Michal Sedláček, náměstek ministra práce a sociálních věcí Konference „Rozšíření EU - 5 let poté“
Vážení hosté, dámy a pánové,
když jsme před pěti lety vstupovali do EU, nepanovalo všeobecné nadšení. Jistě, pro východoevropské země to bylo symbolickým dovršením cesty zpět do Evropy, zahájené pokojnými revolucemi proti komunistické nadvládě. V západní Evropě jsme byli svědky spíše skepse a obav z dosud neznámých a exotických
postkomunistických zemí.
Jedna z konkrétních obav byla – a to si jistě vzpomenete – strach z přílivu pracovníků z východu. Synonymem toho se stal tzv.polský instalatér, který měl vzít práci domácím řemeslníkům. Polská vláda na to tehdy reagovala vtipnou protikampaní
Ale vážně, dnes po pěti letech můžeme jednoznačně říci, že se katastrofické scénáře nenaplnily. Davy práce chtivých východoevropanů nezahltily pracovní trhy starých členských států. A tam, kam polští instalatéři, čeští řidiči autobusů nebo estonští počítačoví technici přišli, byli vesměs vítáni.
Hodnotíme-li dnes, po pěti letech, rozšíření, musíme konstatovat, že málokterá událost měla tak jednoznačně pozitivní následky pro všechny strany. Lidé, zboží i kapitál, a částečně i služby,
se mohou volně
pohybovat po většině evropského kontinentu. Zmizely nekonečné fronty kamionů na hranicích, nemusíme ukazovat cestovní pasy, naše děti mohou bez problémů studovat v dalších 26 státech EU. Zvýšila se obchodní výměna, došlo k přílivu kapitálu do nových členských zemí.
Evropská komise odhaduje, že díky efektu připojení rostly ekonomiky nových členských států ročně o 1 ¾ procenta, zatímco ekonomiky nových členských států o půl procenta.
Jak se tyto zásadní změny odrazily na pracovním trhu? V současnosti pracuje v zemích EU 3,6 milionů lidí z NMS. Tvoří v průměru 1 procento pracovní síly ve starých členských státech (výjimkou je Irsko, kde tvoří 5 procent).
Nejvíce migrantů z nových členských států přijaly Velká
Británie (zhruba třetinu), Španělsko (18 procent) a Irsko (10 procent). Tento příliv zjevně nevedl k žádným zásadním otřesům pracovního trhu. Naopak, pracovníci z nových států obsadili přesně ty pozice pracovního trhu, které bylo potřeba. Ať už šlo o dělníky na stavbách v Irsku, pečovatelky v Londýně nebo barmany ve Španělsku. Výsledky byly veskrze pozitivní.
Zpráva EK o dopadech volného pohybu z listopadu 2008 uvádí, že mobilita ze zemí EU-8 během období 2004–2007 zvýšila souhrnný HDP rozšířené EU o přibližně 0,17 % v krátkodobém horizontu a o 0,28 % v dlouhodobém horizontu.
Výhodou je ta, že se tito zaměstnanci v případě krize snadno vracejí domů. Tedy něco, co je prakticky vyloučeno v případě imigrantů mimo Evropu, kteří se bojí, že by si tím nadobro zavřeli dveře. Z Velké Británie se již vrátila polovina imigrantů z nových členských států, tedy číslo nepředstavitelné třeba u imigrantů z Pákistánu.
I dnes prezentované sdělení EK hodnotící pět let po rozšíření uvádí dvě důležité skutečnosti, a to že charakteristickým rysem mobility uvnitř Evropské unie je dočasnost a také to, že občané EU migrující za prací
uvnitř unie jsou především osoby do 35 let věku. To dává do budoucna dává
jasný
signál,
že
se
migrace
bude
snižovat
ve
spojení
s demografickým poklesem a poklesem počtu osob této věkové kategorie
U migrujících osob převažuje střední vzdělání. U migrujících osob z nových členských států je to přibližně ve 2/3 případů, u migrujících osob ze „staré Evropy“ je to přibližně v polovině případů.
Je lepší využívat záloh pracovního trhu ze zemí EU, které jsou přece jen kulturně blízké, než se spoléhat na migraci ze zemí mimo EU, která sebou nese dlouhodobé dodatečné finanční a především společenské následky.
Při posuzování migrace v rámci EU bychom ale neměli házet všechny nové členské státy do jednoho pytle.
Odlišná ekonomická úroveň i
mentalita vedou k různé míře ochoty odstěhovat se za prací. Pracovní mobilita je výrazně větší třeba v Polsku nebo Rumunsku než v třeba v České republice. Až poměrně daleko za Polskem a Rumunskem stojí v žebříčku pracovní mobility Německo, Velká Británie a Francie.
Velmi důležitou oblastí je informovanost migrujících pracovníků, proto bych chtěl připomenout nezastupitelnou roli Evropského portálu zaměstnanosti- EURES. Ten významně přispívá k informovanosti ohledně možností a podmínek práce v jednotlivých evropských státech. Pomáhá nalézt zájemcům adekvátní uplatnění a zaměstnavatelům získávat
potřebné
kvalifikované
pracovníky.
Základním
zdrojem
informací jsou internetové stránky EURES. Jen v ČR je měsíčně navštěvuje více než 200 000 zájemců.
Nesmíme si ale zakrývat ani negativní jevy rozšíření EU a otevření pracovního trhu. V těchto dnech jsme v Itálii konfrontování s problémem kriminality rumunských Romů, která vyvolává rozhořčenou odezvu veřejnosti, masivní státní reakce a protesty církve a lidskoprávních skupin. Chápeme, že ne vždy přicházejí lidé pracovat, vždy se najdou i ti, kteří chtějí využít lepšího sociálního zabezpečení a obecně větší kvality života na západ od našich hranic. Jsme ale přesvědčeni. Že to je v porovnání s celkovým velkým plus jen malé mínus.
Nesmíme ale usnout na vavřínech. Volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu dosud není úplný. Všechny bariéry stojící mu v cestě měly být přitom odbourány do roku 1970. Ano, zavázali se k tomu signatářské země EHS v Římských smlouvách v roce 1958. Do dvanácti let mělo být hotovo něco, co nemámě dosud. Otcové zakladatelé se musí v hrobě obracet.
Dosud existují v některých členských státech přechodná omezení, která znemožňují zaměstnancům z nových členských států žádat legálně o práci. Dosud nemáme volný pohyb služeb. Směrnice o volném pohybu služeb je pouze slabým odvarem toho, co znamená skutečný volný pohyb služeb. Z tohoto důvodu, a to nejenom, je během českého předsednictví, vyvíjena snaha po úplném uvolnění pracovního trhu ve všech členských státech.
Občanům nových členských států by mělo být zaručeno plně požívat této svobody. Volný pohyb pracovních sil je v rámci čtyř svobod tím nejslabším
článkem.
Přitom
jde
o
prvek
prospěšný
všem-
zaměstnancům, zaměstnavatelům i státům. Pracovní migrace v rámci EU je prospěšná jak pro země původu, tak pro země cílové.
Podle zkušeností České republiky existuje zejména v příhraničních oblastech velký tlak na uvolnění přístupu na trh práce, a to nejen ze strany pracovníků, ale i zaměstnavatelů, a to na obou stranách hranice. Podívejme se například na situaci mezi Českou republikou a Německem. V ČR je dnes zaměstnáno v klasickém pracovním poměru více než 2700 německých občanů, naopak v Německu je zaměstnáno méně než 14 tisíc občanů ČR. Z toho 8 tisíc jenom v Bavorsku, přímo sousedícím s ČR. Z toho vyplývá, že ve zbytku celé země je zaměstnáno pouhých 6 tisíc občanů ČR.
Je také potřeba se zaměřit na nutnost deregulovat pracovní trh v EU – překážky pro volný pohyb pracovních sil nejsou totiž jen ve formě přechodných omezení, které bohužel stále některé státy uplatňují. Vstup na pracovní trh komplikují také nejrůznější byrokratické překážky a komplikovaná procedura přijímání a propouštění.
Nelze nevzpomenout ani to, že přeregulovaný pracovní trh vede ve svém konečném důsledku k větší nezaměstnanosti, hlavně u rizikových skupin obyvatelstva. Málokdo si dovolí zaměstnat na standardní pracovní poměr někoho, u koho si není stoprocentně jistý jeho znalostmi, schopnostmi a částečně i charakterem. Není divu, že mladí lidé, ženy u který se dá očekávat těhotenství, imigranti a tzv.sociálně vyloučení pak mají velký problém najít zaměstnání. Z hlediska zaměstnavatelů je to logické. Vzhledem k tomu, jak obtížné je někoho propustit, si důkladně rozmyslí než někoho přijme. Bohužel, rychlost a snadnost zaměstnání je v přímé úměře s rychlostí a snadností propouštění.
Děkuji vám za pozornost.
