Milí čtenáři!
nížka, která se vám dostává do rukou, není určena pouze školákům, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je určena všem lidem bez rozdílu věku – těm, kdo ještě sedí ve školních lavicích, stejně jako těm, kdo už v nich dávno nesedí, ale mají školu ještě takříkajíc „v dosahu“, „na dosah,“ nebo dokonce jen „na dostřel“, a to ještě za použití rakety s dalekým doletem. Ti už na svá školní léta vzpomínají jako na něco velmi, velmi vzdáleného. A přece mají všichni jedno společné, a to je doba, která patřila k nejkrásnějším obdobím jejich života.
Váš autor
Včela
té malé jednotřídní škole na česko-německé hranici učil jenom jeden pan učitel. Byla to výjimečná škola a byl to výjimečný pan učitel, proto by se obě podstatná jména, škola i učitel, měla psát s velkými počátečními písmenky na výraz úcty přímo náboženské. Avšak svoji výjimečnost nezískala ta školička tím, že v ní byla pouze jedna třída a v té se učili pohromadě žáčci od první až do páté třídy obecné! Její výjimečnost spočívala v tom, že to byly děti německé, rakouské i české národnosti, a ačkoli bylo krátce po válce, ve které si jejich rodiče navzájem tolik ublížili, jejich děti si rozuměly a měly se rády. Tím výjimečnější musel být pan učitel, který celé to „evropské společenství národů“ v češtině i němčině oslovoval, hodnotil a učil. Dnes už by to nikdo tak nedokázal. Jen si zkusme představit třídu rozdělenou uličkou na dvě poloviny – českou a německou, v první řadě sedí prvňáčci, v té druhé druháčci a tak dále, jedni mají psaní, druzí počty, třetí opět něco jiného, a to všechno současně, česky a německy! Odměnou mu byly „jenom“ vděčnost a láska, ale ty ho provázely doslova až za hrob. Jedny z nejkrásnějších hodin byly ty, když si přinesl do třídy veliký barevný obraz včely a obřadně jej pověsil na školní tabuli. Pan učitel vypravoval o včelách s takovým zápalem a zaujetím, že nebylo nikoho, kdo by mu nenaslouchal. Jirka Svozil byl v té škole vlastně „jenom na návštěvě“. Na západních hranicích nebylo v té době bezpečno a jeho tatínek, voják, sem byl převelen na několikaměsíční výpomoc
při jejich ochraně. Pouze tři měsíce poslouchal Jirka výklad pana učitele, a přesto mu trvale utkvěl v paměti. „Tak uvidíme, kolik ses toho v té pohraniční škole naučil,“ přivítal ho ředitel školy, do které se Jirka po prázdninách zase vrátil. „Moc toho asi nebude, když to byla jenom jednotřídka, co říkáš?“ Jirka pokrčil rameny a neříkal nic. Ani na Šumavě školu nezanedbával. „Asi budeš muset opakovat ročník,“ zapochyboval ředitel. „Prosím, ale já nechci opakovat ročník,“ ohradil se Jirka. Také jeho maminka se přidala: „Pane řediteli, poctivě jsme se učili, i doma. Proč by měl tedy náš Jirka opakovat ročník, jako kdyby propadl?“ „Tak dobře,“ povídá ředitel po krátkém zamyšlení. „Ale bude přezkoušen z češtiny, matematiky a některého dalšího předmětu. Pak se uvidí…“ „Chm – jednotřídka,“ šklebili se učitelé opovržlivě, ještě ani nezačali Jirku zkoušet. Ale jak byli udiveni a zaskočeni! Jirka nejen nic nezameškal, ale byl s vědomostmi dále, než ostatní spolužáci! Češtinu a počty měl za sebou, mohl si oddechnout, zbýval ještě jeden předmět. Který, to se Jirka zatím nedověděl. A pak přišla hodina přírodopisu. V Jirkově třídě se děti začaly učit o hmyzu a první na řadě byla včela. Ó, jak mu připadal ubohý obrázek včely, kterou paní učitelka přinesla do třídy! Kam se hrabala ta natištěná „nicka“ proti včele, kterou věšel na tabuli šumavský pan učitel! Jirka byl tím obrázkem paní učitelky velmi nespokojen, ba pohoršen! Vždyť mu připadal jako hrubá urážka včely a celého včelího rodu! Zdálo se mu, že i ten text, který o ní v učebnici pojednává, je nějaký chudobný, hloupý a odbytý! „To není žádná včela!“ vyhrkl a s opovržením ohrnul ret.
„Když to není žádná včela, tak jen pojď k tabuli a předveď nám, co umíš!“ pokárala ho paní učitelka a třída se pobaveně rozesmála. K údivu všech Jirka vstal a bez bázně vykročil k tabuli. Potom se pustil do vypravování, které už snad dvacetkrát poslouchal s otevřenou pusou v té jednotřídní škole mezi českými, rakouskými a německými kluky a holkami. Paní učitelka, která zatím přešla na opačný konec třídy, se posadila do poslední školní lavice a už tam zůstala. Jirka byl opět na Šumavě a vypravoval o včele tak, jak to slyšel od svého pana učitele, neboť – aniž by o tom něco věděl – i jemu vstoupil ten vysoký laskavý člověk do srdce, aby ho už nikdy neopustil. Vypravoval právě o té včele, kterou pan učitel přinesl do třídy a pověsil ji na tabuli, nebo se o to alespoň snažil. Bože, copak bylo možné jenom tak zapomenout? Zvonilo na přestávku. Nikdo se nezvedal, nikdo nemluvil. Také paní učitelka seděla v lavici s podepřenou bradou a nevěřícně si Jirku prohlížela. „A odkud – odkud to všechno znáš? Někdo z tvé rodiny snad chová včely?“ ptá se Jirky. „Ne, to jsem se naučil od svého pana učitele na Šumavě,“ povídá ten vzrůstem ještě malý žák a hrdě se vypjal. To byl ten poslední předmět, který zbýval, aby se zjistilo, kolik se toho Jirka v šumavské jednotřídce naučil. Paní učitelka ho už potom nikdy nezkoušela. Měl u ní stále jedničku. Z té šumavské vesnice ani z její jednotřídky nezůstalo vůbec nic, jen veliká hromada rozvalin zarostlá pralesem. Nejvyšší hromada je na místě, kde dříve stával krásný kostel, chlouba vesnice a celého okolí. V době, kdy se u nás střídala jedna totalitní vláda za druhou a kdy nás od okolního světa dělila ostnatá, několikanásobná drátěná zeď s vy-
sokým elektrickým napětím, ji museli všichni obyvatelé opustit. Část jich odešla do Rakouska nebo do Němec, druhá část do vnitrozemí. Pak přišlo komando ministerstva vnitra a vesnici vyhodilo do povětří i s kostelem svatého Václava, patrona české země, kterému byl zasvěcen. Nezůstal ani kámen na kameni, jak se říká. Prý aby se tam neskrývali špióni, které naše tehdejší vlády viděly všude. Tak proto…
