Mighty Sounds 2011 Abych trochu zrekapituloval události předcházející našemu účinkování na Mighty... Původně jsme měli hrát původní Literární soutěž, kde hlavní pointa spočívá v trapném tichu a hlavních postavách, jež na sebe bojácně pokukují. Nicméně shodli jsme se na tom, že hra by možná nebyla na divoký festival plný alkoholu, drog a sexu nejvhodnější (no, i další důvody proč se neúčastnit by se našly), takže musel Meček zapojit veškeré metody politického marketingu k nalezení vhodné alternativy. Naštěstí se Martina obětovala a ve spolupráci s Katkou napsaly nový, poněkud existenciálně laděný scénář (za což Meček dluží Jiřímu basu piv). Vzhledem k tomu, že Jiří a Melmen nejsou příliš festivalové typy, role byla napsána pouze na Mečka a Vaška, který pak využil proplaceného cesťáku a po skončení akce provandroval s Katkou mohutné štíty Českomoravské vrchoviny. Osud však mění. Václav ve snaze nalákat Katku na výborné pohodové kapelky pustil youtube a hodil do přehrávače The Casualties. Katka neprodchnutá punkovou subkulturou zareagovala poměrně očekávatelně – na poslední chvíli si vzpomněla, že musí v pátek do práce, tudíž na Mighty nepojede. Zbyli jsme proto jen tři. *Cesta byla dlouhá * Meček s Martinou dorazili na ostravské nádraží probouzejícího se do letního dne po půl sedmé ráno. Doufali, že zde uvidí natěšené festivalové davy, které je vezmou na skupinovou jízdenku. „Hm, ty určitě jedeš na Mighty“ ptá se Meček opilého mladíka s punkovým motivem na tričku. Jinak vlakové nádraží zeje prázdnotou. „Já jedu na LSD vole.“ „Aha. No já jen, že bychom dali skupinovku “ zkouší to Meček. „Heh, skupinovku s tou tvojí kočenou co stojí vedle? To beru!“ zaduní mladík chraplavým smíchem a hlasitě si krkne. Jelikož však nádraží bylo prázdné jako státní kasa po pár veřejných zakázkách, tento rozhovor je pouze hypotetický. Do Brna se holt bude muset jet ve dvou. V moravské metropoli už budou davy, tam se někdo na společný lístek najde. Meček záhy po rozjezdu vlaku rozjíždí svůj Sládkův Měšťan. Kaufland se projevil jako ne příliš dobrá volba pro nákup kvalitního piva v plastu, takže byl Meček nucen chmelovou pivní atrapu vypít dříve, než zteplá. Pak už by nebylo poživatelné vůbec. To Martina si své špičkové neuburské stolní víno šetří. Během pohodové jízdy náhle zazvonil telefon: „Mečku, stíháte to? Píše to tu 15 minut zpoždění!“ volá znepokojený Vajík. „Fakt? Moment, teď jsme projeli Ivanovice na Hané, to už je tak nějak část Brna ne? Už tady za stromy vidím Špilberk“ prokázal Meček neznalost zdejší geografie. Vlak dorazil pět minut před odjezdem dalšího vlaku směr Veselí nad Lužnicí. Naštěstí Václav nebyl poznat podle hlasitého spílání na neschopnost ČD, ale přišel Mečkovi a Martině naproti. Meček ještě namátkou oslovil různě vybrané punkáče, zda v případě, že jedou na Mighty, nechtějí přibrat ještě pár lidí na jízdenku, nicméně pět minut před odjezdem již všichni měli lístky zakoupeny. Václav měl INkartu. Takže nic, skupinovka pro dva a alou do vlaku. Vašek měl v plánu se velmi opít, proto si na čtyřhodinovou cestu nekoupil pivo, ale rovnou dvě piva. Martina postupně dosála víno a Mečkovi došla tekutá euforie pár minut po opuštění Brna. Zahráli jsme Větu vytuněnou Martinou
(doplňování doprostřed). Meček trpí, Václav je nadšen. Meček zavzpomínal na doby, kdy na podobné festivaly jezdily bandy lidí, kteří leželi na zemi a vzájemně si podávali různé typy krabicových vín a klasikovitých piv za účelem degustace. Okolo se však vyskytovali toliko teenageři, kteří popíjeli jen decentně. Mečkův návrh nechat kolovat neuburské byl smeten z vlakového stolku Martinou. Jednak je to nehygienické, jednak přece nebudeme sát s teenagery. Holt, něco na tom bude. Já mít 15 a přijít za mnou úředník a středoškolský učitel s návrhem společného opití, pošlu je se slovy „táhněte dědkové“, do prdele. Když DVS přestupovalo ve Veselí nad Lužnicí na druhý vlak, k Mečkovi se náhle přitočila holčina, již si matně pamatoval z brněnského Protestfestu: „Vy jste ti soumaři že? A v kolik hrajete? My přijdem...“ A je to tady. Ví o nás... *Vůbec nevím* Vystoupili jsme z vlaku a vydali se štrůdlem opilých lidí směr jakousi louku, kde se celá taškařice asi měla konat. Režim v podobě páru pochůzkářů bedlivě sledoval veškeré projevy nonkonformity, aby na eventuelní příkaz Petra Nečase okamžitě zasáhl a akci rozpustil. Nonkonformitou samozřejmě nelze myslet „punkový“ festival Mighty Sounds určený pro buržoazních horních deset tisíc (rádobypunkáčů). Ale o tom ještě později. Hned u vchodu do stanového městečka nás zastavila cedule oznamující, že pokračovat lze až po zakoupení vratné kauce na odpadky. Meček si opět (jako pak ještě nesčetněkrát) vzpomněl, že podobné legrácky na žádném z předchozích festivalů nepamatoval. Nevadí, je to vratné, tak co. Počkali jsme na Lukáše a Janu, kteří se zrovna vraceli z Kauflandu s vodkou a basou piv. Jeli sem už den před zahájením, aby sice dlouhé hodiny koukali na stavební práce, ale na oplátku si mohli vybrat to nejlepší místo na stanování. Abychom stáli zaprvé co nejblíže vchodu do areálu, ale hlavně (zadruhé), aby nám nikdo nic neukradl že. Výsledkem bylo, že hned první noc přišla Jana o mobil (způsobem, že rozespalí viděli, jak kdosi šmátrá v jejich stanu, ale než se probudili, byl pryč). Důvodem bylo možná to, že jej umístili daleko za areál kamsi k žitnému poli, kde působil jako vůl na červenou. Za Lukášovým posledním kolíkem si navíc řada návštěvníků udělala alternativní WC. Postavili jsme stan, vypili pár vroucích lahváčů a vydali jsme se řešit organizační záležitosti. „Kde je prosím akreditace?“ zeptal se Meček u vchodu do stanového městečka. „Vůbec netuším, nevím, já mám za úkol jen vybírat vratnou kauci. Pepo, nevíš kam mají jít?“ odpověděla jakási überkoordinátorka oberorganizátorů. „Ať se zeptají Hlena, stojí u stanu od Mařeny.“ Podobné a ještě horší debaty museli Václav s Mečkem absolvovat po celou dobu festivalu. Ovšem zatím to bylo dobré, zatím to bylo ok. Je léto, pijem, sranda... DVS obešlo celý areál (30 minut chůze), aby se dostalo k unimobuňce s nápisem akreditace. Mezitím potkali jakousi holčinu prodávající barevné korálky za 25 korun: „Kupte korálky a pomůžete tím hluchoněmým etnickým menšinám v jižní Etiopii! Za pár drobných můžete... RAZ DVA RAZ DVA ZKOUŠKA... prsa!“ „Moment,“ zbystřil Meček „takže já si koupím korálky pro africké děti a vy mi za to, slečno, ukážete svá prsa jo?“ Martina zbledla.
„Ne,“ zopakovala kvůli hluku v okolí dívka svůj naučený slogan „vy koupíte korálky vaší slečně a ona vám za to ukáže prsa.“ „Martino, šup, ukaž prsa.“ „Noo...“ Následovala Mečkova přednáška o tom, co by umírající africké děti daly za to, aby viděly odhalená prsa Martiny. Ta však Mečkovi vysvětlila, že v tomto případě skočil na špek. V přiloženém letáku stálo, že na děti jde pouze 5 kč. Zbylých dvacet poputuje manažerům Mighty na ferrari. Ale zpět k organizaci. Po vystání fronty obdržel Meček tři VIP pásky (mazec, výjimečně neřekli „vás tady nemám, nashle“) a mohl tedy zdarma vplout mezi pogující lid. „Vyšlo to Vašku, vyšlo to!“ „Moment, co kdybychom se ještě zeptali na to proplacení cestovného?“ Meček se vrátil do fronty. „Já jsem ještě od těch Soumarů... jak je to s placením?“ „Nevím. Mým úkolem je pouze rozdávat VIP pásky. Další prosím.“ A tak dále.
*Noo... byla tu vichřice* Dalším úkolem bylo najít divadelní stan a organizátora divadel. V přiloženém bookletu se Vašek dozvěděl, že hrajeme v 17:20. Ovšem na internetu bylo napsáno 17:00! Byli jsme mírně zmateni. V divadelním stanu zrovna probíhalo nějaké autorské čtení. Martina jej později vyhodnotila jako velmi nekvalitní. Tak kde je ta Lexa Guha? Meček si představoval obézní potetovanou starší ženu s dredy. Vašek přemítal, zda nepůjde spíš o muže. Během mailové korespondence se ono individuum občas vyjadřovalo oboupohlavně. „Saša je támhle“ odpověděl zvukař Mečkovi. Sláva. Pokud by zvukař řekl, že jeho úkolem je pouze zvučit, tak bychom slečnu Guhovou asi nenašli. Byl to obyčejný týpek bez jakýchkoli nápadných znaků. Teda až na divné oči a feferonkový odér. „Víte, trochu se to zkomplikovalo. Ve čtvrtek byla šílená vichřice a odnesl to náhodou zrovna divadelní stan. Takže jsme museli postavit jiný na jiném místě. Tady ten ale není odhlučněný,“ vysvětloval Lexa do řevu kapely NVÚ „takže vás asi nebude nikdo slyšet.“ „Aha.“ „No ale nebojte, dáme vám výstup na mikrofon.“ Václav s Mečkem si nedůvěřivě prohlíželi podivná bezdrátová sluchátka. „No a hrajeme teda 17:20 jo? Když je to teda v aktuálním programu.“ „Ne, hrajete v pět. On se tady ten soubor přesunul s tímhle autorským čtením támhle. Cože? Že v pět tu nikdo nebude? No to nějak uděláme, já nějak lidem řeknu.“ Václav s Mečkem odešli do stanu pro rekvizity. Další půlhodina v háji. Jinak je nutno zdůraznit, že ač působí dialog výše poněkud civilně, Lexa byl jeden z nejochotnějších členů organizačního týmu, za což mu patří velký dík. Dokonce nám zhruba ukázal, kde je produkce (tedy i vyplácení odměn) a kde můžeme proměnit stravenku a pivenku za naturálie, což na mapce v bookletu samozřejmě zakresleno nebylo. Po cestě opět bojovníci za lepší svět. Být tu Jiří, narval by jim všechny svíčky pro Rwandu, korálky pro postižené i petice proti paroubkovým bradavicím do chřtánu. Dívčina z Duhy letí se štosem korespondenčních lístků:
„Hej, vy tam. Vyplňte koresponďák a pošlete ho našim politikům! Když jim budou chodit tisíce korespondenčních lístků, nakonec je to zlomí a prosadí přísnější zákony na ochranu přírody!“ Meček již variantu „zasypme je letáky“ mnohokrát zkoušel a vzhledem k probíhajícím třídním konfliktům napříč Evropou se snažil aktivistce vysvětlit, že je nutno zvolit efektivnější taktiku: „Já nic podepisovat nebudu. Já jsem pro sociální revoluci.“ „Ale jen si to představte, on otevře schránku a tam dvacet, třicet pohledů.“ „Ano, to ho položí.“ „Dobře, tak padesát, sto!“ „Slečno, vy byste měla problém hodit jednou za den pár kilo papíru do sběru?“ „Hm.“ „Než plýtvat papírem, pojďme raději do blokád, stávek a sabotáží hm? Co byste řekla na takovou malou barikádku?“ Dialog však musel být přerušen. Zelená aktivistka byla v pracovní době a nedostávala pár šušňů na hodinu proto, aby vykecávala. My zas potřebovali pro rekvizity. Takže Vašek jen poslal lístek opavskému ex-primátorovi. Naiva jeden! *Raz dva zkouška* Při pohledu na mikrofony Meček lehce znervózněl. Každé funění bude slyšet! Jak se to zapíná! Kudy se to přetahuje přes tu hlavu! Vepředu se to má utáhnout? Nebo vzadu? Týpku, co tady mám zmáčknout? – Nevím, já tady jen hlídám plot. Naštěstí nervozita záhy opadla. Vašek a Meček si ještě v zákulisí natřeli obličeje barvou, oblékli pláště a vyzunkli čtyři deci piva. Lexa deklamoval, že za pět minut se začne hrát. Zdravíme tímto Víta a děkujeme, že si na nás udělal v pogovacím harmonogramu čas! „Do prdele, tam je pět lidí, byls tam v tom hledišti?“ „Ne. Fakt? No hlavně ať už to máme za sebou. Odehrajem rychle a jdem na pivo. Hlavně ať nám dají ty prachy. No snad to ty lamičky v hledišti pochopí. Beztak jsou všichni ožralí.“ Meček se ještě cvičně prošel po jevišti. Diváci nějak divně koukali. Hm, čert je vem, asi mají střevní potíže. „Raz dva zkouška“ plácl bezmyšlenkovitě pod vousy a jeho dunivý hlas vystřelil z obřích reprobeden mezi všech pět sedících lidí. Aha, ono to je zapnuté vlastně. Později Martina vysvětlovala, že veškerý rozhovor v zákulisí byl slyšet, takže v jednu chvíli už chtěla vstát a jít na tento fakt Mečka a Vajíka upozornit. Slyšet sice bylo, rozumět však ne, takže nakonec usoudila, že na pořádné faux pas by museli oba herci více artikulovat. I tak byla ale vtipná představa, že by šel například Vašek na WC a ještě si třeba během určité činnosti předříkával text. Ale to už by bylo hodně laciné. Vašek s Filipem vběhli na podium. „Vzlíná se bahno zapomnění“ hystericky řval Vašek a dramatickými gesty naznačoval vraždění Mečka, zatímco ten plačtivě odpovídal podobnými replikami. Lidi procházející kolem si všimli, že se v divadelním stanu cosi děje. Přišlo jich pět, deset. Najednou bylo ve stanu přes dvacet lidí. Dá se říct, že většina laviček byla zaplněna (s vyšším počtem návštěvníků asi organizátoři stejně nepočítali).
Náhle si Filip uvědomil, že hra je opravdová slátanina a se smíchem odhodil plášť s tím, že Los Fastidios budou za půldruhé hodiny hrát a on by měl již končit, aby je stihl (ukázalo se, že jeho obava nebyla vůbec předčasná). „Hele, to dohrej, viď hele!“ poděšeně zařval jakýsi týpek, který zřejmě pochopil hluboké poselství třpytných ďábelských niter a nyní byl zvědav, jestli teda popření ohně může být jiskrou, či být jiskrou nemůže. Následovala prudká hádka o tom, jak to teda ta Martina napsala a zda Vaškovy úpravy byly vhodné či nikoli. Lidé doufali, že spor se urovná a všichni se nakonec dozví, jak to s těmi trubadúry bylo. Proto zcela v rozporu s původním očekáváním autorky textu nadšeně dělali „raz dva raz dva“, reagovali na naše výzvy k zapojení a požadovali umělecky hodnotné divadlo. Vašek nakonec slíbil nějaká piva a Filip teda zaplácl poslední minuty svou básnickou tvorbou. Lidé se však domáhali přídavků a my s hrůzou zjišťovali, že jsme se opět minuli očekáváním. Následovala „literární soutěž“ (Vaškův nápad). Zjistil jsem, že ačkoli mám v kapse čirou náhodou hrst propisek a tužek, nestačí. Musel jsem je substituovat pastelkami s ulomeným hrotem. Během pěti minut lidi napsali přes deset básní, takže jsme opět museli diváky zklamat a z časových důvodů přečíst a rozebrat jen část z nich. Přetékali bychom do basketbalu. Následoval bujarý potlesk a my zcela zmateni odešli do zákulisí. Později jsme přišli na výborný tunel na Jiřího, který ale zdupal Vajík, kdy v návalu euforie, že se vše podařilo, napsal Jiřímu sms v superlativech. O co šlo? Když Vašek v zoufalosti navrhl, že bychom mohli zavolat Jiřímu, aby poslal texty her, Meček reagoval, že je to blbost, jelikož na festivalech se nenacházejí tiskárny. Nicméně Mighty je megafestival, který tiskárnu má. Mohli bychom teda (opilí v deset večer) zavolat Jiřímu, že nám představení posunuli na pozdější hodinu, a když jsme dumali, čím těch 30 minut zaplácnout, vzpomněli jsme si na texty. Diváci byli ale nekompromisní a vydupali si, že texty budou poslány a scénicky předvedeny. Představa Jiřího, jak s omluvnými gesty posílá nic netušícímu Lexovi jakési texty a on posléze nechápavě odepisuje, byla vtipná. *Účetní šla na záchod* Do Los Fastidios zbývala necelá hodina. Meček s Vaškem považovali za rozumné jít nejdřív pro cesťák, než se vrhnou do víru kalení. První VIP zóna, druhá VIP zóna. Cesta k účetní byla zatarasena sekuriťákem. „Jdeme na produkci.“ „Tam nemůžete. Potřebujete speciální kartičku.“ „A kde ji seženeme?“ „Nevím, mým úkolem je jen hlídat, aby tu nikdo nešel.“ Meček s Václavem se zamysleli, co dál. „A kolik teda lidí je před náma?“ „Asi dvě kapely, ale to nemá cenu tu stát, přijďte raději později. Ta co je uvnitř tam je už dvacet minut.“ „Jak dvacet minut? Domluvím se na částce, jdu na produkci, vemu si tu částku, podepíšu a jdu ne? Jakých dvacet minut, co mi to tu vykládáte?“ „Nevím, mým úkolem je jen...“ Bueh. No nic, Václav s Mečkem opět prošli několika zónami, aby se dostali do zóny pro plebs. Los Fastidios měli podle programu začínat za pár minut. Tak to je ideální. Meček by sice nestihl věci, které k festivalu patří, ale tak nevadí. Nazkoušení jim bude trvat dejme tomu deset minut, to mezitím odnesou rekvizity a vrátí se.
Ale to se přepočítal. Kde jsou ty časy punkových festivalů. Na takových megafestivalech jako je Mighty to je úplně jinak. Kapela se nacvičí v backstagi, všechno naladí a pak už jenom strčí jack do zesilovače. Takže Meček procházel pod podiem ověšený rekvizitami včetně obrovského bílého prostěradla, když tu se ozvalo lámanou angličtinou: „No takže my jsme Los Fastidios. Takže první píseň je proti fašismu a kapitalismu. Camminiamo a testa alta in questa merda di città“ Lidi se zavlnili pogem. Meček se zatvářil asi jako Kristus, jemuž zrovna tepnou v zápěstí projíždí hřeb. Václav využil možnosti vyvléknout se z povinného poga a nabídl se, že rekvizity odnese a pak přijde. UAAAA! A tak tedy Meček své Los Fastidios opravdu stihl. Společně s Lukášem si zařádili tak, že by to lépe nešlo ani během otáčení kosmického voru. Vašek, Martina a Jana mezitím sáli u stanu a diskutovali o porodech a vlasech. Po krátké partičce Bangu (nebo to bylo druhý den ráno? Netuším...) jsme usoudili, že je nejvyšší čas poobědvat (sedm hodin večer) a já s Vaškem jsem se vydal proměnit pivenku a stravenku. Mezitím už začali hrát Casualties, na které Meček pogoval jen pasivně během procházení kolem (něco jako pasivní kouření v Jamu). Když oba bicykl úspěšně prošli, nalezli podlouhlý stan, kde byl k dispozici studený sojový guláš, studené francouzské brambory či studené vepřové výpečky. Jedna stravenka znamenala jednu porci, jedna pivenka jedno pivo. Meček zjistil, že si svou stravenku zapomněl u sebe v peněžence, kterou měla Martina v tašce, a když se (20 minut bloudění mezi sekuriťáky střežící ploty) vrátil, zbyla už jen trocha studených bramborů. Nevadí. Meček učinil další (toho času snad třetí) pokus o získání cestovného. Neobdržet jej, byla by to čára přes rozpočet. Unaven se dotrmácel k improvizované strážní budce: „Účetní tu teď není. Šla na záchod. Nevím, kdy přijde. A stejně tu čeká hodně kapel, přijďte jindy.“ Šli jsme tedy pařit. Meček byl nervní, protože chtěl mít věci vyřešené, než mu řeknou „Sorry, ale produkční už odjela, cestovné se vydávalo do 23:59“. Václav kupodivu nic neřešil a byl ochoten nechat si svůj podíl proplatit i dodatečně, pokud by k transakci došlo až po jeho odjezdu. Anti-flag a předlouhé „one, two, check“, šílené pogo, Obrint pas, levicové ska. V divadelním stanu Vagyny di Praga. Mrtě muzikantů narvaných na malé podium. Meček si nemohl užívat hudbu, protože měl stihy, že z toho malého podia musí zákonitě popadat, když o sebe třeba omylem zavadí lesním rohem či pozounem. *Šla na Fastfoody* Za zmínku také stojí chování bezpečnostní služby. Ačkoli k návštěvníkům se chovala místy dost arogantně a agresivně, účinkující zahrnovala naopak až přehnaně úlisnou ochotou. To se změnilo ve chvíli, kdy jsme vyměnili divadelní trička za civilní a VIP páska byla občas skryta pod rukávem mikiny. Každý průchod mezi stany a vnitřním areálem byl nakonec čím dál víc delší procedurou, kdy organizátoři prošacovávali každého, kdo měl pod tričkem jen trochu větší svazek dynamitu. Jo, to Meček na punkových festivalech nepamatuje. Václav, Meček a Martina se rozhodli zaskákat si na Fast food orchestra, který znali notoricky z hned několika ročníků festivalu Dokořán (Mečkova úplně první
zkušenost je spojena s prudkým dešťem, pogující Lídou a Václavem v tu dobu shánějícím číslo na servírku). Ač to původně vypadalo, že razdvazkouška je již minulostí, bleskovým nacvičením se paradoxně blýskli patrně jen Los Fastidios, u nichž se nám to zrovna moc nehodilo. Fastfoodi byli tedy na naše poměry docela slow. Po úmorných minutách, kdy Václav usínal, přišel první song. Zkouška číslo jedna. Skládala se z bicích a saxofonu. Pak byla dvojka. Tam byla pro změnu bicí a basa. Odešli jsme opět pro cestovné a pivné. „Hele, vy máte fakt smůlu,“ překvapeně uzemnil Mečka ozbrojený týpek v černém. „Ona šla před chvílí na Fastfoody. Jako my bychom jí zavolali, ale zrovna si nevzala vysílačku.“ Meček chtěl zprvu zamířit ke stánku s rychlým občerstvením, ale uvědomil si, že týpek má na mysli asi stejnojmennou kapelu. Rozhodl se zůstat. Fastfoodi stále ladili. Následný koncert už stejně potrvá jen pár minut (přetékali by do basketbalu), takže tu mrchu musí chytit. Ostatní však hodlali jít spát a věc dořešit ráno. Meček ještě zvažoval variantu, že pošle ostatní spát a počká, ale bylo mu to rozmluveno. „Jako já fakt nevím, jestli pak ještě přijde, možná už půjde spát,“ viklal Mečka týpek. Martina únavou klimbala ve stoje. Václav se ze čtyřdecovek neuměl podnapít. No dobře, dobře, jde se spát tedy. Vašek měl obavu, že zatímco večerní podnapití se nepodařilo, noční podchlazení je naopak docela pravděpodobné, a proto se na noc stulil Mečkovi a Martině na břicho. Jakmile se ve stanu rozhostilo ticho, Fast food orchestra konečně doladili a začali hrát. *Slastné sobotní ráno* Vzbudili jsme se bez kocoviny (aby ne!). Mečka vzbudilo přesně o půl osmé horké slunce, takže vybalil jablka, tatranky, pomazánku a pečivo a hlasitě lákal spáče na švédské stoly. Zatímco Jana s Lukášem na vzbuzení nereagovali, Meček, Vašek a Martina rychle posnídali a vyrazili směr Tábor na nákupy. Ukázalo se, že dobře udělali. Již v půl deváté ráno proudily směr místní Tesco a Kaufland davy alternativní mládeže a vykupovaly vše, co bylo k mání. Největší dopad to mělo na oddělení nápojů. Zdejší regály už v deset hodin vypadaly jako prodejny pečiva v Kojetíně. Zvolili jsme cosi k obědu a nějakou klasickou sací kombinaci vhodnou k Leje a šli zpět. Meček pocítil potřebu a postavil se do fronty u záchodů. Místní punkáči nepředbíhali, nezdržovali a po vykonání potřeby dokonce použili štětku (jo, když uvolníte plná střeva, je i na sex chuť...). V areálu učinil Meček další pokus o získání peněz. „Ona tu ještě není.“ „Dobře, tak já si počkám.“ Meček sedl do stínu jakéhosi jehličnanu a během toho si začal povídat s jakousi další oberkoordinátorkou. Opět zjistil, že nikdo nic neví, nikdo nikoho nezná. Kdo je ta účetní z té produkce? Nikdo neví, nikdo ji neviděl. Něco po desáté přichází jakási holčina. Vzhledem k tomu, že zamířila do účetní budky, Meček zamířil za ní. Týpek v uniformě vyskočil jako střelený jezevčík. „Tam nemůžete.“ „Já si jdu pro peníze. Kde seženu tu kartičku?“ „Nevím.“ „Dobře, tak podívejte. Já tam teď prostě jdu.“ „Tak běžte.“ Filip si vzpomněl na scénu z adventury Agent Mlíčňák, v níž musíte odstranit vojáka střežícího vilu hlavního padoucha. Postup byl podobný.
Rozhovor s účetní byl komický: „Pojďte dál, takže to bylo tři a půl že?“ věcně prohodila účetní před Mečkem. Nějak nám tu zmizela ta speciální kartička nutná pro vyplacení honoráře, že? Podpisy, papíry, účtenky. Meček se snaží o nějaké lehké konverzační téma: „Ale že to jsou zmatky, viďte...“ „Netuším, o čem mluvíte.“ „No, s tím placením, však víte.“ „Nevím, na co narážíte, opravdu.“ „No ten včerejšek, však víte. Jak jste pařila na ty Fastfoody a já vás tu okolo druhé hodiny několikrát nemohl zastihnout.“ „Dovolte? Já tady seděla nepřetržitě od odpoledne až do půl čtvrté ráno. Zatím jsem z žádné kapely neslyšela ani ň.“ „Hmm... no ale přišlo nám hodně lidí že?“ Uf, rychle pryč. Meček vysypal část bankovek Václavovi na hlavu a mohli jsme se hluboce ponořit do festivalového kalení. Na cestu zpět peníze vyjdou! *Vašku, nejezdi* U stanu jsme vybalili různé karetní hry a začali na sebe patlat tuny opalovacího krému, aby se někteří i tak spálili. Lukáš coby šerif v Bangu zvolil ďábelskou taktiku a hned ve druhém kole před sebe vyložil dynamit, který mu hned při prvním testování bouchl, aby se pak z posledních sil zachránil tím, že zastřelil svého pomocníka Mečka. Během Leje Meček neprozradil své pokoutné úmysly a vždy když hodil šestku, snažil se, aby pil Václav. Když pak Václav deklamoval, že je nutno se balit, jelikož má v Jihlavě sraz s Katkou, Meček učinil pokus (do lýtka): „Vašku, a co kdybys jí zavolal, ať dojede sem. Čundr počká. Vždyť je tu spousta piva, kapel, holek....“ Vašek pozvedl k ústům zlatavý mok a po krátkém přemýšlení vytočil číslo na bezplatný servis českých drah informující o spojích. Když pak později šli vyzvednout Katku, jelikož u akreditace mohli vyžadovat přítomnost organizátora, Meček praví: „Noo, Vašku, ale mě teda nenapadlo, že ten čundr odvoláš. Já to jen tak plácl a tys zůstal. To je super! Tak zakalíme, mazec.“ „Mečku, takže chceš říct, že ty bys to neudělal?“ „Blázníš? Zavolat své holce, že odvolávám čundr a poslat ji do nějaké dupy o 80km dál? Na to bych se vykašlal...“ Martina Mečkovi a Jana Lukášovi poté předhodily Vaškovy výčitky svědomí coby přednost hodnou následování. Katka přijela ve čtyři a ihned byla úspěšně akreditována. Filip jí vysvětlil, že svým příjezdem dobře udělala, neboť by jinak vyhodila devět stovek do kanálu. Ekonom Vašek upřesnil – došlo by k nákladům ztracené příležitosti. Vašek musel přesto dívku nakrmit halušky s uzeným – sice nebyla přímo naštvaná, ale jistota je jistota. Navíc když se to ukrojí z toho půl čtvrtého tisíce, nic se nestane, že. Na kapely jsme tak nakonec všichni společně vyrazili opět až kolem osmé (nepočítáme-li Gangnails, kde si odběhl Meček s Martinou a Basta Fidel, kam zamířili po jídle Vašek s Katkou). Únava však převzala otěže a již před půlnocí jsme začali pociťovat jistou skleslost. Ulehli jsme tedy ke spánku. Vašek s Katkou se zabalili do celty hned vedle.
*Das ende* Po probuzení jsme sbalili stany a Meček zavolal na bezplatnou linku. Po dlouhém rozhovoru nám operátorka vyjela šílený spoj s několika přestupy, který by znamenal, že by sice oba páry (Lukáš s Janou zůstávali do pondělí) jely kus jízdy společně, ale Meček s Martinou se dostane do Brna až kolem pěti (a kdoví, zda tam nezkysnou). Společná jízda tedy byla pouze tříminutová – do Tábora. Tam pak následoval hodinový zunk a zatímco Václav směřoval do Pelhřimova, Meček to bral přes Prahu do Ostravy. Vyšli jsme obtěžkáni odpadky. Meček se těšil na vratnou kauci, kterou solidárně zaplatil, nicméně jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že koordinátorka odpadků úřaduje až od tří odpoledne. No což, prodáme kartičku někomu za pade a on pak to pade dostane zpátky ne? Meček se spěšně vrátil a nabídl kartičku svému exspolužákovi z Opavy: „Ne, fakt sorry. Loni jsem tu přinesl pytel odpadků a oni mě poslali zpět s tím, že ještě není dostatečně plný a pade zpátky si proto nezasloužím.“ „Moment, Honzo... takže na konci festivalu tady probíhají boje o odpadky? A co když po mě zbude na konci jen plechovka piva a plastová petka? Tak nic nedostanu?“ „Jo, tohle mají holt nevychytané.“ Meček se zděsil, přece jen metody a la „vyhrab z kontejneru ještě pár flašek, jinak nedostaneš kauci, šmejde“ je trochu v rozporu s nějakou tou obecnou představou o letních festivalech, ale na druhou stranu byl rád, že odjíždějí už o den dříve. Ale my to vzali z té opravdu druhé strany. V místní přístavní putyce jsme konečně mohli pozvednout vychlazené (sic!) Pardály a zvolat: „Dobře, tak jsme s nimi nevyjebali o 3500, ale o 3450...“ Meček s Martinou poté absolvovali oběd v Praze a úmornou jízdu přeplněným nevětraným vlakem, zatímco Václav s Katkou vyrazili do města kuriozit. A Lukáš s Janou pokud ještě nezemřeli, kalí dodnes. Na závěr bych rád krátké kritické zamyšlení. Je tohle ještě punk? Není absurdní, když jdou lidi několikrát denně skrze několik kontrol a každou chvíli jsou šacováni, hlídáni a monitorováni, aby pak zpívali o boji proti policejnímu státu a šmírování? Není tohle takový malý policejní státeček? Pamatuju si první ročníky festu Pod parou. Žádné profesionální najaté security, žádné kilometry plotů. Pořádek si dokázali zjednat sami punks, kteří akci organizovali. Mezi kapelou a diváky nebyly žádné zátarasy, lidi seděli hezky na okraji podia. A pokud byl někdo tak pod obraz, že ohrožoval kapelu, někdo z organizátorů prostě řekl „Pepo, slez vole“. A pokud to nepomohlo, lidi si to už vyřešili mezi sebou a vystrkali ho bez nutnosti nějakých agentur od podia sami. Můžete namítnout – ano, ale to muselo být někdy na začátku devadesátých let! A já odpovím – ne, byly to ročníky 2003 a 2004! Je punkem spousta značkových stánků a čtyři deci piva za 28 kč? Aby pak kapely ve svých textech brojily proti komerci a konzumní kultuře? Co za rok? Bude se čepovat do dvoudecovky? Je punkem ponižující záloha na odpadky, která nakonec stejně zůstane neproplacena, aby pak kapely ve svých textech zpívaly o respektu a rovnosti? Nezůstalo v případě Mighty Sounds jen u rebelské značky, jejíž obsah organizátoři sprostě vykradli? Ale co, hlavně že se kalí a všechno je cool, že?
