Mgr. ThLic. Walerian Bugel, dr.
Konfesní podmíněnosti péče křesťanských církví o nemocné a možnosti ekumenické spolupráce v této oblasti
Hlavní typy dělení křesťanských konfesí a tradic:
zaužívaná terminologie (tzv. dogmaticko-historická): východní církve: (před-)/ne/chalcedonské, pravoslavné, východní katolické západní církve: církve Utrechtské unie, anglikánského společenství a církevní společenství vzešlá z Reformace (luteránské – reformované – tzv. volné) jiná možná dělení: historické – geografické – specificko-teologické (juridicko-kanonické – liturgické)
Důvody pluriformity - 1
nastíněná dělení křesťanských konfesí a tradic vyvolávají otázku po legitimitě a důvodech existující plurality (v jakékoli oblasti) přestože lze hovořit o jediné Tradici, způsoby i konkrétní podoby jejího předávání vytvářejí mnohost tradic tradice jsou jak z obsahového, tak i formálního a kontextového hlediska poznamenány trojím ukotvením člověka (prostorovým, časovým, kulturním), a také jeho omezeností => výslednicí je mnohost permutací; => pluralita je legitimizována svou nutností
Důvody pluriformity - 2
Historický vývoj křesťanství – rozdílné formální i obsahové uchopení stále se rozvíjející i prohlubované reflexe základních pravd víry i jejích projevů postupně vedly k formulacím i formám vzájemně nekompatibilním (či za takové považovaným) Nekompatibilní pluriformita vedla ke sporům a následným rozdělením Dějiny rozdělení vyústily do ambivalentního sepětí tradičně hájeného a novátorského podle pravidla ‚akce – reakce‘, což vedlo k fragmentarizaci pohledu (oč více se něco ‚nového‘ prosazovalo, tím více se hájilo to, co se považovalo za klíčové či tradiční)
explikace -
-
-
-
pro staroorientální církve bylo novátorské vše, co zavedla „velká církev“ po r. 451, proto se zaměřily na obranu svých tradic (navíc v nepřátelském prostředí) pro pravoslavný Východ se stalo klíčové zachování tradic otců poté, co se západní církev odhodlala pokračovat v nových formách kulturní adaptace katolický Západ se zaměřil na obranu ‚tradice‘ (bez rozlišení T., t. a tradic) v okamžiku vystoupení reformátorů protestujících proti nadhodnocování nedostatečně teologicky reflektované tradice tradiční církve vzešlé z reformace se cítily nucené bránit se proti probuzeneckým a obrozeneckým důrazům některých volných církví
Důvody pluriformity - 3
složité dějiny jednotlivých denominací i politických útvarů, v nichž působily, vedly k nutnosti vzájemné interakce (až spolupráce) přebírání péče o nemocné pod dozor státu a následná standardizace směřující ke kooperaci postupná ‚nasycenost trhu potřeb‘ vedoucí k rozšíření péče o nemocné o rozměr prevence začínající ekumenické hnutí a spolupráce v misiích prohloubení teologické antropologie a posun k integrálnímu chápání nemocného jako člověka => vzájemná inspirace, přebírání modelů péče
Přehled konfesních charakteristik - 1
staroorientální církve – důraz na liturgické formy známé před r. 451 v kombinaci s vybranými formami převzatými od kolonizátorů a evropských misionářů; důraz na klanový rámec pravoslavné církve – důraz na liturgické formy 1. tisíciletí a lokální společenství; absence penitenciárního pohledu na nemoc obohacená o patristické pojetí hříchu jako nemoci a pokání jako úzdravy; nedostatečné institucionální zabezpečení v praxi jednotlivých církví, péče o nemocné jako projev křesťanského milosrdenství
Přehled konfesních charakteristik - 2
tradiční evangelické církve (luteránské a reformované) – důraz na „sola Scriptura“ vedl jak k redukci počtu svátostí (3, později 2), tak i nepřijetí některých liturgických i dalších tradic týkajících se nemocných a naopak posílil význam četby Písma pro jednotlivce; péče o potřebné a nemocné je povinností státu (panovníka), věřící jsou povinni mu v tom pomáhat (je to jejich náboženské povinnost); odmítnutí prostřednictví svatých („solus Christus“) vedlo ke změnám spirituality i liturgické praxe v reformovaných obcích důraz na predestinační pojetí vedl navíc k oslabení dimenze sociální pomoci a etickému rigorismu aplikujícímu starozákonní model milosti rovněž na situaci nemocných
Přehled konfesních charakteristik - 3
volné církve: rané (anabapristi, baptisti, puritáni, menonité) – život v permanentním disentu => péče o nemocné na úrovni sboru, zavržení okolního světa => odmítání pokroku; probuzenecká hnutí (18.-19. stol.) – důraz na biblicismus a péči o outsidery státních církví i oběti průmyslové revoluce, důraz na zážitkovost a prevenci, redukce formální stránky víry; evangelikálové – radikální biblicismus spojený s důrazem na individuální víru jako spásu a minimalizací obřadové stránky víry; letniční církve – důraz na zážitkovost chápanou dogmaticky, uzdravovací seance během většiny bohoslužebných shromáždění
Přehled konfesních charakteristik - 4
anglikánské společenství – snaha o propojení tradičního s novátorským (comprehensiveness) => převzetí většiny římskokatolického rituálu revidovaného v duchu reformace a návratu k rané církvi; institucionalizovanost církve i její péče o nemocné; propojení s církvemi Utrechtské unie v zemích bez vlastních struktur (staro)katolické (národní) církve – specifické okolnosti vzniku (většinou po 1870) vedly k převzetí katolického rituálu (kromě paraliturgie a středověkých praktik) v národních jazycích; dnes jsou v použití formy rovněž z jiných křesťanských denominací; minoritní charakter neumožňuje jiné než lokální formy mimoliturgické péče
Přehled konfesních charakteristik - 5
římskokatolická církev – postoj k nemocným poznamenán většinou nereflektovanou změnou teologického paradigmatu ve středověku (‚nemoc‘ a ‚smrt‘ chápány především v kontextu dualistické antagonizace duše–tělo; pomazání nemocných jako příprava na smrt i odčinění hříchů spáchaných v těle; klerikalizace církevního života i liturgie; nárůst lidové zbožnosti a její zavádění do bohoslužeb; doloristická spiritualita vycházející z právnicky chápané soteriologie [satisfactio vicaria]; nahrazování biblického zakotvení hagiografií, atd.) – po II. Vat. to vše vedlo ke snahám o návrat ke kořenům a obnovu církve => liturgická reforma zakotvená v obnově teologie, spirituality, pastorace i církevního práva (viz násl. př.)
Možnosti ekumenické spolupráce
normy: Direktář k provádění ekumenických principů a norem (1993); Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví (ČBK – 2002) specifické okruhy významné pro nemocniční kaplany: a/ communicatio in spiritualibus: společná modlitba (čl. 108-111), duchovní obnovy (čl. 58), b/ communicatio in sacris: slavení DMC (čl. 117), křesťanského pohřbu (čl. 120), žehnání (čl. 121); svátostné obřady – pomazání nemocných, pokání, eucharistie (čl. 125, 130-131) c/ in ceteris: sdílení bohoslužebných prostor (čl. 137-140), péče o nemocné různých konfesí (čl. 142) [k tomu je potřeba znát jak křesťanské denominace, tak i jejich vzájemné propojenosti a ekumenické závazky] základem ekumenické angažovanosti je mít soudobé ekleziologické povědomí (viz LG 8; UR) netíhnoucí k proselytismu
