Mgr. Petra Anýţová

SOCIOLOGIE C

Mgr. Petra Anýţová [email protected] [email protected]

ATESTACE Prezenční studium: 75 % účast na výuce, prezentace zápočtových prací Kombinované studium: 50 % účast na řízených skupinových konzultacích Zápočet: návrh projektu sociologického výzkumu (6 – 8 str.) + výzkumný nástroj, odevzdat max. týden před zk ZK: písemný test s ústním pojednáním, teoretické okruhy

LITERATURA povinná literatura • Keller, J.: Dějiny klasické sociologie. Praha, Slon, 2004. • Keller, J.: Sociologie organizace a byrokratizace, Slon, Praha , 2007. • Nový, I., Surynek, A.: Sociologie pro ekonomy a manaţery. Praha, Grada, 2002. • Zich, F.: Úvod do sociologie. Praha, Eupress, 2008. • Jandourek, J.: Úvod do sociologie. Praha, Portál, 2003. • Reichel, J.: Kapitoly metodologie sociálních výzkumů, Praha, GRADA, 2009. doporučená literatura • Reichel, J.: Kapitoly systematické sociologie. Praha, Grada. • Keller, J.: Tři sociální světy. Praha, Slon, 2010. • Disman,M.: Jak se vyrábí sociologická znalost, Karolinum, Praha 2002. • Machonin, P.: Česká společnost a sociologické poznání. Praha, ISV nakladatelství, 2005 .

OSNOVA Přednášky: 1. Význam sociologického poznání, sociologická imaginace 2. Dějiny sociologického myšlení 3. Sociální struktura společnosti, stratifikační teorie 4. Sociologie organizace Cvičení: 1. Sociologické poznání – techniky sběru empirických dat 2. Zpracování empirických dat, závěrečná zpráva

Sociologické myšlení Sociologická imaginace Sociologické myšlení Kritické myšlení

Moderní věda • Vznik moderní vědy – 16./17. století (F. Bacon, R. Descartes, Koperník, Galileo, Newton atp.) = společenské souvislosti  renesance, osvícenství, kapitalismus  věda jako produkt i předpoklad modernizace • Věda obsahuje dvě vyváţené sloţky = empirie + teorie EMPIRIE

EMPIRICKÝ VÝZKUM -Přímé pozorování reality -Proces získávání informací o sociální realitě -Snaha o popis jevu sociální reality METODY ZKOUMÁNÍ Chaos jednotlivin

TEORIE

TEORETICKÝ SYSTÉM -Rozumové úsilí -Zobecnění, abstrakce, idealizace poznatků -Snaha o interpretaci sociálních jevů -Formulace zákonitostí METODOLOGIE TEORIE

Spekulace

Metodologie a filozofie vědy Celkový obraz vědy:

M E T O D O L O G I E

FILOZOFIE VĚDY

Teoretický systém: teorie poznání Teorie středního dosahu: R. K. Merton Empirický výzkum: metody a techniky empirického výzkumu

Vztah teorie a empirie Teorie a empirie by měly být v souladu a doplňovat se (R. K. Merton):

EMPIRIE

TEORIE

Iniciuje teorii Ověřuje teorii Přeformulovává Objasňuje

Definuje prostor zkoumání Řídí empirický výzkum Systematizuje výsledky výzkumu

nebezpečí Abstraktní empiricismus (Lazarsfeld)

Velké teorie (T. Parsons)

Vědecké myšlení

„Věda je pouze jedním z řady narativních příběhů lidské existence a nabízí určitý druh pravděpodobnostního vysvětlení reality.“ (Urban 2008) • Sociální realita je celek (sloţitý, mnohoznačný, komplexní), ve kterém dochází ke vzájemnému podmiňování různých dimenzí  je nutné se zabývat širšími kontexty a souvislostmi okolo sociálních jevů = tzv. funkční korelace x  věda si je těchto limitů dobře vědoma, proto pragmaticky zuţuje, redukuje své pole působnosti v jednotlivých disciplínách, stanovuje si přesný předmět svého studia  parciální vědecké poznání • Pokoušíme se odpovědět na otázku: Proč? Z čeho to vyplývá? • Důleţitost pozorování věcí a jejich interpretace, interpretace jejich vztahů a modelování předpokládaných vztahů, příčin

Věda versus common sense Individuální sociální zkušenost je omezená, selektivní, sociálně podmíněná, rozporná atp.

• • • •

„Co dělá vědu vědou?“ Specifický předmět studia (to, co věda zkoumá) Nepřenositelnost a obsahově jednoznačná terminologie Vlastní teorie, metody a techniky poznání Systematizace vlastních poznatků

= snaha o eliminaci intersubjektivity ( objektivita výzkumníka) = diferencovanost, kritičnost, systematičnost, disciplinovanost, exaktnost, ověřitelnost, platnost výroků v čase, diskuze, trpělivost

Sociologické myšlení • • • • • • • •

„Sociologie se zabývá vysvětlováním toho, co vypadá samozřejmé (například jak funguje naše společnost) lidem, kteří si myslí, že je to jednoduché, a kteří nechápou, jak je to ve skutečnosti složité.“ (R.Osborne) Schopnost badatele odhlédnout od individuálního a vnímat sociální podstatu Objektivita (neutralita, nadhled) Interpretovat jevy jako obecné (i kdyţ jsou nositely jednotlivci) Vztah jevů ke kontextům ekonomiky, historie, kultury, náboţenství, psychologie atp. = rekonstruktualizace (promýšlení z více stran) Transdisciplinarita – funkční provázanost věd, integrace jevů, systémové vazby a interpretace Alternativnost – umění připustit více interpretací zkoumaného jevu Praktická zkušenost - etika ‚primum non nocere‘ (nepoškozovat) Sociologická imaginace (témata, indikátory, interpretace)

Sociologie Předmět Metoda Funkce

Pojem a předmět sociologie SOCIO-LOGIE

společenství, pospolitost a nebo druh, společník, spoluúčastník

zdůvodněná řeč, rozum, myšlení, vědomí, řád

• Sociologie – společenská věda, která systematicky zkoumá sociální ţivot jednotlivců, skupin a moderních společností • Vymezení jejího předmětu je velmi problematické vzhledem k různým paradigmatům • Sociologie je komplexní věda o společnosti jako celostním systému, o chování a jednání jednotlivých lidí ve společenských kontextech, o struktuře společnosti, o sociálních interakcích, sociálních skupinách, sociálních faktech a jevech, sociální změně, zákonitostech vývoje, o sociálních institucích, sociální komunikaci To vše může být předmětem sociologie

Funkce sociologie Úkolem sociologie je porozumění předmětu svého studia (= hledáme důvody, smysl). • Funkce sociologie označují to, k čemu je nebo můţe být sociologie jedinci a společnosti prospěšná, jaký přínos má její praktikování • Základní (praktické) funkce: ▫ Popisná (deskripce): co se děje, jak problém vypadá, jaké má projevy, jaký má rozsah ▫ Vysvětlovací (explanace/explikace): proč?, jaké jsou jednotlivé aspekty systému a jak je lze zařadit do širšího rámce sociálních teorií, pochopení motivů, podmínek a příčin (=rozumějící sociologie) ▫ Sociotechnická (sociální inţenýrství): aplikace sociologických poznatků při řešení společenských problémů (rasismus, xenofobie, šikana, násilí atp.) ▫ Sebepoznávací (porozumění): člověk si díky poznatkům osvojuje svět kolem sebe i sebe sama, znalost a vědění • Funkce poznávací: to, co se jeví poznané, není pravda  vliv latentních funkcí, sebenaplňující proroctví (Thomas): sociální doporučení pracují na likvidaci sama sebe (příklad: ropa se velmi brzy spotřebuje)

Základní empirické metody sociálního výzkumu KVANTITATIVNÍ PŘÍSTUP Úloha výzkumu

KVALITATIVNÍ PŘÍSTUP

Přípravná, vysvětlující, potvrzující, popisující

Explorace, interpretace, porozumění, emergence

Vstupní informace

Na začátku nic není

Hypotézy z teorie, praxe

Metodologický cíl

Spolehlivost měření

Pravdivost, platnost

Výzkumný cíl

Generalizace

Plastické popisy

Nevýhoda

Redukce předmětu

Redukce objektu

Vztah výzkumníka a zkoumaného

Odtaţitý, distance

Blízký, participace

Pozice

Vně

Uvnitř

Výzkumná strategie

Strukturovaná

Nestrukturovaná

Pole zjištění

Nomotetické

Idiografické

Zobrazení soc. reality

Statické

Procesuální

Povaha dat

Tvrdá, reliabilní

Bohatá, hluboká

Zaměření

Makrosociologie

Mikrosociologie



Kvantitativní a kvalitativní přístup:

Struktura sociologie I. Vertikální členění (= podle obecnosti studia svého předmětu) 1. Systematická (obecná) sociologie 2. Aplikovaná sociologie (disciplíny) 3. Sociologický výzkum (sociografie)

Horizontální členění (specializace sociologie zaměřené na různé sociální problémy •

a témata) Aplikovaná sociologie

Sociologie lidských sídel

Sociologie práce

Sociologie veřejného mínění

Sociologie malých sociálních skupin

Sociologie medicíny

Sociologie řízení a podniku

Sociologie médií

Sociologie vědy

Sociologie společenských tříd

Sociologie války

Sociologie spotřeby

Sociologie náboţenství

Sociologie ţivotního stylu

Sociologie deviantního chování

Sociologie rodiny

Sociologie zdravotnictví

Sociologie reklamy

Sociologie sportu

Sociologie práva

Sociologie kultury atd.

Struktura sociologie II. Dělení sociologie podle velikosti sociálních útvarů • Makrosociologie ▫ Makroanalýza prostředí, velké sociální skupiny, struktura společnosti (demografická, etnická, náboţenská), dlouhodobé sociální změny, procesy v organizacích, sociální instituce (stát, rodina, třída, vrstva, kultura, ekonomika), sociální mobilita, sociální nerovnost • Vzájemná provázanost = makrostrukturální rámcování (alkoholismus a prostituce můţe odkazovat k selhání jedince i společenských podmínek ţivota-společnosti)

Mikrosociologie Mikroanalýza prostředí, jednotlivci a malé sociální skupiny, kaţdodenní ţivot, osobní interakce

Sociologické paradigma

Paradigmatická struktura v sociologii

Vědecké paradigma T. Kuhn „paradigma normální vědy“ 1982 • Základem kaţdé vědy jsou paradigmata a hypotézy

• Paradigma: ▫ předobraz, vzor vědy, jazyk vědy, pojmy, poznatky, metody ve vědě, problémy k řešení ▫ označuje ve vědě v jistém čase nebo v určité vědecké skupině převládající způsob nahlíţení a interpretaci reality ▫ určuje, co si zaslouţí pozornost, jak to bude zkoumáno a proč, z jakých poznatků se bude vycházet a jakým jazykem se to vysvětlí ▫ revolucí ve vědě je změna jeho paradigmatu (příklad: teorie relativity ve fyzice – zpochybnění Newtonova pohledu)

Sociologická teorie Sociologie je věda teoreticko-empirická a multiparadigmatická • Základní paradigmata v sociologii: ▫ Objektivistické paradigma (sociální realita je objektivní skutečnost existující vně lidí  sociální fakta, sociální struktury, hledání zákonitostí)  Pozitivismus, sociologismus, strukturální funkcionalismus

vysvětlení

▫ Interpretativní paradigma (sociální realita je konstrukt v myslích jedinců  interpersonální otázky, kaţdodenní jednání, mezilidské vztahy)  Symbolický interakcionismus, etnometodologie, fenomenologie rozumění • Další paradigmata (G. Ritzer): ▫ Sociálního faktu (objektivní sociální danosti; témata řádu, anomie, norem, struktury): pozitivismus, strukturální funkcionalismus ▫ Sociálního chování (danost je chování individuí v sociálním kontextu; témata sociální interakce a sociálních sítí: behaviorismus, teorie sociální směny, sociobiologie ▫ Sociální definice (způsob interpretace stavu věcí; témata kaţdodennosti a interpretace: interpretativní socg., fenomenologie, konstruktivismus

Dichotomie sociologické teorie Pozitivismus: vzor přírodní vědy, sociologie jako vědecká rekonstrukce společnosti (A. Comte) Humanismus: sociální vědy jsou specifické, jiné metody neţ přírodní vědy (M. Weber) Sociologismus: spojením lidských jedinců vznikne nová entita, společnost je důleţitější neţ jedinec, sociální fakta, sociologie jako samostatná věda (E. Durkheim) Psychologismus: psychické znaky jedince jsou dominantní, vůle, myšlení a zkušenost individua zakládají společenské jevy, sociologie jako odvětví psychologie (G. Tarde) Teorie konsensu: sociální systémy jsou integrované, úmluva lidí, respekt k pravidlům, reciprocitě a kooperaci, autority, normy a hodnoty, rovnováha sociálních systémů (T. Parsons)  sociální statika (A. Comte) Teorie konfliktu: protikladné sociální systémy, strukturální konflikty, dominance, diskriminace, mocenská nerovnost, diferenciace, rozmanitost zájmů, touha po změně (K. Marx)  sociální dynamika (A. Comte)

Základní školy a myšlenkové směry v sociologii Sociologie jako věda metodologicky i teoreticky diferencovaná  střetávání různých koncepcí

Pozitivismus Neopozitivismus Sociologismus Formální sociologie Strukturalismus Strukturální funkcionalismus Poststrukturalismus Neostrukturalismus

Marxismus Neomarxismus

Psychologismus Fenomenologická sociologie Symbolický interakcionismus Konstruktivismus Etnometodologie Behaviorismus Teorie sociální směny

Evolucionismus Sociobiologie

Vznik sociologie Moderní společnost Vznik sociologie

Protosociologie

Moderní společnost • Hospodářské, politické, kulturní a ţivotně-stylové změny na přelomu 18. a 19. století v Evropě (= průmyslová a politická revoluce)  chaotické události, hodnotová dezintegrace • Snaha o nový typ kontroly probíhajících událostí = vznik nové vědy o pokroku a moderní společnosti • Moderní společnost – faktory: ▫ Dominance vědy a lidského rozumu  racionalizace ţivota ▫ Idea lineárního pokroku ▫ Proces urbanizace ▫ Kolonizace ▫ Sekularizace ▫ Demokratizace (suverenita, občanství, rovnost) x nové ideologie ▫ Lidská práva a přirozené svobody ▫ Industrializace ▫ Proměna tradičních institucí (příklad rodiny) ▫ Masová produkce a spotřeba, masová kultura

Vývoj sociologického myšlení Protosociologie (4. století př. n. l. aţ konec 18. století)

Postmoderní sociologie (80. léta 20. století aţ současnost)

etapy Klasické období sociologie 19. století aţ začátek 20. století

Období návratu k velkým teoriím (60. – 80. léta 20. století)

Období velkých výzkumů (20. aţ 50. léta 20. století)

Protosociologie „Člověk se vždy snažil nějakým způsobem dění okolo sebe pochopit, dát mu hlubší smysl a řád.“ • Mýty a magie • Náboženské systémy • Filosofie ▫ Antická filosofie (Demokritos, Platon, Aristoteles, Epikuros) ▫ Křesťanství (Augustinus Aurelius, Tomáš Akvinský) ▫ Renesance a osvícenství Francie, Anglie a Německa (Machiavelli, Montesquieu, Voltaire, Rousseau, Diderot, Francis Bacon, Thomas Hobbes, John Lock, David Hume, Imanuel Kant) – přírodovědné poznání, rozvoj techniky, zámořské objevy, moderní stát, proměna struktury společenských vztahů ▫ Utopické vize a ideální společnosti (Thomas More, Thomas Campanella, Claude H. de Saint-Simone, Robert Owen, Antoine de Condorcet, Francois Fouriere) – kritické myšlení, víra v lidský pokrok, lidský rozum a vědecké poznání

Klasická sociologie

Klasická sociologie

Klasická sociologie • Zakladatel vědecké sociologie: Auguste Comte (1798 – 1857) ▫ Francouzský pozitivistický filosof ▫ První pouţil slovo „sociologie“ (1839) v knize Kurz pozitivní filosofie jako konzervativní vědu o společenském pokroku ▫ Sociologie jako vědecký nástroj praktických změn společnosti, v hierarchii pozitivních věd je aţ na vrcholu kvůli své komplexnosti  skládá se ze sociální statiky a sociální dynamiky ▫ Tři vědecké metody: systematické pozorování, experiment a srovnávací historická analýza ▫ Vývoj společnosti: zákon tří stádií (1. teologické stádium, 2. metafyzické stádium, 3. stádium pozitivistické – vědecké) ▫ Vliv učitele Claude H. de Saint-Simone – první vznesl poţadavek na vznik zvláštní vědy o společnosti ▫ Systém pozitivní politiky, Pojednání o sociologii zakládající náboženství lidskosti

Klasická sociologie • Sociální darwinismus: Herbert Spencer (1820 1903) ▫ Anglický sociolog a filosof ▫ Sociální dynamika – společnost jako biologický organismus, vzájemně provázané prvky, společenské instituce jako orgány těla, specifické úkoly a funkce  vše slouţí k přeţití k organismu ▫ Evolucionistická teorie aplikovaná na lidskou společnost – adaptace a přírodní selekce dostává společnost na vyšší úroveň vývoje z méně stabilních útvarů ke komplexním integrovaným strukturám = varování před umělými zásahy do vývoje (ekonomie: regulace státního mechanismu, reformy) ▫ Vývoj společnosti: sociální kontrola (1. vojenská společnost, 2. průmyslová společnost) ▫ Inspirace pro strukturální funkcionalismus ▫ The Study of Sociology, Principles of Sociology

Klasická sociologie • Sociální konflikt: Karel Marx (1818 – 1883) ▫ Politický myslitel - historie, filosofie, ekonomie ▫ Věda jako nástroj poznání společnosti a společenské transformace ▫ Analýza a kritika kapitalistického výrobního způsobu, mocenských rozporů ve společnosti pramenících z rozdílného vztahu k výrobním prostředkům, dělby práce ▫ Téma odcizení (oddělení člověka od produktů jeho práce, od lidského rodu, odcizení práce ▫ Vývoj společnosti: dichotomické společenské třídy, třídní konflikty, boj mezi feudalismem, burţoazií a proletariátem v kapitalistické společnosti, ekonomický zákon o rozporu výrobních sil a výrobních vztahů ▫ Učení o ekonomických a technicko-technologických faktorech = učení o tzv. společenské (ekonomické) základně a ideové nadstavbě (ideologie, kultura, náboţenství, rodina, stát, školství atp.)  ekonomický determinismus ▫ Komunistický manifest (1848), Kapitál (1867)

Klasická sociologie • Sociální integrace a sociální fakta: Emile Durkheim (1858 – 1917) ▫ Sociologie jako exaktní přírodní věda = věda o sociálních faktech ▫ Sociální fakta – neomezený vliv na člověka, materiální i nemateriální povaha, vnější (objektivní) povaha, konají nátlak na člověka, formují vědomí, vysvětlitelné pouze z pozice objektivní vědy (příklady: reklama, masová média, kampaně atp.) ▫ Dělba práce ▫ Náboţenství – kolektivní vědomí ▫ Sebevraţednost ▫ Společenský řád – integrace lidí do společnosti ▫ Homo duplex (fyzické potřeby - jednotlivec x morálka, sociální normy - druh) ▫ Vývoj společnosti: 1. mechanická solidarita, 2. organická solidarita ▫ Základ strukturálního funkcionalismu ▫ O dělbě společenské práce (1893), Pravidla sociologické metody (1895), Sebevražda (1897), Elementární formy náboženského života (1912)

Sociální solidarita • Mechanická solidarita (tradiční společnost, pospolitost) (Durkheim, Tönnies) ▫ ▫ ▫ ▫ ▫

Nízká strukturovanost společnosti, homogenní jedinci, nízká variabilita vzorců chování, sociální mobilita minimální, komunitní ţivot Stabilní malá společnost s vysokou mírou sociální kontroly – neformální kontrola veřejného mínění Sociální kontrola je všudypřítomná, rigidně diktuje chování člověka po celý ţivot Represivní právo (trest kolektivu), rodinné právo Kmeny v pralese, tradiční malé vesnice (=kmenová společenství)

• Organická solidarita (moderní společnost) ▫ ▫ ▫ ▫

Produkt industrializace, rozsáhlá dělba práce, specializace a individualizace (po průmyslové revoluci) Variabilní lidská činnost, mnoho subkultur a kontrakultur Systém formální kontroly (soudy, policie, úřady, věznice, ústavy pro choré atp.) Restituční právo (obnovení dřívějšího stavu věcí), právo kontraktní (peníze)

Klasická sociologie • Subjektivita a sociální organizace: Max Weber (1864 – 1920) ▫ Jeden z nejvlivnějších sociologů ▫ Nominalismus – hledání podstaty sociálního jednání (smysluplnost, určený cíl, orientace na druhé lidi) ▫ Chování lidí lze pochopit, porozumět mu na základě jejich motivace, záměrů, hodnot, názorů, myšlenek atp. ▫ Hodnotová neutralita vědce ▫ Analýza moci (panství) a typů legitimizace (ospravedlnění, vysvětlení) ▫ Typy panství: tradiční, charismatické, racionální (resp. legální) ▫ Teorie byrokracie = racionalizace organizace společnosti ▫ Základ interpretativní sociologie (rozumějící sociologie – Verstehen) ▫ Protestantská etika a duch kapitalismu (1904 – 1906)

Typologie panství M. Weber – typologie panství, ideální typy, které se v čase kombinují: 1.

2.

3.

Panství legální – formálně právní princip, racionální byrokracie, podřízení zákonům (i ze stran úředníků), kvalifikace výkonného aparátu, racionální pravidla Tradiční panství – základem je patriarcha/pán, později stav a feudál, panství vytváří osobní sluţebníci pána, důleţitá je úcta, vědomí stavovské cti a prestiţe Panství charismatické – mimořádná (vrozená) schopnost vládnoucího jedince, panství vytváří vybraní jedinci podle charismatických kvalit, emocionálně zabarvená oddanost a víra v charisma, zjevení a iracionalitu

Moc • Moc je schopnost jednat, a to jak ve smyslu svobodně si volit cíle určitého jednání, tak ve smyslu vládnout prostředky, které takové cíle činí reálnými. • M. Weber: moc je kaţdá moţnost prosadit uvnitř sociálního vztahu vlastní vůli i proti odporu • Moc má uschopňovací funkci – čím více moci lidé mají, tím širší je rozsah jejich volby (okruh rozhodnutí) ▫ Široká definice: moc je snaha způsobit ve vnějším světě určitý zamýšlený účinek, uplatňuje se pomocí násilí, rozkazu, chvály, sugesce, mravu, módy, reklamy, vláda, výchovy atp. ▫ Užší definice: moc je specifický typ sociální interakce, soubor prostředků, prostřednictvím nichţ jsou jedinci schopni vnutit svou vůli jiným jedincům (sociální zařízení – vojenská, politická aj.)

• Primární faktory moci: tělesná síla, chytrost, sugestivní nadání, silná vůle k moci atp. • Sekundární faktory moci: moc úředníka aj.

Legitimita • Legitimita je otázka oprávněnosti a zákonnosti moci ve smyslu její akceptace většinovou veřejností • Legalita je shoda s právem, zákonnost. • Moc je legitimní tehdy, kdy jsou její organizace, funkce a osobní sloţení mocenských orgánů schvalovány většinou občanů, a to jako oprávněné, zákonné, ústavní a spravedlivé. • V moderní době je legitimita moci vyvozována ze suverenity a mandátu lidu • Kritéria nelegitimity: zákony jsou v trvalém rozporu s politickými a mravními principy společnosti, jde o vyhlášení zvůle určitých skupin obyvatelstva, neexistuje zákonná cesta změny zákonů či jejich nápravy

Legitimní panství • M. Weber – problematika moci, panství a sociální kontroly • Právo je podle něj sociální fenomén, který má historickou a sociální proměnlivost – je to souhrn norem (platných v určité společnosti) • Právo má moţnost si vynutit dodrţované chování stanovené v právních normách i proti odporu jednotlivce - je úzce spjaté s organizovanou politickou mocí, výlučnou autoritou a aparátem moci (= stát v moderní společnosti) • Panství je definováno jako šance, ţe určitá skupina lidí splní určitá nařízení (poslušnost) a toto jednání se orientuje na takový řád, u kterého věří, ţe je legitimní. ▫ Víra v legitimitu vychází z: tradice, afektu, hodnotově racionálního přesvědčení a účelové racionality

• Moc je šance, ţe určitý člověk poslechne daný povel nezávisle na tom, čím je tento mocenský vztah vytvořen

Československá a česká sociologie • 2. polovina 19. století • Vliv francouzské, americké a německé sociologie • Gustav Adolf Lindner (1828 – 1887) – první teoretik sociálních věd, sociální psychologie • Tomáš Garrigue Masaryk (1850 – 1937) – zakladatel tradice československé sociologie, kritický realismus, pozitivistické smýšlení, filosofie národních dějin, výuka sociologie na vysokých školách (od 20. let 20. století) ▫ Česká otázka, Ideály humanitní, Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, Rukověť sociologie

• Eduard Beneš (1884 – 1948) – národní otázky, sociologie politiky, alkoholismus a abstinenství • Komunismus – ideologická deformace, „pavěda“

Postmoderní sociologie

Postmoderní sociologie

Postindustriální společnost • • • •

• •

•

•

Společnost druhé či pozdní moderny Společnost sluţeb, civilizace 3. vlny Produkt technické a technologické revoluce Revoluce informační a znalostní Vznik: 1955/1956, v USA zaměstnáno více tzv. bílých límečků (zaměstnanců sluţeb) neţ tzv. modrých límečků (tovární dělníci a zemědělci)  akcelerace vývoje a společenských změn Subjekty moci: národní stát s omezenou suverenitou, nadnárodní společnosti a korporace, nadace a sociální hnutí Hospodářství: ▫ terciální sféra (sluţby) a kvartér (věda, výzkum), informace, poznání ▫ poţadavky na kvalifikaci, nezaměnitelnost profesí ▫ digitální sítě Ţivotní styl: věda, individualizace, sociální mobilita, glokalizace, decentralizace, komplexita, akcelerace, růst aglomerací Válečné konflikty: boj na velké vzdálenosti, elitní jednotky

Globalizace Informační, kulturní, sociální a ekonomická globalizace (propojení světa ve všech těchto oblastech) • Teoretici: Pierre Teilhard de Chardine, Marshall McLuhan, Paul Virilio, Zygmund Bauman, Roland Robertson, Martin Albrow, Ulrich Beck, Anthony Giddens, Manuel Castells, Noam Chomsky, Immanuel Wallerstein • planetární sjednocení lidstva (automatizace společnosti, masová komunikace), • globální vesnice (sjednocování, televize), unifikace kultur, • globální velkoměsto (anonymita, hodnotová dezintegrace, sociální exkluze, • glokalizace (svoboda a nové šance proti sociální deprivaci, znemoţnění mobility a existenční nejistotě), • globální éra s globální společností (nová rizika a problémy)

Informační globalizace Znalostní společnost/Informační společnost – síť nových informačních a komunikačních technologií = rychlý a plynulý tok velkého množství informací, kapitálů a různých symbolů v reálném čase -> determinace společenských struktur a činností • Teoretici: M. Petrusek, M. Castells, U. Eco, G. Lipovetsky, V. Bělohradský • Virtuální účast na událostech světa, kyberprostor, hyperrealita • Prostředky: počítače, internet, sluţby, věda a výzkum • Informační propasti (nerovnoměrné rozdělení informací a exkluze = „velkoburžoazie aktivních uživatelů počítačů a sítí“) • Informační exploze – přesycenost prostoru informacemi a jejich nadprodukce, různorodé informace nutí člověka si odpovědně vybírat, šíření zjednodušeného obrazu společnosti, zpasivnění veřejného prostoru, apatie společnosti • Účelová manipulace = infantilizace společnosti, „všezaplavující bavičská brečka“

Současnost • • • • • • • • • • • • •

Akcelerace rychlosti technických změn a obchodních transakcí Narůstající mnoţství informací bez kontextu Potřeba počítačů, telekomunikačních sítí a nových médií Ideologie permanentního a povinného ekonomického růstu Mobilizace lidských mas a masová vůle k překračování všech mezí v procesu výroby Komercializace a zpeněţnění podstatné části ţivota Vysoká dynamika kaţdodenního ţivota, nedostatek času, pracovní výkon Zábava jako samoúčel (ne trávení volného času) Anonymita města Individualizace a masovost Uniformita, normalizace, racionalita, fascinace silou a mocí Nejistota, sociální napětí a konflikty Neefektivnost státních institucí, korupce, volání po změně „konec velkých (tradičních) vyprávění“ (Lyotard)

Homo rapiens „Lidé jsou mimo přírodu, a přitom beznadějně v ní.“ (Zygmund Bauman 2004) • Odloučení člověka od přírody  přetvoření a kultivace k obrazu svému • Druhá abiotická příroda = svět společnosti a kultury ▫ Kompenzace druhových nedostatků (oproti zvířatům) ▫ Saturace narůstajících sociálních a kulturních potřeb • Průmyslová revoluce – lidské zásahy v podobě industrializace, modernizace – velká rychlost sociálních změn = člověk jako nemilosrdný destruktor, člověk násilný (homo rapiens), správce planety [Rees (Naše poslední hodina) 2005] • Eskalace globálních ekologických problémů (globální oteplování, populační exploze, energie, odpady, civilizační choroby) • „stav společnosti, ve které otřesné uţ nikým neotřásá, ve které je otřesné normalizováno“ (Bělohradský 2007) – kolektivní zapomínání • Společnost jako systém prvků ve vzájemné interakci nebo závislosti, kaţdý prvek má svou zvláštní funkci (strukturální funkcionalismus, T. Parsons, schéma AGIL)

Strach a nejistoty • Sociální deprivace – neochota vstupovat do kontaktu s cizími lidmi, absence intimních přátelských kontaktů, absence diskuze a vysoká dynamika ţivota • Relativizace a skepse • Ztracenost a osamocení podporují agonistické (nepřátelské) tendence • Atomizace • Pochyby z budoucnosti, existenční nejistoty, absence pevných měřítek • Člověk v anonymitě má tendenci přimknout se k silným osobám a ideologiím, podporuje oddanost, infantilizuje lidi, • Umělé jistoty – politický populismus, drogy • Úzkost – nemá reálné, racionální opodstatnění na rozdíl od strachu – týká se něčeho, co by teoreticky MOHLO být hrozbou • Strach ve společnosti můţe být navíc podporován – vytváření zdrojů strachu, manipulace k vlastním cílům, intolerance, atmosféra úpadku = mocenský potenciál • Sociální radikalizace, národní hodnoty, totalitní reţimy

Konzumní společnost • Masový konzum od 20. let 20. století – tři společenské inovace: ▫ Masová výroba na montáţní lince (levný automobil) ▫ Rozvoj marketingu (stimulace poptávky) ▫ Rozšíření prodeje na splátky (zadluţování) • Homo consumens (konzumní člověk) – neomezená touha po materiální a duševně-duchovní spotřebě – spotřeba novinek, spotřeba pro spotřebu, spotřeba pro slast ze spotřeby (E. Fromm) • Hromadění věcí x permanentní obměna • Nepravé potřeby – vygenerované trhem, vzájemnou soutěţí firem, nesvoboda, snadná manipulovatelnost módními návrháři a reklamními kreativci • Nutnost peněz – nutnost výroby – nutnost prodeje – nutnost nakupování • Konzum jako produkt existenční nejistoty a bezmoci – dodává nová pravidla • Konzum jako hlavní bod mimopracovní doby • Konstrukce emancipace skrze peníze

Sociální struktura Společnost Sociální mobilita Sociální status

Společnost • Definice společnosti: ▫ Největší sociální skupina jedince ▫ Politicky a ekonomicky soběstačná skupina lidí obou pohlaví a všech věkových skupin, kteří sdílejí společnou kulturu, hodnoty a území a respektují vlastní instituce, normy a kulturní vzorce = jednotná elita ▫ Souhrn institucí, organizací, sociálních skupin, jednotlivců a jejich jednání = souhrn sociálních vztahů a jejich aktérů ▫ Součet navzájem reagujících jedinců, kteří se (ne)dobrovolně a (ne) ve vlastním zájmu podřizují určitým pravidlům, utváří se sociální řád ▫ Společnost je více neţ jen suma konkrétních jednotlivců – pokud by neexistovala společnost se svým kolektivním vědomím, pamětí a tlakem na disciplínu, neexistoval by ani člověk – podřízení společnosti (Durkheim) • Společnost vzniká tam, kde si jednotlivec aktivně uvědomuje existenci druhých lidí, přestává být ryzím egoistou, komunikuje se svým okolím, (ne)vědomě respektuje existenci určitého řádu (autorit, norem, kulturních tradic) a podle toho koriguje své chování a cíle

Sociální status • Sociální status: ▫ Hodnota postavení, které člověk zaujímá v nějakém sociálním útvaru či sociálním prostoru ▫ Vymezuje práva a povinnosti jednotlivě uvnitř určitého společenského systému ▫ Stabilní, ale ne statický – mění se podle situace ▫ Multidimenzionální ▫ Inkonzistentní status (Lenski): pozice na ţebříčku jsou u kaţdého jiné (nesoulad mezi ekonomickým postavením a prestiţí, vzděláním atp.) • Ukazatelé souhrnného sociálního statusu: ▫ Věk, pohlaví, vzdělání, povolání, příjem, sloţitost práce, prestiţ povolání, podíl na řízení, etnická příslušnost, ţivotní styl

Sociální status • Dělení: ▫ Status připsaný – vrozený (rodina, pohlaví, barva pleti atp.) či vnucený (nemocnice, vězení, totalita aj.) ▫ Status získaný - vzdělání, zaměstnání, zásluhy aj. ▫ Status objektivní – měřitelná a prokazatelná pozice člověka v sociálním prostoru ▫ Status subjektivní – subjektivní pocit jedince ohledně své pozice ve společnosti • Statusové symboly: ▫ Odkazují na prestiţ a status jedince, nositelé významů ohledně jeho postavení, klamavost (levný luxus atp.), demonstrace moci

Sociální mobilita • Přesun jednotlivců nebo celých sociálních skupin v rámci struktury společnosti, mezi jednotlivými sociálními vrstvami • Je vyjádřena změnou sociálního statusu • Druhy mobility: ▫ Vertikální – přesun do vyšších či niţších vrstev, sociální vzestup či pád ▫ Horizontální – přemísťování v rámci sociální vrstvy, nemění se sociální status ▫ Intragenerační – sociální pohyb v rámci jedné generace (ţivot jedince) ▫ Intergenerační – sociální pohyb mezi generacemi (dědeček – otec – vnuk) ▫ Individuální, skupinová ▫ Potenciální, vyţadovaná – (mobilita vyplývající z přání jedince (rodina aj.) x mobilita jako podmínka a nutnost zájmů jedince) ▫ Objektivní, subjektivní (měření výzkumem x hodnocení zúčastněných jedinců)

• Migrace – pohyb v geografickém prostoru • Její intenzita se liší v různých (historických) spol. uspořádáních

Společenská změna • Společnost se neustále vyvíjí – mění se v čase = společenská změna • Proměna struktury společnosti, aktuálních kulturních vzorců a vzorců chování, materiální kultuře, sociálních interakcích, ekonomických a politických vztazích i přírodních podmínkách • • •

Reakce společnosti na změnu společenských podmínek Hodnotově neutrální pojem (x pokrok, vývoj aj.) – směr vývoje (pokrok, stagnace, retardace, regrese) Nositel: sociální hnutí, politické strany, jedinci

Společenské změny: Vnitřní (endogenní) - zdrojem je společnost, např. technické inovace, zvyšování úrovně vzdělání a kvalifikace aj.) Vnější (exogenní) – zdroj změny je mimo sociální útvar a prostředí, např. změna klimatických podmínek, proces akulturace) Společenský proces je série vzájemně provázaných společenských změn (proces sbliţování, adaptace, seskupování, spolupráce, soutěţení, distance, konfliktů aj.)

Vývoj stratifikace Vývoj stratifikace Vývoj struktury české společnosti od roku 1990 Stratifikační teorie Sociální diferenciace Sociální nerovnost Třídní pojetí společnosti

Struktura společnosti • Společnost: ▫ má charakteristicky uspořádanou síť vnitřních vztahů mezi jedinci a skupinami a mezi skupinami navzájem, ▫ svoji ustálenou síť pozic a rolí ▫ sociální struktura drţí společnost pohromadě a je základním pólem jednání člověka • Strukturální řezy společnosti: ▫ představa trojrozměrného modelu společnosti tvořeného různě nakloněnými a provázanými rovinami ▫ struktura podle pohlaví, věku, vzdělání, etnicity, národností, profesí, majetku a finančních příjmů, politické, náboţenské či ţivotně stylové orientaci

Stratifikační modely • •

Hierarchický rozměr sociální struktury odráţí sociální nerovnost = sociální stratifikaci Představuje různě legitimizované rozdělení společnosti do vzájemně odlišných (mocensky, majetkově, příjmově, ţivotně-stylové aj.) a početně nevyrovnaných vrstev lidí s obdobnými osudy 1. Systém otrokářský Extrémní forma legalizované nerovnosti – člověk můţe být majetkem druhého člověka, maximální sociální kontrola Antické Řecko 2. Systém kastovní Vzestupná hierarchie kast, princip dědičnosti a náboţenských interpretací, uzavřenost, nízká sociální mobilita, zákaz exogamních sňatků, určení prestiţe a práv jedince včetně sociálních rolí, rasistické rozdělení společnosti Apartheid v JAR, Indie 3. Systém stavovský (feudální) Význam rodu a jeho postavení (připsaný status), vyšší sociální mobilita, placení desátků za vojenskou ochranu šlechtice Středověká společnost 4. Systém společenských tříd a vrstev Průmyslová revoluce 19. století

Společenské třídy a vrstvy Třídní diferenciace (K. Marx, Wright):  průmyslová společnost (19. století) urbanizace, industrializace  původní společnost beztřídní = ve vývoji se začaly tvořit třídy (otrokářský systém  feudální  kapitalistický  beztřídní spol.  velká sociální skupina  příslušníci stejné třídy mají stejné ekonomické prostředky, ale odlišné postavení k jiným třídám  negace stavovského systému – mobilita je závislá na ekonomické pozici jedince, otevřenost vůči vysoké sociální mobilitě  nerovná distribuce majetku přetrvává („vlastnictví výrobních prostředků“)  beztřídní společnost (hranice se stírají mezi vyšší, střední a niţší třídou)  = další teorie třídní diferenciace (F. Quesnay, Turgot, A. Smith)

Společenské třídy a vrstvy Vrstvy (M. Weber): 

Rozvrstvení společnosti je zaloţeno na více (ekonomických, politických, kulturních) kritériích – dimenze, ve kterých jsou lidé v nerovném postavení (nejen ekonomická dimenze) = kritika Marxe



Nerovnost je výsledkem nerovnoměrné distribuce materiálních a duchovních statků (blahobyt, moc a prestiţ)



Třídy (ekonomické faktory)



Stavy (kulturní faktory)



Strany (politické faktory)

Sociální nerovnost

f

Sociální nerovnost • Nerovnost je pro lidskou společnost typická • Vzniká tam, kde lidé ţijí delší dobu ve skupinách (pokud tomu nebrání zvláštní společenská pravidla) • V demokratické společnosti máme jako občané postavení v zásadních ohledech rovné a rovnoprávné (rovnost před zákonem)  nejsme ale od přírody stejní = existence nerovnosti • Deklarovaná rovnost je chápána a garantována především politicky, právně a občansky

Výzkumy stratifikace společnosti • W. L. Warner (antropolog) – výzkumy soc. stratifikace v USA, (jak sami obyvatelé města vidí svoji třídní pozici ve městě?) = vytvořil klasifikaci 6 tříd (platí aţ do dnes) ▫ Horní třída – (vyšší x niţší) ▫ Střední třída (vyšší x niţší) ▫ Dolní třída (vyšší x niţší) • Ukazatel I.S.C. (index statusových charakteristik) – 4 měřitelné ukazatele = souhrnný syntetický status ▫ Příjem, typ bydlení, profese, vzdělání • Výzkum ČR (P. Machonin, M. Tuček) multidimenzionální status = 6 tříd podle 5-ti dimenzí ▫ Vzdělání, sloţitost práce, řídící pozice, příjem, úroveň ţivotního stylu

Výzkumy stratifikace společnosti • Erikson, Goldthorpe, Portocarero – EGP klasifikace: • Hodnota ISEI podle vzdělání (kulturní kapitál), pracovní pozice (sociální status) a příjmu (ekonomický kapitál) ▫ 1 servisní třída (vyšší) – vyšší odborníci, zákonodárci, vysocí státní úředníci, ředitelé velkých podniků, vlastnící podniků (ISEI 65) ▫ 2 servisní třída (niţší) – niţší odborníci, niţší střední úředníci, techničtí odborníci, ředitelé menších podniků, vedoucí pracovníci ve vědě, výzkumu a kultuře (ISEI 54) ▫ 3 rutinní nemanuální pracovníci (ISEI 45) ▫ 4 drobní vlastníci, ţivnostníci, řemeslníci s vlastními zaměstnanci (ISEI 44) ▫ 5 drobní vlastníci bez vlastních zaměstnanců (ISEI 40) ▫ 6 technici, mistři (ISEI 39) ▫ 7 kvalifikovaní dělníci (ISEI 35) ▫ 8 zaučení a nekvalifikovaní dělníci (mimo zemědělství) (ISEI 27) ▫ 9 zemědělští dělníci, manuální pracovníci v primárním sektoru (ISEI 22) ▫ 10 soukromí zemědělci, primární sektor (ISEI 25)

Společenský a symbolický prostor Společenský a symbolický prostor Sociální a kulturní kapitál

Vývoj stratifikace Předmoderní (tradiční) společnost

1.

2. 3.

Moderní společnost

1. 2. 3.

• Bude sílit střední třída? (sociologický mýtus  „Vzestup a pád střední třídy“ Keller  v poválečným období ano, ale za globalizace střední třída klesá a stoupá třetí dolní třída

Vývoj stratifikace ČR • P. Machonin – 60. léta – začátel výzkumů stratifikace, opřel se o metodologii USA = zjistil, ţe ČR společnost je stratifikovaná – kniha „Československá společnost“ sešrotována • P. Machonin a P. Matějů – 70./80. léta – výzkum stratifikace ČR • Třídní nivelizace (komunismus = beztřídní společnost)  stratifikace nevyhrocená, zploštělá – po revoluci 1989 se objevuje nová vyšší třída

Symbolický prostor • P. Bourdie – koncepce moderní stratifikace: ▫ 4 základní kapitály (kaţdý jimi disponuje v různé míře):  Ekonomický (peníze, bohatství, majetek)  Kulturní (vzdělanost)  Sociální (rodinné vazby, styky, kontakty)  Symbolický (demontrace naší pozice: VŠ diplom) 1. Archaická společnost (kmenová) – 2 typy nejdůleţitějších kapitálů: sociální a symbolický 2. Agrární společnost (Francie, 19. st.) – ekonomický a sociální 3. Moderní Francie (Z svět) – ekonomický a kulturní (elitní školy) • Kapitály rozhodují o stratifikaci a ţivotním stylu vrstev – „Distinkce“ – jemné rozdíly v ţivotních stylech tříd a skupin ve Francii – vkus hudby, sportu, oblíbené nápoje

Sociální prostor • P. Bourdie – třídy jsou jen na papíře – třída znamená shodné postavení lidí (ţivotní podmínky mají blízko k sobě a mají daleko od šlechtice – v symbolickém ani sociálním prostoru se skoro nepotkají = sociální distance = sociální prostor distancí) • Chápe prostor jako celek vzájemně souvisejících, ale vůči sobě vnějších pozic definovaných vzájemnými vztahy

V sociálním prostoru jsou aktéři a skupiny rozděleni na základě ekonomického a kulturního kapitálu, právě tato kritéria určují jejich společenskou vzdálenost.

Vysokoškolsk ý profesor (šachy, čínská kuchyně)

Pomocný dělník (fotbal, červené víno)

Průmyslový velkoobchodník (jízda na koni, šampaňské)

Zemědělec (petang, šumivá vína)

Sociální skupiny

Sociální útvary Sociální skupiny

Sociální útvary • Významné sociální celky: ▫ Sociální skupiny, komunity, agregáty, davy • Komunity: ▫ Relativně uzavřené seskupení lidí se společným majetkem, bydlením, samostaným hospodářením, hodnotami, oddělenost od většiny (= subkulturní hnutí) • Agregáty: ▫ Náhodná uskupení lidí v určité době, na určitém místě (= dopravní prostředek, hospoda, divadlo, koncert, náměstí, obchod aj.) • Davy: ▫ Davy panické (katastrofy, útoky, havárie aj.), davy expresivní schvalující a protestující (vyjádření názorů a pocitů), davy agresivní (rebelující, získávající, plenící, terorizující, lynčující aj.) ▫ Davové chování (Le Bon, Tarde, Freud, Riesman) – pocit dezindividualizace, anonymity, beztrestnosti, ztráta zábran, minimalizace odpovědnosti, vzestup iracionality, moci a významnosti, sounáleţitosti, pokles kriticismu

Sociální skupiny • Různé formy lidského sdruţování – sociální/společenské skupiny • Člověk jako kolektivní bytost, která nemá jinou moţnost, neţ ţít ve skupinách – je jedincem i členem společnosti • Funkční specializace moderní společnosti umocňuje potřebuju pracovat a ţít ve skupinách • Společenská dělba práce, specializace a diferenciace ţivota • Sociální skupiny jsou trvalé sociální útvary nejméně tří lidí • Specifické rysy: ▫ Vlastní systém sociální kontroly a sankcí ▫ Poţadavek spoluúčasti ▫ Sdílené hodnoty a normy ▫ Společná činnost ▫ Dělba rolí ▫ Vědomí vlastní jinakosti ▫ Vnitřní soudrţnost členů

Znaky sociálních skupin Kvantitativní znak: ▫ počet jedinců ve skupině (nejméně tři jedinci) Kvalitativní znak: • Vstup do skupiny narozením (rodina) či dobrovolným vstupem (politická strana) • Existence skupiny jako uspokojení lidských potřeb – potřeba bezpečí, náplně volného času, seberealizace, ventilace agresivity • Ovlivňování skupinou – formulace názorů, hodnotového systému • Pozitivní a negativní sankce skupiny, dodrţování skupinových norem, loajalita, konformita, vědomí vlastní výjimečnosti, ochrana skupiny (in-group x out-group) • Podpora identity příslušnosti k vyšším celkům – skupinová identita • Skupinový konformismus – pasivní přizpůsobování jedince či skupiny existujícím poměrům a převládajícím názorům ve společnosti (vyhraněný konformismus – ‚syndrom spoluběţce‘)

Typologie sociálních skupin • Podle míry formality interpersonální komunikace: ▫ Sociální skupiny malé – stálý soubor lidí do 30 členů, společné zájmy, hodnoty a normy chování, přirozená hierarchie, neformální (rodina, sousedství aj.) ▫ Sociální skupiny velké – více jak 30 jedinců, společné ideje a symboly, nepřímé styky - neznají se blízce (generační skupiny, etnické, politické aj.) • Podle intimity vztahů, způsobu komunikace (Cooley): ▫ Primární skupiny – neformální komunikace, socializační procesy (rodina) ▫ Sekundární skupiny – formální vztahy • Podle způsobu vzniku a organizovanosti: ▫ Formální (přesná pravidla) a neformální skupiny • Podle členství: ▫ Členské (součást skupiny) a referenční skupiny (touha být jejich členem) • Podle vztahu skupin k okolí: ▫ Otevřené a uzavřené skupiny (omezené moţnosti vstupu a výstupu ze skupiny) • Podle vymezování se vůči okolí: ▫ Vnitřní (in-group) a vnější (out-group) skupiny

Skupinová dynamika • souhrn komplexních a vzájemných sil i protisil, působících ve společném sociálním prostředí, ve skupině (Lewin, Shaw) • skupinová dynamika je dána veškerým skupinovým děním, cíli a normami skupiny, její strukturací, pozicemi a rolemi ve skupině, skupinovými interakcemi a vývojem skupinových vztahů i celé skupiny • vzniká a utváří se spolu se vznikem a zahájením práce skupiny a je charakteristikou jakékoliv skupiny = výkonnost skupin, interakce a komunikace ve skupině a směrem k okolí, problémy vůdcovství, struktury skupin, členství skupin, otázky skupinových konfliktů a formy koheze (spolupráce) Příklady: ▫ Syndrom smečky, obětní beránci (projevy skupinové averze, podpora koheze, odvrat od vnitřních problémů)

Sociometrie • jevem skupinové interakce je přitaţlivost a odpudivost mezi jednotlivými členy skupiny • skupinové interakce jsou tak vlastně projevem sloţité sítě vztahů ve skupině a jsou východiskem pro sociometrii • Sociometrie je vědecká metoda zjišťování pozic jedinců ve skupině (nositelů prestiţe), jejich vzájemných vztahů na základě sympatií a antipatií = J. L. Moreno

Sociometrický test = individuální výběr partnerů z dané skupiny pro např. trávení volného času, obývání společného pokoje, řešení náročných pracovních problémů, ţivotních situací atp. – grafickým vyjádřením tohoto testu je sociogram, kde se označují jednotlivé pozice daných osob • Osoba populární, oblíbená, trpěná, izolovaná, odmítaná, vedoucího skupiny aj. Typy vůdců: Autokratický lídr (řešení krizových situací), liberální lídr (kreativní práce), demokratický lídr (tlumí konflikty ve skupině)

Sociální instituce Sociální instituce Sociální organizace Byrokracie

Sociální instituce Sociální instituce jsou klíčovým prvkem kaţdé kultury • Definice instituce: dlouhodobě úspěšné, obecně pouţívané způsoby chování a praktiky, které slouţí k uspokojování lidských potřeb a přání • Vyuţívají se při řešení pravidelně se opakujících situací a problémů (=náhrada pudových nedostatků) • Základní instituce: manţelství, rodina, soukromé vlastnictví, stát, soudnictví, policie, náboţenství, školství (nově vznikající: registrované partnerství; zanikající: inkvizice, šlechta)

Sociální organizace • Sociální organizace tvoří jiţ konkétní sociální útvary s personální základnou, tj. jedná se o spojení konkrétních lidí za určitým cílem • Pevná hierarchie, jasné konkretizované cíle, striktní diferenciace pozic, existence řídícího centra instituce

organizace

školství

Gymnázium Jana Nerudy

policie

Policie ČR

soudnictví

Ústavní soud ČR v Brně Mezinárodní organizace

NATO (severoatlantická aliance)

WHO (svět.zdravot.org.)

Greenpeace

Armáda spásy

EHS (evrop.hosp.společenství)

UNESCO

MMF (mezin.měnový fond)

OSN

Byrokracie • Byrokratismus: proces transformace organizace a její činnosti ▫ z organizací s jasným posláním se postupně stávají svébytné celky a jejich klienti se mění v „prosebníky“ s nelichotivým postavením (kaţdý zaměstanec prosazuje své vlastní ambice, potřeby a představy o výkonu své profesní role a realizaci organizačního řádu) • Byrokracie: profesní, efektivní, nadosobní způsob řízení hierarchicky uspořádaných organizací (ideální Weberův typ byrokracie) – poţadavek moderní doby • V dnešní době se byrokracie stala symbolem strnulosti, pomalosti, neefektivity, neuţitečných procedur, tříštění individuální odpovědnosti a omezování kreativity pracovníka – formalismus, neosobnost, „bezcitnost“ = byrokratická dysfunkce • Teoretici byrokracie: M. Weber, R. K. Merton, M. Crozier, J. Keller

Byrokratická společnost • Byrokratická společnost (racionálně řízená organizace) – M. Weber (ideální typ): ▫ Kontinuita ▫ Jistota pro adresáta sluţby (úřad zůstane, úředním můţe jít) ▫ Písemné procedury (kontrola) ▫ Neosobní pravidla (objektivita a spravedlnost) ▫ Jasné vymezení práv, kompetencí a povinností jedinců ▫ Hierarchie funkcí (systém nad-/pod-řízenosti) ▫ Obsazování míst na základě předem určených pravidel (kvalifikace) ▫ Oddělení funkcí řízení (rozhodování) od instituce vlastnictví (úřad je jen dočasně svěřen) ▫ Omezený stupeň individuální iniciativy = zajištění vertikální hierarchie a formalizace

Současná byrokracie • Dnešní trhy, technologie, poţadavky spotřebitelů atp. ţádají změnu zaběhnutých procedur byrokracie: ▫ Decentralizace (přesun odpovědnosti a samostatnosti na niţší sloţky systému) ▫ Re-engineering (restrukturalizace firmy podle procesů) ▫ Projektové týmy ▫ Flexibilita pracovníků, snadné manévrování ▫ Odstranění prostorové lokace ▫ Emocionalita, intuice, kreativita ▫ Zvídavost, kritičnost, odvaha riskovat

Mcdonaldizace společnosti • George Ritzer – spojení teorie byrokracie a organizace M. Webera a teorie vědeckého řízení F. W. Taylora aplikované na fenomén fastfoodu současné společnosti • Přílišná fixace na maximální efektivitu, automatizaci, specializaci práce, racionalitu, kontrolu, předvídatelnost způsobuje negativní jevy: ▫ Dehumanizace (robotizace, odosobnění – uniformy, design) ▫ Unifikace (masovost, maximální zisk – polotovary, chutě) ▫ Převádění výrobních nákladů na koncové zákazníky ▫ Všudypřítomné svádění (reklamy, dětské koutky, hračky) ▫ Ţivot v iluzi (kvantita místo kvality, rychlost, lákavý design)

• Fasfoodové prvky postupně přejímají i jiné organizace (firmy, školy, banky, nemocnice, cestovní kanceláře atp.) = ţivotní styl

Podniková a firemní kultura

Podniková a firemní kultura

Pracovní skupina • Pracovní skupinu tvoří určitý počet osob na jednom pracovišti, kteří jsou spjatí společnou činností, vnitřní strukturou sociálních pozic a rolí a jednotným vedením. • Pracovní skupina má funkce ekonomické a sociální.

Vlastnosti pracovní skupiny • Je vytvářena pro dosaţení stanoveného cíle. Je proto skupinou formální. • Představuje soubor vztahů, ve které se uplatňuje bezprostřední osobní vliv vedoucího. Je proto skupinou malou. • Existuje po tu dobu, co existuje určený cíl. Pokud je cíl naplněn a nový není definován je skupina rozpuštěna. Proto je skupinou dočasnou nebo méně stálou.

Vytváření pracovní skupiny • Jestliţe je celkový výsledek skupiny závislý na úzké součinnost specialistů, podporuje se tato tvorbou heterogenních skupin podle profesí nebo specializací. • Jestliţe je celkový výsledek skupiny závislý na souboru relativně izolovaných činností, sdruţují se vykonavatelé stejných a podobných činností v homogenních skupinách a tím se podporuje soutěţ.

Nároky vedení • Vyšší počet členů v p. s. (nad 10 osob) vyţaduje vnější uspořádávající princip. Je nezbytné vyladění formálních vztahů.

• Niţší počet členů (méně neţ 10 osob) je nutný při průběţné, soustavné a spontánní koordinaci činností. Jsou nezbytné vyladěné neformální vztahy.

Podniková kultura

• vliv na úspěšnost firmy i efektivitu práce zaměstnanců • souhrn představ, přístupů a hodnot ve firmě všeobecně sdílených a relativně dlouhodobě udrţovaných

▫ pravidla společenského styku, hodnotové preference, zásady a pravidla pracovní morálky, loajality k podniku, vztahu k zákazníkům a podnikovým partnerům

• klíčový faktor konkurenceschopnosti a prosperity podniku • Vznik:



▫ Přirozeným vývojem – ze systému spolupracovníků ▫ Vedení podniku Firemní kultura se promítá do komunikace a způsobu rozhodování o kandidátech ve výběrových řízeních

Lukášek, R., Nový, I. Organizační kultura. Praha: Grada Publishing, 2004.

Firemní kultura • Prvky firemní kultury ▫ Viditelné a hmatatelné prvky organizace: architektura budov, vybavení podniků, výroční zprávy podniků, propagační materiály, produkty vytvářené podnikem ▫ Nemateriální prvky: jazyk pouţívaný v podniku, zvyky, rituály a ceremoniály, oslavy/večírky,historky, mýty (= odráţí hodnoty zastávané v podniku, míru formálnosti nebo neformálnosti vztahů, jsou zdrojem integrity

Firemní kultura • Jaké výhody představuje dokonalé začlenění do prostředí firemní kultury? ▫ úzce souvisí s členstvím ve skupině = výběr členů skupiny, jejich neformální pozice, odměňování, pracovní kariéra = „insideři“ (otázka identity, sociální role) ▫ určuje, které vztahy jsou ty správné a vhodné, a to jak z hlediska moci, vlivu, hierarchie, tak z hlediska intimity, lásky a kolegiálnosti

Firemní kultura • K čemu je dobrý podnikový hodnotový systém? ▫ Hodnoty se vztahují k tomu, co jednotlivec nebo skupina povaţuje za důleţité = promítají se do rozhodování jednotlivce nebo podniku ▫ Podnikový hodnotový systém vyjadřuje, čemu je přikládán význam v podniku jako celku, co si členové podniku myslí, ţe by se mělo dělat, jak v rámci podniku, tak i mimo něj ▫ Oblasti hodnot: péče o zákazníky, soutěţivost, podnikavost, stejná příleţitost, spravedlnost při zacházení se zaměstnanci, dokonalost, růst, inovace, produktivita, týmová práce atp. ▫ Trestání porušování těchto norem

Firemní kultura • Jaké jsou hlavní výhody existence podnikové kultury? ▫ Silná podniková kultura zprostředkovává jasný pohled na podnik ▫ Podnik je přehledný a snadno pochopitelný ▫ Usnadňuje tak běţné kaţdodenní jednání lidí ▫ Umoţňuje rychle pochopit mnohé formální předpisy a orientovat se i v nestandardních situacích = přímá jednoznačná komunikace ▫ Rychlé rozhodování ▫ Sniţuje nároky na kontrolu spolupracovníků ▫ Při problémech lze počítat s poměrně silnou neformální sociální kontrolou ▫ Zvyšuje motivaci a týmový duch ▫ Můţe být nositelem konkurenčních výhod podniku

Firemní kultura • Může mít silná podniková kultura také negativní důsledky? ▫ tendence k uzavřenosti ▫ všechny vnější a vnitřní signály, kritika a varování v rozporu se stávající podnikovou kulturou jsou přeslechnuty a záměrně odmítány ▫ fixace na tradiční vzory, nedostatek flexibility a blokování nové orientace ▫ kolektivní snaha vyhnout se kritice, konfliktům a vynutit si konformitu

Cvičení: Empirický výzkum a jeho fáze Etapy výzkumu Základní a aplikovaný výzkum Kvantitativní a kvalitativní výzkum Úvodní projekt výzkumu

Sociologický vědecký výzkum • Zdroj sociálních informací: poznatky, sdělení a zprávy vytvářené a vyuţívané ve společnosti – o společnosti, o vztazích mezi lidmi, lidském chování, názorech, mínění, potřebách a zájmech • Vědecká metoda práce: systematický a plánovitý proces vypracovávání nových vědeckých poznatků ▫ Objektivita zkoumání ▫ Systematický sběr informací ▫ Logická interpretace ▫ Systém pravděpodobnosti ▫ Relevantnost, ověřitelnost, ţádná spekulace ▫ Tvůrčí činnost ▫ Opakovatelnost, průkaznost, přesnost ▫ Objevování nových jevů ▫ Explanace, zpětná vazba

Předmět zkoumání • Předmět sociologického zkoumání: ▫ Sociální jevy ▫ Sociální vztahy ▫ Sociální procesy ▫ Sociální struktury

• Objekt sociologického zkoumání: ▫ Vrstvy obyvatelstva ▫ Obory (průmysl, zemědělství, kultura aj.) ▫ Ţivotní prostředí (město, venkov aj.) ▫ Činnosti (práce, volný čas aj.)

Základní empirické metody sociálního výzkumu KVANTITATIVNÍ PŘÍSTUP Úloha výzkumu

KVALITATIVNÍ PŘÍSTUP

Přípravná, vysvětlující, potvrzující, popisující

Explorace, interpretace, porozumění, emergence

Vstupní informace

Na začátku nic není

Hypotézy z teorie, praxe

Metodologický cíl

Spolehlivost měření

Pravdivost, platnost

Výzkumný cíl

Generalizace

Plastické popisy

Nevýhoda

Redukce předmětu

Redukce objektu

Vztah výzkumníka a zkoumaného

Odtaţitý, distance

Blízký, participace

Pozice

Vně

Uvnitř

Výzkumná strategie

Strukturovaná

Nestrukturovaná

Pole zjištění

Nomotetické

Idiografické

Zobrazení soc. reality

Statické

Procesuální

Povaha dat

Tvrdá, reliabilní

Bohatá, hluboká

Zaměření

Makrosociologie

Mikrosociologie



Kvantitativní a kvalitativní přístup:

Druhy výzkumů • Základní dělení: ▫ Základní výzkum (cíl vysvětlit všeobecné principy a zákonistosti společenského vývoje, podstata sociálních jevů – řeší vědecký problém) ▫ Aplikovaný výzkum (reaguje na poţadavky praxe, kaţdodenní ţivot) ▫ Metodologický výzkum (výzkum pouţívané metody) ▫ Komplexní (co nejvíce aspektů a úhlů pohledu) ▫ Parciální (jen jeden aspekt) – případové studie ▫ Intenzivní (do hloubky) – kvalitativní výzkum ▫ Extenzivní (ne tak do hloubky, deskripce) – výzkum veřejného mínění

Druhy výzkumů • Časové hledisko: ▫ Jednorázové (popis jevu v určitém okamţiku)  s jednou skupinou – dotazníkové šetření, případová studie  s více skupinami – experimentální výzkumy, komparativní výzkumy (ISRD, WVS, EVS, ISSP, ESS, Galup, Eurobarometr) ▫ Opakované výzkumy (sledování souvislostí, vývoj, náročnější, draţší, sledování hlubší)  Longitudinální výzkumy – (stejná skupina, stejné téma, „různá“ technika – dlouhodobý)  Panelové výzkumy (stejná skupina = panel, různá témata, stejná technika -> změny názorů po volební kampani)  Replikační/opakovaný výzkum (jiná skupina, stejné téma i technika -> volební preference, marketing) = problém „úmrtnosti panelu“, profesionalizace panelu (panelový efekt)

Cíle výzkumu 1. 2.

▫ ▫

3. 4.

▫ ▫ ▫ ▫

5.

▫ ▫

Orientace v problematice Popis, deskripce Podrobněji popsat uţ nám známou věc (popsat populaci ČR) Kvantitativní dotazníkové šetření, sekundární analýza Vysvětlení, explanace Kauzální vysvětlení příčin a následků Longitudinální výzkumy, experiment Sociotechnika Aplikované v praxi (spokojenost s prací, firemní kultura) Hodnotící výzkum – zpětné ověření dopadu našich doporučení Explorace Objevit něco nového Kvalitativní výzkum – doporučení se pak ověřují kvantitativně

Fáze sociologického výzkumu 1. ▫ ▫

▫ 2. ▫ 3. ▫ 4. ▫

Přípravná fáze výzkumu Výběr problému, předmětu zkoumání – cíl, objekt, analýza dostupné literatury, teoretická příprava, formulace hypotéz, Výběr výzkumných metod a technik, tvorba výzkumného nástroje (operacionalizace) + prostor na úpravy, Projekt výzkumu Realizační fáze výzkumu Sběr empirického materiálu, výpočty, kontrola Fáze zpracování výsledků/analytická fáze Analýza dat, formulace výsledků, práce s hypotézami Fáze interpretační Závěrečná zpráva, formulace výstupů pro praxi, pokračování ve vědecké práci

Podpora v přípravné fázi • Systémová analýza předmětu – vytvořit si všechny vztahy mezi jednotlivými aspekty předmětu, teoretický model toho, co chci zkoumat, pomoc v literatuře • Pilotáž – drobné ověřování měřící techniky, vhodné formy dotazování, kontrola operacionalizace, optimalizace otázek • Systémová analýza objektu – zmapování lidí (resp. zaměstnanců) ve firmě, podniku, kde se výzkum koná • Konzultace s odborníky (beseda, brainstorming, anketa, delfská metoda) • Složitější výběrové strategie – konzultace se statistikem ▫ Sekundární analýzy – studium dokumentů, nové analýzy starých dat ▫ Terénní sonda – menší empirické šetření před výzkumem kvůli pochopení specifik dané situace + doplnění dat (besedy, pozorování, rozhovory – nereprezentativní) ▫ Průzkum – nepříliš systematický, omezená reprezentativita, hrubá orientace v problému ▫ Předvýzkum – ověření navrţené metodiky a technik, výběrového postupu i nahrávání a zpracování dat

Úvodní projekt výzkumu = výsledek přípravné fáze výzkumu Úvod Cíl Předmět (téma) Metodika Výzkumný soubor (objekt) Harmonogram Rozpočet záleţí na potřebách zadavatele, pozor na jazyk, teoretickou argumentaci, rozsah, grafickou úpravu  Zich, F.: Úvod do sociologie. Praha, Eupress, 2008.

Úvodní projekt výzkumu 1.

Název projektu ▫ Reference, zadavatel, zpracovatel, externí odborníci, řešitelský tým (zkušenosti, CV) ▫ Zadání a problém 2. Teoretický background – kdo a co se o tom tématu uţ zjistilo, proč je potřeba ve výzkumu daného tématu pokračovat, kdo dělal (a jak) předešlé výzkumy, přínos projektu 3. Cíle výzkumu – k čemu má výzkum slouţit na začátku, proč stojí zato se tomu věnovat, pojí se s tím i výzkumná strategie, orientace v tématu 4. Předmět (výběr tématu, hypotézy, operacionalizace) 5. Metodika (výzkumné techniky a metody + měřící nástroj, způsob zpracování dat) 6. Objekt výzkumu – metoda výběru, výzkumná strategie, organizace sběru dat 7. Harmonogram (termíny etap, cca ½ roku, marketing 14 dní) 8. Rozpočet – tazatelé, materiál, literatura, papíry, tisk, distibuce = sluţby, plat, cestovné, školení (vedení dokumantace), pojistné, reţijní náklady

Grantový projekt Anotace (shrnutí) + anotace v anglickém jazyce Současný stav poznání Přínos projektu Materiální zajištění projektu (co už je k dispozici) Cíle řešení projektu Způsob řešení projektu – harmonogram a metodologie Prezentace výsledků/výstupy Charakterizace řešitelského týmu (CV) Struktura finančních prostředků (rozpočet)

Cvičení: Kvantitativní sociologický výzkum Statistické znaky a jejich hodnota Operacionalizace Druhy hypotéz a jejich verifikace

Vztah teorie a empirie Praktický příklad: výzkum volebního chování

Teorie

Problém Nízká volební účast

politických systémů, volebního chování, atp.

Hypotéza Omezený výběr Sběr dat Pre- a Post-election study Analýza Statistická anal. dat

Empirie

Interpretace Omezený výběr programů, nikoli subjektů Praxe Úprava priorit volebních programů

Výběr tematických okruhů • V teorii existuje přirozený systém vztahů mezi prvky • V sociálních vědách tento systím NENÍ uzavřený, nelze ho jednoznačně vymezit • -> výzkumník je tak nucen neustále něco redukovat – ujasnění předmětu výzkumu (závisí na charakteru a typu výzkumu, financích)

sociální prostředí

právní prostředí

individuální zkušenost

uţívání drog

výchova

medicína

obchod s drogami společenské klima

Hypotézy • K. Popper (pol. 18. století, neopozitivismus, teorie falzifikace): „teorie o existenci objektivních fakt“ (= něco, co je reálně pravda a vnějšně to existuje) x Víděňský kruh (Carnap, teorie verifikace) • Ověřitelnost teoretického poznání: abstraktní pojmy nelze měřit (tzn. operacionalizovat), neexistuje moţnost to spočítat („duše davu, Bůh“ atp.)  teorie verifikace nedokáţe ověřit na objektivních faktech tyto výroky  tzn. existují teorie, jeţ nelze za současných technických poznatků ověřit Příklad: všechny vrány jsou černé • K. Popper – teorie falzifikace: jakmile to dokáţu vyvrátit, doberu se k pravdě = potvrzovat (verifikovat) ve vědě nelze • „pravda“ je to, co ještě nebylo vyvráceno  po mnoha pokusech vyvracování pravdivostní hodnota (důvěryhodnost) výroku roste

 hypotézu nelze nikdy potvrdit, pouze nejsme schopni ji (zatím) vyvrátit!

Hypotézy • Formulace výzkumných otázek (nápady, myšlenky), předpoklady o zkoumaném jevu, měly by se testovat ve výzkumu • Obecné  konkrétní  pracovní (operacionální) hypotézy  O.: „Lidé z různých prostředí uţívají drogy v různé míře.“  K.: „Ve městech se drogy uţívají více neţ na venkově.“  P.: „Podíl lidí uţívajících marihuanu je v sídlech nad 20 000 obyvatel vyšší neţ v menších sídlech.“ 1. Deskriptivní hypotéza – předpokládá něco o stavu sociálního jevu 2. Relační hypotéza – vztahy jevů 3. Funkční hypotéza – funkce jevu ve struktuře 4. Klasifikační hypotéza – uspořádává naše přestavy o jevu 5. Explanační hypotéza – předpokládá vysvětlení jevu – kauzalita, latentní proměnné

Operacionalizace • Teorie by měla být ověřitelná a vnitřně konzistentní (nerozporná) • Nutnost mít schopnost převést teorii na úroveň empiricky měřitelných/ověřitelných indikátorů • Objekt zkoumání je příliš komplexní  musíme měřit znaky skrze indikátory (tzn. například otázky v dotazníku) operacionalizace

JEV Ţivotní úroveň

INDIKÁTOR Čistý příjem nepřímé měření

• Hledáme ten nejlepší a nejvhodnější indikátor Příklady: • Věk respondenta = otázky na věk v dotazníku, občanský průkaz, matrika • Spokojenost se ţivotem = otázka v dotzaníku, pozorování resp.

Operacionalizace • Převést neměřitelný jev do měřitelné podoby (jeho znaky) • Teoretický jev (drogy, město, venkov) převést  podoba empiricky zachytitelných indikátorů

analýza

Vlastní intuitivní představa pojmu

Specifikace jeho dimenze (vlastnosti)

Shrnout indikátory do jednoho celku – souhrnný index

Výběr indikátorů – jen některé otázky

Konkrétní indikátory otázky

Cvičení operacionalizace pojem

• • • •

složky

vlastnosti

znak

Vzdělání Spokojenost studentů na škole Sociální status studenta Vybavenost učeben počítači

indikátor

dotazník

Výběr indikátorů Kritéria výběru: 1. Teoretická kritéria ▫ Odpovídá indikátor pojmu? ▫ Je relevantní vůči cílům? ▫ Odhaluje něco nového? (badatelsky) 2. Empirická kritéria ▫ Osvědčil se jiţ ve výzkumu? ▫ Koreluje s jinými indikátory? (zastupitelnost) ▫ Je vhodný do kulturního prostředí? 3. Pragmatická kritéria ▫ Nároky na čas, na finance, na organizaci? (délka dotazníku)

Měření, kvantifikace • Přiřazování číslic k reprezentaci vlastnosti, ke kvalitě či k předmětům nebo jevům podle určitých pravidel • Kvantitativní vyjádření charakteristik jevů prostřednictvím znaků • Ke kaţdému respondentovi, je kaţdé otázkce v dotazníku i ke kaţdé odpovědi je nutné přiřadit vlastní číslo (= ZNAK) • Statistické znaky: ▫ Nominální měření/znak (muţ x ţena): číslice nemá reálnou hodnotu, je to jen označení slovního vyjádření (očíslovávání) ▫ Ordinální měření/znak (škálování: jak často čtete noviny? Denně (5), často (4), občas (3), málo (2), nikdy (1/0) ): číslice mají reálnou hodnotu, lze je seřadit, ale neznáme skutečné vzdálenosti mezi číslicemi – subjektivní rozhodnutí respondenta, za dodrţení logických předpokladů je to pravá kvantifikace ▫ Kardinální měření/znak (otázka na věk, příjem, měření času, frekvence výskytu, bodování): číslice mají reálnou hodnotu a mají mezi sebou stejné vzdálenosti (např. 1 rok, 1.000,- Kč)

Cvičení: Techniky sběru dat Techniky sběru dat Pozorování, anketa, rozhovor, dotazník Příprava dotazníku Druhy otázek, způsoby jejich aplikace Příklad dotazníků

Základní empirické metody sociálního výzkumu KVANTITATIVNÍ PŘÍSTUP Úloha výzkumu

KVALITATIVNÍ PŘÍSTUP

Přípravná, vysvětlující, potvrzující, popisující

Explorace, interpretace, porozumění, emergence

Vstupní informace

Na začátku nic není

Hypotézy z teorie, praxe

Metodologický cíl

Spolehlivost měření

Pravdivost, platnost

Výzkumný cíl

Generalizace

Plastické popisy

Nevýhoda

Redukce předmětu

Redukce objektu

Vztah výzkumníka a zkoumaného

Odtaţitý, distance

Blízký, participace

Pozice

Vně

Uvnitř

Výzkumná strategie

Strukturovaná

Nestrukturovaná

Pole zjištění

Nomotetické

Idiografické

Zobrazení soc. reality

Statické

Procesuální

Povaha dat

Tvrdá, reliabilní

Bohatá, hluboká

Zaměření

Makrosociologie

Mikrosociologie



Kvantitativní a kvalitativní přístup:

Základní procedury empirického výzkumu Procedury: souhrn specializovaných postupů organizace výzkumu, výběru objektu zkoumání, sběru informací a jejich vyhodnocení 1. Monografická – explorace, maximální přehled o zvolené problematice, hodně informací, kombinace výzkumných technik, předvýzkum 2. Statistická – deskripce, statistická data, vývojové tendence, společenské zákonistosti, závislosti jevů, kvantita 3. Typologická – teoreticko-empirický přístup, ideální typy a následné přiřazování kategorií 4. Experimentální – kauzalita, předmět výzkumu se zkoumá aktivním působením na objekt výzkumu, cílevědomé vytváření nových podmínek podle hypotéz, mikrosociologie 5. Historická – vývoj, srovnávací analýza dat, konkrétní historické události, dokumentace

Základní techniky sběru dat Techniky sběru dat: konkrétní, speciální informace zjišťování faktů a manipulace s nimi, které se odvíjí od zvolené výzkumné metody a procedury Analýza dokumentů (obsahová a sekundární analýza/kvantitativní i kvalitativní)  Obsahová analýza – kvantitativní analýza četností obsahů ve sledovaných jednotkách (tisk, televize, mediální studia); popis obsahu a formy slov, kreseb, zvuků aj., problém intersubjektivity  Sekundární analýza – kvantitativní, dříve získaná data, která jsou podle nového cíle výzkumu třeba přeskupit, znovu analyzovat reinterpretovat (např. komparace) x primární analýza (analýzuji primární data s původním/prvním cílem výzkumu)  Rychle se rozvíjí, levnější, rychlejší, problém zprostředkované informace s chybami  Zdokonalení systému archivace dat (socg. datový archiv SDA v SOU AV ČR, archivy se začaly sdruţovat CECSDA, pravidla pro archivaci DDI), mezinárodní datové archivy na internetu (ESS)

Základní techniky sběru dat Pozorování  mikrosociologie, neznámé prostředí výzkumu/tématika; hlubší poznání situace, sledování kaţdodenního ţivota objektu,  problém adaptace do skupiny, záznamy, vhodná volba pozorovatele, efekty pozorování (hawthornský efekt), objektivita pozorovatele, etika, časově náročné, systematičnost, standardizace podmínek, výcvik, průběţné zprávy  zúčastněné, nezúčastněné/otevřené, skryté  slavné výzkumy: W. F. Whyte (Street corner of society – party a gangy v Chicagu ve 30. l.), N. Anderson (The Hobo – amrický tulák ve vlacích), E. Chinoy (průmyslový podnik v Detroitu), K. Doktor (průmyslové podniky v Polsku)

Základní techniky sběru dat Experiment ▫ kvalitativní, zachycení kauzality jevů, ▫ participativní strategie, ▫ manipulace s podmínkami, ▫ opakování, odhaluje intervenující skryté proměnné, ▫ experimentální a kontrolní skupina Testy, sociometrie

Základní techniky sběru dat Anketa – organizačně a finančně nejvýhodnější, jednoduchá, stručná, zajímavá, písemné dotazování (anketní lístky - samovýběr), není reprezentativní – nedefinovaná populace, motivace?, návratnost?, identifikace respondentů?; průzkumy trhu, veřejného mínění atp. Dotazník – interakce tazatele a respondenta, formulace otázek Rozhovor (interview) • Různě kvalitní přístupy vyuţívající dotazník: ▫ Vědecký výzkum ▫ Odborný výzkum ▫ Výzkumy veřejného mínění ▫ Marketingový výzkum (názory nespecifikované skupiny obyvatel) ▫ Anketa • Respondent: osoba odpovídající v sociologickém výzkumu na otázky kladené v rozhovoru nebo prostřednictvím dotazníku, účastník výzkumu • Tazatel: osoba kladoucí příslušné dotazy v dotazníku, distribující dotazník/anketu

Dotazníkové šetření • Přímý kontakt, zprostředkování formulářem, • Interakce tazatele a respondenta, zdroje chyb u tazatele (osobnost, chování, kontext a atmosféra dotazování), motivace respondenta a jeho reakce, srozumitelnost otázek, objektivní charakteristiky = co nejvyšší standardizace podmínek • Anonymita, menší finanční náročnost, objektivita Klady + : reprezentativita (velká populace), mnoho otázek a témat, dobrá standardizace

Zápory - : malá návratnost (její zvýšení je drahé), povrchnější výsledky o velké populaci, standardizace můţe být i nevýhoda, neflexibilita, důleţitý je předvýzkum a pilotáţ

Dotazníkové šetření Varianty dotazníkového šetření: ▫ Samovyplňovací papírový dotazník (PAP) – relativně levný, snadná distribuce, záruka anonymity, problém spolupráce dalších osob, nízká návratnost ▫ Rozhovor (face-to-face FTF) – předčítaný dotazník, u sloţitějších dotazníků, otevřené otázky, nákladný, náročný na tazatele, méně anonymní, vliv tazatele větší, tlak na odpověď (návratnost), kontrola situace okamţitá ▫ Elektronický dotazník CASI ▫ Telefonický dotazník CATI

Příprava dotazníku Úvod ▫ Zadavatel, zpracovatel (není vţdy vhodné) ▫ Identifikace projektu (číslo, název úkolu, číslo tazatele) ▫ Název dotazníku ▫ Číslo dotazníku ▫ Instrukce  oslovení, ţádost o spolupráci, význam projektu, reprezentativita, způsob výběru, garance anonymity, způsob vyplnění (příp. odeslání), poděkování, podpisy autorit  lepší menší formát (A5)

Formát dotazníku Formální stránka: ▫ Uzavřené a otevřené otázky (kódy), polootevřené ▫ Jednoduché otázky, baterie otázek ▫ Výběrové otázky, výčtové otázky ▫ Filtrovaná otázka, filtrační otázka (pozor na počty respondentů)

• Kaţdá otázka má své unikátní označení – kód, odpovědi také (viz kvantifikace) + implicitní kódy (99 = nevím, 8 = odmítl odpovědět) • Čitelnost, velká písmena, přehlednost • Místo pro záznam odpovědi • Grafické uspořádání

Formát dotazníku • Obsahová stránka: ▫ Meritorní otázky - jdou k jádru věci ▫ Identifikační otázky - označují třídící proměnné v analýze, např. volíte x nevolíte, záleţí na výzkumníkovi ▫ Doplňkové otázky – kontrolní dotazy (důvěryhodnost, odvádí pozornost), trikové otázky ▫ Projektivní otázky – (psychologické, ztotoţňování s různými situacemi, asociace, hypotetické situace, zmírnění citlivých dotazů; těţká interpretace) ▫ Sociodemografické otázky – základní sociodemografické ukazatele (pohlaví, vzdělání, věk, velikost bydliště, kraj) ▫ Citlivé otázky – záleţí na kontextu a lidech (příjem, nepříjemné zkušenosti atp.)  pokrytí tématických okruhů, ověřování hypotéz

Formulace otázek Pravidla tvoření a formulace otázek: 1. Ekonomičnost – je otázka pro výzkum nezbytná? 2. Jednoznačnost – neptáme se na více věcí najednou? Chápou respondenti otázky stejně? 3. Objektivita – nesugestivní, nezavádějící, neutrální (nesvádí ke stylizaci) 4. Slušnost – citlivá témata, vhodné umístění v dotazníku 5. Srozumitelnost – délka, odbornost otázky 6. Bez negací (gramatická struktura) 7. Nenáročné na znalosti 8. Nevyţadující morální postoje (sociální desirabilita) 9. Věcnost – měří otázka to, co potřebujeme? 10. Vyhodnotitelnost - konkrétnost, vhodné a úplné odpovědi 11. Logická klasifikace odpovědí 12. Atraktivnost

Řazení otázek • Na úvod lehké, zajímavé, aktivizující – neohroţující anonymitu • Doprostřed – těţké i nepříjemné otázky (do 2/3 dotazníku) • Ke konci – rizikové dotazy • Na konec – lehčí identifikační dotazy, sociodemografické dotazy • Závěr – volné výpovědi, doplňky, poděkování

Nároky na odpověď • Vyčerpání variability jevu • Krátké, jednoduché • Vyhýbat se zařazení odpovědi „nevím“ (v rozhovoru tuto odpověď tazatel nečte) • Kategorie se nesmí překrývat – jenoznačné zařazení respondenta

Cvičení: Statistická procedura a její pouţití Základní soubor Vyčerpávající a výběrové šetření Výběrový soubor, reprezentativita Velikost výběrového souboru, variabilita výsledků Způsoby výběrů Spolehlivost a výběrová chyba Nereprezentativní soubory

Objekt sociologického výzkumu • Objekty: ▫ Jedinci (sociodemografika + názory) ▫ Celé domácnosti, skupiny ▫ Sídla (obyv., kriminalita, nezaměstnanost) ▫ Okresy, kraje, státy • Při výběru respondentů se uţívá pravidel statistiky • Statistická: ▫ Jednotka – konkrétní případ, nositel znaků, o kterém chceme něco zjistit [příklad: ţena nad 30 let ţijící v Praze] ▫ Znak – vlastnost na objektu, která nás zajímá [věk, sídlo] ▫ Soubor – mnoţina jednotek, spojuje je to, ţe jsou nositelé vlastností, které nás zajímají (čím více znaků si stanovím, tím menší soubor budu mít) [skupina ţen nad 30 let ţijících v Praze] ▫ Šetření – způsob zjišťování informací o jednotkách

Populace a výběrový soubor • Konečná populace: výzkumník zná danou populaci, jmenovitě kaţdou jednotku (známá mnoţina jednotek)  vyčerpávající šetření (mikrocenzy, sčítání lidu ČSÚ) • (Otevřená) populace: např. celá populace ČR nad 18 let (nevím jmenovitě, kdo tam patří) ▫ Ne všichni mají šanci být vybráni do základní populace: bezdomovci, vězni, hospitalizovaní, dětské domovy, workoholici, atp.

Základní a výběrový soubor • Základní soubor/populace: přesné konkrétní určení, kdo nás zajímá – např. populace mladých 15 let (ČR) ▫ Soubor jednotek, které mají (stejnou?) šanci být vybráni do výběrového souboru ▫ Základní soubor by se měl co nejvíce rovnat populaci • Výběrový soubor: souhrn vybraných jedinců (ze základní populace), na kterém se provádí sociologický výzkum – z jejich výpovědí se pak usuzuje na chování celé populace (resp. základního souboru) – např. náhodně/kvótně vybraných 1.000 respondentů do výzkumu  výběrové šetření

Reprezentativita 

Výběrový soubor by měl být reprezentativní a dostatečně velký Reprezentativita – výběrový soubor reprodukuje vlastnosti základního souboru, je identický ve všech znacích a vlastnostech (kopie klíčových parametrů: věk, pohlaví, vzdělání, profese, zájem atp. – tyto demografické údaje se kontrolují skrze výsledky statistického šetření) – rozdíl je jen ve velikosti a neznámých vlastnostech (postoje, názory) = nejlépe k tomu slouţí náhodný výběr + všechny jednotky mají šanci se do výběrového souboru dostat

Velikost výběrového souboru Velikost výběrového souboru – ovlivněný potřebami výzkumníků, jak hluboko v analýze chtějí jít – potřeba zastoupení specifických skupin  Velikost intervalu spolehlivosti  Hladina významnosti  Variabilita (heterogenita)

Velikost souboru pro 1 kvantitativní znak N = (α * VK) / Δ α = kvantil N rozdělení na hladině α α (0,05) = 1, 96 VK = rozptyl jevu (hodnota nejvariabilnějšího znaku z ČSÚ) Δ = výběrová chyba

Výběrové procedury TYPY VÝBĚRŮ: ▫ Pravděpodobnostní – kaţdá jednotka má šanci být součástí výběru (nemusí mít stejnou šanci) ▫ Nepravděpodobnostní – některé jednotky nemají šanci stát se členem souboru, vliv subjektivních metod Náhodné (pravděpodobnostní): dodrţování principu náhodnosti, kaţdý člen zkoumané populace má stejnou šanci dostat se do výběrového souboru, opora výběru! ▫ prostý nahodný výběr (s vracením a bez vracení), systematický náhodný výběr, stratifikovaný (rozdělení do skupin), výběr skupin (skupiny jsou dány jiţ předem – např. třídy), náhodná procházka, vícestupňový výběr (dnes podle obvodů pro sčítání lidu) atp.

Výběrové procedury Kvazipravděpodobnostní výběr: ▫ kvótní výběr Nenáhodné (empirické): výběr podle specifických potřeb výzkumníků (např. marketing), záměrný výběr určitých skupin (subkultura, firmy, zájmové skupiny) ▫ snowball výběr, anketa

Kvótní výběr • nemá oporu výběru, • pokud chceme jeho reprezentativitu – vezmeme si dostupné demografické znaky ČR (pohlaví, věk, vzdělání, ekon. Aktivita, velikost bydliště, kraj) a přeneseme je na náš výběrový soubor  vznik tzv. KVÓT (volné x vázané) ▫ Příklad: 10 osob  5 ţen, 5 muţů  2 ZŠ, 3 SŠ s M, 3 SŠ bez M, 2 VŠ  x (15 – 29), x (30 – 44), x (45 – 59), x (60 – 74), x (více jak 74)

• tazatel dostane kvóty a má pokyny je náhodně naplnit = reprezentativní struktura je to dodrţena, ALE vnitřní struktura souboru není dokonale reprezentativní (viz postoje, názory, hodnoty, zkušenosti atp.) • nadhodnocuje se výběr, niţší náklady výzkumu • nelze spočítat návratnost dotazníků (ani nevíme, kdo odmítl) = o procesu výběru nelze nic říct • hrozba skupinového efektu (tazatel se ptá známých - vychýlení), stratifikační efekt (tazatel sám vyloučí sporné skupiny – na hraně kvót), těţko zachytitelné extrémní skupiny

Kvalita měření Operacionalizace

JEV Ţivotní úroveň

INDIKÁTOR Čistý příjem Nepřímé měření

zkreslení

X = T + Es + En Výsledná naměřená hodnota

Skutečná hodnota vlastnosti, kterou chceme měřit

Systematická chyba měření

Nesystematick á chyba měření

Chyby měření • Es = systematická chyba měření (BIAS), - odchylka měření od pravdivé hodnoty - statistické zkreslení, - stejné u kaţdého měření  validita • En = nesystematická chyba měření (VARIANCE), - kaţdé měření má svůj rozptyl - náhodná odchylka – nelze předpokládat, kam se vydá - kolísá v nějakém intervalu  reliabilita

Chyby měřění • Kaţdá systematická i nesystematická chyba měření je způsobena dvěma chybami: 1. Chyba pozorování – rozdíly odpovědí respondentů od pravdivých hodnot ▫ Respondent error (respondent) ▫ Interviewer error (tazatel) ▫ Instrument error (měřící nástroj) ▫ Mode error (metoda sběru dat)  horší při modelování (vztahy a souvislosti, jiný druh kauzality) 2. Chyba nepozorování –neuskutečněné měření u části populace (otázka náhrady je sporná) ▫ Sampling error – výběrová chyba ▫ Coverage error – chyba pokrytí ▫ Non-response error – chyba výpadků návratnosti  horší při deskripci (jednoduchý popis, reprezentativnost)

Reliabilita a validita • Reliabilita: ▫ náhodná chyba ▫ značí spolehlivost pouţitých technik – stabilita výsledků v čase, přesnost, konzistentnost měření ▫ záruka opakovatelnosti výzkumu -> v případě, ţe se stav pozorovaného objektu nezměnil, dosahuje se stejného výsledku měření ▫ konzistence testu, opakování v čase: test/retest ▫ paralelní měření: stejná otázka položená jiným způsobem ▫ intersubjektivita posuzovatelů: otevřená otázka - kódování kodérů ▫ mezipoložková reliabilita škály: Cronbachovo Alfa (baterie položek) • Validita: ▫ výzkum měřil opravdu tu vlastnost, kterou zamýšlel a plánoval – pravdivost ▫ operacionalizace pokryla všechny dimenze jevu ▫ skutečný stav věcí ▫ empirická validita ke kritériu ▫ teoretická validita – obsahová a konstruktová • Syndrom RVT (nelze zvyšovat reliabilitu a validitu zároveň – trivializace výsledků)

Standardizace • Nastolení standardních podmínek měření pro všechny dotazované respondenty • Nástroj odstranění chyb měření • Zajištění reliability výzkumu (spolehlivost) • Standardizace u: ▫ Podmínky sběru dat (stejná administrace dotazníku) ▫ Standadizovaná techniky (stejné otázky i odpovědi pro všechny) ▫ Stejné vyhodnocování (bodování, skórování) ▫ Srovnání výsledků s normou (N rozdělení) při analýze – tyto standardizované míry pak mohu vzájemně porovnávat (problém s modelem normalizace, standarní způsob interpretace, sporné)

Cvičení: Závěrečná zpráva Zpracování dat, kontrola dotazníků, přenos dat na počítač, systémový soubor Kódový klíč Třídění empirických dat: prvního a druhého stupně (relativní četnosti, průměr, modus, medián, kontingenční tabulky + příklady)

Ověřování hypotéz, chi-kvadrát Závěrečná zpráva Interpretace, doporučení, prezentace

Příprava dat na zpracování 1.

Evidence a kontrola ▫ ▫ ▫

2.

Čištění dat, oprava chyb ▫ ▫ ▫

•

•

Zpracování seznamu proměnných (název, číslo, otázka, labely hodnot, mising values) Transformace syntax Charakteristika proměnných (nominální, ordinální, kardinální) Třídění prvního stupně jako důvod k opravě, některé chyby lze opravit podle logické úvahy (překlepy) Relevance odpovědi? Kódování jako missing

Kategorizace kardinálních proměnných – statistická srovnatelnost (homogenní skupiny), stejné intervaly, typologie (přirozené třídy), symetrie postojových škál Transformace – výpočet četností, missing values, slučování kategorií, standardizace, indexy

Váţení dat Vážení dat jako úprava proporcí ▫ Váţení údajů – přisouzení různé váhy - statisticky korektním způsobem lze přepočítat data ke „správné“ struktuře ▫ Není to manipulace s daty = náprava odchylek vzniklých při sběru dat ▫ Matematická úprava nereprezentativnosti ▫ Začátek váţení při odchylce o 5 % ▫ Časté řešení u náhodných výběrech (= „designová váha“), kvótní výběry tímto příliš netrpí

Statistický popis jedné proměnné •

Tabulky ▫

Frekvenční tabulky – tabulka třídění 1. stupně     

Absolutní četnosti Relativní četnosti Kumulativní relativní četnosti Kvartily, kvintily, decily (intervaly v daných kategoriích) Míry šikmosti a špičatosti distribuce

Statistický popis jedné proměnné ▫

Míry centrální tendence – polohy:   

▫

Medián (hodnota prostředního členu uspořádaného souboru) Modus (nejčetnější hodnota proměnné) Průměr

Míry variability:      

Variační rozpětí (MIN – MAX) Mezikvartilové rozpětí (Q1 – Q3) Průměrná odchylka od průměru Rozptyl Směrodatná odchylka (méně zdůrazňuje odlehlá pozorování) Variační koeficient (0 – 1) - porovnává proměnné se stejnou metrikou s různými průměry

k

Statistický popis jedné proměnné • Grafy ▫ ▫ ▫ ▫ ▫

Tyčové/sloupcové grafy Boxplot Histogram Koláčové grafy Spojnicové grafy

k

Statistické třídění druhého stupně • Kontingenční tabulka 1. Analýza podsouboru, porovnávání 2. Analýza asociace proměnných (závislosti 2 proměnných) 1. Analýza podsouboru ▫ Ve sloupcích nezávisle proměnná, v řádcích závisle proměnná ▫ Absolutní četnosti ▫ Relativní četnosti  Celkové rel. četnosti (typologie)  Sloupcové rel. četnosti  Řádkové rel. četnosti 2. Analýza asociace – vztah mezi znaky (přímá x nepřímá závislost) ▫ ▫

Lineární asociace (plynulý růst obou proměnných) x nelineární asociace Obousměrná asociace (korelace) x jednosměrná asociace (regresní analýza)

• Graf  scatterplot

Statistické třídění druhého stupně • Hypotéza o nezávislosti (chi-kvadrát test):

▫ Ho: proměnné jsou nezávislé (zamítnutí hypotézy znamená zjištění vztahu mezi proměnnými = hladina významnosti je menší neţ 0,05) ▫ Ne více neţ 20 % četností menších neţ 5 (absolutní četnost respondentů), v ţádné kategorii nesmí být nula respondentů ▫ Princip chi-kvadrát testu: porovnávám zjištěné četnosti s očekávanými četnostmi ▫ Koeficienty dokáţí měřit i sílu závislosti, kontingenční tabulka to nedokáţe ▫ Adjustovaná (standardizovaná) rezidua – pro kaţdé políčko tabulky zvlášť, pokud se blíţí k nule = dokazují nezávislost proměnných v daných kategoriích, vysoká rezidua je výhodné interpretovat (zajímavá zjištění)

Latentní proměnná • Interpretace závislostí – analýza kontingenční tabulky [rozpracování „elaboration model“ u Jeřábka, původně P. F. Lazarsfeld] • Analyzovali jsme vztah v kontingenční tabulce – nestojí za tím vztahem ale vliv nějaké třetí proměnné = skrytý vliv (je to tam náhodně? Výsledek výběrové chyby?)  je nutné upřesnit asociaci

X

Y X

Y

Z

Z • Kontrola pro třetí faktor (= parciální korelace, kontingenční tabulka pro tři proměnné – příkaz PIVOT)

Interpretace • Na základě výsledků analýzy chceme vypovídat o základním souboru (musíme si být vědomi výběrové chyby, intervalu spolehlivosti, hladiny spolehlivosti α) • Interpretace: ▫ Předpoklad o tom, proč výsledky vypadají takto ▫ Důleţité je to, co se skrývá za čísly v analýzách ▫ Je důleţité řádně oddělovat výsledky čistých dat a samotnou interpretaci ▫ Kaţdé číslo je jen orientace! (chyby jsou úplně všude) ▫ Je dobrý datový soubor? (důleţité v sekundární analýze)

Sociotechnická doporučení • Podloţená, zdůvodněná daty (znalosti souvislosti – uţ ověřené v teoriích) • Konkrétní • Adresná (kdo, co, vůči komu) • Odhad latentních funkcí (i dobrá rada můţe mít váţné důsledky) • Moţnost konzultace s experty, se zadavatelem (participativní výzkum, akční výzkum), s respondenty (firemní kultura)

Struktura závěrečné zprávy • Vymezení problému, východiska výzkumu (cíle, předmět, hypotézy, předběţná zkoumání) • Metodika šetření (techniky sběru dat, vzorek, výsledky předvýzkumu) • Výsledky výzkumu (interpretace, závěry, doporučení – analýzy řadit podle sloţitosti od univariačních aţ k vícerozměrným analýzám) • Metodologická reflexe a heuristika (co nového v dalším bádání) • Přílohy (dotazník, systematické třídění, tabulky, grafy, volné výpovědi respondentů)

Závěrečná zpráva • Funkce: ▫ Rychle a stručně informovat CO, KDE, JAK a S JAKÝM VÝSLEDKEM bylo zkoumáno ▫ Moţnost zopakovat výzkum (popsat metodiku odvozování proměnných, transformace) ▫ Různé typy zpráv:  Velká, úplná  Malá (stručný úvod, hlavní závěry, metodika v příloze) ▫ Prezentace ▫ Řazení témat různé – podle logiky otázek ▫ Formální a jazyková stránka závěrečné zprávy ▫ Propojení dat s komentářem ▫ Tabulky a grafy

Cvičení: Kvalitativní výzkum Přehled metod kvalitativního výzkumu Způsoby kombinace dvou výzkumů Metody pozorování, hloubkový rozhovor, skupinový rozhovor, biografický výzkum

Kvalita versus kvantita KVANTITATIVNÍ PŘÍSTUP

KVALITATIVNÍ PŘÍSTUP

Úloha výzkumu

Přípravná, vysvětlující, potvrzující, popisující

Explorace, interpretace, porozumění, emergence

Vstupní informace

Na začátku nic není

Hypotézy z teorie, praxe

Metodologický cíl

Spolehlivost měření

Pravdivost, platnost

Výzkumný cíl

Generalizace

Plastické popisy

Nevýhoda

Redukce předmětu

Redukce objektu

Vztah výzkumníka a zkoumaného

Odtaţitý, distance

Blízký, participace

Pozice

Vně

Uvnitř

Výzkumná strategie

Strukturovaná

Nestrukturovaná

Pole zjištění

Nomotetické

Idiografické

Zobrazení soc. reality

Statické

Procesuální

Povaha dat

Tvrdá, reliabilní

Bohatá, hluboká

Zaměření

Makrosociologie

Mikrosociologie

Kvalita versus kvantita • Kvalitativní výzkum nám pomáhá rozumět pozorované realitě x kvantitativní výzkum testuje validitu tohoto porozumění VÝHODY, přednosti KVALITY

NEVÝHODY KVALITY

Podrobný popis a vhled, kontexty, lokální podmínky

Získané znalosti nemusí být zobecnitelné

Přirozené prostředí fenoménu

Je těţké provádět predikci

Studuje procesy

Je obtíţné testovat hypotézy a teorie

Umoţňuje navrhovat teorie

Sběr dat a analýza jsou časově náročné

Nalézá nové hypotézy

Vliv výzkumníka, intersubjektivita, manipulace tématu respondenty

Výzkumná flexibilita

Těţko se replikuje

Pomáhá při počáteční exploraci

Neprůhlednost metodologie (výběr tématu, vzorek lidí)

Zdroj: Jan Hendl, 2008: Kvalitativní výzkum

5 tradic kvalitativního přístupu v sociologii Biografický výzkum

s

Případová studie QUALITATIVE APPROACH

Etnografický výzkum

Fenomenologi cké studie

Zakotvená teorie

Zdroj: Creswell, 1997: Qualitative Inquiry and Research Design. Choosing Among Five Traditions.

Metody kvalitativního výzkumu s

Pozorování

Interview

Texty a dokumenty

Zúčastněné, Nezúčastněné

Nestandardizované, nestrukturované,

Články, knihy, osobní dokumenty

Skryté, otevřené

velký prostor, flexibilita, porozumění zkušenosti, scénář, body k diskuzi

rozbor významu, organizace a pouţití

Audiovizuální materiály Osobní nahrávky, video, filmy, seriály, zprávy přesná transkripce přirozených interakcí

Proces kvalitativního výzkumu 1. Úvod (téma, definice, jeho důleţitost, účel studia, teoretický background, výzkumné otázky – lze neustále modifikovat, limity studie) 2. Design výzkumu (definice cílové populace, etika, dosaţitelnost, výběr metody, výzkumný nástroj) 3. Sběr dat (validita – je zajištěna tzv. saturací tématu – výzkumník uţ od dalšího respondenta nezjistí nic nového = nasycení informacemi) 4. Analýza dat (redukce dat na téma a kategorie, hledání shody s teorií, nové vytváření, práce s literaturou) 5. Zpráva – obsahuje podrobný popis místa zkoumání, rozsáhlé citace z rozhovorů, poznámky výzkumníka, fotografie, audiovizuální záznamy, deníky, osobní komentáře, úřední dokumenty, úryvky z knih atp. • Přímo v terénu lze modifikovat celý výzkumný plán, analýza dat a jejich sběr probíhá současně a opakují se s novými informacemi, závěry se přezkoumávají, zohledňující se názory pozorovaných jedinců

Pozorování • etnografické, případové studie • snaha zjistit, co se skutečně děje, popis prostředí • potvrzení (doplnění) výsledků z rozhovoru, popisná metoda u výzkumu, etnografie • nestačí se pozorovat všechno, něco uniká – v případě několika událostí na ráz, potřeba odborníka na speciální místa, elektronické záznamy • málo prozkoumaný jev, rozdíly pohledy členů a nečlenů, osoby mezi skupinami

Pozorování S pozorování: Zúčastněné • popis děje, účastníků, místa a času, důvod děje, • pozorovatel je skrytý a účastní se dění, osobní vztah s pozorovanými, vnitřní perspektiva účastníků, • kombinace s rozhovory, záznamy a deníky

Nezúčastněné pozorování: • minimalizace kontaktů s pozorovanými subjekty, • redukce vlivu angaţovanosti pozorovatele, odstup a neutrální přístup, chování pozorovatele málo rušivé, • záznam chování jedince či skupiny, horší záznam postojů a vnímání účastníků – jen co dělají a říkají, validizace zúčastněným pozorováním

Pozorování SKRYTÉ

OTEVŘENÉ

ZÚČASTNĚNÉ

Úplný účastník

Účastník jako pozorovatel

NEZÚČASTNĚNÉ

Úplný pozorovatel

Pozorovatel jako účastník

• Strukturovaný či nestrukturovaný • Umělé či přirozené prostředí

Dotazování STRUKTUROVANÝ ROZHOVOR

KVANTITA

KVALITA MARKETING POLOSTRUKTUROVANÝ ROZHOVOR

NESTRUKTUROVANÝ ROZHOVOR

Dotazování strukturované dotazníky

s kvantita (uzavřené otázky, pevná struktura, velký vzorek, „lehká analýza“, plynulost, ovlivňování rozhovorů pohledem výzkumníka)

polostrukturované dotazníky kvalita (otevřené otázky, osnova, přesný scénář, přizpůsobení respondentovi, lze přezkoušet porozumění otázkám, subjektivní pohledy respondenta se zaznamenají, flexibilita)

volné rozhovory kvalita (nestrukturované, volná vyprávění, příhody, náročná analýza, flexibilní)

Prvky dotazování 45 min – 3 hodiny

Atmosféra, spontánnost, příjemnost Zainteresován

TAZATEL

DOBA TRVÁNÍ

RESPONDENT

ROZHOVOR

MÍSTO

VZTAH T-R

ÚKOL

Doma, pracoviště, kavárna

Důvěra, respekt, uvození rozhovoru Směr dotazování

Pravidla „správných otázek“ • Otázky jsou jasné • Otázky jsou citlivé s ohledem na kulturní zázemí • Otázky jsou skutečně otevřené ▫ Jaký máte názor na tento obrázek? Vs Jak se Vám líbí tento obrázek? ▫ Kdyţ řeknu káva, co Vás napadne?

• Otázky jsou neutrální • Klademe vţdy pouze jednu otázku • Minulost – přítomnost – budoucnost Náročné otázky

Pravidla „správného dotazování“ • • • • • • • • •

Seznámení s cíli výzkumu Důkladná příprava, nácvik rozhovoru Interpersonální inteligence Obvykle vykat Koncentrace a disciplína Nepřitakávat Nevměšovat osobní názory, postoje Flexibilita, pohotovost (ad hoc otázky) Moţnost dělat poznámky během ▫ Ale neztratit kontakt! • Po rozhovoru zkompletovat zjištění • Citlivost k pohlaví, kultuře a věku

„Správné pořadí“ otázek • Sondáţ (probing) – 15 min povídání o dotazovaném

s

• Neproblémové otázky na začátek (současnost, zkušenosti) • Podrobnosti o jevu, zkušenosti • Interpretace, názory, pocity • Znalosti a dovednosti (moţnost záporných reakcí) • Budoucnost a minulost • Demografické a identifikační otázky na konec

Focus group • Metoda moderovaného skupinového rozhovoru/diskuze • Soustředí se na specifické demografické či zájmové skupiny populace (= rekrutace/marketing) • Většinou uměle sestavená skupina (více či méně homogenní)  vyuţití její přirozené dynamiky v diskuzi • Cílem je odhalit a porozumět důvodům, které leţí pod povrchem fenoménu nebo otestovat předběţné ideje či očekávání klienta • Metoda skupinového rozhovoru je mnohdy doplňována některými dalšími technikami, jako jsou například asociační testy, projektivní techniky či metodami větného doplňování

Focus group s

Makroskupina

Výhody + • Vyuţití skupinové dynamiky (dobré pro projektivní a kreativní techniky) • Za krátkou dobu hodně informací • Flexibilita při dotazování, pluralita pohledů • Diskurz segmentu populace

Mikroskupina

Nevýhody – • Není moţné jít do hloubky pohledu kaţdého respondenta • Je zapotřebí dobrá organizace Individuum

Focus group s(brief,Klient výzkumné

Moderátor (flexibilní, kreativní, společenský, vnímavý)

cíle, scénář)

Úkol (o čem se mluví, scénář, časové úseky, modifikace podle klienta)

Respondenti (6 – 8 lidí, rekrutace) Moderace

Skupinová dynamika (všichni mluví, vyvolává se, kulatý stůl, neanalyzovat v průběhu, 1,5 h – 4 h)

Atmosféra (otevřenost, demokratičnost)

Focus group • Vlastní řizení skupiny (moderátor):

▫ Pozvat do studia 6 – 12 osob, které prošly rekrutací ▫ Uvedení respondentů do tématu (záleţí na tématu), vzájemné seznámení moderátora a členů skupiny ▫ Je třeba zdůraznit respondentům, ţe jejich odpovědi nemohou být špatné nebo dobré, ale pouze pravdivé a otevřené nebo naopak ▫ Je dobré respondentům zdůraznit, ţe cílem diskuse není jen s někým souhlasit nebo naopak nesouhlasit  eliminace tlaku skupiny ▫ Upozornění na záznam videokamerou ▫ Tichý (druhý) pozorovatel (gesta, mimika, dynamika atp.) ▫ Zahřátí před diskuzí – společné zájmy, lehká konverzace, jmenovky ▫ Pozitivní uvolněné atmosféra ▫ Základního popud k diskuzi (základní problém) ▫ Role moderátora – pozornost při diskuzi – flexibilita ▫ Přechodová otázka, klíčové otázky, podnětové argumenty, shrnující otázky, rozhovor o diskuzi na závěr ▫ Dárky na závěr