Milí čtenáři, vítáme Vás v našem novém časopise JITŘENKA

Jitřenka 1/2012

Milí čtenáři, vítáme Vás v našem novém časopise JITŘENKA. Začínáme právě teď, v přelomu starého a nového roku. Přestože vánoční svátky už jsou za námi, a já věřím, že jste byli hodní a dostali jste hodně dárků, přesto, si trofnu říct, že tento časopis, první jeho vydání, je také vánoční dárek pro všechny, od malých až po velké.

Náš časopis je prozatím malý, ale věříme se pomalu bude rozrůstat. Objeví se zde články o všem možném, také povídky, básně, pohádky, hry, také recenze, i fejetóny, naučíte se hrát na kytaru, přečtete si i rozhovory českých i světových známých lidí.. Většina článků, povídek apod. píší a budou psát mladí lidé do 18 let, ale sem tam se objeví i starší autor a hlavně také autoři z celého světa.

Pro koho náš časopis je určen? Pro všechny, kdo si chce přečíst nové pohledy mladých lidí na nějaké témata, nové povídky, romány, pohádky, básně, od nových a začínajících autorů.

Náš časopis bude vždy ve dvou jazycích – česky a anglicky. Takže pokud se chcete učit anglicky či naopak česky - čtením povídek, článků apod. Máte v našem časopise možnost.

Budeme rádi, když si náš časopis nejen oblíbíte a budete se k němu vracet každý měsíc, ale také se tu něco nového naučíte.

Začíná

rok

2012.

Magický

rok

2012.

Přeji

Vám

všem, aby tento rok byl pro Vás láskyplný, krásný, plný radosti,aby jste byli zdraví, a zažili, aby Vaše sny se staly skutečností. Doufám, že i náš časopis Vám k tomu přispěje.

Markéta Segeťová šéfredaktorka

Redaktoři, spisovatelé Mám čest, Vám představit skvělé spisovatelé, redaktory v našem časopisu – jejich fotky, informace o nich apod. Proč vlastně? Protože chceme být k Vám blíže a chceme i s Vámi, našimi čtenáři, být jedna rodina. Víme, že když si někdo něco oblíbí – knihu,zpěváka, zpěvačku apod., chcete o nich, co nejvíce vědět. Věřím, že si nás také oblíbíte, a proto dáváme na tyto stránky časopisu (i na web) své foto i informace. Můžete nám věřit, že si za svou prací stojíme a nestydíme se za ni, a také věříme, že nám budete věrmi jako my Vám.

Markéta Segeťová

Ahoj milí čtenáři, jsem moc ráda, že jste sem zavítali. Začala jsem psát už jako dítě a vždycky mě to bavilo. Nejprve básně a pak i povídky, pohádky. Také jsem i ráda četla, ale je pravda, že pokud mě knížka neoslovila ḧned na začátku, odložila jsem ji. Teď s odstupem času se k těmto knihám vracím, a pochopila jsem, že některé knížky v té určité době mi nic nemohly dát, nepochopila bych je. Až teď. A jsem tomu velmi ráda.

Proč jsem založila tento časopis? Miluji děti a vím, že spousta z nich jsou v psaní velmi dobří, i v této počítačové době. Vím, jak je těžké se uchytit nejen v knižním světě jako autor nebo redaktor a já chci jim touto cestou pomoci. Nejedná se jen o děti z ČR, ale i z celého světa.

Věřím, že mé záměry budou vyslyšeny.

Petra Vosická

Milí čtenáři, svoji první povídku jsem napsala na základní škole v sedmé nebo osmé třídě a zjistila, že je to docela lehké. Stačí mít nápad. Postupem času jsem zjistila, že mít dobrý nápad, to chce čas a přemýšlení. Na druhou stranu, jsem ráda, že čas využiji něčím plnohodnotným, než kdybych postávala s partou kamarádů a vyváděli různé nekalosti. Taky vím, že psát mohou všichni, jen né všichni pro to mají ten správný cit. Psát byl vždycky můj sen a zázraky se dějí. Do nového roku vykročte správnou nohou a s úsměvem! :-)

Petr Pokorný Žiju kousek od Prahy a jsem novým redaktorem časopisu. Moc mne těší, že jsem dostal tuto velice zajímavou nabídku. Mým úkolem bude psaní recenzí, povídek a kritiky a slibuji Vám, že udělám všechno proto,aby Vás to bavilo. Je mi 16 let, ale své názory si umím odůvodnit a stát si za nimi. Snad Vás o tom časem přesvědčím. Je mi ctí být součástí tak skvělého týmu.

Přeji Vám krásný vstup do nového roku.

Jiří Poděbradský

Je mi 18 let, jsem z Kamenice nad Lipou. Mezi moje zájmy patří fotbal, hraní karetní hry.Především dobrodružnou a fantasy literaturu. Jsem pohodový typ, který trpí přílišným optimismema veselou povahou.Rád se seznamuji s novými lidmi a rychle si najdu kamarády.

K Novému roku hodně úspěchů do života, veselou náladu a především pevné zdraví.

Anna Pichnerová.

Je mi čtrnáct let, jsem devátým rokem žákyní základní školy. Krom široké palety zájmů z oblasti (nejen) humanitních věd se věnuji právě také literatuře (nesmírně ráda čtu starou klasickou evropskou literaturu) a sama píši. Proč? Jednak z potěšení a jednak proto, že se domnívám, že literární vyjádření je zajímavou cestou k poznání sama sebe.Miluji češtinu, historii a všeobecně humanitní obory (zejména cizí jazyky).

Do nového roku Vám přeji radost, lásku a štěstí.

Petr Filouš Vážení čtenáři, žijeme sice v současnosti všichni v jakési uspěchané době,ale přesto by člověk neměl zapomenout i relaxovat. Každý by měl relaxovat podle toho, co ho baví (obyčejným) nicneděláním). Pomůžeme tím nejen sami sobě po zdravotní stránce, kdy ze sebe odhodíme stres, nervozitu a jiné nechvalné šváry, ale i své duši. A pokud by tedy kromě jiného, měla k tomu přispět i nějaká zajímavá knížka, tím lépe. Nejen, že se uvolníme a přijdeme na jiné myšlenky,ale snad se i něco třeba zase dozvíme. Začíná Nový rok 2012. Tak i já Vám přeji,ať těch radostí v tom nastávajícím roce 2012 máte co nejvíce.

2012 Markéta Segeťová

Zvonky už dozněly, na Nový rok už je čas, radost a veselí, je srdcích každého z nás. Krásné šaty, smoking a třpyt, přívítáme rok 2012,tak jak má být, pospěšte všichni pro Vaše šampaňské, za chvíli odbije půl dvanácté. Poslední úpravy, poslední minuty, zahoďme myšlenky, co trýzní nás .5...4...3...2...1...je rok 2012.

Zápisník Petra Vosická

1. kapitola „A myslíš, že to dokážeme?“ Zeptal se Lukáš a nesměle pohlédl na Marka. Ten nasadil učený výraz a s odvahou v hlase odpověděl. „Jistě. Musíme to zvládnout. Richard na nás spoléhá.“ „Já vím, ale stejně si nejsem jistý,“ přiznal se Lukáš a podrbal se na hlavě. „Hele, když to dokážem, budou z nás hvězdy!“ Chtěl ho motivovat Marek. Když Lukáš viděl, že není cesty zpět, souhlasil. Třeba si ho všimne Veronika z 6. A, která se mu líbí. Už dlouho obdivuje její úsměv a smysl pro humor. „Fajn, takže zítra po škole se sejdem na náměstí u kašny, jasné?“ Marek ho chtěl vrátit do reality. Lukáš, stále zasněný, jen kývl hlavou a dál se tvářil jako malé dítě, které poprvé vidí stromeček s dárky. Marek ho už neřešil. Má jiné starosti než holky. Musí udělat úkol z matematiky a na stolku mu leží rozečtená kniha od Jaroslava Foglara. Odešel z Lukášova pokoje, pozdravil jeho maminku, která se vrátila z práce, obtěžkaná igelitkami s jídlem a vyšel ven. Domů to měl kousek. Když zahnul do své ulice, už z dálky viděl, že je zle. Před jeho vraty postávali kluci z 5. B. Ti kluci, kteří zavinili, že se mu rozbila taška do školy. Stejní, kvůli kterým má na břichu stehy. Kluci, kteří ho prostě nemají rádi.

***

Zastavil se. Nevěděl, co dělat. Mohl by se otočit a utíkat pryč, ale nohy mu zdřevěněly. Stál tam a sledoval jejich hlavního velitele. Tuto skupinku kluků vedl Ondřej, který, jako jediný, chodil do sedmé třídy. Chodil by do osmé, kdyby nepropadl. Byl proslulý svými kousky a poznámkami v žákovské knížce od učitelů. Pro sprosté slovo či špatný kousek nešel daleko. Kolem sebe měl vždy kupu pochlebovačů. Marek znejistěl. Co teď? Celý zkoprněl, stál na místě a díval se na Ondru, kterého, díky jeho výšce, nebylo možno přehlédnout, jak každou chvíli skáče do vzduchu, aby si z jejich jabloně utrhl nějaké to červené jablko. Jak on ho neměl rád! „Hej, není to náš Mareček – špaleček?“ Ozvalo se a Marek vytušil, že je zle po druhé. Vykřikl to někdo ze skupiny, který zřejmě zrovna nesledoval skákajícího Ondru. Kapitán se otočil ukazovaným směrem. Jeho obličej se rozzářil pýchou a zlomyslností. „Špalku! Co tam tak stojíš jako ta vaše jabloň?! Pojď přece k nám!“ Marek se neodvážil neposlechnout a poslušně se začal šourat k páťákům. Když stanul před Ondrou, nohy se mu strachem rozklepaly. Vzpomněl si, že v tašce má svačinu, kterou ve škole nestihl sníst. Ondřej si ho měřil povýšeným pohledem. „Máš pro nás něco?“ „Nic nemám,“ odpověděl, ale stálo ho to dost přemáhání, aby z hlasu nebyla poznat jeho bázlivost. „Opravdu? A nelžeš náhodou svému nadřízenému?“ Zeptal se s úšklebkem Ondra a vysloužil si souhlasné mručení a potlesk od svých kamarádů. Jeho tvář však zpřísněla. Ze 4. C má dobrého špeha, který pro něj zjišťuje informace. Zaručeně ví, že ji nesnědl. Nacvičeným pohybem, z Rychlých šípů, pokynul. Všichni pochopili. Utvořili okolo oběti kruh. Marek ztuhnul. Mžitky před očima nabíraly na intenzitě. K tomu blesky z Ondřejových očí. Zažíval mravenčí teror prostřednictvím toho kluka. K veselé náladě mu nepřidalo ani to, že mu někdo ze zad strhl tašku a mrsknul jí o zem. „Má ji tady,“ oznámil něčí hlas. Našel svačinu. Marka polilo horko. Kdyby aspoň přišla maminka z práce, ale je ještě brzy. Svačina putovala celým kruhem, až se zastavila u Martina, jehož slovo mělo taky velkou váhu mezi ostatními. „Takže, ty jsi nám lhal?“ Optal se Martin s hraným smutným hlasem. Ostatní vybuchli smíchy. Jejich smích drásal Markovi duši. „Máte svačinu, co ještě chcete?“ Vykřikl. Odpovědí mu byla další vlna smíchu. „Milý Marku,“ ujal se slova Ondra a pohledem si vynutil ticho, „potřebujeme něco zařídit a ty jsi k tomu nejlepší,“ přistoupil těsně k němu a zadíval se mu do očí. Takový bezvýznamný, ubohý kluk, pomyslil si. „Co chcete, abych udělal?“ Nejistota v hlase byla zřejmě slyšet. Snažil se nedělat lumpárny a zdaleka se této skupině vyhýbat. Co teď? Ondra se šibalsky usmál. Kamarádsky ho vzal za rameno a zavedl ho pryč od ostatních. „Víš, Lukáš, tvůj kamarádeček, má něco, co nás zajímá a co chceme. Když nám to do soboty přineseš, necháme tě na pokoji, jasné?“ „Mám mu to ukradnout?“

„Ne, jen si to zapůjčíme, potom to zase vrátíš, ale nesmí o tom nikdo,“ což zdůraznil, „vědět. Spoléháme na tebe. Kdyby se to pokazilo, víme, kde tě hledat.““ Najdem si tě a no, však víš, ne?“ A udělal výmluvný pohyb rukou. Marek na sucho polkl. Má snad podvést svého nejlepšího kamaráda? Na druhou stranu, když mu potom dají pokoj a vrátí mu to. „Co mám vzít?“ „Není to nic cenného, neboj. Potřebujeme jeho deník, nebo jak to mu honosně říká.“ „Zápisník,“ napověděl mu Marek, ale hned toho litoval. Bylo by lepší, kdyby ten sešit zapřel. „Správně. Takže o něm víš. To je dobře. Má v něm totiž napsanou velice důležitou věc. Tvojí jedinou starostí je nám ho přinést. Jestli si přečteš, co tam má, trest tě nemine.“ „Kdy a kde vás najdu?“ To by se na to podíval. Určitě s ním zamýšlejí nějakou hloupost. Nebo opravdu chystají něco převratného? Lukáš si ten sešit hlídá jako oko v hlavě. Nikomu ho nepůjčí a nosí ho pořád u sebe. Nebude lehké ho vzít. „V sobotu na severní louce za městem. Ve dvě a přesně,“ už ho chtěl pustit, ale rozmyslel si to. Výhružně mu pošeptal do ucha. „Od teď jsi s námi na jedné lodi. Lukáš nesmí nic tušit. Spoléháme na tebe,“ otočil se a bez dalšího zájmu odcházel. Rukou mávl na Martina, který sice zkoumal Markovu svačinu, ale sledoval i jejich rozhovor. Ten pochopil, houkl na členy skupiny a společně odešli, vedeni Ondřejem, který si sebevědomě kráčel vepředu. Martin k němu přiběhl. „Řekl jsi mu, k čemu to potřebujeme?“ „Nejsem blbej,“ obořil se na něj, ale vzápětí dodal, „ten ňouma se ani neptal.“ „Co když ho nedonese?“ „Ale donese. Má z nás takový strach, že tam určitě ještě stojí, aby se přesvědčil, že opravdu odejdeme,“ odpověděl Ondra s takovou jistotou, jako kdyby měl oči i vzadu. Martin se otočil, vyhoupl na špičky a zjistil, že jeho šéf mluví pravdu. Oba se zasmáli. Dostanou, co chtějí! Marek stál u vrat a přemýšlel, jak to celé zařídit. Pak ho něco napadlo. Počkal, až odejdou, aby měl jistotu. Rychle otevřel vrata, doběhl domů, tam odhodil tašku do svého pokoje a znovu vyběhl ven. Mířil rovnou za Lukášem.

Praví přátelé Jiří Poděbradský

Dnes je můj velký den. Kluci ze třídy, partička největších tvrďáků na škole, mě chtěli vzít sebou na jejich dnešní noční výlet na hřbitov. Naši o tom nic neví, stejně by mi to zatrhli. Doufám, že udělám dojem. Už je po deváté hodině. Potichu vylézám z postele a plížím se k oknu. Neslyším nic než jen zvuk televize a šumění rádia. Obvyklá večerní zábava mých rodičů. Vylezl jsem na parapet a vyhodil lano, které je připevněno za nohy postele. Sklouznu po laně dolů a dopadnu na trávník u našeho malého domku. Vydávám se na předem určené místo. Zastavuji se u pouliční lampy a otočím se dozadu, abych stihl sledovat rychle jedoucí sporťák. Už se otáčím zpátky, když v tom uvidím na rohu ulice stín, který se bleskově ztratil za rohem paneláku. Asi mě šálí zrak, nic to nebylo. Jsem na hřbitově, po klukách ani stopy. Rozhlížím se po hrobech, které vypadají v mdlém měsíčním svitu poněkud děsivě. Všude jsou samé stíny a ticho. Najednou mě něco chytá za ruce a strhává k zemi. Nevykřikl jsem, ani jsem nemohl, protože mně něčí ruce zakryly pusu. Kouknu se na nebe, ale místo něj tam stojí vůdce party, který mě na hřbitov pozval. .Tak co, lekl ses?“ vykřikl hlasitě a ostatní okolo stojící, mu odpověděli nemálo hlasitým smíchem. Přirozeně jsem se lekl, ale se zakrytými ústy jde odpovědět opravdu těžko. „Neřekneš nic? Nevadí, aspoň bude větší sranda, když tě tady zavřeme do kobky.“ pronesl znovu hlasitě vůdce party. Uvažoval jsem o průměrné inteligenci party a vůdce samotného. I když, vůdce byl jen samý sval a na mozek zřejmě nevyšlo místo. Navíc jsem víc přemýšlel o kobce, kterou přede mnou otevřeli a chtěli mě tam strčit. Nemělo smysl bránit se.

Pět kluků proti jednomu, navíc všichni namakaní sportovci.Těžké dveře, které šly otevřít jedině zvenku, se za mnou pomalu zavřely. Tma. Neprostupná tma a zatuchlý vzduch. A samozřejmě nekonečný řehot venku. Po nějaké chvíli a mém bezvýsledném volání, ať mě pustí, odešli. Nechali mě tu, abych tu nejspíš umřel. Asi si mysleli, že se dostanu ven sám. Jenže to nebylo možné. „Haló, je tu někdo?“ ozval se nějaký hlas. Lekl jsem se, až jsem spadl na zaprášenou podlahu kobky. Ten hlas ale vycházel zevnitř a ne z kobky. A navíc jsem ho poznal. „Jsem tady, v kobce, pomoz mi.“ volal jsem hlasitě. Dveře se pomalu otevíraly, a když jsem vylezl ven, koukal na mě můj nejlepší kamarád Honza a netvářil se vůbec překvapeně. To jsem si mohl myslet, že když se budeš potloukat s těmi burany, tak se dostaneš do maléru.“ začal hned chrlit slova. Stál jsem tam, zaprášený a špinavý, plný vzteku, vděku a smutku. Najednou jsem si uvědomil, kdo byl ten stín na rohu ulice. Honza ale neskončil: „Kolikrát jsem ti říkal, ať se nevnucuješ! A tady to máš. Zradí tě a zavřou do kobky, jen aby z toho měli legraci. To nejsou dobří kamarádi a teď to potvrdili.“ „Už jsem to pochopil.“ řekl jsem potichu. A taky, že jo. Uvědomil jsem si, co pro mě Honza riskoval, vyplížil se z domu a sledoval mě. „Vyslechl jsem ten váš rozhovor a musel jsem jít za tebou a vidím, že jsem udělal dobře.“ Honza se odmlčel a podíval se na mě. „Jsem rád, že jsi můj kamarád, nejlepší kamarád, jiného si přát nemůžu. Zítra jim ukážeme, že my dva dokážeme věci, které ani oni nesvedou.“ vyhrkl jsem a oba jsme se vydali zpátky domů a uvažovali o různých způsobech pomsty.

Spáč Anna Pichnerová

1. kapitola - Skeptik „Musíme okamžitě evakuovat oblast!“ znělo mi v uších. Probral jsem se z hrozivého snu. Mlhou ranního šera si hledaly cestu sluneční paprsky. Nastal rozbřesk. Letoun vrhal temný stín skrz hustou vegetaci: uvědomil jsem si, že jsme přistáli. V korunách sromů vřeštěly opice do růžového jitra. Na protějším sedadle oddechoval Petr a předemnou mnou Linda. Zbytek výpravy však tiše seděl pod letadlem a pil instantní kávu. Sešel jsem dolů. Byla zima. “Ahoj Scotte,“ pozdravila Brigita. “Dobré ráno,“ mávl na mě profesor Wel současně s ní. “Dobré,“ zamumlal jsem a posadil se k ohništi. Mlčky jsem prošťouchl popel, abych našel jiskry. “Oheň jsme ještě nerozdělali,“ upozornila mě Lídie a vytáhla krabičku sirek. “Skvělý to vynález,“ konstatoval Will, když sirku zapaloval. Vzápětí vyšlehl nahoru velký plamen. “Zatraceně!“ Kdo tam vylil ten olej?!“ Pohledem bloudil mezi Brigitou a Lídií (ježto nikdo jiný vařit neuměl). “Já ne!“ odpověděly . “To není olej,“ zamumlal profesor a naklonil se nad ohniště. “Je to nějaká jiná kapalina. Řekl bych, že stoprocentně přírodní.“ Vzal si vzorek z kamene, na němž ulpělo několik kapek. “Organická.“ ...

Začínalo nesnesitelné vedro. Nad korunami stromů se snášel mlžný opar, způsobený odpařováním vody. Výprava se začínala nořit do hlubin pralesa. Vesnice kmene Yanomamů nebyla daleko. Brzy bylo možno na obzoru rozpoznat zakulacené vršky hliněných budov poblíž horního toku Amazonky. “Nevím, jestli to byl dobrý nápad,“ kousl se Will do rtu, když Petr zaklepal na stěnu jednoho příbytku. “Pan Manch už to projednal,“ mávl rukou Petr. “Tím si nejsem tak jistý!“ Will uskočil, když jeho obličej jen těsně minul hrot kopí. “Ata-ata,“ zvolal domorodec. Profesor mrštně uchopil zbraň před těsněním špičatého hrotu a zastavil její pohyb. “Niva ata,“ odpověděl indiánovi v jeho mateřštině. “Nejsme nepřátelé!“ Útočící mladík sklonil oštěp a zavedl nás dovnitř chýše, ohlížeje se přes rameno s nedůvěřivou opatrností. “Dormidera,“ ukázal na obrovskou černou kůži, ktará visela nad obloukem dveří. Byla posázena černými šupinami. Nepochybně patřila hadu a dozajista dokonce anakondě, byť její délka přesahovala asi deset metrů. “Proboha... je vážně velká!“ vydechl Petr. “Niva vela,“ opáčil domorodec. “Co to říkal?“ zeptal se Petr profesora, avšak zbytečně, neboť ten otázku očekával a už odpvídal. “Prý to není překvapení, či něco v tom smyslu. Zřejmě zná i větší exempláře,“ vysvětlil pohotově. “To je ale hloupost!“ Skeptik Bayram Yilmaz poprvé promluvil. “Je to sice velký had, ale aby ten člověk znal větší, je vyloučeno! Bylo zaznamenáno jen několik jedinců, kterým se v růstu podařilo překročit tuto hranici a pochybuji, že by tenhle člověk měl to štěstí a nějakého spatřil,“ řekl a podezíravě probodl kůži pohledem. “Je to možné. Právě kvůli tomu jste také tady,“ prohlásil profesor. Yilmaz pokrčil rameny. “Označíte nám lokalitu výskytu dormidera?“ Zeptal se pralesního Indiána. Ten ukázal na rozhraní povodí Amazonky, kde se rozprostírala neprostupná bažina. V očích se mu zračil děs; otřásl se nevolí, když nás musil vést k onomu hrozivému místu. Ukázal na pět kánoií u břehu zatopené plochy. Ty byly naše. “Nedoprovodí nás?“ zeptala se Brigita se zábleskem paniky v hlase. Začínala na nás působit děsivá atmosféra místa.

“Eviděntně ne!“ povzdechl profesor. “Ale potřebujeme veslaře. Budu muset nějaké sehnat ve vesnici.“ *** Úkol se ukázal jako velmi složitý. Pokud uměli domorodci německy (což neuměli) anebo se s nimi profesor nějak domluvil jejich jazykem, odmítli se k oblasti pouze přiblížit. Začalo se nás zmocňovat zoufalství. Konečně se nám podařilo přesvědčit čtyři muže výměnou za cenné suroviny a peníze, aby se s námi vydali na cestu. Opatrně jsme naložili veškerá zavazadla, přivázali je nebo naložili do plastových kanistrů, a nasedli do vratkých loděk. Nebezpečně se kymácely na hladině: byly vydlabané z kmenů céb. „To snad ne!“ vyjekla Brita, když se kánoe přehoupla přes první vystouplý kámen. “Jen klid!“ zamumlal profesor. “Obstaráme si lepší loď jen co dorazíme na místo, kde nám ji I.C.S.S. (*viz úvod) přenechá, jak slíbila.“ „Mimo to tady není dostatečná hloubka na větší plavidlo,“ pozanamenal Petr. Kánoe se opět zkymácela. Hladina byla klidná, jen na několika místech jí čeřily čtyři objekty. Krokodýli. Náš skeptik se náhle prudce vymrštil, když do boku lodi cosi narazilo. “Co je to?!“ Stál ve vzpřímené poloze a upřeně hleděl na -teď už opět klidnouhladinu. “Klid, člověče, je to jen kajman,“ vysvětlil mu Williem. “Jaký kajman?“ nespouštěl oči z hladiny. “Melanochus niger. Neublíží nám, hlavně klid.“ Skeptik vydechl a pomalu opět usednul na sedátko. Petr se naklonil k Lindě. “Umím trochu turecky a musím říct, že má náš kritik vskutku příznačné přijímení. “Yilmaz“ znamená „statečný“!“

Liberty of the Seas Markéta Segeťová Kdo z nás by si nechtěl užít své prázdniny, volno či dovolenou na největších a nejluxusnějších lodí světa? Kdo z nás by nechtěl se nechat rozmazlovat číšníky, hosteskami, intruktory a nemuset dělat žádné povinnosti jako doma? Užít si legrace, moře, plavání,

zažívat situace, které jen tak

někde nezažijete? Určitě asi všichni.

Liberty of the Seas. Tuto loď vlastní Royal Caribbean International (RCI). Tato společnost mořských

je

společností

jedna z největších a nejnovějších na

světě.

Byla

zalo-

žena

v

roce 1968 třemi Norskými společnostmi. V roce 1997 se RCI spojila s další velkou společností Celebrity Cruises. Po

dvou

desetiletích,

kdy

společnost

provozovala

plavby především v Karibiku, rozšířila svoji nabídku i o atraktivní plavby do všech koutů světa, jako jsou Asie, Aljaška,

Austrálie,

Nový

Zéland,

Bermudy,

Dubaj,

Havaj, Evropa, Mexiko nebo jižní Amerika. Liberty of the Seas brázdí vlny Karibiku od května do

prosince. Vyplouvá vždy z Miamy a můžete plout východním nebo západním Karabikem. Je dlouhá jako 4 fotbalová hřiště (338 m ) a vejde se sem 5730 osob. Z toho 1350 členů posádky, kteří pocházejí z různých koutů světa. Tato loď je dvakrát delší než Titanic. Má 15 pater, do kterých Vás vyveze velký výtah (obr. Její šířka je 56 metrů Aker Finnyards

vpravo.).

a pluje max. 40 km/h. Byla postavena za 18 měsíců v loděnici

v Turku, Finsko. Vážila 154.407 tun a díky tomu se vyrovnala

sesterské lodi Freedom of

své

the Seas, která byla postavena jako první. Původně se

měla jmenovat Endeavour of the Seas, ale po

čase byla přejmenována na nynější

Liberty of the Seas. 19.dubna 2007 byla doručena společnosti RCI a 22. dubna 2007 byla její kolaudace. Krátce nato poprvé vyplula. V lednu 2011 prošla loď renovací, kdy byla rozšířena o funkce třídy Oasis (Dreams Works) a dalších funkcí. A

jak

to

tedy

na

lodi

na

lodi

je

probíhá

a

co

všechno

tam

najdeme? První

den

seznamovací

ubytujete se, musíte absolvovat záchranného

člunu

a

v

loď.

Příjdete,

cvičení nástupu do

podvečer

probíhá

slavnostní

přivítání. Dámy musí mít dlouhé večerní šaty a pánové smoking či jiný černý oblek. V tomto večeru se s Vámi seznámí kapitán lodi a všichni lodní důstojníci. Potřesou si Vámi rukou tak srdečně a uctivě jako byste byli prezidenti státu. Máte k dispozici jídlo, které se servíruje až do pozdní noci – a to každý den (od rána do večera). K tanci hraje živá hudba a všichni lodní důstojníci v tento

večer

jsou

připraveni

Vám

odpovědět

na

všechny Vaše otázky. Informují Vás dále o chodu na lodi,

program

na

každý

den

–

bohužel

je

vše

v

angličtině, takže pokud neumíte anglicky, pak nejlepší je si vzít s sebou nějaké známé, aby Vám všechno překládali. Další dny

už můžete dle libosti

vyzkoušet cokoli Vás napadne.

První den dostanete do kajuty leták s časovým rozvrhem aktivit na každý den. V kajutě dále máte k dispozici dvě postele, dále záchod a sprchu, dále televizi s různými programy – převážně v Anj, - ale hlavně

lodní kanál, kde jsou přenosy z

růsných akcí na lodi – většinou – co se teď děje na –

v

případě,

že

se

Vám

nebude

chtít

nikam

lodi můžete sledovat v televizi

chodit,

nebo

Vám

bude

špatně

apod.Také Vám bude k dispozici steward, který má na starosti úklid kajuty, stlaní peřin apod., kteří budou Vaši kajutu uklízet 2x denně. Takže k Vaší radosti se touto činností nemusíte vůbec zabývat.

Jaká zábava Vás tu čeká? Můžete využít nejvyšší horolezeckou stěnu světa. Kdo má rád golf, pak určitě nepohrdne hrou na menším greenu.

Kdo rád běhá, může využítt běžeckou dráhu, okolo lodě. Kdo by chtěl vyzkoušet surfování na malé vlně, není problém.

Kdo si chce zaplavat má možnost ve dne v noci. Kdo rád chodí do divadla, také si na své příjde.

Můžete si zabruslit či podívat se na lední show.Komu se nebude chtít spát,doporučuji kochat se světly na palubě.

Kdo rád nakupuje, je tu k dispozici desítky obchodů. Budete-li mít hlad, pak tu je 7 restaurací.

Dále je tu mnoho kaváren a barů. V jedné si můžete dát třeba mojito a sednout si s ním do vířivky. Vířivky jsou dvě a obě jsou „přilepeny“ sedíte zhruba

k boku lodi, tak vlastně

30 metrů nad hladinou. U bazénu je také písková promenáda.

Nákupní centrum, je vlastně obří nákupní bulvár, dlouhý 135 metrů – v mezinárodních vodách je v obchodech zboží levné jako u nás v sekáči či americkém free-shopu. Dále zde najdete knihovnu, v které jsou k dispozici kurzy, díky kterým se naučíte být dýdžejem, hercem nebo stavitelem lodí. Pro dospělé tu jsou také kasína – poker, ruleta, blackjack a přes třista hracích automatů. Nebo pokud by se někdo chtěl nechat oddat, může použít lodní kapli. Dále tady najdete obrovskou posilovnu, boxerský ring, basketbalové a volejbalové hřiště. Ve zdejší restauraci je rarita, kterou v žádné jiné lodi nenajdete. Hlavní restaurace je vysoká 3 patra, má široké schody a obří křišťálový lustr. Tato restaurace byla navrhnuta a udělána na motivy Titaniku – kdy křišťálový lustr by měl být kopií. Při první večeři jsou Vám představeni všichni kuchaři, číšníci apod. Stojí zato ještě podotknout, že také kuchyně je stejně velká. Připraví 25 000 jídel denně a pracuje v ní 234 lidí.

3 kuchaři mají na starosti kávu.

Nově po rekonstrukci, si na své příjdou hlavně děti. V Works, najdete napříklat animované postavičky Shreka

zábavném programu Dream

Oheň naděje Petr Pokorný Nedaleko vesnice se mezi polem a loukou táhla dlouhá stezka. Polní cesta, která již několik desítek let, vodila potulující se jedince k lesu. Dnes si ji vyzkoušela i Ona. Byla to dívka s krásnými blonďatými vlasy. Dívka, toužící po nové naději. Cesta k lesu byla neuvěřitelně dlouhá. Dívce to připadalo jako věčnost. Les se stále nepřibližoval. Uvnitř se každičkou minutu prosila a přemlouvala, aby mohla jít dále. Byla bosa. Po cestě se pomocí větru jemně přemisťovaly trny od květin, rostoucích na pokraji cesty. Dívčina chodidla se topila v krvi. Dívka plakala, ale nechtěla to vzdát. Přála si dojít k lesu. Získat novou naději. Dívka šla neuvěřitelně dlouhou dobu. Přemáhala se a prosila bolest, aby polevila. Nedokázala jít dál a tak se bezmocně zhroutila na zem. Bolelo ji celé tělo. Ze všechno nejvíc pak srdce. Nezvládla to. Nedokázala dojít k lesu. Byla zklamána. Pár hodin jen bezvládně ležela na trávě. Poté usnula. Spala dlouho. Když se probudila, před sebou spatřila oheň. Oheň, jež tu rozdělal osamělý poutník. Jeho však dívka neviděla. Nebyl tu. Byla tu zase sama. Sama s ohněm. Ohněm, který ji dal aspoň naději, že dnešní putování k lesu zvládne. Dívka a oheň. Dívka, která dostala aspoň maličkou naději. Oheň, který byl rád, že dokázal pomoci.

Westernová romance Petra Vosická 1. kapitola Teď! Pustil tětivu a díval se za střelou, která přesně zasáhla zvíře tak, aby padlo mrtvé k zemi. Chvíli vyčkával, zda se opravdu trefil a potom za radostného řevu doběhl k zajíci. Poklekl k němu, pohladil jeho srst a usmál se. Nemohl se dočkat, až tatínkovi ukáže svůj úlovek. Vyndal šíp a uložil si jej zpátky do toulce. Vzal zajíce za slechy, zvedl ho do výše a hrdě s ním zamířil domů. Fjů! Laso zasvištělo vzduchem. Naštěstí chlapce minulo. Zůstal stát a rozhlížel se po okolí. Tohle nečekal. „Ach jo, proč mi to pořád nejde?!“ Uslyšel z blízkého křoví. Ohlédl se a uviděl dívku přibližně ve svém věku. Nejdřív se na ni chtěl rozzlobit, ale jak tam stála, nedokázal se zlobit na tak krásné stvoření. Místo toho vzal laso do ruky a pomalu se blížil k dívence, která zarytě hleděla do země a nevěděla, co dělat. „Jak se jmenovat?“ Zeptal se chlapec a podal jí laso. Dívka ho přijala a podívala se do jeho tmavě hnědých očí. „Ty umíš naši řeč? Jmenuji se Marie.“ „Můj otec mě učí. Marie. Hezké jméno,“ hlesl chlapec a nemohl se vynadívat jejího úsměvu, když jí pochválil jméno. „Děkuji. A ty se jmenuješ jak?“

„Mé jméno je Alčase-šohe. Malá hvězda.“ „Malá hvězdo, mrzí mě, že jsem po tobě hodila to laso. Trénuji to už na pohybujících se cílech, ale nějak mi to nejde. Omlouvám se,“ začala chrlit Marie, ale Malá hvězda jí skočil do řeči. „Nemuset se omlouvat. Já to chápat. To ty bydlet v nedalekém ranči?“ „Ano. Jsem dcera Jamese McKelleyeho.Chce, abych se o sebe dokázala postarat i na prérii, proto musím trénovat hod lasem.“ „Můj otec je nejlepší z kmene. On tě to naučit. Pojď,“ a chtěl ji vzít za ruku a odvést ke svému kmeni, ale ona se mu vytrhla a udělala krok dozadu. „Nemohu s tebou jít. Tatínek mi říkal, ať k vám nechodím,“ řekla odvážně Marie a rezolutně se podívala na Malou hvězdu, který znervózněl. Nebyl zvyklý, aby mu někdo odmlouval. Zamyslil se a odpověděl. „Ale, kdy tě zase uvidět?“ Marie se začervenala, těkala očima po zemi, nakonec se zeptala, jestli zná ten košatý strom u jejich ranče, vedle kterého teče potůček. Chlapec přitakal. „Dobře, takže zítra v jednu hodinu?“ Ujistila se dívka, usmála se, zamávala Malé hvězdě a utekla pryč. Chlapec se za ní díval, dokud mu nezmizela z očí. Už dlouho se tak netěšil jako na zítřejší den. Když už se ráno, ještě za svítání, probudil, zjistil, že ho nic nebaví a sluníčko utíká po obloze moc pomalu. Nemohl se dočkat, až znovu uvidí svoji „Pa-šikar“. Bílý miláček. Začal jí tak říkat, protože Marie se mu zdálo moc jednoduché a pro ni nevhodné. *** Ještě nebyla ani jedna hodina a on už stepoval u domluveného stromu. Byl tu v čas, tak se opřel o strom, obličej naklonil k sluníčku, zavřel oči a vychutnával si sílu přírody, která ho obklopovala. Potůček jemně švitořil, listy stromů šustily. „Stůj! Ani se nehni a ruce vzhůru!“ Přikázal tvrdý mužský hlas. Chlapec otevřel oči a uviděl proti sobě chlapa s koltem v ruce. Vyděsilo ho, jak byl urostlý, ale pak si vzpomněl na tatínka, na jeho rady a uklidnil se. Věděl, že proti chlapovi s pistolí nemá šanci, tak poslechl. „Co tady děláš?“ Zeptal se ho cizí muž, stále na něj míříc. Nebyl si jistý, zda má odpovědět, instinkt však hovořil jasně. „Jsem Alčase-šohe. Syn náčelníka zdejšího kmene.“ „Á, tak co tu děláš? Špicluješ? Hm, měl bych tě zastřelit. Jsi na mém pozemku,“ uvažoval nahlas muž a přitom se drbal na tváři, „Vezmu tě k nám, pán už si s tebou bude vědět rady,“ řekl, přistoupil a uchopil chlapce za paži. Nebránil se. K ničemu by to nevedlo.

Marie se právě učila matematiku, kdy hodiny odbily dvanáct hodin a čtyřicet minut. Položila pero na sešit a nepozorovaně vyklouzla z domu. Musela jít oklikou, aby ji nikdo neviděl. Když se blížila ke stromu, pocítila zatím neznámou vlnu smutku a beznaděje. Dala se do běhu, aby tam byla dřív. Udýchaně dorazila ke stromu, ale s údivem zjistila, že tam nikdo není. Byla zklamaná, ale řekla si, že počká. Mohl se zpozdit. Čekala minutu, čekala dvě minuty. Po čtvrt hodině jí to přestalo bavit a se slzou v očích se začala šourat domů.

Černé stíny nad městem Petr Filouš 1. kapitola Vážení přátelé,pojďte si poslechnout příběh o lidské odvaze, štěstí, lásce, přátelství, ale i zrady a nenávisti, který se stal v dobách sice již dávno minulých, přesto ale v dobách, kdy svět již měl za sebou vznik první barevné fotografie, byla provedena první vlaková loupež a vyšli první noviny. Pojďte se s námi podívat do doby, kdy světem ještě vládli kovbojové a indiáni, život plynul tak nějak v pohodě, ale přesto nebyl nudný a někdy dvakrát jednoduchý. Pojďte se podívat do doby, kdy naše prababičky a pradědové byli ještě dětmi a jak ony samy, tak jejich mámy a tátové se stali hrdiny své doby. Pojďte si společně s námi poslechnout a možná i prožít příběh, který se roku 1889 stal v jednom malém, zrovna se rozvíjejícím a doposud poklidném, městečku na Divokém západě. Náš příběh začíná v době, kdy do jednoho westernového městečka s názvem Fort Collins přijíždí dostavníkem jeden chudý rolník se svým synem, aby se tu pokusili začít žít nový život, usadit se tu a možná najít pro sebe i kousek toho životního štěstí. Chudý rolník i jeho syn se na možný nový domov moc těšili, a proto už také netrpělivě vyhlíželi z dostavníku, kdy už tam budou. Cesta to byla dlouhá a únavná,

ale přesto se již nemohli dočkat. Když těsně přijížděli do města, vítala je již velká dřevěná brána s nápisem Fort Collins. Řekli si: „Konečně.“ Konečně byli na místě, o kterém toho tolik slyšeli. A byla to jen samá chvála. Proto si jej také vybrali jako místo svého možného budoucího života. Zbývalo se už jen přesvědčit, jestli vše dobré, co o tomto městě slyšeli, je pravda. Vše totiž znali jen z vyprávění jiných lidí. Dostavník je tedy dovezl,j ako před nimi všechny ostatní, před Saloon Collins Mill (Kolinsův mlýn), ať se ubytují tam. Majitelkou byla vdova po bohatém velkostatkáři a jakožto vážená osoba měla právo na to, ubytovat nové návštěvníky právě u sebe. Když vystoupili z dostavníku, byli okouzleni tím klidným a nerušeným prostředím, kde jen sem tam slabý teplý vítr prožene po náměstí nějaké to roští, zpoza Saloonů rozmístěných různě po městě se ozývá hudba, jak místní klavíristi hrají písničky, sem tam se tu proběhne nějaký pes a místní obyvatelé si jen tak kráčejí každý po své práci a dohromady nikdo si jich moc nevšímá. V ten moment si řekli: „Tady se nám bude líbit,je tu klid a ten vzduch,...hmm .“ Alespoň

tedy

soudě

podle

prvního

dojmu.Začali

tedy

sundávat

z

dostavníku

svá

zavazadla. Až je měli sundané, popadli je a šli do Saloonu se zeptat, jestli tam nemají nějaký volný pokoj a případně, jestli by se tam někde pro ně nenašla nějaká práce.

Už už

tedy

chtěli

vejít dovnitř,

když

najednou

zpoza

dveří

vyletěl

ven

pistolník a dopadl na prašnou ulici. V zápětí za ním se ve dveřích objevil Šerif, který na něho křičel> „“Chlastat a brát si do postele ženský,to umíš,ale zaplatit za ubytování a pití,to se ti nějak nechce.Tak koukej odsud rychle mazat." A ještě aby to dostatečně pistolníkovi zdůraznil, párkrát po něm vystřelil. Ale né proto, aby jej zabil, ale proto, aby mu udělal tam venku patřičnou ostudu, jakou si zaslouží. Šerif tedy vystřelil ze svého koltu celkem tři rány. První rána shodila pistolníkovi z hlavy klobouk, druhou ránou mu spadl opasek s pouzdrem a pistolí v něm a s třetí ránou mu spadly samotné kalhoty. A chlap se už na nic jiného po tom všem nezmohl, než jen odtamtud rychle vypadnout. Všichni se mu tam smáli. Proto si raději opět oblékl své kalhoty, popadl pouzdro s pistolí a svůj klobouk, nasedl na svého koně a rychle a vztekle od tamtud odjel. Šerif, který se po celou dobu na něj díval, byl rád, že má pokoj a s pocitem dobře vykonané spravedlnosti odešel směrem také k dalším Saloonům dál zkontrolovat,j estli je tam také vše, jak má být. Tato

celá

událost

přivedla

chudého

rolníka

i

jeho

syna

na

společnou

ujišťující

myšlenku, že ve městě tvrdě vládne ruka zákona, která nedopustí nějaké bezpráví. A s tímto dobrým pocitem tedy konečně mohli vejít do Saloonu. Když vešli dovnitř, nejprve tedy zamířili k baru, za kterým byla jistá žena, která hned, jak je uviděla,

je zvala dál: „Račte dál cizinci,jen se neostýchejte.Jen projíždíte nebo se i chvíli zdržíte?" Na to chudý rolník odpověděl,že pravděpodobně se chvíli zdrží a že hledají nějaké ubytování a nějakou práci. Na což jim ona žena řekla, že zrovna mají štěstí, že právě se uvolnil jeden pokoj, jak si jistě před chvílí mohli všimnout. A že jim ho hned ukáže. Tedy hned potom, jak se v něm po pistolníkovi uklidí. Tak ať si zatím u ní v baru něco dají. Oni tedy souhlasili. A opravdu to netrvalo dlouho a ona žena je vyzvala, že jim ukáže ten jejich pokoj, tak ať ji následují do patra víš. Když tedy přišli všichni do pokoje, byli rolník i jeho syn příjemně překvapeni tou čistotou a pořádkem. Na což je ještě žena upozornila, že mají k dispozici i balkón. Tak se tedy šli všichni společně na něj podívat. To byla nádhera. Celé to městečko měli jak na dlani, byl od tamtud krásný výhled. Pak se jich ona žena zeptala,j estli jim takový pokoj bude vyhovovat. Oba najednou řekli, že by jim určitě vyhovoval, ale že jsou chudí. Něco prý sice mají našetřeno, ale rozhazovat určitě nemůžou, a že se jim tedy pokoj velice líbí, ale že si jej asi stejně nemůžou dovolit. Na což ona žena řekla větu, kterou oni oba ani v nejlepším snu nečekali: „I vy si jej dovolit můžete. Víte,se mnou se osud dříve také moc nemazlil, i já pocházím z chudé rodiny, vím, co je to žít o kůrce chleba.Dnes mi sice patří po mém nebožtíkovi manželovi tento Saloon, ale začínala jsem také z ničeho. Provdala jsem se sice za bohatého člověka, který toto město, kromě jiného, také založil, proto ten název, ale šťastná jsem nikdy nebyla. Vlastně se mi ulevilo, když můj muž zemřel. Trpěl nevyléčitelnou smrtelnou nemocí. Byly to těžké roky po jeho boku. A bůh ho asi vše za to špatné potrestal. Já mám dobré srdce, a proto vězte, že vám rozumím a pro začátek vás tu nechám bydlet zadarmo. Chudý chudému musí přece pomáhat a vy se mi zdáte jako poctiví a příjemní lidé. Tak jestli se vám tedy pokoj líbí, můžete zůstat a zaplatíte mi až později, až budete mít nějakou práci a něco našetřeno." Toto zdělení vyvolalo v obou velikou radost a oba ji hned za to chtěli líbat ruce. Načež žena řekla: „Ale pánové, no tak, nechte toho, to se přece nedělá." Oni

se

poté

tedy

začali

omlouvat,

ale

že

prostě

jen

chtěli

nějak

vyjádřit

své

poděkování za tak milý přístup. Poté jim žena ještě řekla, ať se na práci zkusí zeptat na statku Mexico Hall. Že tam žije rodina mexikánů, jeden muž, jeho žena a jejich dva synové, kteří se pokoušejí rýžovat zlato. Tedy jezdí kousek za město k takové tůni s ostrůvkem. Tedy ti chlapy,žena se stará o domácnost. Že jsou to také moc příjemní lidé. Dále jim o nich řekla, že oni sice rýžují zlato, ale že je ho tam zase tak asi málo, že se z toho nedá zbohatnout, ale že na živobití jim to stačí. Tak pro začátek ať tedy zkusí štěstí tam. A až tam půjdou, ať řeknou, že je posílá Rouz Marry (Rouz Mery). Tak že se ona jmenuje, a že ji tam dobře každý zná. Na

což se chudý rolník zastyděl a začal se také hned omlouvat, že se ženě nepředstavil i on jako první a že tedy jestli ona dovolí, tak že by to rád napravil. Povídá tedy: „Já jsem Jack (Džek) a tohle je můj syn Wiliem (Viliem)." Na což syn dodal: „Říkejte mi Wile,madam,tak mi říkají přátelé." No což Rouz Marry také odpověděla: „Dobře,Wile,ale tu madam si odpusť zase i ty. Pro přátele také jen Rouz." Ale to ještě nebylo z představováním vše. Rouz jim ještě řekla, že tam s ní ještě žije a se Saloonem ji pomáhá jedna dívka, která je, by se dalo říct, skoro jako její dcera, která má jméno Root (Růt) a že i ona chodí k mexikánům - starat se o stádo koz. A to, že tam teď v Saloonu není, znamená,že je tedy tam. Jack i Wiliem trochu nerozuměli, jak to Rouz s tím, že má a nemá dceru, vlastně myslí a Rouz jim tedy musela vysvětlit, že ona nemohla mít děti, ale když to ještě nevěděla, toužila je mít, a kdyby je měla a měla by dceru,byla by asi přibližně ve věku Root. A navíc si ty dvě z dřívějška k sobě našli správnou cestu. To Jackovi i Wiliemovi stačilo, poděkovali za všechno a že se tedy k těm mxikánům podívají. Ale Rouz jim řekla: ,, „Ale dnes už nikam nechoďte,jistě jste dost unaveni z cesty.Pojďte raději dolů, dám vám najíst a

bude

nejlepší,

když

si

půjdete

odpočinout.

Ono,jak se

říká,

moudřejší večera." A tak tedy Jack i Wilem dali na slova Rouz a šli se najíst a pak hurá na kutě.

ráno

Omalovánky pro nejmenší Markéta Segeťová

Milí čtenáři, doufáme, že Vám povídky, báseň i článek líbil, a příští měsíc se k nám zase vrátíte. Více o našich redaktorech, spisovatelech se dočtete na našem webu www.jitrenka.iplace.cz Teď už nám jen zbývá Vám popřát

Krásný a štastný rok 2012