ROČNÍK 18
ČÍSLO 3 ZLATÁ SOBOTA 2013
Milí poutníci a farníci! Vítejte u trůnu Staré Matky Boží Žarošické v den jejího hlavního svátku, na Zlaté sobotě. Děti se těší na maminku, křesťané se rádi shromažďují kolem Panny Marie. Její přítomnost nás sbližuje a dává dohromady. Spolu s námi prosí o vylití Ducha svatého, který je duší církve, a z mnoha různorodých jednotlivců vytváří společenství s jednou duší a jedním srdcem. Proto je nám u Panny Marie tak dobře. Letošní Zlatou sobotu prožíváme v Roce víry a také cyrilometodějského výročí. Mám velikou radost, že mezi sebou smíme uvítat ostatky sv. Cyrila. Vždyť společenství církve nevytváří jen naše pokolení poutníků, ale patří do něho i předcházející generace. V něm zvláště září jako hvězdy na nebi osobnosti našich svatých bratří a sester. Žarošice podle lidové tradice náležejí k mnohým místům, kde měli naši slovanští věrozvěstové působit. Zda zde byli fyzicky přítomni, už se patrně s jistotou nedovíme. Ale bezesporu u nás zanechali nesmazatelnou stopu, když je po staletí toto místo místem živé víry a hluboké mariánské úcty. I díky jemu se zachovalo a dál předávalo „dědictví otců“. V encyklice o víře Lumen fidei papež František napsal: „Předávání víry, která září všem lidem a všude, vede také po časové ose, z generace na generaci. Poněvadž HLAS od Panny Marie
1
se víra rodí ze setkání, ke kterému dochází v dějinách, a prosvětluje naši pouť časem, musí se předávat v průběhu věků. Ježíšova tvář k nám dosahuje nepřetržitým řetězcem svědectví. Jak je to možné? Jak mít jistotu, že během věků čerpáme u „pravého Ježíše“? Kdyby člověk byl izolovaným jedincem, kdybychom chtěli začínat jenom od individuálního „já“, které chce najít jistotu svého poznání v sobě, byla by tato jistota nemožná. Nemohu vidět ze sebe sama, co se stalo v době, která je ode mne tolik vzdálena. Není to však jediný způsob, kterým člověk poznává. Člověk žije vždy ve vztahu. Přichází od druhých, patří k druhým, jeho život se stává větším v setkání s druhými. Rovněž samo poznání, samo vědomí sebe sama je vztahové a pojí se k druhým, kteří nás předcházeli: v první řadě naši rodiče, kteří nám dali život a jméno. Sama řeč, slova, kterými interpretujeme svůj život a svoji realitu, k nám přicházejí od druhých, chráněna v živé paměti druhých. Poznání nás samých je možné, pouze když máme účast na větší paměti. Děje se tak rovněž ve víře, která vede lidský způsob chápání k plnosti. Minulost víry, onen skutek Ježíšovy lásky, který zrodil ve světě nový život, k nám dosahuje v paměti druhých, svědků, a je uchováván živý v onom jedinečném základu paměti, kterým je církev. Církev je matkou, která nás učí mluvit řečí víry. Svatý Jan zdůraznil tento aspekt ve svém evangeliu, když spojil víru a paměť, přičemž obojí váže s působením Ducha svatého, který, jak říká Ježíš, „připomene všechno“ (Jan 14,26). Láska, která je Duch a přebývá v církvi, uchovává jednotu všech dob a činí z nás Ježíšovy současníky, čímž nás na naší cestě víry vede.“ Přeji nám všem, ať i letošní setkání u Divotvůrkyně Moravy je pro nás povzbuzením ve víře, abychom v ní pevně stáli a každý na svém místě byli „solí země a světlem světa“. P. Josef Pohanka
Z poutního místa Preludium na starou poutní píseň V průběhu staletí vzniklo mnoho lidových poutních písní oslavujících Pannu Marii – Antonín Kolek jich zaznamenal kolem dvou tisíc, nejpozoruhodnější z nich pak zařadil do zpěvníku Radostná cesta k Staré Matce Boží Žarošské (Brno, 1942). I v dnešní době vznikají pro Žarošice nové, převážně však artificiálně pojaté kompozice. Jednou z nich je Preludium na starou poutní píseň Davida Postráneckého, jež motivicky vychází z hymny žarošické Zlaté soboty Před věky zvolená. Právě inspirace 2
HLAS od Panny Marie
barokní písní koreluje s vlivem díla Johanna Sebastiana Bacha, proto je ve skladbě použita imitace a polyfonie. Uplatněn je též modus 1:2 tak, jak jej známe z tvorby Oliviera Messiaena. Opus začíná citací a imitacemi sloky uvedené písně v prvních houslích. „Téma písně je tam však jen naznačeno, skryto, tak jako historie rezidence – dnes by nezasvěcený člověk nepředpokládal, že na místě rodinných domů na Silničné stálo jedno z nejvýznamnějších míst Moravy“ konstatuje Postránecký, který se již řadu let účastní žarošických poutí.
Již od útlého dětství byl David Postránecký (* 12. května 1975, Brno) hudebně formován svojí maminkou Hedvikou (studovala hru na akordeon a klavír v Kloboukách u Brna a Hustopečích), ta doposud aktivně zpívá v Dómském smíšeném sboru. Základy hry na klavír získal u tehdejšího sbormistra brněnského Národního divadla Josefa Zaplatílka na Obvodním kulturním a vzdělávacím středisku Brno (19831986), ke kterému následně chodil na soukromé hodiny v Janáčkově divadle (19861987), poté na Lidové škole umění Vídeňská v Brně, kde kromě klavíru (1987-1990) studoval i hru na varhany (1988-1990) u Dagmar Navrátilové. Paralelně však bral i soukromé hodiny klavíru u Anny Kučerové (1988-1989), jež za svůj život vychovala HLAS od Panny Marie
3
téměř sedm desítek profesionálů. V roce 2009 jí byla in memoriam udělena Cena města Brna. „Anně Kučerové vděčím za mnohé, de facto mě připravila k přijímacím zkouškám na konzervatoř,“ podotýká. Na konzervatoři v Brně (1990-1996) vystudoval hru na varhany ve třídě Drahomíry Horákové, improvizaci u Františka Kolavíka a kompozici u Pavla Nováka-Zemka. Poté pokračoval ve studiu na Janáčkově akademii múzických umění (1996-2003) ve varhanní třídě Aleny Veselé, v improvizaci byl žákem Karla Pokory, v kompozici Františka Gregora Emmerta. JAMU absolvoval z oborů: hra na varhany (MgA., 2001), kompozice (MgA., 2003). Zúčastnil se několika mezinárodních soutěží a mistrovských kurzů v interpretaci i improvizaci (Peter van Dijk, Wolfgang Seifen, Hans Haselböck, Loïc Mallie, Tomasz Adam Nowak). Získal čestné uznání na Mezinárodní varhanní soutěži (Brno 1997), je vítězem celostátní soutěže ve varhanní improvizaci (Opava 1998) a finalistou mezinárodní prestižní soutěže v improvizaci (Holandsko, Haarlem 2000). Kromě ČR koncertoval v Německu, Rakousku, Slovensku, či v Litvě (2003) a Francii (2004), kde provedl varhanní recitály. Pedagogicky působil na Základní umělecké škole Vídeňská v Brně (2000-2002) a Konzervatoři Brno (2002-2007), nyní učí na Církevní konzervatoři Opava (2006-dosud), Janáčkově akademii múzických umění v Brně (2008-dosud) a soukromé ZUŠ A. R. K. Music Brno (2008-dosud). Je lektorem varhanní improvizace na kurzech brněnské jednoty Musica sacra (2006-dosud), na Slovensku spolupracuje s Pedagogickou fakultou Katolické univerzity v Ružomberku (2004-dosud), kde každoročně vyučuje na Kurzu pre organistov a kantorov v Terchové. Kromě výše uvedeného působil také jako liturgický varhaník v kostele sv. Jana Nepomuckého ve Starém Lískovci (1990-1995), od roku 1996 začal spolupracovat s varhaníkem Petrem Kolařem na Starém Brně, následně v brněnském dómu, kde doprovázel zvláště orchestrální produkce (1998-2012). Dne 27. září 2009 hrál na varhany při pontifikální mši papeže Benedikta v Brně-Tuřanech (viz Frydrych Karol, Návštěva papeže Benedikta XVI. v Brně. In: Opus musicum - hudební revue 41, 2009, č. 5, s. 42-45). Kromě pedagogické a koncertní činnosti se věnuje také kompozici – největší skladbou je Symfonie (2003). Napsal však např. i drobná varhanní interludia na motivy písní z jednotného Kancionálu, jež vyšla v ediční řadě Varhanní preludia jednoty Musica sacra. Mimo to je znalcem místního kraje a historických cest. Autor začal na skladbě pracovat na přelomu dubna, května minulého roku, z větší části ji komponoval až začátkem října a listopadu. Preludium na starou poutní píseň nese datum dokončení 17. listopadu 2012, je napsáno pro obsazení: flétna, 1. housle, 2. housle, viola, violoncello, kontrabas, má 105 taktů, durata 5 min. Premiéra díla se uskutečnila v pátek 21. června 2013 v 19 h v Císařském sále znojemského 4
HLAS od Panny Marie
hradu na slavnostním koncertu Svátek hudby v interpretaci Gabriely Huss-Kubizek (housle), Znojemského komorního orchestru a řízení Willi Türka. Skladba nese dedikaci: „S láskou a úctou ke Staré Matce Boží Žarošské, Divotvůrkyni Moravy věnuje David Postránecký.“ Karol Frydrych
Osudy ostatků sv.Cyrila, apoštola Slovanů Sv. Cyril (původním jménem Konstantin, přezdívaný Filosof); mladší bratr Metodějův, byl tělesně slabší konstrukce a zemřel po padesátidenním pobytu v Římě následkem vyčerpání a mnoha útrap misijních cest. Oba bratři byli v Římě a na papežském dvoře velmi ctěni, m.j. proto, že přinesli do Říma pozůstatky druhého nástupce sv. Petra – papeže Klimenta, které pak byly uloženy v jemu zasvěceném chrámu poblíž papežského sídla v Lateránu. Tělo Cyrilovo po jeho smrti 14. února 869 přikázal papež uložit do hrobky, kterou si pro sebe budoval u sv. Klimenta. Původní bazilika byla však v pozdější době zasypána a nad ní zbudován dnešní svatoklimentský chrám. Významné ostatky – mezi nimi i sv. Cyrila – byly přeneseny do horního chrámu. Do naší vlasti se Cyrilovy ostatky dostaly zřejmě v době císaře Karla IV., který takové úctyhodné památky rád shromažďoval a k tradici slovanské a cyrilometodějské měl velmi vřelý vztah (viz založení slovanského kláštera v Praze – Na Slovanech). Na počátku šestnáctého století bylo předloktí pravé Cyrilovy ruky darováno brněnskému kostelu sv. Petra a Pavla a tamní kapitule. Z těchto ostatků daroval r. 1764 probošt brněnské kapituly hrabě Chorinský velkou část ostatků (zápěstní kost) rajhradskému proboštovi Otmaru Konrádovi, která byla uložena v kapli prelatury kláštera. Současně daroval část kosti také do tehdejšího farního kostela, sídla svého panství ve Veselí nad Moravou. Pro obě tyto relikvie byly vyhotoveny dva skoro stejné, dosud zachované relikviáře. Listiny potvrzující pravost ostatků jsou uloženy v klášterním rajhradském archivu. Po pozdějších dobách válek a nepokojů se existence mnohých ostatků nedá doložit a jejich osudy jsou nejisté. Ostatky v Římě (snad uložené v jakési cenné schránce tvaru vázy) i ostatky brněnské uložené v stříbrném relikviáři tvaru ruky se po napoleonských válkách již nenacházejí v inventářích. Do dnešních časů se v naší vlasti, na Slovensku, v Italii a snad i jinde ve světě nachází asi desítka dalších ostatků označovaných za Cyrilovy relikvie. V tomto stručném článečku sledujeme linii a filiaci ostatků rajhradských. Jen pro úplnost uvádím, že známe místo pohřbu sv. Metoděje – byl to velehradský hlavní chrám Panny Marie, ale bohužel nevíme, kde se tento velkomoravský Velehrad přesně nacházel. S dnešním Velehradem u Uherského Hradiště není totožný. Do dnešních časů tedy nemáme a neznáme žádné pravé ostatky sv. Metoděje. HLAS od Panny Marie
5
Ve druhé polovině devatenáctého století dochází k mohutnému proudu národnostního uvědomění a mezi slovanskými národy se oživuje cyrilometodějská památka v souvislosti s nadcházejícími výročími 1863, 1869 a 1885. Papež Lev XIII. vydává 30. září 1880 encykliku „Grande munus“ a překládá svátek svatých Cyrila a Metoděje na dobu vhodnější pro naše kraje, t.j. na 5. červenec. Hned následujícího roku se vydává do Říma v den nového svátku moravská delegace v rámci všeslovanské římské poutě poděkovat papeži za uvedenou encykliku a zástupce rajhradského kláštera předává papeži polyglota uvedené encykliky (zvláštní výtisk v mnoha jazycích ve skvostné vazbě z dílny benediktinské tiskárny v Brně, která dostává čestný titul „papežská“). A protože v té době byly v celé naší vlasti známy jako jediné pravé ostatky právě ty rajhradské, přináší je s sebou s tím, aby byly v Římě rozděleny mezi významná cyrilometodějská místa. Skutečně se tak stalo a zápěstní kost byla rozdělena na pět dílů: pro Rajhrad, Velehrad, Olomouc, Brno a největší část byla ponechána pro další potřebu v Římě. Vypráví se, že když byla předávána schránka s ostatkem zpět rajhradskému dr. Bedu Dudíkovi a označena obvyklým natištěným nápisem, že jde o ostatek sv. Cyrila, nebyl moravský dějepisec Dudík spokojen a přál si, aby tam bylo výslovně poznačeno, že jde o apoštola Slovanů, neboť svatých Cyrilů je více. Byl tedy do schránky vložen další lísteček ručně psaný se zkráceným textem „Slavo appli“ – tedy „Slovanů apoštol“ Tato ostatková schrána (relikviář) putovala a putuje o výročích slovanské mise po Moravě a také v dnešních dnech do Žarošic při výročních poutích.
Benediktinský klášter v Rajhradě 6
HLAS od Panny Marie
Nejen církevní etika dbá na to, aby zemřelým a jejich pozůstatkům byla věnována patřičná úcta, a není proto divu, že ostatky svatých i jiných významných osob požívají zvláštní ochrany a péče. Vždyť lidská těla byla a jsou „chrámem Ducha svatého“ a to je pádný důvod k tomu, abychom si jejich pozůstatků vážili. Neuctíváme pouze nějaký kousek kosti a v podstatě nás nemusí tížit ani otázka nepochybné pravosti. To, co je předmětem naší úcty, je především dílo a práce našich vzorů – v tomto případě svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, jejichž význam v současnosti opět oceňují nejen věřící, ale i vědci a státníci a jejichž činnost považují za nemalý mravní a kulturní přínos našim předkům. Cyrilova pravá ruka to byla, která napsala první znaky a věty slovanským písmem a dílo svatých bratří nás vřadilo nejen do církve Kristovy, ale i do kulturních států Evropy a světa. -al.
Kaple ve Zdravé Vodě Pokud jste zavítali v poslední době do Zdravé Vody, nemohli jste si nevšimnout proměny, kterou procházela zdejší vodní kaple. Zub času od poslední opravy před půlstoletím na kapli zanechal své. Rekonstrukci však bránily složité majetkové poměry. Pozemek kolem kaple sice vlastní Římskokatolická farnost Žarošice, ale parcela, na níž stojí kaple, je v soukromém vlastnictví. Jednání o odkupu skončila neúspěšně, ale aspoň se podařilo získat ústní souhlas vlastníka, že farnost může kapli opravit. Před dvěma lety dostala kaplička novou střechu a poté byla podřezána proti vlhkosti, byly obnoveny vnější i vnitřní omítky, restaurována vitrážová okna, opraven oltář… Zkrátka kaple prošla celkovou generální opravou a dnes se skvěje v kráse jako patrně nikdy. HLAS od Panny Marie
7
Rád bych vyjádřil poděkování Sedláčkovým ze Zdravé Vody, neboť oni byli iniciátory opravy a také na svých bedrech nesli její převážnou tíhu. Od mnohých manuálních prací, přes shánění šikovných řemeslníků i nemalou finanční spoluúčast. Díky jejich nadšení a obětavosti může být o letošní hlavní pouti kaple znovu požehnána. Snad se podaří v příštím roce ještě upravit a zkrášlit okolí kaple, aby se toto malebné zákoutí stalo vyhledávanou zastávkou návštěvníků našeho poutního místa. P. Josef Pohanka
Ze života farnosti Celosvětové setkání mládeže Barra do Piraí V červenci letošního roku (23.7. – 28.7.) se uskutečnilo setkání mládeže s papežem Františkem v Rio de Janeiro. Tomu předcházel přípravný týden, během něhož byli poutnící rozděleni do diecézí po celé Brazílii. Pro české účastníky byl připraven předprogram v diecézi Barra do Piraí – Volta Redonda. Setkání se zúčastnilo 150 českých poutníků. Pro nás začala pouť v sobotu 13.7. Odlétali jsme v 15:50 z Letiště Václava Havla v Praze se skupinkou čítající 20 poutníků. Letěli jsme s jedním mezipřistáním v Paříži a do samotného Ria jsme dorazili v neděli 5:30 místního času. Po příletu jsme se vydali na cestu do diecéze do města Barra do Piraí. Asi po hodině a půl jízdy autobusem jsme dosáhli cíle. Barra do Piraí je celkem rozlehlé a má necelých 100 000 obyvatel. Je rozčleněno do 4 sektorů (farností), do nich byli rozděleni čeští poutníci. My jsme byli přiřazeni do farnosti sv. Benedikta. Po příjezdu a malém občerstvení v místní škole jsme se seznámili s rodinami, u nichž jsme měli být ubytováni. Většinou jsme bydleli po dvojicích. Po odjezdu se školy jsme zbytek odpoledne strávili v rodinách. Večer jsme se sešli na nedělní mši svaté v kostele sv. Benedikta. Byli jsme překvapeni, jak místní společenství slaví a prožívá mši svatou. Hodně se zpívá za doprovodu elektrických kytar a bubnů. Při zpěvu se lidé pohupují v rytmu, mávají rukama, tleskají a během pozdravení pokoje se objímá celý kostel. Následující dny měly obdobný program, který byl dobře připravený a vždy nás zaujal navzdory tomu, že se často něco měnilo. Brazilci mají na všechno dost času. Překvapila nás i vlídnost a štědrost Brazilců. Na každém místě nás vítali s otevřenou náručí a plnými stoly jídla. 8
HLAS od Panny Marie
Ráno po snídaních v rodinách jsme se scházeli v kostele na mši svaté, po které následoval další program. V pondělí jsme se s farníky pomodlili křížovou cestu, po ní místní pan farář P. Paolo Sergio posvětil kříž pro školu na památku těchto dní, které byly v duchu misií. Odpoledne nás čekaly sportovní aktivity a prohlídka města. V úterý jsme byli rozděleni do skupinek po 20 lidech a rozjeli jsme se do komunit, které jsou v Barra do Piraí. Naše skupinka navštívila komunity kolem centra města. V nich jsme se mohli od místních dozvědět o historii těchto komunit, a dokonce jsme se setkali i se zakladatelem jedné z nich. Velice silný zážitek pro nás byl, když nás požádali, abychom šli do jednoho rodinného domu a pomodlili se za jednu stařenku, která byla upoutána na lůžko. Sdělili nám, že je to paní, která je svatá již za svého života. Po návratu jsme se setkali s ostatními skupinami a našimi rodinami a společně zamířili na festival Festa Julina, který se koná každoročně v tělocvičně školy. Je to slavnost pití, jídla a tance a má za patrony 3 světce (sv. Annu, sv. Jana Křtitele a sv. Antonína). Ve středu ráno se cílem našeho výletu stala na farmu, která se nachází nedaleko města a kde se v minulosti pěstovala káva. Slavili jsme zde ráno mši svatou, po ní jsme si prohlédli celý areál. Na farmě nás pohostili výborným obědem a potom jsme se vrátili do města, kde pro nás měli obyvatelé Barra do Piraí připravený kulturní program. Čtvrtek byl ve znamení odpočinku a sportovních aktivit. Večer jsme zakončili na náměstí rockovým koncertem skupiny Banda de Rosa da Sharon. V pátek dopoledne jsme měli přípravu na setkání v Riu a učlil se hymnu hymnu setkání v portugalštině a malovali na barevné kousky látek. Měli jsme vyjádřit naše pocity a dojmy z předprogramu. Odpoledne naši kluci hráli fotbal proti Brazilcům (naši nečekaně vyhráli). Večer byl v režii rodin. Sobotu jsme strávili ve městě Volta Redonda. Tady proběhl pochod proti násilí na mladých lidech. Následovala mše svatá. Jí se zúčastnili mladí z 13 národů světa. Neděle byla posledním dnem v Barra do Piraí. Většina z nás ho strávila v rodinách. Po společně stráveném týdnu nastal den, na který jsme se těšili nejméně. Pondělí – den odjezdu. Ráno jsme v kostele slavili naši poslední mši svatou. Už během ní někteří slabší jedinci nedokázali udržet emoce a při samotném asi dvouhodinovém loučení s rodinami a našimi novými kamarády zůstaly suché oči jen těm nejsilnějším. Ačkoliv se nám vůbec nechtělo, museli jsme nastoupit do autobusů, které nabraly směr Rio a my pomalu začínali myslet na nové město a na nové zážitky, které nás tam čekaly.
HLAS od Panny Marie
9
Rio de Janeiro Už po cestě jsme zjišťovali, že po prvním týdnu, kdy jsme si žili v blahobytu, nás čekají krušnější chvíle a hlavně horší počasí. Celé Rio zahalila mlha a v následujících dnech se k tomu přidal i déšť a teploty prudce polesly. Ale české poutníky jen tak něco nerozhází, takže jsme to brali s nadhledem. Jiná věc, která už některým přece jen nervy pocuchala, byla typická vlastnost všech Brazilců, a to nedochvilnost. Ta se nejvíc projevila po našem příjezdu do Ria. Přece jen šestihodinové čekání na ubytování v dešti a bez jídla bylo trošku dlouhé! V úterý po ranní mši svaté a snad už po desátém varování kvůli bezpečnosti jsme si konečně mohli prohlédnout centrum Ria. Tam jsme taky po divoké hodinové jízdě místní MHD přijeli. Jelikož jsme měli volné celé odpoledne, nikam jsme nepospíchali. Nejdřív jsme zašli na celosvětově známou pláž Copacabanu. Po obědě jsme jeli metrem k fotbalovému stadionu Maracaná. Na závěr dne jsme navštívili katedrálu sv. Sebastiana, která má velmi specifický tvar připomínající pyramidu. Co se týče počasí, tak středa byla nejnáročnější. Od rána hodně pršelo. Naštěstí to náš program ani v nejmenším nenarušilo. V auditoriu pro české poutníky jsme začali malým protažením. Následovala první katecheze pana biskupa Posáda, poté dvě velmi oslovující svědectví a v poledne jsme slavili mši svatou s panem kardinálem Dukou. Odpoledne jsme měli volno, ale jelikož neustále pršelo, tak jsme si jen skočili na oběd do nedaleké restaurace a zbytek dne strávili v centru pro poutníky. Ve čtvrtek jsme za celý den pořádně stihli vlastně jen jednu věc, která se ale řadí k našim nejsilnějším zážit10
HLAS od Panny Marie
kům. Vyjeli jsme na horu Corcovado k soše Krista Spasitele. Na zpáteční cestě jsme ještě prošli část města a po večeři jsme zamířili zpět do naší větrné tělocvičny, kde jsme opět mrzli celou noc. Páteční dopoledne probíhalo podobně jako to středeční. Odpoledne jsme zamířili do centra k pláži Copacabana, kde jsme večer během křížové cesty se Svatým otcem potkali naše známé z Barra do Piraí. V sobotu dopoledne jsme se po české mši svaté dozvěděli, že se místo vigilie a závěrečné mše změnilo. Původní areál na jihu Ria (Campus Fidei) byl jedna velká bažina, protože tři dny v kuse pršelo. Tudíž nebylo možné, aby tam strávilo noc několik miliónů poutníků. Program se přesunul na pláž Copacabana. Na tuto pláž jsme šli cestou dlouhou 9km. Naše putování začínalo na centrálním nádraží a vedlo přes městskou část Flamengo, tu jsme si vyzvedli balíčky s jídlem. Někteří poutníci si to trošku usnadnili a část cesty jeli dopravními prostředky. Vigilie začínala v sedm hodin příjezdem papeže. Následoval dobře připravený program, jehož součástí byla dvě svědectví a také papežova promluva. Po vigilii se část poutníků přesunula zpět do tělocvičen, někteří zůstali spát na pláži. V neděli ráno v 10:00 se konala závěrečná mše svatá s papežem Františkem, která byla krásným zakončením naší poutě. Sladkou tečkou pro některé Čechy byl ligový zápas na legendárním stadionu Maracaná. Užili jsme si neskutečnou atmosféru spolu s více jak 52 000 fanoušky. V pondělí ráno jsme si sbalili věci a odjeli na letiště. Unavení, ale šťastní jsme zamáčkli slzu v oku, nasedli do letadla, rozloučili se s Rio de Janeiro a vraceli se domů. Jan, Marie a Pavel Vrzalovi
Rozhovor s bohoslovcem V srpnu v naší farnosti absolvoval prázdninovou pastorační praxi bohoslovec Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci Marek Coufal. Měli jsme možnost ho vídat každý den u oltáře při mši svaté, ale jen málo z nás ho poznat osobněji. Snad tedy maličko doplní krátký rozhovor s ním pro náš občasník. Marku, mohl bys nám něco prozradit o svých kořenech? Pocházím z Bezkova nedaleko Znojma. Vyrůstal jsem ve věřící, praktikující katolické rodině. Nic ovšem nenasvědčovalo tomu, že bych se měl stát (dá – li Bůh) knězem. Po dědově smrti, který působil u nás jako kostelník, jsem sice pomáhal bratrovi s kostelničením, ale to bylo všecko. HLAS od Panny Marie
11
Co Tvé rozhodnutí pro kněžství? Mé rozhodnutí přišlo až po třicítce, kdy jsem se začal více modlit za poznání Boží vůle. Věděl jsem, že už je nejvyšší čas udělat zásadní rozhodnutí jak v životě dál. Člověk má mnoho přání, ale jen Bůh ví, kde je jeho místo, kde bude naplněn a spokojen. Máš nějaký kněžský vzor? Ano. Otce Marka Dundu, který působí ve farním týmu Fatym, Vranov nad Dyjí. Líbí se mi jeho ryzost a nasazení pro spásu duší.
V současnosti tě čeká závěr studia na teologické fakultě a pracuješ na diplomové práci. Jaké téma sis vybral a proč? Vybral jsem si téma o rodině se zaměřením na vnímání jejích morálních hodnot dříve a dnes. Pozoruji, jak se společnost vzdaluje původnímu rodinnému uspořádání a hledá nové formy soužití s nadějí, že jim to přinese lepší a snadnější život. O jejích problémech a dalších psychických či jiných zdravotních rizicích, která tato soužití s sebou přináší, se však již dál nemluví. 12
HLAS od Panny Marie
Dá- li Bůh a budeš knězem, přál by sis působit na poutním místě? Místo mého působení nechávám na Pánu Bohu. Já osobně mám rád poutní místa. Jedna věc je, když přijedete na pouť načerpat další sílu do života, a druhá věc, zajistit uskutečnění takové pouti. Obojího je potřeba. Velké dobré věci se však nikdy neobejdou bez naší oběti a osobního nasazení. ptal se JoP
K modlitbě Papež František: modlitba na prstech ruky 1. Palec je prst směrem k vám. Proto se začínáme modlit za ty, kteří jsou vám nejblíže. Jsou to lidé, které si pamatujeme nejlépe. Modlitba za naše milované je „sladká povinnost“. 2. Další prst je ukazováček. Modlete se za ty, kdo učí, vzdělávají a léčí. Do této kategorie patří učitelé, profesoři, lékaři a kněží. Potřebují podporu a moudrost, aby určovali ostatním správný směr. Vždy na ně pamatujte ve svých modlitbách. 3. Další prst je nejvyšší. Připomíná naše vůdce. Modlete se za prezidenta, poslance, podnikatele a vedoucí pracovníky. Jsou to lidé, kteří řídí osud našeho národa a ovlivňují veřejné mínění … právě oni potřebují Boží vedení. 4. Čtvrtý prst je prsteníček. Mnozí se budou divit, ale je to náš nejslabší prst. Každý učitel klavíru to může potvrdit. Ten je tam, aby nám připomněl modlitbu za slabé, za ty, kteří se potýkají s problémy, a za nemocné. Oni potřebují vaše modlitby ve dne i v noci. Modliteb pro ně nebude nikdy příliš mnoho. A je to pozvání i k modlitbě za manželské páry. 5. A konečně je tu náš malý prst, nejmenší ze všech. Musíte se vnímat malými před Bohem a bližními. Jak říká Bible, „Poslední budou první.“ Malíček nám připomíná, abychom se modlili za sebe … Poté, co jste se modlili za všechny ostatní, oni budou moci lépe pochopit, jaké jsou vaše potřeby a jak se na ně dívat z pravého pohledu. HLAS od Panny Marie
13
K zamyšlení Procesí a poutě Chrám představuje svět prosvícený světlem Ducha svatého. Tak máme prožívat svou přítomnost v něm. Ale chrámů je na světě mnoho. Vždycky měli křesťané pocit, že musí být nějak spojeny a že věřící v jednom musí nějak komunikovat s těmi druhými. Ve staré církvi si navzájem posílali eucharistický chléb. Ale je i jiná možnost. I jednotlivé rodiny tvoří každá svou jednotu. Přesto se však někdy navštěvují, zvláště při slavnostních příležitostech. Něco podobného se děje i v církvi tak, že lidé z jednoho chrámu navštíví chrám jiný. Dnes se to ponejvíc děje autobusovou výpravou. Ale stará tradice zná poutní procesí. Na Moravě byla tak folkloristická, že je např. Úprka rád zvěčňoval na svých obrazech. Navštěvovat posvátná místa a chrámy je způsob zbožnosti všech dob a všech národů. První Ježíšova slova jsou nám známá z vypravování o jeho první pouti do jeruzalémského chrámu (Lk 2,41 nn.). Císařovně Heleně připisuje tradice nalezení Svatého kříže při její pouti do Jeruzaléma r. 326. Od té doby se pouti do Svaté země staly všeobecným křesťanským zvykem. Ale stejně tradiční se staly i pouti do Říma k hrobům sv. Petra a Pavla a jiných mučedníků. Když křižáci přinesli mnohé památky z Palestiny domů, stavěly se pro ně kostely a i ty se staly poutními svatyněmi.
Pouť se stává význačným „místem“ modlitby, protože zahrnuje několik prvků, které jsou přirozenou podmínkou povznesení mysli k Bohu. Dostojevský píše: „Dlouhá 14
HLAS od Panny Marie
cesta vypadá jak něco bez konce; je to jako lidský sen, nostalgie nekonečna.“ Putování vždycky vyžaduje úsilí. Obětujeme tu vlastní síly a vlastní čas. Odměnou za tu oběť, za ten namáhavý pochod je vítězství nad časem. Doma jsme byli otroci každé pracovní hodiny a dokonce i každé volné chvilky. Na cestě se jakoby neustále díváme z okna ven. Doma jsme museli mít na mysli mnoho denních starostí. Na cestě na ně zapomeneme. Upřeme pozornost jenom do dálky, tam, kde se nějakým zvláštním způsobem zjevuje Bůh a jeho svatí, kde je země víc posvěcena než jinde. Není to tedy útěk ze země, ale víra, že svou životní poutí zemi posvěcujeme, aby se celá stala jedním velkým chrámem, místem setkání Boha s lidmi. Na pouti se také setkáváme s neznámými lidmi. Ale jsou ta setkání jinší než ta, ve kterých žijeme. Tu si jsou všichni rovni a všechny považujeme za přátele. Přišli sem z různých sociálních prostředí, ale tu nás ta různost nezajímá. Na pouti nejsou páni a podřízení, ale jenom spoluputující, pobratřili jsme se i s těmi, kterým bychom se jinde vyhnuli. Pamatuji si na jedno takové putování v Itálii. Nebylo dlouhé, ale přesto bylo potřeba si na chvilku odpočinout a trochu pojíst z toho, co si každý vzal do kabelky. Já jsem si nevzal nic, protože jsem s tím putováním nepočítal. Ale vedoucí průvodu se mně jenom smál, že nemám dost víry a že mne tedy musí přesvědčit jen zázrak. Ukázal na lesík před námi a slíbil mně, že se tam stane zázračné rozmnožení chlebů. Jak se to pak přihodilo? Sotva jsme se octli v lesíku, jedna paní rozprostřela na zem bílé prostěradlo a poutníci na ně nakladli, co kdo měl. Pak si každý z té kopy vybral, co mu bylo po chuti, a všichni měli dostatek, zbyla ještě hromádka pro mravenečky. Prý je to jediný způsob, aby měl každý dost. Když si jí každý jenom ze svého, vždycky mnohým něco chybí. Zde nechybělo nikomu nic. Není to pěkný obraz toho, jak by měli lidé navzájem žít i doma? Šlo by to těžko, ale na pouti je to lehké. Měli bychom tedy i doma zkusit chápat svůj život jako pouť. Uveďme si hned okolnost, ve které se to má aplikovat. Dva mladí lidé stojí před oltářem jako ženich a nevěsta a chtějí si tu před Boží tváří slíbit vzájemnou věrnost po dobu celé své životní pouti. Ať se přihodí cokoli, my se budeme držet za ruce, i kdyby pršelo a hrom bil. Ale prozatím hrom nebije. Svítí slunce velkých nadějí. Vydáme se tedy na svatební cestu. Je to slibný začátek budoucí poutí? Není. Je to výlet. Všecko je připravené, aby to dobře vyšlo, a pak se snoubenci rádi vrátí domů. Začne tedy životní pouť zde? Ne příliš. Nechce se jít do neznáma s důvěrou v Boha. Jde o to, abychom si všecko pevně zajistili, aby všechno vyšlo tak, jak jsme si to představovali. Bohužel se nikdy úplně nekryje skutečnost s představou. Příjmy z práce sotva vystačí, byt jsme si přáli lepší atd. atd. Ale nejhorší je, že ani on, manžel, není takový, jak ho chtěla mít manželka. A manžel? Zklamaný realitou své vlastní družky se začíná rozhlížet kamsi HLAS od Panny Marie
15
jinam. Ne kamsi do dálky, ale pomýšlí na vyměnění spoluputovatelky. To by se na pouti nepřihodilo, ale může se tak stát při výletu. Je tedy tak velký rozdíl mezi poutí a výletem? Je. Pouť směřuje k něčemu svatému, ke svatyni, na výlet se chodí jen pro chvilkovou zábavu. Křesťanské manželství je pouť. Začíná v kostele a má končit ve svatyni rodiny, u stolu, kde je všechno společné a kde přisednou radostně ti, které Bůh pošle jako nerozlučné společníky, tj. děti. Všichni si pak přejí, aby jejich vzájemné putování ani smrt nekončila předčasně. Takový je happy end, šťastný konec každého dobrého vyprávění. Ale jako pouť se musí chápat i každé životní povolání. Bůh je určuje už od narození, v dětství se zjevuje malými náznaky, předtuchami. Přesto se však stále kráčí do neznáma, budoucnost je kdesi za horami. Ale kdo zaměřil svůj život ke svatyni, má naději, nejenom že ji najde, ale že i nějaký nový kostel či kostelík postaví, anebo, jak píše Wolker, aby tu jeho prací stála „alespoň hospoda u silnice pro ušlé poutníky i pro poutnice“; řečeno obrazně, abychom měli zadostučinění, že jsme pomohli druhým dojít tam, kam jsme chtěli dojít my sami. Křesťanský život je opravdu společná pouť. Zastavujme se jenom tam, kde je rozloženo bílé prostěradlo k rozmnožení chlebů. Svátostným obrazem toho je eucharistický oltář, chléb z nebe, mana na pouti do zaslíbené země. Tomáš kardinál Špidlík
Řekli o modlitbě Co řekli o modlitbě ti, kteří s ní měli opravdu živou zkušenost? Dělej, co můžeš, a modli se za to, co nemůžeš, a Bůh ti dá, že budeš moci. svatý Augustin
Pro mě je modlitba povznesením srdce, je to prostý pohled k nebi, zvolání vděčnosti a lásky uprostřed zkoušek a uprostřed radosti. svatá Terezie z Lisieux
Možná se nejvíce modlíme, když toho nejméně říkáme, a možná se modlíme nejméně, když toho říkáme nejvíce. svatý Augustin
Modlit se neznamená slyšet se mluvit, modlit se znamená ztišit se a čekat, dokud modlící se nezaslechne Boha. S. Kierkegaard
16
HLAS od Panny Marie
Modlit se znamená zvednout se ze strachu tohoto světa a vydat se k Otci. Friedrich von Bodelschwingh
Podle mého názoru modlitba není nic jiného než rozhovor s přítelem, se kterým se rádi a často scházíme o samotě, abychom si s ním mohli promluvit, protože nás miluje. svatá Terezie z Avily
Pán Bůh má rád, když ho „obtěžujeme“. svatý Jan Maria Vianney
Člověče, vždyť ty jsi chudák, který musí prosit úplně o všechno. svatý Jan Maria Vianney
Všichni svatí otcové, kteří přikládali tak nesmírný význam modlitbě, jsou přesvědčeni, že zbožná gesta jako klečení, sepjaté ruce, paže zkřížené na hrudi mnoho znamenají. Zbožný postoj nám v netušené míře napomáhá přebývat soustředěně v Boží přítomnosti. svatý František Saleský
Všechny potíže při modlitbě plynou z jediné příčiny: že se člověk modlí, jako by tu Bůh nebyl. svatá Terezie z Avily
podle YOUCAT – katechismus pro mladé
Znovunalezený syn Drazí, máme důvod k velké radosti, protože náš Pán nám ukázal svou cestu skrze nás. Myslím tím volbu nového papeže. Je to zvláštní radost, protože nevzešla ze špatných zpráv, naopak vzešla z překvapivého, ale hluboce inspirujícího rozhodnutí jeho svatosti Benedikta XVI. odstoupit a uvolnit Petrův stolec svému následníku co nejdřív. A ty důvody jsou pro každého z nás důležité. Otec Benedikt XVI. oslaben věkem a nemocemi vidí aktuální, neodkladné problémy dneška a svým odstoupením HLAS od Panny Marie
17
nás vyzývá, abychom neváhali a neodkládali to, co můžeme učinit dnes, na pozdější dobu. Je to i můj problém, tak jak je u nás v Česku zvykem, odkládat úkoly na poslední chvíli. A tak jeho odstoupení nevyvolává zármutek, zděšení nebo úzkost z budoucího, ale naplňuje nás nadějí z očekávaných změn k lepšímu. Snad každý z nás poděkoval odstupujícímu papeži za vše, co dělá pro církev, pro spásu tohoto světa, pro zvěstování naděje. A nemuseli jsme čekat dlouho. Sbor kardinálů nás překvapil a vyvolal v nás radost, radost z toho, že nový papež František nás naplnil neuvěřitelnou nadějí a energií na tolik potřebné odpovědi a činy k řešení problémů, které jsou před námi. Ano, je to tak, před každým z nás. Zvykli jsme si slyšet o nových výzvách, stále nás zaplavují nové věci, nové technologie, nové vztahy, nové zprávy, nové zboží, nové reklamy, a tak tu máme novou výzvu, která je sice 2000 let stará, ale co ztratila z aktuálnosti? Svatý Jan Křtitel nás i dnes nově vyzývá – obraťte se! Ale jak na to, co se to vlastně děje, co se po nás chce? Moji drazí, mně to celé připomíná slova našeho Pána, který ve svém podobenství o marnotratném synu nám dává na výběr, a na nás je poznat se v jednom nebo druhém bratru. Objeví se tam hned i odpověď, co máme dělat. A ať už se rozhodnete pro to či ono nebo oboje, tak všichni si braňme toho, kdo nás zve na tak netradiční oslavu návratu, oslavu obrácení se, ale ne k minulosti, nýbrž budoucnosti! A nenechte se mýlit, že ta nabídka výběru postav je malá. Nejde o postavy, ale o principy, vzorce přístupu k řešení problémů. Tato slova svatého evangelia podle Lukáše vám jistě zde nemusím uvádět v plném textu. Jednak je znáte, jednak bylo čteno při mši svaté 18
HLAS od Panny Marie
dne 10. března 2013. Proto jen několik mých postřehů, neboť každý si tento příběh musíme přebrat po svém. Marnotratný syn požádal svého otce o vyplacení svého podílu a pak jej lehkomyslně prohýřil. Když mu bylo nejhůř, sebral všechnu odvahu a vrátil se k svému otci jako prosebník oddaný mu na milost či nemilost. Druhý syn, když se dozvěděl o návratu svého bratra a jak jej přijal otec, nedokázal pochopit, co se stalo, o co jde. V představě, že byl ponížen, odmítá se přidat k oslavě návratu svého bratra. Dnes, kdy se dovídáme o vraždách rodičů pro pár korun, zdá se nám první syn jako dobře vychovaný. Slušně požádal o svůj podíl, a když měl hlad, neokradl ani ty vepře, kteří mu byli svěřeni. Nakonec uznal své pochybení a pokorně se vrátil. A co druhý syn? Poslušně plní své úkoly, ale uvnitř není se svým postavením zcela spokojen a čeká na chvíli, kdy bude zbaven povinností. Aby si svůj úděl usnadnil, zjednoduší si svět kolem sebe tím, že vše zatřídí do „škatulek“, ale běda, když se něco tomuto schématu vymkne. A co otec? Vychoval své děti dobře? Rodiče, nedrážděte své děti! Dokážete najít tu správnou míru? Dokážete připravit své děti na úkoly, které je čekají? A nezapomeňme ani na další postavy z tohoto příběhu. Dokážeme být i my ještě poslušní příkazům a plnit je svědomitě a řádně jako služebníci v našem příběhu? Mohl bych takto ještě pokračovat ve výčtu, ale snad jste mě pochopili, a tak můžu obrátit vaši pozornost ještě k jednomu tématu. Svatý Augustin tvrdí: „Kdo lže, mluví ze svého“. Řekl to v době, kdy vedl spor s donatisty, kteří se oddělili od církve. Protože jim docházely argumenty, uchylovali se k násilnostem, a dokonce i k vraždám. A proč vám to říkám? HLAS od Panny Marie
19
Protože není vůbec snadné poznat hned lež od pravdy, správnou cestu od zrádné, vždyť kvalitu stromu poznáme až po ovoci. A tak ještě jednou sv. Augustin: „Bože můj, v kterém není protiřečení, nalij mně do srdce mírnost, abych trpělivě snášel těch, kteří mě odporují, ne proto, protože jsou naplněni tvým Duchem, a tak četli v srdci tvého sluhy, ale proto, že jsou pyšní, nepoznají úmysl boží, ale milují své názory, jenže ne proto, že by byly pravdivé, ale jen proto, že je to jejich názor. Jinak by milovali i jiný pravdivý názor, tak jak já miluji jejich názor, ne proto, že je to jejich názor, ale proto, že je pravdivý. Pokud uznávají názor proto, že je pravdivý, potom je i mým majetkem, protože pravda je společným majetkem všech, kdo ji milují. Každý, kdo chce jen pro sebe, co jsi, Bože, dal všem, kdo chce mít za své, co je společné, ten ze společného dobra směřuje k svému, tj. od pravdy ke lži. Kdo totiž říká lež, hovoří ze svého.“ A proč to říkám? Protože splnění nadějí uvedených v úvodu rozhodně nebude snadné. Ten, kdo je vybrán prvním mezi námi, ten je i poslední a poslední jsou prvními. Pavel Rektořík
Pro zasmání Dobrovolné příspěvky do kostelní kasičky rapidně poklesly, a tak se farář odhodlal k ráznému kroku a z kazatelny rozhlásil: „Dělám to velmi nerad, ale musím oznámit, že je mezi námi muž, který má hříšný poměr s manželkou jednoho z našich farníků. Pokud se v kasičce neobjeví do večera 500 korun, veřejně ohlásím jeho jméno!“ Večer farář přepočítává kasičku a hle – je tam 25 pětistovek a jedna dvoustovka s připnutou cedulkou: „Pro lásku Boží, počkejte mi do zítřka, někde ty dlužné tři stovky seženu!“ Potká farář Aničku a ptá se jí: „Tak co, Aničko, jak se máš?“ „Celkem dobře, pane faráři,“ odvětí Anička. „A manžela už máš?“ „Ano, mám.“ „A co děti, máte?“ „No, to je to, co nás trápí, pane faráři. Nějak nám to nejde.“ „Tak se netrap, já jedu zítra do Vatikánu a zapálím tam za vás svíčku a pomodlím se za vás.“ Po pěti letech se znovu setkají a farář vidí Aničku obklopenou dětmi. 20
HLAS od Panny Marie
„Tak koukám, že vám Pán Bůh požehnal. A kolik tý drobotiny máte?“ „Celkem 10. Dvakrát trojčátka, jednou dvojčátka a pak ještě dvě.“ „A kde máš manžela?“ „Ten jel do Vatikánu sfouknout tu svíčku!“ V kostele byla vyloupena pokladnička. Po několika dnech obdržel farář obálku s dvacetikorunou. Na přiloženém lístku stálo: „Ukradl jsem ve vašem kostele sto korun. Protože mě trápí svědomí, posílám tímto dvacet korun zpět. Bude-li mě svědomí trápit dál, můžete počítat s dalšími splátkami.“ Ateista rybařil na jednom skotském jezeře, když najednou jeho člun napadla lochneská příšera. Jedna rána ocasem a chlápek i s člunem vylétl deset metrů do vzduchu. Příšera otevřela tlamu, aby ho chytla. On v úděsu zařval: „Ach, Bože, pomoz mi!“ Vtom se všechno zastavilo, chlápek visí jen tak ve vzduchu a z nebe se ozve hromový hlas: „Myslel jsem, že ve mne nevěříš!“ „Ale no tak, Bože, nechme toho. Před dvěma minutami jsem nevěřil ani na lochneskou příšeru!“ Apokryf ze zasedání Velerady. Jeruzalém, Velký pátek 30 (?) po Kr. Kaifáš: „Josefe, tys půjčil těm galilejským svou vlastní hrobku?!“ Josef Arimatejský: „No jo, půjčil… Ale jenom na víkend!“ Stěžuje si farář úspěšnému podnikateli, že návštěvnost při bohoslužbách není dobrá. „Rok co rok se počet věřících zmenšuje.“ Muž mu odpoví: „V mém oboru je to opačné. U nás počet věřitelů rok od roku roste!“ Malá holčička sedí na klíně dědečkovi, který jí čte pohádku na dobrou noc. Čas od času vzhlédne od knížky a natáhne ruku, aby se dotkla jeho vrásčitých tváří. Potom si sáhne na svoji tvář a pak zas na dědečkovu. Nakonec řekne: „Dědo, stvořil tě Bůh?“ „Ano, zlatíčko,“ odpoví děda. „Bůh mě stvořil už před mnoha lety.“ „Aha,“ řekne holčička a pak: „Dědo, mě taky stvořil Bůh?“ „Ano, samozřejmě,“ odpoví děda. „Bůh tě stvořil docela nedávno.“ Holčička se znovu dotkne obou tváří a poznamená: „Bohu to jde čím dál tím líp, že jo?“ HLAS od Panny Marie
21
Zadáno pro děti
22
HLAS od Panny Marie
Vypros nám velkou lásku, Matičko Počkejte ještě malou chvíli, zdá se, že z dálky slyšet slavné tóny, však hlahol již utichl i velehradské zvony, a my křesťané to v srdcích máme dané, že od doby té nám světlo víry plane. To světlo víry, aby nám svítilo na cestu stále, musíme děkovat za milost u Krista Krále, za našeho Svatého otce Františka, nejvyššího pastýře, aby ve zdraví a s pomocí Boží nás upevňoval ve víře. Za naši víru, za všechny dary letošního léta pojďme poděkovat a pozdravit naši Matičku, to z jejich rukou na nás každá milost stéká z nejsladšího Srdce Ježíšova. Dnes davy poutníků před Tebou se sklání, nebeská Matko, naše žarošická Paní, s radostí, starostmi i bolestmi u Tvých nohou se tísní, oslavují Tě modlitbou i radostnou písní. Každý poutník má svou prosbu, tajné přání, každý poutník důvěřuje, že vše vyprosíš svou mateřskou, mocnou dlaní, neustále za nás prosíš u Ježíše, který Tě miluje a slyší v každou chvíli a my, Matičko, dobře víme, komu jsme uvěřili. Vypros nám velkou lásku k Tvému Synu. On krví svou zaplatil naši vinu. Vypros nám velkou lásku k Tobě, Matičko, Tys Prostřednice všech milostí, Tys Matkou Spasitele i Matkou nás všech, které Ježíš svou krví vykoupil… Jarmila Urbánková HLAS od Panny Marie
23
Sv. Cyril Frajnberk
V roce 2014 připadá Zlatá sobota na sobotu 13. září. Hlas od Panny Marie, farní občasník Vydává Římskokatolická farnost Žarošice Žarošice 51, 696 34 www.zarosice.estranky.cz Bankovní spojení: Poštovní spořitelna – č. ú. 181645720/0300 Uzávěrka příštího čísla 24. listopadu 2013. 24
HLAS od Panny Marie
