnáct let po skončení studené války je Rusko na Západě mnoha politiky, poslanci a „mediokracií“ znovu vnímáno jako nepřijatelný rival či přímo nepřítel. Často je obviňováno, že neposkytuje dostatečné možnosti a záruky cizímu velkokapitálu na svém území, ale to, že ruští investoři jsou vytlačováni z trhů EU, že lidé ruské národnosti a občanství (nejde přitom o žádné organizované zločince či mafiány) jsou např. v baltských členských zemích Evropské unie považováni za druhořadé (a tedy i diskriminované) občany, s tím si politici v EU moc hlavu nelámou. Vzhledem k závažnosti otázky radarové a raketové základny předkládáme laskavému čtenáři následující shrnutí postojů, které jsme opřeli rovněž o některé názory vojenských odborníků i právníků na tuto věc: 1. Zamýšlené umístění amerického vojenského radaru v České republice a příslušné raketové základny v Polsku by se stalo integrální součástí zmíněného „Systému národní protiraketové obrany USA“ (NMD), který vychází ze stávající strategické koncepce určené k ofenzivnímu prosazování amerických národních zájmů ve světě a z Bushovy doktríny „preventivních“ (pre-emptive) úderů včetně možnosti iniciativního použití jaderných zbraní v případě potřeby. Takový přístup je ovšem v ostrém rozporu s principy OSN vyplývajícími z její Charty, ze Všeobecné deklarace lidských práv a z dalších základních norem mezinárodního práva. Budiž i zde připomenuto, že i preventivní válka (útočná, agresivní) je mezinárodním právem kvalifikována jako zločin proti míru a lidskosti. 2. Tyto základny by se nacházely pod výlučným americkým velením na části suverénního území, které by bylo 49
SVĚT ZLEVA
pod jeho kontrolou a požívalo by tedy de facto právo zvláštní exteritoriality. Tato místa by byla propojena v jedné globální síti s jinými americkými základnami, jelikož budovaný protiraketový štít má mít své komponenty v širokém prostoru (na souši, mořích a oceánech, ve vzduchu i daleko v kosmu). Strategicky rozmístěné radary, z nichž český by měl plnit zvláště důležité poslání z hlediska zeměpisného postavení, mají tvořit „oči a uši“ systému, jehož proklamovaný obranný účel zdaleka nelze oddělit od důvodného podezření, že by mohl být využit k ofenzivním, útočným cílům. Tím se ovšem citlivé strategické body, jakými by byly radar a jím naváděné rakety, stávají zároveň potenciálními a prvořadými cíli v případě ozbrojeného konfliktu s katastrofálními důsledky pro území i obyvatelstvo příslušných států. 3. Dvoustranné dohody o strategických zbraních mezi USA a Ruskem, na něž navazují různé další mezinárodní smlouvy, zakládají strategickou rovnováhu obou velmocí i přibližnou strategickou rovnováhu ve světě. Obě tyto největší raketo-jaderné mocnosti světa jsou schopny svým jaderným potenciálem se vzájemně zlikvidovat a připravit peklo pro celou planetu. Z toho, že si již dřive uvědomily naprostou nesmyslnost zahájení rozsáhlého konfliktu a zkázu, kterou by to lidstvu přineslo, vyplývá i strategie tzv. vzájemného zadržování, odstrašování (deterrent) a princip vyvažování či strategické dostatečnosti. Z nich vycházejí i jiné smlouvy a o ně opřené vyvažování příslušného vojenského potenciálu všech zúčastněných států nejen v Evropě, ale v celém světě. 4. Důležité místo zde má Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) z roku 1990, která stanovuje limity nejaderných (tedy konvenčních) zbraní na kontinentu. Po rozpadu SSSR a rozpuštění Varšavské 50
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
smlouvy byla smlouva v roce 1999 revidována v souladu s novou situací v Evropě a ve světě. Rusko její novou verzi ratifikovalo, ale další smluvní strany, včetně USA, tak odmítly učinit s výhradou, že nejdřív musí být stažena ruská vojska z Moldavska a Gruzie, což ovšem Moskva odmítá. Naopak poukazuje na to, že přední linie NATO se stále více přibližuje k hranicím Ruska a dalších bývalých sovětských republik. USA hodlají brzy otevřít nové vojenské základny v Rumunsku a Bulharsku. Rusko to považuje za ohrožení svých zájmů a za porušení CFE, jinými slovy též za důvod, aby tuto smlouvu vypovědělo. 5. Rusko poukazuje na to, že umístění radaru i raketové základny spolu s dalšími jednostrannými kroky USA by zasáhlo nejen do stávající architektury evropské bezpečnosti, ale znehodnotilo by i celou koncepci kolektivní bezpečnosti světa, za niž odpovídá OSN, v první řadě její Rada bezpečnosti pověřená základní a nezcizitelnou funkcí udržovat a posilovat mezinárodní mír a bezpečnost. 6. Radarem v ČR by americké vojenské síly měly možnost z relativní blízkosti sledovat strategický raketový potenciál Ruska. Podobnými základnami budovanými od Evropy po Kavkaz a možná i dále (stále blíž k Rusku a Číně) by tak USA získaly výhodu kontrolovat obrovské území mnoha suverénních států. Nejde tedy „jen“ o Rusko, další bývalé sovětské republiky nebo o Čínu, ale též o západní Evropu, Balkán atd. 7. Bushova vláda prosazuje jednostranné kroky v podstatě již od svého rozhodnutí odstoupit od americko-ruské smlouvy o protiraketové obraně (smlouva ABM). G. W. Bush tehdy prosadil v Kongresu USA, že smlouva ABM již neodpovídá nové geopolitické situaci po rozpadu SSSR a budoucím potřebám USA. (Připomeňme, že smlouva ABM povolovala USA a Rusku, jako právnímu 51
SVĚT ZLEVA
nástupci SSSR, maximálně dvě základny protiraketové obrany – jednu kolem hlavního města a druhou v oblasti největšího pozemního rozmístění strategických jaderných zbraní, mezikontinentálních balistických raket (ICBM). Obě supervelmoci se tehdy dohodly právě na základě zmíněného principu rovné bezpečnosti a přibližné strategické parity o závazném limitu početního zvyšování svých útočných strategických zbraní (smlouvy SALT-I a SALTII). Smlouva ABM byla uzavřena na dobu neurčitou, a tak vlastně měla nadlouho zaručit strategickou rovnováhu nejen mezi USA a SSSR (Ruskem), ale též celkovou strategickou stabilitu v Evropě (tedy včetně příslušných jaderných potenciálů Francie a Anglie). V roce 1974 byl podepsán protokol ke smlouvě ABM, jímž se snížil počet povolených protiraketových základen obou smluvních stran ze dvou na jeden. Čína, ačkoliv nebyla vázána smlouvou ABM přímo, ji uvítala a později vystupovala i za její zachování. Vzájemné smluvní závazky USA a Ruska jí totiž pomáhaly udržovat vlastní strategický raketo-jaderný arzenál na nižší úrovni, s menšími náklady, než tomu je teď. 8. Po odstoupení od smlouvy ABM Bushova vláda až příliš spěchá s budováním projektu protiraketové obrany (NMD), jako by chtěla postavit svět před hotovou věc, z níž nebude východiska. Podle dokumentů Konference OSN o odzbrojení v Ženevě projekt NMD sleduje m. j. toto zaměření: a) Kontrolu vesmíru – má zajistit nepřerušovanou aktivitu USA v kosmu, svobodu akce a schopnost bránit jiným státům v činnosti, která by byla považována za ohrožování amerických strategických zájmů. b) Globální angažovanost – má být kombinací všestranného dohledu či stálého monitorování jakéhokoliv podezřelého cíle na zemi, ve vzduchu nebo na moři a vy52
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
užití kosmických prostředků pro účinnou podporu amerického vojenského potenciálu (zásahy radary naváděných raket na podezřelé cíle). c) Integraci mobilní síly – má zajistit kombinaci kosmických obranných kapacit s informacemi získanými ze satelitů a podpůrných stanovišť na zemi, ve vzduchu a ve vodě ke všem relevantním účelům. d) Globální partnerství – je míněno jako upevnění celkové schopnosti USA prostřednictvím kosmických, civilních a komerčních systémů. Přitom se předpokládá i finanční a jiné přispění spojenců z NATO, jejich spoluúčast na riziku tohoto projektu s cílem snížit náklady USA. Podle tohoto plánu má být klíčovou strategickou silou Pentagonu systémová dislokace moderní vojenské techniky na souši, ve vzduchu a ve vodě kombinovaná s operačními prostředky ve vesmíru, který se tak ale stane příštím možným bojištěm. Má jít rovněž o teritoriální přeskupení amerických strategických sil na vojenských základnách ve světě, o zvýšení jejich účinnosti zavedením vojenských technologií poslední generace, o snížení nákladů na vydržování těchto základen atd. Rusko již dalo dříve najevo, že plány na vybudování amerického protiraketového systému v Evropě, který by lokalizoval a popřípadě i sestřeloval rakety jiných států, si vyžádají adekvátní a rozhodnou odpověď. Pokud jde o ně, již vyzkoušelo nový mobilní protiraketový systém (raketa RS-24 s mnohočetnými hlavicemi, z nichž každá může být nasměrována samostatně na cíl, takže bude obtížné ji zachytit a hlavně zničit). Podle některých amerických odborníků USA nedávno zavedly do výzbroje svých strategických ponorek podobné přesně naváděné rakety typu Trident D-5 a mezikontinentální rakety Minuteman vybavily vícehlavicovými náložemi MX. To 53
SVĚT ZLEVA
samo o sobě umožňuje USA zasadit jakémukoliv protivníkovi zdrcující úder. Zamýšlené základny USA zapadají plně do ambicí vojenskoprůmyslového komplexu, který využívá technologické inovace či vyspělé zbraňové systémy v přímé návaznosti na zahraničněpolitické a vojenské iniciativy americké vlády, k vyhrocování napětí ve světě v zájmu nových zisků velkokapitálu. Budování těchto systémů stimuluje nové kolo nákladného zbrojení na kvalitativně vyšší a nákladnější úrovni než v minulosti. Jednostranné protiraketové štíty s vysoce destabilizujícími typy vojenských systémů se však neobejdou bez militarizace vesmíru s nepředvídatelnými důsledky pro planetu a ovlivní i dlouhodobou zahraniční a vojenskou politiku dalších států včetně Evropské unie. Vesmír jako společné dědictví lidstva musí zůstat mírový! Žádný stát nemá právo privatizovat si část jeho prostoru pro vlastní národní zájmy. Evropa a celý svět se v této situaci potřebují více než kdykoliv dříve zasadit o udržení a posílení základny mezinárodního práva, postavené na draze vykoupených zkušenostech mnoha národů včetně amerického. Jednostranné zájmy plodí jen podezření, napětí a konfrontace, vnášejí rozpory mezi státy a lidi různých zemí. Vzájemná důvěra a respekt však mohou vést k porozumění a k omezování jaderného zbrojení a odzbrojování včetně nutného posilování mnohostranného režimu kontroly raketových technologií na základě rovnováhy zájmů. Novým kolem zbrojení (v období studené války na ně USA vydávaly průměrně kolem 366 miliard dolarů ročně, kdežto na fiskální rok 2008 Bílý dům požádal americký Kongres o schválení 661,9 miliardy dolarů na vojenské účely) a vnucováním modernizace zbrojního arzenálu 54
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
jiným by bylo ještě více vtaženo nejen NATO, ale i celá Evropská unie do amerických strategických záměrů. Státy, které se tohoto procesu zúčastní, vědomě připravují své národy o obrovské prostředky potřebné pro řešení hospodářských a sociálních problémů, pro zmírňování dopadů již tak alarmujících a ještě horších příštích globálních změn klimatu. Podobné myšlenky na dané téma odezněly rovněž na veřejném semináři k plánovanému umístění komponentů amerického protiraketového štítu v České republice a v Polsku, který uspořádali poslanci za KSČM a jejich asistenti v Evropském parlamentu ve spolupráci s levicovou poslaneckou skupinou GUE/NGL v Bruselu 12. června 2007. Evropská levice musí více dělat pro to, aby byla obnovena politika všeobecného a úplného odzbrojování jako klíčový a stabilizující princip konstruktivní regulace mezinárodních vztahů. Nelze dovolit podkopávat těžce budovanou základnu odzbrojovacích dohod a vystavovat mezinárodní řád destrukci, nátlaku a diktátu. Globální systém protiraketové obrany, o nějž usiluje Bushova vláda, včetně úmyslu umístit americký radar v ČR, se neobejde bez souhlasu většiny obyvatelstva příslušných zemí (vyjádřeného v referendu) a bez rovnoprávného zapojení zájmů dalších mocností, které se svými vojenskými potenciály nejvíce podílejí na formování strategické situace a jež mohou podobné kroky USA právem považovat za vlastní ohrožení. Pokud jde o Evropu, je nutná dohoda s Ruskem o dalším vyvažování strategického poměru na základě principu společné a nedělitelné bezpečnosti. Vnucování nového kola zbrojení silným aktérům na „velké šachovnici“ má v současných podmínkách vojenskostrategické i konkrétní ekonomické cíle. Amerika, jejíž hospodářství (rovněž v důsledku chybné politiky vůči 55
SVĚT ZLEVA
Iráku) ztrácí dech v soutěži se silnými hospodářskými konkurenty, se své soupeře snaží vyčerpat nebo alespoň oslabit vnucováním „závodů“ ve vojenských disciplínách, v nichž má sama dostatek síly a zkušeností. Úsilím o jednostranné výhody a ignorováním zájmů jiných států si však zadělává na velké potíže, které budou muset s velkým nasazením řešit politici i veřejnost v budoucnu. Rusko na druhé straně dostává nový důvod k urychlení modernizace svého strategického potenciálu, který za léta po rozpadu SSSR v některých ohledech již dosti zastaral. Zvýšením exportů na energetické trhy jiných států a příslušným nárůstem cen získalo Rusko značné prostředky, které může nyní využít i ve vojenské oblasti. Ba co víc, různé inovační projekty a vynálezy, jichž má Rusko nyní dostatek, je mohou posunout v této oblasti na několik let i před USA. Převaha je zatím na straně Ameriky. Pro vedení vzdušných válek nyní disponuje obrovským počtem strategických a taktických nosičů, jakož i bojových hlavic (včetně naváděných střel). Jen v roce 1995 Pentagon údajně zakoupil od domácích zbrojařských korporací kolem 120 000 přesně naváděných zbraní vzduch-země a vzduch-moře, které zčásti použil v následujících invazích. Trvalým posláním vojenského letectva USA je dosáhnout vysoké operační schopnosti a zasahovat cíle kdekoliv ve světě. Důležitou roli přitom hrají též bombardéry dlouhého doletu (tzv. neviditelný Stealth apod.), jakož i řízené střely. Amerika si udržuje náskok i na mořích, kde má údajně 12 technologicky vyspělých mateřských letadlových lodí, z toho devět na jaderný pohon (jen letadlová loď U.S. Nimitz stála pět miliard USD). SSSR začal budovat svou první letadlovou loď v druhé polovině 80. let minulého století, avšak před svým rozpadem ji nedokončil. USA dis56
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
ponují ještě asi 54 ponorkami schopnými vést jaderný útok, zejména balistickými raketami Trident (čtyři další ponorky údajně staví), zatímco po SSSR zůstalo Rusku 25–30 podobných ponorek s vlastními jadernými raketami. Cena jedné starší americké jaderné ponorky se pohybuje kolem jedné miliardy USD, cena nové až kolem dvou miliard. Fakt, že USA nyní připouštějí možnost použití jaderných zbraní podle vývoje situace na možném bojišti (strategická koncepce vycházející z tzv. Nuclear Posture Review z roku 2002), přiměl Rusko, že se verbálně vzdalo závazku nepoužít jaderné zbraně jako první a přiklání se ke koncepci „pružné reakce“ podle situace. (Čína si z toho odvodila svou verzi jaderné doktríny.) Možnosti amerických ozbrojených sil na souši se podstatně rozšiřují nárůstem počtu členských států NATO. USA získávají přístup k strategicky důležitým základnám bývalého soupeře ve východní a jižní Evropě a svou vojenskou přítomností v některých bývalých sovětských republikách Střední Asie se dostávají „z boku“ blíž i k Rusku a jeho citlivým strategickoenergetickým zdrojům v tomto prostoru. Vojenská síla sama o sobě však zdaleka neznamená vše. Pro kvalitu života a spokojenost lidí je rozhodující ekonomická výkonnost doprovázená sociálními programy. Podle CIA (The World Factbook, 2001) se USA podílely na tvorbě hrubého světového produktu (Gross World Product – GWP) 23 %, zatímco např. Čína 10 % a Japonsko 7 %. Nicméně v paritě směnných hodnot USA dosáhly v roce 1999 až 29,5% podílu na tvorbě GWP, zatímco Japonsko 14% a Čína jen 3,4% (viz International Energy Outlook, 2002, Report DOE/EIA-0484, Washington, D. C.: Energy Information Administration, 2002). V jedné z následujících kapitol poukážeme i na jiné statistiky v této souvislosti. 57
SVĚT ZLEVA
USA si současně vybudovaly silnou vědeckou základnu pro výzkum a vývoj nových vojenských technologií včetně malých nukleárních hlavic (tzv. mininukes do síly 5 kilotun TNT). Na výzkum a vývoj vojenských technologií vynakládají téměř 100 miliard USD ročně. V rozpočtovém roce 2004 šlo kolem 78 miliard USD jen na vývoj amerických konvenčních zbraní a 19 miliard USD na vývoj zbraní jaderných. (Pro srovnání: V roce 2004 Evropská unie vynaložila na výzkum a vývoj vojenských technologií 12 miliard eur.) Vojenský rozpočet USA ve finančním roce 2005 dosáhl 420,7 miliardy USD a v roce 2006 představoval více než 441 miliard USD. Na finanční rok 2007 Bushova vláda požádala Kongres USA o schválení vojenského rozpočtu v celkové výši 462,7 miliardy USD. Uvedené položky však nezahrnují výdaje na vedení bojových akcí v Afghánistánu a v Iráku. Např. začátkem roku 2006 americký Kongres schválil vládě dodatečných 300 miliard USD jen na vojenské operace ozbrojených sil USA v Iráku a Afghánistánu (viz www.globalissues.org/ Geopolitics/ ArmsTrade/Spending.asp).2) V březnu 2007 Bushova vláda požádala o další zvýšení této finanční pomoci včetně posílení počtu amerických vojsk v Iráku, Afghánistánu. USA vyzvaly své spojence v NATO, aby tak rovněž učinili. V současné americké realitě je stále zjevnější přímá vazba mezi ekonomikou a militarizací. Vojenské výdaje USA jsou sedmkrát vyšší než čínské (62,5 miliardy USD v roce 2005), více než sedmkrát větší než ruské (61,9 miliardy USD v roce 2005) a téměř devětadvacetkrát vyšší než spojené vojenské výdaje tzv. rogue states (zlých států), za něž Bílý dům považuje Írán, KLDR, Kubu, Libyi, Súdán a Sýrii. Ty vcelku vzato vynaložily jen 14,65 miliardy USD na účely obrany v roce 2005. Naproti tomu USA a jejich 58
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
spojenci v NATO, dále Austrálie, Izrael, Japonsko, Jižní Korea a Kanada dosáhly téměř tří čtvrtin globálních vojenských výdajů, které v roce 2005 (včetně obchodu se zbraněmi) představovaly sumu kolem jednoho bilionu USD. Vývoj jaderných zbraní a nadměrné náklady na zbrojení, militarizace americké zahraniční politiky a tím i mezinárodních vztahů bohužel stimuluje jiné země k ještě většímu zbrojení a jaderným ambicím (Indie, Pákistán, Izrael, Írán, Egypt, Jižní Korea, KLDR, Tchajwan atd.). Naštěstí reakce světové veřejnosti (jako stále významnějšího faktoru v mezinárodním životě) potvrzují prohlubující se přesvědčení mnoha milionů lidí, že mír, důvěru a vzájemně výhodnou spolupráci mezi národy nelze budovat bez trvalé péče o kulturu mezinárodního práva s aktivní rolí OSN. Alternativa doby zní: Buď se trvale prosadí vláda práva v mezinárodních vztazích, nebo zvítězí právo silnějšího. V druhém případě to ovšem může vést k mezinárodní anarchii a tím i k nižšímu stupni bezpečnosti pro všechny včetně USA. V další části této publikace podrobíme kritickému rozboru některé pasáže a citáty z originálu knihy Zbigniewa Brzezinského Volba: Globální dominance nebo globální vůdcovství (Choice: Global Domination or Global Leadership, New York, 2004). Připomeňme zde jeho někdejší funkci poradce pro otázky národní bezpečnosti v úřadu prezidenta Jimmyho Cartera (1977–1981). Brzezinského názory nyní sice nepředstavují oficiální americkou politiku, avšak mají nesporný vliv na její příští projektování. S mnoha Brzezinského závěry v uvedené knize zásadně nesouhlasíme, nicméně jeho informovanost a relevantní asociace nám mohou posloužit nejen pro srovnání, ale i jistou prognózu vývoje v USA a ve světě. 59
SVĚT ZLEVA
Brzezinsky napsal, že v éře globalizace, která je plná nástrah, „totální bezpečnost a totální obrana jsou nedosažitelné...“. Z toho nepřímo vyplývá, že Amerika má nyní důvod necítit se bezpečnou, což ji jako by nutí zasahovat silou zbraní mimo své území a zároveň předurčuje k „univerzálnímu poslání“ prosazovat své národní či „životní“ zájmy daleko za americkými hranicemi, jako by mělo jít vlastně o dobrou službu všem dalším zemím světa. Otázka zní: „Kdo Ameriku pověřil hrát takovou roli?“ Když Brzezinski dále konstatuje, že vůdcovská role Ameriky vyplývá z toho, že supervelmoc je „silná svou mocí a demokratická svou vládou“, je nutno dodat, že právě proto by se měla v praxi opírat o demokratické hodnoty a nepoužívat silové prostředky na vnucování své vůle jiným. Nic na tom nemění ani jeho závěr, že americká hegemonie je jen přechodnou historickou etapou. Vycházet z toho, že USA mají v „přechodné etapě“ právo na vojenské zásahy v globálním měřítku i bez mandátu OSN, je v příkrém rozporu s mezinárodním právem. Členské státy OSN takové poslání Americe prostě nedelegovaly. Naopak: Principy Charty OSN stále výslovně zakazují všem států použít sílu a hrozbu silou bez zmocnění Rady bezpečnosti OSN. Sám Brzezinský poté tvrdí, že „... v této éře je osamocená národní bezpečnost chimérou“ a že „zajištění bezpečnosti musí být doprovázeno úsilím o získání větší globální podpory. Jinak nelibost a žárlivost, vyplývající z amerického prvenství, se může změnit na rostoucí hrozbu její bezpečnosti“. Nebo dodává, že získání širokého mezinárodního mínění na stranu USA je conditio sine qua non (nezbytná podmínka) rozumné politiky. A též to, že invaze do Iráku přinesla „zmatečný paradox: Zatímco americká vojenská globální hodnověrnost nebyla nikdy tak 60
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
vysoká, politická globální hodnověrnost Ameriky nebyla nikdy tak nízká“. Brzezinski by podle toho, do jaké míry USA působí hodnověrně na globální scéně, je hodnotil znaménkem supervelmoc (+) v jednom případě, v jiném supervelmoc (-). Ponechme mu právo na nadsázku či metaforu. Sporné, i když v mnohém symbolické je jeho srovnávání soudobého imperiálního postavení USA s minulými impérii. Na rozdíl od předchozích hegemonů USA prý musí působit ve světě „rostoucí blízkosti a intimnosti“. Minulé imperiální mocnosti, jako Anglie v 19. století, Čína v různých obdobích své několik tisíc let dlouhé historie nebo Řím v průběhu přibližně 500 let, byly relativně odolné proti vnějším hrozbám. Svět, v němž operovaly, byl hodně „rozškatulkovaný“ a byl propojen daleko méně, než je nyní. Vzdálenost jim poskytovala oddechový čas i prostor, což posilovalo jejich bezpečnost, zatímco Amerika, i když je podle Brzezinskeho jedinečná ve své globální síle, není již dostatečně bezpečná dokonce ani doma na vlastním území. S povzdechem dodává, že naučit se žít v takové nejistotě je jako zvyknout si na chronickou nemoc v podmínkách závislosti, kterou přinášejí současné globální problémy. Přitom nebere v úvahu, že i tato závislost má znaménka plus a minus. V propojeném světě musí jít všem státům především o závislost pozitivní, spravedlivou a korektní, nikoliv o tu „minusovou“, tedy jednostrannou. Americký prezident Ronald Reagan počátkem 80. let uplynulého století nazval SSSR „říší zla“. S odstupem času vznikla otázka, proč USA po zvednutí „železné opony“, kdy americká vláda v čele s Reaganovým nástupcem – prezidentem G. Bushem st. – předpověděla světu tak skvělé perspektivy, hned vzápětí využily změnu poměru sil k prosazování svých cílů ve světě... 61
SVĚT ZLEVA
Kapitalismus sice triumfoval v Evropě, ale jeho euforická očekávání, že modernizující zkušenost západní civilizace se stane modelem pro zbytek světa, měla vskutku krátkou životnost. Předpověď amerického profesora Samuela Huntingtona o možném střetu mezi civilizacemi (viz jeho esej Střet civilizací) vychází z toho, že pokud existují rozdílné světonázory a hodnotové systémy, žádná země – jakkoliv silná a bohatá – nemůže vnutit svůj způsob života jiným národům. Huntington k nejvážnějším hrozbám mezinárodní bezpečnosti ve 21. století řadí možné konflikty kultur a civilizací, pokud ovšem nezavládne dialog kultur a vzájemné obohacování civilizačních hodnot. V tomto smyslu se Huntingtonova teorie o možném „střetu civilizací“ zdá být přesvědčivější než „konec historie“ proklamovaný jiným americkým myslitelem Francisem Fukuyamou v jeho stejnojmenné eseji. Zatímco Huntington myšlenkově ilustruje důležitost kulturních hodnot v současném světě, v němž i náboženské rozdíly nutno správně zvládat, Fukuyamovi vychází, že vítězství sil liberalismu je již neměnné a to další je jaksi druhořadé. Jeho teze, že Západ obstojí vítězně ve sporech se všemi soupeři, je však pouhou spekulací. V podstatě je to znovu jen hra s „nulovým číslem“ či „černo-bílé“ vidění světa. Předvídání „konce dějin“ je vnímáním globalizace jako hegemonismu a dominance, chápáním rozmanitostí národů jako nesmiřitelné výlučnosti a hrozby. Představa, že modernizace setře kulturní, institucionální, strukturální či dokonce mentální rozdílnosti a sama nerušeně přivede ke sjednocení, je v sociálně zmítaném světě neobhajitelná. Oč tedy šlo a jde? Spíš o to, že americký mocenský establishment po zdvižení „železné opony“ pocítil nebývalou historickou šanci, a aby ji lépe využil v novém uvolněném prostoru, začal se hned a postaru připravovat na 62
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC
situace, kdy bude vnucovat své představy silou, pokud si to odpor vyžádá. Establishment a jeho ideologické centrály v podobě různých výzkumných nadací a jiných institucí včetně „mediokracie“ našel způsob, jak do veřejného mínění „infikovat“ místo bývalé „říše zla“ obraz nového nepřítele. Nepřetržitá akumulace kapitálu, maximalizace zisku a získávání zahraničních energetických zdrojů se v ziskuchtivém pojetí nikdy neobešly bez výbojů. V nich ovšem v minulosti „říše zla“ Americe dlouho bránila, zejména později v podmínkách přibližné rovnosti globálního vlivu a při paritě vojenských potenciálů, přičemž první supervelmoc si tehdy nemohla dovolit prostě ignorovat mínění oné „říše zla“. Naopak musela s ním mnohokrát jednat jako rovný s rovným. Poměry se však změnily: SSSR sice zanikl, ale váha veřejného mínění zde stále působí a lze ji dosti těžko rozkládat zevnitř. Establishment nutně potřeboval obraz nového zla. Teroristický útok na USA 11. září 2001 mu přišel velmi vhod. Tehdejší neokonzervativci (neocoms, jak jim v USA říkají), kteří postupně obklopili prezidenta G. W. Bushe ml. a hned od počátku nacházeli silnou podporu u jeho viceprezidenta Dicka Cheyneyho, by svými názory a negativním vnímáním vývoje ve světě, jakož i silně konfrontačním prosazováním hegemonistické role Ameriky stěží mohli najít větší podporu i u sebe doma. Hned po událostech 11. září otřesený G. W. Bush, který předtím neměl ještě ujasněnou svou zahraničněpolitickou koncepci, jim však náhle dal „zelenou“ přímo z Bílého domu – a poté ji dostali i z mnoha poslaneckých míst v lavicích amerického Kongresu. Novým nepřítelem v globálním měřítku se během několik hodin stal mezinárodní terorismus a prioritou Bushovy politiky celoplanetární válka s ním. Globální terorismus začal být pojímán establishmentem jako nová hrozba, 63
SVĚT ZLEVA
nová výzva, nový důvod pro zásahy v celosvětovém měřítku. Byl předkládán prostřednictvím státní politiky i cestou mediálního „masírování“. Každý větší tah na pomyslné „velké šachovnici“ nekonzervativní projektanti začali vypočítávat tak, aby se americké strategické a ekonomické zájmy prosazovaly v co nejširším měřítku všemi prostředky včetně nasazování síly a aby se do čelistí geostrategických kleští postupně dostávali nejen nepřátelé, ale i potenciální protivníci. To byla v té době především jediná socialistická velmoc – Čína, další socialistické země, ale též potenciální kapitalističtí soupeři, např. Rusko. Přitom Bushovo heslo „Kdo nejde s námi, je proti nám“ začalo významně oslabovat spojenecké svazky USA s mnoha zeměmi světa, zejména v Evropě, a naopak sjednocovat ty, kteří proti tomuto pojetí vystupují doma i v zahraničí. Infiltrace podezírání, ohrožení a nepřátelství v projektování politiky tak významné země má nepříznivý dopad na stav věcí ve světě. Bezpečnost jedněch se však nedá dlouhodobě založit na přiživování nebezpečí a na ohrožování bezpečnosti druhých. Řecký filozof Epictetus považoval rozum za schopnost člověka rozeznávat mezi tím, co je jím schopen kontrolovat a co ne. Jaká dávka zaujatosti, či dokonce posedlosti je třeba k tomu, aby strůjci takové politiky neviděli skutečnost v reálných dimenzích a objektivním vývoji? Nicméně velkokapitálu to vcelku vyhovuje. Jeho kapsy se přeci naplňují stále bohatším obsahem! To je ovšem ona cesta zpět k starému paradigmatu podezírání, nepřátelství, konfrontace, neustálého napětí a koneckonců destrukce hodnot.
64
„ODVÁZÁNÁ“ SUPERVELMOC 1)Nositel Nobelovy ceny za ekonomii a bývalý prezident Světové banky, uznávaný americký ekonom Joseph Stiglitz v interview pro týdeník Der Spiegel (číslo 14/2006 – článek je nadepsán Finanční neodpovědnost) řekl, že jediní, kdo z dosavadní války USA a jeho spojenců v Iráku profitují, jsou přátelé prezidenta G. W. Bushe z ropného průmyslu. „Bush tím neprokázal dobré služby ani americkému, ani světovému hospodářství, avšak jeho kumpáni z Texasu jsou velmi šťastni. Vydělávají nejvíce díky vysokým cenám ropy, jejich zisky jsou prostě rekordní,“ prohlásil Stiglitz. 2)Joseph Stiglitz v témž interview spočítal, že kdyby USA stáhly svá voj-
ska z Iráku do roku 2010, celkové národohospodářské náklady, vyplývající zejména ze zvýšených cen ropy a z přibrzdění hospodářského růstu, by představovaly pro Ameriku celkovou sumu 1 026 miliard USD. Pokud by ovšem Amerika svá vojska stáhla do roku 2015, její celkové náklady by činily 2 239 miliard USD. Stiglitz do toho započítává nejen přímé vojenské náklady, ale i penze a zdravotní péči o veterány, cenu státní dluhové služby, vyšší ceny ropy, odškodnění rodinám za padlé vojáky (500 000 USD za každého) atd. Pro porovnání uvádí, že pokud v USA někdo usmrtí Američana (např. automobilem), jeho rodina dostane od pojišťovny odškodné v průměru 6,5 milionu USD.
65
SVĚT ZLEVA
5 Potřebujeme ještě OSN?
J
ak již bylo částečně zmíněno dříve, vytvořením OSN a pozitivní kodifikací mezinárodního práva se mezistátní vztahy po druhé světové válce zformovaly do uceleného a dynamického systému, který dobrovolně přijalo mezinárodní společenství. V něm působil bipolární svět, v němž soudržnost států, které k oběma stranám patřily, byla často podporována zjednodušeným černobílým viděním. Obě strany se navzájem líčily třídněantagonisticky, i když používaly rozdílnou terminologii. Snaha vybudovat „nový řád“ po skončení studené války a rozpadu společenství socialistických států v Evropě, a to bez toho, že by tento „řád“ měl fungující mechanismy mocenského vyvažování (podobného vztahům supervelmocí USA – SSSR), mnozí považují za anomálii, jež bude mít sotva delší trvání. Jde spíš o mezidobí, po němž musí následovat spravedlivější uspořádání vztahů mezi státy. Hodně o tom napoví výsledek snahy vnutit Iráku či celému Střednímu (Blízkému) východu (současná americká ministryně zahraničí Condoleeza Riceová mluví o „Velkém Středním východu“) obdobu západní (buržoazní) demokracie v prostředí, které není na takovou změnu připraveno. Není v této souvislosti náhodné, že dokonce tolerantně konající islámské kruhy považují některé necitlivé přístupy ze strany západní demokracie za urážky a své ideologické ohrožení. Reakce islámského obyvatelstva na karikaturu proroka Mohameda, uveřejněnou v dánském a jiném evropském tisku počátkem roku 2006, nebyla zdaleka pouhá epizoda. Proto ji nelze brát na lehkou váhu. Masové protiakce islámské veřejnosti, včetně početných komunit v západních státech, 66
POTŘEBUJEME JEŠTĚ OSN?
svědčí o velkém stupni odhodlání i o dobré organizovanosti. Přistupovat k problému jako ke sporu mezi neomezenou západní svobodou projevu na jedné straně a přecitlivělostí či uražeností vyznavačů islámu na straně druhé, je krátkozrakým retušováním skutečnosti. Západ nemůže uplatňovat svobodu slova tím, že dovolí urážet náboženské cítění věřících v nezápadních zemích. I zde je řešením pouze vzájemný respekt tradic a hledání společných hodnot v dialogu kultur a civilizací. Za skutečné veřejné mínění, za mohutnou politickou sílu současnosti, politici často považují v především názory obyvatel vlastní země. V případě Iráku bylo jistou dobu mínění americké veřejnosti značně nejednotné. Ti, co energicky vystupují proti militantní politice Bushovy vlády, mají určitě na mysli i zkušenosti z americké války ve Vietnamu, kde podle oficiálních vládních údajů zahynulo více než 58 000 Američanů, kolem 300 000 utrpělo zranění a přes 75 000 zůstalo trvale invalidy. Veřejné mínění USA je v současnosti mnohem citlivější na ztráty svých lidí v ozbrojených konfliktech. To je jeden z hlavních důvodů, proč mocenské kruhy USA kladou takový důraz na připravenost ozbrojených sil zejména ke vzdušným válkám s využitím nejmodernějších technologií, v nichž nejsou vojáci tolik vystavování přímému střetu s protivníkem a vlastní ztráty na životech jsou nižší. K tomu, aby establishment mohl vysílat vojáky do globálního prostoru v rozporu s mezinárodním právem, však musí americká vláda změnit svou politiku, nebo změnit mezinárodní právo. V jednom i druhém případě by pro to musela získat nejen domácí, ale také světové veřejné mínění. Mínění lidí, zejména voličů, kteří svými volebními lístky mění vlády a jejich politiku, je ve fungujících demokraciích mohutnou společensko-politickou silou, avšak není 67
SVĚT ZLEVA
izolována od mínění veřejnosti v jiných zemích světa. Jde o jistý druh spojených nádob, v nichž je obsah propojen nebo se přelévá z jedné do druhé. To ovšem rovněž znamená, že tyto nádoby – jako spojené – nelze oddělit. Aby vlády získaly veřejné mínění na svou stranu, musí přesvědčit co nejvíce lidi o své pozici. Bushova vláda a její spojenci, zejména v Evropské unii, přikládají proto takový důraz lidským a etnickým právům, demokracii, svobodě, atd., jako by tyto hodnoty nebyly dosud ve své podstatě správně vystiženy, vyjádřeny a rovněž ošetřeny mezinárodním právem a teprve nyní jako by měly získat ten pravý obsah. Někteří politici a poslanci za účinné podpory mediokracie svými účelovými argumenty démonizují protivníka a předkládají vlastní výklad etické či morální stránky zmíněných celospolečenských hodnot. Bez ohledu na jejich zásadní politickou podstatu, která spočívá právě v tom, komu tyto hodnoty v dnešním třídně rozděleném a převážně kapitalizovaném světě slouží, kdo má mocenské prostředky na jejich prosazení do života a kdo drží v rukou nástroje jejich vynucování. Zároveň alarmuje i to, že někteří jsou připraveni prosazovat tyto hodnoty do praxe mimo roli OSN a dokonce jsou ochotni OSN odmítnout, pokud nechce přikrýt svou legitimitou použití síly proti slabším státům a národům. Nerozpakují se ani používat nesmyslné humanitární imperativy (včetně „humanitárního“ válčení či „humanitárního bombardování“) vytržené ze skutečného politického i právního kontextu. Ve skutečnosti však jde o mocenské ambice velkokapitálu (trh, zdroje energií, suroviny jiných zemí atd.), o strategické propočty, o vnucování politických, hospodářských a jiných představ. Naskýtá se však zákonitě otázka: „Má být mezinárodní právo nadále povinným a nedělitelným souborem normálního soužití států, nebo jen jakousi účelovou 68
POTŘEBUJEME JEŠTĚ OSN?
záležitostí podle momentální potřeby?“ Ze zkušeností minulých impérií si strůjci zahraničněpolitických a vojenských koncepcí supervelmocí vybírají nejraději ty, kdy hegemon donutil všechny ostatní země, které se nacházely v dosahu jeho vojenských schopností, aby přijaly jeho zájmy a priority za vlastní nebo, aby je považovaly za cosi nedotknutelného. Zavést do praxe tyto hegemonistické představy nebude však jednoduché ani v podmínkách změny poměru sil světa. Fakticky již od Vestfálského míru (přijat v roce 1648 ve vestfálských městech Münster a Osnabrück), kdy se začala postupně formovat suverenita národních států, se vyvíjel princip jejich svrchované rovnosti (včetně nevměšování do vnitřních záležitostí, nedotknutelnosti či celistvosti území atd.), který teprve po založení OSN našel všeobecně platné mezinárodněprávní zakotvení. I dnes jde o výsadu států jako rovnoprávných subjektů mezinárodního života. OSN byla koncipována jako celosvětová instituce, zohledňující suverenitu, ale též individuální identitu svých členů, zakořeněnou v historických zkušenostech. V tomto ohledu byli zakladatelé OSN do jisté míry inspirováni i Vestfálským mírem, který kromě jiného vycházel z toho, že základem zahraniční politiky států po třicetileté válce (Vestfálským mírem byla vlastně oficiálně zakončena1)) nesmí být nenávist a msta, ale vzájemné odpuštění, respekt a tolerantnost, že urážky a rány způsobené válečnými konflikty musí ustoupit společné vůli po míru. Koncepce OSN však byla postavena hlavně na zkušenostech druhé světové války, která přinesla lidstvu největší útrapy. Proto je Charta OSN cílevědomě koncipována jako soubor závazných principů, jako povinnost, která stojí nad všemi dalšími povinnostmi států a má přednost před vnitrostátními zákony. Zvláštní a nedělitelná 69
SVĚT ZLEVA
odpovědnost patří v této koncepci Radě bezpečnosti OSN, v níž má rozhodující pravomoce pět velmocí – stálých členů tohoto nejvyššího rozhodovacího orgánu OSN. Spočívá v tom, že Rada bezpečnosti může sankcionovat (odsouhlasit) jen takové použití ozbrojené síly, které je ve společném zájmu mezinárodního společenství států a jež má za cíl po vyčerpání mírových prostředků odstranit ohrožení světového míru společnými silami. Spojené národy označily útočnou válku za naprosto nepřijatelný a zavrženíhodný prostředek k řešení mezinárodních sporů a problémů. Prohlásily ji za zločin proti míru i proti lidskosti. Prostě postavily agresivní válku mimo zákon, což symbolizuje socha s nápisem: „Překujeme meče na pluhy!“, jež se nachází vedle budovy OSN v New Yorku. A na stěnách Rady bezpečnosti jsou tapiserie, které zobrazují tuto myšlenku v konkrétních detailech. Současné poslání OSN se výrazně liší od minulosti rovněž zdůrazněním role dvou rozhodujících faktorů, které se zasloužily o vítězství nad silami zla ve druhé světové válce a stále sehrávají nezastupitelnou roli v mezinárodním životě. Jsou to vlády a lid členských států OSN. Váha jejich hlasu v OSN by neměla být vůbec závislá na tom, jak bohatý je příslušný stát, jaká je jeho vojenská síla nebo politické zaměření, pokud odpovídá vůli jeho lidu. Má je spojovat povinnost pracovat pro mír a blaho národů. Z toho vyplývá i další důležité poslání OSN, jímž je celosvětová společensko-sociální dohoda. Její fundamentální smysl spočívá v tom, že válce lze zabránit jen rozvojem mírových a přátelských vztahů mezi státy a národy. Vztahů založených na úctě k rovnosti, na vzájemné spolupráci při řešení problémů hospodářského, sociálního, kulturního či humanitárního rázu, na úctě k lidským právům, důstojnosti a základním svobodám člověka. Bez všestranného rozvoje 70
POTŘEBUJEME JEŠTĚ OSN?
a sociální stability států nelze budovat mezinárodní důvěru a s ní spojené podmínky mírového života a spolupráce. V úvodu Charty OSN se dočteme: „My, lid Spojených národů, jsouce odhodláni uchránit budoucí pokolení od metly války, prohlašujeme svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých; musíme ve spolek vytvořit poměry, za nichž mohou být zachovány spravedlnost a úcta k závazkům plynoucím ze smluv a jiných pramenů mezinárodního práva; proto též budeme podporovat sociální pokrok a zlepšovat životní úroveň ve větší svobodě.“ Tyto principy již mnoho desetiletí mají platnost celosvětových norem a drtivá většina států je sotva ochotna se jich vzdát. Naopak, lze očekávat, že právě jejich prostřednictvím budou tlačit další vývoj mezinárodních vztahů k vícepolárnímu světu, s nímž se ovšem hegemonismus nikterak neslučuje. Svět zůstává mnohocivilizační a budou v něm nadále působit různé národní zájmy. OSN jako nejreprezentativnější mezivládní instituce bude však moci plnit své základní mírotvorné a sjednocující poslání jen tehdy, projeví-li dostatečnou schopnost koordinovat úsilí v rámci mezinárodního řádu, který se opírá o rovnoprávné, mírové, kooperativní a demokratické mezistátní vztahy. Posílit vliv veřejného mínění či občanské společnosti na OSN přímo i prostřednictvím národních parlamentů a nevládních organizací je důležitým faktorem soudobých mezinárodních vztahů. Objektivně nutí OSN k pozitivní činorodosti, klestí cestu k novému paradigmatu opírajícímu se o základní principy mírového soužití v termojaderné epoše a o nutnost rovnoprávné a vzájemně výhodné spolupráce států. 71
SVĚT ZLEVA 1) Pro země Koruny české Vestfálský mír vlastně neplatil, jelikož byly ponechány na pospas Habsburkům a katolickému Vatikánu. Byla to další krutá rána po osudové Bílé hoře (8. 11. 1620), jež znamenala konec povstání českých stavů, které se mylně spoléhaly na podporu ze západní Evropy. Pražská města byla odzbrojena, úřady se obsazovaly prohabsburskými a prořímskými kolaboranty, začala násilná romanizace, došlo ke zrušení Pražské univerzity, jezuité převzali cenzuru a dozor nad tiskárnami atd. Smutek a bol dolehl na zemi a Jan Amos Komenský pod tíhou tehdejších okolností napsal svůj „Kšaft umírající matky Jednoty bratrské“. České země důkladně vydrancovala křižácká vojska (podle analýz prominentních historiků rozkradeny byly tři čtvrtiny Čech, což jen na materiálním majetku představovalo zhruba 30 milionů zlatých). Rozkrádání a přesun českého bohatství do zahraničí po Bílé hoře lze srovnat jen s „privatizací“ u nás po roce 1989 (kdy za několik let byly „přelity“ do zahraničí hodnoty za více než tisíc miliard korun).
72
6 „Lov“ v kalných vodách
S
ilová řešení mimo právní rámec OSN posilují tendenci k anarchii a stimulují nová kola zbrojení. Čím více bude případů hrubého porušování mezinárodního práva v podobě agresí či invazí, tím více budou jiné státy stavět svou bezpečnost na vojenských arzenálech. A čím více se budou zdokonalovat a hromadit zbraně, především jaderné, tím více dalších zemí bude nepřímo pobízeno k témuž postupu. Nakonec však platí i to, že čím více států bude vlastnit zbraně hromadního ničení (ZHN), tím bude větší pravděpodobnost jejich použití a vzroste i nebezpečí, že se dostanou do nepovolaných rukou. Týká se to nejvíce chemických a biologických zbraní, které na rozdíl od jaderných lze vyvinout poměrně snadno. Šíření moderních technologií v důsledku soutěživosti na světovém trhu (včetně prodeje vyspělé vojenské techniky, znalostí a dovedností (tzv. know-how o tom, jak vyrobit ZHN) posílí takové úmysly i schopnosti. Intenzivní závody ve zbrojení a neochota jaderných velmocí plnit závazek o vlastním jaderném odzbrojování (vyplývající z článku VI Smlouvy o nešíření jaderných zbraní – NPT), i přes již podstatné snížení počtu jaderných hlavic na straně USA a Ruska na základě příslušných smluv START, poskytuje odpůrcům nežádoucí argument. V taktice „asymetrické“ války s mocnostmi budou tzv. nestátní aktéři či teroristé nadále útočit zejména na symboly. V úterý 11. září 2001 se pokusili nastartovat proces rozkladu americké společností, v níž symboly hrají klíčovou úlohu v ekonomice, financích i ve vojenství a jinde. Bezpečnostní opatření znamenají i pro USA nejen značné 73
SVĚT ZLEVA
finanční a materiální výdaje, ale rovněž další omezování základních svobod a práv člověka. Takto „ochuzený“ model buržoazní demokracie bude v očích mnoha lidí ztrácet na přitažlivosti, i když pro ty, kdo jsou bezprostředně ohroženi teroristickými útoky nebo podléhají cílené propagandě, bude snadnější se s tím vyrovnat. Významná osobnost americké historie Benjamin Franklin kdysi prozřetelně prohlásil, že ti, kteří obětují svobodu bezpečnosti, nezasluhují ani svobodu ani bezpečnost. Jako obrana proti destrukci symbolických svorníků společnosti nebude však zdaleka stačit vojenská převaha. Účinnějším prostředkem je změna přístupu k řešení globálních problémů, z nichž plynou hlavní hrozby dneška. Koordinovaná sociální stabilizace chudých regionů by pomohla výrazně zbavovat teroristy potenciální opory. Prostor pro fundamentalismus a terorismus (jak dále ukážeme: jedno i druhé není totéž) je tam, kde lidé mají masově pocit, že ztrácejí kontrolu nad svými životními podmínkami, kde v jejich vědomí působí zklamání, křivdy, beznaděje, pokoření z okupací, nelidské zacházení se zajatci, vězni a apod. V čelním střetu terorismus nemá a nebude mít šanci obstát. Proto bude dráždit a znepokojovat, držet společnost pod napětím, zasazovat jí dílčí údery v naději, že tak postupně vyčerpá sílu mocností. Chce si z nich udělat „papírového tygra“, avšak ve skutečnosti z nich dělá vydrážděného skutečného tygra. Na druhé straně americkým mocenským kruhům a spojencům v tomto boji půjde o to, aby do něho vtáhly co nejvíce zemí, aby vyvolaly představu permanentního konfliktu, v němž lidé musí být připraveni k individuálním obětem v zájmu jakoby společné bezpečnosti. Vytvářejí cílenou psychózu, že teroristé jsou všude, kdykoliv a jakkoliv 74
„LOV“ V KALNÝCH VODÁCH
mohou udeřit. To ovšem spíš vyhovuje teroristům, protože vyvolávat strach a těžit z něj je jejich prostředkem. Stupeň znepokojení veřejnosti je tak vysoký, že vlastně už nejde ani o to, zda se teroristický útok uskuteční, ale jen, kdy se tak stane. A kdyby k tomu došlo, bude to znovu použito jako zdůvodnění dalších ozbrojených úderů na jiné země, ke vtažení nových spojenců do nekončícího kolotoče vzájemného oplácení. V podstatě však zde jde o silové malthusiánské řešení, při němž žádná strana nepřispívá k nalezení východiska. Snaha zničit nebo oslabit toho druhého jen přidává na nové nenávisti a úskocích. A globalizující se velkokapitál v podmínkách tohoto „řešení“ roztáčí pásy svého „buldozeru“ na všechny světové strany. Boj s terorismem v současném provedení Bushovy vlády je jedním z nástrojů prosazování imperiálních cílů amerického velkokapitálu. Uvažujícímu člověku nemůže uniknout, že jedovatou rostlinu nutno především vykořenit a ne trhat její výhonky. A kořeny příčin terorismu tkví hlavně v násilnické politice, v uzurpaci cizích přírodních zdrojů a energií, v agresích a okupacích, v bídě, hladu, negramotnosti, nemocích. Neochota či neschopnost soustředit potřebné zdroje a síly na minimalizování tohoto podhoubí, možnosti teroristů rozšiřují. Do popředí proniká naléhavost potřeby hledat nové koncepce globální bezpečnosti, které by byly založeny na politické vůli změnit silové řešení a ukázat národům pozitivní příklad. V této souvislosti připomeňme pozoruhodnou úvahu Samuela P. Huntingtona, kterou napsal k úvodu Brzezinského knihy Volba: Globální dominance nebo globální vůdcovství. Tvrdí v ní, že „americká bezpečnost je neoddělitelná od globální bezpečnosti a lze jí dosáhnout jen tak, že USA nabídnou konstruktivní vůdcovství 75
SVĚT ZLEVA
v kooperativním úsilí vytvořit spravedlivější světový řád“. Deklarace tisíciletí (přijatá v OSN hlavami států a vlád světa v roce 2000 a znovu potvrzená v roce 2005) vytyčuje pro to i schůdnou politickou platformu, postavenou na šesti principech: svoboda; rovnost a solidarita; tolerance; nenásilí; respekt vůči životnímu prostředí; sdílená odpovědnost. Prezident Bush po svém znovuzvolení v roce 2004 prohlásil: „Přežití svobody v naší zemi stále více závisí na úspěchu svobody v jiných zemích. (...) Nejlepší nadějí pro mír je rozšíření svobody po celém světě.“ Bylo by možné s ním souhlasit, kdyby dodal, že právo na volbu společenského zřízení má v každé zemi její lid na základě své svobodně vyjádřené vůle, což je další ze základních principů mezinárodního práva. Demokracie nemůže fungovat, jestliže je v rozporu s názory většiny občanů, avšak demokracie zároveň vyžaduje, je-li jednou dosaženo této většiny, respektovat ji a nestavět do cesty překážky. V případě jeho „ódy na svobodu“ jde však spíš o modifikovaný výraz pokračování intervencionistické politiky, o cílené rozšíření okruhu tzv. zlých či rizikových zemí, jimž hrozí „preventivní údery“. Někdo přirovnal moralizujícího G. W. Bushe k někdejšímu americkému prezidentovi Woodrowu Wilsonovi, s tím, že ten dnešní má na svých nohou „vojenské boty“.1) Dokonce bývalý Bushův ministr zahraničí a známý generál ve výslužbě Collin Powell prohlásil, podle informace americké televizní stanice CNN (15. 9. 2006), že „svět začíná pochybovat o morálním oprávnění USA vést boj proti terorismu“. Taková Bushova prohlášení sotva nadchnou země, které mají vlastní kritéria pro hodnoty morálky, svobody a demokracie. Prosazovat svobodné volby jako pilíř demokracie a zároveň znehodnocovat 76
„LOV“ V KALNÝCH VODÁCH
jejich výsledek (jak se to stalo hned po vítězství organizace Hamás v Palestině ve svobodných volbách v lednu 2006), je projevem politiky dvojího standardu, podle něhož se některým měří jinak než těm druhým. Je-li základem demokracie svobodně vyjádřená vůle většiny obyvatelstva kterékoliv země, jakým právem může někdo tuto vůli ignorovat?
1) Toto přirovnání není zcela přesné, protože Woodrow Wilson sice poučoval mnohé národy o morálce v politice, avšak to mu nebránilo, aby v roce 1914 vyslal americká intervenční vojska do Mexika. Nicméně jeho „čtrnáct principů“ značně ovlivnilo mezinárodní vztahy pro první světové válce a též dalo podnětr ke vzniku Společnosti národů (předchůdkyně OSN). Americký Senát však nakonec zamítl členství USA v ní.
77
SVĚT ZLEVA
7 Národní stát a suverenita
P
rimární faktory světových toků – peníze, technologie, zboží a lidé – si klestí stále širší prostor přes hranice. Zejména finanční oligarchie nadnárodního velkokapitálu (kolem 40 000 lidí světa) sahá přitom na suverenitu nemilosrdně všude, kde potřebuje „pročistit“ globalizační kanály finančních toků podle nastavené míry zisků. Nadnárodní mechanismy prorážejí bariéry, které jim stojí v cestě. Snižuje se přitom tradiční schopnost slabších států regulovat „toky“ a prosazovat svou autoritu nad ekonomikou. Na druhé straně pokles významu národních států v uplatňování suverenity ještě neznamená, že zejména ty menší a slabší se nutně musejí suverenity vzdát. Globalizace ovšem jejich suverenitu oslabuje nebo jí vnucuje nové rysy. Pokud se však nyní tvrdí, že suverenita států rychle upadá (jako by to byl již jakýsi fatální jev), je dobré si též připomenout, že kapitalistický národní stát byl vždy věrným ochráncem kolektivních práv kapitálu, i když to ne vždy bylo v zájmu jednotlivých, zvláště menších či středních kapitalistů. V době nejvyššího stadia kapitalismu (viz též V. I. Lenin, Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu) národní státy nesčetněkrát intervenovaly v zájmu velkých kapitalistů a monopolů. Vytvořily pro ně i obrovské koloniální říše, za což jim ti druzí na oplátku stavěli pomníky vděčnosti. Kdyby i nyní národní stát a jeho suverenita nevyhnutelně a citelně upadaly, potom by právě kapitalisté měli být nejvíce znepokojeni a určitě by se bouřili, což se ovšem zvlášť výrazně neprojevuje. Spíš jde o to, že národní stát a jeho suverenita se mění či přeskupuje do té míry, v jaké to vyhovuje globalizujícímu se kapitálu
78
NÁRODNÍ STÁT A SUVERENITA
a s ním spojenému trhu. To je také důvod, proč nově formující se „Impérium“ nemusí lpět na jednom geografickém centru uplatňování moci. Vše se točí kolem jiného pomyslného „centra“. Jsou jím potřeby akumulace „přelévajícího se“ velkokapitálu a míra jeho zisků. V minulosti byly hranice neoddělitelným komponentem evropského imperialismu, kolonialismu a hospodářské expanze. Hranice se určovaly a měnily v centrech imperiální a koloniální moci, z nichž se ovládala obsáhlá území prostřednictvím různorodých mocenských pák, kanálů a bariér, jež střídavě a podle potřeby ulehčovaly nebo ztěžovaly toky produkce, oběhu zboží, kapitálové expanze atd. Koloniální mocnosti „rozšiřovaly“ svou suverenitu daleko za vlastní hranice – a vždy na úkor porobených zemí. Nové „Impérium“ se prosazuje přes hranice i další bariéry, které jsme zvyklí zařazovat do pojmu státní suverenita. Je to decentralizovaný a mimo své území působící (deteritorializovaný) mechanismus vládnutí prostřednictvím působení a kontroly velkokapitálu v širokém prostoru, v němž se prosazuje metodami připomínajícími pohyb sítí. Nelze však v tomto procesu vyloučit ani to, že v konkurenčním boji velkokapitálových skupin (amerických, evropských i jiných) může dojít k oslabení suverenity nejen slabších států, ale dokonce i některých mocností, což by znamenalo i faktické snížení váhy jejich suverenity. Tím by se však oddálil rovněž vývoj k více polárnímu světa. Hrubým ignorováním a oklešťováním suverenity jsou především útoky na nezávislost a územní celistvost menších a slabších zemí. Nikdo dosud např. neprokázal, že Afghánistán a Irák měly podíl na teroristických akcích proti USA 11. září 2001, avšak staly se objektem invaze a okupace pod záminkou boje proti terorismu. (Al-Káida 79
SVĚT ZLEVA
přesunula do Iráku své aktivity až po útoku USA a jejich spojenců na tuto zemi.) Americký Kongres hned po tragédii 11. září delegoval prezidentu Bushovi téměř neomezenou pravomoc rozhodnout ve vlastní „režii“, kterou zemi označí za „ničemnou“ a udělá z ní objekt soustředěných vojenských zásahů. Doktrína „preventivních úderů“ vychází z „logiky“, že je lépe zaútočit na někoho dříve, než on zaútočí na tebe. Podivné myšlení! Nejen mezinárodní, ale ani civilizované vnitrostátní právo nedovoluje útočit na někoho bez vážných důvodů a beztrestně. I použití zbraně v sebeobraně mezi občany se musí řídit kritériem přiměřenosti! Bushova koncepce prosazuje svévolnou interpretaci práva USA na sebeobranu i přesto, že jde o očividné porušování suverenity jiných zemí, což je v příkrém rozporu s Chartou OSN. Tzv. předběžný úder proti bezprostřední hrozbě považuje za legitimní (právo určovat, co je bezprostřední hrozba si samozřejmě ponechává Bushova vláda). Ještě v období tvorby této doktríny Bush prohlásil ve vojenské akademii ve West Pointu v červnu 2002, že Američané „musejí být připraveni zastavit ničemné státy a jejich teroristické klienty dříve, než budou schopni ohrozit zbraněmi hromadného ničení Spojené státy, jejich spojence a přátele…“ A dále řekl: „USA si na dlouhou dobu uchovávají možnost volby preemptivních1) akcí s cílem dostatečně čelit hrozbě americké národní bezpečnosti. Čím větší je taková hrozba, tím větší je vynucená nezbytnost podniknout předjímající akci na naši obranu, i když převládá nejistota, pokud jde o čas a místo nepřátelského útoku. Proto, abychom předešli nebo zabránili takovým nepřátelským aktům, USA budou v případě nutnosti postupovat preepmtivně.“ Při uvádění této koncepce v Kongresu USA Bush dodal: „Abychom čelili nejistotě a byli připraveni na bez80
NÁRODNÍ STÁT A SUVERENITA
pečnostní výzvy, které jsou před námi, USA budou požadovat rozmístění základen a vojenských stanovišť uvnitř a též mimo západní Evropu a severovýchodní Asii… Naše síly budou dostatečně mohutné, abychom mohli odradit potenciální protivníky od hromadění vojenských sil v naději, že jimi mohou překonat moc Spojených států nebo se jí vyrovnat. (…) V prosazování našeho vedoucího postavení budeme respektovat hodnoty, mínění a zájmy našich přátel a partnerů. Nicméně budeme rovněž připraveni k akcím i sami, když si to naše zájmy a jedinečná odpovědnost vyžádají.“ Americký týdeník Executive Intelligence Review v této souvislosti napsal 18. října 2002: „Preemptivní válka, kterou prezident Bush a váleční jestřábi v jeho kabinetu, jakož i civilní vedení Pentagonu prosazují, porušuje základní principy mezinárodního práva a smluv, jež USA podepsaly.“ V Chartě OSN stojí, že Spojené národy jsou „založeny na zásadě svrchované rovnosti všech svých členů“ a ukládá jim „konat účinná kolektivní opatření, aby se předešlo a odstranilo ohrožení míru, aby byly potlačeny útočné činy nebo jiná porušení míru a aby pokojnými prostředky a ve shodě se zásadami spravedlnosti a mezinárodního práva bylo dosaženo nápravy nebo řešení těch mezinárodních sporů nebo situací, které by mohly vést k porušení míru“. Dále Charta zavazuje členské státy, aby se „vystříhaly ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly“ proti „územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoliv státu…“ (z článků 1 a 2 Charty OSN). Tento fundamentální mezinárodněprávní dokument staví útočnou válku mimo zákon. Pokud bychom však uvedenou „logiku“ uplatnili i na jiné situace, vyšlo by nám např. to, že podle těchto standardů japonský útok na Pearl Harbour 81
SVĚT ZLEVA
v roce 1941 byl vlastně odůvodněný, protože USA představovaly pro Japonsko jakousi hrozbu, když ve skutečnosti již tehdy vyvíjely zbraně hromadného ničení, které později použily proti civilnímu obyvatelstvu v Hirošimě a Nagasaki, a to v situaci, kdy již bylo rozhodnuto o porážce japonského militarismu. USA se staly jediným státem světa, který kdy použil jadernou zbraň proti jiné zemi. Rovněž další mezinárodní smlouvy a důležité multilaterální dokumenty, jež dosud nepozbyly svou platnost, považují plánování či zahájení agresivní války za zločin. Například smlouva čtyř mocností z 8. května 1945, jíž byl vytvořen Mezinárodní vojenský tribunál, má v příloze Chartu mezinárodního vojenského tribunálu (nazývanou též Londýnskou chartou), v níž jsou definovány tři kategorie zločinů s přímou individuální odpovědností: a) zločin proti míru (vztahuje se na plánování, přípravu, zahájení nebo vedení agresivní války či takové války, jež porušuje mezinárodní smlouvy apod.), b) válečné zločiny (porušování válečného práva nebo zvyklostí včetně vraždění, špatného zacházení nebo deportace civilního obyvatelstva na nucené práce, zabíjení a mučení válečných zajatců, plenění a drancování, zlovolné a kruté ničení či jiná devastace, jež není vojensky nutná), c) zločiny proti lidskosti (vraždění, vyhlazování, deportace a jiné nelidské činy proti civilnímu obyvatelstvu a pronásledování z důvodů politických, náboženských nebo rasových). Obžaloba válečných zločinců v Norimberském procesu (18. října 1945) byla založena na čtyřech bodech: spiknutí, zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Na jejich základě bylo 30. září 1946 odsouzeno dvanáct obviněných nacistů (sedm z nich k trestu smrti oběšením – Goering, von Ribbentrop, Keitel, Rosenberg, 82
NÁRODNÍ STÁT A SUVERENITA
Frick, Jodl a Seyss-Inquart – a další k vězení v rozmezí od deseti let po doživotí). Téměř stejná dikce byla použita i v Chartě mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ (Tokio, 1946). Tehdy bylo 23 z 25 obžalovaných shledáno vinnými (šest z nich odsouzeno k trestu smrti oběšením a další k doživotí nebo k nižším trestům odnětí svobody). Principy Norimberské charty dosud ještě právně zavazují rovněž USA, protože se staly součástí mezinárodního práva, což potvrdil i vedoucí americké delegace v OSN Warren R. Austin již na zahajovacím zasedání Valného shromáždění OSN 30. října 1946 slovy: „Kromě práva obsaženého v Chartě OSN, 23 států – členů tohoto shromáždění, včetně USA, Sovětského Ruska, Velké Británie a Francie – je rovněž vázáno právem vyplývajícím z Charty Norimberského tribunálu. To znamená, že plánování nebo vedení agresivní války je zločinem proti lidskosti, za nějž jednotlivci, jakož i státy mohou být postaveni před mezinárodní spravedlnost, souzeni a potrestáni.“ Valné shromáždění OSN v této souvislosti přijalo v roce 1950 dokument s názvem Principy mezinárodního práva uznané Chartou Norimberského tribunálu a rozsudkem tribunálu. Již první princip potvrzuje, že ten, kdo spáchá skutek, jenž představuje „zločin proti mezinárodnímu právu, ponese za něj odpovědnost a podléhá potrestání“. Šestý princip označuje za zločiny proti míru „plánování, přípravu, zahájení nebo vedení agresivní války nebo války porušující mezinárodní smlouvy, dohody a záruky“. Sedmý princip hlásá, že „spoluúčast na spáchání zločinu proti míru, válečného zločinu nebo zločinu proti lidskosti…“ je „zločinem podle mezinárodního práva“. V dokumentu obsahujícím definici agrese, který schválilo Valné shromáždění OSN (4. prosince 1974), se v článku 1 83
SVĚT ZLEVA
uvádí, že za agresi se považuje „použití ozbrojených sil státu proti suverenitě, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu nebo jakýmkoliv dalším způsobem neslučitelným s Chartou OSN…“ I když se americké vlády v poválečném období nikterak těmito zásadami neřídily, o čemž svědčí dlouhá řada válek a intervencí USA, přece nikdo z amerických prezidentů se neodvážil otevřeně zpochybnit jejich platnost do takové míry, jak to udělala současná Bushova vláda. V jejím pojetí – obrazně řečeno – na rozdíl od minulosti, kdy podle Klausewitze válka byla pokračováním politiky jinými prostředky, se nyní americká politika stává pokračováním války jinými prostředky. Pro větší objektivnost dejme na závěr znovu slovo komentátorovi W. Pfaffovi, který v této souvislosti napsal v International Herald Tribune (26. – 27. října 2002), že „administrativa G. W. Bushe je od samého počátku záměrně a provokativně nepřátelská vůči smlouvám omezujícím americkou svobodu konání, zbrojení a postupu v oblasti životního prostředí, jakož i vůči dalším nástrojům mezinárodní zdrženlivosti, spolupráce a vůbec k mezinárodnímu právu, které předchozí americké vlády pomáhaly budovat od roku 1945. Jestřábí sbor čarodějnic neokonservatismu, jenž zásobuje vládní myšlení, považuje – jak se zdá – spolupráci s jinými státy za změkčilý postoj pro národ, který nyní vede. Dávají proto přednost jednostranné akci, a pokud jde o Irák – válce. Přitom však nikdo nevolil tuto (republikánskou) stranu pro válku. Země zvolila G. W. Bushe, protože slíbil, že USA budou vést skromnou zahraniční politiku, jež bude respektovat dobrý úsudek lidstva.“ Jde o názor znalce domácích poměrů na vztah současné americké vlády k univerzálním pravidlům, kterými se však mají povinně řídit všechny státy světa včetně USA. 84
NÁRODNÍ STÁT A SUVERENITA
Menší a slabší země jsou vystavovány dnes a denně velkému tlaku ze strany jediné supervelmoci, jejích spojenců a nadnárodních korporací, jimž vydatně přispívají vojensky, politicky, hospodářsky i ostatní mocnosti prostřednictvím svých státních aktivit. Tvrzení, že suverenita národních států nyní již postupně odchází nebo by měla doznat zásadních změn, se tedy spíš hodí těmto mocnostem a nadnárodním korporacím. Čím více však bude velkokapitálových expanzí, agresí, okupací a jiných nespravedlností, tím méně, žel, bude těch, kdo zavrhnou terorismus jako nepřijatelné řešení.
1) předjímajících skutečnost jen na základě vlastního uvážení
85
SVĚT ZLEVA
8 Odlišnosti a podobnosti fundamentalismů
F
undamentalismus zahrnuje širokou škálu různých formací, avšak někteří jej redukují jen na islámský fundamentalismus. Vydávají jej za násilnou formu netolerantních náboženských činitelů, nepřátelsky naladěných proti Západu a jeho hodnotám. Fundamentalismus ovšem nelze automaticky ztotožňovat s terorismem. Různorodé organizace islámského fundamentalismu spojuje společný nesouhlas s modernitou a modernizací. Projevuje se jak v politické oblasti, tak i v genderových strukturách (rovnost pohlaví), v kulturních formách, náboženských zvyklostech atd. Takový fundamentalismus čelí progresivně se měnícím sekulárním (světským) formám modernosti, vůči kterým vystupuje jako nepoddajná náboženská síla. Snaží se vrátit věci zpět, do „tradičních mezí“. Nicméně křesťanské fundamentalismy v USA jsou rovněž nebezpečné a vystupují proti společenské modernizaci. Jde jim o navrácení toho, co si představují jako doménu společenské formace založené na posvátných hodnotách (posvátných textech). Tato hnutí zapadají do dlouhé tradice vytváření tzv. nového Jeruzaléma v Americe a do takové křesťanské komunity, která by byla imunní jak vůči „korupci Evropy“, tak i „divošství necivilizovaného“ světa, pod nímž někteří vidí nejednu rozvojovou zemi. Nejdůležitější společenská agenda křesťanských fundamentalistických skupin v USA, z nichž mnohé se zaktivizovaly na podporu Bushova znovuzvolení, se zaměřuje na posílení stabilního jádra „hierarchické rodiny“, o němž se funda-
86
ODLIŠNOSTI A PODOBNOSTI FUNDAMENTALISMŮ
mentalisté domnívají, že existoval v předchozí éře. Proto svoje tažení směřuje např. proti potratům, homosexualitě atd. Křesťanské fundamentalismy v USA jsou orientovány na „bílou nadvládu“ a „rasovou čistotu“. Nový Jeruzalém si téměř vždy představují jako bílý a patriarchální (s mužskou dominancí). Snaha o návrat k „tradičnímu“ světu a jeho společenským hodnotám přináší s sebou hodně temna a je jedno, na které straně planety k tomu dochází. Ve skutečnosti však jsou fundamentalistické vize návratu k minulosti postaveny na nesplnitelných přáních. Obraz „hierarchické“ či „tradiční rodiny“, který americkým fundamentalistům slouží jako ideologické zdůvodnění, je pouhou napodobeninou hodnot a praktik vyplývajících spíš z televizních programů než ze skutečné historické zkušenosti v rámci tradiční instituce, jakou je rodina. Je to (jak píší v knize Impérium autoři M. Hardt a A. Negri) „fikce projektovaná do minulosti“. A nutno dodat, že je to současně i politické úsilí zaměřené proti současné společnosti. Podobně je islámský radikalismus postaven na představě „původních hodnot“ a praktik, na vzdálené ozvěně minulosti jako reakci na společenský řád, který používá sílu jako prostředek politiky. Část islámu vystupuje proti „westernizaci“ společenského života, proti necitlivým metodám vnucovat jiným kulturám a náboženstvím západní hodnoty. Islámský fundamentalismus však hlavně ostře odmítá politiku nově se formujícího imperiálního řádu. I z toho lze dovodit, že příští svět nebudou ohrožovat ani tak rozdílné civilizace, národní, kulturní či náboženské odlišnosti, jako především imperiální ambice a násilí páchané na slabších národech, neřešené problémy hospodářského a sociálního rázu, nespravedlivé rozdělování bohatství, hlad, bída, nemoci a negramotnost, nedostatek 87
SVĚT ZLEVA
zásob pitné vody v některých regionech světa, znečišťování ovzduší, jakož i jiné anomálie způsobované zištnými zájmy kapitálu a nedostatkem pozitivní součinnosti států. Ideologie mohou znovu sehrát roli mohutné hybné síly na mezinárodní scéně. Etnické, hospodářské, politické, kulturní a náboženské rozdílnosti národů i států je však schopna překonat jen velká sjednocující platforma – jako univerzálně uznaný a všemi dodržovaný kodex hodnot, vtělený do demokratických a závazných mezinárodněprávních norem založených na společném zájmu a kolektivní odpovědnosti států (viz již zmíněných šest principů Deklarace tisíciletí), nebo taková politika, která v zájmu přežití lidstva v termojaderné době bude skutečně respektovat rozdílnosti společenských zřízení a nevnucovat svou vůli jiným národům a zemím. Politika vnucování společenských hodnot a představ v prostředí, které je po desetiletí ovlivňováno jinými historickými zkušenostmi, kulturou a tradicemi (Afghánistán, Irák, další země Středního východu), postupně stavějí i tak vyzbrojenou velmoc, jakou jsou USA, do pozice nepřítele mnoha národů a vyvolává reakce, jež terorismus nepochybně ještě využije. Horší okolnosti by mohly vést dokonce k určitému naplnění některých chmurných předpovědí profesora Huntigtona o možnosti „střetu civilizací“ či k vytváření půdy pro dlouhodobé konflikty mezi křesťany a muslimy od Alžírska po Indonésii. Silně by tím dále utrpělo i multikulturní společenství v západních zemích a veškeré pozitivní hodnoty lidstva. Vliv náboženství je v dnešním světě nadále silný. Např. katolická církev, stejně jako již nejednou v historii, sehrála důležitou roli v „bipolární“ době a značně přispěla k jejímu zániku. Bývalý papež Jan Pavel II. původem z početné 88
ODLIŠNOSTI A PODOBNOSTI FUNDAMENTALISMŮ
polské náboženské obce má na tom nesporný podíl. I po jeho smrti a volbě německého kardinála Josepha Ratzingera novým papežem Benediktem XVI. bude katolická církev nepochybně ovlivňovat mezinárodní tendence, a to duchovně i politicky. Vystupuje rovněž za řešení sociálních problémů. Nový papež ve své knize „Ježíš Nazaretský“ dokonce napsal s pozoruhodnou vnímavostí, že v kapitalismu je člověk degradován na úroveň pouhého zboží. Sotva však lze od katolické církve očekávat, že by se dokázala zásadně a dlouhodobě postavit zájmům velkokapitálu. Spíš podpoří ty, kteří dlouhodobě odmítají sociálně aktivní přístup a takové podoby teologie osvobození (např. v Latinské Americe a karibské oblasti), jež připouštějí otevřeně marxistickou interpretaci dějin a sociálního uspořádání (viz podrobněji Brazilec Leonardo Boff, autor eseje Církev, charizma a moc).
89
SVĚT ZLEVA
9 Dočasná spojenectví
V
yšší patra globální hierarchie moci jsou odhodlána nadále podporovat bezpečnost států především vojenskými prostředky namísto již zmíněných prozíravějších metod odstraňování příčin mnoha globálních problémů přednostním využitím politické a hospodářské součinnosti států. Vojenské aliance a různá dočasná (ad hoc) spojenectví budou nadále prostředníky a vykonavateli pokračování politiky jinými prostředky. Nicméně vojenská angažovanost v globálním prostoru nebude mít v budoucnu „ustláno na růžích“. Veřejnost i ve vyspělejších státech světa, si rovněž pod vlivem citelného ukrajování ze sociálního „koláče“ bude více uvědomovat, že prostředky vynakládané na globální vojenské intervence výrazně chybí v sociálních programech či ve fondech potřebných pro vyšší kvalitu života prostého občana – voliče. Protiteroristický boj sice na určitou dobu prodlouží životnost NATO, avšak i to povede ještě k nejedné komplikaci. V budoucnu může mít zájem na dočasných (ad hoc) spojenectvích nejen USA, ale i jiné mocnosti. A to jak společně s USA a jejími souputníky, tak i proti nim. Vyznávání stejných a podobných politických hodnot, terorismus, ale i konkurenční boj o zdroje energie a další hospodářské výhody budou nutit kapitalistické země nejen k relativní soudržnosti, ale zároveň i k soupeření a alternativním formacím včetně těchto ad hoc spojenectví. Boj s terorismem již sblížil USA s Ruskem, Saúdskou Arábií, Pákistánem či s jinými předtím ne právě přátelsky naladěnými zeměmi, avšak neodstranil potenciální zdroje napětí a třecích ploch mezi nimi. 90
DOČASNÁ SPOJENECTVÍ
Soupeření o různé přírodní zdroje (energie, suroviny, pitná voda, úrodná půda atd.) vtáhne některé státy do procesů, v nichž se budou scházet, ale i rozcházet jejich ambice a představy. Křížení zájmů může změnit i současné spojence v dočasné nebo dlouhodobé protivníky či neutrální aktéry. Pokud nedojde k dohodě (především stálých členů Rady bezpečnosti OSN) o rozumné reformě Organizace spojených národů na základě demokratizace mezinárodních vztahů, dočasná spojenectví budou faktickou snahou o řešení mimo OSN, čímž budou oslabovat bezpečnostní systém OSN. Vznik dosavadních ad hoc koalic s vedoucí rolí USA po skončení „studené války“ je zvláště očividným oklešťováním činnosti OSN, jejím účelovým nahrazováním nebo fragmentováním jejího poslání. USA si již vyzkoušely různé varianty takového obcházení mezinárodního práva. Většina států proto musí mít přirozený zájem na zlepšení funkcí OSN, zefektivnění jejích mechanismů a povýšení výslednosti aktivit. OSN však potřebuje ne jednorázově, ale soustavně zdokonalovat svou strukturu, optimalizovat metody práce, šetřit v administrativě a přísně dodržovat i rozpočtovou disciplínu. Bez politické vůle členských zemí je však sebelepší reforma OSN jen zbožným přáním. Je velmi důležité vtahovat i USA do těchto pozitivních procesů. OSN vznikla se souhlasem a podporou USA a bez nich nemůže plnit své základní funkce. Přitom se samozřejmě nelze přizpůsobovat přáním americké vlády, ale společně s USA prosazovat zásady mírové spolupráce ve světě. Vyžaduje to nový přístup v mezinárodních vztazích, jež se nepochybně odrazí i na zlepšení výkonu OSN. Jeho hnacím motorem se může stát znovu jen mírové soužití na základě respektování mezinárodního práva, dialogu kultur a civilizací. Přestože negativní stránky globalizace 91
SVĚT ZLEVA
budou tento vývoj komplikovat a stimulovat aroganci moci, nelze se tomu poddávat. Velký prostor k podpoře pozitivních globálních trendů poskytují nyní regionální a místní podmínky. V nich hraje významnou roli vyšší angažovanost občanské společnosti za osud planety. Rozšíření aktivit mírového hnutí, zapojení mladých lidí, žen, akademických kruhů, malých a středních podnikatelů, všech lidí, kteří mohou a chtějí přiložit ruku k tomuto dílu, má nyní téměř neomezené a nezastupitelné možnosti. Bez podpory a aktivit občanské společnosti ani OSN nemůže aktivně působit v celosvětovém měřítku. Zde vystupuje znovu do popředí návaznost mezi činností vlád a vůlí lidu, o níž jsme se zmínili dříve v souvislosti se založením OSN. Moc je v současnosti více rozptýlena, než tomu bývalo v minulosti. Není již neprodyšně soustředěna ve vládních halách nebo viditelných finančních centrech. A právě díky vzestupné funkci občanské společnosti v mnoha zemích světa, díky stoupající úloze veřejného mínění, je moc stále více tlačena až na periferii. Noví aktéři z řad občanských organizací a skupin lépe chápou nutnost tvořit nová spojenectví mezi lidmi přes hranice, formovat masový společný zájem, který již nemůže nikdo z mocných jen tak ignorovat. Využívají k tomu hlavně možnosti moderních informačních technologií, v první řadě internetu. Tento společný zájem veřejnosti vyjadřuje hlas lidské solidarity v mnoha důležitých otázkách místního, regionálního i globálního významu. Nyní ovlivňuje poměry v místech a regionech, zítra ovlivní globální situaci. Zásadní přitom je, že noví aktéři občanské společnosti projektují své postoje jako protiklad elitářství a výlučnosti mocných ve vládních formacích, institucích, finančních a nadnárodních kapitálových centrech. Postupně posilují svůj potenciál a stále 92
DOČASNÁ SPOJENECTVÍ
odhodlaněji nabírají směr k větší demokratizaci rozhodovacích procesů. Lidé protestují proti tomu, že mnozí oficiální zástupci v institucích jsou nekompetentní, neodpovědní nebo prostě neochotní vyslyšet hlas občanů a vážně se jim řídit. Pokud jakékoliv mocenské struktury ignorují zájmy lidí v zásadních věcech světa, zejména sociálních, padá to stále více na jejich vlastní hlavu. Arogance moci či arogance politiků, spojených s mafiánsko-kapitalistickými kruhy, musí být vytlačována váhou občanského mínění a jeho akceschopností. Zde má velký akční prostor levice. Vliv všelidských hodnot a solidarity by se z faktoru veřejného mínění měl stát prostředkem formování mechanismů vhodných k předkládání a prosazování záležitostí masového zájmu. Je to zároveň přechod od zastupitelské demokracie k demokracii přímé neboli též k demokracii v místním a regionálním rozměru. Jde o nové formy bezprostřední účasti lidí v rozhodovacích procesech o životně důležitých otázkách dneška i zítřka. Mnohé z těchto občanských skupin nejsou voleny, avšak skutečným kritériem pro posuzování jejich činů na národní i mezinárodní úrovni je důvěryhodnost, kredit v očích mas, které je podporují a samozřejmě schopnost prosazovat společné zájmy. Vlády budou vývojem donuceny brát více na vědomí jejich hlas a činy, jimž dodává zvláště dynamický náboj radikalizující se mládež nespokojená se sociální situaci a mnoha dalšími nespravedlnostmi. Nové informační technologie a metody moderní komunikace budou pro aktivity občanských skupin stále silnějším nástrojem. Zručné využívání jejich možností posiluje občanské pozice a pozitivní chápání rozdílností jiných národů či etnik. Tím se oslabuje i dvojí standard mezinárodní morálky. Bude nutit konkrétní politiky k vyšší odpovědnosti a k dodržování civilizovaných norem soužití. 93
SVĚT ZLEVA
Právě v době informační a komunikační revoluce, kdy se velké zdroje informací vymykají z rukou a kontroly vlád, se i tendence přeshraniční aktivity lidí stanou mohutnou materiální silou, která politickým významem a vlivem na vývoj může přesáhnout limity vojenské i geografické převahy států. Nicméně odpovědní politici jsou k tomu nadále potřební jako sůl. Takové silné osobnosti, které ve vládních i jiných politických funkcích považují službu lidu za čest, za dočasné poslání – místo snahy udržet se co nejdéle u moci a mít z toho osobní prospěch. Nadále bude platit to, co kdysi dávno pronesl velký čínský filozof Konfucius: „Moudrý mocnář vládne ctí a ctností, nikoliv silou.“ Nová spojenectví v rámci občanské společnosti jsou v příkrém protikladu ke koalicím, založeným na velkokapitálových a mocenských zájmech. Levice by měla tyto aktivity občanské společnosti podporovat, protože slouží mírovému soužití a spolupráci národů.
94
10 Profilování Evropské unie
M
ísto Evropské unie v globálních vztazích bude nepochybně záviset na dalším průběhu integračního projektu, do něhož se mnohé evropské země ještě nezapojily. Zejména Rusko, ale též Ukrajina a další strategicky i ekonomicky důležité státy, jako je Bělorusko, Moldavsko atd. Iluzorní je představa, že Balkán lze integrovat do Evropské unie bez zapojení Srbska, nebo dokonce jednostranným vyhlášením nezávislosti (na základě jakési „podmíněné suverenity“) či přímo odtržením Kosova proti vůli Srbska a v rozporu s mezinárodním právem (Kosovo je nepochybně jeho integrálním územím). Mnoho poslanců Evropského parlamentu ztotožňuje často Evropskou unii s Evropou, aniž by Evropská unie skutečně pokrývala celou Evropu. Bez ohledu na snahu europoslanců i dalších činitelů orgánů EU vyjadřovat touto symbolikou možnou budoucnost není korektní označovat přívlastkem evropský to, co není pod unijní „střechou“. Evropská unie zahrnuje po rozšíření v roce 2004 o deset členských států a v roce 2007 o další dva již celkem 27 členů (EU-27). Počet obyvatel EU-27 je kolem 500 milionů (v USA jich žije 300 milionů). Unijní HDP byl loni přibližně o čtvrtinu větší než americký. Evropská unie však zaostává za Amerikou v tempu zavádění vědecko-technických výdobytků (výsledků výzkumu, nových technologií a inovací) do praktického života, i když na počet zatím nerealizovaných inovačních nápadů vede Evropská unie před USA i Japonskem. Ekonomika a postupně celá společnost založená na znalostech bude stále výrazněji motorem vyšší produktivity práce. Díky ní USA již pozvedly od poloviny 90. let 95
SVĚT ZLEVA
minulého století produktivitu přibližně čtyřnásobně, zatímco produktivita Evropské unie klesala. Americký HDP byl v přepočtu na jednoho obyvatele v roce 2003 o 55 % vyšší. Od začátku 90. let bylo i tempo amerického hospodářského růstu rychlejší. A to přesto, že současná ekonomika USA potřebuje ročně zahraniční finanční injekce (především od vlád) v sumě kolem 800 miliard USD. Americké vládní výdaje dosáhly obrovských rozměrů a státní dluh činí více než 8 200 miliardy USD, což je zhruba 67 % HDP. Za první čtyři roky Bushovy vlády se rozpočet propadl z přebytku ve výši 281 miliard USD do schodku o 412 miliardách USD. Vnitřní (rozpočtový) deficit USA představuje kolem 319 miliard USD (2,6 % HDP) a nominálně se rovná zhruba polovině ekonomiky Ruska. Deficit americké obchodní bilance vyšplhal loni na více než 725 miliard USD a přinesl i enormní vnější zadluženost. USA se nicméně daří kompenzovat obchodní deficit a s ním tlak na znehodnocení dolaru přílivem dividend a zahraničního kapitálu. V tom jim pomáhá také Rusko a arabské „petrostáty“, které nakupují americké dolary, aby udržely stabilitu svých měn a exportů. Čína, která na světových trzích obchoduje většinou v dolarech, dosáhla ve svém zahraničním obchodu přebytu více než 170 miliard USD a její devizové rezervy stouply v roce 2006 zhruba o 30 % na sumu převyšující jeden bilion (1 000 miliard) USD. I zlaté zásoby Číny se přiblížily k této hranici (dostala se tím na první místo ve světě po Japonsku). Většinu svých devizových rezerv Čína investovala do státních dluhopisů USA. Nyní se aktiva zahraničních subjektů v USA pohybují kolem 5 000 miliard USD a tato velmoc se stala nejzadluženější zemí světa. Pokud by zahraniční investoři z vážnějších důvodů začali opouštět USA, vyvolalo by to kolaps dolaru a značný chaos na světových finančních 96
PROFILOVÁNÍ EVROPSKÉ UNIE
trzích. Americké kruhy však spíš počítají s tím, že to zahraniční investoři (včetně těch původem z Evropské unie) nedovolí, protože by tím byly rovněž postiženy. Zadluženost USA ovšem znamená, že Amerika fyzicky více konzumuje, než vyrábí. Utrácí více, než uspoří. Prostě žije nad hranicí svých možností, v peněžním vyjádření na dluh, ale i na úkor zbytku světa. Přitom nadměrné čerpání energetických zdrojů a jejich negativní dopad na globální klima je právě v jejím případě zvláště výrazný. Východisko z toho nelze nalézt bez řešení celkového problému nerovnováhy světové kapitalistické ekonomiky, neboť hospodářství USA je její důležitou součástí. Zmíněná nerovnováha se podstatně zvýšila po zániku „bipolárního“ světa, kdy hodnoty rovnající se tisícům miliard dolarů byly „přelity“ (a v mnoha případech „ulity“ na tichá konta) z bývalých socialistických zemí do západních států, které z toho minimálně několik let spokojeně profitovaly. Dříve působily na mezinárodním poli dva ekonomické systémy – kapitalistická tržní ekonomika a socialistické centrálně plánované hospodářství, které představovalo alternativu. Objektivně vzato prvky socialismu pronikaly do pórů kapitalismu v mnoha ohledech. Rovněž boje pracujících na Západě za vyšší životní standard probíhaly pod inspirujícím vlivem socialistických zemí. Velkokapitál pochopil, že přitažlivosti socialistických vymožeností a tlaku pracujících mas může čelit jen určitými sociálními ústupky. Postupně tak vznikal soubor opatření, který později dostal pojmenování evropský „sociální stát“ a v USA pak „stát blahobytu“ (angl. welfare state)1). Evropský „sociální stát“ byl výsledkem historického kompromisu v zápasech organizovaných mas pracujících (pracovní síly) s kapitálem. Zvláště nyní je ovšem zřejmé, že boje pracujících, zejména v západní Evropě, tehdy nešly dostatečně daleko. Nicméně 97
SVĚT ZLEVA
právě existence socialistických zemí pro to vytvářela výhodné mezinárodní podmínky. Nyní je o to těžší zastavit „skluz“ výdobytků pracujících a ještě těžší bude dosáhnout vyšších sociálních standardů. Ve světové soutěži ekonomik vždy záleželo na snižování výrobních nákladů, avšak především pracující (opřeni o evropskou levici a mnohé odborové organizace) musejí určit, do jaké míry jsou ochotni dále ustupovat v odbourávání svých sociálních vymožeností a dovolí kapitálu, aby snižoval výrobní náklady právě na jejich úkor a oddaloval modernizaci či inovaci výroby. Je stále jasnější, že bez nových rozhodných sociálních bojů mas bude sotva možné dosáhnout uspokojivého výsledku. Další role Evropské unie se bude profilovat rovněž kolem jednotné měny eura, které svede ještě nejeden souboj o primární postavení s americkým dolarem, dosud jedinou celosvětovou rezervní měnou a důležitým nástrojem globálního působení USA. Po vytvoření „brettonwoodských institucí“ v roce 1944 (Mezinárodní měnový fond, později Světová banka a jiné) byl americký dolar kryt zlatem až do roku 1971, kdy prezident Richard Nixon v tíživé ekonomické a finanční situaci země (způsobené hlavně válkou ve Vietnamu) zrušil zlatý standard dolaru, čímž se systém pevných kurzů jiných měn (vázaných na dolar) začal rozpadat. Izraelsko-arabská válka v roce 1973 a reakce arabských států v ropném kartelu producentů a vývozců ropy (OPEC) způsobily čtyřnásobný nárůst cen ropy, za niž se však i nadále platilo dolary. Růst poptávky po USD pokračoval i poté. Americký dolar začal tedy být fakticky kryt ropou, přičemž vláda USA ropu nemusela vlastnit. Její pozici ulehčovaly další země, které dovážely ropu a pro platby za ni dávaly přednost USD. Navzdory tomu, že zmíněné zvýšení cen mělo zasáhnout především USA, skutečnost, že dolar zůstal hlavní světovou měnou, způsobila, že 98
PROFILOVÁNÍ EVROPSKÉ UNIE
byl dopad na americkou ekonomiku minimalizován. Exportéři potřebovali dolary právě tak jako dovozci. Centrální banky musely držet dolarové devizové rezervy, aby ubránily své národní měny před útoky spekulantů. Podobně na tom byly i rozvojové země. Pokud chtěly získat půjčky a úvěry, musely si půjčovat hlavně americké dolary. Na získání prostředků k obsluze a splácení dluhů vyvážely zboží, za které znovu dostávaly hlavně USD. Vlastní dolarové devizové rezervy však mohly investovat znovu především do amerických aktiv. Každé aktivum kdekoliv ve světě, které je nyní založeno na dolarovém ohodnocení, objektivně stimuluje dolarovou poptávku a pomáhá USA. Trvalý příliv zahraničních investic do USA povzbuzuje akciový trh a pomáhá USA žít s deficity, aniž je dolar výrazněji znehodnocen. Kolem dvou třetin světových měnových rezerv bylo v roce 2006 deponováno v dolarech. V nich se uskutečnilo kolem čtyř pětin měnových transakcí, téměř polovina exportů světa a všechny půjčky poskytované Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou. I to vyvolávalo poptávku po dolarech. Rovněž pozice dodavatele rezervní světové měny (včetně tisku a distribuce peněz) ulehčuje tíhu americké zadluženosti. Snižuje rovněž exportní riziko amerických firem. Když tedy zahraniční investoři a jejich centrální banky volají po více dolarech, pomáhají tím americké ekonomice. Pro USA má zachování dominantní dolarové pozice životně důležitý význam. Euro, nehledě na řadu problémů, získává ovšem na stále větší mezinárodní důvěryhodnosti a přitahuje mnoho zahraničních investorů včetně centrálních bank. Postupně se fakticky uvádí jako druhá mezinárodní měna, která představuje již kolem 20 % veškerých mezinárodních měnových rezerv. Čím více bude zkoušena udržitelnost dolaru, tím více bude euro považováno za životaschopnou alternativu. 99
SVĚT ZLEVA
Další vývoj jejich vzájemné relace bude značně záviset i na přístupech nově se vynořujících ekonomických gigantů Číny, Indie, Brazílie atd. Podle Mezinárodního měnového fondu vytvořily USA v roce 2003 zhruba jednu třetinu globálního HDP; EU více než 20 %, Japonsko 10 %, zatímco Čína jen 5 % a Indie 2 %. Nicméně v těchto kalkulacích se nerozlišuje mezi produktivními a neproduktivními aktivitami. Příjmy z kasin nebo prodeje pornografie se počítají stejně jako příjmy z průmyslových a zemědělských aktivit. Krajní případ tvoří tzv. nová ekonomika USA, kdy se od druhé poloviny 90. let objevuje jen jakýsi spektakulární (předváděný) hospodářský růst, avšak ve skutečnosti jde spíš o iluzi založenou na zvýšené roli centrální banky (Federální rezervní fond) při úrokovém a jiném „dozování“ podpory americké měny. Výsledkem je obrovská spekulativní finanční bublina, jejíž prasknutí zanechává zlé důsledky. Skutečná ekonomika však stojí někde jinde.2) Změří-li se globální hospodářský růst kupní paritou, potom výše zmíněný americký podíl na tvorbě celosvětového HDP v roce 2003 poklesne na 20 %, podíl EU bude 15 % a podíl Číny okamžitě stoupne na 13 %, čímž společně s Indií předčí i podíl EU. Tempo jejich růstu je nyní dvojnásobné v porovnání s USA a brzy mohou společně předstihnout americkou část tvorby globálního HDP. To samozřejmě bude mít dopad rovněž na měnovou architekturu světové ekonomiky. Zejména Čína se může za několik let stát možná i nejsilnější světovou ekonomikou a lze se jen dohadovat, zda příjme nadvládu USD nebo eura jako klíčových mezinárodních měn. Není pochyb o tom, že struktura mezinárodních měnových rezerv se bude odvíjet v přímé návaznosti na největší ekonomiky světa. S ohledem na tuto perspektivu by Evropská unie měla již nyní citlivěji zvažovat své postupy vůči Číně, jimž nezřídka chybí prozřetelnost i takt. 100
PROFILOVÁNÍ EVROPSKÉ UNIE
Je třeba mít rovněž na zřeteli, že starý brettonwoodský měnový systém neodpovídá současným potřebám, zvláště pokud jde o Evropskou unii. Je třeba jej změnit – a tomu může napomoci sílící pozice eura.3) Čím více budou americké mocenské kruhy prosazovat jednostranné zájmy USA v rozporu s platnými světovými pravidly, tím více se bude dolar stávat politicky nespolehlivou měnou. V současnosti to již chápou i mnohé muslimské země včetně některých producentů a vývozců ropy. Autoři John W. Young a John Kent ve své knize Mezinárodní vztahy od roku 1945 – Globální historie nicméně varují, že „monetární unie (EMU), vytvořená v EU podle Maastrichtské smlouvy z roku 1992, se stala politickým cílem místo ekonomicky zdůvodněného projektu“. Teprve nové století prý ukáže, zda euro podpoří nový vzestup obchodu a integrace, anebo tím, že některé členské státy EU udrží v nevýhodném postavení, se stane jejich dělicím činitelem. 1) Pokud jde o americký welfare state, jeho začátek sahá do období známého programu New Deal (Nový úděl), který prosazoval před druhou světovou válkou a po ní prezident Franklin Delano Roosevelt ve snaze zprostředkovat řešení sociálních konfliktů a regulovat ekonomiku tak, aby k nim zavdávala co nejmenší příčiny. Sociální sféru nepovažoval za zátěž pro ekonomiku, naopak spojil ekonomické oživení se sociální stabilizací a snažil se vlivem shora měnit sociální strukturu americké společnosti v zájmu rychlejšího hospodářského rozvoje. Tato koncepce byla odsunuta do pozadí nejen jeho smrtí v roce 1945, ale také v důsledku poválečné vlny masových vystoupení pracujících, především v USA, ale i v Evropě a Japonsku, která vrcholila koncem 60. a začátkem 70. let uplynulého století. 2) Globální finanční spekulace v USA našly pochopení zejména za vlády prezidenta Billa Clintona. Někteří američtí finančníci se snažili přesvědčit své partnery v mnoha firmách, že v období globalizace stačí umět v konkrétních situacích rychle kliknout myší a akcionáři budou díky internetu vmžiku držet „kontrolní balík“. Když pak nastoupila hodina pravdy, mnozí zjistili, že ve skutečnosti naopak utrpěli velké finanční ztráty a některé země se v důsledku takových spekulací a prasklých „bublin“ dostaly na pokraj finanční katastrofy. Krátce nato vyšlo najevo, že oni „geniální“ rádci z newyorské Wall Street jsou jen obyčejní podvodníci.
101
SVĚT ZLEVA 3) Andre Gunder Frank napsal ve své knize Coup d’etat and Paper Tiger in Washington – Fiery Dragon in the Pacific (Státní převrat a papírový tygr ve Washingtonu – Ohnivý drak v Pacifiku) mj. to, že roli Pentagonu v politice doprovází papírový tygr, jímž je právě americký dolar. Avantýry USA v zahraničí jsou nyní vlastně financovány devalvací dolaru. Války, ropa a ekonomika jdou tak ruku v ruce. Dále autor píše, že Washington se snaží kontrolovat a ovlivňovat OPEC a jen málokdo otevřeně říká, že USA nesou spoluodpovědnost i za nynější ceny ropy na světových trzích. Invazí do Iráku si zajistily, že irácká ropa se znovu prodává za USD a ne za eura jako za Saddáma Husajna. Devalvace dolaru vede k tomu, že americké průmyslové a zemědělské zboží se stává prodávanějším na světovém trhu, i když zemědělské produkty jsou nadále podporovány obrovskými vládními dotacemi. Bushův kabinet podle něj lže lidu i tehdy, kdy tvrdí, že americký blahobyt je založen na vládní schopnosti vést zdravou hospodářskou domácí a zahraniční politiku. Nic není vzdálenější pravdě. A. G. Frank dodává, že Clintonova prezidentská léta po recesi v letech 1989–1992 byla z velké části založena na vysávání a přelévání z bývalého SSSR a z východní Evropy. Čína rovněž „napumpovala“ obrovské sumy svých přebytečných dolarů do USA a tato údajně „chudá“ země se svým téměř desetiprocentním hospodářským růstem ročně se teď stává největším světovým věřitelem bohaté Ameriky. Hodně podle něho záleží na tom, nakolik bude zbytek světa nadále respektovat americký dolar jako světovou měnu. USD je „papírový tygr“, avšak silnější než ten, jímž kdysi Mao Ce-tung mínil americkou moc. Síla a vojenská mobilita Pentagonu je závislá na dolaru. Zvláště, jde-li o něco tak důležitého, jako je ropa. Ropa je štěstí a bohatství pro jedny, krev, muka a prokletí pro druhé. A. G. Frank došel k závěru, že tyto dva pilíře supervelmoci jsou zároveň i jejími „achilovými patami“. Jednoho dne se mohou zřítit ne v důsledku teroristického útoku, ale kvůli neprozřetelným operacím. S nimi může potom padnout i světové hospodářství opřené o finanční systém již dávno zdeformované role tzv. brettonwoodských institucí, působících pod vlivem USA a USD.
102
11 Šance Evropské unie na úspěch
E
vropský integrační proces má naději na úspěch při splnění nejméně dvou základních předpokladů: 1. že skutečně poskytne stejné příležitosti všem účastníkům a tím je zainteresuje na úměrných výhodách hospodářsko-sociální a kulturní koordinace a 2. že v zahraničněpolitické oblasti bude aktivně vystupovat za řešení mezinárodních problémů mírovými prostředky, za dodržování principů Charty OSN, za posilování systému mezinárodního práva při řešení mezinárodních sporů a konfliktů, za vzájemně výhodné hospodářské, vědecko-technické, kulturní a další mírové vztahy mezi státy. Realita Evropské unie je tomu ještě hodně vzdálená. Unie se potácí v politických, hospodářských, finančních a hlavně sociálních problémech. Tento stav ještě donedávna odrážela Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu, resp. ústavní smlouva Evropské unie. Sjednocená evropská levice/Severská zelená levice (GUE/NGL) nevystupuje proti tomu, aby EU měla svou ústavu. Naopak, ústava by mohla zabránit, aby EU sklouzla jen na neoliberálně-propagandistickou úroveň jednotného trhu. Taková ústava však musí být stručná, srozumitelná, neodporující si vcelku a ani v jednotlivostech. Existující text ústavní smlouvy těmto kritériím neodpovídá, i když obsahuje i některé pozitivní prvky. Právě neoliberální nabubřelost, těžkopádnost, rozporuplnost, nedostatek sociálních záruk či skrytá militarizace EU byly jednou z hlavních příčin odmítnutí ústavní smlouvy referendy ve Francii a v Nizozemsku v roce 2005. Nejproblematičtější je v textu původní ústavní smlouvy část III nazvaná Politiky a fungování Unie, jež je výrazným 103
SVĚT ZLEVA
výronem neoliberálních snah. Je vnitřně nesourodá a tvoří jakýsi konglomerát nástrojů, které lze libovolně použít podle mocenské zakázky. Ačkoliv je tato část považována za těžiště ústavní smlouvy, je k ní jaksi uměle „přilepená“ a pro ústavu se nehodí (navíc obsahuje 342 článků z celkového počtu 465). Je příliš složitá na to, aby ji občan pochopil. Ani Listina základních práv Unie (vtělená do části II textu smlouvy) nepřináší vyšší standardy, než jsou uvedeny třeba v české Listině základních práv a svobod, nemluvě již o mezinárodních standardech přijatých OSN. Všechny části ústavního návrhu tvoří „slepený celek“ vyplývající z existujících smluv, které členské státy EU přijaly mezi sebou i ve vztahu k EU jako celku. Levice nemůže souhlasit s tím, aby byla změněna jen některá z nich, např. jen část III návrhu. Odmítá návrh jako celek a žádá o jeho zásadní přepracování. Text původní ústavní smlouvy neskýtá záruky demokratické kontroly aktivit evropského velkokapitálu či kontroly finančních trhů. K čemu mají např. sloužit nástroje Evropské centrální banky (ECB)? Návrh umožňuje i takové úskoky, jako je snaha prosadit výjimku ke směrnici o pracovní době s platností pro celou Evropskou unii, jež ve svých důsledcích může znamenat návrat pracovního zákonodárství o 130 let zpět. Podobnou nástrahou je směrnice o službách (tzv. Bolkesteinova směrnice), jejíž uvedení do praxe v podobě, která prošla v Evropském parlamentu většinou hlasů lidoveckých konzervativců, socialistů a liberálů 15. listopadu 2006, ještě více okleští sociální vymoženosti pracujících. Liberalizace služeb nežádoucím způsobem rozdělí a „rozkouskuje“ unijní trh práce a učiní průlom nejen v evropském pracovním zákonodárství, ale i v sociálních ustanoveních jednotlivých zemí EU. Sjednocující se evropský kapitál bude účelově využívat na 104
ŠANCE EVROPSKÉ UNIE NA ÚSPĚCH
společném trhu sociální dumping (levnější pracovní sílu z nových či méně vyspělých zemí proti lépe placeným pracujícím ve starších členských státech EU) k tomu, aby celkově ještě více snížil úroveň sociálních standardů v Unii a zasel další semena svárů a xenofobie mezi obyvatele členských zemí Evropské unie. Smlouva o Ústavě pro Evropu, jak se nyní honosně nazývá základní dokument pro Evropskou unii, jež pohřbila referenda ve Francii a Nizozemsku, se stala prostředkem zmrtvýchvstání předchozí ústavní smlouvy. Německá kancléřka Angela Merkelová, která předsedala Evropské radě (ER) do konce června 2007, si to vytyčila za jednu z hlavních priorit. Na summitu Evropské rady (21. – 23. 6. 2007), kde předávala kormidlo EU svému nástupci na další půlrok, portugalskému premiérovi José Sócratesovi, sklidila nejedno poděkování svých vládních kolegů. Projekt nové smlouvy pro EU má být schválen do konce roku 2007 a vyžádá si poté znovu ratifikaci všemi 27 členskými státy. V čem se vlastně liší předchozí ústavní smlouva od nového návrhu? Snad nejlépe to ve zkratce vyjádřil unijní týdeník European Voice (28. 6.–4. 7. 2007), který napsal, že revidovaný projekt zachovává většinu z podstaty odmítnuté ústavní smlouvy, zatímco hlavně „obětuje její symbolické části“. Mnohé změny jsou tedy kosmetické a jejich nový obal má přesvědčit odpůrce mezi veřejností, že „reformovaná“ smlouva se zásadně liší od té předchozí. Jednou z inovací má být funkce prezidenta Evropské rady na pět let, přičemž složení jeho „vlády“ (kolegia, jímž je nyní Evropská komise) se má snížit v porovnání se současným počtem komisařů (od přistoupení Bulharska a Rumunska do EU jich je 27 od ledna 2007) na dvě třetiny od roku 2014. Tím by skončil i dosavadní systém 105
SVĚT ZLEVA
půlroční rotace předsednictví Evropské rady. Funkce ministra zahraničních věcí by neměla být zřízena, avšak to nic nemění na věci, že tzv. vysoký představitel pro zahraniční záležitosti a bezpečnostní politiku (tento dlouhý název zůstane zachován) bude mít vlastně tytéž pravomoci, jaké vytyčila předchozí ústavní smlouva pro ministra zahraničí EU. Navíc by měl předsedat Radě pro obecné záležitosti a zahraniční vztahy a k dispozici bude mít i příslušný unijní diplomatický sbor. Některá rozhodnutí v této oblasti budou přijímána většinovým hlasováním, zatímco dosavadní vysoký představitel musí strategické otázky Evropské unie dát odsouhlasit kvalifikované (nejméně dvoutřetinové) většině. Některé členské země EU, zejména Velká Británie, přitom požadují, aby příští zahraniční politika Evropské unie nijak nezasahovala do kompetencí členských států včetně jejich vztahů vůči třetím zemím mimo rámec EU či k mezinárodním organizacím, jako je OSN. V nové smlouvě má být též zakotvena právní subjektivita Evropské unie a dosavadní odvolávání se na Evropská společenství (v legislativě EU a v dalších oficiálních dokumentech) bude nahrazeno názvem Evropská unie. V revidovaném textu nemá být zmínka o tom, že směrnice či zákony EU (legislativa) mají přednost před zákony jednotlivých členských států Unie. Nicméně v Protokolu, který bude součástí nové ústavní smlouvy (bude mít právní závaznost), je vysvětleno, že „smlouvy a zákony přijaté EU mají mít přednost před zákony jednotlivých členských států“. Nynější francouzský prezident Nicolas Sarkozy hovořil před svým zvolením o potřebě „mini-smlouvy“, nyní to změnil na „zjednodušenou smlouvu“. Právě na naléhání Francie nemá být v novém textu zakotveno ustanovení o „volné a nezkreslené soutěži“, jako o jednom z hlavních cílů EU (aby se i tím vytvořilo zdání méně liberální a více 106
ŠANCE EVROPSKÉ UNIE NA ÚSPĚCH
sociální Evropské unie), avšak v jiných částech připravovaného projektu návrhu textu (nejméně třináctkrát) zůstaly přímé i nepřímé odvolávky na nutnost zajistit unijní vnitřní trh (byť bez dalších přívlastků) a rovněž svobodnou konkurenci, čímž se ani zde podstata věci nemění. V Protokolu je dokonce uvedeno, že Evropská unie musí zaručit „nedeformovanou“ konkurenci. Princip liberalismu má mít tedy nadále vůdčí postavení v EU. Jakékoliv snahy změkčit jeho výraz jsou jen taktizováním. Nizozemsko trvalo na tom, aby v novém textu byl zdůrazněn význam veřejných služeb v Evropské unii, avšak žádné záruky většího užitku z těchto služeb u toho neplynou. Velká Británie získala očividnými úskoky tehdy odcházejícího premiéra Tonyho Blaira v projektu příští ústavní smlouvy výjimky v oblasti vnitřního práva, zejména v otázkách spolupráce v soudnictví a v policejních záležitostech v rámci EU, zatímco další členské státy unie budou vázány příslušnými ustanoveními, která se mají přijímat rovněž kvalifikovanou většinou. Je to další ústup ze zásad evropské integrace. Británie si de facto vydobyla jakési poloviční členství v EU, které – jak řekl 27. 6. 2007 v Evropském parlamentu předseda skupiny zelených Daniel John-Bendit při posuzování výsledků summitu ER – jí umožňuje „tuto krávu (míněna EU) vydojit, sníst a nakonec ještě i prodat“. Podobnou výjimku, jako má Velká Británie, může získat též Irsko (které má rovněž vyspělé obyčejové právo), pokud se ovšem rozhodne ji využít. V přístupu k Chartě základních práv členských států Evropské unie má Velká Británie výjimečné postavení, jež ji umožní obcházet některá ustanovení. To znamená, že Evropský soudní dvůr ani britské soudy nemohou např. vynést výrok, podle něhož zákony či zvyklosti ve Velké Británii, včetně zákonů o zaměstnávání lidí, jsou v rozporu 107
SVĚT ZLEVA
s touto Chartou. Stručně řečeno Velká Británie nebude muset uvést svou legislativu do souladu s unijní v oblasti působnosti Charty (Německo naproti tomu požadovalo, aby její text měl právní závaznost pro EU), čímž byly nastoleny další podmínky pro dvojí standard. Rovněž Polsko požádalo, aby v textu revidované eurosmlouvy bylo uvedeno černé na bílém, že Charta se nevztahuje na právo členských států vydávat svá vlastní nařízení v oblasti veřejné morálky, rodinného práva, jakož i při ochraně lidské důstojnosti, fyzické a morální bezúhonnosti (integrity) člověka (např. uzavírání manželství příslušníků stejného pohlaví, potraty, adopce atd.). Výhrady k tomu vyslovily některé další státy, především Belgie a Finsko. Princip rozhodování kvalifikovanou většinou v novém textu má být posílen ve zhruba 77 případech tvorby společné politiky EU, kde dosud platila jednomyslnost (právo veta ze strany kterékoliv členského státu EU). V důsledku požadavků Polska bylo na pozdější dobu (od roku 2014) odloženo hlasování dvojitou většinou v Radě ministrů EU (55 % podle počtu hlasujících členských států a 65 % podle počtu jejich obyvatel). I poté (až do roku 2017) však budou mít členské státy právo žádat, aby příslušné rozhodnutí bylo přijato ještě podle volebního systému z Nice, tedy podle váhy (počtů) hlasů členského státu místo dvojité většiny. Nicméně nynější praxe nasvědčuje tomu, že např. hlavní unijní orgán – Evropská rada – při svých jednáních dává přednost přijímání rozhodnutí konsenzem (bez hlasování). Polská a česká vláda vystupovaly na tomto summitu Evropské rady na pohled jednotně. V dané situaci je však více než společné zájmy v EU sjednocovala oboustranná snaha čelit kritice evropské veřejnosti a některých členských států EU při prosazování amerických vojenských základen na svých úze108
ŠANCE EVROPSKÉ UNIE NA ÚSPĚCH
mích, což je mnohými považováno za vnášení rozporů do Evropské unie. Podle nového projektu by měly být posíleny pravomoci Evropského parlamentu, na jehož stanovisko bude třeba brát zřetel ve více případech než dosud. Podobně na žádost Nizozemska bude posílena role národních parlamentů při tvorbě rozhodnutí EU. Ve skutečnosti by to mohlo vypadat asi takto: Během osmi týdnů poté, co Evropská komise předloží svůj legislativní návrh, většina poslanců národních parlamentů bude moci požádat o jeho přehodnocení nebo změnu, pokud dospějí k závěru, že porušuje princip subsidiarity (pravomoci náležející národním státům EU). Evropská komise jej bude moci změnit, stáhnout nebo trvat na svém postoji. Pokud shledá svůj návrh oprávněným, bude to muset zdůvodnit přímo Evropské radě, resp. Radě ministrů EU, a v relevantních případech i Evropskému parlamentu. Jestliže však nejméně 55 % členských států v Evropské radě nebo většina poslanců v Evropském parlamentu dojde k závěru, že návrh Evropské komise není v souladu s principem subsidiarity, bude jej Evropská komise muset definitivně stáhnout. Tím se vytvoří mechanismus, který národním parlamentům teoreticky umožní blokovat návrhy Evropské komise (např. včetně žádosti o přijetí nových členských států do EU). V praxi to však může vypadat zcela jinak, protože národní parlamenty mohou působit na celounijní úrovni jen prostřednictvím zástupců svých států v Evropské radě, Radě ministrů EU nebo s pomocí poslanců Evropského parlamentu. Zatím neexistuje jiné unijní fórum, na kterém by národní parlamenty mohly posuzovat či dokonce sankcionovat návrhy EK. Pro vytvoření lepší „fasády“ revidované smlouvy budou na návrh Nizozemska vypuštěny z textu symboly, jako jsou 109
SVĚT ZLEVA
společná vlajka nebo hymna EU. To však zdaleka není to podstatné. Připomeňme znovu, že Francouzi v referendu (2005) zamítli tehdejší euroústavu hlavně proto, že nebyla dostatečně sociální a nepřinášela pracujícím ani záruku udržení dosavadních zbytků sociálních vymožeností, nemluvě již o dalším povýšení jejich standardů. Revidovaný, kompromisní a neuspořádaný text příštího základního dokumentu EU to ovšem pramálo zohledňuje. „Kočkopes“ komisaře Vladimíra Špidly v podobě jeho podivné koncepce tzv. flexi-security (častěji se používá termín flexicurity), což označuje snahy spojit flexibility, neboli pružnost, při propouštění a přemísťování zaměstnanců (tedy slabou ochranu pracovních míst) se zdánlivými zaměstnaneckými jistotami či bezpečím, tedy security, to nemůže nijak nahradit. Není divu, že mnohé odbory v EU, jak ukázala i konference pořádaná 5. června 2007 v Evropském parlamentu levicovou poslaneckou skupinou GUE/NGL, to považují za protimluv či rafinovaný trik. Je nabíledni, že i v příštím textu ústavní smlouvy půjde nadále o hru s nulovým číslem, které má být štědré k liberalizovanému velkokapitálu a velice skoupé k těm, kteří tvoří jeho nadhodnotu či veškeré další hodnoty v Evropské unii svou každodenní a neúměrně zaplacenou prací. Levice má výhrady ke starému i nově projektovanému textu ústavní smlouvy rovněž proto, že oba posilují vojenskou dimenzi EU a tendenci k militarizaci. Počítá s aktivními intervencemi v zahraničí, včetně vojenských, i když je většinou zahaluje do humánních slov. Pokud nebude ústavně zakotven princip zákazu násilí a útočného (agresivního) použití síly v mezinárodních vztazích, budou ponechány otevřené dveře pro vojenské intervence Evropské unie v globálním měřítku v přímé koordinaci s NATO. Jako levice podporujeme takovou globální angažovanost 110
ŠANCE EVROPSKÉ UNIE NA ÚSPĚCH
EU, která bude mít skutečný humanitární, záchranný nebo jiný humánní ráz a bude opřena o mandát OSN. Evropská unie musí ve svém základním legislativním dokumentu výslovně a jednoznačně odsoudit válku a hrozbu silou jako zakázaný prostředek řešení mezinárodních konfliktů a vycházet ve všech svých relevantních dokumentech z toho, že válka je zločinem proti míru a lidskosti, podstatným narušením základních lidských práv. Chceme ústavu, která se bude orientovat na mírové vztahy a stejnou bezpečnost národů, která podpoří nové pojetí celoevropské bezpečnosti legislativně i politicky a vytvoří podmínky pro fungující kolektivní systém opřený o rovnou bezpečnost států Evropy, tedy o zásady Charty OSN. Jen na základě těchto hodnot se Evropská unie může stát i kvalitativně novým a perspektivním prototypem velkého regionálního systému mezinárodních vztahů napojeného právě na globální systém kolektivní bezpečnosti OSN. Tak by Evropská unie sehrála konstruktivní úlohu ve světové politice a svým příkladem v hospodářské multipolaritě, úsilím o větší sociální spravedlnost by pozitivně ovlivňovala situaci i v jiných regionech planety. Vícepolární svět je bez mírotvorně orientované EU prakticky nemožný. Podpoříme ústavu, která bude posilovat mechanismy regionální kooperativní bezpečnosti a potlačovat smrtící logiku hospodářské války mezi Severem a Jihem. Jsme proto, aby Evropská unie udržovala zdravé a ambiciózní partnerství s USA a jinými zeměmi, avšak musí být přitom respektována její politická a strategická nezávislost, jakož i právo všech zemí na společenské uspořádání podle vůle lidu. Jde nám přitom také o využití trvalého odkazu evropských zkušeností. Dvě světové války, vzešlé z tohoto kontinentu, nemohou být prostě vymazány z historické paměti národů. 111
SVĚT ZLEVA
Přijetí ústavní smlouvy v dosavadní či jen formálně změněné podobě by vytvářelo živnou půdu i pro konflikty v samotné EU. Ani ty největší a nejvyspělejší země v ní nejsou dnes schopny systémově řešit domácí hospodářsko-sociální a finanční krize samy. Je tomu tak i proto, že EU je napojena na již zmíněný rizikový mezinárodní finanční systém nadřazenosti brettonwoodských institucí, v němž nadále uplatňují svůj vliv USA. Levice podpoří orientaci EU, která zastaví vzdalování se lidí od rozhodovacích center, poskytne jim více politických možností místo více „zákonů trhu“. Není přijatelné, aby narůstal byrokratický aparát unijních orgánů a institucí, v nichž je nyní již více úředníků než kdysi za krále Ludvíka XIV. (Někteří lidé v Bruselu nazývají unijní úředníky eurokraty a na Trůnní ulici nedaleko budov unijních institucí jsou dosud nápisy sprejem „Ulice eurokratů“.) Jen Evropská komise (považovaná za výkonný orgán, neboli de facto za vládu ve struktuře EU) má kolem 24 000 zaměstnanců. Zhruba polovinu tohoto počtu tvoří lobbisté velkých korporací a firem, kteří se v jejich prospěch systematicky snaží různými způsoby ovlivňovat postoje funkcionářů institucí EU a europoslanců. Odmítáme rovněž snahy, které podporují maximalizaci zisků na úkor práv a sociálního postavení pracujících. Výsledkem neoliberalismu je, že v Evropské unii přetrvává velká nezaměstnanost (postihuje již kolem 20 milionů lidí). V březnu 2000 Evropská rada přijala v Lisabonu za svůj cíl zajistit v průměru ročně tříprocentní hospodářský růst EU a vytvořit 20 milionů nových pracovních míst do roku 2010 (na summitu Evropské rady v březnu 2006 v Bruselu byl tento cíl redukován nejméně na 2 miliony ročně do téhož data). Více než šest let po přijetí této tzv. Lisabonské strategie žilo v Evropské unii více než 70 112
ŠANCE EVROPSKÉ UNIE NA ÚSPĚCH
milionů lidí pod hranicí chudoby. Neoliberální přístup neřeší ani problémy přestárlých lidí, což bude mít neblahý dopad zejména na průměrné rodiny, v nichž nebude zájem o více dětí. Jestliže ve 20. století připadlo na jednu ženu ve světě v průměru šest děti, dnes je to zhruba polovina. Týká se to i EU. V Evropě jako celku se dá očekávat v nejbližších letech průměr jen kolem dvou dětí. Sociální situace lidí bude ve větší míře než dosud spojována nejen s demografickými, ale i klimatickými změnami v různých oblastech světa a s celkovým stavem životního prostředí v jednotlivých zemích a regionech. Zejména pokud jde o demografický vývoj návazně na vývoj v celé Evropě a ve světě vůbec, není důvod propadat pesimistickým názorům některých prognostiků, kteří předpovídají, že Evropa, včetně EU, „již nasedly do expresu směřujícího k zapomnění“. Nicméně je nutno mít na zřeteli, že na lepší „trať“ se lze dostat jen štědrými investicemi do vzdělání lidí a co největším zapojením mladých talentů, podporou vědeckého výzkumu a pružným zaváděním jeho výsledků v podobě inovací do všech oblastí společenského života v zájmu rozvoje člověka a na základě toho všeho pak především zvyšováním produktivity. Zvýšení produktivity jen o pouhé 1 % může v Evropské unii podle expertů významně vyrovnat příští demografické a jiné úbytky v počtu populace Sociální boje, které Evropu čekají v horizontu několika desetiletí, mohou přinést jedinečnou příležitost pro satisfakci socialismu. Návrat k realizaci této velké myšlenky je objektivní nutností, avšak bez toho, abychom opakovali známé chyby a omyly minulosti. Naléhavým úkolem levice v EU je prosazovat ze všech sil projekt sociální spravedlnosti, důstojnosti člověka, důstojnosti a identity všech evropských národů. 113
SVĚT ZLEVA
12 Evropský sociální model
P
rezident USA G. W. Bush řekl ve svém projevu o stavu Unie 23. ledna 2006, že „dnes nikdo nemůže překonat amerického dělníka ve výrobě a ani v konkurenceschopnosti“ (viz www.whitehouse.gov/stateoftheunion/2006). Opomněl dodat, jakou cenu za to musí americký dělník platit. Přístup „najmout a vyhodit“ (angl. hire and fire) není nikterak sociální kdekoliv, nejen v Americe. Podobné jsou i japonské zkušenosti. Zaměstnanec pracuje deset i více hodin denně a ze své v průměru dvou- až třítýdenní dovolené ročně si užije jen několik dnů. Jedno ani druhé nemůže být příkladem pro sociální koncepci EU. Kritérium produktivity nebo míru HDP nelze nadřadit nad lidskou důstojnost. Karel Marx říkal, že volný čas (nazýval jej termínem disponibilní čas) je největším bohatstvím člověka. Optimální využití disponibilního času je právě nyní, ve společnosti i výrobě, které jsou stále více založeny na znalostech a inovacích, obrovskou rezervou pro všestranný lidský rozvoj a pracujících zvláště. Evropská unie má široký prostor pro obohacování lidských hodnot s optimálním zapojením modernizačního potenciálu vědecko -technického pokroku. Budování společnosti založené na znalostech a inovacích v souladu s hospodářskými, sociálními, kulturními či ekologickými hodnotami může být velikou komparativní výhodou příštího evropského sociálního modelu. Sociální rozměr či soudržnost v EU však nemůže být jen jakýmsi samocílem. Rozvoj hospodářství s takovou sociální dimenzi se musí stát též novým výrobním faktorem. Pracující člověk potřebuje motivaci, aby podával vyšší
114
EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ MODEL
a efektivnější výkon. Tak lze povýšit rovněž mezinárodní význam evropského sociálního modelu a globální roli EU. Na druhé straně politika levné práce, kterou realizují některé, zejména nové členské státy EU, je posunem zpět k extenzivnímu hospodářskému růstu. Oslabuje motivaci lidí pro vyšší produktivitu práce, snižuje výhody vyplývající pro společnost z nových technologií a inovací vůbec. Hospodářský rozvoj spojený se sociálními právy pracujících a s využitím inovací jako produktivního faktoru, založeného na vyšším zhodnocení znalostí a dovedností lidí, má velký význam i v souvislosti s podporou aktivit malých a středních podniků (MSP) v Evropské unii. Dávají práci kolem 75 % všech zaměstnanců a platí asi 85 % všech podnikatelských daní v EU. Proto je důležité vytvořit fungující síť podpory MSP, pomáhat jim v tvorbě nových pracovních míst vyšším zainteresováním na tomto procesu, cílevědomou podporou vytváření příznivého prostředí pro investice do výzkumu a zavádění jejich výsledků do života v podobě inovací. Vyžaduje to pružnou legislativu, rozumnou úvěrovou politiku, daňové úlevy, méně administrativy a další prozíravé normy, které pomohou i novým státům EU dostat se rychleji na hospodářsko-technologickou úroveň vyspělejších zemí. Neméně důležité je posilovat spolupráci mezi výzkumnými institucemi, univerzitami a soukromým sektorem ve výzkumu a zavádění inovací. Nelze ponechat veřejné výzkumné instituce a univerzity jen na vlastních prostředcích nebo na jakýchsi milodarech. Je nutno urychleně odstranit přežité normy, bariéry a vůbec nevýhodné podmínky, které zpomalují proces inovace a nutí mnohé vědce, aby odjížděli pracovat za oceán, zejména do USA a Japonska. Velký význam má přitom i posílení vazeb mezi výzkumem a průmyslem. V USA je nyní asi o 50 % více výzkumných pracovníků na 115
SVĚT ZLEVA
tisíc dělníků, než je tomu v Evropské unii. Stejně důležitá je nejen účinná ochrana patentů, ale i pružné a objektivní šíření informací o vědeckých poznatcích a přelomových výsledcích výzkumu tak, aby doplňovaly a usměrňovaly pozornost vědců na akutní i dlouhodobé potřeby. Rozvoj znalostní společnosti pro lidi a v zájmu lidí, motivace pracujících zvyšováním úrovně sociálních standardů, tvorba nových pracovních míst a nakonec i vyšší produktivita a hospodářský růst, to jsou vzájemně propojené faktory. Na summitu představitelů vlád členských států EU ve dnech 8. – 9. března 2007 v Bruselu upozornil při setkání ministrů financí komisař pro hospodářské a měnové záležitosti Joaquin Almunia, že podíl platů na národním produktu v Evropské unii dosáhl historicky nejnižší úrovně. Určitě tím upozornil i na to, že čím více se bude produktivita vzdalovat vývoji mezd, tím více EU riskuje, že lidé se jí budou ještě více odcizovat a ztrácet motivaci na dalším růstu své pracovní výkonnosti. Proto lze jen uvítat, že v Bruselu začaly diskuse o nových modelech odměňování a zainteresovanosti lidí na pracovních výsledcích jako základu pro další růst a výnosy příslušných firem. Rakouský ministr financí Wilhelm Molterer dokonce v této souvislosti vyslovil názor, že pracující či zaměstnanci se „musejí více podílet na ziscích podniků“. Přestože to samozřejmě neřeší základní problém rozporu mezi prácí a kapitálem, tyto úvahy se ubírají správným směrem, protože v současném stadiu vývoje nemůže Evropská unie uspět ekonomicky a ani konkurenčně, pokud nedokáže zainteresovat na svých výkonech především pracující. Pod vlivem odmítnutí evropské ústavní smlouvy v referendech ve Francii a v Nizozemsku sílí i mezi odpovědnými politiky v EU lepší chápání významu sociálních otázek pro fungování unie jako celku. „Soudíme, že Evropská 116
EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ MODEL
unie se nemůže omezit na sféru volného obchodu – je povinna zaručit nezbytnou rovnováhu mezi hospodářskou svobodou a sociálními právy“ uvádí se v textu prohlášení, na němž se dohodli zástupci Belgie, Bulharska, Francie, Itálie, Kypru, Lucemburska, Maďarska, Španělska a Řecka při příležitosti příprav 50. výročí podpisu římských smluv, na jejichž základě vznikla dnešní Evropská unie. Bez ohledu na další dopad, který tento text bude mít bezprostředně na formování dalších zásadních postojů členských zemí a orgánů EU, je nutno vidět, že nebýt odmítnutí ve zmíněných referendech, sotva by k takové shodě názorů o „posílení sociální Evropy“ vůbec došlo. Posiluje to rovněž náš závěr, že úspěšný může být v Evropské unii jen takový sociální model, který skutečně získá nejširší podporu občanů. Lidé jej přijmou za svůj, jen pokud jim přinese užitek a pokud budou mít možnost zapojit se právoplatně do rozhodování o důležitých politických, hospodářských a sociálních otázkách, které mají vliv na zlepšování životních podmínek. Velké hospodářské a sociální rozdíly v Evropské unii totiž stále značně dělí hospodářsky rozvinutější západ Evropy od jejího středu a východu. Navíc při současných přibližně 20 milionech nezaměstnaných v EU jsou pracovní trhy některých západoevropských zemí stále uzavřeny pro zájemce z nových členských států, což mnozí lidé oprávněně chápou jako diskriminaci a naprostou anomálii. Úzce národní zájmy či umělá ochrana konkurenceschopnosti národních ekonomik nemohou být nadřazeny zásadám vyjádřených v základních dokumentech Evropské unie. A už vůbec nemohou být v rozporu se sociálními právy a potřebami lidí, ani na úkor vlivu těch odborů, které důsledně hájí zájmy pracujících. Nosný pilíř sjednocování Evropy musí spočívat na vyšších hodnotových standardech, ve větší sociální 117
SVĚT ZLEVA
soudržnosti a lidské solidaritě. Hospodářský růst a sociální systém v kterékoliv členské zemi EU nemohou být v rozporu, ale naopak musí jít ruku v ruce. Z toho koneckonců vychází též Charta základních práv a svobod EU. Levici však musí jít o to, aby se lidská a sociální práva prolínala nejen v zásadních programových dokumentech Evropské unie, ale zejména v její každodenní praxi. Aby ji tvořily ty nejvyšší světové standardy sociální integrace. To je podle nás conditio sine qua non sociální stránky vývoje Evropské unie, neoddělitelné od hospodářského růstu. Chceme sociální model, který by posunul úroveň lidských práv na vyšší kvalitativní úroveň. Základem toho jsou nadále především Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv. Charta OSN kromě jiného vyjadřuje „víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých“. Všeobecná deklarace lidských práv dala podnět ke vzniku více než 80 mnohostranných mezinárodních úmluv a deklarací, které se týkají nejrůznějších oblastí (ochrana práv žen a dětí, práva národnostních, etnických, náboženských a jazykových menšin, boj proti rasové diskriminaci, ochrana běženců i migrujících dělníků a jejich rodinných příslušníků, zákaz mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení a trestů atd.). Velmi důležitá mezinárodní kritéria (závazná pro všechny státy EU) jsou v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (s jeho prvním i druhým opčním protokolem) a v Mezinárodním paktu o ekonomických, kulturních a sociálních právech. V něm jde zejména o: • právo na práci za spravedlivých a příznivých podmínek; • právo na sociální zajištění, na přiměřenou životní úroveň a na co nejvyšší možnou úroveň fyzické a duševní prosperity; 118
EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ MODEL
• právo na vzdělání a využívání výhod kulturní svobody a vědeckého pokroku. Neoddělitelně k tomu patří i závazné úmluvy Mezinárodní organizace práce, zaměřené na ochranu zaměstnanců, a např. také Vídeňská deklarace z roku 1993 o rovnosti politických a občanských lidských práv, jakož i hospodářských, sociálních a kulturních práv člověka. V základním dokumentu Evropské unie a průchodném sociálním modelu musí být nutně zakotvena a zaručena větší sociální spravedlnost lidí. Na ní totiž závisí, v jaké Evropské unii budou žít naše děti a vnuci. Hospodářské prosperity Evropské unie lze dosáhnout jen společně s vyššími sociálními právy, a tedy i kvalitou života lidí, ne na jejich úkor. Toto přesvědčení bylo výrazné i v referendech, která odmítla návrh evropské ústavní smlouvy ve Francii a Nizozemsku. Občan kdekoliv musí vědět a vidět, že to, co dělají instituce Evropské unie, je v zájmu člověka. Sociální destabilizace vždy přinášela dodatečnou zátěž pro ekonomiku a nebude tomu jinak ani v budoucnu. Také vyšší ekonomické efektivnosti lze dosáhnout s větší sociální spravedlností. Význam pracujícího člověka ve 21. století nemůže být určován tržními kategoriemi či měřen mírou zisku. Takový člověk by se tak stal brzy předmětem na jedno nebo několik použití v zájmu tvorby vyšší nadhodnoty a větší akumulace kapitálu. V tomto smyslu pro nás není cílem pouze vyšší životní standard či prosperita porovnávaná s jinými zeměmi a národy. Jde nám o takovou sociální rovnost, která umožní mužům, ženám, mladým i starším lidem svobodně čerpat z kulturního bohatství lidstva a vlastních národů, aby tím naplňovali své individuální i rodinné štěstí, aby kvalita života a udržitelnost prostředí, v němž se pohybují, skýtala pro ně možnost skutečné volby. Proto 119
SVĚT ZLEVA
modernizaci společnosti i výroby, dostupnost využití poznatků vědy a techniky, jakož i hodnot duchovního života ve spojení s tvůrčím využitím volného času a rozšiřováním produkčního potenciálu lidí práce, považujeme za neodmyslitelnou součást sociálního modelu Evropské unie. Rovněž solidarita pro nás není jen pouhý pojem. Přijímáme solidaritu jako politicko-sociální koncepci, jež musí přesahovat hlediska trhu. Všichni ledé i národy mají svrchované právo na rovnost příležitostí pro svůj všestranný rozvoj. Toto právo je nezcizitelné. Musí jim reálně umožňovat, aby se těšili z výsledků hospodářského, sociálního, kulturního a politického rozvoje jako podmínky naplňování všech základních lidských práv a svobod, aby se na něm mohli v praxi podílet. Usilujeme o to, aby v EU byly vytvořeny takové obecně platné rámcové sociální podmínky, které umožní nutné změny v této oblasti i v národních členských státech. Nám nejde jen o reformu současného mafiánsko-lichvářského kapitalismu u nás, ale o jeho zásadní, systémovou změnu.
120
13 Když však evropský projekt selže…
E
vropská integrace může však i skončit, pokud místo demokratické, prosperující a sociálně spravedlivé EU převládne neoliberální tržní společnost, v níž se zdraví, vzdělání a příprava dětí pro život, jakož i sociální práva a bezpečnost občana stanou zbožím podrobeným poptávce a nabídce. Jestliže tento integrační proces nepřinese rozumné a vyvážené výhody pro lidi, vyvolá novou vlnu nespokojenosti mezi evropskými národy. V tom případě není vyloučeno ani to, co připouštějí někteří američtí politologové, včetně Zbigniewa Brzezinského – že totiž vývoj v Evropě může vyústit do ostrých sociálních střetů, výstřelků nacionalismu, xenofobie či nové vlny rasismu, kdy zejména Německo a Francie by se mohly dostat až na samotný práh revoluce. I to je zřejmě jeden z důvodů, proč USA nyní rozšiřují síť svých vojenských základen v nových i příštích členských zemích EU, aby z těchto míst nejen lépe kontrolovaly, ale i ovlivňovaly vývoj, pokud by se ubíral jiným směrem, než je pro USA únosné. Při takovém vývoji evropské integrace by mohlo dojít k novému zestátňování a znárodňování ekonomiky. Mohl by se však ubírat i směrem k nepřátelským výstřelkům v zahraniční a vojenské politice příslušných evropských mocností. Vznikala by tak nová ohniska napětí na kontinentu, vzrostla nestabilita, zejména ve východní Evropě a na Balkáně. Konkrétní výsledky takového vývoje by podobně jako v minulosti v mnohém závisely na mocenských ambicích a vztazích mocností, především Ruska, 121
SVĚT ZLEVA
Německa, Francie a Velké Británie. A na Balkáně a v jeho oblasti rovněž na vztazích a úloze zejména takových států, jako jsou Srbsko, Rumunsko, Chorvatsko, ale i Turecko, Bulharsko či Albánie. Lze předpokládat, že význam Evropské unie jako globálního aktéra bude i v lepším případě probíhat v značných protikladech a sumárně bude menší, než je aritmetický součet pozic a vlivu jednotlivých 27 členských států EU. Tím však také šance k významnější roli Evropské unie na mezinárodní scéně a formování možné protiváhy USA nebudou komplikovanější. Zejména proto, že noví unijní členové jsou více náchylní k dalším ad hoc spojenectvím s USA. Oficiální Washington bude nepochybně tuto tendenci využívat i přiživovat. Tam, kde se nebude dařit spolupráci USA s Evropskou unií jako celkem, budou USA nasazovat bilaterální páky, využívat své vztahy s jednotlivými členskými státy EU, a to nejen v ekonomické oblasti, ale i v mnoha mezinárodněpolitických a bezpečnostních otázkách. Rusko (bez ohledu na přání EU) bude stále významnější světovou velmocí nejen proto, že po USA má nejsilnější raketo-jaderný potenciál s globální strategickou schopností. Obrovské energetické zdroje a jejich rostoucí export do Evropské unie a mnoha jiných zemí již nyní činí z Ruska energetickou supervelmoc světa. Prakticky 50 % plynu a 30 % ropy, které v současnosti spotřebovává EU, se dováží z Ruska. Zatímco celková závislost na dovozech energií v pětadvacetičlenné Evropské unii dosahovala 48 %, k roku 2030 by mohla vzrůst i na více než 70 %. (Podle údajů, které uvedl bývalý předseda Evropského parlamentu Joseph Borrel Fontelles ve svém vystoupení v parlamentním Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku – ITRE v únoru 2006 mohlo by to být až kolem 90 % 122
KDYŽ VŠAK EVROPSKÝ PROJEKT SELŽE...
dovozů ropy a 80 % plynu.) Pro porovnání – od začátku 70. let minulého století do roku 2002 spotřeba energií v EU vzrostla o 40 %, tedy o 1 % ročně, zatímco unijní HDP se zdvojnásobil a představoval růst v průměru 2,4 % ročně. Vzhledem k uvedenému postavení Ruska je nepochopitelná nenávistná rusofobie, kterou zejména v Evropském parlamentu cíleně přiživují některé pravicové a konzervativní kruhy. Naopak konstruktivní dialog EU ? Rusko je potřebný a užitečný pro obě strany. Může tomu napomoci smlouva o partnerství a spolupráci mezi EU a Ruskem, která by se měla stát mezinárodněprávním základem posilování vzájemné důvěry a stabilních vztahů obou stran. Celoevropský rozměr ruské politiky bude dále v mnohém závislý na vztazích s Ukrajinou, která po zániku a rozdělení SSSR hraje důležitou geopolitickou a strategickou roli ve východní Evropě. Rovněž postavení Běloruska a jeho vztahy s Ruskem budou mít veliký význam nejen pro obě země, ale i pro celou Evropu. Z Ruska by se mohlo vyvinout rovněž centrum znovu oživené slovanské vzájemnosti, nebo dokonce hlavní aktér konfederace slovanských států, která by byla jistou protiváhou islámu ve Střední Asii a vlivů ze Zakavkazska. Z pozitivního vývoje vztahů Rusko – EU mohou vzejít nové významné impulzy k rozšíření vzájemně výhodné spolupráce. Pokud se tedy EU zbaví nedůvěry k Rusku, otevřených i skrytých invektiv, prospěje to oběma stranám. Může to přinést i spolupráci na mnoha projektech v prostoru tzv. Eurasie včetně hospodářských a infrastrukturních plánů v tzv. asijském trojúhelníku (Rusko, Čína, Indie). Události 11. 9. 2001 změnily do značné míry též globální kontext ropných zdrojů a USA všemi prostředky usilují o jejich větší diverzifikaci (rozložení), aby snížily svou závislost na dovozech ze zemí OPEC. Proto ještě více poroste význam ropných 123
SVĚT ZLEVA
kapacit Ruska, Střední Asie, Kaspického moře a celého kavkazského regionu. Pokud by ovšem Rusko bylo delší dobu zmítáno vnitřními hospodářsko-sociálními problémy (kolem 60 % jeho obyvatel stále žije na hranici bídy), vyvolalo by to nestabilitu i v jiných částech Evropy v okruhu od Zakavkazska přes Střední Asii až k Balkánu. I v případě neúspěchu evropské integrace je však málo pravděpodobné, že by se velmocenské soupeření v Evropě mohlo v budoucnu vrátit do starých kolejí, podobných situaci před vznikem první a druhé světové války, kdy napětí na kontinentu generovaly zejména Německo a Francie neustálou nevraživostí, kterou již K. Marx a B. Engels v jiné souvislosti označili jako permanentní „institut války“. Mnozí si nyní nepřipouštějí, že tato veliká historická změna (a přímo vymoženost) v evropských vztazích, k níž došlo zejména po druhé světové válce, byla ve velké míře umožněna rovněž existencí SSSR a jeho socialistických spojenců. Poznání nevyhnutelnosti mírového soužití zemí s rozdílným společenským zřízením v termojaderném věku přivedlo vládu SRN za kancléře Willyho Brandta k zásadnímu obratu vůči socialistickým zemím, jímž byla jeho „východní politika“ (nebo též Realpolitik). A vládám Francie to vše umožnilo nejen od základu přehodnotit vztahy vůči německému sousedovi na platformě společného zájmu o mír a spolupráci, ale rovněž významně pozvednout mezinárodní postavení země mezi jiným tím, že pružně vyvažovaly pozice mezi dvěma póly – USA a SSSR. Brzezinski v knize Velká šachovnice ne bez jisté dávky ironie píše, že příslušné státy Evropy jsou pojímány ve Washingtonu jako americký „protektorát“ a připomínají bývalé „vazaly“. Nepřímo z toho lze odvodit, že pokud bude existovat NATO, Amerika si bude jaksi jista, že má v rukou silný nástroj působení na evropský vývoj. 124
14 Trojúhelník USA – NATO – EU
T
ransatlantický trojúhelník zahrnuje širokou škálu zájmů a spolupráce – od politických a vojenských přes obchodní, ekonomické, ekologické, právní a jiné. Zatímco v politické oblasti jsou transatlantické vztahy založeny na posilování a šíření západního modelu demokracie, v jiných oblastech (kromě vojenské) dochází i k rozdílnostem či výkyvům. Právě vojensko-politická spolupráce USA, NATO a EU je však tvůrci politik považována za klíčovou. Současná vojenská a zahraničněpolitická strategie USA ovlivňuje nejen postupy NATO, ale má dopad i na bezpečnostní (obrannou) a zahraniční politiku EU. Právě zde je nutno znovu připomenout, že zatímco americká Národní strategická koncepce (NSK) ze září roku 2002 se profiluje jako obranná, v podstatě jde o koncepci útočnou, protože je zaměřena na „preventivní údery“ tam, kde americká vláda uzná za vhodné zaútočit. G. W. Bush v Poselství o stavu Unie 31. ledna 2006 řekl: „V zahraničí naše země plní dlouhodobou historickou úlohu – chceme skoncovat s tyranií ve světě. Někteří tento cíl odmítají jako zavádějící idealismus. Ve skutečnosti však příští bezpečnost Ameriky záleží na něm. (…) Diktatury poskytují ochranu teroristům, přiživují zášť a radikalismus, usilují o zbraně hromadného ničení. Demokracie zaměňují zášť nadějí, respektují práva svých občanů a sousedních zemí, spojují se v boji proti teroru. Každý krok ke svobodě ve světě činí naši zemi bezpečnější, proto budeme jednat směle v zájmu svobody.“ Koordinace postupu USA s aktivitami NATO je zajišťována především rozhodujícím postavením USA v paktu. 125
SVĚT ZLEVA
Evropská unie má sice vlastní obrannou a zahraniční politiku (v textu Smlouvy o Ústavě pro Evropu je vyjádřena stručně v kapitole II, oddíly 1 a 2). Podrobněji najdeme její kontury v tzv. Evropské bezpečnostní strategii (EBS), kterou schválila Evropská rada v prosinci 2003. Evropská bezpečnostní strategie svým smyslem i terminologií v mnohém napodobuje americkou Národní strategickou koncepci. Evropská bezpečnostní strategie rovněž otevírá široký prostor pro zásahy vlastních nebo společných intervenčních sil. Předpokládá, že vojenské operace se budou uskutečňovat ruku v ruce s humanitárními a dalšími civilními misemi. V jejím textu např. stojí: „Na rozdíl od jasně viditelných hrozeb v časech studené války, žádná z těch nových není čistě vojenská a nemůže být vyřešena jen vojenskými prostředky. Vyžaduje soubor nástrojů. Ve státech, které selhávají, mohou být tyto vojenské nástroje použity třeba k obnovení pořádku, kdežto některá okamžitá řešení si mohou vyžadovat nasazení humanitárních prostředků. Oblastní konflikty potřebují politická řešení, avšak vojenská aktivita a účinné nasazení policejních sil může pomoci v postkonfliktní fázi. Hospodářské nástroje slouží obnově a nasazení sil civilní správy, pomáhají znovu zavést občanskou vládu. Zvláště EU je dobře vybavena, aby odpověděla na takové mnohotvárné situace.“ Dodejme, že právě kombinace vojenských a civilních akcí Evropské unie může dobře posloužit k přikrytí cílených vojenských zásahů v rámci zmíněného „souboru nástrojů“ koordinovaných mezi EU, NATO a USA. Evropská bezpečnostní strategie dokonce považuje takovou koordinaci za samozřejmou a nutnou: „Stále platné dohody mezi EU a NATO, zvláště dohoda Berlín Plus, zvyšují operační kapacitu EU a vytvářejí rámec pro strategické partnerství mezi oběmi organizacemi při řešení 126
TROJÚHELNÍK USA – NATO – EU
krizí. To odráží společnou rozhodnost čelit výzvám nového století.“ Praxe již svědčí o tom, že všechny dosavadní mise EU byly konzultovány s NATO a jejich realizace má i podle jiných dokumentů a prohlášení představitelů EU nadále probíhat v úzké vzájemné součinnosti. Nelze tedy počítat ani s větší autonomní rolí EU, pokud její aktivita v tak důležité vojensko-politické oblasti bude koordinována tímto způsobem. Nedaleko belgického Monsu byl vytvořen samostatný štáb, který má napomáhat plánování společných vojenských operací EU s NATO; zatím má spíš symbolický význam. Z členských států EU mají jen Velká Británie, Francie a stále více i Německo dostatečný počet vojáků a výzbroje (včetně letounů a plavidel) a jsou schopné operovat na velké vzdálenosti. Přitom současná britská vláda nedovolí oslabovat vazby mezi NATO a EU, tedy „hlídá“ koordinaci mezi EU a NATO v této oblasti. Přesto stupeň závislosti EU na NATO a jejich společné akce ve vojenské oblasti budou záležet především na schopnosti USA přímo ovlivňovat postup Evropské unie v této oblasti. Paralelně s působením USA a NATO nerušeně probíhá militarizace EU, i když není pod častým drobnohledem europoslanců a velkých médií. Od 1. ledna 2007 Evropská unie již vlastně disponuje jednotkami, které má možnost vysílat vlastním jménem a na základě momentální potřeby. Jsou to bojové jednotky o síle kolem 1 500 vojáků, které by mohla nasazovat v globálních operacích. Později bude mít 18 specializovaných skupin způsobilých k bojovým operacím pro udržování a „vnucování“ míru (viz komentář Andrewa Beattyho EU je připravena pro boj uveřejněný v týdeníku European Voice, 21 prosince 2006 – 10. ledna 2007). Německo, Nizozemsko a Finsko poskytnou další společné bojové jednotky (skupiny) v první polovině roku 2007. 127
SVĚT ZLEVA
Každá skupina bude mít nejméně 1 500 osob, některé z nich až 2 000 osob. Rozhodnutí o zahájení bojových misí a nasazování těchto skupin bude přijímat Rada ministrů EU do pěti dnů od politického rozhodnutí o takové misi. Počítá se s tím, že skupiny budou moci být použity na základě mandátu Rady bezpečnosti OSN, avšak „za určitých okolností“ i bez něho, což je ovšem v naprostém rozporu s Chartou OSN. Nanejvýš do deseti dnů od rozhodnutí Rady ministrů EU tyto jednotky či skupiny mají být přímo v místě, kam jsou být vyslány. Operace mohou trvat 30 dnů a při rotaci jednotek až 120. Tyto skupiny by měly podléhat operační kontrole národních vlád. Francie, Kypr, Lotyšsko a Řecko pro ně nabídly logistické (týlové) zabezpečení, včetně umístění štábů, zdravotnických zařízení, zásobování vodou atd. Vedoucí představitelé členských států EU souhlasili před dvěma a půl lety se založením Evropské obranné agentury (European Defence Agency – EDA), která má rovněž usilovat o zlepšení vojenské schopnosti EU. EDA již přistoupila k aktivní práci pod vedením Angličana Nicka Witneye. Zvláštní pozornost má EDA v nejbližších letech zaměřit právě na předkládání návrhů a plánů týkajících se zmíněných příštích misí EU. Vraťme se nyní znovu k některým úvahám Brzezinského, abychom je podrobili dalšímu kritickému pohledu. Brzezinski např. předpokládá, že pokud se USA jako supervelmoc budou profilovat kladně v globálních interakcích, EU se bude moci dále klidně sjednocovat. I bez spolupráce s EU by podle něj USA sice mohly být nadále velikou silou, avšak globálně by nebyly všemocné, zatímco Evropská unie bez USA by byla bohatá, ale bezmocná. Jinými slovy: Odstředivé tendence na obou stranách nemohou být na prospěch žádné z nich. EU prý nebude 128
TROJÚHELNÍK USA – NATO – EU
bezpečná bez USA, nemůže se proti nim sjednocovat a nemůže mít na ně ani významnější vliv bez ochoty působit s nimi společně. Předpokládá, že „autonomní“ politicko-vojenská role EU bude značně omezena, zvláště proto, že hesla, jež ji provázejí, předstihují vůli uplatnit je v praxi. (Brzezinski neuznává dělení Evropy na „starou“ a „novou“ a upozorňuje, že politika divide et impera – rozděl a panuj – je i v tomto případě krátkozraká a kontraproduktivní.) Neuznává však ani případné procentuální rozdělování úloh mezi USA a EU v globálních vztazích (v žádném případě ne 50:50). Evropské unie se nemá pasovat do pozice partnera stejné „váhové kategorie“, ale pouze se snažit být „partnerem se závažným vlivem na formování a dosahování sdílených globálních cílů“. Pro EU tedy vyhrazuje roli nanejvýš druhých houslí. Rovněž se domnívá, že evropské hospodářské sjednocování bude ještě dlouho předbíhat sjednocování politické. Proto doporučuje již nyní zvážit jistou restrukturalizaci rozhodovacích mechanismů v NATO jako podpůrný prvek pro další politické profilování EU. Vzhledem k tomu, že převážnou většinu členských států NATO tvoří právě členové Evropské unie, přeje si, aby alianční procedury braly v úvahu skutečnost, že NATO se stává méně soudržným při nynějším počtu členských zemí. Nicméně jeho váha bude podle něj nadále spočívat na dvou hlavních pilířích: severoamerickém a evropském. Vůbec mu není po chuti samostatnější či „duplicitní“ evropská obrana v rámci EU. Ameriku a EU Brzezinski považuje za „všemocné za předpokladu, že ani bezpečnostní perspektivy EU nebudou limitovány tímto kontinentem“. Tedy, že „atlantický strategický rámec posléze zahrne celou Euroasii“, avšak jen ve společném tandemu USA-EU. A hned podsouvá 129
SVĚT ZLEVA
další rádoby myšlenku, že transatlantické spojenectví USA-EU, založené na „sdílené globální perspektivě“, musí vycházet ze stejného strategického hodnocení charakteru epochy, z hlavního nebezpečí, jemuž svět čelí (tj. terorismu), jakož i z role a poslání Západu jako celku. V tomto smyslu fandí rozšiřování EU i NATO. Po přičlenění Polska, České republiky a Maďarska do NATO a později po přijetí sedmi dalších států by nyní mělo následovat podle něho „kyjevské kolo“ s větším východním záběrem: Ukrajina, snad Kavkaz (a prý možná později i připojení Ruska!?). Připomeňme zde, že přijímání nových členů EU probíhalo dosud paralelně s jejich vstupem do NATO, jako by to byla obligatorní etapa jakéhosi „očistce“ či nastavování záruk, jimiž musejí projít všechny kandidátské země do NATO i do EU. Zajímavé je, jak se Brzezinského strategické konstrukce podobají názorům některých představitelů Evropské unie, s nimiž sotva lze v mnohém souhlasit. Z veřejných vystoupení a článků (v různých unijních i jiných periodikách) se k nim nejvíce přibližuje Javiér Solana, vysoký představitel EU v oblasti obranné a zahraniční politiky (předtím generální tajemník NATO v době agresivního útoku na Jugoslávii v roce 1999). Pokud jde o odhad příštích koordinovaných aktivit USA – NATO – EU, velké pole jejich společného působení vidí Brzezinski právě v prostoru mimo Evropu. Zejména Blízký východ považuje za oblast společného zájmu USA a EU. Uplatnění „cestovní mapy“ pro dosažení izraelsko-palestinského míru může mít podle něj šanci jen při společném úsilí USA a EU a v návaznosti na plány obnovy Iráku.1) Brzezinski dále tvrdí, že demokratizovat muslimské země je v zájmu globálního míru, nicméně uznává, že 130
TROJÚHELNÍK USA – NATO – EU
podporovat demokracii „s fanatickým zápalem, který ignoruje historické a kulturní tradice islámu“ může demokracii jen ohrozit. Problematický je i jeho strategický pohled na další prostor na Blízkém východě, který označuje termínem „globální Balkán“. Má jím být krizový oblouk od Perského zálivu po severozápadní provincii Číny Xinjiang se silnou etnickou menšinou Ujgurů, Kazachů, Uzbeků, Mongolů atd. Zde se prolínají politicko-energetické zájmy Ameriky, ekonomické zájmy Evropy a obchodní dynamismus Východní Asie, přičemž, jak připomíná, musí jít o to, aby odsud nevzešla bezpečnostní hrozba, neboť jsou tam rozmístěny jaderné zbraně dvou sousedních rivalů – Indie a Pákistánu. Předpokládá, že USA a EU budou muset společně vyvíjet tlak i na Japonsko a Čínu, aby projevovaly větší úsilí k zadržování dezintegračních trendů v této důležité části světa a věcněji se zasazovaly o podporu regionální politické a sociální stability, od níž v mnohém závisí stabilita globální. Má rovněž za to, že USA a EU by měly společně sledovat též „vzestup regionálně dominantní Číny a nevyzpytatelné Severní Koreje“ (KLDR) a získat pro to rovněž Japonsko, které se „bude postupně ujímat širšího rozsahu vojenské odpovědnosti“. Předvídá možnost (či spíš předkládá myšlenku) transeuroasijské mnohostranné politickovojenské struktury, která by zastřešila globální bezpečnost z této strany světa. Pokud v ní však nebudou zapojeny Čína a Japonsko, může podle něho dojít k „tektonickému posunu, jenž si případně vyžádá i jednostrannou remilitarizaci Japonska, které má potenciál stát se rychle jadernou mocností a zkomplikovat situaci vytvořenou úsilím Severní Koreje o vybudování svého jaderného arsenálu“. Pozoruhodné, avšak rafinované úvahy! 131
SVĚT ZLEVA
Porovnejme je s některými skutečnostmi, které v té či oné míře charakterizují současný stav vztahů USA – EU – NATO. Od nástupu prezidenta G. W. Bushe do Bílého domu v lednu 2001 se v nich projevují nejen souběžné (zejména v politické a vojenské oblasti), ale i jisté odstředivé tendence v jiných oblastech. K výraznějšímu obratu zatím nedošlo ani v druhém Bushově funkčním období, i když nyní jeho vláda projevuje větší snahu o sblížení s EU: • V lednu 2001 prezident Bush zrušil podpis svého předchůdce B. Clintona na závazcích USA ohledně vytvoření Mezinárodního trestního tribunálu (MTT). Postavil se proti jeho celosvětové působnosti, jelikož by se týkala i zločinů, které spáchají američtí občané, zejména vojáci, na cizích územích. Členské státy Evropské unie (EU) naopak MTT podporují.2) • V dubnu 2001 Bush zrušil závazky USA vyplývající z Kjótského protokolu (1997) o snižování emisí skleníkových plynů v globálním ovzduší. Důvodem byly zájmy americké ekonomiky bez ohledu na to, že USA jsou vůbec největším světovým znečišťovatelem klimatu. Členské státy Evropské unie Kjótský protokol respektují a většinou plní. Ze strany americké vlády je to další výrazný příklad sobectví a neprozřetelnosti, jímž americký velkokapitál a jeho establishment napomáhají možným ekologickým katastrofám a ohrožují i budoucí vlastní generace. • V prosinci 2001 Bush oznámil jednostranné vypovězení 30 let trvající Smlouvy o zákazu protiraketových systémů (ABM), která byla zárukou vzájemné kontroly mezikontinentálních balistických raket mezi USA a SSSR (Ruska). Evropské spojence informoval o svém rozhodnutí pozdě, což vyvolalo jejich oprávněné rozčarování. • V září 2002 Bushova vláda přijala strategii, podle níž si USA osobují právo „preventivních úderů“ a jednostranných 132
TROJÚHELNÍK USA – NATO – EU
akcí. I když je tzv. evropská bezpečnostní strategie (EBS), jak již bylo uvedeno, v mnohém podobná té americké, přesto EU zatím formálně klade větší důraz na prevenci konfliktů. • Začátkem roku 2003 Francie, Rusko, Čína a Německo (tehdy nestálý člen) odmítly v Radě bezpečnosti OSN podpořit americký útok na Irák (březen 2003). Tím sice nezabránily válce, avšak právě uvedené dva státy „staré Evropy“ (jak ji později označil tehdejší americký ministr obrany Donald Rumsfeld) postavila USA, Velkou Británii a další země tzv. koalice do role agresorů. • Bushova vláda několikrát kritizovala evropské spojence v NATO, že vydávají na zbrojení příliš málo. Zvyšování vojenských výdajů naštěstí není v Evropské unii dosti populární. Země jako Francie, Německo, Španělsko, Itálie budou muset kromě řešení neodkladných sociálních problémů brzy čelit i negativnímu dopadu demografického vývoje. V roce 2040 by zde např. na důchody mohla padnout až třetina jejich HDP. Při takové vizi se těžko vydávají peníze na ještě intenzivnější zbrojení. V transatlantických vztazích mají důležité místo ekonomické vazby. Podle údajů tzv. Position Statement vydaného Americkou obchodní komorou (AmCham, působí v Bruselu) ze dne 31. 1. 2007 celkové americké investice v Evropě již dosáhly sumy 964 miliard USD. V období 2001–2006 se zisky z aktivit amerických společností v Evropě více než zdvojnásobily. Transakce v rámci EU tvoří kolem poloviny všech jejich zahraničních příjmů. Transatlantický (EU– USA) obchod dosáhl v roce 2004 sumy 441 miliard USD, avšak USA si při něm udržovaly přebytek kolem 100 miliard USD (včetně dodávek amerického vojenského materiálu do členských zemí EU). Evropská unie je ze své strany rovněž velkým zdrojem kapitálu pro zadluženou americkou ekonomiku. Rovněž na klesajícím kurzu USD vůči euru za 133
SVĚT ZLEVA
poslední léta Amerika vydělala miliardy dolarů a získala další prostředek k „léčbě“ svého obchodního deficitu. Na druhé straně evropské firmy dosáhly jen v roce 2004 v USA zisků 65,7 miliardy USD a investoři z EU vlastnili americké vládní dluhopisy na sumu 84,4 miliardy USD. Důležitým krokem v ekonomicko-finančních vztazích USA a EU je vytvoření společné transatlantické burzy v Bruselu v červnu 2006, jejímž většinovým vlastníkem je americký kapitál. Jisté napětí přinášejí i obchodní vztahy mezi EU a USA: • Probíhá konkurenční boj mezi americkým Boeingem a unijním Airbusem (jde o zakázku v hodnotě 65 miliard USD na výrobu celosvětového civilního dopravního letounu A-350, která skončila příznivě pro Airbus). Airbus je však nyní ve značných finančních a organizačních potížích a kromě jiného hrozí i masovým propouštěním pracujících v rámci tzv. extenzivního restrukturalizačního plánu Project Power 8. Komisař pro dopravu v EU Jacques Barrot (viz jeho vystoupení v parlamentním Výboru pro průmysl, výzkum energetiku – ITRE, 26. 3. 2007) v této souvislosti mj. tvrdil, že Airbus dosud dostatečně nesledoval hledisko nutné integrace Evropské unie, ale spíš národní a firemní (korporativní) zájmy. • V květnu 2003 EU rozhodla o vývoji svého satelitního navigačního systému Galileo v hodnotě 3,4 miliardy eur, který má prý doplňovat současný americký GPS-1 a být technicky dokonalejší než plánovaný nový americký systém GPS-2, o němž se tvrdí, že bude schopen zaznamenávat objekty s přesností méně než 10 m v prostoru od Antarktidy po severní pól. Vzhledem k tomu, že systém GPS-1 má již několik let přednostně vojenské využití, Evropská unie se chce orientovat na svou vlastní technologii, především pro civilní využití. 134
TROJÚHELNÍK USA – NATO – EU
Bývalý francouzský prezident Jacques Chirac v souvislosti s plány Galilea prohlašoval při několika příležitostech, že bez tohoto programu by „se EU stala americkým vazalem“. Systém zahrnuje třicet satelitů, které mají být umístěny na oběžné dráze do roku 2012 a využívány v mnoha oblastech včetně dopravy. Podle zástupců Dozorčího orgánu pro program Galileo a příslušné řídící instituce ENISA (vystoupili ve výboru ITRE 27. 3. 2007) program má sloužit letecké dopravě již v roce 2009 a plně funkční by měl být v roce 2013. Podle názoru komisaře pro dopravu Jacquese Barrota (vystoupení v ITRE 26. 3. 2007 a 19. 9. 2007) se Galileo má stát symbolem nezávislosti a soběstačnosti Evropské unie v této oblasti, i když zatím naráží na velké finanční těžkosti. Pentagon však tvrdí, že Galileo předkládá „vážné výzvy NATO“ a v kruzích evropského velkokapitálu, zejména britského, tento názor nachází odezvu a přiživuje tendence ve prospěch amerického GPS. Do roku 2008 by rovněž Čína měla vyvinout svůj vlastní systém nazvaný Beidou, který pokryje nejen její území, ale též sousední země a později celý svět. Podobně Rusko buduje svůj navigační systém Glonass, jenž má sloužit i pro civilní účely. • Orgány EU schválily dále investici v částce jedné miliardy eur na rozvoj raketového programu Ariane, jenž má zaručit posílení nezávislého přístupu Evropské unie do vesmíru a snížit nákupy příslušné americké techniky. Vedle toho EU uvádí do života další velký projekt zaměřený na rozvoj letecké dopravy, vytvoření jednotného leteckého prostoru v EU a její pravidelnou kontrolu (nese název SESAR). Měl by nahradit dosavadní řízení letecké dopravy, které je dosud hlavně pod pravomocí jednotlivých členských států. Komisař J. Barrot také řekl, že uskutečnění tohoto projektu by mohlo přinést ekonomice 135
SVĚT ZLEVA
Evropské unie kolem 50 miliard eur a mnoho nových pracovních míst. Vyžádá si to však zapojení nových technologií (včetně vesmírných), zavedení jednotného komunikačního systému a automatizaci řízení leteckého provozu v EU. Celkové investice do projektu SESAR by se měly pohybovat mezi 900 miliony až 1,2 miliardy eur. Po jeho uskutečnění by se Evropská unie měla v této oblasti dostat na světovou špičku. Projekt souvisí i se zmíněnými snahami Airbusu a také s nedávnou dohodou mezi EU a USA o vytvoření transatlantického prostoru letecké dopravy (tzv. open sky). • Nezřídka vznikají i „transatlantické celní třenice“. Evropská unie je např. proti importu geneticky upravovaných plodin, včetně těch, které vyvážejí USA. Ani v oblasti zbrojní výroby nevládne mezi USA a EU klid a shoda. Gigantické zbrojařské korporace (Lockheed Martin, Boeing nebo Raytheon, pilíře současného amerického vojenskoprůmyslového komplexu) svádějí konkurenční boje o zakázky s evropskými koncerny (např. s BAe Systems ve Velké Británii nebo EADS, kterou tvoří německá DASA, španělská CASA a francouzská Aérospatiale-Matra). V Evropské unii se rozvíjí vojenskoprůmyslový komplex, který si klade za cíl vyrovnat se americkému kapitálovým objemem i technologiemi, tzn. dalšími moderními nástroji zabíjení lidí. (Jinak by nemělo smyslu investovat do něj tak obrovské sumy. Selský rozum zde napovídá totéž co v minulosti: Kde je hodně kanonů, tam je i snaha z nich střílet! Kapitál mohl dosud při nadvýrobě sice sypat obilí nebo rýži do moře, avšak zbraně, které mu zajišťovaly horentní zisky, zatím nikdy do moře neházel!) 136
TROJÚHELNÍK USA – NATO – EU
Návštěva prezidenta G. W. Bushe v sídle Evropské unie a NATO v Bruselu v únoru 2005 (po znovuzvolení prezidentem) tyto tendence ve vzájemných vztazích USA – EU nezměnila. Bush nicméně svými postoji v Bruselu potvrdil, že jeho vláda ve druhém funkčním období si více uvědomuje význam lepších vztahů mezi USA a EU, zejména pro řešení problémů Iráku a Blízkého východu vůbec. Ani při vrcholném jednání USA – EU v červnu 2006 ve Vídni nedošlo k výraznějšímu posunu. Nicméně v otázkách jednací agendy (jako byl Írán a jeho pokračující jaderný program, podpora státním a vládním strukturám v Iráku, katarské kolo rozhovorů o další liberalizaci světového obchodu, politika vůči Bělorusku, Blízkému východu a zvlášť Palestině, vůči Sýrii a jejímu údajnému zasahování do situace v Iráku atd.) přeci jen došlo k jistému sblížení mezi USA a EU. Závěrečné prohlášení obsahuje sice některé formulace o nesouhlasu či výhradách orgánů Evropské unie k americkým metodám ilegálního převážení, držení a násilného výslechu zajatců (zejména v zadržovacím táboře USA v Guantánamu 2), nebo s „dvojí“ vízovou politikou USA vůči členským státům EU. Jde však spíš o optické rozdílnosti, protože z těchto problémů velké jiskření v transatlantických vztazích nejspíš nevznikne. Daleko podstatnější je v prohlášení formulace, že obě strany se zavázaly nadále spolupracovat na posilování svobody, demokracie, lidských práv a občanské společnosti, což je společným jmenovatelem pro zasahování USA i Evropské unie do vnitřních záležitostí jiných zemí (Írán, KLDR, Bělorusko, Sýrie, Srbsko atd.), včetně financování podvratné činnosti organizací, které mají uvnitř připravit půdu ke změnám nepohodlných režimů.
137
SVĚT ZLEVA 1) EU dosud vynaložila hodně prostředků na rekonstrukci iráckých měst a vesnic zničených americkými, britskými a dalšími spojeneckými vojsky. Podle údajů z vystoupení komisařky Benity Ferrerové-Waldnerové 15. října 2005 v Bruselu Evropská komise od konce roku 2003 poskytla Iráku pro tento účel 518 milionů eur. Některé kruhy v EU, včetně Evropského parlamentu, však volají po dalších finančních injekcích do Iráku. Stává se pro ně jakousi samozřejmostí, že EU se má podílet na rekonstrukci toho, co USA a jejich spojenci v NATO vojensky zničili v jiných zemích. Přitom je až do oči bijící, že takovou horlivost neprojevují např. vůči Srbsku, kde agrese NATO v roce 1999 pozabíjela mnoho lidí a zničila stovky důležitých průmyslových objektů země. 2) Tajné letecké převozy zajatců z Afghánistánu a Iráku z USA a jiných zemí do členských států EU a NATO jsou stále ještě neukončenou kapitolou, v níž hrají podivnou úlohu nejen vlády některých zemí, ale podle unijního tisku, zejména bruselského, rovněž zmíněný Javiér Solana a někteří jeho spolupracovníci.
138
15 Role NATO
N
ATO bylo založeno v roce 1949 v podmínkách, kdy v Evropě výrazněji působil vliv SSSR, jenž nejvíce ze všech utrpěl druhou světovou válkou, ale nejvíce se také zasloužil o vítězství nad fašismem a nacismem. Jeho prestiž tak dosáhla nebývalého stupně, což posilovalo i celkové pozice komunistických a dělnických stran v jednotlivých evropských státech. Místo snahy přenést duch antihitlerovské koalice do poválečné spolupráce, začala mocenská centra v západních zemích hlásat strach ze „šíření komunismu“ (tento termín vyprodukovala tehdejší západní ideologicko-propagandistická centra). Britský premiér Winston Churchill ve vystoupení v americkém univerzitním městě Fulton v roce 1946 neobvykle ostře (s ohledem na jeho vztahy s Josifem V. Stalinem na sklonku války) kritizoval politiku SSSR. Od toho okamžiku se začal používat termín „železná opona“, která zůstala nepsaným symbolem rozděleného světa v období vypjaté studené války. Jakkoliv byl vznik NATO z pohledu tehdejších socialistických států politicky i vojensky kontroverzní (jako politicko-vojenské protiopatření byla v roce 1955 založena Varšavská smlouva), byl v souladu s Chartou OSN (Kapitola VIII – Oblastní dohody), v níž stojí, že OSN „… nebrání existenci oblastních dohod nebo orgánů pro řešení takových otázek, které se týkají udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, jež jsou vhodné pro oblastní akci, jestliže takové dohody nebo orgány a jejich činnost lze sloučit s cíli a zásadami OSN“ – viz článek 52, odst. 1 Charty OSN. Touto oblastí, výslovně vymezenou v Severoatlantické 139
SVĚT ZLEVA
smlouvě o založení NATO, byl právě severoatlantický region. Již začátkem 90. let uplynulého století (po rozpuštění Varšavské smlouvy a SSSR) se v jednáních orgánů NATO (počínaje římským summitem v roce 1991) objevily tendence rozšířit geografickou působnost paktu. V souvislosti s agresí NATO proti bývalé Jugoslávii v roce 1999, k níž došlo i přes velké ústupky jugoslávské vlády v čele se Slobodanem Miloševičem v Daytonu1) (navíc po zahájení agrese) byla v témž roce na vrcholné schůzce představitelů členských států NATO ve Washingtonu odsouhlasena doktrína tzv. operací mimo geografický rámec (out of area operations). Doktrína podstatně přesahuje původní geografický rámec Severoatlantické smlouvy (viz její článek 6). Takovou změnu akčního záběru NATO však dosud neratifikoval žádný členský stát paktu, a proto nemá vlastně ani skutečnou právní (de iure) závaznost pro členy Aliance, ale pouze váhu politickou. Formulace, které obsahuje, sice formálně uznávají primární odpovědnost Rady bezpečnosti OSN v mezinárodních vztazích, avšak ne její základní odpovědnost (jedinou, výlučnou) za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, jak ji stanovuje článek 24 Charty OSN. Jde samozřejmě o „kaučukovou“, účelovou formulaci, která má umožnit širší (extenzivní) výklad uplatňování role NATO tak, aby ji bylo možné přizpůsobit rozhodnutím zejména americké vlády, a to i tehdy, když budou mezinárodněprávně v rozporu s poslání OSN. Proto se místo původního pojmu „severoatlantický“ teď používá častěji „transatlantický“. Jde nicméně o ideologický výklad, podobně jako kdysi v dobách římského impéria byl vykládán pojem „středozeměmořský“. Působí též jako sjednocující prvek geopolitiky a základ pro další rozšiřování NATO. Vše, co je za Atlantikem, může pod 140
ROLE NATO
NATO spadat, pokud to vyhovuje potřebám a situaci. Rozhodnutí se v orgánech NATO přijímají sice nadále na základě vzájemných dohod, ale USA (podobně jako SSSR ve Varšavské smlouvě) v něm mají jako nejsilnější členská země nesporné výhody. To umožňuje rychlejší zatahování dalších menších států do záměrů toho silnějšího i tehdy, pokud to není v souladu s národními zájmy toho slabšího. V každé vojenské alianci byl tak nebo onak dosud zakódován konflikt: „Obraz“ nepřítele byl pro ni důvodem k existenci. V případě NATO jde ovšem už o vytváření bezpečných a méně bezpečných zón prakticky v celém světě, zatímco mezinárodní mír a bezpečnost zůstávají nadále teoreticky i prakticky kolektivním a nedělitelným pojmem. Jejich naplnění lze dosáhnout jen ve velkém a jednotném bezpečnostním systému, který ovšem NATO nemůže nahradit. Takový systém vyžaduje především uplatnění principů stejné bezpečnosti pro všechny účastníky, tedy bezpečnost na vyšším politickém stupni, než skýtá jakákoliv vojenská aliance. Strategie a taktika zásahů NATO odsouvá řešení globálních problémů v jejich samé podstatě. Těžiště leží koneckonců ve vojenských prostředcích, čímž se místo příčin problémů odstraňují jejich důsledky. Stěží lze najít správnou odpověď na výzvy doby v organizaci, která je tlačena vojenskoprůmyslovým komplexem do konfliktů zajišťujících odbyt zbraňových systémů, tedy k vyšší míře zisku. Pravda, ani na vrcholných zasedáních NATO nyní vše neprobíhá unisono. Bývalý německý kancléř Gerhard Schroeder v roce 2005 dokonce prohlásil, že NATO „již není to prvořadé místo, kde transatlantičtí partneři diskutovali a koordinovali své strategie“. Vyzval k vytvoření „nových kooperačních struktur“. Transatlantické vztahy chtěl přizpůsobit novým podmínkám a o podobě relace 141
SVĚT ZLEVA
USA – EU – NATO řekl, že „neodpovídá rostoucí důležitosti EU a ani novým podmínkám transatlantické spolupráce“ (viz periodikum European Voice, 24. 2. – 3. 3. 2005). Podobně tehdejší předseda Evropské rady Lucemburčan Jean-Claude Juncker neoplýval protokolární zdvořilostí, když novinářům odpověděl: „Vždy jsem chtěl tvořit dějiny, avšak nemyslím si, že toto (Bushova tehdejší návštěva v Bruselu – pozn. aut.) je ten vhodný moment.“ Předseda poslanecké frakce socialistů v Evropském parlamentu Martin Schulz ve stejnou dobu šel ještě dál: „EU je zónou míru a stability, k níž se chce připojit stále více zemí. Na druhé straně USA ztrácejí své přátele a čelí ještě většímu odporu ve světě. Přichází čas, aby se Evropa uplatnila a hlásila o své místo jako globální hráč, který se stává civilní supervelmocí.“ Lze mít mnoho pochyb o těchto prohlášeních. V Německu je navíc nyní u moci kancléřka z CDU/CSU Angela Merkelová, která se politicky hodně přiblížila oficiální politice Washingtonu. (Německý velvyslanec v USA Wolfgang Ischinger v besedě na televizní stanici CNN 19. 2. 2006 tvrdil, že „USA jsou dnes již politickým a vojenským lídrem světa“ a jde nyní prý o to, aby se staly rovněž „lídrem morálním“.) I přesto tzv. transatlantická solidarita, či vazby mezi EU a USA, nejsou plné harmonie. Lze ovšem předpokládat, že prezident Bush se pokusí ve svém druhém funkčním období (jako mnozí jeho předchůdci) korigovat některé zahraničněpolitické omyly své vlády z předchozích let, aby odešel z Bílého domu s příznivější bilancí. Jeho důraz na bezbřehé šíření demokracie v zájmu „přežití svobody“ v USA, jakož i návazné rozšíření okruhu tzv. rizikových zemí prakticky na celý svět, není však méně nebezpečné než jeho předchozí „osa zla“ (Irák, Írán, KLDR). 142
ROLE NATO
USA nadále potřebují NATO jako vojensko-politický nástroj. Po teroristických útocích 11. září 2001 a poté, co Rada bezpečnosti na žádost USA a Velké Británie přijala k tomu spornou (přinejmenším dvojsmyslnou) rezoluci, následovala invaze obou těchto zemí do Afghánistánu (2001). Při ní byl aktivován článek 5 Severoatlantické smlouvy (právo členů NATO na individuální a kolektivní sebeobranu v rámci paktu). Jde o bezprecedentní a rafinované řešení. Nebylo totiž prokázáno, že Afghánistán ohrožoval či porušil mezinárodní mír, že by se dopustil agrese nebo hrozil použitím síly proti USA či Anglii. A nebyly ani důkazy, že by tato země jako člen OSN měla přímo podíl na teroristických útocích proti USA. Přesto se stala terčem a její lidé oběťmi nasazení vojenské síly ze strany USA a Anglie. Rada bezpečnosti OSN ve zmíněné rezoluci sice obecně potvrdila právo USA na sebeobranu, avšak přímo nezplnomocnila USA a jejich spojence k použití ozbrojené síly proti Afghánistánu. Bushova vláda rezoluci Rady bezpečnosti OSN dodala vlastní účelový výklad, na jehož základě se uskutečnila tato invaze. Kdyby však bylo skutečně došlo k porušení nebo hrozbě porušení mezinárodního míru ze strany Afghánistánu proti některému členskému státu NATO, potom by využití individuálního i kolektivního práva na sebeobranu bylo zcela oprávněné. Po něm by však stejně (podle článku 51 Charty OSN) mělo následovat ze strany Rady bezpečnosti přijetí „kolektivních opatření členských států OSN k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti“. Ani to se však v tomto případě nestalo. Tato rezoluce je nejspíš výsledkem toho, že Rusko, Čína a Francie se nepostavily proti záměrům a postupu USA a Velké Británie pod vlivem pochopitelné reakce americké i světové veřejnosti na teroristický útok proti 143
SVĚT ZLEVA
USA (a zřejmě i z obav, že něco podobného by mohlo v budoucnu postihnout i další stálé členy Rady bezpečnosti). Narušily se tím však principy a procedury činnosti Rady bezpečnosti OSN. Zejména dvojsmyslným textem přijaté rezoluce vznikl onen precedens, který USA a Velká Británie využily i později, když připravovaly a nakonec (tentokrát i proti vůli Ruska, Číny a Francie v Radě bezpečnosti OSN) zaútočily na Irák v březnu 2003. Dosud ovšem trvá i stav aktivace zmíněného článku 5 Severoatlantické smlouvy, jako by šlo už o neustálou hrozbu ze strany jiného státu nebo skupiny států na USA a další členské země NATO. Toto úmyslné a dlouhotrvající provizorium de facto umožňuje USA, Velké Británii a spojencům, aby vedly vojenské operace podle rozhodnutí, která prosadí v rámci NATO. Noví členové Aliance se tak stávají součástí expedičních sborů (v Afghánistánu, Iráku a kdo ví, kde zítra?), čímž zavdávají záminku i k případným odvetným akcím proti vlastnímu území a lidu ze strany těch, které si tím znepřátelili.2) Propaganda NATO často označuje za „pohrobka studené války“ v situaci, kdy Varšavská smlouva (jako jeho protiváha) byla před léty rozpuštěna. Připomeňme nicméně, že žádná dvoustranná a ani vícestranná smlouva či jiné ujednání, které byly přijaty v období existence obou vojenských bloků, neobsahují junktim (právnicky řečeno podmíněnou vazbu), že NATO zanikne společně s Varšavskou smlouvou, po ní, či naopak. Skutečný problém spočívá nyní podle nás ovšem v tom, že NATO z původního vojensko-politického paktu, který byl formálně schválen i OSN, aby jí pomáhal udržovat mír a bezpečnost v severoatlantické zóně, se po zániku Varšavské smlouvy prostě přetransformovalo do samozvané instituce s globálním záběrem. Převzalo nejen různé funkce jiné oblastní instituce – 144
ROLE NATO
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) – a je připraveno účelově nahrazovat i OSN. Tímto přístupem Aliance antagonizuje mezinárodní vztahy a tlačí svět k jednopolaritě, která má stále více záviset na USA a návazně též na roli NATO. Naštěstí ve světě i v Evropské unii stále sílí přesvědčení veřejnosti, že evropská bezpečnost nemůže být podřízena jen tomu, co vláda USA hodlá podnikat v rámci doktríny „preventivních úderů“. Někteří významní západní komentátoři dokonce tvrdí, že dříve nebo později NATO zanikne. Autor knihy Casualties of War (Oběti války) Christopher Layne napsal v britském listu Financial Times (13. 8. 2003), že se tato americká vláda se zapíše do dějin „nikoli osvobozením Bagdádu, ale tím, že zgalvanizovala mezinárodní opozici vůči americké moci. Bushova samochvála o vítězství nad Irákem může podlomit pilíře celého mezinárodního bezpečnostního systému po roce 1945, vyvolat hořký transatlantický rozchod, což dodá rozhodující impulz evropské politické jednotě a vyznačí i začátek konce éry americké globální převahy.“ V evropské levici se často diskutuje otázka, zda posilování samostatnější role EU v mezinárodních vztazích, včetně budování vlastního vojenského potenciálu, je dobré, nebo špatné. Dodáváme za sebe, že pokud by se shodoval zájem USA se zájmem Evropské unie v tak zásadních otázkách, jakými jsou skutečné udržování míru, stejná práva a povinnosti států podle platných mezinárodních standardů, mírový dialog a rovná bezpečnost národů, chápání svobody a demokracie jako základního práva lidu každé země vybírat si své společenské zřízení a volit vlády na základě vlastní svobodně vyjádřené vůle nebo nezasahovat do vnitřních záležitostí států (jestliže svými skutky neohrožují mír a bezpečnost národů či etnik), potom by určitě stálo za to podporovat takový společný postup 145
SVĚT ZLEVA
i těsnější transatlantické vazby. Skutečnost je však jiná. A jiná je i logika působení velkokapitálu v různých částech světa: Jednotně postupuje tam, kde mu to přináší výhody, ale v konkurenčních střetech o větší zisky nezná slitování, o čemž již svědčí mnohé krvavé stopy válek v dějinách s miliony lidských obětí. Praxe minulého „soutěžení“ mezi silnými kapitálovými uskupeními napovídá, že pokud si velkokapitál Evropské unie bude chtít vybojovat lepší místo v konkurenčním zápase a bude přitom stmelovat své třídní řady a případně usilovat o samostatnější roli na „velké šachovnici“ světa, bude docházet k novým sporům i nepředvídatelným konfliktům. V. I. Lenin ve své době mistrně definoval pojem mezimperialistické rozpory. Rovněž načrtl, jak může strana pracujících či podobný subjekt využívat takové rozpory ve svém politickém boji. Není pochyb, že velkokapitál USA a EU v budoucnu rozehraje ještě mnohé partie hry mezi jednotlivými státy v boji o nejvyšší možnou míru zisku a novou akumulaci kapitálu. Posláním evropské levice je systematicky a objektivně odhalovat tyto procesy a navrhovat postupy, jak jim nejlépe čelit. Pokud se NATO zapojí do dalších „preventivních“ úderů USA na jiné země, přinese to jen nové problémy v rámci celé EU, nemluvě o transatlantických vztazích. Militarismus pro nás znamená současně zeštíhlování sociálních programů. Bez větších výdajů se tedy neobejde ani budování samostatnější (autonomnější) vojenské kapacity Evropské unie nad stávající úroveň. Proto je nutno říkat lidem pravdu a vlády neustále tlačit do pozice, aby jasně řekly, čemu dávají dnes i zítra přednost. Občan bude mít tak lepší možnost rozeznat, k čemu vlastně spěje nejen jeho vláda, ale i celá EU. Pokud chce evropská levice prosazovat vícepolární svět, musí se současně zasazovat o to, aby Evropská unie 146
ROLE NATO
nedospěla do stadia, kdy bude moci společně či samostatně vést imperialistické války. Boj za sociální spravedlnost je nyní přímo spojen s bojem proti militarismu a válce, za odzbrojení a mír. Podpora mírového hnutí je dalším trvalým úkolem evropské levice. Nelze zapomínat ani na skutečné poslání OBSE, které je rovněž odvozeno od zmíněné kapitoly VIII (články 5254) Charty OSN. OBSE jako uznaná oblastní organizace má být aktivním činitelem míru a bezpečnosti v Evropě. Do současného podružného postavení se dostala tím, že NATO ji vytlačilo na okraj rozhodovacích procesů. V řídicích strukturách OBSE jsou nicméně představitelé jmenováni do funkcí týmiž vládami, které se podílejí i na rozhodnutích v rámci NATO. Ty tedy musí lidem říci, co dále hodlají dělat s postavením OBSE. Ale o jednom není pochyb: Pokud se OBSE bude zaměřovat jen na monitorování voleb (i to většinou mimo západní státy), na ostrahu hranic, kontrolu dodržování lidských práv (způsobem, který nezřídka nese známky neobjektivnosti či přímo politické tendenčnosti), na výcvik či výchovu různých skupin atd., potom se z tohoto druhořadého postavení nevymaní a sama politicky zkoroduje. Jakkoliv bude probíhat další vývoj transatlantických vztahů, pro levici je schůdná jen taková alternativa, v níž EU uplatní roli mírotvorného aktéra na světové scéně, nikoliv souběžce ve válečných dobrodružstvích. Normy mezinárodního práva slouží všem státům stejně a všechny je musí dodržovat. I díky mezinárodnímu právu došlo k určité změně starého přístupu, v němž rozdílné ideologické póly dělily svět na „my“ a „ti ostatní“ v období studené války. Vláda práva je rozhodující pro udržení mezinárodního pořádku i po změně poměru sil ve světě. Bez něj nelze zajistit bezpečnost států a národů, ani dobrou 147
SVĚT ZLEVA
správu věcí veřejných či ochranu práv jednotlivců, národů či etnik. 1)Javiér
Solana při vystoupení v americké televizní stanici CNN dne 11. 3. 2006 poukazoval na státnické schopnosti a vyslovil lítost nad úmrtím bývalého prezidenta Jugoslávie Slobodana Miloševiče, který před tzv. Trestním tribunálem pro Jugoslávii (ICTY) v Haagu několik let statečně odolával vyšetřování. Pro zasvěcené však zněla Solanova slova neupřímně. Nicméně dost typicky pro muže, který byl generálním tajemníkem NATO v roce 1999, v době kdy Aliance útočila na Jugoslávii… Budiž též připomenuto, že ICTY byl vytvořen z iniciativy USA a na základě účelového rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN právě v souvislosti s touto agresivní válkou (tedy jinými slovy s použitím síly bez mandátu Rady bezpečnosti OSN). Přestože jsou rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN obligatorní (závazná) pro všechny členské státy této organizace, zmíněné rozhodnutí o vytvoření ICTY nese výrazný politický „rukopis“ tehdejšího amerického prezidenta Billa Clintona a jeho ministryně zahraničí (českého původu) Madeleine Allbrightové. ICTY je jakýsi zvláštní nadnárodní soudní orgán, který však není opřen o potřebnou mezinárodní mnohostrannou smlouvu a jako takový byl právem zpochybněn mnoha členskými státy OSN, včetně některých členů Rady bezpečnosti. Tímto rozhodnutím se však Rada bezpečnosti postavila nejen nad Chartu OSN, ale i nad veškeré mezinárodní a vnitrostátní právo. Ponechámeli stranou otázku financování ICTY, a tím i nezávislost či nestranickost soudců v čele s velice aktivní švýcarskou soudkyní Del Ponteovou, zásadním nedostatkem tohoto tribunálu ad hoc je jeho rozpor s jedním z hlavních principů právního státu, a sice nepřípustnosti tzv. zpětného účinku. Zřizovat podobné soudní orgány nepřísluší tedy Radě bezpečnosti OSN, jelikož to spadá plně do pravomoci členských států OSN, které pro takové případy sjednávají mnohostranné mezinárodní smlouvy, jež jsou projednány Valným shromážděním OSN i příslušnými mezinárodními konferencemi. Zcela legálním mezinárodním tribunálem tohoto druhu je např. Mezinárodní trestní tribunál v Haagu, jehož statut vstoupil v platnost v Římě 1. 7. 2002. Ten však USA žel neuznávají z důvodů, které uvádíme na jiném místě. Dále není od věci též poznamenat, že před mezinárodním tribunálem by měli stanout iniciátoři této agrese proti Jugoslávii, agrese
148
ZLEVA proti Iráku (2003) a dalších dosud nepotrestaných agresí a invazí. Tak to koneckonců stanoví platná mezinárodněprávní norma, postavená na závěrech Norimberského tribunálu (1946) po druhé světové válce. Tvůrci tehdejší války byli shledáni jednoznačně vinnými a zahájení války bylo označeno za zločin proti lidskosti. Mezinárodní právo později pro agresi vytvořilo ještě přesnější definici: zločin proti míru a lidskosti. Jestliže mají být mír a bezpečnost národů nadále nedělitelné, nelze ani po zániku bipolárního světa rozlišovat mezi agresemi, jelikož dobré a zlé agrese neexistují; agrese je vždy jen zlá, ať je motivována čímkoliv. Ale rovněž nelze rozlišovat ani mezi státy a vládami, které agrese uskutečňují. 2)Podle amerického a britského tisku z 5. 2. 2007 americký ministr obrany Robert Gates oznámil, že USA hodlají zvýšit počet svých vojáků i v Afghánistánů a naléhají na spojence, aby tak rovněž učinili. Gates přitom kromě jiného řekl: „Úspěch v Afghánistánu patří mezi naše nejvyšší priority.“ K uvedenému datu bylo v Afghánistánu kolem 34 000 vojáků NATO včetně 12 000 amerických a příslušné české jednotky. Odcházející velitel vojsk NATO v této oblasti generál David Richards z Velké Británie v této souvislosti prohlásil, že NATO tam potřebuje nejméně o 4 000–5 000 vojáků více. Generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer (soudě podle jeho prohlášení pro média) však neoplýval velkým optimismem, pokud jde o ochotu dalších členských států NATO vyslat nové posily na toto bojiště. Avšak ani on neopomněl zdůraznit jeho význam pro strategické záměry Aliance. Důvodů zmíněných kalkulací je jistě více. Určitě mezi ně patří i to, že akce na straně sil odporu vzrostly ve srovnání s rokem 2005 nejméně pětkrát. A co se změnilo od začátku invaze pod názvem „trvalá svoboda“ v podmínkách života prostého Afghánce? Jaký užitek má právě on z toho, že v jeho zemi nadále vzkvétá výroba a obchod s drogami? V roce 2006 se zde sklidilo rekordní množství 60 % opia, což je 92 % jeho celosvětových dodávek. Jedna třetina až polovina afghánského hospodářství závisí na nelegálním obchodu s drogami. To je ta pravá „bonanza“ pro šéfy místního narkobyznysu, jimž tečou do kapes další obrovské peníze, dokonce za přítomnosti cizích vojsk. Srdce a mysl afghánského lidu tím však stěží získají. O to méně, že loni zde bylo zabito, zejména při vzdušných útocích sil NATO, nejméně 100 nevinných civilních obyvatel včetně dětí a žen. A kdo dnes přesně spočítá, kolik nevinných Afghánců již zahynulo v zájmu takové „trvalé svobody“?
149
SVĚT ZLEVA
16 Změny v přístupech států ke konfliktům
V
álka i ve 21. století zůstává pokračováním politiky jinými (násilnými) prostředky, jak ji definoval von Clausewitz ve své knize O válce. Nicméně od 19. století došlo k mnoha změnám v politice velmocí i v nasazování silových prostředků pro dosahovaní jejich cílů. Nyní např. vojenské zásahy USA a jejich ochotných spojenců mají stále více charakter přepadových vojensko-policejných a kárných akcií. Formování nového „práva“ v rámci novodobého „Impéria“ spočívá v prosazování represe doprovázené zástupnou rétorikou o humanitárních potřebách a cílech. V ní je represe vydávána za prevenci. Tyto kárné aktivity (jak svědčí i závěry zasedání orgánů NATO v posledních letech) se budou stále více přesouvat na profesionálně vycvičené a moderně vyzbrojené mobilní jednotky, které mají „zajišťovat pořádek“ a zároveň demonstrovat sílu nástrojů vynucování. Takové „právo“ se bude podepírat o zdůvodňování humánními potřebami a „hodnotami“. Zároveň s tím bude vyvíjen další tlak na OSN, aby dodávala tomuto vynucování legitimitu „ve jménu výjimečnosti situace“ nebo v zájmu „vyšších etických či morálních“ principů. Imperiální moc bude uplatňovat své globální represivní funkce a normy stávajícího mezinárodního práva jí budou sloužit jen procedura. To ovšem ještě více vyhrotí mezinárodní vztahy, protože spravedlnost a mír, zakotvený v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv a jiných univerzálně platných dokumentech, nebudou nacházet své 150
ZMĚNY V PŘÍSTUPECH STÁTŮ KE KONFLIKTŮM
pravé naplnění. „Legitimnost“ nového světového řádu nebude ve skutečnosti vycházet z Charty OSN, mezinárodních konvencí, mnohostranných smluv a dohod, které sumárně tvoří rozsah mezinárodního práva, ale z mocenských představ zahalovaných do těchto humánních hesel či převáděných do morální polohy, v níž se ovšem stírá i politická podstata objektivně existujících společenských protikladů. Nicméně ani obrovská vojenská převaha jediné supervelmoci nebude schopna zaručit úspěch velkých vojenských operací bez pochopení jak americké, tak široké světové veřejnosti, sociálně znevýhodňované lidové masy vůbec nevyjímaje. Pro imperiální výboje byli dosud pod různými hesly verbováni za vojáky občané, kteří ve skutečnosti za „žold“ umírali na bojištích za zájmy velkokapitálu obalené do quasi vlasteneckých či přímo šovinistických nebo nacionalistických hesel. Demografický vývoj (méně početné rodiny na Západě), změny chápání některých hodnot života, jakož i mediálně viditelnější politické a kořistnické důvody, které stojí za válkami, dále masová protiválečná hnutí a vůbec sílící faktor tlaku veřejného mínění na politiku – to vše bude více než dosud nacházet výraz v nevoli lidí, kteří mají jít do války za cizí zájmy či ve jménu mocenské „elity“. Těžké ztráty mezi obyvatelstvem jsou ve vypjatých situacích přijímány s pochopením tehdy, když je nutno přinést oběť skutečně v celonárodním zájmu, když jde o osvobození se z cizího útlaku, o obranu základních životních potřeb. Nikoliv však v konfliktech z vůle či z volby jiných (tzv. conflicts of choice). Verbování do takových akcí bude sice nadále založeno na finančních a materiálních stimulech zejména pro ty, kteří jinak nemohou nebo nechtějí hledat obživu či společenské uplatnění. Nejen USA, ale i další mocnosti vyvíjejí a budou vyvíjet nové zbraňové systémy, technologie a postupy, které 151
SVĚT ZLEVA
jim mají zajistit co nejmenší ztráty na vlastní straně (letecká a kosmická technika, elektronické systémy, jimiž jsou vyzbrojeny zvláštní mobilní jednotky rychlého nasazení apod.). Nemalou roli budou přitom hrát i tyto úvahy: • Některé země si zejména po útocích na Irák a okupaci země vytvořily závěr, že slabost režimu Saddáma Husajna nespočívala v tom, že mohl mít jaderné zbraně, ale v tom, že je ve skutečnosti neměl. Agrese a vtažení USA do problémů Iráku dodaly další záminku a stimul i sousednímu Íránu urychlit svůj jaderný program. Někteří v této souvislosti ne bez jisté logiky tvrdí, že vítězem americko-irácké války se vlastně stal Írán, který obratně využil nadměrnou americkou vojenskou angažovanost na území svého bývalého rivala, a výrazně tím posílil své postavení důležité regionální mocnosti. Podobně i argumenty, jimiž vláda KLDR zdůvodnila zkoušku své jaderné zbraně (jako případnou obranu proti možnému napadení ze strany USA) byly i přes počáteční ostré protesty vlád i veřejnosti přijaty vcelku s větší toleranci po agresi USA proti Iráku, než by tomu bylo za jiných okolností. • Odpor obránců bude v budoucnu ještě více počítat s dopadem na veřejné mínění vůbec. Bude více kalkulovat s vysokým propagandistickým koeficientem usměrňovaného nasazení médií, jakož i s tím, že mocnosti pod vlivem veřejného mínění nebudou ochotny jít na větší oběti ve válce, která je jejich obyvatelstvem považována spíš za válku účelovou či omezenou, zatímco ze strany obránců to může být válka totální, či „svatá“ obrana. • Vlády západních států jsou vzhledem ke svému volebnímu systému nuceny stále brát zřetel na načasování mínění občanů-voličů, kteří výsledky ve volebních urnách mění nejen složení vlád, ale i jejich politiku. V budoucnu bude těžší psychologicky připravit vlastní veřejnost na zdlouhavé 152
ZMĚNY V PŘÍSTUPECH STÁTŮ KE KONFLIKTŮM
války vůbec. V americkém případě bude ještě určitou dobu sice působit argument, že potřeba posílit bezpečnost Američanů je důvodem k nasazení síly. Nicméně mezi lépe informovanou a objektivně uvažující americkou veřejností mají v budoucnu naději na pochopení a podporu jen takové silové akce, které budou podloženy kolektivní legitimitou (zejména mandátem Rady bezpečnosti OSN), od čehož rovněž závisí uvažování prostých lidí, zda jde o oprávněné, spravedlivé užití síly, či nikoliv. • Válčící strany se pro přesnost zásahů ze vzduchu a též pro účinnější démonizování protivníka neobejdou bez přesných zpravodajských informací. Ale ani bez pečlivě připravené diplomatické kampaně, aby přesvědčily co největší okruh jiných zemí o své „pravdě“ a vyhnuly se možné mezinárodní nepřízni či izolaci. Jak svědčí i reakce na výmysly o „důvodech“ války s Irákem, veřejnost bude více požadovat pravdu a důkazy o oprávněnosti válečných důvodů. Napadená strana se bude všemožně snažit rozdělit mocnosti a jiné státy, aby bránila nebo ztěžovala vytváření ad hoc spojenectví a budování nových vojenských základen. • Díky letecké převaze útočících vojsk vedených USA v první válce v Zálivu (1991), v agresi proti bývalé Jugoslávii (boj o Kosovo v roce 1999, kde jsou veliké zdroje přírodního bohatství a výhodná strategická pozice), při invazi do Afghánistánu (2001) a ve válce proti Iráku (2003) budou politici i vojáci nadále dávat přednost „efektivnějšímu“ způsobu boje ze vzduchu. Technologicky vyspělé útočící země se tím však budou ještě více vystavovat „asymetrické“ odvetě. „Asymetrické“ reakce budou nabývat na nových formách i objemu. • „Asymetričtí“ obránci budou vycházet z toho, že není nutné, aby proti útočící zemi dosáhli úplného vítězství ve 153
SVĚT ZLEVA
smyslu vojenské porážky protivníka. Soustředí se na další propracování metod, jak vázat a vyčerpávat ozbrojené akce, které zejména v případě velmocí v mnohém závisejí na nasazení zbraní s velkou palebnou silou, určenou zejména k extenzivním bojovým operacím. Slabší protivník využije svých možnosti, aby převrátil tuto sílu v protivníkovu slabinu. Může toho dosáhnout jen tehdy, pokud se mu podaří udržet boje pod prahem použití vyspělých zbraňových technologií, tedy na úrovni, kde je schopnost technologicky vyspělého útočníka k masivní palbě omezena, ale kde jej vlastní oběti nutí změnit taktiku (např. vlivem medializace scén při odesílání rakví s padlými domů atd.). • Napadená strana při takových asymetrických formách boje bude používat rozpracovanou taktiku rozptýlení vlastních sil měněním míst důležitých úkrytů, úskoky a taktickými léčkami, aby obstála v terénu, který ztíží útočníkovi prostor pro rozvinutí své technologické převahy. Poslouží k tomu nejen lesy a hornatý terén, ale i obývané části země, kde média lehce zachytí a předají do světa strádání civilního obyvatelstva. (Nejde přitom jen o zkušenosti USA, zejména v Iráku od března 2003. Rovněž konflikty v Bejrútu v roce 1982 a v létě 2006, vyvolané napadením izraelských jednotek na území Libanonu, jsou příkladem tohoto druhu války. Vojenské operace v takovém prostředí se budou omezovat na sledování situace od domu k domu, na nástrahy a pasti, pumové atentáty, automobilové exploze, místní přestřelky, jednotlivé raketové útoky a jiné možnosti znepokojování protivníka, při nichž se mocnosti často projevují jako „slon v porcelánu“. Odhalují tak svou zranitelnost a vyvolávají negativní reakce vlastní i světové veřejnosti.
154
17 Odhad postupu islámských teroristů
T
eroristé jsou nyní roztroušeni, mění místa pobytu a výchozí pozice. Není komu zasadit soustředěný úder masivní vojenskou sílou. Terorista je z fanatických důvodů připraven i zahynout, aby způsobil co největší škodu druhé straně. Jeho zbraněmi jsou přitom často dostupné prostředky, využívané běžně v infrastruktuře. Terorismus ve svých kalkulacích rovněž poměřuje dolar s dolarem. Duchovní vůdce al-Káidy Bin Ládin je jedním z nejbohatších mužů světa a nepochybně si při plánování zkázonosných akcí připravuje i přesné ekonomické propočty. Teroristé, kteří zaútočili 11. 9. 2001 na USA, vycvičili podle odhadů odborníků za zhruba jeden milion USD skupinu sebevrahů, která s použitím civilních prostředků zasadila supervelmoci úder, jehož psychologické i praktické důsledky způsobily v průběhu několika dnů a týdnů ekonomické škody za stovky miliard USD. Paradoxní je, že zatímco ekonomické cíle a finanční zisk nejsou prvořadými faktory terorismu, právě kapitálová míra zisku, jež svou bezohledností vytváří podhoubí i pro terorismus, je příčinou jeho zlých skutků, zdrojem jeho fanatické inspirace. Novodobý terorismus vzešel z lůna kapitalismu a stal se jeho průvodním znakem. Al-Káidu a Bin Ládina aktivizovaly USA (s vydatnou podporou CIA), Pákistán a Saúdská Arábie jako nástroj boje proti historicky chybnému vyslání sovětských jednotek do Afghánistánu. Probudily však tím i onoho zlého „džina“, jemuž se nijak nechce zpět do „lahve“ a útočí nyní právě na ty, kteří mu pomohli z ní ven. 155
SVĚT ZLEVA
Zvláštní kapitolou je přitom islámský terorismus, jenž: • využívá pocitu beznaděje a zoufalství chudých lidí v islámských zemích, prohlubuje v nich vědomí, že budou stále více ztrácet kontrolu nad svými životními podmínkami; • upozorňuje celý svět na problémy a nespravedlnost v zaostalých částech planety a snaží se získávat stoupence na všech kontinentech; • šíří strach prostřednictvím svých skutků a návazných prohlášení, jimiž chce negativně ovlivnit situaci v USA a ve spojeneckých zemích, působit problémy kapitalistické ekonomice a mezinárodním trhu; • poukazuje na neschopnost zaprodanost příslušných vlád chránit své občany a jejich skutečné zájmy; • vzbuzuje ve vládnoucích kruzích obavy z možného rozkolu společnosti a chce je vyprovokovat k přehnané reakci; • nutí vlády, zejména příslušných islámských zemí, k situaci, v níž nazrávají podmínky pro vnitřní změnu, avšak cestou tradičních fundamentalistických koncepcí; • získává podporu stejně či podobně nábožensky smýšlejících lidí v jiných částech světa, „nahlodává“ základy multikulturních komunit v různých zemích světa atd. Za současných okolností budou teroristé usilovat o to, aby útoky na civilní a hospodářské hodnoty narušovaly též vůli lidí k rozhodné obraně a vyvolávaly rozkol mezi občany a jejich vládami. Počítají s tím, že občanská společnost bude stále závislejší na vyspělých technologiích a rozvinuté infrastruktuře přístupné všem, tedy i teroristům. Chybějící geografické těžiště konspirativně působícího terorismu však neumožňuje novým technologiím soustředit se na jeho zničení a nelze přesněji určit či odlišit ani jeho řídící struktury. Podobně jako velkokapitál 156
ODHAD POSTUPU ISLÁMSKÝCH TERORISTŮ
v podmínkách globalizace a novodobého „Impéria“, i mezinárodní terorismus působí v sítích bez jediného centra. Jeho buňky jsou rozmístěny v různých zemích od Ameriky přes Evropu až po Asii, vyvíjejí nezávislou iniciativu podle specifických podmínek. V éře moderních komunikačních a informačních prostředků (s vyspělou možností kódování zpráv a pokynů) představují tyto aktivity do značné míry virtuální hnutí. Proto, jak tvrdí i samotní odborníci americké CIA, ani likvidace al-Káidy ještě nemusí znamenat konec teroristického nebezpečí. Dosavadní způsob války s terorismem ovšem připomíná spíš boj proti infekčním nemocím, v němž sice lze dosáhnout dílčích úspěchů, avšak totální vítězství bez přesné diagnózy a účinného léčení příčin nemoci je pouhou chimérou. Jen odstraňováním společensko-sociálního podhoubí lze dosáhnout toho, že výzvy teroristů se omezí na skupiny fanatiků, jejichž násilné skutky bude drtivá většina obyvatel považovat za mezinárodní kriminální akty. Rovněž je nutno urychlit vypracování mezinárodně závazné definice terorismu, zaručit využití legálních metod boje proti němu. Nasazování regulérních armád proti terorismu z něho činí de facto bojující stranu, na niž se chtě nechtě vztahují mezinárodní konvence včetně ženevských pravidel pro zmocnění se zajatců nebo zacházení s nimi v novodobých internačních táborech atd. Protiteroristický boj by se měl stát hlavně záležitostí zpravodajských složek, policie a orgánů činných v trestním řízení a jen v nezbytných případech by měli být zapojováni vojáci v podpůrné roli, avšak na základě mandátu OSN. Bezpečnostní síly nemohou přitom překračovat meze zákona opírajícího se o mezinárodní i vnitrostátní právo. Překročení hranice mezi obranou občanské spo157
SVĚT ZLEVA
lečnosti a represí přináší ztráty i v boji o myšlení lidí, odcizuje některé skupiny obyvatel od vládní moci, rozšiřuje prostor, v němž teroristé umějí zdárně „lovit“. Nelze zapomínat na to, že čím více se svět stává transparentnějším, tím větší roli budou v něm hrát sociální rozdíly. Ani uzavřená „ghetta“ boháčů se soukromými policejními či jinými sbory tomu nezabrání. Dlouholetý závazek vyspělých států poskytovat ročně 0,7 % svého HDP na pomoc zaostalejším rozvojovým zemím se ještě zdaleka neplní. Například Velká Británie dosud pro tento účel odvádí jen 0,3 % a USA ještě méně, asi 0,1 % svého HDP; přitom většina poskytovaných prostředků je vázána různými podmínkami nebo špatně využívána vládami přijímajících zemí. V roce 2005 se členské státy EU zavázaly, že na pomoc nejchudším státům světa budou poskytovat 0,7 % HDP k roku 2015. Již nyní je oficiální pomoc Evropské unie rozvojovým zemím v rámci EU podstatně vyšší než americká. V roce 2004 členské státy EU vynaložily na tyto účely (podle údajů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj – OECD) 38,2 miliardy USD, zatímco USA 18,6 miliardy (viz Challiot Paper, Number 82, September 2005). Prioritou americké ekonomické pomoci jsou strategická hlediska, proto z USA proudily větší sumy na Blízký východ do oblastí hlavních ropných zdrojů a do Pákistánu. Naproti tomu Evropská unie klade větší důraz na odstraňování bídy, zmírňování ohnisek krizí a větší regionální stabilitu. Pro boj s nemocemi (AIDS, tuberkulóza, malárie aj.) EU vynaložila v roce 2004 celkem 724 milionů USD, zatímco USA 459 milionů. V roce 2006 činil příspěvek Evropské unie pro tento účel podle předběžných odhadů (oficiální statistika za minulý rok ještě nebyla zveřejněna) kolem 800 milionů USD. 158
ODHAD POSTUPU ISLÁMSKÝCH TERORISTŮ
Odstraňování podmínek, které podněcují nespokojenost stamilionů lidí se neobejde bez zavedení nového mezinárodního ekonomického řádu a bez reformy světového obchodu. K tomu rovněž patří zužování prostoru pro obchodní spekulace (gigantického balíku spekulativních peněz, které v rámci tzv. globálního kasina denně protékají finančními trhy v bilionech dolarů a přinášejí pohádkové, většinou nezdaněné zisky), principiální přehodnocení zadluženosti rozvojových zemí, jakož i prosazení programů udržitelného hospodářského růstu se šetrným přístupem k životnímu prostředí. Jen sdílený a koordinovaný postup, včetně mezinárodního boje proti drogám, praní špinavých peněz, řešení problémů masového vystěhovalectví a migrace, ekologických problémů, odstraňování nemocí atd., může úspěšně čelit hrozbám tohoto světa.
159
SVĚT ZLEVA
18 Národněosvobozenecký boj je stále legitimní
N
utno nadále přesně rozlišovat mezi terorismem a akcemi spojenými s národněosvobozeneckým hnutím. Legitimnost boje za uplatnění práva národů na sebeurčení a nezávislost potvrzují principy OSN mnoha mezinárodněprávními normami. Přelomovou byla v tomto smyslu též Deklarace o poskytnutí nezávislosti koloniálním územím a národům, kterou přijalo v roce 1960 Valné shromáždění OSN z iniciativy socialistických zemí. Smysl těchto ustanovení se postupně a konkrétně promítl do širokého rámce mezinárodního práva. V roce 1977 byl např. přijat První protokol k Ženevské konvenci (z roku 1949), podle něhož jsou ozbrojené konflikty, v nichž lidé bojují proti koloniální nadvládě, cizí okupaci a rasovému útlaku, zákonným využitím práva na sebeurčení. Na účastníky národněosvobozeneckého hnutí se vztahují příslušná ustanovení mezinárodních konvencí včetně těch, která platí při válečných situacích. Jde však o principiálně naprosto odlišné politické cíle, které v případě národněosvobozeneckých hnutí či organizací nelze přirovnávat k těm, o něž usilují teroristické buňky. Terorismus má sice určitý uzavřený okruh nábožensky krajně zaměřených stoupenců či dokonce tichou podporu více lidí, avšak není schopen zapojit do svých akcí široké, politicky uvědomělé lidové masy. Terorismus není nositelem přijatelného řešení pro miliony chudých lidí světa. Spoléhat na destruktivní činy různě motivovaných skupin či jednotlivců není v moderním věku 160
NÁRODNĚOSVOBOZENECKÝ BOJ JE STÁLE LEGITIMNÍ
schůdnou alternativou. Pro pochopení a masovou podporu obyvatelstva je nutná jiná, velká a šlechetná myšlenka osvobození člověka, která jako materiální síla dokáže zapálit lidi k velkým a převratným společenským aktivitám. Mezi ně patřila např. i partyzánská a jiná osvobozenecká hnutí za druhé světové války nebo později rozvinutý boj proti kolonialismu. Hranice mezi osvobozeneckým hnutím a terorismem se nyní hodně posunuje, jako reostat, který drží v rukou ti, kdo této hranici dávají svůj vlastní účelový výklad bez ohledu na normy mezinárodního práva. Pro lepší pochopení zmíněného rozdílu může posloužit jako příklad i postup vlády Francie, jež se snažila dlouze a neprávem vydávat alžírskou národně-osvobozeneckou frontu za teroristickou organizaci. Francouzská armáda sice dosahovala zpočátku v 50. letech vojenských vítězství, ale Alžírsko nakonec získalo nezávislost díky široké lidové podpoře a nakonec i díky obratu v postojích francouzských voličů, kteří donutili vládu k zásadní změně stanoviska. Čerstvějším příkladem je změna postupu britské a španělské vlády, které si začaly uvědomovat hranice využití vojenských prostředků při vykořeňování extremismu a terorismu ve vlastních zemích. Pružně využily faktor veřejného mínění (odsuzujícího násilí na nevinných lidech) a kombinací rozvážnosti a politického řešení podstatně zúžily prostor extremistickým aktivitám. Irská republikánská armáda (IRA) dohodou z 10. 4. 1989 (dohoda prošla referendem v Severním Irsku jako součásti jednotného státu Velké Británie a Severního Irska i v sousední Irské republice) ukončila ozbrojenou činnost. Dne 22. března 2006 i baskická organizace ETA ve Španělsku prohlásila, že zastavuje násilí a hodlá své požadavky prosazovat politickými prostředky, což však později vážně porušila. Nicméně po mnoha 161
SVĚT ZLEVA
letech krveprolití jsou tato stanoviska, zejména trvající závazek IRA, výrazným kladem v nalézání racionálního řešení. Na rozdíl od nich nejen USA v Iráku či Afghánistánu, ale i Izrael (zejména vůči Palestině a Libanonu) většinou sázejí na sílu, represi a státní teror v jakémsi starozákonním pojetí své politiky. Nové útoky Izraele na Libanon v létě 2006 (s podporou USA), nemilosrdné ničení a zabíjení, sotva přimějí síly odporu a národního osvobození dobrovolně složit zbraně a zvolit mírové řešení. Rovněž někteří zasvěcení izraelští pozorovatelé v této souvislosti zdůraznili, že požadavek Izraele na osvobození jeho dvou vojáků, které zajalo hnutí Hizballáh, byl jen záminkou k další regionální agresi. Jiní nevyloučili, že šlo vlastně již i o testování variant možného použití síly proti Íránu nebo Sýrii.1)
1)Pokud jde o Irák, nelze brát vážně ani silácká a propagandistic-
ky zaměřená prohlášení amerických a jiných oficiálních činitelů, že s „teroristy se nevyjednává, nesmlouvá“ apod. Složitost situace a hledání východisek z ní jsou vždy silnější faktory než jakékoliv slovní deklarace. Připomeňme v této souvislosti, že americký tisk (zejména noviny International Herald Tribune) uveřejnily 25. 3. 2007 interview s odcházejícím americkým velvyslancem v Iráku Zalmayem Khalilzadem. Ten potvrdil, že se v roce 2006 sešel v Jordánsku se zástupci skupin iráckého odporu, které americká média označují za teroristické (šlo o představitele vedoucích organizací odboje Islamic Army of Iraq a The 1920 Revolution Brigades), aby si s nimi vyměnil názory na situaci v zemi včetně možnosti amnestie pro jejich uvězněné přívržence.
162
19 Příští vícepolární svět
S
vět není vlastně zcela jednopolární ani dnes. Dokud existuje Čína jako socialistická velmoc, vedle ní další socialistické státy, nelze hovořit o jednopolaritě. Nic na tom nemění skutečnost, že Čína zatím nemůže sama vázat americkou sílu, jak to dělal SSSR v období tehdejšího bipolárního světa. Nicméně ve strategické oblasti je raketovo-jaderná výzbroj Číny již fatálním potenciálem, který USA nemohou nijak přehlížet. Prudký rozmach vědecko-technické revoluce a vývoj ekonomické základny Číny a dalších států bude postupně měnit současný poměr sil ve světě. Dříve nebo později otevře cestu k vícepolární struktuře mezinárodních vztahů. Rozvoj výrobních sil, založený na vědeckých objevech před 300 lety, přivedl k průmyslové revoluci a bezprecedentnímu ekonomickému vývoji, který způsobil obrovské změny ve všech oblastech života lidské společnosti. Ještě vyšší kvalitu přinesou další objevy vědy a techniky spojené s hospodářským rozvojem. Ze současných 192 členských zemí OSN je 119 bývalých koloniálních či závislých území. Nacházejí se sice na různých stupních vývoje, mají i různou úroveň materiálního a duchovního života, avšak tento stav nelze „zmrazit“ na delší dobu. Vyspělé kapitalistické státy, sdružené ve vojenských a ekonomických integracích, jsou nyní silné. Ne však natolik, aby si mohly dovolit potlačit existující socialistické země vojenskými prostředky. Ani jediná supervelmoc nemá dnes takovou vojenskou, a ještě méně politickou i morální sílu, aby mohla reálně ovládnout drtivou většinu světa. Naopak, stále více mocností bude mít schopnost i možnost vyvažovat zájmy nejsilnějšího aktéra světové scény. 163
SVĚT ZLEVA
Tendence k multipolaritě znamená však nejen vyloučení hegemonismu, ale také to, že v současném rozděleném světě s různými politickými, ideologickými a jinými přístupy, budou nadále existovat i různé rozpory. Ani v příštích mezinárodních vztazích nezavládne ideální stav, bezproblémová součinnost, skutečná rovnost a spravedlnost. Na politické vůli státníků a mnoha dalších politiků záleží, zda se tyto rozdíly budou zvětšovat nebo zmenšovat. Víme, že zahraniční politika jako odraz politiky vnitřní, bude založena na zájmech dotud, pokud budou existovat státy. Společné zájmy však státy sbližují, rozdílné je ještě více rozdělují. Rozhodující proto bude, aby se mezinárodní společenství sjednocovalo na tom, co je hlavní pro přežití lidstva, aby respektovalo pravidla mezinárodního soužití a civilizovaného chování, která jsou vtělena do norem mezinárodního práva, za něž národy zaplatily tak vysokou historickou cenu. Čínská strana v této souvislosti oprávněně předkládá tezi, že koncepci společného zájmu v mezinárodních vztazích musí tvořit sdílená důvěra, vzájemný prospěch, rovnost šancí a poznaná potřeba koordinace. Tyto zásady vycházejí z Charty OSN, jakož i z politicko-morálních principů Deklarace tisíciletí a jsou základem mírového soužití států a národů. Jejich uvědomělá a aktivní koordinace je metodou přístupu k bezpečnosti v podmínkách globálních hrozeb. Mezinárodní vztahy mohou působit jako komplexní systém jen tehdy, pokud jejich společnou základnou bude mezinárodní právo. Světový řád, který by byl přijatelný pro všechny národy, nemůže fungovat bez vlády zákona. Ani po změně světového poměru sil nemohou USA oddělit problémy světa od svých a sebe od problémů světa. Pokud nebudou mít všechny státy a národy právo na stejnou bezpečnost, nemohou být ve skutečnosti bezpečné ani 164
PŘÍŠTÍ VÍCEPOLÁRNÍ SVĚT
ty největší či vojensky nejsilnější z nich. Bezpečnost výlučná či výsadní, jež by sloužila několika státům, zatímco drtivá většina dalších by zůstala na nižším stupni bezpečnosti, je v éře termonukleárních zbraní nemyslitelná a neproveditelná. Taková konstrukce by se dříve nebo později rozsypala jako domek z karet. Jen mír a důstojný život pro všechny národy dávají šanci na uplatnění lidských i etnických práv kdekoliv na světě. Nicméně ani koncept stejné bezpečnosti ve vícepolárním světě se neobejde bez definování a citlivého vyvažování oprávněných zájmů států na základě hospodářských, sociálních, technologických, vojenských, politických, kulturních a jiných faktorů a potřeb, při nichž musí být prvořadý společný zájem o stejnou bezpečnost, rovnou spolupráci, všestranný hospodářský a sociální rozvoj či prosperitu. Stejná bezpečnost je rozhodující, protože vychází z principu rovnosti států jako hlavních subjektů mezinárodního života. Kooperativní bezpečnost by mohla být jednou z forem budování takové bezpečnosti. Jejím hlavním směrem by byla institucionalizovaná forma spolupráce v regionech světa, kde se příslušné státy nacházejí (v souladu s Kapitolou VIII Charty OSN – Oblastní dohody). Tyto země by přijaly smluvní závazky pro kvalitativní posilování bezpečnosti kvantitativním snižováním úrovně zbrojení (tedy rovněž počtu zbraní a další výzbroje), jakož i omezováním veškerých vojenských aktivit v příslušných regionech. Kooperativní bezpečnost by měla v jednotlivých oblastech světa přispívat k postupnému a udržitelnému procesu odzbrojování, v němž musí hrát nadále klíčovou a koordinační roli OSN. Tyto aktivity by se zaměřovaly zejména na: • vytváření standardů, zpřesňování norem a formulování mezinárodních závazků; 165
SVĚT ZLEVA
• posilování a rozšiřování celosvětového režimu nešíření jaderných zbraní (v souladu se smlouvou o nešíření jaderných zbraní – NPT); • koordinaci při odstraňování biologických, chemických a jaderných zbraní, jakož i snižování výroby, obchodu a používání lehkých zbraní; • zlepšování celosvětového klimatu pro globální a regionální bezpečnost; • usměrňování převodu zdrojů ze zbrojní výroby na projekty udržitelného hospodářského, sociálního a ekologického rozvoje. Nyní se v jaderných arzenálech států nachází kolem 30 000 jaderných zbraní, což je přibližně stejně, jako v roce 1968, když byla přijata smlouva NPT. V rámci Evropské unie jen Francie a Velká Británie mají více než 530 jaderných zbraní a podle dokumentů Evropského parlamentu si USA uchovávají na svých základnách na území evropských spojeneckých států (v rámci NATO) kolem 480 jaderných zbraní, což již několik let vyvolává oprávněné protesty evropské veřejnosti, vlád a parlamentů. Právě instituce Evropské unie by měly iniciovat jednání o podstatném snížení zbrojení v této oblasti světa, o ukončení dalšího rozšiřování jaderných arzenálů, o osvobození Evropy od těchto, jakož i dalších druhů zbraní hromadného ničení. Také tím se EU může stát novým perspektivním regionálním systémem mezinárodních vztahů. Pro mír a bezpečnostní stabilitu světa bude vůbec rozhodující, zda EU bude nositelem mírových myšlenek, nebo bude přiživovat další nenávist svou účastí na výbojných taženích proti jiným národům. Skutečná bezpečnost je tedy bezpečnost sdílená a taková, jež je pevnou součástí společné globální bezpečnosti, využívajíc přitom existující i nové oblastní mechanismy jako vzájemně se podporující, nikoliv soupeřící. Musí se 166
PŘÍŠTÍ VÍCEPOLÁRNÍ SVĚT
vyznačovat vysokým stupněm důvěry, vzájemné výhodnosti, vstřícnosti a politické vůle k mírové spolupráci. To avšak vyžaduje zastavit agresivní jednostrannost, přestat s podceňováním metod klasické diplomacie a podrýváním role OSN. Při řešení globálních problémů je třeba rovným dílem zlepšovat mezinárodní ovzduší politickými, diplomatickými i právními prostředky. Není od věci připomenout v této souvislosti názor bývalého ministra obrany USA Roberta McNamary, který již 18. září 1967 poukázal na omezenost a krátkozrakost spekulací militantních kruhů USA s vojenskou převahou. Zdůraznil, že zejména v případě strategických zbraní je horečné zbrojení chybnou matematikou: „Jako nikdy v historii vojenství nelze nyní ani velkou početní převahu ve výzbroji využít bezprostředně a dlouhodobě k politickému diktátu anebo k diplomatickým výhodám.“ Druhá supervelmoc, pravda, již dnes neexistuje, avšak i její právní nástupce – Rusko – si jaderné zbraně ponechalo a s nimi působí i okolnosti, na které McNamara poukázal. Při úvahách o rovném postavení států z hlediska zajištění bezpečnosti je třeba si též uvědomit, že pojem bezpečnost dnes již netvoří jen vojenské faktory. Hospodářský a sociální rozvoj, lidská práva, základní svobody a důstojnost člověka, ochrana životního prostředí, jakož i moudrá správa věcí veřejných – to vše jsou důležité komponenty bezpečnosti národů a států. Význam odzbrojení tkví nejen v tom, že snižuje riziko války, ale současně omezuje plýtvání lidskými a materiálními zdroji, jež jsou nutné na mírové společenské cíle. Položme si na závěr kapitoly ještě otázku: Je po rozpadu SSSR a zániku institucionalizovaného socialismu v Evropě vůbec ještě možné mírové soužití států s rozdílným společenským zřízením? Teoreticky se o tom dá diskutovat dlouho. Praktická odpověď však není složitá. Připomeňme 167
SVĚT ZLEVA
laskavému čtenáři, že OSN vznikla v třídně rozděleném, bipolárním světě, v němž se oba tehdejší póly – kapitalistický a socialistický – v mnohém výrazně lišily. Avšak poznání hrůz světové války je spojilo společnou vůli koexistovat nejen v zájmu přežití lidstva. Mezi společenstvím socialistických zemí a koalicí kapitalistických států, mezi NATO a Varšavskou smlouvou se nacházely desítky starších i novějších nezávislých států, které se osvobodily z okovů kolonialismu a vytvořily hnutí neangažovaných. V mnohém, a zejména v hlavní otázce boje za mír, za mírové soužití a odzbrojení, byly tyto neangažované země právem považovány za přirozené spojence socialistického světa. Jejich politická váha však spočívala již v tom, že se nacházely mezi oběma póly a že se o ně vedl veliký ideologický zápas z obou stran, půdu OSN přitom nevyjímaje. Politika mírového soužití zemí s rozdílným společenským zřízením pramení z pochopení charakteru termojaderné doby. Je to tedy objektivní kategorie bez ohledu na subjektivní odlišnosti či názory politických osobností, které ji uskutečňovaly či uskutečňují. Albert Einstein přesně vyjádřil hloubku tohoto poznání slovy, že vynálezem jaderné zbraně lidstvo ztratilo svoji nesmrtelnost. Od té doby svět již nakupil hory tohoto fatálního arzenálu, k němuž ještě přibyly rakety, které jej mohou rychle a přesně dopravit kamkoliv na této planetě. Čím bude tento arzenál větší, tím větší bude onen pomyslný sud prachu, na němž všichni (chtě nechtě) sedíme. Jedinou alternativou v této situaci je tedy jen mírové soužití států s rozdílným společenským zřízením. V bipolárním světě se právě OSN stala jeho symbolem, ale i ideologickým kolbištěm. Díky ní se vytvořil celý komplexní systém poválečných mezinárodních vztahů, které byly synchronizovány s normami mezinárodního práva, především s Chartou OSN, Všeobecnou deklarací lidských práv a mnoha 168
PŘÍŠTÍ VÍCEPOLÁRNÍ SVĚT
návaznými smlouvami, mezinárodními konvencemi a ujednáními ve dvou- i vícestranném rámci. Ani po změně světového poměru sil nemá levice důvod neuznávat tuto objektivní skutečnost nebo negovat roli OSN. V OSN mají dosud početní převahu rozvojové země, jimž tato celosvětová organizace nadále v mnoha ohledech slouží jako tribuna a prostředek záštity před zvůli těch mocností, které se více opírají o vojenskou sílu. Není chybou OSN, že někteří, zejména stálí, ale i nestálí členové její Rady bezpečnosti, se spíše řídí pragmatickými ohledy či dokonce kritériem „něco za něco“ než starostí o neodkladné řešení problémů hospodářského vývoje v chudých zemích světa, hladu, nemocí, životního prostředí a jiných globálních výzev, jak jim to ukládá Charta OSN. OSN je koneckonců jen výslednicí počtu a kvality států, které ji tvoří. Prostě je nejen taková, jací jsou její aktéři, ale rovněž taková, do jaké míry budou jejich skutky tolerovat další členské země. Odpovědnost za nedokonalosti či hrubé přehmaty v politice členských států OSN mají především ty mocnosti, které změněný poměr sil ve světě využívají ke svým ambicím. Nejde přitom jen o politiku USA, na niž jsme se v této publikaci zvláště zaměřili. Je zde samozřejmě i mohutné Rusko, které má na svém těle stále nezacelenou jizvu v podobě muslimského a energeticky důležitého Čečenska. Také vzmáhající se Čína je v OSN nyní více obezřetná, jelikož její severozápadní (a též v mnoha ohledech ne bezvýznamnou) provincii Xinjiang obývá silná muslimská menšina Ujgurů, Kazaků, Uzbeků atd.). Je třeba počítat i s tím, že z nového generálního tajemníka OSN Ban Kimoona, který pochází z Jižní Koreje – dlouholetého spojence USA – nebude hned kritik „padni, komu padni!“ Bez ohledu na všechny chyby a slabosti OSN nadále plní různé pozitivní funkce v tomto světě, plném globálních 169
SVĚT ZLEVA
nástrah a nebezpečí. Může ale fungovat jen do té doby, pokud bude zárukou poválečného systému mezinárodního práva a vztahů, který OSN pomohla za desetiletí vytvořit s aktivní účasti socialistických, kapitalistických i rozvojových (neangažovaných) států. Víme, jak těžkou ránu již zasadily tomuto systému agrese proti Jugoslávii a Iráku, jakož i invaze do Afghánistánu. Nicméně ani to nezničilo jeho základy. Ve změněném poměru sil může stěží vzniknout lepší a spravedlivější mezinárodní systém. O to více, že po restauraci kapitalismu se z některých bývalých socialistických zemí stala nejen zásobárna levné pracovní síly pro nadnárodní kapitál, ale i koalice ochotná posílat své vojáky do válek proti jiným národům. Politika mírového soužití zůstává pro lidstvo nadále jedinou schůdnou alternativou i v třídně rozděleném světě. V tomto ohledu není žádné třetí cesty. Lidstvo se buď spojí v úsilí o společné přežití, nebo se vydá znovu zpět – obrazně řečeno – do jeskyně cestou, která je místy dlážděna dobrými úmysly, stejně jako mnohá cesta do pekel. Byl by to skutečně návrat civilizace k archaickým počátkům. Proto mírové soužití odpovídá bytostným zájmům všech států a národů světa. Vychází právě z toho, že všechny státy, národy a etnika mají stejné právo na život v míru a silou je nelze přinutit ke změně jejich vnitřních poměrů. Mezinárodní právo uzákoňuje, že základem vládní moci je svobodně vyjádřená vůle lidu každé země. Žádný stát, jakkoliv silný a bohatý, není oprávněn vnucovat svou vůli, způsob života či představu o politickém uspořádání jiné zemi. Princip nezasahování do vnitřních záležitostí – pokud stát prokazatelně svými skutky neohrožuje mír a bezpečnost jiných národů – patří přitom nadále mezi základní normy mezinárodního práva. 170
20 Možné podoby sociálního protestu
J
akákoliv změna v systému mezinárodních vztahů, má li být přijatelná pro levici, je možná jen při zohlednění společenských hodnot, které slouží zájmům pracujícího člověka. Přestože formující se nové „Impérium“ velkokapitálu disponuje silou přinucení, můž společenský vývoje přinést řadu neočekávaných zvratů. Úkolem levice je rovněž čelit negativním stránkám globalizace, avšak zároveň rozeznávat, analyzovat a definovat i to, co v ní může být využito k intenzivnějšímu boji lidových mas. Velcí aktéři globalizace musí být neustále tlačeni, aby brali ohledy na sociální postavení a potřeby lidí. Zejména nadnárodní korporace, finanční spekulanty a mafiánské lichváře musí levice nutit k dodržování mezinárodních standardů a morálních norem, na jejichž základě by se měl neprodleně vypracovat závazný mezinárodní kodex, který nikdo z nich nesmí beztrestně porušovat. Levice nesouhlasí s vnucováním názoru, že globalizace je nekontrolovatelný proces, něco na způsob přírodních živlů, že je neovlivnitelná národními státy. Taková představa je výhodná pro velké nadnárodní hráče včetně Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Světové obchodní organizace, nadnárodních korporací, spekulativního kapitálu a mnohých z těch, kdo se dnes schovávají za termín „zahraniční investoři“. Vzhledem k tomu, že tyto síly působí globálně, ani hnutí, která jim čelí a formují alternativní společenství, se nemohou omezovat jen na jednu nebo několik geografických 171
SVĚT ZLEVA
oblastí. Nová geografie alternativních sil, nová kartografie odporu lidových mas se formuje v globálním rámci, avšak děje se tak díky místním vystoupením lidí toužících po změně. Sféra výroby a služeb je prioritní, protože nejlépe odráží sociální nerovnosti, vzniká v ní nejúčinnější odpor a alternativy ke globalizující se imperiální moci. Velkokapitál nyní nejspíš kalkuluje s možností, že ve světě může dojít k velkému revolučnímu výbuchu najednou. K tomu formuje síly rychlého nasazení k potlačování odporu mas. Možná se méně obává, že by jej mohlo ohrozit hnutí sjednocené na místní a regionální platformě. I proto je třeba neustále vytvářet a sjednocovat širokou lidovou frontu demokratických, (dělnických, mládežnických, ženských, ekologických, náboženských) a vůbec občansky orientovaných proudů doby všude, kde jsou k tomu vhodné podmínky. V nich se komunistické a jim blízké strany nemohou ztratit. Při citlivém postupu a potřebném stupni akční jednoty by mohly plnit nejméně trojí roli: 1. jako předkladatel a nositel vědecky zdůvodněné osvobozující teorie marxismu-leninismu doplněné o nové zobecněné zkušenosti mas; 2. jako síla formulující program společného postupu na základě dlouhodobějších vývojových tendencí; 3. jako tlumočník a předkladatel společných zájmů, organizátor a koordinátor lidových aktivit. Sjednocování fronty boje proti nadnárodnímu kapitálu může zabránit v instalaci zmíněného imperiálního konceptu mezinárodních vztahů, podpořit vývoj k vícepolárnímu světu. Sjednocená masa mnoha milionů lidí může dokázat přimět politicky, hospodářsky i sociálně USA a jejich spojence, aby byli zainteresováni na jiném řešení, aby se dostali do situace, kdy je objektivní okolnosti přinutí 172
MOŽNÉ PODOBY SOCIÁLNÍHO PROTESTU
uvažovat v jiných kategoriích. Jinými slovy, aby tyto státy měly jiný zájem, pokud se nechtějí vystavovat neúnosným rizikům. Kdyby USA nebyly nuceny v podobných okolnostech změnit svůj „zájem“ ve válce ve Vietnamu a hledat jiná řešení, ona zločinná válka by byla trvala ještě dlouho, ke škodě nejen vietnamského, ale i amerického lidu.
173
SVĚT ZLEVA
21 Prvky budoucí levicové alternativy
J
iž nyní lze pozorovat, že změny ve vývoji výrobních sil budou v nastávajícím období rychlejší, rozsáhlejší a kvalitativně jiné než v minulých 20–30 letech. Jejich váha bude mít i rychlejší dopad na všechny oblasti života společnosti. Další expanze trhů nepochybně vyvolá nové problémy zejména v souvislosti s bojem monopolů o suroviny, energie či v návaznosti na demografický vývoj. Správné pochopení vývojových tendencí, reálné závěry a cíle otevřou větší prostor účinným aktivitám a spolupráci levice. Princip solidarity bude v každé takové alternativě nosným pilířem boje o sociálně spravedlivější společnost. Vyžaduje vyšší stupeň tvůrčího přístupu levicových sil, kreativity, schopnost komunikovat se širokými vrstvami společnosti, politickou reálnost, ale i předvídavost a důslednost. Právě proto bychom neměli dopustit jakékoliv uzavírání se na základě ideologických postojů a prozíravě jít cestou sjednocování levice doma, v Evropě i jinde ve světě. Bude zřejmě ještě určitou dobu trvat, než se vytvoří základy většího akceschopného sjednocení, avšak tento proces již nabývá nové podoby. Z minulé etapy socialistického vývoje u nás i v Evropě si musíme vybrat to, co je stále živé, hodnotné a nosné. Je třeba dát stranou vše, co dnes již neoslovuje, co se přežilo. Nebude možné hledat odpověď na koncepci sjednocování levicových sil bez nepřetržitého a kvalifikovaného zkoumání důležitých tendencí ve společenském vývoji v Evropě i ve světě. Vyžaduje to seriózní, systematickou, vědecky podloženou práci 174
PRVKY BUDOUCÍ LRVICOVÉ ALTERNATIVY
širokého týmu odborníků a zájemců. Ve světě je tolik nových a cenných titulů literatury, která se zabývá globálními problémy, že pro levicovou stranu je velká škoda pravidelně nezužitkovávat toto obrovské myšlenkové bohatství k analýzám, syntézám, ke zvažování koncepcí, alternativ, postupů. Jestliže nedokáže zhodnocené poznatky předat co nejširšímu okruhu členů, sympatizantů, potenciálních voličů. Nebylo by bez užitku, kdyby z tribuny KSČM docházelo pravidelně k seznamování aktivistů s novými tituly a poznatky levicové literatury. Marxisticko-leninské metody posuzování společenských procesů v historických souvislostech a na základě analýz klasiků, ale i úvah ze současné marxistické literatury, jsou pro nás nadále neocenitelným zdrojem poznání a inspirace. Síla lidových mas nepochybně existuje i nezávisle na tom, zda ji momentálně dokážeme správně rozeznat, posoudit a objektivně určit její potenciál. Včasné a objektivní poznání nám ovšem poskytuje velkou komparativní výhodu. Společenský pohyb, který nevede hned k oficiálnímu převzetí moci, může mít např. nyní velký dopad na vývoj mocenských poměrů. Nemalých vítězství tak lze dosáhnout i bez přímého uchopení moci. Dokazuje to koneckonců i počáteční období „karafiátové“ revoluce v Portugalsku (25. 4. 1974 a několik let po něm). V Latinské Americe (díky analýzám brazilských komunistů) existuje dokonce teorie „revoluce nízké intenzity“, podle níž i malé, avšak dobře cílené kroky mohou přinést velké výsledky. Nejsou možná daleko od reality ani ti, co tvrdí, že moc vlastně leží v ulicích „globálního Petrohradu“ a jen čeká na toho, kdo ji včas a správně uchopí. Způsob, jakým k tomu může dojít, vyjeví další společenský vývoj, avšak rozeznat jeho možnosti či specifika je úkolem levicových stran. 175
SVĚT ZLEVA
Chybí nám rovněž zevrubnější analýza i syntéza další možné strategie v procesu globalizace. Poznání a identifikace jeho rozporů nám umožní lépe čelit negativním globalizačním vlivům. Marta Harneckerová – jedna z největších současných marxistických badatelek v Latinské Americe – tvrdí ve své knize Udělat možným, co se zdá nemožné (portugalský originál Tornar possível o impossível), že levice nemůže globalizaci a priori odmítat jen proto, že má kapitalistický charakter. Měla by vytyčovat globalizaci jinou, ale využívat zároveň i vědecko-technický a technologický pokrok dosažený současným rozvojem výrobních sil kapitalismu. Upozorňuje, že Marx přece nepovažoval stroje (charakterizující průmyslovou revoluci) za negativní jev sám o sobě, ale za nástroj schopný zintenzivnit vykořisťování člověka v podmínkách působení kapitálu. Zároveň však zdůvodnil, že i tento nástroj může znamenat vysvobození člověka z vykořisťování, pokud se mu určí takový osvobozující cíl. Neoliberální globalizace není zdaleka jedinou cestou internacionalizace v současném globálním světě. Umíme si představit i jiné formy, např. globalizaci s vysokým stupněm solidarity, jak ji navrhl Fidel Castro a mluvili o ní i jiné osobnosti. Levice by velmi potřebovala též vlastní prognózu možných směrů vývoje občanské společnosti, a to jak u nás, tak i v širším rámci Evropské unie. Aktivizace různých organizací a skupin občanské společnosti poskytuje nebývalé možnosti zapojení a uplatnění vlivu. Zvláštní pozornost v této souvislosti by si zasluhovalo posouzení role a možných podob samosprávy v rámci vývoje občanské společnosti. Zdaleka ještě dostatečně není podchycen a analyzován směr vývoje, který se vynořuje v soutěži americké kapitalistické ekonomiky a formující se druhé největší ekonomiky světa v Číně. Jde vlastně o definování vztahu mezi kapi176
PRVKY BUDOUCÍ LEVICOVÉ ALTERNATIVY
tálem a prací v podmínkách, v nichž si Amerika udržuje manažerské plánování, výkony bankovnictví a dalších služeb, avšak přesouvá část své materiální výroby do Číny za levnou pracovní silou a nižšími výrobními náklady. Americký podnikatel se tak může méně obávat stávek za vyšší sociální standardy i důsledků omezování svobody pohybu pracovní síly nebo řešení problémů nízkých mezd či dalších přímých návazností. USA tím vlastně „přesouvají“ vlastní sociální problémy za hranice, navíc do podmínek jediné socialistické velmoci. A čínský dělnický stát fakticky dává k dispozici pro tento účel svou dělnickou třídu či masy pracujících, navíc za levnou mzdu. Je třeba se rovněž zamyslet nad tím, co pro dnešek a budoucnost znamená rostoucí důležitost „nemateriální výroby“, z níž je odvozen termín „kybernetičtí pracující“ (angl. cyber-workers). Pokud by měli být považováni za dělnickou třídu jen pracující v materiální výrobě, kam potom zařadit ty, kteří pracují v tomto „nemateriálním“ odvětví, bez něhož se však moderní výroba již neobejde. – Nejde přece jen o vymezení pojmů materiální a nemateriální v současných podmínkách, ale i o to, že zde bude docházet ke štěpení pracujících, z nichž jedni jsou geograficky odloučeni jako materiální výrobci (řekneme v Číně) a jiní jako programátoři (v USA či v Indii). Rovněž postrádáme hlubší analýzu tak důležitého jevu, jakým je role tzv. mlčící většiny ve volbách. A také rozbor důležitých směrů moderní společnosti a života v ní, výzkum postavení a poslání jedince v této etapě. Přehnaná orientace na konzum, výroba „nepotřebných potřeb“, již trh generuje v honbě za maximalizací zisku, nabádá vrátit se k výkladu pojmů, např. hodnotový systém v éře informatiky a komunikací. Ekonomika je pravda nadále materiálním základem, ale věda, kultura, výchova a zejména 177
SVĚT ZLEVA
politika se musejí plnohodnotně věnovat duchovní stránce života, „duševnímu zdraví“ lidí. V překotném pohybu se v Evropské unii vytrácí ze zřetele mnoha politiků právě obyčejný člověk. Jeho zájmy a práva podle nejvyšších světových standardů musí však zajišťovat nejen jeho vlastní národní stát, ale také tento integrační celek.
22 Integrace levicových sil – objektivní proces
P
rvek spolupráce levice schopné mobilizovat lidové masy nabývá nyní na významu více než v minulosti, i když v současnosti je zvláště obtížné získávat a sjednocovat ty, kdo jsou schopni sociálního protestu (odbory, mládež, alterglobalisté, ochránci lidských práv, akademické kruhy, s pracujícím člověkem cítící náboženské instituce apod.). Nicméně i za těchto okolností lze krok za krokem připravovat zásadní, systémovou změnu existujících poměrů. Platí přitom Marxova myšlenka, že formy a cíle organizace hnutí mas by měly v každé historické etapě vývoje odpovídajícím způsobem reagovat na stupeň, formy organizace a dopady pohybu velkokapitálu. Velké rezervy má levice ještě v hledání a formování platformy spolupráce s ochránci přírody, s environmentalistickými organizacemi u nás i v Evropě. Nová etika založená na principech sociální spravedlnosti nebude v budoucnu možná bez trvalého spojení s úsilím o udržitelnost přírody, o zdravější životní prostředí. Evropská marxistická levice si je v zásadě vědoma, že úspěch její strategie závisí na promyšleném a citlivém postupu, který nemůže podceňovat, avšak ani přeceňovat současný poměr sil v Evropě a vůbec ve světě včetně vyvíjejících se geopolitických faktorů, o nichž v této publikaci již byla řeč. Na cestě k sociálně spravedlivé společnosti bude třeba zvažovat různé etapy postupu – od utváření rozvinuté občanské společnosti, přes posilování zastoupení v parlamentech a jiných zastupitelstvích, v oblastních 178
179
SVĚT ZLEVA
a místních samosprávách až po zformování vlády národní záchrany, když si to situace vyžádá. Je třeba posilovat pozice a aktivity lidových, občanských organizací a skupin, jejich akceschopnost k účinnému odporu a kolektivním akcím. Konkrétní taktické kroky však musejí postupně směřovat ke strategickým sociálním cílům. Zde bychom chtěli připomenout názor M. Harneckerové, že strategie sociálního antisystémového hnutí nemůže být postavena jen na úzké koncepci politiky jako boje za dobytí prostoru moci v institucionalizovaných nebo právně-politických aparátech, které moc prosazují a chrání. Pro levici by dnes politika měla být uměním budovat co nejširší sociální antisystémovou sílu. K tomu se lze přiblížit rovněž tím, že se naučíme legálně překonávat (nebo i obcházet) překážky, jež nám nadvláda moci staví do cesty ve směrech, kde očekává ofenzivu mas. Vstupem do EU a působením v Evropského parlamentu se též mění vztah mezi národním a mezinárodním, jejich vzájemný poměr nabývá nový obsah. Nejenže se tím otevírá větší prostor pro společné postupy evropské i domácí levice, ale musejí se zvýšit také naše závazky solidarity s pracujícími jiných členských zemí EU. Musíme se naučit lépe využívat formy odporu, obvyklé u západoevropských pracujících, koordinovat s nimi rovněž některé postupy na naší národní úrovni. Koeficient účinnosti společných masových vystoupení, stupeň akceschopnosti a akční jednoty tím vzrostou. Kvalifikované působení a dobré výsledky práce našich poslanců v Evropském parlamentu, jejich prozíravý postup vůči dalším orgánům EU vyžadují rozšíření a zdokonalení spolupráce s dalšími stoupenci levicového myšlení v Evropském parlamentu. Také je třeba hledat spojenectví s těmi, kdo jsou ochotni byť v dílčích věcech podpořit naše společné úsilí. Celkové 180
INTERGRACE LEVICOVÝCH SIL – OBJEKTIVNÍ PROCES
výsledky činnosti levice v rámci EU budou přímo ovlivňovat i postavení jednotlivých levicových stran doma. KSČM nikdy nevystupovala proti evropské integraci jako takové. Proti čemu jsme se však postavili, byly podmínky, za nichž se Česká republika stala členem Evropské unie. Uplynulé tři roky členství ČR nám v tom daly za pravdu. S tím ovšem nevystačíme. Volbou a účastí poslanců za KSČM v Evropském parlamentu i naše strana přijala závazek aktivní angažovanosti. Naši poslanci zde musejí maximálně využívat prostor k prosazování iniciativ v zájmu lidí práce. Mezi ně lze již zařadit iniciativy a zásadní stanoviska poslanců za KSČM v jednotlivých výborech Evropského parlamentu. Například k příštímu sociálnímu modelu EU, v ochraně práce a práv zaměstnanců, práv žen a mládeže, k dopravě či turismu, v oblasti průmyslu, výzkumu a energetiky, k právním otázkám, k zahraniční politice atd. Poslance KSČM zde ještě čeká hodně namáhavé, politicky a odborně náročné práce s nutností umět účinně komunikovat s mnoha partnery, přičemž – jak potvrzuje praxe – je velmi důležitá nejen odbornost, ale i dobrá znalost cizích jazyků. Zkušenosti rovněž potvrzují, že nikdy v dějinách nebyl význam socializace podmínek člověka tak velký jako právě nyní, po změně poměru sil ve světě. Jedině na principu sociální spravedlnosti bude možné postavit schůdná řešení celoevropských problémů, přičemž žádná evropská země je nezvládne sama izolovaně od jiných. Dostalo se nám nebývalé možnosti systémové spolupráce levice na evropských fórech počínaje skupinou Sjednocené evropské levice /Severské zelené levice (GUE/ NGL), dále v rámci Strany evropské levice (SEL), ale i příslušných stran působících v Radě Evropy. GUE/NGL v zásadě poskytuje našim poslancům půdu pro pravidelné 181
SVĚT ZLEVA
objasňování pozic k jednotlivým projednávaným otázkám, podobně jako pro kolektivní i individuální konzultace s levicovými kolegy. Přesto je v aparátu GUE/NGL hodně co zlepšovat, je třeba vyvést některé postupy ze „zaběhaných“ kolejí. Méně však zatím KSČM využívá možnosti, které levicovým stranám skýtá Strana evropské levice (SEL). Jeden ze zásadních postojů KSČM vůči SEL vychází z toho, že musí být zejména otevřena i pro ty evropské levicové strany, jejichž země nevstoupily do EU k 1. 5. 2004, nebo které ještě nemají zastoupení ani ve svých národních parlamentech. Jde i o to, že členství v SEL nemůže znamenat újmu identitě a omezování suverenity jednotlivých členských stran či jejich „rozpouštění“ se v novém celku. Na druhé straně nedostatečným využíváním možností SEL se některé strany, včetně naší, zbytečně připravují o potenciál, jímž SEL disponuje např. v předvolebních kampaních (v loňských parlamentních volbách jej plně využila např. německá Die Linke, jakož i italská levicová Rifondazzione). Uplatňovat vliv na politiku subjektu, který je nositelem levicových zájmů, lze vždy snadněji zevnitř jako jeho plnoprávný a plnohodnotný účastník. Pro nás bude samozřejmě nadále prvořadé, abychom z internacionalistických pozic, všude, kde to je v Evropě (zejména v Evropské unii) možné, pomáhali formovat akceschopné síly, které budou moci prosazovat nejen socializaci evropského projektu, ale přispět i k tolik potřebné aktivizaci levice ve světě. Za myšlenky socialismu bojovaly a umíraly v minulosti miliony lidí a mnozí z našich otců, matek, bratrů či sester přinesli tu nejvyšší oběť na oltář osvobození člověka. Omyly a chyby minulosti nemohou diskreditovat ryzost velké ideje sociální spravedlnosti, ani podlomit vůli milio182
INTERGRACE LEVICOVÝCH SIL – OBJEKTIVNÍ PROCES
nů těch, kteří chtějí a mají právo ji prosadit do života. Sociální spravedlnost a důstojnost člověka společně se skutečnou rovnoprávností národů, dialogem kultur a civilizací, mírovým soužitím zemí s rozdílným společenským zřízením a vzájemně výhodnou spoluprací mezi nimi, to jsou hodnoty, za něž skutečně stojí za bojovat i přinášet oběti.
183
PRAMENY A LITERATURA Annan, Kofi A: We the Peoples – The role of the United Nations in the 21st Century; United Nations-DPI, New York 2000 Annan, Kofi A: Prevention of the Armed Conflict – Report of the Secretary General; United Nations, New York 2002 Baker James A., Hamilton, Lee H.: The Iraq Study Group Report; Vintage Books, A Division of Random House, Inc., New York 2006 Bauman Zygmunt: Liquid Fear; Polity Press, Cambridge 2006 Boff, Leonardo: Church, Charism and Power: Theology and the Institutional Church; Crossroad Publishing Company, New York 1986 Brzezinski, Zbigniew: Velká šachovnice – K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha; Mladá fronta, Praha 1999 Brzezinski, Zbigniew: Choice: Global Domination or Global Leadership; Basic Books, New York 2004 Brzezinski Zbigniew: Second Chance (Three Presidents and Crisis of American Superpower, Basic Books, New York, 2007 Corbett, Richard; Jacob, Francis; Shackleton, Michael: The European Parliament; Fifth Edition, John Harper Publishing, London 2003 Fedotov, Jurij: OON – garant meždunarodnogo mira i stabilnosti; Meždunarodnaja žizň, Moskva, 2003, no. 11 Foucher, Michael; Oyarzabal, José Ignacio: Visions of Europe; Foundacion BBV, Documenta Bilbao, 1996 Frank, Andre Gunder: Coup d’etat and Paper Tiger in Washington, Fiery Dragon in the Pacific; June 3, 2004 Fukuyama, Francis: The End of History in: National Interest, no.16, Summer 1989 Fukuyama, Francis: The End of History and the Last Man;The Free Press, New York, 1992 Brussels, COM 2006 Handy,Charles: Hlad ducha – Pokapitalistická alternativa hledání smyslu v současném světě; Management Press, Praha 1999 Hardt, Michael; Negri, Antonio: Imperium; Harvard University Press, 2001 Harnecker, Marta: Tornar possível o impossível; Paz e Terra, Sao Paulo, Brazil, 2000 Huntington, Samuel P.: The Clash of Civilization in Forreign Affaires, Summer 1993 Christopher Layne: Casulties of War; Policy Analysis, no. 483, August 13, 2003 Lenin, Vladimír Iljič: Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu; Sebrané spisy, svazek 27, Svoboda, Praha 1986 Marx, Karel: Sebrané spisy; Svoboda, Praha 1989 Marx, Karel; Engels, Bedřich: Vybrané spisy ve dvou svazcích; Praha 1950
184
PRAMENY A LITERATURA NewsMax.com, 18. 6. 2006 Ransdorf, Miloslav: Hledali spravedlivější svět – Od Luthera po Jeffersona, I., Vydavatelství Panok-Knight, a. s., Praha 2000 Ransdorf, Miloslav: A European Social Model for the Future, Committee on Industry, Research and Energy, Working Document, 10 February 2006, Brussels Ransdorf, Miloslav: …Není všem dnům konec“ (Ottovo nakladatelství s.r.o., Praha, 2006); Ratzinger Joseph: Jesus von Nazaret, Herder Verlag, Freiburg 2007 Roberts, Adam: Law and the Use of Force After Iraq, The International Institute for Strategic Studies, vol. 45, no.2, Summer 2003 Skotnikov, Leonid: Pravovye ramky primenenija sily in Meždunarodnaja žizň, Moskva, 2003, no.3 Suja, Stanislav: Svědectví němých dubů – Z diplomatických archivů Velké trojky o založení OSN, Mladá fronta, Praha 1985 Wallerstein, Immanuel: The Modern World-System, III: The Second Great Expansion of the Capitalist World-Economy, 1730-1840s; Academic Press, San Diego 1989 Wallerstein, Immanuel: Culture as the Ideological Battleground of the Modern World-System in M. Featherstone (ed.): Global Culture, London 1990 Wallerstein, Immanuel: Geopolitics and Geoculture. Essayes on the Changing World-System; Cambridge University Press, Cambridge 1991 Wallerstein, Immanuel: The Decline of American Power; New Press, July 2003 Young, John W.; Kent, John: International Relations since 1945 - A global History; Oxford University Press Inc., New York, 2004 Žižek, Slavoj: Revolution at the Gate; Verso, London – New York 2005 A Disarmament Agenda for the Twenty first Century; ODA, United Nations, New York 2002 Basic Facts about the United Nations; United Nations-DPI, New York 2000 Členství České republiky v NATO – Mezinárodní a vnitrostátní právní texty; Eurounion, Praha 2000 Foresight 2020: Economic, Industry and Corporate Trends in Economist Intelligence Unit, March 2006 EU Security and Defence Policy – The First Five Years 1999-2004; EU Institute for Security Studies, Paris 2004 European Voice, 24. 2. – 3. 3. 2005 Executive Intelligence Review, 18. 10. 2002 FT/Harris poll, červen 2006 Financial Times,13. 8. 2003
185
PRAMENY A LITERATURA
ZLEVA
Global Employment Trends Brief, International Labour Office - ILO, Geneva; January 2006 Green Paper: A European Strategy for Sustainable, Competitive and Secure Energy; Challiot Paper, Number 82, September 2005 Charta Organizace Spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora ; Informační centrum OSN, Praha 2002 CNN, 19. 2. 2006 International Herald Tribune, 3. října 2002 a 26. – 27. října 2002 International Energy Outlook, 2002, Report DOE/EIA-0484, Washington, D. C. Energy Information Administration, 2002 International Relations Since 1945 – A Global History, Oxford University Press Inc., New York, 2004 Key Indicators of the Labour Market – KILM (Klíčové ukazatele pracovního trhu), 5. vydání, Mezinárodní organizace práce – ILO, Ženeva, 2007 Lalkar, July/August 2007, London Mezinárodní politika, č. 4/2005, 6/2005, 8/2005, 9/2005, 2/2006, 2/2007, 3/2007, 4/2007, 6/2007, Ústav mezinárodních vztahů, Praha Smlouva o Ústavě pro Evropu, Evropská společenství, Brusel 2005 The German Times – A Monthly Newspaper for Europe, Vol. 1, No. 3, March 2007 The World Factbook; CIA, Washington, D.C. 2001 The Realization of the Right to Development, United Nations, New York 1991 Der Spiegel, 14/2006 Tisková zpráva Mezinárodní organizace práce, ILO Liason Office – Brussels, January 24, 2006, ILO/06/01 United Nations Conference on Disarmament, Documents of Years 2001, 2002, 2003, Genéve Všeobecná deklarace lidských práv, Informační centrum OSN, Praha 2002 Zelená kniha Evropské komise – Green Paper, COM (2005) 94 Final, 16th of March 2005 Zpravodajství ruské agentury Prime TASS, ze dne 28. 3. 2006 www.eia.doe.gov www.marxmail.org/agfrank.htm www.europarl.ep.ec www.europarl.eu.int www.earthpolicy.org/Books/Seg/PB2ch02_ss6_7.htm www.globalissues.org/Geopolitics/ArmsTrade/Spending.asp; www.ilo.org www.whitehouse.gov/stateoftheunion/2006/
186
187
