ZPRAVODAJ HUSOVICKÉ FARNOSTI
ročník IX. 13. 11. 2005
5 MILÉ HUSOVICKÉ SRDÍČKO,
rád chci Tvým prostřednictvím dodatečně poděkovat především oněm šedesáti tlukoucím srdcím našich farníků, kteří mi k mým 60. narozeninám na začátku září věnovali jako dárek každý jednu celou modlitbu sv. růžence. Upřímně Pán Bůh zaplať. Rovněž děkuji ostatním farníkům i nefarníkům, také dětem i svým spolubratřím za pěkné přání a modlitby. Velkou radost mi způsobila písemná gratulace od našeho otce biskupa Vojtěcha, protože se nedotýká jen mě samotného, nýbrž i Vás, milí farníci. Cituji z jeho přání….. „Za to se modlím a žehnám Vám i všem, které nosíte ve svém srdci.“ Jiné milé přání jsem obdržel od pana biskupa Joachima Wankeho až z Erfurtu. On mi totiž udělil již před 20 lety svátost kněžství v biskupské kapli. Tento dar však nepatří mně, nýbrž Vám. Takže v sobě nosím i něco Vašeho. A tak když se mi ta nesmlouvavá šedesátka pověsila kolem krku a nejde setřást, nezbývá mi než se naučit zpaměti 9. verš 71 žalmu, který zní: „Nezamítej mě v čas stáří, Hospodine, neopouštěj mě, když pozbývám sil.“ Krásu a radost ze společenství s Pánem prožíváme při každé mši sv. Ale obě můžeme zakoušet i jindy. Tak např. na svá-
tek sv. Františka z Assisi, vzpomínáte si? To bylo 4. října po večerní mši sv. u nás, na faře. Připadal jsem si jako v nebi. Asi vůbec není tak vysoko, jak si možná někdy myslíme. Příčinou toho bylo,že jsme se tam setkali ve jménu Pána Ježíše.(Za DÚ, tzn. domácí úkol, si v evangeliu sv. Matouše vyhledej 18. kapitolu a 20. verš). Dokonce – kde se vzali, tu se vzali – zcela nečekaně vstoupili do našeho husovického nebe i dva františkáni z Bavorska, kteří se po své návštěvě v polském poutním místě Čenstochová vraceli přes Brno zpět do kláštera v Ingolstadtu. Mohu říci, že nevycházeli z nadšení a obdivu. Velmi se jim tu líbilo. V příštím roce chtějí navštívit naše krásné město ještě jednou, ale se skupinou poutníků, kteří zaplní celý autobus. V neděli, 16. října, jsme si připomněli významný den: je tomu již 27 let, kdy byl Karol Wojtyla z Polska zvolen papežem. On byl opravdu velikým a vzácným darem pro celou církev Boží. Jestlipak nezapomínáme na to, že podobným darem pro farnost máme být i my? V dopise k misijní neděli (23. X.) od P. Jiřího Šlégra jsme četli. „Bídu a utrpení dnešního světa může vyřešit jedině láska. Bůh, láska sama, se nám dává za
SRDÍČKO
pokrm jako každodenní chléb. Naším posláním je z tohoto chleba lásky štědře lámat potřebným“. Stále více si uvědomuji, že těmi potřebnými nejsou pouze strádající lidé v Africe či v Asii, ale že k nim patří i mnoho lidí přímo z našeho okolí, které třeba často potkáváme. Co třeba naše děti, naše mládež, zoufale hledající dobrý příklad a opravdovou lásku? A to nejen u rodičů, učitelů, ale dospělých lidí vůbec. „Lámat chléb“, dělit se s radostným srdcem nás učí též Panna Maria a všichni Kristovi učedníci. Krásný příklad nám zanechala též bl. Marie Restituta Kafková. Tato naše sestra se cvičila „v lámání chleba“ zejména ve službě nemocným. Nakonec však nabídla svůj vlastní život jako chléb k ozdravění Evropy od nacistického moru. Dnešní Evropu sužuje jiná nemoc, možná že mnohem zákeřnější, protože nenosí ani uniformu, ani viditelné zbraně. Je to nemoc lhostejnosti vůči všem těm obětem, poctivé práci a budování křesťanských základů našich předků. Tato nemoc je zhoubná a je třeba zabránit jejímu dalšímu šíření. Matka církev nám nabízí účinné léky a to zcela zdarma. Začněme léčit sebe i Evropu s okamžitou platností. Vydatnou pomoc nám prokazují i sestry klarisky v Soběšicích. Celý svůj život ve skrytu zasvětily „lámání chleba“.
Asi něco přes dvacet chlapců a dívek kolem 12 let doprovázených dvěma učitelkami či vychovatelkami si přišlo prohlédnout krásný kostel sv. Jakuba v Brně právě v době kněžské adorace. Tato skupina školní mládeže se pro mne stala znamením, že na budoucnost nové generace je možno nahlížet pohledem důvěry a naděje, že dědictví našich otců nezahyne. Jak ukázněně, tiše a ohleduplně se ti kluci a holky v kostele chovali, to jsem snad nikdy předtím nezažil. Když pak odcházeli, díval jsem se na ně s obdivem a úsměvem. V duchu jsem jim žehnal. Tu jsem v jejich tvářích spatřil Pána Ježíše. I on se usmíval. 1. listopadu jsme slavili slavnost Všech svatých. Tak se snažme, ať mezi ně patříme už tady, na zemi. Aspoň nepřijdeme do nebe jako cizinci. Hned následující den (2. XI.) vzpomínáme na všechny věrné zemřelé. Jistě každý z nás máme na koho vzpomínat, tak třeba na babičku, nebo tatínka, tetu či na některého jiného příbuzného, známého. Sluší se, je-li to možné, zajít ke hrobu, zavzpomínat a pomodlit se. Mějme však úctu nejen k zesnulým, ale především k lidem dosud žijícím, zejména k členům vlastní rodiny. Vzájemně si pomáhejme, mějme čas jeden pro druhého. Ze srdce i ze Srdíčka Vám všem žehnám! bratr Daniel,OFM
POVZBUZENÍ Pročetl jsem v životě hodně chytrých a dobrých knih, ale v žádné z nich jsem nenašel, co by naplnilo mé srdce takovým pokojem a radostí, jako čtyři slova žalmu 23: „Ty jsi se mnou“. Immanuel Kant 2
ZPRAVODAJ HUSOVICKÉ FARNOSTI
BISKUP PETR ESTERKA OSLAVÍ SEDMDESÁTINY Brněnský pomocný biskup Petr Esterka, který je odpovědný za duchovní péči o české katolíky v cizině, oslaví 14. 11. sedmdesáté narozeniny. Děkovnou bohoslužbou v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně oslaví ve čtvrtek 10. 11. v 17.30 hodin brněnský pomocný biskup Petr Esterka za účasti sídelního biskupa Vojtěcha Cikrleho, kněží a široké veřejnosti své 70. narozeniny. S biskupy dalších moravských a českých diecézi oslaví jubilant narozeniny během návštěvy „ad limina“ v Římě, které se společně zúčastní ve dnech 13.-19.11. Petr Esterka se narodil 14. listopadu 1935 v Dolních Bojanovicích (okr. Hodonín). Pro nábožensko-politické přesvědčení byl už jako student perzekuován a po mnoha obtížích maturoval až v roce 1956 na jedenáctiletce v Hodoníně. Protože pronásledování komunistickým režimem provázené výslechy StB pokračovalo, začal se po maturitě připravovat na útěk do zahraničí. 15. června 1957 emigroval do Rakouska a tři měsíce pobýval v uprchlickém táboře v Glassenbachu u Salcburku. V září 1957 byl přijat do Papežské koleje Nepomucenum v Římě a po studiu filozofie a teologie na Lateránské univerzitě byl 9. 3. 1963 v bazilice sv. Jana v Lateráně kardinálem Tragliou vysvěcen na kněze. Po získání licenciátu teologie v červnu 1963 byl poslán mezi krajany do arcidiecéze San Antonio v Texasu. V roce 1966 se vrátil do Říma, kde se začal připravovat k doktorské práci na téma „The Unionistic Congresses at
Velehrad“, kterou o rok později obhájil. Po návratu do USA v létě 1967 zahájil své akademické působení v koleji svaté Kateřiny v Saint Paul v Minnesotě, kde byl roku 1980 jmenován řádným profesorem. Po celou dobu vypomáhal v duchovní správě řady farností. Současně v letech 1974 – 1995 působil v americkém letectvu jako vojenský kaplan v záloze. V roce 1978 se začal Petr Esterka intenzivněji věnovat práci mezi českými katolíky v USA a Kanadě. Roku 1984 byl požádán biskupem Janem Mořkovským, aby založil Spolek sv. Vojtěcha pro záchranu římské Papežské koleje Nepomucenum. V roce 1986 byl biskupem Jaroslavem Škarvadou, který působil v Římě a pečoval o naše krajany v zahraničí, jmenován jeho biskupským vikářem pro USA a Kanadu. V roce 1994 se jeho působení rozšířilo i na Austrálii. Roku 1987 mu byl udělen titul monsignor a roku 1992 byl jmenován čestným prelátem. 5. 7. 1999 jmenoval papež Jan Pavel II. Petra Esterku pomocným biskupem brněnským a pověřil ho duchovní péčí o české katolíky v cizině. Biskupské svěcení přijal Mons. Petr Esterka 11. září 1999 v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně od svého sídelního biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho. Spolusvětitelem je arcibiskup Mons. Giovanni Coppa, apoštolský nuncius v České republice, a Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský. -bb3
SRDÍČKO
ŽIVOT SV. FRANTIŠKA VE VERŠÍCH (10. část)
Porciunkule O prvním klášteře, jejž měli františkáni, František nemohl dříve snívat ani. Kaple u Andělské Marie Panny s kousíčkem pozemku od benediktinů. Prostinký klášter s doškovým domem a také s chatkami pro mnichy kolem. Pozemský ráj to, v kterém srdce plesá s ptáky a květy, v tiché kráse lesa a v duši bratří mír a radost čistá. Občas se rozešli všem kázat Krista, večer však zas všichni spolu se shledali šťastni a znaveni v klášteře za stolem. Modlitbou žili a práci si hledali u lůžek nemocných, na polích kolkolem. Tak v duši lidské pravé štěstí zraje. Šest let tam žili v předobraze ráje. Jiří Šebánek
CHUŤ ŽÍT Pověz mi, také nemáš radost ze života? Když tak člověk sleduje lidi okolo sebe, snadno se ho zmocní dojem, že mnozí litují, že vůbec žijí. Vidí jen ty stinné a pochmurné stránky života a nechtějí vidět nic krásného a dobrého. Zůstávají sedět v blátě a nevidí hvězdy. Jsou zajatci svých starostí. Jsou slepí a proto nevidí, kolik radostí přináší i všední den. Jsi šťastně ženatý či vdaná? Máte hezký pokojný domov? 4
Buď tedy vděčný a nefňukej malicherně: „Kdybychom měli tohle a kdybychom měli támhleto!“ Svítí slunce, tak neříkej honem: „Ale zítra bude pršet!“ Raduj se z toho, co máš! Buď spokojený! Jsi-li zdravý, pak už předem nenaříkej: „Ale jak dlouho se budu cítit dobře?“ Žij rád a pracuj rád! Vždyť se dá udělat v životě tolik dobrého! Miluj život! Je to nádherný Boží dar! A stojí za námahu. Z knihy S láskou po celý rok – Phil Bosmans, vybrala Alena Večeřová
ZPRAVODAJ HUSOVICKÉ FARNOSTI
A SLUNCE ZASE VYJDE - pokračování Stínidlo stojací lampy tvořilo rozptýlené kruhové světlo, osvěcovalo část unaveného Waltrova obličeje, sedícího v hlubokém křesle. Jednou rukou se opíral o kulatý stolek a v druhé ruce držel stoh papírů. Mořic seděl vedle Anny a dvou dcer na gauči. Paula stála zamyšlená u okna a pozorovala, jak muž v dlouhém plášti rozsvěcoval pouliční lampy. Walter si nasadil brýle, které občas používal a nezvykle tichým hlasem promluvil. …„V Německu se vyrábějí ve velkém zbraně, násilí a drancování je na denním pořádku, hrozí zatýkání všech Židů. Věřte mi, Hitler vede Německo do války. Bude pro nás nejlepší, když zavčas opustíme Německo.“ „Ale to přece nejde!“ vykřikla Paula. „Mami, řekni něco..“ Anna beze slova vstala, sevřela svou dceru do náruče a čekala až se její útlé tělo přestane chvět. Po chvíli dodala, “Paulo, sama nejlíp víš, že žijeme ve strachu, doba je zlá a strýc má pravdu, bude válka a naše životy jsou v nebezpečí. Nebude to pro nás jednoduché opustit domov, přátelé, čeká nás cizí země, neznalost řeči a nejistota. Měj na paměti, i kdybychom sestoupili na dno mořské, je s námi Bůh a v tom je naše síla.“ Tu noc nemohla Paula usnout. Mladší sestra Lea klidně oddychovala a u starší sestry Heidy dlouho svítilo v pokoji světlo. Paula věděla, že v kuchyni živě diskutují její rodiče se strýcem Waltrem. Do oken jejich pokoje svítil měsíc a jasně osvětloval dva obrazy, umístěné přímo naproti její posteli. Na jednom bylo zátiší s barevnými květinami a na druhém se zmítal v běsnící bouři koráb, v jejichž rozhoupaných vlnách se loď povážlivě nakláněla a posádka bojovala
o přežití. Šedou modří oblohy probleskovaly ohnivé jazyky a výkřik posádky neslyšně visel ve vzduchu. „Tak na této lodi se plaví naše rodina,“ pomyslela si. „Zachráníme se…?“ Slzy ji stékaly po tváři a vpíjely se do polštáře. Objala svou hadrovou panenku, kterou dostala, když jí byly tři roky, od svého tatínka, jedinou, kterou si ponechala ze svých dětských let. Usnula vyčerpáním, až když venku začalo svítat. Ráno nemohla Anna Paulu probudit. „Vstávej ty ospalko, ať nepřijdeš pozdě do školy.“ „Proč bych měla jít do školy?“ vzdorovala rozespalá Paula. „A proč ne? Všichni si plníme své povinnosti jak dosud a tvoje povinnost je škola,“ odpověděla nekompromisním hlasem Anna. Její oči byly opuchlé a na její tváři byla znát probdělá noc. Paula měla krátce před maturitou. V její hlavě se zrodil plán, který nesměřoval do školních lavic. Rychle se ustrojila, nasnídala, vzala školní tašku a rychlým krokem směřovala ke dveřím. „Paulo,“ zavolala Anna na svoji dceru… „buď rozumná, nepřidávej nám ještě víc starostí než máme.“ Paula rychlým krokem obešla tři bloky a zamířila do boční uličky k domu, kde bydlel Hans. Opřela se o dům a čekala až Hans vyjde ze dveří. Každá minuta ji připadala neskutečně dlouhá. Kolem procházeli spěchající lidé a školáci různého věku. „Paulo, co tu děláš,“ řekl překvapený Hans. „Stalo se něco?“ „Ano,“ řekla rozechvěle, „musím s tebou mluvit.“ Vzal ji za ruku, na nic se už nevyptával a rychlým krokem vykročili ke scho5
SRDÍČKO
dům vedoucím k tramvajové stanici. Paula nezadržela slzy. Jako v husté mlze tápala nohama po schodech. „Hansi, naše rodina se rozhodla, že se vystěhujeme z Německa,“ zajíkavě vyprávěla včerejší rodinné rozhodnutí… „Co bude s námi?“ Nastoupili do zadní části tramvajového vozu a vzrušeně šeptali. „Jestli bude Paulo válka, musím i já narukovat.“ Jejich oči se střetly; vyprchal z nich všechen jas a radost mládí. „Ale vždyť můžeš vycestovat s námi…“ „Vy dva mladí, vystupte si - konečná,“ zvolal pronikavý hlas průvodčího. Venku bylo teplé vlahé ráno, svěží vítr se opíral do jejich tváří. Zamířili do blízkého parku, usadili se na lavičce a mlčky pozorovali jak ptáček sedmihlásek upíjel vodu z kaluže. Opodál odpočíval starší muž v černém omšelém obleku s bílými prořídlými vlasy. „Podívej na staříka, asi přebral,“ pronesl jen tak mimoděk Hans, aby Paulu aspoň na chvíli odvedl od jejich myšlenek. „Třeba si potřebuje odpočinout od své babičky,“ pokusila se o úsměvnou odpověď. Opřela si hlavu o Hansovo rameno a pociťovala, jak ji těžknou víčka, když v tom uslyšela tupou ránu, jakoby vedle dopadl pytel s cementem. „Co se stalo?“ zeptala se s úlekem. Hans vyskočil a utíkal k bělovlasému pánovi, který upadl na zem. Pomohl mu vstát. „Děkuji vám mladý pane,“ řekl třesoucím hlasem muž. „Zatočila se mi má stará hlava. Jmenuji se Thomas Mann, ale příbuzný se slavným spisovatelem nejsem. Já, já jsem včera pochoval svou ženu“ dodal třesoucím se hlasem… „doma mě už nikdo nečeká, a tak jsem strávil noc v parku. Nezlobte se, že jsem vás tak vylekal, domů už dojdu sám.“ „Krvácí vám tvář, raději vás doprovodíme.“ „Pokud přijmete mé pozvání na čaj, přijmu i já vaši nabídku.“ „Ujednáno,“ odpověděl Hans. Muž ne6
bydlel daleko, asi dvacet minut pěší chůze. Otevřel dveře přízemního dvoupokojového bytu s výhledem na ulici. V útulném pokoji visela svatební fotografie manželů. „Vaše žena… byla moc hezká,“ tiše pronesla Paula a se zalíbením si prohlížela zarámovaný obrázek. „Padesát let mi byla v radosti i ve starosti dobrou ženou. Teď ji Bůh povolal k sobě a mne tu zanechal.“ Postavil vodu na čaj a vytáhl ze skříně čokoládové oplatky. „Ty měla nebožka nejraději,“ vysypal chvějící se rukou oplatky na porcelánovou misku. „Stále mluvím jenom já, vidím ve vašich očích nepokoj, povězte, proč nejste ve škole?“… a zadíval se na odložené školní tašky. Paula pohotově přiskočila a bublající čaj rozlila do připravených šálků. Několika větami vyprávěla události předešlých dnů. Když dokončila poslední větu, nastalo dlouhé ticho. Starý muž si podepíral oběma rukama hlavu, upřeně hleděl do okna, kolem kterého procházeli lidé, a po chvíli povídá: …„kde se v lidech bere taková neúcta k člověku, nikdo není nadřazen nad druhým člověkem, jedině Bůh nás ve všem přesahuje. Jemu se budeme jednou všichni za své činy zodpovídat. Zažil jsem 1. světovou válku, viděl jsem utrpení a lidskou bídu na obou stranách. V náručí mi umíral můj přítel, sám jsem byl zasažen kulkou do ramene. Voják je pouze šachovou figurkou, kterou ti nahoře posunují po šachovnici. Prošel jsem údolím smrti, zažil hrůzu, hlad a strach. Válka je hluchá a slepá k utrpení lidí.“ „Hovoříte o Bohu, pane Mann, proč nezasáhne, proč dopouští války a utrpení lidí?“ pronesl zkroušeným hlasem Hans. „Proč? Bůh dal člověku rozum, každý se může podle svobodné volby rozhodnout, zda bude konat dobro či zlo, budovat nebo ničit, zda vychovávat své děti v lásce nebo je nechat zabíjet. V Božím Desateru stojí – „nezabiješ…nikdo nedostal od Boha
ZPRAVODAJ HUSOVICKÉ FARNOSTI
doporučený dopis, aby šel a zabíjel…“ Stařík se odmlčel, jeho kostnatá žilnatá ruka si setřela slzu z tváře. V pokoji zavládlo ticho, bzučící moucha marně hledala otvor v okně, kudy by vylétla ven. Po chvíli dodal: „Člověk se stává velkým jen jedním – odpuštěním…“ Z kuchyně doléhal tikot hodin, jako by chtěl připomenout neúprosný běh času. „My už budeme muset jít“, zvedal se ze židle Hans. Rozpačitě se rozloučili s panem Mannem a pomalu kráčeli ulicí, s jejímž davem za chvíli splynuli. * Bylo brzo ráno. Obloha byla pokryta šedými mraky a mírně poprchávalo. Ulice byla liduprázdná, pouze roleta v sousedním uzenářství byla dopolovic srolovaná a v obchodě svítilo malé světýlko. Před domem zastavilo černé dodávkové auto, z něj vystoupil holohlavý hubený muž středního věku, začal zvonit na zvonky a usilovně volat: „Auto je přistaveno, mohu s něčím pomoci?“ „Nemusíte,“ odpověděla Anna klidným hlasem, „hned sejdeme dolů.“ V předsíni byly nachystané kufry a tašky. Pod paží držela Anna všechny potřebné doklady. Mořic stál u dveří a ustaraně hleděl na svou rodinu. „Musí ten člověk křičet na celou ulici?“ pronesl rozmrzele. Walterův hlas se ozýval z kanceláře: „Pane Zimmermanne, ještě dnes vám dodáme obě rádia, jak si přejete..“ „Děvčata rozlučte se s tatínkem a běžte k autu,“ řekla Anna a podávala každé do ruky jedno zavazadlo. Dívala se na svého muže a uvědomila si, jak za krátkou dobu zešedivěl a zestárl. Přistoupila k němu a on ji objal. „Anno, chci, abys věděla, že tě mám rád jako první den, kdy jsem tě uviděl v krámě. Ještě dnes cítím vanilkovou vůni, která se nesla vzduchem, slyším písničku z flašinetu, vidím tvou tvář. Pozdravuj Žacléř a tvé-
ho bratra. Brzy se setkáme, uvidíš. Kdyby bylo nejhůř, obrať se na strýce Hrocha, mám u něho uloženy nějaké peníze.“ „Mořici, chtěla bych ti toho tolik říci..“ položil ruku na její ústa. Bez hnutí tak chvíli stáli. „Kde jsou děvčata?“ zvolal udivený Walter na svého bratra a švagrovou. Když se nedočkal odpovědi, popadl oba kufry a spěšným krokem směřoval ke schodům. Šofér netrpělivě přešlapoval před autem. Dokouřenou cigaretu několika trhavými pohyby rozdrtil o roh chodníku a dvakrát nervózně zmáčkl klakson u auta. „Člověče, ovládejte se, chcete vzbudit celou ulici?“ řekl podrážděně Walter. „Buďte na sebe opatrní..“ volala Anna na oba muže a zavírala okno u auta. Cesta ubíhala poměrně klidně. Nikomu nebylo do hovoru, jenom šofér už poněkud zklidněný si pohvizdoval písničku z právě hraného filmu s Marlene Dittrichovou. „Paninko,“ konečně se odhodlal k hovoru, „žádný strachy, všechno dobře dopadne.“ Anna se pokusila o nepatrný úsměv a otočila se k děvčatům. Paula hleděla upřeně před sebe. V myšlenkách se znovu loučila s Hansem, vzpomínala na jeho slova – „ přijedu si pro tebe“. Ne Hansi, my se už nikdy neuvidíme… Na kolenou si přidržovala tašku, ze které vykukovala noha hadrové panenky. Rodné město zůstalo za nimi, cesta se ubírala klikatou krajinou, pole se střídala s lesy a malými vesnicemi. V dálce se vynořovaly selské usedlosti a strakaté krávy. Míjeli smuteční průvod mířící k nedalekému hřbitovu, před kterým stál hlouček lidí tísnící se pod dvěma deštníky. Průvod doprovázela kapela s pohřební hudbou; táhlý zvuk trubky se tesklivě nesl krajinou. Anna se v duchu modlila. Toho dne překročili hranice do Československa.
7
SRDÍČKO
V říjnu 1938 nařídila německá vláda vypovězení tisíců polských Židů, žijících v Německu, zpět do Polska. Odvetou zastřelil 7. listopadu 1938 v Paříži jeden Žid, jehož rodiče patřili k vyhoštěným, německého velvyslaneckého radu Ratha. Ironií bylo, že Rath byl sám odpůrcem Hitlerovy politiky. Jeho smrt posloužila nacistům jako záminka k likvidaci židovské komunity. V noci z 9. na 10. listopad 1938 byly po celém Německu rabovány a zapalovány židovské byty, obchody a synagogy. Ti, kdo se postavili na odpor, byli surově zbiti a často docházelo k vraždám. Během celé akce bylo zatčeno 26 000 Židů, kteří byli odvlečeni do koncentračních táborů. Židovští obchodníci museli předat své obchody do „arijských rukou“ a Židé byli vytlačeni z hospodářského, kulturního a vědeckého života. Německo opustilo přes dva tisíce významných vědců, spisovatelů a umělců, mezi nimi A. Einstein, B. Brecht. T. Mann, A. Zweig a L. Feuchtwanger. Mnichovská konference o československé otázce začala 29. 9. 1938. Bez vědomí ČSR bylo odtrženo pohraničí a připojeno k říši s příslibem formálních záruk. V ranních hodinách 15. 3. 1939 začala okupace Čech a Moravy německou armádou. Hitler vydal následující den výnos o zřízení protektorátu Čechy a Morava. 1. 9. 1939 v 04.45 hodin vtrhla bez vypovězení války německá vojska do Polska a německé letectvo Luftwaffe bombardovalo polské komunikace, letiště a města. Německé válečné námořnictvo zahájilo palbu na poloostrov Hel a přístav Gdyni. O den později vyhlásila všeobecnou mobilizaci také Francie a Velká Británie. Začala druhá světová válka. V Německu vize o nadčlověku a nadřazenosti druhým rasám nabývala nejbrutálnějších forem. Hitlerova řvavá propaganda s naučenými a ohlušujícími projevy, hněte8
ná nenávistí a zvrácenou ideologií, vrážela do lidského mozku údery lživých slov. Fanatismus a zhoubné nadšení ovládlo velkou část obyvatelstva. Krutost v celé své obludnosti se proměnila v krvavé peklo. Vzdáleně i nablízku prožívali lidé žalostné osudy. Milióny rodin přišly o své blízké, den ze dne se šířil strach a zoufalství. Tvrdé ocelově studené ruce zmáčkly lidská srdce a krůpěje krve dopadaly na zem a mísily se s hlínou. Země ztuhla pod bolestí a hrůzou, kdy lidská duše, věčnost a svědomí jako by neexistovaly. A křivka kreslící tvář země se chvěla pod nacistickou expanzivní politikou. Úcta k životu byla pošlapána cynismem těch, kteří drželi moc ve svých rukou, a lidská existence se stala nežádoucí. Mořic a Walter byli v říjnu 1938 v Mannheimu při jedné z razií zatčeni a deportováni do koncentračního tábora. Nejstarší bratr Max zemřel v Argentině při operaci slepého střeva. Anna zůstala v Československu a natrvalo se usídlila s dcerami v Brně. Pro Čechy byla Němkou, pro Němce manželka židovského živnostníka – pro obě strany nežádoucí existence. Našli se i dobří lidé, kteří pomohli. Stařičký strýc Hroch obstaral pro Annu a její dcery byt a trochu peněz pro začátek. Přežívaly jak se dalo. V lednu roku 1942 byl Mořic transportován do koncentračního tábora v Dachau, ze kterého se mu podařilo utéci. Schovával se ve Vídni. Anna byla několikrát předvolána na policii k výslechům. Vyhrožovali jí likvidací celé rodiny, pokud neřekne, kde se její muž skrývá. Zuřivost, urážky a výhružky nebraly konce. Pocit neustálého napětí a strachu o své blízké se stal součástí jejich života. Všechny ty ukrutnosti spáchané na nevinných lidech, ale i naděje a víra zanechaly nesmazatelné stopy v lidských srdcích, kdy milióny těch, kteří už nežijí, jednou
ZPRAVODAJ HUSOVICKÉ FARNOSTI
vydají své svědectví. Časem vytryskne opět z lidských hrdel zpěv, i když bude zpíván možná jinými ústy než jejich, a slunce zase vyjde… Mořicova svoboda trvala krátce – necelého půl roku. Byl znovu zatčen a následně deportován, tentokrát do koncentračního tábora v Osvětimi. S oběma muži se Anna již nikdy nesetkala. Od Mořice dostala jediný dopis z Osvětimi. Byl datován 2.12. 1944. Napsal: „Moji milí, je před Vánocemi. Mám se dobře, jen je mi zima. V myšlenkách jsem stále s vámi. Táta.“ Konce války se již nedožil.
V roce 1955 obdržela Paula dopis z Německa od Hansovy ženy, kde stálo: „Vážená paní Paulo, sděluji vám smutnou zprávu, Hans na následky z války 15. 3.1 955 zemřel. Bojoval na frontě v Rusku, ze zajetí se vrátil v zuboženém stavu a byl vážně nemocen. Dlouho se léčil v sanatoriu, kde jsem pracovala jako ošetřovatelka. Ještě než skonal stále mluvil o nějakém panu Mannovi a prosil mne, abych mu zavolala kněze. Před odchodem na věčnost přijal křest a zemřel smířen s Bohem. Byl mi dobrým mužem, ale nikdy se s tím nesmířil, že Vás ztratil, a jeho poslední slovo bylo – Paula.“ Ruth Hrušková
V týdnu od 1. 11. do 8. 11. jsme vzpomínali a modlili se za duše v očistci, abychom pro ně získali plnomocné odpustky. 9
SRDÍČKO
NAŠE FARNOST Každé úterý se scházíme po ranní mši svaté na faře. Uděláme si malou snídani a potom se modlíme za děti, za nemocné a trpící. V několika případech jsme našli pomoc Pána Boha a dotyční se uzdravili, nebo se jim velmi ulevilo. „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve Jménu mém, já jsem s nimi,“ říkal Kristus Pán. Potom se modlíme růženec. Po modlitbách – jak kdo má čas – si sdělujeme své radosti i bolesti. Sdělená radost - dvojnásobná radost, sdělená bolest – poloviční bolest. Většinou se s námi alespoň částečně modlí i bratr Justin a podle svých možností přijde i za námi otec Ignác
a porozpráví s námi, poradí, poučí. Je to pěkné a člověku je dobře v duši. Každou poslední neděli v měsíci se také scházíme na faře na „čaji o čtvrté“. Při malé svačince se mezi sebou bavíme i s našimi duchovními otci. Je to pěkné zpestření naší farní rodiny. Není to dlouhé – tak do 17,30 h. Přijďte mezi nás, jste srdečně zváni! Každý třetí čtvrtek v měsíci máme na faře „Večeřadlo“. Modlíme se růženec a různá rozjímání o Panně Marii. Začátek je ve 20 hodin. Všichni farníci i přespolní jsou srdečně zváni na všechny akce do našeho společenství! Alena Večeřová
FARNÍ JARMARK NA VRANOVĚ U BRNA Charitativní akce „Farní jarmark“ proběhne na Vranově u Brna letos již popáté, a to v den slavnosti Ježíše Krista krále 20.listopadu 2005. Charitativní akce, jejíž úspěch závisí na nadšení a štědrosti zúčastněných, proběhne v Duchovním centru sv. Františka z Pauly na Vranově u Brně. Do „Farního jarmarku“ se může zapojit každý, kdo daruje nějaký vlastnoručně vyrobený předmět - např. vánoční ozdoby, pečivo či ruční práce všeho druhu, stejně jako ten, kdo si některý z nabízených výrobků koupí. 10
Jako každoročně bude výtěžek celé akce věnován na charitativní účely. V uplynulých ročnících to bylo např. na pomoc misiím v Indii, na úhradu nákladů v projektu „Adopce na dálku“, ap. Kromě příjemně prožitého odpoledne přejí organizátoři účastníkům také radost z toho, že díky malému daru může mít někdo další naději na lepší budoucnost. Další informace: S.M. Zdislava Nosková, tel: 541 239 264. -bb-
ZPRAVODAJ HUSOVICKÉ FARNOSTI
UČEDNICE BOŽSKÉHO MISTRA Učednice Božského Mistra – Kongregace zasvěcená ustavičné oslavě Boží, celá patřící Ježíši Božskému Mistrovi přítomnému v eucharistii, se věnuje modlitbě, aby lidstvo přijalo, poslouchalo, milovalo Ježíše Mistra a Spasitele. Uprostřed Božího lidu a dnešní společnosti se snaží použít ke službě a oslavě Ježíše Mistra žijícího v eucharistii a v církvi to, co nejcennějšího může nabídnout příroda, co nejlepšího skrze umění. Rukodělnictví zjevuje důstojnost a velikost Boha stvořitele a spasitele lidstva. Protože život Ježíše Krista je sdělován lidem v liturgii, dávají si za úkol poznávat a žít církevní liturgii a věnují maxi-
mální pozornost kultuře lidu té země, kde žijí a pracují, aby lidem pomáhaly objevit a procítit hloubku bohatství spásy, již liturgie sděluje. Proto pořádají různé liturgické aktivity a katecheze, využívají různé formy umění, aby byl vyjádřen liturgický jazyk, snaží se přivést člověka do světa božího a svět člověka k Bohu – do jeho nepopsatelného království tajemství, krásy a života. Budete-li chtít sobě či někomu blízkému udělat radost malým dárkem, navštivte liturgický apoštolát sester na adrese: Kapucínské nám.5, 602 00 Brno Tel. 542 210 258 e-mail: lit.apost@ volny.cz
Po mnoha letech se v naší farnosti uskutečnil dne 29. 5. 2005 průvod Božího Těla mimo kostel. 11
SRDÍČKO
SVATOMARTINSKÝ PŘÍBĚH Černočerná tma přikryla město jako peřina vyšitá hvězdami a mrazivá noc nesla příslib sněhu. Vlastně ještě zdaleka ne noc, spíš podvečer, neboť v zimě jsou dny kraťoučké jako kousnutí do jablka. Malým akátovým lesíkem, ostrůvkem stromů v městské záplavě, problikávala řada světýlek. Byl svátek sv. Martina a nespočet dětí se svými rodiči šlo posvítit lucerničkami sv. Martinovi na cestu. Svíčku si rozžehly u slavnostního ohně a potom stoupaly umrzlou cestou na kopec, kde se měly s Martinem setkat. Byl mezi nimi i Vojta, třináctiletý kluk s bráškou Lukášem. Lukášovi byly teprve čtyři roky a moc se na martinskou slavnost těšil. Jenže maminka onemocněla nějakou virózou a tatínek musel být v práci. Maminka prosila Vojtu, aby Lukáška na slavnosti doprovázel,a Vojta, i když s nechutí, její přání splnil.Teď tu musí být s těmi prcky, zatímco mohl blbnout s klukama v Sokole. Jak těžké bylo jeho
rozhodování, ale nakonec chtěl všem udělat radost, a proto si odřekl Sokol, kam se tolik těšil. Na kopci byl malý plácek, děti s lucerničkami utvořily kruh a společně s rodiči zpívaly písničku sv. Martinovi. Odněkud zazněl klapot koňských kopyt a na palouček vjel bělouš s jezdcem v červeném plášti. „Svatý Martin!“ zajásaly děti. Sv. Martin je pozdravil a poděkoval, že ho přišly přivítat. Pak vyprávěl svůj příběh o tom, jak se rozdělil o svůj plášť s žebrákem. „Vždycky, když dokážete myslet na své bližní, děláte radost jak Bohu, tak i mně,“ zakončil svou řeč a Vojta na sobě ucítil jeho pohled. Najednou byl moc rád, že tu s Lukášem je. Maminky se pustily do rozdělování martinských podkůvek – rohlíčků, které sladce provoněly celý lesík. A po cestě zpátky se pomalu a velebně začaly snášet první sněhové vločky. Jarka C.
SRDÍČKO – zpravodaj římsko-katolické farnosti při kostele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Brně-Husovicích. Vychází se souhlasem duchovního správce farnosti. Kontaktní adresa: Ing. Daniel Kummer, Rotalova 89, Brno nebo schránka Srdíčka v zadní části kostela nebo e-mail:
[email protected] NEPRODEJNÉ. Vychází pro vnitřní potřebu farnosti. Neprošlo jazykovou úpravou. Uzávěrka tohoto čísla byla dne 31. 10. 2005, příští číslo by mělo vyjít 18. 12. 2005. 12
