Milí dárci a příznivci programu BanglaKids, na jaře letošního roku podnikl náš tým jednu z dalších pravidelných návštěv Bangladéše. I přes současnou tamní nestabilní politickou situaci a probíhající nepokoje vedené islámskou extremistickou stranou se nám během monitorovací cesty povedlo naplnit cíle, které jsme si předsevzali – navštívili jsme řadu podporovaných škol, zahájili několik nových projektů a ověřili správné využívání finančních prostředků. Stejně jako v předchozích letech bychom se s Vámi i letos rádi podělili o zážitky z naší cesty a přiblížili Vám životy dětí a rodin podporovaných prostřednictvím programu BanglaKids. Tentokrát jsme se rozhodli vytvořit tištěný materiál v podobě fotek, životních příběhů dětí a rozhovorů s dárci, kteří s námi Bangladéš navštívili. Věříme, že pro Vás bude přínosem!
Monitorovací cesta týmu BanglaKids v kostce: co se nám povedlo Navštívili jsme místní školy V rámci každoroční monitorovací cesty navštěvujeme podporované školy, setkáváme se s jejich řediteli a učiteli, účastníme se výuky, povídáme si s žáky a studenty a diskutujeme o jejich potřebách. Tento rok jsme navštívili celkem 12 škol na jihu, východě a západě země.
Do Bangladéše se s námi letos vydali i tři dárci programu BanglaKids Již několik let podporují Hana, Roman a Tadeáš studium dětí v Bangladéši. Doposud s nimi byli v kontaktu pouze prostřednictvím dopisů, osobní setkání tak představovalo pro obě strany velmi silný zážitek.
Setkali jsme se s naší partnerskou organizací BCSS Naše projekty v Bangladéši nám pomáhá uskutečnit místní partnerská organizace BCSS. Každoročně se setkáváme s jejich týmem, kontrolujeme správné využívání finančních prostředků, společně hodnotíme vzájemnou spolupráci za uplynulý rok a plánujeme, jaké aktivity podpoříme v dalším roce.
2
Zahájili jsme projekt Škole krávy, dětem mléko! na internátní škole KMMS Tento nový pilotní projekt si klade za cíl zprostředkovat školákům pestřejší a vyváženější stravu nákupem dojných krav, díky nimž může škola zařadit pravidelné dávky mléka do jídelníčku studentů. Škola navíc získá přírodní hnojivo pro své zemědělské aktivity a v budoucnu příjem z prodeje býků, ze kterého bude moci financovat studium dalších dětí z chudých rodin.
Slavnostně jsme předali studnu a cisternu na vodu internátní škole AHTSS Na internátní škole AHTSS jsme vyhloubili novou studnu, jež zajistí kvalitní pitnou vodu pro všech 500 dětí a mladých lidí, kteří zde studují. V minulosti měla škola jen velmi nevyhovující studnu s nekvalitní vodou, která způsobovala studentům i učitelům zdravotní problémy. Vedle nové studny jsme postavili i cisternu, která vodu zadržuje. Voda je také rozvedena do všech budov školy.
Připravovali jsme otevření centra Čalantika Slumové centrum Čalantika v Dháce je nejčerstvějším projektem programu BanglaKids a zároveň prvním krokem k ucelenější koncepci vzdělávání dětí ve slumech. Centrum se zaměří především na podporu neformálního vzdělávání a dlouhodobou spolupráci se státními školami tak, aby děti ze slumů nejen začaly chodit do školy, ale také ve studiu pokračovaly a své vzdělání dokončily. Kromě základního vzdělání nabízí centrum dětem také výživnou stravu, lékařskou péči, kurzy gramotnosti a výživy pro rodiče a opatrovníky dětí. Centrum, které ADRA ČR otevře spolu s Adrou Bangladéš v červenci 2013, chce být místem, kde děti ze slumu budou moci být znovu dětmi…
3
Tým BanglaKids pro Vás z Bangladéše přivezl spoustu úsměvů, radosti a poděkování od podporovaných dětí a jejich rodin!
Velmi Vám děkujeme za podporu dětí v Bangladéši a za Vaši důvěru v práci organizace ADRA. Pomáhat v Bangladéši můžeme právě díky Vám! 4
Setkání, na která se nezapomíná Hana Kábrtová a Tadeáš Franek se neznali, přesto spolu letos v březnu strávili deset dní v Bangladéši. Zavedl je tam společný zájem, oba totiž již několik let podporují vzdělávání bangladéšských dětí. Spolu s týmem BanglaKids navštívili v rámci monitorovací cesty několik škol podporovaných organizací ADRA, blíže poznali Bangladéš jako zemi a především se setkali s dětmi, které mohou díky jejich finanční pomoci chodit do školy. „Celá cesta pro nás byla velmi silným zážitkem, který zůstane navždy v našich srdcích,“ shodují se Hana i Tadeáš.
Tadeáš Franek Tadeáš pochází ze severní Moravy a je vášnivý cestovatel, který navštívil více než 50 zemí na všech kontinentech. Během svých cest měl možnost vidět odlišné životní podmínky lidí v různých koutech světa a rozhodl se, že chce pomáhat těm, kteří pomoc nejvíce potřebují. Před čtyřmi lety se zapojil do programu BanglaKids a v současné době podporuje ve studiu tři bangladéšské děti – Minuprue, Tapona a Mukti, která ztratila oba rodiče. „Smyslem života je rozdávat radost a těšit se ze štěstí druhých,“ shrnuje svoji životní filosofii. • Před pár dny jste se vrátil z Bangladéše. Proč jste se rozhodl Bangladéš navštívit a jak na Vás tato země zapůsobila? Po návratu z Bangladéše se mě lidé ptali, zda mělo cenu investovat peníze, abych viděl bídu a špínu. Pokýval jsem hlavou a řekl, že tato cesta patřila k mým největším cestovatelským zážitkům. Když člověk začíná cestovat, je okouzlen krásami přírody a historickými památkami, časem si však více všímá lidí, kteří ho obklopují a jejich životních příběhů. Zjišťuje, že láska, víra a úsměv na tváři jsou cennější než výhled z nejvyššího vrcholku kontinentu. • Jaký zážitek z cesty byste označil za nejsilnější? K největším zážitkům patřilo rozhodně setkání s Mukti. Ztratila rodiče v roce 2005, je sirotkem. V dopisech, které od ní dostávám, se podepisuje „Your loving daughter“ (Tvoje milující dcera). Při našem prvním setkání přitlačila svou hlavičku k mé hrudi a po chvíli mi košile začala vlhnout od slz. Takové chvíle zůstanou do konce života vryty hluboko v mém srdci. • Návštěvy Bangladéše tedy nelitujete. Rozhodně ne. Na vlastní oči jsem viděl podmínky, v jakých vyrůstají a žijí lidé v jedné z nejchudších zemí světa. Nemají mnoho, a přesto jsou možná někdy šťastnější než my. Člověk díky takovým zkušenostem pochopí, že štěstí se neměří výší jeho konta v bance, ale šíří úsměvu. Chci poděkovat všem, kteří mi umožnili odcestovat do Bangladéše a navštívit tam školy, které podporuje občanské sdružení ADRA. Skvělá parta, spousty zážitků a rozzářené oči dětí. • Má podle Vás podpora bangladéšských dětí ve vzdělávání smysl? Kolega se mě před časem zeptal: „Myslíš si, že podporou tří dětí v Bangladéši zachráníš svět?“ „Nezachráním. Umožním však několika dětem studovat a učiním je tím v životě šťastnějšími. A to za to stojí,“ zněla moje odpověď. Měnit osudy lidí v nejchudších zemích naší planety není rozhodně snadná věc a bude to vyžadovat ještě spoustu úsilí a času, než se životní podmínky v zemích, jakými jsou Bangladéš, Indie nebo Barma, přiblíží podmínkám života ve vyspělých evropských státech. Je však třeba začít věřit a investovat v první fázi především do vzdělání budoucích generací.
5
• Co byste vzkázal lidem, kteří zvažují, že by se také stali dárci programu BanglaKids? Smyslem života je rozdávat radost a těšit se ze štěstí druhých. Většinou k tomu nepotřebujeme žádné zázraky. Stačí dobrá vůle a odvaha začít. Věřte, že zapojením se do programu BanglaKids naplníte radostí srdíčka dětí a dočkáte se odměny v podobě nádherných a nezapomenutelných chvil, které jsem prožil já.
„Na vlastní oči jsem viděl podmínky, v jakých vyrůstají a žijí lidé v jedné z nejchudších zemí světa. Nemají mnoho, a přesto jsou možná někdy šťastnější než my.“
„Chvíle strávené v Bangladéši zůstanou vryty hluboko v mém srdci.“
Hana Kábrtová Hana je členkou křesťanského sboru CASD v Sokolově, který podporuje ve studiu čtyři bangladéšské děti: „Každý přispívá částkou podle svých finančních možností, někdo třeba jen 30,-Kč měsíčně. Dohromady to pak dá ovšem tolik, že se můžeme podílet na něčem tak úžasném, jako je vzdělávání několika dětí z chudé země.“ Do Bangladéše se Hana vydala s kamarádem Romanem Fraňkem, který se chtěl o projektu BanglaKids dozvědět více. • Na světě je spousta možností jak a komu pomáhat. Proč jste se společně s přáteli rozhodli podporovat právě vzdělávání dětí v Bangladéši? Líbila se nám propracovanost adresného sponzorství. Vidíme výsledky. Neposíláme peníze na něco neznámého, ale konkrétním dětem. To musí oslovit každého. Ta transparentnost je naprosto dokonalá. Dostáváme fotky našich dětí, informace o tom, jak studují, vyměňujeme si s nimi dopisy. Teď, když jsem se jela do Bangladéše podívat, se vše jen potvrdilo. Lidé jsou v naší zemi štědří, musí ale vědět, že jejich peníze dorazí opravdu těm, kteří je potřebují. • Před pár dny jste se vrátila z Bangladéše. Jaká byla Vaše motivace k návštěvě této země? Nebylo to proto, že bych si chtěla ověřit, zda děti, které podporujeme, opravdu žijí, humanitární organizaci ADRA jsem v tomto ohledu zcela důvěřovala. Čistě lidsky jsem chtěla děti poznat, seznámit se
6
s jejich prostředím a kulturou. Potřebovala jsem mít co nejvíce osobních zkušeností, abych mohla s větším zapálením a motivací shánět případné další sponzory. Toto mé očekávání se beze zbytku naplnilo, každý den přemýšlím, jak pomoci dalšímu dítěti, které na svého dárce teprve čeká. • Jste ráda, že jste se do Bangladéše podívala? Určitě. Peníze investované do cesty i pobytu v Bangladéši rozhodně nebyly vyhozené, spíše naopak. Neleželi jsme na pláži u moře, a přitom jsme setkáváním s dětmi, učiteli a dalšími lidmi načerpali mnohem více sil pro další práci a pomoc druhým. • Má podle Vás podpora bangladéšských dětí ve vzdělávání smysl? Myslím, že je to jediná cesta, jak tuto chudou a přelidněnou zemi pozvednout z prachu. • Pomáhat se snažíte i v České republice, deset let jste pracovala s mladými lidmi z azylového domu. Proč jste se rozhodla podporovat děti z cizí země? Mám osobní zkušenost s tím, že lidé v Čechách o nabízenou pomoc často nestojí nebo ji zneužívají. Bangladéš není sociálním státem, který poskytuje finanční podporu chudým, nezaměstnaným, nemocným nebo starým, jak je tomu v České republice. Pracovala jsem s mladými lidmi bez rodin v azylovém domě. Stačilo, aby projevili minimální snahu o zlepšení vlastní situace a našla se spousta možností, jak je podpořit, oni sami se však na ničem takovém podílet nechtěli. Toužili po darech, chtěli mít lepší mobilní telefon, počítač, značkové oblečení a já jim nabízela „pouze“ možnost zaplacení jazykového nebo rekvalifikačního kurzu. Projekt BanglaKids je v tomto ohledu naprosto odlišný. • V čem je podle Vás největší rozdíl? Především v přístupu lidí k nabízené pomoci. Celá Bangladéš je velmi chudá a lidé jsou zde opravdu vděční. Bangladéšské děti nemají přemrštěné nároky, jsou to ta nejskromnější stvoření, jaká jsem kdy poznala. Možnost vzdělávat se přijímají jako ten nejvzácnější dar. Děti se touží stát lékaři, učiteli, zdravotními sestrami, být užitečné svým rodinám a svému okolí. • Co byste vzkázala lidem, kteří zvažují, že by se také stali dárci programu BanglaKids? Pokud máte chuť pomáhat a zároveň si chcete být jisti, že vaší pomoci nikdo nezneužije, je pro vás program BanglaKids tím pravým. Lidé, kteří se rozhodnou investovat alespoň do jednoho bangladéšského dítěte, budou nakonec sami obohaceni nejvíce. Pocit, že vás někdo potřebuje a je vám vděčný, opravdu hřeje. Cítila jsem se tak po celou dobu návštěvy Bangladéše a dnes vím, že ho potřebuji ke svému štěstí.
Během deseti let strávených prací v azylovém domě v České republice potkala Hana mnoho mladých lidí bez rodiny, kterým pomáhala vyřešit jejich složitou životní situaci, dle jejích slov však nikdo z nich nedokázal ocenit její pomoc tak jako bangladéšské děti: „Jsou to ta nejskromnější stvoření, jaká jsem kdy poznala.“
„Peníze investované do cesty i pobytu v Bangladéši rozhodně nebyly vyhozené. Setkáváním s dětmi, učiteli a dalšími lidmi jsme načerpali spoustu sil pro další práci a pomoc druhým.“
7
Příběhy dětí Devítiletý Šubaš umí jako jediný z rodiny číst a psát. Chce se stát učitelem. Devítiletý Šubaš má čtyři sourozence. O rodinu se stará jen maminka, otec zemřel před několika lety. Matka i děti pracují na poli, každý den jedí rýži s chilli papričkami a se zázvorem, které si sami vypěstují. Víc se jim většinou na chudých políčkách kopcovitého terénu neurodí. Párkrát do měsíce jejich stravu zpestří malé sušené rybky, které kupují, stejně jako olej, rýži a mýdlo, na místním trhu.
Šubašova rodina žije spolu s dalšími deseti rodinami v malé vesničce uprostřed džungle. Nejbližší trh, kam rodina jednou měsíčně dochází prodat chilli a zázvor, je vzdálený 7 hodin chůze v náročném kopcovitém terénu. Cestu znesnadňují bahnité brody, nebezpečný pohyblivý písek a jedovatí hadi.
Koordinátor BCSS, Gilbert Pike, navštívil Šubašovu rodinu, aby s jejími členy nakoupil dárkový balíček sponzorovaný prostřednictvím programu BanglaKids českou rodinou z Roztok u Prahy. Chlapcova rodina dostala kůzle, 10 kg rýže, olej na vaření a sušené ryby. „I když sami neměli na rozdávání, dali mi to nejlepší, co doma měli. Byli velmi pohostinní,“ vzpomíná na přivítání v Šubašově vesnici Gilbert a dodává, že ho dojalo, když viděl, v jak nuzných podmínkách chlapcova rodina žije: „Krásná a netknutá příroda na jedné straně a naprostá chudoba rodin žijících v této oblasti na straně druhé,“ zdůrazňuje kontrast tamních životních podmínek.
Šubaš navštěvuje internátní školu AHTSS. Bydlí v místním sirotčinci, kde se o něj stará Madžarma (maminka maminek, jak jí děti ze sirotčince říkají). Kromě Šubaše chodí do internátní školy dalších 500 dětí a mladých lidí ve věku 4-16 let, z toho okolo 150 dětí žije v přidruženém sirotčinci. Převážná většina tamních školáků pochází z velmi chudých poměrů malých kmenových vesnic na východě země a bez podpory dárců by do školy často vůbec chodit nemohli.
Šubaš školu navštěvuje rád. Jeho přáním je stát se v budoucnu učitelem angličtiny.
Nikdo ze Šubašovy rodiny do školy nikdy nechodil, chlapec je prvním a zřejmě i jediným z nich, který bude umět číst a psát. Na internátní školu Šubaše přivedl jeho strýc, který chtěl ulehčit chlapcově matce péči o děti. „Vyprávěl nám příběh této rodiny a prosil, abychom ho přijali do sirotčince a pomohli mu vystudovat,“ vzpomíná Madžarma na setkání se Šubašovým strýcem: „Díky vzdělání se chlapec bude jednou moci postarat o svou rodinu a sourozence, kteří do školy chodit nemohli.“
Šubaš hraje nejraději kriket a fotbal. Také se mu líbí rytmus a pohyb, nejvíc ho baví tancovat při kulturních večerech pro spolužáky.
Podle Madžarmy je Šubaš velmi pracovitý a poslušný. V sirotčinci pomáhá s úklidem, praním a nošením vody.
Chlapcovou povinností ve škole je starat se, spolu s několika kamarády, o část banánové plantáže. Pracují vždy od 8 do 10 hodin ráno a do školy chodí odpoledne.
„Šubaš byl zpočátku stydlivý,“ vzpomíná Madžarma: „Teď už se tu cítí jako doma a je vidět, že je ve škole rád.“ Na fotce se Šubaš směje se svými dvěma nejlepšími kamarády.
8
Po smrti rodičů se rozhodl, že se stane lékařem a jde si za svým snem. Vzpomínky devatenáctiletého Kadžola na dětství jsou spojené s prací na poli a staráním se o nemocnou maminku, o kterou přišel, když mu bylo šest let. Zanedlouho poté mu náhle zemřel i otec. Tehdy v něm dozrálo rozhodnutí vystudovat, stát se lékařem a starat se o nemocné, kteří nemají finanční prostředky na léčbu. Kadžolovi po smrti obou rodičů zůstala jen starší sestra. Několik let bydleli sami v malém domku ve své rodné vesnici, společně pracovali na poli a starali se o domácnost. Nikdo z Kadžolovy rodiny neměl možnost chodit do školy, přednější bylo vždy pracovat a vydělat si na živobytí. Ani Kadžol školu pravidelně nenavštěvoval, přestože ho to lákalo. Jako kluk si moc přál, aby uměl číst a psát, občas proto zavítal do základní školy ve vedlejší vesnici a sledoval děti při výuce. Tam se spřátelil s místní učitelkou, která ho povzbudila a motivovala k domácímu samostudiu. Dokonce mu darovala i slabikář. Později se Kadžolův strýc dozvěděl o internátní škole MAS na severu země. Díky dárcovské podpoře zde mohou studovat i děti z chudých rodin, které nemají na uhrazení školného a ubytování. K přijetí Kadžol potřeboval jen potvrzení o absolvování nejméně tří tříd základní školy, to však chlapec neměl. Když však učitelka, kterou chlapec občas navštívil, viděla, jak se Kadžol snaží a jak moc po vzdělání touží, potvrzení mu vystavila. Byla si totiž jistá jeho odhodláním studovat a věděla, že se sám cílevědomě učí doma. Na internátní škole MAS nastoupil Kadžol do čtvrtého ročníku. Vedle chození do školy dostal stejně jako všichni ostatní žáci přidělenou určitou zodpovědnost. Zhruba dvě hodiny denně měl uklízet na ubytovně pro chlapce a starat se o ně v případě, že byl některý z nich nemocný. Tady se začal objevovat Kadžolův talent. Hoch se denně dostával do kontaktu se školní zdravotní sestrou, která své malé pacienty obcházela, a ta si brzy všimla, jak je Kadžol pozorný a citlivý k potřebám nemocných. Chlapec se stal postupně její pravou rukou při péči o nemocné děti. Po nějaké době nechal Kadžol nadobro uklízení a začal se po boku profesionální zdravotnice učit všemu potřebnému k ošetření drobných ran a k rozeznání různých druhů onemocnění. S úsměvem vzpomíná zvláště na to, jak ho fascinovalo, když sestra zašívala nějakou tržnou ránu. Pozorně ji sledoval a chtěl se vše naučit. V roce 2011 přešel Kadžol na internátní školu SAMS. O přestup jej požádal přímo tamní ředitel, škola v té době totiž ztratila profesionálního zdravotníka a potřebovala, aby byl v areálu stále k dispozici někdo se zdravotní praxí pro drobnější úkony a zákroky. Přestože byl v té době Kadžol teprve studentem druhého ročníku střední školy, ředitel mu tuto funkci svěřil s ohledem na to, že chlapec již mnohé z činností uměl. Kadžol je velmi vděčný za podporu od českého dárce a jak sám říká, s možností chodit do školy se mu změnil celý život.
Na internátní škole SAMS znají Kadžola všechny děti i studenti, každý z nich už nejméně jednou zakusil laskavou a odbornou péči Kadžola. Když není hoch zrovna ve třídě nebo v jídelně, tráví čas na klinice školy, kam za ním malí pacienti docházejí.
„Drobné úrazy jsou na škole běžné,“ říká Kadžol, který pravidelně ošetřuje tržné rány po pořezání sklem, pády ze stromů či uklouznutí v umývárnách. Na fotce je Kadžol s dívkou Cynthií, které zašíval ránu na noze.
Žáci vědí, že když mají jakoukoli bolístku, stačí najít Kadžola a ten se o ně postará. Sám však říká, že zdaleka všechno ještě ošetřit neumí: “Na některé věci potřebuji mnohem větší zdravotní vzdělání a praxi. Umím se postarat o vnější zranění, ale vnitřní ještě léčit nedovedu.” Pokud někoho trápí větší zdravotní problém, Kadžol kontaktuje okresní zdravotní středisko. Odsud v případě potřeby dorazí lékař nebo se tam může nemocný student převézt.
Kadžol pravidelně obchází své nemocné pacienty, předepisuje základní léky, měří tlak, dává injekce, umí podávat infuze a šít tržné rány.
Když přecházel Kadžol na školu SAMS, nebylo mu lehce u srdce. Opouštěl školu, kde strávil kus svého života, kde měl spoustu přátel a kde ho všichni znali. Zároveň však silně cítil, že začíná plnit poslání, pro které se rozhodl: pomáhat nemocným a potřebným.
Letos bude Kadžol studium na internátní škole SAMS dokončovat. Pokud bude mít dárcovskou podporu i nadále a podaří se mu složit náročné přijímací zkoušky, rád by studoval zdravotnickou školu. Když se mu to příští rok nepodaří, je rozhodnutý věnovat se méně náročnému oboru, vzdělávat se po večerech a přihlásit se na zdravotní školu v příštím roce. V samostudiu má už totiž praxi a je odhodlaný dostát svého snu.
9
Amely vidí jedinou šanci na lepší život ve vzdělání Amely pochází z chudé bangladéšské rodiny, jako malé děvče bydlela spolu se svými rodiči a třemi sestrami v jednopokojovém domku z bahna a slámy. Amelyni rodiče se živili nádenní prací v zemědělství, jejich nepravidelný příjem však dokázal jen stěží pokrýt základní výdaje domácnosti. Když bylo Amely 6 let, opustil její otec znenadání domov. Nikdo nevěděl, kam odešel. Amelyna matka zůstala s dětmi sama a jejich život se tak stal ještě těžším. Amely vzpomíná, že někdy neměli co jíst i několik dní. Amelyna matka prosila o pomoc svého otce i bratra, ani jeden z nich se však o děti nemohl postarat. O tíživé situaci rodiny se naštěstí doslechla Amelyna babička, která pracovala jako vychovatelka na internátní škole AHTSS a Amely si spolu s jednou z mladších sester vzala do své péče. Odloučení od matky nebylo pro šestiletou Amely lehké, při loučení obě plakaly. Nedalo se však nic dělat, rozdělení rodiny bylo jediným řešením, jak zůstat naživu. Po pár měsících si Amely na život v areálu školy zvykla a jak říká, dnes je velmi ráda, že může chodit do školy. Studium v Bangladéši není samozřejmostí a často si jej mohou dovolit jen děti z bohatších rodin. Amely se této možnosti dostalo díky dárkyni z Benešova u Prahy, která prostřednictvím programu BanglaKids dívku podporuje od roku 2003. Z pravidelných finančních příspěvků je hrazeno školné, celoroční ubytování, jídlo, oblečení a školní pomůcky. Amely je nyní ve třetím ročníku střední školy, nejraději má bengálštinu. Po studiu by se chtěla stát zdravotní sestrou. Jako každý student i ona věnuje dvě hodiny denně práci ve škole. Díky dobrým studijním výsledkům a výjimečným schopnostem vypomáhá v kanceláři studijního koordinátora. „Bez podpory dárce bych nikdy neměla možnost studovat. Velmi si vážím šance, kterou jsem chozením do školy získala,“ říká Amely a o své dárkyni mluví jako o své druhé mamince. „Jsem zde velmi šťastná a nikdy na Tvou podporu nezapomenu,“ vzkazuje jí. Dívčina matka nyní pracuje v textilní továrně v Dháce a nadále se snaží podporovat své dcery, jak jen může. Díky dárcovské podpoře mohou do školy chodit také dvě mladší sestry Amely, její nejstarší sestra se nedávno vdala. Otec se po několika letech, kdy byl nezvěstný, vrátil domů. Krátce nato však zemřel na následky těžké nemoci. Amely vidí jedinou šanci, jak změnit život své rodiny k lepšímu, ve vzdělání. Jejím snem je vystudovat a postarat se v budoucnu o svou rodinu.
Amely při tradičním bengálském tanci
Při práci v kanceláři školy
Program BanglaKids: Darujme dětem dětství Rozvojový program BanglaKids nevládní organizace ADRA se zaměřuje na podporu vzdělávání a zlepšení životních podmínek bangladéšských dětí a mladých lidí. V zemi, kde žije více než polovina obyvatel pod hranicí chudoby, jsou děti nuceny již od útlého věku vypomáhat s povinnostmi v domácnosti, pracovat a přispívat do rodinného rozpočtu. Přestože program klade největší důraz na vzdělání, zajišťuje dětem a jejich rodinám podporu i v oblasti potravinové pomoci či lékařské péče a v neposlední řadě umožňuje také rekonstrukční projekty školních prostor či zkvalitnění zdrojů pitné vody na školách. Dlouhodobým cílem programu BanglaKids je podpora škol a místních komunit tak, aby se stávaly soběstačnějšími a méně závislými na vnější pomoci. Díky podpoře dárců z České a Slovenské republiky poskytla ADRA ČR od roku 1999 vzdělání více než 4800 bangladéšských dětí a otevřela jim tak cestu k lepší budoucnosti. Základní vzdělání ještě není samozřejmostí – pojďme to změnit a umožnit dětem v Bangladéši být znovu dětmi! Více o programu BanglaKids najdete na www.banglakids.cz
10
