Miloslav Ransdorf PSANCI TÉTO ZEMĚ (Úvahy na téma Graham Greene a komunisté) K 90. výročí narození Grahama Greena
V době boje ústavní změny jsem pobýval ve Venezuele a jedna z věcí, která mne tu zaujala, bylo úzké sepětí marxistů a křesťanů nebo dokonce vzájemné ovlivňování křesťanů a marxistů. Hesla jako "Ježíš je první a největší komunista všech dob", "Ježíš byl a je revolucionářem" nebyla vůbec ojedinělá. Tento jev jsem znal z Kuby i z Brazílie, ale nejvíce jsem se s tím setkal právě ve Venezuele. I proto jsem se vrátil k dílu Grahama Greena, který volal po spoilupráci komunistů a křes anů v boji proti bídě a zaostalosti. A navíc máme u nás konečně dvě obšírné práce o Greenovi z pera Jana Čulíka. 3. dubna 1991 zarmoutila všechny přátele dobré literatury drtivá zpráva, že spisovatel Graham Greene již není mezi živými. Prožil dlouhý život: narodil se 2. října 904 v Berkhamsteadu (Berkshire) v rodině řídícího učitele. Jeho rodina byla typicky středostavovská; jeden bratr se stal vysokým úřeedníkem, druhý geneá lním ředitelem BBC. Studoval v Oxfordu a za studií vydal sbírku veršů. Už v mládí se v něm něco vzpíralo "měš anské solidnosti": podrobení se psychoanalýze, koketování s možností sebevraždy o tom svědčí. Krátce byl v roce 1923 členem Komunistické strany Velké Británie. 4 roky byl zpravodajem listu The Times, poté se stal filmovým kritikem v časopisu Spectator atam nakonec převzal vedení literární rubriky. Establishment, solidní společnost byla spojena v Anglii s protestantismem: i když ho ke konverzi ke katolicismu přivedla jeho budoucí žena, jeho přestup ke katolictví byl protestem proti většině, která se zabydlela v danostech. Roku 1927 se oženil a z manželství vzešly syn a dcera. Příznačné bylo, že si vybral za druhé křestní jméno Tomáš: nikoli po systematikovi Tomáši kvinském, ale po nevěřícím apoštolu Tomášovi. To v něm zůstalo celý život: ještě roku 1984 se vyjádřil, že "v rámci vlastní víry je každý z nás nevěřícím". Jeho dílo je z rodu Balzacova: je to veliká freska dvacátého století a stejně jako francouzský romanopisec i Greene postřehl, že obźanská společnost se vyznačuje zvláštním spojením mezi dnem a vrcholem společnosti. Greene se vyznačuje ironií ke společnosti, v níž musí žít: je to společnost, kde všechny přirozené vazby byly porušeny, kde přirozený životní svět byl roztříštěn a jeho zbytky pokryty nánosem civilizace, která hledá jediné pojítko všeho a všech v moci peněz a byrokratických institucí. To, co lidi spojuje s touto civilizací, okážale komerční úspěch, kariéra, to je v očích katolíka Greena znakem zatracení: v rozporu s protestantskou etikou povolání. Naopak pád do vyvrženosti, do pozice outsidera přibližuje spáse. Ale to, co nazývá Greene spásou není nakonec nic jiného, než návrat k přirozenosti, k pýirozeným lidským vazbám a hodnotám. Tak bývalý slavný architekt Querry z románu Vyhaslý případ nachází sám sebe v kolonii malomocných a lékař, patřící mezi ateisty ho vede k tomu, aby vystavěl nemocnici. Querry získá nový smysl a směr života, ale greenovská ironie zasahuje i tady: právě tehdy Querryho zastřelí žárlivý manžel za (nespáchanou) nevěru. Návrat k sobě je paradoxně v přesahování vlastního já .Ale svět Greenovým hrdinům takový postoj příliš neumožňuje. Greene žije ve společnosti, která ztratila organickou povahu, kde společenské zprostředkování přestává fungovat a zůstávají jednotlivé komponenty společnosti, které se různě přeskupují. Bezkontextový svět pak umožňuje přelévání protikladů, okamžité přepólování pozic, nic v něm není nesporného a pevného. Typickými paradoxy pro Greena jsou hříšník s největší účastí na pravdě: nevinnost, která člověka vede do zkázy, pokud nezanikne v mládí. A Greenovým problémem po celý život je problém zla ve světě i hledání síly, která byla schopná udržet tento svět pohromadě jako organický celek. A je příznačné, že
ji nachází jenom v člověku, Greenovi jde jen o tento svět, jenom tento svět je naší naději, jen zde se rozhoduje o spáse a zatracení. Jeho hrdinové se drží reality, kterou znají z minulosti: chtějí s realitou komunikovat, ale jejich selhání pramení z toho, že tato realita není komunikativní. Z toho se odvíjejí konflikty v morální i citové oblasti a naprogramované selhání Greenových hrdinů. A další z paradoxů: katolické učení o svobodě vůle dostává u Greena pořádně zabrat. Lidé jednají v r mci jakýchsi rolí, které jim předem byly dány, znovu a znovu se tuto determinaci snaží překročit a opět jsou sráženi z výšin svých snů. Dlouhou dobu, až do konce šedesátých let bylo možno dělit tvorbu Grahama Greena na eintertainments (zábavná čtení) a novels (vážné romány). Entertainmenty neboli divertimenta mají blízko k žánru detektivek a dobrodružných románů. Ale jestliže u takového Johna Buchana jsou action stories divokým sledem aktivit bez ohledu na kontext (svou bezkontextovostí připomínají antický dobrodružný román s jeho prázdným prostorem) a v dobrodružných či špionážních románech je důležitá akce a nikoli její smysl a prostředí, u Greena je tomu naopak. Greenovo vidění odpovídá čapkovskému ironizování moderní doby, která nahradila cíl rychlostí. Ve Vlaku do Istanbulu (1932) nás zaujme ateista Czinner, který říká : "Bohatství světa patřilo všem. Kdyby bylo rozděleno, neexistovali by sice žádní boháči, ale každý by měl co jíst a nemusel by se stydět před svým sousedem." Ale jak dospět k činu, když člověk ještě nedospěl sám k sobě? Ztroskotání Czinnera je neodvratné, protože nenalezl sám sebe, neví čím je a zná jen to, čím by chtěl být...Jak potom zdolat cynické zastánce moci (jako je Hartep) a pomoci těm, kteří nedokáží překročit rámec svého živočišného já (jako Coral)? Jediné řešení svých rozporů vidí v heroické smrti, v naději, že jednou bude jeho oběť zhodnocena...Ve smrti-když ne v životě-překoná brutalitu Hartepů. A Bůh? Ten je podle Czinnera "fikce vymyšlená boháči proto, aby udrželi chudáky v područí". Czinner nedokáže najít sebe sama v životě, tedy pozitivně, a proto končí smrtí, ta smiřuje jeho rozpory. I další divertimento, Tajný kurýr ( 1939) je odmˇtnutím moralizátorství a objevením skutečnosti, že ve dvacátém století se žádná obecná hierarchie hodnot neudrží. Protiklady si snadno vyměňují místa a to relativizuje i osobní volbu: "Ke komu patříme - to jsme si museli vybrat, a ani jedna strana nám naši volbu nebude věřit". Bezkontextovost postav je dána i tím, že vět se mění kolem nich tak dynamicky, že je vyloučeno spočinutí v něčem jistém a morálně bezvadné rozhodnutí. Na jedné straně lidé působící dojmem loutek, na druhé straně lidem cizí a naprosto anonymní síly, odcizené struktury moci. Lze za těchto okolností věřit v rozumnost a účelnost světa, v řád, Boha, člověka? I klidná mise se změní v honičku a útěk před smrtí, i humanista D. musí zabíjet, i jemu okolnosti vezmou hodnoty a smysl dosavadního života a ztráta sebe sama znamená nakonec smrt fyzickou. Hlavní hrdina si uvědomuje, že civilizace pošlapává přirozený lidský svět, rozvíjí se na jeho úkor; konstatuje, že "jestli tohle je civilizace - ty přecpané, prosperující ulice, ženy hrnoucí se na kávu k Buzzardovi, kariéra dvorní dámy krále Edwarda, a toto strhávané tonoucí dítě - pak dává přednost barbarství, bombardovaným ulicím a frontám na potraviny...Ano, za takové jako ona bojoval: aby zabr nil návratu podobné civilizace do své vlastní země". Civilizace, jejímiž základními znaky jsou egoismus a lhostejnost ke všemu, co přesahuje vlastní já . Pozoruhodné místo v rané tvorbě zaujímá román Mne stvořila Anglie (Jsem Angličan (1935), který podle vyjádření Greena samého má za pozadí hospodářskou krizi třicátých let a všeobecný pocit, "že se kapitalismus potácí od krize ke krizi". Incestem poznamený vztah sourozenců Kate a Anthonyho není hlavní. Je to možná portrét anglické xenofobie. Ale rozhodně silným typem je Anthony Farrant, jehož hlubinnou mravnost překryla slupka podvodníka, člověk, v němž se podivuhodně mísí dobro i zlo, nevinnost i zkaženost, opravdovost a klam. Tyto Greenovy postavy odrážejí věrně krizovou realitu, kde si neustále vzájemně vyměňují místo nezprostředkované protiklady. Jeho sestra Kate se zbavila už jakýchkoli zábran a je proto úspěšná . Greene ví, že jím portrétovaná společnost plodí parazity - katolík Minty je jedním z nich. Minty je koncentrovaná nenávist a zloba: a přece i on má záblesk lidství,
přátelství s Anthonym. Pozoruhodné a příznačné pro Greenův postoj ke kapitalismu je postava Krogha: je ve své abstraktnosti neživotná . Velkokapitalisty nedokázal ztvárnit přesvědčivě, byli mu protivní, jsou kvintesencí společenského zla. Jako typ postavy, která směšuje dobro a zlo se objevuje u Greena stále (např. roku 1988 v Kapitánu a nepříteli), i abstraktní ztělesnění zla v postavách kapitalistů, v nichž takřka nic lidského není, jsou personifikací kapitálu, nacházíme v Revolveru na prodej (sir Marcuse) z roku 1936 a v Doktoru Fischerovi ze Ženevy (1988). A samozřejmě se vrací balzacovský motiv spojení vrcholu a dna společnosti, naznačený už de Maistrem v obrazu vertikály král-kat, užitém romantikou. Brightonský špalek byl čtvrtým románem, ale Greene ho začal psát jako entertainment: látka se jaksi vzepřela a výsledkem byl vážný román, kde se poprvé ke slovu dostalo silněji Greenovo katolictví jako svého druhu souřadnicový systém. Zlo už není chápáno jen jako psychologický či sociální fenomén, ale jako fenomén metafyzický. Zvlášť drtivě je představena skutečnost hříchu, zatlačující do pozadí sociální fakta, kriminalitu mladistvých a působení chudinských brlohů. Ale výsledné působení románu je antideterministické: nosné postavy jsou ztělesněním paradoxů. Rozvrácený zločinec Pinkie je zároveň hluboce věřící katolík a dogmatická víra se projevuje v jeho zvrácených činech. Zátěž dědičného hříchu přestává být těžištěm románové konstrukce (původně se promítal i do Pinkieho odporu k pohlavnímu životu), ale dědictví otřesné dětské zkušenosti je to, co určuje běh života hlavního hrdiny. Konflikt dobra a zla se vymyká z katolických schémat spásy a zatracení a lidskost je spojená s ženami: s prostitikou Idou a Rosou, která jde za láskou i přes hrozbu věčného zatracení. Nelze se pak divit, že Greene sám viděl v katolických motivech dodatečnou spekulaci (an afterthought). Greene přiznal, že pro něj nebylo nikdy lehké věřit v hříšnost, že mu šlo o hledání lidského "v těch charakterech, v nichž je lidskost nejméně "očividná" na povrchu." Po Brightonském špalku z roku 1939 se pokusil o to v románu Moc a sláva (1940). Mexiko, které důvěrně znal (viz Cesty bezpráví, 1939) se stalo podkladem jeho románového líčení. Dynamický děj, plný pronásledování, nám ukazuje kněze, který je odpadlík, je prolezlý hříšností, klesá na nižší a nižší příčky lidské existence. "Páer Chlast" a představitel světské revoluční moci (poručík policie) nejsou schematické postavy a dochází častěji k jejich přepólování. Až na samém dně pozná kněz ochmelka velikost prostého člověka a jeho utrpení, morální hodnotu jejich životního postoje. To mu dá sílu překonat živočišný strach ze smrti, styk s utrpením v něm probouzí na samém dně lidskost, projevující se v pocitu solidarity. Poručík také není vyvrhel: miluje děti, chce, aby žily lépe než jejich rodiče, vzpomíná na své vlastní dětství, na to, jak povýšenými parazity byli kněží. Ale ke knězi se chová citlivě: chce ho zneškodnit ne jako člověka, ale jako překážku nového světa. Poskytuje mu poslední laskavost, necítí nenávist ke knězi jako člověku...Ale nade vším vyniká v této knize Greenova láska k lidem. Člověka nebere jako slabé, pokleslé, zavržené stvoření a dostává se do konfliktu s katolickými oficiálně uznávanými koncepcemi. Papež žádal, aby spisovatel stáhl svou knihu z prodeje. Greene odmítl s tím, že na to je už pozdě...Věrohodnost těchto postav v mimořádné, revoluční době, kdy lidé ztrácejí běžný kontext a z jejich existence se ztrácí zděděné formy zprostředkování, je v jejich vnitřní rozpornosti, nejednoznačnosti a v řetězci přepólování. Nezprostředkované protipóly si mohou plynule vyměňovat svoje místo. Takové zázemí představuje i válka, k níž se vztahují i Jádro věci (1948) a Konec dobrodružství (1951). V prvním případě v kolonii, v druhém v bombardovaném Londýně. Afriku přiblížil čtenářům v Cestě bez map (1936), atmosféru válečného Londýna v Poznámkách z deníku Blitzu (1940-41) a v divertimentu Ministerstvo strachu (1943). Ale prostředí hraje v Jádru věci a v Konci dobrodružství vůbec nejmenší úlohu ze všech Greenových románů, přestože první z obou má exotický nátěr. Podstatný je vnitřní rozměr dramatu, panství zla v lidském srdci. Greenova schopnost psychologicky přesvědčivě zvládnout nejnemožnější paradoxy a přelévání protikladů v Jádru věci kulminovala. Greene sám si byl vědom, že osoby romány jsou zatíženy schematismem, že zápletka je na hranici únosnosti a vypjatá náboženskost Scobieho nadsazená, ale to není rozhodující. Podstatný je posun ve ztvárnění problému zla: ne vnější tlak, ale vnitřní nalomenost hraje hlavní roli. Odpovědnost a zvůle, koncepce a čin, záměr a
dosažený výsledek jsou nezprostředkované protipóly. Víra neplní úlohu integrujícího faktoru, ale činitele rozkladu. Chce-li sáhnout po svém ideálu, stává se mu tím nedosažitelnější, jeho ušlechtilá motivace je okolím vnímána opačně nebo odmrštěna, vše se mu zvrací v opak. Jeho manželství se hroutí, padá přes mravní odpor do kšeftařských špinavostí, i milostný vztah navázaný s nejryzejším úmyslem mu vynese pocit viny, víra vyústí v odpadnutí a sebevraždu ve stavu smrtelného hříchu, kterou z ohledu na druhé předvede jako smrt přirozenou. Nekomunikovatelnost reality ve světě rozpadlého zprostředkování a civilizací rozhlodaného Vědomí není přirozeného životního světa lidí vrcholí v nekomunikovatelnosti lidského nitra. bezprostřednem, které je ostrovem stability v oceánu chaosu a nejistoty. Naopak, je sférou nejistoty. Bez opory živné půdy bezprostřednosti a přirozenosti víra neintegruje, ale rozhlodá . Nejen mezi objektivním světem a subjektivním vědomím je propast: ale trhliny se šíří i lidskou duší. Nevinnost patří mládí, ne životu v civilizaci: nezbaví-li se jí člověk, zahyne. Ale na druhé straně, na dně, v hříchu, se ukazuje pravda, neboť pravda je v bezprostřednosti. Proto odpovědi pátera Ranka nemohou být předsvědčivé: jsou konvenční. Možná Rank ví o bolesti lidského nitra víc, ale Scobiemu sděluje jen to, co je na povrchu: musel by ukázat na vlastní skepsi. Ubohý koloniální úředníček Scobie slučuje nejpříkřejší rozpory, a přece je pravdivou postavou. Nepřizpůsobil se špatnému světu, ale neuměl s ním bojovat. A tak se jeho spravedlivost obrací proti němu, stejně jako všechny nejlepší vlastnosti v něm. Složité přelévání protipólů lásky a nenávisti ve vztahu Sáry a Maurice Bendrixe ústí v objev skutečné lásky v okamžiku, kdy je ztracena, kdy je nemožné ji naplnit. Sára dá příklad přirozenosti lidství v popření egoismu. Pro Bendrixe to znamená, že je dosmýkán k Bohu. Ryzost a obětavé sebezapření má Bendrix za zázrak. Greene má smysl pro černý humor, pro ironii, kacířsky obrací ty nejpravověrnější motivy. Bůh je nalezen skrze porážku, zoufalství, víra je totožná se zkázou, takový zisk je úplná ztráta. Katolíkům je tradičně Bůh zřídlem útěchy, naděje, síly; zde je cestou k němu ve znamení řetězu ztrát, utrpení a rozvrácení, rozbití lidské existence. Katolická literární kritika pochopila román div ne jako vzpouru proti Bohu, jako poškození církve. Maurice Bendrix volá: "udělal jsi už dost, o dost jsi mě už oloupil, jsem příliš unavený a starý, abych se naučil milovat, nech mě provždy na pokoji!" Cesta k Bohu není zdrojem síly, ale pádu na dno... V Tich‚m Ameriźanu se tak do centra pozornosti dostane ateista Thomas Fowler, stárnoucí anglický novinář, který žije s vietnamskou dívkou Phuong. Americký diplomat Alden Pyle zachrání Fowlerovi život, ale Phuong se rozhodne pro Pylea. Bomby padající na Saigon jsou spojeny s misí amerického diplomata, a proto Fowler s komunistou Hengem Pylea odstraní a Phuong se vrací k Fowlerovi. Fowler dospěl k názoru, že "dříve nebo později...se člověk musí přidat na některou stranu. Jestliže si chce zachovat své lidství." Extrémní situace se promítá do lidského nitra a nutí zaujímat osobní postoj ke světu a událostem v něm. Fowler se dostává i díky sloučení osobní i nadosobní, morální motivaci od pouhého bezmocného soucitu s Vietnamci k rozhořčenému hněvu a k činům. Ale i Fowler ztrácí: Pravda, lidskost a cesta k dobru jsou vykupovány i jejich popřením, třeba jen částečným. Stejně jako Tichý Američan (1955), tak i Náš člověk v Havaně (1958) je spojen s dotykem dějin, jejichž další tok předjímá . Chod dějin: ale Greenova ironie je přítomná i tady. Nicotný obchodníček s vysávači, Angličan žijící na Kubě, vstoupí do řad britské zpravodajské služby, vymyslí si síťś špiónů a tajné plán nahrazuje zobrazeními součástek vysavače. To vše proto, aby si vylepšil příjmy a poskytl dceři něco navíc. Je odhalen, ale služba chce uniknout blamáži, a tak vše zahladí. A pana Wormolda může źekat i vyznamenání. Komedie? Ano, ale zahyne při ní mnoho lidí. Četli strůjci lustračního trapasu tento Greenův román? Vytýkalo se Greenovi, že si vytváří zvláštní zemi, Greensko (Greeneland). Ale autorova síla představivosti se touto cestou obrací proti banalitě povýšené na systém každodenního života, proti citové prázdnotě moderní občanské společnosti. Obnovu vidí ve styku s bezprostředností, i
když má třeba barbarskou a elementární povahu. Oproštěnost a bezprostřednost hledá v zemích vypjatých konfliktů a nejistoty: v Africe, v Mexiku, na Kubě, ve Vietnamu, v Kongu, v Haiti, v Argentině, v Panamě, jejíhož presidenta Torrijose dobře znal a věnoval tomuto přátelství knihu (Seznámení s generálem, 1984). Byl na straně zemí, které jsou obětí mezinárodního kapitálu: ukazuje to jeho úźast v panamské delegaci, která jednala r. 1977 ve Washingtonu o průplavu. Stejně tak věnoval své sympatie sandinovské revoluci v Nikaragui. Svět lze měnit jen postojem zodpovědné angažovanosti: to byl jeho názor. A jeho zájem o tyto země není projevem exotismu: už o Mexiku řekl: "Mexiko je duševní stav". Jeho vztah k civilizaci kapitalismu objasňuje nejlépe scéna v Tichém Američanovi, kdy Vigot cituje Pascala: „Zničený dům není nešťastný" a Javittův projev ve Vědomí skutečnosti (1963):"...když z domu nezbývá už nic než pár sloupů na pozadí oblohy, začíná jeho krása zase znova, jak byla, než ji stavitel zničil". Ani komunisté nevěří, že kapitalismus je konečnou stanicí lidských dějin... Zlo a násilí patří k modernímu světu: Greene proto sahá k prvkům detektivního a špionážního románu jako k něčemu velice důležitému pro postižení reality. Jako autoři řady detektivních románů (Hammet, Chandler) i Greene věřil, že svět je nutno od základu předělat. Vyznal se ale, že se zmítá mezi dvojí vírou, "mezi přesvědčením, že svět by měl lepší, než je, a přesvědčením, že kdykoliv se zdá lepší, ve skutečnosti je horší" (Putování bez mapy, 1936). V tomto světě má zlo převahu, realita přesahuje síly hrdinů Greenových knih. Ale "teprve když se dostaneš k nule, k tomu pravému, ohyzdnému základu všech věcí, máš naději, že začneš znova, svobodně a nezávisle" (Vědomí skutečnosti). Greene ví, co znamená krize pro nový začátek života jedince i společnosti. Patří to k paradoxům lidské existence, jejichž výsostným znalcem byl.(I komunisté vidí ve své dnešní krizi příležitost pro nové cesty za ideály rovnosti, pro vznik nové emancipační strategie.) Ve Ztraceném dětství se vyjádřil, že naději na uznání spravedlnosti dává "chod kyvadla": jeho "psanci t‚to země", vyvrženci společnosti podléhají sféře moci na pozadí problematizujícím současnou civilizaci založenou na manipulaci. A manipulaci Greene odmítá a vidí jako povinnost spisovatele ke společnosti "být pískem v ložiskách státní mašinérie". Je stoupencem neloajálnosti. "Pokud jsme loajální, navždy se uzavíráme v jednou přijatých názorech; pokud jsme loajální, nesmíme dávat najevo porozumění ani účast s těmi, kdo smýšlejí jinak. Ale když nejsme loajální, můžeme se zasadit do každého lidského stavu. To dává spisovateli novou dimenzi: účast". Greene toto stanovisko z dopisu V. S. Pritchettovi (Proč vlastně píšu, 1948) neopustil ani v poválečných románech: povinnost neloajálnosti hlásá i stařec Javitt z Vědomí skutečnosti. Greene se zajímá o individuální lidské srdce, nikoli o neosobní mašinérie a zákony. Je hledačem bezprostřednosti, stále z nových úhlů, i když se opakují některé typy a motivy (postoj účasti proti vlastní vůli u Fowlera v Tichém Američanovi a u Browna v Komediantech, rozpad intimního vztahu u Bendrixe v Konci dobrodružství a u Browna v Komediantech atd.). V Komediantech se vrací postava sympatického podvodníka i "slušného člověka", který je mimo kontakt jak s rovinou zla, tak i s rovinou dobra. Proti tomu ti, co jsou "mezi třmenem a zemí" mají alespoň šanci uvědomit si, co je zlo. Falešný major Jones z Komediantů (1966) přes všechny svoje podvůdky se stane hrdinou, kterému není cizí pathos a tragika oběti: vezme totiž svou lež nejen vážně, ale do všech myslitelných důsledků. Lež a pravda si tedy na pozadí diktatury vyměňují role, protiklady se přelévají. Greene oponuje vyznavačům"nejlepšího z možných světů", totiž světa vyspělých západních zemí. Sráží ho ironií a humorem, zvláště pak humorem černým, na jehož půdě se také přelévají osamostatnělé protiklady navzájem. Cesty s tetičkou (1969) jsou dílem tohoto druhu, stejně jako soubor povídek Můžeme si vypůjčit svého manžela? (1967). Na tomto pozadí spěl k syntéze své tvorby, která dlouho paralelně běžela v dvojí rovině divertiment a vážných románů. Všechny motivy jsou v Cestách s tetičkou sloučeny. Greene má na mysli pouť rozbitým světem, tak jako Dante, Erasmus nebo Komenský. Putování s tetičkou, která je vlastně matkou Henryho Pullinga dovede ho proti vlastní vůli k poznání, že
jedinou jistotou v dnešním světě je nejistota. Absurdita a riziko se stanou pro něj půdou spočinutí. Opět přelévání osamostatnělých protikladů navzájem, které vidíme i u tety Augusty, stejně jako u černého Wordsworthe. I protikladné jazykové živly si vyměňují role a prolínají se: přístavní slang a chrámový styl, země a nebe. Svět pokleslých existencí a zmarněných osudů (jako Tooley, žijící pod vlivem drog) srazí na konci Greenova ironie. Co si myslet o citátu z Browninga: "Bůh je ve svém nebi - a v pořádku je svět!"? Živel činu (divertimenta) a ducha (vážné romány) se u pozdního Greena slučují. Greene nemá rád pouhé subjektivní romány: tíhne k pólu objektivity. Subjektivnímu románu vyčítal, že jeho stoupenci si snad mysleli, že "dolováním v dosud nedotčených vrstvách osobnosti by mohli odkrýt tajemství "smyslu", ale při tomto dolování se ztrácí ještě jeden rozměr. Viditelný svět pro ně přestal existovat stejně tak jako duchovní". Chce být pravdivý, ale nemá rád ty, kteří se příliš ohánějí pravdou. Když žádá říkat pravdu, dodává :"pravdou tu prostě rozumím přesnost". Odmítá také přijímání výsad: jedinou výsadou spisovatele má být už zmíněná neloajálnost (Dopis E. Bowenové). Svou dobu nepokládal za mimořádnou, naopak za normální stav lidstva, neboť "člověk je tvor, jemuž je určeno žít v katastrofách", říká se svou pověstnou ironií. Odmítá jednoduché odpovědi na složité otázky. Když byl dotázán na současný křesťanský život, vyslovil se, že "křesťan sídlí v hraničním pásmu mezi dobrem a zlem, a to je kraj loupežníků". Lidé dotčení milostí jsou bohatí na rozpory. Křesťanskou civilizaci charakterizuje "rozpolcenost ducha, neklidné svědomí, pocit vlastní nedostatečnosti". Právě konkrétní myšlení je zbraň proti autoritářům: a naopak "abstraktní vyjadřování pomohlo diktátorům dobýt moci tím, že kalilo živou vodu myšlení". Výrok hodný pozornosti jak vzhledem k československé minulosti, tak i dnešní české přítomnosti. Odmítá autoritářstvíˇ i uvnitř církve. Ptá se: "Je církev skutečně tak ohrožena, že se musí jiné názory tak pohotově potlačovat? O kolik církevních definicí bychom přišli, kdyby se byl vždycky potlačil i ten nejmírnější náznak kacířství?" Titulární konzul (1973) se odehrává v Argentině začátku sedmdesátých let, kdy tupamaros, příklad Che Guevary a teologie osvobození určovaly okruh politických diskusí opozice. Doktor Plarr emigroval před diktátorským režimem, ale "dějinám" neunikne. Jeho dva známí (Rivas a Aquino) hodlají unést amerického velvyslance, aby si vynutili propuštění spolubojovníků. Místo toho ale unesou za Plarrovy pomoci starého Angličana s titulem konzula, Charlese Fortnuma, o kterého nikdo nestojí. Revolucionáři neumí jít za svým cílem racionálně, i násilné prostředky se tak obracejí proti nim. Fortnum je postřelen, jeho žena je Plarrova milenka a dítě na cestě je patrně od Plarra. Parašutisté zlikvidují všechny: jen Fortnuma ne. Ten se vrátí k manželce. Reálným i morálním vítězem je - jako u Greena zpravidla - ten nejslabší. Milovníci velkých slov a gest selhávají: soukolí odcizených mocenských a ideologických struktur se zadře díky obyčejnému člověku, který je tím pískem, který zastaví mašinérii. Greene věří v bezprostřednost proti mnohonásobné zprostředkovanosti moderního života, jeho vizí je obnovení práv bezprostřednosti. V tom se shoduje s revolucionáři: v metodách ovšem nikoliv. Staví na konkrétním, bezprostředním činu, na přirozených vazbách mezi lidmi, na solidaritě. Sekretářka Wormoldova (Náš člověk v Havaně) řekla, že neumí věřit v nic většího, než je domov, ani v nic nevyzpytatelnějšího, než je lidská bytost. To je i stanovisko Greenovo. Vskutku, domov je z kategorií, které technická a manipulativní civilizace nedokáže postihnout, naopak ji domov rozhlodává a ničí. Ale jak dosáhnout skutečného domova? Greene nemá rád rozbitý svět, ale integrující sílu vidí jen v jednotlivcích. A tak zlo je v převaze, je aktivní silou. I v příběhu Doktor Fischer ze Ženevy (1980). Moc bohatství a peněz je nezměrná, stejně jako zkáza vznikající z této rozrušující síly, před níž nic neobstojí. Greene opovrhuje společností, která si váží peněz víc než života. Milionář je připodobňován k Bohu: obojí moc je absolutní a mimo
rozumovou kontrolu. Moc doktora Fischera, zbohatlého z výroby zubní pasty, spočívá v nenasytné chtivosti lidí, kteří jsou ochotni se nechat pro peníze ponižovat. Jeho zeť, Jones, je z rodu Greenových outsiderů. Není bohatý: a tak nevnímá svody bohatství a je mimo magický kruh sebeponižování a manipulace. Ale není osobností s plnou integritou a proto vztah k němu zahubí doktorovu dceru... Nejvěznamnějším dílem let osmdesátých se pro Greena stal román Monsignore Quijote z roku 1982. Zde starý venkovský kněz, pokládaný za pomatence cestuje po Španělsku autem, které je starou herkou jako Quijotova Rosinanta a také se tak jmenuje. Jeho společníkem je bývalý komunistický starosta obce El Toboso. Rozhovory obou se pohybují v rozpětí mezi vážnem a nevážnem, mezi komičnem a tragičnem: Cervantesova tradice ožívá v plné síle. A příznačné je, že společníky pro rozhovor o pravdě tohoto světa jsou katolík a komunista: v závěru života se toto spojení vrátí ještě silněji. Greene ve svých dílech ( kde ožil v jeho Kapitánovi a nepříteli z r. 1988 opět i dobrodružný žánr) vytvořil novodobou lidskou komedii. Ale chtěl být i účastníkem příběhu lidstva, odpovědným a aktivním. V roce 1969 měl na universitě v Hamburku přednášku Chvála neloajálnosti, kde žádal od spisovatelů, aby hájili lidi na okraji státu a institucí. "Mým úkolem je smysl pro angažovanou odpovědnost, mým úkolem je být oním zrníčkem písku, který způsobí zadření soukolí státu.Mám raději politického nepřítele než člověka lhostejného. Politika je součástí vzduchu, který dýcháme...Zajímá mě "lidský faktor"..."To jsou slova Grahama Greena. Na cestě neloajálnosti se setkal s komunisty a byl i členem Komunistické strany Velké Británie, byť jen čtyři týdny (1923). Jednou pro komunisty hlasoval, aby zabránil zvolení konzervativce. Vůči SSSR pociťoval kritické sympatie. Vyjadřoval podporu svým pronásledovaným kolegům z řad spisovatelské obce v SSSR. Po letech, které Greena odcizily sovětské zemi, došlo v době přestavby k obnovení oněch kritických sympatií. V letech 1988-1989 byl v SSSR čtyřikrát, v Moskvě, v Gruzii, na Sibiři. Jeho slova: "Můžete mě považovat za Gorbačovova přítele. M m v tohoto muže plnou důvěru a věřím v jeho upřímnost" ukazují, jaký obrat ve světovém veřejném mínění dokázal nový muž v Kremlu. Greene pomáhal Panamě i Nikaragui a nebál se předhůzek, že je zmanipulován. Chtěl sloužit dobré věci a jejímu účinnému propagování. Za dobrou věc pokládal i iniciativu Gorbačova. "Záchrana přijde z Východu, pro všechny, i pro Západ. Proto je třeba pomáhat Gorbačovovi, který nemá lehký úkol. Kdyby on neuspěl, byla by to katastrofa. Mou osobní touhou je ukončit válku mezi katolíky a komunisty, aby se mohli spojit v boji proti bídě ve světě". Je k tomu možno něco dodat? Snad jen lítost nad tím, že se už nemůže pomáhat při velkém úkolu potření bídy a bezpráví. Že jeho hlas není slyšet v diskusi o budoucnosti zemí bývalého sovětského bloku. Dialog mezi křesťany a komunisty byl v šedesátých letech jedním z nejpozoruhodnějších prvků tehdejšího duchovního klimatu. Mohl by jím být znovu. Osobnost Grahama Greena by mohla být příkladem, že je to možné a potřebné. Krize byla v křesťanství vícekrát počátkem obnovy. V dějinách socialismu a komunismu také. Dokud jsou neprivilegovaní, diskriminovaní, dokud je zisk stavěn nad "lidský faktor", je předźasné odepisovat komunisty. Komunistická iniciativa může mít problémy, ale žije dál. Komunisté stojí za heslem Viléma III. Oranžského, hesla těch, kteří usilovali a usilují o lidštější svět: "Ke svému podnikání nepotřebuji naději, k vytrvalosti nepotřebuji úspěch". Stejně jako Greene, i my vidíme sv‚ jediné privilegium v neloajálnosti...
Vlasta Ransdorfová DOMOV
Žijeme v neobyčejné době,é plné neklidu a nejistoty. Vše je v pohybu, a tak více než kdy jindy lidé pociťují potřebu něčeho, co je nevývratné a jisté. Něčeho, co tvoří konstantu v proměnách času. Protože neustálý život v relativitách vede k strašnému opotřebení. Takovou konstantou je domov. Jistě, novináři dnes pohrdavě shlížejí na vše, co nás prý vzdaluje od Evropy, v Lidových novinách jsem dokonce našla glosu, že prý slovo lid je zprofanované. A Václav Klaus se vyznal v televizním seriálu věnovaném léčbě spojené s jeho jménem, že prý v příštím století (a to už mezitím žijeme) vše bude řídit osvícená elita. Dnešek je charakterizován skluzem do okleštění dějinné paměti, do bezkontextovosti a tím se vytváří skvělý předpoklad manipulace. Potřeba hodnot spjatých s fenoménem domova není tedy jen psychologická, ale má i objektivní ráz. O tom všem je možno přemýšlet i nad skromnou knížkou Josefa Korejze Blatinského Vejchysty do říše baječin, kter vyšla v Hradci Králové před dvěma desítkami let, roku 1988. Autora zná asi málokdo. Editor Jiří Frýzek podotkl o Korejzovi, že "si zakládá na své nekonformnosti; ta ostatně tvoří samu podstatu jeho nekonvenční filozofie." Korejz Blatinský má tuto nekonformnost a samorostlost tak říkajíc v krvi: v jeho kraji žili vždy lidé, kteří vyznávali nekonformnost. Poblíž jeho bydliště, v Kunvaldu, založili čeští bratří svou Jednotu, Orlické hory byly jejich tvrzí, v níž se scházeli ke svým synodům. Orlické hory hostily Komenského a v nedalekých Králíkách vznikl klenot české literatury, bratrský překlad bible. Po bělohorském zvratu v českých dějinách lid východních Čech a zvláště Orlických hor vydržel nejdéle a rekatolizaci se tu nikdy nepodařilo udolat odpor proti vnucené víře a vnuceným sociálním pořádkům. Lidé zbíhali ze svých panství, houževnatě si hájili svou víru, ať už evangelickou nebo později "blouzniveckou", o níž tak krásná slova našli Adámek, Nejedlý a zejména pak Teréza Nováková . Roku 1775 zde sedláci řekli své konečné ne vůči nevolnictví, v následujících desetiletích patřily tyto končiny k oporám spontánně postupujícího českého národního obrození. Národní a sociální cit má Korejz díky této minulosti opravdu v krvi: knížkou se mihne úcta místních obyvatel k Mistru Janu Husovi, stejně jako sympatie k tehdy opovrhovaným "socanům". Někdo by mohl Korejzovu nekonformnost ale spojovat se lpěním na tradicích. Tradice má dvojakou roli: Nejedlý psal o tom, že je silná proti reakci, ale slabá proti pokroku. Tradice pomáhala nepodlehnout a udržet se, bojovat proti nespravedlnosti, ale nové řády vybudovat nepomáhala. Korejz však nechce konzervovat to, co je přežilé a patří nenávratně minulosti. Chce zachovat jen to, co je pravdivé a krásné. Krása je, jak se souhlasem zaznamenává výrok Anatola France, vždy pravdivá : pravda ovšem vždy krásná není. Moderní člověk si zvykl spojovat pravdu s postupem vědy a na ní spočívající civilizace. Ale určité hodnoty, jako je například domov, by na základě tohoto vědeckého typu myšlení nemohly vůbec vzniknout. Věda je ve své kritičnosti dynamická, ale dějiny nejsou jen rušením starého a budováním nového. Ruský historik A. J. Gurevič právem řekl, že v dějinách existují vedle změn i věci trvalé a ty není možno z dějin odstranit. Jakési konstanty kultury se stávají dnes předmětem pozornosti v souvislosti s problémy dnešní civilizace, která už přestává věřit, že společnost lze integrovat jen úce pojatou ekonomickou nebo politickou racionalitou. Sféra ekonomiky a moci rozrušovala dlouho to, co fenomenologičtí sociologové nebo Jürgen Habermas nazývají přirozeným světem, životním světem lidí (Lebenswelt). Dnes se ukazuje rub tohoto rozrušování: v měnícím se světě źlověk ztrácí smysl pro své kořeny, pro identitu sebe sama. Tempo změn vyžaduje svůj vyvažující a zprostředkující protiklad - objevit právě už zmíněné konstanty kultury.
Nejde jen o folkloristickou libůstku, nebo zábavnost vyprávění lidových autorů jako je Galuška nebo Horáček. Pozornost věnují lidové kultuře i literární historikové, estetici, filosofové, historikové kultury: stačí připomenout závažnou práci M. M. Bachtina o François Rabelaisovi a lidové kultuře středověku a renesance, vynikajícím přínosem v tomto směru je i Gurevičova kniha o lidové kultuře středověku. Bachtin objevil lidovou smíchovou kulturu a karnevalové vidění světa, které je protiváhou světa vysoké vědy a kultury. Cenné postřehy k jakési "filosofii smíchu" přinesla už kdysi knížka Henri Bergsona (nyní přeložená a vydaná i u nás) a v době zcela nedávné román Umberta Eca Jméno růže, který se setkal s obrovským mezinárodním ohlasem. Dnešní obrat k lidové kultuře tedy není návratem k folkloristickému sběratelství nebo k názorům "filosofuje nám lid", "zpívá nám lid". Lidovost naší kultury nemůže být popisná a napodobující, je potřeba usilovat o lidovost vyššího řádu, asi tak, jako Smetana odmítl opisnost, i když usiloval o skutečně národní hudbu. Obrat k lidové kultuře je součástí celé proměny konceptu společenské racionality a kultury, kdy opouštíme svět manipulativní a instrument lní racionality a usilujeme o racionalitu hlubší, která chce vidět svět celkově, stejně jako človška. Ekologické vědomí dneška usiluje o to, zahrnout do sféry rozumu i morální i estetické hodnoty, které získávaj´í stále více na integrujícím poslání. Formující se ekologické vědomí hledá dnes celosvětově svou inspiraci m.j. v respektování přirozeného životního světa člověka, k němuž měla lidová kultura vždycky blízko. Usiluje se o obnovení přirozeného vztahu člověka k člověku a člověka k přírodě, do módy přišly jazykové a etnické odlišnosti, což dobře souzní s hledáním alternativních životních stylů. Naisbittovy Megatrendy nebo Tofflerova Třetí vlna přináší řadu dokladů v tomto směru: nikoli unifikovanost, ale diferencovanost životního stylu je heslem dne. Korejzův základní životní pocit je uplývavost času, který odnáší to, co bylo pravdivé a krásné. "Malováním a psaním se vlastně snažím nějak zastavit ten ubíhající čas, aby se to šecko neztratilo v minulosti". A tak projíždí nejen své milované Orlické hory, ale též Lužici, Slovácko, Slovensko, Chodsko atd., všude si všímá životních a sociálních podmínek venkovských lidí, jejich řemeslné i slovní dovednosti, jejich zvyků a muzikálnosti, oceňuje to, že ve světě mnohonásobné propojenosti všeho se vším a dynamických dějinných změn (které jeho knížka nenásilně zrcadlí) tito lidé drží prapor přirozenosti a bezprostřednosti, přirozený vztah vůči přírodě, kterou Korejz velice ctí. Není náhodou, že miluje Mánesa,který poprvé ztvárnil do výtvarných cyklů duši českého lidu, Alše, který podle slov Čapkových zahrnul do svého světa přírodu i lidskou skutečnost, dějiny, přítomnost i budoucnost, prostě celý svět českých lidí. Korejz obdivuje Úprku, Plicku a v jeho výtvarném projevu je nejvíce vidět působení prostého a pravdivého vidění venkova, jak je známe z obrazů Vojtěcha Sedláčka. Všichni tito lidé se báli stejně jako Korejz, aby nápor moderní civilizace neodvál nebo nepřekryl nánosem uniformity, konvencí a přetvářky přirozenost, která byla prvořadou hodnotou už Rousseauovi. Rodin viděl ve Slovácku oživlou Heladu: pávě pro tu bezprostřednost, která charakterizovala svět antických městských států. Korejz tento jeho výrok právem hrdě připomíná ... Už romantismus 19. století obrátil pozornost ke světu přírody a přirozeného světa lidí: stačí uvést naši Boženu Němcovou a její Babičku. Není náhodou, že ve 20. století zaznamenalo řadu případů obdivu pro toto dílo u autorů, kteří byli kritiky odlidštěných struktur techniky a institucí: za všechny jmenujme Franze Kafku a Heinricha Bölla. Ale dnešní autoři nemohou venkovské prostředí líčit tak, jako Němcová. Tehdy, na konci feudální éry a začátku epochy buržoasie měl venkovský člověk relativně ucelený názor na svět a usoustavněný hodnotový řád, který umožňoval věci vřazovat do přirozených vazeb. Přirozený svět lidského života je zároveň prosvětlen lidovým náboženstvím, trochu panteistickým, kde v přírodě lidé cítí neustálou přítomnost boží. Nástup městské civilizace toto lidové vidění světa rozkládal už dávno, 19. a 20. století definitivně vneslo i sem vítězství technické racionality. Dnešní venkovský člověk ztratil své orientační horizonty (například posloupnost generací a příbuzenské vazby byly ještě u generace
našich rodičů velice důležitou věcí, dnes ztrácí na významu), a proto podobné ucelené vidění světa je vyloučené. Stejně tak ani forma nemůže být jednotná: dnešní venkovan nemyslí v dialektu. Dialektová forma jazyka oslabila dříve hlavní funkci komunikativní, do popředí se dostala expresívní funkce. Mluvčí se citově přiřazují k prostředí, k lidem, které mají rádi, ozvláštňují dialektismy své projevy. Korejz není vějimkou: jeho vyprávění má ráz mozaiky, nerespektuje proud životního, přírodního koloběhu, jakkoli Korejz je vyznavačem přírody a života. Ani jazykově není jeho kniha jednotná: stále se tu mísí prvky obecné češtiny a dialektu, dialektismy nesou citový náboj a prozrazují jeho pouto k domovu, k lidem, mezi nimiž prožil svůj život. Jeho vidění světa, časového proudu je nutně fragmentární,: ale každý zlomek prozrazuje, že patří ke světu oněch kulturních konstant. Je autor, který je Korejzovi nejmilejší: Josef Štefan Kubín, vypravěč, sběratel, pohádkář, jazykovědec, živá legenda i tím, že se dožil heroických 101 let v plné svěžesti. Ten ani na okamžik nezapochyboval o tom, že svět lidové kultury je nositelem hodnot, jejichž čas sice odcházel, ale znovu přijde. Ale i jeho podání lidového světa venkova je fragmentární: původní ucelenost by musela být pracně rekonstruována, zatímco v první polovině 19. století byla ještě samozřejmou věcí. Ale i tam v nejpokročilejších zemích světa začínal úpadek starých zvyků: klasickým případem je Anglie. Anglie je ovšem také důkazem, že tento vývoj nemusí být lineární a nezvratný, že staré formy se mohou stát nositelem nových významů. Tak se v době Dickensově přestávalo koledovat, zatímco v Čechách bylo koledování tehdy běžné. Stačilo ale 20 let, od čtyřicátých do šedesátých let 19. století a koledování ožilo, stalo se součástí i městského života, často zlidověly umělé koledy, jako ta, která byla odvozena z Kristiánovy legendy o svatém Václavu. Lze se domnívat, že i dnešní doba přináší znenáhla takový obrat, který je ještě mnohem silnější. V Korejzově líčení se město objevuje málo, Korejz Blatinský je tělem duší venkovan. Svět průmyslu a obchodu zasahuje do jeho venkovského zázemí spíše rušivě. Celé dějiny evropské civilizace byly dějinami expanze městské civilizace, dějinami rozkladu původních forem pospolitého života živelně vzniklých společenství, jak už ukázal Karel Marx. Marx byl už také schopen ukázat, že postup městské civilizace nebyl spojen jenom s jednoznačnými klady, ale že také přinášel nesporné ztráty. Ale do nedávné doby panující technologie vyžadovaly koncentraci velkého množství pracovní síly na malé ploše a s tím spojenou unifikaci životního stylu, podřízení lidí strojům, proti spontánní kolektivitě venkovského života vyvstala kolektivita vynucená podřízením panující technologii, kolektivita továren a dělnických čtvrtí, přičemž ale společnost byla atomizována na individuální osudy, jediným spojením věcí a lidí byly peníze. V poválečném období si naše společnost kladla za cíl umožnit obnovení kolektivismu, ale postupy, které jsme volili, byly neorganické. Existovalo dál podřízení člověka strojům a dokonce se prohlubovalo, nedostatky na trhu uzavíraly lidi do rodin a kruhu služeb a protislužeb, smysl pro původní hodnoty života upadal. A v posledních dvou letech nabízí česká pravice jako řešení obrat k tvrdému individualismu, v době, kdy se v nejvyspělejších zemích objevuje vědomí závazku a solidarity. Dnes nejen probouzející se ekologické vědomí, ale také nástup nových technologií a forem služeb i obchodního podniká ní umožňuje zbavit se nadměrného soustředění pracovní síly na malé ploše, které už není nutné, umožňuje vyrovnat civilizační rozdíly mezi městem a venkovem. Městská civilizace narazila na bariéry, obrat k obnovení přirozených vazeb mezi lidmi a přírodou také vede k pozornosti k venkovskému prostředí nejen jako zdroji rekreace, ale také znovu objevovanému prameni kulturních hodnot. Ve světě se objevily procesy kontraurbanizace, kdy se např. v 70. letech 10 milionů Amerčźanů se objevilo hnutí "dobrovolná vystěhovalo na venkov z velkých aglomerací. V USA oproštěnost", které razí životní styl harmonizující vztahy vůči přírodě, dobrovolné omezení. Ekologické hnutí, alternativní hnutí zahrnují dnes miliony lidí. Připomínají se tradice spojené se jmény Emerson, Thoreau atd.
Jaká je situace u nás? Literatura se venkovu věnovala převážně v souvislosti s kolektivizací, ač už s kladným či záporným hodnocením těchto procesů, v nichž šlo o překonání tradičního hospodaření, kdy venkovský svět minulosti byl nahlížen převážně jako něco, co je třeba překonat. Jako by u nás stále žily nálady spojené s Trockého výroky o idiotismu venkovského života. Dnes jen s opačným předznamenáním. Sotva existuje v naší poválečné literatuře jediná práce, která by viděla venkovské prostředí očima toho, co se dnes nazývá ekologickým vědomím, oněch kulturních konstant a původních vztahů lidí k přírodě a k životu. Ekologické vědomí se dnes spojuje spíše s ochranou už poškozeného přírodního prostředí než s tvorbou životního prostředí pro člověka. Můžeme vyčítat samoukům typu Korejze Blatinského spousty nedostatků v jejich literárním projevu, neústrojnou stylizaci, ale nemůžeme popřít, že jsou to oni, kdo alespoň částečně zaplňují tyto mezery. V Korejzově líčení není pravého literárního hrdiny: zajímá jej lidová pospolitost a její vztah k prostředí, v němž by člověk nemusel nutně projevovat svou vůli k panování. I pr ce typu Vejchystů do říše baječin nás upozorňují na to, že celá jedna obrovská oblast zůstala stranou umělecké tvorby, že pohrdavý vztah vůči odkazu minulých generací se nevyplácí. Naši hudebníci objevují ony kulturní konstanty: stačí připomenout nádherné hudební stylizace a zpracování lidových písní a jejich motivů ze strany Jaroslava Krčka či Zdeňka Lukáše nebo Jana Rokyty. Vznikl tak v podstatě nový hudební žánr, který má své věrné posluchače. Existují také moderní způsoby zpracování lidové inspirace ve větvarném umění (Korejz připomíná např. známého lužickosrbského malíře a spisovatele Měrčina Nowaka, u nás lze připomenout dílo Karla Svolinského nebo Antonína Strnadela). Ale co literatura? Je snad jediná oblast, kde v tomto směru existují pozitivní výsledky, oblast, která byla nejméně zatížena schematismem, protože působnost na čtenáře to prostě nepřipouští: dětská literatura, především pohádková. Zde vznikly pozoruhodné hodnoty jako Čtvrtkovy pohádky, nebo povídky, které se dočkaly i vděčného filmového ztvárnění (Kachyňův film Duhová kulička). V tzv. velké literatuře jsou jen ojedinělé výjimky jako je Hrubínova Romance pro křídlovku nebo poezie Zdeňka Barborky, hledající v lidové slovesnosti hodnoty bezprostřednosti a spontánnosti, jejichž nedostatek začal ohrožovat životní sílu moderního člověka. Ale prozaická větev české literatury nic na téma kulturních konstant nevytvořila. Nad čtenářským a diváckým úspěchem Galuškových povídek ze Slovácka (Slovácko sa súdí, Slovácko sa nesúdí) nejvýše renomovaní autoři pokrčí rameny. Že prý je zájem čtenářů a diváků o tento druh tvorby jen dokladem pokleslého vkusu! Že je to zábava? Neřekl ale Brecht právem, že "zábava má zapotřebí obhajoby méně než cokoli jiného"? Že motivace zájmu o tento okruh tvorby je hlubší, dokazuje neutuchající obliba Babičky Boženy Němcové, v níž právem Antonín Moskalyk vytušil právě ony zmíněné konstanty kultury, lidový pohled na svět, přírodu, běh věcí pozemských. Jeho vidění lidového světonázoru vykazuje shodné rysy s Bachtinem, jehož práce rusky vyšla roku 1965, ale Moskalyk z ní těžko mohl čerpat inspiraci, zásluhou Kolárovou u nás ostatně vyšla roku 1975, tedy 4 roky po dokončení Moskalykova filmu. Moskalykovo ztvárnění Babičky neprávem sváděli kritikové 70. let do mezí surrealismu, nebo stavěli do protikladu ke klasickému zpracování s Terezií Brzkovou v hlavní roli, ale Moskalykův pohled byl asi hlubší. Kritika opět jednou ve svém poslání, pomáhat na svět novým pohledům a hodnotám, úplně zklamala. Vraťme se ale ke knížce Josefa Korejze Blatinského. Bylo by ;škoda, aby se tato knížečka nahlížela jen prismatem informací pro ethnografy nebo materiálu pro jazykovědce. Po stránce jednolitosti jazykového výrazu by ostatně bylo možno proti jeho formě severovýchodočeského dialektu leccos namítat jak pokud jde o koncovky (-ej,-oj)é tak i pokud jde o neslabičné v, užívání lexika pro danou oblast příznačného. Je evidentní, že autor myslí v obecné češtině, že dialekt je jen šat určený k ozvláštnění i emocionálnímu přiřazení jeho vlastního projevu. Zde pravděpodobně těžiště významu Korejzova dílka není. Je svědectvím o nutnosti návratu ke kořenům, jimž jsme mnohé dlužni v oblasti kulturní tvorby i jinde. Není možno nadále venkov vylidňovat fyzicky i kulturně, není možno ochuzovat společnost nadále o
pramen tvořivé síly, který může být velice produktivní. Je třeba budovat regionální kulturní centra (i vydavatelská), pražský centralismus je v českém prostředí už spíše brzdou. Královéhradecké nakladatelství Kruh knížečku vypravilo velmi solidně. Reprodukce Korejzových obrázků a kreseb jsou pečlivě provedeny, jejich výběr má vztah k proudu vyprávění, zachycuje svět venkovského člověka. Obrazová složka publikace přesahuje - bez ohledu na to, co si čtenáři myslí o úrovni Korejzových maleb - rámec doprovodu textu a tvoří samostatnou součást knihy. Editor připojil také slovníček nejdůležitějších krajových výrazů, který ale není úplný a řada slov dialekty východu Čech výrazně charakterizujících v soupisu chybí, např. slovo votrok. Korejz Blatinský je touto publikací představen všestranně, jako člověk, kterého charakterizuje především věrnost zemi a jejím lidem, jako jeden z těch, kteří uchovávají vědomí kontinuity věků. Ať je jeho literární počin hodnocen jakkoliv, stálo za to s ním seznámit veřejnost; je to zároveň výzva pro jiná regionální nakladatelství...Domov je hodnota nezastupitelná a věrnost zemi v těchto dobách nebezpečných nejistot by měla být pro všechny, od politiků až k poslednímu občanu samozřejmostí...
